MASARYKOVA UNIVERZITA. Právnická fakulta. Katedra právní teorie

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra právní teorie

DIPLOMOVÁ PRÁCE Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana

2007/2008

1

„Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených“

……………………………….. Alexandra Maděryčová

2

Úvod……………………………………………………………………………………...…….5 1. Pojetí lidských práv 1.1.Vývoj pojetí lidských práv………………………………………………...……….6 1.2. Historické kořeny práv člověka a občana…………………………………...…….9 1.3 Lidská práva ve 20. století…………………………………………..……….… …11 .

2. Základní lidská práva v právním řádu ČR 2.1. Vývoj ústavní úpravy……………………………………………………..……...14 2.2. Pojem základních práv a svobod a jejich klasifikace 2.2.1. Pojem…………………………………………………..………………….16 2.2.2. Klasifikace………………………………………………………………...17 2.3. Terminologie a charakteristika lidských práv……………………………….…....19 2.4. Prameny…………………………………………………………………….........21 2.5. Nositelé a adresáti………………………………………………………………..24 2.5.1. Fyzické osoby………………………………………….…………………..25 2.5.2. Právnické osoby…………………………………………………………...27 2.5.3. Sdružení bez právní subjektivity…………………………………………..28 2.5.4. Stát a jeho orgány………………………………………………………….28 2.6. Obsah, objekt a funkce základních práv a svobod 2.6.1. Obsah a objekt……………………………………………………………..29 2.6.2. Funkce……………………………………………………………………..33 2.7. Charakter lidských práv………………………………………………………….33 2.8. Zakotvení základních práv a svobod v ústavních předpisech ČR………………..34 2.8.1. Ústava……………………………………………………………………...34 2.8.2. Listina………………………………………………………………….......35 2.8.2.1. Systematika Listiny……………………………………………….36 2.8.2.2. Obecná ustanovení………………………………………………..37 2.8.2.3. Jednotlivá základní práva v Listině…………………………….....43 3. Prostředky ochrany základních práv v českém právním řádu 3.1. Soudní ochrana…………………………………………………………………...46 3.1.1. Soudní systém ochrany……………………………………………………50 3.1.2. Ústavní stížnost……………………………………………………………52

3

3.2. Ombudsman……………………………………………………………………...56 4. Mezinárodněprávní ochrana základních lidských práv 4.1. Univerzální systém ochrany lidských práv………………………………………60 4.2. Evropský systém ochrany lidských práv…………………………………………66 4.2.1. Instrumenty Rady Evropy………………………………………………...67 4.2.2. Evropský soud pro lidská práva…………………………………………..70 4.3. Ochrana základních práv v Evropské unii……………………………………….72 Závěr……………………………………………………………………….…………………74 Resumé……………………………………………………………………………………….76 Prameny………………………………………………………………………………...….…78

4

Úvod Lidská práva a svobody prošla dlouhým, často i dramatickým vývojem, a stala se pojmem, se kterým se v dnešní době setkává v praxi každý člověk téměř na každém kroku. To je také důvod, proč se na lidská práva zaměřuje tolik pozornosti jak ze strany médií, tak odborné i laické veřejnosti a mezinárodních organizací. Každý nežádoucí zásah do základních práv člověka, je okamžitě ze strany nejen těchto subjektů, ale také demokratických právních států odsouzen a často bývají státy porušující lidská práva podrobeny sankcím ze strany mezinárodního společenství. Aby k porušování základních lidských práv a svobod docházelo co nejméně, resp. bylo možné těmto porušením předcházet a v případech nedodržení každé porušení potrestat, je nutné tato práva přesně vymezit, specifikovat a zakotvit do instrumentů, na základě kterých bude možno dodržování těchto práv kontrolovat a vynutit. Základní idea, na které stojí většina současné národní i mezinárodní úpravy, se obvykle nachází v prvních článcích instrumentů zakotvující lidská práva a svobody, a hovoří v různých obměnách o zásadě, že všichni lidé se rodí svobodní a jsou si rovni. Dále je také z mezinárodní úpravy patrná snaha toto právo pojímat a vykládat co nejšířeji a budovat mechanismy, které budou sloužit jako pojistka před zásahy do těchto chráněných práv. Z hlediska České republiky jsou velmi patrné změny, které nastaly v oblasti základních práv po roce 1989. Dle mého názoru se teprve od tohoto okamžiku dá hovořit o počátku realizaci základních lidských práv a svobod i v praxi. Ve své práci se pokusím stručně nastínit vývoj pojetí základních lidských práv a jejich zakotvení v našich podmínkách i v mezinárodním prostředí. První kapitola pojednává o historickém vývoji myšlení a chápání lidských práv od období antiky až po současnost. Jsou zde zmíněni myslitelé a dokumenty, jenž měli nesporný vliv na zakotvení lidských práv a svobod jako základních práv člověka. Druhá kapitola mé práce se zabývá základními lidskými právy v českém právním řádu. Je zde zachycen vývoj základních práv na našem území, problematika pojmů a terminologie, otázka pramenů právní úpravy i nositelů a adresátů těchto práv. V poslední části druhé kapitoly je rozebráno zakotvení základních práv a svobod v jednotlivých instrumentech ústavního pořádku ČR, tedy Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Třetí kapitola je stručným nastíněním problematiky ochrany základních práv ze strany soudů a veřejného ochránce práv v podmínkách ČR a některých procesních prostředků ochrany v případě porušování nebo omezování práv. V poslední kapitole jsem se zaměřila na mezinárodní úpravu lidských práv a to zejména na ochranu poskytovanou OSN, Radou Evropy a Evropskou unií. 5

1. Pojetí lidských práv 1. 1.Vývoj pojetí lidských práv

Vývoj myšlenek lidských práv a svobod a jejich ochrany nalézáme již v historii a do současné podoby prošla mnohými změnami. Na základě obecných zákonitostí vývoje společnosti a chování jednotlivce lze vypozorovat, že myšlenka ochrany a zakotvení těchto práv vzniká právě tam, kde jsou tato práva hromadně porušována. Deklarace práv člověka a občana, vznikající nejprve ve státech severoamerické unie a přenesená na evropský kontinent během francouzské revoluce do Evropy, znamená od konce 18. století změnu politického i právního života evropské i americké společnosti. Příčiny této změny jsou složité a jejich přeměna trvala několik století. Úvahy o těchto příčinách se staly předmětem mnoha teorii od chvíle, kdy bylo nové pojetí státu revolucemi uvedeno v život. V podstatě je možno určit tři hlavní prvky, které vytvořily stát, jehož cílem má být ochrana práv, jimiž je člověk nadán přímo z titulu člověka a ty proto nejsou na státní vůli závislá. Hlavním prvkem jejich vniku bylo křesťanství, druhým historická podmíněnost sociální, hospodářské, politické a právní situace, v níž se reformace prosazovala, a třetím prvkem je osvícenský racionalismus s teorii přirozeného práva, který vyjadřoval poměr mezi člověkem a veškerenstvem. Křesťanství odvozuje rovnost lidí od toho, že jsou všichni dětmi nebeského Otce, k jehož obrazu měl být člověk stvořen, čímž byla poprvé zdůrazněna lidská individualita a osobnost. Křesťanství zdůrazňuje požadavek „Miluj bližního svého jako sebe samého“ a i poté, co církev opustila myšlenku majetkové rovnosti ranného křesťanství, jsou zde patrné rysy solidarismu, bratrství, lásky k bližnímu, které přispěly k rozvoji sociálních práv a vývoji sociálního státu. Přirozeným právem bylo všechno, co mělo vztah k rozvinutí podstaty člověka z hlediska té které filozofie. Jeho klasickým vyjádřením bylo stoické „každému, což jeho jest“ mající původ u Platóna a Aristotela. K jejich pojetí státu od počátku náležel pojem společenské smlouvy jako jediný prostředek jeho vzniku. Ve středověku existuje dvojí pojetí přirozenoprávního chápání státu. Ve scholastice již není přirozené právo jednoznačným pojmem, ale má charakter daný přímo rozumovými principy, které tvoří boží vůli totožnou se zásadami logiky. U Kalvína ztratila boží vůle svůj racionální charakter, protože proti každému projevu boží vůle může stát jen pozitivní právo, vytvořené lidmi na principech božského

6

práva. Přirozené právo se ztotožnilo s božským, jímž se stalo desatero, které je ustanovením božího řádu. Jelikož však Desatero nestačilo na vybudování sociální teorie, stal se nejdůležitějším prvkem opět prvek smlouvy a na něm vybudovaná bojovná teorie, která ospravedlňovala v čase reformačních bojů právo odporu proti panovníkovi jinověrci. Stát a vladař jsou funkcí přirozených lidských potřeb, kterými jsou bezpečnost, zachování života, řád a spravedlnost. Pokud panovník tyto úlohy není schopen plnit, jelikož je sám v rozporu s přirozeným řádem, je požadavkem přirozeného řádu jej odstranit. Vzpoura proti legitimnímu panovníkovi je hřích, avšak vzpoura panovníka proti řádu jej zbavuje legitimity, stává se tyranem a jeho vražda je odpovědí řádu. Smlouva je zde chápána nikoli jako důsledek přirozeného pudu, ale jako biblí doložený historický fakt mezi bohem a jeho lidem. Požadavek vzpoury proti panovníkovi, který porušil boží řád, spojili kalvinisté s právem na odpor obsažených v pozitivních právních dokumentech, které se později dostávají do stavovských výhrad proti panovníkovi. „Zdůraznění práva na odpor přináší i zvýšení významu lidu. Zpočátku se tak neděje zásadně, ale prakticky. Reformace jako lidové hnutí přináší i posílení faktického vlivu širokých vrstev a právní sankce této skutečnosti přichází dodatečně. Marsilio z Padovy obnovil sice nauku o suverenitě lidu, ale jeho reprezentanty jsou stavové.“1 Kalvinisté začínají používat pojmu stavů, jako ústřední legitimní reprezentace lidu, ale ve skutečnosti to znamená, že lid je objektem vlády, nikoliv práva. Právo na odpor platí jen ve významu politickém, kdyby však světská moc činila cokoliv proti božímu zákonu, platí autorita božího zákona nad lidským. Zevšeobecnění práva na odpor má svůj původ v právu na vnitřní svobodu, která je od počátku reformace spojována s právem na svodu náboženskou, ale v době, kdy ještě není obecného práva, má podobu privilegia, ze kterého se později pod vlivem argumentů stává právní nárok, do kterého nemá panovník zasahovat. Celé století je zápasem o požadovanou svobodu svědomí a tato oblast se stává pro panovnickou moc irelevantní. V 17. století byla právně formulována zásada o nemožnosti přenosu práva z lidu na krále, které tento sám nemá. Není možné dát moc nad svědomím králi, protože náleží pouze bohu. Požadavek svobody svědomí se stává obecným nárokem a vrchnost již nemůže stát mezi bohem a člověkem. Tím se otvírá myšlenka nezcizitelných práv. Další historickou událostí která ovlivnila myšlenku nezávislosti svědomí na státní moci je anglická revoluce. Příčinou nově chápaného poměru mezi církví a státem je

1

Komárková, B. Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990, s. 92

7

diferenciační církevní proces v 17. století, který vedl k formování samostatných církevních sborů, autonomní správy a laického kázání. Základem tolerance duchovní svobody je přesvědčení, že v duchovním boji je násilí vyloučeno a boj je přípustný jen jako obrana svobody svědomí, jakožto vrozených práv občana. V této době se začíná nauka o suverenitě lidu zvolna měnit v konstruktivní prvek státního života a je poprvé vznesen požadavek na vytvoření vlády ze zástupců zvolených přímými volbami všeho lidu. Panovník má být odpovědný lidu a mít jen tolik pravomocí, kolik mu jich lid svěří. Bůh zůstává předpokladem všech světských účelů a přirozené právo platné, i kdyby boha nebylo, což znamená zásadní obrat od kalvinistické absolutní závislosti člověka na bohu směrem k autonomii rozumu. 1.2. Historické kořeny práv člověka a občana Nové myšlenky byly přijaty jak mysliteli ostrovními i kontinentálními, ovšem přirozeným právem bylo možné dojít k protichůdným výsledkům. Na jedné straně stáli Milton a Locke, na straně druhé Rousseau, ale také Hobbes, kteří jsou tohoto myšlenkového rozporu důkazem. Na jedné straně se objevuje člověk s nezcizitelnými právy, udržující integritu vůči zásahům státu do svědomí i do majetku. Na straně druhé se tvoří člověk kolektivní, kterému zůstává jen takové soukromí, které lze projevem obecné vůle změnit. Oba směry mají společnou snahu po abstrakci od všech národních a rasových odlišností lidské bytosti, která se rodí jako bytost svobodná a zakládá stát skrze smlouvu k účelům obecného blaha. „Různé varianty přirozeného práva a společenské smlouvy se stávají ve středověku a zejména v novověku výrazným zdrojem myšlenky lidských práv. Podle nich lidé svobodní a rovní mezi sebou uzavírají smlouvu o sdružení (pactum unionis) a na jejím základě se podřizují vládci (pactum subiectionis). Ten však může vládnout jen v určitých hranicích. Podle J. Locka jsou těmito hranicemi přirozená práva člověka jako život, svoboda a majetek.“2 Stát byl funkcí a člověk realitou, z jehož podstaty vycházela práva, která musela být státem nedotknutelná. Milton viděl podstatu hodnoty člověka v díle Kristově, zatímco Locke v samotném člověku z titulu jeho rozumnosti. Odmítl také jakýkoliv zásah státu do svědomí, jež je věcí natolik zásadní, že má zůstat mimo stát. Stát je institucí k ochraně přirozených práv s donucovacími pravomocemi, které v duchovní oblasti působit nesmí. 2

Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 130

8

Také mezi státem jak jej vnímal Locke a Rousseau je veliký rozdíl. „Lockův člověk vstupoval do státu se širokou výzbrojí vlastních práv, do nichž stát nijak zasáhnout nemohl a poskytoval jim jenom legitimní ochranu. Rousseau aktem smlouvy všechna přirozená práva člověku vzal. Vrátil mu je ve formě zákona, pokud se to shodovalo s pojmem obecného blaha.“3 Dalším důležitým zdrojem myšlenek lidských práv byla teorie dělby moci, která byla rozpracována v 18. století jejím hlavním představitelem Ch. Montesquieuem, podle něhož „není svobody, jestliže tatáž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, protože vzniká obava, že … vyhlásí tyranské zákony a pak je bude tyransky prováděti. Není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, byla by moc nad životem a svobodou občanů pouhou libovůlí, protože soudce by byl zároveň zákonodárcem. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, soudce by mohl býti zároveň tyranem.“4 Obdobné myšlenky můžeme spatřit již v některých dřívějších dokumentech. Jedním z těchto dokumentů je Magna Charta Libertatum z roku 1215, která se však zatím vztahovala pouze na svobodné lidi. Postupně se z privilegií stavů a měst stávají dokumenty s dosahem pro každého. Velmi výrazně tyto práva posílil Habeas Corpus Act v roce 1679 a k jejich potvrzení došlo i v dokumentu Bill of Rights z roku 1689, který omezuje panovníka a jeho moc směrem k parlamentu, bez něhož nemůže takový panovník pozastavit výkon zákonů, vybírat daně, mít stále vojsko v době míru a dále tento dokument zajistil právo svobodných voleb, petiční právo, právo držet zbraň pro svou obranu a zákaz nepřiměřených peněžitých nebo krutých trestů. Od roku 1776 dochází v důsledku společenských zvratů USA a Francie ke vzniku celé řadě deklarací práv. Tyto dokumenty začínají vystupovat v podobě ucelených koncepcí lidských práv označovaných jako katalogy. Pro tyto dokumenty je charakteristická obecnost na jedné straně, závazek státu tyto práva dodržovat i chránit, a možnost jedince prosadit je proti státu na straně druhé. Největšího věhlasu nabylo prohlášení státu Virginia, které se stalo také předlohou Lafayettovi ke koncepci francouzské. Virginská deklarace z 12. června 1776 obsahuje formulace o tom, že „všichni lidé jsou od přírody stejně svobodní a nezávislí a požívají určitá vrozená nezadatelná práva jako život a svobodu, prostředky 3

Komárková, B. Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990, s. 107 Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003, s. 172. 4

9

k nabytí a držení majetku a snahu a dosažení jistoty.“5 Dne 4. července 1776 dochází k vyhlášení nezávislosti USA a pod vlivem anglické a francouzské filozofie je přijato Prohlášení nezávislosti, které přiznává jedinci určitá vrozená a nezcizitelná práva. V roce 1789 dochází ve Francii k revoluci a k přijetí Prohlášení práv člověka a občana, ve které lze vypozorovat vliv přirozenoprávní teorie i inspiraci v dokumentech USA. V našich zemích se tato práva poprvé objevují v roce 1811, kdy byl vydán Obecný občanský zákoník, který stanovil že „každý člověk má vrozená práva, již rozumem poznatelná práva a nutno jej tudíž považovat za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a výkon moci k tomu se vztahující nejsou v těchto zemích dovoleny.“6 1.3. Lidská práva ve 20. století Po 1. světové válce se začíná důrazněji prosazovat požadavek právního zajištění lidských práv jak na vnitrostátní, tak mezinárodní úrovni, pouze však na některých speciálních úsecích lidských práv, zejména na poli pracovních podmínek, ochrany menšin, postavení žen a dětí a potírání otroctví. Jako reakce demokratické společnosti na 2. světovou válku a hrubé porušování lidských práv v Německu během ní, došlo k výraznému rozvoji mezinárodní ochrany lidských práv a jejich záruk. Novou koncepci lidských práv charakterizuje přesvědčení, že „respektování lidských práv má úzkou spojitost s udržením a zajištěním mezinárodního míru a bezpečnosti.“7 Státy, které potlačují lidská práva, bývají často agresivní i navenek, a to z toho důvodu, že lidská a občanská práva zakotvená v ústavách mnohých států jsou jen formální povahy. K zakotvení tohoto nového pojetí základních lidských práv došlo, i když jen v obecné rovině, v Chartě OSN v roce 1945. Tato mnohostranná smlouva učinila ze zachovávání základních lidských práv a spolupráce při jejich ochraně jeden z hlavních cílů této organizace a jejich členů. Přílišnou obecnost Charty rozvíjely, konkretizovaly

a kodifikovaly

členské

státy

v deklaracích

a mezinárodních

úmluvách. K nejdůležitějším patřily Všeobecná deklarace lidských práv schválená Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948. Deklarace má 30 článků ve který vypočítává základní lidská práva a svobody. Deklarace měla pouze doporučující povahu, ale i přes svoji nezávaznost byla lidská práva v ní zakotvená přejímána do ústav jednotlivých států a do 5

Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a pozměněné vydání. Brno : Masarykova Univerzita, 2006, s. 131. 6 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a pozměněné vydání. Brno : Masarykova Univerzita, 2006, s. 132 7 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 93.

