MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA. Katedra právní teorie

MASARYKOVA UNIVERZITA

PRÁVNICKÁ FAKULTA

Katedra právní teorie

Diplomová práce

Komunikace v soudní síni

Lucie Jedličková 2008 „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Komunikace v soudní síni zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

1

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat JUDr. Drahomíře Houbové, CSc., vedoucí mé diplomové práce, za odborné vedení mé diplomové práce a za její vstřícný přístup.

2

Obsah I. ÚVOD………………………………………………………………..……………5 II. POZNATKY O KOMUNIKACI……………………………………………….7 2.1. Obecné poznatky o komunikaci a její vymezení……………………………………….7 2.2. Verbální komunikace…………………………………………………………………..9 2.3. Neverbální komunikace……………………………………………………………….11

III. VÝSLECH V TRESTNÍM ŘÍZENÍ…………………………………………16 3.1. Uvedení do problematiky výslechu…………………………………………………...16 3.2. Právní úprava výslechu………………………………………………………………..17 3.3. Výslech a jeho interdisplinární povaha………………………………………………..19 3.3.1. Výslech jako trestněprocesní úkon………………………………………….19 3.3.1.1. Výpověď obviněného……………………………………………...20 3.3.1.2. Výpověď svědka…………………………………………………...20 3.3.2. Výslech jako kriminalistická metoda………………………………………..21 3.3.2.1. Příprava výslechu………………………………………………….22 3.3.2.2. Provedení výslechu………………………………………………..24 3.3.2.3. Závěr hlavního líčení………………………………………………27 3.3.3. Výslech a psychologie………………………………………………………28 3.3.3.1. Uplatnění psychologie při posuzování věrohodnosti výpovědi…...29 3.4. Dokumentace průběhu a výsledku výslechu………………………………………..…31

IV. KOMUNIKACE V SOUDNÍ SÍNI…………………………………………...34 4.1. Psychologické aspekty soudního líčení……………………………………………….34 4.2. Formování psychologického kontaktu………………………………………………...37

V. KLADENÍ OTÁZEK…………………………………………………………..43 5.1. Sugestivní otázky……………………………………………………………………...45 5.2. Kapciózní otázky……………………………………………………………………...47 5.3. Úvaha de lege ferenda…………………………………………………………………48

VI. PRÁCE A OSOBNOST SOUDCE…………………………………………...49 6.1. Některé aspekty práce soudce…………………………………………………………49 6.2. Osobnost soudce………………………………………………………………………52

VII. ZHODNOCENÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY……………………………………….53

3

VIII. POKUS O SROVNÁNÍ KOMUNIKACE V SOUDNÍ SÍNI V ŘÍZENÍ TRESTNÍM S ŘÍZENÍM CIVILNÍM…………………………………………...55 8.1. Nástin rozdílů………………………………………………………………………….55 8.2. Úvahy de lege ferenda………………………………………………………………...56

IX. ZÁVĚR………………………………………………………………………...58 X. RESUMÉ………………………………………………………………………..60 XI. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY……………………………………….62

4

I. ÚVOD Každodenní život mě utvrzuje v názoru, že veřejnost (laici v právním prostředí) má naprosto zkreslené představy o náplni práce soudce, o jednání soudce, jednání se soudy a i ostatními orgány činnými například v trestním řízení. Veřejnost spatřuje v trestním soudnictví prvek represe, nikoliv objektivnost vyslechnutí, zhodnocení a rozhodnutí. Mnozí, kteří přijdou do styku se soudem, třeba i jako svědci, se cítí dotčeni předvoláním soudu, omezeni ve svém způsobu života.

Náladu člověka předvolaného k soudu velmi přesvědčivě vystihl Hermann Hesse ve své povídce Psací stroj: „Teď jsem si přečetl ten lístek a zjistil, že mě zve civilní soud na ten a ten den dopoledne v deset hodin k projednání mou ženou podané žaloby o rozvod. Tak tedy v dohledné době bych měl zase časně vstávat a jít ráno v nelidské hodině na nesympatické místo za pravděpodobně nesympatickými lidmi, aby se mě tam vyptávali, zkoumali mé mínění a pravděpodobně mě k něčemu odsoudili…“.1

Je-li předvolaný disciplinovaný a na předvolání se dostaví, eventuálně je-li pro svoji nedisciplinovanost předveden, stojí soudce před nelehkým úkolem – pokud možno předvolaného “vytrhnout“ z této jeho nepříznivé nálady, pokusit se s ním navázat psychologický kontakt, vést výslech tak, aby dosáhl objasnění věci, a v závěru nebýt zmožen a rozladěn neustálým bojem o pozitivní nahlížení na instituci soudu, funkci hlavního líčení a výslechu a moci spravedlivě rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Ve své práci zaměřím svou pozornost na proces komunikace, který se projevuje nejen v běžném životě každého z nás při kontaktu s jinými lidmi, ale je přítomen i při soudním jednání v soudní síni. Speciálně se poté budu věnovat výslechu v trestním řízení, protože právě při dokazování v soudní síni dochází ke komunikaci a interakci mezi vyslýchajícím (nejčastěji to bude soudce, resp. předseda senátu) a vyslýchaným.

Na mnoha místech své práce upozorním na fakt, že výslech není jen jednoduchým procesním postupem, kde by k zdárnému průběhu stačilo naplnit zákonná ustanovení trestního

1

Hesse, H.: Psací stroj. In. Malé radosti. Melantrich, Praha, 1993. s. 137.

5

řádu.2 Výslech je třeba považovat také za psychologické dění a osoby, které výslech provádějí by měly znát určité psychologické a taktické postupy. Jsem toho názoru, že soudce má výjimečné postavení a zároveň nelehký úkol, aby bylo veškeré jednání v souladu se zákonem a zároveň by měl používat v praxi znalosti sociální a forenzní psychologie.

Při vypracování své diplomové práce využiji poznatky sociální psychologie, forenzní psychologie jako aplikované psychologické disciplíny, zabývající se chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem, soudní psychologie, pojednávající o psychologických stránkách soudního projednávání věci a kriminalistiky. Nejen v části sedmé a osmé své práce uvedu názory a zkušenosti soudců Městského a Krajského soudu v Brně, kteří si na mě udělali čas a diskutovali se mnou o daném tématu. Na základě rozhovorů s těmito soudci a praktických zkušeností, které jsem získala při pozorování průběhu soudních jednání se pokusím o srovnání komunikace v soudní síni v řízení trestním spolu s řízením civilním.

Svoji diplomovou práci jsem nazvala obecně: Komunikace v soudní síni, přestože jsem si vědoma, že zaměřím svoji pozornost více na problematiku výslechu, kde je, z mého pohledu, psychologické dění v soudní síni nejzajímavější. Tuto nevyváženost zkusím napravit v již zmiňované části osmé své práce. V sedmé části zhodnotím právní úpravu výslechu v trestním řádu a její změny. Posoudím, nakolik odpovídá potřebám nynější doby.

Za cíl si kladu zpracování tématu komunikace v soudní síni při hlavním líčení z pohledu práva, psychologie a zohledním také některá kriminalistická doporučení. Jsem toho názoru, že výjimečnost úlohy a postavení soudce při hlavním líčení si zaslouží zvláštní pozornost, a proto se jí v této práci věnuji (část šestá). Nechystám se sepsat příručku či návod, jakým způsobem vést soudní líčení, protože to není možné vzhledem k individuálními přístupu ke konkrétní projednávané věci. Snad jen naznačím určité možnosti a s ohledem na moji malou zkušenost i doporučení.

2

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen trestní řád).

6

II. POZNATKY O KOMUNIKACI 2.1. Obecné poznatky o komunikaci a její vymezení

Slovo „komunikace“ bychom mohli vymezit jako proces vzájemného dorozumívání mezi jedinci téhož druhu, při které dochází ke sdělování a přijímání informací. Jde tedy o vzájemnou interakci, kdy sdělující předává příjemci nějakou informaci.3

S pojmem „lidská komunikace“ se do značné míry překrývá pojem „interakce“, který často používají psychologové. Tento pojem je však širší a zahrnuje např. předávání dokumentů neznámému člověku a další chování, o kterém můžeme tvrdit, že trvá, přestože s druhým právě nekomunikujeme. Interakce má tak blíže k pojmům vazba a vztah.4

Komunikace probíhá na všech místech, kde se setkávají lidé. Při setkání dvou lidí se uskuteční výměna zpráv mezi nimi, a to i v případě, kdy si nic neřeknou. Není možné nekomunikovat. Své emoce a vztah k druhému člověku totiž vyjadřujeme i tím, že mlčíme nebo že se k němu otočíme zády.5

Bez komunikace jako takové by nebylo možné uskutečnit ani výslech. Neboť právě prostřednictvím komunikace si vyslýchající a vyslýchaný sdělují informace. Velkou roli zde hraje vzájemný kontakt a atmosféra výslechu. Komunikace je také přímým nástrojem psychologického působení vyslýchajícího na vyslýchaného. Jde vždy o sdělování určitých významů v procesu přímého nebo nepřímého kontaktu.

To, že můžeme navzájem komunikovat, není dáno jen nám, lidem, ale i zvířatům, kde existuje rozdílnost ve způsobu komunikace. U člověka se schopnost komunikace vyvíjela a vyvíjí v průběhu ontogeneze a fylogeneze a lze předpokládat, že tato potřeba vychází z pudu po dorozumívání.

3

Miňhová, J. – Prunner. Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. Dobrá voda. Aleš Čeněk, 1998. s. 87. Miňhová, J. – Prunner. Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. Dobrá voda. Aleš Čeněk, 1998. s. 87. 5 Miňhová, J. – Prunner. Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. Dobrá voda. Aleš Čeněk, 1998. s. 87.

4

7

Obecně lze rozeznávat tyto formy mezilidské komunikace:

1.

přímá reakce

2.

neverbální výraz

3.

jednání

4.

obrazová prezentace

5.

symbolická komunikace6

Vzhledem k tématu mé diplomové práce a jejímu zaměření na komunikaci v soudní síni ( a zvláště pak jejímu zaměření na komunikaci mezi vyslýchajícím a vyslýchaným) je vhodné se zaobírat zejména symbolickou komunikací, komunikací verbální mezi komunikujícími a samozřejmě pak i jejich neverbálními výrazy.

Osoba, která chce něco sdělit, musí vzít v potaz mnoho faktorů, aby interakce byla úspěšná (např. typ posluchače, druh sdělení) a zakóduje obsah sdělovaného (komuniké). Na příjemci čili recipientovi pak je, aby toto komuniké dešifroval, pochopil jeho význam, porozuměl mu. K tomu je třeba, aby komunikátor i recipient disponovali jednotným shodným systémem kódování a dekódování. Jinými slovy, aby mluvili stejným jazykem.

Může se stát, že dojde k poruše v komunikačním kanálu a to například neadekvátním způsobem zakódování, chybným dekódováním příjemce nebo prostě obsah sdělení nenajde odezvu u posluchače. Nejfrekventovanější příčinou neporozumění podle mne ale zůstává to, že symboly vysílaných informací se nekryjí se stejnými obsahy symbolů přijímaných a lidé si z tohoto důvodu spojují s týmiž pojmy různé významy.

Přijetí a zpracování sdělení je procesem, který má tři základní fáze.

V první fázi člověk registruje zdroj sdělení a uvažuje, jak s takovým sdělením naložit, zabývá se otázkou, zda je toto sdělení pravdivé a jestli je zdroj důvěryhodný. Právě na důvěryhodnosti zdroje sdělení záleží, jakou hodnověrnost připisujeme informaci. 6

Vykopalová, H. Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta. Olomouc. 2000. s. 71.

8

V druhé etapě se stává důležitým vztah mezi sdělením a recipientem. Poté co shledáme náš zdroj důvěryhodným, nastává vyhodnocování informace z hlediska významu pro příjemce.

Zda se nová informace stane podnětem pro změnu v chování příjemce se dozvíme v třetí fázi přijetí a zpracování sdělení. Příjemce informaci porovnává se svými dosavadními zkušenostmi. Všimněme si, že v úvodní etapě převažovalo vnímání, kdežto v závěrečné fázi je důležitá úroveň myšlení a intelektů vůbec.7

Z. Vybíral se domnívá, že až zrealizováním funkce dostává komunikace smysl. Vymezuje čtyři funkce komunikování mezi lidmi8:




informovat (informativní funkce) – předat zprávu, doplnit jinou, dát ve známost




instruovat (instruktážní funkce) - navést, zasvětit, dát recept




přesvědčit (persuazivní funkce) - aby adresát pozměnil svůj názor, získat někoho na svou stranu, zmanipulovat




pobavit (zábavní funkce) - rozveselit druhého nebo sebe, rozptýlit, popovídat si

Člověku jako jedinému tvoru byla dána možnost, aby se dorozumíval pomocí artikulovaných zvuků, které tvoří řeč. Mimo tuto verbální (slovní) komunikaci hrají velkou roli i jiné způsoby sdělování. Mluvíme o nonverbální (mimoslovní) komunikaci, kdy se používají různé nejazykové znakové systémy.9

2.2. Verbální komunikace

Sdělování prostřednictvím řeči je v dnešní době nejrozšířenějším a nejobvyklejším způsobem komunikace. Podle toho, zda jsou slova řečena nebo napsána, rozeznáváme řeč mluvenou a psanou.

7

Řezáč, J. Sociální psychologie. Brno: PAIDO, 1998, s. 109 s. 129. Vybíral, Z. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000, s. 23. 9 Miňhová, J. – Prunner. Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. Dobrá voda. Aleš Čeněk, 1998. s. 89.

8

9

Verbální komunikace využívá slova jako znaku ve znakovém systému lidské řeči. Mluvenou řečí rozumíme přirozený zvukový jazyk, tj. systém fonetických znaků. Řeč je označována za nejuniverzálnější prostředek komunikace, protože se při přenosu informace řečí nejméně ztrácí smysl sdělení.

Problematikou verbální komunikace se zabývá hned několik vědních disciplín a patří mezi ně např. lingvistika, filologie, což je věda o lidské řeči, sémantika, rétorika a paralingvistika, která studuje svrchní tóny řeči.10

Lidský hlas nám nejenže předává obsah sdělení ale také dosti přesně ukazuje na psychický stav hovořící osoby. Z hlasitosti řeči, z frázování či například z intonace a melodie řeči můžeme s velkou pravděpodobností usuzovat nejistotu, trému, agresivitu, ale i například vážnější psychické choroby.

Pozornost si zasluhuje zkoumání vlivu prostředí a vzdělání na komunikaci lidí. Jedním z předpokladů výkonu soudcovské funkce je vysokoškolské vzdělání. Partner, neboli soudcův protějšek při komunikaci v soudní síni, při výslechu, dosahuje podle statistických ukazatelů nižšího stupně vzdělání. Je tedy častou realitou, že mezi soudcem a obžalovaným je ve většině případů propastný rozdíl ve vzdělání, který znesnadňuje slovní dorozumívání. Je běžným jevem, že určitým slovům přiřazují odchylné výrazy lidé stejné úrovně vzdělání. Lze se jen dohadovat, jak se tento jev v závislosti na rozdílnosti stupně vzdělání násobí. Zejména soudce si musí být takového nebezpečí vědom, jeho výslech se nesmí zakládat na tzv. slovíčkaření, protože nikdy není jasné, zda je určité slovo, určitý pojem chápán oběma stranami stoprocentně jednoznačně. Domnívám se, že při vzniku sebemenší pochybnosti by měl soudce požádat o vysvětlení, co si vyslýchaný pod daným pojmem konkrétně představuje, co jím míní.

Dobrým psychologickým efektem verbální komunikace, je časté oslovování vyslýchaného nebo dotazovaného jménem, 11 vždyť vlastní jméno je člověku důvěrně známo a toto vyslovené seskupení hlásek navozuje atmosféru uklidnění a působí dojmem úcty vyslýchajícího nebo dotazovaného. Soudci však není dopřáno tohoto blahodárného efektu 10 11

Miňhová, J. – Prunner, P. Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. Dobrá voda. Aleš Čeněk, 1998, s. 89. Čírtková, L.: Psychologie výslechu. Kriminalistika 1996, č. 4. s. 323.

10

využít, neboť je vázán jednacím řádem, který určuje, jakým způsobem se vyslýchaná (dotazovaná) osoba oslovuje. Je logické, že obžalovaného soudce oslovuje „ pane/í obžalovaný/á“ a svědka „pane/í svědku/yně“ bez připojení jména, neboť takové oslovení je pro češtinu neobvyklé.

