Jean Copans
Základy antropologie a etnologie Introduction á l´ethnologie et á l´anthropologie nakladatelství: Portál Praha 2001 124 s. ISBN 80-7178-385-4
Úvod – zvláštní záměr Antropologie Je nejobecnějším a nejvíce obsáhlým termínem, který odráží složitost možných předmětů každé vědy o člověku. Tento obor, vytvořený s odvoláním k latinskému slovu anthropologia, které je zase převzato z řeckého anthropologos (anthropos – lidská bytost), se pojil ve svých počátcích, tedy v šestnáctém a sedmnáctém století, s alegorickou perspektivou nebo poukazoval na studium ducha a těla. (11) Zprvu je tu přírodovědecká perspektiva: Diderot vymezuje antropologickou anatomii v Encyklopedii v roce 1751 a Němec F. Blumenbach ji definuje v roce 1795 jako přírodní vědu. V tomto smyslu – jako fyzická antropologie – byla chápána ve Francii a udržela si tam tento význam až do poloviny dvacátého století. (11) V anglosaském světě pokrývá termín antropologie všechny disciplíny, které objevují minulost i současnost vývoje člověka, tedy vědy přírodní, archeologické, lingvistické a etnologické. Teprve na konci devatenáctého století nabývá tento termín přesnějšího významu, poté co mu je ve Velké Británii přidán přívlastek sociální a ve Spojených státech přívlastek kulturní. Je proto třeba dobře rozlišovat běžné užití termínu anthropology v angličtině – termín může označovat soubor humanitních, přírodních a historických věd, ale i sociální a kulturní disciplínu víceméně blízkou etnologii. Claude Lévi-Strauss začal pod vlivem pobytu ve Spojených státech za druhé světové války užívat od padesátých let výraz antropologie ve smyslu obecné společenství a kulturní vědy o člověku. Navíc přidal termínu antropologie přívlastek strukturální (strukturní), aby tak správně označil teoretickou orientaci jemu vlastní. G. Balandiera ve stejné době přivedly výzkumy kulturních a sociálních přeměn k tomu, že před termínem etnologie začal nejdříve dávat přednost termínu sociologie a později antropologie. Od šedesátých let byl ve Francii termín etnologie částečně nahrazen termínem antropologie, a to kvůli globálnějšímu pohledu. Nicméně se udržuje užívání obou termínů podle institucí, okolností nebo metodologické orientace. Lze jich užít jako synonym, i když se zdá, že termín antropologie je dnes rozšířen více. (11) Etnografie a etnologie Oba termíny jsou vytvořeny na základě řeckého kořene (ethnos: skupina, lid) a objevují se koncem osmnáctého století a začátkem devatenáctého století. Etnografie se zabývala především tříděním jazyků, zatímco etnologie má více rasologický smysl při klasifikaci národů a lidských plemen (11) …poté, co byl vydán v roce 1824 Atlas etnografie světa od A. Balbiho, se termín etnografie stává obecně známým a nabývá pak dnešního významu popisu faktů. (11-12) Etnologie je zprvu vědou, která rekonstruuje dějiny lidstva, a právě tento spekulativní aspekt zdiskredituje užívání tohoto termínu v angličtině ve prospěch termínu antropologie. (12)
Historická dynamika
Kapitola 1 Povolání antropologa 1.1 Prameny Již od prvních zaoceánských cest v období renesance přiváželi námořníci, misionáři a obchodníci užitné nebo obřadní předměty, které byly zároveň svědectvím o umění a řemeslech, o způsobu života nebo exotických stylech. (16) Teprve v devatenáctém století se začala zakládat muzea v pravém slova smyslu, jak je známe dnes. (16) Kultura se vysvětluje především svými produkty, svou materiálností – skutečné předměty, stejně jako archeologické památky umožňují rekonstruovat původ lidstva, srovnávat techniku výroby a smysl předmětů a na základě takových vzorků pak třídit na dálku společnosti a kultury. (16) Od roku 1937 se ve Francii začíná hovořit o lidovém umění a lidových tradicích. Dnes jsou tato muzea (skanzeny), někdy pod širým nebem, v Evropě značně oblíbena (prvním příklad je „Nordiska Museet“ ve Stockholmu, které bylo založeno v roce 1873). Taková muzea získala dnes označení ekomuzea a v mnoha případech přibližují i městkou a průmyslovou realitu dvacátého století. (17) Etnologie se stává svébytnou společenskou vědou na konci devatenáctého století, ale řadu děl publikovaných před tímto obdobím lze rovněž považovat za ukázky etnografických dokumentů, metodologické reflexe, nebo dokonce teoretické propracovanosti. (17)
1.2 Vědecké prostředky uchopení reality Pohnutky k objevu a identifikaci vždy odrážely intelektuální duch doby a z těchto důvodů zůstala monografie, to znamená druh inventáře utříděných základních charakteristik celé společnosti, upřednostňovaným nástrojem objektivizace etnologické společnosti. (18)
1.3 Terénní výzkum Pro většinu etnologů i pro všechny společenské vědce (a rovněž pro širokou veřejnost) představuje etnologie především osobní zkušenost se studovanou společností. Etnologie, to je „jít do terénu“, jak se hovorově říká. Kdo říká terén, míní často současně určitou populaci a připomíná etnologa – někdy etnologové hovoří o „něčím“ terénu, „něčím“ kmenu apod. Stačí vyslovit Dogonové, Trobrianďané, Nuerové nebo Kvakiutlové, aby nám spontánně vytanula na mysli jména jako Marcel Griaule, Bronislav Malinowski, Edward E. Švand-Pritchard nebo Franz Boas. (21)
…stále přetrvává hledání jinakostí a jejích identitních forem – to motivuje etnologa a antropologa. Terén se mění, pohledy se modernizují nebo se stávají stále více aktuálními, avšak právě výzkum (byť i z první ruky nebo vyčtený z pramenů) vytváří rozdíl. (21) Na rozdíl od řady jiných společenských věd, kdy vědec pracuje s dokumentem z druhé ruky, který byl vytvořen někým jiným, nebo s prostředky cizími vědě samé (katastr, školní statistiky, notářské záznamy), a antropologii podstatu materiálu vytváří, sbírá a třídí vědec sám. (21) …v tomto procesu je zdroj informace téměř výlučně orální, proto vyvolává nezbytně řadu zvláštních otázek. (21) „Primitivní“ společnosti nebyly uchopitelné jinak než prostřednictvím „slovní přítomnosti“. V současnosti je značný důraz kladen na minulost a antropolog usiluje o soulad při užití ústních a písemných dokumentů (existují-li vůbec) – archivních materiálů a cestopisů. (22)
