Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie
Etnologie
Radek Bryol
Dělníci výroby ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Daniel Drápala, Ph.D.
2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………….. Radek Bryol
Děkuji PhDr. Danielu Drápalovi, Ph.D. za odborné vedení a vstřícnost při tvorbě této práce a rovněž pamětníkům za přívětivé uvedení do dokumentované problematiky.
OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................................6 1 ANALÝZA POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ ..........................................................9 1.1 Literatura..............................................................................................................................9 1.2 Archivní prameny ..............................................................................................................13 1.3 Respondenti .......................................................................................................................16 1.4 Metody výzkumu ...............................................................................................................18 2 ZÁJEM O RUKODĚLNOU A PRŮMYSLOVOU VÝROBU V ČESKÉ ETNOLOGII ........20 2.1 Vymezení základních pojmů .............................................................................................20 2.2 Vývoj zájmu o rukodělnou a průmyslovou výrobu v české etnologii ...............................22 2.3 Národopisné klasifikace rukodělné výroby .......................................................................26 3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉ OBLASTI....................................................................32 3.1 Sídelní vývoj a správní příslušnost ....................................................................................33 3.2 Etnografická příslušnost ....................................................................................................36 3.3 Obživa obyvatel podhůří Hostýnských vrchů od 19. století do současnosti ......................39 3.3.1 Tradiční obživa obyvatel v pahorkatině podhůří Hostýnských vrchů ........................40 3.3.2 Tradiční obživa obyvatel v Hostýnských horách .......................................................42 3.3.3 Městská cechovní řemeslná výroba ............................................................................44 4 PRŮMYSL V SEVEROZÁPADNÍM PODHŮŘÍ HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ ......................46 4.1 Manufakturní a protoprůmyslová výroba ..........................................................................46 4.2 Proměna zkoumaného teritoria v období průmyslové revoluce.........................................47 4.3 Fenomén tradiční výroby a průmyslové práce ve zkoumaném teritoriu ............................52 4.3.1 Tradiční domácká výroba ...........................................................................................53 4.3.2 Průmyslová domácí práce ..........................................................................................55 4.3.2.1 Sociální a právní postavení domácích dělníků ....................................................59 4.4 Výroba ohýbaného nábytku v severozápadním podhůří Hostýnských vrchů ....................64 4.4.1 Továrna na ohýbaný nábytek Bratří Thonetů v Bystřici pod Hostýnem a nástupnické společnosti ...........................................................................................................................64 4.4.2 Továrna Jakob a Josef Kohn v Holešově a nástupnické společnosti ..........................67 4.4.3 Další výrobci ohýbaného nábytku ..............................................................................68 4.4.4 Vyplétané součásti ohýbaného nábytku v minulosti ..................................................69 5 DOMÁCÍ DĚLNICKÁ PRÁCE PRO VÝROBU OHÝBANÉHO NÁBYTKU V PODHŮŘÍ HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ .........................................................................................................75 5.1 Filiální pobočky továren na ohýbaný nábytek od 2. poloviny 19. století po období 1. světové války a příslušní dělníci ..........................................................................................80 5.1.1 Dělníci výroby ohýbaného nábytku v Komárně .........................................................83 5.1.2 Filiální pobočky továren na výrobu ohýbaného nábytku ve Všechovicích a dělníci z Provodovic ........................................................................................................................93 5.1.3 Filiální pobočky továren na výrobu ohýbaného nábytku a zmínky o dělnících v dalších lokalitách ..............................................................................................................98 5.1.3.1 Dřevohostice .......................................................................................................98 5.1.3.2 Prusinovice ..........................................................................................................99 5.1.3.3 Police.................................................................................................................100 5.1.3.4 Kelč ...................................................................................................................101 5.2 Zmínky o filiálních pobočkách výroby ohýbaného nábytku po 1. světové válce ............104 5.3 Domácí vyplétání nábytkových dílců pro podnik TON v Bystřici pod Hostýnem ve 2. polovině 20. století ..................................................................................................106 5.3.1 Organizace výroby a její specifika ...........................................................................106
5.3.2 Pracovní pomůcky ....................................................................................................113 5.3.3 Výroba a technologie................................................................................................115 5.3.4 Současnost ................................................................................................................120 6 ZÁVĚR ...................................................................................................................................122 7 SOUPIS INFORMAČNÍCH ZDROJŮ ...................................................................................128 7.1 Použité zkratky ................................................................................................................128 7.2 Literatura..........................................................................................................................135 7.3 Archiválie ........................................................................................................................128 7.3.1 Moravský zemský archiv Brno.................................................................................128 7.3.2 Státní okresní archiv Kroměříž.................................................................................130 7.3.3 Státní okresní archiv Vsetín......................................................................................132 7.3.4 Digitalizované archiválie ..........................................................................................133 7.3.5 Ostatní archiválie ......................................................................................................134 7.4 Internetové zdroje ............................................................................................................147 7.5 Respondenti .....................................................................................................................148 7.6 Poznámka k edici textů ....................................................................................................149 8 PŘÍLOHY ...............................................................................................................................150 8.1 Seznam příloh ..................................................................................................................150 8.2 Přílohy..............................................................................................................................152
5
ÚVOD Oblast severozápadního podhůří Hostýnských vrchů, východně limitovaná horami národopisného regionu moravské Valašsko a směrem na západ otevřená k hanáckým rovinám, leží často ve stínu svého okolí více vyhledávaného zájemci i dokumentátory tradiční kultury, od čehož se odvíjelo také ne vždy zcela jasné pojmenování těchto míst. Ze západu pronikala Haná se svou úrodností a východní nehostinnou, avšak o to více obdivovanou, opozicí bylo Valašsko. Někde mezi nimi se ustavilo pojmenování Záhoří, (moravské, hostýnské, podhostýnské, severozápadní část v povodí Bečvy také lipenské). Přesto bylo celé toto území od nepaměti pravděpodobným velmi důležitým komunikačním prostorem a pro svou relativní terénní a klimatickou přízeň se stalo teritoriem, kde se dodnes shledáváme s pozůstatky starobylých kultur. Historicky doložené osídlení přispělo vznikem vsí, jmenovaných archaickými jmény osob přítomných při jejich zakládání.1 K osadám od této doby přiléhala také podle tehdejších poměrů funkčně hospodářsky členěná zemědělská půda, vše v takových sídelněgeografických útvarech, jejichž rezidua můžeme sledovat do dnešní doby, stejně jako základní objem přírodního prostředí, které tuto oblast po staletí vytváří a obklopuje. Přírodní podmínky předurčily způsoby zaměstnání obyvatel s převahou zemědělské produkce. Vhodné surovinové a rovněž komunikační předpoklady daly vniknout novým příležitostem obživy i během převratného období industrializace. Shoda nejrůznějších společenských a hospodářských faktorů však nevytvořila v tomto území žádné rozlehlejší městské aglomerace ani razantně nezranila kraj továrními komíny. Přesto byla i průmyslová výroba a její specifické formy pro obyvatele tohoto kraje nezanedbatelné, jak se bude snažit dokázat předložená práce. V souvislosti s obecným rozvojem a přesunem průmyslu z velkých center Habsburské monarchie na počátku 2. poloviny 19. století byla založena v podhůří Hostýnských vrchů výroba ohýbaného nábytku Bratří Thonetů s centrem v Bystřici pod Hostýnem a později také továrna Jakob a Josef Kohn v Holešově, přičemž hlavním důvodem umístění byla výhodná materiálová základna pro tento typ výroby. 2 Pro vzniklé společnosti a jejich nástupnické podniky se v širším okolí těchto měst rozvinulo 1
Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Praha: Academia, 1970. Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1999, s. 207–212. 2
6
zaměstnávání domácích dělníků, které s proměnami vydrželo až do přelomu 20. a 21. století. Do období 1. světové války bylo formou domácího dělnictví vykonáváno více výrobních operací, poté pozůstalo jako domácí práce ve větší míře výhradně vyplétání nábytkových dílců. Ve velice zredukovaném měřítku, z důvodů snižování nároků na finální podobu výrobku a modernizace technologií, přežívá domácí vyplétání polotovarů do dnešní doby. Uvedená forma obživy a její specializace spolu se zaměstnáním přímo v továrních provozech měla nezanedbatelný vliv na sledovaný region v době industrializace, přičemž význam výroby ohýbaného nábytku v oblasti je patrný do současnosti. V širokém spektru badatelských aktivit prvních národopisců na přelomu 19. a 20. století v problematice tradiční obživy nebyly nové formy výroby spjaté s hospodářskými proměnami v období průmyslové revoluce shodou několika činitelů příliš brány v zřetel, přestože zájem o průmyslové dělnictvo byl patrný již při přípravách Národopisné výstavy českoslovanské.3 Důraz nadšenecké a později i odborné dokumentace byl kladen především na ohrožené výroby spjaté se zpracováváním tradičního materiálu jednoduše dostupného, mnohdy s využitím starobylých způsobů. Důležitou roli sehrávala také estetika rukodělných výrobků. Nově vznikající články manufakturní nebo průmyslové výroby podstatně zasahující do života tradičního venkovského prostředí, pokud nebyly návazností na původní lokální nebo krajovou výrobu, mohly stát spíše v opozici k rukodělným tradicím. Oživení zájmu národopisu o sepjetí tradiční kultury s průmyslem nastal až se změnou politického režimu v polovině 20. století, s akcentováním kontrastu mezi kapitalistickým a socialistickým zřízením, ale v případě sledované oblasti stály tyto záležitosti po celou 2. polovinu 20. století v podstatě na okraji národopisných výzkumů. Předložená práce si klade za cíl s pomocí dostupné literatury, archivních pramenů a vzpomínek pamětníků přispět k dokumentaci domácího hotovení dílců ohýbaného nábytku pro továrny na ohýbaný nábytek ve sledované oblasti. Použité informační zdroje však limitují tuto práci časově. Z důvodu geografické i personální exponovanosti tohoto fenoménu je pro kapitolu o postupném vlivu průmyslu ohýbaného dřeva v oblasti v době průmyslové revoluce provedeno několik sond do konkrétních lokalit. Pro nejstarší období existence výroby od 2. poloviny 19. století jsou k dispozici pouze torzovité archiválie, naopak dokumenty pro sondy do vybraných lokalit poskytují 3
Skalníková, Olga: Národopisná výstava českoslovanská a dělnictvo. Český lid 42, 1955, s. 3–8; Kafka, Josef (ed.): Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor, 1895.
7
relativně ucelené informace. Období přelomu 19. a 20. století je charakteristické zvýšeným zájmem o sociální aspekty domácí výroby. V této době bylo spíše z národohospodářského hlediska stručně zachyceno také zkoumané téma, avšak podrobnější badatelský zájem národopisu byl obecně malý. Podstatné informace pochází od pamětníků, avšak ty jsou omezeny věkem respondentů. Nejstarší výpovědi postihují období před polovinou 20. století. V práci bude přihlíženo k průmyslovým organizačním a komunikačním vztahům: Továrna – (filiální výrobna) – (jiný mezičlánek) – domácí pracovník. Důraz bude kladen na organizaci práce v domácnosti – prostor vymezený pro činnost, dělbu práce členů rodiny, různost metod vlastního zpracování (vymezenou požadovaným výstupem průmyslové velkoprodukce). Přihlíženo bude k variabilitě pracovních pomůcek a v těchto souvislostech dbáno na zachycení místních výrazů, týkajících se výrobního postupu a nástrojů. Alespoň stručně by měl být reflektován externí náhled zástupců vesnického kolektivu či továrních zaměstnanců na domácí práci, stejně jako vlastní vnímání pracovníka. Různorodost informačních zdrojů však nedovoluje výše uvedené záměry použít pro všechna časová údobí výroby ohýbaného nábytku.4
4
Tedy dle základních kritérií dokumentace lidové výroby – technické a technologické, ekonomické, sociální, které lze užít také pro tento případ, viz Langer, Jiří: K problémům vztahů lidové výroby k tradičnímu zemědělskému prostředí. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 279.
8
1 ANALÝZA POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ 1.1 Literatura Zájem o problematiku manufakturní a průmyslové produkce od doby průmyslové revoluce vyžaduje specifickou skladbu výběru literatury. Za výchozí je nutno považovat práce zabývající se historií a formami výroby v tomto obdobídoplněné statistickými a přehledovými prameny, místopisná literatura spolu s lokálními monografiemi podávají představu o všeobecném charakteru zkoumané oblasti v minulosti. Metodologický a terminologický základ tvoří práce národopisců, které rovněž konkretizují zpravidla tradiční podoby obživy ve vymezeném teritoriu. O období průmyslové revoluce a souvisejících společenských proměnách obecně pojednávají studie historiků. V nich jsou rané formy průmyslové výroby různě důkladně analyzovány, ale vztah k tradičnímu prostředí bývá zobrazen kvantitativně nebo málo zohledněn.5 Přehledové a statistické6 prameny tvořené k nejrůznějším účelům, ač daty nelehce srovnatelné, informují o hospodářství ve větších územních celcích. Součástí některých pramenů tohoto charakteru jsou také sociálně-hospodářské projekty a úvahy o podobě domácích prací a jejich možném využití pro tehdejší společnost.7 Dalšími prameny jsou práce historiků o konkrétních výrobách spjatých s industrializací v oblasti Českých zemí s akcentem na manufakturní a ranně průmyslové formy zaměstnání. 5
Jurok, Jiří (ed.): Královská a poddanská města od své geneze k protoindustrializaci a industrializaci. Sborník příspěvků z mezinárodního odborného sympozia uspořádaného ve dnech 5.–6. října 2001 v Příboře. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2001; Myška, Milan: Průmyslová revoluce z perspektivy historiografie 70. a 80. let. Český časopis historický 89, 1991, s. 533–546; Myška, Milan: Proto-industrializace. Český časopis historický 92, 1994, s. 759–774; Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí. Praha: Karolinum, 2006; Janák, Jan: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1984; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1999. 6 Některé z tohoto typu pramenů nutno brát s rezervou. Například při evidenci rozšíření domácí práce na Moravě na konci 19. století pracovalo pouze 8 inspektorů, viz Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“. Olomouc, [vlastním nákladem], 1902, s. 57–58, kromě uvedeného čerpalo ze stejného pramene také dílo Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Brno: Ústřední spolek živnostníků moravských, 1910. 7 Především Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren. Brünn: R. M. Rohrer, 1873, s 1–59. In: Jeřábek, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 324–360; Ergänzung- Tabelle zu der Land- und Wasser- Strasenkarte von Mähren und Schlesien. (b. m., b. d.); Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d.; Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, c. d.; Také Administrativní lexikon obcí v republice československé. II. Díl. Praha: Státní úřad statistický, 1928; Boháč, Antonín: Obyvatelstvo v Československé republice. In: Horák, Jiří (ed.): Československá vlastivěda. Národopis. Praha: Sfinx, 1937, s. 1–96; Starší dílo obdobného charakteru Hanke z Hankenštejna, Jan Alois: Pokus o splavnění řeky Moravy a obchod Moravanů. Holešov: Městské muzeum, 1973.
9
Většinou se však jedná o díla analyzující textilní obory, jakož nejvíce rozšířené specializace průmyslového podnikání.8 Topografická díla školených historiků i vlastivědných nadšenců vydaná odkonce 19. a nejvíce v průběhu 20. století vypovídají o podobě zaměstnání ve zkoumaném regionu9 a jednotlivých lokalitách10. Dokumentace průmyslové výroby však nebyla jejich primárním posláním. Přestože se dozvídáme určité informace o průmyslu, nebývá zde obvykle podrobněji analyzován jeho vliv na okolí. V monografických dílech a sbornících, zabývajících se minulostí průmyslu ohýbaného nábytku, je domácí práce pro tovární výrobu považována za rozšířený a podstatný fenomén, avšak dokumentována jen velmi stručně. Přihlíženo je hlavně k historickému vývoji této produkce a jejím umělecko-historickým aspektům. Literatura 8
Baletka, Ladislav: 100 let pletařského průmyslu v Rožnově pod Radhoštěm. 1889 – 1989. Rožnov pod Radhoštěm: Státní podnik Loana – pletárny Rožnov pod Radhoštěm, 1989; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2008; Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku. Žehušice: Městské knihy, 2010; Doubravský, Zdeněk – Šmirous, Prokop: Lnářství na Šumpersku. Pěstování a zpracování lnu v podhůří Jeseníků. 60 let lnářského výzkumu v Šumperku. Šumperk: Agritec, 2002; Krumplovič, Dušan: Vývoj průmyslu a průmyslových podniků na Hranicku (Podle stavu k 1. VII 1948). Záhorská kronika 27, 1949–1950, s. 7–8, 18–21, 45–46; Kühndel, Jan: Minulost řemesel a průmyslu ve střední Moravě. In: Černý, Norbert (ed.): Vlastivěda střední a severní Moravy. Díl 2, část 1, Studie z kulturních dějin střední a severní Moravy. Přerov: Učitelské jednoty v župě olomoucké, 1942, s. 670– 705; Mainuš, František: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1959; Wolf, Vladimír. (ed.): Lnářský průmysl. Příspěvky k dějinám. Trutnov: Lnářský průmysl, 1980. 9 Podrobněji také o průmyslové výrobě Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín. Ostrava: Profil, 1987; Také Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VII. Okresy: Valašské Meziříčí, Vsetín, Holešov, Gottwaldov (Zlín). Ostrava: Profil, 1980; Bartovský, Vladimír: Hranický okres. Brno: Musejní spolek, 1909.; Domluvil, Eduard: Valašskomeziříčský okres. Brno: Musejní spolek, 1914; Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický. Přerov, 1939; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres. Brno: Musejní spolek, 1929; Musiol, Alfons, V.: Soudní okres hranický. Vývoj v letech 1900–1935. Hranice: Okresní hospodářský spolek hranický, 1936; Nekuda, Vladimír (ed.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí, 2002; Peck, Eduard: Okresní hejtmanství holešovské. Holešov: Učitelstvo hejtmanství Holešovského, 1892; Trébský, František: Holešovský okres. Přehled. Holešov: Fr. J. Balatka, 1935; Václavek, Matouš: Hejtmanství Valašsko-Meziříčské. Valašské Meziříčí: František Vaněk, 1883. 10 Baletka, Ladislav: Kunovice. Minulost a přítomnost valašské obce. Kunovice: Místní národní výbor, 1972; Baletka, Ladislav: Lhota u Kelče – pohledy do minulosti. Vsetín: Moravský zemský archiv Brno – Státní okresní archiv Vsetín, 2004; Baletka, Ladislav (ed.): Vsetín – Město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna, 2008; Doláková, Marie – Hosák, Ladislav: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem. Brno: Blok, 1980; Jašková, Marie – Hosák, Ladislav – Indra, Bohumír: Hranice – Dějiny města, I. Hranice: Městský národní výbor, 1969; Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče. Kelč: Město Kelč – Alda Olomouc, 2004; Lapáček, Jiří (ed.): Bezuchov. Dějiny a přítomnost obce. Bezuchov: Obec Bezuchov, 2005; Novosad, Josef: Podhradní Lhota v zrcadle minulosti i současnosti. Podhradní Lhota: Obecní úřad Podhradní Lhota, 2004; Očenášek, Jaroslav: Historie starobylého města Kelče. Kelč: Krajinské museum, 1948; Pálka, Petr – Chybová, Helena – Smolka, Václav: Osíčko 1360–2010: 650 let. Osíčko: Obec Osíčko ve spolupráci s Muzeem Kroměřížska, 2010; Rajnoch, Jindřich: Rajnochovice – průvodce minulostí a současností. Rajnochovice: Obecní úřad Rajnochovice, 2004; Fišer, Zdeněk (ed.): Rusava a Daniel Sloboda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost pro obec Rusavu, 2011; Táborský, František: Rusava. Život valašské dědiny. Olomouc: Romuald Promberger, 1928.
10
předních thonetologů je pro zvolené téma podstatná především ke studiu základních vlivů
přítomnosti
výroby
nábytku
ve
vymezeném
teritoriu. 11
Problematice
dřevozpracujícího průmyslu na severovýchodní Moravě, především na Vsetínsku, se věnoval historik a archivář Ladislav Baletka. Tento badatel se komplexněji i ve svých topografických pracích zabýval také specifiky vlivu výroby ohýbaného nábytku na širší region Vsetínska a sociální prostředí dělnictva, především však továrního.12 Česká etnologie dokumentuje problematiku především rukodělné výroby obšírně,13 proto je potřebné rozdělit tyto zájmy do několika okruhů. Důležitá pro počátky českého národopisu byla prvotní koncepční činnost.14 Za metodologicky podstatné považujeme teoretické práce o lidové výrobě a jejích podobách. Terminologické nejasnosti nebo striktní vymezení lidové rukodělné výroby však obvykle stavily a staví v tomto oboru netradiční formy manufakturní nebo průmyslové výroby takřka na okraj zájmu, přestože ji někdy stručně považují za velmi rozšířenou, podstatnou a vlivnou na tradiční prostředí. Pro národopisnou typologii výroby i statistické zaznamenání rozšíření domácké výroby v Českých zemích je zásadní dílo Vladimíra Scheuflera.15 K rozvíjení teoretických koncepcí členění rukodělné výroby s akcentem k tradičním východiskům přispěli Vladimír Bouček a Josef Jančář.16 11
Především dílo Jiřího Uhlíře: Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami. Újezd u Brna: Město Újezd u Brna, 2011; Uhlíř, Jiří: Odkaz Michaela Thoneta. Katalog k výstavě Bystřice pod Hostýnem 1861-2011. Bystřice pod Hostýnem: Město Bystřice pod Hostýnem, 2011; Uhlíř, Jiří: Semper sursum. Brno – Olomouc: ERA – Muzeum umění Olomouc, 2005; Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava. Olomouc: Muzeum umění, 2001.; také Dostalík, Milan – Lehmannová, Martina – Uhlíř, Jiří: 150 let ohýbaní dřeva. 150 years of bending wood. Bystřice pod Hostýnem 1861–2011. Bystřice pod Hostýnem: Ton, 2011; Jabůrková, Hana (ed.): Sborník materiálů ze sympozia Téma židle, pořádaného u příležitosti 200. výročí narození Michaela Thoneta. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1997; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992. 12 Kromě uvedených topografií tohoto autora také Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce. Nürnberg: Germánské národní muzeum, 1989, s. 111–117; Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století. In: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z ohýbaného dřeva ze sbírek Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1989, s. 57–63. 13 Encyklopedicky ke konkrétním výrobám a obecné terminologii viz Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Sv. 1–3. Praha: Mladá fronta, 2007. 14 Kovář, Emanuel: Národopis a úkoly Národopisné společnosti Českoslovanské. Národopisný sborník českoslovanský 1, 1897, s. 1–13; Chotek, Karel: Program soupisu národopisného. Praha, 1914; Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1936. 15 Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 1991; Scheufler, Vladimír: Výroba. In: Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968, s. 55–69; Scheufler, Vladimír: Co je a co není řemeslo. Umění a řemesla 1971, s. 49–50; Válka, Miroslav: Vladimír Scheufler (1922-1995). Bibliografická příloha Národopisné revue, 2009. 16 Bouček, Vladimír: Minulost a přítomnost lidové výroby v Gottwaldovském kraji. Gottwaldov: Krajské muzeum, 1957 a další především časopisecké práce; Jančář, Josef: Rukodělná výroba. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní
11
K teoretickým problémům studia se dále vyjadřovali v souborných nebo časopiseckých pracích další etnologové,17 z nichž je třeba jmenovat Jiřího Langera, Miroslava Válku nebo Jiřího Woitsche.18 Do zájmu národopisu se dostalo rovněž sledování městského prostředí a proměn venkova způsobených vnějšími vlivy, industrializací a socializací,19 jakož i zájem o samotné průmyslové podnikání.20 Dalším významným okruhem je náhled vlastivědných pracovníků a národopisců na konkrétní obory zaměstnání, které se ve vymezeném prostředí vyskytovaly. Nejstarší díla jsou vysloveně popisnými, s postupem času přibývalo zdůrazňování společensko-ekonomických souvislostí, které je ve velké míře patrné v nejnovějších pracích.21 a vlastivědná společnost, 2000, s. 61–78; Jančář, Josef: Lidová rukodělná výroba na Moravě. Strážnice: Ústav lidového umění, 1988; Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku. In: Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Vlastivěda Moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002, s 371–382. 17 Jarošová, Barbora – Liďák, Petr – Michalička, Václav: Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2011, obsahuje teoretická pojednání i dokumentaci několika výrobních oborů; Martínek, Zdeněk: Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752–1756. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska 3. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2000. 18 Langer, Jiří: K problémům vztahů lidové výroby k tradičnímu zemědělskému prostředí. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 279–284; Woitsch, Jiří: Málo známé kořeny klasifikace rukodělné výroby. Národopisný věstník XXI (63), 2004, s. 13–21; Válka, Miroslav: Lidová výroba jako kulturní fenomén. In: Domácká výroba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sborník referátů ze semináře konaného ve dnech 9.–10. června 1999 v Měčíně. Měčín: Město Měčín, 2000, s. 6 –10; Válka, Miroslav: Lidové rukodělné tradice v současné společnosti. In: Péče o tradiční lidovou kulturu v České republice. Sborník příspěvků z 18. strážnického sympozia. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2002, s. 48–53. 19 Drápala, Daniel: Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova. Národopisná revue 2, 2011, s. 83–92; Frolec, Václav: Venkovské město a etnografická oblast. In: Venkovské město. Svazek 1. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.–31. 10. 1984). Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti – Ústav lidového umění ve Strážnici, 1986, s. 32–39; Jančář, Josef: Město a proměny lidové kultury. In: Venkovské město. Svazek 1. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.–31. 10. 1984). Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti – Ústav lidového umění ve Strážnici, 1986, s. 99–103; Jančář, Josef – Souček, Jan: Národopisný výzkum města. Národopisné aktuality 19, 1982, s. 1–8; Robek, Antonín: K etnografické problematice vztahu města a venkova. In: Venkovské město. Svazek 1. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.–31. 10. 1984). Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti – Ústav lidového umění ve Strážnici, 1986, s. 26–31. 20 Kretz, František: Zaniklé továrny na Moravě. Český lid 9, 1900, s. 180–184; Válka, Miroslav: Keramická manufaktura v Bystřici pod Hostýnem. Studie Muzea Kroměřížska 83, 1985, s. 97–110; Jarošek, Jan: Tovární výroba vzniklá z domácího nožířství valašského. Naše Valašsko 3, 1932, s. 157– 159; Válka, Miroslav: Několik poznámek k problematice keramické výroby v Hostýnských vrších. Zálhotský sborník 2000, s. 4–7; Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě. Trutnov – Ústí nad Orlicí – Šumperk: Lnářský průmysl – Texlen – Výzkumný ústav bavlnářský – Moravolen, 1983; Pojednání o profesionální řemeslné cechovní výrobě, neprofesionální výrobě a vlivu průmyslu viz Langer, Jiří: Dvě tradice valchářství na východní Moravě. In: Langer, Jiří (ed.): Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava, Profil, 1974, s. 91–130; Válka, Miroslav: K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně. Zálhotský sborník 2000, s. 8–10. 21 Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. I. O kamenářství v Poličné. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 3, 1899, s. 23–25; Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. II. Dýmky a obušky. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 4, 1899, s. 62–65, 68; Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 13, 1907, s. 48–54; Kunz, Ludvík: Zaniklá výroba voskových obětin v Bystřici pod Hostýnem. Naše Valašsko 13, 1950, s. 170–172; Kunz, Ludvík: Jak hory
12
1.2 Archivní prameny Zvolené téma práce vyžaduje rovněž specifickou skladbu archivních materiálů. Jsou využívány archiválie o historii výroby ohýbaného nábytku v Bystřici pod Hostýnem, uložené v Moravském zemském archivu v Brně.
22
Dále jsou užité sčítací
operáty ze Státních okresních archivů v Kroměříži a ve Vsetíně, z těchto institucí pochází také některé drobné informace o produkci ohýbaného nábytku a jejím rozšíření v příslušných lokalitách. Nejvýznamnějšími archivními prameny pro účel této práce uložené v SOkA Kroměříž a SOkA Vsetín jsou tedy sčítací operáty sčítání lidu, které vznikaly od roku 1857 zhruba po jednotlivých desetiletích, přičemž dostupné v okresních archivech jsou do roku 1921. Velkou výhodou je úřední účel vzniku tohoto typu archiválií při řízené potřebě přesné evidence obyvatel. Údaje můžeme srovnávat v jednotlivých časových obdobích sčítání lidu pro jednotlivé obyvatele celé obce a také provádět plošné srovnání více obcí. O obyvatelích vytčených lokalit se dozvídáme detailní informace. Zjišťujeme údaje o jejich hlavním, a od roku 1890 také o vedlejším zaměstnání, v některých ročnících navíc včetně uvedení konkrétního zaměstnavatele a informace, zda je činnost prováděna v provozovně zaměstnavatele či ne. Jako hlavní či doplňkové obory zaměstnání se objevuje domácká výroba průmyslového charakteru včetně dělnictví pro továrny na ohýbaný nábytek. Nevýhodou může být v období do roku 1890 nemožnost uvedení vedlejší výdělečné činnosti určité osoby, která se zabývá domácím dělnictvím jen sezónně, obvykle při zemědělství, a také ne vždy zcela jasná forma provádění v případě uvedené činnosti (tovární/domácí). Nutná je také úvaha o neevidované spolupráci více členů rodiny včetně dětí při domácí dělnické práci.
živily lidi na Rajnochovsku. Naše Valašsko 13, 1950, s. 49–57; Janovský, Rudolf: Domácí průmysl na Holešovsku. Český lid 29, 1928, s. 209–221; Maliva, Josef: Kelčské dýmky. Zprávy KVÚ v Gottwaldově, 1958, s. 114–117; Svěrák, Antonín: Dýmkařství v Kelči. Naše Valašsko 2, 1931. s. 170–175; Urbachová, Věra – Ország-Vranecký, Joža: Křivačkářství na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum, 1976; Langer, Jiří: Počátky podomácké výroby na Uherskobrodských kopanicích (ve druhé polovině 19. století). Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1962, s. 20–26; Langer, Jiří (ed.): Beskydy. Zdroj práce a obživy. Český Těšín: Wart, 2012, obsahující také informace o přirozeném vlivu průmyslové produkce na tradiční kulturu; některé práce stojí díky specifice dokumentovaného oboru přirozeně na pomezí rukodělné výroby a průmyslu, například Urbachová – Vranecký aj. 22 Za upozornění na lokality s patrným domácím dělnictvím pro výrobu ohýbaného nábytku v MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), děkuji vedoucímu práce.
13
Zmínky o domáckých dělnících ve sledovaném teritoriu byly očekávány v úřední evidenci archivních fondů OÚ a ONV Holešov, které jsou uloženy v SOkA Kroměříž, případně v archivech některých obcí v SOkA Vsetín. S minimálními dosaženými informacemi byly, v případě materiálů uložených v SOkA Kroměříž, excerpovány hlavně archivní položky s tématy sociálního postavení dělnictva především v obdobích krize meziválečného Československa – akce ve prospěch nezaměstnaných, podpora v nezaměstnanosti, seznamy nezaměstnaných, činnost dělnického závodního výboru nebo také žádosti o vznik nejrůznějších živnostenských nebo průmyslových provozoven. Původcem dalšího druhu archiválií je přímo továrna na ohýbaný nábytek v Bystřici pod Hostýnem, pro kterou s případnými mezičlánky domácí dělníci pracovali. Ve fondech Moravského zemského archivu v Brně nacházíme část původního podnikového archivu firmy TON a jejích předchůdců, který je rozčleněn podle historického vývoje podniku do části Bratří Thonetové, dále Thonet-Mundus a následuje část TON.23 Nejzajímavější, avšak naprosto torzovité informace k problematice domáckých dělníků z počátku 20. století nacházíme ve fondu Bratři Thonetové v korespondenci hlavního podniku v Bystřici pod Hostýnem s filiálkami, především s Komárnem a Všechovicemi. Pracovní řády z 20. let 20. století informují o jednotlivých oborech při výrobě ohýbaného nábytku, včetně základních charakteristik domácích pletařů. V seznamech zaměstnanců firem, stejně jako v evidenci zájemců o zaměstnání, nacházíme informace pouze o odborných profesích. Samotná stavební dispozice vplánech některých filiálek a drobné zmínky o dělnictvu dokládají příslušnost domácích dělníků ke konkrétním výrobnám. Kvantitativní údaje o počtu dělníků jsou ve vztahu k domácím pracovníkům obvykle velmi zavádějící, protože není zcela patrné, zda jsou započítáni či ne, a navíc je opět nutné brát účast více členů rodiny zaměstnance na výrobních operacích.
23
MZA Brno, H 1192, Bratří Thonetové, Bystřice pod Hostýnem (1851–1942); MZA Brno, H 1191, Thonet - Mundus, a. s., Bystřice pod Hostýnem (1909–1946); MZA Brno, K 718, TON, továrny na ohýbaný nábytek, s. p., Bystřice pod Hostýnem ((1940) 1946–1998)); jednotlivé excerpované položky – archivní kartony byly vybrány z většího počtu archiválií podle tématiky, v níž se očekávaly informace související s tématem práce – například seznamy pracovníků, žádosti o místa, statistika práce, pracovní řády, organizační řády, zápisy z jednání ředitelských porad, statistika výroby, plán výroby, rozbory výroby, finanční hospodaření. V případě žádných nebo naprostého minima informací souvisejících s tématem ve struktuře konkrétního pramene nebyly archiválie dále využívány ani v jiných časových obdobích.
14
Struktura
personálně-výrobních
vztahů24
v bystřickém
podniku
během
2. poloviny 20. století, spolu s relativní samostatností práce domáckých dělníků, předurčuje malé zastoupení dotyčných informací ve velkém objemu excerpované nejmladší vývojové fáze podniku – fondu TON. S vědomím minimální možnosti jakékoliv zásadní modernizace pletařské práce se o této problematice nedozvídáme ani z archiválií dokumentující zavádění nových výrobních prostředků a technických inovací. Ze statistiky reklamací lze získat stručné zmínky o technologických úskalích vyplétání nábytkových dílců. Uvedené předpoklady měly vliv pravděpodobně také na naprostou absenci informací o domácích pletařích a jejich produktech ve větším počtu excerpovaných vydání pěti ročníků závodního časopisu podniku Thonet, později TON, Stále vpřed z 1. poloviny 50. let 20. století. V mnohých písemných agitacích jsou zdůrazňovány a prezentovány snahy o zdokonalení výroby – eliminaci zmetkovitosti, úspoře materiálu, dále o dokonalé využití pracovní doby nebo o lepší hygienu. Časté jsou informace o tzv. zlepšovatelském hnutí a důležitým politicko-provozním mechanismem bylo také tzv. socialistické soutěžení a údernické hnutí, o čemž je s intenzitou podrobně psáno. Všechny obsažené informace v tomto kontextu se však týkají jen továrních pracovníků. Také v souvislosti s tolik proklamovaným navyšováním zaměstnanosti žen se informuje hlavně o továrních dělnicích.25 Zajímavý obraz domácí dělnické práce nám podávají digitalizované archivní prameny v podobě zápisů z jednání politických činitelů v době meziválečného Československa. Význam domácí práce a sociální podmínky domácích dělníků jsou v těchto pramenech uváděny v obecné rovině a na příkladech jiných specializací průmyslunež je zkoumané téma, přesto dokumentují některé společné jevy a problémy domácího dělnictví.26 Z dosavadního excerpovaného objemu archivních pramenů vyplývá, že jedním z nejspolehlivějších zdrojů tohoto charakteru jsou sčítací operáty. Nejen že kvantitativně vystihují zastoupení domácích dělníků v jednotlivých obcích, ale lze analyzovat také zastoupení zkoumané činnosti v konkrétní rodině v rámci vesnického 24
Viz schéma struktury v podniku Thonet v Bystřici pod Hostýnem v roce 1951 v příloze této práce. Moravská zemská knihovna v Brně, studovna novin a časopisů. Stále vpřed. Závodní časopis zaměstnanců n. p. Thonet, závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3 – 7, 1950 – 1955. [některá čísla chybí]. 26 Například Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm, cit. 16. 2. 2013, a další obdobné viz soupis pramenů. 25
15
společenství. Další archivní prameny ze zpracovaného spektra podávají informace pouze kusé, obvykle omezené samotnou specifickou povahou domácí průmyslové práce a její nedostatečné evidence v minulosti.27
1.3 Respondenti Pro zjištění konkrétních sociálních, výrobně-organizačních a komunikačních vztahů je nutné využití informací pamětníků. Věk pamětníků limituje naše poznání nejstaršími vzpomínkami z doby od poloviny 20. století. Hlavní výhodou je především možné zjištění organizace práce28 v konkrétní rodině a specifika výroby, včetně některých nářečních výrazů. Samozřejmou nevýhodou práce s respondenty může být subjektivita některých názorů, v případě domácích výpletových prací hlavně jejich časová a technická náročnost a patřičné ohodnocení. Tento zápor pomáhá kompenzovat srovnání problematiky mezi jednotlivými pamětníky a vhodné vyhodnocení. Komparací informací zjištěných od různých respondentů a jejich opakovaným dotazováním lze také eliminovat nepřesnosti plynoucí z jejich vyššího věku. Respondenti byli vybráni náhodně v lokalitách s předpokládanou domácí dělnickou prací prostřednictvím osob, známých autorovi práce. Alois Oliva a Milena Bryolová jsou členové rodiny autora. Paní Marie Cíchová pochází z Nedašovy Lhoty na Jižním Valašsku, kde se narodila v domkářské rodině kolem roku 1930. Po 2. světové válce se při dosídlovacím procesu po odsunutém německém etniku dostala s rodiči do Tošovic u Oder. Díky náhodnému setkání se provdala za vrstevníka ze svého rodiště, se kterým pásala v dětství kozy a po sňatku bydleli krátký čas opět v Nedašově Lhotě. Manžel využil jako železniční dělník možnost přestěhování do Komárna, kde nejprve žili ve strážním domku u železniční tratě. Doslechla se, že v Komárně je rozšířené jisté pletení. Zjistila si konkrétní informace a po několikatýdenním zaučení u paní Ireny Perůtkové, zkušené komárenské pletařky, si „troufla vzíť prácu dom“ a začala plést samostatně přímo ve strážním domku, z počátku při osvětlení svíčky. Někdy po večerech chodila plést i přímo k pletařce Ireně Perůtkové, aby nemusela pracovat při svíčce. Touto prací se respondentka živila nejprve asi 3 roky na konci 50. let 20. století. Poté asi tři roky žila 27 28
O čemž více v kapitole 4.3.2.1 Sociální a právní postavení domácích dělníků. V období popisovaném pamětníky již především vyplétání nábytkových dílců.
16
s rodinou v Ostravě, kde její muž pracoval v dolech. Vyplétání se tedy načas nevěnovala. Ze zdravotních důvodů svých dětí se vrátili do Komárna, kde opět pro firmu TON jako domácí pletařka pracovala již v novém domě až do odchodu do důchodu v polovině 80. let 20. století. Při pletení jí obvykle pomáhaly dospívající děti a manžel, zaměstnaný v dělnických profesích u železnice a při hrazení bystřin s přivýdělkem zednickou prací. Na přilepšenou neměli větší hospodářství, pečovali jen o zahrádku a případné drobné domácí zvířata. Původu paní Marie Cíchové odpovídá i její jihovalašský dialekt. Informátorka paní Anežka Adamová se narodila v Luboměři v oblasti Oderských vrchů. Po absolvování základní školy nastoupila z důvodu špatného sociálního zázemí rodiny (po smrti otce se o rodinu starala pouze matka) jako pomocná síla do domova důchodců v Odrách. Na stáří se rodiče manžela přestěhovali do Podhradní Lhoty a s nimi také rodina respondentky. Od té doby pracovala paní Anežka Adamová v dětských jeslích při podniku TON v Bystřici pod Hostýnem. Po narození syna (1983) se stala domácí pletařkou pouze změnou pracovní pozice v podniku. Výplety prováděla až do odchodu do důchodu, dodnes se však zabývá prováděním rekonstrukcí v rámci servisní služby firmy TON. Pamětnice paní Marie Papežíková pochází z rodiny menšího hospodáře z Dřevohostic, kde se narodila v roce 1950. Shodou různých společensko-politických okolností zůstala bez vyučení a začala pracovat jako dělnice v bystřickém podniku TON, kde za celý život vystřídala několik profesí – například v hranolkárně, meziskladu, střihárně. Pracovala také jako vrátná nebo průvodkyně v podnikovém muzeu TON. S obecnou historií podniku je dobře obeznámena stejně jako s tovární praxí. Také v současnosti se soukromě věnuje příležitostným rekonstrukcím výpletů na součástech různého historického nábytku. Respondentka Milena Bryolová rozená Olivová se narodila v roce 1958. V dětském věku pomáhala vyplétat nábytkové dílce své matce Ludmile Olivové (1932 – 1997), která měla pletení jako hlavní zaměstnání během 60. let 20. století, kdy žili v Podhradní Lhotě v rodišti manžela. Předtím byla Ludmila Olivová tovární pletařkou v textilní firmě Loana v Kelči a určitý čas po narození dcery Mileny prováděla v domácnosti v Babicích u Kelče, na pletacím stroji zapůjčeném od zaměstnavatele, pletařské operace pro Loanu. Poté se Ludmila Olivová přestěhovala s rodinou zpět do Babic, kde již pracovala jako hostinská až do odchodu do důchodu. Matka ani dcera Milena se poté vyplétání nikdy profesionálně nevěnovaly. Dcera následně studovala a 17
nyní pracuje jako učitelka odborných předmětů na Střední průmyslové škole stavební ve Valašském Meziříčí. Alois Oliva byl narozen v roce 1933 v Podhradní Lhotě. Oborem studia i celoživotním povoláním mu bylo stavebnictví, přičemž v hlavním povolání pracoval ve vedoucích profesích (investice, projekce, stavbyvedoucí), ale příležitostně pracoval jako zedník. Manželce Ludmile Olivové ve svém volném čase pomáhal s prováděním dílčích operací při domácím vyplétání nábytkových dílců během 60. letech 20. století. Účastnil se také transportu polotovarů pro výplet a hotové práce. Pan Jaroslav Sklenář se narodil v roce 1930 v Prusinovicích. Vyučil se stolařem v podniku Thonet a následně absolvoval na průmyslové škole nábytkářské v Bystřici pod Hostýnem maturitní nadstavbu.29 Do bystřického podniku TON nastoupil v roce 1955 jako ohýbač, od 70. let 20. století působil ve stejné profesi jako mistr. Paralelně se zaměstnáním dělal ve své dílně ve Chvalčově různé stolařské práce pro vlastní potřebu či jako neoficiální zakázky.30 Samostatně prováděl také specifickou domácí práci pro firmu TON, když během 60. let ve své dílně opravoval dřevěné dílce, které popraskaly během továrního ohýbání. Tuto činnost vykonával po tovární směně z důvodu omezeného výdělku své nemocné ženy. Paletu s poškozenými dílci si naložil na přívěsný vozík svého auta a převezl domů. Do prasklin vkližoval jemné klíny, s čímž mu pomáhala manželka. Později byl tento typ oprav zaveden do továrního provozu. Pan Jaroslav Sklenář nikdy přímo nevyplétal nábytkové dílce, avšak v pozicích zastávaných v podniku i jako obyvatel Chvalčova se s pletařkami a jejich činností setkával.
1.4 Metody výzkumu Základním východiskem pro nabytí obecných vědomostí o zvoleném tématu je excerpce relevantní literatury. Snaha je vyvíjena v teoretickém poznání různých podob obživy ve zkoumaném teritoriu, včetně jejich proměny v období průmyslové revoluce. Zájem je věnován rovněž historii náhledu etnologického bádání na formy průmyslových zaměstnání a jejich vztahu k tradiční rukodělné výrobě. 29
Historie Střední školy nábytkářské a obchodní v Bystřici pod Hostýnem. Dostupné z: http://www.ssno.cz/clanek.php?id=10, cit. 7. 4. 2013. 30 Výroba oken, dveří, drobné stolařské práce.
18
Zjištěné informace, ve vazbě na konkrétní provoz a výrobní aktivity v lokalitách a ve statistické rovině také v konkrétní rodině nebo usedlosti, by měly rozvíjet archiválie. Zajištění informací úředního a statistického charakteru domácí průmyslové práce je přirozeně konkretizováno pomocí výpovědí pamětníků s osobními, rodinnými či lokálními specifiky. Zúčastněný rozhovor byl proveden s pamětníky, kteří mají přímou zkušenost z prováděné činnosti. Někteří z respondentů byli obdařeni také vnějším náhledem na tuto práci. Při rozhovoru byl používán dotazník s vypracovaným souborem otázek, na základě archivních pramenů a literatury. Dotazník s nosným souborem otázek byl pouze dílčím způsobem průběžně upravován podle charakteru respondenta. Dotazování bylo členěno do několika okruhů: Obecné informace – charakter a rozšíření zkoumaného fenoménu a jeho provozovatelů v dotyčné lokalitě, dále vlastní zkušenosti s výrobou, organizace práce a jako důležitý okruh taktéž technické informace o výrobě. V případě některých respondentů (Alois Oliva, Milena Bryolová) se jedná pouze o informace z určité krátké etapy jejich života. Výpovědi respondentů vykonávajících tuto činnost dlouhodobě jsou tímto faktem hodnotné, ale hrozí také zkreslení a prolnutí různých časových období jimi popisovaných. Kromě archivního bádání byly tedy v terénu zjišťovány podrobné informace od pamětníků. Proveden byl také neúspěšný pokus o rozeslání dotazníku e-mailem na obecní úřady obcí ve vymezeném teritoriu, který měl za cíl plošně zachytit zkoumanou problematiku.
31
31
Aktivně na dotazník reagoval pouze starosta obce Chvalčov Ing. Antonín Stodůlka, který dotazník zpracoval spolu s respondentem panem Jaroslavem Sklenářem, s nímž byl poté proveden rozhovor. Podoba dotazníků viz v kapitole 8.2 Přílohy.
19
2 ZÁJEM O RUKODĚLNOU A PRŮMYSLOVOU VÝROBU V ČESKÉ ETNOLOGII 2.1 Vymezení základních pojmů Pro přehlednost a jednoznačnost termínů v textu je nutné vymezení základních pojmů, se kterými se bude v práci nakládat. Jejich jednoznačný význam v případě typů výroby v souvislosti s manufakturní produkcí nebývá někdy dosti zřejmý a jejich obsah se může prolínat, především z důvodu různého obsahu pojmů při klasifikaci zaměstnání v minulosti.32 „Výroba je definována jako proces, v němž lidé spojení určitými výrobními vztahy vytvářejí materiální statky. Výroba má společenský charakter, rozvíjí se a zdokonaluje, je podmíněna historicky. […] Předmětem etnografického studia je zbožní malovýroba označovaná nejčastěji termínem lidová výroba.“33 Pojem rukodělná výroba je dnes etnology obvykle řazen do kategorie zaměstnání spolu se zemědělstvím, lovem a transportem.34 Manufaktura je nejjednodušší formou průmyslové výroby. Je definována jako produkční podnik s více zaměstnanci, pracujícími na výrobě téhož produktu s malou dělbou práce. Vysoký je podíl ruční činnosti, možné je využití vodní nebo zvířecí síly. První manufaktury na území českých zemí jsou dokládány od 16. století v rámci šlechtického podnikání. Od 19. století probíhal zánik manufaktur nebo transformace v továrny.35 Továrna je výrobní provoz, kde jsou k produkci využité výrobní stroje poháněné moderními typy médií, tedy elektřinou, případně parními stroji. Lidský potenciál se omezuje na obsluhu strojního zařízení a operace, neproveditelné mechanizací.36
32
Martínek, Zdeněk: Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752– 1756. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska 3, c. d., s. 40–41. 33 Válka, Miroslav: Lidová výroba jako kulturní fenomén, c. d., s. 6. 34 Woitsch, Jiří: Málo známé kořeny klasifikace rukodělné výroby. Národopisný věstník XXI (63), 2004, s. 13–14. 35 Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 9–22; osk [Skalníková, Olga]: Továrna. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 3. svazek, c. d., s. 1065. 36 osk [Skalníková, Olga]: Manufaktura. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 529; vsch [Scheufler, Vladimír]: Výroba. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie
20
Rozptýlená
(decentralizovaná)
manufaktura
může
být
obecně
charakterizována jako výroba v rámci manufakturní i tovární zbožní produkce, avšak konaná obvykle v obytných prostorách domácích pracovníků s využitím případné jednoduché mechanizace, někdy vlastněné domácím pracovníkem nebo spíše zapůjčené manufakturou. Zde jsou prováděny většinou pouze dílčí operace. Finální operace se obvykle odehrává v centru37 manufaktury. Výrobce v této formě produkce ztrácí přímý kontakt s trhem, ten je tvořen prostředníkem – faktorem nebo přímo manufakturou. Také dělba práce je určovaná externě – podnikatelem nebo faktorem. Systém vztahu obchodníka/manufaktury s domácím výrobcem prostřednictvím faktora může být dále členěn na nákladnický nebo kupní systém nebo další podoby.38 Faktor je označován jako prostředník mezi domácím výrobcem a podnikatelem výroby, například manufakturou. Byl buď zaměstnancem podnikatele, nebo působil jako samostatný překupník. Faktor organizoval domácí práci a působil také jako dopravce.39 Nákladnický systém je pro svůj plynulý přechod k rozptýlené manufaktuře nelehce přesně vymezitelný. Je charakterizován jako podnikání, při kterém obchodník (nákladník) poskytuje na vlastní náklad domácímu výrobci, pracujícímu na svém pracovním prostředku, surovinu nebo zálohu na nákup suroviny. Osobně, nebo prostřednictvím faktora poté obchodník od výrobce odebírá tovar a vyplácí mzdu za práci.40
Čech, Moravy a Slezska, 3. svazek, c. d., s. 1168–1169; Martínek, Zdeněk: Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752–1756. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska 3, c. d., s. 40–41. 37 Jedná se tedy o typ smíšené manufaktury, kdy jsou úkony prováděny v domácnostech i na centrálním pracovišti. 38 osk [Skalníková, Olga]: Manufaktura. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 529; vsch [Scheufler, Vladimír]: Výroba. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 3. Svazek, c. d., s. 1168–1169; jsn [Setinský, Jiří]: Nákladnický systém. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. Svazek, c. d., s. 592–593; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 99. 39 vsch [Scheufler, Vladimír]: Faktor. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 206.; jsn [Setinský, Jiří]: Nákladnický systém. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 592–593; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., 9–10. 40 Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 99; jsn [Setinský, Jiří]: Nákladnický systém. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 592–593.
