Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav evropské etnologie Etnologie
Oto Polouček
Aspekty vzájemného kontaktu mezi novoosídleneckými skupinami na příkladu obce Tři Sekery Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Jana Nosková, Ph.D.
2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce
Rád bych poděkoval vedoucí práce Mgr. Janě Noskové, Ph.D., za čas, který věnovala konzultacím mé bakalářské práce, a za přínosné rady, které mi poskytla.
Obsah 1 Úvod ................................................................................................................................................. 6 2 Teoretická část ................................................................................................................................. 8 2.1 Dosavadní výzkum novoosídleneckého pohraničí......................................................................... 8 2.2 Pouţité metody a popis výzkumu ................................................................................................ 10 2.3 Stereotypy .................................................................................................................................... 11 3 Obec Tři Sekery a skupiny obyvatel, které ji po roce 1945 osídlily ......................................... 13 3.1 Místopis........................................................................................................................................ 13 3.2 Historie obce Tři Sekery do roku 1945 ........................................................................................ 13 3.3 Tři Sekery po roce 1945 ............................................................................................................... 16 3.4 Čeští exulanti ve Slezsku (v okolí Střelína) ................................................................................. 18 3.5 Češi v Banátu ............................................................................................................................... 19 3.6 Přesídlenci ze Slovenska .............................................................................................................. 21 4. Hlavní část .................................................................................................................................... 23 4.1 Podobnost jednotlivých novoosídleneckých skupin .................................................................... 23 4.2 Vzájemný kontakt ........................................................................................................................ 24 4.2.1 Setkávání na ulici ...................................................................................................................... 25 4.2.2 Setkávání v hostinských zařízeních .......................................................................................... 25 4.2.3 V pracovním kolektivu.............................................................................................................. 26 4.2.4 Návštěva bohosluţeb ................................................................................................................ 27 4.2.5 Pohřby ....................................................................................................................................... 28 4.2.6 Kulturní a společenské události ................................................................................................ 28 4.2.7 Vztahy mezi dětmi .................................................................................................................... 30 4.2.8 Vzájemné návštěvy ................................................................................................................... 32 4.2.9 Uzavírání sňatků ....................................................................................................................... 33 4.2.10 Shrnutí ..................................................................................................................................... 33 4.3.1 Vnímání reemigrantů ze Slezska očima příslušníků ostatních novoosídleneckých skupin ................................................................................................................................................. 34 4.3.2 Vnímání reemigrantů z Rumunska očima příslušníků ostatních novoosídleneckých skupin ................................................................................................................. 36 4.3.3 Vnímání přistěhovalců ze Slovenska očima příslušníků ostatních novoosídleneckých skupin ................................................................................................................. 37 4.4.1 Vnímání sebe sama u reemigrantů ze Slezska .......................................................................... 37 4.4.2 Vnímání sebe sama u reemigrantů z Rumunska ....................................................................... 38 4.4.3 Vnímání sebe sama u osídlenců ze Slovenska .......................................................................... 38 4.5.1 Stereotypní představy vzniklé o reemigrantech ze Slezska ...................................................... 39 4.5.2 Stereotypní představy vzniklé o reemigrantech z Rumunska ................................................... 40 4.5.3 Stereotypní představy vzniklé o osídlencích ze Slovenska ....................................................... 41
5 Závěr .............................................................................................................................................. 42 6 Přílohy ............................................................................................................................................ 45 6.1 Pouţitá literatura .......................................................................................................................... 45 6.2 Internetové zdroje ........................................................................................................................ 46 6.3 Návod k realizaci druhé části terénního výzkumu ....................................................................... 46 6.4 Obrazová příloha .......................................................................................................................... 47
1 Úvod Bakalářská práce se zabývá skupinami obyvatel, které přišly osídlit po roce 1945 české pohraničí z území mimo Čech a Moravu. Je zaměřena na formy vzájemného kontaktu mezi těmito novoosídleneckými skupinami v jedné vybrané obci, ve které se jich potkalo více. Dále se věnuje vnímání vlastní odlišnosti či odlišnosti „těch druhých“ a popisuje případné stereotypní představy, které o jednotlivých novoosídleneckých skupinách vznikly a existují dodnes.
Pro výzkum byla vybrána obec Tři Sekery
v okrese Cheb. Značnou část obyvatel, kteří tuto obec osídlili po odsunu Němců, tvořili potomci českých evangelických exulantů do Slezska. Dále do obce přišli Češi z rumunského Banátu a Slováci. Na tyto tři novoosídlenecké skupiny se práce zaměřuje. Do obce přišli taktéţ čeští novoosídlenci z vnitrozemí. I kdyţ se jimi primárně práce nezabývá, nelze je úplně vyloučit, neboť v obci taktéţ ţili. Byly vytyčeny tři výzkumné otázky, které budou v práci rozebírány. V první výzkumná otázce je kladeno za cíl popsat, jaké a jak silné sociální vztahy vznikly mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami a jakou formou probíhala komunikace mezi těmito skupinami. Jedním z cílů výzkumu je například zjistit, zda mezi některými ze zkoumaných novoosídleneckých skupin vznikly výrazně intenzivnější, ať uţ pozitivní či negativní vztahy, neţ mezi jinými. Dále jsou v práci tematizovány faktory, na základě kterých jednotlivé novoosídlenecké skupiny vnímaly odlišnost jiných či sama sebe od jiných. S tím taktéţ souvisí třetí cíl mé práce: pokusit se popsat dodnes existující stereotypní představy, které mohly o jednotlivých novoosídleneckých skupinách vzniknout v době po osídlení. Práce se zabývá obdobím přibliţně od poloviny 50. let do konce 60. let 20. století. Toto období bylo vybráno proto, ţe osidlovací proces skončil před několika lety a lze předpokládat v tomto období jisté ustálení vztahů mezi obyvateli v obci. Jelikoţ se jedná o analýzu vzpomínek pamětníků, je nutno počítat s jistým zkreslením a ovlivněním těchto vzpomínek mnoha faktory, například modifikací vzpomínek vlivem pozdějších zkušeností s daným etnikem, aplikací stereotypů apod. Proto je nezbytné vyuţít teoretických znalostí problematiky stereotypů ke správné interpretaci nasbíraných dat. Téma práce bylo vybráno, protoţe se autor zajímá o proměny společnosti ve 20. století. Problematikou pohraničí se autor rozhodl zabývat, jelikoţ se dle jeho názoru jedná o téma současnou etnologií celkem opomíjené. Četné výzkumy v pohraničí sice 6
proběhly v 70. a 80. letech, v této době však mohly být ovlivněny dobovou ideologií. Úkolem práce není polemizovat s kontroverzní otázkou vyhnání Němců a osídlení pohraničí, avšak samotný proces osídlení a formování společností v pohraničí skýtá etnologům mnoho zajímavých výzkumných témat – včetně takových, které byly před rokem 1989 tabu. V první kapitole bude shrnuta teorie a metodologie, která pomůţe správnému uspořádání nasbíraných dat a jejich následné analýze. Stručně bude rozebírána problematika etnických stereotypů, kterými se tato práce vedle dalších výzkumných otázek zabývá. Dále budou popsány metody kvalitativního výzkumu, které byly vyuţity při terénním výzkumu. Taktéţ bude nastíněno dosavadní bádání zaměřené na české pohraničí po roce 1945 s důrazem na novoosídlenecké skupiny, kterými se v práci zabývá. V druhé kapitole bude stručně nastíněna historie obce Tři Sekery a charakterizuje jednotlivé novoosídlenecké skupiny, které do této obce přišly po 2. světové válce. Charakteristika těchto etnických skupin a popis prostředí, do kterého přišly, je nezbytně nutná k pochopení problému, jimţ se tato práce zabývá. Ve třetí kapitole bude přistoupeno k rozboru a analýze dat nasbíraných v terénu. Nejdříve bude proveden pokus o nalezení určité podobnosti mezi těmito skupinami na základě informací, které byly získány z odborné literatury. Dále budou rozebírány vzpomínky respondentů a na závěr bude přistoupeno k vyhodnocení dat získaných v terénu a autor práce se pokusí najít odpovědi na výzkumné otázky vytyčené v úvodu. První a druhá kapitola jsou zaloţeny na písemných pramenech.1 Třetí kapitola, ve které se přistupuje k rozboru samotného problému zkoumaného v práci, je zaloţena zejména na interpretaci dat získaných při terénním výzkumu, který proběhl v obci Tři Sekery ve dvou fázích v srpnu 2011 a únoru 2012.
1 Vyjma kapitoly o historii Tří Seker po roce 1945, ve které cituji i vzpomínky pamětníků získané při terénním výzkumu.
7
2 Teoretická část 2.1 Dosavadní výzkum novoosídleneckého pohraničí Ačkoli se zmínky o kulturně-společenské situaci v pohraničí objevují jiţ v prvním poválečném ročníku Českého lidu, teprve v roce 1952 na druhé celostátní konferenci národopisců byl vznesen poţadavek etnografického výzkumu pohraničí. První výzkumy proběhly v roce 1952 na Horšovskotýnsku. Tyto výzkumy prováděli studenti národopisného semináře Univerzity Karlovy pod vedením Jaroslava Kramaříka. V 50. letech dále proběhly výzkumy na Tachovsku, Ţatecku, Podbořansku a na Jiţní Moravě. První výzkum mezi reemigranty se uskutečnil v roce 1953. Jednalo se o výzkum mezi volyňskými Čechy prováděný Otakarem Nahodilem a Vladimírem Scheuflerem z Kabinetu pro národopis Československé akademie věd. 2 Výzkumy pohraničí nadále pokračovaly i v 60. a 70. letech. V 70 letech prováděli pracovníci Etnografického ústavu Moravského zemského muzea v Brně výzkum jihomoravského pohraničí. V roce 1978 zaznělo několik příspěvků o výzkumech pohraničí na konferenci, kterou uspořádalo nově vzniklé oddělení etnických procesů Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Na konci 70. let ÚEF ČSAV připravil koncepci dalšího výzkumu novoosídleneckého pohraničí. Podle této koncepce se výzkumy v pohraničí zaměřily zejména na změny ve způsobu ţivota a kultuře novoosídleneckého pohraničí se zřetelem na roli etnicity v lokálních společenstvích.3 Výzkumy se zaměřily na etnické procesy, které probíhaly v době po osídlení, i na stav v době provádění těchto výzkumů, tedy v 80. letech. Dále probíhaly pokusy o rekonstrukci způsobu ţivota novoosídlenců v místě jejich původního bydliště. Velká pozornost byla věnována reemigrantům a jinoetnickým skupinám.4 Výsledky výzkumů z 80. let nebyly shrnuty v ţádné komplexní práci, ale byly prezentovány převáţně v článcích v časopise Český lid, ve zpravodajích KSVI ÚEF ČSAV a v edici Národopisná kniţnice. Příspěvky o pohraničí se objevily taktéţ ve svazcích brněnské edice Lidová kultura a současnost. Na výzkumech pohraničí se v 80. letech podílely například Iva Heroldová a Helena Nosková. Po roce 1989 se zájem
2 Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: Novoosídlenecké pohraničí. In: Kultura – společnost – tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2006, s. 76. 3 Tamtéţ, s. 77. 4 Tamtéţ, s. 78.
8
etnologů o pohraničí zmenšil, avšak úplně nezanikl.5 Například problematice reemigrantů usídlených v pohraničí se věnuje Helena Nosková a Jana Váchová v práci Reemigrace Čechů a Slováků z Jugoslávie, Rumunska a Bulharska (1945 – 1954) vydané v roce 2000.6 Reemigrantům z Polska se v 80. letech věnovala Iva Heroldová7 a Zdena Burešová.8 Články obou badatelek se zabývají reemigranty z Kladska. I. Heroldová popisuje příčinu a průběh přesídlovacího procesu z Kladska do Čech. Dále se zabývá problematikou etnického vědomí u kladských Čechů. Reemigrantům z rumunského Banátu se věnovala taktéţ Iva Heroldová.9 Ve své studii nejdříve charakterizuje emigraci do Banátu a následně popisuje proces reemigrace zpět do Československa. V závěru práce popisuje způsob ţivota Čechů z Banátu po reemigraci. Ačkoli je v článku zmiňováno usazení reemigrantů na Chebsku, konkrétní obce zmíněny nejsou. Iva Heroldová v článku zmiňuje několik příjmení typických pro reemigranty z Banátu. Zmírňuje i příjmení Hruza, které se taktéţ vyskytuje na Třísekersku.10 Četné práce se zabývají Slováky v Čechách po roce 1945, avšak ne všechny se zaměřují na Slováky přesídlené do pohraničí. Slováky přesídlenými do západních Čech se zabývala Helena Nosková11 a Iva Votroubková.12
5 Tamtéţ, s. 83. 6 Nosková, Helena – Váchová, Jana: Reemigrace Čechů a Slováků z Jugoslávie, Rumunska a Bulharska (1945 – 1954). Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. 7 Heroldová, Iva: K otázce přesídlení kladských Čechů a problému jejich etnicity, etnického vědomí a etnické příslušnosti. Český lid 75, 1988, s. 214–224. 8 Burešová, Zdena: Kladští Češi v pohraničí severovýchodních Čech. In: Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945 (Společnost a kultura), sv. 1. Praha: ÚEF ČSAV, 1985, s. 25–265. 9 Heroldová, Iva: Čeští reemigranti z rumunského Banátu. Český lid 70, 1983, s. 240–244. 10 Narátor 7. 11 Nosková, Helena: Diferenciace slovenských osídleneckých skupin v chebském, tachovském a sokolovském kraji. In: Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945 (Společnost a kultura), sv. 1. Praha: ÚEF ČSAV, 1985, s. 180–191. 12 Votroubková, Iva: Slovenští osídlenci na Chebsku a Ašsku v letech 1945 – 1958. In: Materiály k problematice etnických skupin na území ČSSR – Slováci v českých zemích po roce 1945, sv. 5, část 1. Praha: ÚEF ČSAV, 1987, s. 99–108.
