Kvasnice číslo 32, vyšlo v květnu Ze školních lavic

32 2013

Kvasnice číslo 32, vyšlo v květnu 2013

Ze školních lavic Ve středu 16. ledna jsme pozvali do školy všechny budoucí prvňáčky k zápisu do první třídy pro školní rok 2013/2014. Ve škole na ně čekali pohádkové čarodějnice a černokněžník, aby je provedli stanovišti s rozličnými úkoly. Všichni budoucí prvňáčci si se zadanými úkoly poradili. Skládali písmenka, přiřazovali čísla k příslušnému počtu obrázků, přednášeli básničky, kreslili na Smart Boardu. Čarodějnice s černokněžníkem je provedli po škole a vyfotografovali se s nimi v pohádkovém hradě. Každé z dětí si odneslo drobné upomínkové předměty, které jim vyrobili starší školáci. Poděkování patří tradičním účastnicím, členkám Sboru pro občanské záležitosti při Obci Lukavice, Marii Pytlíkové a Janě Strnadové, které nám s organizací zápisu pomohly. Dětem také předaly drobný dárek. U zápisu jsme v průběhu odpoledne přivítali deset dětí. Na konci prvního pololetí letošního školního roku vyučující zajímalo, jak žáci hodnotili společně prožitý čas ve třídách, či co by si ve škole přáli zlepšit. Proto jsme se společně v mini projektu zamýšleli nad prožitými školními dny prvního pololetí a vyjadřovali se k nim. Na počátku jsme si společně připomněli všechny společně prožité akce, hodnotili jsme využití pomůcek ve vyučovacích předmětech, přístup vyučujících k žákům, nabídku mimoškolních aktivit, školní stravování či naše dlouhodobé projekty a internetovou nabídku učebnic a pomůcek. Diskutovali jsme o webových stránkách školy, o tom, co případně zlepšit. Poté žáci v týmech graficky zpracovávali svá hodnocení. Ta se stala součástí výzdoby našich tříd. Ve čtvrtek 21. února se čtvrťáci a páťáci vydali se svým učitelem do Městské knihovny Chrudim. V příjemné klubovně je čekalo setkání s bajkami. Knihovnice 2


Iveta Novotná pro nás připravila poutavé vyprávění o zakladateli tohoto čtenářského žánru, otroku Ezopovi. Dozvěděli jsme se mnohé zajímavosti o tom, jak vypadal, jak žil i jak zemřel. Seznámili jsme se s některými jeho bajkami tak, jak je převyprávěli známí čeští spisovatelé. Čas nám zbyl také na projití dětského oddělení knihovny i na samostatnou četbu vybraných knih. K nám do školy jsme pozvali profesionální hasiče z Chrudimi. Přivítali jsme mezi námi Jaroslava Horáčka, Jaroslava Starého a jeho manželku. Připravili si pro nás prezentaci o tom, co všechno hasiči dělají a jak se máme chovat my v případě mimořádné události. Obdivovali jsme i jejich vybavení. Vyprávěli nám třeba o tom, jak se máme chovat, když hoří dům. Čtvrťáci a páťáci se ve čtvrtek 14. března vyučovali v Regionálním muzeu Chrudim. Muzejní pedagožka Barbora Hlaváčová pro nás připravila putování chrudimskou historií od pravěku ke vzniku Československa. Vyučování bylo součástí našeho historického učiva vlastivědy. Pro opakování a prohloubení našeho vztahu k regionu, kde žijeme, jsme využili stálou expozici "Mozaika z dějin regionu". Spolu s průvodkyní jsme zhlédli jednotlivé exponáty, zařazovali jsme je do historických souvislostí. Žáci se snažili odpovídat na zajímavé otázky kladené v souvislosti s prohlídkou. Ve druhé části jsme se rozdělili do dvojic, skládali rozstříhané věty a poté pracovali na jednotlivých stanovištích, kde jsme plnili připravené různorodé úkoly. V závěru našeho vyučování jsme sestavili velkou časovou osu s jednotlivými částmi mozaiky našich dějin. Tu jsme si nakonec přivezli do školy, abychom si mohli historii zopakovat i na školní chodbě. Ve středu 20. března jsme uspořádali ve III. třídě tradiční jarní setkání, tentokrát s pohádkou. Žáci ze všech tříd si od konce února připravovali v jednotlivých týmech dramatizaci vybraných pohádek. Společně si vymysleli kostýmy a naučili se jednotlivé dialogy. Čtvrťáci a páťáci si také namalovali 3


