Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Veřejná ekonomika
CO VIME O VÝVOJI SOCIÁLNÍCH A EKONOMICKÝCH NEROVNOSTÍ V ČESKÉ SPOLEČNOSTI OD ROKU 1989? What do we know about the trends in social and ekonomie inequalities in the czech society after 1989? Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D
Autor: Jana Hrášková
Brno, červen 2006
digitálně podepsáno
r\ f
středisko vědeckých informací
Digitally signed Polaček)
Dae 2 0 06,2,5
14:28:27+01'00'
Masarykova univerzita v Brně Ekonomicko-správní fakulta
Katedra veřejné ekonomie Akademický rok 2005/2006
ZADANÍ DIPLOMOVÉ
PRACE
Pro:
HRASKOVA
Jana
Obor:
Veřejná ekonomika
Název tématu:
Co víme o vývoji sociálních a ekonomických nerovností v české společnosti od roku 1989?
Název v angličtine:
What do we know about the trends in social and economic inequalities in the Czech society after 1989? Zásady pro v y p r a c o v á n í :
Problémová oblast: Ekonomické a sociální rozdíly jsou trvalým rysem každé společnosti, zároveň však představují pro společnost také velmi naléhavou sociální či politickou otázku. Polistopadová transformace české společnosti zasáhla různé společenské skupiny různě. Poznatků o vývoji nerovností různého charakteru je dnes již i v českém kontextu poměrně mnoho, ale často navzájem od sebe oddělených. Cíl práce: 1. Stměný rozbor postsocialistické transformace české společnosti. 2. Význam analýzy vývoje sociálních a ekonomických nerovností z pohledu veřejné ekonomie. 3. Teorie a výzkumy ekonomických a sociálních nerovností. 4. Faktory diferenciace české společnosti před a po roce 1989. Postup a použité metody: 1. 2. 3. 4.
Vymezení předmětu a metod práce Zpracování relevantní literatury Přehledová analýza výzkumných zpráv a jiných dostupných pramenů Zhodnocení a závěry analýzy
Rozsah grafických prací:
cca 15 - 20 tabulek a grafů
Rozsah práce průvodní zprávy bez príloh:
60 - 70 stran
Seznam základní literatury: MATĚJŮ, P., VLACHOVÁ, K.. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991 - 1998, 1. vyd. Praha: Sociologické vydavatelství, 2000.402 s. ISBN 80-8585082-6 •
MANSFELDOVA, Z.: Současná česká společnost, 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. 381 s. ISBN 80-7330-009-5
•
Editor VEČERNÍK, J., vedoucí týmu MATĚJŮ, P.: Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998, 1. vyd. Praha: Academia, 1998, 364 s. ISBN 80-200-0703-2
•
MACHONIN, P., TUČEK M., GATNAR, L.: Vývoj sociální struktury v české společnosti 1988-1999, Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2000,63. s.
•
MLČOCH, L., MACHONIN. P., SOJKA, M.: Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (alternativní pohled), 1. vyd, Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0119-2
•
TUČEK, M. a kol.: Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí, Praha: Sociologické nakladatelství, 2003 .428 s. ISBN 80-86429-22-9
•
MAREŠ, P.: Sociologie nerovnosti a chudoby, 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 248 s. ISBN 80-85850-61-3
Vedoucí diplomové práce:
Mgr. Laura Fónadová
Datum zadání diplomové práce:
18.3.2005
Termín odevzdání diplomové práce:
21.4.2006
\)
j ; [UÁA^ Vedoucí katedry V Brně dne 18.3.2005
Děkan
Jméno a příjmení autora:
Jana Hrášková
Název diplomové práce:
Co víme o vývoji sociálních a ekonomických nerovností v české společnosti od roku 1989?
Název práce v angličtině:
What do we know about the trends in social and ekonomie inequalities in the czech society after 1989?
Katedra:
Veřej ná ekonomi e
Vedoucí diplomové práce:
PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.
Rok obhajoby:
2006
Anotace Předmětem diplomové práce je charakterizovat vývoj sociálních a ekonomických nerovností v české společnosti po roce 1989. Nejprve se stručně věnuje transformaci české ekonomiky, významu nerovností ve společnosti a definuje základní typy nerovností. V další části se zabývá vývojem nerovností v příjmech, majetku a v nerovnostech v přístupu ke vzdělání. Poslední část práce obsahuje výzkumy, které se věnují vnímání příjmových nerovností, vzdělanostními nerovnostmi a faktory, které je ovlivňují. Součástí jsou výzkumy zaznamenávající proměnu sociálního statusu a sociální struktury společnosti.
Annotation The aim of diploma thesis is to characterize progress of the social and economic inequality in Czech society since 1989. First it shortly discusses the transformation of Czech economy, the meaning of inequalities in society and it defines the fundamental types of inequalities. In the next part it considers the development of inequalities in earnings, property and in inequalities in access to education. The last part contains investigations, which discuss the feeling of earning and educational inequalities and elements which affect them. Parts of the work are researches which record the transformation of social status and social structure of the society.
Klíčová slova Česká společnost, transformace, nerovnosti, příjem, vzdělání, sociální status, sociální struktura společnosti
Keywords Czech society, transformation, inequialities, income, education, social state, social structure of the society
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Co víme o sociálních a ekonomických nerovností v české společnosti od roku 1989? vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Tomáše Katrňáka, Ph.D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 30. června 2006 vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Tomáši Katrňákovi, Ph.D.za cenné pnpomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.
Obsah Úvod 1.
2.
3.
4.
5.
8
Transformace české společnosti -ekonomické aspekty
10
1.1.
Důvody a strategie transformace, výchozí podmínky společnosti
10
1.2.
Makroekonomický vývoj transformace české ekonomiky
14
1.3.
Pracovní trh, nezaměstnanost a mzdy
16
1.4.
Shrnutí
19
Nerovnosti v teorii
20
2.1.
Pojetí nerovností a jejich význam ve společnosti
20
2.2.
Nerovnosti z historického hlediska
22
2.3.
Typy nerovností
25
2.4.
Shrnutí
27
Nerovnosti v příjmech a majetku
29
3.1.
Příjem a spravedlnost
29
3.2.
Diferenciace mezd
31
3.3.
Diferenciace majetku
35
3.4.
Shrnutí
39
Nerovnosti v přístupu ke vzdělání
41
4.1.
Vzdelanostní struktura české společnosti
41
4.2.
Současná situace ve vzdělání
43
4.3.
Přístup ke vzdělání
47
4.4.
Shrnutí
50
Nerovnosti zaznamenané ve výzkumných zprávách
52
5.1.
Subjektivní vnímání příjmových nerovností
52
5.2.
Zkoumání vzdělanostních nerovností
58
5.3.
Faktory působící na diferenciaci příjmů a vzdělání
62
5.4.
Krystalizace sociálního statusu v transformaci
66
5.5.
Shrnutí
75
Závěr
77
Seznam použité literatury a dalších pramenů
79
Seznam tabulek a grafů
84
Seznam příloh
85
Úvod Jedním z celé řady důsledků proměny společenského uspořádání v České republice po roce 1989 byl nepochybně i rychlý nárůst sociálních a ekonomických nerovností. Naše společnost se poprvé po více než padesáti letech dostala do situace zvětšování společenské diferenciace. Spolu srůstem nerovností došlo i k proměně procesů, které jsou jejich
zdrojem,
zaznamenáváme tedy nejen zvětšující se diferenciaci, ale jsme svědky i její měnící se povahy [Matějů, Vlachová, 2000].
Téma sociálních nerovností a rozvrstvení pokrývá široké spektrum otázek týkajících se jednání, kterým lidé ve společnosti dosahují svých cílů: vzdělání, zaměstnání, příjmu, majetku, prestiže, úcty uznání, moci, nebo slávy. V transformujících se společnostech se musí věnovat pozornost nejen změnám v ekonomických a sociálních nerovnostech, v sociálním rozvrstvení, v politických postojích a volebních preferencích, ale i obnově souvislostí mezi různými
stránkami
sociální
stratifikace
a jejich
sepětí
s hodnotovými,
kulturními
a politickými vrstvami tektoniky společnosti [Matějů, Vlachová, 2000].
První kvalitní a rozsáhlý výzkum zabývající se tématem sociální stratifikace se uskutečnil na podzim roku 1967, několik šetření se podařilo realizovat také v sedmdesátých a osmdesátých letech. Většina výzkumů však byla provedena až po roce 1989, kdy se socialistická rovnostářská společnost začala přeměňovat na společnost tržní. Problémem sociální stratifikace se zabývá řada domácích i zahraničních odborníků Pavel Machonin, Milan Tuček, Jiří Večerník, Petr Matějů, Blanka Řeháková, Klára Vlachová, Martin Kreidl, Natalie Šimonova a mnoho dalších. Od osmdesátých let probíhají každoročně mezinárodní výzkumy zabývající se sociální stratifikací, vletech 1992 a 1999 probíhaly mezinárodní výzkumy věnované přímo tématu sociálních nerovností.
Cílem mojí diplomové práce je zjistit, jak se v transformující se ekonomice vyvíjely sociální a ekonomické nerovnosti. Předpokládám, že se příjmové nerovnosti diferencovaly (hypotéza 1),
očekávám
růst
vzdelanostní ch
nerovností
vlivem
nerovnoměrným
vývojem
vzdělanostního systému (hypotéza 2). Také se domnívám, že během devadesátých let poklesla inkonzistence sociálního statusu (hypotéza 3). Toto jsou hypotézy, které se pokusím v následujícím textu potvrdit nebo vyvrátit.
8
Pro naplnění cíle použiji tyto metody: metoda obsahové analýzy odborné literatury, intemetových zdrojů vztahujících
se k tématu, syntéza poznatku, metoda deskripce
a komparace, analýza, dedukce a indukce, Diplomová práce se skládá z pěti kapitol. V první kapitole se zabývám transformací české ekonomiky, zjišťuji jaké byly důvody transformace české společnosti, jaké měla výchozí podmínky. Stručně analyzuji makroekonomický vývoj české ekonomiky v devadesátých letech. Druhá kapitola zahrnuje stručnou definici nerovností, charakterizuje jejich význam ve společnosti a rozlišuje jednotlivé typy nerovností.
V třetí kapitole se zabývám příjmovými nerovnostmi. Zjišťuji jak se vyvíjely příjmy v devadesátých letech, jaké faktory je ovlivňovaly a v krátkosti se zmiňuji o nerovnosti v majetku. V následující kapitole jsou pak obsaženy nerovnosti v přístupu ke vzdělání. Zkoumám, jak se vyvíjela vzdelanostní struktura a jaká je současná situace ve vzdělávání a specifika vzdelanostní ch nerovností v české společnosti.
Poslední kapitola je věnovaná výzkumům zaznamenávající výše sledované nerovnosti. Obsahuje zprávy týkající se vnímání příjmových nerovností, významu vzdělávání a šanci přijetí na vysoké školy. Také se zmiňuji o výzkumech, které se věnují problematice sociálního statusu a přeměně sociální struktury české společnosti.
Při psaní diplomové práce jsem vycházela z odborné literatury, periodik, relevantních intemetových zdrojů a ze sociologických textů Sociologického ústavu Akademie věd České republiky.
9
1. Transformace české společnosti - ekonomické aspekty Ekonomické reformy probíhající v 90. letech v bývalých komunistických zemích jsou považovány za nejzásadnější změny hospodářské politiky a fungování ekonomického systému, které moderní historie zná. Představují kompletní změnu jeho fungování, změnu motivací ekonomických subjektů, změnu omezení, která vymezují mantinely jejich chování, změnu nástrojů a cílů hospodářské politiky státu, vznik nových typů ekonomických subjektů a zánik jiných ekonomických subjektů. Hlavním smyslem uskutečňování ekonomických reforem je dosažení takového stupně ekonomické výkonnosti, jakým se vyznačují vyspělé tržní ekonomiky. Jak rychle, s j akými dočasnými náklady a v j aké míře bude ovšem ekonomické výkonnosti typické pro vyspělé ekonomiky dosaženo bylo v momentě zahájení ekonomických reforem nejasné [Jonáš, 2000].
1.1.
Důvody a strategie transformace, výchozí podmínky společnosti
Koncem 80. let se československá ekonomika nacházela ve stavu, který byl charakteristický výraznými ekonomickými deformacemi. Nepřizpůsobování se žádané úrovni spotřeby výrobním možnostem vedlo k prohlubování mezery mezi budoucí poptávkou a budoucí schopností ekonomiky tuto poptávku uspokojovat, protože neefektivní hospodářský systém nadále podrýval její budoucí produkční schopnosti. Logickým důsledkem bylo ekonomické zaostávání, protože tento systém nepřipouštěl soukromou iniciativu a nechtěl, aby v příjmech jednotlivců byly zohledněny jejich schopnosti [Jonáš, 1997].
Na konci 80. let se ukázalo, že jediným způsobem, jak zastavit prohlubující se ekonomické zaostávání, je provést přeměnu ekonomického systému. Uskutečnili se mnohé diskuse, jak tuto situaci řešit. Z nich pak vzešli závěry a způsoby jejich možných řešení. Mezi nejvýznamnější patří následující čtyři body: 1. neexistence soukromého vlastnictví v zemi, a proto je třeba provést rozsáhlou privatizaci výrobních prostředků; 2. musí se přistoupit k cenové liberalizaci a vyřešit tak problematiku neexistence efektivně fungujícího trhu kapitálu, trhu pracovních sil, trhu zboží a služeb a s nimi související nefungující cenový mechanismus; 3. odstranit monopoly, které nevznikly působením tržních sil a vytvořit konkurenční prostředí také prostřednictvím otevřené ekonomiky zahraničním investicím; 4. udržovat vyrovnané veřejné rozpočty a provádět restriktivní měnovou politiku centrální
10
bankou, aby nejistota související se probíhající transformací nezvyšovala neúměrně inflaci [Jonáš, 1997]. Při hledání vhodné strategie transformace ekonomiky ekonomové využívali dva různé přístupy - liberální a institucionální. Oba poskytují potřebné tržní prvky, ale jejich kombinace není možná, poněvadž se navzájem vylučují. Proto musela být vytvořena strategie, která by obsahovala prvky liberálního přístupu, ale aby neopomněla vzít v úvahu i negativní důsledky druhého přístupu. Cílem liberálního přístupu je vytvoření tržních podnětů, které by jednotlivce motivovaly k tržnímu chování (tvrdá práce, podnikání, zvyšování kvality služeb). Změny jako liberalizace trhů a privatizace, tyto podněty jsou předpokladem pro následný vývoj tržních investicí. Oproti tomu institucionální přístup se zaměřuje na vznik nových konformních
institucí
(formálních
i neformálních
pravidel
chování včetně
sankcí
za nedodržování pravidel). Transformaci považuje za komplexní a složitou změnu vžitých vzorců chování probíhající pomalu, a proto ji nelze urychlit. Existuje zde závislost na minulém vývoji [Holman, 2000].
Československo se v porovnání s ostatními bývalými zeměmi sovětského bloku nacházelo v dobré výchozí pozici, země se vyznačovala makroekonomickou stabilitou, nízkým zahraničním zadlužením, přijatelnou životní úrovní a dlouhou tradicí průmyslového kapitalistického rozvoje před druhou světovou válkou [Jonáš, 1997]. Po roce 1989 se začalo pracovat na návrzích strategie jak přeměnit centrálně plánované hospodářství na tržní ekonomiku. Objevila se určitá shoda názorů na to, jaké vytvořit základní prvky tržního systému. Zejména následující prvky: svoboda podnikání, soukromé vlastnictví, volný systém cen vytvářených interakcí nabídky a poptávky, volný obchod. Problémem však bylo určit, jakou cestou tento cíl naplnit, jak hluboké mají být systémové změny (rychlost, prostředky, pořadí a rozsah).
Mezi řadami návrhů se jako nejvíce schůdné prokázaly dva návrhy od dvou týmů odborníků, které se však podstatně lišily ekonomickými názory. Prvním zásadnějším a ucelenějším projektem je „Návrh strategie přechodu k tržní ekonomice", který byl vypracován na přelomu měsíce března a dubna 1990 Hospodářskou radou ČR pod vedením místopředsedy české vlády Františkem Vlasákem. Projekt upřednostňoval pomalejší tempo transformace, standardní metody privatizace a aktivní strukturální politiku. Pracoval s dvěma variantami liberalizace. Oba scénáře doporučovaly liberalizaci cen na vnitřním trhu od roku 1991, 11
odlišovaly se však návrhy na liberalizaci zahraničního obchodu. V prvním scénáři měla být liberalizace zahraničního obchodu spojena s liberalizací vnitřního obchodu a v druhém se předpokládalo uskutečňování liberalizace zahraničního obchodu ve dvou etapách. V první etapě měly vedle sebe existovat svobodný trh s regulovaným trhem zahraničních měn, v druhé etapě se měl svobodný trh postupně rozšiřovat i v oblasti zahraničních měn, až by nakonec bylo dosaženo plné směnitelnosti československé koruny. Druhý návrh byl zpracován v dubnu 1990, byl vedený Václavem Klausem a znám pod názvem „Strategie ekonomické reformy". Scénář zdůrazňoval nutnost rychlé privatizace, významná část české ekonomiky měla být nejdříve privatizována a poté restrukturalizována svými novými vlastníky, bez zásahu státu. Hlavní úlohou státu mělo být nastartovat proces spontánní evoluce trhů prostřednictvím privatizace a liberalizace a vytvořit právní rámec pro fungování tržní ekonomiky. Liberalizace zahraničního obchodu měla být spojena s liberalizaci vnitřního trhu a uskutečněná ihned, i s nutností devalvace československé koruny (se souhlasem Mezinárodního měnového fondu) [Mlčoch, Machonin, Sojka, 2000].
Výsledná strategie transformace československé ekonomiky byla předložena vládou a schválena v září 1990 Federálním shromážděním pod názvem „Scénář ekonomické reformy". Byla kompromisním řešením založeným na částečném přijetí obou výše uvedených
návrhů.
Ekonomická
reforma
zde
byla
pojata
poměrně
komplexně
a mnohostranně, jako změna institucí a jejich vzájemných vztahů „Scénář" obsahoval následující hlavní části:
Makroekonomický rámec ekonomické reformy, v němž měla hrát hlavní úlohu především restriktivní měnová a fiskální politika s připravovanou daňovou reformou. -
Změna vlastnických poměrů v ekonomice, která měla být urychlena malou privatizací, restitucemi a následně velkou privatizací.
-
Liberalizace cen, stanovenou na 1. leden 1991, při níž se měla uvolnit převážná část velkoobchodních cen s přímým propojením na maloobchodní ceny.
-
Vnitřní směnitelnost československé měny, jako nezbytný předpoklad liberalizace dovozů. Zásadní problém zavedení vnitřní směnitelnosti představovalo stanovení výchozí úrovně kurzu československé koruny k volně směnitelným měnám.
12
Sociální souvislosti ekonomické reformy, které měly vyústit k předložení návrhů zákonů v oblasti sociálního zabezpečení, zaměstnanosti, kolektivního vyjednávání a státní sociální podpory. Strukturální politika, která měla především podpořit žádoucí strukturální změny, umožnit přechod na tržní mechanismus a udržet chod národního hospodářství. „Scénář" také obsahoval přílohy (vnější a vnitřní podmínky ČSFR při vstupu do ekonomické reformy, scénář ekologické strategie v podmínkách ekonomické reformy a opatření na podporu účasti zahraničního kapitálu a zahraniční pomoci v československé ekonomice). A byl zpracován samostatný dokument - Scénář sociální reformy. Z obsahu „Scénáře" vyplývá podcenění institucionální stránky transformace, která zahrnuje nejen budování institucí nezbytných pro fungování tržního systému, ale i vytváření odpovídajícího právního rámce
s účinnými
mechanismy vymahatelnosti
práva. Značný
důraz
se kladl na
makroekonomickou stabilitu, která však v Československu nebyla prvořadým problémem [Spěváček, 2002].
V programu byl stanoven směr, kterým se má transformace ubírat a také body, které mají být splněny. Hlavní úlohu v transformaci poté převzala praktická hospodářská politika, kterou již ovlivnila samotná vláda, která transformační politiku prováděla. V roce 1991 se vláda orientovala podle schváleného „Scénáře", od roku 1992 se však odvrací od přijaté strategie a řídí se spíše krátkodobými úvahami. Jedním z hlavních důvodů bylo probíhající rozdělení Československa.
Při
zpětném
pohledu
na
probíhající
transformaci
se
odhaluje,
že se transformační strategie vrátila zpět k původnímu návrhu, který předložil tým Václava Klause.
Při porovnání podmínek transformujících se zemí existovalo v Československu mnoho specifických výhod a nevýhod, jako následek předchozího vývoje a zvláštního postavení ve světovém hospodářství. Mezi nevýhody patří: a) systém centrálně plánovaného hospodářství, byl nejdůslednější ze všech zemí RVHP, znárodnění a združstevnění bylo téměř dokonalé, soukromý sektor prakticky neexistoval; b) převážná většina cen byla centrálně řízena a plánována na nákladové bázi, teprve ve druhé polovině 80. let začaly pomalé, nesmělé a nedůsledné kroky k omezení centrální tvorby cen; c) vedení státních podniků bylo podřízeno striktní kontrole vládních a dalších orgánů (Státní plánovací komise, odvětvová ministerstva, odbory, stranické orgány) a mělo malé reálné rozhodovací pravomoci; 13
d) zahraniční obchod byl v převážné míře orientován na „měkký" trh RVHP. Ve druhé polovině 80. let tohoto teritoria směřovalo až 70 % československého exportu. Naopak mezi výhody Československa pak patří: a) existovala dlouholetá tradice přísné monetární politiky, Československo bylo ostrovem monetární stability v hyperinflaci postižené střední Evropě po první světové válce a tuto tradici si udrželo i v desetiletích plánovaného hospodářství; b) finanční disciplína vlády i podniků byla relativně vysoká, vláda nedopustila vznik velkých deficitů státního rozpočtu ani velkých deficitů, či přebytků platební bilance; c) míra inflace byla relativně nízká, celková míra inflace v 80. letech nepřekročila 5 % ročně; d) celkové zahraniční zadlužení Československa v konvertabilních měnách bylo nízké podle všech standardních kritérií; e) kvalifikace, vzdělání a zkušenost pracovní síly byla na relativně vysoké úrovni, v tomto ohledu byla mezera v zaostávání za vyspělými tržními ekonomikami nejmenší [Slaný, 2003] .
1.2.
Makroekonomický vývoj transformace české ekonomiky
Transformační proces se rozdělil do dvou etap. V první etapě se strategie zaměřila na makroekonomickou stabilizaci, liberalizaci a deregulaci. Začaly zde zásadní systémové změny, aby se vytvořilo fungující institucionální a právní uspořádání tržní ekonomiky. Důsledky těchto změn se projevily na počátku devadesátých let v podobě hospodářské recese.
Druhá etapa transformace
se označuje jako etapa přizpůsobování
a konsolidace.
Uskutečňovali se zde rozhodující mikroekonomické a institucionální změny, z nichž je nejdůležitější rozvoj soukromého sektoru a privatizace. V průběhu této etapy by měly být vytvořeny podmínky pro dlouhotrvající hospodářské oživení a hospodářský růst. Česká ekonomika se stále nachází v druhé etapě transformace a podle předběžných odhadů může trvat do roku 2010 [Mlčoch, Machonin, Sojka, 2000].
Období let 1990 - 1992 je v české ekonomice, stejně tak i v ostatních transformujících se ekonomikách, ve znamení transformační recese. Tato recese byla způsobena velkým množstvím různorodých faktorů, které souvisely s přechodem centrálního plánování na tržní systém. Všeobecně se očekával pokles HDP, překvapil však rozsah, jakým se produkt snížil. Ve všech transformujících se ekonomikách poklesl HDP minimálně 15 %, konkrétně v Československu to byl pokles jeden z nejnižších, 15,5 % [Jonáš, 2000]. 14
Přechod na tržní systém znamená pro ekonomiku velkou strukturální změnu. Liberalizace cen a zahraničního obchodu změnila poptávku, chování firem i jednotlivců. Domácí nabídka se nepřizpůsobila, velká část výrob se stala nepotřebná a následkem toho poklesla výroba. Současně se snížila i spotřebitelská a investiční poptávka. Jedním z důvodů těchto problémů je volba hlavního cíle hospodářské politiky - boj s inflací. Hlavním nástrojem se stala restriktivní monetární a fiskální politika. Za další důležitý faktor, který způsobil pokles úrovně HDP se považují vnější šoky, které celkově brzdí vliv zahraničního obchodu. Asi nejvýznamnějším je rozpad RVHP, protože se tím výrazně snížil odbyt zboží na trhy postkomunistických zemí [Spěváček, 2002].
V roce 1993 česká ekonomika stagnovala následkem rozdělení Československa. Od roku 1994 začala fáze hospodářského oživení, jehož vrchol nastal v roce 1995 (růst HDP se pohyboval kolem 6 %) [Mlčoch, Machonin, Sojka, 2000]. Od roku 1996 se růst zpomaluje. V těchto letech rostou všechny základní ukazatele, ale také se začínají ukazovat první negativní
důsledky
strategie.
Výrazně
se zvyšuje
vnitřní
i vnější
nerovnováha
a předznamenává, že tato situace není dlouhodobě udržitelná. Je to následek převisu domácí poptávky před domácí nabídkou, tzn. většího růstu mezd než produktivity práce. Nižší výroba musela být kryta ze zahraničních zdrojů a to se projevilo v deficitu platební bilance. Bohužel, hospodářská politika se nepřizpůsobila této situaci. V podnikové sféře, kde se rozhoduje o vývoji nabídky, se začaly projevovat neřešené problémy transformace
související
s privatizací, nevyjasněnými vlastnickými vztahy, nedostatečným právním zabezpečením a mezipodnikovým zadlužením. Česká národní banka si uvědomila nebezpečí a zareagovala přitvrzením monetární politiky. Důsledkem bylo značné zpomalení růstu peněžní zásoby, vysoké úrokové míry a hospodářská recese [Spěváček, 2002].
