Kvasnice číslo 15, ročník 2008

15 2008

Kvasnice číslo 15, ročník 2008

Ze školních lavic V první polovině dubna se čtvrťáci a páťáci vypravili do Chrudimi, aby završili historickou část výuky vlastivědy. Společně jsme se vydali do historické části města a pátrali po tom, jak to tady asi vypadalo a fungovalo ve středověku. Ve středu 16. dubna jsme se sešli ve III. třídě, abychom slavnostně zahájili výstavu výtvarných prací s názvem Lukavická strašidla. Výstavu jsme nainstalovali na školním schodišti a v deset hodin jsme před hosty z řad rodičů a prarodičů přednesli básně, zahráli scénky a zazpívali píseň o strašidlech. Na letošní svátek Země připravili čtvrťáci a páťáci velké hodnocení životního prostředí v sousední obci - Svídnici. Vyjeli jsme sem na kolech a poté jsme se vydali v týmech pěšky na procházku obcí. Cestou jsme zjišťovali, jak místní obyvatelé žijí a jak jsou ve svém bydlišti spokojeni. Některých jsme se přímo zeptali. Naše zjištění jsme po návratu do školy zapsali, doplnili obrázky a zaslali zastupitelům obce Svídnice. Menší školáci se vydali na Den Země do lesa ve Výsoníně. Na konci dubna nás pozvali do slatiňanské sokolovny žáci Tanečního oboru Základní umělecké školy ve Slatiňanech. Deset tradičně výborně připravených vystoupení dívek a chlapců ze všech tříd završily nejstarší dívky. Vystoupení se nám moc líbila. Čtvrťáci a páťáci věnovali téměř každé květnové a červnové úterý, občas i pátek, plaveckému výcviku v plavecké škole v Chrudimi. Absolvovali jsme celkem dvacet hodin plavání. V polovině května se čtvrťáci a páťáci vypravili na kole k Práčovské přehradě, kde jsme si domluvili exkurzi ve vodní elektrárně. Zaměstnanec ČEZ, pan Chotěnovský, nás provedl po celém objektu a dětem velmi pěkně vysvětlil princip výroby elektrické energie. Z elektrárny jsme se pěšky vypravili na hrad Strádov. Společně jsme si prohlédli zbytky zdiva, prozkoumali okolí tohoto kdysi velkého hradu nad řekou Chrudimkou. Cestou jsme určovali kvetoucí rostliny, vyprávěli a sestavovali vlastní pověsti o Svídnici a Strádovu.

červen 2008


Po celoměsíčním soutěžení jsme se sešli ve III. třídě, abychom vyhodnotili nejlepší týmy ve školním turnaji ve vybíjené. Soutěže se zúčastnilo pět družstev – Telátka, Kluci, Sovy, Tornádo a Hadi. První místo si vybojovalo Tornádo ve složení Marek Suda, Michal Makeš, Jan Bakeš a Dominik Fuxa. Na druhém místě se umístilo dívčí družstvo Sovy – Pavlína Drápalíková, Vendula Nekutová, Zuzana Součková a Denisa Sedláková. Třetí místo obsadili Hadi – Standa Zach, Zdenek Zástěra, Matouš Vach a Michalka Šlitrová. Družstva Kluci a Telátka statečně bojovala, měla jedno vítězství, ale na umístění to nestačilo, skončila na 4. a 5. místě. Prvňáčci se v květnu vypravili na hrad Kunětická Hora, aby zde přivítali císaře Karla IV. s manželkou, heroldem, písařem a dalšími členy královského doprovodu. Císař Karel IV. byl úžasný a vyprávěl nám o tom, jak se žilo ve středověku, ukazoval jednotlivé části všedního oblečení i rytířské zbroje. Viděli jsme také to, jak se učili královští synové ve středověku. Vyzkoušeli jsme si sedět na koni jako budoucí král Zikmund, vyzkoušeli jsme si práci tesaře, experimentovali jsme se sekerou a širočinou, seznámili jsme se s útrpným právem ve středověku. Pak jsme si prohlédli celý nádherný hrad, který je dominantou našeho kraje. Na konci května jsme se vydali na školní výlet. Autobusem jsme navštívili Holice, Častolovice a hrad Potštejn. V Holicích jsme si prohlédli Památník dr. Emila Holuba s exponáty z jeho afrických cest. V Častolovicích jsme se podívali do zámku, zámecké zahrady a zvěřince. Odpoledne nás čekal menší pěší výšlap na hrad Potštejn a prohlídka této největší hradní zříceniny v Čechách. Prohlédli jsme si zde také několik zastavení křížové cesty. I přes deštivé počasí se výlet vydařil a všem se nám líbil.

V rámci letošního celoročního projektu Lukavická strašidla jsme se koncem května vydali do blízkého lesa, abychom pátrali po strašidlech, která zde žijí. Pochopitelně jsme se také věnovali kvetoucím bylinám a částech jejich těla, skladbě dřevin v lese a jejich umístění. Zkusili jsme

červen 2008


si pocitové pátrání - poznat jeden ze stromů bez našeho nejdůležitějšího smyslu - zraku. Prvňáčci se vypravili na zámek Nové Hrady, kde pro ně císařovna Marie Terezie se svým synem Josefem II. a celým císařským dvorem připravila pasování na rytíře čtenáře. Na počátku června čekala školní ekotým expedice na Šumavu. V rámci projektu věnovanému trvale udržitelnému životu žáci pracovali v Šumavském národním parku, navštívili několik hradů a zámků a splouvali na raftech řeku Vltavu. V druhé polovině června vyjeli prvňáci na hrad Svojanov, kde je čekal společný týdenní pobyt spojený s poznáváním přírody v blízkém okolí hradu. Před koncem školního roku si čtvrťáci a páťáci zopakovali pravidla silničního provozu pro cyklisty, poznávali dopravní značky a jejich význam, naučili se řešit křižovatky tak, aby věděli, kdy dát přednost. Součástí týdne dopravní výchovy byla jízda zručnosti a společný cyklistický výlet do Ležáků s prohlídkou areálu a připomínkou tragické události, která se tu stala v průběhu druhé světové války. A poslední školní den tohoto školního roku na nás čekalo vysvědčení a rozloučení se šesti páťáky, kteří odcházejí na druhý stupeň do Slatiňan. Přejeme jim, ať se jim daří alespoň tak dobře jako v naší škole.

