Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav evropské etnologie. Studijní obor: Etnologie. Petr Matýska. Bakalářská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie

Studijní obor: Etnologie

Petr Matýska

Ţivot ve sklářské huti a její vliv na obec Karolinka Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Terézia Gabrhelová

Brno 2014

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

…….…………………………………….. Petr Matýska

Rád bych touto cestou poděkoval pánům Ivanu Štefánikovi, Vlastimilu Orságovi a Františku Lukači, kteří mi poskytli mnoţství cenných informací a materiálů, které jsou pro mou práci podstatné. Jsem jim velmi vděčný za jejich čas a ochotu pro poskytnutí rozhovorů. Rád bych také poděkoval vedoucí mé práce, paní Mgr. Terézii Gabrhelové, za velmi cenné rady a připomínky.

Obsah Obsah ............................................................................................................................ 4 1 Úvod .......................................................................................................................... 5 2 Problematika sklářství v kontextu etnologie ............................................................. 6 3 Literatura a prameny ............................................................................................... 10 4 Obec Karolinka........................................................................................................ 10 4.1 Poloha a povrchový ráz obce................................................................................ 10 4.2 Stručná historie obce ............................................................................................ 11 5 Sklářská tradice v Karolince.................................................................................... 12 5.1 Zaloţení a provoz huti .......................................................................................... 12 5.2 Vývoj sklářské tradice a její sortiment ................................................................. 17 5.3 Přerušení tradice vlivem omezení výroby a hospodářské krize ........................... 19 6 Vliv sklárny na ţivot v obci Karolinka ................................................................... 19 7 Lidé ve sklářské huti................................................................................................ 24 7.1 Zaměstnavatelé – sklářská rodina Reichů ............................................................ 24 7.2 Skláři a sklářští mistři v Karolince ....................................................................... 25 7.3 Děti a dětská práce ............................................................................................... 31 8 Kaţdodenní ţivot zaměstnanců sklárny .................................................................. 33 8.1 Ţivot v huti ........................................................................................................... 33 8.2 Aktivity a společenský ţivot................................................................................. 36 8.3 Zvyky a výroční slavnosti v Karolince spjaté se sklářskou výrobou a samotnými skláři .................................................................................................. 37 9 Závěr ........................................................................................................................ 38 10 Seznam pramenů, literatury a dalších zdrojů ........................................................ 39 10.1 Seznam pramenů ................................................................................................ 39 10.2 Seznam literatury................................................................................................ 40 10.3 Seznam internetový stránek................................................................................ 41 10.4 Seznam informátorů ........................................................................................... 41 10.5 Seznam zkratek................................................................................................... 41 11 Soupis obrazových a textových příloh .................................................................. 41 12 Přílohy ................................................................................................................... 43

4

1 Úvod Problematiku sklářské tradice jsem zvolil, jelikoţ je to téma velmi zajímavé a z etnologického hlediska téměř neprobádané, coţ je do jisté míry škoda. Způsob ţivota sklářů je ojedinělý a můţeme díky tomu pozorovat různé změny ve společnosti. Například zejména vzájemné prolínání cizích kultur, dále postupné osídlování oblastí na území českých zemí, hierarchické uspořádání ve sklářském kolektivu, vliv jejich práce a umu na okolní prostředí, přenášení lidové ornamentiky do sklářských produktů a mnohé další. Konkrétně sklářská huť v Karolince mne zaujala také z toho důvodu, ţe bydlím pouhých pár kilometrů od této obce. Sklářství, jako výrobní odvětví zabývající se výrobou skla, se od ostatních zpracovatelských a výrobních průmyslů výrazně liší, jeho podstata spočívá v surovinové základně, tedy ve skle a jeho hmotné výrobě. Sklo jako surovina pro výrobu je mimořádně pozoruhodný materiál. Výjimečnost skla spočívá v tom, ţe zatímco jiné suroviny, ať uţ dřevo, kámen, nebo rudy kovů, jeţ je nutné pro další uţití pouze poupravit, sklo se musí nejdříve vyrobit a teprve potom zpracovávat. Vyţaduje mnoho zkušenosti a znalostí při jeho výrobě či zpracování. Díky těmto schopnostem byli skláři velmi váţení a těšili se hluboké úctě a respektu. Velkého věhlasu dosáhli skláři v Benátkách, kde dobrý sklářský mistr platil za rovnocenného šlechtice. Sňatky šlechticů s jejich dcerami pak nebyly zvláštností. Později jejich sláva poklesla, avšak stále byli privilegovanou vrstvou společnosti. V dějinách lidstva představuje řemeslnou, uměleckou a později průmyslovou výrobu a tvorbu. V jeho zpracování se odráţí technické i estetické vlivy určitého období. Při jeho výrobě působí mnoho okolních vlivů (např. kvalita pouţitých surovin, zručnost a dovednosti skláře, vyhovující prostředí pro výrobu, aj.), které mohou výrazně ovlivnit výslednou podobu výrobku. Můţeme říct, ţe se jedná o nejstarší uměle vyráběnou hmotu v lidských dějinách. Sklářství patří k nejstarším řemeslům lidstva. V českých zemích jeho historie sahá do 14. století.1 Výroba skla v naší zemi má dlouholetou tradici a také jisté renomé na celosvětové úrovni. V letech 1650–1750 dokonce i Italové, do té doby nejslavnější skláři na světě, navštěvovali sklárny na našem území, aby se přiučili a zdokonalili ve výrobě skla. První sklářské hutě na našem území vznikaly především na Šumavě, v Luţických a Jizerských horách, Krkonoších, na severozápadní Moravě 1 Melzer, Miloš: Sklářství. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 904.

5

a v podhůří Beskyd. Podmínkou pro jakékoliv etnologické zpracování sklářské tématiky je důleţité historické, uměleckohistorické a také ekonomické zvládnutí problematiky. Etnolog by se měl v souvislosti se sklářstvím zabývat čtyřmi okruhy problémů: problémem regionality, dále pak společenským, technologickým a problémem uměleckým. Zde se tedy prolínají hned tři vědní obory – etnologie, historie a historie umění, kdy je nezbytně nutná spolupráce těchto oborů pro efektivní studium této problematiky. Cílem této práce bylo především podrobněji nahlédnout do ţivota sklářů a prozkoumat problematiku společenských vztahů a jejich sociálního postavení ve společnosti, konkrétně v obci Karolinka na Valašsku a pokusit se vytvořit ucelený přehled této sociální skupiny. Jedná se především o období od roku 1861, kdy sklářská huť vznikala a začala se tak měnit struktura obyvatelstva a ţivot v obci, aţ do konce 30. let 20. století. Reflektuji ale také krátce vývoj firmy v průběhu 40. let 20. století. Práci jsem rozčlenil do několika částí. Na začátku bych rád osvětlil provázanost a vztah sklářství a etnologie. Třetí kapitola poukazuje na důleţité prameny a literaturu z problematiky sklářství, kterou jsem při bádání vyuţil. Další částí je krátké seznámení s obcí Karolinkou, geografické přiblíţení a historie. Dále se práce zabývá zaloţením sklářské huti, její historií a fungováním v průběhu let. Jedna z kapitol se zaměřuje také na vliv hutě ke vztahu ke Karolince a jejímu okolí. Další z podkapitol přibliţuje sortiment výroby. V práci se zaměřuji především na ţivot sklářských mistrů a sklářů v Karolince, jejich vztahy s obyvatelstvem, ale i mezi sebou navzájem. Součástí je i dětská práce, která byla ještě na počátku 20. století zcela běţná.

2 Problematika sklářství v kontextu etnologie Sklářství a sklářská výroba jsou s etnologií neodmyslitelně spjaty. Jako samostatné výrobní odvětví výrazně působilo jako etnický a kulturní činitel. Tato skutečnost vyplývá z historických událostí spojených s kolonizací horských oblastí, která měla velký vliv na proměnu etnické skladby obyvatelstva, ale také na proměnu krajiny, kdy docházelo k velkoplošné těţbě dřeva a k přeměně lesů na ornou půdu, coţ mělo vliv na moţnosti zaměstnání a obţivu obyvatelstva v dané oblasti. V těchto „oblastních jádrech“ sklářské výroby působili lidé, kteří se přesouvali z jedné hutě do druhé a pobývali i za hranicemi zemí, za účelem obţivy. Docházelo ke vzájemné 6

spolupráci ovlivňující svébytné utváření skla, jeţ se rozvíjela po dlouhá desetiletí.2 Po určité době docházelo k asimilaci cizího obyvatelstva s tamním, coţ přinášelo prolínání a přejímání určitých prvků ve způsobu jejich kulturního i společenského ţivota. Sklářství však nikdy nebylo oborem, jímţ by se etnografie nebo etnologie mnoho zabývala. Tyto vědní obory však z tohoto výrobního odvětví čerpaly určitá fakta a informace pro dokreslení celkového obrazu ţivota a kultury lidí.3 Mimo jiné mělo také vliv i na změny způsobu ţivota obyvatelstva v úpravách jejich obydlí a domácností. Z etnologického hlediska pro nás mohou být zajímavé i společenské vztahy mezi skláři navzájem, mezi skláři a ostatním obyvatelstvem, a také oblast výrobků sklářské ruční výroby, kde se mnohdy můţeme setkat s projevy lidové kultury, specifickými pro danou oblast. Opomenout nelze také skutečnost, ţe od míst souvisejících s výrobou skla jsou často odvozeny názvy obcí, jako např. Skelná Huť, Skláře, Sklenářov, apod. Sklářství vystupuje uţ od historicky zachytitelných počátků jako výroba, která nepochybně vštípila výrobcům určitý charakter a jejíţ produkce byla kritériem pro posouzení kulturního stupně příslušné společenské skupiny.4 Individualita, kterou toto výrobní odvětví provází, lze v dřívějších dobách zaznamenat jen u mála výrobních odvětví – např. u hornictví či hutnictví. Vychází především z nutnosti mít k dispozici vhodné suroviny a také určité technické znalosti a postupy na vysoké úrovni. Kvůli nedostatečné kvalitě a mnoţství dopravních sítí asklářských technologií, bylo nutné zakládat sklářské hutě přímo u zdrojů surovin. Na našem území tedy, ve většině případech, v horských oblastech, kde byl dostatek dřeva a vody. Z charakteru výroby pak vyplývá, ţe sklářství do období pozdního feudalismu není výrobou, která by byla jakkoliv nutná k udrţení materiální základny ke kaţdodenní funkčnosti společnosti.5 Jednalo se převáţně o výrobu přepychového zboţí, nikoliv zboţí denní potřeby.

2 Heetteš, Karel: Nedořešené problémy dějin našeho sklářství. Příspěvky k dějinám skla a keramiky 2, Národní technické muzeum Praha, 1973, s. 8. 3 Scheufler, Vladimír: Sklářství a národopis. Český lid, 47, 1960, s. 201. 4 Tamtéţ, s. 201. 5 Tamtéţ, s. 201.

7

Velký komplex etnologického zájmu tvoří také vlastní sklářské výrobky. V 18. století proniká do českého sklářského prostředí technika podmaleb na skle,6 především v pohraničních oblastech Šumavy, Krušnohoří, Jizerských, Luţických a Orlických hor a ve větší míře se objevuje nový obor sklářské výroby – biţuterie, zhotovovaná především podomácku, která je typická pro oblast Luţických a Jizerský hor, zvláště pak pro Jablonecko. U obou případů se jedná převáţně o lidovou výrobu a tvorbu, která zasahovala nejen do oblasti společenských vztahů lidu, ale i do oblasti umělecké. Pojem lidového skla však není tak jasný a jednoznačný jako u mnohých jiných jevů lidové kultury. Vladimír Scheufler rozlišuje tři skupiny sklářských výrobků: výrobky lidové, zlidovělé a periferní.7 Jako výrobky lidové označuje ty, kde se lid jako spotřebitel aktivně podílel na jejich ztvárnění a výrazové stránce. Určit pojem lidového skla je však mnohem sloţitější, neţ např. u lidové keramiky, jejíţ výskyt existuje, v porovnání se sklem, v mnohem širším měřítku.8 Vyplývá to především z potřeb spotřebitele a širších vrstev obyvatelstva, které hůř dostupné sklo mohly lehce nahradit právě keramikou.9 I přesto, ţe se v podstatě jednalo o tvorbu zlidovělou, termín „lidový“ je tu na místě. Vezmeme-li v potaz tvárnost lidového skla, obsahuje v podstatě dva stupně: hutnický, který je reálně moţný pouze ve spolupráci odborně vyučených řemeslníků, tedy sklářů a stupeň ozdobnický,10 jeţ zahrnuje výbrus, řez a malbu. Ten je na rozdíl od stupně hutnického uskutečnitelný i v rámci vlastní výroby, zcela odloučené od sklářské výroby, kdy je sklo koupeno ze sklárny; zdobeno ve většině případech malováním. Lidovost této výzdoby lze povaţovat za bezprostřední, jelikoţ byla spjata jednak s praktickou spotřebou, ale i s estetickým vkusem a poţadavky příslušného spotřebitelského okruhu. Měla tak moţnost vyhledávat podněty a vzory v jiných oblastech lidového výtvarného umění a lidové výroby. Lidovost tohoto stupně se můţe někdy jevit jako problematická, jelikoţ úzce souvisí s technickou stránkou výroby a opírá se o předlohy nelidového původu. Příslušníci sklářských rodin zpravidla ovládali velmi dobře rodové řemeslo, nebo alespoň některý z oborů 6 Malba se řadí k nejstarším technikám zušlechťování skla. Technika se provádí na rubové straně skla – odtud název „podmalba.“ Praktikovala se především podomácku a je tak záleţitostí lidovou. Malíři vyuţívali ve velké míře sklo s kazy, později (kolem pol. 18. století) dochází k zlevnění výroby skla a tak se tento sortiment stává dostupnějším pro širší vrstvy obyvatelstva. Výrobní střediska leţela především v pohraničních oblastech, z nichţ kaţdá vytvářela svůj specifický styl. 7 Scheufler, Vladimír: Sklářství a národopis. Český lid, 47, 1960, s. 203. 8 Melniková–Papoušková, Naděţda: Lidové a periferní sklo. Věci a lidé 4, 1952, s. 18–19. 9 Uţitkové sklo nahrazováno také nádobami ze dřeva či hlíny. 10 Termín „ozdobnické sklo“ se pouţívá pro sklo dekorativní, které je upravováno a zušlechťováno broušením, rytím a malbou. Jedná se např. o svícny, sváteční nápojové sklo, mísy, vázy, apod.

