Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie
Bakalářská diplomová práce
2011
Veronika Frňková
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Etnologie
Veronika Frňková Stavební tradice hlučínských obcí Bolatice a Třebom Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Miroslav Válka, Ph.D.
Brno 2011
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci Stavební tradice hlučínských obcí Bolatice a Třebom vypracovala samostatně na základě svého terénního výzkumu a s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně dne
…………………………………..
Podpis autora práce
Zde bych chtěla poděkovat zejména PhDr. Miroslavu Válkovi, Ph.D. za jeho odborné vedení a za čas, který mé práci věnoval. Můj dík patří také panu Manfrédu Ruskému, panu Josefu Stankemu a panu Martinu Zirankovi za konzultace a všem, kteří mě inspirovali a podporovali.
OBSAH ÚVOD I.
REGION HLUČÍNSKO
1.
Historie Hlučínska od středověku do 20. století
2.
Obec Bolatice – její historický obraz a etnické složení
2.1
Bolatice pod správou velehradského kláštera a český charakter oblasti
2.2
Bolatice jako součást pruského státu a germanizace kraje
3.
Obec Třebom – její historický obraz a proměna etnického složení v 1. polovině
20. století 3.1
Osídlování obce Třebom od 13. století
3.2
Třebom pod nadvládou české a polské šlechty
3.3
Příslušnost k Řádu německých rytířů
3.4
Třebom jako součást Československa
II.
SÍDLO A DŮM HLUČÍNSKÉHO VENKOVA
1.
Struktura sídel na Hlučínsku
1.1
Sídelní obraz obce Bolatice do poloviny 20. století
1.2
Sídelní obraz obce Třebom
1.2.1
Situace v obci v 2. polovině 20. století po vysídlení německého obyvatelstva
2.
Selské statky jako doklady hmotné a sociální lidové kultury
2.1
Opavský selský statek na Národopisné výstavě českoslovanské
2.2
Selské usedlosti v Bolaticích Statek rodiny Sněhotů čp. 240 (Bolatický skanzen)
2.2.1 2.3
Selské usedlosti v Třebomi
2.3.1
Statek rodiny Teichmannů čp. 130
ZÁVĚR
Resumé Seznam literatury a pramenů Respondenti Seznam obrazových příloh Zkratky
2.1.1 Statek rodiny Sněhotů čp. 240 (Bolatický skanzen) Usedlost čp. 240 je typickým hlučínským statkem středního rolníka, pocházející zhruba z druhé třetiny 19. století. Hospodařili na něm příslušníci tří generací rodu Sněhotů, poslední aktivní byla vdova Marie Burianová, rozená Sněhotová (1920 – 1995), zvaná „Maryčka komisarka”, a matka současného majitele Jiřího Buriana. Po její smrti statek několik let chátral, dokud nebyl v roce 2002 díky dotaci Evropské unie a pomoci místních občanů obnoven v muzeum (viz obr. č. 13). V současnosti slouží rovněž jako kulisa ke konání různých folklorních akcí a obnovovaných lidových zvyků a obyčejů jako Stavění májky, Vesnická zabíjačka, Koledy ve skanzenu, Živý betlém a dalších kulturních programů.
Obr. 13 Bývalá selská usedlost rodiny Sněhotů, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010.
Tato selská usedlost z hlediska dispozice budov zachovává typ čtyřbokého dvora. Pozemek usedlosti původně býval o něco větší, jelikož ale sousedí s místním kostelem, jenž byl do roku 1912 opravován a rozšiřován, byla jeho plocha zmenšena. Pozemková základna tohoto hospodářství zabírá 6 ha a ve vlastnictví a v „pachtu” (právní vztah obdobný nájmu) měla rodina Sněhotů ještě 8 ha půdy polí. Hlavní trakt obytných a hospodářských prostor je rozdělen na několik článků, budu se zabývat jeho podobou v poslední fázi půdorysného vývoje (viz obr. č. 14).
Obr. 14 Náčrt půdorysu Sněhotova statku na ulici Svobody čp. 240; autor: Veronika Frňková, 2010.
