Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Případy novinářů Jiřího Kavuloka a Josefa Skoumala souzených mimořádným lidovým soudem v Ostravě (The cases of journalists Jiří Kavulok and Josef Skoumal who were judged with the Special People‘s Court in Ostrava)

Diplomová práce

Autorka práce: Bc. Ivana Stařičná Vedoucí práce: PhDr. Pavel Večeřa, Ph.D.

Brno 2015

Anotace Hlavním tématem této diplomové práce je porovnání osudů dvou novinářů, Jiřího Kavuloka a Josefa Skoumala, kteří byli na konci roku 1946 souzeni před Mimořádným lidovým soudem v Ostravě. První, teoretická část, přibližuje tiskové poměry během druhé republiky (1. října 1938 – 14. března 1939) a v Protektorátu Čechy a Morava. Systém kontroly a řízení médií v pohnuté době od konce třicátých let do roku 1945 byly specifické. Proto bylo nutné, popsat nejen mechanismy, ale i instituce, které měly tuto kontrolu tisku na starosti. Součástí teoretické práce je i charakteristika pojmů kolaborace, aktivismus a pasivní rezistence, jejichž pochopení je nezbytné pro pochopení celé problematiky kolaborace. Mimořádné lidové soudy vznikly vydáním retribučních dekretů a měly za úkol soudit všechny, kteří se za druhé světové války dopustili kolaboračního jednání. Proto jí je v této diplomové práci věnován prostor čtvrté kapitoly. Druhá část práce je pak věnována samotné historicko-srovnávací analýze, jež porovnává osudy dvou ostravských novinářů. Jsou zde rozebrány jejich rodinné podmínky, vztahy na pracovišti, odbojová činnost, členství v protektorátních i okupačních organizacích, veřejná a tajná činnost a udavačství. Závěr práce je stručně věnován soudnímu přelíčení a rozsudku. Klíčová slova: Mimořádné lidové soudy v Ostravě, Československo, Ostrava, druhá světová válka, žurnalistika, protektorátní novináři, retribuční soudnictví, retribuční dekrety, kolaborace, udavačství, výzkumná práce. Abstract The main topic of this diploma thesis is comparing of destiny of two journalist, Jiří Kavulok and Josef Skoumal who were judged before Special People’s Court in Ostrava at the end of 1946. First, theoretical part is approaching press conditions during second Czechoslovak republic (1st of October – 14th of March) and Protectorate of Bohemia and Moravia. Print’s system and control’s system of media was really specific until 1945. That’s why it was necessary to describe also institutions which managed the control of media. This diploma thesis is including characteristic of terms collaboration, activism and passive resistance. It is important for understanding to whole issue. The Special People’s Court formed thanks to retribution edict which had the main task – judged everybody who committed collaborative behavior. That’s what this thesis focused at fourth chapter on. The second part of this thesis compared destiny of two journalist from Ostrava. There are discussed their family conditions, relationship in work, resistance activity, membership in the protectorate and the occupation organizations,

public and secret activity and denunciation. The conclusion of this thesis is is briefly dedicated to court and sentence. Keyword: Special People’s Court in Ostrava, Czechoslovakia, Ostrava, World War II., journalism, protectorate journalists, retributive justice, retributive decrees, collaboration, denunciation, research work.

Poděkování Děkuji vedoucímu práce, PhDr. Pavlovi Večeřovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a připomínky při tvorbě diplomové práce.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 1 Projekt diplomové práce .......................................................................................................................... 3 Téma, cíl a struktura práce .................................................................................................................. 3 Výzkumné otázky ................................................................................................................................ 4 Etapy práce s prameny ........................................................................................................................ 6 Použité metody .................................................................................................................................... 7 Současný stav zpracování tématu a pramenná základna ..................................................................... 8 Související literatura ............................................................................................................................ 9 Tiskové poměry během 2. republiky a Protektorátu Čechy a Morava .................................................. 11 Systém kontroly a řízení médií .......................................................................................................... 16 Kolaborace, aktivismus, pasivní rezistence ........................................................................................... 21 Pasivní rezistence .............................................................................................................................. 23 Přístupy kolaborace ........................................................................................................................... 25 Denuncianství .................................................................................................................................... 26 Novinářský aktivismus v období protektorátu .................................................................................. 28 Retribuční dekrety a potrestání kolaborantských novinářů ................................................................... 33 Vznik a znění retribučních dekretů.................................................................................................... 33 Mimořádné lidové soudy ................................................................................................................... 35 Potrestání kolaborantských novinářů ................................................................................................ 36 MLS v Ostravě .................................................................................................................................. 38 Sociální a profesní východiska souzených novinářů ............................................................................. 39 Prvorepublikové ambice ........................................................................................................................ 42 Novinářská činnost v době okupace ...................................................................................................... 45 Odboj a „odboj“................................................................................................................................. 50 Vztahy na pracovišti .......................................................................................................................... 57 České slovo pod vedením politického šéfredaktora Františka Josefa Prokopa ............................. 57 Skoumalovy vztahy s podřízenými v redakci ................................................................................ 61 Členství v organizacích protektorátních i okupačních ...................................................................... 64 Veřejná činnost .............................................................................................................................. 64 Tajná činnost ................................................................................................................................. 65 Kavulokovo denunciantství anebo křivda? ....................................................................................... 67 Publicistická činnost Jiřího Kavuloka ............................................................................................... 70 Zahájení procesu před mimořádným lidovým soudem ......................................................................... 73 Josef Skoumal.................................................................................................................................... 73 Jiří Kavulok ....................................................................................................................................... 74 Jménem republiky… soudní přelíčení ................................................................................................... 75

Rozsudek v případu Josefa Skoumala ............................................................................................... 77 Odsouzení Jiřího Kavuloka ............................................................................................................... 78 Závěr...................................................................................................................................................... 80 Zdroje .................................................................................................................................................... 86 Jmenný rejstřík ...................................................................................................................................... 89 Věcný rejstřík ........................................................................................................................................ 93 Seznam obrázků .................................................................................................................................... 96

Celkový počet slov: 31 688.

Úvod Druhá světová válka nebyla jen jedním z nejničivějších konfliktů v dějinách lidstva, ale i jednou z nejtěžších zkoušek charakteru pro všechny, kterých se válka bezprostředně dotýkala. Zdá se, že je jednoduché hodnotit a soudit jednání lidí, kteří žili v této těžké době, tím spíš o téměř sedmdesát let později. I tak si těsně po válce troufli hodnotit lidské činy Národní soudy i Mimořádné lidové soudy. Před Národní soudy předstoupili ti „nejhorší“ lidé, kteří se nechali strhnout okupační mocí a pod vlivem okupanta škodili, udávali či v tom nejhorším případě dokonce způsobili něčí smrt. V této diplomové práci se budeme zabývat Mimořádnými lidovými soudy v Ostravě. První přelíčení se zde konalo již 26. zaří 1945 a okresní vyšetřovací komise stihly od května 1945 do září t.r. zpracovat na 970 případů, které měly předstoupit před spravedlnost. Došlo přitom i na Jiřího Kavuloka a Josefa Skoumala. Rozsudky v jejich případech byly vyneseny na konci roku 1946. Důvodem jejich odsouzení bylo nařčení z kolaborace. Svým chováním a svými uveřejněnými články měli naplňovat skutkovou podstatu retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., vydaného dne 19. června 1945.1 Povolání novináře bylo za Protektorátu Čechy a Morava vystavováno nejedné charakterové zkoušce. Jedním z cílů okupační moci bylo ovládnutí všech sfér veřejného života a média se jim zdála být, jako ostatně i jiným totalitním režimům, ideální volbou. Aby mohli fašisté zakrýt svou skutečnou činnost a působit zdánlivým dojmem protektora – ochránce, využívali nejrůznější propagandistické nástroje včetně tištěných médií a rozhlasu. Rozvinutý cenzorní systém, cenzura předběžná, průběžná i následná, dohlížel, instruoval a reguloval práci žurnalistů. Hodnotit ten který případ odsouzeného novináře, ale ostatně nejen novináře, je těžké nejen z dnešního pohledu. Každý případ i každý novinář je specifický. Tato různorodost vzniká už v útlém věku a záleží na tom, v jakém rodinném prostředí ten který žurnalista vyrůstal, jaké bylo jeho sociální zázemí, jakého se mu dostalo vzdělání a kde získal své první pracovní zkušenosti. Novináře působící na území protektorátu lze rozdělit do třech skupin. Do první skupiny můžeme zařadit ty, kteří pracovali pro legální tisk, řízený okupační správou. Dále pak ty, kteří byli činní v ilegálním tisku, nepublikovali tedy legálně. A třetí skupinu tvoříli novináři,

1

JECH, Karel, Karel, KAPLAN. 2002. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Brno: Nakladatelství doplněk a Ústav pro soudobé dějiny. ISBN 80-7239-115-1, s. 26

1

kteří třeba naoko spolupracovali s okupační mocí v legálním tisku, ale zároveň byli činní v práci pro ilegalní tisk či byli dokonce odbojáři. Mohlo by se sice zdát, že ti novináři spolupracující na tvorbě legálních, tedy okupační mocí řízených médií, jsou automaticky vinni. Ovšem při vynášení těchto tvrzení musíme být opatrní. Aby si žurnalisté své místo udrželi a nebyli potrestání, byla často nutná spolupráce s okupačními orgány. A články, které museli psát, byly většinou proti jejich přesvědčení, protože na svobodu slova mezi cenzurními pokyny a zákazy, nezbývalo místo. Proto se většina z nich rozhodla „neprovokovat“ okupační moc, jinak by se mohlo stát, že by přišli o zdroj obživy anebo by byli potrestáni jinak. A ve válečných podmínkách a přídělovém systému by neměli jinou možnost, jak zajistit svou rodinu. Často se ale objevily případy, kdy novináři spolupracovali s okupační mocí dobrovolně, měli s okupanty dokonce jakési privilegované vztahy a neštítili se ničeho. Motivace pro takové chování byla ostatně stejná, jako i u jiných povolání. Mnohdy byl důvodem úzké spolupráce s němci osobní zisk, například v podobě vysněného místa, či finanční odměny atp. Mnozí z nich pak byli postaveni před Národní anebo Mimořádný lidový soud. I v této diplomové práci se zaměříme na osudy dvou žurnalistů, kteří působili po celou dobu Protektorátu Čech a Moravy na postech šéfredaktorů ostravského Českého slova a Moravskoslezského slova. Budeme se snažit porovnat jejich osudy, rozsudky poválečných lidových soudů a posoudit, pokud je to po více než sedmdesáti letech vůbec možné, jejich jednání.

2

Projekt diplomové práce Téma, cíl a struktura práce Případy novinářů Jiřího Kavuloka a Josefa Skoumala souzených Mimořádným lidovým soudem v Ostravě je název diplomové práce, která doplňuje soubor prací zaměřených na problematiku poválečných soudních procesů s protektorátními žurnalisty. Ten již několik let vzniká na katedře Mediálních studií a žurnalistiky fakulty Sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně. Převážná většina prací se doposud orientovala na soudní procesy vedené před Národním soudem v Praze. Na rozdíl od nich se tato práce tematicky zabývá osudy dvou novinářů, kteří stanuli před Mimořádným lidovým soudem v Ostravě na konci roku 1946. Závažnost jejich provinění nebyla shledána natolik závažnou, aby ji projednával Národní soud v Praze i tak se ale jedná o zajímavé osudy dvou žurnalistů z Moravské Ostravy. Jiří Kavulok byl majitelem a šéfredaktorem listu Moravskoslezské slovo, Josef Skoumal pracoval jako šéfredaktor v pobočce ostravského Českého slova vydavatelství Melantrich (listopad 1939 – květen 1945). Oba dva byli nařčení z kolaborantství a sympatizování s nacistickým režimem, ale jejich případy se diametrálně liší. Touto odlišností se budeme zabývat i v naší práci. Cílem této diplomové práce je charakterizovat rodinné poměry, vzdělání obou žurnalistů, jejich prvorepublikové ambice a chování v době protektorátu Čech a Moravy. Kromě toho se snažíme zrekonstruovat soudní proces na základě faktografických materiálů. Pro pochopení jejich pohnutek je nutné nastínit tiskové poměry během druhé republiky i protektorátu Čech a Moravy. Abychom mohli posoudit, zda jejich chování vykazovalo prvky kolaborace, je nutné zmínit některé z přístupů k tématu kolaborace, aktivismus, pasivní rezistence. Protože se naše práce nedotýká jen tematiky kolaborace, ale i retribučního soudnictví, je potřeba popsat mechanismus retribucí po druhé světové válce jak obecně, tak i se zaměřením na Ostravu. Předkládaný text je rozdělen do osmi kapitol. V první kapitole si představujeme téma, cíl a strukturu práce, představujeme otázky, na které se snažíme najít odpovědi. Rovněž se v ní zabýváme mírou dosavadního zpracování tématu, existující literaturou i archivními prameny, které byly sesbírány v heuristické fázi zkoumání tématu. Druhá kapitola obsahuje informace o tiskových poměrech během druhé republiky a protektorátu Čech a Moravy. Třetí kapitola se zaměřuje na systém a kontrolu médií, specifikuje strukturu aparátu, který média během protektorátu kontroloval. Kapitola Kolaborace, aktivismus a pasivní rezistence přibližuje přístupy k stejnojmenné problematice. Ve čtvrté kapitole se zabýváme retribučním 3

soudnictvím, vznikem a zněním retribučních dekretů, mechanismem lidových soudů obecně i konkrétně v oblasti svérázného Ostravska. Následující část diplomové práce představuje a porovnává osobnosti novinářů Jiřího Kavuloka a Josef Skoumala. Zabýváme se zde vztahy na pracovištích, účastí v odboji v případě Josefa Skoumala, ale i veřejnou, tedy protektorátní činností i tajnou činností v případě Jiřího Kavuloka. Rovněž v krátkosti představujeme publikační činnost vzhledem k tomu, že Kavulok vydal několik rukopisů. V poslední části se stručně věnujeme samotnému soudnímu přelíčení v říjnu a listopadu 1946.

Výzkumné otázky Klíčová výzkumná otázka, kterou si pokládáme v diplomové práci a snažíme se na ni odpovědět pomocí studia literatury a dochovaných pramenů je: Který z dvojice žurnalistů, Jiří Kavulok anebo Josef Skoumal, spolupracoval s nepřítelem? A který z nich tak činil v neprospěch Českého národa? Abychom mohli přesně zodpovědět klíčovou otázku, je potřeba poznat problém více do hloubky. K tomu nám poslouží sada doplňujících, dílčích otázek, které problematiku více rozpracovávají a pomohou nám k definitivní odpovědi. Dílčí otázky: 1. Sociální východiska -

Z jaké rodiny pocházeli souzení novináři?

-

V jakém ekonomickém prostředí vyrůstali?

-

Jaký vliv mohlo mít prostředí na vývoj jejich osobností?

-

Jakého vzdělání dosáhli?

-

Jaký vedli manželský život?

2. Profesní východiska -

Jak souviselo jejich vzdělání a původní povolání s profesí žurnalisty?

-

Jak vypadaly jejich první literární pokusy?

-

Jakou pozici zastávali v redakci před vznikem protektorátu Čechy a Morava?

3. Charakter Kavulokova a Skoumalova počínání za okupace a) Motivace -

Jak lze stručně charakterizovat jejich počínání?

-

Přinesla jim okupace nějaký výrazný kariérní posun? 4

-

Jaký ekonomický efekt jim poskytla jejich činnost?

-

Jaké charakterové vlastnosti je možné dovozovat z jejich činnosti? b) Odboj a „odboj“

-

Podíleli se na činnosti protifašistických skupin?

-

Je možné považovat jejich činnost za odbojovou?

-

Poškodili svou činností něčí práva?

-

Ochránili svou činností někoho před perzekucí ze strany okupantů?

-

Komu prospívala jejich činnost?

-

Co bylo motivem jejich počínání? c) Vztahy v redakci

-

Jakou funkci zastávali v redakci?

-

V čem spočívala jejich redaktorská činnost?

-

Komu byli podřízeni?

-

Kdo řídil a kontroloval jejich činnost?

-

Jaké měli vztahy s řídícími a kontrolními orgány?

-

Vyvíjeli vlastní iniciativu anebo se pouze řídili pokyny ze strany kontrolních orgánů?

-

Jaké byly jejich vztahy s kolegy?

-

Vznikaly na pracovišti konfliktní situace?

-

Co bylo jejich příčinou?

-

Upravovali jejich nadřízení články v aktivistickém duchu?

-

Zneužívali svého postavení? d) Členství ve veřejných a tajných organizacích

-

Byli aktivními členy fašistických organizací?

-

Co bylo motivací pro členství v těchto organizacích?

-

Přineslo jim toto činovnictví nějaké výhody?

-

Spolupracovali s německými bezpečnostními orgány?

-

Spolupracovali s tajnou bezpečnostní službou? e) Vztahy – Josef Skoumal a Jiří Kavulok versus okupační orgány

-

Spolupracovali s okupačními orgány?

-

Jaký postoj zaujímaly okupační úřady vůči Josefu Skoumalovi a Jiřímu Kavulokovi?

-

Byli Josef Skoumal anebo Jiří Kavulok udavači?

4. Soudní proces s Josefem Skoumalem a Jiřím Kavulokem 5

-

Z jakých trestných činů byli obviněni?

-

Z čeho vycházela obžaloba?

-

Jaká byla strategie obhajoby?

-

Jaký vliv měly výpovědi svědků na závěrečný verdikt?

-

Měly soudy dostatek důkazů k usvědčení?

-

Jak zněly rozsudky?

Etapy práce s prameny Tato diplomová práce se zabývá jednou z oblastí historie médií. Tak jako je obvyklé u historického bádání, vycházíme ze studia pramenného materiálu. Začínáme fází shromažďování a následně provádíme nezbytnou kritiku, interpretaci a syntézu. Nejen, že je nutné prameny shromáždit, ale i analyzovat. Abychom lépe pochopili jejich smysl a význam v kontextu doby, je potřeba znát nejen dobové reálie, v našem případě období druhé světové války, ale i pochopit význam slov, obsah pramene jako celku i jednotlivé informace, které pramen uvádí.2 Prameny, se kterými pracujeme, jsou nejčastěji povahy písemné a institucionální. Jedná se o archivní materiály fondu Mimořádných lidových soudů v Zemském archivu v Opavě. Vybrali jsme rozsáhlé trestní spisy Jiřího Kavuloka a Josefa Skoumala, jejichž součástí jsou trestní oznámení, výpovědi svědků, protokoly s prohlášeními souzených, dokumenty hlavního přelíčení, korespondence z dob protektorátu Čech a Moravy atp. Další relevantní skupinou pro nás představují i prameny literární, především články obou novinářů. „Noviny a časopisy plní obecně – i když v nestejném obsahu a zaměření – dvě hlavní funkce, které jsou vzájemně úzce spjaty: mají poslání informativní, zpravodajské a zároveň se snaží o názorové, politické a ideové ovlinění.“3 Podařilo se nám dohledat pouze články Jiřího Kavuloka, které napsal ve sledovaném období pro Moraskoslezské slovo. Mezi tyto zdroje bychom mohli zařadit i články jiných autorů, jež informovali o procesech s Kavulokem či Skoumalem. Ostravský tisk ale veřejnost o těchto případech nijak výrazně neinformoval. V heuristické fázi našeho bádání je potřeba shromážděný materiál pečlivě prostudovat a podrobit je kritickému zkoumání, ať už z hlediska pravosti vnější či vnitřní – zjišťování shody

2

VACULÍK, Jaroslav a František ČAPKA. Úvod do studia dějepisu a historický proseminář. Brno: Masaryková univerzita, 2000. 3 HROCH, Miroslav. Úvod do studia dějepisu. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985.

6

s historickou skutečností. U institucionálních pramenů není obtížné zjišťovat jejich pravost. Pocházejí ze spolehlivých zdrojů a obsahují přesné datace, či informace o místě, vzniku, původci apod. Naopak o pravosti literárních pramenů je možné pochybovat. V našem případě se nám podařilo dohledat pouze dvě krátké zmínky o procesu s Jiřím Kavulokem a to v Československé demokracii, přičemž ani jeden z článků nebyl podepsán, ani označen značkou. V těchto článcích byla jen velmi kusá informace o tom, že se soud s Jiřím Kavulokem uskuteční, a pak, den po procesu byla v denním tisku, Československé demokracii, uveřejněna krátká informace o rozsudku. O procesu s Josefem Skoumalem nebyla v dobovém tisku ani zmínka.4 V případě článků napsaných Jiřím Kavulokem je pravost dokázána. Obžalovaný se před Mimořádným lidovým soudem přiznal k autorství všech článků, jež se nacházejí ve spisu a jsou jim podepsány, případně označeny značkou „lk“.

Použité metody V naší diplomové práci využíváme kombinaci několik metod historického bádání. Využíváme „metodu empirického studia jevů, která postupně přechází od jednotlivých faktů k obecnějším údajům o společenské skutečnosti“.5 Poměrně zřídka můžeme v praxi využít metodu úplné indukce. Pro její použití je nutné znát charakteristiku úzkého a přesně omezeného souboru jevů. Ovšem zřídkakdy známe popis všech částí souboru, častější jsou situace, kdy nám některé prameny chybějí, jindy jde o soubor natolik rozsáhlý, že prakticky není možné studovat jeho prvky metodou úplné indukce. V takovém případě se jedná o metodu neúplnou. Další metodou je dedukce, jedná se o takový způsob tvorby vědeckého zobecnění, při kterém se výsledné tvrzení (názor) odvozuje z jednoho nebo několika úsudků jiných s použitím formální logiky.6 Obecně nejvíce využívanou metodou je metoda přímá, je převažující tam, kde jde o prostý popis skutečnosti. Prostřednictvím jednoho anebo více pramenů poznáváme a popisujeme minulost. Předpokladem pro použití přímé metody je dostatek zachovaných pramenů, jež se samozřejmě vztahují přímo ke studovanému jevu.7 Opakem metody přímé, je metoda nepřímá, jež je založena na znalosti charakteristiky obecnějších vztahů či na analogii z obdobného pramene, aplikaci znalostí z jiných vědních oborů atp.8 Přímá metoda je pro naši práci důležitá především

4

Kavulok před lidovým soudem. Československá demokracie, 31. 10. 1946. HROCH, Miroslav. Úvod do studia dějepisu IV. 1. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 18. 6 Tamtéž, s. 20. 7 Tamtéž, s. 24. 8 Tamtéž, s. 25. 5

7

v části, kdy se snažíme rekonstruovat životní poměry, ze kterých pocházeli a ve kterých žili Josef Skoumal a Jiří Kavulok, stejně tak jako v části, kdy se zabýváme jejich profesní dráhou. Další z metod, kterou jsme použili v této diplomové práci, jsou přístupy diachronní a synchronní. U diachronního sledujeme proměny v časové posloupnosti. Díky synchronnímu pohledu zase sledujeme stav na mnoha místech v téže době. Chronologicky, tedy diachronně sledujeme v naší práci vývoje Josefa Skoumala a Jiřího Kavuloka od jejich narození až po soudní proces před Mimořádným lidovým soudem. Oba osudy sledujeme progresivně, nejstarší událost stavíme na první místo. Synchronní pohled využíváme u konfrontace svědeckých výpovědí a výpovědí souzených novinářů. I metoda sondy, reprezentativní výběr, najde v naší práci uplatnění, i když mu věnujeme jen malý prostor. Jiří Kavulok byl souzen za obsah svých „aktivistických“ článků v Moravskoslezském slově a k jeho spisu je přiložena spousta článků, které charakterizují jeho postoj k okupační moci v protektorátu Čech a Moravy. Jenomže u Josefa Skoumala se nám nepodařilo dopátrat se k jakýmkoli článkům, kromě toho ani nebyl primárně souzen kvůli své publikační činnosti. Z toho důvodu jsme vybrali reprezentativní vzorek dvou článků z tvorby Jiřího Kavuloka. Jeden z nich uvádíme jako důkaz udavačství, druhý popisuje jeho v podstatě souhlas s nacistickou myšlenkou o arijské rase. Neméně podstatným prvkem je v naší práci metoda komparativní, tedy historicko-srovnávací metoda. Porovnáváme zde osudy dvou novinářů, kteří pocházeli z podobných rodinných poměrů, dosáhli sice různého vzdělání, ale oba byli za protektorátu Čech a Moravy šéfredaktory významných ostravských listů, oba živili rodinu a oba dva se nakonec ocitli před Mimořádným lidovým soudem v Ostravě. Dále porovnáváme, jak jsme již zmínili výše, odlišné výpovědi svědků a souzených žurnalistů.

Současný stav zpracování tématu a pramenná základna I když v některých publikacích můžeme najít jména dvou novinářů, jejichž osudy představujeme a porovnáváme v naší diplomové práci, přesto se jedná pouze o kusé informace. Můžeme tedy říci, že jejich případy se zatím nikdo hlouběji nezabýval. O Jiřím Kavulokovi9 i Josefu Skoumalovi10 najdeme zmínku v knize Mečislava Boráka – Spravedlnost proti dekretu. Ovšem jedná se pouze o velmi stručné shrnutí trestního spisu. 9

BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 240, 241, 262, 263. 10 Tamtéž, s. 240, 241.

8

Oba novináři byli šéfredaktory ostravských listů, ale ve Slovníku odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 – 194511 najdeme jen Skoumalovo jméno. Zřejmě je to dané tím, že Jiří Kavulok nikdy nebyl organizovaným novinářem, nelze ho tedy dohledat v žádných seznamech novinářů z období protektorátu Čech a Moravy. Hlavním zdrojem, který nám umožnil zkoumání osudů Jiřího Kavuloka a Josefa Skoumala byly trestní spisy z fondu Mimořádného lidového soudu v Ostravě, který je uložen v Zemském archivu v Opavě pod spisovými značkami LS 1011/46 Josef Skoumal a LS 890/46 Jiří Kavulok. Tento spis obsahuje důležité informace o samotných procesech se Skoumalem a Kavulokem včetně Kavulokových článků či důležitých dopisů z války.

Související literatura Historik se nemůže spokojit pouze s popisem dějinných událostí. Ani my v naší diplomové práci nemůžeme interpretovat informace z archivních materiálů bez znalosti kontextu a reálií. V heuristické fázi práce jsme tedy shromáždili množství textů různého charakteru, které můžeme shrnout do několika skupin. Jedná se knižní publikace, časopisy, sborníkové příspěvky i diplomovou práci. První skupinu představují publikace, které nám pomohly určit metody, použité v této diplomové práci. Důležitým zdrojem byla kniha Miroslava Hrocha a kol. – Úvod do studia dějepisu (1985), dále pak Úvod do studia dějepisu a historický proseminář (2000) autorů Jaroslava Vaculíka a Františka Čapka. Dalšími zdroji, které jsme využili u zkoumání problematiky protektorátu Čech a Moravy a okupace českých zemí je publikace Tomáše Pasáka – Pod ochranou Říše (1998) a Český fašismus 1933–1945 a kolaborace 1939–1945 (1999). Užitečnou publikací je práce Jany Geršlové a Milana Sekaniny – Teze k přednáškám předmětu Dějiny národního hospodářství (2002), týká se zejména hospodářských a ekonomických aspektů života v protektorátu. Tématu žurnalistiky v době protektorátu se věnuje například Vojtěch Dolejší – Noviny a novináři z roku 1963 anebo Jan Gebhart a Jan Kuklík v Dramatické i všední dny protektorátu (1996). Novějším příspěvkem je jistě práce Jakuba Končelíka, Pavla Večeřy a Petra Orsága

11

Slovníku odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 – 1945. 1. Praha: Matfyzpress, 2007. ISBN 978-80-86732-96-1.

9

s názvem Dějiny českých médií 20. století (2010). Českému tisku v době okupace se rovněž věnuje Petr Bednářík v příspěvku Český tisk v letech 1945–1948 (2004). Další kategorií, které věnujeme v naší diplomové práci celou kapitolu, je fungování médií pod okupační správou. Z publikací můžeme jmenovat práci Jakuba Končelíka, Barbary Köpplové a Jitky Kryšpínové – Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara (2003). Jakub Končelík v příspěvku Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava (2008) rozpracoval systém fungování médií. I Tomáš Pasák věnoval řízení médií v tomto období článek s názvem Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace (1967). Empirická stať: Řízení tisku v letech 1939-1945: analýza protektorátních porad, Jakuba Končelíka, Jana Cebeho a Barbary Köpplové je rovněž zajímavým příspěvkem k tématu médií v protektorátu. Je záhodno jmenovat i publikace, které se věnují kolaboraci novinářů v letech 1939 až 1945. Můžeme mezi ně zařadit práci Novinářský aktivismus: protektorátní kolaborantská žurnalistika a její hlavní představitelé z řad šéfredaktorů českého legálního tisku kolektivu autorů Jana Cebeho a Jakuba Končelíka (2008) či článek Pavla Večeři – Ošemetné Scylly a zrádné Charydby protektorátních novinářů: K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace z roku 2007. Protože se naše diplomová práce zabývá případy před Mimořádným lidovým soudem, bylo důležité nastudovat si i publikace věnující se samotným poválečným retribucím, například knihu Mečislava Boráka – Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948), (1998). Velmi užitečným dokumentem je v tomto případě i komentovaný přehled Karla Jecha a Karla Kaplana – Dekrety prezidenta republiky 1940-1945 z roku 2002. Podrobnější soupis související literatury samozřejmě není kompletní, jedná se pouze o náhled. Komplexnější přehled uvádíme na konci diplomové práce.

10

Tiskové poměry během 2. republiky a Protektorátu Čechy a Morava 30. září 1938 bylo pro Československo osudné, Mnichovská konference vedoucích státních představitelů Německa, Velké Británie, Francie a Itálie, která se konala 29. září 1938, znamenala pro Československou republiku počátek likvidace jako celistvého a suverénního státu. Mnichovská dohoda znamenala spoustu změn, jak v územní oblasti (území státu se zmenšilo o 30 %, počet obyvatel klesl o více než třetinu12), tak v oblasti regulace médií. Již 26. září 1938 byla zřízena Ústřední cenzurní komise, která rozšířila dosavadní praxi následné cenzury o cenzuru předběžnou. Na základě celospolečenských a politických změn došlo k zániku části titulů, jako přirozeného důsledku rušení politických stran. Provozní rámec cenzury přitom upravovaly pokyny, které charakterizovaly např. cenzurní zásahy omezující proti-německé texty. Tyto opatření měly původně fungovat pouze do konce roku 1938, nakonec ale zůstaly v platnosti až do vzniku Protektorátu Čechy a Morava13. V období druhé republiky, charakterizoval tehdejší ministerský předseda Rudolf Beran poslání tisku tak, že „náleží mu poslání tvůrce veřejného mínění a národního charakteru. Proto má stát nejen právo, ale i povinnost upravovat poměry tisku z hlediska vyšší své potřeby a zavést v něm přísné mravní, věcné, politické a kulturní odpovědnosti.“14 Tisk byl regulován pomocí tzv. Pokynů pro úředníky tiskové dozorčí služby při vykonávání předběžné tiskové přehlídky, navíc byla 12. července 1938 přijata mimořádná opatření, která umožnila zasahovat do tiskové svobody a tiskových předpisů. Státní bezpečnostní úřad tak mohl v podstatě volně omezovat vydávání a rozšiřování tiskovin. Kromě toho byla vydána nová tisková opatření, jež měla za úkol provádět „předběžnou, preventivní cenzuru“, kterou měli na starosti úředníci tiskové dozorčí služby. Po vyhlášení branné povinnosti státu pak byla vládou zřízena Ústřední cenzurní komise. Cenzoři byli přítomni ve všech koncernech českého denního tisku a tuto funkci plnili přímo v redakcích denních listů.15

12

GERŠLOVÁ, Jana a Milan SEKANINA. Teze k přednáškám předmětu Dějiny národního hospodářství. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, Ekonomická fakulta, 2002. ISBN 80-248-0203-1. 13 KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311. 14 Venkov 23. XII. 1938; dále ALS, Pelíšek a spol. 5/47, rozsudek, str. 8. 15 PASÁK, Tomáš. Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace. In: Příspěvky k dějinám KSČ, 1/1967, s. 51 – 80.

