Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Masarykova univerzita

Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a žurnalistiky

Osobnosti lesnického řemesla – soubor publicistických rozhovorů do odborného časopisu Lesnická práce Forestry craft personalities – a set of journalistic interviews for specialized journal Lesnická práce

Bakalářská práce Autorka: Ing. Petra Kulhanová Vedoucí práce: PhDr. Jiřina Salaquardová Brno 2016

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Doubravčanech dne:

………………….. Petra Kulhanová

Poděkování Děkuji vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Jiřině Salaquardové za konzultace a cenné rady. Dále děkuji kolegům v Lesnické práci za spolupráci na výzkumných rozhovorech a své rodině za veškerou podporu.

Anotace Cílem této bakalářské práce je vytvoření souboru publicistických rozhovorů s osobnostmi lesnického oboru do odborného časopisu pro lesnicko-dřevařskou vědu a praxi Lesnická práce. V teoretické části je vymezen pojem odborné periodikum, odborný a publicistický funkční styl a žánr publicistické interview. Další část bakalářské práce se věnuje metodologii a použitým výzkumným metodám. Empirickou část tvoří charakteristika cílového média a publika, formálních pravidel psaní rozhovorů a popis redakčních rutin v souvislosti s vytvářením rozhovorů do časopisu Lesnická práce. Tvůrčí část obsahuje pět publicistických rozhovorů, na které navazuje kritická reflexe vytvořených textů. Klíčová slova Tvůrčí práce, rozhovor, odborné periodikum, Lesnická práce, lesnictví Annotation The aim of this bachelor thesis is making a collection of journalistic interviews with personalities from the field of forestry for Lesnická práce journal. The theoretical part defines the terms professional journal, professional and journalistic functional style and the genre of interview. Another part of the bachelor thesis deals with methodology and used research methods. The empirical part consists of targeted media and audience characterization, overview of formal rules in writing interviews and description of editorial routines in connection with making interviews for Lesnická práce journal. The creative part of this thesis contains five journalistic interviews and critical reflection of them. Keywords Creative work, interview, professional journal, Lesnická práce, forestry

4

Obsah 1. Úvod a cíl práce……………………………………………………………………

8

2. Teoretická část………………………………………………………………………

9

2.1. Lesy a lesní hospodářství v České republice……………………………………

9

2.1.1. Základní údaje o lesích a lesním hospodářství v České republice…………

9

2.1.2. Současný stav lesů v historickém kontextu………………………….............

10

2.1.3. Postavení lesníka…………………………………………………….............. 11 2.2. Vymezení pojmu odborné periodikum……………………………………………. 12 2.3. K funkčním stylům………………………………………………………………..

12

2.4. Stručné vymezení interview………………………………………………………. 13 2.5. Stručná klasifikace interview……………………………………………………..

14

2.6. K pracovním postupům spojeným s tvorbou interview…………………………..

16

2.6.1. Příprava interview………………………………………………………...

16

2.6.2. Oslovení respondenta a volba místa………………………………………

18

2.6.3. Vedení interview………………………………………………………….

19

2.6.4. Editace interview………………………………………………………….

21

2.6.5. Autorizace interview………………………………………………………

22

2.6.6. Právní a etická regulace…………………………………………………...

22

2.7. Shrnutí části………………………………………………………………………

23

3. Metodologická část………………………………………………………………….

23

3.1. Cíl práce……………………………………………………………………….

23

3.2. Použité metody…………………………………………………………….......

24

3.2.1. Výzkumné interview……………………………………………………

25

3.2.2. Analýza textů a dokumentů……………………………………………

26

3.3. Shrnutí části……………………………………………………………………

26

4. Empirická část……………………………………………………………………….

27

4.1. K tradici českého lesnického periodika……………………………………….

27

4.2. Charakteristika časopisu Lesnická práce………………………………………

28

4.2.1. Stručná historie časopisu Lesnické práce………………………………..

28

4.2.2. Vydavatel, náklad, distribuce časopisu Lesnická práce…………………

30

4.2.3. Cílová skupina časopisu Lesnická práce…………………………………

31

4.2.4. Technické údaje časopisu Lesnická práce………………………………..

31

4.2.5. Redakce časopisu Lesnická práce………………………………………..

31

4.2.6. Redakční rada časopisu Lesnická práce…………………………………

32 5

4.2.7. K obsahu časopisu Lesnická práce………………………………………

32

4.2.8. Postavení časopisu Lesnická práce na trhu tištěných médií…………….

33

4.3. Rozhovory v časopisu Lesnická práce – uvedení do kontextu………………

33

4.4. Redakční rutiny v časopisu Lesnická práce………………………………….

34

4.4.1. Příprava interview………………………………………………………

34

4.4.2. Průběh interview………………………………………………………. ..

35

4.4.3. Editace interview…………………………………………………………

35

4.4.4. Grafická úprava…………………………………………………………...

37

4.5. Shrnutí……………………………………………………………………….....

38

5. Kritická reflexe………………………………………………………………………

38

5.1. Zařazení rozhovorů………………………………………………………………

38

5.2. Výběr respondentů……………………………………………………………….

39

5.3. Oslovování respondentů…………………………………………………………

39

5.4. Příprava na rozhovor…………………………………………………………….

40

5.5. Vedení rozhovoru………………………………………………………………..

40

5.6. Editace……………………………………………………………………………

42

5.7. Některé poznatky k jednotlivým rozhovorům……………………………………

44

5.7.1. Rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem…………………………………….

44

5.7.2. Rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c………………

45

5.7.3. Rozhovor s Ing. Ivem Vicenou………………………………………….

46

5.7.4. Rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem………………………………

47

5.7.5. Rozhovor s Ing. Milošem Klouparem……………………………………

48

6. Závěr…………………………………………………………………………………..

49

7. Seznam literatury…………………………………………………………………….

51

8. Jmenný rejstřík……………………………………………………………………….

54

9. Přílohy……………………………………………………………………………….

57

9.1. Rubriky časopisu Lesnická práce………………………………………………

57

9.2. Redakční rada časopisu Lesnická práce………………………………………..

57

9.3. Vlastní žurnalistické produkty………………………………………………....

63

9.3.1. Rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem……………………………………...

63

9.3.2. Rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c……………….

71

9.3.3. Rozhovor s Ing. Ivem Vicenou……………………………………………

81

9.3.4. Rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem………………………………..

90

9.3.5. Rozhovor s Ing. Milošem Klouparem…………………………………..

101 6

9.4. Výzkumné rozhovory………………………………………………………..

109

9.4.1. Výzkumný rozhovor s Janem Příhodou…………………………………

109

9.4.2. Výzkumný rozhovor s Veronikou Lukášovou………………………….

114

9.4.3. Výzkumný rozhovor s Pavlou Neuhöferovou………………………….

126

9.5. Grafické přílohy………………………………………………….................

118

9.5.1. Ukázka titulní strany časopisu…………………………………………

118

9.5.2. Publikovaný rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem……………………..

120

9.5.2. Publikovaný rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c.

124

9.5.3. Publikovaný rozhovor s Ing. Ivem Vicenou……………………………

129

9.5.4. Publikovaný rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem……………….

133

Celkový počet slov (bez tvůrčí části): 15 719 Přílohy (včetně tvůrčí části): 19 571

7

1. Úvod a cíl práce Pro odborného redaktora se mnohdy vyplatí vystudovat klasický obor a k tomu „se vyučit“ novinářem. (Bartošek 2001: 56) V duchu této věty jsem se po vystudování oboru lesní inženýrství a šesti letech v redakci lesnického odborného časopisu Lesnická práce rozhodla přihlásit na studium žurnalistiky. Ačkoli jsem většinu studia prožila na mateřské, resp. rodičovské dovolené, výběr cílového média pro bakalářskou práci byl pro mě jednoduchou volbou. Obor dobře znám, časopis je mi blízký zaměřením a cílovými čtenáři, znám způsob práce redakce, do které jsem se po dokončení bakalářské práce vrátila na svou původní pozici. Při výběru tématu se nabídlo spojit nápad na projekt, který jsem měla v hlavě už delší dobu a který jsme v redakci diskutovali – seriál rozhovorů s osobnostmi lesnického řemesla, s projektem bakalářské práce. Cílem této bakalářské práce je vytvořit soubor rozhovorů s respektovanými lesnickými osobnostmi. Rozhovory mají představit lesnické veřejnosti osobnosti, které celý profesní život zasvětily lesnickému provozu nebo výzkumu a za kterými stojí zajímavé a pro obor zásadní výsledky nebo výsledky hodné následování. Zároveň by rozhovory měly přinášet názory osobností – uznávaných autorit v lesnictví – na aktuální témata ovlivňující lesy a hospodaření v nich (klimatické extremity, změna celospolečenské poptávky na funkce lesa, změna postavení lesníka apod.) V teoretické části vymezuji pojem odborné periodikum, odborný a publicistický funkční styl a věnuji se charakteristice žánru rozhovor a postupům jeho tvorby. V metodologické části popisuji použitou výzkumnou metodu a sběr dat. V empirické části se zaměřuji na popis média, charakterizuji zacílení (tj. čtenářské publikum) a všímám si pracovních postupů redakce při vytváření rozhovorů. Tvůrčí část tvoří pět rozhovorů, které jsem uskutečnila v rozmezí od července 2015 do května 2016 a které byly postupně publikovány v časopisu Lesnická práce. Součástí tvůrčí části je i kritická reflexe postupů tvorby rozhovorů v kontextu zavedených rutin v redakci a doporučení na vytváření rozhovorů formulovaných v odborné literatuře.

8

2. Teoretická část 2.1. Lesy a lesní hospodářství v České republice Lesy jsou národním bohatstvím tvořícím nenahraditelnou složku životního prostředí. Zaujímají 34 % rozlohy České republiky. V rámci států EU je Česká republika s lesnatostí na desátém místě (na prvních místech jsou Finsko se 77 % a Švédsko se 76 %). 2.1.1. Základní údaje o lesích a lesním hospodářství v České republice Plocha lesních pozemků díky zalesňování nelesních půd trvale mírně roste (průměrně o dva tisíce hektarů ročně). Na základě funkcí jsou lesy v České republice zařazeny do tří kategorií – hospodářské lesy s převažující produkční funkcí (74,5 %), ochranné lesy (2,6 %), kam patří například lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích, a lesy zvláštního určení (23 %), kam patří např. lesy v národních parcích, lázeňské a příměstské lesy.1 Z hlediska kategorií lze sledovat mírný nárůst lesů zvláštního určení, což částečně souvisí se zvyšujícími se požadavky společnosti na mimoprodukční funkce lesů. V roce 2014 bylo 37 % lesů v některém z režimů ochrany přírody. Zvláště chráněná území se v ČR dělí na šest kategorií – velkoplošná území, kam patří národní parky a chráněné krajinné oblasti (CHKO), a maloplošná chráněná území, která zahrnují národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní památky. Česká republika má čtyři národní parky a pětadvacet CHKO. Většinu lesů vlastní stát (cca 60 %), který je spravuje prostřednictvím dvou státních podniků – Lesů České republiky a Vojenských lesů a statků. Uvedené je dáno historickým vývojem, v Evropě je situace opačná, většinu lesů vlastní soukromí majitelé (60 %). V České republice mají soukromí vlastníci cca 19 % lesů, obecní a městské lesy tvoří cca 17 % lesů. S církevními restitucemi se stávají významnými vlastníky také církve a dochází ke snižování výměry lesních pozemků státu. V druhovém složení převládají jehličnany (72,5 %). Nejběžnějšími dřevinami jsou smrk s 50,7 % a borovice s 16,5 %, z listnatých dřevin je významněji zastoupen dub 7,1 % a buk 8 %.2 Podíl listnatých dřevin, především buku, ale setrvale roste na úkor smrku, borovice a modřínu. Zásoby dříví v lesích trvale mírně rostou, v roce 2014 byla celková zásoba 689 mil. m3. V témže roce bylo v lesích ČR vytěženo celkem 15,48 mil. m3 surového dříví. Česká republika patří k celosvětově největším vývozcům surového dříví v poměru k těžbám, v roce

1

Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Zelená zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství v České republice 2014. 2015. Praha: Ministerstvo zemědělství. 2

9

2014 bylo vyvezeno bezmála 7 milionů surového dříví. 3 Vysoký export dříví bez přidané hodnoty (dalšího zpracování) je problémem, který je v současnosti i předmětem hledání řešení na politické úrovni. Lesnictví se v roce 2014 podílelo na hrubé přidané hodnotě v základních cenách 0,78 %. V tomto případě se lesnictví významně neodlišuje od jiných odvětví prvovýroby. Pokud na něj budeme nahlížet v souvislosti s navazujícími dřevozpracujícími odvětvími, je podíl lesnictví na HDP okolo 3 %.4 Počet zaměstnanců v lesnictví trvale mírně klesá, v roce 2014 pracovalo v lesnictví kolem 13 tisíc lidí. Hospodaření v lesích podléhá zákonu č. 289/1995 Sb., který stanovuje předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm. 2.1.2. Současný stav lesů v historickém kontextu Velký podíl smrku v dřevinné skladbě je důsledkem společenské poptávky po stavebním i palivovém dříví a rozvoje železářství a sklářství (období kolem 15. století). Narůstající poptávka po dříví gradovala v 17.–18. století s prvním rozvojem průmyslu. Smrk oproti listnatým dřevinám rychle a dobře rostl, proto byl na vzniklých holinách vysazován. Přesto by ani smrk rostoucí poptávku po dříví nebyl schopen saturovat. Zlom nastal na konci 18. století a začátkem 19. století, kdy se v hojné míře ke krytí energetických potřeb rozvíjejícího se průmyslu začaly používat fosilní zdroje paliv. Lze říci, že uhlí zachránilo lesy, zejména v dopravně přístupných oblastech. (Vašíček 2006: 6–10) Lesy byly ale člověkem významněji ovlivňovány už od středověku, kdy byla měněna druhová skladba a prostorová struktura lesů. Na špatný stav lesů reagoval prvním pokusem svého druhu Karel IV. v návrhu zákoníku „Maiestas Carolina“5 z roku 1348. Zásadním obratem v ochraně lesů pak byly patenty vydané císařovnou Marií Terezií – Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754, a následně souhlasné patenty pro země ostatní. Patentem byla například ustanovena povinnost zajistit nový lesní porost po provedené těžbě, evidovat a zaměřit všechny lesy. Pro zlepšení stavu a zvýšení produkce vyrabovaných lesů bylo doporučováno systematické a intenzivní smrkové hospodářství. (Vrška, Hort 2008: 16)

3

Zelená zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství v České republice 2014. 2015. Praha: Ministerstvo zemědělství. 4 Regionální analýza koncepce lesního hospodářství. 2001. Strnady: VÚHLM 5 Karel IV. zákoník kvůli odporu šlechty neprosadil.

10

Podle rekonstruované přirozené skladby lesů měl smrk na našem území zastoupení pouhých 11, 2 % a borovice 3,4 %. Naopak velmi zastoupenou jehličnatou dřevinou byla jedle s 19,8 % (v současnosti 1,1 %). V druhovém složení pak dominoval buk s 40,2 % a dub s 19,4 %. Snahou lesníků je alespoň částečně se přiblížit původnímu stavu – doporučovaná skladba lesů počítá se zastoupením smrku kolem 36,5 %, borovice 16,8 %, jedle 4,4 %, buku 18 % a dubu 9 %.6 Dosažení původní skladby lesů není reálné z několika důvodů. Tím hlavním je, že lesní hospodářství je po ekonomické stránce závislé na smrku,7 protože prodej dříví je prakticky jediná zpeněžitelná externalita vlastníka lesa. Zdravotní stav lesů byl v minulosti ovlivněn působením průmyslových imisí. Především v příhraničí a u velkých zdrojů průmyslového zatížení (Krušné hory, Orlické hory, Moravskoslezský kraj) pak docházelo k velkoplošnému odumírání porostů. Vzniklé holiny byly zalesňovány porosty náhradních dřevin, ve velkém se využívalo introdukovaného smrku pichlavého, který byl k vlivu imisí odolnější než domácí smrk. V současné době se náhradní porosty smrku pichlavého rozpadají kvůli ataku houby kloubnatky smrkové a je potřeba je rekonstruovat. Po zmizení velkých zdrojů imisí (odsíření, zavírání průmyslových zón) se stav ovzduší zlepšil, přesto lesní porosty v České republice vlivem předchozí imisní zátěže stále vykazují vysokou míru defoliace (odlistění), která patří mezi nejvyšší v porovnání s ostatními evropskými zeměmi8. V posledních letech se celé lesnictví potýká s důsledky klimatických změn, především sucha. Porosty jsou vlivem sucha oslabovány a následně jsou napadány biotickými škůdci (václavka smrková, kůrovci). Nejvážnější situace je v Moravskoslezském kraji, kde dochází k velkoplošnému odumírání porostů. 2.1.3. Postavení lesníka Odborné lesnické vzdělání zajištuje v České republice několik středních škol a dvě vysoké školy – Fakulta lesnická a dřevařská v Praze a Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně. V dobách první republiky se lesník těšil velké vážnosti spolu s učitelem a farářem coby výkonné ruce státu. V současnosti lze vidět, stejně jako u jiných oborů prvovýroby, určitou ztrátu prestiže. Uvedené souvisí s malým podílem lesnictví na HDP, ale částečně také

6

Zelená zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství 2014. 2015. Praha: Ministerstvo zemědělství Zpracovatelské kapacity upřednostňují smrk. 8 Zdravotní stav lesa je sledován v České republice od roku 1986 v rámci mezinárodního programu označovaného jako ICP Forests. 7

11

s konzervativností oboru, který není vždy schopen komunikovat své výstupy směrem k veřejnosti. 2.2. Vymezení pojmu odborné periodikum Tušer (1999: 29) charakterizuje odborná periodika jako skupinu se specializovaným obsahem, orientující se na uplatnění řešených problémů v praxi, vyznačující se nižší periodicitou. Základní charakteristiky odborného tisku uvádí například Bartošek (2001: 35): malý náklad (dva až deset tisíc výtisků, podle počtu odborníků, které zajímá); nevychází denně; má vysokou cenu (malý náklad, vysoké honoráře, náročná barevná inzerce, kvalitní papír, důvěryhodné informace od autorit v oboru); převažující distribuce poštou stálým předplatitelům; slučování v rukou finančně silných vydavatelů. Odborná periodika zaujímají specifický segment na trhu médií zaměřený na určitou problematiku a úzkou skupinu čtenářů. Obsah publikovaný v odborném periodiku klade na čtenáře určité nároky – především se předpokládá určitý stupeň znalostí a poznání v dané oblasti, ale také chuť se dále vzdělávat a sledovat dění v oboru. Odborný text vždy předpokládá aktivního čtenáře. Od beletrie, popularizační a další neodborné literatury se odborné texty liší zejména svou funkcí. Odborná literatura je především nástrojem spolupráce a komunikace společenství badatelů a odborníků, kteří budují a rozvíjejí určitý obor lidského poznání a hledají pro jeho výsledky uplatnění v životě lidí. (Šanderová 2007: 20) Zájem komunikovat prostřednictvím média s dalšími odborníky z oboru, vyměňovat si poznatky a zkušenosti a využít médium jako platformu k této komunikaci je tedy důležitým předpokladem existence odborných médií. Společným znakem odborných médií je odborný styl.

2.3. K funkčním stylům Česká stylistika vychází z tzv. koncepce funkčních stylů. 9 Funkční styl je vymezen svou funkcí (může mít jednu, nebo více funkcí), tedy cílem či záměrem, jejž naplňuje. Česká stylistika většinou vymezuje funkční styly prostě sdělovací, odborný, administrativní, žurnalistický, řečnický/rétorický a umělecký. (Minářová 2011: 99) Základní funkce odborného stylu je odborně sdělná a vzdělávací. 9

Stylistice se věnovali badatelé soustředění v Pražském lingvistickém kroužku (B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský aj.). Koncepce funkčních stylů vychází z funkcí spisovného jazyka a na nich založených funkčních jazycích formulovaných Bohuslavem Havránkem roku 1923. (Osvaldová, Halada 2007: 203; Hausenblas 1972: 152)

12

Podle funkce, cíle a poslání lze rozlišit dílčí sféry odborného stylu: vědecká (teoretická), populárně odborná (popularizační) a odborně praktická (pracovní). Do stylové sféry vědecké se zahrnují texty podávající nové nebo zcela nově pojaté myšlenky a poznatky a obrací se k odborníkovi v dané oblasti. Styl populárně naučný je určen čtenářům, kteří mají jen malé poznatky v oboru, a tomu se podřizuje výběr faktů i forma zpracování, která se beletrizuje. Styl praktických odborných textů počítá s poučeným čtenářem znalým základní problematiky oboru. Specifickou dílčí odbornou sférou jsou učební texty. (Čechová, Krčmová, Minářová 2008: 223–224) Charakteristické rysy odborného stylu jsou připravenost, promyšlenost, potlačení autorské subjektivity, strukturovanost, intertextovost a dodržování určitých formálních pravidel (která se ale mohou v rámci různých oborů, pracovišť či redakcí vzájemně lišit). (Plášek 2014: 7) Stylové sféry jsou charakterizovány specifickými jazykovými prostředky, které se v nich používají – stylovými vrstvami. Základem stylové vrstvy odborné sféry jsou termíny. Charakteristická pro odborné texty jsou také multiverbizovaná vyjádření (např. ustálená konstrukce „provést výzkum“ místo „vyzkoumat“), ustálená předložková spojení (například „za účelem“, „v souvislosti“), používání trpkého rodu či využívání polovětných přechodníkových, přívlastkových a přístavkových vazeb pro kompaktnost sdělení. (Minářová 2011: 116–118) 2.4. Stručné vymezení pojmu interview Jako interview je označována buď metoda získávání informací, nebo samostatný žánr. V této části se budu zabývat tímto pojmem ve smyslu žánru. Žánr je označení pro soubor děl, která se vyznačují společnými námětovými, kompozičními nebo formovými znaky. (Čuřík 2012: 58) V současnosti je žánrové rozdělení nestálé a značně vágní, není ani tak produktem teorie a vědy, jako spíš praktického používání v médiích. Od striktního žánrového dělení se proto upustilo. (Osvaldová 2007: 243) Přesto je funkce žánrů důležitá – slouží pro orientaci čtenáře a jeho správné intepretaci textu. Například Čuřík (2014: 15–16) v této souvislosti konstatuje, že z pohledu žánrů je nejpodstatnější to, zda text patří do publicistiky, nebo do zpravodajství: Pokud čtenář nemá jasno, není schopen žánr rozeznat, zařadit, může článek špatně vyhodnotit, být z toho zmatený, nebo dokonce může vyvodit jiné důsledky, než by měl.

13

Interview ve smyslu žánru je dialog otázek a odpovědí, v němž partneři na rozdíl od diskuse mají jasně stanovené role tazatele a odpovídajícího (Osvaldová, Halada 2002: 82). Skládá se z replik – celků, které najednou vysloví jeden mluvčí. (Bartošek 2004: 70) Interview je mladý novinový žánr, ale jeho počátky sahají až do antiky. Štorkán, Bauman (1983: 8) uvádí, že za pravděpodobné počátky interview lze označit četné Sokratovy rozhovory o běžných zkušenostech denního života. První novinový rozhovor se podle švédského mediálního vědce Nilse Gunnara Nilssona z univerzity v Minnesotě zrodil ve Spojených státech v roce 1835 z reportáže policejního reportéra Jamese Gordona Bennetta, který ji v New Yorku napsal pro noviny Herald. (Hvížďala in Osvaldová 2009: 9) 2.5. Stručná klasifikace interview Interview jako žánr lze klasifikovat podle různých kritérií v závislosti na tom, zda se například zaměříme na vztah novinář–respondent, na způsob vedení rozhovoru, typ rozhovoru nebo si budeme všímat obsahu. Problematika klasifikace interview je rozsáhlá a cílem práce není ji obsáhnout, proto naznačím jen některé přístupy. Za základní lze považovat rozdělení rozhovorů na zpravodajské a publicistické (podle tzv. dichotomického členění) 10. Toto rozdělení koresponduje se základním dělením žurnalistických sdělení na dvě rovnocenné části – zpravodajství a publicistiku.11 Zpravodajství nemá na rozdíl od publicistiky obsahovat názor autora/žurnalisty, má pouze tlumočit fakta. Novináři je vyhledávají, shromažďují, třídí, vybírají, do určité míry interpretují a zveřejňují v médiích. (Čuřík 2014: 7) Naproti tomu publicistika přináší stanoviska, objasňuje události, situace nebo myšlenky. Na rozdíl od zpravodajství publicistika kromě informací obsahuje názor, hodnocení a subjektivní přístup. Funkcí publicistiky je přesvědčovat, získávat, formovat, agitovat – mluví se o persuazi. (Bartošek 2004: 44, 65) Základním rozdílem mezi publicistickým a zpravodajským interview je objektivita, resp. přítomnost názoru a stanovisek. Žánry se liší také předmětem zájmu a svou funkcí. Zatímco zpravodajské interview přináší informace o jevu či události, publicistické obsahuje názor tázaného a může ilustrovat nebo doplňovat jiné sdělení. (Bartošek 2004: 70) Oba žánry se liší také způsobem přípravy a zpracování. Zpravodajský rozhovor bývá většinou operativní, okamžitý z místa události či aktuálně reagující na určité situace nebo výroky, publicistický 10

Žurnalistické žánry lze třídit dichotomicky (zpravodajství a publicistika), nebo trichotomicky (zpravodajské, analytické a beletristické žánry). (Velas 1983: 8) 11 Pokud budeme s pojmem publicistika pracovat v kontextu žurnalistické teorie a praxe, kde se žurnalistikou myslí novinářské povolání a produkty této činnosti, které informují o aktuálním dění ve společnosti a názorech na toto dění, a kde je pojem publicistika podřízen pojmenování žurnalistika. (Bartošek 2004: 65)

14

rozhovor se zpravidla plánuje, domlouvá se s interviewovaným. (Tušer 1999: 107) Odlišný je také vztah novináře a respondenta. V publicistickém rozhovoru je interviewující aktivním partnerem interviewovaného. (Follrichová: 2004) Publicistické interview je rozsáhlejší a jde více do hloubky než zpravodajské interview. Může mít analytický, ale v některých případech také beletrizovaný charakter. Podmínkou jeho přitažlivosti je atraktivní, zajímavý respondent. (Rončáková 2011: 94) Obsahem publicistických interview jsou rozmanitá témata života a partnery novináře bývají zpravidla známé, kvalifikované či významné osobnosti. Ale může to být i neznámá osoba, která v daném čase vykonala něco mimořádného, nebo se stala svědkem události a její výpověď je důležitá. (Tušer 1999: 107) Odborná literatura zmiňuje mnoho dalších možností klasifikace interview. Osvaldová (2002: 82) uvádí pět základních forem interview: čistý dialog; monologický dialog (s vypuštěním otázek); rozprava (kde autor má rovnocenné postavení, klade rozsáhlejší otázky); autointerview; nepravé interview (kde jsou odpovědi vybrány např. z již publikované knihy, dramatu). Tušer (1999: 109) rozlišuje tři základní formy publicistického interview: dialog (založený na otázkách a odpovědích), rozpravu (novinář je rovnocenný partner) a monolog (výsledek dialogu, ale v konečné podobě se publikuje bez otázek). Rončáková (2011: 95–96) zmiňuje klasifikaci rozhovorů, kterou do žurnalistiky přinesl Hans Joachim Netzer: rozhovor zur Sache (k věci, faktografický, informační) a rozhovor zur Person (k osobě, publicistický rozhovor prezentující osobu, její dílo a názory). Štorkán, Bauman (1983: 35) uvádí, že v zahraniční literatuře se lze setkat s dělením interview podle jeho obsahu, přičemž se nepřihlíží k formě. Jako příklad uvádí interview založené na zprávách (kde je důležitý názor určité osobnosti a jeho zpravodajská hodnota), osobnostní interview (důraz je kladen na osobnostní rysy a názory interviewované osoby) nebo biografické interview (soustřeďuje se na činy, osobní vlastnosti, názory interviewovaného). Podle povahy otázek můžeme dělit publicistické interview na standardizované (žurnalista má předem připravené otázky a postup), relativně volné (interviewující nejdříve stanoví cíl, je uplatňován psychologický postup) a hloubkové (nejnáročnější forma, žurnalista se snaží proniknout do motivace, souvislostí, pozadí problému). (Follrichová: 2004) V žurnalistické praxi se používá základní dělení rozhovorů na zpravodajské (tematické) a osobnostní neboli profilové. Cílem zpravodajského rozhovoru je získat a zprostředkovat aktuální informace od kompetentní osoby, cílem profilových rozhovorů je vytvořit portrét respondenta, přiblížit charakter zpovídaného. Z hlediska naznačeného dělení bych rozhovory připravované v rámci bakalářské práce zařadila mezi profilové (osobnostní) rozhovory. 15

Výjimkou je dle mého názoru poslední z rozhovorů (rozhovor s Milošem Klouparem), který se svým zaměřením více blíží rozhovoru tematickému. Způsobem vedení mají dle mého názoru rozhovory blízko k rozpravě, kdy je novinář rovnocenným partnerem respondenta. Tato forma nejlépe vystihuje vztah novináře a respondenta. Jde o určitou vědomou vnitřní spřízněnost mezi autorem a interviewovaným, o autorův osobitý individuální vztah k osobě, s kterou promlouvá, o vztah k prostředí, k proneseným myšlenkám. (Štorkán, 1983: 38–39) Tato forma dává možnost novináři s respondentem diskutovat, polemizovat, může vznášet námitky, oponovat respondentovi. (Veľas 1983: 181) 2.6. K pracovním postupům spojeným s tvorbou interview 2.6.1. Příprava interview Příprava je pro interview stejně nezbytná jako papír pro spisovatele. (Clayton 1994: 47)12. Příprava rozhoduje o tom, jaký bude průběh interview a především jak bude vypadat konečný výsledek. Odborná literatura shodně uvádí přípravu jako jeden ze základních předpokladů úspěchu rozhovoru. Keeble (2001: 67)13 upozorňuje na nebezpečí, které hrozí nepřipravenému novináři: může být manipulován, mohou mu být zatajovány důležité informace či může být odváděn od podezřelých okolností. Novinářka Naďa Klevisová zmiňuje jiný aspekt: V publicistickém rozhovoru mluvíte s člověkem, který by vám měl důvěřovat. Vaší ambicí by mělo být, aby se vám otevřel víc než komukoliv před vámi. To neudělá, když z první otázky pochopí, že vám nestál ani za přípravu. (Klevisová in Osvaldová, Kopáč 2009: 56) Literatura ale varuje také před opačným problémem – přílišnou přípravou. Novinář Jindřich Šídlo používá termín být „overdressed“, což se podle něj ve společnosti považuje za stejný prohřešek jako být „underdressed“. (Šídlo in Osvaldová, Kopáč 2009: 62). Novinář Karel Hvížďala (2010: 48) konstatuje, že přes nezbytnost přípravy, na jejímž základě si interviewer o zpovídaném učiní nějakou představu, musí interviewer zůstat dost otevřený při skutečném setkání, aby mohl svoji představu neustále korigovat a nepodlehl pokušení se ptát jen na to, co jeho představu potvrzuje.

12

Not enough can be said about research – itʹ s as essential to the interview and the final write-up as paper is to the writer. 13 An uninformed reporter becomes the pawn in the hand of the source; they can lie, they can hide crucial information, they can misinform; they can steer the conversation away from tricky subjects.

16

Prvním krokem v přípravě je ujištění, že vybraný respondent je tím nejvhodnějším, jaký typ příběhu nebo z jakého úhlu je požadován, kdo jsou cíloví čtenáři, jaká je zamýšlená délka a jaký je termín odevzdání.14 (Rudin, Ibbotson 2001: 46–47) Osoby, se kterými se vedou publicistická interview, bývají zpravidla ve svých oborech kvalifikované. Novinář by měl proto prostudovat nejen životopisné a profesní údaje, ale také se seznámit s problematikou, ve které respondent působí nebo ji reprezentuje. (Tušer 1999: 107–108) Žurnalista musí především vědět, kde informace hledat. (Clayton 1994: 55) Z hlediska získávání lze žurnalistické informace členit na vlastní, rešeršní a zprostředkované, z jiného pohledu pak na informace od jednotlivců a od institucí. Vlastní zdroje informací zahrnují například vlastní pozorování, účast na událostech, informace z investigativní činnosti. Rešeršování je způsob získávání, třídění a uplatňování informací na základě vlastní invence žurnalistů. Zdroje informací jsou například knihy, noviny či databáze. Nejčetnější skupinou jsou zprostředkované informace, jejichž zdroje jsou například veřejnost, kolegové, odborníci a především internet. (Bartošek 2004: 40) Nástup internetu měl bezpochyby na způsob získávání informací, a tím i na žurnalistickou rutinu obrovský vliv. Informace nikdy nebyly tak snadno dostupné, a to v jakoukoliv denní dobu, často přehledně zpracované. Novinářka Naďa Klevisová použila přirovnání: Google je pro novináře tím, čím je pro zahradníka motyka. (Klevisová in Osvaldová, Kopáč 2009: 56) K informacím z internetu je ale nutné přistupovat diferencovaně podle toho, z jakého zdroje pocházejí. Karel Hvížďala k tomu říká (2006–2011: 91): Kvalita takových informací je rozdílná, a proto není možné se vzdát té základní novinářské povinnosti ani v době internetu a je nutné všechny informace důkladně prověřovat. Samostatnou otázkou je zasílání okruhu otázek. Televizní moderátor Václav Moravec je toho názoru, že nejen novinář, ale i host by měl být připraven, a proto by měl znát okruhy probíraných témat, přičemž žádné by nemělo být zamlčeno. (Moravec in Osvaldová, Kopáč 2009: 73)

14

Adequate preparation is vital in carrying out a succesful interview and the first step is to ensure that the brief is fully understood in terms of: is this the most suitable person to be interviewing for this particular subjects?; what kind of story and angle is required?; who are the target audience?; what is the intended optimum length of the piece?; what is the deadline?