kulisy. Na naše vystoupení jsme do školy pozvali všechny zájemce. Prvňáčci si nacvičili tři pohádky: Červená Karkulka, Zvířátka a loupežníci, O řepě. Druháci přidali pohádky Princezna na hrášku, O Smolíčkovi a O třech prasátkách. Čtvrťáci a páťáci spolu se třeťáky secvičili dramatizaci pohádek O dvanácti měsíčkách a O dvou sestrách. Na naše vystoupení se přišli podívat a našim výkonům zatleskat mnozí rodiče, prarodiče a také děti z mateřské školy. Ve středu 27. března jsme se sešli se všemi žáky školy při společném tvoření. Každý ze žáků měl možnost malovat kraslice, tvořit různá velikonoční přání, vyrábět zajíčky či kuřátka. Celý velikonoční projekt pro své spolužáky připravili páťáci. Naše škola byla provoněná, protože každý žák si uválel a upekl jidáše. Ve škole jsme přivítali Ilonu Kůpovou z květinářství Inspirace Chrudim, která spolu s dětmi vytvořila velikonoční aranži z živých květů. Páťáci si připravili pro ostatní spolužáky stanoviště, na kterých s ostatními spolužáky malovali kraslice a vyráběli různé velikonoční výrobky k přivítání svátků jara. Na konci společného tvoření se žáci pochlubili tím, co dokázali sami vyrobit. Všichni si své výrobky odnesli domů k velikonoční výzdobě. Taneční obor Základní umělecké školy Slatiňany nás pozval na vystoupení tanečníků, kteří se účastní jeho činnosti. V úterý 9. dubna jsme se proto vydali do chrudimského divadla Karla Pippicha. Vystoupení zhlédli všichni žáci naší školy. Na pódiu chrudimského divadla se vystřídali žáci ZUŠ od nejmenších elévů až po nejstarší žákyně. Všechna pódiová vystoupení se nám moc líbila a sklidila zasloužený potlesk. Na chrudimských divadelních prknech zvláště vynikla výborná choreografie i pěkné kostýmy všech tanečníků. Líbily se nám hlavně pohádky v podání nejmenších tanečníků. Na pódiu se také představila taneční a rytmická skupina TRS, tvořená žáky hudebního oddělení ZUŠ Slatiňany, která nám zahrála hned v úvodu. Jarní výprava v pátek 26. dubna byla pro čtvrťáky a páťáky příležitostí pro to, aby prozkoumali životní prostředí v místě, kde chodí do školy, tedy v Lukavici. Pečlivě jsme prošli celou obec. Všímali jsme si domů, které tu jsou vystavěny i úpravnosti jejich okolí. Zhodnotili jsme kvalitu povrchu 4


cest. Místních obyvatel jsme se ptali, jestli a jak třídí odpad, čím vytápějí své domy, odkud čerpají vodu. Hodnotili jsme občanskou vybavenost, kvalitu životního prostředí. Zkoumali jsme, jak daleko je do přírody, jestli tu najdeme nějaké známky vandalismu. Každý tým poté sepsal své hodnocení života v Lukavici i návrhy na jeho případné zlepšení. Druháci luštili křížovku a rébusy, doplňovali názvy květin. V lese vyhledávali obrázky zvířat a rostlin a určovali, které nepatří do lesa. Doplňovali a luštili názvy zvířat, opravovali popletené věty, předváděli a hádali známá zvířátka. Při hodu šiškou na strom museli prokázat svoji šikovnost a obratnost. Po vyluštění šifrované zprávy se dozvěděli, kde je ukrytý poklad a mohli se pustit do jeho hledání. Všichni druháčkové se snažili a za své vědomosti si zaslouží pochvalu.

Naše historie Na začátek musím napsat, že vlastivěda je jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. V novější historii jsem se dozvěděla mnoho nových informací o tom, jaké to bylo a jak se žilo za vlády posledních Habsburků. Dozvěděla jsem se, že císařovna Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, Josef II. zase zrušil nevolnictví. Velkého rozmachu dosáhly české země za Rakouska - Uherska ve století páry, hlavně ve druhé polovině 19. století. Musím napsat, že veškeré informace o výrobě parních strojů, lodního šroubu, otevření Národního divadla nebo průběh první a druhé světové války, byly pro mě nové. Bavilo mě učivo o století páry a období o vzniku Československé republiky. Nejméně záživné pro mě byly obě světové války, neboť nemám ráda násilí. Mám ráda program Vlastík, a také mě bavilo vyplňování pracovních listů. Musím dál přemýšlet nad tím, kolik nespravedlnosti se událo, kolik nevinných lidí bylo potrestáno, zabito nebo popraveno. Co mě dál zajímá? Naše současná doba. Mohu se zeptat našeho 5


pana učitele, pátrat na internetu nebo v archívu či v muzeu. Ve vlastivědě v 5. ročníku jsem se toho naučila hodně. Navazovali jsme na učivo ve 4. ročníku a začali jsme u tématu České země - součást Rakouska a skončili Návratem k demokracii. Hodně mě bavilo učivo o 2. světové válce a o Československu. Naopak mě nebavila část Století páry a elektřiny, ale zase jsem se něco nového naučila. Nejrozsáhlejší období bylo Století páry a elektřiny. Nejvíce mě zaujaly pracovní listy, které někdy nevěděl ani taťka. Určitě budu dál pátrat o 2. světové válce, protože byla hodně krutá a padlo v ní o hodně víc lidí než v jiných válkách. Pátrat můžu v knihách, na počítači, ve filmech, ale nejvíce mi poradí tatínek. Vlastivědu v 5. ročníku hodnotím velmi dobře. Pavlína Frošová a Pavla Tvrzická

Lidské tělo O těle jsem se toho dozvěděla a naučila více, než jsem myslela. Začali jsme u narození a novorozence. Poté jsme probírali kůži, kostru, svaly, nervový systém, jazyk, mozek, dýchání, kouření, srdce, trávení, ledviny a skončili jsme u zdravého těla, sexu a drog. Všechny hodiny přírodovědy se mi moc líbily a bavily mě, až na to, že jsem dostala ke každé stavbě list s úkoly a příklady, které byly opravdu někdy těžké. Pátrat můžu v encyklopedii nebo na počítači. Tuto probranou látku v přírodovědě v 5. ročníku hodnotím velmi dobře. Dozvěděla jsem se, z čeho se skládá mé tělo, v podstatě něco o sobě. Dozvěděla jsem se také o soustavách. Například: dýchací, trávící či vylučovací soustava. Velmi mě bavilo zakreslování soustav nebo orgánů do sešitu. Budu dále přemýšlet nad vším. Zajímá mě škodlivost drog. Mohu se zeptat rodičů, pátrat v knihách, na počítači nebo v encyklopediích, v sešitě nebo ve své hlavě. Dozvěděla jsem se o svém těle. Zjistila jsem, jaké různé soustavy mám. Mohu pátrat na internetu, u pana učitele či u svých rodičů. Mě bavilo všechno, nejvíce vylučovací soustava. Vyplňování pracovních listů mi celkem šlo, ale musím se více soustředit a rychle vyplňovat. Zatím mi 6


přírodověda jde. Jsem se sebou v tomto předmětu velmi moc spokojená. Pavla Tvrzická, Dorota Špásová a Pavlína Frošová