Pátrání v Chrudimi Ve čtvrtek 10. dubna jsme vyjeli pátrat do Chrudimě. Vystoupili jsme na Borzně a šli jsme k mostu u hradeb a koukli se na panoráma Chrudimě. Vydali jsme se k Myší díře a tam jsem se dozvěděl, že hradby Chrudimě měly výklenky, kdyby na středověké město někdo útočil, aby ho mohli obránci zasáhnout. Výklenky od sebe byly vzdáleny zhruba 40 metrů. Prošli jsme Myší dírou a šli k soše Josefa Ressela. Cestou jsme viděli bývalý mlýn. U sochy jsme zapisovali, jaké cechy jsou na fasádě muzea. Poté jsme se šli podívat na další mlýn, a tak jsme viděli celkem dva. Potom jsme šli podél hradeb Chrudimě a ukázali si hlavní vchody do města. Patrik Zástěra červen 2008


Měřili jsme, jak jsou hradby široké a jak měšťanský dům, tedy Myší díra. Hradby byly široké kolem 6,25 metrů, měšťanský dům byl dlouhý 20 metrů. Taky nám pan učitel říkal, že Myší se jí říká proto, že je tak úzká. Ale co nás moc nebavilo, bylo to, že jsou všude samé schody. Ale kdyby tam nebyly, bylo by to ještě horší, protože tam je sráz. Do středověké Chrudimě byly tři vchody. V jednom vchodu byla mříž, která se na noc spouštěla dolů. Prohlédli jsme si sochu pana Josefa Ressela – jeho sochu vytesal pan Ladislav Šaloun. Dole jsme našli lodní šroub, který Josef Ressel vynalezl. Vedle na muzeu bylo napsáno Práci a pokroku, Vlasti a průmyslu. Na jedné straně byly malby s řemesly, která jsme zjišťovali. První – cínař, druhý – řezník, třetí – koželuh, čtvrtý – zámečník, pátý – kovář, a poslední tkadlec. Pavlína Drápalíková Ukázali jsme si Mydlářovský dům, kostel a řekli si, že Chrudim byla dříve velká asi jako teď Lukavice. Zjistili jsme, že kolem dokola dříve byly louky a bažiny. Šli jsme pod hradby k prvnímu vchodu do města – Myší díře a pan učitel nám řekl, že tam, kde je teď divadlo, bylo dříve popraviště a kousek vedle katovna. Také jsme zjistili, že hradební zeď byla 6,5 metru tlustá a že z hradeb vystupovaly bašty, z kterých se střílelo těsně pod hradby a byly od sebe vzdáleny zhruba 40 metrů. Další vchod do města byla cesta k náměstí, kde byla dříve brána. Poté jsme šli k třetímu a poslednímu vchodu – Pardubické fortně. Dále jsme putovali podél hradeb, kde mě velice překvapilo, co jsem dříve nevěděl, že tam byly dva tajné vchody a prý i třetí, ale to není potvrzené. Bohužel teď jsou už ty vchody zasypané. Došli jsme k baště Prachárně a pak podél zdi, která ohraničovala Kapucínský klášter, nahoru ke kostelu svatého Josefa. U Širokých schodů jsme si udělali přestávku. Janek Špás

Průzkum ve Svídnici Ve Svídnici jsou většinou rodinné domky, dále obytné a rekreační chaty. Silnice a cesty jsou asfaltové, pěkně upravené. Vesnice je krásně vsazena do přírody, kolem jsou lesy, louky i keře. Není tu škola ani školka, to je docela škoda. Svídnicí protéká řeka Chrudimka. Okolí domů je hezky upravené. Lidé chovají různá domácí zvířata. Obyvatelé dávají odpad do kontejnerů a popelnic, také třídí sklo, papír, plast. Tento odpad umisťují do zvláštních kontejnerů, které jsme viděli u prodejny a hospody. V obci červen 2008


nejsou žádné známky vandalismu. K občanské vybavenosti patří obchod, hostinec, hřiště, pošta a obecní úřad. Lidé vytápějí své domy dřevem, uhlím nebo plynem. Pitnou vodu berou z městského vodovodu. Kvalitu životního prostředí hodnotíme výborně. Ve Svídnici bychom chtěli bydlet, protože je tady hezká příroda a ticho. Nic bychom neměnili, ale je škoda, že základní škola již nefunguje. Daniela Málková a Pavlína Drápalíková

Den Země V úterý 22. dubna jsme si připomněli Den Země. Prvňáci, druháci a třeťáci si nejdříve povídali, jak pomáhat přírodě a čím ji člověk ničí. Poté jsme se rozdělili do týmů a vydali se do lesa k Výsonínu na záchranu lesní Zlaté víly. Tu začaroval zlý čaroděj Černovous a my jsme ji mohli zachránit, pokud splníme zadané úkoly. Za záchranou se vypravilo pět družstev. V lese jsme měli najít lístečky v barvě našeho družstva a správně odpovědět na položené otázky. Na některých lístečcích byla slova, ze kterých jsme tvořili věty, na dalších jsme měli sami tvořit odpověď na otázku, jinde jsme vybírali tu správnou z několika možností. Svoje úkoly splnila pouze tři družstva, proto se nám nepodařilo Zlatou vílu zachránit a ona stále čeká na své vysvobození. Příště se nám snad bude dařit lépe. Chceme přece, aby naše příroda byla krásná a zdravá a žila v ní zvířátka i rostliny. Takové plnění úkolů se nám líbilo, klidně bychom si ho zopakovali. Denisa Sedláková

Naše dojmy z tance ve Slatiňanech Nejvíc se mi líbilo představení Chňapíci. Měli moc krásné krokodýlí kostýmy. Ale líbila se mi i ostatní představení. Všichni to měli hezky nacvičené. Mně se celé představení líbilo kvůli krásným kostýmům. Viděli jsme hodně vystupujících dětí. Měli připraveno celkem deset představení. červen 2008


