Kvasnice číslo 9, ročník Ze školních lavic

9 2007

Kvasnice číslo 9, ročník 2007

Ze školních lavic Ve středu 8. listopadu jsme vyjeli do Chrudimě, abychom v divadle Karla Pippicha zhlédli velmi pěkné představení Řecké báje v podání E. Hruškové a J. Přeučila. Ve čtvrtek 9. listopadu odpoledne si děti z I. třídy si hrály na broučky a berušky. Převlékly se do kostýmů, namalovaly si obličej, společně si připravily večeři a šly svítit lidem pro radost. Také se prošly stezkou odvahy. Na závěr se ve škole uložily ke společnému spánku s knihou Broučci Jana Karafiáta. S četbou jim pomohli starší kamarádi z pátého ročníku (... a spali a spali a spali ...). Další týden jsme na devátou hodinu do školy pozvali všechny příznivce poezie. Při přednesu básní se vystřídali starší žáci s těmi nejmladšími. Svou troškou do mlýna přispěly také děti ze staršího oddělení mateřské školy. Hosté zhodnotili všechny přednášející žáky a pomohli tak vybrat nejlepší recitátory. Z mladších dětí na prvním místě skončila Zuzana Součková s básní Perníková chaloupka, na druhém místě Hana Kropáčková s básní Cvrček a mravenci, na třetím místě Pavlína Drápalíková s básní Makové panenky. Starší žáci si pro návštěvníky připravili pásmo básní Jaroslava Seiferta. Mezi nejlepšími se umístili Martin Šustr (U pražské Lorety), Aneta Mrowietzová (Šly dvě a dvě), Veronika Horáčková (Prašná brána) a Patrik Zástěra (Návštěvou u malíře Lady). Všichni soutěžící obdrželi diplomy, nejlepší z nich také sladkou odměnu. Paní Kropáčková si, podobně jako v předchozích letech, udělala čas a zavítala mezi nás do školy, aby spolu s námi zkusila vytvořit jednoduchou výzdobu pro adventní čas. Každý žák si pod jejím vedením vyrobil a posléze vyzdobil adventní svícen, kalendář na stěnu či malý adventní věnec. Během celého dopoledne se všichni v naší adventní dílně vystřídali a po obědě si každý domů odnesl vlastní výtvor. Dílnu navštívila také jedna z maminek, paní Sýkorová. V neděli 3. prosince jsme se sešli na Čertovské diskotéce v sále restaurace U Koupilů. Zatančili jsme si, zasoutěžili a dokonce jsme dostali od Mikuláše a anděla čokoládové dárky. Kdo byl dost odvážný, mohl si leden 2007


zahrát kostky s čertem, ale čert je starý švindlíř. Každou hru zapíjel ohnivou vodou a všechny nás ušpinil. Pryč ze sálu utíkal s písní: „Já mám spoustu známejch pod zemí ...“ (to asi myslel v pekle Lucifera a další čerty). Také ve škole nás navštívil Mikuláš s anděly a čerty. Pro všechny děti, protože všichni jsme přeci hodní, si připravili balíček se sladkostmi. Dnes už můžeme prozradit, že již tradičně tuto akci pro všechny své spolužáky a děti z mateřské školy nachystali páťáci. V chrudimském divadle Karla Pippicha jsme zhlédli ještě jedno velmi pěkné představení. Jmenovalo se Putování za vánoční hvězdou a zahráli ho herci Hudebního divadla z Karlových Varů. Prostřednictvím divadelní hry jsme se seznámili s okolnostmi Ježíšova narození tak, jak je zpracováno v Novém zákoně. Po návratu jsme se tomuto tématu věnovali ještě při výtvarné výchově – nakreslili jsme si vlastní betlém. Žáky z první třídy přišli před Vánoci navštívit jejich bývalí kamarádi z mateřské školy. Posadili se společně do lavic, vyprávěli si, prohlíželi sešity a učebnice, společně si zazpívali. Prvňáčci se mladším dětem pochlubili s tím, co se jim už podařilo a co se dosud ve škole naučili. Poslední předvánoční týden jsme do školy pozvali své rodiče a prarodiče. Připravili jsme si pro ně pásmo básní, koled a divadelních vystoupení. Besídky oživili někteří žáci také hrou na hudební nástroj: flétnu, varhany a kytaru. Na jednom z vystoupení školáků jsme uvítali také poslankyni Parlamentu ČR, paní Alenu Páralovou. I jí se naše vystoupení líbilo. Mezi děti zavítaly také členky SPOZu, paní Makešová a Halámková, aby jim předaly vánoční balíček, který jim věnovala Obec Lukavice. Všechna vánoční vystoupení jsme si také předvedli navzájem. Do školy se přišly podívat i děti ze staršího oddělení mateřské školy. Poslední předvánoční den si pro mladší spolužáky připravili páťáci vánoční tvoření. Dopoledne sestavené z vánočních zvyků a výroby přání a ozdob pro rodiče bylo doplněné zpěvem koled a vzájemnou nadílkou dárků pod stromečkem. V polovině ledna jsme do školy pozvali do lavice pro hosty podpraporčíka Pavla Mihulku. Při besedě jsme rozebrali zásady správného chování v silničním leden 2007