10

mezinárodních smluv o lidských právech. Bylo však zřejmé, že je potřeba vypracovat pro státy závaznou mezinárodní úmluvu. Po nelehkých jednáních se 16. prosince 1966 podařilo Valnému shromáždění OSN schválit dva pakty o lidských právech, které začaly platit počátkem roku 1977. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve kterém se smluvní strany zavázaly usilovat o rozvoj a dodržování práv v tomto paktu uznaných. Nejedná se o mezinárodní závazek ale spíše o tzv. soft law, které státy realizují podle svých finančních možností. Nicméně se smluvní strany přijetím tohoto Paktu zavázaly uznat odpovědnost za zlepšení životních podmínek lidí na svém území. Druhým paktem je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Tento dokument klade důraz zejména na dodržování základních lidských práv a práv politických, bez jakékoliv diskriminace. Oba tyto Pakty zavádějí za účelem dodržení závazků plynoucích z Paktu vedle obecné povinnosti poctivého plnění mezinárodních smluv i zvláštní mezinárodní kontrolní opatření. Smluvní strany Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zvolily 18 členný výbor pro lidská práva, který projednává zprávy smluvních stran o plnění Paktu, a taktéž stížnosti smluvních stran na porušování závazků, z tohoto Paktu vyplývajících. V obou paktech je zakotvena zásada sebeurčení národů. Dále byla v rámci OSN přijata celá řada dalších universálních úmluv jako například Úmluva o odstranění zločinu genocida, Úmluva o právním postavení uprchlíků, Úmluva o politických právech žen, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluva o právech dítěte a další. V Evropě se jednalo především o Úmluvu na ochranu lidských práv a základních svobod z roku 1950 a Evropskou sociální chartu z roku 1961, z nichž v roce 2000 vyšla v Nice přijatá Charta základních práv Evropské unie. Charta základní práv EU je zatím dokumentem právně nezávazným, ale její význam spočívá v tom, že obsahuje nejrozsáhlejší katalog lidských práv na mezinárodní úrovni. V budoucnu se má stát právně závaznou, na základě její inkorporací do primárního práva ES. Z hlediska vztahu k člověku a působení na něj i na celou společnost mají lidská práva rozlišnou váhu a lze je podle této dělit do několika tzv. generací. Teorie generací byla rozpracována koncem 60. a v průběhu 70. let 20. století a zformovala se v tři až čtyři generace lidských práv, přičemž tato teorie není stále uzavřena, neboť předpokládá vznik dalších generací. K. Klíma pojednává o čtyřech generacích lidských práv.8

8

Klíma, K. a kol. Státověda. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 269

11

1. Lidská práva první generace – formulována v 17.- 19. století pod vlivem přirozenoprávní teorie. jedná se o práva těsně související se samotnou fyzickou existencí člověka – individuální (osobní) práva, která představují např. právo na život, právo na osobní svobodu, svoboda pohybu apod. Tato práva jsou na státu nezávislá a jsou státem pouze garantována. Většinou jsou označována jako základní lidská práva a svobody. 2. Lidská práva druhé generace – která se začínají formovat až na přelomu 19. století, jsou právy související s životem člověka ve společnosti jako např. právo volit a být volen, svoboda tisku, svoboda projevu apod. Tato práva jsou uplatňována v závislosti na společnosti, ve které se člověk pohybuje. Jelikož jde o práva která přímo souvisí s existencí státu, jedná se o práva politická. 3. Lidská práva třetí generace – počátek prosazovaní začíná ve 20. letech 20. století a zvláště po druhé světové válce. Jsou jimi práva hospodářská, sociální a kulturní jako právo na zabezpečení v nemoci a ve stáří, právo na uspokojivé pracovní podmínky apod. Tato práva jsou určující pro úroveň a kvalitu života. 4. Lidská práva čtvrté generace - tvořící tzv. právo na spravedlivý proces např. právo na obhajobu, právo na zákonného soudce, právo na přiměřenou délku řízení. Dle mého názoru patří mezi práva čtvrté generace práva, která se začínala formulovat v 70. letech minulého století a souvisela s postupným uvědomováním si důležitosti ochrany a zachování příznivých životních podmínek i pro současné i příští generace, a potřebou mezinárodního zakotvení práva na zdravé životní prostředí jako jednoho ze základních lidských práv.

12

2. Základní lidská práva v právním řádu ČR

2.1. Vývoj ústavní úpravy V minulém století se katalog základních práv a svobod občanů žijících na území Českého státu několikrát měnil. Podle toho jak se měnily režimy a státní útvary na našem území, se v nich odrážel charakter, rozsah i obsah základních práv a svobod. Lidská práva s důrazem na občanské svobody jsou součástí českých dějin od revolucí roku 1848, i když byla chápána spíše jako boj o národní samostatnost, a teprve následně také o taková práva, jako jsou zdraví, výchova a vzdělání, bydlení a zaměstnání. Revolucemi v roce 1848 započal sedmdesát let trvající politický a sociální boj v rámci habsburské monarchie, který se povedlo ukončit až rozpadem říše v roce 1918 a vytvořením nezávislých národních států na místo ní. Do té doby se většina českých zastánců lidských práv snažila své myšlenky prosadit skrze vlastní politické strany a vlastenecké organizace nebo prostřednictvím orgánů místní a okresní samosprávy, což vyvrcholilo koncem 19. století, kdy se podařilo poprvé v českých zemích vytvořit multipartijní politický systém. Co se tedy týče dědictví Rakouska – Uherska v české historii lidských práv, je dvojí. „Na jedné straně Rakousko uhersko omezovalo občanské svobody svým národnostním autoritářským přístupem a svou imperialistickou zahraniční politikou. Na druhé straně lze říci, že zkušenost s Rakouskem – Uherskem nepřímo lidská práva mezi Čechy a Slováky posílila.“9 Došlo k zakládání prvních politických stran, rozvinutí jejich místní samosprávy, vybudování odborů, bezplatného veřejného školství a vlasteneckých organizací. K výraznému růstu produktivity a rozvoje v průmyslu i zemědělství přispělo zejména právo vlastnit majetek a podnikat, stejně jako právo vytvářet obchodní společnosti, družstva a banky. Československá republika dokazuje hned dvakrát, jak důležité je spojení mezi státní suverenitou a uskutečňováním lidských práv. Poprvé to bylo v letech 1848 až 1918, kdy byla omezována habsburskou monarchii a po druhé v letech 1945 až 1989, kdy bylo obnovení nezávislého státu podmínkou realizace základních lidských práv a svobod. „Závažná práva a možnosti, zavedené v roce 1918, zahrnuly větší svobodu projevu a svobodu shromažďovací, hlasovací právo žen, širší přístup ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání bez ohledu na pohlaví a majetkové postavení, rozsáhlou pozemkovou reformu, která měla posílit drobné

9

Vlček, E.: Tradice boje za lidská práva v české historii. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s. 17

13

soukromé rolnictvo a velice ambiciózní program podpor v nezaměstnanosti, jakož i úrazové a nemocenské pojištění“10 S realizací práv a svobod je spjata potřeba přijetí přesných, nových a odpovídajících zákonů. Na současnou podobu ústavně a zákony zakotvenou úpravu občanských a lidských práv mělo vliv několik faktorů. V prvé řadě to byly tradice první republiky a jejich vyjádření v ústavě z roku 1920 a Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, ale i takové úmluvy jako jsou Pakty o občanských a politických právech, hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, Evropská úmluva o základních právech a další smlouvy, k nimž Československo přistoupilo. Je však nutné si uvědomit, že například po přijetí obou Paktů z roku 1966 tehdejší československá vláda nic nezměnila na své dosavadní praxi ignorovat mezinárodní závazky o lidských právech z nich vyplývající. V období po roce 1948 se stala občanská a politická práva, i když v Ústavě obsažena, pouze fikcí. Ústava z roku 1960 plnila spíše účel programového dokumentu a práva a svobody v ní obsažená, byla spojována i podmiňována plněním občanských povinností. Obě Ústavy kladly důraz na kolektivní stránku realizace práv a svobod ve prospěch totalitního režimu, a ačkoliv byly koncipovány široce, jejich provádění bylo ponecháno zákonům z let padesátých, které je ve skutečnosti popíraly a některá práva a svobody neupravovaly vůbec.11 Boj za lidská práva a jejich naplnění byl nedílnou a významnou součástí moderních českých dějin. Češi si uvědomovali, že v boji za lidská práva je potřeba nejprve dosáhnout nezávislosti státu. Teprve od roku 1989 jsou lidská práva a svobody v našem státě opět garantována a respektována. Jelikož bylo v české historii o hodnoty jako národní sebeurčení, státní samostatnost, svrchovanost a nezávislost nejednou veden boj, je nutné otázku vývoje lidských práv a svobod posuzovat ve světle těchto okolností. Demokratické změny v naší společnosti po roce 1989 se projevily ve vzniku nové koncepce chápání právního postavení občanů. Připravovaná Listina Základních práv a svobod se měla stát základem nového ústavního řádu. Výsledkem byl ústavní zákon Federálního shromáždění č. 23/1991 Sb.12 v jejímž § 1 se uvádí: „Ústavní zákony jiné zákony a další předpisy jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod.“ Toto vyjádření hierarchie právní síly vnitrostátních právních předpisů ovšem neřeší vztah a postavení mezinárodních úmluv týkajících se lidských práv. Na ty se dostalo až v § 2 téhož 10

Vlček, E.: Tradice boje za lidská práva v české historii. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s. 15-18 11 Pavlíček, V.: Poznámky k úpravě občanských práv a k osudu Československa. Právník, 1993, č.3, s. 229-237 12 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Federálního shromáždění, kterým se uvozuje Listina základních práva a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky

14

zákona, kde se stanoví, že: „ Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem.“ Právní úpravou současné podoby Listiny základních práv a svobod se budu zabývat na konci třetí kapitoly. 2.2 Pojem základních práv a svobod a jejich klasifikace 2.2.1 Pojem Významná subjektivní práva a svobody se nazývají základní práva a svobody občanů nebo také základní lidská práva a občanská práva a svobody. V našem právním řádu jsou tato práva deklarována v Listině základních práv a svobod13 a tvoří součást ústavního pořádku České republiky. Tato práva bývají nazývána jako nezadatelná nebo nezcizitelná, čímž má být vyjádřeno, že nikdo těchto práv nemůže být zbaven a to ani zákonem a nikdo se těchto práv nemůže platně sám vzdát. Jsou všeobecnou nedotknutelnou hodnotou a základním prvkem „realizace ústavního práva každé lidské bytosti nadané rozumem a svědomím a majícím subjektivitu a každého svobodného a demokratického státu, založeného na úctě k zásadám občanské společnosti a právního státu."14 Zakotvení základních práv a svobod je klíčovou problematikou ústavního práva každého státu. „Úprava základních práv a svobod vymezuje jednak vztah státní moci k jedinci obecně (rovnost a nediskriminace), jednak autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), popř. i úkoly státu poskytovat jednotlivci nějaká plnění (sociální stát) a poskytovat jedinci právní prostředky, kterými se proti zásahům státní moci může bránit (právní stát)."15 I když v Listina sama vymezení toho, co je základní právo nebo svoboda neobsahuje, je její obsah sám takovým vymezením. Jelikož není možné taxativně stanovit vyčerpávající katalog základních práv a svobod, musíme vycházet z toho, co ústavodárce za základní při sestavování považoval. Zde je obvykle patrný vliv historických okolností 13

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku, ve znění pozdějších předpisů. 14 Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 311 15 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 48

15

přijímání tohoto dokumentu, inspirace mezinárodními smlouvami i cizích ústav a reakce na zkušenosti s předchozími režimy. 2.2.2. Klasifikace K poznání povahy základních práv a svobod slouží množství klasifikačních kritérií, které se vyvíjely postupně s rozvojem problematiky lidských práv. Podle J. Filipa tato kritéria spočívají zejména ve formě ústavního zakotvení, předmětu úpravy, obsahu, funkcích, subjektech, adresátech, právních pramenech, formách omezení, ideologických východiscích, možnostech zrušení, pramenech apod.16 a) Klasifikace práv podle pramenů a právní síly – zde by bylo možno rozčlenit základní práva a svobody na ty, které jsou obsaženy v Listině, v Ústavě17 nebo v Mezinárodních smlouvách týkajících se lidských práv a základních svobod. V České republice jsou základní lidská práva a svobody prohlášeny v článku 1. Listiny za nezrušitelná, což však neznamená, že nemohou být dle článku 9 odst.1. Ústavy ČR „měněny nebo doplňovány“. Avšak na základě článku 9 odst. 2 Ústavy ČR „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je však nepřípustná.“ Co se týká mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, nemohou být měněny vůbec. Česká republika jako strana smlouvy může takovou smlouvu vypovědět nebo při přístupu k této smlouvě učinit výhradu. b) Klasifikace práv podle subjektů a adresátů – lze rozdělit na práva, která jsou zaručena všem subjektům a na ta, která se týkají jen určitých osob nebo skupin jako jsou občané, ženy, mladiství, tělesně postižení apod. c) Klasifikace práv podle statusu – tato klasifikace vychází z jednoho z klasických děl, zabývajících se touto oblastí, tedy z práce G. Jellinka nazvané Soustava subjektivních veřejných práv. Podle Jellinka se jednotlivec nachází na základě své příslušnosti ke státu v několika polohách (statusech), ze kterých vyplývají nároky, které označuje jako subjektivní veřejná práva. Tyto statusy jsou označovány jako: 1) negativní status, který vyjadřuje vymezení prostorů, kam nemá státní moc zasahovat. Jde o obecné vyjádření existence základních lidských práv a svobod jako je právo na život, soukromí, osobní svobodu, svobodu pohybu, náboženskou svobodu apod.

16

Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání.. Brno : Masarykova Univerzita, 2004, s. 143-147. 17 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

16

2) pozitivní status, který vyjadřuje nároky na plnění ze strany státu. Zde se stát nemá určitého chování zdržet, ale naopak něco konat – poskytovat. Jedná se především o hospodářská, sociální a kulturní zájmy jako jsou svoboda podnikání, právo hájit své hospodářské a sociální zájmy, právo na stávku, právo na sociální zabezpečení, právo na vzdělání a přístupu ke kulturním hodnotám. Zde je vycházeno z přirozeného poznatku, že stát by měl základní a důstojné podmínky pomáhat vytvářet a poskytovat jednotlivci prostředky k uplatnění jeho práv. Neměl by se stát pouhým „nočním hlídačem“. Na druhé straně se také ale předpokládá, že vše nebude jen záležitostí státu, nýbrž i věcí vyvinutí součinnosti jednotlivců, kteří poskytnou potřebnou pomoc. 3) aktivní status, který vyjadřuje podíl jedince na účasti při správě veřejných záležitostí, což je vyjádřeno v právu volit a být volen do veřejných funkcí, v právu hlasovat ve veřejném referendu apod. 4) pasivní status, který zajišťuje, že bude stát zacházet se všemi, kdo se nachází pod jeho jurisdikcí jako s rovnými a nebude je žádným způsobem diskriminovat. d) Klasifikace práv podle forem omezení základních práv – lze rozdělit na ty, které: 1) nelze omezit vůbec, 2) lze omezit jen za určitých podmínek, 3) jsou plně v dispozici zákonodárce. Tato klasifikace je patrná i mezi jednotlivými hlavami Listiny, zejména mezi hlavou druhou a čtvrtou. V hlavě druhé jsou zakotvena práva svobody omezitelná výhradně za podmínek stanovených v Listině, zatímco v hlavě čtvrté je rozsah těchto práv převážně přenechán zákonodárci, který je tato práva dotváří. Podobnému režimu podléhají i práva a svobody zakotvená v mezinárodních smlouvách. Některá nemohou být omezena za žádných situací, jako jsou např. právo na život, zákaz krutého, ponižujícího nebo nelidského zacházení a trestání, zásada nullum crimen sine lege, právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech umožňuje za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena a kdy je ohrožen život národa, omezit práva a svobody zaručené tímto paktem.

17

e) Klasifikace práv podle generací – se rozšířilo v posledních desetiletích. Někteří autoři zastávají teorii tří generací lidských práv, jako např. J. Filip18, který považuje za práva první generace z hlediska Listiny lidská práva, základní svobody a práva na soudní ochranu, která mají původ již v 17. a 18. století. Druhou generací jsou práva hospodářská, sociální a kulturní, spjatá s rozvojem dělnického hnutí a křesťanského sociálního hnutí zejména koncem 19. a počátkem 20. století. Třetí generací těchto práv jsou tzv. práva solidarity, mezi něž patří právo na mír, na informace, na rozvoj, na zdravé životní prostředí nebo na společné dědictví lidstva. Zatímco J. Blahož19 je zastáncem pojetí čtyř generací lidských práv a u některých autorů se vyskytují i názory, které klasifikaci podle generací odmítají, jako je např. F. Sudre, “podle něhož je třeba odmítnout třídění lidských práv do tří skupin a to z toho důvodu, že členění lidských práv navozuje dojem, že práv první a druhé generace bylo již dosaženo a vzbuzují představu, že patří již prehistorii lidských práv.“20 2.3. Terminologie a charakteristika lidských práv v Ústavách V oblasti lidských práv se můžeme setkat s velkým počtem pojmů, pod která lze lidská práva zařadit. Jak dnes, tak již v minulosti nacházíme různá označení dokumentů, ve kterých jsou tato práva zakotvována. Historické vzory, ovlivňující i na naši Listinu, měly jinou terminologii, jak je patrné např. ve Virginské chartě a Prohlášení nezávislosti z roku 1776, které hovoří o vrozených a přirozených právech, a za vlast pojmu občanských svobod je považována Francie, kde se pojmu libertés publiques používá i pro označení těch práv, která se u nás nazývají základními občanskými právy. Vznik pojmu občanské svobody je přičítán Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, i když ona sama tento pojem výslovně nepoužívá. Součástí rakouské prosincové ústavy z roku 1867 byl Státní základní zákon o obecných právech státních občanů, na který navazovala hlava pátá Ústavní listiny z roku 1920, která hovořila o právech, svobodách, jakož i o povinnostech občanských. Mezinárodní dokumenty OSN zakotvují lidská práva ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 a v Paktech o politických a občanských právech a hospodářských, sociálních 18

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 104 19 Srov. Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha : ASPI, 2005, s. 48-51. 20 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Malenovský, J. Brno: MU ve spolupráci Evropským informačním střediskem UK 1997, s. 136.

18

a kulturních právech z roku 1966. V rámci Rady Evropy a Evropské unie platí Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a v roce 2000 byla vyhlášena Charta základních práv Evropské unie. Z uvedených názvů jednotlivých instrumentů je různorodost terminologie zřejmá. V názvu Listiny se výslovně uvádí, že je listinou práv i svobod, ale výslovně s tím nespojuje žádné následky a sama tuto terminologii ani důsledně nedodržuje. Často označuje právem něco, pod čím ve skutečnosti rozumí svobodu, jako např. právo na život. Listina pod právy rozumí ustanovení, ze kterých plynou oprávnění vůči státu a svoboda je spjata s vymezením autonomních prostorů, do kterých nemá stát zasahovat. V právním řádu ČR tyto pojmy zahrnují jak základní lidská práva a svobody, tak i práva politická, hospodářská, sociální, kulturní, právo na příznivé životní podmínky a životní prostředí, práva národnostních a etnických menšin, svobodu projevu, svědomí a náboženského vyznání a práva na soudní ochranu před neoprávněnými zásahy do těchto i dalších zaručených práv. Jelikož však nelze v žádném dokumentu plně obsáhnout všechna práva a svobody, je podle J. Filipa21 třeba hledat společné charakteristiky v jejich právních vlastnostech, obsahu, subjektech a funkcích. Jde o práva a svobody, které: a) jsou ústavně zaručené na základě článku 87. odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavním zaručením se rozumí zakotvení v Ústavě, v Listině, v ústavním zákoně, ale především taky v Mezinárodních smlouvách týkajících se základních práv a svobod, které v případě inkorporace do vnitrostátního práva mohou získat vyšší právní sílu než obyčejné zákony nebo jim může být propůjčena právní síla ústavního zákona. b) mají povahu subjektivního veřejného práva, vymezují vztah mezi jednotlivcem a státem navzájem, kdy stát je adresátem těchto práv a jednotlivec jejich nositelem. c) mají zvláštní obsah, který se projevuje v zajištění autonomních prostorů jedince, chráněných před zásahy veřejné moci a v nároku na stejné zacházení a nediskriminaci. d) vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoliv z konkrétního právního vztahu vzniklého na základě právního aktu nebo úkonu a jsou proto trvalé v závislosti na pobytu na území nebo státním občanství a mají stejný rozsah pro všechny své subjekty. Jsou proto nezadatelná, 21

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 51-54

19

nezcizitelná, nepromlčitelná a není možné se jich platně vzdát, stanovit je odlišně nebo o ně přijít. e) Není možné s nimi právními úkony disponovat, neboť jsou nezadatelná a nezcizitelná, což znamená že je nelze stanovit smlouvou mezi jedincem a veřejnou mocí odlišně. f) jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popř. mezinárodního orgánu, podle čl. 4. Ústavy ČR. To lze dovodit již z čl. 1 Ústavy ČR, podle kterého je ČR je demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a všechny orgány se tím musí řídit. Jsou pod ochranou soudní moci a to nejen u ústavního soudu cestou ústavní stížnosti, ale i obecné soudy poskytují svou rozhodovací činností těmto právům svou ochranu. g) představují současně ústavní hodnoty, kterými je stát ve své činnosti vázán, jak vyplývá z čl. 1. a čl. 85. odst. 2 Ústavy ČR. h) projevují se ve zvláštních funkcích. Dalším možným způsobem jak odlišit práva a svobody, i když někteří teoretikové jako je např. V. Knapp mezi nimi nevidí žádný rozdíl, je v případě práv jejich zakotvení v ústavním předpise, kdežto v případě svobod zakotvení není třeba. Např. podle čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Listiny, se lidé rodí svobodní a nemusí tak dokazovat, že je jim právem tato svoboda přiznána. Svoboda je tak klasickým vyjádřením toho, že jedinci mohou vše, co jim zákon nezakazuje. Naproti tomu jednotlivá práva mají základ v právních předpisech a k jejich uplatnění je třeba jejich existenci dokázat. 2.4. Prameny právní úpravy Jelikož je stát obvykle definován tříprvkovou teorií G. Jellinka, podle které je tvořen územím, obyvatelstvem a státní mocí, není možné, aby existoval stát, který by neměl obyvatelstvo, tedy subjekty, na které působí státní moc z důvodu, že obývají jeho státní území. V moderním státě se však nejedná jen o subjekty státní moci podřízené, ale současně také o subjekty, kterým státní moc náleží a kterou prostřednictvím orgánů a na základě zakotvení ve většině ústav, vykonávají. Právní věda nepoužívá označení obyvatelstvo, ale zpravidla pojmů lid, národ, státní lid, státotvorný národ apod. Z toho obecně vyplývá, že každý, kdo se nachází na území státu, podléhá jeho právním předpisům. Proto tato část mé práce pojednává o základních právech a svobodách jednotlivce na území ČR. 20