V roce 1997 poklesla míra růstu reálného HDP, v tomto roce se změnila hospodářská politika, kde se rozhodlo o přijmutí restriktivních opatření monetární i fiskální politiky ke snížení domácí absorpce soukromých i veřejných investic a v důsledku toho k obnovení vnější rovnováhy. Tato opatření byla spojena se značným zvýšením úrokových sazeb a se dvěma „balíčky opatření" České vlády, zaměřenými na omezení poptávky snížením vládních výdajů a veřejné spotřeby, ale i na vytvoření lepší legislativy v oblasti kapitálového trhu a bankovnictví a dokončení privatizace českých bank. Opatření se stala poměrně úspěšná při obnově vnější rovnováhy, ale zastavila hospodářský růst [Mlčoch, Machonin, Sojka, 2000].
15
V roce 1998 byla výsledkem těchto opatření hluboká recese, která snížila HDP o více než 2 %. Mezi významné faktory patří zpomalení hospodářského růstu téměř ve všech transformujících se ekonomikách i v zemích západní Evropy v letech 1997 -1999 v důsledku cyklických změn. Při hodnocení situace české ekonomiky nacházející se v recesi se mluví o cyklických, ale i strukturálních faktorech, které vznikly jako důsledek chyb transformační strategie a jejího uplatňování. Mezi hlavní problémy patří nedokončení transformačního procesu, zanedbání vytváření standardního institucionálního prostředí a legislativního rámce tržní ekonomiky, o některých negativních důsledcích privatizačních metod a nedostatečné regulaci zejména kapitálového trhu [Spěváček, 2002].
Znovuoživení české ekonomiky nastalo v druhé polovině roku 1999, kdy růst HDP dosahoval 0,7 %, především jako důsledek růstu spotřebitelské poptávky [Spěváček, 2002]. Od roku 2000 výrazně roste investiční aktivita, ekonomický růst byl v roce podstatně vyšší než se očekávalo, v tomto roce se česká ekonomika navrátila na úroveň roku 1990. Od roku 2001 pokračuje hospodářský růst, který je u české ekonomiky vyšší než v zemích EU a většiny transformujících se ekonomik. Údaje Českého statistického úřadu z roku 2005 mluví o 6 % růstu reálného HDP (viz příloha 1). Mezi pozitiva ekonomiky se mluví o relativně rychlém růstu tvorby hrubého fixního kapitálu a jako negativum se považuje narůstání deficitu obchodní bilance a zhoršování veřejných financí.
1.3.
Pracovní trh, nezaměstnanost a mzdy
Transformace ekonomiky ovlivnila také samotné obyvatele země a jejich zaměstnání. S pádem komunistického režimu přestala existovat tzv. plná zaměstnanost a součástí trhu práce se stala nezaměstnanost. Na nezaměstnanost měl vliv již zmíněný pokles výroby, jehož důsledkem je pokles celkové zaměstnanosti vletech 1989 - 1994 o více než desetinu. Na snížení se značně podíleli také pracující důchodci (v roce 1989 pracovalo 520 tisíc důchodců, ale o rok později jich bylo už necelých 300 tisíc), dále pracovníci podniků omezující výrobu, pracovníci rušených institucí a úřadů minulého režimu a také pracovníci vytlačovaní, nežádoucí či méně výkonní.
Pracovní trh je rozhodujícím mechanismem alokace lidských zdrojů. Prosazuje se vněm princip soutěživosti a výběru, opírající se o kvalitu pracovníků, o jejich vzdělání a schopnosti. V období transformace se zvýšila mobilita pracovních sil ve všech podobách, tj. jako mobilita 16
mezipodniková, odvětvová, profesní
i prostorová. Nej častěji
odcházeli ze státních
a privatizovaných podniků schopní zaměstnanci z vlastního rozhodnutí, aby našli lepší příležitost a uplatnění, které jim starý systém neposkytl. Po roce 1990 se přesunula velká část pracovníků do soukromého sektoru nebo sektoru služeb. Podíl zaměstnaných osob ve službách se od roku 1997 zvýšil zhruba o 11 % [Večerník, Matějů, 1998]. Oproti západním státům máme malý podíl zaměstnanců v oblasti výzkumu a vývoje, ve veřejných sociálních službách a také veřejné správě a v sociálním zabezpečení.
Česká republika má ve srovnání se zeměmi EU nízkou úroveň mezd. U dlouhodobě nezaměstnaných se výše očekávané mzdy ze zaměstnání přibližuje hladině životního minima. Analýzy ukazují, že rozdíl mezi očekávanou mzdou a sociálními dávkami není často považován za dostatečný podnět k přijetí nového zaměstnání. Při nízké úrovni mezd je část málo placených nekvalifikovaných pracovníků chytána do „pasti nezaměstnanosti", kterou se rozumí nezájem o zaměstnání vyvolaný malým nebo i nulovým příjmovým přilepšením při přechodu ze sociálních dávek na mzdu. V roce 1991 - 1996 došlo ke snížení životního minima v relaci k průměrné mzdě, zároveň ale klesla podpora v nezaměstnanosti a minimální mzda se propadla ještě níže. V roce 1997 činila minimální mzda v relaci k průměrné mzdě 23 %, podpora v nezaměstnanosti 24 %, životní minimum jednotlivce 29 % a životní minimum čtyřčlenné domácnosti dokonce 90 % [Večerník, Matějů, 1998]. Od roku 1997 (viz příloha 1) dochází krustu nezaměstnanosti signalizující dlouhodobější trend. V současné době je míra nezaměstnanosti 8,3 %l, z toho přibližně 50 % tvoří dlouhodobě nezaměstnaní.
Velké změny na trhu práce probíhající po celé období devadesátých let se projevily nejen ve přeměně zaměstnaneckých vztahů, ale také se odrazily ve zrychlené dynamice nominálních a reálných mezd a v prohloubení mzdové diferenciace. Přes výrazné změny mzdy zůstaly nejvýznamnější složkou příjmů domácností a také hlavním příjmovým zdrojem domácností zaměstnanců [Spěváček, 2002]. Transformace ekonomiky podstatně ovlivnila vývoj průměrné nominální i reálné mzdy2. V základních mzdových vztazích došlo k výraznému rozkolísání jako důsledek změny mezi 1
Data z stránek Ministerstva práce a sociálních věci, duben 2006
2
Dle zákona č. 1/1992 Sb., § 17 o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku průměrná měsíční nominální mzda zahrnuje všechny pracovní příjmy (základní mzdy a platy, příplatky a doplatky ke mzdě nebo platu, prémie a odměny, náhrady mezd a platů, odměny za pracovní pohotovost a jiné složky mzdy
17
vývojem nominálních mezd a spotřebitelských cen. Tyto změny systému
probíhaly
v krátkodobém horizontu. Byly odrazem křehkosti a neustálenosti vznikajících struktur ve společnosti a také projevem absence vládních konceptů, které by ovlivňovaly oblast mezd v delším časovém období a zároveň stabilizovaly vzniklou situaci.
Prudký nárůst spotřebitelských cen výrazně ovlivnil mzdový vývoj. Způsobila to zejména liberalizace cen z počátku devadesátých let, ale také zavedení daně z přidané hodnoty v souvislosti se zavedením daňové reformy a současné snížení výkonnosti ekonomiky. Nominální mzdy na konci osmdesátých let rostly, avšak došlo k poklesu reálné kupní síly mezd o čtvrtinu. Následkem výrazné disproporce mezi růstem spotřebitelských
cen
a nominálních mezd vletech 1989 - 1991 se vytvořila tzv. „transformační rezerva" v reálné úrovni mezd. V následujících letech došlo k tlaku na výrazný růst nominálních mezd. Výsledkem byl růst reálné úrovně mezd v období 1992 - 1997, přestože v té době došlo k poklesu výkonnosti ekonomiky [Spěváček, 2002].
Tabulka 1
Vývoj průměrné nominální a reálné mzdy v letech 1989 - 2000 1989
Nominální mzdy - index1} Spotřebitelské ceny - index1} Reálné mzdy - index1}
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
3169 3286 3792 4644 5817 6894 8172 9676 10691 11693 12968 13491 100 103,6 115,4 122,5 125,3 118,5 118,5 118,4 110,5 109,4 108,2 106,6
100 109,7 156,6 111,1 120,8 100 94,5
73,7
110 109,1 108,8 108,5 110,7 102,1 103,9
110,3 103,7 107,7 108,6 108,8 101,9
98,8
106
102,6
Pozn.::) stejné období minulého roku = 100 % Pramen: Spěváček, V. Transformace české ekonomiky. Praha: LINDE, 2002.
V polovině devadesátých let dochází k vyrovnání reálné kupní síly mezd na úroveň roku 1989. V roce 1997 vláda přijímá úsporná výdajová opatření (tzv. balíčky), které se staly příčinou politické a vládní krize. V této době roste nominální mzda jen minimálně, reálné hodnoty z roku 1998 ukazují dokonce mírný pokles, jak ukazuje výše uvedená tabulka.
nebo platu), které byly v daném období zaměstnancům zúčtovány k výplatě a představuje podíl připadající na jednoho zaměstnance za měsíc. Jedná se o hrubé mzdy, tj. před snížením o pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, zálohové splátky daně z příjmů fyzických osob a další zákonné nebo se zaměstnancem dohodnuté srážky. 18
Od roku 1999 se průměrná mzda stabilizuje a znovu roste i přes pokles výkonu ekonomiky [ČSÚ].
1.4.
Shrnutí
Transformace české ekonomiky začala na počátku 90. let. Reagovala tak nejen na události listopadu 1989, ale také na nutnost změny ekonomického systému - centrálně plánovaného hospodářství na systém tržní. Ze země, která se po druhé světové válce řadila mezi nejvyspělejší země světa se za čtyřicet let komunismu stala země s ekonomikou zaostalou, deformovanou. Scénář ekonomické reformy byl předložen vládou a schválen Federálním shromážděním v roce 1990. Mezi základní pilíře transformace patřilo: privatizace, cenová liberalizace,
liberalizace
vnějších
ekonomických
vztahů,
obnovení
a
udržení
makroekonomické rovnováhy. Strategie byla určitým kompromisem mezi návrhy dvou týmů (Františka Vlasáka, Václava Klause). Následkem transformace na počátku devadesátých let dochází k hlubokému poklesu FIDP, současně s ním k poklesu poptávky, k snížení výrob v podnicích. Oživení ekonomiky začalo během roku 1993, kdy rostly všechny základní makroukazatele a zároveň se začaly projevovat negativní důsledky transformace. Z důvodu pozdního přijetí restriktivních opatření a vlivem cyklických změn, které ovlivnily i zahraničí ekonomiky, se české hospodářství v roce 1997 nacházelo znovu v recesi. Hospodářský růst se obnovil až v roce 1999, který pokračuje do současné doby. Transformace ovlivnila i zaměstnanost obyvatelstva, po roce 1989 přestala existovat plná zaměstnanost a vznikla nezaměstnanost, která ovlivnila většinu obyvatel, ať už přímo či nepřímo. Devadesátá léta ovlivnila také mzdovou úroveň, kromě roku 1998 můžeme hovořit o mzdovém růstu jak v reálných, tak v nominálních hodnotách.
19
2. Nerovnosti v teorii „Společnost si můžeme představit jako hierarchii určitých segmentů společnosti, kde na vrcholu nalézáme privilegované, tj. mocné a bohaté, kteří bývají zpravidla váženi a ctěni, a u dna ty nejchudší, kteří žijí na okraji společnosti, tj. neprivilegované. Názory na to, zda takové hierarchické uspořádání je nezbytnou charakteristikou každé složitější společnosti, se liší. Shoda však panuje vtom, že sociální stratifikace je jednou ze základních sociálních struktur společnosti a je výrazem nerovného rozdělení vzácných statků, materiální i nemateriálni povahy bohatství a moci, případně prestiže. Problematice sociální stratifikace se nelze vyhnout, poněvadž její typ a charakter ovlivňuje život všech členů společnosti. V teorii panuje značná nejednotnost, která vede někdy až k protikladným popisům a interpretaci nerovností." [Sanderová, 2000 : 9]
2.1.
Pojetí nerovností a jejich význam ve společnosti
Zkoumání nerovností začíná tam, kde se určitá skupina lidí s nějakými společnými vlastnostmi odlišuje od skupiny jiné. Předmětem je sledování proměn těchto rozdílů v čase. Jen mezi rozdílnými
skupinami lidí vznikají
vztahy
sociální povahy. V soudobé
tzv. informační společnosti, založené na vědění, se nejčastěji za rozdíly zakládající sociální nerovnosti považují: a) stupeň vzdělání, informovanosti a kvalifikace; b) rozdíly mezi zaměstnáními a povoláními podle stupně složitosti, kvalifikovanosti, společenského uznání významu a jiných podobných charakteristik vykonávané práce; c) rozdíly v postavení na mocenském žebříčku, ať už ve sféře, nebo v hierarchii ekonomického řízení a rozhodování; d) rozdíly v úrovni příjmů, objemu majetku, životní úrovni; e) diference v kulturnosti a jiných vlastnostech životního stylu, měřené například úrovní aktivit volného času; f) odlišnosti v intenzitě kontaktů s jinými lidmi, zvláště těch, které jsou pro člověka či rodiny nějak důležité. Tyto nerovnosti Tuček nazývá jako dílčí. Různé dílčí nerovnosti se často navzájem sdružují a vytvářejí dvojice nebo i trojice vertikálních diferenciací orientovaných víceméně shodným směrem, a proto vzájemně spjatým. Příkladem toho je těsná vzájemná souvislost stupně dosaženého vzdělání a složitost práce, ke kterým se často přidružuje i kulturnost trávení volného času [Tuček, 2003]
20
Ekonomické nerovnosti hrají významnou roli ve třech oblastech. Mají významnou motivační funkci, a to nejprve pro volbu životní dráhy a později pro pracovní výkon jednotlivců. Ze sociálního a společenského hlediska mají funkci diferenciační a integrační, tj. jsou nástrojem rozlišení společenských vrstev i osnovou sociálního tkaniva, které je navzájem propojuje. Konečně z psychologického a politického hlediska ovlivňuje míra, do jaké občané vnímají existující nerovnosti jako legitimní, jejich politická preference a stabilitu režimu. Jednotlivá hlediska jsou samozřejmě navzájem spjatá a vztažená k celkovému systému ekonomických nerovností, který se před našima očima rychle mění. Prohloubení příjmových a majetkových rozdílu patří k těm nejnápadnějším transformačním změnám [Večerník, Matějů, 1998].
Ekonomické rozdíly bychom si měli představovat jako funkčně provázaný systém, kdy se z výdělků rozlišených na základě výkonu skládají rodinné příjmy, z nich pramení spotřeba a formuj e se majetek domácností. Propojení různých typů a úrovní ekonomických rozdílů však není v realitě zdaleka tak jednoduché jako v teorii. V každé moderní společnosti totiž existují kanály přerozdělení ve prospěch potřebných složek populace a samozřejmě nepřestává fungovat ani mezigenerační transfer příjmů a majetků. Přerozděl ovací toky byly v reálném socialismu dovedeny do krajnosti v zájmu podřízení jedinců i rodin totalitní moci. Tím se zároveň přerušila systémová pouta mezi pracovním výkonem jedinců a příjmy jejich domácností, resp. mezi příjmy a spotřebou. Transformace mj. znamená cestu k napravení těchto pokřivených vazeb do jejich normální podoby [Večerník, Matějů, 1998].
Podle Mareše jsou základními typy nerovnosti nerovnost třídní a statusová, v nej rigidnější formě nerovnost kastovní. S nimi souvisejí nerovnosti v příjmech a majetku, také v moci, privilegiích a prestiži (statusu). Sociální stratifikace pak není nic jiného než strukturovaná nerovnost celých sociálních kategorií. Nejde jen o nerovnost v získávání zdrojů, ale i ve způsobu užití, projevující se jako nerovnost životního stylu a životních šancí. Tyto nerovnosti mohou být z různých hledisek chápány jako podnět k rozvoji sociálních hnutí a hnací motor historie, jako způsob kontroly obyvatelstva nebo jako fatální důsledek a nutná podmínka fungování společenských systémů. Nezanedbatelné nejsou ani nerovnosti podle pohlaví, etnického původu, ale i řada dalších [Mareš, 1999].
Podle americké socioložky Fraserové se setkáváme se dvěma základními typy nerovností: a) nerovnosti
socioekonomické,
které
plynou 21
především
ze
sociální
diferenciace
(společenské dělby práce) a jejich kořeny spočívají v ekonomické oblasti, ve sféře produkce a směny zboží a služeb. V moderní společnosti jsou to nerovnosti spojené se zaměstnáním (přesněji se zdrojem příjmu); b) nerovnosti sociokulturní jsou
nerovnosti mezi muži
a ženami, představiteli různých ras a etnik, částečně i generační nerovnosti. Jsou především důsledkem symbolického hodnocení části společnosti jako nerovnoprávného a j sou ukotveny v hodnotovém systému společnosti, tj. v její kultuře. Socioekonomická a sociokulturní nerovnost se zkoumá odděleně jako dva samostatné problémy. V rámci výzkumu sociální stratifikace, která je výrazem především socioekonomických nerovností, jsou sociokulturní nerovnosti považovány zajeden z faktorů ovlivňujících umístění člověka v socioekonomické struktuře. Sociokulturní nerovnost je považována za danou a nepátrá se po jejich příčinách a mechanismech. Oproti tomu teorie a výzkumy zabývající se symbolickým aspektem nerovnosti považují za danou socioekonomickou nerovnost a zvažují se jen procesy, které vedou k reprodukci stereotypního hodnocení lidí na základě jejich skupinové příslušnosti [Šanderová, 2000].
Někteří autoři považují sociální nerovnosti spíše za výsledek „tiché dohody" či všeobecné shody (konsensu) všech členů společnosti. Jde o tzv. konsensuální teorie, které kladou důraz na fakt, že vzájemná spolupráce lidí je nezbytnou podmínkou jejich přežití. Předpokladem efektivní spolupráce je dělba práce a odtud plynoucí sociální diferenciace. Sociální nerovnost je tedy v poslední instanci užitečná všem. Oproti tomu konfliktualistická teorie vidí společnost především jako místo permanentních bojů o moc, jíž se ti, kdo ji získají, snaží využít a dosáhnout tak určitých výhod na úkor druhých. Sociální nerovnosti jsou v tomto pojetí v zásadě výsledkem zvůle a sociálního uspořádání společnosti výhodnější než pro ostatní [Šanderová, 2000].
2.2.
Nerovnosti z historického hlediska
V případě nerovnosti nešlo v historii jen o teoretické úvahy o jejich povaze či původu a úloze ve společnosti. Spolu s přítomností nerovnosti byla v každé společnosti přítomna i přání tuto nerovnost překonat. Tato snaha byla, spolu s otázkou sociální spravedlnosti, jednotícím obsahem řady sociálních hnutí, která o překonání nerovnosti usilovala. Samozřejmě každá skupina chápala pojem rovnosti a nerovnosti odlišně. První diskuse o nerovnostech jsou známy už v ranných etapách vývoje.
22
Jedním z prvních, kdo v novověké sociální teorii spojil rovnost a nerovnost s vlastnictvím statků byl ideový předchůdce Velké francouzské revoluce Jean Jacques Rousseau. V jeho pojetí není nerovnost přirozeným stavem, ale produktem civilizačního vývoje. Touha po blahobytu vedla k rozvoji společenských vztahů, ale také k tomu, že v jejich rámci každý usiloval o svůj prospěch. Předpoklad, že nerovnost do společnosti přineslo až soukromé vlastnictví sdílí mnoho autorů. Ovšem asi jen Rousseau považuje soukromé vlastnictví za negativní a destruktivní inovaci, která přinesla útisk [Mareš, 1999].
Liberalismus chápe sociální rozvrstvení moderní společnosti jako nevyhnutelný důsledek přirozeného řádu, založeného na svobodě individua a svobodné tržní aktivitě a vzájemné konkurenci lidí. Přirozeností člověka je egoismus. Člověk svou hospodářskou činností prosazuje své osobní zájmy. Jedině takový řád, který nebrání, ale umožňuje každému jedinci uplatňovat svobodně své zájmy je přirozený. Účastníci ekonomické aktivity se jeden od druhého liší rozdílnou ekonomickou výkonností a tržní úspěšností, čímž vzniká sociální nerovnost. Pokud takový řád nebyl nastolen, je třeba v občanské, politické a právní sféře dělat vše pro to, aby nastolen byl [Machonin, 2005].
Konzervativci akcentují svobodu jedince a různorodost společnosti, které jsou založeny na individuálním a rodinném vlastnictví. Svoboda je spojena s přirozeně diferenciací,
mnohotvárností
ve vrozených dispozicích.
a
rozmanitými
příležitostmi.
Základ
existující
nerovnosti
leží
Většina mechanismů, které mají směřovat k dosažení rovnosti
je podle nich přímé, nepřímé ohrožení svobody jedinců a skupin. Rovnost je narušení přirozeného řádu [Mareš, 1999].
Podle socialismu je nerovnost výrazem nerovného přístupu ke zdrojům jako důsledku existence určitých privilegií nebo majetku. Marxismus je založen na skutečnosti, že jedni kontrolují prostředky produkce a druzí jen svoji pracovní sílu. Podle Marxe je pracující třída vykořisťována, protože vyrobila celý produkt ale dostává jen jeho část [Mareš, 1999].
Klasická teorie. Koncept sociální nerovnosti je chápán jako nerovnost v distribuci statků a privilegií, odvozená z rozdílných sociálních pozic. Jde o důsledek a výraz nerovnosti v přístupu k sociálním zdrojům, které jedinci a sociální skupiny získávají ve vzájemné interakci jako směnitelné odměny (peníze, prestiž, moc) [Mareš, 1999].
23
Funkcionalisté. Nerovnost je nezbytná pro naplnění různých sociální pozic (nerovnost je zde primárně spojována s dělbou práce - j e dána postavením pozice, či jedince v systému dělba práce). U Parsonse jsou sociální rozdíly a nerovnost chápány jako důsledek společností sdíleného hodnocení přínosu pozic a sociálních rolí pro fungování společenského systému. Ne všechny sociální pozice jsou stejně důležité, ne všechny sociální role jsou příjemné. Nicméně všechny pozice musí být obsazeny a všechny role vykonávány. Cílem nerovnosti těchto pozic je proto motivovat prospěchem, který přináší: 1. schopnější členy společnosti, aby zastávali důležitější a obtížnější pozice; 2. držitele sociálních rolí kjejich výkonu, bez ohledu na význam a obtížnost těchto rolí. Přitom nerovnost založená ve stratifikaci vede v nejširším pojetí k trojímu prospěchu: privilegiu, moci, prestiži. V pojetí funkcionalistů je nerovnost nevyhnutelnou podmínkou stability či dokonce existence společnosti [Mareš, 1999].
Podle Davise a Moorea je sociální stratifikace funkcionální nezbytností, danou kombinací dvou faktorů: a) rozdílného významu různých status-rolí pro společnost a současně rozdílných požadavků těchto status-roli na talenty a kvalifikaci; b) relativní omezeností nositelů talentů a kvalifikací pro tyto pozice a role. V důsledku toho se vytváří struktura nerovností, bez nichž by společnost nemohla fungovat [Machonin, 2005]
Weber předpokládal, že ekonomická nerovnost, politická nerovnost a nerovnost statusové prestiže a vztahy mezi nimi jsou komplexní. Rozdílná schopnost osob i skupin vnutit svoji vůli ostatním je, podle něj významným zdrojem nerovností sama o sobě. Statusová nerovnost se ovšem vztahuje především k sociálnímu ocenění či prestiži založené na základě některého z faktorů, jako jsou povolání, zdroj výše příjmu, bohatství, sociální původ, vzdělání, způsob řeči, místo bydliště [Mareš, 1999].
Spojením prvků konzervativní funkcionalistické a radikální konfliktogenní teorie je tzv. koncept distributivních systémů, který do sociologie vnesl Lenski. Svoji analýzu založil na předpokladech, že: 1. lidé jsou sociální bytosti; 2. když jsou nuceni volit, dávají přednost svým zájmům před zájmy ostatních; 3. objekty, o něž usilují, jsou vzácné (je po nich větší poptávka, než je jejich nabídka). Podle Lenského existují tři typy individuálních zájmů a cílů: 1. potrava a zdraví; 2. komfort; 3. spása a láska. Navíc existují instrumentální cíle, jako jsou peníze, vzdělání, pozice, které mohou sloužit k dosažení těchto cílů. Sociální zájmy a cíle jsou zájmy a cíli dominantních skupin a tříd. Lenski vidí distribuci sociálních odměn jako funkci 24
distribuce moci a ne jako distribuci odměna za uspokojování potřeb společnosti [Mareš, 1999].
2.3.
Typy nerovností
Při srovnávání situace dvou zemí není snadné určit, ve které z nich je větší rovnost. Proto je nutné najít konkrétní měřítko pro porovnání a zhodnocení situace v těchto dvou společnostech. Petr Mareš ve své knize „Sociologie nerovnosti a chudoby'
rozeznává
následující typy nerovností.
Příjmová nerovnost a nerovnost bohatství jsou nejviditelnějšími formami. Nerovnosti v příjmech jsou dány sociální pozicí, etnickou příslušností, pohlavím, věkem nebo profesí. Nerovnosti v bohatství jsou důležité pro koncept chudoby a možná jsou významnější než nerovnosti v příjmech. Bohatství vzniká akumulací příjmů všeho druhu nebo dědictvím. Může nabývat různých forem (peněžní kapitál, úspory, hmotný majetek, pojistky, zboží různého typu, patentová práva, autorská práva.). Nerovnosti i kapitál jsou rozloženy kvantitativně a majetek také kvalitativně, protože majetek méně bohatých má i méně výhodný charakter.
Nerovnost životního stylu. Příjmy a majetek mohou být investovány do životního standardu, do kultivace lidského kapitálu vlastníka a jeho blízkých, jako investice do budoucna, do důchodového pojištění aj. Na vlastníkovi tohoto bohatství pak závisí rozhodnutí o jeho užití, které je spojeno se sociální, ekonomickou a politickou mocí a vlivem, ale také se životní úrovní a životním stylem.