Nejvíce se mi líbilo první představení Chicago, protože tam vystupovala tanečnice podobná dívce z X faktoru. A pak ještě vystoupení, kde byl mezi samými dívkami jeden samotný kluk. Líbila se mi všechna vystoupení. Nejvíc se mi líbilo to předposlední, protože písnička k němu byla rychlá a protože vystupující měli hezké kostýmy. Nejvíce se mi líbilo vystoupení Chňap, chňap chňapík. Kostýmy v něm byly pěkné a trochu strašidelné, tanec byl hezký, hudba originální, vše bych ohodnotil na jedničku. Dále se mi líbilo vystoupení se svíčkami. Nejvíce se mi líbilo druhé vystoupení. Líbila se mi na něm hudba a jejich kostýmy. Taky se mi líbilo poslední vystoupení, protože dívky byly hezky oblečené a hezky tancovaly se svíčkami. Své dojmy zapsali Zuzana Součková, Gabriel Nekut, Kristýna Popílková, Jan Bakeš, Stanislav Zach a Tereza Holečková.

Návštěva elektrárny Práčov V elektrárně se pracuje ve špičce, ta trvá od 7 hodin do 11 hodin a pak od 17 hodin do 21 hodin. Vždy, když je hodně vody, běží celý den. Když je málo vody, funguje menší elektrárna. Taky jsme se dozvěděli, že ta velká věž nad přehradou, je na vyrovnání tlaku vody. Vodu z přehradní nádrže odebírá úpravna vody Monaco, ale když je potrubí prázdné, bere ji z řeky. Tato přehrada se stavěla v roce 1948 a roku 1953 byla hotová. Mají tu jeřáb, který má nosnost až 50 000 kg. Voda do elektrárny proudí potrubím z Křižanovic. Staly se tu dvě nehody, vždy vinou člověka. Staly se tak, že opraváři nedotáhli trubku. Nejvíc se nám líbila ta věž. Pája, Danča, Véňa V elektrárně jsme se dozvěděli, že vodní trubka z Křižanovic má průměr 2,5 metru, u elektrárny ve Svídnici je v průměru 1,5 metru. Uvnitř elektrárny ve velké místnosti je padesátitunový jeřáb. Malá turbína má 500 otáček. U elektrárny je sedmimetrová hloubka. Turbína se maže olejem, kterého mají 1 700 litrů v nádrži. Kousek od elektrárny je vyrovnávací věž. Když je na měřítku 0, voda přetéká přes hráz. Pod velkým krytem je stator, který stojí, a rotor, který se otáčí. Dále budík, červen 2008


který budí, tedy rozpohybuje rotor. Dotknutí se elektrických drátů znamená pro člověka okamžitou smrt. Stanislav Zach Velice mě překvapilo, že práčovská věž je jenom ochranný prvek na vyrovnávání tlaků. A je tam proto, že kdyby tam nebyla a oni by potřebovali uzavřít potrubí, to potrubí by kvůli tomu tlaku vody prasklo. Práčovská věž funguje tak, že když potrubí uzavřou, voda vylítne nějakých pět až šest metrů vysoko, párkrát se pohoupe a zůstane stát. Další ochranný prvek je pravítko. Normálně, když je středně vody, tlak vody ho nakloní jen do poloviny. Ale když voda stoupne, tlak pravítko odklopí úplně a tím pádem počítač spustí ochranné systémy. Elektřina se skladuje v trafostanici, ve které je 6 300 voltů. Dále jsme zjistili, že stator váží 50 tun a rotor 40 tun. V elektrárně to bylo zatopené už dvakrát, ale vždy to zavinil člověk. A nakonec jsem se dozvěděl, že normálně fungují od 7 do 11 a potom od 17 do 21 hodin. Janek Špás

Ze školního výletu Holice V Holicích nás přivítala paní průvodkyně a začala nám vyprávět o doktoru Emilu Holubovi a o jeho životě. Dozvěděli jsme se že Dr. Emila Holuba omrzelo zdravotnictví a šel zkoumat Afriku, ve které nikdy předtím nebyl žádný běloch. Došel za řeku Zambezi a tam je napadl kmen Mašukulumbů a všechno jim vzali a zabili jednoho člověka. Líbila se nám vycpaná zvířata, zbraně a sloní uši. Jan, David, Janek, Patrik

Častolovice V Častolovicích jsme viděli zámek. Chvilku jsme čekali na průvodce a potom jsme vešli do první místnosti. Tam jsme viděli, že Častolovice mají ve znaku hvězdu Šternberků. Ve druhé místnosti byly na zdi pověšené zbraně – palcát, oštěp, šavle. Šli jsme po schodech nahoru, kde jsme si vzali velké pantofle. Podívali jsme se do dalších zámeckých místností. Po obědě jsme si prohlédli zoologickou zahradu. Tady byli králíci, andulky, kanárci, kozy, ovce. Skončili jsme u obory a zámeckého rybníku. Danča, Pája, Véňa, Denča červen 2008


Potštejn Přijeli jsme do vesnice Potštejn a vypravili jsme se na hrad. Šli jsme po křížové cestě, pak jsme přišli ke kapličce, v ní byl obrázek. V minulosti zde bylo šest hradeb a šest vodních příkopů. Při prohlídce jsme se mohli rozhlédnout do krajiny. Paní průvodkyně nám povídala o loupeživém rytíři Matyáši. Pak nás pustila, abychom si to v hradě prohlédli. Šli jsme do kostela a do sklípku, poté do kaple a měli jsme spočítat, jak dlouho trvalo poutníkovi vyjít po schodech nahoru po kolenou za stálého modlení. A zjistili jsme, že musel jít dvě hodiny a padesát minut. Standa, Lukáš, Michal, Honza Potštejn stojí na kopci, je tam někde schovaný poklad. Jeden z majitelů hradu pod ním kopal, některé budovy tím i pobořil, ale žádný poklad nenašel. Na hradě totiž žil loupeživý rytíř Mikuláš, kterého se vypravil ztrestat král Karel IV. s vojskem. Obléhali ho, postupně se dostávali víc a víc do hradu. Když se Mikuláš nechtěl vzdát a zavřel se se svými věrnými do hradní věže, vojáci ji podkopali, až se věž zřítila dolů a Mikuláše a jeho pomocníky zasypala. Nikdo nepřežil. V hradě byl sklep na víno, které páni vypili za tři. Dnes je půlka hradu zbořená. Kaple byla dřív vězení, později se sem chodil modlit ten, kdo něco provedl Gábin, Tomáš, Matouš červen 2008