17

2.6.2. Oslovení respondenta a volba místa Oslovení je prvním kontaktem novináře s respondentem. Novinář může oslovit potenciálního respondenta prostřednictvím e-mailové komunikace nebo osobně, ale často se první kontakt děje telefonicky. Rudin, Ibbotson (2002: 47) uvádí, že při telefonickém kontaktu by se měl novinář představit, uvést pozici a pro jaké médium pracuje, vysvětlit důvody, proč dotyčného oslovuje s žádostí o rozhovor, a naznačit konkrétní téma a předpokládanou délku rozhovoru.15 Obecně lze ale tato doporučení aplikovat na každý druh kontaktu novináře s respondentem. Z uvedeného vyplývá, že už v této fázi by měl mít novinář zpracovanou alespoň základní rešerši. V případě, že respondent s rozhovorem souhlasí, je nutné domluvit místo a čas jeho uskutečnění. Obecně lze rozlišit tři místa setkání – místo, kde je doma novinář (redakce, kancelář), místo, kde je doma respondent (pracoviště, domov), nebo neutrální místo (kavárna, restaurace). Každé z míst má svá specifika, která je potřeba brát při plánování rozhovoru v úvahu. Keeble (2001: 66) uvádí, že novináři k realizaci rozhovoru využívají zřídkakdy svých domovských redakcí či kanceláří, protože zde nemají soukromí a potřebný klid. Naopak doma se respondent cítí uvolněně, navíc má novinář možnost poznat ho i z jiného úhlu pohledu. Na druhou stranu zde ale hrozí, že pro novináře bude obtížné věnovat se nepříjemným tématům. 16 Neutrální místo, jako je restaurace či kavárna, poskytuje svou neformálností uvolněnější atmosféru. Novinář Petr Volf ale takové místo setkání příliš nedoporučuje: Předem odmítám místa jako restaurace, kavárny či hospody, kde je rušně a hraje hudba. Číšníci jsou schopni vyrušit vás v okamžiku, kdy to nejméně potřebujete. (Petr Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 110)

15

When you telephone adopt a polite yet professional approach, state your name, position and the publication you are working for and explain the nature of your call in terms of the reason for requesting an interview, the particular topic and the probable time needed for the interview. 16 Newspaper office is rarely adopted by reporters; offices lack the privacy and relative calm needed for interviews… Home people tend to feel relaxed there and talk most freely. The home is an expression of their personality: the source might wish to display it. The reporter can certainly use their observation of it and the sourceʹ s behaviour within it to provide colour in their copy… The reporter can find it more difficult critising the source after developing this kind of contact.

18

2.6.3. Vedení interview Mistrem nad mistry v oboru interview je pro mě paní ze třináctého patra v našem věžáku, kde bydlím v patře jedenáctém. Při společné cestě výtahem mě zmíněná žena dokáže za krátkou dobu vždycky vyzpovídat. Stejnou zkušenost s ní mají i ostatní sousedé. (Rudolf Křesťan in Osvaldová, Kopáč 2009: 127) Rudolf Křesťan naznačuje, že vést rozhovor je určitým druhem umění. Stejně jako u jiných druhů umění hraje důležitou roli nadání a talent. Podle Štorkána, Baumana (1983: 168, 202) umění interview souvisí se sociální inteligencí, tedy jak umíme jednat s druhými lidmi. Jedná se o umění správně klást otázky a umění naslouchat. Jako každé nadání je potřeba ho rozvíjet. Podle novináře a spisovatele Petr Volfa dobrý rozhovor zvládne jen člověk, který o něm něco ví a soustavně se tomuto žánru věnuje. (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 105–106) Tak jako v každém jiném společenském styku je důležitý první dojem. V tomto ohledu novinářské příručky dávají rady týkající se vhodného oblečení, vystupování, řeči těla či konvencí společenského chování. Jak ale zdůrazňují Štorkán, Bauman (1983: 187), na utvoření prvního a celkového dojmu mají vliv i vlastnosti respondenta, které novinář neovlivní. 17 Způsob vedení rozhovoru závisí na mnoha proměnných a nelze ho brát jako univerzální. Štorkán, Bauman (1983: 193) uvádí, že každý dotazovaný vyžaduje jiný přístup a taktiku, stejně tak různí novináři budou používat jiné techniky. Strategii vedení rozhovoru ovlivňuje také to, o jaký typ rozhovoru se jedná a co je jeho cílem, do jakého média a pro jaké publikum je rozhovor připravován, s kolika respondenty nebo na jakém místě mluvíme, ale také například to, jak rozhovor zaznamenáváme. Základní podmínkou úspěchu rozhovoru je důvěra. Novinář by se měl snažit navodit příjemnou a přátelskou atmosféru. Informací, která může na začátku rozhovoru pomoci 17

Člověk k člověku zaujímá vždy určité emocionální stanovisko, jehož projevem jsou sympatie nebo antipatie. Ty mohou pramenit například ze zkušeností z minulosti. (Štorkán, Bauman 1983: 187)

19

uvolnit atmosféru, je nabídnutí možnosti autorizace. Petr Volf uvádí, že možnost si rozhovor po sobě přečíst a zpřesnit odpovědi působí jako katalyzátor, interviewovaný se uvolní. (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 111) Štorkán, Bauman (1983: 184) konstatují, že tajemství, jak si získat interviewovaného, je skryto ve skutečném, nefalšovaném zájmu o něj. Obecně se doporučuje během celého rozhovoru udržovat s respondentem oční kontakt a dávat mu najevo, že novinář naslouchá (stačí dát najevo zájem neverbálně – přitakáním apod.). Většina žurnalistických příruček radí začít interview nekonfliktními otázkami, což vede k nastolení důvěry, a později lze vznést citlivější otázky. 18 (Keeble 2001: 69) Všechny otázky by měly být výstižné a jednoznačné. Čím komplikovanější otázka, tím složitější její pochopení. (Štorkán, Bauman 1983: 202) Názory na to, zda mít, a do jaké míry, otázky připravené předem, se u jednotlivých autorů liší. Například Rudin, Ibbotson (2002: 49) uvádí, že předpřipravené otázky většinou vedou k tomu, že se žurnalista soustředí na tyto otázky na úkor toho, co právě říká respondent.19 Naopak Václav Moravec je toho názoru, že je dobré si připravit seznam otázek, které představují pro autora interview jistotu a pomohou orientovat se v tématu. Současně ale zdůrazňuje, že to neznamená se otázek rigidně držet. (Moravec in Osvaldová, Kopáč 2009: 80). Obecně se doporučuje mít sepsány alespoň tematické okruhy, kterým se chce novinář věnovat. To potvrzuje i Keeble (2001: 67), který říká, že je dobré mít napsané tři až čtyři zásadní okruhy jako kostru, kolem které se bude rozhovor pohybovat.20 A kombinaci obou přístupů lze vidět u Marka Ebena, který si připravuje obojí – otázky i okruhy. (Eben in Osvaldová, Kopáč 2009: 150) V současnosti je asi nejpoužívanější technikou záznamu rozhovoru diktafon. Někteří autoři ale používají raději písemný záznam. Například spisovatel Ondřej Neff dává přednost písemnému záznamu, přičemž se už při zápisu snaží o stylizaci. Přesto diktafon používá pro kontrolní záznam. (Neff in Osvaldová, Kopáč 2009: 42)

18

Most journalistic training manuals advise reportersto begin always with the non-threating questions establishing basic information and views. This helps to create trust after which more sensitive questions can be raised. 19 In fact, the use of pre-written questions often leads the journalist to concentrate on these to the detriment of actually hearing what the interviewe is saying and thus progressing the interview. 20 For the interview, three or four vital headings are listed and around this skeleton the flesh of the interview can be spread.

20

2.6.4. Editace interview Pokud je rozhovor nahrán na diktafon, je nutné ho přepsat. Někteří novináři využívají pomoc přepisovatelky, jiní text přepisují sami. Důvody pro vlastní přepis jsou různé. Petr Volf uvádí, že si rozhovor raději přepisuje sám, protože se jedná o příliš intimní záležitost a také proto, že se verze od přepisovatelky pracněji upravuje (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 111). Po přepisu obdrží novinář velké množství hrubého textu, které je potřeba upravit neboli redigovat. Rončáková (2011: 81) k tomu uvádí, že ústní rozhovor se přepisuje a upravuje tak, aby zachoval přirozený charakter řeči. 21 Běžnými úpravami jsou krácení, přesouvání textu, jeho rozdělování nebo naopak spojování. Je možné také vkládat otázky, které rozdělí příliš dlouhou odpověď. Novinář Jindřich Šídlo ale v této souvislosti upozorňuje, že povolené jsou pouze neutrální a nikoho nezvýhodňující otázky. (Šídlo in Osvaldová, Kopáč 2009: 66) Na jedno velké úskalí stylistické úpravy upozorňují Štorkán, Bauman (1983: 254): „Mnozí interviewovaní odpovídají jakoby stejně, mají stejné problémy, shodně se cítí i jednají.“ Uvedené souvisí s projekcí novinářovy osobnosti. Je logické, že do úprav se svým způsobem osobnost novináře promítá, ale novinář by se měl snažit tuto projekci potlačit. Co je nepřípustné, je vylepšovat svůj obraz jako novináře (například znovuformulováním či vkládáním sofistikovanějších otázek) nebo exhibovat na úkor respondenta. Při redigování by se neměla z rozhovoru vytratit osobnost interviewovaného, což souvisí i se zachováním přirozeného charakteru řeči. Tomu by měl novinář podřídit úpravy rozhovoru. Štorkán, Bauman (1983: 237) uvádí, že při práci na rukopisu interview je nutné zvýšenou pozornost věnovat začátku, protože má z hlediska účinnosti mimořádný význam. Celý proces práce s rozhovorem by měl směřovat k tomu, aby měl rozhovor spád, dynamiku, aby gradoval k nějakému, nejlépe zajímavému konci. Výstižně tyto úpravy popsala režisérka Olga Sommerová: „Jak vytvářím ve střižně dramatickou skladbu filmu, činila jsem tak i v písemném zpracování rozhovorů.“(Sommerová in Osvaldová, Kopáč 2009: 103) Obecně editací může rozhovor hodně získat, ale také naopak. Proces redigování shrnul Petr Volf: „Tvorba rozhovoru mi připadá jako sochařina. Nabraná slova jsou materiál, který je třeba osekat, aby se odhalil co nejdokonalejší výsledný tvar.“ (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 112)

21

Tzv. idiolekt, souhrn zvláštností charakterizující mluvu každého jedince. Jedinec si idiolekt vytváří od dětství, je daný prostředím, v němž se pohybuje, příslušností k nějaké skupině, sociální vrstvě. Každý z uživatelů češtiny může disponovat několika útvary a poloútvary jako obecná čeština, nářečí, spisovný jazyk, profesní mluva, slang, argot. (Čechová, Krčmová, Minářová 2008: 72–73)

21

Posledním stupněm úprav je pak korektura, po stránce pravopisné, gramatické a stylistické. 2.6.5. Autorizace interview Autorizace je souhlas autora nebo jiného nositele subjektu autorského práva k uveřejnění díla. (Encyklopedický slovník 1993: 79) V současnosti není povinnost autorizace ukotvena v žádném právním předpise, je tak na uvážení autora, zda ji respondentovi nabídne. Autorizace je tak většinou věcí fungování konkrétní redakce nebo vydavatelského domu. Názory na autorizaci se v odborné literatuře liší. Panuje shoda na tom, že je to způsob, jak se vyhnout případné konfrontaci s respondentem, na druhou stranu je pak na novináři, aby uhlídal, že se při autorizaci nezmění podstata sdělení nebo důležitá fakta. Špatnou zkušenost s autorizací uvádí někdejší vedoucí kulturní rubriky Lidových novin Marta Švagrová, nejmenovaný spisovatel při autorizaci ve snaze vylepšit svůj obraz přepsal celý rozhovor včetně otázek redaktorky. (Švagrová in Osvaldová, Kopáč 2009: 52–53) Naopak spisovatel Ondřej Neff je toho názoru, že je lepší autorizovat a nechat na vlastním uvážení, zda případné námitky respektovat, či nikoliv. (Neff in Osvaldová, Kopáč 2009: 44) 2.6.6. Právní a etická regulace Listina základních práv a svobod České republiky zaručuje právo na svobodu projevu a na informace, to zahrnuje i právo vyjadřovat své názory, ale také je svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat. Toto právo ale může podléhat určitým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon. Evropská úmluva o ochraně lidských práv definuje omezení v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Novináři (resp. vydavatelé) se pohybují v mantinelech daných právní a etickou regulací. V oblasti práva mají vliv na práci tištěných médií především zákon č. 46/2000 Sb. (tiskový zákon); zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon); zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, a zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tiskový zákon říká, že za veškerý obsah periodického tisku (kromě údajů v inzerci a reklamě) odpovídá vydavatel. Odpovídá tak i za obsah rozhovoru. Vzhledem k tomu, že v interview působí dvě strany (tazatel a tázaný), bylo by nesprávné zcela zprostit vydavatele 22

(odpovídajícího za samotného novináře) odpovědnosti a nechat ji pouze na dotazovaném. Nejedná se o jednoduchou reprodukci názorů či tvrzení dotazovaného, ale je to proces, na kterém se vydavatel podílí… Vydavatel tedy musí kontrolovat vše, co uveřejní, a zjišťovat, zda se sdělovaným obsahem nedostává mimo právní normy. (Čuřík 2012: 189) Vedle právně závazných regulací existují dokumenty mimoprávní povahy – etické kodexy. Takovými dokumenty jsou například Deklarace principů novinářského chování přijatá Mezinárodní federací novinářů a Etický kodex novináře přijatý Syndikátem novinářů ČR. Velké vydavatelské domy mají pak často vlastní etické kodexy (např. Etický kodex novinářů mediální skupiny MAFRA, Etický kodex vydavatelství Economia). Přestože se nejedná o právně závazné dokumenty, mohou být důležitým podkladem pro rozhodování soudů. 22 2.7. Shrnutí části V kontextuální části této kapitoly jsem stručně popsala hlavní ukazatele stavu lesů a lesního hospodářství v České republice. Dále jsem se věnovala vymezení pojmu odborný časopis a odborný funkční styl. Na základě odborné literatury jsem popsala některé přístupy klasifikace interview a základní rozdíly mezi zpravodajským a publicistickým rozhovorem. Poslední část kapitoly se věnuje některým doporučeným postupům při tvorbě interview a právní a etické regulaci médií. 3. METODOLOGICKÁ ČÁST 3.1. Cíl práce Cílem práce bylo vytvořit soubor rozhovorů s uznávanými lesnickými osobnostmi do nové rubriky Osobnosti lesnického řemesla. Pro naplnění uvedeného cíle bylo nutné se seznámit s charakteristikou žánru interview a s pravidly pro jeho tvorbu (rešerší odborné literatury). Dalším nezbytným krokem bylo obeznámit se s obsahovou náplní a zaměřením časopisu, zjistit, kdo jsou cíloví čtenáři a v neposlední řadě jakými formálními pravidly se řídí tvorba rozhovorů v časopisu Lesnická práce. Kromě toho jsem považovala za nutné se zaměřit také na specifika žánru rozhovor vyplývající z charakteru časopisu. Způsob získání těchto informací popisuje metodologická část. Je třeba uvést, že vedený výzkum a použité otázky nemají charakter dostatečně rozvinutého výzkumu. Jejich úkolem je pouze popsat charakteristiku redakčních rutin v souvislosti s tvorbou rozhovoru. 22

Etické kodexy věnující se pravidlům správné a řádné žurnalistiky mohou mít význam pro právní posouzení, protože s jejich pomocí se dá určit, zda novinář splnil veškeré standardy kladené na jeho práci.(Čuřík 2012: 196)

23

3.2. Použité metody Zaměření výzkumu na pravidla tvorby rozhovorů v redakci a obecně na její fungování určuje výběr použité metody. U tohoto výzkumu sociální reality není možné zkoumaný jev kvantifikovat, tedy použít měření a získaná data analyzovat pomocí statistických metod, už proto, že není možné definovat malý počet definovaných proměnných. Otázky kvantitativního výzkumu „co“ a „kolik“ jsou na zkoumanou realitu nepoužitelné. Naopak lze zkoumanou realitu dobře popsat pomocí otázek „proč“ a „jak“, tedy pomocí kvalitativního výzkumu. Disman (2002: 285) definuje kvalitativní výzkum jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím. Rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem uvádí Olecká, Ivanová: Cílem kvantitativního výzkumu je testování hypotéz, které byly vytvořeny a priori, a cílem kvalitativního výzkumu je vytváření hypotéz nových, nového porozumění, vytváření teorie. (Olecká, Ivanová 2010: 34) Na začátku kvalitativního výzkumu si výzkumník vybírá téma a určí základní výzkumné otázky. Ty může modifikovat nebo doplňovat v průběhu výzkumu, během sběru a analýzy dat. (Hendl 2008: 48) Pro dosažení cíle práce jsem formulovala tyto otázky: Hlavní výzkumná otázka: Jakými pravidly se řídí tvorba rozhovorů v odborném lesnickém časopisu Lesnická práce? Vedlejší výzkumná otázka: Jaká jsou specifika žánru rozhovor v odborném lesnickém časopisu Lesnická práce? Hendl (2008: 162) rozlišuje tři základní metody kvalitativního výzkumu: pozorování, interview a dokumenty (jejich analýza). Pro výzkum jsem použila především metodu interview, doplněnou studiem textů a dokumentů (rešerší). Do redakce jsem také docházela po dobu půl roku na dvě hodiny týdně, během nichž jsem měla možnost sledovat činnost redakce.23

23

A konfrontovat případné změny v redakčních rutinách s postupy práce v době, než jsem odešla na mateřskou dovolenou.

24

3.2.1. Výzkumné interview David Silverman označuje současnou společnost jako interview society, což dokládá frekvencí použití této výzkumné techniky. (Sedláková 2014: 207) Pro tuto metodu je zásadní výběr respondentů. Runin a Rubin (1995) identifikovali čtyři oblasti výběru: prvotní nalezení věci znalých informantů, získání širokého úhlu pohledu, testování nových témat novými respondenty a výběr respondentů k potvrzení výsledků. Praxe se ale od této ideální podoby často liší, výběr se děje ad hoc a na bázi dispozice24. (Rapley in Seale 2007: 17) Hendl (2008: 149–150) popisuje tři strategie výběru v kvalitativním výzkumu: předem danou strukturu výběru, postupné určení výběrové struktury (tzv. theoretical sampling) a replikační mnohopřípadovou studii. V prvním případě jsou kritéria výběru předem známá, v druhém případě je sběr dat řízen vznikající teorií. U poslední zmiňované strategie se uplatňuje replikace – provedení několika případových studií. V mém případě se jednalo o předem danou strukturu výběru – výběr byl předem dán členy redakce časopisu Lesnická práce. Cílem konstrukce vzorku kvalitativního výzkumu je reprezentovat populaci problému, populaci jeho relevantních dimenzí. V kvalitativním výzkumu je vzorek nasycen tehdy, když další data nepřinášejí nic nového. (Disman 2009: 304). Výzkumné rozhovory byly uskutečněny se všemi členy redakce přímo se podílejícími na obsahové a grafické tvorbě časopisu – s šéfredaktorem, redaktorkou a grafičkou časopisu.25 Z tohoto pohledu se domnívám, že byl vzorek nasycen. Respondenti: Ing. Jan Příhoda Šéfredaktor časopisu Lesnická práce, v redakci časopisu pracuje od roku 2007. Vystudovaný lesní inženýr. Ing. Veronika Lukášová Redaktorka časopisu Lesnická práce, v redakci časopisu pracuje od roku 2005, v letech 2007– 2013 na mateřské dovolené. Vystudovaná lesní inženýrka.

24

The process of finding interviewees and setting up interviews is, as may be obvious, central to outcome of the research. Rubin and Rubin (1995) note four key areas around ʽ recruitmentʼ : initially finding a knowledgeable informant, getting a range of views, testing emerging themes with new interviewees, and choosing interviewees to extend result. These are valuable ideals; however, the actual practice can deviate from this – like many things, recruitment routinely happens on an ad-hoc and chance basis. 25 Do seznamu nebyl zařazen korektor, protože korektury jsou poptávány externě (viz výzkumný rozhovor s Veronikou Lukášovou).

25

Ing. Pavla Neuhöferová, CSc. Grafička časopisu Lesnická práce od roku 2013. Rozhovory lze členit podle míry standardizace a strukturace na několik kategorií. Sedláková (214: 210) rozlišuje standardizovaný řízený rozhovor, strukturovaný rozhovor, polostrukturovaný rozhovor a hloubkový (nestandardizovaný) rozhovor. U standardizovaného řízeného rozhovoru je přesně určena formulace otázek i možné varianty odpovědí. Strukturovaný rozhovor stojí na pomezí mezi standardizovanou a volnou formou, má stanovené otázky, jejichž pořadí se ale může měnit, a odpovědi nejsou naznačené. U polostrukturovaných rozhovorů se připravuje soupis otázek, ale v návaznosti na průběh rozhovoru mohou být doplněny další. Patří k nejužívanějším technikám kvalitativního výzkumu. U nestandardizovaného rozhovoru má tazatel jen obecný plán, který nezahrnuje výčet otázek, jejich znění ani pořadí. (Disman 2009: 308) Pro účely výzkumu jsem použila polostrukturované rozhovory. Otázky jsem měla připraveny předem, ale v rozhovoru jsem reagovala na sdělené informace. V případě potřeby jsem otázky doplnila či upřesnila. Pro tvorbu otázek bylo nutné se formou rešerše seznámit s obsahovou stránkou časopisu (analýza dokumentů). Rozhovory jsem nahrávala na diktafon, po přepisu a jejich úpravě jsem je zaslala respondentům na případné doplnění a upřesnění. Tím bylo zajištěno i verifikování sdělených informací ze strany respondentů. Rozhovory jsou přiloženy v příloze, úprava je gramatická. 3.2.2. Analýza textů a dokumentů Dokumenty mohou doplnit data získaná rozhovory. Za dokumenty se považují data, která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než má aktuální výzkum. (Hendl 2008: 204) Disman (2008: 168) uvádí, že v podstatě jakýkoliv psaný materiál je potenciálním zdrojem sociologické informace. Pro účely výzkumu jsem studovala odbornou literaturu (seznam uveden v kapitole Seznam literatury), starší čísla časopisu Lesnická práce (zaměřila jsem se především na publikované rozhovory) a informace o časopisu jsem zjišťovala také na webových stránkách www.silvarium.cz. 3.3. Shrnutí části Kapitola se věnuje metodám, pomocí kterých jsem zjišťovala pravidla fungování redakce v kontextu tvorby rozhovorů a specifika žánru rozhovor v odborném časopise Lesnická práce. Uvedené jsem zjišťovala pomocí kvalitativního výzkumu – hlavní metodou 26

byly výzkumný rozhovory se členy redakce časopisu. Z hlediska druhu se jednalo o polostrukturovaná interview, při kterých jsem měla předem připravené otázky, ale během rozhovoru jsem reagovala na zjištěné skutečnosti. Doplňkovou výzkumnou metodou byla rešerše dokumentů (starší čísla časopisu Lesnická práce, veřejné zdroje – internet). 4. EMPIRICKÁ ČÁST 4.1. K tradici českého lesnického periodika Zmapování historie a vývoje lesnických periodik na našem území by vydalo na samostatnou práci. Předkládaná kapitola nabízí pouze stručný přehled vývoje lesnického tisku u nás. Vznik lesnických periodik souvisí s nutností předávat zkušenosti a znalosti v nově se rodícím oboru. První lesnické časopisy u nás vznikaly v německém jazyce a z počátku byly součástí zemědělské problematiky. Prvním takovým periodikem byly Oekonomische Neuigkeiten und Verhandlungen (Hospodářské noviny a události) řízené Karlem Christianem Andréem. Vycházely v letech 1811–1852. Jejich poslání vystihoval podtitul Zeitschrift für alle Zweige der Land und Hauswirtschaft des Forst und Jagdwesen (Časopis pro všecka odvětví polního a domácího hospodářství, lesnictví a myslivosti.). První samostatný lesnický, resp. lesnicko-myslivecký tisk u nás začal vydávat v roce 1824 zbraslavský lesmistr F. G. Rietsch pod názvem Jagd und Forst Neuigkeiten (Lovecké a lesnické noviny). (Kokeš in Lesnická práce 1/1991: 32) Za milník v lesnickém časopisectví v českých zemích je považován rok 1849. V únoru 1849 vyšel první sešit orgánu České lesnické jednoty26 Vereinsschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde. Roku 1872 přeložil redaktor František Špatný celý ročník do české řeči, ale z důvodu nezájmu čtenářů a opožděnosti zpráv způsobené překladem nebylo s překlady pokračováno. Od roku 1883 začal vycházet časopis dvojjazyčně a od přelomu let 1887–1888 měl i český název: Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu. Časopis zanikl v roce 1921. (Frič in Lesnická práce 12/1932: 540, Haša in Lesnická práce 6–7/1934: 248) Lesnickým otázkám se v polovině 19. století věnovala i pražská Vlastenecko-hospodářská společnost v Týdeníku pro polní, lesní a domácí hospodářství ku prospěchu stavu rolnického (v roce 1854 přejmenován na Hospodářské noviny). (Kokeš in Lesnická práce 1/ 1991: 32) Zde také v roce 1868 otiskl svůj první článek Jan Theodor Doležal, který stál za vznikem prvního ryze českého lesnického časopisu.

26

Organizace sdružující lesníky založená roku 1848.

27

Časopis pod názvem Háj začal J. T. Doležal vydávat 20. ledna 1872. Zpočátku byly kromě odborných lesnických a mysliveckých článků v Háji i příspěvky zábavné. Zpráva Josefa Vrbaty podaná výboru České lesnické jednoty v roce 1880 přináší zajímavá data týkající se počtu a rozvrstvení odběratelů časopisu v letech 1872–1880. Počet odběratelů kolísal mezi 700/570 se sestupnou tendencí. Základ odběratelů tvořil subalterní (podřízený) lesnický personál (56 %), početnou skupinou byli statkáři a jiní nelesníci (18 %), následovali vedoucí lesní úředníci (14 %), hospodářské a lesnické školy a spolky (5 %) a jiní (7 %, z toho 1 % připadalo na velkostatkáře). (Haša in Lesnická práce 6–7/1934: 249) Doležal vydával časopis až do své smrti roku 1901. V letech 1902–1905 vydával časopis pod názvem Nový Háj Jan Hemmr. V roce 1905 převzal časopis J. V. Rozmara, který vydával několik lesnických a mysliveckých časopisů a jeho jméno je spjato i s prvními pokusy založit vědecký lesnický časopis. Roku 1922 přestal Háj po padesáti jedna ročnících vycházet. J. V. Rozmara se jej pokusil obnovit v roce 1923 vydáním Rozmarova lesnického časopisu Háje, který však po roce přestal vycházet. Vydávání v té době nejstaršího lesnického časopisu se ujala Čs. Matice lesnická pod názvem Československý háj (1924–1939). (Šiman in Lesnická práce 11/1942: 383) V letech 1939–1942 pak vydávala časopis pod názvem Háj Matice lesnická. 4.2. Charakteristika časopisu Lesnická práce V této části se budu věnovat charakteristice cílového média. Informace jsem čerpala z dostupných zdrojů (jednotlivá čísla časopisu, internet), z výzkumných rozhovorů a také z několikaleté praxe v redakci. 4.2.1. Stručná historie časopisu Lesnická práce Myšlenka na vznik časopisu se zrodila v Československé Matici lesnické (ČsML), jejímž jednatelem se stal v říjnu 1920 prof. Ing. Rudolf Friese. Na valné hromadě ČsML v roce 1921 dostal za úkol „za každou cenu uvésti v život odborný lesnický časopis”. Název Lesnická práce vymyslel Rudolf Friese s tehdejším zástupcem jednatele ČsML Josefem Lázňovským. (Kozel in Lesnická práce 1/2002: 8) Československá Matice lesnická začala časopis Lesnická práce vydávat v lednu roku 1922. Byl to již třetí pokus o založení vědecko-praktického lesnického časopisu. První pokus se datoval na počátek roku 1919, kdy redaktor J. V. Rozmara začal vydávat „Čs. sborník lesnický, revue pro povznesení našich lesů, lesnictví a lesnictva“ (roč. I), jehož druhý ročník (1920) vyšel jako příloha „Háje“ (roč. 49). Z nedostatku literárních příspěvků ale časopis zanikl. (Šiman in Lesnická práce 1942: 383) Rudolf Friese v úvodním slově prvního čísla píše 28

o nezdarech založit vědecký lesnický časopis následující: „Nechce-li tudíž lesnická Matice, aby na čsl. lesnictvo vržena byla hana nedostatečného pochopení pro vlastní vzdělání a pokrok, musí za každou cenu vydupati to, co tak těžce se děje jen z dobré vůle – musí roznítiti touhu po sebevzdělání u každého jednotlivce v řadách čsl. lesnictva.“ (Friese in Lesnická práce 1/1922) To, že vyhlídky časopisu ze začátku nevypadaly nadějně a předpokládalo se, že bude muset bojovat o svou existenci, dokládají další části úvodního textu Rudolfa Friese: „Čs. Matice Lesnická je zajisté přesvědčena, že postupem času, až naše lesnictvo vybředne z nynější poválečné psychosy, uzná, že dobrý odborný časopis jest pro ně nutnou životní potřebou právě tak jako šat a potrava a že tomuto svému uznání dá patřičný výraz i v ochotě a způsobu placení předplatného poznávajíc, že jen řádným a včasným placením umožní redakci zaopatření lepšího papíru, lepšího tisku resp. obrazových reprodukcí, případně i rozšíření časopisu na větší počet stran nebo častější vycházení jednotlivých čísel.“ (Friese in Lesnická práce 1/1922) V prvním roce vycházel časopis jako dvouměsíčník (šest čísel za rok). Redakce ale úředně prohlásila časopis za měsíčník, „aby dosáhla práva na levné časopisecké známky a ušetřila tak na portu“. (Redakce in Lesnická práce 1/1922) Záštitu nad novým periodikem převzal dr. Ing. Karel Šiman, tehdejší generální ředitel Státních lesů a statků, který časopis v prvních letech spolu s redaktorem Rudolfem Friesem řídil. Časopis vydávala Čs. Matice lesnická, redakce a vydavatelství časopisu sídlily v Písku. Odborné zaměření časopisu potvrzují i kroky redakce, která v pátém roce zavedla výtahy obsahů článků ve francouzštině, v té době mezinárodně používaném vědeckém jazyce. V témže roce zvýšila redakce také honoráře autorů.27 Časopis, byť v omezeném rozsahu, vycházel i v meziválečném období. V roce 1942 se spojil v jeden celek s prvním českým lesnickým časopisem Háj. V roce 1949 přešla redakce i vydavatelství po dvaceti sedmi letech od svého založení z Písku do Prahy a od roku 1951 začalo časopis vydávat vydavatelství a nakladatelství Brázda. V roce 1952 se Lesnická práce stala časopisem Ministerstva lesů a dřevařského průmyslu v Praze, od roku 1956 bylo vydavatelem Ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství. Dne 1. 10. 1993 se převedla vydavatelská práva z Ministerstva zemědělství ČR na akciovou společnost Silvaco Praha, čímž došlo k odstátnění Lesnické práce. (Kozel in Lesnická práce 1/2002: 8–9)

27

„…redakce Lesnické práce, uznávajíc důležitost práce duševní jako základu vší vědy a praxe a tudíž i činnosti časopisecké, přičinila se o to, aby Čs. Matice lesnická zvýšila autorské honoráře více než na dvojnásobnou dosavadní jejich výši…“ (Redakce in Lesnická práce 1/1926: 2)

29

Od 1. 1. 1995 byla vydavatelská práva převedena na akciovou společnost Silva Regina, která časopis vydávala do roku 1997. Od 1. 9. 1997 je vydavatelem nakladatelství a vydavatelství Lesnická práce, s.r.o., se sídlem v Kostelci nad Černými lesy. V roce 2014 se nakladatelství a vydavatelství stalo součástí skupiny DYAS.EU a bylo rozhodnuto, že časopis se bude tematicky zčásti věnovat i dřevařskému oboru.28 V novodobé historii byl významným předělem majícím vliv na obsahovou stránku časopisu rok 2008, kdy došlo k změnám v systému hodnocení vědy a výzkumu. V tomto roce vznikl seznam vědeckých a recenzovaných časopisů, které jsou vhodné k publikování výsledků vědecké a výzkumné činnosti a autoři za ně obdrží body nutné do systému hodnocení vědy a výzkumu. Lesnická práce, do té doby bodově hodnocena, nebyla do seznamu zařazena. Z výzkumného rozhovoru se šéfredaktorem Janem Příhodou vyplývá, že stál před rozhodnutím, zda se pokusit splnit formální požadavky na úpravu vědeckých článků (abstrakt, anglický název článku), nebo se vydat jinou cestou. Vzhledem k záměru časopisu popularizovat vědecké výstupy a přiblížit je praxi se časopis vydal cestou nebodovaného periodika. Důsledkem těchto změn byl pokles zasílaných článků z univerzit a vědeckých pracovišť, což mělo velký vliv na redakční rutiny. Změna nastala jak ve způsobu získávání obsahu, tak ve výběru témat a jejich zpracování. V časopise se začaly více uplatňovat žánry, jako je rozhovor, anketa či reportáž.29 4.2.2. Vydavatel, náklad, distribuce časopisu Lesnická práce Časopis Lesnická práce vychází jako měsíčník vždy první týden v měsíci. Vydavatelem je Lesnická práce, s.r.o., – člen skupiny DYAS.EU. Časopis je distribuován pro abonenty, není možné ho zakoupit na stáncích. Náklad je podle informací šéfredaktora 3 500 kusů, odhadovaná čtenost je 7 000 kusů. Distribuci zajišťuje Česká pošta, s. p., OZ přeprava. Časopis je distribuován také na Slovensko, kde distribuci zajištuje Magnet Press Slovakia. Od roku 2015 je možné časopis zakoupit i v elektronické verzi přes systém Publero. Důležitými partnery pro časopis Lesnická práce jsou oba státní podniky Lesy ČR a Vojenské lesy a statky, lesnické univerzity a střední školy, výzkumné ústavy, ministerstva, státní a obecní úřady, soukromí vlastníci, tedy velké instituce, které objednávají časopis na své organizační jednotky, resp. pracoviště pro zajištění vzdělávání personálu, resp. zaměstnanců. 28

V této souvislosti došlo ke změně podtitulu názvu časopisu – původní podtitul časopis pro lesnickou vědu a praxi se změnil na časopis pro lesnicko-dřevařskou vědu a praxi. Změnu v této souvislosti doznala i přední stránka časopisu. 29 Viz výzkumný rozhovor s šéfredaktorem Janem Příhodou.