9
2.2 Použité metody a popis výzkumu Přípravy na terénní výzkum v obci Tři Sekery byly prováděny od července 2011. První kontakty na příslušníky reemigrantských skupin, jejichţ ţivotem a kulturou se práce zabývá, byly získány na neoficiálních internetových stránkách zaměřených na ţivot v obci Tři Sekery.13 Autorka těchto stránek dále poskytla několik kontaktů na vhodné narátory. Jednalo se celkem o čtyři respondenty z řad reemigrantů ze Slezska, kteří byli po předchozí domluvě navštíveni v srpnu 2011. Od nich bylo získáno několik dalších kontaktů, mimo jiné také na představitele reemigrantů z Rumunska a osídlenců ze Slovenska. Ti byli úspěšně kontaktováni bezprostředně poté. Tento způsob získávání tipů na další narátory se nazývá metoda „sněhové koule“.14 Při prvních rozhovorech s narátory byla pouţita jedna z metod kvalitativního výzkumu – episodický rozhovor. Tento rozhovor spojuje výhody narativního rozhovoru15 a rozhovoru s návodem (viz níţe). Základem rozhovoru je opakovaná výzva k vyprávění nějaké epizody ze specifikované oblasti zkušenosti narátora.16 Rozhovor se zaměřil na oblast zkušenosti narátora, která byla specifikována časovým vymezením vytyčeným v této práci. Před realizací rozhovorů byli narátoři o tomto časovém vymezení informováni a následně průběţně na tuto skutečnost upozorňováni. Přesto však nelze vyloučit moţné časové přesahy v jejich vyprávění. Po zpracování dat získaných z prvního výjezdu do terénu se ukázalo, ţe bude nutné provést druhou etapu terénního výzkumu. Ze získaných informací vyplynuly další zajímavé otázky, na které bylo vhodné se během této druhé fáze terénního výzkumu zaměřit. Byli kontaktováni tři respondenti, kteří byli v minulé fázi výzkumu nejvíce sdílní. Kaţdý pochází z jiné novoosídlenecké skupiny. Předpokládaným výstupem z druhé fáze výzkumu byly konkrétnější informace neţ ty, které byly získány v první fázi. Druhá fáze výzkumu proběhla v únoru 2012 a byl při ní nakonec realizován rozhovor pouze se dvěma respondenty, neboť vytipovaný narátor z řad osídlenců ze Slovenska se ze zdravotních důvodů bohuţel rozhovoru nemohl zúčastnit. V druhé fázi výzkumu bylo rozhodnuto pouţít rozhovor pomocí návodu. Jedná 13 Tři Sekery. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/, cit. 18. 4. 2012. 14 Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007, s. 90. 15 Při narativním rozhovoru není narátor konfrontován se standardizovanými otázkami, ale je povzbuzován k zcela volnému vyprávění – srov. Hendl, Jan: Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999, s. 15. 16 Hendl, Jan: Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999, s. 117.
10
se o rozhovor, který je tazatelem volně usměrňován pomocí určitého plánu. Tento návod obsahuje témata, která je nutno v rámci rozhovoru probrat. Je na tazateli, v jakém pořadí získává informace, které potřebuje. Formulace otázek tazatel přizpůsobuje aktuálnímu prostředí a situaci.17 Tato metodu autor práce zvolil, jelikoţ měl připravena konkrétní témata, o kterých plánoval s narátory mluvit, a zároveň jim chtěl poskytnout určitou volnost v jejich vyprávění. Veškeré informace získané od narátorů v obou etapách výzkumu byly zaznamenávány do zápisníku a následně převedeny do elektronické podoby a rozčleněny dle předem připravené struktury do jednotlivých témat, ke kterým se informace vztahují. Zvukový záznam rozhovorů nebyl pořízen, jelikoţ k tomu autor práce nedostal od narátorů souhlas. Celkově byl realizován rozhovor s devíti respondenty. Další informace byly získány z neoficiálních internetových stránek zabývajících se obci Tři Sekery a z literatury.
2.3 Stereotypy Jedním z cílů práce je popsat a analyzovat stereotypy, které vznikly díky kontaktu mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami ve Třech Sekerách a které jsou ještě dnes zaznamenatelné mezi místními obyvateli. Stereotypem rozumíme velmi stabilní prvek ve vědomí, resp. psychický a přeneseně i sociální mechanismus regulující vnímání a hodnocení určitých skupin jevů, ovlivňující názory, mínění, postoje a chování.18 Je to soud, ať uţ negativní či pozitivní, který se spojuje s přesvědčením, má sociální původ a jeho výraz je přenášen k jedinci formou veřejného názoru prostřednictvím např. rodiny, školy, uznávaných autorit nebo masmédií navzdory sociálním zkušenostem jedince. Stereotypy jsou emočně zatíţené, odporují faktům reality nebo s ní souhlasí pouze částečně a vţdy se svým obsahem jeví zcela věrohodné. Jsou velmi stabilní, jelikoţ jsou téměř nezávislé na zkušenostech lidí, kteří je přijímají. Pokud se člověk, který přijímá stereotypní názor, setká ve vlastním ţivotě s opačnou zkušeností, často argumentuje frází „výjimka potvrzuje pravidlo“. Stereotypy mají spíše iracionální charakter a jsou odolné vůči logickým argumentům. Jsou nedílnou součástí společenského vědomí, podnětů k sociálnímu dění, struktury ideologií a politické propagandy. Základním prvkem stereotypu je ignorování jednotlivce a skupinové
17 Tamtéţ, s. 111. 18 Petrusek, Miloslav: Velký sociologický slovník. Praha: Universita Karlova 1996, s. 1229.
11
variability. Je upřednostňováno vnímání skupiny jako celku.19 Se stereotypy souvisí taktéţ předsudky. Gordon W. Allport je identifikoval jako antipatii zaloţenou na chybné a neflexibilní generalizaci. Ta můţe být buď pociťovaná, nebo přímo vyjadřovaná a to buď proti skupině jako celku, nebo proti jedinci, jelikoţ je členem určité skupiny. Předsudek lze označit za silný postoj zaloţený na určitých racionálních i iracionálních představách obsahující emotivní sloţku, volní sloţku (sklon vyhýbat se určité skupině).20 Důsledkem aplikace stereotypů a předsudků můţe vznikat diskriminace, tedy nepatřičné zacházení s jednotlivci vzhledem k jejich členství ve skupině. V některých definicích je za diskriminaci označováno také jednání za účelem upřednostnění své vlastní skupiny. Stereotypy rozdělujeme na autostereotypy (představy a hodnotící postoje o vlastním etniku, skupině) a heterostereotypy (představy o jiných). Autostereotypy a heterostereotypy se navzájem podmiňují. Platí, ţe téměř kaţdý negativní heterostereotyp je myšlen jako pozitivní autostereotyp. Například označování cizích za nepořádné, hlučné a nepoctivé zároveň často znamená, ţe autor těchto označení svoji skupinu povaţuje za pořádnou, klidnou, poctivou apod.21 Ve vztahu heterostereotypu a autostereotypu hraje významnou roli zařazení „svých“ a „druhých“ do určité hierarchie, většinové či menšinové postavení určité skupiny a také míra etnocentrismu ve skupině. Stereotypy jsou spojeny s výrazným zjednodušováním obrazu druhých, coţ souvisí s potřebou lidí orientovat se ve světě. Stereotypy jsou také spojené s povyšováním regionálních a sociálních faktorů na znak etnický, rasový či národní, jsou zobecňováním konkrétních jevů.22
19 Uhlíková, Lucie: Kulturní stereotypy v etnologii a v dalších společenských vědách. In: Kultura – společnost – tradice I. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2005, s. 12. 20 Tamtéţ, s. 15. 21 Tamtéţ, s. 24. 22 Tamtéţ, s. 25.
12
3 Obec Tři Sekery a skupiny obyvatel, které ji po roce 1945 osídlily 3.1 Místopis Obec Tři Sekery leţí šest kilometrů západně od Mariánských Lázní v mírně zvlněné krajině Českého lesa ve výšce 670 metrů nad mořem. Skládá se z několika místních částí, které dohromady tvoří tzv. Třísekersko. Dříve se jednalo o několik samostatných obcí, od roku 1939 však byly postupně slučovány. Střediskem oblasti je obec Tři Sekery, která tvořila dříve dvě samostatné části, z nichţ kaţdá náleţela jinému panství. Kynţvartské a tachovské Tři Sekery byly sloučeny v roce 1939. Asi dva kilometry severně od Tří Seker leţí obec Krásné, která byla taktéţ rozdělena mezi dvě panství. Na jih leţí Chodovská Huť a na jihozápad Tachovská Huť. Mezi Chodovskou a Tachovskou Hutí existovala osada Plánská Huť, která byla roku 1970 z důvodu velmi nízkého počtu obyvatel způsobeného odsunem Němců zrušena, a její zbylé domy byly číslováním začleněny do Chodovské Huti. Severozápadně leţí malá osada Kamenec, která se před 2. světovou válkou jmenovala Holštejn.23 Na obecním znaku se nachází jedle, do které jsou zaseknuty tři sekery. Tento motiv vychází z pověsti o zaloţení Tří Seker.24 Se stejnou pověstí (viz kapitola historie obce do roku 1945) je spjat i název obce, který vychází z německého Dreihacken. V současné době má obec včetně všech připojených osad 810 stálých obyvatel,25 nachází se v ní několik obchodů a dva hostince. Bezprostřední okolí obce slouţí jako pastviny a zemědělsky obdělávaná půda. Část katastru obce je zalesněna, zvláště na západ od obce směrem k německé hranici se nachází rozsáhlý lesní porost. Nejvyšším bodem v blízkosti obce je druhá nejvyšší hora Českého Lesa – Dyleň s nadmořskou výškou 939 metrů nad mořem.26
3.2 Historie obce Tři Sekery do roku 1945 Ještě ve 14. století se v místě dnešní obce Tři Sekery a jejího okolí rozprostíral neprostupný lesní porost. Osídlená oblast končila osadami Stará Voda, Hleďsebe 23 Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes. Mariánské Lázně : [Z. Buchtele : R. Švandrlík], 2006, s. 207. 24 Tamtéţ, s. 3. 25 Tři Sekery. Dostupné z: http://trisekery.cz/soucasnost/d-9826/p1=2690, cit. 23. 3. 2012. 26 Dyleň. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dyleň, cit. 23. 3. 2012.
13
a Trstěnice. Tyto osady byly obydleny tzv. tachovskými Chody – tedy Čechy. Dále na západ směrem k bavorské hranici byla nehostinná pustina.27 Osídlení Třísekerska nijak nesouviselo se zdejšími Chody. Osídlenci přišli ze západu za účelem těţby ţelezné rudy. Z toho vyplývá, ţe Tři Sekery osídlili Němci, nikoli Češi. Ke vzniku Tří Seker v 15. století se vztahuje pověst o norimberských formanech, kteří se vydali za obchody na východ dosud neprobádanými končinami. V lese se utábořili, a kdyţ se ráno probudili, všimli si za zářícího slunce modravě šedých, třpytících se kamenů. Jelikoţ se domnívali, ţe se jedná o stříbrnou a ţeleznou rudu, vzali si s sebou vzorky a místo označili třemi záseky sekerou do nedaleké jedle. Protoţe se ukázalo, ţe se skutečně jedná o stříbrnou rudu, osídlili místo zanedlouho horníci z Norimberku.28 První osídlení oblasti kolem Tří Seker se odhaduje na dobu husitských válek, avšak první doloţená písemná zmínka pochází z roku 1529 a uvádí sídlo „Drey Hockhenn“. V polovině 16. století je zde doloţena těţba mědi. V té době Tři Sekery patřily Kašparu Pluhovi z Bečova, kterému byly uděleny hornické svobody. Po jeho smrti těţba upadá. Kolem roku 1550 zdejší horníci přijali protestantskou víru, která zůstala velmi silná ještě počátkem 17. století. V roce 1606 císař Rudolf II. udělil za účelem zvýšení produktivity upadajícím třísekerským dolům četná hornická privilegia.29 V témţe roce je doloţen také český název „Trzi Sekery“. Po několika změnách majitele Tři Sekery koupili v roce 1627 Metternichové, kteří jiţ vlastnili sousední kynţvartské panství. Tři Sekery leţely na samotném okraji tohoto panství. Sousední tachovské panství bylo roku 1623 prodáno Johannu Filipu Husmannovi.30 Nový majitel tachovského panství se rozhodl, ţe bude v těsném sousedství kynţvartských Tří Seker taktéţ těţit. Tak vznikly na západ od „starých“ kynţvartských Tří Seker nové tachovské Tři Sekery. Silnice tvořila přirozenou hranici obou panství. Tachovská část Tří Seker byla na Husmannův popud kolonizována a vedle Tří Seker tak vznikla další sídla jako Krásné, Hutě a Jedlová.31 Za třicetileté války obyvatelstvo výrazně prořídlo. I přesto nebyla doloţena ţádná opuštěná usedlost.32 Těţba byla ukončena roku 1749 po tragické nehodě.33 I přesto císař Josef II. roku 1783 potvrdil 27 Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 6. 28 Tamtéţ, s. 5. 29 Tamtéţ, s. 7. 30 Tamtéţ, s. 9. 31 Tamtéţ, s. 10. 32 Tamtéţ, s. 19. 33 Těţba byla závislá na čerpacím kole, které čerpalo silné proudy vod z podzemí. 24. prosince 1749 si „vrchní šlajgr“ odskočil domů oslavit Vánoce. Kdyţ se vrátil, kolo bylo rozbité a doly byly rychle zatopeny vodou. Veškeré pozdější pokusy o proniknutí do zatopených dolů z jiného směru
14
Třem Sekerám hornické svobody.34 Poslední pokus o těţbu se datuje do roku 1846. Nicméně z hornického sídla se stalo sídlo zemědělské.35 V letech 1770–1790 můţeme na Třísekersku zaznamenat v souvislosti s příchodem nových kolonizátorů nárůst počtu obyvatel. Tato kolonizace se týkala převáţně tachovské části Tří Seker. 36 Za císaře Josefa II. v roce 1787 byla ve Třech Sekerách, dosud farně spadajících do Trstěnic, zřízena farnost a následně byl vystavěn kostel Čtrnácti sv. pomocníků. Škola vznikla ve Třech Sekerách v roce 1828.37 Po zániku hornictví hledali lidé nové zdroje obţivy. Zemědělství nebylo díky častým výkyvům počasí příliš přínosné, a tak se v obci rozvíjela různá řemesla (tkalcovství, soukenictví apod.). V obci také vznikly dvě cihelny. Mnoho obyvatel začalo dojíţdět za prací do Mariánských Lázní.38 Tři Sekery byly taktéţ nazývány „Markt“ a měly tendenci se postupně stát městečkem. Před první světovou válkou je zde doloţeno 11 hospod, 6 řezníků, 1 cukrář, 1 pekař, 5 obchodníků s potravinami, 2 obchodníci se zeleninou, 4 krejčovské dílny, 9 obuvníků apod.39 Roku 1900 byla postavena továrna na perleťové knoflíky. V roce 1909 však vyhořela a aţ ve 20. letech zde započala provizorní výroba dřevěných kuliček. Kolem roku 1929 převzal a přebudoval továrnu R. Engel a začal v ní vyrábět dřevěné zboţí jako hračky, knoflíky apod. V továrně pracovalo sto lidí. Domácí výroba se však i přesto udrţela.40 V roce 1914 byl do obce zaveden elektrický proud, v roce 1919 vodovod. Ve volbách roku 1925 získaly německé strany 98,63 % hlasů.41 V roce 1926 byla ve škole otevřena jedna česká třída, kterou však navštěvovalo pouze velmi málo ţáků.42 V roce 1933 byla zřízena četnická stanice, finanční stráţ a pošta. Za první republiky v obci působil pěvecký sbor a ochotnické divadlo. K administrativnímu sloučení obou částí Tří Seker došlo aţ v roce 1939, tedy v době, kdy bylo území obce připojeno k Třetí říši. Na konci 2. světové války prošla obcí fronta a několik domů bylo zničeno americkým dělostřelectvem.43
zkrachovaly. 34 Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 15. 35 Tamtéţ, s. 16. 36 Tamtéţ, s. 20. 37 Tamtéţ, s. 26. 38 Tamtéţ, s. 49. 39 Tamtéţ, s. 55. 40 Tamtéţ, s. 53. 41 Tamtéţ, s. 68. 42 Tamtéţ, s. 74. 43 Tamtéţ, s. 76.
