Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta. Studijní obor: Národní hospodářství

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta

Studijní obor: Národní hospodářství

EKONOMICKÁ SVOBODA A HOSPODÁŘSKÁ PROSPERITA Economic Freedom and Economic Prosperity

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor:

Ing. Aleš Franc

Peter Švec

Brno, červen 2006

Jméno a příjmení autora:

Peter Švec

Název diplomové práce:

Ekonomická svoboda a hospodářská prosperita

Název v angličtině:

Economic Freedom and Economic Prosperity

Katedra:

Ekonomie

Vedoucí diplomové práce:

Ing. Aleš Franc

Rok obhajoby:

2006 Anotace

Diplomová práce se zabývá vztahem ekonomické svobody a hospodářské prosperity. Ekonomická svoboda je v teoretické části rozdělená na negativní a pozitivní

ekonomickou

svobodu,

kterým

odpovídá

liberální

respektive

intervencionistická hospodářská politika. V praktické části jsou analyzovány země reprezentující negativní a pozitivní ekonomickou svobodu podle indexů ekonomické svobody. Následuje průzkum korelace mezi hospodářskou prosperitou a konkrétním typem hospodářské politiky. Na základě zjištěných údajů je zodpovězena hypotéza, jsou vyhodnoceny teoretické přístupy a učiněny závěry o vhodnosti liberální nebo intervencionistické hospodářské politiky jako nástroje k dosažení cíle hospodářské prosperity.

Annotation The final thesis explores the relationship between economic freedom and economic prosperity. Economic freedom is theoretically divided into negative and positive economic freedom. The division corresponds with liberal and interventionist economic policy. The second part of the work analyses several countries representing negative and positive economic freedom according to indices of economic freedom. The inquiry into corelation between economic prosperity and one type of economic policy follows and results in answering of hypothesis. The evaluation of theoretical approaches is carried out on the ground of discovered information and conclusion about suitability of liberal or interventionist policy with the economic prosperity is expressed.

Klíčová slova: ekonomická svoboda, hospodářská prosperita, liberální hospodářská politika, intervencionistická hospodářská politika, liberalizační reforma, Německo, Švédsko, Japonsko, USA, Estonsko, Singapur Keywords: economic freedom, economic prosperity, liberal economic policy, interventionist economic policy, liberalization reform, Germany, Sweden, Japan, USA, Estonia, Singapore

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Ekonomická svoboda a hospodářská prosperita vypracoval samostatně pod vedením Ing. Aleše France a uvedl v seznamu všechny použité literární a odborné zdroje.

V Brně dne 27. června 2006 vlastnoruční podpis autora

Poděkování

Rád bych poděkoval vedoucímu mé práce Ing. Alešovi Francovi za pomoc, kterou mi v průběhu psaní diplomové práce poskytoval.

Obsah ÚVOD

-9-

1 TEORETICKÁ ČÁST

- 11 -

1.1 N EGATIVNÍ A POZITIVNÍ SVOBODA 1.2.2 L IBERÁLNÍ VĚTEV – NEGATIVNÍ EKONOMICKÁ SVOBODA 1.2.3 I NTERVENCIONISTICKÁ VĚTEV – POZITIVNÍ EKONOMICKÁ SVOBODA

- 11 - 13 - 19 -

2 PRAKTICKÁ ČÁST

- 24 -

2.1 H ERITAGE F OUNDATION (I NDEX H ERITAGE – IH) 2.2 F RASER I NSTITUTE (F RASER I NDEX – FI) 2.3 P ŘÍPADOVÉ STUDIE 2.3.1 N ĚMECKO 2.3.2 Š VÉDSKO 2.3.3 J APONSKO 2.3.4 S POJENÉ STÁTY AMERICKÉ 2.3.5 E STONSKO 2.3.6 S INGAPUR

- 26 - 28 - 31 - 33 - 38 - 42 - 48 - 53 - 57 -

3 JAKOU SVOBODOU K PROSPERITĚ?

- 63 -

3.1 I NSTITUCIONÁLNÍ A POLITICKÉ ASPEKTY EKONOMICKÉ SVOBODY 3.2 K ULTURNÍ DETERMINACE HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY 3.3 D ŮSLEDKY POZITIVNÍ ZMĚNY EKONOMICKÉ SVOBODY

- 63 - 67 - 69 -

4 VYHODNOCENÍ TEORETICKÝCH PŘÍSTUPŮ

- 73 -

ZÁVĚR

- 76 -

LITERATURA

- 78 -

-8-

Úvod Pro diplomovou práci jsem si vybral téma, které je dost široké na to, abych si zvolil vlastní koncept, hypotézy a strukturu. Nejsem svázán jednoznačností tématu, což je na jedné straně výhoda, protože můžu využít tvůrčích schopností a pohybovat se volně v rámci vzdálených mantinelů, na druhé straně si musím uvědomit zvýšené nároky na konzistenci v argumentační linii a struktuře. Obtížnost uchopení zejména pojmu ekonomická svoboda pak vede i k nezbytné opatrnosti a pokoře spojené s jakýmikoliv obecnými závěry vyslovenými o problému, v němž pojem ekonomické svobody hraje ústřední roli. Cílem mé práce v nejobecnějším smyslu je prozkoumat vztah ekonomické svobody a hospodářské prosperity. Konkrétně to znamená, že se pokusím aplikovat teorii při výběru případových studií, následně výsledky z praktické části použít jako zdroj vyhodnocení teoretických přístupů a vyjádřit se k platnosti hypotézy, kterou si stanovím. Mým úkolem bude zjistit, jestli ekonomická svoboda vede k hospodářské prosperitě a když ano, tak jaká forma ekonomické svobody je pro dosažení kýženého cíle optimální. I proto prostor věnovaný ekonomické svobodě bude mnohem širší než v případě hospodářské prosperity. Kritériem relevance všech úvah o svobodě ale bude jejich vztah k prosperitě. Stručně řečeno, stanovuji si za cíl rozsoudit, jestli k hospodářské prosperitě spíše vede negativní ekonomická svoboda a hospodářská politika inspirovaná liberální teorií, nebo pozitivní ekonomická svoboda a hospodářská politika odvozená od intervencionistických teorií. Hypotézu, kterou budu ve své práci zkoumat, bych definoval následovně: Mezi stupněm (mírou) ekonomické svobody v její užším vyjádření 1 a stupněm dosažené prosperity, jejímž ukazatelem je HDP na hlavu, nelze prokázat obecně existující pozitivní nebo negativní korelaci. I v ekonomii platí, že teoretické poznatky by měly být testovatelné v praxi a praktické poznatky by měly být vysvětlovány teorií.2 V mé práci bude věnována oběma aspektům vědeckého bádání rovnocenná pozornost. Smyslem teoretické části 1

Pro účely určení míry ekonomické svobody budu používat indexy ekonomické svobody sestavované nadací Heritage a Fraserovým institutem. Užší vyjádření ekonomické svobody abstrahuje od faktorů, které nejsou přímo ovlivnitelné hospodářskou politikou. 2 O smysluplnosti spojení teorie a praxe píše Herbert A. Simon: „Je hrubým omylem předpokládat, že vědecký výzkum si nemůže udržet fundamentální charakter, hrozí-li mu nebezpečí, že bude užitečným, nebo vzniká-li jako odpověď na problémy, které staví každodenní realita. Reálný svět je ve skutečnosti nejúrodnějším ze všech zdrojů dobrých výzkumných problémů pro základní vědeckou práci.“ (Simon 1993: 330)

-9-

bude zjistit, co o hypotéze říká ekonomická teorie. Sledovat budu dvě základní vývojové linie. Jedna začne Adamem Smithem a bude pokračovat Friedrichem A. von Hayekem a Miltonem Friedmanem. Tato liberální line bude obhajovat přesvědčení, že co nejmenší zasahování do ekonomické svobody vede k největší prosperitě. Závěry liberální teorie vyvracejí zkoumanou hypotézu v tom smyslu, že korelace mezi ekonomickou svobodou a hospodářskou prosperitou je obecně pozitivní. Druhá linie začne Karlem Marxem a povede ke keynesiánství. Marx sice není bezprostředním předchůdcem Johna M. Keynese, účelem jeho zařazení je spíše ukázat i jiný než liberální přístup v 19. století. Větší vliv měl Marx na Joan Robinsonovou jakožto představitelku postkeynesiánství, o kterém se též zmiňuji. Tato linie reprezentuje intervencionismus,

kvůli

jejímu

skeptickému

náhledu

na

fungování

tržního

mechanismu a zdůrazňování úlohy státu v ekonomice. Intervencionistická teorie rovněž nesouhlasí s hypotézou, ale v opačném smyslu, že korelace mezi ekonomickou svobodou a hospodářskou prosperitou je obecně negativní. Platnost hypotézy bude ověřena pomocí zkoumání případových studií v praktické části. Úlohou praktické části bude analyzovat ekonomickou svobodu vybraných států a její vliv na hospodářskou prosperitu. Výběr případových studií kopíruje štěpné linie z teoretické části. Jelikož aplikovat teorii na praktickou hospodářskou politiku není nikdy snadné, i tento výběr nebude úplně bez výhrad. Za zástupce liberální hospodářské politiky jsem zvolil Spojené státy americké, Singapur a Estonsko. Intervencionistickou skupinu reprezentuje v této práci Německo, Švédsko a Japonsko. Druhá skupina je patrně více problematická, protože označit hospodářskou politiku jejích členů za kyenesiánskou nebo postkeynesiánskou by asi nebylo úplně správné. Faktem ale zůstává, že doporučení pro hospodářskou politiku z postkeynesiánskeho pera relativně dostatečně odpovídá skutečné hospodářské politice zmíněných zemí. Důvody volby všech šesti států i jejich souvztažnost s teoretickou částí jsou uvedeny na začátku praktické části. Jednotlivé analýzy budou vycházet z empirických studií o ekonomické svobodě, které každoročně vydávají Heritage Foundation a Fraser Institut. Zároveň budu zkoumat specifické epochy hospodářských dějin jednotlivých států, které se vyznačují změnou ekonomické svobody a učiním závěry, jež se budou týkat vztahu hospodářské prosperity a změny v ekonomické svobodě

- 10 -

1 Teoretická část V následující části bude rozebráno rozlišení na negativní a pozitivní ekonomickou svobodu podle britského teoretika Isaiaha Berlina, které snad nejobecněji, ale zároveň nejpřesněji demonstruje základní dělící princip ohledně konkurujících si výkladů pojmu svoboda. Toto rozdělení není samoúčelné, protože další část na něj bezprostředně navazuje. Jejím smyslem bude uvést teoretické zástupce negativní a pozitivní ekonomické svobody, kteří budou reprezentovat prameny liberální respektive intervencionistické hospodářské politiky. V dílech jednotlivých autorů se pokusím nalézt koncepty svobody, které preferují, dále vztah svobody k hospodářské prosperitě a z toho plynoucí doporučení pro hospodářskou politiku. Mým cílem nebude komplexní analýza svobody u zmiňovaných autorů, ani detailní zkoumání, proč považují svoji koncepci svobody za negativní či pozitivní.3 Spíše se budu snažit hledat argumenty pro liberální či intervencionistickou hospodářskou politiku, abych pak mohl vyhodnotit teoretické zázemí těchto politik na základě údajů získaných v praktické části. K hlavní hypotéze práce se pak teoretické rozčlenění na zmíněné proudy vztahuje tím, že jak liberálové tak intervencionisté zaujímají k vyslovené hypotéze určité stanovisko.

1.1 Negativní a pozitivní svoboda Negativní svoboda, nebo také „svoboda od“, je založená na absenci vnějšího donucení, které má za účel usměrnit jednání jednotlivce. Slovy Berlina: „Volností v tomto smyslu rozumím to, že mi druzí nezasahují do života. Čím širší je oblast nezasahování, tím větší je má volnost.“ (Berlin 1999: 220) Rozšiřováním prostoru mého jednání se moje svoboda nemůže zvětšovat donekonečna, právě naopak, jsou stanoveny jasné mantinely, které svobodu ohraničují. Tyto mantinely, jež mají v civilizované společnosti podobu zákonů, chrání svobodu jiných lidí před mým svévolným jednáním. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Jak přísné tyto zákony mají být a jak mocná autorita má bdít nad jejich dodržováním není 3

Nepovažuji proto za nezbytné, abych uváděl názor jednotlivých myslitelů na každý aspekt ekonomické svobody.

- 11 -

otázka, nad jejíž odpovědí by panovala shoda. Filozofové s optimistickým pohledem na lidskou přirozenost jako John Locke nebo Adam Smith věřili, že kompetence autority nemusí být nijak zvlášť veliké, jestliže má být zachována společenská harmonie. Pesimisté jako Thomas Hobbes preferují silnější dohled nad individuálním jednáním, jelikož člověk je tvor agresivní a aby mohl žít ve společnosti, musí být jeho vášně kroceny. I v současnosti se liberální autoři, kteří vycházejí ze zdrojů klasického liberalismu, v němž je negativní svoboda hlavní myšlenka, liší v představách o minimálním zákonném omezení svobody jednotlivce.4 „Pozitivní význam slova svoboda vychází z přání jednotlivce být svým pánem.“ (Berlin 1999: 230) To znamená rozhodovat o sobě samotném, jednat na základě vlastních účelů a nikoli pod tlakem vnějších sil. Může se zdát, že takto definovaná svoboda se liší od negativní svobody jenom způsobem, jakým ji vyjádříme, jinak se jedná o tu samou věc, pořád tu samou svobodu, která je definována jednou negativním, jednou pozitivním způsobem. Když ale dovedeme výrok „být svým vlastním pánem“ do důsledku, zjistíme, že to, co může omezovat naší svobodu, nejsou jenom externí faktory, nýbrž i naše mentální, fyzické a hlavně materiální dispozice. K eliminaci těchto dispozic na svobodu nestačí, že je naše jednání osvobozeno od vnějších vlivů, právě naopak, k překonání překážek, jež jsou nad naše síly potřebujeme vnější pomoc ve formě intervence nebo regulace ze strany nějaké autority. Jsme svobodni jenom když nám společnost zaručí, že můžeme plně a bez překážek rozvíjet svůj talent a schopnosti. Za ideologie, které sledují pozitivní svobodu, bychom mohli v extrémním případě považovat třeba fašismus, komunismus nebo jiné totalitní ideologie.5 Při bližším náhledu ji ale také najdeme v demokratických zemích pod rouškou sociální demokracie a levicových hnutí obecně nebo také u konzervativnějších politických stran a skupin. V tomto případě se samozřejmě nejedná o tak vyhrocenou podobu pozitivní svobody. Negativní svobodu, jež v čisté podobě existovala snad jenom v krátkém časovém období v Anglii někdy v 19. století, reprezentují politické strany a hnutí, které se odvolávají ve svém programu na principy klasického liberalismu.

4

Například je znát rozdíl mezi Miltonem Friedmanem a Murrayem Rothbardem, kteří oba obhajují negativní ekonomickou svobodu, nicméně se liší v představách o úloze státu v omezování této svobody. Jestliže Friedman uznává jistou legislativní a kontrolní funkci státu, Rothbard je nekompromisně proti jakékoli aktivitě státu a vůbec proti státu jako takovému. 5 „Komunistická společnost je tedy beztřídní společností, […] v níž lidé dosáhnou úplného osvobození.“ (Heywood 1994: 112). „Pro fašisty například „svoboda“ znamenala absolutní podřízení.“ (Heywood 1994: 164)

- 12 -

Analogicky bychom mohly rozdělit ekonomickou svobodu na negativní a pozitivní. Negativní ekonomická svoboda nechává co nejširší rozhodovací prostor ekonomickým subjektům, které jsou minimálně omezovány regulacemi a je jim odebírána v podobě daní co nejmenší část jejich zdrojů. S takto pojatou svobodou je spjata liberální hospodářská politika. Pozitivní ekonomická svoboda znamená aktivní zasahování vnějších faktorů do rozhodovacího prostoru ekonomických subjektů. Nástroje zasahování mají podobu přímých nebo nepřímých intervencí a vyššího zdanění. Pozitivní ekonomická svoboda je obsahem intervencionistické hospodářské politiky.

1.2.2 Liberální větev – negativní ekonomická svoboda Vydání nejslavnějšího ekonomického díla Bohatství národů od skotského učence

Adama

Smitha

bývá

považováno

za

zlomový

okamžik

v dějinách

ekonomického myšlení. Ekonomie se od roku 1776 zařazuje jako svébytný obor mezi ostatní vědecké disciplíny.6 Smith vychází z odkazu britských filozofů Johna Locka a Davida Huma, zřetelný vliv měli i francouzští fyziokraté, z čeho podle očekávání plyne také liberální charakter jeho spisů. Klasičtí ekonomové soustředili svou pozornost na úvahy o tvorbě a rozdělování bohatství, hledali proto optimální hospodářské uspořádaní, které by umožnilo maximalizovat materiální blahobyt národa a jedinců. Našli jej v liberálním tržním řádu, v němž je konstitutivním prvkem soukromé vlastnictví a jeho ochrana, tržní mechanismus směny zboží a možnost rozhodování o tom, co, kde a jak vyrábět, prodávat, nakupovat a spotřebovat, což jsou podmínky hospodářské svobody v jejím negativním pojetí. Smith na rozdíl od merkantilistů věřil, že zájmy jednotlivců, i když jsou konfliktní, nejsou v rozporu se zájmy společnosti, naopak sledování vlastního prospěchu podle předem stanovených pravidel vede k růstu bohatství všech. Merkantilisté tvrdili, že jestli někdo získá bohatství, někdo jiný musí nevyhnutelně ztratit, čili směna je ekvivalentní nebo, v moderním jazyce, že směna je hra s nulovým součtem. Smith při své analýze dospěl k opačnému závěru, proto se stavěl za zrušení obchodních omezení a větší ekonomickou svobodu jednotlivců. Zasahování státu do 6

Pečlivý čtenář Bohatství národů musí mít pocit, že s myšlenkami, které Smith přesvědčivě vykládá se už potkal u starších autorů. Velikost tohoto díla však není v originalitě nebo invenci ale, jak říká Holman, v schopnosti shrnout ekonomické vědění do celistvého a konzistentního díla. (Holman 2001: 44)

- 13 -

hospodářských procesů vnímal jako zbytečné, spíše kontraproduktivní, protože na svobodném trhu se ustanoví rovnováha spontánně díky neviditelné ruce trhu. Kritiku centrálního plánování hospodářství, které je opakem negativní ekonomické svobody, najdeme v Smithově dřívějším a méně známém díle Teorie mravních citů. Smith píše: „Naproti tomu systémový člověk má sklon být ve své vlastní domýšlivosti velice moudrý a často je tak okouzlen zdánlivou krásou svého vlastního ideálního projektu vlády, že nedokáže snést sebemenší odchylku od jakékoli jeho části. […] Vypadá to, že si představuje, že může uspořádat různé členy velké společnosti se stejnou lehkostí, s jakou ruka uspořádává různé figurky na šachovnici. Nebere v úvahu, že figurky na šachovnici nemají žádný jiný princip pohybu kromě toho, který jim ruka vnucuje, zatímco na velké šachovnici lidské společnosti má každá malá figurka svůj vlastní princip pohybu, naprosto odlišný od toho, který by ji mohl chtít vnutit zákonodárný sbor“ (Smith 2005: 243-244) Největší nebezpečí svobodnému obchodu hrozí podle Smitha od majitelů manufaktur a velkoobchodníků. Tyto mocné a dobře organizované skupiny dokážou úspěšně přesvědčit úředníky a státníky, že regulace hospodářství, uvalení cel a udržování jejich monopolního postavení je v nejlepším zájmu celého národa, i když ve skutečnosti z toho profitují jenom oni. Už Smith si uvědomoval, že jestli se najde politik, který se postaví proti zhoubným monopolním praktikám a „má-li k tomu i dost vlivu, aby jim mohl zkřížit jejich plány, pak ho ani všeobecně uznávaná poctivost, ani nejvyšší postavení, ani největší veřejné zásluhy neuchrání před nejnestoudnějším spíláním a nactiutrháním, před osobními urážkami a někdy i před skutečným nebezpečím, že na něho nestoudně rozběsnění a zklamání monopolisté i troufale vztáhnou násilnou ruku.“ (Smith 2001: 412) U Adama Smithe nacházíme jednoznačnou souvislost mezi prosperitou jednotlivců a celého národa a ekonomickou svobodou.7 Jeho oddanost volnému trhu však není absolutní, souhlasí s omezením obchodu kvůli bezpečnosti nebo spravedlnosti.8 Toto není nijak v rozporu s klasickým ekonomickým liberalismem,

7

Při pojednání o demobilizovaných vojácích a námořnících se Smith dostává k následujícímu závěru: „Nechť je všem poddaným Jeho Veličenstva navrácena táž svoboda daná přírodou, jako mají vojáci a námořníci, aby mohli vykonávat podle své libosti jakoukoli práci, neboli zrušte výlučné výsady cechů a odvolejte nařízení o učednictví, neboť obojí jsou skutečným zasahováním do přirozené svobody.“ (Smith 2001: 411) 8 Smith obhajuje zákon o námořní plavbě, který byl přijat jako ochrana před holandskými obchodníky a je si vědom, že „není příznivý zahraničnímu obchodu, ani vzrůstu blahobytu, který z něho může vzejít,“ (Smith 2001: 405), navzdory tomu je správný, protože narůstající holandská námořní moc by mohla ohrozit samu bezpečnost Anglie. Uvalení cel nebo daní na zahraniční zboží je taktéž spravedlivé, jestliže je učiněno jako odvetní opatření.

- 14 -

poněvadž si uvědomuje, že primárním cílem společnosti je bezpečnost,9 a nikoli blahobyt. Jestliže růst bohatství společnosti spatřoval Smith ve výrobě, pak efektivní výroba spočívala v dělbě práce, která nemohla být důsledkem ničeho jiného než ekonomické svobody jednotlivců. Nyní se přesuneme k rakouské ekonomické škole. Ta je specifická v nejednom aspektu. V první řadě přetrvala až do současnosti, tedy více než sto let, což je vzhledem k překotnému vývoji 20. století ve všech oblastech zřejmý úspěch. Její podoba se samozřejmě liší od té původní, pro někoho až do té míry, že namísto rakouská upřednostňuje pojem neorakouská. Navzdory metodologickým odlišnostem jednotlivých autorů zůstává pro ně společným znakem víra v liberalismus a kapitalismus. Zástupce rakouské ekonomické školy bude nositel Nobelovy ceny Friedrich August von Hayek. Hayek pokládal rozvoj společnosti za důsledek dělby práce, jež umožňovala zásadní zvýšení produktivity práce a strmý populační růst. V rozvinuté společnosti vstupuje nesčetné množství lidí do výrobního procesu každého statku, přičemž každý z nich si plně uvědomuje jenom svůj malý hodnotový příspěvek, a předchozí nebo pozdější kroky procesu jsou mu víceméně neznámé. V takovéto společnosti pak musí nutně existovat nějaký druh koordinačního mechanismu, jenž je schopen řídit nejen jednotlivý výrobní proces, ale také celé hospodářství. Teoreticky jsou k dispozici dva základní mechanismy, v praxi se vyskytují jejich různé deriváty nebo pokusy o jejich kombinaci.

Prvním

je

cenový

mechanismus,

jehož

přitažlivost

spočívá

v jednoduchosti. Cena je ústřední informace, na základě které se všichni účastníci trhu chovají a dospívají ke směně. Zásadními atributy mechanismu pro jeho fungování se pak stávají kromě tržní tvorby cen také soukromé vlastnictví výrobních prostředků a ziskový motiv. Jestliže cena zboží nebo služby stoupne kvůli zvýšené poptávce, přesunou se výrobní faktory do produkce těchto statků, jejichž realizace předpokládá mimořádný zisk. Změna cen pak působí jako automatický vyrovnávací mechanismus a umožňuje nejefektivnější alokaci zdrojů. Druhým mechanismem je autoritativní centrální řízení výrobních procesů. Jeho stoupenci vycházejí ze stejného předpokladu, jenže dospívají k přesně opačnému závěru. Říkají, že právě proto, že specializace je natolik rozvinutá a hospodářství se

9

V současnosti by se v tomto bodu dostal Smith do rozporu s některými libertariány (Rothbard), kteří si dokážou představit v soukromých rukách i armádu, policii, nebo soudy a tedy věří, že bezpečnost i spravedlnost jsou služby jako každé jiné.