Pomsta hradu Strádov Za dávných časů na Strádově žil Karel Neexistující I., šlechtična Františka Neexistovaná a jejich syn Albrecht Neexistující. Jejich syn nepobral na rozumu, ale za to dvakrát tolik na síle. Proto ho jeho rodiče dali do akademie a mysleli, že rozum pobere právě tady. Na akademii Albrecht skutečně na rozumu pobral, ale zase ztratil svou velkou sílu, a tak byl normální jako každý druhý. Jenomže když se vyučoval, zaútočilo na Strádov vojsko. Protože obránci neměli na Strádově dostatečnou armádu, útočníci Strádov obsadili a začali pátrat po vladařově synovi Albrechtovi Neexistujícím. Jenomže Albrecht se to dozvěděl a uprchl do hor. Tam začal toužit po pomstě, a tak začal shánět armádu. V horách bylo nejvíc trpaslíků. Naverboval tedy je. Také našel jednoho draka, kterého ochočil a sedl si na něj. Měl tam i oddíl kentaurů. Přišlo k němu i pár gnómů. S touto velkou armádou vytáhl na Strádov. Proběhla velice krutá bitva, ale Albrechtovi přálo štěstí a nakonec bitvu vyhrál. Své rodiče s úctou pohřbil a hrad Strádov dal opravit. Poté vládl spravedlivě a svolil, že jeho nejvěrnější vojáci si můžou postavit farmy na jeho panství. Janek a Patrik

Pověst o Strádovu Na začátku 12. století se do hradu Strádov přistěhoval další nástupce Stradníkovců. Ten měl jednu krásnou dceru. Jmenovala se Lubomíra. Milovala zvířata a vše živé i neživé. Proto její otec Vilém I. dal vysadit kolem hradu les. Tento les byl ohraničen a hlídán padesáti muži, kteří by za les položili vlastní život. Chasníci, kteří káceli stromy, museli stromky zkracovat, aby byly ve výši ohrady. V tomto lese se zabydlela všechna zvířata, co byla vyhnána z okolních lesů. Ale i přesto, že měla les a zvířata, byla Lubomíra smutná. Proč? Protože její otec byl pořád pryč. Uplynul rok a otec se ještě nevrátil a Lubomíra byla ještě smutnější než ten měsíc, co otec odjel. Jednoho dne šla Lubomíra kolem krásného mlýna, který se jí moc líbil. Vešla do něj a uviděla krásného chasníka. červen 2008


Lubomíra se mu zalíbila. Ale ke vší smůle, zalíbila se také jednomu hroznému a děsivému vladaři. Ten, když se dozvěděl, že miluje obyčejného chasníka, rozvzteklil se k smrti a hned vyslal vojsko, aby hrad Strádov pobořilo. Vojáci úkol splnili, hrad dobyli a chasníka Martina zabili. Lubomíra se zhroutila smutkem a druhý den ji našli mrtvou na kraji otcovského lesa. A od toho okamžiku straší Lubomíra v lesích v okolí Strádova a hlídá všechny chasníky ze strádovského mlýna a jejich následovníky. Daniela, Pavlína a Vendulka

Rozhovor s Marií Pavlištovou Na začátku září jsme na naší škole přivítali novou paní učitelku. Od té doby učinila ve svém životě poměrně dost závažných rozhodnutí. V průběhu školního roku se provdala a na konci školního roku odchází na mateřskou dovolenou. Na jejím odchodu jsme se jí tedy ještě zeptali. • Jak se Vám pracovalo s druháky a čtvrťáky? Ze začátku to nebylo jednoduché. Alespoň pro mě. Teď, když jsem své žáčky poznala, se mi od nich bude těžko odcházet. Umím si představit, že bych se s některými z nich v září pustila do další práce. • Co nebo kdo Vám nejčastěji vykouzlil úsměv na tváři? Každý den ve škole přináší spoustu okamžiků, které mě pobaví. A nejsou to jen otázky nebo odpovědi žáků. Jsem spokojená, když se žákům daří a když jim dokáži pomoci. • Doporučila byste někomu ve třídě, aby se stal učitelem jako Vy? Asi ne. Myslím, že k rozhodnutí stát se učitelem musí dojít každý sám. Nechám se překvapit, jestli si někdo z mých žáků toto povolání vybere. Já byla pro některé mé učitele také překvapením. • Budete vzpomínat na některé konkrétní žáky, se kterými máte zvláštní zážitky? červen 2008


Nejsilnější zážitek mi připravila celá třída. Bylo to 6. března. Nečekala jsem, že je moje svatba tak zaujme. Dojalo mě, jakou práci si s „překvapením“ dali (hlavně čtvrťáci). Bylo to moc milé a ještě jednou jim děkuji nejen za hezký den, ale i za krásný dárek. Už se těším, až si Žofku vezmu s sebou do nového domova. Bude tam mít své čestné místo. • Který z předmětů jste učila nejraději a proč? Nemám žádný neoblíbený předmět, takže učím ráda všechno. Velmi zajímavá je pro mě geometrie, čtení, český jazyk a výtvarná výchova. • Jaké máte záliby, co doma nejraději děláte? Mám ráda jakékoli tvoření. Baví mě vaření, práce na zahradě, „plácání“ z hlíny a nedávno jsem objevila umění plést košíky. Občas to se mnou nemají doma jednoduché. • Kam jste se chodila odreagovat od svých problémů? Mám dvě místa, kam se schovávám a kde čerpám nové síly. Středeční večery patří kurzu keramiky a druhé místo je naše zahrada. Když mi není dobře na duši, schovám se mezi keře, pohrabu se v hlíně a hned je mi lépe. • Co byste vzkázala svým žákům před odchodem ze školy? Chci všem popřát klidné, slunečné prázdniny, plné zážitků a prosté nudy. A páťákům dobrý začátek v nové škole. A vzkázat jim chci toto: Chovejte se k sobě slušně a navzájem si pomáhejte. Protože až se slušnost a pomoc ztratí, tak bude opravdu zle. Mnohokrát děkujeme za velmi krásné odpovědi a přejeme Vám vše dobré a mnoho krásných míst k odpočinku. Rádi Vás ve škole všichni uvidíme.