15
3.3 Tři Sekery po roce 1945 Počátkem května 1945 se Američané začali dělostřeleckými akcemi připravovat na obsazení Tří Seker. Samotné obsazení však nakonec proběhlo 6. května bez boje. V červnu začali Tři Sekery osidlovat čeští občané z vnitrozemí. První přišli příslušníci finanční stráţe. Další osídlenci přicházeli převáţně z oblasti Benešovska. Do konce října bylo v obci 72 Čechů a cca 1200 Němců. Reemigranti ze Slezska přišli v listopadu 1945. Jelikoţ odsun Němců začal aţ v lednu 1946 a byl rozdělen na několik etap, bydleli z počátku nově osídlení obyvatelé – převáţně Slezané – s Němci. Souţití usnadňovala skutečnost, ţe Slezané pocházeli z oblastí osídlené německy hovořícím obyvatelstvem.44 Reemigranti ze Slezska se dle vyprávění jedné z narátorek dostali do rozpaků, kdyţ zjistili, ţe osidlují domy, které jejich původní majitelé musí nuceně opustit: „Bylo jim proti srsti přijít do obydlených domů, kdyby věděli, že někoho vyhodí, nepřišli by.“45 Němci naopak přijímali s rozpaky skutečnost, ţe jejich domy převezmou německy mluvící lidé. Celkově však dle narátorů v obci ţádné konflikty s Němci nebyly. Noví osídlenci vycházeli s Němci mírumilovně a pár protiněmeckých aktivistů, kteří se zde objevili, nepatřilo k místním novoosídlencům.46 Reemigranti ze Slezska v roce 1955 zaloţili evangelickou modlitebnu v domě po odsunutých Němcích.47 Chodovskou huť osídlili v roce 1946 převáţně přistěhovalci ze Slovenska.48 Slováci přišli i do Slatiny, avšak jednalo se o tzv. zlatokopy,49 kteří domy vyrabovali a za nějakou dobu se vrátili zpět na Slovensko. Tzv. zlatokopů přišlo několik i z českého vnitrozemí, obecně se však nejednalo o velký počet osob. Někteří zde byli pracovat jiţ před válkou. V roce 1947 taktéţ přišlo několik rodin patřících k českým emigrantům do rumunského Banátu. Tři Sekery spolu s okolními vesnicemi měly po odsunu němců cca 800 obyvatel. Počet obyvatel se však měnil, jelikoţ stále probíhala „stěhovací horečka“. Např. na jaře 1946 cca 100 obyvatel odešlo za prací do Libavského údolí, kde jim byla nabídnuta práce v textilní továrně. První volby v roce 1946 vyhrála v obci KSČ. Dále v obci působily Československá sociální demokracie a Československá strana národně 44 45 46 47 48 49
Tamtéţ, s. 99. Narátorka 1. Narátor 6. Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 106. Narátor 3. Hovorové označení obyvatel, kteří přijíţděli po 2. světové válce do vysídleného pohraničí nikoli za účelem osídlení, ale za účelem prodeje cenností z vysídlených domů a nabytí zisku. Vyrabovali jeden čí více neobydlených objektů a následně se vraceli do vnitrozemí.
16
socialistická. V obci zůstala po válce řada neobydlených stavení, která postupně chátrala a musela být zbourána.50 Po událostech roku 1948 a vzniku ţelezné opony se obec dostala do střeţeného hraničního pásma, coţ místním obyvatelům přinášelo četná omezení. Narátoři a narátorky hovořili například o tom, ţe nebylo moţno chodit do lesa na houby a ţe příslušníci tajné policie poslouchali pod okny v hospodě.51 Do obce bylo moţno vstoupit pouze s legitimací. V září 1945 začalo ve škole ve Třech Sekerách vyučování. První učitelkou se stala Marie Fischerová. Nejdříve bylo dětí málo, avšak po příchodu reemigrantů ze Slezska bylo dětí náhle 110 a muselo se učit na směny. Problémem bylo, ţe děti reemigrantů neuměly spisovnou češtinu, ale hovořily německo–staročeským dialektem. Děti se proto nejdříve musely naučit spisovně česky. Za účelem osvojení spisovné češtiny probíhala taktéţ výuka pro dospělé. Ve Třech Sekerách byla také zřízena škole měšťanská – tedy II. stupeň. O zřízení bylo poţádáno s ohledem na reemigranty v roce 1947 a zrušena byla aţ po zrušení okresu Mariánské Lázně v roce 1961.52 Škola fungovala taktéţ v Krásném, avšak roku 1962 byla pro nedostatek ţáků zrušena.53 Další částí Tří Seker, která měla vlastní školu, byla Chodovská Huť. I tato škola pro nedostatek ţáků zanikla, ale aţ o 11 let později, v roce 1972.54 Změny po roce 1948 přinesly kolektivizaci zemědělství. JZD vzniklo v roce 1950. V obci působil od roku 1949 taktéţ státní statek, jenţ obdělával pole, která patřila k neosídleným usedlostem. V roce 1964 bylo JZD zrušeno a obdělávaná půda přešla pod státní statek. Nastolení komunistické totality v roce 1948 taktéţ razantně změnilo ţivot místním ţivnostníkům a soukromým prodejcům. Začalo bezhlavé rušení soukromých ţivností, obchodů a řemesel. Místní obchod a hostinec převzalo spotřební druţstvo Jednota. Majitelé druhého obchodu v obci byli nuceni svoji ţivnost ukončit a odstěhovali se. V roce 1950 byla zrušena soukromá pekárna, cukrárna a povoznictví. V roce 1955 byly obě části Tří Seker opět sloučeny, jelikoţ v období po 2. světové válce byly Tři Sekery opět oficiálně dvěma obcemi.55 V roce 1960 bylo k obci připojeno Krásné a Chodovská Huť.
Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 102. Narátor 7. Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 104. Škola v Krásném. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/skola-/skola-krasne/skola-vkrasnem.html, cit. 23. 3. 2012. 54 Založení školy v Chodovské Huti. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/skola-/skolachodovska-hut/zalozeni-skoly-v-chodovske-huti.html, cit. 23. 3. 2012. 55 Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 105. 50 51 52 53
17
Bývalá Engelova továrna propadla roku 1945 státu. Nejdříve v ní pracovali místní Němci, po příchodu slezských reemigrantů se pracovníci rekrutovali převáţně z jejich řad. Továrna několikrát změnila správce a vyráběly se v ní např. hračky. V roce 1961 továrnu převzala Jitona Soběslav, která zde vyráběla mimo jiné dřevěné kuchyně.56 Dalším mezníkem v dějinách obce, stejně jako v dějinách Československa byl rok 1989. Občanské fórum v obci vzniklo 18. prosince. Do vedení byla zvolena současná starostka Dagmar Strnadová. Do svobodných voleb v červnu 1990 vzniklo v obci mnoho dalších politických stran. Tyto volby vyhrálo OF s výsledkem 48,8 % hlasů.57 Zásadní změnou bylo otevření hranic s Německem a zrušení hraničního pásma. Moţnost svobodného podnikání umoţnila vznik obchodů a ţivností.
3.4 Čeští exulanti ve Slezsku (v okolí Střelína) Násilná rekatolizace českých zemí po roce 1620 donutila mnoho protestantů opustit české země a vydat se do exilu. Nejčastěji se usazovali v sousedních zemích – Luţici, Sasku, Slezsku a Uhrách.58 Pruský král Fridrich odtrhl v roce 1742 Prusko od českých zemí a za účelem kolonizace válkou zpustošené oblasti nabídl českým evangelíkům náboţenské svobody, kterých se jim v jejich vlasti nedostávalo.59 Do okolí polského města Střelína přišli emigranti v roce 1742. V jejich čele stál reformovaný kazatel Václav Blanický. Propaganda za účelem stěhování do Slezska slibovala příděl půdy zdarma. Tento slib však nebyl dodrţen – půdu si museli nově příchozí koupit. Bezprostředně po koupi pozemků byli také povinni platit dědičný pacht a královskou daň.60 Vzhledem k blízkosti města nebylo moţno provozovat ţádná řemesla a noví obyvatelé byli odkázáni pouze na obdělávání půdy. Povoleno bylo provozovat řemesla pouze pro spotřebu vlastní obce a vlastnit tkalcovský stav. Po mnoha těţkostech byla i přesto zaloţena roku 1749 obec Husinec. V roce 1752 byla zaloţena další osada Friedrichův Hradec, v roce 1764 Nové Poděbrady a v roce 1802 kolonie Penč. Po vydání tolerančního patentu se několik rodin vrátilo do Čech. V poděbradské škole se vyučovalo česky – a to i přesto, ţe do ní chodilo i pár dětí ze sousední německé obce
56 57 58 59 60
Tamtéţ, s. 109. Tamtéţ, s. 118. Štěříková, Edita: Stručně o pobělohorských exulantech. Praha: Kalich, 2005, s. 18. Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 77. Štěříková, Edita: Stručně o pobělohorských exulantech, c. d., s. 85.
18
Mehltheuer. Tyto děti si ve škole osvojily český jazyk.61 I přes sílící germanizaci v 19. století (1873 povinná německá výuka ve všech školách) si obyvatelé Husince a okolních obcí uchovali svůj mateřský jazyk. Ještě ve třicátých letech 20. století někteří lidé německy neuměli. V kostele se kaţdou druhou neděli kázalo česky aţ do roku 1945 – německý farář, který byl do Husince přiřazen, se česky doučil. Při přechodu fronty v roce 1945 byli husinečtí evakuováni a po návratu našli Husinec vypálený. Po osvobození byl obnoven polský stát. Čeští exulanti se sice ocitli na území slovanského státu, avšak bezproblémového přijetí se nedočkali, jelikoţ byli za nacistické okupace striktně registrovaní jako němečtí občané. Po mnohých diskuzích se část obyvatel Husince a Poděbrad rozhodla pro reemigraci do Čech. V listopadu 1945 proběhl po komplikovaných jednáních s polskými úřady první a jediný transport. Několika rodinám se poté povedlo dostat do Čech individuálně. Ostatní, kteří nechtěli v Polsku zůstat, se museli smířit s transportem do Německa.62 V Polsku se tedy čeští emigranti udrţeli po šest generací.63 K urychlení organizace transportu střelínských Čechů do vlasti pomohla nabídka amerického generála M. S. Isrina, který k transportu nabídl vlak.64 Vlak odvezl reemigranty přes Kyšperk (dnešní Letohrad) a Prahu do Nových Dvorů v západních Čechách (dnešní Pňovany), ve kterých měl čekat repatriační úředník. Ten však nakonec vyslán nebyl a rozsidlování se protáhlo.65 Nakonec byli reemigranti rozsídleni do obcí na Stříbrsku (Trpisty, Pernarec), Sokolovsku (Libavské Údolí, Kynšperk nad Ohří) a Mariánskolázeňsku (Tři Sekery).66
3.5 Češi v Banátu Po Rakousko–turecké válce v roce 1718 byla oblast Banátu připojena k Rakousku a stala se z něj nárazníková pohraniční oblast řízená vojenským guvernérem v Temešváru. Ke konci 18. století začala v této pusté pohraniční oblasti masivní kolonizace za účelem větší ochrany hranic s Osmanskou říší. Níţiny v Banátu byly jiţ od získání oblasti osidlovány německým obyvatelstvem, nejjiţnější hornatá část však zůstávala neosídlená, jelikoţ o ni Němci nejevili zájem. Osídlení však bylo strategickou i hospodářskou nutností. Čeští kolonisté se sem dostali na základě nabídky místního 61 62 63 64 65 66
Tamtéţ, s. 86. Tamtéţ, s. 87. Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes, c. d., s. 82. Tamtéţ, s. 83. Tamtéţ, s. 89. Štěříková, Edita: Stručně o pobělohorských exulantech, c. d., s. 87.
