KRAJINY ANTROPOLOGIE A ANTROPOLOGIE KRAJINY

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

KRAJINY ANTROPOLOGIE A ANTROPOLOGIE KRAJINY PŘEMYSL MÁCHA

The Landscape of Anthropology and the Anthropology of Landscape Abstract: While anthropologists have always studied spatial aspects of cultural practices, space, place and landscape were rarely the central topics of their research and writing. Space was considered as passive, secondary background to cultural processes rather than their integral component, shaping force and product. It may be argued that for a long time space was not taken sufficiently seriously as to inform thoroughly ethnographic research and theoretical debates about culture. This has changed and a new anthropology of space, place and landscape is forming, drawing inspiration from cultural geography’s advanced conceptualizations of space while retaining anthropology’s special interest in cultural processes and the evolution and dynamics of human behavior. Of the three widely used spatial concepts – space, place, and landscape – it is the last one that has turned out to be the most difficult to define and apply in systematic research. In this article we offer some suggestions about the possible ways of conceptualizing landscape in anthropology in order to make this concept of a real research value and theoretical utility. Key words: landscape, identity, anthropology of landscape, anthropology of space and place.

Úvod Vztah kultury a krajiny, resp. krajinné souvislosti lidského chování, nepatří mezi nejpopulárnější antropologická témata. Ve světové literatuře obecně, a v české obzvláště, se mnohem větší pozornosti dostává otázkám folkloru, příbuzenství, identity, genderu, rozvoje, modernizace, náboženství, symbolické komunikace či sociální struktury. Krajinné souvislosti kulturních procesů a lidského chování se v těchto dílech často objevují spíše mimoděk, z povinnosti, jako málo zajímavá jeviště, na nichž se odehrává to skutečně zajímavé a podnětné. Tato situace 225

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

se začíná postupně měnit s tím, jak roste uvědomění, že prostor, místo, krajina a kultura jsou nutně spjaty a že jedno vyrůstá z druhého. Nedávno zveřejněný článek Petra Gibase a Karolíny Pauknerové Mezi pravěkem a industriálem: několik poznámek k antropologii krajiny (2009) se pokouší na tuto mezeru v antropologickém bádání upozornit. Autoři průkopnicky rekognoskují zdánlivě neznámý terén a pokoušejí se navrhnout určitá teoretická východiska a metodické postupy pro výzkum krajiny v rámci antropologie. Ačkoliv je nutné ocenit odvahu, s níž autoři vstupují do tohoto málo probádaného pole a s níž prezentují svůj vlastní pohled na možnosti studia krajiny v rámci antropologie, zároveň nelze ponechat nepovšimnuta některá opomenutí, kterým je při studiu prostorových aspektů kultury potřeba věnovat důkladnou pozornost. Smyslem tohoto článku není podrobně zdokumentovat všechna díla, která ovlivnila vývoj antropologického myšlení o prostoru, místu a krajině. Takové pojednání by si vyžádalo nejlépe knižní zpracování. Cílem tohoto článku je spíše přispět k diskusi o komplexním a systematickém pohledu na krajinu v rámci antropologie s oporou ve vybraných formativních dílech naší disciplíny a nastínit některá teoretická a metodologická úskalí, která na zájemce o studium prostorových aspektů kultury čekají. Krajiny antropologie „Místo je problémem současné antropologické teorie. Problém místa vzniká, paradoxně, proto, že význam místa se příliš často bere jako samozřejmý. Jako antropologové a jako obyčejní lidé žijící ve světě jsme stejně tak situováni v místě jako v čase nebo kultuře... Přesto antropologové, kteří se odvážně snaží převést své studenty přes minová pole konceptualizace kultury, často považují místo za neproblematické. Pokládají je prostě za ‚umístění‘.“ (Rodman 1992: 640)1 Když se začteme do klasických antropologických děl, samozřejmě v nich nalezneme zmínky, pasáže či dokonce celé kapitoly věnované popisu prostředí, místa či krajiny skupiny či skupin, kterým je dané dílo věnováno. Říci tedy, že antropologové se prostorovým aspektům kultury v minulosti nevěnovali, by bylo příliš troufalé. Hovořit o antropologii krajiny by však v tomto případě bylo podobně troufalé. Spíše než o antropologii krajiny můžeme hovořit 1

„Place is a problem in contemporary anthropological theory. The problem of space arises, paradoxically, because the meaning of place too often seems to go without saying. As anthropologists and as ordinary people living in the world, we are as situated in place as we are in time or culture... Yet anthropologists who take pains to lead students through the minefields of conceptualizing culture often assume that place is unproblematic. It is simply location.“ Všechny doslovné citace z cizojazyčných zdrojů v tomto článku jsou překlady autora.

226

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

o krajině či krajinách antropologie, tedy o zmíněných, ale cíleně nereflektovaných a tedy ipso facto nezajímavých prostorových souvislostech kulturních jevů a procesů (Low – Lawrence-Zúñiga 2003: 1). Pro lepší pochopení vývoje antropologického myšlení v této oblasti a rovněž pro konstruktivní úvahy o možnostech studia prostoru, místa a krajiny v antropologii je nezbytné se alespoň stručně seznámit s převažujícími přístupy k prostorovým aspektům kultury v klasické antropologii, jejíž dědictví je stále patrné i v řadě současných antropologických děl. Když namátkově nahlédneme do některých slavných etnografií a děl formativních autorů světové antropologie (Malinowski 2005 [1922]; RadcliffeBrown 1948 [1922]; Evans-Pritchard 1965 [1940]; Leach 1959; Lévi-Strauss 1958; Boas 1962 [1928]; Mead 1928 nebo Benedict 2005 [1934]), zjistíme, že prostorové souvislosti lidského chování se v nich objevují jen okrajově, pokud vůbec. Malinowski a Leach se s prostorem vypořádávají hned v úvodu v klasickém objektivistickém popisu přírodního prostředí a sídelní struktury a Radcliffe-Brown, Lévi-Strauss, Boas, Benedictová a Meadová se prostorovým aspektům explicitně a cíleně nevěnují vůbec. Samozřejmě to není tak, že by např. Malinowski, Leach či Benedictová zcela ignorovali prostor. Koneckonců, Malinowského popis systému kula či Leachův popis politické organizace v Barmě se bez důkladné analýzy prostorových souvislostí neobejdou. Důležité je zde to, že prostor, místo či krajina nejsou nosnými analytickými kategoriemi, ale pouhými kulisami sociálního chování. Jediný Evans-Pritchard se pokouší v kapitole příznačně nazvané Čas a místo promýšlet možný vliv přírodních podmínek a pastevectví na politickou a sociální organizaci nuerské společnosti, čímž předjímá nástup kulturní ekologie. Evans-Pritchard se programově vymezuje vůči studiu kosmologie, tedy (inter-)subjektivní interpretaci prostoru, a v tomto směru se poněkud liší od jiných soudobých autorů, kteří naopak ve studiích věnovaných magii, totemismu a náboženství věnovali vnímání prostoru, krajiny či místa velkou pozornost. Namátkovým výběrem některých formativních děl antropologie jsem však chtěl ukázat, že prostor tito otcové a matky antropologie nepovažovali za hodný své pozornosti a jeho studium ponechali na religionistech (a geografech). Uvažovat o prostoru pouze v souvislosti s magií a náboženstvím je však nedostatečné. Prostorové souvislosti sociálních hierarchií, mocenských asymetrií, příbuzenských struktur, genderu a dalších antropologických témat jsou totiž potenciálně stejně důležité jako náboženské či magické interpretace kosmu. Co bylo příčinou nezájmu klasických antropologů ve vztahu ke krajině, se lze jen domnívat. Absence prostorové reflexe kulturních procesů v klasické

227

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

antropologii je pravděpodobně výsledkem programového vymezení se antropologie vůči tehdejším velmi simplistickým koncepcím environmentálního či geografického determinismu převažujícím ve starší antropologii a geografii. Snaha poukázat na význam kultury ve formování lidského chování vedla k podcenění role prostoru. Tento předsudek se podařilo překonat až v 2. polovině 20. století, v souvislosti s proměnou vnímání prostoru v antropologii i geografii, obnoveným zájmem o kulturní relativismus i výzvou kulturní ekologie pro studium kulturní evoluce. Co mají všechna klasická díla společné, je paralelní objektivizace (reifikace) kultury a místa/prostoru/krajiny. Arjun Appadurai k tomu říká: „... jeden aspekt problému prostoru v antropologii... je problém kulturně definovaných umístění, na která odkazují etnografové. Tato ‚umístění‘, často úzce související se skupinami, které je obývají, utvářejí krajinu antropologie, v níž tím privilegovaným umístěním je často anonymní umístění etnografa. Etnografie tedy odráží okolnostmi podmíněné setkání dobrovolně dislokovaného antropologa a nedobrovolně lokalizovaného ‚druhého‘.“ (Appadurai 1988a: 16)2 Nedostatečná reflexe role etnografa při vytváření kategorií typu kultura, prostor, etnická skupina apod. vedla k situaci, kdy se tyto kategorie jevily jako neproblematické, jasně vymezitelné a objektivně existující. Appadurai (1988b: 37) to považuje za de facto uvěznění studovaných subjektů v kategoriích vytvořených antropologem. Koncept kultury byl problematizován s nástupem postmoderní antropologie v 70. letech 20. století. Podobná problematizace prostoru se však v antropologickém myšlení výrazně prosadila mnohem později. Varování geografů Denise Cosgrovea a Mony Domoshové (Cosgrove – Domosh 1993: 36) platí stejně dobře pro geografy jako antropology a je jednou z lekcí krize naivně pozitivistické fáze vývoje naší disciplíny: „Musíme našim čtenářům zdůraznit, že to, co vytváříme, jsou samy o sobě kulturní, genderově podmíněné a politické produkty. Naše texty vypovídají stejně tak o nás a naší situaci jako o nějaké předpokládané geografické realitě. A naše metody a techniky nejsou nástroji ke stanovení fundamentální pravdy, ale spíše konvencemi vytvořenými k tomu, abychom učinili naše 2

„...one aspect of the problem of space in anthropology... is the problem of the culturally defined locations to which ethnographies refer. Such named locations, which often come to be identified with the groups that inhabit them, constitute the landscape of anthropology, in which the privileged locus is the often unnamed location of the ethnographer. Ethnography thus reflects the circumstantial encounter of the voluntarily displaced anthropologist and the involuntarily localized ‚other‘.“

228

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

významy srozumitelnými. Musíme přiznat pravdu jak subjektům výzkumu, tak čtenářům, ale zároveň se nemůžeme vyhnout autoritě autorství.“3 Antropologie krajiny Ačkoliv se v podtitulu článku Gibase a Pauknerové (2009) objevuje termín „antropologie krajiny“, autoři se opírají zejména o práce současných geografů. Dlouhou a bohatou antropologickou tradici v této oblasti opomíjejí, jako by stavěli na zelené louce. Pravdou je, že explicitně pojmenovaná antropologie krajiny nemá dlouhou historii (Hirsch 1995: 1). To však neznamená, že by se antropologové problémy prostorového ukotvení kultury a lidského chování vůbec nezabývali. Právě naopak. Minimálně od dob Edwarda T. Halla a jeho průlomových prací (Hall 1959; 1966; 1968) prochází antropologie rostoucím uvědoměním, že prostor není jen pasivní a prázdnou neohraničenou nádobou, v níž se odehrávají kulturní procesy, ale že kultura samotná je, řečeno dnešní populární řečí, 3D. A nutno dodat, že podobnou revolucí v uvažování o charakteru prostoru a místa prochází rovněž geografie. Bylo by tedy chybou podcenit přínos antropologů v úvahách o prostoru, stejně tak jako přecenit význam geografie pro tuto oblast lidského poznání. Je jednou věcí říci, že se prostoru v klasických dílech antropologie nevěnuje značná pozornost, a je jinou věcí říci, že to je nejen eticko-metodologický (jak argumentuje Appadurai), ale také teoretický problém. Proč bychom se vlastně měli prostorovými aspekty lidského chování zabývat a co nám prostorová kontextualizace kulturních procesů řekne o člověku? Nebyl nezájem zakladatelů antropologie o prostor oprávněný? Americký antropolog Edward T. Hall byl jedním z prvních, který teoreticky odůvodnil a empiricky prokázal, že prostor, v němž se lidé pohybují, není objektivní, na kultuře nezávislá konstanta. Poukázal na to, že prostor je kulturní konstrukt a že člověk je kulturně-prostorová bytost slovy „organismus a jeho biotop tvoří jeden ucelený systém ... uvažovat o jednom, aniž bychom zároveň neuvažovali o druhém, nedává smysl“ (Hall 1968: 86). Člověka tedy můžeme nahlížet jako prostorové pole: 3

„We somehow must let our readers know that what we are creating are themselves cultural, gendered and political products, that our writings is as much about ourselves and our conditions as it is about some purported geographic reality, and that our methodologies and techniques are not ways of establishing ground truth but rather are conventions devised to make our meanings intelligible. We are obliged to share authority with both subject and reader, but equally cannot evade the authority of authorship.“

229

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

„Je to prostor definovaný vztahem k aktérovi, jeho středobodem. Jelikož prostorové pole vychází z aktéra, můžeme jej rovněž chápat jako kulturně definované, tělesně-smyslové pole významotvorných vzdáleností vycházejících z těla v konkrétním postoji nebo aktivitě v daném místě anebo při pohybu skrze místa. Toto pole lze vyznačit podél hypotetické trajektorie se středem v tomto konkrétním těle s jeho expanzivními pohyby a okamžitým tělesným dosahem, jako přesahující tento střed zrakem, dosahem hlasu a sluchem (a jinak podle okolností). Tělo tedy chápeme jako prostorové pole (a prostorové pole jako tělesné pole).“ (Munn 1996: 451)4 Pokud chceme adekvátně pochopit a předvídat lidské chování, musíme studovat rovněž kulturně podmíněné prostorové kategorie a souvislosti tohoto chování. Ačkoliv Hallův přístup zavání kulturním esencialismem, nepochybně je nutné ocenit význam jeho díla v proměně vnímání prostoru z nezajímavého, inertního pozadí v dynamické popředí lidského chování. Paralelně s tímto proudem myšlení se v antropologii rozvíjel obnovený zájem o kulturu jako prostředek adaptace na prostředí. Lidé jako Julian H. Steward (1972 [1955]), Leslie A. White (1959), Marvin Harris (1979) či Roy Rappaport (1979) poukázali na potřebu studovat prostorové podmínky zrodu a vývoje lidské společnosti. Klíčovým slovem v jejich přístupech však není slovo krajina, které ani nenalezneme v rejstřících jejich knih (stejně jako prostor či místo). Nosnými pojmy jsou kultura a adaptace, přičemž jedním z prvků vynucujících si adaptaci je prostředí (environment). Myšlenky těchto autorů však nejsou návratem k jednoduchému environmentálnímu determinismu 19. století. White (1959: 8) sice říká, že „funkcemi kultury je umožnit člověku přizpůsobit se svému prostředí“, dodává však, že „prvky přírodního prostředí jsou důležité jen tehdy a tím způsobem, když a jak jsou uvedeny do kulturního systému a stanou se jeho součástí jako kulturní prvky“ (ibid.: 51). Podobně píše Steward (1972: 39), že „primární pozornost musíme věnovat jen relevantním environmentálním prvkům, ne pavučině života jako takové. Musíme se zaměřit jen na ty prvky, které místní kultury považují za důležité“. Význam prostředí v díle Marvina Harrise (1979) ještě více ustupuje do pozadí a do popředí se dostávají jiné „infrastrukturní“ prvky, zejména 4

„It is space defined by reference to an actor, its organizing center. Since a spatial field extends from the actor, it can also be understood as a culturally defined, corporeal-sensual field of significant distances stretching out from the body in a particular stance or action at a given locale or as it moves through locales. This field can be plotted along a hypothetical trajectory centered in the situated body with its expansive movements and immediate tactile reach, and extendable beyond this center in vision, vocal reach, and hearing (and further where relevant). The body is thus understood as a spatial field (and the spatial field as a bodily field).“

230

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

pak technologie. Ve všech případech se sice setkáme s jistým zájmem o prostor, spíše však chápaný jako prostředí, tedy soubor omezujících faktorů, které nutí kultury reagovat a adaptovat se. Jinými slovy, prostředí je něco, co je vůči kultuře vnější, jako by kultura byla aprostorová a prostředí akulturní. Přesto jsou tyto práce velmi důležité v poukázání na propojenost kulturních a prostorových prvků. Alternativní termín, který se v dílech anglicky píšících kulturních ekologů či materialistů objevuje, je habitat. Na první pohled obdobný, ve své definici však výrazně odlišný termín habitus využil jako jednu ze svých nosných analytických kategorií francouzský etnolog Pierre Bourdieu (1977). A právě v jeho díle můžeme nalézt skutečné kořeny antropologického zájmu o prostor, místo a nakonec i krajinu. Na rozdíl od Halla, který se více zaměřoval na jedince a kulturní variabilitu interpersonálních prostorových interakcí, se Bourdieu totiž zabýval sociální produkcí prostoru a prostorovými souvislostmi sociálních vztahů. Bourdieuova strukturalistická analýza berberského domu (2003 [1971]) dodnes zůstává klasickou prací antropologie prostoru a místa. Termín habitus, vypůjčený od Marcela Mausse, předpokládá, že ustálené představy, vzorce chování a kognitivní schémata jsou ztělesněny, tedy převedeny z roviny vnitřních dispozic do objektivního světa skrze těla, a následně struktury, v nichž se ona těla pohybují a které svým pohybem vytvářejí, podporují či problematizují. Zatímco Bourdieuovým primárním cílem bylo překonat rozpor mezi objektivismem a subjektivismem v sociálních vědách, popř. napětí mezi strukturou a individuální možností jednání, poskytl také dobrý nástroj pro uvažování o prostorových souvislostech kulturních procesů. Cvičení a disciplinaci těla a prostorovým souvislostem tohoto procesu věnoval značnou pozornost také francouzský filozof a historik Michel Foucault a v návaznosti na něj mnoho dalších badatelů snad ve všech vědeckých oborech. Foucault rovněž poukázal na prostorové podmínky vzniku a fungování sociálních institucí (viz např. Foucault 2000 [1975]) a také uvažoval o významu utopií v utváření světa (krajiny?). Jeho pojem heterotopie (Foucault 1984) inspiroval řadu úvah v geografii, sociologii i antropologii při analýze specifických institucí typu nemocnice, věznice, školy či zábavních parků. Těmito typy institucí se však již před Foucaultem zabýval například antropolog Ervin Goffman (1961), který je nazval „totálními“ s ohledem na jejich uzavřenost vůči vnějšímu světu a jejich absolutní nárok na podřízení jedince. Foucaultův vliv na sociálně-vědní myšlení nelze podcenit, nicméně bychom neměli rovněž zapomenout na řadu obdobných děl, která ovšem neměla to štěstí, aby byla vyzdvižena vlnami citační módy, které jsou tak charakteristické pro sociální vědy. Zmínit bychom mohli řadu dalších, ale jejich výčet a stručná charakterizace by zdaleka přesáhly rámec vymezený tímto textem.

231

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Zatímco prací o prostoru a místu je relativně mnoho, o antropologických zpracováních krajiny to říci nemůžeme. Jednou z prvních a dodnes ojedinělých publikací na téma antropologie krajiny je sborník textů The Anthropology of Landscape: Perspectives on Space and Place, kterou editovali Eric Hirsch a Michael O’Hanlon (1995). Právě Hirschův úvod k textům v tomto sborníku lze považovat za průkopnický pokus poprat se s pojmem, který se v antropologických textech objevoval odnepaměti, ale který se málokdo obtěžoval jakkoliv definovat. Hirsch (1995: 4–5) definuje krajinu jako kulturní proces mezi místem a prostorem. Zatímco prostor chápe jako potencialitu, místo považuje za pokus o naplnění této potenciality. Prostor je tedy jakýsi nedosažitelný atraktor. Když vezmeme v úvahu argument Edwarda S. Caseyho (Casey 1996), že místo předchází prostoru, tj. že naše představa o prostoru je fenomenologicky determinována naší zkušeností místa a že prostor a čas zakoušíme skrze místo, můžeme říci, že mezi prostorem a místem existuje dialektika hnaná kupředu vždy nedokonalou aproximací místem produkované potenciality prostoru. Zatímco vztah mezi místem a prostorem koncipovaný Hirschem a Caseym je nepochybně podnětný, Hirschova definice krajiny jako kulturního procesu mezi prostorem a místem je poněkud mlhavá a empiricky obtížně zkoumatelná. Alternativní pohled na krajinu nabízí ve své známé práci Wisdom Sits in Places americký antropolog Keith Basso (1996). Zavádí termín place-world (ibid: 5–6), tedy svět utvářený místy, které jsou příběhy činícími jedincův život přehledný a srozumitelný. Krajina v pojetí Bassa je tedy place-world, soubor známých míst tvořící uchopitelný celek. Tato místa jsou výsledkem lidské intelektuální aktivity (place-making), prostřednictvím které se jedinec pokouší zjistit, co se na tom místě odehrálo a proč by ho to vlastně mělo vůbec zajímat. Záměrně jsem se doposud vyhýbal citování geografických děl, abych ukázal, že i antropologie má v úvahách o prostoru, krajině a místu co nabídnout. Nebylo by však slušné předstírat, že antropologové dospěli v analýze prostoru stejně daleko jako geografové, kteří se prostorem zabývají od počátku své disciplíny. Nicméně to neznamená, že bychom jako antropologové mohli jednoduše převzít geografické koncepce. Za prvé, zájem o prostor se i v geografii objevuje až od 70. let 20. století (tzv. spatial turn) a postupně získává na prominenci v dílech humánních geografů až v 90. letech (Warf – Arias 2009: 2–3). Průkopníky tohoto proudu myšlení byli lidé jako již zmíněný Michel Foucault, Edward W. Soja, David Harvey či Henri Lefébvre. Za druhé, stejně jako antropologie se i geografie musela vyrovnat s jednostranně objektivistickými a deterministickými koncepcemi prostoru ve stylu Mackindera, Ratzela či Spykmana. Uvědomění, že prostor je sociálně konstruován a že tvoří integrální součást sociálních procesů,

232

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

se i v geografii rodilo pomalu. A za třetí, zatímco v antropologii šlo studium kultury na úkor studia prostoru, v geografii tomu bylo přesně opačně. Úkolem pro antropology tedy není převzít geografické koncepce prostoru, ale pokusit se spolu s geografy vypracovat takový model kultury a prostoru, který bude brát oba komponenty stejně vážně. Na některé silné a slabé stránky obou disciplín poukazuje Rodmanová (Rodman 1992), mnohem podrobněji se jim však věnuje Rankinová (Rankin 2003), která rovněž nastiňuje možnosti vzájemného obohacení antropologie a geografie. Její článek je nesmírně poučný v tom, že vymezuje antropologii vůči geografii a naznačuje možnosti studia prostoru v rámci antropologie. Zároveň poukazuje na slabé stránky dosavadních antropologických přístupů. Co nám tedy geografie může nabídnout? Podle Rankinové (Rankin 2003: 720–724) je to především geografické pojetí prostoru a místa (space a place) a jejich kontextualizace s ohledem na multiplicitu úrovní sociálního života (scale). Prostor a místo nejsou pouze lokalizací sociálních procesů. Jsou formativním prvkem kultury a sociálních vztahů, „prostor je více než výsledek sociálních vztahů a více než jeden z mnoha rozměrů, kterými se utváří sociálno. Je to aktivní, konstitutivní, neredukovatelný a nutný komponent skladby sociálna“ (Keith – Pile 1993: 36). To však neznamená, že by místo či prostor tvořily kompaktní celek. Jak argumentuje Doreen Masseyová (Massey 1993: 153–154), prostor je sociálně konstituován simultánností sociálních vztahů. Simultánnost nepředpokládá vnitřní ucelenost. Naopak, simultánnost charakterizují střety a napětí. Prostor je tedy vnitřně narušený a konfliktní. Kritické konstruktivistické chápání prostoru a místa rovněž významně obohacuje kontextualizace studovaných procesů z hlediska úrovně dění. Hierarchie míst, vztahy jednotlivých úrovní, propojenost, podmíněnost i odlišnost sociálních vztahů na jednotlivých úrovních, to vše nás nutí uvažovat o prostorových souvislostech, kořenech a důsledcích sociálních procesů a kultuře mnohem komplexněji. Kdybychom se kupříkladu měli ptát, kde se „děje“ globalizace, bude odpovědí Wall Street, sídlo firmy Baťa v Kanadě, továrna na boty v jižní Číně, domácnost dělníka, který v té továrně dělá, aktivity jeho dcery na Facebooku nebo přístavní krčma pro námořníky z nákladní lodi, která ty boty převáží? Větší vnímavost nejen vůči roli místa v sociálním dění, ale také vůči hierarchickým prostorovým vztahům vymezujícím toto místo vůči jiným místům je nezbytná pro realističtější porozumění lidskému světu. Třetím prvkem, kterým se Rankinová již nezabývá, ale který silně zaznívá v geografické a v jisté míře i v antropologické literatuře o prostoru, je otázka času. Masseyová (Massey 1993: 152–153) poukazuje na to, že ve starší geografické

233

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

(a antropologické, mohli bychom dodat) literatuře je prostor chápán jako protiklad času, jako to, co není čas, jako něco pasivního, neúplného, statického. Podle ní prostor není statický ani čas aprostorový. Podobně na nutnost zakomponování jak prostorových, tak temporálních souvislostí do všech úvah o člověku, smyslu místa a charakteru kultury upozorňuje např. známý americký sociolog kulturní krajiny J. B. Jackson (1994: 160) či filozof Edward S. Casey (1996: 39). Casey, stejně jako Masseyová, zdůrazňuje časoprostorovou jednotu a poukazuje na časovou podmíněnost místa; „místo je spíše událostí než věcí, kterou můžeme zařadit do známých kategorií“ (ibid: 26). Prostor a místo se v tomto světle ukazují jako dynamický, vnitřně heterogenní a aktivně formující prvek lidského chování. Již Rodmanová (Rodman 1992) a před ní Appadurai (1988a; 1988b) a další antropologové kriticky, byť pomocí jiné terminologie, volali po podobné komplexní analýze prostoru a místa. Jejich práce tak ukazují, že antropologie přes jisté mezery nejen, že nezůstala za geografií zcela pozadu, ale dokonce může této disciplíně nabídnout něco více než pouhou kritickou analýzu kultury. Konceptuální, terminologická a metodická východiska antropologie krajiny Pokud máme systematicky studovat krajinu, je nutné si ujasnit nejen to, co vlastně tímto pojmem myslíme, ale zejména proč vůbec tento termín zavádíme a k čemu má sloužit. Zdá se mi, že primárním předmětem zájmu antropologie je člověk, nikoliv krajina. Každá antropologie hodná svého jména by tedy měla být především studiem člověka. O člověka se ale zajímá řada vědeckých a filozofických disciplín, proto je nutné upřesnit, čím se antropologie od ostatních disciplín svým zájmem o člověka odlišuje, pokud se tedy vůbec něčím liší. Od počátku v antropologii existuje jisté napětí mezi univerzalitou lidské zkušenosti a partikularitou kulturní rozmanitosti. Pokud máme v antropologii hledat nějaký „velký příběh“, pak to není příběh kultury či funkce sociální struktury, ale právě ono hledání rovnováhy mezi univerzalitou a partikularitou lidské zkušenosti. Různé teoretické proudy v rámci antropologie historicky upřednostňovaly tu či onu rovinu analýzy či dokonce zcela popíraly jakoukoliv relevanci jedné z nich. Evolucionisty 19. století podrobili kritice Boasovi kulturní partikularisté, kteří sami posléze museli ustoupit Stewardově kulturní ekologii či Harrisově kulturnímu materialismu a ti zase Geertzově symbolické antropologii, dnes čelící ohromnému tlaku evolučních antropologů a sociobiologů. Vývoj disciplíny ukazuje, že obě roviny jsou pro pochopení lidského chování a vývoje lidstva zřejmě stejně důležité. Každopádně platí, že pro antropologii je specifický právě její zájem o lidskou partikularitu. Ten se sice 234

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

v ostatních disciplínách také v jisté míře objevuje (viz např. interkulturní psychologie, kulturní sociologie či srovnávací politologie), ale tam nikdy nenabyl teoretického a metodického významu studia lidské rozmanitosti, jakého požívá v antropologii. Pokud máme uvažovat o studiu krajiny v antropologii, je potřeba si ujasnit, kde tento pojem v diskusi mezi univerzalisty a partikularisty stojí a co pro jeho studium znamená, když upřednostníme jednu ze stran této diskuse. Myslím si, že místo pro studium krajiny v antropologii nalezneme zejména v teoretických přístupech zdůrazňujících lidskou partikularitu, nicméně než budeme moci takový verdikt definitivně vyřknout, musíme si nejprve krajinu definovat. Tradičně je termín krajina spíše hájemstvím malířství a nověji popřípadě fotografie, každopádně umění. Řečeno slovy Jiřího Sádla, krajina je to, kvůli čemu lezeme na rozhlednu. Nebo jinak: je to to, co vidíme zarámované oknem domu či vlaku. Toto subjektivně-estetické pojetí krajiny v sobě ovšem neskrývá velkou vědeckou užitečnost. Krajinou v tomto pojetí může totiž být libovolná výseč našeho prostředí, aniž bychom mohli předvídat, která to bude a jak to souvisí s chováním člověka a organizací lidské společnosti. Jak upozorňuje Vít Erban (2002: 110): „Z okna jedoucího vlaku se nám zdá každá krajina úchvatná a napínavá jako širokoúhlý dlouhometrážní film. Připadá nám přehledná, srozumitelná a smysluplná. Neboť okno vytváří krajině rám, zjednodušuje ji na dvourozměrný obraz, rozhýbává její křivky v čase. A my se stáváme pouhými diváky – pozornými, vděčnými, ale dostatečně nezaujatými, abychom mohli kdykoliv sklopit oči zpátky ke knize...˝ Avšak – jakmile podlehneme a z vlaku vystoupíme, ocitneme se náhle v neznámém, nepřehledném, nekonečném prostoru. Krajina za oknem vlaku zmizí. Jsme dezorientováni. To, co se nám zdálo být přívětivé a něžné, je náhle cizí a neosobní. Není však cesty zpátky. Krajina za oknem kteréhokoliv dopravního prostředku je jen iluze a chceme-li krajinu doopravdy prožít, poznat a pochopit, musíme vzít batoh na záda a vyrazit do krajiny po svých.“ Pokud tedy máme o krajině uvažovat v kontextu antropologie, nesmíme podlehnout iluzornímu, impresionistickému pohledu na krajinu. Musíme nalézt takovou definici, která nám umožní vysvětlit a popřípadě predikovat lidské chování a studovat krajinu systematicky, komparativně a ve vztahu k širším kulturním procesům. Jako první krok v našich úvahách o krajině tedy musíme odlišit umělecko-estetická pojetí od možných pojetí vědeckých.

235

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Podle Gibase a Pauknerové (2009: 142) může být krajina „plodným konceptem i nástrojem pro společenské vědy, neboť v sobě ukrývá silný analytický či kritický potenciál“. S tímto nelze než souhlasit. Jejich definice krajiny však představu „plodného konceptu“ už tolik nenaplňuje: „Pro nás je krajina nikoliv prostorem, světem tam někde venku čekajícím na turisty či botaniky, světem, který nějak je nezávisle na nás, ale způsobem jak žijeme svůj svět, způsobem ‚vidění‘, které otevírá možnosti a zavírá jiné, které nabádá, umožňuje i omezuje.“ (Ibid: 135) Tato definice je přinejmenším nesrozumitelná. Jednak z ní není jasné, o jaké vidění světa se jedná, jednak neříká, jak se toto vidění světa liší od jakýchkoliv jiných potenciálních a blízce příbuzných vidění světa (prostor, kosmos, místo apod.), a jednak vůbec nevysvětluje, proč by nás právě toto vidění světa mělo zajímat a co nám jeho zkoumání řekne o člověku. O možnostech predikce ani nemluvě. Ve své definici Gibas a Pauknerová zdůrazňují subjektivní rovinu krajiny. Je to reakce na podle nich příliš objektivizující definice krajiny v přírodovědně zaměřených pracích o krajině, následně v české a evropské legislativě.5 Jaksi ale zcela opomíjejí fakt, že stejně tak, jako krajina neexistuje nezávisle na nás, neexistuje ani nezávisle na „světě tam venku“. Ani ty nejfantasknější krajiny snů, umělců, autorů sci-fi, vypravěčů pohádek a kmenových mýtů či schizofreniků se nijak fundamentálně od ordinérních krajin neliší natolik, aby přestaly být pro posluchače po jisté průpravě srozumitelné a interpretovatelné. To proto, že jejich referenční krajinou je právě krajina ordinérní, resp. zákonitosti v ní panující. Gibas a Pauknerová správně upozorňují na nutnost odlišit krajinu a prostředí, tedy objektivní a subjektivní rovinu skutečnosti. Na potřebu takového rozlišení upozorňuje už Hilda Kuperová (Kuper 1972: 411), když varuje před terminologickým zaměňováním pojmů prostor a sociální prostor. Podobně nás varuje rovněž Marvin Harris (1979: 32–36), který poukazuje na potřebu metodického i analytického odlišení emické a etické roviny antropologického výzkumu a interpretace. Jejich varování však málo autorů bere vážně, a tak se v současné antropologické i geografické literatuře setkáme se značným zmatením těchto dvou odlišných pojmů (a světů, které označují), což následně výrazně otupuje analytické ostří jinak podnětných úvah o vztahu člověka a prostoru. 5

Ať už bychom si o těchto objektivizujících definicích mysleli cokoliv, skutečností zůstává, že jsou pokusem o vědecké uchopení krajiny právě v reakci na převažující estetická pojetí.

236

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

Ačkoliv si jsou Gibas a Pauknerová vědomi potřeby rozlišení dvou rovin analýzy, objektivní rovinu zcela ignorují, jako by byla pro pochopení prostorového chování člověka irelevantní. Upřednostňování subjektivní roviny vede jednak k esencializaci a objektivizaci subjektivních krajin a jednak k přecenění významu krajinných imaginací na chování jedince. Ačkoliv objektivně jsme všichni nevyhnutelně prostorové bytosti a nutně jsme ovlivněni prostorem, který obýváme (a který sami spoluutváříme), ještě to neznamená, že všichni jedinci v dané lokalitě (místě, krajině) vnímají tento prostor stejně, stejně potřebně a stejně pozitivně či negativně. Místa, stejně jako kultury, jsou polyfonická (Rodman 1992). Jsou domovem i vězením, místem vysvobození i útlaku, zdrojem duchovní transformace i k smrti nudným úsekem na cestě. V neposlední řadě nás subjektivismus činí slepým vůči nelidským obyvatelům krajiny, kteří jsou její součástí a aktivními spolutvůrci. Ano, „krajina je vždy subjektivní“ (řečeno s Gibasem a Pauknerovou), ale to neznamená, že je to fantasmagorie, smyšlenka, představa odtržená od objektivní reality. Z objektivní reality vyrůstá skrze subjektivní interpretaci intersubjektivně konstruovaných významů přisouzených vybraným prvkům objektivního prostředí (popř. významů těmito prvky vynucených). Důraz, který Kuperová či Harris kladou na rozlišení objektivní a subjektivní skutečnosti, je možné analogicky rozšířit na další prostorové pojmy, s nimiž se v literatuře setkáváme. Nemůžeme nadále ignorovat důraz, který geografové kladou na měřítko (scale) společenského života. Klíčovým slovem tohoto článku je krajina, ale nemyslím si, že je možné ji definovat (jako žádné jiné slovo) substantivně, nýbrž pouze ve vztahu k jiným pojmům, o nichž bylo již dost řečeno výše. Tato operace nám umožní vymezit termín krajina v širším kontextu prostorové taxonomie. Jednu z možností jak uvažovat o hierarchizaci a vzájemných vztazích nejčastěji užívaných prostorových termínů nastiňuje diagram č. 1. Diagram č. 1 – Krajina v kontextu dalších prostorových kategorií Objektivní (prostor)

(Inter-) Subjektivní (sociální prostor)

Vesmír

→

Kosmos

Prostředí

→

Krajina

Umístění

→

Místo

Fyzické tělo

→

Já/Ty/On (Sociální tělo)

237

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

V tomto pojetí je krajina subjektivní analogií prostředí, tj. kulturní analogií biologicky relevantního prostředí, které pro daný organismus představuje životní prostor. Krajina je tedy sociálně relevantním prostředím jedince. Na rozdíl od estetického pojetí tato definice upřednostňuje onu krajinu, kterou spatříme poté, co vystoupíme z pomyslného vlaku Víta Erbana. Krajinu, která je srozumitelná jen pro ty, kteří ji obývají. Byť definice může na první pohled působit poněkud banálně, je třeba se ptát, jak jinak lze krajinu pojmout, aniž bychom se vrátili ke zcela arbitrárnímu pojetí estetickému, kdy krajinou může být cokoliv.6 Samotné vymezení krajiny ve vztahu k dalším prostorovým termínům však nestačí. Je nutno rovněž tento pojem vymezit, resp. vztáhnout k sociálním fenoménům, které nás ve skutečnosti zajímají a pro jejichž lepší pochopení nám koncept krajiny může potenciálně být užitečný (organizace společnosti, náboženství, identita apod.). Nezapomínejme, že antropologie studuje člověka. Krajina (stejně jako kultura či sociální struktura) je pouhou berličkou, která nám může posloužit k lepšímu pochopení lidského chování, ale stejně tak nás může zavádět do slepých uliček. Jak je to s krajinou? Výše jsme krajinu definovali jako sociálně relevantní prostředí. I když ve své definici s tímto pojetím krajiny nepočítají, v aplikaci na terénní materiál se mu Gibas a Pauknerová přibližují: „Antropologický přístup k pravěké krajině, či spíše ke krajině jejích dávných obyvatel je snahou porozumět jejich světu, snahou rekonstruovat žitý svět dávno zmizelých sídel a jejich obyvatel.“ (2009: 136) Je zde však jeden podstatný rozdíl – „žitý svět“ je koncept příliš široký, aby jej bylo možno používat synonymicky pro termín „krajina“. Opět se zde vracíme k již zmíněnému problému měřítka, resp. nereflektování jeho významu pro analýzu kulturních procesů.7 Způsobů, kterými prostředí může být sociálně relevantní, je vícero. Může být relevantní, protože přírodní procesy probíhající v tomto prostředí bezprostředně ovlivňují možnosti přežití lidí, kteří v tomto prostředí žijí (sucho, požár, zemětřesení, eroze apod.). Může být relevantní, protože (ne-)obsahuje přírodní zdroje, které jsou v tu danou chvíli ceněny (voda, pastviny, orná půda, nerostné suroviny apod.). A může být také relevantní, protože některé vybrané přírodní či kulturní prvky přítomné v tomto prostředí anebo v tomto prostředí absentující jsou sociálně vybrány jako významuplné a vymezující toto prostředí vůči jiným okolním relevantním prostředím. 6

7

Skutečnost, že lidé jsou schopni jakýkoliv zarámovaný výsek prostředí vnímat jako „krajinu“, je spíše námětem pro psychologický výzkum, ne však pro antropologii. Eneolitické sídliště v Makotřasech a industriální ruiny v areálu Poldi Kladno (příklady uváděné Gibasem a Pauknerovou) jsou místy v krajině, nikoliv krajinami.

238

Přemysl Mácha: Krajiny antropologie a antropologie krajiny

Je jasné, že takto definovaná krajina nemá pevné a stabilní hranice. Hranice se pohybují různými směry a různou rychlostí v závislosti na míře relevance daných prvků a také v závislosti na potřebách a očekáváních vnímajícího subjektu. V každém případě však nějaké hranice mít bude. Lze předpokládat, že míra pohyblivosti hranic bude záviset na míře nejistoty existenciálně významného relevantního faktoru.8 Jinými slovy, hranice sociálně relevantního prostředí v oblasti zajištění obživy budou pohyblivější než hranice symbolických krajin náboženství či identity. Anebo ještě jinak, v kterékoliv chvíli je každý člověk přítomen v několika různých krajinách. Tyto krajiny lze chápat ve vztahu k oblasti jejich sociální relevance, ale rovněž můžeme tyto krajiny nahlížet diachronně jako krajiny aktuálního žití, krajiny vzpomínek a krajiny očekávání / budoucnosti. Tyto krajiny se setkávají v těle a realizují se skrze něj. Čas je stejně důležitým rozměrem krajiny jako prostor a je nutné mu věnovat patřičnou pozornost. Konfrontace těchto sociálně a časově odlišně relevantních prostředí je hnací silou vývoje člověka a krajiny. Orientace na budoucnost v sobě rovněž obsahuje jistý utopický prvek přítomný v každé krajině. Konfrontace toho, co je, s tím, jak by to mělo být, zavdává podnět k osobní transformaci – „provokuje“ slovy Doreen Masseyové (Massey 2006). Právě propojení prostoru, těla a času skrze krajinu nás přivádí k tématu identity, jež se, podle mého názoru, přímo nabízí jako jedno z významných antropologických témat k prostorovému promýšlení. Identita je sama o sobě nesmírně komplexní a snad i paradoxní termín. Najednou totiž označuje jedinečnost („Prokažte svou totožnost, prosím!“), stejnost („všichni Cikáni berou dávky“) i odlišnost („Vietnamec není Čech“). Součástí našeho sebeporozumění je však i více či méně vágní pochopení jednoty lidstva a humanity všech lidí. Různé aspekty identity však nemají stejnou relevanci pro uvažování o vztahu mezi krajinou a identitou. Dle mého názoru sociální zvýznamnění určitých prvků v prostředí vymezuje hranice tohoto prostředí vůči jiným potenciálním prostředím. V tomto směru je tedy krajina nejblíže diferencující rovině identity. Takové chápání krajiny je rovněž blízko její etymologii, která naznačuje 8

Ať už je tato hypotéza jakkoliv dobrá či špatná, nutno podotknout, že mé pojetí krajiny přinejmenším umožňuje hypotézy formulovat, což nelze říci o definici krajiny v práci Gibase a Pauknerové. Beru jako samozřejmost, že antropologie je vědou, což znamená, že je takovým způsobem uvažování o světě, který umožňuje formulovat empiricky falzifikovatelné předpoklady o principech jeho fungování. To neznamená, že to je jediný či nejlepší způsob jak uvažovat o krajině. Nicméně, pokud rezignujeme na vědecký charakter antropologie, pak je možné cokoliv a každý může psát o čemkoliv a definovat krajinu dle svého gusta. Užitečnost takového snažení je pak ale přinejmenším sporná.

239

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

souvislost s pojmy (o-)kraj a kroj.9 Jak zdůrazňuje J. B. Jackson (1984: 13), hranice je tím nejzákladnějším politickým prvkem v každé krajině. Úvahy o krajině jsou v tomto směru konzistentní s úvahami o identitě v Barthovské tradici – „etnická hranice definuje skupinu, ne kulturní hmota, kterou (hranice) obklopuje“ (Barth 1969: 15). Provázání subjektivních prostorových kategorií a různých rovin identity naznačuje diagram č. 2. Diagram č. 2 – Vztah identity a sociálního prostoru Kosmos

→

Celost / Humanita

Krajina

→

Stejnost / Odlišnost

Místo

→

Konfrontace stejnosti a jedinečnosti

Já

→

Jedinečnost

Pokud budeme předpokládat, a) že každý člověk v kterékoliv chvíli obývá více krajin (tj. sociálně relevantních prostředí), b) a pokud je naším primárním zájmem skupinové chování člověka, které aproximujeme pomocí konstruktu „identita“, c) a pokud vyjdeme z předpokladu, že mezi krajinou a vymezující složkou identity je úzká souvislost, můžeme formulovat hypotézu, že konflikt mezi krajinami (v případě malého překryvu či odlišných nároků) povede rovněž ke krizi identity. Jinými slovy, lze předpokládat, že právě prostorové disonance mohou být jednou z hnacích sil konfliktů identity na úrovni jedince i celých skupin. Nejedná se však o nějakou jednoduchou materialistickou determinaci sociálních procesů, ani o primitivní esencialismus raného nacionalismu. Spíše o konflikt (inter-)subjektivních prostředí ukotvených v objektivním prostoru. Výše nastíněné pojetí krajiny umožňuje krajinu zkoumat pomocí různých antropologických teorií, jak těch spíše přírodovědně orientovaných (kulturní ekologie), tak těch spíše subjektivistických (symbolická antropologie). Toto pojetí tedy představuje jistý kompromis mezi exaktní vědou a improvizovanou literární kritikou. Je to rovněž pojetí, které umožňuje překonat propast mezi 9

Zde samozřejmě pracuji s českou etymologií. Etymologie termínů landscape / landschaft označuje člověkem vytvořené / vymezené prostředí. V románských jazycích se zase setkáváme s derivativy latinského slova pagum, které označovalo určité vymezené území nebo sídlo a jejich obyvatele (odtud paysage i paysan). Gibasova a Pauknerové kritika přírodovědců je tedy alespoň v etymologickém smyslu oprávněná, neboť hovořit o krajině, aniž bychom současně hovořili o člověku, není možné. Etymologicky krajina prostě není totéž co prostředí a toto rozlišení je nutné udržet i ve vědecké terminologii.