8

sklářství: malbu, rytectví, brusičství aj. Často si pro svou potřebu vyráběli nebo zdobili sklo, určené k různým příleţitostem, hlavně pak rodinným slavnostem. Jednalo se o různé předměty, ať uţ uţitkové, nebo upomínkové povahy.11 Za typické zástupce lidového skla můţeme povaţovat jiţ zmíněné podmalby na skle, nebo některé druhy hutnického skla, jako např. vázy, mísy, talíře, nápojové sklenice, lampy, apod. V menších sklárnách se často zhotovovaly výrobky určené pro venkovský lid, např. zvířata, oltářky, obrázky malované na skle, kropenky, aj.12 Za nejvýznamnější skupinu skleněných výrobků, objevujících se v lidovém prostředí lze povaţovat tzv. prysky13 a víceboké nebo hruškovité lahve. V první polovině 19. století se ve vesnických a městských příbytcích objevují válcovité sklenice, zdobené řezem nebo rytím, jeţ slouţily jako osobní upomínkový předmět, nebo památka z návštěvy poutního místa.14 Výrobky, které lze nazvat zlidovělými, jsou určeny pro lid a většinou tedy mají svou podobu na základě poţadavků lidu, zpravidla ve formách a dekoru. Úzce také souvisí s technickou stránkou výroby a jsou závislé na předlohách nelidových, coţ znamená, ţe se řídí dle dobových módních stylů a zálib vládnoucí vrstvy. Do tohoto okruhu tedy patří většina výrobků lidové výroby, které můţeme doplnit např. o zrcadlové obrazy. Do okruhu periferních výrobků řadíme ty, které stojí na okraji sklářské tvorby ve všech směrech (technicky, dekorem, tvarem i funkcí). Vymezují se regionálně i časově. Často mohou být i na úrovni kýče.15 Vladimír Scheufler upozorňuje, ţe v případě druhé a třetí kategorie se jedná pouze o relativní vymezení sklářských výrobků a za klíčovou a absolutní povaţuje kategorii první.

11 Herain, Karel: Lidový projev v českém sklářství. Věci a lidé 4, 1952, s. 1–2. 12 Kretz, František: O malbě na skle. Sklářské rozhledy 4, č. 6, 1927, s. 92. 13 Prysky byly původně pouţívány při svatebních obřadech. Jedná se o čtyřbokou nebo i vícebokou lahev. Jejich výzdoba často znázorňovala svatební motivy a symboly. Na čelní stěně byl vyobrazen svatební pár nebo jiné symboly, na protilehlé straně byl veršovaný nápis nebo říkání se svatební tématikou. 14 Melzer, Miloš: Sklo. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 908. 15 Scheufler, Vladimír: Sklářství a národopis. Český lid, 47, 1960, s. 203.

9

3 Literatura a prameny Při psaní této bakalářské diplomové práce jsem čerpal a vyuţil mnohé informace, poznatky, vzpomínky a další zaznamenaná data z odborné literatury, sborníků, periodik a pramenů Státního okresního archivu ve Vsetíně. Mimoto jsem realizoval také polostrukturované rozhovory s bývalými zaměstnanci sklárny, coţ se stalo velmi přínosným pro realizaci práce. Za primární zdroj informací povaţuji monografii Ladislava Baletky Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Baletka; jako dlouholetý pracovník okresního archivu ve Vsetíně vytvořil ve Vsetínském okresu mnoho monografií obcí a všem se náleţitě věnoval. Kniha o obci Karolinka obsahuje informace a data napříč historií tohoto území a mnoho prostoru je pak věnováno právě sklářské huti. Ţivot sklářů pak hodnotně popisuje Jan Bárta v knize Ţivot na staré huti. Věnuje se zde sklářům v širokém kontextu a barvitě líčí o ţivotě ve sklářské huti. V mnohém mi také napomohly příspěvky v regionálním a odborném periodickém tisku; Český lid, Dědina pod Beskydem, Naše Valašsko, Sklářské rozhledy, Věci a lidé, aj. Důleţitým zdrojem dat a informací mi byl také okresní archiv ve Vsetíně. Při bádání v archivu jsem procházel záznamy obecního archivu Nového Hrozenkova, který obsahuje podstatné dokumenty k vývoji obce a jejímu kulturnímu dění, převáţně ale aţ od roku 1939, coţ se ukázalo vzhledem k datovému vymezení práce jako problematické. Jako archivní zdroj mi mnoho napomohla Sbírka rukopisů ze sklářské huti v Krásně, kterou stejně jako huť v Karolince vlastnila sklářská rodina Reichů. Navštívil jsem také Moravský zemský archiv v Brně, zde se mi však nepodařilo nalézt informace nebo prameny, které by byly pro práci vhodné. Přínosnou byla i kronika školy u Huti, jejíţ reprodukci vlastní Muzeum sklářství Karolinka.

4 Obec Karolinka 4.1 Poloha a povrchový ráz obce Karolinka leţí ve východní části bývalého okresu Vsetín - dnes součást Zlínského kraje, v údolí řeky Vsetínské Bečvy, mezi pohořím Javorníků na jihu a Vsetínských vrchů na severu, a to v nadmořské výšce 483 m n. m. Katastrálně sousedí s obcemi Nový Hrozenkov, Horná Mariková, Papradno, Velké Karlovice 10

a Hutisko - Solanec. Celý katastr má rozlohu 42 km2.16 K obci náleţí také údolí, nesoucí název podle potoků, které jimi protékají. Jedná se o údolí Kobylská, Raťkov, Bzové, Pluskoveček a Stanovnice. Poloha obce v krajině hraje v souvislosti se sklářskou hutí důleţitou roli. Většinu území dnešní Karolinky totiţ pokrýval souvislý jedlobukový les. Jen velmi malá část byla vykácena, aby ustoupila zemědělství, coţ znamenalo ohromné mnoţství palivového dřeva, kterého je ve sklářské huti pro výrobu skla potřeba. 4.2 Stručná historie obce Území dnešní Karolinky patřilo podle prvních písemných zmínek ke vsetínskému panství. Na počátku 16. století byla nejvýchodnějším sídlem panství ves Hovězí. Rozsáhlý prostor mezi Hovězím a hranicí Moravy (Valašska), tvořenou hřebenem Javorníků na jihovýchodě nebyl nikým osídlen; byl vyuţíván převáţně hospodářsky. Občas se „vsetínští“ střetávali s poddanými a majiteli sousedního panství Pováţská Bystrica, coţ mnohdy končilo ztrátami na ţivotech a to na obou stranách. Podmínky pro postupné osídlování tohoto území byly vlídnější aţ v polovině 17. století, kdy zde vznikly nové vsi Zděchov, Halenkov a Nová dědina. Pro Karolinku je v historickém kontextu vznik Nové dědiny důleţitý. Byla zaloţena roku 1649 a podle jména manţelky zakladatele, tehdejšího pána vsetínského panství, byla lidmi nazývána také Rozinkov, později pak Hrozenkov. Od počátku 19. století se pak oficiálně Nová dědina jmenuje Nový Hrozenkov.17 Charakter osídlení dnešního území Karolinky výrazně ovlivnila tzv. pasekářská kolonizace v 17. – 19. století, výstavba sklárny a dělnické kolonie v druhé polovině 19. století a také výstavba vodní nádrţe Stanovnice, jeţ nese název podle údolí, jehoţ část byla na úkor vodního díla v 80. letech 20. století zatopena. „V roce 1842 ţilo v Novém Hrozenkově 3188 obyvatel a obec měla téměř čistě zemědělský charakter. V celkovém počtu 409 domů bylo 679 bytových stran, z nichţ 674 se ţivilo zemědělstvím, 2 řemeslem a 3 veřejným úřadem. Obyvatelé Nového Hrozenkova v uvedeném roce chovali 74 koní, 226 volů, 762 krav, 200 telat a jalovic, 400 vepřů a 2069 ovcí.“18 Roku 1848 byla zrušena robota a poddanství a lidé tak byli osvobozeni od feudálního systému, coţ byl jeden z hlavních kroků k industrializaci

16 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 8–9. 17 Tamtéţ, s. 24–30. 18 Tamtéţ, s. 37.

11

společnosti v celé zemi. Vzhledem k tomu, ţe předchozí rok byl neúrodný, obyvatelstvo postihly nemalé existenční problémy. Obyvatelé, aby vůbec přeţili, se museli stravovat jen trávou, plevy z pohanky a klíčky.19 Dne 28. srpna 1849 propukla v Novém Hrozenkově epidemie cholery, která trvala sedm týdnů, během nichţ zemřelo 80 lidí.20 Situace se zlepšila v letech 1861–1862, kdy nechal postavit na východním okraji Nového Hrozenkova podnikatel Salomon Reich sklárnu, nazývanou podle jeho nevlastní matky, Karolinina huť (německy Charlottenhütte). Tato skutečnost ovlivnila Karolinku, její obyvatele a okolní krajinu na mnoho desítek let. Reich se dozvěděl, ţe v okolí Nového Hrozenkova je dostatek dřeva a mnoho obyvatel zde ţije v bídě. Hlavním odbytištěm výrobků z huti - broušeného skla a cylindrů na petrolejové lampy - byla Vídeň a oblast Haliče. Prosperující huť byla hnacím motorem industrializace a růstu ţivotní úrovně v celém mikroregionu. Zejména v období do světové hospodářské krize, jejíţ kritické následky byly poté překonávány dlouhou dobu. Část Nového Hrozenkova, kde sklářská huť stála, byla později pojmenována po sklárně - Karolinina Huť. Docházelo zde sice k rychlému rozvoji, avšak ještě na počátku 20. století nebylo ve světě místo příliš známé. Období po druhé světové válce přálo radikálním změnám, čehoţ vyuţili občané průmyslové východní části Nového Hrozenkova k prosazení rozdělení obce. Tak vznikla 1. ledna 1949 samostatná obec Karolinina Huť, která byla 21. června 1951 přejmenována na obec Karolinka.21 V roce 1998 byl obci udělen statut města.

5 Sklářská tradice v Karolince 5.1 Založení a provoz huti Mnoţství lesů ve východní části Moravy otevřelo moţnosti k jejich vyuţití pro sklářskou výrobu. Sklářství má na Valašsku bohatou historii. Kořeny této manufakturní výroby v tomto kraji sahají do 17. století, kdy jsou dochovány zprávy o sklářských hutích ve Viganticích a Hutisku u Roţnova pod Radhoštěm, Veselé u Valašského Meziříčí, v údolí Břeţitá na pomezí Halenkova a Nového 19 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 105. 20 Státní okresní archiv Vsetín, Archiv fary Nový Hrozenkov, Kniha duší. 21 Karolinka. Historie obce. Dostupné z: www.karolinka.cz/cz/2-o-mestu/10-historie.html, cit. 14. 3. 2014.

12

Hrozenkova.22 Počátky výroby skla v údolí Vsacka23 byly datovány uţ od 30. let 17. století. Podle soupisu majetku panství, hraběte Jiřího Illésházyho, z roku 1666, však v této oblasti ţádná huť nestála. Je zde ale poznamenáno „Huti sklenné nad dědinou Rozynkovem24 mohou se dát udělat velmi snadno.“25 Jak uţ bylo zmíněno, tento kraj splňoval základní předpoklady pro úspěšný chod sklářské huti. Této skutečností si byla dobře vědoma podnikatelská rodina Reichů, konkrétně Salomon Reich (1814–1900). Dne 23. května 1861 zaslal Salomon Reich, nájemce sklárny ve Velkých Karlovicích, dopis se ţádostí na tehdejší okresní úřad ve Vsetíně. Jelikoţ si byl vědom, ţe je v kraji mnoho dřeva, které nemá dostatečné vyuţití, v ţádosti se zavázal, ţe v průběhu příštích patnácti let, odebere od velkostatku Vsetín (tehdejší vlastník lesů) 60 000 sáhů palivového dřeva, coţ představuje 27 200 m3 dřeva ročně, neboli 75m3 denně.26 „Protoţe jiný způsob vyuţití tohoto palivového dřeva není v těchto obcích, bohatých na dřevo, moţný, rozhodl se zřídit, sklářskou huť ke zpracování dřeva s obytnými budovami pro dělníky a pro technického vedoucího. Zamýšlená továrna prospěje nejen národně hospodářským zájmům, ale také obyvatelům obou daňových obcí Nového Hrozenkova a Malých Karlovic, stejně jako jejich okolí, kterým bude otevřen výrazný zdroj obţivy.“27 V jiném dopisu ze dne 23. května 1861 Salomon Reich zaslal okresnímu úřadu plány budovy sklárny, dvou shodných obytných domů pro dělníky,28 obytné budovy pro sklářské dělníky a chlévů a obytné budovy určené pro správce sklárny.29 Způsob bydlení úředníků huti nám není znám, dá se však předpokládat, ţe jejich podmínky pro ţivot byly přívětivější. Budova sklárny měla mít délku 57 sáhů a 2 stopy a šířku 12 sáhů (1 sáh = 1,89 m). Postavena měla být z tvrdého zdiva a pokryta šindelem. Stavba sklárny trvala přibliţně 17 měsíců, v letech 1861–1862, avšak neţ byla provedena kolaudace, firma zahájila v huti dne 11. září 1862 výrobu. Tyto skutečnosti vyplývají z kolaudačního

22 Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 1. 23 Dnes Horní Vsacko; údolí, které se rozpíná od města Vsetín, po obec Velké Karlovice. 24 Nový Hrozenkov. 25 Kobliha, Karel: Sklářství na Vsacku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 161. 26 SOkA Vsetín, Smíšený okresní úřad Vsetín, kart. 19, H 1861/42. 27 SOkA Vsetín, Smíšený okresní úřad Vsetín, kart. 19, H 1861/42. 28 Není uvedeno, o které dělníky se jedná. 29 Česká národopisná společnost prováděla dotazníkový výzkum na téma „Dělnická stavení,“ Karolinka do něj však zapojena nebyla.