Základní práva a svobody vytvářejí pouze základ pro postavení jednotlivce ve státě. Na základě toho lze rozdělit prameny právní úpravy jeho postavení do dvou základních skupin: a) Ústavní předpisy Ve většině ústav je pravidlem, že obsahují základy úpravy postavení jednotlivce, avšak Ústava ČR je v tomto výjimkou. V článcích 3 a 112 taxativně vyjmenovává ústavní normy, na základě kterých je Listina zařazena do ústavního pořádku ČR. Není tudíž druhou hlavou, tedy součástí Ústavy, jak je tomu například na Slovensku, ale relativně samostatným celkem. Jelikož mohou být součástí ústavního pořádku pouze zákony ústavní, je Listina bez pochyby ústavním zákonem včetně své preambule, což je i přes mnohé spory odborné veřejnosti názor, zastávaný V. Zoubkem.22 b) Mezinárodní smlouvy Aby mohla být mezinárodní smlouva přímo aplikována i ve vztahu k fyzickým osobám a práva těchto osob z ní byla garantována i národními soudy, musí se nejen stát součástí vnitrostátního práva, ale musí být též vnitrostátní aplikace způsobilá a schopná, což je vyjádřeno pojmem self-executing. Ústava ČR23 z roku 1992 neobsahovala generální recepční normu, která by jednoznačně vymezovala poměr mezinárodního a vnitrostátního práva, ale omezila se pouze na vymezení vztahu ke smlouvám o lidských právech a základních svobodách. V článku 10 bylo stanoveno, že „ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem“. Nedostatečnost mezinárodních článků Ústavy i jejich mezery se postupujícím používáním staly nakonec tak viditelnými, že na konci 90.let byla novelizace nezbytností. Tzv. euronovela Ústavy vstoupila v platnost v roce 2001 ústavním zákonem 395/2001 Sb. Obsah euronovely Ústavy lze shrnout do čtyř hlavních ideí:24

22

Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 331 23 Ústavní zákon č. 1/1992 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 24 Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému, 4. opravené a doplněné vydání. Brno: MU a nakladatelství Doplněk, 2004, s. 426-427

21

a} Ústavní recepce základní zásady mezinárodního práva o poctivém plnění mezinárodních právních závazků – nový článek 1 odst. 2 Ústavy: „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“. b} Dále to bylo výrazné posílení monistického přístupu Ústavy k mezinárodním smlouvám v článcích 10, 49 a 95 Ústavy. Podle euronovely se součástí českého právního řádu staly všechny mezinárodní smlouvy, k nimž dává souhlas Parlament, přičemž výčet kategorií takových smluv v čl.49 Ú se oproti předchozí úpravě výrazně rozšířil. c) Zrušení zvláštní kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. d) Integrační klauzule v čl.10 a Ústavy. Vytvořila základní ústavněprávní východisko pro vstup do ČR do Evropské unie. Členství v Unii předpokládá, že vstupující stát jí předá mezinárodní smlouvou (o přistoupení) část svých vlastních pravomocí. Čl.10a dovoluje přenést pravomoci orgánů nikoli pouze na EU, ale obecně na mezinárodní organizaci nebo instituci, pokud je subjektem mezinárodního práva. Novelizovaný článek 10 Ústavy stanoví, že „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Z toho plyne, že mezi subjekty vnitrostátního práva mohou být aplikována taková právní pravidla, která jsou vnitrostátní aplikace způsobilá a schopna, tedy, jsou-li selfexecuting - přímo uplatnitelná, což znamená, že smluvní ustanovení mezinárodní smlouvy jsou povinny aplikovat všechny orgány veřejné moci. Článek 10 ve větě za středníkem, ukládá aplikujícímu orgánu, aby použil Mezinárodní smlouvu vždy, pokud stanoví něco jiného než zákon. Zavádí tím pravidlo podmíněné aplikační přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem. Aby se mohla mezinárodní smlouva stát součástí právního řádu ČR musí tedy splňovat několik podmínek. V první řadě je nutné, aby s její ratifikací vyjádřil Parlament svůj souhlas podle legislativních pravidel čl. 49 odst. 1 Ústavy ČR. Mezinárodní smlouva, která má být inkorporována, musí být pro Českou republiku závazná a tedy ratifikována prezidentem republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, dále kontrasignována předsedou vlády a nakonec vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. Tím se mezinárodní smlouva stává pramenem úpravy v právním řádu České republiky, i když si ponechává svou mezinárodní formu a je tedy pramenem práva mezinárodního, nikoliv vnitrostátního. 22

Odstranění kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách z Ústavy z roku 1992 se stalo jedním z hlavních prvků nové úpravy. Mezinárodní smlouvy, které upravují lidská práva, obvykle splňují podmínky požadované v čl.10 a jsou proto i po účinnosti euronovely Ústavy součástí právního řádu. Otázkou, zda se zavedením všeobecné inkorporační klauzule změní postavení ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech, se zabýval Ústavní soud v červnu roku 2002. Posuzoval přitom ústavnost zákona o konkurzu a vyrovnání. Ve svém nálezu č. 403/2002 Sb.25 vyslovil s odkazem na článek 9 odst. 2 Ústavy názor, že „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod“. A v důsledku toho nelze ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy provedené euronovelou „interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními účinky“. Nově zakotveným principem, který ale vstoupil do Ústavy s účinností její euronovely, je dodržování závazků z mezinárodního práva. Ústavní soud musí na jeho základě zajistit respektování závazků plynoucích z lidsko-právních smluv i z jednotlivých smluvních ustanovení. 2.5. Nositelé a adresáti Vymezení subjektů základních práv a svobod, kteří jsou způsobilí být těmito subjekty a vůči veřejné moci vlastními úkony způsobilí je prosazovat, je dáno jejich specifickým postavením v právním řádu jako ústavně zaručených subjektivních veřejných práv. Jedná se o vztah mezi jednotlivcem a státem, přičemž jednotlivec je jejich nositelem a oprávněným a stát jejich adresátem a také garantem těchto práv. Jako nositele, tedy oprávněné vůči státu, můžeme považovat jak fyzické a právnické osoby, tak i skupiny bez právní subjektivity, skupiny osob nebo i stát a orgány veřejné moci. Orgány veřejné moci se vyznačují pravomocí, tedy prostředky k rozhodování a k jiným zásahům do práv a povinností ostatních právních subjektů na základě zákona, způsobem stanoveným v zákoně a v mezích zákonných kompetencí.

25

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01.

23

Existuje ovšem skupina práv, která jsou v demokratickém právním státě zaručena každému bez rozdílu postavení jejich. Jedná se o práva zakotvená v čl. 36 až 40 Listiny a v ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, kterými je právo na soudní a jinou právní ochranu. Česká republika by nemohla být považována za demokratický právní stát, pokud by tato práva neměl každý, kdo má právní subjektivitu nebo tato práva přiznaná právním řádem a nemohl se dovolat ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu, případně jiného orgánu. 2.5.1. Fyzické osoby Listina neobsahuje doslovný pojem fyzická osoba, ale nahrazuje jej množstvím rozmanitých pojmů, které označují nositele základních lidských, ale i politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv pojmy každý, občan, lidé, cizinec, děti, mladiství, ženy, národ, menšina, zaměstnanci nebo obviněný. Tato diferencovanost vyplývá z rozdělení na práva, která náleží všem a na ty, která předpokládají příslušnost k nějaké sociální, etnické, náboženské či jiné skupině nebo vyplývají ze státního občanství (pak se jedná o práva státních občanů a cizinců). Obecně lze konstatovat, že základní práva náleží všem subjektům nacházejícím se na území ČR, spadajícím pod jurisdikci jejích orgánů, že způsobilost k právům fyzických osob je zásadně neomezená a neomezitelná a je nezadatelnou součástí jejich právního postavení. Kterým okamžikem dochází k nabytí nebo ztrátě způsobilosti být subjektem základních práv a svobod vyplývá z povahy existence lidské bytosti. I přes složitost této problematiky a hledisko morální a náboženské se tato subjektivita zpravidla nabývá narozením a pozbývá smrtí. Není však ani dle čl. 6 Listiny vyloučeno že subjektivita bude narození předcházet, jelikož „lidský život je hoden ochrany již před narozením“ a nebo bude poskytována i po smrti fyzické osoby podle čl. 10: „ Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“, jakož i „právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života“, i když uplatňována někým jiným. V souvislosti s právem na život je potřeba podotknout, že lidský život není subjektem práv, ale objektem, který je právem chráněn jako forma existence lidské bytosti. Právní subjektivita fyzické osoby může být vázána na splnění některých zákonných podmínek, které však nesmí mít v žádném případě diskriminační povahu a nesmí zasahovat do psychické integrity člověka. Těmito podmínkami jsou zejména státní občanství, věk, vzdělání, kvalifikace nebo bezúhonnost. 24

Pro způsobilost k právním úkonům v oblasti lidských práv a svobod Listina stejně jako většina ústav bližší podmínky nestanoví. Pod způsobilostí k právním úkonům lze rozumět způsobilost vlastním jménem tato veřejná subjektivní práva prosazovat. Většinou je tato způsobilost upravena v podrobnější zákonné normě vydané k úpravě nějakého práva jako např. zákon o rodině, zákon o sdružování občanů, zákon o svobodně náboženské víry a další. Pevné stanovení určité věkové hranice v souvislosti se základními právy v samotné Listině také nenajdeme. Pouze Ústava stanoví pevnou hranici 18 let, od které lze vykonávat volební právo ve svém čl. 18 odst. 3 a v souvislosti s přístupem k voleným veřejným funkcím v článcích 57 odst. 1 a 84 odst. 1. I v tomto případě se věková hranice bude řídit zákonem, předpokládaným v Ústavě, Listině nebo Mezinárodní smlouvě se zřetelem na předpoklady vyspělosti a zralosti. Dle občanského zákoníku26 § 8 odst. 1 nabývá fyzická osoba plné způsobilosti k právním úkonům dosažením zletilosti. Zletilosti se nabývá zásadně dosažením věku 18 let, může jí však nabýt osoba starší 16 let uzavřením manželství, a to i neplatného dle § 8 odst. 2 občanského zákoníku. Takto nabyté zletilosti se nepozbývá zánikem manželství.27 Naopak některá základní práva nezletilost přímo předpokládají. Jedná se o práva chránící a poskytující pomoc dětem a mladistvím a možnost uplatňovat tato práva i cestou ústavní stížnosti Na rozdíl od subjektivity, která nemůže být žádným způsobem omezena, lze z důvodu ochrany zájmů ostatních subjektů i samotné fyzické osoby, je-li to nutné, zbavit nebo omezit způsobilost k právním úkonům i u osoby, která věkem dosáhla způsobilosti, chybí ji však stupeň intelektuálního vývoje. Podle § 10 odst. 1 občanského zákoníku soud takovou osobu může zbavit způsobilosti k právním úkonům nebo podle § 10 odst. 2 stejného zákona ji v určitém rozsahu omezit. Tato omezení jsou vážným zásahem do lidských práv a proto nemohou trvat déle, než je nezbytně nutné a podle §10 odst. 3 občanského zákoníku po odpadnutí důvodů, které vedly ke zbavení nebo odejmutí způsobilosti k právním úkonům, může soud své rozhodnutí zrušit nebo změnit. Duševně postižené osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo jim byla omezena, činí tyto úkony prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce nebo opatrovníka. Co se týká vlastního rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti, může ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podat i osoba, která je způsobilosti zbavována.

26

Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Hurdík J. In Fiala J. a kol. Občanské právo hmotné, 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 73.

27

25

Zvláštní status je Listinou přiznáván subjektům v závislosti na tom, jestli jsou státními příslušníky nebo cizinci, jestli patří do určité sociální skupiny jako jsou děti, ženy, mladiství, tělesně postižení, zaměstnanci nebo jsou příslušníky národnostní či etnické menšiny. Jde o fyzické osoby, kterým jsou přiznána jistá práva a zpravidla půjde o tzv. pozitivní diskriminaci na základě znevýhodněného postavení těchto osob ve společnosti a zhoršených podmínek pro sebeuplatnění. Práva nezletilých dále upravuje mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána, Úmluva o právech dítěte.28 2.5.2. Právnické osoby Právnická osoba je výtvorem práva a tedy umělou, fiktivní osobou. V Listině nenalezneme žádné výslovné a obecné přiznání subjektivity právnickým osobám. O právnické osobě se Listina zmiňuje pouze v čl. 11 odst. 2 v souvislosti s vlastnickými právy, nicméně zákon o Ústavním soudu29 v § 72 odst. 1 umožnil podávání ústavních stížností i právnickým osobám. Je ovšem zřejmé, že některá práva lze vzhledem k povaze a charakteru právnických osob přiznat pouze osobám fyzickým, což bylo Ústavním soudem několikrát judikováno, jako je tomu např. v případě práva na příznivé životní prostředí30 nebo práva na život, soukromí, rodinu apod. Na druhou stranu není důvod, proč by právnickým osobám jako jsou obchodní společnosti a občanská sdružení složená z fyzických osob nemohla náležet práva jako např. vlastnické právo, práva na dobrou pověst a jméno, svoboda vědeckého bádaní, petiční práva, svoboda sdružování a jak již bylo uvedeno výše, zákon o Ústavním soudu jim přiznává procesní způsobilost domáhat se ochrany těchto práv před soudem, v podobě Ústavní stížnosti. Tuto možnost ochrany přiznává právnickým osobám i nález Ústavního soudu31 ve kterém se uvádí, že „z prohlášení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, které uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou, lze dovodit ochotu státu poskytovat ochranu i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a svobody.“

28

Sdělení MZV č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 30 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6. ledna 1998 sp. zn. I ÚS 287/97. 31 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. ledna 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 29

26

2.5.3. Sdružení bez právní subjektivity Právní předpisy ČR kromě fyzických a právnických osob a státu, kterým přiznávají právní subjektivitu, počítají i s existencí skupin osob, které právní subjektivitu nemají. Může jít např. o přípravný výbor pro založení občanského sdružení, přípravný výbor pro založení politické strany nebo petiční výbor. Pokud jim právní řád přiznává jednotlivá práva a povinnosti, je možné, aby se jich v tomto rozsahu mohly dovolávat. 2.5.4. Stát a jeho orgány Stát či veřejná moc a jeho orgány jsou podle Listiny adresátem základních lidských práv a svobod a nikoliv tedy jejich nositelem, vystupuje –li jako moc. To znamená, že při výkonu svých funkcí jako jsou legislativní, exekutivní a soudní činnost, je musí sám dodržovat a garantovat a je adresátem nároků, které pro jejich subjekty vyplývají ze základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že stát a jeho orgány buď nesmí do určitých autonomních prostorů zasahovat a musí zajišťovat účast na správě veřejných záležitosti anebo zajišťovat daná plnění, jde-li o českou státní moc, jelikož podle nálezu Ústavního soudu nemůže být adresátem základních práv moc cizí. Ve vztazích mezi státními orgány, i když nejde o základní práva v pravém smyslu, řeší spory Ústavní soud, který má k tomu kompetenci stanovenou Ústavou ČR v článku 87 odst. 1, a totéž se týká s jedinou výjimkou i veřejnoprávních korporací, pokud jsou adresáty základních práv a svobod. Tato výslovná výjimka spočívá v právu na samosprávu, která je přiznána v hlavě sedmé v článku 8 územním korporacím jako jsou obce a vyšší územní samosprávné celky. S tím je logicky spojeno i právo na zvláštní (komunální) stížnost, přiznané v článku 87 odst. 1 písm. c Ústavy ČR, která slouží k ochraně autonomního výkonu veřejné moci ve vztahu k moci státní a má tudíž jiný charakter než stížnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou. V soukromoprávních vztazích, kde by obec kraj nebo stát vystupovaly jako právnická osoba podle občanského zákoníku je situace odlišná. V takovém případě mají právo podat ústavní stížnost, proces jejího projednávání bude sice stejný, ale budou se lišit důvody pro uznání stížnosti za opodstatněnou. Další situací, kde bude stát a jeho orgány vystupovat jako oprávněný nositel základních práv a svobod je v oblasti soudní ochrany, protože jak již bylo několikrát zmíněno, Česká Republika je demokratický právní stát a tomu odpovídá právo na rovnost před soudem

27

a právo na zákonného soudce, jelikož je jako stát svým právem nejen vázán, ale má také nárok, aby bylo vůči němu také respektováno. Výjimka z obecně vertikálního působení základních práv a svobod jako subjektivního veřejného práva může nastat tam, kde se začíná projevovat v soukromoprávní sféře. Tato situace je v literatuře označována jako horizontální působení základních práv a svobod, pro kterou se vžil německý pojem Drittwirkung ("účinky vůči třetím"). Tento pojem označuje situaci, kdy základní práva nejsou vztahem mezi člověkem jako subjektem tohoto práva a veřejnou mocí, jako jeho adresátem, ale jako vztah mezi subjekty, které mají teoreticky rovné postavení a musí být dodržována jak státními orgány, tak soukromými osobami vůči jiným soukromým osobám. I v soukromoprávní oblasti, kde se nejedná o vztah mezi státem a jednotlivcem může existovat vztah vertikální, jako např. vztah zaměstnance a zaměstnavatele nebo vztah mezi rodiči a jejich dětmi. Jelikož jde ale o vztah, ve kterém jeden disponuje určitou mocí vůči tomu druhému, je nutné k této otázce přistupovat obezřetně, protože by mohlo při důsledném uplatňování základních práv a svobod docházet ke kuriózním situacím, a to jak mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi rodiči a dětmi, tak i mezi muži a ženami obecně, kdy by se jedno nebo druhé pohlaví domáhalo diskriminace podle článku 3 odst. 1 Listiny a při tom by se jednalo např. o vžitá pravidla společenského chování a slušnosti, nikoliv o porušení zaručených práv. Je tedy nutné s horizontálním působením práva nakládat opatrně, protože ne všechna základní práva lze použít. 2.6. Obsah, objekt a funkce základních práv a svobod 2.6.1. Obsah a objekt základních práv a svobod Obsah základních práv a svobod plyne z postavení jejich nositelů a adresátů. Obecně jsou stát a jeho orgány adresáty nároků a jejich povinností je proto nositelům do těchto práv nezasahovat a garantovat jim určitý autonomní prostor, umožnit účast na veřejných záležitostech, popřípadě poskytovat potřebnou součinnost a stanovená plnění. Konkrétně je pak obsah dán povahou jednotlivých práv a svobod, které Listina zakotvuje v několika skupinách:32

32

Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 325

28

1. Základní lidská práva a svobody Jako jsou právo na život – čl. 6, osobní svoboda, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí – čl. 8, čl. 7, čl. 9, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména – čl. 10, právo vlastnit majetek – čl. 11, svoboda pohybu a pobytu – 14, svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání – čl. 15 atd. Tato základní lidská práva a svobody jsou bytostně spjata s podstatou člověka a jako taková jsou absolutní a věčná. Zaručují určitou sféru osobní integrity. Pro ostatní občany a státní orgány z toho vyplývá absolutní nutnost tuto sféru respektovat a nezasahovat do ní. Do rozsahu stanovených práv lze zasahovat pouze při splnění Listinou a zákonem stanovených podmínek, forem i postupů. 2. Politická práva a svobody Jsou zejména svoboda projevu – čl. 17, právo na informace – čl. 17, petiční právo – čl. 18, shromažďovací a sdružovací právo – čl. 19, čl. 20, volební právo – čl. 21, právo postavit se na odpor každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod – čl. 23 atd. Politická práva a svobody vytvářejí pro občany možnosti zúčastňovat se na veřejném politickém životě a musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. 3. Hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na příznivé životní prostředí Jsou zařazena do hlavy čtvrté Listiny a jsou jimi například právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu – čl. 26, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost – čl. 26, právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky – čl. 28, právo na stávku – čl. 27, právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky – čl. 29, právo občanů na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele – čl. 30,

