Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Etnologie
Bc. Kateřina Čihánková
Současná svatba na Bučovicku Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Křížová, Ph.D. 2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury a pramenů. …………………… Kateřina Čihánková
Všem svým respondentkám děkuji za ochotu a vstřícné přijetí. Poděkování patří také vedoucí práce doc. PhDr. Aleně Křížové, Ph.D. za cenné rady a připomínky.
Úvod.................................................................................................................................. 4 1.
Terminologické otázky ............................................................................................ 11
2.
Svatba v historii ....................................................................................................... 14
3.
Odraz raně slovanské kultury ve struktuře svatby ................................................... 17
4.
Předsvatební období ................................................................................................ 20
4.1.
Námluvy............................................................................................................... 21
4.2.
Zásnuby ................................................................................................................ 22
4.3.
Zvaní na svatbu .................................................................................................... 25
5.
Estetika svatebního období ...................................................................................... 28
5.1.
Oděvy na svatbě ................................................................................................... 30
5.1.1.
Svatební šaty .................................................................................................... 32
5.1.2.
Závoj ................................................................................................................ 37
5.1.3.
Ostatní doplňky nevěsty ................................................................................... 40
5.1.4.
Oděv ženicha .................................................................................................... 42
5.1.5.
Oděv ostatních svatebčanů ............................................................................... 44
5.2.
Úprava vlasů a líčení nevěsty .............................................................................. 46
5.3.
Květinová výzdoba svatby ................................................................................... 50
5.3.1.
Vonice, korsáž .................................................................................................. 51
5.3.2.
Svatební kytice ................................................................................................. 53
5.4. 6.
Ostatní výzdoba ................................................................................................... 56 Svatební obřad ......................................................................................................... 58
6.1.
Místo konání obřadu ............................................................................................ 58
6.2.
Snubní prsteny ..................................................................................................... 62
7.
Svatební hostina....................................................................................................... 66
8.
Ostatní významné estetické a reprezentativní prvky ............................................... 71
Závěr ............................................................................................................................... 76 Seznam literatury ............................................................................................................ 79 Elektronické zdroje ......................................................................................................... 82 Seznam respondentů ....................................................................................................... 83 Seznam příloh ................................................................................................................. 85
Úvod Svatba je součástí komplexu rodinného obřadního cyklu. Obřady z tohoto cyklu zvláštním způsobem zvýrazňují rozhodující a přelomové okamžiky lidského života. Jedná se především o obřady spjaté s narozením, sňatkem a úmrtím. V širším slova smyslu lze mezi rodinné obřady zahrnout i přechodové rity spojené například s dosažením pohlavní zralosti.1 Konkrétně svatba je bohatě rozvinutý fenomén, který se neustále vyvíjí a proměňuje, a to v souvislosti s ekonomickými, sociálními i politickými podmínkami života lidu. Jádro tvoří složitý komplex složený z obřadních úkonů a obyčejů, v nichž se spojují archaické prvky s inovacemi. Neoddělitelnou součást tvoří také související právní normy. Většinou se připojují i další prvky: hudebně-dramatické nebo zábavné. Ve výzkumu svatby můžeme sledovat do jisté míry jednostranný vývoj, který omezuje svou pozornost zejména na venkovskou vrstvu v etnografických regionech a hledání zachovaných archaických prvků v současnosti. Obor etnologie by ale neměl zůstávat v zajetí tradičních představ o funkci a místu národopisu. Svatební obřad byl již v národopisné literatuře dostatečně popsán jak ve svých základních rysech, tak i v krajových a dobových variantách. Měla by se zkoumat svatba jako dialektická jednota vesnice a města, současných trendů i archaických jevů. Měli bychom zkoumat svatbu v procesu urbanizace a poměšťování lidové kultury a způsobu života, kdy vznikají nové zvykové normy, jež odpovídají městskému prostředí. Může být zajímavé zkoumat, jak a proč tyto jevy vznikají, zdali se udrží a podobně. S neustálým zvyšováním životní úrovně se všeobecně mění socioprofesní skladba obyvatel na vesnicích a venkovská (případně maloměstská) svatba tím pádem přejímá původně výhradně městské prvky. Míra urbanizace v Jihomoravském kraji dosahuje 62,7 %, což musí mít logicky vliv na vývoj tradiční kultury.2 Primárně v tom smyslu, že větší počet obyvatel žije přímo ve městě, které poskytuje značnou míru anonymity a potlačuje projevy tradiční kultury. Sekundárně ve smyslu, že obyvatelé původně odlehlých etnografických regionů také podlehli vlivům města – dojíždí se za prací, do školy, na nákupy a podobně. Oblastí s trvající archaickou tradicí je tedy poměrně málo.
1
Navrátilová, Alexandra: K společenskému významu rodinných obřadů a obyčejů. In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985, s. 45. 2 Údaj z roku 2007. Dostupné z http://www.mmr.cz/getmedia/d37fd154-a928-4a87-8446289acc531344/kohezni-politika-cz-19022009.pdf, cit. 10.11. 2013.
5
Rozsáhlému a obtížnému tématu slovanské svatby se věnoval nejdříve na začátku 20. století Lubor Niederle v souborném díle Život starých Slovanů.3 Zabýval se všemi součástmi duchovní i hmotné kultury Slovanů v tom nejširším slova smyslu. Konkrétně otázka svatby je rozpracována v 1. svazku 1. dílu. Niederle zde definuje důležité prvky společné všem slovanským národům, které postupně vysvětluje a navzájem srovnává. Na Niederla navazuje s tématem slovanské svatby až v 70. letech 20. století Ján Komorovský s dílem Tradičná svatba u Slovanov.4 Komorovský je ve své práci více konkrétní – nehledá tolik společné prvky, ale spíše se věnuje konkrétním zvykům u jednotlivých slovanských národů. Práce je členěna tematicky. Z novější literatury etnologického a historického charakteru, která se věnuje tématu svatby, lze jmenovat práci Svatby, dějiny svatebních obřadů na Západě, jejímž autorem je Jean Claude Bologne.5 Mezi důležité patří především kvůli tomu, že právě ze Západu k nám od období novověku až do dnešní doby proudí mnohé inovační prvky, které v dnešních svatbách již zcela zdomácněly. Mezi nejnovější příspěvky k tomuto tématu patří publikace Historie svateb od nejstarších dob po současnost od Evy Jančíkové z roku 2012.6 V jednotlivých kapitolách se věnuje nejen otázkám z oblasti duchovní kultury, ale také z oblasti hmotné, čímž se stala významným zdrojem pro podrobné nastudování tématu, kterému se zde věnuji. V duchovních otázkách často vychází z Niederlova Života starých Slovanů. Ve stejném roce vyšla ještě další významná publikace a to Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře od Alexandry Navrátilové.7 Autorka podrobně rozpracovává celý proces počínaje seznámením a konče samotnou svatbou v širokém společenském kontextu. Věnuje se otázkám duchovní i hmotné kultury. Přímo otázkou současné svatby se zabývá několik sborníků ze 70. a 80. let 20. století. Prvním z nich je Svatební obřad. Současný stav a proměny z edice Lidová kultura a současnost.8 Jednotlivé příspěvky se věnují tématu svatby u jindy v etnologii opomíjených sociálních vrstev – svatby maloměstské, městské nebo dělnické. Zároveň nabízí různé úhly pohledu, které mohou být inspirací pro výzkum současné svatby. Dále mi byl nápomocen také svazek 10 ze stejné edice: Čas života. Rodinné a společenské 3
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1. Praha: Bursík a Kohout, 1911. Komorovský, Ján: Tradičná svatba u Slovanov. Bratislava: Univerzita Komenského, 1976. 5 Bologne, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha: Volvox Globator, 1997. 6 Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, s. 72. 7 Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2012. 8 Frolec, Václav (ed.): Svatební obřad. Současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 9. Brno: BLOK, 1983. 4
6
svátky v životě člověka.9 Kapitoly se věnují různým druhům rodinných obyčejů. Tématem svatby se nejvýrazněji zabývá článek Ute Mohrmannové, Současná městská svatba
10
, ve kterém autorka hovoří o částečně podobném výzkumu, jaký se objevuje
v mé práci. Tento projekt pocházel z Humboldtovy univerzity v Berlíně a byl uskutečněn roku 1981. Týkal se výzkumu tehdejších městských svatebních obyčejů, okolností volby partnera a založení rodiny. Vzhledem k dataci výzkumu je nutné zdůraznit, že byl ovlivněn tehdejší socialistickou ideologií v NDR. Nicméně i tyto okolnosti k výzkumu svatby patří – politická situace nutně ovlivňovala a stále ovlivňuje obřadní chování členů dané společnosti. Problematice změny a vývoje lidových obyčejů se věnuje sborník Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo.11 Zde bych chtěla poukázat zejména na články Josefa Tomeše a Márie Kosové. Josef Tomeš zajímavě interpretoval výzkumy lidových obyčejů právě na příkladu svatby. Kladl si otázku, zda lze v soudobé společnosti hovořit o určitých obřadech a obyčejích jako o soustavě, jestliže se obřad jako soustava ve svém celku nedodržuje. Na otázku odpověděl kladně za podmínky, že obřad přežívá v povědomí lidí. Jako příklad udával terénní poznatky z Horňácka, kde zaznamenal negativní ohlasy, když se při civilních svatbách uplatňovaly tradiční obyčejové prvky u těch účastníků, kteří se jinak stavěli ke zvykovému právu záporně a nedodrželi závazné normy tradičního svatebního obřadu. Úkony, pro které byla nalezena alternativa (v tomto případě se jednalo o tzv. házení do koláče12), však přebírali.13 Problematice přeměny lidových obyčejů na příkladu svatby se věnovala Mária Kosová. Rozborem prvků tradiční a současné svatby ukázala, které prvky svatebního obřadu zanikají, které jsou nahrazeny novými, které se navracejí zpět, oživují se, nebo které se vůbec nemění. Závěrem tedy dospěla k mnoha variantám svatebního obřadu a také si odpověděla na důležitou otázku: Co musí splňovat svatební
9
Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985. 10 Mohrmannová, Ute: Současná městská svatba (Výzkumy způsobu života v hlavním městě NDR). In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985, s. 60-67. 11 Leščák, Milan – Pranda, Adam (eds.): Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo, Bratislava: Veda, 1977. 12 Házení do koláče je zábavná forma obdarovávání novomanželů při svatebním veselí. 13 Tomeš, Josef.: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě současných generací. In: Leščák, Milan – Pranda, Adam (eds.): Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo. Bratislava: Veda, 1977, s. 126-138.
7
obřad, aby uspokojil zúčastněné? Je nutné, aby v něm byly zachovány složky tvořící normu – tedy právnost, společenská reprezentace a esteticko-emocionální prožití.14 Vyjmenované normativní složky skutečně tvoří kostru současné svatby, jak jsem si ověřila v terénu. Funkce magická je dnes téměř zcela opomíjená – zachovala se jen v několika málo pověrách. O důležitosti náboženské funkce mluví menšinové procento církevních sňatků. Proto se také zaměřuji zejména na estetickou funkci svatby, která je úzce spojena s funkcí reprezentativní a také emocionální – neboť slavnostní charakter výzdoby, oděvu i dalších prvků dodává uzavíranému aktu manželství na výjimečnosti a nezapomenutelnosti. Předkládaná práce má přispět k výzkumu současného stavu svatby v obcích Bučovicka jakožto fenoménu původně čistě maloměstskému a venkovskému, ale nyní velmi ovlivněnému městskou kulturou Vyškova a Brna. Bučovický region je součástí přechodné oblasti mezi Hanou a Moravským Slovenskem zvané Hanácké Slovácko. Obyvatelé sami sebe navzájem nazývají buďto Hanáci nebo Slováci podle toho, ke které skupině více tíhnou po stránce jazykové a kulturní. Také významní badatelé, jako je František Bartoš nebo Josef Klvaňa, se k této oblasti vyjadřovali nejednoznačně, protože podle nich nese znaky obou sousedních etnografických regionů.15 Výzkum je zaměřen na stav běžné svatby střední vrstvy v současném maloměstě tak, jak se původní formy smísily s novými. Odkládá se původní model venkovské svatby a přejímá se v podstatě model svatby maloměstských vrstev. Při přebírání modelů z jiných svateb je důležitý motiv prestižní. Je nutné ovšem podotknout, že převzetí modelu svatby jiné sociální vrstvy se svatba nestala například městskou, ale pouze se přeměnil její obsah a přizpůsobil se novým podmínkám. Přenesení modelu je rovněž doprovázeno přenesením starých prvků svatby do jiných souvislostí a změnou jejich funkce. Týká se to například posypávání novomanželů rýží před radnicí, přenášení nevěsty přes práh a podobně – magická funkce byla časem potlačena. Svatba byla vždy polyfunkční. Jednotlivé funkce se v průběhu dějin měnily, měly různou váhu. Zejména magická funkce byla postupně eliminována. Jiné funkce se rozvinuly nebo vznikly jako úplně nové – estetická, emocionální nebo reprezentativní. Některé výzkumné otázky byly dříve opomíjeny nebo při archaických svatbách nehrály žádnou 14
Kosová, Mária: Nad pojmami tradícia – premeny – súčasnosť. In: Leščák, Milan – Pranda, Adam (eds.): Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo. Bratislava: Veda, 1977, s. 111-125. 15 Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef (ed.): Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 17-18.
8
roli. Těmto novým otázkám je třeba se věnovat. Jedná se například o ekonomické záležitosti, právní otázky, narození dítěte již před svatbou, druhá manželství a podobně. K těmto novým přístupům nás nabádají přední čeští etnologové, jako je Václav Frolec, Oldřich Sirovátka nebo Antonín Robek, kteří zveřejnili své příspěvky ve sborníku věnovaném právě tomuto tématu už v 80. letech minulého století.16 Diplomová práce je rozdělena do tří rovin. Úvodní kapitoly se věnují svatbě v obecné teoretické rovině, její definici, nezbytným náležitostem a demografickým údajům. Jádro diplomové práce představují poznatky o průběhu svatby konkrétních manželských párů. V něm popisuji a analyzuji jednotlivé části svatby ve zkoumané lokalitě v letech 2007-2013. Zvláštní pozornost je věnována především estetické, případně také související reprezentativní funkci, která je v současných svatbách jednou z nejvýraznějších funkcí vůbec – snad hned po nejdůležitější funkci společensko-právní, tedy po aktu uzavření smlouvy mezi dvěma lidmi. V souvislosti se zaměřením této práce je tedy nutné zkoumat především prvky hmotné kultury, které jsou typickými nositeli estetična a měřítkem okázalosti svatby. To ovšem neznamená, že byl výzkum duchovní kultury zcela opomenut. V některých případech sice zůstaly prvky hmotné kultury v dnešní svatbě již pouze jako dekorativní prvek bez hlubšího kontextu, ale i přesto považuji za nutné vysvětlit původní souvislost. Třetí rovina doplňuje stěžejní kvalitativní výzkum o poznatky získané z internetových diskusních fór. Svatbu jako sociální akt je nutné vždy zkoumat v kontextu určitého času a místa. Vybrala jsem si mikroregion Bučovicko ležící na jihu vyškovského okresu v Jihomoravském kraji. Centrem je, jak název napovídá, maloměsto Bučovice. Skládá ze samotného historického jádra a dalších čtyř od původního města oddělených městských částí – Černčína, Klobouček, Maref a Vícemilic. K 31. lednu 2012 mělo město včetně městských částí celkem 6 427 obyvatel.17 Výzkum jsem prováděla v roce 2013 u pěti manželských párů, které uzavřely církevní nebo civilní sňatek na Bučovicku za uplynulých šest let. Vždy se jednalo pro oba manžele o první sňatek. Čtyři ze zkoumaných párů uzavřely občanský sňatek, jeden pár církevní sňatek. Všechny páry nějakým způsobem spojuje přímo město Bučovice: rodištěm, místem obřadu nebo jinou častí svatby. Ve většině případů je to hned několik faktorů zároveň. Tři páry byly oddány přímo v Bučovicích, jeden pár v nedalekém 16
Frolec, Václav (ed.): Svatební obřad. Současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 9. Brno: BLOK, 1983. 17 Brychta, Josef: Město Bučovice ve statistice. Bučovice: Město Bučovice, 2013, s. 1.
9
Slavkově a jeden pár v Brně (vše občanské sňatky). Poslední ze zkoumaných párů byl oddán
v římskokatolickém
kostele
v
Milonicích.
Církevní
sňatky
uzavřené
na Bučovicku spadají pod Brněnskou arcidiecézi a v hierarchii dále pod Slavkovské děkanství. Bučovice včetně všech městkých částí tvoří samostatnou farnost, sousední Milonice taktéž. Počet uzavřených sňatků v ČR zaznamenal v posledních deseti letech výraznější nárůst právě v roce 2007 – tedy v době, kdy uzavřeli manželství respondenti Libuše a Zdeněk Kargerovi. V tomto roce bylo uzavřeno asi o 4 300 manželství více než v roce předchozím. Celkem bylo v roce 2007 oddáno 57 157 párů, nejvíce za posledních deset let. V následujících letech vstupovalo do manželství stále méně osob a v roce 2011 se v ČR uskutečnilo pouze 45 137 svateb, což bylo nejméně od roku 1918. V roce 2012 se počet uzavřených manželství mírně zvýšil. Přímo v Bučovicích byl ve zkoumaném období nejsilnější rok 2009, kdy bylo uzavřeno 38 sňatků. Naopak nejslabším byl rok 2011 s 21 sňatky.18 Naprostá většina svateb za posledních šest let měla občanský charakter. Počty sňatků uzavřených v obřadních síních na radnici a na zámku jsou téměř shodné.19 Interiéry i exteriéry státního zámku jsou hojně využívány pro uzavírání občanských sňatků páry z celého regionu, případně se tam alespoň dojíždí novomanželé fotografovat. V průběhu výzkumu bylo zjištěno, že nevěsty jsou nejdůležitějšími aktéry svatebního obřadu a v průběhu svatebního dne se jim věnuje největší pozornost. Současně mají nejdůležitější a rozhodující slovo při přípravách a organizaci vlastní svatby. Z tohoto důvodu se právě nevěsty staly hlavními respondentkami výzkumu, který je podkladem k této práci. Při stěžejním terénním výzkumu byla využita metoda polostandardizovaného rozhovoru s respondenty. Vzhledem k tomu, že odborná literatura etnologického, případně sociologického charakteru zabývající se současnými svatbami není příliš rozsáhlá, byly dále při zpracování tématu využity internetové zdroje. Internet, ale také společenské časopisy a služby svatebních agentur a salonů jsou dnes důležitými zdroji informací, které posouvají přípravy a následně i samotný průběh svateb do zcela nové roviny. Zároveň se staly centry, odkud se mimo jiné šíří inovativní prvky do současných svateb.
18 19
Dostupné z http://www.czso.cz/cz/obce_d/srp.htm, cit. 27.7. 2013. Brychta, Josef: Město Bučovice ve statistice, c. d., s. 3.
10
1. Terminologické otázky Vzhledem k nesystematičnosti terminologie, která je v odborné literatuře využívána v souvislosti se svatbou, považuji za vhodné vysvětlit některé pojmy, které se k tomuto tématu váží a které ve své práci využívám. Zmíněný rozpor vznikl z rozdílných časových, společenských, geografických i kulturních pohledů, které hovoří k tomuto tématu. Jedním z nejpoužívanějších pojmů v problematice svateb je obřad. Podle Národopisné encyklopedie se tento pojem víceméně překrývá s pojmy ceremonie, rituál, ritus. Vždy se jedná o slavnostní akt lidské komunikace s nadpřirozenými silami či bytostmi, prováděný přesně určeným způsobem. Přeneseně lze také pojmy chápat jako jakýkoli soubor činností slavnostního rázu pevné posloupnosti.20 V tomto smyslu tedy i současný moderní svatební obřad. Odborná etnologická literatura příliš často nepracuje s pojmem rituál. Určité snahy používat jej se projevily v 90. letech 20. století, kdy se etnologie dostala do kontaktu se sociální a kulturní antropologií. Do té doby byl tento chápan spíše jako ideologicky nevhodný.21 Přímo s pojmem rituál podrobněji pracuje obor sociální a kulturní antropologie. Jedná se o „označení výrazného individuálního nebo kolektivního způsobu chování, který je standardizován, tj. založen na vnucených nebo tradičních pravidlech.“22 Podle kulturně antropologické typologie rituálů můžeme rozeznat tyto druhy: rituály nebezpečí, přechodu, trestání, oslavné rituály, rituály úcty.23 Svatba patří především k rituálům přechodovým – tedy vážícím se k přelomovým okamžikům života (přechod ze svobodného stavu do manželství). Někdy se pro přechodový rituál používá také francouzský pojem rites de passage, který zavedl Arnold van Gennep.24 Tento autor ještě podrobněji rozděluje přechodové rituály na separační (např. po pohřbu), rituály přeměny (např. při svatbě) a rituály začleňování (např. při zasnoubení). U žen se v tradiční kultuře přechod ze svobodného stavu do manželství vyjadřuje nasazením čepce, tzv. čepením nevěsty. V souvislosti
20
Kandert, Josef: Obřad. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 655. 21 Hrdý, Ladislav – Soukup, Václav – Vodáková, Alena (eds.): Sociální a kulturní antropologie, sv. 3. Praha: SLON, 1993, s. 7. 22 Tamtéž, s. 126. 23 Tamtéž, s. 127-128. 24 Gennep, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha: Lidové noviny, 1997.
11
se svatbou se ale můžeme setkat i s dalšími druhy méně výrazných rituálů – např. rituál úcty (odprošení rodičů před svatbou). Výzkumy, které se u nás zabývají obřadní kulturou a obyčejovou tradicí, vycházejí v terminologii z vývojové linie obřad – obyčej – zvyk (popř. zvyklost) tak, jak jej charakterizuje ve svých studiích zejména Václav Frolec: pojem obyčej zahrnuje především obvyklý, ustálený, zděděný a stereotypní způsob chování, který je prostřednictvím tradice pociťován jako správný, závazný a je součástí životního stylu.25 Pojem zvyk bývá často označován jako synonymum pojmu obyčej. Já se ve své práci přikláním k drobnému odlišení těchto dvou pojmů, které nastínil právě Václav Frolec. U obyčeje zdůrazňuje jeho obsah, význam a závaznost; charakteristickým znakem zvyku je podle něho ztráta obsahovosti, závaznosti a ulpívání na formální stránce.26 Zvyklost je potom jakousi osobnější, individuálnější formou zvyku nebo obyčeje, jejímž nositelem je menší jednotka, např. rodina nebo pouze jednotlivec.27 Antonín Václavík ještě dodává „Zvyklosti nebyly součástí starého cyklu výročních obyčejů“28 V problematice svatby se může jednat například o rodinnou zvyklost dotazované respondentky, kde hovoří o tom, že úlohu svědka zastává vždy sourozenec nevěsty nebo ženicha, nejlépe nejmladší z nich, který je zletilý. Obřad zahrnuje systém úkonů a praktik spojených s náboženstvím, mytologií nebo magií, vyskytuje se při významných, přelomových událostech života, objevují se opakované standardizované úkony symbolického charakteru. Svatební obřad tedy můžeme považovat za typický příklad se všemi popsanými náležitostmi. Jedním ze symbolických úkonů náležících ke svatbě je například výměna prstýnků jako opakovaný a především standardizovaný úkon symbolizující vzájemné spojení manželů. Konkrétní podoba zmíněných jevů je historicky (časově) i geograficky (místně) podmíněná a je závislá na řadě okolností. Proto je třeba je vysvětlovat v rámci určitého času a místa. Při hodnocení současného stavu tradice a obřadní kultury přihlížíme zejména k těmto vývojovým tendencím: změna hierarchie jednotlivých funkcí, obsahové změny, oslabení, případně až zánik náboženské funkce, zvýraznění
25
Frolec, Václav: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 1982, s. 254. 26 Frolec, Václav: Rituály a slavnosti v procesu modernizace. In: Frolec, Václav (ed.): Město: Prostor – Lidé – Slavnosti. Sborník příspěvků z X. strážnického sympozia. Uherské Hradiště – Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 1990, s. 13. 27 Weiss, Richard: Volkskunde der Schweiz. Erlenbach – Zürich: Rentsch, 1978, s. 157. 28 Václavík, Antonín.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 48.