13

protokolu o prohlídce objektu, která se uskutečnila 17. listopadu 1862.30 Součástí sklárny byla také pila na pravém břehu řeky Bečvy. Zpočátku vyuţívala vodní kolo, později vodní turbínu a nakonec byl vodní motor nahrazen parním strojem. Před spuštěním provozu huti byla postavena pouze jedna pec, avšak během následujícího roku byla dostavěna pec druhá, kvůli velkému odbytu výrobků.31 Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o období 60. let 19. století, s největší pravděpodobností byla v huti postavena tzv. česká sklářská pec,32 která v té době představovala nejefektivnější variantu pro tavení sklářského kmene.33 Ve sklárně se vyrábělo především broušené sklo a cylindry pro petrolejové lampy, které do té doby produkovala sklárna v Krásně. Hlavními odbytišti produktů byla jiţ zmíněná Vídeň a oblast Haliče. V roce 1872 byla přistavěna a uvedena do provozu třetí pec, coţ znamenalo určitou inovaci, a sice přestavění pecí na vytápění plynem.34 Objekty skláren během počátku 20. století potkaly dvě neblahé události. Dne 9. dubna 1906 vypukl v dělnických bytech poţár, který budovu zničil a potom se rozšířil na 250 metrů vzdálený Reichův hostinec, který shořel do základů, stejně jako další tři domky v těsné blízkosti. Kvůli silnému větru jiskry poţáru ohroţovaly také samotnou budovu sklárny. V případě, ţe by shořela i ta, mělo by to katastrofální následky pro existenci dělníků a nebylo jisté, zda by byla huť znovu postavena. Naštěstí se tak nestalo, přesto byla škoda odhadnuta přibliţně na 150 000 korun, byla však z velké části kryta pojištěním.35 Další poţár v Karolinině huti nastal 26. června 1911 – v den prvního veřejného sokolského cvičení. Při poţáru vyhořelo velké skladiště skla. Záchranných prací se zúčastnili i členové Sokola a jejich pomoc byla

30 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 49–55. 31 Tamtéţ, s. 57. 32 Tato pec představuje dvojici na sebe navazujících pecí: pec tavící, která disponovala aţ osmi tavícími pánvemi a pec pomocnou – chladící. V tomto typu pece bylo moţné dosáhnout tavících teplot kolem 1300 – 1400°C. Pec byla vytápěna dřevem. Tavba trvala přibliţně 24 – 26 hodin, od toho se odvíjela pracovní doba sklářů, zpravidla rozdělená na 3 aţ 5 směn za týden. Tento typ pece se stal základním a technicky nejdokonalejším typem pece na přímý otop dřevem pouţívaném ve střední Evropě v průběhu 17. aţ 19. století. K dalšímu studiu a prohloubení znalostí této problematiky doporučuji článek Rudolfa Haise. Hais, Rudolf: Sklářské pece otápěné dřevem ve střední Evropě od středověku do 19. století. Sklář a keramik 63, 2013, č. 3 – 4, s. 55–57. Schéma této pece je zobrazeno, včetně popisu, jako příloha č. 19. 33 Pojmem sklářský kmen se označuje skelná směs, sloţená ze surovin, které jsou nutné pro utavení skloviny. 34 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 57. 35 SOkA Vsetín, Obecná škola Nový Hrozenkov U kostela, Kronika 1881-1916, s. 232.

14

firmou oceněna darem 50 korun.36 Díky sklářské huti bylo stavebnictví ve větším rozmachu, neţ v ostatních částech Nového Hrozenkova. Kolem Karolininy huti nechala firma S. Reich vystavět domky pro dělníky, ale stavební investice do rozvoje sklárny neprobíhaly ţádné – pouze výstavba plynového generátoru.37 Větších investic se sklárny dočkaly hlavně v 90. letech. Roku 1890 firma postavila balírnu hotových výrobků, na ploše 10,8 x 28,8 m, podle plánů stavitele Otto Zemana z Bystřice pod Hostýnem.38 Dalším z nově postavených objektů byla roku 1895 přístavba balírny a nové skladiště písku. Přístavba byla postavena z cihel a jako krytina byl pouţit šindel. Po výstavbě nové balírny, roku 1897, se z objektu stala leptárna a sklady.39 V roce 1895 byla postavena strojovna pro lokomobilu,40 u objektu pily, na pravém břehu Bečvy. Povolení k provozu parního stroje firma dostala 21. března 1895.41 Dne 9. listopadu 1896 firma poţádala o povolení postavit nový parní kotel, který byl objednán v Těšíně. Instalace byla provedena a 16. září 1897 bylo vydáno povolení k jeho uţívání.42 Dne 29. dubna 1896 firma S. Reich poţádala o povolení postavit místo dosavadní dřevěné brusírny skla budovu stejného uţití, ale z tvrdého zdiva. Jednalo se nejen o pouhou přestavbu, ale také o rozšíření počtu strojů. Stejného dne firma poţádala také o povelní ke stavbě pekárny. Obě stavby byly kolaudovány 16. září 1897.43 Dne 14. prosince 1897 firma poţádala o povolení k výstavbě úzkokolejné dráhy s rozchodem 60 cm pro ručně tlačené vozíky v areálu továrny. Dráha spojovala huť se skladem písku a byla kolaudována 29. ledna 1898.44 Ve stejném roce byla postavena nová balírna a nově objekt vozové váhy i s bytem pro vrátného a váţného.45 Roku 1897 byla k hlavní budově huti, u jejího jihovýchodního nároţí, přistavěna zámečnická dílna, která měla být uţívána k soustruţení forem.46

36 SOkA Vsetín, Obecná škola Nový Hrozenkov U kostela, Kronika 1881-1916, s. 339. 37 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 62. 38 SOkA Vsetín, Sbírka rukopisů, inv. č. 85, s. 221. 39 Tamtéţ, s. 221. 40 Jedná se o mobilní komplet parního kotle a parního stroje. Toto zařízení slouţilo pro taţnou sílu, k výrobě energie, nebo také jako zdroj mechanické energie. 41 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 62. 42 Tamtéţ, s. 63. 43 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 250, sign. H 1897/10714. 44 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 251, sign. H 1898/3141. 45 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 250, sign. H 1897/11333. 46 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 250, sign. H 1897/11335.

15

Roku 1911 stavitel František Mahsloň ze Vsetína vypracoval plán pro stavbu stolařské dílny a s ní spojeného skladu; kolaudace proběhla roku 1913.47 V září 1920 začala výstavba strojírny při pile pro leţatou lokomobilu, k jejímuţ vytápění byly pouţívány i piliny. V roce 1922 byla strojovna rozšířena, aby mohla pojmout větší a stabilnější lokomobilu o větším výkonu. V letech 1928–1929 byl objekt pily podroben rozsáhlé přestavbě. Její obvodové dřevěné stěny byly vyzděny z cihel a na ně poloţena nová střecha z dřevěných obloukových nosníků. V pile bylo umístěno sedm nových pil (tři svazkové, tři okruţní, jedna „valaška“) a k hlavnímu objektu pily byl přistaven nový prostor, kam byly umístěny čtyři stroje na výrobu dřevité vlny.48 Dne 21. října 1927 zahájila ve sklárně činnost nově zřízená soukromá telefonní ústředna v Karolonině huti, která fungovala současně jako telegrafní stanice. Ústředna spojovala celkem osm stanic – správu sklárny, skladiště, ordinační kancelář, stanici dráhy, vrátnici, pilu, vozárnu a expedici. Roku 1931 byla v budově sklárny z dřívějšího skladiště upravena malířská pec. V roce 1934 byla v sousedství malírny zřízena výroba dřevité vlny a na ni navazující leptárna se skladem skla. Ve stejném roce firma rozšířila druhou pec a byla proto nucena pouţít dosavadní kanceláře k výrobním účelům. Pro umístění kanceláří a pro ubytování části dělníků byla postavena přízemní budova. Součástí zlepšování technologického vybavení bylo také energetické hospodářství huti. Jiţ roku 1912 bylo firmou Singer z Brna instalováno elektrické osvětlení. V květnu 1922 se firma rozhodla dovést elektřinu z pily, která vyuţívala tok řeky Bečvy k výrobě elektrického proudu, do 300 metrů vzdálené sklárny. Výroba elektřiny na Reichově pile byla pro Karolininu huť velkou výhodou. O elektrickou energii začalo mít zájem více lidí, problémem však bylo, ţe firma S. Reich neměla koncesi k prodeji energie, coţ znamenalo velké daňové zatíţení. Všestrannějšímu vyuţití elektřiny ve sklárně bránily finanční moţnosti firmy a také energetická vyuţitelnost vodního zdroje, ta byla omezená. V průběhu dalších let byl stavební vývoj sklárny téměř zastaven. Bylo to způsobeno tristní hospodářskou situací, do níţ se firma dostala v období světové hospodářské krize, jejíţ dopady a následky byly překonávány velmi dlouhou dobu. 47 SOkA Vsetín, Okresní úřad Vsetín, kart. 94. 48 Dřevitá vlna se vyrábí hoblováním měkkého dřeva. Pro svou pruţnost a velký tlumící účinek slouţily tyto hobliny pro vyplnění volného místa v bednách a přepravkách se skleněnými výrobky a jejich hlavní úlohou bylo chránit skleněné produkty před poškozením a rozbitím, ke kterému mohlo dojít při přepravě nebo jiné manipulaci.

16

V průběhu 30. let se firma v návaznosti na hospodářskou krizi přetransformovala na akciovou společnost.49 Součástí pracovní dvorany byly dvě sklářské pece, vytápěné generátorovým plynem. Podlaha zde byla cihlová, obvodové zdi ohnivzdorné, jako krytina byl pouţit vlnitý plech, který byl zároveň stropem.

5.2 Vývoj sklářské tradice a její sortiment Díky mnohaletým a bohatým zkušenostem rodiny Reichů ve sklářském průmyslu nebránilo nic tomu, aby Karolinina huť prosperovala prakticky od počátku spuštění výroby. Tomu nasvědčuje i fakt, ţe před spuštěním provozu huti byla postavena pouze jedna pec, avšak během následujícího roku byla dostavěna pec druhá, kvůli velkému odbytu výrobků. Prvním vyráběným sortimentem bylo hostinské sklo50 a běţné uţitkové předměty pro domácnost (např. sklenice, láhve, cylindry pro petrolejové lampy aj.). Postavením druhé pece se výroba rozšířila o jemné křišťálové sklo, zdobené rytím a broušením. Osazenstvo pecí tvořili zkušení sklářští mistři z Čech, Německa a Slovenska, z nichţ mnozí prošli kvůli práci i velkou část Evropy, čímţ získali mnoho zkušeností a do sklárny tak přinesli i nové tvarovací postupy a novinky v zušlechťování skla. Díky tomu byly vytvořeny základy k výrobě stolních souborů zdobených rytím a broušením. Tato vysoce odborná a časově náročná práce měla vliv na konečnou cenu výrobku, proto bylo nutné zavést i výrobu levnějšího, lisovaného skla. Rozrůstající se škála sortimentu proti sobě staví uměleckořemeslnou práci a levné strojové výrobky. Společnými znaky tohoto odlišného sortimentu byly nejrůznější prvky výzdoby (styly: novogotický, novorománský, novobarokní, rokokový). Obratem v dekoru se stala secese, jeţ vytvořila novou ornamentiku51. Koncem 19. století se odbytový sortiment obohacuje o sklo leptané52 a malované. Pozdní secese se pak vrací ke sklu čirému, s rytým geometrizujícím ornamentem. V roce 1899 se započalo také s výrobou

49 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 74. 50 Např. tzv. komínky = úzké, vysoké nebo i nízké láhve na pálenku, vyráběné pro hostince a krčmy. 51 Jedná se především o rostlinné motivy. 52 Leptání nápojového a uţitkového skla se jako dekorační technika začalo rozvíjet v druhé pol. 19. století. Tato technika byla zaloţena na tom, ţe se celý povrch skla zevnitř i vně pokryl speciálním voskem odolným vůči kyselině fluorné. Skrze tento vosk se ostrým hrotem vyryl dekor. Poté se kus ponořil do lázně s kyselinou fluornou, která v pokrytých místech vyleptala sklo do hloubky a vytvořila plastický dekor. Poté se odstranil vosk a pomocí kotoučů se vyleptaná plocha čistila a malovala.