240

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

objektivní a subjektivní realitou a mezi změnou a trváním, které tolik ovlivňují současné diskuse o krajině. Jaké metodické závěry z výše uvedených úvah plynou? Krajinu jako sociálně relevantní prostředí můžeme zkoumat v podstatě všemi dostupnými výzkumnými metodami, včetně metody fenomenologické. Zcela zásadní je však nutnost formulovat hypotézy, jít do terénu, sbírat data (dělat rozhovory, pozorovat, fotit, kreslit), hypotézy testovat s ohledem na posbíraná data a následně formulovat nové hypotézy a komplexní teorie. Bez takového výzkumu se naše porozumění prostorových souvislostí lidského chování neposune kupředu. Stejně důležité je studovat krajinu tak, jak se projevuje v lidském chování (pokud se vůbec projevuje). Nelze definovat krajinu a pak bez opory v empirickém materiálu interpretovat nějaký výsek reality. Musíme zjistit, do jaké míry různé definice krajiny odpovídají pozorovaným a očekávaným typům jednání. Měli bychom se pokusit zjistit, zda existuje „krajinné chování“, tj. zda existuje prostorová úroveň nad úrovní místa, která se projevuje v chování člověka, a pokud ano, jak se projevuje. Pokud lidé interpretují svět kolem nich pomocí něčeho, co aproximujeme pojmem krajina, a chovají se určitým způsobem, toto chování musí být odlišitelné od jiných typů chování. Stejně tak, jako nemůžeme pouze nekriticky přijímat koncept rodiny, aniž bychom současně netestovali, zda tento koncept má nějakou empirickou oporu (tzn. zda je „rodinné chování“ pozorovatelné a za jakých okolností), musíme testovat různé koncepce krajiny a zjišťovat, která z nich, pokud vůbec nějaká, se v chování lidí projevuje. Pokud empiricky neprokážeme „krajinné chování“ (tzn. takové chování, které lze interpretovat pomocí pojmu krajina lépe než pomocí jakéhokoliv jiného pojmu), krajina zůstane jen záležitostí umění. A ještě jedna poznámka. Ačkoliv je možné pro studium krajiny využít téměř všechny metody výzkumu, osobně bych byl velmi opatrný při využití transkulturní či univerzální fenomenologie. Již Edward T. Hall upozornil na to, že něco jako univerzální fenomenologická zkušenost je velmi nebezpečným a empiricky těžko udržitelným předpokladem: „Lidé z různých kultur obývají odlišné sensorické světy ... nejen že strukturují prostory odlišně, ale zakoušejí je odlišně, protože jejich smyslový aparát je odlišně naprogramován.“ (Hall 1968: 84) Sociální konstrukce reality je nesmírně komplexní proces a je to právě tato sociální realita, nikoliv objektivní prostředí (např. Říp viditelný na horizontu v případě Makotřas), které strukturuje naše jednání. Interpretace archeologických lokalit z časově, geograficky i kulturně vzdálených oblastí za využití fenomenologie, jak ji propagují Gibas a Pauknerová, je tedy problematická a výsledky jejího použití je nutné vždy brát s rezervou.

241

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

Závěr Gibas a Pauknerová (2009: 132–133) konstatují, že české literatuře o krajině dominují přírodovědci, a v tomto směru nezbývá než s autory souhlasit. Nicméně z tohoto konstatování již nevyplývají závěry, které nabízejí Gibas a Pauknerová. Příčiny této situace jsou v zásadě dvojí. Za prvé, čeští přírodovědci prostě o krajině píší více, resp. antropologové a další sociální vědci s výjimkou sociologů města a vědců soustředěných kolem prof. Hany Librové,10 popř. dalších autorů,11 zatím nepovažovali prostorové ukotvení kultury za hodné pozornosti. Myslím si, že přírodovědcům typu Ivana Dejmala, Igora Míchala, Václava Cílka, Jiřího Sádla či Petra Pokorného a jejich kolegům musíme být vděční, že téma krajiny dokázali dostat do širokého povědomí a vytvořit celospolečenskou diskusi o budoucnosti české krajiny a možnostech její ochrany. Antropologové v tomto směru do značné míry selhali. A za druhé, rozdíl v kvalitě prací o krajině produkovaných oněmi přírodovědci na straně jedné a sociálními vědci (s výjimkou již zmíněné prof. Librové a některých dalších badatelů) na straně druhé je na první pohled zřejmý. Nejenže přírodovědci o krajině píší více, píší o ní také lépe. Promyšleně. Systematicky. Provokativně. Didakticky. Zatímco Gibas a Pauknerová považují sborníky Tvář naší země – krajina domova (Kol. aut. 2001; 2002 a 2005) za to málo, co pomáhá vyvažovat jinak jednostranně přírodovědně zaměřenou literaturu o krajině, dle mého názoru to jediné, co v těchto sbornících má smysl číst a co je skutečně podnětné, jsou povětšinou právě práce oněch „nechvalně proslulých“ přírodovědců (viz např. Míchal 2001 nebo Kovář 2005). Ostatní příspěvky v těchto sbornících jsou spíše romantizující a nostalgické stesky nad mizející tradiční krajinou. Rozhodně to nejsou systematické odborné studie vztahu člověka a krajiny. Gibas a Pauknerová chtějí „do krajiny vrátit člověka“ (2009: 132). Jako by člověk z krajiny v pracích oněch přírodovědců vymizel. Pokud se ale podíváme na Gibasem a Pauknerovou citované práce (Cílek 2002; Sádlo et al. 2005; Hájek 2002a), popř. další velmi vlivné stati (viz Sádlo 1994; Míchal 2001; Löw – Míchal 2003 aj.), zjistíme, že jsou především o člověku a jeho roli v utváření krajiny. Pravdou je, že za termínem krajina se v řadě těchto prací spíše skrývá prostředí. Není to však pravda u všech, a i když je, není to neodůvodněné. Pavel Hájek (2002b), ač více sociální vědec než přírodovědec, se například zabývá jazykovým utvářením krajiny a politikou toponymie, Igor Míchal (2001), jinak lesník, uvažuje nad archetypy ve vnímání krajiny a Jiří Sádlo (1994), profesí botanik, v duchu 10

11

Za povšimnutí stojí zejména dnes již klasická práce prof. Librové Láska ke krajině? (1988), ale také třeba nejnovější sborník editovaný Pavlem Klvačem Člověk, krajina, krajinný ráz (2009). Viz např. sborník textů o historických, současných a utopických krajinách editovaný Jiřím Starým a Sylvou Fischerovou (2008).

242

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

článku Gibase a Pauknerové poukazuje na potřebu interpretativního přístupu ke krajině. A když se přírodovědci člověku přímo nevěnují (jako např. Kovář 2005), není to proto, že by jeho roli podceňovali, ale proto, že ji nechtějí přeceňovat. Člověk není ani jediným ani nutně nejdůležitějším tvůrcem krajiny, její součástí jsou myriády organismů, neživých prvků a dynamických sil. Věda o krajině, pokud nemá být antropocentrickou, musí věnovat pozornost i ostatním spolutvůrcům, interpretům a aktérům. Vlaštovky, potok a les mohou být součástí krajiny člověka, ale stejně tak je člověk součástí krajin vlaštovek, lesa a potoka. Gibas a Pauknerová chtějí vrátit člověka do krajiny pomocí tzv. antropologie krajiny. To je jistě chvályhodné, ale neměli bychom zaměňovat Gibasovo a Pauknerové pojetí antropologie krajiny za tu pravou a jedinou antropologii krajiny. Termín antropologie krajiny se skládá z dvou nikterak jednoznačných pojmů – antropologie a krajina. Pokud chceme uvažovat o antropologii krajiny, musíme vědět, co oběma těmito pojmy myslíme. Gibas a Pauknerová definují pouze krajinu a implicitně argumentují, že antropologii krajiny dělá právě použití té jejich definice krajiny. To je však nesprávný postup. Nejprve je třeba si ujasnit, co je vlastně antropologie, a teprve poté můžeme začít uvažovat o tom, zda vůbec můžeme krajinu v rámci antropologie zkoumat, a pokud ano, tak jak. A nesmíme zapomínat, že termín antropologie je zároveň singulárem i plurálem. Tento článek není obranou přírodovědců. Naopak i já jsem poněkud rozladěn téměř monopolním postavením přírodovědců v diskusích o krajině a vůči jejich přístupům zdůrazňujícím změnu a opomíjejícím kontinuitu mám značné výhrady. Jako antropologové či sociální vědci však budeme moci kritizovat až ve chvíli, kdy dokážeme nabídnout věrohodnou alternativu. A na té teprve začínáme pracovat. Tento článek rovněž není útokem na práci Petra Gibase a Karolíny Pauknerové, byť tak na první pohled nepochybně vypadá. Jejich článku si nesmírně vážím a jsem moc rád, že redakce časopisu Český lid pro něj vytvořila prostor, byť se nezabývá tradičními antropologickými a etnografickými tématy. Protože je jejich článek vlastně jediným svého druhu v novodobé historii české antropologie, nezbývá než se vymezit právě vůči němu. Doufám, že mi to Petr Gibas a Karolína Pauknerová a mnoho dalších spolu s nimi patřičně oplatí. Květen 2010

243

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

Literatura: Appadurai, Arjun: 1988a – Introduction: Place and Voice in Anthropological Theory. Cultural Anthropology 3 (1): 16–20. Appadurai, Arjun: 1988b – Putting Hierarchy in Its Place. Cultural Anthropology 3(1): 36–49. Barth, Fredrik: 1969 – Introduction. In: Fredrik Barth (ed.). Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Cultural Difference. Boston, MA: Little, Brown and Co.: 9–38. Basso, Keith: 1996 – Wisdom Sits in Places. Landscape and Language Among the Western Apache. Albuquerque, NM: University of New Mexico Press. Benedict, Ruth F.: 2005 [1934] – Patterns of Culture. New York: Mariner Books. Boas, Franz: 1962 [1928] – Anthropology and Modern Life. New York: W. W. Norton and Company. Bourdieu, Pierre: 1977 – Outline of a Theory of Practice. Cambridge: Cambridge University Press. Bourdieu, Pierre: 2003 – The Berber House. In: Low, Setha – Lawrence-Zúñiga, Denise (eds.): The Anthropology of Space and Place. Oxford: Blackwell Publishing Ltd.: 131–141. (původně The Berber House of the World Reversed. In: Echanges et communications: Mélanges offerts à Claude Lévi-Strauss à l’occasion de son 60e anniversaire. Hague: Mouton, 1971: 151–169) Casey, Edward S.: 1996 – How to Get from Space to Place in a Fairly Short Stretch of Time. Phenomenological Prolegomena. In: Feld, Steven – Basso, Keith H. (eds.): Senses of Place. Santa Fe, NM: School of American Research Press: 13–52. Cílek, Václav: 2002 – Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán. Cosgrove, Denis – Domosh, Mona: 1993 – Author and Authority. Writing the New Cultural Geography. In: Duncan, James – Ley, David (eds.): Place / Culture / Representation. New York: Routledge: 25–38. Erban, Vít: 2002 – Krajina zevnitř. Čtení krajiny pomocí chodidel. In: Hájek, Pavel (ed.): Krajina zevnitř. Praha: Malá Skála: 110–116. Evans-Pritchard, E. E.: 1965 [1940] – The Nuer. A Description of the Modes of Livelihood and Political Institutions of a Nilotic People. Oxford: Claredon Press. Foucault, Michel: 1984 – Des espaces autres (conférence au Cercle d’études architecturales, 14 mars 1967). In: Architecture, Mouvement, Continuité, 5 (1984): 46–49. (text je spolu s mluveným komentářem M. Foucaulta dostupný na http://foucault.info/documents/heteroTopia/ foucault.heteroTopia.fr.html) Foucault, Michel: 2000 – Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. (původně Surveiller et punir, naissance de la prison. Paris: Gallimard 1975) Gibas, Petr – Pauknerová, Karolína: 2009 – Mezi pravěkem a industriálem: několik poznámek k antropologii krajiny. Český lid 96: 131–146. Goffman, Ervin: 1961 – Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates. New York: Doubleday Anchor. Hájek, Pavel (ed.): 2002a – Krajina zevnitř. Praha: Malá Skála. Hájek, Pavel: 2002b – Obecné dějiny intolerance. In: Hájek, Pavel (ed.): Krajina zevnitř. Praha: Malá Skála: 14–24. Hall, Edward T.: 1959 – The Silent Language. Garden City, N.Y.: Doubleday. Hall, Edward T.: 1966 – The Hidden Dimension. Garden City, N.Y.: Doubleday. Hall, Edward T.: 1968 – Proxemics. Current Anthropology 9 (2/3): 83–95. Harris, Marvin: 1979 – Cultural Materialism: The Struggle for a Science of Culture. New York: Randon House. Hirsch, Eric: 1995 – Introduction. Landscape between Place and Space. In: Hirsch, Eric – O’Hanlon, Michael (eds.): The Anthropology of Landscape: Perspectives on Space and Place. Oxford: Oxford University Press: 1–30.

244

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

Hirsch, Eric – O’Hanlon, Michael (eds.): 1995 – The Anthropology of Landscape: Perspectives on Space and Place. Oxford: Oxford University Press. Jackson, J. B.: 1984 – Discovering the Vernacular Landscape. New Haven: Yale University Press. Jackson, J. B.: 1994 – A Sense of Place, a Sense of Time. New Haven: Yale University Press. Keith, Michael – Pile, Steve: 1993 – Introduction Part 2: The Place of Politics. In: Keith, Michael – Pile, Steve (eds.): Place and the Politics of Identity. London: Routledge: 22–40. Klvač, Pavel (ed.): 2009 – Člověk, krajina, krajinný ráz. Brno: Masarykova univerzita. Kol. aut.: 2001 – Tvář naší země – krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Studio JB. Kol. aut.: 2002 – Tvář naší země – krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Studio JB. Kol. aut.: 2005 – Tvář naší země – krajina domova. Lomnice nad Popelkou: Studio JB. Kovář, Pavel: 2005 – Mikrokrajiny (kultura mravence). In: Kol. aut.: Tvář naší země – krajina domova. Svazek 4 – Naše krajina v přírodní krajině Evropy. Lomnice nad Popelkou: Studio JB: 8–12. Kuper, Hilda: 1972 – The Language of Sites in the Politics of Space. American Anthropologist 74 (3): 411–425. Leach, Edmund R.: 1959 – The Political Systems of Highland Burma. A Study of Kachin Social Structure. London: The Athlone Press. Lévi-Strauss, Claude: 1958 – Anthropologie structurale. Paris: Plon. Librová, Hana: 1988 – Láska ke krajině? Brno: Blok. Low, Setha – Lawrence-Zúñiga, Denise: 2003 – Locating Culture. In: Low, Setha – Lawrence-Zúñiga, Denise (eds.): The Anthropology of Space and Place. Oxford: Blackwell Publishing Ltd.: 1–48. Löw, Jiří – Míchal, Igor: 2003 – Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce. Malinowski, Bronislaw: 2005 [1922] – Argonauts of the Western Pacific. An Account of Native Enterprise and Adventure in the Archipelagoes of Melanesian New Guinea. London: Routledge. Massey, Doreen: 1993 – Politics and Space/Time. In: Keith, Michael – Pile, Steve (eds.): Place and the Politics of Identity. London: Routledge: 139–159. Massey, Doreen: 2006 – Landscape as a Provocation: Reflections on Moving Mountains. Journal of Material Culture 11 (1–2): 33–48. Mead, Margaret: 1928 – Coming of Age in Samoa. A Psychological Study of Primitive Youth for Western Civilisation. New York: William Morrow and Co. Míchal, Igor: 2001 – Kulturně historická východiska postojů ke krajině: divočina–obdělaná zem– město (proměny vztahů). In: Kol. autorů: Tvář naší země – krajina domova. Svazek 3 – Duchovní rozměr krajiny. Praha: Česká komora architektů: 13–25. Munn, Nancy D.: 1996 – Excluded Spaces. The Figure in the Australian Aboriginal Landscape. Critical Inquiry 22(3): 446–465. Radcliffe-Brown, Alfred R.: 1948 [1922] – The Andaman Islanders. Glencoe, IL: The Free Press. Rankin, Katharine N.: 2003 – Anthropologies and Geographies of Globalization. Progress in Human Geography 27 (6): 708–734. Rappaport, Roy: 1979 – Ecology, meaning and religion. Richmond: North Atlantic Books. Rodman, Margaret C.: 1992 – Empowering Place: Multilocality and Multivocality. American Anthropologist 94 (3): 640–656. Sádlo, Jiří: 1994 – Krajina jako interpretovaný text. In: Beneš, Jaromír – Brůna, Vladimír (eds.): Archeologie a krajinná ekologie. Most: Nadace Projekt Sever: 47–54. Sádlo, Jiří a kol.: 2005 – Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá Skála.

245

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Starý, Jiří – Fischerová, Sylva (eds.): 2008 – Mýtus a geografie. Svět, prostor a jejich chápání ve starších i novějších kulturách. Praha: Herrmann a synové. Steward, Julian: 1972 [1955] – Theory of Culture Change. The Methodology of Multilinear Evolution. Chicago, IL: University of Illinois Press. Warf, Barney – Arias, Santa: 2009 – Introduction: The Reinsertion of Space into the Social Sciences and Humanities. In: Warf, Barney – Arias, Santa (eds.): The Spatial Turn: Interdisciplinary Perspectives. New York: Routledge: 1–10. White, Leslie A.: 1959 – The Evolution of Culture. The Development of Civilization to the Fall of Rome. New York: McGraw-Hill Book Co.

Contact: PhDr. Přemysl Mácha, Ph.D., Department of Human Geography and Regional Development, Faculty of Science, University of Ostrava, Kranichova 8, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, e-mail: [email protected].

Friedrich Julius Rottmann: Popis svatebních obyčejů u známých národů. Připravila Lydia Petráňová. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Praha 2009. 200 s., německé resumé, příloha – reprodukce originálu starého tisku. Kritické vydání starého tisku z roku 1715. Úvodní studie L. Petráňové o díle F. J. Rottmanna. ISBN 978-80-87112-31-1 CENA: 225 Kč Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]

246

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

ADAPTACE PŘESÍDLENCŮ Z MALINOVKY A MALÉ ZUBOVŠTINY V MILOVICÍCH1 LENKA ŠOLCOVÁ

Adaptation of the settlers from Malinovka and Malá Zubovština in Milovice Abstract: The present text maps the actual situation of the participants of the controlled resettlement from the former Soviet Union to the Czech Republic in the years 1992–1993. Better to say, it maps the situation of a group of these settlers who at present live in the village Milovice, in the revitalized former miliatary domain in the south-eastern part of the region Střední Čechy (Central Bohemia). The aim of the research was to analyze how the settlers perceive their reception from part of the majorite society, to study their adaptive strategies and to find out if the resettlement to the Czech Republic and the choice of the mentioned locality fulfilled their wishes and to what degree. The final part of the article summarizes what the settlers see as positive and what as negative aspects of the resettlement. The text is based on repeated directed interviews and observations realized in Milovice in the years 2008–2009. Key words: re-emigration, re-settlement, adaptation, identity, Ukraine, former Soviet Union.

Úvod Následující text navazuje na řadu studií a analýz zpracovaných v posledních dvou dekádách na téma státem řízené, organizované a podporované reemigrace potomků českých přesídlenců z území bývalého Sovětského svazu zpět do země jejich předků. Záměrem je formou subjektivní reflexe vybrané skupiny přesídlenců z bývalého Sovětského svazu představit nástin jejich aktuální situace a adaptace na 1

Příspěvek je jednotlivým výstupem projektu IAA700580801 – Identita a sociabilita migrantů z bývalého Sovětského svazu: následný výzkum řízených migrací s důrazem na druhou generaci (2008–2011, AV0/IA) (Identity and Sociability of migrants from the Soviet union – subsequent with the emphasis to a second generation) Akademie věd České republiky (AV ČR) a výstupem z výzkumného záměru Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i. AV0Z 90580513.

247

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

vybrané sociální situace a fenomény po přesídlení. Tito reemigranti pocházejí z obce Malá Zubovština, okres Korosteň v Žitomirské oblasti, a Malinovka, okres Malin v Žitomirské oblasti. Na základě humanitární pomoci České republiky v letech 1992–1993 byli usídleni v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Mladá (dále jen VVP Mladá), resp. v obci Milovice ve Středočeském kraji. Poznatky uvedené v tomto textu vycházejí převážně z řízených rozhovorů, jež byly v této lokalitě provedeny v roce 2009 s 37 dospělými osobami z první a druhé generace přesídlenců.2 Text je, vzhledem k úzkému vymezení tématu, strukturován takto: 1) nejprve představuje určitou část z migrující skupiny černobylských reemigrantů, tj. přesídlenců, kteří byli usídleni v obci Milovice, a obecné důvody jejich přesídlení, zároveň popisuje krátce i lokalitu samotnou; 2) následně předkládá/diskutuje vybrané faktory nejčastěji zmiňované přesídlenci v rozhovorech, které ovlivnily úspěšnost adaptačních strategií a kvalitu stávající adaptační fáze přesídlenců. V závěru jsou rekapitulovány postoje a názory přesídlenců k jejich reemigraci do České republiky, resp. do této konkrétní lokality.3 Údaje prezentované v textu jsou dílčími výsledky výzkumu řízených migrací z oblasti bývalého Sovětského svazu s důrazem na zjištění adaptability druhé generace reemigrantů. Zmíněný výzkum bude sumarizován v celé šíři až v roce 2011. Zájmová skupina reemigrantů a obecné důvody k přesídlení do ČR Myšlenka reemigrace, jak již bylo zmíněno v mnoha předchozích statích a publikacích spojených s tímto tématem (např.: Brouček – Uherek – Valášková 1995; Uherek – Valášková – Kužel – Dymeš 2003; Uherek – Valášková 2006; Nosková 2007), vyvstávala mezi Čechy žijícími na Ukrajině v určitých periodách po celé 20. století. Od konce 2. světové války byl akt přesídlení4 vázán na splnění striktních podmínek stanovených Sovětským svazem (Dlu2

3

4

V textu je rozlišení generací následující: první generace přesídlenců jsou osoby, které přesídlily do ČR v dospělém věku, druhá generace jsou osoby, které v době přesídlení nedovršily 18 let nebo se narodily již v ČR. Údaje prezentované v textu jsou dílčími výsledky výzkumu řízených migrací z oblasti bývalého Sovětského svazu, s důrazem na stav adaptability druhé generace reemigrantů. Vzhledem k tomu, že bude výše zmíněný výzkum sumarizován až v roce 2011, nejsou použité informace v textu plně kvantifikovány a vážou se úzce k předem vymezené skupině přesídlenců v této lokalitě. Několik respondetů vypovědělo, že jsou známy ojedinělé případy vystěhování českých občanů z Malinovky a Malé Zubovštiny do Čech v průběhu 60.–70. let 20. století. Dle podaných informací respondentkou A. P. šlo však výhradně o tzv. slučování rodin, jejichž rodinní příslušníci, kteří byli příslušníky Svobodovy armády, se usídlili těsně po válce v Čechách.

248

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

hošová 1996: 55; Hofman 1995: 22–25). V návaznosti na tento stav byla další vlna kolektivního přesídlení realizována až v 90. letech 20. století. Zásadním impulzem této migrační vlny5 byla havárie jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986. Vzhledem k této události měla zmíněná reemigrace charakter humanitární pomoci a byla centrálně řízena českým státem. Zájemci o humanitární přesídlení do Čech z vyčleněných oblastí museli splňovat několik zásadních podmínek, resp. „český původ alespoň jedné osoby z manželského páru, dvouletý trvalý pobyt v postižené oblasti a v případě starých rodičů možnost zapsat do seznamu také rodinu potomka, i když již nebydlela v postižené oblasti“ (Brouček – Uherek – Valášková 1995: 2). V rámci této reemigrační vlny na základě sestavených seznamů6 bylo v letech 1991 až 1993 přestěhováno do Čech cca 1 800 osob (Valášková – Pojarová 2009). Celkem bylo osídleno 56 lokalit, z nichž každá měla jinou ubytovací kapacitu. Jednou z osídlovaných lokalit bylo i město Milovice. Všichni přesídlenci v této lokalitě pocházejí z obcí Malá Zubovština nebo Malinovka, popřípadě v těchto obcích měli přímé příbuzenské vazby, což jim umožňovalo přesídlení. V letech 1992–1993 zde našlo svůj nový domov 36 rodin přesídlenců,7 tj. celkem 119 osob ze zmíněných obcí (z toho 96 dospělých a 23 dětí).8 Někteří přesídlenci první generace měli již smíšené manželství, a i přesto přesídlenci z obou obcí vytvořili v Milovicích poměrně rozsáhlou příbuzenskou síť přibližně šesti rodů potomků českých reemigrantů. Vzhledem k tomu, že ubytovací kapacita lokality byla v době transferu přesídlenců v letech 1991–1993 omezena, byli ostatní přesídlenci z Malinovky a Malé Zubovštiny usídleni v jiných lokalitách v ČR a to s ohledem na osobní volbu lokality. Volbu lokality realizovala naprostá většina přesídlenců pouze na základě základních informací o přesídlení z předložených tzv. nabídkových listů (též viz Brouček – Uherek – Valášková 1995: 3) a za tzv. kolektivního tlaku a strachu z dopadů jaderné havárie, jak se zmiňovali přesídlenci, „aby sme nelitovali, že ta možnost je pryč, aby bylo dobře hlavně našim dětem.“ Někteří zástupci první generace milovických přesídlenců však uvádějí, že jejich volba lokality byla mimo jiné zásadním způsobem ovlivněna 1) aktuálními informacemi, které obdrželi v rámci příbuzenských vazeb z ČR, 2) vlastní znalostí lokality samotné, 5

6

7 8

Daný proces z pohledu samotného účastníka zachytil ve své publikaci Česká kolonie Zubovščina na Ukrajině Jaroslav Ornst; jeden z přesídlenců, jenž byl i jedním z hlavních iniciátorů reemigrace do ČR (Ornst 2006). Při sestavování seznamů a iniciace reemigrace se nejvíce dotázaní přesídlenci odkazují na osoby pana Brahy a pana Javůrka, popřípadě na činnost krajanského spolku Komenský v Kyjevě. Srov. Brouček – Uherek – Valášková 1995: 3–4. Viz Matrika při MěÚ Milovice.

249

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

kterou získali během její osobní návštěvy, jež byla zástupcem rodiny realizována jako nezbytná pro tak zásadní rozhodnutí; někdy také přispěla kuriózní skutečnost, že mužský zástupce první generace přesídlenců v Milovicích pobýval v rámci své prezenční vojenské služby v řadách Sovětské armády. Přesídlenci také připouštějí, že mohla být ovlivněna mírou jejich přístupu k informacím, aktivitě je vyhledávat a schopností je analyzovat. Za hlavní pohnutku k přesídlení (i když s určitým váháním) přesídlenci v Milovicích téměř 18 let po přesídlení stále uvádějí na prvním místě zdravotní důvody. A to i přesto, že v jejich vyjádřeních se k tomuto tématu počíná objevovat nečekaná nedůvěra, kdy možné dopady na své zdraví počínají zlehčovat v mnoha případech tvrzením, že: „Přestěhování nemělo vliv na moje zdraví, to co nás bolí, to nás bolí, sme staří, co naděláme. Se štítnou žlázou nemáme problém, jen děti chodí preventivně na lekárskije prohlídky, no a naštěstí je to u nás v pořádku.“ Tuto nejednoznačnost vyrovnávají tím, že připouštějí vliv přestěhování na stav svého zdraví, neboť ve srovnání s krajany, kteří nevyužili této možnosti reemigrace a se kterými jsou v kontaktu, jsou mnohem zdravější a průměrně žijí déle. Jsou si však vědomi také toho, že dosud jde pouze o jejich subjektivní hodnocení bez vědeckého, resp. lékařského výzkumu a verifikace. Na druhém místě upozorňují na právo žít v zemi svých předků a na svou příslušnost k češství, zatímco ve zdrojové zemi podléhali masivnímu vlivu ukrajinské majority. Na třetím místě připouštějí, že jim využití humanitární pomoci s možností přesídlení pomohlo v udržení či dokonce zlepšení jejich ekonomické situace, zejména pak pro druhou generaci přesídlenců. Jedna ze zasídlených lokalit v ČR – nové město Milovice Město Milovice leží v severovýchodní části Středočeského kraje, cca 30 km od Prahy. Lokalita byla v letech 1904–1991 spjata s VVP Mladá, kdy 1. 1. 1992 byl VVP Mladá zrušen. Veškerá majetková práva a povinnosti vázané k bývalému VVP byly převedeny na stát. Na obnově zdejšího bytového fondu se podílelo Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen MMR) v zastoupení státní organizace Privum formou „Programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury” za finanční podpory měst Lysá nad Labem, Čelákovice, městysu Milovice a obce Stará Lysá. Na výše zmíněné subjekty byly postupně vybrané budovy bezúplatně převedeny. S ohledem na omezené finanční možnosti jednotlivých obcí se od roku 2002 rozvoj bytového fondu a revitalizace ostatních budov stává výhradně komerční záležitostí soukromých subjektů. Celková kapacita této lokality je odhadována na 12 000 osob. Dne 3. září 1991 byl městu Milovice udělen 250

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

statut města9 se třemi městskými částmi – Milovice, Mladá a Boží Dar. Matrika při MěÚ Milovice uvádí, že k datu 27. 7. 2009 zde žilo trvalým pobytem 8 482 osob.10. Obec Benátecká Vrutice, těsně přiléhající k městské části Mladá, byla k městu přičleněna až roku 1996. Lokalita Boží Dar je známa především areálem bývalého vojenského letiště, které nebylo doposud revitalizováno. V současné době zde probíhá komerční rekonstrukce panelových bytových domů. Lokalita Mladá11 se rozkládá na okraji území samotného VVP. K následnému civilnímu osídlení bylo v této městské části původně vytipováno na 4 000 bytových jednotek. Díky zpoždění celého revitalizačního procesu však musely být některé domy strženy, čímž se počet bytových jednotek zmenšil na cca 3 680.12 Městská část Milovice se nachází na území původního městysu Milovice. Po odchodu Sovětské armády mělo v Milovicích trvalý pobyt 1 089 civilních obyvatel, kteří zde obývali rodinné domky, původní hospodářské usedlosti a bytové domy. Proces osídlení této lokality byl zahájen přímým odprodejem 400 bytových jednotek do osobního vlastnictví v roce 1991. Téhož roku zde bylo vytipováno pět z těchto bytových domů, které byly v letech 1991 až 1993 využity v rámci humanitární pomoci ČR osobám postiženým černobylskou jadernou havárií. Počáteční přijetí přesídlenců majoritou Jak již bylo zmíněno, charakter života v městysu Milovice byl po řadu desítek let spojen s přítomností armád, zejména přítomností nevítaných okupačních vojsk Sovětského svazu. Po zrušení VVP Mladá zde pobývalo minimum původních civilních obyvatel. V roce 1991 bylo zahájeno masivní, do určité míry regulované 9

10 11 12

Dopravní obslužnost města s okolím prošla za posledních 15 let obrovským změnami; od úplné izolace od civilního života až po maximální dostupnost, zvyšující šanci na příliv nových investorů do lokality a tím i navýšení pracovních míst. Je zde zabezpečena velmi kvalitní železniční doprava i silniční doprava a také autobusové spojení do přilehlých velkých sídel. Jedná se o jednokolejnou elektrifikovanou železniční trať č. 232 v délce 5,7 km, autobusovou dopravu, již zajišťuje ČSAP, s. r. o. Nymburk, resp. linku č. 270830 ve směru Milovice – Lysá nad Labem a linku č. 270870 Lysá nad Labem a Mladá Boleslav a linku č. 127221 ve směru Praha – Černý Most, kterou zajišťuje ČSAD Střední Čechy. Atraktivita města je zvyšována i blízkostí hlavních silničních tahů, zejména silnicemi D11 (611) Praha – Hradec Králové, R10 (610) Praha – Liberec a komunikací I/38 Nymburk – Mladá Boleslav. Samotnými Milovicemi prochází silnice II. třídy č. 332. Do městské části Benátecká Vrutice vede z Lysé nad Labem silnice II. třídy č. 272, jež dále pokračuje směrem na Jiřice a posléze až do Benátek nad Jizerou. Tato silniční komunikace spojuje silnici dálničního typu D11 s E65. Mezi městskými částmi města Milovice dosud existují pouze silnice III. třídy, které lze však označit za ústřední v systému vnitřní dopravy města. V roce 2001 zde žilo trvalým pobytem 4 212 osob. Viz Sčítání lidu v roce 2001. Název městské části byl převzat na počest zaniklé obce Mladá uprostřed VVP Mladá v roce 1904. Data uvádí Odbor výstavby při MěÚ Milovice.

251

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

osídlení této lokality civilním obyvatelstvem, které nemá přímou zkušenost s historickým zatížením lokality jako zbytek civilních obyvatel vojenského újezdu, uvyklých na symbiotické soužití se Sovětskou armádou. Snad proto tato doosídlená majorita projevovala ze začátku silnou negaci proti přesídlencům13 z Malinovky a Malé Zubovštiny jako proti všemu „ruskému“. Jak uvádějí samotní přesídlenci, tato negace se projevovala především anonymními útoky na jejich majetek, např.: rozstříhané nebo postříkané prádlo na venkovních sušácích, poškrábané automobily, pomalované vchodové dveře do domů, které přesídlenci osídlili, v horším případě vytlučená okna. Jedna respondentka z Malé Zubovštiny dokonce uvedla, že „když nám tu přistála hořící láhev a okna byla vymlácená, uvažovali jsme o pěreseleniju nazpátek.“ Přesídlenci také přiznávají i útoky na své osoby, popřípadě na jejich druhou generaci. Tyto útoky spočívaly především ve veřejném slovním napadání a osočování stran původu či neoprávněného zabírání životního prostoru „pravým“ Čechům a odčerpávání finančních prostředků ze státních peněz,14 popřípadě v ostentativním chování spolužáků k dětem přesídlenců. Dvě respondentky15 se dokonce zmínily o urážkách na fyzický vzhled přesídlenců. Jedna z nich uvedla, že „pokaždé když sem přišla do magacínu, začalo se kolem mě šuškat – to je ta, ta Ruska, co má zlaté zuby.[…]. To voni si dávaj dělat.“ Všichni dotázaní přesídlenci první generace však přiznávají, že se situace postupně v průběhu dvou až tří let zklidňovala a po celkové privatizaci bytového fondu městské čtvrti Balónka většina antipatií postupně opadla. Na změnu postoje měla vliv rovněž majoritou vnímaná pracovitost přesídlenců, vzhledné okolí a stav domů a neméně také jejich vstřícné chování. Podle vzpomínek přesídlenců neopomenutelnou zásluhu na tom nese i tehdejší vedení města a jeho rovný přístup vůči všem obyvatelům v této lokalitě. Tyto faktory, stejně tak i faktor času a maximální snaha přesídlenců adaptovat se na veškeré aplikované formy vzájemného soužití s majoritní společností, zásadním způsobem ovlivnily integraci přesídlenců do majoritní společnosti v dané lokalitě. Během rozhovorů obě generace přesídlenců v současné době uvádějí, že se cítí být v této lokalitě doma, a to i přesto, že se samotná lokalita vyrovnává více jak 15 let s prudkým nárůstem obyvatel a se všemi problémy s tímto fenoménem spojenými, jako je nedostatečná občanská vybavenost, vysoká kumulace osob či narůstající kriminalita atd. 13 14

15

Srov. Brouček – Uherek – Valášková 1995: 12. Tím byla zosobněna narážka na skutečnost, že přesídlencům byly byty zrekonstruovány na náklady státu a obce k okamžitému obývání, zatímco ostatní obyvatelé, byť byt kupovali za symbolické ceny (od 20 000 do 85 000 Kč), si jej museli rekonstruovat sami. V tomto případě se jednalo o respondentky G. V. a A. Č. Respondentka G. V. je Ukrajinka, jejím manželem byl Čech, respondentka A. Č. po dlouhou dobu žila v Oděse, a ani přes velkou snahu se jí nepodařilo zbavit se silného přízvuku.

252

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

V návaznosti na toto téma téměř všichni přesídlenci první generace hovoří o „šoku z přesídlení“ jako o nutné fázi migrace, které se nelze vyhnout a jsou hrdi na to, že tuto fázi přesídlení zvládli, zejména s ohledem na budoucnost a zdraví svých potomků. Určitá nejistota stran přesídlení tak setrvává pouze u starších lidí, kteří reemigrovali na základě tlaku svých rodin v pokročilém věku, tj. nad 60 let. Zároveň, na rozdíl od jiných lokalit, v Milovicích žádný z přesídlenců první generace nevyjadřoval svou nespokojenost s výběrem lokality ani neuvažoval o migraci do jiného státu (Brouček – Uherek – Valášková 1995). Obdobná situace panuje i mezi příslušníky druhé generace přesídlenců, viz níže, a to i přesto, že většina jejich rodičů volila lokalitu pod vlivem kolektivního tlaku k přesídlení, tzv. „naslepo“, bez osobní místní znalosti, podle základního popisu lokality z nabídkového listu, popřípadě na základě zprostředkovaných informací od příbuzných. Změny ve formě bydlení Všichni přesídlenci, ať už pocházejí z obce Malinovka či Malá Zubovština, žili až do svého přesídlení do České republiky venkovským způsobem života, se všemi jeho náležitostmi. Jejich původní domy měly obvykle tři obytné místnosti s velkou dřevěnou verandou, jež byla obytná. Její součástí byla někdy i malá kuchyňka. Sociální zařízení bylo ve většině případů mimo dům. Bańa, jak přesídlenci nazývají koupelnu, byla součástí samostatné stavby, zpravidla protilehlé k domu. Její součástí byla i tzv. velká letní kuchyň. K domu přiléhalo hospodářství a menší polnosti, na kterých hospodařili. O svých rodinných domech hovoří jako o chátích a rodinnými fotografiemi dokládají jejich vzhled. V průběhu rozhovorů se zástupci první generace přesídlenců často zmiňovali o zklamání z finančního vyrovnání, jehož se jim dostalo za jejich majetek, který na Ukrajině zanechali. Na druhou stranu většina přesídlenců první generace z obou obcí shodně uvádí, že se jim podařilo jejich ztráty na majetku zmírnit tím, že své nemovitosti přenechali dalším členům ze širší rodiny, popřípadě se jim nemovitost podařilo prodat, zejména pak ukrajinské majoritě, a to v celkové hodnotě pohybující se kolem 3 000 amerických dolarů za jednu nemovitost včetně hospodářství. Získané finanční prostředky využili k vybavení svých nových domácností, zejména ke koupi nábytku. Často se jednalo o jedinou finanční kompenzaci, které se přesídlencům dostalo. Ti, kterým se toto řešení nepodařilo realizovat, uvádějí, že pociťují určitý zmar nad vybudovaným majetkem, pocit ztráty a okradení, ale chápou, že nemají žádný opravný prostředek k dispozici, kterým by vývoj situace zvrátili. Jsou i tací, kteří nechtějí vidět, jak jejich rodný dům chátrá či není udržován a z tohoto důvodu se nevracejí do místa původního bydliště. Jeden ze zástupců první generace přesídlenců z Malinovky k tématu vyrovnání uvedl: „Já už tam nechci, můj 253

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

dům už není můj, nemám tam co dělat. Otec padl ve válce, maminku sme pochovali tady a tam, v našem […] živu novije ukrajinskije z Malína“. Jak již bylo zmíněno, Milovice byly jednou z lokalit, vytypovaných jako vhodná v rámci humanitární pomoci k přesídlení krajanů. Přesídlenci zde osídlili 36 rekonstruovaných bytů o velikosti 2+1 a 3+1 v pěti cihlových bytových domech, resp. 16 bytů 1. kategorie a 20 bytů 2. kategorie. V roce 2000 až 2001 byly tyto byty nabídnuty stávajícím nájemcům (tj. přesídlencům) k odprodeji do osobního vlastnictví.16 Byty byly částečně vybaveny v základním standardu sanitárním zařízením a kuchyňskou linkou se sporákem. Ostatní vybavení bytu si museli přesídlenci zajistit sami. Přestože si jistou část nábytku a ostatního vybavení bytu přivezli s sebou, zbytek museli zakoupit až v místě. Podle jejich vzpomínek nešlo zdaleka o lehkou situaci, zejména v době, kdy v mnoha případech měl zaměstnání pouze jeden dospělý člen rodiny. Na mnohé z přesídlenců působily byty jako „hezké, ale cizí, tak nějak studené.“ Avšak díky podpoře státu měli možnost získat „jednorázový finanční příspěvek“ (Brouček – Uherek – Valášková 1995: 2). Přesídlenci jak první, tak i druhé generace popisují zároveň také prožitek z tzv. kulturního šoku, kdy prakticky ze dne na den změnili typ obydlí, tj. z rodinného domku se zahradou na prostorově omezený byt, který navíc po určitou dobu nebyl ani v jejich osobním vlastnictví. Mnozí z první generace přesídlenců vzpomínají, že jim po určitou dobu trvalo sladit dosud známé strategie správy domácnosti s novými podmínkami, jakými byla spotřeba vody a dalších energií jako výhradně nakupovaných komodit, a podobně. S neporozuměním se též z počátku přesídlenci setkávali, když se snažili prostor přilehlého okolí bytových domů uchopit podle svých životních zvyklostí. V mnoha případech se tak kolem domů objevily sezonní zeleninové záhonky. Tato aktivita byla majoritou cíleně ničena a vysmívána, coby ruské kolchozničení. Postupem času došlo ke zlepšení a stabilizaci situace, zejména díky aktivitě vedení města Milovice. Přesídlenci tak hodnotí velmi kladně rozhodnutí o pronájmu pozemků vhodných k rozšíření stávající zahrádkářské kolonie. Díky tomuto dostali přesídlenci možnost realizovat se navyklým způsobem a udržet si tak do určité míry tradiční samozásobitelství domácnosti. Zájem a péče o své 16

Zástupce města, odbor správní agendy, uvádí, že „tyto byty byly nabídnuty k odprodeji za cenu 2 500 Kč/m2 obytné plochy a 1 000 Kč/m2 ostatních prostor (sklepy, sušárna, atd.). V kupní ceně byla také zohledněna kategorie bytů. Z tohoto důvodu byla cena obytných prostor bytů 2. kategorie snížena o 25 %. Ceny prodávaných bytů se pohybovaly v rozmezí 130 000 Kč až 200 000 Kč s možností splátkového kalendáře.“ Tyto informace dotázaní přesídlenci v podstatě potvrzují. V některých případech uvádějí cenu o málo větší a to ve výši 210 až 230 tisíc. K tomuto individuálnímu navýšení ceny došlo v návaznosti na vynaloženou sumu v rozsahu konkrétní rekonstrukce bytu městem v rámci humanitární pomoci.

