Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav evropské etnologie
Studijní obor: Etnologie
Kateřina Myšinská
Současný ženský kroj ve Strání Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Křížová, Ph.D. Brno 2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
………..……………………. Kateřina Myšinská
2
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí své bakalářské diplomové práce doc. PhDr. Aleně Křížové, Ph.D. za cenné rady, podněty a čas, který mi věnovala.
Děkuji také pracovníkům Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě za vstřícnost a pomoc při hledání potřebných podkladů.
Ráda bych také poděkovala všem výrobcům krojových součástí ve Strání, zvláště pak informátorům za milá setkání, za ochotu podělit se o své umění, zkušenosti a za trpělivost při zodpovídání mých dotazů.
3
Obsah 1. Úvod …………………………………………………………...………… 5 2. Obec Strání …………………………….…...…………………………… 8 3. Etnologické vymezení .……………………………………………….…. 10 4. Ikonografické doklady, písemné prameny a odborná literatura ….… 12 5. Vývoj ženského kroje ve Strání ……………….…………..…….………16 6. Popis ženských krojových součástí ……………………………..……….19 6.1 Rubáč ……………………………………………………………19 6.2 Spodnice….………………………………………………………20 6.3 Zadní sukně……………………………………………..………. 20 6.4 Přední sukně ………………………………………………..……21 6.5 Rukávce ………………………………………………………… 21 6.6 Jupka ...………………………………………………………… 22 6.7 Kabátek ......……………………………………..……………… 22 6.8 Svrchní oděv ….………………………………..………………. 23 6.9 Pokrývka hlavy ..………………………………..……………… 23 6.10
Obuv……….………………………………………………….. 24
6.11
Mašla ......………………………...……………………………25
6.12
Další dochované součástky …………………...………………. 25
7. Výroba …………………………………………………………………… 26 7.1 Výroba spodnic ……………………………………………...…... 28 7.2 Výroba rachača ……………………………………………….…..29 7.3 Výroba fěrtochu ……………………………………………..…....30 7.4 Výroba černé fěrtúšky ………………………………………...…. 30 7.5 Výroba fěrtúšky k novému kroji …………………………….…... 31 7.6 Výroba rukávců ………………………………………………….. 32 7.7 Výroba kabátku ……………………………………………….…. 33 7.8 Výroba lajblu ……………………………………………………..34 7.9 Výroba pantlí ……………………………………………………..34 7.10
Výroba měkkého čepce ………………………………………. 35
7.11
Výroba šatky ………………………………………………….. 36
7.12
Výroba věnce ………………………………………………..... 36
7.13
Výroba mašle …………………………………………………. 37
4
8. Změny výrobních postupů, materiálů a používání …………………… 38 9. Závěr ………………..………………………………………………….... 43 10. Soupis literatury a pramenů …………………….……………….…….. 44 11. Seznam respondentů ……………………………………………………. 46 12. Summary ………………………………….………………………..……. 47 13. Soupis příloh ……………………………………………………….…… 48 14. Přílohy ………………………………………………………………........ 52
5
1. Úvod
Ty mladé ženušky neumjá žať, ani si rukávce pěkně oprať, ani zvárať, ani hakliť, ani si fěrtúšku pěkně vyšiť.
Jako téma své bakalářské diplomové práce jsem si zvolila současný ženský kroj ve Strání. Důvodů pro toto téma mám několik. Za prvé je to pro mě návrat do útlého dětství, které jsem trávila „na službě“ u své babičky Kateřiny Kohnové a pratet Anežky Vintrové a Boženy Kohnové. Nejživější vzpomínky mám na situace týkající se výroby a hodnocení kroje. Pratety se věnovaly výrobě určitých krojových součástí, babička vyšívala výšivky na rukávce pro potřebu rodiny. Společně pak intenzívně hodnotily vzhled krojů, jeho změny či výrobní postupy. Někdy mě zapojovaly do zhotovování jednodušších částí, jako bylo např. omotávání drátků krepovým papírem pro výrobu zrcátek, které se používají při pletení dívčích věnců. Mnohokrát jsem také byla přítomna „při rozpravách“ těchto žen, jejichž tématem byl právě straňanský kroj. A v neposlední řadě jsem mívala důležitý úkol, když se babička oblékala do kostela. Pokaždé před odchodem z domu jsem musela zkontrolovat, „jestli nemá dľhé tráčky a či netrčí sukňa“. Často pak moje pozornost byla v kostele během mše upřena i na ustrojení ostatních babiček. Dalším důvodem je současná situace v obci, kdy ženský kroj prochází jakousi renesancí, a to nejen v souvislosti s činností jednotlivých spolků v obci, ale i v nahlížení místních žen na kroj jako na slavnostní oděv. Je zde také kladen větší důraz na zachování všech atributů kroje včetně úpravy hlavy. Nejvíce je kroj oblékán k různým církevním příležitostem, jako je první svaté přijímání či mše u příležitosti životního jubilea. V neposlední řadě je důvodem i skutečnost, že straňanský kroj sama ráda nosím, přestože již ve Strání nebydlím. Často se sem vracím a kroj oblékám jako členka ženského pěveckého sboru Netáta, ale i soukromě k církevním či rodinným příležitostem. Jsem fascinována množstvím dochovaných původních krojových
6
součástek, variabilitou ženského kroje ve Strání, jeho proměnami, i osobními vztahy jednotlivých nositelek ke konkrétním variantám straňanského kroje. Ve své bakalářské diplomové práci se tak chci věnovat nejen popisu současného ženského kroje ve Strání, ale i změnám v používání jednotlivých krojových součástí, dále změnám, ke kterým došlo v rámci výrobních postupů a s tím souvisejícím změnám v používaných materiálech. Do ženského kroje zahrnuji i kroj dívčí, neboť se vzájemně ovlivňovaly a ovlivňují.
7
2. Obec Strání Strání je jednou z příhraničních obcí na jihovýchodě Zlínského kraje v okrese Uherské Hradiště. Obec (480 m.n.m.) se rozprostírá v údolí chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, pod nejvyšší horou Velkou Javořinou (970 m.n.m.). Toto území je známé také jako Straňanská kotlina a je sevřeno Javorinskou a Lopenickou hornatinou. Celková rozloha katastrálního území činí 3.976 ha. Jedná se o oblast s převážně těžkou jílovitou půdou s nízkou úrodností. Strání sousedí na severozápadě s Horním Němčím a Slavkovem, na severu s Korytnou, na východě s Březovou a na jihu se slovenskou obcí Moravské Lieskové, konkrétně s její částí Šance. Obec Strání má dvě části – Strání a Květná, tyto však tvoří jeden celek. K 26.03.2011 mělo Strání 3.522 obyvatel, z toho bylo 1.709 mužů a 1.813 žen, a obec měla 868 obydlených domů.1 V obci funguje obecní úřad, infocentrum, základní škola, dvě mateřské školy, knihovna, je zde zajištěna zdravotní péče ze strany dětského a praktického lékaře i stomatologa. V každé části obce je pošta. Největším zaměstnavatelem v obci je místní sklárna (Crystalite Bohemia, s. r. o., Světlá nad Sázavou), která má v současnosti asi 200 zaměstnanců. Působí zde i řada menších firem a drobných živnostníků. Strání je rovněž bohaté na množství dobrovolných spolků s různým zaměřením, tj. sportovním, vojensko-historickým, charitativním, divadelním, folklorním apod. Aktuálně existuje v obci folklorní soubor Javorina, mužský pěvecký sbor S.E.N, ženský pěvecký sbor Netáta, cimbálová muzika Strýci, cimbálová muzika Husličky, v rámci ZŠ Strání působí dětský folklorní soubor Javorinka a při MŠ Strání dětský folklorní soubor Straňánek. V obci je dále Divadelní soubor Karla Högera, dechová hudba Straňanka, dechová hudba Javorinka, Orientální skupina Saturn, rocková kapela SACCHIE PHANTES. Ze sportovních klubů je to Fotbalový klub Strání, JAWA Strání, FC Strání, DTJ Květná, Tenisový klub Květná, Lyžařský oddíl Květná, Oddíl stolního tenisu, Mountain bike club Javořina Strání. Dále Sbor dobrovolných hasičů Strání, Vojenskohistorický klub – divize Bílé Karpaty, Český červený kříž Květná, Občanské sdružení Spokos Strání, Smedoma o. s.2 I díky těmto spolkům vedou obyvatelé Strání a blízkého okolí pestrý kulturní a společenský život. Velmi známý a bohatě navštěvovaný je 1
Sčítání lidu, domů a bytů 2011. Dostupné z: http://www.risy.cz/cs/vyhledavace/obce/scitani-lidu-domu-a-bytu-2001?zuj=592617, cit. 20.01.2013. 2 Obec Strání. Dostupné z : http://www.strani.cz/content/38/, cit. 20.01.2013.
8
Festival masopustních tradic, Festival dechových hudeb nebo místní hody se stárkem a mládkem. V poslední době je obec proslavena také zfilmovanou baladou Chodíval Matúšek (režie Antonín Reňák), na které se podíleli právě obyvatelé nebo rodáci z obce Strání. Název vesnice Strání je odvozen od podoby krajiny, která obec obklopuje, tedy od rozlehlých horských strání, kde můžeme najít různé druhy vzácných vstavačů, orchideí, kosatců či šafrán bělokvětý. V současnosti vede v tomto kraji 9 naučných stezek a na rozloze 178 ha se rozprostírá Národní přírodní rezervace Javořina. Strání se těší stále většímu zájmu turistů. Mezi památky v obci patří např. místní kostel Povýšení svatého kříže (vysvěcený v roce 1911), který byl v roce 2000 prohlášen za kulturní památku. V roce 1926 byla vedle kostela postavena farní dvorana, jejíž prostory sloužily a slouží místním divadelníkům, dechové hudbě, setkávání hodové chasy, ale i k soukromým oslavám. Ve středu obce stojí objekt bývalého loveckého zámečku Liechtensteinů, o jehož existenci je zmínka již z roku 1592 jako o panském dvoře. Stavba prošla v historii řadou úprav a v současnosti je v objektu restaurace, ubytovací zařízení a prostory pro recepce a školení. Lidové stavitelství představuje rolnický dům č. p. 216 – jedná se o okapově orientovaný dům s původním interiérovým vybavením.
2.1. Historie „První písemnou zmínkou o Strání je záznam v Zemských deskách olomouckých ze 14. stol. Strání s tvrzí patřilo vladykům ze Strání, bratrům Pavlu a Ctiboru, v roce 1353.“3 V minulosti vedla touto končinou tzv. uherská cesta, která směřovala k pobřeží Baltského moře. Území trpělo nájezdy různých vojsk, vesnice byla několikrát vypleněna a vypálena, nevyhnul se jí ani mor. Přesto lidé v tomto chudém kraji zůstávali a zničené území obnovovali. V nepříznivých obdobích jim poskytovaly útočiště zdejší hory. Od 16. století patřilo Strání k ostrožskému panství, které r. 1625 koupili Liechtensteinové a vlastnili jej až do roku 1945. Ve své historii bylo Strání několikrát považováno za městečko, např. začátku 15. století nebo na konci 19. století. První zmínka o faře pochází ze začátku 14. století. V první polovině 17. století – po husitských válkách, byli obyvatelé Strání převážně příslušníky jednoty bratrské. Od
3
Kapinusová, Ludmila: Z historie Strání. In: Strání. Vlastivědný sborník slovácké obce, 1992, s. 33.
9
roku 1657 bylo však Strání opět katolické. 4 První farní kostel pocházel z roku 1769, na konci 19. století však byl značně zničen rozsáhlým požárem a bylo nařízeno jeho zavření. Nový kostel Povýšení svatého kříže byl vysvěcen v roce 1911. Od 18. století existuje nepřetržitě v obci škola – byla zde již v 15. století, ale zanikla.5 V letech 1871 až 1889 působil v obci jako učitel Alois Doufalík, sběratel lidových písní, spolupracovník Leoše Janáčka, Františka Pospíšila, Františka Bartoše, autor divadelní hry Lesní panny z Javořiny, kde je krátce zachycena straňanská svatba. Na konci 18. století (jsou uváděna různá data) byla, díky dostatku bukového dřeva v okolních lesích, knížetem z Liechtensteina založena sklárna - Straňanské hutě. V první polovině 19. století byla sklárna pronajímána sklářským mistrům a od roku 1850 ji vlastnil podnikatel Josef Zahn. V tomto období přišla do sklárny velká část nových sklářů ze Šumavy, Bavor a Uher – dodnes jsou v obci přítomna příjmení Götz, Strauss, Steckbauer apod.6 V majetku rodiny Zahnů byla sklárna až do roku 1902, kdy se stal společníkem Max Göpfert. Provoz sklárny odolával různým ekonomickým problémům, a to i za druhé světové války. V říjnu 1945 byla sklárna znárodněna. Od roku 1990 měla sklárna několik majitelů, v roce 2002 došlo k uzavření sklárny a po roce a půl byl provoz opět obnoven. V současnosti patří společnosti CRYSTALITE BOHEMIA s.r.o. Díky příchodu cizích sklářů do místní sklárny docházelo k odlišnému odívání mezi obyvateli části Strání a Květné – ve Strání se užívání kroje udrželo mnohem déle, v Květné chodili „po pansku“. Od konce 18. stol. do roku 1972 patřila ke Strání i osada Vápenky (vzdálená 10 km). Ta vznikla z důvodu těžby vápence pro potřeby místní sklárny. Od roku 1972 patří z důvodu lepší dostupnosti do katastru obce Nová Lhota.
4
Obec Strání. Historie farnosti. Dostupné z : http://www.strani.cz/content/25/read/45, cit. 20.01.2013. 5 Kapinusová, Ludmila: Z historie Strání. In: Strání. Vlastivědný sborník slovácké obce, 1992, s. 61. 6 Tamtéž, s. 40.
10
3. Etnologické vymezení Zařazení
Strání z
etnologického
hlediska
je
obtížnější.