1.4 Člověk-orchestr: antropolog Terénní výzkum je sběrem „ústních dokumentů“, kterým může i nemusí být přiznána sociální existence. Tradice, rituály, politické projevy, rozhovory, všechny projevy kultury procházejí slovním projevem. (23) Rozhovory všeho druhu zajisté nejsou zjevně odlišné od těch, které jsou vedeny ve společnosti, odkud vědec přichází, ale jejich sociologická váha může být vyšší, poněvadž privilegovaným nosičem komunikace jsou gesta. (23) Důležitost ústního podání měla mimochodem důsledek v omezení sociologické kritiky pramenů a v tom, že se s informacemi nakládalo nezávisle na sociálním původu informátora. Z evidentních důvodů spolupracoval antropolog především s muži, starci a váženými osobnostmi. Terénní výzkum proto často nebere v úvahu slova žen, mládeže, nižších a okrajových skupin. (23) Posledních dvacet pět let se obrací stále častěji analytický duch etnologů k sobě samým. Při částečně literárních vzpomínkách jako Smutné tropy (Tristes Tropiques) nebo Dvojznačná Afrika (Afrique ambiguë) následují pokusy antropologie nebo sociologie zprostředkovat poznání a praxi výzkumu. Tato nová čtení postupně vyústila v pohled, který lze kvalifikovat jako postmoderní, kde etnografie není ničím jiným než literárním žánrem, způsobem „ukládání věcí na papír“ (Geertz, 1986). Text se stává místem, kde se uplatňuje autorita autora (tedy badatele), jenž přetváří až odstraňuje hlas svých informátorů. Avšak výzkum přesahuje text ve všech dimenzích. Závěr o nezbytnosti politiky terénního výzkumu v antropologii ve smyslu detailního rozboru postupů produkce dat učinil J.-P. Olivier de Sardan (1995b). (24)
1.5 Ideje a teorie
Zjevná autonomie etnologie a extrémní personalizace výzkumu umožnily vývoj značně teoretické symbolizace, která vedle ke ztotožnění orientace nebo teoretické školy a jejím zakladatelem či takzvaně zakladatelem. Evolucionismus, to je L.H. Morgan (a ve svých důsledcích i F.Engels), kulturalismus představuje M. Medová a A. Kroeber, funkcionalismus B. Malinowski a A.R. Radcliffe-Brown, strukturalismus, to je C. Lévi-Strauss, marxismus představuje C. Meillassoux a M. Godelier a interpretativní symbolismus pak C. Geertz. (2425) Pokud bychom měli definovat antropologii a etnologii jako pojmový projekt, pak nejlépe shrnuje duch těchto disciplín pojem celku. Vedle zvláštních předmětů (příbuzenství, vztah k přírodnímu prostředí apod.) se pozornost soustřeďuje především na významové celky – kulturu, společnost, rituál, instituce. Marcel Mauss, jeden z teoretických zakladatelů francouzské etnologie, vytvořil výraz „celostní a společenský fakt“. Jedná se o popis fenoménu, který jednak odráží a vyjadřuje vnitřní logiku společnosti, jednak ho lze vnímat a analyzovat z víceméně emfatického vnějšího pohledu. (25) …obor přestává být experimentální – pojmová spekulace se tak stává lacinou a jakoby filozofickou. To je jistě nejvýznamnějším znakem postmoderního trendu posledních deseti let. (26)
1.6 Tematické specializace a národní tradice Etnologii…jako všechny společenské vědy ji lze rozdělit na tematické okruhy, podoborové domény a kulturní oblasti. (27) …symbolickým jádrem antropologické specifiky zůstala etnologie příbuzenství, kterou založil v devatenáctém století L.H. Morgan a jeho současníci, zatímco počátky politické antropologie lze datovat kolem roku 1940 a ekonomická antropologie oficiálně vzniká na konci padesátých let dvacátého století, i když termín byl užíván již od roku 1927. (27) Druhotná forma specializace vyplývá z multidisciplinárního členění (etnomusikologie nebo etnobotanika se hodí k sobě stejně jako matematická antropologie a etnolingvistika). Z amerického hlediska tvoří základní pilíře antropologie archeologie (prehistorická a historická), fyzická antropologie (dnes nazývaná biologickou antropologií), lingvistika a etnologie (neboli sociální a kulturní antropologie). (27-28) Všechny tyto specializace, všechna seskupení se však přetvářejí v širokém souboru ceků nazývaných kulturní nebo geografické oblasti. Obě Ameriky, černá Afrika, Oceánie, Maghreb, Střední východ, indický subkontinent, jihovýchodní Asie, Tichomoří a ještě Evropa definují mnohdy velmi arbitrárním způsobem vlastní problémové a tematické oblasti, jež mohou být vázány na podstatu společností, které se tam vyskytují, i na změny projevující se v nich v posledním půlstoletí. Tyto kulturní zóny usnadňují srovnání za předpokladu, že představují určitou homogenitu, jež má do jisté míry kořeny spíš historické nebo politické než kulturní ve vlastním slova smyslu. (28) Posledním určujícím faktorem jsou národní tradice, které v první řadě utvořily etnologii, stejně jako její podobory. (28)
Konečný obraz disciplíny se zdá být velmi podobný kaleidoskopu, kde každý pohyb vyvolává nový obraz. Národní tradice je dozajista filtrem nejvíce omezujícím. Co se ví ve Francii o ruské, japonské nebo dokonce americké etnologii? Tato relativní neznalost je sdílená – přetváří etnologii do podoby výzkumného terénu druhého stupně, protože je třeba brát v potaz příčiny a odlišnosti druhých etnologií, abychom dobře pochopili specifickou identitu etnologie vlastní. (29)
Kapitola 2 Otázka počátků a vymezení pole působnosti etnologie Etnologie a antropologie jsou vědecké disciplíny vzniklé na podkladě politických a duchovních zkušeností západního světa. „Jiný“ je společenským středem pozornosti všech pojednání; touha poznat různé kultury a cizí způsoby chování je pradávná a univerzální. (31) Je paradoxní, že etnologie působí dojmem konzervativní disciplíny, která lpí na tradicích, zatímco extrémní různorodost jejího zaměření a rychlost jejích proměn znesnadňují jakýkoliv pokus o definici tradice a koncepce, které by byly jednomyslně přijatelné. (32)