11

Dále byla vydána směrnice, aby byly v tisku eliminovány všechny zprávy, jejichž uveřejněním by mohl být spáchán „veřejně žalobní trestní čin“, anebo aby v zájmu „vnitřního klidu a pořádku“, nemohly zprávy, jak do tiskové úpravy, tak do obsahu, vzbudit v čtenáři „pobouření anebo neklid“16. Ministerský rada Zdeněk Schmoranz se k této mimořádné situaci vyslovil následovně: „Politické události posledních měsíců měly dalekosáhlý vliv na celý veřejný život v československém státě. Časopisy byly postaveny před dalekosáhlé nové události, o nichž pojednávaly často jen ze svého zájmového hlediska. Klidné soužití různých vrstev obyvatelstva odlišného politického přesvědčení, národnosti i rasy v našem státě i změněné vztahy našeho státu vůči státům ostatním, především pak vůči sousedům, vyžadují, aby v tisku bylo dbáno největší opatrnosti a aby nikde nebyl způsobem jeho psaní dotčen zájem státní.“17 Přičemž bílá místa se v tisku nesměla vyskytovat a musela být zaplněna novou sazbou, aby se tak zamezilo šeptané propagandě.18 Noviny měly rovněž zakázáno kritizovat vládní činitele státu, stejně tak bylo nařízeno potlačit jakékoli zprávy, které by „podněcovaly k nenávisti, zášti nebo mstě nebo násilnostem proti Židům, anebo popuzovaly vůbec proti příslušníkům jiné rasy, národnosti či náboženství.“19 Také se nesměly kritizovat chystané reformy a úspory hospodaření státní správy, bylo nařízeno potlačit informace o vojenských útvarech. Schmoranzova směrnice nakonec zaváděla i stálou informační službu pro úředníky tiskové dozorčí služby.20 Tisk v období druhé republiky se vyznačoval zejména snahou po československo-německém sblížení, které bylo logickým vyústěním vzhledem k současné politické situaci. Z toho důvodu byly tiskovým odborem předsednictva ministerské rady vydávány speciální pokyny pro šéfredaktory. Docházelo tak jak k zásadnímu omezení tiskové svobody, tak ke snaze po úzké spolupráci s Německem. Tisk velmi citlivě reagoval na změny politické orientace, což se projevilo například při příležitosti diplomatického uznání Frankova Španělska.21

16

ALS, Ryba 8/46, informace pro šéfredaktory, 12/21/45/3. Toto nařízení bylo upraveno výnosem dne 1. března 1939 a vyhlášen tzv. Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku. Srv. AÚD KSČ 1939/7. 17 Tamtéž. K tomu srovnání prohlášení předsedy vlády R. Berana, přednesené v poslanecké sněmovně a senátě Národního shromáždění dne 13. července 1938. Oznámil, že vláda učiní všechna potřebná opatření k tomu, aby byly upraveny poměry v tisku, rozhlase a filmu. Archív Národního shromáždění, Praha, Těsnopisecké zprávy NS. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž. 20 Tamtéž. 21 PASÁK, Tomáš. Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace. In: Příspěvky k dějinám KSČ, 1/1967, s. 51 – 80.

12

Od ranních hodin 15. března 1939 oznamoval český rozhlas zdrcující zprávu: „Na rozkaz prezidenta republiky oznamujeme, že dnes 15. března od šesté hodiny obsazuje německé vojsko Čechy a Moravu.“22 A dne 16. března 1939 už Adolf Hitler navštívil Prahu a na Pražském hradě vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Pod rouškou opatrovníka, nastolili brutální kolonialistickou diktaturu a k národnostnímu útlaku se připojil i nejostřejší politický a sociální útisk.23 Zatímco pro českou stranu byla okupace katastrofou, německá získala odůvodnění pro zavedení státně politických změn a novým poměrům se musel přizpůsobit i tisk, který se tak stal hlavním mluvčím oficiální politické linie. Nová vláda byla budována ve dvou směrech, německém okupačním a protektorátním autonomním. Němci se na jednu stranu snažili uchovat funkčnost státní správy, a proto příliš nezasahovali do správních struktur druhé republiky.24 Ponechali tak ve funkcích úředníky druhé republiky. Ovšem na druhou stranu byl protektorát ne-suverénní součástí Říše. Z toho důvodu byl v Praze zřízen Úřad říšského protektora (ÚŘP)25, který zajišťoval říšskou správu. Adolf Hitler jmenoval Říšským protektorem dlouholetého ministra zahraničí Konstatina von Neuratha. I změna ve správě médií byla provedena velice rychle. Již 17. března 1939 byl vydán výnos o nové organizaci tiskové služby, jež zřizoval Ústředí tiskové služby při tiskovém odboru předsednictva ministerské rady (TO PMR) s pobočkami v Plzni, Brně, Olomouci a Moravské Ostravě. Prvním vedoucím tohoto odboru byl Zdeněk Schmoranz. Změna politických poměrů znamenala pro mediální průmysl i zánik části titulů, které byly různě svázány s politickými stranami. Ještě týž den byla v Praze zřízena prozatimní služebna, která měla tisku usnadnit přechod do nových poměrů.26 Schmoranz se ve své funkci snažil sestavit odbojovou informační skupinu, která ale byla v srpnu 1939 odhalena, Schmoranz byl zatčen a jeho funkci na necelý měsíc přebral Arnošt Bareš a po něm až do května 1940 František Hofman. Po něm nastoupil Ctibor Melč, který byl

22

GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha: Themis, 1996. ISBN

943.7*940.53/54. 23 PASÁK, Tomáš. Český fašismus a kolaborace. Praha: Práh, 1999. ISBN 80-7252-017-2. 24 KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311. V čele autonomní správy protektorátu zůstal s funkcí státního prezidenta Emil Hácha. Podobně i vládu se podařilo udržet v zásadě druho republikovou, ve funkci premiéra nastoupil Alois Eliáš. 25 Tamtéž. Ve vzájemném vztahu obou správních linií měl mít ÚŘP funkci poradní s právem veta. A měl širší pravomoci v krizové situaci. Reálně však byla ‚doporučení‘ ÚŘP pro autonomní správu v podstatě závazná. 26

ALS, Ryba 8/46, 2/21/45. Informace pro šéfredaktory 17. III. 1939.

13

ve vedoucí funkci TO PMR, které se později změnilo na II. sekci Ministerstva školství a lidové osvěty, až do konce války.27 I cenzura dostala jiný rozměr, realizovali ji a tiskové pokyny předávali úředníci Ústředí tiskové a dozorčí služby (ÚTDS), ti už byli přítomni přímo v redakcích a byli napojeni na okresní nebo policejní úřady. V čele ÚTDS byl, až do svého zatčení v srpnu 1939, Osvald Svoboda a po něm Eduard Parma. Od dubna 1939 tedy zaštiťoval dohled nad médii právě TO PMR, jehož pravomoci však byly značně zredukovány a omezovaly se jen na tlumočení pokynů německých úředníků, jež byli pověřeni řízením médií.28 V ÚŘP byla pro kulturu vytvořena Skupina pro kulturně-politické záležitosti, která se 18. září 1940 změnila na IV. oddělení ÚŘP vedené Karlem von Gregorym, tiskovým atašé německého velvyslanectví v Praze. Úkolem tohoto oddělení bylo řízení veškeré agendy kultury, kromě školství. Řízení médií měla v rámci ÚŘP na starosti tzv. skupina Tisk (Gruppenpresse)29, jejíž vedoucím se stal Wolfgang Wolfram von Wolmar. Wolmar přímo úkoloval autonomní správu, vydával tedy směrnice pro český tisk. Ty byly vydávány buď na tiskových poradách anebo v tiskových pokynech distribuovaných TO PMR a většinou přes ÚTDS.30 TO PMR zanikl v souvislosti se jmenováním nové vlády v lednu 1942, přičemž veškerou jeho agendu přebrala nová instituce, Úřad lidové osvěty. Dne 15. června 1942 byl sloučen s Ministerstvem školství a národní osvěty, které bylo později přejmenováno na Ministerstvo 27

KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311. Schmoranz, Zdeněk (* 27. 7. 1896 Chrudim, † 18. 8. 1942 Berlín, Ploetzensee), od prosince 1938 do srpna 1939 přednosta TO PMR. Vybudoval ilegální zpravodajskou organizaci nekomunistického odbojového hnutí. 25. 8. 1939 zatčen. Bareš, Arnošt (* 22. 12. 1898 Sezemice, okr. Pardubice, † 1974), od 1938 do 1939 ředitel oddělení politického zpravodajství ČTK. Krátce nahradil Schmoranze v TO PMR, v 12. 9. 1939 zatčena v listopadu 1941 odsouzen za podíl na organizaci Schmoranzovy skupiny. 1945 z vězení propuštěn. Hofman, František, JUDr. (* 23. 11. 1891 Plzeň-Lobze, † 23. 5. 1942 Osvětim), tajemník Syndikátu československých novinářů. Od září 1939 ve funkci šéfredaktora TO PMR, v květnu 1941 zatčen, internován v koncentračním táboře v Osvětimi, kde na následky mučení zemřel. Melč, Ctibor (* 7. 12. 1892 Mutějovice, † 1978), od září 1939 zástupce, od května 1941 šéfredaktor TO PMR. 1942–1945 vedoucí II. sekce Ministerstva školství a lidové osvěty (redakční služba a tisková dozorčí služba). Po válce stíhán pro kolaboraci, v dubnu 1947 trestní řízení zastaveno. 28 KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311. 29 Tamtéž. Policejní zákrok proti Schmoranzově skupině umožňoval německé okupační správě podřídit plně český tisk svým zájmům. Správu tištěných médií na ÚŘP převzal již v období po ukončení vojenské správy zmocněnec pro tisk Wolfram von Wolmar. V budově TO PMR byla zřízena Skupina tisk (Gruppenpresse, která byla později změněna na Generalreferatpresse). Každá instrukce TO PMR musela být schválena před svým vydáním tímto nadřízeným německým orgánem. Oddělení Wolmara bylo rozhodujícím politickým úřadem pro veškerý český tisk. (Pasák 1975: 161) 30 Tamtéž.

14

školství a lidové osvěty. V čele nového úřadu stanul Emanuel Moravec. Řízení tisku tak začalo podléhat II. sekci ministerstva, rozdělené na redakční službu a tiskovou dozorčí službu, tedy cenzurní opatření. Jak již bylo zmíněno výše, vedoucím této sekce byl až do roku 1945 Ctibor Melč. Z hlediska organizace tiskové správy se toho příliš nezměnilo. Ovšem personální složení se dočkalo několika změn. Karl von Gregory byl na jaře roku 1942 povolán na frontu, kde o dva roky později padl a ve funkci ho tak nahradil Martin Paul Wolf. Ani Wolfgangu Wolframovi von Wolmarovi se odvelení nevyhnulo.31 Byl v roce 1943 povolán na východní frontu, a tak ho v říjnu t.r. nahradil Artur Söhnel. Důvodem pro odvolání von Wolmara však údajně byly dlouhodobé kompetenční i osobní spory sudetských Němců v aparátu ÚŘP a korupce von Wolmara a von Gregoryho.32

31

GLAC, Aleš. Protektorátní novinář Oldřich Skotal před Mimořádným lidovým soudem v Brně [online]. Brno, 2011 [cit. 2015-03-02]. Dostupné z: http://147.251.49.10/th/66311/fss_m/DP_-_Ales_Glac_cppimnyx.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita. 32 KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311.

15

Systém kontroly a řízení médií Kromě českého a německého legálního tisku, byl na území protektorátu dostupný i tisk ilegální, spolu se zahraničním rozhlasovým vysíláním. Pro média vydávána českými subjekty samozřejmě platila jiná pravidla, než pro ty, které vydávaly německé instituce. Český legální tisk musel s tím ilegálním vést „propagandistický dialog“ a naprosto zřetelně a jednoznačně podporovat politiku Říše, zprostředkovávanou ÚŘP i linií protektorátní vlády (Končelík, 2008). Pro úpravu cenzurních pokynů nad protektorátním tiskem, bylo 17. září 1939 vydáno tajné, zvláštní nařízení, které podrobně určilo jeho funkci a postavení ve veřejně politickém životě, tzv. Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku (Pasák, 1967). Definoval ideový profil a zaměření tisku, jako i jeho úplné podřízení německým úřadům, jakožto úkol vytvářet veřejné mínění a cílevědomě jej vést vzhledem k zájmům Říše, protektorátu a tedy i českého národa, který je včleněn do rámce Říše a mít přitom na paměti mimořádnou válečnou situaci, které jsou občané vystaveni.33 Nejdůležitějším a odpovědným činitelem listu byl ustanoven šéfredaktor, nejenže ručil za celý list i jeho obsah, ale odpovídal za něj i z redakčního a inzertního hlediska a rovněž po stránce administrativní, expediční a tiskárenské. Všechno přitom muselo odpovídat „smyslu i duchu hlavního úkolu“, „aby v listě jim svěřeném nevyšlo nic závadného, aby zprávy, stati a obrázky byly umístěny tak, jak toho jejich význam vyžaduje“.34 V Souborném přehledu byly rovněž definovány pravidla pro fungování Ústředí tiskové služby (ÚTDS) a činnosti jejich úředníků.35 Přičemž dohled nad českým legálním tiskem zajišťoval TO PMR ve třech stupních kontroly. 1) Jak již bylo zmíněno výše, praktické provádění cenzury mělo na starosti Ústředí tiskové dozorčí služby (ÚTDS). Jeho úkolem bylo každý den předávat pokyny jak cenzorům, jež pracovali přímo v redakcích denních listů, tak ČTK. V denících byli obvykle dva cenzoři české národnosti, kteří bylo zároveň úředníky ÚTDS. Tito měli v redakci

33

Úloha tisku byla v Souborném přehledu definována takto: „…Úkolem tisku je tvořit veřejné mínění a vésti jej cílevědomě a jednotně směrem, který je dán životními zájmy říše, protektorátu a tím i českého národa, včleněného do rámce říše. Při tom jest míti na zřeteli zcela mimořádné poměry, ve kterých žijeme: válečný stav, který byl říši přes její snahu zachování míru vnucen, vyžaduje, aby byly bezohledně odsunuty stranou všechny zájmy dílčí a sobecké, všechno, co odvádí pozornost jiným směrem, a aby všechny síly mravní i hmotné byly jednotně soustředěny na dosažení hlavního cíle zápasu vojenského a diplomatického…“ ALS, Scheinost, 9/47, sv. 1. Souborný přehled pro tiskovou přehlídku, platný ode dne 17. XI. 1939. 34 Tamtéž. 35 GLAC, Aleš. Protektorátní novinář Oldřich Skotal před Mimořádným lidovým soudem v Brně [online]. Brno, 2011 [cit. 2015-03-02]. Dostupné z: http://147.251.49.10/th/66311/fss_m/DP_-_Ales_Glac_cppimnyx.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita.

16

dvaceti čtyřhodinovou službu a cenzura se vztahovala na celý mediální obsah. Tito domácí cenzoři a šéfredaktoři byli zodpovědní za dodržování cenzurních pokynů, následně byl výtisk zasílán na ÚTDS. Ve sporných případech byl článek konzultován s úředníky skupiny Tisk ÚŘP. Cenzoři pak nevyhovující pasáže škrtali a nahrazovali, jak již bylo zmíněno výše, v novinách nesměla vycházet bílá místa, aby čtenáři nepoznali, že byl v listu proveden cenzurní zásah. Skupina Tisk také některé články přímo připravovala, ty musely být otištěny v doslovném znění.36 Cenzura také pracovala jako třístupňová a to v předběžném a průběžném režimu, kdy se nejprve cenzuroval „napsaný článek, potom stránkový obsah a nakonec signální výtisk (Hloušková, 2002). V poslední fázi následné cenzury trestali úředníci TO PMR a ÚŘP pochybení redakcí a jednotlivých novinářů.37 2) Pro šéfredaktory denních listů TO PMR rovněž vydával tzv. Informace pro šéfredaktory, ve kterých měly redakce přesně definováno, o čem mohou psát a o čem ne. Regionální tisk dokonce dostával od TO PMR speciální korespondenci, přičemž články z této korespondence musely být vydávány za články redakční tak, aby čtenář nepoznal, že se jedná o články převzaté. Obvykle ale redakce obdržely pokyny telefonicky, tedy na tehdejší dobu nejrychlejší cestou. Kromě toho TO PMR vydával i denní příkazy, které byly ve složitějších dnech (např. v čase napadení SSSR) vydávány i několikrát denně.38

36

KONČELÍK, Jakub, Jan CEBE a Barbara KÖPPLOVÁ. Řízení tisku v letech 1939-1945: analýza protektorátních porad[online]. Praha, 2007 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/243_235_Analyza_protektoratni_tiskove_porady.pdf. Empirická stať. Karlova univerzita. 37 Noviny a časopisy byly sledovány nejen Tiskovým odborem PMR a Skupinou tisk Kulturně politického oddělení ÚŘP, ale také gestapem a nacistickou bezpečnostní policií. „Zároveň byl tisk pod přímým dozorem protektorátního ministerstva vnitra a jeho příslušných orgánů, především však policejních ředitelství.“ (Pasák 1980: 53). 38 KONČELÍK, Jakub, Jan CEBE a Barbara KÖPPLOVÁ. Řízení tisku v letech 1939-1945: analýza protektorátních porad[online]. Praha, 2007 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/243_235_Analyza_protektoratni_tiskove_porady.pdf. Empirická stať. Karlova univerzita.

17

3) Posledním a nejdůležitějším způsobem řízení tisku byly tiskové konference, které se konaly jednou týdně (jednou měsíčně pro týdeníky) a byly pořádány TO PMR. I když se konference konaly už v prvních dnech protektorátu, účast na nich nebyla povinná, konference byly nepravidelné a z německé strany se jich obvykle nikdo neúčastnil (Pasák, 1967). Ovšem po zatčení Schmoranze v srpnu 1939 se situace změnila.39 Po nástupu Wolfganga Wolframa von Wolmara do funkce vedoucího skupiny Tisk začaly být tyto konference povinné. K šéfredaktorům promlouvali jak členové tiskového odboru, tak i zástupce skupiny Tisk ÚŘP. Na poradách bylo projednáváno, co a jak se má psát, ale také se hodnotila práce šéfredaktorů. Pokyny vydával hlavní referát „tisk“ u říšského protektora a to buď přímo šéfredaktorům na těchto konferencích či prostřednictvím stálé služby tiskového odboru. Porady byly důvěrné a dvojího typu. Jednak byly určeny pro širší okruh – šéfredaktory a odpovědné, politické anebo národohospodářské redaktory deníků. Druhý typ byl určen výhradně pro šéfredaktory, přičemž ti aktivističtí se po konferencích ještě scházeli na neoficiální porady s vedoucím skupiny Tisk z ÚŘP.40

Obrázek č. 1: Schéma řízení tisku v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945).41

Odpovědnost za přesné dodržování vydaných pokynů, nesli jak šéfredaktoři, tak všichni úředníci tiskové dozorčí služby. Jakékoli porušování či obcházení těchto předpisů by mělo

39

ALS, Krychtálek, 8/47, II. sv. 195. Tamtéž. 41 Tamtéž. 40

18

závažné důsledky nejen pro ně osobně, ale i pro celý list. V takových případech dokonce nebylo rozhodující, zda se chyba stala úmyslně či nikoli (Pasák, 1967). Nesměly být vydávány články, které by byly v rozporu s hlavním cílem tisku a vydávanými pokyny, rovněž bylo zakázáno vydávat obsah, který by ve veřejnosti vzbuzoval pobouření či neklid a zprávy nesměly mít dvojsmyslný výklad, ať už úmyslně či nikoli. Rovněž nesměla být kritizována cenzura, ani se v něm nemohly vyskytovat články či náznaky toho, že vůbec nějaká kontrola tisku probíhá.42 Kromě těchto forem kontroly médií, které byly víceméně oficiální, alespoň pro tehdejší okupační a protektorátní vládu, využíval tento režim i jiné účinné nástroje zastrašování a sjednávání si „poslušnosti“. K dalším opatřením patřilo ovlivňování personálních vztahů v redakci či omezování nákladu, rozsahu i periodicity novin a časopisů. Jak je vidět v následující tabulce, struktura i počet vydávaných titulů se od roku 1939 do konce války výrazně změnily.

Obrázek č. 2: Přehled zastavených, zaniklých a reorganizovaných titulů.43

Hlavními důvody pro zastavování tisku byla ekonomická náročnost války a tedy nedostatek papíru44, nezbytného materiálu pro výrobu novin a časopisů, ale rovněž i důvody politické. 42

ALS, Scheinost, 9/47, sv. 1. Souborný přehled pro tiskovou přehlídku, platný ode dne 17. IX. 1939, str. 8, 9 a 12. 43 KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311. 44 O tom, jak vleklý byl problém s nedostatečnými dodávkami papíru, svědčí i zápis z tiskové konference pořádané TO PMR 28. března 1941. Již tehdy, více než čtyři roky před koncem války, si několik šéfredaktorů protektorátních deníků (Ausobský, Koţíšek, Laţnovský, Vrba) stěžovalo, že se zásoby papíru ve skladech jejich vydavatelství povážlivě tenčí. Srov. Končelík, Jakub – Köpplová, Barbara – Kryšpínová, Jitka (2003): Český tisk

19

Okupační správa neměla důvod podporovat média, která pro ni nebyla užitečná, například ty s malým nákladem. Tiskoviny s větším okruhem čtenářů byli samozřejmě atraktivnější, protože mohly ovlivňovat masy, nikoli pouze malé skupiny obyvatel.

pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara. Stenografické zápisy Antonína Fingera z protektorátních tiskových porad 1939 – 1941. Praha, Univerzita Karlova v Praze – Karolinum, s. 322.

20

Kolaborace, aktivismus, pasivní rezistence Hodnocení chování obyvatel Protektorátu Čech a Moravy se může z dnešního pohledu zdát jako jednoduchá věc. Pokud však nechceme tuto dobu hodnotit bezhlavě, zjistíme, že posuzovat jednání některých lidí zpětně, je velmi těžké. Období okupace českých zemí nebylo jednoduché, lidé žijící v protektorátu museli často čelit neobyčejně těžkým zkouškám charakteru a také otázkám, které si dnes dovedeme jen těžko představit. I práce novináře byla v tomto období nesmírně těžká. Okupační moc si samozřejmě uvědomovala, jaký vliv mají žurnalisté na veřejné mínění, koneckonců o tom svědčí i zcela nový a propracovaný systém řízení tisku. I z toho důvodu podléhali lidé zaměstnáni v novinách velkému tlaku. A mnozí z nich tuto situaci neustáli. V souvislosti s osobami, které si začaly s okupanty, se vžilo označení kolaborant anebo aktivista, setkáváme se zde i s termínem pasivní rezistence. Až v šedesátých letech minulého století došlo k prvním pokusům o vysvětlení výše zmíněných pojmů. V letech 1968 – 1969 vyšly na stránkách revue Dějiny a současnost příspěvky historiků Jana Tesaře a Tomáše Pasáka. Poté se až na konci sedmdesátých let objevil důležitý spis Tomáše Pasáka s názvem Soupis legálních novin, časopisů a úředních věštníků v českých zemích v letech 1939 – 1945. Zaměřil se zde na formy ovládání protektorátního tisku a pokusil se o zhodnocení charakteru české protektorátní žurnalistiky. 45 Přitom svou pozornost upřel na chování tzv. aktivistické sedmičky.46 Po roce 1989 pak vydal další klíčové publikace, jako je Pod ochranou říše (1998), Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945 (1999). Podle Pasáka se český veřejný politický život rozdělil do několika linií. Retardačního směru, který měl národně obranářskou povahu. Okupace zde byla chápána jako dočasná. Je potřeba říci, že jedním ze znaků retardace byl i taktický oportunismus, využití příležitosti, který ale podle Pasáka vycházel ze snahy přežít, zachovat národní existenci a udržet národ během války až do poválečných poměrů. Okupace znamenala také značné riziko germanizace českých zemí. I této tendence se představitelé retardačního směru obávali, proto jím prostupovaly i odbojové tendence. Pasák do tohoto směru řadí i některé představitele protektorátní reprezentace jako byl

45

VEČEŘA, Pavel: Ošemetné Scylly a zrádné Charydby protektorátních novinářů: K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace (1939 – 1945). In Mediální studia, roč. 2 (2007) č. 3, s. 252-271. 46 Aktivistická sedmička byla skupina velmi proněmeckých novinářů, kteří se aktivně zapojovali do práce s okupačním režimem. Tato se zformulovala v letech 1940 až 1941. Všichni členové této skupiny stanuli po válce před Národním soudem. Byli to Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Emanuel Vajtauer, Karel Werner.

21

ministerský předseda, gen. Alois Eliáš, jenž byl odsouzen za odbojovou činnost, kterou mu ale Němci nebyli s to dokázat a odhalili ji jen z části, a popraven 19. června 1942.47 Další skupinou byla tzv. konformní skupina, která se později ukázala být velice výraznou linií protektorátního Československa. Rozdíl mezi retardačním směrem a konformismem lze podle Pasáka spatřovat zejména v pohledu na dobu trvání německé nadvlády. Konformisté věřili v obnovu a přetrvání Svaté říše římské národa německého. Byli tedy rozhodnuti spolupracovat s německou nadvládou, tedy kolaborovat. Poslední linii vytvářel český fašismus. S německou správou byla tato skupina spojena zejména ideologicky. Čeští fašisté sice očekávali určitou moc, kterou by jim mohla přinést spolupráce s Němci, nicméně po celou dobu okupace stáli na okraji politického života. Jednak díky odporu české protektorátní vlády a také díky odlišné taktice německé správy.48 Kolaborace je podle Pasáka především politický proces, jež se projevuje cílenou spoluprací s okupační mocí, sledující upevnění německého systému v českých zemích. Velkou úlohu zde přitom hraje přinucení či dobrovolnost. Tato spolupráce může mít jak formu oportunní taktiky, tak formu cílevědomého a programového postupu. Pojem kolaborace je ale mnohoznačný, proto Pasák navrhuje používat výstižnější pojmenování této zavrženíhodné spolupráce a to přisluhovač, přisluhovačství. Kolaboranté tak spojili osudově „češství“ s možností vítězství Německa ve válce. Mnohdy se ale nejednalo pouze o tento motiv. Často šlo o zcela osobní egoistické cíle, které se těmto lidem, díky spolupráci s Němci dařilo více či méně naplnit.49 Dalším důležitým textem, pro přesné pochopení výše zmíněných termínů, je jistě i text Pavla Večeři z roku 2007, uveřejněný na stránkách časopisu Mediální studia s názvem Ošemetné Scylly a zrádné Charydby protektorátních novinářů: K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace (1939 - 1945). Jak už název napovídá, autor se na základě studia dobových mediálních produktů snažil vymezit a konstruovat přístupy kolaboračního a pasivně rezistentního charakteru, jemuž byli žurnalisté v tištěných médiích vystaveni vlivem německé okupace v českých zemích. Jedná se o taktiky, které mohli novináři využívat, aby tak vyjádřili svůj zastřený odpor k okupační moci či naopak „šíři, hloubku a jakost své ochoty kolaborovat“ (Večeřa, 2007).

47

PASÁK, Tomáš. Pod ochranou říše. Praha: Práh, 1998. ISBN 80-85809-88-5, s. 247-248. Tamtéž. 49 PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945. Praha: Práh, 1999. ISBN 80-7252017-2, s. 388. 48

22

Kolaborace se v těchto letech projevovala nejen u novinářů, ale i u všech vrstev obyvatelstva – nehledě na jejich vzdělání, profesi, věk, původ atp. Obzvlášť znatelná byla u politických představitelů, které symbolizuje postava Emanuela Moravce, anebo u výše zmíněné tzv. aktivistické sedmičky. „Novináři – kolaboranti byli vzájemně rivalizujícím uskupením jedinců odlišných svými individuálními charaktery, sociálním původem, profesní průpravou, hloubkou i jakostí duchovní kultivace.“50 Podle Večeřy se většinou jednalo o „společenství individualit sledující vlastní, především egoistické cíle, snažili se prezentovat jako idealisté, jimž jde o prospěch národa“. Což byla pouze zástěrka, ve skutečnosti sloužili nacistům, pomáhali jim vytvářet protektorátní propagandu, samozřejmě včetně její realizace v dobových mediálních produktech.51 Na druhou stranu zde existovala i skupina novinářů, kteří se stále snažili vykonávat své povolání poctivě a s ohledem na národní a osobní čest. Nebylo v jejich zájmu si vůbec zadat s okupační mocí, a když, tak co nejméně. Do této skupiny rovněž patří žurnalisté, jež prací pro okupanty pouze maskovali svou pomoc v odboji a tedy svůj podíl na skrytém boji proti nepříteli.52 Od toho se odvíjí i rozdílná charakteristika kolaboračního jednání. Jiným druhem kolaborace je pouhé dodržování nařízených norem a měnících se nařízení, které sloužily k regulujícím a kontrolním opatřením v tisku, oproti například „iniciativnímu předjímaní postupů a směrů mediální regulace či dokonce adresné označovaní proskribovaných „viníků“ nalézajících se v moci nacistické okupační mašinérie“ (Večeřa, 2007). Obojí se dá jistě považovat za kolaboraci, rozdíl ale můžeme spatřovat v dopadu na život označených osob či „společenský dopad na vůli ohroženého národního kolektivu k pasivní anebo dokonce aktivní rezistenci“(Večeřa, 2007). Pro výzkum kolaboračního jednání je podle Večeřy nutné definovat jednotlivé typy kolaborace, jak bylo nastíněno výše. Teprve poté můžeme lépe zkoumat, či pochopit chování tištěných médií a novinářů v kontextu bezprostředního ohrožení národa a okupace v letech 1939 – 1945.53

Pasivní rezistence Některé žurnalisty nelze v žádném případě zařadit mezi kolaboranty a přesto i tito museli často používat prvků, které se, jak píše Pavel Večeřa, dají za kolaborační považovat. Je ale potřeba 50

VEČEŘA, Pavel. Ošemetné Scylly a zrádné Charydby protektorátních novinářů: K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace (1939 - 1945). In: Mediální studia, roč. 2 (2007) č. 3, s. 256. 51 Tamtéž. 52 Tamtéž. 53 Tamtéž.