Nachází
se
v jihovýchodní části Slovácka, v blízkosti významných etnografických regionů Moravských
Kopanic,
a
Horňácka
ze
slovenské
strany
sousedí
s etnografickým regionem Stredné Považie. V rámci krojového rozdělení je nejčastěji řazeno jako součást regionu Uherskobrodsko. Sem jej zařadil už Josef Klvaňa, který v díle Moravské Slovensko7 rozdělil sledované území do 28 okrsků podle někdejších farností. Jednotlivé okrsky pak roztřídil do 8 skupin. Do skupiny Kroje uherskobrodské čili zálešácké zařadil kroj uhersko-brodský (v Maršově, Polichnu, Rudicích, Šumicích, Újezdě (Újezdci), Těšově, Havřicích, Pašovicích a Prakšicích), hradšovský (v Hradšovicích, Lhotce, Drslavicích a Veletinách), vlčnovský (ve Vlčnově), nivnický (v Nivnici, Korytné, Horněmčí, Slavkově, Dolněmčí a Boršicích), bánovský (v Bánově, Bystřici a Suché Lozi), straňanský (ve Strání) a březovský (v Březové, Olšovci a na Lopeníku). Straňanský kroj zde tvoří samostatný krojový okrsek. Na členění Josefa Klvani odkazuje i Alena Jeřábková v díle Lidová kultura na Moravě8, klade však důraz na širší geografické souvislosti a kroje v Březové, Strání a Lopeníku řadí jako kroje blízké kopaničářským. Josef
Beneš
se
v
práci
Dokumentace
straňankého
kroje9
zabývá
rovněž rozdělením krojů Josefa Klvani. Mimo jiné konstatuje, že kroj straňanský mohl být zařazen mezi kroje horňácké a to z toho důvodu, že na konci 19. století byly v plném rozkvětu a užívání. Díky rozdílnému terénu a následně rozdílnému vývoji lze na uherskobrodsku vidět 3 oblasti – oblast nížiny při Olšavě (kroj brodský, hradčovský a vlčnovský), oblast horskou (kroj kopaničářský) a oblast pod horami a na hřebenech Bílých Karpat (kroj straňanský, březovský, nivnický a bánovský), kterou charakterizuje jako vyloženě horňáckou, protože není velkého rozdílu mezi tehdejším krojem velickým a krojem straňanským. Dále uvádí, že s ohledem na Klvaňův princip třídění kroje podle výšivek lze ženský kroj podle dominantní barvy výšivek na rukávcích rozdělit na kroje 7
Klvaňa, Josef : Kroje. In: Niederle, Lubor.: Moravské Slovensko. Národopis lidu českoslovanského. Svazek I. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1923, s. 107 - 108. 8 Jeřábková, Alena: Odívání. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 152. 9 Beneš, Josef: Dokumentace straňanského kroje. Rukopis, uloženo v Muzeu Jana Amose Komenského, 1953, s. 25 – 27.
11
dolňácké (vlčnovský - jasně červená, hradčovský a brodský - oranžová), horňácké (nivnický a bánovský - černožlutá) a horské (kopaničářský, březovský, straňanský – tmavě červená, zbytky zálešáckého a komňanského - žlutá). To, že se rozdělení oblastí podle kroje liší od rozdělení podle výšivek, zdůvodňuje faktem, že pro vyšívání v oblasti horňácké a horské je typický starý geometrický ornament, kdežto dolňácké vyšívání více užívá rostlinné ornamenty. Při hodnocení straňanského kroje poukazuje i na příbuznost s krojem v sousední slovenské obci - Moravské Lieskové. Pavel Popelka řadí do regionu Uherskobrodska obce Bánov, Boršice u Blatnice, Březová, Bystřice pod Lopeníkem, Dolní Němčí, Drslavice, Horní Němčí, Havřice, Hradčovice, Korytná, Lhotka, Maršov, Nivnice, Pašovice, Prakšice, Slavkov, Strání, Suchá Loz, Šumice, Těšov, Újezdec, Uherský Brod, Veletiny, Vlčnov. Tuto oblast dále dělí na obce dolňáckého charakteru (na západ od hřebene Bílých Karpat) a obce s podhorským charakterem (Březová a Strání). Také zde poukazuje na skutečnost, že do lidové kultury Strání a Březové pronikla řada slovenských prvků a jsou zde vykazovány četné spojitosti s oblastí Moravských Kopanic, ke které byly někdy nesprávně přiřazovány. 10
10
Popelka, Pavel: Od věnečku k obálence. Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského, 2011, s. 18-19.
12
4. Ikonografické doklady, písemné prameny a odborná literatura Nejstarší doklady o oděvu našich předků nacházíme jako součást materiálů popisujících např. historické události, podobu pozůstalosti apod., kde popis kroje nebyl záměrem. V průběhu 19. století dochází k většímu zájmu o lidový oděv a s tím souvisí i jeho cílená dokumentace. Z celého regionu Uherskobrodska však existuje poměrně málo nejstarších ikonografických dokladů. Dalším důvodem malého množství jakýchkoliv dokladů z dřívější doby je i obtížná dostupnost sledované lokality, která byla vlivem geografických podmínek „odříznuta od okolního světa.“ Popis nejstarších dokladů je dosti obecný, takže je problematické jejich zařazení do konkrétní obce, jako je to např. u vyobrazení Sedláka a selky z okolí Uherského Brodu, které je součástí díla Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814.11 Konkrétnější jsou pak doklady od konce 19. století, kdy nastupuje v rámci dokumentace nový fenomén - fotografie. Výčet historických dokladů je uváděn chronologicky od nejstarších záznamů, tak jak vznikaly, bez ohledu na to, zda se jedná o obecný popis, či odbornou práci.
Nejstarším popisem ženského kroje ve Strání je záznam cestovatele Carla Rudczinského z roku 1808 (Die Straniaken), který navštívil vesnici z důvodu zájmu o mečový tanec. Oblečení žen popisuje takto: „Jejich kroj v létě sestává se z krátké, skládané sukně z hrubého konopného plátna, na niž je našit široký pás. Horní část těla pokrývá až ke hrudi upjatý konopný kabátek, který je zavěšen na krku na dvě tkaničky a sahá těsně pod pás. Přes něj se obléká jakýsi druh svrchního oděvu s krátkými rukávy, který je otevřen pouze shora a přetahuje se přes hlavu. Je také přišněrovaný ke krku, a protože spočívá na těle volně, ve větru se nadouvá a vlaje sem tam. Na hlavě nosí pruh plátna, svázaný na šíji a spadající na záda; na něm spočívá u svobodných dívek cop, který si vdané ženy skrývají. V zimě si na tento oděv oblékají dlouhý ovčí kožich, a na nohy navlékají jakýsi druh punčoch, podomácku nahusto upletenými z kozí srsti. Boty mají stejné jako muži.“12
11
Ludvíková, Miroslava.: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814. Brno: Moravské zemské muzeum, 2002, s. 162. 12 Jeřábek, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786 – 1884. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 1997, s. 58-60.
13
Další písemný záznam vzniká až za 100 let, a to díky práci Josefa Klvani, který v roce 1909 vydal v rámci cyklu Kroj lidu Slovenského na Moravě popis straňanského kroje v Časopise Moravského musea zemského.13 Zde není popis doplněn žádnou obrazovou přílohou. Obdobným způsobem popisuje Josef Klvaňa kroj ze Strání v díle Moravské Slovensko, kde je text doplněn fotografiemi Emila Horského. Fotografie ženského a mužského letního kroje byly pořízeny kolem r. 1900. Sám Klvaňa zde uvádí, že straňanský kroj nebyl dosud nikde vyobrazen, přestože si zasluhuje stejnou pozornost jako kroj horňácký či hrozenský14 . Na práci Josefa Klvani se odkazuje i Jan Húsek, který v díle Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem detailní dělení krojových okrsků z celého pomezí zjednodušuje na kroje dolňácké, horňácké a horalské. Toto rozdělení se odvíjí od způsobu hospodářského života, změny kroje a jeho odkládání. Jedná se tedy o hodnocení z pohledu intenzity přeměny kroje a přebírání městského oděvu. V jedné obci je pak možné mít vedle sebe všechna tři krojová stadia. Straňanský kroj je zde zařazen mezi kroje horňácké – kolem roku 1880 zde byl ještě kroj horalský, později však nabyl rázu kroje horňáckého a dostává více ráz kroje dolského.15 Vývoj kroje v obci Strání popisuje Josef Beneš v práci Dokumentace straňanského kroje16, kde vychází z vlastního terénního výzkumu provedeného v roce 1953 a tehdy dostupných prací, které byly publikovány během první poloviny 20. století. V rozsáhlé práci se věnuje nejen popisu kroje, jeho vývoji, ale i výrobním postupům a výpovědím pamětníků. Práce je doplněna ilustracemi a fotografiemi. Zjištěné skutečnosti srovnává především s prací Josefa Klvani. Změny ženského kroje ve Strání popisuje na oděvu nejstarších žen v obci, střední generace, děvčat a školaček, kdy dochází k závěru, že nejstarší generace nosí kroj horského typu, střední generace pak kroj horňáckého typu, mladá generace kroj dolňáckého typu, děti mají jen kroj obřadní, jinak chodí po městsku. Jako „dílo bez kazů a novot“ označuje kroj na konci 19. století. Zachycení aktuálního krojového stavu v obci zpracoval podle doporučení
13
Klvaňa, Josef: Kroje lidu slovenského na Moravě. In: Časopis Moravského muzea zemského 9, 1909, s. 212 -217. 14 Klvaňa, Josef.: Lidové kroje na Moravském Slovensku. In: Moravské Slovensko: Niederle, Lubor.: Svazek I. Praha 1923, s. 187 – 192. 15 Húsek, Jan: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem. Studie etnografická. Praha 1932, 108 134 16 Beneš, Josef: Dokumentace straňanského kroje. Rukopis, uloženo v Muzeu Jana Amose Komenského, 1953
14
Drahomíry Stránské z díla Lidové kroje17. Z této obsáhlé dokumentace pak vychází i ve svých dalších článcích. Podobám přední a zadní sukně se věnuje v příspěvku Fěrtoch a fěrtuška ve Strání18, kde najdeme popis podoby, výroby i vývoje straňanského fěrtochu a fěrtušky včetně přehledu jejich průměrného počtu u starých a mladých žen. V práci Čepec a šatka ve Strání
19
popisuje nejen použití čepců a postup úvazu
šatky, ale i jejich výrobu. Zjištěné skutečnosti srovnává se záznamem Josefa Klvani. Šatku a čepce ve Strání hodnotí jako málo prostudovaný článek ve vývoji těchto krojových součástek, kdy byla pozornost národopisců zaměřena na nápadnější a zdobnější varianty např. horňácké. Součástí práce je fotodokumentace zachycující původní postup úvazu šatky. Závěry z dokumentační činnosti uplatňuje i v publikaci Vývoj lidových krojů na Uherskobrodsku20, kde shrnuje poznatky z terénu získané v letech 1951 až 1953 v osmi obcích Uherskobrodska, tedy i Strání. V této práci se zabývá nejen popisem vývoje, ale i vlivy, které působí na udržení či naopak zánik krojů. Krátce popisuje kroj ve Strání Pavel Popelka ve Vlastivědném sborníku slovácké obce Strání,21 kde je text určen široké veřejnosti. Publikace je v příloze doplněna historickými snímky kroje, nejsou však datovány. V roce 1995 byl uveřejněn v Malovaném kraji článek Ludmily Tarcalové
22
,
v němž popisuje současný kroj v obci, kdy původní horský typ kroje převzal řadu prvků z kroje nížinného, a to především v ženském oblékání. V článku je však několik nepřesností jako u názvu části rubáče, která se nenazývá obolek, ale okolek. Dále uvádí, že se k popisovanému svátečnímu ženskému kroji nosí navázaný turecký šátek konce hore. Úvaz šátku je však daný konkrétní příležitostí – sváteční úvaz je konce dolu, úvaz konce hore se dříve nosil ve všední den, k muzice apod. Dnes volí nositelky úvaz konce hore i ke slavnostním příležitostem z estetických důvodů, není to však pravidlo. Jan Pavelčík se v článku Straňanská výšivka23 zabývá jejím rozborem, dělením podle několika hledisek. Práce obsahuje výčet používaných stehů, názvy a popis
17
Beneš, Josef: Fěrtoch a fěrtuška ve Strání.In: Český lid 45, 1957, s. 200. Beneš, Josef: Fěrtoch a fěrtuška ve Strání, c.d., s. 200-207. 19 Beneš, Josef: Čepec a šatka ve Strání.In: Lidová Kultura východní Moravy, 1960, s. 95-101. 20 Beneš, Josef: Vývoj lidových krojů na uherskobrodsku. Gotwaldov: Krajské muzeum, 1957. 21 Popelka, Pavel:Kroj. In: Strání. Vlastivědný sborník slovácké obce, 1992, s. 85-86. 22 Tarcalová, Ludmila: Kroje straňanské - Strání. Malovaný kraj 31, 1995, č. 5, s. 4. 23 Pavelčík, Jan: Straňanská výšivka. Malovaný kraj 13, 1997, č. 6, s.18-19. 18
15
jednotlivých vzorů výšivek. Upozorňuje i na to, že zůstává otevřená otázka původu vzorů ve vyšívání. Podrobnější popis ženského kroje ze Strání ze současné doby pak najdeme v publikaci Na paletě krojů,24 kde se tvůrci snažili zaznamenat aktuální stav krojového odívání v jednotlivých obcích. „Obec Strání tvoří samostatný krojový okrsek. Zdejší kroj nese řadu specifik. Vedle sebe rovnocenně existují původní oděv, zachovávající řadu archaických prvků, a kroj, který přijal nové vlivy ve 40. letech 20. století.“25 Práce je bohatě doplněna obrazovým materiálem. V řadě obcí však byla tato kniha přijímána rozpačitě, neboť ne všichni představitelé dané obce byli řádně oblečeni s dodržením všech platných krojových pravidel v jednotlivých obcích. Pravdou je, že řada účastníků nevěděla, pro jaké účely jsou fotografie pořizovány. Celkově má však publikace na Slovácku mezi širokou veřejností úspěch a mezi zhotoviteli krojových součástí je zdrojem informací. Publikace Od věnečku k obálence26 zpracovává svatební tematiku z obcí Uherskobrodska. Najdeme zde nejen charakteristiku svatebního kroje ze Strání, ale i popis
funkcí
jednotlivých
krojových
součástí.