Ze školní družiny Ledová zvířata - třetí výprava: za zvířaty do krajiny věčného ledu. ARKTIDA a ANTARKTIDA jsou nejchladnější oblastí na Zemi. Arktida je částečně zamrzlý Severní ledový oceán, nejmenší a nejmělčí na světě, obklopený velkými plochami tundry. Je to území bez stromů, pokryté ledovci. Spodní vrstva půdy zůstává stále zamrzlá. Zvířata zde žijí převážně na ledu. Medvěd lední a polární liška hledají potravu na ledových krách. Tuleni si provrtávají díry do ledu pro nadechování. Antarktida je světadíl obklopený nejbouřlivějšími moři světa. Pevnina je pokryta ledovcem silným až 4000 metrů. Tady zvířata téměř výhradně obývají oceán. Na dalekém severu a jihu jsou celoročně mimořádně nízké teploty. V zimě se slunce ukáže jen na pár dnů, ale svítí plných 24 hodin. Pak se schová a nastává dlouhá polární noc. Zvířata na stanovišti: LEDNÍ MEDVĚD, TUČŇÁK CÍSAŘSKÝ. Převážená zvířata: LIŠKA POLÁRNÍ, MROŽ, TULEŇ. Medvědí rybolov - první úkol, ve kterém jsme si zkoušeli ulovit rybu jako lední medvěd. Ve hře Souboj medvědů jsme změřili své síly v přetlačení. Dalším úkolem byla kresba medvěda. Tučňák přenáší svá vejce na nohou, jak bychom to svedli mi, jsme trénovali, ale jenom s míčkem ve hře Přenášení. Tuleň to při pohybu na zemi nemá jednoduché, leží na břiše a vpřed se různě kroutí a nešikovně poskakuje. Ve hře Jako tuleni jsme se přesvědčili, že to je opravdu velice těžké a namáhavé. V posledním úkolu jsme se přepravovali po ledových krách jako naše polární zvířata. Výprava do krajiny věčného ledu byla velice zajímavá, dozvěděli jsme se mnoho zajímavých informací, ale žít bychom tam nechtěli. I když máme rádi zimu, tam je mráz opravdu moc velký.

7


Velké kočky - výprava čtvrtá: za nejkrásnějšími šelmami. Většina členů velké skupiny šelem pojídá maso. Jejich těla i způsob života jsou velice dobře přizpůsobeny pro lov. Jsou rychlými a hbitými běžci s ostrými zuby a drápy, vynikajícím sluchem a zrakem, dobře vyvinutým čichem. Některé šelmy žijí samotářky nebo se spojují do párů, jiné žijí ve skupinách. Navzájem se domlouvají pachovými značkami, vizuálními a hlasovými signály. Kočkovité šelmy se mohou pochlubit mrštným, svalnatým tělem, bystrými smysly, vysoce vyvinutými zuby a drápy, maskovacím zbarvením a bleskovými reflexy. Navzájem si jsou velice podobné. Samozřejmě se na první pohled liší velikostí, ale schopnosti lovit mají úplně stejné. Všechny kočkovité šelmy mají vynikající noční vidění. Velké, pohyblivé uši naznačují schopnost dobře zachytit každý zvuk. Dlouhé, velmi citlivé a přitom tuhé hmatové vousy pomáhají velkým kočkám k dobré orientaci a při nočním lovu. Zvířata na stanovišti: LEV, TYGR. Převážená zvířata: GEPARD, KOČKA DIVOKÁ, RYS. Našim prvním úkolem byla kresba kočky a lva. Při hře Lví území jsme jako lvi bojovali o svá území. Při Gepardím sprintu jsme zkoušeli gepardí běh a hlavně ostrý gepardí start. Obratnost kočky na lovu jsme využili při hře Kočka a myš, mrštnost a rychlost při hře Koťata. Kočičárny – hry, při kterých jsme našlapovali velice tiše jako lovící šelmy a protahovali se po vydatném spánku, byly dalším úkolem, který jsme hravě zvládli. Posledním úkolem byla zkouška zraku. Při hledání rozdílů jsme si vyzkoušeli, zda máme zrak jako rys.

Pohádkové i nadpřirozené bytosti se sešly v pátek 15. února ve školní družině, aby si zatančily a zasoutěžily na tradičním družinovém karnevalu. Zatančit si k nám přišly kočičky, z pekla přiletěli čerti a čertice. Nechyběly postavy z pohádek - princezny, víly, břišní tanečnice. Tančil 8


