Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Katedra divadelních studií Teorie a dějiny divadla

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra divadelních studií Teorie a dějiny divadla

Lenka Řičánková

Teatralita v průběhu adventu Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce Mgr. Martina Musilová, Ph.D.

2015 2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury. …..….…….........…………………………………… Lenka Řičánková

3

Ráda bych poděkovala vedoucí práce Mgr. Martině Musilové, Ph.D. za její trpělivost, podněty a cenné rozšíření znalostí nejen v divadelním světě, svým rodičům a Kristýnce za podporu a ochotu změnit kvůli této práci formu slavení loňských Vánoc, své babičce za vyprávění o Vánocích, dědečkovi za to, že mi vždy při studiu věřil a podporoval mě, Danovi, Gejzovi a Šárce za jejich ochotu mi pomoci a panu Kopeckému za archivní materiály.

4

Obsah Obsah ............................................................................................................................................ 5 1.

Úvod ...................................................................................................................................... 6

2.

Teoretická část - teatrologie ................................................................................................. 8

3.

4.

5.

6.

2.1.

Termín teatralita ........................................................................................................... 8

2.2.

Termín performance ..................................................................................................... 9

Teoretická část – Adventní a vánoční období ..................................................................... 10 3.1.

Původ vánočních svátků .............................................................................................. 10

3.2.

Vymezení pojmu advent a vánoční doba .................................................................... 11

Tradice vánočních a adventních svátků, zvyků a rituálů ve Šlapanicích ............................. 13 4.1.

Základní informace o městě Šlapanice........................................................................ 13

4.2.

Adventní a vánoční tradice a rituály, které se ve Šlapanicích konaly ve 20. století .... 14

Vánoční a adventní zvyky a tradice ve 21. století ............................................................... 21 5.1.

Jarmark tradičních řemesel ve Šlapanicích ................................................................. 21

5.2.

Mikulášská obchůzka 5. 12. 2014 ve Šlapanicích ........................................................ 26

5.3.

Mikuláš na orlovně ve Šlapanicích 7. 12. 2014 ........................................................... 34

5.4.

Živý betlém v Praci 21. 12. 2014 ................................................................................. 40

5.5.

Půlnoční mše ve Šlapanicích 24. 12. 2014................................................................... 46

5.6.

Tříkrálová obchůzka/sbírka ve Šlapanicích 11. 1. 2015............................................... 54

Závěr.................................................................................................................................... 63

Literatura a prameny .................................................................................................................. 66 Knižní zdroje ................................................................................................................................ 66 Periodika ..................................................................................................................................... 67 Internetové zdroje ...................................................................................................................... 67 Ostatní zdroje .............................................................................................................................. 67 Obrazová příloha ......................................................................................................................... 68

5

1. Úvod Předmětem této práce je teatralita veřejných kulturních událostí ve Šlapanicích u Brna a jeho blízkém okolí v době adventní a vánoční. V práci se nezaměřuji jen na slavení událostí v dnešní době, ale i v historii; jak byly vnímány v době 20. století a jak jsou vnímány nyní. V době adventní a vánoční bychom nalezli mnoho svátků a lidových obyčejů, které se po staletí dodržovali, přičemž některé z nich přetrvali i do dnešních dnů a stále se slaví. Při výzkumu se zaměřuji na hlavní adventní a vánoční kulturní akce, které se každým rokem ve Šlapanicích a přilehlém okolí cyklicky opakují. Jedná se o akce stavění stromu republiky, jarmark tradičních řemesel, mikulášskou obchůzku, mikulášskou besídku na orlovně, živý betlém v Praci, koledování muzikantů na Štědrý den po Šlapanicích a na místním hřbitově, půlnoční mši a Tříkrálovou sbírku. V některých případech můžu vyhodnotit změnu slavení událostí v průběhu necelého jednoho století, a to díky dochovaným záznamům a pamětím občanů Šlapanic. Většina ze zmíněných událostí má silně teatrální charakter, který jsem v práci definovala pomocí odborné literatury. Práce má dvě hlavní části. V první části se zaměřuji na popis svátků a tradic, které se ve Šlapanicích dodržovaly ve 20. století. Většina materiálů, ze kterých jsem čerpala, má archivní charakter (jedná se o místní kroniku či soukromé archivy obyvatel Šlapanic), nebo jde o vyprávění místních pamětníků, kteří v této době adventní a vánoční tradice zažili. Právě díky zmíněným výpovědím pamětníků jsem mohla popsat postupnou změnu a vývoj tradic v historii Šlapanic. V druhé, obsáhlejší části se věnuji výzkumu tradic a svátků ve 21. století, které se ve Šlapanicích a jeho přilehlém okolí stále dodržují, postupem času se obnovily nebo jsou nově zavedené. Tyto svátky a rituály jsem následně z teatrologického hlediska analyzovala. Při analýze kulturních událostí jsem se soustředila jak na divadelní prvky, které v sobě událost nese, tak i na historický kontext, bez kterého by nebylo možné správně pochopit vznik či průběh rituálu (např. stavění zdobeného stromku na městských náměstích).

6

Většina vybraných adventních a vánočních událostí je křesťanského charakteru, jelikož Vánoce jsou primárně církevním svátkem. Je tedy nutné přihlédnout k faktu, že většinu událostí pořádá šlapanická farní komunita. V části o půlnoční mši se věnuji analýze události z pohledu celoživotního ateisty, který se zároveň nikdy studiu divadla nevěnoval, aby mi poskytl také jiný pohled na událost, jeho dojmy a pocity z komunity věřících lidí.

7

2. Teoretická část - teatrologie Ve výzkumu teatrality adventních a vánočních událostí se primárně zaměřuji na události ve veřejném prostoru, které občas přechází do prostoru soukromého (rodinného, např. mikulášská obchůzka, která se odehrává většinou v rodinném kruhu jednotlivých domácností). Na události jsem nahlížela a analyzovala je pomocí „kulturního modelu“ Eriky Fischer-Lichte, který zahrnuje pojmy jako např. podívaná – jeviště – hlediště; aktér – divák – vnímání – účast; scéna – kostým – maska – role aj. Dále jsem pracovala s pojmem přední a zadní region, který zavedl americký sociolog Erving Goffman.

2.1. Termín teatralita Česká teatrologie se ve výkladu pojmu teatralita opírá nejčastěji o definici teatrologů Joachima Fiebacha a Eriky Fischer-Lichte, kteří se snaží definovat pole teatrologie, aniž by popřeli oblast věnovanou specificky divadelním projevům, čili oblast chápanou výsostně esteticky. Proto pracují s rozšířeným pojetím divadla jako „kulturního modelu“ a pojmem „divadelnost“, respektive „teatralita“. Erika FischerLichte se pokusila v 90. letech minulého století ukotvit pojem „divadelnost/teatralita“ a poukázala na jeho dva poněkud odlišné významy. První z nich vymezuje divadelnost v tradičním pojetí. Jde tedy o oblast, která zkoumá divadelní dílo z hlediska estetiky a můžeme díky tomu divadlo vymezit jako zvláštní uměleckou formu. Druhá varianta pojmu teatralita pak odpovídá rozšířenému pojetí, díky němuž můžeme zkoumat divadelní projevy mimo vlastní okruh uměleckých děl. Jedná se o projevy, které jsou středem zájmu antropologie, sociologie či kulturních věd. Joachim Fiebach hovoří o teatralitě jako o vlastnosti a vymezuje ji jako specifický, historicky i kulturně podmíněný způsob užívání těla v komunikačních procesech a s pojmem pracuje jako s kategorií teorie jednání. Podle Petra Bogatyreva můžeme u divadelních projevů také pozorovat proměnu dominance funkce estetické (divadelní) a mimoestetické (etické, sociální, politické, ceremoniální apod.) a tyto funkce se mohou ve své dominanci přemisťovat. (MUSILOVÁ, Theatralia 1/2014, 2014: 10)

8

Pojmu teatralita je tedy přiřazován charakter vlastnosti a konceptu. Nejedná se tedy o určení, které stojí samo v sobě, ale je vlastností (propriem), pouhým akcidentem veřejné události. Např. svatební obřad můžeme chápat jako sociální rituál (performanci), je určen takovými vlastnostmi (proprii), jako je kostýmování ženicha a nevěsty, důsledné strukturování obřadu na základě scénáře události, výrazné aktérství oddávaných a toho, jenž obřad provádí. Čili jde o rysy, bez kterých je tento rituál neuskutečnitelný a jež odpovídají vymezení pojmu teatrality jakožto vlastnosti, v níž se svatební rituál vyjevuje účastníkům. (MUSILOVÁ, 2014: 12)

2.2. Termín performance Při definování konceptu teatrality je nezbytné obrátit pozornost k pojmu performance, jak byl koncipován na poli antropologie, sociologie a etnografie. V současnosti teatrologie pracuje s tímto pojmem, mimo jiné, právě jakožto s kategorií interdisciplinárně přesahující rámec divadla, což jí umožňuje vstupovat do dialogu s vědou o kultuře. Pojem performance tak zahrnuje na jedné straně divadelní performanci v užším slova smyslu a na druhé straně kulturní performance v nejširším pojetí, jako jsou nejrůznější druhy náboženských a sociálních obřadů a rituálů, svátky, svatby, pohřby, koncerty, happeningy, divadelní představení atd. (MUSILOVÁ, 2014: 14-15)

9

3. Teoretická část – Adventní a vánoční období 3.1. Původ vánočních svátků Až do 4. století n. l. neexistoval v církvi žádný jiný svátek kromě oslav velikonočního tajemství a výročních oslav o Velikonocích. Badatelé vynakládali téměř sto let píli na osvětlení původu a podnětu ke vzniku vánočních svátků. Jako výsledek bádání můžeme považovat fakt, že se již 25. prosince roku 336 n. l. slavilo v liturgii města Říma Kristovo narození. Vyplývá to z kalendářních soupisů úmrtních dnů římských biskupů a mučedníků. Co se týče vlastních příčin vzniku svátku Kristova narození 25. prosinci, stojí proti sobě dva tábory badatelů. Podle apologeticko-náboženskodějinné hypotézy přišel impuls k tomuto svátku z pohanského svátku „nepřemožitelného boha Slunce“ (Natale Solis Invicti), kterého zavedl pro celou říši římský císař Aurelián roku 274 n. l. na počest syrského boha Slunce z Emesy a ustanovil jej na den zimního slunovratu, tj. 25. prosince. Aby křesťané mohli odolat přitažlivé síle tohoto svátku, stanovila údajně římská církev podle této hypotézy jako protiváhu na tentýž den slavnost Kristova narození. Mohla přitom poukazovat na to, že už ve Starém zákoně je označován vykupitel jako „Slunce spravedlnosti“1. V Novém zákoně se sám Kristus nazývá „Světlem světa“2. Takzvaná výpočetní hypotéza vychází z toho, že se už ve 3. století snažili křesťanští teologové vypočítat den Kristova narození, neboť evangelium se o něm nezmiňuje. Dospělo se k zjištění, že Jan Křtitel byl počat o podzimní rovnodennosti a narodil se o letním slunovratu. A protože byl Kristus podle Lukášova evangelia3 počat o šest měsíců později než Jan, mělo by jeho početí připadnout na jarní rovnodennost 25. března a jeho narození správně na 25. prosince. Ačkoliv se nám mohou zdát pokusy o výpočet přesného data narození Krista pochybné, s největší pravděpodobností byly právě tyto výpočty prvním podnětem ke slavení svátku Kristova narození 25. prosince. (ADAM, 1998: 120-121) 1

„Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. *…+ Ale vám, kdo se bojíte mého jména, Vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.“ (Mal 3, 19-20; ekumenický překlad, 1985) 2 Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8, 12; ekumenický překlad, 1985) 3 L 1, 16; ekumenický překlad, 1985

10

3.2. Vymezení pojmu advent a vánoční doba Vánoce patří neodmyslitelně k historii českého národa a jsou součástí jeho kultury. Jsou částečkou národní paměti, živým kulturním dědictvím. Při vánočních tradicích a rituálech docházelo k symbióze kulturních hodnot rolnických, pastýřských a měšťanských. Etnologické studium archaických kultur naznačuje, že prvotní svátek měl spíše veselý, až smíchový či karnevalový průběh, odpovídající představám tehdejšího člověka po svobodě a rovnosti. Někdy se svátečnímu smíchu připisovala osobitá magická síla, blahonosná funkce (čím hlučnější smích, tím bohatší bude úroda). (FROLEC, 1988: 18) Základem každého svátku je znovuzpřítomňování aktu stvoření a zvláštní význam tu nabývá posvátný čas, který vždy probíhá v přítomnosti. V předvánoční době – adventu se člověk připravuje na příchod Ježíše Krista. O Vánocích prožívá věřící člověk

4

opětovně zrození božského dítěte, a to jako by se právě narodilo. Události

mýtů, obsah obřadů vnímá člověk teď, v dané chvíli a cítí se jejich účastníkem. Z performativního hlediska tedy události mýtů a obřadů nikdy nekončí, mají nadčasovou platnost.

3.2.1. Adventní doba Slovo advent pochází z latinského „adventus“, což znamená příchod. Doba adventní je tedy dobou přípravnou, která předchází vánočním svátkům. Původně rozmezí adventu kolísalo od 4 do 8 týdnů a postupně se ustálilo na 4 týdnech s tím, že začíná nedělí nejbližší 30. listopadu, což je svátek sv. Ondřeje. Podle křesťanů právě svátkem sv. Ondřeje končí starý církevní rok a začíná nový, kdy se čeká na příchod Spasitele.

Nejstarší

doložené

písemné

svědectví

o

udržování

adventu

je

z konce 5. století z Francie.5 Postupně se rozšiřoval do okolních zemí a do Říma pronikl v polovině 6. století. Pevnou součástí římské liturgie se pak stal na přelomu 6. a 7. století. Avšak názory na počátek a dobu trvání adventu se v diecézích po staletí lišila. Až v 11. století se doba trvání adventu ustálila na čtyři neděle před narozením 4 5

Rozumějme člověk, který vyznává křesťanskou víru a sám se k této víře hlásí. Biskup Perpetuus ve francouzské diecézi Tours ustanovil adventní postní dobu v roce 462.

11

Krista a tento model platí až dodnes. Advent celkově trvá tedy 22 až 28 dní a jeho počátek může připadnout na jakýkoliv den mezi 27. listopadem a 3. prosincem. V tomto období se nachází několik významných svátků, které po staletí lidé slavili. Jsou jimi: svátek sv. Ondřeje (30. listopadu)6, svátek sv. Barbory (4. prosince), den sv. Mikuláše (6. prosince), svátek sv. Lucie (13. prosince) a Štědrý den (24. prosince). V době adventní se nachází čtyři neděle: Při první neděli se mají lidé připravovat k druhému příchodu Krista a na Poslední soud. Druhá neděle by měla být ve znamení pokání. Třetí neděle se nazývá Gaudete, neboli Radujte se!7 Právě o této neděli kněz mění fialové mešní roucho pokání za růžové, které symbolizuje radost z nadcházejícího příchodu Krista. Poslední, čtvrtou adventní neděli, si lidé připomínají události před narozením Krista. Jedná se o zvěstování Panně Marii, že počne z ducha svatého, andělovo poselství Josefovi o čistotě Marie a setkání Marie s Alžbětou. Den svátku Narození Páně je zasvěcen pramatce Evě a praotci Adamovi, z nichž dle křesťanské víry vzešlo lidstvo. Tento den odpoledne končí adventní doba a po ní následuje doba vánoční.

3.2.2. Vánoční doba Slavností Narození Páně8 (25. prosince) začíná doba vánoční9. Její konec byl ustanoven na svátek Křtu Páně, který je slaven vždy v neděli po svátku Tří králů (6. ledna). V tomto čase se nejčastěji chodilo na koledy, a to na štědrovečerní koledu nebo na obchůzkové hry. Vánoční doba v sobě nese také několik významných křesťanských svátků jako je např. svátek Narození Páně (25. prosince), svátek sv. Štěpána (26. prosince), svátek sv. Jana Evangelisty (27. prosince), svátek Mláďátek (28. prosince) či svátek Tří králů/křtu Páně (6. ledna). Vybraným vánočním svátkům, které v sobě skýtají teatralitu, se budu podrobněji věnovat na následujících stránkách práce. 6

Tento svátek nemusí každým rokem vyjít na adventní dobu. Záleží na výpočtu začátku adventu, takže v některých letech jde o svátek předadventní. 7 Název této neděle je odvozený podle prvního verše z Listu Filipským: „Radujte se stále v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! *…+ Pán je blízko!“ (F(p) 4, 4-5; ekumenický překlad, 1985) 8 Kalendářně se tento svátek nazývá Boží hod vánoční nebo 1. svátek vánoční. 9 Někdy se jako začátek vánoční doby uvádí již předvečer Štědrého dne.

12

4. Tradice vánočních a adventních svátků, zvyků a rituálů ve Šlapanicích První doložené slavení adventu a Vánoc pochází z 5. století z Francie. V průběhu staletí se způsob slavení měnil a formoval. V dnešní době by bylo asi těžké přesně určit, jak se teatralita adventních a vánočních rituálů v průřezu staletími měnila (tedy od zmíněného 5. století), jelikož se měnila i geopolitická struktura v Evropě. Evropa byla zasažena různými válkami a během století se měnilo náboženské vyznání obyvatel a také územní hranice států (např. v ČR jde o Protektorát Čechy a Morava), Český stát byl prakticky až do 1. ledna 1993 součástí uskupení či monarchií (např. Velká Morava, České království nebo Rakousko-Uhersko) nebo součástí jiného státu (Československo). Kvůli těmto faktorům se budu zaobírat historií slavení adventních a vánočních svátků ve Šlapanicích u Brna a v blízkém okolí zhruba posledních 100 let, jak to umožňují historické prameny.

4.1. Základní informace o městě Šlapanice Než se začnu věnovat samotnému popisu a výzkumu teatrality veřejných událostí, je nutné, abych zmínila historii, geografickou polohu, kulturní a úřední orgány města a strukturu obyvatelstva Šlapanic. Tyto informace jsou nutné ke správnému pochopení povahy kulturních událostí města. Šlapanice včetně místní části Bedřichovice leží ve východní části okresu Brno-venkov. Od středu Brna jsou vzdáleny cca 9 km na jihovýchod a jsou přirozeným výchozím místem do oblasti Slavkovského bojiště „Bitvy tří císařů", mimo jiné na vrch Žuráň a na Mohylu míru u Prace. Podle archeologických nálezů se udává osídlení ve Šlapanicích pod dnešním městem a okolím již od starší doby kamenné. Slovanské osídlení existovalo potom v období Velké Moravy v 9. - 10. století (nálezy v horní části dnešního Masarykova náměstí blízko kostela) a podle křesťanského pohřebiště z 11. století (odkrytého při stavbě cihelny). Podle prvních písemných zmínek v latinsky psané listině olomoucké kapituly na území Šlapanic existovala již v roce 1235 osada s kostelem a farou.

13

V roce 1965 byl Šlapanicím přiznán status města. Nachází se zde tedy městský úřad, poblíž něj kostel Nanebevzetí Panny Marie a fara, městská knihovna, muzeum, samostatné zdravotní středisko, vzdělávací orgány (3 mateřské školy, základní škola, gymnázium, Základní umělecká škola a univerzitní centrum Masarykovy univerzity). Ve městě funguje mnoho sportovních zájmových kroužků (např. Tělocvičná jednota Sokol, Orel, Kynologický klub, Tenisový klub Šlapanice, Moravský rybářský svaz, Skaut ABS, Junák, SK Šlapanice aj.) a kulturních spolků (např. Národopisný soubor Vrčka, Hrbatý hrozen, Muzeum Brněnska, Ochotnické divadlo aj.). V současné době jsou Šlapanice městem, jehož městský úřad vykonává pověřenou působnost pro 40 okolních obcí. K trvalému pobytu je zde k 1. 1. 2015 přihlášeno necelých 7 500 obyvatel, z nichž mnozí dojíždějí za prací do Brna a blízkého okolí. Ve Šlapanicích je podrobně psána místní kronika, která je datována od roku 1936 s tím, že během druhé světové války jsou informace v ní neúplné a dnes již těžko dohledatelné. Záznamy z první poloviny 20. století se soustřeďují spíše na popis města a jeho historii, přírodních podmínek, seskupení obyvatelstva a mortalitu a natalitu. V době socialismu je v kronice dbán důraz na popis zemědělských činností a úrody. Posledních zhruba dvacet let se můžeme podrobně dočíst o kulturním dění ve městě, o společenských akcích a výročích. I přesto je v místním archivu uloženo několik hmatatelných důkazů o vánočních tradicích, jenž obyvatelé cyklicky dodržovali. Mezi tyto archivní materiály patří fotografie, plakáty, pozvánky, zápisové knihy či sepsané paměti obyvatel, které byly vytištěny v místních časopisech nebo zpravodaji.