Nerovnost ve spotřebě spočívá ve ztíženém přístupu chudých ke statkům a službám, a v jejich nedostupnosti pro nejchudší vrstvy. Tuto nerovnost můžeme rozlišovat ze tří pohledů: a) nerovnosti v absolutních částkách vydaných na koupi různých kategorií spotřebních položek (potraviny, oděv, doprava, lékařská péče, vzdělání); b) nerovnosti v proporcích příjmů vydaného na nákupy rozdílných položek spotřeby, neboli v rozdílné struktuře spotřeby; c) nerovnosti v povaze, kvalitě, značkách a dalších aspektech konzumovaných složek. Obvykle všechny tři aspekty nerovnosti spotřeby vzájemně souvisejí a jejich rozlišení je analytické. Nerovnost ovlivňuje výše příjmů, ale i struktura konzumu a profese, vzdělání, místo bydliště aj. Vysoký příjem umožňuje v konzumní společnosti větší volnost rozhodování se v mnoha životních situacích. 25
Statusová nerovnost. Nerovnosti mohou být symbolicky vyjadřovány (luxus a komfort jsou výrazem vysokého statusu). Symboly nerovností se v průběhu historie mění, mění se i znalost této symboliky mezi lidmi, jejich základní stratifikační smysl však zůstává, i když je dnes poněkud oslaben dostupností některých symbolů vyššího statusu i lidem mimo tento status. Mezi statusovými symboly mohou být různé statky, aktivity, členství v prestižních společnostech, vzdělání poskytované dětem nebo jazyk. V masové společnosti jsou statusové symboly rozmělňovány a jejich výlučnost je ohrožována hromadnou produkcí levných napodobenin. Dnešní společnost tak do určité míry symbolické vyjadřování nerovností zamlžuje. V této souvislosti také řada sociálně antropologických výzkumů z USA upozorňuje na snahu jednotlivých společenských vrstev konzumovat zboží, které je na trhu připraveno pro třídu ojeden stupeň vyšší.
Nerovnost
ve
schopnostech,
vzdělání
a
v přístupu
ke
vzdělání
je
jednou
z nejvýznamnějších pohledů na sociální nerovnosti. Vzdělání je úzce chápáno jako prostředek zrovnoprávnění. Je považováno za významný nástroj společenského vzestupu, redukující nerovnost rozdělení bohatství a moci, protože poskytuje mladým lidem dovednost, schopnosti a znalosti potřebné k tomu, aby ve společenské struktuře zaujali hodnotnou pozici. Existují ovšem názory, které vidí ve vzdělávacím systému většiny evropských a amerických zemí právě nástroj reprodukce nerovností. Mezi mechanismy způsobující nerovnost patří mj. existence kvalitních
škol pro privilegované,
oproti
„nekvalitním"
školám
pro
neprivilegované. Nejde ale jen o rozdílné materiální vybavení škol a různou kvalitu učitelů, ale i o kvalitu interakce učitele s žáky, o atmosféru spolupráce ve třídě. Ztížený přístup dětí z nižších vrstev na elitní soukromé školy je odřezává od kvalitnějšího vzdělání, ale také od možnosti získat sociální kapitál.
Nerovnost na trhu práce. Nerovné postavení osob na trhu práce plyne z jejich použitelnosti v produkci. Lidský kapitál zařazuje jedince na trhu práce do výhodné či nevýhodné pozice a předurčuje ho k většímu či menšímu příjmu, k větší či menší jistotě zaměstnání a tím i k dalším věcem, které jsou s výší příjmu a jistotou zaměstnání spojeny. Lidský kapitál je spojován především se vzděláním. Nerovnost je také často spojena s diskriminací na trhu práce, ale i s diskriminací obecně. Diskriminace se může týkat etnických skupin, žen, starých lidí nebo nekvalifikovaných osob a spočívá v odmítání zaměstnat tyto osoby, nižší mzdou, omezením čerpat úvěry nebo kulturním vyloučením.
26
Nerovnost životních podmínek a její rizika. V rozvinuté společnosti je sociální produkce bohatství systematicky doprovázena sociální pozicí rizika. Tzn. zatímco v industriálni společnosti bylo riziko spojeno zejména s tím, že značná část bude vyloučena z účasti na užití vytvořeného bohatství, v budoucnosti existuje riziko, že celá společnost bude vystavena rizikům plynoucím z produkce tohoto bohatství. Některé z těchto rizik jsou globálního charakteru, a proto proti nim bohatství nechrání. Bohatstvím však dosud umožňuje vyhnout se určitým
rizikům
(epidemiím,
kriminalitě,
vzpourám
a
devastovanému
prostředí),
a to prostorovým oddělením se nejen bohatých, ale i středních vrstev od chudiny. Horizontální stratifikace vedla ke koncentraci chudých na určitá území a k pokračujícímu chátrání těchto území. Tito lidé jsou ohrožovány sociálními riziky, jako jsou vyšší pravděpodobnost ztráty zaměstnání, kriminalita apod.
Nerovnost a chudoba. Chudobu lze chápat jako výraz extrémní nerovnosti, respektive jako distanci určité části populace nejen od bohatých, ale i od celého zbytku populace. V současném světě se nerovnost i chudoba generují a roztržka mezi bohatstvím a chudobou narůstá jak v globálním, tak v národním měřítku. Chudoba je primárně vztažena k sociálnímu a třídnímu statusu. Nepředstavuje však pouze extrémní třídní a statusovou nerovnost určité skupiny
obyvatelstva,
ale
i
nerovnost
společností
neakceptovatelnou.
Hranicí
akceptovatelnosti může být v různých společnostech rozdílná a v rámci jedné společnosti se může historicky měnit. Idea rovnosti dominovala ve střední a částečně západní Evropě až do 70. let. Ve východní polovině Evropy našla výraz v totalitních rovnostářských státech, které své obyvatelstvo kontrolovaly prostřednictvím jejich nivelizovaného zaměstnaneckého statusu. V západní polovině Evropy se symbolem snahy o rovnost stal sociální stát, alespoň v tom smyslu, že měl tlumit velké nerovnosti a podržet většinu populace nad hranicí chudoby.
2.4.
Shrnutí
Nerovnost mezi lidmi je trvalým rysem každé společnosti. V teorii existuje značná nejednotnost v definici nerovností i jejich negativním vlivu pro společnost. V současné době považujeme za sociální nerovnosti rozdíly ve vzdělání, v povolání, v postavení na mocenském žebříčku, v úrovni přijmu nebo životního stylu. Ekonomické nerovnosti hrají významnou motivační, diferenciační a integrační funkci. Také ovlivňují míru, do jaké občané vnímají existující nerovnosti jako legitimní. Problematiku nerovností se snažilo vyřešit řada lidí v minulých staletích. Jako první spojil rovnost a nerovnost s vlastnictvím statků Jean Jacques 27
Rousseau. Mnoho autorů sdílí názor, že nerovnost do společnosti přineslo až soukromé vlastnictví. Podle Mareše [1999] mezi základní typy nerovnosti patří: příjmová nerovnost a nerovnost v bohatství, nerovnosti životního stylu, nerovnosti ve spotřebě, statusová nerovnost, nerovnosti ve schopnostech, vzdělání a přístupu ke vzdělání, nerovnosti na trhu práce a nerovnosti životních podmínek.
28
3. Nerovnosti v příjmech a majetku Diferenciaci příjmů můžeme považovat za nejpřehlednější a jednu z nejdostupnějších forem zkoumání nerovností ve společnosti. Vývoj příjmů je důležitým ekonomickým ukazatelem, který vypovídá o kvalitativních i kvantitativních změnám jak v ekonomické tak v sociální oblasti v období transformace společnosti.
3.1.
Příjem a spravedlnost
„Příjmem rozumíme peněžní částku, kterou jedinec získává s určitou periodicitou za nějaké své aktivity, dnes obvykle realizované na trhu práce nebo v nějaké souvislosti s tímto trhem práce (mzda, renta, podíl na zisku, dávky sociální podpory, aj.)" [Mareš, 1999 : 27].
Příjmy mohou být diferencovány v závislosti na regionu, typu a velikosti sídla, také mohou být dány velikostí rodiny a počtem osob s vlastním příjmem v rodině. Svoji roli hrají i forma příjmu a jeho stabilita. Příjem jedince i rodiny se může měnit v čase v závislosti mj. na ekonomickém nebo životním cyklu, na pohybu cen a inflaci, na změnách velikosti rodiny, ale také vlivem nemoci, rozvodu nebo změně pracovního místa. Nerovnosti v příjmech jsou dány nejen sociální pozicí, ale mohou se jevit i jako nerovnosti dané etnickou příslušností, pohlavím, věkem a profesí [Mareš, 1999].
S oblastí příjmů souvisí i otázky spravedlnosti, nebo tzv. principu spravedlivého přidělování. Tento princip rozeznáváme jak na mikroúrovni, tak na makroúrovni. Principy spravedlivého přidělování na mikroúrovni určují, jaký příjem je přiměřený pro nějakou jednotku popsanou relevantními vlastnosti (jednotlivec, rodina apod.). Mohou nabývat tří forem: principem zásluhovosti, principem potřebnosti a principem rovnosti. Princip zásluhovosti souvisí s přesvědčením lidí, že přidělování příjmů jednotkám by mělo souviset s tím, jak jednotka přispěla k tomu, čeho dosáhla určitá sociální skupina. U principu rovnosti se lidé domnívají, že všechny jednotky by měly dostat stejně nebo alespoň skoro stejně. Někteří lidé naopak věří, že by přidělování mělo být určováno dle potřebností jednotky
tj. na principu
potřebnosti. Na makroúrovni principy nepoužívají charakteristiky jednotek, ani soulad mezi charakteristikami a odměňování jednotek. Obsahují v sobě ohodnocení spravedlnosti agregovaného rozdělení příjmů. Hlavní důraz je kladen na to, zda rozdělování příjmů splňuje požadavky
spravedlnosti
rozdělování.
Základní 29
klasifikace
principů
spravedlnosti
na makroúrovni rozlišuje pouze mezi principem rovnosti a principem nerovnosti. [Matějů, Vlachová, 2000]. Otázku spravedlnosti se snaží lidé vyřešit od nepaměti. Existují však různé názory, zda je spravedlivá rovnost nebo nerovnost. Nejčastějším argumentem pro ospravedlnění nerovnosti se uvádí role příjmu jako motivace k investování do lidského i materiálního kapitálu a odměny za vynaložené úsilí. Jsou-li tato tvrzení správná a upřednostňujeme-li prosperitu před chudobou, pak jsou určité nerovnosti ospravedlnitelné. V Československu byly příjmové nerovnosti velmi malé a po dlouhé době neměnné. Můžeme uvést tři zdroje, které způsobily vysoký stupeň nivelizace v příjmech: 1. rozšířené rovnostářské cítění, silné socialistické a dělnické hnutí, nedostatek historického elitismu před nastolením socialismu sovětského typu; 2. vyšší úroveň dovedností a gramotnosti, která byla natolik hojná, že ji nebylo třeba uplácet; 3. potřeba nabídnout rovnost materiálního statusu za ztrátu demokracie a svobody" [Matějů, Vlachová, 2000].
Mezi nejčastější způsoby měření příjmových nerovností patří: kvantilové hodnoty, kvantilové podíly, Robin Hood Index, Giniho koeficient [Večerník, Matějů, 1998].
Kvantilové hodnoty. Seřadíme-li populaci vzestupně podle jejího příjmu, můžeme určit hodnoty (kvantily) odpovídající každému n-tému příjemci. Zvolíme-li decily, pak obdržíme devět hodnot oddělujících každý 10% příjemců, zvolíme-li kvintily, obdržíme čtyři hodnoty oddělujících každých 20% příjemců apod. Hovoříme pak buď o kvantilových (decilových, kvintilových apod.) hodnotách a propočítáváme míry nerovnosti jako poměr kvantilových hodnot (např. 9. a 1. decilu).
Kvantilové podíly. Propočteme-li průměrné příjmy v rozmezí od nuly k 1. decilu, od 1. do 2. decilu atd. obdržíme deset decilových podílů či skupin. Zjištěné hodnoty můžeme číst buď jako relaci průměrného příjmu vdané skupině k celkovému průměru (po vynásobení 100), nebo jako podíl příslušných deseti procent příjemců na celkových rozdělovaných příjmech.
Robin Hood Index. Jde o tzv. koeficient úplného vyrovnání vypočtený přímo z kvantilových podílů. Jestliže spočteme odchylky každého kvantilového podílu od rovnoměrného rozložení a dělíme dvěma, pak dostaneme hodnotu odpovídající podílu příjmů, které by bylo třeba přerozdělit pro dosažení rovnoměrného rozložení. Stejný výsledek obdržíme napočtením 30
odchylek přesahujících zvolený kvantilový podíl. Například při decilovém rozložení načteme hodnoty přesahující 10%. Index nazvala jménem legendárního zbojníka ekonomka Joanna Gomulková. Koeficient Gini. Jestliže Robin Hood Index měří, kolik z objemu příjmů by bylo nutné přerozdělit k dosažení úplné rovnosti. Giniho koeficient měří, kolik prostředků je nutné jakoby „investovat" do rovného rozdělení příjmů, aby se dosáhlo dané míry nerovnosti. Jeho hodnota se pohybuje mezi nulou (úplná rovnost: všichni mají stejně) a jedničkou (úplná nerovnost: jeden bere všechno). Koeficient v procentním vyjádření (po vynásobení 100) může být interpretován jako cena za nerovnost, o kterou je třeba zvýšit celkový příjem. Graficky je odvozen od tzv. Lorenzovy křivky, která vzniká kumulativním rozložením příjemců od nejnižšího k nejvyššímu příjmu. Giniho koeficient představuje poměr plochy mezi křivkou a diagonálou představující úplnou rovnost k celkové ploše trojúhelníku. [Večerník, 2001].
3.2.
Diferenciace mezd
Ekonomická a společenská transformace po roce 1989 vyvolala výrazné pohyby v rozdělení a struktuře mezd. Dochází ke změnám v úrovni nominálních a reálných mezd, také k podstatným změnám v mzdové diferenciaci. Ke zvýšení mzdové diferenciace došlo v rámci všech hlavních sociálně-ekonomických
průřezů, tj. průřezu odvětvovém, územním,
kvalifikačním, profesním apod. Souhrnně je možno růst mzdové diferenciace sledovat na značném rozevření mzdového příjmového rozložení [Spěváček, 2002].
V období státního socialismu byly příjmy silně nivelizovány. Existovaly určité přímé a nepřímé materiální výsady pro vládnoucí třídu, přesto nivelizace vedla ke zmenšení rozdílů mezi méně a více kvalifikovanou prací ve srovnání se západními společnostmi. Určitá diferenciace se přesto vyskytovala, poměrně velký vliv na příjmové rozdíly měly demografické faktory. U individuálních příjmů byla diferenciace závislá na pohlaví a věku, u příjmů domácností pak zejména na počtu ekonomicky aktivních členů. Tyto znivelizované příjmy
sice za
socialismu
zajišťovaly
celkem
přijatelný
sociální
standard
méně
kvalifikovaným lidem, ale jen minimálně odrážely ocenění práce z hlediska výkonu nebo kvalifikační
náročnosti. To působilo nemotivačne na pracovní výkonnost, morálku
a iniciativu,
což
se
následně
promítalo
do
relativního
ekonomického
Československa za rozvinutými tržními ekonomikami [Tuček, 2003]. 31
zaostávání
Zejména vlivem prudkého vzestupu cenové hladiny a zavedením minimální mzdy došlo v roce 1991 k poklesu reálných příjmů a tak vznikly podmínky pro prodiferenční změny. Průměrná reálná mzda v průběhu let 1990 a 1991 poklesla o plných 30 % v porovnání s rokem 1989 (viz tabulka 1, s. 19). V tomto období proběhla velká změna v horní mzdové hranici. Z vedoucích pozic odchází nekvalifikovaní
pracovníci, kteří byli politicky
preferováni, a do čela podniku se dostávají odborníci. Jak ukazují následující tabulky, odborné vzdělání, zvláště vysokoškolské, podstatně zvýšilo mzdové ocenění.
Tabulka 2 Vzdělání
Hrubé mzdy podle vzdělání a pohlaví (% průměrné mzdy) 1988 90,5 95,4 101,4 134 100 100
Základní Vyučení Středoškolské Vysokoškolské Celkem V % celku
Celkem 1992 75,7 92,9 103,7 144 100 100
1996 69,6 87,6 106,9 164,7 100 100
Muži 1992 81 90,3 104,5 140 100 119,3
1988 90,5 95,4 102,2 124,6 100 115,3
1996 73 85,9 110,3 161,3 100 116,4
1988 93,1 93,9 104,3 133,1 100 79,6
Ženy 1992 80,3 85,2 112,6 145,4 100 77,8
1996 74,6 81,8 112,7 160,7 100 81,7
Pramen: Večerník, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha: Academia 199, s. 118
Tabulka 3
Změny v odstupňování mezd podle vzdělání mezi lety 1988 a 1997 1988 Hrubá nominální mzda
Stupeň vzdělání
Základní Střední bez maturity, vyučení Střední s maturitou
2674 3292 3290
Vysokoškolské
4235
Pozn.:
:)
1997
Relace mezd podle vzdělání v
Hrubá nominální mzda
100 123 123 158
Relace mezd podle vzdělání v
9112 11396 13629 22016
100 125 150 242
základní vzdělání = 100%
Pramen: Spěváček, V. Transformace české republiky. Praha: Linde, 2002.
Odpovídajícímu v mzdovém
ocenění
ocenění
kvalifikovaných,
bránily
odborně
politicko-ideologické
náročných bariéry
pracovních
centrálně
činností
plánovaného
hospodářství. Relativně stejné postavení si uchovaly středně kvalifikované odborné profese, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci však značně sestoupili. V rámci vysokoškolsky vzdělaných odborníků se rozevřely nůžky mezi pracovníky řízení, financí a justice na straně jedné a pracovníky školství, zdravotnictví a výzkumu na straně druhé. Podnikatelé (se zaměstnanci) se přitom zařadili na úroveň vyšších odborníků, samostatně výdělečně činní 32
oproti nim trochu niže. Je možné hovořit o určitém podcenění údajů v souvislosti se stanovením předpokládaného „platu" podnikatelů a jejich „zkreslováním" vzhledem k obavám z daňových povinností. Nedoceněna však zůstává řada odborníků ve veřejné správě, ať už se jedná o pracovníky v oblasti školství nebo zdravotnictví. Také průměrný reálný starobní důchod zaznamenal ve stejném období velký propad, který byl jen částečně a opožděně kompenzován několika valorizacemi [Večerník, Matějů, 1998].
Důsledky krátkodobého, ale velmi hlubokého propadu reálných příjmů se podařilo překonat až v roce 1996, kdy výdaje na konečnou spotřebu domácností poprvé reálně převýšily úroveň z roku 1990. Ve stejném roce dosáhla své úrovně roku 1990 i celková průměrná reálná mzda, ale nedostihla úroveň v případě starobních důchodů. V letech 1997 - 1999, v období recese, pokračoval proces diferenciace mezd. Důsledkem recese, spolu s již zmíněným poklesem reálných mezd, byl prudký nárůst nezaměstnanosti. Tato nezaměstnanost znamenala pokles příjmů, poněvadž mzda byl nahrazena nižší podporou v nezaměstnanosti. Podpory však nejsou do statistiky mezd zahrnuty, přestože příjmovou diferenciaci výrazně zvyšují. Zároveň s tím si mzdová distribuce ve značném rozsahu uchovávala svůj rovnostářský charakter v podobě relativně malých rozdílů v rámci velké části ekonomicky aktivní populace, v níž přitom jsou významně zastoupeny a navzájem promíchány velmi odlišné skupiny z hlediska vzdělání či úrovně složitosti práce [Tuček, 2003].
K výrazné změně mzdové diferenciace došlo i v členění podle národohospodářských odvětví. V devadesátých letech mzdová diferenciace podle odvětví dala vzniknout řadě rovněž ne příliš logických diskrepancí, ať už byly způsobeny potřebami domácích či mezinárodních trhů a mírou konkurenceschopnosti jednotlivých odvětví a oborů, nebo umělým privilegiem. Přísně regulovaná a upřednostňovaná odvětví těžkého průmyslu, strojírenství a zemědělství, zdob socialismu, byla kritizována jako brzda modernizace a ekonomického růstu. Mezi úspěšná ekonomická uskupení patří finanční služby, justice, manažerská činnost, politickosprávní činnost, velkoobchod a zprostředkování obchodu, vydavatelství, elektroenergetika, telekomunikace, zpracování dat, výroba automobilů, naftový a chemický průmysl apod. Naopak mezi odvětví s nízkou úrovní mezd se pak dostala odvětví zemědělství, školství, zdravotnictví, kultura, textilní nebo oděvní a kožedělný průmysl. Jak uvádí následující tabulka 4, v devadesátých letech si zlepšilo mzdovou pozici především odvětví peněžnictví. Oproti tomu zhoršená mzdová pozice byla zaznamenána v zemědělství.
33
Tabulka 4
Hrubé mzdy podle odvětví (% průměrné mzdy)
Odvětví
1989
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
Průmysl Stavebnictví Zemědělství Doprava a spoje Obchod Zdravotnictví Školství Peněžnictví Správa a obrana Celkem
104,4 111,2 108,2 106,4 83,8 90,1 89,8 98,3 101,3 100
103,8 109,9 109,6 104,6 85 92,6 88,1 102 100,4 100
103,6 106,6 97,7 103,2 86,2 96,6 90,3 136,9 105,3 100
103,5 108,2 91,8 99,1 90,1 94,5 90,6 169,6 114,6 100
101,3 112,3 87,7 97,5 88,6 95 90,3 177,7 117,8 100
99,9 110,6 85 98,7 91,6 93,9 91,7 175,2 120,7 100
99,7 108,1 84,2 100,8 88,4 92,1 90,9 171,5 117,6 100
99,1 105,1 80,7 101,8 87,8 93,7 92,9 169,6 118,3 100
100,5 104,9 79,5 105,8 98,1 90 88,1 174,5 110,2 100
Pramen: Večerník,J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha: Academia, 199, s. 118.
V průběhu devadesátých let dochází i k rostoucí regionální mzdové diferenciaci, která odráží rostoucí rozdíly v ekonomické a sociální situaci krajů a okresů. Tyto rostoucí regionální rozdíly jsou důsledkem rozdílné struktury hospodářských aktivit v regionech a následné rozdílné situace v regionálních trzích práce. Mzdovou pozici si zlepšil Středočeský kraj a především Praha. Jak je vidět na následujícím grafu, od devadesátých let se zvyšuje rozdíl mezi průměrnou mzdou Prahy ku ostatním regionům. Naopak k nejvýraznějšímu sestupu mzdové úrovně došlo v Severomoravském kraji, protože se zde soustřeďují útlumové programy hutnictví a hornictví. Odborníci upozorňují na tuto zvyšující se míru rozdílů mezi regiony, problematika by neměla být podceňována.
34
Graf 1
Vývoj vztahu průměrné mzdy v Praze ku ostatním regionům ČR za roky 1995 - 2003
30000
24 833
25000 15874
"I 20000 S c
12541
15000-ľ 15000
10
™
f
/ \ \ 922 I íoooo-/ /-^B—F 3 ^
17 437
20 800 18865*_
14 073 4i0)i
io i:;o
21682
^52V6 125(5
11819
26502
lňllU
13 545
°5 10000
5000 - ^ A \ 1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2001
2002
2003
Roky
• Ostatní regiony
• Hl. m. Praha
Poza: do roku 2001 výkaznictví ČSÚ, od roku 2001 data strukturálního šetření s odlišnou metodikou výpočtu Pramen: Autor dle údajů z dat CSU
3.3.
Diferenciace majetku
„Majetek je suma všech materiálních (i nemateriálni ch) hodnot, k nimž má jedinec vlastnické právo" [Mareš, 1999 : 27]. Spolu s příjmy jsou majetkové poměry a jejich diferenciace důležitým hlediskem stavu a vývoje životní úrovně v zemi.
Soukromý majetek, podobně jako příjmy, byl plošně nivelizován a stál za odbouráním většiny majetkových rozdílů vzniklých během minulých desetiletí. Tento proces ve větší míře proběhl ještě před rokem 1948 v podobě pozemkových reforem z dob první republiky a reforem z let 1945 až 1947, také v podobě konfiskací majetku zrádců a kolaborantů. Od roku 1945 současně probíhala rozsáhlá nacionalizace výrobních prostředků a dalšího majetku, která byla ukončena v padesátých letech a podle některých údajů zasáhla konfiskace 45 % populace. V dalším vývoji pak propad mezi nízkými mzdami a vysokými cenami zboží dlouhodobé spotřeby způsobila faktické odtržení tvorby majetku rodin od běžných příjmů. Větší majetek mohl vzniknou jen na základě dlouhodobých úspor nebo z neformálních zdrojů. V případě pořízení bytů a výstavby rodinných domků či chat pak hlavně úmornou vlastní prací a za přispění sousedské výpomoci. 35
Po roce
1989 začal proces postupného diferencování
velikosti jmění jednotlivců
a domácností. V souvislosti s tím je možné rozlišit několik přístupů k získání soukromého majetku: a) kontinuující vlastnictví a transformace „socialistického" vlastnictví, který je kapitalizován v rámci privatizace; b) restituce a opětovné nabytí rodinného majetku buď jeho původními majiteli, nebo dědici; c) přeměna „politického kapitálu" v ekonomický, resp. využití informací k převodu státních firem do soukromého vlastnictví, ať přímo, či nepřímo; d) příležitost těžit z mezer v právním systému a kontrole, využívaných k daňovým únikům, pochybným obchodům, pašování a odvodům; e) využít kvalifikace, pracovní nasazení, přijetí rizika a uplatnění podnikatelské vynalézavosti na otevírajících se trzích [Večerník, Matějů, 1998, Machonin, Tuček, 1996].