2.3. Neverbální komunikace

Termín „neverbální“ čili „mimoslovní“ vymezuje negativním způsobem druh sociální komunikace, při níž dochází k jinému sdělování než slovnímu. Zájem o mimoslovní způsoby sdělování se oživil v posledních 10- 20 letech a neustále roste. Potvrzením významnosti mimoslovního sdělování pro právníky, tedy i soudce je i výčet doc. Křivohlavého v jeho publikaci „Jak si navzájem lépe rozumíme“:“…Mimoslovní sdělování zajímá umělce, herce, dramatiky, malíře, sochaře, také ekology, pedagogy a právníky. Je možno říci, že růst zájmu o mimoslovní způsoby sdělování v nejširších vrstvách je do určité míry způsoben tím, že se denně milióny lidí dívají na obrazovky televizorů a pozorují obličeje, pohyby, gesta, pohledy apod. druhých lidí.“12

Při komunikaci v soudní síni jsou nejdůležitější ty způsoby sdělování, které informují o emocích, to je o pocitech, náladách, sdělení mající za úkol u druhého vytvořit dojem o tom, „kdo jsem já“, sdělení záměrně ovlivňující postoj druhého a konečně ze strany vyslýchajícího i sdělení zaměřená na řízení vzájemné komunikace. Ke sdělování a působení dochází především prostřednictvím vzhledu, fyzického postoje, pohybů rukou, nohou, pohybů těla, pohybů hlavou, gestikulace, mimiky obličeje, pohledů, fyziologických změn patrných v obličeji, „tónu řeči“.

Zřejmě první, co na soudce zapůsobí a předá mu první bezprostřední informace o účastníku řízení (vyslýchaném), je celkový vzhled, úprava jeho zevnějšku. Způsob oblečení, účesu, líčení aj. mají svoji sdělovací hodnotu. Například u některých mladých lidí je možno pozorovat, jak volbou oblečení dávají najevo, že patří do zcela určité skupiny lidí, že se snaží od druhých odlišit tím, co si vezmou na sebe. Takto se například chovají příslušníci hnutí skinheads. Je to o nich tak známé, že kdyby se náhodou příslušník skinheads dostavil do jednací síně ve společenském obleku, působil by až podezřele, jakoby chtěl něco zakrývat.

12

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda. Praha 1998. s. 32.

11

Jistě i při hodnocení vzhledu účastníka řízení stojí v kontrastu příslovečně známé „šaty dělají člověka“ a „nedej na první dojem“. Platí, že není pravidla, aby nebylo výjimky. Soudce musí být vždy připraven revidovat svůj první dojem z vyslýchaného.

Pro hodnocení projevů vyslýchaného je důležité vzít v úvahu, jaký fyzický postoj vyslýchaný zaujímá. Fyziologie rozeznává tři základní – vestoje, vsedě, vleže. Při výslechu soudcem vyslýchaná osoba zásadně stojí. Výjimku tvoří osoby nemocné a staré, které mohou být vyslechnuty vsedě. Fyzický postoj a konfigurace částí těla vyjadřují nejrůznější sdělení, a to schoulením, vzpřímením, předklonem, zakloněním apod. Tak například lze polohou hlavy, hrudníku a ramen vyjádřit „stáhnutí se do sebe“, nebo naopak „roztáhnutí se – jistotu“. V prvém případě je hlava skloněná, hrudník i ramena pokleslé. Pro opačné sdělení je typická vzpřímená hlava, vzedmutý hrudník a zvednutá ramena.13

Zkoumáním pohybů těla a jeho částí se zabývá oblast sociální psychologie nonverbální komunikace, tzv. kinesika. Řečí pohybů „mluví“ zejména ruce, nohy a hlava. Soudce by měl registrovat, kdy jaký pohyb začal, jaké byl intenzity, kdy dosáhl vrcholu a kdy skončil. V kombinaci s obsahem vypovídaného, či předestřeného jím samým, může soudce usuzovat na psychické rozpoložení vyslýchaného, může sledovat jakými pohyby vyslýchaný reaguje.

K častým projevům například nervozity stojícího člověka patří mnutí prstů, zvedání rukou směrem k obličeji a jejich okamžité spouštění dolů, mnutí oblečení, přešlapování, přenášení váhy z jedné nohy na druhou, ťukání jednou nohou. Člověk zlostný zatíná pěsti, člověk, kterému na jeho výpovědi nezáleží se pohupuje na špičkách nebo v kolenou, případně otáčí horní polovinou těla apod.

Pro vyslýchanou osobu je vyčleněno řečniště, soudci nazývané různě podle jeho provedení, nejčastěji zábradlí, ohrádka nebo pult. Jde-li o řečniště, které je tvořeno právě jen zábradlím nebo jakýmsi plůtkem, soudci nic nebrání ve výhledu na vyslýchanou osobu. Jde–li však o celodřevěnou konstrukci označovanou názvem pult, je podle mého názoru tento název naprosto výstižný, protože „pult“ je přesně tak vysoký jako barový pult, takže středně vzrostlé

13

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. s. 58.

12

osobě, která se za něj postaví, nejsou vidět ruce, natož teprve nohy. Některé svědky docela svádí stát u něj skutečně jako u pultu barového. Nedovoluji si nic namítat proti vyčlenění samostatného místa pro vyslýchaného, ani proti obvyklé lokaci řečniště, problém spatřuji pouze v technickém provedení tohoto místa v případě, je-li tvořeno tímto „monolitním dřevěným kusem“ bránícímu komplexnímu pozorování vyslýchaného a svádějícího vyslýchanou osobu k nevhodnému postoji. Je zřejmé, že soudce, který je povinen zachovávat důstojnost jednání nemůže komunikovat s vyslýchaným v nevhodném postoji a musí jej proto napomenout. Musí tak učinit vhodným způsobem, aby tak nezablokoval kontakt s vyslýchaným. Jestliže se již zmiňuji o technických překážkách, které soudci znemožňují kvalitní sledování výpovědi vyslýchaného jako celku, nelze opomenout ani častou nevhodnost židlí, či křesel, na kterých soudci sedí. Tyto jsou mnohdy tak nešikovné, že vyslýchající sedí velice nízko a tak přes svůj vysoký a široký stůl nemůže vidět nic víc z vyslýchané osoby, než jak jsem uvedla výše, i kdyby zmíněný pult vůbec neexistoval. Dovoluji si konstatovat, že progresivní psychologické metody soudního výslechu jsou mimo jiné v určité míře závislé na technických a ekonomických možnostech justice.

Gestikulací člověka se též zabývá kinesika. Gesty se rozumějí pohyby, které mají výrazný sdělovací účel, které doprovázejí slovní projevy nebo je zastupují. Jde při tom o pohyby kterékoli části těla, nejen rukou, i když většina gest je záležitostí právě rukou. Gesto je vývojově o stovky tisíc let starší než řeč. I přes obrovský pokrok verbálního způsobu komunikace v mezilidském styku, hrají gesta v sociální komunikaci neustále mimořádnou roli, naznačují určitou myšlenku, která může a nemusí být současně vyslovena, často doplňují slovní projev.

U vyslýchaných lze pozorovat rozdíl v kvalitě a četnosti gest u osob, které se dovedou snadno vyjadřovat a u osob, které mají se slovním vyjadřováním určité potíže. Vyslýchaní s lepšími vyjadřovacími schopnostmi velice bohatě a živě gestikulují, jestliže vypovídají o tématu jim dobře známém a mají dobrou vůli o něm vypovídat. Naopak, jestliže mnoho nevědí, či se ocitnou „v úzkých“, jejich gestikulace ochabuje, až najednou ustává. U druhé uvedené skupiny vyslýchaných lze tento jev pozorovat přesně opačně. Čím je jejich slovní projev horší, tím živější je jejich gestikulace.14

14

Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. s. 65-66.

13

Mimika, neboli sdílení výrazem obličeje, je asi nejvíce známý a nejvíce sledovaný mimoslovní prostředek sdílení myšlenek, citů a emocí. M. L. Knopp ve své práci napsal: „Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. V prvé řadě nám sděluje emocionální stavy. Odráží vzájemné postoje lidí, kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu v rozhovoru, tj. odpověď na to, co jsme druhému člověku řekli…“15

Jsem toho názoru, že citovaná myšlenka vyčerpávající formou vyjadřuje, proč musí soudce velkou část své pozornosti soustřeďované na dotazovanou (vyslýchanou) osobu orientovat směrem na nonverbální sdělení vyslýchaného, zejména na jeho mimiku.

Výrazy obličeje vyslýchaného mohou vyjadřovat skutečně prožívané emoce, emoce pravé, a na druhé straně, mohou vyjadřovat i emoce záměrně vytvářené, „rádoby přirozené“ výrazy obličeje, které mají za úkol odvrátit pozornost nebo zmást. Dalo by se o nich říci, že jsou jakousi nonverbální lživou formou odpovědi. Je na soudci, aby na tváři vyslýchaného četl tyto základní emoce, a to pravé či hrané: štěstí – neštěstí, radost – smutek, klid – rozčílení, zájem – nezájem, úctu – výsměch, ironii až pohrdání, strach a bázeň – pocit jistoty, spokojenost – nespokojenost.

Dva zvláštní a nejvýraznější neverbální mimické projevy jsou pláč a smích. Oba jsou silně emocionálně motivovány, mají symbolický ráz a významný komunikativní charakter, mají motorické a fyziologické projevy. Smích a pláč jsou vyvolávány obecně dobře známými podněty, mají řadu odstínů a probíhají prakticky stereotypně.

Oči představují další předmět mimořádně intenzivního studia fyziologů a psychologů. Oči jsou nejcitlivější receptor – přijímač informací o lidech i vysílač informací určených lidem. Zřejmě jen dlouholetou praxí a životní zkušeností může vyslýchající vypozorovat, jakým způsobem vyslýchaní očima něco sdělují a stejně tak sám se může naučit svým záměrnými pohledy očí v pozitivním smyslu ovlivňovat průběh výslechu.

Při pozorování „řeči“ očí je třeba věnovat pozornost zejména:

15

•

zaměření, době trvání, četnosti a sledu pohledů,

•

reakci očních víček, mrkacím pohybům,

Knopp, M.L.: Nonverbal Communication in Human Interaction. New York 1978. s. 68.

14

•

tvarům a pohybům obočí a vrásek kolem očí.

Fyziologickými změnami pozorovatelnými v obličejové části mám na mysli zejména blednutí, rudnutí a pocení se vyslýchaného. Blednutí zpravidla vyjadřuje strach, úlek, rudnutí stud nebo rozohnění až zuřivost, pocení je typické pro nervozitu spojenou s duševní námahou. Soudce by měl mít i u takto ryze vymezených příznaků vždy na paměti, že mají pouze hodnotu nápovědy, nikoli důkazu.

Svrchní tóny řeči tvoří určitý přechod od mimoslovních ke slovním způsobům sdělování. Většina těchto paralingválních jevů je snadno postřehnutelná, je vnímatelná automaticky a dotváří jak hodnotu sdělované informace o předmětu výslechu, tak i obraz osobnosti informaci podávající. Vodítkem pro soudce je zejména hlasitost, rychlost, plynulost, intonace, členění řeči, objem a kvalita, chyby v řeči a výslovnosti.

Výše zmíněné poznatky využívá soudce hlavně v řízení trestním, kde je zájem soudce nejvyšší, aby vypovídané odpovědi byly pravdivé. Soudce se tak snaží, aby zainteresoval vyslýchaného na podání informace, aby ho logicky přesvědčil o zbytečnosti nepravdivých informací, aby u vyslýchaného vyvolal potřebný emocionální stav, v jehož důsledku odpadnou zábrany, psychické blokace a apatie u vyslýchaného. Navazování psychologického kontaktu musí být provedeno s ohledem na individualitu a také s neustálým vědomím soudce, že člověk, kterého vyslýchá, žije a myslí sám. Tudíž není možné, aby účel výslechu byl splněn, bude-li soudce myslet za vyslýchaného, bude-li si klást otázku „Co bych dělal na jeho místě?“.

Jestliže si již klást nějaké otázky, pak jedině uvažovat, jak se vyslýchaný mohl chovat, tj. myslet za něj a ne za sebe na jeho místě. Již v roce 1932 vyjádřil V. Čelanský tuto myšlenku slovy „nutnost mysliti ve stejném rytmu s pachatelem“.16

16

Čelanský, V.: Vyšetřovací metody bezpečnostní služby. Praha 1932. s. 102.

15

III. VÝSLECH V TRESTNÍM ŘÍZENÍ 3.1. Uvedení do problematiky výslechu

Ke vzájemné výměně informací mezi osobami dochází i při výslechu, nabývá zde specifické formy, níže uvedu jaké.

Výslech je jednou z nejčastěji používaných kriminalistických metod. Význam výslechu pro správné objasnění trestného činu je značný. Vezmeme-li si v podstatě kterýkoliv vyšetřovací spis, zjistíme, že výslech je nejčastěji se vyskytujícím pramenem důkazu. Pachatel se totiž téměř nikdy nedopouští trestného jednání izolovaně od ostatních lidí. Příprava, pokus či samotné provedení trestného činu nebo jeho následky zůstávají jen málokdy nepozorovány okolím. V některých případech je výslech jediný prostředek k získání důkazu a tím pádem i k objasnění události. Výslech je ovšem nejen důkazním prostředkem, ale i prostředkem obhajoby. Je jím prověřována velká část informace o trestném činu. Výslech se navíc provádí i při některých zvláštních způsobech dokazování, jako je konfrontace, rekognice či rekonstrukce.

V odborné literatuře se setkáme s nepřeberným množstvím definice výslechu. Některé definice zohledňují fakt, že výslech je především kriminalistickou metodou, jiné kladou důraz na protokolaci výpovědi, jiné zase na to, že výslech je vyšetřovacím úkonem, některé jsou zbytečně dlouhé a všeobsažné, jiné jsou nesystémové a zmatečné.

Já jsem si pro svou práci vybrala definici výslechu od J. Matiáška, B. Bárty a J. Soukupa, kteří definují výslech jako „vyšetřovací úkon a složitý tvůrčí proces určovaný aktivní činností vyslýchajícího, zaměřený – při důsledném zachování zásad vyplývajících z trestního řádu a z doporučení vypracovaných kriminalistikou – k tomu, aby získanou a protokolárně podchycenou výpovědí formou ústního, písemného nebo nonverbálního projevu vyslýchaného byly obstarány potřebné pravdivé a věrohodné poznatky o vyšetřované události, které představují …soudní důkaz.“17

17

Matiášek, J., Soukup, J., Bárta, B. Teorie a praxe výslechu. Praha: Ústav kriminalistiky právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 1970, s. 56.

16

3.2. Právní úprava výslechu

Postup při provádění výslechu upravuje trestní řád. Jistá základní pravidla týkající se výslechu však zakotvuje i Listina základních práv a svobod. Podle článku 37 odst. 1) Listiny „má každý právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké“.

Podle odstavce 2) stejného článku „má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení“.

Právo obviněného odepřít výpověď, jehož nesmí být žádným způsobem zbaven, zakotvuje článek 40 odst. 4) Listiny.

Základní procesní podmínky pro provádění výslechu upravuje trestní řád. Taktické a organizační otázky pak řeší kriminalistika. Z ní pak byla převzata některá procesní pravidla (např. zákaz sugestivních a kapciózních otázek).

Z praxe je známa řada nepravdivých doznání učiněných z různých důvodů, např. z důvodu psychické poruchy, senzacechtivosti u medializovaných trestných činů (např. vražd, znásilnění), nepravdivým doznáním méně závažného trestného činu uniknout potrestání za závažnější trestný čin, z důvodu obrany jiných osob atp., proto § 2 trestního řádu v odstavci 5) říká, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.

K výslechu se obviněný předvolává (§ 90 tr.ř.), případně též, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, předvádí. Výslech obviněného je pak upraven v § 91 – 95 trestního řádu. § 91 zakotvuje právní úpravu úvodního stádia výslechu, ve kterém se zjišťuje totožnost obviněného, rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty. Současně se obviněnému objasňuje podstata sděleného obvinění a provádí se poučení o jeho právech. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny šetřit osobnost obviněného při výslechu a nesmí jej k výpovědi nebo doznání žádným způsobem nutit. Donucením k výpovědi však není jeho předvolání a předvedení k výslechu – tyto úkony totiž slouží jen k zajištění jeho přítomnosti.

17

Důsledkem zákazu donucovat obviněného k výpovědi je i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být obviněný trestně odpovědný za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 trestního zákona. Za donucování je nutno považovat i zdůraznění mírnějšího či tvrdšího přístupu soudu v případě podání či nepodání výpovědi.

Právní rámec monologické části výslechu vymezuje § 92 odst. 2) trestního řádu a stádia otázek a odpovědí § 92 odst. 3). V tomto stádiu jsou zakázány otázky sugestivní a kapciózní, což je vyjádřeno v tomtéž ustanovení.

Trestní řád upravuje i otázky týkající se protokolace, možnosti obviněného nahlédnout do písemných poznámek dříve, než dá odpověď, a povinnosti strpět úkony nutné ke zjištění jeho totožnosti.