30

V březnu 2015 dokončila Lesnická práce ve spolupráci se společností Incad, s. r. o., a za podpory státního podniku Lesy České republiky digitalizaci časopisu. Data jsou dostupná od roku 1922 do roku 1994 a celkově bylo čtenářům zdarma zpřístupněno na 55 tisíc stran časopisu. 30 4.2.3. Cílová skupina časopisu Lesnická práce Obecně je možné publikum popsat na základě jeho velikosti a některých specifických charakteristik. (Burton, Jirák 2001: 315) Podle vyjádření šéfredaktora jsou cílovou skupinou lesníci, podnikatelé v lesnictví, zaměstnanci lesnických firem (soukromých i státních), podnikatelé v oboru, dřevozpracovatelé, pracovníci státní správy, lesních správ, lesnických asociací a sdružení, vlastníci soukromých i obecních lesů, studenti středních a vysokých lesnických škol. Časopis nemá proveden podrobnější výzkum předplatitelů, ale z výzkumného rozhovoru se šéfredaktorem vyplývá, že se jedná převážně o muže, středoškolského a vysokoškolského vzdělání, věkem nad 45 let. 4.2.4. Technické údaje časopisu Lesnická práce Časopis je celobarevný a je tištěn technikou ofsetového tisku na papír křída lesk s gramáží 100 g/m2. Rozměry jsou před ořezem 234 x 289 mm, po ořezu 210 x 285 mm. Rozsah bývá nejčastěji 72 stran + 4 strany obálka. 4.2.5. Redakce časopisu Lesnická práce Redakci časopisu tvořili do března 2016 dva lidé – šéfredaktor a redaktor. Od března 2016 je vzhledem k novým projektům na částečný úvazek přítomen další redaktor. Jak vyplývá z výzkumného rozhovoru se šéfredaktorem, v redakci jsou kompetence rozděleny následovně: Šéfredaktor Je odpovědný za směřování časopisu a jeho náplň po obsahové stránce, navazuje spolupráci se subjekty a autory v oboru, zajištuje prezentaci časopisu Lesnická práce směrem k odborné i laické veřejnosti a jiným médiím, dohlíží na redaktorskou činnost, vyhledává a posuzuje témata ke zpracování, publikuje vlastní texty, rediguje články.

30

V prostředí prohlížeče Kramerius 5 jsou dokumenty rozděleny podle ročníků, jednotlivých čísel a stránek, uživatel vidí původní vzhled stránek včetně grafických příloh (fotky, tabulky, grafy apod.). (http://www.silvarium.cz/lesnictvi/provoz-lesnickeho-a-mysliveckeho-digitalniho-archivu-na-silvariu-zahajen)

31

Redaktor Rediguje články, připravuje rozhovory, reportáže, ankety, navazuje spolupráci s autory v oboru, hledá nová témata, podílí se na prezentaci časopisu Lesnická práce směrem k odborné veřejnosti, připravuje monitoring tisku. Časopis Lesnická práce nemá vlastní etický kodex, ale redakce se podle šéfredaktora hlásí k principům deklarovaným v etickém kodexu Syndikátu novinářů ČR. 4.2.6. Redakční rada časopisu Lesnická práce Časopis má ustavenou redakční radu tvořenou respektovanými lesnickými odborníky, kteří se s členy redakce schází 2–3krát ročně k zhodnocení kvality časopisu po obsahové i grafické stránce, výběru témat a jejich zpracování. Během roku jsou členové redakční rady oslovováni redakcí v případě potřeby konzultovat určité téma či konkrétní příspěvek, sami pak dávají redakci během redakčních rad i mimo ně tipy na zajímavá témata. Snahou redakce časopisu je proto angažovat do redakční rady osobnosti z co nejširšího spektra oboru. Funkce je čestná, jedinou odměnou členů redakční rady je svázaný časopis Lesnická práce za uplynulý rok. Současná redakční rada má 29 členů.31 4.2.7. K obsahu časopisu Lesnická práce Všechna média mají rozdělený čas či plochu na jednotlivé části a ty jsou do značné míry standardizované rozsahem i obsahem (v tisku se jim říká například rubriky či sekce). (Burton, Jirák, 2001: 104–105) Časopis Lesnická práce je členěn do rubrik, některé z nich jsou stálé. Přední část časopisu tvoří aktuální témata, rozhovory, reportáže. Druhou polovinu časopisu tvoří stálé rubriky. Komerční obsah je od odborné části oddělen, inzeráty a komerční prezentace jsou řazeny v zadní části časopisu, komerční prezentace jsou vyznačeny ouškem. V obsahu není přesně určeno, od které konkrétní stránky začínají pravidelné rubriky a komerční prezentace, protože počet stran časopisu není stálý (nejčastěji je to 72 nebo 76 stran). Určitým vodítkem pro čtenáře je způsob zalomení: přední část časopisu je zalomena do tří sloupců, zadní část se stálými rubrikami a komerčními prezentacemi do čtyř sloupců. Seznam rubrik je přiložen v příloze.

31

Seznam členů redakční rady se stručnými informacemi k jednotlivým členům je přiložen v příloze.

32

4.2.8. Postavení časopisu Lesnická práce na trhu tištěných médií Časopis zaujímá specifický a úzce vymezený segment na trhu tištěných médií daný jeho zaměřením. Pokud bychom chtěli náklad časopisu srovnat s nákladem jiných odborných periodik, potýkáme se s problémem, že data odborných periodik není až na několik výjimek možné ověřit. Poslední aktuální data z Kanceláře ověřování nákladu tisku ABC ČR z února 2016 obsahují v sekci periodický tisk v žánrové skupině odborná periodika / B2B tituly dvě periodika s průměrným tištěným nákladem 7 000, resp. 13 000.32 Časopis Lesnická práce je v České republice prakticky jediným oborovým odborným lesnickým časopisem vydávaným soukromým subjektem.33 Vlastní časopisy mají oba státní podniky obhospodařující lesy (Lesy ČR a Vojenské lesy a statky), další časopisy vydávají vědecká pracoviště. Společným jmenovatelem těchto časopisů je, že nejsou obchodované na mediálním trhu. Slouží pro vnitropodnikovou komunikaci státních organizací (informování, vzdělávání zaměstnanců), ale také jako jeden z mediálních výstupů sloužící k prezentaci směrem k veřejnosti. V případě vědeckých časopisů je to pak místo pro publikování vědeckých poznatků. Obecně lze v segmentu oborových lesnických časopisů pozorovat snižování počtu čísel vydávaných za rok a snahu o elektronizaci, někdy s důsledkem upuštění od tištěné verze.34 Jedním z důvodů může být i dlouhotrvající trend v lesnictví – snižování počtu zaměstnanců (a v tom důsledku tedy snižování potenciální čtenářské základny). Ještě v roce 1990 pracovalo v lesním hospodářství 57 700 osob (ÚHÚL), v roce 2014 to bylo už jen 13 320 lidí.35 4.3. Rozhovory v časopisu Lesnická práce – uvedení do kontextu Rozhovory v časopisu Lesnická práce lze rozdělit na zpravodajské (tematické) a osobnostní (profilové). Z hlediska stylu rozhovory kombinují prvky publicistického a odborného funkčního stylu, kdy míra prostoupení publicistických prvků do odborného textu závisí na zpracovaném tématu, výběru respondenta i formě získání rozhovoru (naživo či písemně). Odborný funkční styl převažuje ve zpravodajských rozhovorech, publicistický styl se více uplatňuje v rozhovorech profilových. 32

B2B měsíčník Systémy logistiky (vydavatel ATOZ Marketing Services, s. r. o.), resp. měsíčník Zboží&Prodej od stejného vydavatele 33 Soukromá společnost Bohemica, s. r. o, vydává inzertní časopis Silva Bohemica, rozsah časopisu je čtyři strany. 34 Například podnikový časopis státního podniku Lesy ČR Lesu zdar vychází od roku 2009 pouze v elektronické verzi, podnikový časopis státního podniku Vojenské lesy a statky vychází od roku 2012 jako čtvrtletník (do té doby vycházel jako měsíčník). 35 Viz tabulka v příloze: Průměrný evidenční počet zaměstnanců ve fyzických osobách v lesnictví

33

V redakční práci převažují rozhovory prováděné naživo před korespondenčními. 36 Pro lepší orientaci čtenáře redakce na konci užívá jiné poděkování za rozhovor: v případě ústního se používá věta „děkuji za rozhovor“, v případě písemného „děkuji za odpovědi“. Dlouhodobou snahou redakce je dle vyjádření šéfredaktora i odborná témata zpracovávat čtivější formou za současného zachování seriózního informování a nepopření podstaty časopisu – odborného lesnického periodika. Přes pronikání publicistických prvků se proto pořád jedná o rozhovory odborného stylu, náročné na čtenáře a jeho aktivní přístup k textu. Nejedná se o typické rozhovory z běžně dostupných časopisů (různého obsahového zaměření).37 Jsou určeny odborníkům a jako takové pracují na úrovni vědomostí absolventa vysoké školy – předpokládají tedy předem poměrně vysokou úroveň znalostí z oboru.38 Z toho vyplívá, že málokdy přesáhnou hranice oboru (ale to ani není jejich cílem). 4.4. Redakční rutiny v časopisu Lesnická práce Pracovní postupy redakce budou popsány na základě výzkumných rozhovorů s redakcí časopisu a vlastních zkušeností získaných za šest let práce v redakci na pozici redaktorky. Postupy budou popsány v souvislosti s přípravou rozhovorů. 4.4.1. Příprava interview Témata rozhovoru a volba respondentů jsou ovlivněny aktuálním děním v oboru, zajímavými událostmi či dlouhodoběji plánovanými většími tématy, kterým se redakce chce věnovat. Mimo to má každý člen redakce poměrně volný prostor pro hledání vlastních zajímavých témat a respondentů. Témata i respondenti se konzultují v redakci, kde se upřesňují i termíny. Redaktor zpravidla oslovuje respondenta s žádostí o rozhovor telefonicky, vysvětlí mu důvody zájmu redakce a stručně ho seznámí s průběhem rozhovoru. Předem se také dojednává, zda po rozhovoru bude následovat exkurze – např. po lesním majetku. Zásadní informací pro respondenty je také možnost autorizace rozhovorů.39 Respondentům se předem zasílají tematické okruhy, konkrétní otázky zazní vždy až při rozhovoru. Okruhy otázek jsou pro respondenta důležité především proto, aby se mohl na rozhovor připravit, dohledat data apod.

36

Jak vyplývá z vyjádření redaktorky Veroniky Lukášové, viz výzkumný rozhovor v příloze. S jejich úzkým zaměřením ostatně koresponduje i distribuční kanál časopisu Lesnická práce – je zasílán jen abonentům. 38 Ústní sdělení šéfredaktora Jana Příhody 39 Redakce všechny rozhovory vedené na živo nechává autorizovat. 37

34

4.4.2. Průběh interview Většina rozhovorů v časopisu Lesnická práce je vedena naživo. V některých případech se využívá korespondenční formy rozhovoru. Rozhovory po telefonu se neuskutečňují. 40 K rozhovoru jezdí většinou redaktor sám, v odůvodněných případech jedou dva členové redakce. Většinou se jedná o případy, kdy je rozhovor zajímavý a v redakci se usoudí, že je přínosné, aby na něm byli oba členové redakce, nebo se jedná o případ, kdy se má rozhovor uskutečnit na druhé straně republiky a cesta by byla náročná. Vzhledem k velikosti redakce a nutnosti pokrýt širokou škálu činností ale představují dva novináři pro jeden rozhovor určitý luxus, proto převažují rozhovory vedené jedním novinářem. Rozhovory jsou nahrávány na diktafon a trvají většinou hodinu až hodinu a půl. Není výjimkou, že po rozhovoru následuje exkurze s výkladem (na lesním majetku, pile, dřevozpracujícím závodě). Pro redaktora je to příležitost udělat k rozhovoru fotografie z terénu a především možnost si o některých otázkách více s respondentem popovídat, utřídit si tak získané informace, eventuálně se na některé věci ještě zeptat. Fotografie k článku redaktor získává dvěma cestami – požádá o fotografie přímo respondenta nebo instituci, kde respondent pracuje, nebo je pořídí sám. Protože redakce nemá vlastního fotografa, má každý redaktor firemní fotoaparát. Je běžnou praxí, že fotky se pořizují tzv. do zásoby – redaktor si fotoaparát bere na všechny lesnické akce, ale také soukromě, pokud se pohybuje v přírodě, v lese. Pořízené fotografie si pak zařadí do složek podle tématu. Každý člen redakce má tak vlastní archiv fotografií, které může celá redakce využívat. 4.4.3. Editace interview Nahraný rozhovor autor zašle na přepis přepisovatelce. Redaktor dostává hrubý text, který musí výrazně krátit, upravit a rozčlenit. Kromě krácení odpovědí je běžnou úpravou změna pořadí otázek a odpovědí, přeformulování složitých či nejasných sdělení, rozdělení rozsáhlých odpovědí vložením otázky. Text se také rozčleňuje pomocí nadpisů na tematicky soudržné celky – kapitoly. Rozhovory mají obvykle rozsah 15 000–20 000 znaků včetně mezer, což odpovídá 4–6 stranám časopisu. Součástí rozhovoru je titulek, perex, infobox obsahující životopis respondenta a fotografie.

40

Výzkumný rozhovor s Veronikou Lukášovou.

35

Redakce nemá psaná pravidla úpravy rozhovorů, ale editace se řídí některými ustálenými postupy a nepsanými pravidly. Následující pravidla vychází z výzkumných rozhovorů se členy redakce a byla s nimi i ústně konzultována. Jednotlivé části rozhovorů: Titulek Titulek v časopisu by měl mít rozsah maximálně tři řádky, ideální je rozsah jeden nebo dva řádky. V případě delších názvů je snaha řešit uvedené podnadpisy. Titulek tvoří autor rozhovoru, kontroverzní titulky jsou diskutovány v redakci. Perex Perex je první odstavec rozhovoru, který je zvýrazněn (vytištěn tučně). Toto zvýraznění je zamýšleno už při koncipování textu, jak o tom píše například Minářová (2011: 259). V rozhovoru je perex dílem autora a jeho cílem je přilákat čtenáře a podnítit v něm zájem o přečtení celého interview. Autor při jeho tvorbě může zvolit různé přístupy – shrnout obsah rozhovoru nebo poukázat na zajímavou jednotlivost, může popsat životní dráhu respondenta, ale v případě profilových rozhovorů je přípustné také sdělení pocitu z rozhovoru. Rozsah perexu by měl být maximálně do 900 znaků včetně mezer. Infobox V rozhovorech se používá infobox s krátkým životopisem respondenta. Součástí infoboxu s medailonkem je aktuální fotografie respondenta. Terminologie V rozhovorech se používá lesnická, myslivecká a dřevařská terminologie a dbá se na přesné vyjadřování (například rozdíl mezi dřevo a dříví: výrobky ze dřeva, ale odvoz dříví z lesa). Důsledné dodržování terminologie je z pohledu redakce jedna z hlavních zásad při editaci. V tomto ohledu je požadavek na přesné a jednoznačné vyjadřování nadřazen jiným požadavkům na text, což odpovídá konstatování Minářové, že požadavek rozmanitosti a variability vyjadřování je u odborného stylu potlačen požadavkem po absolutní odbornosti, přesnosti a jednoznačnosti. (Minářová 2011: 116) Akademické tituly Akademické tituly se v rozhovoru, s výjimkou infoboxu s životopisem respondenta, nepoužívají. Autor rozhovoru je uveden na konci rozhovoru vždy bez akademického titulu. Zkratky Zkratky jsou v časopise poměrně používané. Běžně se používají zkratky jako např., tj., atd. 36

Používání zkratek souvisejících s terminologií se řídí nepsanými interními pravidly, nejčastěji se jedná o případy, kdy: označují v oboru známé instituce či organizace (např. ÚHÚL – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, VÚLHM – Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti), se jedná o v oboru ustálené a zažité zkratky (NLP – národní lesnický program, NIL – Národní inventarizace lesů, OPRL – oblastní plány rozvoje lesů, LHP – lesní hospodářský plán, LVS – lesní vegetační stupeň). V případech, kdy zkratka není známá a název či slovní spojení je příliš dlouhé, se v textu poprvé zmíní celý název a za ním následuje informace, že dále již bude používána zkratka. Čísla Redakce nemá pevná pravidla na psaní čísel. Úzus psát čísla do deseti slovně často koliduje s nutností uvést přesná data (těžba, plocha) nebo s velkým množstvím publikovaných dat. Některá data je v lesnické terminologii možné psát pouze numericky – např. lesní vegetační stupně 1–9. Až na výjimky se používá arabská abeceda (ale např. NLP I a NLP II – Národní lesnický program I a II – se zapisuje výhradně pomocí římského číslování41). Další interní pravidla Obecně v jakémkoliv publikovaném textu v časopise jsou nepřípustné vulgarismy, nepoužívá se slang. V rozhovorech je v ospravedlnitelných případech přípustné použít hovorové výrazy, metafory či motivované užití nespisovnosti (např. výrazy lesák, dřevař), tak jak o tom například píše Minářová (2011: 193). Nepoužívají se osobní zájmena („já jsem navrhl“). Nepřípustná je bulvarizace textu. V časopisu není pozice editora, úpravy jsou tak dílem autora. Ten zasílá upravený rozhovor k autorizaci. V této fázi editace rozhovoru není nutné mít vytvořený perex ani titulek. Po autorizaci a kontrole redaktora, že se během autorizace nezměnily podstatné skutečnosti, je rozhovor zasílán na jazykovou korekturu. Po korektuře si u důležitých rozhovorů může text vyžádat před zasláním grafikovi ke kontrole šéfredaktor.42 4.4.4. Grafická úprava Grafická úprava rozhovoru vzniká přímo v redakci v DPT studiu. Grafik dostává od redaktora rozhovor s veškerými nutnými informacemi zapsanými v oušku wordového dokumentu (rubrika, počet stran, jaké grafické přílohy, eventuálně s informací, kam je umístit, 41 42

Zde se jedná o oficiální název dokumentů. Viz výzkumný rozhovor se šéfredaktorem Janem Příhodou.

37

případně další redakční poznámky). Grafik musí mít od redakce k dispozici nejen připravený text s pokyny, ale i veškeré grafické přílohy, které k textu bude potřebovat.43 Případné problémy (text je moc dlouhý, nevejdou se všechny požadované fotografie) se pak řeší přímo v redakci v reálném čase. Redaktor může ovlivnit grafickou podobu rozhovoru výběrem grafických příloh a požadavkem na jejich umístění. Pro používání grafických příloh existují nepsaná pravidla – používá se jednotný vzhled tabulek, grafů (včetně barev – využívá se především zelená, hnědá, oranžová). Popisky fotografií mají ustálený tvar: popis a autor fotky (celé jméno a příjmení). Po zalomení článků se všechny texty v PDF čtou ještě v redakci vytištěné. V této fázi se sledují chyby vzniklé převodem textu, zapracovávají se případné změny. Je to poslední možnost do textu zasáhnout, než odejde ve finální podobě do tisku. 4.5. Shrnutí části Časopis Lesnická práce je periodikum s 95letou historií. Je určen odborné lesnické veřejnosti a distribuován je výhradně abonentům. Redakce je tvořena šéfredaktorem a redaktorem. Rozhovory v časopisu lze podle základního dělení rozdělit na tematické a profilové. Redakce má interní pravidla editace textů, která korespondují se zaměřením časopisu (terminologie apod.). V redakci není pozice editora, všechny texty se posílají na externí korekturu. 5. Kritická reflexe V této části se pokusím kriticky zhodnotit práci na rozhovorech v kontextu výše popsané teorie i zažité praxe v časopise. Popíšu, jak probíhala příprava rozhovorů, jejich vedení a následné zpracování do podoby publikované v časopise. Zároveň se pokusím popsat hlavní problémy, se kterými jsem se při práci potýkala. U jednotlivých rozhovorů se pokusím identifikovat některé hlavní odchylky od popsaných doporučení týkajících se žánru interview. 5.1. Zařazení rozhovorů Rozhovory připravované do série Osobnosti lesnického řemesla se z hlediska formy nejvíce blíží rozpravě, při které má autor s interviewovaným rovnocenné postavení a klade rozsáhlejší otázky. Z hlediska stylu stojí tyto rozhovory na pomezí publicistického a odborného funkčního stylu. Rozhovory obsahují jazykové prostředky typické pro

43

Viz výzkumný rozhovor s grafičkou Pavlou Neuhöferovou.

38

žurnalistickou komunikaci, jako jsou obrazná přirovnání, publicismy, expresivní výrazy, stejně tak ale obsahují prvky typické pro odborný styl. Především se jedná o používání odborné terminologie, v rozhovorech se ale objevují i prvky jako multiverbizovaná vyjádření, pasiva, ustálená předložková spojení, o kterých píše například Minářová (2011: 116–117). Z hlediska formální i grafické úpravy mají rozhovory podobu publicistického textu – obsahují titulek, zvýrazněný první odstavec (perex), infobox s medailonem a fotografií respondenta. 5.2. Výběr respondentů Výběr respondentů patřil k důležité části přípravní fáze. Jak píše Blažejovská, už výběr respondenta v sobě nese zárodek příštího úspěchu – anebo blamáže (Blažejovská in Osvaldová, Kopáč 2009: 90). Cílem bylo představit lesníky praktiky, za kterými stojí zajímavé výsledky v kterékoliv části lesnicko-dřevařského oboru (pěstování, školkařství, ochrana lesa apod.) a kteří svým působením často přesáhnou hranice oboru lesnictví. Měly by to být osobnosti respektované širokou lesnickou veřejností, „mistři svého řemesla“, u nichž lze předpokládat ze strany čtenářů zájem o jejich životní profesní příběh i pohled na aktuální témata lesnictví. Nezbytnou součástí profilu těchto osobností je vysoký morální kredit. Na začátku jsem za využití konzultací s několika členy redakční rady udělala seznam potenciálních respondentů. Další seznam se jmény osobností zaslal státní podnik Lesy ČR, největší správce lesů u nás.44 V prvním publikovaném rozhovoru jsem navíc do rámečku umístila výzvu pro čtenáře, aby sami navrhovali zajímavé osobnosti ve svém okolí, což se skutečně i stalo (čtenáři byl navržen například Vladimír Zatloukal). Na základě těchto zdrojů jsem pak vytvořila seznam s harmonogramem a začala respondenty oslovovat. 5.3. Oslovování respondentů Tím, že se nápad na seriál rozhovorů s lesnickými osobnostmi v redakci líbil a od začátku jsem věděla, že rozhovory budou publikovány, jsem měla při oslovení respondentů jednodušší pozici. 45 První oslovení respondentů proběhlo telefonicky. Při telefonickém rozhovoru jsem vysvětlila téma rozhovorů i důvody, proč oslovujeme s žádostí o rozhovor toho konkrétního respondenta. Stručně jsem vysvětlila, jak rozhovory probíhají (informace o délce rozhovoru, záznamu rozhovoru na diktafon). Možnost text autorizovat pomohla přes

44

Už v této fázi bylo nutné si udělat prvotní rešerši, při které jsem o potenciálních respondentech musela vyhledat podrobnější informace. 45 Zároveň zpovídaní byli seznámeni s tím, že rozhovory jsou také součástí bakalářské práce autorky.

39

občasný počáteční ostych a obavy se rozhovoru účastnit. Na rozhovory jsem jezdila za respondentem v domluvený den a čas na pracoviště nebo domů (v případě lidí, kteří již byli v důchodu). 5.4. Příprava na rozhovor Pro průběh interview je příprava zásadní. Rozhovor se nemusí podařit z mnoha důvodů, ale téměř vždy dopadne špatně, když se novinář předem nepřipraví (Mallette, Malcolm F. 1994: 15). Jak píše americký novinář Cornelius Ryan, který pracoval pro týdeník Time: „Nedělejte interview s někým, pokud už předem neznáte alespoň 40 % odpovědí“. (Ryan in Ruβ-Mohl, Bakičová 2005: 63) Před samotným rozhovorem jsem si vyhledala a prostudovala odborné texty týkající se profesního zaměření respondenta a publikované články i předchozí rozhovory mající souvislost s respondentem. Tím, že jsou všechny rozhovory v časopise Lesnická práce autorizované, slouží redakci jako zdroj informací při další redakční práci. Na tuto výhodu autorizovaných rozhovorů poukazuje například Petr Volf (Volf in Osvaldová, Kopáč 2009: 112–113). Další informace jsem hledala na internetu. Oslovila jsem také bývalé či současné spolupracovníky respondentů. Tento postup doporučuje i Mallete, Malcom (1991:15). Příprava byla poměrně náročná. Za vybranými osobnostmi stojí celoživotní práce v oboru a bylo nutné mezi množstvím informací vyfiltrovat to podstatné a přitom se snažit neopomenout maličkosti, které by mohly být důležité. Většinou mi rešerše s vypracováním otázek trvala 2–3 dny. Tím, že jsem se na rozhovory připravovala poměrně pečlivě, jsem se někdy potýkala s problémem, na který upozorňuje spisovatel Ivo Fencl: příliš podrobně nastudovaná fakta o respondentovi mohou „zaplevelit“ otázky, které jsou pak příliš dlouhé a informativní (Fencl in Osvaldová, Kopáč 2009: 122). Ač jsem se snažila otázky zjednodušovat, někdy jsem se nevyhnula rozsáhlejším formulacím. Na druhou stranu rozhovor ve formě rozpravy umožnuje klást autorovi rozsáhlejší otázky. Nejpozději týden před rozhovorem jsem respondentovi zaslala e-mailem okruhy témat (ne konkrétní otázky), kterým bych se ráda věnovala. Na rozhovor jsem jela s 20–25 konkrétními otázkami. 5.5. Vedení rozhovoru Všechny rozhovory proběhly naživo. Jeden rozhovor byl z důvodu zdravotního stavu respondenta plánován korespondenčně, po zaslání otázek se ale respondent omluvil, že se na

40

vypracování odpovědí necítí být v dobré formě. Tento rozhovor (resp. vypracované otázky) v bakalářské práci není zahrnut. Rozhovory se konaly v různých částech republiky, často několik hodin cesty, proto jsem vždy vyjížděla s nejméně půlhodinovou časovou rezervou. To doporučují i novinářské příručky, protože pozdní příchod je známkou novinářovy neprofesionálnosti. 46 Na rozhovor jsem jezdila v lesnickém obleku. Tuto zdánlivou maličkost považuji za důležitou, protože odráží příslušnost k lesnickému stavu a pomáhá navodit atmosféru důvěry. Rudin, Ibbotson (2002: 48) uvádí, že novinář by se měl obléknout tak, aby získal důvěru respondenta.47 Stejně tak Keeble (2001: 68) píše, že novináři by se měli sami sebe ptát: „Kdybych se oblékl jinak, bude respondent více otevřený a bude mi více důvěřovat?“48 Běžnou praxí redakce je přivést na rozhovor několik posledních čísel časopisu Lesnická práce jako malou pozornost.49 Pro respondenty, kteří časopis neodebírají, je to příležitost se zběžně seznámit s obsahem časopisu i formou zpracování témat. Poté následovalo pět až deset minut, kdy jsme si s respondentem neformálně povídali o různých tématech, často za průběžného listování časopisem Lesnická práce. Respondentovi jsem také přiblížila standardní průběh rozhovoru (informace o předpokládané délce, o možnosti autorizace). Po ujištění respondenta, že mohu nahrávat, jsem spustila nahrávací zařízení. Na rozhovory jsem vozila vždy dva diktafony, protože se mi v minulosti stalo, že mi diktafon selhal. Někteří autoři doporučují si pro případ selhání nahrávacího zařízení během rozhovoru dělat poznámky (Mallete, Malcolm 1991: 16), ale mně se tento způsob neosvědčil. Odvádí to mou pozornost a znemožňuje se plně soustředit na obsah sdělení. Během rozhovoru jsem používala papír s vytištěnými otázkami, ze kterého jsem dotazy četla. Často jsme se ale s respondentem dostali k dalším zajímavým tématům. Na nově získané informace jsem se snažila reagovat a další otázky jsem tak formulovala během rozhovoru. Přesto jsem se snažila, aby nakonec zazněla většina předem připravených otázek. Rozhovor, který jsem neměla zcela pod kontrolou, byl ten s Vladimírem Zatloukalem, kdy se mi nepodařilo udržet plánovanou délku rozhovoru kolem hodiny a nahrávka určená k přepisu měla dvě a půl hodiny.

46

Např.: The practical advice is to make sure you allow adequate time for yourney so as to be punctual for the interview – lateness will suggest a less than professional attitude. (Rudin, Ibbotson 2003: 48) 47 Commonsense dictates that first impression counts and you should dress accordingly to gain the confidence of the interviewee. 48 A journalist will always have at the back of their mind: If I dress differently would the source be more open to me and trusting? 49 Zde vycházím ze své redakční zkušenosti.

41

Po skončení rozhovoru jsem se dotazovaného vždy zeptala, zda je něco, na co jsem se zapomněla zeptat, nějaké téma, které jsme neprobrali a osobně ho považuje za důležité. Tento postup zmiňuje například i Keeble (2001: 71)50 I když dotazovaný nic dodat nechtěl, stalo se mi, že zopakoval či kladl důraz na již jednou zmíněnou informaci, což mi pomohlo dát jí patřičnou váhu (například při rozhovoru s Ivem Vicenou jeho postesknutí nad odtržením lidí od lesů). Po rozhovoru jsem domluvila s respondentem časový harmonogram – kdy mu přibližně zašlu rozhovor k autorizaci a jak dlouho bude mít na autorizaci čas. Seznámila jsem ho také v obecné rovině s tím, jaké zásahy do textu jsou přípustné a jaké ne.51 Dále jsem se dohodla na možnosti dodání fotografií, mimo to jsem fotografie k jednotlivým článkům zajištovala i formou oslovení dalších osob či jsem si je opatřila sama. 5.6. Editace Při editaci bylo především nutno výrazně pracovat s délkou rozhovoru. Rozhovory jsem krátila na cca jednu polovinu až třetinu původní délky. 52 Odpovědi jsem krátila nebo vynechávala, spojovala více odpovědí do jedné. Nesrozumitelné části jsem přeformulovala. Taková úprava je přípustná – jak konstatuje Ivo Fencl, novinář by měl z rozhovoru odstranit veškerý nešikovný způsob vyjadřování zpovídaného a při úpravách by se měl řídit spíš tím, co chtěl zpovídaný říct, než tím, co v daném momentu pověděl (Fencl in Osvaldová, Kopáč 2009: 124). Měnila jsem také řazení otázek a odpovědí tak, aby dostal rozhovor spád a byla zachována logická posloupnost. Ve výjimečných případech jsem doplnila otázku a vyžádala si dodatečnou odpověď (otázka u Ivo Viceny týkající se projednávání nového zákona). V této části jsem podcenila aktuální téma, které jsem z logiky rozhovoru měla zahrnout již naživo. I když formulování dodatečných otázek není proti redakčním pravidlům, snahou redakce je, aby se otázky týkaly spíše upřesnění již dané odpovědi a nezasílaly se otázky zcela nové. Ačkoliv bylo nutné rozhovor upravit do spisovné češtiny, snažila jsem se co nejvíce respektovat mluvený projev respondenta, neztratit úpravami autenticitu vyjádření. Cílem bylo ponechat způsob vyjadřování a přirozený charakter řeči, tedy to, co ústní rozhovor odlišuje od písemného. (Rončáková 2011: 81)

50

Sometimes it is worth asking: Is there anything else you wish to mention? Respondenti mohou upravovat vyjádření ve smyslu upřesnění, srozumitelnější formulace, podpoření tvrzení konkrétními daty či upřesnění sdělených dat. Je nepřípustné měnit smysl vyjádření, zasahovat do otázek redaktora či vypouštět části rozhovoru. 52 Hrubé rozhovory měly délku kolem 41 000 znaků včetně mezer. 51

42

Po samotné práci s textem jsem rozhovor rozčlenila nadpisy. Uvedené souvisí s řazením témat do celků. Nepsaným pravidlem je, aby nadpisy kapitol nebyly delší než tři řádky, nejčastěji se jedná o dvouřádkové názvy. Snažila jsem se, aby byly nadpisy i v rámci odborného periodika zajímavé a přitom obsáhly téma, které se v dané části rozhovoru probírá. U jedné z kapitol v rozhovoru s Vladimírem Tesařem jsem například zvolila název kapitoly Quo vadis lesnictví. Jak uvádí Minářová (2011: 258), titulky v publicistických textech stále výrazněji uplatňují citáty a výroky jiného mluvčího nebo pisatele. 53 Samostatnou částí práce na textu bylo vytvoření titulku a perexu. Běžnou praxí v redakci je, že titulky vznikají z části výroku respondenta. Snahou je, aby byly zajímavé, upoutaly pozornost čtenáře a postihovaly obsah rozhovoru. Svým pojetím se jedná o publicistické titulky, obsahují prvky obrazného vyjadřování, je zde snaha o originálnost a neotřelost.54 Znění titulku je limitováno nárokem na jeho maximální délku. 55 Jeho tvorba je proces, který nemusí být ukončen ani po zalomení článku grafikem – např. u rozhovoru s Vladimírem Zatloukalem jsem původní titulek „Nemusí být daleko doba, kdy rozvoj lesního “ změnila na „Pokud nebudeme hospodařit přírodě blízce, jakou máme alternativu?“ v době, kdy byl rozhovor již připraven do tisku. Perex je omezen rozsahem, ale autor má poměrně velkou tvůrčí volnost v tom, jak ho pojme. V této části je možné použít neutrální styl, bližší odbornému stylu, ale v profilových rozhovorech je možné pracovat i se subjektivním názorem autora, charakteristickým to prvkem publicistického stylu. Snažila jsem se především, aby perex podnítil zájem čtenáře si rozhovor přečíst. To by ostatně mělo být i cílem perexu, jak o tom píše například Minářová (2009: 259).56 Součástí rozhovorů je medailon o respondentovi, který obsahuje aktuální fotografii a ve stručnosti popsaný profesní životopis. 57 Prolínání dvou funkčních stylů – publicistického a odborného – je v některých případech dobře patrné na začátku rozhovoru. Z redakčního pohledu odborného periodika není možno začínat rozhovor pozvolna, otázkami, které například vyplynou z prostředí, kde rozhovor probíhá.58 V tomto ohledu se rozhovor od samého začátku musí dotýkat podstaty, 53

I název kapitoly je svým způsobem titulek. U publicistických titulků na rozdíl od zpravodajských převládá více obrazného vyjádření, vtipu a výrazové originálnosti. (Minářová 2011: 256) 55 Maximální délka titulku jsou tři řádky. 56 Podnítí-li zvídavost čtenáře a jeho zájem o další části komunikátu, je plně funkční. (Minářová 2011: 259) 57 Oproti zpravodajskému rozhovoru, u kterého medailon zpravidla není součástí rozhovoru a informace o respondentovi jsou uvedeny v úvodním odstavci, někdy v podtitulku či nadtitulku. (Čuřík 2012: 45) 58 Například rozhovor Lenky Hlouškové s Karolinou Gudasovou v Právu: Rozhovor probíhá v kavárně, první otázka novinářky: Běžně snídáte sladké? A na to následuje otázka: Sladké muselo být také překvapení vaší 54

43

profesního působení respondenta nebo daného tématu. Mimo to často strohá pracoviště nebo kanceláře respondentů ani tuto možnost nenabízejí. Uvedené pak může působit disharmonicky – publicistický začátek (titulek a perex) vystřídá strohé až exaktní formulování otázky. Uvedené je zčásti výsledkem hledání přiměřené hranice mezi odborností a čtenářskou atraktivitou. Při úpravách jsem se snažila naplnit formální požadavky redakce na úpravu rozhovorů, což se mi úplně nepodařilo v případě psaní číslic, kdy jsem několikrát použila numerické vyjádření na místo slovního u číslic do deseti. Jelikož se jedná o rozhovory profilové, bylo mým cílem zařadit k nim fotografie, které odkazují na práci respondenta, jeho působiště, či nejlépe přímo fotografie respondenta. Až na jeden rozhovor nebyl prostor fotky s respondenty pořídit v terénu (v lese), z toho důvodu jsem o fotky žádala přímo respondenty nebo jejich okolí. Výjimkou byl rozhovor s Milošem Klouparem, při kterém jsem měla možnost si Kančí oboru prohlédnout a forma bližší tematickému rozhovoru umožnila použít výhradně fotografie z daného místa. 5.7. Některé poznatky k jednotlivým rozhovorům 5.7.1. Rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem Na rozhovor se mnou jela také redaktorka Veronika Lukášová. Bylo to především z důvodu velké vzdálenosti a kvůli možnosti se při řízení vystřídat a také proto, že by v budoucnu v případě mého odchodu na mateřskou dovolenou tyto rozhovory kolegyně mohla převzít (rozhovory jsou naplánované jako dlouhodobý projekt v době trvání 1–2 let). Rozhovor jsem vedla i upravovala, v rámci korektnosti je na konci uvedena kolegyně jako spoluautorka. Její podíl na rozhovoru byl organizační. Rozhovor proběhl u respondenta doma dne 16. 6. 2015 a byl publikován v srpnovém čísle časopisu. 59 Fotografie jsem získala přímo od respondenta. Alois Indruch se zapsal do české lesnické historie úspěchy v pěstování buku a ukázkovým přírodě blízkým hospodařením v přirozených společenstvech Bílých Karpat. V současnosti je v důchodu. Záměrem rozhovoru bylo představit čtenářům jeho profesní působení v oblasti Bílých Karpat, zprostředkovat čtenářům názory na některá aktuální témata v lesnictví, ale také přiblížit Aloise Indrucha jako zajímavou osobnost.

nominace na Thálii. (http://www.novinky.cz/zena/styl/400481-karolina-gudasova-zadne-elitni-vzdelavani-senekonalo.html) 59 Termín vycházel z přání redakce realizovat první rozhovor co nejdříve, tak aby mohla být společně s ním publikována i výzva čtenářům na zasílání tipů na osobnosti.