12
estetické, emocionální a zábavné funkce, zásahy organizátorů kulturního života a úsilí oficiálních institucí.29
29
Frolec, Václav: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky, c. d., s. 259.
13
2. Svatba v historii Svatba nebo také sňatek, je vstupem do manželství. Jedná se o zvykový a zákonný vztah mezi ženou, která se vdává, a mužem, který se žení. Ve středověku se používal název otdanie, otdatvy, později oddavky, sňatek, veselka, ženitba, veselí, vdavky, zdavky, slub nebo sobáš. Nyní lze využít také termínu vzít se nebo brát se.30 Samotné slovo nevěsta se etymologicky odvozuje od slova niewie, nevě = neví, nezná. Souvisí to s tím, že nevěsta do doby obřadu měla zůstat utajená před veřejností, neznámá, nepoznaná. Dělo se tak z důvodu, aby zůstala chráněná před nečistými vnějšími silami, které by jí mohly uškodit.31 Svatba
jako
celek
představuje
historicky
vyvinutý,
složitý
komplex
náboženských, mytologických a právních zvyklostí, které doprovází vstup do manželství. Při svatebním ceremoniálu dochází k opuštění dosavadního užšího společenství a přijetí do nového, tedy ke změně společenského postavení. V minulosti byla tato funkce mnohem důležitější, než je tomu dnes. Šlo především o posílení rodu a zachování plodnosti. Do manželství se tím pádem vstupovalo především z ekonomických nebo politických důvodů. V tradiční slovanské svatbě nebyl vždy sňatek uzavřen na základě obřadu, slibu či smlouvy. Lubor Niederle, který se pokusil o rekonstrukci předkřesťanské svatby u Slovanů, popisuje dva základní druhy uzavření manželství: sňatek a méně často také únos. Sňatku předcházel právní akt koupě nevěsty založený na smluvních podmínkách dvou stran. Smluvními stranami nebyl ženich s nevěstou, ale jejich rodiny. Souhlas, případně někdy také nesouhlas obou nastávajících manželů neměl právní význam. Nevěsta byla předmětem koupě a cena, kterou za ni ženichova rodina zaplatila jejímu otci, se nazývala věno. Lubor Niederle považuje toto slovo za všeslovanské, přestože později změnilo význam.32 Provdání ženy bylo tedy jejím prodáním a také předáním moci nad ženou z rukou otce do rukou manžela. Výše věna – kupní ceny – se přirozeně řídila zámožností rodin obou snoubenců. Kupní cena bývala vyrovnána v movitostech: dobytkem, obilím, plátnem, kožešinami a po rozšíření peněžních vztahů také penězi.33 Pojem věno se objevuje v povědomí lidí i v současnosti, jeho význam se ale změnil.
30
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 72. Tamtéž, s. 44. 32 Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 74. 33 Tamtéž, s. 70-73. 31
14
Jana Jiroušková popisuje jednu z forem předkřesťanského sňatku na našem území takto: „Manželkou se stala ta nevěsta (od slova vésti, uvést, tedy k muži dosud nevedena), již ženich (nabyvatel ženy) uvedl do svého lože řádným svatebním obřadem. Oženěním se znamenalo obřadně uvésti ženu.“34 Ve slovanské svatbě se v menší míře uplatňovala také metoda únosu jako nouzové řešení. Dělo se tak, pokud byla ženichova rodina nemajetná nebo prostě tam, kde nebyla naděje, že by nevěstina rodina se sňatkem souhlasila. Zpravidla prý číhali únosci na své oběti u vody, kam dívky chodívaly s prádlem nebo s vědrem.35 S rozšířením křesťanství se postupně začalo na únos pohlížet jako na něco hrubého a nepřípustného. V souvislosti s upevněním role křesťanství se do tradiční formy dostal církevní sňatek jako jediná přípustná forma uzavření manželství. Předpokládá se u něj nerozlučitelnost. Tuto formu jako jedinou možnou ustanovil kníže Břetislav ve svých dekretech z roku 1039. Tridentský koncil potom v polovině 16. století nařídil při uzavírání církevních sňatků závaznou liturgii. Bez církevního obřadu byl společný život muže a ženy považován za konkubinát. Tato ustanovení se ale prosazovala velmi pomalu a zvyky často navazovaly na předchozí období. Církevní obřad se tedy s tradičním obřadem spíše prolnul do tvaru, který známe z 18. a 19. století.36 Na tridentském koncilu římskokatolické církve v roce 1563 bylo manželství prohlášeno za jednu ze sedmi svátostí. Pro katolický svět platila povinnost každý sňatek evidovat na matrikách. Sňatek řádně vložený zápisem do knih nebylo třeba dosvědčovat pamětí velkého počtu svědků. Nadále stačila přítomnost snoubenců a dvou svědků, ale v praxi bylo toto ustanovení využíváno jen zcela výjimečně. Sňatkem uzavřeným tajně, bez přítomnosti či souhlasu rodiny, riskovali snoubenci přinejmenším nevoli, ne-li přímo vydědění či prokletí. Od roku 1868 začal platit na území Rakouska-Uherska zákon o alternativním civilním sňatku.37 Zatímco v některých západoevropských státech se dostaly sňatky do oblasti civilního práva daleko dříve – v Holandsku od roku 1580, v Anglii od roku 1653, ve Francii od roku 1792.38 Od roku 1950 u nás následovalo období, kdy stát odebral církvím vedení matrik a tím sňatek uzavřený na úřadě stanovil jako jediný platný. Možnou alternativou bylo, zejména na venkově, vykonání obou obřadů. Právoplatným se stal pouze úředně potvrzený civilní sňatek, po kterém 34
Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: Lidové noviny, 2012, s. 16. Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 95. 36 Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století), díl I., Dům a jeho lidé. Praha: ARGO, 1999, s. 167. 37 Fialová, Ludmila a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 165. 38 Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě, c. d., s. 41. 35
15
následoval církevní obřad se všemi náležitostmi. Ten ale neměl žádný oficiální význam. V krajním případě mohla účast na církevním obřadu v období propagace tzv. vědeckého ateismu negativně ovlivnit profesní život novomanželů. Zrovnoprávnění obou způsobů opětovně nastalo v ČR od roku 1992.39 V současné legislativě ČR jsou možné dva rovnoprávné způsoby uzavření sňatku: civilní (občanský) nebo církevní. Oddávající osobou je státní úředník nebo kněz. Pro právoplatný sňatek je nutná přítomnost zletilých snoubenců způsobilých k právním úkonům a dvou svědků, na které jsou kladeny stejné nároky.40 Snoubenci nesmí být příbuzní v přímé linii. Přítomnost dalších svatebčanů není z právního hlediska nutná, přesto se naprosté většiny svateb účastní více osob, než je nezbytně vyžadováno. Vstup do manželství především z osobní náklonnosti se začal objevovat až od počátku 20. století, ale skutečnou výsadou se stal až v současnosti. Ke sňatku v minulosti museli dávat souhlas rodiče nebo svým dětem sami partnery vybírali. Dnes se dá platný sňatek uzavřít i bez vědomí rodičů. Stále se objevují sňatky z ekonomických důvodů, ale vždy se tak musí stát z vlastní vůle snoubenců, nikoli z donucení. Psychický nebo fyzický nátlak je u nás chápán přímo jako důvod ke zrušení platnosti manželské smlouvy. V současnosti tedy všechny snoubence ovlivňuje především vlastní způsob myšlení. Je pak pouze na nich, do jaké míry se podřídí konvencím, většinovému chování či tradici. Uzavření manželského svazku dosud převážně zůstává veřejnou společenskou záležitostí. Přítomnost svatebčanů vždy dodávala a dodává nově vzniklému manželství veřejné uznání a jakousi legalitu. Tajnému sňatku se nedostává žádného společenského uznání, právní platnost ale zůstává nedotčená. Sňatek tedy není výlučně soukromá záležitost. Rodinná, světská či náboženská autorita hrají roli jakéhosi ručitele stability svazku. Tento rozměr obsahuje zejména církevní sňatek.
39 40
Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě, c. d., s. 75. Ve výjimečných případech může být sňatek povolen i osobám ve věku od 16 let.
16
3. Odraz raně slovanské kultury ve struktuře svatby Poprvé se pokusil popsat jakýsi všeobecný průběh indoevropské (a tím pádem i praslovanské) svatby Hermann Hirt. Podobný pokus učinil také Otto Schrader, který srovnával indoevropskou svatbu s finskou. Oba se shodli na těchto společných znacích indoevropské svatby: ucházení se o nevěstu; uchopení za ruku; přivedení domů a uložení do manželského lože, kterým je teprve manželský akt ve smyslu fyzickém i právním zcela dokonán.41 U nás hlavní části slovanské svatby popsal na začátku 20. století Lubor Niederle ve svém rozsáhlém díle Život starých Slovanů42. Shodnul se přitom s Hirtem a Schraderem. 1. ucházení se o nevěstu a úmluva s rodiči 2. vložení ruky nevěstiny v ruku ženichovu 3. zahalování nevěsty závojem 4. obcházení nevěsty kolem krbu nebo stolu 5. přenášení nevěsty přes práh do nového domu a posazení na kožešinu 6. pohazování nevěsty a ženicha vegetálními plody 7. zakrytí vlasů 8. vložení děcka nevěstě na klín 9. slavnostní uložení nevěsty a ženicha do svatebního lože Podle Niederleho se z těchto částí skládala slovanská svatba už v době pohanské. Postupem času se některé z těchto částí mohly oslabovat nebo naopak zesilovat – zejména díky působení jiných kultur (byzantské, římské atp.) nebo vlivem křesťanství. K této základní kostře se u jednotlivých národů, případně i etnografických skupin, přidávala regionální specifika. Některé z těchto částí v průběhu času úplně zanikly, některé jsou zachované v úplné nebo alespoň částečné formě. Původní, byť symbolický význam bohužel často zcela zaniknul, a to i v případě, že se daný jev stále vyskytuje. V následujících odstavcích bych se chtěla krátce zmínit o těch prvcích, které se alespoň v přeneseném významu odráží ve struktuře současných zkoumaných svateb.
41 42
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 75. Tamtéž, s. 76-89.
17
Ucházení se o nevěstu nabylo symbolického významu. Dnešní mladé dvojice velmi často žijí ve společné (vlastní nebo pronajaté) domácnosti již před svatbou a o úmyslu vzít se rodinu pouze předem informují. Stejně tak tomu bylo i v mém výzkumu. Jen v jednom případě se vyskytlo žádání dívčiných rodičů o její ruku. Úmluva s rodiči zcela pozbyla významu jakéhokoli vykoupení dcery movitými nebo nemovitými prostředky jako kompenzaci za odchod dcery z rodiny. Dokonce ani výraz věno ve smyslu hmotné výbavy není příliš používaný. Obě rodiny se spíše dohodnou, jakým způsobem přispějí na samotnou svatbu a jakým způsobem budou nápomocni novomanželům do jejich nového společného života. Rozhodně není pravidlem, že rodina ženicha musí kompenzovat odchod dcery – spíše je zvykem, aby se rodiny podílely stejným poměrem. Z věnčení a zahalování nevěsty závojem zůstal pouze závoj, který ale zcela ztratil původní smysl a nahradil ho čistě estetický význam nebo se nevyskytuje vůbec. Vložení ruky nevěsty v ruku ženichovu se udrželo pouze v církevním svatebním obřadu. Přenášení nevěsty přes práh do nového domu, se místy vyskytuje, ale spíše jako zpestření. Přenáší se přes práh obřadní síně, kostela nebo do místa hostiny a vysvětluje se jako symbolika nového začátku po svatbě s doznívajícím významem práva muže odvést si svou manželku a připojit ji ke svému rodu. Jana Jiroušková vysvětluje přenesení nevěsty přes práh domu také jako pokus o oklamání zlých sil, které žijí pod prahem.43 Pohazování nevěsty a ženicha vegetálními plody se hojně udržuje. Tento zvyk zajišťují buďto družičky nebo všichni svatebčané. Původní plodnostní symbolika je mezi svatebčany poměrně známá. Větší důležitost se tomuto obyčeji přisuzuje při církevních svatbách, kde se více zdůrazňuje fyzická podstata manželství. Niederle dále nachází mezi Slovany i drobnější společné znaky, mezi které patří: 1) Symbolický únos nevěsty – může mít formu smluveného fiktivního únosu nevěsty po svatebním obřadu a její následný výkup nebo zatarasení cesty na obřad nebo z něj. Smluvený únos je dodnes oblíbenou zábavou svatebčanů. Nevěsta je v nestřeženém okamžiku odvedena několika svatebčany mimo hostinu a po ženichovi se žádá, aby ji našel a poté vykoupil penězi. Některé rodiny považují tuto zábavu za hrubou a potencionálně nebezpečnou, zejména pokud novomanželé v blízké době očekávají narození potomka, proto předem upozorní svatebčany na to, že si únos nepřejí. Nerespektování tohoto přání se považuje za velmi nevhodné a může vést k vážným konfliktům. S podobnou negativní zkušeností se setkala respondentka, paní Libuše
43
Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě, c. d., s. 88.
18
Kargerová, která na svůj fingovaný únos vzpomíná velmi nerada: „Oni mě unesli opravdu hodně nečekaně. Odvezli mě autem až do buchlovských kopců, tam se rozpili a nechtěli mě vrátit. Manžel, ten mě hledal všude možně, ale nemohl mě najít, protože to bylo hodně daleko. Já už jsem brečela a chtěla jsem zpátky, ale oni mě vrátili až o půlnoci.“44 V jejím případě se svatební scénka zvrhla v téměř opravdový únos, kvůli kterému se zrušilo veškeré večerní posvatební veselí. Ženich nevěstu skutečně nenalezl a nevykoupil, což vedlo k závěrečné potyčce mezi svatebčany a de facto fiaskem celé hostiny. 2) Dávání významných darů ženichovi a nevěstě – mezi jediné současné dary mezi ženichem a nevěstou patří nejprve darování zásnubního prstenu nevěstě a následně pak obřadní výměna snubních prstenů. Ve slovanské svatbě se darovala mimo jiné také svatební košile nebo jablko (symbol plodnosti). 3) Hotovení a rozdílení svatebního koláče a svatebního stromku se dnes modifikovalo do pečení svatebního dortu a jeho společné naříznutí oběma novomanžely při svatební hostině, které má symbolizovat spolupráci.
44
Libuše Kargerová: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 18. května 2013.
19
4. Předsvatební období Do této kapitoly bych chtěla zahrnout ty zvyky a obyčeje, které počínají dohodou o úmyslu vzít se (tedy námluvy nebo zásnuby) a končí těsně před svatebním dnem. Toto období může být různě dlouhé. V tradiční formě trvalo nejméně tři týdny, což je doba, po kterou probíhaly nutné ohlášky v kostele.45 Současná předsvatební období mohou být i velice krátká. V případě malé „tiché“ svatby se dají veškeré přípravy odbýt i za několik málo dnů. Nejčastěji toto období dnes trvá přibližně dva až dvanáct měsíců. Spodní hranice je určena zejména časem nutným pro výběr a výrobu snubních prstenů na zakázku a výběr a rezervaci oděvů. Výroba prstenů s rytím trvá zpravidla čtyři až šest týdnů, svatební šaty a obleky se rezervují obvykle jeden až dva měsíce předem. Pokud dvojice z nějakého důvodu nechce čekat, dají se jednoduché formy snubních prstenů sehnat přímo v obchodě ihned. Podobně je tomu i u oděvů. Horní hranici délky předsvatebního období velmi často určuje pravidlo, podle kterého by mělo ke sňatku dojít do jednoho roku od zasnoubení. Někdy ale může být toto období i mnohem delší. Nejčastěji se dnes prodlužuje kvůli nepříznivé finanční situaci. Současné předsvatební období zahrnuje i celou řadu menších převážně organizačních úkonů, které nemají zvláštní obřadní funkci nebo se v mém výzkumu výrazněji nevyskytly, proto je podrobněji nepopisuji. V souvislosti s náročností přípravy svatebního dne se zejména u nevěst, hlavních organizátorek svatby, často vyskytuje stres. Většina nevěst se snaží stresovým situacím předejít tak, že začnou s přípravami s dodatečným předstihem. Ale ani tak se mnohdy nevyhnou konfliktům s příbuzenstvem. Rodiče obou stran, kteří obvykle na svatbu přispívají, chtějí uplatnit své vlastní představy, přičemž se pak dostávají do sporů s mladší generací, která chce svatbu pojmout v modernějším duchu. Naprosto netradičně se s touto situací vypořádala paní Petra Kotolánová. Původní smluvené datum svatby tajně přesunula o několik týdnů dříve, čímž časově předstihla předpokládaný počátek příprav svatební hostiny. Termín a místo obřadu prozradili společně s přítelem pouze nejbližším příbuzným, a to pouze několik dnů předem. Svatební den sice díky tomu proběhnul podle představ novomanželů, ale kritika ze strany rodiny se jim ani tak nevyhnula.
45
V některých případech se mohly konat i všechny tři ohlášky najednou. Za tuto výjimku se ale muselo platit. Dělo se tak třeba v případě, že byla nevěsta těhotná a bylo třeba sňatek uspíšit.
20
4.1.
Námluvy
Ve vesnickém prostředí mohlo v minulosti před svatbou docházet ještě k tzv. námluvám, při kterých se rozhodovalo o uzavření, případně také neuzavření manželství. Lubor Niederle je zmiňuje jako jeden ze základních znaků slovanské svatby. Ženich společně se svými rodiči a družbou přišel do domu nevěsty, kde se jednalo o věnu (zde ve smyslu výkupní ceny za nevěstu), o dědictví, o výměnku a podobně. Po dohodě obou stran se smlouva sepsala. Potom snoubenci vyslovili slavnostní slib a podali si ruce. Akt slavnostního podání rukou se nazýval zaručiny, rukoviny, záruky nebo obručení. Podle Niederleho se termín rukoviny dokonce využíval u Slováků na Spiši jako termín pro svatbu.46 Po podání rukou následovala hostina podobná té svatební.47 Důležitým okamžikem je vyslovení slibu za přítomnosti svědků a podání rukou. Tento zvyk se dodnes odráží v samotném svatebním obřadu, zejména v církevním. Po skončení námluv se snoubencům přisuzovala některá práva manželů. Nevěsta od té doby patřila více do ženichovy rodiny než do svojí. Někdy je těžké určit přesný rozdíl mezi námluvami a zásnubami. Podle Jána Komorovského se lišily tím, že při zásnubách došlo k potvrzení dohody uzavřené při námluvách a při zásnubách pak došlo k podání rukou ženicha a nevěsty, případně k výměně prstenů.48 Postupem času došlo ke splynutí zásnub a námluv. Námluvy, při kterých se řešily vzájemné majetkové vztahy obou rodin, ztratily svůj význam již v první polovině 20. století.
46
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 76. Heroldová, Iva: Námluvy. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 594-595. 48 Komorovský, Ján: Tradičná svatba u Slovanov,. c. d., s. 74. 47
21
4.2.
Zásnuby
Zásnuby, někdy zvané také zasnoubení, příslib, zaslíbení nebo žádost o ruku, jsou morálním slibem mezi mužem a ženou, kteří tímto oznamují, že se v budoucnu chystají spolu uzavřít manželství. Dnešní zásnuby se postupně vyvinuly z ucházení se o nevěstu a úmluvy s rodiči, které zmiňuje Niederle. Tento závazek není právně vynutitelný. Jinak tomu bylo například v židovské svatbě, kdy se sepisovala zásnubní smlouva a snoubenci měli po jejím podepsání práva i povinností manželů. V minulosti byl akt zasnoubení významnější a rozšířenější, než je tomu dnes. Kromě formálního slibu představovalo také majetkoprávní akt, při kterém se vyjednala výše věna, dědické podíly nebo také forma výměnku.49 Zasnoubení tedy mělo význam především v bohatších rodinách. V současnosti ženich chodí žádat o ruku nevěstiny rodiče, přičemž matce nevěsty daruje květiny, požádá ji o svolení ke sňatku a otce požádá o nevěstinu ruku. Další kytici by měla dostat také nevěsta. Otec může dostat například láhev s alkoholem. Dominantou zásnub je darování zásnubního prstenu ženě, která jeho přijetím stvrzuje souhlas se zasnoubením. Do prstenu by podle tradice měl být vsazen kámen, nejlépe drahý. Podle pověry by se nemělo jednat o perlu, opál nebo smaragd, protože přináší smůlu. Zásnubní prsten se nosí na prsteníku levé ruky. K tomuto prstu podle středověké medicíny proudí prý krev přímo k srdci. Celkem čtyři z pěti oslovených respondentek byly před svatbou zasnoubené. Všechny dostaly prsten z drahého kovu a s kamenem. Nejčastějším materiálem bylo bílé zlato, v jednom případě žluté. Druh kamene pro nevěsty nebyl podstatný. Shodly se pouze na tom, že by kámen měl být nejlépe bílý, resp. čirý. Prsten s briliantem může být pro účely dnešních zásnub také vhodný, ale v mém výzkumu se nevyskytnul. Respondentky hodnotí darování briliantu jako příliš okázalé. Žádost o ruku se odehrává podle tradice v domácím prostředí domu nevěsty. Někdy se také při této příležitosti děkuje rodičům nevěsty za její výchovu. Pak by měla následovat zásnubní hostina pořádaná v kruhu rodiny a přátel. Podobně vypadá také představa zásnub v dotazovaných rodinách na Bučovicku, i když respondenti často dodávají, že hostina už není nutná a jedná se tak trochu o přežitek. V praxi se ale forma 49
Frolec, Václav: Obřady a svátky „Času života“ v současnosti. In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985, s. 242.