- 15 -

stává neuvěřitelně komplikovaným systémem, bylo by nejen naivní, ale také nebezpečné, jestliže bychom jej ponechali jeho vlastním samoregulačním silám a egoismu soukromých vlastníků. Jediný zdroj řízení vhodný pro ekonomiku, je lidský rozum a jeho nástrojem je plán. Rozum dokáže do sebe pojmout všechny kauzální ekonomické vztahy a pomocí kalkulace vygenerovat plán, který bude zbaven nevýhod tržního mechanismu. To znamená, že nebude směřovat k rovnováze ex post, ale ex ante. Náklady pro vytvoření rovnováhy se tak sníží o špatné investice, cenové tápání a hledání, reklamu, marketing a náklady na přesun výrobních faktorů. Je zřejmé, že oba tyto mechanismy mají primární účel zvyšovat prosperitu společnosti, přičemž zdůrazňují i svoje morální důsledky, zejména pak spravedlnost. Stanovisko Hayeka jako liberála je v této dichotomii jasné 10 a následující odstavce budou věnovány některým jeho argumentům ve prospěch volného trhu a negativní ekonomické svobody. Centrálním problémem ve sporu o koordinaci hospodářství jsou informace. Hayek tvrdí, že každý jedinec vlastní jenom zlomek znalostí o faktech, na nichž spočívá fungování společnosti. I při největším vypětí svých intelektuálních sil nebude jednotlivec schopen obsáhnout ani nejnižší úrovně nutných znalostí, potřebných k pochopení celého systému. Naopak konstruktivističtí racionalisté11 jsou mylně přesvědčeni, že je možné uložit základní principy fungování systému do jedné mysli, která tak bude schopna konstruovat žádoucí společenský řád. (Hayek 1994: 23) Současný společenský řád, který Hayek hodnotí kladně kvůli stále se zvyšující kvalitě materiálního i duchovního života, se vyvinul v procesu kulturní evoluce. Evoluce hospodářského systému znamená adaptaci na dynamicky se měnící prostředí pomocí pravidel lidského chování jako jsou respekt k soukromému vlastnictví, poctivost, smlouva, směna, obchod, soutěž a zisk. Tato pravidla nepochází ani z instinktů člověka, ani z jeho rozumu. Jsou spíše tradicí, která se předává učením z generace na generaci. Jestliže pokrok nevychází z uvolnění biologických instinktů, jak by se mohli domnívat fašisté, ani z rozumových konstrukcí, jak by tvrdili

10

„Čím složitější je celek hospodářství, tím více se stáváme závislými na tomto rozdělování informací mezi jednotlivce, na tomto neosobním mechanismu, který známe pod názvem systém cen.“ (Hayek 1991: 26) K principiální obhajobě svobody Hayek říká, „že svoboda může být zachována jedině tak, že se s ní bude nakládat jako s nejvyšším principem, který nesmí být obětován jednotlivým výhodám“. (Hayek 1994: 61) 11 Tento termín označuje lidi, kteří bezmezně věří svému rozumu a konstrukty, jež pomocí něj vytváří považují za nejvyšší a nejdokonalejší systémy, což v tomto smyslu znamená, že jsou nad přírodou nebo jinými spontánními řády. Hayek tím míní zejména socialisty.

- 16 -

socialisté, není možné vylepšit společenské uspořádání instinktivním ani racionálním plánem. Hayek ani na moment nepochybuje, že negativní svoboda determinuje prosperitu. Nezachází však do extrému a nepodléhá dogmatickému zastávání laissez faire. Píše, že „jedním z axiomů tradice svobody je, že donucování jednotlivců je přípustné jen tehdy, je-li to nezbytné ve službě obecnému prospěchu nebo veřejnému dobru. [...] Nejdůležitějším z veřejných statků, k jejichž zajištění je potřebná vláda, tak není přímé uspokojení jakékoli konkrétní potřeby, nýbrž zabezpečení podmínek, za nichž budou mít jednotlivci a menší skupiny příznivé možnosti navzájem uspokojovat své potřeby“. (Hayek 1994: 139) Všude tam, kde je konkurence možná, je prospěšná a jenom tam, kde se nedá zajistit, vzniká prostor pro kompetentní autoritu, která má ustanovit náhradní koordinační mechanismus. V tomto ohledu se Hayek ztotožňuje s německým ordoliberalismem 12 a vzdaluje se od některých svých radikálnějších pokračovatelů. Hayek nevěří v možnost namíchání správného poměru konkurence a plánování pro potřeby hospodářství, tedy nějakou střední cestu, která by kombinovala výhody každého přístupu a eliminovala jejich negativa. Aby byly konkurence nebo centrální plánování jako nástroje využity efektivně, musí být aplikovány v jejich kompletní podobě. Posledním vybraným zástupcem liberální větve je představitel chicagského monetarismu a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman. Je brilantním ekonomem ve využívání exaktního analytického aparátu, pokud ale jde o svobodu, nebojí se vyjadřovat poněkud normativněji, což ale nemůže být v žádném případě na škodu, poněvadž otázka svobody v sobě inherentně obsahuje významný normativní aspekt. Tento rys je ostatně patrný i u předchozích myslitelů, kdy je svobodě připisována nejen blahodárná role v procesu vývoje civilizace, ale i vysoká morální hodnota sama o sobě. Friedman spatřuje pevný vztah mezi nynějším rozvinutým stádiem společnosti 12

Řád je ústředním pojmem v díle Hayekovém stejně jako v díle předního teoretika ordoliberalismu Waltera Euckena. I argumentace ve prospěch tržního řádu je velice podobná. Eucken však uznává problémy, které se mohou na laissez faire trzích vyskytnout. Zejména efekty monopolizace jak na straně nabídky, tak i poptávky, nejsou samoregulační tržní síly schopny dostatečně eliminovat. Úkol státu je pak zajistit, aby monopolizační tendence nekřivily tržní vztahy. Ordoliberalismus se pak v tomto bodě rozchází zejména s friedmanovským liberalismem, který hrozby monopolizace nepřipouští. Hayekův řád se vytváří evolučním způsobem, napodobováním úspěšných módů chování. Racionalistické přebudování řádu je destruktivní. Eucken je ale vůči spontánnímu vývoji skeptický. „Vytváření hospodářských řádů by se nemělo ponechávat jim samým. Jiné tržní formy a peněžní řády se snad mohou osvědčit. Zde je velká šance hospodářské politiky ujmout se vytvoření podmínek, za nichž se mohou rozvíjet funkční tržní formy a peněžní řády.“ (Eucken 2004: 110)

- 17 -

a

individualismem,

který

je

součástí

negativní

ekonomické

svobody.

S individualismem kráčí ruku v ruce kapitalismus a jeho důraz na ochranu soukromého vlastnictví, volný trh a svobodu volby. Negativní ekonomická svoboda je tak podmínkou kapitalismu, který je podmínkou prosperity. Friedman je typem klasického liberála a snaží se poukazovat na rozpory mezi tradičním a moderním významem slova liberál. Liberalismus současnosti klade do popředí důraz na solidaritu a sociální spravedlnost a je vyznáván v levicově orientovaných stranách. Tento postoj je ale podle Friedmana spíše charakteristický pro socialismus. Vládní intervence a stát blahobytu je pak opakem liberální společnosti a způsobuje nejen ekonomické potíže, ale i omezování svobody. Friedmanovy názory byly zvlášť po druhé světové válce okrajovou záležitostí, v teorii i politice dominoval keynesiánský přístup, jemuž se přičítala zásluha na rychlém ekonomickém rozvoji. Jeho snaha obhajovat klasický liberalismus byla v této době značně náročná, avšak ani nepříznivé podmínky nemohly narušit pevné odhodlání kritizovat intervencionismus a propagovat svobodu. Friedman se dočkal ovoce své práce a jeho popularita se v 70. a 80. letech vyšvihla rychle nahoru. Ze soudobých ekonomických problémů bylo viněno neúnosné zasahování státu do ekonomiky a přebujelý sociální systém, přesně jak to identifikoval Friedman ve svých dřívějších pracích. V některých státech se pak i do hospodářské politiky vrátily klasické liberální principy, i když rozhodně ne v takové míře, v jaké by je preferoval Friedman. Nejefektivnějším koordinačním mechanismem hospodářství je svobodný trh. Friedman vychází z metodologického individualismu a tvrdí, že jednotlivec získá nejvyšší užitek, když mu bude ponechána svoboda volby v tržních transakcích. Předpokládá, že jedinci jednají racionálně a jsou suverénní a že na konkurenčním trhu, který není deformován regulacemi, se ustanoví rovnováha. Můžeme říct, že liberálové považují vládu za zlo, obratem ale dodávají, že za nutné zlo. V rozsahu nutnosti se ale liší. Friedman je nekompromisní kritik intervencionismu, nicméně se nedomnívá, že všechny vládní aktivity jsou a priori špatné. „Vláda, která zachovává zákon a pořádek, vymezuje vlastnická práva; slouží jako prostředek, s jehož pomocí můžeme vlastnická práva a ostatní pravidla ekonomické hry modifikovat; rozsuzuje spory ohledně interpretace ekonomických pravidel; vynucuje plnění smluv; podporuje konkurenci; poskytuje měnový rámec; angažuje se v činnostech, aby čelila technickým monopolům a překonávala efekty sousedství, všeobecně považované za dostatečně důležité, aby vládní intervence - 18 -

ospravedlnily; která podporuje soukromou charitu a soukromou rodinu při ochraně nezodpovědných, ať už jde o blázny nebo děti – taková vláda bude muset vykonávat řadu důležitých věcí. Konzistentní liberál není anarchista.“ (Friedman 1993: 42) Takto taxativně jsou vyjmenovány oblasti působností vlády, všechno ostatní má zůstat v rukou trhu. Pak budou zajištěny všechny potřebné základy hospodářské i společenské prosperity.

1.2.3 Intervencionistická větev – pozitivní ekonomická svoboda Prvním zmíněným představitelem je Karl Marx. Jeho význam je nedostižný nejen v ekonomii, ale také ve filozofii, politologii, sociologii nebo psychologii. Není divu, že je mnohými považován za nejvýznamnějšího sociálního vědce vůbec. Marxe zajímal pokrok společnosti a pomocí Hegelovy dialektiky a historického materialismu vytvořil teorii, již lze označit jako zákon společenského vývoje lidstva. Ten definoval různé fáze vývoje podle převládající podoby instituce vlastnictví. Momentální stádium (19. století) je kapitalismus a je charakterizován průmyslníky jako majiteli kapitálu a dělníky jako majiteli pracovní síly. Obě skupiny jsou formálně svobodné, kapitalisté můžou využívat své prostředky, jak chtějí, dělníci můžou pracovat také, kde chtějí. Marx však protestuje, že takto pojatá svoboda, svoboda v negativním smyslu, je pouhou iluzí a ve skutečnosti je svobodná jenom malá hrstka bohatých lidí, přičemž svoboda dělníků se nijak zvlášť neliší od svobody otroka nebo nevolníka. „Musíme přiznat, že náš dělník vychází z výrobního procesu jiný, než do něho vstoupil. Na trhu vystupoval jako majitel zboží „pracovní síly“ proti majitelům jiných zboží, tj. jako majitel zboží proti majitelům zboží. Smlouva, podle níž prodával kapitalistovi svou pracovní sílu, dokazovala takřka černé na bílém, že svobodně nakládá se sebou samým. Po uzavření obchodu se ukazuje, že vůbec nebyl „svobodným agentem“, že doba, na kterou svobodně prodává svou pracovní sílu, je doba, na kterou je nucen ji prodávat, že ho ve skutečnosti jeho upír nepustí, dokud se ještě z něho dá vysát jediný sval, jediná šlacha, jediná kapka krve.“ (Marx 1954: 325) Jelikož kapitalismus není poslední vývojové stádium, má své meze a obsahuje vnitřní rozpory, které nutně povedou k jeho zániku a nastolení nejen spravedlivějšího,

- 19 -

ale také výkonnějšího 13 systému, dojde k osvobození pracujícího lidu a k zániku vykořisťování. Marxův svobodný člověk se diametrálně liší od Smithova svobodného člověka. Nemůže sice vlastnit výrobní prostředky,14 je ale odpoután od bezútěšného osudu své třídy. Navíc je zbaven nejistoty a nerovnosti vyplývajících z jeho fyzických, duševních a materiálních dispozic a má záruku, že se s ním bude nakládat i po materiální stránce stejně jako s ostatními podle hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Marx přináší koncept pozitivní svobody v její absolutní podobě a jejím ustanovením podmiňuje další společenský pokrok, tedy i pokrok hospodářský. Oproti liberální větvi reprezentované Hayekem a Friedmanem by bylo logické postavit nějaké stoupence stejně odhodlané bránit myšlenku státního dirigismu nebo socialismu. Pro účely práce by to však nemělo valný význam, protože není mým zájmem moderovat čistě teoretickou polemiku, ale použít teoretické znalosti při analýze konkrétních praktických problémů. Hledat v dnešním světě socialistické státy a porovnávat jejich prosperitu se státy s liberální ekonomikou by bylo zbytečné, snad až pošetilé. Nicméně zůstává nutností předestřít konkurenční přístup, jenž by měl stejný cíl dosáhnout prosperity, avšak jiný pohled na ekonomickou svobodu a hlavně musí být relevantní v praxi jako zdroj hospodářské politiky v některých vyspělých státech. Všechny tyto podmínky splňuje keynesiánství. John Maynard Keynes se natolik proslavil svým dílem mezi světovými válkami, že se po něm pojmenovala celá jedna větev ekonomické nauky, která se zejména po druhé světové válce stala dominantním zdrojem hospodářské politiky vyspělých zemí. Keynes odmítl neoklasickou analýzu ekonomických procesů s tím, že je v současné době přežitkem a podmínky z 19. století, na kterých zakládala, se už dávno změnily. Samoregulační síly volného trhu nadále nestačily udržovat hospodářství ve stabilitě, ba právě naopak, způsobovaly silné a nežádoucí výkyvy. Jedním z důsledků kolísání, jenž Keynese zvlášť trápil, byla nedobrovolná nezaměstnanost. Ta je jádrem keynesiánství a hlavním argumentem pro ustanovení doplňkového koordinačního mechanismu v podobě státních intervencí. Možná překvapí, že Keynes byl navzdory tomu přesvědčený o potřebě liberálního řádu, konkurence a ekonomické svobody, protože si 13

„Kapitalistická výroba rozvíjí tedy techniku a kombinaci společenského výrobního procesu jen tím, že zároveň podkopává zdroje všeho bohatství: zemi a dělníka.“ (Marx 1954: 536) 14 „Proletáři mohou dobýti společenských produktivních sil jen tak, že odstraní svůj vlastní dosavadní způsob přivlastňování, a tím i veškerý dosavadní způsob přivlastňování. Proletáři nemají nic svého, co by museli pro sebe zajišťovat, jejich úkolem je zničit všechno, co dosud ochraňovalo a zajišťovalo soukromé vlastnictví.“ (Marx, Engels 1946: 45)

- 20 -

uvědomoval, že dokáže zabezpečit nejlepší alokaci zdrojů. „Ale jde především o to, že individualismus, může-li být zbaven svých chyb a možnosti zneužití, je nejlepší zárukou osobní svobody v tom směru, že rozšiřuje více než kterýkoli jiný systém pole uplatnění osobní volby. Je rovněž nejlepší zárukou oné mnohostrannosti života, jejímž zdrojem je právě toto široké pole osobní volby a jejíž ztráta je nejtíživější ze všech škod, které způsobuje homogenní nebo totalitní režim.“ (Keynes 1963: 352) Důraz na individualismus však není ve sporu se státními intervencemi, poněvadž přijal předpoklad, že makroekonomické zásahy významněji neovlivní mikroekonomické chování tržních subjektů. (Sojka 1999: 35) Na druhé straně cítíme v Keynesově díle jisté sociální zabarvení, hlavní nedostatky

ekonomické

společnosti

spatřuje

v

„neschopnosti

zajistit

plnou

zaměstnanost a náhodném a nespravedlivém rozdělení bohatství a důchodů“. (Keynes 1963: 346) Na splnění těchto normativních úkolů už nestačí neviditelná ruka trhu a nastupuje svou roli stát. Jeho působení není obhajováno samo o sobě, je však ospravedlňováno nevyhnutelností. Distorze na volných trzích způsobuje nedostatečná proměna

úspor

na

ekonomického růstu.

15

investice,

přičemž

investice

jsou

prvořadou

podmínkou

Jsou také součástí agregátní poptávky, která pokud zaostává za

agregátní nabídkou, zapříčiňuje recesi, jež může vyústit až do krize. Hlavní důvod, proč se úspory nerovnají investicím spočívá v podnikatelských očekáváních. Když jsou pesimistická, upřednostňují držení peněz před investicemi, i když je nízká úroková míra. V tomto momentě nastupuje do hry stát a svými investičními programy, garancemi nebo jinými stimuly vyplňuje investiční mezeru, a to i za cenu schodkového veřejného rozpočtu. Ještě tvrdším antiliberálním zásahem do hospodářství je hlídání mezd, aby se nemohly nekontrolovatelně zvyšovat a působit destabilizačně. Úkoly státu pak Keynes shrnul následovně: „Pro stát není důležité, aby získal vlastnictví výrobních prostředků. Kdyby stát mohl určit celkový objem zdrojů věnovaných zvětšení výrobních prostředků a základní výši odměny, připadající jejich vlastníkům, splnil by vše, co by bylo nutné.“ (Keynes 1963: 350-351) Pokračovatelé Keynese vzhlíželi k jeho dílu jako k základu další ekonomické analýzy. Když vezmeme do úvahy, jak pevně se keynesiánsví ukotvilo v hospodářské politice i v teorii, nepřekvapí, že množství vědců zdůrazňujících odlišné aspekty 15

Keynes říká, že tendence spořit byla v celé historii lidstva větší než tendence investovat. „Slabost podnětů k investování byla ve všech dobách klíčem k ekonomickým problémům.“ (Keynes 1963: 326) Problémem laissez faire pak bylo to, že pokud byl hospodářský růst rychlý, existovalo nebezpečí, že podněty k investicím nebudou dostatečné a nastane stagnace anebo úpadek.

- 21 -

vytvořilo značně heterogenní akademickou skupinu, jejíž frakce nesly i různé názvy jako neokeynesiánství nebo postkeynesiánství. Liberální větev reprezentují v našem případě dva významní vědci, proto bude vhodné i s ohledem na aktuálnější vývoj, představit ještě jednoho zástupce keynesiánského směru. Aby se zvýraznila opozice vůči ekonomickému liberalismu, vybereme dalšího představitele z řad levé části keynesiánství označované také jako postkeynesiánství,16 Joan Robinsonovou. Robinsonová neváhá kritizovat Keynese za jisté náznaky liberálních postojů, sama se pak netají silnými protikapitalistickými názory. Poukazuje na zhoubnou neosobnost neregulovaných tržních sil, v pozadí obhajoby laissez faire vidí jenom zájmy skupiny kapitalistů a jejich tvrzení o všeobecné prospěšnosti svobodného trhu považuje za nebezpečné pokrytectví. Její postoje jsou do značné míry ovlivněny marxismem, s kterým sdílí metodologický kolektivismus. To je patrné zejména ze snahy o globální ekonomickou analýzu a z poukazu na problémy chudoby a nerozvinutosti třetího světa. V různém kulturním a hlavně institucionálním rámci jednoduše

nemohou

platit

ambiciózní

předpoklady

neoklasické

ekonomie

o

racionálním a suverénním tržním aktérovi, o dostatečné informovanosti, o svobodě výběru a už rozhodně ne o konkurenčním prostředí. Aplikace doktríny laissez faire do jiného než západního civilizačního okruhu je hrubou chybou,17 plynoucí v lepším případě z neznalosti problému, v horším z účelové motivace vykořisťování a ekonomického kolonialismu. Morální apely jsou nedílnou součástí úvah Robinsonové o svobodě, ekonomické prosperitě a spravedlnosti, co je další společné pojítko s marxistickou

teorií.

V souvislosti

s tím

vyjadřuje

uspokojení

s vývojem

v dekolonizované Africe a třetím světě vůbec. „Skutečnost, že si začínáme uvědomovat problémy ostatních zemí a že jsme opustili pseudouniverzalistickou doktrínu volného obchodu, znamená velký osvícenský pokrok. Zvyšuje ovšem také náš duševní neklid. Bez utišujícího léku laissez faire nám morální problém vyvstane před očima ve světovém měřítku.“ (Robinson 2001: 96) Ekonomické argumenty pro intervence

v rozvojových

státech

jsou

v souladu

s Keynesovými.

Problém

hospodářského růstu spočívá v nedostatečné akumulaci kapitálu a investicích. Související úspěšné snížení spotřeby a zvýšení úspor předpokládá státní zásah, zejména

promyšlený

plán.

„Když

národní

16

autority

vezmou

na

sebe

řízení

Tento směr se vyvinul jako potřeba distancovat se od neokeynesiánství, které se snaží skloubit Keynesovu a neoklasickou ekonomii, jež je jádrem postkeynesiánské kritiky. 17 To samozřejmě neznamená, že ve vyspělých státech je podle Robinsonové laissez faire nejvhodnější princip pro organizaci hospodářství.

- 22 -

ekonomického rozvoje, musí být investice řízeny promyšleným plánem místo toho, aby následovaly animální charakter soukromého podnikání.“ (Robinson 2001: 87) Inspirace institucionální ekonomií je to, co odlišuje levicové ekonomy od liberálů friedmanovského typu, kteří věří, že efektivní modely koordinace hospodářství ve vyspělých zemích se dají vyvážet a aplikovat kdekoli na světě se stejnou šancí na stejné výsledky. Robinsonová se nezdráhá používat koncepty obecného blaha, které liberálové odmítají. Prosperita společnosti se neměří jenom soukromým majetkem, nýbrž i sociálními jistotami a veřejnými statky, zejména pak zdravotnictvím a vzděláváním. 18 Zdroje směřované k těmto účelům jsou zdroje vynaložené prospěšně a jelikož nejsou motivovány ziskem, musí se o jejich realizaci postarat stát. Ačkoli je postkenysiánská větev různorodá, shodnou se její představitelé na potřebě aktivní úlohy státu v ekonomice a potřebě stimulace agregátní poptávky za účelem dosažení plné zaměstnanosti. Argumentují vnitřní nestabilitou kapitalistického hospodářství, která pramení z proměnlivých očekávání a principiální nejistoty. 19 (Holman 2001: 415)

18

„Jakmile si položíme otázku: Přispěly by k blahobytu lidstva větším dílem investice do výroby různých tretek, pro jejichž prodejeschopnost je třeba rozvinout reklamní kampaň, nebo investice do zlepšení služeb zdravotnictví, myslím, že odpověď bude zcela jednoznačná. Nejlepší způsob, jakým může odpovědět na tuto otázku ideologie laissez faire, je neodpovědět vůbec.“ (Robinson 2001: 102) 19 Tuto problematiku rozpracoval George L. S. Shackle při interpretaci Keynesova díla a významně tak přispěl k formování postkeynesiánské ekonomie. Jelikož jsou rozhodnutí ekonomických subjektů činěna v podmínkách nejistoty, kde není možné stanovit pravděpodobnosti úspěchu, jak se domnívá neoklasická ekonomie, očekávání jsou proto nepředvídatelná a ovlivňována náhodnými událostmi. Rovněž další základní kámen neoklasické ekonomie – racionalita – je zpochybňován tím, že chování člověka je determinováno celou řadou faktorů, které můžou převážit nad chladnou ekonomickou kalkulací. (Holman 2001: 401)

- 23 -

2 Praktická část V předcházející části byla načrtnuta dichotomie teoretických přístupů ke vztahu ekonomické svobody a hospodářské prosperity. Potvrdit nebo vyvrátit hypotézu na základě teoretických poznatků nebylo možné, proto následuje hlavní část této práce a tou je empirická analýza zkoumaného vztahu, který hypotéza definuje jako vztah mezi ekonomickou svobodou v užším smyslu a hospodářskou prosperitou. Ekonomická svoboda patří ve světě k atraktivním tématům vědeckého zkoumání. Ještě donedávna bylo nevýhodou nedostatečné empirické posouzení ekonomické svobody a jejích důsledků na jiné veličiny, zejména na hospodářskou prosperitu. Jestliže neexistoval zdroj empirických dat, ze kterých by se daly čerpat argumenty v debatě o ekonomické svobodě, nemohl existovat ani žádný arbitr, jenž by tuto debatu usměrňoval. I ekonomická věda by měla mít možnost testovat své hypotézy na základě empirických kritérií, pokud ovšem jsou vůbec tyto hypotézy empiricky uchopitelné. 20 Právě tento problém vyvstává v otázce ekonomické svobody zvlášť naléhavě. Neshoda ohledně obsahu pojmu ekonomická svoboda v podstatě neumožňuje definovat univerzální soubor sledovaných proměnných, na základě kterých by bylo možné rozhodnout o svobodě či nesvobodě. To, co jedni považují za základ svobody, jiní vnímají jako její překážku. Tento rozdíl je vlastně odrazem toho, o čem bylo pojednáno v teoretické části. Následující odstavce a části 2.1 a 2.2 jsou věnovány operacionalizaci ekonomické svobody a hospodářské prosperity, tak aby tyto pojmy byly využitelné pro empirickou analýzu. Hledat jednotnou definici ekonomické svobody předtím, než bude konstruován nějaký univerzální index, by bylo možná teoreticky precizní, ve skutečnosti ale příliš ambiciózní. Dá se předpokládat, že obecně akceptovaná definiční shoda by nastala jen

20

Ekonomie je sociální věda a jako taková musí pracovat nejen s exaktními údaji, ale také se sociálními fakty. Tento termín se používá pro sdílené sociální koncepty, které existují výhradně v myslích jednotlivců nebo sociálních skupin. V ekonomické teorii se jedná například o racionalitu, užitek, potřeby nebo také svobodu. Názory na jejich obsah se nedají potvrdit ani vyvrátit empirickými metodami a zůstávají otevřeny jenom racionalistickému diskurzu. Ten však nemůže přinést definitivní výsledky, a proto teorie postaveny na různých, někdy i docela radikálních premisách jsou relevantní součástí vědeckého oboru. Jestliže třeba ve fyzice panuje konsensus ohledně překonání aristotelovské nebo newtonovské fyziky, v sociálních vědách není možné popřít starší předpoklady tak, aby byly jednou provždy odkázány do historie. V ekonomii budiž příkladem teorie pracovní hodnoty Davida Ricarda, která byla později nahrazena marginalistickou teorií, avšak dnes se k ní vrací někteří postkeynesiánci. Ještě markantnější je příklad marxismu. Ten dokáže přežívat ve všech sociálních vědách, a to i navzdory tomu, že některé jeho závěry jsou v rozporu dokonce i s empirickými daty.

