.: ZRAK, ČICH A ANTROPOLOGIE konference na téma: Terénní výzkum očima (a nosem, pozn.aut.) studentů Kokava nad Rimavicou 2006
Michal Josephy, student Obecné antropologie FHS UK
.: OBSAH
I.
VĚDA A NEVĚDA : poznámky k metodologii
II. III.
MYSL A SMYSL : epistemologie zraku a čichu OBRAZ A RÁM : terén a fotografie
(Obsah vychází z antropologicko-etologického praktika v lokalitě Dolinka, Klenovec, Slovensko.)
.VĚDA A NEVĚDA Vedle toho, že J.J. Rousseau objevil pro antropologii “ušlechtilého divocha”,
postavil vůči tvrdému racionalistickému “myslím, tedy jsem”, své měkké sensualistické “cítím, tedy jsem.”
V okamžiku, kdy jsem jako student Obecné antropologie vstoupil do terénu,
který jsem měl vědecky poznat, mně bylo jasné, že se necítím být zcela doma ani v jednom z těchto světů. Metodologický aparát sociální a kulturní antropologie mi skýtal především kvalitativní epistemologické postupy, etologie člověka spíše exaktní přírodovědný přístup vycházející z klasické etologie a jejích poněkud mechanistických, kauzalistických a redukcionistických předpokladů.
Váhal jsem, na kterou stranu se přiklonit:- vědom si toho, že tyto “světy” jsou
mnohdy vnímány v konzervativní vědecké / studentské komunitě jako binární epistemologické opozice a zároveň jako poznání “pravé - a nepravé”, “vědecké -a nevědecké”, “vážné - a směšné”.
Ve
skutečnosti jsem tak kognitivně operoval jako přeběhlík mezi “oběma strany barikády”, který účelově přebíhal mezi oběma poznávacími póly, které jsem nedokázal naráz v mysli podržet jako komplementární části ucelenějšího a smysluplnějšího poznávacího procesu.
Ve funkci
“radisty” jsem přepínal na Varolově mostě buď levou a/nebo pravou mozkovou hemisféru:
V případě levé byla u mě zřetelná snaha o descartovské “clare et distincte”, bytí
jasné a ohraničené: čísla, jednoznačné znaky, logické myšlení, odlišení subjektu a objektu poznávacího procesu, zkušenostně přístupná (imanentní) skutečnost a kvantitativně - kauzální princip myšlení.
V případě pravé se prosazovalo
ricoeurovské “l´etre se dit de plusieurs façons“, bytí mnohotvárné: obraz, symbol, metafora, polysémie, vcítění , “zkušenost nadzkušenostní” (transcendentní) a kvalitativně - synchronistický princip myšlení.
Vyberte si.
. SMYSL A MYSL Skutečnost, že lze tyto epistemiologické přístupy ke skutečnosti spojit v
mysli jsem si v terénu znovuuvědomil až zachycením “živé metafory” v rozhovoru s informátory a následným nazřením její noetické konotace. Tato metafora vyjadřovala věštecké umění ženy, která dokáže “jasně a zřetelně” popsat jevy, které v budoucnosti nastanou. “Je jako pes - vše vycítí”. (Vedle toho údajně disponuje čichovou “diagnostikou”nemocí a zdravotních neduhů.)
Svrchované
umění “vcítit se” do lidí a světa, jako ideál humanisticky orientovaného myšlení, je možné zachytit ve frazémech jako: “Cítím, že se mu něco stane”, “Něco mi na tom nevoní... Ve své podstatě jde o platónskou epistemologii usilující o empatické poznání “toho nevýslovného”. Platón měl na tento druh poznání NOS, respektive NOOS (duch, rozum – z řec. noien, myslet), který se uplatňuje ve schopnostech “vidět svět vcelku” - resp. v jeho částech sounáležitosti a kontexty. Platón zároveň dokázal nahlédnout, že ony podstatné a zakládající pravzory poznání jsou obrazové povahy (IDEA / EIDOS - obraz, vzhled, druh, podoba) a že je do nich možno “vhlédnout” prostřednictvím “rozumové intuice”, vhledu. Tuto zrakovou epistemologii lze verbálně zachytit ve vyjádřeních typu: “Už do toho vidím”, “Je mi to jasné”, “I see” apod. V této myšlenkové tradici vědět znamená vidět, vhlížet do podstaty věcí. Úkolem a smyslem vědy by mělo být a vynášet tyto “vhledy” obrazové povahy “na povrch” ve smysluplné řeči, LOGU, za pomoci odstupu teoretických perspektiv (THEÓRIA - řec. “podívaná”.)
