Oliver Sacks. Zrak mysli

Oliver Sacks

Zrak mysli

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS214615

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


ZRAK MYSLI


Praha 2011


Oliver Sacks

Zrak mysli


THE MIND’S EYE Copyright © 2010, Oliver Sacks All rights reserved Translation © Václav Petr, 2011 Czech edition © dybbuk, 2011 ISBN 978-80-7438-050-1


Věnováno Davidu Abramsonovi



9 ]

Předmluva

Vyrůstal jsem v domácnosti plné lékařů, a tedy i hovorů o medicíně. Jelikož můj otec i mí starší bratři pracovali jako praktičtí lékaři a matka jako chirurg, medicína bývala nevyhnutelně tématem i u večeře. Nikdy se však neprobíraly pouhé „případy“. Pacienta sice lze uvést jako ukázku toho či onoho onemocnění, ale v konverzaci mých rodičů se z případů stávaly životopisy, životní příběhy lidí, kteří nějakým způsobem reagovali na nemoc či na zranění, na stres či na neštěstí. Nejspíš tedy bylo nevyhnutelné, že také já jsem se stal lékařem a navíc i vypravěčem. Když mi v roce 1985 vyšla kniha Muž, který si pletl manželku s kloboukem, napsal na ni jeden význačný univerzitní neurolog velmi příznivou recenzi. Přiznával, že uvedené případy mu připadají fascinující – měl však zároveň jednu výhradu. Domníval se, že jsem se zachoval nečestně, když jsem jednotlivé pacienty popisoval tak, jako bych si o nich neučinil žádný úsudek předem. Jako bych měl jen nepatrné povědomí o jejich stavu, a i to bylo pouze v pozadí mého zájmu. Cožpak čtu vědeckou literaturu až teprve poté, tázal se, co se seznámím s konkrétním pacientem a s jeho onemocněním? Byl přesvědčený, že jsem si nejprve zvolil neurologické téma a pak jsem prostě hledal pacienty, kteří by mi posloužili jako ukázkový případ. Univerzitním neurologem však nejsem a je pravda, že většina praktických lékařů má o mnoha onemocněních, s výjimkou nezbytného povšechného medicínského vzdělání, nepříliš hluboké znalosti. Zvláště o onemocněních, jež se pokládají za vzácná, a tudíž nemá význam, aby se jim na lékařské fakultě věnovala větší pozornost. Pokud pacient takový zvláštní chorobný stav vykazuje, je třeba prostudovat


[ 10

P Ř E D M L U VA

literaturu, a zejména vyhledat původní popis. Každá moje anamnéza začíná osobním setkáním, dopisem, zaklepáním na dveře… Obecnější výzkum je tudíž podnícen teprve pacientovým popisem vlastní prožívané zkušenosti. Jako odborník na obecnou neurologii, se zkušenostmi z domů pro seniory, jsem během několika posledních desetiletí vyšetřoval tisíce pacientů. Každý z nich mne o něčem poučil, bylo mi potěšením se s nimi všemi setkat. V některých případech jsem se s nimi, jako lékař s pacientem, vídal pravidelně po dobu dvaceti i více let. Snažil jsem se vždy co nejvěrněji zaznamenat, co se s nimi dělo, a důkladně se nad tím zamyslet. Tu a tam, pokud k tomu pacient dal svolení, vznikl ze zápisků esej. Jakmile jsem začal publikovat jednotlivé případové studie knižně – prvním svazkem byla Migréna (Migraine, 1970) –, začal jsem dostávat dopisy od lidí, kteří se pokoušeli porozumět svým vlastním neurologickým zkušenostem či o nich chtěli hovořit, a o tuto korespondenci jsem v jistém smyslu rozšířil svoji klinickou praxi. Někteří z těch, o nichž v této knize píši, jsou tudíž mí pacienti, jiní patří k těm, kteří mi napsali poté, co četli některou z mých knih. Všem jsem vděčný, že se mnou byli ochotni sdílet svoje zážitky, neboť tyto zkušenosti nám poskytují širší představu a ukazují, co zůstává skryto, je-li člověk zdravý: složité pochody mozkové činnosti a ohromující schopnost mozku přizpůsobit se handicapu a zvítězit nad ním – to ani nemluvím o odvaze a síle všech postižených, o vnitřním potenciálu, jehož byli schopni využít navzdory složitým neurologickým potížím, jež si my ostatní umíme jen stěží představit. [• • •] Mnoho mých dřívějších i současných kolegů mi velkoryse věnovalo čas, svěřili se mi se svým odborným názorem, diskutovali se mnou o myšlenkách uvedených v této knize či mi vpisovali poznámky do korektur rukopisu a jim všem (a řadě těm, které jsem zde vynechal) jsem nesmírně vděčný. Mezi ty, jimž jsem zavázán nejvíce, patří: Paul Bach-y-Rita, Jerome Bruner, Liam Burke, John Cisne, Jennifer a John Clayovi, Bevil Conway, Antonio a Hanna Damasiovi, Orrin Devinsky, Dominic ffytche, Elkhonon Goldberg, Jane Goodallová, Tem-