provozu, společně jsme si zahráli hry, ve kterých jsme si ověřili své znalosti. Došlo i na prohlídku policejní výzbroje. A na to se těšili hlavně kluci. Na konci ledna se absolvovali čtvrťáci a páťáci vyučování ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Prošli jsme se po stopách knih od středověku po 20. století. Vyzkoušeli jsme si psaní různých typů písma podle předloh. Zjistili jsme, kdo to byli písaři, co to je kodex, iluminace, co znamenal vynález knihtisku a co dělali tiskaři. Viděli jsme různé ilustrace, části knihy, knižní vazby, vystopovali jsme, kam putuje rukopis dnes. Spatřili jsme tiskařský stroj, ukázky vzniku dětské knihy v současnosti a školní učebnice od 19. století do poloviny 20. století. Prostřednictvím videa jsme nahlédli do papíren ve Velkých Losinách a seznámili jsme se s výrobou ručního papíru.

Co jsme dostali pod stromeček? Po vánočních prázdninách jsme vyzpovídali všechny žáky školy a připravili pro čtenáře našeho časopisu seznam dárků, které jsme našli o letošních Vánocích pod stromečkem. Lyže, MP3 přehrávač, maskáčové kalhoty, dětský pokoj se vším všudy – tedy vybavení pokoje (nevíme jen, jak se to vešlo pod stromeček), žehličku na vlasy, pásek ke kalhotám, notebook, hodinky, novou tašku, lak na nehty, cédéčka a dévédéčka, kazeťák, rádio, skákací míč, stavebnici Merkur, hokejku, bundu, knížky, mobil, počítač, stavebnici Lego, basketbalový koš, jízdní kolo, rádio, bundu, malování na sklo, voňavku, sprchový gel, kytaru, playstation, brusle, porcelánovou panenku, autíčko, mikinu, sponku, šátek na hlavu, sukni, tričko, náušnice, tepláky, desky na sešity, skateboard, stolní i počítačové hry, panenky, hrníček, plyšáky, řetízek na krk, auto na ovládání, peněženku a skákací dřevěnou myš. A co jsme sami nakoupili pod stromeček pro ostatní? stolní hru, obrázek, svíčku, ručník, dalekohled, plyšáky, omalovánky, autíčko, voňavku, pyžamo, pískající hamburger, chaloupku, puzzle, hřeben, lesk na rty, sponky, stojánek na ubrousky (ten jsme vyrobili ve škole), diář, držadlo na tužky, myš, housenku, berušku, šampon, kazety. Veronika nám vyprávěla zajímavou vánoční příhodu, o kterou se s vámi leden 2007


chceme podělit. Spolu s bratrem jsme se ptali rodičů, jaké asi dostaneme dárky pod stromeček. Vždycky nám odpověděli, že jsme v létě koupili auto a to je veliký dárek pro celou rodinu. A jiné dárky ať nečekáme. Na Štědrý den po večeři jako každý rok jsme šli střílet rachejtle. Když jsme prošli stodolou na zahradu, uviděli jsme nablýskané auto ovázané mašlí jako dárek. Zarazilo nás to, ale stále jsme doufali, že pod stromečkem budou další dárky. Rachejtle jsme vystříleli, spěchali jsme se tedy podívat pod stromeček, co nám nadělil Ježíšek. Ale k našemu úžasu tam byly pouze dva malinkaté dárečky. Tak nám došlo, že s tím autem to je doopravdy a že už nic dalšího nedostaneme. Michal odešel smutný do pokojíčku a najednou zařval: „Dárky jsou tady!“ A teprve teď jsme byli opravdu šťastní. Lukáš Pavlas