254

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

domy a okolí je této generaci vlastní.17 Tyto vlastnosti a aktivity přispěly ke změně nejen v celkovém nahlížení na přesídlence jak vedením města Milovic, tak i ostatními spoluobčany. K upraveným domům přiléhají malebné květinové předzahrádky a pergoly s oblíbenou pnoucí se vinnou révou. Jak jedna z přesídlených žen k tomu poznamenala, že „hrozno, to nám připomíná domov, Malinouku, […]. Taky sme si ho odsud přivezli a daří se mu tu dobře, tak jako nám.“ Během návštěv v domácnostech přesídlenců první generace je stále možné vidět, že si ve vybavení a výzdobě bytu uchovali jisté prvky převzaté od ukrajinské majority, jako jsou ikonografické výzdoby, umělé květiny, ozdobné koberce na zdi či kolorované fotografie členů rodiny. Zástupci první přesídlenecké generace o těchto dekorativních prvcích hovoří s jistou mírou nostalgie: „Éto naš pámbíček, on s námi tam i tu […], éto byl čas, kak Inuška byla v škóle, no to byly děti ještě málenkije […], tak se na to díváme a vzpomínáme, jak sme žili […].“ Tyto prvky lze v bytech přesídlenců druhé generace najít již jen velmi ojediněle. Výzdoba i vybavení jejich bytů je již srovnatelné s byty stejné generace v rámci majoritní společnosti. Ačkoliv byli přesídlenci na vícegenerační soužití navyklí, proces přesídlení nastartoval transformaci v jejich přístupu v rodinném a příbuzenském soužití. Ke změně tak dochází jak ve formě bydlení, tak i v ochotě bydlet vícegeneračně, neboť s přijetím zvyklostí majoritní společnosti u přesídlenců klesá tolerance k vícegeneračnímu soužití. Úctu ke svým předkům, resp. k nejstarším členům rodiny, si však stále zachovávají jako před přesídlením. Příbuzenství Během jednotlivých setkání přesídlenci první generace v Milovicích uváděli, že přibližně od poloviny 60. let 20. století začal rapidně klesat počet výhradně endogamních sňatků v rámci české minority na Ukrajině, resp. v rámci obce či mezi českými obyvateli obcí Malinovka a Malá Zubovština. Dotázaní přesídlenci první generace v Milovicích, ačkoliv většina prokazuje stoprocentní český původ, zaujímají k tomuto vývojovému trendu společnosti neutrální až pozitivní postoj. Tento svůj přístup zdůvodňují tlakem ukrajinské majority a osobní zkušeností, že smíšené manželství dosahovalo v podmínkách ukrajinské majority lepšího sociálního statusu, než manželství příslušníků české minority: „Všechno hned bylo snazší […] i na úřadech, i ve městě […] no tak to bylo, srdci člověk neporučí, hlavně, že to byl slušný a hodný člověk.“ S touto adaptační zkušeností nahlíží první generace přesídlenců na případné partnerské svazky svých potomků i po přesídlení. 17

Výrazný zájem a vztah přesídlenců k jejich domům a okolí je zjevný jak z jejich vlastních vyjádření při rozhovorech, z předkládaných fotografií z původního domova, tak z konfrontace přímo v terénu u navštívených „českých“ vesnic na Ukrajině.

255

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Příslušníci druhé generace přesídlenců v Milovicích tak nejsou ve svém výběru partnera vázáni na úzce ohraničenou skupinu ostatních přesídlenců, ať už jen v dané lokalitě či po celé ČR. Většina dotázaných přesídlenců z druhé generace už uzavřela manželství s příslušníkem majoritní české společnosti, popřípadě si hledá partnera v rámci ní. Tento přístup je příkladem užití vhodného adaptačního mechanismu, jenž akceleruje a zároveň zkvalitňuje nejen integraci do majoritní společnosti zmíněných přesídlenců, ale i rozšíření sociálních sítí a vazeb přesídlenců v lokalitě, např. vzájemné hlídání dětí první generací přesídlenců. V této souvislosti je nutné zmínit také skutečnost, že se i mezi přesídlenci v Milovicích počínají množit rozvody. Zejména se jedná o specifickou skupinu přesídlenců první generace, kteří dosáhli své zletilosti krátce před přesídlením. Z provedených rozhovorů vyplývá, že se převážně jedná o rozvody manželství, kdy jeden z partnerů je přesídlený Čech a druhý přesídlenec ukrajinské, ruské či jiné národnosti. Tato manželství byla uzavřena na území bývalého Sovětského svazu, resp. ve většině případů na území Ukrajiny, popřípadě krátce po příjezdu do ČR, kdy partner jiné než české národnosti přicestoval mimo přesídlovanou skupinu či ještě později na pozvání přesídlence. Tento stav, který samotní přesídlenci, převážně první generace, komentují s nevolí, mohl být ovlivněn stresem z přesídlení, stejně tak i mezigeneračním posunem hodnot. Vzdělání Vzdělání je jedním ze základních faktorů, jež zásadním způsobem ovlivnilo míru sociální adaptace jednotlivců a tudíž celkovou úspěšnost integrace přesídlenců do majoritní společnosti. Z provedených rozhovorů s přesídlenci první generace vyplývá, že jejich uplatnění na trhu práce bylo velmi ztíženo, a to i přesto, že mnoho z nich mělo vysokoškolské vzdělání, zejména technického, pedagogického a zdravotnického směru, kdy přispěla zejména zdlouhavá procedura nostrifikace vzdělání nebo nemožnost využít specifickou pracovní odbornost, jež nebyla českým pracovním trhem požadována. V mnoha případech byla zmiňována i částečná jazyková bariéra, či poukazováno na negativně přijímaný silný přízvuk. Často tak docházelo k tomu, že pedagog či zdravotní sestra museli pracovat manuálně a jejich návrat k původnímu zaměstnání jim tak byl znemožněn, neboť ztratili kontakt se svým původním oborem. Většina byla nucena přijmout neodpovídající pracovní místa, zejména v zemědělství a ve dřevozpracujícím průmyslu. Jejich poslední léta z produktivního období člověka tak byla zatížena existenční snahou uspět v novém prostředí. Přiznávají však, že měli dostatek informací předem o tom, co česká strana může a je schopna garantovat, tj. zajištění práce minimálně pro jednu dospělou osobu z rodiny. Jejich tíživou situaci 256

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

lze vystihnout slovy jednoho z přesídlenců: „Co nám toho naslibovali […], já pracoval celý život, živil rodinu […] a najednou sem měl sedět dom? […] sem chemik a toho tu nikdo nepotřeboval a na pile už nebylo místo […] bylo těžký, když nás živila máma“. Z vyprávění milovických přesídlenců první generace také vyplývá, že u některých příslušníků této generace došlo k omezení rozsahu vzdělání již díky důsledkům 2. světové války. Tito lidé se již na Ukrajině živili manuální prací v zemědělství, popřípadě jako dělníci. Jejich uplatnění na stávajícím trhu práce v ČR, vzhledem k jejich úrovni vzdělání, však bylo mizivé. Situace byla navíc komplikována pokročilostí jejich věku v době přesídlení. Mnozí z nich, ačkoliv byli již důchodového věku, museli po přesídlení opět začít pracovat, jelikož zpočátku vyvstávaly komplikace s přiznáním důchodu či převody peněz z ukrajinské strany, jež přislíbila zajištění veškerých dokumentů, potřebných k zápočtu odpracovaných let a výměře řádného starobního důchodu (Brouček – Uherek – Valášková 1995; Uherek – Valášková 2006). Tyto okolnosti značně ztížily nejen jejich plynulou adaptaci na nové prostředí ve vysokém věku, ale i adaptaci příslušníků jejich rodin, kteří na nich byli existenčně závislí. Někteří milovičtí přesídlenci uvádějí, že měli svou adaptaci usnadněnou díky využití stávajících příbuzenských vazeb v ČR. Navazovali zejména na skupiny z poválečné reemigrace do Československa, v ojedinělých případech z přelomu 60.–70. let. Potřebná byla zejména jejich pomoc při vystavování příslušných dokumentů a podpora při uplatnění v novém domově.18 Oproti tomu druhá generace přesídlenců díky svému věku, tlaku rodiny na vzdělání a osobní píli, vysoké absorpci vjemů z nového prostředí a novým společenským vazbám s okolím, jež přinášelo adekvátní informace, většina z dotázaných již absolvovala vysokou či střední školu a ve svém oboru nyní i pracuje. Téměř všichni se orientovali na původní obory svých rodičů, např. lékařství, učitelství, účetnictví, tlumočnictví a strojírenství. V rámci druhé přesídlenecké generace můžeme identifikovat osoby, které převážnou část svého vzdělání načerpaly ve zdrojové zemi, tj. před přesídlením. Tito lidé museli v rychlém sledu podstoupit vzdělávání v českém jazyce v konečné fázi středoškolského, popřípadě vysokoškolského vzdělání. Na trhu práce se tito lidé v současné době uplatňují především jako OSVČ (podnikatelé), popřípadě v rámci zaměstnaneckého poměru kooperujícího se společnostmi z prostoru bývalého Sovětského svazu. U zástupců druhé přesídlenecké generace, kteří emigrovali v nedospělém věku nebo se již narodili v České republice, je typ vzdělání velmi různorodý a již není vázán na vzdělání jejich rodičů. V tomto směru výběr vzdělání druhé generace plně splývá s majoritní populací. 18

Za mnohé lze jmenovat rodinu Pišlovu, po generace známou zejména mezi lékařskou veřejností.

257

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Jazyk – základní faktor identity přesídlenců Z uskutečněných rozhovorů s milovickými přesídlenci vyplývá, že jejich předci v obou obcích měli možnost docházet do školy s výukou v českém jazyce až do roku 1937 (Dluhošová 1996: 54). V průběhu 2. světové války se situace podle jejich sdělení přiostřila, neboť jak jeden z přesídlenců vzpomíná, „na školu pak nebyl čas, otec odešel do války […], bylo nás doma sedum, tak sme museli mamince pomáhat, […] no, co, tak to bylo […], no bylo to těžké, no přesto sme vychovali dvě céry.“ Po 2. světové válce pak ze strany vládních orgánů dochází k radikální změně v postoji k existenci české školy a následně byla výuka českého jazyka „vyučóvána pouze poza klasa“, tj. po ukončení řádné výuky. Někteří respondenti vzpomínají, jak jim aktivní znalost českého jazyka doma předávala jen babička nebo dědeček, „kteří chodívali do české školy“ nebo farář, „kdy ještě mohl“. Většina pamětníků z řad první generace přesídlenců uvádí, že ruský a ukrajinský jazyk nikdy jejich rodina nepřijala a využívala jej pouze jako nucený komunikační jazyk v rámci školy, obce, v jednání na úřadech či v obchodě. Přesídlenci uvádějí, že jejich znalost a používání českého jazyka na Ukrajině byla rozhodujícím faktorem v negativním nahlížení na ně majoritním obyvatelstvem. Řada z nich se o tom vyjadřuje takto: „Nadáno nám bylo do Maďarů, co si tak šverkaj. My sme jim na oplátku říkali – Vy hadi proužkovaný. To jako oni, Ukrajinci, co ani neví, že sou Ukrajinci a mluví rusky […]. Jó, tak sme jim řikali.“ Specifickou výjimkou byli ti přesídlenci, kteří pocházejí ze smíšeného manželství. Až 90 % z první generace přesídlenců v Milovicích uvádí, že hlavním jazykem, který považují za svůj rodný, je a byl český jazyk. Oproti tomu zástupci druhé generace přesídlenců o této otázce vůbec nemají potřebu přemýšlet a za svůj rodný jazyk jednoznačně považují jazyk český. Po přesídlení do České republiky byla reemigrantům dána možnost účastnit se jazykových kurzů s výukou češtiny. Retrospektivně tuto skutečnost mnozí hodnotí jako výbornou zkušenost a urychlení adaptace na české prostředí pokud o takový kurz projevili zájem. Ti, kteří této možnosti nevyužili, přiznávají, že jejich integrace do majoritní společnosti byla zpomalena, popřípadě i snížena úroveň integrace, které dosáhli. Jedna z přesídlených žen19 uvedla: „Já dodnes lituji […], člověk by chtěl, moc by chtěl, ale co sem měla dělat?[…]. Účast v takovém kurzu nebyla podmíněna chutí někam docházet, ale existenčně a časem, který člověk musel věnovat tomu, aby se zde uchytil v zaměstnání.“ Ale ani ti, kdož zmíněný kurz absolvovali, se díky jazyku nevyhnuli posměškům a ústrkům ze strany české majority. Na vině byl počáteční silný přízvuk, díky němuž byli majoritou označeni jako „Rusáci“, dále špatné používání časování a skloňování slov, popřípadě rusismy či používání zastaralých českých slov a slovních spojení, tak jak si je přesídlenci uchovali ve svém pojetí 19

Jde o respondentku, jež pochází z obce Malá Zubovština a v Milovicích působí jako oční lékařka.

258

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

češtiny na Ukrajině. Dosud se v projevu přesídlenců například dochovalo slovní spojení pojednávající o jménu a původu ženy v této podobě: „Sem Pilařová, z domu Sedláčkova.“ K tématu přízvuk a užívání starých českých výrazů milovičtí přesídlenci uvádějí, že se jich postupem času zbavují, a to především díky styku s českou majoritou v rámci města či zaměstnání a také samozřejmě pod vlivem médií. Odlišné znaky, jako jsou slovní zásoba nebo přízvuk, tak zůstávají zachovány pouze v první generaci přesídlenců, především u osob starších 65 let, kteří jsou již v důchodovém věku, bez nutnosti každodenně vstupovat do interakce s majoritou.20 Ve vzpomínkách přesídlenců první generace se navíc poměrně často objevuje i znalost německého jazyka.21 Všichni dotázaní však svou současnou znalost hodnotí jako mizivou v tom smyslu, že sice rozumí, ale tímto jazykem nejsou schopni hovořit. O znalosti anglického jazyka se zmiňují jen přesídlenci vysokoškolsky vzdělaní (z první generace přesídlenců pouze dva respondenti starší 50 let) nebo přesídlenci druhé generace. O znalosti jiného jazyka zástupci první ani druhé generace nehovoří. Víra Z provedeného šetření mezi přesídlenci v Milovicích vyplývá, že přesídlenci, kteří pocházejí z obce Malinovka, jsou ve většině případů katolíci, na rozdíl od přesídlenců z Malé Zubovštiny, kteří se ve větší míře přiklánějí k pravoslaví. Subjektivně tento stav přesídlenci vysvětlují svou příslušností k „ótčestvu“: „To mám k ótčevstvu, jako po otci, jeho rodina byli katolíci […]“. Rozdílnost v preferenci tohoto identifikačního znaku nebyla však v rámci hovorů s přesídlenci dostatečně vysvětlena. Určité vodítko vedoucí k objasnění problému může spočívat v rozdílnosti charakteru osídlení obou osad (Brouček – Uherek – Valášková 1995: 1). Během rozhovorů byla zaznamenána i určitá nejistota ve specifikaci pojmu „katolík“. Převážná většina přesídlenců, kteří se označují za katolíky, se přiklánějí k zařazení do „římskokatolické církve“, i když jejich praxe obsahuje plno prvků, 20

21

Ve vztahu k jazyku přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny stojí mimo jiné za to zmínit se i o studii lingvistky Jančákové (1992) K současnému stavu severovýchodočeského nářečí Čechů z Malé Zubovščiny nebo o publikaci manželů Jančákových (2004) Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny. Autorům této publikace se na základě dlouhodobého výzkumu nářečních rysů, které jsou historicky vázány k určitému území, a za použití specifických lingvistických nástrojů a mechanismů (např.: soubory izoglos), podařilo ověřit hodnověrnost historických pramenů o původu osídlenců v obci Malinovka a Malá Zubovština a tím i podpořit historickou sounáležitost přesídlenců k české identitě. „Využitím příslušných izoglos se pak dospělo k zjištění, že mluva Malinovky se vztahuje k východočeskému okraji v Orlických horách při moravské hranici, kdežto mluva Zubovštiny odpovídá mluvě na území západně od Hradce Králové […].“ (Jančák – Jančák 2007: 7) Srov. Brouček – Uherek – Valášková 1995:1.

259

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

zvláště zvýšené ikonografie, které jsou vlastní ritu „řeckokatolické církve“.22 Minimum přesídlenců z obou obcí uvádí, že jsou pouze pokřtěni, ale aktivně víru nikdy nepraktikovali. K jejich neutrálnímu postoji je často vedly existenční problémy. Jeden z přesídlenců popsal svůj postoj takto: „Nemám k tomu vztah. Otec padl za války, ani jsem jej nepoznal, a tak sme se měli co schánět, nebyl čas chodit do cerkve […] maminka měla doma ty svoje obrázky, ke kterým se modlila.“ Většina dotázaných přesídlenců uvádí, že jsou s formou a rozsahem možností praktikovat svou víru v místě svého bydliště spokojeni. Nikdo z dotázaných neuvedl, že by se scházeli k domácím modlitbám, tak jak tomu byli uvyklí na Ukrajině. Zdůvodňují to tím, že za místních podmínek, kdy je přístup k víře zcela volný, to není třeba. Vzhledem k celorepublikově klesajícímu počtu aktivně praktikujících katolických věřících byla milovická farnost spojena s farností Lysá nad Labem a Kostomlaty nad Labem. Tuto spojenou farnost v současné době vede farář – P. Pavel Porochnavec, který do milovického římskokatolického kostela sv. Kateřiny Alexandrijské každý týden dojíždí. Vztahy a postoje k jiným typům náboženství jsou ze strany katolické církve velice vstřícné. Svědčí o tom skutečnost, že vzhledem k absenci pravoslavného chrámu slouží místní katolický kostel k pravidelnému setkání příslušníků pravoslavné církevní obce. Dokladem toho je pravidelná liturgie,23 jež se koná každou první neděli v měsíci pod záštitou jereje Pavla Samotovky z Pravoslavné církevní obce v Mladé Boleslavi. Někteří dotázání z řad přesídlenců uvedli, že příležitostně navštěvují Uspenskij chrám na II. obecním olšanském hřbitově, popřípadě Pravoslavný katedrální chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze. Přestože význam víry v Milovicích zejména díky aktivitě přesídlenců od počátku 90. let vzrostl, stále mezi místními věřícími převažují zástupci první generace přesídlenců. Zástupci druhé generace přesídlenců, ať už byli pokřtěni na Ukrajině či až v ČR, uvádějí, že ve svém současném životě nenacházejí čas ani výraznou potřebu pravidelně docházet na bohoslužby. Do kostela přicházejí pouze u příležitosti velkých svátků. Svátky V obou obcích panoval ve slavení jednotlivých svátků v roce podobný model jako u náboženského vyznání. České rodiny obou obcí byly dlouhodobě pod silným akulturačním vlivem Ukrajinců a Rusů, resp. státního zřízení Sovětského svazu. Podle 22

23

„Římský a řecký katolík jsou členy téže církve. Vyznávají stejnou víru a mají stejnou viditelnou hlavu církve – tedy Svatého otce. Patrný rozdíl mezi nimi je hlavně v liturgických obřadech. Tento rozdíl vychází z různých kulturně-historických tradic a odlišné mentality, kterou byly poklady víry přijímány a vyznávány.“ Viz <www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=1978>, (navštíveno 30. 11. 2009). Podle sdělení respondentky A. P. lze před liturgií i během ní přistoupit k Tajemství pokání a Svatému přijímání. Po dohodě jerej vykoná i uzavření sňatku nebo Svaté pomazání nemocných.

260

Lenka Šolcová: Adaptace přesídlenců z Malinovky a Malé Zubovštiny v Milovicích

sdělení dotázaných přesídlenců se tradiční svátky ze země předků podařilo uchovat především obyvatelům z obce Malinovka. Tato skutečnost svědčí o úzké návaznosti na uchování aktivní katolické víry v obci, např. oslava tradičních katolických vánočních svátků, kdy sice nechyběl ozdobený stromeček,24 ale bylo mírně změněno složení jídla.25 Řada přesídlenců z Malé Zubovštiny tak dnes vzpomíná, že jako děti rády dojížděly za svými příbuznými do Malinovky, neboť zde měly možnost zažít svátky v jiné formě, jež korespondovala s vyprávěním jejich prarodičů a posilovala je v jejich české identitě, k čemuž neměli v mnoha případech na Ukrajině možnost. Na tuto praxi navázaly všechny rodiny milovických přesídlenců ihned po svém usídlení. Podle jejich vyprávění přijali zavedené státní svátky České republiky a zvykové křesťanské svátky za své. Svědčí o tom i vyjádření jednoho z dotázaných, který řekl: „Jsme Češi, tak máme Vánoce jak maj bejt, a nechtěli sme dětem tady motat hlavu […]. Na oslavy na Ukrajině jen vzpomináme, žádné pravoslavné, nic takového neslavíme.“ Praktikování ukrajinských svátků tak vymizelo takřka ze dne na den. Jedinou výjimkou, v návaznosti na silný kult uctívání předků mezi přesídlenci, je svátek Den vítězství (9. května), který řada z přesídlenců využívá k návštěvě hrobů svých předků na Ukrajině. Ti, kteří již nemají dostatek finančních prostředků k cestě na Ukrajinu nebo nejsou v dobré zdravotní kondici, pověřují tamější širší příbuzenstvo k údržbě stávajících rodinných hrobů na Ukrajině. Zvyklosti v ošetření pohřbu a hrobu, praktikované na Ukrajině, v České republice nerealizují.26 Své zesnulé, pokud si nepřejí jinak, pochovávají již v Milovicích (avšak stále do „země“). Své chování subjektivně zdůvodňují tím, že se snaží o co nejdůslednější dodržování, popřípadě obnovení jednotlivých zvyklostí svých předků, neboť tvrdí, že „sme Češi jako byli naši rodiče a báby, […], tady je naše DOMA a my musíme našim mladým ukázat, odkud sou a kam patří“. Druhotná migrace V případě přesídlenců z obce Malinovka a Malá Zubovština , žijících v Milovicích, lze druhotnou migraci označit za téměř nulovou. Z celkového počtu 38 rodin, resp. 37 dotazovaných osob první a druhé generace přesídlenců, je znám pouze jeden případ ze skupiny první generace přesídlenců, kdy došlo k návratu na Ukrajinu. 24

25

26

Na tento způsob slavení Vánoc zavzpomínala respondentka A. P. z Malé Zubovštiny, která uvedla, že se na Vánoce velmi těšila, protože je slavili v Malinovce společně s rodinou bratra její maminky; v Malé Zubovštině se tento zvyk neudržoval. Podávána byla pečená husa, popřípadě holubce (nádivka ze zelných listů a mletého masa), dále brambory, hrách, kroupy, mléčné výrobky a vyhlášený malinovský sirup, což je ovocný kompot zahuštěný škrobem. Jedná se např.: o zvyk, kdy je zesnulý vystaven v domě smutku – místu bydliště, dále setkání pozůstalých v rámci výročního data po úmrtí – resp. 9. den, 40 dní a 1 rok, a v následné úpravě hrobu.

261

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

V současné době tento muž a jeho rodina žije v Kyjevě. Jeho sestra však v Milovicích setrvala, stejně tak i jeho další dva sourozenci s rodinami, kteří se usídlili v Oseku na Mostecku. Mezi milovickými přesídlenci druhé generace jsou však v současné době známy dva případy, kdy došlo k přesídlení v rámci České republiky, resp. k přesídlení do Milovic z jiných lokalit. V jednom případě se jednalo o uzavření manželského svazku v rámci přesídlenecké skupiny, kdy mladý muž pocházející z Malé Zubovštiny, primárně usídlený ve Stráži pod Ralskem, se přistěhoval za svou novomanželkou, jež pochází z obce Malinovka, do Milovic. V současné době společně žijí v Milovicích, v městské čtvrti Mladá, kde získali městský byt a nadále již nežijí v bytě rodičů novomanželky, tedy s první přesídleneckou generací. V tomto případě proběhla „dvojitá“ druhotná migrace. V druhém případě se jednalo o příchod mladého muže, jemuž se v Milovicích podařilo vyřešit svou pozici na trhu práce v roce 2001, resp. následné převzetí veterinární praxe a tím i plnohodnotné uplatnění vzdělání; šlo o druhotnou migraci z Police nad Metují, kde však setrvali jeho rodiče. Tento muž, který se v Milovicích později oženil, zde ale nezůstal bez blízkých příbuzných. Od roku 1992 zde žije sestra jeho otce s rodinou. V současné době, podle sdělení respondenta, se do Milovic přistěhuje také jeho sestra s rodinou. Případy druhotné migrace první či druhé generace přesídlenců z Milovic do jiných míst v České republice nebo mimo ni nejsou dosud známy. Z provedeného šetření prozatím vyplývá, že druhotná migrace v rámci druhé generace je do určité míry specifická, probíhá převážně v rámci zmíněné lokality, tj. v rámci městských částí města Milovice, nikoliv však mimo ni a jak vyplývá i z výpovědí přesídlenců, je ovlivněna dispozicemi lokality samotné, resp. blízkostí a dostupností Prahy a ostatních velkých sídel, dosahem dobrého vzdělání, současnou nabídkou na trhu práce v okolí, slušnou mírou občanské vybavenosti lokality, rozsáhlými možnostmi k samostatnému bydlení poblíž první přesídlenecké generace, blízkostí přírodních areálů a v neposlední řadě i možností aktivního zahrádkaření. V návaznosti na to, co již bylo zmíněno, zájem druhé generace bydlet na jednu stranu samostatně, ale zároveň v určité blízkosti s rodiči, dává vzniknout předpokladu, že během času dojde k dalším druhotným migracím v rámci obce. Závěr Na základě dosud provedených šetření lze říci, že přesídlenci v Milovicích hodnotí své přesídlení do místa původu svých předků stále kladně a svého rozhodnutí k migraci nelitují. Svou lítost neprojevují ani při hodnocení životní etapy, kdy byli zatíženi adaptací na nové podmínky a prostředí. Zmíněné administrativní problémy spojené s přesídlením, s adaptací na nové prostředí a integrací do majoritní společnosti v současné době první generace přesídlenců již zlehčuje a druhá 262

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

generace přesídlenců je nepociťuje vůbec. Určujícím faktorem tohoto postoje je patrně vliv času a míra úspěšnosti druhé generace přesídlenců v rámci majoritní společnosti. Přesídlenci první generace navíc přiznávají, že pokud by přesídlení nebylo řízeno centrálně a nevznikla tzv. masová vlna přesídlení, většina přesídlenců by se nikdy samostatně nestěhovala. V porovnání s dispozicemi ostatních lokalit, kam probíhalo přesídlení, si milovičtí přesídlenci stále cení výběru dané lokality, ačkoliv jej naprostá většina prováděla pouze na základě zprostředkovaných informací, bez předcházející osobní znalosti místa, jež byla spíše výjimkou. Na lokalitě především oceňují její dispozici v blízkosti velkého městského centra s velkým množstvím pracovních příležitostí a rozsáhlými možnostmi v oblasti vzdělání a uplatnění pro své děti, pozitivně hodnotí i stav občanské vybavenosti lokality samotné a také skutečnost, že se tu vytvořila funkční sousedská sounáležitost, kterou zde po určitou dobu postrádali. Za druhé oceňují fakt, že jim daná lokalita do jisté míry umožňuje udržení jejich venkovského způsobu života a nabízí tak první generaci přesídlenců, kterých je již většina v důchodovém věku, možnost věnovat se aktivnímu zahrádkaření a hlídání vnoučat, kterému jsou přivyklí ze zdrojové země. Určité negativum přesídlenci spatřují ve vzrůstající rozvodovosti nejen v rámci lokality, ale i mezi přesídlenci. Tento stav považuje zejména první generace přesídlenců za jakousi daň integraci do majoritní společnosti. Za zásadní negativum lokality, stejně jako ostatní obyvatelé města, spatřují ve vzrůstající kriminalitě ve městě. Tento stav je podpořen neustálým masivním přílivem dalších nových obyvatel do lokality, je spojen s dalšími sociálními jevy a není v přímé souvislosti s přesídlenci jako specifickou skupinou. Z realizovaných setkání a řízených rozhovorů je patrné, že přesídlení má pro první generaci přesídlenců stále humanitární charakter a považují je za správné rozhodnutí. Druhá generace přesídlenců bere své přesídlení jako rozhodnutí svých rodičů. V porovnání se situací na Ukrajině a s možností volného pohybu po celé evropské unii této životní změny nelitují. Z rozhovorů lze vytušit, že v současné době nemůžeme očekávat žádný impulz a to i s ohledem k věku reemigrantů, který by přiměl příslušníky první generace k druhotné migraci zpět na Ukrajinu nebo do jiné lokality, ať v blízkosti, po České republice, či dokonce mimo ni. Stejně tak druhá generace nejeví výrazné tendence lokalitu opouštět. Jak jsem již zmínila, je to dané zejména kladným hodnocením lokality, její úrovní občanské vybavenosti, možnostmi na trhu práce a nabídkami vzdělání, které lokalita a dostupné okolí nabízí. Významné jsou i její kapacitní možnosti umožňující jednogenerační bydlení, avšak zároveň v blízkosti širší rodiny. V Milovicích, zejména pak s druhou generací přesídlenců, jsou nadále vedeny opakovaně řízené rozhovory, které budou v návaznosti na další zasídlené

263

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

lokality, v rámci výše citovaného projektu, vyhodnoceny. V tomto směru můžeme očekávat zajímavý výsledek v podobě posunu hodnocení jednotlivých důvodů a názorů na reemigraci první a druhé přesídlenecké generace a to jak v této, tak v dalších lokalitách v rámci České republiky. Červenec 2010

Literatura: Brouček, Stanislav – Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 1995 – Adaptace přesídlenců v české společnosti. Český lid 82: 1–17. Dluhošová, Hana:1996 – Vystěhovalectví na Ukrajinu. In: Češi v cizině 9. Praha: ÚEF AV ČR: 48–66. Hofman, Jiří: 1995 – Češi na Volyni, základní informace. Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Jančáková, Jana: 1992 – K současnému stavu severovýchodočeského nářečí Čechů z Malé Zubovščiny. In: Češi v cizině 6. Praha: ÚEF AV ČR: 28–32. Jančáková, Jana – Jančák, Pavel: 2004 – Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny. Praha: Karolinum. Jančák Pavel – Jančák, Vít: 2007 – Volyňští a „černobylští“ Češi. In: Geografické rozhledy 5: 6–7. Nosková, Jana: 2007 – Reemigrace a usidlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Ornst, Jaroslav: 2006 – Česká kolonie Zubovščina na Ukrajině. Turnov. Dostupné na (přístup 30. 11. 2009). Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001 – obyvatelstvo, byty, domy a domácnosti: okres Nymburk. (Zpracoval Odbor populačních cenzů.) 2003 – Praha: Český statistický úřad. Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa: 2006 – Řízené migrace po roce 1989. In: Kultura –Společnost – Tradice II. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Editor: Zdeněk Uherek. Praha: Etnologický ústav AV ČR: 169–201. Uherek, Zdeněk – Valášková, Naďa – Kužel, Stanislav – Dymeš, Pavel: 2003 – Češi z Kazachstánu a jejich přesídlení do České republiky. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Valášková, Naďa – Pojarová, Tereza: 2009 – Přesídlování Čechů, Slováků, Poláků a Němců z bývalého Sovětského svazu do vlasti jejich předků. Český lid 96: 225–245. Internetové zdroje: Dostupné na: , (navštíveno 30. 11. 2009)

Contact: Mgr. Lenka Šolcová, Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00, Praha 1, e-mail: [email protected]. 264

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

„JEŠTĚ JE 400 MÍST VOLNÝCH V TACHOVSKÉM OKRESE!“1 PŘÍSPĚVEK K „MALÝM DĚJINÁM“ REEMIGRACE A DOSÍDLENÍ TACHOVSKA V NARATIVNÍCH INTEVIEW NA ZAČÁTKU 21. STOLETÍ. IVANA KOTRBATÁ

„There are 400 more vacant places in the Tachov area!“ Contribution to the „small history“ of return migration and final settlement of the Tachov area in narrative interviews at the beginning of the 21st century. Abstract: The article presents the results of the social-anthropological field research realized in the town of Tachov and several adjacent villages (especially Lesná, Mýto). It focuses on the mapping of the so called small history, identified through the biographical method, that is, stories related to the lives of the interviewed persons. It analyzes the situation during and after the return migration and final settlement of the region, as it is presented in the memories of the participants of the provesses of settlement, as well as their descendants. The article is structured into several blocks according to the priorities of the narratives, ascertained during the field research. These priorities are: memories of the industry of the pre-war era, the theme of return migrants and settlers, their integration and mutual relations with other ethnic groups. At the same time, it was possible to create an image of the spontaneous tale-telling repertoire. The main purpose of the research was to follow-up with the researches of the region realized in the 1970s and 1980s and to supplement them with new data. Keywords: oral tradition, ethnicity, fieldwork, Tachov area, social identity, urban ethnography. 1

Tachovská jiskra, pravděpodobně 50. léta 20. století. Nedatovaná kopie v Muzeu Českého lesa v Tachově. Týdeník Tachovská jiskra začal vycházet v roce 1947, a až do 90. let 20. století byl prakticky jediným lokálním periodikem pro Tachov a okolní obce. Tachovská jiskra pomáhala po čtyři desetiletí utvářet obraz Tachova coby pevné hráze socialismu, fungovala jako agitační materiál pro dosídlovací úřady a jako výkladní skříň úspěchů centralizovaného zemědělství okresu Tachov.

265

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Příspěvek prezentuje výsledky terénního sociálně-antropologického výzkumu provedeného ve městě Tachově a některých přilehlých obcích (zejm. Lesná, Mýto). Zaměřuje se na podchycení tzv. malých dějin (zájem o „pohled zdola“, o zpovídání účastníků zvolených událostí), identifikovaných pomocí biografické metody, čili těch příběhů, které se vztahují k životnímu osudu dotázaných (srov. Vaněk 2004 a jiní). Zachycuje stav během a po dosídlení oblasti a reemigraci ve vzpomínkovém vyprávění jak samotných aktérů zmíněných procesů, tak jejich potomků.2 Příspěvek je tematicky strukturován do několika bloků dle narativních priorit, které odhalil empirický výzkum. Těmi jsou vzpomínky na předválečný průmysl, který pro mnoho obyvatel Tachova zajišťoval pravidelný výdělek a rámcově tedy znamenal pro město rozkvět, téma dosídlenců a reemigrantů, jejich integrace a vzájemné vztahy s jinoetnickým obyvatelstvem. Podařilo se také získat obraz části spontánního vypravěčského repertoáru, který se zmíněných vzpomínek týkal (vyprávění, příběhy, anekdoty vztahující se k osobním prožitkům dotázaných; srov. Hlôšková 1996). Poválečný odsun Němců, následné procesy dosídlování a reemigrace (přesídlení) do českého pohraničí znamenaly naprostou změnu etnické skladby obyvatelstva, demografické a sociální struktury i samotné tváře města. Způsob života na Tachovsku se stal předmětem etnografického výzkumu již v 50.–60. letech 20. století. Svými historiografickými studiemi skláren v Českém lese přispěl v padesátých letech Bedřich Štiess (1955; 1959; 1960). V 70. letech prováděl na Tachovsku folkloristický výzkum Mikuláš Mušinka (1981), ovšem hlavní proud výzkumů v oblasti Tachovska byl realizován na přelomu 70. a 80. let 20. století (např. Heroldová 1977; 1978; Vančík 1977; Nosková 1980). Jeho hlavním výzkumným záměrem byla problematika novoosídleneckého pohraničí (osídlení Tachovska po roce 1945, osídleneckých skupin a reemigrace a následné adaptace a asimilace těchto skupin). K uvedeným výzkumům existuje poměrně velké množství článků publikovaných v 80. letech v Českém lidu, tématu se věnují i diplomové a kandidátské práce (ty se zaměřovaly především na změny materiální a duchovní kultury jednotlivých skupin osídlenců a na otázky integrace obyvatelstva – např. Nosková 1981; Petrášová 1981a; Živná 1981a a další), vybrané informace byly mj. otištěny také v Materiálech k problematice novoosídleneckého pohraničí ze Zpravodajů koordinované sítě vědeckých informací pro etnografii a folkloristiku ÚEF ČSAV z let 1981–1985. Zaměřila jsem se tedy především na otázku modifikované identity aktérů (tedy jak sami sebe a prostřednictvím čeho definovali, určovali) a s ní spojenou problematiku 2

Jako reemigrace je zde označován proces návratu obyvatel českého a slovenského původu, kteří měli státní občanství jiného státu (např. Nosková 2007: 43; dále srov. etnické přistěhovalectví: Lozoviuk 2000).

266

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

asimilace. Při výzkumu jsem se zabývala i otázkami souvisejícími s charakteristikou dané oblasti (Tachovska). Stranou zájmu jsou ponechány politické, morální či jakékoli jiné otázky související s odsunem Němců i státní dosídlovací politikou. Bylo by ovšem značně nepřesné považovat tento příspěvek za pokus o restudii. Tedy nejednalo se o poskytnutí dat pro srovnání v časové perspektivě, ani o redefinování cílů, metod a smyslu restudií komunit (srov. Skalník 2008: 64). Teorie a metodologie Nechci zde uspořádat ani představit mnohdy polemický obsah této problematiky. Dovolím si jen učinit stručný vhled do základních kategorií teorie etnicity, které utvořily nezbytná teoretická východiska mého terénního výzkumu. A spíše než k upřesňování definic či vývoje, změn a pohledů rozhodla jsem se přistoupit k představení těch klíčových pojmů, se kterými jsem pracovala já. Teorie etnicity a etnických procesů dospěla dnes do takového rozsahu, že se zdá být již těžko možné ji kvalitně postihnout. Ostatně stalo se téměř nutností každý pokus o charakteristiku etnicity uvést tvrzením, že se jedná o velmi složitý, neustálený, eventuálně rozkolísaný jev (např. Vasiljev 1988; Brouček 1988; Hubinger 1988). Dále například Šatava (1994) uvádí, že v souvislosti s problematikou významů etnicity (jakožto interaktivního komplexu kulturních, jazykových, teritoriálních a jiných faktorů, formujícího etnickou identitu lidí3) a etnické příslušnosti4 se můžeme setkat s pestrou škálou názorů ležících mezi dvěma krajními polohami. Podle prvního z nich je vědomí národní příslušnosti jako čehosi mimořádně významného či až posvátného, nadřazeného jiným univerzálním hodnotám kulturní daností trvalým a přenosným fenoménem existujícím nezávisle na vůli zúčastněných osob. Opačný extrém pak etnické vědomí kladené nad státní, ale i nad obecně lidské cítění pokládá za pouhý atavistický přežitek, postrádající v současných podmínkách smysl a odstranitelný osvětou a ekonomickou prosperitou. Je ovšem zřejmé, že celá problematika je podstatně složitější (Šatava 1994: 43). Vycházím z tvrzení, že etnicita je u člověka vždy reálně přítomna (Brouček – Cvekl – Hubinger – Grulich – Kořalka – Uherek – Vasiljev 1991: 241) a že nositelem etnicity v její autentické podobě je jednotlivec, ale že jeho etnicita dostává smysl teprve členstvím ve skupině lidí se stejnou nebo odlišnou etnicitou. Klíčovým pojmem je též etnická skupina („ethnic group“) ve smyslu, v jakém ji pojímá kupříkladu F. Barth (1969), čili jako označení populace, pro kterou je signifikantní zejména fakt, že se s takovou skupinou její členové identifikují, 3 4

Srov. výklad pojmu „etnicita“ (Brouček a kol. 1991: 241; Šatava 1994: 43). Srov. výklad pojmu „etnická příslušnost“ (Brouček a kol. 1991: 241–242; Šatava 1994: 43).

267

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

a která je zároveň identifikována jinými, a dále jejíž příslušníci sdílejí základní kulturní hodnoty (tamtéž: 10–11; srov. Sidler 1995). Studium paměti (kolektivní paměti) považuji za jedno z nejzajímavějších etnologických (též sociálně-antropologických) témat. Zajímaly mě životní příběhy lidí, lidské zkušenosti, vzpomínky, malé dějiny – jejich proměnlivost v závislosti na čase i na velkých dějinách. Kolektivní paměť se zkoumá, zachraňuje a uctívá nikoli už v událostech, ale v dlouhém trvání, a spíš než v textech se hledá v obrazech, gestech, rituálech a oslavách. Je to převrácení historického pohledu (Le Goff 2007: 108). Le Goff dále doplňuje pojetí kolektivní paměti dle Pierra Nory; ten kolektivní paměť definuje jako „to, co z minulosti zbývá v žitém čase skupin, nebo také to, co tyto skupiny z minulosti dělají“ (Le Goff 2007: 108; dále ke srovnání historické paměti a kolektivní paměti tamtéž). Assmann dále vypočítává, že kolektivní paměť je spjata se svými nositeli a není libovolně přenosná. Společenská skupina, která se ustavuje jako společenství vzpomínky, si uchovává svoji minulost především ze dvou hledisek: z hlediska svébytnosti a z hlediska trvání. V obraze, který si o sobě tato společenská skupina vytváří, se zdůrazňuje odlišnost navenek, zatímco vnitřní rozdíly se naopak zastírají (Assmann 2001: 39–40). Pro můj výzkum pak byla zásadní myšlenka, že „paměť rekonstruuje minulost, ale kromě toho také zajišťuje organizaci toho, jak zakoušíme přítomnost a budoucnost“ (tamtéž: 42). Kolektivní identita neboli identita „my“ se nevyskytuje mimo jednotlivce, kteří toto „my“ konstruují a jsou mu oporou. Jde o záležitost individuálního vědění a vědomí. Vidíme tedy, že část závisí na celku a získává svoji identitu teprve díky roli, kterou uvnitř celku hraje, avšak celek vzniká teprve součinností částí (Assmann 2001: 116). Assmann uvádí, že „‚přirozená‘ identita neexistuje a že evidence kolektivní identity podléhá výlučně symbolické formaci“ (tamtéž 117). „Pod kolektivní identitou či identitou „my“ rozumíme obraz, který si o sobě vytváří určitá skupina a s nímž se identifikují její příslušníci. Kolektivní identita je otázkou identifikace ze strany zúčastněných individuí … Je silná nebo slabá podle toho, nakolik žije ve vědomí členů skupiny a nakolik dokáže motivovat jejich myšlení a jednání.“ (tamtéž: 117) Osobní a individuální identita vzniká reflexí, a reflexí se také rozvíjí. Jedná se o neopominutelný a nevyhnutelný proces, který je dán vázaností jedince do horizontů určité společenské a kulturní formace. V tomto případě hovoříme o „antropologické reflexivitě“. Jedná se o proces „vzájemného zrcadlení“ (T. Luckmann), jak jej vykázal především Georg Herbert Mead (1934/1968), tedy o vytvoření a stabilizaci osobní identity skrze identifikaci jak s „významnými druhými“, tak s obrazem sebe sama, který tito significant others odrážejí (citováno dle Assmann 2001: 119). 268

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

Osídlování českého pohraničí lze chápat jako migračně kolonizační proces, regionálně i lokálně diferencovaný v délce trvání i naplňování principiálního cíle: zajistit obyvatelstvo oblastem, ze kterých byla odsunuta převážná většina německého obyvatelstva (Haišman 1984: 142; srov. např. Grulich 1980 a další). Pro Ivu Heroldovou (1985) jsou etnické procesy v českém pohraničí vyrovnávacím procesem různých stupňů, při nichž dochází k vyrovnání faktických ekonomicko-společenských rozdílů, odstranění vývojového zpoždění, odstranění vzniklých stereotypů a postojů, k akulturaci, asimilaci. Dále vidí průběh vyrovnávacího procesu jako rozdílný u každé skupiny regionální, reemigrantské, etnické, generační, probíhá jinak na vesnici, jinak ve městě. Potvrzuje také (tamtéž: 58), že i když je celkový počet (imigrantů, reemigrantů a příslušníků různých etnických skupin) v poměru k počtu českého etnika zanedbatelný, podílejí se etnické skupiny na celkové demografické struktuře pohraničí výrazněji než ve vnitrozemí. Heroldová dodává (tamtéž: 59), že při vytváření poválečné společnosti v českém pohraničí vystupovaly nejvýrazněji rozdíly ve vývojovém stupni mezi skupinami. Tyto rozdíly splývaly velmi často v povědomí příslušníků české majoritní společnosti s etnickými a dostávaly u nich charakter etnických znaků.5 Terénní výzkum probíhal od ledna do července 2008 a bylo během něj získáno 17 rozhovorů. V rámci výzkumu jsem pracovala s následujícími skupinami informátorů: s bývalými starousedlíky–původními německými obyvateli Tachova (2 dotázané ženy a 2 jejich potomci), dosídlenci z vnitrozemí (7 dotázaných) a reemigranty (6 dotázaných). Za účelem doplnění získaných informací jsem hovořila i s potomky informátorů. Kromě těchto kategorií jsem informátory pracovně rozdělila do několika skupin podle věku (příslušníci nejmladší generace do 30 let, střední od 33 do 55 let, nejstarší věkovou skupinu tvořili dotázaní od 60 let). Během transkripce získaných rozhovorů jsem nedělala žádné zásahy do syntaxe ani morfologie (k zásadám transkripce interview např. Nosková 2007: 66–70). Z etických důvodů a na žádosti dotazovaných jsou úryvky z rozhovorů anonymizovány (uvedeny pod čísly); biografické a jiné údaje jsou v archivu autorky. Byly využity také písemné prameny ve Státním okresním archivu v Tachově, v Muzeu Českého lesa v Tachově, dále obecní kroniky, místní noviny a obrazové materiály a fotodokumentace ze zmíněných institucí a ze soukromých archivů informátorů. 5

Dále k etnickým procesům v novoosídleneckém pohraničí např. Heroldová 1985; ke srovnání procesu vývoje jednotlivých etnických skupin, ke skupinovým stereotypům tamtéž: 58–62.