a soutěžil i statečný mušketýr, kovboj, krutí piráti i spravedlivý Zoro. Z cirkusu k nám zavítal klaun s Kašpárkem. Černá kočička Elišky Horákové, rozcuchaný čert Míši Stehna, statečný Zoro Matýska Těšíka, roztomilý klaun Tomáše Vašáka a neposedný Kašpárek Patrika Zavorala patřili mezi nejkrásnější masky našeho karnevalu. Pochvalu a odměny si zasloužily i ostatní masky. Sladké odměny mohli všichni získat v soutěžích čokoláda, střihání bonbonů, tanec s židlemi a přebíhaná. Stromoví šplhavci - pátá výprava: za opičími akrobaty. Poloopice a lidoopi patří do skupiny primátů. Tito živočichové žijí převážně na stromech. Jsou to chytrá zvířata, vyznačují se relativně velkým mozkem v poměru k velikosti těla. Vedou společenský život a kromě orangutanů žijí v tlupách. Gorila obývá lesy střední Ameriky. Je to největší žijící lidoop. Dorozumívá se výrazem tváře, posunky, mručením a dunivými zvuky. Živí se ovocem, listy, semeny, ale třeba i mravenci. Na noc si staví hnízdo z ohnutých větví a haluzí stromů. Šimpanz žije ve skupinách, kde jich může být 15 - 120. Vzájemně si pečují o srst, společně shání potravu, umí si vyrobit a používat jednoduché nástroje. Jejich křik a vřískot je slyšet do vzdálenosti až dvou kilometrů. Hnízdo na spaní si staví vysoko v korunách stromů. Orangutan je lesní a stromové zvíře. Žije sám, jen občas sestoupí na zem. Sbírá ovoce, med, semena, občas si pochutná na ptačích vejcích. Má dlouhou, huňatou a načervenalou srst. Dlouhé přední a zadní končetiny mu umožňují houpavý pohyb po stromech. Gibbon je nejrychlejší ze všech primátů. Po větvích nechodí, ale skáče, doskočí na větev vzdálenou až 15 metrů. Vydává melodické zvuky, podobné zpěvu. Hlasitým zpěvem dává najevo, komu patří území, ve kterém žijí. Chutná mu ovoce, ale i hmyz a pavouci. Lemur tráví více času na zemi než lidoopi, ale zručně šplhat ve větvích dokáže také. Má rád život ve skupinách po 5 - 25 členech. Nejdůležitější ve skupině jsou dospělé samice, nadřazené samcům. Zvířata na stanovišti: GORILA, ŠIMPANZ. Převážená zvířata: ORANGUTAN, LEMUR, GIBON. 9


Prvním, výtvarným úkolem byla kresba opičky. Další úkoly již byly pohybové. Ve hře Hlavní opičák jsme si vyzkoušeli velení hlavní gorily ve skupině. Jako šimpanzi jsme přeskakovali a podbíhali dlouhé švihadlo. Také jsme se stali gibbony a plnili nejrůznější úkoly na opičí dráze. Svoji pružnost a mrštnost jsme si procvičili ve hře Na opice, kdy skupiny goril a orangutanů bránily svá území před vetřelci. Rekordmani - výprava šestá: za největšími živočichy. Je známo, že největšími suchozemskými živočichy byli dinosauři. Například býložravý brontosaurus měřil od hlavy k patě až po konec ocasu přes dvacet metrů. Vážil asi něco přes třicet tun. Ještě větší byl další býložravec brachiosaurus. Ten byl dvanáct metrů vysoký a zřejmě vážil až 80 tun. Takoví gigantičtí živočichové už dnes Zemi neobývají. Přesto se jim někteří svou výškou, vahou nebo věkem jako rekordmani vyrovnají. Na šesté výpravě jsme se seznámili s pěti žijícími suchozemskými zvířaty - rekordmany. Největší suchozemské zvíře vůbec je samec slona afrického. Nejvyšším živočichem na zemi je žirafa. Medvěd hnědý a nosorožec dvourohý také nejsou žádní drobečkové. Želva sloní je největší pozemní želvou. Rekordmanka je i věkem, některé totiž žijí déle než sto let. Na jednom místě bychom v přírodě našli jenom tři z našich rekordmanů: slona, žirafu a nosorožce. Jejich domovem je Afrika. Medvěd hnědý žije v Asii, želva sloní na Galapágách, ostrově v Tichém oceánu. V rezervaci nebo v ZOO je však možné, že na jednom místě žijí živočichové, kteří by se ve skutečnosti nikdy nepotkali. Zvířata na stanovišti: SLON AFRICKÝ, ŽIRAFA. Převážená zvířata: MEDVĚD HNĚDÝ, ŽELVA SLONÍ, NOSOROŽEC DVOUROHÝ. Prvním úkolem šesté výpravy byla kresba slona. Se slonem byl spojen i druhý úkol. Ve hře Sloní závody jsme představovali slony, kteří rukou jako chobotem přenášeli klády (sirky). V Medvědářské hře jsme měli za úkol bránit svého medvěda před lovci. Želví vejce - v této hře jsme hlavou postrkovali míček jako želví vejce do hnízda. Svůj postřeh a přesnou ránu jsme trénovali v poslední hře - Lov na nosorožce. Bylo potřeba ulovit nosorožce pro zoologickou zahradu, lovci vystřelovali uspávací střely na běžícího nosorožce. 10


Hádej, hádej, hadači Setkávám se s tím každý den. Třeba když jdu ze školy nebo na autobus. Vždy mě to krásně osvěží a popožene dopředu, nebo dozadu. Nejvíce toho bývá na podzim a krásně to zvedá listy a odnáší někam pryč. Jen když se to zvětší, můžou z toho být i katastrofy. Vyjevuje se to prouděním vzduchu sem a někdy i tam. Spousta lidí na to nadává, že je to nepříjemné, ale to není pravda. Třeba když v létě pracujete na své zahrádce, tak je to takové povzbuzení, a zažene vám to pot z čela. Když se to zvětší, může vám to třeba uhasit oheň zrovna ve chvíli, kdy si opékáte buřty nebo párky. Uhádnete co, nebo kdo to je? Pavla Tvrzická S mým vybraným a popisovaným předmětem se setkáváš každý den i několikrát za den. Většinou má tvar obdélníku. Barvu má takovou, jakou si přeješ nebo případně, jaká se ti hodí. Bývá venku, ale i vevnitř. Většinou je vyroben ze dřeva, plastu, skla nebo z překližky. Neobejde se bez něj žádný dům, chata, stodola. Opravdu, když chybí, je v příslušných budovách zima. Otvírá se ručně nebo automaticky, pomocí dálkového ovládání. Je přidělán pohyblivě na pantech nebo lyžinách. Nedílnou součástí je klika a zámek. Tento předmět uhodneš raz, dva. V angličtině jsou to door. Jedná se tedy o… Pavlína Frošová Možná mě znáš, možná ne. Mohu být úplně všude. Nemůžeš mě ale vidět. Jen slyšet. Většinou mě znáš z místností či prostorů, kde nikdo není. Třeba jen ty. Můžeš mě slyšet, když si zrovna čteš. Většinou při mně máš pusu zamčenou na zámek. Někteří lidé mě znají už odmala. Těmto lidem slouží pouze zrak. A proto se dorozumívají řečí znakovou. Lidé mě někdy používají, když jsou naštvaní. Pokud jsi ještě neuhádl, dám ti ještě jednu šanci. Když promluvíš, zničíš mě. Kdo jsem? Dorota Špásová Uprostřed lesa má to svou skrýš vylézá večer jenom, když spíš.