21
Kupní systém je charakteristický tím, že domácí výrobce si kupuje suroviny od obchodníka za své finanční prostředky (nebo za úvěr) a hotový výrobek obchodníkovi prodává nebo splácí dluh za úvěr.41 Industrializace (zprůmyslňování) je chápána jako období formování průmyslu z předprůmyslových, manufakturních forem nebo tradičního, především agrárního, prostředí k průmyslové civilizaci, jejímž znakem je tovární velkovýroba a s ní související uspořádání společnosti. V Českých zemích probíhala industrializace od konce 18. století s gradací v století 19. a vyvrcholením ve 20. století a pokračováním do současnosti jako všeobecná proměna staré agrární společnosti v moderní společnost konzumní. Uvažováno je také označení současnosti jako doby postindustriální či postmoderní.42 Průmyslová revoluce je pojem někdy obsahově ztotožňovaný s industrializací, avšak označitelný jako užší časové vymezení industrializace. V tomto užším úseku několika desetiletí je pojem chápán jako rychlá a dynamická proměna určité oblasti ve prospěch první průmyslové výroby a s tím spojených společenských změn.43
2.2 Vývoj zájmu o rukodělnou a průmyslovou výrobu v české etnologii Neurčité vymezení pojmu rukodělná výroba v počátcích národopisného bádání a s tím spojené hranice jejího obsahu ovlivnily vývoj zájmu oboru o tuto problematiku. Rukodělné tradice zděděné po předcích stály v očích mnohých národopisců i jiných zájemců či inspirátorů lidovou kulturou na konci 19. století často v opozici vůči odosobňující se průmyslové produkci. V některých jiných vlastenecky laděných národopisných myšlenkách naopak figurovala rukodělná výroba spolu s tovární produkcí jako reprezentanti úspěchů a prolnutí tradic a pokroku českých zemí. Zájem o zvláštnosti průmyslu a snahu o komplexní dokumentaci lidové kultury dokládá kritika nepřítomnosti materiálu z dělnického prostředí v plánované prezentaci dělnictva pro Národopisnou výstavu českoslovanskou iniciovaná Janem Jakubcem, Otakarem 41
jsn [Setinský, Jiří]: Nákladnický systém. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 592–593. 42 Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí, c. d., s. 9; Myška, Milan: Protoindustrializace, c. d., s. 762 aj. 43 Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí, c. d., s. 9–12; Myška, Milan: Průmyslová revoluce z perspektivy historiografie 70. a 80. let, c. d., s. 534; zu [Uherek, Zdeněk]: Industriální společnost. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 317.
22
Hostinským či Františkem Adolfem Šubertem. S vývojem bádání a uvědoměním si mnohotvárnosti vlivů na život měst a venkova v době industrializace se až s časovým odstupem začaly hranice pojmu rukodělná výroba rozšiřovat i ve prospěch netradičních podob dělnické produkce, včetně teoretického a metodologického zájmu o výrobu obecně.44 Zvýšený zájem o lidovou kulturu v 1. polovině 90. let 19. století přineslo dění kolem Národopisné výstavy Českoslovanské. V reprezentativním průvodci a katalogu výstavy jsou informace o rukodělné výrobě začleněny do kapitoly Zaměstnání lidu. Hlavní důraz je kladen na zemědělství, ale spolu s dalšími zaměstnáními jsou uvedeny i rukodělné činnosti, buď prezentované přímo na Národopisné výstavě, nebo dosud provozované v tradičním prostředí. Nezanedbatelná byla také snaha o dokumentaci dělnictva v tomto období. Především z politických důvodů nebyla prezentace této specifické vrstvy realizována, což si následně vysloužilo kritiku za přílišný idealizmus a opomíjení historické skutečnosti.45 Na činnost kolem Národopisné výstavy reagoval dva roky po výstavě Emanuel Kovář v článku Národopis a úkoly Národopisné společnosti českoslovanské, kde se snažil vymezit budoucí cíle národopisného bádání. V souvislosti s prezentací obživy na Národopisné výstavě si postesknul: „Bohužel i sama NVČ. skýtala nám obraz lidu v jeho svátečním šatě slavnostních chvílích a málo předvedla lid v šatě robotním při namáhavé práci. A právě každodenní, stálá lopota, denní život všední jest ten nejcharakterističtější, nejdůležitější.“46 Emanuel Kovář také kromě zájmu o různé formy domácké výroby a živnosti nabádal k neopomenutí průmyslu a městského způsobu života.47 Karel Chotek se snažil v souvislosti s aktualizací cílů Národopisné společnosti českoslovanské v roce 1914 zdůraznit a aktualizovat Kovářovu koncepci. Při plošném studiu
tradičního
způsobu
života
jednotlivých
lokalit
doporučoval,
kromě
nejobšírnějšího zaměstnání – zemědělství, reflektovat četné druhy domácího zaměstnání a průmyslu a dřevní průmysl, jmenovitě tesařství, sekernictví, sedlářství, hračkářství, 44
Scheufler, Vladimír: Výroba. In: Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura, c. d., s. 56–57; osk [Skalníková, Olga]: Etnografie dělnictva. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 193–194. 45 Brouček, Stanislav: Pokusy o studium způsobu života českého dělnictva v počáteční fázi příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou v letech 1891–1893. Etnografie dělnictva 11. Praha 1978, s. 32– 65; Skalníková, Olga: Národopisná výstava českoslovanská a dělnictvo. Český lid 42, 1955, s. 3–8. 46 Kovář, Emanuel: Národopis a úkoly Národopisné společnosti Českoslovanské, c. d., s. 10. 47 Kafka, Josef: Zaměstnání lidu. In: Kafka, Josef (ed.): Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor, 1895, s. 207-214; Kovář, Emanuel: Národopis a úkoly Národopisné společnosti Českoslovanské, c. d., s. 11–12.
23
dýmkařství, perleťářství, broušení kamenů nebo síťkování. Dále upozornil na nutnost zjištění vlivu průmyslu na tradiční lidové prostředí z hlediska přesunů obyvatelstva za prací a za důležitou označil úvahu nad původem rukodělných činností.48 V dílech tohoto období se setkáváme s užitím pojmu lidový průmysl jako rozšířená domácí produkce určitého zboží paralelně s pojmem průmysl jako tovární výroba.49 Vývoji oblasti zájmu národopisu odpovídají i proměny pojmu lidová rukodělná výroba, jejíž obsah se měnil spolu s proměnou pojmu lid. V počátcích národopisného bádání se kladl romanticky podmíněný důraz především na estetické hodnoty lidové tvorby a zajímavé podoby obživy v rázovitém prostředí. Komplexní analýza výrobních, ekonomických a sociálních aspektů byla minimální.50 Příručka lidopisného pracovníka vypracovaná Drahomírou Stránskou obsahuje v kapitole Zaměstnání obyvatelstva pojednání o domácké práci, řemeslech, a také průmyslu, zde už v chápání tovární průmyslové produkce. Autorka zdůraznila nutnost vnímání technické i sociální stránky výroby.51 Avšak ještě v další odborné národopisné literatuře 2. čtvrtiny 20. století se setkáváme se značným zestručněním teorie o podobách řemeslné a domácí výroby.52 Předpoklady pro vývoj etnologického bádání ve 2. polovině 20. století v souvislosti se zájmem o lidovou výrobu iniciovalo starší obecné kulturně-osvětové dění v Evropě. Identifikace mnoha států v moderní evropské společnosti se v období po 1. světové válce stále více orientovala na své rukodělné tradice, jakož kulturní dědictví národa. To se výrazněji prosazovalo od 30. let 20. století, kdy vznikaly dokumentační i výrobní instituce s cílem uvedený fenomén uchovat. S prodlevami zapříčiněnými 2. světovou válkou vniklo v Československu po roce 1945 tzv. Ústředí lidové umělecké výroby – ÚLUV. Iniciativou zakladatelské generace ÚLUV, ekonoma Theodora 48
Chotek, Karel: Program soupisu národopisného. Praha, 1914; Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1936, s. 53–56. 49 Kafka, Josef: Zaměstnání lidu. In: Kafka, Josef (ed.): Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895, c. d., s. 213; jako odvětví dřevařského průmyslu je zde uvedeno hubkařství valašské – hotovení zapalovacího práchna a výroba klobouků. Na s. 207 je jmenován mohutný novověký rozvoj průmyslu v zemích našich, stále převyšovaný obživou plynoucí ze zemědělské půdy; Drápala, Daniel: „Domácký průmysl“ Moravy na přelomu 19. a 20. století – dobová reflexe tradiční rukodělné výroby a jejího ekonomického potenciálu v lokálním společenství. [Etnologické rozpravy 2013, článek v tisku]. 50 Jančář, Josef: Rukodělná výroba. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 6, 65. 51 Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka, c. d., s. 53–56. 52 Chotek, Karel: Zaměstnání. In: Horák, Jiří (ed.): Československá vlastivěda. Národopis, c. d., s. 257– 258; zde je zmínka také o moderních podobách zaměstnání (např. automontérství). Avšak o proměnách venkovského prostředí v době industrializace není zmínka. Tomu věnovány části Vzrůst měst (urbanisace) a vylidňování venkova v období industrializace a Povolání obyvatelstva, industrializace ve zvláštní kapitole: Boháč, Antonín: Obyvatelstvo v Československé republice. In: Horák, Jiří (ed.): Československá vlastivěda. Národopis, c. d., s. 1–96.
24
Pistoriuse a architektů Jana Emila Kouly, Pavla Janáka, Vladimíra Boučka a dalších, ovlivněných moderními evropskými proudy, se v této organizaci začali sdružovat jednotliví výrobci i dříve fungující výrobní družstva. ÚLUV se stal odbornou teoreticko-praktickou základnou se spoluprácí umělců a etnografů pro zachování rukodělné výroby a její adaptaci na tehdejší současnost. Uvedený princip funkce této instituce byl nosný s proměnlivou převahou jednotlivých složek až do zániku ÚLUV při organizačně-politických proměnách v 90. letech 20. století.53 Se změnou politického režimu v Československé republice v polovině 20. století se částečně proměnila i specializace národopisu. Zůstávala tradiční témata, avšak více se zaměřením na současnost nebo nedávnou minulost rovněž ovlivněná politickými a společenskými transformacemi.54 Od tohoto období se v Československu začala generovat specifická forma urbánní etnografie a s větším zaujetím se profilovala také související etnografie dělnictva.55 53
Bouček, Vladimír: Minulost a přítomnost lidové výroby v Gottwaldovském kraji. Gottwaldov: Krajské muzeum, 1957; Bouček, Vladimír: O tradiční lidové výrobě a veřejné péči o ni. Věci a lidé 3, 1951, s. 289–320; Bouček, Vladimír: Rukodělná práce v moderní hmotné kultuře. Umění a řemesla 1, 1959, s. 4–9; rj [Jeřábek, Richard]: Lidová umělecká výroba. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 490; Jančář, Josef: Rukodělná výroba. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 76– 78; Jančář, Josef: Lidová výroba a její vývojové proměny. Slovenský národopis 29, 1981, s. 117; Magulová, Iva: K činnosti Zemského ústavu pro zvelebování živností pro zemi Moravu v Brně. Národopisná revue 15, 2005, s. 29–34; Aktivitám Ústředí lidové umělecké výroby se věnuje Národopisná revue 3/2008 s příspěvky: Žižková, Lenka: Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a Ústředí lidové umělecké výroby. Národopisná revue 18, 2008, s. 127–134; Křížová, Alena: Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby. Tamtéž, s. 135–146; Drápala, Daniel: Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka. Tamtéž, s. 147–158; Jančář, Josef: Dokumentace Ústředí lidové umělecké výroby a její pokračování. Tamtéž, s. 159–163. 54 Například v rámci folkloristiky zájem o příběhy z působení partyzánského hnutí či studium združstevněného venkova: Michálek, Ján: K štúdiu ľudovej kultúry na slovensko-moravskom pomezí. In: Langer, Jiří (ed.): Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře, c. d., s. 9–17; Frolec, Václav (ed.): Jihomoravská družstevní vesnice. Etnografická charakteristika. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1989; viz osk [Skalníková, Olga]: Etnografie dělnictva. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 193–194; obecná stať k problematice etnografického bádání v polovině 20. století například Kunz, Ludvík: Úkoly národopisného musejnictví. Brno: Moravské museum, 1949; Válka, Miroslav (ed.): Almanach k 60. výročí Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. 1945–2005. Brno: Masarykova univerzita, Ústav evropské etnologie, 2005. 55 zu [Uherek, Zdeněk]: Urbánní antropologie. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 1092–1093; osk [Skalníková, Olga]: Etnografie dělnictva. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. svazek, c. d., s. 193–194; Zájem o národopisné specifiky městského prostředí byl patrný od 50. let 20. století, kdy souvisel kromě sledování zanikajících městských struktur především s výzkumem kultury dělnictva. Z této specializace bádání vznikly například monografie Skalníková, Olga: Kladensko. Život a kultura lidu v průmyslové oblasti. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1959; Fojtík, Karel – Sirovátka, Oldřich: Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru. Praha: Československá akademie věd, 1961; Klímová, Dagmar. Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848–1939. Praha: Academia, 1981; o teorii a průběhu výzkumů například Ske [Skalníková, Olga]: Schůze komise pro výzkum průmyslové oblasti. Radostná země 11, 1961, s. 56–57 nebo Karbusický, Vladimír: Porada
25
Brzy po politickém převratu v roce 1989 vznikly ještě další výstupy předchozího bádání.56 Zájem etnologie, vycházející z potřeby nutné dokumentace mizejících reziduí tradiční obživy, se však v tomto období obracel především k tradičním způsobům rukodělné výroby.57
2.3 Národopisné klasifikace rukodělné výroby V prvopočátcích národopisného bádání o rukodělné výrobě nebylo logicky nutné pro shromažďované zmínky o jednotlivých tvorbách tvořit klasifikace. Pro charakteristiku produkce postačovalo označení řemeslo či výroba s adjektivem vyjadřujícím lidovost, tradičnost. Snahy o členění byly během 19. století podstatné především pro úřední evidenci a přehledy zaměstnání.58 Důkladnější národopisné poznání postupně reflektovalo variabilitu a rozmanitost lidové výroby. V literatuře z přelomu 19. a 20. století se setkáváme pouze s prvními náznaky klasifikace v souvislosti se zájmem o lidovou kulturu.59 V kapitole Zaměstnání lidu od Josefa Kafky v reprezentativním katalogu Národopisné výstavy Českoslovanské užil autor termínu řemesla a odvětví průmyslová.60 V případě Valašska tvůrce této stati uvažoval také nad základním dělením produkce jen pro vlastní využití usedlosti a naopak nadprodukce určené k prodeji. Tradičním náhledem dodal, že valašská venkovská komunita byla naprosto soběstačná, žádné suroviny k výrobě se nedovážely. Ve výčtu lidových rukodělných výrob zde bylo uvedeno i například hotovení dřevěného drátu do sirkáren, nebo výroba dřevěných žaluzií, čili oborů vzniklých manufakturní o průzkumu průmyslových oblastí. Radostná země 10, 1960, s. 30; například také Arnošt Kubeša zahrnul pod název svého článku jak zástupce vyloženě tradičních zaměstnání, tak průmyslové produkce (již v dobovém duchu) viz Kubeša, Arnošt: Dělnické písně na Valašsku. Valašsko 8, 1959–1961, s. 18–28. 56 Salner, Peter: Taká bola Bratislava. Bratislava: Veda, 1991; Sirovátka, Oldřich a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a životě lidí v Brně a okolí. Brno: Doplněk, 1993. 57 Tradičními způsoby obživy se zabývá např. Jarošová, Barbora – Liďák, Petr – Michalička, Václav: Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko, c. d.; spíše výjimkami se jeví díla: Martínek, Zdeněk: Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752–1756, c. d.; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d. 58 Např. Riegl, Alois: Volkskunst, Hausfleiss und Hausindustrie. Berlin: G. Siemens, 1894; o vývoji bádání o domácké výrobě a klasifikaci rukodělné výroby: Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d., s. 11–12; Válka, Miroslav: Lidová výroba jako kulturní fenomén, c. d., s. 6–8; Drápala, Daniel: „Domácký průmysl“ Moravy na přelomu 19. a 20. století – dobová reflexe tradiční rukodělné výroby a jejího ekonomického potenciálu v lokálním společenství, c. d. 59 Například Riegl, Alois: Volkskunst, Hausfleiss und Hausindustrie. Berlin: G. Siemens, 1894; o vývoji bádání o domácké výrobě a klasifikaci rukodělné výroby: Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d., s. 11–12; Válka, Miroslav: Lidová výroba jako kulturní fenomén, c. d., s. 6–8. 60 „Průmyslová“ v chápání tovární i domácí produkce, viz výše.
26
a průmyslovou poptávkou. Moderní průmyslová výroba má v katalogu vlastní kapitolu, ve které k využití potenciálu domácích výrobců není přihlédnuto.61 Emanuel Kovář klasifikoval výrobu dle jejích vývojových etap. Domáckým průmyslem označil vlastní produkci výrobků pro potřebu usedlosti, přičemž vynikající pracovníci podle tohoto autora využívali svůj um prodejem nadprodukce pro širší trh. V případě některých oblastí si Emanuel Kovář také povšimnul charakteristických oborů domácí výroby. Všechny uvedené druhy obživy začaly být omezovány strojovou a tovární výrobou, kterou autor označil taktéž za obor zájmu stejně jako živnostensky provozovaná řemesla.62 V časopiseckých pracích z přelomu 19. a 20. století, nejsou náznaky členění příliš patrné. Autoři se v tomto období zabývali obvykle samostatně jednotlivými obory výroby, nikoli sumarizací problematiky.63 Například František Kretz uvedl východisko hrnčířství v podomáckém průmyslu, který se začal provozovat „po továrnicku“ díky dostatku „výborného materiálu a zručného lidu.“64 Karel Chotek v Programu soupisu národopisného rovněž formy rukodělné práce příliš nediferencoval. V pojmu „domácí zaměstnání a průmysl“ rozlišil pouze řemesla domácí a vesnická řemesla od městských řemesel důležitých pro národopis jako sedlářství, hrnčířství, kamnářství. Zde je tedy patrný náznak odlišování profesionální výroby od domácí řemeslné nadprodukce.65 V citované Příručce lidopisného pracovníka z meziválečného období vydělila autorka Drahomíra Stránská domácí práce pro vlastní potřebu od produkce na výdělek a podotkla možnost celodenního provádění určité činnosti nebo pouze podobu doplňkového zaměstnání. Dále vymezila profesionální řemesla a zvlášť „podniky průmyslového rázu, kde se uplatnila v práci individualita lidu“ (drobné sklárny, hamry, slévárny, rukodělné tkalcovny aj.), ale také další průmysl mající význam pro život lidu. Konkrétně však možnost domácích prací začleněných do průmyslové produkce 61
Kafka, Josef: Zaměstnání lidu. In: Kafka, Josef (ed.): Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895, c. d., s. 207–214; [V. A.]: Moderní průmysl. In: Kafka, Josef (ed.): Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895, c. d., s. 501–502; O sirkařství a výrobě dřevěného drátu například: Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 97, 114–119. 62 Kovář, Emanuel: Národopis a úkoly Národopisné společnosti Českoslovanské, c. d., s. 11–12. 63 Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. I. O kamenářství v Poličné. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 3, 1899, s. 23–25; Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. II. Dýmky a obušky. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 4, 1899, s. 62–65, 68; Prostějovský, František: Křivačkářství. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 9, 1901, s. 6–7. 64 Kretz, František: Zaniklé továrny keramické na Moravě. Český lid 9, 1900, s. 181. 65 Chotek, Karel: Program soupisu národopisného, c. d., s. 11–13.
27
neuvedla.66 Teoretické pojednání Drahomíry Stránské tak můžeme považovat za přelomové v konkrétním vnímání diferenciace rukodělné výroby, kdy navíc připustila průmyslovou produkci s vlivem na lidové prostředí a navíc nabádala ke sledování technických i sociálních aspektů výroby. Přesto se při již komplexnějším národopisném bádání ve 2. čtvrtině 20. století i později v podstatě stále vystačilo s členěním materiálovým
při
respektování
vývojových
etap
rukodělné
výroby.67 Různě
modifikovaná klasifikace dle zpracovávaného materiálu se využívá také do dnešní doby.68 Podstatný přínos vymezení pojmu lidová rukodělná výroby vykonal Vladimír Scheufler. Nejenže vymezil znaky a definoval obsah tohoto pojmu, ale také pro národopisné studium uplatnil ekonomicko-právní klasifikaci. Jeho členění vychází z teoretických základů německé ekonomie a hospodářské historie, především z prací Karla Büchera.69 Na rozdíl od třídění dle zpracovávaného materiálu staví Bücherova klasifikace na vztahu výrobního odvětví k trhu. Vladimír Scheufler70 systematizoval rukodělnou výrobu dle uvedených východisek: Řemeslná výroba – profesionální specializovaná výroba, v původních formách na základě institucionalizace Domácká výroba – malovýroba většinou bez právního zajištění, úzce specializovaná, zpravidla organizovaná externě – gestorem Domácí výroba – pro vlastní potřebu Domácký průmysl – místně koncentrovaná domácká výroba
66
Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka, c. d., s. 53–56. Chotek, Karel: Zaměstnání. In: Horák, Jiří (ed.): Československá vlastivěda. Národopis, c. d., s. 257– 258; zde je provedeno stručně materiálové členění výrob s respektováním jejich základních vývojových fází; Bečák, Jan, Rudolf: Lidové umění na Hané. Velký Týnec: [vlastním nákladem], 1941; v této monografii už z podstaty názvu vyplývá důraz na umělecké hodnoty rukodělné výroby v kapitole „Zlidovělá řemesla“. Vesnické prostředí je zde odlišováno od městského, s. 348; autor vlastivědněhistorického příspěvku Dušek, Bedřich: O řemeslech v našem kraji. Záhorská kronika 14, 1931–1932, s. 1–4, uvažoval o domácí výrobě pouze jako o středověkém předpokladu profesionální cechovní řemeslné výroby. 68 Woitsch, Jiří: Málo známé kořeny klasifikace rukodělné výroby. Národopisný věstník XXI (63), 2004, s. 15. I materiálová (surovinová) klasifikace vycházela ze starších ekonomických systémů členění výrob, viz níže; Další díla užívající materiálové členění: Janotka, Miroslav – Linhart, Karel: Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984; Janotka, Miroslav – Linhart, Karel: Řemesla našich předků. Praha: Svoboda, 1987; Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum jihovýchodní Moravy, 2005; Jančář, Josef: Rukodělná výroba. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., aj. 69 Woitsch, Jiří: Málo známé kořeny klasifikace rukodělné výroby, c. d., s. 13–14, 17–18. 70 Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., 8–10; náznaky klasifikace jsou známé i z dřívější práce Vladimíra Scheuflera, viz Langer, Jiří: Počátky podomácké výroby na Uherskobrodských kopanicích (ve druhé polovině 19. století). Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1962, s. 24, 26. 67
28
Při komplexním vývojovém členění lidové výroby si Vladimír Scheufler dobře uvědomoval důležitost vnímání vlivu industrializace přinášející v některých oblastech také ne zcela tradiční podoby produkce při využití přítomného lidského potenciálu a dostupných přírodních surovin. Proto nemarginalizoval domáckou výrobu jen na prodej přebytků, vyrobených v domácnosti a sezónní zbožní produkci, ale zahrnul zde také „pravidelnou výrobu zboží pro zprostředkovatele či objednavatele z dodaných surovin někdy půjčenými, někdy vlastními pracovními nástroji, podléhající dobovým právním normám.“71 Ve svém Etnografickém atlasu o domácké výrobě v českých zemích, zahrnul autor nejrůznější specializace vzniklé a prováděné v lidovém prostředí i další produkce, na které měl vliv průmysl včetně těch, jejichž rozšíření bylo přímo průmyslovou produkcí iniciováno. V tomto díle definoval domáckou výrobu jako „rukodělnou zbožní malovýrobu bez právního zajištění, jednoznačně specializovanou, organizovanou většinou gestorem výroby nebo na gestoru závislými mezičlánky a provozovanou doma, tj. v obytných prostorách za pomoci rodinných příslušníků.“72 Při nepublikovaném podrobnějším členění studovaného fenoménu odlišoval Vladimír Scheufler domáckou výrobu, jakožto výrobu z vlastních zdrojů pro trh od domácí práce, vyznačující se výrobou z dodaných surovin pro faktora nebo gestora za mzdu nebo naturálie. Za specifický bod jím mohla být považována námezdní práce za mzdu, obvykle mimo domácnost.73 Ve starším rozboru charakteristických znaků lidové výroby provedeným Vladimírem Scheuflerem je jako podstatný bod uvedeno „sepětí výrobce s materiálem, s jeho přirozenými vlastnostmi a s funkcí výrobku.“74 Tento znak je v případě uměle zavedených výrob v době industrializace relevantní jen v případě vědomého využití materiálových a technologických principů iniciátorem výroby. Například při pouhém využití surovinového potenciálu gestorem (případ výroby nábytku) není platnost výše uvedeného pravidla zaručena.75 Je naprosto logické, že v dobových horizontech zájmu národopisců bylo těžiště členění především ve zmíněných intencích. Již Karl Bücher jakož i další ekonomové 71
Scheufler, Vladimír: Výroba. In: Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura, c. d., s. 55–58. 72 Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d. 73 Woitsch, Jiří: Málo známé kořeny klasifikace rukodělné výroby, c. d., s. 18. 74 Scheufler, Vladimír: Výroba. In: Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura, c. d., s. 56–57. 75 Scheufler, Vladimír: Výroba. In: Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura, c. d., s. 56; zde autor uvádí možnost zavedení různých nových domáckých výrob, které využívaly místních levných surovin netradičním způsobem.
29
a historikové v 19. století nakládali jako se samostatnými body této diferenciace s tovární produkcí a domácím průmyslem, zvaným skladní systém – skladnictví. To obecně Karl Bücher charakterizoval jako práci z dodaných surovin mimo provozovnu při manufaktuře či továrně, kdy jsou velkým množstvím pracovníků vyráběny velké objemy výrobků pro široký trh.76 V tomto případě už je však patrné narušení pomyslné hranice pojmu malovýroba, užívaného národopisci. Dle úvah Vladimíra Scheuflera můžeme použít termín „rukodělná velkovýroba“ prováděná v podstatě při formě rozptýlené manufakturní výroby.77 V národopisném studiu další často užívané členění typů výroby bylo vytvořeno Josefem Jančářem na základě starších klasifikací s předpokladem pojmu lidová výroba. Specifickým způsobem uvažoval o této problematice již v polovině 20. století Karel Langer.78 Definici a dělení produkce s omezujícím adjektivem „lidová“ provedl v roce 1957 Vladimír Bouček:79 Domácká práce nebo domácká výroba – pro vlastní potřebu Domácká výroba zboží – pro trh, založená na předchozím stupni výroby Lidové řemeslo – plynoucí z předchozích stupňů, profesionálně prováděné Lidové řemeslo přenesené a přizpůsobené – řemeslo zlidovělé Josef Jančář později dělil okruhy rukodělné výroby rovněž na základě historického vývoje: Práce pro vlastní potřebu – domácká práce – výroba pro vlastní potřebu Podomácká výroba – výroba pro vlastní potřebu s cíleně vyrobeným přebytkem k distribuci Řemeslná výroba – profesionální výroba na základě vzdělání a zařazení do organizační struktury Lidová umělecká výroba – nová organizovaná forma výroby, ovlivnění tradiční kulturou s využitím v nových souvislostech 76
Bücher, Karl: Vznik národního hospodářství. Šest přednášek. Praha: Jan Leichter, 1897, s. 69–100. Scheufler, Vladimír: Co je a co není řemeslo. Umění a řemesla 1971, s. 49. 78 Na příkladu dřeva provedl Karel Langer zajímavou klasifikaci. Základem bylo vývojové členění od domácí výroby přes výrobu jako doplňkovou obživu až k hlavnímu zaměstnání. V souvislosti s rozšiřováním produkce a vnějším ovlivňováním výrobce uvažuje autor nad postupným úpadkem hodnoty zpracování rukodělných výrobků, viz Langer, Karel: Dřevo v domácké a lidové výrobě. Věci a lidé 2, 1949–1950, s. 364–372. 79 Bouček, Vladimír: Minulost a přítomnost lidové výroby v Gottwaldovském kraji. Gottwaldov: Krajské muzeum, 1957, s. 8. Na předchozí straně také autor definoval tradiční lidovou výrobu jako „takovou výrobní činnost, kterou lid podniká pro sebe po rozumu předků, a v níž jeho vrozené i zděděné schopnosti vyrábět tvořivě, užitečně a typicky pro kmen, oblast až místo přicházejí bezprostředně a harmonicky k platnosti; nebo takovou výrobu jinou, v které znaky výše zmíněné vlivem okolností, prostředí a sklonů výrobce převládají.“ 77
30
Ač si Josef Jančář dobře uvědomoval důležitost vlivu některých tradičních rukodělných výrob na počátky průmyslu a naopak také složitost industriálních vlivů na tradiční produkci, do svého členění podle starších východisek zahrnul pouze oblasti výroby přímo spjaté s adjektivy „lidová“ nebo „tradiční“, jejich obsahů a teoretických mezí, charakteristických malovýrobní produkcí.80 S etnografickou klasifikací Josefa Jančáře polemizoval například historik Ladislav Baletka, podle něhož je právě domácí vyplétání součástí nábytku pro továrny na Vsetínsku do národopisných mezí vypracovaných Josefem Jančářem nelehce zařaditelné, přestože na tradiční kulturu Valašska mělo podstatný vliv.81 Také pochopitelné zaujetí či snad omezení národopisu na malovýrobní proces přináší při bádání problémy. Už samo vymezení malovýroby není příliš určité právě v případě uvažovaného rozsáhlého období zapojování různých podob domácí výroby do průmyslové produkce nebo uměle iniciované tvorby výrob nových. V etnologii mohl a může být význam „tradiční lidové kultury“ v některých oblastech přeceňován a idealizován na úkor nově budovaných vztahů průmyslového podnikání.82 S uvedenou důležitostí vlivu nových výrobních vztahů pracovali také další národopisci, například Jiří Langer nebo Vlasta Svobodová.83 Oprostíme-li se tedy od uvedených omezujících adjektiv a uplatníme pojem rukodělná výroba, lze do oblasti etnologického studia zahrnout i formy spjaté a vyloženě plynoucí z novodobých průmyslových vztahů. Za terminologicky nosnou kategorizaci výroby můžeme tudíž považovat onu vypracovanou Vladimírem Scheuflerem rozšířenou o jeho nepublikované úvahy, kde zcela respektuje vliv nových průmyslových forem výroby na tradiční lidové prostředí. Pro přehlednost v případě tohoto textu tedy použijeme termínů „průmyslová domácí práce“ a „domácí dělníci“.
80
Jančář, Josef: Rukodělná výroba. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 61; Jančář, Josef: Lidová výroba a její vývojové proměny, c. d., s. 112–122. 81 Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 57. 82 Tamtéž, s. 57; Skalníková, Olga: Kladensko. Život a kultura lidu v průmyslové oblasti, c. d., s. 7–9; Fojtík, Karel – Sirovátka, Oldřich: Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru, c. d., s. 9–12. 83 Langer, Jiří: K problémům vztahů lidové výroby k tradičnímu zemědělskému prostředí. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 279–282; Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě, c. d., s. 91–105; autorka zde uvádí možnost kontinuity původní lidové výroby s manufakturní produkcí, což však není nutným pravidlem při vnikání nových manufakturních podniků a továren, dokumentuje také oboustranný vliv lidové kultury a průmyslové výroby.
31
3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉ OBLASTI Zvolené teritorium není odvozeno od žádného z historicky se vyvíjejících správních celků a také se nepojí s konkrétním etnografickým regionem. Rozšíření zkoumaného fenoménu vycházelo primárně z umělého výběru lokalit v závislosti na surovinových zdrojích – lesích Hostýnských vrchů a tranzitní dostupnosti, hlavních předpokladů vhodných k výrobě ohýbaného nábytku. V roce 1857 byla uvedena do provozu továrna Bratří Thonetů v Bystřici pod Hostýnem a od roku 1890 také produkce nábytku Jakob a Josef Kohn v Holešově, obě provozovny navíc s dalšími filiálními výrobnami vznikajícími v mnoha okolních lokalitách, které však ve většině případů zanikly obvykle během neblahé ekonomické situace během, nebo po 1. světové válce. Tato místa tvořila přirozená centra produkce a vyplývaly z nich také komunikačně-výrobní vztahy domácích pracovníků, kteří byli vhodným potenciálem pro konání výrobních operací, proveditelných v domácnosti s jednoduchým technickým zařízením, navíc bez předchozí praxe, či dlouhodobého zaškolování.84 Vladimír Scheufler uvedl souhrnně lokality v Pobeskydí a na Těšínsku, jejichž obyvatelé se v poslední čtvrtině 19. století zabývali v domácnostech různými výrobními operacemi pro výrobu ohýbaného nábytku. Vyjmeme-li výrobu na Těšínsku, Rožnovsku a Vsetínsku, zbývá rozlehlé teritorium přiléhající k severozápadní části Hostýnských vrchů s továrnami nebo menšími provozy v Bystřici pod Hostýnem, Komárně, Všechovicích, Prusinovicích, Holešově, Kostelci u Holešova, Dobroticích, Hranicích a Kelči.85 K těmto centrům, kde byla domácí výroba rovněž rozšířená, vztahoval Vladimír Scheufler další lokality domácího dělnictví – Hluzov, Černotín, Skalička, Horní a Dolní Těšice, Babice, Provodovice, Horní Újezd, Loukov, Osíčko, Podhradní Lhota, Rajnochovice, Mrlínek, Chvalčov, Rusava, Brusné, Slavkov pod Hostýnem, Chomýž, Jankovice, Žopy, Přílepy, Martinice, Horní Lapač, Žeranovice, Zahnašovice, Třebětice, Rymice, Tučapy, Bořenovice, Roštění, Pacetluky a Němčice.86 Jedná se tedy o prostor náležící k různým národopisným regionům, avšak v podstatě obdobný původní obživou obyvatelstva a charakterem krajiny podhůří Hostýnských vrchů, s výjimečností obcí ležících bezprostředně v Hostýnských vrších. 84
Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 133, 136. 85 Přičemž nutno připomenout že filiální provozovny vsetínské firmy Kohn v Kelči a Valašském Meziříčí – Krásně byly v provozu dříve, než vznikla nová Kohnova továrna v Holešově. 86 Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 49–50.
32
Uvedené teritorium bylo rovněž rozložené v několika tehdejších správních celcích. Obecně lze zkoumanou oblast označit jako severozápadní podhůří Hostýnských vrchů. Podrobnější sondy do vývoje zaměstnanosti v lokalitách jsou provedeny v obci Komárno, místa s filiální výrobnou firmy Thonet, dále do obce Provodovice, kde byla možnost docházení dělníků do filiálek v sousedních Všechovicích. Blízko města Kelče, známého rozšířeným domácím dělnictvím, ležící Komárovice jsou rovněž podrobeny podrobnější sondě, stejně jako obec Police, kde je neurčitě doložena filiálka pouze krátký čas.
3.1 Sídelní vývoj a správní příslušnost Širší oblast zkoumaného teritoria se rozkládá na ploše styku několika historických osídlovacích fází. Podle archeologických nálezů byly však nížinné polohy, vhodné pro primitivní zemědělství, osídlovány již od období neolitu. Pro svou refugiální a strategickou funkci se staly později vyhledávanými i přilehlé vrcholky Hostýnských vrchů.87 Prostor mírné pahorkatiny blízce přiléhající úrodnému úvalu střední Moravy byl vyhledáván osadníky už před a především v období vnitřní kolonizace. O tehdejší přítomnosti některých obcí svědčí listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131, kde je jmenována například tehdejší osada Holešov, Tučapy, Pacetluky, Kladeruby, Choryně nebo Němetice. Ve 13. století jsou uváděny také později zaniklé Polom a Zubřice u Podhradní Lhoty a také Všechovice, Babice, Komárovice nebo Přílepy. Právě ve 2. polovině 13. století byla důležitá organizační a kolonizační činnost olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku. Další obce, například Osíčko, Provodovice, Kunovice, Lhota u Kelče a Police, přibývaly až do 15. století.88 Specifickými způsoby byly osídleny již během novověku obce Rajnochovice, Rusava nebo Lázy.89 I na konci 18. století vznikala další sídla nebo nové části obcí ekonomicky podmíněnou parcelací nevýnosných panských dvorů.90 87
Například Hostýn, Světlíkov, Kunovská Hůrka a další. Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 27–30; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 11; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 17–29; Láznička, Zdeněk: Vývoj osídlení Valašska, c. d., s. 102–109; V oblasti také mnoho obcí zaniklo především v období pozdního středověku, výjimkou je obec Símře zaniklá násilným vysídlením v době kolektivizace. Helcl, Roman: Osada musela zaniknout. Žili v ní jen kulaci, c. d., s. B1, B3. 89 Rajnochovice vznikly formou pozdní pasekářské kolonizace při pasteveckém hospodaření rodiny Rajnochů, oficiálně uznány na počátku 18. století. Obec Rusava vznikla pod názvem Rotálovice v 2. polovině 17. století, kdy Jan z Rottalu usadil za trest Valachy ze Vsetínského panství do míst již dříve 88
33
Období tzv. velké kolonizace ve 13. a 14. bylo, kromě uvedeného zakládání vesnic, důležité pro vnik městských center v oblasti buď vzešlých ze starších osad, nebo nově založených. Z konce 13. století známe zmínky o městech Holešově, Kelči Novém Městě91 a Valašském Meziříčí. V roce 1368 je připomínána jako městečko Bystřice pod Hostýnem a na konci středověku také Dřevohostice.92 Při aplikaci kritérií výrobně obchodní složky můžeme městské útvary v době feudalismu rozčlenit dle Vladimíra Scheuflera93 na několik skupin, kdy uvedené kategorie mohou mít navíc další konkrétní členění, odvislé od poměru jednotlivých specializací obživy: 1. Města a městečka s převahou řemeslně obchodní a poslužné složky, 2. města a městečka, kde tyto dvě složky jsou v rovnováze se složkou výrobně zemědělskou, 3. města a městečka s převahou výrobně zemědělské složky. Valašské Meziříčí bylo charakteristické převahou řemeslného zaměstnání obyvatel. Vlastnictví zemědělské půdy meziříčskými obyvateli bylo minimální. Navíc shledáváme přítomnost dalších významných prvků – od přelomu středověku a novověku bylo město obehnáno systémem hradeb a počet obytných domů vysoce převažoval městečka v okolí.94 Ještě větší řemeslně obchodní význam měla díky své poloze na důležité komunikační ose také další města na vnějším okraji teritoria – Lipník nad Bečvou a především Hranice na Moravě.95
řídce osídlených; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 112–115, 117–121; Štika, Jaroslav: Valaši a Valašsko. II. doplněné vydání. Rožnov pod Radhoštěm: Valašský muzejní a národopisný spolek, 2009, s. 118, 127–129; Rajnoch, Jindřich: Rajnochovice – průvodce minulostí a současností, c. d., s. 19, 20; obec Lázy vznikla z pasekářských usedlostí při panském dvoře v Loučce kolem poloviny 18. století; Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 129. 90 Například Splavisko u Komárna, Vrchovec u Polic nebo Horní Lapač, Karlovice a Franckovice, Chmelník u Rymic na Holešovsku. Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 131; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 19, 85; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 349–350; Podzimková, Jarmila: Historické mapy obcí a pozemkové úpravy v českých zemích, c. d., s. 17–18. 91 Diskutovanou otázkou je rovněž časové zařazení vzniku sídla na území pozdější Kelče. O tomto například Rolinc, Vladimír: Rané dějiny města Kelče, c. d. a další příspěvky autora; Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 28; Očenášek, Jaroslav: Historie starobylého města Kelče, c. d. 92 Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 30–31, 98; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 25–26, 53–54; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 69, 72. 93 Scheufler, Vladimír: Nástin klasifikace českých měst. In: Venkovské město, c. d., s. 14. 94 Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 30–31, 98. 95 Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 260 aj.; obchodní význam Lipníku nad Bečvou navíc vzrostl na sklonku feudalismu díky konečné stanici nedostavěné železnice Severní dráhy.
34
Naopak zemědělství bylo nejrozšířenějším zaměřením obyvatel v městě Holešově. I přes přítomnost řemeslných cechů a významu zdejších trhů a městského charakteru sídla (architektura, fortifikace) je možné město klasifikovat převahou výrobně zemědělské složky.96 Přesto je v případě Holešova nutné uvést také nezanedbatelnou samostatnou židovskou diasporu, která měla vliv na obchodní funkce města.97 Také v dalších městečkách v tomto teritoriu se ve feudálním období setkáváme s cechovní organizací řemeslné výroby. V případě Dřevohostic, Bystřice pod Hostýnem, Kelče a Krásna nad Bečvou však zemědělská výroba převažovala řemeslnou, proto je klasifikujeme jako spíše zemědělská městečka. Tomu odpovídala sama podoba zástavby, většinou dřevěných obytných domů s přiléhajícím zemědělským zázemím a ve vlastnictví obyvatel nechyběly ani zemědělské pozemky. U městečka Dřevohostic98 je nutné připomenutí jeho výrazné obchodní funkce během 18. století v zemědělském i textilním oboru. Při tvoření této klasifikace je však nutné uvědomění si proměnlivosti charakteristik v závislosti na nejrůznějších společensko-hospodářských změnách ovlivňujících uvedené členění.99 Spojováním drobných statků malých šlechticů, sídlících ve vesnických tvrzích, se od konce středověkou postupně konstituovala panství. V 1. polovině 19. století byla situace následující: Okolí Holešova se členilo na panství holešovské, v 17. a 18. století s významným rodem Rottalů. K holešovskému panství přiléhalo dominium prusinovské, rymické, lukovské a menší statek žeranovský a arcibiskupský statek kroměřížský. Obec Pacetluky byla závislá přímo na olomoucké kapitule. V okolí Bystřice pod Hostýnem se rozkládalo panství bystřické a dřevohostické, dále na severovýchod arcibiskupské Kelečské panství. Na východě toto území uzavíralo panství meziříčské.100 96
Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 127. Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 160–167. 98 Mainuš, František: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století, c. d., s. 14, 79, 88, 112, 165; zde jsou Dřevohostice uvedeny jako významné plátenické středisko s rozšířeným vývozem. V souvislosti s cechovním plátenictvím je upomínáno také na města Kelč, Bystřici pod Hostýnem a Holešov, konkrétní podíl řemeslné a zemědělské výroby v jednotlivých lokalitách by vyžadoval hlubší historickou analýzu; Hanke z Hankenštejna, Jan Alois: Pokus o splavnění řeky Moravy a obchod Moravanů, c. d., s. 41, uvádí Dřevohostice spolu s Prostějovem, Olomoucí, Brnem, Znojmem, Třebíčí a Holešovem jako místo nejsilnějších obilních trhů na Moravě! 99 Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 25–26, 53– 54; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 69, 72; Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče, c. d., s. 161–165. 100 Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d.; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 10; Die Markgraftschaft Mähren und Herzogthums Schlesien. III. Section. Der Hradischer Kreis. Digitální knihovna map Vědecké knihovny v Olomouci, Dostupné z: http://mapy.vkol.cz/mapy/v51825_04.htm, cit. 21. 12. 2012; Die Markgraftschaft Mähren und 97
35
Především ve středověku a počátku novověku sehrával důležitou úlohu v oblasti tzv. lenní systém101, rozšířený především na Kelečském panství a Valašskomeziříčsku ve větší míře do počátku 17. století, avšak s výjimkami (Loučka, Branky, Choryně, Valašské Meziříčí, Kunovice, Třebětice a Martinice na Holešovsku) uváděnými jako léna až do zrušení tohoto systému v roce 1868.102 Po zrušení dominiálního členění v polovině 19. století se okolí Holešova, dříve náležející k severní výspě Hradišťského kraje, přičlenilo k okolí Bystřice pod Hostýnem v kraji přerovském a povstalo Holešovské okresní hejtmanství. To bylo z hlediska soudní správy rozděleno na soudní okresy holešovský a bystřický. Část Kelečska a Valašskomeziříčsko
připadly
v roce
1849
z bývalého
Přerovského
kraje
k Olomouckému za vzniku okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí. Bez zásadních úprav s několika dílčími změnami příslušnosti obcí na Kelečsku fungoval zavedený systém až do roku 1945. Vznikem nového uspořádání v roce 1960 zastřešilo Valašskomeziříčský okres sídlo na Vsetíně a Bystřicko a Holešovsko připadlo pod správu okresu Kroměříž. Obce severozápadně od Kelče od tohoto období náleží k okresu Přerov.103 V současnosti je tato oblast členěna do okresů Vsetín a Kroměříž ve Zlínském kraji a okres Přerov v kraji Olomouckém.
3.2 Etnografická příslušnost Studium a určování rozlohy národopisných oblastí na Moravě a v ní přítomných národopisných skupin104 je nutné vnímat ve dvou rovinách – primární (objektivní) a sekundární (subjektivní) hledisko. Primární hledisko vychází z badatelského náhledu
Herzogthums Schlesien. IV. Section. Der Prerauer Kreis. Digitální knihovna map Vědecké knihovny v Olomouci, Dostupné z: http://mapy.vkol.cz/mapy/v51825_04.htm, cit. 21. 12. 2012. 101 Lenní systém – propůjčení půdy majitelem – leníkem do hospodaření nájemci za zásluhy nebo záruku finanční nebo duševní pomoci leníkovi. 102 Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 29; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 355–366. 103 Některé pomezní obce se v průběhu nového správního uspořádání nacházely střídavě v několika celcích, například Kelč, Babice, Všechovice, Lhota u Kelče aj. Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 38; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 38; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 3–4. 104 U jejichž názvů vznikajících neregulovaně není absolutním pravidlem shoda pojmenování obyvatel s geografickou rozlohou.
36
na rozšíření charakteristických prvků lidové kultury a sekundární hledisko vyplývá z vlastního vnímání příslušnosti obyvatel regionu.105 Na počátku 17. století máme první zmínky o názvech pozdějších etnografických oblastí, včetně označení „Na Hané“, v mapě Moravy Jana Amose Komenského.106 Postupný vývoj pojmu Valach od původního označení pastevce ovcí přes protikatolického odbojáře až v příslušníka určitého regionu můžeme sledovat ještě od časnějšího období.107 Větší náznaky diferenciace byly patrné s prohlubováním zájmu topografů a historiků o lidovou kulturu od sklonku 18. století.108 Od přelomu 19. a 20. století se již jednalo o zájem národopisců, ale až ve 2. polovině 20. století se vedly o problematice tohoto členění rozsáhlejší odborné diskuze. Zajímavým jevem je také umělé novodobé vymezování oblasti nebo její umělecká popularizace,109 stejně jako mladší tvoření názvů oblastí podle svého městského centra. Za druhou stejně důležitou rovinu nutno považovat vlastní vnímání obyvatel určité oblasti. Obě tyto roviny se vzájemně prolínají a jejich východiskem je zpravidla vnímání charakteristických110 prvků lidové kultury a také přírodně-geografická podoba teritoria.111 U sekundárního hlediska je významné subjektivní vnímání sounáležitosti příslušníků regionu. Podle náhledu badatelů na rozšíření těchto charakteristických prvků, jejichž rozlohy se mnohdy nekryjí, se mohou různit hranice určitých oblastí, stejně jako v subjektivním 105
Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 9–29; Jeřábek, Richard: Morava a Slezsko – etnický a etnografický obraz. In: Woitsch, Jiří – Bahenský, František (eds.): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900). Národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Akademie věd České republiky. Etnologický ústav, 2004, s. 38–67; Frolec, Václav: Venkovské město a etnografická oblast. In: Venkovské město, c. d., s. 32– 36. 106 Mapa Moravy z roku 1627 a mladší vydání a zaznamenané oblasti „Na Hané, Zálesý“, viz Komenský, Jan Amos: Mapa Moravy. První Visscherovo vydání, verze 1664. Mollova mapová sbírka. Digitální knihovna Moravské zemské knihovny v Brně, Dostupné z: http://mapy.mzk.cz/mzk03/000/903/901/2619267596/, cit. 28. 1. 2013. 107 Štika, Jaroslav: Valaši a Valašsko. II. doplněné vydání, c. d., s. 147–161. 108 Například J. H. A. Gallaš, F. J. Schwoy, K. Jurende, J. N. A. Hanke z Hankenštejna. 109 Například vytvoření názvu a vymezení Podřevnicka vlastivědným pracovníkem Jaroslavem Žílou Lipjanem, či rozšíření pojmu Lašsko vlastivědnými pracovníky a popularizace regionu dílem Leoše Janáčka. Zajímavé je také současné vnější vnímání Valašska ve smyslu „valašského mýtu“, viz Michalička, Václav: Tradice rukodělné výroby na Valašsku – historie a současnost. In: Jarošová, Barbora – Liďák, Petr – Michalička, Václav: Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko, c. d., s. 6–7. 110 Přičemž se i v několika sousedících regionech můžeme setkávat s obecnějšími prvky větších prostorových celků (národ, geografická oblast), ale v národopisném regionu se setkáváme s ještě specifičtějšími podobami těchto prvků, viz Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 9. 111 V minulosti výrazné a postupně dožívající prvky lidové kultury (dodnes patrné rezidua tradiční sídelní geografie) mohou nahrazovat právě geografické charakteristiky – například předpoklad rovinatá Haná x hornaté Valašsko, důležitým atributem dnešního vymezování regionů může být příslušnost folklórních souborů k určitým regionům ve folkloristickém hnutí.
37
vnímání jednotlivců. Při vymezování národopisných regionů je nutností také vědomí jejich proměnlivosti v závislosti na čase.112 V prostoru severozápadního podhůří Hostýnských vrchů se nachází tři národopisné oblasti. V severní části a v Hostýnských vrších končí severozápadní okraj Valašska, ve středu zkoumaného regionu leží hostýnské Záhoří a na západě začíná východní okraj Hané. Právě při uvažování o národopisné příslušnosti velké plochy tohoto prostoru musíme vycházet z teoretických základů studia etnografických oblastí a skupin, kde je v této souvislosti nutné využití pojmu „přechodné pásmo“. To je charakterizováno jako oblast, kde „se prolínají kulturní elementy dvou i více sousedních celků“.113 Z regionů Hané a Valašska pochází charakteristické avšak často vzájemně protikladné prvky lidové kultury. Ty spolu s hospodářskými inovacemi posilovaly od 19. století regionální identitu a patriotismus obyvatel Hané a především akcent na tradici byl výrazný až v pozdějším období na Valašsku, i přes neodkladnou nutnost modernizace. To vše bylo navíc zabezpečeno národopisným a kulturním děním včetně zvýšeného literárního zájmu i aktivit s hmotnými výstupy.114 Naopak v prostoru mezilehlého prostoru hostýnského Záhoří mohlo být regionální povědomí obyvatel udržováno či oživováno hlavně oblastní vlastivědnou literaturou a také zde chybělo přirozené centrum regionu.115 Pro zkoumaný fenomén není národopisná příslušnost přímo určující. Rozšíření domácího dělnictví při hotovení nábytkových dílců však můžeme sledovat v souvislosti
112
Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 9–29; jkt [Kandert, Josef]: Etnografická skupina. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek, c. d., s. 191; Frolec, Václav: Venkovské město a etnografická oblast. In: Venkovské město, c. d., s. 32–36; Štika, Jaroslav: K otázce studia etnografických oblastí. In: Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově 3, 1966, s. 128. 113 Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě, c. d., s. 9. 114 rj [Jeřábek, Richard]: Haná a Hanáci. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek, c. d., s. 238–239; Štika, Jaroslav: Valaši a Valašsko. II. doplněné vydání, c. d., s. 189–191. Někde ještě v 1. polovině 20. století přežívalo pejorativní označení Valach, viz například Archiv ústavu evropské etnologie FF MU v Brně. Kunz, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Hané a Valašska. Brno, 1949. Rukopis rigorózní práce, s. 9; „Hmotným výstupem“ rozuměn například vznik Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. 115 Zásadní bylo kulturní dění kolem časopisu Záhorská kronika, kde byla též částečně uměle za centrum označena obec Soběchleby. Více viz například Archiv diplomových prací FF MU v Brně. Markéta Müllerová: Lokální a regionální identita obyvatel Bystřice pod Hostýnem ‒ historické proměny a současnost. Brno, 2011. Rukopis magisterské diplomové práce, především s. 48–64.