19
podnikatele se dřevem Magyarliho, který vyslal do Čech agenty za účelem vylákání obyvatel k osídlení Banátu. Nabízel jim slušné výdělky, dřevo k výstavbě domů zdarma a 2 jitra pole. První přistěhovalci se z Čech vydali roku 1823, převáţně z okolí Plzně a Klatov. Cesta směřovala na Vídeň a dále přes Uhry, trvala 2 měsíce a mnoho lidí při ní zahynulo. První dvě skupiny (52 rodin) byly usazeny v údolí zvaném Elisabetfelda. Museli nejdříve vykácet les, dřevo předat majiteli a posléze mohli začít obdělávat půdu. Třetí skupina se usadila asi tři čtvrtě hodiny cesty východně od Elisabetfeldy v místě, které bylo pojmenováno Svatá Helena.67 Po třech letech od příchodu Čechů do Banátu Magyarlimu vypršela smlouva, která mu zajišťovala právo kácení dřeva, přestal se o české osídlence starat a zmizel. V roce 1826 byli čeští osídlenci přijati do hraničního pluku a jako místa k pobytu jim byly vykázány vesnice, ve kterých od svého příchodu ţili. Posléze vojenská správa sama začala organizovat kolonizaci českým obyvatelstvem. Nabídla jim výhody v podobě osvobození od sluţby v zemské obraně, svobodu od daní, obilí k setí a dříví na stavbu zdarma a 12 jiter půdy kaţdé rodině. Zájem o kolonizaci Banátu byl velmi velký. Úspěšní zájemci získali přijímací list, který jim v Banátu zaručoval místo. Druhé osidlování Čechů v Banátu probíhalo v letech 1826 aţ 1830. V těchto letech bylo zaloţeno 12 českých vesnic. Část z nich zaloţili němečtí vystěhovalci z Čech. První léta po osídlení provázely mnohé problémy, jelikoţ slíbených 12 jiter polí byl ve skutečnosti prales, který se musel vykácet, a ve vesnicích byl problém se zásobováním i s pitnou vodou.68 Čeští kolonisté byli převáţně katolíky. Asi 30 rodin evangelíků se usadilo ve Svaté Heleně. Odlehlost vesnic a sloţitý terén napomohl vzniku značně uzavřených komunit, které velmi málo komunikovaly s rumunským obyvatelstvem. Češi si uchovávali duchovní a materiální kulturu počátku 19. století. Ve školách se vyučovalo česky do roku 1871, kdy Banát připadl pod uherskou správu a kdy se hlavním vyučovacím jazykem se stala maďarština. Co se týče obţivy, byly české vesnice soběstačné. Drůbeţí, mlékem, máslem, sýrem a jinými potravinami dokonce zásobovaly okolí. Koncem 19. století se však začal projevovat nedostatek půdy, coţ vedlo k další migraci do okolních rumunských vesnic, sousedního Bulharska a Srbska
67 Gecse, Alena: Dějiny a tradice české menšiny z Rumunska. Dostupné z: http://www.banat.cz/historie_gesce.htm, cit. 23. 3. 2012. 68 Tamtéţ.
20
a do Ameriky.69 Po rozpadu rakousko-uherské monarchie roku 1918 připadl Banát Rumunsku, coţ místní obyvatelé vnímali většinou jako změnu k horšímu po hospodářské i administrativní stránce. Pozitivem byla podpora českých vesnic od nově vzniklé Československé republiky.70 Díky izolaci vůči okolí si Češi v Banátu udrţeli svoji kulturu a jazyk dodnes. Po 2. světové válce, v roce 1947 se přibliţně polovina rodin z českých vesnic v Banátu rozhodla vrátit se do Čech, jelikoţ se naskytla moţnost osídlit pohraničí. Reemigraci umoţňoval protokol, který byl podepsán 10. července 1947 v Bukurešti. Podle protokolu měli přestěhovalci právo vzít si s sebou oblečení, nábytek, domácí zařízení, osobní skvosty a nejnutnější nářadí pro provozování řemesel. Po rozsáhlých přípravách byly vypraveny transporty pro reemigranty z celého Rumunska (včetně Slováků), kteří se předtím seskupili na několika určených místech. V Čechách byli reemigranti rozděleni do několika shromaţďovacích středisek. Jedno z nich se nacházelo taktéţ v Chebu.71 K dispozici pro reemigranty bylo připraveno mj. 82 soběstačných usedlostí v okrese Mariánské Lázně.72 Z celého Rumunska reemigrovalo do Čech v době platnosti protokolu o reemigraci 15 295 osob. Po skončení platnosti protokolu v červenci 1948 přijelo do roku 1949 dalších 5 706 osob.73 Vesnice v Banátu opustila asi jedna třetina obyvatel, téměř 5 000 osob.74 Několik rodin osídlilo i obec Tři Sekery v okrese Mariánské Lázně.
3.6 Přesídlenci ze Slovenska Slováci, kteří osídlili po roce 1945 pohraničí, pocházeli zejména z válkou zničeného východního Slovenska, dále z Pováţí, Kysuc, Oravy, slovensko-moravského pomezí a středního Slovenska. Nejsilnější migrační vlna probíhala v letech 1945 – 1947, v té době do pohraničí přišlo cca 110 tisíc Slováků a kaţdý jedenáctý novoosídlenec pocházel ze Slovenska. Etničtí Slováci tvořili cca 75 % přistěhovalců z území Slovenska (dále Ukrajinci-Rusíni, Romové, Maďaři). Nejvíce Slováků přišlo do okresů Karlovy Vary a Ústí nad Labem.75 Po roce 1948 pokračovala migrace do českých 69 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850-1938. Brno: Masarykova Univerzita, 2009, s. 93. 70 Tamtéţ, s. 94. 71 Vaculík, Jaroslav: Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno, Masarykova Univerzita, 2002, s. 91. 72 Tamtéţ, s. 92. 73 Tamtéţ, s. 103. 74 Svoboda, Jaroslav: Banát: turistický a vlastivědný průvodce českými vesnicemi v rumunském Banátě. Brno: Kudrna, [2002], s. 85. 75 Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: Novoosídlenecké pohraničí. In: Kultura – společnost – tradice
21
regionů zaměřených na těţký průmysl. Do Chodovské a Plánské Huti u Tří Seker přišlo několik rodin z okolí Čierného Balogu. Čierný Balog leţí přibliţně 35 kilometrů východně od Banské Bystrice na úpatí Slovenského rudohoří.
Řada ze slovenských novoosídlenců se však později
odstěhovala za prací do jiných částí České Republiky nebo zpět na Slovensko.76 Někteří se přestěhovali do sousedních Tří Seker, kde ţijí dodnes.77
II. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2006, s. 66. 76 Odkud přišli. Chodovská Huť. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/obyvatele/obyvatele-poroce-1945/odkud-prisli---chodovska-hut.html, cit. 23. 3. 2012. 77 Narátor 3.
22
4. Hlavní část 4.1 Podobnost jednotlivých novoosídleneckých skupin Cílem této práce je popsat souţití jednotlivých novoosídleneckých skupin v obci tři Sekery, charakterizovat jak sebe navzájem vnímají a popsat stereotypy, které o jednotlivých novoosídleneckých skupinách vznikly. Neţ přistoupíme k samotnému popisu a rozboru dat získaných při terénním výzkumu, pokusíme se popsat aspekty vzájemné podobnosti a odlišnosti jednotlivých novoosídleneckých skupin. Tyto aspekty byly stanoveny na základě informací získaných z odborné literatury. Bezpochyby
nejvýraznějším
faktorem
společným
pro
všechny
tři
novoosídlenecké skupiny je samotná skutečnost, ţe se jedná o obyvatele, kteří se rozhodli z nejrůznějších důvodů opustit svoje původní bydliště a osídlit pohraničí. Prostředí, do kterého přišli, bylo pro všechny přistěhovalce nové. Všichni očekávali, ţe se jejich ţivotní situace po příchodu do pohraničí zlepší. Jelikoţ Slováci přišli z území, ve kterém představují majoritu, a ostatní novoosídlenecké skupiny byly v místě původního bydliště součástí malé enklávy obklopené jiným etnikem, najdeme pouze minimum faktorů společných pro všechny tři novoosídlenecké skupiny. Výše bylo zmíněno, ţe všichni novoosídlenci přišli do pohraničí za účelem zlepšení své situace. Slováci a reemigranti z Rumunska přišli z chudých horských oblastí, lze tedy vyjádřit hypotézu, ţe očekávali zlepšení své situace po hmotné stránce. Zatímco u Slováků se jednalo o hlavní motivaci k osídlení pohraničí, u reemigrantů z Rumunska byl hlavním cílem návrat do vlasti, do oblasti, kde etnikum, ke kterému přísluší, tvoří majoritu, tudíţ se nejedná pouze o vidinu zlepšení své situace po ekonomické stránce ale i po stránce celkového postavení ve společnosti. Ze stejného důvodu osídlili pohraničí taktéţ reemigranti ze Slezska, kteří však na rozdíl od banátských Čechů přišli z podstatně bohatší oblasti. Společná je pro reemigranty z Rumunska a pro Slováky náboţenská příslušnost ke katolické církvi. Několik rodin, které přišly ze Svaté Heleny v Banátu, však bylo stejně jako reemigranti ze Slezska evangelických. Reemigranti ze Slezska měli s reemigranty z Rumunska společného podstatně více neţ obě novoosídlenecké skupiny se Slováky. Jak banátští, tak střelínští Češi ţili alespoň sto let mimo svoji vlast v oblasti, kde tvořili minoritu. V této oblasti zaloţili své vlastní vesnice, ve kterých si uchovávali svůj jazyk a kulturu. Tyto vesnice byly 23
i v polovině 20. století stále převáţně české, i kdyţ v nich ţili i Němci či Rumuni. Rozdílný byl motiv emigrace. U evangelíků, kteří emigrovali do Polska po roce 1620, byla hlavním důvodem odchodu do exilu pobělohorská rekatolizace v českých zemích a u obyvatel, kteří odešli do Banátu v první polovině 19. Století, převáţně zlepšení hmotné situace. Vzájemné formování vztahů mezi jednotlivými skupinami však nezáleţelo pouze na faktoru vzájemné podobnosti či odlišnosti, ale hrály zde roli i jiné okolnosti. Například je nutno brát ohled na počet příslušníků jednotlivých novoosídleneckých skupin v nově osídlené obci. Zde je nutno zdůraznit fakt, ţe reemigrantů ze Slezska přišlo podstatně více neţ ostatních novoosídlenců a lze tedy očekávat, ţe se na ţivotě v obci podíleli výrazně větším dílem neţ ostatní novoosídlenci. K dalším faktorům, které mohly ovlivňovat vzájemné vztahy, patří taktéţ aktuální politická situace a postoje příslušníků jednotlivých novoosídleneckých skupin k aktuálnímu politickému vývoji, pokud se nějaká z novoosídleneckých skupin projevovala jednotně jako odpůrce či zastánce politického vývoje. Taktéţ mohla při formování vztahů hrát roli úspěšnost či neúspěšnost příslušníků určité skupiny v otázce zajištění obţivy a určité ţivotní úrovně.
4.2 Vzájemný kontakt Jedním z cílů této práce je popsat způsoby komunikace mezi jednotlivým novoosídleneckými skupinami, coţ má pomoci zmapovat vztahy mezi jednotlivými osídleneckými skupinami se zaměřením na období přibliţně od poloviny 50. let do konce 60. let.78 Lze očekávat, ţe vztahy v obci byly v tomto období stabilnější neţ při osidlování. Text o vzájemné komunikaci jsem rozdělil podle jednotlivých situací, ve kterých docházelo ke kontaktu mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami na základě výpovědí narátorů. Budu postupovat od nejběţnějších forem nahodilé komunikace jako je setkávání na ulici po výjimečnější situace jako jsou kulturní události v obci. Budu tedy vzestupně rozebírat jednotlivé příleţitosti ke kontaktu od všedních ke svátečním a výjimečným.
78
Ačkoli bylo při rozhovorech opakovaně zdůrazňováno zaměření výzkumu na výše zmíněné období, nelze vyloučit moţný časový přesah ve výpovědích narátorů.
24
4.2.1 Setkávání na ulici Náhodné setkávání na ulici či na návsi patří k nejběţnější formě kontaktu mezi venkovským obyvatelstvem. Je téměř nemoţné, aby se obyvatelé vesnice velikosti Tří Seker nikdy na ulici nepotkali s příslušníky jiné novoosídlenecké skupiny. Na malé vesnici je při takových setkáních naprosto běţné zastavit se „na kus řeči“ a probrat kaţdodenní témata. Lidé na vesnici sdíleli mnoho společných témat k diskuzi, coţ tuto krátkodobou a náhodnou formu komunikace podporovalo. Bylo přirozené začít při výzkumu zaměřeném na vzájemnou komunikaci mezi střelínskými Čechy, rumunskými Čechy a Slováky právě zde. Z výzkumu vyplynulo, ţe „zastavení se na kus řeči“ s příslušníkem či příslušnicí jiné novoosídlenecké skupiny bylo naprosto běţné jak ve vztahu reemigrantů ze Slezska k reemigrantům z Rumunska,79 tak v kontaktu mezi reemigranty ze Slezska a reemigranty ze Slovenska.80 Nejinak tomu bylo i v kaţdodenní komunikaci mezi Slováky a reemigranty z Rumunska.81 Narátoři dnes vidí tehdejší setkávání na ulici jako nekonfliktní, přátelskou diskuzi.82 Ve Třech Sekerách bylo běţné taktéţ pravidelné dopolední klábosení před obchodem. Obchod označuje jedna z narátorek jako „centrum veškerého dění“.83 Nutno však dodat, ţe se jednalo převáţně o ţenskou záleţitost.84 Setkávání slezských reemigrantů s rumunskými bylo častější, jelikoţ ţili vedle sebe ve Třech Sekerách a Krásném, kdeţto Slováci ţili výhradně v Chodovské Huti.
4.2.2 Setkávání v hostinských zařízeních K dalším běţným formám vzájemné komunikace patří setkávání v hostinci či na místě, které plní podobný účel. Jestliţe setkávání na ulici bývá záleţitostí obou pohlaví s moţnou převahou ţen, návštěvy hostinských zařízení bývají často záleţitostí výhradně muţskou. Nejinak tomu bylo i ve Třech Sekerách. Jedna z narátorek zmiňuje zvyk muţů navštěvovat hospodu, zatímco jako typické místo scházení ţen označuje obchod.85 Setkávání v hostinských zařízeních na Třísekersku nebylo na rozdíl od 79 Narátorka 1. 80 Narátorka 1. 81 Narátorka 2. 82 Narátorka 2. 83 Narátorka 4. 84 Narátorka 2. Muţi v Krásném vyuţívali obchod ke scházení také, o čemţ se bude pojednáváno v kapitole Setkávání v hostinských zařízeních. 85 Narátorka 2.