Transfer majetku po roce 1989 svým rozsahem překonal všechny dosavadní majetkové převraty, na které je česká historie poměrně bohatá. Pouze samotné restituce, jedny z nejrozsáhlejších v postkomunistických státech, zahrnovaly více než 70 tisíc nájemních domů, přes 30 tisíc průmyslových objektů nebo živnostenských podniků a téměř polovinu státních lesů, zemědělské půdy a zemědělského majetku3. Tzv. velká privatizace, která probíhala od roku 1992 na základě zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, se týkala více než 5 tisíc podniků v účetní hodnotě přes 980 mld. Kč. Kromě toho bylo více než 22 000 malých jednotek, tzv. malé privatizace za více než 36 mld. Kč. V tomto případě ovšem nešlo přímo o privatizaci majetku, ale o dražení nájemního práva na časově omezené, buď dvouleté nebo pětileté období, během kterého měly být mj. vyjasňovány případné restituční nároky na příslušný majetek [Tuček, 2003].
Bohužel neexistují statistické zdroje vypovídající o rozsahu a distribuci majetku, pokud jde o produktivní a finanční kapitál. Statistická data se omezují na údaje o vybavenosti domácností předměty dlouhodobé spotřeby. Používají se údaje z mikrocensových šetření nebo rodinných účtů. Na následující tabulce vidíme údaje rodinných účtů o vybavenosti majetkem vletech 1991 a 1996 u dělnicko-zaměstnaneckých domácností a domácností důchodců. Je zde vidět, že u obou skupin vybavenost majetkem za pět let vzrostla. Podle autora jsou zkreslené údaje u osobního automobilu, počet osobních aut se nesnížil, ale část se
Restituce se dotkly asi 18 % populace, z nichž 12 % dostalo usedlost, pole či lesy, 3 % dům či jinou nemovitost, 2 % finanční prostředky a 1 % továrnu či živnost.
36
z osobního vlastnictví domácností „přesunula" do soukromých firem. Fakticky se tak rozsah aut nesnížil, ale výrazně se zvýšil.
Tabulka 5
Vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby (%) - rodinné účty
Všechny 1991 1996 Dělnicko-zaměstnanecké domácnosti s dětmi: 46,6 50,5 Mraznička 82,3 86,7 Automatická pračka TV Pro barevný příjem 76,7 93,7 Videorekordér 12 41,3 6,5 14,6 Osobní počítač Telefon 35,7 52,1 Osobní auto 70,4 63,4 12,8 10 Chata nebo chalupa Domácnosti důchodců: 16,9 31,4 Mraznička 28,7 49,5 Automatická pračka TV Pro barevný příjem 41 75,8 Videorekordér 0,4 7,2 Telefon 36,7 53,4 Osobní auto 22,5 30,5 11,8 16,1 Chata nebo chalupa Předmět
Chudé
Rozdíl
1991
1996
1991
1996
44,9 78,1 69,9 10,2 3,8 25,3 58,9 5,6
35,5 80,3 83,3 21,9 4 30,3 34,6 1,8
-1,5 -4,2 -6,8 -1,8 -2,7 -10,4 -11,5 -7,2
-15 -6,4 -10,4 -19,4 -10,6 -21,8 -28,8 -8,2
5,9 14,5 20,4 0 20 6,7 2,7
15,3 23,3 52 2 29,3 8 6,7
11 -14,2 -20,6 -0,4 -16,7 -15,8 -9,1
-16,1 -26,2 -23,8 -5,2 -24,1 -22,5 -9,4
Pramen: Večerník, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha: Academia 1998, s. 129
Na následujících
tabulkách je
zobrazen vývoj
vybavenosti
domácností
předměty
dlouhodobého užívání vletech 1985 až 2002. Podle údajů vidíme rychlý nárůst spotřební elektroniky a elektrotechniky včetně osobních počítačů, komunikačního zařízení, ale i osobních automobilů a běžných prostředků modernizace domácností. Mezi faktory ovlivňující tento trend patří čas, jako důsledek životního cyklu výrobků a technologií, nebo otevření ekonomiky na počátku 90. let, které zvýšilo nabídku zboží dlouhodobého užívání na vnitřním trhu s pozitivním vlivem na ceny, zejména v relaci k jiným cenám. Zvláště elektronika a elektrotechnické zboží se tak v devadesátých letech staly, v porovnání s obdobím osmdesátých let, velice levným a dostupným zbožím. Rychlý rozvoj leasingu a podobných finančních služeb představujících různé formy spotřebitelských úvěrů v tomto směru prakticky vyloučil důsledky poklesu reálných příjmů. Nakupování některých druhů zboží dlouhodobé spotřeby (osobní automobily, počítače), navíc výrazně podporovala možnost podnikatelů a jejich firem snižovat prostřednictvím odpisů daňový základ pro výpočet daně ze zisku nebo z příjmu [Tuček, 2003].
37
Tabulka 6
Vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby Počet předmětů na 100 domácností
Předmět Chladnička domácí^ Automatická pračka Televizor barevný Videorekordér Osobní počítač Mikrovlnná trouba Myčka nádobí Telefon - pevná linka - mobilní Osobní automobil^ Motocykl2)
1985 116 53 -
1989 119 60 30
1990 118 62 30
1991 120 61 30
1992 123 86 82 31 62 29
1993 125 88 84 32 63 29
1994 129 90 89 35 64 28
vč. Mrazniček dle znění vyhlášky 102/95 Sb. Zákonů
Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti. Praha: Sociologické vydavatelství, 2003, s.118. stránky MPSV
Tabulka 7
Vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby (pokračování) Počet předmětů na 100 domácností
Předmět Chladnička domácí^ Automatická pračka Televizor barevný Videorekordér Osobní počítač Mikrovlnná trouba Myčka nádobí Telefon - pevná linka - mobilní Osobní automobil2) Motocykl2)
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
134 94 96 29 13 1 38 65 27
137 96 101 47 67 27
141 99 105 36 24 2 59 68 27
146 100 109 39 31 3 68 7 69 27
149 100 112 44 14 38 4 70 14 69 25
153 101 116 48 18 45 6 70 40 70 24
157 101 117 51 23 52 7 68 72 70 24
158 103 119 54 27 57 8 63 100 69 23
vč. Mrazniček dle znění vyhlášky 102/95 Sb. zákonů
Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti. Praha: Sociologické vydavatelství, 2003, s. 118, stránky MPSV
Dalšími prameny poskytující údaje o majetku získáváme z odhadu celkové hodnoty majetku. Vletech 1993 a 1999 se uskutečnila výběrová šetření. V roce 1993 byla hodnota majetku zjišťována odděleně za nemovitý a movitý majetek, přičemž zvlášť byla zjišťována cena auta a velikost úspor. V roce 1999 byl odhad nemovitého majetku zjišťován pomocí jiné metodiky - kategorie, a proto byly údaje z roku 1993 převedeny na stejné rozsahy. Přes rozdílnou 38
metodiku však z dat vyplývá, že se během devadesátých let celkově zvýšila hodnota majetku všech socioprofesních skupin, přičemž se výrazně zvětšily majetkové diference mezi skupinami. Tyto zjištění do jisté míry souvisí s rostoucí cenou nemovitostí, především rodinných domů a bytů v osobním vlastnictví, či družstevním vlastnictví dotýkající se víceméně všech sociálních vrstev. Také souvisí s vývojem majetkové diferenciace, poněvadž se potvrzuje předpoklad, že majetková situace je závislá na pracovních příjmech a naopak.
Podíváme-li se na odhad majetku u domácností zjistíme, že hodnotu svého majetku podhodnocují, ať už z důvodu neznalosti přesné hodnoty nebo záměrného zkreslení. Podíl domácností deklarujících majetek přesahující milion korun vzroste z 5 % na konci roku 1990 na 36 % na počátku roku 1998. Tento nárůst můžeme přičíst inflaci, reálnému zvýšení majetku na základě restitucí, novému podnikání, ale i větší ochotě domácností výši jmění uvádět. Také zde můžeme sledovat posílení vztahu mezi majetkem a příjmem ve srovnání s rokem 1989 [Machonin,Tuček, 1996].
3.4.
Shrnutí
Diferenciace v příjmech a majetku je jednou z nejdostupnějších forem zkoumání nerovností. Ve srovnání s ostatními socialistickými státy byla česká společnost v dobách socialismu nejvíce nivelizovanou zemí, jak z hlediska příjmu, tak majetku. Po roce 1989, vlivem přeměny systému ekonomiky, se příjmy a majetek diferencovaly (potvrzení hypotézy 1). Ekonomická a společenská transformace vyvolala výrazné pohyby v rozdělení a struktuře mezd. V socialismu byla diferenciace mezd závislá na pohlaví a věku, po roce 1989 se zvýšily platy v horní mzdové hranici, z vedoucích pozic odchází nekvalifikovaní pracovníci a do čela podniků se dostávají lidé s potřebnou kvalifikací. Nedoceněna zůstává řada odborníků ve veřejné správě, z hlediska mzdové diferenciace podle odvětví byla zaznamenána zhoršená mzdová situace v zemědělství, těžkém průmyslu, naopak výrazný růst mezd zaznamenalo odvětví peněžnictví. Po roce 1989 začal také proces postupné diferenciace velikosti jmění jednotlivců. Ve velkém rozsahu probíhal transfer majetku, samotné restituce se dotkly přímo či nepřímo 45 procent populace. Na základě údajů sledující vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby se zjistilo, že vybavenost domácností během devadesátých let vzrostla, nejvyšší růst byl u spotřební elektroniky, elektrotechniky, a u běžných prostředků
39
modernizace domácnosti. Také prameny o odhadu celkové hodnoty majetku vypovídají o celkovém zvýšení hodnoty majetku u všech sociprofesních skupin.
40
4. Nerovnosti v přístupu ke vzdělání Nejvyšší stupeň dosaženého vzdělání je jednou z nejdůležitějších charakteristik kulturní úrovně obyvatelstva kterékoli společnosti. Také u české společnosti vzdelanostní úroveň nepochybně patří k základním charakteristikám sociálního postavení, je jednou z velmi důležitých dimenzi sociálního statusu [Tuček, 2003].
Vzdělání představuje klíč k životnímu úspěchu. Lidé s vyšším vzděláním mají větší šanci najít zaměstnání spjaté s vyšší prestiží a vyšším příjmem. Vzdělání navíc představuje „kulturní kapitál", který otevírá dveře do vyšších sociálních vrstev, tomu odpovídající životní styl a užitečné sociální kontakty. Vytváří rovněž velmi příznivé klima pro výchovu dětí, které tak již v dětství získávají výhodnější startovací pozici pro životní dráhu [Večerník, Matějů, 1998].
4.1.
Vzdelanostní struktura české společnosti
V prvních desetiletích
dvacátého století bylo do oblasti vzdělávání dobře investováno,
populace v české zemi byla relativně dobře vzdělaná ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. Poté však přišlo půlstoletí, kdy vzdělanost české populace nedržela krok s evropským vývojem, stagnovala a obsahově se rozpadala. Vzdelanostní úroveň nejvíce zasáhla doba normalizace. Vstup na střední školu byl pro některé žáky ovlivněn režimem, který úředně stanovoval kvóty, určující podíl dětí vyvolených pro další studium podle původu či pohlaví. Asi nejvýznamnějším stopou starého režimu je pohrdavý postoj české populace ke vzdělání a přístupu k němu [Možný, 2002].
Po roce 1948 prodělal český vzdělávací systém zejména následující změny. Bylo zrušeno školné a soukromé školství. Primární vzdělání bylo zavedeno jako jednotné, lišilo se jen zaměřením studia na přírodovědné nebo studia humanitní. Po osmi nebo devíti letech se mohlo pokračovat na střední škole s maturitou (na gymnáziu či střední odborné škole), nebo na oborech bez maturity, tj. střední odborná učiliště. Při přijímání na jednotlivé školy se uplatňovala „politická kritéria", v podobě kvót. Kde byly tyto kvóty uplatňovány je předmětem diskusí. Podle některých byly využívány zejména na gymnáziích, které byly „vstupní bránou" na vysoké školy, někteří naopak uvádí, že kvóty měly dopad na snížení sociálněekonomických nerovností v přístupu k učňovskému a odbornému vzdělání.
41
Koncem osmdesátých let byla úspěšnost přijetí žáků na střední školy 96 %, což znamenalo dobré uspokojení poptávky po tomto typu škol. V souvislosti se zvýšením nabídky středoškolského studia se však nevyřešil problém struktury středního školství spočívající v možnostech dalšího studia po skončení střední školy, zejména po skončení gymnázií. Vstup na vysoké školy tak byl ovlivněn sociálním původem, politickým názorem a počtem podaných přihlášek [Šimonova, 2002].
Změna nastala až po roce 1989, kdy bylo provedeno několik reforem vzdělávacího systému. K nejvýraznějším změnám došlo právě ve struktuře středního vzdělávání. Znovu se otevřela víceletá gymnázia a soukromé střední školy. Důsledkem toho poklesl zájem o nejnižší stupeň (učební obory zakončené výučním listem) ve prospěch úplného středního odborného vzdělání s maturitou. V poslední době se mluví o negativním vlivu této změny, projevuje se nedostatkem kvalifikovaných řemeslníků, jejichž příprava spadá do odborných učilišť a panuje obava o snížení kvality na středních odborných školách. Žáci mohou mít nedostatečný prospěch a nízkou motivaci k maturitnímu studiu. Následující tabulka ukazuje počty žáků a studentů prvního ročníku podle typu škol. Je zde vidět výše zmíněný nárůst počtu studentů na středních odborných školách a pokles zájmu o učební obory. Zvláštní situace je vidět u gymnázií, kde se počty žáků téměř nezměnily [Večerník, Matějů, 1998].
Tabulka 8
Počty žáků a studentů prvního ročníku podle typu škol (v tis.)
Typ školy Střední školy celkem z toho: gymnázia SOS SOU Vyšší odborné školy Vysoké školy
1989/90
1991/92
1993/94
1995/96
1997/98
198,5 26,2 51,1 121,2 26,8
173,7 26,4 54,5 92,8 23,9
211,2 30,1 74,0 107,1 1,6 33,0
208,9 27,4 78,0 103,5 3,0 40,5
172,3 26,9 65,5 79,9 13,2 44,5
Index 98/90 86,8 102,7 128,2 65,9 166,0
Pramen: Večerník, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha: Academia, 1998, s 49.
V roce 1998 vstupuje na gymnázia asi 15 % populace dané věkové skupiny, oproti tomu zhruba 80 % mladých lidí vstupuje na odborné školy. Tento trend můžeme vysvětlit několika důvody. Jedním je tradice odborných středních škol, dalším je výhoda možnosti volby tj. uprednostnení vysoké školy před zaměstnáním, nebo také názor, že gymnázium je výběrová instituce pro mladou elitu.
42
Také v oblasti terciárního vzdělávání4 bylo nutné provést změny. Klíčovými rysy systému vysokého školství za socialismu bylo mj.: a) výrazná centralizace, spojení na pracovní trh bylo nastavováno stranickými orgány; b) důraz na technické vzdělání a omezení vzdělávacích příležitostí v oblasti humanitních a sociálních věd; c) studijní plány, výzkumné cíle a požadavky na učitelská místa pod dohledem komunistické strany narušoval autonomii vysoké školy a tím i možnost dodávat nové výsledky použitelné do „modernizace" společnosti; d) absence bakalářských programů; e) financování školy bylo závislé na státu [Matějů, Řeháková, Šimonova, 2003].
V roce 1990 byl přijat zákon o vysokých
školách, který vytvořil podmínky pro návrat
k demokratickému řízení. Odstranil politickou kontrolu, významně omezil roli státu, akademickým senátům vrátil možnost rozhodovat o učebním plánu, přijímání pracovníků nebo o výzkumných cílech, ve finančních otázkách vrátil svobodu rozhodování. I přes tyto změny se však nevyřešily všechny problémy. V českém vysokém školství stále převládají tzv. dlouhodobé programy. Ve vyspělých státech se otevírají spíše krátkodobé programy, tj. bakalářské, zpřístupňující vysokoškolské studium pro mnohem více uchazečů a snaží se tak uspokojit poptávku po praktičtějších dovednostech a kvalifikaci. Nedostatek krátkodobých programů v terciárním vzdělávání se částečně vyřešil v polovině devadesátých let, kdy byly zřízeny vyšší odborné školy. Jsou považovány za „mezistupeň" mezi středním a vysokým školstvím, které je financováno platbou školného [Šimonova, 2002, Večerník, Matějů, 1998].
4.2.
Současná situace ve vzdělání
Situace za posledních padesát let se v České republice v oblasti vzdělávání výrazně zlepšila. Podíl osob se základním vzděláním v celé populaci značně poklesl, zatímco podíl maturantů a absolventů vysokých škol vzrostl. Vzdelanostní struktura žen však zůstává pozadu za vzděláním mužů v nižším počtu osob s vysokoškolským vzděláním a ve vyšším počtu těch, kdo dosáhli pouze základní vzdělání. Také se zvýšil počet žen, jež ukončily studium maturitou.
V současné době se u lidí ekonomicky aktivních projevují zejména dva efekty vývoje naší vzdelanostní struktury [Tuček, 2003]. Prvním efektem je nadměrné zastoupení nižšího 4
Za terciární vzdělávání je považováno studium na vysokých školách, někdy se do něj zahrnují i vyšší odborné
školy [Tuček, 2003].
43
středního vzdělání, tj. vyučení, zejména u mužů a ve vyšších věkových skupinách. Je to důsledek zásadních změn ve vzdelanostní struktuře z padesátých a začátku šedesátých let. Příčinou je potřebnost pokrytí zbrojní výroby tehdejšího sovětského bloku a sním související potřebnost kvalifikovaných dělníků, nebo utvoření představy o výhodnosti výkonu dělnických povolání vůči nedělnickým, která se předávala dalším generacím. Na počátku devadesátých let pak prošel systém tzv. středních odborných učilišť hlubokou krizí, která značně poznamenala jeho kapacitu i kvalitu.
Druhým efektem je dlouhodobá stagnace rozvoje terciárního vzdělání, ke kterému došlo zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tuček [2003] uvádí, že v první polovině padesátých let studovalo na vysokých školách tehdejšího Československa zhruba 45 studentů na 10 tisíc obyvatel, pnčemž v Německu to bylo 35 studentů a v Rakousku jen 28 studentů na 10 tisíc obyvatel. I v roce 1970 pak činil podíl nově přijímaných studentů ke studiu na vysokých školách 10 % z daného populačního ročníku, oproti tomu v Belgii nebo v Dánsku tento podíl nedosahoval ani 9 %. V osmdesátých letech se pak tato hodnota měla zvýšit na 20 %, bohužel v Československu nastala doba normalizace a nárůst studentů byl velmi pomalý. Neuspokojovala se poptávka uchazečů, a také nastaly problémy s financováním vysokého školství. Zatímco vyspělé západoevropské země do roku 1975 výrazně zvýšily podíly vysokoškolských studentů, Česká republika měla v roce 1975 již nejmenší podíl studentů v terciárním vzdělávání na 10 000 obyvatel ze všech vyspělých evropských zemí.
Mezi důležité aspekty vzdelanostní struktury dále patří tzv. dodatečné vzdělávání, do kterého spadá systém večerního a dálkového studia na středních a vysokých školách. Velkému zájmu se tento typ studia těšil v šedesátých letech, ale v osmdesátých letech jeho obliba upadá. Růst zájmu o studium při zaměstnání na vysokých školách se znovu obnovilo až v polovině devadesátých let, jako uvědomění se hodnoty vzdělání ve společnosti a zlepšení si situace na trhu práce. Od roku 1999 přibyla další možnost vzdělávání v placené formě tzv. program celoživotního vzdělávání.
Při srovnávání vzdelanostní struktury s vyspělými zeměmi se Česká republika vyznačuje určitou zvláštností. Ze zemí OECD patříme mezi státy, které mají nadprůměrné procento středoškolského vzdělání. Bohužel toto procento klesá po dosažení 17 roku života a v 19 letech, tj. ukončení středoškolského vzdělání, sestupuje až na dvoutřetinovou úroveň průměru OECD. Tato neobvyklost
se projevila i při jiném srovnání v roce 1999, kde 44
v populaci 25 - 64 let máme ze všech relativně vyspělých zemí nejvyšší podíl lidí, kteří dosáhli vyššího sekundárního vzdělání, tzn. absolvovali nějaké další vzdělání (vyučení, nižší střední odbornou školu, pro nemanuální profese střední všeobecnou nebo odbornou školu s maturitou, nástavbové nebo pomaturitní studium). Jestliže v rámci Evropy porovnáme populaci ve věkové skupině 25 - 64 let, tak v České republice má jen 14 % základní školu, zatímco ve Velké Británii činí tento podíl 18 %, v Německu 19 %. Tyto údaje však neodráží situaci uvnitř vzdelanostní struktury, zejména kritický stav učňovského vzdělávání v devadesátých letech minulého století [Večerník, Matějů, 1998, Tuček, 2003].
Zvláštní postavení ve vzdělávací struktuře, ve srovnání s jinými státy, má i terciární vzdělání. V této oblasti bohužel patříme mezi země s nejnižším podílem obyvatel s vyšším než sekundárním vzdělání. To dokládá i následující tabulka vypovídající o účasti na terciárním vzdělávání v roce 1994. Podle údajů vidíme, že Česká republika má nejnižší účast obyvatelstva na terciárním vzdělání ve všech věkových skupinách.
Tabulka 9
Účast na terciárním vzdělávání podle věku v roce 1994 (%)
Země Belgie Česká republika Dánsko Francie Německo Rakousko Průměr zemí OECD
18-21 let 40,7 15,9 8,9 34,2 10,6 14,2
22-25 let 16,5 8,0 22,6 17,7 17,0 15,0
26-29 let 3,6 2,1 11,2 4,6 11,4 8,5
17-34 let 13,2 6,6 10,8 13,6 9,3 9,0
21,1
15,5
6,6
10,8
Pramen: Večerník, J. Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha: Academia, 1998, s. 51
Terciární vzdělávání se rozděluje do dvou stupňů. Nižší stupeň zahrnuje vyšší odborné školy a bakalářský typ studia na vysokých školách, vyšší stupeň pak zahrnuje magisterské studijní programy. Nárůst by se měl týkat zejména kratších studijních plánů, ne však dlouhodobých5, poněvadž v řadě zemí podstatnou součást terciárního vzdělání tvoří právě tento nižší stupeň. Podle výzkumů se naše země z hlediska procentního podílu populace s absolvovaným vysokoškolským tzv. dlouhým programem ve věkové skupině 25 - 34 let příliš neliší od ostatních zemí. Náš podíl je na úrovni Německa, Švédska, Dánska či Polska je vyšší než
5
Situaci nedostatku bakalářských programů se řeší v novém vysokoškolském zákoně 45
v Itálii, Rakousku. Někde i dvojnásobný. Tempo růstu počtu studentů v celém terciárním vzdělání bylo ostatně už v roce 1999 u nás vyšší, než je evropský průměr. Pokud ovšem porovnáme naše tempo růstu s Maďarskem a Polskem, jsou změny v počtu přijímaných studentů do terciárního vzdělání v našem případě nejmenší [Tuček, 2003].
V České republice je tak za klíčový problém označován nedostatečný rozvoj bakalářského studia. Mluví se o nové vrstvě nižšího stupně vysokoškolského studia, kvalifikačně schopného nahradit v minulosti sice dostačující, ale moderním požadavkům již nevyhovující odbornou kvalifikaci maturantů kvalifikací, která je kvalitativně převyšuje. Tímto rozvojem se tak dá předejít problémům spjatým s nadměrnou produkcí absolventů magisterského studia, pro které není dostatek pracovních příležitostí. Dá se předpokládat, že spolu s tím se odehraje i analogický pohyb na nižších stupních, tj. postupné nahrazování lidí s nižším středních odborným vzděláním maturanty v nemanuálních profesích, také však i (v případě vyučených) v profesích manuálních.
Pokud hodnotíme vzdělávání, od počátku devadesátých let se změnil poměr středního vzdělání s maturitou a bez maturity. Vyšší podíl absolventů maturitní úrovně středního školství má i vyšší možnosti ke vstupu do terciárního vzdělání. Aby se tato změna mohla uskutečnit, musí proběhnout několik změn. Měla by se provést modernizace národního hospodářství včetně terciárního a kvartárního sektoru (tedy až po správu, vědu, kulturu, zdravotnictví, sociální ochranu, péči o životní prostředí), ale také proměna „vnitřních" faktorů vzdělávacího procesu. Podstatnou roli zde hraje jednak charakter vzdělávacího systému, jednak „zděděné" vývojové trendy. Jestliže první faktor ovlivnit lze, v případě uplynulého vývoje to možné není. Nejde jen o prosté zvýšení podílu absolventů terciárního vzdělání, ale i podíl lidí se sekundárním vzděláním. Je třeba zvýšit podíl zastoupení absolventů terciárního vzdělání zhruba na čtyřnásobek současného, což je prozatím cíl nereálný [Tuček, 2003].