4.2. Adventní a vánoční tradice a rituály, které se ve Šlapanicích konaly ve 20. století Slavené adventní a vánoční tradice ve Šlapanicích, kterým se budu v této části práce věnovat, se podle archivních materiálů dodržovaly nebo vznikly ve 20. století. Některé z nich se již ve své původní podobě nepraktikují, v mnoha případech se jejich úmysl přetransformoval a dodržují se pozměněné formě. Některé tradice úplně zanikly a postupem času se z iniciativy pamětníků opět začaly slavit jako vzpomínková událost.

14

4.2.1. Tradice vánočních stromků V dnešní době už si asi málokdo z nás umí představit, že by na Štědrý den v domě nestál ozdobený vánoční stromeček. Podle jedné legendy se tradice stromečku zrodila v 6. století díky opatovi Kolumbánovi z Luxeuilu a Bobbia. Toho do Bretaně a Burgunska zavedla misionářská činnost. Jenže lidé v Burgunsku byli pohané, tudíž nevěnovali Vánocům žádnou pozornost a stále slavili své pohanské svátky. Kolumbián chtěl těmto lidem přiblížit pravé poselství Vánoc, proto se rozhodl se svými druhy shromáždit okolo velké starobylé jedle, kterou pohané uctívali o zimním slunovratu jako modlu a Kolumbán ji ozdobil hořícími pochodněmi ve tvaru kříže. Neobvyklé počínání mnichů prý přilákalo zástupy pohanů a Kolumbán k nim pronesl kázání o narození Ježíše Krista v Betlémě a o svaté rodině. Tímto způsobem se pravděpodobně zrodila tradice zdobení stromku na Vánoce. (VAVŘINOVÁ, 2000: 112) Výše zmíněná legenda je pouze domněnkou, jak se mohla tradice zrodit, jelikož ze středověku se nedochovala jediná zmínka o zdobení stromku. Katolická církev navíc považovala zdobení stromků za pohanský zvyk a krutě jej pronásledovala. Až v 16. století jej přijala za jakýsi symbol křesťanství a to díky věčně zelené barvě jehličí – ta totiž symbolizovala věčný život přislíbený Kristem a strom připomínal rajský strom Adama a Evy, jejichž svátek se na Štědrý den slaví. Jednalo se tedy o symbolický význam. Každopádně rituál zdobení stromečku se do Čech dostal až na počátku 19. století. Poprvé ho údajně pro své přátele vyzdobil ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich10. Pod stromečkem stály také jesličky s Ježíškem a drobné vánoční dárky. Ačkoliv zde stromeček viděla společenská smetánka11, tradice zdobení stromečku se rozšiřovala jen pozvolna. Až o 31 let později, roku 1843, se v pražských novinách psalo o kupování stromečku a jeho zdobení jako o vánoční tradici. Přičemž nazdobený stromeček byl stále výsadou bohatých.

10

Jan Karel Liebich (Johann Carl Liebich) byl původně německým režisérem z Porýní, který po řediteli Guardasonim převzal správu nad Stavovským divadlem. Vánoční stromek poprvé v Čechách vyzdobil v roce 1812 na svém zámečku Šilboch v Praze-Libni. 11 Společenskou smetánkou jsou zde myšleni generálové, plukovníci, ministři, šlechtici a bohaté měšťanstvo.

15

4.2.2. Stromy republiky V posledním století je zvykem stavět stromečky především na hlavních či větších náměstích, a to na veřejné náklady. O tento zvyk se v Československu zasloužil Rudolf Těsnohlídek12, který nechal první takovýto stromeček postavit v Brně na náměstí Svobody v roce 1924. Na stromečku byla umístěna kasička, do níž lidé vkládali finanční prostředky na chudé děti bez domova.13 Těmto stromečkům se začalo říkat „stromy republiky“. (ŠLAPANICKÝ ZPRAVODAJ, 1992: 8) První zmínka o stromu republiky ve Šlapanicích, která je zaznamenaná, pochází z roku 1936. Úkolu připravit slavnostní strom se ujal místní kroužek Náš domov, který zorganizoval dovoz smrku z nedalekého pozořického polesí a dobrovolníky byl vztyčen na Masarykově náměstí14. Poprvé se rozzářil 20. prosince a ze sbírky bylo na konci Vánoc vybráno 6 824 Kčs. Následující rok se strom republiky rozzářil na šlapanickém náměstí znovu. Při příležitosti jeho rozsvícení tehdy vystoupily děti z mateřské školy, dívčí pěvecký sbor, místní pěvecké sdružení a k poslechu zahrála dechová hudba kapelníka Antonína Hamra. O skladbě programu víme díky dochované pozvánce. Můžeme se tedy domnívat, že pořadatel (město) počítal se značnou účastí místních obyvatel a snažil se jim nabídnout něco atraktivního v podobě jednotlivých vystoupení. Navíc má tento akt funkci sociální, tj. sdružovací.

4.2.3. Stromy republiky ve 21. století Tradice stavění vánočního stromku na náměstí ve Šlapanicích byla po mnoha letech obnovena v roce 1999. Na nově zrekonstruovaném Masarykově náměstí byl 2. prosince vztyčen vzrostlý smrk ozdobený elektrickými svíčkami a ozdobami, které vyráběly děti v místní základní škole. 20. prosince se poté u něj uskutečnil koncert žáků základní školy a základní umělecké školy. Ještě před několika lety byla na stromku zavěšena pokladnička, kam mohli kolemjdoucí vhazovat peníze. Postupem let se

12

Rudolf Těsnohlídek, vlastním jménem Arnošt Bellis, žil v letech 1882-1928. Byl to český spisovatel a novinář, známý především svojí povídkou Liška Bystrouška. 13 Těsnohlídka k tomu inspirovala osobní zkušenost, kdy šel v roce 1919 na procházku do lesa v Bílovicích a nalezl zde prochlazenou sedmnáctiměsíční holčičku. 14 Masarykovo náměstí je hlavní a největší náměstí ve Šlapanicích.

16

pokladnička přestala na strom umisťovat, ale tradice stavění vánočního stromku stále ve Šlapanicích přetrvává.

4.2.4. Koledování ve Šlapanicích na Štědrý den Koledy byly od nejstarších dob neodmyslitelnou součástí vánočního času. Název koleda se odvozuje od římských lednových přání Calendae Januariae. Je to tradiční obřad obchůzkového charakteru, jehož původním smyslem a podstatou bylo přinést štěstí a blaho v hospodářském a rodinném životě. Koledou se nenazývaly jen obřadní obchůzky, ale i dary, které při ní koledníkům nadělovaly (často šlo o potraviny nebo finanční dar), písně a říkadla s nimi spojená. Staří Čechové nazývali koledou obchůzku malých dětí i žebravých žáků, kněžích, zvoníků, kostelních zpěváků a školních oficiálů. (FROLEC, 1988: 65-66) Po koledě se chodilo v průběhu celého roku, ve vánočním čase tomu pak bylo především o Štědrém večeru, na svátek sv. Štěpána, na Nový rok a na Tři krále. Nejdůležitější složkou obřadu koledování jsou koledy – obřadní písně, popěvky a říkadla. V jejich obsahu je zakódovaná celá lidová podstata, smysl a význam obřadu, lid v nich zachytil básnickou formou náladu zimního času, své starosti i radosti. Ve vánočních koledách se projevuje v široké škále veselé lidové muzikantství, život pastýřů na salaši, mnohdy i celá sociální skladba obyvatel venkova. V náboženských koledách nejčastěji vystupuje Bůh, Matka boží, Ježíšek, andělé a svatí. Jejich obsah pochází z částí evangelií, eventuálně apokryfů. Koledy opěvují cestu do Betléma, nocování ve chlévě, narození Ježíška, anděly zpívající Gloria nebo pastýře klanějící se narozenému dítku. Charakteristický styl mají zvláště pastorely – drobné vánoční jednohlasé i vícehlasé zpěvy s doprovodem smyčcových i dechových nástrojů, komponované na české i latinské texty. Pastorely skládali hojně čeští kantoři v 18. a 19. století. (FROLEC, 1988: 66-70)

17

4.2.5. Koledování ve Šlapanicích v roce 1955 Při zkoumání materiálu pro svou práci v místní kronice, jsem našla za pomoci kronikáře zápisy o koledování ve Šlapanicích v historickém kontextu 20. století. Jednalo se o zapsané vyprávění místního pamětníka, který popisoval koledu v roce 1955, tak, jak si ji pamatuje ze svého dětství. Následující povídání vyšlo v prosinci roku 2003 v informačním čtvrtletníku Rozvoj Šlapanic. „Píše se 24. prosince 1955. Mráz maluje své čarovné ledové kresby na okna, venku sviští mrazivý vítr, který popohání sněhové vločky. Těžké dveře se otevřely a mezi nimi stojí náš otec držící vánoční stromek. My, děti jsme se k němu s jásotem vrhly, ale to už ho postavil na stůl. Maminka připravuje ozdoby. Oříšky, jablíčka, cukr balený v papíře… Díky nim jsme za chvíli všichni v pokoji přesvědčení, že máme ten nejkrásnější vánoční stromek v celém kraji. Vůbec nám nevadí, že v lépe situovaných rodinách, kterých však stejně není mnoho, ve stejnou chvíli zdobili vánoční stromeček opravdovou kolekcí. Vánoční kolekce byla skutečnou vzácností. Téměř stejně jako na vánoční stromeček se všichni těšíme také na kapra a bramborový salát. Šlapanicemi se už od rána z dáli rozléhala hudba. Když se setmělo, dolehly jasné tóny muzikantů k našemu stavení. Jásot a hluk zpoza dveří dokazují to, na co jsme se celý den těšili. Se zapálenými prskavkami jsem se rozběhl ven, vstříc té kráse. Venku stáli už všichni sousedi a uprostřed hloučku vyhrávali muzikanti s betlémářem. Betlémář má na prsou připevněný Betlém a vedle něj stojí jeho pomocník. Prohýbá se pod tíhou koledy v krosně. Průvod prý vyšel na Štědrý den dopoledne, a než obejdou celé Šlapanice, bude jistě půlnoc. Proto jsem se sourozenci netrpělivě stál u oken či dveří a natahoval uši s netrpělivým očekáváním… Čím silněji k nám hudba doléhala, tím blíž už byl betlémář. Muzikanti se v pravidelných časových intervalech střídali, protože každý ze sousedů jim nabídl na zahřátí doušek alkoholu, a že tehdy byly zimy skutečně mrazivé, bylo štěstí, že je brzy vystřídal někdo jiný. Stojím teď s rozzářenýma očima, sleduji betlémáře a přeji si, aby ten okamžik byl věčný. Když hudba utichne a průvod odchází, stále stojím, neslyším matčino volání a mávám mizící siluetě betlémáře. Teprve až ho není vidět, vrátím se do domu. Maminka rozřezává jablíčko, které ukrývá hvězdičku – znak, že se tu pod stromečkem 18

všichni zase sejdeme napřesrok. Na plotně voní purpura a venku svítí hvězdy…“ (ROZVOJ ŠLAPANIC, 2003: 1) Díky tomuto zápisu místního pamětníka máme doklad o tom, že ve Šlapanicích skutečně kolední obchůzky probíhaly. Z textu je zjevné, že byl v průvodu betlémář, který nesl Betlém, jeho pomocník a několik muzikantů. Je možné, že betlémář v polovině 50. let 20. století hrál s Betlémem krátkou hru o narození Ježíše Krista a muzikanti jej doprovázeli hraním koled. Další možností je, že betlémář Betlém pouze ukazoval a žádnou hru nehrál, pouze jej doprovázeli muzikanti na své hudební nástroje. Koledníci se zastavovali na různých prostranstvích či náměstích v městě a místní obyvatelé se chodili na hru dívat. Utvořil se tedy pomyslný jevištní a hledištní prostor s aktéry a diváky. Koledující jako odměnu dostávali různé potraviny nebo drobný peníz.

4.2.6. Koledování ve Šlapanicích po roce 1955 Další doklad o koledování s Betlémem bychom našli ve výpovědi pamětníka J. Z., jenž svoje vzpomínky sepsal a nechal vytisknout v roce 1995 ve Šlapanickém zpravodaji. „*…+ O Štědrém večeru to pak bylo již zmíněné nošení Betlému. Protože Štědré večery bývaly chladné a mrazivé, bylo třeba tyto vlastně i koledníky ‚zahřívat‘, až prý se jim někdy ovečky z betléma ku konci putování rozeběhly a hlas trubky selhával. Muzikanti totiž vytrvale vytrubovali po obci známé i méně známé koledy. Mému tatínkovi a mně dodnes nejkrásněji zněla stará vánoční: ‚Pozdravy letí za Tebou dálí, děťátko Božské, každý Tě chválí. V Betlémě v sluji jesličky prosté, veleben, vítán buď, milý hoste.‘ Nošení Betlému jen krátce se pokusila v 80. letech udržet katolická mládež z Palackého ulice, jen v některých ulicích.“ (ŠLAPANICKÝ ZPRAVODAJ, 6/1995) O existenci koledníků s Betlémem píše ještě další pamětník v prosincovém občasníku vlastivědného kroužku ve Šlapanicích Budín z roku 1997: „*…+ Mimořádně pěkné a hřejivé chvíle jsme prožívali od okamžiků, kdy se na křižovatce poblíž našeho domu zastavili muzikanti, dvojhlasně troubící do štědrovečerní tmy známé koledy. Melodie koled všem vnímavým bytostem zněly jako jásavé poselství. 19

Lidé vycházeli ze svých obydlí, aby přivítali pastýře s Betlémem, každoročně přinášejícího radostnou zvěst o tom, co se přihodilo před dvěma tisíciletími v jednom betlémském chlévě, a to že narodil se Kristus Pán… *…+“ (BUDÍN, 4/1997: 1) Také moje babička v soukromém rozhovoru15 potvrdila existenci koledující obchůzky. Muzikanti s betlémářem chodili na Štědrý den po městě a zastavovali se na prostranstvích před domy. Lidé, kteří byli už za léta jejich koledování zvyklí, kde koledníci s Betlémem posečkají, se shlukovali na těchto místech a čekali na koledníky. Když koledníci přišli, betlémář (babička mluvila o jistém panu Liškovi) ukázal dětem Betlém, který měl zavěšený ve velké skleněné vitríně, a muzikanti k tomu zahráli pár koled. Nešlo tedy už o hru o narození Ježíše Krista, ale jen o ukázku Betlému. Na oplátku dostali od diváků domácí buchty či koláče, uzeniny ze zabijačky nebo malý finanční obnos.

4.2.7. Koledování ve Šlapanicích ve 21. století V dnešní době bychom ve Šlapanicích už žádné obchůzky s betlémářem a muzikanty na Štědrý den nepotkali. Po panu Liškovi, který s betlémem a hudebním doprovodem chodil, obchůzkovou tradici již nikdo nepřevzal. V současnosti je tato obchůzka několik let nahrazena koledováním muzikantů na místním hřbitově. Každým rokem se na Štědrý den po obědě sejdou šlapaničtí muzikanti na hřbitově, kteří hrají známé vánoční koledy u hrobů svých předchůdců (těch, kteří chodili s betlémářem na koledu). Jedná se tedy o přetransformovanou koledu, jelikož muzikanti chodí obchůzku pouze po hřbitově. Mnoho obyvatel města navštěvuje právě na Štědrý den hřbitov, zapálí zde svíčku za své zemřelé příbuzné a poslechne si koledníky. Dnešní muzikanti taky na rozdíl od svých předchůdců nedostávají žádnou hmotnou nebo finanční výslužku. První zmínku o takto znovuzrozené události bychom našli v místní kronice v roce 2008 a od té doby se stalo koledování na hřbitově každoroční tradicí šlapanických obyvatel, kteří za zvuku hudebních nástrojů zapalují svíčky za své zemřelé příbuzné a potkávají se zde se svými známými, kteří přišli v tento sváteční den také zavzpomínat na přátele a příbuzné, kteří již nejsou mezi námi. 15

Soukromý rozhovor proběhl 14. 12. 2014 ve Šlapanicích.

20

5. Vánoční a adventní zvyky a tradice ve 21. století 5.1. Jarmark tradičních řemesel ve Šlapanicích Vždy první neděli v adventním čase se ve Šlapanicích u Brna pořádá jarmark tradičních řemesel. V roce 2014 první adventní neděle spadala na 30. listopad. Jarmark probíhal v rozmezí od 9 do 17 hodin, přičemž spousta stánkařů ukončila prodej dříve, jelikož venkovní teplota se pohybovala pod bodem mrazu a foukal silný studený vítr. Pořádání jarmarku má mnohaletou tradici, letos se uskutečnil již po šestnácté. Jarmark se poprvé uskutečnil v roce 1999 na šlapanickém Masarykově náměstí a od té doby jeho tradice přetrvává. (KOPECKÝ, 2010: 55) Při pátrání po historickém kontextu, proč se pořádá jarmark právě první neděli adventní, což je z křesťanského hlediska doba klidu, přípravy a očekávání příchodu Ježíše Krista16, jsem dospěla k následujícímu závěru: Místní kronika17 města Šlapanice uvádí, že 2. prosince 1805 se na území mezi Tvarožnou a Telnicí střetla vojska ruské, francouzské a rakousko-uherské armády. Tato bitva, známá jako Bitva tří císařů u Slavkova, přinesla na 70 000 obětí a Napoleonovi Bonaparte vítězství. Jelikož se bitva dotkla také Šlapanic, na její památku se vždy v pátek před první adventní nedělí koná pietní akt před pomníkem lékaře Jeana Domingua Zerrey18, v sobotu bývá burza militarií a v neděli se koná jarmark tradičních řemesel. Jarmark, jak už je zvykem, se koná na Masarykově náměstí, které je hlavním náměstím ve Šlapanicích. Kromě klasického volného prostoru s lavičkami a kašnou patří k náměstí i parkoviště. Právě v tomto prostoru se trhy konaly. Stánky se rozprostíraly od jednoho konce náměstí, kde stojí kostel, pokračovaly přes prostranství s lavičkami a kašnou a poté se rozpojovali do písmene V směrem k parkovišti. Stánky stály po obou stranách náměstí naproti sobě, takže zaplnily většinu volného

16

Z křesťanského hlediska je poslední událostí, při které se mohou lidé před Štědrým dnem veselit, svátek sv. Kateřiny (25. listopad). V tento den se pořádala kateřinská zábava, velmi bujará zábava, při níž se často chodilo spát až s rozedněním. Na zábavě platilo také „ženské právo“ – vdané ženy i svobodné dívky si mohly vybírat tanečního partnera, kterému nabízeli občerstvení či pálenku. 17 Kronika města Šlapanice je uložena na místním Městském úřadě a je po předchozí domluvě dostupná veřejnosti k nahlédnutí za přítomnosti pověřené osoby (v tomto případě jde o kronikáře). 18 Zerrey byl v Bitvě tří císařů chirurgem francouzského vojska, který svými zákroky (na tu dobu nevídanými), prováděnými v bývalé scholasterii a dnešním šlapanickém gymnáziu, zachránil životy mnoha vojáků.