17

technického skla.53 Jednalo se především o sklo broušené a cylindry pro petrolejové lampy. Rozšíření výroby skla v Karolinině huti vyvolalo potřebu rozšířit také jeho rafinování (čištění a broušení). Zdejší brusírna zvýšeným poţadavkům nestačila a firmě S. Reich a spol. se naskytla výhodná příleţitost ke zřízení brusírny skla v Jablůnce. Část dutého skla vyrobeného v Karolinině huti byla tedy přiváţena k rafinování do Jablůnky.54 V roce 1897 byla uvedena do provozu nová brusírna, coţ umoţnilo rafinování skla ve větším měřítku a to přímo v Karolinině huti.55 Ke konci 19. století se sklárna plně zaměřila na výrobu uţitkového skla. Dokončením výstavby ţelezniční tratě Vsetín – Velké Karlovice v roce 1908 dochází k dalšímu rozvoji hutě, zejména zvýšeným odbytem výrobků pro vývoz. Po první světové válce dekor pomalu mizí. Preferují se jednoduché a čisté tvary, působící výhradně svou ušlechtilou formou a skvělými vlastnostmi materiálu. Postupem času vznikla averze vůči ornamentu, povaţovanému za prostředek k zakrytí nedokonalosti materiálu, nebo tvaru. To vedlo k poklesu obliby lisovaného skla. Rokem 1929 jeho výroba končí. Foukané sklo se zdobí rytím, broušením a pantografem,56 od roku 1932 i malbou. Začátkem druhé světové války se omezuje výroba kalíškoviny,57 hlavní sortiment obsahuje sklo laboratorní, lampové a na čas i lustrové součásti. Po válce dochází k novým moţnostem rozvoje výroby a vzniká spolupráce předních výtvarných umělců v oblasti foukaného skla (národní umělkyně prof. Ludvika Smrčková, Adolf Matura, Vladimír Jelínek, Pavel Hlava, Blanka Adensamová, atd.), díky níţ vznikají nové estetické prvky.58 Nikde se však během fungování sklářské hutě nesetkáváme s podomáckou výrobou, přestoţe byla nedílnou součástí tohoto výrobního odvětví. Vyskytovala se především v oblasti Jizerských a Luţických hor, kde byla zhotovována biţuterie. 53 Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 6. 54 Obec nacházející se přibliţně 30 km od Karolinky. 55 SOkA Vsetín, Sbírka rukopisů, inv. č. 85, s. 168. Uvádí se zde, ţe brusírna v Karolinině huti byla uvedena do provozu roku 1888, avšak úřední doklady potvrzují, ţe brusírna byla postavena roku 1897. 56 Pantografy jsou manuální stroje, které vyuţívají šablony písma nebo předlohy ornamentu. Mají různé uspořádání ramen, přičemţ na jedné straně ramena bývá vodící kolík a straně druhé gravírovací fréza, či jiný nástroj. Soustava ramen umoţňuje výsledek zmenšovat nebo zvětšovat, převracet apod. Podmínkou je ale vţdy šablona s tvarem, podle níţ vedeme vodící kolík. 57 Kalíškovinou se označují sklenice a poháry pro nápoje. 58 Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 6.

18

5.3 Přerušení tradice vlivem omezení výroby a hospodářské krize V souvislosti se světovou hospodářskou krizí ve 30. letech 20. století byla firma S. Reich a spol. nucena omezit svou činnost. Krizi se firma snaţila čelit mnoha způsoby – propouštěním dělnictva, sniţováním platů či rozprodáním majetku. V důsledku toho se dělnictvo rozdělilo na dva tábory. Stoupenci komunistů stáli proti akcionování podniku (nesouhlasili s rozprodáním firmy), avšak sociální demokraté by s touto moţností souhlasili. Při procesu záchrany firmy selhali hlavně její majitelé. Vliv měl však i jejich vysoký věk; v té době firmu vedli bratři Alois (73 let) a Gustav (69 let) Reichovi. Banky, u nichţ byla firma zadluţena, si roku 1933 uvědomily, ţe po vyčerpání všech rezerv uţ Reichům nebude nic patřit a pokud banky chtějí zachránit svůj majetek, musí firmu buď likvidovat, nebo ji převést do svých rukou. V říjnu 1933 se jiţ jednalo o akcionování firmy, které bylo uskutečněno ke dni 1. července 1934.59 Záchranou mělo být uspořádání Výstavy valašského sklářství, která se konala od 17. června do 15. července 1934 v Jubilejní měšťanské škole Švehlově v Novém Hrozenkově. I přes účast významných osobností kraje – poslanci, starostové a podnikatelé, se nepodařilo nic změnit na hospodářské situaci firmy.60 Stará firma S. Reich a spol. přestala existovat a na jejích troskách banky zaloţily novou firmu pod názvem „Českomoravské sklárny, akciová společnost“ (dále ČMS). Za sídlo akciové společnosti byla zvolena Praha.

6 Vliv sklárny na ţivot v obci Karolinka Se zrušením feudalismu v roce 1848 se pro lid otevřeli nové moţnosti zajistit si práci a obţivu. Jak jiţ bylo dříve zmíněno, území Nového Hrozenkova mělo převáţně zemědělský charakter. Výrazná změna v obţivě obyvatelstva nastává s výstavbou sklářské huti v roce 1861. Salamon Reich si byl dobře vědom toho, ţe lidé ve zdejším kraji ţijí ve většině případech v bídě. Tuto skutečnost můţeme povaţovat za jeden z klíčových důvodů, proč se rozhodl pro výstavbu sklářské huti 59 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 69. 60 Tamtéţ, s. 69.

19

v Novém Hrozenkově. Výstavba huti napomohla k razantnímu rozšíření počtu pracovních příleţitostí, ale také ke zvyšování ţivotní úrovně a k budování infrastruktury. Provoz skláren ale znamenal i určité riziko, byla jím například relativní sociální nejistota v době eventuální odbytové krize. To si v období, kdy sklárna vznikala, málokdo uvědomoval. Vybudování a následné zprovoznění huti bylo podnětem pro vznik nových ţivností i velký rozvoj stavební činnosti v jejím okolí. V roce 1870 byly v okolí tři hostince a dva obchody se smíšeným zboţím. Hostince byly většinou nejlukrativnějším oborem ţivnostenského podnikání. Např. sklář Ludwig Weninger dne 16. října 1873 z Nového Hrozenkova poţádal okresní hejtmanství ve Valašské Meziříčí o povolení zřídit další hostinec poblíţ sklárny. Tuto ţádost odůvodnil tím, ţe nutnost zřízení dalšího šenku se projevovala uţ delší dobu, jelikoţ dosavadní šenky nechtěly poskytnout občerstvení sklářským dělníkům a nádeníkům, pracujícím v noci. Ti si museli stravu nosit s sebou. „Ze stovky dělníků většina pracuje při ohni a v průběhu noci potřebuje občerstvení.“61 Jeho ţádost však byla na základě stíţnosti člena obecního výboru v Novém Hrozenkově, Pavla Orsáka a také obecní rady, okresním hejtmanstvím zamítnuta s odůvodněním, ţe se v obci nachází dostatek hostinců. Můţeme se domnívat, ţe se ze strany Pavla Orsága objevily obavy z konkurence, jelikoţ sám vlastnil zájezdní hostinec.62 Obecní rada se obrátila na okresní hejtmanství s argumentací, ţe: „ při samý huti je hostinec patřící Salomonu Reichovi a druhý Pavla Orsáka čís. 226, taky v tom místě, které je všeckými hostinskýma potřebama zaopatřené a ještě k tomu máme v druhých místech sedm hostinců a pět obchodnických krámů, v kterých také veřejně kořalku prodávají, jelikoţe pro zkázu mravnosti ani většího počtu zapotřeba není v naší chudobné obci.“63 Zaloţení sklářské hutě přineslo nový zdroj obţivy i pro rolníky z okolí a brzy tak huť měla na zaměstnanost v kraji výrazný podíl. Nejednalo se pouze o přímou práci spojenou s výrobou a zušlechťováním skla v huti, ale vzniklo mnoho dalších pracovních příleţitostí v návaznosti na tento průmysl. Díky absenci ţeleznice, která vyţadovala velké investice, došlo k rozšíření formanské dopravy. Té se ujímali právě rolníci, kteří vyuţívali své koňské potahy a povozy, ať uţ k dopravě surovin, nebo 61 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 55–56. 62 Tamtéţ, s. 56. 63 Tamtéţ, s. 56.

20

výrobků pro průmyslové podniky. Formani vyváţeli výrobky karolinských sklářů aţ do Vídně, Pešti a Terstu. Útlum této ţivnosti nastal roku 1885, kdy byla postavena ţelezniční dráha Hranice – Vsetín. Poté vozili formani sklo jen na vsetínské nádraţí. „Pěkné peníze si tehdá vydělali aj sedláci odváţením hotového tovaru do Polomi a neskořej na Vsetín. Z nádraţí zaséj vozili zpátky do huti materiál na dělání skla.64 K úpadku formanství došlo po otevření dráhy Vsetín – Velké Karlovice, v roce 1908.65 Nezbytnou surovinou pro výrobu skla byla potaš neboli uhličitan draselný.66 Získávala se spalováním dřeva na popel, který se poté louţil s vodou a odpařením přefiltrované louţeniny vznikla tzv. surová potaš. Lidé vykonávající toto řemeslo se nazývali drasláři, salajkáři, nebo téţ flusaři. K výrobě potaše však mají blízko také popeláři, kteří vyráběli, spalováním dřeva v milířích, dřevěné uhlí. Vzhledem k velkému odbytu sklářských výrobků z hutě je zřejmé, ţe bylo zapotřebí velké mnoţství potaše.67 Jako další zaměstnání a moţnost obţivy, ve spojitosti se sklářskou hutí, souvisí např. stupař – obsluha stoupy,68 nádeník v lesnictví – kácení stromů, stahování dřeva koňmi, pilař při vodní pile – zpracování dřeva, bednář – výroba beden a obalů, sušič dřeva v huti – tuto práci vykonávaly hlavně ţeny, topič ve sklářské huti. Vznikaly i další ţivnosti, které s existencí sklárny nějakým způsobem souvisely. Před zaloţením sklárny byl na území dnešní Karolinky pouze jeden hostinec. Při sčítání lidu v roce 1870 uţ byly tři. Díky velké koncentraci obyvatel v okolí Karolininy huti vznikly ţivnosti, které se v té době v ostatních venkovských obcích vyskytovaly jen velmi zřídka. Například cukrářství Bedřicha Trampoty nebo krejčovství Hedviky Kozáčkové. Provozovaly se zde také obchody se smíšeným zboţím, které patřily Ţidům, dále pak obchody s textilem a obuví, řeznictví, obchod s ovocem

a zeleninou,

pekařství,

krupařství,

pokrývačství,

trafika,

obchod

64 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 24. 65 Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 2. 66 V historickém kontextu je někdy pouţíván také název „salajka“ nebo „flus“. 67 Spotřeba dřeva na výrobu potaše byla velmi vysoká. Spálením 1000 kg dřeva se získalo cca 1 kg potaše. 68 Stoupa je zařízení určené k drcení a rozmělňování. Pomocí tohoto stroje se drtil křemen na písek, jakoţto primární surovina při výrobě skla.

21

s hračkami, sluţby jako kovářství, stolařství, soukenictví, obuvnictví, holič, aj.69 Sklářská huť však nikdy nezajišťovala moţnost obţivy pro veškeré obyvatelstvo. Mnoho z nich se rozhodlo hledat práci v zahraničí za mořem. Jelikoţ často ţili v nelehkém sociálním postavení a měli váţné existenční problémy, věřili, ţe v zámoří naleznou lepší ţivot. Největší exodus obyvatel z Valašska do Ameriky byl zaznamenán před první světovou válkou. Zjistit dnes skutečný počet osob, které se vystěhovaly z dnešní Karolinky, je velmi obtíţné. S vydáním vystěhovaleckého zákona roku 1866 nepotřebovali zájemci o vystěhování příliš mnoho dokumentů. Nový Hrozenkov patřil k obcím, které byly vystěhovalectvím postiţeny ve velké míře. Uvádí se, ţe v letech 1855–1880 odtud odešlo, avšak podle nepříliš přesných údajů, více neţ 1000 obyvatel.70 Jak bylo jiţ dříve zmíněno, součástí ţivota sklářů bylo putování za prací. Do Ameriky se tedy dostali i někteří skláři. Např. Antonín Štrobl (*30.8. 1865), který z huti odešel do sklárny v Německu a později do USA. Jeho pravnuci dodnes ţijí v Utahu.71 Karel Kyslinger, sklář a rodák z Nového Hrozenkova odešel do Jiţní Ameriky a stal se ředitelem sklárny v Bolívii.72 Někteří ze sklářů odešli z huti do Německa nebo Ruska. V průběhu let první republiky byla firmou S. Reich podniknuta řada staveb, které měly vliv na obyvatele osady u sklárny. Obvykle se staly přínosem a rozšířením moţnosti výdělku pro ostatní obyvatelstvo, protoţe poptávka po pracovních příleţitostech byla velká. Jednalo se především o stavební práce. V roce 1935 byly součástí podniku tyto pracoviště – pracovní dvorana s pecemi, brusírna, pukárna,73 vazárna,74 skladiště hotových výrobků, kotelna a strojovna, zámečnická dílna, stolařská dílna, skladiště surovin, přípravna šamotové drti, skladiště surového skla, třídírna střepů, malírna, dílna na výrobu dřevité vlny, leptárna, kartonáţní dílna, kancelář, vzorkovna a skladiště minerálních olejů.75 Po akcionování firmy v roce 1934 první tři roky hospodařila nová firma se 69 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 173–191. 70 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 106–107. 71 Tamtéţ, s. 114. 72 Tamtéţ, s. 114. 73 Zde jsou oddělovány nepotřebné části od vyfouklého skla, většinou se jedná o kopnu – část skla, která zůstane při foukání nad horní hranou formy. Odstranění (pukání) probíhá buď pomocí plamene, nebo diamantové pily. 74 Třídírna a balírna výrobků. 75 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 74.