Ze dvora se vstupuje do síně, z níž byl vydělen prostor, který sloužil jako prádelna „vaškuchňa” s kotlem (viz obr. č. 15), původně černá kuchyně (pekl se zde chleba, vařila se povidla). Vedou odtud také schody do sklepa a na půdu. Síň je z obou stran průchozí, po levé straně se vstupuje do stavebně oddělené kuchyně s kachlovými kamny (tyto jsou po založení muzea znovuvystavena, působí proto „neohmataným dojmem”, původní kachle byly zelené) (viz obr. č. 16) a dále do prostorné ložnice „izby” (viz obr. č. 17), na pravou stranu síně navazuje konírna (viz obr. č. 18), která je průchozí do dvora. Přestože byl průchod z maštale do navazující komory pro služku zazděn, stále je patrný. Tato menší komora pro služku či pacholka se vydělila z chlévní části domu, byla skromně zařízena a původně i vyhřívána živočišným teplem z maštale (kde byli tři koně), měla nahrazovat výměnek, který v této usedlosti jako samostatná budova naproti kmenového statku chybí. Vstupuje se do ní ze dvora. Vedle navazující síň, z níž vedou druhé schody na půdu, je průchozím článkem mezi prostorem dvora a hospodářskou částí zadního traktu. Ta je rozdělena na tři prostory, z nichž dva původně sloužily jako chlévy pro krávy, po 2. světové válce však byly přestavěny a podřízeny obytné funkci, neboť je dočasně obýval bratr hospodyně Marie Sněhotové – Burianové Karel Sněhota se svou rodinou, dokud si v Bolaticích nepostavil vlastní chalupu, a třetí prostor sloužil jako „futerna” (tzn. přípravna krmiva pro hospodářské zvířectvo). Skladovala se v ní např. řepa, stále zde stojí tzv. šrotovník a jiné nářadí, tzv. uzak k uzení masa a cisterna, do které byla z okapů sváděna dešťová voda pro dobytek. Studna s pitnou vodou v usedlosti kvůli její poloze na kopci není, pro vodu se proto chodilo nedaleko k pekaři Jurečkovi (ulice Svobody čp. 245). V současnosti s ohledem na fungování objektů jako muzejních jsou tyto prostory uzpůsobeny k expozici předmětů běžného užívání na statku.
Obr. 15 Prádelna Sněhotova statku (dříve černá kuchyně) čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010. Obr. 16 Kuchyň s kachlovými kamny Sněhotova statku čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010.
Obr. 17 Ložnice Sněhotova statku čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010. Obr. 18 Konírna Sněhotova statku čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010.
Inventář veškerých exponátů se skládá především z předmětů původních a dále z Jiřím Burianem sesbíraných hmotných dokladů, převážně darovaných místními bolatickými občany, ale i obyvately jiných obcí na Hlučínsku (např. ruční pračka z Rohova, pluhy ze Strahovic, secí stroj a žebřiňák z Kobeřic, mlátička z Kozmic atd.). Mnohé z nich, hlavně co se týče zemědělských strojů, jsou mladšího původu, tj. z meziválečné doby. Podle pamětníků se například první samovazný stroj v Bolaticích objevil mezi lety 1935-1938, motorové mlátičky také nastoupily ve 30. letech 20. století. Tyto moderní stroje se nevyskytovaly na každém statku, ale tam, kde si je hospodář mohl dovolit. Někdy se stroje mezi hospodáři půjčovaly. Před nástupem motorových strojů jako poháněcí
zařízení sloužil kovový žentour neboli „göpel”, který vyráběl energii pomocí zapřaženého dobytka – volů, krav či koňů – obcházejícího okolo.
V souvislosti s obnovou statku pro muzejní účely byl Janem Solichem, tchánem současného starosty Herberta Pavery, nově zrekonstruován srub jako typická součást hlučínské zemědělské usedlosti (viz obr. č. 19). Jeho původní podoba je zachycena na kresbě L. Nováka, který pořídil
vícero kreseb a maleb nejen hlučínské lidové architektury. Obr. 19 Vlevo: Rekonstrukce srubu Sněhotova statku čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010. Vpravo: Kopie kresby srubu u Sněhotova statku čp. 240; autor originálu: L. Novák, originál uložen v inventáři Národopisného oddělení Slezského zemského muzea v Opavě.