21

prostoru, které zmíněná plocha nabízela. Odhadem zde stálo 25 – 30 stánků s nejrůznějším zbožím, z něhož některé se už nepodobají produktům, které bychom na jarmarku tradičních řemesel očekávali. Ve stáncích byly nabízeny tyto produkty: medové perníky, trdelníky, bramboráky, masné výrobky, mléčné výrobky (tvaroh, sýry, sýrové nitě), koření, svařené víno a horká medovina, výrobky z ovčí vlny (papuče, deky, ponožky), čepice, rukavice, šátky a šály, bytové dekorace, vánoční ozdoby, ručně vyráběné drátěné dekorace, bižuterie a plyšové hračky. Jak jsem již zmínila, mnoho z těchto produktů už neodpovídá tomu, co bychom na jarmarku tradičních řemesel očekávali (např. plyšové hračky). Je tedy patrné, že se obchodníci uchylují k prodeji převážně komerčních věcí.

5.1.1. Dramaturgie události V rámci jarmarku si mohli návštěvníci poslechnout asi dvacetiminutové vystoupení hudební skupiny Nota bene, která hrála na připraveném pódiu o rozměrech cca 5x4 metry, umístěným na středu jedné strany se stánky. Umístění pódia nijak nenarušovalo celkové uspořádání prostoru, nikde nevyčnívalo a každý návštěvník, který chtěl navštívit všechny stánky, okolo něj procházel. Skupina se skládala ze čtyř členů – zpěvačky, která hrála zároveň na klávesy, dvou kytaristů (z nichž jeden doprovázel zpěvačku při duetech) a jedním bubeníkem. Všichni pouze staticky stáli na místě, hráli nebo zpívali, žádnou hereckou akci nerozehrávali. Členové neměli žádné kostýmy, byli oblečeni pouze do každodenního oblečení. Kolem pódia se během vystoupení utvořil malý půlkruh posluchačů, kterých bylo zhruba třicet. Jednalo se spíš o starší generaci v rozmezí zhruba 60-80 let, jelikož v repertoáru byly písně Karla Gotta, Michala Davida, Hany Zagorové, Heleny Vondráčkové, Marty Kubišové, Michala Tučného, Vladimíra Mišíka, Jakuba Smolíka, skupin Argema, Katapult, Olympic, aj., jejichž hudba je bližší spíše střední a starší generaci, než generaci dospívajících. Když skupina dohrála, diváci zatleskali a rozešli se zpět ke stánkům. Po skupině Nota bene následovalo vystoupení skupiny tančící historické tance. Jednalo se o pásmo renesančních tanců propojených krátkým poučným příběhem, který vyprávěl vypravěč. Ústřední postavou byl milovník žen, který se otočil „za každou 22

sukní“. Hra končí zjištěním, že milovník s mnoha svými milenkami nevědomky zplodil děti a musel se o ně postarat. Námět patrně skupina vzala z poučných her, které se v minulosti hrávaly a poukazovaly na špatnou morálku, cizoložství a nedbání hlavních zásad čestného života, mezi něž patří především deset božích přikázání (dekalog). Právě v desateru jsou dvě přikázání, která poukazují na nevázaný sexuální život a zakazují jej: Jedná se o deváté přikázání „Nepožádáš manželky bližního svého“ a o šesté: „Nesesmilníš“, které se překládá jako „nezcizoložíš“. Historický námět evokovala již mluva samotného vypravěče – byla (na dnešní poměry) zdobná, plná archaismů a přechodníků (nehledíc na…, stávaje pod balkonem…, ruku líbajíc… aj.). Vypravěč také na úvod pronesl prolog, kterým nás uvedl do děje, podobně jako v jarmarečných, epických a antických hrách. Po celou dobu vystoupení mluvil pouze vypravěč, který svým vyprávěním utvářel dějovou linii, a všichni ostatní aktéři děj dotvářeli tancem. Často ve hře používali velmi ostentativní gesta, jako pohrození prstem či poslání polibku, tzn. znaková gesta, která byla vyjádřena pomocí výrazu ve tváři a stylizovanou řečí těla – herci využívali tedy principy pantomimy.

5.1.2. Kostýmy, dekorace a scénický prostor historického tance Kromě vypravěče ve hře figuroval noblesní záletník a několik jeho milenek. Herci/tanečníci na sobě měli kostýmy s historickými prvky, které byly ušité podle renesanční předlohy. Živůtek byl zdobený zlatým lemováním, vepředu byl na šněrování a byly k němu přišité bílé rukávy. Suknice byla jednoduchého „A“ střihu bez vzoru, některé sukně měly zlaté lemování. Ženy byly oblečeny pouze do těchto šatů, některá z nich měla přes ramena přehozené kožešinové boa, ale i přesto bylo patrné, že kostýmy nejsou upraveny k nošení v zimním počasí. Masky a rekvizity použity nebyly, záletník užíval pouze několik květů tulipánu či růže pro získání ženy. Zvláštní byl výběr barvy květů. Vybrána byla žlutá barva, což podle terminologie značí žárlivost, ve spojení s tulipánem (používán zde byl hlavně žlutý tulipán) pak beznadějnou lásku. Líčení herců nebylo nijak výrazné, označila bych jej za běžné denní líčení s tím, že oba muži (jak vypravěč, tak záletník) nalíčeni nebyli. Účesy žen byly jednoduché, většinou

23

se jednalo o rozpuštěné vlasy, které byly mírně zvlněné a stáhnuté z obou stran do malého pramínku pomocí zlatého provázku. Představení se odehrávalo mimo postavené jeviště, které předtím využila hudební skupina, herci tančili před ním. Bylo to způsobené patrně špatnými prostorovými podmínkami jeviště, jelikož bylo pro tanec malé. Možná právě i díky tomu se kolem herců utvořil půlkruh s větším počtem diváků. Dalo by se to vysvětlit faktem, že když herci tančili mimo jeviště, více lidí to přilákalo k podívané. Taneční představení sledovalo asi šedesát diváků, přičemž věkový průměr byl podstatně nižší – našli bychom tu rodiče s malými dětmi, dospívající mládež, střední generaci i seniory. Celé představení trvalo zhruba patnáct až dvacet minut a bylo doprovázeno reprodukovanou hudbou. Použití reprodukované hudby dokazuje, že ačkoliv se jednalo o hru s historickými prvky, k její realizaci byly využity novodobé komponenty: Vypravěč při předčítání19 děje hry používal mikrofon, čímž dával najevo, že soubor počítá s větší účastí diváků a chtěl, aby byl čtený text dobře slyšitelný. K tomu byly použity reproduktory instalované na pódiu. Zvláštní situace nastala v okamžiku, kdy mezi aktéry, kteří právě znázorňovali ples, prošel místní účastník trhů. Držel v ruce trdelník a zjevně si nevšiml právě probíhajícího představení, nebo nepokládal za důležité herce a diváky obejít z druhé strany. Tím narušil striktně daný prostor představení a soustředěnost diváků. Většina diváků se pohledem odvrátila od tanečního souboru a sledovala kroky procházejícího muže. Až když muž odešel z jevištního prostoru, začali opět sledovat představení. Po tomto krátkém představení prošli náměstím kostýmovaní účastníci20 rekonstrukce Bitvy tří císařů a vypálili na počest obětem bitvy salvu z pušek. Poté prošli za doprovodu bubnování na druhý konec náměstí a vypálili salvu druhou. Do dění jarmarku se již jinak nezapojovali a místo po chvíli opustili. Na jarmark tradičních řemesel letos zavítalo asi dva tisíce návštěvníků, přičemž počet nelze přesně určit, protože jarmark trval celý den. Procházelo tímto místem vždy 19

Vypravěč četl děj hry z pergamenu, který držel v rukou. Tito kostýmovaní vojáci patřili podle šedé barvy uniformy zřetelně k rakouské části vojska. Měli proto symbolizovat buď rakouské vojáky, nebo také české. 20

24

zhruba 200 – 250 lidí v daný okamžik, s tím, že nejméně lidí zde bylo v poledních hodinách, kdy rodiny doma obědvaly a kolem 17. hodiny, kdy jarmark končil a většina stánkařů měla svoje nabízené produkty již sbalené. Mezi návštěvníky jsme mohli vidět jak malé děti, tak jejich rodiče, střední generaci a seniory. Lidé nejvíce kupovali svařené víno, což bylo patrně způsobené velkou zimou a pochutiny, jak např. trdelníky a bramboráky. Je třeba říci, že jarmark tradičních řemesel je každým rokem pořádán v rámci výročí Bitvy tří císařů, je tedy součástí tradice, která se ve Šlapanicích dodržuje již šestnáct let. Skloubenost těchto akcí dokazuje taky fakt, že se po jarmarku pohybovali kostýmovaní vojáci a během jarmarku stříleli z pušek na počest padlým vojákům. K tomu přispívá i skladba zábavního programu: Většinou se jedná o scénky s historickou tematikou, ať už v divadelním či tanečním podání, v předešlých letech šlo i o šermířská vystoupení skupin Lucius a Grál.

5.1.3. Znovuzrozená slavnost Šlapanický jarmark tradičních řemesel se poprvé konal v roce 1999 a mohli bychom jej označit za novodobou městskou tradici, nebo oslavu. Jak píše Lipovetsky ve své knize Paradoxní štěstí: „Slavnosti byla ohlašována smrt, ale ona vstala z mrtvých.“ (LIPOVETSKY, 2006: 277) Postupné obnovení tradic slavení nejrůznějších událostí bychom ve Šlapanicích zaznamenali po roce 1989, tedy po Sametové revoluci. (KOPECKÝ, 2010: 3) Ačkoliv návštěvníci vnímají oslavy jako příležitost k pobavení se nebo možnost setkávat se s přáteli, faktem je, že dnešní svátek se ve velké míře přetransformoval do slavnosti ovládané komercí a propagací regionálního či městského image. Původní slavnost byla provázena hojnými pitkami, hostinami, vilností a chlípností, rvačkami a prudkými gesty. (LIPOVETSKY, 2006: 283)Takový průběh slavnosti si v dnešní době již nedokážeme představit. Původní slavnost se přeměnila na spořádaný, slušný svátek, který uznává hodnoty každodenního pořádku. Dalšími faktory, které nás v novodobé slavnosti provázejí, jsou bezpečí, mezilidská úcta, přátelská družnost, zdvořilost a stud. Slavnost je oproštěná od nedůstojných excesů, boří se původní cíl Dionýsova svátku: zmatení rozumu a zrušení všech zákazů. 25

Jarmark tradičních řemesel je lokální slavností, na které se první adventní neděli setkávají lidé se svými známými, příbuznými nebo kamarády. Nejedná se přímo o historickou akci, která by byla vzpomínkovou událostí na jarmarky v historii města, ale je součástí třídenních oslav Bitvy tří císařů u Slavkova. Skýtá v sobě příležitost uspokojit konzumní společnost a užít si jistého potěšení, zážitek společného štěstí, radosti z toho, že jsme zde s přáteli a můžeme spolu sdílet své emoce. (LIPOVETSKY, 2006: 281) Zároveň se nejedná o akci, kterou navštíví pouze občané Šlapanic. Mnozí, kteří dopoledne navštíví jarmark, jsou z okolních vesnic, které nemají svůj kostel, proto dojíždí na ranní mši do Šlapanic. Většina z nich jde tedy po mši na jarmark, který je situován v blízkosti kostela.

5.2. Mikulášská obchůzka 5. 12. 2014 ve Šlapanicích Tradice mikulášské obchůzky se v naší zemi praktikuje 5. prosince, v den před svátkem sv. Mikuláše, který je datován na 6. prosince. Toto datum je s největší pravděpodobností stanoveno díky křesťanské tradici, která vychází z judaismu. Právě judaisté počítají den již od večera předchozího dne. Mikulášská obchůzka probíhá vždy v adventní době, která je tajemná a podle lidových pověr se za dlouhých nocí dostávají do střetu démonické bytosti. Postava sv. Mikuláše má reálný předobraz v Mikuláši z Myry (někdy se uvádí také z Bari), který podle lidové víry sestupuje 5. prosince z nebe na zem, obchází lidská obydlí a rozdává dárky. Jako biskup byl Mikuláš za svého života milován pro své dobré srdce a moudrost. Jedna z legend o Mikulášovi vypráví, že zachránil tři mladé dívky od chudoby a osudu ve veřejném domě tím, že každé věnoval váček s penězi. Na základě této legendy pravděpodobně vznikla tradice darování drobných dárků na jeho svátek. Tento kult slavení svátku sv. Mikuláše k nám pronikl z Východu. Východní církve uctívají svátek sv. Mikuláše již od 6. století, kdy mu byl v Konstantinopoli21 zasvěcen chrám. V 8. století byl mikulášský kult zaveden v Rusku a o dvě století později začalo uctívání pronikat také do západoevropských zemí. V různých zemích se ale svátek sv. Mikuláše slaví jiným způsobem, dokonce i jméno má jiné. Jméno sv. Mikuláše bylo 21

Dnešní Istanbul

26

z řeckého Nicolaos komoleno na Colas, Klaas, Claus či Noëlem. (VAVŘINOVÁ, 2000: 44) Právě proto se můžeme dnes setkat s různými variantami jeho jména – v USA a ve Velké Británii je to Santa Claus, v Holandsku Sinter Klaase, ve Francii père Noëlem nebo v Polsku Święty Mikołaj či s různými fyzickými podobami.22

5.2.1. Dramaturgie mikulášské obchůzky Ve Šlapanicích pořádá již několik let mikulášskou obchůzku 5. prosince stejná skupina aktérů. Kromě rolí Mikuláše, čertů a andělů je zde ještě jedna velmi významná funkce – a to funkce koordinátorky celé akce. Koordinátorka zveřejňuje s časovým předstihem informaci o konání obchůzky na místní informační televizní kanál s telefonním kontaktem pro případné zájemce. Jelikož ve Šlapanicích tato skupina pořádá mikulášskou obchůzku již zhruba desátým rokem, většina rodičů o ní ví a zvou ji opakovaně, jiní se o ní dozvídají z informačního kanálu23. Zhruba dva týdny před konáním samotné akce se aktéři sejdou, domluví se na rolích (tzv. „kdo za koho půjde“) a popřípadě sdělí, kteří z jeho rodinných příslušníků by si přáli, aby k nim při obchůzce Mikuláš zavítal. Několik dní před obchůzkou koordinátorka sestaví přesnou trasu podle domácností, které si Mikuláše, anděly a čerty objednaly. Letošní rok se jednalo o 32 domácností, a protože každý výstup Mikuláše, andělů a čertů trvá zhruba 10 minut24, rozhodla se koordinátorka z časových důvodů rozdělit mikulášský průvod na dvě skupiny, kdy každá měla pevně stanovenou trasu. První skupina s koordinátorkou navštívila domácnosti v „dolní“ části městečka, druhá část šla do „horní“ části městečka.25 Obě skupiny se setkaly u domu koordinátorky, která bydlí na začátku města.26 Byl to tedy i strategický bod pro začátek mikulášské obchůzky pro obě skupiny. Koordinátorka při setkání předala skupinám potřebné

22

V Norsku na sebe bere podobu vánoční kozy, v Guineji slona, v Nizozemsku je mlsným koníčkem, v Polynésii krabem, v Sýrii velbloudem a na Madagaskaru na sebe bere podobu opice. 23 Jedná se především o populaci, která se do Šlapanic přistěhovala během několika posledních let. 24 Myšleno každá návštěva jedné domácnosti. Jde pouze o odhad, v každé domácnosti byla doba návštěvy individuální. Některý výstup trval delší dobu, pokud se děti bály, schovávaly a nechtěly říct básničku či zazpívat koledu, některý zase zhruba jen 5 minut. 25 Rozdělení na „spodní“ a „horní“ část města je daná místním obyvatelstvem. Spodní částí se myslí původní historický střed města, horní část je novější, postavená zhruba v posledních třiceti letech. 26 Jedná se o ulici, která se nachází na kraji města Šlapanice.

27

informace se jmény a adresami domácností, které měly být navštíveny a s podrobnou trasou, kterou měly skupiny jít. Já jsem se zúčastnila27 obchůzky s první skupinou, ve které byla i koordinátorka a procházela „dolní“ částí Šlapanic. Mikulášská obchůzka začala zhruba mezi 16:30 a 16:45, jelikož v tuto hodinu je v zimním období již tma. Díky brzkému soumraku a dlouhé noci byla adventním dnům připisována magická vlastnost. Za těchto večerů a nocí se věřilo, že se otevíraly brány nejrůznějším kouzelným bytostem, bohům a démonům.28 Pokud tedy označíme Mikuláše a jeho družinu za kouzelnou bytost, mohli bychom to pokládat za důvod, proč probíhá mikulášská obchůzka ve večerních hodinách. (FROLEC V. , 1988: 41) Scénář byl při jednotlivých zastaveních v domácnostech velice podobný: Mikuláš s družinou přicházel k domu vždy za řinčení vidlí a zrezivělých řetězů čertů, andělé pak zvonily na zvonečky. Před dveřmi každého domku nechávali rodiče či jiní rodinní příslušníci balíčky29 pro děti. Většinou byly položeny v proutěném košíku, ve kterém byl taktéž umístěn papír s napsanými hříchy a dobrými skutky dětí za uplynulý rok. Balíčky si dal anděl do svého proutěného košíku a hříchy s dobrými skutky Mikuláš do knihy hříchů. Poté Mikuláš zazvonil na zvonek domu. V hodně případech se ale stalo, že zvonit vůbec nemusel, jelikož jej rodinní příslušníci vyhlíželi, anebo slyšeli povyk Mikulášovy družiny z ulice a šli otevřít dveře. Rodiče dětí většinou družinu pozvali dál do domu, kde se odehrával scénář, v jehož rámci byl prostor pro improvizaci. Někdy na Mikuláše, anděly a čerty děti už čekají, jindy se bojí a utíkají do jiných pokojů, někdy dokonce pláčou. Po celém výstupu se družina s rodiči i dětmi rozloučí a pokračuje do další domácnosti. Asi u čtvrté domácnosti nastala situace, že nebyla malá holčička, na kterou Mikuláš s družinou přišel, doma. Její maminka se koordinátorce omluvila a poprosila ji, zda by nemohla Mikulášova družina přijít na konci obchůzky, jelikož je holčička ještě v dětském kroužku, ale o návštěvu Mikuláše by rozhodně rodina nechtěla přijít.

27

Pouze jako sledující divák, nebyla jsem aktivně zapojena do průvodu převlečením za žádnou z postav mikulášské obchůzky. 28 Tyto pověry se po staletí formovaly, vychází však z pohanství. 29 Kromě sladkostí dostávaly děti i časopisy či drobné hračky, což poukazuje na transformaci původní podstaty svátku. V dnešní době tradice svátku podléhá čím dál tím více konzumní společnosti, což se nejvíc odráží na samotných darech pro děti.

28

V momentě, kdy všechny úkony, nezbytné k provedení rituálního aktu, v dané domácnosti skončí, jeden z rodičů (či jiný příslušník domácnosti; většinou se jednalo o otce nebo o dědečka dětí) jde Mikuláše s družinou vyprovodit ke dveřím. V této chvíli, kdy se děti zaobírají svými balíčky, dostávají aktéři mikulášského průvodu (Mikuláš, andělé a čerti) odměnu. Jedná se o malé občerstvení, finanční příspěvek nebo o panáka většinou domácí pálenky. S narůstajícím počtem vypitých skleniček měli čerti tendenci k větší teatralitě svého výstupu – s řetězy a vidlemi řinčeli daleko více, byli hlučnější a děsivější než na začátku celé akce, byla na nich vidět i uvolněnost způsobená požitím alkoholu. Představitel Mikuláše se mi v rozhovoru svěřil, že většinou alkohol odmítá, jelikož musí při výstupech komunikovat s dětmi a po více skleničkách alkoholu je komunikace méně důvěryhodná či obtížná. Aktéři vystupovali ze svých rolí při přechodu mezi domácnostmi, kdy se spolu bavili a ptali se na lokaci následující domácnosti. Koordinátorka, která byla převlečená za anděla, mi mezi jednotlivými výstupy v domácnostech povídala o průběhu mikulášské obchůzky a poskytovala mi informace, které mě zajímaly. Při jednom přechodu k další domácnosti ale nestihla vstoupit zpět do role (jelikož si při povídání se mnou nevšimla, že už jsme u domu) a nastala proto zvláštní situace, při které přerušila náš rozhovor a okamžitě vstoupila do role anděla. Na začátku samotné mikulášské obchůzky se zase stalo, že skupina potkala na protějším chodníku prarodiče s dětmi. Čerti začali okamžitě dítě strašit a zachovali tak charakter celého mikulášského průvodu. Jakmile byla celá obchůzka u konce, což bylo zhruba kolem 19. hodiny, obě skupiny se sešly v místní hospodě. Hospoda byla vybrána podle své polohy – aktérům záleželo na tom, aby byla co nejdál od navštívených domácností a předešlo se tak případnému střetu s dětmi. Aktéři šli do hospody v převlecích, až zde se většina odmaskovala a odlíčila a následně si rozdělila finanční dary.