Ze školních sešitů To je krása Jako každý rok slavím narozeniny. Tentokrát bych měla dostat velký dárek. Když začala oslava, dostala jsem pár malých dárků. Byly to samé drobnosti. Různé doplňky. Pak jsme šli na oběd. Po obědě přišlo velké i malé překvapení. Vykřikla jsem: „To je krása!“ Z balíčku vykouklo malé štěňátko Yorskhirského teriéra. Dala jsem mu jméno Mimi. Hned jsem ho šla představit holkám. Měla jsem z dárku velkou radost. Druhý den ale začaly problémy. „Kde mám sehnat misku? A kde granule? A budu potřebovat také vodítko. A další věci, co potřebuji? Kde mám sehnat veterináře?“ Mimi se na mě koukal asi půl hodiny, pak zaštěkal a zavedl mě do sklepa. „Co mi chce?“ Zvědavá jsem se za ním hnala. Ve sklepě měl Mimi kompletní výbavu. „Jupí! To je štěstí! Je tu vše? Ano, určitě! Už jen červen 2008


ten veterinář!“ Veterináře mi nakonec pomohla najít mamka. Daniela Málková

Dopis Jeníčkovi a Mařence Lukavice, 28. 4. 2008 Milý Jeníčku a Mařenko, Srdečně vás zdravím a chtěla bych Vám poradit, jak vyzrát na ježibabu a na Vaši macechu. Když Vás tatínek vezme do lesa, označte si cestu kamínky. Ne chlebem, ten by vám ptáci sezobali! Pokud je mít nebudete, držte se táty jako klíšťata. Pokud nechcete, táta odejde bez Vás a vy jděte dál. A ať Jeníček vyleze na nejvyšší strom. Uvidí světýlko, jděte po něm, ale bacha! Až přijdete, bude tam v domečku ježibaba. Ta Vás bude chtít sníst. Jakmile budete vykrmení a bude po Vás chtít, abyste si sedli na lopatu, řekněte, že to neumíte, a proto ať Vám to ukáže. Až dosedne, strčte ji do pece. Zavřete ji na petlici a utíkejte, jak Vám nohy stačí. Napište mi, jak Vám to dopadlo. S pozdravem Daniela Milý Jeníčku a Mařenko, bacha, až vás táta povede do lesa. Nechá vás tam. Takže si kupte světla a dávejte je tam, kudy půjdete, protože to se dostanete k ježibabě a její perníkové chaloupce. Až Jeníčku vylezeš na strom, to žluté, co uvidíš, je světýlko ježibabiny chaloupky. Tak pozor na to, aby si vás neupekla. Zdar Patrik červen 2008


Milá Mařenko a Jeníčku, až půjdete s tatínkem do lesa, pořád se držte u něj. Kdyby se vám náhodou ztratil, hlavně až uvidíte perníkovou chaloupku, utíkejte, jak jen vám budou nohy stačit. Snad se za chvíli dostanete domů. S pozdravem Janek Milý Jeníčku a Mařenko, zdravím vás. Jak se máte? Já dobře. Chtěla bych vám poradit, jak se nedostat do babiččiny pece. Musíte se jí prostě vyhnout. Když vám řekne, abyste u ní přespali, odpovězte, že ne. Já bych to tak udělala. Být vámi, na perníčky bych moc nechodila, protože byste babizně udělali díru do střechy a museli byste za to pykat. Raději bych ji poprosila, aby mi pár perníčků dala. To je vše. S pozdravem Tereza Milčinská

Mé štěstí Já bych byl šťastný, kdyby moje rodina byla zdravá a šťastná, tím myslím rodiče, babičku s dědou, bratra, tety, strejdy a příbuzenstvo. Já už jsem z poloviny šťastný, protože bydlím na vesnici a ne ve městě. Taky bych byl rád, kdybychom vyhráli ve sportce a dostavěli dům a koupili do něj vybavení a také nové auto. Taky bych byl docela šťastný, kdybychom chodili do školy jenom čtyři dny v týdnu. Také bych se rád jel podívat na všechny hrady nebo aspoň na některé hrady v České republice a na nějaká pěkná místa. Taky bych chtěl jet někam do Evropy. A kdybychom vyhráli sportku, chtěl bych aspoň jednou jet někam do světa. Tak si představuji mé štěstí. Patrik Zástěra Mé štěstí by bylo, kdybych mohla mít papouška Aru nebo kočku. Nemám ji kvůli tomu, že již mám psa a křečka. Rodiče říkají, že doma nebudu mít žádnou ZOO. Ještě bych chtěla, aby byla škola v Lukavici až do devítky, protože se mi tu líbí. Moje štěstí je Rex, toho mám dlouho a jak se říká „Pes je nejlepší přítel člověka“, tak to on je. Ještě bych chtěla bratříčka a koně. To by bylo moje štěstí! Ale teď je moje červen 2008