Turnaj v minikopané První čtvrtek v lednu jsme se poprvé sešli v sokolovně na turnaji v sálové kopané. Nejprve jsme si sestavili družstva: Predátoři – Janek Špás, David Remeš, Lukáš Pavlas (Jitka Stehnová) Bílí tygři – Standa Zach, Lukáš Bouška, Michal Makeš (Marian Jeníček) Černí tygři – Gábin Nekut, Pavel Sýkora, Pavel Šlitr (Dominik Fuxa) Lebky – Tereza Milčinská, Marek Suda, Vendula Nekutová (Honza Bakeš) Čarodějky – Dominika Pecková, Marijánka Špásová, Eliška Řezáčová (Gábin Nekut) Rytíři – Jitka Stehnová, Honza Bakeš, Patrik Zástěra (Pavel Šlitr) Kapitán Nemo a spol. – Nela Seidenglancová, Veronika Horáčková, Pavlína Drápalíková (Tereza Milčinská). K prvním zápasům se sešli Predátoři s Bílými tygry. Predátoři zvítězili 4:1. Druhý zápas mezi Černými tygry a Lebkami skončil nerozhodně 1:1, Rytíři porazili Čarodějky vysoko 6:0 a Kapitán Nemo a spol. prohrál s Černými tygry 1:2. Za týden při druhém pokračování se spolu utkali Predátoři a Lebky (3:0), Bílí tygři a Kapitán Nemo (nerozhodně 3:3), Černí tygři s Rytíři (0:2). V posledním zápase prohrály Lebky a Čarodějkami 0:3. Družstva hrající proti sobě hrála, jak nejlépe uměla. I povzbuzování dodávalo správnou atmosféru. Jednou se ozývalo povzbuzování spolužáků pro soupeře, jindy naopak. Někteří byli zklamaní, že prohráli a jiní byli šťastní, že vyhráli. I remíza byla dobrá. Pokračování příští týdny přineslo jednoznačný úspěch Predátorů a leden 2007


Rytířů. Ze všech dosavadních zápasů Predátoři a Rytíři pustili jen jeden gól, Bílí tygři deset gólů, Černí tygři pět gólů, Lebky sedm gólů, Čarodějky devět gólů, Kapitán Nemo a spol. šest gólů. Jitka Stehnová

Svět je báječným místem k narození I když budeme černí, žlutí, bílí či chudí, bohatí, slaní či úplně zatracení, můžeme se spolehnout na rodiče, prarodiče či na naše nejlepší kamarády. A hlavně musíme jít za svým přáním i snem. I když se nám to nepodaří, máme alespoň naději. Můj vlastní sen je, abych se dobře učila. Chtěla bych být učitelkou. Na světě by měli být upřímní lidé. Jsem ráda, že žiju na světě, protože na jiných planetách není život. V Lukavici je klid, ale třeba v Chrudimi je moc rušno a v mé rodině se žije poklidně. Jsme šťastní i z narození mého bratra Michaela. A nakonec vzkaz pro děti: „Běžte za svým snem a nenechte se od nikoho ovlivňovat.“ Jitka Stehnová Mně osobně se na světě líbí příroda. Jsem rád na světě, protože bych mohl vylepšit stav rostlin, zvířat a přírody. V Lukavici a v mé rodině se mi žije docela dobře. Hlavně nejvíc mám rád svoji rodinu a příbuzné. Jednou bych chtěl být vědcem a astronautem, abych se víc dozvěděl o světě. No a nakonec bych chtěl vzkázat nově narozeným dětem. Vzkázal bych jim, aby šli za svým snem a v životě hodně dokázali. Martin Šustr

Vysvědčení Před vysvědčením jsme zašli za některými žáky školy, abychom se jich dotázali, jaké známky si zaslouží na vysvědčení. Zde jsou odpovědi. Petr: „Já dostanu jedničky.“ Marián: „Já budu mít taky samé jedničky.“ Honza: „Myslím, že budu mít jenom jedničky.“ Michal: „Já to budu mít dobrý.“ Denisa: „Já budu mít dvojky a jedničky.“ Honza: „Já budu mít samý.“ Zuzana: „Budu mít samé jedničky.“ Marek: „Jedničky, dvojky a možná jednu trojku.“ leden 2007