25
„klábosení na ulici“ záleţitostí všech novoosídleneckých skupin. Reemigranti ze Slezska hostinská zařízení nenavštěvovali, coţ zmiňuje jedna z příslušnic této reemigrantské skupiny, která navíc zdůrazňuje scházení se komunity střelínských Čechů v kostele.86 S výpovědí reemigrantky ze Slezska se shoduje vzpomínka příslušnice jiné novoosídlenecké skupiny, která spojuje zvyk reemigrantů ze Slezska nenavštěvovat hostinské zařízení s jejich náboţenským zaloţením.87 Skutečnost, ţe reemigranti ze Slezska hostinská zařízení nenavštěvovali, dokládá i fakt, ţe respondenti z jejich řad si nevzpomínají, zda do hospody chodili příslušníci ostatních novoosídleneckých skupin.88 Na rozdíl od střelínských Čechů reemigranti z Rumunska a ze Slovenska hostinská zařízení dle vzpomínek narátorů navštěvovali.89 Komunikace mezi těmito dvěma novoosídleneckými skupinami dosahovala v hostinci takové míry, ţe spolu sedávali u stolu a hrávali karetní hry, konkrétně mariáš.90 Výpovědi narátorů o Slovácích se poněkud rozcházejí. Jedna z informátorek zmiňuje, ţe chodili do hospody,91 jiná však vzpomíná spíše na pravidelné scházení se u místního obchodu a popíjení lahvového piva, které mohlo suplovat návštěvu hostince.92 Zde je nutno přihlédnout k faktu, ţe se jedná o vzpomínku narátorky, která hostinské zařízení na rozdíl od obchodu nenavštěvovala. Ţádný z narátorů nevzpomíná, ţe by někdy v hostinci došlo ke konfliktu mezi příslušníky jednotlivých novoosídleneckých skupin na základě jejich rozdílného původu. Naopak narátoři zdůrazňují mírumilovné a bezkonfliktní souţití novoosídleneckých skupin včetně komunikace v hostinských zařízeních. To můţe být dáno skutečnostní, ţe většinu dotazovaných tvořily ţeny, které nepatřily k pravidelným návštěvnicím hostinského zařízení. Je tedy moţné, ţe někdy k menšímu konfliktu došlo, avšak neopustil zdi dotyčného hostince, nebo se na něj časem pozapomnělo.
4.2.3 V pracovním kolektivu Vývoj po roce 1948 vedl ke kolektivizaci zemědělství a znemoţnění soukromého podnikání, coţ způsobilo, ţe značná část obyvatelstva byla zaměstnána v určitém 86 87 88 89 90 91 92
Narátorka 1. Narátorka 4. Narátorka 1. Narátorka 2. Narátorka 2. Narátorka 2. Narátorka 1.
26
podniku, ať uţ zemědělském, nebo průmyslovém a pracovala v kolektivu. V obci Tři Sekery se jednalo především o státní statky a bývalou Engelovu továrnu, ve které pokračovala po roce 1945 pod státní správou výroba dřevěných hraček. Součástí mého výzkumu kontaktu mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami se proto staly vztahy na pracovišti v případě, ţe příslušníci jednotlivých skupin pracovali spolu. V továrně, kterou od roku 1961 převzala Jitona, pracovali reemigranti ze Slezska i z Rumunska.93 Vztahy v kolektivu narátoři označují vesměs jako pozitivní. Reemigrantka z Rumunska zdůrazňuje nedělání ţádných rozdílů na základě původu příslušníků pracovního kolektivu.94 Taktéţ jedna z novoosídlenkyň z českého vnitrozemí, která v továrně spolu s reemigranty pracovala, zmiňuje bezproblémovou komunikaci mezi pracovníky.95 Většina Slováků, kteří ţili zejména v Chodovské Huti, pracovala jako dělníci v lese, v Jitoně ţádní nepracovali.96 V lese taktéţ pracovali reemigranti z Rumunska a ze Slezska, avšak v minimálním mnoţství. I zde se zřejmě vztahy obešly bez větších konfliktů.97
4.2.4 Návštěva bohoslužeb Pravidelné nedělní návštěvy kostela jsou pro určitou část obyvatelstva typické. Ve Třech Sekerách se v jednom kostele nescházela celá věřící obec, jelikoţ reemigranti ze Slezska byli evangelíci a Slováci katolíci. Je tedy velmi nepravděpodobné, ţe by se reemigranti ze Slezska navštěvující evangelickou modlitebnu potkávali v kostele se Slováky, kteří navštěvovali katolický kostel. Reemigranti z Rumunska byli aţ na jednu evangelickou rodinu, která přišla ze Svaté Heleny, katolíci.98 Tato rodina můţe být příčinou rozporu ve vyprávění narátorů o návštěvách bohosluţeb rumunskými Čechy. Informátorka z řad rumunských Čechů uvádí, ţe chodili do katolického kostela. Narátorka z řad reemigrantů ze Slezska si sice nejdříve nemůţe vzpomenout, zda reemigranti z Rumunska do kostela chodili, posléze však zmiňuje, ţe navštěvovali „evangelický kostel“.99 Tím zřejmě myslí onu evangelickou rodinu, která chodila do evangelické modlitebny spolu s reemigranty ze Slezska. Na návštěvy v katolickém
93 94 95 96 97 98 99
Narátorka 1. Narátorka 2. Narátorka 4. Narátor 3. Narátorka 1. Narátorka 2. Narátorka 1. „Kostelem“ je myšlena evangelická modlitebna, která byla v 50 letech zřízena v domě po vysídlených Němcích, který po válce vyuţíván zemědělským druţstvem.
27
kostele vzpomíná informátorka z řad rumunských Čechů: „Býval tu oblíbený farář Kolanda a ten míval narvaný celý kostel, chodili tam Slováci i Rumuni, i Češi, vůbec se rozdíly nevnímaly, po mši se každý bavil s každým, jak měli společnou cestu.“100 Stejná narátorka však zdůrazňuje, ţe návštěvy kostela nebyly u reemigrantů z Rumunska a u Slováků aktivitou společnou celé komunitě, jelikoţ se dle slov narátorky museli starat o hospodářství a na návštěvy kostela neměli čas.101 Z toho lze vyvodit hypotézu, ţe náboţenství nehrálo v ţivotě ostatních novoosídleneckých skupin takovou roli jako u reemigrantů ze Slezska, kteří dle slov narátorů chodili do kostela všichni pravidelně.102
4.2.5 Pohřby Jednou z událostí, na které se v českém prostředí obvykle schází značná část vesnické komunity, bývá poslední rozloučení se zesnulými. Nabízí se zde otázka, zda tomu tak bylo i ve vesnici, kterou osídlilo po 2. světové válce několik různých skupin obyvatelstva. Z výpovědí všech dotázaných narátorů vyplývá, ţe se ve Třech Sekerách scházeli na pohřbu příslušníci všech skupin obyvatelstva bez rozdílu. Muzikanti, kteří hrávali na pohřbech, často patřili k reemigrantům ze Slezska. Hrávali však i na pohřbech ostatních obyvatel obce.103
4.2.6 Kulturní a společenské události Nedílnou součástí ţivota obce byly taktéţ nejrůznější společenské události jako například taneční zábavy v hospodě, dětské dny a doţínky. Do kulturního ţivota obce taktéţ nepochybně patřilo ochotnické divadlo a pěvecký sbor.104 V 50. letech zaloţila v obci soubor ochotnického divadla místní učitelka Marie Fischerová.105 Byly nacvičeny například hry Lucerna, Všichni moji synové nebo Poslední muţ.106 Dle vzpomínek jednoho z narátorů ochotnické divadlo hráli příslušníci všech novoosídleneckých skupin bez rozdílu.107 Pěvecký sbor, který v obci donedávna působil, byl v podstatě pokračovatelem pěveckého sboru ze Slezska. Jedna z narátorek 100 Narátorka 2. 101 Narátorka 2. 102 Narátor 7. 103 Narátorka 1. 104 Narátor 6. 105 Marie Fischerová se do obce přistěhovala z českého vnitrozemí, nepatřila k ţádné z reemigrantských skupin. 106 Narátorka 8. 107 Narátor 3.
28
zmiňuje, ţe ve Třech Sekerách byli do sboru, který zpívával v kostele, ale také například na kolonádě v Mariánských Lázních, přijímáni i zpěváci nepocházející z komunity slezských reemigrantů.108 I přesto můţeme sledovat spojování sboru se slezskými reemigranty, coţ také bývá dáváno do kontextu s jejich silným duchovním zaloţením.109 Mezi narátory obecně neexistuje povědomí, ţe by nějakou kulturní akci v obci organizovala výhradně určitá novoosídlenecká skupina. Příslušnice reemigrantů ze Slezska vzpomíná na zábavy, které se konávaly v hospodě, chodili na ně příslušníci všech novoosídleneckých skupin a hrávali na nich muzikanti ze Slezska české písně.110 Jedinou společenskou akcí organizovanou určitou novoosídleneckou skupinou byl fašank,111 který byl dle slov narátora z řad Slováků organizován v Tachovské Huti. Fašank byl dle vzpomínek narátora pořádán od 50. let asi 10 let po sobě. Nejdříve na něj chodili pouze Slováci, v pozdějších letech všichni. Narátor vzpomíná, ţe jeden rok přijela na fašank romská kapela ze Slovenska, která hrála tři dny v kuse.112 Ostatní narátoři si však na ţádný fašank nevzpomínají a neví, o co se jedná. Pouze jeden z narátorů z jiné novoosídlenecké skupiny vidí Slováky jako „folklórně zaloţené“.113 Fašank byl sice pořádán v Chodovské Huti, která byla osídlena převáţně přistěhovalci ze Slovenska, avšak jedna z narátorek zmiňuje, ţe společenské události v jednotlivých osadách navštěvovali i obyvatelé z ostatních osad na Třísekersku.114 Moţnou interpretací daného vyjádření je, ţe si narátoři z ostatních novoosídleneckých skupin tyto společenské události nepamatují na rozdíl od Slováků pod slovem fašank. Jak vyplývá ze vzpomínek, ţádná novoosídlenecká skupina ve Třech Sekerách zřejmě neorganizovala kulturní a společenské akce pouze pro své vlastní příslušníky. Veškerý kulturní ţivot se odehrával na společné bázi a příslušnost k určité skupině v něm nehrála roli. A to i přesto, ţe některé prvky lze spojit pouze s určitou novoosídleneckou skupinou. Například pěvecký sbor s reemigranty ze Slezska, nebo fašank se Slováky. S tím rozdílem, ţe pěvecký sbor ţije v povědomí většiny narátorů a fašank lze zachytit pouze ve vzpomínkách narátora z řad novoosídlenců ze Slovenska. 108 Narátorka 8. 109 Narátorka 2. Je myšlen pěvecký sbor, výskyt označení „sbor“ ve smyslu sboru církevního jsem na Třísekersku nezaznamenal. 110 Narátorka 1. Dle slov narátorky navštěvovali zábavy i reemigranti ze Slezska, kteří jindy hostinec, ve kterém se zábavy konaly, dle vzpomínek více narátorů nenavštěvovali. 111 Označení masopustního veselí uţívané na Moravě či na Slovensku. 112 Narátor 3. 113 Narátor 7. 114 Narátorka 2.
29
4.2.7 Vztahy mezi dětmi Ke správnému zmapování vztahů mezi novoosídleneckými skupinami ve Třech Sekerách mohou dopomoci informace o tom, jak mezi sebou vycházely děti školního věku. Vztahy mezi dětmi mohou být odrazem celkových vztahů ve vesnické komunitě. Překvapivé by bylo, kdyby se vztahy mezi dětmi ve škole zásadně lišily od situace mezi dospělými, nicméně ze vzpomínek narátorů vyplývá, ţe vztahy mezi dětmi ve škole se aţ na výjimky nelišily od vztahů jejich rodičů. Je vhodné poznamenat, ţe kaţdá z osad měla na přelomu 50. a 60. let svoji školu.115 V roce 1962 byla zrušena škola v Krásném. Školu ve Třech Sekerách i školu v Krásném navštěvovaly děti reemigrantů ze Slezska a z Rumunska, zatímco Slováci navštěvovali školu v Chodovské Huti, která byla uzavřena roku 1972.116 Nebylo problematické zachytit vzpomínky na vztahy mezi dětmi reemigrantů ze Slezska a z Rumunska, které se setkávaly ve stejném kolektivu, ať uţ ve Třech Sekerách či do roku 1962 v Krásném. Reemigrantka ze Slezska vzpomíná, ţe děti nedělaly mezi sebou rozdíly, i kdyţ si občas vyslechly od rodičů, ţe „tamten to je Slezák“, a pouţívaly to jako nadávku. Stejná narátorka zmiňuje, ţe sice děti věděly o tom, ţe se jedná o reemigranty ze Slezska či z Rumunska, avšak nebránilo jim to ve vzájemném kamarádství.117 Reemigrantka z Rumunska si nepamatuje, ţe by její děti někdy mluvily o „těch Slezácích“ apod.118 Slováci se s ostatními novoosídleneckými skupinami potkali aţ na druhém stupni. V chodovksohuťské škole se potkali maximálně s novoosídlenci z českého vnitrozemí nebo s Romy.119 Reemigrantka ze Slezska vzpomíná: „Cikáni přišli do školy čistí a nažehlení a Slováci je protáhli přes kaluže a máma jim to pak musela drhnout, protože nic jinýho neměli.“120 Vztah mezi Slováky a ostatními novoosídleneckými skupinami je moţno zachytit aţ na druhém stupni, tzv. měšťance. Reemigrantka z Rumunska vzpomíná, ţe se děti s těmi slovenskými kamarádily a nedělaly ţádné rozdíly.121 Bezkonfliktní a kamarádské vztahy mezi dětmi ve škole ve Třech Sekerách
115Tzv. „malotřídku“ pro ţáky prvního stupně. 116 Narátorka 1. 117 Narátorka 1. 118 Narátorka 2. 119 NaTtřísekersku ţil i menší počet Romů (pravděpodobně jedna rodina v Chodovské Huti). Jelikoţ tam jiţ ţádní neţijí, nepodařilo se mi s nimi navázat kontakt. Ostatní respondenti je zmiňují pouze okrajově. 120 Narátorka 1. 121 Narátorka 2.