Přestože jde spíše o náčrt, zjišťujeme (pokud předpokládáme jeho pravdivost), že původně měl srub bedněný štít, nejspíš byl i větší, neboť mezi vrchní úrovní dveří a posazením střechy je větší prostor než u novodobé rekonstrukce, a také byl zřejmě pokryt vrstvou hliněné mazaniny, i když na některých místech už odpadla. Desky dveří byly ornamentálně poskládány do kosočtverce a byla na nich datace „1926”. Zřejmě znamenala rok rekonstrukce srubu. Současná verze mu odpovídá použitím šindele na střeše a přístřešku nad vchodem. Podle výpovědi pamětníků původní srub stával, jak bylo tehdy obvyklé, v přední části dvora Sněhotova statku mezi hlavním a chlévovým traktem, dnes je umístěn v linii za kůlnou, která navazuje na chlévy, zřejmě z praktických důvodů využívání dvora k různým kulturním akcím, jednoduše by „na původním místě zavazel”. Mezi další objekty usedlosti patřila kůlna, v přízemí s průjezdem pro vůz a v patře se seníkem, orientovaná v pravém úhlu na chlévový trakt a uzavírající téměř celou zadní část dvora (viz obr. č. 20). Mezi ní a kmenovou budovou statku býval úzký průchod do zahrady. Nejmladší podoba statku má tuto kůlnu výrazně zkrácenou a kam do let 1965 – 1970 sahala, je jen naznačeno
šindelovou střechou posazenou na dřevěných trámech a sloupech, bez zdiva. Tato zastřešená část slouží jako ochrana před deštěm a „pódium” při různých kulturních vystoupeních. Opodál, u dřívějšího hnojiště, stojí dřevěný holubník, což je ve skutečnosti (v případě usedlosti čp. 240 i v širším rámci hlučínských usedlostí) věc nepůvodní, dodaná po vzniku muzea a dotvářející estetický vzhled dvora. Hnojiště před chlévy je v současnosti výrazně zmenšeno a pouze naznačeno kameny, přičemž ve své původní podobě zasahovalo do poloviny dvora.
Obr.
20 Kůlna se seníkem Sněhotova statku čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010.
Posledním výrazným objektem statku je stodola s dvěma příčnými průjezdy, dvěma mlaty „humny” a „humenicí”, prostorem k ukládání nevymlácených obilných snopů. Stodola byla znovu zbudována po 2. světové válce, během níž zcela vyhořela. V současnosti jsou zde vystaveny některé zemědělské stroje – motorové mlátičky, samovaz, dřevěné pluhy, sáně k vození dřeva, čističky na obilí „burdaky”, žebřiňák a několik žebřin od různých majitelů, cenným exponátem je původní kočár s odklápěcí střechou, čekající na opravy (viz obr. č. 21).
Obr. 21 Žebřinový vůz a kočár ve stodole Sněhotova statku čp. 240, Bolatice. Foto Veronika Frňková, 2010.
K dotvoření obrazu jakékoli selské usedlosti je nutné pojmout tuto jednotku nejen z hlediska konstrukčního, nýbrž i sociálního. Na zkoumaném statku čp. 240 žilo v 1. polovině 20. století v určitou dobu devět lidí. Rodina Sněhotů byla původně osmičlenná: sedlák Josef Sněhota (18851947), který byl svého času také místostarostou (dříve se říkalo „komisař”; v Bolaticích bylo a je
příjmení Sněhota časté, k rozlišení se užívaly přezdívky, u zmiňovaného rodu Sněhotů ze statku čp. 240 proto „komisař/komisarka”), hospodyně Aloisie Sněhotová, rozená Theuerová (1885 – 1949) a jejich děti – Pavel Sněhota, nejstarší syn, který se nešťastnou náhodou přímo na statku zabil, čtyři další bratři, kteří později studovali mimo domov nebo se odstěhovali, a z nichž Max a Karel určitou dobu pobývali na statku s rodiči a sestrou Marií. Když po 2. světové válce jejich rodiče zemřeli, zůstali na statku hospodařit Marie Burianová, rozená Sněhotová (1920 – 1995) s manželem a se svými třemi syny. Grunt se tradičně dědil z generace na generaci po mužské linii, v tomto případě tomu tak však nebylo. Syn Jiří Burian (nar. 1945) je současným majitelem statku, svůj dům na ulici Luční čp. 673 má vystavěn hned za objektem. Kromě příslušníků selské rodiny tvořil stálou komunitu statku také nerodinný člen (většinou jeden, někde i dva), a to služka „dživka” nebo pacholek. Vypomáhali zde během celého roku s každodenními i sezónními zemědělskými pracemi za stravu, ubytování, většinou i peněžní odměnu a často byli bráni bez rozdílu jako členové rodiny (většinou se nelišili ani oděvem, oblékali se „po selsky”). V půdorysu gruntu se to projevilo zakomponováním skromně zařízené a většinou nevytápěné komory pro služku/pacholka mezi prostorem maštale a chléva. Denní život obyvatel usedlosti a různé drobné pracovní úkony se odehrávali na dvoře nebo v jizbě či kuchyni, kde také všichni společně jedli. Původně tato komora ve Sněhotově statku fungovala jako výměnek. Po smrti rodičů, když hospodářství zdědila již vdaná dcera Marie Burianová, přespávala v tomto pokoji služka Marika, říkalo se jí „četka Marika”, z Bojanówa (obec leží v Polsku mezi Krzanowicemi a Racibórzem nedaleko hranice s Hlučínskem)1 a nakonec spávala s ovdovělou hospodyní ve vytápěné jizbě. Mezi její povinnosti patřila výchova a starání se o děti, o hospodářské zvířectvo, drobné domácí práce i výpomoc na poli. Hlavní odlišnost v kompetencích služky a hospodyně byla v přípravě pokrmů, kterou měla na starost výhradně paní domu. Marie Burianová byla navíc ve vesnici vyhlášenou kuchařkou, na niž se lidé často obraceli. Podle vyprávění jejího syna Jiřího Buriana se na jejich statku stravovali principálové, když do vesnice zavítal cirkus, a kolotočáři. Při sezónních pracích hospodyně ráno připravila svačinu i pro pracovníky na poli a ta se jim vozem odvážela – chléb s tvarohem, hruškovými povidly apod. Mezi další osoby, které dočasně pracovaly na statku, patřily v zimě dračky peří, mlatci obilí nebo sedláci přicházející na „vešedy” (tzn. besedy).