V současné době doplácíme na vysoký podíl dosaženého vyššího sekundárního vzdělání v populaci. Vysoký podíl lidí s tímto vzděláním je zatím naší velkou komparativní výhodou zejména na mezinárodním trhu práce, která ovšem bude mít jen poměrně krátkého trvání. Ve všech vyspělých zemích se totiž podíl lidí s primárním a nižším sekundárním vzděláním (tj. v rozhodující míře na úrovni našeho prvního a druhého stupně základní školy) poměrně rychle snižuje, což přirozeně platí zejména pro mladší věkové skupiny. Mezi lety 1960 a 1999 došlo ve většině zemí ke snížení podílu lidí s nejnižší úrovní vzdělání o více než polovinu. 46
Lze proto očekávat, že s postupným stárnutím obyvatel budou ubývat lidé s nejnižším vzděláním a jejich podíly se ve vyspělých zemích Evropy zhruba vyrovnají [Šimonova, 2002]. V souvislosti se vzděláváním nesmíme opomenout zjišťování jeho kvality. Hodnocení můžeme provádět na základě průzkumů u studentů nebo zaměstnavatelů. Asi nejrozsáhlejší byla Sonda maturant, která probíhala na všech středních školách. Sonda vypovídá o kvalitě vzdělání získaného na různých typech středních škol. Ve všech předmětových testech i v testu obecných studijních předpokladů vedou gymnázia, zatímco střední odborná učiliště jsou na posledním místě. Zarážející byl rozdíl mezi gymnázii a středními odbornými školami. Další metodou jsou vícerozměrná hodnocení opřená o různé objektivní indikátory, které nevypovídají o samotné kvalitě vzdělání, ale o jeho různých faktorech či podmínkách. Indikátorem mohou být veřejné náklady na vzdělávání. Nelze tak sice zjistit kvalitu na základě poskytnutých finančních prostředků, ale snižování veřejných výdajů na školství může ohrozit vývoj kvality vzdělání. Jiným ukazatelem pak mohou být počty žáků nebo studentů na vyučujícího nebo hodnocení založená na vícerozměrné evaluaci jednotlivých škol či fakult. Tato metoda však nevede k jednoznačným závěrům, poněvadž každá škola má své přednosti i nedostatky týkající se výuky jednotlivých předmětů, učitelského sboru, celkové atmosféry
školy, jejího řízení. V rámci zjišťování kvality mezi státy se používají
i mezinárodních srovnání (Program INES, Programy IEA/TIMSS) [Večerník, Matějů, 1998].
4.3.
Přístup ke vzdělání
Růst nerovností spojený
s přechodem k tržní ekonomice a postupným překonáním
rovnostářství vedl k posilování vztahu mezi vzděláním, povoláním a příjmem. Spolu s tím u nás nabýval na významu pocit, že dosažení vyššího vzdělání se stává nástrojem životního úspěchu, což platí zejména o vysokoškolském vzdělání [Večerník, Matějů, 1998]. Bohužel v současné době Evropa prohrává v souboji se světem o vzdělání6, které je přitom rozhodujícím faktorem konkurenceschopnosti a pokroku. Bude-li tento trend pokračovat, ztratíme možnost získávat nové znalosti v oblasti špičkových technologií a metod, a to nejen ve prospěch Spojených států, ale také Cíny, Japonska, Indie nebo Koreje. Podle zprávy 6
EU se nedaří podporovat vzdělávání a vědu tak, jak si předsevzala v Lisabonské strategii. Dnes je již jisté, že
v roce 2010 nebude Evropa nejlepší ekonomikou světa, založenou na znalostech a vzdělávání [ISEA, 2004].
47
OECD už skončila doba, kdy Evropa konkurovala zemím, které nabízely málo kvalifikovanou práci a nízké mzdy. Z toho vyplývá, že země, které podstatně investují do vzdělání na tom sociálně i ekonomicky vydělávají. Za naprostý špičkový příklad se označuje finský vzdělávací systém, v opačné situace jsou německý a francouzský systém [Matějů, 2005].
V souvislosti se vzděláním domácí i zahraniční údaje poukazují na krizi veřejného terciárního školství České republiky. Ta brání nárůstu vzdělávacích příležitostí, které by měly pomoci zvýšit nízký počet osob s terciárním vzděláním a zvýšit tak počty osob, jenž by mohly pokračovat ve studiu po ukončení sekundárního stupně. Podle OECD investují země OECD do svých systémů terciárního školství z veřejných i soukromých zdrojů průměrně 1,6 % HDP. V České republice dosahuje toto číslo pouhých 0,9 % (0,7 % pokud bereme v úvahu jen veřejné zdroje)7. Publikace Education at a Glance z roku 2002 poukazuje na velmi nízký podíl výdajů na školství na celkových veřejných výdajích. Zatímco Česká republika takto investuje průměrně 1,9 % z celkových veřejných výdajů, v zemích OECD je to průměrně 2,8 %, pokulhává tak i za některými postkomunistickými zeměmi (Maďarsko 2,6 %). Česká republika zaostává také v podílu soukromého financování. V zemích OECD se zvyšuje podíl soukromých zdrojů, ale veřejné finance zůstávají většinou stále hlavním zdrojem. Podíl soukromého financování v České republice činí přibližně 14 % z celkového rozpočtu, zatímco průměr OECD je téměř 21 % (v zemích se školným 30 - 60 %) [Matějů, Řeháková, Šimonova, 2003]. V posledních letech se uvažuje o zvýšení soukromého financování zavedením školného na vysokých školách. Existuje řada argumentů pro i proti, zda zavést školné či jinou formu podílu studentů na financování jejich vzdělávání, mnoho odborníků se však shoduje v názoru, že zpoplatnění studia na vysokých školách je nevyhnutelností.
Údaje za rok 1998 uvádí, že pětina dospělé populace zemí OECD má vysokoškolské a další dvě pětiny alespoň úplné středoškolské vzdělání. Podíl lidí s vysokoškolským diplomem je u nás vůči průměru OECD poloviční a úplného středoškolského vzdělání dosáhla méně než jedna třetina dospělého obyvatelstva. Analýzy ukazují, že velké nerovnosti v životní úrovni vzdělání se pochopitelně nakonec promítají do velkých nerovností v životní úrovni a kvalitě života. Proto snaha o překonání nerovnosti v přístupu k vyššímu vzdělání nepochybně patří k moderní demokratické společnosti, protože zpřístupnění vzdělání umožňuje využít existujících schopností a talentů pro ekonomický rozvoj a také udržuje soudržnost díky mobilním pohybům mezi sociálními vrstvami [Večerník, Matějů, 1998]. 7
Země OECD investují do školství průměrně 6,2 %, v České republice cca 4,2 % [Holub, 2004].
48
Je jisté, že v české společnosti existuje nerovnost v přístupu ke vzdělání. Vzdělávací výsledky a školní úspěšnost jsou dány působením vlivů společnosti, rodinného prostředí i samotné vzdělávací sféry. Analýzy příčin školní úspěšnosti ukazují, že rozdíly ve výsledcích způsobují jak studijní předpoklady studenta, tak motivace ke studiu a samotný způsob vzdělání (kvalita učitelé, třídy, průběh vyučování). V moderních společnostech je vzdělání spojeno s vyššími příjmy a
přispívá k vytváření širších sociálních kontaktů, a proto je důležitou složkou
společenského statusu každého jedince. Výzkumy prokázaly, že nejdůležitější faktor, který působí na vzdělání studenta je vzdělání jeho rodičů (větší šance studia na vysoké škole u dítěte z rodiny s vyšším vzděláním než u dítěte z „dělnické" rodiny) [Večerník, Matějů, 1998].
Uvádí se, že v České republice v roce 1998 měly šanci studovat vysokou školu jen 4 % dětí z rodin, ve kterých živitel rodiny nedosáhl maturity a oproti tomu pravděpodobnost, že na vysoké škole bude studovat dítě z vysokoškolské rodiny plných 39 %. Nižší sociální vrstvy považují investice do vzdělání za rizikovou věc. Více se obávají, že dítě studium nedokončí ajeho peníze budou ztraceny. Také se bojí, že pak stejně pro dítě nebude titul výhodou, protože nemají potřebné konexe [Holecová, 2005]. Tato selekce pak způsobuje, že se vysokoškolský systém uzavírá a nemůže působit na zmírňování sociálních nerovností. Vyspělé země provedly významné kroky, aby se prosadil rovný přístup ke vzdělání. Vzdělávací systémy tak prošly strukturálními a kurikulárními reformami, které přispěly k téměř všeobecnému zapojení mladých lidí do středoškolského studia a výrazně rozšířily přístup k vysokoškolskému vzdělání. Přes tyto zlepšení se však nerovnosti v získávání vzdělání snížily jen v omezené míře a přesouvají se do poněkud jiných poloh. K rovnosti přístupu ke vzdělání se rozvinuté země přiblížili spíše celkovým rozšířením vzdělávacích příležitostí, méně však snížením rozdílů v nestejných šancí získat vyšší vzdělání. Ve všech vyspělých zemích tak do jisté míry přetrvávají tradiční vzorce nerovností vzdělávacích příležitostí pro děti z různých společenských vrstev. Podle OECD od osmdesátých let přitom opět dochází k opětovnému růstu vzdělávacích nerovností [Večerník, Matějů, 1998].
Nerovnost v přístupu ke vzdělání se dotýká i středních škol. Je přirozené, že rodiče ze vzdělanějších vrstev chtějí poskytnou svým dětem kvalitní vzdělání. U nás takovou úlohu zřejmě hrají víceletá gymnázia. Střední školy v České republice se vyznačují velmi rozdílnými úspěšnostmi žáků v testech. Jednou z příčin této situace je nepochybně i podoba 49
středoškolského systému, který vytváří příliš těsné spojení mezi sociálním původem, typem studované školy a kvalitou přípravy pro případný vstup na vysokou školu. Ukazuje se totiž, že téměř všechny rozdíly v celkových výsledcích českých středoškoláků jsou vysvětlitelné rozdíly mezi výsledky dosaženými žáky v jednotlivých typech středních škol, neboť výkony žáků z různých typů škol se téměř nepřekrývají. Naše střední školství je tedy ve srovnání se západními zeměmi mimořádně selektivní v rozdělování žáků do tří proudů škol, přičemž tato výběrovost je úzce propojena s reprodukcí společenských nerovností (vzděláním rodičů). Čím větší je výběrovost podle typu školy, tím vyšší jsou i nerovnosti výsledků podle vzdělání rodičů [Večerník, Matějů, 1998]. Scott Murray8 konstatuje, že Česká republika vykazuje obrovskou nerovnost v dovednostech, podobně jako Spojené státy, Kanada a Velká Británie. Rozdíly ve vzdělání se neprojevují ve mzdách, protože naše země nedokáže dostatečně odměnit vzdělané a schopné lidí. Přitom úroveň gramotnosti vysvětluje až polovinu rozdílů v dlouhodobém ekonomickém růstu. Česká republika má také obrovské rozdíly v úrovni středních škol. Gymnázia jsou na velmi vysoké úrovni, studují na ní velmi nadaní studenti, významnou mezeru však máme v pomaturitním vzdělávání [Pertold, 2005].
4.4.
Shrnutí
Vzdělání představuje klíč k životnímu úspěchu. Na počátku dvacátého století patřilo české školství k nejlepším na světě, ale doba socialismu ho hluboce poznamenala. Po roce 1948 bylo zavedeno jednotné základní vzdělávání a vstup na střední školu byl ovlivněn „politickými kritérii". K výrazným změnám došlo po roce 1989, kdy se znovu otevřela víceletá gymnázia a soukromé školy. V současné době se u lidí projevují dva efekty vývoje vzdelanostní struktury. Prvním je dlouhodobá stagnace rozvoje terciárního vzdělávání a druhý efektem je na nadměrné zastoupení lidí s nižším středním vzděláním. Při srovnání vzdelanostní struktury s vyspělými zeměmi se český systém vyznačuje nadprůměrným počtem lidí se středoškolským vzděláním, po sedmnáctém roce živote však tato hodnota prudce klesá. Zvláštní postavení má česká společnost v systému terciárního vzdělávání. V této oblasti patříme mezi země s nejnižším počtem lidí s vysokoškolským vzděláním. Jako hlavní problém se uvádí nedostatečný rozvoj bakalářského studia, který by měl rozšířit dostupnost 8
Ředitel sociální a institucionální statistiky OECD v Kanadě, spolupracuje s Institutem pro sociální
a ekonomické analýzy. Zaměřuje se na výzkumy funkční gramotnosti dospělých na trhu práce.
50
terciárního vzdělání a zároveň zabránit nadměrné produkci absolventů magisterského studia. Dalším problémem nejen, terciárního vzdělávání, jsou malé výdaje z veřejných rozpočtů, a zejména malý podíl zdrojů ze soukromého sektoru. V zemích OECD je tak pětina lidí vysokoškolsky vzdělaná a středoškolské vzdělání má dvě pětiny obyvatel. Oproti tomu v České republice je podíl vysokoškolsky vzdělaných poloviční a středoškolské vzdělání má třetina obyvatel. Významnou roli při výběru školy má vliv sociálních původu rodičů a také samotná volba střední školy. Analýzy ukazují, že podstatně vyšší šanci dosáhnout vysokoškolského vzdělání mají děti, jejichž rodiče jsou vysokoškolsky vzdělaní.
51
5. Nerovnosti zaznamenané ve výzkumných zprávách Vývojem sociálních a ekonomických nerovností se zabývá řada odborníků z České republiky i ze zahraničí. V této kapitole se zmíním jen o hrstce výzkumů, které zkoumaly sociální a ekonomické nerovnosti. Zaměřím se na nerovnosti, které souvisí s nerovnostmi v příjmech a s nerovnostmi v přístupu ke vzdělání. Nakonec se zaměřím na změnu sociální statusu a na proměnu struktury české společnosti.
5.1.
Subjektivní vnímání příjmových nerovností
Blanka Řeháková [1999, 2000] zjišťovala do jaké míry bylo rozdělování příjmů v České republice v devadesátých letech pociťováno jako legitimní9. Cílem výzkumů bylo mj. zjistit, které profese jsou po roce 1989 považovány za nespravedlivě příjmově podhodnocené, spravedlivě odměňované a nespravedlivě příjmově nadhodnocené, nebo jak se mění hodnocení spravedlnosti příjmu profese nízkého a vysokého statusu.
Ve výzkumu byly respondenti požádáni, aby odhadli, jaký mají průměrný hrubý měsíční příjem lidé vjedenácti profesích10 pokrývající celé rozpětí od nejnižšího po nejvyšší status. Současně měli posoudit, kolik by tito lidé měli mít v průměru měsíčně hrubého příjmu. Výsledky výzkumů poukazují na rostoucí citlivost ke zvětšujícím se nerovnostem, a to zejména ve sféře odměňování. Respondenti byli dotazováni: „Co si myslíte o platových rozdílech, které jsou v současnosti v České republice?" Údaje ukazují, že mezi lety 1992 a 1999 přibývá odpovědí „příliš velké" a naopak ubývá odpovědí „příliš malé" (viz tabulka 10). Při srovnání dat z roku 1992 a 1999 vidíme, že hodnocení rozdílů „velkých" vzrostlo z cca 69 % na 88 %, oproti tomu názor na „malé" rozdíly klesl z 19 % na 1,5 %. Podobná shoda názorů je i u jiných, nejen transformujících se, zemí. V Maďarsku v roce 1991 považovali platové rozdíly za „velké" 90,7 % a v roce 1996 už 96,3 % občanů, v Bulharsku 95,8 % a 98,6 %, v Rusku 76,8 % a 92,2 %, v USA 66, 3 %11 a ve Velké Británii 80,0 %. 9
Na základě údajů z Projektů Sociální nerovnosti 1992 (ISSP), Sociální spravedlnost 1995 (ISPJ) a Sociální
nerovnosti a spravedlnost 1999 (ISSP). 10
Respondenti rozdělili profese do tří kategorií: nízká statusová kategorie (nekvalifikovaný dělník v továrně,
prodavač v obchodním domě, zemědělský dělník, kvalifikovaný dělník v továrně), střední (vlastník malého obchodu, obvodní lékař) a vysoká (právník, ředitel velkého podniku, ministr, soudce Nejvyššího soudu, majitel velké továrny). 11
Data z roku 1991
52
Tabulka 10 1992 1995 1999
Příliš velké 30,3 44,4 48,8
Názory na platové rozdíly v České republice (v %) Spíše velké 39,0 37,1 40,1
Přiměřené 11,7 13,9 9,6
Spíše malé 15,0 3,9 1,4
Příliš malé 4,0 0,7 0,1
n 746 1194 1799
Pramen: Řeháková, B. Vnímané a spravedlivé nerovnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999, s. 16
Jak velké rozdíly v platech mezi profesemi nízkého a vysokého statusu považují respondenti za zasloužené, jestliže si většina lidí ve společnosti myslí, že jsou tyto rozdíly nepřiměřeně velké? Podle autorky, v hodnocení spravedlnosti odměňování profese nízkého statusu převažuje názor, že je tato profese nespravedlivě podhodnocena (viz příloha 2). Nejvíce byla nespravedlnost pociťována v roce 1992 (-0,382), k výraznému zlepšení došlo v roce 1995 (-0,332), ale v roce 1999 hodnota opět klesla (-0,355). V hodnocení spravedlnosti odměňování profese vysokého statusu pak převládá názor, že tato profese je nespravedlivě nadhodnocena. Hodnoty naznačují rostoucí trend u této profese, proto největší nespravedlnost pozorujeme v roce 1999 (0,120 až 0,424).
Řeháková ve výzkumu dále zkoumala, jak se diferencují názory na spravedlnost rozdělování příjmů při působení faktoru vzdělání respondenta. Zjistila, že s růstem vzdělání roste tolerance k nerovnostech v příjmech, a přiblížení se hodnocení spravedlnosti vztahu mezi příjmem profesí vysokého a nízkého statusu. Během devadesátých let se nejvíce proměnil názor u vysokoškolsky vzdělaných lidí. Jen 30,5 % lidí se v roce 1991 domnívalo, že platové rozdíly jsou „velké" a v roce 1999 mělo tento názor již 76,8 %. Oproti tomu na níže uvedeném grafu vidíme pokles hodnot u názoru, že rozdíly jsou „malé". Prokazují to čísla 55,6 % v roce 1991, 15 % v roce 1995 a 3 % v roce 1999. To znamená, přiblížení názorů na tuto problematiku mezi vzdělanostními skupinami.
53
Graf 2
Procenta názoru, že platové rozdíly v ČR jsou velké, přiměřené nebo malé v jednotlivých vzdělanostních skupinách a letech %
•vs
100
• marunta • b e z matunr.
80 60
40
20
1
0 1991 1995 1999 velké rozdíly
a
1991 1995 1999 přimetené
1991 1995 1999 malé rozdíly
Pramen: Řeháková, B. Vnímané a spravedlivé nerovnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999, s. 21
Tabulka 11
Leontiefův index spravedlnosti (L)12
Příjem 1-3 4-5 6-10 Životní úroveň 1-3 4-5 6-10 Třída nižší nebo dělnická nižší střední střední vyšší střední nebo vyšší Současný ekonomický systém přinesl převahu špatného nad dobrým stejně dobrého jako špatného převahu dobrého nad špatným Současný ekonomický systém přinese za 5 let převahu špatného nad dobrým stejně dobrého jako špatného převahu dobrého nad špatným
E(L)
Směrodatná chyba
0,401 0,426 0,470
0,010 0,008 0,009
0,385 0,436 0,468
0,010 0,008 0,009
0,391 0,417 0,445 0,526
0,009 0,010 0,009 0,024
0,393 0,447 0,470
0,008 0,008 0,011
0,390 0,438 0,478
0,009 0,009 0,010
Pozn.: Vyšší hodnota L indikuje spravedlivější rozdělování. E je symbol pro aritmetický průměr. Pramen: Řeháková, B. Vnímané a spravedlivé nerovnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999, s. 26
12
Leontieíuv index spravedlnosti L = min[R(l), R(2),...,R(K)], kde min je zkratka pro minimum. R(i) je
indikátor nadhodnocení (R(i) > 1) nebo podhodnocení (R(i) < l)profese.
54
Blanka Řeháková se ve výzkumu dále zabývá otázkou, zda je stupeň spravedlnosti rozdělování příjmů mezi různé profese odlišný v různě definovaných skupinách občanů? Jak vidíme na výše uvedené tabulce, názory na spravedlnost rozdělování příjmů se různí. Můžeme říci, že čím vyšší hodnoty proměnné nabývají, tím je rozdělování příjmů v průměru spravedlivější. Jestliže se podíváme na hodnocení spravedlnosti příjmů profese vysokého a nízkého statusu (viz příloha 2), tak hodnocení spravedlnosti příjmu profese nízkého statusu ve smyslu, že je tato profese nespravedlivě podhodnocena se zlepšuje srůstem příjmu, s příznivěj ším hodnocením dopadů současného ekonomického systému a s příznivěj ším očekáváním do budoucnosti od současného ekonomického systému. Životní úroveň respondenta se diferencuje méně. V průměru nejhůře hodnotí spravedlnost příjmu profese nízkého statusu lidé považující se za nižší nebo dělnickou třídu. Nejlépe lidé zařazení do vyšší střední nebo vyšší třídy. Hodnocení spravedlnosti profese vysokého statusu ve smyslu, že je tato profese nespravedlivě nadhodnocena se zlepšuje srůstem příjmu, s příznivěj ším očekáváním budoucích dopadů současného ekonomického systému a se zvyšováním subjektivní třídy respondenta. Skupina s nejnižší životní úrovní hodnotí v průměru situaci hůře než další dvě, které se v průměrech hodnocení od sebe významně neliší.
Hodnocení spravedlnosti příjmů Řeháková sleduje i z hlediska jednotlivých profesí. Tabulka 12 zachycuje průměry proměnné13 hodnotící spravedlnost příjmů. Je definovaná logaritmem z podílu skutečného a zaslouženého příjmu. V roce 1992 měl podle dotazovaných spravedlivý příjem ředitel a soudce, v roce 1995 pak spravedlivý příjem neměla žádná z profesí. Neshoda mezi skutečným a zaslouženým příjmem nekvalifikovaného dělníka, kvalifikovaného dělníka, prodavače a obvodního lékaře se sice oproti roku 1992 zmenšila, ale i v roce 1995 dostávali podle názoru respondentů méně, než by si zasloužili. Nepoměr mezi skutečným a zaslouženým příjmem vzrostl pro profesi ředitele, soudce a majitele továrny, v roce 1995 byly označeny příjmy všech těchto profesí za nezaslouženě vysoké. V profesi právníka byl podle mínění dotazovaných značný nesoulad mezi skutečným a zaslouženým příjmem, zatímco v roce 1992 dostával právník podle mínění dotazovaných méně, než by zasloužil, v roce 1995 tomu bylo naopak (změna znaménka).
13 "
Cím menší záporné hodnoty tato proměnná nabývá, tím silnější pocit o nespravedlivém podhodnocení dané profese dotazovaný má. Čím větší kladné hodnoty tato proměnná nabývá, tím silnější pocit o nespravedlivém nadhodnocení dané profese dotazovaný má. Nabývá-li tato proměnná hodnoty nula, znamená to, že dotazovaný považuje danou profesi za spravedlivě odměňovanou.
55
Tabulka 12 Průměry proměnné ln (skutečný příjem / zasloužený příjem) pro jednotlivé profese v roce 1992 a 1995 a hodnoty statistiky t pro testování rozdílů mezi uvedenými roky 1992 -0,3407 -0,4483 -0,3884 -0,3675 -0,1371 -0,3633 0,3222 -0,1018 -0,0106 0,0068 0,1728
Nekvalif. dělník Zeměděl. dělník Kvalifik. dělník Prodavač Vlastník obchodu Obvodní lékař Ministr Právník Soudce Nejv. soudu Ředitel podniku Majitel továrny
1995 -0,2995 -0,4259 -0,3075 -0,3002 -0,0983 -0,2441 0,3087 0,1452 0,0897 0,1797 0,3776
t 2,5114** 1,1095 5,9014*** 4,5265*** 1,5958 5,5940*** -0,4459 9,0368*** 4,1057*** 6,7266*** 5,9302***
Pozn.: Symboly *, **, *** označují po řadě významnosti na hladině a, kde 0,01 < a < 0,05; 0,001 < a < 0,01; a<0,001. Pramen: Matějů, P., Vlachová, K. Nerovnost, spravedlnost, politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, s. 118
Blanka Řehákova dále zjišťovala, zda se změnila úroveň spokojenosti s příjmem a velikost pocitu nespravedlivého odměňování porovnáním stavů v roce 1995 a 1991. Při pohledu na tabulku 13 vidíme, že se mezi lety 1991 a 1995 spokojenost s příjmem jen nepatrně zvětšila.
Tabulka 13
Spokojenost s příjmem (%)
s o o
s
2
3
4
5
6
N ia
« •£
« 2 o — o-
N
1991
10,9
16,8
15,6
26,5
17,9
8,6
3,6
441
1995
10,5
13,7
15,6
22,4
19,8
12,0
6,0
666
Pramen: Matějů, P., Vlachová, K. Nerovnost, spravedlnost, politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, s. 130
Na následující tabulce pak zjišťujeme, že spokojenost s příjmem byla u nás v průměru stejná jako v Maďarsku a Slovinsku, ale větší než v Polsku. Ze srovnání s ostatními zeměmi v roce 1991 plyne, že mezi transformujícími se zeměmi byl v průměrných hodnotách hodnocení spravedlností příjmů velké rozdíly, a že sociální nespokojenost byla v České republice nejmenší. Od vyspělých demokracií j sme se ještě ale velmi lišili. 56
Tabulka 14
Spokojenost s příjmem
2,93
3,29
3,38
3,64
4,24
4,45
4,51
5,16
PO
MA
SL
ČR
VB
USA
N
HO
Pozn.: Porovnání České republiky (ČR) s Polskem (PO), Maďarskem (MA), Slovinskem (SL), Velkou Británií (VB), Německem (N) a Spojenými státy (USA) a Holandskem (HO) v roce 1991. V případě Německa se jedná pouze o staré spolkové země. Průměry na škále (1 - zcela nespokojen, 7 - zcela spokojen). Země spojené čárou se od sebe v průměrné hodnotě dané proměnné neliší. Simultánní porovnání průměrů, Scheffého metoda, a = 0,1. Pramen: Matějů, P., Vlachová, K. Nerovnost, spravedlnost, politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, 130
Při porovnání vlastního příjmu s příjmy ostatních lidí, s příjmy lidí se stejnou úrovní vzdělání a kvalifikace, s příjmy lidí s podobným zaměstnáním se česká společnost vyznačuje určitým specifikem. Podle výzkumu bylo s příjmy nad výběrovým průměrem 30 % respondentů v obou letech, přesto pouze 11,5 % v roce 1991 a 16,5 % v roce 1995 odpovědělo, že jejich příjem je ve srovnání s ostatními lidmi u nás nadprůměrný. Tento rozpor může být spojen se špatnou představou lidí o výdělku druhých, nebo nedopatření v podcenění svých příjmů. Avšak i při srovnání výsledků s ostatními zeměmi (viz tabulka 15) autorka zjišťuje, že podobná situace byla také v jiných transformujících zemí. Zdá se tedy, že obecně relativně málo lidí považuje svůj příjem za nadprůměrný, ať už ho srovnávají s příjmy ostatních, nebo stejně vzdělanými a kvalifikovanými, nebo se stejným zaměstnáním. Jejich počet se poněkud zvětšuje srůstem stupně blahobytu, jak naznačují výsledky ze stabilních a prosperujících demokracií.