Sečteno - podtrženo.Co z toho však plyne pro antropologii a “terénní
výzkum“? Především otázky:
_ Jaké místo zaujímá a jakou roli hraje intuice, empatie a celostní vnímání v antropologii (koncipované jako celostní věda o člověku)? (Psychologie popsala tyto kognitivní procesy v konceptech typu Köhlerova „aha“ učení vhledem, celostním vnímáním v Gestalt- psychologii, piagetovským „celostním polem“či Lewinovou „teorií pole“, zahrnující v topologickém a psychologickém pohledu vztah mezi „částí“ a „celkem“.)
_ Do jaké míry metodologicky přípustné a přínosné programově, přiznaně a systematicky propojovat oba dva výše popsané epistemologické kódy? (Biolog a antropolog G. Bateson ve své knize Mysl a příroda: Nezbytná jednota (Mind and Nature: A Necessary Unity) říká: “ Bezprostředním záměrem této knihy je vytvořit obraz toho, jak je svět propojen po mentální stránce. Jak do sebe zapadají myšlenky, informace, a stupně logické či pragmatické bezrozpornosti ? Jak se vztahuje logika - tradiční způsob řetězení myšlenek - k vnějšímu světu věcí a bytostí, částí a celků ? Vyskytují se myšlenky samy zřetězeně, či je jim tato lineární posloupnost uměle vnucována učenci a mysliteli ? Jak se má svět logiky, úzkostlivě se vyhýbající všem "důkazům kruhem", ke světu, v němž kruhové řetězení příčinnosti je spíše pravidlem než výjimkou ?“ )(1979:9)
_ Jakým způsobem může vizuální antropologie efektivně pomoci zachycovat a (re)prezentovat poznání obrazové (ikonické) povahy? (Jakým způsobem lze kupříkladu antropologicky zachytit silný vizuální vjem lidské krásy a jejího silného „interakčního pole“, které přitahuje a koncentruje lidi, myšlenky i činy? Gregory Bateson o „kráse“ říká : „Uvědomme si však, že ve světě vždy byly a dosud jsou nejrůznější druhy epistemologií, shodující se v důraze na konečnou jednotu a snad i v tom, že je to jednota estetická. Tato shoda různých postojů dává naději, že sebevětší autorita kvantitativní vědy nedokáže popřít konečnou jednotící krásu.Jsem přesvědčen, že naše ztráta smyslu pro estetickou jednotu byla prostě epistemologickou chybou. Domnívám se, že jde o přehmat mnohem závážnější, než všechny ty daleko menší patologie starších epistemologií, které se v předpokladu oné fundamentální jednoty shodovaly.“)(1979: 24)
_sémiologie (2005)
. OBRAZ A RÁM Fotografický obraz je nesporně z řádu „technologického universa“ (Flusser): fotografický aparát vstupuje do terénu, mění jej, proniká jej a ve formě fotografie jej „konzervuje“ v časovém řezu. R. Barthes říká: „„Může se stát, že jsem pozorován, aniž o tom vím, avšak ani o této zkušenosti nemohu mluvit, protože jsem se rozhodl, že se nechám vést vědomím o svých pocitech. Ale velice často (až příliš na můj vkus) jsem byl fotografován věda o tom. Jakmile však cítím, že jsem pozorován objektivem, všechno se mění: ustavuji se během „pózování“, okamžitě si fabrikuji jiné tělo, předem se přetvořím v obraz. Tato proměna je aktivní: cítím, že Fotografie vytváří moje tělo anebo že jej umrtvuje, jak se zlíbí (…)“(2005:18) Přesto (i právě proto) je fotografie nedocenitelným typem mediálního záznamu, prostředkem přiblížení se, vstupu a výstupu z terénu: fototémata: _Dolinka: první pohledy a průhledy lokalitou _Veřejný prostor: místo, odkud je dobře vidět a místo, kam je dobře vidět _ Soukromý prostor: hranice intimity a identity _ Portréty : “zoči voči” _ Dolinka: první pohledy a průhledy lokalitou
_Veřejný prostor: místo, odkud je dobře vidět a místo, kam je dobře vidět
Asfaltová cesta spolu s vysutým betonovým brázděním nejenže zdůraznily topologii osady rozlišené na “nižší a vyšší”, respektive “pravou a levou stranu”, ale i vytvořily ryze městský prvek: centrum. Místo setkání, AGORU, boulevard pro předvádění půvabů místních krasavic, síly a agresivity dospívajících jinochů, ale i přehledný bod odkud místní “vidí až do své kuchyně”.