Tomáš: „Nějakou jedničku, dvojku a trojku.“ Janek: Samý jedničky a jednu dvojku.“ Standa: „Jedničky, dvojky, trojky a čtyřku.“ Iveta: „Jedničky a dvojky.“ Lukáš: „Tři dvojky, jinak samý jedničky.“ Martin: „Jedničky a dvě dvojky.“ Tak to vypadá, že ani žádné vysvědčení nepotřebujeme dostávat. David Remeš

Na co jsme se také ptali při besedě policisty? Zastavujete řidiče a dáváte dýchnout, když máte podezření, že pil alkohol? Ano. Jak poznáte, že je opilý? Je agresivní, motá se, neodpovídá, neříká souvislé věty. Můžu jezdit traktorem? Ne, a to ani v doprovodu dospělého. Od kolika let můžu jezdit sám na kole? Od patnácti let. Do kolika hodin máte službu? Pracovní dobu mám do tří hodin, ale když je potřeba, tak jsem stále na příjmu. Mohl bych střílet ze vzduchovky? Ano, ale někdo z dospělých u toho musí být. Máte nějaký odznak? Ano mám. Příslušníci jiného oddělení (třeba kriminálního) mají odznaky jinak barevné. Máte neprůstřelné vesty? Ano, v případě, kdy by mohlo přejít k přestřelce, pak si je také oblékáme. Máte někdy strach? Ano mám, ale my jsme přísahali, že budeme chránit náš stát, tak se na to snažím nemyslet. Zapsala Nela Seidenglancová

Ze školních sešitů Pravěk Nevěděla jsem, že pravěcí lidé se živili i s lesními plody, že vyrobili Věstonickou Venuši a že dokázali postavit ze dřeva, listí a sena dům a vyrobit první umělecké předměty. Že dělali kamenné plastiky a vyráběli keramické nádoby. Že měli srpy a kamenné sekery. Naučila jsem se, že lidé jedli lesní plody a živili se lovem. Že měli keramické nádoby. Že pekli placky a spali ve slámovém domku. Lovili mamuty. Měli mince a šperky. Stavěli si sídliště z hlíny a dřeva. leden 2007


O pravěku jsem se naučil, že obydlí bylo z kůže a dřeva. Šaty byly také z kůže. Zbraně byly z kostí, dřeva a hlíny. Později začali těžit měď a zbraně vyráběli ze železa a bronzu. Žili v tlupách, před nepřáteli se schovávali v hradištích a jeskyních. O pravěku jsem se dozvěděl, že zemřelým dávali do hrobů dary, peníze, jídlo či dýku, protože věřili, že půjdou do nebe. A také že jedli divokou zvěř a lesní plody. Když lovili mamuty, museli spolupracovat v tlupách a vyráběli si různé zbraně, třeba sekeromlat. Vyráběli také různé talismany pro štěstí. Stavěli si stany, aby měli kde bydlet a když jim hrozilo nebezpečí, schovali se v jeskyních. Nevěděla jsem, že pravěcí lidé se živili i lesními plody a dokázali si z kostí, dřeva a kamene vyrobit první umělecké předměty. A že si dokázali z listí a sena postavit dům. Že dělali kamennou plastiku a vyráběli keramické nádoby. Nevěděla jsem, že zemědělec žil v pevnějších domech na sídlišti. Žáci čtvrtého ročníku

Přemyslovci Zaujalo mne, že bratr Václava, Boleslav, ho zabil kvůli vládě a také že se Anežka Česká vzdala vlády, založila špitály a chudobince a šla léčit nemocné a chudé, a že poslední Přemyslovec byl Václav III. Pro mne bylo nové, že nejslabší je kníže potom král a nakonec císař. A že kronikář Kosmas psal knihu latinsky. A taky že se mohlo stát, že písař byl skoro na konci a knihu pokazil a musel svou dlouholetou práci začít znovu. Ve vlastivědě mě zaujala Anežka Česká, protože byla princezna a stala se jeptiškou. Vybudovala nemocnici pro staré a nemocné lidi. Bylo pro mně nové, že Václav III. byl zavražděn a po 400 letech tak vymřeli Přemyslovci. Nevěděla jsem, že syn Oldřicha unesl z kláštera Jitku a vzal si ji za ženu. Také pro mě bylo nové, že kronikář Kosmas psal svou kroniku latinsky. Sepsal v ní dávné události podle vyprávění starců. Dozvěděla jsem se, že prvním historicky doloženým knížetem byl Bořivoj. Pro mě byl novinkou svatý Vojtěch, rod Slavníkovců a jejich vyvraždění. Zaujal mě svatý Václav, Boleslav, Kosmasova kronika a Anežka Česká. Už jsem věděl o Ludmile, Václavovi, Boleslavovi, Oldřichovi, Boženě, Břetislavovi a Jitce. A velmi mě zaujalo, že někteří králové dostali korunu jen pro sebe a teprve Přemysl Otakar I. ji dostal i pro své potomky. Líbilo se mi, že Anežka Česká dala veškerý svůj majetek na pomoc chudým a taky že Boleslav vydal první české peníze. Žáci čtvrtého ročníku leden 2007