23

uvažovat nad těmito prvky v kontextu doby – tedy dohled okupační moci. Podmínkou pro setrvání v protektorátních novinách, byla často nutnost, vyjádřit alespoň částečnou akceptaci stávající situace a být tak občanům v pozadí nadějí v podmínkách nesvobody. „Pokud se v takových textech objevovaly momenty vyjadřující podporu spolupráci s okupační mocí, pak to byly především mimikry vytvářející určitou „kolaborační masku“, (Večeřa, 2007). Tyto kolaborační prvky pak byly jakousi maskou skrývající skutečný obsah textu. Žurnalisté pak mohli na pozadí takto zkonstruovaného textu, sdělovat občanům svůj skutečný postoj a názor. Takové postupy jsou charakteristické právě pro pojem pasivní rezistence, v jejímž kontextu můžeme rozeznat jak distanci, tedy odmítnutí legitimity protektorátu, tak subverzi zaměřující se na různé taktiky, které podrývaly okupaci jako takovou.54 V prvních letech protektorátu, zejména od března do srpna 1939, umožňovala situace vyjádření distance od existence protektorátu, samozřejmě ale pouze v omezené míře. Podle Pavla Večeřy se distance projevovala především zastřeným odmítnutím protektorátu jako státoprávního ideálu či normy, nikoliv politické reality, vyjadřovala přitom nesouhlas s daným stavem i bolest ve vztahu k němu. Samozřejmě, že v souvislosti se vznikem protektorátu projevoval český národ emocionální nesouhlas. I když se to může zdát málo, distance v tomto období představovala maximální možnost odporu, kterou si mohli žurnalisté v rámci legálně vydávaného protektorátního tisku dovolit. Občané sice byli nucení uznat existenci protektorátu, ne však jeho legitimitu. Další možností, jak vyjadřovat svůj názor a pomoc porobenému národu byla subverze, již využívali mnozí čestní a vlastenečtí novináři a kterou ve své práci rovněž vymezuje Pavel Večeřa. Mezi taktiky subverze, jež měla za cíl posílit obranné reflexy národa, podle něj patří tyto: -

separace – důraz na českou národní svébytnost vůči německé říši,

-

konzervace – snaha zakonzervovat některé ideály a normy z období první republiky

-

retardace – odmítání aplikace různých vnucených opatření ze strany okupační moci, případně jejich oslabování v kontextu realizace,

-

blokace – úsilí předcházet negativním účinkům těchto vnucených okupačních opatření a to vlastními iniciativami v rámci protektorátu, jež se v konečném smyslu obracejí proti záměrů okupační moci,

-

54

ironizace – ironizační, tedy zesměšňující okupační moc a charakter protektorátní reality,

Tamtéž, s. 259.

24

-

neutralizace – snaha o vyhýbání se podpoře záměrů a činů okupační moci.55

Je potřeba zmínit, že všechny tyto taktiky neprobíhaly a ani nemohly být užívány souběžně, jak upozorňuje Pavel Večeřa. Mezi ty odvážnější řadí separaci a konverzaci, které byly typické zejména pro jaro roku 1939 jako bezprostřední a silná emocionální reakce na březen t.r. Retardace a blokace, ale i ironizace se sice používaly více a také déle, ale v hojné míře v podstatě také jen do vyhlášení druhé světové války. Poslední taktika neutralizace se pokládá za nejopatrnější a zároveň „nejbezpečnější“, jistě i z toho důvodu se s ní setkáváme na stránkách dobových novin po celou dobu trvání protektorátu.

Přístupy kolaborace Rovněž kolaborace, stejně jako pasivní rezistence, není monolitní. Podle Pavla Večeřy se jedná o diferencovaný, komplikovaný a variabilní jev. Z hlediska velice složité doby, je i hodnocení a jakési paušalizování kolaborace velice těžké. Jedná se o mravní, politické či dokonce kriminální pochybení, které se ovšem mohlo odehrát pouze jednorázově anebo také účelně a dlouhodobě, tzn. zcela se přizpůsobit poměrům protektorátu a požadavkům okupanta. V takovém případě je spolupráce s okupační mocí vnímaná jako nutná politická, profesní anebo společenská daň. Mohlo se ale také jednat o cílevědomou, aktivní činnost, která ve spolupráci s okupantem postupně vedla k paralyzování obranných reflexů národa a k získání moci nad ním (Večeřa, 2007). Pavel Večeřa na základě studia dobových materiálů, pozoruje toto jednání i na stránkách dobového tisku. Přičemž v kontextu kolaborace zde můžeme pozorovat zejména manifestaci kolaboračního jednání, kolaborační konformismus a aktivismus.56 -

Manifestace kolaboračního jednání – jednorázový souhlas s okupační mocí či s jakýmkoli opatřením, jež prohlubovalo závislost porobených na okupantovi. Rozlišujeme dva typy: o vynucená – tedy pasivní – jedince, který se dopustil tohoto druhu jednání, lze považovat za oběť. V takových případech byl pracovník novin donucen vydíráním k souhlasu s okupací (či různými opatřeními, jež zavedl okupant). Jednalo se často o případy, kdy bylo přímo jemu anebo členům jeho rodiny pohrozeno internací, případně mu bylo nabídnuto, že někdo z jeho blízkých bude z koncentračního tábora propuštěn. Novinář byl tak podroben psychickému

55

VEČEŘA, Pavel. Ošemetné Scylly a zrádné Charydby protektorátních novinářů: K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace (1939 - 1945). In: Mediální studia, roč. 2 (2007) č. 3, s. 260. 56 Tamtéž, s. 265.

25

teroru, který si dával za cíl, zkompromitovat jej, prostřednictvím uveřejněného článku, v očích národa. Anebo dokonce ovlivnit tímto příspěvkem národní smýšlení směrem příhodným právě pro okupanty. Jak píše Pavel Večeřa „s dalším využitím terorizovaného jedince se obvykle nepočítalo“. o Spontánní – aktivní – oproti pasivní manifestaci se jednalo a zcela dobrovolnou aktivitu, svobodou volbu individua. Prostřednictvím mediálního textu dával okupantům jasně najevo, že s nimi chce spolupracovat, rovněž měli takoví lidé za cíl na sebe upozornit. Z toho důvodu se nemuselo jednat pouze o pracovníka novin. I lidé z řad čtenářů/publika mohli využít noviny k tomu, aby se před okupantem zviditelnili a dali najevo svou chuť spolupracovat. I když by se mohlo zdát, že okupant přijal tuto nabídku ve všech případech, nebylo tomu tak. Takto prezentovaný návrh nebýval vždy přijat, na překážku mohla být například minulost dotyčné aktivní osoby, její nedostatečné vzdělání, nízká intelektuální úroveň, špatná pověst apod., jak upozorňuje Pavel Večeřa. -

Konformismus je dalším z typů kolaborace. Je příznačný pro osoby, které přijaly nařízení vydané okupantem, resp. tiskovým odborem kulturně politického oddělení Úřadu říšského protektora, případně protektorátních institucí a důsledně jej dodržovaly. Konformisté pracovali jako stroje, postupovali zkrátka podle instrukcí. Nedomýšleli ani důsledky, ani nebyli nijak iniciativní či snad kreativní. Kolaborace byla v tomto případě podle Pavla Večeřy pouze předstíraná, jejich cílem bylo přežít fyzicky, sociálně a profesionálně, nešlo jim o mravní zásady, ty se jim zdály v porovnání s výše zmíněným, jako nedůležité. Kolaborace v tomto případě měla pouze formální rozměr. Nepovažovali okupaci a tedy protektorát za trvalý.

-

Aktivismus a jeho představitelé naproti tomu nepočítali, že by nadvláda okupantů mohla kdykoli skončit. Považovali jej za nezvratitelný fakt a podle toho se také řídili. Měli proto za cíl reorientovat české smýšlení, ideologicky je převychovat v říšském duchu. Národ zůstával povětšinou chladný jak k nacismu, tak k říšské myšlence, ale tito aktivisté si ve vztahu k českému národu osvojili jistý poučovatelský tón57, stavěli se do role jakýchsi učitelů národa a směru, kterým by se tento měl ubírat.

Denuncianství

57

Tamtéž, s. 267.

26

Denuncianství podle Pavla Večeřy obyčejně kráčelo ruku v ruce vedle aktivismu a bylo jedním z nejhorších mravních selhání individua. Jednalo se o adresná označení „nepřítele“ přímo na stránkách novin, což mohlo vést až k bezprostřednímu ohrožení života postiženého. Označení si někdy vynutili na novináři přímo okupanti, za nejhorší morální selhání však lze považovat iniciativu konkrétních novinářů, kteří sami o sobě vyvolali štvanici proti konkrétním lidem. Pavel Večeřa přitom upozorňuje na skutečnost, že o denunciaci jako takové lze hovořit pouze, pokud je viník, popřípadě protivník v dosahu okupační moci. Jako příklad uvádí případ útoků na exilovou vládu v Londýně, tedy články psané proti Edvardu Benešovi a ministrům, které za denunciaci jako takovou považovat nelze. Skutečnou denunciací je však rozhodně konkrétní případ Krychtálkův, kdy tento navrhnul uvěznit rodinné příslušníky exilové politické reprezentace žijící na území Protektorátu Čech a Moravy a tento případ rovněž rozpracoval v článcích ve Večeru. „Denunciací je tedy každý text, který iniciuje anebo podporuje iniciativu směrem ke zhoršení fyzického, právního, profesního, sociálního či jiného postavení označené osoby nebo skupiny osob, a to bez ohledu na to, zda takové zhoršení nastane reálně – cíl je v tomto ohledu podstatnější než výsledek, záměr zde má váhu činu“ (Večeřa, 2007).

27

Novinářský aktivismus v období protektorátu Okupační moc měla samozřejmě zájem na ovládání jak protektorátní vlády, tak médií. Propaganda se stala jedním z nejdůležitějších nástrojů. Pro okupanty bylo proto důležité, získat nad médii dohled. Zpočátku se zdál být nejvhodnějším nástrojem Národní svaz novinářů (NSN), vznikl 11. března 1939 sloučením několika dřívějších novinářských sdružení.58 Kladla si za cíl podporovat profesní a sociální zájmy novinářů. V prvních letech protektorátu se však Němcům nedařilo ji podrobit, přesto však stále sháněli aktivní novináře pro spolupráci s Říší. Prostředkem, pro jejich získání se staly tzv. novinářské zájezdy. V průběhu okupace se tyto zájezdy, které směřovaly do Německa anebo na jím okupovaná čí ovládaná území, staly velice populárním nástrojem propagandy.59 Významným milníkem pro formování aktivistických novinářů se tak stal zájezd do Polska 28. září 1939. Organizátorem byl vedoucí skupiny Tisk při ÚŘP Wolfgang Wolfram von Wolmar a účastnil se jí i šéf kulturně politického oddělení ÚŘP Karl von Gregory. Mezi účastníky zájezdu, ze kterých se pak zformovala skupina tzv. aktivistické sedmičky (viz pozn. č. 37), byli mj. Vladimír Krychtálek, Vladimír Ryba, Jaroslav Křemen, Václav Crha, Karel Lažnovský, František Paulus či Antonín Jaromil Kožíšek. Zájezd svůj účel splnil, během návštěvy Krakova, Lodže, Varšavy a Kutna, viděli žurnalisté bojiště a na vlastní oči se přesvědčili o hrůzných výsledcích německé agrese. To přesvědčilo i ty zatím nerozhodnuté, o nutnosti aktivní spolupráce s okupační mocí.60 Někteří z těchto novinářů byli příznivci prvorepublikových fašistických hnutí, jiní inklinovali k socialismu či komunismu a byli mezi nimi i tací, kteří za první republiky psali do významných československých, demokratických listů. Je zajímavé, že mezi ně patřili právě Vladimír Krychtálek či Emanuel Moravec. Ovšem Němcům nešlo příliš o profesionální kvality, důkazem je skutečnost, že snad kromě Emanuela Moravce, nepatřili aktivističtí novináři mezi žurnalistickou špičku. Není proto divu, že mnozí viděli ve spojení s nacisty báječnou příležitost ke kariérnímu růstu a už od začátku okupace se aktivně podíleli na spolupráci s nimi a brzy se tak vyšplhali na přední pozice protektorátních deníků. Někteří 58

Jan Cebe uvádí, že se v rámci nové organizace sloučilo pět nejvýznamnějších novinářských spolků meziválečného Československa: Spolek českých žurnalistů, Jednota československých novinářů, Klub československých novinářů, Klub národohospodářských redaktorů a Syndikát československých novinářů. Srov. Cebe, Jan (2010): Národní svaz novinářů 1939 – 1945: Činnost novinářské organizace během okupace a její reflexe v období poválečném. In: Horyna, Mojmír, ed. Řízení legálního českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. Praha, Univerzita Karlova v Praze – Karolinum, s. 38 59 CEBE, Jan a Jakub KONČELÍK. Novinářský aktivismus: protektorátní kolaborantská žurnalistika a její hlavní představitelé z řad šéfredaktorů českého legálního tisku. Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie. 2008, roč. 53, č. 1-4, s. 39-48. ISSN 0036-5351, s. 41. 60 Tamtéž, s. 41.

28

však byli na tyto pozice dosazení bez vlastního přičinění, vydavatelé chtěli mít v čele deníků někoho, kdo se za první republiky nijak výrazně politicky neexponoval. Byla to pro ně jakási pojistka v těžkých časech, které jim tito šéfredaktoři pomohli přečkat.61 Jak ale zmiňuje Jan Cebe a Jakub Končelík, se ziskem moci a materiálních výhod často povolil i charakter těchto redaktorů. Pod vlivem úspěchů Německa, začali i oni iniciativně plnit příkazy okupantů. Může se zdát, že si většina z nich toto chování odůvodňovala jako jedinou možnost k zachování lidských životů. To se však změnilo s obdobím po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Noviny vedené těmi, kdož psali pro aktivní spolupráci s říší, dokázaly bezostyšně přesvědčovat veřejnost o tom, že popravy českých lidí a vyhubení celých vesnic jsou jen spravedlivým trestem za konkrétní zločiny“, (Cebe, Končelík 2008). Na druhou stranu autoři připouští, že kontrola tisku byla striktní a obsah novin převážně určovaly pokyny ÚŘP. Odpor sice byl možný, ovšem v takovém případě dávali novináři často v sázku holý život.62 Styky s uvedenými novináři udržovali Wolfgang von Wolmar i von Gregory i po rozhodujícím výletu do Polska. Nejen, že pořádali další zájezdy – v červnu 1940 do obsazené části Francie, v září 1940 do Německa (součástí cesty bylo přijetí u německého ministra propagandy Goebbelse) a v září 1942 do okupovaných oblastí Sovětského svazu, ale organizovali i další schůzky či tiskové konference. Za účelem rozvíjení společenských styků mezi německými a českými novináři i jinými tiskovými pracovníky, byl z popudu von Wolmara založen v červnu 1942 dokonce tzv. Presseklub. Být jeho členem, znamenalo pro novináře velikou čest a vstoupit do něj mohl pouze člověk, který vykonával pro okupanty významnou práci.63 V letech 1940 – 1941 se řada z těchto novinářů dostala do čela předních protektorátních deníků a ne vždy to bylo rozhodnutí vedení vydavatelství, jak je uvedeno výše. Protože se okupantům zpočátku nedařilo navázat dostatečnou spolupráci s Národním svazem novinářů, došlo v červnu 1940 k první vynucené změně ve vedení NSO. František Bauer byl nahrazen Františkem Hellerem, avšak daleko významnější změnou byla výměna Františka Hellera za Vladimíra Krychtálka. Došlo tak k výraznému ideologickému posunu i reorganizaci. Nové vedení nastavilo v celé organizaci výrazně proněmecký postoj. Nejviditelnější byl především v zavedení nových předpisů, které určovaly podmínky pro další vykonávání redaktorských

61

Tamtéž, s. 41. Tamtéž, s. 41-42. 63 Dolejší, Vojtěch (1963): Noviny a novináři. Z poznámek a vzpomínek. Praha, Nakladatelství politické literatury, s. 363. 62

29

prací – redaktoři museli nově skládat prověrku z německého jazyka. Podle dalšího nařízení museli být redaktoři a jejich příbuzní prověření ohledně svého arijského původu.64 Už od jara roku 1940 byly v médiích k vidění články kritizující NS – Národní souručenství, podle kterých bylo zřejmé, že skupina aktivistických novinářů má ambice mnohem vyšší a nestačí jim pouhé prosazování říšské myšlenky prostřednictvím tisku. Aby dosáhli svých cílů, tedy skutečně aktivní spolupráce s Němci, začali vyvíjet tlak na tzv. retardační politiku vlády generála Eliáše (Cebe, Končelík, 2008). Jedinou nacisty povolenou politickou organizací v době protektorátu bylo Národní souručenství, která vznikla již v roce 1939. Tato se proto stala prvním objektem aktivistů a jejich oficiálních vystoupení proti dosavadní politické koncepci. Tehdejší šéf TO PMR, František Hofman se po krizi NS, kdy byla zastavena činnost krajských organizací v Praze a Olomouci (v průběhu jara 1940), obával největšího nebezpečí ze strany Vlajky, jejíž členové prosazovali naprosté podřízení protektorátu říši. Plánem, jak zachránit Národní souručenství, se nakonec stalo dosazení aktivistického šéfredaktora A-Zetu Jaroslava Křemena a šéfredaktora Národní práce, Vladimíra Ryby do vedení NS. Hlavním důvodem dosazení těchto aktivistů bylo odrazit útoky Vlajky, která již dříve kritizovala NS, že se zcela nepodřizuje německému diktátu, na druhou stranu to mohlo také znamenat zpacifikování činnosti skupiny aktivistických novinářů, ta již dříve napadala NS. Mimo jiné proto, že zanedbávají převýchovu národa k říšské myšlence. Ovšem kromě výše zmíněných novinářů byl do vedení NS i nepříliš šťastně dosazen Vladimír Krychlátek, šéfredaktor Večeru, jelikož nebyl, na rozdíl od Křemena a Ryby, levě orientován.65 Již v srpnu 1940 zaslali tito aktivisté memorandum prezidentu Emilu Háchovi, ve kterém nejenže kritizovali činnost NS, které podle nich mimo jiné úplně selhalo v boji proti šeptané propagandě, ale také navrhovalo dočasné zastavení činnosti NS a vytvoření nového politického desetičlenného vedení, které by mohlo ovlivňovat rozhodnutí vlády. Eliáš si ale byl plně vědom nebezpečí, plynoucího z tohoto užšího vedení aktivistů v čele NS. Ve spolupráci s Nebeským proto žádal předsedu Jiřího Havelku, aby se aktivistům neustupovalo a aby se k likvidaci tohoto nebezpečí využilo všeobecné nedůvěry Němců k vedení NS. Nakonec se podařilo zřídit křesla

64

CEBE, Jan (2005): Vladimír Krychtálek – osud neslavně slavného novináře. In: Groman, Martin – Karlík, Vladimír, eds. Ztraceni v davu. Osudy novinářů ve 20. století. Praha, Matfyzpress, vydavatelství Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, s. 116. 65 CEBE, Jan a Jakub KONČELÍK. Novinářský aktivismus: protektorátní kolaborantská žurnalistika a její hlavní představitelé z řad šéfredaktorů českého legálního tisku. Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie. 2008, roč. 53, č. 1-4, s. 39-48. ISSN 0036-5351, s. 41.

30

v „novém výboru“ NS a ambice aktivistů tak měly být ukojeny tím, že si sami mohli vybrat oblast, kterou budou řídit. Ti však s výsledkem jednání nebyli spokojení a proto se začali snažit o izolaci ministerského předsedy Eliáše, vědomi si toho, kdo stojí za jejich neúspěchem. V září tedy začali jednat s presidentem Háchou, ve snaze přesvědčit ho, že vznikem pracovní skupiny protektorátní vláda znemožnila reorganizaci NS. Vyhrožovali také svým odchodem z NS s tím, že by s nimi odešlo až dvacet či třicet členů, což by znamenalo konec činnosti tohoto orgánu. Krychtálkovo snažení o ovládnutí NS se však ukázalo jako marné, opakovaně se dostával do konfliktů s vedoucím Národního souručenství, Josefem Nebeským a nedostalo se mu podpory ani ze strany okupačních úřadů. Proto v polovině listopadu 1940 z NS odešel, následován Rybou, Křemen se rozhodl v organizaci zůstat.66 Aktivistům se tedy nepodařilo získat otevřenou podporu z německé strany, ta ale i přesto odmítala postoje Eliášovy vlády. A to bylo také důvodem dalšího nátlaku. Hlavním protagonistou se tentokrát stal Karel Lažnovský, šéfredaktor Českého slova, spolu s Emanuelem Vajtaurem, šéfredaktorem Večerního Českého slova, kteří patřili ke skupině kolem Emanuela Moravce. Mezi představiteli těch dvou směrů sice panovala jistá nevraživost, ale právě na jaře roku 1941 mezi nimi došlo k jistému sblížení na základě útoků směřovaných proti vládě. Klíčovou se pak stala schůzka těchto novinářů v březnu 1941, kde se ustavila již výše zmíněná aktivistická sedmička. Ta se pak scházela na pravidelných obědech, kde si šéfredaktoři vyměňovali informace a zamýšleli se nad převýchovou českého národa k říšské myšlence a tedy i aktivní spolupráci protektorátu a Německa.67 Ideální příležitost se jim naskytla v létě roku 1941 po útoku na Sovětský svaz a zejména pak v září t.r., po akci domácího a zahraničního odboje, která vedle k bojkotu protektorátního tisku. Tato situace pochopitelně aktivistické novináře značně znepokojila, proto si 18. září 1941 sjednali schůzku s ministerským předsedou Eliášem. Ten však nic nepřislíbil a jediné, co se „sedmičce“ podařilo vyprosit, bylo povolení uveřejnit článek o tom, že předseda s aktivisty skutečně jednal. Na základě této nepovedené schůzky si novináři vyžádali schůzku s prezidentem Háchou. K této audienci, naplánované na 25. září, však nikdy nedošlo. U Krychtálka, Křemena, Vajtauera a Lažnovského se totiž začaly projevovat příznaky nespecifikovaného onemocnění, kterému později Lažnovský podlehl. Přestože ani sami Němci nevěřili, že by Eliáš mohl novináře otrávit, využili smrti novináře k propagandě.68

Tamtéž, s. 42-43. Tamtéž, s. 44. 68 Tamtéž, s. 45. 66 67

31

Po této aféře nabrala politika v Protektorátu rychlý spád. Z funkce říšského protektora byl odvolán Konstantin von Neurath a nově se jim stal Reinhard Heydrich a 27. září 1941 byl ministerský předseda Eliáš zatčen. Heydrich vyhlásil stanné právo a okamžitou likvidaci české protinacistické rezistence. Eliáš byl odsouzen k trestu smrti a 19. června 1942 popraven.69 Po kapitulaci německých vojsk u Stalingradu přestali někteří aktivističtí novináři věřit v neporazitelnost Němců. Začal se u nich projevovat strach a alibismus. Vladimír Krychtálek, u kterého se zdálo, že má neochvějnou důvěru ve vítězství Německa, začal dokonce ve svých článcích z podzimu 1943 vyslovovat obavy z možné porážky Německa ve válce. Postupem času zcela přestal psát politicky zaměřené úvodníky a zaměřil se na zemědělskou a náboženskou problematiku.70 Po vylodění spojenců v Normandii, v červnu 1944 byl na pravidelných tiskových konferencích znát zmatek a nedostatek informací. Němečtí úředníci nebyli schopni vysvětlit vojenské neúspěchy. I přesto však řada aktivistických novinářů nadále věřila v německé vítězství a nepřipouštěli si, že by mohlo být Německo poraženo.71

69

Tamtéž, s. 45 CEBE, Jan. 2005. Vladimír Krychtálek – osud neslavně slavného novináře. In: Groman, Martin – Karlík, Vladimír, ed. Ztraceni v davu. Osudy novinářů ve 20. století. Praha, Matfyzpress, vydavatelství Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, s. 125 – 129. 71 CEBE, Jan a Jakub KONČELÍK. Novinářský aktivismus: protektorátní kolaborantská žurnalistika a její hlavní představitelé z řad šéfredaktorů českého legálního tisku. Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie. 2008, roč. 53, č. 1-4, s. 39-48. ISSN 0036-5351, s. 46. 70

32

Retribuční dekrety a potrestání kolaborantských novinářů Obnova poválečného Československa sebou nesla řadu politických, ale i kulturních změn. Politickým útvarem se stala již v březnu 1945 Národní fronta Čechů a Slováků, jež sdružovala všechny politické strany.72 Legislativním základem, který nahrazoval zákonodárnou moc, se staly tzv. prezidentovy dekrety, vydávané prezidentem Edvardem Benešem až do konce října roku 1945. Téměř třetina jich vznikla již v londýnském exilu, přičemž celkem jich od roku 1940 do roku 1945 bylo vyhlášeno na 144. Z toho 17 dekretů ústavních. Mezi nejdůležitější patřily jistě ty, jež měly zásadní význam pro vytvoření československého státního zřízení v zahraničí, kontinuitu právního řádu – zákonodárné a výkonné moci, poválečnou hospodářskou obnovu, řešení vztahů Čechů a Slováků atd. Dekrety upravovaly například také poměry v československém zahraničním vojsku, záležitosti veřejných zaměstnanců atp., ty ale měly většinou jen dočasný charakter. Pro účel naší práce je nejdůležitějším „dekret prezidenta republiky ze dne 1. února 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“.73 Mezi potrestanými se ocitli i někteří z českých novinářů.

Vznik a znění retribučních dekretů Teror ze strany okupantů narůstal do stále větších rozměrů, bylo tedy zřejmé, že tyto válečné zločiny budou potrestány. Již 1. října 1941 vzkazoval prezident Edvard Beneš z Londýna domů: „Je a bude to soud dějin: odplata, která jistě přijde, bude strašná.“74 Příprava retribučního právního předpisu začala v listopadu 1942. První osnova byla hotová již v létě 1943, kdy ji ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský, předložil prezidentovi a o které se dále jednalo na několika ministerských radách v průběhu roku 1943. Ministerský předseda Šrámek nakonec po generální debatě nenechal o osnově hlasovat a vrátil ji ministerstvu k přepracování75, počítala totiž jen s potrestáním kriminálních deliktů, nikoli s trestem pro ty, kteří se v průběhu války nechovali jako čestní českoslovenští občané, i když je k tomu zavazoval jejich mandát či úřad76. Opravený a srozumitelnější text retribučního dekretu se pak

72

KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. 2010. Dějiny českých médií 20.století. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-698-8, s. 118. 73 JECH, Karel, Karel, KAPLAN. 2002. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Brno: Nakladatelství doplněk a Ústav pro soudobé dějiny. ISBN 80-7239-115-1, s. 52. 74 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 21. 75 Tamtéž, s. 24. 76 JARKOVSKÁ, Lucie. 2008. Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královehradecku. Praha: Prostor, s. 13.

33

na jaře 1944 stal novým podkladem pro jednání vlády. Ministr Prokop Drtina později shrnul pět zásad, kterými se ministerstvo řídilo při přípravě dekretu: -

viníci a spoluviníci budou souzeni před mimořádnými lidovými soudy,

-

ustanovení zákona bude mít zpětnou platnost,

-

trestány budou činy spáchané v době zvýšeného ohrožení a obsazení republiky (tj. od 21. května 1938 do 31. prosince 1946),

-

v senátech soudů vedených soudci z povolání budou zasedat soudcové z lidu,

-

a řízení soudu bude urychlené, zákon se nebude vztahovat na ty, „kdo ve svém konání byli jen obětmi a ne původci nebo ochotnými pomocníky nepřátelské činnosti“77.

Vláda nakonec dekret schválila 6. října 1944, jednalo se o dekret číslo 6/1945, prodleva mezi schválením a podpisem prezidenta Beneše byla způsobena jeho obavami z konečné podoby zákona. Vadila mu lidovost soudů a po úspěchu spojenecké invaze nechal Evropě vzkázat, že jej nepodepíše. Po té ale došlo k rychlému postupu sovětské armády směrem na západ a prezident dekret podepsal. Ještě téhož dne byl dekret publikován v Úředním věstníku československém a nabyl právní účinnosti.78 V retribučním dokumentu došlo i nadále k proměnám a v osvobozené republice byl nahrazen stejně pojmenovaným dekretem č. 16/1945 Sb., vydaným 19. června 194579. Jedním z nejdůležitějších paragrafů, jež upravoval a který už v Londýně prosazoval předseda vlády Šrámek, byl § 11 – Udavačství, které podle něj bylo značně rozšířeným fenoménem a pochopitelně tak vyžadovalo přísný trest.80 V uzákoněném dekretu byl přesněji vysvětlen a zpřísněn, udavačství mohlo být potrestáno i smrtí, mělo-li za následek smrt81. Dále byl upraven § 16, který pojednává o možnosti zmírnění trestu, jež byl ve druhém odstavci přeformulován. Trest mohl být zmírněn a ve zvláštních případech bylo také možné odsouzeného omilostnit, pokud bylo prokázáno, že obžalovaný jednal s úmyslem prospět českému nebo slovenského národu anebo Československé republice či jejím spojencům atp. Ustanovení, zakotvené ve druhém odstavci však nemohlo být použito, pokud škoda pachatele

77 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 26. 78 Tamtéž, s. 28. 79 JECH, Karel, Karel, KAPLAN. 2002. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Brno: Nakladatelství doplněk a Ústav pro soudobé dějiny. ISBN 80-7239-115-1, s. 26 80 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 31. 81 JECH, Karel, Karel, KAPLAN. 2002. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Brno: Nakladatelství doplněk a Ústav pro soudobé dějiny. ISBN 80-7239-115-1, s. 26.

34

překonala obecný prospěch jím sledovaný. Tento odstavec rovněž nezbavoval pachatele viny, pokud tento při výkonu služební povinností jednal s obzvláštní horlivostí a překračoval tak vysoko nad rámec své běžné povinnosti. Anebo pokud byl činný v úmyslu napomáhat válečnému úsilí Němců a poškodit tak válečné úsilí Československé.82 Samotná profese žurnalistů a provinění, kterých se mohli žurnalisté v průběhu ohrožení republiky dopustit, byla definována v odstavci prvním, § 3: „Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, spáchal-li však takový zločin v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí, nebo smrtí.“ Dekret kromě vymezení jednotlivých zločinů a výše trestů kodifikoval rovněž zřízení zvláštních soudních tribunálů, tzv. mimořádných lidových soudů, které sloužily právě k souzení osob, které se dopustily provinění proti právnímu předpisu č. 16/1945 Sb. Spolu s mimořádnými lidovými soudy vznikly i Národní soudy a to na základě dekretu č. 17/1945 Sb., před kterými byla souzena i tzv. sedmička aktivistických novinářů a řada nejvýznamnější činitelů protektorátní vlády, institucí a organizací.83

Mimořádné lidové soudy Mimořádné lidové soudy byly zřizovány v sídlech krajských soudů, případně mohly zasedat i v jakémkoli jiném místě soudního obvodu. Soudy v jednotlivých městech vznikaly postupně, podle toho, jako rychle se podařilo sestavit návrhy na jmenování soudců z lidu. Jako první zahájil svou činnost Mimořádný lidový soud v Brně a to již 8. června 1945, posledním byl MLS v Chebu, ustanoven až v roce 1946. Soudci měli pocházet ze všech stran Národní fronty, vybíráni byli například z řad perzekvovaných a vězněných účastníků odboje, které jmenovala

82

Tamtéž, s. 31. Se zřízením Národního soudu londýnská exilová vláda původně nepočítala. O jeho vzniku bylo rozhodnuto aţ na jednáních v Moskvě na jaře 1945. BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 59.

