Oliver Sacks NA ČEM SI STOJÍM. Prožitky odcizení části vlastního těla a cesta zpět k původní celistvosti

Oliver Sacks

NA ČEM SI STOJÍM… Prožitky odcizení části vlastního těla a cesta zpět k původní celistvosti

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS214612

NA ČEM SI STOJÍM…



Oliver Sacks

NA ČEM SI STOJÍM… Prožitky odcizení části vlastního těla a cesta zpět k původní celistvosti

Praha 2009


A LEG TO STAND ON Copyright © 1999, Oliver Sacks All rights reserved Translation © Dušan Zbavitel, 1996 Czech edition © dybbuk, 2009 ISBN 978-80-86862-82-8


PODĚKOVÁNÍ

Jsem hluboce zavázán lékařům, fyzioterapeutkám, sestrám a ostatním, kdo se tak o mě starali, když jsem byl nemožný pacient. Jsem vděčný také Dr. Henrymu Fleckovi, který později provedl na mé poraněné noze elektrické zkoumání. Rád bych poděkoval i řadě redaktorů, Mary-Kay Wilmersové, Kate Edgarové, Jimu Silbermanovi a především Colinu Haycraftovi, za jejich pomoc při výrobě této knihy (což byl neobyčejně těžký redaktorský úkol, protože původní rukopis měl asi pětkrát více stran). Byla to pro mě obzvláštní radost vrátit se po sedmnácti letech k hádankám, které přede mě postavily původní zkušenosti z roku 1974, s pocitem, že už se dají rozřešit. Mnoho vděčím také Israelu Rosenfieldovi za jeho podnětné diskuse o věcech, o nichž jsem se zmínil v doslovu z roku 1991, a za to, že se se mnou volně podílel o své myšlenky. A ojedinělý dík patří Jonathanu Millerovi za návrh názvu této knihy.


Medicína vždycky tvrdí, že zkouškou jejích postupů je zkušenost. Proto má pravdu Platón, když říká, že k tomu, aby se někdo stal opravdovým lékařem, měl by zakusit všechny nemoci, které hodlá léčit, a všechny nehody a okolnosti, které má rozpoznat… Takovému člověku bych důvěřoval. Neboť ti ostatní nás vedou jako ten, kdo maluje moře, skály a přístavy, a zatím si sedí u svého stolu a pouští si v naprostém bezpečí své modely lodí. Hoďte ho doprostřed skutečnosti a nebude vědět, kde začít. Montaigne, Eseje 3.13


9 ]

Předmluva

Thom Gunn psal působivě o podnětech poezie. Věda má své podněty právě tak jako poezie: někdy snovou metaforu jako hady Kékulé, někdy analogii jako Newtonovo jablko, někdy skutečnou událost, věc samu o sobě, která najednou exploduje do netušeného významu, jako Archimedovo „Heuréka!“ v lázni. Každý takový podnět je heuréka či epifanie. Medicíně dodávají podněty nemoc, zranění, pacienti. Podnětem k této knize bylo zvláštní zranění nebo alespoň zranění se zvláštními následky, které jsem utrpěl při nehodě v norských horách. Jako lékař jsem se ještě nikdy předtím neocitl v postavení pacienta, a teď jsem byl současně lékař i pacient. Představoval jsem si, že mé zranění (vážné, ale nekomplikované poranění svalů a nervů jedné nohy) je jednoduché a běžné, a udivilo mě, jaké má následky: jakousi paralýzu a odcizení nohy, měnící ji v předmět, který jako by ke mně nepatřil, propast bizarních, a dokonce děsivých účinků. Neměl jsem ani tušení, co si s těmito účinky počít, a zachvacoval mě strach, že se už nikdy neuzdravím. Ta propast mi připadala hrozná a uzdravení jako zázrak. A od té doby pociťuji hlouběji hrůzu i zázrak, které číhají za životem a jako by byly ukryty pod povrchem zdraví. Hluboce znepokojen a udiven těmito ojedinělými účinky — tak říkajíc centrálními rezonancemi na periferní zranění — a dostatečně neuklidněn svým vlastním lékařem, napsal jsem přednímu neuropsychologovi A. R. Lurijovi do Moskvy. Ten ve své odpovědi uvedl: „Podobné syndromy jsou možná obvyklé, ale popsal jste je velice neobvykle.“ Když jsem se uzdravil a vrátil se ke svému postavení lékaře, zjistil jsem, že měl pravdu. Za ta léta jsem vyšetřil