Přestože je městské centrum dle Rolanda Barthese jakýmsi antisymbolem, prázdným místem pro alternativní kulturní symboly, zde lze po schodech v Dolince vystoupat k autarknímu zdroji vody sváděné z hor, a tedy k symbolu života a organickovenkovského spojení s přírodou. Zároveň však toto místo plní jakousi roli “dětského hřiště” s bradly, prolézáním a prostorem pro živelné míčové hry založené na principech fotbalu či vybíjené.
Schodnice však také poskytují místo odpočinku, posezení a “meeting point” pro seznamování. Právě pro tyto a výšezmíněné charakteristiky bylo toto místo vyhledáváno i výzkumníky.
_ Prostor soukromý: hranice intimity a identity
Hranice mezi prostorem pociťovaným jako vnitřní, vlastní a intimní - a prostorem vnějším, cizím či společným, není v Dolince ostře vymezena a mnohdy se tyto rozdíly stírají a rozmazávají. Žádný plot, před nímž je vizitka, zvonek – a za ním je pes. Dveře do domu, které cizinec pociťuje jako mezník oddělující soukromé, jsou často volně otevřeny do dvorů – a nebo rovnou chybějí. Jak však píše P.Williams ve své knize Gypsy World : “ (...)(Romské, pozn. aut) znaky nemusíejí vypadat jako znaky. Gádžové je nemusí zaznamenat (...) Lidé, kteří umí tyto znaky číst, mohou nalézt význam v těch znacích, které musí (pro druhé, pozn aut) vypadat tak, že žádný význam nemají.” (2003:26).
Prostor, který slouží k “obývání intimního světa”. Kuchyně, prádelna, ložnice, obývací a dětský pokoj. Je možné, že vztah Romů k tomu, co pociťují jako “vlastní” (lat. proprium –viz G. Allport), a tedy jako součást struktury osobnosti, sebepojetí, proxemických zón či časového vnímání a ekonomického rozvrhování, se nerozvíjí v soustředných kruzích s velkou roztečí, ale je více “komprimováno”: podobně jako je tomu v této ztěsnalé místnosti.
Portréty: “zoči voči”
Sociální učení, resp. učení nápodobou, patří u Romů k nejrozvinutějším. Jaký vzor je vizuálně reprezentován v pózách na fotografii, je patrné. Napínání trapézového svalstva a bicepsů patří k základním kulturistickým figurám, které předvádí i někdejší rodák a usedlík, čtyřnásobný mistr Evropy v kulturistice, Adam Cibuľa. Na fotografii následující jde o poněkud kontrastnější předvádění vyrýsovaného břišního svalstva oproti tělnatější figuře.