30
zmiňuje i narátorka z řad střelínských Čechů.122 V podobném duchu se nese i vzpomínka na učitele: „Byla tu taková parta učitelů, kteří by dělání nějakých rozdílů mezi dětmi ani nepřipustili.“123 Od osídlence ze Slovenska se mi však dostalo odlišné vzpomínky: „Slováky ve škole moc nebrali, neboli sme priališ oblibeni.“124 Příčinou rozdílné interpretace můţe být fakt, ţe určité vzpomínky si uchovává skupina obyvatel (v tomto případě Slováci), které se výrazněji dotýká, zatímco pro jinou skupinu je ta samá situace marginalizována a upadá v zapomnění, jelikoţ se jí přímo nedotýká, nejedná se o situaci, která by byla pro danou skupinu citlivá a není součástí její kolektivní paměti. Druhou variantou je, ţe se jedná o ojedinělý jev přítomný pouze v konkrétním kolektivu, o kterém mluví narátor. Vzpomínky na vztah Slováků a ostatních novoosídleneckých skupin lze s největší pravděpodobností datovat před rokem 1961, jelikoţ tohoto roku byla měšťanská škola ve Třech Sekerách zrušena a ţáci začali dojíţdět do Mariánských Lázní.125 Jelikoţ ţáci většinou rozdíly mezi sebou nevnímali ani v prostředí malé venkovské školy, je nepravděpodobné, ţe by se mezi sebou vymezovali v prostředí velké školy ve městě. Především záleţitostí dětí a dospívajících byla také velikonoční pomlázka, u které můţeme najít na Třísekersku jistá specifika v podobě kombinace prvků z různých regionů v jedné vesnici. Jedna z narátorek zmiňuje, ţe na třísekersku bývaly velmi ţivé oslavy Velikonoc. Reemigrantům ze Slezska připisuje odpolední dívčí pomlázku
s tzv.
binovačkou,
kterou
popisuje
jako
„ověnčený
klacek“.
Od novoosídlenců ze Slovenska dle slov stejné narátorky pochází zvyk polévání vodou.126 S tímto popisem velikonočních tradic si však mírně odporují vzpomínky jiných narátorů, kteří uvádějí, ţe děti reemigrantů ze Slezska na pomlázku od domu k domu zřejmě příliš nechodily, jelikoţ si to jejich rodiče nepřáli, protoţe pomlázku viděli jako ţebrotu. Postupně však, zřejmě ovlivněny kontaktem s jinými dětmi, začaly chodit na pomlázku i děti střelínských Čechů.127 Skutečnost, ţe ji dříve nezúčastňovaly, připisuje jedna z narátorek jejich „vychování z kostela“.128 Nejpravděpodobnější vysvětlení je, ţe velikonoční pomlázka sice u reemigrantů ze Slezska jistou tradici měla, ale pouze v rámci rodiny. U reemigrantů z Rumunska 122 Narátorka 1. 123 Narátorka 4. 124 Narátorka 3. 125 Buchtele, Zdeněk: Tři Sekery v historii a dnes. Mariánské Lázně, c. d., s. 104. 126 Narátorka 1. 127 Narátorka 2. 128 Narátorka 1.
31
můţeme ve formě velikonočních obchůzek sledovat v průběhu 50. a 60. let podobný vývoj. „Dřív se chodilo jen mezi příbuznými, od domu k domu až později, až v těch šedesátých letech.“129 Fakt, ţe velikonoční pomlázka u reemigrantských skupin opustila rodinné kruhy, můţeme přičítat nejspíše kontaktu s přistěhovalci z českého vnitrozemí nebo se Slováky, kteří na pomlázku chodili.130 Moţnou inspiraci u Slováků dokládá vzpomínka na polévání vodou zaznamenaná u narátorky z řad střelínských Čechů. Průběh velikonoční pomlázky v obci, ve které se postupem času smíchaly regionální projevy velikonočních zvyků novoosídleneckých skupin, by mohl být předmětem samostatné studie, v souvislosti s tématem této práce lze konstatovat, ţe zde došlo k určitému vývoji, kdy kontakt s jinými novoosídleneckými skupinami, a také zřejmě ovlivnění kulturou majoritní společnosti postupem času pomohl k expanzi zvyků udrţovaných uvnitř určité komunity a jejich kombinaci s prvky jinými. Předmětem dalšího výzkumu by mohl být například fakt, zda se cizí prvky (např. polévání vodou u reemigrantů ze Slezska) objevily i při pomlázce v rámci vlastní rodiny či pouze mimo ni při chození „od domu k domu,“ nebo zda se zvyky jednotlivých reemigrantských skupin patřící k velikonoční pomlázce rozšířené v obci udrţely v pozdější době, kterou se tato práce nezabývá.
4.2.8 Vzájemné návštěvy Ze vzpomínek narátorů vyplývá, ţe bylo běţné zastavit se s kýmkoli ze sousedů „na kus řeči“ na ulici, přičemţ nezáleţelo na tom, z jaké novoosídlenecké skupiny dotyčný pochází. Dalším stupněm vzájemného kontaktu můţe být navštěvování se v domácnosti. Pozvání na kávu či na čaj, vpuštění jiných osob do vlastního soukromí souvisí s navázáním bliţšího kontaktu, neţ je komunikace v rámci veřejného prostoru. Z vyprávění narátorů vyplývá, ţe návštěvy u sebe doma nebyly v 50. a 60. letech 20. století běţné. Jedna z informátorek zmiňuje, ţe se doma navštěvovali pouze příbuzní a lidé se dle jejich slov potkávali spíše na ulici. 131 Jiná respondentka zdůrazňuje, ţe lidé se neměli čím pohostit, jelikoţ byli rádi, ţe mají jídlo a pití pro sebe.132 Z vyprávění dotazovaných vyplývá, ţe místem setkávání byly tedy spíše kulturní akce či hostinská zařízení. Se vzájemným navštěvováním souvisel taktéţ
129 Narátorka 2. 130 Narátorka 1. 131 Narátorka 1. 132 Narátorka 4.
32
dotaz, zda si narátoři našli mezi ostatními novoosídleneckými skupinami přátele.133 Dotazovaní narátoři při dotazu na vznik přátelství poukazovali na celkově dobré vztahy mezi obyvateli obcí na Třísekersku. Hlubší vztahy mezi obyvateli nejspíše fungovaly zejména v rámci rodiny. Vznik hlubšího přátelství popírá pouze příslušnice skupiny reemigrantů z Rumunska při dotazu namířeném na osídlence ze Slovenska. „Přátelství bych neřekla, ale bavili jsme se s nimi.“134 Z výpovědí narátorů lze vyvodit, ţe ve vesnické komunitě v době, kterou jsem zkoumal, byl zřejmě spíše neţ na přátelství kladen důraz na vztahy v rodině a mezi sousedy.
4.2.9 Uzavírání sňatků Na pomyslný vrchol můţeme v otázce vzájemného kontaktu mezi novoosídlenci umístit případný sňatek mezi příslušníky dvou různých novoosídleneckých skupin. Ze vzpomínek narátorů vyplývá, ţe k několika takovým svatbám došlo. Jedna z narátorek patřících k reemigrantům ze Slezska vzpomíná na minimálně dva sňatky mezi novoosídlenci ze Slezska a z Rumunska.135 Na jeden sňatek mezi reemigranty ze Slezska a z Rumunska vzpomíná i narátorka z řad banátských Čechů.136 U novoosídlenců ze Slovenska narátoři vzpomínají na skutečnost, ţe se brali většinou mezi sebou. Narátorka z řad střelínských Čechů vzpomíná na jeden sňatek reemigranta ze Slezska se Slovenkou.137 Informátorka z řad reemigrantů z Rumunska zmiňuje pouze sňatek banátského Čecha s Maďarkou, avšak případný sňatek s novoosídlenci ze Slovenska nevylučuje. 138
4.2.10 Shrnutí Ze vzpomínek narátorů na různé sféry společenského a kulturního ţivota obce lze konstatovat, ţe příslušníci ţádné z novoosídleneckých skupin se nestranili kontaktu s ostatními. Udrţování vzájemného kontaktu mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami podporovaly nejrůznější společenské akce v obci, fungování ochotnického divadla a také pěveckého sboru, který však bývá spojován zejména s reemigranty ze
133 Je nutno poukázat na skutečnost, ţe kaţdý narátor si mohl pod pojmem přátelství představit něco jiného, coţ můţe působit při výsledné interpretaci problém. Dotaz byl brán spíše jako doplňující. 134 Narátorka 2. 135 Narátorka 1. 136 Narátorka 2. 137 Narátorka 1. 138 Narátorka 2.
33
Slezska. Lze konstatovat, ţe mezi reemigranty ze Slezska a z Rumunska, kteří ţili vedle sebe ve Třech Sekerách a v Krásném, vznikly pozitivní vztahy, minimálně to tak vidí narátoři z obou reemigrantských skupin ve svých vzpomínkách. Překáţkou harmonického souţití nebyla dle slov narátorů ani rozdílná náboţenská příslušnost, která nebránila také uzavírání sňatků mezi reemigrantskými skupinami. Pozitivně vzpomínají narátoři z obou reemigrantských skupin taktéţ na kontakt s novoosídlenci ze Slovenska, z méně obsáhlých odpovědí však vyplývá, ţe kontakt se Slováky nebyl tak intenzivní, coţ je zřejmě způsobeno tím, ţe ţili výhradně v osadě Chodovská Huť, ve které nikdo z dalších novoosídleneckých skupin neţil. Bliţší vztahy Slováci dle slov narátorů navázali s reemigranty z Rumunska, jelikoţ se potkávali v kostele a v hostinci. Narátoři nevzpomínají, ţe by mezi novoosídleneckými skupinami došlo k vzájemné antipatii na základě rozdílného původu, a veškeré vztahy se nesly v pozitivním duchu. Všichni narátoři ve svých vzpomínkách zdůrazňují přátelskou a bezkonfliktní atmosféru v obci a nedělání rozdílů mezi obyvateli. Vzájemný kontakt se však dle slov narátorů odehrával zejména v rámci setkávání na ulici či kulturních a společenských událostí. Je nutno počítat s jistým zkreslením vzpomínek a s jistou idealizací zkoumané etapy ţivota narátorů. Z vyprávění narátorů však autor práce necítil snahu upravovat výpovědi za účelem korektnosti.
4.3.1 Vnímání reemigrantů ze Slezska očima příslušníků ostatních novoosídleneckých skupin Za nejvýraznější aspekt, na základě kterého vnímají ostatní novoosídlenci odlišnost reemigrantů ze Slezska, lze označit jejich evangelické vyznání a duchovní zaloţení. S touto skutečností lze spojit i další aspekty utváření obrazu střelínského Čecha v očích ostatních reemigrantů, ostatně tak činí i sami narátoři ve svém vyprávění – téměř všechny níţe zmíněné aspekty, které vytvářejí obraz typického reemigranta ze Slezska, bývají s náboţenstvím spojovány. Jedním z typických prvků, se kterým ostatní identifikují reemigranty ze Slezska, je pěvecký sbor. Jedna z narátorek zmiňuje, ţe „snad všichni chodili do sboru“, přičemţ zde vidí souvislost s jejich vírou.139 Bývá taktéţ zmiňována vnitřní pospolitost komunity reemigrantů ze Slezska, která je spojována také s jistou uzavřeností vůči okolí. Jedna z narátorek při zmínce o této uzavřenosti dodává, ţe „je neuvěřitelný, jak ti lidi spolu držej“ a zdůrazňuje, ţe na sebe 139 Narátorka 4.
34
nedají reemigranti ze Slezska dopustit.140 Zároveň však bývá zdůrazňována jejich ochota pomáhat i lidem mimo komunitu a skutečnost, ţe se silněji nevymezovali vůči ostatním141 a nedávali najevo svoji odlišnost.142 Střelínští Češi bývají vnímáni jako konzervativní,
coţ
bývá
taktéţ
spojováno
s jejich
náboţenským
zaloţením
a evangelickým vyznáním.143 Z rozhovorů s narátory z ostatních novoosídleneckých skupin lze vyvodit, ţe onou „konzervativností“ nazývají skutečnost, ţe reemigranti ze Slezska z jejich pohledu více dbali na dobré mravy a na slušné vychování svých dětí, zakládali si na sounáleţitosti v rámci vlastní rodiny či komunity, a také fakt, ţe náboţenství hrálo významnou roli v jejich ţivotě. Celkově bývají reemigranti ze Slezska vnímání pozitivně jako poctiví, pracující lidé s dobrými mravy. Ojedinělý je názor, ţe se střelínští Češi povaţovali za Němce. 144 Lze konstatovat, ţe rozpaky a pochybnosti o původu reemigrantů ze Slezska jiţ vymizely a zmínky o jejich osudu před rokem 1945 se vyskytují u příslušníků jiných novoosídleneckých skupin ojediněle, i kdyţ nějaké povědomí o něm mezi nimi existuje. Dle jedné z narátorek byli reemigranti ze Slezska nuceni bojovat ve 2. Světové válce na straně Německa proti své vůli.“145 Pokud o reemigrantech ze Slezska ostatní narátoři hovoří, nejčastěji pouţívají označení „Slezák“. Dle narátora z řad osídlenců ze Slovenska bývají reemigranti ze Slezska označováni jako „Slezáci“ za účelem odlišení příchozích z polské části Slezska od obyvatel české části Slezska, které nazývá Slezany.146 Toto označení bývá samotnými reemigranty ze Slezska občas povaţováno za hanlivé,147 avšak ustálilo se natolik, ţe je moţno je občas slyšet i z jejich úst. Lze zachytit i kategorizování reemigrantů ze Slezska nikoli podle původu, ale podle náboţenství. Bývá hovořeno o „evangelících“, ale z kontextu je jasné, ţe se jedná o reemigranty ze Slezska.
140 Narátorka 2. 141 Narátorka 2. 142 Narátorka 4. 143 Narátorka 9. 144 Narátor 3. 145 Narátorka 2. 146 Narátor 3. 147 Narátorka 1.