2.1 Etapy západního pohledu Teologie a filozofie Podle A. Pagdena (1982), který sleduje „pád přírodního člověka“, byla prvním modelem užitým pro analýzu chování amerických indiánů Aristotelova psychologická teorie přirozeného otroctví. Problémy dobývání Nového světa, politická a morální práva jeho obyvatel, indiánských populací, možnost nebo nemožnost křesťanského svědomí (jedná se o skutečné lidské lidstvo?) podněcují publikace a kontroverze. Tyto teologické úvahy vznikají a šíří se ve Španělsku, a to nejdříve prostřednictvím dominikánské salamanské školy, později, od konce šestnáctého století, prostřednictvím jezuitů. Rozhodující roli při založení programu srovnávací etnologie takového druhu hrály dvě osobnosti: dominikán Bartolomé de Las Casas (1474-1566) a jezuita José de Acosta (1539-1600). (34) V této době došlo ke zlomu mezi teologií a poznáním člověka; zvláště u Montaigne, jak se domnívá B. Bucher, který považuje za přehnané tento zlom připisovat výlučně filozofům osmnáctého století a že debata se neodbytně vracela a pokračovala během staletí následujících: Jaký je podíl pravdy a objektivity u cestovatelů, kteří nejsou vždy očitými svědky toho, o čem informují? Sociologie, víceméně kritická k poznání, usiluje o oddělení předsudků informátorů od předsudků pozorovatelů. Postupně se stává předmětem výměny názorů sociální statut autora, jeho kulturní úroveň a individuální míra náchylnosti k naivitě nebo předsudkům. (34) …návrhy J.-J. Rousseaua z roku 1755 a Knudse Leemse z roku 1762, aby se filozofové proměnili v cestovatele a shromáždili tak smysluplné a promyšlené popisy. (35) Teoretická a empirická problematika
Předstupněm etnologického pojednání a metody etnologie je pravděpodobně text Jeana-Marii de Gérando Úvahy o různých metodách vhodných k pozorování divochů (Considérations sur les diverse méthodes á suivre dans l´observation des peuples sauvages) z roku 1799, který nejlépe uzavírá toto první období. (35) Odborné společnosti – francouzské instituce 1799 1838 1855 1859 1875 1878 1925 1926 1928 1937 1943 1947 1959 1972 1979 1980
Společnost pozorovatelů člověka Pařížská etnologická společnost (o rasách) Katedra antropologie Přírodovědeckého muzea Pařížská antropologická společnost Pařížská antropologická škola Etnografické muzeum Trocadero Pařížský etnologický ústav První diplom etnologie vydaný Sorbonnou Společnost pro francouzský folklór Muzeum člověka M. Griaule: první katedra všeobecné etnologie na Sorbonně Francouzská etnologická společnost Laboratoř sociální antropologie Francouzská společnost pro ekologii Francouzská antropologická asociace Založení komise pro etnologické památky na francouzském ministerstvu kultury (Odbor kulturního dědictví)
(35-36) Hlavní příručky pro terénní průzkum (Francie) J.-M. de Gérando, Úvahy o různých metodách vhodných k pozorování divochů, 1799 Pařížská etnologická společnost, Obecná doporučení pro cestovatele, 1841 Pařížská antropologická společnost, Sociologický a etnografický dotazník, 1883 M. Mauss, Etnografická příručka, 1947 M. Griaule, Etnografická metoda, 1957 M. Maget, Průvodce k přímému studiu kulturního chování, 1962 (36)
Podle antropologa Adama Kupera pojem primitivní společnost, který se objevuje v průběhu let 1860-1870, vytváří pro období téměř tři sta let pro antropologii hlavní (i když iluzorní) předmět studia. (37) Předmětem zájmu byly na počátku zvláště právnické studie, a to do té míry, pokud se vztahovaly k manželství, rodině, soukromému vlastnictví a státu. (37) K jisté názorové shodě došlo na podkladě myšlenek zdůrazňujících zakladatelskou úlohu příbuzenských vztahů, které odkazují na skupiny podle původu, exogamní a spojené s matrimoniálními vazbami. Tyt instituce přežívají ve slovní zásobě. Upřednostňují magii. S příchodem územního státu a soukromého vlastnictví se mění primitivní společnost ve společnost moderní – status je nahrazen smlouvou a pokrevní vztah byl zaměněn za vztah k teritoriu. (37) Nejvýznamnějším antropologem, který se stal symbolem celého období, je bezpochyby Američan Lewis H. Morgan. (37-38) V roce 1842 byla založena Americká etnologická společnost a v roce 1846 pak Smithsonův ústav (Smithsonian Institution), pro který sepsal H.R. Schoolcraft „Plan for the
Investigation of American Ethnology“. V roce 1851 publikuje L.H. Morgan etnografickou monografii o irokézské lize, která je mnohými považována za první monografii terénního výzkumu. Morgan prováděl svá pozorování v indiánské rezervaci poblíže města Rochesteru ve státě New York, kde pracoval jako advokát. Posléze se zaměřil na rozsáhlou práci z etnografického a filologického srovnání 139 systémů příbuzenství z celého světa a zaznamenal 260 typů práce. Tato práce, dokončená v roce 1865, byla otištěna až v roce 1871 pod názvem Systémy pokrevenství a sešvagření lidské rodiny; avšak nejznámější je jeho dílo Pravěká společnost (Ancient Society, 1877; česky 1954), popisující pokrok lidské společnosti z hlediska techniky a z hlediska způsobu vládnutí, rodiny a vlastnictví. Přechod od divošství k barbarství a následně k civilizaci je založen na rozboru vztahů mezi různými prvky sociálního, ekonomického i politického života. I přes náboženskou interpretaci sociálního a politického pokroku byl L.H. Morgan interpretován F. Engelsem, a stal se tak nechtěně materialistou, a dokonce předmarxistou (1891). L.H. Morgan definoval etnologii jako studium společností založených na příbuzenství, avšak kontext jeho díla měl takový účinek především z toho důvodu, že působil nezávisle na obecné teorii lidské evoluce. (38) Morganovo dílo zůstává i dnes nejvýraznější syntézou kvalit i chyb spekulativního antropologického ducha devatenáctého století. (38)
