MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií. Obor mezinárodní vztahy. USA a válka v Iráku

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor mezinárodní vztahy

USA a válka v Iráku Typ práce: bakalářská

Silvie Banzetová

Vedoucí práce: Marek Čejka UČO: 111680 Obor: Studijní kombinace, např. MV-ZUR Imatrikulační ročník: 2003

Brno, 2008

Prohlášení o samostatném vypracování

Tímto prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala sama, za pomoci uvedených zdrojů.

2

Obsah Obsah..................................................................................................................................... 3 1.Úvod ................................................................................................................................... 4 2. Teroristický útok z 11. září 2001..................................................................................... 4 3. Válka proti terorismu........................................................................................................ 6 3.1. Vyšetřování a viníci............................................................................................ 6 3.2. Co znamená „Válka proti terorismu“?............................................................ 6 4. Co předcházelo útoku na Irák........................................................................................... 7 4.1. Osa zla................................................................................................................... 7 4.2. Koalice ochotných.............................................................................................. 10 5. Útok na Irák...................................................................................................................... 11 5.1. Co stálo v pozadí................................................................................................ 11 5.2. Důvody pro válku.............................................................................................. 12 6. Záminky, aneb důvody proč jít do války ...................................................................... 15 7. Když USA podporovalo Irák .......................................................................................... 17 8. Spojenci a odpůrci války ................................................................................................. 19 9. Válka a její průběh .......................................................................................................... 20 9.1. Samotný útok...................................................................................................... 20 9.2. Prohlášení o ukončení bojů .............................................................................. 20 9.3. Proč byla válka „vyhrána“ tak rychle ............................................................. 22 9.4. Problémy po osvobození .................................................................................... 22 9.5. Rabování ............................................................................................................. 23 10. Situace po invazi ............................................................................................................. 25 10.1. Rok 2003 ........................................................................................................... 25 10.2. Rok 2004 ........................................................................................................... 26 10.3. Rok 2005 ........................................................................................................... 27 10.4. Rok 2006 ........................................................................................................... 27 10.5. Rok 2007 až 2008 .............................................................................................. 28 11. Závěr ................................................................................................................................ 30 12. Seznam literatury ........................................................................................................... 32

3

1. Úvod Tématem této bakalářské práce je USA a válka v Iráku. Zvolila jsem si ho nejen z toho důvodu, že mne neobyčejně zajímá, ale především proto, že se chci pokusit objasnit důvody pro napadení suverénní země, kterou Irák bezesporu byl. Na tématu je také zajímavé, že Irák byl napaden světovou velmocí, která se staví do pozice obránce svobody. Avšak vzhledem k tomu, že pro svou invazi neměla souhlas od Rady bezpečnosti OSN, porušila útokem na Irák právě ty principy svobody, demokracie a mezinárodní bezpečnosti, v jejichž jménu do války vstoupila. Cílem této práce je proto dokázat, nebo naopak vyvrátit hypotézu, která zní: Válka v Iráku, události, které jí předcházely, i její dosavadní průběh byly neúspěchem USA, neboť tuto velmoc poškodil v očích mezinárodní veřejnosti. Válka také nesplnila většinu cílů, které se od ní očekávaly. Lze konstatovat, že měla být demonstrací síly USA po událostech z 11. září 2001, skrytou pod záminkou, podle níž Irák vlastnil zbraně hromadného ničení (WMD). Namísto toho odhalila spíše slabiny Spojených států a zároveň ukázala, že ani mezinárodní organizace jako je OSN nedokáže zabránit supervelmoci v útoku na suverénní stát. Nejprve stručně načrtnu události, které této válce předcházely, a které ji, jak se mimo jiné pokusím dokázat, zapříčinily, tedy útokům na World Trade Centre 11. září 2001. Další kapitola se bude zabývat následným vývojem až po samotný útok na Irák. Poté se pokusím zanalyzovat reakce na vyhlášení války. Dalším oddílem práce bude samotný průběh operací v Iráku a současná situace. Nakonec se pokusím sumarizovat vyvozené závěry a následně vyvrátit, nebo potvrdit výše uvedenou hypotézu.

2. Teroristický útok z 11. září 2001 11. září 2001 se Spojené státy americké staly terčem nejničivějších teroristických útoků ve své novodobé historii, ne li v celé své historii vůbec. Tyto útoky byly vymyšleny tak, aby totálně zničily, nebo alespoň ochromily, ekonomicky či jinak významná místa USA. Cíly útoků se proto stalo World Trade Centre (WTC), důležité obchodní centrum, situované na Manhattanu a Pentagon, známé sídlo americké armády. Třetím předpokládaným cílem se měl stát Kapitol. Avšak vzhledem k tomu, že třetí letadlo k cíli nedospělo, neboť se zřítilo do pole na jihozápadě Pensylvánie, zhruba 150 mil od Washingtonu, byl symbol americké nezávislosti uchráněn. Všechny útoky byly provedeny pomocí dopravních letadel unesených v průběhu pravidelných letů. Když první letadlo narazilo do WTC, převládal názor, že se pravděpodobně jednalo o nehodu. Teprve až náraz do druhé věže a následný nálet do Pentagonu potvrdil, že 4

se opravdu jednalo o teroristický čin. Jak již bylo řečeno výše, jednalo se o velmi jednoduchý plán, co se provedení týká, ale zároveň velmi účinný. Atentáty z 11. září si vyžádaly více než 2 980 obětí1 a staly se pravděpodobně největší teroristickou akcí svého druhu v soudobé historii. I jejich ekonomické důsledky byly dalekosáhlé. Americká vláda zahájila vyšetřování ihned po útoku. Mezi prvními podezřelými byla teroristická skupina al-Káida v čele s Usámou bin Ládinem a spekulovalo se i o možném zapojení iráckého diktátora Saddáma Husajna. Přesto, že se nikdy žádné spojení mezi atentáty z 11. září a iráckým diktátorem neprokázalo, akceptovala následně americká veřejnost útok na Irák, částečně i díky tomuto podezření. Dle mého názoru byl útok na Irák i takto zamýšlen. Neboť USA se potřebovali za 11. září někomu pomstít, potřebovali ukázat, že zločin takovýchto rozměrů nemůže zůstat nepotrestán. Celkem logicky se prvním cílem stal Afghánistán. Jak zmiňuje Keegan: „(prezident Bush) došel k přesvědčení, že bude nejlepší zahájit úderem proti výcvikovým centrům al-Káidy, pachatele útoku z 11. září nacházejícím se v Afghánistánu. Díky kombinovanému zásahu speciálních amerických, britských a australských jednotek a protitálibánských sil Severní aliance, za vydatné podpory amerického vojenského letectva byly jednotky al-Káidy a jejích tálibánských pomocníků rychle přemoženy. Když boje vrcholily, vypadalo to, že hlava teroristů, Usáma bin Ládin byl obklíčen a nakonec zabit. Později se však objevily videosnímky a magnetofonové záznamy, které učinily konec těmto nadějím… materiální úspěch afghánského tažení byl nesporný. Země dostala novou, poměrně reprezentativní vládu a režim radikálně islamistického Tálibánu zanikl.“2 Usáma bin Ládin ale mrtev nebyl. Samotné tažení do Afghánistánu však bylo ve své podstatě úspěšné. Země dostala novou vládu a bylo zabito několik teroristů. Jejich vůdce, personifikace al-Káidy, však chyběl. A prezident Bush potřeboval mít mrtvého viníka. Irák byl proto po tomto částečném neúspěchu jasná volba. Irácký diktátor byl synonymem pro tyranii, porušování lidských práv a stále existovala možnost, že by mohl vlastnit zbraně hromadného ničení. Navíc, pokud by se podařilo v Iráku ustavit proamerickou demokracii, mohla tato země sehrát v budoucnu velmi důležitou geopolitickou roli. Atentáty z 11. září především daly vzniknout nové politice USA, reprezentované a představené prezidentem Georgem W. Bushem – „Války proti terorismu“3.

1 2 3

THE 9/11 COMMISSION REPORT (http://www.c-span.org/pdf/911finalreportexecsum.pdf) Keegan, J.: Válka v Iráku, Praha, Beta – Dobrovský, Ševčík, str. 86 někdy též válka proti teroru

5

3. Válka proti terorismu 3.1. Co znamená pojem „Válka proti terorismu“? Samotný termín „Válka proti terorismu“ nebo také „Válka proti teroru“ byl poprvé definován prezidentem Bushem, krátce po útocích z 11. září, při proslovu před americkým kongresem, kde mimo jiné řekl: „Naše válka proti teroru začíná al-Káidou, ale nezbytně zde nekončí. Neustaneme, dokud nebudou všichni teroristé či teroristické skupiny na světě nalezeny, zastaveny a poraženy.“4 Ve stejném projevu dále řekl, cituji: „a budeme pronásledovat národy, které poskytují teroristům pomoc, nebo útočiště. Každý národ, každá oblast teď musí učinit rozhodnutí. Buď jste s námi, nebo s teroristy. Od dnešního dne bude každá země, která nepřestane podporovat, nebo poskytovat útočiště teroristům, Spojenými státy americkými považována za nepřátelský režim.“5 Termín „Válka proti terorismu“, nebo také „Válka proti teroru“ zastřešuje různé, v Bushově řeči ke Kongresu, blíže nespecifikované vojenské, politické a právní kroky, jež mají vést k vymýcení terorismu všeobecně. Tato, možná chtěná nepřesnost v definici ponechávala, a stále ponechává, značný prostor nejen pro vymezení toho, co lze považovat za podporu a poskytování úkrytu teroristickým skupinám či jedincům, ale i koho lze považovat za potenciálního nepřítele. Válku proti terorismu lze definovat jako jakousi komplexní strategii či program, jehož hlavním cílem je eliminace světového terorismu a nastolení demokracie v zemích, kde až dosud vládly anebo stále vládnou, z pohledu “západní civilizace“, diktátorské či jinak svobodu člověka omezující režimy.