22

ztrátou. Aţ roku 1937 se příjmy a vydání dostaly do rovnováhy. V souvislosti s tím docházelo nadále k výlukám zaměstnanců, platovým úpravám apod. Počátkem roku 1935 vedení firmy poţadovalo, aby ve sklárně byly sníţeny platy o 13 - 23 %. V roce 1936 se kvůli kritickému nedostatku kapitálu snaţilo vedení firmy odprodat, co se dalo. Poţadavky dělnictva na zvýšení mezd se dostávaly do velkého rozporu s moţnostmi podniku, ovšem na druhé straně platy ředitelů a jiných vedoucích pracovníků omezovány nebyly. Mzdy celkem zaujímaly 40 - 60 % celkových nákladů; byly povaţovány za jednu sloţku, na níţ hodlalo vedení firmy šetřit. Mzdové spory v Karolinině huti přetrvávaly. Zdejším zaměstnancům byly zavedeny sráţky z platů a od 20. května 1939 měla být zastavena výroba a zaměstnanci měli dojíţdět do Valašského Meziříčí – Krásna. Dělníci z Karolininy huti podali na ČMS ţalobu k pracovnímu soudu ve Vsetíně pro neoprávněné sráţky, které firma prováděla do zastavení výroby, zmíněného 20. května 1939. Zástupci firmy poţadovali od odborářů z huti, aby podané ţaloby byly odvolány a aby sráţky byly i nadále ponechány. Firma byla ochotna zaplatit dělníkům nějakou výpomoc, která však nedosahovala ani poloviny sráţek. Dělnictvo čekalo rozhodnutí, zda toto opatření přijme, jinak firma hrozila, ţe výroba nebude vůbec zahájena, pokud dělníci nebudou mít pro návrh firmy pochopení.76 Nakonec došlo ke kompromisu, kdy výroba sice zahájena byla, ale v listopadu 1939 byla přesunuta do Krásna. Dělnictvo ţádalo nápravu a důvěrníci a závodní výbory se obracely na správní instituce, které by mohly situaci vyřešit. Správa a ředitelství podniku v Krásně k tomuto však zůstávaly hluché. Pro nedostatek uhlí hodlala firma propustit 233 dělníků ze závodu v Krásně a výroba v Karolinině huti byla zcela zastavena 6. listopadu 1939 v důsledku nedostatku surovin. Dělníkům bylo slíbeno, ţe výroba bude obnovena koncem února 1940. To se však nestalo. Dělníci se usnesli, ţe firmě podají hromadnou výpověď a tím ji donutí k obnovení provozu. Přesto trvalo dalšího půl roku, neţ byla v Karolinině huti výroba dne 2. září 1940 zahájena. Během druhé světové války huť pracovala, ale při přechodu fronty se její provoz téměř na tři měsíce zastavil. Pro porovnání: 1. května 1945 pracovalo v huti 400 dělníků a 27 úředníků, tak dne 20. června to bylo 127 dělníků a 28 úředníků.77

76 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 74. 77 Tamtéţ, s. 74.

23

Ke dni 30. listopadu 1949 bylo ve sklárně zaměstnáno 340 dělníků, z toho 140 odborných sil a 33 učedníků.78

7 Lidé ve sklářské huti 7.1 Zaměstnavatelé – sklářská rodina Reichů Po předchozí stagnaci moravskoslezského sklářství v 18. století dochází k dějinnému obratu začátkem 19. století, kdy Izák Reich (1783–1837), buchlovický řezník a hostinský, obnovuje roku 1813 sklářskou výrobu v Buchlově.79 Izák vedl sklárnu ve Staré Huti a v Koryčanech. Později, po jeho smrti zaloţila vdova Charlotte Reichová (1808–1880) s jeho syny (byla jejich nevlastní matkou) Samuelem (1810–1877) a Salomonem (1814–1900) dne 10. srpna 1837 veřejnou obchodní společnost „S. Reich a spol.“. Pod tímto názvem působila sklářská firma do roku 1934. Firma postupně rozšiřovala své podnikání o další sklárny. Roku 1842 k dosavadním sklárnám Stará Huť a Koryčany firma pronajala od panství Roţnov – Krásno sklárnu Františčina huť ve Velkých Karlovicích. O tři roky později získala firma povolení uţívat označení „c. a k. zemská privilegovaná továrna“, coţ znamenalo řadu výhod pro podnikání.80 Se zánikem feudalismu roku 1848 došlo k uvolnění části předpisů, které omezovaly podnikatelskou aktivitu a práva Ţidů. Díky tomu se podnikání firmy těšilo rychlému růstu, protoţe Reichové byli ţidovskou rodinou. K důkazům jejich podnikatelského růstu a úspěšné prosperity patří otevření skláren roku 1849 v Protivanově u Boskovic a Úsobrně u Jevíčka, 1855 v Krásně nad Bečvou (dnes Valašské Meziříčí), 1859 v Kyjově, 1861 ve Velkých Karlovicích – Leskovém (Mariánská huť), 1862 v Novém Hrozenkově (Karolinina huť), 1864 rafinérii (brusírnu skla) ve Skalici u Nového Boru, 1871 koupě sklárny ve Vsetíně a 1876 ve Voitsbergu ve Štýrsku.81 Salomon Reich sídlil převáţně ve Velkých Karlovicích, odkud řídil sklárny na Valašsku; občas pobýval v panském domě u sklárny v Krásně. Jeho bratr Samuel měl na starosti sklárny na Kyjovsku. Salomon proslul jako nekorunovaný král Karlovicka

78 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 154. 79 Okres Uherské Hradiště. 80 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 42. 81 Tamtéţ, s. 43.

24

a byl povaţován většinou obyvatelstva za chlebodárce, jelikoţ do chudého kraje přinesl práci. Velmi dobře se staral o své zaměstnance a jejich rodiny. Krom toho, ţe nechal vystavět domky pro skláře, postavil také školy, jak v Karolinině huti, tak ve Velkých Karlovicích. Kaţdoročně nechal dětem ve škole postavit vánoční stromek, chudé děti byly obdarovány oděvem a obuví. Zřídil také polévkové ústavy, kde se chudí ţáci stravovali zdarma. Vařily se nejvíce luštěniny, maso, rýţe, kroupy a brambory.82 V Panském domě ve Velkých Karlovicích, kde bydlel, nechal zbudovat soukromou synagogu, která slouţila k modlitbám Ţidům z Velkých Karlovic a Nového Hrozenkova. Stal se i starostou Velkých Karlovic, čestným občanem Vsetína a Krásna nad Bečvou. Vzhledem k jeho velikým zásluhám mu císař udělil kříţ řádu Františka Josefa.83 Ţil jako starý mládenec a tak také roku 1900 zemřel. Jako první z příslušníků svého rodu nebyl pohřben na ţidovském hřbitově, ale v nově vybudované hrobce ve Velkých Karlovicích. Nástupcem se stal jeho synovec PhDr. Alfred Reich (1871–1921). Spravoval sklárny ve Velkých Karlovicích a v Karolinině huti. Od roku 1907 stál v čele výboru pro stavbu ţeleznice ze Vsetína do Velkých Karlovic a po jejím dokončení byl do roku 1919 předsedou její správní rady. Po jeho smrti byl pohřben do stejné hrobky, jako jeho strýc. Poté uţ nikdo z příslušníků rodiny Reichů nezasahoval do vývoje sklárny nějak přímo.84

7.2 Skláři a sklářští mistři v Karolince Při zkoumání geografického původu sklářských mistrů se setkáváme s velkou rozmanitostí míst, odkud pocházejí. Práce ve sklářské huti byla téměř do poloviny 20. století takřka kočovným ţivobytím. Jedny z hlavních aspektů kočování byly sezónnost a aktuální poptávka po zboţí, od čehoţ se odvíjel dostatek práce. Kdyţ nastal „výhas“ pece, skláři se přestěhovali za prací i s celou rodinou do jiné oblasti. Častokrát se jednalo i o přesuny za hranice českých zemí. Z hlediska etnologie jsou zajímavé vzájemné vztahy mezi skláři, ale i jejich asimilace s novým prostředím a společné souţití s ostatním obyvatelstvem. Karolinina huť byla jednou z nejmladších hutí, kterou firma S. Reich a spol. 82 Heinová, Antonie: Šalomoun Reich ve Velkých Karlovicích. Dědina pod Beskydem, 1955, č. 5, s. 23. 83 Tamtéţ, s. 23. 84 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 46.

25

provozovala. První sklářští mistři a dělníci sem přišli ze starších skláren ve Velkých Karlovicích.85 Později pak z Čech, Buchlovska a Koryčan.86 Zpočátku to byli převáţně Němci, kteří dříve pracovali pod firmou Reichů, na jiných z jejich hutí. Objevují se zde jména: Dümler, Niebauer, Jarosch, Fischer, Kyslinger, Hartinger, Weninger.87 „To pendlovalo, otec sám prošel dvacet sedm hutí, z toho v Karolince byl potřetí a to počítám za jedno. Toţ oni pendlovali, on sjezdil celé Německo a tak různě. Jeho otec, ten byl taky sklář, ten stavěl pece.“88 Kořeny sklářské rodiny, pana Ivana Štefánika, sahají do daleké minulosti. Nejen ze strany otcovy, ale i matčiny. Jeho pan otec, Alois Štefánik (1910–1990), byl velmi uznávaným sklářským mistrem své doby. Spolupracovali s ním osobnosti jako třeba René Roubíček89, nebo Ludvika Smrčková.90 „Cestovalo se, otec mojeho otce jel za prací do Itálie a můj otec se narodil v Trevisu. Jelo se do Itálie nebo třeba do Německa.“91 Spjatost sklářství a sklářských mistrů s Německem dokazuje terminologie a nářečí huťařů. V průběhu migrace této profesní skupiny docházelo k předávání sklářského učení a technik dalším lidem, často cizincům. Postupem času se přejatá slova začla počešťovat a vznikaly tak zkomolené germanismy, např.: „vygravýrovať“ - z německého gravieren = vyrýt „šlajfírňa“ - z německého schleifen = brousit → brusírna „šmelcovať“ - z něm. schmelzen = tavit „klásmistr“ - z něm. Glasmeister = sklářský mistr „klásvaňa“ - z něm. Glaswanne = sklářská vana „ordynýrovat“ - z něm. ordinieren = ordinovat, organizovat 85 Velké Karlovice jsou obcí, která sousedí s Karolininou hutí (dnešní Karolinka). Zde byly další dvě hutě: Františčina huť, postavená roku 1826 (od roku 1848 v pronájmu S. Reicha) a Mariánská huť, postavena roku 1862 (téhoţ roku pronajata S. Reichem). 86 Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 2. 87 Jungwirth, Miroslav: Ze vzpomínek nejstaršího občana Karolinky, 93 letého skláře Ludvíka Rýši. Dědina pod Beskydem 7, 1956, s. 17. 88 Štefánik, Ivan (nar. 1946); 21. 3. 2014. 89 René Roubíček (nar. 1922) je český umělecký sklář a sklářský výtvarník. Patří mezi přední postavy českého sklářství. 90 Ludvika Smrčková (1903–1991) byla česká sklářská výtvarnice, grafička a malířka, která byla oceněna titulem Zaslouţilý umělec a stala se národní umělkyní. 91 Orság, Vlastimil; 7. 4. 2014.

26

„drachsléř“ - z něm. Drechsler = dřevosoustruţník92 „Většinou tu sklářinu, dělali hlavně Češi a Slováci. Němci taky, ale uţ ne tolik. Němci byli hlavně malíři, brusiči, rytci. Mistři sem z Německa přišli, dělali, byli dobří, ale nějak je Češi převálcovali.“93 Zaměstnanci skláren se dělili na dvě odlišné kasty – na úředníky a dělníky. Huťští úředníci bývali vţdy v mnohem lepším postavení, coţ se promítlo i v jejich platech. Byl-li úředník jednou přijat, byl zaopatřen aţ do smrti. Pokud k tomu nebylo váţného důvodu, nebyl nikdy propuštěn. Kdyţ doslouţil, dostával od firmy slušnou penzi. Pokud by jej postihla nemoc, firma by mu zaplatila léčení a pobyt v lázních. Zaměstnavatelé ţili s úředníky v jistém „patriarchálním“ poměru. Tento fakt ovlivňovala také skutečnost, ţe většina úředníků, které firma zaměstnávala, byli Ţidé, převáţně němečtí, coţ byli i Reichové.94 Například správcem huti byl Bernhard Hersch, účetním Albert Markus.95 Ţidé byli velmi schopnými úředníky. Také uměli německy, coţ bylo klíčové a zároveň i podmínkou pro jejich zaměstnání. Firma byla německá, tudíţ vedla korespondenci, účetnictví, vnitřní i venkovní styky v německém jazyce. Někteří z úředníků byli z blízké nebo vzdálenější přízně Reichů, někteří studijními kolegy, jiní vyrostli v rodinách firmě oddaných, coţ platilo pro veškeré hutě v nájmu nebo vlastnictví Reichů.96 V mnohem těţším postavení byli dělníci. Jen dovední skláři a odborníci byli ceněni a zacházelo se s nimi jinak, neţ se zbytkem dělníků. Ti se stali závislými na svých mistrech a kontrolorech skla. „Podle toho, jaké měli u nich oko, byla jim přidělována práce dobrá, nebo zlá. A tak se mnohým ubliţovalo a několika málo zas nadrţovalo. Stěţovati si na křivdy nebylo radno, neboť úřednická třída drţela dohromady a nerada dala stěţujícímu si za pravdu.“97 Důsledkem odlišného hmotného a sociálního postavení těchto dvou skupin byla arogance a povýšenost ze strany úředníků k dělníkům a strach a nedůvěra ze strany dělníků k úředníkům. Avšak ani vztahy mezi dělníky nebyly vţdy zrovna idylické. Na jedné straně stáli mistři, kteří byli znalí různých pracovních postupů při míchání kmene a tavení. 92 Dřevosoustruţník vyráběl a soustruţil formy, do kterých se foukalo sklo. 93 Štefánik, Ivan (nar. 1946); 21. 3. 2014. 94 SOkA Vsetín, Sbírka rukopisů, inv. č. 85, s. 141. 95 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 101. 96 SOkA Vsetín, Sbírka rukopisů, inv. č. 85, s. 142. 97 Tamtéţ, s. 237.