- 24 -

ztěží. To však není na překážku empirickému výzkumu ekonomické svobody. Shromažďování dat o ekonomické svobodě v jednotlivých zemích světa, komparace získaných výsledků a vyvozování závěrů o jejím vztahu k blahobytu jsou předmětem činnosti nejednoho vědeckého ústavu. Mnoho z nich se těší značné prestiži. Kromě Heritage Foundation a Fraser Institute, o nichž bude pojednáno hlouběji, je to ještě celá řada think-tanků, nadací a vědeckých pracovišť. V současnosti jsou k dispozici četné publikace o problematice ekonomické svobody, které jsou obnovovány zpravidla každý rok. Dokonce se výzkum provádí i retrospektivně, metodika měření se používá i při určování ekonomické svobody v minulosti, což umožňuje díky delším časovým řadám lepší srovnávání. Spor, který mohou stoupenci negativní a pozitivní svobody vést, je v případě výzkumu ekonomické svobody čistě metodologický: co zahrnout jako relevantní proměnnou, jakým způsobem ji kvantifikovat a jakou váhu jí přiřadit? Faktem zůstává, že přední světové indexy odrážejí koncept negativní ekonomické svobody, proto se u nich dá vypozorovat nepřímá úměra mezi rolí státu v ekonomice a ekonomickou svobodou. Statky jako veřejné zdravotnictví, školství a sociální síť, které jsou podstatnou součástí pozitivní ekonomické svobody, nejsou v hlavních indexech zahrnuty a když, tak jenom nepřímo a působí spíše na překážku svobodě, jelikož jejich financování si vyžaduje daňové zatížení obyvatel. Na druhé straně je ale nutné přiznat přítomnost

vyrovnávacího

v reflektování

mechanismu

institucionálních

v jednotlivých

podmínek

ekonomické

indexech,

jež

spočívá

svobody,

které

nejsou

spojovány s veřejnými výdaji, daněmi a regulacemi. Díky těmto proměnným pak mohou v daných indexech dosahovat slušné úrovně ekonomické svobody i země s relativně vysokým podílem státu v ekonomice, ale s vynikajícím podnikatelským prostředím. Jelikož neexistují indexy ekonomické svobody, které by vycházely z jejího pozitivního určení, a zároveň se dá uznat serióznost a úsilí o objektivní posouzení svobody u známých indexů, bude praktická část této práce vycházet právě z jejich metodiky. Závěry plynoucí z těchto indexů dokazují nezpochybnitelný vztah mezi ekonomickou svobodou a hospodářskou prosperitou. Tyto závěry však nejsou dostatečné pro vyvrácení zkoumané hypotézy, protože pracují s ekonomickou svobodou v jejím širším smyslu. Ekonomická svoboda v užším smyslu, o kterou se v hypotéze jedná, abstrahuje od institucionálních faktorů a zaměřuje se zejména na hospodářskou politiku jako hlavní kritérium ekonomické svobody v tomto užším - 25 -

smyslu. Tím nemá být samozřejmě řečeno, že institucionální podmínky jsou podružné při dosahovaní prosperity. Právě naopak, faktory jako korupce, administrativní efektivita nebo vymahatelnost práva ovlivňují prosperitu více, než například nízké daně nebo absence institutu minimální mzdy. Uchopitelnost pojmu hospodářská prosperita je mnohem snazší díky exaktnější povaze dat vztahujících se k tomuto pojmu. Nejpoužívanějším statickým ukazatelem je hrubý domácí produkt na hlavu, dynamický ukazatel je tempo růstu HDP.

2.1 Heritage Foundation21 (Index Heritage – IH) Heritage Foundation vydává každoročně od roku 1995 spolu s listem The Wall Street Journal index ekonomické svobody. Index je sestaven podle deseti faktorů ekonomické svobody, které se dále dělí na 50 samostatných položek. Faktory nejsou váženy (jejich proměnné však ano) a mají přirazenou hodnotu od jedné do pěti, přičemž čím nižší hodnota, tím větší ekonomická svoboda.22 1. Obchodní politika. Zkoumá do jaké míry zabraňuje vláda mezinárodní obchodní výměně. Hlavním kritériem je průměrná sazba cel. Nejlepší hodnocení získává země, kde clo nepřesahuje 2,5%, nejhorší ta země, kde je vyšší než 20%. Cla však nejsou jedinými překážkami volného obchodu, dalšími proměnnými ovlivňující obchodní politiku jsou netarifní bariéry (kvóty, licence) a korupce v celních službách. 2. Fiskální břemeno vlády. Měří jak velké daňové břemeno je uvaleno vládou na jednotlivce a firmy, nebo-li jak velké jsou vládní výdaje v poměru k HDP. Proměnnými položkami jsou: nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob, nejvyšší sazba daně z příjmu právnických osob a meziroční změna vládních výdajů jako procento HDP. U fyzických osob je nejlepší hodnocení za daně nepřesahující 10%, nejhorší za více než 50% daň, u právnických osob jsou tyto hodnoty na úrovni 15%,respektive 36%. Meziroční snížení vládních výdajů o 4% HDP je hodnoceno známkou 1, zvýšení o 3% známkou 5. 3. Vládní zásahy do ekonomiky. Vyjadřují vládní užití vzácných zdrojů pro vlastní účely, nebo státní vlastnictví hospodářských subjektů. Proměnnými jsou vládní spotřeba statků a služeb (nejlepší 5% HDP, nejhorší 40%), rozsah státního 21 22

Jedná se o jednu z nejbohatších a nejvlivnějších nadací ve Spojených státech amerických. Následující údaje jsou získány z kapitoly 5 publikace 2006 Index of Economic Freedom.

- 26 -

vlastnictví, vládní příjmy ze státem vlastněných podniků a ze státního majetku (nejlepší 5%, nejhorší 40%) a ekonomický výstup produkovaný vládou. 4. Monetární politika. Měřenou proměnnou je vážená průměrná míra inflace za posledních deset let. Zlomovými hodnotami inflace jsou 3%, 6%, 12% a 20%. 5. Kapitálové toky a zahraniční investice. Restrikce uvalované na zahraniční investice a příliv nebo odliv kapitálu mají negativní vliv na ekonomickou svobodu. Faktor čítá devět proměnných: zákon o zahraničních investicích, omezení zahraničního vlastnictví podniků, omezení spolupráce podniků se zahraničními

investory,

omezení

v podnikání

zahraničních

společností,

vlastnictví půdy zahraničními subjekty, rovné postavení před zákonem pro zahraniční a domácí firmy, omezení repatriace zisku, omezení kapitálových transakcí, možnost místního financování zahraničních společností. Proměnné nejsou kvantifikovány, ale hodnoceny podle jejich otevřenosti. 6. Bankovnictví a finance. Zkoumá rozsah kontroly a regulací finančních služeb ze strany státu. Proměnné: státní vlastnictví finančních institucí, omezení zahraničních bank zakládat pobočky a filiálky, vliv vlády při poskytování úvěrů, regulace, které utlumují finanční aktivitu, svoboda poskytovat všechny typy finančních a pojišťovacích služeb a cenných papírů. Nejlepší hodnocení mají země, kde se stát neangažuje v bankovní sféře, a naopak. 7. Mzdy a ceny. Svobodná tvorba cen a mezd podle tržního mechanismu je základním pilířem ekonomické svobody. Tento faktor ukazuje, jak moc jsou ceny a mzdy rigidní díky vládní politice. Hodnotí se následující proměnné: existence institutu minimální mzdy, volné stanovování cen, vládní cenová kontrola, rozsah, v jakém vláda používá kontrolu cen, vládní dotace, které mají vliv na ceny. Nejlepší známku dostane země, která nezavedla minimální mzdu a neovlivňuje ceny, nejhorší pak země, která eliminuje tržní tvorbu cen a mezd. 8. Majetková práva. Faktor vyjadřuje rozsah zákonné ochrany soukromého vlastnictví, které je vnímáno jako ústřední podmínka ekonomické svobody. Proměnné jsou: nezávislost justice, obchodní zákoník, uznání zahraniční arbitráže ve smluvních sporech, možnost vyvlastnění majetku, korupce v soudnictví, prodlení v soudních rozhodnutích, právní garance a ochrana soukromého majetku. Stát, který nechrání soukromý majetek, nebo ho ani neumožňuje a má zkorumpovanou justici, dostane nejhorší hodnocení, stát, jenž tyto problémy nemá pak nejlepší hodnocení. - 27 -

9. Regulace. Čím jsou regulace rozsáhlejší, tím méně se lidé teší ekonomické svobodě. Faktor je odvozen od: licenčních požadavků pro podnikání, jednoduchosti získání licence, korupce v administrativě, zákoníku práce, ekologických, spotřebitelských a zdravotních regulací a regulací, které ukládají další překážky na podnikání. Opět platí, že země s všeobjímající regulací a korupcí dostanou špatnou známku a naopak. 10. Černý trh. Poslední faktor není důsledkem nějaké formy státního zasahování do ekonomiky. Je odvozen od korupčního indexu sestavovaného Transparency Interanational. Sleduje tyto proměnné: pašování, pirátství duševního vlastnictví, černý trh se zemědělskými produkty, černý trh s průmyslovými produkty, černý trh se službami, černý trh s dopravou a černý trh s pracovní silou. Země, kde se vyskytuje černý trh jenom s nelegálním zbožím, jsou hodnoceny dobrou známkou, země, kde je černý trh dominantní složkou ekonomiky, jsou hodnoceny špatnou známkou. 23

Jednotlivé země jsou ohodnoceny podle výše popsaných kritérií a pak zařazeny do čtyř základních skupin podle dosaženého výsledku, jak naznačuje tabulka.

Tab. 1: Škála hodnocení IH status svobodné země převážně svobodné země převážně nesvobodné země utlačované

hodnocení 1,99 a méně 2,00 až 2,99 3,00 až 3,99 4,00 až 5,00

Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

2.2 Fraser Institute24 (Fraser Index – FI) Hlavní rozdíl mezi Fraserovým indexem a indexem Heritage spočívá v metodice. Je sestaven z pěti oblastí, které jsou rozčleněny do celkem 21 složek a mnoha podsložek. Bodové ohodnocení je rozšířeno od jedné do deseti. Fraserův index 23

Podle mého mínění je poslední faktor ne úplně srozumitelný. Není zcela jasná vazba korupce na jednotlivé proměnné, jestliže je ale faktor odvozen od korupčního indexu Transparency International, měla by být tato vazba dokázána jako skutečně pevná. Kromě toho je korupce vtělena i do jiných faktorů, a tak vlastně působí větším vlivem na celkový výsledek. Nezdá se, že by pašování, pirátství a černý trh s potravinami, výrobky, dopravou nebo pracovní silou byl větší v České republice než v Německu, přesto je hodnocení Německa (1,5) o nezanedbatelného 1,5 bodu lepší než ČR (3). 24 Jedná se o významný kanadský institut zabývající se hospodářskými a sociálními záležitostmi.

- 28 -

přešel poslední dobou podstatnou změnou. Ještě v roce 2001 bylo zkoumaných oblastí sedm a byly pečlivě váženy. Právě v tom byla spatřována výhoda indexu a jeho větší autenticita než u indexu Heritage. Toto zhodnocení indexů je ale problematické, když vezmeme do úvahy fakt, že metodika Heritage Foundation se nezměnila, naopak Fraserův index se posunul spíše k obrazu svého konkurenta. Vraťme se ale k hlavním oblastem Fraserova indexu.25 1. Oblast 1: Rozsah vlády: výdaje, daně a podniky. Rozsah vlády má samozřejmě negativní korelaci k ekonomické svobodě. Sleduje se na základě a) spotřeby vlády jako podílu na celkové spotřebě, b) transferů a dotací jako podílu na HDP, c) vládního podnikání a investic v poměru k celkovým investicím a d) nejvyšší mezní sazbě daně a výši příjmů, který se k ní vztahuje. 2. Oblast 2: Právní řád a ochrana soukromého majetku. Stav této oblasti je ovlivněn a) soudní nezávislostí na vládě a politických stranách, b) nestranností soudů, čímž se myslí především důvěra soukromých podnikatelů v soudní ochranu před vládními aktivitami a regulacemi, c) stupněm ochrany duševního vlastnictví, d) vojenským vlivem na vládu zákona a politický proces a e) kvalitou právního systému. Ochrana soukromého majetku se stává nejdůležitější funkcí vlády a je klíčovým determinantem ekonomické svobody. 3. Oblast 3: Přístup k zdravým penězům. Nevyhnutelným předpokladem rozvinuté směny jsou peníze. Ty musí dosahovat určité kvality, aby mohly bezchybně fungovat jako prostředek směny. Je úkolem vlády, aby se starala o kvalitu peněz a umožňovala tak nerušený rozvoj hospodářství a zabezpečovala tak ekonomickou svobodu. Tato oblast sleduje následující aspekty kvality peněz: a) průměrný roční nárůst peněžní nabídky za posledních pět let mínus průměrný roční nárůst reálného HDP za posledních deset let, b) inflační proměnlivost v posledních pěti letech, c) inflace v posledním období a d) možnost otevřít si devizový účet v zahraničí nebo tuzemsku. 4. Oblast 4: Zahraniční obchod. Rozvinuté hospodářství je existenčně závislé na mezinárodním obchodě. Ekonomická provázanost je tak velká, že žádný stát by ani krátkodobě nevydržel kolaps mezinárodní obchodní výměny. Součástí ekonomické svobody se tak stává i možnost mezinárodně směňovat statky a služby a všechny překážky mezinárodního obchodu se vnímají jako omezení

25

Údaje čerpány z první kapitoly publikace Economic Freedom of the World: 2005 Annual Report.

- 29 -

ekonomické svobody. Tato oblast se dělí na: a) obchodní cla, b) obchodní bariéry (netarifní omezení a administrativní náklady), c) skutečný rozsah obchodního sektoru v porovnání s očekávaným rozsahem, d) rozdíl mezi oficiálním směnným kurzem a kurzem na černém trhu a e) kontrola mezinárodního kapitálového trhu. 5. Oblast 5: Úvěrové regulace, regulace pracovního trhu a regulace podnikání. Poslední a nejširší oblast je zaměřená na důsledky státní regulace trhů na ekonomickou svobodu. A) Regulace finančních služeb je závislá na: i) procentuálním množství bank ve státním vlastnictví, ii) otevřenosti bankovního sektoru zahraniční konkurenci, iii) procentu úvěrů poskytnutých soukromému sektoru a iv) kontrole úrokových sazeb. B) Regulace pracovního trhu se zkoumá na: i) dopadech minimální mzdy na zaměstnanost, ii) obtížnosti přijímaní a propuštění zaměstnanců, iii) podílu pracovní síly, jejíž mzdy jsou určeny kolektivním vyjednáváním, iv) demotivačních účincích sociální sítě a v) povinné vojenské službě. C) Regulace podnikání má následující proměnné: i) státní kontrola cen, ii) administrativní náročnost podnikání, iii) podíl času strávený manažery v jednání s vládní byrokracií, iv) náročnost otevření nového podniku a v) nepravidelné platby (vývozní a dovozní povolení, licence, daňové výměry, policejní ochrana atd.).

Fraserův index nerozděluje státy do formálních kategorií, jenom je prostě seřadí podle dosaženého výsledku od nejlepšího po nejhorší. Na rozdíl od indexu Heritage není sestavován každoročně, k dispozici jsou data z let 1970, 1975, 1980, 1985, 1990, 1995, 2000, 2001, 2002 a 2003, což je doposud nejnovější údajová řada. Nespornou výhodou indexu Heritage je kromě aktuálnosti26 i komplexní přehled všech proměnných u každého státu i s komentářem, proč byla udělena ta která hodnota. Čtenář také ocení základní faktografické údaje jako počet obyvatel, HDP, ekonomický růst a jiné, které jsou užitečnou pomůckou při pochopení indexu v širším kontextu. Fraserův index poskytuje jenom číselné vyjádření bez odůvodnění, což je v případech těžko kvantifikovatelných položek zřejmý nedostatek. Na druhé straně je jeho výhodou retrospektivní zkoumání ekonomické svobody, které poskytuje data z dřívějších let.

26

Údaje pro index roku 2006 jsou sbírány do poloviny roku 2005. Meziroční indikátory jako růst HDP, nebo změna vládních výdajů jsou z roku 2004.

- 30 -

2.3 Případové studie Jádrem praktické části bude analýza ekonomické svobody vyspělých zemí. Základní klasifikace projednávaných zemí odráží rozdělení na pozitivní a negativní ekonomickou svobodu. Kritériem je stanovena role vlády v ekonomice, přičemž podíl vládních výdajů na celkovém produktu je primární sledovanou proměnou ale ne jedinou. Intervence státu do hospodářství nemusí nabývat jenom formy přerozdělování důchodů přes státní rozpočet a veřejné fondy, ale může ovlivňovat chování ekonomických subjektů pomocí regulací a jiných direktivních nebo nepřímých opatření. Obecně tak rozlišujeme státy s liberální hospodářskou politikou a státy s intervencionistickou hospodářskou politikou. Tato kategorizace samozřejmě není bez výhrad, zvlášť když chce pojmout i vyspělé státy jiného než euroatlantického prostoru. V každé skupině jsou zastoupeny tři země zvolené tak, aby ji co nejvěrohodněji reprezentovaly a zároveň se od sebe lišily nejenom geograficky ale i kulturně a historicky. Jejich výběr spočívá výhradně na rozhodnutí autora a nemá ambici zahrnout komplexně celou škálu států s příbuznou hospodářskou politikou. Jednak proto, že je omezen na tři země, což je málo, a jednak proto, že vnitřní heterogenita skupin je příliš velká na to, aby mohla být vtěsnána do nějakých reprezentativních případů. Tato obtíž ale neznemožňuje, aby byly z analýzy učiněny obecné závěry, které poslouží pro vyjádření se k hypotéze. Do skupiny zemí s intervencionistickou hospodářskou politikou jsou zařazeny Německo, Švédsko a Japonsko. Německo je uváděno jako země s koordinovanou tržní ekonomikou nejenom kvůli sociálnímu systému a regulacím, nýbrž i kvůli firmám, jež jsou ztotožněny s principy sociálního kapitalismu a nefungují výlučně na základě ekonomických kritérií. 27 Německá hospodářská politika vychází z koncepce sociálně tržního hospodářství, které klade důraz na konkurenci, avšak jen do té míry, do které nenarušuje integritu společnosti a dosažení mimoekonomických cílů. Švédsko je modelovým příkladem sociálního státu, má největší podíl vládních výdajů na HDP v 27

Je sice pravda, že sociální chováni firem je do značné míry vynucováno pracovním právem, nelze však popřít existenci určité firemní solidarity, která je v porovnaní s liberálními státy patrná. Kromě toho existují i strukturální faktory, jež podporují odlišné chování firem v liberálních a koordinovaných ekonomikách. Při zhoršení směnného kurzu jsou britské firmy nuceny přelévat vyšší náklady do vyšší ceny své produkce, aby udržely ziskovost. Ta je kritériem získání prostředků na finančních trzích. Flexibilní pracovní trh jim umožňuje propustit zaměstnance, kteří jsou při nižší výrobě nadbyteční. Naopak německé firmy nemusí reflektovat vyšší náklady ihned do ceny, důležitější je pro ně udržení tržního podílu. Přístup k finančním zdrojům není v Německu podmíněn primárně ziskovostí, proto si ji můžou německé firmy dovolit snížit. Tomu odpovídá i vysoký podíl státních bank na trhu Také pracovní trh nemusí být příliš flexibilní, což je případ Německa. Struktura finančních a pracovních trhů tak ovlivňuje celkové chování firem. (Hall, Soskice 2001: 16)

- 31 -

OECD a vysoké daně. Japonsko doplňuje evropskou dvojku , úroveň vládních výdajů není vysoká, intervence do ekonomiky mají však podobu formálních pravidel a nastavení, která usměrňují chod ekonomiky. Výčet liberálních států začínají Spojené státy americké, následuje Estonsko a třetím členem je Singapur. Různorodost těchto zemí je větší než u první skupiny, což je výhodou. Nejmenší pochyby v této skupině vyvolávají USA. Ekonomický liberalismus tam má spolu s Velkou Británii největší tradici, je i součástí společenské kultury a dá se jen stěží představit, že by byl předmětem širší revize nebo snad nahrazení jinou formou ekonomického řádu. Estonsko je jediná postkomunistická země v případových studiích a pozornost si zasloužila kvůli liberálním hospodářským reformám, jejichž radikálnost nemá v transformujícím se prostoru obdoby. Impozantní je i umístění Estonska v indexech. Singapur zase vyvažuje zařazení Japonska v předcházející skupině a je ukázkovým příkladem toho, že i kulturně blízké společnosti mohou úspěšně realizovat jinou formu hospodářské politiky. Vyspělost zvolených zemí demonstruje tabulka, kde jsou kromě klasického ukazatele HDP na hlavu ještě i průměrné míry nezaměstnanosti, inflace a hospodářského růstu za vybrané období, což jsou vlastně vrcholy magického trojúhelníku jakožto cílů hospodářské politiky.

Tab. 2: Vybrané ukazatele zvolených zemí Německo* Švédsko Japonsko USA Estonsko** Singapur*** HDP na hlavu (PPP USD) 2003 27 756 26 750 27 967 37 562 13 539 24 481 Průměrný růst HDP (1981-2005) 2,5 2,2 2,4 3,2 5,8 6,7 Průměrná inflace (1981-2005) 2 4,1 0,9 3,3 4,2 1,7 Průměrná nezaměstnanost (1986-2004) 7,4 5,7 3,5 5,7 10,4 2,5 * Průměrná inflace za období 1992-2005 ** Průměrný růst je za období 1994-2005, průměrná inflace 1998-2006, průměrná nezaměstnanost 1993-2005 *** Průměrná nezaměstnanost 1993-2005 Zdroj: OECD Economic Outlook 2005, Human Development Report 2005, Statistics Estonia, Statistics Singapore

Jednotlivé případové studie se budou skládat ze dvou částí. První představí zemi a uvede současné indexy ekonomické svobody i s vysvětlením, proč dosahují takovou hodnotu.28 Ve druhé části bude popsáno specifické období hospodářských dějin, které bude zkoumat ekonomickou svobodu v její dynamické podobě. Na změně ekonomické svobody se dá lépe vypozorovat vztah s hospodářskou prosperitou, než na statických

28

Všechny číselné údaje o výšce daní, podílu státu v ekonomice a podobně jsou v odstavcích vysvětlujících hodnoty indexů čerpány ze studie 2006 Index of Economic Freedom.