22
zásnub často liší. Děje se tak velmi často z toho důvodu, že mladý pár žije ve společné domácnosti již před svatbou a tím pádem nastalo odloučení ženy od rodiny už předčasně. Všechny respondentky se shodují na tom, že žádost o ruku by měla být v ideálním případě pro ženu překvapením. Typicky popisuje tuto událost ale pouze paní Libuše, která jako jediná z respondentek před svatbou nežila se svým přítelem ve společné domácnosti: „Žádost o ruku byla opravdu překvapení. Přišel k nám domů, předal kytku, kleknul si a mě požádal o ruku s prstýnkem. To jsme nikdo nečekali. Já jsem byla překvapená, brácha, ten se smál…“50 Zásnuby se mohou odehrávat také v soukromí pouze mezi dvěma lidmi, přičemž se rodině oznámí pouze dohodnutý záměr se vzít. Ale i za těchto podmínek by se mělo podle názoru respondentek jednat o překvapení a ženich by měl darovat prsten. Tři z oslovených respondentek skutečně byly požádány o ruku nečekaně. Zbylé dvě bohužel o ruku požádány vůbec nebyly, přestože o to stály a přály si to. Dodnes se očekává, že prvotní impulz k uzavření sňatku nebo k zasnoubení by měl vycházet ze strany muže. Ženy se ujímají iniciativy až v krajním případě. Paní Petra Zachrlová nebyla o ruku požádána vůbec. Před svatbou žili s přítelem ve společné domácnosti a měli malého syna. O záměru se vzít se u nich už dlouho mluvilo, proto paní Petra trpělivě očekávala, kdy bude požádána o ruku. Když se tak ani po několika letech nestalo, vyřešila situaci sama. Vzhledem k tomu, že zasnoubení není před svatbou nezbytně nutné, sama se vydala na městský úřad do Bučovic a požádala o nejbližší volné termíny svateb. S přítelem se pak dohodli na konkrétním termínu a vybrali rovnou snubní prsteny. Paní Petra Kotolánová čekala na žádost o ruku také velmi dlouho. Když ji přítel v soukromí konečně požádal o ruku a chtěl jí darovat prsten, rozhodla se, že mu situaci znesnadní. „Řekla jsem mu, že si ho vezmu, ale až potom, co mi donese prsten s černým kamenem.“51 Toto netradiční přání dokázal pan Aleš splnit a se svou přítelkyní Petrou se na druhý pokus konečně zasnoubili. Zásnubní prsten by se měl nosit až do svatby na levé ruce. Paní Petra Hofírková právě tento prsten zmiňuje jako jedinou starou věc, kterou měla na sobě v den svatby. Říká se, že svatba by měla být nejpozději do roka od zasnoubení, ale ne všechny páry se tím řídí. Velmi důležitým faktorem při stanovování data svatby je narození dítěte. Všechny respondentky se shodují na tom, že svatba by měla být „dřív, než se dítě začne ptát, jaktože se maminka a tatínek jmenují jinak.“ Zároveň by nemělo datum svatby padnout na vysoký stupeň těhotenství nevěsty. Svatbu až 50 51
Libuše Kargerová: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 18. května 2013. Petra Kotolánová: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 25. května 2013.
23
po narození dítěte zvolily dvě oslovené respondentky. V obou případech byly narozené děti staré dva roky. Po morální stránce došlo k všeobecnému oslabení rodičovské autority – před svatbou se nevyžaduje požehnání rodičů, v krajním případě ani jejich souhlas se sňatkem. Volba partnera nebo partnerky je v první řadě odrazem svobodné vůle. Některé páry nepovažují za nutné, aby k zasnoubení vůbec došlo. Svou vůli prožít spolu život si dokazují tím, že se přestěhují do společné domácnosti. Impulzem ke svatbě se potom zpravidla stává očekávaný příchod dítěte.
24
4.3.
Zvaní na svatbu
V tradiční venkovské kultuře se svatby a jejich příprav účastnila celá obec. V 90. letech 19. století bývalo na selských svatbách i tři sta a více hostů.52 Úmysl snoubenců uzavřít sňatek se oznamoval při ohláškách v kostele tři týdny před svatbou. Pokud snoubenci pocházeli z rozdílných farností, musely ohlášky proběhnout na obou místech. Výjimečně se daly ohlášky odbýt při jediné bohoslužbě, třeba pokud byla nevěsta těhotná, a proto bylo třeba svatbu uspíšit. Za tuto službu se ale muselo platit. Ohlášky představovaly formu všeobecné kontroly. Během nich mohl kdokoli vznést námitku, která by bránila uzavření sňatku. Důvodem mohl být například příslib manželství jiné osobě, předstíraná identita nebo zatajený majetek.53 Dnes jsou ohlášky zachovány pouze v některých etnografických regionech. Invariantem se naopak stalo rozesílání nebo osobní předávání svatebních oznámení. Po první ohlášce se v tradiční formě začalo s osobním zvaním na svatbu, které se konalo několikrát. Nejprve zval ženich s nevěstou, pak se starším mládencem (družbou), případně i nevěsta se starší družičkou. Dlouho byl na vesnických svatbách dodržován zvyk, aby každý host při zvaní na svatbu daroval naturální příspěvek, což zaručovalo poměrně bohatý svatební stůl i u těch nejchudších svateb. Převážná část dnešních svatebních hostin se koná v prostředí odloučeném od kulturního a sociálního kontextu vesnice, což vede ke ztrátě závaznosti tradic. Zároveň bývají na takové svatby zváni hosté nikoliv podle územních (sousedských), ale podle osobních kontaktů rodin. Může potom také docházet k situacím, že zachované tradice některých skupin hostů nejsou ostatními svatebčany přijímány s pochopením. Obvykle jsou na svatbu zvány tyto skupiny lidí: 1. nejbližší rodina (rodiče nevěsty a ženicha, sourozenci – případně i se svými partnery a dětmi) 2. širší příbuzenstvo (prarodiče nevěsty a ženicha, tety, strýcové, bratranci a sestřenice – ti také i se svými partnery a dětmi) 3. vzdálené příbuzenstvo (sourozenci prarodičů a podobně) 4. přátelé a kolegové nevěsty a ženicha. Úlohy svědků sehrávají někteří z rodinných příslušníků nebo nejlepších přátel. Na svatebním obřadu a při večerní zábavě se obvykle setká vyšší počet hostů než na svatební hostině. Dalším důsledkem narušení struktury svatby je i změna ve funkcích svatebních hodnostářů. Úloha družby (a podobně i starší družičky) při zvaní na svatbu již nehraje
52 53
Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 315. Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě, c. d., s. 25.
25
žádnou roli. Některé jejich původní úkoly zanikly, další byly přeneseny na jiné osoby. Prosby o výpomoc při přípravách nebo o naturální příspěvek se rozšiřují pouze mezi členy širší rodiny, neobchází se celé vesnické společenství. Dnes o velikosti svatby, tedy i o počtu pozvaných hostů, rozhoduje především finanční situace snoubenců, případně jejich rodin, pokud na svatbu přispívají. Čtyři z pěti zkoumaných párů označují svou svatbu jako středně velkou – do šedesáti hostů. V jednom případě se jednalo o malou tichou svatbu pouze s patnácti hosty. Ve všech zkoumaných případech se rodiče snoubenců nějakým způsobem podíleli na přípravě svatebního dne – ať už finančním příspěvkem nebo osobní výpomocí například při pečení. Zároveň sami snoubenci většinou na svatbu předem šetřili. Manželé Hofírkovi uvádí, že společně šetřili celý jeden rok, kdy žili ve společné domácnosti a připravovali se na svatbu. Nejčastější formou zvaní na svatbu je dnes svatební oznámení, které vlastně vytváří první dojem ze svatby. Rozesílá se nebo se předává všem příbuzným a přátelům, kteří mají být obeznámeni s úmyslem snoubenců uzavřít sňatek. Toto oznámení má především informativní charakter. Tištěné svatební oznámení vzniklo pravděpodobně v polovině 18. století ve šlechtickém prostředí z důvodu velkého geografického rozptýlení příbuzných a přátel. K rozmachu tištěných oznámení přispělo zpřístupnění tisku a rozšíření poštovních služeb.54 Současné svatební oznámení může obsahovat také pozvánkovou kartičku ke svatebnímu stolu nebo k večerní zábavě. Na svatební hostinu zve ženich a nevěsta zpravidla jen rodinné příslušníky, případně několik nejbližších přátel, mezi které se často řadí osoby zastávající úlohy svědků. Činí se tak nejlépe při osobní návštěvě, při které dochází zároveň k předání svatebního oznámení. Pokud není osobní návštěva možná, řeší se situace odesláním oznámení poštou. Ne ve všech případech musí současné zvaní na svatbu proběhnout formou svatebních oznámení – manželé Kargerovi si nenechali zhotovit žádná oznámení. Všechny hosty pozvali pouze ústní formou při osobní návštěvě. Svatební oznámení je obvykle profesionálně zhotovený a esteticky sladěný výrobek ve formě karty, která se poté vkládá do obálky. Obsahuje vždy jména a příjmení snoubenců, jejich bydliště, místo a čas konání obřadu, někdy také oblíbené
54
Lenderová, Milena: Řeč svatebních oznámení. In: Halířová, Martina a kol: Oznamuje se láskám
našim… aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Pardubice: Východočeské muzeum, 2007, s. 105-112.
26
životní motto nebo fotografii snoubenců. V některých případech může mít celé oznámení tvar srdce nebo zdobené obálky, papír bývá tvrdý, lesklý nebo matný, někdy i ručně vyráběný. Grafickou podobu si mohou snoubenci navrhnout úplně sami nebo si vyberou z bohaté nabídky předloh vytvořené odbornými firmami. Rozhodující slovo při výběru designů mívají zpravidla nevěsty, které pro inspiraci hojně využívají internetovou nabídku. Barevná úprava bývá obvykle sladěna s hlavními barvami celé svatby. Celkový vzhled oznámení zároveň může naznačovat styl svatby. V mém výzkumu se vyskytly spíše střízlivé formy svatebních oznámení. Dotazované páry si vybíraly ze standardizované nabídky profesionálně zpracovaných designů, nepodlehly přitom módním trendům a vyvarovaly se extravagantních forem svatebních oznámení. Objevily se kombinace s červenou, žlutou a zelenou. Dva páry svatební oznámení neměly. Pokud si snoubenci přejí prožít pouze tichou svatbu s nejbližšími příbuznými, případně pouze se svědky, existuje možnost dodatečně oznámit skutečnost, že sňatek byl již uzavřen. Děje se tak písemnou formou, která je velmi podobná svatebním oznámením. Tuto možnost využili manželé Kotolánovi, kteří se i přes nevoli ze strany obou rodin rozhodli uspořádat pouze tichou svatbu se svědky, sourozenci a rodiči. Oznámení o uzavření sňatku rozeslali až měsíc po svatbě ostatním příbuzným a přátelům a sloužilo zároveň jako pozvánka na posvatební zahradní oslavu pořádanou novomanželi. Oslava měla sloužit vlastně jako náhrada za původně plánovanou, ale neuskutečněnou svatební hostinu a následné večerní veselí.
27
5. Estetika svatebního období K umocnění jedinečnosti a vážnosti slavnostního svatebního slibu slouží estetické složky. Zejména u nevěst se projevuje silná potřeba zesílit estetický i emocionální prožitek ze svatebního dne. Největší důraz se přitom klade na oděv hlavních postav, tedy nevěsty a ženicha, který by měl mezi oděvy svatebčanů jednoznačně vynikat. V další řadě se zdobí i místo obřadu, svatební tabule nebo dopravní prostředky. Hlavní slovo při výběru dekorací mají zpravidla nevěsty, které si nechávají radit od svých matek nebo kamarádek. Nejrůznější zvyky považují často za nezbytnosti, které „ke svatbě patří“ a které podtrhují svatební atmosféru. Současný trh nabízí velice bohaté spektrum nejrůznějších svatebních doplňků, které rychle podléhají módním trendům. Moderní nevěsty rády nakupují v internetových obchodech nebo bazarech a o trendech také diskutují na specializovaných fórech. Často se jedná o zahraniční tradice uměle implementované do českého prostředí bez jakéhokoli kontextu. Speciální kategorii potom tvoří různé zábavné výrobky, za pomocí kterých se svatební pár snaží ozvláštnit atmosféru. Může se jednat o trička s karikaturami novomanželů, do kterých se nevěsta a ženich převlékají po půlnoci, o vyměněné poznávací značky na autech se jmény novomanželů nebo o svatební lampiony, které se začnou za tmy vypouštět.55 Dnešní svatby se velmi často esteticky ladí do jedné dominantní barvy, případě do kombinace dvou barev. Mezi prvky, na nichž se nejčastěji uplatňují barevné variace, patří zejména kravata ženicha, kytice, svatební oznámení, svatební dort, výzdoba svatební tabule a dopravních prostředků. Pokud chtějí snoubenci dotáhnout svatební estetiku až do nejmenších detailů, zdobí si sami podle barev i místo obřadu a místnost, kde se bude konat svatební hostina. Někdy se u nás objevují i svatby kdy jsou do hlavní barvy sladěny oděvy všech družiček a družbů, v krajním případě i všech svatebčanů. Takové jsou doménou především větších měst. Dotazované nevěsty se řídí hlavně vlastním vkusem a v této tématice nejsou příliš pověrčivé. Přesto existují barvy, které se mezi dominantní volí jen velmi zřídka. Jednoznačně mezi ně patří černá. Současná česká společnost vnímá černou jednoznačně
55
Dostupné z http://www.beremese.cz/forum/jine-svatebni-pripravy/kde-sezenu-letajici-lampiony-jenjeden-nebo-dva/?page=5, http://www.beremese.cz/forum/svatebni-auto/cim-se-zdobi-svatebni-auta/, cit. 24.10. 2013.
28
jako barvu smuteční, i když tomu tak nebylo v historii vždycky. Mezi dominantní barvy se také volí málokdy modrá. Podle symboliky se jedná sice o barvu věrnosti, ale pokud se objeví na svatebních šatech, může podle pověry přivolat nevěstě modřiny.56 Jedinou výjimkou, kdy bývá modrá barva hojně využívána, je svatební podvazek. Naopak mezi velmi oblíbené barvy patří červená. Někdy se kromě doplňků objevuje i v podobě výšivky na svatebních šatech. Bílo-červenou kombinaci zvolila pro svou svatbu paní Petra Zachrlová. Do červené sladila svatební kytici, ženichovu kravatu a výzdobu svatební tabule. Paní Libuše Kargerová a také paní Petra Hofírková daly raději přednost decentním pastelovým odstínům béžové. Shodují se v tom, že kontrastní svatební barvy se jim nelíbí. Oba ženichové tuto volbu přijali s nadšením, protože sami raději dávají přednost decentním barvám kravaty. Paní Petra Kotolánová při své malé tiché svatbě neměla mnoho příležitostí, kde by mohla uplatnit svatební barvy a ani jí na konkrétní barvě příliš nezáleželo. Hlavním kritériem bylo sladění kravaty ženicha a malého syna, který je na svatbu doprovázel. „Měli jsme problém sehnat oblečení pro malého a já jsem chtěla, aby měli s manželem stejné barvy. Narazili jsme na světle fialovou a ta byla pro syna i pro manžela snesitelná, tak jsme nechali do kytice uvázat pár fialových kvítků a květinářka ji celou zamotala do fialové stužky.“57 Paní Lenka Novotná zvolila jako dominantní barvu světle zelenou. Ta se objevila nejprve na jejich svatebním oznámení, ve svatební den i na ženichově kravatě i košili, dokonce také na šatech družiček a na dekoracích na židlích při následném veselí v domě novomanželů. Na květinové výzdobě svatby se objevovala pouze bílá a převládající zelená. Snoubenci tímto přírodním stylem chtěli podtrhnout jednoduchost jejich malé svatby.
56 57
Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě, c. d., s. 65. Petra Kotolánová: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 25. května 2013.
29
5.1.
Oděvy na svatbě
V tradičním prostředí na vesnici tvořilo dominantní součást oděvu nevěsty složité zdobení hlavy, které vlastně nahrazovalo funkci závoje včetně jeho ochranné moci.58 Závoj se řadil nejdříve mezi městské fenomény, na vesnici proniknul až později. Mezi nejstarší obřadní oděvní součástku tradiční nevěsty patří plachta zvaná úvodnice, někde také plachetka, prostěradlo nebo lochtuška. Byla zhotovena z jemného plátna, zdobená krajkou a bohatou výšivkou. Plachta, která byla přehozená přes ramena, záda a předloktí, nevěstě původně zahalovala značnou část svatebního oděvu, díky čemuž byla významově nadřazena ostatním částem oděvu. Použití úvodnice mělo zabezpečit její brzké těhotenství a také ochranu před zlými silami. Po narození dítěte v ní šla k úvodu – rituálnímu očištění do kostela.59 Nezbytným doplňkem pro muže byl klobouk, ze kterého trčela velká, bohatě zdobená kytka z umělých květů a rozmarýnu. Pro účely svatebního obřadu se také pořizovaly některé nové nákladné oděvní součástky. Jednalo se zejména o dlouhé pláště, různé druhy kabátů a kožichů. Bohatí se mohli během svatebního dne i několikrát převlékat, chudí si museli dražší součástky půjčovat u rychtáře nebo u zámožných rodin. Uvnitř jednoho regionálního typu se pro účely svatby někdy využívaly vývojově starší oděvní součástky.60 V tradiční kultuře si snoubenci před svatbou vzájemně darovali některé druhy oděvů. Nevěsta darovala ženichovi svatební košili, on jí naopak dával svatební šaty nebo střevíce.61 Družičky a družbové byli vystrojeni podobně jako ženich s nevěstou, ale méně okázale. Jejich oděv se mohl lišit také barvou a drobnými detaily. K napodobování svého okolí pomocí oděvů je člověk veden spontánně, tedy bez logické úvahy. Zároveň se ale projevuje touha po odlišení, ovšem v rámci nepsaných společenských pravidel. Jedinec svým oděvem vždy demonstruje příslušnost k určité sociální skupině či generační vrstvě. Svatební móda, zejména ta pánská, je do značné míry unifikována, není tedy příliš mnoho prostoru k tvorbě detailů, které by dokázaly uspokojit lidskou touhu po mírné osobité odlišnosti.
58
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012, s. 59. Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 260-261. 60 Jeřábková, Alena: Odívání. In: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 134. 61 Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století), díl I. Dům a jeho lidé. Praha: ARGO, 1999, s. 151. 59
30
Současná svatební móda má v první řadě za úkol plnit čistě estetickou a reprezentativní společenskou funkci. Zároveň ale musí být zachována funkční upotřebitelnost oděvu. Nesprávné pochopení krásy může vést k přepychové a exkluzivní úpravě oděvů, ale k zanedbávání ostatních funkcí. Na tento aspekt se v současné módě bohužel někdy zapomíná. Jedná se především o dámské oděvy, u kterých dochází k záměně krásy za nápadnost. Přehnané úsilí o nápadnost je zpravidla spojeno s porušením harmonie a míry. Nevěsty si někdy cíleně vybírají co nejvíce honosné šaty s dlouhými vlečkami z drahých látek, které na běžných vesnických ani maloměstských svatbách nenajdou své uplatnění nebo naopak podlehnou touze po extravagantních šatech s příliš hlubokými dekolty a nejrůznějšími průstřihy. Neváhají do takovýchto šatů investovat značně vysoké sumy, přestože šaty využijí jen na velmi krátkou dobu. Často se v nich nevěsty cítí tak nepohodlně, že se hned po slavnostním obědě převléknou do společenských šatů. Dalším důvodem brzkého odložení šatů může být také strach o jejich případné poškození během svatebního veselí. Někdy jsou ale šaty navrženy tak specificky, že nedovolují jiné využití než je co nejkratší cesta k výměně prstýnků a následné fotografování. Dlouhé vlečky se přišlapují a trhají, příliš bohaté spodničky velmi znesnadňují pohyb. Estetické cítění v odívání se projevuje ve vzájemném citlivém smísení barvy, materiálu, střihu a výzdoby. Ladění jednotlivých výtvarných prvků může být vzájemně vyrovnané nebo naopak kontrastní, hlavně ale jako celek musí působit vkusně.
31
5.1.1.