11


Noc! Óóó ano! To je pro něj pravé blaho. Uprostřed lesa má to svou skrýš, je to lišák? Hejkal? Rys? Temný měsíc zdraví do tmy, už se plíží mezi stromy. Údolí se celé třese, jak stín se za okny nese, asi kozu v hubě má. Mňam, to je ale dobrota! Velikánská lahoda! Hádej! Co je to? Barbora Mašková

Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Jednou v hospodě Jednoho dne jsem šla do hospody na oběd, protože naši nebyli doma a já jsem neměla co jíst. Šla jsem do Krčmy krále Artuše. Jakmile jsem otevřela dveře, zvedl se vítr a já se zakymácela. Naštěstí jsem se chytla o futro, takže jsem nespadla. Najednou jsem si všimla, že lidé kolem měli jiné oblečení, takové nezvyklé. I na sobě jsem ho zaznamenala. Měla jsem režnou košili, sukni a zástěru. Chvíli jsem stála u dveří. Když si mě konečně všimli, pozvali mě ke stolu. Sedla jsem si vedle jednoho z mužů. Vypadal jako jejich vůdce nebo tak nějak. Nabídli mi pivo, odmítla jsem, dali mi tedy kávu. Zrovna vedli řeči o vesmíru. Jejich úvahy byly zajímavé a směšné. Myslela jsem si, že to je nějaká akce o středověku. A tak jsem se začala smát. Dostala jsem přímo záchvat smíchu. Všichni se na mě otočili a já jsem konečně přestala. Jeden z mužů se mě zeptal: "Co ti tu přijde k smíchu?" Ještě trochu s chechtáním jsem jim odpověděla: "Tahle akce je vážně super." Ten muž opět vstal a trochu nejistě se mě opět 12


zeptal: "Jaká akce? Vždyť tohle je obyčejná debata o vesmíru a naší Zemi!" Trochu zuřivě se na mě podíval a pak si sedl. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Otřásla jsem se. "Ne, ne, to nemůže být pravda!" Pochopila jsem, že už nejsem v 21. století, ale ve středověku! Nechápala jsem, jak to že jsem se sem dostala. Stále jsem si kladla stejné otázky. Proč zrovna já? Po chvíli přemýšlení jsem se zapojila do debaty a chtěla jim dokázat, že naše Země je kulatá, že nás obklopuje mnoho planet, že naše Slunce je vlastně hvězda. Nejprve se na mě dívali s otevřenými ústy a pak křičeli jeden přes druhého: "Jak to víš? To je jistě lež! Ona lže! To není pravda." Snažila jsem se je uklidnit, ale moc to nešlo. Konečně se zklidnili a já jim vysvětlila, oč jde a odkud jsem. Velmi se divili. "Nemáš důkazy!" vykřikl najednou jeden z nich. Opět se proti mně bouřili. Začali mě vytlačovat ke dveřím. Snažila jsem se jim to vysvětlit. Ale marně. Když otevřeli dveře, zvedl se opět vítr. "Škoda, byl to jen sen." Ležím před hospůdkou, pořádně mi kručí v břiše a navíc je okolo mě několik lidí, kteří se mě snaží vzbudit. Dorota Špásová

Čaroděj a ptáček Vždy jednou za měsíc v době úplňku přiletěl na okno věže, kde byla uložená pokladnice pana krále, malý zlatý ptáček. S odbitím půlnoci se proměnil v mladou krásnou dívku. Se slzami v očích začala krást zlaťáky a dávat si je do mošničky. Jen co ji naplnila, proměnila se zase v malého ptáčka. Král byl ze ztráty svých zlaťáků nešťastný, a tak si zavolal mocného čaroděje a řekl mu: "Když mně pomůžeš chytit zloděje, dobře se ti odměním." A přesně tak se to stalo. Čaroděj se proměnil v černého kocoura a čekal u pokladny. Když ptáček přiletěl, už už po něm chtěl kocour skočit a sežrat ho. Ale v tu chvíli se ptáček proměnil v krásnou pannu. Čaroděj po ní skočil a sebral jí peříčka, která jí pomáhají změnit podobu. Dívku odvedl za králem a ten se do ní hned zamiloval. Vše se brzy vysvětlilo. Dívka byla zakletá od zlé čarodějnice a musela jí nosit zlato. Čaroděj čarodějnici zaklel a tak všechno dobře dopadlo. Pochopitelně se král čarodějovi bohatě odměnil. Markéta Řezáčová 13


Liška a kuře Jednou se liška toulala okolo kurníku. Měla obrovskou chuť na kuřátko. Když ji máma slepice spatřila, rychle své děti schovala do kurníku. V noci přišla liška ke kurníku znovu. Tentokrát se sem potichu připlížila. U kurníku sladce volala na kuřátko, ať jen bez obav vyleze ven. Říkala mu, že je hodná tetička a dá mu výborné sladké zrníčko. Kuřátko opravdu vylezlo ven. Chňap a liška ho sežrala. Tak se ho tedy lišce podařilo oklamat. Poučení: Nikdy nevěř tomu, koho neznáš. Sára Pokrývková