[ 10

P Ř E D M L U VA

několik set pacientů, všechny s jedinečným narušením obrazu těla a tělesné identity, jež bylo neurologicky rozpoznatelné a v podstatě se podobalo tomu mému. Hovořím o té práci a jejích implikacích v závěrečné kapitole této knihy. Doufám, že později na toto téma uveřejním podrobnou monografii. Proplétá se tu hned několik témat: specifické neuropsychické a existenciální jevy spojené s mým zraněním a uzdravením, postavení pacienta a pozdější návrat do vnějšího světa, složitosti vztahu lékař–pacient a obtíže dialogu mezi nimi, zejména o věcech, které je oba udivují, aplikace mých nálezů na velkou skupinu pacientů a úvahy o jejich obsahu a smyslu — což všechno nakonec vede ke kritice běžné neurologické medicíny a k vizi, jak by mohla vypadat neurologie budoucnosti. To poslední přišlo teprve o několik let později, při dlouhé jízdě vlakem z Bostonu do New Yorku, když jsem četl Neurologické studie (1920) Henryho Heada, jehož cesta se podobala mé — od zkoumání následků přerušeného nervu na sobě samém až k nejobecnějšímu pojetí obrazu těla a hudby těla. Svoji poslední kapitolu jsem napsal na jedné hoře v Kostarice, čímž jsem uzavřel odyseu započatou na oné osudné hoře v Norsku. S výjimkou závěrečné kapitoly nepodávám materiál systematicky. Knihu lze považovat za jakýsi neurologický román nebo povídku, ale s kořeny v osobním zážitku a neurologických faktech, podobně jako je podává Lurija ve svém Člověku s otřeseným světem a svých dalších neurografiích. Při tom všem mi velmi pomáhal a povzbuzoval mě Lurija, s nímž jsem vedl intimní korespondenci od roku 1973 až do jeho smrti v roce 1977. Jednou mi napsal: „Objevujete zcela novou oblast… Prosím Vás, publikujte svá pozorování! Pomohou změnit veterinární přístup k periferním poruchám a otevřít novou cestu k hlubší a lidštější medicíně.“ Zesnulému A. R. Lurijovi, průkopníku nové a hlubší medicíny, tuto knihu s vděčnou vzpomínkou věnuji. Londýn a New York O. W. S.


11 ]

Hora

1

Tento svět neomezeného ticha neměl v sobě nic pohostinného. Přijímal návštěvníky na jejich vlastní nebezpečí, nebo je spíš ani skoro nepřijímal a jenom snášel jejich pronikání do svých tvrzí způsobem, který nevěstil nic dobrého. Vnukalo jim to povědomí o živelné hrozbě, o hrozbě nejen nepřátelské, ale přímo smrtelné. Thomas Mann, Kouzelný vrch

Sobota 24. začala zataženě a pochmurně, ale slibovalo se zlepšení počasí během dne. Mohl jsem se pustit do výstupu ze sadů a lesů dole už časně ráno a počítal jsem, že kolem poledne dorazím na vrchol. To už snad bude jasno a z vrcholku bude velkolepý rozhled — na nižší hory všude kolem, svažující se k Hardangerskému fjordu, a na sám velký fjord viditelný ve své úplnosti. Výstup naznačuje zlézání skal s lany. Tohle však nebyl výstup tohoto druhu, jenom prostá příkrá horská stezka. Neočekával jsem žádné zvláštní problémy nebo potíže. Byl jsem silný jako býk, v rozkvětu a na vrcholu života. Velmi jsem se na tu procházku těšil. Brzy jsem se dostal do tempa — pružného houpavého kroku, kterým se jde rychle kupředu. Vyrazil jsem před svítáním a kolem půl osmé jsem už byl asi sedm set metrů vysoko. Ranní mlha se začínala ztrácet. Přišel tmavý jehličnatý les, kde se šlo pomaleji, zčásti kvůli propleteným kořenům na stezce a zčásti i proto, že mě okouzloval svět drobné vegetace, který se uchýlil do lesa, a každou