38
s některými charakteristickými projevy tradiční lidové kultury. Částečně je patrné nářeční pojmenování výrobních procesů a nástrojů. Rozšířená tradice rukodělné dřevozpracující výroby v horské části teritoria mohla profilovat i následné využití základních dovedností v průmyslové výrobě.
3.3 Obživa obyvatel podhůří Hostýnských vrchů od 19. století do současnosti V oblasti mírné pahorkatiny vznikaly již od počátku 2. tisíciletí vsi, které svou polohou předurčovaly zemědělství jako nejpodstatnější způsob obživy obyvatel. Při uvažování teritoria zkoumané výroby je potřebné vnímat i později osídlený prostor v severní části Hostýnských vrchů. Zde původně převažovaly formy obživy spjaté s podstatou valašské salašnické kultury a také s přítomností rozsáhlých lesních porostů, a z toho plynoucích specializací zaměstnání. I další možnosti obživy v horské části navazovaly na tradiční činnosti hornaté oblasti Beskyd, Hostýnských a Vizovických vrchů. Jako zaměstnání jednotlivců na vesnicích v celé oblasti figurovaly nejrůznější další řemesla a služby, nepostradatelné při hospodářském a společenském provozu – kovář, kolář, mlynář, také švec, krejčí, sedlář, stolař, hostinský, řezník, pekař, obchodník, zedník, tesař, později automechanik, instalatér, malíř a jiné. Řemeslo pro užší venkovské společenstvo provozovali do 2. poloviny 19. století především oficiálně neškolení výrobci – náturisté. Po zavedení živnostenského řádu v roce 1859 se od roku 1860 organizovaly živnosti v živnostenských společenstvech, které nahradily také městské cechy. Přesto některé neoficiální produkce fungovaly paralelně s těmi živnostensky kodifikovanými.116 V tradičním prostředí se již od 17. století objevovaly také formy hospodářství spjaté původně s podnikáním místních panství. S uvolňováním společenských poměrů od konce 18. století a dalším rozvojem manufaktur a hlavně průmyslu spolu
116
vsch [Scheufler, Vladimír]: Živnost. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, c. d., s. 1242–1243; vsch [Scheufler, Vladimír]: Řemeslo, tamtéž, s. 874–875.
39
s modernizací dopravní infrastruktury byla tradiční obživa v regionu markantněji ovlivňována prvky hospodářských inovací spjatých s industrializací.117 Zásadní vliv na zaměstnání obyvatel přinesla změna politického režimu v roce 1948. Soukromé zemědělské hospodaření se začalo násilně sdružovat v jednotných zemědělských družstvech (dále JZD), v nichž byli bývalí rolníci zaměstnáni. Možnost privátní
zemědělské produkce spočívala
od této doby pouze
na
principu
záhumenkového hospodářství. Původní živnostenské podnikání bylo v roce 1950 zrušeno a činnost jeho nositelů byla transformována začleněním do komunálních podniků nebo výrobních družstev. Mnozí původní živnostníci byli zaměstnáni v zestátněném průmyslu nebo v zemědělství.118 Po roce 1989 se opět v živnostenských oborech uplatnili soukromí podnikatelé. JZD převzali soukromí vlastníci, někde hospodaří zemědělci na původní rodové půdě. V současnosti zabezpečují potřeby společenstva lokální soukromí podnikatelé a národní či nadnárodní společnosti.
3.3.1 Tradiční obživa obyvatel v pahorkatině podhůří Hostýnských vrchů Oblast při severozápadním úpatí Hostýnských vrchů rozevírající se do prostoru úvalu střední Moravy byla charakteristická především zemědělstvím. Také dominiální podnikání od počátku novověku se zakládalo především na vztahu k půdě. Ve venkovském prostředí mírné pahorkatiny bylo rozvinuté především obilnářství. Rovněž rozšířené pěstování cukrové řepy nahrazovalo od poloviny 19. století původní konopí a len. V oblasti blíže Hostýnským vrchům se specializovali na pastvinářství a lukařství.119 Relativně příhodné podmínky pro zemědělské hospodaření byly zvláště od 2. poloviny 19. století, ve srovnání s přiléhajícími hornatými oblastmi Beskyd, 117
Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 36–43; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 355–366. 118 vsch [Scheufler, Vladimír]: Živnost. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, c. d., s. 1242–1243; jhn [Honcová, Jaroslava]: Kolektivizace zemědělství, tamtéž, 2. svazek, s. 381–382; o kolektivizaci zemědělství především Jech, Karel: Soumrak selského stavu 1945–1960. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2001; Jech, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008; Blažek, Petr – Kubálek, Michal (eds.): Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2008; Bočková, Marie (ed.): Zemědělství a 50. léta. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2008. 119 Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 30; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 7.
40
Hostýnských a Vizovických vrchů, otevřené pro přijímání nejrůznějších hospodářských a sociálních inovací z prostoru pokrokové Hané. V obcích se rozvíjelo užívání nových zemědělských strojů, pracovalo se na odvodnění pozemků, rozšiřovalo se ovocnářství a v tehdy moderní hygieničtější podobě bylo upravováno hospodářské zázemí, chlévy a hnojiště. Patrné bylo též zakládání hospodářských spolků a družstev. Časté bylo dláždění dvorů usedlostí, jak je doloženo na příkladu z Vítonic, kde byl sice kamene nedostatek a dělo se tak pouze pod vlivem obecné modernizace. V mnoha obcích soudního okresu Holešov se od konce 19. století realizovalo pokrokové scelování půdy. Oprostovice v Bystřickém okrese spolu s Radotínem a Soběchleby v Lipenském okrese byly nejvzdáleněji severovýchodně ležící v této oblasti, kde se na počátku 20. století scelování v tamějších traťových plužinách provedlo.120 Od počátku 20. století byla v některých obcích zaváděna elektrifikace či kanalizace. Také stavební kultura zde při konzervativnosti některých starobylých principů, jako užití nepálené hlíny pro stavební konstrukce či vyplétané stavební prvky, doznávala modernizací v podobě zděných domů z pálených cihel nebo užití nespalné krytiny – břidlice a pálených tašek.121 Ze zemědělské produkce mohly v minulosti vycházet specializace obyvatel některých obcí. Například Vítonice byly známé lisováním oleje ze lnu a jeho následnou rozsáhlou distribucí.122 Na vesnicích v pahorkatině zkoumaného teritoria byly do 1. poloviny 19. století ve velkém pěstovány technické plodiny, hlavně konopí, méně len, na což navazovalo také domácí přadláctví a tkalcovství vzešlé z robotních povinností nebo související s cechovní výrobou tzv. „inkorporovaných fušerů“.123
120
Scelování pozemků jako jedna z agrárních operací bylo umožněno moravskými zemskými zákony z roku 1884. Jednalo se o zvýhodnění majetkové držby rolníků, provedené výměnou či kompenzací pozemků jednotlivých majitelů v obci, tak aby nově vzniklé parcely měly souvislou a co nejhospodárnější plochu. Podzimková, Jarmila: Historické mapy obcí a pozemkové úpravy v českých zemích, c. d., s. 33– 36, 55–60; Důsledkem pokrokových aktivit sedláka, vzdělance a politika Františka Skopalíka bylo scelování v Záhlinicích provedeno již roku 1858; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 381–382. 121 Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 45, 60, 86, 87, 102, 104, 110, 1903, 134, 140, 141; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., inovace patrné v mnoha popisovaných obcích. 122 Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 59, 138; Olejnictví na Holešovsku uvádí také Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 136. 123 Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 34; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 52, 120, 174, 175, 190, 196, 214, 233, 275, 334, 375; Mainuš, František: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století, c. d., s. 14, 86–88, 112.
41
3.3.2 Tradiční obživa obyvatel v Hostýnských horách Pro vesnice přiléhající k severozápadnímu svahu Hostýnských vrchů nebo v horách ležících, kde bonita zemědělské půdy nepostačovala k úplnému zabezpečení živobytí, se rozvinuly další charakteristické podoby zaměstnání. Rozsáhlé lesní území zajišťovaly obživu při těžbě dřeva. Užití dřeva a také kamene se uplatnilo také v různých specializacích domácké výroby. V obcích s hornatějším katastrálním územím při úpatí Hostýnských vrchů se rozšířily různé podoby zužitkování kamene. V Brusném byla podstatná kamenářská výroba, hlavně brouskařství. Výrobě mlýnských kamenů a dalších kamenných dílců se věnovali obyvatelé Chvalčova. V těchto lokalitách se nacházely také kamenolomy, z nichž chvalčovský byl užívaný pro plánovanou výstavbu v širokém okolí. Kamenolomy byly i ve Slavkově pod Hostýnem, kde stejně jako ve Chvalčově a Brusném poskytovaly zaměstnání místním i přespolním obyvatelům.124 Provoz kamenolomů ve správě arcibiskupského statku nebo soukromých osob a činnost několika kameníků můžeme sledovat rovněž v Podhradní Lhotě a Rajnochovicích.125 Výroba kamenných stavebních prvků byla rozšířená i v Poličné u Valašského Meziříčí, rovněž svým katastrem přiléhající k horskému teritoriu.126 Jak způsobem svého vzniku, tak následnými podobami obživy, byly specifické obce ležící hlouběji v lesní oblasti Hostýnských vrchů příznačné nejméně kvalitní zemědělskou půdou v regionu. Obec Rusava povstala z řízené kolonizace v polovině 17. století, kdy zde Jan z Rottalu násilně přesídlil po porážce vzpurné Valachy. Charakteru nových osídlenců odpovídalo i jejich hospodaření – salašnictví. Lesní poloha obce určovala i další zaměstnání obyvatel – dřevařství. V této obci se stejně jako dále v Kašavě, Vlčkové a Držkové či v Lázech setkáváme s informacemi o hotovení dřevěných spotřebních předmětů nebo šindelářství, což navazovalo na rozsáhlý fenomén domácké výroby na Valašsku. Později vynikala Rusava bramborářstvím.127 124
Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 50, 63, 130; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 181; SOkA Kroměříž, A 39, Okresní silniční výbor Bystřice pod Hostýnem (1865–1927). 125 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1869, 1880, 1890, 1900, 1921); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 848. Sčítací operáty obce Rajnochovice (1921). 126 Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. I. O kamenářství v Poličné, c. d., s. 23–25. 127 Drápala, Daniel: Zaměstnání Rusavjanů a sociální struktura komunity. In: Fišer, Zdeněk (ed.): Rusava a Daniel Sloboda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2011, s. 67‒80; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 118; Táborský, František: Rusava. Život
42
Obdobnou polohou a způsoby zaměstnání se vyznačovaly také Rajnochovice, vznikající od 2. poloviny 17. století při pasteveckém hospodaření rodiny Rajnochů na katastru Podhradní Lhoty a jako oficiální obec ustanovené roku 1721. 128 Do konce 18. století bylo proto nejrozsáhlejším povoláním dobytkářství, které v menší míře začalo nahrazovat vzdělávání orné půdy.129 Hlavní činnosti obyvatel Rajnochovic byly spjaté s lesním bohatstvím. Je zajímavostí, že v Rajnochovicích se, nejpravděpodobněji z důvodu velké katastrální rozlohy a výborné možnosti zaměstnání mužů v dřevařství, nerozvinula domácká výroba dřevěných produktů a muži zpravidla neodcházeli ani na sezónní práce do úrodnějších oblastí. Právě naopak je výjimečné, že byli k různým činnostem při dřevařství najímáni pracovníci jak z Valašska, tak z obcí Kelečska a hostýnského Záhoří. Náročná těžba dřeva byla doprovázena starými transportními technikami – doprava dřeva na pěších saních a plavení dřeva, které se provozovalo do roku 1914. Vytěžený materiál se využíval jako palivo, dále pro stavební účely, výrobu šindelů, produkci potaše130 a až do 1. poloviny 20. století se pálily také milíře.131 Činnostmi spojenými s těžbou dřeva se zabývali také obyvatelé dalších obcí při úpatí Hostýnských vrchů, např. Lázů, Loučky, Podhradní Lhoty nebo Osíčka. Na zpracování dřeva navazovalo formanství rozšířené v podhorských vesnicích. Uvedené využití lesního bohatství vycházelo z původního vrchnostenského hospodaření, ve kterém pokračovaly aktivity lesních velkostatků a soukromých majitelů.132
valašské dědiny, c. d; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 306, 327, 339; Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d., s. 351. 128 Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 118. 129 Také s částečným využitím archaických rolnických technik. Kunz, Ludvík: Jak hory živily lidi na Rajnochovsku, c. d., s. 55–57; Štika, Jaroslav: Vzdělávání dočasných polí z lesní a pastvinné půdy na moravsko-slovenském pomezí. In: Langer, Jiří (ed.): Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře, c. d., s. 27–36. 130 Rozsáhlejší výroba potaše byla ve druhé třetině 19. století také například v Brusném, viz Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 50; Kromě spalování dřeva v lesích byl popel získáván povinnými dodávkami z domácností poddaných, na těchto zdrojích pracovaly vrchnostenská potašárna lenního panství Valašské Meziříčí byla ve dvoře Lhotsko u Lhoty u Choryně, Rožnovské panství mělo potašárnu v Krásně nad Bečvou a potašárna velkostatku byla také v Brankách, viz Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 158; K technologii také Langer, Jiří (ed.): Beskydy. Stavby a život v nich, c. d., s. 201. 131 Kunz, Ludvík: Jak hory živily lidi na Rajnochovsku, c. d., s. 49–57. 132 Baletka, Ladislav: Kunovice. Minulost a přítomnost valašské obce, c. d., s. 30; Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 128–129; Kubeša, Arnošt: Kunovice. Národopisný obraz valašské dědiny, c. d., s. 143.
43
3.3.3 Městská cechovní řemeslná výroba Profesionální řemeslníci byli od středověku sdruženi v ceších. Cechovní systém zaručoval producentům organizační a tržní ochranu a spotřebitelům relativní garanci kvality produktu. Jednotlivé cechy hrály též důležitou roli ve společenském životě měst a jeho sociální hierarchii. Ve vymezené oblasti se s tímto zřízením setkáváme ve všech městech a městečkách, někde navíc s funkčním přesahem do venkovského prostředí, kde výjimečně fungovaly i samostatné cechy.133 Progresivními
správně-ekonomickými
regulacemi
během
tereziánského
a josefínského období v 18. století byl výrobní i organizační monopol cechů omezován v souvislosti se snahou o rozvoj ekonomiky formou manufakturní výroby. To se projevovalo hlavně v textilní výrobě. Spolu s rozšiřováním nákladnického systému v soukenickém oboru se z bohatších cechovních mistrů postupně stávali obchodníci se sukny, ti chudší museli být závislí na faktorech. Tento trend můžeme sledovat i v městech na severovýchodní Moravě.134 Cechovní systém byl zrušen v roce 1859 a nahrazen titulem živnostenských společenstev, včetně nahrazení novým souborem právních předpisů. Přesto někde starý systém přežíval formálně déle. Monopol profesionálních řemesel ve městech se tak od 2. poloviny 19. století omezil, a ta se mohla rozšířit i ve venkovském prostředí.135 Na severovýchodním okraji vymezeného teritoria leželo významné řemeslněobchodní centrum Valašské Meziříčí. Pracovali zde především cechovní řemeslníci textilního zaměření – soukeníci, tkalci, krejčí, kožešníci, koželuzi, ševci, později barvíři a pláteníci, kloboučníci. Nechyběly specializace k zajištění provozu komunity sdružené v jednom cechu – kováři, zámečníci, koláři a bednáři, později například sedláři a soustružníci.
Podstatné
i z národopisného
hlediska
bylo
valašskomeziříčské
džbánkařství a hrnčířství. Město bylo rovněž tržním a obchodním střediskem nejen pro oblast přiléhajícího Valašska, ale díky své poloze na důležitých dálkových trasách také v širších měřítcích.136 V Holešově máme postupně od pozdního středověku doloženo celkem 13 cechů – tkalce, soukeníky, provazníky, krejčí, kožešníky, ševce, řezníky, pekaře, mlynáře, 133
vsch [Scheufler, Vladimír]: Cechy a bratrstva. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek, c. d., s. 80–82; Frolec, Václav: Venkovské město a etnografická oblast. In: Venkovské město, c. d., s. 33–34; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 174, 196, 233, 275. 134 Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 9–22, 87–88. 135 Scheufler, Vladimír: Nástin klasifikace českých měst. In: Venkovské město, c. d., s. 15. 136 Baletka, Ladislav.: Od poloviny 17. století do roku 1848. In: Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí, 2002, s. 206–207.
44
stolaře, hrnčíře, zedníky spolu s kameníky a tesaři a také sdružené kováře, koláře, zámečníky a bednáře. Další holešovští řemeslnící byli přidruženi k cechům v okolních městech.137 Zajímavostí jsou řemeslníci z některých okolních vesnic, kteří náleželi k holešovským cechům. Jedná se především o tkalce z Franckovic a Količína a pravděpodobně i dalších okolních obcí. Tkalci z Prusinovic si dokonce roku 1717 vymohli nezávislost na holešovském cechu. Samostatný tkalcovský a ševcovský cech byl činný v Rymicích. Také lechotičtí tkalci náleželi k mysločovickému cechu. Zmínka o samostatném ševcovském cechu pochází i ze Všechovic.138 Cechy v Bystřici pod Hostýnem byly svým užším zaměřením předurčeny zejména k základnímu plnění provozních požadavkům sídla. Původně bylo, stejně jako v Holešově, Hranicích a nejvíce ve Valašském Meziříčí a později také v Kelči, významné bystřické soukenictví. V polovině 19. století jsou v Bystřici pod Hostýnem uváděni řezníci, ševci, hrnčíři, krejčí, tkalci, tesaři, zedníci, mlynáři, kováři a ve smíšeném cechu stolaři, koláři, bednáři, sklenáři, dříve s nimi sloučení také zámečníci. Obdobně také v Dřevohosticích fungovalo až 9 cechů. Za velmi důležité je považováno dřevohostické tkalcovství. O významu dalších cechů v tomto městečku svědčí přítomnost krejčovských učňů z velmi širokého okolí nebo stavbyvedoucí mistr ze zednického cechu na stavbě Hostýnského kostela.139 Z Kelče známe z konce 16. století informace pouze o dvou ceších – tkalcovském a řeznickém. Během 18. století pracovali v městečku i okolních obcích Kelečského panství zástupci necelé desítky kelečských cechů, obdobného zaměření jako v jiných jmenovaných lokalitách.140 Ve městech a městečkách sledovaného teritoria tedy působily cechy zabezpečující především provozní požadavky obyvatel sídla a blízkého okolí. Většina lokalit byla s časovou proměnlivostí významná především svou textilní produkcí – soukenictvím nebo tkalcovstvím, určenou k vývozu.
137
Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 38– 46; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 116–124. 138 Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 116–124, 174, 196, 233, 275; Sova, Otto: O všechovském cechu. Záhorská kronika 18, 1935–1936, s. 26–27. 139 Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 46– 50; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 51, 58–60; ke tkalcovství viz již v kapitole 3.1 Sídelní vývoj a správní příslušnost; Langer, Jiří: Dvě tradice valchářství na východní Moravě, c. d., s. 92–96. 140 Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče, c. d., s. 104–106, 171–175.
45
4 PRŮMYSL V SEVEROZÁPADNÍM PODHŮŘÍ HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ 4.1 Manufakturní a protoprůmyslová výroba Jedny z prvních průmyslových provozů, které vznikaly na sledovaném území, můžeme spojit s vrchnostenským podnikáním, které vycházelo z možnosti využití přírodního potenciálu Hostýnských vrchů, což determinovalo výrobní specializace. Především bukové dřevo bylo do poloviny 19. století zužitkováno převážně jako palivo přímo v oblasti, či přepáleno v dřevěné uhlí, které mělo odbyt rovněž jako topivo různých provozoven v Hostýnských vrchách a také dodáváno pro hutní průmysl na Ostravsko a jinde. Dřevo bylo dále využíváno pro stavební a provozní účely panství, kdy k základnímu zpracování sloužily vodní pily, provozované obvykle při mlýnech. V severovýchodní části zkoumaného teritoria, v bezprostředním okolí Valašského Meziříčí, se rané formy vrchnostenského průmyslového podnikání příliš nerozvinuly, máme o nich zmínky spíše z oblasti Rožnova pod Radhoštěm a Horního Vsacka.141 Obec Rajnochovice, ležící v místech, kde říčka Juhyně opouští Hostýnské vrchy, se stala zajímavým příkladem využití vodní síly a dřeva z přilehlých lesů arcibiskupským kelečským panstvím. V této i v dalších lokalitách spojujeme navíc s vrchnostenským podnikáním i počátky výroby potaše a pálení milířů, specializace, které byly později převzaty venkovskými obyvateli nebo postupně zanikly. Na konci 17. století v Komárně a později právě také v Rajnochovicích jsou uváděny železné hamry. V Rajnochovicích byla v 1. polovině 19. století i papírna.142 Další rané průmyslové provozy, jako valchy, můžeme spojit s činností cechů. Jiný typ valch byl provozován ke zpracování sukna domácích výrobců.143 Pro hrnčířské dílny v regionu bylo i přes dovoz potřebného materiálu výhodou levně dostupné palivo. V bezprostředním podhůří Hostýnských vrchů je na přelomu 18. a 19. století jmenována keramička v Bystřici pod Hostýnem. Po jejím zániku v roce 141
Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 207; Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy, c. d., s. 112; Také Kubeša, Arnošt: Kunovice. Národopisný obraz valašské dědiny, c. d., s. 143; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 35–39. 142 Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 52, 53; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 85, 115; v Komárně a především v Rajnochovicích zaniklé železné hamry připomínají název „Na hamrech“. 143 Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 52, 53; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 115, 118; Například valchy na sukno v Rajnochovicích a na Rusavě; k teorii také Langer, Jiří: Dvě tradice valchářství na východní Moravě, c. d.
46
1807 fungovaly manufaktury v Rajnochovicích a Loukově. Zatímco provozovna v Loukově brzy zanikla, ta Rajnochovická byla v provozu až do roku 1890. Produkcí kameniny byly známé také obce Mikulůvka (1810 – 1866) a Lázy (1854 – počátek 20. století).144 Raná forma sklářství, jakož oboru významného v počátcích industrializace sousedícího Valašska, je v blízkosti zkoumaného teritoria doložena pouze v Držkové.145 Základním článkem zpracování potravinářské produkce byly mlýny.146 Rozšiřováním funkcí mlýna přímo vrchností nebo soukromým provozovatelem mohlo poskytovat další možnost zpracování zemědělské produkce. Jedná se o olejny v Holešově, Rymicích, Přílepích, Žeranovicích, Vítonicích a Křtomili. Důležitými vrchnostenskými podniky byly též pivovary a palírny. Takřka kuriozitami byly cukrovary v Loukově a Chvalčově, kde se vyráběl cukr z javorové šťávy,147 přičemž významná éra cukrovarů zpracovávajících v oblasti vyprodukovanou cukrovou řepu měla přijít až v 2. polovině. 19. století.148 Přes zajímavou variabilitu raně průmyslové výroby lze konstatovat, že v době 1. poloviny 19. století byli ve zkoumaném teritoriu v nepříliš rozsáhlých provozovnách zaměstnáváni pouze jednotlivci či desítky osob. Zásadní objem obyvatel se tradičně zabýval zemědělstvím, v horském prostředí dřevařstvím a dříve také dobytkářstvím, vším kromě robotních povinností i v soukromém hospodaření. Nutno brát v potaz také velký počet domácích tkalců.
4.2 Proměna zkoumaného teritoria v období průmyslové revoluce Počátky průmyslové revoluce jsou obecně spojovány se zaváděním mechanizace v textilním průmyslu a později také cukrovarnictví, což se v Českých zemích týká doby 144
Kretz, František: Zaniklé továrny keramické na Moravě. Český lid 9, 1900, s. 180–183; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 101, 115; Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín, c. d., s. 129; Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 158; Válka, Miroslav: Několik poznámek k problematice keramické výroby v Hostýnských vrších. Zálhotský sborník 2000, s. 4–7; Válka, Miroslav: Keramická manufaktura v Bystřici pod Hostýnem. Studie Muzea Kroměřížska 83, 1985, s. 97–110. 145 Až po polovině 19. století vznikly moderní sklárny v Krásně nad Bečvou, viz Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 121 a následující; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 52, 53. 146 Například na říčce Juhyni bylo od pozdního středověku jen na Kelečsku několik vodních náhonů, z nichž ten nejdelší vedoucí od Komárna až za Všechovice zabezpečoval provoz čtyř mlýnů. 147 Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 118. 148 Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 52, 53; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 86, 101, 140; Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 144–148.
47
od 2. čtvrtiny 19. století. Ve zkoumaném teritoriu však v této době nebyly v textilní produkci aplikovány modernější mechanizační technologie, ta byla provozována v tradičních formách domácké a cechovní výroby. Také v případě cukrovaru v Rymicích vzniklého až v roce 1841 nelze hovořit o průmyslové produkci. Užívána byla pouze lidská práce a jedinou mechanizací zde byl volský žentour pohánějící lis. Rovněž další raně průmyslové provozovny jiných oborů s vodním pohonem byly svou nevelkou efektivitou předurčeny k zániku, což se projevovalo již během 1. poloviny 19. století.149 Do 2. poloviny 19. století vstupovala většina populace v severozápadním podhůří Hostýnských vrchů s tradičním zastoupením obživy. Ještě v polovině 19. století byl největším výrobním závodem na Holešovsku právě cukrovar v Rymicích. Zásadní význam v měřítku celé Moravy a českého Slezska mělo zavedení výroby nábytku z ohýbaného dřeva. Na Bystřicku a Holešovsku určil tento průmysl podobu industrializace a jako význačné průmyslové odvětví dominuje této oblasti do dnešní doby.150 Příhodné podmínky pro zemědělství formovaly přítomnost potravinářství jako dalšího průmyslového oboru. Na Moravě dosáhla největšího významu jedna ze specializací potravinářství – cukrovarnictví. Od poloviny 19. století probíhal především v jihovýchodní části Moravy rozvoj pěstování cukrové řepy, jehož těžiště se postupně přesouvalo také na Hanou. Na Holešovsku se staly významnými podniky zpracovávající cukrovou řepu cukrovary ve Všetulích a Dřevohosticích. Dělníci pracovali celoročně v provozech cukrovarů a sezónním zaměstnáním pro širší teritorium včetně podhorských obcí byla intenzivnější činnost při řepné kampani. Zaměstnanost osob v cukrovarnictví však nepřevyšovala počet pracovníků v nábytkářském průmyslu.151 Zatímco v okolí Holešova a Bystřice pod Hostýnem můžeme sledovat dynamický rozmach průmyslového podnikání, oblast důležitého severovýchodního centra Valašské Meziříčí zůstávala v 2. polovině 19. století bez většího průmyslu,
149
Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí, c. d., s. 9–12; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 86; Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 145. 150 Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848– 1960, c. d., s. 122; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 118–119; Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 144–148. 151 Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848– 1960, c. d., s. 122–124; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 208.
48
s výjimkou sklárny v sousedním Krásně nad Bečvou. Naopak ve Vsetíně a dalších lokalitách především Horního Vsacka je patrná kontinuita starších provozů i postupné zakládání nových podniků. Zásadní rozvoj průmyslu na Valašskomeziříčsku je kladen až do doby po 1. světové válce.152 Ve 2. polovině 19. století začalo činnost v regionu také mnoho dalších podniků a dílen, avšak do charakteru oblasti a v počtech zaměstnanosti zasáhly menší měrou než dřevozpracující a potravinářský průmysl. Blízkost poutního místa Svatý Hostýn souvisela se vznikem První moravské továrny na voskové zboží Václava Zbořila, na kterou později navázaly výrobny s podobnou specializací. Další firmy různých oborů vznikaly i od počátku 20. století. Novodobé textilní provozovny se ve větší míře objevily až od období Českoslovesnké republiky153 Zajímavým podnikatelským počinem byl vznik Hrdličkových závodů na impregnaci dřeva v Bystřici pod Hostýnem v roce 1903. Muži z obce Rusava nejenže pomáhali stavět objekty závodu, ale také zde poté našli zaměstnání. V případě této společnosti může být patrné využití znalostí prací se dřevem rusavských obyvatel, vědomě zakladateli firmy.154 Po vniku továren na ohýbaný nábytek v roce 1857 v Bystřici pod Hostýnem a v roce 1890 v Holešově a také všetulského cukrovaru v roce 1882 a cukrovaru v Dřevohosticích roku 1894 můžeme hovořit o završení průmyslové revoluce v oblasti. Přestože cukrovar ve Všetulích využíval vodního pohonu, byl vybaven moderními technologickými zařízeními s jednou z největších výrobních kapacit svého druhu v celém Rakousko-Uhersku, které bylo po Německu druhým největším producentem cukru v Evropě. Po vybudování železnice Kojetín-Těšín v 80. letech 19. století získaly podniky nové komunikační možnosti.155 Dle charakteristiky Vladimíra Scheuflera tak nyní můžeme klasifikovat jednotlivá města ve vymezeném teritoriu v období po završení průmyslové revoluce od
152
Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 51–128; v okrese Valašském Meziříčí pracovalo ještě roku 1914 v průmyslu 2289 pracovníků, zatímco jen ve Vsetínských továrnách to bylo kolem 4000 dělníků a další továrny byly v okolních obcích. 153 Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 144–148, 164–169; Kunz, Ludvík: Zaniklá výroba voskových obětin v Bystřici pod Hostýnem. Naše Valašsko 13, 1950, s. 170–172. 154 Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 142; Doláková, Marie – Hosák, Ladislav: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 75. 155 Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848– 1960, c. d., s. 168; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 121; Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 146–147.
49
počátku 20. století. S tím zpravidla souvisel i vlastní vzhled sídla.156 O Holešově a Bystřici pod Hostýnem lze hovořit jako o městech s rozvinutou průmyslovou výrobou a stále přítomnou zemědělskou složkou. V Bystřici pod Hostýnem byl dominantní jeden obor zastoupený jedním podnikem (dřevozpracující – firma Bratří Thonetové), zatímco v Holešově bylo po nábytkářském průmyslu (Jakob a Josef Kohn) výrazné také potravinářství (Kneislova továrna na cukrovinky a cukrovar ve Všetulích). V Bystřici pod Hostýnem navíc figurovala specifická složka kulturní (doznívající lázeňství, turismus, poutní místo Svatý Hostýn). V tomto městečku také došlo k podstatným architektonicko-urbanistickým
proměnám
charakteristickým
pro
vývoj
od
zemědělského k průmyslovému sídlu. Důležitost i podoba Holešova naopak vycházela z titulu správního centra okresu i starších hospodářsko-správních vztahů. Proměnu těchto dvou měst lze spojit také s obecně rozšířeným fenoménem urbanistického a později správního propojování vesnických sídel s rozvíjejícími se průmyslovými městy v období průmyslové revoluce. Bystřice pod Hostýnem splynula prostřednictvím tzv. Thonetovy dělnické čtvrti s Rychlovem a na jiném konci města navázala Chvalčova Lhota a Chvalčov. Také Holešov se postupně propojil s Všetuly.157 Dřevohostice i přes přítomnost cukrovaru nutno charakterizovat jako zemědělské sídlo. Přestože také v Kelči působilo souběžně několik filiálních výroben ohýbaného nábytku, převažovalo v této lokalitě zemědělství a stejně jako Dřevohostice si sídlo v podstatě zachovávalo venkovskou podobu.158 Valašské Meziříčí v počátku 20. století na status jednoho z nejvýznamnějších průmyslových center severovýchodní Moravy teprve čekalo, přestože hospodářská a kulturně-osvětová složka měla vliv na vzezření města.159 Na rozdílný vývoj jednotlivých lokalit v 2. polovině 19. století mělo vliv mnoho faktorů. Primárním pro průmyslové podnikání byla v tomto období komunikační dostupnost, kdy se, kromě modernizace silničních spojů, stávala důležitou formou dálkové dopravy železnice. Význam severojižní dálkové zemské cesty vedené oblastí začal částečně upadat, její důležitost se měnila ve spojovací funkci měst se železnicí, 156
Frolec, Václav: Venkovské město a etnografická oblast. In: Venkovské město, c. d., s. 33. Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 72–74; Robek, Antonín: K etnografické problematice vztahu města a venkova, c. d., s. 26–27; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 129. 158 Například ještě na přelomu v letech 1939–1940 byl vzhled Kelče komentován: „Kelč nabude městského vzhledu, jakmile bude provedená dlažba hlavních ulic. Tento týden již vozí formani žulové kostky z vagonu v Kunovicích.“ Viz v osobním vlastnictví autora práce Škola v Kelči. Deník pro 6., 7. a 8. postupný ročník (1939–1940). 159 Scheufler, Vladimír: Nástin klasifikace českých měst. In: Venkovské město, c. d., s. 15–16; Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VII, c. d., s. 119–133; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 43–48. 157
50
stejně jako u dalších komunikací využívaných v souvislosti s průmyslem. Významnou proměnou pro dálkovou dopravu širokého prostoru Severovýchodní Moravy byl vznik Severní dráhy císaře Ferdinanda před polovinou 19. století. V 80. letech 19. století přibyla, mimo jiné iniciativou firmy Thonet, železniční trať z Hulína do Bystřice pod Hostýnem. Do té doby se pro firemní účely jezdilo povozy na hulínskou stanici Severní dráhy. V případě Kelče byla i nevelká vzdálenost k železniční trati jednou z příčin omezeného hospodářského rozvoje. Počátky průmyslu ve Valašském Meziříčí byly limitovány zájmy představitelů města.160 Ve městech zkoumaného teritoria dotčených průmyslem během 2. poloviny 19. století nejvíce – Holešově a Bystřici pod Hostýnem a jejich okolí, si však nelze představovat diametrální rozdíl v proměně obživy mezi stavem před a po zavedení průmyslu, přestože nová možnost zaměstnání měla velký vliv na své okolí. Podíl zaměstnanosti v průmyslu stoupal po otevření velkých jmenovaných továren a také postupných vznikáním dalších menších provozů. Například v Bystřici pod Hostýnem po vzniku továrny na ohýbaný nábytek vzrůstal počet obyvatel. V roce 1833 mělo sídlo 1 463 obyvatel a před vznikem továrny v roce 1857 ještě 1 691 osob. V roce 1900 to bylo již 3 857 obyvatel a obdobný trend vzrůstu můžeme sledovat také v Holešově při obecném růstu počtu obyvatel v celém politickém okrese. V roce 1900 bylo z celkového počtu 40 529 pracovně činných osob v politickém okrese Holešov161 zaměstnáno v zemědělství, lesnictví a rybářství 26 899 osob, zatímco v průmyslových odvětvích a v živnostech 7 523 osob, z nichž bylo dominantní textilní průmyslové a živnostenské odvětví a za ním odvětví dřevařské a proutěné výroby. V roce 1930 již byl poměr zaměstnanosti v průmyslu a zemědělství v bystřickém soudním okrese vyrovnán více než třetinovými podíly celkové zaměstnanosti. V holešovském soudním okrese byla tehdy v průmyslu a živnostech zaměstnána skoro polovina obyvatel a zemědělská zaměstnání stála až na druhém místě. Sledovaná část sousedního valašskomeziříčského okresu nebyla průmyslem příliš zasažena, až v době Československé republiky byla patrnější spádovost k novým průmyslovým provozům ve Valašském Meziříčí, avšak obecně byl zachováván agrární charakter oblasti v okolí Kelče patrný do dnešní doby. 160
Ergänzung- Tabelle zu der Land- und Wasser- Strasenkarte von Mähren und Schlesien, c. d., pag. ll; SOkA Vsetín, Okresní silniční výbor Valašské Meziříčí, karton 1, inv. č. 4. Spisy okresního silničního výboru (1879–1903), fol. 345 aj.; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 51; Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 68; Archiv diplomových prací FF MU v Brně. Bryol, Radek: Příběhy cest na Kelečsku. Brno, 2011. Rukopis bakalářské diplomové práce; Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče, c. d., s. 224– 228. 161 To znamená soudní okresy Bystřice pod Hostýnem, Holešov a Vizovice.
51
Během celého 20. století bylo rozhodující složkou průmyslové výroby severozápadního podhůří Hostýnských vrchů dřevařství a potravinářství. Rovněž zemědělství zůstávalo v této oblasti v soukromé a od poloviny 20. století v socializované formě velmi důležitým.162
4.3 Fenomén tradiční výroby a průmyslové práce ve zkoumaném teritoriu Využití práce dělníků ve vlastních domácnostech od počátku podnikání továren na výrobu ohýbaného nábytku ve zkoumaném teritoriu bylo naprosto přirozeným způsobem podnikatelských praktik 2. poloviny 19. století. Se zaměstnáváním domácích dělníků v raně průmyslové produkci se setkáváme již od 16. století v případě tehdejší organizace textilního průmyslu. Právě s vzestupem průmyslového podnikání a rostoucí variability průmyslových specializací od poloviny 19. století se můžeme setkat se zaměstnáváním domácích dělníků různých oborů.163 V oblasti Pobeskydí navíc byla rozšířená domácká rukodělná výroba na tradičním východisku výroby pro vlastní spotřebu primárně s využitím nejdostupnějšího materiálu – dřeva, ale také dalších surovin. Nutné je zdůraznění různé míry kontinuity,164 nebo naprosté diskontinuity mezi tradiční a průmyslovou výrobou, přestože v následujících kapitolách jsou její podoby rozděleny. Jednotlivé výrobní obory by musely být v tomto případě komplexněji posuzovány, přičemž cílem předložené práce je především sledování možných souvislosti v oborech, vyskytujících se ve zkoumaném teritoriu, které mohly být předpokladem pro hotovení součástí ohýbaného nábytku.
162
Marie – Hosák, Ladislav: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 52; Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VII, c. d., s. 83–84, 131–162. 163 Jak můžeme sledovat například v pracích: Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d.; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d.; osk [Skalníková, Olga]: Manufaktura. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 529; jsn [Setinský, Jiří]: Nákladnický systém. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek, c. d., s. 592–593. 164 Jak zdůraznil také Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku, c. d., s. 378 na problematice textilní výroby navíc se zdůrazněním návratu k tradičním způsobům výroby ze sociálních důvodů.
52
4.3.1 Tradiční domácká výroba Nejranější zmínky o výrobě dřevěného domácího nářadí na Valašsku jsou známy již od 17. století. Například v období počátku 19. století dokládá využívání, a přirozeně lze odvodit také vlastní výrobu, dřevěných pracovních pomůcek na valašských salaších Josef Heřman Agapit Gallaš. Nástroje k výrobě různého tovaru pro potřebu usedlosti i příležitostnou distribuci jsou pro toto období doloženy v archivních dokladech i muzejních sbírkách. Převratné společensko-hospodářské proměny 19. století spolu s přetížením rolnických statků byly zásadními důvody, které v polovině tohoto století vedly k postupnému přeorientování původní domácí výroby pro vlastní potřebu usedlosti ve vývojově vyšší stupeň domácké výroby přímo pro trh či mezičlánek – překupníka.165 V některých obcích širokého teritoria Severozápadních Karpat se rozvinuly specifické převažující druhy produkce, můžeme tedy hovořit o domáckém průmyslu.166 Právě zpracování dřeva bylo v oblasti s příhodnými podmínkami nejrozšířenější. Domáčtí výrobci buď přímo vlastnili část lesa, nebo dřevo původně výhodně kupovali, jak uvádí pro případ okolí Valašské Bystřice starší prameny: „Cena bukového dříví, kterého se po všecky časy k hrubým výrobkům používá, bývala dle výpovědi nynějších nejstarších dřevařů tak nepatrná, že by tenkrát snad i nejchudobnější člověk si byl počítal za největší hanbu, kdyby při tak veliké láci si nebyl troufal dřevo koupiti a k tomu se vydal v nebezpečenství býti za zloděje považován, což by se jaktěživ pro tak nepatrnou cenu nebylo vyplatilo. Dříví za tehdejších dob bylo u veliké hojnosti. Nepřetržité a nepřehledné lesy se rozprostíraly na celé jižní straně počínaje od Bystřic až k Hrozenkovu, k Hutisku a dále ke Karlovicům. V lesích těchto nebývalo ani žádných plání, žádných holých míst, poněvadž toho revírníci trpěti nesměli.“
167
Na počátku
výstavby moravských železnic od 30. let 19. století sice byly zajištěny výhodné zakázky 165
Náznaky výroby nejen pro vlastní užití, ale jako přivýdělek je možné sledovat již od 1. poloviny 19. století, například v případě křivačkářství viz Urbachová, Věra – Ország-Vranecký, Joža: Křivačkářství na Valašsku, c. d., s. 11, nebo výroby dřevěných užitkových předmětů, například Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 48, 50; Gallaš, Josef Heřman Agapit: Romantické povídky. Praha: Evropský literární klub, 1941, s. 207–208. 166 Michalička, Václav: Tradice rukodělné výroby na Valašsku – historie a současnost. In: Jarošová, Barbora – Liďák, Petr – Michalička, Václav: Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko, c. d., s. 8–9, aj.; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 8–10, 48–49; Bücher, Karl: Vznik národního hospodářství. Šest přednášek, c. d., s. 71–100; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 43–44; Drápala, Daniel: Zaměstnání Rusavjanů a sociální struktura komunity, c. d., s. 80. 167 Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 49; avšak i dřevo bylo v některých případech nepříliš výhodně nakupováno samostatně výrobci nebo od zprostředkovatelů. O nevýhodném nakupování dřeva viz také Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 8–9.
53
na výrobu dřevěného pracovního nářadí obyvateli Valašska, ale stále dynamičtější budování infrastruktury a rozvoj průmyslu měly zásadní vliv na postupné rozšiřování lesní těžby. Mnohotvárné užití dřeva obecně a některé hospodářsko-správní změny168 v polovině 19. století patrně negativně ovlivnily i dostupnost materiálu pro domácké výrobce. Spolu s nárůstem výrobců v širším regionu vedla tato situace k postupné krizi domácké dřevařské výroby.169 Ve 2. polovině 19. století a počátku 20. století v obcích na Valašskomeziříčsku, Rožnovsku, Vsetínsku a také ve Vizovických a Hostýnských vrších pracovalo mnoho producentů dřevěného nářadí a náčiní, hospodářských nádob, trakarů či šindelů. Z dostupného proutí se na mnohých místech pletly košíky a metly. Na Vsetínsku bylo specifickou prací, kde ke zpracovávanému dřevu přibývala nutnost zakoupení ocele, nožířství – křivačkářství, jehož počátky sledujeme již v 1. polovině 19. století. Právě u této profese je zajímavé nejprve převzetí domácké výroby do organizačního systému manufakturní produkce, ale především převzetí oboru jako takového do průmyslového podnikání na sklonku 19. století.170 U mnohých z uvedených domáckých prací se setkáváme kromě přímého prodeje výrobcem na trzích také s principem působení prostředníka v obchodním procesu. Například na Rožnovsku zajišťovali již před polovinou 19. století zakázky i odbyt dřevěných výrobků židovští obchodníci, různí zprostředkovatelé působili později také v jižní části Hostýnských vrchů.171 Ve většině produkcí tohoto charakteru v celé oblasti je také patrná sezónnost výroby. Rukodělné výrobě se lidé věnovali v zimním období. V létě pracovali na svém drobném hospodářství, někteří odcházeli na sezónní práce do jižnějších úrodnějších oblastí, což bylo mnohdy finančně výhodnější.172 168
Na Rožnovsku například prodej soukromých částí lesů majitelům velkostatku a následné spekulace majitelů velkostatku, které omezovaly soukromé vlastnictví a dostatek materiálu. 169 Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku, c. d., s. 371–381; Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy, c. d.; Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 50–53. Na konci 19. století bylo někdy dřevo nepříliš výhodně nakupováno samostatně přímo výrobci nebo od zprostředkovatelů, viz práce A. Zámečníka nebo Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 8–9. 170 Jarošek, Jan: Tovární výroba vzniklá z domácího nožířství valašského, c. d., s. 157–159; Urbachová, Věra – Ország-Vranecký, Joža: Křivačkářství na Valašsku, c. d., s. 11, 54–59; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 149. 171 Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, s. 350–354; Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, c. d., s. 3; Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku, c. d., s. 50; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 48–49; Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d.; Janovský, Rudolf: Domácí průmysl na Holešovsku, c. d. 172 Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 118; Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 306, 327, 339; Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 350–354.
54
Další podoby domácké výroby spjaté s bezprostředním podhorským a horským prostředím Hostýnských vrchů byly popsány v kapitole 3.3.2 Tradiční obživa obyvatel v Hostýnských horách. Kromě vyloženě horských valašských obcí nalézáme zmínky o různé domácké výrobě také v podhorských vesnicích blízkých teritoriu výzkumu. Košíkářství bylo provozováno ve Mštěnovicích a také v Jasenici, kde se v 50. a 60. letech 19. století pletly kromě tradičních košíkářských výrobků i košiny pro bryčky, které se vyráběly v Novém Jičíně. V Brankách kromě košíkářské výroby zhotovovali také kolovraty, bednářské a stolařské výrobky a štípali šindel. Výjimečnost Všechovic dokumentuje zmínka o rozsáhlé domácké výrobě struhadel na zelí. V Kelči bylo slavné dýmkařství a patrné i metlářství. I v Komárovicích nebo dalších obcích v okolí Hranic na Moravě vyráběli lidé domácky metly a především košíky. V souvislosti se snahou o využití košíkářské výroby v rámci sociálního programu byly na konci 19. století činěny mnohé vzdělávací a hospodářské aktivity.173 Dýmkařská výroba v Kelči je dokládána od 30. let 19. století. V 70. a 80. měla výroba nejvyšší objem. Tehdy dýmkaři zaměstnávali pracovníky v několika desítkách dílen nebo zboží odebírali od domácích výrobců. Na přelomu 19. a 20. století zde bylo už jen 13 dýmkařských mistrů. Ti po domech zaměstnávali hlavně přes zimu asi 70 pracovníků, kterým pomáhali další členové rodiny. Březové dřevo se dodávalo z Valašska i Uher, nutno bylo dokupovat plech a kování. Předpřipravené dřevo dodali pracovníkům zaměstnavatelé. Většina dělníků bydlela v pronájmu v komorách, využitých zároveň jako dílna. Od počátku 20. století počet výrobců a objem výroby klesal, až zcela zanikla po roce 1950. Menší počet rodin se zabýval dýmkařstvím i v některých dalších obcích Valašskomeziříčska a Vsetínska.174
4.3.2 Průmyslová domácí práce V širším prostoru zkoumaného teritoria se, kromě zaměstnávání domácích dělníků pro továrny na ohýbaný nábytek, v menší míře konstituovaly různé jiné specializace domácích dělníků s výrobky určenými pro další průmyslové dohotovení či 173
Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d., s. 351– 352; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 50; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 48–49. 174 Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku, c. d., s. 373; Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 17; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 50; Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. II. Dýmky a obušky, c. d.; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 46–47; Ország-Vranecký, Joža: Dýmkařství na východní Moravě. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum, 1972.
55
přímý odbyt. Jejich rozšíření můžeme sledovat nejvíce z pramenů popisujících konec 19. století, avšak výčet nelze považovat za úplný. Jednalo se především o různá zaměření textilní a obuvnické výroby. V této souvislosti je zajímavým příkladem transformace tkalcovství v průmyslovou textilní produkci na Rožnovsku, mimo zkoumané teritorium i zmíněné křivačkářství na Vsetínsku. Využití domácích dělníků obecně vyplynulo z vývoje průmyslových vztahů a navíc bylo pro podnikatele velmi výhodné z důvodu ušetření nákladů na prostorové dílenské zabezpečení a provozní záležitosti produkce – otop a osvětlení. V Lešné u Valašského Meziříčí v roce 1873 pracovalo při pletení punčoch asi 60 rodin. Organizátory práce a dodavateli surovin byli podnikatelé z Holešova,175 kteří výrobky sami v Lešné vyzvedávali. Rozšířeným fenoménem konce 19. století na Rožnovsku začínalo být domácí zaměstnávání dělníků textilními pletařskými podniky. Ponejvíce ženy vyráběly na pletacích strojích, propůjčených firmou nebo faktorem, punčochy nebo rukavice či prováděly dílčí operace. Byla to ve své době nejlépe placená domácí práce v olomouckém živnostenském dozorčím okrsku a navíc šlo, ve srovnání s některými jinými, o práci nepříliš náročnou. V 90. letech 19. století začínala výroba firmy Reiser v Tylovicích a Brillova rožnovského podniku s dílenskými i několika desítkami domácích dělnic. Reiserova firma od roku 1905 až skoro do svého zániku v roce 1932 zaměstnávala spolu s 50 dílenskými také kolem 350 domácích dělnic. I pro Brillovu pletárnu pracovalo od počátku 20. století až do 2. světové války kolem 200 – 600 domácích dělníků a nutno připočíst i dělníky tovární. Informace o zaměstnávání menšího počtu domácích dělníků pochází i z dalších pletařských a stávkařských firem v oblasti – Monti ve Valašském Meziříčí, Hanuš Toch ve Valašském Meziříčí-Krásně, firmy Těšínský na Horní Bečvě, Kudlich na Dolní Bečvě a jiné. Patrná byla paralelní práce některých dělníků pro více firem. Pletařství bylo tedy v 1. polovině 20. století nejvýznamnější průmyslový oborem na Rožnovsku.176 Ještě v 19. století stála tato specializace průmyslu v uvedené oblasti paralelně s tradičními textilními obory – například s výrobou vázaných rukavic ve Stříteži pro překupníky a dožívajícím domácím tkalcovstvím, které bylo od 2. poloviny 19. století organizováno nákladnicky. Na přelomu 19. a 20. století bylo v tkalcovství na Rožnovsku činných asi 175
Pravděpodobně zástupci firmy Gustav Adler fungující od roku 1850, viz Baletka, Ladislav: 100 let pletařského průmyslu v Rožnově pod Radhoštěm. 1889–1989, c. d., s. 23; 176 Baletka, Ladislav: 100 let pletařského průmyslu v Rožnově pod Radhoštěm. 1889–1989, c. d., s. 22– 68; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 44, 72–84.; Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 42.