44

I když otázky by měly být stručné, jasné, v případě rozhovorů do odborného periodika je dávána přednost exaktnímu a přesně definovanému dotazu. Někdy je ale delší otázka motivovaná jiným důvodem. V rozhovoru říkám: … Dovolím si citovat Vladimíra Simanova: „Systém těžby stromů cílových tlouštěk je tvůrčí činností, o to náročnější že v ČR máme nesmírně široké rozpětí přírodních podmínek. Představa, že mezi lesníky je plných 100 % tvůrčích osobností, je zjevně přehnaně optimistická, a proto bude výběrný hospodářský způsob vyhrazen jen malému okruhu vyvolených. Ne každý z nás může být Konias, Krutsch, Švarc či Indruch.“. Vcelku bez potíží by se otázka dala zkrátit na: Principy hospodaření, které propagujete, kladou vysoké nároky na kvalifikovaný lesní personál. Myslíte si, že lze přírodě blízké způsoby hospodaření využít šířeji? Záměrem ale bylo upozornit na názorový rozkol dvou současných osobností lesnictví v případě většího využívání přírodě blízkého hospodaření. Přirovnáním respondenta k nejvýraznějším osobnostem československého lesnictví profesor Simanov podporuje svou argumentaci o omezeném použití výběrného způsobu hospodaření. V kapitole Lesník a jeho role respondent v jedné z odpovědí použije větu: Profesor Simanov psal o té neohlodané kosti, že? Jedná se o použití argumentačního prostředku, tak jak ho popisuje Minářová (2011: 176), která konstatuje, že argumentace vystavěná pomocí faktů, příkladů, výroků známých nebo uznávaných osobností je žurnalistice a zvlášť publicistickému stylu vlastní. V tomto případě respondent poukázal na v oboru velmi dobře známý článek Vladimíra Simanova publikovaný v Lesnické práci 7/2007, který dodnes oborem rezonuje, a proto jsem nepovažovala za nutné ho vysvětlovat redakční poznámkou.60 5.7.2. Rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c. Vladimír Tesař je jednou z nejrespektovanějších osobností v oblasti pěstování lesa u nás. Část profesní kariéry se věnoval pěstování lesa v imisních oblastech. Byl jedním ze zakladatelů pobočky Pro Silva Bohemica. 61 Je emeritním profesorem na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Cílem rozhovoru bylo zrekapitulovat hlavní oblasti profesního zaměření Vladimíra Tesaře s důrazem na pohled a názory na problematiku pěstování lesů v podmínkách klimatických změn. Rozhovor proběhl ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., v Brně dne 6. 11. 2015 a byl 60

Článek pod názvem Nekonečný příběh – aneb povídání o neohlodané kosti reagoval na podnikatelský koncept Lesů ČR, který 15. 5. 2007 představily v Parlamentu ČR. 61 Pro Silva Bohemica je sdružení lesníků a přátel lesa, kteří praktikují a prosazují co možná největší využití přírodních procesů v lesním hospodaření za účelem lepšího a trvalejšího hospodářského výsledku a souběžného zachování nepřetržitosti plnění všech funkcí lesů. (http://www.prosilvabohemica.cz/)

45

publikován v lednovém čísle Lesnické práce 2016 v rozsahu pěti stran. Fotografie jsem získala od respondenta. Titulek rozhovoru62 obsahuje uvozovky. Podle V. Šmilauera užití uvozovek není závazné a jejich užití je hodně subjektivní (V. Šmilauer in Minářová, Chloupek 1983: 16). V redakci nejsou ustálená pravidla pro používání uvozovek, jejich užití je na uvážení redaktora. V případě pochybností je pak jejich použití konzultováno v redakci, což byl i tento případ. Uvozovky zde mají podtrhnout nezaručenost, zpochybnění a zmírnění platnosti, tak jak ho zmiňuje Minářová, Chloupek (1983: 20). U jedné z otázek se respondenta ptám na část článku63 z roku 1989. Naďa Klevisová radí, že by si novinář měl dát pozor na otázky typu „Řekl jste, že…“, postavené na výrocích z minulých rozhovorů. (Klevisová in Osvaldová 2009: 56) V tomto případě se nejedná o výrok z rozhovoru, jedná se o část článku, jehož autorem je sám respondent. Je tak zřejmé, že nemohlo dojít k dezinterpretaci nebo smyšlení výroku. Uvedená otázka může být vnímána jako konfrontační, protože naznačuje názorový posun respondenta, pro čtenáře je ale právě proto zajímavá. 5.7.3. Rozhovor s Ing. Ivem Vicenou Ivo Vicena je v oboru známým praktickým lesníkem, který se v souvislosti s rozsáhlou kůrovcovou kalamitou a odumíráním porostů v Národním parku Šumava v posledních letech výrazně angažuje v diskusi o typu a směřování managementu parku. Ve své profesní kariéře se zabýval problematikou polomů, je znalcem v oblasti oceňování. Je v důchodu, ale doposud vykonává soudní znalectví. Rozhovor proběhl u respondenta doma v Českých Budějovicích dne 6. 2. 2016 a byl publikován v březnovém čísle časopisu v rozsahu čtyři strany. Fotky jsem získala od respondenta a na vyžádání od Jiřího Flíčka. Cílem rozhovoru bylo představit profesní dráhu respondenta, poodhalit pozadí formování názorů Ivo Viceny na management v Národním parku Šumava a přinést pohled respondenta na některá aktuální témata lesnictví. Perex začíná větou: První, co mne napadlo, když jsem zavítala do Českých Budějovic na rozhovor s Ivem Vicenou, bylo, že takto bych chtěla vypadat v devadesáti letech. Takový úvod může být považován za problematický a dlouho jsem uvažovala, zda ho takto publikovat. 62

Lesní ekosystémy byly vždy nějakým způsobem „ohroženy“ člověkem. Ve vašem článku „Úkoly a rozvoj pěstování lesa koncem tisíciletí“ (LP 8/1989) mne zaujala část, kde říkáte: „Koncepce pěstování lesa nemůže být založena na přáních a zálibě v určitém hospodářském způsobu. Nelze předem dávat přednost pěstování ve smyslu přírodě blízkého lesa nebo na opačném pólu stojícímu agrotechnicky intenzivně pěstovanému lesu.“ Lze tedy příklon k myšlenkám Pro Silva Bohemica chápat jako vaši myšlenkovou obrodu? 63

46

Jedním z důvodů, proč jsem ho ponechala, bylo to, že Ivo Vicena oslavil krátce před uskutečněním rozhovoru významné životní jubileum a šéfredaktor vyjádřil přání tento fakt v rozhovoru akcentovat. Vzhledem k tomu, že respondent je stále aktivní v diskusi o směřování managementu v Národním parku Šumava, účastní se seminářů, na kterých také přednáší, a doposud vykonává znalecké posudky, nezdála se mi zmínka o věku problematická a neměl s ní problém ani respondent. V první otázce se Ivo Viceny ptám: Co vás přivedlo k lesnictví? V podobném duchu ale začínají i některé další rozhovory ze série Osobnosti lesnického řemesla. Rončáková (2011:81) uvádí, že se nedoporučuje rozhovor začínat klišovitými otázkami typu: jak jste se k profesi dostal/a? Myslím, že toto doporučení je platné pro publicistické rozhovory, u kterých má autor širokou škálu možností, jak rozhovor začít, a nezřídka ho vede s osobností, která už rozhovor někdy poskytla (a je tak pravděpodobné, že geneze cesty k profesi je už někde zaznamenána). V případě rozvorů do časopisu Lesnická práce je začátek rozhovoru jediné možné místo, kde se lze věnovat i motivacím studovat lesnický obor, v průběhu rozhovoru už není možné se k tomuto tématu vrátit, protože důraz je kladen především na hlavní momenty profesní dráhy respondenta a na jeho názory na odborná témata rezonující v lesnictví. V případě Ivo Viceny z rozhovoru vyplynulo, že k lesnictví se dostal i vlivem zkušenosti totálního nasazení během války, ale především se zde zformoval jeho postoj k dělnické profesi – jak několikrát v rozhovoru zmínil, dělníků v lese si za jejich práci váží. V jiném typu časopisu by bylo nasnadě téma totálního nasazení rozvinout – v odborném periodiku posloužilo jen ke kontextuálnímu zasazení rozhodnutí věnovat se v životě lesnictví. 5.7.4. Rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem Vladimír Zatloukal je v oboru respektovaným lesnickým odborníkem, po revoluci byl jedním z tvůrců první státní lesnické politiky a podílel se na přípravě lesního zákona, podle kterého se dodnes v lesích hospodaří. Ve své profesní kariéře se věnoval hospodářské úpravě lesů, lesnické politice, lesnickým inventarizacím. V současnosti pracuje v IFER – Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů, s. r. o. Cílem rozhovoru bylo představit profesní působení respondenta s důrazem na vybrané aspekty kariéry (tvorba lesnické legislativy, působení v NP Šumava) a s tím spojené názory na jemu blízkou problematiku. Rozhovor proběhl na pracovišti respondenta v IFER – Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů, s. r. o., v Jílovém u Prahy dne 13. 4. 2016 a byl publikován v květnovém čísle časopisu v rozsahu pěti stran. Fotografie jsem získala od respondenta.

47

Rozhovor začíná otázkou: Jste spoluautorem prvních Zásad státní lesnické politiky. Jak takový dokument vzniká a kolik na něm pracuje lidí? Tento začátek odporuje konstatování Štorkána (1983: 237), že úvod zpravidla patří těm, jimž je určen, zatímco závěr patří věci. Uvedené vzniklo proto, že jsem se jako autorka chtěla vyhnout podobnému začátku jako u předchozích rozhovorů z této série, při nichž jsem se respondentů ptala, jakým způsobem se dostali k lesnictví. V případě rozhovoru s Vladimírem Zatloukalem jsem jeho motivaci studovat lesnictví popsala již v perexu, a proto jsem začala z mého pohledu podstatnou informací týkající se jeho vlivu na jeden z nejzásadnějších porevolučních dokumentů týkající se lesnického oboru. V jedné z odpovědí Vladimír Zatloukal říká: Má to jednu slabinu – pro ekologické aktivisty jsem pořád „dřevožrout“ a lesák a pro ty „echt“ lesníky jsem trochu zezelenal. Minářová konstatuje, že uplatnění nespisovných slov a slovních spojení jako užití výjimečné v kultivované žurnalistice si autoři textů vždy uvědomují a kladou je do uvozovek, vhodné funkční užití nespisovnosti, zvlášť v uvozovkách, napomáhá k výraznější persvazi. (Minářová 2011: 193)

5.7.5. Rozhovor s Ing. Milošem Klouparem Miloš Kloupar jako praktický lesník velkou část profesního života prožil v lužních lesích jižní Moravy. Po periodě velkého sucha v letech 1989–1993, kdy začaly lužní lesy na jižní Moravě trpět nedostatkem vody, inicioval a podstatnou měrou se podílel na vzniku revitalizační soustavy v Kančí oboře, za což se mu dostalo ocenění Ministerstva životního prostředí. V současnosti je v důchodu. Cílem rozhovoru bylo především představit čtenáři práci Miloše Kloupara na revitalizačním projektu Kančí obora, celé pozadí vzniku revitalizační soustavy a představit názory na hospodaření ve specifickém prostředí lužního lesa. Rozhovor proběhl dne 15. 4. 2016 v Břeclavi a byl publikován v červnovém čísle časopisu. Součástí rozhovoru byla i exkurze do oblasti Kančí obory, kde jsem pořídila fotografie k rozhovoru. Tento rozhovor se tím, že se věnuje spíše projektu revitalizace než samotnému respondentovi, dle mého názoru více blíží tematickým rozhovorům. V rozhovoru ve dvou případech zazní dvě otázky najednou, což odporuje doporučení položit respondentovi vždy jen jednu otázku.64 Druhá otázka je ale dle mého názoru v obou případech konkretizující, resp. rozvíjející první. 65

64

Např. doporučení moderátora Václava Moravce, že je dobré se vyhýbat dotazům, které jsou zdvojené či ztrojené (Moravec in Osvaldová, Kopáč 2009: 82)

48

6. Závěr Hlavním cílem bakalářské práce bylo vytvořit sérii rozhovorů s osobnostmi lesnického řemesla. V teoretické části jsem na základě studia odborné literatury popsala charakteristiky odborného média a publicistického rozhovoru. Pro naplnění cíle bylo nutné se seznámit s fungováním redakce časopisu Lesnická práce, redakčními rutinami a pravidly pro tvorbu a úpravu rozhovorů. Uvedené jsem zjišťovala metodou kvalitativního výzkumu. Na základě rešerše, výzkumných rozhovorů, pozorování v redakci, vlastních zkušeností z pozice redaktora a výstupů ve formě rozhovorů lze v souvislosti s položenými výzkumnými otázkami konstatovat: Jakými pravidly se řídí tvorba rozhovorů v odborném lesnickém časopisu Lesnická práce? Volba respondenta je dána aktuálními tématy nebo dlouhodobými plány redakce (zpracování určitých témat, vznik dlouhodobějších projektů – sérií rozhovorů). Tematické rozhovory se připravují na základě aktuálních událostí, profilové se připravují s větším předstihem. Při výběru témat a respondentů panuje v redakci relativní volnost. Délka rozhovorů se pohybuje mezi 2–6 stranami. Většina rozhovorů probíhá naživo. Na rozhovory jezdí redaktor až na výjimky sám. Respondentům je vždy nabídnuta možnost autorizace. Všechny rozhovory mají následující části: titulek, perex, medailon, nadpisy rozdělující text do kapitol. Velký důraz je kladen na správné používání termínů. Všechny rozhovory se posílají na externí korekturu. Fotky k rozhovoru si každý redaktor obstarává sám (je jejich autorem nebo je získá redakčními cestami). Autor částečně ovlivňuje také grafickou stránku rozhovoru. Jaká jsou specifika žánru rozhovor v odborném lesnickém časopisu Lesnická práce? Z hlediska formy se rozhovory často blíží rozpravě. 65

Např.: Změna vodního režimu vznikla jako následek vodohospodářských úprav na řece Dyji. Ty byly řízeny tzv. ze shora. Bylo obtížné iniciovat změny na tomto území z pozice vedoucího polesí? Kde jste pro svůj záměr hledal podporu?

49

V rozhovorech se prolíná publicistický a odborný funkční styl. Z odborného stylu se především uplatňuje používání termínů. Rozhory jsou celé dílem jednoho autora (v redakci není editor). Vzhledem k typu periodika je pro tvorbu rozhovorů nezbytné odborné lesnické vzdělání. Při samotném uskutečňování rozhovorů jsem těžila z šestileté praxe v časopisu Lesnická práce na pozici redaktora. Tvůrčím výstupem je pět rozhovorů, které byly v časopisu postupně publikovány. Rozhovory jsem připravovala na základě pokynů odborné literatury a za využití znalostí redakčních rutin a pravidel pro tvorbu a úpravu rozhovorů. Zpracované rozhovory jsem podrobila kritické reflexi s komentářem některých vybraných částí, které mohou být z pohledu doporučení odborné literatury chápány jako problematické. Pro rozhovory se podle vyjádření šéfredaktora podařilo vybrat osobnosti ochotné se podělit o užitečné a často ne příliš známé profesní osudy a postupy a podařilo se otázky zacílit na zajímavé oblasti profesního života zpovídaných lesníků. Projekt Osobnosti lesnického řemesla je podle jeho hodnocení pozitivně vnímám redakční radou Lesnické práce, čtenáři i vedením společnosti. Z tohoto pohledu se tedy domnívám, že se mi podařilo naplnit hlavní cíl bakalářské práce. Osobně za největší přínos rozhovorů považuji fakt, že se podařilo zprostředkovat profesní osudy a názory lesníků s celoživotní praxí a zkušeností v oboru, kteří by bez tohoto seriálu v časopisu Lesnická práce nedostali takový prostor. Vzhledem k typu periodika a nárokům na podobu rozhovorů je nezbytné se v oboru orientovat, znát odbornou terminologii, vyznat se v aktuálních lesnických tématech. Bez odborného lesnického vzdělání si tvorbu tohoto typu rozhovorů nedovedu představit.

50

7. Seznam literatury BARTOŠEK, Jaroslav. 2004. Základy žurnalistiky. Zlín: Univerzita Tomáše bati ve Zlíně BURTON, Graeme a JIRÁK, Jan. 2001. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal CLAYTON, Joan. 1994. Interviewing for journalists. London: Piatkus ČECHOVÁ, Marie; KRČMOVÁ, Marie; MINÁŘOVÁ Eva. 1999. Současná stylistika. Praha: nakladatelství Lidové noviny ČUŘÍK, Jaroslav a kol. 2012. Nové trendy v médiích I: Online a tištěná média. Brno: Masarykova univerzita DISMAN, Miroslav. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Encyklopedický slovník. 1993. Praha: Encyklopedický dům FOLLRICHOVÁ, Mária. 2004. Publicistické interview – spoločné dielo interviewujúceho a interviewovaného. In: Otázky žurnalistiky, 47, 2004, č. 3–4, s. 171-178. HAUSENBLAS, Karel. Učební styl v soustavě stylů funkčních. Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 2-3, s. 150–158 HENDL, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál HAŠA, Rudolf. O Janu Doležalovi. Lesnická práce. 1934, roč. 13, č. 6-7,str. 243-256. KEEBLE, Richard. 2001. The Newspapers Handbook. London: Routledge. KOKEŠ, Otakar. Dějinný vývoj lesnického periodického tisku u nás. Lesnická práce. 1991, roč. 70., č. 1, s. 32-34 KOZEL, Jan. Osmdesát let časopisu Lesnická práce. Lesnická práce. 2002, roč. 81, č. 1, str. 8–9 FRIČ, Jan. Vývoj lesního hospodářství podle předpisů a literatury. Lesnická práce. 1932, roč. 11, č. 12, s. 527–545 MALLETTE, Malcolm F. 1994. Příručka pro novináře střední a východní Evropy. Praha: Syndikát novinářů České republiky. MINAŘOVÁ, Eva. 2011. Stylistika pro žurnalisty. Praha: Grada Publishing. MINÁŘOVÁ Eva; CHLOUPEK Jan. Výrazy v publicistickém textu označené uvozovkami. Naše řeč, (1983), ročník 66 číslo 1, str. 14–22. OLECKÁ, Ivana a IVANOVÁ, Kateřina. 2010. Metodologie vědecko-výzkumné činnosti. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc. OSVALDOVÁ, Barbora; KOPÁČ, Radim. 2009. Rozhovory o interview. Praha: Karolinum. OSVALDOVÁ, Barbora, HALADA, Jan. 2007. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri 51

PLÁŠEK, Radovan. 2014. Odborný text. Brno: Masarykova univerzita PŘÍHODA, Jan. Lesnická práce v roce 2008 a 2009. Lesnická práce. 2008, roč. 87, č. 12, str. 34–35 RONČÁKOVÁ, Terézia. 2011. Žurnalistické žánre: učebnica pre poslucháčov vysokoškolského štúdia. Ružomberok: Verbum RUDIN, Richard; IBBOTSON, Trevor. 2003. Focal Press. Oxford: Linacre House. RUS-MOHL, Stephen; BAKIČOVÁ, Hana. 2005. Žurnalistika. Komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada Publishing. SEDLÁKOVÁ, Renata. 2014. Výzkum médií. Nejužívanější metody a techniky. Praha: Grada Publishing. ŠANDEROVÁ, Jadwiga. 2007. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Několik zásad pro začátečníky. Praha: sociologické nakladatelství. ŠIMAN, Karel. J. V. Rozmara sedmdesátníkem. Lesnická práce. 1942, roč. 21, č. 11, str. 371396 ŠTORKÁN, Karel; BAUMAN, Milan. 1983. Umění interviewu. Brno: Novinař. Edice: Knihovnička novináře. TUŠER, A. 1999. Ako sa robia noviny. Bratislava: SOFA HVÍŽĎALA, Karel 2011. Mardata: vzpoury v žurnalistice: dějiny rozhovoru a další texty o médiích 2006-2011. Praha: Portál MAREŠOVÁ, Milena M. 2010. Interviewer, aneb, Restaurování kontextů: rozhovor s M. M. Marešovou. Praha: Portál SEALE, Clive, ed. et al. 2007. Qualitative research practice. First published. London: Sage Publications SIMANOV, Vladimír. 2015. Vývoj lesnické techniky v českých zemích v letech 1945–1992, Praha: Národní zemědělské muzeum. VAŠÍČEK, Jaromír 2006. Hospodářská úprava lesů a ochrana lesa. Zpravodaj ochrany lesa, svazek 12, 2006, str. 6–10. Jíloviště-Strnady: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti VEĽAS, Štefan. 1983. Novinárska publicistika: vysokoškolská učebnica pre potreby študentov odboru žurnalistiky Filozofickej fakulty UK v Bratislave. [Diel] 1, Publicistika racionálneho typu. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo VRŠKA, Tomáš, HORT, Libor. Odkdy a proč chráníme samovolné procesy? Lesnická práce 7/ 2008, str. 16–18

52

Zelená zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství v roce 2014. 2015. Praha: Ministerstvo zemědělství.

Internetové zdroje: Etický kodex. Syndikát novinářů České republiky [online]. Syndikát novinářů České republiky. [cit. 2016-05-15]. Dostupné z: http://www.syndikat-novinaru.cz/etika/kodex/ Evropská úmluva o ochraně lidských práv. Evropský soud pro lidská práva. [online] [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf Hloušková, Lenka. Karolina Gudasová: Žádné elitní vzdělávání se nekonalo. Novinky.cz [online] [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://www.novinky.cz/zena/styl/400481karolina-gudasova-zadne-elitni-vzdelavani-se-nekonalo.html IFER – Ústav pro výzkum lesních ekosystémů. [online]. IFER - Ústav pro výzkum lesních ekosystémů, s. r. o. [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://www.ifer.cz/page/?page=contact Lesnická práce. Lesnická práce, s. r. o. [online], [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace/blog Lesy ČR. Vedení státního podniku Lesy České republiky. Lesy ČR, s. p. [online], [cit. 201605-12]. Dostupné také z: http://www.lesycr.cz/o-nas/profil-firmy/Stranky/vedeni-statnihopodniku.aspx Periodický tisk – ověřená data. ABC ČR - Kancelář ověřování nákladu tisku [online]. [cit. 2016-05-1]. Dostupné také z: http://www.abccr.cz/overovana-data/ Zákon č. 289/1995 Sb. o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon). Sbírka zákonů České republiky [online]. Ministerstvo vnitra České republiky, [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/SearchResult.aspx?q=1995&typeLaw=zakon&what=Rok Výzkumný ústav lesního a vodního hospodářství. [online]. Výzkumný ústav lesního a vodního hospodářství. [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://vulhm.opocno.cz/homepages/jurasek/ Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. [online]. Výzkumný ústav lesního a vodního hospodářství. [cit. 2016-05-12]. Dostupné také z: http://www.vukoz.cz/index.php/odbor-061/73-vrska-tomas

53

8. Jmenný rejstřík Bakičová, Hana, 40 Bartošek, Jaroslav, 8, 12, 14, 17 Bauman, Milan, 15, 15, 19, 20, 21 Blažejovská, Alena, 39 Burton, Graeme, 31, 32 Clayton, Joan, 16, 17 Čechová, Marie, 13, 21 Čuřík, Jaroslav, 13, 14, 23, 44 Disman, Miroslav, 25, 25, 26 Doležal, J. T., 28 Eben, Marek, 20 Indruch, Alois, 44, 45 Ivanová, Kateřina, 24 Klevisová, Naďa, 16, 17, 46 Křesťan, Rudolf, 19 Follrichová, Mária, 15 Frič, Jan, 27 Friese, Rudolf, 28, 29 Halada, Jan, 12, 14 Haša, Rudolf, 28 Hausenblas, Karel, 12 Hemmr, Jan, 28 Hendl, Jan, 24, 25, 26 Hort, Libor, 10 Hvížďala, Karel, 14, 16, 17 Chloupek Jan, 46 54

Ibbotson, Trevor, 17, 18, 20, 41 Keeble, Richard, 16, 18, 20, 40, 41 Kloupar, Miloš, 16, 44, 48 Kokeš, Otakar, 27, 28 Kopáč, Radim, 16–22, 39–41, 43, 49 Kozel, Jan, 29, 30 Krčmová, Marie, 13, 21 Lukášová, Veronika, 26, 44 Mallette, Malcolm F., 40, 42 Minářová Eva, 12, 13, 21, 36–39, 43–46, 48 Moravec, Václav, 17, 20 Neuhöferová, Pavla, 26 Olecká, Ivana, 24 Osvaldová, Barbora, 12–22, 39–41,43, 46, 49 Plášek, Radovan, 13 Příhoda, Jan, 26 Rončáková, Terézia, 15, 21, 43, 47 Rozmara, J. V., 28, 29 Rudin, Richard, 17, 18, 20, 41 Rus-mohl, Stephen, 40 Seale, Clive, ed, 25 Sedláková, Renata, 25, 26 Sommerová, Olga, 21 Šanderová, Jadwiga, 12 Šiman, Karel, 28–30 Šídlo, Jindřich, 16, 21 Špatný, František, 28 55

Štorkán, Karel, 14–16, 19, 20, 21, 48 Švagrová, Marta, 22 Tesař, Vladimír, 43, 45, 46 Tušer, Andrej, 12, 15, 17 Vašíček, Jaromír, 10, Veľas, Štefan, 16 Vicena, Ivo, 42, 46, 47 Vrška, Tomáš, 10 Zatloukal, Vladimír, 39, 42, 43, 47, 48

56

9. Přílohy 9.1. Rubriky časopisu Lesnická práce Nepravidelné rubriky – řazeno abecedně: Aktuálně, Anketa, Arboristika, Bezpečnost práce, Certifikace lesů, GIS, Dendromasa pro energii, Diskuse, Dotace v lesnictví, Dřevozpracující průmysl, Ekonomika a řízení, Hospodářská úprava lesů, Historie lesnické techniky, Informační technologie, Klimatická změna, Legislativa, Les a veřejnost, Lesnická historie, Lesnická politika, Lesní stavby, Lesní školkařství, Lesnická typologie, Lesnické školství, Lesnický výzkum, Lesy v datech a číslech, Lesy ČR, Lesy ve světě, Mimoprodukční funkce lesa, NLP, Nové knihy, Ochrana lesa, Ochrana přírody, Osobnosti lesnického řemesla, Pěstování lesa, Právní poradna, Reakce čtenářů, Recenze, Reportáž, Rozhovor, Téma, Těžba a doprava dříví, ÚHÚL, Zahraniční lesnictví, Zpracování dřeva, VLS ČR Pravidelné rubriky – řazeno abecedně: Ceny dříví podle ČSÚ, Dřevařská burza, Dřevozpracovatelé, Firmy LDP sektoru, Forstliches Deutsch, Kalendář pořádaných akcí, Komerční prezentace, LOS informuje, PEFC ČR informuje, Události a zajímavosti

9.2. Redakční rada časopisu Lesnická práce Současná redakční rada má 29 členů: Ing. Jaromír Vašíček, CSc. – předseda reakční rady, Ing. Jan Václavík – místopředseda, doc. Ing. Martin Böhm, Ph.D., Ing. Martin Černý, CSc., Ing. František Dejnožka, JUDr. Ing. Martin Flora, Dr. Ing. Pavel Indra, prof. Dr. Ing. Libor Jankovský, doc. Ing. Antonín Jurášek, CSc., Ing. Jan Kozel, Ph.D., Ing. Tomáš Krejzar, Ph.D., ing. Vladimír Krchov, Ph.D., Ing. Miroslav Kutý, ing. Václav Lidický, ing. Michal Pernica, Ph.D., prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc., ing. Jiří Pohan, Ing. Roman Pospíšil, Ing. Petr Pražan, Ph.D., Ing. Jaroslav Rygl, prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc., Ing. Richard Slabý, Ing. Stanislav Slanina, Ph.D., ing. Radovan Srba, Ing. Luděk Szorad, RNDr. Vladimír Veselý, Ing. Josef Vojáček, doc. DR. Ing. Tomáš Vrška, doc. Ing. Petr Zahradník, CSc. Ing. Jaromír Vašíček, CSc. – předseda reakční rady Jaromír Vašíček je absolventem LF VŠZ Brno (1981). V letech 1995–2004 pracoval na různých pozicích na MZe (ředitel odboru rozvoje LH, vrchní ředitel sekce LH, ředitel odboru státní správy lesů a myslivosti, náměstek ministra zemědělství pro LH, od roku 2004 je 57

ředitelem Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. (LP1/2015, str. 12– 15) Ing. Jan Václavík – místopředseda Vystudoval fakultu lesnictví a dřevařství Mendelu v Brně (1989) a International school of management, kde získal titul MBA (1992). Pracoval jako manažer nebo spoluvlastník několika firem (FORESTA, FORESTA INVEST, LESIA, LESS), od roku 2011 je místopředseda představenstva firmy Dyas, a.s. doc. Ing. Martin Böhm, Ph.D. Je absolvent LF ČZU v Praze, od roku vedoucí Katedry dřevěných výrobků a konstrukcí České zemědělské univerzity v Praze. Jeho specializací jsou oblasti technických materiálů na bázi dřeva, dřevěných konstrukcí a technologických procesů při zpracování dřeva. Ing. Martin Černý, CSc. Vystudoval petrohradskou lesotechnickou akademii, v roce 1991 dokončil postgraduální doktorské studium na České zemědělské akademii. Od roku 1984 pracuje jako výzkumný pracovník v oboru produkční ekologie lesa. V roce 1991 byl zakládajícím členem skupiny, která dala vzniknout Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů (IFER) a od té doby je jejím jednatelem a jediným statutárním zástupcem. (http://www.ifer.cz/page/?verze=cz&page=organ&id) Ing. František Dejnožka Je absolventem Lesnické fakulty VŠZ Brno (1979). Pracoval ve funkci provozně-technické ve Východočeských státních lesích – VčSL), jako vedoucí oddělení odbytu (ředitelství VčSL v Hradci Králové), vedoucí obchodního útvaru Lesní společnosti Hradec Králové, a. s. Je prezident České asociace podnikatelů v lesním hospodářství (ČAPLH). JUDr. Ing. Martin Flora, Dr. Vystudoval Právnickou fakulta Masarykovy univerzity v Brně a Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. V právní praxi se věnuje lesnímu a zemědělskému právu. Je akademickým pracovníkem Ústavu lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky (LDF).