štěstí to, že mám rodinu, kamarády, zvířata a to, co je potřebné k životu. Daniela Málková Já bych byl šťasten, kdyby rodina byla zdravá a nestárli bychom, všichni bychom jeli někam k moři a tam bychom byli jeden měsíc. Objeli bychom zeměkouli a poté bychom se vrátili domů a z domova bychom jeli na kolech někam daleko. Byl bych šťastný, kdybychom si někde u Lukavice postavili dům a tam bychom si koupili pěkné vybavení. Chtěl bych, aby máma, táta a já měli nová kola a abychom mohli někam jezdit. David Remeš Moje štěstí je, když jedu do Zaječic. Tam mám v sekretáři trochu sladkostí. Dále jdu na počítač a na internet. Dlouho mě to tam nebaví, tak se jdu koukat na televizi. Druhý den přijdou kamarádi a jdeme ven. Venku hrajeme na aershow. Většinou vyhraje kamarád, ale taky někdy já. Když odejdou, jdu zase na počítač nebo k televizi. Třetí den jedeme na fotbal a pak zase domů. Stanislav Zach Já chci, aby se mamce narodil brácha. To by bylo mé štěstí. Nebo bych chtěla, aby se mi zlepšily známky. Ale to musím zabrat sama. Nebo chci vycházet s klukama a s holkama. A chtěla bych, aby mě náš pes Ben nekousal do nohy, málem jsem ji kvůli němu měla zlomenou. Ale to on si jen tak hraje. Bylo by hodně dobrý, kdybychom vycházeli s Danielou. A moc chci, abychom všichni doma byli zdraví. Tereza Milčinská

Matematická soutěž Matematická soutěž pro žáky 4. a 5. ročníků se letos uskutečnila již po šestnácté. Spolu s žáky naší školy se zúčastnili žáci dalších devatenácti škol České republiky. Od října do dubna jsme postupně počítali padesát zajímavých příkladů rozdělených do deseti kol. S některými jsme si poradili hravě, další byly obtížnější, na řešení některých ne a ne přijít. Z naší školy se nejlépe umístili Patrik Zástěra na 4. místě, Pavlína Drápalíková na 5. místě, Marek Suda na šestém, Tomáš Kouba na sedmém, Stanislav Zach a David Remeš na osmém a Jan Horský na devátém místě. Všem jmenovaným blahopřejeme k pěknému umístění, ale ani ostatní červen 2008


účastníci z naší školy nedopadli nijak špatně. Se soutěžními příklady, správným řešením a celkovým umístěním všech účastníků se můžete seznámit na internetu, na adrese http://msoutez.wz.cz.

Lukavický desetiboj Podobně jako v předchozích letech, také letos jsme při tělesné výchově měřili své síly s ostatními žáky školy. Soutěžíme navzájem v deseti disciplínách, od rychlostních až po silové. Letos jsme museli změnit disciplínu ve střelbě na koš, protože v nové tělocvičně koš nemáme. Proto jsme místo ní zařadili dribling kolem tělocvičny. V každé disciplíně obdrží soutěžící počet bodů podle svého umístění. Body se sčítají a podle celkového bodového zisku poznáme, jak jsme zdatní. V letošním školním roce zvítězil v přeskocích přes švihadlo Janek Špás, za minutu zvládl 108 přeskoků. Ve šplhu byl nejlepší Jan Horský, šplhadlo zvládl zdolat za 7,02 sekundy. Kolem tělocvičny nejrychleji zadribloval Lukáš Bouška za 10,72 sekund. Jan Horský dokázal udělat za minutu 50 lehů– sedů. Ve střelbě na branku byl nejúspěšnější Patrik Zástěra, tři branky z sedmi metrů vsítil za 9,59 sekund. Patrik byl také nejúspěšnější ve skoku do dálky – z místa doskočil do vzdálenosti 185 cm, v hodu medicinbalem – zde jeho rekord činí 545 cm a v běhu na 50 metrů, kde do cíle doběhl za 8,98 sekund. Kriketový míček poslal do nejdelší vzdálenosti, 31 metrů, Marek Suda. Ve vytrvalostním běhu na 12 minut se o první místo podělili Patrik Zástěra s Janem Horským, oba zaběhli 1960 metrů. Podle počtu získaných bodů byli letos nejúspěšnější Patrik Zástěra, Jan Špás a Jan Horský.

Lukavická příšerka 5. díl románu na pokračování V Kvasnici číslo 13 jsme se s Vojtíškem, Borkem a Příšerkou rozloučili v Severní Americe na břehu Hudsonova zálivu. Seděli spolu s indiány, kteří je přišli přivítat, u totemu. Kouřili společně dýmku míru a Příšerka se zmínila, že by ráda získala kouzelné květinky. Ráno se naši přátelé vydali se starým indiánským šamanem (léčitelem) do místního kouzelného lesa. Když tam dorazili, čekal tu na ně další indián. červen 2008


„Ten by nám mohl ukázat, kde rostou kouzelné květiny,“ pomyslel si Vojtíšek. Starý indián jako kdyby mu viděl do hlavy, lehce uhodl nad čím přemýšlí. Hned podotkl: „Ale já neznám žádné kouzelné květinky, a tak nemůžu ani vědět, kde rostou.“ Příšerka se v tu chvíli zastavila a rozhodným hlasem pravila: „Víte co? My si najdeme ty kouzelné květiny sami.“ A jak řekla, tak naši přátelé udělali. Bloudili celou noc, celý další den. Všichni už téměř necítili své nohy. Borek chtěl, aby se už vrátili zpět do tábořiště a tam se alespoň trochu vyspali. Vůbec netušili, kde jsou, v tak hustém lese se nikdo z nich zatím neocitl, a tak se ani neuměli orientovat. Šlapali ještě další noc, až se konečně k ránu ocitli na jakési mýtině, která ještě nestačila zarůst novými stromy. Sotva se stačili uložit k spánku, spali jako když je do vody hodí. Vůbec nepomysleli na to, nejsou-li kolem nich nějaká divoká zvířata. S novým dnem se Vojtíšek probudil. Hned vyskočil na nohy a napadlo ho, že vyleze na ten nejvyšší strom na kraji mýtiny a rozhlédne se z jeho koruny kolem sebe. Jakmile se probudili ostatní, hned jim mohl hlásit: „Jsme na opuštěném ostrově. Kolem dokola je samá voda.“ Ale tímhle směrem kotví naše loď. Příšerku s Borkem jeho prohlášení ihned probralo. „Musíme se nejdřív vydat hledat jídlo.“ Tereza Milčinská