P Ř E D M L U VA

11 ]

ple Grandinová, Richard Gregory, Charles Gross, Bill Hayes, Simon Hayhoe, David Hubel, Ellen Islerová z Židovského Braillova institutu (Jewish Braille Institute), Narinder Kapur, Christof Koch, Margaret Livingstoneová, Ved Mehta, Ken Nakayama, Görel Kristina Näslundová, Alvaro Pascual-Leone, Dale Purves, V. S. Ramachandran, Paul Romano, Israel Rosenfield, Theresa Ruggierová, Leonard Shengold, Shinsuke Shimojo, Ralph Siegel, Connie Tomainová, Bob Wasserman a Jeannette Wilkensová. Bez morální a finanční podpory mnoha institucí a jednotlivců bych tuto knihu nikdy nedokončil, jsem jim proto neobyčejně zavázán. Především je to Susie a David Sainsburyovi, a pak zejména Kolumbijská univerzita, časopisy The New York Review of Books a The New Yorker, agentura Wylie Agency, MacDowell Colony, Blue Mountain Center a nadace Alfred P. Sloan Foundation. Za mnohé také vděčím široké řadě pracovníků mých nakladatelů po celém světě, zejména v nakladatelství Alfred A. Knopf, Picador UK a Vintage Books. Myšlenkami a popisy přispělo do této knihy několik mých dopisovatelů, mezi nimi Joseph Bennish, Joan C., Larry Eickstaedt, Anne F., Stephen Fox, J. T. Fraser a Alexandra Lynchová. Nesmírně děkuji Johnu Bennetovi z časopisu The New Yorker a Danu Frankovi z nakladatelství Knopf, excelentním redaktorům, kteří v mnoha ohledech knihu vylepšili, a Allenu Furbeckovi za jeho pomoc s ilustracemi. Mnohé pracovní verze mi přepsal Hailey Wojcik, přispěl vlastním výzkumem a v podstatě veškerými dalšími formami pomoci, o luštění škrabopisu a přepisu téměř 90 000 slov z mých „melanomových zápisků“ ani nemluvě. Kate Edgarová v posledních dvaceti letech plnila jedinečnou roli mé spolupracovnice, přítelkyně, redaktorky, organizátorky atd. Jako vždy mne podněcovala k přemýšlení a psaní, nabádala mne zamýšlet se nad různými úhly pohledu a pak se vracet k tomu podstatnému. Nadevše jsem zavázán svým pacientům a jejich rodinám, mezi něž patří: Lari Abraham, Sue Barryová, Lester C., Howard Engel, Claude a Pamela Frankovi, Arlene Gordonová, Patricia Hodkinová, Dana Hodkinová, John Hull, Lilian Kallirová, Charles Scribner, Jr., Dennis Shulman, Sabriye Tenberkenová a Zoltan Torey. Ti všichni nejen svolili, že mohu psát o jejich zážitcích a zkušenostech a komentovat jejich popisy, ale vpisovali i své poznámky do pracovních verzí rukopisu,


[ 12

P Ř E D M L U VA

seznamovali mne s dalšími zajímavými lidmi a zdroji informací a v mnoha případech se stali mými dobrými přáteli. A na závěr bych chtěl vyjádřit svoji nejhlubší vděčnost Davidu Abramsonovi, jemuž jsem tuto knihu věnoval. O. W. S. New York, červen 2010


13 ]