- 32 -

ukazatelích, kterými do jisté míry současné hodnoty indexů jsou. Ostatně i jedním z cílů studií ekonomické svobody, které v této práci používám, je zdůraznit jaký je vztah mezi změnou ekonomické svobody a hospodářským růstem, jenž vyjadřuje nejlépe cestu k hospodářské prosperitě.

Graf 1: Zlepšení ekonomické svobody a zvýšení hospodářské prosperity

Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

Období, kterým budu věnovat pozornost jsou: německý hospodářský zázrak, reformy švédského sociálního modelu v 90. letech 20. století, současná japonská hospodářská politika, reaganomika, transformace Estonska a v případě Singapuru to bude stručný hospodářský vývoj za posledních čtyřicet let.29 Za tato období se u všech zmíněných zemí hodnoty ekonomické svobody zlepšily (viz. Tab. 17). Můžeme je proto označit za období liberalizace národního hospodářství. V kontextu této práce liberalizace znamená posun po ose směrem k liberálnímu pólu hospodářské politiky (viz. Graf 8). Souvislost liberalizačních reforem s hypotézou je projednán v části 3.3.

2.3.1 Německo

29

Singapur totiž neprošel nějakou výrazní hospodářskou změnou, která by byla srovnatelná s případy ostatních vybraných zemí. Jeho politika je více kontinuální a od počátku sleduje stále tu samou linii.

- 33 -

Největší evropská ekonomika a třetí největší ekonomika na světě je sice stále nesrovnatelně lepší než jiné ekonomiky, ale její chabé výsledky v dynamice v posledních letech ji řadí mezi nejhůře se rozvíjející země. Nelze očekávat, že vyspělé hospodářství bude mít růst srovnatelný s asijskými nebo středoevropskými zeměmi, navzdory tomu růst nedosahující ani 2% HDP je zjevně zklamáním. Odborníci se jistě shodnou, že růstový potenciál německé ekonomiky je mnohem vyšší. Potom je ale na místě otázka, co je tím velkým a naléhavým problémem, který tak výrazně brzdí německé hospodářství? Ekonomičtí analytici se shodují, že významnou roli sehrává stát blahobytu, který je v Německu zvlášť silně vyvinutý. S tím související regulace hospodářství a státní intervence do pracovních trhů jsou primárními bariérami znemožňujícími nastartování vyššího ekonomického růstu. Velká část německé veřejnosti však není připravena zříci se svých sociálních standardů a jistot ve prospěch lepší ekonomické výkonnosti. Německou hospodářskou politiku můžeme s ohledem na aktivní roli státu v ekonomice zařadit mezi intervencionistické typy. Německý IH je 1,96, což je 19. místo. Tab. 3: Známky Německa v IH

Nejlepší

výsledek

v posledních

deseti

letech

poprvé řadí zemi do kategorie svobodné. Dobré známky

získává

institucionálního

Německo charakteru

v položkách jako

je

spíše

ochrana

vlastnických práv a korupce. Špatnými známky jsou

naopak

bezprostřednější Jedná

Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

hodnoceny vztah

položky,

jež

mají

k hospodářské

politice. regulace

se

zejména

o

vysoké

daně,

finančního

sektoru

a

pracovního

trhu.

Daně

z příjmu fyzických osob dosahují v nejvyšší sazbě 44,3%, společnosti platí nejvíc 26,4%, agregované

vládní výdaje činí 47,7% HDP. Bankovnictví je silně regulováno, jenom 30% trhu kontrolují soukromé banky. Přístup k úvěru je ale dobrý a na základě tržních podmínek. Regulace pracovních trhů zůstává nadále jednou z největších na světě, a to i po reformních pokusech. FI Německa dosahuje hodnoty 7,5, čemuž odpovídá 19. místo. Vysoké hodnoty z oblastí právní ochrany, zdravých peněz a zahraničního obchodu jsou vyvažovány nízkými hodnotami rozsahu vlády a regulace pracovního trhu. Oba indexy se tak

- 34 -

shodnou jak na problematických tak i na dobrých aspektech německé ekonomické svobody.

Německý hospodářský zázrak Německé hospodářství, jako ostatně i celá společenská struktura, bylo po druhé světové válce téměř kompletně zruinováno. Až do roku 1948 fungoval přídělový systém na základní životní potřeby, jelikož německé peníze nedokázaly plnit svoji transakční funkci. Politika tří západních okupačních mocností však sledovala cíl co nejrychlejší ekonomické obnovy, poučená ze špatné strategie po první světové válce. USA, Velká Británie a Francie měly v úmyslu sjednotit celé území Německa do jednoho státního útvaru. V tomto plánu samozřejmě narazily na odpor Sovětského svazu, jenž měl jiné představy a geopolitické plány. Západní část Německa se tak v roce 1949 sjednotila do Spolkové republiky Německo a východní část se změnila na Německou demokratickou republiku. Rozdělení Německa pak determinovalo jeho další vývoj. Západní Německo bylo hlavním příjemcem Marshallova plánu, což byl Američany financovaný projekt rekonstrukce zničené Evropy. V kombinaci s institucionální reformou, která vycházela zejména z pera americké správy, a která demokratizovala a decentralizovala německý politický systém, byly položeny základy úspěšné hospodářské obnovy, jež pak byla řízena samotnou, demokraticky zvolenou německou vládou. Do čela vlády nastoupil v září 1949 kancléř Konrad Adenauer30 z Křesťansko demokratické unie a vládl až do roku 1963, kdy ho vystřídal jeho ministr hospodářství Ludwig Erhard. Po Erhardovi je pojmenovaná i poválečná ekonomická reforma, která umožnila rapidní hospodářský růst, označovaný i jako hospodářský zázrak. Obecně reforma sledovala dva základní a propojené cíle: měnovou reformu a sociálně tržní ekonomiku. Zásadním problémem, před nímž Německo po válce stálo, bylo zavedení fungující měny. Centrálně řízený přídělový systém vedl k nedostatku zboží a k rozmachu černého trhu. Centrální banka charakterizovala situaci před měnovou reformou následovně: „Peníze a ceny ve velkém rozsahu přestaly v ekonomice působit jako regulátory výroby a rozdělování a byly nahrazeny administrativním řízením hospodářství. Toto nadměrné zásobování penězi však čím dál víc činilo i toto administrativní řízení nemožným. Stále zřetelněji se ukazovalo, že i relativně skrovné výsledky obnovy dosažené od vojenského zhroucení Německa jsou

30

Mimo jiné i vítěz soutěže o největšího Němce, která se konala v roce 2005.

- 35 -

ohroženy, nebudou-li drastickým peněžním řezem odstraněny ochromující účinky nadbytku peněz s jeho katastrofálními ekonomickými a sociálními následky.“ (Šulc 1990: 22) Měnová reforma se uskutečnila v červnu 1948 a spočívala v nahrazení dosavadní měny Reichsmark novou měnou Deutsche Mark a v systému jejich vzájemné konverze. Směnný poměr byl stanoven na 10 DM za 100 RM, přičemž 50% ze starých pohledávek mělo být vázáno na tzv. pevných kontech. K okamžité dispozici tak ostalo vlastníkům jenom 5 DM za 100 RM. Zanedlouho byl s ohledem na vzestup cen přijat zákon, který anuloval 70% vkladů na vázaných kontech. Směnný poměr staré a nové měny se ustálil na 6,50 DM za 100 RM. Peněžní oběh byl regulován tak, že ze vzniklých vkladů byly vypláceny fyzickým osobám 60 DM na hlavu, podnikatelům za každého zaměstnance 60 DM. Staré pohledávky územních institucí, železnice a pošt byly zrušeny, země a obce dostaly prvotní vybavení podle jejich předcházejících měsíčních příjmů. Mzdy, platy, nájemné, renty a penze byly přepočteny v poměru 1:1. Proměny staré měny na novou byla v prvních měsících hlavním zdrojem zásobování hospodářství penězi a byl vyčerpán koncem roku 1949. (Šulc 1990: 26-27) Ekonomická situace byla po měnové reformě komplikovaná. Markantní byl růst cen, zvyšovala se i nezaměstnanost. Poptávka výrazně převyšovala nabídku, podniky neměly dostatek likvidity na další rozvoj výrob, úvěrové možnosti byly značně omezené. Toto období bylo pro celý další vývoj kritické, jelikož obyvatelstvo vyjadřovalo nespokojenost s růstem cen a nedostatkem zboží a volalo po obnově centrálního řízení. Díky Erhardovu úsilí nebyla orientace na tržní ekonomiku opuštěna a po prvotních problémech se situace začala stabilizovat. Centrální banka již v roce 1949 usoudila, že inflační nebezpečí je zažehnáno a monetární politika může být uvolněna ve prospěch ekonomického růstu. Snížila povinné minimální rezervy, uvolnila částku 100 mil. DM pro peněžní ústavy a podpořila poskytování dlouhodobých investičních úvěrů. Současně s měnovou reformou došlo k deregulaci cen, mezd a jiných kontrolních opatření. Rovněž byl po etapách liberalizován i zahraniční obchod, v prvních fázích hlavně na nátlak Spojených států. Od října 1951 se SRN podílela na jednáních GATT a v roce 1952 byla zakládajícím členem Evropského sdružení uhlí a oceli, které inspirovalo o pět let později vytvoření Evropského hospodářského společenství, předchůdce dnešní Evropské unie. Role státu v zahraničním obchodě se ale liberalizací neskončila. Deficity platební bilance, které již nebylo možné kompenzovat z Marshallova plánu, byly po vypuknutí Korejské války ještě zvětšeny kvůli nárůstu cen ropy. Vláda reagovala obnovením některých kvót na dovoz, pozastavením vydávaní dovozních licencí a jinými omezeními. Tato politika byla opět uvolněna až v době, kdy se zvýšily německé exporty. Vnitřní směnitelnost německé marky - 36 -

byla zavedena od roku 1952, vnější směnitelnost mnohem později v roce 1958. Vláda byla aktivní v korekci tržního mechanismu i v pozdějších letech. Přijala podpůrné opatření jako Průmyslový ústavní zákon, Zákon proti omezování konkurence a reformy v oblasti sociální politiky. Deregulace některých odvětví se uskutečnila až mnohem později, v případě například trhu s byty nebo dopravy neproběhla vůbec. Ludwig Erhard se v průběhu reforem potýkal s četnými problémy, k jejichž vyřešení potřeboval nejenom nezdolnou víru v tržní mechanismus ale také celou řadu šťastných náhod. Liberalizace německého hospodářství probíhala za silné opozice sociálních demokratů ale i běžných obyvatel. V případě nutnosti potvrzovat reformy referendem by se pravděpodobně mnohé z nich neměly šanci realizovat. (Lösch 1990: 83) Hlavními problémy, na které musela německá vláda reagovat byly inflace a nezaměstnanost. Růst cen byl stabilizován počátkem 50. let a plné zaměstnanosti bylo dosaženo až v roce 1958. Ekonomický růst bezprostředně po měnové reformě byl ohromný. Zbytek roku 1948 to bylo 50%, v roce 1949 25%. V letech 1950-1964 se HDP zvýšil 4,2krát a průměrné mzdy téměř třikrát, přičemž kupní síla marky poklesla o třetinu. (Šulc 1990: 42). I když se zvýšily vládní výdaje na strukturální a důchodovou politiku a poklesly daňové sazby, v celých 50. letech vykazoval německý rozpočet permanentního přebytku. Ten byl změněn na deficit až v roce 1962, protože po celou dobu rostly subvence rychleji než ostatní veřejné výdaje a princip vyrovnanosti rozpočtu, prosazovaný celou předcházející dobu, tak byl porušen. V kontextu diplomové práce je zajímavé rozdělení německé hospodářské reformy na tři fáze od autora Dietra Lösche. První fázi spatřuje ve vytvoření legislativního a institucionálního rámce, vzniku dvoustupňového bankovního systému a provedení měnové reformy. Druhá fáze spočívá v liberalizačních opatřeních, uvolnění cenových kontrol, zahraničního obchodu a zavedení vnější konvertibility marky. Počáteční stádium této fáze bylo pro reformu nejkritičtějším obdobím. Konečná fáze je přizpůsobování struktury cen, zaměstnanosti a výroby novým podmínkám otevřené tržní ekonomiky. Probíhala paralelně s druhou fázi a byla ukončena dosažením plné zaměstnanosti a zavedením vnější konvertibility marky. (Lösch 1990: 86-87) Úspěchy Německa potvrzují domněnku o tom, že liberalizaci musí předcházet nebo ji musí doprovázet změna institucionálního rámce. Kdybychom použili retrospektivně metodiku IH na poválečné roky v Německu, jistě bychom zaznamenali zlepšení ekonomické svobody ve všech aspektech. Liberalizační reformy se tedy projevily na obnově a urychlení ekonomické výkonnosti země a položily základy pro pozdější ekonomickou prosperitu, která trvá až do současnosti.

- 37 -

2.3.2 Švédsko Tato skandinávská země je ukázkovým příkladem funkčnosti kombinace tržního a koordinovaného hospodářství. I když podle HDP na hlavu nepatří k těm úplně nejlepším, umisťuje se Švédsko na čelních pozicích ve světovém žebříčku životní úrovně. Důraz na rovnou šanci všech obyvatel realizovat se podle svých preferencí a s tím související široký záběr veřejných statků od zdravotnictví a školství přes sociální síť až po velice přívětivou imigrantskou politiku předpokládá silnou pozici státu v hospodářství a společenském životě. Vysoké daně a značná regulace nejsou ve Švédsku výjimečnou podobou hospodářské politiky, stát blahobytu tu má už poměrně dlouhou tradici. Podle neoklasické ekonomické teorie by se dalo předpokládat, že v podmínkách mobility kapitálu, pracovních sil a výrobků, čehož je v Evropské unii již dosaženo, by se po jedenácti letech, kdy je země členem unie, přesunuly vzácné zdroje do podnikatelsky přívětivějších oblastí, kterých se v prostoru EU nabízí hned několik. Takovýto odliv nebyl zaznamenán a ani se v blízké budoucnosti nepředpokládá. Zdůvodnit tento teoretický paradox není tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Odpověď najdeme v institucionálních aspektech hospodářského prostředí, které jsou pro ekonomické procesy stejně důležité jako matematická kalkulace. Ty jsou ve Švédsku neobyčejně příznivé, a dokáží tak vykompenzovat omezení v podobě vyšších daní a regulací. Jak již bylo uvedeno, ekonomická svoboda v širším vyjádření není determinována jenom tím, do jaké míry stát zasahuje do ekonomické aktivity, ale zejména tím, jak kvalitní podmínky těmto aktivitám vytvoří. Kromě toho jsou principy solidarity tradičním rysem švédské společnosti, proto se projevy rozhořčení a nevole ze strany švédských podnikatelů nevyskytují. Švédsko je stejně jako Německo na 19. místě Tab 4: Známky Švédska v IH

IH

v kategorii

svobodné

s hodnotou

1,96.

Posledních pět let si udržuje podobné skóre, předtím dosahovalo horších hodnot. Nejhorší známky má v oblasti fiskálního břemene. Daň z příjmů je v nejvyšší sazbě stanovena na 60%, za což je nejhorší možná známka, o něco lépe jsou na tom korporátní daně s nejvyšší sazbou 28%. Vládní výdaje zahrnují 57,1% HDP a vládní spotřeba byla na úrovni 27,8% HDP. Špatná známka je udělena i Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

- 38 -

v oblasti regulací, významnou roli tady opět sehrává regulace pracovního trhu a ekologické normy, které převyšují i standardy EU. Naopak na výbornou si Švédsko vede v oblasti monetární politiky, nízkým bariérám pro zahraniční investory a kapitálové toky, potom samozřejmě v oblasti právní ochrany majetku a korupce, kde podle Transparency International dosahuje jedné z nejlepších světových hodnot. Švédsko je v FI žebříčku na 24. místě s výsledkem 7,3. Nízké hodnoty v položce rozsahu vládního sektoru a v regulací jsou vyvažovány vysokým oceněním kvality právního rámce a ochrany vlastnických práv, nízkou inflací a liberálním režimem v mezinárodním obchodě.

Hospodářská krize první poloviny 90. let minulého století Až do konce 80. let 20. století byly základní cíle švédského modelu31 – plná zaměstnanost a rovnost – dosaženy. Nezaměstnanost jenom zřídka vystoupila na 2% a díky antidiskriminačním opatřením pro ženy byla míra participace pracovní síly nejvyšší v Evropě. Rovněž distribuce příjmů byla nejrovnoměrnější v celé západní Evropě. Veřejné výdaje tvořily 55% HDP a v souvislosti s tím dosahovaly i daňové sazby nejvyšších evropských hodnot. Podstatná část hospodářství se neřídila tržním mechanismem ale podléhala různým formám regulace. Základní idejí švédského modelu bylo vybudování společnosti, jež by hájila podobné hodnoty jako rodina – rovnost, spolupráci, vzájemnou pomoc a bezpečnost. Zejména v 80. letech se švédsky model dostal pod tlak sílících neoliberálních trendů, jež se úspěšně prosadily ve Spojených státech a Velké Británii. Problémy švédského sociálního modelu se však objevily už dřív na konci 70. let. Začátkem let 90. se tento model z celé řady příčin zhroutil a musel byt reformován. (Silverman 1998) Počátkem 90. let prošlo Švédsko nejhlubší recesí za posledních 60 let. I když byla pro toto období charakteristická recese na mezinárodní úrovni, zvlášť silně a dlouze se projevila ve Švédsku. Průměrný příjem na hlavu klesl mezi lety 1990 až 1994 o 10% a v globálním měřítku se Švédsko propadlo ze 7 místa v roce 1988 na 17 v roce 1994. Pokles byl doprovázen kolapsem finančního sektoru, jejž způsobila bublina na akciových trzích a trhu s nemovitostmi v druhé polovině 80. let. V této době umělého boomu zahájila vláda liberalizaci finančních služeb a devizového trhu a zároveň snížila daňové sazby, což je zpětně 31

Ollson definuje švédský model 80. let následovně: „Švédský sociální systém má tři součásti: rozsáhlou soustavu podpor příjmu poskytující dávky v hotovosti téměř všem občanům; široký sektor veřejné spotřeby zabezpečující buď bezplatné, nebo vydatně dotované zdravotní a jiné osobní sociální služby; politiku plné zaměstnanosti umožňující většině lidí od dvaceti do šedesáti let věku být součástí aktivní pracovní síly. Právě politika plné zaměstnanosti se často chápe, především mezi členy odborů, jako hlavní výdobytek švédského dělnického hnutí.“ (Ollson 1996: 224)

- 39 -

hodnoceno jako nesprávně zvolená politika. Po splasknutí bubliny byla švédská ekonomika zasažena šokem z nárůstu úrokové sazby. Ke konci 80. letech byla reálná úroková sazba negativní a začátkem 90. let se zvýšila až na 10%. Mezi externí příčiny patřilo sjednocení Německa, které způsobilo růst úrokových sazeb na celém kontinentu,32 za interní příčinu se považuje protiinflační politika, která zrazila inflaci z 8% v roce 1989 až 1991 na 1 až 2% v letech 1992-1994, přičemž nominální úroková sazba nadále rostla. Na daňovou reformu a zvýšení úrokových sazeb reagovaly švédské domácnosti zvýšením mezní míry k úsporám, což na jedné straně vedlo k ukončení spekulativního půjčování a splasknutí bubliny na trhu s nemovitostmi a na druhé straně k omezení příjmů do státního rozpočtu, jež se nejmarkantněji projevilo v letech 1993 až 1994, kdy rozpočtový deficit dosáhl 14% HDP. Ohromné deficity veřejných financí pocházely z nárůstu dluhové služby, nutností sanace ztrátových komerčních bank a finančních institucí a samozřejmě zvýšených nároků na sociální politiku. Podíl vlády na HDP překročil v roce 1993 hranici 70%. Rostoucí deficit obchodní bilance a tlaky spekulativního kapitálu přinutily švédskou monetární autoritu opustit Evropský měnový systém a zavést plovoucí kurz. Švédská koruna okamžitě ztratila 20% své hodnoty oproti americkému dolaru. (Vylder 1996) Nepříznivou makroekonomickou situaci v první polovině 90. let museli švédští politici reflektovat ve svých úvahách o budoucnosti švédského státu blahobytu. Středopravá koalice, která nastoupila po volbách v roce 1991 k moci, využila hospodářského úpadku k zdůvodnění potřeby omezit státní sektor a přenechat více prostoru trhu. Navzdory tomu, že byla v roce 1994 vláda vystřídána sociálními demokraty, panoval napříč celým politickým spektrem konsenzus ohledně reformy sociálního systému a s ním spojenými vysokými daněmi a rozsáhlým veřejným sektorem. Snížila se výška podpory v nezaměstnanosti, nemocenských dávek33 a přídavků na děti. Krácení finančních zdrojů se nevyhnula celá škála veřejných výdajů od zdravotnictví a vzdělání, přes zahraniční pomoc až k obraně. Zavedla se finanční spoluúčast pacientů a omezily se dotace pro předškolní instituce. Rovněž se snížil počet učitelů, což se podle některých indikátorů negativně projevilo na kvalitě vzdělání. Ani pracovní trh se nevyhnul reformě, která sledovala principy flexibility a decentralizace a dávala více pravomocí jednotlivým společnostem v procesu vyjednávaní mzdových podmínek se zaměstnanci a v možnostech propouštění. Omezení jistoty zaměstnaní se dotklo dokonce i 32

Německá centrální banka zvýšila úrokové míry, aby přilákala kapitál, kterým mohla financovat náklady sjednocení. Kromě jiného tento krok výrazně přispěl k devalvaci britské libry a revizi Evropského měnového systému. 33 Nemocenské dávky dosahovaly 90 až 100% z platu, od roku 1996 byly redukovány na 75%, což se může z hlediska jiných hospodářských systémů stále jevit jako příliš vysoké číslo.

- 40 -

veřejné správy, kde se dříve jistota pracovního poměru považovala téměř za občanské právo. (Vylder 1996) Důležitý vliv na osud švédského sociálního modelu měl vstup země do Evropské unie v lednu 1995. Předtím muselo Švédsko splnit konvergenční kritéria, která jen posilovala tlaky na reformu sociálního systému. Zároveň bylo nutné přiblížit podnikatelské podmínky, hlavně daňové zatížení, evropským standardům, protože vstupem do prostoru s volným pohybem kapitálu mohl nastat jeho odliv do oblasti s příznivějšími podmínkami. I navzdory tomu, že se Švédsko nadále považuje za modelový příklad státu blahobytu, krizí 90. let a vstupem do EÚ skončila více než stoletá éra budování specifického sociálního státu založeného na typických levicových hodnotách solidarity a rovnosti. I nejnovější analýza z dílny OECD OECD Economic Surveys:

Sweden přičítá liberalizačním reformám 90. let zásadní podíl na

ekonomické obnově a podmiňuje pokračování dobrých hospodářských výsledků dalším posilováním tržních principů. Opětovný návrat do dobré ekonomické kondice po problematickém období začátku 90. let ukazuje graf.

Graf 2: HDP na hlavu v USD (1995) podle PPP

Zdroj: OECD Economic Surveys: Sweden

Švédská liberalizační reforma, spuštěná ekonomickou krizí by se jistě promítla do hodnocení IH, kdyby byl v té době sestavován a posunula by postavení země směrem k liberálním státům. Ekonomické důsledky reformy můžeme pozorovat v následující tabulce vybraných ekonomických ukazatelů.