Důležité je zde slovní spojení „z pohledu západní

civilizace“, protože hlavním cílem amerického snažení se nestaly země, které by byly součástí stejného paradigmatu, ale islámský svět a islámský terorismus. Tyto dva světy – západní, křesťanský svět a arabský, islámský svět spolu bojují již od nepaměti. Hlavní příčinou jejich neshod je, pro mnoho lidí v současnosti nepochopitelná, rozdílnost v náboženství a z toho vyplývající odlišnost hodnotového žebříčku, zvyků, vzorců chování i právního systému. Tak 4

"Our war on terror begins with al Qaeda, but it does not end there. It will not end until every terrorist group of

global reach has been found, stopped and defeated." Address to a Joint Session of Congress and the American People (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09/print/20010920-8.html) 5

"And we will pursue nations that provide aid or safe haven to terrorism. Every nation, in every region, now has

a decision to make. Either you are with us, or you are with the terrorists. From this day forward, any nation that continues to harbor or support terrorism will be regarded by the United States as a hostile regime." Address to a Joint Session of Congress and the American People (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09/print/20010920-8.html)

6

jak mi nechápeme, nerozumíme či jen možná nechceme nebo nedokážeme pochopit chování a pohnutky islámských teroristů či vlád, oni zase nedokáží pochopit chování naše. A to i přesto, že islámské a křesťanské náboženství od sebe nejsou, co se principů víry týče, příliš vzdálené. A zde jsou i kořeny současného islámského terorismu. Byť je to pro Evropana, žijícího v demokratické Evropě, nebo Americe, kde náboženství nehraje natolik důležitou roli nepochopitelné, po celou dobu se vlastně nejednalo o nic jiného, než o ideologický boj, o snahu zalíbit se svému Bohu. Bohužel, jak už to u náboženství, stejně jako u kteréhokoliv jiného ideového systému bývá, velmi rychle se najdou jedinci, kteří do té doby „neškodnou víru“ zneužijí ke svému prospěchu. Ať už mluvíme o mrtvých, kteří zahynuli při 11. září, nebo o těch kteří zahynuli v průběhu irácké války, vždy se jednalo o oběti nějaké ideologie. Nevinní ve WTC umírali ve jménu Alláha a civilisté v Iráku zas ve jménu demokracie, kterou jim USA přijely vnutit s tanky. Za první operaci pod hlavičkou „Války proti teroru“ lze považovat námořní operaci NATO Active endeavor6 z 8. října 2001, která probíhala ve Středozemním moři a byla jednou z osmi reakcí NATO na útoky z 11. září. Jejím cílem bylo zamezit pohybu teroristů a zbraní hromadného ničení (WMD7), stejně jako zvýšení bezpečnosti lodní dopravy vůbec. Taktéž asistovala Řecku při prevenci ilegální imigrace. Tato akce byla následována svržením vlády Tálibánu v Afghánistánu, která ukrývala členy al-Káidy včetně jejího vůdce, Usámy bin Ládina.

4. Co předcházelo útoku na Irák

4.1.Osa zla 29. ledna 2002 pronesl Americký prezident George W. Bush v proslovu o stavu Unie slova, která ukázala, že jeho vláda zahrnuje do programu „Války proti terorismu“ nejen samotné teroristy a teroristické skupiny, ale i režimy některých států. Prezident vymezil 3 státy – Severní Koreu, Irán a Irák, přičemž prvním dvěma a jejich „prohřeškům“ věnoval vždy pouze jednu větu. Pro poslední jmenovaný stát, Irák, a jeho prohřešky, si vyhradil poněkud více prostoru. Doslova prohlásil: „Irák se nepřestává chlubit svým nepřátelstvím k Americe a podporou terorismu. Irácký režim se po celé desetiletí snaží o vyvinutí antraxu, nervového plynu, a jaderných zbraní. Je to režim, který již použil

6

lze přeložit jako Operace aktivní snaha

7

weapons of mass destruction

7

jedovatý plyn k tomu, aby zabil tisíce svých vlastních občanů – zanechal těla matek schoulená nad těly jejich mrtvých dětí. Je to režim, který souhlasil s mezinárodními inspekcemi a potom naše inspektory vyhodil. Je to režim, který před civilizovaným světem něco skrývá.“8 A pokračoval prohlášením, že tyto tři státy, spolu se svými teroristickými spojenci, tvoří Osu zla, která ohrožuje bezpečnost světa. Najednou se tedy zdálo, že poněkud abstraktní boj s terorismem dostává mnohem konkrétnější podobu i konkrétního nepřítele – státy, jež byly definovány jako součást osy zla. Samotné slovní spojení „Osa zla“ je, dle mého názoru, velmi dobře zvoleno, neboť evokuje hned dva pojmy z minulého století. Tím prvním a nejvýraznějším je osa Berlín – Řím – Tokio, který označoval podobnou „osu zla“ za druhé světové války. (do jaké míry je vhodné srovnávat současnou situaci s druhou světovou válkou?) Zároveň také poukazuje na proslov někdejšího amerického prezidenta Reagana, který v roce 1983 označil Sovětský svaz za „Říši zla“. Pokud tyto historické názvy vztáhneme na současnou „osu zla“, význam tohoto spojení se několikanásobně zesílí. Prezident Bush totiž ve své podstatě přirovnal Irák, Irán, Severní Koreu a režimy v těchto zemích vládnoucí ke dvěma nejhorším hrozbám minulého století – k nacismu a komunismu. Otázkou však zůstává, proč si Bush vybral zrovna Irák, Irán a Severní Koreu, v čem viděl jejich hrozbu pro současný svět? Vždyť netvořily jakkoliv jednotný celek – Irák s Iránem jsou sice geografičtí sousedé, ale zároveň nelze zapomenout, že za sebou měli v osmdesátých letech minulého století krvavý válečný konflikt a Severní Korea je geograficky nejen velmi daleko, ale zároveň se zbylými dvěma zeměmi nemá jakékoliv těsnější vztahy, tedy pokud pomineme několik prokázaných i neprokázaných prodejů citlivého materiálu. Tyto tři země spolu nikdy neutvořily alianci, spojenectví, ani nemají jednotnou politiku. Navíc bylo jejich zařazení do této skupiny postaveno na nepřesných informacích a prezident se primárně zabýval Irákem. Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá a objevuje se již v samotném projevu o stavu Unie: „Tím, že se (státy Osy zla) snaží získat zbraně hromadného ničení, stávají se smrtelně nebezpečnými. Tyto zbraně mohou poskytnout teroristům a dát jim tak možnost projevit svou nenávist. Mohou zaútočit na naše spojence, nebo se pokusit vydírat Spojené státy.“9 Jak vysvětluje 8

President Delivers State of the Union Address (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/20020129-

11.html) 9

President Delivers State of the Union Address (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/20020129-

11.html)

8

ve své knize Proč právě Irák? Roman Joch:10„Hrozba by podle Bushe spočívala v tom, že nejničivější zbraně na světě se dostanou do těch nejhorších rukou na světě.“ Zajímavé na Bushově projevu o stavu Unie také je, jak jsem již zmínila, že Iráku byla věnována největší pozornost. Možná se jednalo o náhodu a možná, že již v momentě pronesení projevu bylo o útoku a vyhlášení války dávno rozhodnuto. Opět budu citovat knihu Romana Jocha, která potvrzuje mou domněnku: „Bushův projev měl naznačit, že za prvé, postup proti režimům v některých zemích je pro Ameriku myslitelný, za druhé, těmi nejproblematičtějšími jsou z pohledu Ameriky Irák, Irán a Severní Korea, a za třetí, zvažuje se především zásah proti Iráku.“ Evropu tento posun ke konkrétnímu nepříteli a zjištění, že válka proti terorismu může nabrat formu regulérní války proti svrchovanému státu, byť s režimem, se kterým se neztotožňuje, poněkud rozčaroval a najednou se mezi hlasy projevujícími účast americkým ztrátám z 11. září začaly objevovat i jiné, které zněly nesouhlasně a podrážděně. Avšak tento posun Bushovy politiky od abstraktního ke konkrétnímu nepříteli je více než logický. Terorismus a především ten islámský, ke kterému se americká pozornost po 11. září upírala nejvíce, nemůže být vymýcen, aniž by byla spálena úrodná půda, ze které vyrůstá. Jinými slovy: „Přenesením války na jejich půdu, zničením zdrojů podpory pro teroristy, podhoubí, z něhož terorismus vyrůstá, lze zničit kořeny terorismu. Boj proti teroristům nikdy skončit nemůže – může být jen více či méně úspěšný, ale nikdy ne definitivně vybojovaný. Boj proti zdrojům podpory teroristů může podhoubí terorismu vykořenit, a tak problém terorismu odstranit. Bez podpory časem vymizí i teroristé samotní – jako uschlé větve stromu, jemuž byly přetnuty kořeny. Boj proti teroristům jakožto osobám je sice nezbytný, ale sám o sobě nedostatečný. Je součástí boje proti terorismu, ale pouhou součástí. Aby boj proti terorismu měl vůbec šanci být úspěšný, musí se zaměřit nejen na teroristy samotné, ale i na jejich kořeny, na jejich zázemí, tj. na režimy států. “ 11 Bylo tedy jasné, že Spojené státy americké jsou připraveny jít do války. Ne do té slovní, diplomatické, ale do té opravdové se zbraněmi a mrtvými. Nejdříve však bylo zapotřebí najít spojence a především nějak rozumně celou válku odůvodnit.

10

Joch, R.: Proč právě Irák?, Praha: Mladá fronta 2003, str. 86

11

Joch, R.: Proč právě Irák?, Praha: Mladá fronta 2003, str. 88 -89

9

4.2 Koalice ochotných Koalice ochotných12 je termín používaný pro spojence USA ve válce proti Iráku, tedy země, které USA ve válce podporovaly, ať už vojensky či pouze slovně. Poprvé tento termín zazněl v listopadu 2002 z úst prezidenta George W. Bushe při jeho evropské návštěvě summitu NATO, kde prohlásil: „pokud se Irácký prezident Saddám Husajn rozhodne neodzbrojit, povedou Spojené státy koalici ochotných, která jej odzbrojí.“13 Jednalo se tedy o státy, ochotné zúčastnit se války s Irákem pod vedením USA. Dle webových stránek Bílého domu14 se jednalo o 49 států15. Původně mezi ně patřila i Kostarika, ale ta v září 2004 požádala, aby byla z koalice vyloučena. Velmoci, jako jsou Francie, Německo a Rusko však s ozbrojeným útokem nesouhlasily, naopak, jak 20. března 2003 pronesl francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin: „jsme přesvědčeni, že vojenská intervence by byla nejhorším řešením."16 Bohužel, válce se zabránit nepodařilo.