Zimní rozhovor s našimi kuchařkami Naši školu navštěvují každý den. Starají se o to, abychom během dne neměli hlad a žízeň. Obě Marie – jedna Trojanová, druhá Králová. Byli jsme zvědaví, tak nám odpověděli na několik našich otázek. Kdy jste začaly pracovat na naší škole? Já jsem nastoupila v roce 1980 a já v roce 1985. Jaké jídlo vaříte nejraději? Rádi vaříme jídla, která vám chutnají. Jaké jídlo máte nejraději vy? Já jím nejraději rajskou omáčku s kolínky a já vepřo– knedlo–zelo. Jaké děti máte nejraději? Nevybíráme si, máme rádi vás všechny. Pracuje se vám v naší škole dobře? Ano. Kdy připravujete jídelní lístek na další týden? Vždy ve čtvrtek nebo v pátek předchozí týden. Hned v pondělí ráno se Vám objeví na internetu. Baví vás vaření? Ano, vaříme rady ve škole i doma. Proč jste nastoupily do naší školy? Chtěly jsme tuto práci dělat. Jak máte vybavenou kuchyň? Vloni, ještě před prázdninami, nám jsme do kuchyně dostali nový konvektomat. Letos máme slíbeno, že bude kuchyň vybavena dalšími potřebnými pomůckami. Myslíme si, že se tak naše pracoviště stane moderním a nám se tu bude velmi dobře vařit. Co byste chtěly vylepšit v naší školní výdejně? Ve školní výdejně se konečně po letech dočkáme celkové rekonstrukce. Zde by mělo přibýt ještě jedno okénko – pro použité nádobí. A hlavně bude ve výdejně ohřívací vana, takže jídlo bude mít po celou dobu stejnou teplotu. Vaříte rádi jídla dobrá? Určitě ano. A jsme rády, že vám chutná. Chodíte rády do školy i do školky? Ano, chodíme rády k vám do základní školy i do mateřské školy. Děkujeme za odpovědi. Pro čtenáře našeho časopisu připravily Tereza Milčinská a Daniela Málková. leden 2007


O kocourovi jménem Strakáček Byl jednou jeden kocourek a ten žil na vesnici. Jmenoval se Strakáček. Hrozně rád si hrál s dětmi na ulici. Ale když šly ráno děti do školy, tak z toho byl smutný, protože sám se nudil. Když odpoledne šly děti ze školy, hned je běžel přivítat. Večer pospíchal ke dveřím svého domu, kde na něj čekala plná miska mléka a další a další misky masa a rohlíků. A pak šel spát na půdu do své měkké postýlky za komínem, protože v teple se mu nejlépe spí. Ráno zaspal, a tak byl zarmoucený, že se nestačil s dětmi rozloučit. Chvíli přemýšlel, co má dělat, aby se zabavil, ale pak ho napadlo, že by si mohl jít hrát se sousedovými kocoury. Venku ho však čekalo překvapení. Všichni kocouři ho tam nechali samotného, byli totiž na výstavě. Tak Strakáček smutně odběhl domů a v duchu si říkal: „Co já tady vlastně budu dělat, když mě tady nechali samotného?“ „No tak asi běhat po schodech a nebo po dvoře honit ptáky.“ Ale naštěstí už přijeli kocouři odvedle. Tak si hned s nimi začal hrát, honit se a veselit. Sára Čtveráková