83

35

vláda. Soudní senáty byly pětičlenné, předsedou byl vždy soudce z povolání, ať už občanský či vojenský.84 MLS probíhaly ve zrychleném řízení, přelíčení nesmělo, podle Mečislava Boráka, trvat déle než tři dny, v takovém případě byl případ předán řádnému soudu. Obžalovaný měl právo si zvolit obhájce, anebo o něj požádat soud, jinak mu obhájce zřídil soud z moci úřední. Rozsudek byl vyhlašován okamžitě a nebylo možné, vznést proti němu opravné prostředky, žádost o milost neměla odkladný účinek.85 Trest smrti byl zpravidla vykonán do dvou hodin od vynesení rozsudku.86 Platnost retribučního dekretu měla původně skončit už v červenci 1946, jak uvádí Mečislav Borák, MLS však i nadále evidovaly tisíce nevyřízených případů, proto účinnost dekretu o půl roku prodloužila, tj. do 8. ledna 1947. Dekret ale musel být opět prodloužen do 4. května 1947, kdy definitivně skončila jeho účinnost. MLS musely řešit na 132 549 trestních oznámení a spisů, z toho 40 543 případů bylo odloženo pro nedostatek důkazů a v 14 879 případech bylo od stíhání upuštěno z důvodu ukončení odsunu Němců a repatriace jiných státních příslušníků. Na 7 027 případů bylo postoupeno ke stíhání dalším řádným soudům (ať už z důvodu postoupení případů další instanci, či nevyřízení do konce data účinnosti dekretu). Z 37 982 případů vyřízených před MLS bylo, jak uvádí Mečislav Borák, celkem 21 342 osob odsouzeno, z toho 19 888 k trestům na svobodě (v průměru přesahujícím deset let), 741 na doživotí a 713 osob k trestu smrti. V 745 případech bylo podle § 16/1945 Sb. retribučního dekretu upuštěno od vyměření trestu a 9 132 osob bylo osvobozeno.87 Po únorovém vítězství komunistů však došlo k dalšímu prodloužení platnosti dekretu. Zákon č. 33/1948 Sb. ze dne 25. března 1945 obnovil účinnost retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a nařízení o lidovém soudnictví až do konce roku 1948.88

Potrestání kolaborantských novinářů Poválečnou očistou procházeli všichni provinilci, i ti z řad novinářů. Před osvobozením Československa, od 11. května 1945 až do února 1946, začala skupina nezkompromitovaných

84

Tamtéž, s. 47. Tamtéž, s. 48. 86 JARKOVSKÁ, Lucie. 2008. Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královehradecku. Praha: Prostor, s. 19. 87 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 72. 88 Tamtéž, s. 76. 85

36

redaktorů uvažovat o založení nové novinářské organizace. Ta měla nahradit protektorátní Národní svaz novinářů.89 Komise pro očistu médií vydávala potvrzení o bezúhonnosti, jež bylo podmínkou pro členství v nové novinářské organizaci.

Jejími členy byli nejen novináři aktivní v domácím

i zahraničním odboji a ti kteří byli vězněni v koncentračních táborech, ale i vdovy po popravených novinářích. V čele stál bývalý redaktor Práva lidu a Národní práce Jaroslav Vozka.90 Při posuzování o bezúhonnosti komise prověřovala čtyři roviny provinění: -

za návštěvu Presseklubu (společného klubu německých a aktivistických novinářů) udělovala pokuty, a takto získané prostředky rozděloval Kopecký pozůstalým po popravených novinářích,

-

za další lehčí provinění udělovala komise časově omezený zákaz práce v oboru (nejdéle na rok a půl),

-

významné kolaboranty komise vylučovala z novinářského svazu s doživotním zákazem výkonu povolání,

-

a novináře, kteří se mimořádně provinili, komise (vedle doživotního zákazu práce v oboru) doporučovala postavit před Národní soud (či mimořádný lidový soud), jak uvádí Končelík, Večeřa a Orság (2010).

Doživotní zákaz novinářské práce tedy dostalo 86 novinářů a 51 z nich putovalo k soudům. Aktivističtí novináři (a mezi nimi i členové aktivistické sedmičky) byli souzeni před Národním soudem a tresty byly velmi přísné. Pět z nich bylo potrestáno oběšením (Antonín Jaromil Kožíšek, Vladimír Krychtálek, Alois Kříž, Rudolf Novák a Karel Werner). U Jaroslava Křemena a Emanuela Vajtauera nebyly tresty smrti vykonány. Křemen byl omilostněn na doživotí a Vajtauer odsouzen v nepřítomnosti. Další dva novináři dostali doživotní tresty, patřili zde Václav Crha a Jiří Stříbrný. Dalších pět žurnalistů se dočkalo více než desetiletých trestů.91

89

KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. 2010. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-698-8, s. 119-120. 90 DOLEJŠÍ, Vojtěch. 1963. Noviny a novináři. Z poznámek a vzpomínek. Praha: Nakladatelství politické literatury, s. 475. 91 KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. 2010. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-698-8, s. 120.

37

MLS v Ostravě Situace na území severní Moravy se v mnohém lišila od jiných části republiky. Tato část země byla násilně odtržena a zabrána a v průběhu války se měnily i státy, pod které patřila. Zatímco Šumpersko, Zábřežsko, Frýdecko, Místecko, Frenštátsko a jádro Ostravy byly po celých šest let součástí protektorátu Čechy a Morava, slezské oblasti Jesenicka, Bruntálska, Krnovska a Opavska, stejně tak jako moravského Novojičínska se staly po uzavření Mnichovské dohody součástí Sudet. Hlučínsko se stalo přímou součástí Německé říše, stejně jako velká část Těšínska, které bylo necelý rok předtím součástí Polska. Komplikovanost situace v této oblasti tedy vyplývá zejména z odlišných předpisů, které zde platily od roku 1939 do roku 1945, což mělo samozřejmě vliv na odlišnou praxi poválečných mimořádných soudů.92 Poválečné události přinesly na Ostravsko mohutnou vlnu revolučního nadšení a spolu s ním i chaos. Ten mohl vytvořit vhodné podmínky pro vyřizování si osobních účtů, uplatňování principu kolektivní viny či pro svévolné excesy. K těm docházelo především v internačních střediscích anebo rovnou při zatýkání podezřelých osob. Nenávistné emoce ohledně všeho německého se stupňovaly. V Ostravě tak byl zbourán krásný neorenesanční Německý dům navržený místním architektem Felixem Neumannem. A stále častěji se ozývalo volání po urychleném potrestání osob, které si zadaly s nacistickým režimem, například v Nové svobodě byl 25. května 1945 uveřejněn článek s názvem „Smrt vrahům českého národa.“ „Ještě dnes nechť se v závodech, dílnách, kancelářích a obcích konají schůze, na kterých se usnášejte na resolucích, za okamžité zřízení lidového soudu v Mor. Ostravě. Současně na každém závodě, v každé obci zvolte nejméně dva přísedící (porotce) lidového soudu. Je škoda každé hodiny, kterou nám svojí přítomností otravují lidskou společnost tyto zrůdy, je zbytečné, abychom se jejich přítomností nervově rozrušovali. Jsme národ Jana Žižky z Trocnova, jehož heslem vůči nepřátelům bylo: Bijte, zabijte, nikoho neživte!, a tomuto jeho heslu věrni zůstaneme. Smrt vrahům českého národa!“93 MLS v Ostravě byl ustaven 10. srpna 1945. I když okresní vyšetřovací komise zpracovaly do září 1945 na 970 případů, ne všechny byly projednávány před soudem, proto nesplnily skutkovou podstatu některého zločinu retribučního dekretu. A na rozdíl od MLS v Praze, nebyli jako první projednávány případy největších ostravských provinilců, protože jejich výpovědi byly cenným materiálem při řešení méně jasných případů. První přelíčení se konalo 26. září

92 93

Tamtéž, s. 109. Smrt vrahům českého národa. Nová svoboda, 25. 5. 1945.

38

1945 a zájem veřejnosti byl obrovský. Krajský soud dokonce vydal zvláštní vstupenky v obavách, že zasedací síň Nové radnice v Ostravě nebude publiku stačit. Celkem bylo v Ostravě projednáno na 1743 žalob.94 Z celkových 1663 souzených bylo 41 osob odsouzeno k trestu smrti, 41 osob bylo odsouzeno k doživotnímu žaláři, 1262 osob k trestům odnětí svobody, v 55 případech bylo upuštěno od potrestání, 260 osob bylo osvobozeno a 4 případy byly postoupeny řádnému soudu k dalšímu projednávání. Dříve než začalo hlavní přelíčení, bylo 145 případů zastaveno nebo přerušeno kvůli úmrtí obviněného či jeho odsun do Německa a ve 123 případech bylo upuštěno od dalšího výkonu trestu odnětí svobody rovněž pro odsun.95 Po ukončení činnosti MLS trestaly nacistické zločince a kolaboranty, jak tvrdí Mečislav Borák, mnohem mírnější řádné soudy. Za necelý rok ale došlo k obnovení mimořádných lidových soudů, v únoru 1948 vyhráli volby komunisté a již v březnu byl přijat zákon na obnovu retribuce. 26. dubna 1948 se tak uskutečnilo první přelíčení obnoveného MLS v Ostravě.96 Před Mimořádný lidový soud v Ostravě stanulo celkem šest novinářů. Někteří z nich byli obyčejnými podvodníky, jiní udavači a někteří se pouze snažili zachránit nejen sebe, ale i své okolí. Pro účel naší práce jsme vybrali novináře Jiřího Kavuloka97 a Josefa Skoumala98, kteří stanuli před Mimořádným lidovým soudem na podzim roku 1946.

Sociální a profesní východiska souzených novinářů Mladší z dvojice žurnalistů, Josef Skoumal, se narodil 23. října 1908 v Tišnově, příslušný do Pernštejnského Jestřábí, rodičům Konstantii roz. Novotné a Josefu Skoumalovi99. Josef ml. se narodil před první světovou válkou, která samozřejmě postihla i jeho rodnou ves. Z Per. Jestřábí bylo do války povoláno na šest desítek100 místních mužů. Jeden z nich mohl být i Josefův otec. Za první republiky v obci bydlelo na 454101 obyvatel, přičemž region Hornosvratecké vrchoviny v dnešním okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji, vždy patřil mezi zemědělskou oblast, dařilo se zde tradičním rolníkům a ve druhé polovině třicátých let, po

94

BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 121. 95 Tamtéž – celková bilance činnosti MLS Ostrava z půlky května 1947. 96 Tamtéž, s. 127. 97 LS 890/46 Jiří Kavulok – MLS v Mor. Ostravě, Hlavní přelíčení, 30. října 1945. 98 LS 1011/46 Josef Skoumal – MLS v Mor. Ostravě, Hlavní přelíčení, 20. listopadu 1945. 99 LS 1011/46 Josef Skoumal, Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem, s. 1. 100 FOJTÍK, Petr. Vývoj obce Jestřábí v letech 1948-1945. Olomouc, 2007, str. 50. 101 Tamtéž, str. 52.

39

překonání ekonomické krize, vzniklo v Jestřabí nespočet nových živností. Rodina Josefa Skoumala zřejmě nepatřila mezi nejbohatší rodiny ve vsi. Možná obdělávali jen malé políčko, které nemohlo přesáhnout velikost 5 ha, pro svou vlastní spotřebu102. Povolání rodičů nám ale nejsou známa. Otec Josef Skoumal zemřel již v roce 1924, tedy ve Skoumalových šestnácti letech.103 Nevíme, jestli měli rodiče více dětí, ale Skoumal zřejmě musel po smrti otce pomáhat mamince s chodem domácnosti. Pravděpodobně to pro něj ale nebylo nic nového. Josef Skoumal starší zřejmě narukoval, a pokud se z války vrátil s nějakým zraněním, což by odpovídalo jeho brzké smrti, musel být Josef Skoumal mamince nápomocný již od začátku války, tedy od svých šesti let. Skoumal navštěvoval obecnou, tedy základní školu, a pak českou reálku v Brně. I když pocházel z chudých poměrů a situace doma pro něj nebyla jednoduchá, vyrůstal v podstatě bez otce, neučil se vůbec špatně. Absolvoval gymnázium s maturitou a poté ihned nastoupil do zaměstnání na pozici administrativního úředníka.104 Jiří Kavulok se narodil 7. února 1898 v Komorní Lhotce v okrese Český Těšín. Rodiče Jiří Kavulok a Marie roz. Lipovská zemřeli, není nám však známo datum jejich úmrtí.105 Komorní Lhotka vždycky bývala chudou oblastí, zemědělství se zde příliš nedařilo díky nevýhodné podhorské poloze. Lidé tak často jezdívali za prací buď do Třineckých železáren anebo na šachty na Karvinsku. Nepatřili tedy ani mezi rolníky, ani mezi dělníky a nazývali se tzv. kovorolníky. Tatínek Jiřího byl domkář, nevlastnil tudíž žádnou půdu, pouze domek se zahradou. Rodinné poměry byly velmi chudé, pro rodiče muselo být těžké, uživit dvě děti (Jiří Kavulok měl jednoho sourozence). Komorní Lhotka vždycky patřila mezi obce s výraznou menšinou polských obyvatel a jinak tomu nebylo ani v době, kdy byl Jiří Kavulok ještě mladíkem. Ostatně je s podivem, že se v jeho jméně píše jednoduché a ne dvojité w. Jméno Kavulok je totiž polského původu i když Jiří Kavulok byl národnosti české. Specifikum oblasti, ve které vyrůstal, nespočívalo jen v kombinaci různých etnik, ale i v jisté sociální nesourodosti. Výše zmínění kovorolníci, nepatřili ani do početné skupiny rolníků, ba dokonce ani dělníků. V Komorní Lhotce tak žilo několik skupin obyvatel, které tady na jednu stranu patřily, ale na druhou stranu zase nepatřily 102 CHYTIL Alois (ed.): Chytilův úplný adresář Československé republiky. Svazek I. Morava a Slezsko, s. 690. – Uvádí v přehledu abecední seznam rolníků, kteří vlastnili na území Pernštejnského Jestřábí více než 5 ha půdy, přičemž jméno Skoumal, ani Novotná v něm nefigurují. 103 LS 1011/46 Josef Skoumal, Zpráva o pověsti Josefa Skoumala, Mor. Ostrava, 22. ledna 1946, s. 2. 104 LS 1011/46 Josef Skoumal, Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem, s. 1. 105 LS 890/46 Jiří Kavulok, Národní bezpečnostní stráž v Mor. Ostravě, hlášení o zadržení – zatčení, 17. května 1945.

40

nikam. Jistá národnostní a sociální roztříštěnost, která v této oblasti panovala, mohla mít vliv na utváření jeho budoucí osobnosti. Díky ní mohl mít Kavulok jakýsi podvědomý pocit vykořeněnosti, toho, že vlastně nikam nepatří. Tyto pocity u obyvatel těšínska byly umocněny událostmi z období 1938 až 1940, kdy v letech 1938 a 1939 byla mj. i Komorní lhotka obsazena Polskem aby se následně stala přímou součástí Německé říše.106 Možná se u něj vyvinula potřeba někam patřit, nutnost sociální i národnostní soudržnosti, kterou mu pak mohla přinést spolupráce s okupantem, navíc s finančním bonusem. Jediným spojujícím elementem obyvatel Komorní Lhotky bylo pravděpodobně náboženství. I když v nedaleké Ostravě nikdy nebyla silná náboženská komunita, oblast Těšínska a tedy i Komorní Lhotka je dodnes v povědomí občanů jako část se silně věřícími lidmi, i Jiří Kavulok byl vyznání římskokatolického107. Vzdělání se mu dostalo v obecné škole, po které nastoupil na učební obor kamnář, který úspěšně ukončil. Už v té době se u něho zřejmě projevoval zájem o literaturu. Je otázkou, co bylo důvodem vyučení se. Kavulok měl možná ambice stát se spisovatelem či novinářem, ale protože pocházel z chudičké rodiny, rodiče pravděpodobně neměli dost prostředků, aby mu zabezpečili vzdělání na české reálce. Ostatně do nejbližšího okresního města, Českého Těšína, to je přes patnáct kilometrů, které by musel Jiří Kavulok dennodenně překonávat. Vyučil se v roce 1915, ve svých sedmnácti letech. Pak se zřejmě věnoval kamnářství, ale již v roce 1918 nastoupil k četnictvu při velitelství v Opavě jako výpomocný četník na hlavní stanici v Karviné.108 Jiří Kavulok se oženil s Marií, roz. Žaganovou, manželství ale nepatřilo mezi nejšťastnější. Partneři se sice nerozvedli, ale žili rozloučeni „od lože a od stolu“ ve společné domácnosti.109 Jiří se tak musel starat i o svou manželku v bezdětném manželství. Jiří sice v době soudního procesu uvedl, že žijí rozloučeni, pravdou ale je, že z poválečných spisů se dovídáme, že spolu se ženou žili ve společné domácnosti až do konce svých dní. Možná, že k rozvodu nikdy nedošlo, protože Jiří Kavulok byl, jak už bylo zmíněno výše, římskokatolického vyznání a pocházel z vesnice, kde rozvod přeci jen nebyl na denním pořádku.

106

Historie obce Komorní Lhotka. Oficiální stránky obce Komorní Lhotka [online]. Komorní Lhotka: Obecní úřad Komorní Lhotka, 2008, 22.12.2015 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.komorni-lhotka.cz/ 107 Tamtéž. 108 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, s. 1. 109 LS 890/46 Jiří Kavulok, Národní bezpečnostní stráž v Mor. Ostravě, hlášení o zadržení – zatčení, 17. května 1945.

41

Prvorepublikové ambice Ani jeden z nich nepocházel z jednoduchých poměrů. Kavulok to měl možná ještě o něco těžší. Jeho příběh působí trochu jako z dávných časů – mladý nadějný spisovatel nemohl studovat to, co by jej bavilo, trápil se, ale nakonec si v životě přeci jen prosadil svou. Možná už od začátku viděl v psaní jen vidinu rychlého zisku, vlivem nedostatku z dětství. Vždyť i v záznamu Svazu českých redaktorů se píše: „P. Kavulok byl znám jako revolverový novinář, který získával inserci vyhrožováním.“110 Josef Skoumal naproti tomu neměl nikdy žádné problémy. Po škole nastoupil na dobu devíti měsíců jako administrativní úředník. Poté byl povolán k vykonání prezenční vojenské služby, kde dokonce absolvoval i důstojnickou školu, a pak se vrátil do Brna. Na tehdejší dobu dosáhl Josef poměrně vysokého vzdělání, i když neabsolvoval vysokou školu, což bylo zřejmě způsobeno tíživou finanční situací v rodině.111 Josef možná už na střední škole psal různé články a příspěvky do novin, možná byl jeho oblíbeným předmětem literatura a český jazyk. Jistě měl nadání pro práci žurnalisty, protože ihned po ukončení vojenské služby nastoupil v Moravských novinách v Brně, kde se také setkal se smutně proslulým novinářem Antonínem Jaromilem Kožíškem. A stejně tak jako ostatní Kožíškovi kolegové112 s ním měl spory a problémy, které se projevily i později během války. V Moravských novinách tiskového koncernu Globus zůstal Josef až do roku 1934, kdy byl přeložen do redakce v Ostravě. Do Ostravy se pravděpodobně přestěhoval již se svou manželkou Annou, roz. Tkalcovou, se kterou měl jedno dítě (na začátku války mu byly pouhé dva roky). Obývali zde dvoupokojový byt, ve kterém zůstali až do konce války. V Moravských novinách působil Josef Skoumal dva roky, do roku 1936, poté změnil své působiště a začal pracovat jako šéfredaktor Poledního Českého slova vydavatelství Melantrich.113 V jeho kariéře to pro něj byl zásadní mezník. Do nynějška působil jako redaktor a nyní povýšil na šéfredaktora. Po odchodu Josefa Skoumala do Ostravy, zůstávala jeho maminka Konstantie v Tišnově, ale se synem se i nadále navštěvovali.

110

LS 890/46 Jiří Kavulok – Svaz českých redaktorů, dopis Velitelství Sboru národní bezpečnosti, Moravská Ostrava, 19. září 1945. 111 LS 1011/46 Josef Skoumal, Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem, s. 1. 112 VEČEŘA, Pavel. Žurnalisté mezi zradou a kolaborací: Moravská novinářská kolaborace před Národním soudem. První. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-7506-1, str. 50. 113 LS 1011/46 Josef Skoumal, Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem, s. 1.

42

V roce 1941 se za ním přestěhovala do Ostravy, zřejmě to souviselo s jejím zhoršujícím se zdravotním stavem, žila zde totiž pouhých šest měsíců a poté v roce 1941 zemřela.114 Kavulok byl od Josefa Skoumala starší o deset let, jeho pracovní dráha tak začala mnohem dříve. Již od roku 1919 působil jeden rok v časopisu Československý invalida ve Frýdku. Poté se přestěhoval do Mor. Ostravy a zkusil vydávat své vlastní periodikum – Tribunal. Byl to časopis věnující se zprávám ze soudní síně a společnosti. Tento ambiciózní projekt neměl dlouhého trvání, kvůli nedostatku financí ho byl Jiří nucen zastavit. Neúspěch ho ale rozhodně neodradil. V roce 1927 napsal svou literární prvotinu „Sedm let po plebiscitu“, ve které zachytil nejdůležitější momenty Těšínska po první světové válce. Jedná se vlastně o popis jeho osobních zážitků z doby, kdy působil u četnictva v Českém Těšíně.115 V letech 1926 až 1929 působil hned ve dvou redakcích, v opavském časopisu Bezručův kraj a ostravských Moravskoslezských novinách. Ostatně stopa ostravského barda Petra Bezruče se zejména v dobách první republiky ukazovala v celé jeho tvorbě. V roce 1929 začal vydávat další vlastní periodikum Slezské slovo, které bylo dle jeho slov „vedeno v tendenci na našeho Slezského barda Petra Bezruče.“ Možná se Jiří cítil více Čechem než Polákem, přeci jen Petr Bezruč o Jiřího rodné vsi, Komorní Lhotce, složil báseň s názvem „Ligotka Kameralna“, kterou můžeme najít ve sbírce Slezské písně. Každopádně v Kavulokově předválečné literární tvorbě nic nenasvědčovalo tomu, že by vůbec kdy mohl kolaborovat s Němci. Patřil spíše mezi revolverové novináře, zkoušel se uživit podnikáním s tištěnými médii. Kromě Slezského slova založil i Krnovské noviny, jednalo se o listy českých menšin na Krnovsku a Frývaldsku. Ty ale časem zápasily o finance, proto mu byla v roce 1938 přislíbena pomoc presidiem ministerské rady v Praze, díky čemuž přežil český tisk v Krnovském kraji až do okupace. Po sloučení Moravy a Slezska přejmenoval Slezské slovo na Moravskoslezské slovo, a jak sám tvrdil „měly sloužit plně ochraně a buditelské národní otázce.“116 Ovšem žádné z novin, kromě Moravskoslezského slova se dlouho neudržely a časem začaly mít finanční problémy. Těžko říct, jestli Jiřího více přitahovalo psaní textů anebo vidina relativně snadného výdělku. Možná, že i Moravskoslezské slovo by časem začalo strádat, kdyby

114

LS 1011/46 Josef Skoumal, Zpráva o pověsti Josefa Skoumala, Mor. Ostrava, 22. ledna 1946, s. 2. LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, s. 1. 116 Tamtéž. 115

43

si v něm nezačal kupovat jednu stranu obchodník s ovocem, ostravský fašista, Jakub Niemczyk.117

117

Tamtéž.

44

Novinářská činnost v době okupace Okupace byla pro mnohé těžkou zkouškou charakteru. A mnohdy i těžkou volbou – na čí straně budu stát? Novináři byli často hluboce přesvědčeni o vítězství Německé říše, anebo se o fašistickou myšlenku nijak nezajímali a šlo jim zejména o vlastní zisk z válečných událostí. Často se pouze snažili zachránit buď jen sebe anebo celou svoji rodinu. Jejich chování před válkou často předurčovalo rozhodnutí během a v začátcích německé okupace. Josefu Skoumalovi nepřinesla okupace žádný výrazný kariérní postup, ba spíš naopak. Už před začátkem války se stal šéfredaktorem poledního Českého slova, toto místo pro něj muselo představovat výrazný kariérní posun, bohužel ale nemělo dlouhého trvání. 7. dubna 1939 po okupaci ČSR Německem, použil v článku jednu větu z Goebbelsova projevu, kvůli které byl předvolán na gestapo. Vyslýchající „gestapák“ Wágner jej donutil podepsat protokol, pokud by byly zjištěny další poklesky v novinách, které by Skoumal revidoval, tyto budou okamžitě zastaveny. A Josef Skoumal kvůli tomuto článku přišel o místo šéfredaktora poledního Českého slova.118 V listopadu si pak zdánlivě polepšil, generální ředitel nakladatelství Melantrich Šalda, ho pověřil vedením všech listů Melantrichu v Ostravě. Skoumal toto místo přijmout nechtěl, ale jak sám uvádí, musel. Českému slovu v té době hrozilo zastavení a nebylo proto jednoduché, vzít na sebe tak velkou odpovědnost. „Byl jsem taky jediným šéfredaktorem, který nebyl dosazen Wolframem, nýbrž zaměstnavatelem,“ jak tvrdí Skoumal v protokolu, což možná platilo jen pro Ostravsko.119 Pozice šéfredaktora však nebyla jednoduchá, jak popisuje sám Skoumal, ze začátku mu toto zaměstnání neposkytovalo ani žádné finanční výhody. Výplata byla totiž upravena až vyhláškou v roce 1941, do té doby byla jeho práce honorovaná jako práce běžného redaktora. Vojenským cenzorem byl v té době baron von Lewetzov, který byl v povědomí všech zapsán jako: „…ožralec a bezohledný nacista, který šikanoval celý veřejný český tisk na Ostravsku a před nímž se třásli veškeří novináři,120“ a podléhal mu i Skoumal. Von Lewetzov si v jednání se Skoumalem rozhodně nebral servítky, přicházel v podnapilém stavu do podniku a nařizoval nesplnitelné, vyhrožoval zastřelením či koncentračním táborem. Díky baronu von Lewetzovi a policejnímu řediteli Merlerovi bylo vydávání Českého slova dokonce zastaveno na celý týden 118

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 1. 119 Tamtéž. 120 LS 1011/46 Josef Skoumal – Závěrečná zpráva. Moravská Ostrava, 8. srpna 1945, str. 1.

45

– Merler tenkrát tvrdil, že mu toto nařídilo NSDAP a že tohoto rozkazu musel uposlechnout. To, že situace v Českém slově nebyla jednoduchá, dokazují i další skutečnosti. Pro nepatrnou tiskovou chybu bylo jednou zabaveno na pět tisíc výtisků nedělního Českého slova, jindy zase celý náklad listu – 180 tisíc výtisků.121 Skoumal byl rovněž několikrát předvolán na gestapo, aby poskytl vysvětlení kvůli chybám, které mohly změnit význam celého článku. Naštěstí se mu ve všech případech podařilo přesvědčit gestapo, že se jednalo o vadný text pocházející ze zpravodajské agentury ČTK. Takové situace se nestávaly jenom v Českém slově. V jiných ostravských novinách, Duchu času, vysázeli místo slova protektorát, slovo protentokrát. V Českém slově naštěstí nikdo za záměnu písmenek nepykal, naproti tomu za úpravu v Duchu času byl zatčen jak šéfredaktor listu, tak i sazeč a korektor. Jak zmiňuje Skoumal ve svém spisu, jeden z nich zaplatil za tuto chybu životem, ostatní dva byli posláni do koncentračního tábora. „Stalo se, že jsem před tiskem zjistil, že máme v listě vysázeno: (…) v Americe se prodávají Hitlerovy šunky, na místo Millerovy šunky. Tato chyba by jistě stála nejen mne, ale i sazeče, příp. korektora životy“ uvádí Josef Skoumal.122 České slovo bylo trnem v oku nacistům. Je pravdou, že sídlilo v krásné budově na hlavní třídě, kdežto nacistický list123 se musil spokojit s nevyhovující tiskárnou v zastrčené uličce v Ostravě-Přívoze. Skoumal tuto důvěrnou informaci, že nacistům jde snad o budovu vydavatelství, získal od druhého vojenského cenzora Czerného. Lewetzov údajně sledoval právě tento záměr.124 O Jiřího Kavuloka se na rozdíl od Josefa Skoumala už od roku 1940 zajímal Jakub Niemczyk, vedoucí Svatoplukových gard v Ostravě. Niemczykovi vadila činnost organizace Vlajka, se kterou se ve zlém rozešel, a proto chtěl na Moravě založit nové hnutí s názvem Fašistické Svatoplukové gardy. Svěřil se Kavulokovi s tímto záměrem – zlikvidovat Vlajku. Jiří toto rozvádí v protokolu: „Nevěnoval jsem tomuto hnutí a zejména fašistickým hnutím vůbec žádné pozornosti, neboť jsem nevěřil v uplatnění této ideologie a také bylo moje přesvědčení v uvedeném smyslu potvrzováno tím, že žádné z těchto hnutí nemohlo vykázati počtem členstva sebemenší politickou moc, která by dovedla strhnouti na sebe celostátní vliv.“ Až

121

Tamtéž. LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 11. července1945. 123 LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 11. července 1945, str. 2. – Ve spisu není zmíněno, který nacistický list, ani konkrétní adresa paláce Českého slova. 124 LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 2. 122

46

začátkem roku 1940 prohlašoval na politických schůzích vedoucí hnutí Vlajka Jan Rys, že hnutí převezme za každých okolností v protektorátu vládní moc. Od té doby se také Jiří začal zajímat o vývoj fašistických uskupení.125 „Jedině z těch důvodů měl jsem zájem o nabídku Niemczykovu, neboť jsem tím viděl jedinou možnost čelit touhám hnutí Vlajky a současně Svatoplukových gard, abych moji politickou činností v rámci Niemczykových gard způsobil úplný rozkol Vlajky a při tom i Niemczykových gard samotných,“ uvádí Jiří. 1. května 1940 se v Kavulokově Moravskoslezském slově objevil článek silně zaměřen proti hnutí Vlajka, Jiří byl proto volán na gestapo, kde se odvolával na Niemczyka „Niemczyk řídí textovou část listu a já nemám s touto věcí ničeho společného.“ Což ostatně dosvědčují i svědci, například účetní Emil Zelenka: „Kavulok tehdy neskrýval, že on má noviny a Niemczyk peníze a že tedy propůjčuje za určitý obnos složený Niemczykem svůj časopis pro účely Niemczykových Svatoplukových gard. Číslo stojí určitý obnos, řekněme asi 8 tisíc K., ty zaplatí Niemczyk a dostane patřičný počet výtisků a Kavulok se nestará, co se s nimi stane a Niemczyk se nesmí starat co Kavulok zase vydělá na inserci.“126 Nebylo to ostatně poprvé, ani naposled, kdy byl Jiří předvolán na gestapo a po tom, co se odvolával na Niemczyka, byl propuštěn. Zdá se, že Niemczyk držel nad Jiřím ochrannou ruku a zároveň sponzoroval jeho činnost.127 Jakub Niemczyk byl velkoobchodník s ovocem a známý ostravský fašista, mluvilo se o něm dokonce jako o jejich „generálovi“. Původem Polák z Ustroně se o československé občanství přihlásil až v roce 1931 z jediného důvodu, aby mohl snáze podnikat. Když se stal velitelem Gajdovy gardy, začal toto fašistické hnutí finančně podporovat, stejně jako později nacisty. A z této spolupráce mu samozřejmě plynuly značné obchodní výhody. Například z pověření gestapa spolurozhodoval o komisařské správě židovských obchodů, kooperoval s gestapem v Ostravě i v Opavě, s policejním ředitelstvím, s pobočkami NSDAP a SD, s Německou zpravodajskou kanceláří DNB (Deutsches Nachrichtenbüro) a dalšími nacistickými institucemi, jak uvádí Mečislav Borák. Prý očekával, že mu nacisté za jeho zásluhy o fašismus, pomohou ke křeslu ministra obchodu.128 125

LS 890/46 Jiří Kavulok – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 3. 126 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědecký protokol Emila Zelenky, Národní bezpečnostní stráž v Moravské Ostravě. 127 LS 890/46 Jiří Kavulok - Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 4. 128 Borák také uvádí: „Krátce po osvobození byl zatčen orgány NKVD a dodán do vazby SNB v Ostravě. Než mohl být jeho výslech ukončen, vyzvedli si ho z věznice ,dva ozbrojení Rusové‘, jak uvádí vyšetřovací zpráva, a odvedli ho neznámo kam. Za několik týdnů byl objeven a znovu zatčen v Rožnově pod Radhoštěm. Někdo však měl o jeho osobu a hlavně o jeho svědectví takový zájem, že v polovině srpna roku 1945 byl z kanceláře č. 65

47

Kavuloka a Niemczyka spojovala „láska k penězům“. Oba dva byli ochotní zaprodat se jakémukoli režimu či ideologii, peníze pro ně byly tzv. až na prvním místě. Jakkoli popisoval Jiří Kavulok v protokolu před MLS v Mor. Ostravě, že jeho úmysly byly čestné, jeho lenost a hochštaplerství bylo zřejmé. Před válkou se snažil uživit podnikáním, což se mu příliš nedařilo, a i když byl vyučeným kamnářem, nikdy neměl zájem se této profesi věnovat. Nejvíce se mu líbila představa snadného výdělku. Vždyť i po tom, co bylo v r. 1942 zastaveno Moravskoslezské slovo a on byl úřadem práce nasazen do Vítkovických železáren jako dělník „dovedl jsem se z důvodů zdravotních pracovnímu poměru se vyhnouti“.129 V protokolu se Jiří Kavulok odvolával na censora Vladimíra Adámka, vedoucího regionální TDS, tedy protektorátní cenzury v Moravské Ostravě, kterým byl jmenován r. 1940130. Svěřil se mu se svým úmyslem, rozložit fašistické Svatoplukové gardy zevnitř a ten mu měl toto úsilí dosvědčit i po osvobození. Cenzoři Adámek i Machálek mu k tomuto boji gratulovali a přes přísné cenzurní pokyny byli při uveřejňování článků nápomocni. „V únoru roku 1942, kdy otiskl jsem také články proti Moravcovi, nastalo zastavení časopisu Moravskoslezské slovo. Moravec učinil tak proto, že jsem nevyhověl jeho pozvání k součinnosti a spolupráci při osvětových bojích a nepomáhal při jeho tezi pro spojení všech fašistických složek Protektorátu.“ Jiří Kavulok neuposlechl ministra Moravce proto, že si dobře uvědomoval, o koho se jedná a že jeho jediným cílem bylo, aby „celý komplex aktivistických sil zapojil do německé národně-socialistické káry, která by zavezla český národ do propasti.“131 Kavulok sice popisuje zastavení listu jako svůj vlastní boj proti okupační moci. Ovšem ze svědecké výpovědi Arnošta Pořízky, velitele Svatoplukových gard, se dovídáme poněkud odlišné informace: „Když jsem mu vytýkal jeho obojživelné psaní (pro a proti protektorátní vládě), vymlouval se mi, že všecky noviny jsou zglaichšaltovány a censura nepropustí žádného článku, jenž by byl psán tendencí, již jsem od něj požadoval. Způsob jeho novinářské činnosti jevil znaky zaopatření si lehkého chleba na úkor hnutí, a proto jsem omezil můj osobní styk s ním na míru nejmenší. V únoru 1942 jsem ho přinutil, aby uveřejnil v týdeníku můj článek, v němž jsem

v budově velitelství SND v Ostravě odcizen jeho vyšetřovací spis.“ Vyslýchání Niemczyka tak muselo začít znova, ovšem nový spis, už nebyl tak kompletní, jako ten původní. 2. července 1946 byl odsouzen na doživotí, v srpnu 1956 byl na základě milosti propuštěn do psychiatrické léčebny. BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 263. 129 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, s. 3. 130 VEČEŘA, Pavel. Žurnalisté mezi zradou a kolaborací: Moravská novinářská kolaborace před Národním soudem. První. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-7506-1, s. 79. 131 LS 890/46 Jiří Kavulok - Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 4.