Pokud jde o právní úpravu výslechu svědka, ta je obsažena v § 101 – 103 trestního řádu. Významné pro výslech svědka jsou i § 97 o povinnosti svědčit a § 99 o zákazu výslechu.

K podání výpovědi se svědek, podobně jako obviněný, předvolává. Pokud se bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden nebo mu může být uložena pořádková pokuta. Úvodní stádium výslechu svědka, zahrnující zjištění jeho totožnosti a poměru k obviněnému, povinnost poučení svědka o právu odepřít výpověď a povinnost poučení o zákazu výslechu a o možnosti utajení jeho totožnosti a podoby, je upraveno v § 101 odst. 1).18

Orgán činný v trestním řízení má na základě § 101 odst. 2) povinnost zjistit již na počátku výslechu poměr svědka k projednávané věci a ke stranám řízení. Musí mu také dát možnost, aby souvisle vypověděl, co o věci sám ví.

Stejně jako u obviněného je svědkovi § 101 odst. 3) zakázáno kladení sugestivních a kapciózních otázek. Na rozdíl od obviněného ale může být svědkovi například přikázáno, aby napsal potřebný počet slov, je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu - § 101 odst. 4). Při výslechu osoby mladší než patnáct let je takové osobě § 102 zajištěn určitý speciální režim.

18

Zákon neřeší otázku důsledku absence poučení či nesprávného poučení. Z tohoto důvodu by de lege ferenda stálo za úvahu, aby byla postižena absence poučení a nesprávného poučení sankcí (například ve formě absolutní neúčinnosti).

18

3.3 Výslech a jeho interdisciplinární povaha

Výslech má povahu interdisciplinární. Jednak bychom ho mohli vymezit jako procesní úkon (dle trestního práva), jako specifickou formu sociálního styku (z pohledu forenzní psychologie) nebo jako kriminalistickou metodu (z hlediska kriminalistiky).

Výslech je prováděn, aby byla získána úplná a pravdivá výpověď, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém jsou pochybnosti.

Právní rámec výslechu jako procesního úkonu je stanoven trestním řádem. To, jak má být výslech uskutečněn a veden řeší kriminalistická taktika. Úkolem forenzní psychologie je pomáhat a doplňovat. To, jestli bude výslech úspěšný, nezávisí pouze na různých způsobech taktiky, ale také na správné aplikaci psychologických poznatků.

3.3.1 Výslech jako trestněprocesní úkon

Pokud se díváme na výslech z pohledu trestního práva, pak považujeme výslech za procesní úkon, jenž plní funkci důkazního prostředku k získání výpovědi od vyslýchaného. Jde tedy hlavně o to, aby byly získány informace, které souvisejí s událostmi spáchaných trestných činů, případně souvisejícími s jinými důležitými skutečnostmi.

Výpověď má při dodržení podmínek stanovených trestním řádem charakter důkazu.

Již na mnoha místech své práce jsem použila termínu výpověď a výslech, a proto bych jen pro ujasnění ráda uvedla terminologické rozlišení těchto pojmů. Pokud jsem hovořila o výpovědi, měla jsem na mysli vlastní důkazní prostředek a v případě výslechu jsem mínila procesní postup, kterým se právě opatřuje výpověď jako důkazní prostředek.

19

3.3.1.1. Výpověď obviněného

Základní zásady a náležitosti vedení výslechu obviněného je upraveno v ustanoveních § 90 – 95 trestního řádu. Jedná se jednak o obecná pravidla pro provádění výslechu obviněného ve všech stádiích trestního stíhání a i o jejich užití při výslechu podezřelé osoby ve zkráceném přípravném řízení (§ 179b odst. 3) nebo při výslechu osoby zadržené, jestliže proti ní ještě nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 76 odst. 5). Pro hlavní líčení je stěžejní ustanovení § 215 odst. 2 trestního řádu.19

Na výpověď obviněného můžeme nahlížet ze dvou úhlů pohledu: jako na důkazní prostředek a zároveň jako vlastní prostředek obhajoby proti sdělenému obvinění. Asi ani nemusím dodávat, že výpověď obviněného má důležitý význam pro objasnění i pro rozhodnutí dané věci, o které se vede trestní řízení. Jestliže dojde k situaci, kdy se obviněný sám dozná, nemůžeme to pokládat jako základ pro odsouzení. Doznání musí být prověřeno a prokázáno jinými věrohodnými důkazy.

3.3.1.2. Výpověď svědka

Právní úpravu provádění důkazu výpovědí svědka nalezneme v druhém oddílu hlavy páté trestního řádu, v ustanoveních § 97 – 104. 20

Výpověď svědka je základním a nejvíce využívaným důkazem. Svědek je fyzickou osobou, kterou některý orgán činný v trestním řízení předvolá, aby uvedla všechny jí známé skutečnosti, které vnímala svými smysly (zrakem, sluchem, hmatem apod.) a které jsou důležité pro rozhodnutí ve věci.21 Na svědka nahlížíme zásadně jinak než na obviněného či znalce, neboť svědek nabyl znalosti skutečností bez souvislostí s trestním řízením a to na základě existující skutečnosti.

Pro svědka platí všeobecná povinnost vypovídat. Za určitých okolností mohou být povoleny výjimky, které opravňují, svědka, aby nemusel vypovídat, ale je povinen 19

ustanovení se použije i v případě, že je obžalovaný vyslýchán jinou stranou tyto základní zásady se použijí pro všechna stádia trestního řízení (stejně tak jako pro výpověď obviněného) 21 Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. Kurs trestního práva – Trestní právo procesní. 2. vydání. Praha: nakladatelství C.H.Beck, 2003, s. 428.

20

20

dostavit se na předvolání k výslechu. Tyto výjimky jsou odůvodněny zájmem veřejným či zájmem soukromým.

3.3.2. Výslech jako kriminalistická metoda Výslech jako kriminalistická22 taktika je procesem, kde se uplatňují tvůrčí schopnosti a jehož úkolem je získat, v souladu s ustanovením trestního řádu, úplnou a pravdivou výpověď o vyšetřované události.23

J. Spurný je názoru, že jedním z nejdůležitějších kritérií kategorizace výslechů pro určení taktiky je vztah vyslýchané osoby k vlastní výpovědi. Podle tohoto kritéria pak kriminalistika člení výslechy na: •

výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu a jejichž úmysl se kryje

s nastalým následkem – vznikne taková výslechová situace, kdy vyslýchaná osoba chce vypovídat pravdu, pravdivě vypovídá a její výpověď je relativně úplná •

výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu, avšak úmysl se z některých

objektivních nebo subjektivních důvodů s nastalým následkem nekryje – jedná se o výslechovou situaci, kdy vyslýchaná osoba chce vypovídat pravdu, ale její výpověď je nepřesná a v některých epizodách je v rozporu s objektivně zjištěnými fakty •

výslech osob, které nechtějí vypovídat pravdivě – pro tento typ

výslechové situace je příznačný soupeřivý až konfliktní průběh interakce v důsledku lživé výpovědi vyslýchaného.

Trestní řád výslovně zakazuje takové metody, jako používání násilí, psychického nátlaku, klamání, úskoky, sugesce apod.24 Samotné provádění výslechu je upraveno jen rámcově, taktická stránka je ponechána kriminalistické vědě, která uplatňuje své taktické postupy v mezích zákona a za zachování zásad trestního řízení. Cílem trestního řízení je zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro 22

Kriminalistika jako specifická věda o zločinu Výpovědí se rozumí sdělení vyslýchané osoby učiněné v průběhu výslechu a zdokumentované podle příslušných právních předpisů. Proces formování výpovědi spočívá v získání, shromáždění a zpracování informace, v její fixaci, podržení a přepracování, následném vybavení, reprodukování a převzetí, přepracování a procesním podchycení informace vyslýchajícím. Spurný J. Psychologie výslechu. Praha. Portál. 2003. s. 18 24 Protivinský, M. a kol.: Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. SPN, Praha 1987. s. 11. 23

21

rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a při rozhodování orgánů činných v trestním řízení z tohoto stavu vycházet (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Odvozeně od této zásady objektivní pravdy je pak cílem výslechu „získat úplnou a věrohodnou výpověď v zájmu zjištění objektivní pravdy v dané trestní věci“.25

Výslech je důkazním prostředkem upraveným v trestním řádu (zejména v § 91 - § 95, § 101-103). Uskutečňuje se jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Tato obě řízení mají svá specifika. Stejně tak vykazují i specifické rysy výslechy prováděné v jednotlivých stádiích trestního řízení.

3.3.2.1. Příprava výslechu

Výslech je složitá, náročná a odpovědná činnost, která má vliv na osobní svobodu a práva občanů a současně má vliv na objasnění trestného činu a rozhodnutí o něm. Nezbytnou podmínkou úspěšnosti výslech je jeho příprava. Příprava není jen osobní záležitostí pracovního postupu soudce, nýbrž záležitostí společenského významu, protože zásahy do práv občanů i rozhodování o trestných činech jsou oblasti, které jsou v každé společnosti velmi ostře sledovány a jsou i jedním z kritérií při posuzování vyspělosti té které společnosti.

„Přípravu výslechu je možno rozdělit na přípravu organizační a materiální a na přípravu obsahovou.“26 Organizační a materiální příprava se v podstatě shoduje s organizační přípravou hlavního líčení.

„Obsahovou přípravu výslechu členíme na dvě fáze: analytickou a syntetickou.

Analytická fáze přípravy výslechu spočívá v analýze doposud shromážděných materiálů a důkazů a v analýze osobnosti vyslýchaného před výslechem.“27 Shromážděné materiály a důkazy se analyzují, aby se objasnily fakta, která charakterizují skutkovou podstatu projednávaného trestného činu, aby se zjistily neobjasněné okolnosti a nebo okolnosti objasněné nedostatečně a aby se určily, jaké okolnosti se mají při výslechu objasnit. Tím, že analyzujeme osobnost vyslýchaného před výslechem sledujeme za cíl poznání jeho charakteru.

25

Protivinský, M. a kol.: Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. SPN, Praha 1987. s. 27. Pješčak, J. a kol.: Kriminalistika. Obzor, Bratislava. 1981. s. 240. 27 Pješčak, J. a kol.: Kriminalistika. Obzor, Bratislava. 1981. s. 241-242. 26

22

Při čemž podkladem pro analýzu osobnosti vyslýchaného je pouze trestní spis. K poznání vyslýchané osoby přispívají i listinné důkazy, jejichž charakter závisí na konkrétní trestní věci. Byla-li vyslýchaná osoba předmětem znaleckého zkoumání, zejména psychologického a psychiatrického, má soudce při analýze osobnosti vyslýchaného před výslechem dostatek kvalitních odborně zpracovaných podkladů.

„Syntetická fáze přípravy výslechu spočívá ve volbě taktických záměrů pro výslech a ve vypracování plánu výslechu.“28 Taktiku výslechu nelze předem jednoznačně stanovit, lze vytyčit pouze taktické záměry, protože na začátku a v průběhu výslechu dochází k modifikacím podle nových okolností a podle reakcí vyslýchaného.

V odborné literatuře, která se však zabývá téměř výlučně výslechem v přípravném řízení, převládá názor, že stěžejním pro trestní řízení je přípravné řízení. Důraz je kladen zejména na první výslech.

V současné době v přípravném řízení převládají kriminalisticko-taktické postupy, v řízení před soudem pak posuzování právní stránky věci. Vyhledávací orgán, vyšetřovatel a státní zástupce posuzují však právní stránku též. Stejně tak soudce při řízení v prvním stupni i odvolacím řízení využívá kriminalisticko-taktických postupů, které jsou do určité míry stejné, do určité míry odlišné od metod orgánů činných v přípravném trestním řízení.

Přestože je z výše uvedeného výkladu patrné, že již v přípravném řízení je možné za zákonem stanovených podmínek provést výslech určitých osob, účelem přípravného řízení zůstává vyhledávání a procesní zajišťování důkazů. Provádění a hodnocení důkazů je cílem hlavního líčení, které má být těžištěm dokazování.

28

Pješčak, J. akol.: Kriminalistika. Obzor, Bratislava. 1981. s. 241-242.

23

3.3.2.2. Provedení výslechu

Výslech by měl být veden tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.29 Obžalovanému je podle ustanovení § 92 odst. 2 trestního řádu nejdříve dána možnost se vyjádřit k obžalobě a souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou jejím předmětem. Dále může uvést okolnosti, které obžalobu zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.

Teprve poté je možné klást obžalovanému otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů, přičemž jsou zakázány otázky kapciózní a sugestivní.30 Považuji za důležité poznamenat, že ani doznání obžalovaného, které učinil v přípravném řízení nebo v hlavním líčení, nezbavuje soud povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu pomocí jiných dostupných důkazních prostředků. Za zásadní průlom v dosavadní teorii i praxi považuje J. Fenyk31 ustanovení § 215 odst. 2 trestního řádu, podle kterého státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Soudce tedy není jedinou osobou, která může v soudní síni provádět výslech.

Úprava provádění důkazů stranami ulehčuje pozici soudce v procesu dokazování. Může se soustředit pouze na správné procesní vedení líčení a na konečné rozhodnutí. Soud by měl všechny přednesené důkazy pouze zhodnotit a vynést ve věci rozhodnutí. Pro obžalovaného je mnohem vhodnější, pokud konečný výrok vynáší orgán, který není shodný s osobou, která důkazy vyhledává a hodnotí.32 Zvýšila se i aktivita stran a jejich konečný vliv na výsledek trestního řízení. Stranám se naskytl dostatečně široký prostor pro jejich působení v hlavním líčení. Situace pro obhajobu se tímto na jednu stranu zjednodušila, ale na druhou stranu i ztížila. Jelikož strana obhajoby může sama vyhledávat a v mezích prověřovat prameny důkazů, lze předpokládat větší časovou ale i finanční náročnost.

29

Obecné ustanovení § 92 odst. 1 trestního řádu se použije i při provádění výslechu v hlavním líčení. Purý, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Purý, F. Trestní řád. Komentář. II. Díl 4. vydání. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1333. 31 Fenyk J., Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Linde, 2006. s. 323. 32 Vaněček, P. K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, s. 7. 30

24

Výslech v hlavním líčení je upraven zejména ve druhé části trestního řádu v ustanoveních §§ 207 až 215, která konkretizují obecná ustanovení o dokazování hlavy páté první části trestního řádu a ustanovení o základních zásadách trestního řízení.

V kriminalistice, a jak i z trestního řádu vyplývá, existují tři stádia výslechu:

1.

úvodní stádium,

2.

monolog (souvislé líčení předmětného děje – vyprávění),

3.

dialog (kladení otázek a odpovídání na ně)33

Všechna tato stádia mají v rámci prováděného výslechu svůj význam. Trestně procesní zákon uvádí první, tedy úvodní stádium a druhé, tedy stádium monologu jako povinné. Třetí stádium – tedy stádium dialogu pak jako fakultativní, které využíváme tehdy, jeli nutno spontánní monologickou výpověď doplnit.

V úvodním stádiu jde hlavně o splnění trestněprocesních náležitostí, tedy zjištění totožnosti vyslýchaného, objasnění důvodu výslechu a poučení vyslýchaného o jeho právech. Tím že je výpověď obžalovaného učiněná v hlavním líčení jedním z důkazů podle § 89 odst. 2 trestního řádu, tak se pro provádění výslechu obžalovaného během hlavního líčení uplatní všechna obecná ustanovení o dokazování, zejména § 90 až § 95 trestního řádu. Kriminalistika zdůrazňuje psychologický význam tohoto stádia pro navázání kontaktu vyslýchajícího s vyslýchaným.

Předseda senátu zahájí hlavní líčení tím, že sdělí, jaká věc se bude projednávat. Poté vyzve osoby, které byly předvolány, aby prokázaly svou totožnost.34 Obžalovaný je poučen o svých právech (možnosti plného uplatnění obhajoby) a teprve po tomto úkonu, může být započat výslech. Tato povinnost je stanovena jednak v § 2 odst. 13 trestního řádu, ale také i v § 33 odst. 5 trestního řádu a v § 91 odst. 1 trestního řádu.

Do úvodního stádia patří i seznámení osoby s obžalobou, tedy co je předmětem výslechu. Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného následuje výslech obžalovaného.

33

Protivinský, M. , Musil, J., Prerad, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. 2. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 27. 34 § 205 odst. 1 trestního řádu.