Naše historické povídky Můj život ve slovanské vesnici Moje jméno je Břetislav. Narodil jsem se v roce 620 ve vesnici Lukavka. Sousední vesnice od roku 623 stále napadali loupeživí Avaři. Když hrozilo, že Avaři napadnou i Lukavku, lidé ve vesnici se dozvěděli, že do jejich kraje přijel franský kupec jménem Sámo s ozbrojeným doprovodem a že se přidává na stranu Slovanů. Muži z naší vesnice a okolí se vydali za Sámovou skupinou a společně pobili hodně Avarů. Můj tatínek se také stal statečným bojovníkem a my jsme se pak s ním přestěhovali do hradiště. Tam jsme několik let spokojeně žili. V roce 631 ale musel můj tatínek do bitvy s franským vojskem u hradiště Wogastisburgu a tam padl. Byl jsem smutný, že jsem přišel o tatínka, ale byl jsem také rád, že Slované zvítězili. Když mi bylo 20 let potkal jsem dvě ženy. První se jmenovala Libuše a druhá Božena. Nemohl jsem se rozhodnout, kterou z nich si mám vybrat. Ale potom jsem si řekl: „Když Sámo může mít dvanáct žen, tak já můžu mít klidně dvě ženy.“ Já jsem pracoval na poli a staral se o dobytek, mé ženy se staraly o úklid, vaření a také o tři děti. Tak jsme si spokojeně žili až do smrti. David Remeš leden 2007


Jmenuji se Herbert a narodil jsem se v roce 835 v rodině kováře. Bydlím se svými rodiči a sourozenci v chalupě s malou kovárnou. Můj otec vyráběl zbraně pro moravská knížata a bohaté velmože i jejich vojska. Byli jsme tedy dost bohatí. Odmala jsem hrozně rád chodil za otcem do kovárny a obdivoval jeho zručnost. Později jsme se i já učil kovářskému řemeslu. Bylo to zajímavé, když jsem z kusu železa ukul krásný a pevný meč. Ale více mne zajímalo, jak se s takovým mečem zachází. Díky mé zvědavosti a zkušenosti se zacházením se zbraněmi jsem se dostal do skupiny bojovníků, kde jsem už zůstal. Učil jsem se zacházet se zbraněmi, stavět opevněné dvorce a rozsáhlá hradiště. Zalíbila se mi jedna z dcer našeho velitele, kterou jsem si ve svých 25 letech vzal za manželku. Vychováváme spolu syna a dceru. Splnil se mi velký sen, stal jsem se dobrým bojovníkem, abych chránil svého pána, ale i svoji rodinu. Patrik Zástěra Moje jméno je Božena, narodila jsem se v roce 623, měla jsem staršího bratra, kterému již bylo 15 let, bydlel se mnou, rodiči i prarodiči v Hradišti. Hradiště bylo součástí Sámovy říše, kterou založil Sámo, franský kupec z Galie. Tento muž měl celkem 12 slovanských manželek a s nimi 22 synů a 15 dcer. V roce 631, kdy mi bylo 8 let, Sámo porazil Franské vojsko u Wogastisburgu, kde pod jeho vedením bojovalo moc statečných mužů, pár žen i můj bratr s otcem a dědou. Z této bitvy se mnoho mužů i žen nevrátilo. Naštěstí jak bratr, otec i děda se vrátili v pořádku, i když unavení, ale živí. Po nějakém čase se bratr Jan usadil, protože potkal překrásnou ženu, která se jmenovala Vladěna. Po nějakém čase se s ní oženil, měli 4 děti a bydleli ve vedlejší vesnici. V roce 639 nám zemřela matka, a tak Vladěna s bratrem byli nuceni se přestěhovat zpět do Hradiště, kde pomáhali otci. Já jsem v roce 640 potkala svého muže Břetislava, který si vzal mně i moji kamarádku Ludmilu za ženy. Spolu s Ludmilou jsem se starala o tři děti a Břetislav se staral o pole a dobytek, abychom měli co jíst. Tak jsme žili až do smrti spokojeným životem. Naše, tedy Sámova říše se rozpadla na jednotlivá území v roce 658, kdy Sámo, franský kupec zemřel. Sámo vládl říši celých 35 let, vytvořil v té době silný kmenový svaz, tím vnikla vojenská demokracie, s náboženskou a správní pravomocí. Daniela Málková Narodil jsem se roku 841. Jmenuji se Teodor. Bydlel jsem v kovárně s rodiči, bratrem a sestrou. Když nám bylo kolem pěti let, rodiče nás naučili zodpovědnosti. Také nás naučili číst a psát. Do deseti let nám matka říkala různé pověry. Když mi bylo osmnáct, pomáhal jsem tátovi s podkovami pro královské leden 2007