27

Taková výrobní tajemství si střeţili pro sebe a tyto vědomosti a dovednosti si nechávali dobře zaplatit. Nebylo nic neobvyklého, ţe byly často střeţeny jako rodinný poklad, který otec – mistr, svěřil jen svému synovi, jenţ po něm převzal pracovní pozici. Jakost skla a tím i prosperita sklárny závisela na nich, čehoţ si bylo vedení dobře vědomo. Proto se s nimi zacházelo šetrně a slušně. Na straně druhé byli nekvalifikovaní pomocní dělníci, kteří byli i při těţké práci málo placeni. Často se tak mezi dělníky objevovala závist, coţ vztahům nepřidalo.98 Ne vţdy bylo původní obyvatelstvo zrovna spřízněno s příchodem cizích lidí do jejich kraje. Zvláště pak, kdyţ se jim měli stát nadřízenými a poroučet jim. Přinášeli s sebou nejen sklářské umění, ale i celý způsob ţivota na starých hutích. Byli uzavřenou společností pro své okolí. Někdy trvalo velmi dlouho, neţ si na sebe zvykli a vzájemně se poznali. Toto však platilo obecně pro všechny skláře a sklářské rodiny, ale nemuselo to být vţdy pravidlem.99 Obyvatelé většinou nic proti stavbě hutě nenamítali, stejně jako v Karolinině huti. Avšak objevovaly se jisté obavy, ţe kvůli přítomnosti většího počtu sklářských dělníků bude narušován veřejný klid a pořádek a mohlo by dojít ke krádeţím.100 „Ti místní domorodci staří říkajou „pálenci a smradlaví huťaři“ a takové. Tady ti místní lidi, mně to tak připadlo, ţe ti sedláci, ti starousedlíci, ty huťaře povaţovali jak za nějaké vetřelce, nějak se to tu moc nesţilo.“101 Jelikoţ si skláři v té době, ať uţ mistři, nebo dělníci, vydělali obstojné peníze, viděly v nich místní ţeny často zalíbení i z tohoto důvodu, jelikoţ měli práci, díky které byli schopni vytvořit zázemí a zaopatřit rodinu. Zrovna tak ale vznikaly rozvětvené sklářské rody, kdy došlo ke sňatku potomků sklářských mistrů. Přistěhovalí sklářští mistři a jejich místo původu, kteří v huti pracovali v roce 1870:102 Sčítání lidu, jeţ v Novém Hrozenkově proběhlo v lednu roku 1870, napovídá 98 SOkA Vsetín, Sbírka rukopisů, inv. č. 85, s. 143. 99 Bárta, Jan: Ţivot na staré huti. Praha: Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, 1935, s. 6. 100 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 52. 101 Štefánik, Ivan (nar. 1946); 21. 3. 2014. 102 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 77–103.

28

mnohé o obyvatelích dnešní Karolinky, o jejich zaměstnání a způsobu ţivota. Správnost některých údajů však nemusí být přesná, zejména pak data narození, jelikoţ pravdivost údajů nebyla sčítacím komisařem kontrolována. Místa narození mohou být dnes uţ obce zaniklé, nebo jinak pojmenované. To platí i pro správní okresy, jejichţ působnost se v průběhu let měnila. Oblast Čech Bohdaneč (okr. Kutná Hora):

František Karel (*1844) – brusič skla

Čejkov (okr. Pelhřimov):

Josef Tlustý (*1824) – brusič skla

Dolní Břeţinka (okr. Ledeč nad Sázavou): Jan Mamlas (*1842) – brusič skla Chyţka u Pelhřimova (okr. Pelhřimov):

Josef Jungwirth (*1845) – hladič skla

Křiţánky (okr. Hlinsko):

Bedřich Přenosil (*1846) – brusič skla

Ledeč nad Sázavou (okr. Havlíčkův Brod): Antonín Penz (*1836) – brusič skla Milovy (okr. Hlinsko):

František Ţidlík (*1846) – rytec skla Jan Ţejdlík (*1821) – brusič skla Jan Ţejdlík ml. (*1843) – brusič skla Josef Fiala (*1844) – brusič skla

Sajber (okr. Nový Bor):

Karel Pičman (*1838) – brusič skla

Smrčno (okr. Polná):

Václav Krajc (*1846) – brusič skla

Svratov (okr. Hlinsko):

Karl Otava (*1840) – brusič skla

Úsobí (okr. Havlíčkův Brod):

František Jokl (*1824) – hladič skla Alois Jokl (*1827) – brusič skla Jan Široký (*1840) – brusič skla

Oblast Moravy Borotín (okr. Blansko):

František Liška (*1826) – brusič skla

Oblast zahraničí Windberg (okr. Straubing-Bogen):

Trojan Reinhold (*1839) – brusič skla

29

Někteří další zaměstnanci sklářské huti: Z počátku sklářské výroby pracovali na pozicích mistrů zkušení muţi, kteří se do huti přistěhovali kvůli práci. Trvalo nějakou dobu, neţ se sklářskému řemeslu naučili také místní lidé. Proto většinou zastávali, na techniku a kvalitu, nenáročné pracovní pozice: Jan Obšívač (*1846) – topič v huti Pavel Kučník (*1844) – topič v huti Josef Zapalač (*1847) – topič v huti Johana Mateřánková (*1835) – susička dřeva v huti Filip Fischer (*1840) – správce huti Hynek Patrlík (*1837) – šmelcíř skla (tavič) Josef Manek (*1820) – ředitel parostroje v huti Josef Šulhauer (*1825) – dohliţitel v huti Leopold Stoček (*1826) – úředník v huti Lorenz Jaroš (*1819) – drekslíř v huti (soustruţník) Ondřej Mikuda (*1828) – salajkář (výroba potaše / salajky) Pavel Závorka (*1821) – stupař

Nebylo nic nezvyklého na tom, ţe pokud byl muţ, otec a hlava rodiny, zaměstnán ve sklářské huti, pracovaly tam i jeho děti a občas i ţena. Zpravidla to tak bývalo u sklářských mistrů např.: František Jokl (*1824) mistr hladič skla, děti: Josef (*1848) tovaryš – hladič skla, Jan (*1850) tovaryš – hladič skla, Antonín (*1852) tovaryš – hladič skla, Alois (*1854) tovaryš – hladič skla. Josef Holer (*1823) tovaryš – dělník skla, děti: František (*1853) nádeník v huti, Josefa (*1851) nádenice v huti, Anna (*1852) nádenice v huti. Josef Fiala (*1813) starý tovaryš – dělník skla, děti: Antonín (*1848) tovaryš – dělník skla, František (*1854) nádeník v huti. 30

Ludvík Fischer (*1819) sklářský dělník, děti: Gustav (*1847) tovaryš – sklářský dělník, Friedrich (*1849) nádeník v huti, Karolína (*1853) nádenice v huti, Marie (*1854) odnašečka v huti. 7.3 Děti a dětská práce Práce v huti začínala u muţů mnohdy uţ od dětství. Byl-li chlapcův otec zaměstnanec v huti, ať uţ mistrem, tovaryšem, nebo nádeníkem, bylo o jeho budoucím ţivobytí prakticky rozhodnuto. První práci, kterou chlapci v huti zastávali, bylo odnášení skla od mistra do tamprovny.103 Tuto pozici zastávali zpravidla do čtrnácti let, neţ dokončili školu. Poté v práci postoupili za „pomahače“, kdy nabírali sklo z pánví104 na píšťalu.105 Někdy měli moţnost zkusit si vyfouknout malou sklenici. Záleţelo především na šikovnosti a pracovitosti chlapců, ale bylo běţné, ţe ve dvaceti letech se přes pozici pomahače a tovaryše stávali mistry.106 Děti dělníků a úředníků sklárny navštěvovaly zpočátku farní školu na Novém Hrozenkově. Majitel huti, Salomon Reich, dbal na to, aby potomci jeho zaměstnanců byli vychováváni a kolem roku 1867 nechal zaloţit školu „U huti“, která byla zpočátku jednotřídní a fungovala jako soukromá. Do roku 1877 neměla škola vlastní budovu, bylo jí poskytováno přístřeší v některém z bytů v dělnických domech. Dne 6. února 1874 podal Reich ţádost o prohlášení školy U huti za veřejnou obecnou školu.107 Děti obyvatel z okolí, jeţ nebyli zaměstnanci huti, byly většinou odmítnuty, tudíţ školu navštěvovaly pouze děti ze sklářských rodin. Poté, co byla v roce 1877 postavena nová škola „Na sklepě“, zvýšila se také kapacita třídy, coţ umoţnilo dětem rolníků, hospodářů a ţivnostníků také školu navštěvovat. Koncem roku 1883 školu navštěvovalo 111 ţáků. O rok později bylo povoleno otevření druhé třídy a roku 1902 pak i třetí třídy, kdy školu mělo navštěvovat 192 ţáků. Jednalo se o děti z huti a nejbliţšího okolí. Roku 1897 byla zaloţena německá obecná škola a to z podnětu a na ţádost účetního, Isidora Körnera. Do školy se přihlásily hlavně děti sklářských úředníků. Z devíti ţáků, jeţ školu navštěvovali, byli čtyři ţidovského

103 Tamprovna = chladící pec. 104 Pánev = nádoba na tavení sklářského kmene. 105 Sklářská píšťala = úzká, kovová, dutá trubice. Jedním koncem se nabírá sklo a druhý, opatřen náustkem, slouţí k foukání. 106 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 22. 107 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 237.

31

vyznání. Avšak pro malý zájem veřejnosti byla tato škola roku 1904 zrušena.108 Ne vţdy však bývaly děti do škol posílány. Jednalo se převáţně o děti rolníků a ţivnostníků, kteří byli závislí na sezónnosti práce. Podobně jako ve většině továren, tak i v Karolinině huti byla vyuţívána dětská práce. Dle sčítání lidu z počátku roku 1870 lze najít mezi zaměstnanci sklárny nejméně pět, kteří ještě nedosáhli čtrnácti let věku. Tři byli třináctiletí hoši uvedení jako učni – brusiči skla, dvanáctiletý chlapec jako odnašeč skla a nejmladší devítiletý pracoval jako brusič.109 Roku 1869 byl vydán říšský (Hasnerův)110 zákon, jehoţ součástí bylo zavedení osmileté povinné školní docházky. I přes zákon, který měl částečně poskytovat dětem ochranu před nebezpečím výdělečné práce, vznikla řada výjimek, jeţ byly ve skutečnosti „krokem zpět.“111 Roku 1883 vešla v platnost tzv. Taafova školská novela. Přinesla omezení školní povinnosti, coţ znamenalo úlevy v povinné školní docházce.

Tato

novela

byla

ústupkem

venkovskému

obyvatelstvu,

kdy

zaměstnavatelům poskytla dostupnou a levnou pracovní sílu – děti. Chudým rodičům se naskytla moţnost zvětšit příjmy díky práci svých potomků. Fyzickou práci dětí omezoval ţivnostenský řád. Obsahoval ustanovení o dětech zaměstnaných v podnicích tovární povahy, v řemeslných a obchodních ţivnostech.112 V roce 1884 bylo zaměstnávání dětí v továrnách zakázáno zákonem, toto ustanovení však bývalo často obcházeno. Ještě ve školním roce 1899/1900 mnoho ţáků místo návštěvy školy chodívali pracovat do huti.113 Novela tohoto ţivnostenského řádu z roku 1885 zakazovala, aby děti před dovršením čtrnácti let věku pravidelně pracovali v továrnách a děti před dovršením dvanácti let i v ostatních ţivnostech. I toto nařízení porušovali jak zaměstnavatelé, tak rodiče. Někdy byly děti u práce zdrţovány tak, ţe nešly vůbec do školy, nebo navštěvovaly školu unavené a nesoustředěné a vyuţívaly ji spíše k odpočinku. V důsledku toho měly špatný prospěch a musely opakovat třídu, coţ se stávalo pravidlem u dětí vykonávajících těţkou práci. Bylo tedy běţné, ţe ve čtrnácti letech dítě vystoupilo ze třetí, nebo

108 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 239–240. 109 SokA Vsetín, Obecná škola Nový Hrozenkov U kostela, Kronika 1881–1916, s. 134. 110 Hasner – ministr věcí církevních a vyučování. 111 Výjimky dovolovaly ustanovení školní docházky po dobu šesti let. 112 Houser, František. Dětská práce v Čechách. Obzor národohospodářský 15. Praha: J. Otto, 1910, s. 28. 113 SokA Vsetín, Obecná škola Nový Hrozenkov U kostela, Kronika 1881–1916, s. 134.