48

zaútočil na nově jmenovaného ministra Moravce.“ Právě kvůli tomuto článku bylo vydávání Moravskoslezského slova zastaveno. Pořízka k tomu dodává: „Kavulok mi pak vytýkal, že jsem ho zbavil živobytí. Vydal pak ještě jakýsi Almanach ČPF, jehož sestavu dojednal opět sám s Niemczykem. Článek s mým podpisem v tomto Almanachu jsem četl, až když Almanach vyšel. Když jsem se proti tomu ohradil, řekl mi, že tam musel něco ode mne dáti, že na obsahu článku nezáleží, hlavní věc je vydělá pro sebe nějaké peníze.“132 Vztah Jiřího a Arnošta Pořízky byl veskrze negativní, Jiří Kavulok v něm viděl „politického analfabeta a vojáka“. Arnošt Pořízka byl přesvědčený o vítězství Německa. V březnu 1939 jako místní vedoucí Gajdovy gardy133 pomáhal zajišťovat židovský majetek, v květnu téhož roku byl ustaven župním náčelníkem FG. V dochovaném letáku „Resoluce a program“ z 18. května 1940 se „bez výhrady“ dává pod vedení Hitlera, požaduje mj. „složení slibu věrnosti Vůdci“ či například „úplné hospodářské včlenění“ protektorátu do prostoru velkého Německa (Borák, 1998). Borák neuvádí, jestli Pořízka někdy někoho udal, či zapříčil něčí smrt. Po válce na svou obhajobu všechno popřel, údajně byl „velitelem jen na papíře“, spolupráci se svými bývalými „kamarády“ hodnotil se značným despektem a rovněž uváděl, že jako železničář pomáhal krýt ilegální přechody do Polska.134 Můžeme tedy těžko hodnotit, nakolik byla výpověď jednoho či druhého v této věci o zastavení časopisu pravdivá či nikoli. „Po zastavení mého časopisu živil jsem se jednak likvidací mého časopisu a pohledávek z titulu inserce a někdy nějakým obchodem šmeliny. Přesto, že jsem byl úřadem práce nasazen do vítkovických železáren jako dělník, dovedl jsem se z důvodů zdravotních pracovnímu poměru se vyhnouti.“ „Povzbuzoval jsem ochabující Čechy na duchu k víře ve vítězství našich spojenců a tím i osvobození naší republiky. Denně jsem odposlouchával zahraniční londýnské a moskevské relace, abych ráno mohl vyrazit do ulic mezi lidi a zvěstovat novinky.“ 135

132

LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědecký protokol Arnošta Pořízky, Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, str. 1, 2. 133 Struktura a názvy úderných gard českých fašistů úzce souvisely s Ostravskem. Původně šlo o polovojenské ochranné složky největší české fašistické strany – Národní obce fašistické (NOF). Po vstupu NOF do Strany národní jednoty v listopadu 1938, s nímž značná část ostravských členů NOF nesouhlasila, se úderné oddíly osamostatnily jako Gajdova garda. BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 260. 134 Arnošt Pořízka byl nakonec odsouzen na 20 let zaláře, podmínečně byl propuštěn v roce 1955. BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 264, 265. 135 LS 890/46 Jiří Kavulok – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 6.

49

Odboj a „odboj“ Ještě před německým vpádem do Polska, začal být Josef Skoumal činný v odboji. V bytě redaktora Šajnara, přislíbil si s redaktorem Spáčilem, Bergmanem a ostatními, že udělají vše, co bude v jejich silách pro obnovení republiky. Ze zúčastněných byli odbojově nejvíce činnými Spáčil, Skoumal a Binar, který na to doplatil životem. Spáčil naproti tomu strávil čtyři roky ve vězení. „S Binarem jsem byl osobně spřátelen, a proto spolupráce s ním byla nejužší. Potřeboval-li jet tajně na Slovensko, opatřoval-li peníze pro zahraniční odboj, pracoval jsem namísto něho, aby nikdo v redakci nebyl informován, šlo-li o dopravu osob za hranice, tu jsme si vzájemně vypomáhali.“136 Se Spáčilem opatřoval Skoumal informace pro šéfredaktora Stránského, který zprostředkovával jejich dopravu za hranice. „Psal jsem články o německých násilnostech u nás, které jsem zasílal poslem do Polska a četl jsem je otištěny v listě volyňských Čechů i v polských listech. Dopravu dopisů zprostředkovával J. Hrubeš.“137 Hlavní odbojová činnost, na které se Josef Skoumal podílel, spočívala v dopravě čs. důstojníků za hranice. Přišel za ním tenkrát profesor Obchodní akademie Adolf Pohl. Skoumal se tak seznámil s členy skupiny J. Vlasáka a účastnil se schůzí na Kaplance ve Vítkovicích, kam přicházeli zejména důstojníci letectva z Olomouce, lidé, které zde poslali Josefovi známí, jeho matka Konstantie Skoumalová atp. Doprava těchto důstojníků byla zařízena buď přes skupinu Hrubešovu, skutečnou „hlavou“ byl Vlasák anebo ji zprostředkoval prof. Pohl, Spáčil anebo Binar. „Měli-li oni takovou potřebu, vyhověl jsem opět já jim. Prostřednictvím poštovního tajemníka Ryšky získal jsem schéma tajného telefonního zapojení německých voj. úřadů, jež si ode mne odnesl ing. Vlasák a doručil ji i Hrubešovi. Poněvadž bylo nutno nechávat důstojníky přicházející z Ostravy přenocovat a ježto z opatrnostních důvodů bylo nutno stále měnit jejich bydliště, odeslal jsem rodinu, abych měl k tomu účelu volný byt. Přirozeně, že všechna činnost byla konána nezištně, ba, bylo na ni nutno doplácet, neboť přicházeli i lidé finančně nezajištění.“ Snažení odbojářů přerušilo až polské tažení. Na krakovském konzulátě se při něm Němcům dostal do rukou seznam spolupracovníků v Čechách. Binar, později Spáčil, Šajnar, sluha Formánek a prof. Pohl byli zatčeni. „Ti, kteří o mé činnosti věděli, mlčeli a tím jsem ušel zatčení i já. Očekával jsem je však každodenně a žil jsem ve stálém strachu. Pozornost

136

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem, 7. července 1945, str. 2. 137 Tamtéž.

50

německých úřadů byla soustředěna stále na redakci Českého slova, o čemž svědčí, že byl později zatčen jako rukojmí i redaktor Jaroslav Fryčer.“138 Adolf Pohl, profesor obchodní akademie, kterého Skoumal zmiňoval v protokolu, jako spolupracovníka při odbojové činnosti vypověděl: „Prohlašuji, že bývalého šéfredaktora Skoumala a Spáčila znám jako bývalé ilegální pracovníky. Roku 1939 obrátili se na mne, zda bych nemohl pracovat s nimi a to zprostředkovat překročení hranic příslušníků naší armády, nebo politickým činitelům. Ochotně jsem jim vyhověl, protože jsem léta bydlel na Grůni a znal tamní lidi, kteří by mohli přepravovat uvedené do ciziny,“ vypověděl Pohl. Josefovi pomohl několikrát, ve výpovědi zmiňuje zejména případ převedení čety, ve které byl i red. Spíšek. Četnický strážmistr Chmelař tuto skupinu převedl za bouře do Polska, aby mohla předat velmi důležité poselství p. presidentu republiky. Skoumal posílal na Grůň více lidí, kterým tak pomáhal dostat se do Polska. Kromě Pohla a Chmelaře byl nápomocný i hajný Josef Kamp, vrátivši se z koncentračního tábora Buchenvald, kde byl vězněn spolu se svojí manželkou. Pod střechou hájovny na Grůni ležely až do konce války schované vojenské knížky dvou emigrantů, kterým byla tato odbojová skupina nápomocna.139 15. prosince 1943 byl profesor Pohl zatčen a bez soudního projednávání uvězněn v Moravské Ostravě, kde si odpykával svůj trest na šachtě Anselm. Důvodem bylo udání jakéhosi člověka z Michálkovic, tomu se neprozřetelně svěřil hajný s některými jmény osob, které ho navštěvovaly. Naštěstí neprozradil jména osob, které byly pašovány do ciziny. Bínar, stejně jako Spáčil, neprozradil nic a později zemřel v káznici. Formánek, Spáčil a Šajnar byli odsouzeni. „Zbyl jediný Skoumal, na kterého jsme přes tuhé výslechy a bití při výslechu, nic neprozradili. Od té doby jsem se se Skoumalem neviděl. Až krátce po svém propuštění, kdy jsem ho navštívil v redakci, abych mu sdělil, jak má vypovídat, kdyby se bývalo gestapo nespokojilo s mým tvrzením, že šlo o obchodníky, kteří si chtěli přivést ze Slovenska valutu anebo některý z členů gruňské party podlehl snad trýznění a prozradil, o jaké osoby vlastně šlo.“ Posledními, kterým mohla odbojová skupina pomoci, byl jakýsi major se svou sekretářkou. Překročili hranice krátce před zatčením profesora Pohla.140 I když byl další přechod domluvený, přejít hranice si přáli dva inženýři ze Škodovky, bohužel se kvůli prozrazení onoho muže z Michálkovic nemohl uskutečnit. Pohl již pak Skoumala

138

Tamtéž, str. 3. LS 1011/46 Josef Skoumal – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě. Věc: Skoumal Josef, bývalý šéfredaktor Českého slova z M. Ostravy, podezření z kolaborantství. Svědectví Adolfa Pohla, 13. července 1945. 140 Tamtéž. 139

51

nevyhledával, aby gestapo neupozornil na lidi, kteří byli v odbojové skupině. „Skoumal tehdy byl velmi agilní a pracoval pro naši věc. Upozorňuji, že poměry v redakci České slovo byly velmi svízelné, protože tam seděl agent gestapa Rehlich, vydávající se za republiky za Čecha, který též měl tušení o naší akci a jehož postavení není dosud vyřešeno, dokud se nevrátí Spáčil, kteří leží v nemocnici na Bulovce.“141 Dalším ze svědků byl předvolaný Jaroslav Hrubeš, povoláním horník. Za první republiky byl tajemníkem ostravského Aeroklubu. 6. května 1939, tedy po obsazení okupanty, se zúčastnil tajné schůze zástupců Aeroklubu v Hradci Králové. Byl to prvopočátek jedné z odbojových skupin. Na schůzi ustanovili, že bude Hrubeš pomáhat našim československým letcům do zahraničí. „Jména drobnějších spolupracovníků jsem buď neznal, anebo zapomněl. Bývalý redaktor Skoumal byl se mnou ve spojení a pamatuji si, že snad přechovával nebo dodával určitý počet důstojníků odhodlaných k přechodu do zahraničí,“ vypovídal Hrubeš. „K tomu mohu dodat, že se několikrát zúčastnil našich porad konaných na Kaplance v restauraci ve Vítkovicích. Skoumal měl zde možnost celou věc německým úřadům udati, pokud je mně ale známo, prohlašuji, že tak neučinil, poněvadž z mojí skupiny nebyl nikdo zatčen.“142 „Odboj“ Jiřího Kavuloka uvedený v uvozovkách přesně přibližuje jeho chápání odboje. Po válce svou spolupráci s Niemczykem a členství ve fašistické organizaci Svatoplukových gard obhajuje jako protifašistickou činnost, díky které chtěl zničit Vlajku i Svatoplukové gardy. Moravskoslezské slovo bylo díky článku Arnošta Pořízky zastaveno v únoru 1942. „Díky bohu, že v tomto čase byl již Jan Rys vzat do vazby za zpronevěřené německé subvence a hnutí jako takové zapečetěno a politická činnost úplně zastavená. Tím jsem se nad zastavením mého časopisu nermoutil, neboť výlohy s vydáváním listu platil Niemczyk. Při různých politických rozhovorech s censorem Adámkem a Machálkem jsem mimo jiné prohodil: ,Kdyby tuto moji činnost resp. tento výkon věděl celý český národ, měl bych o jednu starost, až nadejde den osvobození naší drahé republiky méně, neboť mnohý mi vyhrožoval, že jsem fašistou!‘ Na to mi Adámek odvětil: P. Kavuloku, já vám dnes prohlašuji, bude-li osvobození republiky provedeno rychle a suchou cestou, nemusíte míti o svůj osud žádných obav. Já vám dnes stojím za vaší činností české věci ve slovu jako svědek. Jen v případě, že by v Ostravě vypukla krvavá revoluce a lid se zmocnil ulice, tu ovšem nemohu převzíti záruky za vaši bezpečnost, neboť po

141

Tamtéž. LS 1011/46 Josef Skoumal – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě. Věc: Skoumal Josef, bývalý šéfredaktor Českého slova z M. Ostravy, podezření z kolaborantství. Svědectví Jaroslava Hrubeše, 16. července 1945. 142

52

dobu tak zvaného bezprávního stavu budeme postiženi i my. Pro každý případ vám doporučuji, abyste v nastálém okamžiku osvobození opustil Ostravu na pár dní.‘143 Činnost Vlajky byla zastavena 21. dubnem 1942 na dobu tří měsíců. „V případě, že v této době bude Vlajka jakýmkoliv způsobem vyvíjet činnost proti Moravcovi, bude Rys-Rozsévač poslán do koncentračního tábora,“ oznámil 18. dubna 1942 státní tajemník K. H. Frank Janu Rysovi. V době od října do konce prosince 1942 bylo odesláno na práci do Německa na 350 vlajkařů. Avšak Jan Rys, ani celé hnutí neustalo ve svých stížnostech na ministra školství a lidové osvěty Emanuela Moravce a projevovalo roztrpčení nad neochotou Němců ke spolupráci. Okupanti se proto rozhodli zatknout i Jana Ryse, vedoucího funkcionáře Vlajky a internovat ho do koncentračního tábora v Dachau.144 Je tedy otázkou, proč Kavulok vypověděl, že již v únoru 1942 byl klidný, protože pomohl k rozvrácení Vlajky přesně tak, jak to měl podle výpovědi v plánu. Klidný být totiž nemohl, nejenže kvůli zastavení časopisu přišel o svého „sponzora“ Jakuba Niemczyka, ale nemohl ani tušit, že Vlajka bude vůbec kdy zastavena a ve své výpovědi lhal. Protože Kavulokovi šlo zejména o peníze, muselo ho zrušení Moravskoslezského slova mrzet hodně, není proto divu, že byl tak roztrpčen kvůli článku Arnošta Pořízky, i když vypověděl opak. Toto tvrzení se mu ale hodilo do celkového konceptu výpovědi. Je zvláštní, že Mimořádnému lidovému soudu tato informace nepřišla podivná a nikdo se o ní ani nezmínil v závěrečném odůvodnění rozsudku. Anebo si jí byli všichni, kteří hodnotili Kavulokovu vinu či nevinu, vědomi, ale nepřikládali ji nějaký zvláštní význam. Cenzor Vladimír Adámek Kavulokovi skutečně dosvědčil to, co slíbil. Jako cenzor mohl mít přehled o lidech, kteří byli nakloněni okupantům a kteří nikoli. Vypověděl, že Vlajka a Svatoplukové gardy měly mezi sebou spory. Vlajka vystupovala proti SG a ti zase, prostřednictvím listů Jiřího Kavuloka, jim to opláceli stejnou měrou. „Podle mého posudku,“ uvádí Adámek „byl aktivismus Kavulokův (kolaborace, pozn. autora) vyvolán snahou udržeti se finančně za každou cenu nad vodou. Že byl získán Niemczykem pro Svatoplukové gardy, chápu jako určitou snahu obviněného, aby časopis mu nebyl zastaven. Myslím, že Kavulokovi nešlo ani tak o obsah jako o bohatou inserci.“ Adámek je rovněž toho názoru, že Jiří Kavulok zůstal Čechem a byl nejlepším informátorem o příhodách kolem Niemczyka a jeho druhů.145

143

LS 890/46 Jiří Kavulok – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 4. 144 PASÁK, Tomáš. Český fašismus a kolaborace. Praha: Práh, 1999. ISBN 80-7252-017-2, s. 344, 348. 145 LS 890/46 Jiří Kavulok – Krajský soud v Mor. Ostravě. Svědectví Vladimíra Adámka, 28. března 1946.

53

Jiří Kavulok v protokolu prohlašuje, že nikdy nebyl ani nebude stoupencem nějaké fašistické frakce, nikdy nezradil ani nepoškodil českou věc, naopak pomáhal a povzbuzoval český lid k víře v osvobození. „V mém podniku jsem zaměstnával tři staré komunistické příslušníky, kteří byli již svého času ve vazbě gestapa, a také jsem za ně plně ručil. I po zrušení mého podniku v r. 1942 nedal jsem tyto zaměstnance ve smyslu nařízení k dispozici pracovnímu úřadu, ale naopak, kryl jsem tyto až do dne osvobození.“ Je jasné, že pokud tvrdil Kavulok pravdu, riskoval v těchto případech stíhání či zatčení gestapem.146 „Kdybych chtěl zradit, nemusel jsem tak činiti jako Čech, nýbrž přijmout nabídku ze strany Němců, kteří mi nabízeli, jakožto znalci jazyka polského písmem i slovem, místo vedoucího časopisu v Krakově, s platem 7 000 K měsíčně.“ 147 Důkazem, že Jiří Kavulok skutečně vedl v evidenci některé osoby, které byly svého času stíhány gestapem, je výpověď Metoděje Havlíčka. Ten znal Kavuloka už z doby první republiky. Havlíček byl veden v seznamu zaměstnanců Moravskoslezského slova zhruba od dubna 1940 až do zastavení vydávání v roce 1942. Ovšem ani Havlíčkovi nebylo jasné, proč vlastně Kavulok pro Niemczyka pracuje. „Kavuloka znám, že tento by býval pro šestku do Říma veš pohnal! ,Přátelství‘ s Niemczykem mi osvětlil takto: ,Proč bych jim neprodával tu stránku časopisu, když od nich dostanu za tuto stránku 4 000 K.148!‘ I když Jiří Kavulok Havlíčkovi v podstatě pomohl, díky jeho přátelství s Niemczykem mu Metoděj Havlíček nedůvěřoval, a proto se s ním ani příliš nestýkal. Že šlo Jiřímu Kavulokovi zejména o peníze, stejně tak jako, že nebyl fašistou, dokazují i ostatní svědecké výpovědi. Například zaměstnanec fy Jakuba Niemczyka Viktor Slosarczyk vypověděl: „Při jeho osobní rozmluvě se mnou jsem vycítil, že Kavulok není fašistou a že je více méně obchodníkem, než jiní fašisté. Společně s personálem jsme se bavili vždy ve smyslu protiněmeckém a o činnosti cizího rozhlasu. Toho mohou potvrditi všichni zaměstnanci fy Niemczyk. O jeho spojení s gestapem není mi nic známo.“149 I Norbert Rosignal, úředník a člen SD – Sicherheitsdienst potvrzuje: „Po zastavení Moravskoslezského slova věnoval se sepisováním různých brožurek, nejvíce však černému obchodu, pro který byl dvakráte zavřen.

146

LS 890/46 Jiří Kavulok – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 4. 147 LS 890/46 Jiří Kavulok – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 4. 148 LS 890/46 Jiří Kavulok – Úřad národní bezpečnosti Mor. Ostravě. Svědectví Metoděje Havlíčka ze dne 3. srpna 1945, V Moravskoslezském slově byla vyhrazena třetí stránka pro organizační rubriku, ve které své texty vydával Niemczyk. Ty byly zaměřeny zejména proti hnutí Vlajka. 149 Tamtéž – Úřad národní bezpečnosti Mor. Ostravě. Svědectví Viktora Slosarczyka, 21. srpna 1945.

54

Manuelní práci se vyhýbal. Proto jej bylo možno lehce získati pro spolupráci s SD, se kterou spolupracoval od roku 1941. Musím podotknouti, že ve svých relacích nikdy nejmenoval osoby, ani nijak neudával. Bylo možné bez obav před ním mluviti dafaisticky. Politicky byl zatížen jako fašista a Niemczykovec. Avšak i u Němců nebyl považován za spolehlivého a nedostal například proto vystavenou propustku do Sudet.“150 Jiří Kavulok díky zastavení časopisu přišel údajně o 250 000 K. Ovšem v rámci svého soukromého odboje tvrdí, že nelituje žádné oběti, kterou si vyžádala jeho činnost „ve prospěch očisty českého národa od zrádců a odrodilců, neboť jsem si plně vědom, že jsem učinil dílo dobré.“ Je otázkou nakolik škody ve výši statisíců nelitoval, podle svědeckých výpovědí mu šlo především o peníze. Je pravdou, že nikdy nebyl organizován v žádné politické straně a jak sám tvrdí, rozhodně nebyl příznivcem fašismu. Své působení v Niemczykových gardách vysvětluje právě jako odbojovou činnost „působil jsem zde jedině jako buňka, abych posloužil české věci. Nemohl jsem se ani s ideologií Niemczykova hnutí ztotožňovat, neboť jsem znal dobře slabiny a nemožné metody, s nimiž Niemczyk operoval.“151 I když Jiří Kavulok v protokolu uvádí, že ho v dubnu 1940 oslovil sám Niemczyk s tím, aby mu poskytnul časopis Moravskoslezské slovo k boji proti Vlajce, Niemczyk tvrdil něco jiného. Jiří se údajně sám přihlásil a nabídnul Moravskoslezské slovo Fašistickým Svatoplukovým gardám. Za tuto službu měl Kavulok od FSG dostávat příspěvek na tisk, jehož výše nebyla pevně stanovena a závisela na počtu odebraných výtisků s přihlédnutím k výnosu za inzerci. Niemczyk rovněž prohlašoval, že FSG neměly s redakční a administrativní stránkou MSS nic společného, protože Kavulok zůstával i nadále šéfredaktorem a majitel. „O ideový a novinářský obsah MSS,“ vypovídal Niemczyk „se staral Kavulok, z titulu funkce tiskového referenta FSG sám, za pomocí sítě svých dopisovatelů z Čech a Moravy, a vyplňoval někdy týdeník vlastními zprávami a články, protože já sám a Arnošt Pořízka neměli jsme vždy čas na psaní článků a přispívali jsme zpravidla jen do hlavních čísel a při závažnějších politických událostech.“ Jiří rozhodně nedostával, za práci z FSG, malý příspěvek. A pokud se sám přihlásil, že svůj časopis poskytne této organizaci, přičemž se sám stal jejím tiskovým referentem, je možné, že mu šlo jak o zničení této organizace, tak o peníze. Měl ale možnost pomoci několika lidem a jak je patrné i z výpovědi Niemczyka, skutečně se tak párkrát stalo. „Kavulok se mi zmínil, že byl několikráte dotazován úředníky SD na různé otázky a tvrdil, že

150

Tamtéž – Úřad národní bezpečnosti Mor. Ostravě. Svědectví Norberta Rosignala, 11. září 1945. LS 890/46 Jiří Kavulok – Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, retrospektiva mé politické činnosti, str. 5.

151

55

jim pověděl vše dle skutečnosti bez obalu, ač skutečnost nebyla Němcům příliš příjemná. Kromě toho jsem provedl na jeho žádost několik intervencí ve prospěch osob zatčených gestapem.“152 Působení Kavuloka v FSG a jeho odhodlání, zklikvidovat gardy i Vlajku, se může zdát poněkud naivní. Je otázkou, nakolik to byla nezištná odbojová činnost a jak moc se tato verze hodila Jiřímu Kavulokovi u Mimořádného lidového soudu. Některé skutečnosti v jeho spisu jsou sporné asi stejně tak, jako byla nanejvýš sporná jeho úloha v odboji. I tak se ale najdou situace, ve kterých Jiří Kavulok zareagoval bezvadně a podle výpovědi svědků bez nároku na honorář. Jednalo se o případ výpravčího z Veřovic u Frenštátu, jistého Kyjovského, který byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora v Osvětimi. Protože se jednalo o známého Adámka, cenzora v Mor. Ostravě, obrátil se tento přímo na Kavuloka a požádal ho, aby okamžitě zasáhnul a zařídil propuštění Kyjovského, neboť mu mimo jiné hrozí, že umře na zápal plic. „Já ihned napsal žádost,“ vypověděl Kavulok „která kypěla samou lží, kterou jsem použil jako důvodu k jeho okamžitému propuštění. Žádost jsem ověřil razítkem Niemczykových gard, které jsem bez jeho svolení vytáhl ze stola a pod razítko jsem padělal jeho podpis, jimž se přimlouvá za okamžité propuštění se zárukou za jeho budoucí loajální chování. Tutéž žádost jsem podepsal i já.“153 Asi za pět týdnů byl Kyjovský skutečně propuštěn. Manželka Marie Kyjovská po propuštění svého muže děkovala Jiřímu Kavulokovi a ptala se ho, co je za žádost dlužna: „Odpověděl, že to nedělá pro peníze, ale z lidskosti.“154 Dalším z případů, ve kterém Kavulok intervenoval, aby pomohl osobám, které byly zadrženy gestapem, je kauza Vladimíra Brázdy, ředitele Moravské banky filiálky v Mor. Ostravě. Brázda byl zadržen někdy v roce 1941 či 1942155 jako rukojmí na gestapu spolu s dalšími muži. Na základě zásahu Jiřího, který postupoval stejně jako u Kyjovského, byl Brázda po třech týdnech propuštěn. Jiří Kavulok k tomu poznamenává: „Mimo jiné měl jsem celou řadu případů, kde moje intervence a zákrok byly korunovány s úspěchem. Mohu děkovat jen důvěře Niemczyka

152

LS 890/46 Jiří Kavulok – Úřad národní bezpečnosti Mor. Ostravě. Svědectví Jakuba Niemczyka, 11. června 1945. 153 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě. 154 LS 890/46 Jiří Kavulok – Úřad národní bezpečnosti Mor. Ostravě. Svědectví Marie Kyjovské, 12. dubna 1946. Ve spisu bohužel není uveden rok, ani datum. Takže nevíme, kdy Kavulok výpravčímu Kyjovskému pomohl 155 LS 890/46 Jiří Kavulok – Úřad národní bezpečnosti Mor. Ostravě. Svědectví Filipa Hovjackého, 4. května 1945.