Vzbudili jsme se poměrně dlouho, proto jsme museli jít k lodi hladoví. „Tady kolem dokola prostě nic není!“ ozvala se příšerka. Hajný Vojtíšek odpověděl: „Já také nevidím ani drobeček!“ Mezitím se objevila neznámá žena. Všichni se jí lekli. „Kdo jsi? Prosím, neubližuj nám!“ prosila usilovně červen 2008


Příšerka. „Siu kfu ank?“ zabublala neznámá žena. „Co to bylo?“ zeptal se Borek. „Ó, ano vždyť vy neumíte solmánsky. Jsem Tara. Tara, tygří žena. To jméno mi dala maminka než zemřela,“ prohlásila neznámá žena, teď již ale známá. Příšerka odpověděla: „Ahoj Taro! Jak to že umíš česky? Já jsem Příšerka, tady je hajný Vojtíšek, tučňák a Borek.“ „Moc mě těší! Nemáte náhodou hlad? Pojďte za mnou. Už na mě čekají, ale ostatní umí jen solmánsky, česky mluvím jen já. Naučila jsem se to od nějakého cestovatele,“ řekla Tara. Po půl hodině se všichni zastaví a zdá se jim, že je nějak moc ticho. Najednou se z křoví vynořuje velká mohutná postava. „Co tu děláte? To je moje území! Teď vás čeká trest smrti! Nic jiného si nezasloužíte!“ křičí ta postava. Příšerka vykřikne: „Dejte nohy na ramena a utíkejte! Rychlééé! Pomoc, pomoc, zachraňte nás prosím, prosím.“ Všichni utíkají jako o závod. Zatím vyhrávají, ale co když padnou únavou a on je zabije? Najednou Tara zašeptá, aby to slyšely jenom její kamarádi: „Dělejte, utíkejte a vylezte na tu palmu! Tam se schováme!“ Po třech hodinách konečně spatří tu postavu, co je chtěla zabít. Příšerka však vykřikne: „Jé tady rostou kouzelné květiny.“ Daniela Málková

Lukavická lesní strašidla Naše poslední výprava v rámci celoročního projektu nazvaného Lukavická strašidla vedla do lesa na kraji Lukavice. Zde jsme se nejen zabývali přírodou a jejím zkoumáním, ale také jsme vymýšleli příběhy se zvířaty, která jsme na výpravě pozorovali pomocí lupy. Alespoň několik si můžete přečíst, další najdete na internetu na adrese http://strasidla.ic.cz.

Jak Samour zachránil Zemi Žil byl jednou jeden obrovský pavouk Samour. Jednou na Zemi padla temnota a on se lekl. A jak se lekl, zalezl do země a myslel si, že se před temnotou ukryje, ale v podzemí byla temnota ještě větší. Dlouho lezl ornicí a půdou a jeskyněmi, až jednou potkal obří mravence, mnohem větší než je on. Mravenci nejdřív zjišťovali, jestli to není nepřítel, ale pak poznali, že ne. Seznámili se spolu a když zjistili, cože to Samoura trápí, rozhodli se spolu s ním spojit. Mravenci totiž věděli, že temnotu na Zemi způsobil kouzelník Temnoťák. Se Samourem se domluvili lehce. Mravenci seženou a vyzbrojí celou svou armádu a pavouk se k nim přidá se svými devíti červen 2008


přáteli. Společně se rozhodli s Temnoťákem svést boj za denní světlo. A tak se mravenci a pavouci rozhodli Temnoťáka vyhledat a utkat se s ním v otevřeném boji. Ovšem ve tmě se jim špatně šlo. Po chvíli ale zjistili, že mravencům ve tmě svítí nohy. I když špatně, přece jen viděli. Šlapali a šli, až došli k hoře, kterou místní usedlíci nazývají Temná smršť. Rozhodli se na ni vylézt, ovšem kameny se jim lámaly pod nohama a padaly dolů. Při pádu srážely některé mravenčí bojovníky. Oni se ovšem nevzdávali a lezli dál. Lezli už celý týden, až se dostali na samý vrchol. Zde konečně spatřili svého nepřítele Temnoťáka. Neváhali a okamžitě se do něj pustili svými kusadly. Boj to byl krutý, dlouhý a vysilující. Když už mravenci umdlévali a nemohli dál bojovat, přišli jim na pomoc pavouci. Omotávali Temnoťáka svými pavučinami. A taková pavučina, ta je pěkně pevná. Temnoťák se ale nemínil vzdát. Dost účinně se bránil. Někdy některému z útočníků poslal do očí temnotu, takže ten na chvíli neviděl. Párkrát se mu někoho podařilo shodit ze skály. Ale nakonec, téměř vyčerpáni, Temnoťáka porazili. V tu chvíli se rozednělo a všichni byli šťastni, že vyhráli. Mravenci si ze svého mraveniště vybudovali hrad a Samour si vedle mravenčího hradu vybral ty nejlepší stromy a utkal si mezi nimi pavučinu. Stali se z nich dobří přátelé, kteří se dodnes navštěvují. David Remeš, Patrik Zástěra, Janek Špás, Jan Horský

Mravenec lesní Mravenec lesní se nejčastěji nachází v lese, to ví každý. Kdyby mravenec lesní byl veliký jako my, tak to vážně nevím, jak by vypadal. V dávných časech, kdy ještě lidé žili v tlupách, na Zemi žila prapodivná zvířata a jedno z nich se našemu mravenci velmi podobalo. Jednoho dne šel náš obrovský mravenec na procházku a tam ho potkalo další velké stvoření. Byla to obrovská zmije. Mravenec byl nejprve velmi zmatený, vůbec nevěděl, co má dělat. Naštěstí nedaleko tohoto místa byla postavena malá vesnička. Nebyla velká jako dnes, bylo tu jen pár stanů z kůží ulovených zvířat. Uprostřed hořel velký oheň. Pravěcí lidé, kteří tu žili, byli hodní, ale hodně bojovní. Jinak by asi nepřežili. K mravenci a zmiji přiběhl houf pravěkých dětí vedený starším klukem. Ten viděl, že je mravenec v úzkých. Vždyť zmije byla mnohem větší. Klukům došlo, že tohle je opravdu velká přesila. Kluci našeho mravence zachránili. Vrhli se totiž na zmiji ze všech stran a sekali do ní kameny. Zmije se vylekala a rychle se odplazila do pravěkého lesa. Ten byl tak hustý, že se jím ani nedalo projít. Tak byl mravenec zachráněn. A od červen 2008


té doby byl na všechny ty kluky ten mravenec hodný. A kluci mu nosili do lesa drobky, aby měl co jíst. Tereza Holečková