5.2.2. Herecká složka rituálu V mikulášském průvodu figurují tři hlavní postavy: jedná se o postavu Mikuláše, čerta a anděla, přičemž čertů a andělů může být v jednom průvodu více. Postava Mikuláše je jen jedna, je tedy jedinečná a má dominantní funkci. Všechny tři 29

postavy mají také svoje charakteristické chování. Mikuláš, jako předobraz světce, má mít vlastnosti moudrého a dobrosrdečného muže. Čert je hravý, neposedný a má děti strašit. Je tedy velice aktivním a živelným elementem mikulášského průvodu. Opak čerta je anděl, který je oproti čertovi klidnější a podle Bible je označován jako nadpřirozená bytost, která je prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Andělé bývají často označováni za nedotknutelný a mír přinášející element. (VAVŘINOVÁ, 2000: 50-51) Ve šlapanickém mikulášském průvodu bylo celkem jedenáct aktérů - dva Mikuláši, tři andělé a šest čertů. U většiny jsou role rozděleny již z minulých let, jelikož se členové průvodu většinou nemění a každý si sám určil, kterou postavu bude ztělesňovat. Ženy a dívky představovaly anděly, muži čerty a nejstarší aktéři byli za Mikuláše (šlo o muže ve věku kolem 30 let). Tato skupina se rozdělila na dva průvody, takže v jednom průvodu bylo šest členů a v dalším pět. Při ztělesňování postav bylo velice důležité, aby se aktéři své role ujali odpovědně a ztvárnili ji takovým způsobem, aby jejich výstup odpovídal představám dětí o povaze jednotlivých postav.30 Mikuláš a andělé mají být postavy kladné, děti s nimi mají sympatizovat a vzhlížet k nim, naopak čerti mají být postavy záporného charakteru, které děti straší za jejich nepěkné chování. Ačkoliv jsou tyto tři postavy rozdílné povahy, všechny děti nabádají k dobrému chování po celý následující rok. Mikuláše ztvárnili nejstarší členové skupiny, muži ve věku 28 a 30 let. Hlavní náplní jejich role byla interakce s dětmi. Při příchodu do domácnosti Mikuláš otevřel knihu hříchů a četl z ní následující slova: „Rok se s rokem sešel a jsem tady opět já, svatý Mikuláš a přišel jsem se zeptat, zda jste byly děti celý rok hodné?“ V tomto momentu se předpokládá, že se dítě začne aktivně podílet na kulturní performanci svojí odpovědí „ano“ či „ne“. Po odpovědi Mikuláš začíná číst z knihy hříchů dobré a zlé skutky. Dle povahy dětí jsme mohli pozorovat argumentaci nebo naprosté ticho, které bylo většinou způsobené respektem z postav mikulášského průvodu. Následně bylo dítě vyzváno, aby zarecitovalo básničku nebo zazpívalo písničku a dostalo od anděla balíček. Mikuláš nezapomněl před svým odchodem 30

Aktéři určitým způsobem ukazují, jak se zmíněné postavy chovají a děti se to od nich učí.

30

zdůraznit, aby byly děti celý rok hodné, že je budou čerti pozorovat a mohou se kdykoliv vrátit, strčit je do pytle a vzít s sebou do pekla. Mikuláš je z hlediska hierarchie postav na nejvyšším místě. Je to hlavní postava mikulášské obchůzky, pronáší nejdůležitější řeč k dětem. Při příchodu k dětem je vždy v centru uskupení, obklopen anděly a čerty. Jeho slovní projev tvoří kostru jinak improvizovaného kulturního aktu a bez něj by celá obchůzka ztratila na své magické rituálnosti. Představitel Mikuláše proto musí být dobře zvolený, aby byl schopen se tak stěžejní role ve všech směrech dobře ujmout. Důležitá je jak jeho řeč, hlas a intonace, tak i např. výška představitele Mikuláše a schopnost dobré komunikace s dětmi. Další tradiční postavou mikulášské obchůzky je anděl, jehož hlavní náplní je obdarovávat děti balíčky. Oproti Mikulášovi je anděl pasivnější, v podstatě nepronáší žádné repliky. V obchůzce postavu anděla ztvárnily tři dívky ve věkovém rozmezí 25-28 let s výškou postavy menší, než byli oba Mikulášové. Většinu performance andělé stáli pasivně po boku Mikuláše a aktivitu vykazovali pouze v momentě, kdy vyzvali děti k recitaci či zpěvu a při předávání balíčků a při příchodu a odchodu zvonili na zvonečky. Jejich opakem byli čerti, kteří sršeli energií a zajišťovali dynamičnost průběhu celé kulturní performance. Místo, kde měli na scéně stát, nebylo stabilní, pohybovali se, kdekoliv chtěli, a jejich role nabízela největší prostor pro improvizaci a rozehrání herecké akce. Čerti mohli ke svému projevu použít gesta, úšklebky, nejrůznější pohyby, řeč nebo jakékoli skřeky. Výrazně zasahovali do průběhu celé akce, a to vlastními replikami namířenými proti zlobivým dětem nebo zastrašováním. Některé děti dokonce vystrašili do té míry, že před nimi utíkaly nebo se schovávaly. Jeden z čertů s sebou nesl i pytel, do kterého se měly strkat zlobivé děti.

5.2.3. Scénický prostor a aktérství Mikulášská obchůzka je pro mnoho domácností rodinným rituálem. Hlavním účastníkem, na nějž je celá performance zaměřená, je dítě. V případě obchůzky nelze ani přesně říci, zda jsou jen Mikuláš, andělé a čerti hlavními aktéry. Podmínkou úspěšné mikulášské obchůzky je alespoň malé zapojení dítěte do interakce, jeho aktivizace. V určitém momentě se proto dítě z role diváka proměňuje na aktéra 31

(např. při recitaci básničky). Často se aktéry stávali i rodiče, kteří s dětmi během celé akce komunikovali, vybízeli je k recitování nebo je povzbuzovali. U starších dětí zůstávali rodiče většinou jen diváky a nechali děj řídit pouze postavy průvodu a dítě, nijak do něj nezasahovali. Prostorem, kde se celý akt odehrává, nazvěme scénou. Scénou pro mikulášský výstup se při této obchůzce stával obývací pokoj, chodba, dvůr nebo prostor před vstupními dveřmi. Na tuto scénu přicházel Mikuláš a rozehrával se svojí družinou tradiční scénář. Do scénického prostoru se dostává dítě, které odpovídá na Mikulášovu otázku, zda bylo celý rok hodné a následně recituje básničku nebo zpívá písničku. Ke zdárnému dovršení performance se někdy přidávali i rodiče dětí, kteří je přemlouvali k recitaci nebo jim s ní pomáhali. Po dovršení performance opouští Mikuláš s družinou scénický prostor jednotlivé domácnosti a putuje do dalšího domu, kde se vytvoří opět další scénický prostor. Je zde důležité zmínit i jeho jedinečnost v každém domě, jelikož je vždy jiný – na jiném místě a s jinými aktéry.

5.2.4. Výtvarná složka obchůzky - masky Výtvarné prvky, které utváří vnější charakter postav, jsou pro tento rituál velmi důležité. Nejen že dítě postavy na první pohled rozezná, ale pečlivé kostýmování dotváří celkový dojem z mikulášské družiny. Samotný výběr barev pro kostým postav předurčuje jejich povahu: Anděl, oděný do bílého šatu, s křídly a hvězdou na čele, bude v dětech vzbuzovat čistotu a důvěru, zato čert, který je v černém oděvu, začouzený sazemi a s rohy na hlavě, bude v dětech evokovat strach. Postava prvního Mikuláše na sobě měla albu, přes kterou měla oblečen bílý ornát s červeným křížem. Druhý Mikuláš na sobě měl dlouhé bílé kalhoty, přes které splývala krajková alba, a na ní měl bohatě zdobenou dalmatiku.31 Dalmatika byla vyšívaná zlatou a světle zelenou nití a pošitá tenkým pruhem ozdobné zlaté krajky. Oba Mikulášové měli knihu hříchů (jeden z nich ji měl popsanou jako „Mikulášova kniha“), umělé vousy bílé barvy, bílou mitru s velkým červeným křížem a berlu pokrytou alobalem. Berla se stala součástí Mikulášova kostýmu kvůli tomu, aby se mohl o něco opírat při své cestě po zamrzlých cestách. Chodil totiž po vesnicích 31

Dalmatika vypadá podobně jako ornát, má však rukávy.

32

a městech vždy výhradně pěšky. (VAVŘINOVÁ, 2000: 43) Mikulášův kostým však neznázorňuje skutečnou podobu světce ze 4. století, ale podobu biskupa. (ZÍBRT, 2006) Kostým druhého Mikuláše díky dalmatice věrně odpovídal klerikálnímu oděvu. Bylo mi sděleno, že dalmatika je opravdu originálním kusem kněžského oděvu, jelikož příbuzný představitele Mikuláše byl knězem. Díky tomuto svršku působil Mikuláš věrohodněji. Andělé byli oblečeni do dlouhých bílých šatů s krajkovým zdobením, které byly v pase opásány ozdobným provázkem nebo stužkou. Všichni měli dlouhé blonďaté paruky, stříbrnou hvězdu na čele a stříbrná křídla na zádech. V rukou drželi zvonečky a proutěné košíky, do kterých vkládali balíčky pro děti. Někteří měli kolem krku bílý šátek, jelikož bylo poměrně chladno. Ten ale nijak nenarušoval celkový zjev anděla. Převládala bílá a stříbrná barva, jakožto demonstrace čistoty a nevinnosti andělských bytostí. Kostýmy andělů byly poměrně jednoduché, neměli žádné složitější maskování (např. líčenou masku) a byly ušetřeny složitých detailů na šatech. Nejkreativnější a nejrozmanitější kostýmy měli představitelé čertů. Kromě jednoho čerta byli všichni oblečeni do tmavých barev. Jejich kostým se skládal z černých kalhot (u jednoho čerta z béžových), černého svetru, přes který měli oblečený černý, hnědý nebo strakatý kožich (dva čerti byli v béžovém kožichu), na hlavách měli tmavé paruky s rohy a v rukou drželi vidle nebo zrezivělé řetězy. Tvář a ruce si všichni načernili, aby odpovídali zažité představě o od sazí špinavých a ohně opálených čertech. Byli poměrně věrohodně zamaskovaní, takže je nikdo z jejich rodinných příslušníků nepoznal. Všichni dobře představovali rozverné a neposlušné čerty, jak svým zevnějškem, tak i chováním a přesně zobrazovali démonickou podobu pekelných bytostí, proto z nich většina dětí měla strach.

5.2.5. Závěr Z výzkumu vyplynulo, že ačkoliv se mikulášská obchůzka opakuje cyklicky každým rokem, je vždy jedinečná a neopakovatelná. Je to způsobeno nejrůznějšími faktory, jako např. improvizací, kterou nelze nikdy do detailů stejně opakovat, prostorovými podmínkami, kde se performance odehrává nebo odlišnou reakcí dítěte. Přestože se tento rituál odehrává každým rokem ve stejný den v celé České republice, 33

popsala bych jej jako rituál rodinné komunity. Hlavní akt se odehrává vždy v jedné rodině za přítomnosti rodinných příslušníků dítěte. Důležitý je také vzhled postav, které v mikulášském průvodu jdou. Musí být věrohodné a prokázalo se, že čím více se čerti vzdalují svojí skutečné (lidské) podobě, tím autentičtější pro děti jsou. Dokládá to i fakt, kdy začal jednomu členovi skupiny zvonit mobilní telefon. Čerti začali dítě ihned strašit a to bylo jimi tak fascinované, že vůbec nezaregistrovalo zvonění telefonu a odběhnutí jedné postavy mikulášského průvodu. Ve většině domácností jsem se také setkala s pohoštěním pro aktéry. Jednalo se hlavně o skleničku alkoholického nápoje, občas byl nabídnut obložený chlebíček nebo něco drobného k jídlu. Toto pohoštění se odehrávalo v zadním regionu (Goffman, 1999: 108-109, 113) většinou ve chvíli, kdy se dítě vzdálí nebo si rozbaluje balíček s dárky a mikulášskou družinu už moc nevnímá. Často dostávali aktéři pohoštění až na chodbě domu nebo před samotným domem při jejich odchodu. Celá akce má daný dějový rámec: Příchod, promluva Mikuláše s dítětem (přečtení hříchů, recitace dítěte), předání balíčků a závěr (pohrožení ať dítě nezlobí, nebo si pro něj přijde čert). V případě mikulášské obchůzky nejde tolik o herecké výkony, ale o dodržení tradičního rituálu.

5.3. Mikuláš na orlovně ve Šlapanicích 7. 12. 2014 V roce 2014 se pro děti ze Šlapanic a blízkého okolí konala mikulášská besídka na orlovně. Jedná se o místní tradici, která je ve Šlapanicích dodržovaná přes deset let. Tato akce je iniciovaná šlapanickým farním spolkem, který kromě mikulášské besídky pořádá během roku další společenské akce – platí tedy za místní pořadatele kulturních akcí s náboženskou tematikou. Celá událost měla silně teatrální charakter a byla složena z několika částí, které se průběžně prolínaly. Základní částí byly reportáže o příchodu Mikuláše k dětem do Šlapanic. Další částí byla poučná – děti se v ní dozvídaly, proč se slaví svátek svatého Mikuláše. A třetí byla odlehčující, při níž děti s třemi určenými vedoucími zpívaly písničky.

34

5.3.1. Uspořádání jevištního a hledištního prostoru Budova šlapanické orlovny je vybavena třemi sály: První slouží jako sportovní sál, druhý jako menší sál pro uzavřenou společnost a třetí, největší, slouží ke společenským a kulturním akcím, které dokáží kapacitně pojmout zhruba až 250 návštěvníků. Mikulášská besídka se tradičně konala v největším sále, jelikož se předpokládá, že přijde větší počet lidí. V sále byly v řadách za sebou nachystány židle, před nimi potom lavičky. Židle byly určeny pro rodiče dětí, kteří byli úmyslně od svých ratolestí odděleni, aby se děti soustředily více na probíhající děj a aktivně se do něj zapojily. Právě z tohoto důvodu byly děti umístěny na lavičkách, přímo před pomyslným pódiem. Jak již bylo řečeno, bylo to hlavně proto, aby na ně primárně směřovala veškerá aktivita uvaděče celé besídky a také bychom z tohoto uspořádání pozic mohly vyčíst určitou hierarchii hodnot – tedy že nejdůležitější objekt, na kterého má besídka nejvíce působit, je dítě sedící v přední pozici (tzn. na lavičce). Dalším faktorem pro zvolení tohoto uspořádání je samozřejmě výška dítěte a také fakt, že uvaděč se často dětí ptal na různé otázky, takže bylo potřeba jejich odpovědi dobře slyšet. Uvaděč, kterého bychom mohli nazvat komentátorem či moderátorem, se pohyboval celou dobu na pomyslném jevišti. Jeviště nebylo nikde od hlediště viditelně oddělené (např. praktikáblem), i přesto jsme jej dokázali pocitově vnímat. V jevištním prostoru byl umístěn stůl s počítačovou technikou a malovaný obraz Mikuláše v životní velikosti. S obrazem se nijak nemanipulovalo ani nebyl vtahován do děje besídky. Pravděpodobně byl do prostoru postaven jen pro připomenutí účelu besídky a měl proto funkci dekorativní. Na stěně za jevištěm byl pak promítán obraz z dataprojektoru.

Celý

zmiňovaný

prostor

–

jeviště

i

hlediště

s židlemi

a lavičkami – bychom mohli nazvat předním regionem.32 Pojem používám z toho důvodu, že zadním regionem se nám jeví předsálí velkého sálu orlovny. V předsálí totiž vyčkává do požadovaného momentu Mikuláš s čerty a andělem, aby mohli vstoupit do sálu, předního regionu. Zadní region bychom mohli označit také více známým pojmem

32

Tento pojem uvádí Erving Goffman v knize Všichni hrajeme divadlo: Sebereprezentace v každodenním životě (1999)

35

zákulisí. V zákulisí herec-aktér vyčkává na správnou dobu na přechod do jevištního prostoru. Zde bychom aktérem mohli označit Mikuláše, anděla a čerty. Poté, co Mikuláš s andělem a čerty prošli z předsálí do sálu uličkou podél poskládaných židlí a laviček a zaujali místo v samotném středu jeviště. Mikuláš v tomto bodě staticky stál s andělem, čerti pobíhali okolo něho, anděla a dětí a snažili se v dětech vzbudit strach. Z uvedené aktivity můžeme soudit charaktery daných postav: Mikuláš a anděl jsou klidnými elementy, tudíž hodnými a vzbuzujícími harmonii, naopak čerti jsou energickými elementy, které v dětech evokují nestálost a hravou zlobivost. Po otázkách Mikuláše a uvaděče (komentátora): „Tak co děti, byly jste letos hodné?“, jsme se dozvěděli od dětí, že opravdu hodné byly a byly pozvány za Mikulášem, který dětem přinesl dva velké koše se sladkostmi. Děti postupně proto opouštěly hlediště, ve kterém se většinu času nacházely a přecházely do jevištního prostoru, aby si mohly vzít balíček se sladkostmi, čímž překračovaly rampu a stávaly se aktéry. Po odebrání balíčku od Mikuláše někteří na jevišti zůstávaly, někteří jej opouštěly a šly si sednout zpět na své místo na lavičce, jiné děti odešly balíček ukázat svým rodičům a na své místo se už nevracely. Po rozdání balíčků všem dětem Mikuláš se svojí družinou opustil sál stejnou cestou, kterou do sálu vešel a odcházel tak i z centra dění předního regionu. Další situací, díky níž se děti dostávaly na jevištní plochu a stávaly se aktéry, je zpívání písniček. Program celé performance byl obohacený o zpívání písniček s náboženskou tematikou, které se většinou zpívají ve šlapanické farnosti na středeční mši pro děti. V tomto momentě přišly na jeviště tři mladé ženy, které vyzvaly děti, aby se s nimi zapojily do zpěvu a aby všechny děti přišly za nimi (tzn. na jeviště). Společně pak zpívaly písničky, jejichž text byl doplňován gesty, která znázorňovala, o čem se zpívá: „Když máš radost a víš o tom, zatleskej!“ – děti 2x zatleskají „Když máš radost a víš o tom, zadupej!“ – děti 2x zadupají „Když máš radost a víš o tom, zamávej!“ – děti 2x zamávají

36

Díky této aktivitě se mizanscéna rozrostla o další aktivní osoby, jenž vytváří dění besídky.