56

u příslušných německých úřadů, že tyto moje žádosti nebyly vyšetřovány, neboť za tyto lži bych musel býti odsouzen nejméně ke 100 létům těžkého žaláře.“156

Vztahy na pracovišti České slovo pod vedením politického šéfredaktora Františka Josefa Prokopa Josef Skoumal jezdíval pravidelně na návštěvy Prahy, kde se stýkal i s šéfredaktorem Jaroslavem Křemenem, který ho přemlouval, aby byl „politicky aktivisticky činný“. Jinak prý pošle do Ostravy nového šéfredaktora. Kromě Křemena domlouval Skoumalovi i aktivistický novinář Karel Lažnovský. „Jejich výzev jsem však nedbal. A tu se objevil v Ostravě Prokop. Ten mne vystrčil z mé kanceláře a začal měnit obsah listu. Byl dosazen von Wolmarem, mně však vydavatelstvo oznámilo, že mne považuje za technického šéfredaktora. K tomu nebylo zapotřebí schválení německých úřadů.“ František J. Prokop nastoupil v létě 1940 na pozici výpomocného redaktora v Českém slově v Mor. Ostravě, jehož povinnosti měly víceméně technický charakter. A jak uvádí Pavel Večeřa: „Vedení deníku ani podniku Melantrich nepočítalo s tím, že by Prokop vyvíjel vlastní publicistickou aktivitu.“ Pro Prokopa znamenalo toto zaměstnání východisko z finanční nouze a právě v publicistické činnosti kolaboračního zaměření viděl způsob, jak setrvat v zaměstnaneckém poměru tiskového koncernu Melantrich a to i po skončení tříměsíční pracovní smlouvy. Výpomocný redaktor měl totiž v Českém slově pomáhat pouze tři měsíce v čase letních dovolených.157 Podle Pavla Večeřy se čeští protektorátní novináři, jež se snažili zadat si s okupační mocí co nejméně, totiž v roce 1939 a dokonce i v roce 1940 snažili vyhýbat psaní vlastních příspěvků komentářového charakteru. Dávali nejčastěji přednost převzatým textům z německých protektorátních nebo říšských novin či z agenturních zdrojů (Česká tisková kancelář, Centropress, Prager Zeitungsdiet). Okupační moc však měla zájem, aby úvodníky a komentáře v českém protektorátním tisku psali sami čeští, pokud možno renomovaní, novináři. Což prosazoval zejména Wolfgang Wolfram von Wolmar. To se ale většinou nedařilo, Němci se tak museli spokojit s novináři, kteří byli svolní vytvářet podobné texty, „případně si opatřit ochotné ‚mozky a pera‘ zvenčí,“ vysvětluje Pavel Večeřa.158

156

LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě. 157 VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(1-2), s. 89-90. 158 Tamtéž, s. 90-91.

57

A Prokop byl ideálním příkladem redaktora, který do redakce Českého slova přišel z cizího prostředí. Pomocí německé protekce si chtěl opatřit dlouhodobý zaměstnanecký poměr v tiskovém koncernu Melantrich. V poválečném trestním oznámení stojí: „Ačkoliv nebyl nikým o to požadován, začal hned po svém příchodu psáti komentáře a vlastní články, z nichž je patrno, že Prokop sledoval cíl zalíbiti se německým činitelům a takto si zajistiti svou jinak vratkou existenci v Melantrichu.“159 V létě 1940 začaly docházet stížnosti z tiskového odboru, jak na redakce v Brně, tak na České slovo v Moravské Ostravě. Redaktoři nepsali dostatek politických článků a stěžoval si na ně samotný von Wolmar. Jaroslav Šalda, vrchní ředitel Melantrichu, se samozřejmě snažil vyhnout konfliktům s von Wolmarem, které by mohly mít nedozírné důsledky. Proto, když měl von Wolmar zájem o dosazení Prokopa na místo politického redaktora v Českém slově, musel jej přijmout. O České slovo se ale v té době ucházel i Antonín Kožíšek, pro Šaldu tak bylo pochopitelně lepší, přijmout Prokopa. I když měl být po tříměsíční lhůtě Prokop propuštěn, ovšem pravděpodobně na přímluvu von Wolmara se Prokop stal šéfredaktorem v pobočce Českého slova v Mor. Ostravě.160 Na přelomu září a října 1940 tedy nastoupil do redakce, kde nejprve působil jako politický redaktor, který v podstatě vedl celou redakci a od začátku roku 1941 jako šéfredaktor listu.161 Ostravské České slovo bylo v podstatě hlavičkovým listem mateřského deníku. Zpravodajství mělo pouze lokální charakter, ostatní zprávy a komentáře přicházely z pražského ústředí listu. Po nástupu Prokopa nastaly v charakteru listu velké změny. Nejen, že začal sám psát kolaborantské články, ale nutil k tomu i své podřízené, kteří byli, jak uvádí Pavel Večeřa „v pozici takzvaných nepolitických redaktorů, podle jejich výpovědí se přitom vůči nim choval „povýšeně a nešetřil výhružkami.“162 V případě neuposlechnutí prý Prokop dokonce měnil vyznění jejich článků v proněmeckém smyslu. Z ostravského Českého slova, které odpovídalo „aktivistickým záměrům jen v míře nejnutnější v list s vyhraněným aktivistickým směrem.“163 Prokop před Národním soudem popřel, že by podřízeným vyhrožoval, ale přiznal, že na ně vyvíjel „přátelský“ nátlak, jehož cílem prý byla ochrana listu i redaktorů. „Po mém příchodu do Ostravy jsem se dostal do úředního styku se šéfem tamní německé vojenské censury. (…) 159

NA, f. Národní soud, TNS 9/47, k. 136, inv. Č. 1699, trestní oznámení na F. J. Prokopa z 18. prosince 1946. VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(1-2), s. 93-95. 161 NA, f. Národní soud, TNS 9/47, k. 136, inv. Č. 1699, trestní oznámení na F. J. Prokopa z 18. prosince 1946. 162 VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(1-2), s. 95. 163 Tamtéž, s. 96. 160

58

Tento mne upozornil, že redakce Českého slova v Ostravě jest pozorována z mnoha stran a že má z hlediska německého špatnou pověst, přičemž poukázal na to, že již dva redaktoři byli zatčeni nebo internováni. Vybídl mne v zájmu redakce, abych jednak sám byl opatrný, jednak abych varoval členy redakce. (…) Toto upozornění bylo mě důvodem, abych přátelským způsobem upozornil redakci, že by bylo záhodno, kdyby každý ve svém oboru občas něco napsal, co by vyhovovalo příslušným tiskovým úřadům, jmenovitě odbočce Ústředí tiskové dozorčí služby. Redaktoři vyhovovali a občas napsali takové články. Popírám, že bych byl výhružkami donucoval redaktory nebo že bych předělával tyto články ve smyslu Němcům příznivějším.“164 Aktivisté tehdy razili heslo „mládí vpřed“, Josefovi Skoumalovi se taktika těchto novinářů nezamlouvala, napsal tedy článek označený trojúhelníkem, kde toto heslo popřel. Prokopovi se tento článek samozřejmě nelíbil, proto Skoumalovi nařídil, že všechno, co napíše, musí mu dát ke schválení. „Proto jsem vůbec přestal psát. Po nějaké době však nařídil, že všichni redaktoři musejí psát nejméně dva podepsané ,aktivistické‘ články měsíčně. Toto jeho nařízení, jako jeho zástupce, musel jsem tlumočit ostatním redaktorům.“165 Patrně i z těchto důvodů byl Josef později svými podřízenými udán bezpečnosti a souzen před mimořádným lidovým soudem. Redaktoři totiž nemohli tušit, že ještě téhož dne telefonoval ostravskému řediteli Melantricha – Vítězslavu Zmudovi, aby vymohl pro ně u vydavatelstva ochranu. Zmuda ale nezmohl nic, vydavatelství bylo v této věci bezmocné a nezbývalo než uposlechnout a podrobit se tomuto příkazu.166 Skoumal se při svém působení redaktora v Moravských novinách setkal také se smutně proslulým aktivistickým novinářem Antonínem Jaromilem Kožíškem, který byl v letech 1939 až 1943 šéfredaktorem tohoto listu. „Ačkoliv nevím proč, měl proti mně zášť, kterou si vybil udáním, jež učinil na České slovo a označil mne za odpovědného.“ Stalo se tak v rámci kauzy, kdy České slovo uveřejnilo zprávu o trhu na psy v Uherském Hradišti167. Noviny byly

164

VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(1-2), s. 96. 165 LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 3. 166 Tamtéž. 167 Dopis adresovaný šéfredaktorovi Českého slova F. J. Prokopovi ze dne 18. dubna 1941 upozorňoval právě na tento článek. „Zprávy o krádežích a zabíjení psů pro účel výživy za války jsou materiálem pro nepřátelskou propagandu, která je může zveličovat a tendenčně využívat. Proto je povinností redaktorů takových zpráv se vystříhati a v pochybnostech předem se dotázati TDS o rozhodnutí. V případě uveřejnění článku „Trhy na psy v Uh. Hradišti“ v mutaci Českého slova jak dopisovatel, tak redaktor své povinnosti nesplnili a proto jim vyslovte výtku a výstrahu.“ Podepsán přednosta ÚTDS v Mor. Ostravě. LS 1011/46 Josef Skoumal – Předsednictvo ministerské rady, Tiskový odbor.

59

zastaveny po dobu sedmi dní a Skoumal byl vyšetřován, nakonec se mu podařilo svrhnout celou věc na politickou stránku a tudíž na Prokopa, který za ní byl odpovědný a jako aktivista nedotknutelný. Bohužel ale za tento článek zaplatil jeho autor vyhazovem a redaktor, který zprávu zařadil do tisku, byl patrně nucen se u Prokopa vykoupit a dostalo se mu jen důtky.168 Prokop před Národním soudem vypověděl: „Mám dojem, že tenkráte hlavně Kožíšek, šéfredaktor Moravské orlice, měl obzvláštní zájem … aby list byl zastaven a čtenářská obec převedena na Moravskou orlici. Mým odchodem do Ostravy mělo být čeleno tomuto nebezpečí, a to v té formě, že jsem materiál získaný na tiskových konferencích v Praze samostatně přepracovával pro ostravské České slovo.“169 Samozřejmě, že nebylo dost dobře možné, vyhnout se psaní politických článků, i když Josef podnikl veškeré možné kroky, nakonec mu nezbývalo, než tyto texty psát a odevzdávat je Prokopovi ke schválení. Ten také určoval témata, doplňoval a opravoval články, které mu odevzdávali i ostatní redaktoři. Dneska bychom si mohli lehce říct, že Skoumal přeci mohl z novin odejít a ušetřit si své psychické zdraví. O této možnosti opravdu uvažoval a svěřil se i kolegům v redakci. Jeden z redaktorů prozradil Prokopovi, že má Josef Skoumal v úmyslu odejít, zřejmě v souvislosti s článkem o psech. „Prokop si mne zavolal a naznačil mi, že v mém odchodu by mohlo být spatřováno vyhýbání se povinnosti projeviti své smýšlení vůči Říši, že by v tom byl spatřován nesouhlas s nacionálním socialismem a to by bylo ovšem trestné. Nezbylo mi, než abych tvrzení o svém odchodu popřel, a snahy související s opuštěním redakce jsem musel zanechat.“170 Proto odchod z redakce nepřipadal pro Josefa v úvahu. Ovšem Prokop ve své výpovědi popřel, že by snad bránil Skoumalovi v odchodu z redakce.171 V době nepřítomnosti Prokopa mu „aktivistické“ politické články předkládali redaktoři ke kontrole, nechával je ale ležet ladem až do jeho návratu. Psát je však museli všichni, bylo nutné dosáhnout počtu napsaných a podepsaných článků. Ovšem tvorba těchto příspěvků se proměnila v naprostou frašku. „Redaktoři jich zpravidla napsali několik do zásoby a později je vydávali bez ohledu na současnou situaci. Psalo se, aniž kdo o tom, co psal, byl přesvědčen.

168

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 4. 169 VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(1-2), s. 96. 170 Tamtéž. 171 VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(1-2), s. 96.

60

Spíš právě naopak, každý z redakce, vyjma Prokopa, psal proti svému politickému přesvědčení.“172 Po smrti aktivistického novináře Karla Lažnovského v roce 1941, odešel Prokop na jeho místo a před všemi redaktory Českého slova, prohlásil Josefa Skoumala za zastupujícího šéfredaktora. Sám si ale nechal politické vedení listu a telefonicky jej stále reguloval. „Dával mi telefonické příkazy, co mám dělat a dával si také předkládat výkazy, jak jsou plněny jeho rozkazy. Jelikož jsem nebyl svolný plnit jeho rozkazy, docházelo mezi ním a mnou ke konfliktům.“ Toto období trvalo asi půl roku, načež byl jako politický vedoucí jmenován Karel Režný.

Skoumalovy vztahy s podřízenými v redakci Josefa si nejprve pozvali do Prahy, kde mu vedení Melantrichu oznámilo, že budou mít v Českém slově nového politického vedoucího. „V Praze mezi některými novináři se mluvilo o tom, že je to člověk nebezpečný, nacista, vlajkař atd. S velkými obavami jsem se vrátil do Ostravy a informoval jsem redaktory o tom, co nás čeká. Doporučil jsem jim největší opatrnost, aby nikdo nepřišel do neštěstí.“ Nenadál se, že Režného o tom budou informovat dva členové redakce. „K tomu dodali, že jsem sfinga a nacisticky nespolehlivý, že jest nutno se mne zbavit. Kdyby byl Režný tím, zač byl považován, sotva bych se byl vyhnul koncentračnímu táboru.“ Režný se ale ukázal jako přímý člověk a Skoumala o této situaci informoval, aniž by mu sdělil jména oněch redaktorů. Skoumal jména po celou dobu tušil a na konci války mu Režný jedno z těchto jmen také potvrdil.173 Nasnadě je otázka, co může vést kolegy k tak podlému činu. Kdyby byl Karel Režný skutečně takový, jak o něm tvrdili novináři v Praze, mělo by to pro Josefa Skoumala pravděpodobně vážné důsledky. Jeden z nich, František Bergman, jednal zřejmě záměrně, druhý, jehož jméno neznáme, tak učinil snad z nerozvážnosti. „Fr. Bergman od schůzky v Šajnarově bytě měl tušení o mé politické činnosti. Poznal jsem ho jako člověka bezvadného hladkého, přesládlého vystupování, ale špatného charakteru a proto člověka všeho schopného.“ Pro Skoumala nebylo příjemným zjištěním, že jeho kolega je schopný jej udat. Žil před ním ve strachu, jelikož se v jednání s ním nebylo možné vyhnout konfliktu. Příčinou těchto rozporů mohla být snaha Bergmana, využívat noviny ve svůj vlastní osobní prospěch. Byl sám povoláním hercem/zpěvákem, stejně jako jeho žena, kterou odmítli zaměstnat v ostravském divadle. Jeho cílem tudíž bylo vyzdvihovat její kvality na stránkách Českého slova. „Propaganda ovšem

172

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 4 173 Tamtéž, s. 5.

61

skutečnosti naprosto neodpovídala,“ uvádí Skoumal v protokolu, „když to nedostačovalo, působil na redakčního kritika. Ten se odchyloval stále více od objektivity, a proto jsem ho musel propustit. Nový kritik se však dal zlákat ještě k horšímu. Útočil na vedení divadla, šéfa opery atd.“ Josef Skoumal se tak dostal s Bergmanem do dalšího konfliktu, protože i druhého kritika byl nucen propustit, čímž si proti sobě Bergmana popudil. V jiném případě tvrdil Bergman a další redaktor Tůma, že mají vynikající úroveň německého jazyka, což dosvědčili písemně na svou čest, proto se za ně Josef Skoumal zaručil. „Později jsem však zjistil, že jeden z nich neumí téměř nic a druhý pak ani slovo.“ Zkoušející komisaři je pak na Josefovu přímluvu nechali projít. Po několika problematických situacích, přidělil Skoumal Bergmanovi práci na Telegrafu, který byl určen pro území mimo naše země, za což mu náležel i příplatek ve výši 500 K. To se ovšem záhy ukázalo jako nešťastné. Bergman například používal článků ČTK, Centropresu či článků vystřihnutých z jiných novin a vydával je za svá vlastní díla. “Vytkl jsem mu ostře jeho postup a dal mu na vědomí, že setrval-li by na podobné dráze, že bych ho byl nucen dát k dispozici vydavatelstvu.“174 Štěpán Janča působil jako redaktor sportovního oddělení a byl toho názoru, že většina kolegů v redakci vycházela s Josefem velice špatně. „Skoumal bezpodmínečně trval na tom, že redaktoři musí psáti pravidelně aktivistické úvodníky, zřídil zvláštní rubriku, která se tuším nazývala Z ligy proti bolševismu‘. V mnoha případech sám upravoval sepsané články tak, aby vyhovovaly více německému duchu a posléze sám značnou mírou aktivistickými články také do časopisu přispíval.“ Skoumalovy obavy plynuly podle Jančy zejména z obav o jeho osobu, aby snad nebyl Němci persekvován. Janča dodává, že tato obava byla jistě zbytečná. Totiž tři měsíce před osvobozením Josef onemocněl, jak také zmiňuje v protokolu a redaktoři zrušili rubriku „Ligy proti bolševismu“ a „aktivistické“ články již nezařazovali tak často jako dosud. Jestli by jim takové jednání prošlo i uprostřed válečného běsnění, můžeme se dnes pouze domnívat. Příchod Karla Režného do Ostravy znamenal konec psaní politických článků, protože si je psal sám. Pouze pokud bylo nutné zpracovat úředně dodaný materiál, nebo napsat komentář, bez něhož list nesměl vyjít, musel tak učinit Josef Skoumal či jiný redaktor mající službu. Za dobu šesti let napsal jen asi dvacet politických úvodníků. Mezi ním a cenzory ale i tak docházelo k rozporům. Přesto se nešlo vyhnout uveřejňování podepsaných politických úvodníků.175

174 175

Tamtéž, s. 6. Tamtéž, s. 7.

62

V roce 1944, byl Josef mezi dvaceti osobnostmi, které tehdejšímu Emilovi Beierovi176, vrchnímu starostovi Ostravy, ručili „svými hlavami“ za zachování klidu v Ostravě. Jelikož vlivem duševního vypětí Josef onemocněl a musel být měsíc hospitalizován, byl jeho zástupcem jmenován redaktor Vlastimil Hloužek. „V polovině dubna 1945 se již stěží dalo předvídat, že bude v Ostravě zachován klid. Již dávno předtím mi tedy gen. ředitel Melantricha sdělil, že stane-li se situace v Ostravě vážnou, bude tisk Českého slova přenesen do Brna. Jednalo by se pouze o provizorium trvající několik dnů, jež by prospělo zaměstnancům, kteří by se byli mohli aspoň postarat o své rodiny.“ Pro tyto záměry však Josef nenašel v redakci pochopení, přirozeně, že nikdo neznal podrobnosti o dvaceti vyvolených rukojmích, mezi které Josef patřil. I proto si vyžádal souhlas zaměstnavatele k opuštění Ostravy a odjel za rodinou, kterou zabezpečil už dříve.177 Začátkem května 1945 se Josef Skoumal do Ostravy vrátil. Do bytu postiženého bouřlivými událostmi konce druhé světové války. A nejen doma, ale i v redakci ho čekalo nemilé překvapení. Po dobu jeho nepřítomnosti byl nejenže vyloučen z řad novinářů, ale i veřejně odsouzen, aniž by měl možnost hájit se. „Dotazoval jsem se, co jest mi kladeno za vinu a tu mi bylo red. Šajnarem sděleno, že bylo nutno provést revoluční čin, že jsem byl obviněn, že jsem nařídil, že každý redaktor musí psát nejméně čtyři politické úvodníky týdně. Tuto vyloženou nepravdu mi tvrdil i sportovní redaktor Vratislav Bejček, kterého jsem jako politicky neexponovaného pověřil mým zástupcem v době mé nepřítomnosti. Jeho řeč mne velmi překvapila. Byla zřejmě vyvolána tím, že chtěl uchvátit definitivně místo, na němž seděl prozatímně, a proto mě musel obviňovat stůj co stůj mysle, že radikálností zakryje prohru své politické koncepce, neboť byl v redakci jediným redaktorem, který byl přesvědčen o vítězství Německa v této válce. Několikrát jsme se ho s redaktorem Jaroslavem Fryčerem snažili přesvědčit, ale marně. Měl zřejmě informace od svého otce – novináře v Praze, odevzdaného lidovému soudu.“ Za nepřítomnosti Skoumala v redakci byl násilně vypáčen jeho stůl a důležité listiny, které zde měl uloženy – vojenské listy některých osob dopravených za hranice do čs. armády, cenné papíry jako pojistku na dům, soukromou korespondenci atd., byly vyházeny.

176 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 216. V dubnu 1940 se stal vládním komisařem Ostravy Emil Beier, sturmbannführer SS, který byl od července 1942 až do konce války vrchním starostou Ostravy. V den, kdy bylo město osvobozeno, 30. dubna 1945, beze stopy zmizel. O dva týdny později noviny uvedly, že si vzal s sebou 45 miliónů korun z obecního majetku, které ukradl z trezoru. Nikdy nebyl dopaden a potrestán. 177 LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 8.

63

Z redakce byla vrácena i jeho osobní korespondence s poznámkou „odstěhoval se neznámo kam“, ačkoliv místo jeho pobytu bylo v redakci všeobecně známo.178

Členství v organizacích protektorátních i okupačních Veřejná činnost Jiří Kavulok byl tiskovým referentem Fašistických Svatoplukových gard vedených Jakubem Niemczykem a rovněž i členem Národního souručenství. Jiří sice dával FSG k dispozici svůj týdeník Moravskoslezské slovo, ale o činnosti gard toho moc nevěděl. „Vedení gard mi pro moji redaktorskou činnost a pro moje členství v Národním souručenství nedůvěřovalo a bylo mi předhazováno, že se musím nejdříve jako fašista osvědčiti a dokonce padly o mne poznámky, že jsem Masarykův a Benešův přívrženec.“179 Kavulokovy literární ambice se projevily již v roce 1938, kdy napsal a vydal knížky T. G. Masaryk a 28. říjen a po dobu svého působení v FSG, vydal i další publikace. Pravděpodobně mu to umožnilo právě „sponzorství“ Jakuba Niemczyka. Šlo o knihy s názvy Hospodářský rok Protektorátu Čechy a Morava 1940, která byla na příkaz von Lewetzova vydána v českoněmeckém znění, neboť v českém znění by nebyla povolena či kniha s názvem Tisíc roků po smrti sv. Václava, která měla být jakýmsi památníkem českého lidu. V roce 1941 Jiří rovněž vydal brožuru Práce, almanach ČPF při Fašistických Svatoplukových gardách v Ostravě. Autory článků byli Pořízka, Niemczyk a Kavulok. Poslední publikací, kterou Jiří redigoval, byla Ročenka odboru ČPF při FSG v Mor. Ostravě. Ta pojednávala výhradně o vykonané práci ČPF v oboru průmyslu, obchodu, řemeslu a zemědělství. „V této ,Ročence‘ byly také otištěny citáty a články cizích autorů."180 Josef Skoumal byl členem pouze protektorátních organizací. Na rozdíl od Jiřího Kavuloka byl organizovaným novinářem.181 Jenomže na základě obvinění ho organizace Svaz českých redaktorů ze svých řad vyloučila. „Po dobu okupace jsem byl členem a funkcionářem Nár. LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 10. 179 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě. 180 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol ze dne 16. května 1945 sepsaný s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě. 181 LS 1011/46 Josef Skoumal – Josef Skoumal byl skutečně vyloučen ze Svazu českých redaktorů, což dokazuje dopis adresovaný okresnímu Národnímu výboru – trestní komisi v Mor. Ostravě ze dne 22. ledna 1946. Podle Petra Bednaříka se již 11. května 1945 shodli účastnící konference zástupců tisku na změně Národního svazu novinářů, který vznikl 11. června 1939 sloučením dosavadních novinářských organizací, na Svaz českých redaktorů. Ovšem 23. června 1945 změnil název na Svaz českých novinářů. I tak ale najedeme v hlavičce výše zmíněného dopisu název – Svaz českých redaktorů. BEDNAŘÍK, Petr: Český tisk v letech 1945–1948 . In Končelík, Jakub – Köpplová, Barbara – Prázová, Irena – Vykoukal, Jiří (eds.): Rozvoj české společnosti v Evropské unii. III, Média, Teritoriální studia. Praha, Matfyzpress, 2004, s. 132–144. ISBN 80-86732-35-5. 178

64

Souručenství, funkcionářem Okresní péče o mládež, okresní činovník Radosti ze života a také okresní vedoucí NS a od roku 1937 jsem byl organisován ve straně čsl. Národně socialistické v Moravské Ostravě.“182

Tajná činnost Kromě FSG byl Jiří Kavulok podle některých výpovědí konfidentem SD – Sicherheitsdienst (bezpečnostní fašistická služba). „Pro úřadovnu SD byl získán asi v r. 1940-1941. Podával ústní zprávy v oboru všeobecné, politické i hospodářské situace. Byl veden v seznamech konfidentů naší úřadovny a jako konfident byl také ohlášen do Prahy. Výhody od nás neměl žádné. Pracoval pro Aussenstelle SD v Mor. Ostravě. Kavulok docházel často do úřadovny, kde podával ústní zprávy a to hodně z vlastní iniciativy. Byl v neustálém spojení s úřadovnou,“ vypověděl o činnosti Jiřího v SD Otto Mazura, bývalý zaměstnanec Sicherheitsdienst v Mor. Ostravě.183 Jiří Kavulok vypověděl, že s Mazurou se setkával pouze v hospodě při hraní karet. Dalšími členy SD, se kterými byl Jiří v kontaktu, byl Norbert Rosignal, vyptával se obvykle Jiřího na vnitřní poměry a náladu obyvatelstva. Dalo by se říct, že byli Jiří s Norbertem přáteli, dokonce se spolu „obchodně potkávali“ na černém trhu, kde si nezřídka vypomohli protiobchodem.184 Rosignal i Mazura tvrdí, že Jiří byl členem SD, ten to ale popírá, liší se i informace o tom, zda byl Jiří příznivcem fašismu či nikoli. Zatímco Rosignol vypověděl, že byl Jiří Kavulok Čechem, nikdy nikoho neudal a navíc spolu často vedli debaty zaměřené proti okupační moci, Erich Richtr, vedoucí služebny SD v Ostravě185, byl jiného názoru. Ve své výpovědi tvrdil, že Kavulok byl fašistou a že je mu známo, že pracoval pro SD jako konfident: „Vím jen, že jeho zprávy pro SD nebyly považovány za tak spolehlivé. Jestli měl od nás nějaké výhody, není mi známo.“186 Nejedná se o první spornou situaci v případě Jiřího Kavuloka. To, že se neshoduje protokol psaný Jiřím Kavulokem s výpověďmi svědků by se dalo pochopit. Přeci jen se Jiří evidentně snažil ospravedlnit své činy v době okupace, jenomže diametrálních odlišností si můžeme

182

LS 1011/46 Josef Skoumal – Vyšetřující komise místního národního výboru statutárního města Moravské Ostravy, protokol s Josefem Skoumalem, 12. července 1945. 183 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Otto Mazury, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 12. září 1945. 184 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Norberta Rosignala, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 7. září 1945. 185 Jak uvádí Mečislav Borák, mnohé z dochovaných spisů MLS v Ostravě jsou značně nekompletní, což se týká především spisů známých příslušníků gestapa, v nichž byli obsáhlé výpovědi o okupačních poměrech. Mezi ně patří i spis Ericha Richtra – vedoucího služebny SD v Mor. Ostravě. Při výslechu podal vyšetřovatelům podrobný přehled o struktuře bezpečnostní služby v protektorátě i o činnosti svého úřadu od září 1944, kdy přišel do Ostravy. Zmínil se i o spolupráci s vojenskou rozvědkou a frontovou výzvědnou službou FAT (frontový zpravodajský oddíl). Byl odsouzen na 20 let. V roce 1955 byl odsunut, na vlastní žádost, do NDR. 186 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Ericha Richtra, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 29. října 1945.

65

všimnout i ve výpovědích svědků. Jiří pravděpodobně skutečně byl členem SD, ale například s členy ostravského gestapa se vůbec nestýkal. Jediným gestapákem, se kterým se Jiří stýkal, byl Scholz, který pracoval na Bílé a jediným důvodem, proč byli s Kavulokem v kontaktu, byl obchod na černé burze. „S tímto jsem se seznámil v kavárně Palace, kde mi prodal cigarety „Lípy“.187

187

LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, dne 16. května 1945.

66

Kavulokovo denunciantství anebo křivda? V trestním oznámení podaném na Jiřího Kavuloka, najdeme tři vážné důvody, kvůli kterým byl obviněn. Ten první se týká jeho žurnalistické práce, časopisu Moravskoslezské slovo a publikací, které Jiří vydal od roku 1939 do roku 1943. Dalším bodem je jeho pozice tiskového referenta organizace Svatoplukových gard a třetím, nejzávažnějším a nejhanebnějším je obvinění z denunciantství. Začátkem roku 1945 měl údajně jako konfident SD udat gestapu Josefa Plasguru, Josefa Paprskáče a Josefa Přibyla kvůli převádění československých důstojníků přes hranice na Slovensko. Tím způsobil ztrátu svobody Josefa Plasgury a Josefa Paprskáče. Výpovědi a svědectví se ale od sebe dosti liší a není proto jasné, zda Jiří skutečně někoho udal či nikoli. Jiří Kavulok se s úředníkem gestapa, jakýmsi Scholzem, který měl za manželku češku, seznámil v dubnu 1944 a přátelil se s ním pouze kvůli obchodu na černé burze. V červenci 1944 požádal Scholz Jiřího Kavuloka, jestli by mu mohl pomoci s převedením dvou československých důstojníků na Slovensko. Tato žádost sama o sobě je poněkud zvláštní, zejména proto, že Scholz několikrát vystavil Kavulokovi propustku na Slovensko a dokonce ho tam osobně zavezl automobilem. Je pravdou, že to byla pro Kavuloka vzácná příležitost, jak se na Slovensko podívat.188 Podle výpovědi svědků totiž gestapo v Moravské Ostravě Jiřímu nedůvěřovalo a odmítalo mu vydávat i tyto propustky.189 Jiří Kavulok se tomuto úkolu zpočátku bránil, odporoval Schulzovi tím, že se v kraji nevyzná. Scholz ho ale ujistil, že to není třeba, protože mu sdělí jména osob, kteří převádějí přes hranice za peníze, konkrétně Josef Přibyl a Josef Plasgura. „S nimi jsem pak projednal veškeré podrobnosti k přechodu, představil jsem se jim občanskou legitimací a sdělil jsem jim i mou přesnou adresu v Mor. Ostravě a číslo telefonu. Převáděné osoby jsem podle jména neznal, tito se mi sice představili, ale už se na ně nepamatuji. Oba vystupovali jako Češi a důstojníci a perfektně mluvili česky. O všech okolnostech převodu a rozmluvy s Přibylem a Plasgurou jsem pak v důvěře, že se jedná o spravedlivou věc, sdělil veškeré okolnosti převodu a jeho provedení. Když asi za tři týdny na to jsem přijel na Bílou, vystavil mne Scholz propustku, kterou mi za týden odebral a řekl mi, abych se již tam neukazoval a doslova mi řekl slova: ,Es

LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, 7. prosince 1945. 189 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Norberta Rosignala, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 7. září 1945. 188

67

brennt alles‘190. Byl jsem toho domnění, že se jedná o pašování zboží přes hranice. Proto jsem ho prosil, aby mne do toho nezatahoval,“ tvrdí Jiří Kavulok.191 Ve výpovědi Josefa Plasgury najdeme jisté odlišnosti od výpovědi Kavuloka. Podle Plasgury se nejednalo o dva, nýbrž o tři důstojníky, přičemž pouze dva byli převedeni na Slovensko. Jak Plasgura vypovídá, zpočátku Jiřímu Kavulokovi nedůvěřoval a nechtěl se s ním v této věci zaplést. Nakonec se ale nechal přesvědčit, projednal s ním veškeré podrobnosti, najal si Josefa Paprskáče, aby mu s převodem důstojníků pomohl a během krátké doby byli oba důstojníci skutečně převedeni. Převod třetího se podle Plasgury nekonal, protože mu Kavulok oznámil, že tento má zvláštní úkol na Těšínsku. Josef Přibyl, na kterého odkázal Jiřího Kavuloka gestapák Scholz, rovněž vypověděl, že mělo jít o tři vyšší důstojníky a jeho výpověď se shoduje i s Plasgurovou a Paprskáčovou výpovědí.192 „Asi za půl roku, 29. ledna 1945 odpoledne, sešel jsem se s hajným Plasgurou a ten mi řekl, že byl dnes telefonicky vyzván, aby se dostavil 30. ledna 1945 do úřadovny Gestapa na Bílé. Za účelem výslechu. Proč? To nevěděl. Mne, když jsem šel večer domů, zastavila hlídka něm. fin. stráže a ta mi rovněž sdělila, abych se ráno hlásil v Bílé u Gestapa. Při výslechu úředník gestapa Scholz přešel ihned k věci a ptal se mně, kolik jsem převedl československých důstojníků přes hranice. Já jsem vše popřel. Byl mi však předložen protokol podepsaný hajným Plasgurou, který byl vyslýchán přede mnou a v němž tento se ke všemu přiznal. Hned na to mi byl předložen druhý protokol, který nebyl podepsán, ale v kterém bylo podrobně vypsáno, jak byli oba domnělí českoslovenští důstojníci přes hranice převedeni. Na základě těchto protokolů už jsem nezapíral a k věci se přiznal,“ vypověděl Josef Paprskáč.193 Plasgura byl zatčen v měsíci únoru 1945. Stejně jako Paprskáč z počátku všechno popíral, jenomže pak mu úředník Gestapa Scholz přečetl Kavulokův protokol, kde byly doslova uvedeny veškeré okolnosti převodu čsl. důstojníků. Plasgura navíc vypověděl: „Když Kavulok přivedl druhého důstojníka, řekl mi, že prvního převedeného přes slovenské hranice chytil slovenský financ a pustil ho nazpět u Mostu do protektorátu. Z toho je vidno, že Kavulok musel býti ve spojení s Gestapem na Bílé, od nichž tuto okolnost mohl zvěděti.“ Plasgura byl držen

190

Překlad výrazu znamená spíše „spal všechno“, případně „znič všechno“. Ve spisu je ovšem napsána tato fráze napsána přesně takto. Jednalo se pravděpodobně o chybu zapisovatele. 191 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, 7. prosince 1945. 192 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Josefa Plasgury, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 29. listopadu 1945. 193 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Josefa Paprskáče, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 5. prosince 1945.