58

Ing. Pavel Indra Vystudoval Lesnickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. Působil jako prezident České asociace podnikatelů v lesním hospodářství, jako ředitel Krajského ředitelství lesů České republiky v Šumperku. V současnosti je vedoucím Odboru interního auditu Lesy ČR. prof. Dr. Ing. Libor Jankovský Akademický pracovník – profesor a vedoucí Ústavu ochrany lesů a myslivosti LDF. Jeho profesní specializace je lesnická fytopatologie. doc. Ing. Antonín Jurášek, CSc. Je absolventem LF VŠZ v Brně (1983). Podílel se na přípravě legislativy v problematice obnovy lesa a kvality reprodukčního materiálu lesních dřevin. Pracuje jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu lesního a vodního hospodářství – výzkumné stranice Opočno (v letech 1991–2014 byl vedoucím Výzkumné stanice Opočno). (http://vulhm.opocno.cz/homepages/jurasek/) Ing. Jan Kozel, Ph.D. Lesní inženýr, v roce 2007 obhájil disertační práci na Fakultě lesnické a dřevařské. V minulosti pracoval jako šéfredaktor Lesnické práce, v současné době vede odbor péče o lesní ekosystémy ve Správě Národního parku Šumava. Ing. Tomáš Krejzar, Ph.D. Ředitel odboru koncepcí a ekonomiky lesního hospodářství na Ministerstvu zemědělství. V roce 2016 byl zvolen jako zástupce východoevropské skupiny zemí ve Fóru Spojených národů pro lesy (UNFF). Ing. Vladimír Krchov, Ph.D. Je absolventem lesnické fakulty VŠZ Brno (1982). V letech 1995–2001 absolvoval na MZLU Brno, lesnické a dřevařské fakultě doktorské studium v oboru Aplikovaná a krajinná ekologie. Od roku 1986 působil v různých pozicích u státních lesů (mj., také jako výrobně technický ředitel). Od roku 2014 je ředitelem příspěvkové organizace Lesy hlavního města Prahy. (LP 8/2009, str. 4–8)

59

Ing. Miroslav Kutý Od roku 2004 působí jako ředitel Střední lesnické školy v Hranicích. Je členem republikového výboru České lesnické společnosti. Ing. Václav Lidický V roce 1990 absolvoval Lesnickou fakultu VŠZ Brno. Svůj profesní život zahájil na lesním závodě Planá u Mariánských Lázní na polesí Branka. V září 1992 nastoupil k nově vzniklému podniku Lesy ČR jako revírník lesní správy Planá. Následně prošel různými pracovními pozicemi, od roku 2001 do roku 2014 působil jako lesní správce na lesní správě Přimda. V červnu 2014 byl jmenován výrobně technickým ředitelem podniku Lesy České republiky. (http://www.lesycr.cz/o-nas/profil-firmy/Stranky/vedeni-statniho-podniku.aspx) Ing. Michal Pernica, Ph.D. Vystudovaný lesní inženýr, je ředitelem Colloredo-Mansfeld spol. s.r.o. Prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc. Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně (1985). V letech 1985–1995 pracoval v VÚLHM VS v Opočně. V letech 1995–1996 pracoval jako asistent na katedře pěstování lesů LF ČZU v Praze. V roce 1993 obhájil kandidátskou práci na LF v Brně. V roce 1996 obhájil habilitační práci. V roce 2002 byl jmenován profesorem pěstování lesů, přednáší pěstování lesů, ekologii lesů. Od roku 1998 vede katedru pěstování lesů. (Lesnická práce 4/2003) Ing. Jiří Pohan Vystudoval Lesnickou fakultu VŠZ Brno (1989). V letech 1990–1992 pracoval jako lesník na lesním závodě Pelhřimov, v letech 1992–1996 byl revírníkem LČR, LS Pelhřimov. Od roku 1997 pracuje jako odborný lesní hospodář. Je zakladatelem a předsedou České komory odborných lesních hospodářů. Ing. Roman Pospíšil Je ředitel a předseda představenstva LESPROJEKT BRNO, a.s. Ing. Petr Pražan, Ph.D. Je předsedou Společenstva dřevozpracujících podniků v ČR a jednatel firmy Dřevozávod Pražan, s.r.o. 60

Ing. Jaroslav Rygl Je absolvent Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně (1986). Po transformaci LH se stal ředitelem Lesní společnosti Ledeč nad Sázavou, a.s. Je soudním znalcem v oboru ekonomika se specializací na lesní hospodářství a oceňování lesů a viceprezidentem České asociace podnikatelů v lesním hospodářství. (http://biom.cz/cz/zpravy-z-tisku/soucasnasituace-v-lesnim-hospodarstvi) prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc. V roce 1968 ukončil vysokou školu zemědělskou v Brně, Fakultu lesnickou. Mezi lety 1989– 2008 pracoval jako pedagog VŠZ v Brně. V roce 1990 byl jmenován docentem pro obor těžba a zpracování dřeva, v roce 1992 byl habilitován docentem pro obor technika a technologie lesní výroby. V roce 1998 byl jmenován profesorem pro obor technika a technologie lesní výroby. (Simanov, Vladimír: 2015) Ing. Richard Slabý Je absolventem Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně (1983) Po studiu více než deset let pracoval jako taxátor a geodet v Lesprojektu. Od roku 1995 působí v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem, (v letech 2001–2004 byl ředitelem). Ing. Stanislav Slanina, Ph.D. Vystudoval fakultu lesnickou a dřevařskou ČZU v Praze (2004). V letech 2004–2008 pracoval jako asistent na Fakultě lesnické a dřevařské. V roce 2015 získal v oboru lesnictví doktorát na stejné fakultě. Od září 2009 je výkonným ředitelem PEFC Česká republika a tajemníkem Sdružení vlastníku a správců lesních majetků ČR. Ing. Radovan Srba Vystudoval Lesnickou fakultu VŠZ v Brně. Pracovní dráhu začal jako lesník a revírník na lesní správě Loučná nad Desnou, kde působil čtyři roky. Od roku 1994 pracoval u společnosti Foresta, později CEWOOD jako ekonom lesní výroby, následně jako vedoucí plánování lesní výroby. Od roku 2010 byl zaměstnán u společnosti Foresta SG, kde odpovídal za projekt Prodej dříví na pni. Jako obchodní ředitel podniku Lesy České republiky působí od června 2014. (http://www.lesycr.cz/o-nas/profil-firmy/Stranky/vedeni-statniho-podniku.aspx)

61

Ing. Luděk Szorad Je absolventem Lesnické fakulty VŠZ v Brně a držitelem doktorátu z ekonomie. V průběhu pracovní kariéry působil 7 let jako referent Odboru obchodu a rozpočtu státního podniku LČR. Pracoval ve vedení soukromého lesnicko-dřevařského holdingu CE WOOD, a.s. Od září 2009 byl zaměstnán u společnosti IKEA Industry, kde úspěšně řídil projekt na výstavbu pily v Polsku. Dne 14. dubna 2014 byl jmenován generálním ředitelem státního podniku Lesy České republiky. (http://www.lesycr.cz/o-nas/profil-firmy/Stranky/vedeni-statniho-podniku.aspx) RNDr. Vladimír Veselý Je absolventem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze, obor teoretická kybernetika a matematická informatika. Od roku 1992 pracoval jako vedoucí odboru informatiky ředitelství LČR, v letech 1995–2007 pracoval ve funkci ekonomického ředitele LČR. V současnosti pracuje jako ekonomický ředitel společnosti UNILES. Ing. Josef Vojáček Je absolventem PEF MZLU Brno (1994). V letech 1993–2004 působil u LČR na různých pozicích od adjunkta po vedoucího odboru informatiky. Mezi lety 2004–2009 působil jako ředitel VLS ČR, v letech 2010–2014 byl kvestorem ČZU V Praze. Od března 2014 působí jako ředitel VLS ČR. doc. DR. Ing. Tomáš Vrška Je absolventem Vysoké školy zemědělské v Brně, obor lesní inženýr (1989). V roce 1997 získal na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně titul doktor v oboru ekologie, v roce 2010 se stal docentem pěstování lesů. Od roku 2006 je vedoucím odboru ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., a současně akademický pracovník Mendelovy univerzity v Brně. (http://www.vukoz.cz/index.php/odbor061/73-vrska-tomas) doc. Ing. Petr Zahradník, CSc. Vystudoval lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské Brno. Od roku 1985 pracuje ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v útvaru ochrany lesa Lesní ochranné služby (v letech 1998–2012 ve funkci ředitele). V roce 2004 získal docenturu na České zemědělské univerzitě, Fakultě lesnické a environmentální. Profesně se zaměřuje na lesnickou entomologii se zaměřením na podkorní a dřevokazný hmyz. 62

9.3. Vlastní žurnalistické produkty 9.3.1. Rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem

Každý lesník si autoritu musí vybudovat sám Rozhovor s Aloisem Indruchem, bývalým správcem lesní správy Vlára U rozhovorů je mi občas líto, že nemáme prostor, aby se mohly více dotýkat životních osudů respondentů. Ty by často vydaly na celou knihu. Stejně tomu je u Aloise Indrucha. Na polesí Vlára v Bílých Karpatech se dostal poté, co po ukončení vojenské služby u PTP nemohl najít volné místo. Přes nálepku politicky nespolehlivý a s tím spojených obtíží pro celou rodinu vedli se ženou v místech, kde lišky dávají dobrou noc, velmi společenský život. Polesí Vlára zůstal věrný až do odchodu do důchodu a na jeho práci – přírodně blízké hospodaření v přirozených společenstvech Bílých Karpat – se jezdí dívat lesníci z celé republiky. Ona by vlastně kniha o Aloisu Indruchovi stejně musela být především o lesnictví a myslivosti, protože těmi celý život žil. Hospodaření na polesí Vlára Vaším profesním osudem se stalo polesí Vlára v Bílých Karpatech, kde jste působil 34 let. V současnosti je v této oblasti demonstrační objekt, kam se jezdí dívat na vaši práci – přirozené bukové hospodářství – lesníci z celé republiky, ale i Evropy. K principům přírodě blízkého hospodaření jste měl blízko hned od počátku profesní kariéry? Ano. Ústav pěstění lesů na brněnské lesnické fakultě byl obsazen profesorem Polanským, jehož názory ovlivňované Lysenkovským a Mičurinským učením např. na obnovu nebo zakládání lesa v našich podmínkách byly nesmyslné a ekonomicky nepřijatelné (hnízdové výsadby). Byla zde však celá řada vynikajících profesorů v pěstění lesů v čele s profesorem Polenem, Tesařem a dalšími, kteří při příležitosti návštěv na exkurzních trasách na mé lesní správě mou činnost usměrňovali a podporovali. Když jsem jako absolvent přišel do těchto lesů, kde bylo i 10 druhů listnatých dřevin v jednom porostu, a viděl jejich nádherné kmeny, bylo pro mne vlastně povinností pomoci kvalitnějším jedincům v jejich dalším vývoji. Tento způsob výchovy jsem pojmenoval jako výběr škodících jedinců jak v úrovni, tak v podúrovni a praktikoval jej od první prořezávky až po poslední probírku.

63

Jak zde vypadaly lesy, když jste nastoupil? Hospodařili vaši předchůdci také přírodě blízkým způsobem? Mým předchůdcům takový způsob hospodaření znám jistě nebyl. Polovina mého polesí byla součástí dreherovských obor a lesy byly v minulosti hodně poškozeny jelení zvěří, takže v mýtném věku nebyly hodnotné. Ale ve Sv. Štěpánu, kde jelení zvěř nebyla, byly báječné bučiny, do kterých nikdo zle nezasahoval. Tam jsem viděl nádherné jedince a úžasnou přirůstavost na dokonalých lesních půdách. A jižní expozice v Sidonii, to byl lesnický ráj, protože porosty nebyly ničím poškozeny. Můj předchůdce byl citlivý, do porostů málo zasahoval, a tak byly přehuštěné, což byla také chyba, ale daly se z nich vypěstovat ukázkové vzorové porosty. Jsou porosty na Vláře původní? Absolutně původní. Na téma zastoupení dřevin v Bílých Karpatech v minulosti dělal výzkum doktor Opatrný a přišel na to, že skladba dřevin se v podstatě shodovala s dnešním zastoupením. Takže zde jsou lesy původní složené ze všech druhů listnatých dřevin a ve vyšších polohách nad Sidonií s jedlí. Půdy byly úrodné, lesní ekosystém dokonalý, proto zde stromy rostly báječně. Jak obtížné bylo přírodě blízké pojetí pěstování lesů prosadit v době plánovaného hospodářství a preferování mechanizace? Za celou dobu mého působení jsem s tím neměl potíže. Po celou dobu hospodaření jsem veškerou lesnickou činnost praktikoval zásadně v ekologickém pojetí. Obnova původních přirozených lesů se realizovala zásadně přirozenou obnovou, jen s rozumnou příměsí nepůvodních dřevin (MD, SM, DGL aj.) výsadbou. Ochrana přirozené obnovy se nikdy neprováděla, ochrana umělých výsadeb při přeměnách smrkových monokultur ano, ale jen mechanickým způsobem, nikde ne chemicky. V případě těžební činnosti byl každý strom při obnovné fázi porostu vyznačen šipkou označující směr pádu a následné vytažení kulatiny, to pro maximální ochranu přirozené obnovy. Při dobré organizaci těžebních prací, při užití i těžké lesnické mechanizace v rukou proškolených pracovníků bylo docíleno výborných výsledků. Jsem za to, že i těžká mechanizace je velmi potřebná a užitečná, pokud je v rukou rozumných a zodpovědných lidí. Jak to tu bylo s odbytem listnatého dříví?

64

Vlárský buk byl známý svou vysokou kvalitou. Hlavní odbyt téměř bezjaderné bukové kulatiny směřoval na výrobu ohýbaného nábytku v Bystřici pod Hostýnem. Přicházeli sem i různí nákupčí resonančního javoru klenu a ti již věděli, kde na Vláře resonanční javor roste. Nedocenitelná byla i řezbářská a tužkárenská lípa. Pokud se týká dalších dřevin, např. ptačí třešeň, tu když viděli na exkurzi západní Němci, nechtěli věřit, že může dorůst v šedesáti letech do výšky 32 metrů s hladkým dvacetimetrovým kmenem. Významným prodejním dřívím byl pochopitelně dub, jilm a jasan. Principy hospodaření, které propagujete, kladou vysoké nároky na kvalifikovaný lesní personál. Dovolím si citovat prof. Simanova:„Systém těžby stromů cílových tlouštěk je tvůrčí činností, o to náročnější že v ČR máme nesmírně široké rozpětí přírodních podmínek. Představa, že mezi lesníky je plných 100 % tvůrčích osobností, je zjevně přehnaně optimistická, a proto bude výběrný hospodářský způsob vyhrazen jen malému okruhu vyvolených. Ne každý z nás může být Konias, Krutsch, Švarc či Indruch.“ Na jedné straně tedy velká poklona, na druhé ale skepse nad masivnějším využitím přírodně blízkých způsobů hospodaření u nás. Z mého pohledu není možné přijmout názor, že by se přírodě blízké hospodaření nedalo uplatňovat všude. Teorie, které jsem vypracoval pro veškerou lesnickou činnost v ekologickém pojetí, jsem vždy zpřístupnil mému lesnímu personálu osobním výkladem v lese na místě samém. Co tedy podle vás brání tomu, aby se přírodě blízké hospodaření šířeji používalo? Protože to lesníci neumí, nikdo je k tomu nevede. Za mého působení se vůbec nedalo hovořit o nějakých zábranách pro uplatňování přírodě blízkého hospodaření, ba naopak. Dnes bohužel po nepříliš šťastné transformaci řízení lesního hospodářství došlo k velkému úbytku dobrých lesních hospodářů, proto vám musí na tuto otázku dát odpověď stávající vedoucí lesních správ. Za dobu, co jste zde působil, postihla vaše lesy významnější kalamita? Nikdy. Měl jsem pochopitelně sněhové polomy – tomu se zabránit nedá, ale že by nám vítr sfoukl les – to ne. Dovedete si představit, že byste byl fořtem na polesí s čistě smrkovým hospodářstvím? V každém případě. Však i tady jsou jehličnaté porosty. 65

Když jsme spolu domlouvali rozhovor, řekl jste mi, že dnes už byste exkurze na vaše bývalé polesí nevodil, proč? Víte, to samé jsem řekl i profesoru Tesařovi, že ho velice rád přijmu a budu se těšit, ale na tu exkurzní trasu ho nemůžu dovézt. Že ho dovedu jenom do přírodních chráněných památek, kde není zásah lesníka, kde je ještě možno vidět původní porosty – paradoxně, protože nechat porost bez hospodaření se mi nelíbí. Se současným hospodařením lesníků na polesí Vlára se ale neztotožňuji. Lesník a jeho role Celospolečenský význam lesů se oproti minulosti zvýšil. Což ale, zdá se, nekoresponduje s dnešním postavením lesníka a řekněme jeho společenskou prestiží. Vnímáte tuto disproporci, a kde vidíte její příčinu? Každý lesník by si autoritu ve svém prostředí měl vybudovat sám. Dnes ale někdy lesníci dělají spíš dřevařské handlíře – vydělávají ne na svém povolání, ale na dřevě. Profesor Simanov psal o té neohlodané kosti, že? Přitom si myslím, že lesnické povolání by mělo mít prestiž, protože je nesmírně důležité, bez toho si přírodu nedokážu představit. Jak vnímáte, že o způsobu hospodaření v lese se snaží rozhodovat i jiné skupiny, např. ochranáři, ekologové? To je něco hrozného. To jsou často instituce naprosto lesnicky nevzdělané. Diletanti nám hovoří do řemesla. Příkladem je ministerstvo životního prostředí. Jak se v této souvislosti díváte na snahu zřizovat další národní parky – Křivoklát, Jeseníky? Národní parky musí být obhospodařované odborným lesníkem. To, že nezasvěcení lidé hovoří do odborné práce lesnické, nepochopím a nepřijímám. Kůrovec na Šumavě je typický příklad. V roce 1990 jsem byl na významné exkurzi v Bavorském NP, prováděli nás největší odborníci. V předchozím roce zasáhla park a celé západní Německo obrovská kalamita. V NP Bavorský les padlo 50–60 tisíc kubíků smrkové kulatiny. Když jsem to viděl v parku ležet, zeptal jsem se, zda nemají obavy z kůrovce. Odpověděli mi, že ne, že ponechávají hmotu přírodě a příroda si i s kůrovcem poradí sama. To jsem nemohl strávit, ani pochopit. Na těchto 50–60 000 kubíků ležícího smrku se samozřejmě vylíhnul brouk, který přelétl hranici na Šumavu a napadl smrčiny v Čechách i Rakousku. A když na Šumavě nastal boj s kůrovcem, ministerstvo životního prostředí ještě kladlo překážky. Národní parky mají něco ukázat, 66

potěšit člověka. Nedávno jsem o tom napsal článek: „Zubožená Šumava – kdo je vinen?“. Chtěl jsem ho publikovat v Lidových novinách. Poslal jsem ho doporučeně přímo řediteli Ištvánu Lékovi. Článek se prý ale ztratil… Nejste tedy zastáncem názoru, že národní parky mají konzervovat původní přírodu i s destruktivními procesy? Hodně dnes dochází k tomu, že se porosty nechávají např. jako přírodní památka a nepracuje se na nich. Na mém bývalém působišti je takový na Kotě – je to lípový porost, přes 20 ha jedinečného dříví, s příměsí jilmu, dubu, buku, resonančního javoru, javoru mléče. Do tohoto porostu nesmí přijít motorová pila, dříví se tam nechává shnít. Kdyby to byl můj majetek, porosty bych dokonale obnovil a vypěstoval možná ještě hezčí. Vždycky jsem si hrál s přirozenou obnovou. U mě bylo 83 % veškerých ploch zmlazeno přirozenou cestou a jen malá část uměle vysázená. Proč a za jakým účelem se tento porost, kde jsou milionové hodnoty, nechává stát? Tam nikdo nikdy nešlápnul, není tam žádná stezka. Prostě tam jen je a nikdo tam nechodí – jaký to má smysl, účel? Nebo jsme tak bohatí, že to můžeme nechat přijít na zmar? Celoživotní vášeň - myslivost Jedním z hlavních důvodů, proč jste se stal lesníkem, byla vášeň pro myslivost. Jak se stane, že hoch z gymnázia propadne myslivosti? Vyrůstal jsem na vesnici a od malička jsem měl rád lesy, vodu, ryby. Ve škole jsem se dobře učil, tak mě maminka dala studovat na arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde byl internát. Kromě Velikonoc, Vánoc a letních prázdnin jsme internát prakticky nemohli opustit. 8 let jsem tam byl „zavřený“, a to jsem nemohl unést. Když se maturovalo, ředitel gymnázia nás bral jednoho po druhém, jestli chceme jít na teologii. Přišel jsem k němu a měl jsem klobouk označený všemi možnými mysliveckými znaky, tak bylo jasno. Kromě toho moje sestra měla lesníka za manžela a já jsem k tomu u něj přičichl. Dnes už je možné studovat myslivost jako samostatný obor. Vybral byste si ho v případě možnosti volby? Ne, šel bych na lesnictví. Ale to nejde od sebe oddělit. I na vysoké škole bych myslivost zařadil mezi státnicové předměty jako pěstění, těžbu, je stejně tak důležitá jako všechno ostatní. Když jsem mluvil o ekologickém pojetí, tak to nebyla jenom výchova nebo obnova 67

porostů, ale patří do toho i myslivost. Ekologická myslivost je taková, která nezpůsobí na lese škody. Lesnickou a mysliveckou praxi jste kdysi nazval bitevním polem. Na vámi svěřeném úseku jste dokázal, že škody zvěří lze při správném pěstování lesa eliminovat. Proč si myslíte, že se to na velké části území nedaří? To je jednoduchá odpověď. Měl jsem oponenty na všech stranách a nikdo mi dodnes nevěří, ale když vám řeknu, že jsem tu celý život prožil jako fořt a nachodil jsem tisíce kilometrů v porostech, kde jsem vyznačoval výchovu i obnovu lesa, čili ty porosty jsem znal dokonale, a když jsem tady doprovázel tolik návštěv a tolik exkurzí, mohl bych jim ukazovat poškozené oloupané porosty? Má praxe byla taková, že prostě k tomu nesmí docházet. Když bude péče o zvěř vedena tak, jak jsme se na fakultě učili a jak jsem ji uplatňoval, ke škodám nemusí docházet. V praxi se to ale nedaří. Protože lesníci vidí často jako jedinou ochranu flintu. To je k smíchu. Péče o zvěř znamená, že v revíru zvěř musí mít řádná pastviště. Měl jsem 60 ha luk, ty jsem vyvápnil, přeoral a osel pro zvěř atraktivním trávním semenem. Když louky ožily, vysoká nešla ani do polí. Za druhé to bylo krmení. Nejdůležitější složkou byla dužnatá krmiva. Z těch pro mne nedocenitelnou byla krmná řepa. Pro vysoký obsah vody tolik potřebná pro dobré trávení jaderných a objemových krmiv, nedocenitelná pro naprosté utlumení škod loupáním. Dalším zdejším krmným zdrojem byly žaludy, bukvice, nepostradatelné kaštany a okus letorostů mýcených listnatých dřevin, proto i vhodně na zimu rozmístěných. Krmení muselo být pravidelné, každodenní, u zákrmu stálo až 120 ks jelení a až 60 ks mufloní zvěře. Proto jsem nástupcům předal lesy zdravé, nepoškozené. A nemyslíte, že problém tkví v tom, že honitby jsou dnes často pronajímané, tedy lesnictví a myslivost jsou odděleny? To je chyba. Ale i když bych byl fořt a revír by byl pronajatý, tak nájemce by mě musel poslechnout, jinak by nájem padl. Ministerstvo zemědělství připravuje tento rok novelu zákona o myslivosti s cílem dosáhnout snížení počtu spárkaté zvěře. Je podle vás zvěř přemnožená?

68

Řeknu to takto: zvěře jsem měl tolik, abych o ni stačil dobře pečovat. O intenzitě zazvěření by měl rozhodovat v první řadě majitel honitby nebo lesní hospodář. Kdysi jste si ztěžoval na způsob počítání škod zvěří, psal jste, že není úplně relevantní. To se týkalo počítání škod u přirozené obnovy. Vyvolávalo ve mně úsměvy, když se okus nárostu z přirozené obnovy buku, kde jsou miliony a miliony sazeniček, dával do úhrady škod zvěří. Například Sidonský revír má 1 300 hektarů a platili škody zvěří 170 000 korun. Na okus bukových náletů. Vždyť tomu buku to jedině prospívá, ne aby mu to uškodilo. I díky myslivosti máte spoustu přátel, jezdily za vámi i známé osobnosti jako například Jaromír Tomeček. Ano, máme se ženou spoustu významných přátel tuzemských a zahraničních, což nám ale paradoxně mnohdy v počátcích mé služby přinášelo kopu mrzutosti i strachu, jelikož jsem byl poznamenán jako vojín, černý baron z ostravských uhelných dolů, čili nespolehlivý. Sledovala mě tajná služba i pomocí odposlechu. To nebylo příjemné. Přitom dodnes nevím, proč jsem na vojně označení politicky nespolehlivý dostal. Pohled na současné školství a stav lesů Jste autorem několika mysliveckých beletristických knih, ale také knihy o zakládání a výchově listnatých porostů. Podobných publikačně činných lidí z praxe je málo. Berete to jako určitý dluh praxe, že nepředává své zkušenosti a znalosti například studentům? To je těžké. Studenti mají své profesory pěstování lesů a ti by jim měli dávat pokyny. Dnes ale často profesoři na univerzitách takzvaně vyrostli, nepřicházejí z praxe, jak to mu bylo dříve, takže ten provozní pohled může studentům chybět. To máte pravdu. Za mě byli profesoři vzácní lidé, kteří měli za sebou velká díla. Každý z nich měl obrovské zásluhy. Profesor Altner s budováním pil na Slovensku, profesor Skatula měl unikátní zásluhy na Slovensku v hrazení bystřin. Jako studenti jsme na exkurze jezdili po dílech těchto profesorů. Byly to opravdu osobnosti, jako profesor Haša, spoluzakladatel fakulty lesnické, u kterého jsem dělal zkoušky oceňování. Dnes často, když čtu odborný článek, je v něm víc cizích slov než českých. Ta provázanost s praxí chybí. Na konci rozhovoru se mi nedá nezeptat se, jak vnímáte současný stav lesů.

69

Když jezdím krajinou a vidím holoseče, není mi z toho dobře. Podporoval jsem přirozenou obnovu, a pokud se týká smrkových monokultur, obnovy v nich byly citlivé, ekologické, abych půdě co nejméně ublížil. Čili na menších plochách a organizovaně. Jsou mi prostě blízké myšlenky Pro Silvy. Abychom nekončili úplně pesimisticky, co byste oboru popřál? Ve státních lesích bych novému podnikovému řediteli při revitalizaci lesního hospodářství popřál hlavně dobrý vítr do plachet. Děkujeme za rozhovor (16. 6. 2015), Petra Kulhanová, Veronika Lukášová

70

9.3.2. Rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c. Lesní ekosystémy byly vždy nějakým způsobem „ohroženy“ Rozhovor s Vladimírem Tesařem, emeritním profesorem pěstování lesa a spoluzakladatelem pobočky Pro Silva Bohemica Občas se říká, že oboru chybí velké osobnosti, jako byl Konšel, Průša či Konias. Kdyby to byla pravda, je to pro lesnictví smutná zpráva. Snad ale není na místě vidět věci tak černě. Minimálně i v dnešní době můžeme říct, že máme osobnosti, které mají vizi, dávají oboru nové impulsy a stojí za nimi práce hodná následování. Jednou z takových je Vladimír Tesař.

prof. Ing. Vladimír Tesař, CSc., dr. h. c. Vladimír Tesař je absolventem brněnské lesnické fakulty, kde studoval v letech 1951–1955 obor lesní inženýrství. Na stejné škole absolvoval v roce 1970 vědeckou aspiranturu a v roce 1988 byl habilitován docentem. V roce 1992 byl jmenován profesorem oboru pěstování lesa. Svou profesní kariéru započal jako inženýr-asistent na Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Olomouci (1956–1957), záhy na to ale odešel do Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, kde v letech 1957–1985 pracoval jako vědecký pracovník. V roce 1986 nastoupil na Ústav pěstění lesů na tehdejší LF VŠZ v Brně, kde působil nejdříve jako odborný asistent, posléze jako docent a profesor. V období 1990–1997 byl pověřen vedením Katedry pěstění lesů, od roku 2014 je emeritním profesorem LDF MENDELU. V roce 1995 působil jako smluvní profesor ENGREF Nancy (Francie). Od roku 2009 pracuje jako konzultant ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., v odboru ekologie lesa. V letech 1960–2001 byl členem Bioklimatologické společnosti AV ČR, v letech 1964–1999 člen pracovní skupiny P2.05-07 Silviculture in Polluted Areas v IUFRO (1986–1995 její vedoucí). Zasloužil se o založení národní pobočky Pro Silva Bohemica, jejímž předsedou byl v letech 1995–2005. Podílel se za ČR na vypracování významných lesnicko-politických a environmentálně politických dokumentů (Summit Rio 1992, konference o ochraně evropských lesů Helsinky 1993).

71

Pěstování lesa v imisních lokalitách Určitě v oboru nebude moc lidí, kteří by neznali vaše jméno a vaši práci. Bylo pro vás studium lesnictví jasnou volbou? A stalo se někdy, že byste pochyboval o výběru oboru? Myslím, že to bylo jasně dáno tím, v jakém prostředí jsem vyrůstal – otec, dědeček i pradědeček byli hajní, z maminčiny strany byl taky pradědeček hajný a všichni působili u Salmů v Rájci nad Svitavou. Vyrůstal jsem na hájence. Svého výběru nelituji. Musím říct, že jsem spokojený s tím, co jsem dělal a prožil. V profesní kariéře jste se orientoval též na výzkum vlivu znečistění prostředí na lesní ekosystémy. Vámi definované teoretické základy pěstování lesa v imisních lokalitách byly ověřovány v demonstračním objektu Broumov. Jak vypadaly porosty při vzniku objektu v roce 1964, jaká hlavní lesopěstební opatření byla aplikována a jaký je stav porostů v současnosti? Porosty byly pěstebně zanedbané, šlo o smrkové, z části i borové porosty s nevýznamnou příměsí listnáčů a modřínu. Pěstební zanedbanost se podepsala na průběhu kalamity, dynamika odumírání byla opravdu prudká. Bylo to samozřejmě dáno i tím, že zdroj byl silný. Měl jsem štěstí na tehdejšího hlavního inženýra Jaromíra Nehybu, on taky jednou prohlásil, že měl štěstí na mě, že jsme se potkali a dali se do řešení situace. Vždycky jsem tíhnul k řešení, které respektuje ekologické souvislosti. Proto jsme do obnovy porostů nešli nijak razantně, holosečně, byť někde to bylo nutné. Ale spíše se jednalo o opatrnější postupy, aby nová generace, kterou jsme do porostu vkládali, využívala kryt odumírajících porostů. Myslím si, že se to podařilo. Bylo to samozřejmě viděno s nelibostí z některých kruhů, slýchávali jsme: Proč si s tím tak hrajete? Podívejte, v Krušných horách se s tím „nemažou“. Jaké druhy dřevin jste využívali? Vycházeli jsme z toho, že do lesa musíme vnést odolné, ale pokud možno původní dřeviny. Řešení bylo postaveno v podstatě na kultivaci buku. Pochopitelně v podsadbách se buku dařilo lépe než na holinách. Na exponované lokalitě o velikosti 5 ha jsme založili velkorysý pokus; na 5 ha se porost smýtil, plocha se vyklučila a osázela různými i introdukovanými dřevinami v různém uspořádání směsí. Zde jsme též uplatnili břízu jako pomocnou krycí dřevinu. A musím říci, že s odstupem 40–45 let se toto řešení projevilo jako snad nejefektivnější. Když na Trutnovsko přijde někdo nezasvěcený, nevěří, že zde byly nějaké problémy. Pokud nemáme les dobře zdokumentován, nedopátráme se, s jakými obtížemi byl vypěstován. 72

V současnosti se připravuje program revitalizace Krušných hor, který reaguje mimo jiné na rozpadající se porosty smrku pichlavého atakované kloubnatkou smrkovou. Jaké byste v takových porostech navrhoval řešení? Situaci v Krušných horách bohužel podrobněji neznám, naposledy jsem tam byl před asi 8 roky. Ale obecně bych postupoval jako v každém podobném případě, využil bych maximálně zbytků porostů. Jsou to exponované vrcholové polohy a určité imisní zatížení tam stále ještě je. Výsadby budou odrůstat lépe, když budou chráněny zbytky porostu. Myslím si, že je obecně platná zásada maximálně využít stávající porosty pro ekologické krytí. Jak již bylo naznačeno, velkou část profesního života jste prožil ve výzkumu. Jakým směrem by se obecně měl lesnický výzkum ubírat? A jaké postavení má v lesnictví základní výzkum? O rozdělení na základní a aplikovaný výzkum se neustále diskutuje, ze své podstaty neproduktivně. Institucionalizace, že aplikovaný výzkum přísluší resortnímu výzkumnému ústavu a základní výzkum akademické sféře, není šťastná. Samozřejmě neočekávám, že se například ústav Akademie věd bude zabývat nějakým resortním problémem. Ale existují oblasti, kde by obojí výzkum měl být provozován paralelně. Směr lesnického výzkumu bude jako dosud vycházet vstříc společenské objednávce, korigovat praxi a doplňovat chybějící znalosti. Co se musí měnit, je metodologická vybavenost. Pracovat na nejvyšší možné úrovni a úsporně. Současné hrozby pro lesní ekosystémy Velké zdroje imisního zatížení zmizely, co podle vás ohrožuje lesní ekosystémy v České republice v současnosti? Možná míříte ke globální klimatické změně. Ta se samozřejmě nabízí, ale může se jednat i o způsob hospodaření, činnost člověka… Lesní ekosystémy vždy byly nějakým způsobem „ohroženy“ člověkem, pak lesníkem. Proto nás některá parta z lesa vyhání? Ale to se nesmíme dát. Pokud má les sloužit k nějakému užitku, musí být pro něj obhospodařován a je tady snad někdo povolanější než lesní inženýr? Máme spoustu lidí, kteří všechno vědí, ale znalostí mají pramálo, to mě zlobí. Lesníci mají nastavovat systémy nakládání s lesem tak, aby ekosystémy byly využívány šetrně a trvale udržitelně. Mimochodem, mluví a píše se o trvale udržitelném hospodaření a zdá se mi, že se to stává spíš bezobsažným sloganem než skutečnou náplní vlastní činnosti. 73

A pokud bychom se vrátili ke zmiňované klimatické změně? Sledujeme, že odumírají smrkové porosty, víme, co kdysi postihlo dub, je postižen jasan. Otázkou je, co se dnes děje a proč to postihne v dané době právě konkrétní dřevinu. Je to již dopad změny klimatu? Slýcháme, že se může jednat o komplexní jev. Ano, asi je to zřetězení příčin, ale musíme se jim dostat na kloub. A tady má lesnický výzkum, ekologie lesa stále otevřené pole působnosti. Jinak můžeme les pěstovat sice s dobrou vůlí, ale neefektivně. A jak by měli lesníci na nepříznivý trend reagovat? Ve smyslu druhového složení, způsobu pěstování? Komplexní přestavbou lesa. Ta není jenom otázkou druhové skladby, ale také prostorového uspořádání. Pro příklad se vrátím k našim zkušenostem z řešení imisního problému – neocenitelnou výhodou bylo maloplošné skupinové uspořádání jednotlivých dřevin. Při obnově komplexu lesa jsme použili různé dřeviny. Nevěděli jsme, co se odehraje za 30 let, netušili jsme ani, že imisní zdroj jednou víceméně zanikne. Ale když poškození postihne jednu dřevinu, nic tak zlého se neděje, na její místo, v jedné skupině, budu kultivovat jinou dřevinu. A mimo to dřeviny mají různou dynamiku výškového růstu, dojde k výškové diferenciaci, výhodnějšímu uspořádání korunového prostoru. Právě prostorová rozrůzněnost přispívá ke stabilitě lesa. Tady by ale z praxe mohl zaznít argument, že tyto maloplošné způsoby hospodaření nejsou v provozních podmínkách zcela reálné. Ale on zaznívá. Odpovím jednoduše: Kdo umí, ten umí. Hospodaření dle principů Pro Silva aneb lesnický freestyle Vaše jméno je neodmyslitelně spjato s organizací Pro Silva. Stál jste u zrodu české pobočky a 10 let jste byl její předseda. Co bylo na začátku nejobtížnější? Řekl bych, že nebyly vážné obtíže, protože jsem postupoval opatrně. Trvalo nám s mým vzácným přítelem kolegou Jiřím Truhlářem tři roky, než jsme všechno promysleli a na podporu získali aspoň skupinu lidí, abychom toto nové uskutečnili. Na ustavujícím zasedání v roce 1995 bylo víc než 150 lidí. Působila nepochybně i určitá zvědavost. Váhu aktu dodala osobní přítomnost tehdejšího generálního ředitele LČR Jiřího Olivy. Byli přítomni lesníci celého spektra působností – zástupci městských lesů, soukromí vlastníci, pracovníci z hospodářské úpravy, státní správy, akademické sféry… 74

Takže se jednalo o událost trochu očekávánou? S odstupem času bych řekl, že to byla jakási nevyslovená společenská objednávka. Po období dekretovaného lesnictví přišlo uvolnění a mnozí lesníci nevěděli, jak dál. A byla tu skupina lidí a o tu jsme se opírali, o 10–20 let starších než my. Byly za nimi vynikající výsledky – jejich práce byla poté vedena v katalogu příkladných objektů přírodě blízkého hospodaření. Ale uplynulo 20 let. A už jsme jinde. Sami si klademe otázku: Máme zůstat při tom, co jsme tehdy měli odvahu proklamovat – nebo je to už málo? A odpověď? Už musíme postoupit dál. Smyslem působení Pro Silva Europa, a tedy i Pro Silva Bohemica je ukazovat cestu k nepasečnému hospodaření. A dnes už máme objekty, na kterých se tímto směrem hodně postoupilo. Samozřejmě, co je 20 let v dění lesa? Ale výsledky jsou již dostatečné na to, aby mohly strhnout další. Jiná otázka je, z jakých pohnutek lesníci k nepasečnému způsobu hospodaření přistupují – ze své vůle, nebo snad z nějakého přinucení? Proboha, jen aby to nebylo z přinucení, to by bylo nejhorší, co se může stát. Přírodě blízké hospodaření se dá podle vás aplikovat na všechny lesy, což ale asi není reálné. Jaký podíl takto obhospodařovaných lesů v našich podmínkách byste označil za uspokojující? Jaké procento výběrných lesů je ve Švýcarsku? Méně než 10 %. Není důvod strašit, že chceme výběrný les. Nejde o to dospět do nějakého určitého vymezeného typu lesa, ale o tu cestu, vzdálit se od pasečného hospodaření, které je proti přirozenosti ekosystému. Musíme se zbavovat agrotechnického vnímání lesa. Naším cílem by měl být příklon k pěstování takového typu lesa, který bude flexibilní, bude reagovat na změny přírodního prostředí a na změny požadavků společnosti. Nemůže se například stát, že za 20–30 let bude nedostatek pitné vody? Proto musí být les pružný, ale takový nikdy nebude les, kde tady je mlazina, tam tyčkovina a tam kmenovina. Ve vašem článku „Úkoly a rozvoj pěstování lesa koncem tisíciletí“ (LP 8/1989) mne zaujala část, kde říkáte: „Koncepce pěstování lesa nemůže být založena na přáních a zálibě v určitém hospodářském způsobu. Nelze předem dávat přednost pěstování ve smyslu přírodě blízkého lesa nebo na opačném pólu stojícímu agrotechnicky intenzivně pěstovanému lesu.“ Lze tedy příklon k myšlenkám Pro Silva Bohemica chápat jako vaši myšlenkovou obrodu?