5.3.2. Dramaturgie mikulášské besídky Jak již bylo zmíněno, vánoční besídka je organizována šlapanickým farním společenstvím. Jde o amatérské členy, kteří nemají divadelní vzdělání, tudíž zde nemůžeme očekávat povolání dramaturga, režiséra či herce. I přes tuto skutečnost se můžeme domnívat, že funkci dramaturga musel někdo z těchto členů zastat. Nejpravděpodobněji by se jednalo o uvaděče/komentátora, který celou akci vedl a na všech videozáznamech figuroval. Nejprve bych ale popsala průběh vánoční besídky: Besídka se skládala ze tří částí. První částí byl příchod Mikuláše za dětmi do Šlapanic. Jednalo se o několikaminutové reportérské video spoty, ve kterých účinkoval muž Jean. Objasňoval dětem, kde byl Mikuláš právě viděn a kam směřuje. Po každém spotu byla promítána mapa s detailně vyznačenou trasou, kterou za tento spot Mikuláš urazil. Jednalo se o trasu Istanbul – Řím – Vídeň – katedrála sv. Petra v Brně – zastávka Černovičky v Brně - Šlapanice. Ve druhé části uvaděč poučoval děti o tom, jak vznikla legenda o svatém Mikuláši. Vypravoval celkem tři legendy formou poutavého příběhu, které byly doplněny obrázkovou prezentací. První legenda vyprávěla o námořnících, kteří se s lodí ocitli na rozbouřeném moři. Když už byli v největší tísni, prosili svatého Mikuláše o pomoc. Mikuláš jejich prosby vyslyšel a námořníci v bezpečí dopluli do přístavu. Další legenda vyprávěla o zchudlém šlechtici, který poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si zde vydělaly na věno. Svatému Mikuláši se dívek zželelo a hodil jim oknem tři váčky s penězi. Tak měly dívky na věno, mohly opustit veřejný dům a vrátit se zpět ke svému otci. Poslední legenda nastiňovala příběh o třech chlapcích, které zavraždil hostinský a nechal je ve velkých sudech naložit do láku. Mikuláš opět zasáhl a malé chlapce přivedl zpět k životu. Část o putování Mikuláše do Šlapanic a část o legendách o něm, se mezi sebou v určitých intervalech střídaly a byly doplněny písničkami pro děti, o kterých jsem se zmiňovala výše. Co se náročnosti týká, celá besídka musela být připravovaná s časovým

37

předstihem, jelikož byla videa natáčena na různých místech a za různých situací.

33

Musíme přihlédnout i k dodatečné úpravě nafilmovaného materiálu – ke stříhání jednotlivých sekvencí. Dále museli členové, kteří se podíleli na přípravě besídky, vytvořit prezentační materiál a vyhledat si informace z různých zdrojů, přičemž čerpali především ze Zlaté legendy (Legenda aurea)34, kterou záměrně pro děti zjednodušili, aby jim byla dobře srozumitelná. Za dramaturga bych zde proto označila uvaděče, který vystupoval na všech videozáznamech, prováděl celou besídkou a s dalšími spoluorganizátory celý prezentační materiál vytvořil. Mohla bych jej proto nazvat dramatikem35, dramaturgem a režisérem36 v jedné osobě.

5.3.3. Výtvarné pojetí události K mikulášským obchůzkám a mikulášské besídce patří maskování. Je to jeden z hlavních rysů celé události, který zásadně ovlivňuje její ráz. V tomto případě jde hlavně o kostýmování a masky. Největší zřetel je brán na skrytí skutečné identity aktérů, především tedy Mikuláše, čertů a krajně anděla. Musíme totiž brát v potaz fakt, že v tomto šlapanickém náboženském společenství se mnozí mezi sebou dobře znají. Nejvýraznější kostýmování bylo patrné u postavy Mikuláše, který měl na sobě zdobené roucho (ornát), paruku s vousy, na hlavě čepici a v ruce berlu. Roucho (ornát) bylo vypůjčeno ze zdejší farnosti a bylo bílé s bohatě zdobenou zlatou výšivkou. Na rouchu měl Mikuláš zlatě zdobenou štolu, která byla pověšena přes krk a splývala na prsou. Pod rouchem byla patrná alba, bílá dlouhá košile až ke kolenům, která je základní částí kněžského šatu. Celé roucho Mikuláše bylo laděné do bílé a zlaté barvy, což je podle římskokatolické církve sváteční barva. Na hlavě měl Mikuláš posazenou čepici mitru s vyšitým křížem, která byla taktéž ve sváteční bílé a zlaté barvě. V ruce držel stříbrnou 33

V jedné z posledních videosekvencí nastupuje Mikuláš na zastávce Černovičky (zastávka, nacházející se na půli cesty z Brna do Šlapanic) do trolejbusu. Musíme tedy vzít v potaz, že celý tým, který na těchto videosekvencích pracoval, musel počítat s pravděpodobností několika dotáček, nepovedeným nástupem do dopravního prostředku, se zpožděním trolejbusu či se špatnými venkovními podmínkami, způsobenými počasím. 34 Zlatá legenda je vyprávění o životě a zázračných skutcích svatých. Napsal ji pravděpodobně dominikánský mnich Jakub de Voragine v polovině 13. století. Tato sbírka později zastínila všechny ostatní sbírky legend o svatých, proto dostala přízvisko „Zlatá“. 35 S přispěním dalších spoluorganizátorů napsal skladbu celé besídky. 36 Režijní složka zde byla nejméně zastoupena, uvaděč si koncept režie utvořil sám bez většího zkoušení, i když se model besídky každým rokem mění.

38

berlu, patrně obalenou do alobalu, kolem které byl ještě obtočený stříbrný vánoční řetěz.37 Oba čerti byli oděni do tmavé barvy, jejich kostým se skládal z černého delšího kabátu nebo hnědé kožešinové vesty, černého trika a tmavých kalhot. Na hlavě měli tmavé paruky s beraními rohy a trochou slámy, aby na děti působili neupraveně a špinavě. Jejich tváře byly začerněny uhlem a v rukou drželi pytel nebo zrezivělé řetězy, které používali k zastrašování. Anděl byl oblečen celý do bílého oděvu s křídly. Šlo o šaty ke kolenům, pod kterými měla aktérka bílé kalhoty. Při bližším zkoumání jsme mohli zpozorovat, že šlo o ministrantský oděv, používaný při bohoslužbách. Na čele se andělovi leskla přilepená zlatá hvězda. Další rekvizity anděl neměl, neměl s sebou ani košík nebo zvoneček. Sám sál nebyl nijak výrazně zdobený, jediným výtvarným prvkem byl nakreslený Mikuláš na obrazu, který měl připomínat úmysl besídky. Důležitým výtvarným prvkem celé besídky proto bylo maskování postavy Mikuláše, anděla a čertů, pokud nebereme v potaz videozáznamový a prezentační materiál.

5.3.4. Závěr Jak již bylo několikrát zmíněno, jednalo se především o událost místního farního sdružení. Lze se na základě tohoto faktu domnívat, že největší procento lidí, kteří besídku navštívili, bylo věřící ze Šlapanic a blízkého okolí. Celá událost se tedy odehrávala v rámci jedné malé komunity, kterou farní společenství můžeme nazvat. Tato událost není jen adventní akcí, ale zároveň sdružuje šlapanickou společnost. Kromě maskování a kostýmování musejí členové dodržovat základní vlastnosti postav, jež jsou pro každou postavu - ať už Mikuláše, čerta či anděla – striktně dané. Jde zde především o viditelný projev, chování a mluvu postav. Vzhledem k amatérskému statutu aktérů, se už tolik nejedná o dokonalý herecký projev, jako o princip slavení svátku, který se za několik století u nás stal tradicí.

37

Šlo o stříbrný řetěz, který je tradičně jednou z ozdob novodobého vánočního stromečku.

39

5.4. Živý betlém v Praci 21. 12. 2014 Již 11. rokem se čtvrtou adventní neděli před Štědrým dnem konal v Praci u Šlapanic živý betlém na schodech ke kostelu. Kostel stojí na kopci a po jeho stráni vedou ke kostelu schody, nejedná se proto o schody ke vstupu do kostela, ale o schody vedoucí ke kostelu. Betlém byl pořádaný místní jednotou Orel a farností, jeho aktéři byli dobrovolníci z farnosti a základní školy. Předpokládaný začátek byl v 17:00 hodin, přičemž vytrubovat se začalo od 16:45. Betlém začal asi o 7 minut později, což bylo způsobeno kolemjedoucími vozidly a pozdě příchozími diváky a trval zhruba 35 minut. Po jeho ukončení byli diváci pozváni na svařené víno a medové perníčky, které byly rozdávány v místě konání betlému.

5.4.1. Historie živého betlému/jesliček Pro vznik tradice jesliček – betlému – měla zásadní význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita jáhna Františka z Assisi,38 aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. František z Assisi prý podle svého životopisce Fra Tommasa da Celano řekl: „Chtěl bych zpodobnit zrození betlémského Dítěte a na nějaký způsob spatřit tělesnýma očima nuznost a bídu, ve které se nalézal, když mu chybělo vše, co novorozeně potřebuje, jak byl uložen v jeslích a jak odpočíval mezi volem a oslíkem na seně.“

39

(VAVŘINOVÁ, 2000: 75) Pro realizaci jesliček si vybral jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kde založil malou poustevnu. Tu potom upravil na kapli a na jeho přání zde nechali postavit žleb na slámu, přivedli oslíka a telátko, svědky vyžadované tradicí, a František v ní uspořádal výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu ke kapli pochodněmi. Když vystoupali 38

František z Asisisi, vlastním jménem Giovanni Bernardone, žil v letech 1182-1226. Františkův požadavek „spatřit tělesnýma očima“ jej vedl ke ztělesnění jesliček, a to nejen za pomoci obrazu, ale i živých zvířat a lidí. Právě to vede k divadlu. 39

40

k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František, oděný do jáhenské dalmatiky, četl úryvky z evangelia, které vypráví o Kristově narození.40 Podle tradice byla tato událost nejen prvním „betlémem“, ale byla tu prý poprvé sloužena i půlnoční mše. (GREEN, 2000: 75)

5.4.2. Průběh betlému, jeho dějová linie a scénický prostor Jesličky nebo betlém obvykle v české tradici zahrnovaly celý vánoční příběh, tedy nejen vypodobnění narození Ježíše Krista s jesličkami ve chlévě, ale i scénu hledání noclehu, zvěstování pastýřům, příchod Tří králů a někdy taky zobrazení Vraždění Neviňátek (svátek 28. prosince), Útěk do Egypta, Obřezání Páně (svátek 1. ledna) a Uvedení Páně do chrámu (svátek 2. února). Součástí betlémových výjevů bývalo i Zvěstování Panně Marii (svátek 25. března), počátek fyzické existence Krista v mateřském lůně smrtelné ženy. V dnešní době se dějová linie betlému zpravidla zkracuje a hrají se pouze výjevy od zvěstování Panně Marii či od hledání noclehu po příchod Tří králů. Stejně tomu bylo i v případě prateckého betléma. Předlohou pro scénář byla publikace Marie Holkové Kdo si hraje, nezlobí, které vydalo olomoucké arcibiskupství. Jedná se o scénky s biblickými náměty, které se postupem času doplnily ještě verši z Popelky Nazaretské od Václava Renče. Betlém začínal putováním Panny Marie a Josefa, kteří v noci hledají v Betlémě přístřeší. Nikdo pro ně ale neměl volné místo, až v jednom domě se našlo místo v chlévě na slámě. Zde Marie Panna porodila Ježíše Krista a anděl Páně zvěstoval tuto novinu pastýřům. Pastýři postupně přicházeli k jesličkám a klaněli se narozenému dítěti. Poté se přicházeli klanět lidé, kteří mu nosili nejrůznější dary a nakonec i Tři králové. Betlém končil klaněním králů. Než se začal živý betlém hrát, uvedl jej místní farář. Popřál všem hezkou podívanou a představil místní sbor, který hudebně a pěvecky betlém doprovázel. Poté už na scénu přišli dva pastýři, kteří po celou dobu představení seděli u stolu na 40

V Lukášově evangeliu je poznamenáno, že byl narozený Ježíš položen do jeslí a anděl zvěstoval zprávu o jeho narození pastýřům. Matouš zaznamenal příběh o mudrcích z dálného Východu, kteří se přišli novorozeněti poklonit a přinesli mu dary. Není zde však žádná zmínka o jesličkách, chlévu nebo o oslíku a teleti. Zdrojem k těmto domněnkám se staly sporné apokryfní spisy. (VAVŘINOVÁ V. , 2000)

41

pravé straně scény. Scénou pro celý betlém byly schody ke kostelu, prostranství před přiléhajícím domem (kde stáli muzikanti a zpěváci) a chodník se silnicí před schody ke kostelu. Po celou dobu živého betléma byla proto z bezpečnostních důvodů uzavřena silnice. Scénický prostor byl rozdělen na několik částí: První částí byla ta, kde se odehrávalo povídání dvou pastýřů. Dřevěný stůl a dvě židle, na kterých pastýři seděli a přitom popíjeli pivo, měl značit pravděpodobně hostinec. V něm se pastýři potkali a jeden z nich vypravoval příběh, který se mu v noci narození Páně zdál. Další a největší byl prostor na schodech, kde byl umístěn přístřešek s oslíkem a telátkem a jesličky. Na levém boku tohoto scénického prostoru byl zapálený oheň, u kterého se ohřívali další pastýři. Poslední částí bylo prostranství před domem, který těsně přiléhal ke schodům ke kostelu. Zde stáli hudebníci a zpěváci. Ve všech částech scénického prostoru se hrálo (vytvářela se herecká akce), vyjma jediné části, kde stáli hudebníci a zpěváci. Dějovou linii tvořila jak hra herců (aktérů), tak vyprávění jednoho z pastýřů. Živý betlém byl koncipovaný tak, že se tyto dvě složky prolínaly za využití principů simultánního jeviště. Nejprve jsme si vyslechli povídání pastýře, který nám objasnil, co se událo (často do jeho povídání zasahoval i druhý pastýř – posluchač, který mu kladl nejrůznější otázky, nebo projevoval svoje emoce pomocí gest a zvuků) a poté bylo celé vyprávění zahráno herci, kteří pronášeli své repliky. Šlo tedy o dvě linie – hereckou (ostentativní) a linii, kterou utvářel svým vyprávěním pastýř, kterého bychom označili za vypravěče celého příběhu. Tento vypravěč má velmi blízko k postavě opovědníka z Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, která byla uvedena v roce 1965 v brněnské Mahenově činohře v režii Evžena Sokolovského. Jak vypravěč, tak i opovědník zahajují a končí obě hry, jen v případě živého betlému vypravěč do hry vstupuje víckrát, ne jen na začátku a na konci, provádí nás celým představením. Živý betlém je příkladem epického divadla. Bertolt Brecht v knize Myšlenky rozebírá Pouliční scénu a demonstruje na ní model scény epického divadla. Pastýř, jako očitý svědek události, nám v živém betlému vypráví, jak k této události došlo a neusiluje přitom o vyvolání emocí v divákově nitru. Slouží pouze k popisu a k přiblížení příběhu z minulosti o narození Ježíše Krista. Dochází zde díky tomu k nadčasovosti, iluzivně se nacházíme ve dvou různých časech. V momentě, kdy nám 42

pastýř vypráví o zrození, jeho výpověď se odehrává v přítomném čase, pokud ale herci právě zahráli akt narození Krista, jde o událost, která se stala už v minulosti, ale díky pastýři je nadčasová a nyní se opakuje. Tyto dvě výše zmíněné časové roviny (herecká a vypravěčská) byly zároveň odděleny i prostorem, kde se odehrávaly. V prvním prostoru byly pouze dvě postavy pastýřů, z nichž jeden vyprávěl příběh. Nikdo jiný do tohoto prostoru nezasahoval, kromě hostinské, která jim čas od času dolévala pivo. V druhém prostoru se odehrávala již zmiňovaná hlavní herecká akce (to, co povyprávěl pastýř, zde ostatní herci zahráli), přičemž postavy z jednoho prostoru do druhého nikdy nezasahovaly, ani se do něj nepřemisťovaly. Tyto dva prostory můžeme oddělit i z časového hlediska. Pastýř nám vypráví příběh v nastalém momentě (právě teď), oproti tomu děj, který se hrál v druhé části scénického prostoru, se už odehrál v minulosti a je znovuzpřítomňován. Byly zde použity tedy principy retrospektivy i tradiční epiky. Zároveň se zde zobrazuje nadčasovost minulého děje pomocí výstupů pastýřů. Jak již bylo řečeno, scénický prostor byl rozdělen do čtyř částí. Ve třech částech prostoru se vytvářela herecká akce, v poslední části stál doprovodný pěvecký a hudební soubor. V největším scénickém prostoru se odehrávala nejdůležitější herecká akce a hlavní děj příběhu. Tento prostor bych nazvala centrálním scénickým prostorem, neboť do něj přicházely postavy pastýřů nebo lidu a Tří králů z okolních prostorů (např. z prostoru, kde byl rozdělaný oheň a pastýři se u něj ohřívali, dokud se nešli klanět Ježíši Kristu). Zvláštním momentem byl příchod Tří králů. Ti přišli i se svojí družinou po silnici, na které stáli diváci. Aby se dostali do centrálního scénického prostoru, museli proto projít kolem sledujících diváků a narušit tak pomyslný prostor hlediště. Jeviště a hlediště bylo rozděleno pouze pomyslně, nikde nebyla rampa, která by tyto dva prostory od sebe architektonicky oddělovala a jak herci, tak i diváci proto mohli svévolně zasahovat do obou prostorů. Konkrétně malé děti, které jsou v interakci přirozenější, než dospělí, často přecházeli z hledištního prostoru do prostoru jeviště, aby lépe viděly.

43

5.4.3. Výtvarná složka živého betlému Dekorace byly z finančních důvodů jednoduché, jelikož si je členové a farnost museli hradit z vlastních zdrojů. Byly často vyrobeny z lehko sehnatelných materiálů, jako např. oslík a telátko, kteří byli uděláni ze slámy a vytvarováni drátěnou konstrukcí do požadovaného tvaru zvířete. Přístřešek, představující chlév, byl vyroben z železných trubek lešenářské konstrukce a pokryt byl dlouhými plátny jednobarevné látky. Pod přístřeškem stály dřevěné jesličky a slaměný oslík s teletem. Na střeše nad nimi stál při příchodu Tří králů anděl, který v rukou držel nápis Gloria in excelsis Deo.41 Další dekorace, naznačující obydlí, zde nebyla. Hostinec, ve kterém vyprávěl pastýř příběh, byl naznačen pouze stolem a dvěma židlemi. Obydlí, na která Panna Maria a Josef klepali, když potřebovali nocleh, byla naznačena pouze hereckou akcí v podobě zaklepání na imaginární dveře, čímž si divák musel představit klepání na dveře domu. Kostýmy byly oproti rekvizitám a scénografii bohatší, jelikož byly hlavními nositeli charakteru postav v představení. Pastýři na sobě měli většinou tmavé kalhoty, teplý svetr, přes něj kožešinovou vestu a čepici. Vestu měli někteří přepásanou provazem nebo páskem. Stejné kostýmy měli i pastýři, kteří seděli v hostinci. Panna Maria a Josef byli oděni do dlouhé tuniky, kterou měli přepásanou provázkem, na hlavě měli látku, která sahala až do půli zad a byla připevněna provázkem, jenž byl obtočený kolem celé hlavy. Josef držel v ruce dlouhou hůl, o kterou se opíral. U kostýmu Panny Marie jsme viděli absenci jakéhokoliv náznaku těhotenství. Po aktu narození Ježíše Krista posadili do jesliček asi 1,5 leté dítě, které na sobě mělo zimní bundu, rukavičky a čepici. Se svým moderním oblečením se tak vyjímalo oproti ostatnímu ošacení, které mělo symbolizovat historické kostýmy. Andělé byli oblečeni do bílé barvy a měli na zádech připevněna křídla. Někteří na kostým oblékli zimní bundu, rukavice nebo čepici. Anděl, který držel nápis Gloria in excelsis Deo, měl na hlavě slaměný věnec. Nejbohatší šat měli Tři králové.42 Všichni tři měli albu, na níž byl bohatě zdobený ornát nebo dalmatika a na hlavě měli posazenou korunu s barevnými 41

Andělský chvalozpěv Gloria in excelsis Deo znamená v překladu Sláva na výsostech Bohu. Ve spisech z 8. století se píše o králích, kteří přišli za Ježíšem, a je zde dokonce popsán jejich oděv. Proto se u jesliček často objevuje nejstarší z nich v červeném plášti lemovaném bílým hermelínem, prostřední je černovlasý s bradkou, má volné podkasané kalhoty a zelený dlouhý plášť, se kterým ladí zelený turban. Třetí z králů je mouřenín, snad z Etiopie, oděný do kalhot, modrého pláště a orientálních sandálů. (VAVŘINOVÁ, 2000: 76) 42

44

kameny. V rukou drželi dary: skříňku se zlatem, kadidlo a misku s myrhou. Králové byli doprovázeni dvěma muži, kteří byli oblečeni do dlouhého pláště a nesli v rukou pochodně. Využití pochodní naznačovalo, že celý příběh se odehrává v době temné noci. Za králi šly dívky, které tančily břišní tance. Ty byly do představení zakomponovány pravděpodobně jako symbolicky kvůli tomu, že Tři králové přišli z Orientu. Do živého betléma byl zařazen také jeden místní prvek, a to kroj. Když pastýři a nuzný lid předali všechny dary narozenému Ježíškovi, přišli se mu poklonit dívka s chlapcem. Oba na sobě měli místní kroj, dívka držela v ruce košík a v něm měla jídlo pro Ježíška, které předala Panně Marii a Josefovi. Výtvarná stránka živého betlému byla celkově jednodušší, nebyla zbytečně zdobná. Možným důvodem je fakt, že se narození Ježíše Krista uskutečnilo v nuzných podmínkách a k tomu pořadatel pravděpodobně směřoval. Dalším faktorem byly určitě finanční náklady, jelikož organizace, která živý betlém pořádala, nebyla financovaná žádným sponzorem. Kostýmy byly tedy aktérů samotných, nebo vypůjčené od příbuzných či přátel. Po ukončení představení měl opět proslov farář místní farnosti. Poděkoval všem aktérům za vynaloženou práci na přípravě betlému, popřál divákům hezké vánoční svátky a pozval všechny k malému občerstvení, které se skládalo z teplého svařeného vína, čaje a domácích medových perníčků. Než se všichni rozešli buď k domovům, nebo k občerstvení, poznamenal, že můžeme věnovat nějaký drobný peníz pastýřům do kloboučku. Výtěžek poputuje na studium pro Johna Dicksona z Indie, kterého farnost na dálku adoptovala a každým rokem mu platí školné.