Svatební šaty
Odívání žen bylo vždy spojeno s vyššími nároky na zdobnost a s větší variabilitou, jenž vyplývá z tradičního výrobního postoje žen k oděvu. Většina žen si oděv dokáže sama zkombinovat, někdy i zhotovit. Žena, které je zpravidla citověji založena než muž, má spontánní přístup k módě, častěji popouští uzdu své fantazii a oplývá výraznější touhou vyniknout svým vnějším působením. Tradice bílých svatebních šatů se masově rozšířila až roku 1840, kdy se konala v Anglii svatba královny Viktorie s princem Albertem. Jako první královská nevěsta zavrhla tradiční svatební róbu z těžkého brokátu, částečně skrytou pod pláštěm. Nevěsta měla tehdy na sobě bílé šaty ze saténu olemované krajkou, přiléhavý živůtek a bohatou sukní s vlečkou. Krajkový závoj byl připevněný k věnečku z pomerančových květů.62 Tato romantická královská svatba velmi významně ovlivnila trend svatebního odívání po celém světě. Měšťanské nevěsty střední Evropy se ale do bílé oblékaly už i během 18. století. Na českých vesnických svatbách se bílá barva na šatech i doplňcích začala uplatňovat ve 2. polovině 19. století.63 Dnes mohou nevěsty čerpat z bohaté zkušenosti vývoje svatební módy a samy si vybrat, jestli chtějí ve svůj svatební den vypadat něžně, romanticky, moderně, tradičně nebo odvážně. Charakteristickým znakem, který úzce souvisí se typem svatby, zůstává oděv nevěsty. Pro malou svatbu se podle společenské konvence lépe hodí jednoduché šaty se střídmějším zdobením, v krajním případě i společenský kostým. Pro střední a velké svatby by měly nevěsty obléknout bohatší šaty, hodí se i využití společenských rukaviček nebo klobouků. Honosnost šatů by měla korespondovat také s místem svatby. Pro svatby v reprezentativních prostorách, mezi které patří zámecké sály nebo luxusní městské hotely, se opět lépe hodí bohaté šaty, na radnici mohou být i střídmější. Všeobecně se ale dá říct, že ve větších městech roste ekvivalentně také touha po větší reprezentativnosti. Specifickou situací je církevní sňatek. Nevěsty by se měly do kostela více zahalit, než to bývá obvyklé u občanských sňatků. Jedná se především o nevhodnost odhalování kolen, ramenou a samozřejmě dekoltu. Na oděvu nevěsty se také odráží věk a společenský status nevěsty. Dlouhé bílé šaty a vlečky využívají zpravidla mladé nevěsty, které zároveň uzavírají své první manželství. Pro starší 62
Baldrigeová, Letitia: Slavné nevěsty. Bratislava: Trio Publishing s.r.o., 2001, s. 8. Heroldová, Iva: Svatba. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 997. 63
32
nevěsty nebo druhé sňatky se upouští od čistě bílé a volí se spíše kombinace bílé s další barvou nebo šaty v pastelových odstínech. Těhotné nevěsty jsou zase nuceny přizpůsobit střih šatů tak, aby co nejlépe vyhovoval svou funkčností. Také se už nemusí bát posměchu. Záleží především na svobodné volbě snoubenců, zdali se rozhodnou pro svatbu v raných, nebo až v pokročilých stádiích těhotenství, případně až po narození dítěte. Současné trendy jsou ale velice uvolněné, tudíž vyjmenovaná doporučení slouží pro nevěsty skutečně jen jako vodítko, nikoli jako společenskou nutnost. Svatební šaty si nevěsty vybírají ideálně dva měsíce předem. Nejdříve se musí rozhodnout mezi tím, zdali si šaty vypůjčí, koupí nebo nechají ušít. Jednoznačně nejoblíbenější je půjčování. Nevěsty se vesměs shodují na tom, že šaty pro jediný den nestojí zato pořizovat vlastní. V případě koupě i šití je to podle jejich názoru finančně nákladné, při šití také časově náročné a je zapotřebí uplatnit nejlépe vlastní výtvarný talent k návrhu konkrétní podoby. Není to tak jednoznačně pravda. Současný trh nabízí velmi širokou škálu možností, jak vyřešit otázku výběru svatebních šatů. Obchod se svatební módou původně obsahoval výhradně luxusní zboží, to se ale změnilo. Zejména internetová nabídka může poskytnout i levnější druhy látek, zpracování od méně známých výrobců nebo lze využít odkupu starších svatebních šatů od jiné nevěsty. Těmito způsoby lze docílit i vlastních svatebních šatů za příznivou cenu. Jedná se jen o jediný den, takže si každá nevěsta musí sama položit a zodpovědět otázku, jak moc nutná a nepostradatelná je pro ně například ruční výšivka nebo autorství světoznámé značky. Mezi nevěsty, které využily alternativních způsobů pořízení svatebních šatů, patří paní Lenka Novotná. Sama o sobě říká, že nerada dlouho nakupuje a na svatební šaty neměla zvláštní nároky. Hlavním kritériem pro výběr bylo pohodlí a funkčnost. Její malá svatba laděná do přírodního stylu ani nevyžadovala honosné a nákladné svatební šaty. Inspiraci pro výběr šatů hledala nejprve na internetu, kde si vytipovala výhodný nákup konkrétního modelu neznačkových svatebních šatů. Jednalo se o dlouhé čistě bílé šaty velice jednoduchého rovného střihu s ramínky, stříbřitými ozdobami a krátkou vlečkou. Při první návštěvě svatebního salonu, při které ji doprovázela kamarádka, šaty ihned zakoupila. Utratila přitom částku okolo 3,5 tisíce korun. Své volby rozhodně nelituje. Svatební šaty si hradila sama ze svých úspor a po svatbě si je uschovala na památku. Zbylé čtyři dotazované nevěsty využily služeb půjčoven svatebních šatů. Paní Petra Hofírková považuje zapůjčení svatebních šatů jako nejrozumnější variantu hlavně z finančních důvodů. V době, kdy vybírala své svatební šaty, se v okolí jejího 33
bydliště nacházelo několik půjčoven, jejichž nabídku považovala za dostatečnou a ceny za uspokojivé. Necítila proto nutnost vybírat levnější alternativní variantu. Zároveň je toho názoru, že vlastní svatební šaty po svatbě ztrácí svůj význam, a proto nemá cenu je skladovat. Následnou starost o případný prodej použitých svatebních šatů považuje za zbytečnou komplikaci. Paní Petra Hofírková je jedinou respondentkou, která absolvovala církevní sňatek. Svatební šaty hrály v jejím životě významnější roli než u ostatních nevěst. Svatební den chápala jako skutečné vyvrcholení a konec jejího mladistvého období a přechod do rodinného způsobu života. Šaty pro ni symbolizovaly jediný a neopakovatelný den v životě a také proto by nechtěla, aby uložené ve skříni časem zevšedněly. „Na co by mi byly. Chodit se na ně dívat do skříně, to nemusím. A do života mi nic nedají. Znovu se taky už vdávat nebudu.“64 Za výběrem svatebních šatů se paní Hofírková vypravila už čtyři měsíce před svatbou se svou nastávající tchýní. Jejím jediným požadavkem na design šatů byla jednoduchost střihu. Při výběru měl rozhodující vliv první dojem. Nevěstě se zalíbily šaty ve světle krémové barvě (tedy ne čistě bílé), s rozšířenou sukní do tvaru „A“ a s kratší vlečkou, kterou si poté při chůzi připínala k sukni. Horní část tvořil korzet bez ramínek. Při vstupu do kostela si potom nevěsta zahalila ramena šálem stejné barvy. Důležitým kritériem při výběru bylo také pohodlí. Paní Petra chtěla prožít celý slavnostní den až do noci bez převlékání. Pokud se nevěsta během večera převlékne do společenských šatů, kazí to podle ní slavnostní atmosféru. Paní Petra Zachrlová připouští možnost ušití vlastních svatebních šatů jako přijatelné řešení, pokud by bylo finančně dostupné. Má za to, že by jí to usnadnilo složitý výběr správného střihu a velikosti pro její problematickou postavu. Použité svatební šaty by si potom ideálně nechala upravit na společenské. Zapůjčení má podle ní tu výhodu, že se vyhne náročné péči o šaty. Půjčovna před svatbou šaty nažehlí a po použití se postará o vyčištění. Zároveň se přitom počítá s běžnými skvrnami nebo drobnými poškozeními. Dva měsíce před svatbou začala společně se svědkyní a maminkou navštěvovat půjčovny. Než se jim podařilo vybrat dobře padnoucí střih, trvalo jim to čtyři celé dny. Paní Petra se nechala inspirovat různými střihy na internetu, ale při vyzkoušení potom postupně zjišťovala, že jí dobře nepadnou. Správná funkčnost oděvu byla pro paní Petru velmi důležitá. Hledala šaty pohodlné, ve kterých by vydržela celý svatební den bez převlékání, zároveň ve výběru zohlednila také roční období –
64
Petra Hofírková: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 20. května 2013.
34
podzim – který díky nepřízni počasí vyžadoval doplnění svatebních šatů o bolerko. Nevěsta musela ze stejného důvodu také upustit od původního přání šatů s vlečkou. Finální volba padla na jednoduché dlouhé šaty s širokými ramínky, šněrováním na zádech a sukní do tvaru „A“ v čistě bílé barvě. Druh materiálu ani zdobení pro nevěstu nehrály podstatnou roli. Paní Libuše Kargerová je původním povoláním švadlena, ale do šití vlastních svatebních šatů se pustit nechtěla. Obávala se toho, že by nikdy nebyla s výsledkem své práce úplně spokojená. Mimo to prý šití vlastních svatebních šatů přináší smůlu. Výběr svatebních šatů zahájila jeden a půl měsíce před svatbou. V ideálním případě chtěla začít s přípravami ještě dříve, ale kvůli zdravotním komplikacím to nešlo. Nicméně podařilo se jí vybrat ty správné šaty hned v prvním salonu. Doprovázela ji nejlepší kamarádka a svědkyně v jedné osobě. Jednoznačně nejlépe jí padl do oka hned třetí zkoušený model. Jednalo se o jednoduché šaty se sukní do tvaru „A“, se světlou béžovou výšivkou. Horní část šatů částečně překrývala ramena. Původně si chtěla paní Libuše vybrat nejraději šaty s kolovou širokou sukní se spodničkou a vlečkou, ale po vyzkoušení si kriticky přiznala, že jí tento styl nesluší a ani by nebyl pro svatební den praktický. Důležitým kritériem bylo jako stejně jako u ostatních nevěst pohodlí pro celý den až do večera a navíc také možnost šaty díky šněrování povolit. Paní Libuše byla zasnoubená už několik měsíců, ale konkrétní datum svatby s přítelem stanovili, až když očekávali narození potomka. Paní Libuše se chtěla vdávat před narozením dítěte a zároveň ne v pokročilém stádiu těhotenství, proto svou svatbu uspíšili a vzali se v jejím třetím měsíci těhotenství. Nevěsta se tedy vyvarovala komplikací s výběrem těhotenských svatebních šatů. Později v rozhovoru přiznala, že trochu lituje toho, že šaty musela po svatbě vrátit do půjčovny a nezůstaly jí na památku. Paní Petra Kotolánová v běžném životě preferuje jednoznačně sportovní módu, proto pro ni byl výběr svatebních šatů spíše nepříjemnou záležitostí. Šaty vybírala s kamarádkou měsíc před svatbou. Nevěsta měla jen minimální nároky na vzhled, proto se jí podařilo vybrat velmi rychle, přestože má nekonfekční postavu. Jediným požadavkem byla co největší jednoduchost. Paní Petra si nepřála žádné krajky, volány ani výšivku. Nakonec se rozhodla pro třetí zkoušený model, který jí padnul nejlépe. Jednalo se o čistě bílé šaty bez ramínek se šněrováním na zádech a mírně rozšířenou sukní. Pohodlí a praktičnost tentokrát nepatřily mezi nejdůležitější kritéria. Paní Petra chtěla hned po neformálním obědě šaty svléknout, protože se ve společenském oblečení všeobecně necítí dobře. Bílé svatební šaty si na sebe oblékla na především na přání 35
rodiny. S přítelem se původně chtěli brát jen v částečně formálním běžném oděvu společně se svědky.
36
5.1.2.
Závoj
Zahalování nevěsty závojem starý zvyk společný všem indoevropským národům, který se ve značné míře zachoval i v dnešních svatbách. V mnoha případech je považován za typickou oděvní součástku nevěsty, která „ke svatbě neodmyslitelně patří“.65 Závoj, který má nevěsta na hlavě, pochází ze starověkého Říma, kde se objevuje již od 5. století. Je popisován jako červený nebo žlutý a nazývá se flammeum. U Římanů byla důležitá především barva. Římané totiž považovali právě červenou za spolehlivý apotropajní prostředek. Červená se často objevovala na svatebním oděvu i u Slovanů. Dodnes se jedná o oblíbenou svatební barvu, zejména u doplňků. Bílo-červenou barevnou kombinaci zvolila pro svou svatbu paní Petra Zachrlová. Původní magický význam ale už nelze vysledovat. Jedna z oslovených nevěst si vybavuje červenou barvu jako sváteční, kterou zná z místního kroje. Závoj měl u Římanů i jinou funkci, a to sakrální. Nosily ho vestálky, kněžky chrámu bohyně Vesty, ochránkyně ohně, jako znak svého postavení. Nevěsta, jako budoucí manželka, měla být také ochránkyní ohně a rodového kultu. Flammeum byl tedy také znakem jejího postavení v rodině jako udržovatelky ohně a posvátných tradic.66 Podle Komorovského měl závoj u Slovanů podobu šátku, který pokrýval nevěstinu hlavu, čelo a částečně líce a sloužil k tomu, aby chránil nevěstu před zlými silami. Doba, kdy se ocitá mezi dvěma prostory (starým a novým domovem) a dvěma identitami (svobodná a vdaná), patří totiž k nebezpečnému času přechodu, kdy nevěstu mohou ohrozit negativní síly a přivodit jí třeba nemoc. I když závoj není červený, stále by měl chránit nevěstu před uhranutím už jen tím, že díky němu zůstává skrytá, nepoznaná. Měla by tedy mít zahalený obličej. Původně byl závoj neprůhledný a nevěsta musela být vedena. S rozvojem tkalcovského řemesla a s dovozem látek z ciziny se závoje stávaly stále více průsvitnými. Alespoň do té míry, aby nevěsta přes závoj viděla. Nevěsta by měla být odhalena teprve poté, co ji ženich uchopí za ruku, uvede ji do svého domu a vezme pod svou ochranu.67 V současných svatbách byl zaznamenán zvyk, kdy nevěsta odkládá závoj večer při svatebním veselí. V českých zemích se často používal závoj ve žlutých odstínech. Bílá barva se začala objevovat až později. Do 16. století byla
65
Tento názor shodně byl zaznamenán v terénu u nevěst paní Libuše Kargerové, Petry Kotolánové a Petry Zachrlové. 66 Komorovský, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 136-139. 67 Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě, c. d., s. 18.
37
považována za barvu smuteční.68 Do té doby se věřilo, že právě bílý závoj by mohl přinést nevěstě neštěstí. Mezi respondentkami je poměrně rozšířená představa o závoji jako o symbolu cudnosti, který má podtrhovat nevěstin stud před nadcházející ztrátou panenství. Paní Petra Kotolánová je toho názoru, že absolutní čistota dnes nehraje roli, ale pokud se nevěstě narodilo dítě již před svatbou, závoj by měla odložit. Věk nevěsty přitom nehraje v nošení závoje roli. Sama se touto myšlenkou na své svatbě řídila a závoj tedy neměla. Podobný názor, na vhodnost nošení závoje je mezi nevěstami ojedinělý. Naprostá většina nevěst dává přednost pouze osobnímu vkusu. V diskusi mezi nevěstami na jednom z předních svatebních portálů u nás byl zaznamenán podobný názor pouze v této formě: „Zastávám ten názor, že na druhou svatbu, potažmo u ženy, která už má třeba dítě, se bohužel nehodí. Závoj symbolizuje čistotu a nevinnost.“69 Svatba paní Petry je zároveň jediným zaznamenaným případem, kdy byla nevěsta obeznámena s pověrou o apotropajních účelech nošení závoje. Pokud se v současnosti objevuje u nevěst závoj, jedná se spíše o závoj kratší a jednodušší. Obličej nevěsty se s ním už zahaluje jen zřídka, a to spíše při církevních obřadech. Nevěsta by měla být zahalená až do prvního manželského políbení. Pouze u jedné z oslovených respondentek byl zaznamenán názor, že by nevěsta měla mít alespoň náznakem skrytý obličej – například vlasy spadajícími těsně kolem obličeje (nikoli vyčesané) nebo závojem, který by neměl být úplně zezadu, ale spíše nad čelem. Názory na zahalování obličeje závojem se příliš nerůzní ani v internetových diskusích. Většina nevěst si navzájem radí nemít zahalený obličej, protože to nemá žádný praktický význam, naopak to spíše zkomplikuje už tak náročnou situaci při obřadu. „Máme svatbu v kostele a přemýšlela jsem o závoji přes obličej. A váhám. Přijde mi to hezké, že je nevěsta taková trošku schovaná, a teprve když jí jde ženich políbít, tak se ukáže v celé kráse. Ale na druhou stranu mam strach, že až mi ženich přendá závoj dozadu, nenatáhne ho dobře. A taky že nebudu mít na fotkách z obřadu vůbec vidět obličej.“70 Tyto argumenty přináší při plánování svatby jedna z nevěst v internetové diskusi. Alternativou ke svatebnímu závoji může být také klobouk se síťkou, která spadá do obličeje a tím ho částečně nebo úplně zakrývá. Případně se také může jednat 68
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 57. Dostupné z http://www.beremese.cz/diskuse/zavoj/zavoj-v-jine-barve-co-si-o-tom-myslite/, cit. 10.8. 2013. 70 Dostupné z http://www.beremese.cz/diskuse/zavoj/zavoj-pres-oblicej-od-kdy-ho-mit/?page=3, cit. 31.8. 2013. 69
38
o velkou květinovou ozdobu nebo čelenku, na které je síťka umístěná. V nabídkách svatebních salonů se tyto doplňky místy objevují, nevěsty je ale příliš často nevyužívají. Ve fotoarchivu svatebního salonu z Bučovic se podařilo nalézt fotografii nevěsty s touto ozdobou, nejednalo se ale o svatbu vhodnou pro výzkum, protože se nekonala ve zkoumaném regionu.71 V současnosti chápe většina nevěst závoj spíše jako estetický doplněk, který umocní vážnost a celkový zážitek ze svatby. Estetický dojem řadí na první místo čtyři z pěti zkoumaných respondentek. Kladou přitom důraz na sladěnost s účesem. Závoj může být upevněný zespod drdolu nebo shora téměř jakéhokoli účesu, na příliš krátké vlasy se ale nedá připevnit vůbec. Dokonce ani paní Petra Hofírková, která absolvovala církevní sňatek, nepovažuje závoj za nijak potřebný a ani jej sama neměla, protože se nehodil k jejímu účesu. V jednom případě byl v terénu zaznamenán spíše negativní názor v tom smyslu, že závoj je nepraktickou komplikací v celém obřadu a také při fotografování, pakliže se koná venku. Z tohoto důvodu nevěsta, paní Lenka Novotná, závoj neměla.
71
Fotoarchiv Kateřiny Čihánkové, Salon Raffaela, Bučovice.
39
5.1.3.
Ostatní doplňky nevěsty
Mezi nejznámější současné doplňky, které může mít nevěsta na sobě, patří svatební podvazek. Nemá sice žádný praktický význam, řadí se ale k velmi oblíbeným součástem oděvu. Jedná se vlastně o pruh pružné krajky ozdobený stužkou, který si nevěsta navléká na nohu v místě nad kolenem. Jde se o novodobý zvyk, ale se starobylou plodnostní symbolikou. Podvazek nevěsty oblékají hlavně kvůli tomu, že se k němu váže několik zábavných her, které se uplatňují během svatebního veselí. V první řadě by se měl ženich snažit nevěstě podvazek svléknout, nejlépe bez pomocí rukou přímo z nohy. Když se mu to podaří, hází podvazkem směrem k připravené skupině svobodných mládenců. Kdo podvazek chytí, měl by se do roka oženit. Hry s erotickým podtextem odedávna patří ke svatebnímu veselí, zejména ve vesnickém prostředí. Jejich hlavním úkolem původně bylo oba novomanžele navnadit a připravit tím na úspěšnou svatební noc. Další variantou je dražba podvazku. Muž, který zaplatí nejvíce, si vyslouží nějakou výhodu – smí si zatančit s nevěstou a podobně. Jedná se o jednu ze zábavných forem vybírání peněz na novomanžele. Na podvazku se velmi často objevuje modrá barva, kterou na jiných doplňcích nalézáme jen velmi zřídka. Souvisí se zvykem si oblékat ve svatební den něco nového, starého, modrého a půjčeného. Modrá jako barva věrnosti se objevuje na podvazku kvůli tomu, aby nebyla vidět a nerušila tak harmonii ostatních svatebních barev. Dnešní nevěsty tento zvyk velmi dobře znají, ale ne vždy si vybavují celou symboliku. Nejznámější je asi modrá jako barva věrnosti a nová věc jako symbol nového začátku. Nevěsty ale dodržují tento zvyk spíše jen sporadicky. Původně pocházel z Anglie a do někdejších kolonií královny Viktorie se rozšiřoval přibližně od poloviny 19. století.72 Ján Komorovský se naopak zmiňuje o červené jako o barvě, která nesmí na svatebním oděvu slovanské nevěsty chybět.73 Něco starého symbolizuje zachování rodinné tradice. Proto se za tímto účelem často využívají staré rodinné šperky. V ideálním případě by měla stará věc pocházet od šťastně vdané ženy, kterou bývá obvykle matka nevěsty. Jedná se tedy o magii podobnosti. V dotazovaných svatbách se vyskytnul jeden případ, kdy měla na sobě nevěsta starý šperk. Paní Petra Hofírková uvádí, že jediná stará věc, kterou měla na 72 73
Baldrigeová, Letitia: Slavné nevěsty, c. d., s. 30. Komorovský, Ján: Tradičná svatba u Slovanov, c. d., s. 142.
40
sobě, byl její zásnubní prsten. Svatební šperky se podřizují stylu, který nevěsta běžně nosí. Některé nevěsty neodkládají své oblíbené náušnice nebo náhrdelníky, které nosí ve všední dny. Z drahých kovů se objevuje stříbro, někdy bílé nebo žluté zlato. Oblíbené jsou také levnější sady bižuterií ve stejném designu, které obsahují náušnice i náhrdelník. Důraz se klade především na barevnou harmonii celku. Počítá se i s barevným sladěním se snubními prstýnky. Něco nového symbolizuje nový začátek, přechodový rituál, kterým nevěsta vstupuje do „nového“ života po svatbě. Nové bývají nejčastěji boty, někdy také šaty, možností je celá škála. Svatební obuv si nevěsty pořizují až po výběru svatebních šatů, tedy zpravidla několik týdnů před svatbou. Jednoznačný trend spočívá v praktičnosti. Dotazované nevěsty si obuly otevřené sandálky nebo uzavřené lodičky, které by mohly využít po svatbě pro společenské, případně i běžné nošení. Výška podpatku se vesměs podřizuje délce vypůjčených šatů. U vlastních svatebních šatů si může nevěsta zvolit podpatek podle svého pohodlí a délku šatů přizpůsobit. Něco půjčeného by mělo pocházet opět nejlépe od šťastně vdané ženy. Nejčastěji nevěsty uvádí jako půjčenou věc svatební šaty, i když v tomto případě nedochází k přesnému naplnění symboliky. Původní smysl tohoto zvyku nejspíše směřuje ke znemožnění identifikace nevěsty – podobně jako svatební závoj a družičky.74
74
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 58.
41
5.1.4.
Oděv ženicha
Od poloviny 19. století do poloviny 20. století nosili ženichové ve městech frak, což byl oděv vycházející ze střihu původní napoleonské uniformy. Měl však černou barvu a býval ušitý z té nejkvalitnější látky. K fraku se nosila bílá košile, vesta a motýlek, nazouvaly se černé lakovky, později hladké boty bez ozdob. Další součásti fraku tvořila pokrývka hlavy - černý cylindr, dlouhá bílá hedvábná šála a rukavice.75 Pokud se ženich oblékl do fraku, měla mít nevěsta bílou bohatou róbu s vlečkou a s dlouhým závojem. Na současných svatbách zahlédneme frak jen zřídka. Není oblíben mezi muži ani mezi ženami. Dotazované nevěsty se shodují na tom, že svatební frak na ně působí spíše až teatrálním dojmem. Později se u pánů rozšířilo nošení o stupeň nižšího společenského oděvu – smokingu. Zpravidla býval také černé barvy, ale jeho sako bylo střižené rovně a zapínalo se jen na jeden knoflík. Klopy byly potaženy hedvábím ve stejné barvě. Mezi další druhy pánských oděvů vhodných ke svatbě patří žaket. Více než u nás je ale rozšířený v západní Evropě. Součástí žaketu jsou kalhoty s drobnými proužky, delší černé sako s kulatými přednicemi, šedá vesta a světlá košile s kravatou. K doplňkům žaketu patří hůlka a buřinka.76 Ke smokingu i žaketu by si nevěsty měly oblékat honosné svatební šaty, látka ale nemusí být tak kvalitní jako pro kombinaci s frakem. Smoking poměrně běžně patří do nabídky pánských oděvů ve větších městech. Půjčovny v okolí Bučovic tuto alternativu ale nenabízí. Vůbec největší obtíže působí zapůjčení žaketu. V sortimentu prodejen a půjčoven společenských oděvů se vyskytuje nejméně ze všech druhů pánského společenského oblečení. Nejvíce rozšířený a oblíbený zůstává pánský oblek tmavé barvy, nejčastěji černý, případně i tmavě modrý nebo šedý. Konkrétní střih kalhot i saka podléhá spíše potřebám postavy nositele než módním trendům. Všeobecně se v pánském společenském odívání projevují módní trendy jen velmi málo. V posledních letech se objevily tendence ke světlým barvám jako je světle šedá, béžová nebo dokonce bílá. U mužů se ale tyto barvy nestaly masově oblíbenými. Asi nejvýrazněji se módní trendy projevují ve volbě materiálu. V souvislosti s rozvojem dovozu dražších látek z ciziny se v nabídce hojně objevují směsové materiály s hedvábím nebo kašmírem. Zároveň se rozšířila i nabídka levnějších polyesterových tkanin. Obleky z kvalitnějších látek 75 76
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 65. Tamtéž, s. 65.
42
se častěji zapůjčují, protože mimo svatební den nenachází další využití. Obleky z levnějších látek si muži velmi často kupují. Ve všech zkoumaných případech se objevila jednoznačná tendence k praktickému využití obleku. Všichni dotazovaní ženichové měli na sobě vlastní oblek. Tři z nich si vybírali nový oblek těsně před svatbou, ale tak, aby vyhovoval i pozdějšímu společenskému využití. Dva z nich měli na sobě oblek, který už dříve nosili. Košile by měla barevně ladit s doplňky nevěsty a květinovou výzdobou svatby, případně může být i v čistě bílé barvě. Za společensky vhodnější se považuje košile s dlouhými rukávy, nejlépe také s manžetovými knoflíčky. Vzhledem k tomu, že jednoznačně nejoblíbenější období pro uzavírání sňatků jsou teplé měsíce, stalo se nošení košile s krátkým rukávem velice rozšířeným. Ke košili se uvazuje kravata nebo motýlek, který opět barevně ladí s dalšími doplňky. Kravata by neměla mít příliš výrazný vzor, který by mohl rušit celkový dojem. Svatební košile i kravaty si ženichové nejčastěji kupují.