56
dvacet faktorů s deseti pomocníky, 300 domácích tkalců a 100 navíječů. V oblasti podhůří Hostýnských vrchů v té době bylo tkalcovství provozováno minimálně.177 Domácím šitím oděvů a prádla se na Holešovsku178 pro podniky z tohoto města zabývali vyučení krejčí a asi 120 žen s pomocí v rámci rodiny. Zaměstnávání domácích dělnic v tomto oboru na Holešovsku můžeme sledovat ještě kolem roku 1940.179 Také v Lipníku nad Bečvou využívala továrna na prýmkařské zboží v zimě 100 až 200 domácích dělníků, v létě jen kolem 50, především žen s pomocí dětí, hotovících ozdobné zboží pro dámskou konfekci. Domácí dělnice byly mnohdy továrními dělnicemi, pracujícími po návratu z továrny za pomocí dětí od 10 let.180 Na Holešovsku, Valašskomeziříčsku a Hranicku pracovali v menší míře domácí dělníci, opět hlavně ženy a děti, při prošívání obuvních podešví pro obchodníky s odbytem v továrnách. Obdobná výroba s rozdílnou strukturou organizace zasahující na Holešovsko
a Hranicko
byla
organizována
již
bez
faktorů
podnikateli
ze
středomoravských měst nebo menšími živnostníky.181 Ženy hlavně prošívaly podešve a muži, mnohdy tkalci ztrácející možnost obživy, sešívaly svršky obuvi s podešví.182 Například ve vzdálenějších Valašských Kloboukách a okolí, kde ve 2. polovině 19. století nevznikaly nové formy předprůmyslové výroby, reagovali soukeníci na úpadek své činnosti uplatněním původního materiálu v papučářské výrobě.183 V menší míře se domácky provozovala jiná dřevařská výroba než dělnictví pro továrny na ohýbaný nábytek. Výroba sirek byla od 2. poloviny 19. století do období kolem 1. světové války obvyklá v továrnách ve Vsetíně a Krásně nad Bečvou v největší míře firmou Jakob a Josef Kohn. Na začátku uvedeného období zhotovovalo asi 100 177
Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 31; Baletka, Ladislav: 100 let pletařského průmyslu v Rožnově pod Radhoštěm. 1889–1989, c. d., s. 22–23, 43; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 66; Drápala, Daniel: Střítežané. Tradiční rukodělná výroba ve Stříteži nad Bečvou. Valašsko – Vlastivědná revue 18, 2007, s. 4–7. 178 Holešov, Roštění, Bořenovice, Tučapy, Dobrotice, Žopy, Přílepy, Martinice, Žeranovice, Lechotice, Míškovice, Zahnašovice, Ludslavice, Třebětice, Količín, Rymice. 179 Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 47; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 96.; SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 245, inv. č. 640. Místní odbor jednoty pracujících soukromých zaměstnanců v průmyslu. 180 Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 37–38; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 81–82. 181 Pro oblast Holešovska a Hranicka – především živnostníci nebo továrny v Holešov, Fryštáku, Lipníku, Hustopečích, Hranicích. 182 Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 56–57; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 99. 183 Jak zdůraznil také Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku, c. d., s. 378 na problematice textilní výroby navíc se zdůrazněním návratu k tradičním způsobům výroby ze sociálních důvodů.
57
osob domácky papírové obaly na sirky na Vsetínsku. Výrobu špejlí – dřevěného drátu údajně v 80. letech 19. století v okolí Branek provozovaly stovky sedláků k následné výrobě zápalek v branecké provozovně Jindřicha Lindnera.184 Tento podnikatel a později jeho žena následně organizovali 80 – 100 dělníků pro výrobu dýh, zátek do sudů, dřívek na kartáče a dřevěného nářadí. Není vyloučeno, že tato nová výroba průmyslového charakteru v okolí Branek byla převzata původními domáckými výrobci. Domácí dělnictví lze předpokládat také při tovární výrobě sirek v Lipníku nad Bečvou od roku 1906.185 Až ve 2. polovině 30. let 20. století pracovali v domácnostech obyvatelé Kateřinic v jihovýchodní části Hostýnských vrchů pro nově zavedenou výrobu drobných spotřebních předmětů, například špachtlí nebo kolíčků, podnikatele Jana Hrušky. Rodiny doma kompletovaly, počítaly nebo balily výrobky. Produkce byla pozměněna 2. světovou válkou, kdy se dělaly různé výrobky pro vojenské účely. Od roku 1945 se vyrábělo s původním předválečným zaměřením až do znárodnění v roce 1949. Také v sousedním Ratiboři byla v období 2. světové války rozšířena obdobná dřevovýroba spolu s produkcí zemědělského nářadí. Podobu domácké výroby v těchto obcích také hotovení špejlí. Rovněž Jadrníčkova továrna na dřevěné výrobky ve Fryštáku spolupracovala v období 1. republiky s domácími dělníky.186 Jak je z výčtu patrno, bylo využití domácích dělníků běžné jak při činnosti větších průmyslových podniků, tak jako pomocných sil menších dílenských provozoven či živnostenských řemeslníků. Ještě před polovinou 20. století se v některých lokalitách vyskytoval také typ samostatné domácké výroby, přičemž její zánik byl závislý na několika faktorech, především spjatých s rozvojem zaměstnanosti v průmyslu a průmyslových výrobků, omezením zemědělské malovýroby, kde byly domácké výrobky upotřebeny i obecným nedostatkem dřeva.187 Ve sféře domácího dělnictví
184
K roku 1880 jsou v obci Police uvedeni jako „hoblíři dřevěných drátů“ uvedeni 2 muži z domu č. 115, viz SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 525. Sčítací operáty obce Police (1880). 185 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 43–50, 114–120; pozoruhodný je uváděný počet domácích dělníků v Brankách a okolí, kde byla i dřívější domácká výroba patrně výrazná viz Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d., s. 351; různá zaměření rukodělné rukodělné výroby byla snaha podpořit v roce 1947 vznikem družstva Lipta v Liptále, které mělo sdružovat výrobce zemědělských a domácích potřeb a dalších produktů, pracujících na tradičních základech; Krumplovič, Dušan: Vývoj průmyslu a průmyslových podniků na Hranicku (Podle stavu k 1. VII 1948), c. d., s. 46. 186 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 112–120; Janovský, Rudolf: Domácí průmysl na Holešovsku. Český lid 29, 1928, s. 214. 187 Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, c. d., s. 25.
58
proběhla určitá proměna v souvislosti se znárodněním průmyslu a zánikem soukromého podnikání v polovině 20. století. 4.3.2.1 Sociální a právní postavení domácích dělníků O sociálním a právním zajištění domácích dělníků se dozvídáme především z hospodářsko-statistických prací přelomu 19. a 20. století, kdy je patrná obecná snaha o zvelebení životních podmínek osob, konajících různé specializace domácké výroby i domácího dělnictví. Zlepšení sociálních podmínek domáckých rukodělných výrobců navíc souviselo s již uvedeným formováním výrobních družstev a spolků. Na nedořešené problémy navázaly aktivity v samostatném Československu. Oživení zájmu historiků
o sociální
problematiku
dělnictva
v retrospektivní
rovině
sledujeme
ve 2. polovině 20. století v souvislosti s vyzdvihováním třídního boje nižších vrstev proti kapitalismu i obecně v dokumentaci průmyslové historie. Největší počet domácích dělníků pracoval již od 18. století v různých textilních profesích, proto tyto hospodářsko-sociální zájmy často pramenily z obeznámenosti s postavením těchto zaměstnanců. Zájem o tuto problematiku můžeme sledovat už v posledních desetiletích 18. století ve smělém hospodářském projektu Jana Aloise Hankeho z Hankenštejna. V analýze moravské cechovní a manufakturní produkce připomíná také neblahé poměry domácích dělníků, přičemž poskytovatele práce pro tyto dělníky považuje za chlebodárce.188 Nedobré postavení domácích pracovníků se klade za vinu jejich nedostatečné evidenci, z které vyplývaly nejasné platové podmínky a chybějící zdravotní pojištění. Proměna dotyčné legislativy vznikem živnostenského zákona v roce 1859 i její následné aktualizace vymezovaly jen profesionálně prováděné činnosti, ale další formy práce v domácnostech
podle
těchto
zákonů
působnosti
živnostenských
inspektorů
nepodléhaly.189 Zásadní dopad, zvláště na práce prováděné v domácnostech, neměl ani zákaz zaměstnávání dětí do 14 let vydaný v roce 1884.190 Snahy rakouské vlády o řešení této problematiky v textilním průmyslu v letech 1896 a 1907 i později ztroskotaly
188
Hanke z Hankenštejna, Jan Alois: Pokus o splavnění řeky Moravy a obchod Moravanů, c. d., s. 11, 13, 33–42. 189 Vztahovalo se pouze ustanovení § 78 a živnostenského řádu o výplatě mzdy hotovými penězi, viz Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm, cit. 16. 2. 2013. 190 Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy, c. d., s. 115.
59
hlavně na nejednotnosti politických názorů a nelibosti zainteresovaných výrobních podniků. Diskuse ze strany dělnictva, zaměstnavatelů a živnostenských institucí byly vedeny také o naprostém omezení práce domácího dělnictva a koncentrace do dílen a továren. Dílčími požadavky bylo alespoň zlepšení hygieny domácích výrobních prostor nebo úprava platových podmínek a omezení dětské práce. V roce 1910 dokonce bylo ve vídeňském parlamentu sociálními demokraty přímo navrženo zrušení domácí práce a převod do průmyslových objektů, avšak to se obešlo bez praktické odezvy.191 Pro hospodářsko-politické účely byl v 90. letech 19. století na základě výzkumu živnostenských inspektorů a starších přehledových materiálů k účelům hospodářských výstav proveden přehled nejrůznějších forem domácí výroby v Rakouské monarchii.192 Podle těchto zpráv na Moravě při všemožné domácí rukodělné produkci pracovalo obvykle v nehroznější bídě asi 100 tisíc obyvatel, což bylo 5% z celkového počtu moravských obyvatel. Další průzkum z roku 1902 pro Moravu uváděl necelých 60 000 obyvatel v těchto zaměstnáních, kde větší polovinu zaujímal obvod živnostenské komory v Olomouci.193 Na počátku 20. století byla dalším okruhem diskutované domácí produkce tradiční rukodělná výroba. Aktivity konané a navrhované pro její ochranu byly spojeny se vznikáním výrobně-odbytových družstev v čele s Moravskou Ústřednou pro lidový průmysl. V těchto souvislostech není sociální problematika tolik zohledňována, pravděpodobně díky lepší vizi využití tohoto odvětví v moderním spotřebním průmyslu a turismu.194 Pouze u části domácích dělnických profesí můžeme již během 2. poloviny 19. století nalézt zmínky o nemocenském pojištění a pracovní evidenci. Ve sledovaném prostoru byli někteří pracovníci textilního průmyslu evidováni jako živnostenští pomocníci, část z nich vlastnila i pracovní knížky a byla také nemocensky pojištěna.195 Například dýmkařští pomocníci v Kelči měli knížky pracovní evidence a byli pojištěni. 191
Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, c. d., s. 2–3; vsch [Scheufler, Vladimír]: Živnost. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek, c. d., s. 1242–1243; 98. schůze Národního shromáždění československého v pátek dne 12. prosince 1919 o 10. hodině. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/098schuz/s098001.htm, cit. 16. 12. 2012. 192 K účelu prezentace „národní domácí výroby“ pro Světovou výstavu ve Vídni v roce 1873 sestavil přehled již v dřívějším období Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d. 193 Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, c. d., s. 2–3; viz příloha č. 3. Počet domácích dělníků v letech a)1898–1899, b)1902. 194 Tamtéž, s. 16–32. 195 Patrně jen v Lipníku, Hustopečích a Holešově, částečně v Kroměříži.
60
Naopak bez pojištění a evidence práce produkovali tkalci na Rožnovsku. Textilní domácí dělníci na Holešovsku odevzdávali pracovní knížky jako zástavu za materiál obdržený pro zpracování.196 Někteří domácí výrobci se pokoušeli na přelomu 19. a 20. století o obdržení živnostenského oprávnění, avšak marně, protože nebyli schopni zaručit způsobilost výučním listem. Jejich zaškolování probíhalo často dle principu: „Druh naučí se to od druha, aniž by bylo jakých učňů“.197 Nepříliš často fungovaly v těchto dobách podpůrné dělnické spolky. Za velmi obtížné je považováno i sdružování domácích pracovníků, pramenící ze specifického charakteru této formy obživy. Politik a publicista Richard Fischer takto komentoval nelehkou situaci: „Hladový výdělek celé rodiny stačí sotva na nejnutnější ukojení potřeb, na úspory zřídka kdy lze pomýšleti. A teď si představme, že otec neb matka neb jiný člen onemocní neb vůbec nějakou nehodou je postižen. Nemocenské pojištění je málokde provedeno (mzda nestačila by, aby si platili příspěvky do nemoc. pokladny). Kdo pomůže?“ 198 Pro zlepšení špatné sociální situace moravských domácích pracovníků navrhoval zavedení nových výrobních odvětví, lepší organizaci práce a mobilizaci (přesun z hor na Hanou). Podle informací z doby bezprostředně po 1. světové válce bylo i tehdy pojišťování a evidence pracovníků a jejich výkonů nedostatečné. 199 Podle naléhavosti řešení otázky podomáckých pracovníků a dělnictva 200 na počátku samostatné Československé republiky shledáváme, že se v problematice do té doby nic převratného neuskutečnilo. Československo bylo jeden z posledních evropských států, kde nebyla domácí práce zákonem regulována. Na své 98. schůzi v roce 1919 československé Národní shromáždění řešilo úpravu pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Důvodem k těmto nutným změnám byly opět především neblahé sociální a hygienické poměry dělníků a úkolování dětí rodiči, což bylo demonstrováno na příkladech nejvíce z prostředí textilních dělníků v Československu. Požadované návrhy byly mimo jiné takto zdůvodňovány: „Domácký dělník zpravidla nezná nedělního klidu práce, jeho pracovní doba jest stále 14 až 16 hodinová pracuje 196
Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 47; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 96. 197 Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 56–57. 198 Tamtéž, c. d., s. 58–59. 199 Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 6, 17, 31, 56–60; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 34, 96– 97; 98. schůze Národního shromáždění československého v pátek dne 12. prosince 1919 o 10. hodině. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/098schuz/s098001.htm, cit. 16. 12. 2012. 200 Také v tomto období byly politiky vymezovány dva druhy domácké práce – domácký průmysl založený na tradičních východiscích a domácí práce dělnická.
61
od slunka do slunka. Účinnou ochranu dětí a žen, které jsou v části odvětví domáckého průmyslu jediným, v některých hlavním kmenem domáckého dělnictva, lze tu nesnadno vykonati, stejně jako zákaz noční práce a ustanovení o hygienickém zařízení dílen domáckých dělníků. Domáčtí dělníci pracují v nezdravých vlastních dílnách, v bytech obyčejně o jedné nebo dvou malých místnostech, jež podle úředních líčení živnostenských inspektorů třeba nazvati pelechy, nedůstojnými člověka. A v takových místnostech domácký dělník se svou obyčejně četnou rodinou nejen pracuje, nýbrž zároveň i bydlí, spí, vaří, stůně i umírá. Domácké dělníky, nesoustředěné v tovární dílně, nýbrž rozptýlené v jejich bydlištích, jest nesnadno organisovati, a není jim tudíž možno dosáhnouti svépomocí přiměřené úpravy mzdových a pracovních podmínek tou měrou jako ostatním skupinám dělnictva. Jejich mzdy nelze nazvati existenčním životním minimem, nýbrž krytím minimálního živoření přeplněného prací a strádáním. V tomto nedostatku nejmenší existenční míry tkví všecka sociální bída domáckých dělníků…“201 V provedeném pracovním výčtu domácí výroby figurovalo pouze České prostředí, včetně výroby ohýbaného nábytku v Děčíně a Podmoklech. Opět byly z hospodářského hlediska diskutovány omezovací tendence nebo nutnost zachování práce domácích dělníků v některých oborech. Zlepšení poměrů v tradiční rukodělné výrobě se odkazovalo především na podporu spolkových organizací, osvětové práce a školství.202 Z těchto jednání vyplynul zákon č. 29/1919 O úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Byli definování zainteresovaní účastníci výrobně-obchodního procesu – dělníci, zaměstnavatel a různé typy prostředníků a jejich práva a povinnosti. Pro dohled nad jejich dodržováním se měly pro jednotlivá výrobní odvětví zřídit ústřední a obvodní komise203 domácké práce.204
201
Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Společná československá digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm, cit. 16. 2. 2013. 202 98. schůze Národního shromáždění československého v pátek dne 12. prosince 1919 o 10. hodině. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/098schuz/s098001.htm, cit. 16. 12. 2012. 203 Které vznikaly patrně jen zřídka jako např. od roku 1923 Obvodní komise domácké práce pro výrobu zboží sklářského Jablonec nad Nisou, viz Archivní fondy a sbírky, knihovna - SOkA Jablonec nad Nisou. Státní oblastní archiv v Litoměřicích, přehled fondů. Dostupné z: http://www.soalitomerice.cz/content/archivni-fondy-sbirky-knihovna-soka-jablonec-nn, cit. 18. 2. 2013; Komise byly zrušeny v roce 1951, viz Vládní nařízení, kterým se zrušují Ústředna a úřadovny pro domáckou práci a ústřední a obvodní komise domácké práce. 1951. Společná česko-
62
Přestože uvedený zákon obšírně vymezoval podmínky domácích dělníků, byl v roce 1930 nadále kritizován chaos, vzniklý nedodržováním tohoto zákona. Domácká práce byla v některých případech údajně umožňována dělníkům, kteří byli schopní vykázat se živnostenským listem, aby zaměstnavatel obešel placení zdravotního pojištění. Dále byly uváděny nedostatky, stejné jako v předešlých dobách, včetně práce dětí: „Učitelé si stěžují, že ve školách, které jsou v krajích, kde se provozuje domácký průmysl, děti usínají při vyučování, nemohou stačiti osnově vyučovací a bystré a nadané děti opakují školy, poněvadž se nemohou věnovati učení.“205 Zatímco činnost tradičních rukodělných výrobců začala být od roku 1945 zabezpečena Dekretem presidenta republiky o organisaci lidové a umělecké výroby a po roce 1948 byli direktivně sdružováni v lidových výrobních družstvech, pro dělnická domácí zaměstnání platil stále prvorepublikový zákon. V tomto období se začaly používat také pracovní průkazy pro zaměstnance, včetně domácích dělníků. Až v roce 1965 byl zákon z roku 1920 zrušen vytvořením tzv. Zákoníku práce. Činnost pracovníků zvaných „domáčtí zaměstnanci“ měla být řízena řádnou pracovní smlouvou se zaměstnavatelem a rozvržení práce si měli činit zaměstnanci dle své potřeby.206 Při domáckém provozování průmyslové práce zůstávaly po celou dobu její existence některá úskalí. Jednalo se především o nemožnost vymezení pracovní doby v domácnosti při úkolové mzdě. Také zapojování malých dětí do konání jednoduchých operací bylo naprosto přirozené jako pomoc rodičům, přestože tato problematika byla průběžně upravována zákony207 již od 2. poloviny 19. století.
slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=44&r=1951, cit. 16. 2. 2013. 204 Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Společná československá digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm, cit. 16. 2. 2013. 205 Schůze československé Poslanecké sněmovny dne 22. února 1930. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/022schuz/s022001.htm#_d, cit. 16. 2. 2013. 206 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 116–117; Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Informace o zákonech on-line. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakprace/cast6.aspx, cit. 18. 2. 2013. 207 Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 59; Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Informace o zákonech on-line. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakprace/, cit. 18. 2. 2013.; 98. schůze Národního shromáždění československého v pátek dne 12. prosince 1919 o 10. hodině. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/098schuz/s098001.htm, cit. 16. 12. 2012.
63
4.4 Výroba ohýbaného nábytku v severozápadním podhůří Hostýnských vrchů 4.4.1 Továrna na ohýbaný nábytek Bratří Thonetů v Bystřici pod Hostýnem a nástupnické společnosti Technologie ohýbání dřeva pro nejrůznější účely se přispěním různých dřevozpracujících specializací vyvíjely od 17. století v různých zemích. Na počátku 18. století byly známé další pokusy, zdokumentované v souvislosti s úřední evidencí vynálezů a patentů. Avšak až výrobce nábytku původem z Boppardu v Porýní Michael Thonet dokončil v polovině 19. století spolu se svými syny postupy, které umožňovaly ohýbání plných dřevěných profilů ve dvou rovinách pro nábytkářskou výrobu. I těmto převratným novinkám předcházel dlouhý vývoj ve výrobních provozech Michaela Thoneta, prvotně založený na chemicko-mechanickém ohýbání lepeného vrstvených dýh.208 Působení Michaela Thoneta ve Vídni od roku 1842 bylo velmi důležitou etapou jeho profesní kariéry. Nejprve zpracovával jako zaměstnanec několika vídeňských nábytkářů výhradně zakázky pro vyšší společenské vrstvy a v roce 1849 následovalo založení vlastní firmy. O šest let později získala jeho rodina rakouské státní občanství. Další vývoj podnikání Michaela Thoneta souvisel s rozvojem infrastruktury a surovinových priorit při postupné industrializací moravské části Habsburské monarchie. V prostoru střední Moravy mělo důležitý vliv na rozvoj průmyslu vybudování úseku Severní dráhy císaře Ferdinanda z Vídně do Přerova. Jedním z důvodů přesunu průmyslu z městských center byla obecně možnost využití levných pracovních sil maloměstského a venkovského prostředí. V případě nábytkové výroby Michaela Thoneta a jeho potomků, tehdy již pod názvem Gebrüder Thonet – Bratří Thonetové byla podstatná blízkost a ekonomická výhodnost materiálové základny v podobě bukového dřeva, doposud využívaného relativně neefektivně.209 První továrna Bratří Thonetových byla vybudována v Koryčanech v letech 1856 – 1857. Po výrobních a obchodních úspěších následovalo zřízení nové továrny v Bystřici pod Hostýnem. Postupně byla instalována mechanizace a roku 1861 zahájen provoz. Dodávky dřeva byly dlouhodobě zabezpečeny smluvním vztahem s vlastníkem velkostatku, Ernestem, svobodným pánem z Loudonu. Během prvních let v Bystřici 208
Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 17–18, 21–27; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 17–23. 209 Tamtéž, s. 13–15.
64
pracovali dělníci z Koryčan, kteří zaučovali nové místní pracovníky. Část mladších bystřických dělníků se školila přímo v Koryčanech.210 Další rozvoj podnikání sourozenců Thonetových a nová potřeba dřeva iniciovaly v polovině 60. let 19. století postupný vznik továrny ve Velkých Uhercích v tehdejších Uhrách. Ve stejném období se postupně vyvíjela také provozovna v Halenkově na Horním Vsacku. Nejprve byla pronajmuta tamní pila a zabezpečeny dodávky dřeva s vlastníkem vsetínského velkostatku belgickou firmou Societé civile de Wsetin de Brussel. Dále byly vytvořeny provozy rašplovny a ohýbárny. Od roku 1869 zabezpečovala halenkovská továrna výrobu polotovarů pro další moravské provozy rodiny Thonetových. Smluvní vztah s vlastníkem vsetínského velkostatku o dodávce dřeva měl zaručovat surovinovou základnu další budované továrny ve Vsetíně na počátku 70. let 19. století. Stoupající produkce firmy a úměrná potřeba materiálu pro všechny provozy vedla v roce 1890 k odkupu celého vsetínského velkostatku firmou Thonet. V této oblasti byly poté konány další stavebně-technické a organizační záměry211 pro zajištění obecné produkční materiálové samostatnosti firmy. Další továrny této firmy vznikly v Nowo-Radomsku u Čenstochové na tehdejším území Ruska a ve Frankenbergu nad Ederou v Hessensku. Důvodem bylo vyloučení vývozních cel na nábytek do Ruska a Německa zřízením továren přímo v těchto zemích.212 Výbornou prosperitu firmy na počátku 20. století vystřídaly hospodářské problémy a státní zásahy způsobené průběhem a následky první světové války. Tato neblahá situace měla být eliminována v roce 1922 fůzí akciové společnosti Thonet se společností Mundus-Kohn, vzniklé sloučením původních subjektů již v roce 1914. Došlo tak k jednotnému vedení a organizačnímu spojení továren v Bystřici pod Hostýnem, Holešově Koryčanech a Vsetíně. V této epoše však už nefigurovali ve vedoucích funkcích členové rodiny Thonetů. Také produkce druhé světové války proběhla ve zvláštním válečném režimu. Znárodněním průmyslu po druhé světové válce byl v roce 1945 ustaven národní podnik Thonet, ke kterému byly přidružovány další
210
Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 18, 27, 33–35; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 13–15, 25, 28; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910). 211 Jako např. využívání pil, budování a údržba kanálů pro plavení dřeva, údržba Bečvy pro plavení dřeva, budování úzkorozchodných železnic. 212 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 36–38; Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy, c. d., s. 112–115.
65
znárodněné nábytkářské výroby213 v Československu. V roce 1953 byl tento podnik přejmenován na národní podnik TON a změnila se organizační struktura.214 O pět let později se organizace měnila opět za vzniku Výrobně hospodářské jednotky Sdružení podniků nábytkářského průmyslu se sídlem v Brně. V roce 1988 se v souvislosti s obecnou snahou zefektivnění hospodaření podniků proběhla další změna a vznikl samostatný státní podnik TON s obdobným rozsahem jako před zavedením Výrobně hospodářských jednotek. V současnosti funguje tento tradiční výrobce ohýbaného nábytku jako akciová společnost TON.215 Největší továrnou a v podstatě i centrem firmy však až dodnes zůstává továrna v Bystřici pod Hostýnem. Provoz v roce 1861 byl zahájen se 166 dělníky. V 70. letech 19. století k firmě náleželo také šest filiálních výroben – Holešov, Kelč, Všechovice, Dřevohostice, Komárno a Prusinovice. Tehdy pracovalo jen v Bystřici pod Hostýnem přes 2 000 lidí. Kolem roku 1913 bylo zaměstnáno průměrně 1 940 pracovníků a spolu s okolními přináležejícími filiálkami to bylo 2 034 pracovníků. Bezmála polovinu továrních dělníků tvořily tehdy ženy. Poklesy pracovníků pod 1 000 osob sledujeme v období světových válek a hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let minulého století. Po druhé světové válce se počet pracovníků opět zvyšoval až na stav přes 2 000 na konci 80. let 20. století. Zaměstnanost žen po polovině 20. století, navíc direktivně regulovaná, byla zhruba 50%, v některých letech tohoto období ženy ve výrobě převažovaly.216 Přítomnost firmy v jednotlivých regionech, včetně okolí Bystřice pod Hostýnem, měla vliv také na nejrůznější inovace spjaté nejen přímo s průmyslovým provozem. Kromě zlepšování komunikační dostupnosti silnicemi, železnicí a telefonním spojením, se jednalo také o aktivity spojené s lesním hospodařením,217 požární ochranou nebo sociální a zdravotní péčí218 o zaměstnance, stejně jako o další kulturní219 novinky.220 213
Z významných nábytkářských firem například původní firma D. G. Fischel Söhne z Mimoně nebo L. A. Bernkopf z Frenštátu pod Radhoštěm a další, viz Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 55–60. 214 Podnik se skládal ze závodu v Bystřici pod Hostýnem s provozem Všechovice, závodu v Holešově s provozem ve Fryštáku, závodu Frenštát pod Radhoštěm, Vizovice a Uherské Hradiště s dalšími menšími provozy, viz Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 61. 215 Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 51–61. 216 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 65; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 28–29, 107–108; SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 48, inv. č. 136. Plánovací komise – výrobní síly (1955), složka Snaha o zvyšování zaměstnanosti žen. 217 Přestože je patrný zásadní vliv na lesní těžbu a z toho plynoucí proměnu porostů především na Vsetínsku. Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy, c. d. 218 Například vybudování bytů pro zaměstnance, brzy napojených na vodovod a kanalizaci, budování mateřských škol, zřizování sociálních fondů pro zaměstnance aj.
66
4.4.2 Továrna Jakob a Josef Kohn v Holešově a nástupnické společnosti Další významnou podnikatelskou rodinou, která měla výrazný vliv na rozvoj průmyslu a zaměstnanosti ve zkoumaném teritoriu, byli Kohnové. Židovský podnikatel Jakob Kohn přišel nejprve na Vsetín v roce 1812 z Veselí nad Moravou. Ve Vsetíně se postupně stal nejvýznamnějším obchodníkem a od poloviny 19. století se orientoval hlavně na obchod se dřevem. Z tohoto zaměření plynulo nejprve zřízení továrny na sirky a později vybudování sklárny. Koncem 60. let 19. století se syn Jakoba Kohna Josef s vědomím dobré materiálové základny na Vsetínsku nechal inspirovat příkladem podnikání bratří Thonetů a roku 1870, po omezení Thonetovského výrobního privilegia, byla zahájena výroba ohýbaného nábytku ve Vsetíně a Horní Lidči a vznikla také pobočka v Kelči. Během následujícího necelého desetiletí byly postupně zřízeny také továrny v Těšíně s několika pozdějšími pobočkami, dále v Krakově, haličské Velké Porembě a Čenstochové a jinde. Od počátku 80. let. 19. století byly činné filiální výrobny v Ratiboři u Vsetína a v synagoze v Krásně nad Bečvou, v nichž se přírodním pletivem vyplétaly dílce nábytku. Přestože od 80. let 19. století bylo hlavní centrum kohnovských továren ve Vídni, vznikla roku 1890 také nová velká továrna v Holešově, projektovaná na produkci skříňového nábytku s využitím inovace výroby dýh a překližek, která zde byla také plánována i s úspěchy realizována. Důležitým výrobním programem zde však po celou dobu existence byla především produkce sedacího nábytku. Následně byly založeny menší pobočky na Vsetínsku v Lidečku, Hovězí, Liptále, Novém Hrozenkově, Jablůnce a Lužné. Stejně jako v Thonetových továrnách, tak také u Kohnů, bylo využíváno především nekvalifikovaných dělníků s obvyklým zaměstnáváním formou domácí práce.221 Po smrti Josefa Kohna v roce 1884 se vedení firmy, udržující název zakladatelů – Jakob a Josef Kohn, ujali jeho potomci a po úspěších s podstatnými inovacemi i becným zájmem o ohýbaný nábytek dovedli rodinný podnik až k období 1. světové 219
Kromě spolkových organizací obecně rozšířených např. vznik prvního cyklistického spolku na Moravě, zřízení tovární hudby. 220 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 66–75; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 46–47; v pracích z období socialismu jsou mnohé aspekty průmyslové výroby – především organizace a hodnocení práce, sociální péče a také požární ochrana hodnoceny velmi kriticky viz populárně-historické dílo Hejcman, Pavel: Dílo rukou i ducha. Sto let výroby ohýbaného nábytku v n. p. TON v Bystřici pod Hostýnem. Praha: Práce, 1961; objektivněji také Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d. 221 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 51–55; Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 39– 41; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 97–112; Baletka, Ladislav (ed.): Vsetín – Město a čas, c. d., s. 104–107; Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 210.
67
války, kdy byla výroba podstatně omezována. Zásadní proměna tržních možností a další okolnosti po 1. světové válce vedly v roce 1917 ke sloučení s firmou Mundus za vzniku společnosti Kohn-Mundus,222 která se v polovině 20. let spojila také s podnikem Bratří Thonetů.223 Výroba ohýbaného nábytku ve Vsetíně, kde původně fungovaly nábytkářské továrny Thonetů a Kohnů se po postupném omezování zastavila v roce 1932. Z původních východomoravských Kohnových podniků zůstávala omezeně činnou jen továrna v Holešově, kde zvýšení produkce přinesla až dřevozpracující válečná výroba před 2. světovou válkou. Ve 2. polovině 40. let prošla holešovská továrna znárodněním a organizačními proměnami a byla přičleněna ke koncernu Thonet n. p. Od roku 1954 figuroval holešovský podnik jako závod 02 při TON n. p. Bystřice pod Hostýnem, se kterým sdílel i následné organizační změny.224
4.4.3 Další výrobci ohýbaného nábytku Vliv na zaměstnávání domácích pracovníků měla také společnost Mundus, vznikající od roku 1906 aktivitou podnikatele Leopolda Pilzera, který spojil několik menších provozoven v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a obdobným způsobem vytvořil také uherskou větev firmy. Obchodní a výrobní úspěchy dovedly jeho společnost až do úrovně, kdy mohla být v některých ohledech rovnocenným partnerem s tradičními producenty ohýbaného nábytku, firmami Kohnů a Thonetů. Jedna z prvních poboček Mundusu vznikla z původní firmy Shlosser, od roku 1900 spravovaná se společníkem Hückelem, v bývalé soukenické továrně v Drnholci nad Lubinou.225 Další
222
„Firma Kohn dala do fůze tyto provozy: Vsetín, Ratiboř, Hovězí, Liptál, Plačkov, Nový Hrozenkov, Kelč, Bystřice u Jablunkova, Těšín-Brandejs a Těšín-Kamenice a lesní pozemky v obci Drahovo v Haliči. Mundus dal do fůze provozy v těchto místech: Mimoň, Příbor, Drholec, Hranice, Těšín-Svibice a Banská Bystrica“, Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami, c. d., s. 19; Velká Kohnova továrna v Holešově byla do koncernu připojena až později, viz Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 136. 223 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 119–123; Baletka, Ladislav (ed.): Vsetín – Město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna, 2008, s. 104–107; Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami, c. d., s. 17. 224 Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku, c. d., s. 136–138; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 96. 225 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 55, 61; Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami, c. d., s. 19; Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 89 autor uvádí a také upozorňuje, že se nejedná o jihomoravský Drnholec u Mikulova, ale Drholec u Bystřice pod Hostýnem, avšak více pravděpodobnější než hledat výrobu ohýbaného nábytku v hospodářském dvoře Drholci je potřebné využít informaci o výrobě ohýbaného nábytku v Drnholci nad Lubinou u Kopřivnice, o čemž stručně pojednává například Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 211, nebo také Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 95.
68
jednotka firmy Mundus byla také v Hranicích na Moravě, přičemž původním majitelem podniku signovaného německým jménem lokality ve které sídlil „M.(ährisch) Weisskirchen“ byl podnikatel J. Sommer.226 Do roku 1927 se zde vyráběl ohýbaný nábytek. Poté byla výroba přeorientována na kreslicí náčiní, tj. kreslicí desky a stoly, pravítka a další pomůcky.227 Také v dalších lokalitách na okrajích zkoumaného teritoria sídlily malé výrobny ohýbaného nábytku produkující podle vzorů i výrobních postupů firem Thonet a Kohn. U těchto drobných výrobců však není činnost domácích dělníků z dostupné literatury obvykle doložena. Ve Valašském Meziříčí se v roce 1904 o vybudování továrny na ohýbaný nábytek neúspěšně pokoušel Johann Brief z Veselí nad Moravou, který v tomto období provozoval továrnu v Uherském Brodě se 170 dělníky. O nemalé aktivitě Briefovy společnosti v souvislosti s konkurenčním bojem tradičních výrobců, firem Thonet a Kohn svědčí informace z roku 1913. Tehdy je firma Brief jmenována jako jeden z možných zaměstnavatelů domácích pletařek v obci Komárno.228 V období let 1924 – 1948 byla činná továrna na ohýbaný nábytek Karla Hladiše v Krásně nad Bečvou, kde roku 1935 pracovalo 120 továrních zaměstnanců. Ohýbaný nábytek se na přelomu 19. a 20. století krátce vyráběl také v Hustopečích nad Bečvou. Majitelem této firmy byl Jacob Löbl, avšak v roce 1909 je výroba označena jako zaniklá. Další obdobné firmy byly také v některých obcích na Vsetínsku.229
4.4.4 Vyplétané součásti ohýbaného nábytku v minulosti Nejrozšířenější specializací domácího dělnictví v podhůří Hostýnských vrchů bylo vyplétání nábytkových dílců, proto považuji za potřebné zmínit se o této činnosti
226
Tato firma je uváděna již k roku 1886, na počátku 20. století se stala jedním se zakládajících členů Mundusu, informace v literatuře o firmě J. Sommera jsou však minimální, především v souvislosti s následným spojením v Mundus, viz Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 61 a další práce autora, také Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče, c. d., s. 225 a zde odkaz na příslušný dobový adresář podniků. 227 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 55–62; Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 89; Kramoliš, Čeněk: Nynější průmysl hranický. Záhorská kronika 14, 1931–1932, s. 5. 228 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 112–113; Janák, Jan: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce, c. d., s. 53; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Komárno, fol. 14; Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 60 uvádí firmu Brief jako produkci krátkého období bezprostředně po 1. světové válce. 229 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 112–113. Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 60–61; Bartovský, Vladimír: Hranický okres, c. d., s. 187.
69
v různých souvislostech, které měly určitý vliv právě na zaměstnanost domácích dělníků ve sledovaném teritoriu. Sedací části nábytku vyplétané materiálem rotang – ratan230 můžeme sledovat už před polovinou 19. století na tzv. „boppardských“ židlích a lavicích, jako jedněch z prvních experimentálních modelů ohýbaného nábytku s použitím technologie vrstveného dřeva. Tyto vyráběl Michaelem Thonet ve stolařské dílně v porýnském Boppardu. Již v uvedeném období bylo vyplétání více než 100 let stará technika používaná v nábytkářské výrobě. Také v následné tovární produkci firmy Bratři Thonetové v 60. a 70. letech 19. století byly na sedací části uplatňovány výhradně rotangové výplety. Jen luxusní modely měly čalounění, v případě „nízkého“ čalounění opět s „hrubým“231 výpletem z rotangu. Nejběžněji se vždy používal „normální“ výplet s rotangem šířky 2,5 mm a roztečemi dírek 12 – 14 mm. „Jemný“ výplet s roztečemi 10 – 11 mm a šířkou rotangu 1,5 – 2 mm se užíval u starších dražších modelů a dětského nábytku. Nejčastěji se používal typ klasických výpletů, tvořených osnovami 2 rovnoběžných křížů a kříže otočeného o 45°, který tvořil diagonály výpletu. Nepříliš úspěšným pokusem bylo používání tzv. „obdélníkového“ výpletu.232 U výjimečných modelů nacházíme například „dvojitý“ nebo „vějířový“ výplet.233 Částečné omezení výhradnosti rotangových výpletů především sedacích částí ohýbaného nábytku přinesla 80. léta 19. století. Ve firmě Bratři Thonetové byla v té době vyvinuta termoplastická překližka. Po roce 1880 se tedy uplatnily v produkci firmy Thonet překližkové sedáky. O významné zdokonalení použití lepené překližky se však zasloužila firma Kohn, která patent na tuto technologii od Thonetů formou licence koupila a dále zdokonalovala. V posledním desetiletí 19. století byla inovovaná technologie lisované překližky využívána hlavně v nové Kohnově holešovské továrně při výrobě skříňového nábytku, ale znamenala také podstatnou proměnu ve výrobě 230
Dle výslovnosti v zemích bývalé Indočíny, kde tento materiál roste. Není to rákos, ale lýko popínavé rotangové palmy. Sloupnuté lýko je používáno na výplety, viz Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 11–12. 231 Užívaným výhradně pro podklad nízkého čalounění. Rozteče byly 15 mm a více, rotang šířky 3–3,5 mm, viz tamtéž s. 12. 232 Tzv. obdélníkový výplet má například židle kategorie č. 379 produkovaná firmou Bratří Thonetové od počátku 20. století, umístěná v expozici „Ohýbaný nábytek - symbol moderní doby“ v Muzeu regionu Valašsko na Vsetíně. 233 „U jemného a někdy i u normálního nábytku se používala pro osnovu šířka rotangu o dimenzi užší než pro diagonálu“ citace i k problematice obecně viz Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 11–12, 67, 131; Koudelková, Dagmar – Uhlíř, Jiří: Téma židle. Katalog sbírky ohýbaného nábytku. Výstava a sympozium k dvoustému výročí narození Michala Thoneta (1796–1871). Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1996, s. 18–19; Speciální výplety viz Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami, c. d., s. 77–78.
70
sedacího nábytku: „Tímto způsobem vyrobené desky s reliéfem v několika odstínech zlomily nadvládu vyplétaných sedáků a tím otevřely téměř nevyčerpatelnou rozmanitost v tomto průmyslovém odvětví.“234 Před uvedenými modernizacemi již začínalo být neurychlitelné vyplétání dokonce limitujícím prvkem výroby. Díky zdokonalení překližkových sedáků byla jen část produkce sedacího nábytku od tohoto období vyplétaná. Z těchto faktů vyplývalo snížení spotřeby výpletového materiálu i jeho ceny na trhu. Zda došlo po omezení potřeby nábytkových výpletů k přeorientování pletařských dělníků na jiné výrobní operace, není v excerpovaných pramenech doloženo, avšak z charakteru stálého zvyšování produkce v tomto období je to možné předpokládat. Podoby sedáků z nového materiálu u obou firem byly založeny na použitých technikách jejich vizuálnětechnického ztvárnění. Kromě základních hladkých sedáků se tvořily obrazce vrtanými dírkami, užívalo se reliéfu či basreliéfu, prolis tlakem nebo horkou raznicí a jiných možností. Jednodušší z těchto technologií byly uplatněny i na běžném sériovém sedacím nábytku. Zajímavý, avšak přirozený je fakt, že uplatnění překližkových sedáků a opěradel se příliš nevyužilo ve výrobě houpacích křesel, které byly v nejobvyklejší podobě tradičně vyplétány. U houpacích křesel byly činěny i pokusy s propojeným výpletem sedáku a opěradla, pro technickou náročnost výpletu a nedobrou životnost se tento princip neujal.235 Jako další kuriozity ve výrobě ohýbaného nábytku v souvislosti s rotangovými výplety možno označit invalidní vozík, skládací nemocniční nosítka nebo dvoupolohovou dětskou sedačku, ohýbanou podnožku nebo květinový stojan, vyráběné různými firmami, vše s uplatněním vyplétaných ploch.236 Pouze minimum z rozsáhlého komplexu konstrukčních a technologických inovací ve firmách na výrobu ohýbaného nábytku bylo podle dostupných informací spojeno se sériovou výrobou vyplétaných sedadel a opěradel. Jednalo se o techniku s nutným zásadním podílem ruční práce navíc s omezenou trvanlivostí přírodního
234
Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 41, z článku Wiener zeitung v roce 1903. Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 12, 148–149; Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 39–41; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 110–111. 236 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 158–160; Koudelková, Dagmar – Uhlíř, Jiří: Téma židle. Katalog sbírky ohýbaného nábytku. Výstava a sympozium k dvoustému výročí narození Michala Thoneta (1796-1871), c. d., s. 74–75; Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, katalog, c. d., s. 232; Lamarová, Milena: Thonet a moderní interiér. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, c. d., s. 77; velmi zajímavý květinový stojan s vyplétanými vodorovnými plochami byl vyroben firmou Kohn před rokem 1878 zřejmě pro Světovou výstavu v Paříži, umístěn v expozici „Ohýbaný nábytek - symbol moderní doby“ v Muzeu regionu Valašsko na Vsetíně. 235
71
výpletového materiálu. Zmínky o nedostatečné výdrži výpletů jsou patrné už od začátků vzestupu podnikání firmy Thonet. O potřebě pomocných pracovníků pro nutné opravy výrobků v prodejních pobočkách svědčí dopis Michaelu Thonetovi od syna Franze z roku 1861 z Pešti do Koryčan: „Bude tady tolik k opravování a k leštění stejně jako k vyplétání, že bude nezbytné mít zde co nejdříve 2 děvčata z nichž jedno musí umět vyplétat…“237 I o několik dní později bylo opět urgováno o vyslání vyplétačky. V tomto období byly do zahraničních odbytišť238 zasílány jak kompletní židle s vypletenými sedáky, tak prázdné k čalounění podle přání zákazníka v místě.239 Jedna z inovací firmy Kohn na konci 70. let 19. století měla směřovat ke zlepšení praxe opravy výpletu. Aby se vyloučil transport celé židle na rekonstrukci, zjednodušil se tento problém použitím vyjmutelného tenkého rámu sedací části. To si vyžádalo zvýšenou cenu výrobku při možnosti, že zákazník nabízený nadstandard nikdy nevyužije, proto se úspěch nedostavil. Na počátku 20. století využila obdobného systému také firmy Thonet pro případ výměny překližkového sedáku.240 Kromě produkce běžných spotřebních typů sedacího nábytku a starších luxusních modelů bylo využito vyplétaných součástí nábytku také v profesionální architektonicko-designérské tvorbě, která se ve výrobě ohýbaného nábytku rozšířila od sklonku 19. století. Do této doby plynuly výtvarné návrhy spolu s technickým řešením především přímo od členů rodiny Thonetů, nejprve Michaela, poté jeho syna Augusta a produkce firmy Kohnů zavedené modely Thonetovy jednoduše kopírovala. Změněná obchodní orientace firmy Kohn však v tomto období začala hledat odbyt u vyšších vrstev zákazníků. Tak ve spolupráci s firmou Kohn nejprve Adolf Loos241 navrhl v roce 1898 spolu s interiérem pro Café Museum ve Vídni židli s uplatněním sedadlového výpletu. Některé z dalších uměleckých realizací v době secese užily dobový ornament s použitím sedadlového čalounění, překližky či kůže. Použití ohýbaného sedacího nábytku s vyplétanými částmi je podle obrazové dokumentace známo z mnoha reprezentativních interiérů od konce 19. století.242
237
Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 33–34. Od 2. poloviny 50. let 19. století byla prodejna v Pešti a od roku 1962 v Londýně. 239 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 34–35, 67; Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 39–41. 240 Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 39–41. 241 Koudelková, Dagmar – Uhlíř, Jiří: Téma židle. Katalog sbírky ohýbaného nábytku. Výstava a sympozium k dvoustému výročí narození Michala Thoneta (1796-1871), c. d., s. 58. 242 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 101–104; Uhlíř, Jiří: Semper sursum, c. d., s. 39– 41; Petersová, Ursula: Demokratizace a sezení. O sezení v moderní masové společnosti. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, c. d., s. 147–174; z interiérů jmenujme 238
72
Následné období moderního umění rozšířilo uplatnění kovu v produkci nábytku, ale velmi kladně přijalo i nadčasový design ohýbaného nábytku. Například židle č. 14 se stala oblíbeným doplňkem interiérů funkcionalismu.243 Vznikaly nové modely sedacího nábytku, některé s uplatněním výpletu dokonce i v případě kovové konstrukce.244 Přirozená osnova vyplétaných nábytkových součástí, neopomíjející jejich funkčnost a pohodlnost, byla v této době bezesporu také nezanedbatelným
výrazovým
prostředkem.245 Období po polovině 20. století bylo v designerské činnosti podniku TON nejprve charakteristické hledáním nových tvarů, avšak brzy se produkce navracela také k inspiraci tradičními model. V roce 1954 vzniklo přímo v bystřickém sídle podniku vývojové oddělení. Kmenovými návrháři se stali Antonín Šuman, Radomír Hofman, Josef Macek a jiní. Také v této éře patřil sedadlový a opěradlový výplet k běžně užívaným prvkům Zajímavý prototyp židle s vyplétaným sedadlem pro restaurační prostory československého pavilonu Expo Osaka v roce 1969 navrhla také Jarmila Šimoníková.246 Také v současnosti spolupracuje firma TON s designéry, jejichž tvorba je více či méně inspirována minulostí výroby ohýbaného nábytku, ale produkuje také tradiční modely. Použití rotangového i silonového výpletu se však naprosto minimalizovalo pouze na opravářskou činnost. S použitím rohožové imitace sedadlového výpletu se vyrábí pouze klasické židle jako například č. 14, dále č. 16 a č. 18, také křeslo č. 20, č. 33 vycházející z podoby tzv. Wiener Stuhl, 811 (židle 811 s loketními opěrkami) a houpací křeslo Dondolo. Paralelně s výpletem může být na většině tradičních modelů sedacího nábytku užito překližky nebo polstrování. Moderní designové modely ani
například restaurace Arkaden-Café a Griensteidl ve Vídni, tzv. Bismarckovy sály v Berlíně, velká jídelna kláštera v Melku a jiné. 243 Například časté užívání křesla 6009-B 9, tzv. Wiener stuhl v interiérech Le Corbusiera a dalších německých a českých architektů. Také například užití plných i vyplétaných sedacího nábytku Bohuslavem Fuchsem v pokoji hotelu Avion v Brně (1928). Úvaha do jaké míry ovlivnila při použití Thonetova nábytku všechovického rodáka architekta Bohuslava Fuchse regionální identita či přímá obeznámenost s domácím dělnictvem při výrobě by byla jen spekulací. 244 Například dřevěná ohýbaná křesla s výpletem navržena Adolfem Schneckem (okolo 1930) vyráběné v Bystřici pod Hostýnem nebo kovová židle s vyplétaným sedákem v ohýbaném rámu dle Marcela Breuera (1930/1931). 245 Lamarová, Milena: Thonet a moderní interiér. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, c. d., s. 75–82; Máčel, Otakar: Mezi světovými válkami: nábytek z ohýbaných trubek. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, c. d., s. 105; Weih-Krügerová, Sonja: Židle z ohýbaného dřeva v malbě, grafice, fotografii, objektu. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, c. d., s. 105, Tamtéž, s. 244, 246; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 81, 104. 246 Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 82–86.
73
imitace výpletu zpravidla neužívají.247 Kritika na využití prefabrikovaného umělého sedadlového výpletu u jubilejního modelu židle č. 14 v rakouském Thonetu ve Freidbergu pochází z pera Jiřího Uhlíře: „Repliku vyrábějí ve třech provedeních. První provedení je vyplétané, ale to slovo by se hodilo spíše do uvozovek. Nejde totiž o opravdový výplet, ale o umělohmotnou náhražku, vlisovanou shora do vyfrézované drážky. Možná by takový kus k takovému výročí zasloužil opravdový výplet, byť by to bylo potom o něco dražsší; vždyť i tak není tato židle nic laciného ani na rakouské poměry.“248
247 248
Webová stránka firmy TON a.s. Dostupné z: www.ton.cz, cit. 15. 2. 2013. Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 136.