[ 12

N A Č E M S I S T OJ Í M …

chvíli jsem se zastavil, abych si prohlédl nějaké nové kapradí, mech nebo lišejník. I tak jsem byl už krátce po deváté z lesa venku a stanul jsem na úpatí velikého kužele, který tvoří vlastní horu a tyčí se nad fjordem do výše 2000 metrů. K mému překvapení tu byl plot s vraty a na nich ještě překvapivější nápis: POZOR NA BÝKA! Bylo to napsáno norsky a pro ty, kdo by slovům nerozuměli, tam byl nakreslen dost směšný obrázek muže nabraného býkem na rohy. Zastavil jsem se, prohlížel si obrázek a drbal se na hlavě. Býk? Tady nahoře? Co by tu dělal nějaký býk? Na pastvinách a ve statcích dole jsem neviděl ani ovce. Třeba je to nějaký žertík, který tu umístili vesničané nebo turista s podivným smyslem pro humor. Nebo tu možná opravdu býk je, sluní se na širokých horských pastvinách a živí se skrovnou trávou a zakrslým porostem. Ale dost spekulací! Vzhůru na vrchol! Terén se znovu změnil. Stal se teď velmi kamenitým, s tu a tam obrovskými balvany. Byla tu také tenká povrchová půda, místy rozblácená, protože v noci pršelo, ale se spoustou trávy a několika roztroušenými keři — dostatek píce pro dobytče, které mohlo spásat celou horu. Stezka byla mnohem příkřejší a dobře vyznačená, i když jsem měl pocit, že se jí moc nepoužívá. Nebyla to zrovna ta nejzalidněnější část světa. Kromě sebe jsem tu nespatřil jediného návštěvníka a venkované měli asi dost práce s obděláváním polí a rybařením, než aby se potulovali po místních horách. Tím líp — aspoň mám celou horu pro sebe. Dál a výš, ačkoli jsem nedohlédl na vrchol, byl jsem už podle svého odhadu dobrých tisíc metrů vysoko, a pokud bude stezka jenom prostě příkrá, mohu být nahoře kolem poledne, jak jsem si to naplánoval. A tak jsem se dral kupředu navzdory příkrému stoupání bryskním krokem a pochvaloval si svou energii a výdrž a především silné nohy, vytrénované léty neúprosného cvičení a tvrdého posilování v tělocvičně. Silné údy, silné tělo, dobrý dech a dobrá výdrž — byl jsem vděčný přírodě, že mě tak dobře vybavila. A když jsem se pouštěl do siláckých výkonů, dálkového plavání a dlouhých výstupů, byl to můj způsob, jak děkovat přírodě a využívat plně toho zdatného těla, kterým mě obdarovala.


13 ]

HORA

Kolem jedenácté, když to dovolila přesouvající se mlha, jsem poprvé zahlédl vrchol. Opravdu tam v poledne budu. Tu a tam se ještě válely chuchvalce mlhy a místy halily balvany tak, že bylo těžké je rozeznat. Občas některá skála vypadala jako obrovské přikrčené zvíře a projevila se, čím je, až když jsem přišel blíž. Měl jsem okamžiky pochyb, kdy jsem se nejistě zastavil a zkoumal obrysy před sebou… Ale když k tomu došlo, nezbyly už vůbec žádné pochyby. Skutečná realita neměla v sobě nic nejistého nebo iluzorního. Zrovna jsem se vynořil z mlhy a obcházel jsem balvan velký jako dům. Stezka ho obtáčela, takže jsem neviděl dopředu, a právě tato neschopnost umožnila Setkání. Málem jsem šlápl na to, co leželo přede mnou: ohromné zvíře sedící na stezce a skutečně ji celou zaplňující, jehož přítomnost zakrývala předtím oblá skála. Mělo velikou hlavu s rohy, ohromující bílé tělo a obrovskou sněhobílou tlamu. Když jsem se objevil, nehnulo to s ním, jenom zvíře nesmírně klidně otočilo ke mně hlavu. A v tom okamžiku se před mýma očima proměnilo z čehosi velkolepého v cosi naprosto zrůdného. Široká bílá tlama jako by rostla a rostla a ve velkých vypoulených očích zasvítila zlovůle. Tlama byla pořád větší a větší, až jsem měl dojem, že mi zastře celý vesmír. Býk byl ohavný — k nevíře ohavný, strašně silný, zlý a prohnaný. Zdálo se teď, že každý jeho rys nese na sobě pečeť pekla. Změnil se napřed v příšeru a teď v ďábla. Zachoval jsem klid — nebo aspoň zdání klidu — asi tak minutu, ve které jsem se docela přirozeně otočil o 180 stupňů, jako bych byl na konci procházky, a hbitě a elegantně jsem zahájil sestup. Ale pak… Hrůza! Nervy mi najednou povolily, překonal mě strach a já jsem uháněl jako o život, uháněl šíleně, slepě po příkré, blátivé, kluzké stezce, tu a tam ztracen v chuchvalcích mlhy. Slepá, zběsilá panika. Na světě není nic horšího. Nic horšího — a také nic nebezpečnějšího. Nedovedu říct přesně, co se stalo. Při svém úprku dolů po zrádné cestičce jsem musel šlápnout vedle, šlápnout na uvolněný kámen nebo jinak zaškobrtnout. Je to, jako by mi z paměti vypadl okamžik. Je v ní předtím a potom, ale nic mezi tím. Jednu chvíli jsem uháněl jako šílený a uvědomoval si těžké oddychování a těžký dupot nohou, nevěda, jestli pocházejí od býka nebo ode mne, a v příští chvíli jsem ležel u paty krátkého ostrého skalního