Práce
obsahuje
bohatou
fotodokumentaci především z období první poloviny 20. století. Nelze také opomenout fenomén současné generace – internet. Bohatou fotodokumentaci aktuální podoby kroje ve Strání najdeme na webových stránkách obce Strání. Zde je průběžně prostřednictvím fotografie a krátkých videí zaznamenávána většina událostí v rámci života obce a farnosti 27.
24
Dvouletý, Michal:. Na paletě krojů. Nadace Děti-kultura-sport, 2010, s. 282-287. Kondrová, Marta: Bílé Karpaty. In: Na paletě krojů. Nadace Děti-kultura-sport, 2010, s. 282. 26 Popelka, Pavel: Od věnečku k obálence. Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského, 2011, s. 199 – 201. 27 Dostupné z: http://www.strani.cz/content/31/ cit. 09.03.2013. 25
16
5. Vývoj ženského kroje ve Strání Okolní krajina měla vliv nejen na jméno obce, ale byla i jednou z determinant při vývoji odívání místních obyvatel. Byla zdrojem materiálu pro výrobu jednotlivých oděvních součástí. „Místní obyvatelé se vedle strážní povinnosti věnovali původně hlavně pastevectví, v létě sběru lesních plodin, zejména malin, které se tu udrželo jako součást mzdové výpomoci až do roku 1938. Byl tu zaveden chov ovcí s výrobou ovčího lnu a konopí, které se zpracovávalo na plátno. Poslední tkalcovský stav byl u nás až do roku 1950.“28 Vedle krajiny byl dalším faktorem i způsob obživy obyvatel, a jak se měnily zdroje obživy, docházelo i ke změnám v odívání. Již z předešlé kapitoly je patrné, že oděv žen ve Strání nebyl v žádné době „zakonzervovaný“, ale neustále se vyvíjel, měnil a stále se mění. Tyto změny však měly a mají různou intenzitu. Do konce 19. století byly změny ve straňanském ženském kroji velmi pozvolné, neboť krajina byla chudá, ženy se málo dostaly mimo domov a oděv si zhotovovaly z materiálů dostupných v obci. Přestože ke Strání patřila i osada Vápenky, nosil se straňanský kroj pouze v obci Strání. Na změnu oblékání straňanských žen neměl velký vliv ani jiný oděv u žen cizích sklářů v místní sklárně, „keré chodily oblečené po pansky“. Izolovanost straňanského kroje dokládá také skutečnost, že i osada Vápenky měla svůj kroj, který je řazen ke kroji horňáckému. V porovnání s krojem mužů ve Strání, kteří museli často „do světa“ za prací, docházelo k rozdílnému vývoj, kdy se muži „poměšťovali“ a odkládali kroj mnohem dříve než ženy. U mužů byl trend vývoje a odkládání kroje obdobný jako v širokém okolí. Několik málo žen ve Strání používá kroj k dennímu nošení doposud. Dle uváděných pramenů došlo ještě v průběhu 19. století u žen k výrazné změně pokrývky hlavy. Na začátku 19. století zaznamenává C. Rudczinsky jako pokrývku hlavy pruh plátna, a to jak u vdaných, tak u svobodných žen. Stav ženy se rozlišoval viditelností vlasů – svobodné ženy měly cop spuštěný na záda, vdané jej měly skrytý. J. Klvaňa uvádí jako pokrývku hlavy na konci 19. století turecký šátek, který má stejný úvaz pro vdané i svobodné ženy. Znakem vdané ženy je tvrdý čepec (rožky), který neodkládaly. Pruh plátna (tj, šatka) byla používána ještě na začátku 20. století jako obřadní součástka při svatbě.
28
Bruštík, Jan: Z dějin straňanského nářečí. In: Strání. Vlastivědný sborník slovácké obce, 1992, s. 113.
17
Stejně tak došlo ke změně vzhledu rukávců. Jednoduché konopné rukávce se začaly vyrábět z bílého plátna, u výšivky se kromě černé začaly používat i další barvy, dochází ke změně vyšívaných vzorů. Ustupovalo použití nebarveného konopného rachača, který se nosil na všední den. Místo něj se začala používat sukňa z barvířského plátna, což bylo dáno jeho přístupností. Vyrábělo se v barvířských dílnách v Uherském Brodě. Podobnou zadní sukni najdeme i v horňáckém kroji, má však jiný vzor. Ve Strání se použitý vzor jmenoval hvězdičkový, ve Vápenkách se používal vzor slimákový.29 Se změnou zadní sukně dochází i ke změně přední sukně, začínají se nosit fěrtúšky z továrního plátna, dále tibetové (merinky), harasové, které jsou zpočátku minimálně zdobené. Již nejsou šité ze dvou půlek, ale ze tří půlek. Jejich výroba je jednodušší – v pase již nejsou vyšívány pres vrapy, jsou pouze nařaseny do tkané stuhy (šráku). Barvený rachač a černá fěrtúška se tak z kroje všedního začínají vytrácet a zůstávají v kroji svátečním a obřadním. Od přelomu 19. a 20. století a zejména po první světové válce dochází ke změně dalších součástek. U rubáče, který byl doposud celý konopný, se horní část (opléčko) začíná vyrábět z plátna konopného s bavlnou, což bylo pro tělo pohodlnější a příjemnější30. S větší dostupností jemného plátna se začal vyrábět také z tohoto materiálu. Vytrácí se použití kanice jako součásti svátečního a hlavně obřadního kroje, kterou nosily ženy okolo pasu.31 Tuto krojovou součástku používali i muži – fašančáré při tanci Pod šable, nosili ji jako šerpu. I z této funkce se však vytratila. V současnosti existují pouze dva kusy této krojové součástky a jsou uloženy v depozitáři Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. V horní části oděvu se objevuje jupka. Z dochovaných fotografií je patrné, že jupka se původně začala oblékat na rukávce, nahrazovala tedy svrchní oděvní část. Postupně se však rukávce rovněž začaly dostávat pouze do role sváteční a obřadní krojové součástky a ve všední a pracovní funkci je nahradila právě jupka.
29
Beneš, Josef: Fěrtoch a fěrtuška ve Strání.In: Český lid, 1957, s. 203. Beneš, Josef: Dokumentace straňanského kroje. Rukopis, uloženo v Muzeu Jana Amose Komenského, 1953, s. 208. 31 Popelka, Pavel: Od věnečku k obálence.Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského, 2011, s. 199. 30
18
Pro slavnostní a obřadní příležitosti začínají mladá děvčata oblékat na rukávce kabátek, jehož střih a zdobení se postupně vyvíjí. Konečná podoba se pak ustálila po druhé světové válce. Ženy odkládají pro všední dny turecký šátek a vdané ženy i tvrdý čepec jako znak svého stavu a jako pokrývka hlavy slouží plátěný šáteček. Malá a mladá děvčata začínají pro slavnostní příležitosti nosit pletené voskové věnce, které později přešly do svatební úpravy hlavy nevěsty i družiček. Mnohem výraznější změna je pak ve 40. letech 20. století a zejména po druhé světové válce, kdy jsou velké rozdíly mezi podobou kroje jednotlivých generací v obci. Mladá děvčata pak začínají kroj pro všední nošení odkládat a jejich slavnostní a obřadní varianty kroje se postupně mění a přijímají stále více dolňáckých prvků. Původně neškrobené rukávce se začínají škrobit, dále u nich dochází ke změně zakončení rukávů – jednoduché obšití (ostínkování) je nahrazeno širokou plátěnou krajkou (štykerajem). Dochází ke změně používané přední i zadní sukně (bílý fěrtoch, černý šorec), tyto se postupně zkracují a rozšiřují. Pro všední den se začínají používat krojové součástky podobné krojovým součástkám v okolních obcích. Od 50. let 20. století pak použití kroje k všednímu nošení postupně mizí, kroj se používá ke slavnostním a obřadním příležitostem, přičemž intenzita jeho využití je v různém období různá.
19
6. Popis ženských krojových součástí Hledajte ni, hledajte krajčíra takého, co ni bude šaty šiť z květu makového. Aktuálně používají ženy ve Strání varianty horského typu kroje, kterému se říká starý kroj, i varianty kroje nížinného se zaužívaným názvem nový kroj. Starý kroj je představitel dvouzástěrového typu oděvu s příramkovým střihem rukávců a se zachováním nejarchaičtější krojové součástky – rubáče. Nový kroj má řadu dolňáckých prvků, které byly přijímány postupně. Při popisu krojových součástí dále používám pojem „přechodové varianty“ kroje, které lidé ve Strání řadí většinou ke starému kroji. Vodítkem při rozlišení mezi uvedenými variantami může být sobota, tedy přečnívající část rubáče (viz níže). Další skupinou je „kroj nejstarších žen“, který už nosí jen několik málo obyvatelek obce. Tento kroj již nemá tolik specifických prvků, naopak je podobný kroji žen v okolních obcích, je jednodušší, méně zdobený.
6.1. Rubáč Nespodnější součástí starého ženského kroje je bílý konopný rubáč, ušitý ze dvou částí – horního oplečka a spodního okolku. Součástí oplečka je jedno ramínko, které se uvazuje šikmo přes jedno rameno. Délka rubáče dosahuje do půli lýtek a je delší než svrchní části, tj. rachač a fěrtuška. Přečnívající část (5-10 cm) rubáče se jmenuje sobota, která je zachována u všech variant starého kroje. Zajímavostí rubáče je, že okolek je sešit na přední i zadní stranně ze šikma (ze dvou lichoběžníků) s malým nařasením na bocích. Podle Boženy Tinkové (nar. 1925) je to proto, aby sobota držela pěkný kolovitý tvar. Pozdější varianty rubáče jsou vyrobeny i z jemného plátna, se zachováním uvedeného střihu. Se zkracováním sukní však docházelo i ke zkracování rubáče a ke změně střihu. Plátěný rubáč je zpravidla jednodílný, kratší asi po kolena a může být „vylepšen“ našitou kapsou, místo jednoho ramínka může mít dvě.
20
Nejspodnější součást nového kroje je různá, záleží na volbě nositelky. Nosí se jednodílný plátěný rubáč, často se ale také používá kombiné či bavlněná košilka a spodnička, která může být plátěná nebo ze 100 % polyamidu.
6.2. Spodnice Spodnice mohu být součástí přechodových variant kroje, kroje nejstarších místních žen a nového kroje, ke starému kroji se nenosí. Spodnice, někdy zvané rovněž trčáky jsou plátěné, silně škrobené, žehlené na ruličky. Na spodní části mohou být zdobeny krajkou. K novému kroji se používají zpravidla dvě až tři. U přechodových variant a u kroje nejstarších místních žen mohou být neškrobené.
6.3. Zadní sukně Nejstarší variantou zadní sukně a součástí starého kroje je rachač, hrakač nebo také fěrtoch, který je z konopného plátna, je hustě za mokra řasený (vrapený). V horní části je bíle vyšívaný pres vrapy, čímž vzniká tuhý, asi 6 cm široký pás. Zbylá část hrakače
je
barvená šafránem,
v současnosti
oranžovými
barvami
dostupnými
v obchodech. K přechodovým variantám je místo hrakače používána barvířská sukňa (užívá se i pojem háďacko), která je skládaná z barvířského plátna, jednotlivé sklady jsou asi 1 cm široké. Barvířské plátno je tmavě modré barvy s hustým potiskem svislých pásů žlutých kuliček a hvězdiček. V horní části je zdobena výšivkou na šráku, nebo vyšívanou stuhou společně s barevnou patáčkovou portou (pozlatama). K novému kroji se nosí plátěný bledě modrý fěrtoch (užíván ke slavnostnějším příležitostem) nebo černý šorec, oba jsou hustě naskládané. U horního okraje je 3-5 cm široký zdobený pás, který může být dekorován vyšívanou stuhou i stříbrnou patáčkovou portou. Svobodná děvčata si na fěrtoch ke slavnostním příležitostem uvazují ručně malovanou mašlu, která je široká asi 7 cm. Nejstarší ženy používají zadní sukně z různých „měkkých“ materiálů, ušité ze z 3 - 4 půlek. Mohou být skládané, tedy za mokra narýsené, nebo jenom nařasené v pase. Opasují se kolem těla. Ve všední den a na práci se používá plátěná sukňa nejčastěji se vzorem kostky, není rýsená, je pouze řasená. Tyto typy sukní jsou v pase všity do šráku a velmi často jsou doplněny i kapsou.
21
6.4. Přední sukně Ke starému kroji se na přední část se nejčastěji nosí černá fěrtúška, která se skládá ze dvou půlek uprostřed sešitých výšivkou – mrežkú. Fěrtúšku kolem mrežky a spodního okraje zdobí výšivka, která může být různě bohatá. Pás černé fěrtúšky je tvořen hustou výšivkou, která je z jedné (horní) třetiny našitá a ze dvou třetin vyšívaná pres vrapy přímo na fěrtúšce. Pevnou součástí jsou vlněné tráčky, které se vážou vzadu. Na jedné straně je tráček dlouhý asi 60 cm, na druhé 150 cm. Černá fěrtúška se nosí pouze v kombinaci s hrakačem. Černá fěrtúška má i bílou obdobu, která se běžně nenosila, ale používala pouze k několika málo konkrétním slavnostním příležitostem a do hrobu. U přechodových variant může být přední sukní merinka (nejčastěji červená), stará pávovnica, příp. brogátka. Tyto jsou používány v kombinaci s hrakačem i sukní. Mohou být zdobeny úzkou krajkou a úzkými látkovými portami. U nového kroje se jako přední sukně používají fěrtúšky podle konkrétní příležitosti – merinky, brogátky (mohou být i zdobeny výšivkou, nebo malované), pávovnice (červená s výšivkou pavího oka nebo růžiček), ornátky. Oproti variantám u starého kroje jsou bohatěji zdobeny širší krajkou, stříbrnými patáčkovými portami. Ke změně materiálu i zdobení došlo u bílé fěrtúšky, která se nosí např. ke svatbě nebo k prvnímu svatému přijímání. Nejčastěji je zhotovována z krajky, která je podložena bílým saténem a škrobeným organtýnem.