2.2 Klasický model nebo klasické modely B. Malinowski (1884-1942, narodil se v polském Krakově) zůstává i dnes výjimečným antropologem. Po studiích fyziky a matematiky ho k etnologii přivedla četba Zlaté ratolesti od Jamese Frazera. V roce 1910 odjel do Londýna, kde sledoval přednášky E. Westermarcka a C.G. Seligmana. Několikerý pobyt v Nové Guineji v letech 1914-1918 a zvláště na Trobriandových ostrovech mu poskytl základní materiál pro analýzu a zkušenost z terénu reflektoval teoreticky prostřednictvím výrazu zúčastněné pozorování. (39) Z metodologického hlediska Malinowski v Argonautech západního Pacifiku (1922) terénní výzkum systematizuje a podává argumentaci jako literární (vytvořil imaginativním způsobem svůj terén), tak vědeckou. Od třicátých let se stává zúčastněné pozorování distinktivním znakem etnologií západních zemí jako celku. (39) Jeho inovace zdůrazňuje roli rodiny pro pokrytí potřeb, výchovu a psychologické vlastnosti osobnosti. Čte novým způsobem Freuda a diskutuje o sexualitě v primitivní společnosti. Jeho stěžejní díla se zabývají ekonomickou činností. (39) Terénní výzkum pohledem Bronislawa Malinowského …terénní výzkum spočívá především v přerušení kontaktu se společností bělochů a v co nejužším kontaktu s domorodci. Toto dosáhneme tak, že se usídlíme v domorodých vesnicích. (40)
Ve třicátých letech se pod vlivem psychologie a psychoanalýzy rodí škola „Kultura a osobnost“, jejíž pověst se šíří i mimo okruh etnologie a antropologie; dále se pak vytváří jistý druh syntézy s evolucionistickou orientací, která přichází s posloupností kulturních typů vázaných jednotek na prostředí (L. White, 1900-1975; J. Steward, 1902-1972), jednak na politické systémy moci (M. Fried). (41)
Americká kulturní antropologie, která se silně orientuje na studie amerických indiánů (počtem malé populace žijící v rezervacích), zprvu zdůrazňuje přenos a reprodukci kultury v průběhu dětství, dospívání a v různých obdobích dospělosti. (41) Francouzský model se může ve skutečnosti jevit jako poněkud zvrácený, protože se rodí pozdě, a přitom vzbuzuje zdání, že se vnucuje zbytku antropologické a etnologické komunity pouhou originalitou svých teoretických výtvorů – sociologie koloniální situace a sociálních změn, strukturní analýzy mýtů nebo marxistické ekonomické antropologie. (42)
2.3 Zakladatelská dilemata a historické protiklady V zásadě bychom mohli vyjmenovat čtyři základní dilemata. Nejprve problematiku původu člověka a primitivní společnosti, dále pak vztah mezi „přírodou“ (přirozeností) a „kulturou“ jakožto příčinu kulturní diverzitya jako přirozenou možností sociální existence, potom je to vytváření sociální vztahu a politických forem, představující neustávající hru nerovností přitahujících pozornost, a konečně je třeba rozhodnout mezi symbolickým rozumem a divošským myšlením. Kombinace prvků uvedených dilemat může shrnout dějiny antropologie v tom smyslu, že opakované diskuse tyto prvky spojují nebo rozdělují již bezmála jedno století. (43) Původ lidského druhu a vztah k přírodě Sociobiologický proud se snažil prokázat, že většina našich vzorců chování a institucí je nepřímo odvozena od biologických daností a instinktivních projevů. Zde má navíc biologizace kultury starobylé a také ideologické kořeny; provází ji i velké riziko, rasologických klasifikací a rasismu (Wilson, 1979; Sahlins, 1980b). Pokud však původ lidského druhu zůstává stále dominantním zájmem, pak hledání původu společnosti, ať se jedná o biologické nebo historické kořeny, vychází spíše z fantazií a bájesloví. (44) Rozlišování dvou světů je podle C. Lévi-Strausse příznačné: „… vše, co je univerzální u člověka se vztahuje k přirozenosti a je charakteristické pro spontánností… vše, co nutní respektovat normu, patří ke kultuře a představuje atributy relativního a zvláštního.“ (44) Sociální a symbolické
Kapitola 3 Sociální vazby …historickým rozborem etnologických teorií lze ukázat, že v principech disciplíny samé je velmi pevně zabudován určitý sociologický etnocentrismus. První explikační modely sice byly komparativní, ale jakmile došlo k roztřídění jednotlivých společností pomocí různých více či méně evolucionistických kritérií (ovšem finální fáze společenského vývoje vyústila vždy v západní, moderní a racionální společnost), bylo zřejmé, že primitivní sociální organizace je pouze druhou stranou téže mince. (47)
Sociální teritorium etnologa se značně rozšířilo, protože už není vyhrazeno pouze primitivním společnostem a s pomocí nejrůznějších kritických reformulací lze metodologické nástroje jeho kartografie aplikovat prakticky kdekoli. Globalizace jinakosti a permanentní znovuobjevování tradice je paradoxně v souladu s původním programem disciplíny, a tak se dospívá k zevšeobecnění. (48)