12 13

Coalition of the willing King, John. Bush: Join 'coalition of willing'

(http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/11/20/prague.bush.nato/) 14

White house (http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/news/20030327-10.html)

15

. Byly to Afghanistán, Albánie, Angola, Austrálie, Azerbajdžán, Bulharsko, Kolumbie, Česká republika,

Dánsko, Dominikánská republika, El Salvador, Eritrea, Estonsko, Etiopie, Gruzie, Honduras, Maďarsko, Island, Itálie, Japonsko, Kuvajt, Litva, Lotyšsko, Makedonie, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Mongolsko, Nizozemí, Nicaragua, Palau, Panama, Filipíny, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rwanda, Singapur, Slovensko, Šalamounovy ostrovy, Jižní Korea, Španělsko, Tonga, Turecko, Uganda, Ukrajina, Velká Británie, Spojené státy americké a Uzbekistán. 16

FRANCE'S POSITION ON IRAQ (http://www.ambafrance-us.org/news/statmnts/2003/vilepin012003.asp)

10

5. Útok na Irák

5.1 Co stálo v pozadí? Již v roce 2002 začala krize, jež vyústila v březnu 2003 v napadení Iráku, když americký prezident George W. Bush začal požadovat, aby Irák ukončil domnělou produkci zbraní hromadného ničení (WMD) a splnil rezoluce RB OSN, které dovolovaly zbrojním inspektorům neomezený přístup do míst, kde se mohla zařízení pro výrobu WMD nacházet. Irák měl totiž již od války v Zálivu zakázáno WMD vlastnit. Rezoluce OSN zároveň požadovaly, aby Irák povolil inspekce, jež měly potvrdit, zdali jsou rezoluce splněny. Americký prezident několikrát pohrozil, že pokud Irák inspektory do země nepustí, bude země vystavena vojenským akcím. Na začátku roku 2003 navrhly USA, Velká Británie a Španělsko další rezoluci, která Iráku určila pevný termín, do kterého měl splnit předešlé rezoluce. Pokud by tak neučinil, vystavil by se riziku vojenského útoku ze strany navrhujících zemí. Tato rezoluce však nikdy nevstoupila v platnost, neboť nezískala potřebnou podporu. Rusko, Francie a Německo s vojenským zásahem rozhodně nesouhlasily a prosazovali diplomatické řešení. V březnu 2003 však USA oznámily, že diplomacie selhala. Kongres s odzbrojením Iráku taktéž souhlasil a již 11. října schválil rezoluci, jež podporovala použití americké armády proti Iráku, což pak Bushova administrativa později využila jako právní dokument, na jehož základě podnikla útok. Samotná invaze pak začala 20. března 2003. Američané ji označili krycím názvem "Operace Irácká svoboda" a Britové používali název "operace TELIC"17. Koaliční vojska měla více než 300 000 mužů, přičemž 98% tvořili Američané a Britové.18 Zákaz vstupu inspektorů a podezření z toho, že Irák by mohl vlastnit zbraně hromadného ničení, poskytly jednu ze záminek pro útok. Nebyla to však záminka jediná.

17

Což lze přeložit zhruba jako „mající účel“.

Operation Telic: 'No Ordinary Measure' (http://www.cdi.org/terrorism/telic-pr.cfm) 18

http://geocities.com/jdejoannis/Coalition/

11

5.2 Důvody pro válku Jaké byly hlavní důvody, nebo spíše záminky pro to, aby byla 20. března 2003 napadena suverénní země? Hlavním argumentem, s nímž začal americký prezident George W. Bush prosazovat útok na Irák, bylo, že stále existovala možnost, že Saddám Husajn vlastní určité množství nebezpečných látek a že se Irák stále snaží získat jaderné zbraně. Avšak pouze tento argument by pravděpodobně nepomohl válku prosadit, protože Irák rozhodně není jediný stát na světě, u kterého panují pochybnosti ohledně toho, jaké zbraně vlastní a v jakém množství. Stejně tak není Irák jediným státem, který se pokouší, pokoušel, nebo byl obviněn z toho, že se pokouší, získat jaderné zbraně. Na oficiálních webových stránkách Bílého domu, v sekci nazvané SADDAM HUSSEIN'S IRAQ19 se dozvídáme o přiznání Iráku z roku 1995 k tomu, že měl program na výrobu jaderných zbraní a také o několika pokusech o zakoupení vysoce odolných hliníkových trubek používaných k obohacení uranu pro jaderné zbraně. Pro dokreslení situace budu citovat Kepela: „ Vyvrcholením válečné rétoriky byla zpráva Colina Powella přednesená v Radě bezpečnosti 5. února 2003: za vydatné podpory grafických materiálů a maket, podal Powell

„důkazy“

bezprostředního nebezpečí, jež

představuje Saddám,

důkazy

opodstatňující jeho neodkladné odstranění. Fotografie hliníkových rour údajně určených pro jaderné využití byly hlavním bodem této demonstrace průkazných materiálů, která měla přimět k souhlasu s válkou většinu členů Rady bezpečnosti OSN.“20 Zároveň v této sekci stojí, že Irák stále zaměstnává schopné jaderné vědce a techniky a udržuje infrastrukturu potřebnou k výrobě jaderných zbraní. Mezi další důvody patří, že irácká vláda otevřeně schvalovala útoky z 11. září 2001, neboť Saddám Husajn po útocích řekl, nyní cituji výše zmíněné stránky Bílého domu, že: „Amerika sklízí ostny zasazené jejími vládci na celém světě.“ Dále byl Irák obviněn z toho, že ukrývá teroristické organizace, organizace, které používají násilí proti Íránu, Izraeli a západním zemím. Na webových stránkách se též můžeme dozvědět, že je známo, že teroristé z al-Káidy, kteří uprchli z Afghánistánu, se skrývají na iráckém území. Avšak odkud, nebo spíše z jakých zdrojů tyto informace pocházejí, již uvedeno není. Informace však pravděpodobně pocházejí od americké zpravodajské služby, jak píše Keegan, která „hlásila, že střediska poskytující al-Káidě podporu existují v padesáti zemích, že však hlavní nebezpečí vychází z Iráku.“21 Saddám Husajn nepochybně určitou hrozbu pro mír 19

SADDAM HUSSEIN'S IRAQ (http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/reasons.html)

20

Kepel, G.: Válka v srdci Islámu, str. 181

21

Keegan, J.: Válka v Iráku, Praha, Beta – Dobrovský, Ševčík, str. 87

12

na Středním východě představoval. Za dobu, co byl u moci se pokusil vybudovat zařízení na výrobu jaderných zbraní a dvakrát použil chemické zbraně, jednou proti Iránu v letech 1980 – 88 a podruhé proti irácké kurdské menšině. Taktéž schválil pokus o atentát na George Bushe staršího, otce současného amerického prezidenta. Je nesporné, že Saddám Husajn měl k pokrokovému vůdci hodně daleko a jeho vláda byla spíše terorem než čímkoliv jiným.22 Spornější však bylo, zdali Husajn opravdu podporoval al-Káidu či nikoliv. Další bod „obžaloby“ spočíval v údajném Husajnově vlastnictví biologických a chemických zbraní. Na podporu tohoto argumentu Bílý dům uvádí, že irácký diktátor použil chemické zbraně na Kurdy a Íránce minimálně 10krát a zároveň přiznal výrobu tisíců litrů antraxu a dalších smrtelných látek biologického původu. Inspektoři Spojených národů dále věří, že Irák vyrobil dvojnásobné množství biologických zbraní, než kolik deklaroval, přičemž do tohoto není započítáno více jak tři metrické tuny materiálu, který Irák vlastní a který může být na výrobu biologických zbraní použit. Irák prý také rozšiřuje a zlepšuje zařízení, která dříve na výrobu biologických zbraní používal. Husajnův režim byl taktéž obviněn z toho, že utlačuje irácký lid. V osmdesátých letech provedl chemický útok proti kurdské populaci Iráku, což mělo za následek smrt tisíců lidí. V té době byl však podporován Spojenými státy, lze tedy říci, že tento masakr proběhl s tichou podporou USA. Dle zprávy bývalého reportéra Spojených národů pro otázky dodržování lidských práv Maxe van der Stoela z března 1998, nechal Husajn předchozí rok z politických důvodů popravit minimálně 1500 lidí. Desetitisíce politických oponentů, ale i obyčejných občanů bylo uvězněno, mučeno a týráno bitím, pálením, elektrickými šoky, hladověním, zmrzačením a znásilňováním. Ženy byly mučeny před svými manžely, děti pak v přítomnosti jejich rodičů. A Saddám, který obviňuje Spojené národy z bídy a utrpení svých obyvatel, využíval irácké ropné bohatství na výstavbu honosných paláců a nákup zbraní. Husajn je také obviňován z hrubého zacházení s dětmi, neboť v Iráku stále přetrvává dětská práce. Jídlo a léky, určené pro širokou veřejnost jsou uchovávány ve skladech nebo přenechávány pro osobní potřebu některým vládním funkcionářům. Webové stránky Bílého domu taktéž říkají, že Saddám Husajn založil vojenský výcvikový tábor pro děti od 10 do 15 let. Saddám je dále obviňován i z násilí na ženách. Organizace pro lidská práva a opoziční skupiny získaly svědectví žen, které utrpěly těžké psychologické trauma poté, co byly znásilněny iráckými policisty během vazby a mezinárodní organizace Amnesty International zveřejnila zprávu, podle které nechala irácká vláda v říjnu 2000 22


13

popravit desítky žen, které byly podezřelé z prostituce. Jako předposlední bod obžaloby a důvod pro útok na Irák uvádí USA, že nevrátil vězně. V roce 1991 totiž RB OSN požádala Irák o navrácení všech zajatců z Kuvajtu a dalších zemí. Irácký režim nejdříve souhlasil, ale svůj slib nakonec nesplnil. Nadále také zůstává nejasné, co se stalo s 600 lidmi z Kuvajtu, Saúdské Arábie, Indie, Libanonu, Iránu, Egypta, Bahrajnu, Ománu a jednoho Američana. Poslední problém spočíval dle stránek Bílého domu v tom, že Saddám vlastnil zakázané rakety typu Scud s doletem větším než 150km. Toto byl tedy seznam prohřešků, který měl ospravedlnit válku. Avšak ne všichni válku podporovali: „Válka koalice vedené USA proti iráckému režimu byla preventivní. Preventivní válka je ospravedlnitelná a odlišná od agrese, pokud předchází agresi, již protivník chystá. Mnozí lidé se ale nedomnívali, že Irák Saddáma Husajna na začátku roku 2003 nějakou agresi chystal, proto zásah proti němu odmítali a dodnes odmítají.“23. Opravdu nelze říci, že by se Irák v roce 2003 chystal na nějaký útok proti jiné zemi a už vůbec ne proti USA. Proč se tedy prezident Bush tak tvrdě zasazoval o napadení Iráku? Stejnou otázku si klade i Roman Joch ve své knize Proč právě Irák?, kde píše: „A o zločinnosti režimu Saddáma Husajna, jeho agresivitě navenek a krutosti doma, nebylo pochyb. Režimů stejně zhoubných jako Saddámův je však mnoho, on nebyl žádnou výjimkou, proč tedy zásah právě proti němu?“ Joch si ve své knize i odpovídá, nebezpečí vidí právě ve snaze Iráku získat jaderné hlavice, které by pak následně mohly být použity teroristickými organizacemi. Jako příklad může posloužit třeba Severní Korea, která se, vzhledem k tomu, že není prokázáno, že by podporovala terorismus, jeví méně nebezpečnou. Kritici války také připomínají, že když vedl Irák v 80. letech válku s Iránem, USA se postavily na stranu Saddáma Husajna a Irák podporovaly. Stejně tak nezasáhly v době, kdy byla v Iráku porušována lidská práva. Také nejsou přímé důkazy o tom, že by Irák opravdu podporoval teroristy z al-Káidy. „Irák sice poskytoval zázemí některým stárnoucím levicovým palestinským radikálům, avšak důkazy o jeho bezprostředních kontaktech s Al-Kajdou jsou nejednoznačné.“24 I Keegan polemizuje o tom, zda Husajnův režim teroristy podporoval, když píše: „Spornější bylo, zda (Husajn) podporoval al-Káidu, nebo ne. Nepochybně poskytl pomoc Abú Nidálovi, jednomu z prvních vůdců teroru namířenému proti Západu, a v zásadě byl protizápadním teroristům nakloněn. Jeho spojení s al-Káidou však prokázáno nebylo. Usáma bin Ládin byl salafista,

23

Joch, R.: Proč právě Irák?, Praha: Mladá fronta 2003, str. 147

24

Joch, R.: Proč právě Irák?, Praha: Mladá fronta 2003

14

vyznavač muslimského světa, který se obejde bez politických institucí. Sáddám však byl stoupenec světského arabismu, což byl typ, který islámští fundamentalisté upřímně nesnášeli. Kdyby se bin Ládin pokusil svoje názory šířit v Iráku, určitě by to s ním dopadlo stejně, jako se všemi Saddámovými nepřáteli. “25V souvislosti s válkou se objevili dohady, že hlavním důvodem pro invazi do Iráku byla snaha o získání dalších zdrojů ropy. Tyto dohady se sice mohou zakládat na pravdě, ale vzhledem k tomu, že pokud by Američanův šlo opravdu jen o ropu, mohli zaútočit na Irák již v roce 1991 v rámci operace Pouštní bouře, kdy jej porazili.