68

ve vazbě u gestapa po dobu tří dnů194, ale Paprskáč byl propuštěn až 15. května195. Josef Přibyl byl také vyslýchán, ale ještě ten den večer byl propuštěn.196 Z výslechu došel ke stejnému názoru jako Paprskáč s Plasgurou a sice, že Kavulok dozajista udal celou věc Gestapu. Vyslýchal ho totiž stejný úředník gestapa Scholz a předkládal mu Kavulokův protokol, který dokládá, že Jiří Gestapu skutečně celou věc udal, alespoň si to mysleli Paprskáč, Plasgura a Přibyl. Avšak Kavulok ve své výpovědi tvrdil, že na Gestapo nikoho neudal. „Potom jsem již, když nastal zákaz zdržovati se v blízkosti hranic, na Bílou nejezdil. Jsem velice překvapen, když mi při protokolu bylo sděleno, že všichni tři jmenovaní byli potom zatčeni. O této okolnosti jsem nevěděl. Kdybych se byl dověděl o jejich zatčení, zařídil bych býval všechny kroky k jejich uvolnění, kde bych byl vylíčil sprosté denunciantství, které na mně spáchal Scholz.“197 Kavulokovou osudovou chybou byla důvěra v úředníka gestapa Scholze, jestli byla pravda to, co Jiří Kavulok vypověděl, zneužil Scholz jeho důvěry k dopadení skupiny, která převáděla osoby za hranice protektorátu. Je otázkou, proč Kavulok Scholzovi tolik věřil. Vždyť i skutečnost, že měl Scholz manželku české národnosti a neměl problém se získáním propustky za hranice, byla zarážející. Kavulok nejprve nechtěl Scholzovi pomoci, ten ho ale později přesvědčil, že se opravdu jedná o pomoc československým důstojníkům. Jak to, že úředník gestapa Kavuloka nakonec přemluvil ke spolupráci? Kavulok s Scholzem spolu obchodovali na černé burze, je tedy možné, že mu gestapák slíbil nějakou finanční odměnu, případně, „výhodný obchod“. Snad byla pro Kavuloka důležitá především slíbená odměna, a proto se více nezajímal o to, jak je možné, že ho o pomoc při převodu důstojníků přes hranice, žádá zrovna úředník gestapa. Ostatně i tito byli pravděpodobně jen „nastrčeni“ Scholzem, který chtěl odhalit odbojovou a nelegální činnost. Vzhledem k tomu, že Kavulok měl pověst hochštaplera, který by pro korunu přes plot skočil je tato varianta pravděpodobná. Kavulok ale možná znal všechny podrobnosti, ale po válce mu to nikdo nemohl dokázat. Scholz pravděpodobně zmizel neznámo kam a výpovědi Plasgury a spol. se od té Kavulokové natolik liší, že Mimořádný lidový soud nemohl dokázat jeho vinu.

194 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Josefa Plasgury, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 29. listopadu 1945. 195 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Josefa Paprskáče, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 5. prosince 1945. 196 LS 890/46 Jiří Kavulok – Svědectví Josefa Přibyla, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 30. listopadu 1945. 197 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, 7. prosince 1945.

69

Kromě jiného, je také divné, že výslechy Plasgury, Paprskáče i Přibyla probíhaly až za půl roku a že je Scholz s ostatními úředníky gestapa nechytil rovnou při činu. Vždyť evidentně znal všechny okolnosti převodu důstojníků přes hranice. Kavuloka přitom nikdo v únoru 1945, tedy ve stejné době jako Plasguru, Paprskáče a Přibyla, nestíhal, ani nevyslýchal. Byli snad Scholz a Kavulok opravdovými kamarády? Proč by jinak Scholz Jiřího Kavuloka „nepotrestal“.

Publicistická činnost Jiřího Kavuloka Publicistická činnost Jiřího Kavuloka byla během války velmi bohatá. Kromě článků v Moravskolezském slově napsal i příspěvky do publikace „Práce“ z roku 1941, „Ročenky odboru české pracovní fronty při českých Fašistických Svatoplukových gardách v Mor. Ostravě“ z roku 1942, „Hospodářského roku Protektorátu Čech a Moravy 1940“. Posledním dílem Jiřího Kavuloka je rukopis s názvem „Tisíc roků po smrti svatého Václava“ z roku 1942. „Měl to býti památník pro poučení českého lidu. Když v roce 1942 – 1943 jsem původní manuscript zaslal ministerstvu lidové osvěty v Praze, odd. písemnictví, byl mi tento prvně celý uznán Dr. Sladkým za dobrou věc. Tento rukopis byl postoupen ministerstvem ke konečnému schválení kulturnímu oddělení u Reichsprotektora. Zde byl rukopis téměř celý seškrtán a byl jsem volán do Prahy, kde jsem dostal příkaz přepracovati tento spisek ve smyslu profesora Pekaře s poukazem, že Říše nevěří bájím a legendám starých historiků, jako Kosmy a Damiána atp.“ Jiří sice nechtěl navrhované úpravy přijmout, bylo mu ale pohrozeno trestními sankcemi v případě, že by neuposlechl. „Otázka Svátováclavské tradice byla velice aktuální a tímto byl jsem přinucen věc přepracovati a vydati v předpracovaném směru s dodatkem proklamace o zřízení protektorátu. Dokonce byl jsem vybídnut, abych ve spise poukázal na shodné poslání Háchovo a Moravcovo ve smyslu Svatováclavské tradice. Tento bod jsem úmyslně vynechal.“198 Obhájce Jiřího Kavuloka, Miloslav Kubíček žádal, aby byli k výslechu předvoláni: Václav Sladký z ministerstva lidové osvěty a Hájek, profesor historie na Masarykově univerzitě, kteří by mohli Jiřímu dosvědčit pravost jeho tvrzení ohledně přepracování spisu. Bohužel ani jeden u přelíčení nevypovídal a i kdyby, byl Jiří Kavulok obviněn i kvůli ostatním publikacím, které

198

LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, 16. května 1945, s. 2.

70

obsahovaly texty, jež podporovaly nepřítele. Kromě toho byl Kavulok stíhán i kvůli svým článkům v časopisu Moravskoslezské slovo.199 Články, které se v Moravskoslezském slově objevily, často kritizovaly židovské obyvatelstvo. Například článek s názvem „Označte Židy poznávací páskou!“ ve kterém Kavulok veřejně upozorňuje na to, že židy nelze rozeznat od arijského obyvatelstva a že nejlepší by bylo, kdyby byli židé označeni páskou po vzoru Říše. „Tak vzniká styk se židy a židovkami, jemuž je těžko zabrániti, dokud nebude vydáno nařízení, aby po způsobu Říše byli všichni židé opatřeni poznávací páskou na rukávech umístěnou, aby každý na první pohled poznal žida a dotěrné židovky.“200 Či jeho článek s názvem „Město Orlau v Olsagebietu bez židů!“, kde vychvaluje starostu města Smagona a jeho spolupracovníky, že se postarali „o vyčištění města od židovských parasitů“.201 Nejen v těchto článcích schvaloval Jiří Kavulok fašismus. Ovšem patrně nejzásadnějším článkem, který spolurozhodoval o jeho vinně či nevinně, byl příspěvek s názvem „Ostravský advokát JUDr. Blabla pomáhá Židům k penězům!“ Veřejně v něm upozornil na advokáta Jana Blablu, který měl vymáhat finanční pohledávku na panu Josefu Urbánkovi v zastoupení za firmu Orion a jejího majitele Edmunda Herzka. „Máme na stole dopis dr. Jana Blably ze dne 12. ledna 1941 adresovaný panu Josefu Urbánkovi, kterého Žid Herzka v Mor. Ostravě pořádně odřel a konečně mu nadělal útrat, vymáhaje pohledávku za imaginární škodu. Šlo o uplatňování náhrady škody, způsobenou prý Židovi Herzkovi. Advokát píše: ,Z knih a předaných mi spisů seznávám, že dlužíte firmě Orion, Edmund Herzka z důvodu náhrady škody obnos per K 450. (…) V právním zastoupení firmy Orion – Edmund Herzka vyzývám Vás, abyste obnos (…) v advokátní kanceláři zaplatil, sice jinak bych byl nucen v exekuci proti Vám pokračovati.‘ My máme jen skromné dotazy: 1. Platí na Žida Herzka nařízení protižidovská a musí se jeho peníze ukládati na šperkontě, anebo se mají platit jeho advokátovi v kanceláři? 2. Když bylo slečně v kanceláři vytknuto zastupování Žida jejím šéfem, prohlásila tato: ,On je náš nejlepší zákazník a že je Žid to nám nevadí.‘ Souhlasí s tím i dr. Blabla? 3. Jak to, že Žid Herzka dosud není v pracovním táboře a vymáhá prostřednictvím svého arijského advokáta pohledávky nikoliv za zboží, ale ,z důvodu‘ náhrady škody?( (…) Mohl už někdy arijec poškodit Žida? 4. Chce pan dr. Blabla nadále pro Žida vymáhat pohledávky, jemu je vyplácet a tohoto Žida proti arijci

199

LS 890/46 Jiří Kavulok – Trestní oznámeni proti Jiřímu Kavulokovi, Krajský soud v Mor. Ostravě, zahájení řízení před mimořádným lidovým soudem v Ostravě, dne 27. září 1946. 200 LS 890/46 Jiří Kavulok. KAVULOK, Jiří. Označte Židy poznávací páskou!. Moravskoslezské slovo. 1940, 22: 1. 201 Tamtéž. KAVULOK, Jiří. Město Orlau v Olsagebietu bez židů!. Moravskoslezské slovo. 1940, 22(40): 1.

71

zastupovat? Podle jeho rozhodnutí a dalšího jednání se zařídíme. Zatím na to veřejně upozorňujeme.“202 Kavulok v tomto článku veřejně upozornil na tři různé osoby, advokáta Jana Blablu, Edmunda Herzka a rovněž na sekretářku či koncipientku v této advokátní kanceláři. Takové upozornění se za okupace často rovnalo udání. Mimořádný lidový soud nebral v potaz tento konkrétní článek. Při posuzování činů Jiřího Kavuloka byly citovány téměř všechny jeho články, které vydal za dobu svého působení v Moravskoslezském slově a za ty byl také odsouzen. Kavulok po válce přiznal k autorství všech svých článků. Můžeme se tedy pouze podivovat nad tím, jak daleko byl schopen zajít. I když si, jak se dočítáme ze svědeckých výpovědí, žil nad poměry tehdejší doby, dokázal kvůli dalším a dalším penězům veřejně udat hned tři lidi. Ve spisu se neuvádí a Kavulok se k tomu ani nijak nevyjadřuje, jestli ho tento článek „donutil“ napsat Niemczyk či Pořízka. Nevíme tedy, jestli za něj měl slíbenou nějakou speciální odměnu, anebo zda jej napsal ze své vlastní vůle. V takovém případě by jeho tvrzení o tom, že nikdy nebyl fašistou, nabývalo úplně jiný rozměr. Tímto článkem jen dokázal nejen své sympatie vůči Říši a jejímu pokřivenému smýšlení, ale i bezpáteřní charakter.

Tamtéž. KAVULOK, Jiří. Ostravský advokát JUDr. Blabla pomáhá Židům k penězům!. Moravskoslezské slovo. 1941. 202

72

Zahájení procesu před mimořádným lidovým soudem Josef Skoumal „Podepsaní potvrzují, že bývalý šéfredaktor J. Skoumal nutil nás neustálou hrozbou dáním k dispozici tiskovému odboru bývalého ministerstva školství a osvěty k psaní politických článků ve prospěch Hitlerova režimu. Šéfredaktor Skoumal měl sice písemný příkaz tiskového odboru, že všichni novináři musí se aktivně podíleti na novinářské politické činnosti, ale nebylo nutno nám tuto nutnost neustále a při každé příležitosti zdůrazňovat.“203 Trestní řízení s Josefem Skoumalem začalo 8. srpna 1945204 na základě obvinění kolegů Drahomíra Tůmy, Štěpána Janči, Vratislava Bejčka, Františka Bergmana a Zdeňka Dvořáčka podle dekretu prezidenta republiky Sb. č. 16 z 19. června 1945 (§ 18) o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů – podle § 3 téhož dekretu odst. 1. „P. Skoumal naše články doplňoval a upravoval v ostřejší formu, aby více vyhovovaly zájmům Hitlerova režimu. Dále je nám známo, že když se Rudá armáda přiblížila k Moravské Ostravě v lednu 1945, usiloval p. Skoumal o přeložení listu z Mor. Ostravy do Brna. Redaktor Skoumal odůvodňoval toto úsilí kolegovi Tůmovi tím, že má zprávy z Prahy o tom, že každý redaktor, kterého chytí Rusové, bude zastřelen. Skoumal využil autoritativního režimu, který ho vybavil plnou mocí k tomu, aby bezohledně a nekolegiálně vynucoval nejvyšší výkon u členů redakce i u ostatních zaměstnanců podniku. Kolega, sportovní redaktor Štěpán Janča potvrzuje, že jediný nebyl nucen psát podobné úvodníky a politické články, ale je mu známo, že obvinění jeho kolegů, shora uvedené, se zakládá na pravdě.“205 Důvody pro podání trestního oznámení na svého nadřízeného, mohly být různé. Jak tvrdí Josef v protokolu: „Se svými kolegy v redakci vycházel jsem dobře. Větší nesrovnalost měl jsem pouze s kolegou Bergmanem.“ Jednalo se pravděpodobně o záležitost s Bergmanovou manželkou a dále s časopisem Telegraf.206 Ze spisů je jasné, že Skoumal nikdy nikoho neudal, zároveň se ale nemohl v redakci prozradit a jediní lidé, kteří o jeho aktivitách věděli, byli Svatopluk Spáčil a redaktor Jaroslav Fryčer.

203 LS 1011/46 Josef Skoumal – Trestní oznámeni proti Josefu Skoumalovi, Ředitelství Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě. Věc: Skoumal Josef, bývalý šéfredaktor Českého slova z M. Ostravy, podezření z kolaborantství. 204 Tamtéž, s. 2. 205 Tamtéž, s. 2. 206 LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, str. 6.

73

Spáčil působil v redakci Českého slova jako šéfredaktor, ale v první polovině roku 1940 byl zatčen gestapem. Jaroslav Šalda, vedoucí vydavatelství Melantrich vypověděl, že v redakci po zatčení Spáčila nepůsobil schopnější redaktor, a proto jmenoval novým šéfredaktorem Josefa Skoumala.207 Situace v Českém slově byla komplikovaná a Josef Skoumal musel celou dobu zůstat technickým šéfredaktorem. Ostatně jak vypovídá Šalda i redaktor Miroslav Hrabec, Skoumal byl skutečně pouze technickým šéfredaktorem. Měl ale o to těžší situaci, musel přijímat příkazy svých nadřízených, Prokopa a později Režného.208 Z toho mohli ostatní redaktoři usuzovat, že je „aktivnější, než by musel být“, šlo ale jen o plnění povinností. I Vítězslav Zmuda, ředitel Melantrichu, vypověděl: „Jako technický šéfredaktor obviněný měl na starosti, aby noviny včas vycházely a aby stránky byly vyplněny. Pamatuji si, že k některým článkům obvykle psal také komentáře, k čemuž šéfredaktoři byli přímo vyzváni, takže museli články ty komentovati. Obviněného znám z doby, co byl u nás zaměstnán a o jeho činnosti se mohu vyjádřit jenom v tom směru, že jeho chování bylo slušné a že vystupoval jako Čech.“209 Štěpán Janča působil jako redaktor sportovního oddělení, a jako jediný z kolegů, kteří se podepsali pod trestní oznámení na Josefa Skoumala, se dostavil k výslechu. Janča byl toho názoru, že Skoumal vystupoval nekolegiálně, protože činil příliš autoritativní rozhodnutí. Skoumal údajně také často vyhrožoval kolegům redaktorům, že je dá k dispozici úřadu práce anebo tiskovému odboru ministerstva informací. Nakonec Janča doplňuje: „Já osobně nemíval jsem velikých sporů s redaktorem Skoumalem …, a když nějaké spory byly, tak to bylo pouze osobního řádu. Například, že málo pracuji, že chodím pozdě do zaměstnání apod. Takové spory měl i s jinými. Při takových příležitostech pak prohlašoval, že nezlepší-li se situace, čímž rozuměl množství a kvalitu práce, dá nás, jak jsem již uvedl, k dispozici.“210

Jiří Kavulok Jiří Kavulok byl obviněn za to, že v době zvýšeného ohrožení republiky „od r. 1939 do r. 1943 tiskem a to svými články v časopise ,Moravskoslezské slovo‘, jehož byl redaktorem a vydavatelem, dále svými články v publikacích ,Práce‘ z roku 1941, ,Ročenka odboru české pracovní fronty při českých Fašistických Svatoplukových gardách v Mor. Ostravě‘ z roku 1942, LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Jaroslava Šaldy, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 26. ledna 1946. 208 Tamtéž. 209 LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Vítězslava Zmudy, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 11. února 1946. 210 LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Štěpána Janči, Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 8. března 1946. 207

74

,Tisíc roků po smrti svatého Václava‘ z roku 1942 a ,Hospodářský rok Protektorátu Čechy a Morava 1940‘ z roku 1941 schvaloval a obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky a jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených, přičemž spáchal tento zločin v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní a státní vědomí československého lidu. Od r. 1939 do r. 1943 byl činovníkem totiž tiskovým referentem v organizaci Svatoplukových gard.“ Soud měl k dispozici i jeho články, které Jiří vysvětloval jako boj proti Vlajce a Svatoplukovým gardám zevnitř.211 Jiří je však v protokolu toho názoru, že psal i články, které s okupační mocí nesouhlasily. „Moje redaktorská a spisovatelská činnost mi vynesla hojně nepřátel a ještě více soudních sporů u krajského tiskového soudu v Mor. Ostravě, kde podle mého skromného odhadu jest soudní spis, který kdyby byl shrnut celkem by mohl vážiti asi 100 kg. Mohu se poděkovati soudnímu radovi Pavlouškovi, že nepoužil trestů vězení a vždy hleděl cestou pokuty anebo smírem tyto věci zlikvidovati. Domnívám se, že to činil z důvodu, že počítal, že v mnohých věcech jsem měl pravdu.“ Jiří se rovněž obhajuje tím, že po zastavení časopisu se vlastenecky exponoval a rozšiřoval zprávy zahraničního rozhlasu.212 Ovšem zdaleka nejzávažnějším obviněním, kterému Jiří čelil, bylo podezření z udavačství. „Začátkem roku 1945 v Ostravě nebo v Bílé ve službách a v zájmu nepřítele jako konfident SD Josefa Plasguru, Josefa Paprskáče a Josefa Přibyla gestapu pro skutečnou činnost totiž pro převádění československých důstojníků přes hranice moravskoslovenské udal, přičemž zavinil svým udáním ztrátu svobody československých občanů Josefa Plasgury a Josefa Paprskáče.“213

Jménem republiky… soudní přelíčení Veřejného přelíčení před mimořádným lidovým soudem v Ostravě se Josef Skoumal dočkal 20. listopadu 1946. Ze svědků se dostavil profesor Obchodní akademie Adolf Pohl, Jaroslav Hrubeš a Karel Niesner. Adolf Pohl plně potvrdil svou původní výpověď. S Josefem Skoumalem se znali už z dob první republiky a ihned po Mnichovu založili ilegálního skupinu, která umožňovala přechod českým vlastencům do emigrace. Pomáhali jim tedy téměř po celou dobu války, mimo období, kdy byl Pohl uvězněn, tj. od dubna do října 1943. Už v prosinci t.r. ale převáděli další vlastence, ovšem 211

LS 890/46 Jiří Kavulok – Trestní oznámeni proti Jiřímu Kavulokovi, Krajský soud v Mor. Ostravě, zahájení řízení před mimořádným lidovým soudem v Ostravě, dne 27. září 1946. 212 LS 890/46 Jiří Kavulok – Protokol s Jiřím Kavulokem na velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, 16. května 1945, s. 3. 213 Tamtéž.

75

pouze do doby, kdy byl Adolf Pohl podruhé zatčen, tj. od 15. prosince 1943 do dubna 1944. Josefovi kolegové uvedli jako důvod trestního oznámení to, že Skoumal psal jaksi „více“ a „víc“ aktivistických článků právě v letech 1943 – 1944 a že právě v tomto období nebyl Čechem a podporoval nacistickou okupaci. Adolf Pohl to rozhodně popírá. „Mohu říct, že se obviněný ve svém smýšlení nijak nezměnil a že byl stále týž národnostně a politicky naprosto spolehlivý člověk. K jeho prospěchu mohu zdůrazniti zejména i to, že to byl on sám jediný, který se po mém návratu z vězení v říjnu 1943 staral o to, aby mi našel místo, zatímco ostatní z naší skupiny se mne stranili, obávajíce se následků styků se mnou.“214 Není jistě možné, aby si člověk, jenž byl spolehlivým Čechem a odbojářem po celou dobu války, z ničeho nic rozmyslel svůj postoj vůči okupantům, a pak jej zase změnil zpátky. A aby tak učinil pouze v letech 1943 – 1944. Ostatně to, že Skoumal rozhodně nebyl fašistou, dokazuje i výpověď Jaroslava Hrubeše.215 A aby v těchto dvou letech navíc i přes změnu svého názoru, dále pomáhal lidem emigrovat. Pohl k tomu dodává. „Oba mně říkali, jak Režný, tak i Skoumal, že zejména na České slovo je censura velice přísná a že mu ukládá psaní aktivistických článků a že to přímo nařizují, poněvadž České slovo bylo vydáváno stranou, která bývala stranou Benešovou. Obviněný sympatizoval stejně jako já se Sovětským svazem a to jak v dobách předmnichovských, tak i za okupace a mohu říci, že v roce 1938, kdy nebylo by dovoleno uveřejňovati články, příznivé Sovětskému svazu, opětně tyto moje články přejímal k uveřejňování.“216 Šéfredaktoři byli povinni uveřejňovat „aktivistické“ články, když jim to jejich nadřízený politický šéfredaktor nařídil. Prokop byl ve své funkci velice aktivní. I po jeho odchodu do Prahy se vždy po tiskových konferencích radil s Wolframem a jeho příkazy telefonicky anebo prostřednictvím Karla Niesnera, sděloval Josefovi. I když se kolegové, jež podali trestní oznámení, ohánějí tím, že nebylo nutné tyto uveřejňovati, případně psát komentáře či články v tomto duchu, není tomu tak. „Podle mého soudu musel jich každý redaktor uposlechnouti, jinak by se vydával nebezpečí zatčení. Není mi znám ani jeden případ, že by se byl některý z redaktorů tomuto příkazu striktně vzepřel a řekl, že takové články, jak jsou po něm žádány, psáti nebude,“ potvrzuje Karel Niesner ve své výpovědi. Toto obviňování typu „kdo chtěl, mohl

214

LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Adolfa Pohla. Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 13. července 1945. 215 LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Jaroslava Hrubeše. Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 16. července 1945. 216 LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Adolfa Pohla. Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 13. července 1945.

76

se vzepřít“ můžeme přirovnat k přísloví „káže vodu, pije víno“. Ano, někteří redaktoři našli si způsob, kterak se vzepřít těmto pokynům a sice, jak uvádí Niesner, rozejít se s redakcí. To bylo ale možné pouze v prvních dnech protektorátu. V letech 1940 a 1941 bylo vydáno nařízení, že výpověď může redaktor podat jen se souhlasem tiskového odboru. Koneckonců Josef chtěl také z redakce odejít, ale Prokop mu toto počínání znemožnil. Niesner se s obžalovaným Skoumalem stýkal až do konce okupace, tedy i v době, kdy působil v Praze a považoval ho za spolehlivého redaktora, smýšlením antinacistu, jehož vnitřní přesvědčení odporovalo obsahu článků jim psaných. „I ostatní členové ostravské redakce museli obžalovaného považovat za naprosto spolehlivého českého člověka, poněvadž o politice veřejně a bez obav před ním hovořili,“ doplňuje Karel Niesner.217 Soudní přelíčení v případu Jiřího Kavuloka se konalo 30. října 1946. Jiří se přiznal k autorství „aktivistických“ politických článků uveřejňovaných v Moravskoslezském slově i ostatních příspěvků v publikacích, které vydal. Soud proto došel k názoru: „že v těchto tiskovinách obžalovaný z důvodů nemorálních s konjuktuárně výdělečných postavil se cele do služeb propagace fašistického a nacistického nazírání, přičemž často hrubě napadl jednak demokratické zřízení Československé republiky, jednak uváděl v posměch její existenci a představitele, které nejhrubším způsobem i urážel a že stejně tak uvedl hrubé a sprosté útoky proti spojencům, zejména proti SSSR, přičemž neštítil se ani nejnižšího štvaní z důvodů rasových.“218 V neprospěch Jiřího Kavuloka rovněž svědčí skutečnost, že byl konfidentem SD i tiskovým referentem tzv. České pracovní fronty při FSG v Ostravě. Kromě toho byl Josef obviněn i ze zločinu denunciantství.

Rozsudek v případu Josefa Skoumala „Jménem republiky, Mimořádný lidový soud v Mor. Ostravě uznal takto právem, že obžalovaný Josef Skoumal se osvobozuje.“219 Po projednání všech okolností a svědeckých výpovědí, přičemž k soudnímu řízení se nedostavil svědek Štěpán Janča, který jako jediný vypovídal proti Josefu Skoumalovi. Skoumal se hájil LS 1011/46 Josef Skoumal – Svědectví Karla Niesnera. Úřad Národní bezpečnosti v Mor. Ostravě, 20. listopadu 1946. 218 LS 890/46 Jiří Kavulok – Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Mor. Ostravě proti Jiřímu Kavulokovi. Hlavní přelíčení ze dne 30. října 1946. 219 LS 1011/46 Josef Skoumal – Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Mor. Ostravě proti Josefu Skoumalovi. Hlavní přelíčení ze dne 20. listopadu 1946. 217

77

tím, že po dobu okupace byl pouze technickým šéfredaktorem, což ostatně dokazují i svědci. Politickým šéfredaktorem byl totiž zpočátku Prokop, který vyvíjel značnou aktivistickou činnost a ponechal si politické vedení i v době, kdy byl přeložen do Prahy, takže řídil směr tisku telefonicky, dokud se jeho následovníkem nestal Karel Režný. Prokop zacházel až tak daleko, že součástí jednotlivých příkazů, které sděloval Skoumalovi Karel Niesner, byly i informace o tom, který politický článek má býti uveřejněn. Často se stávalo, že s příkazem k uveřejnění politického článku bylo oznámeno, které odstavce a jaké se mají uveřejnit. Nebylo tedy absolutně možné, aby redaktor koncipoval článek jinak, než jak žádal Prokop. Jinak by mu bylo hrozilo zatčení gestapem.220 „Na podkladě těchto výsledků průvodního řízení, přihlížeje ke správě ředitelství SNB v Ostravě, že obžalovaný byl politicky a národnostně spolehlivý a důvěryhodný, dospěl soud k závěru, že obžalovaný psaním tzv. aktivistických článků konal svou služební povinnost a neměl v úmyslu napomáhati válečnému úsilí Německa a že aktivistické články, které svým obsahem neodpovídaly jeho cítění, psal proto, že tak činiti musel.“221 Obžalovaný Josef byl tedy expulpován podle § 13/2 retribučního zákona a zproštěn obžaloby pro zločin propagace a podpory nacismu dle § 3/1 retribučního zákona.222

Odsouzení Jiřího Kavuloka „Po tajné poradě prohlašuje předseda ve veřejném zasedání soudu rozsudek. Obžalovaný Jiří Kavulok jest vinen.“223 Mimořádný lidový soud dospěl k názoru, že Jiří Kavulok nejednal z politického přesvědčení tak, jak tvrdí v protokolu, ale že jedinou jeho motivací k práci pro Niemczykovy gardy byly bohaté inzeráty. A z korespondence, která byla rovněž přiložena ke spisu, se dovídáme, že žádal i Adolfa Hitlera, aby mu napsal předmluvu pro publikaci „Hospodářský rok Protektorátu Čechy a Morava“. Kavulok měl pravděpodobně v úmyslu výhodně tuto knížku prodat. Její cena by totiž díky předmluvě vzrostla a on by ji mimo jiné mohl vnutit veřejným českým činitelům a úřadům.224

220

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945. 221 LS 1011/46 Josef Skoumal – Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Mor. Ostravě proti Josefu Skoumalovi. Hlavní přelíčení ze dne 20. listopadu 1946. 222 Tamtéž. 223 LS 890/46 Jiří Kavulok – Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Mor. Ostravě proti Jiřímu Kavulokovi. Hlavní přelíčení ze dne 30. října 1946. 224 Tamtéž.