3.1 Muži a ženy: pohlaví a příbuzenství Biologické a sociální základy Fyzická a posléze biologická antropologie se snažila dokázat ve svých nejextrémnějších podobách, z nichž poslední bychom v uplynulých pětadvaceti letech mohli jmenovat sociobiologii, že biologický instinkt zachování a zušlechťování rodu přirozenou cestou určuje zároveň i rozdílné chování jedinců v kolektivu (seskupování a ochrana, násilí a konflikt) nebo chování mezi jednotlivci (výběr sexuálního partnera, výchova dětí, zajišťování optimální velikosti rodiny). Celá tradice kulturní a sociální antropologie (včetně marxistické) je poznamenána pokusy tyto otázky sociologizovat, v rámci sociálních vztahů však zachovává místo vlastní demografické dynamice. (49) V devatenáctém století vyslovili někteří teoretici (Bachofen, Morgan) domněnku, že první společnosti žily v matriarchátu a že byly založeny na dominantním postavení žen a matek. Nic však nenasvědčuje tomu, že by takový systém skutečně existoval. To ovšem neodradilo jisté americké feministické antropology od popisu matriarchátu, ve které byly ženy během třídního boje mezi pohlavními nakonec poraženy (Reed, 1979). (49) Příbuzenství Studium příbuzenství bylo až donedávna považovány z ideologických důvodů i ryze vědeckých důvodů za jakousi páteř oboru. (51) Příbuzenství se skládá ze tří velkých oblastí: filiace, aliance (manželství) a germanity (sourozenství). K těmto kategoriím je třeba přičíst oblast příbuzenské terminologie, která je vždy prvním krokem ke konstrukci příbuzenských systémů. Tam zařazujeme i principy rezidence (usídlení), vlastnictví a pojem genealogie. Simultánní aplikace všech těchto principů určuje konkrétní skupiny, které mají svou vlastní existenci a význam a jež vytvářejí živoucí realitu, s níž se etnolog střetává při terénním výzkumu. (51) Filiace označuje přenos příbuzenství tím, že jedna osoba pochází z druhé. Je třeba rozlišit mezi pokrevenstvím (například dítě ve vztahu ke svému otci či matce), které se váže ke skutečným biologickým vztahům mezi blízkými nebo i vzdálenějšími jedinci, a mezi příbuzenstvím v širším slova smyslu, jež se týká jak svazků prokreačních (rodič, matka, potomstvo), tak svazků spíše sociální a kulturní povahy (status otce, matky, syna, dcery). Jedinec je sociálně spjat s určitou rodovou linií (unilieární filiace přes otce nebo matku), se dvěma liniemi (bilineární filiace přes otce a matku) nebo se čtyřmi liniemi (filiace nediferenciovaná nebo bilaterální přes otce a matku, od otce na straně jedné a matky na straně druhé). V prvním případ se filiace přenáší přes muže (typ patrilineární či agnatický) nebo přes ženy (typ matrilineární či uterinní). U filiace bilineární (neboli podvojné filiace unilineární) „se na každý přenos určitých práv uplatňuje jedna z obou filiací“. Co se týče filiace indiferenciované (neboli kognatické), není nikdy absolutní, i když jsou teoreticky práva a
povinnosti vůči oběma rodičům v zásadě identické. Tento typ souvisí s principem, s nímž se setkáváme i my sami v západních příbuzenských systémech. (52) Funkcionalisté jako A.R. Radcliffe-Brown a B. Malinowski představili filiaci jakožto složku určující povahu příbuzenských systémů. Až do roku 1949 vydáním knihy Elementární struktura příbuzenství byla aliance a obecněji výměna žen uznána za další významný činitel sociálního prostředí. (52) Systém znázornění a zaznamenávání příbuzenských vztahů K popisu příbuzenských vztahů používá etnologie níže uvedené symboly. Tyto symboly umožňují vytvářet příbuzenské diagramy. V síti vztahů označujeme vždy referenčního jedince, tzv. ego, písmenem E nebo začerněním symbolu. (53) Symboly: muž žena
○
znak aliance = nebo manželský pár
=○
=○
nebo
pokrevní pouto bratr a sestra: sourozenci
○ filiace zemřelé osoby
○
Sourozenci vytvářejí skupiny bratrů a sester, které jsou základem rodinných komunit i příbuzenstev spřízněných aliancí. Jsou přídavnou dimenzí, která umožňuje spojit filiaci s aliancí. (53) Typy sňatků a manželství A Exogamie: Termín zaveden etnologem J.F. McLennanem pro typ sňatku, ke kterému dochází mezi členy různých skupin uvnitř určitého celku, jenž zná systém výměny partnerů. Termín rovněž označuje skupinu, v jejímž rámci je sňatek zakázán. (53) Endogamie: týká se skupiny, uvnitř které je sňatek povolen nebo přímo předepsán. (54) B. Monogamie: Sňatek jednoho muže s jednou ženou. Polygamie: Sňatek jedné osoby s více partnery opačného pohlaví. Polygynie: Více žen provdaných za jednoho muže. Polyandrie: Více mužů ženatých s jednou ženou. C. Levirát: Jeden z bratrů zesnulého manžela je povinen se oženit se svou ovdovělou švagrovou, ale s ohledem na to, že jejich děti budou považovány za potomstvo prvního manželství, zůstává pouze jakýmsi náhradníkem svého bratra. Sororát: Manžel (vdovec) se žení se sestrou své zemřelé manželky. (54)
Mluvíme-li při studiu příbuzenství o rezidenci, myslíme tím vždy místo, kde se usídlí manželé po svatbě. (54) Rezidence je patrilokální v případě, že se novomanželé usídlí u otce manžela; o rezidenci virilokální mluvíme tehdy, když manžel sám založí rezidenci. V matrilokalitě nebo uxorilokalitě se novomanželé usídlí v místě rodičů dívky nebo tam, kde dívka sídlila před svatbou. Jestliže se novomanželé usídlí u bratra jedné z matek, jde o rezidenci avunkulokální (v matrilineárním systému). Konečně, jestliže rezidence nezávisí na žádném z těchto pravidel, je rezidence neolokální. (54) Značná část úvah o příbuzenství se týká příbuzenské terminologie, tedy domorodých termínů, které jsou používány pro označení různých příbuzných. Je třeba rozlišovat mezi termíny adresními, které označují příbuzného, ke kterému se mluví, a mezi termíny referenčními, jež slouží k označení těch příbuzných, o nichž se mluví. (54) Apelační systémy mají složku deskriptivní a klasifikační. V deskriptivní složce jsou zahrnuty termíny, které se týkají příbuzných prvního a druhého stupně; vzdálenější příbuzní jsou pak složeninami těchto termínů (např. u Dinků a Šilúků ze Súdánu). Klasifikační systémy zaujaly etnology poté, kdy L.H. Morgan publikoval své první práce o Irokézích. Klasifikační systémy uspořádávají terminologickou identifikaci mezi příbuznými různých generací, mezi přímými nebo kolaterálními příbuznými nebo mezi příbuznými různého pohlaví. (54) V článku z roku 1909 A. Kroeber ukazuje, že všechny terminologické systém jsou ve skutečnosti víceméně klasifikační. (55) Typologie, která byla poprvé použita L.H. Morganem na příkladu Irokézů, byla v roce 1897 rozšířena o srovnání, které provedl J. Koulet mez systémy crow a omaha. A konečně