269

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Předválečný průmysl na Tachovsku Historii města Tachova a charakteristiku oblasti Český les zpracoval ve svých historicko-turistických průvodcích Zdeněk Procházka.6 Já na tomto místě zmíním jen ty historické milníky a charakteristiky, které zazněly během rozhovorů, resp. ty, které mají užší souvislost s tématem mého výzkumu. Na přelomu 19. a 20. století se na Tachovsku rozvinulo perleťářství. Tento průmysl byl soustředěn především ve velkých městských továrnách, nicméně dosti podstatnou úlohu zde hrály i domácí manufaktury a rodinné dílny na zpracování perleti. Největší konjunktura perleťářského průmyslu nastává mezi lety 1908–1910, ale během 1. světové války produkce perleťářského zboží klesá. Dodnes nacházíme na mnohých místech v Tachově stopy perleťového odpadu. Ještě silnější tradici měl na Tachovsku průmysl dřevozpracující. První manufaktury, zabývající se soustružením dřevěných knoflíků a perel, jsou ve městě Tachově doloženy již v roce 1790. Dřevěné perly a dřevěné korálky se později staly nejvýznamnějším exportním artiklem Tachovska. Od počátku 30. let 20. století se však odbyt výrobků snižuje a v roce 1933, kdy Německo uzavírá výrobkům ze Sudet své hranice, téměř zaniká. Třetím nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v 1. polovině 20. století byl tabákový průmysl. Tabáková továrna byla roku 1939 podřízena válečnému průmyslu, a postupně přebudována na zbrojovku. Sklářské řemeslo oproti tomu zcela vymizelo z Českého lesa již počátkem 20. století. Skláři tvořili po tři staletí jednu z nejvýznamnějších a svým způsobem života zcela specifických skupin obyvatelstva zdejší krajiny (Schmutzler 1970: 415–448; Procházka 2003: 5). Zmíněná průmyslová odvětví, ač již zaniklá, nejsou v povědomí dnešních obyvatel Tachovska neznámá. O perleťovém odpadu, který můžeme dodnes nalézt, již byla řeč, a perleťové knoflíky bývají předávány v rodinách jako památka.7 Podobné je to i s výrobky tachovského dřevařského průmyslu (s vyřezávanými i malovanými knoflíky, korálky, dřevěnou bižuterií a jiným drobným zbožím – přezkami na opasky, vázičkami atd.). Rovněž pozůstatek sklářské výroby – skelná hmota – je mezi obyvateli města dodnes populární. Vídáme ji například v zahradách, kde bývá zasazena do skalek jako kameny či v interiérech domů, 6

7

Procházka 1994; 2007. Kromě těchto publikací nebyla historie města Tachova dosud podrobněji zpracována. Existují německé písemné materiály, např. SOkA Tachov, OsF Blobner, inventární číslo 1. Blobner, Anton: 1912: Dějiny města Tachova s přihlédnutím k historii a panství okresu Tachov; dále pak Stöcklow I/1878; II/1878; Köferl 1985; a publikace Tachau – Geschichte einer deutschen Stadt in Böhmen in Wort und Bild. Zájem o perleťářství a perleťové knoflíky dokládá i zájem návštěvníků o expozice s touto tematikou v Muzeu Českého lesa v Tachově.

270

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

kde plní dekorativně užitnou funkci. Za povšimnutí jistě stojí fakt, že v mnoha případech se právě ke kouskům skelné hmoty váží v rodinách i příběhy, popisující kdy a za jakých okolností se předmět do rodinného inventáře dostal („Ty kameny prej přivez´ můj děda asi před šedesáti lety od Lučiny,8 a pro naši mámu jsou děsně cenný, prej je to vzácnost.“ [interview 01]). Dosídlenci a reemigranti Tachov měl před 2. světovou válkou úhrnem 7 075 obyvatel, téměř výhradně německé národnosti.9 Před odsunem německého obyvatelstva v roce 1946 měl Tachov 6 314 obyvatel. V období od 10. 3. do 10. 10. 1946 bylo vypraveno 24 transportů Němců.10 Procházka (2007: 48) a Schuster (1962) píší, že počet Němců, kteří v Tachově po roce 1946 mohli zůstat, není znám, ale dle kroniky města žilo k 31. 12. 1946 v Tachově jen 217 Němců. Po skončení 2. světové války se vrátilo do Tachova jen několik málo původních českých obyvatel města (byli to ti, kteří tam pracovali jako státní úřednící).11 V březnu 1947 přišli do Tachova první reemigranti z Ukrajiny, o měsíc později se přistěhovali reemigranti z Rumunska (ti se z převážné většiny usadili v lesních pohraničních vsích). V prosinci 1947 se přistěhovaly další rodiny ruských reemigrantů. Celkový počet osob, které se vrátily ze SSSR a usadily se na území tachovského okresu, byl 1 015. Město Tachov mělo v té době 3 997 obyvatel. Od počátku 50. let dosídlili město samotné především Češi z vnitrozemí (z jižních Čech, Strakonicka, Pošumaví), volyňští Češi a Slováci. Obecně ovšem platí, že výsledky sčítání lidu a údaje o národnosti místních obyvatel nelze považovat za přesné. Rozcházejí se i údaje v různých pramenech. Potomkům reemigrantů, kteří se již narodili v českém prostředí, navíc statistiky tehdy automaticky připisovaly českou národnost. Dalším faktorem, který dnes znemožňuje dohledání přesnějších počtů dosídlenců, je i značná poválečná fluktuace osob v dané oblasti. Na zmatcích a nesrovnalostech kolem národnostní 8

9

10 11

Obec Lučina, Sorghof, k. ú. Lučina (zanikla), bývalý okres Tachov. Stavba sklárny stála až do počátku 70. let 20. století. V roce 1974 zmizel prostor bývalé sklárny i zbořená železárna pod hladinou přehrady Lučina. Tato vodní nádrž dnes zásobuje Tachov pitnou vodou (Procházka 2003: 101–103). Při sčítání obyvatel města v roce 1930 se k německé národnosti přihlásilo 6 495 lidí, k české 451 a k občanům „jiné národnosti“ 29 lidí (stav k 1. 12. 1930, zdroj: Statistický lexikon obcí v zemi české. 1934). Zdroj: SOkA Tachov, ONV Tachov, Sign VIII/8 seznam transportu. Zdroj: SOkA Tachov, MěNV Tachov, pamětní kniha Tachov I 1945–1958, s. 309; také viz Seznam obcí v Republice československé. Díl 1, Seznam obcí v zemi české podle stavu z konce roku 1946. 1947.

271

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

struktury obyvatelstva města Tachova a tehdejšího okresu mají svou „zásluhu“ i rumunští Ukrajinci, kteří se před reemigrací z Rumunska přihlásili ke slovenské národnosti, aby se v rámci reemigrace Čechů a Slováků dostali do Československa. Iva Heroldová (1984: 135) k tomu dále uvádí, že etnonymem země, odkud se vrátili, nazývala česká majoritní společnost reemigranty, aniž rozlišovala, jde-li o Čechy nebo o Slováky. Apelativum Rumun zahrnovalo mimo české a slovenské reemigranty i skupinu Ukrajinců-Rusínů, přesídlenců z rumunského okresu Satu Mare, kteří se usadili v některých lokalitách na Tachovsku. Záměnou apelativa za etnonymum mohl být mylně informován nahodilý návštěvník o etnické skladbě obyvatelstva. To potvrzují i místní pamětnice, které vzpomínají na to, že se všem reemigrantům z Rumunska říkalo jednoduše „Rumuni“. Ostatně tento jev přetrval do současnosti. Až do dnešních dnů bývají zjednodušeně nazýváni reemigranti z Rumunska (dnes už i příslušníci druhé a třetí generace) pouze „Rumuni“, bez zdůraznění zmíněných rozdílů. Povědomí o původu v podstatě všech českých a slovenských reemigrantů (stejně tak i Romů nebo Rusínů) zůstává převážně na velmi nízké úrovni. Nejsou patrné ani snahy o hlubší poznání původu či sociokulturních specifik těchto skupin obyvatel. Migrace dosídleného obyvatelstva byla zejména v prvních letech po válce značná. Tachov ani jeho okolí neměly příchozím krom benefitu v podobě usedlosti (domku s příslušenstvím) mnoho co nabídnout. Oblast Tachovska byla ekonomicky slabá, a mimoto měla pověst jakéhosi provinčního, odříznutého území. Po válce zde díky komunistickému hospodaření prakticky nezbyly továrny, které by mohly vytvořit pracovní místa, a na příchozí tak čekala pouze práce na polích či v lese. Není proto divu, že zájem o Tachovsko nebyl ze strany dosídlenců valný. Ještě v šedesátých letech kvůli tomu byla úroveň dosídlení Tachovska považována za nedostatečnou. Z rozhovoru s pamětnicí, nar. 1933, vybírám: „Tady neměl kdo pracovat, chyběli lidi v zemědělství, u dobytka hlavně, u půdy. Tak sem pak někdy v polovině padesátých let přišli další lidi, kterým slíbili podpory, baráky, výhody všemožný. Dostávali třeba už nově opravený baráky, kdežto ty, co přišli hned po válce, tak brali, co bylo. Když to teda nebyli z těch, co vyplenili barák a vodtáhli, tyhle zlatokopové. … No jako hodně lidí bylo těch, co přišli, a zase odešli, střídalo se to tu hodně. Tady nebylo čím moc je přilákat. Práce v lese těžká, špatné podmínky.“ [interview 12] Když po příchodu podepsali dosídlenci závazek, že budou např. v zemědělství pracovat nejméně po dobu tří let, byl jim za odměnu přidělen poukaz na nákup nábytku (domky s příslušenstvím dostali již po příchodu). Tehdejší obyvatelstvo (původní němečtí starousedlíci, a také osídlenci, kteří přišli do města hned po roce 1945) definovalo nově příchozí jednak podle země původu, jednak podle jazyka, kterým mluvili. Zajímavé se z hlediska „malých dějin“ jeví

272

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

názory, které se objevovaly v biografiích dotázaných,12 že „voni si vždycky vzali za svoje jen to špatný. Chlastat, stěžovat si, kšeftovat. To jim šlo. To pochytili strašně rychle ... Konkrétně ten alkohol teda, to si prý dovezli s sebou z toho Rumunska, Bulharska nebo odkud. Tam byli zvyklí chlastat, tady nemohli, protože bydleli v těch vodřízlých vesnicích v lesích, kolikrát, a hospoda nebyla. Jenom v Tachově [interview 13]. Oni si jako furt na něco prý stěžovali, jakože není zásobování, dostali špatnej nebo špatně vybavenej barák, že nejsou spokojený s prací. Ale my jsme věděli, že to jsou jenom výmluvy, že se za ně schovávají, když se jim nechce makat. Nebo když se po nich chtělo, aby přestali chlastat a šli něco dělat.“ [interview 12] Reemigranti z Rumunska se ve svém novém bydlišti museli přizpůsobit novému životnímu stylu. Ten zahrnoval především jiný způsob hospodaření, práci v lese a zákaz domácího pálení kořalky, který velmi těžce nesli. Velmi specifické bylo (a je) pro tuto skupinu praktikování pravoslaví. Informátorka, dcera aktérů-reemigrantů z Rumunska mluvila o motivaci k usídlení zrovna v oblasti Tachovska takto: „Prej si chtěli nějak podržet, že to [praktikování víry – pravoslaví, pozn. I. K.] budou moct dělat i tady v tom Československu, tak to jim jako museli slíbit, že to tady pude, protože pro ně to bylo důležitý, to byli voni. Celá ta skupina. Tím drželi pohromadě. Teda i tím, jaký ty zvyky si přinesli, že se je snažili udržet, ty starý hlavně, co se jak slavilo a tak ... No povedlo se jim dát dohromady kostel tady [v Lesné, pozn. I. K.].“ [interview 16] Jiná situace byla u volyňských Čechů. Tato skupina přesídlenců byla i v následujících desetiletích vnímána „jinak“. „No Volyňáci byli jako takoví lepší, jako to nám dávali kolikrát najevo, že nás snad sem přišli pozvednout nebo co. Říkalo se vo nich, že jdou po penězích, majetkách, že jsou nenažraný. Že si přišli pro baráky.“ [interview 02] Volyňští Češi byli běžně oslovováni „Volyňáky“, zprvu bez jakéhokoliv významového podbarvení. Postupem času se termín „Volyňák“ stal synonymem pro skupinu založenou na příbuzenství, vyznačující se silnou soudržností, dávající najevo svou domnělou nadřazenost nad nevolyňským obyvatelstvem. Tento stav během minulých desetiletí zeslábl, ovšem nezmizel. Dodnes se označení Volyňák používá – došlo k předání paměti potomkům, k identifikaci druhé, třetí generace volyňských Čechů, a to i mezi příslušníky mladé generace. L. Šatava k tomu (v roce 1981, na příkladu volyňských Čechů na Podbořansku a Žatecku) napsal: „Dosud se častěji stává, že v určitém afektu (hněv, závist) nebo v žertu je v negativním smyslu poukazováno na volyňský původ osoby; pejorativní označení ‚Volyňák‘ se často týká i potomků reemigrantů, narozených již v Čechách, anebo může být přenášeno i na členy jejich rodiny, pocházející z Čech. 12

Dotázanými míním předválečné české obyvatele.

273

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Došlo zde totiž k významovému posunu: pojem ‚Volyňák‘ nemusí být spojován s teritoriální příslušností a původem, ale s určitými nedobrými charakterovými vlastnostmi (lakota, hrabivost, vychytralost…) přičítanými často volyňským přesídlencům. Jako takové se pak označení ‚Volyňák‘ může vztahovat na všechny osoby, u kterých se projeví podobné vlastnosti.“ Dále si pak všímá, že „tyto výpady proti ‚Volyňákům‘ jsou dosud dosti frekventované“ (Šatava 1981: 198). Já (na podzim roku 2008) potvrzuji i dodnes silné vědomí sounáležitosti (srov. tamtéž: 196) a shodu vidím i s jiným poznatkem: „I pro nejmladší generaci Podbořanska není dosud ‚volyňáctví‘ a s ním spojené jevy prázdným pojmem nebo zcela překonanou a zanedbatelnou záležitostí.“ (tamtéž: 200) Někteří informátoři staví charakteristiku oblasti na názorech, ve kterých nalézáme prvky vlivu médií – ti označovali Tachovsko jako oblast jen pro otrlé, divoký západ, „nebo jak to psal ten Kroupa [Janek Kroupa, autor reportáží z Tachovska pro pořad TV Nova Na vlastní oči, pozn. I. K.], že žít na Tachovsku je hrdinskej čin“ [interview 01]. Někdy bývají tyto pocity vyjadřovány tvrzením: „To je zase další tachovská rarita,“ či prostým „No jo, Tachov.“ Mnozí obyvatelé, dodnes když mluví o tom, že jedou „domů“ nebo je něco „u nich doma“, myslí tím obce, odkud po válce do Tachova přesídlili. „Ale vlastně jsme tu byli pořád sami, protože naši známí se nevraceli. Přišli hodně cizáci, Češi z daleka, a nejen Češi, i Rusáci, Rumuni, Ukrajinci, no i Cikáni. Pak jsem se seznámila s chlapcem, ti přišli ze Slovenska. Ale pobyli tu chvíli a pak zas ta jeho rodina šla někam dál. Oni tu nic neměli, slíbili jim peníze a nic. Takhle tenkrát chodilo hodně rodin, děti, do pohraničí, pracovali v lese, oni toho mnoho neuměli. Číst, psát, nic, česky poskrovnu, ale byly problémy. Kradli. To byli pořád v novinách a říkalo se i mezi lidma, jak kradou líh a ten pijou. Protože to všechno byli ožralové, jen u nás na ten chlast neměli tolik peněz. Tak si pomáhali, jak se dalo. Tohle se tu u nás prostě říkalo. Že choděj´ odrbaný, neposílaj děti do škol.“ [interview 08] Potomci reemigrantů z Rumunska (dnes žijící v Lesné) hovořili také o slábnutí tradic (rodinných a obřadních zvyklostí „donesených“ z původního místa pobytu) v souvislosti s odchodem nejstarší generace, která byla nejsilnějším nositelem tradic. Zvyšující se míru exogamie skupiny ani odchod mladých lidí z vesnice nehodnotí starší generace příliš kladně, ovšem považuje to za adekvátní době, která nabízí nové ekonomické, sociální a kulturní podmínky.13 13

Volba jazyka ukazuje na identifikaci se skupinou, vyjadřuje sociální vztahy mezi mluvčími či mezi komunitami. Mluvit stejným jazykem vyjadřuje sociální solidaritu a mluvit odlišným jazykem znamená vyjadřovat sociální odstup (Leach 1954). Dále ke kulturním (jazykovým) diferencím, rituálnímu aktu tamtéž.

274

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

Soužití různých etnických skupin nemusí být vždy bezproblémové. Výzkumy etnických procesů (nejen) v pohraničí o tom jasně hovoří. Chtěla bych tuto část příspěvku ukončit nástinem současné situace ve městě Tachov, která se z hlediska etnické skladby obyvatelstva jeví jako stále pestřejší a „kruh osídlování“ Tachova se tím pootočil – do polohy starousedlické se nyní dostávají dosídlenci a reemigranti (a samozřejmě je zde zahrnuto posledních několik málo „původních“ německých obyvatel a osídlenci, kteří přišli do města hned po roce 1945 a jejich potomci) a jako novousedlíci jsou dnes v Tachově vnímáni Ukrajinci, Vietnamci, Slováci, Rumuni a Romové, kteří do města v současnosti pracovně migrují. Zaznamenala jsem stále silněji zaznívající názory mezi současnými starousedlíky ve městě, kdy dotazovaní vnímají aktuální etnickou situaci ve městě paradoxně a (zatím zcela nepochybně nadneseně) uvažují o postavení Čechů jako menšiny (zde pod označením „Češi“ je míněno obyvatelstvo dnes považováné za autochtonní, Tachované). Takový pohled lze považovat za vyhraněný, nikoliv ovšem za ojedinělý. Obsahová analýza získaných odpovědí (současných starousedlíků) k tomuto tématu vykazuje tyto charakteristické prvky: a) nereálné, nadhodnocené odhady počtu „nových osídlenců“ města („Je jich tu strašně moc.“ [interview 10]; „Je vidíš na každým rohu, jsou prostě všude.“ [interview 15]; „Co jich jezdívá autobusem na Bor!“ [interview 11]); b) hlavní etnodiferencující znak novoosídlenců je jazyk („Není jim vůbec rozumět, to musí bejt ňáký ty Rumuni nebo Maďaři nebo co.“ [interview 15]; „A co je tu Poláků, ty taky mluvěj jak Tataři.“ [interview 10]); c) „hodně vidět“ je jejich životní styl („Dělají u pásu ve fabrikách, co sou kolem Tachova, tam u kasáren, nebo jako u Boru na Nový Hospodě. Jakmile padla, tak táhnou po skupinách do města, vyřvávaj, choděj na diskotéky, chlastat do hospod. Scházej se v Baroku, v Centrumu.“ [interview 15]; „Dyť v těch podnikách některejch po nocích češtinu neslyšíš, prej servírky se bojej sloužit samy, musí tam s nima vždycky někdo bejt. … Když pro Tebe přijdou tancovat, tak NE jim nestačí. Dokud se s nima nepohádáš, že NECHCEŠ a fakt si neděláš srandu, tak pokoj nedají. A nesmíš říct DÍKY, NE. To díky pro ně znamená, že třeba pozdějc bys šla. Jsou nevodbytný.“ [interview 11]; „Když jdu kolem tý jejich ubytovny, tak na mě halekaj z vokna, jako že paní, zajděte na hezkou chvilku. Takže takhle vobtěžujou, no.“ [interview 14]); d) menší roli pak hraje vizuální stránka („Nijak významně, ale jsou jiný – ty hadry, jako myslím tím, že je potkávám v obchodě v teplákách, šusťákovkách, domácích pantoflích, jo, no.“ [interview 14]; „Pak taky ty baby, Ukrajinky, řek´ bych tak ve stylu zlatejch osmdesátejch, devadesátejch járů. Jako minisukně,

275

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

gepardí vzory, zlato, zmalovaný, okázalost, nevkus.“ [interview 02]; „A já nevím, co je to zač, snad Rumuni, ale ty sou úplně černý.“ [interview 10]). Asimilace jako slušnost? Příliv a přítomnost nových osídlenců si současní starousedlíci uvědomují prostřednictvím jednoduchého principu – ve městě začínají potkávat lidi, které neznají. To je následně oblíbeným tématem hovorů v rodině a v zaměstnání. Neznámé tváře ve městě vyvolávají hodnotové soudy, v nichž jsou při bližším pohledu zřejmá i poněkud protichůdná stanoviska. To, co mnohým (zejména mladším) lidem dlouho vadilo, čili to, „žes každej den potkávala ty samý ksichty, na těch samejch místech“, už není „…a že se něco děje, poznám tak, že pořád častějc v tom našem maloměstě, kde každej zná každýho, potkávám lidi, který neznám. A já jsem si vždycky zakládala na tom, že jsem se s těma lidma zdravila, že jsem je od vidění skoro všechny znala. Jenže pak zjišťuju, že ty lidi nemluví česky, takže asi tak“ [interview 14]. Tento druh tvrzení znovu poukazuje na jazyk (resp. jazykovou odlišnost) jako na silný etnoidentifikační činitel. A konečně naposledy na tomto místě k tématu jazykové diference: dotázaní, kteří se blíže stýkají s novoosídlenci (téměř výhradně ovšem pracovně – v zaměstnání jako kolegové nebo ve vztahu podřízený–nadřízený či klient) nezaznamenávají u nich potřebu učit se česky. Současní novoosídlenci se jen velmi laxně snaží komunikovat v českém jazyce („jenom si nechají vysvětlit věci co se týče třeba obsluhy strojů, aby rozuměli požadavkům a tak, taky s mistrem mluví česky, ale jinak se schází jen mezi sebou, a to se baví po jejich, taky po práci“ [interview 05]). Za nejvíce vyhraněnou (či „uzavřenou“, „samu pro sebe“) je ve městě považována vietnamská menšina. Kromě vietnamských dětí, které v českém jazyce absolvují školní docházku a tráví i volný čas také s nevietnamci, není v této skupině čeština preferovaným jazykem (ovšem opět s výjimkou pracovní (do-) mluvy).14 To také bývá předmětem kritiky a je to považováno za doklad lokální odtažitosti Vietnamců vůči českému prostředí. Příslušníci majoritní společnosti předpokládali, že se noví obyvatelé města budou více integrovat do české společnosti (tento proces ale zaznamenávají pouze u dětí přistěhovalců). Nenaplnění tohoto předpokladu je vnímáno značně negativně. Proces izolování novoosídlenců od českého prostředí nazývají „tvorbou ukrajinskejch a vietnamskejch mafií“ [interview 06] a „tvorbou měst ve městě“ [interview 02]. 14

Devatenáctiletý informátor mi přiblížil svůj pohled na politickou situaci ve městě, kterou spontánně charakterizoval jako výsledek mezietnických vztahů – volyňáků a nevolyňáků.

276

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

Shrnutí Na základě obsahové analýzy malých dějin reemigrace a dosídlení je možné konstatovat, že nově příchozí byli starousedlíky identifikováni podle místa (země), odkud přišli. Ovšem paradoxně s tím se nerozlišoval jejich etnický původ ani jejich subjektivní etnická příslušnost. Období po roce 1945 označovali dotazovaní jako dobu chaosu, kdy lidé zkrátka měli jiné starosti. Rozlišování etnického původu či subjektivní etnicity nebyla priorita v době, kdy bylo nutné řešit značné existenční problémy a zaopatření vlastní rodiny v novém „domově“. Druhořadost vnímání etnicity reemigrantů a dosídlenců je patrná do dnešních dnů. Ze strany příchozích zde byly snahy o udržení kulturních specifik a konstant oblasti, ze které přišli (rodinná obřadnost, krojové a kulturní součásti a zvyklosti), nicméně již od 60. let 20. století tyto snahy ochabovaly a do dnešních dnů přetrvaly jen velmi sporadicky. Zbytky se dosud uchovaly jen u nejstarší generace. Generalizace se vztahovala i na životní styl nově příchozích. Například v souvislosti s reemigranty z Rumunska pamětníci hovořili o nadměrné konzumaci alkoholu, pálení kořalky, nelegálním obchodování; dále zmiňovali jejich údajnou negramotnost. V samém úvodu tohoto příspěvku jsem předeslala, že výzkum odkryl obraz spontánního vypravěčského repertoáru. Pozornost poutá právě již zmíněný stav nedostatku přesnosti při pokusech o etnickou charakteristiku „těch, co přišli“, a navíc také nezájmu o zjištění pravého stavu věcí. Během výzkumu jsem se setkávala s vyprávěním o Rumunech, Bulharech, Ukrajincích a Polácích, kteří se usadili v Lesné a okolních obcích. Z výpovědí samotných aktérů přesídlení, jejich potomků či lidí, kteří k nim měli blízko, ale vyplynulo, že oni sami se považovali za Rusíny. Velmi charakteristická je pro ně poměrně silná religiozita (pravoslaví). Ve zjištěných malých dějinách reemigrace se také často objevoval motiv identifikace „nás“ jako vyznavačů pravoslavné víry, prostřednictvím které se „kovají příbuzenské vazby“. Rusíni si chtěli podržet svoji víru, hledali místo, kde se budou moci kompaktně usadit, a našli je v Lesné a okolních obcích. Významně se zasadili o opravu kostela v Lesné, který se stal tím jejich místem. Je přirozené, že každý člověk hledá to svoje místo, a pro Rusíny usazené v Lesné se jím stal právě kostel sv. Mikuláše. Během práce se získaným materiálem (interpretace biografických rozhovorů; srov. Vaněk 2004) se ukázalo, že reemigrantská, dosídlenecká, eventuálně starousedlická identita skupin obyvatel je stále udržována (hlavně mezi příslušníky střední a staré generace). Mezi jednotlivými rodinami jsou nadále silné skupinové vazby. Povědomí o tradici skupin dosud nezmizelo ani u nejmladší generace. Stále je zřetelné a reprodukované, v mnoha případech se o něm hovoří jako o ledacos 277

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

vysvětlujícím.15 Nejčastěji narážíme na „vykořeněnost“ kraje, kdy se o Tachovsku mluví jako o prázdné oblasti bez těch „pravých“ kořenů (těmi pravými jsou myšleny takové, které by nebyly zpřetrhané diskontinuitou vývoje města v závislosti na historických milnících 20. století; srov. např. Spurný 2006: 12). Potomci reemigrantů z Rumunska hovořili o slábnutí tradic (rodinných a obřadních zvyklostí „donesených“ z původního místa pobytu) v souvislosti s vymřením nejstarší generace, která byla jejich nejsilnějším nositelem. Zvyšující se míru exogamie skupiny ani odchod mladých lidí z vesnice nehodnotí starší generace příliš kladně, ovšem považuje to za adekvátní době, která nabízí nové ekonomické, sociální a kulturní podmínky. Udržely se však zcela jasné hranice mezi původními obyvateli oblasti a dosídlenci z Čech, a mezi dosídlenci z ostatních zemí. Jeví se, že tyto hranice jsou udržovány oboustranně. Červenec 2010

Literatura a prameny: Assmann, Jan: 2001 – Kultura a paměť. Praha: Prostor. Barth, Fredrik: 1969 - Ethnic groups and boundaries. The social organization of culture difference. Oslo: Universitetsforlaget. Brouček, Stanislav: 1988 – Etnicita, etnikum, etnosociální organismus. Český lid 75: 171–174. Brouček, Stanislav – Cvekl, Jiří – Hubinger, Václav – Grulich, Tomáš – Kořalka, Jiří – Uherek, Zdeněk – Vasiljev, Ivo: 1991 – Základní pojmy etnické teorie. Český lid 78: 237–257. Grulich, Tomáš: 1980 – Etnické procesy v novoosídleneckém pohraničí. Diplomová práce. Katedra etnografie a folkloristiky FF UK Praha. Haišman, Tomáš: 1984 – Několik poznámek k procesu formování nových lokálních společností v českém pohraničí po roce 1945. Český lid 71: 141–154. Heroldová, Iva: 1977 – K otázce integrace různorodých skupin osídlenců na Tachovsku. In: Leščák, Milan: Premeny ľudových tradícií v súčasnosti. Bratislava: Veda: 174–178. Heroldová, Iva: 1978 – Národopisná problematika novoosídleneckého pohraničí. Český lid 65: 195–206. Heroldová, Iva: 1984 – Novoosídlenecká vesnice. Český lid 71: 130–141. Heroldová, Iva: 1985 – Současné etnické procesy v pohraničí českých zemí. Český lid 72: 58–64. Hlôšková, Hana: 1996 – Kategória minulosti v rozprávačskej stratégii. Slovenský národopis 44: 319–333. 15

Devatenáctiletý informátor mi přiblížil svůj pohled na politickou situaci ve městě, kterou spontánně charakterizoval jako výsledek mezietnických vztahů – volyňáků a nevolyňáků.

278

Ivana Kotrbatá: „Ještě je 400 míst volných v tachovském okrese!“

Hubinger, Václav: 1988 – Etnos a etnikum. Český lid 75: 43–50. Köferl, Josef: 1985 – Der politische Bezirk Tachau (harausgegeben 1890) und Supplement zur Heimatskunde des politischen Bezirkes Tachau (herausgegeben 1895). Geretsried. Leach, Edmund: 1954 – Political Systems of Highland Burma. Cambridge: Harvard University Press. Le Goff, Jacques: 2007 – Paměť a dějiny. Praha: Argo. Lozoviuk, Petr: 2000 – „Etnické přistěhovalectví“ do Spolkové republiky a jeho historické, kulturní a politické pozadí. Střední Evropa 16: 96–118. Mušinka, Mikuláš: 1981 – Folklórne tradície v súčasnej kultúre presídlencov z Rumunska v českom a moravskom pohraničí. Národopisné informácie 12: 114–120. Nosková, Helena: 1980 – Příspěvek k osídlování Tachovska po roce 1945. Sborník okresního muzea v Tachově: 13: 30–34. Nosková, Helena: 1981 – Kalendářní obřadnost slovenských reemigrantů z Rumunska a její proměny v regionech západních Čech. Kandidátská práce. Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV Praha. Nosková, Jana: 2007 – Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Ústav evropské etnologie. Petrášová, Markéta: 1981a – Etnické procesy v západočeském pohraničí: malá etnická skupina Ukrajinců–Rusínů na Tachovsku a Chebsku. Diplomová práce. Katedra etnografie a folkloristiky FF UK Praha. Petrášová, Markéta: 1981b – Společenský život Ukrajinců–Rusínů na Tachovsku. Sborník okresního muzea v Tachově: 14: 23–30. Procházka, Zdeněk: 1994 – Český les – Tachovsko. Historicko-turistický průvodce. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa. Procházka, Zdeněk: 2003 – Sklářství v Českém lese. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2. vyd. Procházka, Zdeněk: 2007 – Tachov – město. Historicko-turistický průvodce. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2. vyd. Seznam obcí v Republice československé. Díl 1, Seznam obcí v zemi české podle stavu z konce roku 1946. 1947. Praha. Schmutzler, Josef: 1970 – Eine deutsche stadt in Böhmen. Weiden in der Oberpfalz. Schuster, Franz: 1962 – Tachau – Pfraumberger Heimat. Weiden. Sidler, Lia: 1995 – Koncepty identity a etnické vzory identity v Bratislave. Slovenský národopis 43: 5–19. Skalník, Petr: 2008 – Opakované studie obcí. In: Skalník, Petr – Šavelková, Lívia (eds.): Okno do antropologie. Pardubice: Univerzita Pardubice: 49–74. Spurný, Matěj: 2006 – Sudety: vývoj a současný život jednoho pojmu. Proměny sudetské krajiny. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa. Statistický lexikon obcí v zemi české. 1934. Praha. Stöcklow, Josef: I/1878 – Geschichte der Stadt Tachau (Pragmatische Geschichte).Tachau. Stöcklow, Josef: II/1878 – Geschichte der Stadt Tachau (Kulturgeschichte). Tachau. Šatava, Leoš: 1981 – Volyňští Češi na Podbořansku a Žatecku. Český lid 68: 195–203. Šatava, Leoš: 1994 – Etnicita a etnická problematika v současné Evropě: časová úvaha. Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 1. Studia Ethnographica VIII: 41–46. Štiess, Bedřich: 1955 – Kapitoly z dějin skelných hutí na bývalém panství tachovském. (Příspěvek k dějinám západočeských skláren). Český lid 42: 265–270. Štiess, Bedřich: 1959 – Z počátků sklářství na Tachovsku. (Osudy skelných hutí v Schönwaldu a Waldheimu). Český lid 46: 219–224.

279

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Štiess, Bedřich: 1960 – Novoveská huť. (Studie k dějinám skláren na Tachovsku). Český lid 47: 220–223. Tachau – Geschichte einer deutschen Stadt in Böhmen in Wort und Bild. 1994. München. Vančík, František: 1977 – Ukrajinská skupina na Tachovsku v západních Čechách. In: Leščák, Milan: Premeny ľudových tradícií 1: Československo. Bratislava: 182–190. Vaněk, Miroslav: 2004 – Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Vasiljev, Ivo: 1988 – Etnikum, etnické společenství, etnická skupina. Český lid 75: 169–171. Živná, Ctirada: 1981a – Etnické procesy v západočeském pohraničí ČSR: vývoj a úloha příbuzenského systému v procesu formování nové lokální společnosti u slovenských reemigrantů z rumunského Rudohoří v obci Houšťka v tachovském okrese. Diplomová práce. Katedra etnografie a folkloristiky FF UK Praha. Živná, Ctirada: 1981b – Příbuzenské vztahy a jejich úloha v životě slovenských reemigrantů z Rumunska. Sborník okresního muzea v Tachově 14: 12–22. Prameny: SOkA Tachov, MěNV Tachov, pamětní kniha Tachov I 1945–1958. SOkA Tachov, ONV Tachov, Sign VIII/8 seznam transportu. SOkA Tachov, OsF Blobner, inventární číslo 1. Blobner, Anton: 1912: Dějiny města Tachova s přihlédnutím k historii a panství okresu Tachov.

Contact: Mgr. Ivana Kotrbatá, Ústav etnologie, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1, e-mail: IvaKotrbata@ seznam.cz.

280

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

STUDIE

VOJVODOVŠTÍ ČEŠI OČIMA SVÝCH SOUSEDŮ1 MAREK JAKOUBEK

The Vojvodovo Czechs through the eyes of their neighbors Abstract: In the tradition of imagology, as it was elaborated in the works of V. Todorov and Z. Urban, the author presents an image of the Czech community living in a village of Vojvodovo in Bulgaria from the beginning of the 20th century till 1950, as it was seen through the eyes of their neighbors. As a source the author uses published texts as well as unpublished memoirs dealing with Vojvodovo, and testimonies gathered during his fieldwork in Vojvodovo in a period 1997–2009. Derived from the mentioned sources, the final image of the Czechs in Vojvodovo is very positive. It presents them as a noticeably united group of puritans, who were industrious in an exemplary manner, primarily peasants, nevertheless very good traders, neat and culturally advanced, honest and willing, which made them good neighbors, except the fact that they were not very hospital to strangers. Key words: Vojvodovo, Belintsi, Czech compatriots, ethnic image, imagology.

Prolog Vojvodovo, česká obec v severozápadním Bulharsku, byla založena roku 1900 asi dvaceti evangelickými rodinami z české obce Svatá Helena v rumunském Banátu, které tuto obec opustily z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy. I přes několik válečných konfliktů, jichž se Bulharsko v prvních dekádách 20. století účastnilo, obec hospodářsky prosperovala a počet obyvatel utěšeně vzrůstal. Hospodářská prosperita, založená takřka výhradně na zemědělství, však po určité době narazila na mez nedostatku půdy, a tak v roce 1928 obec opustila část obyvatel, která uvěřila zvěstem o zemi mnoha možností, a přesídlila 1

Stať je dílčím výstupem projektu č. P405/10/0471, podpořeného Grantovou agenturou České republiky.

281

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

do Argentiny. Ještě před jejich odchodem se obec konfesijně rozdělila, když se roku 1925 od metodistického sboru oddělila část členů a přiklonila se k darbismu. Roku 1926 pak také byla ve Vojvodovu otevřena česká doplňovací škola. K novému přelidnění obce a souvisejícímu nedostatku půdy došlo ještě jednou v roce 1934/1935, kdy část Vojvodovčanů odešla do turecké vsi jménem Belinci v severovýchodním Bulharsku. Historie českého osídlení Vojvodova, stejně jako Belinců, v zásadě končí v letech 1948–1950, kdy naprostá převaha jejich českých obyvatel, v počtu cca 700 osob (200 rodin), tyto vsi v rámci poválečných a na základě mezistátních dohod realizovaných reemigračních procesů opustila a přesídlila do ČSR, kde se usadila v několika obcích v regionu Jižní Moravy. Patrně posledním badatelem, který ve Vojvodovu realizoval výzkum, byl roku 1949 – tedy ještě před přesídlením jeho české komunity – slovenský lingvista Vincent Blanár (srov. Blanár 1951 a 1953). Po uvedených reemigračních procesech ovšem jako by badatelé o Vojvodovo ztratili zájem a několik desetiletí do obce žádný z nich nezavítal. Prvním, kdo toto zapomnění prolomil a Vojvodovo (znovu) objevil coby badatelské téma, resp. lokalitu hodnou terénního šetření,2 byl bulharský etnolog Vladimir Penčev. Ten v této obci na začátku 80. let 20. století realizoval terénní výzkumy, jejichž výstupem byla řada studií (viz např. Penčev 1988; Penčev 2006a [1996]; naposledy pak Penčev 2008), jakož i archivních materiálů (zejm. Folklorní materiály…), které dodnes tvoří základní korpus dat ke studiu této vsi. Tematicky tedy následující stránky navazují na linii výzkumů Vojvodova, s nimiž začal právě V. Penčev a po němž pokračovala celá řada badatelů, nevyjímaje autora těchto řádků. Z výraznějších počinů na daném poli jmenujme Nešpor – Hornofová – Jakoubek 2001; Hirt – Jakoubek 2005; Jakoubek – Nešpor – Hirt 2006; či Budilová 2008, resp. 2010. Co se však týče přístupu k materiálu a jeho zpracování, odchyluje se přítomná studie od etnologicko-antropologické linie vytyčené Penčevem a navazuje na tradici výrazně odlišnou; i v tomto případě však stojí v pozadí konkrétní osoby. Bylo to někdy v roce 1995, kdy prof. Zdeněk Urban pozval na svůj seminář balkanistiky na IZV UK bulharského bohemistu Veličko Todorova. Tématem jeho přednášky byl koncept imagologie, resp. jeho aplikace na případ Bulharů v Čechách, tedy prezentace obrazu Bulhara v tehdejší české společnosti, jak jej během svých výzkumů V. Todorov zaznamenal.3 2

3

Do Penčevova vystoupení se zmínky o Vojvodovu nacházely jednak v dílech autorů zabývajících se problematikou našich krajanů v Bulharsku, zejm. pak jejich poválečnou reemigrací (viz např. Vaculík 1983), vystěhovalectvím z českých zemí do daného regionu (Heroldová 1986) či otázkou situace přesídlenců v nové vlasti (Heroldová 1975 a 1978; Navrátilová a kol. 1986; Šrámková 1983); Vojvodovo jako takové tedy pro žádného z uvedených autorů nepředstavovalo primární ani výhradní oblast zájmu. Více viz: Jakoubek – Hirt 2001.

282

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

S konceptem imagologie jsem se tehdy setkal poprvé, zdaleka však ne naposledy: netrvalo totiž dlouho a na stránkách periodika Lidé města – Urban Dwellers se objevily stati obou uvedených akademiků vycházející právě z pozic imagologie a zabývající se českým obrazem Bulharska a Bulharů v letech 1992–1994 (Todorov 1996), respektive současným českým obrazem jižních Slovanů (Urban 1996a; 1996b). Podíváme-li se přitom na odpovídající ročník daného časopisu, ukáže se, že imagologické stati Urbana a Todorova jsou obklopeny řadou obdobně koncipovaných statí věnovaných problematice „pohledu na“ (Moravcová 1996a), „etnickému obrazu“ (Moravcová 1996b), pohledu „očima“ jedné skupiny na skupinu druhou (Turková 1996). Je zřejmé, že tato imagologická „vlna“ statí v Lidech města nebyla náhodná – odpovídající autoři byli blízkými spolupracovníky na tehdejším Institutu základů vzdělanosti UK, pohybujícími se badatelsky na ne-li shodném, tak přinejmenším obdobném poli a sdílejícími kromě podobného předmětu zájmu (Češi v Bulharsku a Bulhaři v Čechách, šířeji pak témata obecně balkanistická, resp. jihoslovanská) také přístup k němu. Co se tedy metodického přístupu týče, budeme postupovat víceméně ve šlépějích uvedených autorů a jejich imagologického diskurzu. Cílem studie je prezentace obrazu Čechů obývajících obec Vojvodovo v severozápadním Bulharsku, resp. prezentace toho, jak své české sousedy viděli (především) bulharští obyvatelé této obce. Konkrétní postup přitom bude následovný: zdrojem výpovědí o českých obyvatelích Vojvodova ze strany jejich bulharských sousedů, popřípadě dočasných bulharských návštěvníků této obce budou dva hlavní rámcové soubory dat – 1) veškeré známé (publikované i nepublikované) texty věnované problematice Vojvodova, 2) mé terénní zápisky a nahrávky rozhovorů s informátory zaznamenané ve Vojvodově a jeho okolí v průběhu let 1996–2009. V obou souborech bude následně provedena rešerše, jejímž účelem bude zachycení veškerých relevantních výpovědí na dané téma. Při systematizaci odpovídajících výpovědí poslouží jako výchozí bod, vůči kterému budou shromážděné výpovědi usouvztažněny, (kam mé znalosti sahají) jediný text, mající charakter sevřeného a reflexivního pohledu na zvolenou skupinu „očima jejich souseda“, víceméně tedy prezentující jejich „obraz“. Protože text sestává především z výpovědí o tom, „jací Češi byli“, uchopíme pořadí, v jakém se odpovídající výpovědi v textu objevují, jako osnovu, vůči níž budou orientovány výpovědi obsažené v námi zpracovaných souborech, z nichž se tak stane jakýsi rozšiřující suplement výpovědí z tohoto „osového“ textu. Zbylé výpovědi, které text neobsahuje, budou dále utříděny vzhledem k jejich četnosti (již budeme pro dané účely chápat jako ekvivalent reprezentativnosti) v obou souborech a prezentovány v odpovídajícím pořadí.