29

právo na ochranu zdraví – čl. 31, právo na vzdělání – čl. 33, právo na přístup ke kulturnímu bohatství – čl. 34, právo na příznivé životní prostředí – čl. 35 atd. Z uvedeno výčtu je patrné, že tato práva deklarují jednak práva ze sféry materiální, ale i ze sféry duchovní. 4. Práva národnostních a etnických menšin a cizinců Zakotvení práv národnostních a etnických menšin vybočuje ze systematiky Listiny, protože se v hlavě třetí vyčleňují práva ne podle jejich obsahu, ale podle subjektu. Jsou to práva, která náleží občanům České Republiky tvořícím národnostní nebo etnické menšiny. Ústava ani Listina ale tyto nijak nedefinuje ani neuvádí, o které menšiny jde. Podle čl. 25 Listiny jde o práva kolektivní vyjádřené větou „právo společně s jinými příslušníky“. Článek 42 odst. 2 Listiny zakotvuje základní ústavní pravidlo našeho právního řádu na tomto úseku, a to že „cizinci požívají v ČR lidských práv a základních svobod zaručených listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům“, což odpovídá principům, které se v současnosti snaží vůči cizincům prosadit OSN, jako jsou princip nevzájemnosti, nediskriminace a totální ochrany. V článku 43 Listiny pak najdeme právo azylu, které je právem poskytovaným cizincům pronásledovaným pro uplatňování svých politických a občanských práv a svobod na území svého domovského státu. Otázka způsobu a řešení menšinových práv je trvalým problémem na poli univerzálních lidských práv. Je evidentní, že prostředky a způsoby řešení menšinové otázky jsou velmi rozličné a berou do úvahy různorodost, rozmanitost a jedinečnost situace menšin, pro které neexistuje univerzálně použitelný prostředek pro všechny státy. Pokusy o vymezení pojmu národnostní a etnické menšiny byly dlouhou dobu marné. V zásadě lze říci, jak vyplývá i z čl. 1 doporučení č 1201/1993 Konvence o ochraně lidských práv, že pojmem národnostní menšina se označuje skupina osob v jednom státě, které žijí na jednom území tohoto státu a jsou jeho občany, udržují pevné a trvalé vazby s tímto státem, mají specifické etnické, kulturní a náboženské nebo jazykové charakteristiky, jsou dostatečně reprezentativní, ale početně méně

30

zastoupené v poměru ke zbytku populace státu a jsou odhodlané ze své vůle společně zachovávat to, co vytváří jejich identitu, kulturu, tradice, náboženství a jazyk.33 5. Povinnosti občanů Listina zná jen několik ústavních povinností a to např. článkem 33 stanovenou povinnost absolvovat školní docházku po dobu, kterou stanoví zákon. Pro ukládání zákonných povinností stanovuje Listina v čl. 4 důležité omezení, podle kterého je možné povinnosti ukládat jen na základě zákona, v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Ze způsobu stanovení podmínek pro ukládání povinností vyplývá priorita práv nad povinnostmi. 6. Právo na soudní a jinou právní ochranu Jedná se o atypické, ale systémově nutné včlenění základních procesních práv do hmotněprávního katalogu základních práv a svobod právě z důvodu jejich procesní povahy. Patří sem zejména právo domáhat se práva stanoveným postupem – čl. 36, právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy – čl. 36, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem – čl. 36 atd. Obsahem práv jsou proto nároky, které plynou jejich subjektům vůči státní moci a jež jsou v našem ústavním systému také hodnotami které vážou stát při jeho činnosti. „Objektem je vymezení toho, k čemu směřují práva a povinnosti a odhalení skutečného obsahu a hranice oprávnění, resp. Míry nutného jednání. Objektem práv a povinností zakotvených v Listině jsou věci, výsledky tvořivé duševní činnosti, hodnoty lidské osobnosti jako je život, zdraví, osobní svoboda, důstojnost, čest apod. V těch případech kdy se výsledek těžko odděluje od samotné činnosti, se do značné míry kryje objekt s obsahem ústavního práva a svobody.“34

33

Somorová, L,:Poznámky k aktuálním otázkám menšinových práv. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s. 100-105 34 Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 324

31

2.6.2. Funkce základních práv a svobod Funkce základních práv a svobod bezprostředně souvisí s jejich obsahem a jsou s ním úzce spjaty. Nejsou jen odrazem společnosti, ale mají na společnost a její formování nepostradatelný vliv, a tím působí na společenské vztahy a chování subjektů základních lidských práv a svobod. Základní funkcí je bez pochyby funkce omezení státní moci, vyjádřena v čl. 2 odst. 2 Listiny. Listina v tomto článku garantuje každému jedinci autonomní prostory, ve kterých může rozvíjet svoji osobnost tím, že omezuje uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. V čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, se však státní moc neomezuje pouze na zanechání zásahů, ale současně má sloužit občanům v oblasti práv hospodářských kulturních a sociálních, protože bez účasti státu by se tato práva stávala pouze fiktivními. Jde tedy o funkci nároku na pomoc a přispění ze strany státu, v rámci jeho možností a postavení. Třetí funkce základních lidských práv a svobod se týká zajištění účasti jednotlivce, především tedy občana, na správě veřejných záležitostí. Zde se nejedná o omezení státní moci nebo vyžadování nějakého plnění, ale je požadováno vytvoření určitých podmínek pro to, aby se jednotlivec mohl spolu s ostatními na jejím fungování podílet. Čtvrtou funkcí je vytvoření záruk vlastní realizace základních práv a svobod. Ta je zakotvena v podobě tzv. justičních práv, která subjektům umožňuje, aby mohli své práva svobody vůči státní moci prosadit a vymoci. K tomu slouží záruky jako existence nezávislého soudnictví, institut zákonného soudce, právo na právní pomoc a obhajobu, pravidla soudního řízení apod. 2.7. Nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod Základní lidská práva, jako subjektivní přirozená práva mají zvláštní charakter vyplývající právě z jejich přirozenoprávní povahy. Vychází z toho, že jistá bytostní práva, jsou člověku dána narozením a jsou vůči všem ostatním věčná. Čl. 1 Listiny stanoví, že: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Toto se má zásadně vztahovat na všechna práva a svobody.

32

Nezadatelnost značí, že nikdo nemůže práva někomu zadat, postoupit, dát do zástavy ani je pominout. Člověk se jich nemůže vzdát např. tím, že by jako dlužník souhlasil se svým uvězněním apod. Nezcizitelnost práv vyjadřuje fakt, že taková práva nemůžou být subjektem, kterým je zásadně lidská bytost, převést za úplatu či darovat jinému. „Jak výraz nezcizitelnost, tak výraz nezadatelnost tedy vyjadřují, že tato práva nemohou být postoupena jinému nebo být pominuta a v tom smyslu se jedná zásadně o synonyma“35 Nepromlčitelnost znamená, že tato práva nemohou zaniknout způsobem běžným v soukromém právu, tedy nevyužitím takového práva v určité době. Neuplatněním práv o ně člověk nemůže přijít, ani se takové skutečnosti dovolat. Tato práva nemohou být promlčena ani neuplatňováním po dlouhou dobu ani tím, že byla potlačována. Nezrušitelnost základních práv a svobod značí skutečnost, že mohou být státní mocí pouze uznána, nebo deklarována, ale nemohou být zrušena nebo prohlášena za neplatné, a to ani ústavním zákonem nebo všeobecně vyjádřenou vůlí v referendu. 2.8. Zakotvení základních práv a svobod v ústavních předpisech ČR Jak jsem již zmínila výše, jsou základní práva a svobody v České Republice zakotvena v Ústavě ČR, Mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a Listině základních práva a svobod. O Mezinárodních smlouvách bude více pojednáno v kapitole čtvrté, a proto bych se v této části zaměřila na Ústavu ČR, především na Listinu základních práv a svobod, ve které jsou základní lidská práva zakotvena v největší míře. 2.8.1. Ústava ČR I když je hlavním pramenem právní úpravy základních práv a svobod Listina, Ústavu ČR nelze opomenout, i zde se totiž nachází některá ustanovení, týkající se práv a svobod. První zmínku nalezneme už v Preambuli Ústavy, která je sice nezávaznou deklarací, ale pramenem vůdčích právních idejí a interpretačním zdrojem. Stanoví například, že občané České Republiky jsou „odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou Republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým 35

Pavlíček, V., a kol.,Ústava a ústavní řád ČR – komentář, 2 díl Práva a svobody, 2. vydání, Praha, Linde, 2002, s. 39

33

a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti.“ Dále ve svém odstavci čtvrtém uvádí nepřímo ústavní povinnost „společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“ Zde je nutné upozornit na odkaz na čl. 35 Listiny, který se týká práva na příznivé životního prostředí, zejména pak jeho odstavec 3, který uvádí, že „nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. A v neposlední řadě nezapomíná Preambule na myšlenku právního státu, kdy ve svém pátém odstavci stanoví, že jsou občané „odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,“ přičemž lze konstatovat, že deklarace a realizace základních práv a svobod ke znakům demokratického státu bez pochyb patří. V hlavě první Ústavy nalezneme zmínku o základních právech a svobodách zejména v čl. 1, kde stanoví že, „Česká Republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ Dalším důležitým článkem je čl. 3, stanovící že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR a čl. 4, který zaručuje základním právům a svobodám ochranu soudní mocí. Dále nelze nezmínit inkorporační čl. 10, ve kterém po tzv. euronovele Ústavy nejsou součástí právního řádu jen ratifikované mezinárodní smlouvy o lidských právech, ale všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy ke kterým dal Parlament ČR souhlas a kterými je Česká Republika vázána. Další významný článek upravující otázku občanství je čl. 12 a to především ve svém odst. 2, kde stanoví že: „Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. 2.8.2. Listina základních práv a svobod Přijetím již výše zmíněného zákona č. 23/ 1991 Sb. a Listiny základních práv a svobod znamenalo právní vyjádření doktríny právního státu a zároveň přihlášení se k mezinárodnímu standardu lidských práv a svobod, což bylo základem pro přijetí České a Slovenské Federativní Republiky do Rady Evropy. To mělo významný vliv na oblast ochrany lidských práv, neboť umožňoval občanům obrátit se po vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Po rozpadu Československé Federativní Republiky a vzniku samostatného Českého státu Listina základních práv a svobod nebyla bezprostředně inkorporována do Ústavy, ale byla zařazena do tzv. Ústavního pořádku ČR a nebyla výslovně označena za ústavní zákon, což se stalo důvodem určitých pochybností o její právní závaznosti, o kterou se odborníci jako např. V Knapp nebo J. Bárta přou. Dle

34

názorů A. Gerlocha36 je „Listina základních lidských práv a svobod součástí právního řádu České Republiky. Je pramenem práva sui generis s právní silou ústavního zákona s tím, že z hlediska stěžejních principů, vyjádřených v její hlavě I. má charakter nadústavní. 2.8.2.1. Systematika Listiny K členění Listiny lze říci že volí východiska především obsahová, což by nemělo být jen legislativně- technickým řešením systematiky, ale mělo by mít i závažné důsledky. Z toho důvodu je členěna na:37 a) Preambuli, kde ústavodárce deklaruje kontinuitu českého právního myšlení a svoji právní filozofii provázející celý právní dokument. b) Hlavu první, nazvanou Obecná ustanovení, což znamená právní vymezení postavení člověka (občana) a právního státu. c) Hlavu druhou, nazvanou Lidská práva a základní svobody, členící se na oddíl první – Základní lidská práva a oddíl druhý – Politická práva d) Hlavu třetí, nazvanou Práva národnostních a etnických menšin, která jsou chápána individuálně i kolektivně e) Hlavu čtvrtou, nazvanou Hospodářská, sociální a kulturní práva, ke kterým navíc podřazuje i práva ekologická f) Hlavu pátou, nazvanou Právo na soudní a jinou právní ochranu, představující právo procesní g) Hlavu šestou, nazvanou Ustanovení společná, tvořící výjimky, interpretační a realizační pravidla a ustanovení o azylu cizincům.

36

Gerloch, A.: K otázce právní povahy Listiny základních práv a svobod. In: Realizace listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s 70-75 37 Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 341

35

2.8.2.2. Obecná ustanovení Obecná ustanovení Listiny jsou obsažena v hlavě první, jež navazuje na preambuli, a to ustanoveními článků 1 až 4, ve kterých jsou základní principy a hodnoty obsažené v preambuli konkretizována do normativní podoby. Jde o základní pravidlo, podle kterého státní moc musí k lidem přistupovat jako ke svobodným a rovným v důstojnosti i právech, ale také obsahuje charakteristiku právního státu. Požadavky na právní stát nalezneme v článku druhém a čtvrtém, zatímco článek první a třetí upravuje rovnoprávnost lidí, rozsah a nezrušitelnost základních práv a svobod. Svoboda a rovnost v důstojnosti a právech – rovnoprávnost Na prvním místě uvádí Listina v článku 1 základ, na kterém je celá založena. Jde o myšlenku že tato práva nepochází od státu, který je může pouze garantovat, ale vychází z přirozenoprávní teorie, jejichž základem je lidská bytost, člověk, nadán souborem určitých práv už z faktu své existence. Čl. 1 listiny, jak již bylo v této práci zmíněno, uvádí, že: „Lidé jsou svobodní a rovní, v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Připomeňme si také úvodní věty Společenské smlouvy filozofa Rousseaua o tom, že člověk se rodí svobodný a všude je v okovech nebo Virginské prohlášení práv z roku 1776, ve kterém je deklarováno, že všichni lidé jsou od přírody svobodní a rovní a mají určitá vrozená práva, kterých se nelze vzdát ani ve státě a konečně také čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, podle kterého se všichni lidé svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Toto ustanovení má dvě základní hlediska, kdy jedno směřuje k uznání svobody jednotlivce a druhé k prohlášení rovnosti lidí v důstojnosti a právech. První hledisko souvisí se zmíněným přirozenoprávním pojetím Listiny, čímž zdůrazňuje hned na začátku, že středem jejího zájmu je svobodný člověk, lidská bytost a nikoli stát, národ, třída či náboženská skupina. Rovnost v důstojnosti je podle názoru J. Filipa38 zvýrazněním základní myšlenky celé Listiny. Toto ustanovení obrací pozornost k subjektu základních práv, tj. k lidské bytosti nadané určitými vlastnostmi (nepochybně zejména vůle k jednání, rozum, který je řídí, svědomí, povaha, schopnost citu atd.), které nelze odmítnout, neuznat, zcizit apod. Článek 1 chápe svobodu ze všech možných hledisek, zatímco jiné články (čl. 7 až 9, čl. 14 až 16 38

Filip, J.: Základní východiska ústavní úpravy základních práv a svobod. In: Realizace listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s 59-69

36

Listiny) ji konkretizuje a vyjadřuje jen z některých úhlů. Kromě toho je svoboda stanovením autonomních prostorů a podkladem pro rozhodování jedince, za které jen v podmínkách svobody může být volán k právní odpovědnosti. Svobodu ovšem nelze chápat v absolutním smyslu jako dovolenost všeho. Přímo z Listiny můžeme odvodit všem spočívá základní rozdíl v pojmech základního práva a základní svobody, a to na základě článku 2 odst. 3, který stanoví, že každému je dovoleno činit vše, co není zákonem zakázáno. Z toho vyplývá, že k zásahu do základní svobody musí státní moc dokázat, že ji to zákon umožňuje, zatímco jednotlivci stačí prokázat, že jde o jeho základní svobodu a v případě práv, že splňuje podmínky pro uplatnění určitého práva, aby státní moc musela odpovídajícím způsobem jednat.39 Tomu odpovídá zásada in dubio pro libertate, která není výslovně zakotvena, lze ji však dovodit jak z preambule Ústavy („…řídit se všemi osvědčenými principy právního státu.“), tak z článku 1 odst. 1 Ústavy („Česká Republika…je právní stát založený na úctě k právům…“), článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy a článku 2 odst. 2 a 3 Listiny („Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“ a „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“). Tato zásada přikazuje dát v pochybnostech při interpretaci práva přednost ochraně autonomní sféry jednotlivce před výkladem, který by svědčil veřejné moci. Tento názor byl potvrzen nálezem Ústavního soudu40, ve kterém uvádí: „základním atributem právního státu je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva“. Dále je v tomto nález vyjádřen názor, že „čl. 2 odst. 3 Listiny, je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Ve druhé dimenzi pak působí jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno“. Obecné pravidlo o rovnosti je mimo čl. 1 obsaženo také v článku 3 odst. 1 Listiny, kde je vyjádřeno zákazem diskriminace. Tento článek uvádí, že: „Základní práva a svobody se

39

Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 85 40 Nález Ústavního soudu ze dne 28.1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03

37

zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Rovnost v tomto ustanovení není pojímána absolutně, protože lidé svými dispozicemi rovní nejsou. Každý jednotlivec je individualitou odlišnou od ostatních svým zdravotním stavem, schopnostmi, genetickým vybavením apod. Požadavkem rovnosti se zde rozumí rovnost v lidské důstojnosti a v právech, lidských i občanských a tudíž i rovnost před zákonem41. Zde mohu odkázat na nález Ústavního soudu42, ve kterém vyslovil názor, že „rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo“. Dále také uvádí, že „ne každé nerovné zacházení s různými lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci“. K podmínkám porušení práva, kterými dochází k diskriminaci dále uvádí, že „s různými subjekty, které se nachází ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup“. Uplatňuje se tak obecné pravidlo, že rovné má být bráno rovně, kdežto nerovné má být bráno s ohledem na svou rozdílnost, což blíže zachycuje čl. 4 odst. 3 Listiny z hlediska omezení základních práv, jež musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Kromě toho Listina obsahuje zvláštní pravidla rovnosti, která je třeba použít přednostně. Týká se to především rovnosti vlastníků (čl. 11 odst. 1), rovnosti voličů (čl. 21 odst. 3), rovnosti v soutěži politických sil (čl. 22), rovnosti přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4), rovnosti manželských a nemanželských dětí (čl. 32 odst. 3) atd.43 Diskriminaci je také nutné rozlišit na diskriminaci obecně nepřípustnou a diskriminaci, která je někdy, zvláště v USA (známá pod pojmem affirmative action), přijímána. Jedná se tedy o diskriminaci negativní a diskriminaci pozitivní, kterou lze demonstrovat na čl. 4 Úmluvy o vyloučení všech forem diskriminace žen, který stanoví, že dočasná zvláštní opatření zaměřená na konkrétní urychlení zrovnoprávnění žen a mužů nebudou považována za diskriminační, stejně jako opatření zaměřená na mateřství. Pozitivní diskriminace bývá podrobena často kritice, neboť její uplatňování, tedy zvýhodnění určitého subjektu, nutně vede ke znevýhodnění jiného a tedy dochází k negativní 41

Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo České republiky, část 2. Praha: Linde Praha a.s., 2004. s. 63 42 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 43 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 86

38

diskriminaci. Existuje zde vztah souvztažnosti, kdy jedno nelze bez druhého. V této věci lze uvést názor Ústavního soudu44, který se s touto otázkou vypořádal ve svém nálezu, kde uvádí, že „je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně… Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.“ S tím souvisí již výše zmíněný článek 4 odst. 3 Listiny, podle něhož „zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky“, což znamená, že pokud dojde k omezení práv, musí se tak stát na základě zákona a dopadat na všechny stejné nebo podobné případy stejně. Základní práva svobody jsou tak zajištěna Listinou základních práv a svobod skutečně všem bez rozdílu, nelze si však v žádném případě rovnost v Listině zaručenou, plést s rovností v materiálním pojetí. Taková rovnost je reálně nemožná a již v minulosti jsme se mohli přesvědčit o tom, kam pokusy o budování společnosti na kolektivním principu a fiktivní materiální rovnosti vedly. V článku 3 Listiny nalezneme kromě úpravy rovnosti také pravidla pro rozhodování o své národnosti či příslušnosti k etnické menšině. V odstavci 1 zmíněného článku je příslušnost k národnostní menšině uváděna mezi podmínkami, které nesmí být zohledňovány při uplatňování základních práv a svobod. Sebeidentifikace jednotlivce s určitým národem na základě sounáležitosti s určitou národní kulturou, tradicemi a

mateřským

jazykem

hraje

v životě každého nezanedbatelnou roli. Odrazem této skutečnosti je přiznání práva na rozhodovat o své národnosti. Přihlásit se tak lze k jakékoli reálně existující národnosti, resp. národu, ať již jeho příslušníci žijí rozptýleně nebo trvale na určitém území.45 Poslední odstavec čl. 3 Listiny se vztahuje k aplikaci základních práv a svobod a vylučuje v konkrétních případech její možný negativní dopad tím, že rozšiřuje ochranu i těch základních práv a svobod, které nejsou ústavně garantována.46

44

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 619 46 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 620621 45