Tabulka 15
Srovnání vlastního příjmu s příjmy ostatních lidí, s příjmy lidí se stejnou
úrovni vzdělání a kvalifikace, s příjmy lidí s podobným zaměstnáním (profesí)
Německo Holandsko Velká Británie USA Maďarsko Polsko Slovinsko Česká republika
Ostatní
Stejné vzdělání
Podobné zaměstnání
41,7 42,5 22,8 29,2 19,0 13,3 16,6 11,5
26,2 23,0 18,5 25,8 11,1 10,2 10,9 13,1
16,0 18,8 14,2 16,6 6,3 8,0 7,2 6,0
Pozn.: Součet procent odpovědí "něco nad průměrem" a "vysoko nad průměrem". Pramen: Matějů, P., Vlachová, K. Nerovnost, spravedlnost, politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, s. 135
57
5.2.
Zkoumání vzdělanostních nerovností
Petr Matějů, Blanka Řeháková a Natalie Šimonova [2003], zkoumali vliv kulturní a sociálněekonomické dimenze sociálního původu a pohlaví na šance dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Za socialismu se vlády snažily zrovnoprávnit přístup ke vzdělání, oproti tomu postsocialistické vlády se o tuto oblast příliš nezajímali. Ve srovnání s dobou socialismu sledujeme, že se vzdělání jako distribuční faktor v systému sociální stratifikace výrazně proměnilo. Mluví se o revoluci v ekonomické návratnosti vysokoškolského vzdělání. Mezinárodní
srovnávací
údaje
OECD
ukazují,
že
vysokoškolské
vzdělání
je
v postkomunistických zemích spojeno s ještě vyšší návratností v podobě vyšších příjmů, než je tomu v některých vyspělejších státech světa. Večerník v analýze dokázal, že vliv vzdělání na osobní příjmy se u nás mezi roky 1988 a 1996 zdvojnásobil. Zatímco v roce 1988 přinesl každý rok vzdělání „prémii" v podobě 4,4 % zvýšení platu, v roce 1996 to bylo 8,8 % a v roce 2002 už 9,6 % zvýšení platu. Tento vývoj postavil Českou republiku už v roce 1996 na úroveň Rakouska a jiných západoevropských zemí [Matějů, 2005].
Výzkum dokázal, že vzdelanostní příležitosti pro dosažení maturity a vysokoškolského diplomu v uplynulých padesáti letech rostly pomalu. Částečné zpomalení růstu počtu maturantů po roce 1989 lze připsat významnému zvýšení pravděpodobnosti na úspěšné překonání tranzice mezi střední a vysokou školou. Pomalu rostoucí vzdělávací příležitosti nevytvořily v průběhu devadesátých let příznivé prostředí k výraznému snížení třídních rozdílů v šancích na úspěšný přechod mezi touto tranzicí. Nejvýraznější zlepšení šancí na úspěch tranzice se dočkali příslušníci třídy rutinních nemanuálních pracovníků. Šance dětí s tímto původem vzrostly z 23 % v první kohortě14 na 48 % v poslední kohortě15. Skutečnými vítězi v postsocialistické soutěži se staly děti kvalifikovaných dělníků a děti odborníků, poraženými naopak potomci nekvalifikovaných a polokvalifikovaných dělníků.
Některé analýzy uvádí, že na počátku socialismu došlo k určitému snížení vzdělanostních nerovností, provedená analýza výše uvedených autorů, však tuto skutečnost nepotvrdila. Jedinou významnou změnou v socialistické společnosti v oblasti nerovností bylo určité narovnání nerovností mezi muži a ženami. To bohužel vzhledem k všeobecnému poklesu vzdělanostních příležitostí vedle k výraznému snížení šancí mužů. Po roce 1989 se sice
14
Respondenti, kteří dosáhli věku 18 let nejpozději v roce 1948
15
Respondenti, kteří dosáhli věku 18 let v letech 1990 -1999
58
vytvořili podmínky pro snížení nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Získaná autonomie vysokých škol však zapříčinila, že se samy školy začaly bránit modernizaci, svoji roli sehrála i jistá neochota přejít kvícezdrojovému financování. Podíl přijatých uchazečů se dlouhodobě ustálil na 50% hladině, což způsobilo extrémní konkurenci mezi uchazeči o vysokoškolské studium Výsledky analýzy také potvrdily, že tyto nerovnosti pramení ze sociálně-ekonomické dimenze sociálního původu a ne z dimenze kulturní (tj. rostl vliv třídního statusu otce, zatímco vliv vzdělání zůstal stabilní). Na základě všech těchto zjištění autoři výzkumu konstatují, že po roce 1989 došlo v České republice k nárůst nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání a že tento nárůst byl způsoben faktory, které mohou být označeny jako strukturální. Období stabilních nerovností v přístupu k vysokoškolskému vzdělání za socialismu tak bylo vystřídáno obdobím rostoucích nerovností během postkomunistické transformace.
Zda efekt původu má vliv na úspěch v tranzici mezi střední a vysokou školu uvádí Natalie Šimonova ve zprávě „Vliv nerovnoměrného vývoje vzdelanostní nerovnosti po roce 1989" [2002]. Vliv sociálního původu uchazeče na studium na vysoké škole se včas měnil. Analýzy potvrdily, že za socialismu docházelo k pomalému růstu vzdělanostních příležitostí na úrovni úplného středního a vysokoškolského vzdělání, a tím se zvyšoval efektu sociálního původu. Po roce 1989 se terciární sféra nestačila přizpůsobit a výsledkem byl od roku 1995 klesající trend v pravděpodobnosti úspěchu přijetí uchazeče na vysokou školu až pod úroveň 1992. Na základě těchto výsledků by se měly nerovnosti v přístupu po roce 1989 ke vzdělání ještě prohloubit. Naopak trend po roce 1989 hovoří ve prospěch snižujících se nerovností v přístupu ke vzdělání. Vzdelanostní nerovnosti byly v mezikohortním srovnání největší vletech 1970 - 1989. Podle Simonové se v devadesátých letech efekt sociálního původu uchazeče, definovaného vzděláním otce, oproti letům sedmdesátým a osmdesátým snížil. Zároveň však analýza nepotvrdila očekávaný růst vzdělanostních nerovností v polistopadovém převratu, způsobený nerovnoměrným vývojem vzdělanostního systému.
Potvrdilo se tvrzení, že se české prostředí vyznačuje silnou závislostí mezi dosaženým vzděláním dítěte a vzděláním rodičů. Dominantní roli nehrál kapitál ekonomický, ale kapitál kulturní16. Vysvětlení polistopadového vývoje spočívá ve struktuře uchazeče o studium na terciární úrovni. Často diskutovaným problémem podle Simonové je rozdílná kvalita maturitních zkoušek. Usuzuje se, že i když se zvýšil podíl studentů, kteří získávají maturitu, 16
Potvrzeno již v předchozím výzkumu. 59
jejich znalostní výbava není konkurenceschopná pro přijímací řízení na vysokou školu. Nejdramatičtější nárůst počtu uchazečů o studium na vysokých školách se mezi lety 1992/93 a 1998/99 se týkal středních odborných škol (zhruba o 120 %) a středních odborných učilišť (zhruba o 100 %). Nárůst uchazečů z gymnázií byl oproti tomu pouze 17 %17. Proto musíme vzít v úvahu nejen údaje vypovídající o nerovnoměrném vývoji českého školství ve smyslu převisu poptávky po vysokoškolském vzdělání nad nabídkou, ale také měnící se strukturu této poptávky jako takové. Důležitý je fakt, že tato struktura není ovlivňovaná pouze druhem absolvované školy, ale také odloženou poptávkou a studiem více vysokých škol. V roce 1992 totiž činil podíl čerstvých maturantů z celkového počtu uchazečů 62 % a během devadesátých let se tento podíl snížil na 27 % v roce 1998.
Analýzy také ukázaly, že přibližně jedna sedmina učňů v období
socialistického
Československa pokračovala po vyučení ve studiu a měla tak možnost dosáhnout maturity. Martin Kreidl [2002] si proto položil otázku: „Kdo byli učni, kteří po vyučení pokračovali dále ve studiu? Byli převážně vybírání na základě politických kritérií, aby se z nich později staly prověřené dělnické kádry, nebo šlo naopak o děti z politických nevhodných rodin, které nemohly z politických důvodů projít standardním vzdělávací kariérou a po absolvování učebního
oboru
šly
studovat
na
školy,
kam
neměly
z politických
důvodů
přístup bezprostředně po absolvování základní školy?"
Kreidl dokládá, že odlišné typy škol byly v různé míře ovlivněny politikou komunistické pozitivní i negativní diskriminace. Nerovnosti v přístupu na gymnázia byly zachovány beze změn po celou dobu socialistického režimu, ale přístup na učňovské školy a průmyslovky byly preferenční politikou významně ovlivněny. Volba učebního oboru po skončení základní školy byla v rámci vzdělanostního systému dlouho považovaná za slepou uličku, která znamenala ukončení vzdělávací kariéry. Rozbor ukázal že touto cestou se dalo v letech 1944 - 1989 přibližně 44 % všech patnáctiletých. Podle Kreidla však cca 16 % vyučených pokračovalo ve své vzdělávací kariéře na druhé škole, přičemž převážná část z nich šla na odbornou školu, kde měli možnost dosažení maturity, některé výzkumy tuto skutečnost ignorovaly.
Výběr uchazečů
pro další vzdělávání
učňů byl významně
podmíněn
sociálními
a ekonomickými charakteristikami rodiny původu. Ani po patnácti letech po opuštění školy 17
Srovnej viz s tabulkou s. 42 60
vliv rodiny původu na pravděpodobnost návratu do školy nevymizel, jen slábnul. Učni, kteří vstoupili do komunistické strany, několikanásobně zvýšili svoji šanci na dosažení maturity, a tím i na pozdější zaměstnanecký postup. Tento efekt členství v KSČ na vzdelanostní mobilitu zůstal podle Kreidl v předchozích analýzách ze skryt. Autoři se zabývali výhradně nejvyšším dosaženým vzděláním a nesledovali detailně vzdělávací dráhy. Nepoužili detailní informace o roce respondentova vstupu do komunistické strany jako vysvětlující proměnnou v modelu dosahování vzdělání. Před rokem 1989 tak členství v KSČ mělo charakter politického kapitálu, jako znak loajality. Přestože politická aktivita respondentů hrála v šanci na vzdělání klíčovou úlohu, svoji roli hrál i politický status rodiny původu. Politický status rodičů měl kladný efekt na vzdělání u učňů, kteří nebyli politicky aktivní.
Za zmínku
stojí
i výzkumy uvedené v knize „Česká
společnost v transformaci"
[Machonin, 1996]. V mezinárodním výzkumu „Sociální nerovnosti 1992" se zjišťoval názor populace na význam třinácti různých faktorů pro dosažení úspěchu. Ve většině západních zemí se faktor vysokého vzdělání a kvalifikace podle pořadí důležitosti, umístil na prvním místě, navíc s určitým odstupem od ostatních faktorů. V postsocialistických zemí však bylo vzdělání v pořadí podle důležitosti na čtvrtém až pátém místě Jak vidíme na následující tabulce, v Československu považuje jen 14,3 % lidí vzdělání za podstatné a 16 % za velmi důležité, oproti tomu v Rakousku jsou tyto hodnoty ve výši 45,7 % a 46,4 %. Zjištění podporuje obecně sdílený názor, že dosažení vysokého vzdělání a kvalifikace nebylo v bývalých socialistických zemích spojeno s odpovídající pozicí ve společnosti, a že nezaručovalo vysokou životní úroveň.
Tabulka 16
"Jak důležité pro dosažení úspěchu v životě je mít vysoké vzdělání?" (%) Podstatné
Německo Velká Británie Rakousko Maďarsko Polsko Československo
33,5 23,8 45,7 10,0 13,8 14,3
Velmi důležité 55,9 50,3 46,4 18,5 50,0 16,0
Důležité 9,7 22,8 6,5 45,8 26,4 31,9
Nepříliš důležité 1,2 2,4 1,0 21,2 6,8 29,8
Zcela nedůležité 0,7 0,7 0,4 4,5 3,0 8,0
Celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0
Pramen: Machonin, P. Česká společnost v transformaci. Praha 1996, s. 41
V reprezentativních šetřeních vletech 1991 a 1999 se dotazovaní také vyjadřovali, jak oceňují nabyté vzdělání [Tuček, 2003]. Z údajů z roku 1999 vyplývá, že 69,8 % ekonomicky aktivních oceňuje nabyté vzdělání jako důležitého pro život (29,5 % tak soudí určitě a 39,5 % 61
spíše). Zvláště výrazně je postoj zastoupen zejména mezi vysokoškoláky a maturanty. Drtivá většina téže populace (91,8 %) v roce 1991 považuje své vzdělání za dostatečné pro výkon zaměstnání. Pouze 54,6 % především absolventi terciárního vzdělání a maturanti soudí, že jim nabyté vzdělání postačuje pro další vzestup vjejich oboru činnosti. Z odpovědí vyplývá, že značná část práceschopného obyvatelstva si uvědomuje přece jen určité mezery svého vzdělání z hlediska všeobecně kulturního z hlediska požadavků pracovní trhu.
5.3.
Faktory působící na diferenciaci příjmů a vzdělání
Faktory a jejich podíl na diferenciaci jsou důležitým hlediskem diferenciace příjmů. V Československu byla diferenciace příjmů domácností i mezd spjata s objektivně předem danými pozicemi. Jsou to zejména rodové rozdíly, odvětvové preference řídícího centra, politický profil. Zohlednění vzdelanostní kvalifikace nebo pracovní výkonnosti bylo relativně slabé. Mzdová distribuce tak měla nejen celkovou nižší úroveň diferenciace, ale především se vyznačovala nezásluhovostí, a proto v ekonomice neplnila motivační funkci.
Tabulka 17 Výsledky regresních analýz vliv vybraných proměnných na přirozený logaritmus měsíčního pracovního příjmu z hlavního zaměstnání - koeficienty beta* a hodnota R2 (% vysvětlené variance) 1978
1984
1993
1999
Pohlaví
0,49
0,41
0,33
0,33
Vzdělání
0,13
0,11
0,15
0,19
Složitost práce
0,10
0,04
0,17
0,13
Postavení v řízení
0,14
0,14
0,17
0,20
Věk
0,01
0,14
-0,04
-0,05
Procento vysvětlené variance (R2)
29,3
28,2
31,2
33,0
*) Čím vyšší je hodnota koeficientu beta, tím větší má ten který faktor vliv na diferenciaci pracovních příjmů **) Od roku 1993 je v této proměnné zabudováno i soukromovlastnické postavení jako činitel zvyšující jednotlivé hladiny postavem v řízení [1978, 1984, 1993, 1999] Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha:
Sociologické
vydavatelství, 2003, s. 135
V tabulce 17 je zobrazena intenzita vlivu několika základních proměnných na příjmovou diferenciaci. Ukazuje postupný úbytek vlivu věku a pohlaví, v období transformace mírně vzrostl vliv vzdělání a složitosti práce, kterou postupně vytěsnilo postavení v řízení. Téměř nulová hodnota ukazatele věku v roce 1978 může být podle Tučka [2003] způsobena omlazením řídících a odborných struktur na začátku normalizace a jeho vzestup v roce 1984 62
může souviset s „předperestrojkovou" krizí způsobenou příliš dlouhým přežíváním mocenského postavení „zdravého jádra" a stárnutím části jeho nově získaných pomocníků z počátku sedmdesátých let.
Podle Tučka zahrnutí dalších proměnných zvýšilo hladinu vysvětlené variance za rok 1999, hlavně zpřesnilo celkovou strukturu vlivů. Odvětvové členění se prosadilo částečně na úkor proměnné pohlaví, což odpovídá výrazné feminizaci některých hůře placených odvětví rozpočtové sféry a lehkého průmyslu. Vliv velikosti bydliště je malý, protože je částečně vyčerpán předchozími faktory, odráží pouze specifické působení rozdílů. Vliv věku nemá vliv na diferenciaci pracovních příjmů. Tyto hodnoty ukazují, do jaké míry je příjmové rozvrstvení záležitostí působení mnoha společenských faktorů (viz tabulka 18).
Tabulka 18
Výsledky regresní analýzy vlivu vybraných proměnných na přirozený
logaritmus měsíčního pracovního příjmu z hlavního zaměstnání - koeficienty beta a % vysvětlené variance ze šetření na podzim roku 1999 Koeficient beta Pohlaví
0,29
Vzdělám
0,18
Soukromé vlastnictví
0,17
Odvětví
0,16
Postavení v řízení
0,15
Složitost v řízení
0,11
Velikost bydliště
0,07
Věk Vyčerpaná variance (R2)
-0,05 35,9%
Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: Sociologické vydavatelství, 2003, s. 136
Tuček [2003] používá index multidimenzionálního sociálního statusu a tzv. třídní klasifikaci EGP pro zjištění vztahů distribuce příjmů k souhrnným ukazatelům sociálního postavení. V prvním případě je proměnná příjem zabudována již do tvorby souhrnného statusu jako jedna z dimenzí a argumentovat těsností jejího vztahu k souhrnnému statusu by bylo podle Tučka nekorektní. Třídní klasifikace EGP svým způsobem zahrnuje v sobě prvky téměř všech diferenciací, které se objevily v regresní analýze za rok 1999 a má proto výrazný vliv na příjmovou distribuci.
63
Z tabulky 19 je zřejmé, že v roce 1993 měli nejlepší pozici vysocí odborníci, následováni podnikateli se zaměstnanci a s jistým odstupem i samostatně činnými bez zaměstnanců. Mzdová úroveň ostatních skupin značně zaostávala. Podle autora se u těchto nižších skupin projevovaly pozůstatky socialistického rovnostářství. V roce 1999 se relace vyhranily na obou pólech. Podnikatelé se zaměstnanci nabývají nejvyšší hodnoty, vysocí odborníci se roztáhli do úrovně středních příjmů, samostatně výdělečně činní se rovnoměrně rozložily po celé škále příjmů. Směrem dolů se posunulo příjmové postavení kvalifikovaných dělníků, výrazně dolů sestoupili také nekvalifikovaní dělníci. Tuček uvádí, že se projevila tendence k třídní polarizaci příjmové struktury na jedné straně a k nesouladu roztříštěné příjmové úrovně vyšších středních a středních seskupení s jejich sociálním postavením. Vzájemné sepětí třídní klasifikace s úrovní příjmů vletech 1993 až 1999 významně vzrostlo, trend k polarizaci dominoval.
Tabulka 19
Úroveň čistých pracovních příjmů v kvintilech ekonomicky aktivních* podle klasifikace EGP** v roce 1993 a 1999 v %
PODZAM '93 5 4 3 2 1
'99
SČBZAM
VO '93
'99
SO
KD
ÚŘ
PNZD
'93
'99
'93
'99
'93
'99
'93
'99
'93
'99
52,8 65,1 54,7 50,0 40,6 22,1 9,1 26,1 22,2 20,0 5,9 15,2 9,1 17,7 15,1 11,8 3,0 7,6 6,0 11,9 7,4 7,6 2,5 4,1 12,4
38,6 11,8 16,5 18,1 15,0
20,1 16,8 26,2 22,2 24,4 24,4 19,7 25,1 9,6 11,5
7,6 14,7 18,7 30,6 28,4
10,0 13,1 31,2 25,8 19,9
13,9 25,8 23,6 19,6 17,1
9,5 13,7 29,7 23,2 23,9
10,4 6,7 13,6 12,1 22,0 16,7 22,0 20,6 32,0 43,9
*) Úroveň příjmů je definována rozdělením ekonomicky aktivních, kteří v hlavním nebo vedlejším zaměstnání dohromady odpracují alespoň 35 hodin za týden, na pětiny jejich celkového počtu s příjmy postupně nejvyššími (5) až nejnižšími (1). Čísla v tabulce označují procento té které sociálně ekonomické skupiny, která přísluší k dané pětině (má mzdovou úroveň, která spadá do intervalu její nejvyšší až nižší mzdy). **) PODZAM - podnikatelé se zaměstnanci; VO - vysocí odborníci; SČBZAM - samostatně činní bez zaměstnanců; SO - střední odborníci, mistři; ÚŘ - řadoví úředníci, rutinní nemanuální pracovníci; KD kvalifikovaní dělníci; PNZD - pomocí, nekvalifikovaní a zemědělští dělníci. Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: Sociologické vydavatelství, 200, s. 137
Vzhledem k tomu, že vzdělanost a složitost práce jako proměnné bývají těsně spjaty, můžeme je podle Tučka sledovat na vztahu k nejvyššímu dosaženému vzdělání. Data dokazují, že ve srovnání s osmdesátými lety došlo v první polovině osmdesátých let k výraznější diferenciaci výdělků podle vzdělání. Večerník uvádí tato mikrocensová čísla.
64
Tabulka 20
Diferenciace výdělků podle vzdělání
1988 1992 1996 Vysokoškolsky vzdělaní 134 144 165 95 93 88 Maturanti Vyučení 95 93 88 Lidé se základním vzděláním 91 76 70 Pozn.: Čísla označují odchylku jednotlivých vzdělanostních kategorií od průměru = 100 Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: Sociologické vydavatelství, 2003.
Na základě výše uvedených údajů někteří liberální sociologové zdůrazňovali pozitivní přínos ztržnění ekonomiky pro lepší uplatnění a vyšší odměňování, zejména vysokoškoláků, aby později začali kritizovat případy nesouladu odměny a vzdělání jako odchylku od pravidla. Levicově orientovaná kritika naopak podtrhovala nepříznivé důsledky sociálně ekonomické polarizace společnosti a ignorovala přežívání rovnostářských poměrů, které se projevily nepřiměřeným odměňováním početných skupin absolventů vysokých škol i maturantů se středním odborným vzděláním, zejména v odvětvích závislých na státním rozpočtu. Jiná skupina ekonomů a sociologů upozorňuje víceméně soustavně na problémy nedostatečného odměňování absolventů vysokých škol a maturantů.
Mezi roky 1993 a 1999 došlo k výraznému snížení příjmů ekonomicky aktivních osob se základním vzděláním, příjmové postavení vyučených a nemanuálních odborně vzdělaných bez maturity se mírně zhoršilo. Podle Tučka se přesto zachovalo značné procento lidí se středními až vysokými příjmy (zejména jde o samostatně činné kvalifikované dělníky a nižší odborníky). O něco méně se směrem dolů posunuly příjmy absolventů středních škol s maturitou, v jejichž případě se příjmy rozložily po celé škále. V roce 1993 byla zaznamenána značně vysoká koncentrace vysokoškolsky vzdělaných pracovníků v nejvyšší příjmové úrovni, což bylo považováno za jistý posun směrem k prosazování zásluhového principu. Za dalších šest let se však tato koncentrace o něco snížila, i když faktické zvýšení podílu absolventů vysokých škol v nejvyšším příjmovém pásmu znamenalo, že ekonomicky aktivní vysokoškoláci jsou dnes relativně častěji zastoupení i ve středním příjmovém pásmu. Podle Tučka tendence k velkému rozptylu příjmů u nižšího a středního stupně vzdělání, v jisté míře i u vzdělání vysokého je hlavní příčinou statusové inkonzistence a stále silně přežívajícího rovnostářství (viz tabulka 21).
65
Tabulka 21
Úroveň čistých měsíčních pracovních příjmů v kvintilech ekonomicky
aktivních* podle nejvyššího dokončeného vzdělání v roce 1993 a 1999 v % Základní
Nejvyšší 4 3 2 Nejnižší
Vyučen, střední bez maturity
Střední s maturitou
Vysokoškolské
1993
1999
1993
1999
1993
1999
1993
1999
5,5 9,8 18,5
1,6 8,1 6,5
11,4 14,0
17,7 66,1
20,7 24,4 21,5 20,9 12,5
19,3 16,0
24,6 41,6
15,7 18,9 21,4 21,0 23,0
25,7 23,2 15,8
52,1 23,4 11,4 8,6 4,5
46,4 21,9 19,4 8,5
100,0 155,5
100,0 189,6
100,0 217,8
22,9 22,3 29,4
Celkem 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 ZŠ = 100 % 100,0 100,0 120,3 136,4 132,9 *) Tabulka je konstruována analogicky jako tabulka "EGP" RS = 0,28, 1999 = 0,31
3,8
Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: Sociologické vydavatelství, 2003, s. 142
5.4.
Krystalizace sociálního statusu v transformaci
Pojem sociální struktura v sobě obsahuje prvek určitého uspořádání. Existuje nepřeberná řada kritérií, podle nichž lze jedince ve společnosti uspořádat, podle demografických charakteristik (jako vzdělání, zaměstnání, příjem), ale také podle poněkud komplexnějších kritérií, jako například sociální třída, sociální status, sociální prestiž. Cílem výzkumu [Matějů, Kreidl, 1998, Matějů, Kreidl, 2000] bylo ukázat, jak se utvářely vazby mezi vzděláním, zaměstnáním a příjmem. Provedly analýzu mezi konzistencí sociálního statusu a subjektivní řazení lidí na sociálních žebříčku.
Koncept statusové inkonsistence se začal
používat v čtyřicátých letech 20. století
Benoit-Smullyan. Argumentoval, že pozice jedince na jednotlivých stratifikačních škálách nemusí být shodná. Pojem statusové konzistence rozvedl Bernard Lenski v padesátých letech. V prvních studiích vycházel s čtyřmi vertikálními škálami: vzděláním, zaměstnáním příjmem a etnickým původem. Inkonzistentním byl podle něj status takové domácnosti, vjejímž případě bylo vysoké postavení v některých dimenzích kombinováno s nízkým postavením z hlediska jiných dimenzí.