283

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Obraz vojvodovských Čechů Text, z něhož pochází následující výňatek, je vzhledem k (zdaleka nejen) tématu, jemuž je věnována tato studie, stejně pozoruhodný a důležitý, jako atypický. Význam tohoto textu spočívá v naší perspektivě v tom, že jeho největší část je věnována do značné míry právě tomu, na co je zaměřena i samotná naše stať: pohledu na Čechy z Vojvodova očima jejich bulharského souseda. Atypičnost tohoto textu se pak skrývá ve významu sousloví „z Vojvodova“ – to totiž v tomto případě odkazuje k faktu, že dotyční Češi „z Vojvodova“ pocházeli: ti, o nichž autor textu referuje, však byli obyvateli Deliormanské vsi Belinci (turecky Akčelar). V hospodářsky prosperujícím Vojvodovu narůstal současně též počet obyvatel, což vzhledem k limitované rozloze obdělávatelné půdy vedlo k situacím, kdy, jak Vojvodovčané sami říkali, již „pukaly obruče“. První vlna vysídlení z Vojvodova směřovala v letech 1926–1928 do Argentiny, druhá pak roku 1935 do oblasti Deli Orman (bulharsky Ludogorie). Deli Orman byla oblast tradičně osídlená bulharskými Turky, která krátce před příchodem vojvodovských Čechů zažila odchod značného množství tureckého obyvatelstva do Turecka. Co následovalo, popisuje v kapitole „Přestěhovanci zvojvodovi Do Deli Ormansko“ své „knihy pamětní“ přímý účastník těchto migračních pohybů, Tomeš Hrůza: V roku 1935 Naš vojvodofski se odstehovavali do Deli ormanu selo4 belinci asi 15 familijich kteřibili vedeni Robertem ševejdou i Karel Pitrem … že tam mabejt moc urodni kraj dobrapuda…5 Od té doby se pak datuje české osídlení turecké vsi Belinci, kterou ovšem, vedle Turků samotných, kteří ve vsi vždy představovali většinu, obývaly také další skupiny, jako Cikáni, Němci a (banátští) Bulhaři, k nimž patří i autor námi komentovaného textu: Anton Gjukov. Anton Gjukov se narodil v roce 1934 v rodině bulharských přesídlenců z rumunského Banátu, tzv. banátských Bulharů, v obci Bardarský Geran (tj. brdařská studně), nacházející se nedaleko od Vojvodova. Jeho rodiče se pak rok po jeho narození z ekonomických důvodů rozhodli – stejně jako několik rodin již zmíněných nedaleko žijících Vojvodovčanů – odejít do oblasti Deli Ormanu do vsi Belinci. Tam pak Anton Gjukov žil vedle místních Čechů až do jejich odchodu do ČSR v roce 1949. Nepominutelná je v daném ohledu otázka reprezentativnosti belinských Čechů vůči jejich příbuzným ve Vojvodovu. Domnívám se, že nejlepší odpovědí na tuto otázku budou – jak uvidíme záhy – bezmála identické výpovědi na adresu těchto 4 5

Selo – bulharsky vesnice. Hrůza in Jakoubek 2010.

284

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

dvou skupin. (Ex)vojvodovští Češi obývající Belince i Češi ve Vojvodovu byli svými bulharskými sousedy nahlíženi veskrze stejně, a to s nejvyšší možnou mírou jistoty právě proto, že stejně jednali, v totéž věřili a rovněž i stejně smýšleli. V souvislostech naší studie budeme proto výpovědi o Češích v Belincích chápat jako svého druhu výpovědi o vojvodovských Češích a při tvorbě odpovídajícího „obrazu“ nebudeme mezi těmito dvěma prameny výpovědí nadále již (s jedinou výjimkou – viz dále) rozlišovat. V kapitole věnované Čechům Anton Gjukov tedy píše:6 Češi Větší Němci než Němci samotní Ze všech národností ve vesnici7 byli Češi nejčistšími Evropany. Jejich religiózní výjimečnost coby protestantů je oddělovala ode všech ostatních. Byli uzavřenější, nejdisciplinovanější v práci i ve způsobu života. Nenavštěvovali hospodu, cukrárnu, poutě, žili svůj uzavřený život. Sňatkově se nekřížili ani s Němci ani s Banátčany,8 ani s ostatními. Nechodilo se k nim na návštěvu, pokud tě nepozvali. Vzato kolem a kolem, žili „inkognito“, jako by v pracovních dnech ani nebyli přítomni. Byli dobrými zemědělci, měli nejobdělávanější pole, díky usilovné práci byli všichni zámožní. Jejich ve srovnání s ostatními větší píle a velká vytrvalost je učinily pověstnými v celém kraji. Jinak byli dobrými sousedy, ochotní a pečliví, na veřejných záležitostech se podíleli většinou finančně. Slovanský původ a jazyk jim ztěžovaly, ještě více než Němcům, aby se naučili náš jazyk a zvládli jeho fonetiku. Stejně jako Rusům se jim moc nedařila výslovnost. Dělali nádherné svatby, řekl bych ukázkové. Čechům, Němcům a Banátčanům přicházeli hosté ze sousedních vesnic, někdy z okresního města, aby viděli cizokrajné přistěhovalce, jejich tradice a obyčeje… Než přistoupíme k rozboru Gjukovova textu, nutno ještě zmínit onu výjimku z jinak přijatého rozhodnutí chápat tento text jako svého druhu výpověď o vojvodovských Češích. Jde o v zásadě podvojnou poznámku o tom, že Češi v Belincích „byli uzavřenější“, „žili svůj uzavřený život“, resp. že „žili ‚inkognito‘, jako by v pracovních dnech ani nebyli přítomni“ – je zřejmé, že tento rys souvisí právě a jen s tím, že Češi tvořili v Belincích menšinu, a není proto možné ji vztahovat na situaci ve Vojvodovu, ve kterém byli Češi naprosto dominantní 6 7 8

Text je překladem části odpovídající kapitoly knihy: Gjukov 2006: 89–90. Tj. v obci Belinci. Banátčani, tj. banátští Bulhaři – Pavlikjani.

285

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

skupinou určující charakter celé obce. Pro účely následného rozboru bude tedy platnost této výpovědi programově uzávorkována. Pomineme-li fakt, že Gjukov hned v nadpisu kapitoly Čechy přirovnává k Němcům, ba o nich dokonce říká, že jsou „větší Němci než Němci samotní“, což je výpověď, která v širším bulharském kontextu konvenuje se stereotypem Čechů coby „poněmčených Slovanů“ anebo vůbec Germánů za Slovany se pouze vydávajících,9 na který se ovšem Gjukov zjevně neodvolává, týká se první výpověď religiózních specifik Čechů, která je – jakožto skupinu – odlišovala od skupin ostatních. Přestože tato výpověď „obraz“ vojvodovských Čechů vlastně netvoří (neříká totiž ještě tak docela, „jací vojvodovští Češi byli“), vytváří tomuto „obrazu“ tak říkajíc rám. Patrně přitom není náhoda, že tento rys daného společenství uvádí Gjukov na prvním místě – právě specifická religiozita vojvodovských Čechů je totiž rysem, který řada badatelů považuje ve vztahu k této komunitě za definiční. Bulharský etnolog Vladimir Penčev tak například ve svých studiích věnovaných problematice Vojvodova dokládá, že náboženství hrálo v případě komunity vojvodovských Čechů roli etnodiferencujícího a etnozachovávajícího faktoru (Penčev 2006a: 96), pročež toto společenství označuje za etnokonfesní (tamtéž: 96). Sám autor tohoto pojednání pak společně s T. Hirtem a v návaznosti na bádání Penčevova hovoří o náboženství jako ústředním organizačním principu vojvodovského společenství.10 Vzorová pracovitost Prvním skutečným příspěvkem k „obrazu“ vojvodovských Čechů je tak výpověď: „(Češi byli) nejdisciplinovanější v práci i ve způsobu života.“ Pro náš účel bude vhodné oddělit od sebe obě části této výpovědi a pojednat je samostatně. Začneme tak s tezí „(Češi byli) nejdisciplinovanější v práci“. Jedná se o skutečně typickou výpověď, resp. komponentu „obrazu“ vojvodovských Čechů, jejíž obdoby nalezneme jak v řadě dalších textů,11 tak i ve výpovědích informátorů – ti například o svých bývalých sousedech dodnes hovoří (s jistou dávkou obdivu v hlase) jako o „milovnících práce“, „pracantech“ (bulharsky trudoljubiteli), což je označení, které hovoří samo za sebe. Ačkoli je tato studie věnována rekonstrukci toho, jak vojvodovské Čechy viděli jejich bulharští sousedé, dovolím si ve vztahu k jejich pracovitosti ocitovat i jednu ne-bulharskou výpověď, a to jak 9

10

11

Srov.: „Pokládají se za Slovany, ale Slovani to nejsou, jsou to Germáni“, „poněmčení Slované“ (Penčev 2006b: 218). Hirt – Jakoubek: 2005, kap. 2.4. „Náboženství jako ústřední organizační princip vojvodovského společenství“ (352–355). Z ne-bulharské produkce viz např. „krajania vo Vojvodove sú tiež [ve vztahu k okolnímu obyvatelstvu] najlepšie postavení hospodársky“ (Michalko 1936: 255).

286

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

proto, že je s pohledem Bulharů bezezbytku v souladu (na což ostatně v dovětku explicite poukazuje i její zaznamenatel), tak i pro její celkovou výjimečnost. Pramenem této výpovědi je Bulharský deník někdejšího českého vyslance v Bulharsku, Františka Kubky, který při zmínce o Vojvodovu uvádí: „Monsignore Galloni, zástupce Vatikánu v Sofii, mi vyprávěl, že tato vesnice, ačkoli je prý nekatolická … je příkladem čistoty a dokonalé selské práce širokému okolí. Monsignore to musí vědět! Je už v Bulharsku dávno a jezdí často po inspekcích. Říkají to také Bulhaři.“ (zvýraznění MJ) (Kubka 1949: 84) Uvádíme-li, že jednou ze složek „obrazu“ vojvodovských Čechů byla jejich pracovitost, musíme také zmínit, že v očích jejich bulharských sousedů zanechal velice výraznou stopu také rys dílem zcela opačný: fakt, že vojvodovští Češi „přísně dodržovali biblické pravidlo – šest dní pracuj, sedmý odpočívej“ (cit. in Cenkova 2008: 84).12 Dáme-li výše uvedené reference o pracovitosti vojvodovských Čechů dohromady s faktem, že pro ně bylo „zemědělství … hlavní činností a obživou“ (Necov 2006: 55), získáme výše již uvedenou Gjukovovu výpověď, podle které byli Češi „dobrými zemědělci“, kteří „měli nejobdělávanější pole“. O vojvodovčanech jakožto pracovitých zemědělcích se zmiňuje také někdejší soused vojvodovských Čechů a kronikář obce Neco Petkov Necov, který ve svém Zápisníku slyšeného, viděného a prožitého v obci Vojvodovo v Orechovském okrese 1896–1952 uvádí, že „Vojvodovští vždy v setbě předběhli sousední vesnice a nepropásli žádnou vhodnou dobu pro práci na polích“ (Necov 200613: 55). Užívá-li Necov při referencích o Češích srovnání s jejich sousedy, které vojvodovští Češi v péči o pole předčili, je v případě Gjukovovy výpovědi, že „jejich ve srovnání s ostatními větší píle a velká vytrvalost je učinily pověstnými v celém kraji“, srovnání jejím samotným základem. Hovoříme-li o vojvodovských Češích a jejich renomé v oblasti zemědělské produkce, nemůžeme rozhodně pominout výsledky Penčevových výzkumů, podle kterých se jak v blízkém okolí Vojvodova, tak i v celém regionu: 12

13

Identické výpovědi získal od svých vojvodovských informátorů i již zmiňovaný V. Penčev, srov. Penčev 2006a: 98; (informátor – T. Stančev /zápis z ledna 1996/). Necovův původní název díla zněl Zápisník slyšeného, viděného a prožitého v obci Vojvodovo v Orechovském okrese 1896–1952 („Beležnik za čuto, videno i preživeno v s. Vojvodovo Orechovsko 1896–1952“). Český název díla – Dějiny Vojvodova – je ekvivalentem bulharského „Istorija na selo Vojvodovo“, který na první stranu kopie rukopisu, ze které byl pořízen český překlad, napsala někdejší vojvodovská starostka A. Boneva a pod nímž je dílo obvykle citováno (srov. např. Vařeka 1990: 81).

287

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

jako axiom přijímá „civilizační úloha“ Čechů při rozvoji místního zemědělství. Téměř „mytologický“ charakter má široce rozšířená legenda o předurčení Čechů k osídlení těchto míst: že Češi byli úmyslně přivedeni, aby byli vzorem v zemědělství. (Penčev 2006a: 102; zvýraznění – MJ)14 V rámci ještě obecnějšího pohledu na Vojvodovo se setkáme s častou výpovědí informátorů, podle kterých bylo Vojvodovo v době, kdy jej obývala česká komunita,15 považováno za „vzorovou obec“ (selo za obrazec) či „obec ‚k pohledání‘“ (charesvano selište). Za reprezentativní tak v daném ohledu můžeme považovat často citovaný „výrok tehdejšího bulharského ministra, který řekl, že by byl moc šťastný, kdyby Bulharsko mělo alespoň deset takových vesnic jako je Vojvodovo“ (in Penčev 2006a: 103; zvýraznění – MJ). Disciplinovaní puritáni Druhá, za účelem zvláštního pojednání výše opominutá polovina Gjukovovy výpovědi říká, že: „(Češi byli) nejdisciplinovanější … ve způsobu života“. I v tomto případě nalezneme v souborech analyzovaných dat celou řadu obdobných výpovědí, z nichž některé tuto disciplinovanost blíže specifikují a říkají, že Vojvodovo bylo „pověstné svým puritanismem“ (cit. in Cenkova 2008: 84), tj. odkazují ke skutečnosti, že komunita vojvodovských Čechů vyznávala protestantský směr náboženství akcentující velice (či spíše extrémně) striktní morálku, která výrazně ovlivňovala celkový charakter života jejích členů. Kromě výše již komentované disciplíny v práci, byl výrazem této přísnosti také fakt, že z vojvodovských Čechů „nikdo nepil alkohol, nekouřil tabák a byly zakázány i tance“ (cit. in Cenkova 2008: 83; Necov 2006: 49). A Gjukov ve výčtu pokračuje – „nenavštěvovali hospodu, cukrárnu, poutě“. Vedle tohoto svého druhu asketismu, který vzbuzoval spíše podiv než obdiv, měla ovšem disciplína vojvodovských Čechů také řadu projevů, které byly okolím hodnoceny jednoznačně kladně: dodnes se tak například ve Vojvodově vzpomíná na to, že když zde žili Češi, tak „ve vesnici nedocházelo k žádným větším krádežím“ (Necov 2006: 50). Bylo tak 14

15

Možno doplnit, že historická role vojvodovských Čechů v daném regionu odpovídá pozici, jakou Češi zaujímají i v obecných bulharských dějinách, ve kterých je jejich působení v poosvobozeneckém Bulharsku popisováno ve shodných termínech, a kde se též hovoří o jejich „civilizační úloze“ – viz např. název reprezentativní antologie „Češi v Bulharsku. Historie a typologie civilizační úlohy“ („Čechi v Balgarija. Istorija i tipologija na edna civilizatorska rolja“) (Todorov 1995). Vzhledem k tomu, že Češi tvořili ve Vojvodovu většinu a plně určovali její charakter, bylo Vojvodovo v době, kdy je obývala česká komunita, považováno za „jejich“ obec. V mnoha případech je tedy třeba chápat reference o Vojvodovu jako výpovědi právě o jeho českých obyvatelích.

288

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

tehdy například možné „nechat své nářadí na poli a jít si odpočinout; to nářadí je na svém místě“, přičemž „ takhle to bylo vždycky, pokud tady byli oni“ (Penčev 2006a: 98; zvýraznění – MJ). Mimoto je pamětníky dodnes vyzdvihováno, že mezi Čechy „neexistovaly hádky ani jiná zločinnost“ (cit. in Cenkova 2008: 84). Do stejné linie výpovědí přitom můžeme zařadit také zmínky o tom, že vojvodovští Češi si okolní bulharské obyvatelstvo získali „pracovitostí, upřímností a poctivostí“ (Findeis 1929: 222; zvýraznění – MJ), resp., že se „pyšnili svou poctivostí a ctnostným životem“ (Stojanov 2005: 234; zvýraznění – MJ). Jak vidět, byl puritanismus vojvodovských Čechů podle všeho tak význačným rysem tohoto společenství, že skoro neexistuje rozsáhlejší pramen, který by jej nezmiňoval, téměř by se až mohlo zdát, že se Vojvodovčané nikdy a nijak neveselili. Nicméně – stejně jako se na adresu vojvodovských Čechů opakují identické výpovědi o zákazech světských radovánek, tak se také, bezmála neméně často, setkáváme s komentářem fenoménu popisovaného jednou z pamětnic jako „jediná zábava16 české vesnice [tj. Vojvodova] známé svým puritánstvím“ (Cenkova 2008: 84). O jakou „zábavu“ se jednalo? Procházky k vlaku po bohoslužbě spojené se zpěvem náboženských písní. Zmiňuje se o něm řada pramenů (Necov 2006: 52; Janeva 2007: 1; Penčev 2006a: 98), nejpodrobnější popis však předkládá Cenkova. Protože se jedná nejen o nejucelenější popis celé události, ale také o jeden z nejúplnějších popisů vizuálního „obrazu“ Vojvodovčanů, dovolím si jej reprodukovat v jeho plnosti. Po bohoslužbě šli mladí i staří po ulici, vyparádění jako na svatbu, na rtech s náboženskou písní. Různobarevná skupina došla až k nádraží … seřadili se čelem k přicházejícímu vlaku. Vlak zastavil a vesnice zapěla vícehlasem. Cestující se vykláněli z oken, oči mohli nechat na sličných českých dívkách – pestré jako kraslice, v nabíraných sukních, halenkách s krajkami, na hlavách pestrobarevné šátky, na nohou bílé střevíčky. Muži s klobouky na hlavách, na sobě saka, u krku vázanky. Namísto jedné minuty, jak velí jízdní řád, stál vlak na vojvodovské zastávce dlouho, předlouho a strojvůdce i vlak ztěžka oddychovali, že budou mít zpoždění, ale cestující jim nedovolili odjet. Nakonec se lokomotiva dala zprudka do pohybu, aby dohnala zpoždění, které ve Vojvodovu nabrala. Toto krátké představení před přijíždějícím vlakem byla jediná zábava české vesnice známé svým puritánstvím. (cit. in Cenkova 2008: 84)

16

Snad je příznačné, že Penčev hovoří o „jediné útěše“ (Penčev 2006a: 98).

289

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Nepohostinní Říká-li Gjukov o svých českých sousedech, že se k nim „nechodilo … na návštěvu, pokud tě nepozvali“, může se až zdát, že jeho volba stroze informativní formulace je záměr, jak se vyhnout pro Čechy (jichž si očividně vážil) nutně negativně vyznívajícímu srovnání. To Necov je při komentáři téhož fenoménu mnohem otevřenější a říká poměrně jednoznačně, že vojvodovští Češi „nebyli pro svůj západní původ nijak valně pohostinní“ (Necov 2006: 49). Tento rys vojvodovských Čechů v zásadě koreluje s obecně bulharskou představou Čechů jako slovanských židů (srov. např. Penčev 2006b: 218), popřípadě s již výše uvedeným pohledem na Čechy jako na „poněmčené Slovany“ (v Čechách běžný stereotyp „studených Němců“, resp. Němců – psích čumáků je doma i v Bulharsku). Přestože lze předpokládat, že tento stereotyp Gjukov s Necovem znali, resp. sdíleli, zdaleka není možné z této skutečnosti vyvodit, že by za uvedenými výpověďmi stál právě zmíněný stereotyp. Domnívám se, že pramenem Gjukovovy i Necovovy výpovědi byla jejich přímá zkušenost s jejich českými sousedy, nikoli v Bulharsku rozšířený stereotyp „Čecha“. Fakt, že stereotyp a zkušenost se v daném případě shodují, je samozřejmě zajímavá, nicméně otázku, znamená-li tato aposteriorní korelace potvrzení zmíněného stereotypu, nechávám otevřenou. „(Češi) Byli dobrými sousedy“ „Češi byli jednotní, moc drželi pohromadě“ (cit. in Penčev 2006b: 218) Kromě dosud zmíněných charakteristik na adresu svých českých sousedů uvádí Gjukov ještě následující: „Byli dobrými sousedy, ochotní a pečliví“. Na první pohled se může zdát, že mezi touto výpovědí a citací tvořící druhou část názvu této podkapitoly není vzájemná souvislost, ba dokonce, že se mohou nacházet ve vzájemném napětí. Jak ale dokládá Cenkova, pamětníci věc vnímají jinak, takže dokáží oba aspekty – zjevně aniž by mezi nimi pociťovali rozpor – skloubit do jediné výpovědi, jako je například tato: „Lišili se [tj. vojvodovští Češi] neuvěřitelnou semknutostí. Postihnula-li někoho škoda,17 tak aniž by rozlišovali, zda se jedná o Bulhara či Čecha, utvořili tříčlenný výbor, který chodil od domu k domu a sbíral peníze pro postižené.“ (Cenkova 2008: 84) Necov – který si mimochodem této praxe cení natolik, že jí ve svém „Zápisníku“ věnoval dokonce celou samostatnou kapitolu – označuje uvedený zvyk jako vzájemnou pomoc, která „byla Vojvodovu téměř zákonem“ (Necov 2006: 50). Vzhledem k výše uvedené výpovědi (již podporuje řada dalších) se ovšem zdá, že ve své podstatě byla tato praxe ve 17

Tj. například, „když některému z hospodářů zemřel kůň, kráva či vepř, ale i když se stalo nějaké neštěstí jako například požár (to se stávalo málokdy)“ (Necov 2006: 50).

290

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

skutečnosti výpomocí sousedskou. Protože ale tuto pomoc organizovali ve Vojvodovu (chápaném jako „česká ves“) Češi, jejichž nejčastějšími sousedy byli opět Češi, mohl dobový pozorovatel samozřejmě tuto praxi chápat jako výraz jejich semknutosti. V tom smyslu, že bez Čechů nebylo ani semknutosti, to byla nepochybně pravda, neboť, jak Necov dodává na závěr, „tato tradice … skončila s vystěhováním Čechů“ (Necov 2006: 51). Na druhou stranu je ovšem zřejmé, že co se Vojvodova jako lokality týče, překračovala přinejmenším v jednom významném ohledu semknutost české komunity její hranice a zahrnovala všechny obyvatele obce, Čechy i Bulhary. Tímto ohledem byla vzájemná sousedská pomoc. Překrývající se obrazy Soubor výpovědí o Češích, obsažený v Gjukovově textu, jsme v zásadě vyčerpali. Text sice ještě obsahuje několik zajímavých poznámek týkajících se české komunity (například: „Dělali nádherné svatby, řekl bych ukázkové“ či „Stejně jako Rusům se jim moc nedařila výslovnost“), ty však již mají odlišný charakter a proto je mezi přímé komponenty „obrazu“ Čechů nezařazujeme. Jak jsme již zmínili, lze Gjukovovu kapitolu věnovanou Čechům chápat také jako snahu o prezentaci „obrazu“ této skupiny. Ukázalo se zároveň, že všechny složky Gjukovova „obrazu Čechů“ (s jedinou výjimkou, způsobenou takříkajíc externími faktory) jsou bezezbytku v souladu s výpověďmi z jiných pramenů. Jinak řečeno – co se doposud prezentovaných výpovědí týče, jsou „obrazy“ Čechů vojvodovských a belinských identické, což také mj. potvrzuje, že pro náš účel lze chápat odpovídající výpovědi o těchto dvou komunitách jako v principu zaměnitelné. Již vzhledem k rozsahu Gjukovovy kapitoly není příliš překvapivé, že ostatní prameny obsahují více výpovědí o českých sousedech než jen ty, které uvádí Gjukov. Ačkoli tedy složky Gjukovem prezentovaného „obrazu“ Čechů odpovídají výpovědím z ostatních pramenů, jedná se takříkajíc pouze o „obraz v malém“. Následující sekce této studie bude proto věnována rekonstrukci „obrazu“ vojvodovských Čechů na základě výpovědí z jiných pramenů, než je Gjukovův text. Co se techniky dotváření „obrazu“ vojvodovských Čechů v této sekci týče, zvolíme stejný postup, jaký jsme užili v části předchozí – vybereme extenzivnější osovou výpověď, z jejíchž jednotlivých složek učiníme příslušné kapitoly věnující se tomu kterému rysu; do příslušných kapitol pak budeme soustřeďovat relevantní výpovědi z jiných zdrojů, jakož i odpovídající komentáře. Stejně jako v předchozím případě bude i nyní výchozím výrokem výpověď vzhledem k celkovému souboru pramenů výrazně atypická, ba svým způsobem dokonce ještě atypičtější, než tomu bylo v předchozím oddílu. Stejně jako Gjukov je totiž i autor zvoleného osového výroku obyvatelem Belinců a jeho 291

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

výpověď se tak v prvním plánu týká Čechů usedlých v Belincích, na rozdíl od Gjukova se však nejedná o Bulhara, ale o Turka. Je zřejmé, že co se osoby autora analyzované výpovědi týče, jedná se vzhledem k historicko-politickým souvislostem Bulharska o rozdíl poměrně zásadní, pokud se však zaměříme na obsah dané výpovědi, nalezneme jen a pouze shodu. Ačkoli to není naším cílem, může skutečnost, že se tato (sice jediná, nicméně co se komentovaných charakteristik týče, tak velice bohatá) výpověď kryje s výpověďmi z ostatních pramenů, představovat doklad toho, že pohled na Čechy ze strany jejich sousedů byl stejný nejen ve Vojvodově a v Belincích, ale že Čechy viděli v těchto obcích stejně i Bulhaři a Turci (a jak jsme viděli, tak také Slovák či Ital). Salim Suleimon Salim, autor níže citované výpovědi, se narodil v Belincích – ačkoli sám by patrně dal přednost tureckému označení této obce, tj. Akčelar – ve stejném roce, kdy se sem (ex)vojvodovští Češi přistěhovali, tedy v roce 1935. Češi tak byli jeho sousedy celých 14 let, třebaže o vědomém kontaktu s nimi z jeho strany jistě nemůžeme hovořit v celém uvedeném období. V paměti baj18 Salima zanechali Češi výraznou stopu a vzpomínek na ně má tolik, že o nich dokáže hovořit mnohem déle, než kolik bychom mohli reprodukovat, i kdyby byla tato studie věnována pouze tomuto účelu. V reakci na otázku „jací Češi byli“ podává ovšem baj Salim krátkou, zato však nesmírně koncentrovanou výpověď: „Češi byli bohatí, čistí a kulturní lidé. Oblékali se jako motýli, měli pokročilejší kulturu. Chovali koně a obchodovali s nimi.“ (cit. in Svoboda 2008) Rozboru jednotlivých složek této výpovědi jsou věnovány následující kapitoly. Čistí a organizovaní Jednou z typických charakteristik, o níž se zmiňuje jak baj Salim, tak i řada dalších pamětníků, je čistota Čechů. V případě Vojvodova měla přitom tato čistota dvě základní polohy, tj. jednalo se jak o čistotu obyvatel Vojvodova, tak i o čistotu vojvodovského obecního prostranství. Vojvodovští obyvatelé byli svou osobní čistotou (a řádem) v regionu přímo proslulí a dodnes patří k prvním vzpomínkám na ně: „To byli čistí lidé“. Čteme-li, že Vojvodovčané byli vždy „dobře oblečeni … naparádění a nažehlení“ (cit. in Penčev 2006a: 10319), napadne nás, že komentář se namísto čistoty týká Vojvodovských – pro Bulhary nezvyklých – krojů. Takovou hypotézu však vyvrací opakovaně již citovaný vojvodvský kronikář N. P. Necov, podle kterého „jim [Vojvodovčanům] nezáleželo ani tak na krojích, jako spíše na jejich údržbě a čistotě“ (Necov 2006: 53; zvýraznění – MJ). Kromě osobní čistoty byla čistotou a pořádkem pověstná také celá obec. Jak vzpomíná 18 19

Baj (z turečtiny) – uctivé oslovení staršího muže; užívá se před jménem. Informátoři – T. Stančev, J. Postalkova, zápis z ledna 1996.

292

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

někdejší bulharská sousedka R. Dimitrova Janeva, „vesnice Vojvodovo bývala rájem … ulice čisté – zametaly se každou sobotu – , dvorky zametené a uklízené. Na ulicích byly vysázené v dvojřadech akáty a lípy“ (Janeva 2007: 2). Pořádek a čistota se pak udržovaly i vně vesnice: „Dokonce i osetá pole jsou vždy čistá a odplevelená – to bylo něco, čím se Vojvodovo odlišovalo od okolních vesnic.“ (cit in Penčev 2006a: 103; zvýraznění – MJ) Čistota vojvodovských Čechů se ve vzpomínkách mnoha pamětníků mísí s jejich (podle pamětníků velice vypjatým) smyslem pro pořádek. Právě tak například Elza Chevalier (roz. Popova), dcera někdejšího bulharského pastora ve Vojvodovu Simeona Popova, dodnes vzpomíná: „Tam [tj. ve Vojvodovu – MJ] bylo čisto, tam jsme se naučili, co je pořádek.“ Častokrát jsou tak v komentářích tyto dvě charakteristiky prostě sloučeny do jediné výpovědi – „(vojvodovští Češi) měli rádi řád a čistotu“ (te običat red i čistota). Podle všeho se téhož aspektu vojvodovské české komunity týkají také výpovědi referující o její mimořádné organizovanosti, která dle starých Vojvodovčanů–Bulharů předznamenávala vlastně všechny aspekty jejího pospolitého života („Češi byli velice organizovaní – kostel, žně, všecko…“); život vojvodovských Čechů tedy podle někdejších bulharských pozorovatelů „plynul v téměř vojenském řádu a disciplíně“ (Stojanov 2005: 234). Řada pamětníků přitom ve svých vyprávěních spojuje český smysl pro řád a pořádek, mísící se (v bulharských očích) s exaltovaným akcentem na čistotu, s typickým rysem Vojvodova, a to s jeho prostorovým plánem, zejména pak s jeho rovnými ulicemi, které jsou „jako když střihne nůžkami“. Jak uvádí například informátorka Cenkovové: „[Vojvodovo má] široké ulice, jako když natáhnete nit … Domy stojí jako vojáci, na samé hraně chodníku, postavené jak podle pravítka.“ (cit. in Cenkova 2008: 83) Takto postavená vypadá daná výpověď nevinně, její původci ji ovšem pravidelně pronášejí nejen se záměrem srovnat řád (v mnoha rovinách) Vojvodova s nepořádkem bulharských vesnic, ale vyvodit z tohoto srovnání i (byť dnes již jen retrospektivní) závěr ohledně odpovídajících skupin obyvatel. Na tomto místě je však patrně třeba se Bulharů a jejich vesnic zastat. Na rozdíl od čistoty a pořádku, které jsou takřka nepochybným výrazem specifické – puritánské – hodnotové orientace vojvodovských Čechů, je prostorový řád Vojvodova patrně pouze výrazem faktu, že Vojvodovo vzniklo na zelené louce a naráz.20 Ano, je možné a nedá se 20

Ohledně autora tohoto plánu nepanuje v literatuře jednota, Penčev s odvoláním na informátorku J. Postalkovou uvádí, že „vesnice byla vybudována podle speciálního plánu polského architekta“ (Penčev 2006a: 93), jehož jméno však neudává. Necov, který se v daném ohledu s Penčevem neshoduje, je však v dané otázce sám vcelku nejednoznačný, neboť v rukopise A píše o autorovi plánu jako o inženýru Ivanovovi (Necov 2006: 34), zatímco v rukopise B čteme na shodném místě jméno Ing. Boháčka (Necov 2006: 34, pozn. pod čarou č. 18).

293

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

vyloučit, že volba odpovídajícího plánu Vojvodova je cíleným záměrem, nebo snad dokonce poselstvím („šifra vojvodovských puritánů“?) jeho prvních obyvatel a je tedy možné na něj nahlížet jako na výraz jejich životní orientace, protože však okolnosti volby tohoto plánu nejsou známy, spojovat prostorové uspořádání Vojvodova s mravními kvalitami jeho českých zakladatelů se – na rozdíl od mých informátorů – zdráhám. Hovoříme-li ovšem o pohledu na vojvodovské Čechy očima jejich bulharských sousedů, je třeba chápat fakt, že řada informátorů poukazuje na korelaci prostorového řádu Vojvodova s jednou z typických vlastností vojvodovských Čechů (ba že jej někteří chápou přímo jako její emanaci), jako platný. Jako motýli „Oblékali se jako motýli,“ tak zní baj Salimova výpověď týkající se vizuální stránky „obrazu“ jeho českých sousedů. Tento komentář, tj. teze „jako motýli“ (kato peperudy) představuje v referencích o vizáži vojvodovských Čechů jakýsi refrén, který zmíní bezmála každý, kdo se při vzpomínkách dotkne odpovídajících témat. V některých případech se můžeme setkat též s obecnější výpovědí, podle které byli Češi „hezcí lidé“ (chubavi chora), kdy ovšem není komentována česká fyziognomie, ale již uvedený fakt, že Češi byli „vždy dobře oblečeni“ (Penčev 2006a: 10321). Jak tedy jejich oděv vypadal? „Muži … nosili městské oblečení a většinou měkké klobouky, ženy a dívky nosily dlouhé, široké a pestré skládané sukně a na hlavách měly uvázané pestrobarevné šátky. Dívky nosily čistě bílé nebo modré šaty.“ (Necov 2006: 53) Ve svátek se [ženy] oblékají do pěti bílých nebo světlobarevných, až po kotníky dlouhých a bohatě nabíraných sukní. Šátky na hlavách jsou pestrobarevné a vážou se pod bradou (Stojanov 2005: 235). Není patrně překvapivé, že co se oděvu vojvodovských Čechů týče, zaujala obyvatele okolních obcí jeho jinakost, jakož i čistota, v některých případech se však můžeme setkat s výpovědí, která ukazuje, že co se odívání týče, přišly bulharskému obyvatelstvu pozoruhodné i jiné polohy české, řekněme oděvní kultury, u kterých bychom to, že zaujmou, patrně spíše nečekali, jako například když N. P. Necov zmiňuje, že vojvodovští Češi „měli i ten dobrý zvyk, že si sváteční oděv šetřili jen pro sváteční dny“ (Necov 2006: 53; zvýraznění – MJ). 21

Informátoři – T. Stančev, J. Postalkova, zápis z ledna 1996.

294

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

Kulturnější Další položkou baj Salimova komentáře, které se budeme věnovat, je jeho poznámka o tom, že „Češi … měli pokročilejší kulturu“. Tato výpověď bezezbytku konvenuje s tezí z „Krátké biografie“ vojvodovského obyvatele Toško Metodieva Stančeva, kde baj Toško mj. píše, že „Češi měli vyšší kulturu, třebaže jejich vzdělání bylo stejné jako naše“ (Stančev 2007: 1). Protože se jedná o výpověď, jejímž pramenem je podle všeho reflexe téže vojvodovské reality, můžeme v tomto kontextu uvést – neboť i v tomto případě se jedná v principu o pohled zvenčí – rovněž vzpomínku M. Haškové, dcery prvního českého učitele ve Vojvodovu Jana Findeise, podle které tatínek po návratu domů často zmiňoval, že „Češi tam [tj. ve Vojvodovu a jeho okolí – MJ] byli elita“. Patrně se též nezmýlíme, pokud do téže linie zařadíme i opakovaně se objevující pamětnickou výpověď, která „kulturnost“ Čechů vymezuje o něco konkrétněji, když o nich říká, že „měli vyšší morálku“ (te sa bili s povisok moral). „Byli to kulturní lidé“ (kulturni chora) je přitom výpověď, kterou řada pamětníků při vzpomínkách na vojvodovské Čechy uvádí na prvním místě. Na straně jedné není v případě této obecné teze možné určit bez výhrad přesně, ke kterým vlastnostem vojvodovských Čechů odkazuje, na straně druhé však patrně můžeme tuto referenci chápat jako (záměrně) komplexní, zastřešující tezi zahrnující v sobě odkazy k celé řadě rysů, jež okolní obyvatelstvo hodnotilo nejen jednoznačně kladně (nezapomínejme, že ne všechny charakteristiky Vojvodovčanů byly hodnoceny kladně), ale dokonce – došlo-li na srovnávání vojvodovských Čechů s odpovídajícími praktikami či vlastnostmi jejich sousedů (srovnání, prováděné právě těmito sousedy!) – jako lepší, resp. napodobení hodné. V jistém smyslu se tak nejspíše jedná o jinou formulaci teze o výše již komentované „civilizační úloze“ vojvodovských Čechů v daném regionu, resp. regionech. Velcí trhovci Poslední charakteristiku české komunity, kterou baj Salim uvádí, je zmínka o tom, že Češi „chovali koně a obchodovali s nimi“. Jako již několikrát výše, můžeme i v tomto případě rozčlenit citovanou výpověď na její jednotlivé složky a okomentovat je jednotlivě. Za prvé hovoří baj Salim o Češích jako chovatelích koní. Zmínka o Češích jako trhovcích s koňmi je ve výpovědích pamětníků opět velice častá, přičemž řada konkrétních zmínek se týká čistoty vojvodovskými Čechy chovaných a prodávaných koní („měli nejlepší koně široko daleko – a čisté!“) a lze v nich tedy zaslechnout jakési konkretizované echo již uvedených výpovědí obecného charakteru.

295

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Ještě častěji je ovšem v memoárech pamětníků možné zaslechnout obecnou poznámku o tom, že vojvodovští Češi byli „velcí trhovci“ (goljami tărgovci), resp. že vojvodovští Češi „pořád prodávali“, a to nejen koně, ale i celou řadu produktů, které vypěstovali (pšenice, kukuřice, dýňová semínka ad.) anebo které byly výsledkem jejich chovatelských dovedností (vejce, smetana, salámy ad.). Jakousi suplementární výpovědí, související úzce s obchodnickými schopnostmi vojvodovských Čechů, je reference o tom, že vojvodovští Češi „měli kontakty“, která se týká právě toho, že jejich prodej se neomezoval na lokální trhy, ale měl výrazně nadregionální povahu (velice často Vojvodovčané své produkty prodávali např. v Sofii). Vzhledem k předchozímu výkladu tak nyní můžeme doplnit, že obchodnické renomé vojvodovských Čechů mj. dokládá, že Vojvodovčané uměli nejen výborně obdělávat svá pole a starat se o pěstované plodiny, ale že výtěžek této práce dokázali (společně s produkty chovu domácích zvířat) také velice dobře prodat. „Bulhary nejvíce udivovaly postele s vysoko nastlanými peřinami“ Uvedená citace pochází z textu Ivy Heroldové (Heroldová 1996: 94), kde figuruje jako jedna z položek při komentáři interiéru vojvodovského domu. Existence polštářů a peřin byla skutečně jednou z věcí, které fungovaly jako jakýsi punc (vnitřku) českého domu a české domácnosti. Vzpomínka na fakt, že Češi „měli polštáře a peřiny“, je jedinou výpovědí, kterou – ačkoli mezi ostatními pamětníky náleží mezi takříkajíc klasické, resp. standardní – neuvádí ani Gjukov, ani baj Salim.22 V textu dalšího někdejšího pozorovatele vojvodovských Čechů, již zmíněného Ljubomira Stojanova, však čteme: Postele na spaní [v domech vojvodovských Čechů – MJ] jsou udělány z prken, s peřinami a polštáři. K tomuto účelu se chovala hejna hus, a když jim na jaře oškubali peří, svým legračním vzhledem rozveselovaly lidi. Obecně je přitom jednou z hlavních příčin, proč někdejší sousedé vojvodovských Čechů řadí zážitek existence peřin a polštářů k nezapomenutelným, fakt, že v odpovídající době nejenže Bulhaři spávali nikoli na postelích, ale na rohožích na zemi, ale především to, že jako přikrývku používali nepovlečené deky 22

V případě Gjukova důvod tohoto opomenutí neznáme, přičemž se zdá, že jeho zdrojem nebude žádná významná skutečnost; naopak, co se týče baj Salima, je příčinou této absence nejspíše skutečnost, že belinští Turci chodili na návštěvu ke svým českým sousedům jen zřídkakdy, a „když, tak jen na dvorek, do vnitřku jen málo“, jak vzpomíná pamětnice a někdejší obyvatelka Belinců Kateřina Filipová (roz. Čížková).

296

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

z kozí srsti. Když si tak například jednou při návštěvě české domácnosti bulharská kamarádka B. Čížkové lehla do postele (a ze všech stran ji obklopily měkké peřiny), její reakce zněla: „Já myslela, že jsem v nebi.“ Řada pamětníků přitom vzpomíná také na to, že jakýmsi doplňkem existence peřin a polštářů bylo též to, že „(Češi) měli holé husy“, neboť husy sloužily jako výhradní zdroj peří a periodicky (alespoň dvakrát ročně) byly škubány. Dračky byly přitom zvláštní společenskou, resp. příbuzenskou událostí českého vojvodovského společenství. Necov pak též zmiňuje, že vojvodovští Češi „měli peří nejen pro vlastní potřebu, ale, musíme říci, také je poměrně draze prodávali, většinou bohatým lidem ze Sofie i odjinud“ (Necov 2006: 51). Závěr Soubor výpovědí, které nám poskytly prameny, jsme vyčerpali; jaký obraz nám poskytují? Již během četby předchozích stránek bylo zřejmé, že se jedná o obraz v zásadě velice pozitivní, neboť vojvodovské Čechy prezentuje jako výrazně semknutou skupinu puritánů, kteří jsou příkladně pracovití, primárně zemědělci, ovšem velice podnikaví v obchodu, pořádkumilovní a kulturně vyspělí, poctiví a ochotní, což z nich dělá dobré sousedy, vyjma ovšem toho, že k cizím se nechovají zrovna pohostinně. (A doma měli polštáře a peřiny.) Pokud nás nyní napadne otázka, zda byli vojvodovští Češi opravdu takoví – tedy odpovídá-li námi rekonstruovaný „obraz“ skutečně předloze –, tak nezbývá než říci, že na to nám výše provedený rozbor odpovědět nedokáže. Prezentovaný „obraz“ vojvodovských Čechů totiž vypovídá ne o tom, jací vojvodovští Češi byli, ale o tom, jak je viděli jejich (jak jsme poznali, tak nejen) bulharští sousedé. V této poloze je však tento obraz pravdivý, jak jen obraz pravdivý být může. Květen 2010

Literatura: Blanár, Vincent: 1951 – Vplyv bulharčiny na jazyky Slovákov a Čechov v Bulharsku. Jazykovědný sborník 5: 97–122. Blanár, Vincent: 1953 – Vývin jazyka slovenskej a českej menšiny v Bulharsku. Slavia 22: 195–205. Budilová, Lenka: 2008 – Některé aspekty příbuzenství a sňatkových vzorců u „vojvodovských Čechů“. Český lid 95: 127–142.