39

Demokratický a právní stát jako záruka základních práv a svobod V článku 2 a 4 Listiny jsou upraveny požadavky na demokratický a právní stát. Demokratický právní stát je charakterizován jako stát s ústavou založenou na demokracii a základních právech, zahrnující nezávislou občanskou společnost. Lidská práva v tomto státě představují základní hodnotovou kategorii, jsou ústavně zaručená a je jim poskytována efektivní ochrana před nezákonnými zásahy jak ostatních subjektů práva, tak státu.47 V odstavci prvním článku 2 Listiny kromě tohoto požadavku také především vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii či náboženské vyznání. Stát nesmí žádné náboženství preferovat, vázat se na něj, spojovat s ním jakákoliv práva nebo povinnosti a ke všem náboženstvím i ateismu musí zaujímat stejný – neutrální postoj. Toto vychází z obecného principu výkonu demokracie, založené na zásadě, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním, garancí svobodné soutěže politických sil, práva na odpor proti každému kdo by odstraňoval demokratický řád základních práv, za předpokladu, že je znemožněna činnost ústavních orgánů a nemožnost zákonných prostředků, neboli tzv. sebeobrana demokracie, a dále princip samosprávy a svobodě jednotlivce, který může projevovat vůli a podílet se na chodu státu.48 Dalším znakem demokratického právního státu je požadavek na státní moc, obsažený v čl. 2 odst. 2, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích které zákon umožňuje a stanoví. Toto ustanovení jak již bylo řečeno výše, zaručuje autonomní prostor jedince, který musí státní moc respektovat. Podobné znění se nachází i v čl. 2 odst. 3 Ústavy, které říká, že jakékoli chování státní moci nebo jejích orgánu, které není zákonem dovoleno, je zakázáno, zatím co Listina ve svém čl. 2 odst. 3 tento princip vztahuje na jednotlivce a obrací ho ve smyslu že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen, činit, co zákon neukládá.“ Dalším článkem, který zakotvuje předpoklady právního státu je článek čtvrtý, upravující povinnosti a meze omezení základních práv a svobod. Listina, ani Ústava ČR výslovně žádné zvláštní povinnosti nestanoví, lze je však z některých ustanovení nepřímo odvodit. Zmiňuje se o nich např. v článku 33 odst. 1 kde stanoví povinnou školní docházku nebo v čl. 35 odst. 3, kde je stanovena povinnost ve vztahu k životnímu prostředí. V rámci mezinárodní úpravy lze zmínit např. čl. 29 odst. 1 Všeobecné

47 48

Večeřa, M. In Harvánek a kol. Teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 99 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 608

40

deklarace lidských práv, která stanoví že, „každý má povinnost vůči společnosti, v níž jedinec může volně a plně rozvinout svoji osobnost.“ Listina základních práv a svobod není prostředkem ochrany státní moci a proto není jejím smyslem ukládání povinnosti občanům, ale má především chránit před neoprávněnými zásahy státu. Článek 4 Listiny je proto obecným pravidlem, které určuje právní formu, tedy jakým způsobem může být povinnost uložena (na základě zákona a v jeho mezích) a materiální podmínku, která musí být splněna (při zachování základních práv a svobod). K čl. 4 odst. 1 Listiny se vyjádřil Ústavní soud49 kde ve svém nálezu stanoví, že „povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích, a jen při zachování základních práv. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv s svobod, jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce, bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl.“ Odstavce 2, 3 a 4 čl. 4 Listiny obsahují obecná dodatková pravidla pro stanovení mezí základních práv a svobod. Odstavec 2 článku 4 Listiny stanoví, že meze základních práv a svobod jednotlivců vůči sobě navzájem, ale i ve vztahu k zájmům státu a společnosti jako celku, mohou být upraveny pouze zákonem. V odstavci 3 je pak zakotveno pravidlo zákazu diskriminace, které zdůrazňuje zásadu rovnosti při omezování základních práv a svobod, nebo – li že omezení základních práv a svobod platí stejně pro všechny případy, které splňují dané podmínky. Jen při dodržení těchto pravidel mohou být stanovená omezení základních práv legitimním základem pro jejich efektivní právní ochranu a vyvolat v adresátech těchto omezení pocit spravedlnosti. Odstavec čtvrtý je vyjádřením pravidla při stanovení mezí základních práv musí být zachován jejich smysl a podstata a tudíž nemůže být důsledkem omezení popření kteréhokoli z práv. Druhá věta tohoto odstavce hovoří o tom, že tato omezení nesmějí být zneužívána k účelům, pro které nebyla stanovena.

49

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 489/98

41

2.8.2.3. Základní lidská práva a svobody v článcích Listiny Hlava druhá Listiny, do které jsou zahrnuty články 5 až 23 se skládá ze dvou částí. Jsou jimi základní lidská práva a svobody a politická práva. Mezi základní lidská práva jsou zařazena způsobilost, právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svobodu, zákaz nucených prácí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrana jména, právo vlastnit majetek, nedotknutelnost obydlí, neporušitelnost listovního tajemství, svoboda pobytu a pohybu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby a svobodu projevovat svou víru a náboženství. Právo na život, které je bez pochyb univerzálním, základním právem každého člověka, odpovídá článku 1 Listiny o rovnosti všech v tomto právu a o jeho nezrušitelnosti, nezadatelnosti, nezcizitelnosti a nepromlčitelnosti. Toto právo a právo na poskytnutí ochrany či záchrany života nesmí být poskytováno na základě žádných diskriminačních okolnostech, jako jsou rasa, barva pleti, náboženství nebo majetek. Počátek výkonu tohoto práva, tedy narození, nelze jedincem ovlivnit. Život je darován rodiči bez přičinění jednotlivce. Z toho vyplývá často odbornou i laickou veřejností diskutovaná otázka eutanázie. V našem trestním řádu je úmyslné usmrcení bezmocné osoby, byť by se tak stalo na její žádost, kvalifikováno jako vražda. Dle věty druhé, čl. 6 odst. 1 Listiny je ochrany hoden lidský život již před narozením, tedy nasciturus. Není tím řešena sporná otázka potratů, tedy umělého přerušení těhotenství. To je problém náboženský, etický a morální, nikoli ústavní, rozhodující o jeho zákazu či povolení. V dalších odstavcích tohoto článku je vysloven zákaz zbavení života a trestu smrti, a okolnosti vylučující protiprávnost. Mezi politická práva řadí Listina svobodu projevu a právo na informace, petiční, shromažďovací a sdružovací právo, právo podílet se na správě veřejných věcí, přímo nebo prostřednictvím volených zástupců, tedy také volební právo, ochranu svobodné soutěže politických stran, a právo odporu proti odstraňování demokracie a základních práv. Hlava třetí Listiny upravuje práva národnostních a etnických menšin v článcích 24 až 25 a vychází ze zásady, že příslušnost k jakékoli menšině, nesmí být nikomu na újmu. Tato ustanovení společně s čl. 1 a čl. 3 Listiny jsou základními ustanoveními ústavního pořádku ČR. Národnostní nebo etnickou menšinou jsou občané České Republiky žijící na jejím území, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou, tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a současně mají vůli být považováni 42

za příslušníka takovéto menšiny. Otázka diskriminačních kritérii byla popsána výše, k diskriminaci doplním jen to, že za diskriminaci lze považovat jak diskriminaci přímou, tedy jednání, kdy je s osobou zacházeno z důvodu rasy nebo etnického původu méně výhodným způsobem, než bylo zacházeno s jinou osobou ve stejné situaci, tak i nepřímou diskriminaci, kdy je v důsledku naoko neutrálního předpisu nebo praxe znevýhodněna osoba určité rasy nebo původu ve srovnání s ostatními. Toto pravidlo neplatí, je-li toto znevýhodnění zdůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené. Za diskriminaci je ovšem považováno i podněcování a navádění k diskriminačnímu chování. Článek 25 Listiny je vyjádřením práva menšin na svůj rozvoj, rozvoj a sdílení své kulturu s ostatními příslušníky menšiny, zaručuje se jim právo na vzdělání v jejich jazyce a používaní jejich jazyka také v úředním styku a právo účasti při řešení otázek týkajících se menšin. Hlava čtvrtá zakotvuje práva hospodářská, sociální a kulturní, uvedená v článcích 26 až 35 Listiny. V této hlavě jsou zakotvena práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodně se sdružovat na ochranu svých zájmů v odborových organizacích, které nejsou závislé na státu, právo na stávku, právo na spravedlivou odměnu za práci a příznivé pracovní podmínky, stejně jako na zvýšenou ochranu při práci a zvláštní pracovní podmínky žen, mladistvých a tělesně postižených, právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při pracovní neschopnosti a při ztrátě živitele, právo na ochranu zdraví a zdravotní péči, právo na vzdělání a příznivé životní prostředí. Tato práva vyžadují určité plnění ze strany státu a závisí tedy na faktických možnostech státu v oblasti hospodářské, sociální a kulturní. Nabízí se tedy otázka jejich reálnosti a vynutitelnosti, které nemusí být vždy v požadovaném rozsahu dosaženo. Poprvé se tato práva objevila ve francouzské ústavě z roku 1793. Dnešní mezinárodní úprava této oblasti je v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který splňuje podmínky čl. 10 Ústavy a který bude popsán v kapitole týkající se mezinárodní úpravy. Právo na soudní a jinou právní ochranu je zakotveno v hlavě páté, článcích 36 až 40 Listiny. Není to jediné místo v ústavním pořádku ČR kde je toto právo upraveno a spolu s hlavou čtvrtou Ústavy významným způsobem utváří chápání právního státu v procesním aspektu. Toto právo rozvádí zásadu, že každý má právo domáhat se práva stanoveným způsobem pře nezávislým a nestranným soudem a ve stanovených případech u jiného orgánu. Zakotvuje procesní zásady činnosti soudů, jelikož jen soud může rozhodnout o vině a trestu. Poslední hlava, šestá, upravující ustanovení společná v článcích 41 až 44, obsahuje některé výkladové a procesní přístupy k ustanovením Listiny a právo azylu. Je v prvé řadě

43

pokynem zákonodárci, aby práva obsažená v Listině konkretizoval prováděcím předpisem a dále určuje jakým způsobem se daných práv dovolávat.

44

3. Prostředky ochrany lidských práv v českém právním řádu 3.1 Soudní ochrana Prostředky ochrany lidských práv v České republice nacházíme zejména v oblasti soudnictví, kdy toto lze chápat vedle zákonodárství a exekutivy jako zvláštní funkci státu v právní oblasti. „Lze je definovat jako činnost nezávislých soudů jako státních orgánů vykonávanou podle stanovených pravidel a spočívající v závazném řešení konkrétních případů dle právních norem.“50 Jde tedy především o činnost státu, o plnění jeho funkcí. Proto soudnictvím může být toliko činnost státních orgánů ( soudů ). Tato činnost pak musí spočívat v řešení konkrétních případů dle stanovených pravidel, které můžeme označit za soudní proces. Výkonem této činnosti mohou být pověřeny pouze nezávislé státní orgány. Pokud nezávislostí rozumíme i nezávislost na orgánu, který je ustavil, a nezávislost na státu, splňují tento požadavek v plném rozsahu jen soudy. Řešení problému představující činnost soudů pak musí být závazné, tzn. že je musí respektovat okruh osob, jemuž je určeno, jakož i to, že je vynutitelné prostředky, které má státní moc k dispozici. Znakem soudnictví je konečně i to, že jeho posláním není tvorba práva ( legislativa ), ale aplikace již exitující právních norem. Soudnictví lze tedy chápat i jako zajištění práva na soudní ochranu. Právo na soudní ochranu je vyjádřením funkce soudnictví z pohledu těch, pro něž je určeno ( osob fyzických, právnických či procesně vyjádřeno – účastníky řízení ). Právo na soudní ochranu patří k základním právům a jako takové je vyjádřeno v mezinárodních dokumentech, které jsou jim věnovány, jakož i v ústavních předpisech řady států. Toto právo došlo svého výrazu v čl. 14 odst. 1 Paktu občanských a politických práv i v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. V obou těchto dokumentech je především vyjádřeno právo každého obrátit se na nezávislý a nestranný soud, který musí být dle Evropské úmluvy zřízen zákonem. Dále pak je v obou dokumentech vyjádřen požadavek veřejnosti řízení a v Evropské úmluvě i požadavek přiměřené délky trvání řízení. Z obou dokumentů pak vyplývá i základní působnost soudů, dle Paktu rozhodují o právech a povinnostech určité osoby, jako i o trestních obviněních proti ní vznesených. Evropská úmluva pak stanoví, že soudy rozhodují o občanských právech a závazcích nebo o jakémkoli trestním obvinění. Kromě toho Pakt výslovně uvádí zásadu rovnosti účastníků a Evropská úmluva požadavek spravedlivého

50

Wintrová, A a kol. Civilní práva procesní. 3 aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004 s.25

45

projednání věci. V dalších svých ustanoveních oba mezinárodní dokumenty rozvádějí některé další aspekty práva obrátit se na soud, z nichž většina nachází uplatnění i v trestním řízení. Základním předpisem, který je v našem právním řádu věnován právu obrátit se na soud je čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podmínky a podrobnosti tohoto uplatnění a postupu stanoví čl. 36 odst. 4 Listiny. Další ustanovení čl. 36 Listiny rozvádějí právo obrátit se na soudu ohledně správního soudnictví, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. K právu na soudní ochranu mají vztah i další ustanovení Listiny, např. čl. 37, který hovoří o právu odepřít výpověď, právo na právní pomoc a rovnost účastníků, a čl. 38, který pojednává o soudním procesu z hlediska zásady veřejnosti řízení, zákonném soudci, hospodárnosti a přímosti řízení. Rovněž pak čl. 39 a čl. 40 Listiny doplňují čl. 36 Listiny, týkají se však toliko řízení v trestních věcech. Podstatou práva na soudní ochranu je co nejširší možnost obrátit se na soud, tj. zahájit soudní řízení, jakož i povinnost státu zajistit, aby proces proběhl adekvátním způsobem. Součástí tohoto práva není, aby byl vydán rozsudek určitého obsahu, protože ten určí teprve průběh a výsledek procesu. Proto právo na soudní ochranu je spojeno s tvrzením o tom, že něčí právo bylo porušeno nebo ohroženo bez ohledu na to, zda ten, kdo se obrací na soud, je skutečně nositelem práva, o jehož ochranu jde. Toto pojetí práva na soudní ochranu se pak promítá do řady procesních institutů, např. do definice účastníka řízení, do pojetí žalobního práva, do koncepce opravných prostředků apod. Právo na soudní ochranu úzce souvisí se vzájemným vztahem práva objektivního a práva subjektivního .V právní filosofii existuje k řešení tohoto vztahu různé přístupy. Bez ohledu na tuto různost pohledů je možné konstatovat, že soudnictví je především spjato s ochranou subjektivních práv, a že právo na soudní ochranu znamená proto ochranu subjektivního práva. To však neznamená, že by ochrana objektivního práva ležela mimo oblast působnosti soudnictví. Je tomu tak především proto, že poskytnutím ochrany subjektivním právům se chrání i společenský řád, vyjádřený v právu objektivním. Kromě toho i procesní úprava jednotlivých druhů soudnictví obsahuje řadu ustanovení, jejichž cílem je dosáhnout realizace objektivního práva. Právo na soudní ochranu není ovšem jediným prostředkem ochrany subjektivních práv. Je však možné konstatovat, že je základním prostředky ochrany těchto práv a že jako takové je pojímáno jak v mezinárodněprávních dokumentech, tak v ústavních předpisech. Proto jiná právní ochrana, např. ochrana ve správním řízení je zásadně připuštěna jako 46

výjimka z ústavního principu, která se musí opírat o zákon. Přitom oficiální interpretace čl. 6 Evropské úmluvy jej vykládá tak, že i v případech, kdy je možná jiná právní ochrana subjektivních práv než soudní, je třeba připustit dovolání se soudu alespoň v jedné instanci, a to v plném rozsahu rozhodování. Za základní prostředek ochrany subjektivního práva lze jeho soudní ochranu považovat především proto, že při soudní ochraně práv záleží výlučně na oprávněném subjektu, zda se bude domáhat soudní ochrany. Paternalistické zásahy, při nichž se o realizaci subjektivního práva stará někdo jiný, nejsou v souladu s právem na soudní ochranu. Při nich se oprávněnému subjektu odnímá možnost volby, zda chce nebo nechce svá práva uplatňovat, která je jednou ze základních komponent každého subjektivního práva, pokud možnost takové volby není, stává se z práva povinnost. Druhým důvodem priority sodní ochrany před jinou ochranou je okolnost, že soudy jsou orgány nezávislé a nestranné. Jde o jejich specifika, která je odlišují od jiných státních orgánů, která jsou součástí jejich pojmového vymezení. Nestrannost a nezávislost soudů nejsou ovšem samoúčelné, ale jde o principy funkční. Jejich funkčnost spočívá v tom, že existují určité záležitosti, které musí být řešeny jedině takovými orgány, které mají tyto vlastnosti. Právo na soudní ochranu z tohoto hlediska zajišťuje ochranu, která jedině je přiměřená. Čl. 36 Listiny vyjadřuje spravedlivý proces jako ústavní institut, jako základní právo jedince, jako právní prostředek, jako právní proces, jako zakotvení garance spravedlnosti z hlediska funkce státu, jako výlučného vykonavatele spravedlnosti. Ve svém důsledku čl. 36 Listiny, resp. práv na spravedlivý proces, je vybudováno ve třech aspektech:51 1. aspekt obsahuje několik základních procesněprávních principů a zásad: -

přístup k nezávislému a nestrannému soudu,

-

právo každého se domáhat ochrany svých práv,

-

zákonem stanovený postup a zákonem upravené řízení,

-

spravedlivý proces,

-

spravedlivé rozhodnutí,

-

náhrada za nespravedlivé či nesprávné rozhodnutí.

2. aspekt je dán skrytým efektem tohoto ustanovení spočívající v právu na spravedlivý a zákonný přezkum, který je dále rozšířen o ochranu základních práv u soudu v případě rozhodování orgánů veřejné správy. 51

Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 899901

47

3. aspekt čl. 36 Listiny vyjadřuje přístup k orgánům veřejné moci na vnitrostátní úrovni, tedy k soudům v rámci obecné soustavy, tedy i správním, tak i v rámci ústavního soudnictví, tedy k Ústavnímu soudu, dále přístup k orgánům na mezinárodní úrovni, tedy k Evropskému soudu pro lidská práva, tak i vstupem do EU s ohledem na čl. 10 a 10a Ústavy i k Evropskému soudnímu dvoru a soudu I. instance. Každý se tedy může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na správní soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Správní soudnictví je prováděno zvláštními - specializovanými senáty nebo samosoudci krajských soudů a Nejvyšším správním soudem. Správní soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. Rozhodují zejména o žalobách proti rozhodnutím orgánů státní správy a dále ve věcech volebních a ve věcech politických stran a politických hnutí. Pravidla pro správní soudnictví jsou upravena v zákonu o soudním řádu správním. * Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, zejména jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl obžaloby zproštěn. Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno, jakož i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. * Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě

nebo

osoby blízké.

* Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Právní pomoc za úplatu poskytují ve všech věcech advokáti, v užším rozsahu svého oprávnění pak notáři, soudní exekutoři a patentoví zástupci. Účastníku civilního soudního řízení, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem ze sociálních důvodů individuálně osvobozen od soudních poplatků, soud na jeho žádost ustanoví právního zástupce - advokáta, jestliže je to třeba (např. ve složitých případech) k ochraně jeho zájmů nebo jestliže je takové zastoupení povinné (zásadně např. při podání 48

mimořádného opravného prostředku - dovolání proti rozhodnutí krajského nebo vrchního soudu k Nejvyššímu soudu); odměnu za zastupování pak zaplatí advokátovi stát *Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. * Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. * Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Tato ústavní zásada brání především tomu, aby o věci o níž má rozhodovat soud, rozhodoval správní orgán, jakož i tomu, aby věc, kterou má podle zákona rozhodovat senát, rozhodoval samosoudce a naopak. * Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Výčet jednotlivých principů v Hlavě V. Listiny nelze chápat za definitivní, toto právo představuje zcela otevřený systém právních i morálních hodnot, jež mohou přispět k spravedlnosti procesu, resp. ji vytvářejí a zajišťují. Ústavní soud rozšířil institut spravedlivého procesu o řadu dalších principů, které vzešly z porušení určitých procesních situací a práv a řízení, a které výslovně ústavně zakotveny nejsou, ale vycházejí ze zákonných procesních norem. Mezi tyto procesní situace a práva náleží právo na náležité odůvodnění, zákaz odepření spravedlnosti, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, „opomenutý důkaz„, právo na přezkum a tzv. překvapivá rozhodnutí. 3.1.1. Soudní systém ochrany Soudní systém České republiky, jejíž právní řád historicky náleží k rakouskému podokruhu románsko-germánské právní rodiny, je tvořen Ústavním soudem a soustavou tzv. obecných soudů. Zatímco Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR zvláštním soudním orgánem, jehož úkolem je především provádět abstraktní a kontrolní kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví, posláním obecných soudů je podle čl. 90 Ústavy ČR zejména, aby „zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům“ a rozhodovaly o „vině a trestu za trestné činy“. Soustava obecných soudů, která sestává ze soudů okresních, krajských, vrchních a Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, není jednotná a rozpadá se, jak je v románsko-germánské právní rodině typické, na tři velké větve podle toho, o jakých druzích sporů jsou jednotlivé soudy jménem republiky příslušné rozhodovat: větev soudnictví civilního, trestního a správního. Základní pravidla týkající se organizace a fungování soudního systému v ČR stanoví hlava čtvrtá Ústavy, přičemž nezanedbatelný význam mají též ustanovení hlavy páté Listiny 49

garantující právo na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní normy týkající se obecného soudnictví jsou konkretizována běžným zákonem, jímž je zákon o soudech a soudcích.52 Ten mj. zakotvuje požadavky na soudce, jejich jmenování a zánik jejich funkce, zavádí principy jejich kariérního postupu, stanoví pravidla pro laickou účast na výkonu soudní moci a definuje způsob státní správy soudnictví. Soudnictví je v duchu tradic románskogermánské právní rodiny budováno jako profesionální (požadavek pětiletého magisterského vzdělání v oboru práva spojený s požadavkem složením odborné justiční zkoušky) a kariérní (věková hranice 30 let pro jmenování do funkce soudce a následná časová neomezenost výkonu funkce soudce resp. nesesaditelnost soudce). Pravidla řízení před jednotlivými obecnými soudy jsou v ČR tradičně kodifikována ve zvláštních procesních kodexech označovaných jako soudní řády; pro vnitřní chod obecných soudů mají význam též jejich jednací a kancelářské a spisové řády. Ústavní soud má s ohledem na svoji funkci zvláštní postavení a v souladu s tím jsou předpoklady na jeho soudce, činnost, správu, jakož i pravidla pro řízení před ním zakotveny ve speciálním zákonu o Ústavním soudu.53 Vzhledem k přetíženosti obecných soudů se v posledním desetiletí v České republice dynamicky rozvíjí alternativní, mimosoudní metody řešení sporů. Z nich je v ČR dosud nejrozšířenější rozhodčí řízení, jehož fungování je upraveno zákonem o rozhodčím řízení.54 Pro ostatní metody alternativního řešení sporů (např. mediace) obecně závazný právní rámec dosud chybí. Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti. K projednání (civilní) žaloby jsou k řízení v prvním stupni zásadně příslušné okresní soudy. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve stanovených věcech. Krajské soudy rozhodují ve druhém stupni o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů. O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud. O dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.