Do jedné řady (spodní) se našívají bílé
květinky zhotovené ze stuhy. Tyto jsou ještě dozdobovány modrými pupeny a jednoduchou výšivkou zelených lístků. Horní dvě řady jsou většinou tvořeny výšivkou ze stříbrných patáčků ve tvaru např. hroznového vína. Použití přední sukně u kroje nejstarších žen rovněž závisí na příležitosti – merinka, popelínka, brogátka. Zdobení je o něco bohatší než u přechodových variant, ale oproti novému kroji je skromnější. Na práci se používají plátěné fěrtúšky nebo zástěra, která se uvazuje vzadu a za krkem, někdy může nahradit fěrtúšku.
6.5. Rukávce Staré rukávce jsou volné, nezakasávají se, stánek končí na přední i zadní straně asi 5 cm nad pasem. Na ramenou (príramky), límečku (obojek) a předních okrajích (prednice) jsou zdobeny výšivkou. Rukávy sahají do půli předloktí a na okraji jsou obšity jednoduchým stehem. Úzká výšivka zdobí i spodní část řasení rukávů. V současnosti bývá okraj rukávů i prednice zdoben strojově vyšívanou stuhou 22
a zoubkovkou. Rukávce se dělí na černé a bílé, dříve rozlišovány pojmy černé a bílé zahýbáky. Toto označení je používáno spíše starší generací, mladší generace pojem zahýbáky nahrazuje pojmem rukávce. Černé rukávce mají černé výšivky (výšivka je někdy jemně doplněna červenou nebo žlutou bavlnkou) a obojek je ozdoben černou krajkou (ščipkami). U bílých rukávců je na výšivky použita převážně vínová, modrá a fialová barva, která je doplněna bílou, žlutou, oranžovou, růžovou, modrou, zelenou, černou barvou. Obojek je ozdoben bílými ščipkami (šíře asi 5 cm). Vzorů výšivek především u bílých rukávců je větší množství, u vyšívaných částí (obojek, príramky, prednice) je jednotná výšivka, přičemž každá má specifický název (na jablko, na pahnosť, na pověrtňák, na dubový list, na háček, na seďom stehů, na háďata, na makovičku, na rohatinu, na pět zrnek, na stromek). Stejně tak je několik vzorů výšivky u černých rukávců (na kruťák, na rozmarýn apod). Rukávce se zapínají na háčky (3-4) u obojku, prednice mohou v dolní části sešity křížkovým stehem v šíři asi 3 cm, častěji jsou však nechávány volně a při použití pak sepínají hlavičkovým špendlíkem. U nového kroje mají rukávce stejný střih jako staré rukávce. Konec rukávů však zdobí vyšívaná plátěná krajka široká 10 cm. Rukávce se výrazně škrobí a za vlhka se žehlí. Tato úprava pak pomáhá udržovat baňatý tvar rukávů, které se mírně nadzvedávají nad loktem – zde se na ně váže bílá stuha. Dalším rozdílem je způsob úpravy ščipek u obojku (límečku). Jsou výrazně naškrobeny a přišity tak, aby stály. Jejich šíře je asi 10 cm.
6.6. Jupka Mimo rukávců se také obléká jupka, tedy krátký kabátek do pasu s dlouhým rukávem, který je na ramenou naskládaný a sežehlený. Bývá z různých materiálů a různých barev, podle toho, zda má doplňovat sváteční nebo všední kroj. V současnosti je sváteční jupka nejčastěji bílé barvy, může být zdobena krajkou nebo výšivkou. Oblékají ji především starší a staré ženy, což je dáno i tím, že mladé ženy oblékají kroj především k obřadním příležitostem s použitím rukávců.
6.7. Kabátek Kabátek (kordulka) je z bledě modrého brokátu, olemován tmavozelenou sametkou, vyšívanou pentlí a portou. K přechodovým variantám byla porta vyrobena z barevných patáků, u nového kroje je porta ze stříbrných patáčků. Kabátek se zapíná na 4 - 5 háčků. 23
6.8. Svrchní oděv Jako svrchní oděvní součástka je používán lajbl, tj. krátký kabát, který je ušit z bílého vlněného sukna, zdobený na stojatém límečku, kapsách a kolem knoflíkových dírek. Tato část kroje je stejná pro mužský i ženský kroj, stejně jako halena (dlouhý kabát z bílého vlněného sukna). Lajbl i halena jsou svrchní oděvní součástky patřící ke starému kroji. Další variantou je černá kacabaja, nejčastěji zhotovena z plyše nebo sametu. Hojně je rovněž využíván malý černý vlňáček i velký vlňák, u kterého převládá tmavě zelená barva. Tyto krojové součástky se v současnosti používají ke všem krojovým variantám, přestože se do Strání dostaly až kolem druhé světové války. Nejstarší ženy, které používají kroj pro denní nošení, oblékají na jupku svetr, nejčastěji zelené nebo fialové barvy.
6.9. Pokrývka hlavy Pokrývka hlavy je dána především věkem a stavem nositelky kroje. Nejstarobylejší užívanou variantou vdané ženy je šatka, asi 2,2 m dlouhý a 22 nebo 30 cm široký pruh plátna, který je na přední straně a bocích obšit (ostínkovaný) černou barvou. V minulosti byla na zadní straně ještě obšita oranžovou barvou. Na obou koncích je šatka vyšita stejnými vzory jako rukávce. Součástí šatky jsou dva čepce. Tvrdý čepec (rožky) je složen ze tří kusů plátna, vzadu je hustě navrapený do tvaru podkovy (rožků) a tato je silně naškrobená. Připevňuje se pomocí dvou šňůrek, které jsou dlouhé tak, aby mohly obtočit dvakrát hlavu. Měkký čepec je ze dvou částí, tyto jsou v zadu hustě navrapeny do tvarů rožků, které jsou ale oproti tvrdému čepci od sebe více vzdáleny. Uprostřed je sešitý oranžovou či bílou výšivkou. Nejdříve se na hlavu uvazoval tvrdý čepec (rožky), na něj měkký čepec, kolem kterého se dvakrát ovinula šatka, která byla složená na čtyřikrát v úzký pruh. Tento úvaz se však již nepraktikuje, vynechává se tvrdý čepec, přímo na hlavu se váže měkký čepec, na který se váže šatka pouze podélně přeložená. Svobodná děvčata nosí pantle, které patří ke starému kroji. V minulosti byly svatební ozdobou družic a v současnosti jsou vnímány spíše jako slavnostní zdobení svobodných děvčat. Oproti minulosti je v dnešní době tato úprava hlavy výrazně rychlejší, neboť jednotlivé součásti (vrkoč, kyta, růžice) a stuhy se nezaplétají přímo do vlasů, ale všechny části jsou sešity a tvoří jakýsi čepec. Samostatně zůstala pouze 24
kánka, 5 cm široký pás zdobený korálky a kulatými zrcadélky, která se váže na závěr na pantle kolem hlavy. U nového kroje nosí nevěsta, družice i malé dívky, např. k prvnímu svatému přijímání, věnec, který je z bílých látkových kytiček, doplněný zelenými látkovými lístky, zrcadélky a foukanými stříbrnými korálky. Věnec se skládá ze dvou částí - jedna se obtáčí okolo hlavy, druhá se připevňuje ze zadu hlavy, má-li nositelka dlouhé vlasy, přivazuje se na cop. Další variantou úpravy hlavy je turecký šátek, který je u svobodných děvčat vázán přímo na hlavu, u vdaných žen na tvrdý čepec (rožky). Turecký šátek je vázán dvěma způsoby – na věnec (konce hore) a slavnostní konce dolu. Turecký šátek i způsoby úvazu jsou stejně používány k novému i starému kroji, nenosí se však, pokud má žena oblečenou jupku. K přechodovým variantám a novému kroji patří i strapcový šátek, který se váže pod bradou. Na zádovém cípu je zdoben výšivkou (povětšinou strojovou), laděnou do zelené nebo světlomodré barvy. Přestože platí pravidlo, že k jupce se nenosí turecký šátek, tak k rukávcům s kabátkem může být jako pokrývka hlavy turecký nebo strapcový šátek. Nejstarší ženy pak nosí šáteček, nejčastěji plátěný s drobnými kvítky. Pro svátečnější příležitosti je používán vyšívaný šáteček, který je z popelínu nebo tesilenu.
6.10. Obuv Holénky - vysoké boty s tvrdou holénkou sahající nad lýtko, podpatek může být ozdoben mosaznými hřebíčky a zespodu „podbitý“ tak, aby při chůzi boty klapaly. Toto obutí se používá pouze ke starému kroji a k přechodovým variantám, kde je sobota. Vyrážané strevice a hladké strevice jsou obdobné jako v jiných obcích šněrovací střevíce vysoké do půli lýtka. Používají se k přechodovým variantám a novému kroji. Tato obuv, stejně jako holénky, je považována za slavnostnější obutí a patří k nim černé punčochy. Krpce jsou obuv z jednoho kusu kůže, která se používala na práce hlavně v období žní. V současnosti je používají místní folklorní spolky, kdy je nosí v kombinaci s bílými teplými ponožkami. Nejčastěji jsou to tzv. sibiřky. Obutí u nejstarších žen je pohodlné. V létě nosí polobotky, v chladnějším počasí vysoké papuče (důchodky), v zimě i válenky, tj. černou plstěnou obuv. Některé ženy
25
používají boty podobné holénkám, jsou nižší, podobají se obutí v sousední Březové, říká se jim kozačky.
6.11. Mašla K novému kroji nosí svobodné děvčata ručně malovanou mašlu, která se vyrábí asi ze 7 cm široké bílé stuhy. Nosí se na bílém fěrtochu a má-li děvče věnec, je přivázána na konci zadní části. Jedná se tedy o znak svobodných děvčat, která v minulosti nosila jeden pletený cop, na jehož konci měla uvázanou pentli.
6.12. Další dochované součástky V obci jsou i v současnosti dochovány další prvky, které se už běžně v ženském kroji nepoužívají jako např. bílá fěrtúška, která se používala v nejvýznamnější církevní svátky, a to Velikonoce (Vzkríšení), Boží Tělo a do truhly – to je také možný důvod, proč se zachovalo tak malé množství této krojové součástky (asi tři). Stejně tak je v obci několik kusů ručníku - svatební součástky úpravy hlavy, kterou si nevěsta vázala na pantle místo kánky na třetí ohlášky a k oddavkám.32 V mnohem větší míře se dochovalo prostěradlo (úvodnica), což jsou dva pruhy plátna (230 cm dlouhé) spojené krajkou s černým motivem. Podle Magdalény Štachové se jedná o samonosnou paličkovanou krajku, jejíž výroba je značně náročná. U této krajky není vodicí nit a střídá se zde několik paličkovacích technik33. V současnosti si jej ženy uchovávají jako rodinou památku a ojediněle je používáno u příležitosti křtu dítěte, kdy jej nosí matka dítěte a manka (kmotra dítěte). Dále se v obci udržela huněná halena, další společná svrchní součástka pro ženy i muže. Odlišný je způsob oblékání. Muži si halenu pokládají na ramena a přes prsa si ji stahují koženým řemínkem. Ženy v současnosti halenu nenosí, v minulosti ji na rozdíl od mužů oblékaly a přepásávaly růžovým tráčkem (tkanou stuhou). Kromě haleny je v obci i jeden kus mentýku (dlouhý tmavě modrý kabát, podšitý ovčí kožešinou). V současnosti je využíván pouze k jevištní prezentaci.
32
Popelka, Pavel: Od věnečku k obálence.Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského, 2011, s. 199. 33 Televizní pořad Foklorika. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1102732990-folklorika/311295350120009/, cit. 09.06 2013.
26
7. Výroba V této kapitole popisuji výrobní postupy několika krojových součástek, jak jsou zhotovovány místními výrobci v současnosti. Nejedná se o doslovné přepisy výrobního pořadí, ačkoli jednotlivé fáze byly při osobním setkání písemně zaznamenávány. Některé ženy se zabývají pouze jednou krojovou součástkou, většina však postupně rozšiřuje své dovednosti a věnuje se výrobě více částí. To je dáno jednak zvýšeným zájmem o jednotlivé krojové součástky, ale také skutečností, že mnoho původních originálů již dosluhuje či dosloužilo, a tak je potřeba zhotovit nové. Převážná část je zhotovována do osobního vlastnictví nositelek a to i v případech, kdy je požadavek na pořízení krojové součásti iniciován z důvodu činnosti ve folklorním spolku. Potřeba osobního vlastnictví starého či nového kroje je jedním z ukazatelů vyjadřujících vztah žen ve Strání ke kroji. Ten pak může být hodnocen i z opačné strany – ochotou šikovných žen se výrobě krojových součástek věnovat.
Materiál potřebný k výrobě jednotlivých částí je pořizován jednak v blízkých městech, jako je Uherský Brod (nejčastěji v prodejnách Textil Masař34 a Katka – bytový textil, látky, galanterie
35
), Uherské Hradiště (v Krojovém textilu KRIST
36
), ale i ve
vzdálenějších Brumovicích (u Ivany Blanářové37, kde je možné využít internetového obchodu či telefonické objednávky v případě, že je již materiál prověřený). Materiály na některé krojové součásti či jejich dozdobení je možné pořídit i přímo v obci Strání (v prodejně Textil u Zámečku38 nebo v Textilu na Kopci39). Mladší generace pak využívá různých internetových nabídek tuzemských i zahraničních serverů, především slovenských, kde jsou častěji v bazarových prodejích nabízeny krojové materiály. Další možností v případě absence určitého materiálu je zadání zakázky u výrobce. Uvedená varianta je ale časově náročná na hledání takového výrobce a dále limitována odběrem materiálu v určitém množství. S ohledem na využití starého či nového kroje je možné cyklus obce Strání rozdělit na dvě období, a to letní a zimní. Letní část roku (od Velikonoc do hodů – 34
Textil MASAŘ, Kaunicova17, 688 01 Uherský Brod. Katka – bytový textil látky, galanterie, Neradice 2324, 688 01 Uherský Brod. 36 Krojový textil KRIST, Mariánské náměstí 61, 688 01 Uherské Hradiště. Dostupné z: http://www.krojovytextil.cz/, cit. 09.06 2013. 37 Ivana Blanářová- Materiály na kroje, Brumovice 340, 691 11 Brumovice. Dostupné z: http://www.kroje.cz/, cit. 09.06 2013. 38 Textil U Zámečku, Náměstí U Zámečku 55, 687 65 Strání. 39 Textil, galanterie, Na Kopci 156, 687 65 Strání . 35
27
poloviny září) je ve znamení především nového kroje. Zimní období (Vánoce, fašanky) pak patří především kroji starému. S tím souvisí i poptávka po zhotovení a údržbě konkrétních krojových součástí u jednotlivých výrobců.