78

„Svou prokázanou publicistickou činností naplnil zcela skutkovou podstatu zločinu proti státu podle § 3/1 retribučního zákona a svým činovnictvím ve fašistické organizaci i § 3/2 tamtéž.“ Jiří Kavulok byl rovněž obžalován pro zločin udavačství. „Ježto obžalovaný čin mu za vinu kladený popírá a výpověďmi svědků Josefa Přibyla, Josefa Plasgury a Josefa Paprskáče byly potvrzeny toliko některé indicie, výpovědi samy však obsahuji i rozpory a dohady, takže vina obžalovaného v tomto směru prokázána býti bezpečně nemohla.“225 Kavulok byl uznán vinným, protože v době zvýšeného ohrožení republiky od roku 1939 do r. 1943 svými články v časopise Moravskoslezské slovo a dalšími příspěvky v publikacích „Práce“ atd. schvaloval a obhajoval okupační vládu na území republiky.226 Vzhledem k tomu, že byl Jiří i členem FSG a ve svých článcích, ač chtěl rozvrátit tuto organizaci zevnitř, obhajoval nezákonné činy okupačních velitelství a vlády. Jeho motivací zřejmě nebylo rozvrácení „mravního, národního a státního vědomí československého lidu“, nicméně jeho touha po zisku byla silnější než nějaké mravní chování. Možná, že chtěl skutečně jen pomoci ve zničení FSG a ve spolupráci s Niemczykem viděl šanci, jak toho dosáhnout. Avšak Mimořádný lidový soud o své nevinně nepřesvědčil a byl odsouzen k trestu těžkého žaláře v délce trvání osmnácti let, trvalé ztrátě občanské cti, propadnutí celého majetku ve prospěch státu a z uvedeného trestu si měl odpykat deset let v nucených pracovních oddílech.227

225

Tamtéž. Tamtéž. 227 Tamtéž. 226

79

Závěr Poválečná realita byla divoká, lidé byli na jednu stranu plní euforie z konce války, na druhou stranu plní vzteku a často i chuti mstít se za šest let německé okupace. Na Ostravsku to nebylo jiné. Tím spíš, že po Mnichovské dohodě zůstala z původního, dnes Moravskoslezského kraje, jen Ostrava a kousky ostatních okresů. Některé rodiny zůstaly odtrženy, hodně obyvatel, kteří nechtěli být součástí Sudet, Polska, či v případě Hlučínska a Těšínska Německé říše, se stěhovalo do Ostravy, Protektorátu Čech a Moravy. A po šesti letech války zase zpátky.228 Proto mezi první poválečné úkoly patřilo nejenom obnovení hospodářského života, zajištění pravidelného zásobování, ale také zavedení bezpečnostní služby a právního pořádku. Postupně se obnovoval i soudní aparát a již v červnu 1945 se začalo konkrétněji mluvit i o lidových soudech, které se setkaly s obrovským a nadšeným zájmem veřejnosti. Příčinou nadšení společnosti byla mnohdy i touha po osobní mstě. Možná i proto se stala hojně rozšířeným nešvarem té doby křivá obvinění z kolaborace. Příčiny byly různé, ať už byla tato nařčení vznášená ze zištných důvodů, protože postiženým značně znesnadňovala existenci či zkrátka ze msty, protože se obviněný za války nepohodl s žalujícím. Často pak docházelo k tragédiím, sebevraždám, spáchaným ještě v zajišťovací vazbě.229 Mladšího a vzdělanějšího z naší dvojice žurnalistů, Josefa Skoumala, rovněž udali jeho kolegové z redakce. Ze spisů můžeme usuzovat, že důvodem byly osobní spory s některými redaktory. Josef Skoumal se aktivně účastnil v odboji, nikdy nebyl členem žádné fašistické organizace, ani nijak nepodporoval okupační moc v Protektorátu Čechy a Morava. Redaktoři, kteří Skoumala udali pro smyšlenou činnost, si zřejmě mysleli, že bylo jednoduché odmítnout jakýkoli příkaz, aniž by si uvědomovali, jaké to pro něj, jeho rodinu a celou redakci mohlo mít důsledky. „Chodil jsem, abych se dovolal spravedlnosti, požádal jsem Národní výbor o přešetření mé politické činnosti, žádal jsem Svaz redaktorů o vyšetření mého případu, ale marně. Věřím však, že pravda zvítězí. Stát na jednom z vedoucích míst v tisku za minulých šest roků a nebýt při tom aktivistou, bylo spojeno s celou řadou utrpení. Nebylo to jen psaní, s nímž v mém případě Němci nebyli spokojeni, což je zřejmo z nedůvěry, jíž mi prokazovali a utrpení,

228 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 109, 110. 229 Tamtéž, s. 117. Například v září 1945, jak uvádí Mečislav Borák, informovalo Nové slovo o sebevraždě odborného učitele ze Slavičína-Mladotic, který se oběsil v lese u Luhačovic a zanechal po sobě lístek se slovy: „Prokletí udavači! Nejsem zrádcem ani kolaborantem a mám jít před lidový soud! To jsem si nezasloužil! Takovou hanbu přežít nemohu!“ Šlo údajně o dobrého Čecha, aktivního Sokola, spořádaného otce rodiny, který podlehl tlaku okolí.

80

které jsem musel prožívat. V r. 1942 se kupříkladu stalo, že na konferenci, jíž byl právě přítomen Moravec, mlátil von Wolmar o stůl s článkem o novinářích otištěným v Českém slově, jehož jsem byl autorem a vyhrožoval, že tento se dostane nepochybně na šibenici.“230 Obsahem trestního oznámení bylo i sdělení, že Skoumal několikrát zdůrazňoval nutnost podílet se na psaní politických článků a že články redaktorů často upravoval a doplňoval. Vezmeme-li v potaz výpověď jediného redaktora, který byl ochoten vypovídat, sportovního redaktora Janči, dozvíme se, že pokud měl tento se Skoumalem sporů, byly to snad jen spory typu „přišel jsem pozdě do práce, neomluvil jsem se“ atp. Ostatně i Josef Skoumal v protokolu dokládá, že spolupráce s některými redaktory vůbec nebyla jednoduchá. Možná snad proto se některým zdálo, že je šéfredaktor Českého slova moc přísný a vyžaduje od nich „moc“. Je otázkou, nakolik to bylo „moc“ ve smyslu psaní politických článků a nakolik to znamenalo jen a pouze odvádění kvalitní práce. „Převzal jsem těžký úkol, v němž jsem nalezl málo hodnotných spolupracovníků. U nespolehlivých bylo nutno vyžadovat přesnost a odpovědnost, neboť jen tak se bylo možno vyhnout zbytečným obětem. To ovšem mnohý nesl nelibě. Jestliže kupříkladu Bergman nebo Bejček pracovali sotva čtyři hodiny denně, nebyla to sabotáž. Noviny musely být hotovy, ledabylostí by však byl ošizen čtenář. Šlo ovšem i nekolegialitu, neboť ostatní museli vynahrazovat, co jedni zmeškali. Tvrzení, že jsem bezohledně a nekolegiálně vynucoval nejvyšší výkon u členů redakce. Jest částečně pravdivé potud, že jsem trval na tom, aby každý plnil své povinnosti. Samozřejmě, když redaktor uznal za vhodné, přijít do redakce nanejvýš na čtyři hod. denně tu jsem mu tuto ledabylost netrpěl. Žádal jsem po každém odpovědnost. Přirozeně jestliže kupříkladu přes můj výslovný zákaz zařadil do listů redaktor Bejček článek o tom, že do čísla jsou vloženy letáky a skutečnost neodpovídala pravdě, že jsem zmíněného redaktora nemohl pochválit.“231 Stejně tak jako Jiří Kavulok, pocházel Josef Skoumal ze skromných poměrů a ani na pozici šéfredaktora si nežil jako v bavlnce. Už jsme zmínili, že i po nástupu na místo šéfredaktora mu nebyl zvýšen plat. „Byla údobí, kdy redaktoři měli vyšší plat, nežli já, šéfredaktor.“232 Skoumal se přitom až do roku 1941 staral kromě své ženy a dítěte, i o svou maminku. „Za celou tu dobu jsem nevyzískal naprosto ničeho. Ve své domácnosti mám jako před válkou jen dvě židle, nemám ani jídelní stůl, ba ani knihovny. Za války jsem si zničil šaty i boty, které jsem vlastnil

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 12. července 1945, s. 11. 231 Tamtéž, s. 13. 232 LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 12. července 1945, s. 11. 230

81

před válkou. To je zisk z onoho nacismu, z něhož jsem neprávem obviňován. Nemám žádný kapitál, byl jsem vždy odkázán jen na práci.“233 Rozdíl mezi Jiřím Kavulokem a Josefem Skoumalem je patrný zejména v zisku z válečných událostí. Zatímco chování Jiřího se vyznačovalo jistými prvky konformismu, jeho zdánlivé sympatizování s okupanty vydával po válce za snahu o poškození fašistických organizací. Z většiny svědeckých výpovědí se ale dovídáme, že jeho členství ve Svatoplukových gardách pramenilo především z touhy po penězích. Jiří Kavulok si na rozdíl od Josefa Skoumala nikdy nežil špatně, spíš by se dalo říct, že žil nad poměry běžného protektorátního obyvatelstva. Vždyť jen za inzerci ve svém týdeníku dostával od Jakuba Niemczyka 4000 K. za stranu. Revolverový novinář Kavulok ostatně nepůsobil důvěryhodně ani na okupační orgány. Naproti tomu Skoumal s okupační správou nikdy nesouhlasil. „Slyšel jsem, že jsem šel dále, než bylo nutno. Tuto hranici však člověk neuznalý, nebo zaujatý dovede sotva vytyčit. Proč bych dělal více, než bylo třeba? K Němcům jsem neměl nikdy kladný poměr. Z domnělé spolupráce s Němci jsem také neměl nižádného zisku. Ba za celou válku jsem neobdržel ani jediný poukaz na obuv. Placen jsem byl jako každý jiný redaktor podle vyhlášky.“ Nenechal se vydržovat ze strany okupantů, ale zároveň jen slepě neplnil příkazy protektorátních institucí a navíc vypjaté válečné situace odnesl svým zdravím. Po atentátu na Heyndricha poprvé ulehl s vážnou nemocí zažívacího traktu, která se mu pak pravidelně vracela. Poválečné události a obvinění ze strany kolegů mu na zdraví nepřidaly. Vyšetřování Skoumalova případu probíhalo celou dobu za jeho nepřítomnosti, jelikož byl hospitalizován v nemocnici kvůli těžkému zápalu plic a zánětu pohrudnice.234 Křivé obvinění kolegů tedy nesl Josef Skoumal opravdu těžce. Protože falešná obvinění se staly nešvarem poválečného období, existovala jistá možnost postihu za „křivá nařčení z kolaborantství a asociálnosti“. Podle zákona o ochraně cti bylo možné žalovat křivého udavače, pokud ovšem nebyla takto postižena některá osoba označená za státně nespolehlivou, neboť značná část těchto osob byla v žalobním právu omezena, jak uvádí Mečislav Borák. Důvodem křivých obvinění byl často majetek, ojedinělé nejsou ani případy, kdy se řemeslníci a živnostníci chtěli zbavit konkurence a svého konkurenta tak udali. A i když se mohl křivě

233

LS 1011/46 Josef Skoumal – Velitelství Národní stráže v Mor. Ostravě, protokol s Josefem Skoumalem ze dne 7. července 1945, s. 13. 234 Tamtéž, s. 11.

82

obviněný bránit, obvykle se jednalo o tak komplikovaný proces, že neměl v praxi příliš velkou naději na úspěch.235 Josefovým kolegům evidentně nešlo o majetek či peníze. Příčinou udání byly spíše spory osobního rázu, nesympatie, které mezi šéfredaktorem a redaktorem panovaly. Snad chtěl Bergman či Bejček místo šéfredaktora. Anebo tato osobní msta vyplynula pouze z nenávisti Bergmana. Od aféry s ostravským divadlem a články v časopisu Telegraf mezi nimi panovaly nepřátelské vztahy. Šlo snad v případě Josefa Skoumala opravdu jen o „nutný revoluční čin“, jak mu to vysvětlil redaktor Šajnar? Anebo byla důvodem závist kolegů? Snad si mysleli, že Josef dostává velmi vysoký plat, žije si nad poměry, souhlasí s okupačním režimem atp. Možná jen skutečně chtěli „ukořistit jeho pracovní místo“. Po podání udání zůstali všichni redaktoři i nadále zaměstnáni v redakci přejmenovaného Českého slova – Nového slova. A to včetně například Vratislava Bejčka, který údajně neochvějně věřil ve vítězství Německa. Navíc jediný z udavačů, který proti Skoumalovi svědčil, byl nakonec Štěpán Janča. Možná si ostatní kolegové uvědomili závažnost takového obvinění a rozhodli se zanechat svého snažení. Vždyť teplá místa v redakci měli zajištěná. Josef Skoumal byl nakonec omilostněn, ale o jeho dalším osudu se ve spisu nepíše. Nevíme, zda získal své pracovní místo zpět, jestli o něj měl vůbec zájem. Možná se vrátil do Tišnova, do rodného domu a zvolil raději práci v jiné redakci s kolegy, kteří proti němu nevznesli křivé obvinění. I když Jiří Kavulok také pocházel z chudých poměrů, snad ještě horších než Josef Skoumal, dovedl využít svého důvtipu a podnikavosti a během války si pravděpodobně přišel na pěkné peníze. Pokud je pravda to, co vypovídal při výslechu před Mimořádným lidovým soudem a cílem jeho snažení bylo pouze zničení Svatoplukových fašistických gard, zřejmě své činy dostatečně nepromyslel. Pozornost veřejnosti se těsně po válce sice zaměřila na prominentní nacisty, ale se zahájením MLS se začala zajímat i o české fašisty. Počátkem října 1945 informoval ostravský tisk, jak uvádí Mečislav Borák, o deseti „čelných funkcionářích českého fašismu“, kteří jsou ve vazbě ředitelství Národní bezpečnosti v Ostravě a čekají na soud. Patřili mezi ně mimo jiné i Jakub Niemczyk, Arnošt Pořízka a Jiří Kavulok.236

235

BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 109, 117. 236 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 262.

83

Kavulokovi při posuzování závažnosti jeho provinění proti státu jistě neprospělo činovnictví v takové fašistické organizaci, jako byly Svatoplukovy gardy Jakuba Niemczyka. FSG se oddělilo od Fašistických gard po tom, co se Gajda zcela podřídil Národnímu souručenství, působily pod vedením Pořízky a Niemczyka a pro odlišení se jim říkalo právě Fašistické Svatoplukovy gardy – FSG, které nepůsobily jen na Ostravsku, ale také na Frýdecku a ve Valašském Meziřičí. Po osvobození se pozornost Ostravanů obracela zejména na MLS s bývalými členy této fašistické organizace a Jiří byl jedním z nich. Jiří Kavulok byl rovněž konfidentem SD Sicherheitsdienst, tedy bezpečnostní služby.237 Mečislav Borák je ve své publikaci toho názoru: „Lze-li činy udavačů, jakkoli nepěkné a morálně zavrženíhodné, s vědomím složitosti lidských povah aspoň zčásti přece jen pochopit, nad činy konfidentů, soustavných či řemeslných udavačů, zůstává rozum mnohdy bezradně stát. Konfidentem se člověk nerodí, ale stává se jím za součinnosti tří faktorů: charakteru, obecných morálních zásad a příležitosti.“ Gestapo získávalo konfidenty především z řad morálně nepevných osob, které si takovouto zradou vykupovaly ohrožený život anebo vylepšovaly své postavení a hmotné poměry.238 Jiří Kavulok sice byl konfidentem, ale podezření z udavačství byl zproštěn kvůli velice nejasným důkazům. Je ale pravda, že podle článku uveřejněného v Moravskoslezském slově se denunciace dopustil. Nevíme, jaký dopad měl tento článek, jestli byly osoby zmíněné v článku postiženy tímto udáním. Ovšem i kdyby se jim nic nestalo, Jiří Kavulok se v tomto případě dopustil udavačství, které ale soud nebral v potaz. I tak se ze svědeckých výpovědí dovídáme, že ostatním příslušníkům SD obvykle sděloval pouze informace o celkové společenské situaci a názorech, které mezi lidmi panují. Své členství v SD Jiří ani nijak výrazně neospravedlňuje. K této spolupráci ho pravděpodobně vedla touha po penězích a lepších životních podmínkách, stejně tak jako ke spolupráci s Niemczykem. Je otázkou, jestli Kavuloka v průběhu války napadlo, že právě členství ve Svatoplukových fašistických gardách a pozice konfidenta pro SD mu nejvíce „uškodí“. Vždyť i kdyby chtěl skutečně bojovat proti okupační moci, mohl si k tomu zvolit jiných prostředků. Mohl být například skutečně činný v odboji. Ovšem na činovníky fašistických organizací a konfidenty SD čekaly u MLS pochopitelně velmi vysoké tresty. A tento přečin – členství nebo činovnictví

237

Tamtéž, s. 199. SD vznikla jako zpravodajský a protišpionážní orgán NSDAP a později byla přičleněna k SS jako její zvláštní formace. Vybudovala si rozsáhlou agenturní zpravodajskou síť doma i v zahraniční a vlastní síť konfidentů ve všech organizacích Říše. Sledovala nejen politické odpůrce, ale i čelné osobnosti nacistického hnutí. 238 BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X, s. 235.

84

v některé nacistické organizaci patřil rovněž mezi nejčastější a řadil se do skupiny zločinů proti státu (úklady o republiku včetně vojenské zrady).239 Rodina a rodinné poměry mají na utváření lidské osobnosti nepochybně obrovský vliv. Nevíme sice, co dělali rodiče Jiřího Kavuloka, či jeho bratr. Každopádně jeho touha po výdělku byla silná jak před válkou, tak i po ní. Nedá se říci, že by byl aktivistou, dokonce ani, že by byl fašistou, přesvědčeným o vítězství Německé říše. Ba právě naopak, Jiřího Kavuloka můžeme popsat jako člověka, který byl duší i srdcem Čechem s poněkud komplikovaným osudem. Vždyť i v průběhu války několika lidem pomohl. Možná, že se opravdu snažil o „rozbití“ FSG, nicméně po celou dobu jeho snažení ho pronásledovala chuť po výdělku. Možná proto, že smýšlením se vyjadřoval jako Čech, konformista, což dosvědčují i svědectví, nezacházel tak daleko, jako například jiní konfidenti, kteří by byli schopni udat kvůli penězům kohokoli, i vlastní rodinu. I tak se mu ale jeho činovnictví a spolupráce s okupanty nevyplatila. V průběhu pátrání po okolnostech kolem případu Jiřího Kavuloka nás jistě může napadnout otázka, jak by se zachoval, kdyby ho soudila opačná strana? Okupační moc v Protektorátu Čechy a Morava. Tvrdil by také, že chtěl FSG zničit? Zůstal by ve svém charakteru a při svých morálních zásadách natolik pevný, aby své smýšlení najednou záhadně neobrátil?

239

Tamtéž, s. 149, 150.

85

Zdroje Knižní publikace: BORÁK, Mečislav. 1998. Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945-1948). Ostrava: Tilia. ISBN 80-86101-07-X. DOLEJŠÍ, Vojtěch. 1963. Noviny a novináři. Z poznámek a vzpomínek. Praha: Nakladatelství politické literatury, s. 475. GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Dramatické i všední dny protektorátu. Praha: Themis, 1996. ISBN 943.7*940.53/54. GERŠLOVÁ, Jana a Milan SEKANINA. Teze k přednáškám předmětu Dějiny národního hospodářství. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, Ekonomická fakulta, 2002. ISBN 80-248-0203-1. CHYTIL Alois (ed.): Chytilův úplný adresář Československé republiky. Svazek I. Morava a Slezsko. JARKOVSKÁ, Lucie. 2008. Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královehradecku. Praha: Prostor, s. 13. JECH, Karel, Karel, KAPLAN. 2002. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Brno: Nakladatelství doplněk a Ústav pro soudobé dějiny. ISBN 80-7239-115-1. KONČELÍK, Jakub, KÖPPLOVÁ Barbara a KRYŠPÍNOVÁ, Jitka. (2003): Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara. Stenografické zápisy Antonína Fingera z protektorátních tiskových porad 1939 – 1941. Praha: Univerzita Karlova v Praze – Karolinum, 2003, s. 322. KONČELÍK, Jakub, Pavel VEČEŘA a Petr ORSÁG. 2010. Dějiny českých médií 20. století. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-698-8. PASÁK, Tomáš. Český fašismus 1922 – 1945 a kolaborace 1939 – 1945. Praha: Práh, 1999. ISBN 80-7252-017-2, s. 388. PASÁK, Tomáš. Pod ochranou říše. Praha: Práh, 1998. ISBN 80-85809-88-5, s. 247-248. VEČEŘA, Pavel. Žurnalisté mezi zradou a kolaborací: Moravská novinářská kolaborace před Národním soudem. První. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-75061.

Studie ve sbornících a časopisech: BEDNAŘÍK, Petr: Český tisk v letech 1945–1948 . In Končelík, Jakub – Köpplová, Barbara – Prázová, Irena – Vykoukal, Jiří (eds.): Rozvoj české společnosti v Evropské unii. III, Média, Teritoriální studia. Praha, Matfyzpress, 2004, s. 132–144. ISBN 80-86732-35-5. CEBE, Jan (2010): Národní svaz novinářů 1939 – 1945: Činnost novinářské organizace během okupace a její reflexe v období poválečném. In: Horyna, Mojmír, ed. Řízení legálního 86

českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. Praha, Univerzita Karlova v Praze – Karolinum, s. 38. CEBE, Jan a Jakub KONČELÍK. Novinářský aktivismus: protektorátní kolaborantská žurnalistika a její hlavní představitelé z řad šéfredaktorů českého legálního tisku. Sborník Národního muzea v Praze, řada C – Literární historie. 2008, roč. 53, č. 1-4, s. 39-48. ISSN 0036-5351. KONČELÍK, Jakub. Řízení a kontrola českého tisku v Protektorátu Čechy a Morava. In: Foret, M. – Lapčík, M. – Orság, P. (ed.). Média dnes: reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2008, s. 295-311. ALS, Ryba 8/46, informace pro šéfredaktory, 12/21/45/3. KONČELÍK, Jakub, Jan CEBE a Barbara KÖPPLOVÁ. Řízení tisku v letech 1939-1945: analýza protektorátních porad[online]. Praha, 2007 [cit. 2015-03-22]. Dostupné z:http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/243_235_Analyza_protektoratni_tiskove_porady. pdf. Empirická stať. Karlova univerzita. PASÁK, Tomáš. Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace. In: Příspěvky k dějinám KSČ, 1/1967, s. 51 – 80. VEČEŘA, Pavel. Ošemetné Scylly a zrádné Charydby protektorátních novinářů: K projevům pasivní rezistence a kolaborace na stránkách českých tištěných médií za německé okupace (1939 - 1945). In: Mediální studia, roč. 2 (2007) č. 3, s. 252-271. VEČEŘA, Pavel. Geneze jednoho kolaboranta: Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem. Soudobé dějiny. 2010, XVII(12).

Elektronické zdroje: Historie obce Komorní Lhotka. Oficiální stránky obce Komorní Lhotka [online]. Komorní Lhotka: Obecní úřad Komorní Lhotka, 2008, 22.12.2015 [cit. 2015-12-20]. Dostupné z: http://www.komorni-lhotka.cz/ HLOUŠKOVÁ, Karolína: Censura u nás neexistuje [rozhovor s Dušanem Tomáškem]. Citováno 24. 11. 2002 z [http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=106184].

Akademické práce: GLAC, Aleš. Protektorátní novinář Oldřich Skotal před Mimořádným lidovým soudem v Brně [online]. Brno, 2011 [cit. 2015-03-02]. Dostupné z: http://147.251.49.10/th/66311/fss_m/DP_-_Ales_Glac_cppimnyx.pdf. Diplomová práce. Masarykova univerzita. FOJTÍK, Petr. Vývoj obce Jestřábí v letech 1948-1945. Olomouc, 2007. Archivní materiály: ALS, Beran, 1/47, rozsudek, str. 229 87

ALS, Ryba 8/46, 2/21/45. Informace pro šéfredaktory 17. III. 1939. ALS, Krychtálek, 8/47, II. sv. 195. ALS, Scheinost, 9/47, sv. 1. Souborný přehled pro tiskovou přehlídku, platný ode dne 17. XI. 1939. LS 890/46 Jiří Kavulok LS 1011/46 Josef Skoumal Venkov 23. XII. 1938; dále ALS, Pelíšek a spol. 5/47, rozsudek, str. 8. Periodika: Smrt vrahům českého národa. Nová svoboda, 25. 5. 1945. Kavulok před lidovým soudem. Československá demokracie, 31. 10. 1946.

88

Jmenný rejstřík A Adámek Vladimír Anna roz. Tkalcová Antonín Jaromil Kožíšek Arnošt Pořízka Artur Söhnel

50, 55 45 45, 61 51, 55, 57, 66, 73, 84 18

B Bareš Arnošt Bauer František Bednářík Petr Beier Emil Bejček Vratislav Beneš Edvard Beran Bergman František Binar Blabla Jan Borák Mečislav Brázda Vladimír

16 32 13 64 65, 74, 82, 83, 84 36, 66 14, 92 52, 63, 74, 82, 83 52 72, 73 12, 13, 39 58

C Cebe Jan Crha Václav

13 24, 31, 40

Č Čapek František

12

D Drtina Prokop Dolejší Vojtěch

37 13

E Eliáš Alois

16, 25

F Fryčer Jaroslav

52, 65, 74

G Gajda Gebhart Jan Geršlová Jana

84 13 13

89

von Gregory

17

H Hácha Emil Havelka Jiří Havlíček Metoděj Heller František Herzka Edmund Heydrich Reinhard Hitler Adolf Hloušková Hloužek Vlastimil Hofman František Hrabec Miroslav Hroch Miroslav Hrubeš Jaroslav

33 33 56 32 72, 73 32, 35 16 20 64 16, 33 75 12 52, 54, 76, 77

Ch Chmelař

53

J Janča Štěpán Jech Karel

64, 75 13

K Kamp Josef Kaplan Karel Kavulok Jiří Končelík Jakub Köpplová Barbara Kožíšek Antonín Jaromil Krychtálek Vladimír Kryšpínová Jitka Křemen Jaroslav Kříž Alois Kubíček Miloslav Kuklík Jan Kyjovský

53 13 4, 5, 6, 7, 9, 11, 12, 42, 48, 54, 55, 66, 67, 68, 69, 71, 73, 78, 79, 91 13 13 31, 40 24, 31, 33, 35, 40 13 24, 31, 33, 34, 40, 58 40 71 13 58

L Lažnovský Karel Marie roz. Lipovská von Lewetzov

24, 31, 34, 59, 62 43 47, 66

M Machálek Masaryk Tomáš Garrigue Mazura Otto Melč Ctibor Merler Metoděj Havlíček Moravec Emanuel

50 66 67 16, 18 47 56 18, 26, 31, 34, 50, 55

90

N Neumann Felix Niemczyk Jakub Niesner Karel Novák Rudolf Konstantie roz. Novotná von Neurath

41 46, 48, 49, 54, 56, 57, 66, 73, 84 76, 77, 78, 79 40 42 16

O Orság Petr

13

P Paprskáč Josef Parma Eduard Pasák Tomáš Paulus František Plasgura Josef Pohl Adolf Pořízka Arnošt Prokop František Josef Přibyl Josef

68, 69, 70, 71, 76, 80 17 12, 24 31 68, 71, 76 52, 53, 76 50, 51, 54 37, 58, 59, 60, 61, 62, 77, 79, 93 6870, 71, 76, 80

R Richtr Erich Rehlich Režný Karel Rosignal Norbert Ryba Vladimír Rys Jan

67 53 63, 64, 75, 79 5856, 67 24, 31 48, 54, 55

S Sekanina Milan Schmoranz Zdeněk Scholz Skoumal Josef Sladký Václav Slosarczyk Viktor Spáčil Svatopluk Spíšek Stránský Jaroslav Svoboda Osvald

13 15, 16 67, 68, 69, 70, 71 1, 5, 6, 7, 9, 11, 12, 42, 43, 45, 46, 62, 63, 75, 78, 81, 82, 83 71 56 52, 74 53 36 17

Š Šajnar Šalda Jaroslav Šrámek Štěpán Janča

52 47, 60, 75 36, 37 64, 74, 75, 78, 81, 84

91

T Tůma Drahomír

74

U Urbánek Josef

72

V Vaculík Jaroslav Vajtauer Emanuel Večeřa Pavel Vozka Jaroslav

12 40 13, 27, 28, 29, 30, 59 40

W Wágner Wolf, Martin Paul Wolfgang Wolfram von Wolmar

47 18 17, 31, 32, 59, 60, 81

Z Zdeňek Dvořáček Zelenka Emil Zmuda Vítězslav

74 49 61, 75

Ž Marie roz. Žaganová

44

92

Věcný rejstřík A aktivismus aktivisticka sedmička

4, 6, 13, 24, 28, 31, 33, 35, 55, 93 24, 26, 31, 40

C Centropress cenzura

59 14, 19, 20, 50

Č Česká tisková kancelář České slovo Československo Český legální tisk Čeští fašisté

59 6, 34, 45, 47, 48, 52, 53, 54, 59, 60, 61, 62, 63, 65, 74, 75, 81, 83 25, 31, 36, 39 19 25

D dedukce Denuncianství diachronní přístup druhá republika

10 4, 29, 30 10 6, 14, 15, 16

G Gajdovy gardy

49, 51

H historicko-srovnávací metoda

11

I II. sekci Ministerstva školství a lidové osvěty ilegální tisk ironizace

17 19 27, 28

K kolaborace Konformisté konzervace

4, 6, 12, 13, 16, 24, 25, 26, 28, 29, 45, 50, 53, 54, 55, 74, 81, 83, 92, 93 25, 29 27

L londýnský exil

36

93

M Manifestace kolaboračního jednání mechanismus lidových soudů Melantrich metoda sondy, reprezentativní výběr metoda úplné indukce Mimořádný lidový soud 38,39,61, 72, 74, 76, 93 Ministerstvo školství a lidové osvěty Mnichovská konference Moravskoslezské slovo

28 7 6, 45, 47, 59, 75 11 10 1, 4, 6, 36, 18 14 6, 46, 50, 54, 57, 65, 68, 72, 73, 75, 80

N Národní fronta Národní fronta Čechů a Slováků Národní práce Národní soud Národní souručenství Národní svaz novinářů Německá říše nepřímá metoda neutralizace Nová svoboda

38 36 33, 40 6, 24, 40, 45, 50, 60, 61, 93 33 31, 32, 40, 93 41, 44, 47, 80, 91 10 28 41

O Okupace orální historie

24, 47 11

P pasivní rezistence Pokyny pro úředníky tiskové dozorčí služby Prager Zeitungsdiet Právo lidu Presseklub protektorát Čechy a Morava protektorátní vláda protinacistická rezistence přímá metoda

4, 6, 13, 24, 25, 26, 27, 28, 93 14 59 40 32 6, 9, 11, 12 19 35 10

R retardace retardační směr retribuční dekret retribuční dekrety retribuční dokument

24, 27 24 36, 39, 41 4, 7, 36 37

Ř Říše

12, 16, 19, 71, 72, 90

94

S separace Skupina pro kulturně-politické záležitosti skupina Tisk Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku Soudní senáty Státní bezpečnostní úřad synchronní přístup systém a kontrola médií

27 17 17 15, 19 39 14 10 6

T tiskové poměry během druhé republiky

6

U Úřad lidové osvěty Úřad říšského protektora úředníci tiskové dozorčí služby Ústředí tiskové a dozorčí služby Ústředí tiskové služby při tiskovém odboru předsednictva ministerské rady Ústřední cenzurní komise

17 16 14, 21 17 16 14

V Vlajka

33, 49, 55

Z zahraniční rozhlasové vysílání

19

95

Seznam obrázků Obrázek č. 1: Schéma řízení tisku v Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945). ................................ 18 Obrázek č. 2: Přehled zastavených, zaniklých a reorganizovaných titulů............................................. 19

96