Rozpaky. Cizinec a jeho “velké prodloužené oko” - objektiv fotoaparátu - zaměřil portrétní “objekt”. Rozpačitost, dle Eibl-Eibesfeldta, vyjadřuje ambivalenci jemnou hrou očí a mimiky. Přátelská reakce – oční kontakt a úsměv – se mění odkloněním pohledu a stažením obličejových svalů směrem k nosu a přikrčením šíje v jakési touze “nebýt”, zmizet – projevené zmenšením tělesného objemu. Následná fotografie zachycuje podobnou reakci – tentokráte však s použítím “zástěny” z vlasů.
Další série záběrů, která následovala po fázi rozpaků však již zrcadlí krásu tak, jak ji definuje Oxforský slovník: “Dokonalý půvab, vrozený šarm a další kvality, které potěší oko a vvvolají obdiv.”
Oko. Tradiční symbol vševidoucího boha, poznání a moudrosti, duchovního středu i nahlížení do duše. Mimo toto významové pole lze roli oka a vidění nahlédnout a zaznamenat v neverbální komunikaci (interakci). Příslovce “vůči”, vzniklé ze staročeského “v óči”, popřípadě slovenské “zoči voči”, tváří v tvář či “príde z očú” k této roli přímo odkazují: Někomu je tak něco “vidět na očích”, popřípadě mu něco “z očí kouká”. Okem lze po někom “házet”, dělat na něj “zamilované oči” (srov. tzv. ženský “náběrový” pohled). Očima lze na někom “viset”, někoho “probodávat”, na někoho spiklenecky mrkat. To, co lze na očích (vedle počtu dioptrií) stran neverbální komunikace dále kvantifikovat, je kupříkladu doba trvání a četnost pohledu (jako projev zájmu a nezájmu), popřípadě v kombinaci s velikostí zornice, která tím, jak se zvětšuje a rozevírá signalizuje zájem spolu s pozitivními emocemi (srov. frazém “měl jí plné oči”).
Klíčová signální a komunikační role očí je zachytitelná již u novorozenců/kojenců: ve své podstatě orientují svůj obličej podle toho, kde uvidí charakteristické “soustředné kruhy”, a to i ve formě náhražky, na kterou upřeně a soustředěně zírají. je možné, že v následujícím případě splnil tuto roli kulatý objektiv a zacloněná čočka:
Ještě něčeho jsou oči schopny. A to: uhranutí. Uhranutí pohledem “zlého oka” (evil eye, malus oculus, mal de ojo, zočina, mal occhio...), které svou průraznou silou dokáže zasáhnout věrce i nevěrce, “kvalitativce” i “kvantitativce” a přivodit mu zlou nemoc či smrt. Bál jsem se jej i já v okamžicích, kdy bych ve svém rozhovoru se “strigou”( která své věštecké schopnosti vidění do budoucnosti čerpala ze vcítění do čichových schopností psů cítících “na sto honů”) nevědomě překročil její nepsaná a mnou necitlivě vyhodnocená “pravidla hry”. I přes informovaný souhlas jsem se ošíval, když jsem měl něco o jejích okultních schopnostech sdělit mezi více očima, a přesto, že jsem nebyl uhranut, nemohl mi její laskavý i nebezpečný - “strašně/krásný” pohled po dva dny “sejít z očí”, natož z mysli. Protože mi však tato žena ve své podstatě zprostředkovala “vstup do terénu” zasvěcením, iniciací, jakož i nahlédnutí epistemologické spojitosti “zraku a čichu”, o kterém byl tento příspěvek, připadá mi rozumné téma a terén opustit právě prostřednictvím jejích portrétů.
_Face to enface (2004)
S díky za pozornost ! MJ
Michal Josephy student katedry Obecné antropologie FHS UK publikace v médiích: Lidé a Země, National Geographic ČR
Použitá literatura: BATESON, G.(2002): Mind and Nature: A Necessary Unity. NY: Bantam Books. BARTHES, R.(2005): Světlá komora: Poznámka k fotografii. Praha: FRA. WILLIAMS, P.(2003):.Gypsy World. The Silence of the Living and the Voices of the Dead. Chicago: The University od Chicago Press