25

Je-li však soudci již ze studia spisu známo, že vyslýchaná osoba zcela zjevně vybočuje z normálu vyslýchaných osob (např. má nízké IQ, má tělesnou vadu, která ji znervózňuje, poškozený je doposud trestným činem velmi traumatizován apod.), může na úkor rychlosti řízení využít působivého psychologického efektu transparentnosti výslechu. Efekt transparentnosti

výslechu

„předpokládá,

že

vyslýchající

objasní

vyslýchané

osobě

srozumitelným způsobem, co ji vzápětí čeká (např. nejdříve volné vylíčení, pak doplňující otázky), jak bude postupovat (např. způsob zaznamenávání odpovědí, kdy a jak vznikne protokol), vysvětlí eventuální přítomnost dalších osob v místnosti, naznačí odhad délky trvání výslechu, umožní vyslýchanému ptát se na věci, kterým nerozumí atd.35 Díky této delší komunikaci s vyslýchaným, má soudce možnost navázat s vyslýchaným kontakt, rozšířit si poznatky o osobě vyslýchaného a ty využívat při dalším průběhu výslechu. Kromě těchto přínosů dojem transparentnosti výslechu podporuje ochotu ke spolupráci s vyslýchajícím. Je však zcela zřejmé, že v podmínkách hlavního líčení se nelze takto věnovat každé jednotlivé vyslýchané osobě. Kromě časové náročnosti by to představovalo neúměrné zatížení soudce, který by byl nucen např. i dvacetkrát za den výše uvedené skutečnosti vysvětlovat. Tento postup by mohl vyvolat u vyslýchané osoby, která je znalá způsobu soudního projednávání věci (např. recidivista, osoba vyslýchaná v hlavním líčení opakovaně, policista apod.) i negativní reakce, jako je např. výsměch, ironie, pocit, že je zdržována.

Druhým stádiem výslechu je monolog, neboli souvislé líčení vyslýchaného o předmětu výslechu. Monolog obžalovaného spočívá v souvislém vylíčení skutečností, které jsou předmětem obžaloby, uvedení okolností, které obžalobu zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnutí důkazů o nich (§ 92 odst. 2 trestního řádu). Monolog svědka je souvislým vypovídáním všeho, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. (§ 101 odst. 2 trestního řádu).

Je vhodné vyslýchanému již předem doporučit určitý postup při monologu tak, aby např. vypovídal v časovém sledu událostí, k jednotlivým skutkům, popř. k jednotlivým osobám apod. Spontánní výpověď umožňuje soudci dále poznávat vyslýchanou osobu, její postoje k předmětné věci, registrovat jeho verbální i neverbální projev, hodnotit typ jeho paměti, ale i

35

Čírtková, L.: Psychologie výslechu. Kriminalistika 1996, č. 4. s. 323.

26

porovnávat výpověď s dalšími, již známými, důkazy ve věci. Podle toho si pak soudce upřesňuje své taktické záměry pro vedení dialogu.

Dialog následuje po ukončení monologické části výslechu v případě, že tato část výslechu není dostačující a je nutno ji upřesnit či doplnit. Dialog spočívá v kladení otázek vyslýchajícím vyslýchanému a v odpovídání na ně vyslýchaným. Cílem této části výslechu je rovněž odstranit rozpory jak ve výpovědi samé, tak i rozpory ve výpovědích různých osob v téže věci. Obžalovanému lze klást pouze takové otázky, které jsou jasné a srozumitelné, nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět (sugestivní otázky), nesmí jít ani o tzv. kapciózní otázky ( § 92 odst. 3 trestního řádu). Podrobněji se problematice kladení otázek věnuji v V. části své práce.

3.3.2.3. Závěr hlavního líčení

Závěr hlavního líčení je samostatnou částí hlavního líčení. Pokud je zjištěno, že byly provedeny veškeré důkazy a není dalších důkazních návrhů36 nebo jestliže bylo rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za ukončené.37 Soud dojde k názoru, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti a který je důležitým a nezbytným základem pro jeho rozhodnutí. Po ukončení dokazování udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem. Závěr hlavního líčení tvoří samostatné úkony: závěrečné řeči a poslední slovo obžalovaného.

Závěrečné řeči dávají možnost poukázat na důkazy, jejichž provedení bylo soudem v hlavním líčení zamítnuto.

Obsah závěrečné řeči je do značné míry ovlivněn postavením stran. Jejich snahou je ovlivnit soud před meritorním rozhodnutím a naposledy shrnout a prezentovat vlastní názor na věc. Žádná z oprávněných osob nemusí svého práva závěrečné řeči využít. Pokud se ho ale využít rozhodne, může tak učinit až tehdy, když je jí uděleno slovo.

Posledním v závěru hlavního líčení, jak již byla výše zmiňováno, je poslední slovo obžalovaného. Je jeho poslední možností, jak zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. 36 37

§ 215 odst. 4 Tr.ř. § 216 odst. 1 Tr.ř.

27

Hlavní líčení končí rozhodnutím soudu, které se odvíjí od posouzení předložených důkazů. Soud nemůže rozhodovat o skutku, který není uveden v obžalobě a při svém rozhodování smí přihlížet pouze ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení. Použít lze jen ty důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení. Rozhodnutím soudu v hlavním líčení je realizován účel trestního řízení, který je upraven v § 1 odst. 1 Tr.ř..

3.3.3. Výslech a psychologie

Hned na úvod nastínění této problematiky bych ráda uvedla, že mezi laickou, ale bohužel i odbornou veřejností koluje představa o psychologii jako o vědě, jež vybavuje vyslýchajícího psychologickými „fígly“, jak manipulovat s vyslýchaným a tím dosáhnout chtěného výsledku. Smyslem psychologické podpory při vedení výslechu však není v žádném případě tendence k „psychologické“ manipulaci.38 Psychologické poznatky se při výslechu využívají hlavně proto, aby bylo lépe porozuměno psychickým jevům, které se odehrávají ve vědomí účastníků výslechové interakce a určují jejich chování a reakce.39 Do současné doby bylo o problematice výslechu nasbíráno již nepřeberné množství informací, přesto však představuje pro psychologii nesmírně složitý problém. Velkým problémem ve výslechové situaci je zobecňování dostupných poznatků především kvůli faktu, že se zde setkáváme s obrovským množstvím intervenujících proměnných, které se v každé výslechové situaci objevují v jedinečných kombinacích.40 Proto by se dalo říci, že závěry z psychologických zkoumání mají povahu spíše širokých a obecných doporučení.

Dokonce si troufám říci, že znalost psychologie je natolik důležitá, že se bez jejich poznatků nemůže obejít žádný pracovník, který chce úspěšně působit na druhé lidi v jejich výchově, řízení, v hodnocení a posuzování druhých. Pro taktiku vedení výslechu představují psychologické poznatky jeden ze základních kamenů. Významný rakouský kriminalista a právník Hans Gross, jenž je považován za „otce kriminalistiky“ v úvodu své knihy Kriminalpsychologie píše:

38

Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha. 2003. s. 21. Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha. 2003. s. 21. 40 Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha. 2003. s. 12. 39

28

„Ze všech znalostí, které jsou trestnímu soudci potřebné kromě vědomostí z práva, jsou nejdůležitější poznatky z psychologie, neboť ho učí znát člověka, tj. předmět jeho činnosti… Musíme se vynasnažit pevně stanovit, jak vnímáme a myslíme, musíme stanovit pevná pravidla a vytvořit systém, jinak se staneme hříčkou smyslů, nedorozumění a náhod. Musíme vědět, jak vnímáme a pozorujeme my, jak svědkové, znalci a jak osoby obviněné…Musíme vzít v úvahu, jak rozličně lidé chápou, jakých omylů a klamů se mohou dopustit, jak vzpomínají, reprodukují, jak rozdílně vše probíhá podle věku, pohlaví, povahy, kultury…“41

Neznáme-li, jak probíhají procesy vnímání, zapamatovávání a vybavování si skutečností, utváření názorů, postojů a přesvědčení a neznáme-li k tomu ještě zákonitosti rozumové činnosti vyslýchaných osob, stejně tak jestliže nepochopíme proces rozvoje osobnosti a vzájemné interakce jedince s životním prostředím, pak nejsme schopni (nebo jen velice omezeně) rozumět jednání a chování vyslýchaných osob. To se ve svých důsledcích dotýká i způsobu vedení výslechu. Složitost a rozmanitost případů vyšetřovaných trestných činů, stejně jako značná rozličnost psychiky osob, vytváří situaci, kdy zdrojem potřebných výpovědí jsou osoby, jejichž duševní život je plně v mezích duševní normy, až po případy osob trpících duševními poruchami.

3.3.3.1. Uplatnění psychologie při posuzování věrohodnosti výpovědi

Při hodnocení věrohodnosti se srovnávají údaje obsažené ve výpovědi s ostatními důkazy, prověřuje se shoda samotných údajů uvedených ve výpovědi a konečně se směřuje k vyjasnění dalších okolností. Jsou-li údaje uvedené ve výpovědi v rozporu s dalšími důkazy, které figurují v případu, neznamená to zpravidla okamžitě, že výpověď je lživá, neboť vyslýchaný se může neúmyslně zmýlit, mohlo také dojít k zapomenutí části skutečnosti, k překrytí s pozdějšími vjemy. Naopak, pokud dojde k rozporům v samotné výpovědi, dá se usuzovat, že osoba lže.

V řadě případů bývá přibírán soudní znalec z oboru psychologie k tomu, aby posoudil věrohodnost výpovědi.

41

Spurný, J. Psychologie výslechu. 1. vydání. Praha. Portál. 2003. s. 114.

29

Pojem věrohodnost je třeba rozlišovat na obecnou a speciální věrohodnost.

„Obecnou věrohodností se rozumí schopnost jedince obecně podat věrohodnou výpověď. Ta by neměla splývat se schopností podat přesnou výpověď. Pojem věrohodnost se totiž vztahuje výlučně k úmyslnému zkreslování výpovědi“.42 „Pojem speciální věrohodnost označuje věrohodnost konkrétní výpovědi svědka“.43

Posuzování obecné věrohodnosti se opírá o poznání osobnosti, jeho obecných motivačních vzorců, které by mohly ovlivnit vnímání, reprodukci a věrohodnost. Posuzování speciální věrohodnosti se zakládá na analýze konkrétního chování zkoumané osoby. Abychom mohli určitou výpověď považovat za věrohodnou, je třeba, aby splňovala určité obecné charakteristiky takové výpovědi. Výpověď by měla být v hrubých rysech konstantní v čase a měla by obsahovat dostatek detailů, které by událost potvrzovaly v kontextu celé situace, a měla by být vnitřně nerozporná. Věrohodné líčení události se vyznačuje také spontánními opravami.

Při posuzování věrohodnosti výpovědi hrají velkou roli verbální i neverbální kritéria. V odborné literatuře jsem našla mnoho přehledů a určitých doporučení kriminalistů a forenzních psychologů, které se pokoušejí stanovit návody (šablony), podle kterých by šlo odlišit lháře od osoby vypovídající pravdivě. Je samozřejmě nemožné takto tyto subjekty jednoznačně rozpoznat, lhář může být velmi obratný a v neposlední řadě může mít pečlivě prostudovanou literaturu zabývající se touto problematikou a být tak podrobně o takových návodech a doporučeních informován a řídit se jimi při výslechu.

Stejně tak neexistuje žádný spolehlivý návod, jak rozpoznat podle neverbálních signálů lháře, neboť tyto signály jsou víceznačné. Při posuzování věrohodnosti neverbálních projevů bereme v úvahu tzv. primární a sekundární údaje. Primárními údaji jsou empirická data, která lze dobře pozorovat a popsat. Mezi takové získané údaje patří např. fakt, že při výslechu si osoba bere hlavu do dlaní, hraje si s prstýnkem, nedívá se do očí vyslýchajícímu atd. Sekundární údaje vychází z primárních a představují jejich vlastní psychologický význam – vyslýchaný je rozrušený, apatický, vyčerpaný, dezorientovaný, atd. Pro orientační posouzení 42 43

Netík, K. O posuzování věrohodnosti výpovědi. Psychologie dnes, 1998, č. 9. s. 4 – 7. Netík, K. O posuzování věrohodnosti výpovědi. Psychologie dnes, 1998, č. 9. s. 4 – 7.

30

věrohodnosti výpovědi mají cenu pouze v porovnání s verbálním projevem. Při nesouladu verbální a neverbální komunikace se přikládá větší váha projevům neverbálním.

Rozpoznat lháře je velmi složité, záleží nejen na schopnostech vyslýchajícího, ale také na druhé straně na obratnosti lháře. Posuzování věrohodnosti výpovědi nemohu uzavřít zjednodušenou úvahou, že osoba, která lže, je při výslechu rozrušená, nervózní. Projevy jako je pocení, hraní si s předměty, uhýbání očima, zrychlený dech, přeřeknutí atd., mohou být totiž také důsledkem nezvyklosti výslechové situace pro vyslýchaného, jeho strachu, že bude i přes svou nevinu obviněn, že nebude mít dostatečné alibi. Na druhé straně však existují lháři, kteří jsou v tomto oboru úplnými profesionály, dokáží vypovídat věrohodně bez rozrušení, netíží je žádné výčitky a je velmi obtížné je odhalit.

3.4. Dokumentace průběhu a výsledků výslechu

Trestní řád stanoví v § 55 odst. 1) zákonnou povinnost sepsat o každém úkonu trestního řízení protokol, nestanoví-li zákon jinak. Toto ustanovení také říká, že protokol se sepisuje při úkonu nebo bezprostředně po jeho provedení a stanoví obsahové náležitosti každého protokolu.

Obligatorní formou dokumentace výslechu je písemný protokol, do kterého se zadokumentuje celý průběh výslechu a obsah výpovědi. Doc. Šimovček k tomu poznamenává: „Zaznamenávají se i jednotlivé připomínky, přerušení výslechu a jiné okolnosti. Stejně tak se zaznamenává i časový průběh výslechu, tj. začátek, přestávky, konec a podpisy.“44

Z protokolu musí být vždy patrné, zda příslušnou část výpovědi vyslovil vyslýchaný spontánně, nebo zda odpovídal na dotaz a v tom případě i na čí dotaz. V protokolu o hlavním líčení se tato okolnost zachycuje slovy: „Na dotaz předsedy senátu, jaké bylo ten den počasí, svědek odpovídá: …“, „Na dotaz státního zástupce…“. Stejně tak je třeba, aby bylo v protokole zaznamenáno použití prostředku, který byl použit na pomoc vybavování si.45 V protokolu o hlavním líčení se pak například objeví: „Po nahlédnutí fotografie na čl. 45 svědek uvádí…“. 44 45

Šimovček, I. a kol. Kriminalistika. 1. vydání. Bratislava. IURA EDITION, spol. s.r.o. 2001. s. 326. Topič, O.: Psychologie svědecké výpovědi. In: VGP, XI., 1964, č. 5. s. 104.

31

Je tedy nutné do něj zachytit nejen postup, jakým došlo k výpovědi, ale i přesně (někdy i doslovně) uvést to, co vyslýchaný vypověděl sám v monologu a co v dialogu. Přitom v dialogu by měly být doslovně zapsány všechny základní otázky. Důvodem je možnost následné kontroly, jestli nebyly kladeny sugestivní nebo kapciózní otázky a jestli vyslýchající dodržel zákonem stanovený postup. Protokolování výpovědi se má přitom provádět takovým způsobem, aby to co nejméně rušilo plynulost výslechu. Mezi vlastnosti, které musí mít každý protokol, patří výstižnost, objektivnost, autentičnost, přesnost a jednoznačnost.

Jakým způsobem bude prováděna protokolace, záleží na vyslýchajícím. Může buď zvolit možnost: •

Sepsání protokolu během výslechu slovo od slova (nevýhodou tohoto i když

přesného způsobu protokolace je, že narušuje plynulost výslechu a ruší vyslýchaného) •

Sepsání protokolu po částech v průběhu výslechu (je to nejčastěji používaný

způsob protokolace) •

Sepsání protokolu najednou po skončení výslechu (tento způsob je

nejnáročnější, vyslýchající si musí činit v průběhu výslechu poznámky. Tato forma je možná jen u kratších výslechů, neboť vždy je zde riziko zkreslení výpovědi)

Zvláštními prostředky dokumentování průběhu výslechu je pořizování zvukového nebo obrazového záznamu. Tato forma se používá k doplnění písemného protokolu a je vhodná při výslechu osoby, která se sama dostaví a chce se přiznat ke spáchání trestného činu, nebo osoby, jejíž fyzický a psychický stav neumožňuje provést řádný výslech.

„Vyslýchané osobě se předem sdělí, že její výpověď bude dokumentována též zvukovým záznamem. Předností této dokumentace je to, že podchycuje výpověď doslovně a zachycuje i atmosféru výslechu. Ze zvukového záznamu lze též lépe poznat, zda byl postup vyslýchajícího zákonný a takticky vhodný“.46

46

Tiplica, M. a kol. Kriminalistická taktika. 2. vydání. Praha: PA ČR, 1999. s. 162.