Aktuálně se výrobě ženských krojových součástí věnuje: Ludmila Benešíková (nar. 1950) - výroba oprava a údržba věnců - výroba patáčkových port (pozlat)
Anežka Cmolová (nar. 1939) - výroba černých fěrtúšek - oprava a vyšívání fěrtúšek k novému kroji
Ing. Martina Čankyová (nar. 1973) - výroba rukávců včetně výšivek - výroba černé fěrtúšky - výroba hrakače zatím bez vyšívání přes vrapy - výroba šatky, měkkého čepce - výroba pantlí, ručníku
- výroba kabátku - výroba fěrtúšek – merinky, všední, pracovní - výroba rubáčů
Anežka Grebíková (nar. 1946) -
výroba černé fěrtúšky
Marie Miklášová (nar. 1946) - oprava a údržba kabátků - výroba, oprava, údržba pantlí - výroba krojových panenek - výroba lajblů ve spolupráci s dcerou Zdislavou Janigovou (sešívá na šicím stroji) - výroba halen ve spolupráci s bratrem Stanislavem Popelkou (dělá střih) - výroba patáčkových port (pozlata)
28
Anežka Popelková (nar. 1936) - oprava a údržba rukávců - šití, oprava a údržba spodnic - výroba, oprava a údržba fěrtúšek - výroba, oprava a údržba měkkého čepce a šatky
Anežka Popelková (nar. 1942) - výroba, oprava a údržba fěrtúšek, především k novému kroji - výroba, oprava a údržba kabátků - výroba, oprava a údržba spodnic - oprava a údržba rukávců - výroba patáčkových port (pozlata)
Anežka Tomanová (nar. 1947) - výroba, oprava a údržba fěrtúšek - výroba, oprava a údržba fěrtochů - malování mašlí a fěrtúšek - výroba, oprava a údržba spodnic
Stanislav Popelka (nar. 1939) - výroba, oprava a údržba krpců - oprava krojových bot - výroba halen ve spolupráci se sestrou Marií Miklášovou
7.1. Výroba spodnic Spodnice se vyrábějí ve dvou velikostech (výška 43 cm a 46 cm). Ta, která se opasuje jako první, je menší. Je vhodnější, pokud je nezdobená, bez krajky, protože naškrobená krajka trhá punčochy. Pro výrobu spodnic je potřeba asi 450 cm plátna s větší gramáží (je hutnější, tužší a lépe se žehlí). Používá se běžně dostupné plátno v obchodech. Na ozdobu se používá 2 – 4 cm široká bavlněná krajka. Výroba spodnice trvá asi 2 dny. Při výrobě „větší“ spodnice se plátno obšije a na spodní okraj se přišije krajka. Horní okraj se ve dvou řadách ručně nastehuje (šíře stehu je asi 0,5 cm) a stáhne na 29
požadovanou šíři podle postavy nositelky. Z každé strany zůstává 15 cm volných, tj. neřasených, řasená část má zhruba 70 - 80 cm. Pak se horní nařasená část všije do 6 cm širokého pásku (lémca), který je ze stejného materiálu. Takto upravená spodnice se opere, naškrobí ve vařeném škrobu a nechá usnout. Až je zcela suchá, tak se znovu namočí, tentokrát v pšeničném škrobu a vysuší se v suchém hadru, tzn., že zůstane mokrá. Takto za mokra se žehlí. Jednotlivé plochy jsou přežehleny a ručně tvarovány do ruliček, které jsou postupně fixovány prošitím nitě, díky čemuž lépe drží tvar. Při žehlení se nutno ruličky rovnat, mají tendenci ujíždět zešikma. Nakonec se sežehlí horní část spodnice a to ve vzdálenosti asi 4 - 5 cm od lémca – aby byly lépe tvarované boky postavy. Celá spodnice se nechá doschnout (asi jeden den).
Příprava vařeného škrobu: 1 velká lžíce solamylu se rozmíchá v 200 ml studné vody, vlije do 2 l vařící vody a nechá povařit. Příprava pšeničného škrobu – boraxu: 1 kávová lžička boraxu se rozmíchá ve 100 ml teplé vody (ne vařící), po rozmíchání se přilijí 2 l studené vody. Poté přidáme 3 plné dlaně práškového pšeničného škrobu, vše dobře rozmícháme a nakonec přilijeme tekutou škrobenku (asi 2 polévkové lžíce), díky níž se spodnice lépe žehlí. Do takto připraveného škrobu spodnice namáčíme. Tento výrobní postup podle paní Anežky Popelkové, nar. 1942, Strání čp. 772, byl zaznamenán v dubnu 2013.
7.2. Výroba rachača Pro výrobu rachača je potřeba 300 cm x 70 cm (v současnosti ale převážně v šíři 140 cm) hrubého konopného plátna, příp. může být lněné, s vyšší gramáží. Pro zabarvení plátna se používá oranžová a žlutá barva na textil (Duha), krajka v přírodní barvě. Materiál je možné pořídit v obchodech s metrovým textilem, na internetu v bazarovém prodeji. Výroba rachača (bez výšivky pres vrapy) trvá týden. Výroba rachača začíná nabarvením plátna do požadovaného odstínu oranžové barvy. Pak se suché plátno rozstřihne na požadovanou výšku podle postavy nositelky (většinou kolem 65 cm), přičemž pevný okraj plátna zůstává na spodní straně sukně. Horní okraj se nařasí v celkové výši 8 -10 cm (steh 0,6 cm) – 10 až 12 řad nití. Z každé strany zůstává 5 cm volných, tedy neřasených. Nařasení se stáhne na šíři tři čtvrtin obvodu pasu. Přes vrapy se našije se krajka v přírodní barvě, a to asi 1 cm od horního okraje. Na zbylou horní část se našije připravený pruh plátna (je lepší jemnější přírodní 30
plátno), na kterém je našitá 1 cm široká krajka přírodní barvy – tato část se našije na zbylou horní část, přes zbývající se zahne na rub rachača a všijí se tráčky (keprovka široká 1,5 cm a dlouhá 50 cm). Takto připravený rachač se nakropí a zamokra, pouze pomocí prstů se vrapí a to opakovaně. Pak se nechá proschnout na rovné podložce až 3 dny. Tento výrobní postup podle paní Martiny Čankyové, nar. 1973, Strání – Květná pč. 380, byl zaznamenán v květnu 2013.
7.3. Výroba fěrtochu K výrobě fěrtochu je potřeba 300 cm plátna vcelku s pevným lemem (střední gramáž), výška fěrtochu je 55 cm včetně pásku. Pro ozdobu je potřeba 7 cm široká vyšívaná pantle, 30 až 40 cm dlouhá a stejná délka stříbrné patáčkové porty. Potřebný materiál lze pořídit v běžných prodejnách s textilní galanterií. Výroba trvá 3 dny. Plátno se nejdříve opere, namodří, naškrobí a nechá uschnout. Pak se obšijí dva boční kraje. Poté se do misky se namíchá voda s tekutým škrobem (např. Alba efekt) a zamokra se rýsí, tzn., že se ručně sbírá asi 1 cm látky, která se zlomí napůl. Celkově je v jednom fěrtochu asi 260 skladů. Po naskládání se přiloží savá látka a i s fěrtochem se asi na 1 hodinu zatíží, aby se vysála přebytečná voda. Pak fěrtoch volně schne 2 až 3 dny. Po uschnutí se pomocí jehly oddělí každý sklad po obou stranách, aby jednotlivé sklady nebyly slepené. Ve výšce 38 cm od spodního okraje se fěrtoch „zlomí“, aby při nošení tolik netrčel. Horní okraj se všije do 4 cm širokého pásku (ten je ze stejného materiálu jako fěrtoch) společně se šňůrkou pro uvazování. Ve spodní půlce pásku se našije vyšívaná pentle a na ni patáčková porta. Nakonec se fěrtoch stočí do papíru a takto se uchovává. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Anežky Tomanové, nar. 1947, Strání čp. 921, v dubnu 2013.
7.4. Výroba černé fěrtúšky K výrobě černé fěrtúšky je potřeba 70 – 80 cm černého klotu (straň. černý glot), šíře 140 cm, vyšívací bavlnky různé barvy, 210 cm červených vlněných tráčků. Materiály jsou dostupné v obchodech s textilní galanterií, bývá různá kvalita černého klotu. Výroba černé fěrtúšky trvá asi jeden měsíc (při 3 hodinách práce denně), záleží na bohatosti výšivek.
31
Klot se rozstřihne na 2 poloviny a obě části se oentlují (na šicím stroji). Takto zapravené díly se začnou odspodu sešívat spojovací výšivkou – mrežkú, která je tvořena 1,5 až 2,5 cm vysokými a 1cm širokými různě barevnými obdélníky. S při přibývajícími barvami se zároveň spojují oba díly k sobě. V současnosti se tato část i háčkuje a následně sešívá s látkou. Háčkování je rychlejší, podle některých že i úhlednější. Použité barvy mrežky se střídají podle starých předloh, ale není dán pevný řád barev. Následně se obšije (ostínkuje) spodní okraj světlou bavlnkou a těsně nad tímto stínkem následuje barevný stínek, u kterého se barvy střídají ve stejném pořadí jaké je použito u mrežky. Asi 1,5 cm nad tímto stínkem je další řada výšivky (komínků), u které se barvy střídají uváděným způsobem. Poslední komínky se vyšívají podél mrežky ve vzdálenosti asi 1cm. Následuje výšivka srdce ve spodních rozích u mrežky a křížkové i květinové motivy ve spodní části - mezi a nad stínky. Obdobné motivy se vyšívají i podél mrežky. Horní část se nařasí a všije do předem vyšitého pásu (nejčastěji motiv na pahnosť), který je asi 5 cm vysoký a 50 cm široký. Nakonec se přišijí tráčky – na jedné straně asi 60 cm, na druhé 150 cm dlouhé. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Anežky Cmolové, nar. 1939, Strání čp. 405, v dubnu 2013.
7.5. Výroba fěrtúšky k novému kroji K výrobě bílé fěrtúšky je základním materiálem brokát, polobrokát, šusťák, krajkovina. Tohoto materiálu je na dospělou osobu potřeba 130 cm při šíři 140 cm. Na podšití se používá organtýn (lid. fáčovina, sak), dále je potřeba tkaná stuha (šrák), keprovka. K ozdobě je potřeba bílá a modrá stuha, tmavě zelená vyšívací bavlnka, patáčková porta. Všechny tyto materiály se nejčastěji pořizují v „krojovém“ v Uherském Hradišti, nebo v Broumově. Výroba trvá 4 - 5 dnů podle bohatosti ozdob. Vrchní materiál (brokát, krajkovina aj.) se podélně rozstřihne a sešije, získá se šířka 260 cm. Spodní materiál, což může být sak i polobrokát, se hodně naškrobí. Záleží na tom, zda budeme jako svrchní část ještě používat krajkovinu. Spodní materiál má o 6 cm méně na výšku a 12 cm na šířku než vrchní materiál. Spodní materiál se nechá uschnout a vyžehlí se. Pak se na naškrobený spodní materiál položí vrchní látka (brokát, krajkovina) a zahne se přes podkladový materiál – vznikne 6 cm široký okraj po bocích a spodní straně. Poté se vyšívají a našívají připravené růžičky a pupeny (vyrobené z bílé a modré stužky) a kolem nich se vyšívají zelené lístky, větvičky podle fantazie, toto je možné dozdobit flitry stříbrné či zlaté barvy – podle přání nositelky. Pak se po obvodu 32
(kromě horní části) ve vzdálenosti 6 cm od krajů našije patáčková porta (celkově tedy 3,8 m). V horní části se fěrtúška nastehuje do tří řad (šíře stehu asi 1 cm), stáhne na potřebnou šíři (podle nositelky) a našije se tkaná stuha (šrák), který je podšitý plátnem a keprovka. Poslední úpravou je ruční vytvarování ruliček tak, aby pupeny a růžičky tvořily řadu. V případě pávovnice, ornátky, merinky je postup stejný, pouze kolem krajů se našívá krajka široká 10 cm (celkově potřeba 500 cm) a na ni pak modrá stužka (2 cm široká), která zakrývá 0,5 cm kraje krajky. Modrá stužka se dále našívá 20 cm od spodního okraje. Nakonec se na modrou stužku našije patáčková porta (celkově 350 cm). Pak už je postup stejný. Celková délka fěrtušky je 55 cm včetně pásku. Příprava vařeného škrobu: 1 velká lžíce škrobu na prádlo se rozmíchá ve 150 ml studné vody, vlije do 1 l vařící vody a nechá povařit. Příprava boraxu: 1 lžíce boraxu rozmíchá ve 250 ml vařící vody a nechá vychladnout. Poté 3 lžíce práškového pšeničného škrobu se rozmíchají v 70 ml studené vody a smíchají s vychladlým boraxem. Do takto připraveného škrobu se namáčí organtýn, spodní vrstva fěrtúšky . Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Anežky Tomanové, nar. 1947, Strání čp. 921, v dubnu 2013.