[ 14

N A Č E M S I S T OJ Í M …

výběžku s levou nohou podivně zkroucenou pod sebou a s takovou bolestí v koleně, jakou jsem ještě nikdy nezažil. Být v jednom okamžiku plný síly a energie a v příštím prakticky bezmocný, jednu chvíli v rozkvětu zdraví a druhou mrzák, jednou obdařen všemi silami a schopnostmi a hned nato bez nich — takovou změnu, takovou náhlost je těžké pochopit a mysl marně tápe po vysvětlení. Setkal jsem se už s tímto jevem u jiných: u svých pacientů, kteří byli najednou zasaženi nebo zraněni, a teď jsem se s ním střetl u sebe samého. Mou první myšlenkou bylo, že došlo k nehodě a kdosi, koho znám, byl vážně zraněn. Později mi svitlo, že obětí jsem já sám, ale zároveň s tím přišlo pomyšlení, že to není opravdu nic vážného. Abych ukázal, že se nic tak strašného nestalo, zvedl jsem se na nohy, nebo jsem se spíš pokusil zvednout se na nohy, ale zhroutil jsem se, protože moje levá noha byla naprosto mrtvá a ochromená a povolila pode mnou jako špageta. Nedokázala udržet vůbec žádnou váhu a prostě se pode mnou podlomila, a to v koleně, až jsem zaječel bolestí. Ale nevyděsila mě tak strašně ani ta bolest jako to, jak chabě a zcela se to koleno podlomilo, a moje totální neschopnost mu v tom zabránit nebo je ovládnout — zřejmá paralýza nohy. A potom ta hrůza, chvíli tak silná, zmizela, vystřídána profesionálním postojem. „Tak dobrá, doktore,“ řekl jsem si. „Byl bys tak laskav a prohlédl si tu nohu?“ Velmi profesionálně a neosobně a vůbec ne jemně, jako bych byl chirurg vyšetřující případ, jsem vzal nohu a prohlížel ji. Dotýkal jsem se jí, pohyboval s ní sem a tam. Svá zjištění jsem si mumlal nahlas, jako bych hovořil ke třídě studentů: „Žádný pohyb v koleně, pánové, žádný pohyb v kyčli… Všimněte si, že celý čtyřhlavý sval stehenní je utržen od čéšky. Ale ačkoli se utrhl, nestáhl se… Je zcela bez napětí, což může naznačovat i zranění nervu. Čéška ztratila svoji hlavní přípojku a dá se s ní pohybovat sem a tam a… takhle! Jako v kuličkovém ložisku. Je naprosto dislokována… nemá ji co držet. A pokud jde o samo koleno,“ — a tady jsem ilustroval každý bod, jak jsem jej pronášel —, „zjišťujeme abnormální pohyblivost, zcela patologický rozsah pohybů. Dá se ohýbat bez nejmenšího odporu…,“ a tady jsem rukou ohnul patu až k zadku…, „a je také schopné hyperextenze bez zjevné dislokace…“ Oba pohyby, které jsem demonstroval, mě přiměly k za-


Oliver Sacks NA ČEM SI STOJÍM. Prožitky odcizení části vlastního těla a cesta zpět k původní celistvosti

Recommend Documents