6. Záminky, aneb důvody proč jít do války Válka proti Iráku byla vyhlášena americkou administrativou prezidenta Bushe proto, že panovaly obavy, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Jak se však později ukázalo, Irák žádné takového zbraně nevlastnil a nevlastní. Domněnky, že válka Iráku nebyla vyhlášena kvůli WMD, ale z úplně jiných důvodů se tak začaly stávat reálnými. Bylo známo, že „Inspektoři MAAE26 a Zvláštní komise Spojených národů pro odzbrojování (USCOM, zřízená 3. dubna 1991) neutralizovali nebo zničili operativní zbraně hromadného ničení, jež vlastnil bagdádský tyran ještě předtím, než byli v r. 1988 nuceni ukončit v Iráku svou činnost v důsledku konfliktu se Saddámem. Ale Washington a Londýn zpochybňovali, ba dokonce zesměšňovali tvrzení komisařů a specializovaných služeb OSN. Nesčetněkrát odtud zaznělo, že je to všechno jen pokračování dlouhé řady důkazů neschopnosti této organizace, která je zastaralá a v době americké hegemonie snad přímo škodlivá.“27 Již před samotným začátkem války bylo tedy více než pravděpodobné, to co se následně potvrdilo po vpádu do Iráku. „Saddám neměl jaderný arzenál a jeho vojsko byl v tak špatném stavu, že by bylo ani nemohlo chemické či bakteriologické zbraně použít. Jak prohlásil 28. ledna před americkým Senátem vedoucí skupiny expertů David Kay: „Absoultně jsme se zmýlili.“ Nyní je již tedy více než jasné, že Spojené státy a Spojené království argumentovaly otázkou WMD nikoliv z nevědomosti, ale proto, že se tímto argumentem snažili přesvědčit veřejné mínění a především vlády svých západních spojenců, aby se k nim ve válce proti Iráku přidali. Naštěstí se jim však podařilo přesvědčit velmi málo zemí a proto následně do války šly hlavně dvě výše zmíněné mocnosti. To že celá aféra WMD byla poněkud přehnaná, 25


26

Mezinárodní agentura pro atomovou energii

27


15

potvrdil již 22. března 2003 redaktoru BBC specialista britského ministerstva obrany na otázky šíření jaderných zbraní David Kelly. Redaktor BBC, Andrew Gilligan, pak na základě těchto informací prohlásil, že Blairova vláda přiměla tajné služby, aby „nafoukly kauzu iráckých zbraní hromadného ničení, jež „mohou být nasazeny během pětačtyřiceti minut“.“28 Právě oněch 45 minut mělo být přidáno pro efekt, aby vše působilo urgentněji. Celá tato kauza měla velmi smutnou dohru. David Kelly, který začal být následně vyšetřován, spáchal sebevraždu 17. července 2003.29 Ani ve Spojených státech nebyla situace ideální. Taktéž v květnu toho roku „prozradil Paul Wolfowitz strategii, jež ze sporné existence iráckých zbraní hromadného ničení vytvořila jádro rétoriky připravující Ameriku na válku.“30 V tom stejném interview také pohovořil o tom, jaké místo se přisuzovalo Iráku na poradě v Camp Davidu, konané za přítomnosti prezidenta Bushe, o prvním víkendu po teroristických útocích z 11. září. Pro účely této práce použiji souhrnný překlad již citovaného Kepela31: „Během celého dne tam probíhala diskuse o tom, jaké místo by měl mít Irák v naší protiteroristické strategii. Z debaty bylo jasné, že nejde o to, „zda zaútočíme“, ale o to, „kdy zaútočíme. Zdálo se, že se všichni shodujeme v tom, že ano, že je o nutné, ale nebyli jsme zajedno v tom, zda to má být v rámci okamžité reakce na 11. září, anebo zda se nejdřív soustředit jen na Afghánistán… Pokud byla předmětem diskuse taktika a časový rozvrh prezident byl jasně pro to, aby to byl nejdřív Afghánistán. Ale když se hovořilo o strategii a o našem cíli v širším slova smyslu, je přinejmenším zpětně jasné, že prezident se klonil k tomu, aby byl cíl rozsáhlejší.“32 Z této citace je tedy více než jasné že útok na Irák měl s atentáty 11. září velmi mnoho společného. Zároveň nám také ukazuje, co stačí, aby velmoc jakou USA bezpochyby jsou, rozhodla o osudu jiné země. Atentáty z 11. září byly bezpochyby velkou katastrofou, ovšem Irák je rozhodně nezavinil. Jak říká Wolfowitz v již citovaném rozhovoru, důvodem pro zvolení Iráku bylo, kromě historického hlediska a WMD také to, že Saddám Husajn jako jediný, kromě teroristy Usámi bin Ládina, 28


29

Keegan, J.: Válka v Iráku, Praha, Beta – Dobrovský, Ševčík, str. 173 - 177 Kepel, G.: Válka v srdci Islámu, str. 182 - 3 31 Kepel, G.: Válka v srdci Islámu, str. 183 30

32

V průběhu dne probíhala dlouhá diskuse o tom, jakou roli, pokud vůbec nějakou, by měl mí Irák v protiteroristické strategii. Nakonec se debata ustálila na tom, že otázka není zdali, ale kdy. Zdálo se, že jsme dosáhli souhlasu v tom, že by se tak mělo stát, ale panovala neshoda ohledně toho, zda by se tak mělo stát jako okamžitá odpověď, nebo zdali bychom se měli nejdříve koncentrovat na Afghánistán. Problémem bylo, zdali má Irák vůbec být součástí této strategie, a zdali se má vláda zabývat tímto velkým úkolem, mimo problematiky podpory terorismu, nebo zdali máme jít jednoduše po bin Ládinovi a al-Káidě. Co se rozsahu týče, byla to debata o taktice a načasování. Prezident se jasně prohlašoval pro to, abychom šli nejdříve po Afghánistánu. Byla to debata o strategii, a co je širším cílem. Minimálně bylo jasné, že prezident upřednostňuje širší cíl. Deputy Secretary Wolfowitz Interview with Sam Tannenhaus, Vanity Fair (http://www.defenselink.mil/transcripts/transcript.aspx?transcriptid=2594)

16

útoky z 11. září chválil. Dále popisuje, jak byla vystavěna záminka pro útok: „Po pravdě řečeno jsme se nakonec z důvodů, které mají hodně společného s americkou vládní byrokracií, soustředili na téma, na němž se všichni mohli shodnout, a to byly zbraně hromadného ničení, jakožto hlavní argument. Ale vždy jsme měli na mysli tři hlavní rizika: Prvním byly zbraně hromadného ničení, druhým podpora terorismu, třetím zločinné chování vůči Iráčanům. Vlastně bych mohl říci, že je ještě čtvrtý, souhrnnější, který propojuje ty dva první. Abych to shrnul, třetí, jak už jsem, myslím, řekl, je důvod, že je třeba pomoci Iráčanům, ale nebyl to dostatečný argument pro to, abychom riskovali životy mladých Američanů, určitě ne v takové míře, jak jsme to udělali. Ten druhý, vazby na terorismus, kolem toho je ve vládě nejvíc nejednotnosti…“33 Jak nám ze slov P. Wolfowitze vyplývá, nebyl argument vlastnictví jaderných zbraní nic jiného než účelový argument. Je sice pochopitelné, že USA nebyly příliš nadšené tím, že Husajn, nad jejich katastrofou jásal, ale za důvod pro válku to rozhodně nepovažuji. Celý vztah mezi USA a Irákem je poněkud zvláštní, stačí se podívat dvě desetiletí zpět.

7. Když USA podporovalo Irák Nejprve si je zapotřebí uvědomit, že oblast Blízkého východu je pro americké geopolitické zájmy důležitá. Až do začátku 80. let byl hlavním spojencem USA Írán. Pak ale v roce 1979 proběhla v Íránu islámsko-fundamentalistická revoluce. Díky ní byl sesazen Šáh a do čela země se dostal ajatolláh Chomejní. Ten ihned označil USA, jejich spojence, západní Evropu a Izrael, za nepřátele Iránu. Spojené státy začaly mít strach, že se íránská revoluce bude šířit, a proto se zaměřili na geografického souseda Iránu, Irák. 22. září 1980 pak Saddám Husajn podnikl útok na íránskou provincii Chúzestán. Ta je velmi bohatá na ropu. V lednu 1981 se Íránu podařilo útok zastavit, aby o rok později sám přešel do ofenzivy. Hlavním cílem Ajatolláha Chomejního je osvobodit šíitská svatá města v jižním Iráku a šířit islámskou revoluci dále do světa. Spojené státy měly z Iránských úspěchů obavy, a proto začali významně podporovat Husajnův Irák. Právní základnu pro tuto podporu vytvořil prezident Reagan tím, že v únoru 1982 vyškrtl Irák ze seznamu zemí podporující terorismus. Díky tomu dostal Saddám Husajn, mimo jiné, satelitní snímky pozic íránských vojsk v okolí města Basra. Irák také obdržel půjčku na nákup amerických potravin, vrtulníků a nákladních aut. Následující rok byl zrušen i zákaz vyvážet do Iráku nejmodernější technologie. Za velmi důležité považuji to, že Spojené státy podporovali Irák i přesto, že se již tenkrát začaly 33