52

Zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 54 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů. 53

50

Řízení se koná u toho soudu, který je věcně příslušný a který je místně příslušný. K řízení je zásadně místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje ( žalovaného )- obecným soudem fyzické osoby je zásadně okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. I bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon. 3.1.2. Ústavní stížnost Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Kdo je oprávněn podat ústavní stížnost stanoví ust. § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Katalog základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem obsahují na prvním místě Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky. Praktický důsledek tohoto ustanovení je potom ten, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti uvést, jaké základní právo bylo v jeho případě porušeno, který orgán veřejné moci a jakým rozhodnutím, resp. zásahem tak učinil a v čem konkrétně ono porušení základního práva nebo svobody spočívalo. Žádnými jinými právy se Ústavní soud zabývat nemůže. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, není soudem poslední instance a přezkoumává pouze ústavnost, nikoli zákonnost či správnost soudních rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti lze navrhnout i zrušení ustanovení právního předpisu, avšak dle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu jen v tom případě, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a jen pokud stěžovatel tvrdí, že právní předpis nebo jeho ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem. Jinými slovy, napadený právní předpis musel být ve stěžovatelově případě skutečně aplikován a stěžovatel musí uvést, s jakým ústavním 51

zákonem, popřípadě zákonem, s jakým jejich ustanovením je napadený právní předpis v rozporu. Návrh na zrušení právního předpisu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, což znamená, že sdílí její osud. Je-li proto ústavní stížnost z nějakého důvodu odmítnuta, je tím automaticky odmítnut i návrh na zrušení právního předpisu. Bez vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí nebo zásahu orgánu veřejné moci není fyzická či právnická osoba oprávněna zrušení právního předpisu navrhovat. Přímý návrh na zrušení právního předpisu by Ústavní soud musel odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Dle ust § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemůže stěžovatel stížnost napsat, podat a v řízení vystupovat sám. Každá fyzická i právnická osoba jako účastník nebo jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem musí být zastoupena advokátem. V plné moci k zastupování musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje. V případě problémů s jeho obstaráním je třeba se obrátit na Českou advokátní komoru, její brněnskou pobočku se sídlem Nám. Svobody 15, 602 00 Brno, která za určitých podmínek může advokáta určit ( dle ust. § 18 odst. 2 zákona o advokacii).55 Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt tato šedesátidenní lhůta začíná běžet až dnem následujícím po dni, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, běží dle ust. § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu lhůta 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo. Lhůta pro podání ústavní stížnosti je propadná a nelze ji proto ani prodloužit ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost musí bez jednání odmítnout dle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Obecně není přípustný návrh, který se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a nelze je zvrátit. Proti nálezům a usnesením Ústavního soudu se nelze odvolat. Návrh je dále nepřípustný, jestliže v téže věci Ústavní soud již jedná. Dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost

55

Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů

52

nepřípustná také tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ust. § 34 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu na zahájení řízení ( ústavní stížnosti ) patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován. Návrh má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (petit). Samozřejmostí je označení konkrétních základních práv a svobod, jejichž ochrany se stěžovatel u Ústavního soudu dovolává. Dle ust. § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zpravidla tedy toho, kterým měla být základní práva a svobody stěžovatele porušena a které navrhuje zrušit. Vhodné je přiložit i kopie dalších rozhodnutí, která s napadeným rozhodnutím souvisejí, jako například rozhodnutí orgánů nižších instancí. Pokud Ústavní soud shledá ústavní stížnost důvodnou, tedy zjistí, že bylo porušeno nějaké základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, může dle ust. § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušit napadené rozhodnutí, a v případě stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Tyto možnosti zásahu Ústavního soudu je proto třeba mít na zřeteli při formulaci petitu ústavní stížnosti, tj. při formulaci toho, čeho se stěžovatel u Ústavního soudu domáhá, co po něm žádá. Ústavní soud například nemůže státnímu orgánu přikázat, aby vyhověl nějaké žádosti stěžovatele, aby mu poskytl nějaké plnění, apod. Ústavní soud nemůže změnit napadené rozhodnutí a nemůže ani rozhodnout namísto příslušného státního orgánu nebo soudu. Zruší-li napadené rozhodnutí, věc se vrací zpět k novému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud stěžovatel žádá po Ústavním soudu něco jiného, než co je v jeho pravomoci, musí Ústavní soud takový návrh pro nepříslušnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rozhodl nálezem č. ÚS 420/0556 o ústavní stížnosti stěžovatele ve věci péče o nezletilé dítě, kdy bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále právo na spravedlivý proces podle v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho i

56

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. ÚS 420/05

53

právo chráněné v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kdy v důsledku tohoto nebyl stěžovateli zajištěn výkon jemu přiznaného práva na styk s nezletilým dítětem. Okolnost, že stěžovatel má svůj podíl na délce trvání sporů, např. vznášením nejrůznějších procesních návrhů ( zejména podjatosti soudců ), či zbytečnou medializací případu, nezbavují obecné soudy, aby věc projednaly v přiměřené lhůtě a přiznanému právu poskytly adekvátní ochranu. Zásah do základních práv stěžovatel konkretizoval tvrzením, že se nedomohl svého práva u obecných soudů a byla mu odepřena spravedlnost a soudní ochrana, protože usiluje o styk s nezletilým synem více než 10 let, a že nelze postupem soudů ve věci úpravy styku připravit dítě o otce a jeho příbuzné, stejně tak jako připravit otce o jediného syna. Je přesvědčen, že soudy rezignovaly na prosazení práva v konfrontaci s tvrdohlavostí matky a nezajistily spravedlivý výkon rodičovských práv. Po provedeném dokazování a po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zčásti opodstatněný, tím má na mysli obsah ústavní stížnosti jako celku, která směřuje i proti průtahům v předcházejících fázích řízení ve věci péče o nezletilého. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud sice ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Nicméně, v této konkrétní souzené věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy do ústavně zaručených práv stěžovatele zasáhly. Ústavní soud totiž analýzou soudního spisu shledal, že od roku 1994, tj. od první úpravy styku stěžovatele s nezletilým synem, nezajistily soudy stěžovateli výkon jemu přiznaného práva. Stěžovatel sice nese také svůj podíl na délce trvání sporů, např. vznášením nejrůznějších procesních návrhů (zejména podjatosti soudců), či zbytečnou medializací případu. Tyto skutečnosti však nezbavují obecné soudy, aby věc projednaly v přiměřené lhůtě a přiznanému právu poskytly adekvátní ochranu. Z tohoto důvodu konstatuje Ústavní soud porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, což je současně porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a zásahem do práva stěžovatele chráněného v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud při dalším posuzování případu konstatoval, že péče a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních ( citových, psychosociálních, kulturních a dalších ) podmínek pro to, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče, zaručené čl. 32 odst. 4 54

Listiny základních práv a svobod. Styk otce s dětmi tak, jak jej upravily obecné soudy (jednou za čtrnáct dní pouze v neděli a dále souvisle pouze lichý rok jeden týden o jarních, či každoročně dva týdny během letních prázdnin) nenaplňuje právo rodičů podílet se na výchově svých dětí a je porušením citovaného čl. Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec – tedy prvek mužský – který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou i se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Na základě těchto zjištění Ústavní soud uzavírá, že i obecné soudy svojí nedůrazností a tím, že dostatečně již v roce 2001 nevyužily ve svých krocích závěrů znaleckých posudků, přispěly k porušení základních práv stěžovatele. O chování rodičů, které nezletilého přímo poškozuje, netřeba ničeho dodávat, neboť znalecké posudky tuto problematiku plně postihují a Ústavní soud se s jejich závěry ztotožňuje. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti dle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a konstatoval porušení příslušných článků Listiny základních práv a svobod. 3.2. Ombudsman Kořeny veřejných ochránců sahají až do starověku a to do starého Egypta . Za kolébku novodobých ombudsmanů je nutno pokládat Švédsko. Ostatně i výraz ombudsman pochází ze švédštiny a v překladu znamená " osoba jednající v zájmu jiné osoby ". Švédské království zakotvilo do svého základního zákona instituci parlamentního komisaře pro spravedlnost již v roce 1809. Tento ombudsman vykonával dozor nad státní správou a nad justicí. Do roku 1915 dohlížel i na vojenskou správu, za časů 1. světové války - přesněji napsáno: ve zmíněném roce 1915 - zřízen speciální vojensko-správní ombudsman (militieombudsmannen), který ve své činnosti pokračoval i po skončení války. Nutno také zmínit, že vedle švédského parlamentu se v průběhu dějin stala dalším ombudsmanským zřizovatelem vláda. Kabinet postupně zřídil ombudsmany se specializacemi na ochranu svobodného podnikání, pro spotřebitelské vztahy, pro rovné příležitosti a proti etnické diskriminaci . Podíváme-li se do Itálie, zjistíme, že výrazným komponentem právního řádu Italské republiky je defensore civico - občanský ochránce. Lze říci, že tento ochránce plní v rámci Apeninského poloostrova úlohu institutu ombudsmana. Kdo by však zmíněného ochránce hledal v Itálii na celostátní úrovni, nedohledal by se. S ombudsmanem se setkáme buď na úrovni oblastí (regioni) nebo na úrovni obcí. To, že v Itálii může být veřejný ochránce práv 55

zřízen i na úrovni obce je dáno zákonem o reorganizaci místní samosprávy z roku 1990, takže z historického hlediska se jedná o relativně nový prvek. V Itálii najdeme dvacet oblastí dvacet regionů, které se vyznačují značnou mírou samosprávné autonomie. Každý z těchto regionů má svůj základní regionální zákon - tzv. statut. V tomto statutu, který musí být v souladu s ústavou Italské republiky, je mj. upravena pravomoc regionálních orgánů - tj. i regionálního občanského ochránce. Tento ochránce je volen oblastní radou zpravidla dvoutřetinovou většinou. Regionální ombudsman nesmí být zároveň členem oblastní nebo obecní rady. Funkční doba je pět let. Pravomoci jsou ve výše zmíněných statutech formulovány tak, aby občanský ochránce mohl efektivně působit na veřejnou správu. Být opravdovým mimosoudním ochráncem občana před případnými nezákonnostmi ze strany orgánů veřejné správy. Činnost českého Veřejného ochránce práv je upravena v zákoně o Veřejném ochránci práv57, kdy tento zákon v ust. § 1 odst 2, odst. 4 vymezuje působnost ochránce práv vůči státním orgánům a jiným institucím. Ochránce není oprávněn zasahovat do činnosti a rozhodování úřadů a zařízení jinak než způsobem jak shora uvedený zákon připouští. Jistým předmětem sporu je samotné označení názvu Veřejného ochránce práv, vzhledem k charakteru této instituce by bylo výstižnější označení Ochránce veřejných práv, tedy podtrhující význam ochrany veřejných práv. Veřejný ochránce práv nebo-li ombudsman působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je to v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Veřejný ochránce práv je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období 6-ti let z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát. Ochránce může být zvolen toliko na 2 bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelná do Senátu. Sídlem Veřejného ochránce je práv je Brno. Ochránce je povinen vykonávat svou funkci nezávisle a nestranně, za výkon své funkce odpovídá Poslanecké sněmovně. Ochránce jedná na základě podnětu fyzické nebo právnické osoby jemu adresované nebo adresované poslanci nebo senátorovi, který podnět ochránci postoupí, popř. na základě

57

Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů

56

podnětu adresovaného některé z komor Parlamentu ČR, která jej ochránci následně rovněž postoupí. Každý má právo obrátit se na s písemným podnětem na ochránce ve věci, která spadá do jeho působnosti. Podnět nepodléhá poplatku a nesmí být podroben úřední kontrole. Ochránce je oprávněn provádět systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči, s cílem prosadit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. Všechny státní orgány a osoby vykonávající veřejnou správu jsou v mezích své působnosti povinny poskytovat ochránci při šetření pomoc, kterou si vyžádá. Jestliže ochránce svou činností nezjistí porušení právních předpisů ani jiná pochybení, písemně o tom vyrozumí stěžovatele i úřad. Zjistí-li však ochránce šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se k jeho zjištěním ve lhůtě 30 dnů vyjádřil. Pokud úřad na výzvu sdělí, že provádí opatření k nápravě a ochránce tato opatření shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Jinak ochránce po obdržení vyjádření nebo marném uplynutí lhůty sdělí písemně své závěrečné stanovisko úřadu a stěžovateli, kdy součástí tohoto stanoviska je i návrh na opatření k nápravě. Toto může spočívat v návrhu na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí, provedení úkonu k odstranění nečinnosti, zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení, zahájení stíhání pro trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt, poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na náhradu škody. Jelikož zde zákonodárce použil výrazu zejména, jedná se tedy o demonstrativní enumeraci možných návrhů a nikoliv o konečnou množinu relevantních návrhových opatření k nápravě. Netřeba dodávat, že i potenciální návrhy řešení jdoucí nad rámec tohoto demonstrativního výčtu musí být v souladu s právními předpisy zásada legality ve veřejné správě. Ochránce je oprávněn doporučit vydání, změnu nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu. Doporučení takto podává úřadu, jehož působnosti se týká, a jde-li o nařízení nebo usnesení vlády nebo zákon, vládě. Ochránce podává každoročně do 31. března Poslanecké sněmovně souhrnnou písemnou zprávu o své činnosti za uplynulý rok, zpráva je sněmovní publikací. Ochránce soustavně seznamuje veřejnost se svou činností a s poznatky, které z jeho činnosti vyplynuly. Mnohdy už samotná skutečnost projevení zájmu ochráncem práv, vede k podstatě veřejnosprávního problému a nezřídka zasahuje do autoritativního postoje exekutivních 57

úředníků a jejich pracovišť. Má se zato, že působení Veřejného ochránce práv v řadě případů přispělo ke změně pohledu ( lidově řečeno ke zlidštění ) správních úřadů na dosavadní praxi a následně pak i k pozitivním změnám v činnosti těchto úřadů. Lze předpokládat, že v budoucích letech dojde i k částečnému poklesu irelevantních podnětů, které nespadají do působnosti ochránce. Zde by měla sehrát kladnou roli vyšší informovanost veřejnosti o této věci a to především realizovaná vhodným způsobem v tzv. populárních sdělovacích prostředcích. Jak nás ovšem učí dlouholetá zahraniční zkušenost zemí, kde je praktikována ombudsmanská praxe, určité procento podnětů spadajících mimo působnost bude asi trvalým jevem. Činnost veřejného ochránce práv přispívá ke kultivaci veřejné správy, jedná se o orgán vysoce demokratický, díky své značné neformálnosti přístupný široké občanské veřejnosti. Existence zmíněného orgánu nesporně přispívá k tomu, že můžeme Českou republiku pokládat za plnohodnotného člena rodiny demokratických právních států.

58

4. Mezinárodněprávní ochrana lidských práv 4.1. Univerzální systém ochrany lidských práv Pojem lidských práv, jak již bylo nastíněno, má svůj původ v přirozenoprávním chápání člověka, odkud postupně přešlo do pozitivního práva vnitrostátního. Historie vývoje spadá až do roku 1648, kdy byla ve Vestfálské smlouvě poprvé zmíněna svoboda náboženská. V 19 století se začala prosazovat mezinárodní ochrana v podobě zákazu otroctví a ochraně křesťanských menšin a po 1. světové válce se ustanovení o lidských právech objevují v rámci mírových smluv Versailleského systému. Moderní mezinárodně právní ochrana lidských práv se začíná formovat až na konci 2. světové války, jako reakce na zločiny spáchané fašismem na politických odpůrcích a zejména rasových a etnických menšinách. K zakotvení ochrany základních lidských práv ve světovém měřítku došlo v Chartě OSN v roce 1945. Jednalo se o první, i když obecnou úpravu, která učinila z obecné povinnosti států zachovávat základní lidská práva a spolupracovat při jejich ochraně jeden z hlavních cílů nové organizace a jejích členů. Ustanovení Charty OSN byla však příliš obecná a bylo nutné je rozvíjet, konkretizovat a kodifikovat v dalších deklaracích a mezinárodních úmluvách.58

K nejdůležitějším z nich patří Všeobecná deklarace lidských

práv, přijatá Valným shromážděním 10. 12. 1948.59 Tato deklarace je prvním mezinárodním instrumentem obecné povahy, přiznávající ucelený katalog lidských práv každému jedinci. Deklarace obsahuje 30 stručných článků. Článek 1 stanoví, že „všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i právech“ a dále v článcích 2 – 21 politická práva a v článcích 22 – 27 hospodářská, sociální a kulturní práva. Všeobecná deklarace ovšem není mezinárodní smlouvou, byla přijata pouze ve formě rezoluce Valného shromáždění OSN, které má doporučující povahu a její ustanovení nejsou závazná. Nehledě k tomu byla ale později z důvodu jejího právně perfektního obsahu přejímána mnohými jak státy do vlastních ústav, tak i do univerzálních a partikulárních mezinárodních smluv o lidských právech, zejména do Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a do Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, přijatých 16. 12. 1966 Valným shromážděním OSN. Vypracování těchto již závazných mezinárodních úmluv bylo pochopitelně těžší než vypracování deklarace 58

Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 93 59 Flegl, V. Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. Skripta. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1998, s. 25-29

59

doporučující povahy a i když původní záměr počítal pouze s jediným dokumentem upravujícím občanská, politická i hospodářská, sociální a kulturní práva, bylo nakonec rozhodnuto o vypracování dvou samostatných dokumentů. Z praktického hlediska souvisí rozdělení materie do dvou Paktů s rozdílným implementačním mechanismem obou skupin práv. Systém mezistátních stížností byl vyhrazen pro případy porušování občanských a politických práv, zatímco pro kontrolu naplňování hospodářských, sociálních a kulturních práv byl zvolen systém podávání zpráv.60 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Tento Pakt, který se skládá z Preambule a 53 článků rozdělených do 6 částí, vychází z Všeobecné deklarace lidských práv, je však obsahově bohatší a přesněji vyjádřený. V první části, kterou tvoří článek 1, je shodně v obou Paktech zakotvena zásada práva na sebeurčení národů, které je kolektivním právem nepochybného významu v obecném mezinárodním právu; neposkytuje však, jak již bylo zmíněno výše, právo na sebeurčení národnostním menšinám. Těm jsou přiznána pouze práva v určitých oblastech jako např. v oblasti kulturní a jazykové. Druhá část je věnována obecným ustanovením vztahujícím se ke všem konkrétním právům Paktu. Článek 2 zavazuje každý stát, který je smluvní stranou Paktu, k respektování práv uznaných v tomto Paktu a zajištění těchto práv všem jednotlivcům na jeho území a pod jeho jurisdikcí bez rozlišování podle rasy, barvy pleti, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, původu, majetku nebo postavení. K uskutečnění těchto práv se státy dále zavazují podniknout nezbytné legislativní kroky. Jedná se tedy o závazky znějící na výsledek. Článek 3 se zaměřuje na práva mužů a žen, kterým garantuje zajištění stejných politických a občanských práv obsažených v tomto Paktu od všech smluvních států. Článek 4 je derogačním ustanovením upravujícím podmínky přijetí opatření zmírňující jejich závazky podle Paktu v rozsahu, který si vyžadují potřeby mimořádné a úředně vyhlášené situace, za které by byl ohrožen život národa za podmínek, že toto omezení nebude v rozporu s jinými mezinárodními závazky a nebude znamenat diskriminaci podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, jazyka nebo původu. Odstavec 2 vyjmenovává články, od kterých se ani za takovéto situace nelze odchýlit a odst. 3 stanoví pro případ použití tohoto derogačního ustanovení

60

Štruma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Skripta. 1 vydání. Praha, C.H.Beck, 1999, s. 5.