koně. Když jsme je odváželi, viděli jsme s otcem bratra, který je vojákem. Ve dvaceti letech jsem se taky přidal k armádě. Táta s mámou prodali kovárnu a postavili si dům nedaleko hradiště. Občas jsme k nim s bratrem chodili. Vždy jsme jim donesli trochu jídla a jednou i zimní oblečení. Ve třiceti devíti letech jsem skončil s vojnou a vrátil jsem se k rodičům. Když mi bylo čtyřicet, rodiče mi zemřeli. Jakmile se o tom dozvěděli sourozenci, dost je to vzalo. A tak jsem se přestěhoval k nim a žiju s nimi spokojeně až dodnes. Stanislav Zach Moje jméno je Ludmila. Narodila jsem se v roce 623. Měla jsem starší sestru, které bylo osmnáct let. Bydleli se mnou rodiče a prarodiče v Hradišti. Hradiště bylo součástí Sámovy říše. Tu tento franský kupec z Galie založil. Sám měl celkem dvanáct manželek a s nimi 22 synů a 15 dcer. V roce 631, kdy mi bylo devět let, Sámo porazil franské vojsko v Wogastisburku, kde pod jeho vedením bojovalo moc statečných mužů a pár žen. Mezi nimi i můj otec a děda. Já jsem potkala muže Břetislava, který si vzal za ženu mě i mou kamarádku Boženu. Spolu s Boženou jsme se starali o tři děti a Břetislav hospodařil. Pečoval o pole a dobytek. Žili jsme společně šťastně až do smrti. Tereza Milčinská Jmenuji se Božena a narodila jsem se v roce 825 v rodině kováře. Bydlím se svými rodiči a sourozenci v chalupě. Můj otec vyrábí zbraně pro velmože i knížata. Jsme tedy dost bohatí. Od mého dětství se mi líbily šperky, protože je měla i moje maminka od tatínka. Taky jsem je měla i já od tatínka. Když jsem vyrostla, tak jsem se vdala a měla jsem dvě děti. Splnil se mi můj velký sen, že ze mě je dobrá maminka. Iveta Mrowietzová

Jak žili naši vynálezci

Narodil jsem se v Chrudimi. Můj otec Antonín Heřman Ressel se narodil 18. února 1762 ve vsi Heinersdorf an der Tafelfichte u Liberce, jako syn Jana Jiřího Ressela a jeho manželky Alžběty. Můj otec měl bratra jménem František Heřman. Otec byl Němec. V Chrudimi se stal roku 1792 výběrčí mýta a nápojové daně. Má matka se jmenovala Marie Anna Konvičková. Já jsem byl pokřtěn v děkanském římskokatolickém úřadu v Chrudimi po svém narození dne 29. června 1793 jako Josef Ludvík František Ressel. Tehdy jsme bydleli v domě číslo 124/I v Chrudimi, v Široké ulici. Měl jsem o dva roky staršího bratra Františka Antonína leden 2007