Tab. 5: Vybrané ekonomické ukazatele Švédska 90. let

- 41 -

rok 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

růst HDP inflace nezaměstnanost IH -1,2 2,4 5,3 -2,0 4,7 8,2 4,1 2,2 8,0 4,2 2,5 7,7 1,3 0,5 8,0 2,6 0,7 8,0 3,6 -0,3 6,5 4,3 0,5 5,6 4,4 0,9 4,7

FI

2,68 7,2 (23) 2,58 2,3 2,29 2,25 2,15 7,4 (19)

Zdroj: OECD Economic Outlook 2005, Economic Freedom of the World 2005, 2006 Index of Economic Freedom

2.3.3 Japonsko Je druhou největší ekonomikou na světě a hospodářským centrem Asie. Spolu s Německem bylo poraženo v druhé světové válce a jejími důsledky hospodářsky zdevastováno. Rapidní poválečný ekonomický růst, který zemi dovedl až na samou špici mezi světovými ekonomikami, 34 je označován jako hospodářský zázrak. Podobně jako v případě Německa, byla v Japonsku nainstalována institucionální struktura ze strany Spojených států, která vytvářela velice výhodné podmínky pro hospodářský růst. Nazývat tyto změny35 liberalizací hospodářství je pravdivé jenom z jednoho úhlu pohledu. Struktura průmyslu a mezinárodní obchod nebyly ponechány čistě tržním silám, spíše byly usměrňovány hospodářskou politikou tam, kde to bylo považováno za žádoucí. Jedná se zejména o exportně orientovanou strategii, jež stála v pozadí celého ekonomického zázraku. Vláda podporovala exportní odvětví, minimalizovala import a úzce spolupracovala s největšími vývozci, což byli zároveň i největší japonské firmy. Ústřední roli v japonské hospodářské politice měly a stále mají Ekonomická plánovací agentura a Ministerstvo mezinárodního obchodu a průmyslu. Jejich úlohou je indikativní plánování, jež se dá stručně shrnout jako činnost, která řídí směřování ekonomiky do budoucna podle národních zájmů. Samotné hospodářské procesy jsou pak ponechány co nejvíc tržním silám. Navzdory nižší působnosti vlády v ekonomice, pokud ji vyjádříme jako podíl k HDP, 36 v porovnaní s Německem nebo Švédskem je indikativní plánování zařaditelné mezi projevy intervencionistické hospodářské

34

V 80. letech 20. století nebylo v odborné literatuře ničím výjimečným, když se o Japonsku psalo jako o nastupující světové hospodářské jedničce. 35 Oktrojovaná demokratická ústava, reformy zemědělství, bankovního sektoru a průmyslu, měnová stabilita a rozšiřování oblastí koordinovaných trhem atd. 36 Nízké sociální výdaje, jež jsou jinak podstatnou složkou vládních výdajů, mohou být způsobeny tím, že sociální politiku v Japonsku uskutečňují spíše podniky.

- 42 -

politiky. Ostatně i podle indexů bude zřejmé, že zasahování vlády do hospodářství je poměrně vyšší než v případě Německa nebo Švédska. Japonsko dostalo pro rok 2006 IH v hodnotě 2,26, a to ho řadí mezi země převážně svobodné a celkově na 27. pozici. Paradoxně jedinou jedničku získalo za nízkou inflaci, která je považována za problém, poněvadž dosahuje dlouhodobě záporných čísel. O něco hůře na tom je v oblasti Tab. 6: Známky Japonska v IH

obchodní politiky, kde jsou sice nízká cla, ale přítomnost netarifních omezení ztěžuje mezinárodní obchod.

Byrokratické

ale

hlavně

neformální

bariéry37 odrazují zahraniční investory od vstupu na japonský trh, proto je Japonsko na posledním místě OECD, co se týče podílu zahraničních investic na celkovém výstupu. Ochrana soukromého majetku je dobrá, i když soudní pře mohou být pomalé a často pro Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

ekonomické

spory

nevhodné,

poněvadž

kontrakty jsou v Japonsku uzavírány příliš obecně a

jejich výklad je ponechán férovému úsudku smluvních stran. Špatná známka je přidělena

fiskálnímu

břemenu,

tradiční

problematické

oblasti

všech

intervencionistických států. Progresivní daňová sazba je završena na 37% u fyzických osob a 30% u firem. Vládní výdaje jsou na relativně nízké úrovni 37,3% HDP a vládní spotřeba je 17,6% HDP. Bankovnictví je regulováno a trpí klasifikovanými úvěry ještě z přelomu 80. a 90. let 20. století. Úroveň regulace podnikání je taktéž vysoká a odrazující pro zahraniční investory. Snahou byrokracie je spíš podpora národních šampiónů, než zabezpečení konkurenčního prostředí. Podle žebříčku FI je Japonsko na 30. místě s výsledkem 7,2. Jednotlivé oblasti a jejich hodnocení odráží analýzu podle IH, což jen potvrzuje opodstatnění zařazení Japonska do skupiny států s intervencionistickou hospodářskou svobodou.

Výzvy současné japonské hospodářské politiky V 90. letech minulého století Japonsko zažívalo ekonomickou stagnaci, která ukončila rychlý hospodářský rozvoj předešlých dekád. Až posledních pár let nastává ekonomické oživení jako důsledek silné zahraniční poptávky ale i restrukturalizace a ekonomických 37

Kulturní odlišnosti jsou mnohem větší než mezi jednotlivými státy euroatlantické oblasti, které tvoří převážnou část členů OECD.

- 43 -

reforem. Některé reformy již byly zahájeny, stále však zůstává mnoho oblastí, na které musí hospodářská politika reagovat, aby zachovala nadějně se ubírající vývoj. Jde například o monetární politiku, reformu bankovního sektoru, ceny půdy nebo fiskální reformu. Odstranění deflace zůstává nejvyšší prioritou monetární politiky Japonska. Navzdory tomu, že více než polovina položek spotřebního koše vykazuje snižování cen, negativní vliv na potenciální růst poklesl s tím jak se podařilo deflaci zmírnit. Avšak i nízká deflace způsobuje ekonomické problémy, hlavně ve finančním sektoru. Za prvé, zvyšuje hodnotu závazků a zhoršuje tak jejich splácení. Za druhé, deflace přesouvá příjmy od dlužníků ke věřitelům, kteří mají obecně menší sklon ke spotřebě a tím omezují agregátní poptávku. Za třetí, snižování cen zboží a služeb je spojeno se snižováním hodnoty aktiv, zejména ceny půdy, což má negativní vliv na bankovní rozvahy. Za čtvrté, deflace udržuje reálné úrokové sazby na vyšší úrovni, čímž redukuje účinnost monetární politiky. (OECD Economic Surveys: Japan: 32) Centrální banka se snaží čelit deflaci nulovými krátkodobými úrokovými sazbami a zvětšováním monetární bázi. Ta za poslední tři roky vzrostla o 60%, nicméně protideflační účinek byl omezen zablokovaným úvěrovým transmisním mechanismem. Banky poskytují meziročně méně úvěrů kvůli odpisům klasifikovaných úvěrů z dřívějších let, ale také kvůli neochotě nést úvěrová rizika. Bankovní sektor je obecně v komplikované situaci. Japonské banky mají nízké zisky a jejich kapitálová základná je slabá. Regionální banky zaostávají ještě více. Efektivní fungování bankovního sektoru je úzce spojeno s udržitelností hospodářského růstu. Pokračující růst pak posiluje banky a rozšiřuje jejich ochotu a schopnost půjčovat, což se jeví jako ústřední problém japonského finančního systému. Základní úkoly, před nimiž stojí japonská monetární politika, jsou podle OECD následující: a) udržení současného ekonomického růstu dostatečně dlouho na to, aby skončila deflace; b) správné načasování uvolňovací monetární politiky japonské centrální banky, aby se tak zabránilo opětovnému zachycení do deflační pasti a zároveň aby se absorbovala přebytečná likvidita, která by mohla způsobit vysokou inflaci;38 c) eliminace vlivu změny monetární politiky na reálnou ekonomiku a finanční instituce;39 d) motivování bank 38

Po skončení deflace bude japonská centrální banka nucena opustit politiku nulové úrokové sazby. Jestli bude tento krok uskutečněn předčasně, může podvázat ekonomický růst a obnovit deflaci. Na druhé straně příliš pozdní změna úrokové sazby může vyústit do vysoké inflace, a to v momentě, když opět začne fungovat peněžní multiplikátor. 39 Japonská monetární banka v rámci zvyšování likvidity nakupovala státní obligace, kterých cena tak dosáhla relativně vysoké hodnoty, což způsobilo obavy o možné bublině na tomto trhu. Banky vlastní vládní obligace v celkové hodnotě 34% HDP. Jestliže centrální banka přestane nakupovat tyto cenné papíry, a začne se jich zbavovat, aby tak absorbovala přebytečnou likviditu, způsobí pokles jejich ceny, který může zapříčinit velké ztráty finančních institucí.

- 44 -

k zvýšenému půjčování, kvůli obnově úvěrového transmisního mechanismu, jenž je nevyhnutelný pro efektivní monetární politiku. (OECD Economic Surveys: Japan)

Graf 3: Meziroční změna objemu bankovních půjček

Zdroj: OECD Economic Surveys: Japan

Dalším důležitým úkolem, před nimž japonská hospodářská politika stojí, je dosažení fiskální udržitelnosti. Období stagnace japonské ekonomiky si na jedné straně vynutilo zvýšení výdajů na sociální politiku a na druhé straně snížení příjmů v důsledku slabého ekonomického růstu a snižování daní. Výsledkem je dlouhodobě přetrvávající deficit veřejných financí, jenž se kumuluje do státního dluhu, který dosahuje astronomických 160% HDP, což je nejvíc ze všech zemí OECD.

Graf 4: Fiskální ukazatele vlády

Zdroj: OECD Economic Surveys: Japam

- 45 -

Možnosti snižování vládních výdajů jsou však omezené. Vláda dokázala redukovat výdaje škrty v oblasti investování do veřejných statků, sociální oblast však nemůže být stejným způsobem redukována, jelikož Japonsko čelí významnému stárnutí populace a vysokým nárokům na penzijní a zdravotní systém. Vylepšení nepříznivé fiskální pozice vlády předpokládá markantní omezení nepovinných výdajů a zároveň reformu sociálního systému. Vážnost situace je demonstrována výpočty různých scénářů konsolidace veřejných financí. Vládní střednědobý ekonomický plán počítá s tím, že když bude zachován ekonomický růst na úrovni 2% a stejnou hodnotu bude mít i dlouhodobá úroková sazba, stabilizuje se státní dluh v roce 2014 na úrovni 186% HDP. Jestliže bude ale průměrný růst HDP v následujících letech jenom nižší, jak to předpokládají i analýzy OECD, a úrokové sazby například 3%, nepodaří se Japonsku svojí úspornou fiskální politikou stabilizovat dluh dříve než v roce 2020 na úrovni 230% HDP. (OECD Economic Surveys: Japan: 37-38) Je nepravděpodobné, že se Japonsku podaří vypořádat se s problematickou fiskální situaci jenom pomocí snížení výdajů. I když o tom japonští politici zatím neuvažují, existuje rezerva ve zvýšení vládních příjmů, které dosahují v porovnání se zeměmi OECD téměř nejnižších hodnot.40 Fiskální nerovnováha se netýká jenom centrální vlády. Lokální vlády tvoří až 40% z celkových veřejných výdajů. Kompetence lokálních vlád totiž zahrnují zdravotní starostlivost a jiné sociální programy, stejně jako důchody pro jejich zaměstnance. Ačkoli je stupeň decentralizace moci značný, centrální vláda určuje základní principy sociální politiky, které musí nižší úrovně respektovat a tím je jejich snaha spořit utlumována. Základní úkoly fiskální politiky jsou podle OECD shrnuty do těchto bodů: a) snížení nepovinných veřejných výdajů a reforma sociálního systému; b) zvýšení vládních příjmů; c) vypracování důvěryhodnějšího střednědobého plánu stabilizace veřejného dluhu; d) zabezpečení fiskální disciplíny na místní úrovni a zvýšení efektivity ve výdajových programech. (OECD Economic Surveys: Japan) Kromě problémů v monetární a fiskální oblasti se musí Japonsko vypořádat s překážkami, které omezují jeho růstový potenciál. Nejvyšší prioritou podle OECD zůstává privatizace Japonské pošty, jež je největší světovou finanční institucí. Vláda má tendenci využívat zdroje z úspor a pojištění na pokrývání nákladů veřejných korporací a veřejných investičních projektů. Přesouvání soukromých zdrojů do veřejné oblasti, která je charakteristická nižší produktivitou, snižuje japonský růstový potenciál. Japonská pošta pokřivuje finanční trh a snižuje konkurenci, jelikož není objektem různých daní, nemusí platit 40

Eventuální zvýšení daní by se projevilo v zhoršení ekonomické svobody a bylo by v rozporu s konceptem liberalizační reformy.

- 46 -

pojištění vkladů a její rizika jsou nižší kvůli vládní ochraně. Ohromná velikost co do počtu zaměstnanců i poboček, nezastupitelná role v rurálních oblastech a silná politická opozice komplikují separaci a privatizaci této organizace, kterou vláda samotná pokládá za jednu z nejdůležitějších reforem od období Meidži v 19. století. Další důležitou oblastí čekající na reformu, jsou regulace. Protože neexistuje politická vůle a nejsou jasně vymezeny kompetence ani procedury, vázne reforma regulací, čehož důsledkem je i nižší zájem zahraničních investorů podnikat v Japonsku. Přitom zahraniční investice by posílily konkurenci, zlepšily alokaci vzácných zdrojů a stimulovaly japonský růstový potenciál. Hospodářské oživení posledních let posílilo ochotu řešit mnoho dlouhodobých problémů, kterými asijská velmoc trpí. Japonská hospodářská politika však stojí před dalšími výzvami, jež je nutno zvládnout, aby byl lépe využíván hospodářský potenciál země. Na ten však nemají vliv jenom interní faktory, ale i externí podmínky, jako cena ropy, mezinárodní obchodní výměna nebo obchodní a politické vztahy s Čínou. Když tyto vnější vlivy budou působit nepříznivě pro japonský ekonomický vývoj, o to těžší ale i důležitější bude pokračování v nastartovaných hospodářských reformách. Japonsko je v této práci specifickou zemí, protože liberalizační reformy z větší části ještě jen čekají na svoji realizaci, což je vidět i ve stagnujících hodnotách indexů ekonomické svobody.41 O jejich pozitivních důsledcích se můžeme jenom dohadovat, mezi ekonomy však panuje přesvědčení, že jsou jedinou cestou z hospodářské stagnace, kterou dokumentuje i následující tabulka vybraných makroekonomických ukazatelů.

Tab. 7: Vybrané ukazatele Japonska rok 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

růst HDP inflace nezaměstnanost IH -1,0 0,7 4,1 -0,1 -0,3 4,7 2,4 -0,8 4,7 0,2 -0,8 5,0 -0,3 -0,9 5,4 1,4 -0,3 5,3 2,7 0,0 4,7 2,4 -0,4 4,4 2,0 0,1 3,9

FI 2,21 2,16 2,06 2,04 2,34 2,36 2,53 2,46 2,26

7,3 (23) 7,0 (34) 7,0 (33) 7,2 (30)

Zdroj: OECD Economic Outlook 2005, Economic Freedom of the World 2005, 2006 Index of Economic Freedom

41

Mírné hospodářské oživení posledních let je způsobeno zvýšenou externí poptávkou spíše jak reformami.

- 47 -

2.3.4 Spojené státy americké I když mnoho klasických liberálů vnímá Spojené státy jako zemi, která už minimálně

od

dob

Velké

deprese

podléhá

intervencionistickým

trendům

a

zpronevěřuje se svému historickému odkazu na principy svobody, je i v současnosti jednou z nejliberálnějších ekonomik na světě. Globální ekonomickou dominanci si USA vydobyly po druhé světové válce a dokázaly si ji udržet dodnes a ačkoli není jejich hegemonie v současnosti tak výrazná jako v prvních poválečných dekádách, dá se předpokládat, že i v následujících desetiletích si svoje prvenství udrží, ne-li posílí.42 Z dominantního postavení Spojených států vyplývá i jejich odpovědnost za globální ekonomický řád. Ten je určován nejenom vzájemnými obchodními vztahy jednotlivých států, ale hlavně multilaterálními dohodami, které jsou sjednávány na půdě ekonomických mezinárodních organizací. Všeobecná dohoda o clech a obchodu, jež se v roce 1995 změnila na Světovou obchodní organizaci, je základní platformou, na které státy jednají a formují pravidla celosvětového hospodářského řádu.43 Není pochyb o tom, že právě Spojené státy jsou koryfejem liberalizace tohoto řádu, i když je jim možné vytknout jisté pokrytectví, protože v oblasti zemědělské produkce, jejíž liberalizace by nejvíc pomohla rozvojovým zemím, zachovávají protekcionistickou politiku. Mnohonásobně větší pokrytci jsou však v tomto případě jisté vyspělé evropské země. Konstitutivním rysem amerického hospodářství i společnosti obecně je důraz na individualismus. Může se zdát, že je oproti dřívějším dobám poněkud oslabován, je však stále přítomen v rozhodně větší míře než v jiných zemích. Vertikální ekonomická a sociální mobilita je určitě snazší, než je tomu v Evropě. Nic z toho by nebylo myslitelné, pokud by systém nebyl postaven na piedestaly negativní ekonomické svobody. Finanční spoluúčast na vzdělávání 44 a lékařské péči, minimální sociální síť a 42

Evropská unie zůstane pravděpodobně i nadále v závěsu i navzdory ambiciózním plánům typu lisabonské strategie. Euforii z japonského vývoje ukončila stagnace 90. let a jenom nepřesvědčivý rozjezd posledních let. Posledním kandidátem je Čína, domnívám se však, že předpovědi ohledně nezadržitelného útoku této krajiny na přední ekonomickou příčku a odvážné označení tohoto století jako století Číny jsou více než přehnané. I kdyby si Čína udržela desetiprocentní růst HDP (činí 1,5 bilionů USD) na následujících dvacet let, dostane se na úroveň Spojených států dneška (10,7 bilionů USD). Vzhledem k tomu, že Čína se bude muset vypořádat s mnoha zásadními problémy, není bezmezný respekt k této krajině příliš na místě, i když je teď jakousi mantrou nejen v ekonomických ale i politických kruzích. 43 Nepřímý tlak na liberalizaci je vyvíjen i ze Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Tyto instituce, kde zastávají nejvlivnější pozici USA, podmiňují svoji pomoc ekonomickými reformami, které vycházejí z principů ekonomického liberalismu. 44 Placené školství má celou řadu výhod, mezi nimiž je nejzřetelnější zvýšení kvality vzdělávání. Není divu, že mezi deseti nejlepšími vysokoškolskými institucemi je sedm amerických škol, dvě britské a jenom jedna

- 48 -

státní důchodové zabezpečení pěstují v amerických občanech individuální odpovědnost za svůj osud. Soukromý majetek je také adorován, není jenom prostředkem k uspokojení materiálních potřeb ale často je spojen s identitou jeho vlastníka.45 Spojené státy spolu s Novým Zélandem a Austrálií obsadili 9. místo v IH s hodnotou 1,84, což je řadí mezi svobodné země. V jednotlivých položkách se střídá hodnocení jedna a dva, jenom fiskální břemeno má velice špatnou známku 3,9. Je to zaviněno hlavně vysokými daněmi pro společnosti, jež dosahují nejvyšší hodnoty 35%, a daněmi z příjmu fyzických osob se stejnou hodnotou. Vládní výdaje jsou na úrovni 36% HDP, přičemž vláda spotřebuje 15,4% HDP. Obchodní politika se vyznačuje nízkými cly, avšak platí různá netarifní omezení na určité zboží. Zahraniční investoři Tab 8: Známky USA v IH

mají volný přístup na americký trh, omezení jsou kladena

jenom

na

strategická

odvětví

a

jsou

kontrolovány ekonomické aktivity, jež by mohly ohrozit národní bezpečnost. Bankovní a finanční systém je v USA vyvinut nejlépe na světě. Nízká omezení a regulace umožňují liberální prostředí, které podporuje

konkurenci

domácích

i

zahraničních

finančních institucí. Vláda jenom mírně intervenuje do tvorby cen a mezd, jedná se zejména o státní Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

zaměstnance

a

zemědělství,

které

je

dotováno

z veřejných zdrojů. Ochrana soukromého vlastnictví je v USA tradičně na vysoké úrovni, objevuje se však problém vyvlastňování ve veřejném zájmu, jenž se vyskytuje ve všech zemích a může do budoucna ovlivnit hodnocení této položky. Ačkoli je pracovní trh velmi flexibilní a korupce byrokracie je nízká, existuje mnoho regulací, které mohou komplikovat podnikání. Spojené státy získaly FI v hodnotě 8,2, čemuž přísluší třetí místo v tabulce. Hodnocení ve většině položkách je docela vyrovnané, nejhorším údajem je efekt

francouzská. (http://www.thes.co.uk/) O kvalitě vědy v USA mluví i počet Nobelových cen za ekonomii udělených Američanům, nebo vědcům, kteří jsou s americkým akademickým prostředím bezprostředně spjati. Následující výčet posledních laureátů svědčí o všem: 2005 – Robert J. Aumann (Izrael/USA), Thomas C. Schelling (USA), 2004 – Finn E. Kydland (Norsko, působí v USA), Edward C. Prescott (USA), 2003 – Robert F. Engle III. (USA), Clive W. J. Granger (Velká Británie, působí v USA), 2002 – Daniel Kahneman (Izrael/USA, působí v USA), Vernon L. Smith (USA), 2001 – Georgie A. Akerlof (USA), A. Michael Spence (USA), Joseph E. Stiglitz (USA), 2000 – James J. Heckman (USA), Daniel L. McFadden (USA). 45 Kritiky je tato skutečnost označována jako bezuzdný materialismus, dá se na to ale pohlížet i z jiné stránky a to jako na respekt k hodnotám vytvořeným vlastní usilovností. Koneckonců hospodářská prosperita, o kterou v této práci jde, vyžaduje prostředí s přívětivým vztahem k materiálním věcem i penězům.

- 49 -

minimální mzdy, ale i flexibilita přijímaní a propouštění zaměstnanců je ohodnocena méně, než by se dalo podle IH očekávat.

Reaganomika Prezident Ronald Reagan nastoupil do úřadu v roce 1981 a ve svém úvodním projevu před kongresmany představil svůj plán fundamentální změny kurzu, který povede k nižší inflaci, vyššímu růstu a světlejší budoucnosti pro všechny obyvatele. Kromě ekonomické obnovy uvedl Reagan mezi své priority i zvýšení bezpečnosti země46 a decentralizaci státní moci. (Palmer, Sawhill 1982: 1) Hospodářská politika 80. let byla logickou reakcí na předchozí desetiletí charakteristické bezprecedentní inflací a nízkou mírou růstu produktivity. Mezi analytiky nepanovala shoda ohledně příčin zhoršující se ekonomické výkonnosti, jedni vinili ropné a potravinové šoky, jiní příliš stimulující fiskální a monetární politiku. Převládala však shoda na tom, že je třeba učinit rázná opatření k odstranění těchto problémů.

Tab. 9: Vybrané ukazatele USA růst produktivity nezaměstnanost inflace úroková sazba podíl výdajů federální vlády na HDP podíl příjmů federální vlády na HDP zvýšení regulace*

1960-1965 1974-1979 2,6 0,7 5,5 6,8 1,6 7,5 4,4 8,7

1980 -0,2 7,1 9,0 11,9

18,8

21,7

22,9

18,6 7,6

19,7 13,9

20,6 12,3

* Zvýšení počtu stran ve federálním rejstříků regulací Zdroj: Economic Report of the President, 1982

Reaganova administrativa představila v zimě 1981 svůj ekonomický plán nazvaný Program for Economic Recovery. Hlavními cíly se staly stabilní a restriktivní monetární politika, pokles růstu vládních výdajů, snížení daně z příjmů fyzických i právnických osob a podstatní uvolnění regulačního rámce. Součástí ekonomického programu bylo i přihlášení se ke konzervativní sociální filozofii, která klade na vládu odpovědnost za všeobecné blaho a vyrovnávaní nerovností mezi občany a komunitami, což se dá vnímat jako nekonsistentní

46

Právě výdaje na obranu je nutno zmínit, jelikož zaznamenaly v době Reaganovo mandátu prudký vzestup a ovlivňovaly makroekonomické ukazatele v opačném směru jako liberalizační reformy. I proto nejsou ekonomické výsledky Reaganovy administrativy až tak impozantní.