O dlouhých zimních večerech (zejména sobotách) bývalo zvykem draní peří. V kuchyni statku se scházelo několik žen (popř. s dětmi), často zkušených draček, ke kolektivní práci, jejíž součástí bylo i pohoštění (koblihy, koláče a bílá káva – melta apod.) buď po každém dni nebo v 1 V době, kdy bylo Hlučínsko součástí Československa (1920-1938), sloužily na bolatických statcích převážně služky české národnosti z jiných hlučínských obcí. Po přičlenění hlučínské oblasti k Německé říši a v době 2. světové války zde byli posíláni služky a pacholci ze zemí vydobytých Německem, nejčastěji z Polska nebo Ukrajiny.
chudých letech až při úplném zakončení dracích prací. Tomuto nejbohatšímu pohoštění se říkalo „federbal”. Témata hovoru bývala různá,v oblibě byly strašidelné příběhy, které navíc umocňovaly v ženách strach jít po tmě domů, neboť práce obvykle končila kolem desáté večer. Mezi další zimní zj. ženské kolektivní práce patřilo mlácení obilí. Podle vzpomínek M. Ruského se v Bolaticích obilí mlátilo pomocí cepů ještě v poválečné době 1945-1948. Nevymlácené stohy obilí se v období žní sklidily do „humenice” ve stodole a v zimě se zde mlátilo na mlatu „humně”. K zajištění pružnosti a proti praskání mlatu se užívala žlutá hlína (jíl) smíchaná s volskou krví či dobytčím trusem, jeho barva pak byla téměř černá. Cepy se mlátilo, když bylo potřeba dlouhého stébla – k výrobě povřísel „provizel”, jelikož v každé usedlosti nebyly samovazné stroje, nebo k výrobě slamníku „stružaku”, což byla slaměná matrace na postel, která se každý rok pěchovala novou žitnou slámou „rží”. S určitým počtem mlatců byla spojena určitá říkanka, aby se udržovalo tempo. Prostorná „izba” v interiéru statku sloužila kromě místa na spaní také jako místo setkávání s nedělními návštěvníky, kteří přicházeli na „vešedu”. Jelikož je Sněhotův statek postaven hned vedle kostela, dá se předpokládat, že často sloužil jako místo návštěv v neděli po mši. V chladnějším období se „vešedovalo” především tam, kde byl dostatek otopu a tepla, mohla to být i kovárna „kuzňa” některého z hospodářů.2
2
Theuer, Dominik (nar. 1942); Ruský, Manfréd (nar. 1941); 8. 4. 2010.