43
5.1.5.
Oděv ostatních svatebčanů
Ostatní svatebčané jsou oblečeni ve společenském oděvu. Všichni dospělí muži i starší chlapci mají obleky v tmavých barvách, košile a kravaty mohou být barevné nebo vzorované, ale nesmí narušovat styl svatby. Dospělé ženy a dívky mají společenské šaty, méně často kalhoty. Matky nevěsty i ženicha mívají někdy formální kostýmek. Barevně mohou být sladěny do hlavní barvy svatby, ale častěji se oblékají do jiných barev podle svých preferencí. Vynechat by měly čistě bílé a černé šaty. Děti se účastnily svatebních obřadů už od starověku. Na antických svatbách malá děvčátka rozhazovala nevěstě na cestu byliny a zrní jako symbol plodnosti. Od dob viktoriánské Anglie rozhazují děvčátka okvětní plátky z proutěných košíčků77, podobně, jako je tomu na některých dnešních svatbách.78 Děti mužského pohlaví mají na sobě buďto zjednodušené varianty společenského obleku nebo jsou oblečeni do tmavých decentních barev v neformálním oděvu. Děti ženského pohlaví mají sváteční oblečení spíše ve světlých barvách. Speciálním případem jsou družičky. Podle tradice by měly být obléknuté do šatů podobných těm nevěstiným. Zlé síly, které by mohly být pro nevěstu nebezpečné, se tím měly nechat oklamat. Do bílých šatů se dnes oblékají pouze dětské družičky. Pokud má být svatba dokonale sladěna, mohou mít všechny dětské družičky na sobě úplně stejné šaty, které mohou mít navíc stejné zdobení, jako má nevěsta nebo si vezmou doplňky sladěné s hlavními barvami svatby. Šaty pro dětské družičky se nejčastěji nechávají šít na zakázku. Někdy je potom v rámci rodiny nebo přátel dědí další děti. Dětské družičky v bílých šatech se objevily na třech zkoumaných svatbách. V případě svatby manželů Hofírkových se jednalo o dvě dívky, sestřenice ženicha, oblečené do čistě bílých jednoduchých šatů. Manželé Zachrlovi měli jednu družičku, dceru svědka, v bílých šatech. Manželé Novotní měli dvě družičky, které měly šaty se zelenými detaily, které korespondovaly se svatební kyticí, košilí a kravatou ženicha a také s oblečením některých pozvaných dam. Všechny dětské družičky měly šaty šité na zakázku. Mezi nové zvyky patří oblékání starších družiček nebo dokonce
77 78
Baldrigeová, Letitia: Slavné nevěsty, c. d., 2001, s. 151. Tento zvyk byl v terénu zaznamenán na svatbě manželů Hofírkových.
44
všech pozvaných dam do stejných pestrých barev.79 Mezi zkoumanými svatbami nebyl tento případ zaznamenán.
79
Tento trend byl zaznamenán v internetových diskuzích dostupných z http://www.beremese.cz/forum/druzicky-a-druzbove/saty-pro-dospele-druzicky-neshodnou-se-nastejnych/ http://www.beremese.cz/forum/druzicky-a-druzbove/stejne-saty-pro-druzicky-musim-je-koupit-ja/ http://www.beremese.cz/forum/druzicky-a-druzbove/kdo-plati-saty-pro-dospele-druzicky/, cit. 10.10. 2013.
45
5.2.
Úprava vlasů a líčení nevěsty
Úprava vlasů nevěst je dodnes chápána jako velmi důležitá součást svatebních příprav. V minulosti se o úpravu hlavy staraly zkušené ženy, které dobře zvládaly často i velmi složité účesy a úvazy. Ne ve všech oblastech byla úprava hlavy nevěst takto složitá, ale vždy se jí věnovala náležitá pozornost. V tradiční kultuře se kladl velký důraz na rozdíly v úpravách vlasů svobodných a vdaných žen. K této přeměně docházelo odpoledne nebo večer po svatebním obřadu. Zvyk odlišit vdanou ženu od svobodné zvláštní úpravou vlasů sahá hluboko do indoevropské historie. Jedná se o výraz snahy demonstrovat přináležitost ženy jedinému muži. Ve 12. století byl u Bulharů popsán zvyk přehodit vyvolené prostovlasé, tedy svobodné, dívce přes hlavu šátek a tím vyjádřit, že si chce ženu přivlastnit.80 V našich písemných pramenech je doloženo, že prostovlasá směla od 15. století chodit pouze svobodná dívka.81 Vlasy mohla nosit spletené do jednoho nebo dvou copů a zároveň mohla mít na hlavě věnec, vínek.82 Když se dívka provdala, ztratila toto právo a navždy musela vlasy skrývat. Přechodový rituál, během kterého dochází k trvalé změně úpravy vlasů, se nazývá čepení nevěsty. V různých oblastech se používaly i další názvy odvozené od charakteru obřadního úkonu nebo od pokrývky hlavy – očepky, začepení, zahalování, zavíjení, skládání vínku apod.83 Odtud také pochází úsloví „přijít pod čepec“. Základem pro přípravu nevěsty bylo spletení vlasů do pramenů a vzájemné propojení se zeleným věncem a dalšími ozdobami. Mezi ně patřily různé druhy stuh a tkanic, které mohly viset až na záda. Během čepení nevěsty byla tato ozdoba zvaná parta, věnčení, pentlení nebo někdy také celá jako vínek, rituálně sejmuta a nahrazena čepcem jako symbolem vdané ženy.84 Tradice čepení nevěsty je v současnosti u nás zachována velmi málo a slouží spíše jako zpestření, rozhodně ne jako trvalá a povinná změna úpravy hlavy. Dnešní svatební účes by měl především vkusně doplňovat celkový dojem. Konkrétní vzhled 80
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 90-91. Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 344. 82 Původně se jako věnec či vínek označoval pásek textilu, stuha, kterou si svobodné dívky ve svátek ovíjely učesanou nepokrytou hlavu. V krajích, kde dívky už vínky při běžném nošení odložily, se zachovaly jako obřadní součástka oděvu nevěsty. 83 Tamtéž, s. 344. 84 Plessingerová, Alena: Vínek. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 1140. 81
46
účesu podléhá módním trendům. Všeobecně se udržuje názor, že svatební účes by měl co nejméně zakrývat obličej nevěsty. Nejoblíbenější jsou různé druhy drdolů, které zároveň usnadňují připevnění závoje. Pokud má nevěsta kratší vlasy, ze kterých není možné učesat drdol, dá se závoj připevnit i na čelenku nebo korunku. Nezřídka se můžeme setkat s tím, že si nevěsty záměrně nechávají před svatbou narůst dlouhé vlasy, aby si poté mohly vytvořit zdobnější svatební účes. Ještě před výběrem konkrétního účesu chci věnovat několik slov barvě vlasů. K barvení vlasů jako ke zkrášlování se začalo přistupovat v renesanci, i když techniky barvení různými přírodními látkami byly známé už dříve. V předcházejícím období gotiky se takové zásahy do přirozeného vzhledu nepřipouštěly. Podle renesančních představ byly za nejkrásnější považovány vlasy plavé.85 Dnešní nevěsty si mohou dopřát za pomocí syntetických barviv jakoukoli barvu vlasů. Nepřirozené odstíny ale nepůsobí pro tuto slavnostní příležitost vkusně. U zkoumaných nevěst na Bučovicku byly zaznamenány vlasy buďto v původním přírodním odstínu nebo obarvené do jiné přirozené barvy. V jednom případě se nejednalo o celistvé obarvení, ale pouze o melír.86 Česání se nejčastěji svěřuje do rukou profesionálních kadeřnic. Konkrétní podobu účesu si nevěsty vybírají několik dnů až týdnů před svatbou, a to s ohledem na střih a styl svatebních šatů. Zároveň je nutné předem vyzkoušet účes nanečisto a doladit detaily. K výzdobě se používají nejrůznější sponky, korunky, čelenky, živé i umělé květy. Koruna jako symbol má v souvislosti se svatebním obřadem velmi hluboké kořeny – nosila se už v antice. Ozdoby mohou mít neutrální barvu – bílou, stříbřitou nebo korespondují s dominantními svatebními barvami. S vytvářením svatebního účesu se začíná už v brzkých ranních hodinách často za asistence svědkyně nebo starší družičky. Přípravy probíhají většinou přímo v kadeřnických salonech. Pokud si nevěsta vytváří účes sama, děje se tak domě jejich rodičů, aby zůstala ukrytá před svým snoubencem. V dotazovaných svatbách se objevil pouze jeden případ, kdy se nevěsta česala sama. Stalo se tak během příprav paní Libuše Kargerové kvůli tomu, že nevěsta neměla v době svatby dostatečně dlouhé vlasy pro vytvoření složitějšího účesu. Paní Libuše proto zvolila jako dominantní doplněk korunku se svatebním závojem, kterou si připevnila do rozpuštěných vlasů. Paní Petra Zachrlová měla ve svůj svatební den také spíše kratší vlasy, ale přesto si přála alespoň z části vlasů učesat propletený drdol na temeni, ve kterém měla připnutý závoj. Zbylé prameny jí kadeřnice zafixovala 85 86
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 60-61. Paní Libuše Kargerová.
47
ozdobnými sponkami v červené barvě tak, aby jí nepadaly do obličeje. Paní Petra Hofírková si jako jediná zvolila jednoduchý svatební účes z částečně rozpuštěných dlouhých vlasů s minimem ozdob. I přesto svěřila přípravu do rukou odbornice. Dominantu účesu tvořil živý květ připevněný po boku. Paní Lenka Novotná i paní Petra Kotolánová měly drdol učesaný z dlouhých vlasů. Obě nevěsty neměly před svatbou konkrétní představu o svém účesu, tak ponechaly finální vzhled na fantazii svých kadeřnic. Paní Lenka měla v drdolu velkou bílo-stříbrnou sponu, paní Petra si nechala doplnit účes živými květy sladěnými s barvou kytice. Fantazie a zručnost kadeřnice hraje při svatebním účesu velmi důležitou roli. Nevěsty si samy si vyberou základní tvar účesu – hladký, zvlněný, vyčesaný, spadlý na záda, orientovaný na stranu apod. Řídí se přitom tvarem svého obličeje a také střihem šatů. Konkrétní podobu účesu nechávají často ale na vůli kadeřnice. Svatby se většinou plánují několik měsíců předem, proto mají nevěsty dostatek času si případně nechat vlasy dorůst. Paní Edita Baráková, kadeřnice z Bučovic, řeší problematiku svatebních účesů takto: „Pokud má nevěsta příliš krátké vlasy, dá se to udělat tak, že ve svatebním účesu oproti jejímu běžnému stylu něco změníme. Můžeme třeba nabarvit pramen vlasů, který bude ladit do hlavní svatební barvy. Nebo je sestříháme do jiného tvaru. Nebo změníme ofinu…“87 Pro polodlouhé vlasy jsou podle ní velmi oblíbené velké připínací ozdoby. Jednoduchý účes se vhodně doplní výraznou kovovou sponou nebo ozdobným hřebínkem. Jednu z těchto ozdob měla ve vlasech i paní Lenka Novotná. Svatební líčení se řadí mezi relativně nové zvyky. Ještě v 19. století se nevěsty nelíčily, případně jen velmi nenápadně. Ideálem krásy byla přirozenost a jakékoli narušení bylo pokládáno za nevkus nebo marnivost.88 Současné nevěsty velmi často vyhledávají služeb kosmetičky a vizážistky. Výzkum ukázal, že náklady spojené s česáním a líčením chápou nevěsty vesměs jako nedílné součásti svatebního rozpočtu. Opakovaně se objevoval názor, že si nevěsta přeje „alespoň ten jediný den naplno užít a nechat o sebe pečovat“.89 Kvalitní líčení je předpokladem pro estetické svatební fotografie. Pokud to časové možnosti dovolují, nechají si před svatbou nejdříve svou pleť odborně ošetřit, aby se zbavily nežádoucích projevů akné a aby celkově pokožku zregenerovaly a vyčistily. Někdy se tento proces pojí zároveň s profesionální úpravou nehtů, obočí a také s depilací. Samotné líčení se podobně jako účes nejdříve zkouší 87
Edita Baráková: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 20. října 2013. Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 61. 89 Těmito slovy vyjádřily své postoje shodně všechny dotazované nevěsty s výjimkou paní Libuše Kargerové, která nevyužila profesionálních služeb v otázce líčení ani účesu. 88
48
a finální podobu získává až ve svatební den dopoledne. Při líčení by se měla zvýrazňovat jen jedna dominantní část obličeje – oči nebo rty, zbytek obličeje by měl být méně nápadný. Nevěsty kladou důraz nejen na estetický vzhled líčení, ale také na jeho trvanlivost po celý svatební den.
49
5.3.
Květinová výzdoba svatby
K ozdobě každé svatby vždy patřily květiny. Jejich funkce je především estetická. Květiny zkrášlují obřadní prostory, slavnostní tabuli, klopy svatebčanů, dopravní prostředky, kytici drží nevěsta, družičky i matky obou snoubenců. Současný trh nabízí nepřeberné množství druhů květin, nevěsty se nemusí ohlížet ani na právě probíhající sezónu, protože si mohou vybírat také z květin pěstovaných ve sklenících nebo z exotických květin z dovozu. U svatebních kytic můžeme rozlišovat druh použitých květů, jejich barevnost (podobné nebo naopak kontrastní odstíny), počet a tvar celého aranžmá (kytice kulatá, převislá a podobně). Nicméně některé květiny náleží ke svatbě více než jiné. Inspiraci můžeme hledat ve svatební květomluvě, která se od té všední trochu liší. Květomluva byla známá již v harémech orientálních vládců, kde ženy symbolikou květin sdělovaly svá přání nebo vyjadřovaly pocity, které jinak nemohly sdělit. Do Evropy se tato symbolika přenesla s křižáckými vojsky. Květomluva dosáhla svého rozmachu především během vlády anglické královny Viktorie, u nás v době Národního obrození.90 Známou se stala brožura Boženy Němcové a Hanuše Jureny s názvem Nejnovější a nepůvodnější selam, čili květomluva z roku 1835. Jedna z mála současných publikací, které přímo navazují na B. Němcovou nese název Květomluva aneb řekni to květinou.91
90 91
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 62. Klempera, Josef: Květomluva aneb Řekni to květinou. Praha: Horizont, 1996.
50
5.3.1.
Vonice, korsáž
Vonice je zvláštní ozdoba, která slouží jako odznak svobodného stavu mládence nebo jako všeobecné označení účastníků slavnosti, obřadu. Vonici, někdy také zvanou vonička, voňačka nebo kýstka, nosil původně mládenec na klobouku nebo beranici.92 Vonice se skládala z větvičky stálezelené rostliny,93 někdy také z muškátu, traviny nebo obilného klasu, pro doplnění se používalo ptačí ocasní pero ze sojky, páva, volavky apod. Později se rozšířilo využití umělých ozdob.94 Zvláštní pozornost se věnovala přípravě vonice ženicha a družbů. Skládala se z jedné nebo i více větviček stálezelené rostliny, k níž se přidávaly stuhy. Pentle na ženichově vonici měla být nejdelší. Ženichova vonice se po svatbě uschovala spolu s nevěstiným věncem do truhly, zaskleného rámečku nebo se vše zašilo do peřiny, což mělo zajistit, aby jejich láska vytrvala.95 Při současných svatbách se ženichovi připíná na klopu ozdoba zvaná korsáž nebo lidově také vonička. Ta se skládá z jednoho menšího květu, který zároveň obsahuje i nevěstina kytice, a pro doplnění se používá větvička některé ze stálezelených rostlin, kterou mají na sobě i ostatní svatebčané. Případně může být ženichova korsáž téměř kompletní miniaturou nevěstiny kytice. Vše se převáže barevnou stužkou. V dotazovaných svatbách měli celkem čtyři ženichové na klopě bílou růži, v jednom případě se objevilo poupě lilie. Hlavní květ byl většinou doplněn i další zelení z nevěstiny kytice. Ostatní svatebčané se označují ratolestmi stálezelených rostlin převázanými stužkou v bílé barvě, případně v jiné dominantní barvě svatby. Tyto ozdoby se připevňují pomocí špendlíku mužům na klopy saka, dříve na klobouky, ženám na šaty. Stálezelené rostliny mají velký symbolický význam. Jejich listy, které se po celý rok nemění, mají navozovat naději věčnosti, věrnosti, stálosti. Nejčastěji se v českém lidovém prostředí využíval okrasný keř rozmarýn. Větvičkou rozmarýnu, který dává nevěsta ženichovi do vonice, vyjadřuje nevěsta údajnou touhu „chci být tvou“.96 Podobně na tom byla
92
Večerková, Eva: Kytice a vonice. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 455. 93 Mezi tyto rostliny patří zejména rozmarýn, myrta, zimostráz vždyzelený (někdy se využívá také botanický název buxus sempervirens), lidově se nazývá krušpánek. 94 Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 49. 95 Tamtéž, s. 268. 96 Klempera, Josef: Květomluva aneb Řekni to květinou, c. d., s. 120.
51
myrta, která vyjadřuje upřímnou lásku. Byla k nám exportována z Řecka, kde je dodnes nezbytnou součástí obřadů řeckokatolické církve. Personifikovaná bohyně Myrta bývala oblíbenou družkou bohyně Venuše, která ji nakonec proměnila ve stálezelený keřík s bílými kvítky. Z rozmarýnu a od 70. let 19. století také z myrty, se v tradiční kultuře vil věneček pro nevěstu, který tvořil součást výzdoby její hlavy.97 Pokud si družička větvičku myrty zasadila a ta jí vykvetla, mohla chystat vlastní svatbu. Pokud se neujala, mohla utržit posměch kvůli tomu, že si prý nezachovala poctivost. Dívka, která dala myrtu milovanému chlapci a ta u něj vykvetla, měla šanci udržet si jeho cit.98 Dotazované nevěsty mluvily o způsobu označování svatebčanů jako o vývazku. Termín vonička je všeobecně známý, ale bývá chápán spíše jako název pro větší ozdoby, které obsahují přímo květy, ne pouze ratolesti. Vývazky pro svatebčany i korsáž pro ženicha dodává květinářství, které připravuje svatební kytice. Oblíbenost rozmarýnu i krušpánku stále přetrvává, ale myrta se v mém výzkumu v žádné formě neobjevila.99 Podle floristky Kláry Záleské jsou v globálním měřítku současné trendy poměrně jednoznačné: „Buxus je velmi podobný jako myrta, ale lépe k dostání a levnější, takže nejčastěji buxus.“100 Zkoumané páry si vybíraly hlavně tvar vývazků a barvu stuhy. Druh ratolesti nepovažovaly za stěžejní. Ve všeobecném povědomí se udržuje rozmarýn i krušpánek jako celoročně zelená rostlina, symbolika věčnosti, stálosti nebo věrnosti ale není známá.
97
Tarcalová, Ludmila: Krušpánek, rozmarýn a myrta v lidových obyčejích. In: Tarcalová, Ludmila (ed.): Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2003, s. 116. 98 Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 267-269. 99 Svatebčané manželů Novotných nebyli jako jediní označeni zelenými ratolestmi, ale pouze bílozelenými stužkami svázanými do mašliček. 100 Klára Záleská: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 24. září 2013.
52
5.3.2.
Svatební kytice
Svatební kytice patří k nejvýraznějším prvkům doplňujícím nevěstin úbor. Ale nebylo tomu tak vždy. Svatební kytice nenosily krojované nevěsty, protože ty v ruce držely modlitební knížku. Živé květiny se u nich objevily pouze na věnci. Do venkovského prostředí pronikly svatební kytice až ve druhé polovině 19. století.101 Podle tradice svatební kytici přinášel ženich, takže to byl pouze on, kdo skrze květiny vyjadřoval cit ke své milé. Už od 19. století se stále těší oblibě bílé kaly, které symbolizují přátelství i lásku, a bílé lilie, které symbolizují panenství, čistotu a podle květomluvy promlouvají slovy „Moje láska k tobě je upřímná“.102 Nikdy nevyjdou z módy ani bílé nebo červené růže, i když kromě vyznání lásky s sebou nesou i vědomí její pomíjivosti. Pro svou nádhernou barvu se někdy sahá k šeříkům, které ale svou až příliš pronikavou vůní mohou svatební obřad narušit. Svatební dekorace laděné do žluta nebo oranžova mohou hezky doplnit gerbery nebo narcisy. Některé současné nevěsty stále rády sahají k osvědčené jednoduché kráse v podobě kombinací z romantických konvalinek nebo kopretin.103 V současných svatebních kyticích můžeme spatřit i různě barevné tulipány, přestože podle květomluvy nepromlouvají příliš lichotivě. Na podzim můžeme vidět i kytice z chryzantém nebo jiřin. V jižních zemích patří ke svatbě bílé květy pomerančovníku. V dobách královny Viktorie byly tyto květy oblíbené i v Anglii. Pomerančovník zdobil každou nevěstu. Dokonce se považovalo za neslušné nosit tento kvítek při jakékoli jiné příležitosti.104 Naopak hortenzie podle pověry štěstí nepřinesou. Pokud je dívka pěstuje, údajně bude mít problém se vdát.105 Mezi nejnovější trendy patří kytice z pivoněk, míní floristka Klára Záleská: „Hitem loňského a letošního jara a léta byly pivoňky, ať už jen čistě jednobarevné nebo míchané. Všeobecně se ale nevěsty bojí experimentovat, co se týče druhů. Takže růže, lilie, kaly…“106
101
Heroldová, Iva: Svatba, c. d., s. 997. Klempera, Josef: Květomluva aneb Řekni to květinou, c. d., s. 81. 103 Kopretiny se objevily na věnci, který označoval dům novomanželů Novotných. Paní Lenka Novotná se rovněž zmiňuje o prosté kytičce konvalinek jako o svatební kytici, které se objevila na jiné svatbě v její rodině. 104 Baldrigeová, Letitia: Slavné nevěsty, c. d., s. 66. 105 Poberová, Jesika – Poberová, Slávka: Minimum ke svatbě. Praha: Olympia, 2000, s. 46. 106 Klára Záleská: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 24. září 2013. 102
53
Barevná škála pro svatební kytici nevěsty může být dnes pestrá. Původně se nejvíce využívala bílá (barva nevinnosti), červená a zelená (barvy života). Dnes se svatební kytice nejčastěji ladí dohromady s dominantní barvou svatby. V obřadních síních tedy můžeme vidět kytice skládající se z přirozeně barevných květů (např. bílé růže), ale i z vyšlechtěných odstínů (např. fialové růže). Tvar svatební kytice se odvíjí především od osobních preferencí nositelky. Měl by ale vhodně doplňovat střih svatebních šatů a nevěstinu postavu. Nejjednodušší tvar svatební kytice je kulatý. Tento tvar poskytuje největší prostor ke zvýraznění kytice zajímavými druhy a barvami. Kytice může být celá pouze z jednoho druhu květů nebo může vhodně kombinovat různé květy podobných nebo naopak kontrastních barev. Můžeme se setkat také s barevně odlišenými kruhy, které se střídají směrem od okraje ke středu kytice. Tyto druhy kytic jsou zpravidla malé, lehké a bývají převázané barevnou stužkou nebo doplněné dalšími umělými dekoračními prvky. Kaskádovité kytice se vytváří z květin, které mají dlouhé a pevné stonky, např. růže. Jedná se o poměrně složité aranžmá, které nosí nevěsta přes ohbí paže. Nevýhodou je značná váha a také finanční náročnost. Nejsložitějším typem je převislá kytice. Základ tvoří květy s různě dlouhými spíše tenčími stonky, které vytváří asymetrický tvar. V určitém bodě začne koruna kytice směřovat dolů. Někdy se mohou menší květy vplétat do podložky, která drží tvar kytice. Velikost je závislá na zručnosti konkrétní floristky. Tyto kytice mohou být velmi drahé, ale také jsou nejvíce efektní. Mezi novodobé svatební zvyky patří házení svatební kyticí. Tato tradice se k nám přenesla z anglosaských zemí.107 S kyticemi se u nás dříve neházelo, protože byly velice těžké. Mezi další důvody patřil zvyk odnášet květiny na hrob zemřelých příbuzných. Házení kyticí probíhá tak, že si nevěsta stoupne zády ke svatebčanům, mezi nimiž se nachází neprovdané dívky. Hází se buďto přes levé rameno nebo přes hlavu. Dívka, která kytici chytne, by se měla do roka vdát. Hozená kytice však nikdy nesmí dopadnout na zem, protože by to do rodiny mohlo přinést neštěstí. Házení probíhá v podvečer svatebního dne. Nutným předpokladem je kulatá svatební kytice. Převislé a kaskádovité kytice jsou příliš velké a těžké na to, aby se s nimi dalo házet. Z tohoto důvodu si někdy nevěsty nechávají zhotovit speciální házecí kytici.108 V terénu bylo zaznamenáno, že i v současnosti nevěsty znají symboliku květin a podle nich také vybírají své svatební kytice. Jednoznačně nejužívanější květinou je 107 108
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 91. Klára Záleská: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 24. září 2013.