32

Každý protokol musí být podepsán. Tento požadavek vyslovuje trestní řád v § 56 odst.1). Toto ustanovení ukládá předsedovi senátu a zapisovateli podepisovat protokol o hlavním líčení a o veřejném zasedání. Jiné protokoly pak podepisuje jednak ten, kdo úkon vykonal, a také osoba, které se úkon týká, popřípadě zapisovatel, tlumočník, znalec nebo jiná osoba přivzatá k úkonu. Trestní řád také pamatuje na situaci, kdy by vyslýchaný odmítl protokol podepsat. Stane-li se to, pak se to v protokolu uvede spolu s důvodem odmítnutí.

Před podpisem protokolu může vyslýchaný žádat o provedení opravy či o doplnění protokolu. To není vizitkou špatné práce vyslýchajícího, ale výrazem skutečnosti, že respektuje zákonná práva vyslýchaného.

33

IV. KOMUNIKACE V SOUDNÍ SÍNI 4.1. Psychologické aspekty soudního líčení

Trestní řád ve svých ustanoveních jasně vymezuje průběh hlavního líčení a tím pádem i komunikaci mezi účastníky řízení v soudní síni. Téměř všem účastníkům soudního jednání, ať už jde o obžalovaného, obhájce, státního zástupce, soudce nebo svědky, jsou připisovány jasné role, je od nich očekáváno určité chování.

Soudce (předseda senátu) by měl být přiměřeně direktivní. Jednání by měl vést rozhodně, suverénně, se zájmem o věc a zároveň s vysokou úrovní odborných znalostí. Z jeho chování by neměla vyplývat hostilita či agresivita.47

U obhájců pozorujeme jiné chování, a to snahu o obhajobu své strany. Jestliže se obhájce přespříliš identifikuje s vlastní rolí, bez toho aniž by sám sebe rozumově zkontroloval, může dojít až k sekundární viktimizaci svědka nebo poškozeného.

Z pohledu obhajoby je vhodné, aby si obžalovaný ještě před začátkem hlavního líčení uvědomil, jakého cíle chce svou obhajobou dosáhnout a na základě tohoto rozhodnutí volil k tomu vhodné důkazní prostředky. Neméně důležité je i to, aby se obžalovaný po skončení vyšetřování seznámil s obsahem spisu. Tím si ujasní, jakými podklady disponuje soud, co svědčí v jeho prospěch a naopak co svědčí v jeho neprospěch. Pokud tak neučiní, je jeho důkazní pozice zkomplikována. Zejména je to v případě, když si nepřipraví svou výpověď, která pak může být vzhledem k jeho nervozitě nebo i špatnému vybavení si dané situace rozporuplná. Během líčení pak usuzuje subjektivně a jednostranně. K tomuto by pravděpodobně nedošlo, pokud by obžalovaný využil svého práva přístupu do spisu. A už vůbec by k výše popsané situaci nedocházelo, pokud by byl obžalovaný zastupován advokátem. Na základě obžaloby a spisu, do kterého mají oba přístup, se mohou na průběh hlavního líčení dokonale připravit a zvolit pro daný případ nejvhodnější taktiku obhajoby.

47

Netík, K. – Netíková, D. Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1991. s. 22.

34

Obžalovaný, na rozdíl od svědka, není zavázán k pravdivé výpovědi. Je mu dáno ke zvážení, zda se rozhodne vypovídat či nikoliv. Pokud se rozhodne vypovídat, má možnost se rozhodnout, zda vypovídat pravdivě či nepravdivě.48

Obžalovaný může lhát bez toho, že by mu k tomu obhájce radil, ale může tak činit v součinnosti s obhájcem či dokonce na jeho přímou radu. Rada ke lživé výpovědi je však v rozporu s etickými principy výkonu povolání advokáta. Za takový postup by mohl být kárně postižen.

Samotné poučení obžalovaného obhájcem o tom, že smí lhát, bez návodu na lživou obhajobu lze považovat za přípustné. Jestliže by ale obhájce obžalovanému přímo radil či jej naváděl, aby se hájil lživě, šlo by již o obhajobu nepřípustnou. Pokud však obžalovaný bez návodu obhájce a bez jeho aktivní součinnosti vypovídá nepravdu, není úkolem obhájce, aby sehrál roli žalobce. I tehdy je jeho povinností hájit zájmy klienta.

Při svých návštěvách na městském soudě v Brně jsem se ptala několika soudců, co dělají v případě, že jim obžalovaný evidentně lže. Musím říci, že je tato otázka upřímně pobavila a odpověděli mi, že se to stává pravidelně. Jejich úkolem je obžalovanému klást takové otázky, kdy je tzv. „nachytají“. Své otázky přizpůsobují intelektu svědka nebo obžalovaného a je třeba mít stále na paměti to, že kladení kapciózních a sugestivních otázek má negativní vliv na důkazní hodnotu výpovědi obviněného. Kladení těchto otázek může někdy vést až k nepřímému donucení k výpovědi, což je dle trestního řádu v rozporu se zákonem.49

Stejně tak jako svědek, vypovídá i znalec pod hrozbou trestní sankce jestliže by vědomně zkreslil závěry posudku. Jeho povinností je vyjadřovat se k aspektům případu, které souvisejí s jeho činností, nesmí se však vyjadřovat k právním skutečnostem. V praxi se ale nejednou stalo, že znalec vypadl ze své role. K této situaci může dojít, pokud se znalec dostane pod nepřiměřený tlak nebo je jeho úsudek veden a sveden jednou ze zúčastněných stran. Závěr posudku znalce, který takhle pochybil, bychom měli považovat profesionálně nejistý.

48 49

Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno : Masarykova univerzita, 1997, s. 84. Tento rozpor se zákonem může mnohdy vést až k absolutní neúčinnosti důkazu získaného takovým výslechem a k jeho nepoužitelnosti pro další řízení.

35

Právě s tím jak účastníci správně naplňují své role, jistou měrou závisí atmosféra hlavního líčení. Neznamená tedy, že když jsou procesní role účastníků soudního jednání dány trestním řádem, že už nezůstává žádný prostor pro jejich individuální naplnění. Ba naopak, tím že se každý z profesionálů chová jinak (soudce, státní zástupce a obhájce), vytváří se specifické vnitřní klima v soudní síni.

Atmosféra může být tíživá, nabitá agresemi, to v případě, když se profesionálové vzájemně netolerují, lhostejná při rutinním hraní rolí bez většího zájmu o věc, zmatená v případě, že soudce „vypadává“ ze své role, ať vlivem časového tlaku, nezájmu nebo profesionální nezralosti. Konečně může být i věcná – emocionálně neutrální, když převažuje zájem o věc nad zájmem obžalovaného a poškozeného nebo věcná – permisivní, jsou-li zmíněné zájmy v rovnováze a líčení je vedeno snahou porozumět chování aktéra deliktu.50

Pokud se v odborné literatuře hovoří o atmosféře v soudní síni, rozlišuje se obvykle na civilní a tradicionalistickou atmosféru. „Tradicionalistická atmosféra se vyznačuje ritualizovaným průběhem, obřadným oslovováním a direktivní rolí soudce (specifickým oblečením, obřadným oslovováním soudu apod.), zatímco civilní atmosféra (jako příklad můžeme uvést vnitřní napětí a nervozitu) je výrazně méně formální. Psychologický účinek tradicionalistické atmosféry je působivější, navozuje výraznější změny chování a prožívání, především u obžalovaného, ale i u svědků.“51

Zároveň z odborné literatury vyplývá a já to svým pozorováním při jednáních na soudech mohu jen potvrdit, že pro Českou republiku je typická spíše civilistická atmosféra s některými prvky ritualizace, např. oslovování a direktivní role soudce.

Je všeobecně známým faktem, že každé trestní řízení je pro obžalovaného spojeno se změnou chování a prožívání, zvláště pokud jde o jeho první zkušenost s jednáním se soudy. Vstup do soudní síně může u svědka či obžalovaného způsobit zvýšené vnitřní napětí a nervozitu. Tím pádem se zhoršuje i jejich verbální projev. Obžalovaný (svědek) se častěji přeříkává, jeho řeč není dostatečně plynulá, může dojít k výpadkům paměti na afektivním

50 51

Netík, K. – Netíková, D. Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1991. s. 22. Červinka, F. – Čírtková, L. Forenzní psychologie: Psychologie pro soudce, advokáty, státní zástupce, vyšetřovatele, kriminalisty, policisty a pro všechny, kteří se v souvislosti s trestným činem dostanou do kontaktu s policií a soudy. Praha: SUPPORT, 1994. s. 128.

36

podkladě, zabíhavostí a dalším poruchám.52 Takovéto „proměny“ by neměly být důvodem proč zpochybňovat věrohodnost výpovědi. Je na soudci, aby, bez ztráty své autority, projevil svou lidskou tvář a pomohl osobám překonat napětí.

Další velice důležitou úlohou soudce je, aby po celou dobu výpovědi obžalovaného, sledoval jeho verbální a neverbální signály. Vzhledem k tíživému postavení obžalovaného jsou časté nepřiměřené neverbální projevy. Z praxe je známo, že i u nevinného obžalovaného, který vypovídá pravdivě, lze v důsledku jeho negativního psychického stavu sledovat nesoulad neverbálních signálů s verbálními, které obvykle značí to, že obžalovaný nevypovídá pravdivě.

4. 2. Formování psychologického kontaktu

Nezbytnou podmínkou úspěšného provedení jednání, působící po celou dobu jeho průběhu, je psychologická atmosféra, která se utváří mezi jednotlivými účastníky řízení. „Kontaktem rozumíme vytvoření takových vztahů, při nichž se vyslýchaný nevyhýbá rozpravě s vyslýchajícím, neuzavírá se do sebe, nemlčí, nýbrž nabývá přání vypovídat pravdivě.“53

Podstata psychologického kontaktu mezi soudcem a tím, co je dotazován je určována specifikou psychologických vztahů mezi nimi, individuálními vlastnostmi obou, procesním postavením toho, který je dotazován a v neposlední řadě i charakterem daného řízení. Samotný kontakt je velice nestálý, nejistý. Vyznačuje se značnou dynamičností v kladném, ale bohužel někdy i v záporném směru. Někdy se soudci podaří kontakt navázat hned na začátku výslechu, ale nevhodným psychologickým „tahem“ jej může vzápětí ztratit nebo změnit na stav pro provádění dotazování (výslechu) naprosto nepříznivý, stav nevraživosti, averze, nedůvěry, atd. Dynamičnost v kladném směru je charakterizována prohlubováním psychologického kontaktu mezi soudcem a tím, který je dotazován.

Psychologický kontakt není stavem jednostranným. Není možné, aby soudce působil na vyslýchaného, sledoval jeho projevy a při tom zůstal naprosto neovlivněn, nedotčen působením osobnosti vyslýchaného. Soudce usiluje o navázání kontaktu cíleně, zatímco osoba, 52 53

Netík, K. – Netíková, D. Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1991. s. 22. Protivinský, M. a kol.: Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. SPN, Praha 1987, s. 38.

37

která je podrobována dotazování, navazuje kontakt většinou nevědomky, automaticky, bez toho, aniž by si uvědomila, že soudci jde právě o toto navázání kontaktu. Svými reakcemi však na soudce působí, sděluje mu tak o sobě určité skutečnosti, které soudce vnímá a užívá jich pro další vedení řízení.

„Psychologická podstata při vytváření kontaktu nespočívá pouze v taktice kladení otázek, ale v pozorném a kladném citovém zaměření vyslýchajícího vnímat odpovědi vyslýchaného v souladu s jeho celkovým chováním.“54 Je důležité, aby se soudce dokázal zbavit předsudků, jež ve větší či menší míře má každý člověk. „Nejen z výslechové praxe, ale v celém sociálním dění je známo, že lidé nejednou vnímají a uvědomují si to, co chtějí slyšet, vidět, co odpovídá jejich představě, kterou si předem vytvořili.“55 To platí nejen o informacích, ale i signálech, které u druhého člověka vyvolávají určité představy, pocity. Soudce, který by byl v tomto smyslu „zaslepeně rozhodnut, přesvědčen“, nejen že nedosáhne psychologického kontaktu, ale výrazně ohrozí celý průběh řízení. Nejde o to dotazované „škatulkovat“, ale na základě individuálního přístupu ke každému, odhadnout jeho psychické rozpoložení, intelekt a zkušenosti, přičemž nesmí jít nikdy o závěr definitivní, ale o pružnou orientační pomůcku, díky které lze zvolit další taktické kroky v pokračování ve výslechu.

Individuální přístup při navazování psychologického kontaktu je nezbytný. Nelze na něj vytvořit vzorový postup. Individuální je hned ve dvou rysech, protože tu proti sobě stojí dvě individuality – soudce a vyslýchaný. Každý vyslýchaný má své specifické vlastnosti, určitý intelekt, vzdělání, zkušenosti, zainteresovanost v projednávané trestní věci. V tomto souhrnu je neopakovatelný. Ovšem ze stejného úhlu je nutno hledět i na vyslýchajícího soudce. Každý soudce přistupuje k provádění výslechu a k navazování psychologického kontaktu různě, záleží zejména na jeho životních a profesních zkušenostech, charakterových vlastnostech a svědomí.

Kriminalistika doporučuje jako vhodný začátek výslechu sloužící k navázání psychologického kontaktu neformální besedu s vyslýchaným. Při soudním výslechu se takový postup neuplatňuje. Soudce musí kontakt s vyslýchaným navázat jinými způsoby, zejména demonstrací soudcovské nestrannosti, objektivnosti a důstojnosti.

54 55

Soukup, J.: Základy soudní psychologie. SPN, Praha 1974, s. 31. Matiášek, J. a kol.: Psychologie a výslechová praxe. Orbis, Praha 1968, s. 98.

38

K formování vztahu mezi soudcem a vyslýchaným dochází dokonce již před zahájením hlavního líčení. U soudce lze tento proces sledovat ve stadiu studia trestního spisu z přípravného řízení. Stručné generálie vyslýchaných mohou snad částečně kompenzovat informační „ztrátu“ soudce v úvodním stádiu výslechu. Vyslýchanou osobu v době před samotným zahájením hlavního líčení nejvíce ovlivňuje zvolená forma vyzvání k výslechu (předvolání a předvedení, § 90, § 98 tr. řádu) a situace v soudní budově. Zejména zavdá-li vyslýchaná osoba důvod k předvedení, může být počáteční navázání potřebného pozitivního kontaktu náročnější a zdlouhavější, protože vyslýchaný se může cítit poškozen na své pověsti a uražen. V některých případech se jeví vhodné vyslýchanému stručně vysvětlit, proč byl k soudu předveden, předestřít mu např., že se opakovaně nedostavil na předvolání soudu a dotázat se ho na příčinu. Vyslýchaný tak pochopí, že předveden byl oprávněně a že si předvedení zavinil sám. Toto vysvětlení je však třeba podat vhodně, aby ve vyslýchaném naopak nevzbudilo ještě větší pocity nevole.

Situací v soudní budově mám na mysli prostředí, od vstupu vyslýchaného do soudní budovy po místo, kde vyslýchaný čeká na zahájení hlavního líčení, resp. na výslech. Některé soudní budovy, jsou zcela volně přístupné, předvolaný sám v budově hledá, kde se nachází místnost, kam je předvolán. Některé soudní budovy disponují stálým stanovištěm justiční stráže, která kontroluje, jaké osoby do soudní budovy přicházejí a alespoň přibližně příchozí nasměruje do míst, kde se nachází místnost, do níž je předvolán. Je zřejmé, že druhá varianta je mnohem lepší jak pro předvolané, tak pro soudní osoby. Předvolaní nebloudí po budově a soudní osoby nejsou v nadměrné míře obtěžovány dotazy, kde je to a to číslo dveří. Je pochopitelné, že na předvolanou osobu působí celkové prostředí soudu, tj. rozměr budovy, osvětlení chodeb, úprava, čistota, hlučnost, ale i např. oděv soudních osob.

V našich soudních budovách nejsou bohužel před jednacími místnostmi tzv. čekárny, kde by se shromáždili předvolaní. Praxe vypadá tak, že příchozí předvolaní postávají, v lépe zařízených soudních budovách sedí na lavicích, na ne vždy čistých a vzhledných chodbách.