roku 1949 navrhuje G.P. Murdock v Sociální struktuře (Social Structure) typologie šesti velkých příbuzenských typů (eskymácký, havajský, irokézský, súdánský, crow a omaha), které mu v kombinaci se základními typy filiace (partilineární, matrilineární atd.) možňují zkonstruovat 11 velkých typů sociální struktury! (55) Od klanů k věkovým kategoriím Zavedení lingvistického formalismu končí oddělením příbuzenství od zbytku sociálních jevů. Příbuzenství nicméně zahrnuje i skupiny se silnou soudržností korporativního charakteru (podle anglického corporate). Lze tu vidět reálná společenství z pohledu historického, demografického i sociologického. Nejznámější seskupení jsou klan a rod. Klanem označujeme exogamní skupinu, jejíž členové se hlásí k společnému předkovi podle unilineární filiace (Pozn. red.: U rodu k tomu navíc přistupuje přesná znalost příbuzenských vztahů všech členů.) (55) Rozbor společností s nediferencovanou filiací umožnil etnologický přístup relativizovat a zhodnotit přizpůsobivější systémy, jako například systém velkorodiny nebo naopak systém domu. První z nich byl formalizován zejména G. Augustinsem (1990). Upřednostňuje rovnováhu mezi sourozenci a využívá všech možných zdrojů rozšířeného příbuzenství, kam mohou zasahovat i fiktivní příbuzenství, přátelské vztahy či klientela. Systém domu naproti tomu klade daleko větší důraz na rezidenci, na hierarchii mezi sourozenci (mladší a starší) a na existenci stabilní domácí skupiny. C. Lévi-Strauss zavedl
tento pojem do soudobého antropologického myšlení tím, že zpracoval téma instituce domu u aristokratů Kwakiutl (numaym). (56)
3.2. Od společenského řádu k politickým systémům Proč uvažovat o politice? Dvojí tradice etnologie (klasifikační a komparativní) vedla k značnému rozšíření nejrůznějších typů sociálního, nebo přesněji sociopolitického uspořádání. Specifické typologie existují pro příbuzenství, ekonomii i náboženství. Od třicátých let dvacátého století se politika stává víceméně autonomní složkou. (57) Rozmanitost státních systémů Nejklasičtější model, který zde připomínáme velmi schematickým způsobem, zahrnuje čtyři úrovně, které jsou stejně tak sociálně-historickými typy: -
-
-
tlupa je založena na rodině a funguje rovnostářským způsobem (viz kanadští Inuité /Eskymáci/, botswanští Kungové /Křováci/); kmen nebo lokální skupina je na pomezí mezi společnostmi rovnostářskými a hodnostními; může přitom vykazovat organizaci vesnického typu, ale pozice autority nebo senority nejsou ani kumulativní, ani přenosné; příkladem jsou segmentární a rodové společnosti černé Afriky (např. Tivové z Nigérie) nebo Tikopiové ze Šalamounových ostrovů v Oceánii; náčelnictví vykazují více nebo méně centralizovaný a personifikovaný politický aparát a mohou seskupit populaci nkolika desítek tisíc osob do jediné, velmi stratifikované sociální organizace; funkce k udržení sociálního řádu, k řízení produkce a rituální aktivitě jsou separovány, umožňují specifické role a favorizují vznik specializovaných (sociálních) skupin (Bamilekové nebo Bamumové v Kamerunu); státní útvar, který je asi těžké definovat retrospektivně v případě, že centrální politická instituce (království, zejména posvátné království nebo feudální monarchie) koexistuje, často v konfliktních vztazích, zároveň i s více či méně funkčním a hierarchickým rozdělením do specializovaných aparátů kvazibyrokratické povahy a s teritoriálním rozdělením, kde lze sledovat sociální dějiny řady výbojů a etnických nebo kulturních ovládnutí (Ašanti, Abroni z Pobřeží slonoviny a Ghany, Kačinové z Barmy). Antropologie státu jde evidentně tak daleko, že studuje stát i v tak velkých civilizacích, jako je čínská, egyptská, indická, nebo studuje ty státy, které vzešly ze západní modernosti devatenáctého století. (60)
Od konfliktů ke změnám Vezmeme-li v úvahu války vedené za účelem rituální antropofagie u Tupí-Guaraní v Brazílii, o nichž nám vypovídají dobrodružné cesty Hanse Stadena (1557), nebo války vedené za účelem etnické dominance a pro otrokářský nebo komerční účel afrických království v sedmnáctém až devatenáctém století, je nutné poznamenat, že konflikt čistě teritoriální nebo ideologický, takový, jaký známe ze současné moderní Evropy, nikde na světě neexistuje. (62)
…válka je regulovaná sociální aktivita jako všechny ostatní. Válka je součástí budování státu, ale podle J. Bazina a E. Terraye (1982) je dokonce víc než to. (62) Význam termínu etnikum Etnická skupina byla nejpve ekvivalentem kmenové společnosti nebo kmene samého, tedy generickým termínem, který označoval početně malou společnost s orální tradicí. (63) Výraz etnikum je novější; etnicita, povědomí „etnické“ identity, je termín velmi populární v amerických sociální vědách po roce 1970 a používaný pro sociální hnutí v městských populací (segregované čtvrtě). Etnicita, která je odrazem určité vůle nebo nějakého kulturního projektu (obrana jazyků, zvyků, původu), nalézá v určitém smyslu opodstatnění v termínu etnikum. V etnologii byl ekvivalentem etnicity pojem kmenového zřízení nebo tribalismus (z anglického tribe, kmen). Z mnohých analýz etnické typizace vyšlo najevo, že etnikum je pouhým produktem koloniálních administrativ, které se snažily kategorizovat a oficiálně rozlišovat skupiny s nestabilními, pohyblivými hranicemi, jejich identita byla navíc založena spíše na vzájemných vztazích než na tradicích. Termín etnikum byl pojat jako malý národ, s čímž souvisejí mnohé etnické konflikty, které znesnadňovaly přechod k modernímu národnostnímu státu. (63) Existenci etnického názoru nelze popřít, ale etnikum samo o sobě vlastně neexistuje. (64)