1

Zrakové čtení

V lednu 1999 jsem obdržel tento dopis: Vážený pane doktore Sacksi, mám jeden (velmi neobvyklý) problém. A sice, když to vyjádřím jednou větou a nelékařským termínem, nemohu číst. Nepřečtu noty ani cokoli jiného. V ordinaci oftalmologa sice přečtu prostým okem jednotlivá písmenka až po poslední řádku dole, slova však ne a partitury mi působí stejné potíže. Bojuji s tím už léta. Navštívila jsem nejlepší lékaře, ale nikdo mi nedovede pomoci. Byla bych nesmírně šťastná a vděčná, kdybyste si našel chvilku a podíval se na mne. S úctou, Lilian Kallirová Běžně na podobné prosby odepisuji, ale paní Kallirové jsem zatelefonoval, protože se mi to zdálo příhodnější: dopisy zjevně psala bez potíží, ale tvrdila, že vůbec není schopna číst. Promluvil jsem si s ní a objednal ji na neurologickou kliniku, kde jsem pracoval. Paní Kallirová se na kliniku dostavila záhy poté a svůj příběh mi vypověděla mnohem podrobněji. Byla to kultivovaná a temperamentní sedmašedesátiletá žena se zřetelným pražským přízvukem.


[ 14

ZRAK MYSLI

Prozradila mi, že bývala klavíristkou. Na její jméno jsem si vskutku vzpomněl, znával jsem ji jako fenomenální interpretku Chopina a Mozarta (poprvé veřejně koncertovala ve čtyřech letech a proslavený klavírista Gary Graffman o ní prohlásil, že patří mezi „lidi vyznačující se tím nejpřirozenějším muzikálním nadáním“, jaké kdy poznal). První náznak, že by něco mohlo být v nepořádku, se podle ní přihlásil o slovo během koncertu v roce 1991, kdy hrála Mozarta. Na poslední chvíli se totiž změnil program a po devatenáctém klavírním koncertu měla zahrát jedenadvacátý. Když však otevřela partituru, ke svému úžasu shledala, že naprosto nedává smysl. Notové osnovy, linky, jednotlivé noty, všechny je sice viděla ostře a zřetelně, ale jako by nedržely pohromadě, vzájemně neladily, nedávaly smysl. Domnívala se, že problém má souvislost s jejíma očima. Pokračovala však ve hře a vystoupení dokončila bezchybně, zpaměti. Podivný incident jednoduše pustila z hlavy s tím, že se „někdy prostě stávají zvláštní věci“. Po několika měsících se však problém vrátil. Od té doby začala paní Kallirová číst partitury s kolísavou úspěšností. Ve chvílích únavy či nemoci je nemohla přečíst vůbec, zatímco když byla svěží, její oči četly bystře a lehce jako dřív. Celkový její stav se však zhoršoval. I nadále byla schopná učit, nahrávat a vystupovat po celém světě, ale stále více se musela spoléhat na svoji hudební paměť a bohatý repertoár, neboť postupně ztrácela schopnost učit se nové skladby četbou. „Byla jsem zvyklá, že očima čtu fenomenálně,“ stěžovala si, „že zahraji Mozartův koncert podle partitury s naprostou lehkostí. A najednou to nešlo.“ Tu a tam mívala Lilian (požádala mne, abych jí tak říkal) během koncertu výpadky paměti, nicméně jako mistr improvizace je obvykle dokázala překlenout. Když se – s přáteli či se studenty – cítila uvolněně, zdálo se, že hraje stejně dobře jako dřív. Setrvačnost, specifické obavy a určitá forma adaptace ji však přiměly nad svéráznými potížemi při čtení partitury mávnout rukou, neboť žádnými jinými zrakovými potížemi netrpěla a paměť a důvtip jí dosud umožňovaly vést plnohodnotný život hudebníka. V roce 1994, zhruba tři roky poté, co si poprvé všimla potíží se čtením partitury, se u Lilian projevily potíže se čtením slov. Opět se střídaly dny dobré a dny špatné, dokonce i takové, kdy se schopnost číst měnila z vteřiny na vteřinu: určitá věta působila zpočátku nezvykle, nesmyslně, a pak náhle získala smysl, takže ji přečetla bez nejmenších potíží. Schopnost psát však nenarušovalo nic. Lilian nadále udržova-


Oliver Sacks. Zrak mysli

Recommend Documents