17

objevovat první zprávy o používání chemických zbraní proti íránským vojákům. USA však očividně zajímalo pouze to, aby Írán ve válce nezvítězil, fakt, že se jejich spojenec chová v rozporu s Ženevským protokolem, je nikterak nezarazilo. S Irákem ale neobchodovali pouze Američané, ale i další vyspělé země jako jsou Velká Británie, Německo, Sovětský svaz či Francie. První zmiňovaná dodávala potraviny, vyspělé technologie a zbraně, Německo pak nákladní auta a tovární celky, které v Iráku složily jako základna pro výrobu chemických a biologických zbraní, stejně jako iráckému raketovému programu. Nejtěsnější obchodní vazby s Irákem však měla Francie, která mu již v roce 1976 dodala jaderný reaktor. V roce 1982, kdy byl zrušen zákaz vyvážet do Iráku technologie, šlo 40% francouzského zbrojního exportu právě do Iráku.34 A to i přesto, že Bílý dům věděl o nasazování chemických zbraní proti Íránu, dodával Iráku zbraně i nadále. S Husajnem se dokonce několikrát setkal i Donald Rumsfeld, tehdy zvláštní velvyslanec USA pro Blízký východ. Američany ani příliš neznepokojovalo, že v průběhu jednoho z íránských návrhů na příměří, Irák zaútočil chemickými zbraněmi. Když se v severním Iráku, obývaným Kurdy, přidala značná část obyvatel na stranu Iránu, neváhal Husajn opět použít chemické zbraně. Například 16. března 1988 bylo nejméně 5 tisíc civilistů usmrceno po chemickém útoku na město Halabdža. I přesto americká vláda odmítla, Kongresem navrhované sankce. Proč zemi, jež se hrdě hlásí k dodržování demokratických zásad a zuřivě obhajuje lidská práva, nevadilo, že jejím spojencem je země, která naopak všechny tyto principy popírá? Odpověď je celkem jednoduchá, USA získávaly od Saddáma ropu levněji a navíc měly kam vyvážet své chemické a biologické zbraně. Podporovaly tak také hlavního protivníka Íránu. Když válka v srpnu 1988 skončila, disponoval Saddám jednou z nejsilnějších armád na světě, vlastní zbraně hromadného ničení i vojensko – průmyslové komplexy. Spojené státy Husajnovi i přesto nabízejí další tichý souhlas s agresí, tentokrát vůči Kuvajtu. Proč právě Kuvajt? Irák totiž dlužil po válce s Iránem kuvajtské královské rodině peníze. 2. 8. 1990 pak Irák Kuvajt napadl a celou zemi obsadil. To už se ale Spojeným státům tolik nelíbilo, neboť se obávali, že Irák tak získá rozhodující vliv, co se produkce ropy týká. Proto se najednou obrátily proti bývalému spojenci. Operace pouštní bouře, která měla donutit Irák stáhnout se z Kuvajtu, se povedla. Dalo by se tedy očekávat, že Saddám bude velmi rychle svržen. Nestalo se tak, pravděpodobně proto, aby Irák vyvažoval nebezpečný Irán. Lze tedy konstatovat, že Saddám

34

Proč útok na Irák? (http://www.sweb.cz/procirak/)

18

Husajn zůstal u moci právě díky USA, zemi, která do Iráku o několik let později vtrhla, aby Saddámův režim sesadila.

8. Spojenci a odpůrci války Jak již bylo řečeno výše, válka v Iráku měla od začátku velmi silné odpůrce. S podporou mohli Spojené státy, i přes mohutně vedenou kampaň, počítat pouze ze strany Velké Británie, Austrálie a posléze i Španělska. Evropské státy, mající tradičně přátelské vztahy a podporující Spojené státy měly proti válce zásadní námitky, nebo s ní dokonce přímo nesouhlasily. Největším problémem byl nesouhlas Německa a Francie. Obě země jsou totiž evropské mocnosti a jejich podpora by pravděpodobně pomohla „zlomit“ nechuť k účasti ostatních evropských zemí. Avšak podporu ani jedné z výše uvedených mocností se získat nedařilo. Naopak, obě země protestovaly stále více. „S francouzskými námitkami se muselo počítat, a to z celé řady důvodů. Tradičně proarabská a promuslimská byla už od 17. století, kdy byl francouzský král jediným přítelem tureckého sultána mezi křesťanskými panovníky, a nyní vedená chvástavým prezidentem Chirakem, který se veřejně chlubil odlišností svých názorů od názorů Washingtonu a navíc byl silně namočen do tajných obchodních kšeftů se Saddámovým režimem (začaly už koncem 70. let prodejen osirackého jaderného reaktoru Iráku)…“

35

Nesouhlas Německa byl však něco odlišného. Neboť „na

rozdíl od Francie bylo Německo až dosud vždy na straně Spojených států… Porážka ve druhé světové válce změnila německou mentalitu a udělala z nejmilitarističtějšího evropského národa národ upřímně oddaný míru a řešení mezinárodních sporů vzájemnými ústupky. O novém německém kancléři, sociálním demokratovi Gerhardu Schröderovi, sice nebylo známo, že by měl nějaké proarabské sklony jako Chirac, sdílel však jeho antiamerikanismus a v roce 2003 byly jeho vztahy s Washingtonem stejně chladné, ne-li horší než Chirakovi.“

36

Spojeným státům se tedy, i přes veškerou snahu, podporu Německa a Francie získat nepodařilo. Stejně tak se jí nepodařilo získat souhlas Rady bezpečnosti OSN k zahájení útoku. Rusko, jakožto další geopolitický hráč zásadního významu se také odmítalo války zúčastnit. Ani to však Spojené státy neodradilo a bok po boku s Velkou Británií 20. března 2003 na Irák zaútočily.

35

Keegan, J.: Válka v Iráku, Praha, Beta – Dobrovský, Ševčík, str.88

36

Keegan, J.: Válka v Iráku, Praha, Beta – Dobrovský, Ševčík, str.89

19

9. Průběh války a její důsledky

9.1. Samotný útok 20. března 2003 zahájila americká vojenská letadla bombardování Bagdádu a koaliční vojska vstoupila, pod vedením Spojených států do Iráku. To vše i přesto, že pět dní předtím, tedy 15. března, manifestovalo na celém světě téměř 10 milionů lidí, aby vyjádřili válce v Iráku svůj nesouhlas37. Hlavní město Bagdád i ostatní důležitá centra byla dobyta bez větších problémů a hlavně bez větších ztrát na životech v koaličních jednotkách. Díky tomu mohl prezident George W. Bush již 1. května 2003, při návštěvě letadlové lodi USS Abraham Lincoln oznámit konec invaze do Iráku. Během necelého měsíce a půl se tedy koaličním vojskům povedlo svrhnout baasistický režim Saddáma Husajna. Fakt, že byla baasistická strana, která vládla v Iráku už od roku 1968 a s níž byla vláda Saddáma Husajna nerozlučně spjata, rozpuštěna, zazněl v rádiu z úst generála Frankse již 11. května 2003.38

9.2. Prohlášení o ukončení bojů 1. května 2003, tedy necelé dva měsíce po zahájení invaze do Iráku, prohlásil americký prezident George W. Bush hlavní bojové operace v Iráku za ukončené. Učinil tak velmi pompézním způsobem na letadlové lodi USS Abraham Lincoln, jak již bylo zmíněno výše, když na palubě přistál v letadle S-3B Viking s nápisy „NAVY 1“ a George W. Bush, vrchní velitel“39 A tato pompéznost, symbolizována především jasně viditelným bannerem s nápisem „Mise splněna“ vzadu za prezidentem, byla jeho oponenty vášnivě kritizována40. Zazněly názory, že se jedná o prohlášení předčasné, navíc zbytečně nákladné a teatrální. Inkriminovaný banner byl, jak shodně prohlašovalo americké námořnictvo i Bílý dům, nápadem námořnictva a nevztahoval se k Bushovu projevu, ale k lodi jako takové. Nebyl však zhotoven námořnictvem, ale Bílým domem, což však danému vysvětlení na věrohodnosti příliš nepřidává. Projev, stejně jako jeho okolnosti byly široce medializovány a všeobecně považovány za symbolický konec irácké války. Problémem bylo, že v samotném Iráku to příliš mírumilovně nevypadalo. Sektářské násilí stejně jako počet mrtvých Američanů stále stoupal. 37


38

Baath party is dissolved (http://breaking.tcm.ie/archives/?c=WORLD&jp=snidojojsn&d=2003-05-11) Bash, D.: White House pressed on 'mission accomplished' sign (http://www.cnn.com/2003/ALLPOLITICS/10/28/mission.accomplished/) 40 Bash, D.: White House pressed on 'mission accomplished' sign 39

(http://www.cnn.com/2003/ALLPOLITICS/10/28/mission.accomplished/)

20

Bílý dům pak následně vydal prohlášení, které tvrdilo, že jak banner, tak samotný Bushův projev se vztahovaly k počáteční fázi invaze. Poukazovali na část projevu prezidenta, kde doslova říká: „V Iráku to není jednoduché. Přinášíme řád do těch částí země, které stále nejsou bezpečné. Stíháme vůdce starého režimu, kteří se budou za své činy zodpovídat. Také jsme zahájili hledání ukrytých chemických a biologických zbraní… Pomáháme obnovit Irák… Budeme stát při nových iráckých vůdcích, až budou zřizovat vládu… Přechod od diktátorství k demokracii bude nějakou dobu trvat, ale stojí za vyvinuté úsilí. Koalice zůstane přítomna v zemi, dokud naše práce neskončí. A pak odejdeme a zanecháme za sebou svobodný Irák.“ 41 Válka tím tedy rozhodně ukončena nebyla. Hned od počátku invaze se nepřátelské irácké organizace snažily o zastrašování vlád koalice. Začaly se množit únosy humanitárních pracovníků, diplomatů, novinářů a i samotných vojáků. Ti pak téměř v přímém přenosu prosili na obrazovkách své politické zástupce, aby stáhli vojáky ze země. Některé země posléze nátlaku podlehly a vojáky odvolaly. Krátce po invazi byla vytvořena přechodná vláda, Prozatímní koaliční správa (CPA). Ta měla sloužit do té doby, než bude ustanovena demokratická vláda. CPA byla udělena, v souladu s rezolucí Spojených národů a válečného práva, výkonná, zákonodárná a soudní moc, kterou vykonávala v období od svého založení 21.dubna 2003 až do svého rozpuštění 28.června 2004. Hlavou CPA byl nejprve Jay Garner, bývalý vojenský důstojník a následně, poté co Garner rezignoval 11. května 2003, byl na jeho místo Bushem dosazen Paul Bremer42, který ve funkci setrval až do zániku správy. Souběžně s CPA byla vytvořena ještě jedna skupina, Irácká průzkumná skupina, která měla pátrat po programech na výrobu zbraních hromadného ničení. Její konečná zpráva konstatovala, že Irák neměl žádný aktivní program na výrobu zbraní hromadného ničení.