75

Touto otázkou jste mě poněkud zaskočila. Ale v textu vidím důraz na přání a zálibu a i to, co prohlašuji dnes, že v lese by se mělo pracovat tak, jak to potřeby a stav lesa vyžadují. A dnes bych za extrémní pól označil lignikultury. Ať si je někdo pěstuje, ale je to agrosystém pracující se dřevinami – nic víc. Pěstování lesa pracuje se složitějším ekosystémem, je to ekotechnika. Může se to zdát nadnesené, ale je tomu tak. Když jsme zmínili lignikultury – dřevo stále víc nachází uplatnění jako palivo. Myslíte, že to může znamenat renesanci nízkého a středního lesa? A pokud ano, co to s sebou přinese? Jsme toho svědky a jsem trochu skeptický, snad i alergický, protože za našich studií jsme se vzdělávali k převodu nízkého a středního lesa na les vysokokmenný. A teď přichází trend opačný. Nepochybně mohou být dnes tyto tvary lesa ekonomicky zajímavé pro vlastníka malého lesa. Snad daleko více se dnes vychází vstříc požadavkům ochrany přírody. V současnosti nemá nízký nebo střední les oporu v zákoně, bude nutná změna? Otázka chybějící zákonné podpory, tedy určité legislativní změny, se netýká jen těchto tvarů lesa, vždyť zákonem není podpořeno ani nepasečné hospodaření – obojí by se mělo napravit. Samozřejmě, musí být vidět přesvědčivé výsledky, že nepasečné hospodaření je dlouhodobě rentabilní. A pak je snazší působit na příslušných politických úrovních, aby se takový způsob dostal do zákona. Pro nás, kteří zastáváme strategii Pro Silva, už je velkou pomocí, když nám není příliš bráněno. Ale to je málo. Správci lesa mohou oprávněně namítat, že postup je nezákonný. A která konkrétní ustanovení v legislativě by bylo potřeba změnit? Jedná se především o deklaraci hospodářského způsobu, který existuje vedle pasečného provozovaného holosečně, podrostně, maloplošně. Bylo chybné a zbytečně to komplikuje život, že se těmto formám přiřadilo označení hospodářského způsobu. Ve skutečnosti existují jen dva hospodářské způsoby – pasečný a nepasečný. Navrhuji, aby nepasečnému způsobu byly přiznány dvě formy – výběrná a forma, která označuje les trvale plně tvořivý (Dauerwald), tj. les různověký smíšený, který se provozuje volnými sečemi – systémem freestyle. Možná je pojem freestyle na lesnictví řekněme až příliš moderní, mně asociuje spíš sportovní disciplíny.

76

Nám je to pojem ještě cizí, v podstatě je to volné myšlení a volné tvůrčí jednání, jednání podpořené znalostí a odpovědností. Přijdu do porostu a musím rozhodnout, jak do něj zasáhnu. Jsem natolik vzdělán, že si dovedu představit uplatnění určitých výchovných a obnovních způsobů nebo jejich kombinací. Porost má určitý věk, tomu věku a stavu zvolím zásah, abych porost začal směrovat k nestejnověkému. Porost se posune věkově dál, pak se rozhodnu, zda pokračovat podle před tím nastaveného systému, nebo bude třeba rozhodnout jinak. To ale předpokládá určitou provozní zkušenost, asi těžko lze uvedené očekávat od absolventa, který právě vyšel ze školy. Navíc to předpokládá podporu tohoto způsobu myšlení už na středních a vysokých školách. To je nepochybně pravda. Státní lesy a jiný veřejný nebo velký soukromý majetek si mohou dovolit zaměstnávat adjunkty, kteří budou první roky vedeni. Za předpokladu, že budou vedeni tím, kdo to umí. Na středních a vysokých školách je prostor právě jen na to poněkud přiblížit nepasečné hospodaření jako alternativu pasečného. Myslím zcela vážně, že to by měla být role státních lesů, kde jsou prostředky a prostor na výchovu generace lesníků, kteří takto budou v lese hospodařit. Výsledky se ovšem nemohou dostavit hned. Nezapomeňme, že velké lesnické osobnosti minulosti působily na jednom místě téměř celý tvůrčí život. Když na akcích Pro Silva přicházíte do kontaktu s lesníky, vnímáte k nepasečnému systému větší otevřenost? Nepochybně. Naše sdružení má jednu výhodu, že se diskutuje otevřeně. Věcně. Nikdo nikoho neosočuje, nenapadá, snažíme se o korektní vztahy se snahou dopátrat se rozumného pozitivního výsledku. A právě to jinde pořád chybí – kultura jednání, kultura komunikace. Myslíte v lesnictví, nebo obecně ve společnosti? Obecně ve společnosti, což se pochopitelně promítá do lesnictví. To je to pokřivené chápání demokracie. Té jsme se ještě nenaučili. Myslel jsem, že změna půjde rychleji, ale já se jí nedočkám. Quo vadis lesnictví A jak vnímáte současné postavení lesníka? Řadí se lesnictví k oborům s perspektivou, nebo je to obor spíše stagnující?

77

Postavení lesníka je určitě jiné, než bylo – objektivně i subjektivně. Subjektivně: byl to lesnický stav, skutečně noblesa v tom dobrém slova smyslu, vyrostl jsem v tom. Lesník byl někdo vážený, ale bylo to i tím, že vnímání lesa bylo proti dnešku zúžené. Na lese byla závislá spousta lidí – dřevem, plody. Pamatuji z dětství, že se vystavovaly povolenky na sběr jahod a malin v lese. Za ně se platil nějaký mrzký peníz. Otce to stresovalo, bylo to proti jeho sociálnímu cítění. Přesto, že lidé dnes nejsou na lese existenčně závislí, les je pořád chápán jako něco s vysokou hodnotou. Lesník se už ale tak váženému postavení netěší. Nemůžeme si za to do jisté míry sami? To s vámi budu do značné míry souhlasit. Měl jsem možnost být určitý čas zapojen do lesnického dění ve Francii. Setkal jsem se s úplně jiným přístupem lesníků k názorům zvenčí. S ochotou se nad argumenty zamyslet a ne hned a priori říct: to je blbost. Například s ochranou přírody nemají problém, protože se dokáží domluvit. Tak dlouho se domlouvá, až se domluví ke spokojenosti obou stran. Vystihuje to výraz concertation – sladění. A to mnoho našich lesníků stále nedokáže. Možná i z pohodlnosti, protože ono přemýšlení bolí, poznatků exponenciálně přibývá a je náročné všechny přefiltrovat ve vlastní názor. Vytvářet bojové tábory je úplně zbytečné. Ale platí to pro obě strany. Mohli bychom si položit otázku – a kdo je v tomto agresivnější? To slovo agresivita bych podtrhnul, protože mně někdy připadá, že kdyby měli v ruce mačety, tak to skončí špatně. Naznačil jste to – lesnictví oproti minulosti čelí „konkurenci“ nově vznikajících oborů – jako je ochrana přírody, krajinné inženýrství. Jak by měly být tedy rozděleny kompetence obhospodařování krajiny (tedy i lesa) mezi nově vznikající experty, kteří si nárokují vliv na podobu a stav krajiny? Na vyčerpávající odpověď bychom potřebovali mnoho času. Vámi vyslovené „konkurenci“ nahrálo zavedení dvoustupňového univerzitního studia, potřebě lesnického vzdělávání cizí. Bakalářům chybí do úplného vzdělání mnoho, a proto se v dalším stupni vytvářejí specializace. Lesnická fakulta vychovává inženýry pro správu lesa, ale les je nejen sám pro sebe, ale je součástí krajiny. Musíme se se zapojením do krajiny ztotožnit a patřičně reagovat. A opět – kdo lépe by měl tomuto zapojení rozumět než lesní inženýr? Pokud ne, pak je to na pováženou. V našem oboru uznávám jen dvě specializace – lesnictví jako správu přírodního objektu a dřevařství jako nakládání se surovinou, která pochází z tohoto objektu. V prvé řadě by bylo třeba změnit strukturu vzdělání. Máme přehršel studijních oborů, kterými je 78

spravování lesa jen nepřehledně rozdrobeno. Je to výsledek státní školské politiky, sám jsem do takové byl bohužel vtažen. Dalším trendem je, že stále více lidí žije ve městech a ve svých preferencích upřednostňují jiné než hospodářské funkce lesa. Kdo by měl podle vás zadávat celospolečenskou objednávku, jak by měly lesy vypadat a je žádoucí této poptávce vždy vyhovět? S tím se musíme smířit. A východisko je polyfunkční hospodářský les. Nebo volba mezi polyfunkčním hospodářským lesem a lesem zvláštního určení, kde hospodářská funkce bude totálně potlačena. Cítím, že je takticky nebezpečné příliš vyčleňovat les pro specifické funkce. Je proto na nás přesvědčit veřejnost, že funkce je možné spojit. Hodnocení stavu lesů a hospodaření v nich Pokud se podíváme na současný stav lesů a hospodaření v nich v porovnání se zahraničím – v jakých oblastech podle vás patříme z pohledu dnešního vědění o lesních ekosystémech mezi špičku, v jakých oblastech máme rezervy? Bojím se hodnocení: to je špatné, to je na špičce. Myslím, že jsme obecně na srovnatelné úrovni s těmi, se kterými se chceme srovnávat. Dokážeme vystihnout, co je potřeba řešit a zvážit mezi různými možnostmi a směry. A rezervy? Když se vrátil Josef Fanta z emigrace v roce 1989, řekl mi jednou: „Vy tady máte takového materiálu a nedokážete jej zhodnotit.“ A myslím si, že to je jedna z rezerv. Neumíme vytěžit z dat to, co nabízejí. V záhlaví jedné ruské učebnice pěstování lesa jsem našel motto: „Hromada cihel je tak málo domem jako hromada poznatků vědou.“ Jsem přesvědčen, že celostní vnímání a celostní jednání by měly být základní pohnutkou našeho celého lesnického dění. Ve výzkumu i v provozu. A zase se musím vrátit: nepasečné hospodaření je vyjádřením celostního chápání lesa, které jako takové už bylo označeno před sto lety. V rozhovoru před deseti lety jste zmínil myšlenkovou devastaci lesnictví v 70. letech minulého století a řekl jste, že období po roce 1989 lesnictví přeje a cituji: „Této šance by měl každý poctivě smýšlející lesník využít.“ Byla podle vás tato šance využita? Už jsem to naznačil, jsme hodně dál, ale pořád jsou mezi námi ti, které myšlení bolí a nemají odvahu jít někam jinam, a co je horší, brání těm, kteří tu odvahu mají. Tehdejší diktát hospodářské úpravy lesa pominul, pěstitel se nemůže vymlouvat na předpis hospodářského plánu, ať se tedy ukáže. Hospodářská úprava samozřejmě musí uplatňovat svoji roli, musí 79

korigovat i nepasečné hospodaření, které přes uplatnění volného stylu pěstování nemůže být bezbřehé. Děkuji za rozhovor (6. 11. 2015), Petra Kulhanová

80

10.3.3. Rozhovor s Ing. Ivem Vicenou Pojem bezzásahový je ošidný Nakonec zjistíte, že jediné, co se nesmí, je zasahovat proti kůrovci

Rozhovor s Ivem Vicenou, bývalým hlavním inženýrem Vojenských lesů a statků v Horní Plané, doposud aktivním soudním znalcem a šumavským patriotem První, co mne napadlo, když jsem zavítala do Českých Budějovic na rozhovor s Ivem Vicenou, bylo, že takto bych chtěla vypadat v devadesáti letech. Během téměř dvouhodinového rozhovoru jsme se dotkli mnoha témat, ale vlastně jsme pořád zůstávali na jednom místě – na Šumavě. Té Ivo Vicena zasvětil celý svůj život a na to, jak by měla vypadat, má jasný názor – měla by být zelená. Veřejnosti, a nejen té lesnické, je znám jako jeden z nejhlasitějších kritiků managementu v Národním parku Šumava po orkánu Kyrill a následné kůrovcové kalamitě. * 18. 2. 1926 Jihlava Ivo Vicena je absolventem brněnské lesnické fakulty, kde studoval v letech 1945–1949. Po studiu začal pracovat na Školním lesním podniku Masarykův les Křtiny, záhy ale přešel k Vojenským lesům a statkům Lázně Kynžvart, kde pracoval v letech 1951–1955 jako hlavní inženýr. Tutéž pozici zastával v letech 1955–1977 u Vojenských lesů a statků v Horní Plané. V roce 1977 se stal ředitelem Jihočeských dřevařských závodů Volary, v této funkci pracoval do roku 1986. Poté nastoupil do Ústavu pro hospodářskou úpravu vojenských lesů jako vedoucí skupiny ochrany lesa (1986–1996). V roce 1991 byl ustanoven soudním znalcem pro základní obor ekonomika, odvětví ceny a odhady pozemků a porostů jak lesních, tak i ostatní zeleně mimo les. Tuto činnost vykonává stále, zpracoval více než 1 000 znaleckých posudků. V roce 1961 obhájil kandidátskou disertační práci na Vysoké škole zemědělské v Praze na téma „Některé příčiny vzniku polomu na Šumavě při vichřici dne 17. ledna 1955“. Bohatá je jeho publikační činnost. V odborných publikacích se zabýval především ochranou proti polomům (Ochrana proti polomům, Praha, 1964; Ochrana lesa proti polomům, Praha, 1979). Je autorem několika lesnických slovníků. Cesta k lesnictví Co vás přivedlo k lesnictví? 81

Určitě kladný vztah k přírodě. Řekl bych, že na mě mělo vliv i skautské hnutí. V rodině jsme ale žádného lesníka neměli. Nakonec jste ale nejdřív vystudoval gymnázium. V roce 1936 jsem začal studovat české gymnázium v Jihlavě. To ale němečtí okupanti koncem roku 1941 zavřeli. Všem studentům českého gymnázia v Jihlavě bylo zakázáno jakékoliv další studium na českých středních školách. Přesto jsem mohl nastoupit na lesnickou školu v Písku, která tento zákaz obešla tím, že studenty poslala na dvouletou řízenou praxi, což podle tehdejšího předpisu nebylo studium. Tuto praxi jsem vykonával v soukromých lesích knížete Collalta nejdříve na německém polesí Aleje-Stonařov a druhým rokem na polesí Brtnice-Kněžice. A pak v letech 1944–1945 jsem byl totálně nasazen jako dřevorubec k městským lesům v Písku. Po válce nám umožnili udělat rychlou maturitu na gymnáziu a šel jsem studovat lesnictví na vysokou školu do Brna. Ovlivnila řízená praxe a totální nasazení v lesích vaše rozhodnutí studovat lesnictví? Ano, tyto události měly na to, že jsem se rozhodl pro studium lesnictví, velký vliv. Rok totálního nasazení pro mě nebyl zbytečný také proto, že jsem přišel na to, jak je práce dělníků náročná, co musí umět, a zůstala ve mně úcta k jejich šikovnosti. Profesní působení na Šumavě Po škole jste nastoupil k vojenským lesům? Po škole jsem byl na krátkou dobu na ŠLP ve Křtinách. Pak jsem narukoval na dva roky na vojnu. A musím říct, že mi vojna dost dala. Sloužil jsem u ženistů, učili jsme se stavět mosty, pracoval jsem s trhavinami. Zkušenosti z vojny se mi hodily, když jsem začal pracovat u vojenských lesů v Horní Plané. Lipno rozdělovalo podnik vojenských lesů na dvě části – na levém břehu byly zpracovatelské závody a pila, na které jsme z pravého břehu potřebovali vozit dříví. Silnice byly špatné, objízdná trasa měla třicet kilometrů, přes jezero to byly dva. Tak jsme v zimě dopravovali dřevo po ledě. Měl jsem z vojny tabulky na nosnost ledu při pojezdu vojenskou technikou, které se osvědčily i na přepravu dříví. Samozřejmě jsme dělali sondy, jak je led tlustý. To byly ale ještě dlouhé zimy, dnes už by to nešlo. Na Horní Plané jsem pracoval 22 let. A odtud jsem přešel do vedení dřevokombinátu Volary, kde jsem zůstal až do důchodu. V důchodu jsem pak ještě dělal skoro 10 let u vojenských lesů ochranářský

82

průzkum. Zkoumal jsem stav ochrany lesa v Horní Plané, Sušici, Prášilech, na Křemelné, v Srní, Židovském lese, v celých Brdech a v celé Mimoni. Čeho konkrétně se ochranářský průzkum týkal? Průzkum předcházel zpracování nových hospodářských plánů, kdy se zjišťovalo, jací škodliví činitelé se na území vyskytují, počínaje houbami, mapovalo se poškození lesů zvěří loupáním či ohryzy. Zaznamenávaly se také všechny nalezené druhy hmyzu. Kůrovec byl v lesích už tehdy, ale vždycky se nám ho dařilo udržet v rozumných mezích. Přes devět let jste pracoval jako ředitel Jihočeských dřevařských závodů ve Volarech. Jak jste sledoval po revoluci postupný zánik řady pil a dřevozpracujících podniků? Špatně. Konkrétně kombinát Volary byl poměrně velký, zpracovával 800 tisíc kubíků dřeva za rok. Zpracovávalo se slabé i tlusté dřevo, dělalo se řezivo, dřevotřísky, nábytkové polotovary, bedny. Kombinát měl kapacitní sušárny, sušilo se řezivo i odpadový dřevěný prach na topení. Tehdy byl na srovnatelné úrovni se západními zpracovateli, technika byla nakoupena ze západního Německa. Nevím, proč se zavřel, je to škoda. Teď se nezpracované dříví vyváží. Postupně jako kombinát ve Volarech byly likvidovány kombináty ve Vrbně, další velké pily ve Ptení a jinde. Tyto tehdejší závody měly dobré dodavatelsko-odběratelské styky s Holandskem, Anglií, Francií, Itálií, Rakouskem, Tunisem, Lybií a těm se dodávalo kvalitní řezivo na požadované míry délkové i tloušťkové. Je pravda, že Česko patří dlouhodobě k celosvětově největším vývozcům surového dříví k poměru k těžbám. Jaká opatření by podle vás pomohla ke zvrácení tohoto nepříznivého trendu? Určitě by byly nutné investice do nových technologií, projektů, strojů. Byla by to práce objemná, ale pro český dřevozpracující průmysl a jeho zaměstnanost i efektivnost velmi užitečná. Oceňuji, že Lesy ČR se problémem zabývají. Ochrana lesa proti polomům Ve své profesní kariéře jste se zabýval především ochranou lesa proti polomům. Upozornil jste, že na intenzitu polomů má kromě druhového složení vliv až 9 dalších porostních charakteristik. Přesto – jsou na tom naše lesy při postupné přeměně druhového složení oproti minulosti z hlediska odolnosti lépe?

83

Řekl bych, že naopak. Když se podíváme na rozsah nahodilých těžeb, vidíme stoupající trend. Existuje statistika, podle které množství porostů vyvrácených větrem či zlomených sněhem neustále narůstá. Na téma polomů jsem vypracoval disertační práci. Bez čísel si můžeme povídat, jako si teď povídáme, ale když se má říct, jakým způsobem hospodařit, tak se musíme opřít o nějaká data. Ekologové problémy zjednodušují na jeden ukazatel – smrk. A přitom se ukázalo, že je to v souvislosti s polomy jen jeden z posledních článků. I smíšené porosty s bukem, jedlí, javorem byly poškozeny stejně jako čisté smrčiny. Vlivů, které působí na stabilitu porostu je nejméně 9, které lze nějak číselně odvodit. Ale pak je tu řada věcí, na které nemáme číselné podklady. Není jedno a totéž, když na jednom svahu je sucho, na druhém zamokřeno, i když je tam stejné zastoupení dřevin. Na stabilitu porostů má vliv stanoviště, expozice… Jednoduše zužovat problém polomů na jeden ukazatel, je chybné. Zásadní je to, že rozsah polomových škod trvale roste. Tím pádem lesníci nemají čas na to, aby začali v lese cílevědomě hospodařit. Klimatických extremit přibývá, lesy jsou méně odolné. Jak z této situace ven? Je východiskem přírodě blízké obhospodařování lesů? Řekl bych, že přírodě blízké hospodaření je dobrá cesta. Preferoval bych ho. Pokud les tvoří dřeviny, které dobře rostou, jsou odolné, dobře zakořeněné, nejsou proředěné a mohou se dobře přirozeně zmlazovat. Soudní znalectví v oboru ekonomie lesa Doposud pracujete jako soudní znalec v oboru ekonomie lesa. Pravděpodobně váš nejznámější posudek se týká NP Šumava, kde jste vyčíslil škodu na lesích na 8 miliard. To bylo před deseti lety. Můj současný odhad je asi 120 miliard. A částka neustále stoupá, protože roste rozsah dříví, který se nechává shnít. Ale nejde jenom o škody na shnilém dříví. Když uschne polovina lesa kvůli kůrovci, tak poměrný přírůst po hektaru je taky poloviční. Nové dřevo – přírůst – roste jen na živém dřevě. To je újma, kterou pociťujeme v současné době, ale budou ji pociťovat celé příští generace, protože ty by měly očekávat přírůst podstatně větší. Když pomineme tento známý posudek, co je denním chlebem soudního znalce? Jaké případy řešíte nejčastěji?

84

Ve své praxi jsem začínal otázkami restitucí. Po revoluci, kdy se lesy začaly vracet soukromým osobám, jsem počítal náhrady týkající se případů, kdy se za socialismu lesy vytěžily apod. To dělalo velkou část případů soudního znalce. A pak jsem se zabýval vyčíslením škod z krádeží dřeva, neoprávněných těžeb. Velkou zakázku jsem zpracovával v roce 1999 pro Národní park Šumava a v roce 2007 to byl znalecký posudek pro Senát ČR v oblasti pramenů Vltavy. Senát ČR si objednal zhodnocení ochrany lesa, protože ochrana má také své číselné vyjádření. V posudku jsem predikoval, že do 7–10 let celý les kolem pramene Vltavy odumře. Jako znalec pracujete s vyhláškou č. 55/99 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích. Praxe již dlouho volá po její novelizaci především proto, že náhrady škod jsou nízké. Jaké jsou vaše zkušenosti s výpočtem škod, a pokud souhlasíte s nutností novelizace, jaké hlavní změny by podle vás měla vyhláška doznat? Určitě je vyhlášku nutné přehodnotit, protože byla dělaná na ekonomický stav v roce 1990. Podle dosud platné vyhlášky má jeden metr čtvereční půdy lesa cenu 2,50 Kč, ve skutečnosti je cena desetinásobná. A jsou organizace, které odmítají akceptovat současnou cenu, uznávají jen úřední vyhláškovou cenu. A to není dobře. Měla by vyhláška pamatovat na újmy nebo škody na mimoprodukčních funkcích lesa? Práce na toto téma již vznikly. Kdysi si NP Šumava objednal profesora Ilju Vyskota a jeho tým z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, který se snažil vyčíslit sekundární dopady bezzásahového režimu. Jeho metodiku dokonce převzal krajský soud v Ostravě a v Brně. Když došlo k podobným škodám na lesích, tyto soudy braly metodiku vyčíslování zpracovanou profesorem Vyskotem jako bernou minci. Jenomže když na Modravě vyčíslil tým profesora Vyskota škodu na lesích v důsledku přemnožení kůrovce na 8 miliard, všichni se toho lekli. Profesor Vyskot se dostal do obtíží a z fakulty odešel. Škody na dřevě jsou jenom polovina toho, jaké jsou dopady na ovzduší, na vodu, stav humusu, obnovu porostu, zadržování srážek, teploty a na přirozené obnově. Mimoprodukční škody na lese činí proto až dvojnásobek částek, které lze vypočítat z platné vyhlášky. Je škoda, že se tím vysoké školy dále více nezabývají. Boj za zelený Národní park Šumava V posledních letech je vaše jméno spojeno především s Národním parkem Šumava. Co vám tato kauza dala a co naopak vzala? 85

Předně bych chtěl říci, že je to pro mě osobní záležitost. Tamní lesy dobře znám, 20 let jsem v nich před založením parku pracoval. A teď vidím, že tam dochází pro mě k morbidní záležitosti. U vojenských lesů jsme se snažili dojít k přírodě blízkému hospodaření. Naše snaha směřovala k tomu, aby se lesy na celé Šumavě přirozeně obnovovaly. Snažili jsme se o změnu druhové skladby. V letech 1960–1965 byla založena velkoškolka v Nové Peci, kde se pěstovaly sazenice všech druhů, počínaje smrkem, dále buk, jasan, javor. Listnaté dřeviny se vnášely většinou podsadbami, samozřejmě když se objevila holina po polomu, tak se zmlazovalo na holině. Ale v horách mají tyto zásahy svoji zákonitost. V nejvyšších polohách nikdy v pralesích nic jiného než smrk nerostlo. Byly tam přimíšeny dřeviny, jako je jeřáb nebo vrba, osika, ale to jsou všechno dřeviny s výrazně kratší životností. Smrk vydrží 300– 500 let. Víte, především nechápu, proč když u nás existuje 106 pralesních rezervací, propagátoři bezzásahové režimu nevyhodnotili zkušenosti z těchto rezervací. Došlo to tak daleko, že v NP Šumava jsou původní rezervace – Prameny Vltavy, Trojmezná a Slatě – zničené. Proč myslíte, že je NP Šumava téměř od svého založení předmětem sporů a na rozdíl od našich ostatních národních parků zde dochází k často velmi vyhraněným názorovým střetům mezi ekology a lesníky? Když si vezmeme například NP Českosaské Švýcarsko, do bezzásahového režimu se řadí necelých 20 % plochy lesa. Ostatní lesy obhospodařují přírodě blízkou cestou. V národním parku Šumava, kde lesy pokrývají 90 % plochy, je nepřirozené, aby nedali na názor lesníků. Předně si myslím, že od toho máme dvě vysoké a několik středních lesnických škol. O tom, jak se má hospodařit v lese, by měli rozhodovat lesníci. Stejně tak o tom, jestli se bude dolovat, rozhodují také důlní specialisté. V Poslanecké sněmovně se v současnosti projednává novela zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, která se dotýká pravidel fungování národních parků. Sledujete dění okolo připravované novely? Co od ní očekáváte ve vztahu k Národnímu parku Šumava? K obsahu nového zákona se sešlo velké množství připomínek. Bylo jistě těžké se v tom zorientovat. Sdělil jsem všem 23 poslancům zvoleným v jihočeském a západočeském kraji, že schválení nového zákona je především jejich odpovědnost. Při tom se dovídám, že nový zákon se neprojednává věcně, opravdu odborně a že v podobě, jak ho připravilo MŽP v režii ekologických aktivistů, bude schválen. To není dobrá zpráva.

86

A jaký je obecně váš názor na existenci bezzásahových území u nás? Víte, pojem bezzásahový je ošidný. Už v roce 2004 na MŽP přišli na to, že úplně bezzásahové být území nemůže. A tak samotné MŽP v roce 2004 vydalo šest výjimek k bezzásahovým lesům. Co se tam může a nemůže dělat. Mezi výjimky patří například možnost bojovat s požáry, protože v bezzásahovém lese by se nesmělo ani hasit. Nyní jsme svědky toho, že se v bezzásahovém území vysazují do vodotečí raci, kteří tam dříve žili. De facto je to zásah. Na druhé straně musím říci, že cítím, že vysazovat raky je dobré opatření. Ale je to zásah. Byl jsem asi na třech konferencích o perlorodce – to je to samé. Vědci se dohadují, jestli je ve Vltavě původní. Asi ne. Ale když se někdo stará o to, aby nevyhynula, tak to je dobrý zásah a do národního parku patří. Ale když si všechny dílky spojíte, zjistíte, že jediné co se nesmí, je zasahovat proti kůrovci. Takže s bezzásahovým typem managementu nesouhlasíte. Myslím, že bezzásahová území by se neměla zavádět. Bezzásahový režim přinese v krátké době několika málo desetiletí velké škody pro přírodu i pro lidi. Ale řada lidí propagujících bezzásahový režim důsledky nechce vidět. Kvůli kůrovci uhyne les, stojící stromy za 5–10 let spadnou na zem a co se stane? Může se na těchto stromech obnovit nový les? Kde se vezme semeno, když máte 20 000 ha souvislé uschlé plochy? Další otázkou je přítomnost humusu. Centimetr humusu se vytváří 500 let. Do humusu spadnou staré shnilé stromy, v létě slunce povrch rozehřívá. Studie prezentují, že teplota v půdním prostoru stoupne až na 60–70 stupňů – co to udělá s rozkladem humusu? Když se humus rozloží, voda ho odnese, z čeho budou žít semena, které tam eventuálně spadnou? Ano, možná nakonec strom jednou vyroste, ale bude vypadat mnohem hůř. Zmínil jste možnost zasahovat proti požárům. Jak velké riziko představují na současné Šumavě? Představte si, že kvůli kůrovci uschly stromy, shnily a vítr je postupně do deseti let poláme. Na zemi roste tráva, ostřice. Když začne v půli července pražit slunce, tráva i ostřice uschnou. Suchá tráva pokryje dřevo, pak stačí, aby někdo zahodil nedopalek, a může být malér. Když začne hořet dřevo, žár je obrovský. Je tam tolik energie, že se hasič nedostane s hadicí k ohni. Když hoří jenom tráva, za hodinu, dvě dohoří a požár je pryč. Jakmile začne hořet dřevo, je to velký problém. Pohled na současné lesnictví 87

V oboru jste celý život, zažil jste dobu, kdy 95 % přibližování vykonávaly koně i nástup sofistikované techniky. Které změny v lesnictví kvitujete a které naopak? Co se změnilo, je vztah lidí k lesu. Tou nešťastnou reorganizací na akciové společnosti se ztratil vztah lidí k přírodě a k lesu. Jeden příklad. Měli jsme na každé lesní správě skupinu lesních dělnic. Byly to ženy od dvaceti až do šedesáti let. Hajný jim ráno řekl, děvčata, dnes jdete sázet do oddělení 28B, tam jste byly loni, stromky, který zůstaly, ošetříte a zbytek znova vysázíte. Nemusel je zavádět, ženské věděly. Měly k lesu, řekl bych, takový svůj vztah. Dnes akciová společnost vyhraje tendr a na zalesnění si přiveze dělníky. Odkud? Ze zahraničí. V životě v lese nebyli a mají za úkol sázet, a jestli to po nich poroste dobře nebo ne, to ten dělník ani nemůže vědět, protože příštím rokem bude bůh ví kde. A přímo na Šumavě si myslím, že nepříznivý zásah znamenalo vysídlení německého obyvatelstva. Dokud tam lidi odmalička pracovali v lese, s lesem a s přírodou žili, vnitřně cítili, že když budou s lesem dobře zacházet, na oplátku jim přinese užitek i za deset, dvacet let. A to dneska zmizelo. Lze s trochou nadsázky říct, že kvalitní lesní dělník je ohroženým druhem? Má na to vliv to, že po revoluci došlo k určité degradaci učňovského školství a že dnes mladí lidé chtějí vystudovat vysokou školu a do manuální práce se moc nehrnou? Dřív byl dělnický stav přeceňován, což nebylo dobře. Ale jeho nedocenění tak, jak vidíme nyní, taky není dobře. Dnes si motorovou pilu může koupit každý. Ale když se má kácet les a dospělé stromy, tak vidíte, jak je to složité. Vidíte, kolik je těžkých a smrtelných úrazů. Dělnická profese je nedoceněná. Ve školství vidíme určitou inflaci. Nemám žádné podklady o úrovni současných absolventů, ale cítím, že kvanta lidí, kteří vystudují, ty napěchované posluchárny na vysokých školách mohou mít na úroveň absolventů vliv. Co by měl podle vás současný lesník umět a znát? Současný lesník má proti období, které pamatuji ze své praxe, podstatně lepší vybavení. Dnes i úmornou a nezajímavou práci, jako bylo kubírování dříví, převzala elektronika. A tak by měl mít víc času na to, aby zůstal v lese o trochu déle, aby si pamatoval – tady se před 3 lety vykácely tyto stromy, teď dochází k zmlazení anebo se porost nezmlazuje – udělal jsem někde chybu, nebo ne? Aby si dovedl s lesem hrát. Ale to, aby byli lesníci s lesem sžití jako kdysi staří obyvatelé Šumavy, aby byli v lese od zalesňování až po odbavení dříví, nějak chybí. Ale tam teprve se vytváří vztah lidí k přírodě a k lesu.