35
4.3.2 Vnímání reemigrantů z Rumunska očima příslušníků ostatních novoosídleneckých skupin Najít nějaký výrazný faktor, na základě kterého vnímají ostatní novoosídlenci jedinečnost reemigrantů z Rumunska, je problematické. Hlavním důvodem je, ţe z rumunského Banátu přišlo na Třísekersko pouze několik rodin, které se rozptýlily mezi ostatní obyvatelstvo. Jedna z narátorek vzpomíná, ţe se reemigranti z Rumunska asimilovali,148 a dnes ví o jejich původu pouze nejstarší generace, která pamatuje osidlování. Marginální roli této novoosídlenecké skupiny osídlování Tří Seker dokládá taktéţ fakt, ţe nikdo z narátorů si sám od sebe na reemigranty z Rumunska nevzpomněl a reagovali aţ na přímý dotaz. Narátoři z ostatních novoosídleneckých skupin nevzpomínají na ţádné specifikum či anomálii reemigrantů z Rumunska a ve svých vzpomínkách je vidí vesměs jako poctivé a pracovité.149 Jelikoţ se v jiných lokalitách podařilo zachytit fakt, ţe reemigranti z Rumunska přišli do Čech negramotní či bez základních hygienických návyků,150 zajímal jsem se o to, jaká byla situace na Třísekersku, a dostalo se mi záporné odpovědi. Dle slov jedné z narátorek všichni uměli číst, psát a měli „takovej ten selskej rozum“, i kdyţ nebyli vzdělaní.151 Stejná narátorka taktéţ nevzpomíná, ţe by měli reemigranti z Rumunska horší hygienické návyky, a dodává, ţe problémy s dodrţováním hygieny byly při práci v zemědělství běţné i u ostatních obyvatel. Pokud chceme definovat, na základě čeho vnímali ostatní novoosídlenci reemigranty z Rumunska, nejspíše to bude jejich pracovitost spojená s tvrdými podmínkami, na které byli zvyklí. Odlišnost tedy byla vnímána na základě určité vlastnosti dané skupiny.
148 Narátorka zmiňuje pojem asimilace. Etnologové asimilaci chápou jako proces nebo výsledek procesu, kdy etnická skupina, etnikum apod. se stávají stejnorodými s jinou, původně kulturně odlišnou sociální skupinou. Aby bylo moţno konstatovat, zda se skutečně o asimilaci jednalo, bylo by nutné provést rozsáhlejší výzkum zaměřený na tematiku etnických procesů na Třísekersku. Uherek, Zdeněk: Asimilace. In: Brouček, Stanislav, Jeřábek, Richard, (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Věcná část A-N. Svazek 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 34. 149 Narátorka 1. 150 Tento problém se však týkal spíše slovenských reemigrantů z Rumunska neţ Čechů z Banátu. Viz. Heroldová, Iva: Čeští reemigranti z rumunského Banátu. Český lid 70, 1983, s. 240–244. 151 Narátorka 1.
36
4.3.3 Vnímání přistěhovalců ze Slovenska očima příslušníků ostatních novoosídleneckých skupin Jelikoţ novoosídlenci ze Slovenska ţili výhradně v Tachovské Huti, zatímco ostatní reemigranti v jiných osadách, jsou informace získané ze vzpomínek narátorů pouze obecnějšího charakteru. Aţ na několik výjimek lze konstatovat absenci vnímání jakékoli výraznější odlišnosti. Jedna z narátorek nevidí ţádnou jinou odlišnost Slováků od ostatních obyvatel neţ jazykovou.152 Jiná narátorka vidí Slováky stejně spořádané jako ostatní obyvatele, pouze dodává, ţe děti chodily občas do školy v „roztrhaných špinavých teplákách.“153 Typickou vlastností připisovanou osídlencům ze Slovenska je pozitivní vztah k alkoholu.154 Ačkoli samotnou zmínku o této negativní vlastnosti lze v kontextu, v jakém byla pouţita, chápat tak, ţe je vztahována na celou novoosídleneckou skupinu, záhy však narátoři vţdy zdůraznili, ţe se nejednalo o problém celé komunity.155 Pokud se vyskytoval nějaký jiný negativní faktor, neţ je pití alkoholu, týkal se konkrétně určité rodiny a nikoli celé komunity. Například jedna z narátorek hovoří o rodině „rváčů“, která na Třísekersku ţila v období, na něţ je zaměřen tento výzkum.156
4.4.1 Vnímání sebe sama u reemigrantů ze Slezska Na úvod lze konstatovat, ţe vnímání sebe sama u reemigrantů ze Slezska se příliš neliší od pohledu ostatních novoosídleneckých skupin na ně. Dá se to očekávat, jelikoţ osídlenci z jiných skupin vnímají reemigranty ze Slezska vesměs pozitivně. Aspekty, podle kterých vnímají ostatní odlišnost reemigrantů ze Slezska, zejména pak evangelické vyznání, s ním spojenou morálku a „konzervativnost“ zdůrazňují i sami narátoři z řad komunity reemigrantů ze Slezska.157 U této komunity je taktéţ vidět silná identifikace s pěveckým sborem, který v obci působil. Jedna z narátorek vzpomíná, ţe na sbor byli reemigranti ze Slezska hrdí.158 Lze zachytit zdůrazňování role reemigrantů ze Slezska na formování ţivota v obci. Z pohledu narátorky měly Tři Sekery štěstí, ţe do nich přišli reemigranti ze Slezska, kteří v obci udrţeli svoji komunitu a vytvořili si 152 Narátorka 2. 153 Narátorka 1. 154 Narátorka 1. 155 Narátorka 2. 156 Narátorka 1. 157 Narátor 6. 158 Narátor 7.
37
k ní vztah.159 Zároveň panuje mezi reemigranty ze Slezska jisté povědomí o nepřijetí zbytkem společnosti. Podle jedné z narátorek sice střelínští Češi se všemi dobře vycházeli, ostatní se na ně však dle jejich slov dívali skrz prsty. 160 Dle slov jiné reemigrantky ze Slezska se ostatní dívali na střelínské Čechy jako na Němce.161 Dívání se „skrz prsty“ na reemigranty ze Slezska bývá nejvíce spojováno s novoosídlenci z českého vnitrozemí. Dodnes nejstarší generace reemigrantů ze Slezska vnímá jako svůj domov okolí Střelína v Polsku.162 Rozdíl mezi vnímáním reemigrantů ze Slezska ostatními a jejich vlastním viděním sebe sama lze najít v tom, ţe reemigranti ze Slezska aţ na výjimky nevidí sebe jako skupinu uzavřenou, ale jako skupinu svým způsobem ostatními opovrhovanou, minimálně ve vzpomínkách na první desetiletí po osídlení.
4.4.2 Vnímání sebe sama u reemigrantů z Rumunska Pokud se ze vzpomínek omezeného počtu narátorů pokusíme definovat vnímání sebe sama u reemigrantů z Rumunska, dojdeme k závěru, ţe skupina sebe sama nevnímá jako odlišnou od majoritní společnosti, ačkoli je zde jisté povědomí o zaostalosti oblasti, ze které přišli. Narátorka z řad rumunských Čechů nevidí odlišnost své komunity od jiných, pouze připouští moţnost, ţe ostatní se na reemigranty z Rumunska mohli dívat jako na zaostalé díky archaickému oblečení, které dle jejich slov někteří osídlenci z Banátu nosili.163 Příslušníci ostatních novoosídleneckých skupin však rozdíly v odívání u reemigrantů z Rumunska nezmiňují.
4.4.3 Vnímání sebe sama u osídlenců ze Slovenska Vzhledem k nemoţnosti realizovat druhou fázi terénního výzkumu u jediného narátora z řad novoosídlenců ze Slovenska, na kterého se při provádění terénního výzkumu podařilo získat kontakt, kvůli jeho zdravotnímu stavu, není k dispozici dostatek podkladů k zachycení vnímání sebe sama u této osídlenecké skupiny. Z materiálů získaných při první fázi terénního výzkumu lze zachytit pouze vzpomínku na to, ţe ostatní děti ţáky ze slovenských rodin ve škole příliš neuznávaly, a fakt, ţe narátor ve vzpomínce vidí Slováky jako neoblíbené.164 Další výzkum by pomohl definovat například to, na základě čeho narátor soudí, ţe Slováci byli neoblíbení. 159 Narátorka 5. 160 Narátorka 1. 161 Narátor 6. 162 Narátor 7. 163 Narátorka 2. 164 Narátor 3.
38
4.5.1 Stereotypní představy vzniklé o reemigrantech ze Slezska Jiţ byly definovány prvky, které si ostatní novoosídlenci spojují s určitou přistěhovaleckou skupinou a na základě kterých vnímají odlišnost dané skupiny. V podstatě byl definován obraz jednotlivých novoosídleneckých skupin v očích ostatních přistěhovalců. Nyní zbývá popsat jednotlivé stereotypy, které o jednotlivých přistěhovaleckých skupinách vznikly a existují v současnosti. Nejvíce stereotypů se při výzkumu podařilo zachytit o reemigrantech ze Slezska. Je to logické, reemigranti ze Slezska jsou ze tří zkoumaných novoosídleneckých skupin nejpočetnější. Asi nejvýraznějším stereotypem je představa reemigranta ze Slezska jako duchovně zaloţeného člověka. Tento stereotyp lze zachytit u reemigrantů z Rumunska a u přistěhovalců z českého vnitrozemí. Lze předpokládat, ţe nositelé této stereotypní představy povaţují sami sebe za méně duchovně zaloţené, neţ jsou Slezané. Ačkoli se dnes tato stereotypní představa jeví jako neutrální, s přihlédnutím k ideologii propagující ateismus v době, na kterou je práce zaměřena, se lze domnívat, ţe obyvatelé, kteří tuto ideologii přijímali, mohli stereotyp vnímající reemigranta ze Slezska jako člověka věřícího vidět jako negativní. Zároveň však obyvatelé s ideologií nesouhlasící mohli tu samou stereotypní představu vnímat pozitivně. Původ této stereotypní představy můţeme spojit s faktem, ţe nedlouho po osídlení byla v obci zřízena z iniciativy reemigrantů ze Slezska evangelická modlitebna či s činností pěveckého sboru, který při evangelické modlitebně v obci působil. K tomuto pěveckému sboru se váţe taktéţ stereotypní představa reemigranta ze Slezska jako jeho člena. U Slováků můţeme vidět mírně modifikovanou stereotypní představu reemigranta ze Slezska jako evangelíka, z čehoţ lze vyvodit deklarování vlastní komunity jako katolické. Stejnou modifikaci tohoto stereotypu lze očekávat i u výrazněji katolicky orientovaných příslušníků jiných novoosídleneckých skupin, v rámci tohoto výzkumu však byla zachycena pouze u Slováků. Stereotypní představa reemigrantů ze Slezska jako uzavřené skupiny je typická pro všechny ostatní osídlence, je-li to moţno konstatovat z faktu, ţe byla tato představa zachycena u všech narátorů. Vzniknout mohla z nedostatku kontaktu s reemigranty ze Slezska v době po osídlení, jelikoţ byli na rozdíl od většiny ostatních obyvatel evangelíci, a proto nenavštěvovali katolický kostel a taktéţ nenavštěvovali hostinské zařízení v obci. Přestoţe samotní narátoři dokládají kontakty reemigrantů ze Slezska 39
s ostatními, lze tuto stereotypní představu zachytit dodnes. Její vznik mohl podpořit fakt, ţe reemigranti ze Slezska mezi sebou udrţovali velmi silné sociální vztahy jak v rámci rodiny, tak v rámci komunity, coţ mohli ostatní obyvatelé interpretovat jako uzavřenost vůči ostatním. Tento stereotyp lze klasifikovat jako neutrální či negativní a u jeho nositelů lze předpokládat, ţe sami sebe povaţují za více otevřené, neţ jsou reemigranti ze Slezska. Ojediněle se také vyskytovala stereotypní představa, ţe reemigranti ze Slezska se povaţují za Němce, jak bylo moţno zachytit u osídlenců ze Slovenska, či ţe se dokonce o Němce jedná, coţ se vyskytovalo u přistěhovalců z řad české majoritní společnosti.165 V poválečné době byla tato představa zcela jasně negativním stereotypem. Lingvistickým stereotypem je rozšířené označení reemigrantů ze Slezska jako „Slezáků“. Tento stereotyp je rozšířen u všech ostatních obyvatel Třísekerska.
4.5.2
Stereotypní
představy
vzniklé
o
reemigrantech
z Rumunska O reemigrantech z Rumunska vzniklo méně stereotypů, jelikoţ tvořili pouze malé procento obyvatel, kteří na Třísekersko přišli, a nevyznačovali se ţádnou vlastností či charakteristikou, která by byla pro ostatní obyvatele snadno zapamatovatelná a podpořila by vznik stereotypu. V podstatě se udrţuje pouze stereotypní představa, ţe reemigranti z Rumunska přišli ze zaostalé krajiny, kterou můţeme označit za neutrální, a s ní je spojována pozitivní stereotypní představa reemigranta z Rumunska jako schopného a tvrdě pracujícího hospodáře. Tyto dvě stereotypní představy jsou navzájem podmíněné. „Reemigranti z Rumunska jsou pracovití, jelikoţ přišli ze zaostalé země, kde museli tvrdě pracovat, aby se uţivili.“ Takový obraz reemigranta z Rumunska se vyskytuje u reemigrantů ze Slezska a u přistěhovalců z českého vnitrozemí. Pozitivní heterostereotyp lze u reemigrantů ze Slezska vidět taktéţ jako pozitivní autostereotyp. Narátorka z řad střelínských Čechů zmiňuje, ţe byli stejně pracovití jako Slezané.166 Bez ohledu na novoosídleneckou skupinu je mezi obyvatelstvem na Třísekersku dodnes rozšířený lingvistický stereotyp pro označení reemigrantů z Rumunska jako „Rumunů.“
165 Taktéţ paradoxně u samotných Němců v době, kdy ještě nebyli vysídleni. Narátorka 5. 166 Narátorka 1.
40
4.5.3 Stereotypní představy vzniklé o osídlencích ze Slovenska Lze zachytit pouze jediný stereotyp vzniklý o osobní charakteristice přistěhovalců ze Slovenska, a to jasně negativní stereotypní představu Slováka jako člověka s pozitivním vztahem k alkoholu. Lze pouze vyjádřit hypotézu o tom, jak tato stereotypní představa vznikla. Zárodkem stereotypů byli zřejmě jednotlivci, kteří způsobili pod vlivem alkoholu nějaký incident během společenské události, na niţ se sešli obyvatelé ze všech osad na Třísekersku. Jelikoţ Slováci ţili odděleně v samostatné osadě a ostatní s nimi nepřicházeli často do styku, spojili si tento případný lehce zapamatovatelný incident jednotlivce či jednotlivců, o kterém záhy věděla celá obec, s celou slovenskou komunitou. Pokud hovoříme o tomto stereotypu, u kterého zároveň můţeme předpokládat opačný autostereotyp, je nutno zmínit způsob, jakým případný alkoholismus Slováků narátoři popisují. Velmi brzy po zavedení řeči na novoosídlence ze Slovenska narátoři zmiňují téma alkoholu,167 avšak při dalším dotazování zdůrazňují, ţe se nejednalo o problém celé komunity, ale pouze o jednotlivce. Moţnou příčinou tohoto jednání je snaha o korektnost spojená s upuštěním od generalizace, které se narátoři dopustili při letmém nástinu tématu, při jeho rozebírání do hloubky. Stereotypní představou je taktéţ vzpomínka jednoho z narátorů na Slováky jako „folklórně zaloţené“. U Slováků se zřejmě v době vzniku tohoto pozitivního či neutrálního heterostereotypu vyskytovaly určité folklórní projevy, kterými mohl být například jedním narátorem z řad Slováků zmiňovaný Fašank.