74
4 DOMÁCÍ DĚLNICKÁ PRÁCE PRO VÝROBU OHÝBANÉHO NÁBYTKU V PODHŮŘÍ HOSTÝNSKÝCH VRCHŮ Nedlouho po vzniku prvních továren na výrobu ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů se z literárních zpráv setkáváme s informacemi o domácím dělnictví pro tyto podniky. Obecně jsou však informace z raného období, v šíři sledované problematiky domácí výroby nebo charakteristik průmyslové produkce nábytkářských firem, velmi stručné. Například práce na výpletech dílců se jen krátkou dobu konaly výhradně v továrnách, ale velmi brzy se rozšířily jako domácí dělnická práce. 249 Za jednu z prvních reflexí tohoto zaměstnání můžeme považovat zprávu církevního hodnostáře a historika Bedy Dudíka z 1. poloviny 70. let 19. století, který informací o domácích dělnících doplnil svou charakteristiku obyvatel Valašska a výčet tradiční výroby v tomto regionu: „Přičteme-li k této podomácké výrobě, která se podle připojených údajů jeví být významnou, velkolepé závody nábytkářských továren firmy bratří Thonetů v Bystřici pod Hostýnem a v Halenkově a také továren na dřevěný nábytek a zápalky firmy Jakob a Josef Kohn ve Vsetíně, Kelči a Krásně, které v místech sídel těchto továren i v jejich okolí zaměstnávají mnoho set rodin zpracováváním dřeva, naskytne se nám dosti spolehlivý obrázek mohutného, vpravdě velkolepého dřevozpracovatelského průmyslu na Valašsku.“250 Autor zmínil rovněž související formanství, jehož předpokladem byl účelový chov tažného dobytka: 251 „Pokud se v domácnosti chovají tažná zvířata, voli či koně, přináší docela slušný výdělek převoz dřevěného materiálu (prken, latí trámů a jiného stavebního dřeva) i svážení kmenů z míst těžby k pilám a nábytkářským továrnám (Thonet a Kohn ve Vsetíně, Halenkově a Bystřici pod Hostýnem, z ohýbaného dřeva)“252, a nekriticky komentoval také vztah obyvatel Valašska k průmyslu: „S jakou zručností a citlivostí vnímá Valach jakékoliv praktické školení, ukazují již zmíněné závody bratří Thonetů a Jakob & Josef Kohn, dále sklárny a brusírny skla prvotřídní osvědčené firmy S. Reich & Comp. v Krásně, “Velkých Karlovicích, Novém Hrozenkově a Jablůnce, a konečně sklárny firmy Schreiber ve Svatém Štěpánu a Svaté Sidonii u Brumova, které z řad domácího obyvatelstva vychovaly už tisíce a tisíce těch nejzdatnějších pracovníků a s jejich 249
Tamtéž, s. 12. Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d., s. 353. 251 Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy, c. d., s. 113. 252 Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d., s. 350. 250
75
pracemi se nemusejí bát konkurence na velkých světových trzích.“253 Pozitivní vliv na region Vsetínska spatřoval v průmyslu, včetně výroby ohýbaného nábytku, s odstupem jednoho desetiletí také Matouš Václavek: „Za nejnovějších dob (od let šedesátých) rozmohl se zejména Vsacku průmysl ve značné míře. Na Vsetíně jsou dvě továrny na nábytek z ohýbaného dřeva (bratří Kohnův a Thonetů), továrna na sirky (Kohnova) a skelná huť (Reichova). Části svých továren, buď ohýbárnu nebo rašplovnu, mají Kohnové a Thonetové v Halenkově, Hovězí a Ratiboři. […] Ve všech těchto závodech sta lidí pod moudrým a lidumilným vedením dotyčných majetníků nalézá svou jistotu a stálou výživu.“254 Právě v případě průmyslu ohýbaného nábytku byl původ nových dělníků z prostředí zemědělských a lesních nádeníků nejen výhodou levné pracovní síly, ale naproti tomu bylo nutné vypěstovat základní zkušenosti s průmyslovou výrobou. Znalost práce se dřevem mohla představovat v některých úkonech výroby ohýbaného nábytku klady. Nosný byl bezesporu dobrý dělnický potenciál při těžbě a základním zpracování vytěženého dřeva. Naopak další výrobní operace byly pro dělníky dosud nepoznané, i když u některých z nich lze předpokládat výhodu v podobě znalosti základních materiálových a technických vlastností dřeva, které mohli získat při domácí a domácké dřevozpracující výrobě. Na zřetel však musíme mít zaměstnávání vysokého počtu žen a mladých dělníků i dětí. Počátky využívání strojového vybavení nesly pro tovární dělníky riziko nejen z důvodu nepozornosti při dlouhé pracovní době, ale také dělníky zatím nevytvořený respekt před mechanismy, stejně jako nedostatečné prostorové možnosti.255 Až na počátku 20. století, v době vrcholícího objemu výroby ohýbaného nábytku, se o domácím dělnictví svým sociálně-ekonomickým náhledem v transkripci úředně vypracovaných statistik256 zmínili Richard Fischer a Vladimír Hatlák. Prvně jmenovaný se pokusil přiblížit veřejnosti tuto statistiku „veškeré výroby po domácku prováděné“, vykonanou říšskými živnostenskými inspektory v letech 1901 – 1902. Autor reflektoval i dělnictví pro výrobu ohýbaného nábytku: „Výroba nábytku z ohýbaného dřeva jako průmysl domácí provádí se pro četné továrny v Bystřici p. H., v Holešově, na Vsetíně, Kostelci, Rožnově, Kelči atd. od 1300 až do 1400 lidí jako 253
Tamtéž, s. 354. Václavek, Matouš: Hejtmanství Valašsko-Meziříčské, c. d., s. 17. 255 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 31; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 108; Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 59. 256 Bericht der k. k. Gewerbe-Inspektoren über die Heimarbeit in Österreich I–III. Wien: GewerbeInspektorat, 1900–1901. 254
76
vedlejší zaměstnání po celý rok. Někteří hladí jednotlivé kusy nábytkové, jiní je polírují, však nejvíce pletou rákosové částky do židlí. Pracuje se hlavně na akkord, ku příkladu od uhlazení 100 židlových noh platí se 80 kr., denní výdělek je 35–70 kr. denně, při pletení židlí 50 kr. denně. Jelikož však v posledním oboru je veliká nabídka pracovních sil, rozdělují továrny práci, dodávajíce jisté maximum práce, takže pak je týdenní výdělek 70 kr. až 1.50 zl., a šťastnými se pokládají ti, kteří vykonavše několika hodinou cestu do továrny vůbec nějakou práci dostali.257 S odstupem času založil na shodném statistickém prameni svůj spisek také Vladimír Hatlák, který popsal domácí dělnictví pro nábytkářské továrny naprosto shodně jako Richard Fischer, avšak ještě stručněji. Zajímavý je zmíněný poměr dělnického potenciálu, kdy počet pletařů převyšoval kapacitu výroby. V případě počátku 20. století se jedná o období, kdy byla již výhradnost vyplétaných sedáků z uvedených důvodů omezena, pracovních sil tedy mohlo nadbývat, avšak v období před 1. světovou válkou je v některých lokalitách patrný boj producentů ohýbaného nábytku o dělníky na provádění výpletů.258 Situaci v tehdejším soudním okrese Valašské Meziříčí v souvislosti s výčtem tradičních domácích výrob komentoval bezprostředně před 1. světovou válkou také vlastivědný badatel, P. Eduard Domluvil: „V některých domácnostech zříš i stroje na pletení punčoch pro továrny. Větší měrou však koná se v mnohých dědinách okresu zaplétání sedadel (siců!) pro továrny na ohýbaný nábytek. Sedadla na zaplétání připravená, potřebný na to španělský rákos dodává továrna ze svého skladiště v Krasně. Mnoho se pletením sice nevydělá, než lepší bývá malý výdělek doma, než veliký v cizině, kde se snadno zase utratí. Odnášení sedadel bukových domů do práce a přinášení dohotovených zpět do skladiště, někdy do pasek vzdálených za doly a kopce je při tom nejtěžší. Snadno by, umluvivše a střídajíce se vzájemně, jeden muž taligou – ručním valašským vozíkem – dovezl, kam patří, co několik žen v nůších namáhavě musí odnášeti. Ale nešetří se také jindy časem; několik litrů mléka, několik vajec a pod. přináší dalekou cestou dospělá osoba do města na prodej, maříc čas drahý, kdežto v Alpách sousedky v té věci si vypomáhají střídavě, čím nejen mnoho času se ušetří, nýbrž též námah.“259 Také v dalších citovaných informacích z této doby je jako velmi 257
Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 9–10. Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, c. d., s. 3; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d., s. 51–50; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Kelč, fol. 56–57, podrobněji o snaze o získání dělníků bude informováno dále. 259 Domluvil, Eduard: Valašskomeziříčský okres, c. d., s. 105; o filiálce firmy Kohn ve Valašském Meziříčí viz Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku 258
77
výrazná
specializace
domácího
dělnictví
uváděno
vyplétání
sedadlových
a opěradlových dílců. Na přelomu 19. a 20. století bylo v této produkci celkově jen firmou Thonet spotřebováno neuvěřitelné množství lehkého výpletového materiálu – 65 až 75 tun ročně.260 V období 2. poloviny 19. století a na počátku 20. století byla práce domácích dělníků i přes některé snahy o eliminaci zcela přirozenou formou průmyslové produkce. Dokonalá dělba výrobních operací v případě výroby ohýbaného nábytku byla předpokladem uplatnění domácího dělnictví také v tomto oboru. Firmy ušetřily náklady na provoz i prostorové kapacity svých továren a filiálek. Pro rozvoj domácího dělnictví bylo podstatné také uplatnění úkolové mzdy a s ní související prolínání továrně prováděných úkonů s možností přenosu práce do domácností. V podstatě až do 2. poloviny 20. století bylo šetření prostorovou kapacitou v továrně důležitým důvodem k udržování práce domácích dělnic.261 V širším spektru výrobních operací při produkci ohýbaného nábytku se jako práce domácích dělníků v nejpatrnějším objemu rozvinuly 4 dílčí úkony. V koncentrovaných dílenských provozech probíhaly činnosti, u kterých bylo možné použití mechanizace, tedy základní obrábění dřevěných přířezů – kulatých tyčí, dále jejich soustružení a ohýbání do potřebného tvaru. Následné operace – rašplování dílců, jejich hlazení a finální politurování, stejně jako vyplétání nábytkových dílců, bylo možné provádět s jednoduchými nástroji bez potřeby dílenského vybavení přímo v obytných prostorách domácností. Konečná fáze produkčního procesu, jako především sestavování jednotlivých dílců, probíhala opět v továrnách, kde se rovněž hotový nábytek balil před expedováním.262 Rašplování bylo hrubé obrábění již ohnutých dílců nábytku. Provádělo se ručně truhlářským pilníkem – rašplí. K tomuto úkonu sloužily primárně provozy továrních nebo filiálních rašploven,263 ale rašplování bylo až do období 1. světové války rozšířené jako domácí práce. Hlazením nábytkových dílců se následně na orašplovaném dílci a Rožnovsku, c. d., s. 112; v souvislosti s výrobou ohýbaného nábytku v okolí Valašského Meziříčí jsou v roce 1914 jmenovány obce Oznice, Střítež nad Bečvou a Zašová, viz Baletka, Ladislav: Od zrušení roboty a začátků samosprávy 1848 – 1918 ke vzniku samostatného státu. In: Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, c. d., s. 229. 260 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 12. 261 Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013. 262 Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 59–60; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d., s. 49–50; Vaněk, Jaroslav: Ohýbaný nábytek. Praha, 1952; Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 67. 263 Například doložené filiální rašplovny v Komárně a původně v Prusinovicích.
78
docílilo hladkého povrchu. K tomuto ručnímu úkonu se původně používal skelný papír. Již po 1. světové válce začínaly postupně ruční rašplování nahrazovat obráběcí stroje a strojní frézy a hlazení se začalo provádět na brousících strojích různého typu. Využití ručních nástrojů se od tohoto období omezovalo na dokončující práce především v těch místech dílců, které nebylo možné strojově opracovat.264 Politurování je povrchová úprava nábytkových dílců. Původně se provádělo šelakovou politurou, tedy roztokem s částečkami přírodní živice – šelaku, za použití lihu jako rozpouštědla. Stejně jako rašplování se také politurování v domácí formě omezilo v období 1. světové války, po které již je doloženo jen v továrních provozech. Například v 50. letech 20. století se provádělo domácí politurování pro společnost TON v Holešově. Do domácností v okolí tohoto města se rozvážely drobné části skříňového nábytku k úpravě šelakovou politurou. Obnovený centralizovaný provoz politurovny byl po polovině 20. století krátkou dobu v Prusinovicích. Také pro modernizace v použití finální úpravy bylo přelomové období poloviny 20. století.265 Charakteristickým problémem při vykonávání rašplování a hlazení byla vysoká prašnost v prostředí obytných místností, spojená také s výskytem tuberkulózy – souchotin.266 Fakt, že neuspokojivé hygienické poměry nebyly jen výsadou domácího dělnictví, doložil Ladislav Baletka: „Ještě roku 1900 bylo například zjištěno, že mnohé matky, zaměstnané v pobočce Kohnovy továrny v Hovězí, si berou do zaměstnání kojence. Odkládaly je pak na pracovní stoly přímo v dílnách, kde děti zůstávaly po celou délku pracovní doby v prostředí plném dřevitého a písčitého prachu vznikajícího při opracování dřeva.“267
264
Vaněk, Jaroslav: Ohýbaný nábytek, c. d., s. 77–88. Vaněk, Jaroslav: Ohýbaný nábytek, c. d., s. 97–100; Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 67; Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013. 266 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 108; MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 766; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d., s. 50. 267 Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 109. 265
79
5.1 Filiální pobočky továren na ohýbaný nábytek od 2. poloviny 19. století po období 1. světové války a příslušní dělníci V podhůří Hostýnských vrchů stály tedy od 2. poloviny 19. století dvě velké továrny na ohýbaný nábytek, které v tomto regionu soustřeďovaly hlavní objem průmyslové zaměstnanosti. Proměnné rozložení dalších filiálních provozoven těchto podniků v menších lokalitách poskytovalo navíc možnosti zaměstnání v širším venkovském prostoru – jak přímo v soustředěné tovární výrobě, tak formou domácího dělnictví. Přestože v některých místech regionu bylo činných více provozoven tohoto charakteru ve správě různých firem zabezpečujících dílenskou produkci nebo zprostředkování materiálu pro domácí dělníky, více podrobnějších informací se z excerpovaných materiálů dozvídáme pouze o filiálkách firmy Thonet. Nejstarší údaj o filiálních provozovnách bystřického podniku Thonet pochází z počátku 70. let 19. století, kdy k ní náleželo šest filiálních výroben – Holešov, Kelč, Všechovice, Dřevohostice, Komárno, Prusinovice a s neurčitostí také Police.268 Všechovická, prusinovická a kelečská výrobna byly v polovině 80. let 19. století rozsáhleji upravovány. Z alba pohledů na továrny firmy z 90. let 19. století, kde jsou vyobrazeny filiálky pouze z Kelče, Komárna, Prusinovic a Všechovic, můžeme rovněž usuzovat jejich tehdejší provoz. Dalšími doklady jsou výkresy stavební dokumentace provozoven v Prusinovicích, Komárně a Dřevohosticích z počátečních let 20. století. Zmínek o vztahu těchto poboček k domácím dělníkům z 2. poloviny 19. století nacházíme minimum.269 Více informací o továrních i domácích dělnících máme z období vrcholu výroby ohýbaného nábytku před 1. světovou válkou. V roce 1905 a 1911 existovaly kromě uvedených
filiálek
firmy
Thonet
v Prusinovicích,
Dřevohosticích,
Komárně,
268
Hejcman, Pavel: Dílo rukou i ducha. Sto let výroby ohýbaného nábytku v n. p. TON v Bystřici pod Hostýnem, c. d., s. 16, zde je uvedeno, že takový stav byl v roce úmrtí Michaela Thoneta, tedy 1871; Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 85, zde se uvádí, že filiální rašplovna bystřické továrny v Komárně vznikla až po zániku místního pivovaru, který skončil roku 1877; filiálka v Policích není připomínána v dokumentech SOkA Vsetín, Archiv obce Police, inv. č. 1. Kniha zápisů jednání obecního výboru (1886–1906), ani retrospektivně například v kronice obce Police viz SOkA Vsetín, Místní národní výbor Police, inv. č. 14. Kronika obce Police (od 1923). K roku 1880 je dokladováno pouze několik osob zabývajících se vyplétáním nábytku, viz SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 525. Sčítací operát obce Police (1880); V dalším období už se Police jako sídlo filiálky neuvádí. O filiálce v Policích se nedozvídáme ani v topografiích Domluvil, Eduard: Valašskomeziříčský okres, c. d.; Václavek, Matouš: Hejtmanství Valašsko-Meziříčské, c. d. 269 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 95, inv. č. 160, sign. V/C–1. Plány budov ve filiálkách (1900–1922), fol. 1–9.
80
Všechovicích a Kelči, tedy již bez Polic a Holešova, navíc pobočky v Hlinsku pod Hostýnem,270 Chomýži a v roce 1913 také v Loukově a Brusném. V roce 1913 pracovalo v těchto všech filiálkách mezi 70 – 100 dělníky.271 Ne všechny pobočky však byly vždy skutečnými výrobními provozy, některé v této době fungovaly jen jako výdejní a příjmové místo pro práci domácích dělníků. V roce jsou 1913 jako místa bez evidence zaměstnanců uvedeny Loukov, Chomýž a také Všechovice, protože v této obci podléhali dělníci patrně přímo provozovateli zdejší nově zřízené politýrské dílny, která začala pracovat pro firmu Thonet.272 Vladimír Scheufler kromě hlavních citovaných filiálek pro období poslední čtvrtiny 19. století uvedl ještě Kostelec u Holešova a Dobrotice, kam můžeme vztáhnout pobočky Kohnovy holešovské továrny. Ve vztahu k Bystřici pod Hostýnem je nutné připomenout také oblast Ratiboře, Hošťálkové a Kateřinic, která původně pro domácí dělníky spádově přináležela na Vsetínsko, případně ke Kohnově ratibořské filiálce. Po zániku výroby ohýbaného nábytku na Vsetínsku ve 30. letech 20. století se místní domácí dělníci ve větší míře až do 50. let 20. století přeorientovali právě na Thonetovu továrnu v Bystřici pod Hostýnem, pro kterou dodávali výpletové práce. Také ve 2. polovině 20. století pracovaly zdejší domácí pletařky pro bystřickou firmu TON.273 O finančním ohodnocení domácích dělníků výroby ohýbaného nábytku, u něhož převažovala úkolová
mzda, se dozvídáme z citované literatury statistického
charakteru.274 Na počátku 20. století si při hlazení nábytkových dílců dělníci vydělali 30 – 40 krejcarů denně. Rašplíři byli v té době schopní získat 35 – 70 krejcarů a při vyplétání nábytku byl příjem asi 50 – 80 krejcarů. V této souvislosti je nutné připomenout obvyklou 12 – 14 hodinovou pracovní dobu při dělnictví ohýbaného nábytku, která byla ve sledovaném rozmezí asi 11 – 16 hodin obvyklá v širokém spektru nejrůznějších zaměstnání prováděných formou domácího dělnictví či domácké 270
K roku 1911 již zmínka o Hlinsku pod Hostýnem není. Dle odečtu továrních zaměstnanců v Bystřici od celkového počtu pracovníků spolu s filiálkami to bylo 94 osob, avšak v MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 49 se dozvídáme pouze o 69 zaměstnancích. 272 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49. 273 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 65; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 28–31; Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, c. d., s. 168, 152; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 95–97. 274 Údaje však nutno brát s rezervou, protože v nich nejsou uvedeny různé faktory vlivu na výdělek – pomoc členů rodiny, při vyplétání například neovlivnitelné zakoupení kazového rotangu, který výši výdělku snižoval, viz například MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 840–841. 271
81
výroby.275 Pro oblast podhůří Hostýnských vrchů bylo na počátku 20. století rozděleno úkolové hodnocení pletařských dělníků firmy Thonet do 3 zón. V roce 1905 si nejlépe vedli ti, kteří odevzdávali práci přímo v bystřické továrně, následovalo kusové ohodnocení vypletených dílců v dřevohostické filiálce a ještě méně bylo vypláceno pletařkám ve Všechovicích, Kelči, Komárně, Hlinsku pod Hostýnem a Chomýži. Ve všechovické a kelečské filiálce byla nižší platba za vyplétání i v roce 1913. Jako důvody pro tento stav byly uvedeny výdaje firmy nutné k transportu materiálu. Zajímevé jsou rovněž informace o spotřebě materiálu pletařkami, pracujícími pro firmu Thonet. Kolem roku 1910 byla spotřeba rotangu ženami v Dřevohosticích obdobná jako v Kelči, avšak dělnice z Prusinovic vykazovaly vyšší počty spotřebovaného výpletu. Místní ženy byly údajně v té době méně zkušené a neuměly využít materiál. Nejlépe si vedly pletařky z Bystřice pod Hostýnem, protože měly k dispozici lepší materiál.276 Forma styku domácích dělníků s filiálkou – výrobcem je uváděna jako přímý kontakt bez mezičlánku formou gestora či faktora. V případě domácích pletařských dělníků ze Zlínska, kteří pracovali kolem roku 1909 pro holešovskou firmu Kohn, můžeme sledovat formu kupního systému, kdy dělníci dostávali zdarma dílce nábytku na vypletení, ale rákos si od společnosti Kohn museli koupit. Stejně tak na Vsetínsku je nutnost koupi potřebného materiálu i nástrojů doložena. Dělníci si zde kupovali polituru, nářadí k leštění a broušení dřevěných dílců a také materiál k vyplétání. Podle dostupných dokladů je zcela pravděpodobné, že takové vztahy byly do období 1. světové války obecně rozšířené i v podhůří Hostýnských vrchů. Výpletový materiál se donce v některých pobočkách i kradl.277 Uvedená forma kupního systému mohla být předpokladem právě pro vstup mezičlánku do organizace domácí práce v tomto průmyslu. Z Kelče známe z doby před 1. světovou válkou zmínku o podnikavých jedincích, kteří se, kromě filiálek třech zde působících firem, zabývali organizováním
275
Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d.; Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek, c. d.; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d. 276 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 31, 57; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Kelč, fol. 39–41; Informace z korespondence s panem Jiřím Uhlířem. 277 MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 840–841; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Kelč, fol. 39–41.
82
a rozdělováním práce domácích pletařek.278 Také pro případ Vsetínska uvedl Ladislav Baletka obdobnou podobu využití mezičlánku mezi dělníky a továrnami Kohn a Thonet: „Z jednotlivých poboček obou firem dělníci odváželi polotovary na trakařích a vozících domů a v některých případech sami pak zaměstnávali při jejich opracování kromě rodinných příslušníků další pracovní síly.“ Do jaké míry byla činnost osob tvořících mezičlánky rozšířená a organizovaná není patrné. Je pravděpodobné, že se v případě takovýchto osob jednalo pouze o podnikavější jedince nijak organizované podnikem, kteří sami domácí práce prováděli, ale navíc disponovali zaběhlým stykem s filiálkou nebo byli přímo zaměstnanci továrny nebo filiálky a dodávali práci, kromě členů své rodiny také dalším lidem. V oblasti podhůří Hostýnských vrchů, kde byly 2 velké továrny a dostupná síť jejich poboček, se ve větší míře rozvoj různých typů mezičlánků neuplatnil.279
5.1.1 Dělníci výroby ohýbaného nábytku v Komárně V obci Komárno můžeme v období 2. poloviny 19. a počátku 20. století na základě informací uvedených v operátech sčítání lidu sledovat postupný vliv průmyslové výroby na původně takřka čistě agrární obec. Přesné informace o obyvatelstvu obce nejsou v časové posloupnosti údajů z jednotlivých sčítání lidu dokonale srovnatelné z důvodu různého obsahu sčítacích formulářů, přesto lze spolu s komentářem problémů a nepřesností provést následující sondu. Po polovině 19. století se většina obyvatel obce, kterou obývalo asi 400 osob, živila polnohospodářstvím, ať už na vlastním pozemku v tradičním sociálním rozvrstvení, nebo jako nádeníci. Staří obyvatelé obce žili zpravidla ve výminku se zajištěním doživotního bytu a stravy při stole hospodáře. Jako obživa jednotlivců v obci nechyběla řemesla a živnosti spjaté s jejím provozem – hostinský, krejčí, řezník, mlynář, kovář, kolář, 2 ševci, stolař a tesař. Byl evidován také sládek místního pivovaru.280 Obecnému zájmu sloužil pastýř a učitel. Obvyklé bylo, že také zástupci uvedených zaměstnání vlastnili nebo měli v nájmu pozemek na polnohospodaření. Několik dalších obyvatel pracovalo také jako pomocníci – tovaryši při uvedených 278
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Kelč, fol. 40. 279 Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 59; různé typy mezičlánků viz Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, c. d., s. 9–10. 280 O pivovaru například Pálka, Petr: Komárno včera a dnes, c. d., s. 37–42.
83
řemeslech v obci i v dalších lokalitách, jako bednářský tovaryš v Hranicích a tkalci v Kelči nebo přímo v Komárně. Výjimkou byla osmnáctiletá Mariana Hynková z domu číslo 69, která pracovala jako nádenice ve „fabrice“ ve Všechovicích.281 Doma v Komárně bývala pravděpodobně jen na neděli a ve svátky. Její ovdovělá matka, živící se nádeničením, žila u domkáře Jana Zahradila a její další dcera a syn byli natrvalo zaměstnáni v Pešti.282 V roce 1880 bylo spektrum zaměstnání obyvatel z Komárna obdobné, dominovalo polnohospodářství. Jeden z obyvatel si při zemědělství začal přivydělávat prodejem kaše. K hlavní obživě obyvatel v agrární sféře podle dostupných údajů obvykle nepřibývala další výdělečná činnost. Pouze rodiny řemeslníků udržovaly také zemědělské zázemí, na němž pracovaly ženy s dětmi a přirozeně také sám řemeslník.283 Dvě ženy z Komárna byly v roce 1880 zaměstnány v průmyslu. Ve vsetínské Kohnově továrně pracovala jako dělnice pětatřicetiletá ovdovělá domkářka Veronika Špalková z domu 77. Do Komárna se vracela jen příležitostně. O její 2 syny školního věku se starala patrně tchýně žijící ve výminku. U manželů Klimkových, domkářů v čísle 52, bydleli kromě jejich dětí také 2 rodiny nájemníků. Dvaačtyřicetiletá nájemnice Františka Icelová přebývala v Bystřici pod Hostýnem, kde pracovala v Thonetově továrně a jen na neděli se vracela do Komárna. Obě ženy jsou dokladem prvních profesních kontaktů obyvatel obce s výrobou ohýbaného nábytku.284 Nová filiální rašplovna firmy Thonet vznikla v Komárně v roce 1884.285 V roce 1890 můžeme sledovat v obci osoby, které v místní filiálce pracovaly.286 Dílovedoucím byl Josef Říha, který již prošel praxí v bystřickém Thonetově podniku.287 Jako vedlejší zaměstnání provozoval hostinec, který byl pozůstalou součástí zrušeného pivovaru. Jeho žena se starala o domácnost spolu s pomocí děvečky a měli také pacholka při hospodářství. Dále v tomto průmyslovém provozu pracovalo 11 žen a 6 mužů, kteří jsou 281
Kterou však dle všech excerpovaných údajů nelze k roku 1869 zkonkrétnit, jednalo se patrně o Thonetovu filiálku doloženou později, Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 29. 282 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1869). 283 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1880). 284 Tamtéž. 285 Filiálka je v této obci však uváděna již na počátku 70. let 19. století, mohlo se v té době jednat o organizované místo předávání domácí práce, viz Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 29; Hejcman, Pavel: Dílo rukou i ducha. Sto let výroby ohýbaného nábytku v n. p. TON v Bystřici pod Hostýnem, c. d., s. 52. 286 U těchto osob není uváděn zaměstnavatel, pouze u 2 lidí víme že rašpovali, ale lze předpokládat, že byli zaměstnanci místní Thonetovy filiálky, neboť byli v obci trvale přítomni a není u nich uváděno místo, kde se osoba zdržovala. Viz také Válka, Miroslav. K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně, c. d., s. 10; Pálka, Petr: Komárno včera a dnes, c. d., s. 39. 287 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910), s. 55.
84
evidováni jako tovární nádeníci, avšak pouze u dvou osob víme s jistotou, že rašplovaly dílce nábytku.288 V naprosté většině byli dělníci jednotlivci z rodin, které žily v nájmu u komárenských domkářů, nebo šlo přímo o osoby z domkářských rodin. Jen v jednom případě, v domě 24, byla dělnice dcerou majetníka polnohospodářství. Dělníky byli také 1 výminkářka se svým synem z čísla 18. V usedlosti číslo 20, kterou vlastnil samostatný zemědělec, svobodný Josef Oliva, žil kromě jeho svobodné sestry v podnájmu ještě manželský pár. Majetnicí dalšího bytu v tomto domě byla vdova Veronika Nezdařilová, živící se zemědělským nádenictvím. U ní bydlela třicetitříletá chovanka Terezia Wrajíková, jejíž obživou bylo tovární nádenictví. Protože měla jako svobodná matka malou dceru, byla evidována jako „zavitka“.289 Takřka celá rodina se živila v dělnické profesi v chalupě číslo 63, což v tomto období bylo výjimkou. Kromě matky, která byla hospodyně v domácnosti, se jednalo o dvaašedesátiletého otce Tomáše Pešáka a jeho dvě bezmála třicetileté svobodné dcery Petronilu a Teresii. Jedinou osobou pocházející z rodiny s vlastním polním hospodářstvím pracující v továrně byla třiadvacetiletá svobodná Marie Perůtková, jejíž otec byl samostatným rolníkem. Kromě necelých dvou desítek továrních zaměstnanců zůstávalo spektrum zaměstnání Komárňanů podobné jako dříve. Jako nové povolání jednotlivců shledáváme v roce 1890 a později důsledkem vybudování železniční trati290 z Hulína do Valašského Meziříčí drážní hlídače a další pomocné zaměstnance železnice.291 Sledováním možných kapacit v rodinách s dělníky, které by byly potencionálem pro případné rozvinutí práce domácnosti ve formě přenášení továrních úkonů domů příbuzným,292 docházíme k závěru, že takovýto přenos práce nebyl alespoň v zemědělské sezóně příliš pravděpodobný. Mnozí z továrních pracovníků vychovávali pouze malé děti, ještě neschopné práce, další členové rodin byli zaměstnáni jako nádeníci, či sloužili v jiných lokalitách. Domácí dělnictví je možné předpokládat
288
Josef Oliva z čísla 23 a Marie Perůtková z čísla 24. O „zavitkách“ například Drápala, Daniel: Zaměstnání Rusavjanů a sociální struktura komunity, c. d., s. 78. 290 Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 257–258. 291 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1890). 292 Tedy způsob jakým fungovala domácí dělnická výroba na Vsetínsku viz Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. Století, c. d., s. 59–60, nebo také v pozdější době přímo v Komárně: SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910), a dokladováno také například v MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 766. 289
85
v zimním období, kdy se zemědělští nádeníci z rodin továrních dělníků více mohli zapojit do rašplování nábytkových dílců či jiných úkonů.293 K překvapivým informacím docházíme ve sčítacích operátech z roku 1900. Jako dělníci při „obdělávání“ či „obrábění ohýbaného dřeva na nábytek“294 pracovalo 21 žen a 22 mužů z Komárna, což bylo evidováno v naprosté většině jako jejich hlavní zaměstnání. Také se dovídáme, že tito lidé nepracovali v provozovně zaměstnavatele a v obci byli trvale přítomní. Mělo by se tedy s určitostí jednat o dělníky domácí. Pouze 1 muž, který původně bydlel u své tety, se živil jako dělník přímo v Kohnově továrně v Holešově. V tomto městě žil patrně se svou ženou a do Komárna se vracel jen příležitostně. U všech evidovaných dělníků je uveden zaměstnavatel. Jen 1 člověk pracoval pro firmu Thonet, ale není zcela jisté, zda přímo v Bystřici pod Hostýnem nebo některém jiném pracovišti. Převaha dělníků v této obci přináležela na samém přelomu století k holešovské Kohnově továrně, respektive k některé z bližších poboček. 8 osob pracovalo dokonce pro hranickou firmu na výrobu ohýbaného nábytku J. Sommera signovanou jménem lokality, ve které fungovala jako „M.(ährisch) Weisskirchen“.295 Zjištění že pouze jeden dělník je evidován jako zaměstnanec firmy Thonet, přináší otázku, co se dělo s místní Thonetovou filiální rašplovnou? Je možné, že právě probíhala odstávka tohoto pracoviště z technických důvodů a následných stavebních úprav.296 Také další prameny dokládají změny v provozu tohoto pracoviště, avšak především z důvodu sezónnosti v zaměstnávání pracovníků.297 Odliv zaměstnanců k práci pro jiné firmy mohl být i v této době způsoben také agitací zaměstnavatelů k domácím dělníkům, doloženou také v období před 1. světovou válkou.298 K období kolem roku 1900 nenacházíme ani zmínky o mistrech výroby pro komárenskou filiálku. Až
v roce
1905
začala
vykonávat
dozorkyni
práce
při
provádění
politur
293
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1890); MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 766. 294 Tedy pravděpodobně jak při rašplování tak při hlazení skelným papírem. 295 Tato firma je uváděna již k roku 1886, na počátku 20. století se stala jedním se zakládajících členů Mundusu, informace v literatuře o firmě J. Sommera jsou však minimální, především v souvislosti s následným spojením v Mundus, viz Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 61 a další práce autora. 296 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 95, inv. č. 160, sign. V/C–1. Plány budov ve filiálkách (1900–1922), fol. 2; Pálka, Petr: Komárno včera a dnes, c. d., s. 39. 297 Válka, Miroslav. K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně, c. d., s. 9 cituje obecní kroniku „v místní filiálce se někdy pracuje a někdy zase po čase ne“. 298 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Komárno, fol. 12–14, složka Kelč, fol. 56–57.
86
sedmadvacetiletá Anna Böhmová, která již od svých šestnácti let pracovala v bystřickém závodě právě jako politurka. I její muž začal v Komárně pracovat nejspíš jako mistr rašplířů. V roce 1906 je pouze na 2 roky vystřídal třicetiletý Josef Loveček, opět obdařený dřívějšími zkušenostmi z bystřického provozu. Pro vedení práce ve filiálce byly i dřívější zkušenosti u vedoucích Böhmové a Lovečka nedostatečné, protože byli degradování na dělníky. Manžel Anny Böhmové pracoval po odchodu z filiálky jako stolařský pomocník.299 Stejně jako o 10 let dříve, můžeme i v roce 1900 sledovat zastoupení dělníků pro obrábění dílů ohýbaného nábytku v jednotlivých sociálních vrstvách komárenských rodin při obecné charakteristice povolání v obci, kde stále dominovalo zemědělství spolu s několika řemesly. Dělnická práce se rozšířila nejen do více rodin, ale také ji kromě jednotlivců začalo provádět více osob v rodinách a pro některé domácnosti se podle dostupných údajů stalo obrábění nábytkových dílců dokonce hlavní a jedinou obživou.300 V rodinách se také postupně vytvářel potenciál pro spolupráci více členů rodiny při domácí práci. Dělníky se stávali ženatí muži, kterým pomáhaly manželky a postupně mohli být do práce zapojeni i jejich potomci. Přesto v uplynulém desetiletí konce 19. století ještě nelze konstatovat kontinuitu dělnického zaměstnání, protože v některých případech se lidé vraceli k zemědělskému nádenictví a naopak z původních nádeníků vzešli průmysloví dělníci a obdobné střídání profesí mezi zemědělstvím a průmyslem sledujeme u některých osob až do 1. světové války.301 V roce 1890 pocházela většina dělníků z rodin bezzemků, ale na přelomu století se zvýšil počet dělníků z rolnických rodin s vlastním zemědělským zázemím. Stále se však jednalo výhradně o jednotlivce – potomky samostatných hospodářů. Ostatní členové těchto rodin pomáhali na vlastním hospodářství a někteří se živili pomocí při živnostensky provozovaných řemeslech v obci nebo dalších lokalitách. Převažující skupinou, ve které se zabývaly osoby dělnickou prací, zůstávali stále domkáři a hofeři, obojí jako zástupci nejnižší společenské vrstvy vesnice. V roce 1900 se již nesetkáváme 299
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910), s. 132, 249, 352; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 4, inv. č. 7. Soupis zaměstnanců. (1866–1933), s. 95, 96, 185; SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). 300 Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 59–60, autor zde charakterizuje dělnickou zaměstnanost v některých rodinách jako úplnou závislost celé rodiny na průmyslové produkci. Otec byl evidovaným zaměstnancem a celá rodina pomáhala v domácnosti. 301 Například členové rodiny Pešáků z čísla 63 nebo Vašinů z čísla 68. MZA Brno, H1192; Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), fol. 1; na zkreslení dokumentované kontinuity v dělnickém zaměstnání má vliv stěhování obyvatel, tedy proměnlivost evidovaných obyvatel jednotlivých domů v obci.
87
pouze s jednotlivci z těchto rodin, ale sledujeme několik celých domácností nebo více členů z rodiny zabývajících se průmyslovou výrobou. Tento stav můžeme považovat za důsledek všeobecného vrcholu výroby ohýbaného nábytku na počátku 20. století. Možnost obživy v tomto průmyslu v případě obce Komárno domácí dělnickou prací začala rozsáhleji nahrazovat zemědělské nádenictví nejnižších společenských vrstev vesnice. Přestože je nutné respektovat možnou sezónnost výroby a určitou tradiční inklinaci k zemědělské obživě, evidujeme při průmyslové práci bezmála 50 osob z obce z celkem 436 obyvateli, což je 10 % obyvatel Komárna. Nutno také připočíst určitý počet neevidovaných domácích pomocníků. Díky dobré dostupnosti obce ležící na okresní silnici i její známosti v souvislosti s již více než 30 let produkující filiální výrobou ohýbaného nábytku můžeme sledovat vliv dalších firem na zaměstnávání dělníků tohoto průmyslu a nepředpokládáme zmenšení odbytu pro firmu Thonet. Stále se rašplováním dílců ohýbaného nábytku živila Marie Perůtková, 302 která žila jako neprovdaná u svého otce, bývalého majetníka polnohospodářství. Již vzpomínaný domkář Tomáš Pešák č. 63, který byl původně spolu s oběma dcerami zaměstnán jako dělník, ovdověl a coby nábytkářská dělnice zůstávala pracovat jen mladší dcera Terezie, která v domácnosti obráběla dřevo pro firmu Kohn. Nevdala se ani její starší sestra Petronila, která pracovala jako nádenice v zemědělství a měla jako svobodná matka ročního syna. Ještě v roce 1910 byly obě sestry svobodné, avšak podle dostupných údajů byla tehdy Terezie nádenicí a naopak Petronila prováděla politurování nábytku. V roce 1912 se v seznamu komárenských politýrských dělníků setkáváme opět s Terezií Pešákovou. V případě této rodiny nám prameny dovolují sledovat dělnické zaměstnání po více než 30 let. Také obecní pastýř Josef Navrátil si kolem roku 1900 přilepšoval obráběním ohýbaného dřeva pro firmu Kohn. Jeho žena mu pomáhala při pastvě spolu se svobodným bratrem pastýře. Děti byly ještě školního věku. Později získal funkci pastýře Jan Hruška, v jehož rodině dělníci nebyli evidováni.303 Okolo roku 1910 podle údajů sčítacích operátů pracovali v Komárně, přímo v továrně či domácky, pro výrobu ohýbaného nábytku obyvatelé z 23 domů z celkem 85 obydlí v obci, což v podstatě odpovídalo o 10 let staršímu stavu. Při různých 302
V roce 1900 pracovala pro firmu Kohn. SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1890); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1900); MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Všechovice, fol. 1. 303
88
činnostech v tomto průmyslu je evidováno 54 osob. Nejvíce dělníků – 21 mužů a stejný počet žen se zabývalo rašplováním. Přestože jde o počet shodný se stavem rašplířů v roce 1900, nejedná se o stejné osoby a je pravděpodobná také proměna zaměstnavatele. 4 ženy také pracovaly při hlazení nábytku, 2 ženy a jeden muž při politurování a dalších 5 dělnic je evidováno při pletařství. Již je patrná kontinuita dělnického zaměstnání v některých rodinách spolu s následností evidované dělnické práce u dětí dělnických rodičů. Také mladší potomci školního věku mohli být při domácí práci nápomocni. V roce 1913 bylo v Komárně evidováno 13 rašplířů, 17 osob provádějících politurování, 39 pletařek a jeden dílovedoucí.304 Ze soupisu obyvatel lze kromě označení „tovární dělník“ při určité profesi – rašplování, vyplétání, hlazení, politurování vyvodit práci domácí.305 Na rozdíl od předchozího období není uveden název zaměstnavatele, ke kterému dělníci příslušeli, ale dle dostupných informací byla základním článkem průmyslové produkce opět Thonetova filiální rašplovna, ale nesmíme opomenout ani vliv dalších společností – holešovský Kohn, pro nějž se v této době určitě rašplovalo a také hranický Mundus. Obvyklý byl způsob práce, kdy se stal otec rodiny zaměstnancem filiálky a nosil nábytkové dílce domů na obrábění své ženě a potomkům.306 V obci existovalo v tomto období několik způsobů začlenění místních rodin do průmyslové výroby, vydělené na poměru hlavního zaměstnání k vedlejšímu spolu se zohledněním majetkového vlastnictví. Oproti roku 1900 opět přibylo rodin, které se podle údajů živily výhradně nebo převážně průmyslovou výrobou při produkci ohýbaného nábytku. Další dělníci si pro přilepšení najímali pole a naprostou výjimkou v rodinách dělníků bylo vlastnictví zemědělského pozemku, na kterém současně pracovali. Někteří obyvatelé obce také sezónně střídali dělnickou práci se zemědělským nádeničením. Pokud se dělnickou prací živili členové z několika rodin s vlastními polnostmi, jednalo se spíše o jednotlivce.307
304
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910); MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49. 305 V případě, když je postavení v hlavním povolání ve sčítacím archu specifikováno jako „tovární dělník“ vůči označení „dělnice“ nebo „pomocná dělnice“ či „ (za mzdu) pomáhá“ a v minimální míře nejkonkrétnější sdělení „pomáhá doma“. 306 Válka, Miroslav: K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně, c. d., s. 10; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Komárno, fol. 14. 307 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1900); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910).
89
V obci žila bezmála desítka rodin, která nevlastnila zemědělské pozemky a jejíž členové se živili mimo jiné při výrobě ohýbaného nábytku. U Fialů v chalupě číslo 22 se všichni zletilí živili jako průmysloví nebo zemědělští a živnostenští pomocníci v různých oborech. Majitel domu a otec rodiny Josef Fiala byl továrním dělníkem při hlazení nábytku, žena pomáhala rašplovat. Již kolem roku 1900 se živili obdobně, když oba rašplovali pro firmu Kohn. Synové v roce 1910 pracovali v krejčovské a sedlářské dílně, jedna dcera při polnohospodářství a patnáctiletá žačka Marie vyplétala sedadla. V roce 1912 byla Marie Fialová evidovaná jako politurka stejně jako její starší sestra Anna, která tovární dělnictví zaměnila za službu v zemědělství.308 V rodině Navrátilově z čísla 57 pracovali v roce 1910 rodiče i nejstarší syn výhradně při rašplování. Dva mladší potomci byli v čelední službě v jiných obcích a ostatní děti byly ještě školního věku. Matka rodiny Marie Navrátilová se živila rašplováním už na přelomu století, v době, kdy byl její manžel zemědělský nádeník. Obdobná situace byla i u Šindelků, nájemníků v domě číslo 76. Josef Šindelek se podobně jako jeho mladší bratr Jan živil od přelomu století rašplířstvím. Hospodářství s chalupou číslo 79 zdědil po své matce mladší Jan a Josef musel do nájmu do jiné chalupy. Bratři se oženili, a přestože jeden byl majetníkem hospodářství a druhý pouhý nájemník, věnovali se stále oba rašplířství. Dědic usedlosti Jan tedy pracoval v továrně hlavně na přilepšení. Věnoval se především hospodářství, se kterým mu pomáhali další členové rodiny. Manželé Macháňovi z chalupy číslo 69 se živili pouze rašplováním, děti byly ještě školního věku.309 V obci existovaly také neúplné rodiny, kde dělnická práce znamenala důležitý přínos do rodinné pokladny. U manželů Vychytilových, jež námezdně pomáhali na poli a v lese, žily 2 podnájemnice. Padesátičtyřletá Cecílie Zelová a její dvaadvacetiletá svobodná dcera Marie, která měla právě narozené děvčátko, se živily doma některou z pomocných prací při výrobě ohýbaného nábytku. Ovdovělá Antonie Perůtková vedla domácnost s čtyřmi dcerami školního a předškolního věku. Syn se učil obuvníkem, zatímco matka živila rodinu rašplířstvím a navíc si pronajímala pozemek na polní hospodaření. Stejně tak v domě číslo 52 rodiny Klimkových bydlela ovdovělá
308
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910); MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), fol. 1. 309 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910).
90
nájemnice Anna Čubová se svou dcerou Marií. Vdova si pronajímala pole a přivydělávala si rašplováním dílců nábytku, stejně jako její dcera.310 Další rodiny měly k hlavní obživě v průmyslové výrobě navíc výdělek ve formě polnohospodářství. Pozemek na hospodaření si obvykle najímaly, jen výjimečně byly vlastníky. Například v domě číslo 14 byl ve filiálce zaměstnán při továrním rašplování otec rodiny Josef Kolář. Manželka a 2 dcery ve věku kolem 20 let pracovaly jako dělnice při hlazení nábytku. Současně s touto obživou měli najaté pole, kde všichni pracovali. Již na přelomu století se rodiče živili při výrobě nábytku pro firmu Kohn. Jakmile dorůstaly jejich dcery, začínaly také ony pomáhat s rašplováním. Josef Holáň z domu 58 se již od roku 1900 živil jako tovární rašplíř. Manželka pomáhala při rašplování a postupně s touto činností začaly také tři dcery, které byly v roce 1910 od patnácti do dvaadvaceti let staré. Rodiče měli také v nájmu pole. Obdobná situace byla rovněž v rodině Prostějovských v domě 55, kde byli oba manželé tovární dělníci při rašplování a na přilepšenou měli pronajaté pole. V chalupě číslo 69 majitele Františka Zahradila rašplovali rodiče i 2 synové. Otec rodiny byl zaměstnán v továrně, ostatní pomáhali. I v této rodině měli rodiče v nájmu pozemky pro vlastní hospodaření, na kterých s pomocí potomků hospodařili. Obdobně se dělo v několika dalších rodinách v obci.311 Dvě rodiny v obci kombinovaly zemědělské nádenictví s průmyslovou výrobou. U polnohospodářů Tvrdoňových v domě 72 žila v nájmu rodina Janošcova. Manželé Janošcovi nádeničili při zemědělství a v zimě se živil muž továrním rašplováním a žena s touto činností pomáhala. Podobně střídali zemědělské nádeničení a rašplování u Mašlaňů v domku 67.312 Vlastní pozemky pro zemědělství měli Hruškovi z domu 84. Přesto jako hlavní činnost představitele rodiny Františka Hrušky bylo tovární rašplířství a žena mu s touto prací doma pomáhala. U Zahradilů z čísla domu 25 syn a dcera z celkem čtyř dětí měli jako hlavní obživu rašplování a leštění nábytku, ve zbývajícím čase pomáhali rodičům na domácím polním hospodářství. V zimě si rašplováním nábytku přivydělával i otec rodiny, jinak samostatně zemědělsky hospodařící.313
310
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1900); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). 312 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). 313 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910); MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), fol. 1. 311
91
Menší skupinu obyvatel tvořili zemědělci, kteří se živili dělnickým zaměstnáním pouze jako doplňkovou činností. V domě číslo 21 žili manželé Blablovi, s několika dospívajícími
dětmi
a
svobodnými
sourozenci
otce,
kteří
nádeničili
při
polnohospodářství. Majitel usedlosti Eduard Blabla a jeho manželka se živili vlastním polnohospodářstvím. Muž byl navíc tovární rašpíř a žena pomocná dělnice hlazení nábytku patrně v domácnosti. U Hrušků na čísle 59 se podílela celá rodina na vlastním polnohospodářství. Otec a mladší syn přilepšovali rodině jednou v týdnu prodejem desek na trzích v okolí. Matka a obě dcery kolem dvaceti let staré jako vedlejší obor výdělku továrně, nebo domácky vyplétaly součásti nábytku. Původně se rašplířstvím pro firmu Kohn živil také nejstarší z potomků hospodáře František, který roku 1910 žil již samostatně. Anna Zahradilová z domu 33 měla najatý pozemek pro rolnictví a součastně pracovala jako pomocná dělnice při rašplování, což uvedla jako vedlejší zaměstnání. Její manžel, nájemce domu, vydělával v roce 1910 jako dělník v bohumínských válcovnách, kde také přebýval. Předtím pracoval jako rašplíř s pomocí své ženy i sestry pro firmu Kohn.314 Existovaly také rodiny, kde podle evidence nebyl podíl dělnického zaměstnání na obživu tak výrazný jako ve výše jmenovaných. V domě číslo 17 se celá rodina živila zemědělstvím, jen manželka hospodáře šestačtyřicetiletá Marie Indruchová jako vedlejší zaměstnání vyplétala nábytkové dílce. Také Annastazie Ovčáčíková třicetiletá svobodná sestra hospodáře s vlastními pozemky z chalupy číslo 10 pracovala v roce 1907 jako dělnice leštění nábytku. V roce 1910 již byla zaměstnána jako zemědělská nádenice.315 Objekt č. 28 patřil firmě Bratří Thonetů a v něm bydlel nájemník hostince Josef Najmann316 se svou ženou Antoninou, která byla pletařskou dílovedoucí a současně pomáhala muži v pohostinství, přičemž se sama zabývala domácím vyplétáním. Také Antonina Najmannová se ve vedení filiálky příliš neosvědčila. Z roku 1911 je znám podvod při finančním hospodaření v souvislosti s rozdělováním práce. Podle soudních spisů se tato dílovedoucí v letech 1910–1911 soustavně obohacovala o více než 4 000 korun, když „v Komárně lstivým jednáním a sice tím, že opětně zanášela do mzdových knížek jí podřízených a pro pletárnu firmy „bratři Thonetové“ v Bystřici p. H. pracujících dělníků a dělnic vyšší mzdu, než těmto skutečně příslušela, nebo mzdu která jim vůbec nepříslušela, že tyto mzdové knížky ku vyplacení mzdy uvedené firmě
314
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). Tamtéž. 316 V archiváliích psáno různě, také Neumann, Najman. 315
92
předkládala a tím úředníky této firmy v omyl uvedla, kterýmž utrpěti měla a také v uvedené výši utrpěla.“317 Jak byla konkrétně potrestána, není uvedeno, ale i přes nevěrohodnost této dělnice se o jejím zaměstnání při výrobě nábytku dozvídáme ještě před 1. světovou válkou. V roce 1913 pracovala tato žena jako dílovedoucí domácích dělníků z Komárna a okolí pro některou z dalších firem na výrobu ohýbaného nábytku.318 Krize 1. světové války a s ní spojené omezení výroby a odbytových možností továren na ohýbaný nábytek mělo vliv i na zaměstnanost obyvatelstva v Komárně. V roce 1921 se dovídáme informace pouze o jedné osobě z obce ve vztahu k výrobě ohýbaného nábytku. Emílie Výmolová pracovala jako tovární pletařská dílovedoucí v bystřické Thonetově továrně. Pro stejného zaměstnavatele pracovala i v roce 1914, kdy možno předpokládat ještě její činnost v komárenské filiálce, ve které vystřídala problematickou Antonii Najmannovou. Po smrti Emílie Výmolové ve 20. letech 20. století začal obývat byt filiálky Leopold Perůtka, dělník bystřické firmy ThonetMundus. Původní tovární a domácí dělníci se po 1. světové válce věnovali hlavně zemědělství. Stejně jako v předválečném období poskytovala zaměstnanost řemesla a služba při železniční dráze.319
5.1.2 Filiální pobočky továren na výrobu ohýbaného nábytku ve Všechovicích a dělníci z Provodovic Ve Všechovicích je doloženo fungování bystřické pobočky Thonetovy továrny na ohýbaný nábytek již od 70. let 19. století, avšak až do doby bezprostředně před 1. světovou válkou se jednalo patrně o místo pro zprostředkování práce domácím dělníkům. Tamním dílovedoucím byl dlouhou dobu Johann Schembera, narozený roku 1853 v Pardubicích. Do filiálky nastoupil v roce 1884 jako vedoucí pletařství a rašplování po předchozích zkušenostech z bystřické a koryčanské továrny, kde byl od roku 1877 původně stolařem a poté dílovedoucím. Přestože byl po bezmála 20 letech vedení všechovických dělníků v roce 1903 penzionován, vedl i nadále agendu
317
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Komárno, fol. 12–14, 106–107. 318 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Komárno, fol. 106–126; SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). 319 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1921); Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 119–123; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Komárno, fol. 166.