Co čteme Lubomír Man: Vysoký cíl Kniha vypráví o Martinu Rumlovi. Martin má tátu slavného boxera, který už dlouho nezápasil. Když ho jednou nějaký jiný boxer vyzval, přijal to. Bohužel na zápasišti mu zklamalo srdce a on umřel. Protože Martinovi umřel táta, chtěla se jeho mamka odstěhovat do Vlár, kde se narodila. Tam se ale s Martinem nikdo nekamarádil. Jednou se chtěl jít podívat, jak se staví cirkus, ale nestihl trolejbus. Už chtěl jít domů, ale vzpomněl si, že trolejbus za chvíli zatáčí a že mu nadběhne. Stihnul ho jen taktak, ale viděl ho jeden pán. On mu řekl, že může přijít na trénink v neděli v osm hodin na stadion. Potom odešel a Martin si řekl, že v neděli má času dost a že tam přijde. Když tam přišel, uviděl tu několik kluků a toho pána. Dozvěděl se od něj, že se jmenuje Tolar a cvičí atletiku. Myslí si, že by byl Martin dobrý v běhu a skoku do dálky. Martin si obě dvě disciplíny vyzkoušel a líbilo se mu to. Začal sem každou středu dojíždět a cvičil se. Když běžel první závod, byl třetí a to byl velký výkon. A ve skoku dalekém byl dokonce druhý! Martin se skamarádil s nějakými kluky z Vlár a oni začali taky chodit na atletiku. Protože byl stadion v jiné vesnici než ve Vlárech, a cesta byla docela dlouhá, kluci z Vlár se rozhodli, že si postaví doskočiště ve Vlárech. Za dva týdny ho měli a pojmenovali ho Radostná vyhlídka. O prázdninách nabídl Tolar klukům že by mohli jet na měsíc na tábor. Kluci z toho byli velice nadšení. O prázdninách jeli na tábor, kde zažili mnoho dobrodružství a po táboře jel Martin na olympiádu do Prahy, kde byl druhý svým velikým výkonem. Kniha je zajímavá tím, že Martin nemá žádné kamarády, ale svou trpělivostí si je získá. Patří do dobrodružné literatury pro kluky. Je pro čtenáře od deseti let. Janek Špás Tuto zmínku o své knize objevil na našich stránkách s referáty o knihách spisovatel Lubomír Man. Potěšil nás svým dopisem, z něhož citujeme: červen 2008


S úžasem jsem si četl, co umíte dělat s mládeží. Takhle získává práce pedagoga opravdový smysl, punc a respekt. Gratuluji Vám. Samozřejmě mě vedle tohoto obdivu potěšila i zmínka o mé knížce Vysoký cíl, a vůbec mě nemrzelo, že Váš žák spojil mou knížku s Foglarovou Chatou v jezerní kotlině. Spíš mě udivilo, že v téhle kombinaci by ta knížka byla možná vydařenější. Za kombinační obratnost mu proto dávám jedničku, a pokud se mi ozve, pošlu mu výtisk Vysokého cíle z nadcházejícího čtvrtého a notně přepracovaného vydání. Zdravím Vás a ještě jednou děkuji za tu netušenou úroveň, na kterou jste dokázali dostat práci učitele.

Kdo jsem? V minulém čísle Kvasnice jsme do obrázku a vyprávění ukryli hrad Košumberk. Do uzávěrky se nám sešlo celkem deset správných odpovědí. O velký sáček bonbónů se podělí Tereza Milčinská, Marek Suda, Patrik Zástěra, David Remeš, Janek Špás, Mariánka Špásová, Zdeněk Zástěra, Michal Zumr, Tomáš Zumr a Sára Čtveráková. K vaší prázdninové návštěvě doporučujeme hrad z obrázku. Stojí na vysokém zalesněném kopci. Kolem něho se točí Divoká Orlice. Ve středověku patřil k nejpevnějším i nejpůvabnějším českým hradům. Dnes je to bohužel zřícenina, kterou ovšem odborníci zařadili mezi památky první kategorie. Hrad byl vystavěn na konci 13. století, krátce ho vlastnil král Václav II. Poté šel z ruky do ruky, až se dostal do majetku pánů z Kunštátu. Jiří z Poděbrad ho nechal přestavět, aby zvýšil jeho bezpečnost a schopnost obrany. Ovšem noví majitelé dali přednost pohodlnějšímu životu v zámku a hrad začal chátrat. Dnes je po nákladných opravách zpřístupněn turistům. Velmi lákavá je především vyhlídka z rozhledny. V rozsáhlém hradním areálu, jehož prohlídka je silným zážitkem, si můžete prohlédnout některé ukázky archeologických nálezů z okolí, sbírku rytin okolních hradů a výstavu dobových pohlednic. Poznali jste, o který hrad se jedná? Jeho návštěvu o prázdninách opravdu nevynechejte. Jméno hradu nám můžete sdělit do 15. září 2008. červen 2008


Autoři ilustrací: Jan Bakeš: strana 9 Tereza Holečková: strana 13, 16, 19 Jan Horský: strana 2 Michal Makeš: strana 18 Daniela Málková: strana 5, 11, 14 Tereza Milčinská: strana 10 Vendula Nekutová: strana 6 David Remeš: strana 4, 17 Marek Suda: strana 8 Janek Špás: strana 20 Stanislav Zach: strana 7 Patrik Zástěra: strana 3

REDAKCE: Janek Špás Patrik Zástěra Pavlína Drápalíková Denisa Sedláková

červen 2008

Kvasnice číslo 15, ročník 2008

Recommend Documents