Seznam literatury a pramenů Literatura: Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno: Blok, 1974. Hauer, Václav: Selský statek ve Slezsku. Český lid 3, 1894, s. 193 – 201. Hauer, Václav: Opavský grunt na Národopisné výstavě českoslovanské. Světozor 29, 1895, s. 550 – 551. Hosák, Ladislav: Historický místopis Hlučínska I. Hlučínsko. Vlastivěda ostravského kraje. B. m., 1959, s. 8 – 12. Hosák, Ladislav: Příloha Historického místopisu země moravsko-slezské, díl VII. - Opavský kraj. B. m., s. 847 – 848. Madej, Josef: Adresář – Adreßbuch politického okresu (für den politischen Bezirk) Hlučín. Pro potřebu průmyslových, obchodních, živnostenských, zemědělských podniků a k informaci všech vrstev obyvatelstva. 1927 – 1928.. Moravská Ostrava : PUBLICITAS, 1928. Mencl, Václav: Lidová architektura v Československu. Praha: Academia, 1980. Myslivec, František: Naše dědiny, statky a chaloupky na Opavsku. Opava : Zemědělské muzeum, 1928. Myslivec, František: Starý způsob hospodářství na Opavsku. Národopisný obraz venkovského hospodářství od druhé polovice osmnáctého století do konce století devatenáctého, který podle výpovědí předních hospodářů a bystrých pozorovatelů života na venkově, narozených od r. 1817 do r. 1855 napsal František Myslivec. Praha : Československé Zemědělské Museum, 1933. Obyvatelstvo Slezska a Hlučínska v několika důležitějších směrech na základě sčítání lidu ze dne 15. února 1921 se zvláštním ohledem na předešlá sčítání lidu. S dodatkem. Opava: Zemský statistický úřad pro Slezsko, 1924. Peřich, Leopold: Od minulosti k přítomnosti. Český lid 5, 1950, s. 4 – 7. Plaček, Vilém: K ekonomickým a sociálním aspektům hlučínského specifika. Slezský sborník 71, 1973, č. 3, s. 165 – 177. Plaček, Vilém: Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742 – 1960. Háj ve Slezsku: František Maj, 2007. Plaček, Vilém: Prajzáci II aneb Hlučínsko ve staronové vlasti 1920 – 1938. Háj ve Slezsku: Maj – Tiskárna, 2007.
Škabrada, Jiří: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha: Argo, 2005. Turek, Adolf: Nejstarší soupis usedlých na Hlučínsku. Český lid 5, 1950, s. 7 – 10. Vachová, Zdena: Etnografická oblast Hlučínsko. In: Lidová kultura na Hlučínsku. Sborník příspěvků z mezinárodní konference pořádané v květnu 1998 v Bolaticích. Red. E. Ševčík. Bolatice – Kravaře 1999, s. 5 – 18. Vachová, Zdena: Příspěvek k poznání hmotné lidové kultury na Hlučínsku. Český lid 5, 1950, s. 12 – 20. Vařeka, Josef - Frolec, Václav: Lidová architektura. Praha: Grada Publishing, 2007. Zíbrt, Čeněk: Národopisná výstava českoslovanská. Český lid 5, 1896, s. 289 – 311.
Archivní prameny: Archiv OÚ Bolatice, Rukopis vzpomínek Evalda Kolka (bydlištěm v Bolaticích, ul. Svobody čp. 20); 18. 12. 2000. Archiv OÚ Třebom, Dorf – Chronik von Ratsch und Thröm. Archiv OÚ Třebom, Landgemeinde Thröm in Vergangenheit und Gegenwart. Lose Blätter, gesamelt für Heimatfreunde, von Josef Kremser, Bauerauszügler. Ústřední archiv zeměměřictví a katastru, fond B4, Katastrální mapování Hlučínska (1844-1959). SOkA Opava, MNV Bolatice, Kronika obce Bolatice (/1923/ 1945-1990). SOkA Opava, MNV Třebom, Kronika obce Třebom (/1377/ 1945 – 1967).
Internetové odkazy: Bolatice. Muzeum pohlednic. Dostupné z: http://www.bolatice.cz/bolatice/czech/postcards_param.asp?gallery=1&sysID=1, cit. 3. 7. 2010. Hlučínsko. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlučínsko, cit. 25. 1. 2011. Stará mapa obce Třebom. Dostupné z: http://kontaminace.cenia.cz/, cit. 25. 3. 2011.
Respondenti Pamětníci: Burian, Jiří (nar. 1945), Bolatice, rozhovor 7. 4. 2010. Duda, Valter (nar. 1927), Bolatice, rozhovor 9. 4. 2010. Ruský, Manfréd (nar. 1941), Bolatice, rozhovor 8. 4. 2010. Ruská, Monika (nar. 1946), Bolatice, rozhovor 8. 4. 2010.
Stanke, Josef (nar. 1939), bývalý kronikář; Třebom, rozhovor 16. 11. 2010. Teichmann, Jan (nar. 1937), Třebom, rozhovor 30. 10. 2010. Theuer, Dominik (nar. 1942), Bolatice, rozhovor 8. 4. 2010. Theuer, Josef (nar. 1927), Bolatice, rozhovor 2. 5. 2010. Ziranková, Marie (nar. 1947), Třebom, rozhovor 17. 11. 2010.