60

povinnost informovat generálního tajemníka OSN a jeho prostřednictvím ostatní smluvní státy o rozsahu a důvodech těchto mimořádných opatření. Třetí část, která se týká zákaz derogace podle čl. 4 odst. 2, obsahuje katalog občanských a politických práv, která jsou kogentně chráněna. Jde především o právo na život (čl. 6), zákaz mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání (čl. 7), zákaz otroctví a nevolnictví (čl. 8), právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 9), zákaz uvěznění pro neschopnost dostát svým smluvním závazkům (čl. 11), zákaz retroaktivity v trestním právu (čl. 15), právo každého na uznání jeho osobnosti (čl. 16), svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 18) a dále např. svobodu pobytu a pohybu a podmínky vyhoštění cizinců, pobývajících nelegálně na daném území (čl. 12 a 13), právo na spravedlivý proces a rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu bez diskriminace (čl. 14 a 26), právo na zavření manželství a ochranu rodiny (čl. 23), volební a jiná politická práva občanů (čl. 25), práva příslušníků etnické, náboženské nebo jazykové menšiny (čl. 27) a další61. Část čtvrtá upravuje mezinárodní kontrolní opatření, která mají zajistit dodržování závazků převzatých Paktech. Způsob kontroly zavedený u tohoto Paktu je přísnější než u Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, o kterém blíže v další časti. Je to dáno tím, že občanská a politická práva je schopen zajistit každý stát běžnými vnitrostátními prostředky, zatímco realizace hospodářských a sociálních práv závisí na stupni rozvoje toho kterého státu a možnostech které v prosazení těchto práv má. Článkem 28 tedy Pakt o občanských a politických právech

zřídil Výbor pro lidská práva, který je nezávislým

smluvním orgánem složeným z 18 expertů – státních příslušníků smluvních stran Paktu, volených a působících jako soukromé osoby. Funkce Výboru jsou stanovena v Paktu a v Opčním protokolu k tomuto Paktu přijatému. Výbor projednává zprávy smluvních stran o opatřeních přijatých k plnění závazků plynoucích z tohoto Paktu a o pokroku, jehož bylo dosaženo. Výbor tyto zprávy prostuduje a pak předkládá své zprávy a obecné připomínky smluvním stranám Paktu. Přijme-li smluvní strana ještě zvláštní opční klauzuli, je Výbor oprávněn projednávat stížnosti jiné smluvní strany na neplnění svých závazků podle článku 41. Pokud by nedošlo k urovnání sporů ke spokojenosti obou států, jmenuje Výbor pětičlennou komisi, která nabídne státům dobré služby, „aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování základních práv a svobod.“ Podle Opčního protokolu připojeného k Paktu může výbor projednat i stížnosti jednotlivců, ovšem jen těch smluvních stran, které tento Opční protokol přijaly. Klíčovým ustanovením je čl. 1, zakládající příslušnost Výboru

61

Flegl, V. Ústavní a mezinárodní ochrana lidských práv. C. .H. Beck, Praha 1997, s. 153-166

61

pro lidská práva, podle kterého „Stát, smluvní strana Paktu, který se stane smluvní stranou tohoto protokolu, uznává příslušnost Výboru dostávat a posuzovat oznámení od jednotlivců, podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali obětmi porušení některého z práv stanovených v Paktu státem, smluvní strany Paktu, který není smluvní stranou tohoto protokolu.“62 Článkem 2 je vyžadováno, aby stěžující si jednotlivci nejdříve vyčerpali všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky. Je na státu namítajícím nevyužití těchto prostředků, aby prokázal, že byly skutečně efektivní a dostupné a naopak na stěžujícím jednotlivci je, aby prokázal, že všechny skutečně dostupné prostředky vyčerpal, nebo že tyto byly neefektivní, případně se vyskytla jiná okolnost, zbavující ho této povinnosti, jako je tomu například při neúměrně se prodlužujícím řízení. Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech Obsahuje podstatně více hospodářských, sociálních a kulturních práv než Všeobecná deklarace. V tomto Paktu se smluvní strany zavazují usilovat o rozvoj a dodržování práv uznaných v Paktu, takže se více jedná o tzv. soft law, než o prostou mezinárodní smlouvu, jelikož přijaté závazky realizují jednotlivé státy podle svých materiálních možností, i když v Paktu uznaly svou odpovědnost za zlepšení životních podmínek lidu na svém území, lze uplatňování těchto práv naplňovat postupně v závislosti na mnoha dalších faktorech. Například podle čl. 13 „je postupné zavádění bezplatného středoškolského a vyššího vzdělání výslovně označeno za nejvhodnější z volitelných prostředků dosažení Paktem stanoveného výsledku, tj. zpřístupnění vzdělání pro každého.“63 Takto formulovaná ustanovení ovšem neznamenají povinnost konkrétního chování, protože se jedná spíše o programové, než přímo vykonatelné závazky. Hospodářská, sociální a kulturní práva lze v jednotlivých státech zajistit postupně, pomocí ekonomických a sociálních opatření, podmíněných množstvím a kvalitou hospodářských, lidských a finančních zdrojů a politickou a společenskou úrovní dané země.64 Z toho důvodu je také kontrolní mechanismus tohoto Paktu méně přísný, než je tomu u Paktu o občanských a politických právech. Ve své čtvrté části se státy zavazují pouze k předkládání zpráv o přijatých opatřeních a pokroku dosaženém při dodržování práv plynoucích z tohoto Paktu. Tyto zprávy ovšem nejsou předkládány žádnému speciálnímu 62

Flegl, V. Ústavní a mezinárodní ochrana lidských práv. C. .H. Beck, Praha 1997, s. 167 Štruma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Skripta. 1 vydání. Praha, C.H.Beck, 1999, s. 11 64 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 97. 63

62

orgánu, ale tajemníkovi OSN, který je předá k posouzení Hospodářské a sociální radě. Ta po projednání těchto zpráv ve spolupráci s jinými orgány OSN vhodným postupem pomůže smluvním státům při zajišťování těchto práv na jejich území. Další důležité mechanismy ochrany lidských práv Kromě Všeobecné deklarace a Paktů lidských práv, byla v rámci OSN přijata celá řada mezinárodních smluv, které se od obecných úmluv liší tím, že se buď zabývají jen určitými typy porušení lidských práv, anebo jen právy určitých skupin osob. Ráda bych teď podala stručný přehled nejdůležitějších smluv. K ochraně nejdůležitějšího lidského práva - práva na život, byla Valným shromážděním OSN v roce 1948 přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia.65 Genocidou se rozumí úplné nebo částečné zničení lidské skupiny, národní, etnické, rasové nebo náboženské.66 Jde o první poválečnou úmluvu přijatou Valným shromážděním jako reakce na vyhlazování příslušníků židovské a jiných etnických menšin, ve které byl prohlášen zločin genocidia za zločin podle mezinárodního práva. Na základě protigenocidní úmluvy byl Mezinárodní úmluvou o odstranění a trestání zločinu apartheidu z roku 197367 prohlášen za zločin proti lidskosti také zločin apartheidu, a to jako reakce na rasovou segregaci a diskriminaci v Jižní Africe. Momentálně tento právní instrument nemá praktický význam, ale může sloužit jako hrozba do budoucna kdekoliv na světě. Chartou OSN, jsou lidská práva a základní svobody garantována všem, bez rozdílu barvy pleti, rasy nebo náboženství byla zakázána rasová diskriminace. Tuto myšlenku rozvedlo Valné shromáždění nejprve v Deklaraci o odstranění všech forem rasové diskriminace v roce 1963 a později v roce 1965 v Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace68. Na rozdíl od předchozích dvou úmluv se jedná o právní nástroj smíšené povahy inspirovaný jak těmito, tak i Pakty lidských práv. V preambuli této úmluvy je jakékoli učení o nadřazenosti, založené na rasovém rozlišování, vědecky falešné, morálně odsouzeníhodné, sociálně nespravedlivé a nebezpečné.69 Jakákoliv diskriminace je překážkou 65

Vyhl. MZV č. 32/1955 Sb., o Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia. Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 98. 67 Vyhl. FMZV č. 116/1976 Sb., Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu 68 Vyhl. FMZV č. 95/1974 Sb., Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace 69 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 104 66

63

přátelským vztahům a míru. Pod pojmem rasové diskriminace úmluva rozumí jakékoliv rozlišování, omezování, vylučování nebo zvýhodňování za účelem zrušení nebo omezení užívání lidských práv a svobod na základě rasy, barvy pleti, původu, náboženství nebo příslušnosti k nějaké menšině. K zajištění dodržování této úmluvy byl ustanoven Výbor pro odstranění rasové diskriminace, který je jako první mezinárodní orgán oprávněn projednávat stížnosti smluvních stran, skupin osob i jednotlivců týkající se porušení práv z této úmluvy. Další protidiskriminační úmluvou, založenou na zákazu diskriminace podle pohlaví, je Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen70 z roku 1979. V jejím článku 1 je konstatováno, že „pro účely této úmluvy bude výraz diskriminace žen označovat jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění ze strany žen, bez ohledu na jejich rodinný stav, na základě rovnoprávnosti mužů a žen, lidských práv a základních svobod v politické, hospodářské, sociální, kulturní, občanské nebo jiné oblasti.“ Kontrolou nad dodržováním závazků ze strany států je pověřen úmluvou zřízený Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW), který je příslušný k posuzování zpráv států a plnění těchto závazků, avšak pravomoc k přijímání individuálních stížností nemá. I když je tento kontrolní mechanismus relativně slabý, oproti starším úmluvám, jako jsou Úmluva o politických právech žen71 z roku 1953, Úmluva o státním občanství vdaných žen72 z roku 1957 a Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství73 z roku 1962, je tato Úmluva velikým pokrokem, protože žádná z těchto tří úmluv kontrolní mechanismus nezavedla. Úmluvou definující a zakazující mučení je úmluva z roku 1984, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.74 Jejím cílem je předcházet a trestat činy, jenž naplňují znaky popsané v jejím článku 1, a to činy proti jednotlivci ze strany nebo se souhlasem státu. Smluvní strany musí proto přijmout dostatečná legislativní, soudní a správní opatření, aby naplňování úmluvy bylo dostatečně účinné. Kontorlní mechanismus je v tomto případě podobný jako je tomu u Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Opčního protokolu. Byl rovněž zřízen Výbor OSN, v tomto případě se jedná o výbor proti mučení, který kontroluje dodržování úmluvy ze strany 70

Flegl, V.: Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. Praha, C.H. Beck, 1998, s. 125 a násl. Vyhl. č. 46/1955 Sb., Úmluva o politických právech žen. 72 Vyhl. č. 72/1962 Sb., Úmluva o státním občanství vdaných žen 73 Vyhl. č. 124/1968 Sb., Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství 74 Vyhl. FMZV č. 143/1988 Sb., Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 71

64

států, a to cestou posuzování sdělení států a individuálních stížností a vyšetřování které může provádět na území daného státu, pokud k tomuto ustanovení neučil daný stát výhradu. Poslední úmluvou, kterou bych chtěla v této části zmínit, je Úmluva o právech dítěte z roku 198975 která navazuje na dřívější Deklaraci práv dítěte. Dítětem se v tomto případě rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud dle právního řádu který se na ni vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Cílem této úmluvy je vždy sledovat nejlepší zájem dítěte a zajistit mu v přiměřeném rozsahu jeho potřebám občanská, hospodářská, kulturní i sociální práva. Úmluva vyjmenovává řadu známých všeobecných lidských práv, ale také specifická práva týkající se dětí a jejich postavení ve společnosti, jako jsou otázky adopce, obchod s dětmi, vykořisťování apod. Stranám je zde ponechán velmi široký interpretační prostor, jelikož jsou ustanovení této úmluvy formulována velmi měkce. Kontrolní mechanismus je zajištěn pomocí Výboru pro práva dítěte, který je složen z deseti odborníků volených ze státních příslušníků stran úmluvy, jenž tuto funkci vykonávají jako soukromé osoby. Smluvní strany jsou povinny předkládat prostřednictvím generálního tajemníka OSN výboru zprávy o přijatých opatřeních a pokroku kterého bylo dosaženo. Výbor předkládá prostřednictvím Hospodářské a sociální rady Valnému shromáždění každé dva roky zprávu o své činnosti. 4.2. Evropský systém ochrany lidských práv Evropská úprava ochrany lidských práv a svobod, která byla vypracována Radou Evropy, představuje nejvyspělejší z regionálních systémů ochrany lidských práv. Zejména co se týká mezinárodní kontroly dodržování práv, je evropská úprava propracovanější, než univerzální instrumenty přijaté v rámci OSN. Evropský systém je v současnosti tvořen především Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod76 (dále jen Evropská úmluva o lidských právech) z roku 1950 a postupně připojených čtrnácti protokolů, a dále Evropskou sociální chartou77 z roku 1961.

75

Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte Vyhl. č. 209/1992 Sb., Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod 77 Hýbnerová, S.: Evropská ochrana lidských práv. Základní dokumenty, Karolinum, Praha, 1992, s. 83 76

65

4.2.1. Instrumenty Rady Evropy Lidská práva a úcta k nim, se stala jedním ze základních pilířů Rady Evropy, jenž je mezivládní organizací oddělenou od Evropské unie, která byla založena v roce 1949. Sídlem je francouzský Štrasburk. Její členové svými podpisy stvrdili svoji oddanost duchovním a morálním hodnotám, které jsou společným dědictvím jejich národů a původním zdrojem lidských práv, právního státu a vlády zákona, na nichž je založena pluralitní demokracie. Rada Evropy má prostřednictvím svých orgánů sjednávat dohody, jednat ve věcech společného zájmu, vytvářet společná opatření ve věcech hospodářských, sociálních, kulturních, vědeckých a právních, a to cestou dodržování a realizace lidských práv a svobod. Orgány Rady Evropy jsou tvořeny Výborem ministrů, Parlamentním shromážděním, Sekretariátem, Kanceláří Komisaře pro lidská práva, Kongresem místních a územních orgánů Evropy a Evropským soudem pro lidská práva.78 Evropská úmluva o lidských právech Je úmluvou výrazně inspirovanou Všeobecnou deklarací lidských práv, která je prvním právně závazným dokumentem, který usiluje o ochranu širokého okruhu občanských a politických práv. Evropská úmluva o lidských právech je úpravou práv, která jsou na poli univerzální úpravy obsažena v Mezinárodní paktu o občanských a politických právech. Základ lidských práv garantovaných v této úmluvě lze rozdělit do tří skupin: nedotknutelnost osobnosti, vláda práva a pluralismus a tolerance v životě společnosti.79 Na prvním místě se nachází práva, jenž chrání lidský život a důstojnost, a která jsou považována za nezadatelná a nezcizitelná. Dle F. Sudreho80 se tyto práva řadí k tzv. tvrdému jádru lidských práv, spočívajícím na čtyřech elementárních právech, představujících práva jednotlivce, která se vztahují k tělesné a morální integritě člověka a ke svobodě. Těmito právy jsou v Evropské úmluvě o lidských právech obsažená práva, kterými jsou právo na život v čl. 2, právo nebýt mučen ani podroben nelidskému, krutému ani ponižujícímu zacházení v čl. 3, právo nebýt držen v otroctví ani v nevolnictví v čl. 4 a právo na zákaz retroaktivity trestního zákona v čl. 7. Tato práva jsou minimálním standardem lidských práv a lze je uplatnit vůči 78

Prouzová, A.: Evropský soud pro lidská práva. Praha, Linde Praha a.s., 2004, s. 7 Štruma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Skripta. 1 vydání. Praha, C.H.Beck, 1999, s. 24 80 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Malenovský, J. Brno: MU ve spolupráci Evropským informačním střediskem UK 1997, s. 134 79

66

komukoliv, kdykoliv a kdekoliv. Jejich mimořádný význam je také zdůrazněn v čl. 15 Evropské úmluvy o lidských právech absolutním zákazem jejich suspendování a to i v případě války nebo jiného ohrožení státu. Princip vlády práva se promítá do celé jedné skupiny ustanovení Evropské úmluvy lidských práv, která poskytuje především procesní záruky typické pro právní stát. Jde o právo na svobodu a bezpečnost (čl. 5), právo na spravedlivé a nestranné soudní řízení (čl. 6), právo na účinné opravné prostředky (čl. 13), Zákaz věznění pro dluhy (Protokol č.4 z roku 1963), právo na odvolání v trestním řízení, právo na náhradu škody, v případě nezákonného rozhodnutí a zákaz dvojího stíhání za totéž (Protokol č.7 z roku 1984). Třetí skupinu tvoří ostatní práva chráněná touto úmluvou, tedy především práva a svobody politické, ale také práva s ekonomickými a sociálními rysy. Jedná se o práva jako právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8), svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9), svoboda projevu (čl. 10), svoboda shromažďovací (čl. 11), právo uzavřít manželství a založit rodinu (čl. 12), právo na vlastnictví, právo na vzdělání a právo na svobodné volby (čl. 1-3 Protokolu č. 1 z roku 1953), zákaz vyhoštění, právo zvolit si místo pobytu (čl. 2-4 Protokolu č.4) a rovná práva manželů mezi sebou, k dětem a to i po zániku manželství (čl. 1 a čl. 5 Protokolu č. 7). Úmluva má dnes působnost téměř na celém území Evropy a na zbývající státy Evropského kontinentu nesmírně velký vliv. „Vytváří tak velmi významný, již nikoliv jen ideový, ale též institucionální svorník mezi signatářskými státy Úmluvy. Signatářské státy úmluvy jsou zavázány dodržovat stejným způsobem táž základní práva.“81 Tím získává Úmluva význam také ústavněprávní. Evropská sociální charta a její kontrolní mechanismus Je druhým z evropských mechanismů smluvní ochrany lidských práv na poli Rady Evropy a také katalogem evropských hospodářských a sociálních práv. Její ustanovení mají různou povahu, jelikož je v ní brán zřetel jak na odlišnosti sociálních práv oproti občanských a politickým právům, tak na ekonomické odlišnosti jednotlivých zemí. Některá ustanovení pouze programově vyhlašují určitá práva, jiná osahují právní závazky s omezenými účinky aby mohly ekonomicky slabší státy podle svých finančních schopností zvyšovat úroveň jednotlivých práv.