Jistě nepříjemným činitelem, zejména u okresních soudů, je ta skutečnost, že pohyb lidí na chodbách soudu je dost značný a pravděpodobnost potkat někoho známého velice vysoká. To nemusí zvláště dobře působit na psychiku např. poškozeného, v jehož zájmu 39

zpravidla je, aby nebyl spojován se soudním projednáváním a budovou soudu vůbec. Rozhodně nepřispívá ke klidu a pocitu bezpečí svědků skutečnost, že obžalovaný čeká na zahájení hlavního líčení na stejné chodbě, popřípadě ve stejné místnosti, nebo že je těmito prostory předváděn eskortou. Svědek může pociťovat strach, eventuelně může být, ať již úmyslným nebo neúmyslným chováním obžalovaného zastrašován. Optimálním řešením by byly zvláštní čekárny pro svědky a pro obžalované. Před tím, než budou vystavěny nové soudní budovy, stojí za uvážení, zde zcela nepřehodnotit dosavadní tradiční uspořádání soudních budov a nevypracovat projekt, který by počítal i se zvláštní chodbou, kterou budou do jednací síně eskortováni obžalovaní. Přispělo by to ke klidu svědků a rozhodně i k bezpečnosti a klidu v místech, kde se pohybují ostatní předvolaní a soudní osoby. Zabránilo by se tak i zcela nezvladatelným početným rodinám obžalovaných, aby obléhaly celé chodby, aby jen na okamžik příbuzného spatřily nebo na něj zavolali. Takovýto rozruch na chodbě rozhodně na ostatní předvolané nepůsobí uklidňujícím dojmem a vyvolává touhu soudní budovu okamžitě opustit. Ostatně i pro soudní osoby je toto „obléhání“ chodeb nepříjemné, nelze bez obtíží projít, osoby jsou hlučné, eventuelně je hlučná justiční stráž, která veřejnost usměrňuje. Této druhé chodby by navíc mohl pro příchod do jednací síně, v budovách, kde není kancelář soudce propojena s jeho jednací místností, využívat i soudce.

Nový justiční palác, který se v momentálně v Brně staví, by měl již všechny tyto uvedené nedostatky vyřešit. Architekti a projektoví inženýři zde již dopředu počítají nejen s čekárnami, s oddělenými vstupy do soudní síně pro soudce, ale dokonce i řeší takovou problematiku, aby se poškozený nepotkával před soudním líčením s obviněným.

Sama jednací místnost svým standardním vybavením též ovlivňuje psychiku vyslýchaného a formování psychologického kontaktu z jeho strany. Na osobu, která je v jednací místnosti poprvé, zapůsobí místnost jistě svojí strohostí a úředností. Na každého vyslýchaného, tj. i na recidivistu, kterému je prostředí jednací síně důvěrně známo, zapůsobí její provedení, stáří, zařízení, podlahová krytina, záclony v oknech apod. Obyčejně lze u příchozího očekávat přinejmenším pocit napětí, očekávání, určité nejistoty. V mnohých případech jsou patrné mnohem intenzivnější prožitky, jako je strach, úzkost, zlost, potlačovaná agrese, projevy deprese, zoufalství aj. „Obecně se jeví správné snažit se odstranit napětí a vytvořit humánní atmosféru, odpovídající projednávanému případu a individualitě osobnosti

40

vyslýchaného.“56 Bohužel jednací místnost, její vybavení a přítomnost mnoha osob nejsou právě ideálním prostředím k tomuto kroku.

Je zcela zřejmé, že soudce nemůže nijak ovlivnit prostorové uspořádání soudní budovy a vybavení jednací síně. Soudce může jen velmi nesnadno, formou připomínek a žádostí na vedení soudu, docílit např. lepší práce justiční stráže, lepšího úklidu apod.

Komunikace v soudní místnosti vyžaduje slušnost v oslovování a v celkovém vystupování. Ze strany soudce navíc rozhodnost, zásadovost a důstojnost. K vytvoření takovéto atmosféry jsou nápomocna i pravidla chování v jednacích místnostech, jež jsou vyvěšena v prostorách určených pro čekající předvolané. Tato pravidla vycházejí z vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (č. 37/1992 Sb. ve znění novel – dále jen j. řád). V jednací síni se všem s výjimkou osob mladších patnácti roků vyká (§ 14 odst. 1 j. řádu). Soudní osoby i ostatní přítomní se oslovují „pane – paní – slečno“ s připojením funkce či procesního postavení, ve kterém oslovený vystupuje, nebo jeho akademického titulu ( § 14 odst 2 j. řádu), tedy např.: pane svědku, paní obžalovaná, pane předsedo senátu. Osoby mladší patnácti let lze oslovit pouze jménem v případě, jeví-li se to účelným k překonání jejich ostychu zabraňujícího úspěšnému vykonání výslechu.

Během výslechu má vyslýchající zachovat korektní tón a dá-li se to tak říci, korektní tvář, tzn. soudcova tvář, mimika a gesta musí vyjadřovat naprostou nestrannost, aby byli všichni přítomní nejen sluchem, ale i okem přesvědčeni, že soudce provádí výslech objektivně, řídí se zákonem, prověřuje důkazy pro i proti, není předpojatý, není nedůvěřivý. Soudce mající na paměti individuální odlišnost každého vyslýchaného a přizpůsobující taktiku výslechu, musí mít na paměti, že nic nelze přehánět, tj. jednat s vyslýchanými naprosto odlišným způsobem. Mohl by tak, zejména pro stále přítomného obžalovaného, vzniknout dojem, že soudce je nestálý, náladový, nebo třeba i podbízivý.

Významným momentem při formování kontaktu soudce s vyslýchaným je seznámení vyslýchaného s procesním postavením a poučení o právech a povinnostech vyslýchaného. Dle mého názoru, ne vždy a všichni soudci dostatečně využívají této jim trestním řádem dané možnosti k navázání kontaktu s vyslýchaným. Někdy ji chápou (usuzuji

56

Matiášek, J. a kol.: Psychologie a výslechová praxe. Orbis, Praha 1968, s. 96.

41

tak na základě jejich interpretace poučení) jako pouhou nezbytnou zákonnou nutnost k provedení výslechu. Nezřídka soudce poučení „oddrmolí“ a při tom již hledí do trestního spisu a nesleduje reakce vyslýchaného. Formálním dotazem se soudce připravuje o první cenné poznatky o vyslýchaném a zároveň u vyslýchaného vytváří mnohdy negativní pocity typu „nestojím mu ani za pohled“, typu „raději řeknu ano i když tomu nerozumím, nebudu ze sebe dělat hlupáka“.

42

KAPITOLA V.: KLADENÍ OTÁZEK Rozhodla jsem se kladení otázek věnovat celou samostatnou kapitolu ve své diplomové práci, aby se čtenáři dověděli nebo jen utvrdili ve faktu, že právě kladení otázek hraje velice důležitou roli při provádění výslechu. Toto neodmyslitelné kladení otázek při výslechu je zároveň ovšem i velmi problematickou částí výslechu. Níže vysvětlím proč.

Klást otázky můžeme již v úvodním stádiu výslechu, ale stěžejní je kladení otázek ve stádiu dialogu, kdy nedochází jen k formování prvního kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným, ale sám trestní řád stanovuje kladení otázek. Druhá část výslechu se skládá z monologu vyslýchaného, který má objasnit situaci kvůli níž je vyslýchající vyslýchán. V tomto stádiu výslechu může vyslýchaný uvést informace, na které by se jinak vyslýchající nezeptal. Jednak může uvést okolnosti (informace), které zamýšlel utajit, nebo na sebe upozorní tím, že zamlčuje některá, podle jeho úsudku, bezvýznamná fakta.

Trestní řád ve dvou svých ustanovení (§ 92 odst.3 a v § 101 odst.3) umožňuje vyslýchajícímu klást vyslýchanému otázky, aby odstranil nejasnosti a rozpory ve výpovědi, případně aby výpověď doplnil. Náš trestní řád také určuje způsob kladení otázek, a to ve formě pozitivního a negativního vymezení.

Je všeobecně známo v této oblasti, že záleží nejen na obsahu otázky, ale také na její formě. Při výslechu je možno klást uzavřené otázky, které umožňují jenom odpověď ANO, nebo NE. Doporučuje se je ale nepoužívat, protože odpověď ANO, NE obsahuje mnoho neurčitého. Vyslýchaný, který si není úplně jistý, raději odpoví ANO, protože odpověď NE by mohla vzbudit dojem odporu a lidé celkově mají tendenci se vyhýbat konfliktním situacím.

Mezi uzavřené otázky řadíme i otázky, které mají jedinou možnou odpověď (např.: Jak jste starý?).

Naproti tomu otevřené otázky dávají prostor vyslýchanému, aby formuloval svou odpověď podle své vlastní vůle, může se spontánně projevit, proto jsou ve výslechové praxi

43

nejvíce využívány. Rovněž se tento typ otázek doporučuje jako prevence před možným položením sugestivní otázky.

Kladené otázky musí být jasné a srozumitelné. Vyslýchající bere v potaz rozumovou úroveň vyslýchaného, jeho psychickou vyspělost a zohlední rovněž jeho individuální vlastnosti.57 Při čemž všeobecně platí, že otázky nemají být příliš dlouhé a stylisticky komplikované, aby byly lehce pochopitelné. Otázka může být položena víckrát za sebou jinými slovy, aby se docílilo toho, že bude pochopena. Otázky by měly být kladeny po jedné, aby byly lehce zodpověditelné.

Mimořádný význam má i členění otázek a posloupnost jejich kladení. Nabízí se možnost otázek podle chronologie děje, a to vzestupně nebo sestupně, nebo otázek zaměřených na psychiku vyslýchaného. Tyto „psychologické“ otázky jsou typické pro taktický postup při překonávání lživé výpovědi. Některé otázky má soudce připraveny, vyvstaly již při studiu vyšetřovacího spisu nebo v průběhu monologické části výslechu. Jiné otázky se objevují při samotné dialogické části. Je vhodné tyto nově vzniklé otázky neuspěchat a vhodně je zařadit do již připravené struktury otázek.

Pro práci soudce je nezbytná znalost kladení tzv. podněcujícíh otázek, které mají vyslýchanému zejména napomoci. Jsou to otázky např. typu: „Čeho jste si při tom všiml?“, „Co jste zjistil?“, „.Který důvod byste pro to ještě mohl uvést?“.58

Odpověď na položenou otázku není možné hned urgovat, je třeba poskytnout někdy více času k rozmyšlení a formování odpovědi (v závislosti na složitosti otázky a poznatcích o intelektu a schopnostech vyslýchaného, kterých nabyl soudce z dosavadního průběhu výslechu). Přílišné naléhání na nejrychlejší odpověď může mít negativní vliv na kvalitu odpovědi. Jestliže vyslýchaný dotaz soudce nepochopí, je třeba formulovat tutéž otázku jiným způsobem, třeba i několika způsoby. Není pravdou, že opakováním se otázka stává automaticky srozumitelnější. Při obměně slov a jejich větné vazby se zvýší pravděpodobnost pochopení otázky vyslýchaným.59

57

Purý, F. In Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 770. Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. s. 167-168. 59 Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. s. 168.

58

44

Zákon vyslýchajícímu nezakazuje urážející či ponižující otázky, ale je víc jak zřejmé, že pokud vyslýchající vyjádří posměch, hrubost či jízlivost, naruší tak důvěru vyslýchaného. Navíc se vystavuje nebezpečí, že v něm probudí odpor či nelibost, což by bylo samozřejmě nežádoucí.

Otázky, které naznačují, jak na ně odpovědět (tzv. sugestivní otázky), jsou zakázány. Ustanovení § 92 odst. 3 k tomu navíc zakazuje otázky, které předstírají klamavé a nepravdivé okolnosti ( tzv. otázky kapciózní). Těmto druhům otázek věnuji dvě samostatné kapitoly (viz níže), jelikož negativně ovlivňují hodnověrnost výpovědi a tím i její důkazní hodnotu.

5.1. Sugestivní otázky

Sugestivní otázky jsou takové otázky, které mohou vyslýchaného ovlivnit bez toho, aby si toho byl vyslýchaný vědom. O sugestivní otázce mluvíme i v případě, jestliže je v otázce zahrnuta i odpověď, kterou vyslýchající chce slyšet ( Řízl jsi ho nožem). Otázka proto musí být položena tak, aby z ní vyslýchaný nemohl získat informaci pro svou odpověď, ale aby pro ni musel pátrat ve své hlavě.

Použití sugestivních otázek je výslovně v našem trestním řádě zakázáno, a to konkrétně v ustanoveních § 92 odst. 3 pro obviněného a v § 101 odst. 3 pro svědky.60

Při vedení výslechu znamenají sugestivní otázky nebezpečí zkreslující výpovědi, a tím riziko pro pravdivost výpovědi. Nejednou vedly sugestivní otázky k nepravdivým doznáním, což způsobilo maření vyšetřování.

Za nepřípustné jsou pokládány i otázky, které jsou samy o sobě správné, ale v kontextu s ostatními narušují správnost důkazů.

60

Již výše jsem uvedla, že kladení kapciózních otázek svědkům není zákonem výslovně zakázáno, jen z praxe se tak dá usuzovat. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1968, 11 Tz 29/68. „Je v rozporu s § 92 odst. 3 trestního řádu, je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu.“

45

Je všeobecně známým faktem, že nejnáchylnější osoby podléhající sugestivním otázkám jsou ty, které mají nejvíce nepřesností o zapamatovaných faktech. Vnějším znakem je zvýšená míra nejistoty osoby. Osoba v těchto případech vypovídá i o tom, o čem není přesvědčena, že se ve skutečnosti stalo.

Sugestivnost posuzujeme především podle jejího obsahu, míra sugesce závisí hlavně na formě položené otázky. Například prosté určovací otázky jsou bez sugestivního působení („Jakou barvu měl svetr podezřelé osoby?“). Naproti tomu u otázek, u kterých předpokládáme odpověď ANO nebo NE, počítáme se slabým sugestivním vlivem. Neúplné otázky rozhodovací řadíme mezi silně sugestivní, neboť vyslýchaný je sváděn k tomu, aby se rozhodl mezi dvěma možnými variantami, i když tu existuje celá řada variant jiných („Viděl jste tam Petra nebo Jana?“). Je třeba dodat, že i různé jiné faktory ovlivňují míru sugesce (osobnost vyslýchaného, osobnost vyslýchajícího, vnější podmínky výslechu atd.). Nesmíme zapomenout, že sugestivní účinek navíc zvýrazňují mnou již zmiňované verbální a neverbální prostředky (gestikulace, mimika, fyziologické změny jako rudnutí nebo přílišné pocení se). Vše co jsem výše uvedla dokazuje, že vyslýchaná osoba je vystavena obrovskému množství faktorů včetně ovlivnění tvrzením ostatních očitých svědků nebo podlehnutí tlaku autority nebo tím může být i prostá obava z ostudy. Na druhou stranu je třeba zmínit, že vyslýchaná osoba zřetelně pociťuje, že vyslýchající je závislý na jeho zdroji informací. Do komunikačních aktivit a způsobu vedení výslechu se pomítá to, že vyslýchajícímu schází právně relevantní informace o šetřeném skutku (která je pro většinu výslechových interakcí příznačná).61 To, že se projev vyslýchaného vyznačuje neochotou či neschopností vypovídat a to, že se u vyslýchajícího setkáváme se silnou potřebou právně relevantní informace získat, činí z výslechu komunikačně náročnou situaci.62

Matoušková a J. Spurný uvádějí charakteristiku problémových vyslýchaných a také stručný návod jak s těmito osobami jednat.

Podle schopností a ochoty vypovídat můžeme rozlišovat následující typy problémových vyslýchaných:

61 62

Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha. 2003. s. 93. Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha. 2003. s. 93.

46



Vyslýchaný je ochoten, ale není schopen vypovídat



Vyslýchaný není ochoten ani schopen vypovídat



Vyslýchaný je schopen, ale není ochoten vypovídat.63

Ze zkušeností z výslechové praxe ale víme, že dalšími problémovými osobami mohou být děti, osoby staré, nemocné, cizinci apod.

Čím menší je koncentrace vyslýchaného, tím menší se jeví i schopnost vyslýchaného podlehnout sugesci. Koncentrace může být narušováno vnějšími rušivými podněty – příchodem jiné osoby do místnosti, telefonickým rozhovorem.64

Např.: Byl vyšetřován velký požár na místě, kde si předtím hrálo dítě se zápalkami. Při výslechu dítě přiznalo, že si udělalo ohníček. Další vyšetřováním se vypátralo, že požár založil jistý hostinský. Bylo zjištěno, že byl použit sugestivní způsob vyslýchání.65

5. 2. Kapciózní otázky

Pod pojmem kapciózní otázky chápeme takové otázky, v jejichž formulaci vyslýchající předstírá vyslýchanému skutečnost, která je nepravdivá, klamavá nebo která předpokládá skutečnost vyslýchaným dosud nepotvrzenou, a tím současně svádí vyslýchaného k odpovědi, kterou si vyslýchající přeje. Kapciózní otázka má vyslýchaného oklamat, zmýlit nebo uvést v omyl. Takovou nepravdivou nebo klamavou skutečností je tvrzení vyslýchajícího, že jsou k dispozici důkazy svědčící v neprospěch vyslýchaného a vyslýchaný k nim má zaujmout stanovisko.

Růžek definuje kapciózní otázky jako otázky:

63

Matoušková, I., Spurný, J.: Komunikačně náročné situace. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň. 2005. s. 114 –115. 64 Soukup, J.: Sebeobvinění a nepravdivá doznání.Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, Praha, 1973, s. 115. 65 Soukup, J.: Sebeobvinění a nepravdivá doznání.Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, Praha, 1973, s. 122.