5.4.4. Závěr Živý betlém v tomto roce navštívilo asi 150 diváků, z nichž asi třetina byla děti. S větším počtem návštěvníků pořadatel počítal, protože zde byla nainstalována zvuková technika a reproduktory, které měly zajistit, aby diváci dobře slyšeli mluvené slovo, a reflektory, které osvětlovaly aktéry. Taktéž byl používán po celou dobu představení mikrofon, který byl ovšem jen jeden. Herci si jej museli proto postupně předávat a v některých případech to působilo až rušivým, zcizovacím dojmem, 45

když divák musel na promluvu postavy čekat, až se k ní mikrofon dostane. Teprve poté mohl pronášet svoji repliku, jinak by jej nebylo slyšet. Ačkoliv se jednalo o počin amatérské skupiny herců, celkem se do živého betléma zapojilo asi 45-50 herců, hudebníků či zpěváků. I přesto ale představení působilo spíše rodinným dojmem v rámci jedné městské komunity.

5.5. Půlnoční mše ve Šlapanicích 24. 12. 2014 Na Štědrý den někteří obyvatelé Šlapanic posnídají vánočku, poobědvají čočkovou43 či rybí polévku, nazdobí stromeček, jdou na hřbitov zapálit svíčku za své blízké zemřelé a vyslechnou si tam koledování místních muzikantů. Poté doma společně usednou ke štědrovečernímu stolu a večeří kapra s bramborovým salátem, po večeři rozbalí dárky pod stromečkem a poté jdou na půlnoční mši, která symbolizuje závěr celého slavnostního Štědrého dne. Ačkoliv by půlnoční mše měla začínat o půlnoci, ve Šlapanicích je její začátek stanovený už na 21:30. Zmíněný čas byl určen hlavně kvůli rodinám s dětmi, které chodí dříve spát, ale zároveň je místní farnost nechtěla ochudit o možnost zúčastnit se půlnoční mše a vychutnat si tak její sváteční atmosféru. Tato atmosféra je posílená ještě tím, že se v kostele sejde mnohem více věřících než při nedělních mších, a to i z okolních městeček.44

5.5.1. Průběh půlnoční mše Půlnoční mše má velmi podobný průběh jako např. nedělní bohoslužba. Oproti nedělní bohoslužbě se půlnoční mše liší jen v některých částech či promluvách kněze. Skládá se z několika následujících částí: Mše začíná úvodními obřady (příchod a pozdrav kněze, uvedení do bohoslužby a úkon kajícnosti, Kyrie, Sláva na výsostech Bohu, vstupní modlitba), pokračuje bohoslužbou slova (čtení z Písma svatého, homilie, vyznání víry, přímluvy), slavením eucharistie (příprava darů, modlitba nad dary),

43

Podle pověr lidé na Štědrý den či na Nový rok mají jíst čočkovou polévku, aby se jich držely peníze. Do šlapanické farnosti spadají také věřící z okolních městeček Bedřichovice, Jiříkovice, Ponětovice a Kobylnice. Šlapanický kostel navštěvují kvůli tomu, že ve zmíněných městečkách kostel není postavený, s výjimkou Bedřichovic, kde se ale pravidelné bohoslužby nekonají. 44

46

eucharistickou

modlitbou

(preface,

třetí

eucharistická

modlitba),

přijímáním

(Modlitba Páně, pozdravení pokoje, lámání chleba, přijímání, modlitba po přijímání) a končí závěrečnými obřady (požehnání a propuštění).45 V roce 2014 byla šlapanická půlnoční mše výjimečná tím, že se na jejím začátku žehnal nový dřevěný betlém, který pro šlapanický kostel Nanebevzetí Panny Marie vyřezal místní rodák. Průběh mše se tedy změnil – nejprve přišel kněz do levé části lodě kostela, kde požehnal betlém, teprve poté se kněz přesunul do presbytáře (kněžiště) a mše pokračovala podle výše popsaného průběhu. Díky žehnání novému betlému vánoční atmosféra gradovala do velice sváteční atmosféry. Již jen fakt, že samotný akt žehnání byl učiněn na začátku mše dokládá, že se jednalo o slavnostní událost, která odsunulo klasický průběh mše do pozadí. K aktu žehnání se kněz vrátil ještě na konci mše před závěrečným požehnáním, kdy o betlému pověděl pár základních informací: kdo dal podnět k jeho vytvoření, jak se vyráběl, kdo je jeho autorem, z kolika částí se skládá a že příští rok ještě pár figurek přibyde. Po ukončení mše se šla většina věřících podívat na nové jesličky a vhazovala do kasičky ve tvaru anděla drobné mince.

5.5.2. Herectví – diváctví Při půlnoční mši zastává hlavní hereckou funkci kněz. Jednoznačně vede průběh celé mše za pomoci ministrantů, kteří jsou s věřícími46 nedílnou součástí bohoslužby. Kněz se po celou dobu řídí mešním řádem a misálem, který je z divadelního hlediska scénářem celé bohoslužby. Kněz má tedy předem určené repliky, které během mše pronáší. Některé repliky pronáší jen kněz a jde o monology (např. čtení z Písma svatého nebo třetí eucharistická modlitba), jiné jsou dialogy mezi knězem a věřícími (např. preface) a další jsou společné modlitby kněze a věřících (např. Vyznání víry, Sláva na výsostech Bohu), které jsou obdobou chóru.

45

Průběh mše je popsaný v Kancionálu – společného zpěvníku českých a moravských diecézí Předpokládám, že většina účastníků půlnoční mše je z řad věřících, proto je budu nazývat jako „věřící“, nikoli „účastníci mše“. 46

47

Při půlnoční mši se nedá přesně určit, kdo je hercem a kdo divákem. Během různých fází obřadu se role mění. V určitém momentu je hercem pouze kněz a věřící jsou diváky či posluchači (např. při kněžském kázání), v jiném momentu jsou věřící také aktivními hybateli a spolutvůrci děje (např. při pozdravení pokoje nebo při přijímání). Věřící tedy neustále střídají svoje role diváků a aktérů (vystupují z role a vstupují do role), nelze jednoznačně určit, zda jsou jen čistě diváky nebo herci. Přičemž musíme brát v potaz, že k požadovanému vývoji mše je v jejím průběhu od věřících vyžadováno obojí – jak pasivita, tak i aktivní účast. Některé části mše jsou založeny výhradně na aktivní

účasti

věřících.

Bez

aktivizace

věřícího

by

nemohlo

proběhnout

např. přijímání – část mše, při níž přistupuje věřící ke knězi a přijímá od něj hostii neboli tělo Kristovo. Pokud by ani jeden z věřících nepřistoupil k přijímání, nedovršil by se úmysl mše. Při kněžském kázání je naopak žádoucí vystoupení věřícího z role aktéra a přijetí role diváka. V momentě kázání je všechna herecká akce směřována od kněze k věřícímu-divákovi a věřící se nezapojují do aktérské činnosti jako např. při přijímání nebo společné modlitbě, pouze poslouchají kněze. Mohou sice na podněty od kněze reagovat (mimikou obličeje, přikývnutím atd.),47 ale nijak se neúčastní dalšího průběhu kázání. Kromě herectví kněze je důležitá i funkce ministranta. Ministrant vypomáhá knězi po celou dobu mše – drží misál, aby z něj mohl kněz číst modlitby, při přípravě darů jde naproti věřícím, kteří stojí u obětních darů, aby je doprovodil ke knězi, jenž stojí před oltářem, pomáhá knězi při přijímání a po ukončení přijímání sklízí liturgické předměty – kalich, pateny48, korporál49, pallu50 a purifikatorium51 z oltáře 47

Jde o reakci každého jedince na knězovo kázání, která je subjektivního charakteru. Dává tím najevo svoje emoce a názory – souhlas či nesouhlas, zaujetí, nudu, zamyšlení… 48 Pateny jsou ploché menší tácky, které se rozdělují podle jejich použití: Používají se při lámání hostie (tzv. mešní), podává se z nich svaté přijímání (tzv. konsekrační) a používají se k zachycení úlomků hostie při přijímání (tzv. ke sv. přijímání, drží ji ministrant). 49 Korporál je bílá lněná látka čtvercového tvaru, která se rozprostírá na oltář a pokládá se na ni patena a kalich, někdy taky hostie. Symbolizuje roucho, do kterého bylo zabaleno Tělo Páně před uložením do hrobu. 50 Palla je látka natažená na pevnou čtyřhrannou tabulku, kterou se překrývá kalich. Plní praktickou funkci – zamezuje spadnutí nečistot do vína. Zároveň má symbolizovat čtyřhranný kámen, kterým byl přikryt hrob Páně. 51 Purifikatorium je malý šáteček, který slouží k utírání úst a vysušení kalicha po přijetí Krve Páně a po vyčištění vodou. Symbolizuje roucha, jimiž bylo osušeno mrtvé Tělo Páně.

48

a odnáší jej do sakristie. Jeho role má předem dané úkony v různých částech mše, oproti knězi sice méně viditelné, ale společně s knězem se podílí na celkovém průběhu mše. Velmi obdobnou funkci jako ministrant při katolické bohoslužbě má postava kóken v japonském divadle nó. Tato postava je charakterizovaná jako jevištní pomocník, který patří také ke skupině hlavních herců, jen je většinou věkově mladší. Obvykle bývají ve hře dvě až tři postavy kóken, které sedí u zadní stěny jeviště a jsou zcela nenápadné. Občas neslyšně a přesně vykonávají své úkoly: podávají hlavním hercům rekvizity, kdy je jich bezprostředně v akci potřeba a přinášejí a odnášejí dekorace. (KALVODOVÁ, 1975: 22-23) Z této charakteristiky je zjevné, že postava kóken a ministrant mají velmi podobné úkoly. Obě postavy přináší a odnáší rekvizity či dekorace, které hlavní postava k akci potřebuje (v případě půlnoční mše je to kněz), přitom sedí nerušeně v zadní nebo boční části jeviště (ministranti sedí v boční části na lavičkách) a dokonce i charakteristika věku obou postav je shodná. Ve Šlapanicích bývají zpravidla ministranty děti-chlapci ve školním věku (průměrně v rozmezí 5 – 26 let), starší jedinci vypomáhají knězi jen výjimečně. O knězi bychom mohli říct, že zastává také funkci režiséra, je vedoucím celé mše. Oproti tomu ministrant je spíše vedlejší postavou, která chystá na oltář všechno liturgické nádobí, které je ovšem jedním z důležitých prvků bohoslužby. Až po nachystání liturgického nádobí může kněz započít část mše, ve které se proměňují dary. Bez ministrantské pomoci by bohoslužba nemohla proběhnout dle mešního řádu a kněz by musel zastat funkci ministranta a nachystat si liturgické nádobí svépomocí, čímž by narušil daný scénář. Ministrant je tedy také nepostradatelnou postavou při mši, ačkoliv nezastává tak důležitou funkci režiséra jako kněz.

5.5.3. Scénický prostor při půlnoční mši Hlavním scénickým prostorem, ve kterém se odehrává nejvíce herecké akce, je bezpochyby presbytář (kněžiště). V presbytáři kněz zahajuje mši, proměňuje dary, podává první přijímání a celou mši ukončuje. V případě půlnoční mše ve Šlapanicích se významným scénickým prostorem stala také levá strana lodě kostela, kde byl umístěn 49

nový vyřezávaný betlém. Hned při zahájení mše kněz s ministranty zamířili do této části, kde betlém žehnali. Věřícím se v tento moment změnilo hlavní místo scény ze zažitého presbytáře na bok lodi kostela. Většina věřících se jen tělem natočila k novému místu scény, zato děti často opouštěly své místo, kde stály a přicházely až ke knězi, aby dobře viděly. Tímto fyzickým pohybem překračovaly rampu a vstupovaly do scénického prostoru ke knězi. Zároveň opouštěly prostor hlediště, kde stály s ostatními věřícími, kteří na rozdíl od dětí v hledišti zůstávali, a dostávali se tak do předního regionu. Ačkoliv děti překročily tuto rampu, oddělující oba regiony, aktéry mše se v tomto momentě nestali. Ve scénickém prostoru se nejčastěji nachází kněz spolu s ministranty. Naopak při pozdravení pokoje se scénický prostor z presbytáře rozlévá do celého kostela. Scénou se tedy stává celý kostel, jelikož všichni věřící (v celém kostele) si mezi sebou podávají ruce. Je to zároveň chvíle, kdy jsou věřící diváci aktivizovaní, proměňují hlediště v jeviště a zahajují předem danou činnost, jenž je určena ve scénáři bohoslužby, mešním řádu. Dalším okamžikem, kdy se pasivní věřící dostávají do scénického prostoru, je svaté přijímání. Svaté přijímání probíhá ve šlapanickém kostele na několika místech. Jedno je v presbytáři, kde přijímají svaté přijímání ministranti a lidé ze sakristie, poté kněz sejde do hlavní lodě kostela a podává přijímání zde a po obou stranách kostela (levá a pravá loď) podávají přijímání další dva ministranti.52 Po přijetí hostie věřící opouští hlavní scénický prostor, vrací se na svoje místo zpět do hlediště.

5.5.4. Scénografie a kostýmy Půlnoční mše v sobě skýtá ojedinělou scénografii, která je takového druhu jen ve vánočním období. V popisu scénografie se nebudu soustředit na scénu a jeviště jako takové, ale především na dekorace a výzdobu kostela, která je každým rokem v podstatě stejná a posiluje tak sváteční vánoční atmosféru.

52

Další dva ministranti vypomáhají z toho důvodu, aby urychlili proces svatého přijímání a netvořily se dlouhé fronty.

50

Hlavními prvky, které utvářejí v místním kostele scénografii půlnoční mše, jsou živé vánoční stromky. Stromky jsou rozmístěny v zadní části presbytáře tak, aby nezakrývaly oltář se skříňkou, v níž je uložena monstrance.53 V roce 2014 zde stálo 6 stromků, které byly vysoké asi 2,5-3 metry. Dalším místem, kde byly umístěny stromky, bylo okolí nového betlému. Po každé straně betlému byl umístěn jeden stromek zhruba 2 metry vysoký. Stromky byly ozdobeny slaměnými ozdobami, které symbolicky připomínaly, že se Ježíš narodil v chlévě na slámě. Stromky v presbytáři byly ověšeny skládanými papírovými ozdobami ve tvaru hvězdy. Ty měly zase symbolizovat, že se v den narození Ježíše Krista na nebi zjevila hvězda. Všechny stromky byly osvětleny barevnými žárovkami a svítily po čas celé půlnoční mše i po jejím ukončení, kdy se lidé scházeli u betléma a prohlíželi si jej nebo vhazovali drobné mince do kasičky. Dalším dekoračním prvkem byla váza s vánoční hvězdou (Euphorbia pulcherrima) a zelení, která byla umístěna na oltáři. Na kytici byly dané zlaté dekorační nitky, které bychom našli jako ozdobu vánočních stromků v domácnostech. Použití této drobné dekorace nám opět připomínalo vánoční čas. Celá vánoční dekorace – ať už stromky nebo kytice na oltáři – byla laděna do typicky vánočních barev: červené, zlaté a bílé a doplněna zelení. Oděv kněze, chceme-li kostým, se mění podle toho, v jakém liturgickém období se mše koná. Při půlnoční mši kněz zpravidla obléká bílo-zlatý oděv, jenž je podle liturgických barev používán při významných svátcích a slavnostech. Bílá je barvou světla, a proto je obrazem Krista, který je světlem světa. Symbolizuje také nevinnost, čistotu a radost, takže se používá při všech radostných událostech, mezi něž Vánoce a narození Ježíše patří. Kněz měl na sobě albu54 v bílé barvě, na ní měl bílý ornát55 s vyšitým zlatým zdobením a zlatou krajkou. Další kostýmy oblékli ministranti. Většina ministrantů na sobě měla černou kleriku56, přes kterou měla rochetu

53

Monstrance je zdobená nádoba, v jejímž středu je umístěna velká hostie. Oděv s dlouhými rukávy a skládanou suknici sahající po kotníky. Někdy může mít spodní okraj nebo rukávy zdobené krajkou. 55 Svrchní roucho v liturgické barvě, které má uprostřed otvor pro hlavu. Používá jej výhradně kněz. 56 Černý oděv s dlouhými rukávy a skládanou suknici sahající po kotníky. Kleriku nosí taktéž kněz, ministrantská klerika je však jednoduššího střihu. 54

51

(superlici)57, mladší ministranti (zhruba do deseti let věku) byli oblečeni v bílé albě a přepásáni šňůrou zvanou cingulum58. Ministrantský oděv byl stejný jako při jakékoliv jiné bohoslužbě, nebyl na něm tedy vidět vztah k liturgickému období nebo ke slavenému svátku.

5.5.5. Pohled ateisty na půlnoční mši z divadelního hlediska V rámci výzkumu k mé bakalářské práci jsem poprosila kamaráda, který je celý život ateista a mše se nikdy nezúčastnil, zda by se mnou mohl navštívit půlnoční mši a říct mi svoje dojmy a celkový pohled na mši z hlediska teatrologie. Dostalo se mi zajímavých odpovědí, které jsou uvedeny v následujícím textu.59 Díky studiu divadla se lidem otevírá jiný pohled na půlnoční mši. Projevy kněze jim připadají jako herecká akce, která je předem stanovena pomocí misálu a mešního řádu, tedy díky určitému scénáři. Člověku, který se studiu divadla nevěnuje, připadá, že kněz nevykazoval žádný druh herectví (ani improvizaci), ale i přes to má mše pevně danou strukturu, která se dodržuje a kdyby kdokoliv navštívil mši v jiný den, tak by byl její průběh zhruba stejný. Ateista měl ze začátku mše dojem, že je kostel pomyslně rozdělený na jeviště a hlediště. Jeviště pro něj bylo místo, kde pronáší kněz svoje promluvy, a hlediště tam, kde stojí věřící, tedy diváci. Jakmile ale začali zpívat nějaké modlitby s knězem, pomyslná hranice jeviště a hlediště se zrušila a spojila se v jeden celek. Při zpívání společných modliteb měl pocit, že se jedná o slovní interakci věřících s knězem, při svatém přijímání a pozdravení pokoje se jednalo zase o interakci fyzickou. Právě fyzická interakce donutila ateistu, aby se zapojil do průběhu mše, a to v momentě, kdy za ním přišla jedna věřící paní a podala mu ruku na znamení pozdravení pokoje.