167 Narátorka 2.
41
5 Závěr V úvodu práce byly definovány tři výzkumné cíle. Jedním z cílů bylo popsat, jaké a jak silné sociální vztahy vznikly mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami v obci Tři Sekery. Z výzkumu vyplývá, ţe narátoři vidí vztahy mezi jednotlivými novoosídleneckými skupinami vesměs jako bezkonfliktní a pozitivní. K častější komunikaci mezi reemigranty ze Slezska a z Rumunska přispěla skutečnost, ţe ţili ve stejných osadách. Rozvoji vztahů mezi reemigranty z Rumunska a ze Slovenska zase skutečnost, ţe obě tyto skupiny chodily do katolického kostela, ačkoli pro ně náboţenství nebylo tak důleţité jako pro reemigranty ze Slezska. Někteří příslušníci těchto dvou novoosídleneckých skupin se taktéţ potkávali v hospodě, do které reemigranti ze Slezska nechodili. Nejméně intenzivní byly dle narátorů kontakty mezi reemigranty ze Slezska a osídlenci ze Slovenska. Druhým cílem této práce bylo popsat faktory, na základě kterých jednotlivé novoosídlenecké skupiny vnímají odlišnost jiných či sebe sama od jiných. Lze shrnout, ţe reemigranti ze Slezska bývají odlišováni zejména na základě náboţenské příslušnosti, jelikoţ bývají ztotoţňováni s evangelickou církví/vírou. Ostatní prvky, v očích jiných pro reemigranty ze Slezska typické bývají více či méně s náboţenstvím spojovány. Pomocí stejných faktorů vnímají svoji specifičnost i sami reemigranti ze Slezska. U ostatních novoosídleneckých skupin bývá jejich odlišnost spíše popírána, a pokud je tematizována, bývá zdůrazňováno, ţe neovlivnila vnímání dané osídlenecké skupiny ostatními novoosídlenci. Taktéţ si tato práce vytyčila za cíl popsat stereotypní představy, které o jednotlivých
novoosídleneckých
skupinách
vznikly.
Nejvíce
jich
vzniklo
o reemigrantech ze Slezska, většinou taktéţ souvisí s jejich náboţenským zaloţením. O ostatních novoosídleneckých skupinách vznikly stereotypní představy pouze ojediněle. Z výzkumů nevyplývá, ţe by v komunitě na Třísekersku vznikly předsudky vztahující se k nějaké novoosídlenecké skupině, a ze vzpomínek na vzájemnou komunikaci taktéţ nevyplývá, ţe by byla nějaká novoosídlenecká skupina dokonce diskriminována. Při pokusu o srovnání situace na Třísekersku s jinými oblastmi nezbývá neţ čerpat z prací, které jsou zaloţeny na terénních výzkumech prováděných v 80. letech. Jelikoţ se studie zaměřené na
novoosídlenecké skupiny zkoumané v této práci
nevěnují vztahům těchto skupin s okolním obyvatelstvem, nebo je zmiňují pouze 42
okrajově, nabízí se spíše srovnání s výsledky jiného výzkumu tematizujícího společenský ţivot v obci bez důrazu na skladbu obyvatelstva, které tuto obec osídlilo. Jeden z takto zaměřených výzkumů byl na počátku 80. let prováděn v obcích Benešov nad Černou v okrese Český Krumlov a Branná v okrese Šumperk. Zaměřil se kromě bydlení a ţivota rodiny taktéţ na společenský ţivot v obci a jeho výsledky byly publikovány v Českém lidu v roce 1983.168 Při srovnání s výsledky výzkumu publikovanými v citované studii je nutno přihlédnout k rozdílu přibliţně 30 let mezi dvěma porovnávanými výzkumy. Tento časový odstup můţe ovlivňovat vidění dobové situace mezi pamětníky. Dle citované studie se v Benešově nad Černou rozmohl ihned po osídlení bohatý společenský ţivot ve formě pořádání zábav, nacvičování her ochotnického divadla či slavení církevních svátků, které byly časem nahrazovány svátky prosazovanými tehdejší ideologií, jako je Mezinárodní den ţen či První máj.169 Zde je vhodné poznamenat, ţe oslavy těchto událostí narátoři na Třísekersku, aţ na výjimku v podobě Mezinárodního dne dětí,170 nezmiňují. Bylo by zajímavé zjistit, zda svátky propagované tehdejší ideologií vymizely i z paměti obyvatel Benešova nad Černou. Odlišná situace neţ ve Třech Sekerách či v Benešově nad Černou byla zaznamenána v Branné. Zde se rozvíjel ţivot pozvolna a obyvatelstvo nebylo vnitřně integrované. V obci ţili Němci, kteří nebyli odsunuti, slovenští reemigranti z Rumunska a osídlenci z českého vnitrozemí, přičemţ ţádná ze skupin netvořila v obci komunitu tak početnou, aby začala organizovat společenské akce. Mezi lidmi panovala nedůvěra a příliš spolu nekomunikovali.171 Lze konstatovat, ţe situace na Třísekersku, jak je viděna ve vzpomínkách narátorů, se spíše neţ Branné podobala Benešovu nad Černou. Je třeba opět připomenout, ţe se jedná o analýzu vzpomínek, které mohou být ovlivněny a zkresleny. Je nutno počítat s moţným idealizováním minulosti z pohledu narátorů. Tuto domněnku můţe podpořit kritické vnímání současného ţivota v obci v očích některých narátorů. Taktéţ je třeba zdůraznit, ţe výzkum byl zaloţen na vzpomínkách pouze omezeného počtu narátorů. S přihlédnutím k výsledkům výzkumu si však autor práce dovoluje konstatovat, ţe by rozsáhlejší vzorek narátorů výrazněji 168 Haišman, Tomáš – Heroldová, Iva – Matějová, Vlasta: Stabilizace, společenská a kulturní integrace obyvatelstva pohraničních obcí v jižních Čechách a na severní Moravě (Benešov nad Černou, o. Český Krumlov, Branná, o. Šumperk). Český lid 70, 1983, s. 11–34. 169 Tamtéţ, s. 20. 170 Narátorka 1. 171 Haišman, Tomáš – Heroldová, Iva – Matějová, Vlasta: Stabilizace, společenská a kulturní integrace obyvatelstva pohraničních obcí v jižních Čechách a na severní Moravě (Benešov nad Černou, o. Český Krumlov, Branná, o. Šumperk), c. d., s. 30.
43
odlišné interpretace nepřinesl. Bezpochyby by však výzkumu pomohlo, pokud by se podařilo realizovat rozhovor s větším počtem narátorů, například z řad novoosídlenců ze Slovenska. Na závěr lze dodat, ţe autor práce přicházel provádět výzkum do pohraničí s určitou stereotypní představou. Pohraničí měl zafixované jako vykořeněné místo bez jakýchkoli tradic, ke kterému většina jeho obyvatel nemá ţádný vztah. Situace ve Třech Sekerách viděná ve vzpomínkách pamětníků však nabízí jiný trochu obraz pohraničí. Z výzkumů vyplývá, ţe ve Třech Sekerách vznikla relativně ucelená vesnická komunita a narátoři zdůrazňují, ţe lidé drţeli při sobě. Reemigrantka z Rumunska vidí příčinu pospolitosti obyvatel Tří Seker v nepříznivém klimatu a zejména krutých zimách, které by dle jejích slov člověk sám nepřeţil.172 Taktéţ všichni dotázaní respondenti uvedli, ţe si našli k místu, kde ţijí vztah a cítí se tam jako doma. Toto uváděli i příslušníci reemigrantů ze Slezska, která se narodila ve Slezsku a mluví jako o „doma“ o okolí Střelína. Aby bylo moţno konstatovat, zda byly Tři Sekery specifické z hlediska vztahů mezi obyvateli v obci, bylo by nutno provést více výzkumů v jiných částech pohraničí. Taktéţ další výzkumy v jiných obcích osídlených reemigranty by mohly podpořit či revidovat hypotézu zmíněnou reemigranty ze Slezska, ţe vzniku harmonických vztahů pomohly mimo jiné i reemigrantské skupiny, převáţně reemigranti ze Slezska.173
172 Narátorka 4. 173 Narátorka 5.
44
6 Přílohy 6.1 Použitá literatura Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard, (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. Buchtele, Zdeněk – Švandrlík, Richard: Tři Sekery v historii a dnes. Mariánské Lázně: [Z. Buchtele : R. Švandrlík], 2006. Burešová, Zdena: Kladští Češi v pohraničí severovýchodních Čech. In: Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945 (Společnost a kultura), sv. 1. Praha: ÚEF ČSAV, 1985, s. 251-265. Haišman, Tomáš – Heroldová, Iva – Matějová, Vlasta: Stabilizace, společenská a kulturní integrace obyvatelstva pohraničních obcí v jiţních Čechách a na severní Moravě (Benešov nad Černou, o. Český Krumlov, Branná, o. Šumperk). Český lid 70, 1983, s. 11-34. Hendl, Jan: Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. Heroldová, Iva: Čeští reemigranti z rumunského Banátu. Český lid 70, 1983, s. 240-244. Heroldová, Iva: K otázce přesídlení kladských Čechů a problému jejich etnicity, etnického vědomí a etnické příslušnosti. Český lid 75, 1988, s. 214-224. Nosková, Helena: Diferenciace slovenských osídleneckých skupin v chebském, tachovském a sokolovském kraji. In: Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945 (Společnost a kultura), sv. 1. Praha: ÚEF ČSAV, 1985, s. 180-191. Nosková, Helena – Váchová, Jana: Reemigrace Čechů a Slováků z Jugoslávie, Rumunska a Bulharska (1945 – 1954). Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2000. Petrusek, Miloslav: Velký sociologický slovník. Praha: Universita Karlova 1996. Svoboda, Jaroslav: Banát: turistický a vlastivědný průvodce českými vesnicemi v rumunském Banátě. Brno: Kudrna, [2002]. Štěříková, Edita: Stručně o pobělohorských exulantech. Praha: Kalich, 2005. Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: Novoosídlenecké pohraničí. In: Kultura – společnost – tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2006, s. 13-52. Uhlíková, Lucie: Kulturní stereotypy v etnologii a v dalších společenských vědách. In: Kultura – společnost – tradice I. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2005, s. 9-34. Vaculík, Jaroslav: Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova Univerzita, 2002.
45
Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině 1850-1938. Brno: Masarykova Univerzita, 2009.
Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. Votroubková, Iva: Slovenští osídlenci na Chebsku a Ašsku v letech 1945 – 1958. In: Materiály k problematice etnických skupin na území ČSSR – Slováci v českých zemích po roce 1945, sv. 5, část 1. Praha:ÚEF ČSAV, 1987, s. 99-108.
6.2 Internetové zdroje Dyleň. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Dyleň, cit. 23. 3. 2012. Gecse, Alena: Dějiny a tradice české menšiny z Rumunska. Dostupné z: http://www.banat.cz/historie_gesce.htm, cit. 23. 3. 2012. Odkud přišli. Chodovská Huť. Dostupné z: http://www.trisekery.cz/clanky/obyvatele/obyvatele-po-roce-1945/odkud-prisli---chodovska-hut.html, cit. 23. 3. 2012. Škola v Krásném. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/skola-/skolakrasne/skola-v-krasnem.html, cit. 23. 3. 2012. Tři Sekery. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/, cit. 18. 4. 2012. Tři Sekery. Dostupné z: http://trisekery.cz/soucasnost/d-9826/p1=2690, cit. 23. 3. 2012. Založení školy v Chodovské Huti. Dostupné z: http://www.tri-sekery.cz/clanky/skola/skola-chodovska-hut/zalozeni-skoly-v-chodovske-huti.html, cit. 23. 3. 2012.
6.3 Návod k realizaci druhé části terénního výzkumu Veškeré níţe uvedené otázky byly pokládány vţdy se zaměřením na jednou novoosídleneckou skupinu. 1) Začátek rozhovoru. Co mi řeknete o (reemigrantech ze Slezska, Rumunska, Slovácích)? Co oni dnes? Co oni tenkrát? 2) Kaţdodenní setkávání. Zastavili se s vámi „na kus řeči“ na ulici? 3) Práce. Vztahy v pracovním kolektivu. 4) Náboţenství. 5) Společenské události. Organizovali vlastní kulturní, společenské akce? Chodili na akce, které organizovali jiní? 6) Vztahy mezi dětmi ve škole. 7) Hlubší vztahy. Přátelství, svatby. 8) Vnímání odlišnosti, typické vlastnosti a chování dotyčné novoosídlenecké skupiny. 46
6.4 Obrazová příloha
Vyobrazení č. 1: Kostel Čtrnácti svatých pomocníků ve Třech Sekerách. Převzato z: Buchtele, Zdeněk: Tři Sekery v historii a dnes. Mariánské Lázně: [Z. Buchtele : R. Švandrlík], 2006.
Vyobrazení č. 2: Tři Sekery, vpravo budova evangelické modlitebny. Převzato z: Buchtele, Zdeněk: Tři Sekery v historii a dnes. Mariánské Lázně: [Z. Buchtele : R. Švandrlík], 2006.
47
Vyobrazení č. 3: Památník vysídleným Němcům na třísekerském hřbitově. Foto Oto Polouček, 2011.
Vyobrazení č. 4: Mapka okolí Tří Seker. Převzato z: http://mapy.idnes.cz, 2012.
48