32

čtvrté třídy osmileté školy.114 „Otec uţ dělal od osmi (1918). Otec mu padl ve válce, první světové, tak aby uţivili rodinu, tak uţ šli drţet formu a uţ pomáhali v huti. Do školy šel dvakrát týdně a bylo. Kdyţ měl třináct roků, šel do světa, odjel do Radnice u Plzně.“115 Dětské práce v huti se vyuţívalo hojně. Ve většině případech se jednalo o potomky sklářů a sklářských mistrů, kdy bylo samozřejmostí, ţe dítě bude pokračovat v jejich řemesle. V této oblasti se dětské práce vyuţívalo především v rolnictví a v hospodářství.

8 Kaţdodenní ţivot zaměstnanců sklárny 8.1 Život v huti O ţivotě a poměrech sklářů v Karolinině huti, kolem roku 1870, barvitě vypráví vzpomínky skláře, zaznamenané v roce 1934 Janem Koluchem.116 Ve vzpomínkách také zachycuje, ţe se vše, tedy práce, platy, dělníci, úředníci, vztahy a vazby v průběhu let postupně změnily. Skláři se však vţdy přizpůsobili aktuálním podmínkám. Jejich ţivot by se dal rozčlenit na dva časové úseky: šmelctok (doba tavení) a dílo (pracovní doba). Práce zpravidla začínala, kdyţ šmelcíř dostatečně roztavil směs sklářského kmene. Roztopení trvalo osm hodin, ale i déle. Potom chodil šalíř (topič) budit mistry. „Tlúk na okna u majstrú a volal „oglosen“! Časem aj to přestalo a dělnictvo sa zvolávalo jeden a půl metra dlúhú trúbu. Tú sa z vrchu dolú tlúklo o zem a to hučalo, aţ to bylo daleko čuť.“117 Mistři, pomahači a odnašeči se scházeli do huti. Pomahači měli za úkol nachystat veškerý potřebný vercajk (nářadí). Odnašeči chystali formy, do kterých se pak sklo foukalo. Mistři dohlíţeli, aby chystání proběhlo v pořádku a čekali, aţ bude vše připraveno. Před započetím práce se skláři modlívali. Modlitbu Otčenáš předříkával nejpovolanější mistr a ostatní odpovídali. „Dílo jsme začínali modlitbou, tu nám

114 Houser, František. Dětská práce v Čechách. Obzor národohospodářský 15. Praha: J. Otto, 1910, s. 29. 115 Štefánik, Ivan (nar. 1946); 21. 3. 2014. 116 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 22–25. 117 Tamtéţ, s. 23.

33

předříkával Lojzl Fischer, 70-letý sklář“118 Skláři a sklářští dělníci se před započetím práce modlili, aby se dílo vyvedlo. Modlitba trvala někdy i deset minut. Poté mohla práce začít. Po roztopení skla se dělalo prvních osm hodin v kuse, bez odpočinku. Po osmi hodinách byl dvouhodinový odpočinek, během kterého si mistři odpočinuli a chlapci, co pomáhali, se učili foukat. Poté se pokračovalo aţ do konce dvanácti hodinové šichty a šlo se domů. Kdyţ se dělávalo přes noc aţ do rána, nosívaly pak ţeny svým muţům jídlo a kávu.119 Během přestávky se vybral jeden z pomocníků, který obešel skláře, aby si poručili, co chtějí „na posilněnou.“ „Chutě byly všelijaké: slabá s borovičkú, reţná s rumem, alaš s rumem a tak všelijak čisté lebo míšané. Edem co sa skláři posilnili, začal nový, jinší duch. Nekdy šel nosič raz, nekdy věckrát, někdo vypil štvrťák, nekdo aj sedm štvrťáků, brusiči do aleluja.“120 Všechno vyrobené sklo, z jedné směny, se po prohlídce odneslo do brusírny. Kdyţ se jednalo o drobné sklo, pracovávali brusiči od tří hodin ráno do desíti do večera, aby se vše stihlo.121 „Výdělky nebyly zlé. Sklář (povědalo sa mu gazda), dělal s jedným pomahačem a jedným odnašečem, to byl verštat.“122 Vydělal za šichtu pět rýnských, nekdy aj věcej.“123 Šichta trvala dvanáct hodin (často však byla pracovní doba delší). Z výplaty dával gazda pomocníkovi týdně dva rýnské a odnašeči osmdesát krejcarů. Gazda byl vyplácen za měsíční práci. Po čtrnácti dnech dostal „Gossgeld“124

dvanáct rynských. Z toho vyplácel

pomocníky. Za měsíc mu byla pak vyplácena výplata třicet pět aţ čtyřicet zlatých. Z toho se sráţelo 2 % školného, 2 % „Bruderlage“125 a tři rýnské za dřevo, kterého si mohl nabrat tolik, kolik spálil. Kdyţ se stala pec pro další tavení nezpůsobilou, přestalo se přikládat a nechala se vyhasnout. Říkalo se, ţe skláři mají „studenou pec“ a době po vyhasnutí „výhas,“ coţ byla pro skláře v jistém slova smyslu dovolená. Měli čas vyřídit si různé rodinné záleţitosti, které se odkládaly právě na tuto dobu. To se týkalo především mistrů, 118 Jungwirth, Miroslav: Ze vzpomínek nejstaršího občana Karolinky, 93 letého skláře Ludvíka Rýši. Dědina pod Beskydem 7, 1956, s. 18. 119 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 23. 120 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 24. 121 Duda, Jindřich: Ze ţivota sklářů ve Velkých Karlovicích. Dědina pod Beskydem, 1955, č. 5, s. 31. 122 Zvýšené pódium kolem sklářské pece – pracoviště. Někdy tento pojem nahrazuje slovo „dílna“. 123 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 23. 124 Gossgeld nebo také foršus = finanční záloha. 125 Bruderlage = sociální dávka.

34

protoţe pomahači a odnašeči většinou pomáhali při přestavování pece.126 Na ţivot, pracovní výkonnost a zdraví skláře mělo vliv mnoho faktorů. Pohybovali se v prostředí, kde byla vysoká teplota, coţ pro organismus není příliš zdravé. Stávalo se, ţe při foukání skla po čase někteří dělníci trpěli onemocněním srdce a plic. Týkalo se to hlavně těch, kteří při nástupu do práce nebyli zcela zdraví. Jelikoţ foukání vyţaduje zvýšenou činnost plic, nemohl tuto práci vykonávat kaţdý.127 Často také skláři, hlavně taviči, trpěli onemocněním očí – šedým zákalem, který někdy končil i slepotou. Brusiči zase byli vystaveni velkému mnoţství jemného prachu. V dřívějších dobách nebyly organizovány kontroly zdraví a bezpečnosti práce, a kdyţ uţ, tak jen velmi zřídka a ve výjimečných případech. Takovéto kontroly začaly probíhat ze strany Ţivnostenských inspektorátů aţ ve 20. a 30. letech 20. století.128 O tom, jak chodili skláři v huti oblékáni, neexistuje mnoho dokladů. Nějaké ale přeci. Na fotografii, která byla údajně pořízena v roce 1884 (autor neznámý), můţeme vidět sklářské mistry, tovaryše a pomocníky Karolininy huti. Z této fotografie lze vyčíst, ţe skláři chodívali oblékáni do bílých košil. Oděv sklářů nám přibliţuje ve svých vzpomínkách starý sklář: „Při práci hleděli huťaři na čistotu. Staří gazdé dělali v bílých podvlékačkách, v bílej košuli a na předlokťoch měli eště bílé rukávky. Bylo na na ně pěkné pohledění.“129 Tuto skutečnost můţeme porovnat fotografií pracovníků sklárny v Klášterském Mlýně (viz příloha – obrázek č. 10). O stravě sklářů toho bohuţel bylo zaznamenáno velmi málo. Při práci ji tvořil hlavně chleba, máslo, sýr (ovčí nebo kravský), občas také maso, jako nápoj se pila hlavně voda a pivo.130 Zemědělství a chov dobytka byly hlavním zdrojem potravin. Pěstovalo se ţito, pšenice, pohanka, hrách, zelí, řepa, brambory, aj. Z ţivočišné produkce se vyuţívalo mléko, vejce, maso, ryby, med. Rozšířen byl také sběr ovoce

126 Bárta, Jan: Ţivot na staré huti. Praha: Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, 1935, s. 30–31. 127 Kretz, František: Hygiena ve sklárnách. Sklářské rozhledy: věstník sklářského ústavu v Hradci Králové 4, 1927, č. 6, s. 134. 128 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 74. 129 Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934, s. 24. 130 Jungwirth, Miroslav: Ze vzpomínek nejstaršího občana Karolinky, 93 letého skláře Ludvíka Rýši. Dědina pod Beskydem 7, 1956, s. 18.

35

jako jablek, švestek, hrušek a také lesních plodin.131 Veškeré tyto produkty, ať uţ rostlinného, nebo ţivočišného původu, bývaly různě upravovány, nebo také konzervovány k pozdější konzumaci. Podobu stravy ovlivňovaly některé faktory. Důleţité byly geografické podmínky kraje, ale také dostupnost jednotlivých surovin.132 Díky prostorům, které měli k dispozici u dělnických domů, mohli chovat hospodářská zvířata; většinou se jednalo o jednoho vepře, nebo pár kusů drůbeţe. Bydlení sklářům zajistil jejich zaměstnavatel Salamon Reich. Nechal vystavět pro sklářské dělníky a jejich rodiny dva obytné domy. Ty byly dřevěné, pokryty šindelem. Kaţdý z obou domů měl šest bytů (předsíň, kuchyň, pokoj a komoru). Kuchyně měly topeniště a komíny postaveny z tvrdého zdiva. V domě byly také stáje s dřevěnými stěnami (půdorys domu jako příloha – obrázek č. 12).133

8.2 Aktivity a společenský život Práce sklářů byla velmi fyzicky i časově náročná, ale přesto měli i své záliby a zájmy, kterým se věnovali ve volném čase. Huťaři bývali například náruţivými ptáčníky. Chytávali stehlíky, číţky, vrabce, sojky, straky, holuby, vrány nebo krahujce. Ptáky chovali doma v klecích. Čiţba nebo také čihařství, jak se ptáčnická činnost nazývala, byla doplňkovým zdrojem potravy, finančního příjmu, ale také lidové zábavy, kdy ptáčníci převáděli vycvičené ptactvo.134 Nejčastější zábavou bylo však sousedské povídání. Někteří chodívali do hospody hrát karty, nebo si jen tak popovídat.135 Mezi skláři se našli i takoví, kteří volný čas věnovali hudbě, ať uţ jako pěvci, nebo hudebníci. Roku 1888 byl pod záštitou sklárny zaloţen pěvecký a hudební spolek. Název „Gesag und Musikverein der Glasfabrik Charlottenhütte,“ stejně jako jména jeho funkcionářů nasvědčují tomu, ţe se do něj zapojovali hlavně německy mluvící zaměstnanci. Starostou spolku, po dobu tří let, byl správce huti Friedrich

131 Ludvíková, Miroslava: Strava. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 56–61. 132 Bajer, Vojtěch a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obţivy. Třinec: Wart, 2012, s. 200. 133 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 52. 134 Ptáčnictví sklářů popisuje i Jan Bárta v knize Ţivot na staré huti. Bárta, Jan: Ţivot na staré huti. Praha: Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, 1935, s. 41. 135 Jungwirth, Miroslav: Ze vzpomínek nejstaršího občana Karolinky, 93 letého skláře Ludvíka Rýši. Dědina pod Beskydem 7, 1956, s. 18.

36

Friedrich. Jeho zástupcem a pokladníkem spolku byl Isidor Körner.136 Jak dlouho spolek fungoval, není známo. Rušný společenský ţivot se v Karolinině huti objevuje v letech první republiky. Vznikl zde spolek Dělnická tělocvičná jednota, zaloţená 8. května 1920. První výbor jednoty tvořil starosta Klement Hartinger, jednatel Josef Kyslinger, náčelník Josef Dümler, pokladník Bohumil Kovář a dalších pět členů. Jednalo se o sklářské mistry a zaměstnance huti. Dělnická tělocvičná jednota měla také své hudební těleso, Hudba Dělnické tělocvičné jednoty (viz. příloha – obrázek č. 6), v němţ hrávali i zaměstnanci hutě. V roce 1917 byl zaloţen Dělnický pěvecký spolek. Nejdříve působil při sklárně a později přešel pod správu sokola. Tělocvičná jednota Sokol vznikla oficiálně 20. ledna 1923. Svou činnost však vyvíjela mnohem dřív. Sokol pořádal výlety, večírky a přednášky.137 Můţeme se domnívat, ţe vzhledem k mnoţství aktivních spolků v obci, byli jejich členy právě také pracovníci huti.