7.6. Výroba rukávců Straňanské rukávce se šijí z bílého plátna, střední gramáže, s úzkým pevným okrajem. Na jedny rukávce je potřeba 200 cm plátna o šíři 140 cm, dále bavlnky (Mouline), zoubkovka, paličkovaná bavlněná krajka. Výroba trvá asi týden. Nejdříve se plátno opere a namodří (používá se prášková barva, která se přidává za studena do vody v poměru 1 čajová lžíce na 10 l vody - v dobře rozmíchaném roztoku se plátno namáčí asi půl hodiny). Zvlášť se vyšijí části – obojek, príramky, prednice – vzor je dle přání nositelky. Tato část výroby trvá nejdéle. U obojku je nutné nechat stejnou část plátna nevyšitou jako základ pro vnitřní část límečku a celá tato velikost se podšije dalším pruhem plátna. Pak se natrhají jednotlivé díly, zvlášť rukávy, přední a zadní díl je z jednoho kusu, který se v určitém místě roztrhne až při vsazování rukávů. K horní části rukávů se všije čtvercová vsadka a takto upravené rukávy se v horní i spodní části nastehují – v horní části na výšku 2 cm (asi 5 řad nití), v dolní části pouze 2 řady nití. Nastehované okraje se stáhnou, horní okraj na šíři príramku, spodní na obvod předloktí. Na spodní část se v případě starých rukávců našije 33
zoubkovka, v případě nových rukávců plátěná krajka. Přes nastehovanou část se vyšije ozdobná výšivka, nebo se našije úzká stužka (široká 0,5 cm). K horní části výšivky príramku se přišije obdélník, který určuje šířku ramene. Ke spodní části príramku se přišije horní část hustě nařaseného rukávu. Takto připravené rukávy se vsadí do pruhu látky, který tvoří přední a zadní díl rukávců. Po sešití se přes švy na ramenou vyšije ozdobná výšivka. Pruhem látky se podšije pro zpevnění ramenní část včetně príramku. Na boční kraje rukávců se našijí vyšité prednice, nebo vyšívaná stužka (1 cm široká). Poté se hustě nastehuje (steh 0,4 cm) horní část (část kolem krku), a to pěti řadami nití (na výšku 2 cm) a stáhne se na obvod krku. Nastehované rukávce se vsadí do připraveného obojku, ten se poté podélně přehne a v horní části se přes výšivku zpevní, aby lépe držel tvar límce. Ušité rukávce se pak škrobí v bramborovém škrobu (4 polévkové lžíce na 2 l vařící vody, chvíli se povaří a přidá tekuté mýdlo). Naškrobené rukávce se nechají okapat a za vlhka se žehlí. K límci (obojku) se přišije krajka – podle typu rukávců 5 cm široká bavlněná krajka nebo 12 cm široká vyšívaná krajka na tylu, případně široká nitěná krajka. Na závěr se na límec přišijí 3 háčky. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Martiny Čankyové, nar. 1973, Strání – Květná 380, v květnu 2013.
7.7. Výroba kabátku Základním materiálem pro výrobu kabátku je modrý brokát (brogát), pro podšití damaškové plátno (stejné jako na spodnice). Brokátu i plátna je potřeba 80 x 80 cm. Na zdobení je potřeba 3 cm široká zelená sametka, patáčková porta, vyšívaná pentle (pantlička). Pořízení modrého brokátu je v současnosti problematické, pořizovatelky si jej povětšinou nosí z rodinných zásob, a také je možné využít některé staré modré brogátky, plátno je pak běžně dostupné v obchodech. Výroba kabátku zabere asi 1 den. Z brokátu i z plátna se podle papírového střihu vystřihnou jednotlivé díly - jeden zadní a dva přední. Podle stavu materiálu se jednotlivé díly oentlují, nové materiály se takto zapravovat nemusí. Jednotlivé díly se sešijí a podšijí se plátnem. Všechny okraje se olemují zelenou sametkou (na šicím stroji), asi 2 cm sametky jsou na lícní straně a zbytek na spodní straně. Není-li sametka dostatečně široká, může se nadšít do spodní strany zelenou stužkou. Vedle zelené sametky se našije vyšívaná pantlička. Kolem otvorů pro ruce se pantlička nenašívá. Poté se z obou stran kolem pantličky našívá stříbrná patáčková porta (pozlata) – ta je našita i kolem otvorů pro ruce. Nakonec se přišije na okraje předních dílů 5 háčků, pomocí nichž se kabátek zapíná. 34
Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Anežky Popelkové, nar. 1942, Strání čp. 772, v dubnu 2013.
7.8. Výroba lajblu Pro výrobu lajblu se používá 180 cm bílého sukna (při šíři 150 cm) a stejné množství jemnějšího plátna, 9 lesklých stříbrných knoflíků, modrá ažurka, vínově červená bavlnka. Aktuálně je sukno lepší z prodejny v Brumovicích, sukno z prodejny z Uherského Hradiště je příliš hrubé. Výroba trvá 3 dny. Nejdříve se podle střihu ustřihnou jednotlivé díly, které se nastehují a sešijí na šicím stroji. Stejný postup následuje u podšívky, která se ručně všije. Pak se v části kolem krku (stojáčku), kolem knoflíkových dírek a na kapse našívá modrá ažurka. Na lajblu je jedna kapsa funkční, druhá je zašitá a má pouze ozdobnou funkci. Pak se našijí knoflíky, sedm slouží k zapínání lajblu, dva jsou na kapsách. Červenou bavlnkou se vyšívají ornamenty v oblasti kolem krku, na kapsách a vzadu nad průstřihy. Obšívání okrajů kozí kůží se z důvodu jejího nedostatku neprovádí. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Marie Miklášové, nar. 1946, Strání – Květná 912, v květnu 2013.
7.9. Výroba pantlí K výrobě pantlí je zapotřebí 100 cm plátna, různé vyšívané pentle (300 cm o šíři 2 cm, 14 x 90 cm o šíři 3 cm, a 3 x 13 cm o šíři 5 cm), světle modrá taftová pentle (šíře 0,5 cm), tmavozelená vlna, červená vlna. K výrobě kánky (korálkové čelenky) je potřeba červené plátno 15 cm x 0,5 m, 4 kulatá zrcátka, měděný drátek a různě barevné korálky.
S výjimkou
zrcátek
jsou
všechny
materiály
dostupné
v obchodech
s galanterním zbožím, zrcátka vyřezávají místní brusiči skla. Výroba pantlí trvá asi 14 dnů. Na pruh plátna se vedle sebe našije 8 užších pentlí. Poté všije zadní díl, který je v horní části zastřižen dokulata (tento se stříhá dvakrát, druhý je do výšky i šířky o 2 cm větší). Zadní díl se na bočních stranách sešije s připraveným pruhem plátna, čímž vzniká jakýsi čepec. Horní část čepce je nesešitá, je zde nechán volný prostor pro protáhnutí vrkoča, tj. pro 50 cm dlouhý zapletený cop, vyrobený ze zelené vlny. Vrkoč se protáhne volnou horní částí a přišije na spojovací šev. Poté se našije 14 dlouhých pentlí přeložených na délku 45 cm, vytváří kytu. Zevnitř čepce se přišije druhý zadní díl.
35
Na boky horní části (zhruba v místech, kde končí spojovací šev a začíná vrkoč) se našijí růžice, tj. červená vlna naskládaná na délku 6 cm, v půli převázaná modrou taftovou mašlí. Modrá mašle pokračuje až k okraji pantlí nad čelem, v tomto místě se přišije. Modrá mašle lemuje pantle a v týle se zavazuje. Kánka je časově náročnější částí výroby. Nejdříve se měděný drátek natočí na jehlici (stačí větší šicí jehla) do spirálky, která se pomoci dalších drátků připevní kolem zrcátek – na zrcátku se vytvoří mříž. Zrcátka se pak našijí na pruh červeného plátna o velikosti 7,5 cm x 50 cm, musí být od sebe ve stejné vzdálenosti. Poté se začnou našívat korálky, které by měly být stejné velkosti. Nejdříve se našívají korálky do kruhu kolem zrcátek, ten je většinou z bílých perliček. Pak už se našívají korálky v různých barvách a vytvoří asi 6 až 7 kruhů. Do prostoru mezi kruhy, který je ve tvaru písmene X se našívají menší korálky. Do středu písmene je možné našít větší korálek, případně pomocí korálků ve tvaru zrna (ovsa) vytvořit paprskovitý vzor. Na oba konce kánky se přišijí mašle, jimiž se v týle hlavy přivazuje. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Marie Miklášové, nar. 1946, Strání – Květná 912, v květnu 2013.
7.10. Výroba měkkého čepce K výrobě měkkého čepce je potřeba 30 cm plátna při šíři 140 cm s menší gramáží, kousek oranžového lněného plátna, béžová a oranžová bavlnka, dále prášek pro namodření plátna a bramborový škrob k naškrobení skladů (vrapů). Výroba trvá asi dva dny. Před výrobou měkkého čepce se plátno nejdříve namodří a nechá uschnout. Pak se 2 čtverce o velikosti 2 x - 30 cm x 30 cm ze tří stran nařasí pomocí 3 - 4 řad nití (steh 0,4 mm). První strana se začíná řasit 7 cm od okraje, druhá strana se řasí celá, a třetí strana se řasí pouze do takové vzdálenosti, aby zůstalo 10 cm od konce volných. Nařasená část se stáhne na délku 10 cm. Na 3 cm široký a 10 cm dlouhý pruh plátna se středem vyšije asi 1 cm široká výšivku dle původního vzoru, která se pak přišije přes vrapy a obšije oranžovou bavlnkou. Oba díly se spojí oranžovým plátnem - zešikma střižené lněné plátno o šíři 3,5 cm a délce 24 cm (viditelná šíře je 1,5 cm) a zároveň se ze spodní strany podšijí proužkem bílého plátna. Poté se na okraje přišije keprovka, pomocí níž se čepec upevňuje. Na takto připravený čepec se může do přední části našít 5 cm široký pruh plátna, aby čepec lépe seděl na hlavě. V bramborovém škrobu
36
(solamyl) se nařasená část naškrobí a za vlhka se pomocí prstů sklady (vrapy) upraví do požadovaného tvaru. Pak se čepec nechá asi jeden den uschnout. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Martiny Čankyové, nar. 1973, Strání – Květná 380, v květnu 2013.
7.11. Výroba šatky Pro výrobu šatky je potřeba 220 cm x 30 cm plátna střední gramáže, prášek pro namodření plátna, barevné bavlnky. Výroba trvá asi dva dny. Nejdříve se plátno se namodří a nechá uschnout. Pak se ze tří stran nepevněné okraje zahnou (asi 0,4 cm) a nastehují. Kraj je pak pevnější. Zapravený okraj se hustě obšije (ostínkuje) černou bavlnkou asi 0,5 cm širokým stehem. Poté se, na obou koncích šatky, vyšije 10 cm široká výšivka. Vzory výšivky jsou stejné jako u rukávců. Při použití se šatka podélně složí na půlku. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Martiny Čankyové, nar. 1973, Strání – Květná 380, v květnu 2013.
7.12. Výroba věnce Základním materiálem pro výrobu věnce jsou látkové bílé květinky a zelené lístky, které jsou na současném trhu obtížně dostupné. Dále se používají zrcátka, foukané stříbrné korálky, silný drát a včelařský drátek, bílý krepový papír. Průměrně se k výrobě jednoho věnce potřebuje asi 150 ks květinek, 80 – 100 ks lístků, 400 ks stříbrných korálků, 30 ks zrcátek, asi 130 cm tlustého drátu a 25 m včelařského drátu. Výroba věnce trvá 3 – 4 dny, záleží na používaném materiálu. Nejčastěji začíná výroba věnce rozpletením starého věnce, kdy se použité kytičky operou, znovu naškrobí a usuší. Pak se navlékají korálky na drátky a kompletují do svazku (po pěti korálcích), s přidáním zeleného lístku. Svazek drátků se na závěr omotá krepovým papírem. Drátky o délce 30 cm se obalí krepovým papírem, pomocí jehly se natvarují do spirálky a pomocí dalších drátků se připevní kolem zrcátek – na zrcátku se vytvoří mříž. Tlustý drát se obalí krepovým papírem a začne se plést přední část věnce (trvá déle). Pletení začíná od středu rovnoměrně na obě strany, postupuje se po třetinách, tak aby byly obě strany stejné. Nad čelo se vplétají 4 zrcátka ve tvaru hvězdičky a podél už pouze zrcátka kulatého a čtvercového tvaru. Šířka věnce ve středové části je 10 cm a postupně se zužuje do 8 cm. Celková délka této části je 62 – 65 37
cm, přičemž se nechávají 2 cm u konce volné, konec drátku je zde ohnutý a tvoří tak zapínání. Konce se omotají bílým plátnem, oproti krepovému papíru lépe drží. Druhá část – cop se začíná plést od vrchu. Zde je věnec tvarován do kulata40. Asi 10 cm od vrchu se vplete zrcátko ve tvaru motýla. V této části se na drát přiváže úzká stužka, pomocí které se pak cop připevňuje. Postupně je na copu asi 5 těchto stužek. Šířka copu je asi 8 cm a délka podle výšky nositelky (46 – 50 cm) tak, aby dosahoval do pasu. U spodního konce se nechává drát volný - asi 2 cm. V této části se drát ohne, aby sem bylo možné přivázat malovanou mašlu. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Ludmily Benešíkové, nar. 1950, Strání 958, v květnu 2013.
7.13. Výroba mašle Straňanská mašla je vyrobena ze 7 cm široké bílé stuhy, o délce 180 cm. K dekoraci se používají barvy na textil (na zažehlování), stříbrné kulaté flitry, korálky. Vše je běžně dostupné v obchodech s textilní galanterií, barvy pak v papírnictví. Výroba trvá 2 dny. Stuha se ustřihne na požadovanou délku mašle a obyčejnou tužkou se nakreslí předlohy (dle fantazie a šikovnosti zhotovitelky). Samotné kreslení pak začíná nejdříve růžovou barvou, poté následuje modrá, zelená a ostatní stínování. V případě věnečkového vzoru se růžová barva nepoužívá a začíná se tedy modrou. Po zaschnutí se ozdobí a obstřihnou okraje. Na závěr se našijí stříbrné patáčky s korálky. Tento výrobní postup byl zaznamenán podle paní Anežky Tomanové, nar. 1947, Strání čp. 921, v dubnu 2013.