3.3 Obživa, směna, obchod Od svých počátků vykazovala etnologie jistý zájem o technické prostředky, pracovní nástroje a technologické postupy. Určitá část předmětů, které byly shromážděny v etnologických sbírkách a muzeích, patří do této kategorie a srovnávací technologie byla bezesporu jedna z nejčilejších etnologických subdisciplín. (64) …výměna není nic jiného než ekonomika a že ekonomika je sama o sobě oběhem, redistribucí a výměnou. Primitivní ekonomika však není v širším prostoru soběstačná – uskutečňuje se spolu s obživou chápanou jako úzký vztah mezi malou skupinou a jejím bezprostředním okolím. (64) …ekonomická etnologie je v tom nejlepším, co dokázala vyprodukovat, pouze určitým druhem sociálních dějin ekonomiky. (65) Lovci, sběrači, chovatelé dobytka Lovecko-sběračské komunity zůstávají příkladem přirozených společností, které žijí pouze ze zdrojů získaných přímo z přírody. (66) Podstatná část obživy pochází ze sběru rostlin, přestože lov, který je záležitostí mužů, je více ceněn. Tyto společnost věnují sběru a lovu pouze malou část svého volného času a obraz, který si dnes o nich můžeme vytvořit na základě některých etnologických studií, je obrazem společnosti žijící v nadbytku (Sahlins, 1972). (66) Nomádsko-pastevecké populace představují další model pozoruhodné kulturní adaptace, který nacházíme v různých oblastech světa, jejichž společným jmenovatelem je polopouštní nebo víceméně aridní prostředí tam, kde zemědělství lze provozovat jen velmi obtížně. K domestikaci zvířat došlo ve stejných oblastech jako k domestikaci rostlin, ale rozšíření obdělávané půdy způsobilo, že chov dobytka se stává kočovnější, až se nakonec od zemědělství zcela odděluje. (66)
Akumulace a diverzifikace domácích zvířat umožňuje ochranu proti klimatickým rozmarům, nemocem a riziku loupeživých vpádů zároveň. (67) Tento pastevecký systém je racionálnější, než by se na první pohled zdálo, a etnologie učinila mnoho, aby dokázala, že nomádské pastevectví závisí především na regionální ekonomii, kde je směna zavedena od nejstarších dob. Sedentarizace (usazování) těchto populací (následkem zákazu přechodu státních hranic) a rozvoj čistě komerčních ekonomik znamenaly pro tyto originální a velmi dynamické kultury buď vymizení, nebo přinejmenším marginalizaci a opovržení (viz Masajové v Keni). (67) Vesnické komunity a ekonomické transformace …většina společností, které jsou zachyceny v etnografické literatuře, jsou společnostmi zemědělskými. Rozmanitost hospodaření v nejrůznějších geografických prostředích a modulace sociálních organizací svědčí o neobyčejné technologické vynalézavosti, velmi hlubokých ekologických znalostech a v důsledku toho i o optimálních způsobech využití přírodních zdrojů. Ostatně právě v organizaci produkce prostředků obživy nacházíme zrod sociálních hierarchií a specializovaných aparátů (byrokracie, armády). Tato lepší organizace umožňuje vydržovat neproduktivní složku celé společnosti. (67)
Kapitola 4 Kultury a symboly, rituály a řeč Dnes se tradice různých antropologií provizorně setkávají v rámci symbolické antropologie. Kultura se tak vyjadřuje symboly, jež ji vlastně vytvářejí. (72) Na světlo vycházejí preference badatelů, které, jak se zdá, přisuzují primát významu znaků (ve Francii) nebo významu praktik (ve Spojených státech či Velké Británii). Ještě dnes prodělává toto široké pole antropologického výzkumu převratné změny a dospívá až ke zpochybnění všech běžných sociologických poznatků ve vztahu sociálna a politična. Světová krize politické reprezentace, zrychlující se změny sociální struktury jako reakce na situaci nouze a marginalizaci, zostření nejednoznačnosti sociálních věd – všechny tyto jevy vysvětlují neobyčejnou váhu dosud nevyřčených, nevýrazných a nejistých symbolů. (Balandier, 1985b) Stalo se zvykem, že na jedné straně stojí etnologové, kteří takové symboly fetišisují, a pak jsou tu jiní, kteří je relativizují. (72-73)
4.1 Řád a racionalita věr Od nadpřirozeného k rituálnímu: náboženství Etnologie náboženství se odvíjí ve třech velkých rovinách. První se týká výkladů světa, souboru lidských, přírodních a nadpřirozených (imaginárních?, iracionálních?) univerzálií. Tato rovina obsahuje dimenzi empirické a praktické znalosti, mytologického, magického a vědeckého výkladu a konečně výchovy a morální nebo i sociální filozofie. Druhá rovina, které věnoval zásadní pozornost Durkheim a po něm i některé další
antropologické tradice, se týká náboženství jakožto ideologie, jako kultury, teorie a praxe řádu nebo sociální kontroly jakožto politického prvku. G. Balandier poznamenává: „Moc je sakralizována, protože celá společnost stvrzuje svou vůli k věčnosti a obává se návratu chaosu coby realizace své vlastní smrti.“ (1967, str. 119) Konečně třetí rovina, rovina rituálů, byla dlouhou dobu předmětem empirických výzkumů. Vyvolala zároveň hlubokou vnitřní transformaci v této oblasti výzkumu a snad i prosté „rozpuštění“ náboženských problematik. Spekulativní a zároveň praktická, abstraktní a zároveň zosobněná povaha forem víry, způsoby institucionalizace (až po vznik církví), překrývající se vztahy mezi soubory a úrovněmi rituálních postupů nebo relativní specializace jejich aktérů jsou předměty, které umožňují reintegrovat (nebo rozpouštět podle teoretické volby) náboženské v kulturním a sociálním celku a konstruovat jakousi obecnou gramatiku forem víry a praktik všeho druhu. Tato koncepce přivádí na pravou míru spekulativní nároky jevů, které byly do té doby kvalifikovány jako náboženské. (74-75) Totemismus, magie a čarodějnictví …magie podnítila jednu z nejvíce stimulujících úvah týkající se výrobní činnosti a symbolické víry. Podle Lévi-Strausse by tedy náboženství bylo „humanizací přírodních zákonů“ a magie „naturalizací lidských činů“; v tom případě jsou lidské činy považovány za nedílnou součást fyzikálního determinismu. Hlavně však „každá (aktivita) implikuje druhou“. Jedná se o „dvě všudypřítomné složky, u kterých se liší pouze jejich poměrné zastoupení“. (1962b, str. 292-293) (76) Z důvodu existence dvou anglických termínů witchcraft a sorcery zde Evans-Pritchard rozlišuje dvě formy čarodějnictví. První z nich zahrnuje vrozenou schopnost jednat; nejsou tu nutné obřady a kouzla. Druhá je založena na učení a může být provozována specifickými formami a prostředky. (77) Od rituálu k mytologii V roce 1909 vytvořil A. Van Gennep ve své analýze přechodových obřadů jeden z prvních rituálních systémů. Tyto rity vyjadřují a symbolizují různé etapy života jedince (narození, puberta, manželství, smrt) i kolektivního života (zemědělský kalendář). (77) …protiklad mezi ritem a mýtem je protikladem žití a myšlení a rituál reprezentuje degeneraci mysli s rezignací přijímající úlohu sloužit praktickému životu.