297

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Budilová, Lenka: 2010 – Vojvodovo, česká vesnice v Bulharsku: příbuzenství, manželství a dům. Doktorská dizertační práce na Katedře antropologických a historických věd Západočeské univerzity v Plzni; nepubl. Cenkova, Iskra: 2008 – Na vojvodovskata gara. Tema 9: 83–85; dostupné na: http://www.temanews.com/index.php?p=tema&iid=194&aid=4914 (navštíveno 25. 5. 2010). Findeis, Jan: 1929 – Vojvodovo. In: Jubilejní ročenka československé kolonie v Bulharsku 1868– 1928. Sofie: ČS dům T. G. Masaryka: 220–225. Gjukov, Anton: 2006 – Po petite na Kleo (Mojata malka deliormanska evropa). Kalejdoskop na spomeni. Stara Zagora; překlad celé kapitolky o Češích je dostupný též na: http://www.vojvodovo.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=71:cesi-vetsi-nemci-nez-nemcisamotni&catid=40:category-history&Itemid=55 (navštíveno 25. 5. 2010). Heroldová, Iva: 1975 – Adaptace a akulturace reemigrantů z Jugoslávie a Bulharska v jihomoravském pohraničí. VI. Mikulovské sympozium: Osvobození a nové osídlení jižní Moravy: 112–119. Heroldová, Iva: 1978 – Národopisná problematika novoosídleneckého pohraničí. Český lid 65: 195–206. Heroldová, Iva: 1986 – Vystěhovalectví z českých zemí (Balkán II. – Rumunsko, Bulharsko). Český lid 73: 45–51. Heroldová, Iva: 1996 – Vystěhovalectví do jihovýchodní Evropy. Češi v cizině 9, 67–95. Hirt, Tomáš – Jakoubek, Marek: 2005 – Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce. Český lid 92: 337–366. Jakoubek, Marek – Hirt, Tomáš: 2001 – Homo Bohemicus Bulgariensis (pocta Veličko Todorovovi). Хомо Бохемицус (Homo Bohemicus) 3: 49–50. Jakoubek, Marek – Nešpor, Zdeněk – Hirt, Tomáš (eds.): 2006 – Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Jakoubek, Marek: 2010 – Kňiha pamňetni Tomše Hrůzy, žitele Vojvodofského. Lidé města 12/1: 147–178. Janeva, Dimitrova, Rajna: 2007 – Vojvodovo. (nepubl. rukopis). Kubka, František: 1949 – Bulharský deník. Zápisky spisovatele a diplomata. Praha: Československý spisovatel. Michalko, Ján: 1936 – Naši v Bulharsku. Myjava. Moravcová, Mirjam: 1996a – Bratr, přítel, cizinec. Pohled českých studentů na jižní Slovany. Lidé města 7: 27–57. Moravcová, Mirjam: 1996b – Etnický obraz jihoslovanských národů. Konstrukce, dohad. Pozice. Lidé města 10: 106–161. Navrátilová, Alexandra (a kol.): 1986 – Etnické procesy v nově osídlených oblastech na Moravě (Na příkladě vybraných obcí v Jihomoravském a Severomoravském kraji). Strážnice: Ústav lidového umění. Necov, Petkov, Neco: 2006 – Dějiny Vojvodova. In: Jakoubek, Marek – Nešpor, Zdeněk – Hirt, Tomáš (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje: 27–89 (z bulharštiny přeložil M. Jakoubek a T. Křivánková). Nešpor, Zdeněk R. – Hornofová, Martina – Jakoubek, Marek: 2001 – Čeští nekatolíci v Rumunském Banátu a v Bulharsku III. Vojvodovo, obec denominačního typu. Lidé města 5: 62–86. Penčev, Vladimir: 1988 – Njakoj problemi na adaptacijata na češkite zaselenci v Severozapadna Balgarija. In: Vtori meždunaroden kongres po balgaristika. Dokladi sv. 15: Sofie: 480–492.

298

Marek Jakoubek: Vojvodovští Češi očima svých sousedů

Penčev, Vladimir: 2006a – Tempus edax rerum aneb O minulosti a současnosti vojvodovských Čechů. In: Jakoubek, Marek – Nešpor, Zdeněk R. – Hirt, Tomáš (eds.): Neco Petkov Necov: Dějiny Vojvodova, vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje: 90–105. Penčev, Vladimir: 2006b – Já a on: obraz druhého u „českých“ Bulharů a „bulharských“ Čechů. In: Moravcová, Mirjam – Svoboda, David – Štístek, František (eds.): Pravda, Láska a ti na „východě“. Obrazy středoevropského a východoevropského prostoru z pohledu české společnosti. Praha: FHS UK v Praze: 212–219; (z bulharštiny přeložili Marek Jakoubek a Lenka Budilová). Penčev, Vladimir: 2008 – Češi v Bulharsku, aneb O typologizaci, etapizaci a procesech adaptace českého vystěhovalectví do bulharských zemí. Český lid 95: 115–126. Stančev, Toško Metodiev: 2007 – Kratka biografija (nepubl. rukopis). Stojanov, Ljubomir, K.: 2005 – Kovačica – Naša zemja pod slănceto. (Skazanie za Davidovija rod ot selo „Kovačica“). Sofija: Avantgard. Svoboda, Michal: 2008 – Collective Memories on the Czech-Speaking Settlement of the Bulgarian Village of Belinci; dostupné na: http://home.fsw.vu.nl/~ganzeboom/RESMA/PresentationSeminar/svoboda_belinci.pdf (navštíveno 25. 5. 2010) Šrámková, Marta: 1983 – Vzpomínkové vyprávění jako pramen poznání života v pohraničí. Český lid 70: 154–161. Todorov, Veličko (ed.): 1995 – Čechi v Balgarija – Istorija I tipoligija na edna civilizatorska rolja. Sofia: Izdatelstvo na BAN. Todorov, Veličko: 1996 – Český obraz Bulharska a Bulharů (1992–1994). Lidé města 7: 58–100. Turková, Miroslava: 1996 – Jihoslované očima našich „náctiletých“. Lidé města 10: 88–105. Urban, Zdeněk: 1996a – K otázce současného českého obrazu (image) jižních Slovanů. Lidé města 9: 26–48. Urban, Zdeněk: 1996b – Z dějin českého image jižních Slovanů (F. L. Čelakovský – B. Němcová – J. Neruda – L. Kuba). Lidé města 10: 6–39. Vaculík, J.: 1983 – Bulharští Češi a jejich reemigrace v letech 1949–1950. Český lid 70: 82–85. Vařeka, Josef : 1990 – Češi v Bulharsku. Český lid 77: 81–88. Archivní materiály: Folklorní materiály obce Vojvodovo, okres Vraca. In.: Archiv Folkloristického institutu Bulharské akademie věd, sign. AIF, č. 192 (zapsal V. Penčev).

Contact: PhDr. Marek Jakoubek, PhD., Katedra antropologických a historických věd FF ZČU v Plzni, Sedláčkova 15, 306 14 Plzeň; e-mail: [email protected].

299

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Lubomír Tyllner: Hab Sonne im Herzen. Erich Peukert – poslední německý citerista v Jizerských horách. Vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2009, 102 s. Příloha DVD, anglické a německé resumé. Portrét německého citeristy Ericha Peukerta (*1930), publikace je věnovaná jeho životním osudům, hudebnímu repertoáru a sportovní dráze. Samostatné kapitoly jsou věnovány historii a vývoji citery. Knihu doplňuje DVD s rozhovory s E. Peukertem a ukázkami jeho hry na citeru. ISBN 978-80-87112-29-8 CENA 190 Kč

Mariana Pflegerová Narendra: Matky královny a synové vyslanci na cestách do světa a zpátky. Matrilinearita, migrace a identita u indonéských Minangkabau. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2009, 361 s. Rejstřík, slovníček pojmů, anglické resumé. Monografie, která se opírá o původní terénní výzkum i o studium historie, literatury a ústní slovesnosti, formou hutného etnografického popisu představuje významné indonéské etnikum Minangkabau. Zaměřuje se přitom na zkoumání souvislosti mezi autochtonní kulturní logikou matriarchátu s jeho specifickou konceptualizací mužských a ženských rolí a institucionalizovanou mužskou migrací, která v průběhu 20. století vedla k formování charakteristických minangských translokálních komunit, tvořených vesnickými jádry a rozsáhlými městskými diasporami. Sleduje interakci autochtonních kulturních modelů s vnějšími kulturními vlivy zprostředkovanými ve vesnickém prostředí navracevšími se migranty. ISBN 978-80-87112-26-7 CENA 340 Kč

Objednávky vyřizuje: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel. 234 612 611, e-mail: [email protected]

300

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

ZPRÁVY / NEWS

OCENĚNÍ ČESKÉMU LIDU Několikaleté úsilí redakce Českého lidu o zařazení tohoto nejstaršího pravidelně vycházejícího etnologického / etnografického periodika v České republice mezi přední oborové časopisy ve světě bylo v roce 2008 završeno získáním statutu impaktovaného časopisu. Tento významný počin ohodnotil v letošním roce Hlavní výbor České národopisné společnosti, který 24. června na slavnostním aktu ve Strážnici udělil redakci časopisu Český lid a jeho vedoucímu redaktoru PhDr. Jiřímu Woitschovi, PhD. Čestnou cenu za významný přínos pro rozvoj oboru. Gratulujeme.

SEMINÁŘ „VLIV POZEMKOVÝCH REFOREM NA STAVEBNÍ VÝVOJ VENKOVSKÝCH SÍDEL“, BLOVICE, MUZEUM JIŽNÍHO PLZEŇSKA, 18.–19. 5. 2010. Komise pro lidové stavitelství, sídla a bydlení patří k nejaktivnějším částem České národopisné společnosti. Komise pravidelně vydává vlastní Zpravodaj, spolupodílí se na přípravě odborných konferencí, její členové – vedle etnografů zejména památkáři – jsou pilnými přispěvateli do regionálních i celostátních periodik a patří k našim nejlepším znalcům tradiční venkovské architektury. S potěšením lze proto uvítat, že se Komisi

podařilo, tentokrát ve spolupráci s Muzeem jižního Plzeňska v Blovicích, po drobné odmlce zorganizovat další odborný seminář k problematice lidového stavitelství. Tentokrát padl výběr na významné fenomény raněnovověkého i novověkého právního řádu – pozemkové reformy, které se někdy velmi výrazně projevily v urbanismu venkovských sídel, rezultovaly ve vznik celých nových vesnic či jejich částí, měly dopad na podobu plužiny, ale i socioprofesní strukturu příslušných obcí. Z nejvýznamnějších reforem iniciovaných shora šlo rejména o tzv. raabizaci počínající v 70. letech 18. století a dále o první (20. léta) a druhou (50. léta) pozemkovou reformu ve 20. století. 301

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Vzorně připravená dvoudenní akce se odehrála jednak v důstojném prostředí kaple Blovického zámku, kde si účastníci vyposlechli a prodiskutovali jednotlivé referáty, jednak jako již tradičně přímo v terénu. Druhý den setkání byl totiž věnován prohlídce významných památek lidového stavitelství na Plzeňsku resp. Nepomucku (mj. vodní mlýny v Mítově, Zahrádce a Vrčeni, skanzen v Chanovicích). Zvolená koncepce je myslím šťastná, neboť umožňuje zúčastněným o lidové architektuře nejen teoretizovat v jednacím sále, ale dotknout se problematiky takříkajíc „naživo“. Obě části konference proběhly díky předsedovi Komise pro lidové stavitelství, sídla a bydlení Romanu Tykalovi a pracovnicím Muzea jižního Plzeňska (Vendula Hnojská, Olga Vránková) bez sebemenších komplikací a organizačně na úrovni u „drobných“ domácích akcí takřka nevídané. Program semináře v Blovickém muzeu otevřelo úvodní Slovo Romana Tykala a Miroslava Války, po kterém ihned následoval referát Jiřího Škabrady (Ústav historických věd, FF Univerzity Pardubice) Panské dvory a nové vesnice na přelomu 18. a 19. století – urbanistické formy. Autor v něm poukázal jednak na poněkud opomíjený fenomén zakládání nových vesnic pozemkovými vrchnostmi bez přímé návaznosti na raabizaci již v první polovině 18. století a dále předestřel základní typologii dominikálních vesnic vzniklých za Raabovy reformy (s oporou v mapách stabilního katastru). Zdůraznil dominanci řadového uspořádání parcel, rozměřování vesnic v jednotkách vídeňského sáhu a poukázal i na celkovou profesionalizaci (stavební povolovací řízení, školení architekti a stavitelé) výstavby na vesnici v této době, což je v rozporu s často traktovanou romantickou lidovostí venkovských staveb. 302

Stejnému regionu – Berounsku, resp. v detailnějším pohledu Osovsku a Všeradicku se věnovaly Helena Mevaldová (Národopisné oddělení NM, Praha) v příspěvku Zakládání nových a růst starších sídel na Berounsku v 18.–19. století (vybrané příklady) a Markéta Hanzlíková (NPÚ – ÚOP středních Čech, Praha) v referátu Hospodářské dvory osovského a všeradického panství – stručný nástin vývoje až po pozemkovou reformu ve 20. letech 20. století. H. Mevaldová opět poukázala na zahušťování sídelní sítě i mimo období pozemkových reforem (např. v souvislosti s důlním a hutnickým podnikáním), zatímco M. Hanzlíková předestřela detailní sondu do urbanistického a stavebního vývoje několika vrchnostenských dvorů rozparcelovaných za pozemkové reformy ve 20. letech 20. století. Posledním příspěvkem prvního bloku referátů byla zajímavě komparativně pojatá prezentace Pavla Nováka (Národní zemědělské muzeum, Kačina) Hospodářské dvory velkostatků a jejich proměny pod vlivem 1. a 2. pozemkové reformy. Autor v ní upozornil na často diametrálně odlišné dopady obou novodobých pozemkových reforem – zatímco s tou první je spojen vznik (hlavně ovšem na Slovenku a Podkarpatské Rusi) stovek nových vesnic, rozsáhlá parcelace dvorů a jejich stavební adaptace na droboučká hospodářství, druhá reforma s ohledem na panující politické poměry znamenala jen přeměnu do té doby nerozparcelovaných dvorů (tzv. zbytkové statky) na JZD. V urbanismu vesnic a stavební podobě dvorů (jak P. Novák ukázal na příkladech z Kutnohorska) se tak bezprostředně a výrazněji odrazila první reforma, druhá – v mnoha ohledech samozřejmě brutálnější – až do 60. let 20. století podobu sídel (kromě plužiny) zásadněji nezasáhla.

Zprávy / News

Druhý, „moravský“ blok byl zaměřen na prezentaci detailně zacílených výzkumů přestaveb vrchnostenských dvorů rozparcelovaných při raabizaci v 70. a 80. letech 18. století. Jednání otevřel J. Kaláb (NPÚ – ÚOP Olomouc), který v příspěvku Adaptace vrchnostenských dvorů na zemědělské usedlosti pojednal o přestavbách dvorů a zakládání nových familiantských vsí (resp. jejich částí) na Přerovsku, Olomoucku a Prostějovsku. Autor s úspěchem použil (koneckonců jako většina jeho kolegů) historické mapy a současné ortofotomapy a podařilo se mu jednotlivé strategie parcelací relevantně typologizovat. Z referátu zároveň vyplynulo, jak výrazný je odraz raabizace ve stavební podobě vesnic dodnes. Materiálově pojednané příspěvky Martina Novotného Bývalý jezuitský dvůr ve Vinarech u Přerova a Jiřího Pokorného Dvůr ve Světlé – proměna vrchnostenského dvora ve familie a vznik nové osady Přívěsti (oba autoři Ústav evropské etnologie FF MU, Brno) představují heuristicky náročné mikrosondy do vývoje dvou dvorů rozdělených za raabizace. Zatímco ten Vinařický, jenž byl rozdělen na 12 familií, existuje jako de facto samostatná čtvrť obce s nezaměnitelným urbanismem dodnes, dvůr ve Světlé v regionu Malá Haná je díky nezájmu majitelů někdejších familií v zoufalém stavebně-technickém stavu. To však paradoxně umožnilo J. Pokornému provést detailní dokumentaci řady stavebních konstrukcí a doložit svérázné dobové mechanismy přestavby vrchnostenského provozu na malé obytné jednotky. Seminář „Vliv pozemkových reforem na stavební vývoj venkovských sídel“ ukázal, že ve studiu venkovské architektury a urbanismu zůstává řada otevřených otázek, ke kterým mají nejen etnografové co říci.

Těžiště badatelského zájmu se přitom, stejně jako u dalších národopisných témat, velmi často přesunuje do 19. a 20. století a sledována je kontinuita jejich vývoje – v daném případě stavební podoby vesnic i jednotlivých objektů – v dlouhých časových úsecích a to až do současnosti. Jak seminář ukázal, při studiu architektury, sídel a bydlení je nezbytné aplikovat metody etnografické, stavebně-historické i sídelně geografické. Jistým dezideriem, na které bylo opakovaně poukázáno v diskusi a jež bude doufejme napraveno v připravovaném sborníku, ovšem zůstává zevrubnější historická kontextualizace pozemkových reforem (zejména té Raabovy). Konkrétní změny v urbanismu vesnic, zakládání nových, vznik vlastně celých nových sociálních skupin atd. je totiž nutno vnímat i v širších souvislostech politického a hospodářského života českých zemí v raném novověku a v novověku. Jiří Woitsch (EU AV ČR, v. v. i.)

VÝSTAVA „LÉKAŘ LÉČÍ, PŘÍRODA UZDRAVUJE“. DŮM HISTORIE, PŘEŠTICE, 28. 4.–29. 8. 2010. V krátké době to je již druhá výstava s tématem, jak člověk v minulosti postupoval proti nemocem (srv. Minulost lékařství a léčitelství v českých zemích od středověku do počátku 20. století, Praha, Novoměstská radnice, listopad 2009–únor 2010; zpráva in: Český lid 97, 2010: 186–188). Autoři scénáře výstavy v přeštickém Domě historie D. Valentová, V. Kokošková a R. Jirásek rozdělili expozici do čtyř částí: Očistná moc vody, Lékařská moc vědy, Tajemná moc bylin a Uzdravující moc víry. 303

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

V první části, věnované hygieně vystavili např. mycí porcelánové soupravy, hřebeny do vlasů, příčesky, pomůcky na holení, ukázali vývoj péče o zuby, užívání mýdla, termofory, různé nočníky (noční vázy), vany a umývadla, dámské hygienické vložky. „Očistnou moc vody“ dále představily studánky a prameny s léčivou vodou v regionu, také lázně Letiny a zaniklé lázně Stříbrnice „v Boučku“ u Kasejovic a na Ticholovci. Druhá část prezentovala lékařskou vědu a dominovala jí ukázka ordinace prvorepublikového praktického lékaře, doplnily ji invalidní vozík, nosítka, fotografie první sanitky v Přešticích z roku 1929, dále zubní lékařství a předměty chirurgické, včetně nástrojů na pouštění žilou, horské sluníčko, elektroléčba, též pomůcky na zjišťování očních vad, nástroje pro ošetření uší, neurologická kladívka z poloviny 20. století ad. Třetí část poukázala na tajemnou moc bylin a mj. významné dny jejich sběru. Například v předvečer svátku sv. Jana – 24. 6. se šily látkové polštářky plněné bylinami, které měly sloužit k odpočinku sv. Jana Křtitele, putujícího kolem. Ten dětem přes noc zanechal u polštářku za odměnu sladkost nebo dárek. Je to obdoba svatojánské postýlky v Podkrkonoší a Pojizeří. Na Pannu Marii kořennou – 15. 8. se na oltářích světily byliny, které se následně používaly do léčivých odvarů a kladly se za dobytčí žlaby. Cenné je zachycení místních léčitelů: Václav Fiala – ovčák v Letinech (zemřel 1912), mastičkář Josef Tíkal – učitel, naposledy ve Zdicích (zemřel 1922), František Pešek – řezník a hostinský v Nepomuku (zemřel 1904), kovář Liška a pohodný Langmajer ve Skočicích. Legendární v kraji byla Božena Kamenická, naposledy

ZPRÁVY / NEWS

z Plzně (zemřela 1996). Dále byly na výstavě uvedeny názvy bylin, nemocí a léčby v přeštickém nářečí podle přeštického učitele Václava Vacka a také předvedena lékárna a ukázky jejího vybavení. Čtvrtá část Uzdravující moc víry poukazovala na místní barokní obraz Divotvůrkyně Přeštická a jeho zázraky. Expozice kromě dalšího prezentovala amulety, škapulíře, hromové kameny a zaříkávadla. Skutečnost, že autoři obou výstav o léčitelství a lékařství o sobě nevěděli, by se mohlo jevit jako nedostatek, ale konečné vyznění je naopak pozitivní a dalo zpracovanému tématu nadregionální přesah a význam. Přeštická výstava z převážné většiny jinými předměty doplnila a rozšířila předchozí výstavu pražskou a akcentovala zejména 1. polovinu 20. století, kde sledované období pražské výstavy končilo. Tím, že byla regionální, mohla do hloubky a na konkrétním materiálu z menšího území prezentovat sledované jevy (např. léčivé a zázračné prameny a studánky, jejich četnost na relativně malém území a jejich užívání, místní lidové názvy bylin, léčitele v regionu od konce 19. století praktikující i soukromé ordinace místních lékařů v meziválečném období a jejich četnost). Hojně k tomu využila předměty ze soukromých sbírek. Dům historie své sbírkové předměty doplnil ještě o zápůjčky z Národopisného a též Botanického oddělení Západočeského muzea v Plzni, Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, Psychiatrické léčebny v Dobřanech a Zdravotnického muzea NLK v Praze. Odborně byla výstava dobře zpracovaná a i přes stísněné prostorové podmínky působila na návštěvníka příjemně. Dana Motyčková (EU AV ČR, v. v. i.) 304

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Pierre Bourdieu, THE BACHELORS´ BALL: THE CRISIS OF PEASANT SOCIETY IN BÉARN. The University of Chicago Press, Chicago 2008, 208 s.– Kniha Ples starých mládenců: krize rolnické společnosti v Béarn, jež v anglickém překladu vyšla v roce 2008, si z několika důvodů zaslouží náležitou pozornost. Není to „posmrtný“ soubor překladů, nýbrž samotným autorem vytvořená publikace. Chtěl v ní analyzovat proměny rolnické společnosti na jihu Francie v 50. a 70. letech 20. století a zároveň vyjádřit postupně se vyvíjející vlastní způsob přemýšlení o předmětu zájmu, k němuž byl zjevně pojen nejen intelektuálně, ale také emocionálně. Kniha je souborem tří již dříve publikovaných textů, jež spojuje především předmět zájmu – transformace rolnické společnosti, která ústí v krizi prostřednictvím podemílání principů její reprodukce. Bourdieu své texty nejprve uvádí do společného epistemologicko-metodologického, biografického kontextu. Tento úvod je datován v červenci 2001, půl roku před autorovou předčasnou smrtí, a je tak posledním textem Pierra Bourdieu. Kniha – možná i proto, že je tvořena texty, které ve francouzštině vyšly již dříve – nevyvolala větší rozruch. Pouze čas ukáže, jakého přijetí se jí dostane u anglicky hovořícího (resp. čtoucího) publika. Tradičně – a domnívám se, že záměrně takto volená – primitivní obálka (tentokráte čistě bílá s červeným a modrým písmem) ukrývá rovných 200 stran textu; práce je bez věcného a jmenného rejstříku. Texty vytvořil Bourdieu na základě svých etnografických

LITERATURA / REVIEWS

výzkumů z let 1959–1960 a 1970–1971 a vydal je postupně v letech 1962 (v Etudes rurales), 1972 (v Annales) a 1989 (opět v Etudes rurales). Reflexivní úvod ukazuje, že zájem o problematiku sociální změny vedoucí ke společenské krizi a úpadku provázel autora po celý život – vždyť to byl zájem o transformaci jeho vlastního rodiště! Na chronologicky řazených textech je zároveň možné sledovat i trajektorii myšlení jejich autora. V rovině epistemologie lze například pozorovat transformaci vztahu Bourdieu k dominantním teoriím své doby. V prvním textu z roku 1962 je patrné, že se autor ještě plně neemancipoval od lévistraussovského strukturalismu. Zároveň již v této době navrhoval nechápat struktury a funkce jako determinanty lidského jednání, nýbrž jako určité mantinely, které určují možnosti a tedy i tendence k tomu jednat v určitých situacích určitým způsobem (s. 26). Za povšimnutí jistě stojí také autorova konceptualizace habitu, která již v roce 1962 měla naprosto zřetelné rysy budoucího vývoje (kol. s. 83–87). První text „Bachelorhood and the Peasant Condition“ (Staromládenectví a rolnické poměry) představuje Pierra Bourdieu jako důkladného a poctivého etnografa, snažícího se o zmapování studované společnosti v jejím celku. Obsahuje kromě schémat a fotografií též 19 přehledových a statistických tabulek. V jeho úvodních částech autor představuje předmět svého zájmu, staromládenectví, resp. neschopnost a zároveň nemožnost oženit se, kterému v rostoucí míře čelí nejstarší synové ve společnosti. Je to však zároveň společnost, jež kulturně preferuje primogenituru

305

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

(dědické právo půdy a majetku prvorozeným synem). V první, „popisné“ části autor analyzuje systém manželských výměn v tradiční rolnické společnosti jihozápadní Francie a ukazuje, že tento systém – v rámci snahy o eliminaci hrozby dělení majetku – často produkoval staromládenectví u mladších synů, kteří se vzdávali své biologické reprodukční funkce a „obětovali“ se pro rodinný majetek. Předmětem autorovy analýzy je pak situace, kdy se staromládenectví náhle začalo týkat, na první pohled paradoxně, synů nejstarších, tj. přímých dědiců rodinného majetku. Cílem této recenze není vyjevit čtenářům příčiny ani strukturu této sociální změny. Přesto snad lze naznačit, že Bourdieu hledá vysvětlení staromládenectví nejstarších synů ve strukturálním nesouladu mezi tradičními normami a novým kontextem, jehož součástí je jednak transformace a polarizace vztahu mezi obyvateli vesnic (bourg) a obyvateli rolnických samot (hameaux), jednak diferenciální transformace a polarizace dispozic u mladých, respektive ke vstupu do manželství připravených mužů a žen. Zájem o problematiku genderových distinkcí tak Bourdieu projevil již na konci 50. let, kdy analyzoval, jak systém maskulinních hodnot dominující sociálnímu řádu začal odlišným způsobem ovlivňovat jednání žen a mužů. Začalo docházet k vytváření odlišných konfigurací dispozic, které byly nerovným způsobem připraveny své nositele adaptovat na nově vzniklé podmínky. A odtud pochází název knihy: vesnické veselky (plesy) byly místy, kde se tato „dispoziční diferenciace“ manifestovala např. rostoucí mírou neschopnosti nejstarších synů navazovat vztahy s ženami prostřednictvím tance. Druhá kapitola publikace, nesoucí název „Matrimonial Strategies in the System

306

of Reproduction Strategies“ (Příbuzenské strategie v rámci systému reprodukce), je charakteristická posunem v metodě vedení argumentu a nese se v duchu polemiky s tehdy dominujícími přístupy ke studiu příbuzenství a směny. Druhou část Plesu svobodných mládenců tak podepírá polemika s tehdy převažujícími teoriemi jednání, které ať již explicitně, či implicitně předpokládaly, že lidské jednání je pochopitelné jako „následování pravidel“. Namísto toho Bourdieu navrhuje respektovat skutečnou povahu sociálního jednání, kterou je spíše než konformita s pravidly praktické řešení praktických problémů. Již v roce 1972 tak měl Bourdieu připraven teoreticko-epistemologický korpus, který v plnosti předložil anglicky hovořícímu publiku později, v roce 1977, v monografii Outline of a Theory of Practice. Třetí část Plesu svobodných mládenců, text „Reproduction Forbidden: The Symbolic Dimension of Economic Domination“ (Reprodukce zakázána: symbolická dimenze ekonomické dominance), lze chápat jako vrchol Bourdieova přemýšlení o lidské společnosti. Zde zapojuje do vysvětlení „záhady“ staromládenectví nejstarších synů pokročilý koncept sociálních polí, jejichž struktura je determinována systémem distribuce forem kapitálu. Dle Bourdieuho docházelo pod vlivem vnějších okolností k unifikaci „venkovských“ a „městských“ sociálních polí, což vedlo i k unifikaci systému distribuce symbolického kapitálu. Na tuto změnu pak narážejí nejstarší synové, kteří nebyli schopni – z titulu své pozice v rámci tradičních rodinných reprodukčních strategií – se do nového systému plně integrovat. Recenzovaný titul lze doporučit nejen zájemcům o dílo Pierra Bourdieu, zájemcům o skutečně klasické dílo z evropské

Literatura / Reviews

etnologie/etnografie/antropologie/sociologie. Ples svobodných mládenců lze vřele doporučit také všem těm, kteří se stále ještě (mylně) domnívají, že je možné bez intelektuální újmy lpět na nepřekročitelnosti disciplinárních hranic, které neproduktivně oddělují „sociologické“, „etnografické“ či „antropologické“ přístupy. Michal Růžička (FF ZČU Plzeň)

Dana Veselská, NECHŤ MU BŮH DÁ VYRŮST (NAROZENÍ DÍTĚTE V KULTUŘE A ZVYCÍCH ČESKÝCH A MORAVSKÝCH ŽIDŮ). Židovské muzeum, Praha 2009, 90 barevných fotografií a 12 barevných oboustraných tabulí, 312 s.– Židovské muzeum v Praze představilo v roce 2009 svým návštěvníků další z cyklu výstav, jehož cílem je seznámit širokou veřejnost s rodinnou obřadností českých a moravských Židů. Na první expoziční počin věnovaný tematice svatební obřadnosti navázala výstava Nechť mu Bůh dá vyrůst (konala se 10. prosince 2009 – 28. února 2010). Při této příležitosti vydalo Židovské muzeum v dvojjazyčné verzi (české a anglické) stejnojmennou publikaci Dany Veselské Nechť mu Bůh dá vyrůst s podtitulem Narození dítěte v kultuře a zvycích českých a moravských Židů, která svým významem mnohonásobně přesahuje obvyklý katalog výstavy. Pro pochopení podoby publikace je nutné zdůraznit, že přináší také výsledky rozsáhlého vědeckovýzkumného projektu, který Dana Veselská (vedoucí týmu, řešitelka projektu) a výzkumný kolektiv pracovníků Židovského muzea uskutečnili v letech

2004–2009. Projekt se věnoval zpracování unikátního souboru více než 2 000 obřadních textilií, tzv. povijanů na Tóru z území Čech a Moravy z období 2. poloviny 17. století až do poloviny 20. století. Povijany na Tóru, které pomáhaly v synagogách chránit knihy Starého zákona uchovávané ve formě svitků, byly obvykle zhotovovány z plachet, do nichž byli židovští chlapci baleni při obřízce. Byly opatřeny rozsáhlými donačními a datačními nápisy (obvykle v hebrejštině), které uvádějí jméno otce, jméno chlapce a datum jeho narození a také dobrořečení obdobné tomu, které bylo proneseno při chlapcově obřízce, obvykle: „nechť mu Bůh dá vyrůst k Tóře, chupě a dobrým skutkům.“ Takto zhotovený povijan byl při první chlapcově návštěvě věnován synagoze a pečetil tak chlapcovu smlouvu (v náboženském významu) s Bohem Izraele a svitkem Tóry. Povijany na Tóru představují unikátní hmotný informační pramen – zajímavou „textilní matriku“ – z uceleného středoevropského regionu, jasně provenienčně určený. Pocházejí především z území bývalého protektorátu Čechy a Morava, v tzv. Sudetech byly většinou zničeny v průběhu Křišťálové noci. Výzkumný projekt zahrnoval nejen soubor povijanů na Tóru z fondů Židovského muzea i sbírek dalších regionálních muzeí na území České republiky, ale také sbírku uloženou v Memorial Scrolls Centre v Londýně. Skutečnost, že povijany na Tóru pocházející z českých zemí se staly součástí fondů této instituce zapříčinily historické okolnosti – státem vynucený odprodej významné části svitků Tóry a povijanů na Tóru z bývalého Státního židovského muzea do zahraničí v roce 1964. První část reprezentativní celobarevné publikace obsahuje odborné kapitoly,

307

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

druhá obsáhlý katalog, rejstříky a bibliografii. Cílem publikace je kromě představení zvyků vážících se k narození dítěte v židovské komunitě také seznámení laické i odborné veřejnosti s ojedinělým konvolutem textilií, které prezentují značnou variabilitu obřízkových donací a zároveň jsou významným historickým pramenem. Nejdůležitější souhrn informací k tématu narození dítěte přináší první kapitola s názvem Židovské tradice a zvyky související s narozením dítěte, která byla obsahem výše zmíněné výstavy. Popisuje jak tradiční obřady s odkazy na biblické texty, tak i běžně dodržované zvyky. Je věnována tradicím, obřadům a zvykům spojeným s početím dítěte a péčí o ženu v období těhotenství (včetně odloučení manželů po dobu, kdy je manželka rituálně „nečistá“ a názorům na antikoncepci). Jsou zde uvedeny zvyky, které doprovázely porod, a zvyky praktikované v prvním týdnu života novorozence. Ten vrcholil v případě dívek slavnostním oznámením jména novorozené dcery v synagoze, v případě chlapců nejdůležitější událostí v životě každého věřícího židovského muže – uzavřením smlouvy s Hospodinem prostřednictvím obřadu obřízky a pojmenováním chlapce. Při obřadu, který byl velkou událostí v životě rodiny, hrály důležitou roli i sociální vztahy uvnitř komunity. Posledním obřadem bylo vykoupení prvorozeného syna. Kapitolu uzavírá stručná charakteristika obřízkových pokrývek a povijanů na Tóru. V kapitole České a moravské povijany na Tóru a pokrývky z obřízkové pleny jako pramen společenských a uměleckohistorických věd autorka osvětluje účel těchto textilií, charakterizuje rozdíl mezi jejich jednotlivými typy. Představuje vznik a původ tradice darování povijanu u aškenázkých

308

Židů v 16. století, nejstarší doklady a vývoj tohoto zvyku, vyhodnocuje rozšíření povijanů v různých oblastech českých zemí v průběhu posledních tří století. Autorka shrnuje současný stav bádání o této problematice, vysvětluje ikonografické symboly a symboliku obřízkových textilií, charakterizuje donační nápisy. Popisuje jejich informační hodnotu ve vztahu k novorozenci, donátorům, dalším členům rodiny, zhotovitelům povijanů, době věnování daru a motivům obřízkových donací (např. také jako děkovný dar za narození). Donační nápisy jako prameny bádání o židovských dějinách, kultuře, genealogii či demografii hodnotí Iveta Cermanová v kapitole Povijan na Tóru jako pramen židovské epigrafiky. Představuje vývoj struktury a obsahu povijanového zápisu, problematiku židovských osobních jmen, dále tzv. svatých jmen, jejich kombinací a židovských příjmení, funkcí, titulatur a způsobů uvádění datace. Přibližuje problémy, které působí identifikace osobních a místních jmen, hebrejských zkratek a složitých hebrejských titulatur a epitet, která není možná bez konfrontace s dalšími historickými prameny. Alexandr Putík rozebírá Nápis na obřízkovém povijanu jako genealogický pramen, který nachází své uplatnění mimo jiné při studiu sociálních vztahů i vnitřní politiky židovských obcí. Věnuje se problému identifikace osob v historických pramenech podchycujících židovské obyvatelstvo a určuje podmínky využitelnosti obřízkových povijanů jako pramene zejména pro tzv. předmatriční období. Pozornost se zaměřuje na pět nejstarších českých obřízkových povijanů z let 1668–1720 a na obsáhlý soubor těchto textilií ze Sušice. Často bylo možné je po srovnání s historickými prameny

Literatura / Reviews

přiřadit ke konkrétním rodinám, ať již prominentním, nebo zcela obyčejným. Díky údajům získaným z obřízkových povijanů autor přináší detaily z jejich života, které zasazuje do širších souvislostí, mnohdy nesmírně zajímavých. Všechny odborné texty doprovází přesný poznámkový aparát a bibliografie uvedená v závěru publikace. Druhou velmi obsáhlou část publikace představuje vlastní pramenná základna – Katalog textilních obřízkových donací či donací k narození dítěte z Čech a Moravy, na jehož zpracování se podílel širší kolektiv autorů. Pro přehlednost je rozdělen na tematické celky prezentující značnou variabilitu obřízkových donací: čtyři typy povijanů na Tóru, obřízkové přikrývky a obřízkové donace či donace k narození dítěte ve formě tvz. velkého synagogálního textilu. Pro srovnávací studium jsou velmi zajímavé povijany na Tóru zdobené motivy z lidové výšivky majoritní společnosti. Ke katalogu jsou připojeny tabulky osobních jmen a příjmení zahrnující nejdůležitější informace potřebné pro identifikaci zmíněných osob a také dataci předmětu. Nejen pro genealogy, ale i pro badatele zabývající se dějinami židovského osídlení v různých regionech je přínosný rejstřík lokalit. Fotodokumentace představuje kromě donačních darů i další předměty, které se vztahují k narození dítěte v židovské komunitě – kolébku, tzv. Eliášovo křeslo a pokrývky na ně, obřízkovou zástěnu, předpisy, modlitby, tištěné amulety, tabulky s požehnáním k obřízce, poháry a nože mohelů provádějících obřízku, jejich knihy se seznamy obřízek, amulety vážící se k vykoupení prvorozeného syna, téma obřízky na obřadních textiliích a jeho dokumentace v knižních ilustracích. Některé z uvedených předmětů jsou v muzejních sbírkách

zastoupeny jen vzácně, řada z nich byla prezentována na výše uvedené výstavě ať již obrazově, nebo jako trojrozměrné exponáty. Velká část pozornosti je věnována donačním darům a zejména povijanům na Tóru. Ty nejdůležitější jsou prezentovány originální formou dvanácti rozkládacích oboustranných tabulí. Zajímavostí výstavy byla citlivá filmová prezentace obřízky. Charakter reprezentativní publikace je především odborný, zároveň je však psána velmi přístupně a čtivě. Přináší důležité genealogické údaje pro židovskou komunitu, ale množstvím zajímavých informací rozhodně přibližuje majoritní společnosti kulturu, kterou po staletí považovala za vzdálenou, a činí tuto kulturu srozumitelnou. Publikace zaplňuje pro širokou i odbornou veřejnost další mezeru v poznání z oblasti kulturní historie a etnologie. Přispívá však nejen k rozvoji poznání, ale v neposlední řadě i vzájemnému pochopení různých kultur. Helena Mevaldová (Národopisné muzeum HM NM)

Petr Kokaisl a kolektiv, KRAJANÉ: PO STOPÁCH ČECHŮ VE VÝCHODNÍ EVROPĚ. Za hranice – Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, o. s., Praha 2009, 435 s.– Světlo světa nedávno spatřila publikace, která je výsledkem dvouleté snahy skupiny čtyřiceti studentů Provozně-ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze, jež se pod odborným vedením Petra Kokaisla rozhodla zmapovat současnou

309

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

situaci Čechů ve východní Evropě. Tento odvážný krok, navíc z pracoviště, jehož předmět zájmu lze čekat spíše v jiných vodách veřejného prostoru, je třeba v samotném úvodu recenze ocenit. V druhé fázi výzkumu dojde k aplikaci výsledků při možné rozvojové pomoci jednotlivým komunitám. Tomu lze jen držet palce. Už v úvodu knihy je reflektována skutečnost, že se výzkumu českých enkláv od počátku 90. let věnuje mnoho badatelů. Čím byl tento zájem vyvolán. Zevrubné etnografické výzkumy např. Rumunska, Chorvatska či Srbska se realizovaly v 60. a 70. letech 20. století a podobně tomu bylo i jinde. Právě neaktuálnost vědeckých výsledků znamenala nový „boom“ zájmu o české enklávy v zahraničí v letech devadesátých. Ovšem neměli bychom zapomínat na nejdůležitější motiv studia českých etnodiaspor v současnosti – tím je skutečnost mizení či transformace tradičního na úkor moderního. Další výzkumy jistě budou následovat, neboť pole výzkumu se rozšiřuje určujícím vlivem modernizace především badatelům z řad religionistiky, antropologie nebo sociologie. V úvodu publikace je obsaženo tvrzení a tím i explicitně vyjádřen hlavní motiv realizace výzkumu – neexistence ucelenější publikace, srovnávající krajanské komunity v jednom období. Avšak toto tvrzení nekoresponduje s faktem, že v první půli roku 2009 vyšla právě takováto monografie prof. Jaroslava Vaculíka České menšiny v Evropě i ve světě. Právě její vznik tento cíl recenzované publikace již víceméně naplnil, aniž by byla badatelským týmem jakkoli reflektována. Zde došlo k něčemu, co je pro studium zvláště krajanských komunit v zahraničí signifikantní – absence jednotné platformy (ať již institucionální,

310

či internetové – platformě krajane.net chybí zapojení vědeckých pracovišť), vede k častému překrývání zájmů badatelů. Jejím vznikem by takto k podobné „kolizi“ výzkumných témat nemuselo tolik docházet. Samozřejmě jsem si vědom námitek ve smyslu jedinečnosti každého jednotlivého výsledku-výstupu terénního výzkumu, založeného na kvalitativní technice sběru dat, avšak pokud je pole zájmu jak recenzované knihy, tak např. zmíněné publikace J. Vaculíka zúženo tematicky na „pouhé“ mapování terénu, tj. získání základních kvantitativních dat z terénu a excerpci literatury, možnost rozdílné interpretace se velmi omezuje (na rozdíl od hlubších sond kvalitativního výzkumu umožňujících daleko širší škálu interpretace a analýzy). Proto není možné vyhnout se určitému srovnání s monografií J. Vaculíka. Jeho práce je příručkou určenou všem, kdo se s českými menšinami ve světě chtějí blíže seznámit. Její přednost spočívá v jazykové úspornosti a přitom rozsahu studované látky a práci s téměř vyčerpávající dosavadní literaturou. V tomto ohledu Krajané P. Kokaisla a kolektivu zaostává – citace jsou mnohdy nepřesné a chybné. Jak je zmíněno, publikace obsahuje nedostatky formální i obsahové. Jen stručně – v první kapitole Rumunsko zcela absentují zmínky o deportaci náboženských blouznivců z východních Čech, nuceně transmigrovaných již v 70. a 80. letech 18. století v Temešvárském Banátu (srov. Nešpor, Z. R.: Banátští Češi jako potomci tolerančních sektářů. Religio, Revue pro religionistiku 7, 1999, č. 2, s. 129–143). Studenti se mohli více zaměřit na vztahy mezi dvěma konfesně diferencovanými skupinami Svaté Heleny – katolíky a baptisty (v minulosti reformovanými katolíky,