- 50 -

s ekonomickým liberalismem. Hlavními kritérii vládní politiky se ale staly ekonomické výsledky a nikoliv filozofické hodnoty. (Palmer, Sawhill 1982: 5) Principy hospodářské politiky vycházely z teoretického mixu. Hlavní roly hrály tři vlivné skupiny: stoupenci vyrovnaného rozpočtu, ekonomové strany nabídky a monetaristé. První požadovali vyrovnanost veřejných financí, druzí daňové škrty s cílem stimulovat investice a monetaristé snížení inflace zpomalením růstu peněžní nabídky. Zejména mezi školou strany nabídky a monetaristy je na první pohled zásadní rozdíl. Jestli se omezí nabídka peněz jak navrhují monetaristé, vzrostou úrokové sazby a ty podvážou investiční aktivitu, která je ústředním cílem školy strany nabídky. Odpovědí na kritiku inkonsistence ekonomického programu byl poukaz na špatně sestavené argumenty, jež se opíraly o keynesiánské modely. Kritici nebrali do úvahy změnu v očekáváních, která nastane jakmile se podaří zkrotit inflaci a snížit daně. Když se k těmto podstatným krokům přidá omezení role vlády v ekonomice a odstranění zbytečných regulací, podnikatelé na to budou reagovat zvýšením investiční aktivity. (Campagna 1987: 491) Nejpalčivějším problémem amerických občanů se začátkem 80. let stala inflace. Vysoké hodnoty z let 1979 a 1980 představovaly obavu, že se může inflační spirála roztočit do neúnosných hodnot. V souladu s Reaganovou představou, zahájil Fed brzo po volbách restriktivní monetární politiku v zájmu potlačení inflace. Důsledkem byl přechod ekonomiky do recesní fáze, vzrůst nezaměstnanosti až za hranici 10% a zvýšení úrokových sazeb. Tyto krátkodobé negativní trendy nevyvolaly u obyvatelstva podstatnou změnu podpory administrativy, jelikož to se nejvíce obávalo vysoké inflace a ta byla brzy úspěšně potlačena. Již v letech 1983 a 1984 nabyla inflace přijatelných hodnot a po uvolnění monetární politiky ze strany Fedu stouplo tempo růstu HDP na relativně vysoké cifry. Daňová reforma v 80. letech byla nejrozsáhlejším zásahem do daňového systému od druhé světové války. Nepřehlédnutelný vliv na daňovou politiku měla škola strany nabídky a koncept Lafferovy křivky. Ta předpokládá, že snížení daňové sazby bude motivovat ekonomické subjekty k vyšší aktivitě, která se projeví i ve vyšším daňovém základě, takže se eliminuje výpadek příjmů do státního rozpočtu v důsledku nižších daní. Nejvyšší sazba daně pro fyzické osoby byla snížena ze 70% na méně než 35% za jednu dekádu, středně příjmový daňoví poplatníci zaplatili méně o jednu třetinu a milióny jednotlivců s nízkými příjmy neplatili daň žádnou. Zároveň byly zrušeny početná daňová zvýhodnění a indexovány daňové třídy, aby se tak zabránilo inflačnímu zvyšování efektivních daňových sazeb. Efektivní daňová sazba na příjmy z investic byla rovněž redukována, jak na úrovni fyzických tak právnických osob, avšak během příštích několika let byly tyto změny eliminovány. (Feldstien - 51 -

1994: 12) Pro podniky mělo největší význam zásadní snížení doby odpisů hmotného a nehmotného majetku.. Jeho cílem bylo zrychlit návratnost investic a tím podpořit jejich tvorbu. Tato politika zvýhodňovala kapitálově náročné odvětví, což však bylo v rozporu s principy liberální hospodářské politiky, jelikož upřednostňovala investice v jedné oblasti před druhou. (Campagna 1987: 497) S ohledem na filosofii Reagonovy politiky i její praktickou aplikací se další důležitou reformovanou oblastí stala sociální politika.47 Hlavním důvodem ke škrtům sociálních výdajů byl jejich neustály růst a daňová reforma, která snižovala příjmy do systému. Sociální reformu na svých příjmech pocítili nejvíc nízkopříjmové domácnosti a jednotlivci.48 Sociální síť měla zachytit jenom jedince, kteří z nějakých objektivních důvodů nemohli pracovat. Důsledkem nebylo jenom zvýšení nerovnosti ve společnosti ale i obvinění Reagana z rasistického přístupu, jelikož na rasové menšiny dopadaly tyto reformy intenzivněji než na bílou většinu. Značně neúspěšnou oblastí veřejných financí se staly rozpočtové deficity a bezprecedentní nárůst státního dluhu. Na první pohled se může zdát, že korelace mezi snižováním daní a nárůstem výdajů na obranu a mezi rozpočtovým deficitem je zřejmá, jak však tvrdí Feldstein: „Žádné jednoznačné vysvětlení zdrojů deficitů není možné, protože jednotlivé komponenty můžou být kombinovány mnoha odlišnými způsoby, aby tak potvrzovaly různé náhledy, které jsou sice všechny pravdivé avšak neúplné.“ (Feldstein: 1994: 48) Regulace amerického hospodářství byly považovány Reaganem za podstatnou brzdu ekonomického rozvoje a také zpronevěru základním americkým hodnotám individualismu a svobody. Regulační politika nabývá dvou forem: ekonomické a sociální. (Feldstein 1994: 367). Ekonomická regulace kontroluje zisky, stanovuje ceny a určuje, kdo může participovat na trhu a užívat vzácné zdroje. Zásadní deregulace v této oblasti proběhla ještě v 70. letech a za Reaganova prezidentství byla záhy dokončena. Sociální regulace se týká znečistění, stanovuje zdravotní a bezpečnostní standardy, upravuje obsah informací, které poskytuje prodávající kupujícímu a chrání spotřebitele před různými formami nepoctivého jednání

47

Svůj postoj k sociálním programům vyjádřil Reagan například v projevu z roku 1974: „ The New Deal, the Fair Deal, the New Frontier a the Great Society způsobily nárůst velikosti vlády, její moci i nákladů. Náklady na vládu jsou dnes pro rodinu vyšší než kolik utratí za jídlo, bydlení a oblečení. Dokonce ani Office of Management and Budget neví kolik výborů, komisí, úřadů a agentur je součástí federální vlády a federální rejstřík, čítající jejich regulace je jenom o par stran užší než encyklopedie Britannica.“ (Reagan 1974) 48 Reforma sociálních výdajů v rámci snižování vládních výdajů způsobila, že vzrostlo procento lidí pod hranicí chudoby z 11,7% v roce 1979 na 15,3% v roce 1983. (Tindall, Shi 2000: 740)

- 52 -

producentů. Záměr deregulovat tuto oblast byl součástí Reaganovo programu a v řadě oblastí od ochrany životního prostředí přes banky až po trh práce byl i úspěšně proveden. Liberální reformy prezidenta Reagana měly pozitivní vliv na ekonomickou výkonnost Spojených států, jak dokumentuje i tabulka. Na druhé straně se reformy projevily jenom nenápadně v FI, který je konstruován i zpětně a to zejména v položkách zohledňujících výšku daní. Je to důkazem toho, že i malá změna ekonomické svobody může mít v tržních a vyspělých zemích velký vliv na ekonomickou prosperitu.

Tab. 10: Vybrané ukazatele USA Růst HDP Inflace Nezaměstnanost Deficit (mld. USD) FI

1979 1980 3,2 -0,2 8,5 9,0 5,8 7,1 -27,7 -59,6 7,5

1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 2,5 -2,1 4,0 6,8 3,7 3,0 2,9 3,8 9,3 6,2 4 3,7 3,2 2,2 3 3,4 7,5 9,5 9,5 7,4 7,1 6,9 6,1 5,4 -79,0 -128,0 -207,0 -185,4 -212,3 -221,2 -149,7 -155,1 7,7 7,949

Zdroj: Tomeš (2005), Economic Freedom of the World 2005

2.3.5 Estonsko Posouzení transformujících se zemí podle ukazatele HDP na hlavu by neuvedlo tuto malou pobaltskou zemi na čelní příčku,50 nicméně při zachování dosavadních trendů nebude dlouho trvat a i v této položce se stane Estonsko středoevropským premiantem. Je nejlepší středoevropskou zemí, co se týče hodnocení indexů a zatím jedinou, které se podařilo dostat do kategorie svobodné v IH. Úspěch Estonska spočívá v radikální ekonomické reformě, zahájené záhy po získání nezávislosti v srpnu 1991. Jelikož byl propad hospodářství způsobený rozpadem Sovětského svazu znatelný,51 o to více pochvaly si zaslouží odvážné reformní kroky, jež brzo umožnily vysoké tempo ekonomického růstu. I přes varování mezinárodních institucí zavedlo Estonsko v roce 1994 rovnou daň a zahájilo celkovou liberalizaci ekonomiky. Brzkou privatizací finančních institucí se Estonsko vyhnulo bankovnímu socialismu, zásadnímu problému mnoha ostatních postkomunistických zemí. Nastavení hospodářských pravidel ve prospěch moderních trendů udělalo z Estonska jednu z technologicky nejvyspělejších 49

Údaj je pro rok 1990. Na prvním místě je Slovinsko s 10 411 USD, za ním následuje Estonsko s 7 475 USD, Česká republika je až na třetím místě s 6 133 USD na hlavu (údaje nejsou vyjádřeny podle parity kupní síly). (2006 Index of Economic Freedom) Startovací pozice jak Slovinska, tak i České republiky byla na počátku transformace určitě lepší, estonský úspěch je proto možno přičítat hlavně jeho hospodářské politice. 51 V Období let 1990-1994 se HDP propadl o celých 36%. V roce 1992 bojovala estonská ekonomika s 1076% hyperinflací. (http://www.estonica.org) 50

- 53 -

evropských zemí, která se může chlubit snadnou dostupností internetu a jeho užíváním v co nejširší oblasti finančnictví a komunikace. Rovněž ponechání ekonomiky tržním silám a konkurenci omezilo nutnost dotací na minimum a hospodářská struktura tak nabyla žádoucí podoby. Nutno dodat, že po celou dobu transformace hrála ve prospěch Estonska geografická, a v případě Finska i kulturní a jazyková blízkost vyspělých skandinávských států. Estonsko také netrpělo zásadními strukturálními problémy, jež i v současnosti

brzdí

vývoj

v jiných

postkomunistických

zemích.

Liberalizace

zahraničního obchodu dokonce postoupila až tak daleko, že vstup země do Evropské unie v květnu 2004 a s tím související přijetí společné obchodní politiky, zhoršil Estonsku jako jedinému vstupujícímu známku z tohoto faktoru v IH z jedničky na dvojku. IH pro rok 2006 udává pro Estonsko hodnotu Tab. 11: Známky Estonska v IH

1,75, čímž jej řadí mezi svobodné země a celkové umístění je 7. Nejproblematičtější položkou je korupce, která dosahuje hodnoty 2,5, jinak jsou jednotlivé položky vyrovnané. Fiskální břemeno vlády, jež je tradičním problémem všech vyspělých zemí, je v Estonsku oceněno dvojkou zejména díky rovné dani ve výši 24%, která má být ještě letos snížena na 20%. Vládní výdaje se podílejí na 37,7% HDP, samotná vládní spotřeba pak činí 19% HDP. Zahraniční investice jsou v konkurenčním prostředí

Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

rovnocenné s domácími, existující regulace mají za

účel chránit tržní prostředí a ne zvýhodňovat určité společnosti či odvětví. Bankovní sektor je otevřen zahraničním investicím a konkurenci, regulace jsou minimální a přístup k úvěru je dobrý. Ochrana vlastnických práv je klíčovým faktorem prosperity postkomunistických zemí a Estonsko je v tomto ohledu relativně úspěšnou zemí. Ve FI se Estonsko umístilo na 9. pozici s výsledkem 7,8. Je to opět nejlepší výsledek z transformujících se zemí. Hodnocení jednotlivých oblastí je vyrovnané a je znatelný zlepšující se trend ve všech aspektech.52

52

V roce 1995 bylo Estonsko na 75. místě, v roce 2000 už na 34., v roce 2002 pak na 10. Česká republika postoupila jenom o 24 míst, v roce 1995 byla 68. a aktuální místo je 44. I okolní visegrádske země si polepšily o dvacet až třicet míst, ostatní země Pobaltí zhruba o čtyřicet, Estonsko tak s 65 příčkami prodělalo největší progres z celého regionu.

- 54 -

Estonsko vsadilo ve své transformační strategii na negativní ekonomickou svobodu a jak se zdá, bylo to rozhodnutí prozíravé, i když zpočátku trochu riskantní. Hospodářská prosperita země sice není závratná, závratný je ale trend, který prosperitu neustále zlepšuje.

Transformace Estonska Estonsko byla nejvyspělejší část Sovětského svazu s nejvyšším čistým materiálovým produktem na hlavu.53 Industrializace a urbanizace v sovětské éře se v baltickém regionu projevila zvlášť silně.54 Liberalizace cen byla zahájena již v roce 1989 a vyústila do hyperinflace, jež v roce 1992 překročila tisíc procent. Ne všechny transformující se země se potýkaly s tímto problémem v tak velké míře. Cenová liberalizace byla téměř dokončena v roce 1992, regulovány zůstaly jenom ceny energií a nájemného. Centrální banka reagovala restriktivní monetární politikou a už v následujících letech zkrotila inflaci na přijatelnější úroveň. Estonská koruna byla zafixována na marku v poměre 1 DM = 8 EEK v červnu 1992. Liberalizace mezinárodního obchodu probíhala rovněž rychle, již v roce 1993 byly odstraněny obchodní překážky, v roce 1994 zavedena plná konvertibilita měny a v roce 1995 volný obchod s Evropskou unií. Privatizace státního majetku byla podobně jako v jiných zemích rozdělena na malou a velkou privatizaci. Malá privatizace probíhala v letech 1991 až 1993 a byly v ní prodány malé a středně velké podniky. Prodej velkých podniků začal až po přijetí privatizačního zákona v roce 1993. Byl zvolen liberální přístup, vláda nastavila stejné podmínky pro domácí i zahraniční zájemce55 a upřednostňovala prodej silnému investorovi před rozdrobením vlastnictví mezi mnoho subjektů přes kuponovou privatizaci. Sledoval se princip nejdřív privatizovat pak restrukturalizovat. Do konce roku 1995 byla většina velkých podniků v soukromém vlastnictví, pak nastal privatizační útlum, protože měly následovat citlivé sektory energetiky a infrastruktury. K relativně rychlému a efektivnímu procesu přispěl dobrý konkurzní zákon, podle nějž mohl stát firmy buď prodat, nebo nechat zbankrotovat, a také brzké vytvoření zdravého finančního sektoru. Základem ekonomické obnovy Estonska byl zahraniční obchod, podobně jako tomu bylo u jiných malých ekonomik. Mezi lety 1992 až 1998 vzrost objem obchodní výměny až sedminásobně. Po odstranění obchodních bariér se zvýšila poptávka po kvalitnějším zahraničním zboží, což se projevovalo deficitem obchodní bilance. Tento deficit však financoval dlouhodobý kapitál, zejména ve formě přímých 53

Koncem 80. let byl o 22% vyšší než průměr SSSR. (OECD Economic surveys: Baltic states: 24) Průměrný počet zaměstnanců na jeden závod byl 790 v roce 1990, přičemž v západní Evropě to bylo 160. 55 Jeden z motivů neupřednostňovat domácí subjekty byla i přítomnost silné ruské menšiny, jež v Estonsku tvoří až čtvrtinu obyvatel. 54

- 55 -

zahraničních investic. Ty proudily do Estonska hlavně z ostatních skandinávských států, byly vystaveny minimálním restrikcím a to v oblasti vlastnictví půdy a v rámci zachování rovných podmínek jim byly v roce 1994 zrušeny daňové výhody. Daňová reforma probíhala rovněž rychlým a radikálním způsobem v srovnání s daňovými reformami jiných postkomunistických zemí. V roce 1994 zavedla garnitura daň z přidané hodnoty ve výši 18% a rovnou daň z příjmů na úrovni 24%. Současně s tím se zjednodušila administrativa a zrušily se různé výjimky, aby se minimalizovaly náklady podnikatelů na správu daňové agendy. Zdá se, že i finanční sektor prošel rychlejší a méně bolestnou restrukturalizací jako v jiných zemích. Počáteční problémy nedostatečně účinného bankovního dozoru způsobily rapidní nárůst počtu nových finančních institucí. Vznik mnoha nových malých bank vedl k první bankovní krizi v letech 1992 až 1993. Zániky a bankroty malých bank ozdravily finanční sektor, ne však dostatečně, protože v roce 1994 nastala druhá bankovní krize. Vláda reagovala rychlou privatizací, čímž minimalizovala morální hazard a negativní efekty propojování bank s podniky. Aplikace radikálního přístupu k transformaci přispěla k úspěšné ekonomické obnově, má však i negativní důsledky. Jedním z nejvážnějších je nerovnoměrný ekonomický výkon v rámci jednotlivých regionů. Oblast kolem hlavního města Tallinu s dobrou infrastrukturou zaznamenala vysoké míry ekonomického růstu a přilákala většinu zahraničních investic. Naopak odlehlejší regiony s určitým dominantním typem průmyslu trpí strukturálními problémy, vyšší nezaměstnaností a nižšími příjmy.56 Transformaci Estonska můžeme považovat za liberalizační reformu, nebo-li za reformu, která kladně změnila ekonomickou svobodu. To nejlépe indikují změny v indexech, jak znázorňuje tabulka. I když je Estonsko pořád transformující se zemí, nelze do budoucna předpokládat výrazné změny ekonomické svobody k lepšímu, což je vidět v případě IH, jenž se ustálil na hodnotě kolem 1,7 v posledních pěti letech.

Tab. 12: Vybrané ukazatele Estonska rok 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 56

růst HDP IH

FI

-1,6 4,5 4,4 11,1 4,4

2,45 5,6 (75) 2,44 2,46 2,43

V baltickém regionu má Estonsko nejnerovnoměrnější rozložení příjmů.

- 56 -

inflace 1076,0 89,8 47,7 29,0 23,1 11,2 8,2

1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006

0,3 7,9 6,5 7,2 6,7 7,8 9,8

2,29 2,19 1,89 1,73 1,68 1,76 1,65 1,75

7,1 (34) 7,6 (14) 7,7 (10) 7,8 (9)

3,3 4,0 5,8 3,6 1,3 3,0 4,1

Zdroj: Statistics Estonia, 2006 Index of Economic Freedom, Economic Freedom of the World

Růst HDP zaznamenal kvalitní hodnoty až v pozdějších letech transformace. Tento časový nesoulad je charakteristický pro jakékoli reformy a je tím větší, čím komplexnější reforma je realizována. V Estonsku se měnil celý ekonomický systém z centrálně řízeného, na průmysl orientovaného hospodářství na tržní ekonomiku s důrazem na rozvoj dynamicky se vyvíjejících odvětví. Jak můžeme vyčíst z tabulky, růst reálného HDP byl v 90. letech kromě roku 1997 spíš průměrný,57 stabilní a vysoké hodnoty dosáhl až v novém tisíciletí, stejně tak se ustálila inflace na přijatelných hodnotách. I když má na růst HDP vliv mnoho faktorů a není možné přesně odhalit konkrétní příspěvek každého z nich, zdá se, že zlepšování ekonomické svobody v tak širokém měřítku, jak používají indexy, má na ekonomickou výkonnost vliv zásadní. Zahrnují totiž neformální a formální institucionální aspekty i politické aspekty ekonomické svobody (viz. kapitola 3.1) a tím vlastně odrážejí celou rozsáhlou oblast faktorů spojených s ekonomickou činností. Dá se tedy říct, že růst HDP v Estonsku je výrazně podmíněn liberalizačními ekonomickými reformami.

2.3.6 Singapur Na čele žebříčku IH i FI se dlouhodobě umisťuje Hong Kong. O první pozici soupeří s dalším východoasijským tygrem, ministátem Singapur. Zajímavostí tohoto státu je skutečnost, že vysoká míra ekonomické svobody není doprovázena svobodou politickou.58 Ostrov mezi Malajsií a Indonésií je obýván převážně Číňany a do 50. let 20. století byl pod britskou koloniální nadvládou. Jeho historie je natolik zajímavá a podmiňující současný hospodářský a společenský život, že si zaslouží krátkou zmínku. Specifická modernizační strategie zavedena v 50. letech je spojena s „otcem“ singapurského národa Lee Kuan Yewem. Tento premiér, jenž zastával úřad mezi lety 1959 a 1990 a studoval v Anglii si vytkl za cíl vybudování moderního prosperujícího 57

Minimální přírůstek v roce 1999 byl způsoben ruskou krizí, která měla na Pobaltí značný vliv. V indexech, které měří celkovou svobodu, nejenom ekonomickou, se proto Singapur rozhodně nevyskytuje na předních pozicích. V indikátoru Freedom House má Singapur podobné hodnocení jako Nepál, Nigérie nebo Jemen. 58

- 57 -

národa podle anglického vzoru. Zároveň si ale uvědomoval, že asijská kultura a hodnoty jsou odlišné od evropských, proto byla výsledná politika směsicí hospodářského liberalismu a politické diktatury. Inspirován japonským ekonomickým zázrakem otevřel hospodářství okolnímu světu, a to podstatně více než v samotném Japonsku. Zavedl úřední jazyk angličtinu59 a zahájil nekompromisní boj kriminalitě. Odmítl sice uznat volební právo chudým s odkazem na jejich nevzdělanost a tudíž nezodpovědnost, zároveň se ale snažil, aby nevzdělaných a chudých bylo v zemi co nejméně. Výsledkem je dnes blahobytná společnost, která však neumožňuje svým občanům užívat základních politických práv. Nutno dodat, že autokratický singapurský režim je na hony vzdálen čínskému komunismu, nebo jiným asijským diktaturám.60 Samotní liberálněji naladění obyvatelé hledají ostatně jenom těžko důvody k protestu proti režimu, vláda totiž masivně investuje do infrastruktury, životního prostředí, vzdělávání, kultury a sportu, a to se odráží na vysoké kvalitě života místních a také na jejich spokojenosti s vládou. Z celosvětového hlediska je tato osvícená diktatura velice neobvyklým jevem, 61 poněvadž zkušenosti jsou právě opačné: i idealističtí sociální inženýři jsou mocí korumpováni 62 natolik, že se Tab. 13: Známky Singapuru v IH

zvrhnou v kruté tyrany sledující jenom vlastní zájmy. IH Singapuru je 1,56 a už vzpomínané druhé místo. Vynikající výsledky kazí jenom faktor vládních

zásahů

do

ekonomiky,

a

to

kvůli

proměnné měřící důchody ze státem ovládaných podniků a státního majetku, která čítá 22,75% z celkových důchodů ekonomiky. Cla jsou nulová, omezení

se

týkají

jenom

obchodu

s rýží

a

kaučukem a je zakázáno dovážet auta starší tří let. Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

Nejvyšší daňová sazba je pro fyzické osoby 22%,

59

Anglický jazyk je bezpochyby důležitým zdrojem komparativní výhody v tvrdé asijské ekonomické konkurenci. 60 Politická opozice sice existuje, její činnost je ale úředně omezována a její členové mohou mít potíže v práci, jestli jsou zaměstnaní ve veřejném sektoru. Bizarní jsou i zákazy žvýkání žvýkačky nebo vlastnění satelitních antén, což slouží jako ochrana před západní zhýralostí. Poměry se ale v poslední době uvolňují, smí se prodávat časopis Cosmopolitan, skákat bungee jumping atd. 61 Podobný případ autoritativního vládnutí, jež by směřovalo k obecné hospodářské prosperitě, je ve 20. století snad jenom Jižní Korea v dřívějších dobách nebo Chile za vlády Augusta Pinocheta. 62 Téměř univerzální poučka lorda Actona o tom, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, jakoby zázrakem v případě Singapuru neplatila.

- 58 -

pro firmy je rovná daň stanovena na 20%. Vládní výdaje se pohybují na nízkých 15,7% procentech HDP. Zahraniční investice, které stály za úspěšným hospodářským vývojem jsou téměř bez omezení, v kontextu politického systému nepřekvapí, že jediné limity zůstávají v oborech vysílání a tisku. Také finanční služby podléhají většímu dozoru a regulaci než jiná odvětví, zahraniční banky mají na trhu trochu horší pozici než domácí. Vládou kontrolované ceny jsou jenom u rýže a vepřového, mzdy vycházejí z tripartitního jednání. Soudní ochrana majetku je nejlepší v celé Asii, korupce je minimální, čemuž odpovídá i vysoké hodnocení ze strany Transparency International. Rovněž v FI je Singapur na druhém místě s hodnocením 8,5. Všechny hodnoty jsou poměrně vyrovnané, nejhorší jsou v položkách konkurence na bankovním trhu a regulace trhu práce, což odpovídá hodnocení IH. Singapur se dá zařadit do stejného kulturního okruhu jako Japonsko, navzdory tomu byla jeho modernizační strategie trochu odlišná. Nutno však dodat, že negativní ekonomická svoboda v Singapuru není tak jednoznačná jako v případě Spojených států. Přece jenom je znát silná role vlády v dirigování společenského života. Tento pozitivní rys svobody je ale zastíněn ekonomickým liberalismem, který pak odůvodňuje zařazení Singapuru mezi státy s negativní ekonomickou svobodou.