47

„které jsou záměrně formulované tak, aby vyslýchaný nepoznal jejich pravý smysl a byl tím sveden proti své vůli k odpovědi, kterou by jinak neučinil, např. proti své vůli se k něčemu přiznal“.66

K tomu Vácha v článku Kapciózní otázky ve výslechové praxi říká:

„Daný typ otázky lze demonstrovat následujícím příkladem, kde procesně významná okolnost je skryta v přívlastku, méně významné okolnosti jsou zdůrazněny v několika příslovečných určeních: Otázka: „Viděl jste, jak zakrvácený Novák nasedl okolo 22.00 hod. začátkem letošního září do vlaku na Smíchovském nádraží?“67

5.3. Úvaha de lege ferenda

Bedlivý čtenář se teď možná bude v duchu ptát, proč jsou při výslechu obviněného zakázány sugestivní, tak i kapciózní otázky (§ 92 odst. 3), kdežto při výslechu svědka zákon zakazuje jen otázky sugestivní. Nejen vzhledem k faktu, že výslechová praxe považuje kapciózní otázky za nepřípustné, si myslím, že by stálo za úvahu, tento výslovný zákaz kapciózních otázek u výslechu svědka zakotvit i v trestním řádě. Rovněž bych chtěla poukázat na fakt, že není v zákoně výslovně upravena otázka důsledků při použití kapciózních a sugestivních otázek. Podle toho, co jsem výše uvedla, se domnívám, že by nebylo od věci navrhnout úpravu, které by komplexně řešila problematika kladení otázek a jejich důsledků.

66 67

Růžek, A. a kol. Trestní právo procesní.3. vydání. Praha, 1996. s. 141. Vácha, M. Kapciózní otázky ve výslechové praxi. Československá kriminalistika, 1982, č. 3. s. 231- 234.

48

VI. PRÁCE A OSOBNOST SOUDCE Tato část nazvaná Práce a osobnost soudce byla do mé práce zařazena, protože podle mého názoru je třeba se zabývat osobností člověka, který aplikuje kriminalistické metody, je třeba zdůraznit tendence a vlastnosti, které jsou žádoucí pro správnou aplikaci kriminalistických metod a tím i pro dosažení účelu trestního řízení. Ale stejně tak je třeba se zmínit o tendencích, názorech a vlastnostech, které užití kriminalistických metod deformují. Ze stejného důvodu je třeba zabývat se pracovními návyky a i celkovým množstvím práce soudce. Aplikace kriminalistických metod je jen částí soudcovské činnosti. Je zřejmé, že soustředění na další činnosti a sledování dalších cílů, mohou aplikaci kriminalistických metod ovlivnit.

6.1. Některé aspekty práce soudce

Účelem soudcovské práce je rozřešit společenský konflikt, spor, který byl soudci předložen, a to v souladu s požadavky a zákonem determinované spravedlnosti. Náplní práce je řádně vyšetřit skutkový stav předloženého případu, kauzy, správně aplikovat dobře interpretované právo a věc zakončit soudcovským řešením, nejčastěji rozsudkem.

V rozsudku je vyjádřena jednota kauzy a aplikovaného práva, která musí být respektována. Její nerespektování vede k těmto dvěma krajním případům:

1)

soudce se zabývá nejprve jen vyšetřováním, hromadí důkazy aniž by si

vytvořil právní hypotézu o věci. Tak se může stát, že některé z provedených důkazů byly samoúčelné a soudce je nemusel zkoumat,

2)

soudce si vytvoří a priori právní názor po přečtení trestního spisu a při

provádění dokazování usiluje, aby mu to „vyšlo“, čímž může vlivem svého postavení vyšetření skutkového stavu značně deformovat.

Z uvedeného vyplývá, že optimální se jeví, aby si soudce na začátku vytvořil předběžný, hypotetický názor a ještě lépe i možné varianty. Soudce se nesmí na svou skutkovou a právní hypotézu příliš upnout, nesmí z ní udělat dogma, musí ji neustále

49

kontrolovat, korigovat a podle jejích změn usměrňovat i svůj další postup. Je třeba, aby soudce dokázal poznat, kdy je věc „zralá“ k rozhodnutí, což často ovšem souvisí s povahovými vlastnostmi soudce jako je rozhodnost a liknavost.68

Veškerá práce soudce je založena na její přesvědčivosti a účinnosti. Účinnost představuje ten fakt, že soudce věc vyšetří, provede dokazování, celou věc právně posoudí a zakončí ji rozsudkem. Takto výrazný moment definitivy se v dřívějších fázích trestního řízení neobjevuje. Přesvědčivost práce se zakládá na obecně deklarované soudcovské nestrannosti, soudcovské autoritě a odborné připravenosti. Soudce má výkonem své funkce odstranit právní nejistotu. Je k tomu vybaven svými vědomostmi a zkušenostmi, ale také svým mocenským postavením, o čemž svědčí i to, že svůj rozsudek ve věci vyhlašuje jménem republiky (čl. 81 Ústavy, § 8 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, § 128 odst. 2 trestního řádu). Soudce má k dispozici disciplinární prostředky pro udržení autority v jednací síni (§ 66 trestního řádu, § 204 trestního řádu, § 169b tr. zákona – v krajním případě iniciovat trestní stíhání pro trestní čin pohrdání soudem), avšak je lépe, pokud má svou osobní autoritu a ke zmíněným prostředkům nemusí sáhnout. Osobní autorita soudce plyne mimo jiné z toho, jak jedná s lidmi, jaké má právní a obecné vědomosti, jak dovede soudit, jak dovede přesvědčit, jak dokazuje svou nestrannost ve věci.

V rámci hlavního líčení předseda senátu (samosoudce) především určuje v mezích zákona jeho pořadí a průběh. Hlavní líčení zahajuje, zjišťuje přítomnost a totožnost osob, které se k němu dostavily, vyzývá státního zástupce k přednesení obžaloby, zjišťuje požadavek poškozeného na náhradu škody dotazem na poškozeného, je-li přítomen, nebo přečtením jeho návrhu ze spisu. Dále předseda senátu zahajuje a provádí ve věci dokazování, stanoví pořadí provádění jednotlivých důkazů, rozhoduje o odděleném výslechu spoluobžalovaných, umožňuje stranám vyjádřit se k důkazům, vybízí je k návrhům na doplnění dokazování, může jim dovolit výslech svědka, činí vhodná opatření k ochraně svědka a k utajení jeho totožnosti, prohlašuje dokazování za skončené, uděluje slovo k závěrečným řečem podle stanoveného pořadí, přerušuje řeči, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci, uděluje obžalovanému poslední slovo, vyhlašuje rozhodnutí soudu, uděluje osobám poučení, diktuje průběh hlavního

68

Bičovský, J.: Problematika soudcovské práce. In. Příručky ministerstva spravedlnosti. SEVT, Praha 1991, sv. 52. s. 71-73.

50

líčení do protokolu, při pokračování v odročeném hlavním líčení sděluje podstatný obsah dosavadního jednání.69

Pokud jde o důstojnost a vážnost soudního jednání ( požadavek § 203 odst. 2 trestního řádu), lze je zajistit především náležitým poučením přítomných osob, upozorněním, aby se zdržely nevhodných projevů či jiného rušivé chování, dále výstrahou před užitím již zmíněných disciplinárních prostředků. Zároveň předseda senátu dbá o slušné chování a vyjadřování vlastní a všech ostatních osob, které se účastní hlavního líčení (srov. § 11 až § 17 j. řádu). Důstojnosti hlavního líčení musí odpovídat i oblečení úředních osob a úprava jednací síně soudu.

Další povinnosti předsedy senátu uvedenou v § 203 odst. 2 trestního řádu je dbát na to, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Tato jeho povinnost vyplývá z požadavku plynulosti průběhu hlavního líčení, jehož předmětem je vždy určitý skutek a účast obžalovaného na něm. Výpovědi osob musí směřovat jen k jeho objasnění, a jestliže se od toho vyslýchaný odchýlí, předseda senátu ho na to upozorní a případně takové osobě odejme slovo. Rovněž další dokazování je třeba provádět tak, aby bylo zajištěno efektivní a spolehlivé objasnění předmětu hlavního líčení a rozhodnutí ve věci.70

Soudcova nestrannost je základním předpokladem pro spravedlnost rozhodnutí pro důvěru v osobu soudce, i v jeho rozhodnutí. Soudce proto nemá být útočný, ironický, pronášet úsměšné poznámky, dávat najevo převahu svého vzdělání obecného či odborného, nemá se povyšovat nad ostatní díky svému bezesporu zvláštními a důležitému postavení. K chování soudce patří vyrovnanost a klid, rozvaha a důstojnost. K důstojnosti soudního jednání náleží kultura projevu písemného i ústního řešení „běžných“ situací při soudním jednání a zejména i řešení neobvyklých nečekaných událostí, před které je soudce postaven, jako např.: mdloby vyslýchaného, agrese ze strany obžalovaného, výpadek elektrické energie.

69 70

Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. CHBECK/SEVT a.s., Praha 1997. s. 958. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. CHBECK/SEVT a.s., Praha 1997. s. 959-960.

51

6.2. Osobnost soudce

Z uvedeného vyplývá, jak důležitá je osobnost, jak záleží na kvalitě soudce, který provádí dokazování a rozhoduje. „Soudce je determinován zákonem, jeho už zaujatým výkladem, projednávanou kauzou, ale i úrovní své společnosti, úrovní vědy a techniky, úrovní poznatelnosti věcí a minulých dějů současnými prostředky. To není úplné vyjmenování determinujících prvků. Ze všeho vyplývá, že i při nezávislosti soudce je soudce součástí své společnosti a nemůže překročit hranice, které mu z toho vyplývají a které jsou mu nejrůznějším způsobem vytvořeny … soudce jako praktik je osobnost, která nemůže překročit u nás historický rámec své působnosti. Nejde o postavu absolutizovanou, má vždy relaci ke společnosti a je jejím činitelem.“71

Vzhledem ke skutečnosti, že jsou na soudce kladeny velké nároky, a že ne vždy jsou některé důležité vlastnosti pro výkon soudce kompletní a vzhledem k tomu, že soudcovská činnost je činností lidskou, tedy omylnou, vytváří se prostor pro chybování, pro defektnost soudcovské práce. Opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky mají proto kromě kontroly věcné správnosti rozhodnutí i toto další opodstatnění. Bičovský ve své práci zabývající se problematikou soudcovské práce vyjádřil domněnku, že prostředkem, který výskyt, závažnost a početnost defektů významně snižuje, je uplatňování tak zvané binární metody při rozhodování. V zásadě soudce rozhoduje systémem „ano – ne“ a nebo „plus – mínus“.72 S touto myšlenkou je možno souhlasit, pokud jí má autor na mysli konečná rozhodnutí. Nutno však podotknout, že závěrečnému rozhodnutí o vině či nevině předchází velké množství „menších“ subjektivních rozhodnutí soudce. Zmíněná metoda je pak zcela vyloučena při aplikaci kriminalistických metod, neboť množství vzniklých situací a reakcí na ně je mnohem bohatší, než aby bylo možno vypořádat se s nimi kategorickým „plus“ nebo „mínus“.

71

Bičovský, J.: Problematika soudcovské práce. Příručky ministerstva spravedlnosti. SEVT, Praha 1991, sv. 52. s. 75. 72 Bičovský, J.: Problematika soudcovské práce. Příručky ministerstva spravedlnosti. SEVT, Praha 1991, sv. 52. s. 77.

52

VII. ZHODNOCENÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY Problematika, kterou se ve své diplomové práci zabývám, tedy právní úprava výslechu, se dočkala zásadní novely poměrně nedávno. Tuto změnu přinesla novela č. 265/2001 Sb.

Novelou č. 256/2001 získalo přípravné řízení větší důležitosti, která kromě jiného pozměnila postavení obhajoby. Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit (§ 165 odst. 2 Tr.ř.). V ustanovení § 165 Tr.ř. je upravena jak účast obhájce, tak i obviněného ve vyšetřování. Tímto je straně obhajoby poskytnuta možnost výrazným způsobem ovlivnit průběh hlavního líčení a jeho výsledek. Jelikož soud pečlivě přezkoumává jakékoli odchylky od protokolu o výpovědi učiněném v přípravném řízení a jejich příčiny, je účast obhájce v přípravním řízení více než vhodná. Účast obhájce v tomto stádiu trestního řízení přispívá k náležitému objasnění věci z hlediska zájmu obviněného a může vést k zúžení trestního stíhání, zastavení trestního stíhání apod. Pokud dojde k hlavnímu líčení, je obhájce na tuto situaci lépe připraven, jelikož většina informací je mu známa již z přípravného řízení a může svou taktiku obhajoby dlouhodoběji promýšlet.

Ještě před tím, než budu rozebírat jednotlivá ustanovení, které tato novela změnila, chci se zmínit o dřívější podobě § 2 odst. 4 trestního řádu. Na rozdíl od nynějšího znění byl do roku 1990 tento § velice krátký a stanovoval, že „orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti a musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením občanských práv zaručených ústavou“.

Nyní platné znění říká, že „orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána“. Pro stanovení zásad trestního řízení má mimořádný význam v demokratické společnosti ústava, neboť téměř všechny psané ústavy se snaží určitým způsobem regulovat trestní proces, který se vždy v důsledku své povahy dotýká základních občanských práv a svobod. Základní úprava je obsažena v zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České

53

republiky a zákoně č.2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, která je podle Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky.

Dále bych se ráda zmínila o § 2 odst. 5 trestního řádu, který odráží modifikaci zásady vyhledávací a posílení zásady obžalovací. V novelizovaném ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu je psáno, že strany v řízení před soudem nejen navrhují, ale také předkládají a provádějí důkazy. V řízení před soudem získaly strany nově silnější postavení a nadále je státní zástupce povinen prokazovat vinu obžalovaného. Velkou změnou avšak prošlo přípravné řízení, kde orgány činné v trestním řízení a tedy i státní zástupce, objasňují i bez návrhu stran okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Přesto není soud zbaven povinnosti sám doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Výslech obžalovaného může podle nového znění § 2 odst. 5. provádět státní zástupce (§ 215 odst. 2).

S ustanovením § 2 odst. 5 je propojena i novelizace § 2 odst. 11, která mění způsob provádění důkazu výpovědi svědků, znalců a obviněného. Oproti dřívější úpravě (které stanovilo, že „uvedené osoby soud sám vyslýchá“) se tyto osoby „jen“ vyslýchají.

Dovolím si konstatovat, že v posledních letech došlo k podstatným změnám co se týče ustanovení souvisejících s výslechem. Jednou z větších změn je bezesporu přenesení těžiště provádění dokazování z přípravného řízení do řízení před soudem a také v posílení procesního postavení stran. Strany mají totiž nově možnost provádět důkazy v hlavním líčení.

Domnívám se, že současná právní úprava výslechu je dostačující, odpovídá jak kriminalistickým zásadám, tak i poznatkům sociální a forenzní psychologie. Neboť postup při výslechu by nešlo upravit v trestním řádu podrobněji, protože, jak víme, záleží zde na velkém množství proměnných. To, jak bude výslech probíhat závisí hlavně na vyslýchajícím (soudci).73

73

i to byl jedním z důvodů, proč jsem osobnosti a práce soudce věnovala ve své práci jednu celou část

54

VIII. POKUS O SROVNÁNÍ KOMUNIKACE V SOUDNÍ SÍNI V ŘÍZENÍ TRESTNÍM S ŘÍZENÍM CIVILNÍM

8.1. Nástin rozdílů

V této části své práce se pokusím jen letmo nastínit, jak se liší komunikace v soudní síni v řízení trestním s řízením civilním.

Hlavní rozdíl spatřuji již v účelu jednotlivých druhů řízení. Laicky řečeno, účelem řízení trestního je zjistit skutkový stav, tedy soudce se pokouší dopátrat skutečnosti. Kdežto smyslem civilního řízení je přimět strany k smíru, soudce se snaží aby se strany domluvily (§ 99 o.s.ř.). Od tohoto faktu se odvíjí i průběh a komunikace v jednotlivých typech řízení.