V abstraktní rovině Moshe Hartman navrhuje jako nejvýstižnější definici statusové konzistence následující: „entity sociálního systému S lze uspořádat hrůznými způsoby podle kritérií ri r2, ...,ry, přičemž pozice paškále r je v rámci S (sociálně) ceněna. Clen S, který je ve stejné pozici podle hodnot všech k, má vyrovnaný (konzistentní) status, v opačném případě 66
nevyrovnaný (inkonzistentní). Zájem se tedy soustřeďuje na „vzorec vztahů mezi pozicemi, které člověk zaujímá", na vztahy které, řečeno s Lenskim, tvoří nevertikální uspořádání škál sociálního statusu." [Matějů, Kreidl, 1998 : 4] Podle tohoto přistupuje postavení jedince ve společnosti určeno dvěma skutečnostmi: jednak pozicí ve vertikální hierarchii, jednat tím, v jakém souladu je jeho postavení například z hlediska vzdělání, povolání a příjmu Analýzy statistické konzistence s nejprve prováděly v rámci jedné společnosti, stále výrazněji se prosazoval i srovnávací přístup porovnávající společnosti jednotlivých zemí právě z hlediska dosaženého stupně krystalizace statusových proměnných a poté i požadavek na mezičasové srovnání vývoje statusové konzistence v rámci jedné společnosti, které je předmětem tohoto výzkumu.
Podle autorů je důvod proč čekávat změnu statusové inkonzistence spojen se současnou změnou sociální struktury české společnosti. Také se očekávají proměny mezi vzděláním, zaměstnáním a příjmem, stojící za výsledným tvarem sociální struktury. S pádem socialistického systému se otevřela cesta k hlubší proměně mechanismů, které souvisí s dosahováním sociálního statusu. Základní odlišnost stratifikačních systémů před a po listopadu 1989 najdeme ve způsobech, na jejichž základě docházelo k vytváření vztahů mezi jedinci a jim odpovídajícím sociálním postavením. Rys státně socialistických režimů zasáhl vzdělání, zaměstnání a příjmem a byl jedním ze dvou zásadních jevů, které bránily prosazování výkonového principu ve společnosti. V konečném důsledku vyústilo ve specifickou podobu segmentace trhu práce na základě politických kritérií. Politické kritéria vedly k nárůstu disproporcí mezi vzděláním a povoláním. Proto se systémy socialismu v mezinárodním srovnání vyznačovaly nízkou statusovou konzistencí. Základní otázkou výzkumu18 [Matějů, Kreidl, 1998, Matějů, Kreidl, 2000] bylo zjistit, zda sociálně-ekonomický status procházel očekávanou vnitřní krystalizací?
Data potřebná pro analýzu pocházejí z výzkumného projektu „Percepce sociální spravedlnosti" (ISJP) a analýza je dostupná v knihách „Nerovnost, spravedlnost, politika" nebo v Pracovních textech Sociologického ústavu Akademie věd České republiky pod názvem „Rekonstrukce sociálního statusu". Tyto údaje pak pocházejí ze tří šetření: Sociální spravedlnost 1991, Sociální spravedlnost 1995 a Pracovní orientace (ISSP 1997).
67
Tabulka 22
Deskritivní charakteristika vstupních proměnných - ekonomicky aktivní osoby
Proměnná EDUC ISEI INCOME SUBSTAT POLOR
1991 Průměr 3,24 44,85 2984 4,77 6,19
SD 1,53 15,85 1442 1,45 1,98
1995 Průměr 3,43 43,97 6908 5,13 6,07
1997 SD 1,52 15,36 3948 1,61 1,89
Průměr 3,42 45,56 9154 4,83 5,97
SD 1,51 14,53 7783,00 1,76 1,96
Pramen: Matějů, P., Kreidl, M. Rekonstrukce sociálního statusu.Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1998, s. 11
Z tabulky 22 vidíme, že hlavní tendencí mezi lety 1991 - 1997 je zejména růst příjmové nerovnosti, u ostatních charakteristik sociálního statusu jsou jen nepatrné změny. U příjmů došlo krustu průměrné úrovně, zejména však krust diferenciace. V roce 1991 činil variační koeficient průměrného čistého příjmu 48 %, v roce 1995 58 % a v roce 1997 již 85 %.
Při pohledu na korelační koeficienty (tabulka 23) je vidět, že dochází k posilování vazeb jednotlivých charakteristik na příjem. Korelace mezi vzděláním a příjem vzrostla téměř o 70 % a na téměř 2,5 násobek vzrostla korelace mezi příjmem a indexem sociálněekonomického statusu zaměstnání. Posilovala se i vazba mezi vzděláním a zaměstnáním. Korelace mezi vzděláním a zaměstnáním vzrostla z 0,679 na 0,728. Podle autorů korelace naznačují, že posilování vazeb mezi statusotvornými proměnnými mělo větší intenzitu v prvním období (1991 - 1995) než v druhém (1995 - 1997). Podle autorů lze zatím těžko říci, zda menší dynamiku změny v druhém období lze připsat na vrub její poloviční délce, nebo zda šlo o trvalejší jev celkového zpomalení transformačních změn.
Proměnné analýzy: 1.nejvyšší dosažené vzdělání respondenta (EDUC) v klasifikaci na šest stupňů; b) mezinárodní index sociálně-ekonomického statusu zaměstnání (ISEI); c) čistý měsíční příjem respondenta ze všech typů ekonomické aktivity (INCOME); d) subjektivní sociální status zjišťovaný sebezařazením respondenta na desetibodové škále (SUBSTAT); e) sebezařazení na škále levice-pravice (POLOR).
68
Tabulka 23
Korelační matice - Pearsonovy korelační koeficienty
EDUC 1,000 EDUC ISEI ,679* INCOME ,191* ,247* SUBSTAT 0,004 POLOR statisticky významný
EDUC 1,000 EDUC ,723* ISEI ,305* INCOME ,415* SUBSTAT ,188* POLOR statisticky významný
EDUC 1,000 EDUC ISEI ,728* INCOME ,320* SUBSTAT ,368* ,125* POLOR statisticky významný
ISEI
1991 INCOME
1,000 ,123* 1,000 ,215* ,389* 0,010 ,209* koeficient na hladině 0,05
ISEI
1995 INCOME
1,000 ,259* 1,000 0,347* ,389* ,191* ,209* koeficient na hladině 0,05
ISEI
1997 INCOME
1,000 306* 1,000 ,354* ,326* ,137* ,082* koeficient na hladině 0,05
SUBSTAT
POLOR
1,000 ,238*
1,000
SUBSTAT
POLOR
1,000 ,238*
1,000
SUBSTAT
POLOR
1,000 ,163*
1,000
Pramen:Matějů, P., Kreidl, M. Rekonstrukce sociálního statusu.Praha: Sociologický ústavAVČR, 1998, s. 12
Komplexnější podobu změn v sociálně-ekonomickém statusu můžeme vidět na následující tabulce 24 pomocí metody analýza statusové konzistence. Vychází z toho, že první dominantní faktor tvořený třemi statusotvornými proměnnými (vzděláním, zaměstnání, příjem) reprezentuje konzistentní komponentu sociálně-ekonomického statusu (pod názvem SES-CON), druhý faktor pak představuje jeho inkonzistentní komponentu (SES-INC). Autoři předpokládají,
že podíly variance vyčerpané takto definovanými
faktory
poskytují
elementární informaci o tom, jaký je poměr mezi konzistentní a inkonzistentní komponentou sociálně-ekonomického statusu.
69
Tabulka 24
Faktorová analýza sociálně-ekonomického statusu - ekonomicky aktivní
osoby, Metoda hlavních komponent, šikmá rotace metodou OBLIMIN 1991 SES-CON SES-CON
1995 SES-CON SES-CON
1997 SES-CON SES-CON
Vyčerpaná variance (v %)
57,2
31,7
63,0
27,8
65,1
26,1
Faktorové zátěže před rotací EDUC ISEI INCOME
0,901 0,878 0,383
-0,136 -0,262 0,922
0,899 0,884 0,545
-0,223 -0,289 -0,837
0,896 0,887 0,602
-0,249 -0,289 0,798
Faktorové zátěže po šikmé rotaci EDUC ISEI INCOME
0,897 0,925 0,001
0,067 -0,061 0,998
0,915 0,940 0,008
0,037 -0,034 0,999
0,923 0,941 0,000
0,023 -0,021 0,999
Korelace mezi faktory (po rotaci)
0,153
0,291
0,345
Pramen:Matějů, P., Kreidl, M. Rekonstrukce sociálního statusu.Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1998, s. 14
Výsledky před rotací nabízí zajímavý pohled na vývoj obou komponent sociálněekonomického statusu v České republice. Podle výsledků je zřejmé, že konzistentní komponenta postupně změnila svůj obsah (vyrovnanější podoba). V roce 1991 je patrné, že v tomto faktoru dominovalo vzdělání a zaměstnání, zatímco váha příjmu byla výrazně slabší. Do roku 1995 podstatně stoupla váha příjmu v tomto faktoru (z 0,383 na 0,545) a tento trend pokračoval i v druhém období. Podle autorů konzistentní komponenta sociálně-ekonomického statusu tak získávala na síle a inkonzistentní musela zákonitě slábnout. Data ukazují, že v roce 1991 byl poměr těchto dvou komponent vyjádřený procenty vyčerpané variance 57/32, v roce 1995 63/28 a v roce 1995 již 65/26.
Podle autorů podobný závěr ukazuje také rotované faktorové řešení. Jeho předností je možnost ukázat měnící se roli příjmu jako hlavního nositele (SES-NOC) představuje sociální dimenzi sociálně-ekonomického statusu (dimenze vzdělání a zaměstnání) zatímco druhý faktor (SES-INC) reprezentuje jeho ekonomickou (příjmovou) dimenzi. Relevantní informací v tomto případě je korelace mezi těmito dvěma faktory. Výsledky v posledním řádku tabulky ukazují růst vnitřní konzistence sociálně-ekonomického statusu (z 0,153 v roce 1991 vzrostla na 0,345 v roce 1997). 70
Autoři se dále zabývali otázkou inkonzistence-ekonomického statusu a její důsledky. Předchozí analýza ukázala, že inkonzistence sociálně-ekonomického statusu u nás po roce 1989 klesá. Inkonzistence působí na psychiku lidí a na jejich postoje ke společnosti. Proto je zajímavé podívat se, ve kterých skupinách se statusová inkonzistence vyskytuje zvláště často (data z roku 1997). Explorační faktorová analýza identifikovala faktor reprezentující inkonzistentní komponentu sociálně-ekonomického statusu (SES-INC), jehož nerotovanou variantu lze vzít jako východisko pro analýzu výskytu inkonzistence sociálně-ekonomického statusu a jejích důsledků. Zjistilo se, že výskyt inkonzistence sociálně-ekonomického statusu roste se sociálně-ekonomickým
statusem zaměstnání. Zatímco na nižších stupních
zaměstnanecké hierarchie byla zjištěna necelá dvě procenta lidí s vysokým stupněm inkonzistence, uprostřed statusové škály již 22 % a v nejvyšší skupině již 61 %. Těžištěm inkonzistence sociálně-ekonomického statusu v naší společnosti jsou z hlediska sociálních tříd rutinní nemanuální pracovníci a odborníci. Z hlediska sektorů je největší výskyt inkonzistence ve veřejném sektoru a ve státních podnicích. Pokud jde o důsledky statusové inkonzistence, autoři zjistili, že velká statusová inkonzistence brání sebezařazení jedince na vyšší stupně sociální hierarchie, kam se však bez větších problémů zařazují jedinci se stejným indexem statusu zaměstnání, u nichž byla zjištěna nízká statusová inkonzistence (jedinec v nejvyšší skupině objektivního statusu, u kterého byla zjištěna nízká inkonzistence sociálněekonomického statusu, dosáhli průměrné hodnoty subjektivního statusu, zatímco lidé, u nichž byla inkonzistence vysoká,
dosáhli
statisticky významně nižší průměrné hodnoty
subjektivního statusu).
Výzkum typologického seskupení podle statusových vzorců [Tuček, 2003] je pohled, který respektuje jak postavení na stupnici nerovností podle souhrnného statusu, tak stupeň souladu či nesouladu statusových dimenzí. Současně nás informuje, jak je to s postavením jednotlivce na několika základních statusových dimenzí. Původně pět statusových dimenzí, z nichž se vytvářel zpruměrovaný souhrnný status, bylo zredukováno na tři: a) stupeň dosaženého vzdělání; b) postavení v řízení; c) měsíční příjem. Také byl zredukován počet kategorií na stupnicích těchto tří vybraných dimenzí ze šesti na pouhé tři. Autoři výzkumu dospěli k následujícím výchozímu přehledu seskupení odlišených „statusovými vzorci" (viz tabulka 25).
71
Tabulka 25
Přehled seskupení podle statusových vzorců 1999 v pořadí od nejnižšího k nejvyššímu
Poř.č. 1.
Vzorec 111
% 21,6
2.
112+113
17,8
3.
121+131
3,8
4.
122+132
5,8
5. 6.
123+133 211
2,3 11,5
7.
212
10,7
8.
223+213
3,9
9.
221+231
2,5
10.
222+232
7,8
11.
311+321
2,1
12.
312+322
4,6
13.
323+313
2,7
14.
332+331
1,0
15. Celkem
333+233
1,9 100
Charakteristika sociálního postavení Nízké ve všech třech dimenzích Nízké vzdělání, bez rozhodování, střední, výjimečně vyšší příjem Nízké vzdělání: střední (výjimečně vyšší) rozhodování: nízký příjem Nízké vzdělání, střední (výjimečně vyšší) rozhodování: střední příjem Nízké vzdělání, střední (výjimečně vyšší) rozhodování: vyšší příjem Maturita, bez rozhodování, nízký příjem Maturita, bez rozhodování, střední příjem Maturita, střední, někdy žádné rozhodování: vyšší příjem Maturita, střední (výjimečně vyšší) rozhodování, nižší příjem Maturita, střední, někdy vyšší rozhodování, střední příjem VŠ, žádné , někdy střední rozhodování nižší příjem VŠ, střední (výjimečně vyšší) rozhodování, střední příjem VŠ, žádné, někdy střední rozhodování, vyšší příjem VŠ, vyšší rozhodování, střední (výjimečně nižší příjem) VŠ nebo maturita, vyšší rozhodování, vyšší příjem
Velikost Velké
Konzistence Konzistentní
Velké
Inkonzistentní
Malé
Polokonzistentní
Střední
Inkonzistentní
Malé Velké
Inkonzistentní Inkonzistentní
Velké
Polokonzistentní
Malé
Inkonzistentní
Malé
Inkonzistentní
Střední
Konzistentní
Malé
Inkonzistentní
Střední
Inkonzistentní
Malé Velmi malé
Polokonzistentní
Malé
Polokonzistentní
Inkonzistentní
* Jako inkonzistentní označují vzorce, při nichž odchylka kterýchkoli dvou dimenzí je větší než 1, a dále ty, v nichž se příjem odlišuje od vzdělání o jeden stupeň. Za polokonzistentní považují ty, u nichž se při souladu příjmu a vzdělání odlišuje účast na řízení o jeden stupeň o vzdělání. Označují tak tedy skupiny osob se stejným vzdělání a příjmu, které mají rozdílný stupeň v účasti na řízení. Tento typ rozdílů odpovídá větší příkrosti pyramidy řízení ve srovnání s oválným uspořádáním vzdělání a s ním spjatou distribucí složitosti práce. U vzorce 15 polokonzistence vyjadřuje jistý podíl maturantů v jinak konzistentní skupině. Pramen: Tuček, M. Dynamika české společnosti. Praha: Sociologické vydavatelství, 2003, s. 223
Podle Tučka je nápadným rysem představených sociálních pozic malý podíl zcela konzistentních statusových vzorců. Celkem cca 30 % jednotlivců, zatímco inkonzistentních a polokonzistentních 70 %. Zcela konzistentní postavení mají zejména lidé s nižším vzděláním, v mnohem menší míře konzistentní skupina maturantů (cca 8 % obklopená velkým počtem inkonzistentních a polokonzistentních skupin středu, zahrnující 29 % všech 72
maturantů). Inkonzištence je typickou charakteristikou středových seskupení. Silná je také u vyšších seskupení, kde se uplatňuje v obou směrech. Nižší, ale hlavně vyšší příjmy části vyšších odborníků a podnikatelů. Na základě zjištění se autorům potvrdil vznik stále početné nižší
sociální
třídy
se
základním
vzděláním
nebo
vyučených.
„Nízké"
příjmy
nekvalifikovaných dělníků za státního socialismu byly bližší k příjmům nejvyšším. Typickým rysem postsocialistické struktury je spíše převaha příslušnost ekonomicky aktivních k seskupením inkonzistentním a polokonzistentním. Současná situace je zřejmě důsledek postsocialistické transformace, při níž se sociální postavení mění nerovnoměrně.
Vertikální sociální uspořádání v roce 1999 v České republice bylo podle výzkumu značně roztříštěné. Ve srovnání s rokem 1984 i 1993 výrazně ubylo příslušníků konzistentně nejnižší (dělnické) skupiny a to z téměř 33% a více než 31 % na 22 %. Ve srovnání s rokem 1984 ubylo lépe placených dělníků a dělníků s extrémně vysokými mzdami. Přibylo maturantů v inkonzistentních středových seskupeních. Celkem vzato bylo v roce 1984 a 1993 kolem 37 % ekonomicky aktivních s konzistentním sociálním postavením, tedy o něco více než v roce 1999. Tato změna je zejména důsledkem úbytku počtu konzistentních „dole" a jejich pouze mírného přírůstku ve středu.
Podle výsledků jsou nové inkonzistence důsledkem nerovnoměrné statusové dynamiky a do jisté míry vyjadřuje nepřipravenost osob, které vzestoupily na střední, nebo vyšší statusovou úroveň v procesu převratných změn po roce 1989 bez předběžné kvalifikační průpravy. Zatímco typickou postavou první poloviny padesátých let byl „dělnický ředitel", v devadesátých letech se často setkáváme s živnostníky a středními „podnikateli" bez odpovídající kvalifikace. V případě polokonzistence autoři zjistili, že v celé ekonomicky aktivní populaci v roce 1989 najdeme 48,5 % nositelů konzistentních a polokonzistentních vzorců, mezi nematuranty i maturanty cca jednu polovinu mezi vysokoškoláky více než jednu třetinu. Zjistil se závažný nesoulad mezi vzděláním a příjmem jako hlavní zdroj inkonzistence u cca jedné poloviny ekonomicky aktivních lidí. Na základě typologických vzorců vztahů mezi statusovými dimenzemi20 autoři učinili následující závěry: Nejvýraznější z velkých konzistentních seskupení je typ 1 (21,6 %). Skládá se z méně kvalifikovaných řadových dělníků, zemědělců a tzv. provozních pracovníků s nízkými příjmy, častěji ženského pohlaví a vyššího věku. Toto seskupení je hlavním 20
Zkrácená charakteristika typuje uvedena v příloze 3 73
nositelem třídních charakteristik. Jde o dědice předválečného a válečného českého proletariátu, který si v letech socialismu výrazně zlepšil své materiální postavení. Po 12 letech transformace se tato skupina zmenšila, není však zanedbatelná, protože její funkce výkonu jednoduchých prací nebyla a asi hned tak nebude technologicky překonána.
Seskupení typu 2 (17,8 %) obsahuje převážně kvalifikované, ale i nekvalifikované dělníky, hlavně mužského pohlaví a středního věku se středními a výjimečně až vyššími příjmy. Jde o početně redukované pokračovatele kvalifikovaného dělnictva, které v roce 1967 tvořilo početnou nižší střední třídu státně socialistické společnosti. Dnes jeho charakteristiky odpovídají spíše postavení o něco lépe situované části nižší sociální vrstvy a v drtivé většině případů nedosahují úrovně tzv. dělnické aristokracie. Druhým konzistentním seskupením je typ 10. Jde o zárodek střední třídy spojující její odbornou složku s odpovídajícím postavením v řízení a příjmy. Blízko k tomuto seskupení má typ 7, tvořen středními odbornými zaměstnanci bez rozhodovacích a řídících pozic, ale s odpovídajícími příjmy. V šetření reprezentuje zárodek tzv. nové střední třídy. Za střední třídu můžeme považovat také typ 4, tj. dohromady cca 24,3 % ekonomicky aktivních.
Celkem 16,1 % (typy 6, 9, 11) ekonomiky aktivních v roce 1999 představovali maturanti a někdy i vysokoškoláci s nízkými příjmy, kteří se co do svého materiálního postavení pohybovali někde mezi středními a dolními vrstvami společnosti, pokračujíce tak v tradici rovnostářství typického pro státní socialismus. Vysoce postavenou vrstvu představují malá seskupení s vysokoškolským, někdy i maturitním vzděláním a vysokými příjmy, ať už jejich postavení v řízení je jakékoli (typy 15, 13, 8), tj. cca 8,5 % ekonomicky aktivních, ve velké většině mužů, vyšších, výjimečně i středních odborníků nebo podnikatelů. Nejde zde o sociálně příliš vyhraněnou vyšší třídu, přičemž hlavní překážkou statusové konzistenci v tomto případě je nedostatek vyššího vzdělání.
Jedním z výsledků české transformace patří malá skupina zbohatlíků (typ 5 2,3 %), kteří jsou charakterizováni skupinou bez maturity a s vysokými příjmy. Typ 12 a 14 s cca 5,6 % ekonomicky aktivních se vyznačují nesouladem vysokoškolského vzdělání a pouze středních příjmů, řadíme je mezi vyšší a střední vrstvy. Na základě výše uvedeného rozvrstvení společnosti došlo ke zlepšení situace ekonomicky aktivního obyvatelstva. Relativní zhoršení postavení se dotklo dělnických seskupení u části nemanuálních pracovníků v nepreferovaných odvětvích a skupinách povolání. Relativním zhoršením se rozumí především pokles nebo 74
stagnaci jejich příjmů, především však narůstající rozdíl mezi nimi a skupinami sociálně úspěšnými s dobrým středovým i vyšším postavením.
Výsledkem analýzy tykající se sociální struktury je zjištění, že po deseti letech transformace v České republice: a) přežívá rovnostářství, b) rostoucí statusová konzistence, typická pro vysokoškolsky či středoškolsky vzdělané c) polarizace společnosti spočívající v nárůstu příjmů, bohatství a moci v privilegovaných odvětvích či profesích k extrémním disproporcím ve vztahu k odměně za práci jiných odborníků a kvalifikovaných dělníků s nízkými příjmy. V druhé polovině devadesátých let bylo možné sledovat vznik skupiny lidí, kteří byli buď skutečně chudí, nebojím chudoba reálně hrozila.
5.5.
Shrnutí
Během devadesátých let se změnila tolerance lidí k příjmovým nerovnostem. Přibylo odpovědí, kdy si dotazovaní myslí, že platové rozdíly jsou příliš velké, největší proměna rozdílů byla ve vzdelanostní skupině vysokoškolsky vzdělaných lidí. Profese nízkého statusu respondenti považují za podhodnocené (zejména profese kvalifikovaných dělníků, prodavače a obvodního lékaře) naopak profese vysokého statusu považují za nadhodnocené (profese ministra). Výzkumy také prokázaly, že jen mírně vzrostla spokojenost respondentů s příjmem, při srovnání s ostatními transformujícími se společnostmi však byla nespokojenost nejmenší. Výzkum, zkoumající vliv sociálně-ekonomického původu na šanci přijetí na vysokou školu dokázal, že nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání vzrostly, příčiny snižujícího počtu vysokoškolských studentů jsou však spíše strukturální povahy. Potvrdilo se tvrzení, že se české prostředí vyznačuje silnou závislostí mezi dosaženým vzděláním dítěte a vzděláním rodičů. Zároveň analýza nepotvrdila očekávaný růst vzdělanostních nerovností, způsobený nerovnoměrným vývojem vzdělanostního systému (vyvrácení hypotézy 2). Kreidl oproti tomu zjišťoval situaci vzdělávání učňů během socialistického systému. Výsledkem zprávy je zjištění, že část dětí po skončení studia na učilištích pokračovaly ve studiu jiné střední školy, kde mohly získat maturitní vzdělání. Prokázala se i závislost na možnosti dalšího vzdělávání v případě vstupu do KSČ u děti politicky neaktivních rodičů. Výzkumy také dokázaly, že se proměnily faktory ovlivňující příjmy. V socialismu byla diferenciace mezd spjata s danými pozicemi, nefungovala na zásluhovém způsobu. V posledních letech se ve výši mzdy projevuje vliv vzdělání, složitosti práce a zejména postavení v řízení. Nejlepší pozici ve výši příjmu mají vysocí odborníci, následováni podnikateli. Nejvíce se zhoršila situace 75
kvalifikovaných dělníků a ještě výrazněji nekvalifikovaných dělníků. Podle výzkumů zkoumající sociální status se dokázalo, že se snižuje statusová inkonzistence (potvrzení hypotézy 3), zpevňují se vazby mezi příjmem, vzděláním a zaměstnáním. Výskyt inkonzistence sociálně-ekonomického statusu roste se sociálně-ekonomickým statusem zaměstnání. Těžiště inkonzistence sociálně-ekonomického statusu vnáší společnosti jsou rutinní nemanuální pracovníci a odborníci. Z hlediska sektoruje největší výskyt inkonzistence ve veřejném sektoru a ve státních podnicích. Po deseti letech transformace je tak sociální struktura v české společnosti stále rovnostářská, roste statusová konzistence a polarizovaná.
76
Závěr Po roce 1989 nastaly v České republice mnohé změny, které ovlivnily život každého člověka ve společnosti. Dříve rovnostářská socialistická společnost, trvající přes čtyřicet let, se transformovala na společnost s tržním systémem. Tyto změny v zemi ovlivňují sociální stratifikaci společnosti, potažmo nerovností. Cílem mojí práce bylo zjistit, jak se změnily nerovnosti v příjmech a vzdelanostní nerovnosti, dále jak vyvíjely v transformující se ekonomice, a které faktory tyto nerovnosti ovlivnily.