54
bílá růže. Nevěsty ji považují za typický symbol romantické lásky. Růže se objevily v kyticích všech dotazovaných nevěst. Jednalo se o kombinace růží s liliemi, kalami a kalokvětem. Paní Libuše Kargerová si nechala připravit kaskádovitou kytici pouze z bílých růží. Poupata růží se objevily také ve vonicích ženichů, a to ve čtyřech z pěti případů. Paní Petra Kotolánová měla jako jediná barevnou kytici. Skládala se z bílých a fialových květů a měla kulatý tvar. Pro paní Petru byla ale hlavně důležitá symbolika čísla sedm, které považuje za své šťastné životní číslo. Základ její kytice tedy tvořilo sedm bílých růží doplněných fialovými kalokvěty. Ostatní nevěsty daly přednost bílým květům aranžovaným kaskádovitě nebo převisle. Paní Lenka Novotná dostala veškerou květinovou výzdobu jako dar od své tety, která se amatérsky zabývá aranžováním květin. Její kytice byla převážně zelená, s bílými květy, vázaná kaskádovitě. Na domě manželů Novotných se objevil před svatbou věnec jako symbol blížící se svatby. Po svatbě si některé nevěsty své kytice, včetně ženichovy vonice, usuší a dále ji využívají jako bytovou dekoraci. V terénu byly zaznamenány dva takové případy.109
109
Paní Petra Kotolánová a paní Petra Zachrlová.
55
5.4.
Ostatní výzdoba
Mezi nejnovější fenomény patří kolony svatebních aut. V tradiční formě kráčeli svatebčané do kostela nejčastěji pešky, případně jeli na vozech tažených koňmi. Používaly se svatební praporce, jejichž žerdě byly bohatě zdobeny barevnými stuhami nebo kyticemi.110 Současné svatby používají pro dopravu do místa obřadu nejčastěji auta, výjimečně se můžeme stále setkat s vozem taženým koňmi. Auto, ve kterém jede nevěsta, je označeno nejvýrazněji. Může se jednat o květinovou ozdobu (kytice, věnec) nebo o panenku v bílých šatech. Výběr květinových druhů a barev je sladěn s kyticí nevěsty. Auto ženicha mívá na kapotě cylindr nebo ozdobně uvázané stuhy.111 Další stuhy se mohou vázat na kliky dveří nebo zpětná zrcátka. Ostatní auta mívají drobnější stužky. Barva ozdob je bílá, případně ladí s dominantní barvou svatby. Dekorace se zpravidla zapůjčují ve svatebních salonech. Panenky se někdy dědí v rámci rodiny nebo se půjčují mezi sousedy. V dotazovaných svatbách byly rovnoměrně zastoupeny dekorace květinami a panenkami, v jednom případě nebyla auta nijak označená.112 Výzdobu svatební tabule víceméně organizuje restaurace, ve které se hostina koná. Snoubenci přináší vlastní květiny, případně ubrousky nebo prostírání. Velikost a tvar tabule jsou určujícími ukazateli, podle kterých se řídí rozložení dekorací. Centrální květinové aranžmá se nachází v místě, kde sedí novomanželé – tedy v čele nebo ve středu, podle typu rozložení. Ostatní stoly se zaplňují menšími kyticemi, na ubrus se někdy pohazují okvětní plátky nebo čokoládové penízky pro štěstí. Můj výzkum byl specifický v tom v smyslu, že dvě z oslovených nevěst pracovaly v době svatby v restauračních zařízeních, kde se konaly jejich svatební hostiny. Obě nevěsty si vybraly místa svého pracoviště záměrně kvůli znalosti prostředí. Výzdoba svatební tabule byla tím pádem osobitější, protože se na ní podílely přímo samy nevěsty společně se svými spolupracovníky, kteří se v některých případech účastnili i následné večerní zábavy ve stejné restauraci. Na výzdobě svatební hostiny manželů Zachrlových, která se konala v pronajatém společenském sále, se taktéž podílela sama nevěsta včetně své rodiny. 110
Večerková, Eva: Obřady, obyčeje, zvyky. In: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 175. 111 Cylindr se objevil v jednom případě (Zachrlovi). Jednodušší zdobení stužkami měly auta na třech svatbách (Novotní, Kargerovi, Hofírkovi). 112 Vypůjčená panenka s nově ušitými šatičkami se objevila na autě nevěsty paní Zachrlové. Na svatbě manželů Kotolánových zcela chyběla výzdoba dopravních prostředků. Ostatní nevěsty měly kapoty aut ozdobeny květinovými dekoracemi.
56
Organizace celé svatební hostiny bylo totiž v režii rodinného kruhu. Manželé Novotní s hosty se velmi brzy po slavnostním obědě v restauraci přesunuli do domu novomanželů, kde pokračovalo pohoštění. Místo pro ženicha bylo označeno cylindrem, který byl předtím umístěn na kapotě. Prostírání souhlasilo s dominantní barvou svatby, židle byly ozdobeny organzovými mašlemi ve stejné barvě. Květinová výzdoba na stolech chyběla, protože by příliš omezovala malý prostor k hodování. Výzdoba obřadního prostoru se dá veskrze velmi málo ovlivnit. Nejvíce prostoru pro individualitu skýtá obřad pořádaný na netradičních místech, která se musí pro tyto účely nejprve připravit (parky, altány apod.). Klasické obřadní síně, historické sály nebo kostely mívají zpravidla neutrální výzdobu, která je společná pro všechny svatby, které se ten den konají. Z organizačních důvodů není většinou možné pro každou svatbu dekorace měnit. Výjimku tvořila svatba manželů Hofírkových. Svatební obřad se konal v kostele v Milonicích, odkud pochází nevěsta. V prostředí malého vesnického kostela se koná jen několik svateb ročně, proto je možné prostředí vyzdobit podle osobních preferencí každého páru. V jejich případě se jednalo zejména o kytice kolem oltáře a vazby se stuhami na okrajích lavic. Vše v bílo-béžové kombinaci.
57
6.
Svatební obřad 6.1.
Místo konání obřadu
Svatba je významná životní událost, na kterou se dlouho vzpomíná, a proto snoubenci velmi pečlivě zvažují, na jakém místě si řeknou své „ano“. Míst, kde může svatební obřad probíhat, je mnoho. Nejdříve je nutné se rozhodnout, zdali se bude jednat o občanský nebo církevní sňatek. V případě občanských sňatků se manželský slib uzavírá v přítomnosti starosty, místostarosty nebo pověřeného člena zastupitelstva obce. Děje se tak „v místě určeném pro konání slavnostních obřadů. Uzavřít manželství na kterémkoli vhodném místě může povolit matriční úřad, do jehož správního obvodu toto místo spadá.“113 V praxi tedy nejčastěji na městském nebo obecním úřadě, na radnici, případně na matričním úřadě. Přímo v Bučovicích existují dvě slavnostní místa, kde se nejčastěji uzavírají občanské sňatky. Prvním z nich je městská radnice, kde se nachází oficiální obřadní síň. Ta paradoxně ale nepatří mezi jednoznačně nejvyhledávanější místo, přestože se zde neplatí žádné správní poplatky. Snoubenci ji kritizují zejména pro její neosobní a pro tak významnou událost nepříliš výjimečné prostředí. Koná se v ní každoročně zhruba polovina svatebních obřadů.114 Druhým z nejčastěji využívaných míst z nich je Císařský, případně také Dlouhý sál státního zámku. Správní poplatek pro obřad vykonaný na jiném místě, tedy včetně zámku, činí 1000 Kč.115 Oba dotazované páry, které uzavřely sňatek přímo v Bučovicích, uskutečnily svůj obřad v prostorách zámeckých sálů. Státní zámek dále nabízí uspořádání obřadů také v arkádovém nádvoří, v kapli nebo v zahradě. Paní Lenka Novotná si původně přála mít svatební obřad v zámecké zahradě. Plánované datum 1. června slibovalo slunečné a teplé počasí. Hlavní barva jejich svatby, světle zelená, by se zároveň skvěle doplňovala s přirozenými barvami letní zahrady. Jejich obřad musel být ale kvůli nepřízni počasí přesunut do interiéru zámku. Při výběru místa obřadu je vhodné brát v potaz také místo hostiny. Obřady se konají obvykle okolo poledne, takže čas přesunu by neměl být příliš dlouhý. Velmi praktický způsob uvažování při výběru místa obřadu i hostiny se dá zřetelně vyčíst 113
Zákon o rodině, hlava 1, § 3. Dostupné z http://zakony.kurzy.cz/94-1963-zakon-o-rodine/cast-1-hlava1/, cit. 20.10. 2013. 114 Brychta, Josef: Město Bučovice ve statistice, c. d., s. 3. 115 Dostupné z http://www.bucovice.cz/uzavreni-manzelstvi/d-12191, cit. 20.10. 2013.
58
z plánování svatby manželů Kargerových. Za místo jejich slavnostního slibu si vybrali obřadní síň ve Slavkově, přestože ani jeden ze snoubenců nemá k tomuto městu osobní vztah. Rozhodli se tak kvůli tomu, že svatbu nechtěli příliš odkládat, protože nevěsta byla již v počátečním stádiu těhotenství. V právě probíhající svatební sezóně už nenašli vhodný volný termín ani na zámku, ani na radnici v Bučovicích. Jako místo hostiny se potom v souvislosti s tím přímo nabízel motorest v Hodějicích, ve kterém byla jednak zaměstnaná nevěsta, jednak měl výhodnou polohu přímo na cestě mezi Slavkovem a Bučovicemi. Manželé Kotolánovi si vybrali pro svůj velký den svatební síň až v Brně, přestože oba pochází z Bučovicka. Jejich záměr uspořádat pouze malou tichou svatbu si pojistili tím, že si vybrali místo obřadu daleko od jejich domova. Nikdo z rodiny ani známých se tak nemohl doslechnout, že se zajímali o nový termín obřadu. Ten původní byl zarezervován už dlouho předem na radnici v Bučovicích. Zároveň zamezili tomu, aby je někdo nepovolaný spatřil při vchodu nebo východu ze síně. Snoubenci si vybrali velmi malou obřadní síň – pouze pro 15 hostů, aby ještě účinněji omezili případný příchod nezvaných hostů. Církevní sňatky se uzavírají před orgánem církve nebo náboženské společnosti oprávněné k uzavírání sňatků. Manželství se uzavírá „v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony.“116 V České republice se obvykle jedná o sňatky římskokatolické církve, které se uskutečňují
v kostelích
nebo
kaplích.
Paní
Petra
Hofírková
se
vdávala
v římskokatolickém kostele sv. Petra a Pavla v Milonicích. S přítelem uvažovali také o svatbě v kostele v Bučovicích, ale nakonec od tohoto nápadu ustoupili. Kostel v Bučovicích je sice podle názoru paní Petry pěknější a reprezentativnější, ale rozhodující vliv sehrála nesympatie mladého páru k bučovickému faráři. Počet uzavřených sňatků v bučovickém kostele je skutečně velmi nízký, zejména pokud vezmeme v potaz srovnání se sousedním Slavkovem, který má podobný počet obyvatel. Jedním z možných důvodů mohou být právě tyto nesympatie, pokud by se objevily u většího počtu obyvatel. Některé další respondentky v rozhovorech se taky vyjádřily v tom smyslu, že farář není mezi mladými páry oblíbený. Paní Petra nakonec ocenila romantickou atmosféru vesnického kostela, který dobře znala z dob svého dětství. Interiéry kostela si mohli snoubenci předem sami vyzdobit a samotný obřad potom prožili v poklidu a beze spěchu, což je při této významné chvíli důležité. 116
Zákon o rodině, hlava 1, § 3. Dostupné z http://zakony.kurzy.cz/94-1963-zakon-o-rodine/cast-1-hlava1/, cit. 20.10. 2013.
59
Všeobecně je pro sňatky obou typů hojně využíván státní zámek ve Slavkově. Zájemci si mohou vybrat místo pro svatební obřad v některém z reprezentativních sálů zámku (Rubensův sál, Divadelní sál, Historický sál)117 nebo zámeckou kapli. Pokud by snoubenci dali raději přednost obřadu pod širým nebem, nabízí se dále také zámecký park se stylovým svatebním altánkem nebo zámecké nádvoří. Předností Slavkova je také snadná a rychlá dostupnost z Brna, Olomouce i Zlína. Interiéry i exteriéry zámku jsou hojně využívány páry z velmi širokého okolí. Kalendář volných termínů je absolutně zaplněný i třičtvrtě roku předem, přestože ceny za pronájem prostor jsou velmi vysoké. U obyvatel Bučovicka byl několikrát zaznamenán podobný názor na slavkovské obřady, který trefně vystihnula paní Libuše Kargerová: „Slavkov je pro ty, co plánují hodně dlouho předem a mají peníze. Je to hrozně neosobní. Na volné termíny se stojí fronty, a když už tam máte mít obřad, jede se jedna svatba za druhou jak na kolovrátku, v parku se pořád někdo fotí, protože někteří se tam jezdí jen vyfotit – bez obřadu. Je to taková továrna na svatby.“ Populární novinkou posledních let je vykonávání občanského obřadu v místech, kde bychom očekávali spíše obřad církevní. V případě, že se jedná o nevysvěcený objekt, lze v těchto prostorách vykonávat i obřady civilního charakteru. Nedaleko zkoumaného regionu se v prostorách archeoskanzenu Modrá nachází nevysvěcená kaple sv. Jana.118 Podle diskusí na svatebním serveru beremese.cz se jedná o poměrně vyhledávanou lokalitu pro páry, které hledají skromné místo pro svůj malý obřad.119 Některé moderní páry si přejí pro svůj velký den zvolit méně obvyklou lokalitu. Po domluvě s oddávajícím je možné si vybrat pro uskutečnění obřadu v podstatě jakékoli místo. Úředník může tedy snoubence oddat třeba na golfovém hřišti nebo na břehu jezera. Právě golfové hřiště, které je součástí zámecké zahrady ve Slavkově, tuto variantu umožňuje. Za volbou nezvyklého místa stojí obvykle osobní důvody. Může se jednat o památeční místo první schůzky, seznámení nebo snoubence vede jen touha se odlišit a prožít slavnostní chvíli v co největším soukromí. Důvody, které vedou pár k výslednému výběru místa obřadu, mohou mít nejrůznější původ. Stěžejním faktem bývá v mnoha případech vzájemná blízkost 117
V Historickém sále zámku ve Slavkově bylo podepsáno příměří po Bitvě tří císařů roku 1805. Dostupné z http://www.beremese.cz/forum/misto-svatby/svatba-v-archeoskanzenu-modra-v-kostelikuza-kolik/, cit. 27.10. 2013. 119 Dostupné z http://www.beremese.cz/forum/misto-svatby/svatba-v-archeoskanzenu-modra-v-kostelikuza-kolik/?page=1, http://www.beremese.cz/forum/misto-svatby/svatebni-obrad-v-kapli-na-modre-uvelehradu/?page=last&post=last&lastref=il, cit. 27.10. 2013. 118
60
bydliště, místa obřadu a hostiny. Pro některé páry je naopak velmi důležité hledání poklidného místa, které se může naopak nacházet i ve větší vzdálenosti od bydliště. V extrémním případě se mohou snoubenci rozhodnout z tohoto důvodu i pro tajnou svatbu v zahraničí, třeba během dovolené.120 Do jižních přímořských států se někdy přesouvají i celé svatby včetně všech hostů. Jedná se ale o organizačně i finančně velmi náročný úkol. Snoubence k tomu vede touha po zaručeně krásném počasí, ale také prestiž a exotické prostředí pro svatební fotografie. Mezi nejvíce prestižní lokality patří ostrovy v Karibiku nebo v Indickém oceánu.121 V neposlední řadě může být rozhodujícím faktorem pro výběr místa obřadu nějaký osobní vztah – pozitivní vzpomínka, znalost prostředí apod.
120
Dostupné z http://www.beremese.cz/forum/svatba-v-zahranici/2013-svatba-u-more-mauriciusmaledivy-recko-planujete/?page=4&post=last, cit. 27.10. 2013 121 Dostupné z http://www.beremese.cz/forum/svatba-v-zahranici/2013-svatba-u-more-mauriciusmaledivy-recko-planujete/?page=4&post=last, cit. 27.10. 2013
61
6.2.
Snubní prsteny
Tradice výměny prstenů se objevovala i u starých Slovanů. Slované si vzájemně darovali, respektive si vyměňovali prsteny, už před vlastním svatebním obřadem.122 Dnes bychom tento akt zařadili k zasnoubení.123 Vzájemnou výměnu prstenů při svatebním obřadu, jak ji známe dnes, můžeme doložit až od přelomu 16. a 17. století.124 Nejvýraznější symbolika prstenu spočívá v jeho kruhovém tvaru. Tento tvar je napříč kulturami považován za nekonečný, pevný, trvalý. Právě takový by měl být právě sjednaný svazek. Tato představa se v křesťanském pojetí udržuje dodnes. Snubní prsten by měl být vyroben z kvalitního materiálu, aby vydržel bez výrazných změn po celou dobu manželství, ideálně tedy na celý život. Zlato, jakožto cenný a lehce opracovatelný kov, se stal logicky vyhledávaným materiálem pro výrobu prstenů už od pradávna. Původně se používalo především žluté zlato, které se vyskytuje v přírodě, dnes se těší velké oblibě naopak zlato bílé, které je uměle vyrobenou slitinou. K výrobě snubních prstenů se využívají i jiné materiály, mezi které patří stříbro, chirurgická ocel, titan, platina nebo wolfram. Mezi mistrovské kousky patří zpracování několika různých materiálů v jednom prstenu. Jednotlivé materiály se dnes používají převážně jako slitiny, čímž se zlepšují jejich vlastnosti. Žluté zlato je trvanlivé a odolné vůči povětrnostním i chemickým vlivům a zároveň velmi snadno opracovatelné. Ryzí zlato (24 karátů) je ale měkké, snadno podlehne deformaci. Ve šperkařském průmyslu se využívá zejména ve formě slitin se stříbrem, mědí, zinkem, palladiem či niklem, které mají vliv na jeho barvu i vlastnosti. Mohou tak vzniknout materiály známé jako 12karátové zlato, které je tvrdší a používanější než 24karátové nebo červené zlato, které vzniká směsí s mědí. Příměsi palladia a niklu zbarvují slitinu tak, že vzniká tak kov známý jako bílé zlato. Smísení s niklem ale může vyvolat u velmi citlivých lidí alergické reakce. Velkou výhodou bílého zlata je jeho dostatečná tvrdost a barevná stálost.125 Chirurgická ocel je vynikající odolný a velmi tvrdý materiál, který ve výsledku předčí většinu materiálů používaných ve výrobě šperků. Využívá 122
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 83-84. V historii došlo ke změně zařazení tradice darování prstenů. V raných formách, např. u starých Slovanů nebo v antickém Římě, se vyměňovaly prsteny podobné dnešním snubním, ale dělo se tak už před svatbou, čím by se dal tento jev považovat spíše za zasnoubení, které neslo ale velkou vážnost. V novodobých formách se při zasnoubení objevuje pouze jeden prsten, který daruje ženich nevěstě a k vzájemné výměně dochází až při svatebním obřadu. 124 Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století), díl I. Dům a jeho lidé, c. d., s. 148. 125 Schütz, Alexandr: Chemie pro každého. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1973, s. 565-567. 123
62
se v kombinaci s niklem a chromem. Její hlavní předností je to, že nikdy nevyvolává žádné alergické reakce. Některé druhy oceli obsahují sice nikl, ale neuvolňují ho, proto zůstávají hypoalergenní. Chirurgická ocel neoxiduje a je barevně stálá. Také je velmi odolná vůči odření a udržuje si šedavý lesk.126 Nezanedbatelnou výhodou chirurgické oceli je také její cena, která je výrazně nižší než všechny ostatní materiály obvyklé k výrobě snubních prstenů. Stříbro se používá ve slitině s mědí, povrch se upravuje rhodiem. I přesto ale zůstává poměrně měkké, i běžným nošením se časem zdeformuje. Pokud není rhodiované, podlehne oxidaci (lidově zčerná).127 Z těchto důvodů se jedná při výrobě snubních prstenů o velmi málo využívaný kov. Titan je lehký, velmi pevný a chemicky stálý. Ve šperkařském průmyslu se používá často v kombinaci s ocelí. Wolfram je hypoalergenní kov, který je výjimečný hlavně svou odolností vůči mechanickému poškození. Čistý wolfram je ale obtížně opracovatelný, proto se pro výrobu šperků využívá karbid wolframu. Tento materiál je ale podobně jako titan relativně křehký.128 To znamená, že v případě, že je na prsten vyvolán dostatečný tlak, praskne. Naopak prsteny ze zlata se deformují především tvarově. Velmi specifický je způsob designové úpravy wolframových šperků. Vzhledem k tvrdosti se musí brousit na speciálních strojích, které jsou přesné na setiny milimetru. Vznikají tak originální a velice zajímavé modely složené z typických malých vybroušených plošek. Rytiny do vnitřní stěny wolframových prstenů se většinou připlácí zvlášť, protože jejich zpracování je problematické. Platina je nejvzácnější a nejdražší z vyjmenovaných kovů. Velmi se cení její pevnost, chemická stálost i odolnost vůči poškrábání. Platinové šperky patří do nejluxusnějších sérií světových výrobců šperků. Jsou také vhodné k vsazení briliantů. Barva platiny je zářivě bílá a svou jasnou barvu uchová navždy. Hlavní nebezpečí velmi tvrdých materiálů spočívá obecně v tom, že tato vlastnost může být naopak na obtíž v některých vypjatých životních situacích. Například pří úrazu prstu hrozí, že prsten nepůjde sundat. Jeho odstranění je velice problematické, v krajním případě i nemožné.129 Konkrétní způsob zpracování prstenu podléhá módě. Vnější stěna prstenu může mít různou mocnost, hrany mohou být zakulacené nebo ostré, povrchová úprava lesklá nebo matná, mohou se objevit ryté dekorace nebo různá zdrsnění povrchu. V posledních letech není nijak vzácné, že se kromě zásnubních prstenů objevují kameny i na 126
Schütz, Alexandr: Chemie pro každého, c. d., s. 632. Tamtéž, s. 552. 128 Tamtéž, s. 663. 129 Tamtéž, s. 679. 127
63
dámských snubních prstenech. Nejčastěji se jedná o drobné zirkony, v luxusních variantách se objevují i brilianty. Nejobvyklejší je ale stejné, genderově neutrální provedení prstenů. Současná nevěsta může při výběru snubního prstenu přihlédnout i k tomu, aby ladil k zásnubnímu, který po svatebním obřadu přesune z levého prsteníčku na pravý. Na vnitřní stranu snubních prstenů se často nechává vyrýt krátký text. V 16. a 17. století to bývalo veršované motto.130 Dnes se nejčastěji jedná o datum svatby, někdy se přidávají i jména novomanželů. Většina klenotnických obchodů nabízí vyrytí vybraného textu zdarma. Důležité je dobře zvolit velikost prstenu. Při výběru snubních prstenů je to o hodně jednodušší než pří výběru prstenu zásnubního, protože je snoubenci vybírají spolu, obvykle osobně v klenotnictví, kde jim obsluha odborně naměří vhodnou velikost. Prsteny by měl podle tradice platit ženich. V terénu bylo ale ve všech případech zaznamenáno, že si zásnubní prsteny platili snoubenci sami ze společného svatebního rozpočtu, na který si našetřili. Současná móda spíše upřednostňuje doplňky a šperky ve stříbřitých nežli ve zlatavých barvách. Také proto patří mezi nejoblíbenější materiály bílé zlato, případně jiné materiály podobné barvy. Žluté zlato se objevuje poměrně málo, nevěsty ho často považují za staromódní. V dotazovaných svatbách se objevil pouze jeden případ, kdy měli snoubenci prsteny ze žlutého kovu. Rozhodli se tak manželé Kargerovi na přání paní Libuše, která má klasické žluté zlato v oblibě i pro denní nošení. Ze žlutého zlata byly zhotoveny i ostatní šperky, které měla na sobě v den svatby. Manželé Hofírkovi byli
ve
výběru
snubních
prstenů
nejnáročnější.