88

Sledujete současné dění v lesnictví? Co vám v poslední době udělalo radost a co vás naopak nepotěšilo? Lesní hospodářství potřebuje nejen velké podnikatelské prostředí, nákladné tendry, složité smlouvy. Každý závod nebo menší pracoviště potřebují své vlastní dělníky, kteří budou dobře znát poměry a budou dlouhodobě pro lesy pracovat od sázení až po kácení. Vedení LČR ohlásilo, že přijme na 250 nových pracovníků. Přál bych si, aby byli použití k tomuto účelu. Děkuji za rozhovor (6. 2. 2016), Petra Kulhanová

89

9.3.4. Rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem Pokud nebudeme hospodařit přírodě blízce, jakou máme alternativu?

Rozhovor s Vladimírem Zatloukalem, výzkumným pracovníkem IFER – Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů a spolutvůrcem první porevoluční státní lesnické politiky Jméno Vladimíra Zatloukala je spojeno s právními normami, které vznikly nedlouho po revoluci a které dodnes určují pravidla pro hospodaření v lesích – podílel se na přípravě lesního zákona č. 289/1995 Sb. a souvisejících vyhlášek, které nahradili do té doby platný zákon z roku 1977 a na něj navazující předpisy. Byl také spolutvůrcem prvních porevolučních Zásad státní lesnické politiky. Vladimír Zatloukal se narodil do lesnické rodiny a o volbě lesnické profese byl rozhodnut již v dětství. Začínal jako taxátor a jak říká, práce v taxátorských gumovkách byla fajn, les poznával z blízka a rád na toto období vzpomíná. Tehdy se ale kvůli svým názorům dostal do problémů a stal se politicky nepohodlným. Po revoluci pracoval na Ministerstvu zemědělství i v Národním parku Šumava. I když jeho působení především v národním parku nebylo jednoduché, podle svých slov toho nelituje – práce v oboru ho totiž vždy bavila a naplňovala. Ing. Vladimír Zatloukal * 1943 Písek Vladimír Zatloukal vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku (1957-1961) a posléze Lesnickou fakultu VŠZ v Brně (1961-1966). V roce 1966 nastoupil na ÚHÚL, kde do roku 1997 postupně pracoval na pobočce v Plzni, pracovišti Karlovy Vary a ústředí ÚHÚL v Brandýse nad Labem, v různých funkcích od řadového taxátora po náměstka ředitele ústavu. V letech 1994-1997 pracoval jako ředitel odboru státní správy lesů a myslivosti na Ministerstvu zemědělství. V roce 1997 přešel do NP Šumava, kde pracoval do roku 2003 jako náměstek ředitele. Po té, co byl z funkce odejit, pracoval do srpna 2004 jako řadový pracovník NPŠ. Od roku 2004 pracuje jako výzkumný pracovník IFER – Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů, s.r.o. Jílové u Prahy, s. r. o.

90

Hodnocení Zásad státní lesnické politiky Jste spoluautorem prvních Zásad státní lesnické politiky. Jak takový dokument vzniká a kolik na něm pracuje lidí? Cesta k finálnímu dokumentu byla poměrně složitá. Jedna věc jsou bohulibé představy autorů, druhá věc je politická průchodnost nebo konsenzuálnost a konečně i forma, která je akceptovatelná, tedy způsob prezentace, rozsah dokumentu apod. S tím jsme zápasili a tehdejší ministr zemědělství Josef Lux nás docela proháněl. Pokud si dobře vzpomínám, verzí bylo asi 17, když jsme byli u 16. a stále to nebyla ta pravá, zmocňovalo se nás zoufalství. Proces to byl náročný, sledovala se i zakázaná slova, která se nesměla objevit. Oblíbené rčení pana ministra bylo, že textu musí porozumět i Klausova babička. Na práci na dokumentu se podíleli ve větší či menší míře všichni ředitelé odborů, i když do referátu některých přímo nezapadal, protože se musel v dokumentu odrazit ekonomický pohled, výzkum, státní správa. Celkově na dokumentu pracovalo 5–7 lidí. Jak byste hodnotil současné platné, v pořadí druhé Zásady státní lesnické politiky? U současných Zásad bych se ztotožnil s dlouhodobými cíli. Z operativních opatření k jednotlivým bodům mám však rozpačitý dojem. Hovoří se v nich například o rozdílnosti práv a povinností vlastníků podle typu vlastnictví, což může být bohulibý záměr, který má tradici v předchozích právních normách, ale Listina základních práv a svobod k takové diferenciaci nedává přílišný prostor. Je třeba hledat jiné nástroje, jak toho dosáhnout. Ty existují. Nicméně nejsou plně využívány, například existuje možnost zřizovatele zadat státním podnikům, jak se mají chovat. Dalším navrhovaným operativním opatřením je například stanovení limitu věku pro zahájení těžby, není však řečeno jaké, míněna je zřejmě těžba obnovní. Podobně nejednoznačná je formulace o umístění a rozloze holiny. Z tohoto opatření přímo čiší pasečné nebo spíše holosečné způsoby hospodaření. O nepasečných způsobech hospodaření tam nenacházím ani zmínku, což je v rozporu se záměrem Zásad zvyšovat diverzitu a ekologickou stabilitu lesa. Zmiňovaná diferenciace práv a povinností vlastníků lesa se týká i kategorizace lesů. Ta byla v NLP II v pracovní skupině, které jste byl součástí, označena jako překonaná s návrhem ji přehodnotit, aby odpovídala funkčnímu potenciálu i záměru využití lesů, včetně stanovení priorit funkcí. Jak by měla kategorizace podle vás tedy vypadat?

91

V lesním zákoně se říká, že by měly být vytvářeny předpoklady pro naplňování všech funkcí lesa. To se ale tak úplně neděje. Reálně má prioritu les hospodářský a dřevoprodukční funkce, která jediná je tržně uplatnitelná. Vystupňovaná produkce je nezřídka na úkor funkcí jiných. Užitky z funkcí lesů zvláštního určení a lesů ochranných jsou obtížně ocenitelné a jejich ekonomická stimulace je nepřímá a málo účinná. Primárně bychom měli hospodařením pečovat o funkční potenciál. Pokud by užívání lesa nepřesahovalo přirozený funkční potenciál, nebyl by důvod takové lesy kategorizovat. Soukromí vlastníci, kteří by hospodařením chránili nebo posilovali funkční potenciál lesů, by měli nárok na plošnou platbu „na hektar“ kompenzující vícepráce ve veřejném zájmu. Státní lesy by tuto povinnost měly mít od zadavatele a obce by to měly dělat pro své občany. Pokud by někdo hospodařením oslaboval funkční potenciál lesů, o tuto platbu by přišel. Nevyřešeným problémem však zůstává hodnocení tržně neuplatňovaných funkcí, například klimatické, kulturní, estetické a dalších. Znamenalo by to zrušení kategorizace? Ne. Pokud by vznikly požadavky na užitky z lesa, jejichž naplňování by přesahovalo přirozený funkční potenciál a bylo by nutné je aktivně podporovat hospodařením, nebo by bylo na úkor funkcí jiných, proběhlo by správní řízení jako při kategorizaci lesů. Tomu, v jehož prospěch by se tak dělo (kdo požadavek deklaroval), by vznikla povinnost platby. Složka platby kryjící vícenáklady hospodaření by směřovala k vlastníkovi lesa, platba za omezení potenciálu ostatních funkcí lesa by šla do státního rozpočtu. Problém je v tom, jak tyto platby stanovit. A jsme tam, kde jsme byli – u hodnocení funkcí. Jsou sice vyvinuty metody jejich hodnocení, nepodařilo se však dosáhnout dohody na jejich uplatňování. A kdo by jednotlivé funkce poptával? To může být třeba vodárenská společnost, města v případě zvýšených nároků na rekreační funkce v příměstských lesích nebo i soukromý vlastník, který by požadoval zřízení obory nebo vystupňování produkce na úkor funkcí jiných. V tomto případě by vlastník platil za oslabení funkčního potenciálu do státního rozpočtu. A při střetu poptávky po různých funkcích, kdy by bylo jasné, že les je nenaplní stejně, kdo by byl arbitr, který by řekl, že jedna funkce je z celospolečenského hlediska důležitější?

92

To není nová situace. Střety zájmů se řeší i v současnosti při správním řízení kategorizace lesů. Koncepčně se touto otázkou zabývají oblastní plány rozvoje lesů. V této souvislosti – jaký je váš názor na diskutovaný návrh na změnu pravidel pro vyplácení náhrady újmy státním podnikům za ztížené hospodaření v důsledku požadavků ochrany přírody? Souhlasím se změnou, možná s malou výhradou. Platby státu vůči státu jsou přinejmenším podivné, zvlášť když se státní instituce s jinou státní institucí o platby soudí. Na druhé straně určité zdůvodnění těchto plateb spočívá v tom, že koriguje požadavky ochrany přírody. S trochou idealismu však předpokládám, že na státním majetku by rozsah požadavků ochrany přírody měl být dohodnut jednáním. Zásady zmiňují i opatření ve smyslu posílení charakteru lesních hospodářských plánů jako nástrojů vlastníka lesa. Jaké konkrétní posílení si pod tímto opatřením představíte? Současný lesní zákon a vyhláška č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování, podle kterých se lesní hospodářské plány zpracovávají, jsou postaveny především pro pasečné způsoby hospodaření. Uplatnění nepasečných způsobů hospodaření a lesa nízkého nebo středního není v legislativě dostatečně propracováno. Až v závěru se do přílohy č. 5 vyhlášky, o lesním hospodářském plánování, podařilo prosadit odvození výše těžeb pro les výběrný a do vyhlášky č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesa a o vymezení hospodářských souborů, doplnit jiné tvary než jen les vysoký. Vzhledem k tomu, že jsem se podílel na vzniku těchto právních norem, leží část zodpovědnosti za to i na mých bedrech. Myslím, že právě doplnění těchto mezer v legislativě umožní vytvářet lesní hospodářské plány dávající vlastníkovi lesa plnou možnost volby hospodářského způsobu a tvaru lesa, neboť zejména pro menší vlastníky lesů je nepasečné hospodářství a tvar lesa nízkého či středního zajímavou alternativou. Nejen v Zásadách se mluví o omezení legislativní zátěže vlastníků lesů. Lesní zákon je považován za přísný, změnil byste něco, pokud budeme například mluvit o závazných ustanoveních? Předně bych zrušil § 35, který ukládá vlastníkům povinnost provádět meliorace. V praxi to převážně znamená odvodňování lesů, a to s ohledem na klimatickou změnu považuji za zločin. Je třeba se zamyslet, zda tak striktně stanovit doby zalesnění a zajištění kultury. Toto ustanovení do určité míry komplikuje uplatnění přirozené obnovy. Ta je z hlediska genetické 93

diverzity lesa velmi důležitá a měla by mít větší podíl než obnova umělá. Rozhodně bych ponechal ustanovení týkající se závazné maximální celkové výše těžeb. Dřevo jsou nakumulované peníze v lese, mnoho lidí za dřevem vidí jen kulatinu, ale ona je to biomasa, která plní celou řadu funkcí. Často kritizované je závazné ustanovení minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) – za ním si stojím. Z celostátních inventarizací lesů je zřejmé, že v celé věkové škále porostů starších 20 let převládá smrk, ale v porostech do 20 let dominují listnáče. Právě tolik, 20 let, se uplatňuje kritérium minimálního podílu MZD. To asi nebude shoda náhod. Myslím si, že přes nedostatky, které toto ustanovení má, svoji funkci plní. Přínosné by bylo motivovat vlastníka, aby podíl melioračních a zpevňujících dřevin dosáhl nejen v obnově, ale udržel i do dalších fází vývoje porostu. Toho se nepodařilo dosáhnout. Když jsem s tímto nápadem přišel za ministerskými ekonomy, řekli mi: „Ty ses zbláznil, to jsou mandatorní výdaje, jak můžeme na 20 let dopředu předvídat, jak to bude s penězi,“ a tím to skončilo. Nebránil bych se však zrušení minimálního rozsahu výchovy porostů do 40 let. LHP je nástrojem vlastníka lesa, a když ten zpracovateli řekne: „Výchovu mi tam nepiš,“ obvykle ji nenapíše, protože by riskoval, že příští zpracování plánu nezíská. Podnikům hospodařícím ve státních lesích povinnost výchovy mladých porostů může uložit zakladatel. Větší obecní majetky obvykle hospodaří zodpovědně. Takže ani pro obce nevidím toto ustanovení jako nezbytně nutné a soukromí vlastníci již nyní tuto povinnost ze zákona nemají. Období práce v NP Šumava a pohled na současný management Pracoval jste jako vedoucí útvaru ochrany přírody a náměstek ředitele NP Šumava v době, kdy gradovala kůrovcová kalamita i tlak na způsob managementu parku. Jak s odstupem času na toto své působení vzpomínáte? Po pravdě moc rád ne, protože to bylo jedno z nejtěžších období mé profesní kariéry. Na druhé straně musím říci, že to byla sice bolestivá, ale cenná zkušenost. Přinutila mě zabývat se věcmi a dívat se na určité problémy z takových úhlů pohledu, které by mě jako standardně přemýšlejícího lesníka nenapadly. Přestože jsem nemohl stanoviska nebo názory některých ekologických skupin akceptovat v jejich původním rozsahu, tak úhel pohledu, do kterého mě natlačily, mě ohromně posunul a obohatil, takže této etapy nelituji. Má to jednu slabinu – pro ekologické aktivisty jsem pořád „dřevožrout“ a lesák a pro ty „echt“ lesníky jsem trochu zezelenal.

94

Park byl tehdy označován za podnik na výrobu dřeva, kůrovec porodníkem nového lesa. Váš výrok: „Hlavním rizikem pro Šumavu je kůrovec, pak ještě vítr, ale ten není tak infekční“ skončil v roce 2003 na 11. místě v anketě Zelená perla. Jak jste vůbec snášel mediální tlak? A udělal byste dnes něco jinak? Snášel jsem to samozřejmě těžko. Způsob komunikace ze strany ekologických aktivistů byl agresivní, s informacemi pracovali všelijak. Neuznávám, že účel světí prostředky. Oni takto pracují a mívají úspěchy, to je jim třeba přiznat. A co bych udělal jinak? Dnes bych rozhodně na kůrovce v národním parku tak netlačil, protože pokud se nedá tato koncepce dlouhodobě udržet, například po dobu přechodného období 30 let, ztrácí do značné míry smysl. Nejhorší byla opakovaná změna koncepcí. Zpráva o misi IUCN z roku 2003 konstatuje, že možnost kůrovcové kalamity byla vědci i ochránci přírody při zakládání NPŠ zcela přehlížena. Viděl byste v tom jednu z příčin budoucích problémů? To je nesmysl, už při vzniku parku bylo na toto nebezpečí opakovaně upozorňováno. Když vznikal NP Šumava, jednalo se, zda vznikne v malé, střední nebo velké variantě. Nakonec zvítězila střední varianta. Národní park leží v katastru 20 obcí, z nichž část je svým intravilánem přímo v parku, což není v jiných parcích obvyklé. Na to bylo třeba brát zřetel. Až do vzniku parku se zde hospodařilo jako v hospodářském lese. Když jsem si udělal analýzu, kolik je v parku pralesovitých zbytků, daly by se spočítat na prstech jedné ruky, pokud neuvažuji odvodněné slatě. Při vzniku parku převládala mezi místními obyvateli a lesníky představa, že se v parku bude citlivě lesnicky hospodařit. Pozdější kritéria IUCN pro národní parky však stanovila, že se 70 % rozlohy má ponechat samovolnému vývoji. Ale pokud člověk kyvadlo vývoje vychýlí hospodařením na jednu stranu, neměl by ho pustit, aby na druhé straně šlo do extrému, je vhodné ho přibrzdit. Pro přípravu hospodářských převážně smrkových lesů na režim samovolného vývoje jsme počítali s přechodovým obdobím alespoň 30 let. Během něho jsme chtěli podporovat prostorovou diverzitu, zvyšovat zastoupení zejména jedle a buku a tlumit kůrovce, aby nepůsobil velké disturbance. V polovině 90. let přišlo ale suché období. V Národním parku Bavorský les nechali samovolnému vývoji kolem deseti tisíc hektarů smrčin na jihozápadní hranici s Národním parkem Šumava. Při převládajících západních větrech a suchém počasí byla snaha účinně tlumit kůrovce na české straně Šumavy podobná vylévání vody z vany cedníkem.

95

Jak hodnotíte současný management NP Šumava? Myslím, že je to rozumný kompromis možného. Pokud se podíváte na Šumavu prostřednictvím čísel inventarizací, prakticky vše, co uschlo nebo bylo vytěženo, je obnoveno. Zásoba v parku nezaznamenala dramatický propad, ubyly zásoby starých smrkových porostů, zejména ve věku 120–140 let, v nejvyšších polohách. Ty byly nejvíc postižené kůrovcem. Jsou to převážně staré porosty, které vznikly po kalamitě z let 1868–1870, kde byly zásoby tak nakumulované, že se les asi nedal bez komplikací obnovit. Středněvěké porosty se diferencují, zvyšuje se zastoupení buku a podíl dřeva ponechaný k zetlení. Ani na holinách stav půd není tak špatný, jak se předpokládalo, protože tam zůstalo hodně slabšího dřeva, klestu a kůry, když se dříví odkorňovalo a štěpkovalo. V obnově je dost sukcesních dřevin. Určitý problém do budoucna vidím v tom, že vznikly velké souvislé plochy zapojených téměř stejnověkých porostů s převahou smrku. Dá se čekat, že po loňském suchu nastanou v letošním roce a v dalších letech opět problémy s kůrovcem, ale rozhodně bych neměnil koncepci managementu, protože jestli něco Šumavě ublížilo, tak to bylo střídání koncepcí. Chápete v souvislosti s NP Šumava určitou ostražitost až averzi lesníků, když se mluví o dalších národních parcích? Rozvážnost je třeba v každém případě. Mluví se o dvou budoucích národních parcích – Křivoklátsku a Jeseníkách. Křivoklátska, pokud chceme dělat paralely se Šumavou, bych se tolik nebál. Může samozřejmě nastat hynutí dubu, jasanu, je tam cenný genofond křivoklátského modřínu, který se tam asi stane nežádoucí dřevinou, což by byla z lesnického hlediska škoda. Osobně v případě Křivoklátska nevidím rizika srovnatelná se Šumavou, zato v případě Jeseníků ano. Jaký je váš názor na bezzásahová území? Bezzásahová území jsou určitým etalonem toho, jak by se příroda odvíjela bez zásahu člověka. Slyšel jsem názory od lidí, kterých si jinak vážím, že bezzásahový management znamená konec lesa a těžkou devastaci půdy. To je přesně naopak, takto to nefunguje. Problémem je zavádět bezzásahový režim bez toho, aby se zvážily vztahy a rizika vůči okolním majetkům a územím, zejména lesu. Pro bezzásahová území mluví skutečnost, že pokud máme nějaké zkušenosti s vývojem pralesovitých zbytků nebo lesů, kde se dosud nezasahovalo, tak je to za období, které bylo klimaticky odlišné od současné doby. Poznatky, které vyplynou ze studia bezzásahových území, z jejich vývoje, jsou důležité nejen pro 96

ochranu přírody, ale i pro usměrnění lesního hospodaření. Protože pokud nebudeme hospodařit přírodě blízce, tak jakou máme alternativu? Jen přírodě vzdálené hospodaření! To rozhodně není cesta, kterou bychom měli nastoupit. Bezzásahová území jsou zdrojem poznání, jak pro vědu, tak pro praxi, a jsou to také významná centra ekologické stability. Inventarizace jako zdroj informací o lese Lesy v České republice jsou předmětem několika sledování a inventarizací. Umíme ale se získanými daty pracovat? A prezentovat je směrem k široké veřejnosti i lesníkům? Potíž je s dostupností dat národních inventarizací. Jsem přesvědčen, že data, která se pořídí za státní peníze, mají být přístupná veřejnosti a data inventarizace nejsou ta, která by mohla vlastníky nějak ohrozit. Mimo jiné i proto vznikla inventarizace krajiny CzechTerra. Chtěl bych ale v souvislosti s inventarizacemi poukázat na jinou věc. Podle evidence těžíme mezi 15–16 milióny kubíků hroubí ročně. Z vyhodnocení opakovaných inventarizací však vyplývá, že z lesa odchází ročně v průměru o několik milionů m3 hroubí víc. To je ale závažná indicie, že se z lesa dříví ztrácí. Pokud vím, tak jednou z prvních reakcí bylo, že Český statistický úřad musel vysvětlovat, proč se jeho údaje liší od inventarizací. Podstata problému však asi není u statistického úřadu, ten zpracovává data statistických hlášení. Problém bude zřejmě tam, kde hlášení vznikají. Rozdílnost dat z různých zdrojů je také výsledek. Je dobře, že se na tento rozdíl přišlo, protože se ukázalo, o čem se už léta šušká, že někde utíká dříví mimo evidenci. Ročně to představuje hodnotu v miliardách korun. A kde je podle vás to místo, kde dříví mizí? U prvovýroby. Mezi výrobou a evidencí. A vlastník o tom v některých případech nemusí ani vědět. Pokud se uvedené prokáže, jaká opatření by měla následovat? Myslím, že je věcí příslušného ministerstva, aby zjistilo, kde je problém. Dál bych nechtěl spekulovat. Lesnický evergreen: škody zvěří Jednou z inventarizací sleduje zvěří, které se staly jakýmsi lesnickým evergreenem. Poslední inventarizace přinesla ne příliš radostný, ale asi očekávaný výsledek. Jaké vidíte reálné možnosti situaci změnit? 97

Pět inventarizací v rozmezí 20 let dokládá, že se škody působené zvěří na obnově lesa soustavně zhoršují. Přesto se stavy spárkaté zvěře i její odlov průběžně zvyšují. Jelení zvěř je přibližně na dvojnásobných stavech, než byla v 70. letech, stavy nepůvodních druhů zvěře vzrostly přibližně na trojnásobek, jelen sika dokonce 8násobně. Musíme rozlišit škody loupáním a škody na obnově. Vysoké škody loupáním byly v minulosti do značné míry ovlivněny nevhodným zimním přikrmováním jelení zvěře. Po změně režimu přikrmování rapidně klesly škody loupáním a dnes jsou na akceptovatelné míře. Je třeba říci, že škody loupáním se projeví především snížením ceny dřeva a zhoršením mechanické stability porostů. Za daleko závažnější považuji škody na obnově, protože ty významným způsobem limitují realizaci adaptačních opatření na klimatickou změnu, především změnu druhové skladby. Víme, že přirozená obnova je nejlepší způsob, jak zajistit reprodukci genofondu, přesto stále musíme ve velkém rozsahu zalesňovat uměle, neboť přirozenou obnovu likviduje zvěř. A navrhovaná konkrétní opatření? Změnit plánování, které vychází ze stavů, které nejsou věrohodné. Dala by se vymýšlet řada věcí, ale v zákoně o myslivosti je § 39, který říká (volně interpretováno), že vyžaduje-li to zájem vlastníka nebo nájemce honebních pozemků nebo zájem zemědělské nebo lesní výroby, ochrany přírody nebo myslivecký zájem, orgán státní správy povolí nebo uloží úpravu stavu zvěře. Pokud nelze škody působené zvěří snížit technicky přiměřenými a ekonomicky únosnými způsoby, uloží orgán státní správy myslivosti na návrh vlastníka nebo orgánu ochrany přírody nebo orgánu státní správy lesů snížení stavu zvěře až na minimální stav nebo zrušení chovu zvěře, která škody působí. Proč tento paragraf není využívaný? A proč nefunguje? Jednou z příčin může být skutečnost, že orgány státní správy myslivosti mnohdy vykonávají myslivost na území, kde vykonávají zároveň státní správu. Je to střet zájmu? Podle mě ano. Pak nemohou rozhodovat nezávisle, to považuji za klíčové. Za další – většina lesáků jsou zároveň myslivci. To je v pořádku, tyto činnosti k sobě tradičně patří. Problémem je myšlenková nebo citová rozpolcenost, kdy dotyčný neví, jestli má víc zohledňovat myslivost nebo les, a rozhoduje se bohužel často na úkor lesa. Velkou roli hrají i lokální vazby, kdy místní lesník často váhá s uplatněním náhrad za škody působené zvěří nebo s iniciativou k razantnímu snížení stavů spárkaté zvěře, protože by pak v obci, obrazně řečeno „nemohl ani do hospody“. 98

Postavení lesníka v současnosti Pokud se lesník podívá na „kolegu“ zemědělce, pravděpodobně se neubrání postesknutí. Zatímco od něj se očekává hospodaření „jako na zahrádce“, zemědělci dostávají dotace za obrovské lány řepky a kukuřice. Jak vnímáte tuto disproporci v rámci fungování jednoho ministerstva? Samozřejmě tam disproporce je. Roli hraje pokles společenské prestiže lesnického stavu – to by bylo na dlouhé zamyšlení. Stále přetrvává a médii je přiživovaná představa, že les roste sám. A lesák pouze sklízí a ještě špatně, lesu škodí, tak proč by se tam posílaly peníze. Kromě toho peníze se dávají tam, kde jsou větší problémy. A to je v zemědělství. Zemědělské půdy jsou v katastrofálním stavu a ohrožuje to fungování krajiny jako celku, zejména její vodní režim. Nedávají se peníze spíš tam, kde se víc křičí, že chybí? Samozřejmě, ale roli hraje i to, že dříve lesy dávaly venkovskému obyvatelstvu práci. Např. otec měl po II. světové válce na 3 000 hektarovém polesí mezi 30–50 dělníky, z toho asi 10 jich bylo stálých. Všechno se dělalo ve vlastní režii místními lidmi. Pro vesnici o 350 obyvatelích byl les významným zdrojem pracovních příležitostí. Les produkoval dřevo, kterým lidi topili. Místní řemeslníci využívali převážně místní dřevo. Proto byl vztah obyvatel k lesu jiný. Dnes vidíte dřevo na kamionu, který míří do zahraničí. To jsou věci, které ovlivňují kredit lesníků ve společnosti. Nebudu mluvit o podílu lesního hospodářství na HDP, který zahrnuje jen dříví, a ne to, co se z něj vyrobí. Když začnou stávkovat zemědělci nebo doktoři, tak to poznáte druhý den. Když začnou stávkovat lesníci, tak si toho možná nevšimnete půl roku. To ale lesník nemůže příliš ovlivnit. Jen do určité míry. Určitý podíl na této situaci lesnicí mají. Lesnictví je svojí podstatou konzervativní disciplína. To je v pořádku, ale nesmí se to přehnat. Jestliže dnes slyšíte od některých lesníků, že přírodně blízké hospodaření je katastrofa, tak to není normální. Přírodní zákonitosti nelze přehlížet ani obelstít. Držíme se sveřepě holosečného hospodaření. Má to sice své příčiny, lidské, organizační a další, ale je nezbytné, aby lesní hospodářství směřovalo blíž k přírodě. K tomu je zatím dost velká nechuť. Zatímco na obstojné holosečné hospodaření postačuje solidní rutina, nepasečné hospodaření vyžaduje větší nasazení, značnou odbornou erudici a cit, který se musí získat, který se nedá vyčíst z učebnic. Bez toho to však 99

nepůjde. Na produkci dřeva sice stojí ekonomika lesního hospodářství, ale vodu a vzduch budeme potřebovat všichni. Jestliže v minulosti limitoval rozvoj společnosti nedostatek dřeva, nemusí být daleko doba, kdy i v našich končinách bude rozvoj společnosti, lesního hospodářství nevyjímaje, limitovat nedostatek vody. Toho by si měl být lesník vědom, a byť by to nebylo placené, vedle zaměření na produkci hospodařením posilovat nebo alespoň neoslabovat i potenciál funkcí ostatních. Děkuji za rozhovor (13. 4. 2016), Petra Kulhanová

100

9.3.5. V letokruzích je zapsaný kdejaký hřích spáchaný na lese Rozhovor s Milošem Klouparem, bývalým vedoucím polesí Horní les, který stál za revitalizací lužního komplexu v Kančí oboře na jižní Moravě Miloš Kloupar na fakultě patřil do studijní skupiny, které se říkalo „lesoplundři“. V době jeho studií byl totiž obor lesnictví rozdělen na těžbu a pěstění a Miloš Kloupar patřil do technického směru, kde byla upřednostňována mechanizace. Paradoxně na přelomu tisíciletí se tento „lesoplundr“ zasloužil o záchranu lužního komplexu v Kančí oboře na jižní Moravě, za což se mu dostalo ocenění od Ministerstva životního prostředí. Ing. Miloš Kloupar * 1936 Ivaň Miloš Kloupar vystudoval Lesnickou fakultu VŠZ Brno 1954–1959. V roce 1961 nastoupil k lesnímu závodu Lomnice u Tišnova na pozici technik polesí, později se stal vedoucím polesí. Po přestěhování do Břeclavi pracoval od roku 1966 jako vedoucí výroby a techniky u Středomoravských dřevařských závodů v Rohatci. V roce 1968 přešel k lesnímu závodu Břeclav, kde pracoval jako vedoucí MES a později jako technolog. Tutéž funkci zastával v letech 1978–1991 na sloučeném LZ Židlochovice. V roce 1991 byl jmenován do funkce vedoucího polesí Horní les, kterou vykonával do odchodu do důchodu roku 1996. V témže roce dostal Cenu ministra životního prostředí za dlouholetou práci v lesním hospodářství, konkrétně za to, že dokázal propojit a prakticky naplňovat žádoucí souběh závažných společenských funkcí, zvláště vodohospodářské a krajinářské, s produkční úlohou lužních lesů jižní Moravy a komplexně orientovanou bioinženýrskou činností s opatřeními v této krajině. Lužní ekosystémy a jejich specifika Téměř celý profesní život jste pracoval v lužním lese. Jaká má hospodaření v lužním lese specifika? Hospodařilo se zde pasečným způsobem a obnova se dělala sadbou nebo síjí. V minulosti na polesí Tvrdonice zalesňovali tak, že házeli do vody žaludy, které při povodních zakrylo bahno, ale nedá se říct, že by to byl oficiální způsob. Přirozená obnova se z několika důvodů nedařila. Především bylo o žaludy hodně zájemců – je tady spoustu myší, dalším 101

konzumentem jsou divočáci. Obrovským problémem je buřeň, která v lužním lese velmi rychle roste, a než žalud vyklíčí, tak už ho v buřeni nenajdete. Byly zde požadavky, aby se po těžbě nedělala celoplošná příprava půdy a na ploše se nechávaly pařezy, kde by se mohli vyvíjet roháči nebo tesaříci. Na druhou stranu ruční vyžínání v těchto podmínkách je nákladné a velmi náročné, a když na jaře porost zaplavila dvakrát voda, buřeň rychle vyrostla a asimilační systém sazenic vyrůstal v zástinu. Potom, koncem května nebo začátkem června, kdy se mohlo v porostu vyžínat, znamenalo náhlé oslunění likvidaci prakticky celé výsadby. Z hlediska těžby zde byla kategorie porostů tzv. trvale nepřístupných. Do částí, které byly zamokřené, se technika dostala třeba jednou za několik let. Dnes je to něco jiného, toky jsou ohrázované, současná technika se do porostů dostane. Jaké jsou obecné předpoklady pro skloubení lesnického hospodaření a zachování unikátního biotopu lužního lesa? Chce to rozumný přístup. Především je nutné zachovat lužní les jako takový. O hospodaření přírodě blízkým způsobem v době, kdy lužní les dávno nežije v přírodě blízkých podmínkách, kdy vlastně přežívá s odřenými ušima, se mluvit nedá. Mluvíme o periodě velkého sucha v letech 1989–1993, kdy lužní ekosystém na jihu Moravy začal trpět nedostatkem vody. Pamatujete, jak jste jako lesník vnímal tuto situaci? V Kančí oboře se k suchu po letech 1989–1993 přidalo ohrázování řeky Dyje a čerpání vody pro prameniště Břeclav a Lednice, které způsobilo ještě další pokles hladiny podzemní vody. Těmito zásahy byly vyloučeny záplavy a letní kolísání hladiny Dyje, a tím pádem ovlivňování hladiny podzemní vody. Docházelo k prosychání porostů, což bylo způsobeno jednak úbytkem dosažitelné vody pro kořenový systém stromů, a jednak tím, že některé porosty byly kvůli mírným výchovným zásahům v mládí přehoustlé. A protože prosychání bylo velice intenzivní a docházelo ke znehodnocování dřeva, museli jsme preventivně těžit potenciální souše, tzn. stromy, které vykazovaly, že by mohly během roku uschnout. Tři roky jsme dělali pouze nahodilou těžbu v celém polesí Horní les. Vlivem sucha vyschla většina periodických tůní a začali se ztrácet živočichové a rostliny na ně vázané. To byl impuls, abychom se pokusili něco s vodou v Kančí oboře udělat. S dostupností vláhy pro lužní lesy souvisí složitá otázka, jak zajistit rozvržení dostupnosti vláhy pro porosty v rámci celého vegetačního období. Když se už lidským zásahem upravil vodní režim ve vodotečích, je potřeba udělat 102

něco pro to, aby les měl alespoň dostatek vody a nestresoval se. Je potřeba znát hydrologii lesa na základě víceletého monitoringu a odvážit se navrhnout a prosadit revitalizace. Projekt revitalizace Kančí obory Změna vodního režimu vznikla jako následek vodohospodářských úprav na řece Dyji. Ty byly řízeny tzv. ze shora. Bylo obtížné iniciovat změny na tomto území z pozice vedoucího polesí? Kde jste pro svůj záměr hledal podporu? Kupodivu to obtížné nebylo, podporu jsem našel u města Břeclav. Změnu vodního režimu ve vodoteči v Dyji jsme ovlivnit nemohli, ale využili jsme toho, že do oblasti Kančí obory byla přiváděna voda z řeky Dyje. Jednalo se o jeden páteřní kanál, který byl prohloubený někdy v 50. letech lesním závodem Břeclav. To byl základ budoucího revitalizačního systému. Můžete přiblížit, jak samotný návrh revitalizačního systému vznikal? Situaci v lužních lesích jsme probírali na poradách, venku s lesníky a uvažovali jsme, zda a jak by bylo možné vodu rozvést do porostů do míst, kde je jí málo. Tenkrát jsme předpokládali, že by horizontální průsak z nově vytvořených koryt měl být dostatečně velký, aby ovlivnil hladinu dostupné vody pro kořenový systém porostů. Na projekt se mi tehdy podařilo získat peníze z dotací. To ještě byla jiná doba, než je dnes, hierarchie kulatých razítek nebyla tak mocná. Při samotné tvorbě kanálů jsme museli být obezřetní, aby změny, které provádíme, nebyly nevratné a abychom ekosystému spíše neublížili. Jednak by to byl hřích spáchaný na lese, a jednak jsme byli pod drobnohledem ochranářů. Jaké má revitalizační systém parametry? Celková délka kanálů zahrnující staré i nové je bezmála 22 kilometrů s vodní plochou 6,5 ha. Stálé tůně mají při provozní hladině 9,6 ha a další 4 ha plochy zaujímají periodické tůně. Celkově při plném zvodnění zaujímá vodní plocha 20 ha. Systém je obrovský – jak dlouho se budoval a na jakém principu funguje?