Střevlík a pavouk Na jedné louce blízko vesnice Lukavice žil na louce poblíž lesa střevlík s pavoukem. Pavouk byl zlý. Vždy chtěl totiž všechno získat jen pro sebe. Zato střevlík byl hodný. Chtěl se o vše dělit se svým přítelem pavoučkem. Ten den, o kterém píšu, se střevlík s pavoukem rozhádali a začala mela. Bum! Bum! Bác! Pavouk na konci hádky spadl do díry. Střevlík jenom slyšel "Chramst! Chramst!" A spatřil červené oči. Už se blíží. To leze z díry doktor krtek. Sáhl svou tlapou na dno, uchopil pavouka a zdvihl ho nahoru na louku. Tak ho zachránil. Pavouk si uvědomil, že zlost je cesta k záhubě. Bude se jí příště snažit vyvarovat. Martin Vašák

Anička a Eva V krásném háji u křišťálové studánky byla lesní škola. Protože v celém háji byla jenom jedna, chodila do ní snad všechna zvířata. Třída byla taky jenom jedna, protože oni potřebovali umět jenom číst a psát. Psát, aby si

14


mohli napsat na svůj domeček popisné číslo kvůli poště. A psát, aby mohli to popisné číslo přečíst. Jednou v jedné třídě vznikl spor mezi nevinnou sýkorkou Aničkou a zlou strakou Evou. Hádali se, protože Eva ztratila prsten a podezřívala Aničku, že to udělala ona. Anička to však nebyla. Eva tomu nevěřila, a tak se rozhodla, že na Aničku udělá past. Povolala si kamarády, aby natáhli síť od stromu ke stromu na cestu, kudy každý den Anička létá. Jak vymyslela, tak se stalo. Víme, že straky odjakživa kradou. A proto když se straka Eva vracela z loupeže, narazila do té sítě sama. Síť spadla a straka se do ní zamotala. A co se stalo s tím prstenem? Měla ho straka zahrabaný ve svém hnízdě. Pavla Tvrzická

Šípkový keř

Radovánka

Chtěla bych vám vyprávět o šípkové růži, jak mi jednou na procházce poranila kůži.

Kočka letí balónem, volá na mě, tady jsem. Široce se usmívá, pes ji k tomu zazpívá.

Šla jsem zvolna polní cestou s tátou na výlet u té cesty šípky rostou byly samý květ.

Kapřík vyjde z vody, prý je tam moc nudy. Sedne proto na kolo a vyráží na pólo.

Chtěla jsem si přivonět k růžovému květu zavřu oči, předkloním se jak kolibřík v letu.

Slunce spadne do vody, přitom si dá závody. Pak si skočí zpátky a to už má drápky.

Čichám sladkou vůni květů a nemyslím na nic, když tu náhle praskot větví - vyplašený zajíc!

Vítr syčí zeleně, a pak ještě červeně. Duha křičí: nech toho, ať už máme hotovo.

Hlava se mi zatočila, podlomila kolena, jako kdybych vyplašila obrovského jelena.

Když oči zavírám, chvíli se usmívám. Když oči otvírám, skutečnost uznávám.

Zapadla jsem mezi trny šípkového keře proto radím: na procházkách neplašte moc zvěře!

Pavlína Frošová

Barbora Mašková 15


Co čteme? Kuba nechce číst Příběh je o chlapci jménem Kuba, který jde poprvé do školy. Do první třídy se mu nechce, protože neumí číst jako ostatní kamarádi. Ve škole mu nejde číst, psát ani počítat, protože nedává pozor, co paní učitelka říká. Aby upoutala pozornost svých žáčků, vymyslí pro ně soutěž. Přinese do třídy míč a panenku. Tyto hračky vyhraje ten, kdo se bude po celý školní rok nejvíce snažit. Od té doby byl Kuba jako vyměněný. Vzorně psal domácí úkoly a dával pozor při vyučování, protože chtěl vyhrát kopací míč. Nejlepší ze třídy byl Kuba a Pavel Kocián a pořád mezi sebou soupeřili. Asi by míč jeden z nich vyhrál, kdyby neporušili zákaz paní učitelky- půjčovat si míč na hraní. Když byli ostatní spolužáci na obědě, Kuba s Pavlem vzali míč z police a kopali si s ním ve třídě. Při hře se jim podařil rozbít obraz s fotografií prezidenta republiky. Nakonec kopací míč vyhrál Filip Komárek a panenku Johanka. Filip míč nechtěl, protože neumí hrát fotbal. A tak mají kluci o co soutěžit v příštím školním roce. Martin Vašák

Maxíkovo dobrodružství Knížka vypráví o štěněti jménem Maxík a jeho paničce dívce jménem Molly. Molly přemluví rodiče a koupí si domů štěňátko bobtaila, kterého pojmenují Maxík. Maxík si rychle zvykne na novou rodinu, hlavně Molly mu přiroste k srdci, proto špatně nese fakt, že Molly každý den ráno odchází do školy a vrací se až odpoledne. Jednoho dne, když maminka Molly omylem zapomene zavřít okno, zvědavý a hlavně smutný Maxík se protáhne oknem ven na zahradu a ze zahrady se vydá na ulici a jde hledat Molly do školy. Neví, kam má jít, a na neštěstí jde úplně na druhou stranu, než je škola. Dojde až do sousedního městečka, kde ho srazí auto a poraní mu nohu. Maxík je zoufalý, chtěl by se vrátit 16