Vybrané aspekty singapurské ekonomické historie Singapurská ekonomika je vysoce industrializovaná s minimálním podílem primárního sektoru. Nejdůležitějším odvětvím je výroba, pak obchodní služby a finanční služby. Ve výrobě je nejrozvinutější oblastí elektronika, což je na jedné straně silná stránka, jelikož přidaná hodnota je velice vysoká, na druhé straně obchod s elektronickým zbožím podléhá silným výkyvům v poptávce. Silně rozvinutý je i petrochemický a chemický průmysl, v posledních letech zaznamenává signifikantní rozmach farmaceutický průmysl. Malá otevřená singapurská ekonomika je existenčně závislá na zahraničním obchodě. Dovozy a vývozy tvořily společně v roce 2002 až 273% HDP, i když téměř polovina exportů jsou reexporty, jež jsou determinovány vynikajícími podmínkami singapurského přístavu. V průmyslové struktuře dominují zahraniční nadnárodní korporace a několik velkých domácích firem vlastněných státem. Malé a středně velké podniky hrají jenom malou roli, navzdory proklamované podpoře ze strany vlády. Cesta Singapuru k ekonomické prosperitě nebyla od počátku striktně liberální. Po získání nezávislosti od Velké Británie v roce 1959 zahájila vláda strategii nahrazování - 59 -

importů pomocí klasických nástrojů celních tarifů a dovozních kvót. Tato strategie byla opuštěna současně se zánikem federativního svazku s Malajsií v roce 1965. Vláda se rozhodla změnit strategii na exportně orientovanou a otevřít hospodářství pro zahraniční investice zaměřené na výrobu a finanční služby. Zisky exportních podniků téměř nepodléhaly daním a mladé perspektivní obory byly podporovány státními dotacemi a ochranou. Liberalizační proces zahraničního obchodu postupně probíhal mezi lety 1967 až 1973, kdy byly odstraněny všechny obchodní bariéry. Singapur se stal otevřenou ekonomikou, i když průmyslová struktura byla ovlivněna vládní politikou, protože velké domácí podniky byly vlastněny státem. Absence tarifních i netarifních opatření však nutilo singapurské firmy chovat se v silné mezinárodní konkurenci podle tržních principů. Bylo tak eliminováno nebezpečí, že státní podniky by spoléhaly na ochranou ruku státu a nebyly by motivovány zvyšovat svoji efektivitu a chovat se tržně.63 V této době byly položeny základy specifického mixu hospodářské struktury, kde na jedné straně stojí státem vlastněné podniky a na druhé straně striktně liberální hospodářská politika. Vládní aktivita se však nezaměřuje na podporu konkrétních podniků, či odvětví, ty ponechává tržní konkurenci. V ekonomice se angažuje přes státem vlastněné podniky. Ty tvoří značnou část HDP, proto má i vláda k dispozici relativně velké zdroje, aby mohla plánovat hospodářskou strukturu do budoucna, hledat a rozvíjet perspektivní odvětví a tak se spolupodílet na ekonomickém rozvoji země. Počínaní singapurské vlády z tohoto hlediska připomíná spíše chování firmy než chování státu. Ze zisků státem vlastněných firem investuje vláda do infrastruktury a služeb, které zkvalitňují lidský kapitál, čímž dále podporuje faktory dlouhodobého hospodářského růstu. Singapurská vláda sleduje čtyři základní cíle hospodářské politiky. První je tvorba legislativního rámce pro podnikání, přičemž všechny podmínky jsou transparentní a platí pro všechny subjekty, aby byla zachována konkurence. Druhý cíl je zajištění stabilního makroekonomického prostředí pro podnikání. Vyrovnaný rozpočet a nízká inflace jsou trvale sledovanými cíly. Třetí úloha vlády spočívá v investování do infrastruktury64 a lidského potenciálu obyvatel, protož v této oblasti nemá soukromý sektor dostatečně velkou motivaci investovat. Čtvrtou úlohou je napomáhat zahraničním investorům, kteří mají zájem v Singapuru investovat. Zejména třetí úloha vlády se nejvíc vymyká modelu minimálního státu, ostatní činnost je ale v souladu s principy liberální hospodářské politiky. 63

Dlouholetý autoritativní předseda vlády Lee Kuan Yew odmítal přijmout předpoklad, jenž se považuje v ekonomické vědě za univerzálně platný, o tom, že soukromý sektor je obvykle efektivnější v podnikání než veřejný. Všechny velké singapurské podniky proto ostaly ve vládních rukou. (The Economist) 64 Výdaje na infrastrukturu tvořily poslední tři dekády až jednu třetinu vládních výdajů. Ostatní vyspělé země se pohybují na úrovni 5-10%. (Monetary Authority of Singapore)

- 60 -

V praktické politice však najdeme prvky podobné japonskému indikativnímu plánování. Vládní agentury vypracovávají strategické hospodářské plány na základě identifikace výzev. V letech 1986 až 1997 usilovala vláda o politiku prohlubování technologické základny a investovala celkem 6 mld. USD do Národních technologických a vědeckých plánů. Dále sledovala diverzifikaci hospodářství jako reakci na zvýšenou konkurenci ze sousedních, rychle se rozvíjejících států. Za tímto účelem vytvořila celou řadu investičních pobídek. Výsledkem byl průměrný hospodářský růst 8,6% HDP za toto období, vzrostl podíl finančních a obchodních služeb a více než třikrát se zvýšil počet vědeckých pracovníků. Od roku 1998 do současnosti se singapurská vláda řídí novou strategií zaměřenou na rozvoj vnějších obchodních vztahů, udržení konkurenceschopnosti co nejnižšími možnými daněmi a flexibilitou na pracovním trhu. Zároveň je patrná orientace na rozvoj lidského potenciálu obyvatel zvýšením výdajů na vzdělávání a tréninkové programy a podporou podnikavosti a inovací. Specifická hospodářská politika Singapuru umožnila průměrný roční růst mezi lety 1965 až 1999 na úrovni 8,6% HDP, který byl doprovázen průměrnou inflací 3,2%. Reální HDP na hlavu vzrostl osmkrát a v roku 1999 dosáhl 32 000 USD. Srovnání úspěšnosti hospodářské politiky zemí OECD a Singapuru ukazuje magický čtyřúhelník. Graf 5: Ekonomické ukazatele (1975-1999)

Zdroj: Monetary Authority of Singapore

Liberální koncepce hospodářské politiky Singapuru se projevuje zejména v nízkých daních, vládních výdajích a kvalitním institucionálním hospodářském rámci. Zároveň ale neponechává vývoj ekonomiky spontánním silám, angažuje se v tvorbě indikativních plánů a

- 61 -

snaží se adaptovat hospodářskou strukturu na moderní výzvy pomocí různých rozvojových programů a podporou perspektivních projektů. Zdá se, že tato pozice vlády není v rozporu s ekonomickou svobodou, což ostatně odráží i hodnocení v indexech.

- 62 -

3 Jakou svobodou k prosperitě? 3.1 Institucionální a politické aspekty ekonomické svobody Posouzení platnosti hypotézy této práce vyžaduje zodpovědět otázku, jaký typ hospodářské politiky a ekonomické svobody vede k hospodářské prosperitě. Podle indexů je vazba mezi ekonomickou svobodou a hospodářskou prosperitou prokazatelně pozitivní, o čem svědčí i grafické vyjádření.

Graf 6: HDP na hlavu podle umístění v žebříčku FI

Zdroj: Economic Freedom of the World

Vazba ekonomické svobody a růstu HDP na hlavu je patrná méně a je to dáno tím, že vyspělé a svobodné země nemohou mít proporcionálně vyšší růst jako země méně vyspělé a méně svobodné.

- 63 -

Graf 7: Růst HDP podle umístění v žebříčku FI

Zdroj: Economic Freedom of the World

Tyto závěry by prokazatelně vyvrátily platnost hypotézy, pokud bychom v ní nezdůraznili, že ekonomická svoboda je v hypotéze myšlená v jejím užším smyslu. Oba používané indexy používají ekonomickou svobodu v jejím širším smyslu a definují ji řadou aspektů, přičemž jen některé z nich souvisí s hospodářskou politikou. Ekonomická svoboda v užším smyslu bere do úvahy jenom aspekty, které jsou přímo spjaty s hospodářskou politikou. Rozdělení aspektů ekonomické svobody uvádím v následujících odstavcích. Ekonomická svoboda má, o čem bylo ostatně výše pojednáno, dvě základní skupiny aspektů. Jedna byla označena za institucionální, druhou teď označíme za politickou. Institucionální aspekty nemají přímé příčiny v hospodářské politice státu, i když určitý vztah se mezi nimi vypozorovat dá. Přesnější představu dostaneme, jestli dále rozdělíme institucionální aspekty na formální a neformální. Formálními institucemi rozumíme především právní řád a pravidla, podle kterých se ekonomické procesy v zemi odehrávají. Konkrétně můžeme mluvit o obchodním zákoníku, zákoníku práce a jiných normách, jež mají za účel regulaci ekonomické aktivity. Také sem můžeme zařadit třeba způsob vybírání daní, fungování soudnictví, daňovou decentralizaci, nebo z jiné oblasti například omezení nebo zákaz výroby a prodeje specifického zboží typu zbraně, drogy, pornografie atd. Formální pravidla mají blíž k hospodářské politice státu, od politické skupiny aspektů se však liší tím, že kritéria pro jejich stanovování nejsou čistě ekonomická. Neformální instituce jsou ta pravidla a normy chování, které nejsou vymahatelné na základě práva. Na jedné straně to mohou - 64 -

být etické normy podnikání, neformální vztah zaměstnavatele k zaměstnancům, důvěra k obchodním partnerům apod. Na druhé straně to může být pracovitost zaměstnanců, jejich vztah k firmě, důvěra v ekonomický řád, zejména jeho spravedlnostní implikace atd. Spornou, avšak podstatnou položkou je korupce a klientelismus. Jsou právně vymahatelné, ve většině států je korupce trestní čin. Navzdory tomu se domnívám, že patří do kategorie neformálních institucí, protože rozhodující determinantou korupce je morálka a celkové společenské klima. Politická skupina aspektů ekonomické svobody je přímo spojena s konkrétní hospodářskou politikou. Zahrnuje výšku daňových sazeb a jiných odvodů do veřejných fondů, obchodní politiku, celní sazebník, regulace kapitálových toků, bankovního trhu, pracovního trhu, roli státu při zabezpečování specifických statků jako infrastruktura, vzdělávání, zdravotnictví a sociální péče. Kritéria rozhodování v těchto oblastech jsou primárně ekonomická, i když můžou být doplňována i jinými kritérii. Rozdělení aspektů můžeme demonstrovat na

Tab. 14: Známky IH v ČR

známkách, které dostala Česká republika v indexu Heritage. Obchodní politika, jež sleduje cla a netarifní překážky obchodu je v politické skupině. Fiskální břemeno, což jsou v podstatě daně a vládní intervence, které měří vládní spotřebu a státní vlastnictví jsou rovněž

politické

aspekty.

Monetární

politika,

zahraniční investice a bankovnictví a finance jsou také členy politické skupiny. Ceny a mzdy patří do formálních Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom

institut

minimální

mzdy

institucionálních

aspektů,

dotace,

ovlivňování monopolních cen a nájemného nebo jsou

ospravedlňovány

sociálními

důvody.

Ochrana

majetkových práv je formální institucionální aspekt. Regulace podnikání v sobě obsahuje jak politické tak institucionální aspekty. Jediný neformální institucionální aspekt je černý trh, který je spojen s mírou korupce. Váha korupce je ale větší, poněvadž je zakomponována i do faktorů obchodní politika, mzdy a ceny, majetková práva a regulace. Vraťme se teď k našim případovým studiím a otázce, čím je ovlivněna jejich prosperita. V institucionálních aspektech si vedou všechny zkoumané země dobře.

- 65 -

Tab. 15: Institucionální aspekty zvolených zemí Estonsko Singapur Německo Švédsko Japonsko Spojené státy 2 2 2 2 2 2 1 1 2 1 2 1

Mzdy a ceny (IH) Vlastnická práva (IH) Černý trh - korupce (IH) Právní řád (FI)*

1,5 8,9 (8)

1 9,3 (3)

2 7,8 (21)

1,5 7,9 (20)

2,5** 7,0 (29)

1 8,2 (17)

* údaj v závorce vyjadřuje pořadí v této oblasti ** V této položce sice Estonsko není tak úspěšné jako jiné vyspělé země, z transformujících zemí je ale na prvním místě spolu se Slovinskem Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom, Economic Freedom of the World

V politických aspektech se ale do značné míry liší a vydělují se do skupin států s liberální hospodářskou politikou, respektive negativní ekonomickou svobodou a intervencionistickou hospodářskou politikou, respektive pozitivní ekonomickou svobodou. Méně podstatnými aspekty jsou obchodní politika, vládní intervence a zahraniční investice. Důležitými se naopak jeví fiskální břemeno, bankovnictví a finance a regulace. Trochu podivně vyznívá kontrast hodnocení USA ve fiskální oblasti. IH je velice špatný, zatím co FI je naopak velice dobrý. Je to dáno tím, že IH je měřen výškou daní, kdežto FI má více ukazatelů a není ohledně daní, jež jsou v USA v nejvyšším pásmu poněkud vyšší, tak přísný. Nejzřetelněji je poznat rozdíl mezi skupinami v míře regulací, rozsahu vlády nebo také zasahování do finanční oblasti, která je tradičně považována za velice citlivou.

Tab. 16: Politické aspekty zvolených zemí Obchodní politika (IH) Fiskální břemeno (IH) Vládní intervence (IH) Zahraniční investice (IH) Bankovnictví a finance (IH) Regulace (IH) Rozsah vlády (FI)* Mezinárodní obchod (FI)* Regulace (FI)*

Německo Švédsko Japonsko Spojené státy Estonsko Singapur 2 2 2 2 2 1 3,1 3,6 3,6 3,9 2 2,1 2 3 2 2 2 3,5 1 1 2 2 1 1 3 2 3 3 4,4 (109) 3,0 (127) 8,7 (6) 8,3 (17) 5,7 (78) 6,5 (30)

3 3 5,6 (72) 6,8 (72) 6,4 (34)

1 2 7,8 (13) 7,8 (32) 7,6 (5)

1 2 6,5 (42) 8,6 (8) 7,0 (15)

2 1 8,0 (11) 9,5 (2) 7,0 (14)

* údaj v závorce vyjadřuje pořadí v této oblasti Zdroj: 2006 Index of Economic Freedom, Economic Freedom of the World

Rozbor hospodářské politiky zmíněných států potvrzuje vysokou míru korelace mezi institucionálním řádem a hospodářskou prosperitou a nízkou míru korelace mezi pozitivní nebo negativní svobodou a hospodářskou prosperitou. Závěr z toho plynoucí

- 66 -

je tedy tvrzení, že neexistují empiricky prokazatelné důkazy o přednosti jednoho typu hospodářské politiky před druhým. Chci však obratem zdůraznit, že toto smělé tvrzení je směrováno výlučně k univerzalistické ambici liberální nebo intervencionistické teorie hospodářské politiky. Nemá smysl uvažovat o vhodnosti jedné z těchto variant pro všechny společnosti. Naopak má veliký smysl obhajovat jednu z nich v konkrétních společnostech. Když tvrdím, že ani jeden typ není univerzálně vhodný, rozhodně tím nechci říct, že je jedno, co si jaká společnost zvolí za svou cestu k prosperitě. Právě naopak, domnívám se, že hospodářská politika musí vycházet ze specifických rysů společnosti, které pak jdou skloubit jedině se specifickou formou hospodářské politiky. Nejvýznamnějšími specifickými rysy jsou kultura a tradice.

3.2 Kulturní determinace hospodářské politiky Kultura a tradice vytváří v každé společnosti, jež je obvykle definována geograficky na základě jazyka, strukturu neformálních pravidel chování, které se často stávají zdrojem formálních norem. V každém národě probíhala kulturní evoluce jiným způsobem a vytvořila jedinečné kulturní zázemí se specifickými sociálními hodnotami, které silně ovlivňují jednání a myšlení konkrétních lidí. Jelikož každá hospodářská politika má svoji filozofii, je nutné, aby byla kompatibilní s hodnotami společnosti. Pak může být efektivním nástrojem pro dosažení hospodářské prosperity. V opačném případě nastává nebezpečí, že nevhodný typ hospodářské politiky nastaví pravidla ekonomických procesů, které se dostanou do konfliktu se společenskými hodnotami a tím naruší, nebo výrazně zbrzdí ekonomický rozvoj. Domnívám se, že všechny tři zkoumané země, jejichž hospodářské politiky jsem označil za intervencionistické, mají vhodnou kulturu a tradice pro tento typ politiky. V případě Německa se dá vypozorovat dlouhá tradice kolektivistického myšlení vrcholící Hegelovou filozofií, která označuje stát za nejvyšší entitu, jejíž zájem je nadřazen zájmům její části. V 19. století se jako opozice vůči klasické politické ekonomii formuje německá historická škola, která odmítala univerzální liberální poučky a zdůrazňovala prostorové i časové specifické rysy společnosti, které mají hospodářskou politiku určovat. V Německu to mělo být sledování národních zájmů,

- 67 -

což je spojeno se silnou rolí vlády v ekonomice a důrazem na sociální politiku.65 Po druhé světové válce Němci sice nastoupili na cestu tržního hospodářství, strůjci ekonomických reforem však vycházeli z ordoliberalismu, který přiznával vládě silnější kompetence a vytvořil tak systém sociálně tržního hospodářství. Ne jinak je tomu ani dnes, kdy je navzdory těžkostem stále preferován stát blahobytu před anglosaským hospodářským modelem. Skandinávské společnosti jsou charakteristické silným sociálním cítěním. Je sice pravda, že Švédsky stát blahobytu byl zejména v 90. letech 20. století tak přebujelý, že se mu přičítá významný podíl na hospodářské recesi z počátku dekády. I co se týče životní úrovně je na tom Švédsko nejhůře z celé Skandinávie, která je na tom ale nejlépe na světě. Podle průzkumů jsou Švédi ochotní platit vysoké daně, aby si udrželi štědrou úroveň veřejných služeb, dokonce i mladí lidé podporují tuto ideu. (The Economist) Jiná je situace Japonska. Asijské společnosti se obecně vyznačují kolektivistickým duchem a prvky individualismu, s nimiž je liberalismus spjat, jsou jim historicky a kulturně cizí, i když v éře globalizace se kulturní rozdíly rozmělňují.66 Země označené ze liberální tvoří heterogennější skupinu. Spojené státy americké jsou jasný případ země vystavěné na individualistických pilířích. I navzdory politice New Deal, nebo sociálním programům typu Great Society, je osud jednotlivce ponechán co nejvíc jeho schopnostem a na jeho zodpovědnosti. Liberální hospodářská politika reflektuje tyto rysy amerického individualismu a umožňuje zemi profitovat a udržovat se na špici světového žebříčku ekonomicky vyspělých zemí.67 Mnohem zajímavějšími zeměmi jsou v tomto kontextu Singapur a Estonsko. V Singapuru žijí převážně Číňané, pak jiné asijské národnosti. Základ pro ekonomický liberalismus by jsme v tradičních společenských hodnotách hledali marně. Odpovědí je historie tohoto ostrova, který byl až do roku 1959 britskou kolonií. Vliv britské kultury je v Singapuru nesporný. I po odchodu britské správy se nová singapurská vláda vydala cestou liberální hospodářské politiky, jak jsem se o tom zmínil výše. Britské působení v kombinaci se zaváděním liberalismu „shora“ zapustilo v této zemi individualistické 65

Ať už vedly kancléře Bismarcka k zavedení pojistného systému jakékoli důvody, faktem je, že Německo byla první země, kde byl zaveden. 66 Kulturní difuze v moderním technologickém světě, kde faktor vzdálenosti začíná pozbývat významu, je signifikantním rysem globalizačného procesu. Spojené státy a jejich kulturní vzorce si vedou v kulturní konkurenci jednoznačně nejlépe a jelikož obsahují výrazné individualistické charakteristiky, nacházíme individualismus i v společnostech, které by k němu jinak neměly žádné předpoklady. To se projevuje nejen v společenské ale i ekonomické sféře celé řady asijských států. 67 Měřeno podle celkového objemu HDP. HDP Evropské unie je sice vyšší, avšak politická integrace nedospěla do momentu, kdy bychom mohli o EU mluvit jako o jednotném celku v mezinárodním prostředí.

- 68 -

kořeny, které se staly součástí kultury singapurské společnosti. V tomto shledávám základní rozdíl mezi Japonskem a Singapurem. Ostatně i podle indexů můžeme říct, že liberální hospodářská politika je bytostně spojena s anglosaským prostředím. 68 Na nic takového se nelze odvolat v případě Estonska. Tato malá republika má trochu podobnou historii jako Česká republika. Silný vliv Německa, po první světové válce nezávislost, pak okupace německými, později sovětskými vojsky a následně součást Sovětského svazu. Nezávislost získána v roce 1991, od kdy je parlamentní republikou v transformačním

procesu.

Kde

jsou

tedy

kulturní

podmínky

pro

liberální

hospodářskou politiku? Zdá se, že tady žádné tradiční kořeny individualismu nejsou, navzdory tomu je úspěšně realizován liberální ekonomický program. Domnívám se, že Estonsko je příkladem země, kde institucionální vývoj není evoluční ale revoluční a tedy nevychází „zdola“ ale „shora“. Stručně řečeno Estonci jsou podporováni vládou k tomu, aby byli individualisti a mysleli liberálně. Můžeme to označit za sociální inženýrství, vůči kterému má averzi každý přesvědčený liberál, nemůžeme ale popřít, že to funguje, což se v případě jiných státu nedá tvrdit tak jednoznačně.69

3.3 Důsledky pozitivní změny ekonomické svobody V praktické části jsem každou vybranou zemi analyzoval podle současného stavu ekonomické svobody a pak podle specifické dějinné epochy, která podle metodiky indexů znamenala pozitivní změnu ekonomické svobody. Učinil jsem tak proto, abych se vypořádal s pravděpodobným argumentem, který by mohl být vznesen proti platnosti hypotézy. Ta říká, že mezi ekonomickou svobodou v užším smyslu a hospodářskou prosperitou není obecně prokazatelná korelace. Argument proti hypotéze by pak mohl mít podobu konstatování, že intervencionistické země by byly více prosperující, kdyby prováděly liberální hospodářskou politiku a že intervencionistická hospodářská politika je spíše bariéra prosperity. Že prosperita těchto zemí se zvýšila pokaždé, když došlo k liberalizaci hospodářství. A co jiného liberalizace je, než směřování k liberální hospodářské politice? Na základě této argumentace by bylo 68

V FI jsou všechny anglosaské země a Singapur s Hong Kongem v první devítce umístěných, jediný „vetřelec“ je Švýcarsko. V HI je poslední anglosaská země Kanada na dvanáctém místě, ostatní země jsou zastoupeny Lucemburskem, Islandem, Dánskem a Estonskem. 69 Mám na mysli především Slovensko, které po období vlády Vladimíra Mečiara, jež se označuje za neliberální demokracii, zahájilo podobné reformy jako předtím Estonsko. Konflikt neformálních institucí a hospodářské politiky se zdá na Slovensku být mnohem výraznější než v Estonsku.

- 69 -

možné tvrdit, že mezi negativní ekonomickou svobodou neboli liberální hospodářskou politikou a prosperitou je univerzální korelace a že hypotéza je neplatná. Není možné nesouhlasit, že liberalizace německého poválečného hospodářství, reforma švédského státu blahobytu v 90. letech, současná reforma japonské ekonomiky nevedly k hospodářské prosperitě. Rozhodně vedly.70 Důležité je ale uvědomit si, že navzdory liberalizačním trendům, které doprovázely všechny tyto případy, není možné mluvit o změně konceptu hospodářské politiky jednotlivých zemí. Liberalizace neznamená liberální hospodářskou politiku ani negativní ekonomickou svobodu. Liberalizovat můžou intervencionistické země bez toho, aby se změnily na liberální. Hypotéza této práce se nevztahuje k liberalizačnímu trendu, nebo-li pozitivní změně ekonomické svobody, nýbrž k liberální nebo intervencionistické hospodářské politice, nebo-li k negativní nebo pozitivní ekonomické svobodě. Na základě stručného přehledu reforem jednotlivých států jsem se pokusil sestavit tabulku, která by podle metodiky IH označila aspekty ekonomické svobody, jež měly být reformou ovlivněny. Tab. 17: Cíle reforem zvolených zemí (metodika IH)71 Obchodní politika Fiskální břemeno vlády Vládní zásahy do ekonomiky Monetární politika Kapitálové toky a zahraniční investice Bankovnictví a finance Mzdy a ceny Majetková práva Regulace Černý trh

Německo Švédsko Japonsko USA + + + + + + + + + + + + + + + + + + + +

Estonsko + + + + + + + + +

Z tabulky je patrné, že transformace, což je případ Německa a Estonska zahrnuje celou škálu aspektů ekonomické svobody. Ostatní země nereorganizovaly celý hospodářský systém, jenom jeho části. Graficky by se daly důsledky liberalizačních reforem naznačit následujícím způsobem.