Moderní civilní proces poskytuje stranám v průběhu řízení značnou dispoziční volnost. Strany mohou svobodně volit a uplatňovat různé prostředky soudní ochrany, disponovat předmětem řízení i řízením samotným a podstatně ovlivňovat průběh dokazování, zaměřeného na zjišťování všech právně významných skutečností v daném sporu. Zároveň je poměrně značně omezena soudcovská moc ve prospěch svobody stran. Strany nejlépe znají svůj soudní případ, kdežto soudce se s ním v průběhu řízení teprve seznamuje. Zásada dispoziční a zásada projednací, které ovládají civilní proces, poskytují procesním stranám nejen svobodu a volnost v procesním postupu, ale zároveň zvyšují jejich odpovědnost při výběru procesních prostředků a informovanost o pravidlech a zásadách, na nichž je civilní proces založen. Soudce musí strany neustále poučovat o všech procesních právech (§ 5 o.s.ř.) a klade důraz na shodu mezi stranami nebo alespoň se snaží najít kompromis. Role soudce je určitě méně direktivní než v trestním řízení. Komunikace mezi účastníky v řízení civilním je velice široká (v porovnání s řízením trestním). Soudce dbá po celou dobu řízení, aby byla zachována zásada rovnosti stran.74

Ve sporném trestním řízení se tedy neřeší vztah pouze mezi jednotlivci, či mezi fyzickými osobami a právnickými osobami, jak je obvyklé v občanském soudním řízení, kde řešení vztahu mezi jednotlivci, či mezi fyzickými osobami a právnickými osobami, kde řešení 74

tato zásada se odráží i v zasedacím pořádku v soudní síni, kdy strany sedí naproti sobě.

55

vztahu mezi jednotlivcem a někdy i státem má většinou povahu konkrétního individuálního vztahu, např. náhrada škody, ve kterém se s určitými výjimkami neuplatňují bezprostředně celospolečenské zájmy. Naopak v trestním řízení jde vždy především o celospolečenský zájem na objasnění a potrestání trestného činu, ale současně i zájem na ochranu nevinných osob, a teprve v druhé řadě o zájmy individuální a soukromé. Tedy jinak řečeno, v občanském soudním řízení se především jedná o řešení individuálních a soukromých vztahů účastníků řízení, i když na jedné straně stojí stát, a teprve v druhé řadě jde o celospolečenské zájmy, jako např. zájem na řádném dodržování smluv a jiných závazků, zatímco v trestním řízení jde především o řešení případů z celospolečenského hlediska, kdy zájem společnosti převažuje nad zájmem individua, např. zájmem poškozeného, čehož výrazem je i skutečnost, že většina trestných činů v demokratických systémech (v České republice všechny) je žalována státními, tedy veřejnými žalobci.

Pro oba typy řízení je však společné, že soudce není oprávněn rozhodovat jinak, než na základě skutečností, o jejichž existenci je plně přesvědčen a považuje zjištěný skutkový stav za prakticky jistý, a ne pouze za pravděpodobný. Toto subjektivní vnitřní přesvědčení soudce je jednou z nejvýznamnějších záruk objektivní správnosti jeho rozhodnutí. Objektivně nelze poznatkům, získaným hodnocením důkazů a tvořícím obsah soudcova vnitřního přesvědčení přiznat hodnotu absolutní pravdy. Tak jako v jiných praktických oborech, i zde (v civilním i trestním soudním řízení), je zcela postačující dosažení praktické jistoty (např. v souvislosti se spolehlivostí různých technických zařízení, jako dopravních prostředků, výtahů, mostů, apod.).

8.2. Úvahy de lege ferenda

V souvislosti se zásadou rovnosti, která se promítá více v občanském soudním řízení, bych se ráda zmínila o velké novele občanského soudního řádu (zák. č. 30/2000 Sb.), která se zcela správně pokusila o ještě větší promítnutí této zásady do praxe v soudní síni. Zrovnoprávnila totiž roli žalovaného v řízení s postavením žalobce. Na žalobce byly totiž kladeny větší nároky v řízení než na žalovaného, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Je třeba nalézt paralelu se současným ustanovením § 43 o.s.ř., podle kterého je žalobce pod sankcí odmítnutí žaloby nucen soudem k doplnění žaloby, na rozdíl od žalovaného, který k něčemu podobnému donucen být nemůže. Vyjádření k žalobě (obrana) musí být zrcadlově totéž co žaloba a musejí také na ně být kladeny odpovídající nároky, má-li mít soudce možnost (povinnost) rozhodnout při jediném jednání. V této souvislosti si myslím, 56

že by bylo vhodné zavést takovou úpravu, v rámci které musí žalovaný vyčerpávajícím způsobem označit svá skutková tvrzení na svoji obranu, například na základě výzvy soudu (obdoba ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř.), a pokud by tak neučinil, mělo by to za následek kontumaci. U tvrzení, které žalovaný výslovně nesporuje, by se do budoucna mělo mít za to, že je uznává.

Další možnou úvahou de lege ferenda je podle J. Jirsy (pana prezidenta soudcovské unie) prolomení zásady ústnosti soudního řízení a obměnu stávajícího ustanovení § 115a o.s.ř. v tom smyslu, že pokud si to účastníci přímo nevymaní, může soud rozhodovat na základě listinných důkazů, bez nařízení jednání.

57

IX. ZÁVĚR

Smyslem mé diplomové práce bylo postihnout problematiku komunikace v soudní síni. Pozornost jsem soustředila zejména na stěžejní metodu kriminalistické praktické činnosti soudce – výslech. Podrobně jsem se zabývala výslechem v kontextu komunikace v soudní síni. Na základě studia literatury, vlastních poznatků z soudních síní a na základě rozhovorů se soudci Městského a Krajského soudu v Brně jsem došla k závěru, že provádění výslechu jednotlivými soudci je výraznou měrou ovlivňováno právě osobností soudce, jeho znalostmi, zkušenostmi a obecným vztahem konkrétního soudce k práci.

Z mé práce vyplývá, že i při současné technické vyspělosti, je hlavním prostředkem k dosažení dobrých výsledků při výslechu obviněného člověk – v našem případě soudce. Jak jsem na mnoha místech své práce uvedla, pokud hledáme objektivní pravdu, nestačí, aby byl vyslýchající drsňák, který z obviněného pravdu vytluče, ale opačně. Musí znát výslechové metody a postupy, ale především musí znát lidi a jejich chování. K tomu, aby porozuměl lidem, potřebuje znát sebe sama. Vyslýchající musí být taktik, který dovede předvídat a umí zvolit správnou metodu výslechu, musí být zdatným psychologem, aby věděl, jak má využít silných a slabých stránek vyslýchaného k dosažení co nejlepších výsledků. Už samotná práce s lidmi je velice náročná a ještě obtížnější je práce, jež rozhoduje o lidech a jejich dalších osudech. V celém svém procesu je založena na schopnosti vyslýchajícího rozpoznat lež a skryté náznaky, které ho mají dovést k poznání pravdy. Popis verbální a neverbální komunikace jsem do své práce zařadila proto, že není důležité jen to, co dotyčný říká, ale také jak.

Většina kriminalistických děl, které se mi dostaly do rukou, problematiku soudcovské práce zcela pomíjí. Je to zřejmě důsledek bývalé domněnky, že základem trestního řízení je řízení přípravné. Je však zřejmé, že došlo k výraznému posunu, bylo markantně posíleno řízení před soudem. Kriminalistické praktické činnosti nabyly většího významu a tak si troufám vyjádřit názor, že i samotnou kriminalistiku čeká krok směrem k soudcům. Dosavadní teoretická díla z oboru kriminalistiky, která byla zatím věnována výhradně přípravnému řízení, eventuálně postupu orgánů policie před sdělením obvinění,

58

ztrácejí na významu. Domnívám se, že by se kriminalistika nyní měla více věnovat metodám kriminalistické praktické činnosti soudce.

Dále se domnívám, že by bylo vhodné, kdyby bylo organizováno více školení pro soudce, které by jim pomohly uvědomit si význam a možnosti uplatnění psychologie ve výslechu.

Doufám, že moje práce pomohla sumarizovat současné psychologické poznatky týkající se výslechu a tak napomoct, popřípadě inspirovat vyslýchající při dalších výsleších.

59

X. RESUMÉ The title of my master’s thesis is Communication in the Courtroom. Following the chosen topic I try to focus on mutual exchange of information between an examiner and an examinee.

The thesis is divided into eleven parts. In the Introduction I briefly outline why I decided to write about this topic, chronological order of my work and the aim of the thesis which is to give to readers a comprehensive communication analysis focus on the criminal proceeding.

The second part of the thesis deals with Knowledge about the communication from the perspective of social and forensic psychology. Like in our everyday life, communication exists during judicial proceeding too. I describe the verbal and nonverbal ways of communication and emphasize its specific form in the course of examination.

The Examination forms the core of the third part which reflects the fact that this legal act has the interdisciplinary character. We can define the examination from the point of view of Criminal Code, the other point of view is criminalistics and we can not forget also a basic psychological findings standpoint.

Next, the main topic of the thesis – Communication in the Courtroom I find the most usable issue I am dealing with in my work for the practice of the courts. Considering that there are several factors that affects the creation of the atmosphere present in the courtroom, not only how the professionals ( the judge, the public prosecutor and the defence counsel) fit in their roles, I am dedicating this chapter also to the evaluation of the current situation in the courts with regards to the future.

The fifth part is about Asking questions in the stage of dialogue of the examination. I not only name various classification of questions and give their characterization but I also point out why is asking questions so important in questioning the accused persons or the witnesses. The role of judge is to adapt the wording of the

60

question to suit the particular person. Then I occupy myself with the problem of argumentative and captious questions which are illicit so that the accused person and the witness can not be asked such a questions.

The whole sixth part is engaged in The work and the personality of the judge because his work is becoming more and more important as a result of reinforcement of the judicial proceeding at the expense of the preliminary procedure.

In the next chapter I focus on the Evaluation of the legal regulations related to the examination and their succesive changes in the past. I try to summarize and assess the imperfections of the legal regulations de lege lata and to outline possible suggestions de lege ferenda.

In the eighth part I try to equilibrate a little imbalance of my work that I deal with the criminal procedure and I do not allow for the Civil procedure where the communication plays an important role too.

In the end I draw up the main cogitations of my master’s thesis. Generally I find the current legal regulation contained in Criminal Code adequate that corresponds the requirements of the criminalistics and psychology.

61

XI. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

MONOGRAFIE:

Bičovský, J.: Problematika soudcovské práce. Přířučky ministerstva spravedlnosti. SEVT, Praha 1991, sv. 52. Brunner, A.: Řeč. Votabia, Olomouc 1996. Císařová, D.: Aktuální problémy dokazování v trestním řízení. AUC, Praha 1975, XII. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Linde, Praha 2006. Čelanský, V.: Vyšetřovací metody bezpečnostní služby. Praha 1932. Červinka, F., Čírtková, L.: Forenzní psychologie: Psychologie pro soudce, advokáty, státní zástupce, vyšetřovatele, kriminalisty, policisty a pro všechny, kteří se v souvislosti s trestným činem dostanou do kontaktu s policií a soudy. SUPPORT, Praha 1994. Čírtková, L.: Forenzní psychologie. Aleš Čeněk, Plzeň 2004. Čírtková, L.: Policejní psychologie. Aleš Čeněk, Plzeň 2006. Čírtková, L.: Psychologie výslechu. Kriminalistika 1996, č. 4, s. 321-326. Fenyk, J.: Vademecum státního zástupce. ASPI Publishing, Praha 2003. Hála, B., Sovák, M.: Hlas, řeč, sluch. SPN, Praha 1962. Hesse, H.: Psací stroj. In: Malé radosti. Melantrich, Praha 1993. Janoušek, J.: Sociální komunikace. Svoboda, Praha 1968. Janoušek, J. a kol.: Sociální psychologie. Stání pedagogické nakladatelství, Praha 1988. Jehlička, O. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. C.H.BECK/SEVT a.s., Praha 1994. Karnějeva, L. M. a kol.: Taktika výslechu v přípravném řízení. VVÚK, Praha 1965. Knobloch, F.: Osobnost a malá společenská skupina. Československá Psychologie. 1963, roč. VII, č. 4, s. 329-337. Knobloch, F., Knoblochová, J.: Soudní psychiatrie pro právníky a lékaře. Orbis, Praha 1965. Knopp, M.L.: Nonverbal Communication in Human Interaction. New York 1978. Konrád, Z.: Prověrka výpovědi na místě. Kriminalistický sborník, 1998, č. 8, s. 298-

62

301. Kořínek, M.: Úskoky používané obviněnými při výslechu. Kriminalistický sborník, 1958, č. II/7, 177 str. Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988. Mathern, V.: Výpověď obvineného a svedka v konaní pred súdom. Ministerstvo spravodlivosti, Bratislava 1968. Matiášek, J. a kol.: Psychologie a výslechová praxe. Orbis, Praha 1968. Matiášek, J. a kol.: Teorie a praxe výslechu. Ústav kriminalistiky právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 1970. Matiášek, J. a kol.: Výslech a psychologie. Orbis, Praha 1966. Matoušková, I., Spurný, J.: Komunikačně náročné situace. Aleš Čeněk, Plzeň 2005. Miňhová, J., Prunner, P.: Kapitoly ze sociální psychologie pro právníky. Aleš Čeněk, Dobrá voda 1998. Musil, J. a kol.: Kriminalistika. Naše vojsko, Praha 1994. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika. 2. vydání. C.H.Beck, Praha 2004. Nett, A.: Plody z otráveného stromu. Masarykova univerzita, Brno 1997. Netík, K., Netíková, D.: Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Karolinum, Praha 1991. Pješčak, J. a kol.: Kriminalistika. Obzor, Bratislava 1981. Protivinský, M. a kol.: Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. 2. vydání. Státní pedagogické nakladatelství, Univerzita Karlova v Praze, Praha 1987. Riskin, L., Arnold, T., Keating, J.M.: Mediace aneb Jak řešit konflikty. PALLATA, Praha 1997. Řezáč, J.: Sociální psychologie. PAIDO, Brno 1998. Skácel, J., Zima, P.: Jazyk mezi lidmi. Profil, Ostrava 1983. Soukup, J.: Sebeobviňování a nepravdivá doznání. In: Ústav kriminalistiky právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 1973. Soukup, J.: Základy soudní psychologie. In: Příručka právnické ústavu ministerstva spravedlnosti, Praha 1964, sv. 11, díl II. Soukup, J.: Základy soudní psychologie. SPN, Praha 1974. Spurný, J.: Psychologie výslechu. Portál, Praha 2003. Steiner, V.: Základní otázky občanského právo procesního. Academia, Praha 1981. Straus, J. a kol.: Kriminalistická taktika. Aleš Čeněk, Plzeň 2005. Suchý, O. a kol.: Osobnost pachatele. VÚK při GP ČSSR, Praha 1985. 63

Šámal, P a kol.: Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. vydání. C.H.Beck, Praha 2005. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vydání. C.H.Beck, Praha 2002. Šimovček, I. a kol. Kriminalistika. 1. vydání. IURA EDITION, Bratislava 2001. Tiplica, M. a kol.: Kriminalistická taktika. 2. vydání. PA ČR, Praha 1999. Toman, J.: Jak dobře mluvit. Svoboda, Praha 1976. Toman, J.: Jak zlepšit organizaci a techniku duševní práce. Svoboda, Praha 1984. Večeřa, M.: Spravedlnost v právu. MU Brno, Brno 1997. Veselá, J.: Pracovní listy z policejní psychologie. Policejní akademie České republiky, Praha 2005. Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace. Portál, Praha 2000. Vykopalová, H.: Vybrané kapitoly ze sociální psychologie v kontextu komunikace. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2000. Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 3. vydání. Linde, Praha 2004.

ČLÁNKY:

Čírtková, L., Červinka, F.: Neverbální komunikace ve výslechové praxi. Kriminalistika, 1993, č. 2, str. 331-339. Čírtková, L.: Psychologie výslechu. Kriminalistika, 1996, č. 4, str. 321-326. Čírtková, L.: Orientační odhad věrohodnosti výpovědi. Kriminalistika, 1998, č. 3, str. 211-220. Čírtková, L.: Základy psychologie výslechu. Kriminalistický sborník, 2000, č. 3, str. 29-34. Netík, K. O posuzování věrohodnosti výpovědi. Psychologie dnes, 1998, č. 9, str. 4-7. Nett, A.: Účinný důkaz v trestním řízení de lega lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, č. 3, str. 65-80. Soukup, J.: Psychologické působení v taktice vyšetřování jako jeden z obecných problémů kriminalistické taktiky a soudní psychologie. Česká kriminalistika, 1974, str. 117-128. Spurný, J.: Prosazování moci a poskytování podpory při výslechu. Psychologie dnes, 2004, č. 5, str. 17-19. 64

Topič, O.: Psychologie svědecké výpovědi. In: VGP, XI., 1964, č. 5. str. 104 Vácha, M.: Kapciózní otázky ve výslechové praxi. Československá kriminalistika, 1982, č. 3, str. 231-234. Vaněček, P.: K provádění důkazů v hlavním líčení. Trestní právo, 2004, č. 1, str. 7. Veselý, J.: Problém svědomí. Československá psychologie, 1963, č. 4, str. 346-356.

PRÁVNÍ PŘEDPISY:

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny Základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

JUDIKATURA:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2003, Sp. zn. 22 Cdo 136/2002.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1968, Sp. zn. 11 Tz 29/68.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.4.1968, Sp. zn. 7 Tz 11/68.

65

66