40
Anežka Vintrová, u které se paní Benešíková pletní věnce učila, jej formovala do tvaru lopatky
38
8. Změny výrobních postupů, materiálů a používání Ve Strání se výrobě krojových součástí věnují ženy doposud. Jednotlivé výrobní postupy však podléhají změnám stejně jako samotný kroj. Důkladný popis výroby jednotlivých částí starého kroje zaznamenal v roce 1953 Josef Beneš 41. Podařilo se mu zachytit umění posledních žen, které se věnovaly výrobě částí této krojové varianty. Se zvýšenou oblibou nového kroje se pak ženy věnovaly výrobě jeho krojových součástek. I dnes se většina zhotovitelek krojových součástek věnuje hlavně novému kroji. Na druhou stranu začínají postupně více a více vyrábět i jednotlivé části starého kroje. Nemají však možnost se tomuto od někoho naučit, a tak některé vzpomínají, jak tyto krojové části vyráběly jejich matky či babičky, nebo se snaží o výrobu podle starého originálu a některé využívají záznamy uložené v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě. Výrobní postupy tak většinou nejsou kontinuálně převzaty od předchozí generace, ale jsou získávány především díky opravám a rekonstrukcím původních součástí. To je jeden z faktorů, proč dochází ke změně výrobních postupů. Dalším faktorem je dostupnost či absence potřebných materiálů, která může vést rovněž ke změně výrobního postupu, jako např. u pávovnice, kdy není dostupný vlněný materiál (haras) a paví oka či kytičky jsou vyšívány na červené plátno. V neposlední řadě je faktorem i snaha o lepší vzhled kroje (fěrtúšky k novému kroji) či pohodlí (věnec). Srovnáme-li dříve zaznamenané výrobní postupy, můžeme konstatovat, že téměř u každého výrobního procesu došlo k nějaké změně. Při srovnání fotografické dokumentace je patrné, že se do jisté míry změnil celkový vzhled kroje a v některých případech i použití jednotlivých krojových součástek.
Výrazně se „zjednodušila“ výroba rachača, konopné plátno se oproti dřívější době barví v první fázi výroby, výšivka pres vrapy je nahrazena našitou krajkou nebo je zcela bez ní. Výšivka pres vrapy je náročná jak na dovednost zhotovitele, tak na dobu výroby; při jejím zachování samozřejmě výrazně vzrůstá pořizovací cena. Aktuálně jsou využívány nově vyráběné rachače především ve folklorních souborech. Jsou sice pořizovány hlavně do osobního vlastnictví, ale ne z důvodu slavností či obřadní příležitosti - to může být dalším důvodem, proč není kladen důraz na zachovávání
41
Beneš, Josef.: Dokumentace straňanského kroje. Rukopis, 1953, s. 112 – 198.
39
výšivky pres vrapy. Přestože je v obci doposud zachováno velké množství původních rachačů, nejsou mezi obyvateli již známy názvy jednotlivých vzorů vyšitých forem. Nový fěrtoch si v minulosti pořizovaly dívky ke svatbě. Tento důvod v současnosti odpadl, a to pro celý kroj. Ženy si nový fěrtoch pořizují u příležitosti svého životního jubilea či z důvodu kompletace kroje, který pak může sloužit pro ženy v širší rodině. V používání se již tak striktně nerozlišuje užití fěrtochu a šorce. Přestože stále platí, že bílý fěrtoch je slavnostní, nosí např. děvčata na hody kostela i černý fěrtoch. Šorec se ve Strání nevyrábí. U černé fěrtúšky je spojovací mrežka často háčkována, většinou je i větší. Josef Beneš42 uvádí šíři mrežky 0,8 cm, výši jednotlivých dílů 1 cm. Dle zaznamenaného postupu je u jednotlivých dílů šíře 1cm a výše 1,5 až 2,5 cm. V obci lze však vidět i černé fěrtúšky s háčkovanou mrežkú širokou 2 cm. Dochází tak ke zvyšování dominantnosti mrežky v rámci celé kompozice této krojové části. Dále jsou aktuálně v oblibě květinové vzory s dolňáckým charakterem výšivky. V oblasti pasu naopak výšivka pres vrapy ustupuje, tato je často vyšívána samostatně nebo je používána tkaná stuha, fěrtúška je pak řasena až do krajů a všívána do vyšitého pásku. Ubývá také množství vyšívaných vzorů v této části, převažuje vzor na pahnosť a na háďata. Tvar fěrtúšky k novému kroji je více fixován spodní naškrobenou vrstvou, takto upravená fěrtúška však vydrží i několik let, než se musí dát opravit. Počet pořizovaných druhů fěrtúšek se snižuje, v současnosti je nejvíce využívána pávovnica, bílá fěrtúška, ornátka. Poslední jmenovaná je v současnosti vnímána jako nejcennější. Brogátky jsou oproti minulosti používány méně, nosí je především nejstarší a starší generace žen, stejně jako merinky. V případě pávovnic a ornátek se dnes provádějí především opravy a rekonstrukce, a to z důvodu absence potřebného materiálu. Volba konkrétní fěrtúšky je dána konkrétní příležitostí - k církevním slavnostem, jako je Boží hod vánoční, Zmrtvýchvstání Páně, první svaté přijímání, Boží tělo, ale i k významnému životnímu jubileu se používá bílá fěrtúška. Tato se v minulosti používala i k biřmování, aktuálně se používá převážně pávovnica, z důvodu červené barvy ornátu kněze. Společnou součástkou starého i nového kroje (s určitou vývojovou změnou) jsou rukávce, u kterých lze konstatovat, že prošly nejmenší změnou – pro obě varianty je používán stejný střih, spojovací části jsou zdobeny stejnými vzory výšivek, ustupuje
42
Beneš, Josef: Fěrtoch a fěrtuška ve Strání.In: Český lid, 1957, s. 202.
40
pouze výšivka v oblasti prednic. V případě výroby nových rukávců již není podmínkou výroba nových výšivek - často se používají výšivky z rukávců, které již dosloužily. Ze svrchních oděvních součástek ženy zcela opustily používání haleny. Lajbl je v chladném počasí používán ke starému kroji dodnes, stejně jako kacabaja či vlňáky. Z vývojového hlediska je problematická kombinace kacabaje a šatky, kacabaje a černé fěrtúšky. Vhodnější kombinací s touto svrchní součástkou je turecký šátek, merinka. Nový kroj oblékají v chladnějším počasí ke slavnostním příležitostem už jen starší ženy. Svrchní součástkou je pak kacabaja nebo velký vlňák. Nejstarší ženy pak používají jako svrchní oděv svetr a velký vlňák. Radikální změnou prošla výroba pantlí. Dříve samostatné části vplétaly a přivazovaly přímo do vlasů. Dnes se části (kyta, vrkoč, růžice a jednotlivé pentle) sešívají v jeden díl a tvoří čepec. Oddělená zůstává pouze kánka. Základem kánky jsou kulatá zrcátka a korálky, které byly v minulosti foukané. Dnes jsou nahrazeny korálky skleněnými nebo plastovými. K výrazné změně došlo také v používání této krojové součástky. Pantle byly minulosti obřadní součásti nevěsty a družiček. Dnes jsou vnímány spíše jako slavnostní úprava svobodných děvčat ke starému kroji, nosí je i malá děvčata. Díky jejich aktuální podobě si je může nositelka nasadit sama za velmi krátkou dobu. Přestože jejich výroba není úplně levnou záležitostí, jsou mnohem dostupnější a praktičtější než například turecký šátek. V ojedinělých případech používají pantle bohužel i vdané ženy. Někdy z neznalosti, jindy z estetických důvodů. Dochází tak k porušení norem znaku stavu ženy. Při výrobě měkkého čepce, který se zhotovoval pouze ze dvou dílů, přibyl jeden díl plátna. Ten se našívá v přední části, aby čepec lépe držel na hlavě. Jde o praktickou změnu, neboť při úvazu šatky se v současnosti nepoužívá tvrdý čepec (rožky) a přímo na hlavu se váže právě měkký čepec. Na tento se pak váže šatka podélně přeložená. U tohoto typu úvazu není vidět zadní strana šatky, která byla v minulosti obšívaná oranžovou nití a zbylé tři černou. V současnosti se tak obšívají (stínkují) pouze přední a obě boční strany šatky. V rámci používání je šatka vnímána jako pokrývka hlavy vdané ženy patřící ke starému kroji. Při jevištních prezentacích používají šatky i svobodná děvčata. V případě, že je tato krojová varianta použita např. k církevní příležitosti, volí ji skutečně pouze vdané ženy. Došlo tak k rozlišování příležitosti, ke které je kroj používán. V případě souborových činností převládá více složka uniformity, či podřízení se jevištní prezentaci. V případě soukromého důvodu použití kroje jsou respektovány pravidla stavu ženy. 41
Lze také konstatovat, že došlo k rozdělení použití měkkého a tvrdého čepce. Měkký čepec je používán ve spojení se šatkou, a jako úprava hlavy je používána především mladšími ženami, které jsou aktivní ve folklorní oblasti. K určitým příležitostem, jako je krojový ples, však volí tuto variantu i ženy středního věku. Tvrdý čepec se dnes používá pouze u vdaných žen pod turecký šátek a to jak ke starému kroji, tak k novému kroji. Svobodná děvčata rožky nenosí ani pro jevištní prezentaci. Tvrdý čepec začíná být „nedostatkovou“ součástkou, neboť v obci jej dnes nikdo nevyrábí. Majitelky si jej velmi chrání. Zvýšení poptávky po tomto krojovém dílu je do jisté míry dáno také tím, že ženy se při slavnostních a obřadních příležitostech vrací k nošení pokrývky hlavy - tureckého šátku. Není však již tak dodržováno dřívější rozdělení úvazu šátku, kdy se ke slavnostním příležitostem nosil úvaz konce dolů a např. k muzice úvaz konce hore, také zvaný na věnec. V současnosti volí ženy převážně úvaz na věnec, s vyšším věkem nositelek stoupá také počet žen, které nosí úvaz konce dolu. Je možné říct, že úvaz na věnec volí více mladší ženy, naopak starší ženy ke slavnostním a obřadním příležitostem nosí více úvaz konce dolů. Při volbě úvazu tureckého šátku tak nehraje roli samotná příležitost, ale i estetický náhled nositelky. Problematická začíná být kvalita dochovaných tureckých šátků. Postupně vypadávají kusy látky, kde jsou použity tmavší barvy. Turecké šátky dostupné aktuálně na trhu mají vzory tištěny z jedné strany, stejně jako původní šátky, ale na nových šátcích barvy neprosakují na rub. Ten je barevně výrazně světlejší, při straňanském úvazu se narušuje celkový vzhled. Proto je nutné tento šátek v oblasti zádového cípu sešít, aby rub nebyl vidět. Počet žen, které ovládají vázání tureckého šátku, se aktuálně zvyšuje a to napříč věkovými kategoriemi. V případě, že není použitý u nového kroje turecký šátek, chodí mladší ženy bez pokrývky hlavy, starší pak používají strapcový šátek. To je hodně patrné během svátku Božího těla, slavnost Seslání Ducha svatého, či straňanských hodů. Mladá děvčata chodí prostovlasá i na děkovnou mši k ukončení základní školy nebo k biřmování. V těchto případech mají povětšinou vlasy sčesané do culíku nebo zapletené do copu, malá děvčata nosí povětšinou francouzské copy. Do vlasů se váže bílá nebo červená mašle, podle použité fěrtúšky. Změnu zaznamenal také věnec, který se dříve vyráběl z voskových kytiček, ty ale poměrně rychle žloutly a věnec byl i dost těžký. Voskové kytičky byly nahrazeny kytičkami látkovými. Pořizování látkových kytiček je však značně obtížné. Věnec se nosí pouze v kombinaci s bílú fěrtúškú a je využíván převážně k prvnímu svatému 42
přijímání. Na svátek Božího těla se již věnec nepoužívá, děvčata chodí prostovlasá. Stejně tak se již nenosí věnec k biřmování, protože se k této příležitosti v současnosti nepoužívá bílá fěrtúška. Krojovanou straňanskou svatbu lze v současnosti vidět pouze na jevišti. Některé páry však přicházejí na ohlášky v novém kroji, nevěsta za doprovodu starší a mladší družice, ženich za doprovodu staršího a mladšího mládence. Nevěsta si pak většinou obléká pávovnicu nebo ornátku. Jako pokrývka hlavy se používá turecký šátek. Na zdávku (svatební obřad) si pak oblékají nový kroj svatební matky a kmotry od nevěsty i ženicha, a to navzdory tomu, že je svatební pár oblečen „po pansky“. Většina nevěst ve Strání však stojí o to, aby na její svatbě proběhlo odvíjání, tj. v soudové podobě sejmutí svatební úpravy hlavy (nejčastěji závoje) a začepení do bílého plátěného šátku. To vše probíhá za doprovodu tradičních svatebních písní a čtení starého svata a starší družičky. K odejmutí současných znaků svobodné ženy (závoj, živé květiny ve vlasech aj.) se zpívají texty popisující odejmutí archaických krojových součástek.
Dones, ženichu, obálku, obálenku, nech ti začepíme tvoju ženku, tvoju ženku. Dones, ženichu, čepec s mrežkú, čepec s mrežkú, nech ti začepíme tvú ženušku, tvú ženušku. Dones, ženichu, šatku bílú, šatku bílú, nech ti začepíme tvoju milú, tvoju milú.
Vrkoce Anička, vrkoce, de sa jí poděly vrkoče. Nevrkoc, Aničko, nevrkoc, lepší je šáteček jak vrkoč. Lepší je šátek bílený, jako je věneček zelený.
Ojediněle chodí rodiče a kmotrové v kroji ke křtu dítěte. V těchto případech pak matka a kmotra nosí i prostěradlo, a to bez ohledu na to, zda mají starý nebo nový kroj. Nelze opomenout, že těchto příležitostí pro oblečení kroje využívají především lidé, kteří byli nebo jsou činní v nějakém folklorním spolku.