57

Bílé roucho pro ministranta sahající pod pás s dlouhými rukávy a obdélníkovým výřezem kolem krku. Výjimečně bývají rukávy a spodní okraj ozdobeny krajkou. 58 Silnější šňůra, kterou se přepásává alba. Na koncích bývá zakončena třásněmi. 59 V dalším textu budu používat výraz „ateista“ místo jména svého kamaráda. Tento výraz v sobě nese spojení ateisty a člověka, který na půlnoční mši nenahlíží z teatrálního hlediska. Jedná se o zpracovaný rozhovor s kamarádem ze dne 4. 1. 2015.

52

„Ani nevím, jak jsem se do mše zapojil. Asi to bylo tím, že za mnou přišla paní, podala mi ruku a odmítnout ji by bylo zvláštní…“ Dále se zapojil do děje mše prostým opakováním pohybů – např. pokleknutím. I přesto si ale připadal jako potenciální divák, což bylo způsobené tím, že se nikdy předtím mše nezúčastnil (ani svatební či pohřební), a tato událost pro něj byla něco nového, co se snažil i jako divák sledovat. Bylo u něj patrné i diváctví diváků. Sledoval ostatní věřící (diváky), co právě dělají, aby jejich reakce opakoval (např. pokleknutí) a splynul tak s celou farní komunitou. Ateista by oblečení kněze kostýmem nenazval, ale shledal jej důležitým pro rozlišení postav kněze a ministrantů. Rozdílné oblečení mezi knězem a ministranty sloužilo také k rozlišení, co se hierarchie týká. Zdobený šat kněze je na vyšší úrovni než prostý šat ministrantů a tím je tedy i postava kněze důležitější, než postava ministranta. Z jeho výpovědi je tedy zjevné, že zdobnost má symbolickou funkci. Přičemž dodává, že ani kněz, ani ministranti by neměli při mši mít běžné každodenní oblečení. Půlnoční mši bychom mohli zařadit do specifické kategorie rituálů. Podle ateisty měla mše nádech rituálu s tím, že se odehrává v nějaké komunitě – a to konkrétně v komunitě věřících ve šlapanickém kostele. Tato komunita mu přišla velmi otevřená, měl dojem, že pokud do kostela přijde kdokoliv, kdo běžně na mše nechodí, tak jej mezi sebe přijme. Přitom měl pocit, že do kostela přijde každý jako jednotlivec, ale v průběhu bohoslužby se postupně tito jednotlivci spojí v jednu komunitu. Možná i díky tomuto faktu na něj působila půlnoční mše zvláštním, až výjimečným dojmem. Tento pocit byl posílen ještě výzdobou ve formě betlému, stromků, písní Narodil se Kristus Pán, která se na konci zpívá a také vědomím vánočního času.

5.5.6. Závěr Ačkoliv je půlnoční mše primárně náboženská událost, můžeme v jejím průběhu nalézt spoustu divadelních prvků – od kostýmu až po hereckou akci. Všechny tyto divadelní prvky jsou pro ucelený ráz mše podstatné a dotváří ji. Již jen samotné 53

oblečení kněze je pro mši důležitým prvkem – pokud by kněz sloužil bohoslužbu v běžném oblečení, esteticky by to narušovalo ráz mše. I pro ateistu byl kostým kněze důležitý. Je to ale především problematika zavedeného zvyku, kdy většina lidí předpokládá, že kněžský oděv je určité povahy. V případě mše je také velmi sporné, kdo je divákem a kdo je aktérem – tyto role se během bohoslužby často střídají, proto se nedají přesně určit. Scénický prostor je taktéž proměnlivý, záleží na tom, jaká je část mše a podle ní se mění scénický prostor a aktéři v něm. Scéna, kostýmy, akce i rekvizity mají v rámci mše symbolický charakter a celá mše má velmi teatrální charakter. Tento fakt si mnozí věřící ani neuvědomují, jelikož všechny úkony po čas mše jsou pro ně známé, ale pohled ateisty nám odkrývá novou rovinu chápání této akce – právě z důvodu toho, že průběh mše nezná a účastní se jí poprvé.

5.6. Tříkrálová obchůzka/sbírka ve Šlapanicích 11. 1. 2015 Jedním ze závěrečných svátků západokřesťanského vánočního oktávu (vánoční sváteční okruh) je den sv. Tří králů. Západní křesťanství si připomíná jejich památku 6. ledna, tedy o Epifanii.60 Východní církve vzpomínají na příchod mudrců do Betléma o svátku Narození Páně dne 25. prosince. V západokřesťanském světě byl kdysi Tříkrálový den poslední příležitostí k vánočnímu koledování, jelikož vánoční okruh se uzavřel hned o následující neděli. 61

5.6.1. Tři králové v historickém kontextu Řecká Epifaneia ukázala v příchodu mudrců uznání vykupitelského poslání malého Ježíše nežidovskými národy. Klaněním mudrců, o němž se zmiňuje pouze

60

Epifaneia je výraz, jimž se v řečtině označuje slavnost Zjevení Páně, které ve východních i západních církvích připadá na 6. ledna. Slavnost Zjevení Páně věřícím připomíná tři události, jejichž prostřednictvím se Kristus zjevil světu jako Syn Boží a přislíbený Vykupitel: 1. Ježíš se příchodem mudrců, symbolizujících pohanská náboženství, zjevil pohanům; 2. Ježíš se křtem v Jordánu ukázal Židům; 3. Ježíš se zázračně, proměněním ve víno na svatbě v Káni Galilejské, dal poznat učedníkům jako Bůh a Syn Boží. 61 Pro pravoslavné věřící však vánoční svátky 6. ledna teprve začínají – ve východní liturgii na tento den připadá svátek Zjevení Páně, který se slaví jako původní svátek Ježíšova zjevení se světu a je nejdůležitějším vánočním svátkem pravoslavné církve.

54

Matoušovo evangelium62, byla národům oznámena existence Ježíše Nazaretského, Syna Božího, který přišel na svět jako člověk. Tento den (6. ledna) se ve středověku spojil s legendou o cestě „Třech svatých králů“ za malým chlapcem narozeným v betlémském chlévě na seně. Zprávy o králích se objevují i ve svědectví proroka Izajáše. Z křesťanských spisovatelů a myslitelů to byl Tertullián (160-230), který jako první oficiálně označil mudrce za krále. Svá jména králové získávají až teprve kolem roku 500 n. l. Jako Kašpar (Caspar), Melichar (Melchior) a Baltazar (Balthazar) se poprvé objeví v 9. století v pramenech, které pocházejí z ravenského pontifikátu. Z historického hlediska byli mudrcové či mágové následující hvězdu do Betléma nejpravděpodobněji astrology a knězi původně perského Mithrova kultu. Baltazar byl považován za knížete z rodu Sasanidů a znalce knih svatého Zarathuštry63. Kašpar znal umění výpočtu tajemných drah hvězdných těles. Melichar byl povolán, aby sebral a nově zapsal svatou knihu učení Zarathuštry, která se ztratila za války s Řeky. Urození betlémští návštěvníci tak nebyli králi v pravém slova smyslu (například v angličtině, španělštině či italštině se dodnes tradují jako tři mágové), ale proroky, vykladači snů a vzdělanými úředníky. (VAVŘINOVÁ, 2000: 147-148)

5.6.2. Tříkrálová sbírka ve Šlapanicích Posledních pár desetiletí tříkrálové obchůzky, při nichž se chodilo na koledu, z vánočního dění města Šlapanice vymizely. Postupem času se ale zrodila nová tradice, a to Tříkrálová sbírka pod záštitou Charity České republiky. V roce 2015 se konala již patnáctá sbírka na pomoc lidem v nouzi u nás i v zahraničí. Letošní výtěžek bude využit na nové vybavení Chráněného bydlení sv. Luisy pro osoby s demencí a na nákup léků a zdravotnického materiálu pro hospic sv. Josefa, které obě sídlí v Rajhradě. 62

„Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ *…+ A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili tu hvězdu, zaradovali se velkou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ (Mt 2, 1-2 a 9-11; ekumenický překlad, 1985) 63 Prorok a reformátor staroíránského náboženství, kterého Řekové nazývali Zoroastrés. Žil pravděpodobně mezi 8. - 6. stol. př. Kr. Po něm se stoupenci jeho učení nazývají zarathuštrovci. Všechny zprávy o životě Zarathuštry jsou založeny na domněnkách a legendách, díky tomu se jeho životní data nedají blíže určit.

55

Část výtěžku poputuje také do salesiánského střediska Don Bosko Hospet v Indii, které vyhledává děti zneužívané k práci, poskytuje jim základní školní vzdělání, zdravotní péči a stravu. Postupem let se tedy tříkrálové koledování, které se konalo za účelem vykoledovat si výslužku pro sebe, přetransformovalo na tříkrálovou sbírku, která již nemá za cíl uspokojit potřebu jedince či místního společenství, ale finanční výtěžek poslouží tam, kde je potřeba. Zároveň většina peněz, které se v Jihomoravském kraji vyberou, v kraji zůstávají a putují do příslušných jihomoravských zařízení.

5.6.3. Průběh Tříkrálové sbírky Ve Šlapanicích se Tříkrálová sbírka konala poprvé v roce 2000, tedy hned tentýž rok, kdy byla založena. Jelikož letos proběhl již patnáctý ročník, organizačně se jednalo o zažitou událost. Sbírku ve městech organizovaly místní Charity, ve Šlapanicích se pak jednalo o farnost. Hlavní organizátorkou byla paní Lockerová, která nabírala dobrovolníky, plánovala jednotlivé okruhy pro skupinky a komunikovala s hlavním pořadatelem sbírky v ČR. Původně jsem měla být při výzkumu Tříkrálové sbírky jen pozorovatelem, paní Lockerová mě ale den před konáním sbírky poprosila, zda bych si nemohla vzít jednu skupinku na starost, jelikož jí jeden vedoucí onemocněl. Rozhodla jsem se proto do Tříkrálové sbírky aktivně zapojit, abych pronikla do celé události, ať už při obchůzce, tak i při organizačních záležitostech a udělala tak zároveň dobrý skutek, oč v případě sbírky jde. Tříkrálová sbírka byla v našem městě datovaná na neděli 11. ledna. Datum bylo určeno pravděpodobně z praktických důvodů, jelikož 6. ledna, kdy se slaví svátek sv. Tří králů, bylo úterý a většina obyvatel je buď v práci, nebo ve škole.64 Všichni, kdo se do sbírky chtěli zapojit, mohli kontaktovat organizátorku, která vyvěsila informační letáčky v místním kostele. Většina aktérů tedy pocházela z řad věřících šlapanické farnosti.65 Všichni, ať už děti, rodiče nebo organizátoři, se sešli zmíněnou neděli v 8 hodin ráno na orlovně. Zde se děti převlékly do svých kostýmů králů (některé přišly již oblečené) a byl jim přidělen vedoucí skupiny, který musel být starší 18 let. 64 65

Většina obyvatel dojíždí do školy a práce mimo Šlapanice, nejčastěji do Brna. Do šlapanické farnosti spadají také obyvatelé Bedřichovic, Ponětovic, Jiříkovic a Kobylnic.

56

Každý vedoucí musel vypsat speciální formulář se jménem, adresou a telefonním kontaktem. Dále museli vedoucí podepsat průkazku, která byla podepsaná otcem biskupem Mons. Cikrle a opravňovala držitele vybírat finanční dary pro Charitu. Každá skupinka dostala zapečetěnou pokladničku s logem Charity, tašku s cukry, letáčky s informacemi o sbírce, svěcenou křídu, zrnka kadidla, mapu trasy, po které měla dotyčná skupinka jít a papír, na kterém byl napsaný návrh scénáře návštěvy Tří králů. Před 9. hodinou se všichni účastníci Tříkrálové sbírky přesunuli do nedalekého kostela na nedělní mši, kde jim farář požehnal. V kostele byla nejbližší místa směrem k oltáři vyhrazena pro účastníky sbírky, ostatní věřící seděli v lavicích za nimi. Mše v sobě skýtala slavnostní ráz díky několika desítkám přítomných kostýmovaných dětí do podob tří mudrců a po celou dobu připomínala dnešní Tříkrálovou sbírku.66 Slavnostní nálada maximálně stoupla na konci mše, jelikož v letošním roce byly do kostela umístěny nově vyřezávané jesličky. Nejprve farář přečetl dopis, ve kterém bylo napsáno pár vět o průběhu zpracování jesliček a materiálu, ze kterého byly vyrobeny. Poté kněz autora pozval do presbytáře (k mikrofonu), aby jej účastníkům mše představil. Následně se kostel rozezněl velkým potleskem. Když potlesk utichnul, autor řekl ještě pár slov k betlému, farář dal všem závěrečné požehnání a tříkrálové skupinky se rozešly do předem určených ulic na obchůzku.

5.6.4. Scénář návštěvy Tří králů Každá skupinka koledníků dostala od organizátorky papírek, na kterém byl popsaný návrh scénáře Tříkrálové sbírky. Jednalo se o pár bodů, které měly být stěžejní kostrou celé události, která nechávala dostatečný prostor i pro improvizaci. Záleželo na každém vedoucím skupiny, zda se bude předepsaným obsahem striktně řídit, nebo si scénář dle sebe trochu upraví.67 Hlavními body Tříkrálové sbírky byly: Koledníci nejprve zazvoní na zvonek domu a po otevření dveří začnou děti, převlečené za Tři krále, zpívat píseň My tři králové jdeme k Vám. Vedoucí skupinky následně pozdraví: „Dobrý den, jestli chcete a můžete, přispějte i Vy do Tříkrálové sbírky na pomoc lidem v nouzi u nás 66

Jak při kázání, tak před koncem mše, kdy farář četl dopis od otce biskupa Mons. Cikrleho, který jej posílal do každé farnosti. 67 Pokud si vedoucí scénář upravil, šlo většinou jen o drobné úpravy (např. použití podobných slov, synonym), všechny hlavní body koledování by měla skupinka dodržet.

57

i v zahraničí.“ (Charita ČR, 2015)68 V tomto momentu začali lidé hledat peněženky nebo už měli nachystané peníze v zádveří. Vedoucí poděkoval za jejich finanční dar a děti jim předaly cukr, informační letáček a zrnka kadidla. Po předání těchto darů vedoucí pokračoval slovy: „Pokud si přejete, napíšeme Vám křídou počáteční písmena svých jmen na zárubně dveří pro požehnání Vašeho domu (K+M+B 2015) – Bůh žehnej tomuto domu.“ S těmito slovy koledování u jedné domácnosti ve většině případů končilo, děti i vedoucí se rozloučili a pokračovali v obchůzce. Někteří dárci byli zvědaví, kam poputuje letošní výtěžek sbírky, proto měli vedoucí tyto informace k dispozici a na požádání je sdělovali. Dárci se mohli dozvědět, kolik peněz se vybralo loni, tedy v roce 2014, k čemu se peníze použily a jaké projekty se finančně z Tříkrálové sbírky podpoří letos.

5.6.5. Reálný průběh Tříkrálové sbírky Jelikož se stala Tříkrálová sbírka ve Šlapanicích již zažitou tradicí, většina obyvatel má v paměti, že je vždy následující neděli po 6. lednu navštíví tříkráloví koledníci. Navíc je sbírka ohlašovaná v místním kostele a je o ní také krátká zpráva ve Šlapanickém zpravodaji, který je distribuovaný do každé šlapanické a bedřichovické domácnosti.69 Zhruba u 85 % populace Šlapanic se tříkráloví koledníci setkali s kladnou odezvou, kdy jim členové domácnosti finančně přispěli a vřele je uvítali. Nejvíce radosti vyvolali koledníci u seniorů, kteří si je často fotili, dávali jim drobné dary70 nebo je pohostili domácím cukrovím. Další velmi kladnou odezvu jsem zaznamenala u rodin, které mají malé děti. Děti si s koledníky často zpívaly a prohlížely si je, zároveň na nich bylo vidět okouzlení a úcta, kterou pociťovaly ke kostýmovaným dětem jakožto postavám Tří králů. Na druhé straně jsme se při obchůzce setkali i s lidmi, kteří byli doma71, ale otevřít nepřišli. Na konci obchůzky jsme zažili zvláštní situaci: Při tříkrálové koledě 68

Jedná se o scénář Tříkrálové sbírky, který byl ve formě letáku, a dostala jej každá skupinka. Bedřichovice jsou místní částí Šlapanic. 70 Jednalo se především o pamlsky ve formě čokolády, sušenek nebo želatinových medvídků. 71 Tuto domněnku potvrzovala rozsvícená světla v pokojích nebo hluk z domu. 69

58

jsme zvonili u domu, kde nám přišel otevřít starší pán. Děti přestrojené za Tři krále začali zpívat písničku, ale pán po pár vteřinách zavřel dveře a už je neotevřel. Dal tak ostentativním chováním najevo, že se do sbírky svým finančním darem nezapojí. Díky zavření dveří také znemožnil pokračovat dětem ve zpěvu, tudíž předčasně ukončil jejich hereckou akci.

5.6.6. Herectví, herecká akce a aktérství v Tříkrálové sbírce Všichni aktéři, kteří se Tříkrálové sbírky zúčastnili, byli dobrovolníci. V letošním roce se jich přihlásilo 96 a byli rozděleni do 25 skupinek, které koledovaly ve Šlapanicích a Bedřichovicích. Při Tříkrálové obchůzce je velmi důležitá herecká akce a improvizace. Hereckou akci praktikují jak děti, tak i vedoucí skupinek. Herectví dětí je ale více zřetelné, jelikož jsou na rozdíl od vedoucích navíc kostýmovány. Již při písni My tři králové jdeme k Vám je zřetelné, že nejsou pravými králi, ve většině případů byla za krále přestrojená i dívka, takže se jednalo o kostýmování do postavy opačného pohlaví. Aby Tříkrálová obchůzka vypadala věrohodně, děti se musí naučit píseň My tři králové jdeme k vám, která je stěžejním bodem celého scénáře Tříkrálové sbírky. Děti by měly zůstat ve své roli po celou dobu jednotlivé performance72 - zazpívají píseň, předají dary a rozloučí se. Teprve poté mohou vystoupit z role. Často se stávalo, že jsem jako vedoucí skupiny psala na zárubně dveří symboly K+M+B 2015 a děti už odcházely k dalšímu domu nebo si začaly o něčem povídat. V těchto případech jsem vystoupení z role shledávala jako nežádoucí a narušující celou performanci (hlavně z pohledu diváka). Děti také často vystoupily z role, když jim bylo nabídnuto cukroví, pamlsky nebo se s nimi rodina fotila. Buďto se zajímaly, co dostaly, komentovaly, jaké si vzaly cukroví nebo se domlouvaly, kde chtějí stát, aby na fotce dobře vypadaly. Vedoucí skupiny vykazovali známky herecké akce méně než děti, museli se však také naučit základní děj tříkrálové performance a naučit se svoji promluvu – repliky. Vedoucí v podstatě řídili celou hereckou akci. Jejich repliky obsahovaly pozdrav, žádost o finanční příspěvek, poděkování, pokyn pro děti na předání cukru, informačního letáčku a zrnek kadidla, dotaz, zda chtějí členové domácnosti napsat na zárubně dveří 72

Je tím míněna herecká akce u jedné domácnosti.

59

K+M+B 2015 a následné rozloučení. Oproti dětem nebyla jejich herecká akce tak výrazná, jejich úloha spočívala hlavně v dramaturgii události – tedy v koordinaci jednotlivých částí performance a dodržení předepsaného scénáře sbírky.