103

Systém se budoval po etapách od roku 1991 do roku 1995. Vždy jsme vybrali určitou část území, kterou jsme vedli páteřní kanál, a k němu jsme připojili další revitalizační prvky. Kromě nově budovaných revitalizačních prvků jsme využívali stávajících terénních depresí, starých kanálů, které v porostech byly z minulosti na odvod povodňové vody. Velká revitalizace proběhla v lokalitě Palachy, kde byla dříve podmáčená část lesa s rákosinami, vrbami, a v době, kdy jsme s revitalizacemi začali, bylo celé území suché. Zde jsme obnovili tůně a jezírka. Zavodňovací systém v Kančí oboře umožňuje téměř na polovině revitalizovaného území celoplošný rozliv, ale ten jsme nevyužívali, protože nám postačoval průsak z kanálů a zaplavené plochy by se navíc staly zdrojem komářích kalamit. Nutno ale říct, že revitalizace nikdy nebude plnohodnotné řešení a nenahradí povodně jako takové. Povodeň s sebou přináší celou řadu funkcí, které jsou nezastupitelné, například vytrhává rostliny a semena a ty unáší jinam, proto populace rostlin i živočichů v tůních nedegenerují. Nedílnou součástí revitalizací byl i monitoring, čeho se týkal? Potřebovali jsme ověřit, jestli revitalizaci děláme dobře, proto se prostřednictvím stálých sond měřila hladina podzemní vody. Sledoval se také proces repatriace druhů vázaných na vodu, které po revitalizaci byly do lokality navráceny. Otakar Pražák z referátu ochrany životního prostředí a současně předseda místní organizace ČSOP si vzal na starost repatriaci druhů, které zmizely po vodohospodářských úpravách. Členové organizace pod jeho vedením získali rostliny z jiných lokalit, namnožili je a vysázeli do revitalizovaných tůní a kanálů. Jeho zásluhou byl do těchto vod vysazen také karas obecný, který se brzy stal v nových tůních dominantním druhem, a piskoř pruhovaný. Dalším navráceným druhem byl skokan ostronosý. Z rostlin se vrátil například leknín bílý, stulík žlutý a řezan pilolistý. Obecně se sledováním zjistilo, že začalo ubývat některých suchozemských druhů a naopak skokově přibývalo druhů, které byly odkázány na rozmnožování ve vodě. Například následující rok po té, co jsme napustili do tůní na Palachách vodu, rozkvetly tisíce bledulí letních, to byla nádherná odměna. V nových tůních jsme zaznamenali úplnou populační explozi čolků. Bylo to asi tím, že se nestačili rozmnožit naplno jejich predátoři, v průběhu několika let se pak počet čolků snížil na obvyklou úroveň. Pokud vím, měřil se také přírůst stromů, jaké byly výsledky?

104

Ano, ale byla to hrubá orientační měření. Je pravda, že v letokruzích je zapsaný kdejaký hřích, který se na lese spáchal. Tvorba jarního a letního dřeva je ovlivněna množstvím dostupné vody, ale příroda má tolik proměnných, že nelze jednoduše podle letokruhu říct, že za vším stojí sucho. Ale je pravda, že po revitalizaci jsme několik let po sobě zaznamenávali zvýšený přírůst letokruhů. Co byste s odstupem času hodnotil na celém projektu revitalizace Kančí obory jako nejobtížnější? Musím říct, že díky tomu, že se mi podařilo zapojit do projektu lidi, kteří mu fandili, a většinou to byli odborníci ve svých oborech, projekt běžel bez obtíží. Snažili jsme se, abychom nedělali nevratné zásahy, které kdyby se ukázaly jako špatné, by se nedaly napravit. Jak jste zmínil, na projektu revitalizace jste spolupracoval s odborníky z řady oborů, mezi nimi s mnoha přírodovědci. Jaké jsou předpoklady pro dobrou mezioborovou spolupráci a proč se to někdy nedaří? To je složité. My jsme s vědci chodili do lesa a učili jsme se od nich a oni od nás. Oni přiznávali na různých setkáních, že se naučili chápat les trochu jinak, a neměli proto přemrštěné nároky plynoucí z jejich předmětu zájmu. Prostě viděli, že snaha je oboustranná, a my jsme s konzultacemi s nimi neměli problém. Ovšem pochopitelně ne vždy to jde. Když přijde entomolog a diktuje, aby se nechávaly konkrétně takovéto stromy a výstavky, a když ne, tak bude zle, to spolupráci neprospívá. A můžeme se bavit o ochraně jednotlivých druhů, ale základem je otázka, jakým způsobem zlepšit vodní režim, který je podmínkou pro existenci lužního lesa. A v dnešní době vidíme, že hladina spodní vody se posunuje směrem dolů. Maxima jsou posunutá mnohem níž a místa, kde vystupuje voda nad terén, ubývají. Znamená to, že revitalizační systém v Kančí oboře v současných podmínkách klimatických změn už nemusí být pro lužní ekosystém dostačující? V lužním lese a není to všude, ale na polesí Tvrdonice obzvlášť, jsou v mnoha vrstvách nad sebou neprostupné jílovité vrstvy, které znemožňují pohyb spodní vody směrem nahoru. Když je průtrž mračen, voda se obvykle za chvíli vsákne, ale v místech s jílovitou vrstvou voda zůstane nad ní a je pro porosty dostupná. Dřív, když napršelo na horním toku Moravy, tak se 105

Morava vylila, zaplavila les – třeba jenom na půl dne, ale tím se nasytily vrchní horizonty nad nepropustnou vrstvou a stromy měly několik týdnů co pít. Zatímco dnes při nedostatku srážek tento proces neprobíhá. Měli bychom ho tedy nějakým způsobem simulovat, dostat vodu do horních vrstev ke kořenům. Další věcí je, že když je voda v kanále pořád na stejné úrovni, dochází ke kolmataci (zmenšování propustnosti, pozn. redakce) a kanál je pak jako z betonu. Podle výsledků vzorků, které jsme poslali na expertízu, jsou rozdíly v propustnosti v místech, která jsou zvodněná dlouhodobě a kde je voda jen občas, dokonce v řádech. Proto jsem navrhl, aby se dodatečně vybudoval ještě povrchový závlahový systém. Můžete přiblížit, jak by tento systém měl vypadat a fungovat? Mělo by se jednat o povrchové rýhy, které by přiváděly vodu více do porostu přímo ke stromům. Rýhy by byly do půl metru široké, hluboké maximálně čtyřicet centimetrů a vedly by kolmo na kanály, které mají stavítka, a tedy ovlivnitelnou hladinu vody. Předpokládám, že by bylo nutné systém ověřit na zkusné ploše o rozloze přibližně dvou hektarů, kde by se formou vrtů sledoval nástup vody a výška hladiny. Specifickým architektem lužního lesa je bobr. Jak vnímáte jeho roli a jeho současný legislativní status chráněného živočicha bez možnosti regulace? Když jsme mluvili o kolmataci, obdobný problém vzniká působením bobra. Když si bobr postaví hráz, voda prosakuje a kolem vodoteče se vytvoří podmáčené louky, začnou kvést kosatce sibiřské apod. Ochranáři jsou šťastní, že se jim podařilo prostřednictvím bobra vytvořit zamokřené louky. Jenomže časem dojde ke kolmataci, voda přestane prostupovat a vše uhyne. Přál bych si, možná je to utopie, aby se společnou dohodou lesníků, ochranářů, ekologů došlo ke shodě, jaká by měla být optimální velikost bobří populace. Aby proběhla inventarizace, a tam, kde je bobr přemnožený, by se měl redukovat. To ale neznamená přestat platit lesníkům škody a povolit odstřel pouze na výjimku. A pak si také musíme uvědomit, jak obtížné je bobra ulovit, je to zvíře s noční aktivitou, pohybující se ve vodě. Aktuální hrozby pro lesy Pořád se dotýkáme problému sucha, je to podle vás to největší nebezpečí pro naše lesy?

106

Můžu vycházet z toho, co znám, a to jsou lužní lesy. Ty ohrožují dvě zásadní věci – jednak ty, které nemůžeme ovlivnit – klimatické změny a následné oslabování porostů a hromadná hynutí. Ale druhou věcí je, že na tyto změny těžkopádně reagujeme a hledáme obtížně cesty ke zlepšení. Na polesí v Tvrdonicích mají velký problém s usycháním jasanových porostů. Lesní správce přišel s nápadem, že by mohl zkusit začít pěstovat topol, který se může za 30– 40 roků vytěžit, a po té plochu zalesnit původní dřevinou, pokud k tomu budou podmínky. Topol mu sice povolili, ale nesmí to být kultivar, pouze náš černý topol. Proč by se nemohly třeba 20 let pěstovat i vyšlechtěné topoly, které rychle rostou a jsou z nich nějaké peníze? Že jsou nepůvodní, ale co je dnes původní? Pokud za 20 let budou vykáceny jako mýtní a pařezy se rozdrtí, tak pak ať mi někdo ukáže – tady rostl nepůvodní druh. Lze tomu rozumět tak, že byste se nebránil většímu používání introdukovaných dřevin? Podívejme se do minulosti. Třeba Lichtenštejnové byli nějací hospodáři. Měli opravdu špičkové lesníky a zakládali školky pro různé exoty, kde zkoušeli, co by se s nimi dalo dělat a jak je uplatnit. Protože tak, jak nám jeden čas hynul dub, máme dnes problém s jasanem, a než se vzpamatujeme, tak nám bude hynout něco jiného. Tak proč nezkusit introdukované dřeviny? Nemyslím v masovém měřítku zavádět dřeviny, jako je akát, abychom pak měli problém se jich zbavit, ale v rozumné míře mohou mít v současném lesním hospodářství své místo. Inovátorská řešení a dřevo jako surovina Vaším koníčkem je vymýšlení inovátorských technických řešení. Které z vašich návrhů našly uplatnění v praxi? Podařilo se mi vymyslet například sázecí zařízení na výsadbu lesních sazenic do celoplošně připravených lehčích půd nebo adaptér k motorové pile na středové kroužkování výřezů kulatiny, které tehdy bylo požadováno. Jinak jsem zpracovával pro dílny dokumentaci, zajišťoval poradenskou službu, financování, aby se nová řešení dostala do praxe. Mezi další vaše koníčky patří řezbářství. Co pro vás znamená dřevo jako surovina?

107

To je otázka, jakým pohledem se na dřevo člověk dívá a co s ním chce dělat. Je něco jiného, když budu dělat plot, ale když mám dřevo, ze kterého chci udělat řezbářskou věc, tak už mě nutí, abych si dřevo pohladil, pořádně si ho prohlédl a podíval se, co by s ním šlo udělat. Dřevo je jen jedním z výstupů, les ale plní celou řadu dalších důležitých funkcí. Rozdílné představy společnosti o hospodaření v lesích a preferenci té či oné funkce bude pravděpodobně čím dál častější jev. Jak požadavkům na různé funkce vyhovět? Víte, neuznávám názory lidí, kteří říkají, jak by měl les vypadat, a přitom v něm naposledy byli na rande, a to kdo ví jestli. A konkrétně v lužním lese mi u spousty lidí chybí jeho celostní vnímání, povznesení se nad předmět zájmu ornitologa či entomologa a vnímání lesa jako celého ekosystému. Když les bude v pořádku, snese i další požadované funkce, včetně například rekreačního zatížení.

Děkuji za rozhovor (15. 4. 2016), Petra Kulhanová Foto: Petra Kulhanová

108

9. 4. Kvalitativní rozhovory 9.4.1. Rozhovor s Janem Příhodou Pro koho je časopis Lesnická práce určen? Kdo jsou cíloví čtenáři? Cílovou skupinou jsou lidé pohybující se v lesnickém a navazujícím dřevařském sektoru. Jedná se o lesníky – zaměstnance lesnických firem (soukromých i státních) a státní správy, dále jsou to podnikatelé v oboru, lesnické asociace a sdružení, vlastníci soukromých i obecních lesů, studenti středních a vysokých lesnických škol, zaměstnanci výzkumných ústavů apod. Obecně pak může být čtenář kdokoliv, kdo se zajímá o les a jeho obhospodařování, ale vzhledem k odbornosti časopisu se čtenáři profilují především z výše uvedených skupin. Máte o cílové skupině čtenářů podrobnější informace (věk, společenská třída, vzdělání, pohlaví)? Detailní průzkum skupiny čtenářů Lesnické práce nebyl z důvodu finanční náročnosti prováděn, ale k průběžnému vyhodnocování dochází na základě komunikace se čtenáři a s redakční radou časopisu a vyhodnocováním informací o skupině předplatitelů. Cílová skupina našich čtenářů je tvořena profesní skupinou osob nejčastěji s lesnickým středoškolským a vysokoškolským vzděláním, kteří působí v oblasti správy lesů, lesnických společností, státní správy, vědy a výzkumu a profesních svazů. Významnou skupinou jsou též vlastníci lesů a odborní lesní hospodáři. S ohledem na dlouhodobou historii mírně převažují starší čtenáři (45+), ale díky spolupráci se školami se daří oslovovat také studenty lesnických škol, kteří obvykle pokračují v odběru časopisu i po nástupu do zaměstnání. Z hlediska pracovního postavení lze největší skupinu čtenářů identifikovat ve středním a vyšším managementu společností a institucí, kde mají rozhodovací pravomoci k tomu, aplikovat poznatky získané v odborném periodiku. Vzhledem k tomu, že v lesnictví převažují muži, převažují muži i mezi čtenáři. Odhaduji, že poměr čtenářů/čtenářek činí zhruba 90 % ku 10 %. Tyto údaje nelze uvést zcela přesně, protože velká část časopisu je distribuována společnostem a institucím. Jaký je náklad Lesnické práce a čtenost? Náklad je 3 500 výtisků, odhadovaná čtenost cca 7 000. Jaké postavení v obsahu časopisu mají rozhovory?

109

Rozhovory tvoří pravidelnou a významnou část obsahu časopisu, která přináší atraktivní formou aktuální a zajímavé informace od významných osob z oboru. Rozsahem tvoří rozhovory v Lesnické práci 10–20 % odborného obsahu. Jak probíhá výběr témat a respondentů k rozhovoru? Témata a respondenti rozhovorů jsou jednak dáni aktuálními událostmi a nutností redakčně tyto události pokrýt a přinést čtenáři relevantní informace, ale samozřejmě se nemůžeme spoléhat jen na vnější vlivy. Redakce tak sama aktivně hledá možná zajímavá témata a respondenty. Konzultace probíhá v rámci redakce, konečné slovo mám já jako šéfredaktor. Aktuální témata jsou zpracovávána operativně během měsíčního cyklu práce redakce, osobnostní rozhovory se plánují více dopředu. V časopise se objevují rozhovory tematicky zaměřené na lesopolitické otázky, čistě odborné otázky i osobnostní. Je v redakci nějak rozděleno, kdo se bude jakým okruhům témat věnovat? Lesopolitická témata jsou v různé míře obsažena ve většině stěžejních rozhovorů. Pro hlavní, stěžejní rozhovory jsou vždy preferovány osobnosti s vysokou odborností a schopností vyjadřovat se k oboru nebo jeho částem v lesopolitických souvislostech. Hlavní rozhovory realizuje většinou šéfredaktor, který při jejich přípravě konzultuje témata s kolegy v redakci a v některých případech také s některými členy redakční rady LP. V případě více rozhovorů připravovaných do jednoho čísla se realizace rozhovorů domlouvá mezi redaktory individuálně. Jaké rozhovory považujete za nejobtížnější (z hlediska přípravy i následného zpracování)? Nejvyšší náročnost na zpracování jednoznačně vykazují hlavní rozhovory, realizované při osobním setkáním s respondentem, s nahráním na diktafon a následným zpracováním včetně autorizace. Náročnost přípravy rozhovoru stoupá s počtem odborných témat, která by se v rozhovoru měla dle názoru redakce objevit, ale také časovým tlakem, který může vzniknout zařazením vysoce aktuálních rozhovorů několik dní před uzávěrkou časopisu. Náročnost samotného zpracování rozhovoru se obtížně odhaduje dopředu a vždy přímo souvisí s připraveností respondenta na samotný rozhovor a způsobem, jakým je respondent schopen formulovat odpovědi. Jaký je obvyklý rozsah rozhovorů (časopisecký, i přepočteno na znaky)?

110

Hlavní rozhovor: cca 20 000 znaků včetně mezer (4–6 stran v časopise). Další rozhovory: cca 10 000 znaků včetně mezer (2–4 strany v časopise). Rozhovory s lesnickými osobnostmi jsou řazeny do série Osobnosti lesnického řemesla. Jak často jsou vytvářeny z rozhovorů pravidelnější seriály a jak vznikají obdobné projekty? Rubrika Osobnosti lesnické řemesla vznikla jako dlouhodobý projekt, který má za cíl ukazovat dovednosti, zkušenosti lesníků spojených s reálným provozem. Z toho pohledu se jedná o rozhovory na pomezí hlavních odborných rozhovorů a populárnějších rozhovorů, často s přesahy k lesopolitickým tématům. Vznik obdobných projektů je velmi individuální od návrhů redakce přes podněty redakční rady až po návrhy partnerů společnosti. Obecně převažuje u všech nových projektů iniciativa a kreativnost členů redakce. S ohledem na periodicitu a rozsah časopisu vznikají seriály rozhovorů v takové frekvenci, aby v daném období byl řešen pouze jeden seriál. Jak vznikl samotný projekt Osobnosti lesnického řemesla? Podnět vzešel od redaktorky Petry Kulhanové. Mou podmínkou bylo, aby seriál nebyl vázán jen na bakalářskou práci, ale byl předem naplánován jako dlouhodobý projekt. Téma jsme diskutovali v redakci a následně s členem redakční rady a zároveň obchodním partnerem LP. V redakci není editor. Kdo texty edituje? V takto malé odborné redakci suplují práci editora zapracovaní odborně vzdělaní redaktoři a ve finální části přípravy šéfredaktor. Posílají se rozhovory na autorizaci? Setkal jste se někdy s problémem s autorizací? Lesnická práce má pevně nastavená pravidla autorizace rozhovorů, s nimiž je respondent (pokud se jedná o jeho první rozhovor pro LP) seznámen již při dojednávání rozhovoru. S ohledem na to, že se redakce snaží o pečlivé a co nejkvalitnější převedení mluveného slova v psaný text, k zásadním problémům při autorizaci nedochází. Pokud došlo k nějakému sporu, jednalo se obvykle o spor mezi redakcí a např. tiskovým mluvčím, kdy docházelo ke snaze o posun podstaty odpovědí. I z tohoto důvodu u hlavních rozhovorů důsledně preferuji při rozhovorech přímý kontakt i v exponovaných případech, jako je ministr zemědělství, náměstci nebo generální ředitelé státních lesů.

111

Součástí redakce je grafické studio. V čem spatřujete výhody či nevýhody grafického studia přímo v redakci? Grafická příprava časopisu přímo v redakci je jednoznačnou výhodou. Umožňuje bližší a efektivnější komunikaci s grafikem, smysluplnou diskuzi nad zlomem článku, průběžné vzájemné reakce obou stran, větší flexibilitu ve vztahu k inzerentům a zpracování inzerce. V neposlední řadě je kontakt redakce a grafika důležitý pro vývoj designu časopisu. Ten se mění v ročních intervalech a před těmito změnami jsou v redakci realizovány porady na návrhy změn. Má Lesnická práce vlastní etický kodex? Ne, ale obecně se řídí principy etického kodexu novinářů a etické chování redaktorů je předpokládáno jejich vysokým morálním kreditem, zkušenostmi a je kontrolováno redakční radou. Časopis je odborným periodikem, jaké znalosti musí mít redaktor? Optimální požadavky na redaktora časopisu Lesnická práce je vysokoškolské vzdělání lesnického, případně dřevařského směru, dobrá znalost českého jazyka, znalost cizího jazyka výhodou, perfektní znalost běžné práce na PC (MS Office, vyhledávání), časová flexibilita, komunikativnost, samostatnost a schopnost vymýšlet nová témata, aktivně zajišťovat odborné články, pečlivost a zodpovědnost jak ve vztahu k obsahu časopisu, tak k termínům, vstřícnost a slušnost při komunikaci s autory. Je podle vás nezbytné pro práci v redakci odborné lesnické vzdělání? Jednoznačně ano. Jak jsou v redakci rozděleny kompetence? Šéfredaktor je odpovědný především za směřování časopisu a jeho náplň po obsahové stránce. Navazuje spolupráci se subjekty a autory v oboru, zajištuje prezentaci časopisu Lesnická práce směrem k odborné i laické veřejnosti a jiným médiím. Samozřejmě také dohlíží na redaktorskou činnost. A sám také vyhledává a posuzuje témata ke zpracování, publikuje vlastní texty, rediguje články. Redaktor rediguje články, připravuje rozhovory, reportáže, ankety. Navazuje také spolupráci s autory v oboru, hledá nová témata, podílí se na prezentaci časopisu Lesnická práce směrem k odborné veřejnosti. Přes týden připravuje monitoring tisku. 112

Časopis má stálou redakční radu, jaká je její funkce a do jaké míry členové redakční rady ovlivňují obsah časopisu? Redakční rada poskytuje redakci zejména zpětnou vazbu. Ovlivňování časopisu redakční radou spočívá také v tipech nová témata a události a hodnocení jednotlivých čísel LP při zasedáních RR LP. S členy redakční rady je také v některých případech konzultována odborná úroveň a věcná správnost některých článků. Jaké hlavní změny doznal časopis za dobu vašeho působení? Asi nejpodstatnější změnou je posun od ryze odborného časopisu k časopisu spíše populárně odbornému. V této souvislosti došlo k významnému nárůstu redakčních příspěvků (rozhovorů, reportáží, anket atp.). Tento nárůst je ve srovnání s obdobím před 10 lety téměř 100 %. Díky tomuto kroku přestala být redakce téměř existenčně závislá na autorech článků a zároveň začal časopis oslovovat širší cílovou skupinu. Informačně byl časopis také doplněn internetovým informačním kanálem Silvarium.cz, který měsíčník v aktuálnosti doplňuje. Díky těmto změnám také časopis bez větších problémů přestál změnu systému hodnocení vědy a výzkumu, která zrušila motivaci autorů z oblasti vědy a výzkumu k publikování v neimpaktovaných časopisech. Postupně také narůstá rozsah časopisu, který je dnes téměř dvojnásobný v porovnání s obdobím před 20 lety. Trvalá snaha přiklonit časopis ještě více reálnému provozu je ale obtížná, protože se pro tuto změnu velmi obtížně hledají spolupracující autoři. Přesto podle mého názoru došlo navýšení redakční činnosti zajímavými rozhovory, anketami, schopností vtáhnout do fungování LP významné osobnosti sektoru a k zatraktivnění časopisu pro širší skupinu čtenářů. Další podstatnou změnou je rozšíření tematického zaměření časopisu také na dřevozpracující průmysl – primární zpracování dřeva. Počet redaktorů zůstával do března tohoto roku i při změně koncepce časopisu stejný. Z hlediska designu časopisu došlo při mém nástupu ke změně formátu (na menší A4), ke změně vazby z šité na lepenou a změně titulní strany. Protože se jedná o časopis pouze pro předplatitele, nepovažuji za nezbytné použití celoformátové fotografie bojující o pozornost na novinových stáncích.

113

9.4.2. Rozhovor s Veronikou Lukášovou Jak probíhá příprava na rozhovor a kolik času zabere? Příprava na rozhovor začíná vytipováním osobnosti (v návaznosti na celkové zaměření čísla či v rámci nějakého seriálu), oslovením, smluvením termínu. Předem zasíláme oslovenému člověku okruhy otázek (nikoli otázky jako takové). Na samotný rozhovor připravujeme konkrétní otázky (to obnáší cca půl dne až den práce). Jeden den věnujeme samotné cestě a rozhovoru. Následuje přepis rozhovoru (asistentka – cca 2–3 dny), úprava textu (nejnáročnější fáze – min. 1 celý den). Poté odesíláme rozhovor k autorizaci, na kterou se snažíme dávat alespoň 3–5 pracovních dní. Zároveň s ní většinou probíhá kompletace přídavných informací a fotografií. Většinou se tedy jednomu rozhovoru věnujeme zhruba v rámci cca 3 týdnů a čistého času zabere práce na průměrně rozsáhlém rozhovoru (3–4 tiskové strany) cca 4–5 pracovních dní. Všechny rozhovory vznikají naživo, nebo využíváte i korespondenční rozhovory? Preferujeme rozhovory naživo, ale realizujeme i korespondenční. Jaký je poměr korespondenčních rozhovorů a má čtenář možnost odlišit, jakým způsobem rozhovor vznikl? Korespondenční rozhovory tvoří cca 1/4. Čtenář má možnost tyto formy odlišit, a to buď přímo zmínkou v úvodu, že jde o korespondenční rozhovor, či v závěrečném podpisu (naživo: děkujeme za rozhovor, korespondenčně: děkujeme za odpovědi). Kdy redakce využívá korespondenčních rozhovorů? V zásadě pokud nastane některý z případů: – pokud jde o velmi odborné téma, kdy respondent potřebuje více času nebo práce s podklady na přesnou formulaci odpovědí, – pokud je respondent fyzicky obtížně k zastižení, – pokud je téma minoritní a není žádoucí mu věnovat 4–5 dnů, – když chceme zpracovat konkrétní téma od někoho, kdo není ochoten napsat článek, můžou zformulované otázky od nás a forma korespondenčního rozhovoru napomoci vzájemné spolupráci. 114

Jak probíhá samotný rozhovor s respondentem a co je na rozhovoru nejobtížnější? Po úvodním seznámení, případně společenském hovoru obeznámíme respondenta s průběhem prací na rozhovoru, časovým rozsahem prací, upozorníme ho na nepřekračování přibližného časového limitu a na to, aby se pokud možno držel tématu. Poté zapínáme diktafon a přecházíme k samotným otázkám, průběžně usměrňujeme hovor, případně přidáváme nově vyvstalé otázky. Nejobtížnější je soustředit se na průběh rozhovoru, reagovat na řeč respondenta a udržet ho v mezích časových i tematických. Poté někdy proběhne exkurze (v lese, dřevozpracujícím podniku apod.) a často neformální rozhovor mimo záznam a poté rozloučení. Jak probíhá úprava rozhovoru? Záznam z diktafonu stáhneme do počítače, pošleme asistentce a ta ho přepíše do surové podoby. Následuje samotná práce s textem, většinou radikální krácení, často je potřeba úplné přeformulování vět, skládání odpovědí dle témat (v rozhovoru se často přeskakuje). Tato fáze je nejpracnější a časově nejnáročnější. Nakonec se doplní hlavní nadpis, úvod, nadpisy kapitol, podpis apod. Jaké formální náležitosti jsou standardem u publikovaných rozhovorů? Pokud možno poutavý nadpis, perex s úvodem, proč rozhovor vznikl, a základními informacemi o osobnosti, rámeček s fotkou a životopisem, další rámečky s dodatečnými informacemi a zajímavostmi, fotografie. Jak je zajištěna korektura rozhovorů? Text často čte i další redaktor pro kontrolu a poté jej prochází nasmlouvaná korektorka. Jsou v redakci nějaká interní pravidla na stylistickou podobu rozhovorů (používání hovorových výrazů, expresivních výrazů, psaní číslovek, zkratek apod.)? Zásadní je dodržování a správné používání terminologie. Hovorové a expresivní výrazy vzhledem k povaze časopisu téměř nepoužíváme, pro zkratky apod. máme daná interní pravidla, většinou odpovídající pravidlům jazyka českého. Má redakce určené rozsahy pro jednotlivé části rozhovoru (titulek, perex, nadpisy)?

115

Ano, jsme limitováni požadavky ze strany grafika a jeho parametrů. Titulek je ideálně jednořádkový, samozřejmě ne vždy je to možné, pak to řešíme například podnadpisem, který má menší velikost. Perex by neměl být delší než maximálně 900 znaků včetně mezer. Obecně v rámci redakce používáme počítání na znaky včetně mezer, kdy víme, kolik znaků včetně mezer se na jednu stranu Lesnické práce vejde – je to 4 500 znaků včetně mezer. Kdo k rozhovoru zajišťuje fotografie a jak probíhá jejich výběr? Někdy fotografie pořizujeme my, pokud následuje reportáž či exkurze apod., někdy je dodává sám respondent dle našich požadavků. Výběr většinou probíhá ve spolupráci s respondentem. Ten také většinou doplňuje či kontroluje popisky fotek. Jaké technické parametry musí fotky mít? Dostatečné rozlišení (min. 300 DPI), odpovídající ostrost, barevnost, formát, motiv. Formát obvykle JPG, PNG atd., nikoli vložené do Wordu. Má redakce nějaká pravidla pro psaní popisek fotek? Ano, ideálně jednořádkové, s tečkou na konci, s uvedením autora. Pokud možno dáváme grafikovi společně s textem rozhovoru. Využívají se u rozhovorů nějaké další grafické prvky (mapy, grafy apod.)? Ano, vždy se snažíme rozhovor doplnit graficky i informačně zpestřujícími prvky. Jak probíhá grafické zpracování rozhovorů – kdo určuje rozložení, velikost fotek apod.? Základní zadání grafikovi zadává redaktor (počet stran, počet fotek, boxů, obrázků plus přibližné rozmístění). Finální podoba je ale spíše na grafikovi, ponecháváme mu určitý tvůrčí prostor. 9.4.3. Rozhovor s Pavlou Neuhoferovou V jakém programu časopis Lesnická práce lámete? Adobe Indesign CS4, verze 6.0.6. Jaké požadavky máte směrem k redakci na zaslaný text a obrazové přílohy?

116

Nemám žádné speciální požadavky, pouze trvám na standardním předávání dat. To znamená: texty po korektuře, všechny informace k zalomení textu zapsané v „oušku“ (rubrika, počet stran, obrázků, tabulek, grafů, boxů, poznámky…), správně spočítané znaky v textu i nadpisech, grafické přílohy (fotografie, grafy, tabulky) správně označené a s popiskami. Obrazová příloha je zasílána ve formátu JPG nebo PDF, v barvách RGB, různém rozlišení a převádí se do formátu TIF, barvy CMYK, rozlišení 300 dpi, upravuje se barevnost. Prochází materiály po zalomení ještě nějakými úpravami? Jaké úpravy/změny jsou nejčastější? Ano, většinou drobné korektury, výměny obrázků a grafů, doplňování popisků, přelamování textů „pravá–levá“ kvůli změnám v plachtě. V jakém formátu posíláte redakci zalomené články ke kontrole? Ve formátu PDF, v nízkém rozlišení (72 dpi). Kdo má vliv na grafickou podobu článku? Spíše: Co má vliv? Počet znaků textu, počet a kvalita obrázků, nutnost přesného zařazení tabulek, obrázků a grafů k textu, někdy zvláštní pokyny a přání autora.

117

9.5. Grafické přílohy 9.5.1. Ukázka titulní strany časopisu

118

9.5.1. Ukázka titulní strany časopisu

119

9.5.2. Publikovaný rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem

120

9.5.2. Publikovaný rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem

121

9.5.2. Publikovaný rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem

122

9.5.2. Publikovaný rozhovor s Ing. Aloisem Indruchem

123

9.5.3. Publikovaný rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c.

124

9.5.3. Publikovaný rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c.

125

9.5.3. Publikovaný rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c.

126

9.5.3. Publikovaný rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c.

127

9.5.3. Publikovaný rozhovor s prof. Ing. Vladimírem Tesařem, CSc., dr. h. c.

128

9.5.4. Publikovaný rozhovor s Ing. Ivem Vicenou

129

9.5.4. Publikovaný rozhovor s Ing. Ivem Vicenou

130

9.5.4. Publikovaný rozhovor s Ing. Ivem Vicenou

131

9.5.4. Publikovaný rozhovor s Ing. Ivem Vicenou

132

9.5.5. Publikovaný rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem

133

9.5.5. Publikovaný rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem

134

9.5.5. Publikovaný rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem

135

9.5.5. Publikovaný rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem

136

9.5.5. Publikovaný rozhovor s Ing. Vladimírem Zatloukalem

137

138

139

140