V teorii nerovností existuje značná roztříštěnost názorů, na to, zda mají nerovnosti nutně negativní charakter, v socialismu se nerovnost považována za výraz nerovného přístupu ke zdrojům, oproti tomu liberalismus chápe nerovnosti jako nevyhnutelný důsledek moderní společnosti. Za sociální nerovnosti považujeme rozdíly ve vzdělání, v povolání, v úrovni příjmu nebo v postavení na mocenském žebříčku. Ekonomické nerovnosti hrají významnou motivační, diferenciační a integrační funkci. Ovlivňují i míru, do jaké občané vnímají existující nerovnosti jako legitimní.
V oblasti příjmů i majetku byla česká socialistická společnost jednou z nejnivelizovanějších zemí. Jak jsem předpokládala, potvrdila se hypotéza 1, transformace vyvolala výrazné pohyby v rozdělení a struktuře mezd. V socialismu bylo rozdělení příjmů závislé na pohlaví a věku, po listopadu 1989 se zvýšily platy zejména v horní mzdové hranici, z vedoucích pozic odchází nekvalifikovaní pracovníci a do čela podniků se dostávají lidé s dostatečnou kvalifikací. Zhoršená mzdová situace byla zaznamenána v zemědělství, těžkém průmyslu, naopak výrazný růst mezd zaznamenalo odvětví peněžnictví. Z hlediska diferenciace majetku během devadesátých let vzrostla vybavenost občanů majetkem dlouhodobé spotřeby, největší růst zaznamenala spotřební elektronika a elektrotechnika, odhad celkové hodnoty majetku vypovídá o celkovém zvýšení hodnoty majetku u všech sociprofesních skupin.
Po roce 1989 nastaly mnohé změny ve vzdělávání. Socialistické vzdělávání se snažilo o snížení vzdělanostních nerovností pomocí jednotné základní školní docházky a tzv. politických kritérií. V současné době je vzdelanostní struktura ovlivněna nadměrným počtem lidí se středoškolským vzděláním a stagnací rozvoje terciárního vzdělávání. Naše společnost patří mezi země s nejnižším počtem lidí s vysokoškolským vzděláním, hlavní problém spočívá v nedostatečném rozvoji terciárního vzdělávání, zejména v oblasti bakalářským 77
programu. Česká republika má také malé soukromé zdroje financování, na oblast vzdělávání dáme zhruba o dvě procenta méně nezje průměr zemí OECD.
Ve výzkumech zaznamenávající nerovnosti se zjistilo, že se změnila tolerance k příjmovým nerovnostem, dotazovaní mají jasné představy o výši platů jednotlivých profesí, rozeznávají, které profese jsou podhodnocené nebo naopak přeceňované. Výzkumy, zkoumající vliv sociálně-ekonomického původu na šanci přijetí na vysokou školu dokázaly, že nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání vzrostly. České prostředí se vyznačuje silnou závislostí mezi dosaženým vzděláním dítěte a vzděláním rodičů. Zároveň analýza nepotvrdila očekávaný
růst
vzdělanostních
nerovností,
způsobený
nerovnoměrným
vývojem
vzdělanostního systému. Vyvrátila jsem tak hypotézu 2, stanovenou na počátku práce.
V analýzách zabývajících se sociálním statusem se potvrdila hypotéza 3, v české společnosti se
snižuje
statusová
inkonzištence,
zpevňují
se vazby
mezi
příjmem,
vzděláním
a zaměstnáním. Výskyt inkonzistence sociálně-ekonomického statusu roste se statusem zaměstnání. Těžištěm inkonzistence v naší společnosti jsou rutinní pracovníci a odborníci.
Na základě zmíněných údajů jsem splnila výše uvedený cíl mojí diplomové práce. Potvrdila jsem hypotézy 1 a 3, stanovené na počátku práce. Naopak, hypotéza 2 byla na základě výzkumů vyvrácena. Tato práce podle mého názoru tvoří jen velmi stručný přehled o změnách české společnosti v souvislosti s ekonomickými a sociálními nerovnostmi. Předmětem dalšího zkoumání by mělo být zohlednění změn v uplynulých několika let, protože podle mého názoru je zkoumání sociálních a ekonomických nerovností důležité pro společnost.
78
Seznam použité literatury a dalších pramenů Monografie KREIDL, M. Sponzorovaná vzdelanostní mobilita v socialistickém Československu
problém
dalšího vzdělávání učňů vletech 1948 - 1989. In MANSFELDOVÁ, Z. Současná česká společnost. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. s. 175 - 195. JONÁŠ, J. Ekonomická transformace v České republice: makroekonomický vývoj a hospodářská politika. 1. vyd. Praha: MANAGEMENT PRESS, Ringier ČR, a.s., 1997. ISBN 80-85943-22-0 JONÁŠ, J. Světová ekonomika na přelomu tisíciletí, l.vyd. Praha: MANAGEMENT PRESS, 2000. ISBN 80-7261-016-3 FÓNADOVÁ, L. Sociologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80MACHONIN, P., TUČEK, M. Česká společnost v transformaci. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1996. ISBN 80-85850-17-6 MANSFELDOVÁ, Z. Současná česká společnost. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. 381 s. ISBN 80-7330-009-5 MACHONIN, P., TUČEK M., GATNAR, L. Vývoj sociální struktury v české společnosti 1988 - 1999. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2000, 63. s. MACHONIN, P. Česká společnost a sociologické poznání. 1. vyd. Praha: IS V, 2005. 286 s. ISBN 80-86642-39-9 MAREŠ, P. Sociologie nerovnosti a chudoby. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. 248 s. ISBN 80-85850-61-3 MATEJU, P., KREIDL, M. Rekonstrukce sociálního statusu. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1998. ISBN 80-85950-53-7 MATEJU, P., VLACHOVA, K. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991 - 1998. 1. vyd. Praha: Sociologické vydavatelství, 2000. 402 s. ISBN 80-85850-82-6 79
MLČOCH, L., MACHONIN. P., SOJKA, M. Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (alternativnípohled). 1. vyd. Praha: nakladatelství Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0119-2 MATĚJŮ, P., ŘEHÁKOVÁ, B., ŠIMONOVA, N. Strukturální determinace růstu nerovností. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-7330-022-2 MATEJU, P. KREIDL, M. Obnova vnitřní konzistence sociálně-ekonomického statusu. In MATEJU, P., VLACHOVA, K. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991 1998. 1. vyd. Praha: Sociologické vydavatelství, 2000. MOŽNÝ, I. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. 1 .vyd. Praha: Portál, 2002. 208 s. ISBN 80-7178-624-1 ŘEHÁKOVÁ, B. Vnímané a spravedlivé nerovnosti: vývoj v devadesátých letech a další souvislosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999. ISBN 80-85950-74-X ŘEHÁKOVÁ, B. Vývoj představ o spravedlivém příjmu. In MATĚJŮ, P., VLACHOVÁ, K. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991 - 1998. 1. vyd. Praha: Sociologické vydavatelství, 2000. ŠIMONOVA, N. Vliv nerovnoměrného vývoje vzdělanostního systému na vzdelanostní nerovnosti po roce 1989 v ČR. In MANSFELDOVÁ, Z. Současná česká společnost. 1. vyd. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. s. 196 - 215. SLANÝ, A. Makroekonomická analýza hospodářská politika, l.vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. 375 s. ISBN 80-7179-738-3 SPĚVÁČEK, V. Transformace české ekonomiky: politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: LINDE nakladatelství s.r. o., 2002. ISBN 80-86161-32-7 SANDEROVÁ,
J. Sociální stratifikace: problém,
vybrané teorie, výzkum. Praha:
nakladatelství Karolinum, 2000. 172 s. ISBN 80-246-0025-0 TUČEK, M. a kol. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003 . 428 s. ISBN 80-86429-22-9
80
TUČEK, M. Zpráva o vývoji sociální struktury české a slovenské společnosti 1945 - 1993. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1998. ISBN 80-85950-12-X VEČERNÍK, J. Economic inequalities old and new: The czech case. Praha: Sociologický ústav AV České republiky, 1994. ISBN 80-901674-5-4 VEČERNÍK, J., MATĚJŮ, P. Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 364 s. ISBN 80-200-0703-2 VEČERNÍK, J. MATEJU, P. Ten years of rebuilding capitalism: Czech society after 1989. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 367 s. ISBN 80-200-0774-1 VEČERNÍK, J. Mzdová a příjmová diferenciace v České republice v transformačním období. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2001. ISBN 80-85950-55-3 ŘEHÁKOVA,
B. Změny
v toleranci k příjmovým
nerovnostem.
In MATEJU, P.,
VLACHOVA, K. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991 -1998.
1. vyd.
Praha: Sociologické vydavatelství, 2000. Elektronické zdroje Úřad vlády ČR. Zpráva vlády o stavu české společnosti./online], c 1999, [cit. 2006-04-14]. Dostupné z
ŘEHÁKOVÁ, B. Jak vnímáme příjmové nerovnosti a jaké bychom je chtěli mít. [online]. c2000 [cit. 2006-04-14]. Dostupné z MATEJU, P. Vzdělání je opět klíček k úspěchu - zůstává však nedostatkovým zbožím, [online] c2005,
2005-09-08
[cit.
2006-06-14].
Dostupné
z
eng.php?operation=display&id=377> MATĚJŮ, P. Peníze zmenší strach z neúspěchu, [online] c2005, 2005-10-03 [cit. 2006-0614]. Dostupné z SCHWARZ, J. 10 let ekonomické transformace, [online] cl999 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z 81
SCHWARZ, J. Transformace, reforma a třetí cesta, [online] [cit. 2006-06-14]. Dostupné z HOLECOVÁ, S. Vstupenka na VS: vzdělaní rodiče, [online] [cit. 2006-06-14]. Dostupné z < http://ihned.cz/index.php?p=002001 d&article%5Bid%5D=16936110> MĚŠŤANOVA, P. Češí si myslí, že šanci studovat na vysoké škole má dostatek lidí. [online] c2006,
2006-06-14
[cit.
2006-06-18].
Dostupné
z
eng.php?operation=display&id=157> HOLUB, P. Podle OECD český stát zapomíná na školství, [online] c2004, 2004-09-15 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z HOLUB, P., CTVERECKOVA, A. Celá Evropa chce zavádět spoluúčast studentů, [online] c2004,
2004-04-06
[cit.
2006-06-14].
Dostupné
z
eng.php?operation=display&id=203> VOSTROVSKÁ, Z. Není školné jako školné, [online] c2004, 2004-04-16 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z ISEA. Odborníci: Ekonomice ubližují malé investice do vědy a vzdělání, [online] c2004, 2004-06-29 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z Vzdělávání a rozvoj lidských zdrojů se stávají klíčovým faktorem úspěchu, [online] c2005, 2005-06-06
[cit.
2006-06-14].
Dostupné
z
eng.php?operation=display&id=413> V roce 2010 se na vysoké škole dostane 45 procent mladých lidí. [online] c2005, 2005-09-05 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z VALENČÍK, R. Skutečná stupidita ve školství, [online] c2005, 2005-11-14 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z ČR pohořela v počtu vysokoškolsky vzdělaných, [online] c2006, 2006-03-13 [cit. 2006-06-14]. Dostupné z 82
Stránky Českého statistického úřadu. Dostupné z Stránky Ministerstva financí. Dostupné z Stránky Ministerstva práce a sociálních věcí: Dostupné z
83
Seznam tabulek a grafů Tabulka 1
Vývoj průměrné nominální a reálné mzdy v letech 1989 - 2000
18
Tabulka 2
Hrubé mzdy podle vzdělání a pohlaví (% průměrné mzdy)
32
Tabulka 3
Změny v odstupňování mezd podle vzdělání mezi lety 1988 a 1997
32
Tabulka 4
Hrubé mzdy podle odvětví (% průměrné mzdy)
34
Tabulka 5
Vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby (%) - rodinné účty
37
Tabulka 6
Vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby
38
Tabulka 7
Vybavenost domácností předměty dlouhodobé spotřeby (pokračování)
38
Tabulka 8
Počty žáků a studentů prvního ročníku podle typu škol (v tis.)
42
Tabulka 9
Účast na terciárním vzdělávání podle věku v roce 1994 (%)
45
Tabulka 10 Názory na platové rozdíly v České republice (v %)
53
Tabulka 11 Leontiefův index spravedlnosti (L)
54
Tabulka 12 Průměry proměnné ln (skutečný příjem / zasloužený příjem) pro jednotlivé profese v roce 1992 a 1995 a hodnoty statistiky t pro testování rozdílů mezi uvedenými roky
56
Tabulka 13 Spokojenost s příjmem (%)
56
Tabulka 14 Spokojenost s příjmem
57
Tabulka 15 Srovnání vlastního příjmu s příjmy ostatních lidí, s příjmy lidí se stejnou úrovni vzdělání a kvalifikace, s příjmy lidí s podobným zaměstnáním (profesí) Tabulka 16 "Jak důležité pro dosažení úspěchu v životě je mít vysoké vzdělání?" (%)
57 61
Tabulka 17 Výsledky regresních analýz vliv vybraných proměnných na přirozený logaritmus měsíčního pracovního příjmu z hlavního zaměstnání - koeficienty beta* a hodnota R2 (% vysvětlené variance)
62
Tabulka 18 Výsledky regresní analýzy vlivu vybraných proměnných na přirozený logaritmus měsíčního pracovního příjmu z hlavního zaměstnání - koeficienty beta a % vysvětlené variance ze šetření na podzim roku 1999
63
Tabulka 19 Úroveň čistých pracovních příjmů v kvintilech ekonomicky aktivních* podle klasifikace EGP** v roce 1993 a 1999 v % Tabulka 20 Diferenciace výdělků podle vzdělání
64 65
Tabulka 21 Úroveň čistých měsíčních pracovních příjmů v kvintilech ekonomicky aktivních* podle nejvyššího dokončeného vzdělání v roce 1993 a 1999 v %
66
Tabulka 22 Deskritivní charakteristika vstupních proměnných - ekonomicky aktivní osoby68 Tabulka 23 Korelační matice -Pearsonovy korelační koeficienty 84
69
Tabulka 24 Faktorová analýza sociálně-ekonomického statusu - ekonomicky aktivní osoby, Metoda hlavních komponent, šikmá rotace metodou OBLĽVIIN
70
Tabulka 25 Přehled seskupení podle statusových vzorců 1999 v pořadí od nejnižšího k nejvyššímu
72
Tabulka 26 Vývoj vybraných ukazatelů v České republice v letech 1993 - 2005
86
Tabulka 27 Hodnocení spravedlnosti příjmu profese nízkého statusu: index spravedlnosti (IS) a jeho rozklady
87
Tabulka 28 Hodnocení spravedlnosti příjmu profese vysokého statusu: index spravedlnosti (IS) a jeho rozklady
87
Tabulka 29 Hodnocení spravedlnosti příjmu profese nízkého statusu
88
Tabulka 30 Hodnocení spravedlnosti příjmu profese vysokého statusu
88
Graf 1
Vývoj
vztahu
průměrné
za roky 1995-2003 Graf 2
Graf 3:
mzdy
v
Praze
ku
ostatním
regionům
ČR
35
Procenta názoru, že platové rozdíly v ČR jsou velké, přiměřené nebo malé v jednotlivých vzdelanostní ch skupinách a letech
54
Vývoj nominálního HDP v letech 1995 - 2005 (v mld. Kč)
86
Seznam příloh Příloha 1
Makroekonomické údaj e
86
Příloha 2
Subjektivní vnímání příjmových nerovností
87
Příloha 3
Typologické seskupení podle statusových vzorců
89
85
Příloha 1
Makroekonomické údaje
Tabulka 26
Vývoj vybraných ukazatelů v České republice v letech 1993 - 2005
Ukazatel
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
HDP
mld.Kč, b.c.
-
-
1467
1661
1785
1963
2041
2150
2315
2415
2556
2768
2931
HDP
%, r/r, reálně
-
-
-
4,2
-0,7
-1,1
1,2
3,9
2,6
1,5
3,2
4,7
6,0
%,
0,7
0,9
1,1
1,1
1,3
1,9
3,1
4,1
4,2
3,7
3,8
4,2
4,2
2,95
3,29
2,99
3,08
4,28
6,04
8,54
9,02
8,54
9,15
9,90
-
-
9,19
8,97
2,8
1,9
Míra dlouhodobé nezaměstnanosti
průměr
Míra registrované nezaměstnanosti
průměr
Míra reg. Nezam.podle stávající metodiky
průměr
%,
%,
%, r/r, průměr
Míra inflace
20,8
10,0
9,1
8,8
8,5
10,7
2,1
3,9
4,7
1,8
0,1
Pramen: ČSÚ
Graf 3
Vývoj nominálního HDP v letech 1995 - 2005 (v mld. Kč)
2315
2415
2768 2556 ^
-2934-
2150 1963 2041 1661 T785^ 1467 <=>
1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 Roky Pramen: Autor dle údajů z CSU
86
Příloha 2
Subjektivní vnímání příjmových nerovností
Tabulka 27
Hodnocení spravedlnosti příjmu profese nízkého statusu: index spravedlnosti (IS) a jeho rozklady
IS Směrodatná chyba IS ln(průměr) ln(neshoda) ln(realita) ln(ideologie)
1992 -0,382 0,011 -0,387 0,005 8,163 8,544
1995 -0,332 0,009 -0,340 0,008 8,658 8,990
1999 -0,355 0,007 -0,350 -0,005 8,937 9,292
Pramen: Řeháková, B. Jak vnímáme příjmové nerovnosti a jaké bychom je chtěli mít. Sociologický časopis, 1/2000.
Pozn.: Důkazem nespravedlivě podhodnocené profese jsou záporné hodnoty IS. Zněj vyplývá, že největší nespravedlnost byla pociťována v roce 1992. Rozklad indexu: ln(průměr) záporná hodnota, průměr vnímaných příjmů profese nízkého statusu je menší než průměr spravedlivých příjmů této profese; ln(neshoda) kladná v roce 1992 a 1995 signalizuje neshodu posuzovatelů v hodnotách vnímaných příjmů a je menší než neshoda v hodnotách spravedlivých příjmů, v roce 1999 naopak; ln(realita) a ln(ideologie) signalizují, že posuzovatelé vnímali růst skutečného příjmu profese nízkého statusu, ale současně rostla i částka, kterou pokládali za spravedlivou.
Tabulka 28
Hodnocení spravedlnosti příjmu profese vysokého statusu: index spravedlnosti (IS) a jeho rozklady
IS Směrodatná chyba IS ln(průměr) ln(neshoda) ln(realita) ln(ideologie)
1992 0,120 0,017 0,089 0,031 9,957 9,836
1995 0,271 0,016 0,288 -0,017 10,661 10,390
1999 0,424 0,013 0,434 -0,010 11,289 10,865
Pramen: Řeháková, B. Jak vnímáme příjmové nerovnosti a jaké bychom je chtěli mít. Sociologický časopis, 1/2000.
Pozn.: Důkazem nespravedlivě nadhodnocené profese jsou kladné hodnoty IS. Tyto hodnoty rostou ve všech letech, největší růst pozorujeme v roce 1999. Rozklad indexu: ln(průměr) a ln(neshoda) průměr vnímaných příjmů je vždy větší než průměr spravedlivých příjmů a stále více se od sebe vzdalují. Neshoda posuzovatelů v hodnotách vnímaných příjmů byla v roce 1992 menší než neshoda v hodnotách spravedlivých příjmů, v dalších letech se situace; ln(realita) a ln(ideologie)ukazuje, že posuzovatelé zaznamenali nárůst skutečného příjmu profese vysokého statusu, ale současně i připouštěli větší hodnoty spravedlivých příjmů.
87
Tabulka 29
Hodnocení spravedlnosti příjmu profese nízkého statusu
Příjem 1-3 4-5 6-10 Životní úroveň 1-3 4-5 6-10 Třída nižší nebo dělnická nižší střední střední vyšší střední nebo vyšší Současný ekonomický systém přinesl převahu špatného nad dobrým stejně dobrého jako špatného převahu dobrého nad špatným Současný ekonomický systém přinese za 5 let převahu špatného nad dobrým stejně dobrého jako špatného převahu dobrého nad špatným
Index spravedlnosti
Směrodatná chyba
-0,409 -0,381 -0,344
0,011 0,010 0,011
-0,424 -0,367 -0,353
0,012 0,009 0,012
-0,425 -0,355 -0,356 -0,287
0,011 0,010 0,011 0,024
-0,416 -0,366 -0,338
0,010 0,010 0,013
-0,427 -0,370 -0,325
0,011 0,012 0,012
Pramen: Řeháková, B. Vnímané a spravedlivé nerovnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999, s. 28
Tabulka 30
Hodnocení spravedlnosti příjmu profese vysokého statusu
Příjem 1-3 4-5 6-10 Životní úroveň 1-3 4-5 6-10 Třída nižší nebo dělnická nižší střední střední vyšší střední nebo vyšší Současný ekonomický systém přinesl převahu špatného nad dobrým stejně dobrého jako špatného převahu dobrého nad špatným Současný ekonomický systém přinese za 5 let převahu špatného nad dobrým stejně dobrého jako špatného převahu dobrého nad špatným
Index spravedlnosti
Směrodatná chyba
0.613 0,502 0,433
0,024 0,018 0,020
0,628 0,487 0,457
0,025 0,018 0,022
0,592 0,531 0,461 0,284
0,022 0,024 0,019 0,036
0,626 0,467 0,420
0,021 0,019 0,022
0,621 0,479 0,407
0,022 0,022 0,020
Pramen: Řeháková, B. Vnímané a spravedlivé nerovnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999, s. 29
88
Příloha 3
Typologické seskupení podle statusových vzorců [Tuček, 2003, 229 : 233]
TYP 1 - postavení nízké ve všech třech dimenzích, konzistentní - 21,6 % Typické skupiny povolání: obsluhující personál v dopravě, pohostinství, ošetřovatelé, strážní, prodavači, manuální zemědělští pracovníci, kovodělci, strojírenští a jiní továrenští dělníci, obsluha strojů, montážní dělníci. TYP 2 - nízké vzdělání, bez rozhodování, střední příjem, inkonzistentní - 17,8% Typické skupiny povolání: obsluha strojů, stavební a montážní dělníci, pracovníci v kovovýrobě, řidiči a dopravní a skladoví dělníci, horníci TYP 3 - nízké vzdělání a příjem, střední až vyšší rozhodování (postavení v řízení), polokonzistentní - 3,8 % Typické skupiny povolání: malí živnostníci, pracovníci pohostinství, komunálních a jiných služeb, maloobchodníci-prodavači, zemědělci TYP 4 - nízké vzdělání, v menším počtu případů vyšší rozhodování (postavení v řízení), střední příjem inkonzistentní - 5,8 % Typické skupiny povolání: vedoucí malých podniků, osoby činné ve stavebnictví, opravárenství, komunálních službách, pohostinství, maloobchodě a výrobě TYP 5 - nízké vzdělání, střední, v menším počtu případů vyšší rozhodování (postavení v řízení), vyšší příjem inkonzistentní - 2,3 % Typické skupiny povolání: vedoucí malých podniků, osoby činné ve stavebnictví, veřejných službách, pohostinství a maloobchodě TYP 6 - maturita, bez rozhodování, nízký příjem, inkonzistentní - 11,5 % Typické skupiny povolání: učitelé, zdravotníci, úředníci odborní i řadoví, relativně často ve veřejné správě TYP 7 - maturita, bez rozhodování, středí příjem, polokonzistentní- 10,7 % Typické skupiny povolání: technici, odborní i řadoví úředníci, mj. i ve veřejné správě, zdravotnictví, pracovníci školství TYP 8 - maturita, nižší, v menším počtu případů bez rozhodování, vyšší příjem, inkonzistentní - 3,9 % Typické skupiny povolání: vedoucí provozů, účetní, finanční agenti, obchodníci, působící mj. v informacích, stavebnictví, peněžnictví, pohostinství, velkoobchodě a maloobchodě
89
TYP 9 - maturita, střední, v menším počtu případů vyšší postavení v řízení, nižší příjem, inkonzistentní - 2,5 % Typické skupiny povolání: vedoucí menších podniků a provozů, maloobchodníci, učitelé, zdravotníci, úředníci odborní i řadoví TYP 10 - maturita, středí, v menším počtu případů vyšší postavení v řízení, nižší příjem, konzistentní - 7,8 % Typické skupiny povolání: vedoucí menších podniků a provozů, odborníci a technici, finanční úředníci a agenti ve velkém počtu odvětví, mj. v ozbrojených složkách a v kultuře TYP 11 - vysoká škola, žádné, v menším počtu případů střední rozbodává (postavení v řízení), nižší příjem, inkonzistentní- 2,1 % Typické skupiny povolání: vědecko-pedagogičtí pracovníci a učitelé, lékaři, programátoři, kulturní pracovníci, působící téměř z poloviny ve školství TYP 12 - vysoká škola, žádné, v menším počtu případů střední rozhodování (postavení v řízení), střední příjem, inkonzistentní- 4,6 % Typické skupiny povolání: informatici, vědecko-pedagogičtí pracovníci (40 % ve školství), lékaři, kulturní pracovníci, finanční odborní pracovníci, odborníci ve veřejné správě TYP 13 - vysoká škola, střední postavení v řízení nebo bez rozhodování, vyšší příjem, polokonzistentní - 2,7 % Typické skupiny povolání: vedoucí podniků nebo provozů, informatici, konstruktéři a technologové, finančníci, lékaři, odborní pracovníci v kultuře TYP 14 - vysoká škola, vyšší řízení, střední (nižší) příjem, konzistentní - 1 % Typické skupiny povolání: vedoucí a vyšší odborníci např. v ozbrojených složkách, veřejné správě a školství TYP 15 - vysoká škola, vyšší řízení, vyšší (střední) příjem, konzistentní - 1,9 % Typické skupiny povolání: vedoucí pracovníci v ekonomice, ředitelé podniků, vysoce postavení technici. Odvětví: peněžnictví, stavebnictví, kovovýroba, ozbrojené složky.
90