41

Text Of Bush Speech (http://www.cbsnews.com/stories/2003/05/01/iraq/main551946.shtml)

42

Lewis Paul Bremer III. se narodil 30. srpna 1941. Vyznáním je římský katolík a politickou příslušností republikán. Dle webové stránky www.cpa-iraq.org je světově uznávaným expertem na krizový management, terorismus a vnitrostátní bezpečnost. V průběhu kariéry pracoval mimo jiné pro společnost zabývající se krizovým managementem Marsh & McLennan a jako generální ředitel společnosti Kissinger Associates, jejímž majitelem je bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger. Předtím působil 23 let v diplomatických službách. Jako zvláštní, nebo výkonný asistent pracoval pro šest ministrů zahraničí. Působil na ambasádách v Afghánistánu či v Malawi. Roku 1983 byl jmenován norským velvyslancem. V letech 1986 – 89 působil jako protiteroristický koordinátor US. V následujícím roce byl jmenován předsedou národní komise proti terorismu. President Names Envoy to Iraq (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/05/20030506-5.html)

21

9.3. Proč byla válka „vyhrána“ tak rychle Jak již bylo řečeno výše, od invaze do Iráku neuplynuly ani dva měsíce, když prezident Bush prohlásil vojenské operace za skončené. Jak je možné, že se koaličním jednotkám podařilo území Iráku obsadit tak rychle? Jak je možné, že irácká armáda nekladla takový odpor s jakým se počítalo? Hlavním důvodem byl obrovský nepoměr mezi jednotlivými armádami. Jak píše John Keegan v knize Válka v Iráku: „V březnu 2003 se mnohem menší západní armáda (myšleno menší než při Válce v zálivu) utkala s iráckou armádou oslabenou a vyčerpanou předchozí porážkou a dvanácti lety izolace od přístupu výzbroje ze zahraničí a během tří týdnů rychlého postupu překonávajícího velké vzdálenosti ji přivedla k tomu, že se nejen rozpadla, nýbrž přímo vypařila z bojiště “43 Avšak za počátečním, téměř až triumfálním vítězstvím spojenců nestála pouze kvalita a připravenost útočících vojáků, ale také, možná lze spíše říci především, výborné velitelské a organizační schopnosti amerického generála Frankse, který ještě před samotnou invazí vytvořil plán, který, a předpokládal, že už během počáteční fáze pozemních operací budou irácké branné síly odzbrojeny leteckými útoky. Nicméně ještě dříve, než se pozemní síly daly do pohybu, se generál Franks pustil do neutralizace iráckého odporu prostřednictvím podvratných akcí směřujících proti velitelské struktuře iráckých divizí bezprostředně čelících koaličním vojskům z druhé strany iráckokuvajtské hranice. Agenti zpravodajské služby navázali spojení s veliteli šesti iráckých divizí rozmístěných na nejjižnějším cípu Iráku, a naléhali na ně, aby nekladli odpor.“44 Nakolik byl následný vývoj zásluhou právě těchto agentů není jisté, co ale jisté je, že… irácké divize (se na nejjižnějším cípu Iráku) bez vážnějšího odporu rozplynuly, jakmile si koaliční vojska začala razit cestu.“45 Co se tedy stalo, že zprvu tak slibný začátek a poměrně rychlé „ukončení“ operací nevedlo k rychlému nastolení demokracie a stažení koaličních vojsk z oblasti? Proč se Irák nestal jednoznačným úspěchem USA v jejich válce proti terorismu, a nepotvrdili schopnost amerického vývozu demokracie?

9.4. Problémy po osvobození

43


44


45


22

Hlavním problémem který se v „osvobozeném“ Iráku objevil, byla skutečnost, že ne všichni obyvatelé se zdáli být nadšeni svým osvobozením. Jak píše Gilles Kepel ve svém díle Válka v srdci Islámu: „problematická demokratizace irácké společnosti se neubírala stejnou cestou, jakou se vydala v Německu nebo v Japonsku po roce 1945, ani ostatně tou cestou, kterou zvolil bývalý sovětský blok po pádu Berlínské zdi. To po prvních týdnech počátečního nadšení ze svobody ukázala realita přímé okupace Iráku jednotkami Spojených států a jejich spojenců v průběhu zhruba jednoho roku, kterého bylo třeba k tomu, aby 28. června 2004 mohla být vláda formálně předána nové irácké administrativě. Nikde se americká armáda ještě nesetkala s tak zuřivým odporem ze strany těch, které právě osvobodila od tyranie. “46

9.5. Rabování Záhy po invazi se objevilo rabování. Mezi vyrabovanými místy bylo i Irácké národní muzeum, které, přestože se objevilo na druhém místě v seznamu, kritických míst, nebylo dostatečně hlídáno, jak popisuje Observer.47 Irák tak přišel o archeologické artefakty nesmírné ceny. Martin Sullivan, hlava Bushovy komise pro kulturní vlastnictví, v reakci na tuto událost rezignoval. Bohužel rabování se netýkalo pouze muzea. Mnohem horší, v souvislosti s následným vývojem v Iráku, bylo zcizení velkého počtu zbraní, které byly následně použity povstalci. Americkým jednotkám bylo vyčítáno, že místa nebyla patřičně zabezpečena. Například pro muzeum, které bylo předpokládaným cílem rabování, byla vyčleněna jen hrstka vojáků a dva tanky. Dle úředníků si však situace na místě vyžádala nelehká rozhodnutí, ohledně toho, co a jak bude střeženo, protože na hlídání pravděpodobných cílů rabování byl vyčleněn jen určitý počet vojáků, kteří však byli schopni zajistit pouze nejdůležitější objekty, jako jsou nemocnice či vodní zdroje. Americké jednotky jsou také zodpovědné, dle slov Zainaba Bahraniho, profesora Blízkovýchodních dějin umění a archeologie na Kolumbijské univerzitě, za zničení starodávného Babylonu. Přestože jako zázrakem bombardování archeologická naleziště nepoškodilo, americké jednotky, které si v Babylonu vytvořily základnu, historicky neuvěřitelně cenné trosky poškozují. Postavení přistávací plochy pro helikoptéry, v samotném srdci starověkého města a její každodenní používání, odstranilo z naleziště zeminu a vítr, který helikoptéry vytváří, žene písek na již tak velmi křehké zbytky staveb. Důsledkem

46


47

Hinsliff, G.: US army was told to protect looted museum (http://www.guardian.co.uk/world/2003/apr/20/internationaleducationnews.iraq)

23

tohoto, poněkud bezohledného chování, pak bylo v roce 2004 zřícení stěny chrámu Nabu a střechy chrámu Ninmah, budov pocházejících ze šestého století před naším letopočtem.48 Irák, který se rozkládá v oblasti bývalé Mezopotámie, někdy též nazývané kolébkou civilizace, má na svém území více než 10 000 archeologických nalezišť. Jak píše profesor Bahrani ve svém článku pro Guardian, „koalice nezajistila ochranu nalezišť, což by bylo v kterékoliv jiné zemi, bohaté na památky samozřejmé. Důsledkem je rabování nalezišť v míře dříve nepředstavitelné.“49 Tyto artefakty se pak, díky neexistující pohraniční kontrole stávají předmětem ilegálního obchodu se starožitnostmi. O nepochopitelné ignoranci vojáků svědčí i fakt, že těžké stroje a vozidla parkují na troskách Řeckého divadla z období Alexandra Makedonského. A příkladů je více. V ohrožení se ocitla i Národní knihovna v Bagdádu a Státní archiv, kde bylo zapotřebí uložit unikátní, záplavami v roce 2003 poškozené, texty do speciálních mrazících boxů, aby se zabránilo jejich zničení. Tyto instituce mapují velmi přesně historii země od 16. století do současnosti. Mnoho textů nebylo nikdy řádně prozkoumáno či veřejně publikováno. Avšak elektrická energie byla v srpnu 2004 v Bagdádu, kdy profesor Bahrami článek psal, dostupná pouze sporadicky, průměrně devět hodin denně a do budovy, která se zdála být vhodnou pro uskladnění byl umístěn soud. O tom, jak se Spojenecká vojska stavěla k otázce ochraně historicky cenných artefaktů, si lze dotvořit obrázek posledním odstavcem Bahramiho článku: „Uprostřed katastrof okupovaného Iráku se může zdát stav kulturního dědictví triviálním… Avšak obávám se, že to, v jaké míře dochází v Iráku k ničení historie posledních 15 měsíců, nemá obdoby. Ženevská a Haagská konvence kladou zodpovědnost za ochranu dědictví v průběhu okupace na cizí jednotky. Místo toho, co jsme v průběhu okupace viděli, je všeobecná politika přehlížení a dokonce i aktivního ničení historických a archeologických záznamů země.“50

48

Hinsliff, G.: US army was told to protect looted museum (http://www.guardian.co.uk/world/2003/apr/20/internationaleducationnews.iraq) 49 Bahrani, Z.: Days of Plunder (http://arts.guardian.co.uk/features/story/0,,1294028,00.html#article_continue) 50

Bahrani, Z.: Days of Plunder (http://arts.guardian.co.uk/features/story/0,,1294028,00.html#article_continue)

24

10. Situace po invazi

10.1. Rok 2003 Situace v okupovaném Iráku se tedy nevyvíjela příliš dobře. Krvavé konflikty mezi americkými vojáky a tím, co bylo okupanty nazýváno povstalci, byly na denním pořádku. Po Bushově projevu o ukončení invaze zaznamenali koaliční jednotky v celé zemi zvýšení intenzity útoků na vojáky. Hlavním centrem nepokojů se stala centrální část Iráku, nazývaná „Sunnitský trojúhelník“.51 V počátečním zmatku po pádu irácké vlády se objevilo, jak již bylo řečeno výše, masové rabování infrastruktury, včetně vládních budov, rezidencí, muzeí, bank a především vojenských skladů. Celkově bylo, dle Pentagonu, vyrabováno 250 000 tun výzbroje, což následně posloužilo jako zdroj munice pro vzbouřence, kteří se také zmocnili stovek zbraní ze zásob Irácké armády a Republikánské gardy. Povstalci používali taktiku guerillové války. Sebevražední atentátníci, ruční protitankové střely, improvizované výbušniny, sabotáže a mnohé další byly na denním pořádku. Zpočátku vycházel Irácký odpor, neboli Protiirácké síly, jak byli nazýváni spojenci, především od fedájínů, příznivců Saddáma Husajna a strany Baas. Brzy se ale na jejich stranu přidali nejen náboženští extremisté, ale i obyčejní Iráčané rozhněvaní okupací. Země se ocitla téměř na pokraji občanské války. Největší procento útoků se soustředilo do tří oblastí, Bagdádu, Al-Anbáru a Salah ad-Dínu. V těchto třech oblastech žije sice jen 35% populace, ale dle údajů z 5. prosince 2006 stála za 73% vojenských úmrtí. V současnosti se toto číslo blíží k 80%.52 Koaliční jednotky zahájily několik operací v oblasti Sunnitského trojúhelníku a řeky Tigris. Po relativním uklidnění situace, začaly na konci roku 2003 nabývat útoky povstalců opět na síle. Nová vlna útoků byla označována jako „Ramadánová ofenziva“, protože se shodovala se začátkem Ramadánu, islámského svatého měsíce. Spojenecká vojska začala opět, poprvé od konce invaze používat letectvo a dělostřelectvo. Zintenzivnily se hlídky na hlavních cestách a razie na podezřelé povstalce. Mnohonárodnostní jednotky se zaměřily na 51

Operation Iraqi Freedom Maps (http://www.globalsecurity.org/military/ops/iraqi_freedom-ops-maps_04-2004.htm) 52

White, M.: Iraq Coalition Casualty Count (http://icasualties.org/)