81

Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv EU, Praha, 2002, s. 101-133

67

První část Evropské sociální charty tvoří 19 práv a zásad, přičemž smluvní strany přijaly jako cíl své politiky, vytvářet všemi vhodnými národními nebo mezinárodními prostředky podmínky pro realizaci hospodářských a sociálních práv. V druhé části jsou jednotlivá hospodářská a sociální práva v článcích 1 až 19 Charty konkretizována a definována. Je zde zahrnuto právo na práci, právo na spravedlivé pracovní podmínky, právo na bezpečné a zdravé pracovní podmínky, právo na spravedlivou odměnu, právo kolektivně vyjednávat, právo dětí a mladých osob na ochranu, právo zaměstnaných žen na ochranu, právo na odborný výcvik, právo na ochranu zdraví, právo na sociální zabezpečení. Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu, právo provádět výdělečnou činnost na území jiných smluvních stran atd. Ve své třetí části dává Charta smluvním stranám možnost přijmout za závazná jen některá práva, musí však přijmout nejméně pět ze sedmi článků druhé části, považovaných za jádro Charty, a několik dalších ustanovení dle vlastní volby tak, aby celkový počet přijatých ustanovení nebyl menší než 10 článků nebo 45 odstavců. Charta byla v roce 1988 obohacena Dodatkovým protokolem82 který rozšířil chráněná práva o čtyři nové články a v roce 1996 byla přijata revidovaná Evropská sociální charta, která obsahuje dalších osm nových článků, takže jejich celkový počet je dnes 31. Největším rozdílem mezi Evropskou úmluvou o lidských právech a Evropskou sociální chartou spočívá v kontrolním mechanismu. V případě Charty se nejedná o soudní, ale spíše o administrativní kontrolu jejímž základem jsou zprávy smluvních stran předkládané generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Posuzováním zpráv je pověřen Výbor nezávislých expertů a konečnou kontrolní zprávu s případnými kritickými připomínkami předkládá Výbor ministrů státům ve formě doporučení. Ratifikace posledního dodatkového protokolu v roce 1995 více než 5 členy Rady Evropy povede jistě ještě k většímu vlivu Evropské sociální charty na sociální politiku smluvních států a přispěje k posílení ochrany sociálních práv v tomto dokumentu zakotveném. Na rozdíl od ochrany občanských a politických práv chybí v Evropské úmluvě pravomoc soudu k projednávání individuálních stížností. I přes to je Evropská sociální charta důležitým instrumentem, jenž představuje pro smluvní strany nezpochybnitelné mezinárodní závazky k ochraně práv.83

82

Sdělení MZV č. 15/2000 Sb., o Dodatkovém protokolu k Evropské sociální chartě Štruma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Skripta. 1 vydání. Praha, C.H.Beck, 1999, s. 29

83

68

4.2.2 Evropský soud pro lidská práva Evropský sou pro lidská práva prošel poměrně značným vývojem než se stal samostatným, nezávislým a nestranným mezinárodním soudem regionálního typu. Byl zřízen na základě článku 19 Úmluvy Rady Evropy, o ochraně lidských práv a základních svobod, a to Protokolem č. 1184 ze dne 1.11.1998, se sídlem ve francouzském Štrasburku. Původně byl soud součástí systému tří orgánů spolu s komisí a Výborem ministrů. Soud byl až do účinnosti 11 Protokolu pověřen vydávat konečné rozsudky, které mu byly postupovány Komisí a Výbor ministrů přijímal stížnosti které nespadaly do kompetence soudu, a dohlížel nad výkonem rozhodnutí, což mu přísluší do dnes. Hlavním cílem 11. Protokolu byla změna kontrolního mechanismu, stanoveného Evropskou úmluvou o lidských právech tak, aby byla zvýšena účinnost ochrany lidských práv, vzhledem k nárůstu počtu stížností a rostoucímu počtu členských států Rady Evropy. Proto tento Protokol vytvořil nový Evropský soud pro lidská práva, který nahradil stávající dva orgány – Soud a Komisi. I když se tomuto Protokolu podařilo zvýšit kapacitu kontrolního mechanismu, počet stížností stále narůstal, takže se brzy ukázala potřeba reformy i tohoto systému. Na základě neúměrné přetíženosti soudu, byl Výborem ministrů 13. května roku 2004 schválen a otevřen k podpisu nový Protokol č. 14, k Evropské úmluvě o lidských právech, který vstoupí v platnost po ratifikaci všemi 45 smluvními státy Úmluvy a Rady Evropy, a na jehož základě dojde k novelizaci Protokolu č. 11. Co se týká soudců a organizace Soudu, budou soudci voleni na 9 let, bez možnosti opětovného zvolení, na místo současných 6 let s možností být zvoleni opětovně. Nový odst. 2 v čl. 4 stanoví, že samosoudcům, kteří se tímto protokolem nově zavádějí, pomáhají zpravodajové, kteří vykonávají svou úlohu pod autoritou předsedy Soudu a tvoří součást kanceláře. Dalším novým prvkem je možnost ve smyslu nového čl. 26 odst. 2, aby Výbor ministrů svým jednomyslným rozhodnutím, na žádost pléna Soudu, snížil na omezenou dobu počet soudců Senátu na pět. Soud tak podle nového Protokolu č. 14 bude zasedat ve formě samosoudce, výboru složeném ze 3 soudců, v senátu složeném ze 7 soudců, s možností snížení počtu na pět a ve Velkém senátu, který má sedmnáct soudců.85 Co se týká účastníků řízení před Evropským soudem pro lidská práva, vymezuje je čl. 33 a 34 Evropské úmluvy o lidských právech. Ve smyslu těchto článků Úmluvy, může 84

Sdělení MZV č. 243/1998 Sb., o podpisu Protokolu č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterými se mění kontrolní mechanismus v ní stanovený 85 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 108-117

69

Evropský soud pro lidská práva přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců, považující se za poškozené v důsledku práv přiznaných touto Úmluvou a jejími Protokoly. Na soud se také může obrátit stát, který je Vysokou smluvní stranou Úmluvy s tvrzením údajného porušení ustanovení Úmluvy a jejích Protokolů jiným státem, také Vysoké smluvní strany Úmluvy. V těchto případech se jedná o tzv. mezistátní případy.86 Je ovšem nutné si uvědomit, že jednotlivec se nemůže na Evropský soud pro lidská práva obrátit se svou individuální stížností, směřující vůči jiné fyzické osobě nebo soukromé právnické osobě. Jak již bylo několikrát v judikatuře tohoto soudu zdůrazněno, není možné zbavení se odpovědnosti státu tím, že by delegoval své závazky např. na soukromou právnickou osobu. Tento názor potvrdil Soud např. ve věci Costello – Roberts v. UK z roku 1995 č. 19 EHRR 112, kdy jej aplikoval na tělesné tresty na soukromé škole. V tomto případě Soud konstatoval, že závazkem státu je poskytnout dětem právo na vzdělání, zahrnující odpovědnost za školní disciplinární systém. Odpovědnost státu v případech, kdy špatně zacházeno s jednotlivci, bude též spadat do působnosti Úmluvy . Stát má proto povinnost učinit nezbytné kroky k prevenci před nelidským a ponižujícím zacházením nebo tresty.87 K podání stížnosti, která má Úmluvou stanovena formální o obsahové náležitosti v závislosti na tom, zda jde o individuální stížnost, stížnost nevládní organizace nebo státu, je také stanovena procesní lhůta. Ve smyslu čl. 35 této Úmluvy se věcí může Soud zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků, a ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo vydáno konečné vnitrostátní rozhodnutí. Tato lhůta začíná běžet od vydání konečného rozhodnutí, po vyčerpání všech možných efektivních opravných prostředků v dané věci. Ve věci samé je Soudem rozhodováno rozsudkem. Pokud je Soudem shledáno porušení Úmluvy, může ve stejném rozsudku rozhodnout o uplatnění čl. 41 Úmluvy a přiznat stěžovateli spravedlivé zadostiučinění, popř. může stěžovatel a Vysoká smluvní strana uzavřít dohodu o vyrovnání, kterou shledá-li Soud za spravedlivou, vyškrtne tuto věc ze seznamu. Výbor ministrů, který je pověřen dohledem nad výkonem těchto rozsudků, vyzve vždy vládu dotčeného státu k podání informací o přijatých opatřeních. Rozsudek Soudu má deklaratorní povahu a způsob jeho vnitrostátního výkonu je ponechán na volbě daného státu. I když není precedentem v anglo-americkém právním slova

86

Prouzová, A.: Evropský soud pro lidská práva. Praha, Linde Praha a.s., 2004, s. 27-28 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 119 87

70

smyslu, svojí autoritou se mu přibližuje. Soud ve svém rozhodnutí neukládá konkrétní chování dotčené straně, kromě povinnosti zaplatit poškozenému spravedlivé zadostiučinění. Z důvodu deklaratorní povahy těchto rozhodnutí nemohou vyvolat právní účinky které by rušily konečné vnitrostátní rozhodnutí ve věci, ani vyžadovat na členském státu Rady Evropy, aby přijal určitá opatření, která by bránila v dalším porušování Úmluvy. I přes to lze konstatovat, že vliv Evropského soudu pro lidská práva na právní řády členských států Rady Evropy je pozitivní a vede k prohlubování ochrany lidských práv v Evropě.88 4.3. Ochrana základních práv v Evropské unii Evropská společenství byla původně vytvořena pouze k dosahování společných ekonomických cílů, avšak postupně docházelo k prohlubování a rozšiřování kompetencí jejich orgánů, a z čistě ekonomických zájmů jednotlivců pak vyplynulo, že Soudní dvůr Evropských společenství začal stále častěji rozhodovat spory týkající se oblasti lidských práv. V prosinci roku 2000 byla na mezivládní konferenci v Nice přijata Charta základních práv Evropské unie.89 Charta není právně závazným dokumentem, je však prvním, uceleným katalogem lidských práv na úrovni Evropské unie. Charta je od jiných úmluv v mnohém odlišná, zejm. tím, že do středu veškeré své činnosti již v Preambuli staví jednotlivce, a to tím, že zavádí občanství Unie a vytváří prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti. Jednotlivé kapitoly, nazvané Důstojnost, Svoboda, Rovnost, Solidarita, Práva občanů, Spravedlnost a poslední kapitola všeobecná ustanovení, jsou vyjádřením všech již výše popsaných práv a svobod, a význam této Charty spočívá mimo jiné v tom, že práva v ní obsažená, jsou až na výjimky, určená všem osobám na území Evropské unie, tj. i těm, kteří nejsou jejími občany. Všem osobám jsou určena práva základní, ale také práva ekonomická, sociální a některá práva politická, jako např. svoboda sdružovací a shromažďovací. Pouze v kapitole páté, jenž se týká práv občanů jsou obsažena práva určená výhradně občanům Unie, jako je právo volit, právo kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu nebo právo svobodně se pohybovat a bydlet na území členských států. Charta základních práv Evropské unie je jako nezávazný dokument včleněna do Smlouvy o Ústavě pro Evropu a v případě jejího přijetí by se tak stala právně závaznou. V současnosti není jasné jaký bude osud této smlouvy, ale je pravděpodobné, že tato Smlouva 88 89

Prouzová, A.: Evropský soud pro lidská práva. Praha, Linde Praha a.s., 2004, s. 46-61 Charter of Fundamental Rights of European Union; 2000/C 364/01

71

v současném znění v platnost nevstoupí. Současný význam této Charty jako nezávazného dokumentu spočívá v tom, že obsahuje řadu ustanovení, která jsou závazná pro státy nebo instituce EU z důvodů jiných instrumentů, mezi které patří např. Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách, část primárního a sekundárního práva Evropského Společenství, jakož i obecné zásady práva EU.90 Vedle obecné soudní ochrany je komunitárnímu právu známa i mimosoudní ochrana v podobě petičního práva a v instituci ombudsmana. V současné době je situace taková, že v některých oblastech komunitárního práva poskytuje Soudní dvůr ES nejvyšší stupeň ochrany, u jiných rozlišuje, zda jejich ochrana napomáhá realizaci cílů Společenství. Jelikož však není formálně vázán textem Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, ale aplikuje jen její obsah, jakožto obecné zásady právní, může volit tento selektivní přístup. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že nemá problémy s výkonem rozsudků, vzhledem k prejudiciálnímu řízení nejde již čistě o mezinárodní soud, ale spíše o kombinaci s ústavním soudem. Jeho právní názor je závazný pro vnitrostátní soud, který pak rozhoduje a dbá na výkon rozhodnutí.91

90

Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 123-125 91 Štruma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Skripta. 1 vydání. Praha, C.H.Beck, 1999, s. 37

72

Závěr I když lidská práva zaznamenala během svého vývoje několik změn, existuje názor, že motivace k lidským právům je ve své podstatě od počátku zakotvena ve všech velkých náboženstvích

a kulturních

tradicích

světa.

Lidská

práva

vychází

především

z přirozenoprávní teorie, která je chápe jako práva a svobody náleží každému jednotlivci z podstaty jeho existence jako lidské bytosti, jenž je nezávislá na státu i vůli jakéhokoliv subjektu. Tento pojem je v právní teorii a v ústavním právu běžný a frekventovaný. Pojmy jako nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná, přirozená práva, spravedlivé, věčné nebo svaté právo a také absolutní právo, charakterizují obsah základních práv ve většině ústav. Lidská práva jsou nedotknutelnou hodnotou každého člověka nadaného rozumem a svědomím, a každého svobodného a demokratického státu, který je založen na úctě k zásadám občanské společnosti a právního státu. Aby mohla být lidská práva a svobody realizována, je zapotřebí jejich pozitivně právní zakotvení. V českém právní řádu nacházíme úpravu těchto práv především v Ústavě ČR, Listině základních práva a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Předpokladem realizace těchto práv, je efektivní způsob jejich garance ze strany orgánů zajišťujících procesní ochranu. Základním procesním institutem poskytujícím ochranu základním právům a svobodám je moc soudní, představovaná nezávislými a nestrannými soudy. Existují však i jiné prostředky ochrany, jakými je např. institut Veřejného ochránce práv. Prioritní postavení v rámci vnitrostátní ochrany ústavně zaručených lidských práv má Ústavní soud, který provádí kontrolu ústavnosti a rozhoduje o ústavních stížnostech. Ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, jehož je možné využít až po vyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Je také nezbytným prostředkem k možnosti uplatnění sekundární ochrany, a to na poli mezinárodních kontrolních mechanismů, které jsou zajišťovány řadou mezinárodních organizací. Základní lidská práva jsou garantována jak vnitrostátní ústavní úpravou, tak řadou mezinárodních úmluv, které byly ratifikovány Parlamentem a jimiž je Česká republika vázána. Nejpropracovanější systém mezinárodní kontroly a ochrany nabízí regionální mezinárodní organizace jakou je Rada Evropy a její instrument v podobě Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a svobod. Význam této úmluvy lze spatřovat především v zásadní úloze a postavení stálého soudního orgánu, který zabezpečuje efektivní prosazování jednotlivých práv a svobod. Evropský soud pro lidská práva patří mezi nejvíce využívané 73

kontrolní mechanismy na úseku lidských práv ve světovém měřítku. Rozsudek Soudu má deklaratorní povahu a způsob jeho vnitrostátního výkonu je ponechán na volbě daného státu. Odpovědný stát je ovšem zavázán k nápravě prokázaného porušení a to má vliv i na zlepšení efektivity zajišťování lidských práv na úrovni vnitrostátní. V současné době čeká Soud a jeho kontrolní systém na reformu jenž by ještě zvýšila jeho efektivitu a zároveň došlo ke snížení jeho přetíženosti, ke které došlo v posledních letech vlivem nárůstu stížností a rozšířením počtu členů Rady Evropy. K východisku z této situace by mohlo kromě reformy procedurální stránky Soudu, přispět také důsledné dodržovaní a respektování základních práv a svobod na vnitrostátní úrovni. Budou-li ze strany států poskytnuty účinné právní prostředky ochrany, nebude k tak velkému přetěžování mezinárodních soudních institucí docházet.

74

Resumé The concept of human rights has witnessed many changes and developments in the course of the history of the humankind. The fundamental principle that can be observed in some opinions of ancient scholars – “all men are free and equal” – has extended to other rights throughout the centuries, until the understanding of human rights has reached its current shape. Human rights pertain to all individuals wherever in the world, regardless of any differences between them. Humans acquire these rights upon birth and they cannot lose or forfeit them in any case. They create an anonymous space of each individual that cannot be breached by interference of the power of the government, and they guarantee the option to participate in the administration of public affairs. Depending on the economic situation of the state, individuals may clam certain performances from the government to better provide for their life within the society. Demands from the global community, related to healthy environment, development, peace etc., can be currently observed, too. These rights cannot be exercised unless they are provided for in the law. In the Czech Republic, fundamental rights and freedoms are provided for in the Charter and in some provisions of the Constitution. We should not forget international treaties under Article 10 of the Constitution either, as they form a part of the Czech legal order. The above-mentioned legislative model has moved the Czech Republic to same level of traditional democratic states. After 1989, the institutes that allow individuals to claim protection whenever the fundamental rights and freedoms are violated, restricted or encroached have been gradually incorporated into the legal system. Tools that focus specifically on the protection of human rights have been developed. The most important role is played by the Constitutional Court that allows individuals to claim protection of his or her fundamental rights in the proceedings on constitutional complaints. If his or her complaint is not granted, the citizen may use the international guarantee and file a complaint with the European Court of Human Rights or with the UN Human Rights Committee. Complaints to the European Court seem to be the most effective option – its judgments are binding, while the decisions of the Committee have the nature of mere recommendations. This guarantee system appears to work; however, its biggest problem lies in the delay in which the individuals get the claimed remedy; this delay may even amount to years in some cases. Therefore, it would be suitable to remedy the defective state as soon as possible, and there do exist some means of protection that guarantee speedy access to solutions. In this respect, one cannot underestimate the power of the media. Publishing some undesirable human rights-related situation usually stirs public debate, which 75

should result in the identification of the persons who are to be held accountable. Each democratic state that puts emphasis on the observance of human rights should draw relevant conclusions from such situations – for instance, officials who misused their office to violate the fundamental human rights should be removed from office. The course of action suggested above – disclosing information to the wide public through the media – has a drawback: it is only up to the people who occupy the relevant public office whether they start resolving the situation. If this approach fails, the only option remaining is to go through the lengthy court proceedings. The ideal recipe for a society that respects human rights seems to be a mix of a quick and efficient judicial system and “democratic values deeply planted in the minds of the citizens”. If we compare the situation in the Czech Republic before the year 1989 and the current situation, we can see an enormous progress in the area of human rights, which places the Czech Republic in the group of countries with democratic values in the core of their societies. However, shortcomings must be still identified and proactively resolved. From the global perspective, fundamental human rights have not been observed with such vigor as in most European countries, for instance. This stems from the civilization and culture-bound differences in the view of the man. It must be noted that the democratic states exert some pressure on, and even sanction states that fail to respect human rights. However, this approach has not yielded success; on the contrary, it has paradoxically served to strengthen the pressured totalitarian regimes. The fact that these sanctions have only been applied to states that do not play an important role on the global scale seems quite problematic, too. The current position of the People’s Republic of China can serve as a perfect example – the developing Chinese market has been attracting foreign investors, and the issue of human rights has been losing its spotlight. More specifically, the situation in Tibet, occupied for years by the People’s Republic in China, has been widely discussed as the public reacts to the upcoming Olympic Games in Beijing. The question remains, however, whether a boycott of the Games by the athletes from the democratic parts of the world would not constitute a sanction for the athletes themselves rather than support Tibet and act as a sanction for China. The countries of the world community that are not indifferent to the issue of human rights should therefore adopt a joint approach and agree on mainly non-violent sanctions that would not affect the civilians. A suitable form of aid, particularly in the area of health or education, should be seriously considered, too.

76

Prameny 1. Literatura Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha : ASPI, 2005 Boguszak, J. In Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva, 2. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004 Filip, J. Ústavní právo České republiky, 1. díl, základní pojmy a instituty, ústavní základy ČR, 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 1999 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004 Filip, J.: Základní východiska ústavní úpravy základních práv a svobod. In: Realizace listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994 Flegl, V. Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. Skripta. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1998, Flegl, V. Ústavní a mezinárodní ochrana lidských práv. C. .H. Beck, Praha 1997 Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 Gerloch, A., Hřebejk, J a kol.. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002 Gerloch, A.: K otázce právní povahy Listiny základních práv a svobod. In: Realizace listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994 Harvánek a kol. Teorie práva Brno. Masarykova univerzita 2002 Hurdík J. In Fiala J. a kol. Občanské právo hmotné, 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002 Hýbnerová, S.: Evropská ochrana lidských práv. Základní dokumenty, Karolinum, Praha, 1992 Klíma K. Ústavní právo. 2., rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005 Klíma, K. a kol. Státověda. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006 77

Knapp, V. Teorie práva, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995 Komárková, B. Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990 Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému, 4. opravené a doplněné vydání. Brno: MU a nakladatelství Doplněk, 2004 Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003 Pavlíček, V.: Poznámky k úpravě občanských práv a k osudu Československa. Právník, 1993, č.3 Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo České republiky, část 1. Praha: Linde Praha a.s., 2004 Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo České republiky, část 2. Praha: Linde Praha a.s., 2004 Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl, ústavní systém. 2. doplněné a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha a.s., 1998 Pavlíček, V. a kol. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl, Práva a svobody. 2. doplněné a rozšířené vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2003 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006 Prouzová, A.: Evropský soud pro lidská práva. Praha, Linde Praha a.s., 2004 Somorová, L,:Poznámky k aktuálním otázkám menšinových práv. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Malenovský, J. Brno: MU ve spolupráci Evropským informačním střediskem UK 1997 Šišková, N.: Dimenze ochrany lidských práv EU, Praha, 2002 Štruma, P. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Skripta. 1 vydání. Praha, C.H.Beck, 1999 Vlček, E.: Tradice boje za lidská práva v české historii. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994 Wintrová, A a kol. Civilní práva procesní. 3 aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2004

78

2. Právní předpisy Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 1/1992 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Federálního shromáždění, kterým se uvozuje Listina základních práva a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů Vyhl. FMZV č. 116/1976 Sb., Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu Vyhl. FMZV č. 95/1974 Sb., Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace Vyhl. MZV č. 32/1955 Sb., o Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia. Vyhl. č. 46/1955 Sb., Úmluva o politických právech žen. Vyhl. č. 72/1962 Sb., Úmluva o státním občanství vdaných žen Vyhl. č. 124/1968 Sb., Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství Vyhl. FMZV č. 143/1988 Sb., Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Vyhl. č. 209/1992 Sb., Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod Sdělení FMZV č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte

79

Sdělení MZV č. 15/2000 Sb., o Dodatkovém protokolu k Evropské sociální chartě Sdělení MZV č. 243/1998 Sb., o podpisu Protokolu č. 11 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterými se mění kontrolní mechanismus v ní stanovený Charter of Fundamental Rights of European Union; 2000/C 364/01 3. Judikatura Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 6. ledna 1998 sp. zn. I ÚS 287/97. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. ledna 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 Nález Ústavního soudu ze dne 28.1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/04 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 489/98 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. ÚS 420/05

80