93
s domácími pracovníky.320 V roce 1913 se navíc stal vedoucím nově ustanovené všechovické dílny na politurování, zřízené patrně ve vlastní režii, kde na počátku tohoto roku pracovalo 22 osob. Ze stavebního řízení známe požadavky na úpravu pracovních podmínek a bezpečnosti dělníků určitými adaptacemi dílenského prostoru. Vytvořením železného schodiště z dílny do dvora bylo dbáno na protipožární bezpečnost, stejně jako výměnou dveří z provozovny, které se měly bezpečně otevírat ven. V dílně byl také předepsán zákaz kouření. Okna prostoru se měla opatřit ventilačními křídly, dbát se mělo na dostatečné osvětlení a v zimě také na topení. Pro hygienu zaměstnanců měly být postaveny 2 nové toalety a také „dlužno poříditi pro dělnice 3 umyvadla a dodati potřebné prádlo pak skříň s prostředky pro první pomoc úrazu a skříň pro šactvo a prádlo zaměstnaného dělnictva a 4 hygienická plivátka.“321 Do jaké míry byly všechny tyto požadavky Holešovského hejmanství dodrženy a v provozu aplikovány se nedozvídáme, dílna byla činná jen krátký čas do období 1. světové války.322 Kolem roku 1913 náleželo do evidence všechovické filiálky 18 rašplírů a 53 pletařů.323 O úskalích práce domácích dělnic ze strany dílovedoucího svědčí korespondence tehdy jedenašedesátiletého Johanna Schembery z roku 1914: „Slavné tovární správě v Bystřici. Od té doby co mně došel rozkaz z továrny, že se nachází pletací práce málo utahovaná a.t.d. jsem při přijímání pletací práce, jakož i při jiné práci velmy přísným neboť jsem dostatečně přesvědčen že s prominutím malých chyb a bez domlouvání se žádoucího výsledku nedocílí, což ovšem těm dělnicím, které dělávají chybně, po chuti není a proti tomu všemožně promlouvají a odvolávají se nejvíce na filiálku v Komárném, že tam se s všemožnými chybami, jako o ráj méně, křivě zrichtované, podstrčené konce, nadstavené, špinavé ráje a.t.d. a vše muže prý v Komárném projít, vše jest dobré, jen tady né. Tu se stalo při posledním přijímání pletiva, že jsem vícero pletařkám domlouval a upozorňoval jako vždy na takové chyby. Někteří poslechly a uvedli práci do pořádku až na Šromovou a Příleských, které jakmile jsem při podání prvního kousku jím domlouval, hned všecko sebrali a že s tím pujdou do továrny, já ovšem řekl ať jen jdou, když chtějí, a oni zkutečně v továrně byli a tam se jim to bez všeho přijalo. Teď 320
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910), s. 119; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 4, inv. č. 7. Soupis zaměstnanců. (1866–1933), s. 55; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49. 321 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 33. 322 Tamtéž, fol. 4, 33–34, 48–49. 323 Tamtéž, fol. 4, 48–49.
94
rozhlašují mezi dělnictvem, že já je jen tak sužuji, neboť v továrně se to uznává za dobré. Dnes si ty dvě pletařky přišli na práci a mě se přímo vyslovily že se jím to pletivo v továrně takto přijalo, že bylo dobré, ovšem že to mohly předem popraviti. Toto mě dnes opětně domrzelo, tak že sem těm dvoum řekl, aby si donesli práci odtamtud, kde chodějí odvádět. Šromova ta se nadělala práce špatné mnoho, s tou jsem se nazlobil než sem to s ní na tyto místa přived, avšak dosud rychtuje křivo, načež jsem opět poukazoval. Příleských pracuje dosti slušně, jen že je moc urážlivá, hned při prvním kousku se rozčertila a šla do továrny. Takovýmto způsobem, když se bude v továrně dělnictvu lahodit, bez všeho práce přijímat nic se nedocílí, a poněvadž mě toto pře dělnictvem snižuje, a autoritu pozbývám takovým jednáním, budu konečně nucen, vedení filiálky se navždy vzdáti.“324 Ve Všechovicích je již v roce 1880 doložena také filiálka firmy Kohn, která byla v provozu ještě na počátku 20. století paralelně s filiálkou firmy Thonet. V sousední obci Provodovice můžeme sledovat inklinaci tamních obyvatel k dělnickým profesím pro provozovny na výrobu ohýbaného nábytku ve Všechovicích.325 Roku 1869 bylo hlavní obživou většiny obyvatel Provodovic zemědělství. V roce 1880 žilo v obci 314 obyvatel ve 45 domech. Na vlastním hospodářství se živilo 10 samostatných rolníků – gruntovníků se svými rodinami. Další obyvatelé byli chalupníci zpravidla bez vlastnictví pozemků. Jen necelá desítka chalupníků měla pole v rozloze 1 – 2 jiter.326 Naprostá většina provodovických chalupníků se živila zemědělským nádenictvím. Také 4 tkalci z obce střídali možnosti obživy mezi tkalcovství a zemědělstvím. V obci byl též kolářský mistr, hostinský nebo hajný. Jednotlivci z vrstvy chalupníků pracovali jako živnostenští pomocníci v zednictví, kovářství a zámečnictví.327 V celkem 10 domech shledáváme informace o dělnících nábytkářské výroby. Jednalo se výhradně o členy domkářských nebo nájemnických rodin, tedy nejnižších vrstev obce, které však byly v její struktuře zastoupeny maximálním počtem osob. Podle dostupných informací o filiálkách se jednalo pravděpodobně o domácí dělníky zabývající se vyplétáním dílců nábytku nebo rašplováním. Pro firmu Kohn pracovalo 324
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1980–1915), složka Komárno, fol. 104. 325 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1880); Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 143. 326 1 vídeňské jitro = katastrální jitro = 0,6 hektaru 327 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1880); Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, c. d., s. 179.
95
5 žen a 1 muž a pro Bratry Thonetovy 7 žen a 1 muž, celkem tedy 15 osob z Provodovic. Průměrný věk evidovaných dělníků činil necelých 27 let. Výjimkou ve sledovaném spektru dělníků byl sedmnáctiletý František Hostaša, patrně nevlastní syn domkáře Františka Studeného z čísla 22, který se trvale zdržoval v Bystřici pod Hostýnem, kde pracoval jako dělník přímo v Thonetově továrně.328 Dělnickou prací v nábytkářském průmyslu se v domkářských rodinách obvykle živily manželky zemědělských nádeníků, jak tomu bylo v domě číslo 39 u Pechů a v čísle 55 u Ovčáčíků. Dále se jednalo o ženy řemeslnických pomocníků jako v případě manželky zámečnického pomocníka Františka Mičůnka z domu 36 nebo ženy pomocníka v bednářství Josefa Kuchaříka z čísla 21 a také ženy kovářského pomocníka Jana Mičůnka z chalupy číslo 6.329 V pololánovém gruntě číslo 7 majitele Františka Rajnocha žila v podružství rodina Kopalova. Čtyřicetiletý Karel Kopal i jeho o čtyři roky mladší manželka Maria byli zaměstnáni jako dělníci všechovické Kohnovy továrny. Měli šestiletou dceru a desetiletého syna, školáka Jana, u něhož lze předpokládat pomoc rodičům. Obdobně můžeme i ve výše jmenovaných rodinách sledovat potomky kolem věku 10 let s předpokladem výpomoci dělnickým rodičům. Odrostlejší děti již byly přímo evidovány jako tovární zaměstnanci. Nejmladší provodovickou dělnicí byla třináctiletá Antonina Vykopalová, chovanka, která žila v chalupě vzpomínaného Františka Studeného. Ve stejném domě se rovněž prací pro všechovickou Thonetovu filiálku živila nejstarší dcera majitele, čtrnáctiletá Anděla Studená, tedy nevlastní sestra připomenutého bystřického dělníka Františka Hostaši. V domkářské rodině Staňků v čísle 26 pro všechovickou pobočku Kohn pracovaly obě děti, patnáctiletý Josef a sedmnáctiletá Anastázia. Dvě ze čtyř dětí, mající nemálo přes 20 let věku, byly živy některou z dílčích dělnických operací pro všechovickou filiálku Thonet také v rodině zemědělského nádeníka Martina Koblihy v domě číslo 39.330 Operáty sčítání lidu nás informují také o provodovických dělnících pro výrobu ohýbaného nábytku v roce 1890. Již se nedozvídáme zaměstnavatele, ale je zpravidla uvedeno pouze „tovární dělník/dělnice ve filiálce/továrni nábytkovej, za plat/mzdu od kusů“. Stejně jako v o deset let dříve je i nyní možno tyto dělníky vztáhnout k nejbližším filiálkám ve Všechovicích a také formu jejich činnosti označit za domácí
328
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1880). Tamtéž. 330 Tamtéž. 329
96
dělnictví.331 Taktéž v roce 1890 pocházeli všichni zaměstnanci nábytkářského průmyslu z chalupnických nebo nájemnických rodin, kde se otcové živili ponejvíce zemědělským nádenictvím a naopak průmyslem byly zabezpečeny obvykle jejich manželky nebo potomci. Dělnické zaměstnání přinášelo obživu jednotlivcům z 8 domů, tedy přispívalo k živobytí 11 rodin. Z celkem 12 zjištěných dělníků, jejichž věkový průměr činil necelých 32 let, bylo 10 žen, z nichž 9 mělo uvedeno dělnictví jako jedinou hlavní obživu. Jen manželka bednářského mistra Maria Kůchaříková uvedla průmyslovou práci jako vedlejší zaměstnání k úkolům spjatým s vedením domácnosti z titulu hospodyně. Jedinou osobou mužského pohlaví, která se v roce 1890 živila pouze dělnictvím, byl zároveň nejmladší evidovaný dělník, patnáctiletý syn nádeníka z chalupy číslo 38, Antonín Staněk. Druhým mužem, který však uvedl tovární výrobu jako vedlejší činnost, byl padesátiletý zednický pomocník Jan Kobliha z čísla 45, nejstarší dělník v obci. Také jeho manželka byla dělnicí. Ve stejném domě bydlel výrobce struhadel na zelí – „struhadlář“ Rajmund Vinklárek, jehož žena Majdalena byla rovněž nábytkářskou dělnicí.332 Přílišný rozvoj potenciálu pro pomoc ostatních členů rodiny zaměstnancům filiálek nenalézáme. Jen ve 3 rodinách byly k dispozici děti kolem 10 let schopné pomoci, při doložené úkolové mzdě lze předpokládat sezónní výpomoc manželů, v zimním období nevytížených v zemědělství. Také kontinuita průmyslového zaměstnání je nepatrná, protože v letech 1880 a 1890 můžeme sledovat pouze 2 osoby, které byly v tomto rozmezí dělníky – Annu Pechovou z čísla 29 a Marii Koblihovou z chalupy číslo 39. Obecně obyvatelé inklinovali spíše k tradiční zemědělské obživě, která je na přelomu 19. a 20. století doplňována spektrem dalších zaměstnání ve formě hlavního nebo doplňkového výdělku, například obchod s vejci, hodinářství, koudelnictví, cihlářství, švadlenství, krejčovství, ševcovství nebo prodej lihovin. Do roku 1910 vymizeli tkalci. V letech 1900 a 1910 se zcela vytratily informace o dělnících nábytkářského průmyslu, v jejichž rodinách je patrné hlavně zemědělství. Několik jednotlivců z Provodovic postupně našlo zaměstnání v jiných průmyslových specializacích – v ostravském hutnictví, při výrobě dopravních prostředků v Kopřivnici nebo v továrně na cukrové zboží. 1 žena je k roku 1910 zaevidována při práci tovární neznámého určení. V období po 1. světové válce, 331
Výhodou údajů z tohoto období je evidence hlavního a vedlejšího zaměstnání, tedy možnost zjištění vztahu dělnictví s další možnou obživou konkrétní osoby a také přesnější eliminace neevidované vedlejší dělnické práce. 332 SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1890).
97
v roce 1921, se naprostá většina obyvatel obce navrátila k zemědělství. Několik mužů bylo zednickými pomocníky, přičemž tuto profesi sledujeme u více osob i před rokem 1910.333 Při srovnání Provodovic s obcí Komárno se podle sčítacích operátů rozvinula v Provodovicích zaměstnanost v průmyslu ohýbaného nábytku asi o jedno desetiletí dříve než v Komárně. Na rozdíl od obce Komárno, kde se podle dostupných údajů začalo zaměstnávání dělníků výroby ohýbaného nábytku více rozvíjet až od přelomu 19. a 20. století a gradovalo do období 1. světové války, nenacházíme v Provodovicích v době počátku 20. století, kdy probíhala kulminace výroby ohýbaného nábytku, žádné zmínky o dělnících příslušných k této produkci. Přestože Provodovice jsou vzdálené necelé 2 km od Všechovic, kde ležely filiálky dvou výrobců ohýbaného nábytku, zaměstnání obyvatel pro tyto podniky se ve větší míře nerozvinulo. Jedním z důvodů může být nedostatečné komunikační spojení obou obcí, které mohla navíc znesnadňovat říčka Juhyně dělící obě lokality. I nižší sociální vrstvy obyvatel Provodovic dali, po určité zkušenosti s průmyslovou výrobou, přednost zemědělskému nádenictví. V obci ležící mezi důležitými centry výroby ohýbaného nábytku Komárnem a Všechovicemi je však možné některou z domácky prováděných operací při výrobě ohýbaného nábytku předpokládat i v době vrcholné produkce tohoto průmyslu před 1. světovou válkou.
5.1.3 Filiální pobočky továren na výrobu ohýbaného nábytku a zmínky o dělnících v dalších lokalitách 5.1.3.1 Dřevohostice V Dřevohosticích se detašovaná výroba pro firmu Thonet prováděla v areálu bývalého mlýna na jižním okraji městečka při cestě k Bystřici pod Hostýnem. V bývalé mlýnici, největší místnosti mlýna, byla výrobní dílna. Přiléhaly k ní další provozní místnosti a také obydlí dílovedoucího. V částečně dřevěném podélném traktu ve dvoře mlýna byly úložné prostory včetně skladu pletárny a rákosu a rovněž hospodářské prostory pro zemědělství.334 V roce 1890 je zdejší provozovna uvedena
333
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1880); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1890); SOkA Kroměříž, A– 8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1900); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1910); SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1921). 334 Indikační skici stabilního katastru (1875), obec Dřevohostice. Moravský zemský archiv Brno. Dostupné z: http://www.mza.cz/indikacniskici/, cit. 29. 3. 2013; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 95, inv. č. 160, sign. V/C–1. Plány budov ve filiálkách (1900–1922), fol. 7–9.
98
jako pletárna.335 Mistrem pletařek byl po dřívější stolařské praxi v bystřické továrně již od roku 1880 Josef Zbrožek. O deset let později začal dělat mistra rašplířům v Prusinovicích až do pensionování v roce 1902. Roku 1904 začal dohlížet a vést agendu s domácími pracovníky v Dřevohosticích, kde ještě následující rok mistroval továrním politýrům. Po něm byl dílovedoucím politýrů od roku 1906 až do období 1. světové války poličenský rodák Anton Matuška, který po vyučení získával praxi v truhlářské dílně ve Valašském Meziříčí a poté jako skladník a truhlář v Bystřické Thonetově továrně. Pod jeho vedením pracovalo při leštění nábytku kolem 20 dělníků. V Dřevohosticích před 1. světovou válkou nepracovali pro firmu Thonet rašplíři, ale v menší míře se prováděla výroba dřevěných přířezů a k roku 1913 bylo evidováno pouze 14 domácích pletařek. V tomto městečku je k roku 1911 uváděna i filiálka holešovského Kohnova podniku. V současnosti již objekt bývalého mlýna, který se stal později filiálkou firmy Thonet, nestojí.336
5.1.3.2 Prusinovice Zajímavý zděný objekt průmyslového charakteru, patrně účelově zbudovaný pro dílčí výrobu ohýbaného nábytku, je doložen od poloviny 70. let 19. století v Prusinovicích. Stál v části Novosady, při cestě směrem k Dřevohosticím.337 O potřebě protipožární ochrany této pobočky svědčí založení hasičského sboru v obci Michaelem Thonetem v roce 1888.338
V posledním desetiletí 19. století byl mistrem zdejších
rašplířů již zmíněný Josef Zbrožek, který skončil v roce 1902, kdy je prusinovická tovární hala uvedena jako rašplovna. V té době byl součástí filiálky byt a hospodářské zázemí a několik skladovacích prostor. Kolem roku 1909 zde bylo zaměstnáno kolem 30 dělnic při provádění politur. Tehdy ženy vedl až do roku 1911 František Břešťák
335
Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848– 1960, c. d., s. 168. 336 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), fol. 4; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910), s. 175; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 4, inv. č. 7. Soupis zaměstnanců. (1866–1933), s. 12, 54; Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, c. d., s. 168. 337 Indikační skici stabilního katastru (1875), obec Prusinovice. MZA Brno. Dostupné z: http://www.mza.cz/indikacniskici/, cit. 8. 4. 2013; Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, c. d., s. 31. 338 Informace o SDH Prusinovice. Dostupné z: http://kromerizsky.denik.cz/hasici/kozluv-hasicsky-pocinsdh-z-prusinovic-hasi-ale-ta.html, cit. 12. 2. 2013; Také v Komárně získali první ruční hasicí stříkačku od firmy Thonet, viz Pálka, Petr: Komárno včera a dnes, c. d., s. 35; protipožární ochrana byla na konci 80. let. 19. století zabezpečena hasičskými sbory již ve všech továrnách. Obecně o požární ochraně v podniku viz Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 67–68.
99
obdařený 20letou stolařskou zkušeností z továrny v Bystřici pod Hostýnem. V roce 1913 pracovalo pod dohledem 2 dílovedoucích v prusinovické filiálce asi 18 politýrů. Až 400 obyvatel z Prusinovic, nemající to štěstí pracovat přímo v obci, chodívalo v předválečném období každodenně do továren na ohýbaný nábytek v Holešově a Bystřici pod Hostýnem. V obci bylo sezónně rozšířené rovněž domácí dělnictví založené na předchozí specializaci místní filiálky: „Hlavně v zimě z této filiálky asi 50 – 60 rodin beřou si různé kusy nábytku do svých příbytků, které rašplují. Podotýkám, že z hořejmenovaného dělnictva zmírá 60 – 80 % souchotinami.“339 V Prusinovicích pracovaly na začátku 20. století také domácí pletařky, avšak pro firmu Thonet byly před 1. světovou válkou oficiálně evidováni pouze jednotlivkyně.340
5.1.3.3 Police V obci Police byla jedna z filiálních provozoven bystřické Thonetovy továrny zmíněna na počátku 70. let 19. století. V roce 1880 se ve sčítacím operátu setkáváme s informací pouze o několika nábytkářských dělnících v obci, avšak ve dvou domech se zajímavou strukturou jejich obyvatel. Většina polických obyvatel se v období 2. poloviny 19. století a počátku 20. století živila zemědělstvím, buď vlastním, nebo jako nádeníci a někteří v trvalé službě. V obci bylo také několik řemeslníků, živnostníků a dalších profesí. Naprostá většina z těchto povolání byla provozována při vlastním zemědělském hospodaření.341 V domě číslo 56 žil v roce 1869 Bartoloměj Ječmen, který byl kovářským mistrem, jeho syn kovářským tovaryšem a matka se dvěma dcerami se staraly o domácí hospodářství. V roce 1880 byl majitelem tohoto domu již kovář František Indruch. Žena 339
MZA, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 766. 340 Tamtéž; MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49; MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 95, inv. č. 160, sign. V/C–1. Plány budov ve filiálkách (1900–1922), fol. 1; MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910), s. 213; MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 4, inv. č. 7. Soupis zaměstnanců. (1866–1933), s. 54; Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, c. d., s. 152. 341 Například kolář, kovář, truhlář, krejčí, obuvník, hostinský, mlynář, tesař, hudebník, porodní bába, dále hajný, zedničtí a jiní tovaryši, kolem roku 1880 2 hoblíři dřevěných drátů, kolem roku 1869 také putovní prodavač kramářských písní, viz SOkA Vsetín, Archiv obce Police, inv. č. 1. Kniha zápisů jednání obecního výboru (1886–1906); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 444. Sčítací operáty obce Police (1869); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 525. Sčítací operáty obce Police (1880); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 622. Sčítací operáty obce Police (1890); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 719. Sčítací operáty obce Police (1900); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 816. Sčítací operáty obce Police (1910); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, [prozatímní inventář, bez inv. č.]. Sčítací operáty obce Police (1921).
100
Mariana obstarávala domácnost a jejich třiadvacetiletý syn Josef byl kovářským tovaryšem. Dvě dcery, dvacetiletá Josefa a čtrnáctiletá Marie, pracovaly jako „pletařky sesly“. Osmnáctiletá dcera Mariana byla služka a nejmladší dcera Antonina ještě školačka. Bývalý kovář Bartoň Ječmen byl tehdy již rolnickým nádeníkem v nájmu. Už s ním žila jen manželka a třiadvacetiletá svobodná dcera Anna, která rovněž „pletla sesle“. V tomto domě bydlela tehdy také vdova Anna Matyášová, rolnická nádenice se třemi svobodnými syny. Nemanželský syn čtyřiadvacetiletý Valentin Horák měl stejnou obživu jako matka. Devatenáctiletý syn z prvního manželství Josef Hynek byl také pletařem a nejmladší třináctiletý František z druhého manželství byl evidován jako hluchoněmý žebrák. V následných desetiletích bydlela v domě už jen rodina kováře Františka Indrucha, která se kromě živnosti v roce 1900 již provozované synem Josefem zabývala polnohospodářstvím.342 Do chalupy číslo 105 domkáře Jana Adámka se mezi léty 1870 a 1880 přistěhovala jeho ovdovělá švagrová Mariana Adámková s potomky. Pletařstvím se v roce 1880 živila jen její svobodná devětadvacetiletá dcera Anna, která se starala také o svého pětiletého synka Jana. Ostatní členové rodiny domkáře i vdovy byli zaměstnáni v zemědělství. V pozdější době žila v domě už opět jen rodina starého domkáře Jana Adámka a jejich potomci.343 V domě číslo 110 bydlela v roce 1880 ovdovělá jedenašedesátiletá domkářka Mariana Ječmenová se svými svobodnými potomky. Dva synové byli zednickým a tkalcovským tovaryšem, další tři byli různě postiženými žebráky. Nejmladší dcera sedmadvacetiletá Kateřina byla pletařkou nábytku. Dříve sloužila jako děvečka v Komárovicích. V roce 1890 už zde ale Kateřina nebydlela. Bývalý tkadlec Tomáš se stal majitelem domu a pracoval při zemědělství, stejně jako zbytek rodiny i matka na výminku.344 5.1.3.4 Kelč V městečku Kelči byly paralelně činné filiálky dokonce 3 výrobců ohýbaného nábytku. Již od 70. let 19. století se jednalo o provozovny firem Thonet a Kohn a na sklonku století přibyla pobočka hranické firmy J. Sommer, která byla v roce 1906
342
Tamtéž. Tamtéž. 344 Tamtéž. 343
101
zaštítěna Mundusem.345 O kelečské pobočce tehdy ještě vsetínské Kohnovy továrny známe jen několik zmínek, například z roku 1873, kdy zde dělníci stávkovali a k témuž roku je jmenována i Bedou Dudíkem.346 V období kolem roku 1909 je informováno pouze o kelečské filiálce firmy Mundus, zatímco Thonetova je považována za nedávno zaniklou a Kohnova není zmíněna vůbec, přestože v roce 1917 je jmenována při fůzi s firmou Mundus.347 Do zřízení těchto provozoven v Kelči byly vkládány velké naděje. Větší průmyslový rozvoj lokality během 2. poloviny 19. století byl omezen důsledkem několika jmenovaných faktorů. Také místní významné dýmkařství, které bylo nositelem zaměstnanosti mnoha obyvatel, začalo koncem 19. století upadat. V mnohých rodinách dýmkařských dělníků našli členové uplatnění při výrobě ohýbaného nábytku. Ladislav Baletka dokonce uvažoval, že pletení nábytkových dílců při konjunktuře výroby nábytku spolu s rozvojem cigaretového průmyslu byly důvodem zanikání kelečského dýmkařství.348 V roce 1909 údajně při domácím vyplétání nábytkových dílců pracovalo podle některých údajů až 200 rodin, přirozeně za pomoci maximálního počtu členů rodiny. K firmě Thonet náleželo v roce 1913 přes 60 pletařů a také několik politýrů a dříve se v Kelči rovněž rašplovalo.349 Dílovedoucím ve zdejší Thonetově filiálce byl před 1. světovou válkou kelečský rodák František Kubík, který dříve získával praxi u několika zaměstnavatelů. V Brně se vyučil obuvníkem, v kteréžto profesi krátký čas pracoval. V letech 1906 – 1907 byl dělníkem u Thonetovy firmy v Kelči a Bystřici pod Hostýnem a 3 měsíce také v kelečské pobočce konkurenční firmy Mundus. Poté se živil jako dělník v kopřivnické vagonce. Od roku 1911 se stal opět dělníkem v Bystřici pod Hostýnem a za necelé 2 měsíce byl přeložen na místo vedoucího v Kelči, kde byl činný až do narukování do války v roce 1914. Po návratu v roce 1919 nebyl do původní profese zaměstnán. 345
Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče, c. d., s. 225; Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 55. 346 Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren, c. d., s. 353. 347 Bartovský, Vladimír: Hranický okres, c. d., s. 210; Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami, c. d., s. 19; Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století, c. d., s. 60. 348 Baletka, Ladislav: Od zrušení roboty a začátků samosprávy 1848 – 1918 ke vzniku samostatného státu.. In: Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko, c. d., s. 233. 349 Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“, c. d., s. 17; Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích, Etnografický atlas 2, c. d., s. 50; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 46–47; Svěrák, Antonín: Dýmkařství v Kelči, c. d; MZA Brno, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909), fol. 164–165; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49, složka Filiálka Kelč, fol. 56–57.
102
Ze svého působení ve funkci dílovedoucího si František Kubík stěžoval na aktivity představitelů firmy Mundus. Ředitel této firmy, Hoffman, spolu s dílovedoucím stejné firmy údajně obcházeli domácí pletařky zaměstnané u firmy Thonet a snažili se je odloudit. Nabízeli výhody ve formě dodávání a odebírání nábytkových dílců přímo do bytů pletařek, čímž by měly ulehčenou běžnou praxi pěšího styku a nošení těžkých dílců z a do filiálky Thonet. Snahy o získání dělníků, pravděpodobně opět pletařek, činil v roce 1911 podle archivní korespondence také dílovedoucí František Kubík, když sliboval dělníkům až o 6 haléřů za kus více než bylo obvyklé v konkurenčním Mundusu. V předchozích letech údajně existovala mezi dílovedoucími firem Mundus a Thonet dohoda, že si nebudou vzájemně odjímat dělníky.350 Přestože v městečku Kelči bylo dělnictví při výrobě ohýbaného nábytku rozšířené, sondou do 2 km vzdálených Komárovic zjišťujeme, že zde k této obživě nebyl oficiálně příslušný žádný z obyvatel. Komárovice, označené na konci 19. století Matoušem Václavkem pravděpodobně za „nejbohatší vesnici na Meziříčsku“,351 se v tomto období vyznačovaly vysokým počtem osob zaměstnaných u zdejších sedláků v čelední službě. Možnost nádenického zaměstnání v obci využívali i další osoby z domkářských a nájemnických rodin v obci. Mnoho místních obyvatel se živilo jako samostatní řemeslní mistři a především pomocníci při obvyklých řemeslech přímo v obci nebo v případě pomocníků také v Kelči nebo Valašském Meziříčí. Tovaryšové zdržující se pravidelně v Komárovicích obvykle kombinovali své zaměstnání s polnohospodářstvím. Dostatečné zabezpečení komárovických obyvatel zemědělskou produkcí a dalšími možnostmi obživy v živnostenské sféře, nepodnítilo v této lokalitě ve větší míře zaměstnanost při výrobě ohýbaného nábytku.352
350
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 4, inv. č. 7. Soupis zaměstnanců. (1866–1933), s. 210; MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Všechovice, fol. 4, 48–49, složka Filiálka Kelč, fol. 19, 56. 351 Václavek, Matouš: Hejtmanství Valašsko-Meziříčské, c. d., s. 27. 352 SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 434. Sčítací operáty obce Komárovice (1869); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 507. Sčítací operáty obce Komárovice (1880); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 604. Sčítací operáty obce Komárovice (1890); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 701. Sčítací operáty obce Komárovice (1900); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 798. Sčítací operáty obce Komárovice (1910); SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, [prozatímní inventář, bez inv. č.]. Sčítací operáty obce Komárovice (1921).
103
5.2 Zmínky o filiálních pobočkách výroby ohýbaného nábytku po 1. světové válce V období po 1. světové válce probíhal provoz filiálních poboček výrobců ohýbaného nábytku ve jmenovaných lokalitách omezeně, přičemž souhrnnější informace o těchto provozech nemáme. Hospodářské problémy 1. světové války a následného období tedy postihly kromě kmenových továren právě ostatní provozovny ve vesnickém prostředí. Jedním z důvodů těchto omezení byla také postupná fůze všech velkých výrobců ohýbaného nábytku v oblasti do firmy Thonet-Mundus, která byla završena v roce 1922. V únoru roku 1919 v naději o obnovení domácího dělnictví žádal o příděl práce obyvatel domu číslo 28 v Kelči František Pavelka: „Ctěný Pane ja vas prosim uctivě jestli by tam dostali děvčata pletení nebo není co dělať tak by včil pletli. Paní Kubíkova nam řekla že by se mohlo začať dělať. Teť bylo lidí dosť tak vas prosím a povezte mi jak to uvaz je jestli baj bi se včil dojeli pro sitze k vam, tak mi odpovězte.“353 V tomto městečku měla zaniklé hotovení ohýbaného nábytku – především vyplétání dílců, nahradit košíkářská výroba spolu s pěstováním vrb, což se dočkalo jen malého a dočasného úspěchu.354 Antonín Svěrák, ředitel místní měšťanské školy komentoval ve 30. letech 20. století situaci v Kelči takto: „Dříve se zde vyráběl nábytek z ohýbaného dřeva, dýmky kelečské šly do celého světa, obuvníků bylo plno – dnes vše patří minulosti na škodu obce.“
355
Budova prusinovické pobočky sloužila po 1. světové válce jako
tělocvična místní tělocvičné jednoty Sokol. V letech 1921 – 1922 firma Thonet vyvíjela snahy o její zprovoznění, ke kterému však vlivem celkového omezení provozu továrny a hromadného propouštění v Bystřici pod Hostýnem v roce 1922 patrně nedošlo.356 Dřevohostická Thonetova filiálka zahájila poválečný provoz v roce 1923 s 22 dělníky a dělnicemi, avšak ještě téhož roku byl provoz s počtem asi 30 dělníků zastaven.357 353
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 8, inv. č. 16, sign. III/B–2b. Dělnické záležitosti (1910– 1921), fol. 258–289. 354 Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče, c. d., s. 244; V těchto pokusech lze spatřovat snahu o vědomou návaznost pletařství nábytkových dílců na jiný typ práce s pletivem; v jihomoravských Koryčanech se v souvislosti s Thonetovou továrnou ohýbaného nábytku rozvinula již v 2. polovině 19. století také samostatná výroba rákosového zboží. Ze suroviny dovážené z Bornea a Jávy se vyplétaly židle, ale také koše a další pletené zboží, viz Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, c. d., s. 211. 355 Musiol, Alfons, V.: Soudní okres hranický. Vývoj v letech 1900–1935, c. d., s. 201. 356 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915), složka Prusinovice, fol. 34–50. 357 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 8, inv. č. 16, sign. III/B–2b. Dělnické záležitosti (1910– 1921), fol. 179, 193.
104
Kolem roku 1930 byla snad opět tato filiálka, nyní již pod značkou Thonet-Mundus, činná. Až do 2. světové války byla střídavě v provozu rašplovna stejné firmy v Komárně.358 Období nezaměstnanosti po 1. světové válce bylo také v podhůří Hostýnských vrchů charakteristické aktivitou dělnického hnutí. Jednalo se však hlavně o agitace levicových aktivistů přímo spjatých s továrním prostředím včetně továren na výrobu ohýbaného nábytku v Holešově a Bystřici pod Hostýnem. Zásadnější nepokoje však nejsou dokumentovány a jako klidné je v podstatě označováno také venkovské prostředí dělnického i agrárního charakteru.359 Velmi zajímavou a podle dostupných materiálů v jiném období nedoloženou aktivitou byla snaha o podporu v nezaměstnanosti pro domácí pletařky, která však byla vyvolána z vnějšku odborovou organizací s převahou levice. Okresní politické správě byl adresován následující přípis ve věci podpoře nezaměstnanosti: „Zdejší komunistická organizace zbírá od našich bývalých domácích pletařek přihlášky o podporu v nezaměstnání a předložila nám již několik takových ku podpisu. My jsme tyto přihlášky sice podepsali, udali jsme však přesně skutečný denní výdělek, který byl nepatrný, jelikož tyto domácí pletařky vykonávaly práci pro nás jen příležitostně dle jejich volného času. Dle našeho mínění nenáleží takovým domácím dělníkům s tak nepatrným denním výdělkem vůbec žádná podpora v nezaměstnání, jelikož tato práce nemůže u nich býti považována za hlavní zaměstnání.“360 O práci domácích dělníků od 1. světové války do poloviny 20. století máme obecně velmi málo údajů.361 Výrobní operace, konané původně v domácnostech – rašplování, hlazení a politurování, se po 1. světové válce zredukovaly pouze na oficiální domácí vyplétání nábytkových dílců. Ostatní jmenované úkony se prováděly přímo 358
MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 5, inv. č. 8. Soupis zaměstnanců. (1913–1942), zde nenacházíme zmínky o žádných dílovedoucích filiálek; Například v Prusinovicích, kde byla dříve Thonetova filiálka, údajně na přelomu 20. a 30. let 20. století chodili chudší lidé do Bystřických a Holešovských továren, viz Kvasnička, Pavel: Holešovský okres, c. d., s. 233; Také v případě Dřevohostic není filiálka uváděna, viz Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický, c. d., s. 52–60; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 96–97; Pálka, Petr: Komárno včera a dnes, c. d., s. 41; MZA Brno, H 1191, Thonet - Mundus, karton 3, inv. č. 7. Žádosti o místa (1926–1928), složka Korespondence s dělnickou úrazovou pojišťovnou v Brně, fol. 2–5. 359 MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 8, inv. č. 16, sign. III/B–2b. Dělnické záležitosti (1910–1921), fol. 103–109. 360 Tamtéž, fol. 175. 361 V tomto období je chronologická analýza zaměstnání obyvatel na základě sčítacích operátů nemožná, z důvodu ochrany osobních údajů, viz například Podrobnosti pro genealogy. Státní oblastní archiv v Praze. Dostupné z: http://www.soapraha.cz/index.php?lang=cze&archiv=3&page=podrobnosti-progenealogy, cit. 1. 4. 2013; dostupné pouze sčítací operáty z roku 1921, kde lze provádět plošnou analýzu domácího dělnictví v jednotlivých obcích, avšak v období obecně omezeném poklesem zaměstnanosti v průmyslu ohýbaného nábytku.
105
v továrnách a začínala se užívat také mechanizace. Stejně jako v předválečném období, byla v Bystřici pod Hostýnem ještě na počátku 20. let 20. století v provozu také tovární pletárna. V roce 1923 se nacházely tovární pletařky, spolu s baličkami výrobků a různými dalšími pomocnými dělníky, v 5. tj. takřka nejnižší kategorii finančního hodnocení zaměstnanců firem Thonet a Mundus-Kohn. V nejnižší 6. kategorii byli mladší nádeníci, zametači a začátečníci ve všech odděleních. Práce pletařek v továrně se cenila hodinovou mzdou, na rozdíl od domácích pletařek, které byly z kategorií továrních pracovníků vyjmuty a podléhaly dohodě, podobně jako vozkové a hlídači. Další ustanovení uvedená pracovní smlouvou se na domácí dělnice nevztahovaly.362 Domácí vyplétání nábytkových dílců však i v čase po skončení 1. světové války do poloviny 20. století přirozeně zabezpečovalo produkci ohýbaného nábytku, v jejímž sortimentu se stále nacházely tradiční typy sedacího nábytku, u nichž se kromě překližkových sedáků používaly rotangové výplety. Hospodářsko-ekonomické změny v tomto období můžeme zjednodušeně vztahovat také na proměny v průmyslu výroby ohýbaného nábytku, včetně dělnictví domácích pletařek, jako doposud nenahraditelného článku v této produkci. I přes danou, v mnoha ohledech nepříznivou, hospodářskou situaci zůstávala produkce ohýbaného nábytku spolu s potravinářstvím rozhodující složkou průmyslu ve sledovaném regionu.363
5.3 Domácí vyplétání nábytkových dílců pro podnik TON v Bystřici pod Hostýnem ve 2. polovině 20. století 5.3.1 Organizace výroby a její specifika Vyplétání nábytkových dílců můžeme charakterizovat jako jednu z fyzicky méně náročných operací při výrobě ohýbaného nábytku. Přesto byla i tato činnost namáhavá neustálou manipulací s dlouhými výpletovými pruty, které se musely při práci patřičnou silou napínat, nejen aby se docílilo pevnosti a pružnosti výpletu, ale aby se zároveň rotang nepoškodil. Vytvářením nábytkových výpletů se živily především ženy,
362
MZA Brno, H 1191, Thonet - Mundus, karton 1, inv. č. 3, sign I/C. Pracovní řády (1923–1925), fol. 1–35. 363 Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava, c. d., s. 94–99; Baletka, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku, c. d., s. 95–97; Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, c. d., s. 123–124.
106
v případě mužů se jednalo výhradně o jednotlivce, nebo šlo o jejich pomoc své manželce.364 Jedním ze specifik zaměstnání domácích dělnic byl jejich minimální styk s továrnou. Pletařky se příliš neúčastnily podnikových schůzí výrobně-provozního ani politického charakteru a nebyly také účastny dění v souvislosti s obvyklými způsoby průmyslové práce v období socialismu, stejně jako případných školení.365 Tento omezený přímý kontakt domácích dělníků s podnikem v Bystřici pod Hostýnem plynul už ze samotného charakteru domácí práce a její organizace, kde byl prostředníkem mistr. Dělnické domácí práce a také starostí s domácností či případným hospodářstvím bylo na venkově dost, proto nebyl důvod podnik navštěvovat.366 Jako výhodnou a praktickou možnost cesty domácích dělnic do bystřického podniku mohlo být nakládání zbytkového dřeva na palivo, které dostávali zaměstnanci jako deputát. Také rozvoj různých forem podnikového sociálního a kulturního zabezpečení, rozvíjející se ve specifické podobě od poloviny 20. století byl pro domácí pracovnice nevyužitelný nebo se jich nedotýkal. Podle tvrzení pamětnice Marie Cíchové, která byla do bystřického podniku pozvána k oslavě svého životního jubilea, byla cesta k jinému účelu než pro palivo „škoda kroku“. Deku, kterou tehdy dostala darem, jí přivezla paní Olivíková z Komárna pracující v podnikové kanceláři.367 Respondentka Anežka Adamová vzpoměla setkávání pletařek v Podhradní Lhotě: „Tak za prve zme tam /v bystřickém TONu/ neznaly nejak to, tady zme se znaly. Třeba aj k té paní Tomčákové zme šly, tak třeba dyž zme tady byly a měl třeba negdo narozeniny, tak zme se jako
364
Už od počátku výroby v Koryčanech a poté v Bystřici pod Hostýnem a jinde máme zmínky především o pletařkách nebo dílovedoucích pletařkách ženského pohlaví, viz MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857–1910), s. 6, 13, 83, 115, 132, 138, 192 aj. 365 O čemž svědčí také minimální informace o pletařkách v excerpovaných pramenech, na rozdíl od četných zmínek o nejrůznějších dalších výrobních operacích a pracovištích, Stále vpřed. Závodní časopis zaměstnanců n.p. Thonet, závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3–7, 1950–1955. [některá čísla chybí]; MZA Brno, K 718, TON, karton 134, inv. č. 909. Plán výroby, odbytu, dopravy (1975); MZA Brno, K 718, TON, karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání ředitelských porad VHJ NP Nábytkářský průmysl (1987–1988); MZA Brno, K 718, TON, karton 261, inv. č. 1131. Komplexní rozbor (1977); MZA Brno, K 718, TON, karton 93, inv. č. 375. Kolektivní smlouvy provozoven (1963–1965), a další. 366 V potaz však nutno brát nepřímý kontakt ve formě informovanosti domácích pracovnic o dění v podniku především od dalších členů rodiny nebo jiných osob z vesnice, jejichž zaměstnání v TONu bývalo v oblasti rozšířené; Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, c. d., s. 131. 367 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013; Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013; Uvádění domácích pletařek bylo činěno spolu s ostatními jubilanty nebo dlouholetými pracovníky ve Zpravodaji TON, n.p. Bystřice pod Hostýnem během 80. let 20. století, MZA Brno, K 718, TON, krabice 503, [bez inv. č.]. Výstřižky z novin a časopisů (1979–1989), fol. 62, 68, 70.
107
složily a třeba tam zme poseděly, kafe nebo neco nebo zákusky. Dyž zme třeba čekaly na tu prácu a negdo měl neco, tak třeba neco donés.“368 Důvodem omezeného zapojování domácího pletařství do dobového politickovýrobního dění369 byla již tradiční nemožnost zásadních inovací při této výrobě s nenahraditelným podílem ruční práce. Konkrétní událost svědčí o tom, že byly činěny pokusy o vytvoření norem, či zjištění výkonnosti při vyplétání. Několik domácích pletařek z Komárna a dalších obcí byly v období 60. – 70. let 20. století pozvány do bystřického provozu, kde pletly klasickou pracovní osmihodinovou dobu. Za tento čas však nedodělaly ani jedno sedadlo. Přesto se podle slov paní Marie Cíchové ve vztahu k domácím pracovnicím mnoho nezměnilo. Domácí pletařství charakterizovali pamětníci jako specifickou distancovanou výrobu, která byla jaksi podceňována i z vedoucích míst podniku. Jen osoby, které práci přímo prováděly nebo lidé, kteří byli s pletaři v přímém kontaktu, dovedli ocenit především časovou náročnost této činnosti.370 Nemožnost jakkoli upravit nekontrolovatelnou délku pracovní doby domácích dělníků byla již v 2. polovině 19. století jedním z důvodů snahy o omezení takových forem zaměstnání. Příležitost domácích dělníků kdykoliv pracovat se logicky udržovala i ve 2. polovině 20. století. Také paní Marie Cíchová vzpomíná, že se „u práce sedávalo, co šlo!“, bylo to i večer „po dobytku, kdy děcka a manžel pomohli.“ Když byly v podniku naléhavé zakázky a s nimi spojené úkoly „plétlo sa nocama, každá sa snažila.“371 Pamětník Alois Oliva vzpomněl na období, ve kterém už se jeho žena pletařstvím neživila: „V zimě jak už se neplétly sice bylo volnější.“372 Respondenti shodně jmenovali neomezenou pracovní dobu jako velkou nevýhodu domácího
368
Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. Přičemž neustále bylo v případě jiných výrobních činností zdůrazňováno šetření materiálem, minimalizace zmetkovitosti, dokonalé využití pracovní doby, efektivita operací, vnitropodniková kooperace s obecnými cíly plnění úkolů, například Stále vpřed. Závodní časopis zaměstnanců n.p. Thonet, závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3–7, 1950 –1955. [některá čísla chybí]; MZA Brno, K 718, TON, karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání ředitelských porad VHJ NP Nábytkářský průmysl (1987–1988), fol. 5–30; domácí pletařky se rovněž neúčastnily socialistického soutěžení ani nebyly činné ve zlepšovatelském hnutí. 370 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 371 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; podle časové náročnosti domácího vyplétání se v případě, že to bylo jedinou hlavní činností ženy, mohly organizovat další domácí práce. Marie Cíchová prala jednou za měsíc třeba 1 až 2 dny, aby neztratila příliš času. Další drobné práce, například zašívání – „štupování“ ponožek, prováděla v neděli, kdy nevyplétala nábytkové dílce. 372 Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013. 369
108
pletařství,373 jak vzpomněla také paní Anežka Adamcová: „Všecko to má výhodu a nevýhodu, no. Řikám bylo to doma, ale zase v práci si udělá člověk osum hodin a nashľe!“374 Specifický charakter domácí práce měl naopak některé své výhody. Pamětníci se shodli na dobré možnosti výchovy dětí, pracovalo se i při mateřské dovolené. Rovněž byli v této činnosti zaměstnáváni lidé se sníženou pracovní schopností. Snaha o výdělek právě po narození potomků přivedla pamětnici Marii Papežíkovou a Anežku Adamovou stejně jako Ludmilu Olivovou k tomuto zaměstnání obvyklému v lokalitách jejich bydliště. Paní Marie Cíchová, která měla 6 dětí, si bez zaměstnání v domácnosti nedovedla jejich výchovu vůbec představit. Mohla se s dětmi učit, přímo když pracovala. Milena Bryolová také vzpomněla, že se při matčině pletení učila číst. Důležitá a zcela přirozená byla také výchova dětí k práci zadáváním pomocných prací a někde i drobnou odměnou.375 V období, kdy začínaly respondentky s domácí pletařskou prací, šlo v lokalitách jejich bydliště o rozšířené zaměstnání. Potřeba vytvoření norem a plánů výroby nábytku s vyplétanými dílci si vyžádala nutnost zjištění personální kapacity a výkonnosti pletařek. Kromě uvedené osmihodinové zkoušky vyplétání v továrně, navštěvovali pletařky v případě potřeby zástupci podniku TON. Prostřednictvím zkušených pletařek – hlavních pletařek – předaček v lokalitách, kde se tento typ zaměstnání provozoval, byly v období 60. let ve větší míře získávány další ženy pro práci nebo zjišťován možný potenciál domácího vyplétání.376 V případě žen žádajících o takovou formu zaměstnání, byl přirozený předpoklad znalosti pletařské techniky. Výměna dovedností mezi pletařkami probíhala přirozeným předáváním zkušeností v rámci vesnické komunity, kdy zkušenější pletařky zaučovaly ženy, které si vybraly toto zaměstnání. Ženám, které pracovaly v podniku a chtěly začít vyplétat například při mateřské dovolené, doporučil mistr zkušenou pletařku z jejich obce. Často byly osoby a rodiny, které se domácím vyplétáním zabývaly, známé ve 373
Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013; Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 374 Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 375 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013; Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013. 376 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013; Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013; Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013.