Nespokojili
se
s nabídkou
standardizovaných designů v žádném zlatnictví a rozhodli se nechat si vyrobit prsteny přesně podle svých představ na zakázku. Vybrali si bílé zlato, které jim nejlépe vyhovovalo barvou, kvalitou i cenou, a nechali si prsteny opracovat do požadované šíře, mocnosti i povrchové úpravy. Z vnitřní strany bylo vyryto datum svatby. Manželé Novotní a Zachrlovi nebyli ve výběru nároční. Novotní jako jediní zvolili chirurgickou ocel, a to právě především kvůli její příznivé ceně a vlastnostem srovnatelným s podobně zbarveným titanem. Z vnitřní strany mají vyryté datum svatby a jména. Zachrlovi nalezli uspokojivý design hned v prvním zlatnictví. Vybrali si z nabízených kombinací prsteny z bílého zlata s drobnými odlišnostmi v podobě vsazených zirkonů v dámské variantě. Na vnitřní stranu si nechali podle svého přání také vyrýt datum svatby a jména. Nevěsta si přála mít prsten ozdobený zirkony, protože
130
Baldrigeová, Letitia: Slavné nevěsty, c. d., s. 18.
64
jí záleželo na tom, aby po několikaletém denním nošení prsten plnil i výraznou estetickou roli. Naopak ženichové si nejčastěji přejí mít prsten co nejvíce nenápadný, klasický, nepodléhající módním výstřelkům, podobně jako pan Jiří Zachrla. Přestože by se měl snubní prsten nosit na ruce po celou dobu trvání manželství, v praxi se stává, že je manželé časem odloží. Vytrvalejšími jsou v tomto ohledu ženy. Sice se stává, že po letech změní názor a prsten se jim přestane líbit, ale i tak ho vydrží nosit alespoň několik prvních let manželství. Častým zmiňovaným důvodem k dočasnému odkládání prstenu jsou otoky prstů způsobené těhotenstvím. Muži, kteří v zaměstnání fyzicky pracují, odkládají prsteny vesměs záhy po svatbě. Zpět ho navlékají jen při společenských příležitostech. Všeobecně si muži stěžují na nepohodlí a omezení pohybu při nošení prstenu. Také proto ho někteří moderní muži navléknou na řetízek a nosí ho zavěšený na krku. Manželé Kotolánovi kladli důraz především na zdravotní nezávadnost, v další řadě na originalitu a zároveň kvalitu. Z důvodu alergie paní Petry na žluté i bílé zlato, se jejich výběr částečně omezil, proto si zvolili titan. Prsteny z tohoto materiálu nejsou příliš obvyklé, ale ve větších městech jsou poměrně bez problémů k dostání. Snoubenci si prsteny pořídili v Brně, kde si do nich nechali vyrýt datum svatby i jména.
65
7. Svatební hostina Rituál společného jídla patří ve všech kulturách k základním způsobům vyjádření sounáležitosti, proto se tak často pojí s přechodovými okamžiky lidského života. Svatební hostina patří k nejvýraznějším formám společného stolování a dalekosáhle překračuje význam pouhého pohoštění. Někdy se pro svatební hostinu využívá také název hodokvas, svatební stoly nebo svatební oběd a svatební večeře.131 Bohatá svatební hostina měla v minulosti výraznou magickou funkci. Imitovala hojnost a sloužila jako magický prostředek k přivolání blahobytu. Později se stala pestrost a kvantita pohoštění a počet hostů měřítkem okázalosti svatby a bohatství. Velikost hostiny se měřila zejména počtem prostřených stolů – zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. Až od 17. století se společnost smísila. Z historie známe i četné pokusy o násilnou regulaci počtu hostů u svatební hostiny. Zejména církevní představitelé odsuzovali hostiny jako hříšné obžerství. Už ve 14. století nařizoval Václav IV., aby se konaly svatby jen o dvou stolech. Podobné výzvy se objevovaly v Čechách až do 17. století.132 V souvislosti s dobovými stravovacími zvyklostmi a také okruhem dostupných potravin se měnila skladba pokrmů na svatebních stolech. Na stůl se dostávaly významné potraviny, jako třeba med, jedlo se obřadní svatební pečivo, pohanková nebo krupicová kaše, hovězí nebo drůbeží polévka zahuštěná nudlemi, později játrovými nebo masovými knedlíčky. Podle zámožnosti rodin se objevovaly i různé druhy masa – drůbeží, hovězí, vepřové i zvěřina. K nim se podávaly různé druhy tmavých nebo světlých omáček.133 Popisy konkrétních prostor, kde se svatební hostiny konaly, jsou v historii řídké. Pozornost se totiž věnovala spíše popisu atraktivního děje nežli prostoru. Karel Altman má za to, že se v hostinských zařízeních rozhodně odbýval zábavný program s tancem, ale už za Rudolfa II. se minimálně částečně konala v těchto zařízeních i svatební hostina. Rozhodujícím kritériem byla samozřejmě zámožnost rodin. Hodokvasy v hostinských zařízeních ale rozhodně nebyly výsadou pouze nejbohatší vrstvy.134 Hospody nabízely své služby už od poloviny 19. století dokonce i v tištěných inzerátech. Tímto způsobem se ale prezentovaly spíše honosnější podniky
131
Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 314. Tamtéž, s. 315. 133 Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost, c. d., s. 99-103. 134 Altman, Karel: Svatba v hospodě (K Problematice využívání hostinských zařízení při svatebním obřadu). Folia ethnographica 40. Brno: Moravské zemské muzeum, 2006, s. 121. 132
66
ve velkých městech. Některé z nich se přímo proslavily díky slavnostnímu hodování, které se tam konalo – například Brejškova plzeňská restaurace v Praze.135 Dnešní svatební hostiny se konají téměř výhradně v restauračních zařízeních, případně v jiných pronajatých prostorách. Snoubenci si vybírají restaurace na základě vlastních kladných zkušeností s výborným jídlem a obsluhou. Důležitou roli mohou hrát také osobní kontakty – ve dvou případech si snoubenci vybrali restauraci, která měla spojitost se zaměstnáním nevěsty, v jednom případě se konal slavnostní oběd v podniku rodinného známého. Kompletní svatební menu se skládá obvykle z těchto částí: 1. aperitiv – Martini, Cinzano nebo šampaňské136 2. studený předkrm – šunková rolka s křenem137 3. polévka – drůbeží nebo hovězí, s nudlemi nebo knedlíčky 4. hlavní jídlo – svíčková na smetaně s knedlíkem nebo smažený vepřový řízek s bramborovým salátem 5. káva a dezert – svatební dort a zákusky.138 Varianty tohoto menu se objevily u všech zkoumaných svateb s výjimkou svatby manželů Kotolánových, kteří uspořádali pouze neformální oběd v nejužším rodinném kruhu. Tradiční svatební koláč byl dominantou svatebního stolu, stejně jako je tomu dnes u svatebního dortu. Koláč byl výjimečný už svou velikostí. Na každého svatebčana musel vyjít alespoň kousek koláče. Byl většinou kulatý, na Moravě často s otevřeným středem, do něhož se házely peníze (tzv. házení do koláče). Obsahoval několik druhů náplní a nahoře se zdobil těstovinovými figurkami (např. ve tvaru dítěte). Dále zdobil ratolestmi, švestkami, jablky apod. Obřadní svatební koláč připravovala družička nebo nevěstina kmotra.139 Součástí tradiční svatební hostiny mohl být také svatební stromek. Ten symbolizoval rajský strom života a objevoval se i u jiných slovanských národů (Slováci, Poláci, Ukrajinci, Bělorusové). Základ tvořil smrček nebo borovice. Stromek ověšený jablky, ořechy, cukrovím, svíčkami apod. býval zastrčen do koláče nebo do bochníku chleba. Jeho hlavní místo bylo na stole před nevěstou, kam byl slavnostně donesen nebo tam mohl stát už od počátku.140 Házení do koláče se objevovalo na jihovýchodní Moravě, na Slovácku, částečně na Valašsku a na Hané. Při házení
135
Tamtéž, s. 127-128. Slavnostní svatební přípitek se pronáší na začátku hostiny a promlouvá při něm svědek nebo otec nevěsty. 137 Restaurace obvykle nabízí studený předkrm jako součást menu, ale ne vždy si ho snoubenci pro svou hostinu objednají. 138 Ze svatebního pečiva se nejhojněji vyskytují malé svatební koláčky plněné tvarohem a především svatební dort, který nahradil původní svatební koláč 139 Habustová, Milena – Veselská, Jiřina: Tradiční pečivo, Praha: Grada, 2001, s. 21. 140 Heroldová, Iva: Svatební stromek. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 1002. 136
67
do koláče se koruna buďto odstranila nebo se házelo do mísy postavené vedle koláče. Nebo mohl existovat přímo koláč na házení bez stromku.141 Mezi důležité součásti soudobé svatební hostiny patří svatební dort a další drobnější cukroví. Pečení se ve městech svěřuje převážně profesionálním cukrářkám. V obcích s přetrvávající sousedskou tradicí se pečení dortu i dalšího svatebního cukroví dává na starost vyhlášeným svatebním kuchařkám. Podobně tomu bylo i u některých zkoumaných svateb na Bučovicku. Svatební kuchařky se dovídají o připravovaných svatbách alespoň s měsíčním předstihem. Nevěsta společně se svou matkou nebo budoucí tchýní navštíví kuchařku, aby se dohodly na druzích svatebního cukroví a na jejich počtu. Někdy se ponechává konkrétní volba s důvěrou na fantazii svatební kuchařky. Při pečení potom velmi často přichází sama nevěsta nebo i jiní rodinní příslušníci kuchařce vypomáhat. Svatební dort se začíná péct až několik dnů před svatbou. Bývá nejčastěji kulatý, někdy hranatý nebo ve tvaru srdce. Oblíbené jsou patrové dorty potažené marcipánem. Nejvyšší patro nebo střed jednopatrového dortu se zdobí figurkami ve tvaru ženicha a nevěsty, případně hrdličkami jako symbolem lásky. Za použití potravinářských barviv se dá dort přizpůsobit v podstatě libovolné barvě, která většinou koresponduje s hlavní barvou svatby. Během hostiny dochází k rituálnímu nakrojení svatebního dortu společnými silami obou novomanželů jako symbol spolupráce v domácnosti. První kousky dortů si rozdělí navzájem a potom pohostí všechny ostatní svatebčany. Odmítnutí dortu se považuje za neslušnost. Na některých svatbách se objevují ještě další druhy dortů jako forma poděkování rodičům. Jedná se zpravidla o menší kulaté dorty s nápisy „děkuji za dceru“ nebo „děkuji za syna“, které předává ženich rodičům nevěsty a nevěsta rodičům ženicha výraz vděku za výchovu. Předchůdcem těchto dortů byl sýrec, který dávala nevěsta ženichově matce. Původně se jednalo o kouli tvarohu nebo sýru, později o homoli cukru. Už od počátku 20. století se začal nahrazovat koláčem. V poslední čtvrtině 20. století už se jednalo o dort, jak ho známe i dnes.142 Hned dva páry z mého výzkumu využily možnosti a oslovily svatební kuchařku ve svém okolí. Manželé Zachrlovi si nechali upéct patrový bílý svatební dort s figurkami nevěsty a ženicha i drobné cukroví. Jejich svatba byla specifická ale především tím, 141
Večerková, Eva: Několik poznámek k svatebnímu koláči na Moravě (Příspěvek ke studiu obřadních artefaktů III.). Folia ethnographica 40. Brno: Moravské zemské muzeum, 2006, s. 147. 142
Večerková, Eva: Několik poznámek k svatebnímu koláči na Moravě (Příspěvek ke studiu obřadních artefaktů III.), c. d., s. 149.
68
že si jako jediní nechali od kuchařky připravit i kompletní svatební oběd. Po obřadu na zámku v Bučovicích se svatebčané přesunuli do společenského sálu v nedalekých Uhřicích, kde byla připravená svatební tabule a kde také pokračovala i posvatební večerní zábava. Předem uvařený oběd na místo dopravily pomocnice kuchařky, jídlo ohřály a obsloužily hosty. Svatební hostinu včetně dortu a cukroví uhradili rodiče novomanželů rovným dílem. Manželům Novotným připravila svatební dort maminka ženicha, která se ve volném čase aktivně věnuje pečení pro široký okruh známých. Dort byl kulatý, třípatrový, s figurkami ženicha a nevěsty, ozdobený zelenými lístky, aby ladil do hlavní svatební barvy. Specifickým druhem svatebního cukroví jsou svatební koláčky, které se považují přímo jedny ze symbolů svatební hostiny. V mnoha rodinách jsou recepty na svatební koláčky po generace předávány. Často se jedná o jediný druh svatebního pečiva, u kterého se úzkostlivě lpí na domácí přípravě, přestože svatební dort a další cukroví připravuje profesionální cukrářka. Pečení svatebních koláčků probíhá v rodině nevěsty a účastní se ho velký počet pomocnic ze širokého okruhu rodiny, někdy i přátel. U pečení v mnoha případech pomáhá i sama nevěsta, přestože pověra říká, že to přináší smůlu. Paní Libuše Kargerová při rozhovoru sama dodává: „Svatební koláčky jsme si pekly samy doma s mamkou. Vím, že by se to nemělo, ale ona si na svou svatbu taky pekla a vydrželi s taťkou spolu celý život.“143 Domácí svatební koláčky se objevily ve čtyřech z pěti zkoumaných svateb. Při současných svatebních hostinách se prostředí domu rodičů nevěsty nebo ženicha jako místo svatebního oběda nevyskytuje. Ve výjimečných případech se do domácích prostor přesouvají svatebčané po slavnostním obědě, a to spíše u menších svateb. Stalo se tak v případě manželů Novotných, kteří slavnostní oběd prožili pouze ve společnosti užšího rodinného kruhu. Ani tak se ale odpolední pohoštění nevešlo do obytných prostor domu novomanželů a muselo se tedy konat kvůli nepřízni počasí v zastřešeném průjezdu. Teprve v podvečer se začal scházet širší okruh rodiny. Přátelé novomanželů se účastnili hlavně předsvatebního loučení se svobodou, které paní Novotná nazývá svíca, případně svatebního obřadu na zámku. Dům nevěstiných rodičů byl do svatebního veselí zapojen v případě manželů Kargerových. Nejednalo se ale o typické svatební pohoštění. Svatebčané se v podvečer svatebního dne přesunuli na navazující zahradní oslavu spojenou s grilováním a volnou zábavou. Teprve v tento
143
Libuše Kargerová: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 18. května 2013.
69
okamžik se připojilo vzdálenější příbuzenstvo, přátelé a kolegové. U ostatních svateb probíhalo večerní veselí v místech konání svatební hostiny, případně v jiných blízkých společenských zařízeních. V případě tiché svatby manželů Kotolánových proběhnul krátký společný oběd v restauračním zařízení, neobsahoval ale žádné speciální svatební menu. Novomanželé si nenechali připravit svatební dort ani drobné pečivo. Mezi jiné svatební cukroví se zařadily dorty s poděkováním za výchovu dcery a syna, které měly částečně sloužit k utužení dobrých vztahů a jako omluva za to, že svatba neproběhla podle zažitých způsobů a představ rodiny.
70
8. Ostatní významné estetické a reprezentativní prvky 8.1.
Svatební fotografie
K rozvoji fotografování začalo docházet koncem 19. století. Svatba, jakožto mezní okamžik v lidském životě, se brzy stala jedním z častých motivů k fotografování. V počátcích se novomanželské páry musely fotografovat přímo v interiérech odborných ateliérů. Exteriérové fotografování nebylo technicky vůbec možné. Fotograf byl především řemeslně zručný člověk, který musel zvládnout tehdejší techniku zhotovení a vyvolání snímku. Dnešní fotografové jsou především umělci. Samotný proces zpracování se s rozvojem techniky značně usnadnil a zrychlil. Nejstarší svatební fotografie zachycovaly svatební pár v ustálených pozicích – vestoje nebo se sedící nevěstou a stojícím ženichem. Potom se vyfotili všichni svatebčané hromadně. Pro kvalitní snímek bylo nutné citlivě nastavit správné osvětlení. Fotografované osoby musely stát naprosto bez hnutí. Výsledné fotografie byly černobílé a s oblibou se rámovaly do oválných tvarů a poté se umísťovaly v bytech jako dekorace.144 Skupinové i portrétní fotografování je oblíbené dodnes. Mimo to se objevují fotografie nevěsty s nejmladším dítětem na svatbě. Může se jednat se vzdálenou souvislost se zvykem, který se objevoval už u starých Slovanů. Podle principu kontaktní magie se kladlo nevěstě do klína dítě, které mělo přinést plodnost.145 Výjimkou nejsou ani autentické snímky z příprav apod. Všeobecně došlo k uvolnění kompozice – dodržuje se jen minimum pevných pravidel. Ba naopak se fotografové často snaží vymýšlet nové způsoby ozvláštnění svatebních snímků - experimentují s kompozicí i světlem, závěrečná podoba je udána pomocí počítačové korekce. Mezi jednoznačně neoblíbenější místo k fotografování na Bučovicku patří zámecká zahrada. Upravený francouzský park je využíván novomanžely z okolí po celý rok. Všechny dotazované páry s výjimkou manželů Kotolánových se v této zahradě fotografovaly. Kotolánovi využili park v blízkosti jimi zvolené brněnské obřadní síně. Fotografie si současní novomanželé ukládají do speciálního svatebního alba, které může mít dnes také podobu tištěné fotoknihy. Elektronická podoba může být
144
Beránková, Helena – Nováková, Lenka: Květiny bílé po cestě: svatební oděv a svatební fotografie (1880-1970) ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, Brno: Moravské zemské muzeum, 2005. 145 Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 80.
71
zveřejněna na internetu ve specializovaných svatebních portálech – např. beremese.cz, svatba.cz nebo na osobních profilech v sociálních sítích.
72
8.2.
Svatební dary
Darování patří k základním projevům mezilidských kontaktů. Akt darování se v tradiční kultuře odehrával v rámci významných událostí rodinného nebo společenského života a měl magickou funkci. V souvislosti s uzavíráním sňatku se významné dary dávaly už před svatbou. Darování mělo přinést požehnání dárci na základě magické představy daru za dar.146 Mezi tyto dary patří vzájemné darování jablek (plodnostní význam), zásnubního prstenu (slib manželství) apod.147 Zároveň se očekávalo, že se v rámci daného společenství budou dary při podobné příležitosti oplácet. Nový rozměr představují dary ze strany společenství, předávané v různých fázích svatby, které vyjadřují očekávání spojená s uzavřením manželství. O naturálních darech v souvislosti s přípravou svatební hostiny jsem se podrobněji zmiňovala již v příslušné kapitole. Mezi další typy příspěvků patří dary, které mají pomoci v zabezpečení nově vzniklé rodiny a její domácnosti. V tradiční formě se nedávaly věcné svatební dary, ale především se vybíraly peníze. Dělo se tak zábavnou formou během celého svatebního dne – vybíralo se na kolébku, házelo se do koláče nebo do střevíce.148 Mnohé podoby darování se začaly vytrácet již na konci 19. století nebo se jejich konkrétní formy modifikovaly. Věcné dary se ve větším měřítku rozšířily až v meziválečném období. Předtím byly rozšířené pouze v zámožných rodinách. Mezi reprezentativní dary 19. století patřily třeba petrolejové lampy a obrazy s náboženskými motivy.149 Věnování věcného daru s sebou na rozdíl od finančního daru nese přetrvávající prestižní funkci pro obdarované i darující, zároveň se objevuje i emocionální rovina (dar zůstane jako vzpomínka).150 Dnes už velmi často neplatí, že soužití snoubenců začne vznikat až po svatbě, ale základní forma svatebních darů se ani tak příliš nezměnila. Někteří snoubenci spolu žijí na zkoušku v podnájmu nebo jiném dočasném bydlení a vlastní společnou domácnost si zařizují až po svatbě, takže se jim ani tak nevyhne nutnost pořizování vybavení. Svá konkrétní přání snoubenci konzultují se svými rodinami už
146
Kafka, Luboš: Dar. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richad (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 121. 147 Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1, c. d., s. 83-84. 148 Kafka, Luboš: Dar, c. d., s. 121. 149 Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, c. d., s. 254. 150 Jakubíková, Kornélia: Vývojové trendy svadby v 2. polovici 20. storočia (príklad Slovenska). Folia ethnographica 40. Brno: Moravské zemské muzeum, 2006, s. 3.