43
9. Závěr Cílem mé práce bylo popsat současný ženský kroj ve Strání a jeho proměny ve vztahu k zaznamenaným dokladům. V souvislosti se změnou podoby kroje bylo záměrem i zaznamenat soudobé výrobní postupy a případné změny v používaných materiálech. Vzhledem k tomu, že tématem práce je ženský kroj, bylo úkolem také popsat použití jednotlivých krojových variant s ohledem na jejich nositelky. Jak již bylo výše zmíněno, kroj se neustále vyvíjí a mění. Podstatný je však důvod těchto změn. Zatímco v minulosti to byly především změny hospodářských podmínek a účelnost oděvu, dnes je významným faktorem důraz na „estetický vzhled“. Ten měl například vliv (společně se malou možností pořízení nového tureckého šátku) na změnu použití dívčích pantlí – z obřadní součástky se stala součástka slavnostní, z výsadního postavení svatební družičky se dostala do méně privilegované pozice, která byla rozšířena pro větší věkovou skupinu. Díky této změně jsou však pantle v současnosti používány i pro účel, pro který byly původně určeny - svatební obřad (děvčata z folklorního souboru Javorina si v případě svatby člena souboru oblékají ke svatebnímu obřadu kroj družiček z období první poloviny 20. století.). Stále častějším důvodem ke změně podoby krojové součástky je absence výrobního materiálu a také přerušení v předávání výrobních postupů, jak je to patrné hlavně u součástí starého kroje. V těchto případech pak mohou nastat situace, že stejnou krojovou součástku mohou jednotliví výrobci zhotovovat odlišným způsobem. Z pohledu věku nositelky lze konstatovat, že starý kroj oblékají především mladší ženy a děvčata, jako příslušnice určitého folklorního sdružení. Vzhledem k tomu, že kroj mají v osobním vlastnictví, používají jej i k dalším příležitostem, jako je například hodová mše. Starší ženy starý kroj nenosí, „vyrostly“ s novým krojem. S ohledem na výše citovaný záznam Josefa Beneše z roku 1953 lze konstatovat, že v rozmezí šedesáti let došlo k zajímavému posunu, kdy nejstarší generace žen nosí polokroj (několik málo žen i dennímu nošení), starší a střední generace (je nejpočetnější) pak kroj dolňáckého typu stejně jako mladá generace, která se však zároveň vrací ke kroji horňáckého i horského typu.
44
10. Soupis literatury a pramenů Literatura: • B e n e š , Josef.: Čepec a šatka ve Strání. Lidová Kultura východní Moravy, 1960, s. 95-101. • B e n e š, Josef.: Fěrtoch a fěrtuška ve Strání. Český lid 45, 1958, č.5, s. 200207. • B e n e š, Josef: Vývoj lidových krojů na uherskobrodsku. Gotwaldov: Krajské muzeum, 1957. • H ú s e k, Jan: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem. Studie etnografická. Praha: Nákladem sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi při Slovanském ústavu v Praze, 1932. • D v o u l e t ý, Michal (red.).: Na paletě krojů. Nadace Děti-kultura-sport, 2010, s. 282-287. • J a n č á ř, Josef (ed.).: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, sv. 10. Brno - Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000. • J e ř á b e k, Richard.: Počátky národopisu na Moravě: Antologie prací z let 1786-1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997. • K a p i n u s, Miroslav (ed.).: Strání. Vlastivědný sborník slovácké obce. Obecní úřad Strání, 1992. • K l v a ň a, Josef: Kroje lidu slovenského na Moravě. Časopis Moravského muzea zemského 9, 1909, s. 200 – 207. • L u d v í k o v á, Miroslava.: Moravské a slezské kroje, kvaše z roku 1814. Brno: Moravské zemské muzeum, 2002. • N i e d e r l e, Lubor, (ed.).: Moravské Slovensko. Národopis lidu českoslovanského, sv. 1 Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1923. • P a v e l č í k, Jan.: Straňanská výšivka. Malovaný kraj 13, 1997, č. 6, s. 18-19 • P o p e l ka, Pavel: Od věnečku k obálence. Uherský Brod: Muzeum Jana Amose Komenského, 2011 • T a r c a l o v á, Ludmila.: Kroje straňanské - Strání. Malovaný kraj 31, 1995, č. 5, s. 4.
45
Prameny: • B e n e š, Josef.: Dokumentace straňanského kroje. 1953. Rukopis. Uloženo v muzeu Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě.
Internetové zdroje: Historie farnosti. Dostupné z: http://www.strani.cz/content/25/read/45, cit. 20.01.2013. Internetové stránky obce Strání. Dostupné z: http://www.strani.cz/content/38/, cit. 20.01.2013. Krojový textil: Dostupné z: http://www.krojovytextil.cz/, cit. 09.06 2013 Materiály na kroje: Dostupné z: http://www.kroje.cz/, cit. 09.06 2013. Regionální informační servis. Dostupné z: http://www.risy.cz/cs/vyhledavace/obce/scitani-lidu-domu-a-bytu-2001?zuj=592617, cit. 20.01.2013. Televizní pořad Foklorika. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1102732990-folklorika/311295350120009/, cit. 09.06 2013.
46
11.Seznam respondentů Benešíková, Ludmila (nar. 1950); výrobě věnců se začala věnovat z důvodu potřeby této krojové součástky ve své rodině, výrobní postup převzala od své tety Anežky Vintrové.
Cmolová, Anežka (nar. 1939); od maminky se naučila vyšívat straňanské výšivky, od sestry pak převzala výrobu fěrtúšek k novému kroji, ostatní součástky začala vyrábět podle předložených originálů.
Čankyová, Martina (1973); krojové součástky začala vyrábět jako členka folklorního souboru Javorina pro potřeby jeho členů, postupně rozšiřuje škálu vyráběných součástí pro širokou veřejnost.
Miklášová, Marie (1946); od dětství měla ráda ruční práce, výrobě krojů se ale začala věnovat v pozdějším věku, až musela zůstat doma ze zdravotních důvodů, kdy zpočátku krojové součástky opravovala a tím poznávala možný výrobní postup.
Popelková, Anežka (1942); výrobě krojových součástí se věnuje od mládí, přestože se tomuto cíleně neučila, nejdříve si vyráběla krojové části pro svou potřebu, později pro svou rodinu a širší okolí.
Tomanová, Anežka (1947); její maminka vyráběla části kroje, ona však k tomu netíhla, k této činnosti ji přivedla absence fěrtochu, který si vyrobila ke svým čtyřicátým narozeninám (jednoduše vzpomínala, jak to dělala maminka) a postupně se na ni začalo obracet více a více lidí, každou novou součástku bere jako výzvu.
47
11. Summary
The objective of my bachelor assignment is a present national costume for ladies in Strání. It is a distinctive ethnographic area in the White Carpathian Mountains. During last century there was a significant change as far as the women´s folk dress is concerned and in present there are two specific types of the costume. The old costume represents the mountain type of a costume which had its origin in the surrounding landscape. You can see many design elements from Dolňácko region in The new costume which were added gradually. Till the mid of 20th century it was common to wear such costume, but after that people were wearing it less and less. At present, people in Strání wear the national costume for ceremonial, religious and folkloric events. There are only a few women who wear the national costume daily. Both types of the national costume are used. Which one you chose depends on the event for which they are to be worn and also to some extend on the age of the woman. Folklore groups wear mainly The old costume. There is a well known festival called Festival of Carnival Traditions in Strání. The new costume is rather worn for First Communion, Confirmation as well as for the Strání pilgrimage and private events. Specific parts of the costume are made mainly by local producers and they are still privately owned. There are some changes in the production processes because of lower availability of some materials and because some production processes haven’t been passed on continually. At the same time there is a change in usage of some parts of the national costume. The most evident change today is related to the part of head. We no more keep the rules strictly as far as the tying the scarf is concerned. For example: Turkish scarf (tip of the scarf up, tip of the scarf down), ribbons (ceremonial style of bridesmaid head – the old costume) which are worn today as a part of festivities. Very often we can see that the head cover is missing completely.
48
12. Soupis příloh Obr. č. 1:
Strání a jeho okolí: Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 2:
Starý kroj a krajina: Hynek Horňáček, srpen 2011.
Obr. č. 3:
Skupina žen v roce 1916. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 4:
Svatba v období kolem první světové války. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 5:
Mladá děvčata – různé typy kabátků. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 6:
Skupina žen a fašančárůz roku 1922 - použití šerpy.Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 7:
Matka s dítětem kolem roku 1930. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 8:
Družičky – starší ve starobylých pantlách, zachování soboty, menší ve věncích, kroj již s výraznými dolňákými prvky, 30. léta 20. století. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 9:
Jupka jako svrchní oděvní součástka – konec 30. let 20. století. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 10:
Boží tělo 30. léta, léta 20. století. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 11:
Fotografie – Svatební pár 1946. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 12:
Sváteční kroj – šráky na přední sukni, 40. léta 20. století. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 13:
První svaté příjímání 1954 - šráky na přední sukni. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 14:
Sváteční kroj – 60. léta 20. století. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 15:
První svaté příjímání 1960 – nepřítomnost šrákú na přední sukni. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 16:
Biřmování 1969. Kopie fotografie od neznámého autora.
Obr. č. 17:
Nevěsta v novém kroji, voskový věnec. Fotografia Uherský Brod 1973.
Obr. č. 18:
Dívčí kroj, první svaté přijímání, věnec z látkových kytiček. Kateřina Myšinská, červen 2008.
Obr. č. 19:
Kroj nejstarších žen. Anežka Mimochodková 2003.
Obr. č. 20:
Konopný rubáč. Kateřina Myšinská, červen 2013.
49
Obr. č. 21:
Konopný rachač. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 22:
Sukňa z barvířského plátna. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 23:
Černá fěrtúška. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 24:
Černé rukávce. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 25:
Bílé rukávce. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 26:
Lajbl. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 27:
Měkký čepec. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 28:
Šatka. Kateřina Myšinská, červenec 2011.
Obr. č. 29:
Pantle a kánka. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 30
Tvrdá obuv holénky. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 31:
Tvrdá obuv kozačky. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 32:
Krpce. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 33:
Prostěradlo (úvodnice). Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 34:
Nebarvený rachač. Uložen v depozitáři Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě, i.č. 12271. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 35:
Tráčky. Kateřina Myšinská, červenec 2011.
Obr. č. 36:
Bílá fěrtúška, u příležitosti 100 let posvěcení kostela. Antonín Reňák, září 2011.
Obr. č. 37:
Malá děvčata v pantlách během Festivalu masopustních tradic. Kateřina Myšinská, únor 2005.
Obr. č. 38:
Současný úvaz šatky, u příležitosti 100 let posvěcení kostela. Antonín Reňák, září 2011.
Obr. č. 39:
Starý kroj během natáčení balady Chodíval Matúšek. Hynek Horňáček, listopad 2011.
Obr. č. 40:
Plátěný rubáč - oblékání nevěsty k ohláškám před svatbou. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 41:
Spodnica. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 42:
Fěrtoch. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 43:
Pávovnica. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 44:
Uložení rukávců. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 45:
nevěsta v novém kroji - ohlášky před svatbou. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 46:
Detail podvázání rukávů. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 47:
Mašla. Kateřina Myšinská, srpen 2011. 50
Obr. č. 48:
Úvaz konce dolu u svatební matky. Kateřina Myšinská, září 2011.
Obr. č. 49:
Tvrdý čepec (rožky). Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 50:
Svatebčanka v bílé merince a strapcovém šátku. Kateřina Myšinská, září 2011.
Obr. č. 51:
Obuv k novému kroji – strevice. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 52:
Ženy u příležitosti mše k životnímu jubileu. Ladislav Janča, srpen 2002
Obr. č. 53:
Škrobená spodnica – výroba Anežka Popelková. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 54:
Neškrobená spodnica, kterou používají nejstarší ženy v obci. Kateřina Myšinská, srpen 2011.
Obr. č. 55:
Ubírání fěrtochu – výroba Anežka Tomanová. Kateřina Myšinská, srpen 2012.
Obr. č. 56:
Zlomení fěrtochu - výroba Anežka Tomanová. Kateřina Myšinská, srpen 2012.
Obr. č. 57:
Hotový fěrtoch - výroba Anežka Tomanová. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 58:
Uložení fěrtúšek. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 59:
Připravené dekorace k výrobě bílé fěrtúšky - výroba Anežka Tomanová. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 60:
Vyšívaná bílá fěrtúška - výroba Anežka Tomanová. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 61:
Kabátek s barevnou patáčkovou portou. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 62:
Kabátek se stříbrnou patáčkovou portou - výroba Anežka Popelková. Kateřina Myšinská, duben 2013.
Obr. č. 63:
Používané brokáty. Kateřina Myšinská, duben 2013
Obr. č. 64:
Věnec z látkových květiněk – výroba Ludmila Benešíková. Kateřina Myšinská, květen 2013.
Obr. č. 65:
Voskový věnec – vyrobený kolem roku 1970. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 66:
Pantle – výroba Marie Miklášová. Kateřina Myšinská, srpen 2012.
Obr. č. 67:
Kánky – horní dvě výroběla Marie Miklášová, spodní je původní originál. Kateřina Myšinská, srpen 2012.
Obr. č. 68:
Vzory vyšívání pres vrapy u rachača. Kateřina Myšinská, červen 2013.
51
Obr. č. 69:
Vzor vyšívání pres vrapy u nebarveného rachača. Uložen v depozitáři Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě, i.č. 12271. Kateřina Myšinská, červen 2013.
Obr. č. 70:
Svatební pár ve starém kroji při jevištní prezentaci. Kateřina Myšinská, září 2012.
52
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
53
obr. č. 1
obr. č. 2
54
obr. č. 3
obr. č. 4
55
obr. č. 5
obr. č. 6
obr. č. 7
56
obr. č. 8
obr. č. 9
obr. č. 10
57
obr. č. 11
obr. č. 12
obr. č. 13
obr. č. 14
58
obr. č. 15
obr. č. 16
59
obr. č. 17
obr. č. 18
obr. č. 19
60
obr. č. 20
obr. č. 21
obr. č. 22
obr. č. 23
61
obr. č. 23
obr. č. 26
obr. č. 25
obr. č. 27
62
obr. č. 28
obr. č. 30
obr. č. 29
obr. č. 31
63
obr. č. 32
obr. č. 34
obr. č. 33
obr. č. 35
64
obr. č. 36
obr. č. 38
obr. č. 37
obr. č. 39
65
obr. č. 40
obr. č. 42
obr. č. 41
obr. č. 43
66
obr. č. 44
obr. č. 46
obr. č. 45
obr. č. 47
67
obr. č. 48
obr. č. 49
obr. č. 50
68
obr. č. 51
obr. č. 52
69
obr. č. 53
obr. č. 54
70
obr. č. 55
obr. č. 56
obr. č. 57
71
obr. č. 58
obr. č. 59
obr. č. 60
72
obr. č. 61
obr. č. 62
obr. č. 63
73
obr. č. 64
obr. č. 65
74
obr. č. 66
obr. č. 67
75
obr. č. 68
obr. č. 69
76
obr. č. 70
77