25

dopadení zbylých vůdců svrženého režimu. Synové Saddáma a také jeho vnuk byli zabiti při přestřelce. Celkem bylo zatčeno přes 300 lidí. Jednalo se o čelní představitele bývalého režimu a armády. Avšak Husajn pořád unikal. Jeho rodné město Al-Audža a městečko Abu Hisma byla obehnána ostnatým drátem a pečlivě sledována. Okupantům se taktéž nedařilo obnovit základní věci jako je elektřina, do předválečného stavu a většina měst proto byla téměř nefunkční. To přispívalo k nespokojenosti s Iráckou dočasnou vládou. 2. července Bush vyhlásil, že americké jednotky v Iráku zůstanou i přes množící se útoky. Proslulou se stala jeho reakce „Bring ´em on“, která byla velmi kritizována. Prezident ji později označil za chybu.53 Na konci roku 2003 slavili vojáci signifikantní úspěch. Konečně se jim podařilo, v rámci operace Rudý úsvit54 zajmout bývalého iráckého vůdce. Saddám Husajn byl nalezen na farmě poblíž svého rodného města Tikrítu. Ukrýval se v podzemní skrýši, když jej 4. pěchotní divize a členové Task Force 121 objevili. Tip na to, kde by se Saddám mohl skrývat, přišel z kruhu jeho rodiny či bodyguardů. „Byl ukryt na dně díry a neměl jak se bránit. Byl chycený jako krysa.“55 okomentoval zajetí Saddáma major generál Raymond Odierno. Konečně se zdálo, že spojenci získávají nad Irákem kontrolu. Četnost útoků začala klesat a dočasná vláda začala cvičit nové bezpečnostní jednotky. V té době se začaly ozývat hlasy, především z několika složek, které se z CPA vydělily, jež začaly prosazovat vznik dočasné irácké vlády. Také požadovali vypsání voleb. Nejdůležitějším hlasem byl šíitský klerik Alí alSístání, který měl obavy, že vláda vytvořená dle amerického plánu opět nebude obsahovat šíity. Avšak CPA se v té době s vypsáním voleb nesouhlasila a dávala přednost předání moci dočasné irácké vládě. Ze strany USA proběhla snaha o zapojení OSN do celé kauzy, neboť Sístání odmítal setkání se zástupci koalice.56 Následkem toho se opět začaly množit povstalecké útoky. Centrem se stala Fallúdža a chudé šíitské čtvrti ve městech od Bagdádu až po Basru.

10.2. Rok 2004 Rok 2004 se nesl v duchu reorganizace povstalců, obnovení tvrdých bojů, předání moci do rukou Dočasné irácké vlády a přípravy na volby. Bylo to nejen období tvrdých bojů o 53

President Regrets 'Bring 'Em On' (http://archive.newsmax.com/archives/articles/2005/1/13/232154.shtml)

54

Saddam 'caught like a rat' in a hole (http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/12/14/sprj.irq.saddam.operation/index.html) 55 Saddam 'caught like a rat' in a hole (http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/12/14/sprj.irq.saddam.operation/index.html) 56 Steele, J.: Why the US is Running Scared of Elections in Iraq (http://www.commondreams.org/views04/011908.htm)

26

města Fallúdžu, z něhož zůstali jen trosky, a Nadžáf, ale i kontroverzní přepravy 12 bilionů amerických dolarů do Iráku a jejich následného rozdávání bez jakékoliv evidence příjemců a částek jim vydaným. Jak píše Guardian: „Jeden z úředníků CPA popsal prostředí zaplavené 100$ bankovkami. Jeden dodavatel obdržel 2 milionovou platbu v plátěné tašce, nacpané roličkami bankovek. Auditoři zjistili, že klíč od trezoru byl uchováván v nestřeženém batohu.“57 Dalším skandálem, který v tomto roce vyplul na povrch, bylo mučení válečných zajatců v iráckém vězení Abu Ghraib americkými vojáky.58 Tento skandál byl pro Spojené státy a jejich mezinárodní reputaci značně klíčovým. Vojáci USA, země, která si vždy velmi zakládala na obraně svobody, byli najednou obviněni z týrání válečných zajatců. Skandál zvedl vlnu kritiky odpůrců americké přítomnosti v Iráku, stejně jako negativně ovlivnil veřejné mínění o válce.

10.3. Rok 2005 Nejdůležitější událostí roku 2005 byly volby. Již 31. ledna volili Iráčané svou prozatímní vládu. Přestože sunnité volby ignorovali, dostavila se k nim valná část kurdského a šíitského obyvatelstva. V návaznosti na to, prohlásil o 4 dny později Paul Wolfowitz, že vojáci, kterým byla kvůli zabezpečení hladkého průběhu voleb prodloužena služba, budou do měsíce stáhnuti. Celkem se jednalo o 15 000 mužů. Dalších 135 000 však na území Iráku mělo stále zůstat, neboť: „Nechceme předčasně odejít z oblasti a vytvořit tak prostor, ve kterém může nepřítel operovat.“59 Irák pak 6. dubna získal první demokraticky volenou vládu v čele s ministerským předsedou Ibrahimem al-Džaafárím a prezidentem Džalálem Talabáním. Následujících několik měsíců bylo klidných, ale v květnu vypukly nejhorší boje od počátku invaze. Hlavními terči se stávali civilisté, především šíitové. V létě boje zuřily okolo Bagdádu a Tall Afaru. Konečné počty odhalily, že rok 2005 byl ještě krvavější než ten předchozí.

10.4. Rok 2006

57

Pallister D.: How the US sent $12bn in cash to Iraq. And watched it vanish (http://www.guardian.co.uk/world/2007/feb/08/usa.iraq1) 58 Abuse Of Iraqi POWs By GIs Probed (http://www.cbsnews.com/stories/2004/04/27/60II/main614063.shtml?source=search_story) 59 US to pull out 15,000 from Iraq (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4235787.stm)

27

Počátek roku by se dal shrnout jako období rozhovorů o vytvoření vlády, zvýšeného násilí a útoků proti vojskům koalice. Pokračovaly sebevražedné atentáty a celkově se zdálo, že zlepšení je v nedohlednu. Situace se začala vyvíjet směrem k občanské válce.60 Ve Spojených státech proběhly volby a neúspěch v Iráku byl hlavním důvodem pro porážku Republikánské strany. To vše i přesto, že se Bushova administrativa distancovala od své dřívější rétoriky, týkající se Iráku, která byla reprezentována větou „Stay the course“61, což česky znamená něco jako „Držme směr“. Irák se zdál být druhým Vietnamem a tato nespokojenost se stala Republikánské straně osudnou. V Iráku zatím útoky nabrali takové intenzity, že se hovořilo o nejvyšším čísle od začátku invaze.62 Situace se rozhodně nevyvíjela dobře a „zdálo se, že jednotky Spojených států jsou angažovány v misi, jejíž konec je v nedohlednu.“63 Přesto však koalice formálně předala vládu nad provinciemi první Irácké vládě. Bývalý irácký vůdce, Saddám Husajn byl pod vleklém soudu, popraven oběšením 30. prosince 2006, téměř tři roky poté, co byl dopaden. Záběry z popravy, natočené mobilním telefonem ihned oběhly svět. Oficiální dokumentace této události totiž neznázorňovala samotný moment popravy. Smrtí Saddáma Husajna se uzavřela jedna kapitol dějin Iráku.

10.5. Rok 2007 až 2008 Na začátku roku, přesně 10. ledna, pronesl prezident Bush řeč, ve které oznámil zvýšení amerických vojáků v Iráku o 21 500 a zároveň přislíbil Iráčanům pracovní program, další rekonstrukční návrhy a 1,2 miliardy dolarů na financování těchto programů.64 To vedlo ke dvěma signifikantním změnám v armádě. Zaprvé, doba pobytu v Iráku byla prodloužena a za druhé, bylo zrušeno vyloučení ze služby pro dobrovolníky, kteří měli záznam v trestním rejstříku. To, alespoň dle mého názoru nebyl dobrý krok. Situace v Iráku si vyžadovala vyrovnané vojáky s pevným morálním kodexem, nikoliv vystresované jedince se zbraní v ruce a záznamem v rejstříku. Ale je jasné, že pokud se prezident rozhodl nasadit do země další muže, musel je někde „vzít“. A v době, kdy jsou sympatie s válkou i jejím průběhem téměř nulové, není příliš snadné získat, i přes obrovskou rozlohu Spojených států, přes dvacet 60

Decrying violence in Iraq, UN envoy urges national dialogue, international support (http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=20726&Cr=Iraq&Cr1=) 61 Bush's New Tack Steers Clear of 'Stay the Course' (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/10/23/AR2006102301053.html) 62 Attacks in Iraq at All-Time High, Pentagon Report Says (http://www.pbs.org/newshour/bb/middle_east/july-dec06/iraq_12-19.html) 63 Kol. autorů: Iraq study group report (http://www.usip.org/isg/iraq_study_group_report/report/1206/iraq_study_group_report.pdf) 64 President's Address to the Nation (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2007/01/20070110-7.html)

28

tisíc dalších vojáků. Tyto mé domněnky podporuje i Americkým ministerstvem obrany sponzorovaná zpráva65, která uvádí, že „zvýšení délky pobytu vede k vyššímu stresu, který zvyšuje zlobu a neúctu vůči civilistům“. V září téhož roku se však už začalo mluvit o postupné redukci vojáků na počet před navýšením. O tom, jaký efekt a zdali vůbec nějaký toto navýšení mělo, se lze jen dohadovat. Situace v oblasti rozhodně není klidná ani v současnosti. Koaliční vojska se i nadále stávají terčem útoků sebevražedných atentátníků, kteří se však neomezují pouze na vojáky, ale útočí i na irácké obyvatelstvo. Proč tomu tak je? Dle mého názoru je největším problémem to, že když Američané s Brity do války šli, neuvědomili si, že země, ve které by rádi po válce obnovili demokracii západního typu, náleží k úplně jinému a diametrálně odlišnému paradigmatu. Je však možné, že ze strany Spojených států se od začátku jednalo o snahu upevnit ve světě svou pozici jakožto obhájce a bojovníka za demokracii. Irák však není Německo, nebo státy bývalého Sovětského svazu. Iráčané za sebou sice mají vládu diktátora, díky kterému velká část obyvatelstva žila na hranici chudoby a který by si v některých činech nezadal ani s Hitlerem, ale přesto jich část bere vpád západních mocností, křesťanů, jako obsazení vlastní země nepřítelem. Trochu se mi zde vnucuje srovnání, byť značně zjednodušující, neboť důvodů tehdy bylo samozřejmě mnohem víc, se sovětským osvobozením Československa po druhé světové válce. Tehdy jsme Rusy opravdu vítali, protože nás osvobodili, abychom je několik následujících desetiletí proklínali, protože se svým osvobozením nám přivezli a vnutili i komunismus. Osobně si myslím, že to je také důvod, proč se dějí útoky na osvoboditele Iráku. Infrastruktura země je obnovována pomalu, lidé mají stále hlad, mnoho se pro ně tedy nezměnilo a navíc musí trpět přítomnost nevěřících přímo v srdci své islámské země. Muslimský a křesťanský svět a především USA k sobě mají hodně daleko a osobně se domnívám, že válka v Iráku rozhodně k sblížení těchto dvou světů moc nepřispěla. Spíše naopak. Do země se přesunují muslimští teroristé, různé kmeny válči mezi sebou o moc. Všichni jsou ale až vzácně jednotní v nenávisti vůči svému osvoboditeli a jeho pokusům o vnucení západního paradigmatu. Myslím, že společnost v Iráku ještě není na demokracii připravená. A stejně jako si Evropa musela prožít několik století různých systémů, aby pak zjistila, že demokracie jí vyhovuje nejvíc, měl by i Irák dostat šanci najít si svou demokracii. To se však rozhodně nepovede tím, že v zemi budou stále přítomni američtí vojáci a budou celou oblast kontrolovat. 65

Harben, J.: Mental Health Advisory Team IV Findings Released (http://www.armymedicine.army.mil/news/releases/20070504mhat.cfm)

29

Nejprve je nutné si uvědomit, že celá oblast Středního východu je nábožensky a kulturně utvářená islámem a snažit se podle toho postupovat. Pokud vezmeme v úvahu, že náboženští představitelé mají v celé této oblasti ohromnou moc a mohou získat rozhodující vliv v zemi, Irák byl snad jedinou zemí na Středním východě, kde ještě existovala náboženská tolerance. Proto je důležité, aby se zamezilo situaci, kdy v zemi sice již nebude vládnout tyran, ale o to horší islámský režim.