domů za Molly, ale neví, kam jít, ztratil se. Když Molly přijde domů, zjistí, že se Maxík ztratil. S rodiči se ho pokouší několik dní najít, ale po Maxíkovi jako by se zem slehla. Mezitím do sousedního městečka přijíždí s rodiči na dovolenou dívenka Jasmína. Při procházce po pláži v křoví objeví zoufalého, vyhládlého a zraněného Maxíka. S rodiči ho odvezou na veterinu, kde Maxíka ošetří a pár dní si ho tam nechají, aby se uzdravil. Maxíka vyfotí a na webové stránky veteriny umístí jeho fotku s výzvou, aby se ozvali jeho majitelé. Jasmína každý den chodí na veterinu za Maxíkem, kterého ale pojmenovala Lucky. Chtěla by si Luckyho nechat, kdyby se neozvali jeho majitelé. Poslední den dovolené ji pan veterinář dovolí, aby si s Luckym vyšla na procházku. Jdou na pláž, kde Luckyho objevila. Prochází se po pláži, když Maxík najednou v dáli uvidí dívku, která se podobá Molly, vlastně je to Molly. Začne štěkat, táhne Jasmínu směrem k dívce. Molly se otočí, protože zaslechla štěkot podobný Maxíkovi, a už vidí Maxíka s nějakou dívkou. Rychle k němu běží, objímá ho a je moc ráda, že Maxíka našla. Jasmína není moc nadšená, když vidí, že Lucky našel svoji rodinu, chtěla si ho totiž nechat. Rodiče Jasmíny vypravují rodičům Molly, jak Maxíka našli zraněného a jak ho nechali ošetřit na veterině. Molly je přešťastná, že Maxíka našla, ale když vidí, jak je smutná Jasmína, napadne ji, že by si Jasmína mohla koupit také štěňátko a dokonce brášku Maxíka, protože paní Hughesová, od které má Maxíka, měla ještě nějaké štěňátka na prodej. Zajedou tedy všichni společně k paní Hughesové, a opravdu, ještě 3 štěňátka jsou na prodej. Jasmína si nakonec jedno vybere a je také spokojená, že bude mít doma svého Luckyho. Iva Jeřábková

Anička ve městě Anička se přestěhovala z vesnice od babičky zpátky do města Prahy. V novém domově se jí moc líbil její nový pokojíček. Zjistila, že někdo v domě hraje na klavír. Jako první kamarádku potkala Katku, která měla želvu Žofku. Anička si přála dva křečky, Melisu a Tadeáše. Na koupališti potká další kamarády, Ditu a Tanka. Ještě neví, zda bude chodit s novými kamarády 17


do školy. V první školní den zjistí, že se svými kamarádkami chodí do jedné třídy - 3. B. Další její spolužačkou je Ruska Julja. Anička zjistila, že v domě hraje na klavír slepý kluk Adam. Hned se s ním spřátelí. Anička začala chodit na hodiny baletu a také k ní domů chodí paní učitelka Eva a učí ji angličtinu. I Eva se s Adamem skamarádí. Anička dostane od rodičů křečky. Také píše babičce, jak se v Praze má. Anička si píše deník. Začne hrát s Tarkem divadlo. Anička si myslí, že má Tarka víc ráda než jako kamaráda. Adam je bude při divadle doprovázet na klavír. Křečkovi Melise se narodí čtyři morčátka a jedno jim umře. Anička je moc smutná. Rozveselí ji to, že bude mít sourozence. Sára Pokrývková

Lukavická Příšerka – román na pokračování Naše parta se konečně dostala na zámořskou loď. Vyhnuli se tak nebezpečí, které na ně číhalo na africkém kontinentě. Čekala je dlouhá cesta do Ameriky. V prudké bouři ovšem loď najela na skaliska a ztroskotala. Naši přátelé v podpalubí jsou zaplaveni vodou. Dostanou se ven? Všichni si myslí, že je nikdo nezachrání. Stále nikdo nepřichází. Všichni obracejí svůj zrak ke kapitánovi, ale i ten je stále bezradný. "Moc času nám nezbývá," křičí Vojtíšek, "hergot, musíme se odsud dostat, přece se tady neutopíme!" Kapitán ho okřikne. Voda stále stoupá. Všichni už se ocitají pod hladinou. To je konec. Vtom se u okénka objevuje obří chobotnice. Svým mohutným chapadlem rozbíjí okénko. Všichni se chytají jejího chapadla. Jde to špatně. Klouže to. Snaží se mermomocí udržet. Přece jen. Začínají stoupat. Bouře neustává. Kolem nich se valí obří vlny. Jsou jako na houpačce. Hlavně, že už mají hlavy nad hladinou a mohou dýchat. Alespoň prozatím. Chobotnice je však tiskne. Už nemohou dýchat. Buší do chapadel, ale ona svírá víc a víc. Mlátí ostošest. Po velké námaze se jim podařilo chobotnici 18