109
vesnické komunitě. Školení pletařek přímo v prostorách podniku TON neprobíhalo a ani není doloženo prameny: „Ve fabrice to bylo na zavazání. Každý, kdo se to chtěl naučiť, ve svojím vlastním zájmu se naučil plísť.“377 Marie Papežíková se naučila pletení již ve čtrnácti letech od své starší sestry (narozené 1942), která se takto živila v jejich rodišti v Dřevohosticích. Paní Marie Cíchová si po přestěhování do Komárna hledala práci. Dozvěděla se, že se v obci „neco plete.“ Zjistila si podrobnosti a zkontaktovala hlavní pletařku Irenu Perůtkovou, která Marii Cíchovou postupně zaučila. V Podhradní Lhotě se v 60. letech 20. století učilo několik mladších pletařek, včetně Ludmily Olivové, od starší paní Pavlištíkové. Pamětnici Anežku Adamovou naučila vyplétat její sousedka a kamarádka paní Burdová, která techniku převzala od své tety, a která se pletařstvím se zabývala rovněž po narození potomka. Také Ludmila Olivová a Marie Cíchová později učily mladší ženy.378 Také během 2. poloviny 20. století byla patrná částečná sezónnost výroby a střídání se zemědělskou produkcí, v té době již ve formě kombinování zaměstnání žen v JZD spolu s finančním přilepšením prováděním výpletů.379 Ženy nejčastěji pracovaly přímo v kuchyni, případně v jiné vytápěné obytné místnosti, někdy v dalších prostorách. V exteriérech se většinou nevyplétalo. Například paní Ludmila Olivová většinou pracovala ve vyhrazeném prostoru v kuchyni, někdy v průjezdu. Postačovala základní vymezená plocha v místnosti, nebylo třeba specifických nároků na pracovní prostor. Bylo potřeba dodržovat čistotu, jinak by „sa tahal marast.“380 Pokud se pracovalo venku, třeba na náspě chalupy, bylo nutné mít čistou základnu, například linoleum. Při slunečném počasí hrozilo ve venkovním prostředí přeschnutí přírodního výpletového materiálu a na silonové pletivo, namazané pro lepší zpracovávání, by se lepily nečistoty. Pletařské práce již tolik záporně neovlivňovaly hygienu domáckosti jako rašplování a politurování provozované do 1. světové války. Po pletení zůstávalo hlavně mnoho odstřižků z materiálu. Problém mohl činit prach z oškrábaného rotangu, který pravděpodobně způsobil Marii Cíchové
377
Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), 27. 3. 2013. Ludmila Olivová učila paní Matuškovou, manželku nadlesního v Podhradní Lhotě. Marie Cíchová učila svou dceru, která se pletařstvím živila několik let také po narození potomka. Dcera s domácí prací skončila, když dítě dorostlo, manželovi údajně vadila sama forma domácí práce i nepořádek od práce vznikající v domácnosti. 379 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 380 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013. 378
110
plicní fibrózu.381 Dřevitý prach z rotangu, zvaný „vašl“ se mohl upotřebit při umývání nádobí namísto drátěnky.382 K různým pomocným činnostem přispívali jednotliví členové rodiny – muži a děti, obvykle k přípravě polotovarů a materiálu nebo k dalším operacím383 při pletení: „Dyžs přišel do takové chalupy, kde se pletlo, to pletli všeci – rodiče, děda, babička. Děcka škrábaly rákos. To byly hrozný podmínky.“384 Děti byly schopné pomoci podle své šikovnosti při základních operacích před desátým rokem věku. 385 Respondentka Marie Cíchová dětem nechávala volnost, ale vždy měly své úkoly: „Až mně propletete každý kúsek, tak možete na hřiště jíť. A oni se jó snažili!“386 Každá drobná pomoc přišla vhod, Marii Cíchové stačilo, když jí potomci387 nebo manžel388 provedli alespoň proplétání. Pletařce Gadasové z Komárna, která již měla odrostlé potomky, neměl kromě manžela kdo pomáhat, proto jí někdy vyslala na pomoc Marie Cíchová některé ze svých dětí. Údajně jí příležitostně pomáhaly i další ženy z obce, ale jen s jednodušší „silonovou prácou“ nikoli s „palachovou prácou“. V rodině Cíchových se pracovalo i na 2 poncích – „kozách“, tedy ve 4 osobách. Také Ludmila Olivová pracovala na jednom dvojstranném svěráku paralelně s dcerou Milenou. Při práci se dala také sledovat televize, dle paní Marie Cíchové šlo o rutinu, kdy se ani bez dívání na práci v některých případech nic nezkazilo. Relativním zlepšováním sociálních a pracovních podmínek rodin domácích dělníků od 20. let 20. století ve srovnání s dřívějším obdobím se postupně pomoc potomků dětského věku omezovala. Přesto je ještě během 2. poloviny 20. století nutné ji vnímat jako obvyklý fenomén, stejně jako naprosto běžnou pomoc rodičům při domácím zemědělství a dalších činnostech. Dodávku surovin, odběr hotových polotovarů a organizaci práce zajišťoval mistr, zaměstnanec bystřického podniku TON. Pletařky z Bystřice pod Hostýnem, 381
Choroba, u níž není zcela známa její příčina. Užívalo se také jako obecný název pro dřevitý prach, tedy nejen z přípravy rotangu. Kuriozitou byla v Bystřici pod Hostýnem pletařka paní Klára hendikepovaná chybějící nohou. Pletařstvím si přivydělávala, když již byla vdovou. Ta dřevitý prach vniklý při přípravě rotangu schraňovala a za poplatek nosil některým ženám v Bystřici pod Hostýnem na umývání nádobí. Ještě, když její manžel žil, žebrávali na Hostýně v dny poutí, kde nepili vodu, ale víno. Uvedla Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 383 Marie Papežíková pletla výhradně sama, ale z obecné zkušenosti rodinných příslušníků a dalších uvedla pomoc členů rodiny jako častější podobu domácího pletařství. 384 Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), 27. 3. 2013. 385 Například Milena Bryolová pomáhala již před desátým rokem do svých jedenácti let, kdy Ludmila Olivová s prací skončila. 386 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013. 387 Právě proplétání, při kterém již nebylo nutné tolik natahovat osnovu, byla podle Marie Cíchové jeden z prvních úkonů vhodný pro děti. 388 Manžel Marie Cíchové pomáhal v určitém období s prací i v brzkých ranních hodinách ještě než jel vlakem mezi 6 a 7 hodinou do práce. Propletl 1–2 dílce. 382
111
z nichž některé vykonávaly tuto činnost v „kvartýrech“ – bytech Thonetovy dělnické čtvrti, si chodily přímo do továrny.389 Pro 2. polovinu 20. století jsou jako důležité lokality, kde byla práce domácích pletařek rozšířená, vzpomínány Komárno, Hošťálková,390 Kelč, Všechovice, Loukov, Býškovice, Slavkov pod Hostýnem. Do 60. let 20. století se zajišťoval rozvoz vozem se zápřahem koní, poté nákladním automobilem. Dlouhou dobu mistroval pletařkám pan Oldřich Mikulík, kterého od 80. let do poloviny 90. let 20. století vystřídal Stanislav Koutný. Posledních 10 let až do současnosti dělá příslušného mistra pan Pavel Hlava. V období 80. let minulého století podle popisu paní Anežky Adamové vydával mistr pletařkám v Podhradní Lhotě přibližně stejným dílem jednotlivé nevypletené polotovary. V případě potřeby ze strany podniku byl pletařkám předáván počet dílců nutný k splnění objednávek či objemu plánované výroby. Přírodní rotang – zvaný obvykle „palach“, případně „rákos“ či „lýko“,391 byl dovážen ve svazcích podélně uložen ve velkých krabicích. Ženy si ho při dělení vyjmuly z krabice a pro přenos domů a následné uložení se jednoduše svázaly do tzv. „vázanek“ – „vázanic“ – „copů“, majících obvykle hmotnost 1 kg. Na vypletení 3 dílců vycházela přibližně jedna „vázanica palachu“, nutné bylo rozlišit různé typy vyplétaných dílců, stejně jako vady materiálu a potřebnou toleranci v přídělu, proto mistr vydával tento materiál od oka. Stejným způsobem se přepravoval silonový výpletový materiál. Tzv. „umělý rákos“, používaný až v 90. letech 20. století, byl dodáván ve špulkách.392 V jednotlivých centrech domácího dělnictví působily hlavní pletařky, které se z vlastní iniciativy, nebo například z toho důvodu, že byly jedny z nejdéle pracujících a nejzkušenějších pletařek v obci, věnovaly částečné organizaci výroby, přičemž za tuto činnost údajně nebyly od podniku honorovány.393 V místě nebo blízkosti jejich bydliště bylo výdejní a přijímací místo, kam přijížděl mistr. Tyto hlavní pletařky z obcí vedly evidenci vydaných polotovarů i odevzdané práce, což bylo na konci měsíce 389
Kuriozitou byla v Bystřici pod Hostýnem pletařka paní Klára postižená chybějící nohou. Pletařstvím si přivydělávala, když již byla vdovou. Nosila si dílce přímo z podniku, včetně objemných opěradel s nohami typu 811 v proutěné nůši. Ještě, když její manžel žil, žebrávali na Hostýně v dny poutí, kde nepili vodu, ale víno. Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 390 Tedy od Bystřice pod Hostýnem vzdálenější obec, kde můžeme sledovat již citované domácí dělnictví pro výrobu ohýbaného nábytku na Vsetíně a po jejím zániku přeorientování na nábytkářskou výrobu v Bystřici pod Hostýnem. 391 Obecně rozšířený hovorový název „palach“, na Bystřicku také „lýko“. 392 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013; Adamová, Anna (nar. 1950), 11. 4. 2013. 393 V Komárně paní Irena Perůtková, na Chvalčově paní Jakubcová, v Podhradní Lhotě paní Tomčáková a později i Anežka Adamová. Jako hlavní pletařky nebo předačky nebyly mezi pletařkami z dotyčných obcí nazývány. Označovaly je jejich jmény.
112
prostřednictvím mistra předáno do podniku k výpočtu mzdy, která se vyplácela s užitím klasických výplatních pásek od továrny TON. V Komárně byly předávací dny v úterý a v pátek u domu Perůtkových, u nichž ve dvoře byl také kumbálek s kamny, kde přespolní ženy mohly počkat či se ohřát před příjezdem mistra. Z Podhradní Lhoty a z Rajnochovic do Komárna, kde bylo sběrné místo, si vozily dílce pletařky na kole, někdy autobusem. Ludmila Olivová i další ženy z Podhradní Lhoty chodívaly „s prácou a pro prácu“ do Komárna „chodníkem“, polní cestou dříve zvanou „Kopaninská“, kolem Einšpíglova mlýna. Cesta z Podhradní Lhoty byla dlouhá necelé dva kilometry a sedáky nosily tyto ženy, stejně jak je známo z dalších lokalit, v „trávnici“.394 V pozdější době vozil dílce své ženě Alois Oliva v trávnici na motorce. Obyvatelky Komárna vozily hotové vypletené dílce na vozíčcích, prázdné „kuse“ se daly provléct na ruku. Od 80. let 20. století si pletařky z Podhradní Lhoty vyžádaly, aby zajížděl mistr také do jejich obce, čímž jejich cesty do Komárna odpadly, ale ženy z Rajnochovic musely stále chodit ze své obce do Podhradní Lhoty. Sestra paní Smolkové provdaná Kopecká původem z Podhradní Lhoty žila v Zubří, přesto i ona byla domácí pletařkou.395 Původně jezdila přebírat práci do Komárna, poté do Podhradní Lhoty. Ve Chvalčově pracovalo při domácím vyplétání jen asi 5 žen,396 jejichž hlavní pletařkou byla paní Jakubcová. K ní přijíždělo auto s materiálem pro chvalčovské domácí pletařky. Mistry bylo dozíráno taktéž na kvalitu. Vypletené dílce si mistr prohlédl a zkontroloval. Podle slov pamětnice Anežky Adamové se vyprávělo o příhodě, kdy některý z mistrů při odevzdání nedokonalé práce „chytnul nůž, výplet vyřezal. A znovu!“397 Zda se tak dělo v případě nedostatečně provedeného výpletu častěji pamětnice neuvádí.
5.3.2 Pracovní pomůcky Stejně jako v počátcích výroby záviselo i během 2. poloviny 20. století zabezpečení pracovními pomůckami obvykle na samotných domácích dělnících. „Dyž se přihlásila nová ženská plésť nic nedostala. Od fabriky nedostali nic!“398 Svěráky na 394
Trávnice je rozměrné čtyřrohá plátěná plachta primárně určené k pěšímu transportu sena, slámy či čerstvě nažaté trávy. 395 Pro období 2. poloviny 20. století je doložena pletařka až z Bohuslávek, mistr údajně jezdila také do Dubu na Moravě. 396 Lidé v této obci dávali přednost zaměstnání v Bystřici pod Hostýnem, buď v TONu, nebo jiných podnicích. 397 Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 398 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013.
113
uchycení polotovaru buď nechávali vyrobit u místního stolaře, nebo je zhotovili přímo šikovní manželé pletařek, menší svěrák bylo možné vypůjčit si z továrny. Drobné nástroje vytvořili podle inspirace nástroji svých kolegyň muži pletařek. Variabilita dalšího pomocného nářadí i jeho konkrétní podoba závisela na specifikách techniky dělníka při práci, kterou se naučil a různě inovoval podle vlastních možností, zkušeností a invence. Prostředky vložené do zajištění pracovních pomůcek byly považovány za přirozené výlohy k možnosti vykonávání této práce.399 Základní pracovní pomůckou byl svěrák na uchycení vyplétaného dílce. Jednalo se buď o typ se samostatnou konstrukcí stojanu zvaný „koza“ či „ponk“. Jednodušší typ svěráku – „šrúb“400 se připevňoval pomocí svěrky – ztužidla přímo na stůl. U některých stojanových svěráků mohly pracovat 2 osoby při uchycení dvou vyplétaných polotovarů „na dva konce“. Do svěracích čelistí – „klapek“401, se vlepovaly kousky filcu, koberce nebo jiné ochrany, aby se nepoškodily upnuté nábytkové dílce. Na některých stojanech byla také příčka, kde se při práci mohly opírat nohy. Pro zjednodušení pletení dávali někteří na kozu trochu sádla, jímž se vlákna silonových výpletů mastila, nebo se užil hadřík s olejem či papír od másla.402 Hlavní pomůckou při různých úkonech v pletařské práci bylo šídlo zvané respondenty „póra“, nebo „knip“ či „jehla“403 vyrobené obroušením šroubováku, upravením šídla, nebo kovové jehlice. Póra se užila při úpravě otvorů pro výplet a někteří dělníci ji používali i k pletení přímo při vedení výpletového prutu404 a hlavně při uvolňování dírek a manipulaci při vsouvání prutů do dírek v pokročilejších fázích práce.405 Malý hoblík klasické konstrukce se používal k přípravě výpletového materiálu. Někde se však užil jen ostrý nůž. S hřebenem různé podoby, vyrobeným například z kovu nebo laminátu, zvaným „rychtovák“ – „rychtováček“ se u některých pletařek rovnala vypletená osnova „okýnek“. Na zastřihávání výpletového materiálu se 399
O tom, že ne všechny nástroje byly naprosto funkční, může svědčit informace od syna Marie Cíchové Pavla Cíchy, že ač „rychtováků“ bylo doma si 5, jen jeden byl vyhledáváný, ostatní byly „hluché“ (srovnával s hluchou kosou); využití „rychtováků“ nebylo navíc obecně univerzální na všechny druhy výpletů. 400 Zvaný takto Marií Cíchovou a Marií Papežíkovou. 401 Název uvedl Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013. 402 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 403 Olivovi a Cíchovi jmenovali jako „póra“, zatímco Marie Papežíková jako „šídlo“, pan Jaroslav Sklenář jako „knip“, paní Anežka Adamová „jehla“. 404 Například manžel Marie Cíchové, nebo paní Perůtková z Komárna. 405 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013.
114
používaly běžné nůžky. Kovové nebo dřevěné kolíčky se používaly průběžně podle potřeby k zajišťování výpletového materiálu při práci, především v počáteční fázi vyplétání.406 O tom, že některé názvy pracovních úkonů a s nimi spojených nástrojů mají starší tradici, svědčí například dobová korespondence.407
5.3.3 Výroba a technologie Nejběžnější typy vyplétaných dílců vycházely z výroby tradičních modelů produkce ohýbaného nábytku firmy TON. Tradičně se vyplétalo rotangem. Silon se používal až od poloviny 20. století do 90. let 20. století. V rozmezí 80. – 90. let 20. století se užíval také umělý rákos. Práce se silonem byla obecně považována za jednodušší, avšak třeba paní Marie Papežíková raději přijímala vyplétání rotangem. Dobře se pracovalo také s umělým rákosem: „Silon se chytnúl, ten se Vám nezlámál. S tym umělým rákosem se dělalo dobře, to bylo tak pěkná práca, všecko stejnoměrné, enomže dyž to nemá trvání tak to zrušili.“408 Ke klasickým typům židlí včetně věhlasného č. 14 a dále například č. 16 a 18 se zpracovávaly sedáky, tzv. „kuláče“.409 Menší kulaté sedáky sloužily k osazení do stoliček bez opěradla, a ty s pojmenováním „točáky“410 byly součástí otočných klavírových stoliček nebo kancelářských židlí. Vyplétaly se též sedáky a opěradla křesla č. 811411, tzv. „osmsetjedenástky“ někdy zvané „hranáče“.412 Dílec opěradla tohoto modelu propojený s nohami byl někdy nazýván „ruklena“.413 Hlavně silonem se vyplétaly „šestapadesátky“, sedáky k židli č. 56. Největšími dílci byly „houpáky“, respektive sedadla a opěradla houpacích křesel. 406
Železné kolíčky byly jedinou pomůckou, které měla Marie Cíchová oficiálně z TONu. Používala je společně s kolíčky, které si nechal svépomocí vyrobit její manžel. 407 V kompletně citované stížnosti dílovedoucího Šembery ze Všechovic z roku 1914 k nekvalitní práci: „…že tam se /pracuje/ s všemožnými chybami, jako o ráj /jeden kus výpletového prutu/ méně, křivě zrichtované, podstrčené konce, nadstavené, špinavé ráje a.t.d.“ MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1980–1915), složka Všechovice, fol. 56; ráj je název pro 1 kus výpletového prutu, název snad odvozen z německého „Röhre“ či „Flechtröhre“ – výpletový materiál. 408 Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 409 „Kuláče“ jmenovali u Cíchových i Olivových. V případě Cíchových a Adamových rozlišovali malé a velké kuláče. 410 Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), březen – duben 2013, dle respondenta pro točáky také název „šrajdáky“ – název užíván také pro kancelářské židle k psacímu stolu – „Schreibtisch“. 411 Navržené na přelomu 20. a 30. let 20. století rakouským architektem Josefem Hoffmannem, Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, katalog, c. d., s. 242–243; sedáky se vyplétaly materiálem tloušťky 3mm a opěradla 2 mm. 412 Dle Marie Cíchové „osmsetjedenástky“, u Olivů „hranáče“, což mohlo zahrnovat další nekulaté typy. 413 Označení „ruklena – rukleny“ pochází z německého „rück“ – „zadní“ a „lehnen“ – „opírat se“ – „opěradlo“. Na počátku 20. století byla pro firmu Thonet vyplétána opěradla s nohami od židle č. 59 nebo dětského křesla č. 1.
115
Paní Marie Papežíková jmenovala kromě houpáku všechny polotovary které vyplétala, konkrétně podle typového čísla výrobku, protože jí byly známé z továrního provozu. Marie Cíchová typová označení znala, ale užívala i označení dle tvaru. Některé domácí pracovnice však po dobu svého zaměstnání zpracovávaly pouze polotovary a s celkovými výrobky nepřicházely do styku, z čehož vycházelo hovorové označení podle tvaru příslušného dílce, i když se s označením typu mohly setkat při předávce polotovarů. Zkušenější ženy, v případě Komárna třeba paní Perůtková, se v době jejich zaměstnání
v TONu
zabývaly
výplety
ojedinělých
modelů
a rekonstrukcemi
historických typů nebo speciálních nábytkových kusů, které vyžadovaly značného umu a některé z nábytkářských dílců měly také atypické technické řešení 414 výpletu. Mezi vyplétáním historických dílců a produkce vznikající od poloviny 20. století, kdy se při vrtání začaly používat stroje a přecné šavlony, byl zásadní rozdíl v důrazu na stejnoměrnost a přesné počty a také orientaci dírek pro výplet.415 Alois Oliva komentoval několikaletou zkušenost s touto činností slovy: „Na tem néní žádná věda, ale pečlivosť.“416 Pletařské dělnice postupovaly při výpletu buď po jednotlivých operacích na více kusech,417 nebo dělaly postupně jednotlivé kusy. Při postupu po jednotlivých operacích na více dílcích se lépe uplatnilo dělení práce v rodině, ale mohlo to přinášet také nevýhody: „Kolikráť mistr přišel a že tá onemocněla nebo odvezli ju do nemocnice a přišel potom a dones třeba štyři pět sedadel že: „No má je, ale nemá je obšité“, že ona byla zvyklá třeba si všecko naložiť, potom všecko proplésť, atak já sem zvyklá jako od začátku dycky. Už vim, že ho mám hotové a začnu další, co stihnu – stihnu. Takže každý jak je zvyklý, no.“418 Důležitá byla příprava jak polotovaru, tak výpletového materiálu. Již při tovární výrobě mělo být dbáno na připravenost dílce k výpletu, když se dřevní odpad po vrtání otvorů a drážky pro výplet vyfoukával proudem vzduchu. Přesto si pletařky předem musely pórou pročistit v polotovaru stále ještě zanesené otvory na výplet. Dírky pro výplet bylo
414
Jako například opěradla divadelních křesel, kde nebyly průběžné dírky ve směru rub – líc, ale výplet byl vsazován pouze z líce a užívalo se také fixování výpletu lepidlem. 415 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013; Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 416 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Oliva, Alois (nar. 1933), 11. 3. 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 417 Jak je patrné také dobové fotodokumentaci v případě továrních pletařek pracujících v bystřické továrně patrně jen do 20. let. 20. století, viz například obrázek 30 „Bystřice pod Hostýnem, vyplétání“ v Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce, c. d., s. 26, kde jsou vidět „naložené“ výlety dílců. 418 Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013.
116
vhodné také opatrně mírně rozšířit419, říkalo se „protláčat ďúry“, aby byla práce snadnější: „To si musela každá pohráť, né rozvaliť dírky, aby to nebylo okaté.“420 Provádělo se to buď přímo šídlem, nebo jiným nástrojem obdobného, ale masivnějšího charakteru – například hranatou pórou.421 Rotang byl z důvodu vzdáleného místa výskytu a také nejrůznějších skladovacích
a transportních
okolností
dodáván
pracovnicím
v různé
kvalitě.
Komplikace při tvorbě výpletů byly způsobeny, kromě obvykle zanesených dírek jednoduše připravitelných jejich vyčištěním, hlavně kvalitou přírodního výpletového materiálu – „palachu“. To připomněla Marie Cíchová: „S tym byly boje, kdekterá naříkala, jak sa to škube!“422 Problémy s rotangem byly časté, o čemž svědčí již korespondence z počátku 20. století: „Velectěný Pane Správec. Sem dostala včera psaní stranou špatnýho pletení některých sicu, aby se to neopakovalo, musím vám sděliť že zimní doby byl tak některý palach špatný, že ho nemohla pletařka ani uvázať ani potáhnuť, tak se drobil v rukách, že s ním nemohla tá nejlepší pletařka nic spraviť, když přišla pletařka odváděť, na kteru ten špatný palach trefil, každá řikala, že na tu seslu když sedne těžší osoba, tak ju protrhne za jedenkrát, tak to sám pane správec zajiste vezmete na uváženou, že když se to bude opakovať, že já za to nemohu poněvač jest zlé hotovosti mnoho siců vypletených od zimy. Který palach je pevný za ten ručím, že se nic nebude opakovať.“423 Že se problémy s dodávaným rotangem řešily také ve 2. polovině 20. století i na úrovni vedoucích pozic dosvědčují zmínky z jednání ředitelských porad: „Také rákosové šény a úplety jsou dodávány v horší jakosti a přes jednání s dodavatelem se materiál zpracovává a není sjednána náprava u zahraničního dodavatele.“424 Rotang bylo potřeba před započetím vyplétání přebrat, aby se vyloučily jeho případné vady 419
U Cíchových čistil otvory pan Cícha, u Olivů pan Oliva. Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor – březen 2013. 421 Vaněk, Jaroslav: Ohýbaný nábytek, c. d., s. 79; Sklenář, Jaroslav (nar. 1930), 27. 3. 2013; za nevhodné (buď přílišné, nebo poškozující polotovar) rozšiřování dírek byly některé dělnice (například paní Smolková z Podhradní Lhoty) kritizovány buď přímo mistrem, nebo to bylo dle konstatování Marie Cíchové příliš viditelné – „odrabané“. Zvětšování otvorů pro snadnější vyplétání bylo úpravou z podniku oficiálně nechtěnou a v případě poškození polotovaru také kritizovanou, proto například paní Anežka Adamová dírky nijak nerozšiřovala. Obecně však pletařské práce nebyly kritizovány. 422 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013. 423 MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1980–1915), složka Komárno, fol. 104. 424 MZA Brno, K 718, TON, karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání ředitelských porad VHJ NP Nábytkářský průmysl (1987–1988), fol. 81, kde byl rotang kritizován spolu s dalšími materiály – dřevo, potahové látky, spojovací materiál, nátěrové a brusné potřeby. Dále byl kritizován i samotný nedostatek rotangu pro výrobu, fol. 152, 474–481. 420
117
a poškození již před vlastním pletením, avšak i přesto někdy praskl už vpletený prut a musel se vyjmout a nahradit. V případě výměny musela pletařka dobře znát strukturu výpletu. I k jednotlivým úkonům při vyplétání si pletařky ze svazku vybíraly rotang různého charakteru. Aby se s přírodním pletivem dobře pracovalo, měly pletařky své způsoby na jeho uložení přímo před prací nebo po delší dobu mezi přídělem materiálu a zpracováním. K dosažení optimální vlhkosti si dělnice rotang ukládaly ve vlhčích prostorech síně či sklepa nebo exteriéru, jak podotkla paní Anežka Adamová: „Buď včil dyž je tak vlhko, tak ven enom tady venku na lavku, protože on si natáhle a když je třeba v letě, tak máme betonový sklep a na jedné straně je takové jak dyž vlhčí, není to uplně jak dyby vyschlé. A dycky tam si to natáhne tu vlhkost, protože jak je přeschlý, s tym neuděláte nic, to se láme a je! Nesmí byt mokrý, protože to taky drhne, to zas by drhlo, ale nesmí byt suchý.“425 Před prací bylo možné vložit materiál na čas do rosy nebo do sněhu. Vše se dělo podle vlastních zkušeností dělnic.426 Tloušťku přírodního výpletového materiálu bylo zpravidla také nutné zúžit malým hoblíčkem nebo se „obtáh“ obyčejným nožem, který ovšem musel být přiměřeně ostrý.427 Při škrábání palachu použili u Cíchových jako podložku hladké dřevo uchycené ve svěráku, jinde se strouhalo přímo na svěráku.428 „Palach se škrábal do zásoby, aby šla práca od ruky.“429 Pro zjednodušení vsouvání výpletového prutu do dírek bylo vhodné si vytvořit špičku – „zobáček“. Více sedáků se mohlo napřed „naložit“ – provést „natahování“, tedy vyplést 2 osnovami navzájem kolmými. Paní Marie Cíchová si „nakládala“ sama, aby byl výplet pružný a nedělal nerovnosti – „kabele“.430 Při nakládání se výplet zajištoval „kolíčky – klínky“. Následovalo „proplétání“ čili dotvoření druhých osnov rovnoběžných s prvními. Podle Anežky Adamové bylo u nekulatých dílců nutné při tvoření druhého kříže osnov umístit jejich jednotlivé pásy směrem vpravo od prvního kříže, aby se nadále dobře vyplétalo: „Kdysi kluci, silon ešťě jak se plétl, tak kdysi sem šla do školy na rodičák, nachystala sem jim a já říkám: „Děcka propleťte mi to.“ Oni mi pomáhali. Enomže já sem přišla, no jenomže oni se přechytli, udělali to obráceně. 425
Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 427 Marie Papežíková si nikdy rotang předem nožem nebo hoblíčkem nepřipravovala, přestože tyto způsoby znala. Práce s takovýmto materiálem jí nečinila problémy. 428 Které dostávali od firmy TON jako deputát na palivo, U Cíchových „sa palach škrábal nožem Duklanem“ 429 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013. 430 Naopak u Olivů nakládal manžel Alois. 426
118
Všecko se to muselo vypárat! To nešlo! To drhlo a nešlo to přetentovať.“ 431 Při vyplétání opěradel, na kterých jsou oblé plochy, je nutné při nakládání „podkládať“.432 Nejprve se naložila svislá osnova a poté se pro udržení oblého tvaru vedla další kolmá vodorovná osnova. Dalším úkonem bylo „(vy)křižování“, kdy se do již vypleteného kříže postupně vplétal kříž diagonální. Pamětnice Anežka Adamová doporučila použít na nakládání a proplétání rotangové pruty s menší tloušťkou, které vykazovaly pružnost a naopak pro křižování použít silnější na zpevnění celého výpletu. Jednotlivé vedlejší pruty nakládání a také pruty propletání se při palachové práci svázaly běžným uzlem z nepohledové strany dílce. Všechny na rubu přečnívající konce se poté odstřihly. Pruty od křižování se nenavazovaly, díky zasunutí do dírek a otočení o 45° zatím dobře držely, a jejich konce se nechaly zatím volně čnít ze spodní strany dírek pro pozdější potřebu. Ještě před samotným křižováním se musela křížová osnova co nejlépe srovnat – „zrychtovat“ – „vyštverečkovať“, aby se následné křižování provádělo dobře, ale především aby byl výsledný výplet stejnoměrný, včetně „okýnek“, tedy šestihranných otvorů, které výpletem vznikly. Rychtování se provádělo dle zvyku pletařky, buď přímo rychtovákem, nebo pórou či rukama. Rotangový výplet bylo dobré předem trochu navlhčit houbičkou, silonový výplet bylo možné porovnat prsty. Během křižování vznikly v ohybech tzv. „dvojky, dvojáky“433, což byly některé dírky, do nichž byly zavedeny 2 sousední rovnoběžné křižované pruty. Některé pletařky křižovaly podle zvyku nejprve středové partie dlouhými pruty. Po křižování tedy zbyly u nekulatých i kulatých dílců 2 rohy, kde kratší křížová osnova chyběla. „Pléct rohy“ pomáhala matce Milena Olivová. Nebylo to tak namáhavé jako dlouhé pásy a bylo také prakticky nemožné zmýlit se v umisťování výpletu do dírek, výhodná byla pomoc pórou.434 Poslední očko se u silonových výpletů zajistišťovalo dřevěným kolíčkem, naopak „rákos – ten neutékl!“435 I jedno při práci přehlédnuté zmýlení, v kterémkoli z úkonů při vyplétání plochy dílce, znamenalo detailní, ale přesto patrný vizuální problém na celkovém výpletu: „Každý čtvereček, jak jeden přeskočíte tak to je viděť, ono se to dá zamaskovat, dyž je to třeba jeden v celém, ale už je to... no...!“436 431
Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 433 „Dvojáky“ dle Marie Cíchové. Dle Marie Papežíkové „dvojky“. 434 Bryolová, Milena (nar. 1958), leden, březen 2013. 435 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013. 436 Bryolová, Milena (nar. 1958), leden, březen 2013. 432
119
Závěrečným úkonem bylo „lemování“ – „(o)fasování“ – „obšívání“,437 kdy se vypletená osnova lemovala dokola jedním prutem a druhým postupně po jednotlivých dírkách se tvořila očka, která lemování zajišťovala. Podle Anežky Adamové pro lepší poddajnost bylo vhodné lemovat prutem slabším – „pokládacím“, kterým „sa položilo“438 po obvodu všech otvorů na pohledové straně dílce. I k této činnosti se mohla použít póra pro lepší napínání a zasouvání pojistných oček, ale možný byl i jiný způsob, jak připoměla Anežka Adamová: „Negdo zase fasuje na prst! Třeba ta paní Kopecká, dyž se silonem, anebo umělým rákosem se čas plétlo, tak tá to zas přes prst, já sem to dycky, říkám toš, přes prsty to neutáhnu! Přece prst a ta jehla že? To je rozdíl.“439 Volné konce, které zbyly po křižování na rubu dílce, se vedlejší dírkou provlekly ještě před položením, aby vyčnívaly na líci. Po položení a zajištění lemovacího prutu očkem, kdy již byla dírka těsná, se přečnívající konce ustřihly. Vyčnívající prut bylo vhodné napnout a až poté stříhnout, protože ustřihnutý konec se tím sám zatáhl do dírky a ani trochu nepřečníval. Pokládaný pás se v závěru přeložil o několik dírek přes počátek tohoto lemu a zajistil se posledním očkem. Aby nebylo viditelné ukončení, rákos se ukroutil.440 Po dokončení výpletu se vázaly štítky se jménem pracovnice a místem bydliště, především z důvodu evidence dělnic v případě nekvality práce, ale také jako znamení práce bezproblémových pracovnic.
5.3.4 Současnost Od roku 1990 byla v souvislosti s obecným snížením produkce společnosti TON také postupně omezována činnost domácích pletařek. Ručně vyplétané dílce byly rovněž více nahrazovány strojovým rákosovým úpletem. Kolem roku 2005 asi 10 žen zaměstnaných jako domácí pracovnice ve firmě TON vyplétalo nové výrobky a rovněž zabezpečovalo servis starých výpletů. V tomto období bylo opatřování sériových výrobků ručním výpletem definitivně zrušeno a činnost pletařek se zredukovala pouze na opravy výpletů. V současné době stále poskytuje podnik TON v Bystřici pod 437
„Fasování“ dle Cíchových a u Olivových. Dle Marie Papežíkové „lemování“, dle Anny Adamové se říkalo „obšívať“; Termín „ofasování“ z německého „einfassen“ – „orámovat“. Termín „einfassen“ byl pro tuto operaci používán i v minulosti, například MZA Brno, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek, složka Filiálka Kelč, fol. 31. 438 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013. 439 Adamová, Anežka (nar. 1951), 11. 4. 2013. 440 Cíchová, Marie (nar. kolem 1930), únor 2013; Bryolová, Milena (nar. 1958), leden 2013; Papežíková, Marie (nar. 1950), 12. 3. 2013.
120
Hostýnem servis stávajících výpletů na starém nábytku. O tuto činnost je ze strany veřejnosti i institucí zájem, týdně firma dostává zakázky v počtu 10 – 30 ks různých typů nábytku. Dnes se vyplétá výhradně rotangem. Silonový výplet by působil příliš umělým dojmem a umělý rákos se neosvědčil z důvodu nízké trvanlivosti, napříč tomu že práce s ním se údajně prováděla velmi pohodlně. K provádění této činnosti je v domácnosti zaměstnána 1 žena na plný úvazek, která týdně vyplete zhruba 10 dílců. Další 2 pletařky bývají zaměstnávány při příležitosti většího objemu objednávek oprav. Jednou z těchto posledních pletařek firmy TON je respondentka paní Anežka Adamová. Pro přípravu dílců před vyplétáním, jako demontáž dílců nebo vyjímání a zarážení zaslepovacích per v drážkách, je zaměstnán jeden pracovník. Rekonstrukce nábytkových výpletů jsou rovněž zabezpečovány živnostníky a soukromými firmami z různých regionů České republiky441 obvykle v rámci restaurátorských prací historického nábytku.442
441
Webová stránka firmy AQ – FURNITURE prodej a opravy nábytku, Brtnice – Praha. Dostupné z: http://www.aq-furniture.com/vyplety.php, cit. 7. 4. 2013; Webová stránka firmy Milan Nedvěd – opravy výpletů a nábytku, Jiřice – Kostelec nad Labem. Dostupné z: http://www.thonet.wz.cz/, cit. 7. 4. 2013; Webová stránka firmy Nábytek Strnad – prodej a opravy nábytku, Praha. Dostupné z: http://www.nabytekstrnad.cz/opravyvypletu.php, cit. 7. 4. 2013; Webová stránka firmy TP Tomáš Pokorný – řezbář a restaurátor, Praha. Dostupné z: http://www.restaurovanirezbarstvi.cz/ukazky/houpaci-kreslo.htm, cit. 7. 4. 2013; Webová stránka firmy TON a.s. Dostupné z: www.ton.cz, cit. 15. 2. 2013; Webová stránka firmy Zdeněk Novosad – restaurování a opravy ohýbaného nábytku, Podhradní Lhota. Dostupné z: www.zdenovosad.webnode.cz, cit. 7. 4. 2013; Webová stránka Renovace nábytku Jitka Kautská – výplety sedacího nábytku, Kladno. Dostupné z: http://www.vidivici.cz/vyplety/, cit. 7. 4. 2013. 442 Webová stránka firmy TON a.s. Dostupné z: www.ton.cz, cit. 15. 2. 2013; Dle informace mistra v podniku TON pana Pavla Hlavy, který má v současnosti tuto činnost na starosti.
121
6 ZÁVĚR Důkladnější
poznání
historie
výroby
ohýbaného
nábytku
v prostoru
severozápadního podhůří Hostýnských vrchů nám dovoluje činit určité dílčí závěry. Obecné vyjádření vlivu tohoto průmyslu na široký region by však vyžadovalo rozsáhlejší analýzu proměny zaměstnání obyvatel jednotlivých lokalit spolu se zjištěním konkrétních společensko-hospodářských předpokladů v těchto místech, které předurčily jejich obyvatele k práci pro průmysl, či naopak udržovaly tradiční formy obživy. Ve zkoumaném teritoriu byly do období 1. světové války vlivné 3 firmy na výrobu ohýbaného nábytku. Již od 60. let 19. století se jednalo o firmu Bratří Thonetové se sídlem v Bystřici pod Hostýnem. V počátku 70. let 19. století přibyla prostřednictvím kelečské filiálky, příslušející k hlavní továrně ve Vsetíně, působnost společnosti Jakob a Josef Kohn. Na konci 19. století získávala především domácí dělníky v regionu také menší hranická firma M.(ährisch) Weisskirchen, převzatá později společností Mundus, která vliv na oblast prostřednictvím svých filiálek nadále udržovala. Není vyloučena také lokální působnost několika dalších drobných výrobců ohýbaného nábytku. Přestože některé prameny hovoří o nadbytku domácích dělníků, můžeme v době kulminace výroby před 1. světovou válkou pozorovat snahy o přebírání dělníků mezi jednotlivými firmami. Období 1. světové války a následné hospodářské krize zásadním způsobem omezily i výrobu ohýbaného nábytku. Postupnou fůzí jednotlivých výrobců nábytku se snížil i počet zaměstnaných dělníků v podhůří Hostýnských vrchů. K snížení početního stavu domácích dělníků přispěla rovněž rozvíjející se mechanizace opracování dřeva po 1. světové válce, proto do 2. poloviny 20. století vstupovalo, jako jediná ve větším objemu prováděná domácí práce, pouze vyplétání nábytkových dílců. V této době bylo domácí dělnictví konáno v souladu s novější legislativou již pro nastupujícího zaměstnavatele, Národní podnik TON v Bystřici pod Hostýnem. Výběr lokalit pro podnikání těchto firem probíhal primárně na základě materiálového zajištění výroby a výhodné komunikační dostupnosti. Neopomenutelná byla také možnost využití obyvatel bezprostředního podhorského agrárního prostředí, kteří neměli možnost vlastního zemědělského hospodaření, pro nábytkářský průmysl. Znalost základních dřevozpracujících technik, stejně jako znalost práce s pletivy, které využívali obyvatelé mnohých horských i podhorských lokalit při tradiční domácí nebo
122
domácké výrobě, mohla být i při konání dílčích úkonů443 v průmyslu ohýbaného nábytku určitou výhodou, avšak patrnější vliv nebo prolnutí tradičních technik s průmyslovou produkcí není doloženo. Za významnější můžeme považovat potenciál obyvatelstva, obeznámeného s lesní těžbou při získávání suroviny pro výrobu ohýbaného nábytku a její základní zpracování, a také rozšířené povoznictví, využívané i při průmyslu ohýbaného nábytku. Již v počátcích výroby ohýbaného nábytku byl běžný vysoký počet zaměstnaných žen, které mohly plnit jednoduché pomocné úkony při výrobě. Při vyplétání nábytkových dílců pracovaly od počátku produkce ohýbaného nábytku až do ukončení sériové výroby ručních výpletů na přelomu 20. a 21. století především ženy. Zásadní vliv na hlubší průnik průmyslu do tradiční, ponejvíce agrární kultury sledovaného prostoru, měl vznik filiálních provozoven hlavních továren výrobců ohýbaného nábytku. Příslušné domácí dělnictví lze označit jako rozptýlenou manufakturní výrobu při tovární průmyslové výrobě, kde ve vztahu zaměstnavatele a zaměstnance jsou doloženy kupní a nákladnický systém. Ve výrobních pobočkách nacházeli zpočátku zaměstnání jednotlivci z rodin, které nebyly zabezpečeny vlastnictvím pozemků na samostatné polní hospodaření. Osoby z nejnižších společenských kategorií vesnice, podruhové a domkáři, zaměňovali námezdní zemědělské dělnictví za dělnictví průmyslové. Obecně můžeme u mnohých osob sledovat postupné střídání zemědělského a průmyslového dělnictví v delších časových horizontech, a také sezónní střídání výroby. V případě osob, které byly zaměstnány přímo ve filiální výrobně, je po vzniku jejich vlastní rodiny doloženo přinášení úkolově oceňované práce z provozovny do domácnosti. Tu zde plnila manželka dělníka nebo dorůstající potomci, kteří se v odpovídajícím věku stávali přímo továrními dělníky. Oficiální evidence ze strany zaměstnavatele nám proto přesné počty dělníků pracujících v domácnostech nepřináší. Na tomto základě je však možné definovat čtyři podoby zaměstnání pro průmysl ohýbaného nábytku ve sledovaném teritoriu v období před 1. světovou válkou: 1. Oficiální tovární dělník nebo dělník filiálky; 2. oficiální domácí dělník; 3. neoficiální domácí dělník pomáhající oficiálně zaměstnanému rodinnému příslušníkovi;
443
Rašplování dílců, hlazení dílců, politurování, vyplétání polotovarů rotangem.
123
4. neoficiální domácí dělník pracující pro další osoby (podnikavé jednotlivce zaměstnané v továrně nebo zprostředkovávající výrobu). Dále lze vymezit typy kontaktu domácích dělníků s továrnou: 1. Přímý kontakt s hlavní nebo filiální provozovnou; 2. kontakt prostřednictvím člena rodiny zaměstnaného v továrně nebo filiálce; 3. kontakt prostřednictvím další osoby (zprostředkovatele výroby). Sondy do vývoje zaměstnanosti v některých lokalitách ve sledovaném teritoriu přináší bližší poznání vymezené problematiky. V sousedících obcích Komárno a Provodovice je zajímavý časově různý vývoj průmyslového zaměstnání obyvatel. V Komárně počet průmyslových dělníků ve spojitosti s místní Thonetovou filiální rašplovnou i vlivem společnosti Kohn rostl až do omezení výroby v 1. světové válce. Naopak lidé v Provodovicích, kde byla rovněž možnost docházení do dvou filiálek ve Všechovicích, podle excerpovaných materiálů, už na přelomu 19. a 20. století nevyužívali možnosti práce v nábytkářském průmyslu. V obci Komárovice v sousedství Kelče, významného velkým počtem domácích dělníků pro tři nábytkářské firmy, mezi léty 1880 – 1921 podle dostupných údajů žádní dělníci pro výrobu ohýbaného nábytku nepracovali. Domácí dělnickou práci v období 2. poloviny 20. století je již možné poznat z vyprávění pamětníků. Domácí pletařky byly v této době oficiálními zaměstnankyněmi podniku TON ohodnocené úkolovou mzdou. Pletařky z Bystřice pod Hostýnem vyzvedávaly a odevzdávaly práci přímo v podniku TON v tomto městě. Kontakt s dělnicemi z širšího venkovského prostředí byl zajištěn prostřednictvím mistra výroby – zaměstnance podniku TON, který nákladním autem objížděl lokality s větší koncentrací domácích pletařek, kde organizoval jejich činnost spolu s přídělem materiálu a odebíráním dohotovených polotovarů. Dělnice z lokalit, kde bylo pletařek méně a proto nebylo důvodu, aby tam mistr zajížděl, docházely nebo dojížděly v čas příjezdu mistra do sousední obce s větším objemem domácího dělnictví. Domácím vyplétáním pro podnik TON se v malé míře zabývali i jednotlivci z míst mimo zkoumané teritorium, jejichž kontakt s podnikem byl individuální. Z velmi omezeného styku domácích dělnic ve 2. polovině 20. století plynulo i jejich povědomí příslušnosti ke svému zaměstnavateli. O dění v podniku se dovídaly ze zpráv rodinných příslušníků či obyvatel obce, často zde zaměstnaných. O hlavních centrech domácího pletařství
124
věděly, avšak v kontaktu byly pouze s pletařkami z vlastní obce či lokality, kde chodívaly odevzdávat a přejímat práci. Stálé využívání úkolové mzdy zapříčiňovalo obecný nedostatek domácího dělnictví v podobě neomezené pracovní doby a snahy o maximální objem provedené práce, s čímž souviselo obvyklé zapojování dětí či manžela, příchozího z práce, do této produkce. Dalším z přežitků raně průmyslové produkce byla forma předávání technologických postupů a zkušeností pletařek nikoli oficiálně za organizace podniku, ale v rámci jejich rodiny nebo vesnického kolektivu. Také pracovní prostředky a pomůcky si musely dělnice obvykle zajistit samy. Specifika technologických postupů u jednotlivých pletařek, limitované požadavkem sériovosti průmyslové produkce, předurčovaly rovněž variabilitu skladby a podoby pracovních pomůcek. V případě práce domácích pletařek se až do současnosti zachovaly některé názvy vycházející z minulosti výroby ohýbaného nábytku v oblasti, spojeného s německy hovořícími vlastníky továren a příslušné terminologie. S počeštělými původně německými názvy se setkáváme již při označení vyplétání nábytkových dílců jako „pletení siců“. Stejně tak je patrné jmenování některých nábytkových polotovarů a také výrobních operací při vyplétání názvy, doloženými již z počátku 20. století. Obecně se doposud užívá pro bystřickou továrnu TON označení „Tonetovka“, tedy jméno původních majitelů, oficiálně zredukované v polovině 20. století. Dle výpovědí pamětníků i dalších obyvatel regionu je ve sledovaném prostoru patrná identifikace bývalých domácích pletařek s jimi prováděnou činností v rámci mnohovrstevnaté produkce ohýbaného nábytku.444 Dotazovaní se však spíše ztotožňují s mikroprostředím rodiny, kde byla práce prováděna, přičemž mají povědomí o dalších pletařkách z obce či lokalit náležících ke sběrnému místu. O širším teritoriu, ve kterém se domácí práce využívalo, respondenti vědí, avšak především zprostředkovaně či neurčitě. Specifický komunikační vztah dělnic s továrnou včetně absence setkávání domácích pletařek v rámci podniku a funkce prostředníka – mistra výroby, vytvořilo jejich charakteristickou identifikaci. Umělé udržování životnosti téměř zaniklého domácího vyplétání dílců jakožto průmyslové činnosti, která je primárně závislá na aktivitách podniku TON, není přirozeným způsobem proveditelné. S podkladem historicko-etnografických materiálů a potřebné dokumentační a akviziční činnosti je však možné připomenutí fenoménu 444
Přestože zprávy respondentů popisují situaci v různých lokalitách a obsahují zobecňující názory, bylo by pro podrobnou analýzu a tvorbu obecných závěrů nutné provést podrobnější výzkum.
125
domácího dělnictví pro výrobu ohýbaného nábytku v různých ohledech – sociální a rodinné prostředí dělníků, hygienické aspekty, technologická specifika výroby, komunikační vztahy s továrnou atd. K tomuto účelu mohou posloužit muzea v přírodě v širší oblasti445 stejně jako menší lokální expozice ve sledovaném teritoriu. Ke kladnému působení na veřejnost ve sledovaném regionu může přispět také dosavadní znalost uvedeného fenoménu z vlastní zkušenosti spolu s jejím předáním mladší generaci. Citujeme-li novinový úryvek z 80. let 20. století, kde jeho autor s velkou mírou literární nadsázky připomíná význam domácího pletařství, přece jen si můžeme uvědomovat pravdivé základy textu i historický podklad tohoto specifického zaměstnání: „Každý týden vyjíždí z brány dodávka, naložená svazky rákosových příštipků. Cítili jsme jejich vůni i vůni romantiky: to je tajemství židlí, dosud přezdívaných „Tonetka“, vzniká vysoko v kopcích, v kotárech roztroušených po hostýnských horách. Jako před léty scházejí i dnes ženy jednou týdně do údolí, aby od mistra dostaly svazky rákosového proutí a vyměnily je za hotové výplety židlí a opěradel. Dobrý výplet není totiž nic snadného, ale spíš než řemeslem je malým uměleckým dílem – a ty z rukou nejlepších pracovnic bývají snadno rozpoznatelné. Dost možná proto, neboť jsou chotáry, kde se tohle umění dědí nejen z matky na dceru, ale i z babičky na pravnučku.“446 Období průmyslové revoluce se do charakteru severozápadního podhůří Hostýnských vrchů neodmyslitelně zapsalo vznikem a rozvojem výroby ohýbaného nábytku nejvýznamnějších producentů, zabývajících se touto specializací. Průmysl ohýbaného dřeva začal postupně proměňovat tisíciletou zemědělskou tradici v oblasti. Neočekávaně předznamenal příchod moderní doby, aby po časech svých největších úspěchů stagnoval, ale přes nelehká období nadále udržoval až do současnosti progresivní tradici svých zakladatelů. Osudy tisíců pracovníků z úpatí Hostýnských hor se promítaly v každodenní tovární práci. Stejně tak všemi nespornými klady i zápory poznamenaly firmy Bratří Thonetů, Jakoba a Josefa Kohnů a dalších společností život mnoha domácností, kde se prováděly domácí dělnické práce. Nyní zůstává domácí pletení siců, jako nejdéle provozovaná činnost bezmála 150 let trvajícího fenoménu práce v domácnosti pro výrobu ohýbaného nábytku, takřka jen ve vzpomínkách mnoha 445
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Soubor lidové architektury Rymice u Holešova. 446 MZA Brno, K 718, TON, krabice 503, [bez inv. č.]. Výstřižky z novin a časopisů (1979–1989), fol. 46.
126
bývalých pletařek, které léta, sedě při jednoduchém svěráku, pomáhaly svou nijak nenahraditelnou prací dotvářet tradici a dobré jméno moravských továren na výrobu ohýbaného nábytku.
127
7 SOUPIS INFORMAČNÍCH ZDROJŮ 7.1 Použité zkratky AO
– Archiv obce
FF MU
– Filozofická fakulta Masarykovy univerzity
JZD
– Jednotné zemědělské družstvo
MNV
– Místní národní výbor
MZA
– Moravský zemský archiv
n. p.
– Národní podnik
ONV
– Okresní národní výbor
OÚ
– Okresní úřad
SOkA
– Státní okresní archiv
a kol.
– a kolektiv
(b.d.)
– bez datace
(b.m.)
– bez místa vydání
(ed.)
– editor
(eds.)
– editoři
(red.)
– redaktor, redaktoři
7.2 Archiválie 7.2.1 Moravský zemský archiv Brno MZA, H 1192, Bratří Thonetové, Bystřice pod Hostýnem (1851–1942). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 8, inv. č. 16, sign. III/B–2b. Dělnické záležitosti (1910–1921). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 6, inv. č. 13, sign. III/B–1e. Korespondence filiálek. (1880–1915). MZA, H1192, Bratří Thonetové, inv. č. 19, sign. III/B–2e. Noční hlídači (1913). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 95, inv. č. 160, sign. V/C–1. Plány budov ve filiálkách (1900–1922). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 93, inv. č. 141, sign. III/B–8d. Pobočné závody (1880–1906). 128
MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 3, inv. č. 6. Soupis zaměstnanců. (1857– 1910). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 4, inv. č. 7. Soupis zaměstnanců. (1866– 1933). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 5, inv. č. 8. Soupis zaměstnanců. (1913– 1942). MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 15, inv. č. 44, sign. III/B–6a. Statistické výkazy výroby v závodech (1913–1931). MZA, H 1191, Thonet - Mundus, a. s., Bystřice pod Hostýnem (1909–1946). MZA, H 1191, Thonet - Mundus, karton 30, inv. č. 37. Fotoalbum firmy Thonet – Mundus (20. léta 20. století). MZA, H 1191, Thonet - Mundus, karton 2, inv. č. 5, sign II/A. Osobní popisy zaměstnanců [1942]. MZA, H 1191, Thonet - Mundus, karton 1, inv. č. 3, sign I/C. Pracovní řády (1923–1925). MZA, H 1191, Thonet - Mundus, karton 3, inv. č. 7. Žádosti o místa (1926–1928). MZA, H 1191, Thonet - Mundus, karton 2, inv. č. 6, sign III/A–1. Žádosti o místa (1925). MZA, K 718, TON, továrny na ohýbaný nábytek, s. p., Bystřice pod Hostýnem ((1940) 1946–1998)). MZA, K 718, TON, karton 44, inv. č. 191. Finanční hospodaření (1966). MZA, K 718, TON, karton 93, inv. č. 375. Kolektivní smlouvy provozoven (1963– 1965). MZA, K 718, TON, karton 261, inv. č. 1131. Komplexní rozbor (1977). MZA, K 718, TON, karton 134, inv. č. 904. Organizační řád Thonet (1951 a další roky). MZA, K 718, TON, karton 134, inv. č. 909. Plán výroby, odbytu, dopravy (1975). MZA, K 718, TON, karton 133, [bez inv. č.]. Rezoluce zaměstnanců, měnová reforma, zestátnění – výpisy půdy, inventář prodejen (1948–1955). MZA, K 718, TON, karton 170, inv. č. 987. Statistika o práci (1955–1956). MZA, K 718, TON, krabice 503, [bez inv. č.]. Výstřižky z novin a časopisů (1979– 1989).