73
před svatbou. Převážně preferují finanční dary, za které si pořídí vybavení dle svého vkusu. Pokud se darují peníze až během svatebního dne, vkládají se obvykle do obálky nebo do papírového tištěného přání novomanželům. Manželé Hofírkovi žili ve společném podnájmu již před svatbou. Vybavení bytu se skládalo pouze z nejnutnějších věcí, často nevyhovující kvality. Společně se dohodli na tom, že po svatbě si budou chtít postavit vlastní dům, do kterého si pořídí nové vybavení dle svého vkusu. Na svatbu společně šetřili. Z vlastních financí si tedy zabezpečili významnou část svatebních potřeb. Rodiče nevěsty na své náklady zařídili svatební oběd, rodiče ženicha cukroví. Od svatebčanů dostávali podle svého přání především peníze, které potřebovali na stavbu domu. Manželé Zachrlovi měli před svatbou plně vybavený vlastní byt, takže jejich největší starostí bylo zabezpečení samotného svatebního dne. Jejich rodiny se společně postaraly o kompletní zajištění svatebního pohoštění, rodiče nevěsty přispěli i na svatební šaty. Jako svatební dary dostávali především peníze. Manželé Kotolánovi začali stavět svůj nový dům už před svatbou. V době konání svatby už byl téměř dokončený. Stavba pro ně byla finančně náročná a svatbu považovali víceméně za formální krok k završení jejich mnohaletého vztahu, který vlastně už v té době plnil všechny funkce – partneři spolu plnohodnotně žili ve vlastním domě a měli i dítě. Jejich rodiny ale považovaly za společensky nutné uspořádat svatební hostinu, kde by byli pozváni všichni příbuzní včetně širšího kruhu z obou stran. To by s sebou neslo obrovské finanční náklady, se kterými snoubenci nepočítali a ani se na nich nechtěli podílet. Svou svatbu si chtěli zorganizovat pouze podle svých představ a v rámci vlastních finančních možností. Proto se rozhodli k razantnímu kroku uspořádání malé tiché svatby, která byla až do poslední chvíle utajena. Od rodičů dostali symbolický finanční obnos, který později použili na organizaci posvatební neformální zahradní oslavy pro širší rodinu a přátele. Manželé Kargerovi si po zásnubách pořídili starší domek, který začali rekonstruovat. Nevěsta po dobu rekonstrukce bydlela u svých rodičů, ženich provizorně v rozestavěném domě. Až několik měsíců po svatbě, kdy byl dům dokončený, se přestěhovali do společné domácnosti. K vybavení použili věci, které měla nevěsta z uschované z doby, kdy několik let bydlela sama v pronajatém bytě. Jejich svatbu organizovali se spěchem kvůli neočekávanému těhotenství nevěsty. Během několika týdnů snoubenci a jejich rodiny společnými silami zorganizovali svatební den. Vše se podřizovalo jednoduchosti, účelnosti a rychlosti. Podobně tak i svatební dary, mezi kterými byly buďto peníze nebo drobnosti do domácnosti. „Všechno se to zařizovalo tak narychlo, ani jsme se nestihli moc na darech domluvit. 74
Během toho jeden a půl měsíce jsem byla vlastně ještě jednou v nemocnici. Takže jsme dostali univerzálně peníze nebo nějaké drobnosti, které se nikdy neztratí – skleničky, příbory a tak.“151 Manželé Novotní zvolili úplně odlišný systém svatebního darování než ostatní dotazované páry. Před svatbou žili snoubenci ve svém plně vybaveném domě, proto se jich netýkala situace vybírání peněz na vybavení ani na stavbu. S výjimkou prstenů a oblečení obou snoubenců se o zajištění svatby postaraly rodiny obou snoubenců. Paní Lenka se zmiňuje o tom, že se s některými svatebčany dohodli na konkrétních věcných darech, v podobě nadstandardního vybavení, které by si jinak sami do domácnosti nepořídili. Všichni pozvaní hosté potom měli možnost přispět libovolně vysokým finančním darem v rámci dražení podvazku a dalších podobných forem vybírání na novomanžele. Svatební dary se odkládají na vyhrazený stůl v místě svatební hostiny. O uložení se stará starší družička (pokud se tato funkce na svatbě vůbec vyskytuje) nebo častěji svědkyně. Někdy bývá součástí zábavného programu rozbalování darů a čtení gratulací. V případě, že se pořádají během svatebního veselí hry s vybíráním peněz na novomanžele, ujímá se role organizátora svědek, případně také profesionální moderátor. Původně tuto funkci zastával družba.
151
Libuše Kargerová: Úryvek z rozhovoru, který byl realizován dne 18. května 2013.
75
Závěr Ve svatebním obřadu se neustále promítají ekonomické, sociální a kulturní podmínky doby, ve které se svatba uskutečňuje. V souvislosti se změnami v těchto oblastech se mění i obsah, význam a funkce jednotlivých složek svatby. Na konkrétní podobu současné svatby má vliv hlavně životní styl daných snoubenců a jejich rodin. Rozhodujícím kritériem je ale vždy především vůle snoubenců, kteří se nebojí při svatebních přípravách uplatnit vlastní představy. Názor rodičů i všeobecný společenský úzus má velmi oslabenou váhu. Pokud dojde k závažnému nesouladu snoubenců a rodin, může to vyvrcholit i uspořádáním utajované svatby. Mezi hlavní důvody pro rozhodnutí mladého páru uzavřít sňatek patří stále touha vychovávat děti v úplné rodině. I když se některé páry rozhodly pro svatbu až po narození dítěte, stalo se tak během několika prvních let jeho stáří. Všechny páry shodně uvádí, že se berou hlavně kvůli dětem. Sňatek je stále považován za nejvhodnější způsob řešení dlouhodobých partnerských vztahů, do kterých vstoupí (nebo už vstoupili) potomci. Zasnoubení ve smyslu žádosti o nevěstinu ruku spojené s darováním prstenu se stále vyskytuje. Zejména ženám na tomto zvyku velmi záleží a považují ho za romantický. I páry, které již před svatbou žijí ve společné domácnosti, většinou tento zvyk dodrží. O ruku se ale žádá přímo nevěsta. Pouze v jednom případě se objevilo žádání u jejich rodičů. Všechny dotazované páry trvají na obřadu provedeném důstojným způsobem ve svátečním oblečení, a to i v případě, že se jedná o utajovanou svatbu. Svatba plní sice reprezentativní funkci, ale snoubenci ani jejich rodiny nejsou ochotní do svatebního dne investovat přehnaně vysoké sumy. Mladí snoubenci společně na svatbu spoří, ale zároveň si uvědomují pomíjivost nákladné oslavy a raději své finanční prostředky realisticky šetří pro účely samostatného bydlení. Současná svatba na Bučovicku se vyznačuje civilním oblečením nevěsty i ženicha. U nevěst se udržuje bílá barva svatebních šatů a dlouhý střih s rozšířenou sukní. Neobvyklé barvy ani extravagantní střihy se neobjevily a nevěsty je vesměs považují za nevhodné. Závoj se objevuje pouze jako dekorace, velmi často ho nevěsty nemají vůbec, protože jej nepovažují za důležitý. Nevěsta nově obléká podvazek modré barvy, který se pojí se zábavnými hrami během svatebního veselí. Zároveň bývá 76
doplněním do pověry o něčem novém, starém, modrém a půjčeném. Symbolika nové, staré a půjčené věci je poměrně známá. Nevěsty ale považují dodržení pověry pouze za zpestření. Ženichové se oblékají především prakticky. Svatební obleky mají tmavou barvu a jsou pořizovány jako nové, případně se využívá i starší oblek. Důraz je kladen na to, aby byl oděv využitelný i při jiných společenských příležitostech. Dochází tím pádem k oslabení výjimečnosti oděvu. Kravata a košile je barevně sladěná, většinou koresponduje s hlavní barvou svatby. Mezi oblíbené barvy patří pastelové odstíny a také tradiční červená. Znakem ženicha je svatební vonice, nevěsta drží kytici. Květinové výzdobě je věnována vždy velká pozornost. Družičky se na svatbách stále objevují, ale pouze jako malé děti, které esteticky doplňují slavnostní okamžik. Někdy mohou svatební pár posypávat okvětními lístky. Podobnost oděvu družiček s oděvem nevěsty je stále výrazná. Snubní prsteny vybírají snoubenci společně a dbají přitom na kvalitu materiálu. Je pro ně důležité, aby prsten vydržel bez poškození na celý život. Bohužel muži velmi často prsteny brzy po svatbě odkládají a nosí ho jen při výjimečných příležitostech. Nejvíce se o dodržování všech náležitostí starají nevěsty, muži všeobecně projevují spíše konzervativní způsob prožití svatebního dne – neradi zachází do krajností. Ženy uplatňují své představy o prožití velkého dne svého života, za který se svatba stále ještě považuje. Nevěsty touží být hlavními postavami romantického obřadu, pro který často volí kulisy historických míst. Charakteristickým znakem celého svatebního dne je vzájemné prolínání archaických a novodobých prvků. V dnešní globalizované a kosmopolitní společnosti dochází velmi snadno k potlačování regionálních odlišností a ke vzniku nových zvyků, které se často objevují bez hlubšího kontextu (např. házení kyticí). V souvislosti s tím také dochází ke stírání rozdílů mezi vesnickou (případně maloměstskou svatbou) a městskou. Naopak zažité starší tradice se čím dál častěji odkládají, protože je mladí lidé již nepovažují za závazné. Ba přímo jsou v některých případech považovány přímo za zbytečné (např. pokrývka hlavy nevěsty). Některé prvky se zachovaly, ale jejich původní funkce je již potlačena (např. družičky oblečené podobně jako nevěsta). Můžeme ale narazit i na zvyky, které jsou považovány za nezbytné, přestože jejich původní význam nedovedou snoubenci vysvětlit a jejich původní symbolika už není známá (např. označení svatebčanů ratolestmi). Svatební hostina stále představuje nejvýznamnější položku ve svatebním rozpočtu. Na její realizaci se většinou podílí rodiny snoubenců – ať už finančním darem 77
nebo výpomocí. Přestože je zkoumaný region ovlivněn okolními velkými městy, stále se objevuje domácí výroba některého cukroví, výjimečně i celých pokrmů. Svatební oběd se koná v místě odloučeném od běžného bydlení novomanželů i jejich rodin. Využívají se restaurace nebo společenské sály. V těchto zařízeních většinou pokračuje i další odpolední a večerní program. Výjimečně se svatebčané přesouvají jinam. Mezi nejoblíbenější svatební dary patří jednoznačně finance. Novomanželé si chtějí sami rozhodnout, k čemu prostředky využijí. Nejčastěji si je ukládají pro stavbu domu nebo vybavení domácnosti. Místy se objevuje i vybírání peněz zábavnou formou během svatebního veselí. Významná změna se udála ve složení svatebních hostů. Svatební obřad je de facto přístupný široké veřejnosti, ale v praxi se na nich nepozvaní hosté neobjevují. Zachovává se pravidlo, že k obřadu se může dostavit širší okruh známých zahrnující, přátele, spolupracovníky nebo nejbližší sousedy. Svatební hostiny se účastní pouze rodinní příslušníci, maximálně několik nejlepších přátel (často v rolích svědků a svědkyň). Při večerní zábavě se opět může přidat širší okruh pozvaných. Složení svatebních hostů se v žádném případě neodvíjí od místa bydliště, jak tomu bývalo v tradiční svatbě.
78
Seznam literatury •
Altman, Karel: Svatba v hospodě (K Problematice využívání hostinských zařízení při svatebním obřadu). Folia ethnographica 40. Brno: Moravské zemské muzeum, 2006, s. 119-131.
•
Baldrigeová, Letitia: Slavné nevěsty. Bratislava: Trio Publishing s.r.o., 2001.
•
Beránková, Helena – Nováková, Lenka: Květiny bílé po cestě: svatební oděv a svatební fotografie (1880-1970) ze sbírek Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, Brno: Moravské zemské muzeum, 2005.
•
Bologne, Jean Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha: Volvox Globator, 1997.
•
Brychta, Josef: Město Bučovice ve statistice. Bučovice: Město Bučovice, 2013.
•
Dülmen, Richard van: Kultura a každodenní život v raném novověku (16. – 18. století), díl I. Dům a jeho lidé. Praha: ARGO, 1999.
•
Fialová, Ludmila a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998.
•
Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985.
•
Frolec, Václav: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 1982, s. 253-272.
•
Frolec, Václav: Obřady a svátky „Času života“ v současnosti. In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985, s. 241-249.
•
Frolec, Václav: Rituály a slavnosti v procesu modernizace. In: Frolec, Václav (ed.): Město: Prostor – Lidé – Slavnosti. Sborník příspěvků z X. strážnického sympozia. Uherské Hradiště – Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 1990, s. 13-23.
•
Frolec, Václav (ed.): Svatební obřad. Současný stav a proměny. Lidová kultura a současnost, sv. 9. Brno: BLOK, 1983.
•
Gennep, Arnold van: Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Praha: Lidové noviny, 1997.
•
Habustová, Milena – Veselská, Jiřina: Tradiční pečivo, Praha: Grada, 2001. 79
•
Heroldová, Iva: Námluvy. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3, Praha: Mladá fronta, 2007, s. 594-595.
•
Heroldová, Iva: Svatba. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 995-998.
•
Heroldová, Iva: Svatební stromek. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 1002.
•
Hrdý, Ladislav – Soukup, Václav – Vodáková, Alena (eds.): Sociální a kulturní antropologie, sv. 3. Praha: SLON, 1993.
•
Jakubíková, Kornélia: Vývojové trendy svadby v 2. polovici 20. storočia (príklad Slovenska). Folia ethnographica 40. Brno: Moravské zemské muzeum, 2006, s. 3-8.
•
Jančíková, Eva: Historie svateb od nejstarších dob po současnost. Praha: Epocha, 2012.
•
Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 9-29.
•
Jeřábková, Alena: Odívání. In: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 116-158.
•
Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě. Praha: Lidové noviny, 2012.
•
Kafka, Luboš: Dar. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 121-122.
•
Kandert, Josef: Obřad. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 655.
•
Klempera, Josef: Květomluva aneb Řekni to květinou. Praha: Horizont, 1996.
•
Komorovský, Ján: Tradičná svatba u Slovanov. Bratislava: Univerzita Komenského, 1976. 80
•
Kosová, Mária: Nad pojmami tradícia – premeny – súčasnosť. In: Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo. Bratislava: Veda, 1977, s. 111-125.
•
Lenderová, Milena: Řeč svatebních oznámení. In: Halířová, Martina a kol: Oznamuje se láskám našim… aneb Svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Pardubice: Východočeské muzeum, 2007, s. 105-112.
•
Leščák, Milan – Pranda, Adam (eds.): Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo, Bratislava: Veda, 1977.
•
Mohrmannová, Ute: Současná městská svatba (Výzkumy způsobu života v hlavním městě NDR). In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985, s. 67-75.
•
Navrátilová, Alexandra: K společenskému významu rodinných obřadů a obyčejů. In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Lidová kultura a současnost, sv. 10. Brno: BLOK, 1985, s. 45-52.
•
Navrátilová, Alexandra: Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2012.
•
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů, díl I., sv. 1. Praha: Bursík a Kohout, 1911.
•
Plessingerová, Alena: Vínek. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 1140-1141.
•
Poberová, Jesika – Poberová, Slávka: Minimum ke svatbě. Praha: Olympia, 2000.
•
Schütz, Alexandr: Chemie pro každého. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1973.
•
Tarcalová, Ludmila: Krušpánek, rozmarýn a myrta v lidových obyčejích. In: Tarcalová, Ludmila (ed.): Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2003, s. 111-124.
•
Tomeš, Josef.: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její změny v životě současných generací. In: Premeny l´udových tradícií v súčasnosti 1. Československo. Bratislava: Veda, 1977, s. 126-136.
81
•
Václavík, Antonín.: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959.
•
Večerková, Eva: Kytice a vonice. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, sv. 2. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 455-456.
•
Večerková, Eva: Několik poznámek k svatebnímu koláči na Moravě (Příspěvek ke studiu obřadních artefaktů III.). Folia ethnographica 40. Brno: Moravské zemské muzeum, 2006, s. 143-175.
•
Večerková, Eva: Obřady, obyčeje, zvyky. In: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid, nová řada, sv. 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 159-236.
•
Weiss, Richard: Volkskunde der Schweiz. Erlenbach – Zürich: Rentsch, 1978.
Elektronické zdroje •
Diskusní fórum na svatebním portálu beremese.cz. Dostupné z http://www.beremese.cz/diskuse/zavoj/zavoj-v-jine-barve-co-si-o-tom-myslite/, cit. 10.8. 2013. http://www.beremese.cz/diskuse/zavoj/zavoj-pres-oblicej-od-kdy-homit/?page=3, cit. 31.8. 2013. http://www.beremese.cz/forum/druzicky-a-druzbove/saty-pro-dospele-druzickyneshodnou-se-na-stejnych/, cit. 10.10. 2013. http://www.beremese.cz/forum/druzicky-a-druzbove/stejne-saty-pro-druzickymusim-je-koupit-ja/, cit. 10.10. 2013 http://www.beremese.cz/forum/druzicky-a-druzbove/kdo-plati-saty-pro-dospeledruzicky/, cit. 10.10. 2013. http://www.beremese.cz/forum/jine-svatebni-pripravy/kde-sezenu-letajicilampiony-jen-jeden-nebo-dva/?page=5, cit. 24.10. 2013 http://www.beremese.cz/forum/svatebni-auto/cim-se-zdobi-svatebni-auta/, cit. 24.10. 2013. http://www.beremese.cz/forum/misto-svatby/svatba-v-archeoskanzenu-modra-vkosteliku-za-kolik/, cit. 27.10. 2013.
82
http://www.beremese.cz/forum/misto-svatby/svatba-v-archeoskanzenu-modra-vkosteliku-za-kolik/?page=1, cit. 27.10. 2013. http://www.beremese.cz/forum/misto-svatby/svatebni-obrad-v-kapli-na-modreu-velehradu/?page=last&post=last&lastref=il, cit. 27.10. 2013. http://www.beremese.cz/forum/svatba-v-zahranici/2013-svatba-u-moremauricius-maledivy-recko-planujete/?page=4&post=last, cit. 27.10. 2013. •
Osídlení v ČR. Webové stránky Ministerstva pro místní rozvoj. Dostupné z http://www.mmr.cz/getmedia/d37fd154-a928-4a87-8446289acc531344/kohezni-politika-cz-19022009.pdf, cit. 10.11. 2013.
•
Sňatky, rozvody, potraty (1991-2012). Webové stránky Českého statistického úřadu. Dostupné z http://www.czso.cz/cz/obce_d/srp.htm, cit. 27.7. 2013.
•
Uzavření manželství. Oficiální stránky města Bučovice. Dostupné z http://www.bucovice.cz/uzavreni-manzelstvi/d-12191, cit. 20.10. 2013.
•
Zákon o rodině, hlava 1, § 3. Zákony online. Dostupné z http://zakony.kurzy.cz/94-1963-zakon-o-rodine/cast-1-hlava-1/, cit. 20.10. 2013.
Seznam respondentů 1) Petra Zachrlová, roz. Bodečková, pochází z Milonic; manžel Jiří Zachrla, pochází z Bučovic-Vícemilic; svatba 24.9. 2009, obřad na zámku v Bučovicích, hostina v Uhřicích; v současnosti žijí v Bučovicích. 2) Petra Hofírková, roz. Skoupá, pochází z Nesovic; manžel Lubomír Hofírek, pochází z Nemochovic; svatba 7.9. 2009, obřad v kostele v Milonicích, hostina v Bučovicích; v současnosti žijí v Nemochovicích. 3) Libuše Kargerová, roz. Zachrlová, pochází z Bučovic-Vícemilic; manžel Zdeněk Kargera, pochází z Milonic; svatba 16.6. 2007, obřad na radnici ve Slavkově, hostina v Hodějicích; v současnosti žijí v Milonicích. 4) Petra Kotolánová, roz. Partyková, pochází z Bučovic; manžel Aleš Kotolán, pochází z Bučovic; svatba 27.4. 2013, obřad v Brně-Bystrci, hostina ve Slavkově; v současnosti žijí v Kojátkách.
83
5) Lenka Novotná, roz. Horáková, pochází z Bučovic; manžel Michal Novotný, pochází z Bučovic-Vícemilic; svatba 1.6. 2013, obřad na zámku v Bučovicích, hostina v Bučovicích; v současnosti žijí v Bučovicích-Vícemilicích. 6) Klára Záleská, profesionální floristka, pracuje v Květinářství M. Husárová v Brně. 7) Edita Baráková, profesionální kadeřnice, provozuje kadeřnictví v Bučovicích. 8) autorka Kateřina Čihánková, majitelka svatebního salonu Raffaela v Bučovicích.
84
Seznam příloh I.
Obrazová příloha
Obr. č. 1: Svatební oznámení Novotných. Soukromý archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. č. 2: Svatební oznámení Hofírkových včetně pozvánky na hostinu. Foto Kateřina Čihánková, 2013. Obr. č. 3: Amatérsky vyrobené „posvatební“ oznámení. Kotolánovi. Foto Kateřina Čihánková, 2013. Obr. č. 4: Věnec na domě Novotných. Archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. č. 5: Nevěsta přijíždí v nazdobeném autě k obřadní síni. Zachrlovi. Soukromý archiv rodiny Zachrlových, 2009. Obr. č. 6: Nevěsta se svým synem čekají na obřad. Kotolánovi. Archiv rodiny Kotolánových, 2013. Obr. č. 7: Svatební obřad Novotných na zámku v Bučovicích. Archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. č. 8: Kaskádovitá svatební kytice, vonice jako miniatura kytice, v pozadí nejmladší sourozenci jako svědkové. Novotní. Archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. č. 9: Výměna snubních prstenů. Zachrlovi. Archiv rodiny Zachrlových, 2009. Obr. č. 10: Nevěsta s družičkou. Zachrlovi. Archiv rodiny Zachrlových, 2009. Obr. č. 11: Družičky sladěné do hlavní barvy svatby. Novotní. Archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. č. 12: Snubní prstýnky z chirurgické oceli. Novotní. Archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. č. 13: Snubní prstýnky z bílého zlata. Zachrlovi. Archiv rodiny Zachrlových, 2009. Obr. č. 14: Fotografování po obřadu. Nevěsta se svým synem. Kotolánovi. Archiv rodiny Kotolánových, 2013. Obr. č. 15: Fotografování po obřadu. Novomanželé Kotolánovi. Archiv rodiny Kotolánových, 2013. Obr. č. 16: Fotografování po obřadu v zámeckém parku v Bučovicích. Zachrlovi. Archiv rodiny Zachrlových, 2009. Obr. č. 17: Fotografování po obřadu v zámeckém parku v Bučovicích, Kargerovi. Archiv rodiny Kargerových, 2007.
85
Obr č. 18: Fotografování po obřadu. Nevěsta drží kytici sestavenou výhradně z bílých růží. Kargerovi. Archiv rodiny Kargerových, 2007. Obr. č. 19: Svatební hostina pokračuje v domě novomanželů Novotných. Archiv rodiny Novotných, 2013. Obr. 20: Usušená svatební kytice s vonicí uchovaná jako bytová dekorace. Kotolánovi. Foto Kateřina Čihánková, 2013.
II.
Audio příloha
DVD s nahranými rozhovory s respondentkami.
86