11. Závěr

Co říci na závěr? Snad jen tolik, že po teroristických útocích z 11. září 2001 celý svět cítil s Amerikou a víc než kdy jindy bylo veřejné mínění na straně Spojených států. Avšak díky nešťastně zvolené válce v Iráku, která se měla stát dalším vítězstvím USA a která měla americkému lidu konečně poskytnout satisfakci za 11. září, po nezdaru při dopadení Usámy bin Ládina, se světové veřejné mínění proti Spojeným státům obrátilo. Pro válku v Iráku se podařilo získat málo spojenců, mocnosti jako Rusko, Německo a Francie s válkou nesouhlasily. Lidé na celém světě protestovali. Spojené státy navíc, místo toho, aby se pokusily diplomatickou cestou získat souhlas Rady bezpečnosti, podnikly útok „na vlastní pěst“, což jim vyneslo okamžitou kritiku celého světa. A byť byla válka velmi brzo prohlášena za ukončenou i přesto, že nakonec byla vydána rezoluce schvalující útok, nic nemění na faktu, že koaliční vojska jsou stále přítomna na území Iráku, jejich stažení je v nedohlednu a situace se ani po pěti letech nedá označit za klidnou. Navíc kauzy typu Guantánamo či Abú-Ghraíb, kdy se v médiích objevili otřesné fotografie týraných iráckých vězňů, rozhodně Spojeným státům na popularitě nepřidaly. Irák začal být přirovnáván k Vietnamu a vlna kritiky se zvedla i v samotných Spojených státech. Politiku George W. Bushe ohledně Iráku si začali brát na mušku nejen jeho političtí oponenti, či hlavy mocností, které s válkou od začátku nesouhlasily, ale například i osobnosti kultury. Pokud tedy celý průběh shrnu, zjistíme, že se po rychlém vítězství brzy objevily problémy. Ať už výše zmíněná protiústavní věznice na Guantánamu, týrání vězňů v AbúGhraíb, či obléhání Fallúdži nerozlišující teroristy a civilisty. Nutno však dodat, že to na druhou stranu může být v určitých situacích nesmírně obtížné. Pokud se na situaci podíváme v širším kontextu, lze sem přičíst i špatný vývoj v izraelsko-palestinských vztazích. Souvislost s 11. zářím, ale i s Irákem mají i vnitřní lidskoprávní problémy USA, spojené s různým vlasteneckým či „protiteroristickým“ zákonodárstvím. Myslím, že dnes 30

už lze s odstupem zkonstatovat, že morální nárok na světové vedení, který mohly Spojené státy proklamovat po 11. září na základě celosvětových sympatií, byl promarněn a změnil se v naprostý opak. Ukazuje se, že USA je válkou z morálního hlediska zdiskreditováno a navíc ztrácí na síle i mocensky. V Iráku nelze pořádně určit za koho a proti komu vlastně bojují. Za Iráčany proti teroristům? Nebo spíš za svůj sen demokracie v Iráku, proti jeho obyvatelům? Nejvíc to vypadá, že válčí už jen za zbytky vlastní tváře a ve své podstatě proti komukoliv. Ale místo toho, aby vyhrávali, zdá se, že utrpěli porážky už snad na všech možných rovinách, od ekonomické, neboť USA má ohromný rozpočtový schodek, až po tu mediální, když jsou slova hlavy státu široce kritizována v různých médiích. Jak se zdá, aura světové supervelmoci, vybudovaná po druhé světové válce, pohasíná. Otázkou zůstává snad jen to, kdo ji nahradí. Z výše uvedeného vyplývá, že celá tato práce jen potvrzuje mou hypotézu, dle které válka v Iráku, události, které jí předcházely, i její dosavadní průběh byly neúspěchem USA, neboť tuto velmoc poškodily v očích mezinárodní veřejnosti. Nesplnila také většinu cílů, které se od ní očekávaly. Lze konstatovat, že měla být demonstrací síly USA po událostech z 11. září 2001, skrytou pod záminkou, podle níž Irák vlastnil zbraně hromadného ničení. Namísto toho odhalila spíše slabiny Spojených států a zároveň ukázala, že ani mezinárodní organizace jako je OSN nedokáže zabránit supervelmoci v útoku na suverénní stát.

31

12. Seznam pramenů

Abuse Of Iraqi POWs By GIs Probed (http://www.cbsnews.com/stories/2004/04/27/60II/main614063.shtml?source=search_story)

Address to a Joint Session of Congress and the American People (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09/20010920-8.html)

Ambassador Paul Bremer (http://www.cpa-iraq.org/bios/)

Attacks in Iraq at All-Time High, Pentagon Report Says (http://www.pbs.org/newshour/bb/middle_east/july-dec06/iraq_12-19.html)

Baath party is dissolved (http://breaking.tcm.ie/archives/?c=WORLD&jp=snidojojsn&d=2003-05-11)

Bahrani, Z.: Days of Plunder (http://arts.guardian.co.uk/features/story/0,,1294028,00.html#article_continue)

Baker, Peter. Bush's New Tack Steers Clear of 'Stay the Course' (http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2006/10/23/AR2006102301053.html)

Bash, D.: White House pressed on 'mission accomplished' sign CNN (http://www.cnn.com/2003/ALLPOLITICS/10/28/mission.accomplished/)

32

Bureš, J.: Válka v Iráku: Kdo, Zač a Proč (http://www.vzdelavaciinstitut.com/_files/index.php?option=com_content&task=view&id=285&Itemid=1)

Bush: Join 'coalition of willing' (http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/11/20/prague.bush.nato/)

Coalition Troops in Iraq, 2003-2007, International troop contributions by nation (http://geocities.com/jdejoannis/Coalition/)

Decrying violence in Iraq, UN envoy urges national dialogue, international support (http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=20726&Cr=Iraq&Cr1=)

Deputy Secretary Wolfowitz Interview with Sam Tannenhaus, Vanity Fair (http://www.defenselink.mil/transcripts/transcript.aspx?transcriptid=2594)

FRANCE'S POSITION ON IRAQ (http://www.ambafrance-us.org/news/statmnts/2003/vilepin012003.asp)

Hinsliff, G.: US army was told to protect looted museum (http://www.guardian.co.uk/world/2003/apr/20/internationaleducationnews.iraq)

Interview s Noskem Chomskym o Iráku (http://www.part.cz/part/buxus/generate_page.php3?page_id=5510)

Joch, R.: Proč právě Irák?, Praha, Mladá fronta 2003

Když USA a Saddám Husajn bojovali bok po boku, Iniciativa proti válce (http://www.sds.cz/docs/prectete/e_kolekt/usa&sh.htm)

Keegan, J.: Válka v Iráku, Praha, Beta – Dobrovský, Ševčík 2006

Kepel, G.: Válka v srdci Islámu, Praha, Karolinum 2006

kol. autorů: Irák: nezvládnuté vítězství a jeho důsledky, Revue politika, roč. II. (XV.), č.6 –7 33

kol. autorů: The Iraq study group report (http://www.usip.org/isg/iraq_study_group_report/report/1206/iraq_study_group_report.pdf

kol. autorů: THE 9/11 COMMISSION REPORT (http://www.c-span.org/pdf/911finalreportexecsum.pdf)

Krejčí, M.: Proč útok na Irák? (http://www.sweb.cz/procirak/)

Mental Health Advisory Team IV Findings Released (http://www.armymedicine.army.mil/news/releases/20070504mhat.cfm)

Ministry of defence (http://www.mod.uk/DefenceInternet/AboutDefence/WhatWeDo/HealthandSafety/OpTelicHe althResearchReviewBoard/)

NNDB (http://www.nndb.com/people/289/000023220/)

Online verze: Irák: nezvládnuté vítězství a jeho důsledky (http://www.cdkbrno.cz/rp/clanky/208/irak-nezvladnute-vitezstvi-a-jehodusledky/?PHPSESSID=4)

Operation Iraqi Freedom Maps (http://www.globalsecurity.org/military/ops/iraqi_freedom-ops-maps_04-2004.htm)

Operation Telic: 'No Ordinary Measure' (http://www.cdi.org/terrorism/telic-pr.cfm)

Pallisterm David. How the US sent $12bn in cash to Iraq. And watched it vanish (http://www.guardian.co.uk/world/2007/feb/08/usa.iraq1)

President's Address to the Nation (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2007/01/20070110-7.html)

34

President Delivers State of the Union Address (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/20020129-11.html)

President Names Envoy to Iraq (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/05/20030506-5.html)

President Regrets 'Bring 'Em On' (http://archive.newsmax.com/archives/articles/2005/1/13/232154.shtml)

Saddam 'caught like a rat' in a hole (http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/12/14/sprj.irq.saddam.operation/index.html)

Saddam Hussein´s Iraq (http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/reasons.html)

Steele, Johnatan. Why the US is Running Scared of Elections in Iraq (http://www.commondreams.org/views04/0119-08.htm)

Text Of Bush Speech President Declares End To Major Combat In Iraq (http://www.cbsnews.com/stories/2003/05/01/iraq/main551946.shtml)

US to pull out 15,000 from Iraq (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/4235787.stm)

White, M.: Iraq Coalition Casualty Count (http://icasualties.org/)

Who are the current coalition members? (http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/news/20030327-10.html)

Windová, E.: Pohled zpět: hlavní argumenty pro útok na Irák (http://www.sever.cz/text.asp?clanek=3052)

35

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií. Obor mezinárodní vztahy. USA a válka v Iráku

Recommend Documents