70

V případě Japonska to nemůžeme tvrdit, protože to ukáže až budoucnost. Avšak i analýzy OECD předpokládají pozitivní výsledky eventuální liberalizace japonské ekonomiky. 71 Singapur není uváděn, protože neprošel specifickou reformní etapou, která by umožnila srovnání s ostatními zeměmi.

- 70 -

Graf 8: Důsledky změn ekonomické svobody na typ hospodářské politiky Intervencionistický pól

Liberální pól

USA Estonsko Německo Švédsko Japonsko Singapur

Osa na obrázku znázorňuje celou škálu konceptů hospodářské politiky mezi intervencionistickým pólem a liberálním pólem. Každá země má své místo na ose podle toho, jaké principy v praktické hospodářské politice využívá. S ohledem na kulturní

determinaci

hospodářské

politiky,

o

které

bylo

pojednáno

výše,

předpokládejme, že každá země má jistý optimální bod na ose, který leží v jiném místě, než body ostatních zemí. Vychýlení z tohoto bodu znamená, že hospodářská politika není nadále v souladu s kulturními podmínkami a tím, že se dostává do konfliktu s neformálními institucemi, stává se překážkou optimálního ekonomického rozvoje. Na obrázku jsou vyznačeny výchozí pozice šesti států, předtím, než u nich nastaly reformní epochy, o kterých jsem se zmiňoval. Estonsko transformovalo ekonomiku z centrálně řízené na tržní, zaznamenalo nejdelší posun, takže jeho předchozí pozice byla nejvíce vzdálená optimálnímu bodu. Německá poválečná transformace rovněž výrazně posunula zemi k liberálnímu pólu, avšak ne tak radikálně jako u Estonska, takže se dá předpokládat, že optimální bod pro Německo je více vzdálen od liberálního pólu72. Švédské reformy byly nejméně radikální a korigovaly pozici země směrem k liberálnímu pólu méně výrazně.73 V minulosti se japonský optimální bod pravděpodobně nacházel v intervencionistické části osy, čemu 72

Tuto hypotézu podporuje fakt, že Německo dosahovalo nejvyšších ročních přírůstků HDP při uplatňování doktríny „sociálně-tržního hospodářství“. Pravdou ovšem je, že zřejmě nikdy nemělo Německo tak liberální hospodářskou politiku jako právě v této době „hospodářského zázraku“, přesto lze z v té době (50- a 60- léta) dosažených výsledků a německé kulturní tradice usuzovat, že „optimální bod“ na ose liberalismusintervencionismus se u Německa nachází v oblasti, do níž bychom zařadili právě „sociálně-tržní“ hospodářství, tedy dále od liberálního pólu než u zemí s liberalismu bližší kulturní tradicí. 73 Výsledkem švédské reformy je slušné tempo růstu HDP, které v západní Evropě patří k těm vyšším.

- 71 -

odpovídaly i vysoké tempa růstu HDP. Stagnace od začátku 90. let ale naznačuje, že mohlo dojít k posunu optimálního bodu doprava, protože intervencionistická hospodářská politika nedokázala zajistit pokračování ekonomického růstu. Reforma japonské ekonomiky reaguje na tuto skutečnost a obsahuje i liberalizační prvky, i když není možné s jistotou tvrdit, že současné problémy Japonska jsou způsobeny nedostatečně liberální hospodářskou politikou. Singapurské hospodářství prochází kontinuální liberalizací a proto posun za čtyřicet sedm let jeho existence je výrazný, pravděpodobný optimální bod bude blízko liberálního pólu. Spojené státy byly i před Reaganem liberální, lze však podle pozitivních důsledků reforem usuzovat, že jejich optimálnímu bodu odpovídá místo ještě více liberální. Nutno podotknout, že graf má čistě demonstrativní funkci a jeho účelem není určit přesný výchozí ani koncový bod ani vyznačit bod optimální. Smyslem obrázku je ukázat, že liberalizační reformy nemusí nutně znamenat, že země přijme liberální koncept hospodářské politiky. Německo, Švédsko i Japonsko setrvávají i po reformách ve skupině intervencionistických zemí a jejich ekonomická svoboda je pozitivní. Korekce intervencionistické hospodářské politiky důsledkem reforem stimulovala hospodářský růst a proto byla i následná prosperita spojena s intervencionistickou a ne liberální hospodářskou politikou. Hypotéza teda zůstává platná, hospodářská prosperita není spjata s konkrétním typem koncepce hospodářské politiky a univerzální korelaci mezi typem ekonomické svobody a hospodářské prosperity se neprokázala. Odpověď na otázku, která je v nadpise celé této části a která se ptá, jaký typ svobody je vhodnější pro hospodářskou prosperitu je taková, že není možné univerzálně doporučit jeden typ ekonomické svobody jako recept na hospodářskou prosperitu.

- 72 -

4 Vyhodnocení teoretických přístupů Teoretická část se věnovala vybraným teoriím, které vyjadřovaly určitý postoj ke zkoumané hypotéze. Na základě poznatků získaných v praktické části se nyní pokusím vyhodnotit tyto přístupy. Důvod, proč se zabývám ekonomickou teorií i přes empirickou analýzou je ten, že v otázce ekonomické svobody se nutně pohybujeme na úrovni abstrakce, kterou není možné eliminovat sebepreciznějším empirickým výzkumem. Friedman s Hayekem se shodnou na tom, že k prosperitě lidské společnosti vede nejkratší cesta negativní ekonomickou svobodou. Jelikož je pracovní specializace ale i dělba práce mezi národy tak intenzivní, není možné řídit komplexní strukturu ekonomických procesů pomocí rozumově vytvořeného regulačního mechanismu. Tržní prostředí bez hierarchických řídících prvků nejlépe zkoordinuje ekonomické subjekty v jejich chování a výsledek zaručuje nejlepší možnou alokaci vzácných zdrojů. Úloha vlády je redukována na ochranu tržního prostředí, jelikož to samo o sobě není dostatečně schopno zajistit specifické statky, které jsou i pro fungování tržního mechanismu nevyhnutelné. Vyhranění liberálové neuznávají tento argument a věří, že trh zvládne produkovat úplně všechny statky optimálně, to se však netýká Friedmana ani Hayeka. Statky o které se má starat liberální vláda jsou totožné s institucionálními aspekty ekonomické svobody, jak o nich bylo pojednáno výše. V USA, Singapuru ani Estonsku se vláda nezabývá výlučně minimálními funkcemi, jak je definuje liberalismus, tak to ale nedělá žádna vláda v současném světě. Minimální stát je spíše teoretický koncept a v dnešním světě by byl je ztěží prakticky realizovatelný za demokratických podmínek.74 Zmíněné tři země se k čisté formě liberální hospodářské politiky jenom přibližují, mají svůj optimální bod někde v blízkosti liberálního pólu, jak o tom bylo pojednáno v předchozí části. Je ekonomický liberalismus univerzálně vhodným nástrojem k dosažení hospodářské prosperity? Domnívám se, že nikoliv, poněvadž jestliže je možné reformovat formální institucionální prostředí a rozhodnout podle potřeby o hospodářské politice, není možné přizpůsobit neformální chování lidí a jejich tradice.

74

Žádná demokraticky zvolená vláda nemůže dostat mandát k redukci státních funkcí na minimální úroveň, protože žádná společnost není čistě liberální a argument, že všichni budou profitovat z minimálního státu, jak bohatí tak chudí, nebude všemi členy společnosti nikdy přijat, a to bez ohledu na jeho pravdivost.

- 73 -

Protože tato proměnná je v čase relativně stabilní, musí se při výběru volných proměnných, jimiž jsou právě konkrétní typ politiky a konkrétní institucionální rámec, vycházet z ní. Pro negativní ekonomickou svobodu a liberální hospodářskou politiku z toho plyne závěr, že je pravdou, že mohou vést k hospodářské prosperitě, nemusí tomu ale být nutně ve všech případech. 75 Domnívám se tedy, že tvrzení o univerzálnosti ekonomického liberalismu není platné. I když Hayek i Friedman ve své práci nemluví explicitně o vhodnosti liberální politiky pro jiné, než evropské, či severoamerické prostředí, dá se z kontextu vyčíst, že liberálním principům, jež obhajují, přisuzují univerzální platnost. Stoupenci intervencionistické politiky, ke kterým patřil svého času Keynes a v současnosti postkeynesiánci, se od liberálů podstatně odlišují nedůvěrou v efektivní fungování samoregulačních tržních sil. Uznávají komplexnost hospodářství a právě proto jej nechtějí ponechat vlastnímu vývoji. Jsou skeptičtí vůči neoklasickým liberálním předpokladům o racionalitě v ekonomickém chování, suverenitě spotřebitele nebo zaměstnance a matematickým modelům, které dokazují automatické ustanovení rovnováhy v tržním prostředí a nejlepší možnou alokaci vzácných zdrojů. Zdůrazňují, že neregulovaný trh má silnou tendenci se monopolizovat a popírat tak sám sebe. Úloha vlády je v hospodářství nezastupitelná a spočívá v regulaci ekonomické struktury a spolukoordinaci ekonomických procesů. Významná je i role redistribuční, která má kromě sociálních i ekonomické důvody a to ty, že rovnoměrnější rozložení bohatství ve společnosti má pozitivní vliv na zkvalitňování lidského kapitálu, který je v moderní době primárním zdrojem hospodářské prosperity.76 Švédsko, Německo i Japonsko jsou státy s intervencionistickou hospodářskou politikou a jsou to státy prosperující. Podobně jako v předcházejícím oddíle však nemůžeme z tohoto faktu odvodit univerzální platnost intervencionistických pouček, ať už postekenysiánských nebo jiných. Institucionální prostředí je v těchto třech státech solidní, základní předpoklad prosperity je tedy splněn. Zdá se, že i formální 75

O špatně zvolené liberalizační strategii pro Rusko píše Joseph Stiglitz. Rovněž kritizuje Washingtonský konsenzus, který byl přijat na půdě Mezinárodního měnového fondu jako strategie pro ekonomický rozvoj zemí Latinské Ameriky. Pomoc fondu těmto zemím byla podmíněn třemi základními podmínkami, které tvoří pilíře Washingtonského konsenzu: privatizace, fiskální disciplína a liberalizace trhů. Stiglitz říká, že přístup zvolený na základě univerzálně přijímaných makroekonomických pouček není vhodný pro prostředí zásadně se lišící od euroatlantického prostoru. (Stiglitz 2002) 76 Jeden z nejčastěji používaných argumentů proti americkému ekonomickému liberalismu je poukaz na počet lidí, kteří nemají základní zdravotní pojištění, jelikož to není povinné, ale každý si ho platí sám. To v kombinaci s nedostatečnou sociální sítí a obtížným přístupem ke kvalitnímu vzdělání vytváří polarizovanou společnost, kde znevýhodněná skupina, která je často identifikována s nějakou menšinou, nemá prakticky možnost vymanit se ze své bídy. Společnost jako celek pak ztrácí možnost využívat značnou část svého lidského potenciálu.

- 74 -

instituce a hospodářská politika reflektuje neformální institucionální prostředí, kulturní zvyky a tradice. Jak jsem už výše uvedl, v těchto státech nenajdeme výrazné individualistické prvky v tradicích, zato je znát důraz na kolektiv, respektive společenskou solidaritu. Proto i silnější úloha státu v ekonomice může být vhodným nástrojem

k dosahování

hospodářské

i

celospolečenské

prosperity.

Závěrečné

hodnocení intervencionistických teorií je obdobné jako hodnocení liberalismu. Intervencionismus a pozitivní ekonomická svoboda vedou k hospodářské prosperitě u řady států, nemůžou ale být považovány za správnou cestu pro všechny společnosti.

- 75 -

Závěr Hlavním úkolem této práce bylo přezkoumat hypotézu o vztahu ekonomické svobody a hospodářské prosperity. Teoreticko praktická analýza měla dospět proto k závěru, zda lze určit, že jeden z obou typů hospodářské politiky je obecně pro prosperitu vhodnější. Hypotéza se potvrdila, protože jsem nenalezl žádné pádné důkazy pro univerzální upřednostnění konceptu liberální politiky před konceptem intervencionistické politiky a naopak, jestliže chceme dosáhnout cíle hospodářské prosperity. Oba typy mohou být použity jako efektivní nástroje ekonomického rozvoje, záleží na podmínkách, za kterých jsou aplikovány. Tyto podmínky mají jinou než ekonomickou podstatu, proto při jejich analýze není možné používat matematicko ekonomické modely. Mezi stupněm (mírou) ekonomické svobody v její užším vyjádření a stupněm dosažené prosperity, jejímž ukazatelem je HDP na hlavu, nelze prokázat obecně existující pozitivní nebo negativní korelaci; tak zněla hypotéza této práce. Zkoumání ekonomické teorie o vztahu ekonomické svobody a hospodářské prosperity načrtlo základní dělící linie, které byly v pozadí pozdějších analýz i úvah. Ekonomická svoboda byla rozdělena na negativní a pozitivní, čemu odpovídají liberální a intervencionistický koncept hospodářské prosperity. Liberální teorie, zastoupená Hayekem a Friedmanem zdůvodňovala nutnost co nejmenšího zasahování do ekonomických procesů ze strany vlády. Hospodářská prosperita je liberály podmíněna negativní

ekonomickou

svobodou.

Intervencionistická

teorie

reprezentovaná

Keynesem a Robinsonovou naopak říká, že státní zásahy do ekonomiky vůbec nemusí být bariérou zvyšování hospodářské prosperity, naopak někdy je nevyhnutelné regulovat ekonomickou aktivitu, protože samoregulační mechanismy nedokážou vyřešit spontánně vznikající defekty a problémy trhového mechanismu. Ověřit platnost hypotézy nebylo možné výlučně na základě teoretického průzkumu, proto následovala praktická část, která byla zaměřena na získání empiricky podložených argumentů, jež by byly využitelné jako kritéria pro zodpovězení hypotézy. Z indexů meřících ekonomickou svobodu bylo možné vypozorovat dvě skutečnosti. Prosperující země dosahovaly dobrých známek v aspektech ekonomické svobody, jež byly označeny za institucionální. Nevyskytl se ani jediný případ, kde by byla hospodářská prosperita doprovázena špatným institucionálním prostředí. Druhá

- 76 -

skutečnost se váže k aspektům ekonomické svobody, které patří do politické skupiny. Hodnocení těchto známek vykazovalo v případě vyspělých zemí značné rozdíly. Právě politické aspekty ekonomické svobody jsem zvolil za definiční znak ekonomické svobody v užším smyslu, což je obsaženo i ve formulaci hypotézy. Když se mi nepodařilo najít pozitivní korelaci mezi hospodářskou prosperitou a současnými známkami ekonomické svobody v užším smyslu, zkoušel jsem dynamizovat zkoumaný vztah a odhalit vliv kladné změny ekonomické svobody v užším smyslu k prosperitě ve zvolených specifických historických epochách vybraných zemí. Výsledkem byla formulace závěru o optimálních bodech na škále konceptů hospodářské politiky mezi intervencionistickým a liberálním pólem. Kladná změna ekonomické svobody vedla u zmíněných případů k zvýšení hospodářské prosperity, nevedla ale ke změně konceptuálního

pojetí

hospodářské

politiky.

Liberalizační

reformy

u

intervencionistických zemí nevedly k liberální hospodářské politice, takže univerzální přednost tohoto typu politiky se nepodařilo prokázat, což je v souladu s hypotézou. Na základě výsledků z empirické analýzy jsem se vrátil k vyhodnocení teoretických přístupů. Uznal jsem jejich logiku, avšak odmítl jsem univerzalistickou ambici těchto přístupů, která spočívá v přesvědčení, že jeden typ ekonomické svobody v užším smyslu a tomu odpovídající konkrétní koncept hospodářské politiky je vhodným nástrojem k dosažení hospodářské prosperity v každém případě.

- 77 -

Literatura Ballestrem, K.; Otoman H. (eds.) (1993): Politická filozofie 20. století, OIKOYMENH, Praha, 501 s., ISBN: 8086005607 Berlin, I. (1999): Čtyři eseje o svobodě, Prostor, Praha, 322 s., ISBN: 8072600044 Campagna, A. S. (1987): U.S. National Economic Policy 1917-1985, Praeger, New York, 642 s., ISBN 0275924262 Cihelková, E.; Holub, A.; Jakš, J. (1994): USA – Japonsko – SRN, VŠE, Praha, 136 s., ISBN: 8070799528 Country Briefings: Singapore Economic Structure, The Economist, October 30th 2003, online: http://www.economist.com/ Economic

Report

of

the

President,

1982,

on-line:

http://fraser.stlouisfed.org/publications/ERP/issue/1385/download/5924/ERP_1982.pdf Eucken, W. (2004): Zásady hospodářského řádu, Liberální institut, Praha, 500 s., ISBN: 8086389324 Fárek, J. (2006): Ekonomika Japonska: strukturálními reformami k překonání stagnace, Mezinárodní politika, roč. XXX, č. 3., str. 8-11 Feldstein, M. (ed.) (1994): American Economic Policy in the 1980s: A Personál View, University of Chicago Press, Chicago, 822 s., ISBN 0226240932 Friedman, M. (1993): Kapitalismus a svoboda, Liberální institut, Praha, 182 s., ISBN: 8085787334 Friedman, M. (1992): Svoboda volby, Liberální institut, Praha, 319 s., ISBN: 8085467852 Gwartney, J.; Holcombe, R.; Lawson, R. (1998): The Scope of Government and the Wealth

of

Nations,

Cato

Journal,

vol.

18,

no.

2,

on-line:

http://capital2.capital.edu/faculty/rlawson/pubs/scope.pdf Gwartney, J.; Lawson, R. (2005): Economic Freedom of the World: 2005 Annual Report, Fraser Institute, Vancouver, on-line: http://www.fraserinstitute.ca

- 78 -

Hall, P.; Soskice, D. (eds.) (2001): Varieties of Capitalism, Oxford University Press, New York, 541 s., ISBN: 0199247757 Hayek, F. A. (1994): Právo, zákonodárství a svoboda, Academia, Praha, 415 s., ISBN: 8020002413 Hayek, F. A. (1995a): Osudná domýšlivost omyly socialismu, SLON, Praha, 200 s., ISBN: 8085850052 Hayek, F. A. (1991): Cesta k nevolnictví, Občanský institut, Praha, 129 s., ISBN: 8090019005 Hayek, F. A. (1995b): Kontrarevoluce vědy, Liberální institut, Praha, 212 s., ISBN: 8085787873 Heywood, A. (1994): Politické ideologie, Victoria Publishing, Praha, 339 s., ISBN: 8086861716 Holman, R. (ed.) (2001): Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha, 541 s., ISBN: 807179631X Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Československá akademie věd, Praha, 386 s. Keynes,

J.

M.

(1926):

The

End

of

Laissez-Faire,

on-line:

http://www.panarchy.org/keynes/laissezfaire.1926.html Kis, J. (ed.) (1997): Současná politická filozofie, OIKOYMENH, Praha, 501 s., ISBN: 8086005607 Krybbe

to

grav,

The

Economist,

12th

June

2003,

on-line:

http://www.economist.com/displaystory.cfm?story_id=1825083 Lösch, D. (1990): Poválečná transformace západoněmeckého hospodářství: model pro NDR?, in: Spolková republika Německo – poválečná transformace, ekonomická situace a úloha výzkumu, Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, Praha, s. 74-93 Marx, K; Engels, B. (1946): Manifest komunistické strany, Svoboda, Praha, 108 s. Marx, K. (1954): Kapitál I., Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 902 s. Miles, M.; Holmes, K.; O´Grady, M. A.: (2006): 2006 Index of Economic Freedom, Heritage Foundation & The Wall Street Journal, New York, Washington, on-line: http://www.heritage.org - 79 -

OECD

Economic

Outlook,

Volume

2005/2,

No.

78,

on-line:

http://miranda.sourceoecd.org/ OECD Economic Surveys: Baltic States, 2000, on-line: http://miranda.sourceoecd.org/ OECD Economic Surveys: Japan, 2005, on-line: http://miranda.sourceoecd.org/ OECD Economic Surveys: Sweden, 2004, on-line: http://miranda.sourceoecd.org/ Ollson, S. E. (1996): Míří švédský sociální stát k transformaci?, in: Musil, L. (ed.) (1996): Vývoj sociálního státu v Evropě, Doplněk, Brno, 258 s., ISBN: 8085765624, s. 224-237 Palmer, J. L.; Sawhill, I. V. (eds.) (1982): The Reagan Experiment, The Urban Institute Press, Washington, 530 s., ISBN 0877663165 Reagan,

R.

(1974):

City

Upon

a

Hill,

on-line:

http://www.presidentreagan.info/speeches/city_upon_a_hill.cfm Robinson, J. (2001): Ekonomická filozofie, Professional Publishing, Praha, 108 s., ISBN: 8086419088 Robinson, J. (2002): Freedom and Necessity, Palgrave, London, 128 s., ISBN: 0333986822 Rothbard, M. N. (2001): Ekonomie státních zásahů, Liberální institut, Praha, 464 s., ISBN: 8086389103 Schnitzer, M. (2000): Comparative Economic Systems, South-Western College, Cincinnati, Ohio, 398 s., ISBN: 0324004281 Schumpeter, J. A. (1994): History of economic analysis, Oxford University Press, New York, 1260 s., ISBN: 0195105591 Silverman,

B.

(1998):

The

rise

and

fall

of

the

Swedish

model,

on-line:

http://www.findarticles.com/p/articles/mi_m1093/is_n1_v41/ai_20485334/ Simon, H. A. (1993): Racionální rozhodování v podnikatelských organizacích, in: Jonáš, J. (ed.): Nobelova cena za ekonomii, Academia, Praha, s. 329-355, ISBN: 8020003622 Slaný, A. (ed.) (2003): Makroekonomická analýza a hospodářská politika, C. H. Beck, Praha, 375 s., ISBN: 8071797383

- 80 -

Smith, A. (2001): Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, Liberální institut, Praha, 986 s., ISBN: 8086389154 Smith, A. (2005): Teorie mravních citů, Liberální institut, Praha, 460 s., ISBN: 8086389383 Snape, R. H. (1991): East Asia: Trade Reform in Korea and Singapore, in: Shepherd, G.; Langoni, C. G. (eds.) (1991): Trade Reform Lessons From Eight Countries, International Center for Economic Growth, San Francisco, 136 s., ISBN: 1558150862, str. 103-115 Sojka, M. (1999): John Maynard Keynes a současná ekonomie, Grada Publishing, Praha, 156 s., ISBN: 807169827X Sojka, M. (1996): Milton Friedman Svět liberální ekonomie, Epocha, Praha, 80 s., ISBN: 8090212921 Stiglitz, J. (2002): Globalisation and its discontents, Penguin Books, London, 288 s., ISBN: 0713996641 Šulc, Z. (1990): Erhardova reforma, Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, Praha, 52 s. Švehla, M. (2005): Ostrov bohatých dětí, Respekt, roč. XVI, č. 49., str. 13-15 Tindall, G. B.; Shi, D. E. (2000): Dějiny Spojených Států Amerických, Lidové noviny, Praha, 921 s., ISBN 8071064521 Tomeš, Z. (ed.) (2005): Praktická hospodářská politika, v tisku Watkins, K. (ed.) (2005): Human Development Report 2005, UNDP, New York, online:http://hdr.undp.org/reports/global/2005/pdf/HDR05_complete.pdf Wither

Singapore

Inc?,

The

Economist,

November

28th

2002,

on-line:

http://www.economist.com/ Žídek, L. (2003): Historie světového hospodářství, Masarykova univerzita, Brno, 130 s., ISBN: 8021019263

Internet Transparency International, http://www.transparency.org Freedom House, http://www.freedomhouse.org

- 81 -

The Economist, http://www.economist.com Laureáti Nobelovy ceny za ekonomii, http://nobelprize.org/economics/laureates/ Times Higher Education Supplement, http://www.thes.co.uk/ Estonica, Encyclopedia about Estonia, http://www.estonica.org/index.html Organisation for Economic Co-operation and Development, http://www.oecd.org The Fraser Institut, http://www.fraserinstitute.ca The Heritage Foundation, http://www.heritage.org/ Statistics Estonia, http://www.stat.ee/ Statistics Singapure, http://www.singstat.gov.sg/ Ministry of Trade and Industry of Singapore: http://app.mti.gov.sg/ Monetary Autority of Singapore: http://www.mas.gov.sg/

- 82 -