Literatura / Reviews

poté se část přidává ke svobodným reformátům) a ověřit tezi stálé nepřekonatelné propasti zející mezi oběma denominacemi. Při zmínce o trudném, nelehkém životu kolonistů v novém prostředí po svém příchodu ve 20. letech 19. století nesouhlasím s názorem, že „lidé často volili i návrat do rodné země“. K tomu docházelo jen velmi výjimečně, mnohem častěji odcházeli do nížin v okolí Bela Crkvy, kde takto buď založili zcela nové osady, nebo se Češi usazovali v již existující osadě (Kruščica, Veliko Srediště, město Bela Crkva), jak je uvedeno v Historii českého osídlení Eibentálu (s. 22). Tuto zmínku by však bylo vhodnější zasadit hned do úvodu pojednání o obecné charakteristice české menšiny v Rumunsku, kde se čtenář seznamuje se základními informacemi o ní. Osadě Clopodia autoři nevěnují téměř žádnou pozornost, ačkoli případné zjištěné informace mohly patřit k jednomu z nejvýznamnějších přínosů recenzované knihy. S tvrzením, že kolonizace Clopodie spadá do 60. let 19. století (s. 18.), také nemohu souhlasit, neboť k transmigraci českého obyvatelstva dochází již v letech čtyřicátých (srov. Míčan 1928, s. 60). Stejně tak chybí zmínky o Clopodii v tabulce Sčítání obyvatel z roku 2002. Clopodie patřila správně pod obec Jamu Mare a zde lze příslušný údaj najít. Tabulky sčítání obyvatel jsou navíc místy pro čtenáře chaotické – např. v Berzasce jistě nežije 445 Čechů (s. 32), ale skutečně jen cca 150, jak je správně uvedeno v tabulce na straně 20. Údaj 445 je součtem i s Bígrem a Lubkovou, které administrativně patří pod Berzasku. Komunita reformovaných evangelíků v Peregu Mare má vlastního, Českobratrskou církví evangelickou ordinovaného faráře Jaroslava Kalouska, sloužícího

bohoslužby téměř každou neděli (jak jsem se přesvědčil z vlastní zkušenosti), proto k nim farář z Peregu Mic každý týden nezajíždí (srov. s. 63). Takovýchto nepřesností je v publikaci více, stejně tak jednotlivé příspěvky ke konkrétní enklávě trpí nevyvážeností. Přesto jsou zmíněné nedostatky do jisté míry nahrazeny aktuálností výsledků. Přínos recenzované knihy tak nespatřuji v historických exkurzech založených na excerpci dat již publikovaných, ale ve skutečnosti, že badatelé jednotlivé lokality s českým osídlením osobně navštívili a zaznamenali aktuální stav potomků migrantů z českých zemí. Na druhou stranu však jakákoliv výsledná komparace a komplexnější srovnávací kapitola bohužel chybí. Právě sumarizace výsledků čtenáři jistě mohla kvantum informací utřídit a hlavně formulovat do stručného závěru zásadní poznatky z terénu a teze z nich vyplývající pro další fázi výzkumu. Příkladem budiž analýza shody jmen (např. Jersák (Jirsák), Jelínek, Zlatník, Andrš) v současnosti stále se hojně vyskytujících v polském Zelowě, ukrajinské Bohemce, Malé Alexandrovce či Veselynivce, což jaksi zhmotňuje historické okolnosti založení českých osad na Ukrajině v minulosti obyvateli Zelowa. Absencí závěrečné komparace tak kniha neodpovídá na mnohé otázky. Například do jaké míry lze modernizační tendence vnímat v jednotlivých státech, lokalitách, venkovském či městském prostředí? Často dochází k jakési revitalizaci či „renesanci“ spolkových aktivit. Čím je to způsobeno, ač je z výsledků nejen tohoto výzkumu patrné snižování počtu těch, kteří se sebevymezují českou národnostní identitou? Škoda, že se studenti nepokusili o exkurs do zahraničních regionálních archivů – stručná informace

311

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

o možné existenci či absenci archivních pramenů týkajících se sledovaných enkláv by jistě v takto koncipované knize byla na místě (výjimkou je výzkum v menšinovém archivu v chorvatském Daruvaru). Přes některé výše uvedené nedostatky lze recenzovanou publikaci především širší veřejnosti doporučit. Publikace je dílem kolektivním. Fakt, že se někomu podařilo sestavit tým čtyřiceti studentů, kteří se sami postarají o získání sponzorů, mediálních partnerů, prezentaci projektu na různých akcích různými formami, a to se zájmem o věc a důslednou participací na zvoleném výzkumu, jistě může inspirovat další. Projekt tak může sloužit jako praktická ukázka, jak je možné směrovat výuku i na katedrách a výzkumných pracovištích, které mají svým zaměřením k tématům menšin, či společenským tématům obecně, opticky blíže. Výsledkem pak může být dokonce publikace, a tím také prezentace samotných studentů a v neposlední řadě reprezentace samotné katedry a školy. Nezbývá než vyslovit přání, aby projekt následovaly další, jež se podobným způsobem pokusí o zmapování jiného terénu možných výzkumů. Tomuto projektu se to až na několik výhrad podařilo. Michal Pavlásek (FF MU Brno)

Pavel Klvač (ed.), ČLOVĚK – KRAJINA – KRAJINNÝ RÁZ. Masarykova univerzita, Brno 2009, 91 s.– V posledních desetiletích se krajina stala v českém prostředí častým, až módním tématem inspirujícím vědecké konference i politické proklamace. Krom toho dalo

312

toto téma vzniknout řadě nejednou spíše povrchních a vágních textů bez valné badatelské hodnoty. O to více uznání si pak zaslouží publikace, které se pouze nevezou na dobové módní vlně, ale dané téma nahlížejí s badatelskou poctivostí a současně mezioborovým rozhledem a přesahem. Přesně to se podařilo editorovi a autorům nedávno vydané monografie Člověk – krajina – krajinný ráz (kolektiv autorů pod vedením Pavla Klvače). Jak metodologicky, tak tematicky navazuje tato práce na sborník téhož editora Člověk a les, který se dočkal četných příznivých ohlasů z řad odborné veřejnosti. Jedná se o kolektivní monografii shrnující v podobě navzájem logicky propojených kapitol příspěvky, které byly předneseny na dvou stejnojmenných konferencích, uspořádaných Katedrou environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU ve spolupráci s firmou Löw a spol. na půdě FSS MU v letech 2008 a 2009. Podobně jako již v případě výše zmíněného sborníku bylo cílem konferencí i následné publikace vytvořit prostor pro mezioborové setkání humanitních vědců a přírodovědců a zejména zprostředkovat pohled sociálních věd na problematiku, která byla doposud vnímána spíše jako doména věd přírodních. Monografie má výrazně mezioborový charakter a nahlíží fenomén krajiny hned z několikeré perspektivy, tj. nejen jako přírodní jev nebo výsledek interakce člověka s přírodou, ale zároveň jako určitou sociálně kulturní konstrukci, či dokonce projekci té či oné společnosti a jejích estetických hodnot. Její tematický záběr se tak pohybuje na poměrně široké škále od environmentalistiky přes sociologii, historii a estetiku až po literární vědu. Jednu část autorského kolektivu tvoří pedagogové a doktorští studenti brněnské Katedry environmentálních

Literatura / Reviews

studií FSS MU, tu druhou pak mimobrněnští hosté zmíněných konferencí. V úvodní kapitole, naznačující směřování monografie, vymezuje vedoucí autorského kolektivu a její hlavní editor Pavel Klvač základní rámec celého diskurzu pohybujícího se v dynamickém napětí mezi přírodou a kulturou, v tvořivém dialogu přírodních a humanitních věd. Kapitola Karla Stibrala a Marca Stelly Opravdu máme rádi savanu aneb Biopsychologická východiska vnímání krajiny nese ze všech publikovaných příspěvků nejvýrazněji přírodovědný charakter a zaměřuje se na evoluci lidské percepce krajiny, zejména pak na polemiku se známou savanna theory. Současně nám dává velmi čtivým způsobem nahlédnout do historie vnímání krajiny v evropské kultuře od antiky po novověk. Jméno estetika Karla Stibrala, který vyváženě spojuje pohled estetika s erudicí v oboru dějin přírodních věd, se ve sborníku objevuje ještě jednou, a to konkrétně v souvislosti s jeho studií o estetice lesa významného německého lesníka Heinricha von Salische a jeho českých následovníků. Jakousi bilanci reflexe vnímání přírody a krajiny z pohledu české estetiky uplynulých desetiletí představuje kapitola Krajinný ráz a „lidová“ estetika z pera Vlastimila Zusky, vedoucího Katedry estetiky na pražské Filozofické fakultě UK. Místu péče o krajinný ráz v rámci konceptu „ochrany domoviny“, jak se zrodil v 19. století, se věnuje historička Dana Zajoncová. Ve své fundované studii čerpá z bohaté a dlouhodobé badatelské zkušenosti na poli historie okrašlovacích spolků v českých zemích. Promyšlený literárně-komparatistický pohled na percepci pralesa v díle Josefa Štolby, Svatopluka Čecha a Karla Klostermanna podává literární historik Martin Tomášek. Environmentalisté Radim Lokoč

a Zbyněk Ulčák se zamýšlejí nad hodnocením estetických prvků krajiny z pohledu zemědělců. Studie vychází z terénního sociologického výzkumu samostatně hospodařících zemědělců, který oba autoři uskutečnili v nejvýznamnějších zemědělských oblastech Moravy. Její význam je dnes o to aktuálnější, že zemědělství je v současnosti chápáno nejen jako ryze produkční ekonomická aktivita, ale zároveň jako prostředek kultivace krajiny a zachování krajinného rázu. Editor monografie Pavel Klvač je krom úvodní předmluvy v celé knize dále zastoupen kapitolami o vnímání fenoménu bažiny a o mýtu „autentické“ krajiny v rámci české turistiky směřující do oblasti českých vesnic v rumunském Banátu (společně s Karinou Hoření a Radoslavou Krylovou), jejíž proměny již po řadu let systematicky sleduje v rámci vlastních terénních sociologických výzkumů. Tato kapitola je o to cennější, že nejen dokumentuje proměny krajiny v Banátu v posledním desetiletí, ale zároveň přibližuje projekce a očekávání, která si s ní spojují čeští turisté, přijíždějící sem ve stále hojnějším počtu. Kapitola sociologa Rudolfa Šmída o strašácích jako autentickém krajinotvorném prvku představuje zřejmě nejen v českých poměrech naprosto ojedinělou publikaci. Vedle sledované krajinotvorné dimenze zároveň podává pozoruhodnou etnografickou historii celého fenoménu polních strašáků od antiky až po dnešek. Výrazný klad monografie lze spatřovat ve skutečnosti, že se nejedná o nějaké horkou jehlou ad hoc šité texty, ale o výsledek mnohaletého bádání všech zúčastněných, propojený navíc ve smysluplný a logicky strukturovaný celek. Ani v jediném případě není mezioborovost na újmu specializace a badatelské korektnosti. Některé

313

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

kapitoly jsou založeny na již obhájených nebo dokončovaných doktorských pracích, jiné jsou výsledkem dlouhodobého a systematického výzkumu již zkušených badatelů v uvedené oblasti, opírají se o důkladný terénní výzkum či dokonce o zkušenosti získané v rámci občanských aktivit (revitalizace bažiny) nebo snahy o uměleckou reflexi (sociolog Rudolf Šmíd strašáky doma i v cizině rovněž dokumentuje prostřednictvím vysoce kvalitních uměleckých fotografií, z nichž některé obohatily i recenzovanou publikaci). Z odborného i formálního hlediska si tak recenzovaná monografie zaslouží jen chválu. V době dnešního periodicky se probouzejícího nacionalismu by však jistě nebylo na škodu zpracovat roli fenoménu krajiny v různých nacionálních hnutích jako prostoru, do něhož je projektována národní identita. Této otázky se sice ve své studii lehce dotkla Dana Zajoncová, ale jelikož její kapitola je primárně orientována jiným směrem, zasloužilo by si téma zpracování v samostatné kapitole. Konkrétně kultura našeho národního obrození by nám v tomto ohledu mohla poskytnout nemálo ilustrativního materiálu. Monografie splňuje ty nejpřísnější akademické nároky a se zájmem po ní sáhnou odborníci z řady oborů, kteří jistě ocení a s prospěchem využijí pečlivou bibliografii a důkladný, leč rozsahem přiměřený poznámkový aparát. Většina studií se opírá o bohatou domácí i zahraniční literaturu včetně zásadních nových prací (např. Simon Schama: Krajina a paměť). Za vysoce praktický doplněk publikace lze považovat anglická resumé všech kapitol a stručné medailony všech jejích autorů. Pečlivé provedení publikace podtrhuje nejen přehledná a estetická grafická úprava včetně

314

vskutku působivé obálky, ale i svěží jazyk. Třebaže forma všech kapitol do písmene splňuje požadavky kladené na odborný text, svým přívětivým a čtivým stylem je monografie přístupná i čtenářům, kteří jsou v uvedených oborech laiky. Lubor Kysučan (PF UP Olomouc)

Martin Soukup, ZÁKLADY KULTURNÍ ANTROPOLOGIE. Akademie veřejné správy, Praha 2009, 214 s.– Je možné s potěšením konstatovat, že spektrum původních českých prací věnovaných etnologii a antropologii se rozrostlo o další titul – knihu Martina Soukupa Základy kulturní antropologie. Tato přehledně a systematicky napsaná učebnice si klade za cíl seznámit čtenáře s předmětem, subdisciplínami a základními problémovými okruhy anglosaské sociokulturní antropologie. Autor se ve své prezentaci základních antropologických subdisciplín opírá o americký model obecné antropologie, který oprávněně považuje za reprezentativní ukázku antropologického myšlení na Západě. Nevyhýbá se ovšem ani přínosu britské sociální antropologie, jejíž poznatky, spjaté s funkcionální a strukturálně funkcionální antropologií, organicky začleňuje do textu své knihy. Zvláštní pozornost věnuje příbuzným antropologickým disciplínám, které podobně jako kulturní antropologie aspirují na studium člověka a kultury – kulturálním studiím a kulturologii. Součástí úvodní expozice knihy je také prezentace klíčových antropologických pojmů a analýza fenoménu kultury jako centrální kategorie antropologického

Literatura / Reviews

výzkumu. Pojem kultura autor prezentuje jako „gnoseologický klíč a nástroj“ – kategorii, která antropologům umožnila oddělovat člověka a přírodu a současně studovat svět „těch druhých“. Prostřednictvím pojmu kultura mohli reprezentanti různých antropologických disciplín, škol a směrů spojit své výzkumné aspirace a realizovat v rámci široce koncipované obecné antropologie integrální studium člověka z holistické a komparativní perspektivy. Vedle pojmu kultura se autor pečlivě zabývá také prezentací antropologického terénního výzkumu jako základní vědecké strategie moderní sociokulturní antropologie. Knihu tvoří jedenáct kompatibilních kapitol, v nichž autor postupuje od systematického výkladu struktury obecné antropologie a vymezení kategorie kultury přes analýzu nejvýznamnějších tematických okruhů antropologie až k problematice terénního výzkumu a přehledu vybraných antropologických paradigmat. V úvodu každé kapitoly stanovuje její cíl, zatímco v závěru předkládá stručné resumé a definuje základní pojmy. Poté, co v úvodní části své knihy autor seznámil čtenáře s koncepcí obecné antropologie, antropologickým pojmem kultura a specifikou antropologického přístupu ke studiu člověka, společnosti a kultury, obrací svoji pozornost k analýze paradigmat ekologické, psychologické, lingvistické a ekonomické antropologie. Považuji za nezbytné upozornit na skutečnost, že Martin Soukup nepřehlédl význam antropologie příbuzenských systémů a jejich terminologií, které českému odbornému i laickému čtenáři naposledy představil americký kulturní antropolog Robert Francis Murphy (1924–1990) v práci Cultural and Social Anthropology (1989,

česky: Úvod do kulturní a sociální antropologie 1998). Přehled nejvýznamnějších tematických oblastí antropologického výzkumu Martin Soukup uzavírá kapitolou věnovanou antropologii náboženství. Stručně a konzistentně čtenáře informuje o vývojových proměnách a předních představitelích této svébytné antropologické disciplíny. V ohnisku jeho zájmu stojí takové kategorie, jako jsou magie, kouzelnictví, čarodějnictví, šamanismus, rituál a nová náboženská hnutí. Na této části práce oceňuji autorovu schopnost oscilovat mezi prezentací předních antropologických osobností, jako byl britský sociální antropolog Edward Evan Evans-Pritchard (1902–1973) a jeho slavný výzkum čarodějnictví u afrických Azandů, a uvedením osobností, které se antropologii náboženství věnovaly, ale jsou v našich podmínkách téměř neznámé. Prostřednictvím Martina Soukupa tak vstoupil na stránky našich učebnic novozélandský antropolog Reo Franklin Fortune (1903–1979), který je autorem publikace Sorcerers of Dobu (Dobuanští kouzelníci, 1932). S lehkou nadsázkou je možné si v této souvislosti položit otázku, jak by asi vypadala slavná kniha Patterns of Culture (Vzorce kultury, 1934) americké kulturní antropoložky Ruth Benedictové (1887–1948), kdyby neexistoval Reo Fortune? Logickým vyústěním knihy Martina Soukupa jsou dvě závěrečné kapitoly věnované terénnímu výzkumu a stručnému přehledu antropologických směrů škol a paradigmat, jejichž charakteristiku doplňují klíčové osobnosti, témata, výzkumy a publikace. V současném světě digitálních médií čtenáři nesporně uvítají internetové odkazy na stěžejní stránky s antropologickou tematikou.

315

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

Pohlédneme-li na knihu z perspektivy Occamovy břitvy – umění vyjádřit složité jednoduše a přímočaře, můžeme poznamenat, že disponuje promyšlenou strukturou, přehledností a edukativní hodnotou. Základy kulturní antropologie Martina Soukupa jsou převážně určené pro studenty a laickou veřejnost, která touží poznat chuť dálek, exotiky a světa „těch druhých“. Publikaci Martina Soukupa ovšem přivítají také odborníci. Jeho pobyt na Papui-Nové Guineji, kde v roce 2009 na základě spolupráce mezi katedrou teorie kultury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Entomologickým ústavem Akademie věd České republiky v Českých Budějovicích zahájil antropologický terénní výzkum, vtiskl této učebnici specifickou pečeť autenticity. Ta je evidentní na jeho autorské prezentaci dnes již kultovního antropologického tématu kula, který uvedl do antropologické literatury britský sociální antropolog polského původu Bronisław Kasper Malinowski (1884–1942). V knize Argonauts of the Western Pacific (Argonauti západního Pacifiku, 1922) popsal Malinowski rituální výměnný systém kula a navždy tak učinil obřadní směnu náhrdelníků soulava a náramků mwali součástí antropologického folkloru. Z analýzy fenoménu kula, již Martin Soukup ve své knize provedl, je jasné, že svůj pobyt na Papui-Nové Guineji nepromarnil. Podle mého názoru je velkým příslibem do budoucnosti skutečnost, že nejenom čeští entomologové v čele s Vojtěchem Novotným mají na Papui-Nové Guineji špičkové vědecké pracoviště, ale že součástí jejich týmu se stal kulturolog a antropolog Martin Soukup. Barbora Půtová (FF UK Praha)

316

René Petráš, MENŠINY V MEZIVÁLEČNÉM ČESKOSLOVENSKU. PRÁVNÍ POSTAVENÍ NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN V PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE A JEJICH MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OCHRANA. Univerzita Karlova – nakladatelství Karolinum, Praha 2009, 437 s.– Kniha je jedním z výstupů grantového projektu Právní postavení národnostních menšin v minulosti a současnosti (GAAV č. KJB701020601) a představuje v pořadí třetí knižní titul, který René Petráš předložil v krátkém časovém sledu odborné veřejnosti. Po samostatné publikaci Menšiny v komunistickém Československu (2007) a kolektivní monografii Menšiny a právo v České republice, jíž je spoluautorem a spolueditorem, zpracoval jako hlavní řešitel uvedeného grantového projektu samostatně klíčové období rozvoje národnostně menšinové politiky Československa. Vydáním publikace o menšinách v meziválečném Československu dotvořil tak triptych o menšinové politice v českých zemích. René Petráš, vzděláním právník a historik, působí od roku 2000 na Ústavu právních dějin Právnické fakulty UK, kde se systematicky věnuje studiu problematiky právního a faktického postavení národnostních menšin v českých zemích. Specializuje se rovněž na některé otázky vývoje veřejné správy a mezinárodní organizace a tuto erudici efektivně využívá při studiu menšinové politiky. I když autor patří k mladé generaci badatelů, v dané oblasti obsáhl mimořádně širokou heuristickou základnu. Prokazuje to zvláště na příkladu publikace o menšinách v meziválečném Československu, na výkladu historických souvislostí menšinové politiky na konci monarchie (situace v oblasti Předlitavska

Literatura / Reviews

i Zalitavska) a problematice mezinárodněprávní ochrany menšin. Publikace vychází z rozsáhlého archivního výzkumu a studia právnické a historické literatury k tématu a budí až dojem, že autor materiálovou základnu obtížně vtěsnává do vymezeného časového období, jehož rámec nutně překračuje v zájmu osvětlení souvislostí. Bez nadsázky lze konstatovat, že jde o práci, která zaujímá přední místo v dosavadní literatuře o menšinách a národnostně menšinové politice v českých zemích. Z pera právního historika máme k dispozici základní titul, z kterého mohou čerpat historikové, politologové, etnologové a další. Prezentovaná publikace je rozdělena do pěti oddílů, které jsou přehledně strukturovány. První se týká obecně mezinárodněprávní ochrany menšin po 1. světové válce v Evropě, druhý mezinárodněprávní ochrany menšin, závazků, jimiž bylo vázáno Československo (zde autor sleduje i jeho problémy na poli mezinárodněprávní ochrany v praxi), třetí se zabývá postavením menšin v evropských zemích, na něž se explicitně vztahovaly mezinárodněprávní závazky na ochranu menšin, jakož i zemích, které zásadně ovlivňovaly menšinové otázky v Evropě, čtvrtý je věnován historickým souvislostem vývoje právního postavení menšin v meziválečném Československu a pátý faktickému právnímu postavení menšin v meziválečném Československu. Každý oddíl je doprovázen bohatým poznámkovým aparátem, odkazujícím na archivní prameny, hodnotícím poznatky z dosavadní literatury k příslušnému tématu. I když uvedené tematické okruhy vnitřním pojetím tu a tam překračují rámec užšího chápání právního postavení menšin, toto členění tvoří dle autora základní konstrukci problematiky menšin v meziválečném Československu.

Zvláště přínosný je čtvrtý a pátý oddíl o vývoji a faktickém právním postavení menšin v meziválečném Československu. René Petráš se systematicky zabývá nejprve otázkami národního hnutí v monarchii po roce 1867, zvláště na přelomu 19. a 20. století a těsně před 1. světovou válkou, což je významné pro další text při osvětlování souvislostí podmínek formování menšinové politiky první Československé republiky v kontextu česko-německých vztahů. Oproti dosavadním publikacím o situaci a postavení národnostních menšin v meziválečném Československu René Petráš zvolil nový přístup, který spočívá v tom, že menšinové otázky sleduje důsledně ve spojitosti s vývojem reformy veřejné správy po vzniku Československa. Přináší tak řadu nových pohledů na problémy, které provázely menšinovou politiku před 2. světovou válkou. Z výkladu je zřejmé, že Československo, ač respektující demokratické principy, zápasilo s mnoha rozpory v řešení menšinových otázek, také v období mezinárodní politické krize 1938 proto nemělo šanci uspět. Konkrétně příprava tzv. národnostního statutu a návrhy dalších právních úprav před Mnichovem v roce 1938 ve vztahu k národnostním menšinám již neposkytovaly prostor pro dialog s německou i polskou menšinou. Návrhy Edvarda Beneše adresované Sudetendeutsche Partei v létě 1938 již nemohly ovlivnit politiku této strany v úsilí o destrukci Československa. Vyústěním právně historického výkladu o postavení národnostních menšin v meziválečném Československu, a to v kontextu kompetencí dobové veřejné správy, je závěrečný oddíl (pátý) o charakteru právních předpisů ve vztahu k menšinám. Zde René Petráš analyzuje z pozice právní vědy systematiku národnostně menšinového práva

317

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

v Československu, práva, které se přímo či nepřímo dotýkalo postavení menšin. Podrobně se zabývá otázkou jazykového práva, právních úprav v oblasti kulturních aktivit a zvláště pak problémem autonomie, který byl průvodním jevem menšinové politiky meziválečného Československa. V této souvislosti věnuje pozornost i specifickým menšinám – židovské a cikánské (romské), jejíž tragický osud se završil v době 2. světové války. René Petráš připojil v závěru práce jako přílohy výběr textů z klíčových právních dokumentů, na nichž byla budována menšinová politika první republiky (tzv. menšinová smlouva podepsaná v Saint-Germain-en-Laye, ústavní listina, jazykový zákon a zákon o veřejných knihovnách). Vzhledem k tomu, že autor ve své práci odkazuje na méně dostupné archivní fondy, lze jen litovat, že neobohatil přílohy právě i o texty z těchto dokumentů, např. o návrh národnostního statutu z roku 1938 či jiné. Monografie by si zasloužila také rozsáhlejší německé resumé s ohledem na stále přítomný fenomén česko-německého potýkání v sledovaném časovém období. V současnosti v českých zemích není sice velký okruh autorů, kteří se zabývají problematikou národnostních menšin, nicméně po listopadu 1989 vyšla řada dílčích studií a publikací, jež se věnují politicky citlivému tématu menšin. Je třeba ale zdůraznit, že monografie René Petráše o menšinách v meziválečném Československu představuje základní práci, která se vymyká z dosavadní produkce o menšinách. Práci ocení jak užší okruh odborné veřejnosti (a bude muset na ni brát ohled každý badatel, který zaměří pozornost na otázky národnostních menšin), tak by se

318

tato kniha měla stát i základní příručkou pro pracovníky veřejné správy, zejména samosprávy v národnostně smíšených regionech České republiky. Andrej Sulitka (FF UJEP Ústí nad Labem)

Pavel Klvač (ed.), KULISY VENKOVSKÉHO ŽIVOTA / SCENES OF RURAL LIFE. Občanské sdružení Drnka, Drnovice 2006, 61 s.– Pavel Klvač (ed.), NA TOM NAŠEM DVOŘE / IN OUR BACK YARD. Občanské sdružení Drnka, Drnovice 2007, 73 s.– Pavel Klvač (ed.), POSPOLITOSTI NIKDY DOSTI / CLOSENESS NEVER TOO CLOSE. Občanské sdružení Drnka, Drnovice 2010, 71 s.– Současná česká (moravská a slezská) vesnice již v žádném smyslu nepředstavuje bezbřehou studnici tradiční agrární kultury, folkloru, zvyků či sociálních vztahů. Možná právě proto – a bohužel, dodávám – již nepředstavuje pro soudobou etnografii/ etnologii terén z nejoblíbenějších. Přitom ještě v 80. letech (připomeňme třeba díla V. Frolce), byť v hávu dobové ideologické rétoriky byl výzkum „současné vesnice“ zajímavě rozpracováván i metodologicky. Devadesátá léta a doba nedávná přinesla v tomto směru jednoznačný regres, etnology jako by dnešní český venkov příliš nezajímal (a když, tak zase jen v kontextu studia folklorních aktivit), domácí sociokulturní antropologie metodologicky tápe a její výsledky trpí značnou kvalitativní nevyvážeností (převážně studentské výzkumy Katedry sociálních věd / Kabinetu sociální antropologie FF Univerzity Pardubice). Bouřlivé procesy postkomunistické

Literatura / Reviews

transformace zemědělství, formování nových struktur každodennosti i ekonomických vazeb tak v kvalitativní perspektivě úspěšně studovali a studují buď antropologové zahraniční (H. Haukanes), či – a zejména – naši sociologové (Z. R. Nešpor) a možná překvapivě v mimořádně hojné míře badatelé vycházející z epistemologie ekologických či environmentálních disciplín (B. Blažek, M. Gottlieb, M. Lapka a další). Etnolog si nad takovým stavem může jen povzdechnout a zároveň se zahledět se zájmem do publikací, které badatelé „odvedle“ ke středoevropské vesnici na počátku třetího milénia publikují. Ke knihám ne snad nabitým rozsáhlou faktografií či novými teoriemi, ale možná právě proto přinášejícím osvěžující a inspirativní čtení (i „dívání“) o dnešní venkovské každodennosti bezesporu patří třídílná série publikací připravená brněnským resp. drnovickým sociologem a environmentalistou Pavlem Klvačem. Spolu s proměňujícím se týmem studentů magisterského předmětu Sociologie venkova a krajiny, realizovaného v rámci oboru Humanitní environmentalistika na FSS MU v Brně, který dohromady čítá několik desítek osob, se mu podařilo realizovat pozoruhodný projekt systematické dokumentace venkovské každodennosti v oblasti Drahanské vrchoviny. Recenzované monografie Kulisy venkovského života, Na tom našem dvoře a Pospolitosti nikdy dosti pokaždé obsahují bohužel snad až příliš stručné Klvačovy úvody, ve kterých autor vždy nastiňuje cíle projektu, tematické zaměření příslušného svazku a zároveň se zamýšlí nad vybranými aspekty života na dnešním jihomoravském venkově. V případě „Kulis“ jde hlavně o krajinné a sídelní struktury, u „Dvora“

se dostáváme k problematice venkovského samozásobitelství, kutilství a svérázné estetiky a konečně v „Pospolitosti“ autor ve zkratce řeší otázky společenského života, sociálních vazeb, prostě (ne)existence zejména pro minulost tak typických úzce provázaných venkovských komunit. Klvač ve svých úvahách prokazuje dobrou orientaci v naší sociologické a environmetalistické literatuře (etnologie vcelku logicky chybí) zabývající se venkovem i smysl pro kritickou, místy poněkud literární zkratku. Esejistické pojetí úvodních slov však bezezbytku konvenuje s charakterem knih. Po úvodních slovech garanta projektu nenásledují, jak bychom možná čekali, analytické stati členů jednotlivých studentských týmů, nýbrž otevírají se před námi díla takřka umělecká. Publikace jsou totiž pojednány jako dominantně vizuální svědectví o „strukturách každodennosti“ na venkově. Graficky jednotným, úsporným, avšak až úderným způsobem tak na každé dvoustranně nalézáme otištěnu černobílou fotografii doplněnou (krom datace, lokalizace a uvedení autorství) o kratičkou úvahu nad zachycenou situací či artefaktem, kterou připravila vždy dvojice studentů. Prezentované texty (stejně jako celé publikace důsledně vyvedené paralelně česko-anglicky) tak mají v jednotlivých svazcích i v jejich rámci logicky rozdílnou jazykovou i obsahovou úroveň, někdy autoři úspěšně využili výpovědi svých informátorů (Na tom našem dvoře, s. 59), jinde využívají detailních znalostí o lokálním prostředí (Pospolitosti nikdy dosti, s. 13), daleko nejčastěji se ovšem pouští do úvah řekněme antropologických až filozofických (signifikantně tamtéž, s. 47). S některými statěmi by se možná dalo polemizovat, nicméně jako celek obratně

319

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

kombinující působivé svědectví fotografií (na začátečníky – jak vyplývá z medailonků autorů, které jsou ve všech knihách zařazeny – s překvapivě vysokou dokumentační i estetickou přidanou hodnotou) s břitkými esejemi mají knihy nepochybně vysoký informační i jiný potenciál. Do světa venkovských ulic, zahrad, kostelů, dvorků, návsí, hospod, autobusových zastávek, tancovaček, sportovních zápolení, polí, luk i bažin nás nechávají nahlédnout nepochybně lépe než ledasjaká striktně vzato odbornější díla. Témata některých otištěných fotografií (opět v jednotlivých svazcích i napříč jimi) se sice opakují, stejně tak komentáře občas zní podobným hlasem, avšak to lze přičíst na vrub záměrně mozaikovitému pojetí celého projektu, který je P. Klvačem opakovaně skromně, ale věcně označován za sondu, nikoliv za komplexní pojednání o životě v Drnovicích, Habrovanech, Ježkovicích, Krásensku, Lulči, Nemojanech, Nových Sadech, Olšanech, Podomí, Račicích-Pístovicích, Ruprechtově a Studnicích. Nejzásadnější výtka vůči recenzovaným monografiím tudíž může ležet jen v upozornění na verbální i argumentační aktivismus některých jejich pasáží. Část studentských textů a koneckonců i stati P. Klvače jsou občas až příliš zatíženy nostalgickými představami o venkovské harmonii či „poetice a kouzlu“ (Na tom našem dvoře, s. 6). Jistěže životní rytmus a mezilidské vztahy na venkově vypadaly a stále ještě občas vypadají jinak než ty v urbánních centrech, nicméně apriorně je považovat za v jakémkoliv smyslu lepší a upřímnější není příliš šťastné. A raněnovověký venkov i vesnice, řekněme, ještě 19. a 1. poloviny 20. století sice jsou občas vnímány jako

320

ideální a harmonické pospolitosti, k realitě to ovšem má značně daleko. Stejně tak domněnka – prezentovaná nikoliv náhodou právě studenty environmentalistického oboru – o takřka ideálním souladu venkova s přírodou, který je narušován až s nástupem hyperkonzumního věku, není za všech okolností relevantní. Na druhou stranu máme před sebou alespoň publikace s jasným názorem a dost možná i poselstvím. Všem třem autorským kolektivům se zdařilo ukázat obce a lidi na Drahanské vrchovině ve vší romantičnosti i syrovosti života na venkově, odhalit a také prostřednictvím ikonických textů dokumentovat a zajímavě komentovat alespoň část středoevropské vesnické každodennosti na počátku 21. století. Pro etnology, kteří by samozřejmě (jakkoliv to nebylo cílem recenzovaných publikací) museli jít do mnohem větší hloubky a nesledovat pouze jak venkovské pospolitosti fungují, ale ptát se hlavně proč tomu tak je, může být projekt do značné míry inspirativní. A i když o něm Pavel Klvač mluví jako o uzavřeném (Pospolitosti nikdy dosti, s. 6), byla by škoda, kdyby tomu tak skutečně bylo. Jiří Woitsch (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Marie Korandová, VŠERUBSKÝ DOKTOR SE VRACÍ. Pressfilcart, s. r. o., Plzeň 2009, 356 s.– Takřka po stu letech se objevila na knižním trhu publikace připomínající v mnoha ohledech známou chodskou trilogii Jindřicha Šimona Baara, tedy Paní komisarku, Osmačtyřicátníky a Lůsy, jíž autor

Literatura / Reviews

zachytil dramatický úsek národních dějin nejen doby předbřeznové, tak jak se odehrával na jeho rodném Chodsku. Zmíněné dílo Všerubský doktor se vrací předkládá čtenáři Marie Korandová, autorka v západočeském regionu nikoli neznámá. Ačkoliv žije dlouhá léta v Bratislavě a její první odborné i populární práce jsou spjaty se Slovenskem – absolvovala na FF KU slavistiku a zaměřila se profesně především na práce jazykovědné, zejména lexikálního charakteru – nezapomněla nikdy na své kořeny, neboť po matčině straně pochází z Chodska. Proto také její tvorba z posledních let tematicky čerpá z tohoto osobitého regionu na českobavorském pomezí. Jednou z prvních studií s námětem z Chodska je autorčina práce Stráž, nejmenší privilegovaná ves domažlických Chodů z roku 2001, ale převažuje zejména tvorba beletristická, beroucí náměty z historických dějů 19. století, ať už se jedná o Zahradu pod kulatou věží (1999), přibližující měšťanské prostředí Domažlic doby předbřeznové, či autorčin zájem o pověsti a pohádky, kde je pokračovatelkou nejen J. Š. Baara, J. F. Hrušky či J. Kajera. Z tohoto žánru jsou její Pročpohádky (2003), Chodské pověsti a legendy (2004) i Chodové v pověstech (2006). Ze širší západočeské oblasti pak pocházejí biograficky zaměřené medailony o Josefu Václavu Sedláčkovi (Plzeňské předjaří, 2001) a obdobně orientovaná Volba profesora Klostermanna (2003), řadící se k jubilejním vzpomínkám na nejznámějšího spisovatele Šumavy. Právě k těmto životopisným pracím se pojí nejnovější autorčino dílo Všerubský doktor se vrací, kde se čtenář setkává s pozapomenutou postavou všerubského

porodníka a ranhojiče (nedosáhl doktorského gradu) Georga Leopolda Weisela, který vedle lékařské praxe byl i velmi literárně činný. Právě první stránky rozsáhlé fresky, koncipované jako sled jednotlivých let od roku 1840 až do Weiselovy smrti 1873, upomínají na výše zmíněnou trilogii Baarovu, neboť se vedle takřka totožného dějinného rámce lze setkat nejen se stejnými aktéry doby čtyřicátých let 19. století, zejména pak v čase turbulentního osmačtyřicátého roku. A tak vstupují do děje členové hraběcí rodiny stadionské, manželé Němcovi, sourozenci Fastrovi, duchovní P. Sládeček a P. Schneider a další. Autorka se při svém vyprávění ovšem opírá o pečlivé studium množství dobových reálií i náročné archivní studium bohaté dokumentace. Čtenář se setkává i s postavami dalšími, známými i méně známými, jejichž prostřednictvím je mu přibližováno dobové prostředí událostí politických a společenských, od nejvyšších pater vídeňského dvora a ministerských kabinetů, přes debaty v aristokratických salonech nejen hrabat Stadionů až po milieu měšťanské a venkovské, doslova „zámek a podzámčí“. Vícevrstevná linie autorčina vyprávění, pochopitelně s prvoplánovými osudy hlavních představitelů, tedy rodiny Weiselovy, dává nahlédnout i do obecně méně známého prostředí a snah tehdejší židovské inteligence, formované liberálními a hegelovskými názory se vší její snahou nejen o uznání v české společnosti těch časů, ale i o asimilaci v rovině konfesní (často formální konverzí). Jednalo se tedy o emancipaci společenskou, s tehdy již vyvstávajícím dilematem zařazení do česky nebo německy mluvícího prostředí, a přirozeně čelící nejrůznějším antisemitským

321

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

předsudkům či dokonce averzi a nepřátelství, a na druhé straně o úsilí po uchování židovské identity formou návratu ke kořenům, ve Weiselově případě studiem starých židovských reálií. Samozřejmě není opomenuta ryze profesní stránka Weiselovy osobnosti, neboť je zmíněna i trpělivá každodenní snaha o aplikaci nových diagnostických či terapeutických metod v léčebné praxi (např. očkování), ne vždy se setkávající s pochopením okolí. Nejsou upozaděny ani Weiselovy kontakty s četnými čelnými protagonisty předbřeznových dějů i následujících let, jak s aristokraty, duchovními, úředníky, měšťany či osobnostmi kultury a veřejného života, jako se zmíněnými Němcovými – zde je poněkud překvapivé skeptické, ba kritické posouzení jejich postojů a chování především v dramatickém roce 1848. Autorka ovšem právě toto hektické období posuzuje zcela nesentimentálně, ať už se zmiňuje o nezodpovědném chování J. V. Friče, o skepsi liberálů, o chaoticksé situaci při zakládání regionálních národních gard, o nejasnostech a zmatcích při vnímání a posuzování politické situace, souhrnem tehdejší dezorientovanost při absenci věrohodných informací. Neméně důležitou roli hraje u pisatelky pohled do mentálního světa a názorového spektra postav v díle vystupujících, od konzervativně tradicionalistických postojů zejména venkova až po liberální a svobodomyslné názory především nobility a vzdělanců. A pochopitelně není opomenuto ani duchovní prostředí obou etnik na pomezí, jejich zvyklosti ovlivněné liturgií církevního roku i předkřesťanskými představami (vampyrismus) v lidových pověstech a pověrách.

322

A tak zásluhou Marie Korandové čtenář dostává nejen povědomost o opomíjeném Georgu Leopoldu Weiselovi, jehož zásluhou byly poprvé objeveny historické dokumenty týkající se Kozinova procesu, později inspirující A. Jiráska k napsání proslulých Psohlavců, ale i plastický obraz části regionální historie, v české beletrii již delší dobu nevídaný. Jan Vogeltanz (Domažlice)

Vendula Hingarová – Alexandra Hubáčková – Michal Kovář (eds.), SÁMOVÉ. JAZYK, LITERATURA A SPOLEČNOST. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009, 423 s.– Kolektivní monografie se „sámskou“ problematikou musela před nedávnem na pultech knihkupectví zaujmout řadu etnologů. Zcela jistě k tomu přispěl také fakt, že poslední domácí odborné práce o Sámech/Laponcích z pera Václava Marka jsou již značně „vousaté“. Redaktorské práce se ujal s ohledem na profesní zaměření netradiční tým. Vedle skandinavistů třeba amerikanisté či baltisté, kteří v různých fázích své kariéry našli společný objekt zájmu. Publikace vznikla jako výsledek mezinárodní spolupráce tří českých a jedné norské univerzity. Badatelé z Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci a univerzity v Tromse se stali řešiteli projektu „Multietnické Norsko: sámské reálie a jazyky na českých univerzitách“. Jeho cílem bylo „seznámit českou odbornou i laickou veřejnost s otázkami kulturní specifičnosti Sámů, formovat v českém

Literatura / Reviews

prostředí zájem o tuto problematiku a zasadit toto mimořádně zajímavé téma do kontextu dalších menšinových a původních kultur.“ Recenzovaná publikace představuje hlavní výstup projektu. Práce je rozdělena do tří hlavních oddílů – Jazyk, Literatura a Společnost, přičemž obsahuje třináct studií plus ukázky sámské literatury a lidové slovesnosti. Příspěvky v češtině a angličtině jsou ovšem po formální, ale i obsahové stránce značně heterogenní. Na jedné straně je to způsobeno výběrem přispěvatelů, kteří se rekrutovali jak z řad akademických pracovníků, tak studentstva, na straně druhé tematickým rozpětím. Z jazykového oddílu považuji za velmi podnětné empirické studie Jona Todala a Venduly Hingarové On Sociolinguistics in Sámi Contexts a Vitalita sámštiny napříč generacemi. Oba články mají velmi podobné téma týkající se jazykových revitalizačních snah a vitality sámštiny v sámských rodinách (mezigenerační předávání jazyka). Obecněpřehledová Todalova práce o proměně vnímání a užívání sámštiny v posledních desetiletích je detailněji rozpracována V. Hingarovou, která se pokusila aplikovat metodu jazykového rodokmenu na vybraný vzorek sámské populace. Touto metodou zjišťovala „základní jazykové vybavení u rodin menšinového národa, tj. jakými jazyky hovoří rodiče s dětmi a partneři mezi sebou v rámci celého příbuzenstva ... Jazykový rodokmen tak názorně vypovídá o osudu menšinového a majoritního jazyka napříč několika generacemi.“ Jistým problémem při výzkumu, který si sama autorka dobře uvědomovala, byl omezený počet respondentů (pouze devět), časová tíseň (týdenní

výzkum) a zprostředkované informace. Domnívám se, že právě tyto okolnosti zapříčinily poněkud nemastné neslané shrnutí, potažmo závěr výzkumu. Autorkou „předpokládaný“ zlom v jazykové otázce ve prospěch znovuužívání sámštiny, který nastal zhruba od 70. let 20. století, výzkum potvrdil. Stejně jako vícejazyčnost sámských rodin. Další tři studie prvního oddílu jsou věnovány sámské mluvnici, vzájemné příbuznosti feno-sámských jazyků a sámským výpůjčkám ve finštině. Z druhého oddílu, věnovaného Literatuře, může čtenář získat poměrně ucelený přehled o sámské literární produkci, která je pravděpodobně poprvé našinci prezentována v tak obsáhlé podobě. Studentské překlady jsou pečlivé a čtivé. Poslední oddíl knihy s názvem Společnost je uvozen studií Michaely Pokorné Volba kmotrů v multietnickém Storfjordu v kontextu norské menšinové politiky 1859–1900. Autorka pro analýzu využila výsledky cenzů a farní knihy. Z nich vyplývá, že menšinová politika státu prakticky neměla vliv na volbu kmotrů při existujících rozdílech mezi třemi místními populacemi – Nory, Sámy a Kveny. Výsledky analýzy naopak svědčí o vznikající „rodinné síti“ zahrnující příslušníky všech tří skupin. Až koncem 19. století byla u sámských a kvenských rodin zaznamenána zvýšená tendence volit za kmotry osoby, které byly úředně vedeny jako Norové (ač jimi často nebyli). Další studie jsou průřezově věnovány identitě mládeže, hudební tradici, obydlí a stavbám či historickému nástinu vzniku sámských médií. Z uvedeného je nanejvýše patrná tematická pestrost, která na jedné straně

323

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

svědčí o širokém badatelském zájmu, na druhé příliš nepřispívá k ucelenému dojmu z díla. Po technické stránce je kniha vybavena množstvím příloh, jejichž kvalita značně kolísá. Kvalitní fotografické přílohy doplňují přehledné mapky, tabulky, jazykové rodokmeny. Méně zdařilé grafy nejsou naštěstí časté. Doufejme, že recenzovaná práce nezůstane do budoucna osamocena, protože každý ví, že jedna vlaštovka jaro nedělá! František Bahenský (EU AV ČR, v. v. i.)

Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita – Martina Potůčková (eds.), ZBOŽNÝCH DUŠÍ ÚL. NÁBOŽENSKÁ BRATRSTVA V KULTUŘE RANĚNOVOVĚKÉ MORAVY. Olomouc: Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc 2010, 167 s. + obr. přílohy.– Náboženská bratrstva dnes představují již téměř neznámý pojem, ačkoliv tvořila nedílnou součást křesťanské kultury od středověku až po osvícenství. Specifické postavení zaujímala barokní náboženská bratrstva, která vznikala jako dobrovolná, převážně laická sdružení za účelem pěstování určitého kultu a k prohlubování vlastní zbožnosti. Interdisciplinárně koncipovaný výzkum – rekonstrukce zmizelého světa zbožných bratrstev na Moravě 17. a 18. století, při němž spolupracovali odborníci z několika oborů (historie, muzikologie, dějin umění, muzeologie), proběhl v letech 2008–2009. Výsledky projektu se alespoň dílčím způsobem pokusila prezentovat výstava Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva

324

v kultuře raněnovověké Moravy, která se uskutečnila ve dnech 28. ledna – 25. dubna 2010 v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. K výstavě vyšel také velkoryse koncipovaný stejnojmenný katalog. Samotná publikace obsahuje 9 odborných studií, vlastní část katalogu čítá více než osmdesát detailně popisovaných položek. Úvodní kapitola V. Maňase předkládá historický vývoj náboženských bratrstev v rámci olomoucké diecéze od středověku až do doby jejich zrušení. Další studie tohoto autora objasňuje úzké propojení náboženských bratrstev s poutnictvím. Naopak Z. Orlita se zabývá obnoveným zájmem o tyto instituce ve 2. polovině 19. století a jaká byla jejich reflexe v dotazníkové akci arcibiskupské konzistoře, jejíž hlavní část proběhla v letech 1858–1864. Následující studie T. Malého pojednává o velmi důležité úloze náboženských bratrstev v oblasti pohřebních a zádušních obřadů. Naproti tomu D. Pandur nastiňuje situaci barokních náboženských bratrstev v rakouské části vratislavské diecéze. Ve své druhé studii se Z. Orlita věnuje liturgickému mobiliáři náboženských bratrstev a otázce jejich následného osudu v době josefínských církevních reforem. Vedle hmotných artefaktů se v hojné míře dochovaly zejména rukopisné prameny a staré tisky, mezi nimiž zcela specifické místo zaujímají členské matriky. Jako pozoruhodný heraldický pramen je zkoumá studie K. Millera. Naproti tomu předmětem zájmu V. Maňase se stává široké typové rozpětí tištěné produkce náboženských bratrstev, a to od konce 17. století až do jejich zrušení v roce 1783. Část katalogu věnovanou studiím uzavírá příspěvek

Literatura / Reviews

T. Valaše, který pojednává o náboženských bratrstvech a jejich roli při zadávání i organizaci jednotlivých uměleckých a uměleckořemeslných zakázek. Nedílnou součástí katalogu je také přiložená mapa, která zachycuje náboženská bratrstva olomoucké diecéze v době před jejich zrušením v 80. letech 18. století. Zahrnuty jsou do ní tedy i lokality, které se dnes nacházejí na území Polska, naopak mapa neeviduje farnosti, které dříve náležely k vratislavské arcidiecézi. Celkově je tak registrováno 240 náboženských bratrstev z území Moravy a Slezska. Publikace také obsahuje na přiloženém hudebním nosiči písně barokních bratrstev (jedná se o 16 písní), které nahrál soubor Ritornello pod vedením Michaela Pospíšila. Řadu dalších důležitých informací k této problematice lze dohledat na internetu, kde je zpřístupněna databáze barokních náboženských bratrstev olomoucké diecéze. Databáze neobsahuje pouze základní údaje k jednotlivým lokalitám a jejich bratrstvům, nýbrž eviduje také dochované prameny a artefakty, včetně tištěné produkce; blíže www.musicologica.cz/bratrstva. Závěrem nezbývá než pogratulovat moravským kolegům k počinu, který svým záběrem, koncepčním přístupem a četností výstupů nebývá v našich poměrech zcela obvyklý, a zároveň vyslovit naději, že se v brzké době dočkáme obdobně koncipovaného badatelského výsledku také pro náboženská bratrstva z prostředí barokních Čech. Markéta Holubová (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Jan Pokorný, LINGVISTICKÁ ANTROPOLOGIE. JAZYK, MYSL A KULTURA. Grada, Praha 2010, 346 s.– Budiž zdůrazněno na samém počátku této – bohužel – stručné recenze, že dílo Jana Pokorného, předkládající horizonty, témata a problémy lingvistické antropologie, je počinem vpravdě soudobým; tím se liší od onoho nepatrného množství etnolingvistiky, již měl český čtenář až dosud k dispozici (není však téměř trestuhodné, že autor patrně zapomněl uvést studie z 90. let i „Úvod do lingvistické antropologie“ Zdeňka Salzmanna, i když nejsou „soudobé“?). Pokorného dílo je nejen dílem soudobým, nýbrž i dílem mimořádně hodnotným, a to především svou impresivně transkulturní kasuistikou, příznačnou pro všechny dosavadní autorovy písemné projevy; neméně impresivní jsou i Pokorného tematické úvahy a nastolování problémů, jimiž se lingvistické antropologie snad přímo hemží. Tak švýcarský specialista Iwar Werlen ve své práci o jazykové relativitě (2002) podtrhuje, že etnolingvistika náleží do oblasti napětí mezi univerzalismem a relativismem, což je patrné i v přítomném arcidíle Jana Pokorného, díle, jež svým pokusem o obsažnost, možná o celistvost snese srovnání s mezinárodně prosazenými příručkami/introdukcemi takového Williama A. Foleyho či Alessandra Durantiho; v kasuistice však, rád to zdůrazním, se snad Pokornému nevyrovná nikdo. Přibližme, alespoň konturově, základní uspořádání lingvistické antropologie Jana Pokorného, naplněné jako v Puškinově Evženu Oněginovi „pestrými kapitolami“. Tedy: Dílo sestává ze šesti částí, jež mapují téměř nekonečnou oblast etnolingvistiky rozličnými způsoby v rozličné intenzitě.

325

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

První část je nikoli vždy vybalancovaným přehledem dějin jazykovědy, sahajících od orientálních gramatických pomyslů až po protagonistu jazykové relativity Benjamina Lee Whorfa, jehož výklad, jak se mi zdá, se vskutku Janu Pokornému podařil; není jistě jediný možný; dalo by se spekulovat o kulturních implikacích akuzativních spojek v hopi (existuje také slavná studie Lea Weisgerbera o „člověku v akuzativu“), ale to podstatné Pokorný uvedl. Druhá část, skýtající Pokorného pohled na stavbu jazyků, je sice ve své složce morfologické možná příliš stručná, avšak kapitola věnovaná syntaxi ukazuje nám autora jako bezmála transkulturního mistra; alineace, rozbor souvětí a jejich ekvivalentů jednoznačně dokládají Pokorného cit pro nadvětné útvary v rozmanitých jazycích světa. Také část třetí, věnovaná vývoji jazyka, ukazuje – v docela poutavém vylíčení – autorův úctyhodný registr sahající od komunikace zvířat až po umělé jazyky, mimo jiné přes jazyk a rasu, přes univerzální gramatiku nebo jazykovou socializaci. Naproti tomu čtvrtá část, obsahující genealogickou klasifikaci jazyků světa, je s největší pravděpodobností „nejkonzervativnější“ složkou díla Jana Pokorného, složkou nejméně „výbornou“, srovnáme-li ji například s nápaditým oddílem o kulturním významu gramatikalizace. V kontrastu s tím zbývající dvě části, Jazyk a obraz světa (část 5) a Řeč a kultura (část 6), z hlediska libovolné etnolingvistické perspektivy klíčové, představují, lze-li to tak říci, určitou paralelitu ve smyslu jazyk (struktura, propozice Sapira a Whorfa) a úzus (řečové či mluvní akty, jež nejsou, alespoň zatím, v etnologii dosud dostatečně prozkoumány, a pochopitelně Hymesovu „etnografii řeči“, později „etnografii

326

komunikace“). Není čas na detaily, avšak Pokorného přiblížení a rozbor možných exponentů jazykové relativity (klasifikace, barvy, prostor, příbuzenství) vracejí nás k otázce celistvosti a homogenity. Je jazyk z hlediska ontologie, mohu-li to vyjádřit tímto způsobem, „nekoherentní“, některé kategorie, některé prvky, některé exponenty jeví se „kulturnější“, „etničtější“, slovem ontologicky propustnější. Odtud: Jaká je hodnota kategoriálního členění „modulační“ versus „klasifikační“? Potud rozčlenění a některé, lituji, že jen některé insinuace, inspirace díla Jana Pokorného. Přistupuji k některým, řekněme sporným námětům, jež lze hledat v trojím směru: Termíny, tak kontaktní versus „kontaktová“ magie; Araukánci versus „Araukáni“; Aboriginálové versus „Aboriginci“. Větší problémy značí podoby mayštiny: opakující se „yukatécká mayština“ mi zní jako „česká indoevropština“, vyjdu-li ze zjevného faktu, že mayské jazyky Mezoameriky představují skutečnou jazykovou rodinu sestávající z několika desítek samostatných jazyků; naproti tomu je možno přijmout výrazy jako „itzáská mayština“ či „mopánská mayština“, shledáváme-li v nich dialekty yucatánštiny. Druhý problém představují věcné nedůslednosti, mám na mysli zejména subkapitolu 2.1.2., v níž se mluví o jazykových rovinách a znaku; začíná, aniž to výslovně uvádí, Peirceem, vloží De Saussurea, vrací se k Peirceovi; potřebovala by prostě zpřehlednit, upozornit na tradici sémiotiky na jedné straně a tradici sémiologie na straně druhé. Třetí problém nebo nedůslednost předkládá vnější artikulace díla: části, kapitoly, subkapitoly, oddíly (ne všechno je uvedeno v obsahu, ne všechny oddíly působí z hlediska začlenění a rozsahu přesvědčivě; našel jsem i chyby v desetinném

Literatura / Reviews

třídění na stranách 77, 86, 260 a 292): její upřesnění by stálo za úvahu. V žádném případě však nejde o nedůslednosti, jež by bylo možno, ba nutno chápat jako fatální. Koneckonců klasifikační, artikulační hra, to je nejednou souboj autorem s editorem. Je mi jasné, že není vhodné psychologizovat, ba být osobním v recenzi; nemohu si však odpustit, abych nevyjádřil své uspokojení, ne-li hrdost nad tímto brilantním, neuvěřitelně obsažným počinem svého postgraduálního studenta PhDr. Jana Pokorného. František Vrhel (FF UK Praha)

Stanislav Holubec, LIDÉ PERIFERIE: SOCIÁLNÍ POSTAVENÍ A KAŽDODENNOST PRAŽSKÉHO DĚLNICTVA V MEZIVÁLEČNÉ DOBĚ. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2009, 329 s., anglické resumé, obrazové přílohy.– Od publikování Staré dělnické Prahy (1981) uplyne třicet let, během nichž se tematika pražského dělnictva musela obejít bez monografického zpracování, které by těžiště výzkumu alespoň v chronologické návaznosti na Starou dělnickou Prahu posunulo do let meziválečných, protektorátních a v ideálním případě i do časů poúnorových. Kniha S. Holubce Lidé periferie: sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné době je tak nadějným dokladem probouzejícího se zájmu o problematiku (pražského) dělnictva, a to nejen metodologickou inovativností a tematickou šíří, ale také v závěru publikace deklarovaným zájmem ve výzkumu pokračovat. Knihu otevírá zhodnocení domácího sociálněvědního výzkumu dělnictva, po

němž následuje exkurz k pojmům dělnická vrstva, třída a prostředí, resp. dělnictvo. Úvod pokračuje přehledem pramenů se zjevnou preferencí tištěných pramenů úřední provenience, denního, hlavně komunistického tisku a pamětnických výpovědí. Kapitolu uzavírá pasáž o metodologických obtížích výzkumu, jmenovitě o prostorovém vymezení tématu v rámci Velké Prahy s preferencí dělnických čtvrtí, generačním a genderovém aspektu problému anebo sociálně, politicky a statisticky reflektovaném pojmu a statusu dělníka. První kapitola je věnována struktuře, fungování a vztahům v dělnické rodině. S. Holubec otevírá témata jako hledání a volba partnera, symbolický kapitál a hodnotová orientace, věk, sociální postavení a původ snoubenců, průběh dělnické svatby, velikost rodin, neúplné rodiny a rozvody, vazby k ostatním příbuzným, postavení muže a ženy, výchova a tělesné trestání dětí. Druhá kapitola pojednává o dělnickém zdraví a zdravotním kapitálu: prostřednictvím fenoménů nemocnosti, hygieny a sexuality autor sleduje zdravotní stav pražského dělnictva, který byl přes „zdravotní revoluci“ značně neuspokojivý, a to nejen ve srovnání se středními či vyššími třídami či současností. Vysoká nemocnost determinovaná špatnou bytovou situací a nevyhovujícími hygienickými podmínkami činila ze zdravotního kapitálu klíčovou hodnotu v životě pražského dělnictva. Sexuální chování si pak uchovávalo liberálnější charakter, jehož odvrácenou stranou byla prostituce, sexuální násilí a rozšířené a komplikovaně léčitelné pohlavní choroby. Autor se nevyhnul ani tématu bydlení pražských dělníků: četnost prvorepublikových statistických šetření a sociologických sond do oblasti bydlení mu umožnila

327

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

detailně sledovat geografické rozdíly ve vybavenosti, velikosti, dispozici a výši nájemného dělnických bytů a otevřen byl i problém meziválečné legislativy na ochranu nájemníků, hygienických a technických zařízení, kultury spaní a estetiky dělnických domácností. Zajímavá je pasáž věnovaná pražským pokusům řešení komplikované bytové situace pražských dělníků a publikace nezapomněla ani na svět nouzových kolonií, viděný rovněž optikou většinové společnosti nebo státní správy a samosprávy. Čtvrtou kapitolu autor věnoval kulturním praktikám a volnočasovým aktivitám pražského dělnictva. Sleduje problematiku vzdělanostní a kulturní úrovně, volného času dětí, mládeže a dospělých, zmiňuje stagnující spolkový život a naopak expandující tramping a nezapomněl ani na trávení volného času v biografu či hospodách, zájem o četbu či módu. S jistými deficity se však setkávám v subkapitolách věnovaných sportu a hudbě, divadlu a tanci: autor v podstatě pominul radikální změnu, k níž ve sledované době došlo v podobě přechodu od masové tělovýchovy založené na principu aktivní účasti a spoluprožívané tělesnosti k individuálnímu a na výkon orientovanému sportu a jeho sice masově, ovšem stále více pasivně prožívané účasti. V pasáži o dělnickém divadle postrádám informace o pražském dělnickém ochotničení. Závěrečné kapitoly věnované politickému životu a školství považuji za nejzdařilejší části recenzované knihy. Pátá kapitola je věnována politickému životu, specifikům volebního chování, charakteristice politických subjektů a jejich představitelů z řad ČSDSD a KSČ anebo relaci mezi pražským dělnictvem a politickými stranami. Autor se nakonec dopracoval k bližšímu

328

hodnocení sociálnědemokratického prostředí včetně přidružených organizací a prostředí komunistického, v němž akcentuje jeho modernizační potenciál podle sovětských vzorů. V případě KSČ autora zajímala kulturní specifika, dilemata, strategické orientace a početnost členské základny. Podle autora byla pro pražské prostředí intenzivně vedených předvolebních bojů a volební podpory tzv. socialistických stran charakteristická omezená pravidelná politická aktivita, exkluzivně a vůči většinové společnosti agresivně vystupující KSČ a prohlubování generačních rozdílů v řadách ČSDSD a mezi ČSDSD a KSČ. Kapitola Pražské školství a dělnické prostředí je zajímavým pokusem o uchopení problematiky školství v dělnickém prostředí, a to analýzou prospěchu a sociálního původu žáků v obecných a měšťanských školách pražských dělnických čtvrtí a volby učňovských oborů či případného studia na gymnáziích, ojediněle vysokých školách. V pražském školství panovala podle autora výrazná sociální nerovnost, mezi dělníky se prosadila diferenciace vzdělanostních perspektiv, dělnické děti pronásledovala vysoká míra propadání a u školou povinných dívek přetrvávala řada sociálních a profesních bariér. Samozřejmou součástí publikace je seznam tabulek, grafů a použitých pramenů a literatury se zjevnou preferencí české meziválečné sociologické literatury a německé a anglické historiografické produkce. Přílohy tvoří biogramy šestnácti respondentů, jejichž vzpomínky byly zachyceny v letech 2005–2007, tabulky se základními sociálními a demografickými údaji pražských čtvrtí (1921 a 1931), vybranými údaji o největších pražských podnicích a o přednostech domácností v nouzové

Literatura / Reviews

dělnické kolonii Eden (Motol). Knihu uzavírá 43 obrazových příloh a jmenný rejstřík. Hlavní handicap zatím ve skromné grafické podobě a malém nákladu vydané publikace odhaluje v závěru práce sám autor, který si je dobře vědom skutečnosti, že přes ohromný tematický záběr jeho publikace v podstatě nereflektuje svět práce: „Tímto směrem bychom chtěli napřít své další badatelské úsilí“ (s. 265). Martin Jemelka (FF Ostravská univerzita)

Kolektiv autorů (red. Michaela Ferencová – Jana Nosková), PAMĚŤ MĚSTA. OBRAZ MĚSTA, VĚŘEJNÉ KOMEMORACE A HISTORICKÉ ZLOMY 19.–21. STOLETÍ. Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.; Statutární město Brno, Archiv města Brna; Ústav etnologie Slovenskej akadémie vied Bratislava, Brno 2009, 408 s., 57 foto, český a slovenských text, angl. resumé.– V loňském roce v Brně vyšla zajímavá a obsáhlá publikace zabývající se urbánním výzkumem s názvem Paměť města: Obraz města, veřejné komemorace a historické zlomy 19.–21. století. Tato kniha je výsledkem společného úsilí badatelů z oborů etnologie, antropologie a historie, kteří se setkali na konferenci Paměť města: Město a jeho obyvatelé ve 20. století, která se konala 20. listopadu 2008. Tematickými průsečíky jednotlivých kapitol této kolektivní monografie je problematika paměti a problematika města a jejich vzájemný vztah. Zatímco v některých kapitolách autoři zkoumají paměť v prostředí města, jinde se zaměřují na výzkum města prostřednictvím vzpomínání a paměti.

Teoretickou reflexi jednotlivých příspěvků i obou tematických okruhů nabízí úvodní studie Michaely Ferencové a Jany Noskové K otázce studia tématu paměti a města. Studie se poprvé v české etnologické literatuře zabývá konceptem kolektivní paměti a shrnuje dosavadní poznatky. Z jejich kritické analýzy vyvstává problematičnost paměti města jako kolektivní paměti a nejednotné použití tohoto termínu, který nabývá v jednotlivých případech různých významů. Autorky zpochybňují užitečnost dichotomie individuální-kolektivní paměť, jež často dělí oblasti studia psychologů a sociálních vědců. Právě na problematice paměti se jasně ukazuje, že by se nemělo zapomínat, že kognitivní a sociální jevy probíhají ve vzájemné interakci: „Rozšíření a přetrvávání určitých představ ve společnosti totiž nezávisí jen na sociálních mechanizmech, ale i na fungování lidských kognitivních mechanizmů.“ (s. 31) Tím poukazují na potřebu kooperace vědeckých disciplín. Na úvodní kapitolu volně navazují jednotlivé případové studie rozdělené do tří tematických celků. Témata se ale ve všech částech přirozeně prolínají. Autoři kapitol v první části Paměť a obraz/image města soustředili svou pozornost zejména na proces formování, sdílení a předávání obrazu města. Martin Pelc tento proces sleduje na příkladu Opavy ve 2. polovině 19. a 1. polovině 20. století. Upozorňuje na selektivní charakter mentálního obrazu i jeho proměnlivost, díky které do popředí vystupují konstanty, v Opavě reprezentované promenádními parky. Propojení těchto parků s pamětí posilují zde umístěné pomníky, jejichž zřizování či rušení městskými institucemi a sdruženími ovlivňuje obraz města utvářený v mysli jedinců. Podobně může

329

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

být kolektivní paměť obyvatel města spoluvytvářena masovým médiem, jak ukazuje na příkladu Pražského Illustrovaného Kurýra Jakub Machek. Popularita Kurýra svědčila o tom, že svým obsahem a zaměřením reflektoval paměť velkého počtu obyčejných Pražanů. Na druhou stranu média nejenom reflektují kolektivní paměť, ale zároveň ji ovlivňují. Výběr zpráv a ilustrací určoval, v souladu se zájmem čtenářů, které události zůstanou zapamatovány a které zapomenuty. Poslední dvě kapitoly této části zkoumají vliv, který může mít na vytváření obrazu města určitá socioprofesní skupina. Katarína Koštialová prezentuje, jak se přítomnost železničářů odráží v obrazu Zvolena, jeho socioprostorovém uspořádání (nádraží, depa, dům kultury, železničářská kolonie), v symbolech (pomníky, pamětní desky), ale i ve všednodenních či svátečních aktivitách. Jolana Darulová ukazuje, že hornická minulost Banské Štiavnice a identita a paměť spojená s touto socioprofesní skupinou, se nemusí ani přes velké úsilí stát záležitostí všech obyvatel města. V Banské Bystrici, kde hornictví zaniklo před 200 lety, je oživení hornické tradice především snahou městských institucí např. k podpoře cestovního ruchu. Již stati první části ukazují, jak obraz a paměť města ovlivňují identitu jeho obyvatel. Hlouběji se souvislostí mezi pamětí a identitou zabývají autoři v části nazvané Paměť a identita. Tobias Weger ukazuje, jak původně jedno město, rozdělené vytyčením německo-polských hranic v roce 1945 na dvě (Görlitz a Zhorzelec), je zdrojem kolektivních pamětí posilujících různé identity (např. hornolužická a slezská, lokální a národní). Města proto zůstávají oddělená i navzdory proklamovaným snahám

330

politiků a občanských iniciativ o sblížení. Podobně se vlivem paměti a poznání vlastní minulosti na budování místní identity zabývá Daniel Drápala. Na případu Rožnova pod Radhoštěm popisuje roli zprostředkovatelů paměti – institucí (Valašského muzea v přírodě) a významných osobností – a proměnu jejich aktivity během jednotlivých časových období (oživování paměti či upadání do nepaměti) a vliv na transformaci identity (např. geograficky širší valašská vs. ryze lokální rožnovská identita). Na proces formování moderní národní identity a na úlohu, kterou v tom sehrála paměť lidové kultury, se zaměřila Helena Bočková. Na příkladu Brna ukazuje, jak lidová kultura (kroje, písně, tance, slavnosti) byla využívána brněnskými elitami a spolky pro posilování národní paměti a identity. V poslední části Paměť a historické zlomy/transformace jednotlivé příspěvky detailněji studují to, co už bylo naznačeno v předchozích kapitolách: proměny paměti během transformace a proces vzpomínání a zapomínání. Změna režimu či státní příslušnosti je často provázena nejen proměnou etnického či náboženského složení obyvatel, ale i úpravou pomníků, názvů veřejných prostor, či městských symbolů a oslav. Katarína Popelková se zabývá situací v Nitře po roce 1918 a dopady transformace na každodennost obyvatel a jak je to reflektováno ve vzpomínkách pamětníků. Juraj Zajonc na to navazuje zkoumáním proměn ve společenském životě stejného města (oslavy svátků, náboženské slavnosti a divadlo) v letech 1918 až 1945. Alexandra Bitušíková analyzuje proces přetváření urbánních prostor v období postsocialistické transformace, konkrétně sleduje změny názvů ulic, revitalizaci veřejných prostor a zacházení s městskými

Literatura / Reviews

symboly v Banské Bystrici. Podobně Michaela Ferencová studuje zacházení s městskými pomníky v Nových Zámcích v souvislosti s politickými změnami, zejména v meziválečném a postsocialistickém období. Poslední kapitola Moniky Vrzgulové se zabývá změnou městského prostoru a dění v Trenčíně v 60. letech 20. století prostřednictvím vzpomínek tehdejší dospělé svobodné mládeže. Touto pestrou mozaikou témat se prolíná skutečnost, že městské prostory mohou být využívané pro demonstraci moci a síly a paměť města může být i prostředkem manipulace a legitimizace určité skupiny obyvatel. Recenzovaná publikace, ač zaměřená zejména etnologicko-historicky, může dobře sloužit všem zájemcům o urbánní studia. Svým záběrem pokrývá dobu meziválečnou, socialistické i postsocialistické období. Seznamuje čtenáře s rozsáhlým spektrem témat urbánní etnologie a metodami jejich zkoumání. Tím plní cíl stanovený autory v úvodu – poukázat na „možnosti (a samozřejmě hranice) současného zkoumání problematiky ‚paměti města‘, … a na problémy a témata, jež budou moci být dále promýšlena a zpracovávána“ (s. 7). Jana Mair (CPIV Hradec Králové)

Ladislav Smejkal, TAJEMNÉ STEZKY. MÁCHŮV KRAJ – ČESKOLIPSKO. Regia, Praha 2008, 190 s.– Českolipský historik Ladislav Smejkal se v knize z edice Tajemné stezky věnuje popisu a přiblížení jedné z oblastí českého pohraničí – Máchově kraji, jejíž osudy byly, zvláště v posledních sto letech, velmi

pohnuté a komplikované. Máchův kraj je tu vnímán trochu šířeji, než jen jako krajina kolem Bezdězu, jak tomu tradičně bývá. Sama knižní řada je koncipována populárně-naučně a má za cíl obnovit či znovuvytvořit pouto člověka-čtenáře ke svému rodnému či nově objevenému kraji. Zvláště v oblastech, jež zažily ve 20. století prudké společenské změny, často přímo zásadní ztráty kulturní krajiny i paměti obyvatel, z nichž bylo mnoho (především českých Němců) po 2. světové válce nuceně vysídleno. Ničení kulturních památek a příchod jiného obyvatelstva často ze zcela odlišných oblastí či zahraničí znamenalo i pro většinu severních Čech (sever Českého středohoří, Máchův kraj, Lužické hory) částečnou či úplnou ztrátu kulturní kontinuity. Pocity odcizení, nechápání či neporozumění jsou dodnes u mnoha lidí žijících v pohraničí živé. Teprve po roce 1989 se mohlo naplno začít hovořit o všech pozitivech i negativech historie této oblasti. Před zraky jejího obyvatelstva se začaly vynořovat postavy a příběhy z dob starých až prastarých. Kraj a místa v něm začínala ožívat, objevila se stará jména, jež byla spojená s konkrétními lidmi, kteří v kraji dříve žili. Najednou se ten prázdný či poloprázdný prostor začínal zaplňovat a nejmladší generace už může svůj domov konečně vnímat uceleně, konečně cítí nějaké starší kořeny, než byl rok přistěhování se rodiny do pohraničí. Jejich mentální mapy se tak značně rozšířily do minula. „Tajemná krajina“ promluvila, ale stále ji mnoho lidí nechce poslouchat. Naštěstí se najdou lidé, jako autor této knihy, kteří jsou schopni na odborné, ale stále srozumitelné úrovni tomuto procesu napomoci. Kniha tedy obsahuje jakýsi řetězec příběhů, které mají rozsah obvykle 1–2 strany

331

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

a jsou spojeny s konkrétními přírodními útvary (hora Klíč, Panská skála aj.), stavbami (skalní hrad ve Sloupu, hostinec U Zlatého Vuřtu atd.), památnými událostmi a postavami (Hockewanzl, J. J. Leitenberger apod.) a také s pověstmi a pověrami, které jsou s nimi spojené. Dále se seznámíme s dějinami některých obcí či šlechtických rodů, včetně tzv. zákulisních historek. V duchu jakési vlastivědné průpravy a za pomoci velkého množství ilustrací (obrazová dokumentace – staré pohledy, perokresby) je kniha jakousi základní příručkou pro poznání vybrané části severních Čech. Autor tak svým způsobem navázal na tradici předválečných „Heimatkunde“ českých Němců a i na svou publikaci Českou Lípou krok za krokem. Kniha neobsahuje žádná „senzační“ odhalení ani zkratkovitá shrnující tvrzení, jak je tomu u mnohých knih s podobnými aspiracemi. Jedná se o střízlivé, a přitom čtivé přiblížení zajímavých příběhů. Z připojeného seznamu použité literatury je to více než jasné. Přetisky pohlednic z doby před 2. světovou válkou knihu velmi zdařile doplňují. Jaroslav Otčenášek (EÚ AV ČR, v. v. i.)

Tomáš Kobes, NASTARTOVALI NÁS JAKO MOTORKY. ČINNOST NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ PŘI ŘEŠENÍ ROMSKÉ PROBLEMATIKY NA VÝCHODNÍM SLOVENKU. Západočeská Univerzita v Plzni, Plzeň 2009, 135 s.– Metody/teorie diskurzivních analýz se v prostředí české sociální vědy těší stále ještě značným pochybnostem a nedůvěře. Ne jinak je tomu i v případě jedné

332

z nejpropracovanějších verzí – kritické diskurzivní analýzy britského lingvisty Normana Fairclougha. Jsem proto velmi rád, dostane-li se mi do rukou kniha, která je s to tyto pochybnosti alespoň částečně nabourat. Útlá kniha Nastartovali nás jako motorky. Činnost nevládních organizací při řešení romské problematiky na východním Slovenku Tomáše Kobese, sociálního antropologa působícího na plzeňské katedře sociologie, je v tomto ohledu dobrým příkladem. Kniha s poněkud obskurním názvem zkoumá roli nevládních organizací na slovenském venkově a to z pohledu post-rozvojových (antropologických) a post-strukturalistických pozic. Tvoří ji čtyři přehledné kapitoly: první, věnující se problematice regionálního rozvoje; druhá, představující metodologicko-konceptuální aparát; třetí, artikulující diachronní popis konstituování romské problematiky; čtvrtá, popisující konkrétní dopady vybraného rozvojového projektu. V kapitole věnované rozvojové problematice Kobes vymezuje základní pojmy – regionální rozvoj a NNO (nestátní neziskové organizace – pozn. autora) – a nabízí i jejich kritickou reflexi. Ačkoliv jsou NNO zákonem poměrně jasně vymezené, jejich podstata tak jasná není. Pod tento termín lze totiž zařadit širokou škálu různých sdružení. Kobes mimo jiné cituje amerického antropologa Williama F. Fishera a jeho koncepci, která akcentuje to, co Fisher nazval „doing good“. Koncept „doing good“ „nejenže podtrhuje neziskový a nezištný princip činnosti těchto organizací, ale zároveň zdůrazňuje morální dimenzi, kterou NNO ospravedlňují a legitimizují svoji činnost, respektive své intervenování do sfér veřejného i soukromého života.“ (s. 18). Jako podnětnou rovněž hodnotí konceptualizaci

Literatura / Reviews

v terminologii známé britské antropoložky Mary Douglasové. NNO tak může být charakterizována jako „group“, která udržuje svou vnitřní integritu na základě společné ideologie. K tomu však dodává, že od 90. let 20. století fungují NNO ve střední Evropě spíše na bázi manažerské, tzn. mají vysoce profesionalizovanou a stratifikovanou strukturu. Pokud jde o koncepci rozvoje, Kobes vychází, jak již bylo zmíněno, z tzv. post-rozvojové školy. Představuje proto neznámější autory (např. Raymonda Apthorpa, Jamesa Fergusona či Arturo Escobara) a jejich myšlenky. Společná pro všechny je pak optika rozvoje jakožto diskurzivní oblasti. V kapitole druhé představuje svá metodologicko-konceptuální východiska. Jde o kombinaci Foucaultova pojetí diskurzu a kritické diskurzivní analýzy Normana Fairclougha. Představeny jsou tedy mimo jiné koncepce diskurzivní formace, trojdimenzionálního diskurzu, intertextuality či interdiskurzivity. Zvláštní pozornost je věnována možnostem diskurzivní, resp. sociální změny. K té dochází podle Fairclougha prostřednictvím „bojů“ mezi jednotlivými diskurzivními typy, které tvoří danou diskurzivní formaci. Každý diskurzivní typ totiž definuje to, co je rozumné, správné či přirozené. Submisivní diskurzivní typ ze své podstaty proto problematizuje diskurzivní typ dominantní a snaží se tak nastolit své vlastní významy a prostředky. Kobes shrnuje svá východiska následovně: „[V] návaznosti na toto konceptuální řešení je potom možné definovat rozvoj jako specifickou diskurzivní formaci, která definuje předmět svého zájmu a systém vědění o něm, a prostředky, díky nimž by mělo být dosaženo tímto diskurzem definovaného cíle. Případná aplikace ve vztahu

k příslušnému institucionálnímu rámci má moc iniciovat procesy cílené změny (v případě předmětu této publikace šetření disproporcí mezi rozvinutým a zaostalým) a zároveň má potenciál během tohoto procesu rekonceptualizovat předmět svého zájmu, měnit nebo navyšovat jeho významový rozsah.“ (s. 51–52) Kapitola třetí a čtvrtá je věnována již vlastní romské problematice a to, jak autor poznamenává, z diachronní i synchronní perspektivy. Na diachronní úrovni jde o popis geneze romské problematiky, kterou chápe jako „výsledek osvícenectvím vznesené cikánské otázky“ (s. 11). Díky osvícenským reformacím totiž došlo k ustanovení významového rozsahu pojmu cikán na: 1) socialita a kriminalita, 2) tradice a jazyk. Důležitou roli nicméně v současném pojetí romské otázky sehrávají rovněž různé nadnárodní organizace (EU, UNDP a Světová banka). V rámci dvou klíčových dokumentů Kobes identifikuje dva různé způsoby nazírání. V dokumentu Roma Regional Human Development Report zachází s Romy jako se specifickou (tradiční) sociální třídou, která je v porovnání s majoritní (moderní) společností zcela odlišná. Naopak v dokumentu Poverty and Welfare of Roma in Slovak Republic je výraznější etnický klíč nazírání a dokument klade proto důraz na rozdílnou povahu chudoby Romů a majoritních členů společnosti. Kobes toto komentuje: „[D]omnívám se, že tato kategorizace je vytvářena ad hoc na základě zmíněného naturalizovaného a interdiskurzivně sdíleného pojmu cikán/Rom, která obsahuje implicitní předpoklad odlišné (pomalejší) sociální dynamiky ukotvené ve zmíněných evolučních schématech.“ (s. 77) V rámci pole regionálního rozvoje pak ve vztahu k romské problematice

333

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

identifikuje dva diskurzivní typy: A) přístup „inklinující k chápání romské problematiky jako problému sociální třídy a jako problému chudoby“ (zahrnuje obě pojetí artikulovaná ve zmíněných dokumentech); B) přístup, „který klade důraz především na jazyk“ (s. 78). Na úrovni synchronní se Kobes zabývá dopadem projektu Udržateľný rozvoj komunít a to na konkrétních případových studiích (Případ H, Případ divadelní soubor a turistická ubytovna, Případ fotbalové hřiště). Toto Kobes komentuje následovně: „V souvislosti s Faircloughovým zjevným významem interdiskurzivně sdíleného pojmu Rom se očekává, že implementace projektu umožní navýšit jeho významový rozsah, popřípadě redukovat jeho negativní složku.“ (s. 97) Shrnuje ale, že problémem v případě romské problematiky nejsou samotné NNO, jako spíše „transformace osvícenectvím naformulované cikánské otázky v romskou problematiku“, protože samotný osvícenecký cíl i jeho předpoklady se vlastně vůbec nezměnily. Kobesovými slovy opět řečeno: „Ab Hortisův osvícenecký cíl ‚cikán jako trvale udržitelný poddaný‘ se v rámci regionálního rozvoje v důrazu na trvale udržitelný rozvoj nebezpečně proměňuje v ‚trvale užitečný problém‘, aniž by se postavení Romů ve slovenské společnosti nějakým zásadním způsobem změnilo.“ (s. 116) Předkládaná kniha je bezesporu zajímavým příspěvkem do diskuse o tzv. romské problematice ať již co do teoretického zarámování, tak i do jeho zpracování. Bohužel mě po jejím přečtením trápí několik – ani ne výtek, jako spíše – otázek. Autor aplikuje metodu/teorii kritické diskurzivní analýzy. Bohužel tato aplikace, podle mého názoru, zůstává zbytečně „pouze“

334

na diskurzivní rovině. Podstatou kritické diskurzivní analýzy totiž je snaha o propojení textuálních aspektů praxe s aspekty diskurzivními (a potažmo sociálními). V souvislosti s tímto bych uvítal zmínku/ analýzu např. nějakých typických gramatických či stylistických jevů, které jsou ve vztahu k dané diskurzivní formaci traktovány. Dále pak je škoda, že autor neprozradil čtenáři něco více o etnografickém kontextu práce. Je totiž zřejmé, že v dané lokalitě prováděl terénní výzkum a tak by mne zajímalo, jakých metod bylo použito, kolik informátorů měl k dispozici apod. Jako velice pozitivní naopak hodnotím poukaz na proces fabrikace a konzervace některých sociálních problémů, k čemuž jak ze strany NNO, tak také ze strany státního aparátu, v současné době často dochází. Petr Vašát (FF ZČU Plzeň)

René Petráš – Helena Petrův – Harald Christian Scheu (eds), MENŠINY A PRÁVO V ČESKÉ REPUBLICE. Nakladatelství Auditorium, Praha 2009, 507 s.– Téma menšinové legislativy je na území českých zemí kontinuálně diskutováno již několik staletí. Jeho vliv na všechny sféry života obyvatel je očividný a vývoj menšinového práva ve spojitosti se sociálním kontextem je tudíž vysoce aktuální. Snahu právní problematiku nahlížet v kontextu široké historické perspektivy, způsobu života a kultury jako celku lze proto nejen vítat, ale též považovat za významný metodologický krok umožňující racionální hodnocení situace i sociální predikci. S ohledem na historický vývoj v Československu, resp.

Literatura / Reviews

v České republice a jeho evropský kontext si tento úkol vzal za svůj kolektiv autorů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy se spolupracovníky z celé řady dalších pracovišť v České republice, mezi nimiž vedle právníků dominují historici a etnologové. Práce je rozdělena do osmi relativně samostatných částí, kapitol. První část se věnuje definici menšiny, druhá historii právního postavení menšin v českých zemích, třetí současné národnostněmenšinové politice v České republice a čtvrtá jednotlivým menšinám v České republice – Slovákům, Romům a Židům. Další kapitola je věnována jednotlivým řešením realizace práv národnostních menšin v České republice, konkrétně práva na užívání jazyka, na užívání jména a příjmení v jazyce národnostní menšiny, na vícejazyčné názvy a označení, na účast na řešení záležitostí týkajících se národnostní menšiny, na sdružování příslušníků národnostní menšiny a na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny. Šestá a sedmá kapitola se zaměřuje na ochranu práv národnostních menšin mezinárodními institucemi, zejména OSN, Radou Evropy a Evropskou unií. Osmá kapitola sumarizuje řešení národnostní problematiky v dalších vybraných státech, konkrétně na Slovensku, ve Švýcarsku, USA, v Lotyšsku, Estonsku a v Litvě. Publikace je dále doplněna čtyřmi krátkými „konferenčními“ příspěvky se související tematikou, německým resumé a krátkou charakteristikou autorů příspěvků. Přestože se jedná o obsáhlou publikaci, nemůže kniha uvedeného zaměření být více než výběrem témat dané problematiky, jejichž rozsah je komplexně jen obtížně uchopitelný. Přesto se jí daří být na jedné straně fundovanou odbornou publikací a na druhé straně praktickou příručkou,

která může prohloubit orientaci v menšinové problematice každému, kdo si klade za cíl problematiku České republiky vnímat v historickém i mezinárodním kontextu. V tomto smyslu je třeba vyzdvihnout zejména úvodní kapitoly vytvořené René Petrášem a Helenou Petrův, které mají sumarizující charakter a vycházejí z perspektivy českého čtenáře, jenž bude pravděpodobně nejlépe obeznámen s českým menšinovým právem a jehož prizmatem bude vnímat i právo zahraniční a mezinárodní. V oblasti mezinárodního práva vystupuje v celé práci jako dominantní osobnost Harald Christian Scheu, absolvent Právnické fakulty Univerzity PariseLondrona v Salzburgu a Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který je specialista v oboru mezinárodní právo veřejné. Výrazným pozitivním rysem práce je pozornost, která je věnována konkrétní kompozici menšin v České republice a hledáním souvislostí mezi situací v terénu a změnami v legislativě. Konkrétní obraz menšinové problematiky v České republice v publikaci zprostředkoval Andrej Sulitka, který dává k dispozici kromě jiného též základní demografické ukazatele a krátké charakteristiky jednotlivých menšin. Podrobněji pak problematiku slovenské menšiny rozpracovala Oľga Šrajerová, romské menšiny Nina Pavelčíková a židovské menšiny Blanka Soukupová. Jak v úvodu ke kapitole o jednotlivých menšinách předesílá René Petráš, tyto menšiny byly zvoleny právě vzhledem ke své specifičnosti, kterou v kontextu vývoje menšinového práva v České republice reprezentují. Zároveň ale připomíná, že specifičnost a komplikovanost v přístupu zejména v případě židovských a romských skupin je v celoevropském i celosvětovém

335

ČESKÝ LID 97, 2010, 3

měřítku běžná. Otisk této skutečnosti je patrný i v případových studiích z vybraných států, kde problematiku Slovenska zpracovaly Mahulena Hofmannová a Claudia Marczyová, Švýcarska René Petráš, USA Helena Petrův a Litvy, Lotyšska a Estonska Helena Nosková. Předložená publikace posouvá bádání o menšinách v České republice dopředu v následujících bodech. Propojuje právní dikci s každodenní praxí tak, že vědomě a racionálně považuje obě oblasti za dvě rovnocenné stránky téže problematiky. Tím nejenže zvyšuje poznání o menšinách, ale činí publikaci dobře prakticky využitelnou. Poukazuje nejen na dikci zákonů, ale informuje, pro koho jsou konkrétně určeny a jak jsou používány. Spolupráce právníků, historiků a etnologů tak není svévolná, ale velmi racionální. Například pasáže týkající se zvykového práva u Romů se díky této publikaci dostávají do nových kontextů. Dalším výrazným přínosem je agregace české a mezinárodní zkušenosti. Přestože výběr konkrétních států a jejich menšinových politik je nezbytně limitovaný, vytváří dostatečný vzorek na to, aby bylo možné uvažovat, jak dané státy reagují na vnější a vnitřní podněty ve srovnání s Českou republikou. Přestože se jedná o relativně krátké vstupy, některé jejich pohledy a závěry jistě obohatí i znalce menšinové problematiky. Velmi zdařile je například zpracována pasáž o menšinovém právu v USA.

Čtyři zmíněné závěrečné příspěvky volně navazují na již diskutovaná témata. Jan Kuklík zde rozebírá problémy restituce židovského majetku v českých zemích, Josef Mrázek otázku mezinárodněprávní ochrany menšin v kontextu práva na sebeurčení, Wolfgang Wieshaider téma antidiskriminačních směrnic s ohledem na náboženství a etnický původ a Vladimír Zoubek téma rasy, národa, jazyka a státní suverenity. Zejména poslední příspěvek jako by otevíral celou řadu otázek, jimž by bylo třeba v dalších dílech věnovat pozornost. Některých se též dotkl René Petráš hned v úvodu publikace. Jedná se o otázku vztahu problematiky národnostních menšin a vývoje konceptu nacionalismu a o zasazení tohoto tématu do světového politického klimatu. Dále by bylo jistě třeba se následně věnovat ukotvení české a v návaznosti také evropské situace ve světovém kontextu, který ji stále zřetelněji ovlivňuje. Téma menšinové problematiky se čím dále tím více bude dotýkat menšin, které netvoří evropské, ale asijské národy se svojí specifickou náboženskou a jazykovou problematikou, která je Evropanům vzdálenější. Tam, kde majoritní obyvatelstvo bude uvažovat o jedné národnostní menšině, mohou sami příslušníci národnostních menšin uvažovat o několika národech a podobně. Při řešení těchto otázek bude jistě opět na místě interdisciplinární přístup, kde v badatelských týmech určitě nebudou etnologové a sociální antropologové chybět. Zdeněk Uherek (EÚ AV ČR, v. v. i.)

336