“ (1971, str. 603) Rituál je tedy v jistém smyslu mluvou. (79)
4.2 Jazyky, řeč a divošské myšlení Úloha lingvistiky Lingvistika tvoří jednu ze čtyř základních disciplín americké antropologie. (80) Sapirova-Whorfova hypotéza – kulturní chování členů nějaké společnosti je určováno jazykem, kterým mluví. Lingvisté dokazováním, že jestliže kategorie subjektu a objektu, času a prostoru se liší podle jazyka, připouštějí kvaziabsolutní relativismus, který rozmnožuje představy o světě, a v důsledku toho pak i kultury ve vztahu k jazykové diverzitě. (80)
Strukturalistická mytologie Lévi-Strausse Od poloviny čtyřicátých let se snaží C. Lévi-Strauss interpretovat život společností a kultur v termínech nevědomé logiky. (80) Primát nevědomých forem pochází z toho, že tyto formy mají funkci jako řeč, tedy jako struktura, ale také z toho, že vyjadřují způsob čtení, tedy vytváření světa. (81) Divošské myšlení „kodifikuje, tedy přísně třídí fyzický svět, živou přírodu, a dokonce i člověka, tak jak se vyjadřuje skrze víru a instituce; opírá se při tom o protiklady a kontrasty. Toto myšlení nachází svůj princip ve vědě konkrétního, v logice hmatatelných kvalit, takové, které nacházíme v jistých aktivitách, jako je kutilství.“ (81) Mytologie Lévi-Strausse jsou pouze dlouhou a komplexní verifikací této hypotézy divošského myšlení, protože „mýty označují ducha, který je vypracovává prostřednictvím světa, jehož je on sám součástí“. (1964, str. 20) Mýty nejsou představou žádného prvotního významu ani ve svých dějových zápletkách, ani v symbolice. Jejich působení na přírodu a v ní, stejně jako jejich vztahy jim umožňují něco znamenat. (81) Bylo by dobré chránit „dlouhé zvyky“, protože společnosti, které etnolog studuje, „ukazují patrně lépe než společnosti složitější východiska celého sociálního života a některých podmínek, jež lze považovat za podstatné“. (1983, str. 381) (82)
4.3 Akulturace 1 , synkretismy: o nových kulturách?
Kapitola 5 Obnova, nebo proměny? 5.1 Od modernizace „jiných“ k modernosti sebe samých Koloniální akulturace Od dvacátých let minulého století si jak sociální a kulturní antropologové, tak i francoužští etnologové kladou otázku týkající se transformací domorodých populací v koloniálním, ale i v národních kontextu (indiáni v rezervacích v USA). (86) Sociální proměny modernosti Od folklóru k etnologii moderní Francie
1
Akulturace -e ž 〈ř + l〉 1. etn. proces sociálních a kulturních změn, který je důsledkem těsných kontaktů rozdílných kultur a za něhož dochází k přijímání prvků jedné kultury n. k vzájemnému přejímání a splývání 2. archeol. zavádění, zavedení kulturních rostlin a chovných zvířat do prostředí s nižší formou hospodářství (např. lovců, sběračů ap.)
Teprve v roce 1846 vymyslel W.S. Thomas termín folklor pro označení „lidové moudrosti“. (90)
5.2. Je antropologie společenskou vědou jako ostatní? Aplikace a sociální poptávka Vizuální antropologie Postmodernistický proud
Kapitola 6 Závěr: Od vzdáleného pohledu k pohledu sdílenému Západ má vždy potřebu „jiného“ z politických a ideologických důvodů, zatímco antropologie a etnologie připouštějí, že se dnes věnují spíše „znovuobjevování tradic“ než studiu tradic původních, mystických (mystifikujících). (99) Anglosaská dominance je skutečností, přinejmenším kvantitativně, ale francouzská etnologie i nadále vytváří víceméně zvláštní skupinu, aniž by vypadal nepřirozeně. (99) …století institucionální a profesionální etnologie nám umožňuje formulovat několik dočasných závěrů: 1. Antropologický pohled značí úsilí o úplný výčet lidské zkušenosti jak individuální, tak kolektivní, avšak osobitost jistých studovaných předmětů může komplikovat snahy o srovnání. 2. Terénní výzkum je nezbytný, ale kritika politická (vztah ke kolonialismu) a postmoderní (etnologický text může pouze prokázat vědeckou a prostě diskurzivní autoritu etnologa) činí antropologii spolu s finančními a administrativními potížemi zranitelnou. 3. Antropologie má zálibu v teoretické a konceptuální spekulaci; etnografie bez idejí (viditelných nebo předpokládaných) se přežila. 4. Existence místních prostředníků, čím dál tím více kompetentních (co do vzdělání, konkrétních sociálních požadavků), zpochybňuje existenci aproximativní, literární a subjektivní etnografie. Přesnost údajů, zvláště jejich časovost, vylučuje osvícené amatérství. A přece se jak novináři, tak i jiní odborníci i domorodí kulturní aktivisté domnívají, že produkují etnologii přímého kontaktu, která je dostupnější a užitečnější než vědecká a akademická produkce. Etnologii očekává nová krize legitimity, tentokrát mezinárodní, krátce poté, co sotva vyřešila vědeckou legitimitu. Existuje tedy pouze jeden model etnologie? (100)
Přílohy: 1) 2) 3) 4) 5)
Lokalizace dvaceti šesti velkých etnologických výzkumů (103) Literatura (107) Vizuální antropologie – filmografie (115) Asociace (117) Výběr pramenů dostupných v češtině, slovenštině a angličtině (121)