5.6.7. Kostýmování Při Tříkrálové sbírce je důležitým elementem kostýmování. Každý z králů je v dnešní době kostýmován a líčen jiným způsobem, a proto je lze od sebe rozeznat. Baltazar, jehož jméno je odvozeno ze slova Báli (ochraňuj králi život), je zobrazován jako muž staršího věku s černými vlasy, s krátkou zastřiženou bradkou, a bílou pletí, ale taktéž jako černý král stojící v pozadí, který drží žezlo a kadidlo. Na sobě má dlouhý plášť, podkasané kalhoty, košili, vysoké boty a na hlavě zelený turban. Mohl symbolizovat asijský kontinent, jindy se uvádí naopak africký. V Čechách je ale Baltazar v posledních desetiletích zpodobňován jako černý král. Vedle Baltazara mohl mít černou pleť taky Kašpar. Při obchůzkách bývá oblečený do širokých orientálních kalhot, modrého pláště a na hlavě má turban s korunou. Symbolizoval tedy africký kontinent a v některých zemích byl zobrazován jako černý král. V Čechách se ustálila jeho podoba nejstaršího krále se světlou pletí. Posledním z králů je Melichar, který značí svojí světlou pletí evropský kontinent a podle nejstarších zobrazení je jeho tvář podobná podobiznám Sokrata nebo Platóna. Tradičně bývá oděný do červeného pláště lemovaného bílou hermelínovou kožešinou. (VAVŘINOVÁ, 2000: 150-151) V Čechách se tedy postupem času ustálily podoby Tří králů. Baltazar je zobrazován jako nejmladší z králů s černou pletí a v rukou drží kadidlo, Melichar mívá dlouhý vous, bílou pleť, věkem je prostřední z králů a jako dar Ježíškovi přinesl zlato, nejstarší je Kašpar, který má bílou pleť a darem přinesl myrhu. Všechny děti, které se zúčastnily Tříkrálové sbírky, měly oblečený plášť a korunu, některé měly místo koruny zdobenou čepici, která měla s největší pravděpodobností naznačovat turban. Barva plášťů byla ve většině případů bílá, jenž symbolizuje nevinnost a mír, některé děti měly plášť zlatý, červený nebo modrý. Koruny měly děti nejčastěji v bílé, zlaté nebo žluté barvě a většinou na nich byla napsána počáteční písmena králů. Některé měly začerněnou tvář uhlem nebo barvou 60

na obličej, aby lépe připomínaly Baltazara, jednoho ze tří králů, který měl údajně tmavou barvu pleti.

5.6.8. Tříkrálová a mikulášská obchůzka V době adventní a vánoční se můžeme setkat s několika druhy koledování a obchůzek. Svým průběhem jsou si velmi podobné mikulášská obchůzka a tříkrálová obchůzka. Obě obchůzky mají stejné prvky – chození od jednoho domu k dalšímu a vykoledování daru (koledy). Postupem času se ale účel, za jakým byly původně provozovány, změnil z původní koledy (většinou koledníci dostávali ovoce, oříšky, domácí pečivo, koláče aj. – to, co lidé mohli vypěstovat nebo vytvořit) přetransformoval do hmotných (hračky) a finančních darů. V případě Tříkrálové sbírky jde o koledování po všech městských domácnostech, jehož termín je předem ohlašován a není stabilní, mění se ve Šlapanicích každým rokem dle toho, na které datum připadne nejbližší neděle po 6. lednu. Hlavním účelem je vykoledování co největší finanční částky na dobročinné účely, která nezůstává koledujícím jedincům, ale odevzdává se Charitě České republiky. Jde také o vysoce organizovanou událost, která je zaštítěna biskupem Mons. Cikrlem a ošetřena nejrůznějšími opatřeními (např. pokladnička, do které se vkládají peníze, je zapečetěná). Dárcům se na oplátku v roce 2015 předávala zrnka kadidla, cukřík a informační letáček o sbírce. V případě mikulášské obchůzky jde o záměrně pozvanou skupinu lidí do domácnosti s dětmi a to každý rok ve stejné datum – 5. prosince. Tato obchůzka má mít na souzené dítě výchovný vliv – má je vést k dobrotě a poslušnosti. Náplní této obchůzky je, aby se dítě vykoupilo básničkou nebo písničkou za své špatné skutky, za což následně dostává balíček s odměnou. Oproti Tříkrálové sbírce je zde obdarovávaným dítě, za kterým Mikuláš, andělé a čerti přijdou, nikoli tvůrci obchůzky. Ti jsou obdarováni pouze menším občerstvením nebo menší finanční částkou, což ale není jistým pravidlem.

61

5.6.9. Závěr Tříkrálová sbírka se stala za 15 let své existence ve Šlapanicích zažitou kulturní akcí. Velké množství obyvatel s tříkrálovou obchůzkou vždy v neděli kolem 6. ledna počítá, což dokazuje i jejich připravenost – pro koledující děti mají nachystané balíčky se sladkostmi nebo hezky nazdobené cukroví, častokrát mají nachystané i peníze, které chtějí vhodit do kasičky. Lidé, kteří koledníkům dveře neotevřeli (kromě těch, kteří byli mimo domov), dokazují, že se sbírkou taktéž počítají, jen se jí záměrně nechtějí zúčastnit. Většina přispívajících lidí si chtěla nechat napsat posvěcenou křídou na zárubně dveří K+M+B 2015, aby bylo požehnáno jejich domu. O zvyku psaní symbolů na zárubně dveří nám v 19. století slouží i svědectví Václava Řezníčka: „O vánočních svátcích i několik dní po nich chodívali pražští faráři po celé farnosti s novoročním požehnáním po příbytcích svých osadníků. Farář byl v plumviále73 a měl v ruce kříž, kaplan byl oděn v rochetu74, kostelníci nesli kadidelnici a kropáč, ministranti byli v parukách a průvod doplňoval kantor. Do příbytku vstoupili se zpěvem. V pokoji na stolku přikrytém bílým ubrusem stály na svícnech čtyři voskové svíčky, jež byly po příchodu farářově rozsvíceny. Když se tak stalo, domácí lidé poklekli a čekali na požehnání. Farář vykouřil nejprve veškeré místnosti kadidlem a potom vykropoval. Kantor psal přitom na všechny dveře K+M+B. Takto posvěcenými dveřmi nemohl projít žádný ďábel nebo strašidlo. Za svou námahu dostal farář v papírku zabalený tolar nebo

dukát,

kaplan

zlatník

a

ministranti

po

groši

nebo

po

sedmáku.“

(VAVŘINOVÁ, 2000: 91-92) Ze svědectví z 19. století je patrné, že novoročního požehnání se zúčastnilo více osob – farář, kaplan, kostelníci, ministranti a kantor. Při obchůzce chodili zástupci místní farnosti do obydlí, kde prováděli daleko rozsáhlejší rituál žehnání, než v dnešní době. Svátek se tedy oproti výpovědi z 19. století přetransformoval do menšího, rodinnějšího rituálu, jehož finanční výtěžek putuje tam, kde je potřebný a nezůstává v osobním užití koledníků či místní náboženské obce. 73

Pluviál je bohatě zdobený liturgický plášť, původně s kapucí pro nošení do deště. Postupem času se začal nosit i při nedeštivém počasí a kapuci nahradil v zadní části většinou bohatě zdobený štít. Nejčastěji se používá při různých církevních obřadech jako pohřbech, svatbách, křtech, žehnáních apod. 74 Rocheta je volné bílé liturgické roucho s rukávy, sahající po kolena a na okraji je často zdobené krajkou. Dnes používají tento oděv ministranti při mši.

62

6. Závěr Většina adventních a vánočních veřejných kulturních akcí, které ve Šlapanicích každým rokem probíhají, má tradici zhruba 15 let a začaly se postupně formovat v 90. letech minulého století, tedy po vzniku samostatného Českého státu. Tyto akce jsou pořádány jak pro malé děti (např. mikulášská besídka na orlovně), tak pro dospívající, střední a starší generaci (např. jarmark tradičních řemesel nebo Tříkrálová sbírka). Všechny události mají historický kontext, který ne vždy souvisí s adventní či vánoční tematikou. V případě jarmarku tradičních řemesel se jedná o událost, která se uskutečňuje pro připomenutí Bitvy tří císařů u Slavkova, která územně zasáhla i město Šlapanice. Jelikož bitva proběhla na začátku adventního času – 2. prosince 1805, ustanovila se tato vzpomínková akce na první adventní neděli. Mnoho šlapanických občanů také podle konání jarmarku pozná, že již začíná adventní doba a také první adventní víkend. Jedná se zde tedy o uvědomění si adventního období díky kulturní události. Průběh adventní a vánoční doby ve Šlapanicích je stále velmi tradiční. Dodržují se zvyky a tradice po několik desetiletí či století nebo se postupně znovuzrodily, anebo se slaví v pozměněné formě. Mikulášská obchůzka má stále tradiční průběh, největší důraz se zde klade na soud dítěte, které se má básničkou či písničkou vykoupit. Překvapujícím zjištěním bylo, že rodiče nechávají dárky pro děti v proutěných košících před domem, které Mikuláš před příchodem do domu vezme. Rodiče tak pro děti inscenovali, že dárky jim přinesl Mikuláš, jelikož děti neviděly jejich předání mezi Mikulášem a rodiči. Zároveň pokud rodiče nechali dárky pro děti před domem, musí ve městě cítit pocit bezpečí a ostatním občanům důvěřují, že nikdo dárky pro děti neodcizí. Při mikulášské obchůzce se stále dodržuje přesné kostýmování aktérů a klade se důraz na jejich projev. To stejné platí v případě mikulášské besídky na orlovně, která ale postrádá přísnější pohled na souzené dítě. Každé dítě se zde jednotlivě nevykoupí, ale všechny děti hromadně slíbí, že budou hodné. V tomto případě můžeme sledovat, že průběh besídky je záměrně upravený pro větší počet účastníků a neodehrává se v rodinném kruhu, jak tomu je u mikulášské obchůzky, ale v kruhu katolické komunity.

63

Viditelnou transformaci svátku je možné pozorovat u chození na koledu. Dříve chodili na Štědrý den koledníci s muzikanty a betlémářem, který nesl Betlém ve skleněné vitríně. Chodili po Šlapanicích a zastavovali na známých místech. Hráli jim koledy, ukazovali betlém a za to dostávali jako koledu cukroví, nejrůznější pečivo nebo finanční obnos. Po smrti betlémáře a muzikantů již nikdo tuto tradici chození na koledu nepřevzal, jen se přeměnila na tradici koledování na místním hřbitově. Vždy na Štědrý den chodí místní muzikanti hrát zemřelým muzikantům k jejich hrobům a udržují tak alespoň vzdáleně tradici vánočního koledování, jen s tím rozdílem, že vymizel zvyk obdarovávat je výslužkou. Další událostí, která prošla výraznou změnou je tříkrálová koleda. V dnešní době se pod záštitou Charity České republiky pořádá Tříkrálová sbírka na pomoc potřebným. Koledníci (zejména děti školního věku) za zpěvu koledy My tři králové jdeme k vám vybírají po domech finanční dary, které se poté předají Charitě ČR a využívají se na koupi léků, vybavení hospiců a také na projekty v zahraničí. Výrazná změna při tříkrálovém koledování tedy proběhla hlavně v jejím úmyslu, tedy ve snaze vybrat co nejvíce finančních darů, které si neponechají koledníci, ale putují tam, kde jsou potřebné. Další událostí, ve které se objevují prvky divadla, byla půlnoční mše. Kněz při jejím průběhu kombinuje role aktéra, režiséra, herce a řídí průběh celé mše k jejímu zdárnému konci. Velkou roli v půlnoční mši hraje symbolický charakter scény, kostýmů a rekvizit. Scénický prostor je flexibilní, mnohokrát se během mše proměňuje a nenachází se v něm pouze kněz a ministranti, ale vstupují do něj i věřící. Při půlnoční mši se užívá množství rekvizit, které kromě funkce praktické plní i funkci symbolickou, kterou bylo nutné u liturgických předmětů vysvětlit. Např. korporál (bílá lněná látka, která se rozprostírá na oltář) má věřícím připomínat roucho, do kterého bylo zabaleno tělo Kristovo před uložením do hrobu. Dalším významným mešním symbolem jsou přijímané dary: hostie a víno. Hostie má symbolizovat tělo Kristovo, víno potom jeho krev. Důležitou funkci v sobě nese i misál, ze kterého kněz předčítá modlitby a má funkci scénáře. Kromě rekvizit plní významnou symbolickou funkci také barvy kostýmů. Podle barev kněžského oděvu může věřící rozpoznat momentální liturgické období. Při půlnoční mši bychom mohli vidět i hierarchii zúčastněných osob, ačkoliv nemusí být na první pohled patrná. Kněz je nejdůležitější osobou mše, proto stojí většinou v prostoru 64

vyvýšeného presbytáře (kněžiště), po jeho stranách sedí ministranti, kteří plní funkci pomocníka, obdobně jako postava divadelního sluhy kóken v japonském divadle nó a teprve poté následuje místo pro věřící, kteří sedí/stojí/klečí většinou pod úrovní presbytáře. Jako praktikujícímu věřícímu mi tato událost z divadelního hlediska připadala nejpřekvapivější. K úspěšnému zhodnocení události bylo nutné, abych se oprostila od prožitku půlnoční mše jako křesťan a nahlížela na mši objektivně. Divadelně nejzajímavější událostí v době adventní a vánoční byl Živý betlém v Praci u Šlapanic. Odkazoval nás na hry z doby selského baroka a nesl v sobě hodně prvků z epického divadla Bertolta Brechta. Díky scénám s vyprávějícím pastýřem zde byly použity principy simultánního jeviště. Režisér betlému pracoval i s novodobými prvky

a

snažil

se

betlém

zmodernizovat.

To

dokládalo

využití

současné

techniky – mikrofonu, zvukové aparatury a reflektorů. Závěrem nutno říci, že město Šlapanice a jeho blízké okolí je velmi bohaté na adventní a vánoční svátky a události. Místní farní komunita, ale i jednotlivci se stále snaží zachovat jejich tradiční ráz a průběh, nebo se je snaží udržet díky zmodernizování. Většina událostí je ve městě pořádána farním společenstvím, bez něhož by pravděpodobně nemohla proběhnout např. Tříkrálová sbírka. Slavení svátků a každoroční opakování událostí výrazně napomáhá k udržování vztahů mezi obyvateli, vzájemnému poznávání se, a vytváří tak status quo města.

65

Literatura a prameny Knižní zdroje ADAM, Adolf. Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Vydání druhé. Praha: Vyšehrad, 1998. 328 s. Bible - ekumenický překlad. Vydání třetí. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1987. BOGATYREV, Petr. Lidové divadlo České a Slovenské. Vydání první. Praha: František Borový a Národopisná společnost československá v Praze, 1940. 314 s. BRECHT, Bertolt. Myšlenky. Vydání první. Praha: Československý spisovatel, 1958. 165 s. FROLEC. Vánoce v české kultuře. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 1988. 439 s. GOFFMAN, Erving. Všichni hrajeme divadlo. Sebereprezentace v každodenním životě. Vydání první. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1990. 248 s. GREEN, Julien. Bratr František. in VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. Vydání první. Praha: Libri, 2000. 288 s. JANČÁŘ, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Vydání první. Brno: Muzejní a vlastivědná spol. v Brně, 2000. 376 s. KALVODOVÁ, Dana. Vítr v piniích. Vydání první. Praha: Odeon, 1975. 332 s. KOPECKÝ, Jan. Komedie o umučení a slavném vzkříšení pána a spasitele našeho Ježíše Krista. Vydání první. Praha: Československý spisovatel, 1967. 221 s. KOPECKÝ, Josef a kolektiv. Šlapanice 1990 - 2010: Historie města a jeho obyvatel. Vydání první. Šlapanice: Soliton, 2010. 263 s. LIPOVETSKY, Gilles. Paradoxní štěstí: Esej o hyperkonzumní společnosti. Vydání první. Praha: Prostor, 2006. 448 s. TOUFAR, Pavel. Vánoce na Moravě. Vydání první. Třebíč: Akcent, 2010. 140 s. VAVŘINOVÁ, Valburga. Malá encyklopedie Vánoc. Vydání první. Praha: Libri, 2000. 288 s. ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2006. 640 s.

66

Periodika Vánoční radost (i smutek). In Budín, 1997, 12, č. 7, s. 1 MUSILOVÁ, Martina. Teatralita veřejných událostí ‒ uvedení do problematiky. In Theatralia. 2014, 17, č. 1, s. 9-24 O Vánocích, jak je už neznáme... In Rozvoj Šlapanic. 2003, 2, č. 4, s. 1 Zapomenutá historie. In Šlapanický zpravodaj. 1992, ročník neuveden, č. 6, s. 8 Radostné Vánoce 1995. In Šlapanický zpravodaj. 1995, ročník neuveden, č. 6, strana neuvedena (výstřižek ve Šlapanické kronice)

Internetové zdroje Farnost Hradec nad Moravicí [online]. 2010 [cit. 2014-12-30] Dostupné Město Šlapanice [online]. [cit. 2015-3-8+ Dostupné Wikipedie *online+ 2007, poslední revize 5. 4. 2015 *cit. 2014-12-30] Dostupné Wikipedie *online+ 2009, poslední revize 28. 2. 2015 *cit. 2014-12-23] Dostupné < http://cs.wikipedia.org/wiki/Jesli%C4%8Dky > Wikipedie *online+ 2012, poslední revize 6. 1. 2015 *cit. 2015-1-9] Dostupné < http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_kr%C3%A1lov%C3%A9> Ostatní zdroje Charita ČR, Scénář Tříkrálové sbírky 2015. Jihomoravský kraj, Šlapanice, 2015.

67

Obrazová příloha

Obrázek 1: Pozvánka na veřejné předání stromu republiky s kulturním programem pro veřejnost, Šlapanice, rok 1937

68

Obrázek 2: Fotografie stromu republiky na šlapanickém Masarykově náměstí, rok 1937

69

Obrázek 3: Pozvánka na rozsvícení stromu republiky, Šlapanice, rok 1968

70

Obrázek 4: Pozvánka na předání stromu republiky s kulturním programem pro veřejnost, Šlapanice, rok 1969

71

Obrázek 5: Nabídka koncertu skupiny Moravan v prvním adventním týdnu, Šlapanice, rok 1985

72

Obrázek 6: Plakát ke vzpomínkové akci 209. výročí Bitvy tří císařů, Šlapanice, rok 2014

73

Obrázek 7: Jarmark tradičních řemesel ve Šlapanicích, 30. listopadu 2014

Obrázek 8: Pohled na stánky se zbožím a místní kostel Nanebevzetí Panny Marie, Jarmark tradičních řemesel ve Šlapanicích, 30. listopadu 2014

74

Obrázek 9: Členové mikulášské obchůzky, 5. prosince 2014

75

Obrázek 10: Marie a Josef hledají místo, kde by mohli v Betlémě přenocovat, Živý betlém v Praci, 21. prosince 2014

Obrázek 11: Příchod Tří králů s družinou a břišními tanečnicemi, Živý betlém v Praci, 21. prosince 2014

76

Obrázek 12: Příchod Tří králů a klanění se narozenému Ježíši Kristu v jesličkách; v popředí sedící pastýř, který vyprávěl příběh o Kristově narození, Živý betlém v Praci, 21. prosince 2014

Obrázek 13: Narození Ježíše Krista, Živý betlém v Praci, 21. prosince 2014

77

Obrázek 14: Pastýři se přišli poklonit Ježíši Kristu, Živý betlém v Praci, 21. prosince 2014

78

Obrázek 15: Přední strana informačního letáku Tříkrálové sbírky, Tříkrálová sbírka, rok 2015

Obrázek 16: Zadní strana informačního letáku Tříkrálové sbírky, Tříkrálová sbírka, rok 2015 79

Obrázek 17: Skupinová fotografie kostýmovaných účastníků Tříkrálové sbírky na schodech kostela ve Šlapanicích, Tříkrálová sbírka, 11. ledna 2015

Obrázek 18: Kostýmovaní účastníci Tříkrálové sbírky s novým betlémem ve šlapanickém kostele Nanebevzetí Panny Marie, Tříkrálová sbírka, 11. ledna 2015 80