přemoct a vylézt oknem ven. Vyčerpaní usnuli. Ráno je budí slunce. Už je po bouři. Bum, bác. Loď se třese. Borek vyběhl. Pevnina! Začal tahat Vojtíška za rukáv, aby s ním šel. Přesunuli se z lodi ven. Na pevnině společně postavili přístřešek. Natrhali si jedlé bobule a banány. Borek našel pitnou vodu. Přečkali noc na ostrově a nabrali síly. Ráno zjistili, že je loď totálně rozbitá. Začali hledat různé nástroje k přežití. Neměli ani malý nožík, aby si mohli oškrabat ovoce. Snažili se společně vor nebo loď, aby se dostali zpět na africkou pevninu. Nešlo jim to. Celou noc na tom pracovali, ani si nemohli odpočinout. Ráno bylo opět krásné. Z větví a kmenů vystavěli vor. Borek přitáhl velký list plný lesních plodů. Jídlo naložili na vor. Postavili si z listů lůžko a dali si další list nad sebe. Místo deštníku. Příšerka si sedla k zásobám jídla a při každém ponoru pádel si jednu bobuli snědla. Vojtíšek ji okřikl, ať jim ještě něco zbyde. A ještě je čeká dlouhá cesta. Haf, haf. Borek spatřil něco živého ve vodě. Nebylo to moc milé a příjemné. Naši cestovatelé začali házet malé bobule do vody. Najednou Vojtíšek bum. Spadl do vody. Příšerka zpanikařila. Vojtíšek se neobjevoval. Borek s Příšerkou měli velké obavy, že se utopil. Nebo že ho jedna z ryb slupla jako malinu. "Auvajs!" zvolala Příšerka. Něco se jí zakouslo do ocasu. Byl to Vojtíšek. Kamarádi si radostně oddychli. Vojtíšek vypravoval, že tohle putování je jako z nějakého dobrodružného filmu. Ale Příšerka ho okřikla, že to rozhodně není jako hollywoodský doják, ale právě naopak. Jde jim o život. Doplují někdy šťastně domů? Pavlína Frošová a Eliška Horáková Naše lukavická parta plula na kapitánské lodi, ale loď se s nimi potopila. Jedna z mořských chobotnic je stačila zachránit. Na ostrově, ke kterému všichni doplavali, si vyrobili vor a vydali se na dlouhou cestu. Směrem domů. Moře bylo konečně celkem klidné, jen někdy vedle nich proplula nějaká vlnka. "Hele něco vidím," vykřikl Vojtíšek, když spatřil pevninu. Rychle pádlovali přímo k ostrůvku, který zahlédli. "Konečně jsme tu," oddychla si Příšerka. Ale k jejich smůle je moře odneslo zase k tomu samému ostrovu, ze kterého nedávno vypluli na vyrobeném voru. Ještě tu na pláži našli poházené klacky a bambusové listy. Tento ostrov vlastně celý obepluli. Vojtíšek začal vyšilovat: "My se odtud nikdy nedostaneme. My tady zemřeme." "Ráno je moudřejší večera," uklidňovala ho Příšerka, "půjdeme se vyspat 19


a ráno něco vymyslíme." Opravdu se rychle stmívalo. Všichni tři přátelé se odebrali na kutě. Ráno bylo moře opět klidné. Připravili vor k vyplutí, doplnili zásoby a odrazili od břehu. Chopili se pádel a snažili se ze všech sil. Jen aby je mořské proudy neobrátily zpět k ostrovu!

"Uf, uf, uf," vzdychla Příšerka. Všichni měli ruce plné mozolů. Vítr stále nefoukal, takže plachta visela zplihle. Tou námahou jeden po druhém usnuli. Uplynuly další tři hodiny. Slunce pálilo. Borek otevřel líně jedno oko a okamžitě se rozštěkal: "Pevnina na obzoru!" "Jupí, jupí, jupí!" zařval Vojtíšek. Chopili se pádel a prudce zabrali. "Musíme se tam dostat!" Konečně vidí, jak se pevnina blíží. Není to ten náš ostrov? Obavy hlodají nejvíc ve Vojtíškovi. Po další hodině vrážejí na pláži do písku. Vystupují z voru a snaží se ho vytáhnout co nejvýš do písku. Jen aby ho neodnesl příliv. Příšerka rozhodla, že se půjdou podívat do vnitrozemí. Musí vystoupit na horu a rozhlédnout se. Taky by bylo dobré sehnat další jídlo a pitnou vodu. Vydali se na cestu. Za chvíli se dostali do hor. Cesta vede stále do kopce. Slunce začalo zapadat, když došli k malinkému jezeru. Nabrali si do hrsti vodu a napili se. Byla sladká. Ale než se stačili pořádně napít, ozvalo: "Na ně, pijí naši vodu z jezera!" "Honem pryč, pomóc!" začal volat Vojtíšek. Valí se na ně spousta domorodců. Začala velká honička. Rozprchli se do okolí a utíkají, co jim 20


nohy stačí. Za chvíli jim však došly síly. Směřovali k velkému, vzrostlému stromu. Tam se schovají! Ale kdepak by vyzráli na domorodce. Ti to tady znají jako své boty. Už je mají! Za ruce je přivázali silným provazem ke stromu. Vojtíšek s Příšerkou i Borkem mají velký strach. Co se s nimi stane? Borek se aspoň pokouší rozkousat provaz. Kde jsme se to ocitli? Je jim do pláče. Dorota Špásová a Pavla Tvrzická

Znáte české panovníky? Přízvisko král železný a zlatý náleží českému králi a) Přemyslu Otakarovi I. b) Přemyslu Otakarovi II. c) Václavovi I. Jaké bylo jméno císaře Karla IV., kterým byl po narození pokřtěný? a) Bořivoj b) Karel c) Václav Český film Noc na Karlštejně se vztahuje k manželství Karla IV. S a) Alžbětou Pomořanskou b) Blankou z Valois c) Annou Svídnickou Král Bene (Dobře) se přezdívalo králi, který takto odpovídal české šlechtě: a) Zikmund Lucemburský b) Vladislav Jagellonský c) Rudolf II. Nejdéle sloužícím císařem bychom mohli nazvat Františka Josefa I. Vládl a) 29 let b) 46 let c) 68 let

Najdete sedm rozdílů?

21


Autoři ilustrací: Markéta Dibelková – strana 2 Pavlína Frošová – strana 15,21 Eliška Horáková – strana 5,9,10,18 Iva Jeřábková – strana 16 Barbora Mašková – strana 12,14 Sára Pokrývková – strana 4,17 Markéta Řezáčová – strana 11,13,21 Dorota Špásová – strana 3,5,6,8,12,16,20 Jiří Tatíček – strana 3 Lucie Tvrzická – strana 10 Pavla Tvrzická – strana 7,14 Martin Vašák – strana 2

REDAKCE: Pavla Tvrzická Dorota Špásová Pavel Rohlík Markéta Řezáčová Iva Jeřábková Jiří Tatíček

22

Kvasnice číslo 32, vyšlo v květnu Ze školních lavic

Recommend Documents