129
MZA, K 718, TON, karton 503, [bez inv. č.]. Zápisy z jednání ředitelských porad VHJ NP Nábytkářský průmysl (1987–1988). MZA, G 113, Živnostenská rada, karton 80, inv. č. 161, sign. Xa. Výstava domácího lidového průmyslu – příprava, zprávy z obcí o stavu podomáckého průmyslu (1909).
7.2.2 Státní okresní archiv Kroměříž SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 224, inv. č. 632. Akce ve prospěch nezaměstnaných, přehled o počtu nezaměstnaných v okrese (1933). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 252, inv. č. 647. Dělnické výkony firmy Thonet - Mundus Bystřice pod Hostýnem (1930–1942). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 245, inv. č. 640. Místní odbor jednoty pracujících soukromých zaměstnanců v průmyslu. SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 48, inv. č. 136. Plánovací komise – výrobní síly (1955). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, karton 248, inv. č. 643. Průmyslové záležitosti – žádosti o vznik provozoven (1905 – 1942). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, kartony 392, 393, 394, inv. č. 559. TON Bystřice pod Hostýnem závod Holešov, závod Všechovice (1953–1957). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1869). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1880). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1890). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1900). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1910). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 833. Sčítací operáty obce Komárno (1921).
130
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 838. Sčítací operáty obce Loukov (1921). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1869). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1880). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1890). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1900). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1910). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 843. Sčítací operáty obce Podhradní Lhota (1921). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1869). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1880). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1890). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1900). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1910). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 844. Sčítací operáty obce Provodovice (1921). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 848. Sčítací operáty obce Rajnochovice (1921). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 849. Sčítací operáty obce Rusava (1900). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 849. Sčítací operáty obce Rusava (1910).
131
SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 849. Sčítací operáty obce Rusava (1921). SOkA Kroměříž, A–8, OÚ Holešov, inv. č. 850. Sčítací operáty obce Rychlov (1921).
7.2.3 Státní okresní archiv Vsetín SOkA Vsetín, Okresní silniční výbor Valašské Meziříčí, karton 1, inv. č. 4. Spisy okresního silničního výboru (1879–1903). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 699. Sčítací operáty obce Juřinka (1900). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 434. Sčítací operáty obce Komárovice (1869). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 507. Sčítací operáty obce Komárovice (1880). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 604. Sčítací operáty obce Komárovice (1890). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 701. Sčítací operáty obce Komárovice (1900). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 798. Sčítací operáty obce Komárovice (1910). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, [prozatímní inventář, bez inv. č.]. Sčítací operáty obce Komárovice (1921). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 701. Sčítací operáty obce Laze (1900). SOkA Vsetín, Místní národní výbor Police, inv. č. 14. Kronika obce Police (od 1923). SOkA Vsetín, Archiv obce Police, inv. č. 1. Kniha zápisů jednání obecního výboru (1886–1906). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 444. Sčítací operáty obce Police (1869). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 525. Sčítací operáty obce Police (1880). 132
SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 622. Sčítací operáty obce Police (1890). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 719. Sčítací operáty obce Police (1900). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, inv. č. 816. Sčítací operáty obce Police (1910). SOkA Vsetín, Okresní úřad Valašské Meziříčí, [prozatímní inventář, bez inv. č.]. Sčítací operáty obce Police (1921).
7.2.4 Digitalizované archiválie Die Markgraftschaft Mähren und Herzogthums Schlesien. IV. Section. Der Prerauer Kreis. Digitální knihovna map Vědecké knihovny v Olomouci, Dostupné z: http://mapy.vkol.cz/mapy/v51825_04.htm, cit. 21. 12. 2011. Die Markgraftschaft Mähren und Herzogthums Schlesien. III. Section. Der Hradischer Kreis. Digitální knihovna map Vědecké knihovny v Olomouci, Dostupné z: http://mapy.vkol.cz/mapy/v51825_04.htm, cit. 21. 12. 2011. Indikační skici stabilního katastru (1833–1835). Moravský zemský archiv Brno. Dostupné z: http://www.mza.cz/indikacniskici/, cit. 29. 3. 2013. Indikační skici stabilního katastru (1875). Moravský zemský archiv Brno. Dostupné z: http://www.mza.cz/indikacniskici/, cit. 29. 3. 2013. Komenský, Jan Amos: Mapa Moravy. První Visscherovo vydání, verze 1664. Mollova mapová sbírka. Digitální knihovna Moravské zemské knihovny v Brně, Dostupné z: http://mapy.mzk.cz/mzk03/000/903/901/2619267596/, cit. 28. 1. 2013. 98. schůze Národního shromáždění československého v pátek dne 12. prosince 1919 o 10. hodině. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/098schuz/s098001.htm, cit. 16. 12. 2012. Schůze československé Poslanecké sněmovny dne 22. února 1930. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/stenprot/022schuz/s022001.htm#_d, cit. 16. 2. 2013. 133
Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm, cit. 16. 2. 2013. Zákon č. 65/1965 Sb.,zákoník práce. Informace o zákonech on-line, Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/zakprace/, cit. 18. 2. 2013. Vládní nařízení, kterým se zrušují Ústředna a úřadovny pro domáckou práci a ústřední a obvodní komise domácké práce. 1951. Společná česko-slovenská digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=44&r=1951, cit. 16. 2. 2013.
7.2.5 Ostatní archiválie Archiv Ústavu evropské etnologie FF MU v Brně. Kunz, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Hané a Valašska. Brno, 1949. Rukopis rigorózní práce. Archiv Valašského muzea v přírodě, karton F 02–5. Pozůstalost Arnošta Kubeši, inv. č. A 45181. Kubeša, Arnošt: Kunovice. Národopisný obraz valašské dědiny. Praha, 1951. Rukopis disertační práce. Archiv diplomových prací FF MU v Brně. Müllerová, Markéta: Lokální a regionální identita obyvatel Bystřice pod Hostýnem ‒ historické proměny a současnost. Brno, 2011. Rukopis magisterské diplomové práce. Archiv diplomových prací FF MU v Brně. Bryol, Radek: Příběhy cest na Kelečsku. Brno, 2011. Rukopis bakalářské diplomové práce. Moravská zemská knihovna v Brně. Ergänzung- Tabelle zu der Land- und Wasser- Strasenkarte von Mähren und Schlesien. (b.m., b.d.). Moravská zemská knihovna v Brně, studovna novin a časopisů. Stále vpřed. Závodní časopis zaměstnanců n. p. Thonet, závod na ohýbaný nábytek Bystřice p. Hostýnem 3–7, 1950–1955. [některá čísla chybí]. V osobním vlastnictví autora práce. Škola v Kelči. Deník pro 6., 7. a 8. postupný ročník (1939–1940).
134
7.3 Literatura Administrativní lexikon obcí v republice československé. II. Díl. Praha: Státní úřad statistický, 1928. Baletka, Ladislav: 100 let pletařského průmyslu v Rožnově pod Radhoštěm. 1889– 1989. Rožnov pod Radhoštěm: Státní podnik Loana – pletárny Rožnov pod Radhoštěm, 1989. Baletka, Ladislav: Od zrušení roboty a začátků samosprávy 1848–1918 ke vzniku samostatného státu. In: Nekuda, Vladimír (ed.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí, 2002, s. 213–238. Baletka,
Ladislav:
Historie
a
současnost
podnikání
na
Vsetínsku,
Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2008. Baletka, Ladislav: Dřevo jako fenomén industrializace východní Moravy. In: Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce. Nürnberg: Germánské národní muzeum, 1989, s. 111–117. Baletka, Ladislav: Kunovice. Minulost a přítomnost valašské obce. Kunovice: Místní národní výbor, 1972. Baletka, Ladislav: K postavení dělnictva v továrnách na ohýbaný nábytek a počátkům dělnického hnutí ve Vsetíně v druhé polovině 19. století. In: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z ohýbaného dřeva ze sbírek Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1989, s. 57–63. Baletka, Ladislav: Lhota u Kelče – pohledy do minulosti. Vsetín: Moravský zemský archiv Brno – Státní okresní archiv Vsetín, 2004. Baletka, Ladislav – Zapletal, Ladislav: Okres Vsetín. Ostrava: Profil, 1987. Baletka, Ladislav (ed.): Vsetín – Město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna, 2008. Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek VII. Okresy: Valašské Meziříčí, Vsetín, Holešov, Gottwaldov (Zlín). Ostrava: Profil, 1980. Bartošíková, Jarmila (ed.): Historie a současnost podnikání na Kroměřížsku a Holešovsku. Žehušice: Městské knihy, 2010.
135
Bartovský, Vladimír: Hranický okres. Brno: Musejní spolek, 1909. Bartovský, Vladimír: Rozkvět a úpadek hranických řemesel. Záhorská kronika 10, 1927–1928, s. 65–67, 106–110. Blažek, Petr – Kubálek, Michal (eds.): Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2008. Bočková, Marie (ed.): Zemědělství a 50. léta. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2008. Bouček, Vladimír: Minulost a přítomnost lidové výroby v Gottwaldovském kraji. Gottwaldov: Krajské muzeum, 1957. Bouček, Vladimír: O řemeslech lidových a zlidovělých. Český lid 36, 1949, s. 185–186. Bouček, Vladimír: O tradiční lidové výrobě a veřejné péči o ni. Věci a lidé 3, 1951, s. 289–320. Bouček, Vladimír: Rukodělná práce v moderní hmotné kultuře. Umění a řemesla 1, 1959, s. 4–9. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazky 1–3. Praha: Mladá fronta, 2007. Brouček, Stanislav: Pokusy o studium způsobu života českého dělnictva v počáteční fázi příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou v letech 1891– 1893. Etnografie dělnictva 11. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV, 1978, s. 32–65. Bücher, Karl: Vznik národního hospodářství. Šest přednášek. Praha: Jan Leichter, 1897. Cedidla, Josef: Hrst vzpomínek na valašské formanství. Valašsko 10, 1966, s. 50– 53. d' Elvert, Christian: Geschichte des Verkehrs- Anstalten in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien. Brünn: Rudolph Rohrer's Erben, 1855. Doláková, Marie – Hosák, Ladislav: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem. Brno: Blok, 1980. Domácká výroba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sborník referátů ze semináře konaného ve dnech 9.–10. června 1999 v Měčíně. Měčín: Město Měčín, 2000. 136
Domluvil, Eduard: Valašskomeziříčský okres. Brno: Musejní spolek, 1914. Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. I. O kamenářství v Poličné. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 3, 1899, s. 23–25. Domluvil, Eduard: Pojednání o různých domácích výrobách lidu valašského. II. Dýmky a obušky. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 4, 1899, s. 62–65, 68. Dostalík, Milan – Lehmannová, Martina – Uhlíř, Jiří: 150 let ohýbaní dřeva. 150 years of bending wood. Bystřice pod Hostýnem 1861–2011. Bystřice pod Hostýnem: Ton, 2011. Dostál, František: K původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. stol. Počátky Hanáků a Valachů. In: Strážnice 1946– 1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 207–247. Doubravský, Zdeněk – Šmirous, Prokop: Lnářství na Šumpersku. Pěstování a zpracování lnu v podhůří Jeseníků. 60 let lnářského výzkumu v Šumperku. Šumperk: Agritec, 2002. Drápala, Daniel: „Domácký průmysl“ Moravy na přelomu 19. a 20. století – dobová reflexe tradiční rukodělné výroby a jejího ekonomického potenciálu v lokálním společenství. [Etnologické rozpravy 2013, článek v tisku]. Drápala, Daniel: Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova. Národopisná revue 2, 2011, s. 83–92. Drápala, Daniel: Lidová kultura v kontextu odborných aktivit Vladimíra Boučka. Národopisná revue 18, 2008, s. 147–158. Drápala, Daniel: Střítežané. Tradiční rukodělná výroba ve Stříteži nad Bečvou. Valašsko – Vlastivědná revue 18, 2007, s. 4–7. Drápala, Daniel: Zaměstnání Rusavjanů a sociální struktura komunity. In: Fišer, Zdeněk (ed.): Rusava a Daniel Sloboda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2011, s. 67‒80. Dřevo v životě valašského lidu. Katalog výstavy ve Valašském Meziříčí 21. 6.– 30. 7. 1972. Vsetín: Vlastivědný ústav, 1972. Dudík, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren. Brünn: R. M. Rohrer, 1873.
137
Dušek, Bedřich: O řemeslech v našem kraji. Záhorská kronika 14, 1931–1932, s. 1–4. Edgar, Emil: Lidové umění a domácí průmysl u nás. Revue Moravsko-slezská 2, 1906, s. 167–168. Fischer, Richard: Domácí průmysl na Moravě dle spisu „Heimarbeit in Oesterreich“. Olomouc, [vlastním nákladem], 1902. Fišer, Zdeněk (ed.): Rusava a Daniel Sloboda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost pro obec Rusavu, 2011. Fojtík, Karel – Sirovátka, Oldřich: Rosicko-Oslavansko. Život a kultura lidu v kamenouhelném revíru. Praha: Československá akademie věd, 1961. Frolec,
Václav
(ed.):
Jihomoravská
družstevní
vesnice.
Etnografická
charakteristika. Uherské hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1989. Frolec, Václav: Venkovské město a etnografická oblast. In: Venkovské město. Svazek 1. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.–31. 10. 1984). Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti – Ústav lidového umění ve Strážnici, 1986, s. 32–39. Gallaš, Josef Heřman Agapit: Romantické povídky. Praha: Evropský literární klub, 1941. Hanke z Hankenštejna, Jan Alois: Pokus o splavnění řeky Moravy a obchod Moravanů. Holešov: Městské muzeum, 1973. Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě. Revue Moravsko-slezská 2, 1906, s. 158–161. Hatlák, Vladimír: Domácí průmysl na Moravě a výroba památek. Brno: Ústřední spolek živnostníků moravských, 1910. Hejcman, Pavel: Dílo rukou i ducha. Sto let výroby ohýbaného nábytku v n. p. TON v Bystřici pod Hostýnem. Praha: Práce, 1961. Helcl, Roman: Osada musela zaniknout. Žili v ní jen kulaci. MF Dnes, 18. 4. 2009, s. B1, B3. Hendl, Jan: Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2008. Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Praha: Lidové noviny, 2005. Horák, Jiří (ed.): Československá vlastivěda. Národopis. Praha: Sfinx, 1937. 138
Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Praha: Academia, 1970. Hosák, Ladislav – Zapletal, František – Krumpholc, Josef: Soudní okres Bystřický. Přerov, 1939. Chotek, Karel: Program soupisu národopisného. Praha, 1914. Jahn, Metoděj: Týdenní trh ve Valašském Meziříčí v letech sedmdesátých. Naše Valašsko 8, 1943, s. 55–58. Jabůrková, Hana (ed.): Sborník materiálů ze sympozia Téma židle, pořádaného u příležitosti 200. výročí narození Michaela Thoneta. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1997. Jakubec, Ivan – Jindra, Zdeněk: Dějiny hospodářství českých zemí. Praha: Karolinum, 2006. Janák, Jan: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1984. Janák, Jan: Vlastivěda moravská. Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1999. Jančář, Josef: Dokumentace Ústředí lidové umělecké výroby a její pokračování. Národopisná revue 18, 2008, s. 159–163. Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000. Jančář, Josef: Lidová rukodělná výroba na Moravě. Strážnice: Ústav lidového umění, 1988. Jančář, Josef: Lidová výroba a její vývojové proměny. Slovenský národopis 29, 1981, s. 112–122. Jančář, Josef: Město a proměny lidové kultury. In: Venkovské město. Svazek 1. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.–31. 10. 1984). Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti – Ústav lidového umění ve Strážnici, 1986, s. 99–103. Jančář, Josef: Podomácká výroba a řemesla na Vsetínsku. In: Okres Vsetín. Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Vlastivěda Moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002, s 371–382. 139
Jančář, Josef – Souček, Jan: Národopisný výzkum města. Národopisné aktuality 19, 1982, s. 1–8. Janovský, Rudolf: Domácí průmysl na Holešovsku. Český lid 29, 1928, s. 209– 221. Janovský, Rudolf: Zaniklé továrny keramické na Moravě. Český lid 17, 1908, s. 43–44. Jarošek, Jan: Tovární výroba vzniklá z domácího nožířství valašského. Naše Valašsko 3, 1932, s. 157–159. Jarošová, Barbora – Liďák, Petr – Michalička, Václav: Tradice a současnost rukodělné výroby v regionu Moravské Valašsko. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2011. Jech, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008. Jech, Karel: Soumrak selského stavu 1945–1960. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2001. Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef a kol.: Vlastivěda moravská. Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 9–29. Jeřábek, Richard: K otázce vzniku poutních míst a jejich vlivu na život a kulturu venkovského lidu. Český lid 48, 1961, s. 145–151. Jeřábek, Richard: Morava a Slezsko – etnický a etnografický obraz. In: Woitsch, Jiří – Bahenský, František (eds.): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900). Národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Akademie věd České republiky. Etnologický ústav, 2004, s. 38–67. Jeřábek, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786– 1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997. Jurok,
Jiří
(ed.):
Královská
a
poddanská
města
od
své
geneze
k protoindustrializaci a industrializaci. Sborník příspěvků z mezinárodního odborného sympozia uspořádaného ve dnech 5.–6. října 2001 v Příboře. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2001. Kafka, Josef (ed.): Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Praha: Výkonný výbor, 1895.
140
K dějinám řemesla na Valašsku. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 12, 1904–1905, s. 54–55. Karbusický, Vladimír: Porada o průzkumu průmyslových oblastí. Radostná země 10, 1960, s. 30. Klíma, Arnošt: Manufakturní období v Čechách. Praha, 1955. Klímová, Dagmar: Stará dělnická Praha. Život a kultura pražských dělníků 1848– 1939. Praha: Academia, 1981. Kokojanová-Hašková, Michaela: Záhorská kronika – geneze a rejstříky vlastivědného časopisu. Přerov: Muzeum Komenského, 2004. Koudelková, Dagmar – Uhlíř, Jiří: Téma židle. Katalog sbírky ohýbaného nábytku. Výstava a sympozium k dvoustému výročí narození Michala Thoneta (1796–1871). Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1996. Kovář, Emanuel: Národopis a úkoly Národopisné společnosti Českoslovanské. Národopisný sborník českoslovanský 1, 1897, s. 1–13. Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče. Kelč: Město Kelč – Alda Olomouc, 2004. Kramoliš, Čeněk: Nynější průmysl hranický. Záhorská kronika 14, 1931–1932, s. 4–7. Kretz, František: Rajnochovská keramika. Záhorská kronika 10, 1927–1928, s. 37–39. Kretz, František: O staré moravské keramice. Záhorská kronika 10, 1927–1928, s. 116–118. Kretz, František: Zaniklé továrny keramické na Moravě. Český lid 9, 1900, s. 180–184. Krumplovič, Dušan: Vývoj průmyslu a průmyslových podniků na Hranicku (Podle stavu k 1. VII 1948). Záhorská kronika 27, 1949–1950, s. 7–8, 18–21, 45–46. Křížová, Alena: Výtvarné invence a ambice Ústředí lidové umělecké výroby. Národopisná revue 18, 2008, s. 135–146. Kubeša, Arnošt: Dělnické písně na Valašsku. Valašsko 8, 1959–1961, s. 18–28. Kubíček, Jaromír – Kubíček, Tomáš: Národopis na Moravě a ve Slezsku. Výběrová bibliografie. Strážnice – Brno: Ústav lidového umění – Muzejní a vlastivědná společnost, 1996.
141
Kunz, Ludvík: Jak hory živily lidi na Rajnochovsku. Naše Valašsko 13, 1950, s. 49–57. Kunz, Ludvík: Osedlý rolník. Rolnictví na východní Moravě od baroka do 2. světové války. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2006. Kunz, Ludvík: Rolnický chov ovcí a koz. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2005. Kunz, Ludvík: Soupis časopiseckých prací z Valašska a Záhoří 1884–1964. Brno: Moravské museum, 1965. Kunz, Ludvík: Úkoly národopisného musejnictví. Brno: Moravské museum, 1949. Kunz, Ludvík: Zaniklá výroba voskových obětin v Bystřici pod Hostýnem. Naše Valašsko 13, 1950, s. 170–172. Kühndel, Jan: Minulost řemesel a průmyslu ve střední Moravě. In: Černý, Norbert (ed.): Vlastivěda střední a severní Moravy. Díl 2, část 1, Studie z kulturních dějin střední a severní Moravy. Přerov: Učitelské jednoty v župě olomoucké, 1942, s. 670–705. Kvasnička, Pavel: Holešovský okres. Brno: Musejní spolek, 1929. Langer, Jiří (ed.): Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: Wart, 2011. Langer, Jiří (ed.): Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: Wart, 2012. Langer, Jiří: K problémům vztahů lidové výroby k tradičnímu zemědělskému prostředí. Národopisné aktuality 12, 1975, s. 279–284. Langer, Jiří: Dvě tradice valchářství na východní Moravě. In: Langer, Jiří (ed.): Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava, Profil, 1974, s. 91–130. Langer, Jiří (ed.): Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava, Profil, 1974. Langer, Jiří: Počátky podomácké výroby na Uherskobrodských kopanicích (ve druhé polovině 19. století). Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově 1962, s. 20–26. Langer, Karel: Dřevo v domácké a lidové výrobě. Věci a lidé 2, 1949–1950, s. 364–372. Langer, Karel: Člověk mírou všech věcí. Umění a řemesla 1968, s. 211–216. Lapáček, Jiří (ed.): Bezuchov. Dějiny a přítomnost obce. Bezuchov: Obec Bezuchov, 2005.
142
Lapáček, Jiří: Historie a současnost podnikání na Přerovsku a Hranicku. Žehušice: Městské knihy, 2009. Magulová, Iva: K činnosti Zemského ústavu pro zvelebování živností pro zemi Moravu v Brně. Národopisná revue 15, 2005, s. 29–34. Mainuš, František: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1959. Malacka, Emil: Národopisné materiály v českých kulturně-historických časopisech 2. poloviny 19. století. Anotovaná bibliografie. Brno: Masarykova univerzita, Ústav evropské etnologie, 2009. Maliva, Josef: Kelčské dýmky. Zprávy KVÚ v Gottwaldově, 1958, s. 114–117. Martínek, Zdeněk: Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752 – 1756. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska 3. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 2000. Maur, Eduard: Paměť hor. Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť. Praha: Havran, 2006. Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda. Díl 3. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968. Musiol, Alfons, V.: Soudní okres hranický. Vývoj v letech 1900–1935. Hranice: Okresní hospodářský spolek hranický, 1936. Myška, Milan: Nákladnický systém a decentralizovaná manufaktura. In: Z dějin textilu, supplementum 4, 1985. Myška, Milan: Průmyslová revoluce z perspektivy historiografie 70. a 80. let. Český časopis historický 89, 1991, s. 533–546. Myška, Milan: Proto-industrializace. Český časopis historický 92, 1994, s. 759– 774. Nosková, Jana – Drápala, Daniel: Bibliografie národopisných aktualit 1964 – 1989. Strážnice: Ústav lidové kultury, 2003. Novosad, Josef: Podhradní Lhota v zrcadle minulosti i současnosti. Podhradní Lhota: Obecní úřad Podhradní Lhota, 2004. Nekuda, Vladimír (ed.): Okres Vsetín. Rožnovsko – Valašskomeziříčsko – Vsetínsko. Valašské Meziříčí: Hvězdárna Valašské Meziříčí, 2002. Očenášek, Jaroslav: Historie starobylého města Kelče. Kelč: Krajinské museum, 1948. 143
Orel, J.: Soupis lidové výroby na Valašsku. Naše Valašsko 14, 1951, s. 41–43. Ország-Vranecký, Joža: Dýmkařství na východní Moravě. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum, 1972. Pavlištík, Karel: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku. Zlín: Krajská knihovna Františka Bartoše – Muzeum jihovýchodní Moravy, 2005. Pavlištík, Karel: Domácká výroba dřevěného nářadí a náčiní na Podřevnicku. Zlín: Archa, 1993. Pálka, Petr: Komárno včera a dnes. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 2001. Pálka, Petr – Chybová, Helena – Smolka, Václav: Osíčko 1360–2010. 650 let. Osíčko: Obec Osíčko ve spolupráci s Muzeem Kroměřížska, 2010. Peck, Eduard: Okresní hejtmanství holešovské. Holešov: Učitelstvo hejtmanství Holešovského, 1892. Pese, Claus – Peters, Ursula: Princip Thonet. Od ohýbaného dřeva k trubce. Nürnberg: Germánské národní muzeum, 1989. Pistorius, Theodor: Lidová a umělecká výroba. Praha: Knižnice ministerstva průmyslu, 1946. Podzimková, Jarmila: Historické mapy obcí a pozemkové úpravy v českých zemích. Praha: Ministerstvo zemědělství, 1994. Prostějovský,
František:
Křivačkářství.
Sborník
Muzejní
společnosti
ve
Valašském Meziříčí 9, 1901, s. 6–7. Rajnoch,
Jindřich:
Rajnochovice
–
průvodce
minulostí
a
současností.
Rajnochovice: Obecní úřad Rajnochovice, 2004. Remeš, Mořic: Vzpomínky na Hranicko. Záhorská kronika 24, 1946–1947, s. 97– 100. Robek, Antonín: K etnografické problematice vztahu města a venkova. In: Venkovské město. Svazek 1. Sborník příspěvků z IX. strážnického sympozia (29.– 31. 10. 1984). Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti – Ústav lidového umění ve Strážnici, 1986, s. 26–31. Rolinc, Vladimír: Rané dějiny města Kelče. Hranice – Kelč: Město Kelč, 2010. Rous, J.: Výroba dřevěného nářadí na Valašsku. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 15–21. Salner, Peter: Taká bola Bratislava. Bratislava: Veda, 1991. 144
Semotanová, Eva: České země na starých mapách. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2008. Schelle, Karel: Vývoj správy na Moravě a ve Slezsku. Brno: Masarykova univerzita, 1991. Scheufler, Vladimír: Co je a co není řemeslo. Umění a řemesla 1971, s. 49–50. Scheufler, Vladimír: Domácká výroba. Umění a řemesla 1979, s. 63–65. Scheufler, Vladimír: Domácká výroba v českých zemích. Etnografický atlas 2. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, 1991. Scheufler, Vladimír: Výroba. In: Melicherčík, Andrej (ed.): Československá vlastivěda, díl III. Lidová kultura. Praha: Orbis, 1968, s. 55–69. Ske [Skalníková, Olga]: Schůze komise pro výzkum průmyslové oblasti. Radostná země 11, 1961, s. 56–57. Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992. Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z ohýbaného dřeva ze sbírek Okresního vlastivědného muzea ve Vsetíně. Vsetín: Okresní vlastivědné muzeum, 1989. Sirovátka, Oldřich a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a životě lidí v Brně a okolí. Brno: Doplněk, 1993. Skalníková, Olga: Kladensko. Život a kultura lidu v průmyslové oblasti. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1959. Skalníková, Olga: Národopisná výstava českoslovanská a dělnictvo. Český lid 42, 1955, s. 3–8. Sova, Otto: O všechovském cechu. Záhorská kronika 18, 1935–1936, s. 26–27. Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1936. Svěrák, Antonín: Dýmkařství v Kelči. Naše Valašsko 2, 1931, s. 170–175. Svobodová, Vlasta: Domácká lidová výroba v rámci zemědělského hospodaření. Časopis Matice moravské 93, 1974, s. 392–412. Svobodová, Vlasta: Lidová a manufakturní textilní výroba s přihlédnutím k vývoji na Moravě. Trutnov – Ústí nad Orlicí – Šumperk: Lnářský průmysl – Texlen – Výzkumný ústav bavlnářský – Moravolen, 1983. Štika, Jaroslav: K otázce studia etnografických oblastí. In: Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově 3, 1966, s. 118–129. 145
Štika, Jaroslav: Valaši a Valašsko. (II. doplněné vydání.) Rožnov pod Radhoštěm: Valašský muzejní a národopisný spolek, 2009. Štika, Jaroslav: Vzdělávání dočasných polí z lesní a pastvinné půdy na moravskoslovenském pomezí. In: Langer, Jiří (ed.): Moravsko-slovenské vztahy v lidové kultuře. Ostrava, Profil, 1974, s. 27–36. Táborský, František: Rusava. Život valašské dědiny. Olomouc: Romuald Promberger, 1928. Trébský, František: Holešovský okres. Přehled. Holešov: Fr. J. Balatka, 1935. Uhlíř, Jiří: Thonet – Mundus. Ohýbaný nábytek mezi dvěma válkami. Újezd u Brna: Město Újezd u Brna, 2011. Uhlíř, Jiří: Odkaz Michaela Thoneta. Katalog k výstavě Bystřice pod Hostýnem 1861 – 2011. Bystřice pod Hostýnem: Město Bystřice pod Hostýnem, 2011. Uhlíř, Jiří: Semper sursum. Brno – Olomouc: ERA – Muzeum umění Olomouc, 2005. Uhlíř, Jiří: Thonet: Porýní – Vídeň – Morava. Olomouc: Muzeum umění, 2001. Úlehla, Vladimír: Duše lidu. Brno: Masarykova univerzita, 1998. Urbachová, Věra – Ország-Vranecký, Joža: Křivačkářství na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum, 1976. Václavek, Matouš: Hejtmanství Valašsko-Meziříčské. Valašské Meziříčí: František Vaněk, 1883. Válka, Miroslav (ed.): Almanach k 60. výročí Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. 1945–2005. Brno: Masarykova univerzita, Ústav evropské etnologie, 2005. Válka, Miroslav: Keramická manufaktura v Bystřici pod Hostýnem. Studie Muzea Kroměřížska 83, 1985, s. 97–110. Válka, Miroslav. K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně. Zálhotský sborník 2000, s. 8–10. Válka, Miroslav: Lidová výroba jako kulturní fenomén. In: Domácká výroba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sborník referátů ze semináře konaného ve dnech 9. – 10. června 1999 v Měčíně. Měčín: Město Měčín, 2000, s. 6–10.
146
Válka, Miroslav: Lidové rukodělné tradice v současné společnosti. In: Péče o tradiční lidovou kulturu v České republice. Sborník příspěvků z 18. strážnického sympozia. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2002, s. 48–53. Válka,
Miroslav:
Několik
poznámek
k
problematice
keramické
výroby
v Hostýnských vrších. Zálhotský sborník 2000, s. 4–7. Válka, Miroslav: Vladimír Scheufler (1922 – 1995). Bibliografická příloha Národopisné revue, 2009. Vaněk, Jaroslav: Ohýbaný nábytek. Praha, 1952. Woitsch, Jiří: Málo známé kořeny klasifikace rukodělné výroby. Národopisný věstník XXI (63), 2004, s. 13–14. Wolf, Vladimír. (ed.): Lnářský průmysl. Příspěvky k dějinám. Trutnov: Lnářský průmysl, 1980. Wolny, Gregor, Thomas: Die Markgraffschaft Mähren, topograpisch, statistisch und historisch geschildert. Prerauer Kreis. Brünn: Selbstverlag des Verfassers, 1835. Zámečník, Antonín: Dřevařství na Valašsku. Sborník Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí 13, 1907, s. 48–54. Zapletal, Florian: Zámek ve Všechovicích v Podhostýní. Záhorská kronika 19, 1936–1937, s. 67–70. Žižková, Lenka: Slavné počátky a neslavné konce Krásné jizby a Ústředí lidové umělecké výroby. Národopisná revue 18, 2008, s. 127–134.
7.4 Internetové zdroje Archivní fondy a sbírky, knihovna - SOkA Jablonec nad Nisou. Státní oblastní archiv v Litoměřicích, přehled fondů. Dostupné z: http://www.soalitomerice.cz/content/archivni-fondy-sbirky-knihovna-sokajablonec-nn, cit. 18. 2. 2013. Historie Střední školy nábytkářské a obchodní v Bystřici pod Hostýnem. Dostupné z: http://www.ssno.cz/clanek.php?id=10, cit. 7. 4. 2013. Informace o SDH Prusinovice. Dostupné z: http://kromerizsky.denik.cz/hasici/kozluv-hasicsky-pocin-sdh-z-prusinovic-hasiale-ta.html, cit. 12. 2. 2013. 147
Podrobnosti pro genealogy. Státní oblastní archiv v Praze, přehled fondů. Dostupné z: http://www.soapraha.cz/index.php?lang=cze&archiv=3&page=podrobnosti-progenealogy, cit. 1. 4. 2013. Webová stránka firmy AQ – FURNITURE prodej a opravy nábytku, Brtnice – Praha. Dostupné z: http://www.aq-furniture.com/vyplety.php, cit. 7. 4. 2013. Webová stránka firmy Milan Nedvěd – opravy výpletů a nábytku, Jiřice – Kostelec nad Labem. Dostupné z: http://www.thonet.wz.cz/, cit. 7. 4. 2013. Webová stránka firmy Nábytek Strnad – prodej a opravy nábytku, Praha. Dostupné z: http://www.nabytekstrnad.cz/opravyvypletu.php, cit. 7. 4. 2013. Webová stránka firmy TP Tomáš Pokorný – řezbář a restaurátor, Praha. Dostupné z: http://www.restaurovani-rezbarstvi.cz/ukazky/houpaci-kreslo.htm, cit. 7. 4. 2013. Webová stránka firmy TON a.s. Dostupné z: www.ton.cz, cit. 15. 2. 2013. Webová stránka firmy Zdeněk Novosad – restaurování a opravy ohýbaného nábytku, Podhradní Lhota. Dostupné z: www.zdenovosad.webnode.cz, cit. 7. 4. 2013. Webová stránka Renovace nábytku Jitka Kautská – výplety sedacího nábytku, Kladno. Dostupné z: http://www.vidivici.cz/vyplety/, cit. 7. 4. 2013.
7.5 Respondenti Adamová, Anežka (nar. 1951); důchodkyně; domácím pletařstvím se zabývá od roku 1983 a dodnes pracuje pro firmu TON při opravách výpletů; rozhovor proveden v domácnosti v současném bydlišti – Podhradní Lhotě. Bryolová, Milena (nar. 1958); pracuje ve školství; mládí prožila v Babicích a Podhradní Lhotě, kde pomáhala své matce při domácím pletařství; rozhovor proveden v domácnosti v současném bydlišti – Valašském Meziříčí. Cíchová, Marie (nar. kolem 1930); důchodkyně; celý život pracovala jako domácí pletařka v Komárně; rozhovor proveden v domácnosti v současném bydlišti – Komárně.
148
Oliva, Alois (nar. 1933); důchodce; pracoval ve stavebnictví; žil v Podhradní Lhotě a Babicích; pomáhal své manželce, která byla část života domácí pletařkou; rozhovor proveden v domácnosti v současném bydlišti – Podhradní Lhotě. Papežíková, Marie (nar. 1950); většinu života pracovala v podniku TON v Bystřici pod Hostýnem, při mateřské dovolené také jako domácí pletařka; žije v Bystřici pod Hostýnem, kde byl proveden rozhovor v domácnosti respondentky. Sklenář, Jaroslav (nar. 1930); důchodce; celý život pracoval v podniku TON v Bystřici pod Hostýnem v dělnické a později vedoucích profesích; pochází z Prusinovic poté žil a stále žije ve Chvalčově, kde byl proveden rozhovor v domácnosti respondenta.
7.6 Poznámka k edici textů Texty čerpané z literatury a archiválií jsou přepisovány naprosto doslovně. V přepisu jsou pouze formou /vsuvky/ uváděny případné vysvětlivky k textu. Výpovědi respondentů jsou přepisovány z audiozáznamu a písemných poznámek doslovně. Je dbáno na užívané nářečí, které přirozeně nekoresponduje s pravopisem.
149
8 PŘÍLOHY 8.1 Seznam příloh 1. Dotazník – domácí dělníci pro výrobu ohýbaného nábytku v 2. polovině 20. století v podhůří Hostýnských vrchů. 2. Schéma provozu továrny Thonet n.p. v Bystřici pod Hostýnem. 1951. 3. Počet domácích dělníků v letech a)1898–1899, b)1902. 4. Thonetova továrna v Bystřici pod Hostýnem s Thonetovou vilou a dělnickou čtvrtí, pohled od severu, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). 5. Původní Kohnova továrna v Holešově, pohled od železniční stanice, 20. léta 20. století. 6. Filiální výrobna firmy Thonet v Prusinovicích, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). 7. Filiální výrobna firmy Thonet ve Všechovicích, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). 8. Filiální výrobna firmy Thonet v Komárně, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. 9. Bývalá filiální výrobna firmy Thonet v Komárně, v současnosti „obecní dům“ se společenským sálem. 10. Filiální výrobna firmy Thonet v Kelči, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). 11. Plán nové filiální výrobny firmy Thonet v Kelči, 1871. 12. Vesnická pletárna, 1899, (soubor 7 akvarelů z prostředí továrny Bratří Thonetové v Bystřici pod Hostýnem, Hanuš Schwaiger). 13. Rašplovna v bystřickém závodě, 1899, (soubor 7 akvarelů z prostředí továrny Bratří Thonetové v Bystřici pod Hostýnem, Hanuš Schwaiger). 14. Pletařky v bystřickém závodě, asi 1910, (soubor fotografií z prostředí továrny Bratří Thonetové v Bystřici pod Hostýnem). 15. Prosebná korespondence Františka Pavelky z Kelče o dodání nábytkových dílců na vyplétání od firmy Thonet, 1919.
150
16. Příprava výpletového materiálu – „vyškrábať palach“. Pletařka Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. 17. Počáteční fáze vyplétání – „nakládání“. Výplet je zajištěn klínky. Pletařka si vybírá výpletový materiál. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. 18. Tvorba počátečních osnov – „proplétání“ čtvrté osnovy. Pletařka si shora pomáhá „jehlú“, zespod vede rákos prsty. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. 19. Rovnání vypletených osnov – „štverečkování“. Pletařka vyrovnává řady „jehlú“, pro zvlhčení rákosu užívá vlhkou houbu. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. 20. Dílec byl postupně „vykřižovaný“, k výpletu zbývají rohové části – „rohy“. Na dílci leží základní nástroje – nůžky a „jehly“. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. 21. Začátek lemování – „obšívání“. Jeden pás rákosu je pokládán, druhým se horními očky zajišťuje. Vyčnívající pruty budou odstřiženy. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. 22. Stojanový svěrák – „koza“ s dvěma vyplétanými dílci. Na dílcích jsou pracovní nástroje, podlaha je znečištěna odstřižky. U Anežky Adamové z Podhradní Lhoty. 23. Svěrák zvaný „ponk“ či „koza“ pro možnost vyplétání nábytkových dílců 2 osobami. Užívala pletařka Marie Cíchová z Komárna a členové její rodiny. 60.–80. léta 20. století. 24. Nástroje a pomůcky, které používala rodina Cíchova z Komárna při domácím vyplétání: „Rychtováky, klínky, póry“. 60.–80. léta 20. století. 25. Značení odevzdaných vypletených dílců domácími pletařkami. 2. polovina 20. století.
151
8.2 Přílohy 1. Dotazník – domácí dělníci pro výrobu ohýbaného nábytku v 2. polovině 20. století v podhůří Hostýnských vrchů. Dobrý den, jsem studentem magisterského studia národopisného oboru – etnologie na Masarykově univerzitě v Brně. Dokumentace a péče především o doklady minulosti Valašska i jemu blízkým krajům je také mým zaměstnáním ve Valašském muzeu v přírodě /skanzenu/ v Rožnově pod Radhoštěm. Dovoluji si Vás požádat o pomoc při dokumentaci domácí výroby – především vyplétání – nábytkových dílců pro nábytkářské továrny v Bystřici pod Hostýnem a Holešově. Tato specifická forma zaměstnání poskytovala obživu mnoha obyvatelům podhostýnského Záhoří, zajímavého kraje mezi Valašskem a Hanou. Minulost této činnosti není zanedbatelná ani v měřítku zprůmyslňování Moravy. Je s podivem, že se tato stará forma organizace průmyslové výroby udržela až do nedávné doby. Práce si klade za cíl zachytit jednu z nejvýznamnějších podob obživy v tomto regionu, a tím přispět k historii kraje i historii průmyslové výroby v širších měřítkách. Velmi Vás tedy prosím o vyplnění tohoto dotazníku, neboť jen vzpomínkami pamětníků dostává knižní a archivní bádání lidský rozměr. Srdečně Vám děkuji za ochotu. DOTAZNÍK – DOMÁCÍ HOTOVENÍ SOUČÁSTÍ OHÝBANÉHO NÁBYTKU Vaše jméno/iniciály: Pohlaví: A.
Věk:
Obec:
OBECNÉ INFORMACE
1. Bylo ve Vaší obci známé zaměstnání jako domácí výrobce pro firmu Thonet-Mundus, TON v Bystřici pod Hostýnem nebo v Holešově či jejich pobočkách? Uveďte prosím k určité profesi počet Vám známých osob nebo rodin, které se tímto zabývaly, případně jejich jména. jako pletař, pletařka jiné (domácí rašplíř, lakýrník, výrobce přířezů, balič) 2.
Ve kterém období si takto lidé vydělávali?
3. Sloužila tato činnost lidem jako hlavní zaměstnání nebo pouze jako přivýdělek? Co bylo jejich hlavním zaměstnáním? 4.
Byla patrná sezónnost prací – např. v létě zemědělství, v zimě domácí výroba nábytku?
5.
Jak se takto zaměstnaným lidem říkalo?
6. Bylo v obci běžné předávání těchto dovedností od zkušených zaučených lidí nováčkům? Jak a kde probíhalo? Kdo zaškoloval? 7. Kde se tato práce prováděla? Obytné prostory – např. kuchyň, světnice/dílna, průjezd, síň, jinde? 8.
Jak bylo ostatními vesničany nazíráno na tuto činnost?
9.
Ke které továrně nebo filiálce pracovníci přináleželi – přinášeli/odnášeli výrobky?
152
V případě, že znáte některé další podrobnosti k této činnosti nebo Vy sám/sama jste se touto činností prováděl/a, prosím pokračujte: 1.
Jak a kdy jste se k této činnosti dostal/dostala?
2.
Pracoval tímto způsobem někdo z Vašich předků, příbuzných? Kteří? Kdy? Co dělali?
3.
Byla vnímána domácí práce jako výhoda nebo nevýhoda? Proč?
4.
Měla domácí práce nějaký vliv na hygienu domácnosti?
B.
VÝROBA
1.
Jak dlouho denně se pracovalo?
2. Pomáhali také další členové Vaší rodiny? Kteří členové? Které práce? Byla obvyklá práce dětí? 3.
Vyrábělo se po kusech nebo několik kusů najednou po jednotlivých operacích?
4. Používal se při práci nějaký stojan na uchycení? Byl zapůjčen z továrny nebo vyroben doma? Jak byl nazýván? 5. Používaly se při práci další pomůcky? Jaké a na co? Jaké měly názvy? Byly doma vyrobené/tovární/zapůjčené? 6.
Jak se jednotlivé pracovní operace nazývaly? Co obnášely?
7. Jak byl nazýván přírodní výpletový materiál? 8. Jak byl nazýván umělý výpletový materiál? 9. Jak byly nachystány pro transport, smotány? 10. Které tvary sedáků/opěradel byly vyplétány? Jak se těmto tvarům říkalo? Pletly se speciální tvary? 11. Bylo možné materiál nějak předpřipravit k ulehčení práce? Např. vyčistit otvory pro výplet, připravit výpletový materiál? 12.
Bylo možné nějak práci urychlit na úkor kvality? Vyplatilo se to?
C.
ORGANIZACE VÝROBY
1.
Jaký byl Váš smluvní vztah s firmou/filiálkou/zprostředkovatelem? Ve kterém období?
2. Byly polotovary/zpracovaný materiál vyzvedávány/předávány přímo v továrně nebo existovalo výdejní/sběrné místo? Kde? Kdo byl jeho provozovatel? Jaký měl vztah s továrnou? 3. Jak probíhalo vydávání materiálu/předávání hotových polotovarů? Nakládaly se na auto/uložily se do skladu, jiné? 4.
Jak byly vydané/zpracované polotovary evidovány?
5.
Probíhala při odevzdávání hotových částí kontrola? Byla přísná?
153
6. Jakým způsobem byly Vámi polotovary přepravovány z továrny/sběrného místa a naopak? Pěší doprava, kolo, motocykl, vozík, jinak? Byly využity polní cesty, chodníky a zkratky? 7.
Kolik kusů a jakých bylo najednou přepravováno? Jakým způsobem? Jak často?
8.
Kolik se platilo od kusu/typu?
9.
Zdálo se Vám to úměrné vynaloženému úsilí?
10.
Jak často se vyplácela odměna? Na čem závisela?
11.
Vyplácely se nějaké prémie? Za co?
Děkuji velmi za Vaši ochotu, pokud Vás napadá něco, co v dotazníku chybí, můžete spolu s Vašimi poznámkami sdělit zde:
2. Schéma provozu továrny Thonet n.p. v Bystřici pod Hostýnem. 1951. MZA, K 718, TON, karton 134, inv. č. 904. Organizační řád Thonet (1951 a další roky). 154
Odvětví průmyslu
a) Čechy
Morava
Slezsko
b) Čechy
Morava
Slezsko
Výroba prvotná
-
-
-
35
-
7
Kamenný, hliněný a sklářský
47 140
-
-
17 188
74
35
Zpracování kovů
2 590
1 000
248
5 148
315
454
Výroba strojů, přístrojů, nástrojů a doprav. prostředků
1 633
-
-
1 899
112
35
Zboží dřevěné pletené, řezbářské a soustruhované
15 230
8 769
1 000
15 018
4 373
1 188
Zboží z celuloidu kaučuku, gutaperche
-
-
-
44
-
-
Zpracování koží, usní, štětin, srsti, peří
1 140
4 100
-
736
507
22
Průmysl textilní
99 517
48 831
7 680
123 377
36 119
8 851
59
7
2
Čalounictví Oděvy a módní zboží
15 607
11 470
180
36 932
16 759
3 923
Papírnický
134
-
-
1 124
38
8
Výroba potravin
150
-
-
146
33
13
Lučební (chemický)
-
-
-
23
3
-
Živnosti stavebnické
-
-
-
1 291
48
36
Živnosti grafické
180
-
-
184
33
5
74 197
9 108
203 204
58 421
14 579
183 321
3. Počet domácích dělníků v letech a)1898–1899, b)1902. Převzato z: Vládní návrh zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce. Společná československá digitální parlamentární knihovna, Dostupné z: http://snem.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t1586_01.htm
155
4. Thonetova továrna v Bystřici pod Hostýnem s Thonetovou vilou a dělnickou čtvrtí, pohled od severu, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 17.
5. Původní Kohnova továrna v Holešově, pohled od železniční stanice, 20. léta 20. století. MZA, H 1191, Thonet - Mundus, karton 30, inv. č. 37. Fotoalbum firmy Thonet – Mundus (20. léta 20. století). 156
6. Filiální výrobna firmy Thonet v Prusinovicích, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 21d.
7. Filiální výrobna firmy Thonet ve Všechovicích, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 21a. 157
8. Filiální výrobna firmy Thonet v Komárně, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 21c.
9. Bývalá filiální výrobna firmy Thonet v Komárně, v současnosti „obecní dům“ se společenským sálem. Foto Radek Bryol, 2013. 158
10. Filiální výrobna firmy Thonet v Kelči, asi 1890, (album pohledů na továrny firmy Bratří Thonetové, kresby František Kopallik). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 21b.
11. Plán nové filiální výrobny firmy Thonet v Kelči, 1871. MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 93, inv. č. 141, sign. III/B–8d. Pobočné závody (1880–1906). 159
12. Vesnická pletárna, 1899, (soubor 7 akvarelů z prostředí továrny Bratří Thonetové v Bystřici pod Hostýnem, Hanuš Schwaiger). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 25f.
13. Rašplovna v bystřickém závodě, 1899, (soubor 7 akvarelů z prostředí továrny Bratří Thonetové v Bystřici pod Hostýnem, Hanuš Schwaiger). Převzato z: Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. Bystřice pod Hostýnem: TON, 1992, obr. č. 25c.
160
14. Pletařky v bystřickém závodě, asi 1910, (soubor fotografií z prostředí továrny Bratří Thonetové v Bystřici pod Hostýnem). Převzato z: Hejcman, Pavel: Dílo rukou i ducha. Sto let výroby ohýbaného nábytku v n. p. TON v Bystřici pod Hostýnem. Praha: Práce, 1961, obrazová část.
15. Prosebná korespondence Františka Pavelky z Kelče o dodání nábytkových dílců na vyplétání od firmy Thonet, 1919. MZA, H1192, Bratří Thonetové, karton 8, inv. č. 16, sign. III/B–2b. Dělnické záležitosti (1910–1921). 161
16. Příprava výpletového materiálu – „vyškrábať palach“. Pletařka Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. Foto Radek Bryol, 2013.
17. Počáteční fáze vyplétání – „nakládání“. Výplet je zajištěn klínky. Pletařka si vybírá výpletový materiál. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. Foto Radek Bryol, 2013. 162
18. Tvorba úvodních osnov – „proplétání“ 4. osnovy. Pletařka si shora pomáhá „jehlú“, zespod vede rákos prsty. Anežka Adamová. Foto R. Bryol, 2013.
19. Rovnání osnov – „štverečkování“. Pletařka vyrovnává řady „jehlú“, pro zvlhčení rákosu užívá vlhkou houbu. Anežka Adamová z Podhradní Lhoty. Foto R. Bryol, 2013. 163
20. Dílec byl postupně „vykřižovaný“, zbývají rohové části – „rohy“. Na dílci jsou položeny základní nástroje – nůžky a „jehly“. Anežka Adamová. Foto R. Bryol, 2013.
21. Začátek lemování – „obšívání“. Jeden pás rákosu je pokládán, druhým se zajišťuje. Vyčnívající pruty budou odstřiženy. Anežka Adamová. Foto R. Bryol, 2013. 164
22. Svěrák – „koza“ s 2 vyplétanými dílci. Na dílcích jsou pracovní nástroje, podlaha je znečištěna odstřižky. U Anežky Adamové z Podhradní Lhoty. Foto R. Bryol, 2013.
23. Svěrák – „ponk, koza“ pro vyplétání 2 osobami. Užívala pletařka Marie Cíchová z Komárna a členové její rodiny. 60.–80. léta 20. století. Foto Radek Bryol, 2013. 165
24. Nástroje a pomůcky, které používala rodina Cíchova z Komárna při domácím vyplétání: „Rychtováky, klínky, póry.“ 60.–80. léta 20. století. Foto Radek Bryol, 2013.
25. Značení odevzdaných vypletených dílců domácími pletařkami. 2. polovina 20. století. Foto Radek Bryol, 2013. 166
167