8.3 Zvyky a výroční slavnosti v Karolince spjaté se sklářskou výrobou a samotnými skláři Sklářství a sklo obecně je spojováno se zvyky, pověrami a pověstmi. Např. rozbité zrcadlo mělo být předzvěstí neštěstí, rozbité střepy měly naopak přinést štěstí. Tato pověra přetrvává dodnes. Jako zvyk ve sklářské huti můţeme uvést „frajšprechování,“ coţ znamená prohlášení skláře za mistra, po tom co úspěšně sloţil zkoušky. Frajšprechování bylo slavnostním dnem nejen pro nového mistra, ale i pro ty stávající. Ti se svátečně oblékli, protoţe šli s nastávajícím mistrem do kanceláře za cechmistrem (vrchní mistr) a ten jej oficiálně přijal mezi mistry ostatní. Musel slíbit, ţe si bude váţit své práce a řemesla. Poté se slavilo a připíjelo alkoholem – pálenkou či pivem. Tento zvyk však v průběhu 19. století na našem území vymizel. Někdy se objevuje ještě i v první polovině 20. století na Slovensku, ale pouze zřídka.138 Z výročních zvyků během liturgického roku byla pro skláře tradiční oslava Velkého pátku. „To bylo zajímavé, já nevím, jestli to není tím, ţe to sem přišlo

136 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 116. 137 Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 133. 138 Bárta, Jan: Sklinkaři. Sklářské rozhledy: věstník sklářského ústavu v Hradci Králové 8, 1931, č. 1, s. 4.

37

z Německa, ti skláři nejvíc oslavovali Velký pátek. Na Velký pátek se v huti skoro nedělalo, to se pilo. Můj otec, já si nepamatuju, ţe by přišel do práce a na Velký pátek dělal. Dělal nějaké svoje věci, ale výrobu nedělal. A říkal: „Němci uţ v Boru nedělají a já taky dělat nebudu, to by se mně špatně vedlo.“ Ještě i za 1. republiky se to drţelo. Pak se ještě slavívalo poslední dílo v roce.“139 Oblíbeným zvykem, zvláště pro děti, se postupem času stala událost organizovaná ve škole U huti, která probíhala během vánočních svátků - tzv. „Slavnost vánočního stromku.“ Jednalo se o jakousi besídku určenou především pro děti zaměstnanců huti. Děti zpívaly vánoční písně a přednášely básně rodičům a příbuzným, kteří se sešli kolem čtvrté hodiny odpolední ve škole u nazdobeného vánočního stromu. Během toho byly děti obdarovávány. Potřebným a chudším dětem byl darován oděv a obuv, dále pak děti dostávaly poučné a zábavné knihy, malé děti pak knihy obrázkové. Kaţdý ţák dostal také několik kousků perníku. Veškeré dary byly financovány S. Reichem a proto se mu od dětí a jejich rodičů dostávalo velké úctě.140 Ačkoliv se to můţe zdát nepravděpodobné, nepodařilo se zjistit mnoho informací o zvycích, tradicích, výročních slavnostech a obyčejích, které byly v minulosti spjaty se skláři či sklárnou v Karolince.

9 Závěr Svou bakalářskou diplomovou práci jsem zaměřil na ţivot sklářů a jejich rodin v obci Karolinka a vliv sklářské hutě na obec a její okolí. Cílem práce bylo především probádat a zdokumentovat období od roku 1861, kdy sklářská huť vznikala, aţ do konce 30. let 20. století. Téma jsem zvolil, jelikoţ mu z etnologického hlediska nebyla věnována velká pozornost. Tato problematika s etnologií souvisí ve spojitosti s migrací, asimilací a akulturací lidí, dále pak s projevy lidové kultury, ať uţ hmotnými či slovesnými. Také se v ní projevuje kaţdodennost ţivota sklářů, jejich rodin a sociální uspořádání společnosti, ve které se skláři pohybovali a ţili. Kolonizace horských oblastí skláři měla velký vliv na přeměnu původní krajiny. Docházelo k přeměně lesů na ornou půdu, coţ znamenalo nové pracovní moţnosti pro původní obyvatele dané lokality a zlepšení ţivotních

139 Štefánik, Ivan (nar. 1946); 21. 3. 2014. 140 Školní kronika školy U huti 1885 / 1886. Muzeum sklářství Karolinka. [bez uvedení inv. čísla].

38

podmínek. Ve své práci chci na začátku poukázat na důleţitá témata, která spojují sklářství a etnologii a proč by se etnologie touto problematikou měla zabývat. Dále se krátce zmiňuji o obci Karolinka a její historii. V dalších částech věnuji pozornost uţ samotnému tématu sklářů, jejich způsobu ţivota a jejich vlivu na obec a její okolí. Zaměřil jsem se také na kaţdodenní ţivot, aktivity ve volném čase a společenský ţivot zaměstnanců huti a část věnuji jejich zvykům a tradicím ve spojitosti s jejich působením ve sklářském prostředí. Sklářství je v Karolince zakořeněno uţ od 2. poloviny 19. století a mělo velký vliv na tuto obec a její okolí. Pro zdejší obyvatele znamenala sklárna moţnost práce a výdělku, coţ pro kraj, který měl do té doby čistě zemědělský charakter, znamenalo velký přínos. Vlivem působení sklářských mistrů v huti, kteří měli letité zkušenosti a dovednosti

se

sklářskou

výrobou,

jeţ

předávali

dál

svým

učedníkům

a pomocníkům, vznikla v obci dlouholetá tradice, která trvala řadu let. Poskytla tak do budoucna dostatek práce pro stovky obyvatel obce a obce sousední. Sklářská tradice a působení sklářů v obci je dodnes viditelné a to ať na skladbě obyvatelstva, tak i v charakteru krajiny, i kdyţ v mnohem menší míře a rozsahu, jako v průběhu 20. století. Během realizace této práce jsem se snaţil reflektovat a získat informace k tomuto tématu prostřednictvím studia pramenů, literatury, archiválií, a také realizací rozhovorů s respondenty. Jak uţ jsem zmiňoval, této tématice nebylo v rámci etnologie či etnografie věnováno mnoho prostoru, coţ se také odvíjí na zjištěném a získaném počtu informací. Téma ţivota sklářů a jejich rodin v Karolince by šlo postupem času lépe rozpracovat, především díky potomků sklářských rodin, které se z této obce jiţ odstěhovali, proto věřím, ţe se do budoucna tato situace pozmění k lepšímu a této problematice bude věnována větší pozornost, neţ v minulé a současné době.

10 Seznam pramenů, literatury a dalších zdrojů 10.1 Seznam pramenů Státní okresní archiv Vsetín, Archiv fary Nový Hrozenkov, Kniha duší. SOkA Vsetín, Smíšený okresní úřad Vsetín, kart. 19, H 1861/42. SOkA Vsetín, Obecná škola Nový Hrozenkov U kostela, Kronika 1881-1916. SOkA Vsetín, Sbírka rukopisů, inv. č. 85. 39

SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 250, sign. H 1897/10714. SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 250, sign. H 1897/11333. SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 250, sign. H 1897/11335. SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, kart. 251, sign. H 1898/3141. SOkA Vsetín, Okresní úřad Vsetín, kart. 94. Školní kronika školy U huti 1885 / 1886. Muzeum sklářství Karolinka. [bez uvedení inv. čísla]. 10.2 Seznam literatury Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998. Bárta, Jan: Sklinkaři. Sklářské rozhledy: věstník sklářského ústavu v Hradci Králové 8, 1931, č. 1. s. 3–5. Bárta, Jan: Ţivot na staré huti. Praha: Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, 1935. Bajer, Vojtěch a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obţivy. Třinec: Wart, 2012. Heetteš, Karel: Nedořešené problémy dějin našeho sklářství. Příspěvky k dějinám skla a keramiky 2, Národní technické muzeum Praha, 1973, s. 7–31. Heinová, Antonie: Šalomoun Reich ve Velkých Karlovicích. Dědina pod Beskydem 5, 1955, s. 23–24. Herain, Karel: Lidový projev v českém sklářství. Věci a lidé 4, 1952, s. 1–17. Houser, František: Dětská práce v Čechách. Obzor národohospodářský 15. Praha: J. Otto, 1910, s. 27–37. Jungwirth, Miroslav: Ze vzpomínek nejstaršího občana Karolinky, 93 letého skláře Ludvíka Rýši. Dědina pod Beskydem 7, 1956, s. 16–18. Kobliha, Karel: Sklářství na Vsacku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 161–163. Koluch, Jan: Z vypravování starého skláře. Katalog krajinské výstavy valašského sklářství v Novém Hrozenkově ve dnech od 17. června do 15. července 1934. Nový Hrozenkov, 1934. Kretz, František: O malbě na skle. Sklářské rozhledy 4, č. 6, 1927, s. 90–92. Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981. Ludvíková, Miroslava: Strava. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 56–61. 40

Melniková–Papoušková, Naděţda: Lidové a periferní sklo. Věci a lidé 4, 1952, s. 18–57. Melzer, Miloš: Sklo. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. a 3. svazek, Praha: Mladá fronta, 2007, s. 908. Scheufler, Vladimír: Sklářství a národopis. Český lid, 47, 1960, s. 201–204. 10.3 Seznam internetový stránek Karolinka. Historie obce. Dostupné z: www.karolinka.cz/cz/2-o-mestu/10historie.html, cit. 14. 3. 2014. 10.4 Seznam informátorů Lukač František (1947) – bývalý zaměstnanec sklárny, mistr v SUPŠ sklářská Valašské Meziříčí. Orság Vlastimil – bývalý ředitel sklárny. Štefánik Ivan (1946) – bývalý zaměstnanec sklárny, mistr. 10.5 Seznam zkratek SOkA Vsetín – Státní okresní archiv Vsetín (eds.) – editoři SUPŠ – Střední uměleckoprůmyslová škola

11 Soupis obrazových a textových příloh Obr. č. 1: Poloha Karolinky v rámci ČR (zdroj: www.karolinka.cz), cit. 28. dubna 2014. Obr. č. 2: Poloha Karolinky v rámci regionu (zdroj: www.mapy.cz) cit. 23. dubna 2014. Obr. č. 3: Poloha huti na katastrální mapě z roku 1847 (zdroj: www.archivnimapy.cuzk.cz) cit. 30. dubna 2014. Obr. č. 4: Vyobrazení huti na ceníku firmy z roku 1863. (zdroj: Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 1) Obr. č. 5: Pohled na sklářskou huť z roku 1940 (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 132.) Obr. č. 6: Hudba Dělnické tělocvičné jednoty, 1923. (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 120.) 41

Obr. č. 7: Salomon Reich (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 45.) Obr. č. 8: Skláři a sklářští mistři hutě v roce 1884 (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 57.) Obr. č. 9: Úředníci pracující v huti (autor: Schauer, Arnošt. Zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 61.) Obr. č. 10: Pohled do provozu sklárny v Klášterském Mlýně. (zdroj: Lněničková, Jitka: Šumavské sklářství. Vyd. 1. Sušice: Nakladatelství Dr. Radovan Rebstöck, 1996, s. 48.)

Obr. č. 11: Plán budovy sklárny (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 50.) Obr. č. 12: Plán dřevěné ubytovny pro dělníky hutě (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 51.) Obr. č. 13: Tuplák vyrobený v huti, rok 1900 (zdroj: Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 20.) Obr. č. 14: Karafa vyrobená v huti, rok 1918 (zdroj: Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 20.) Obr. č. 15: Karafa vyrobená v huti, rok 1920 (zdroj: Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981s. 21.) Obr. č. 16: Karafa vyrobená v huti, rok 1940 (zdroj: Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 21.) Obr. č. 17: Skláři při práci (zdroj: Langer, Miroslav – Volfová, Jana – Kolmačková, Vanda: 120 let sklárny Karolinka. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1981, s. 7.) Obr. č. 18: Sklářský mistr a řezbář Alois Štefánik, otec informátora Ivana Štefánika. (zdroj: Baletka, Ladislav: Karolinka: město v srdci Valašska: 1949–1998. Karolinka: Městský úřad, 1998, s. 280.) Obr. č 19: Schéma sklářské pece (zdroj: Hais, Rudolf: Sklářské pece otápěné dřevem ve střední Evropě od středověku 42

do 19. století. Sklář a keramik 63, 2013, č. 3 – 4, s. 56.) Text 1: Ukázka německo – českého sklářského slovníku (zdroj: Orság Vlastimil – respondent) Text 2: Přehled o vadách skloviny a jejich vzniku (zdroj: Orság Vlastimil – respondent) Text 3: Tabulka surovin potřebných k umíchání sklářského kmene (zdroj: Orság Vlastimil – respondent)

12 Přílohy

Obrázek 1 - poloha Karolinky v rámci ČR

43

Obrázek 2 - poloha Karolinky v rámci regionu

Obrázek 3 - poloha huti na katastrální mapě z roku 1847

44

Obrázek 4 - vyobrazení huti na ceníku firmy z roku 1863

Obrázek 5 - pohled na sklářskou huť z roku 1940

45

Obrázek 6 – Hudba Dělnické tělocvičné jednoty, 1923.

Obrázek 7 - Salomon Reich

46

Obrázek 8 - skláři a sklářští mistři hutě v roce 1884

Obrázek 9 - úředníci pracující v huti. Foto Arnošt Schauer, 1925.

47

Obrázek 10 – pohled do provozu sklárny v Klášterském Mlýně.

Obrázek 11 - plán budovy sklárny

48

Obrázek 12 - plán dřevěné ubytovny pro dělníky hutě

Obrázek 13 - tuplák vyrobený v huti, rok 1900

49

Obrázek 14 - karafa vyrobená v huti, rok 1918

Obrázek 15 - karafa vyrobená v huti, rok 1920

50

Obrázek 16 - karafa vyrobená v huti, po roce 1940

Obrázek 17 - skláři při práci

51

Obrázek 18 - sklářský mistr a řezbář Alois Štefánik

52

Obrázek 19 – schéma sklářské pece

53

Text 1 - ukázka německo - českého sklářského slovníku

54

Text 2 - přehled o vadách skloviny a jejich vzniku

55

Text 3 - tabulka surovin potřebných k umíchání sklářského kmene

56