narozeného 17. 1. 1791, dvě mladší sestry Viktorii narozenou 16. 2. 1795 a Marii narozenou 15. 5. 1797. V roce 1806 jsem šel na gymnázium v Linci, pak do Českých Budějovic do dělostřelecké školy a po dvou letech odtud do Vídně, kde jsem studoval na univerzitě. V roce 1814 jsem se stal žákem lesnického učiliště v Mariabrunnu, díky přízni císaře Františka II., kterého na mne jako výborného kreslíře upozornil můj kamarád chrudimský krajan Jelínek, císařův komorník. Po dvouletém studiu na lesnickém učilišti, mimochodem s výborným prospěchem, musím pro nedostatek peněz školu opustit. Roku 1817 jsem se stal lesníkem v Krajině. 30. října roku 1821 jsem se v Terstu oženil s osmnáctiletou Jakobinou von Orebich, s níž jsem měl tři děti. Ovšem Jakobina mi umřela již v roce 1826. Po čtyřech letech jsem se jako vdovec se třemi dětmi znovu oženil s Terezií Kasteličovou a s ní jsem měl sedm dětí. Já jsem vynalezl spoustu věcí a zlepšil dost technologií, ale nejznámější můj vynález je bezesporu lodní šroub. K nápadu mě přivedl malý parník. Pozoroval jsem ho v Terstu. Plul příliš pomalu, protože ho jeho dvě kolesa nestačila pohánět. A tak jsem přemýšlel tak dlouho, až jsem přišel na to, připevnit k parníku místo koles jakýsi zatočený šroub, který by svým otáčením vířil vodu, a tak loď poháněl. Nejdříve jsem ho umístil na příď lodi, ale to se moc neosvědčilo. Pohyb parníku to příliš nezrychlilo. Po dlouhém přemlouvání mi majitel lodi dovolil provést nový pokus. Při něm jsem velký šroub umístil na konec lodi. A tentokrát to konečně vyšlo. Loď plula díky mému šroubu alespoň třikrát rychleji! Jako lesník jsem často odjížděl na inspekční cesty. Svůj čas jsem často trávil daleko od své rodiny. Život mi nějak rychle proklouzl mezi prsty. Dnes je 9. října roku 1857. Jsem hodně unaven. Půjdu si lehnout, snad se moje nevolnost do rána ztratí a já budu moci konat svou povinnost. Poslední vyznání Jossefa Ressela zapsala Jitka Stehnová Já jsem se narodil 8. července 1847 v Plánici u Klatov. Byli jsme hodně chudí. Tatínek byl švec a maminka posluhovala v bohatých rodinách. Mě od dětství zajímaly vynálezy, a tak jsem se postupně vypracoval na významného českého elektronika a vynálezce. Dokonce jsem si založil vlastní továrnu. Ale pochopitelně i v mém případě zafungovala lidská závist a zášť, ovšem i velké štěstí. Ale postupně. V Praze jsem začal studovat německé reálné gymnázium na Malé Straně. Na něm jsem mohl získat všeobecné vzdělání. Hned v prvním ročníku jsem propadl z němčiny, a tak jsem raději přestoupil na české reálné gymnázium v Panské ulici. Já jsem sám sebe nepovažoval za dobrého studenta. Dokonce jsem ani neodmaturoval a na techniku mě v roce 1866 přijali zcela mimořádně díky přímluvě jednoho leden 2007


z profesorů. Díky tomu, že jsem byl jejich mimořádný posluchač, jsem ovšem mohl jezdit na různé výstavy do ciziny. V roce 1878 jsem na Pařížské světové výstavě obdivoval elektrické světlo ruského vynálezce Jabločkova. Inspirován tímto výtvorem jsem se v roce 1880 namáhal tak dlouho, až jsem zpracoval první velký vynález. Nazval jsem ho diferenciální oblouková lampa. Lampu jsem představil světové veřejnosti v roce 1881 na výstavě v Paříži. A hned jsem slavil triumf. Moje obloukovka se samočinnou regulací vzdálenosti uhlíku získala zlatou medaili mezi padesátkou zařízení! Vyšší ocenění se svou žárovkou získal jen můj konkurent Edison. Já jsem se kvůli právu na svůj vynález dostal do soudního sporu s firmou Siemens und Halske. Werner Siemens na mě totiž zcela neoprávněně podal žalobu. Však ji taky německý patentní úřad zamítl a zpětně mi přiznal k 15.4.1882 samostatný říšskoněmecký patent č.16297. 18. srpna roku 1881 jsem svou lampu představil v plzeňském divadle. V roce 1884 jsem založil v Karlíně svou továrnu, jejímuž vzniku pomohly peníze získané za prodej patentních práv. Dnes je 22. listopadu 1941. Už dlouho žiji osamocen ve Stádleci u Tábora. V naší zemi jsou fašisté a mně se už dál nechce žít. Vysvětlivka: Diferenciální regulace vzdálenosti uhlíku – do jednoho obvodu lze zapojit několik obloukovek, aniž by kolísání odběru proudu jedné lampy způsobovalo blikání ostatních. Z deníku Františka Křižíka (Martina Šustra) Narodil jsem se 28. února 1782 a vyrůstal v chudé mlynářské rodině. Můj otec se jmenoval Mikuláš Božek. Moje matka je Marie Dudová, pochází z Těšína. S prvním manželem si moc nerozuměla, ale s mým otcem už ano. Odmala jsem projevoval oblibu ve strojích všeho druhu. Když jsem trochu vyrostl, šel jsem studovat na gymnázium v Těšíně. Tady jsem vynikal, až si toho všiml i profesor Leopold Jan Šeršík, který mě podporoval a byl mi velkou oporou. Díky němu jsem šel po maturitě studovat matematiku a mechaniku do Brna. A v té době jsem vynalezl automobil na páru. Byla to velká dřina, musel jsem pořád znovu a znovu začínat od počátku, ale mé úsilí se projevilo a vše docela dobře dopadlo. Když jsem však svůj vynález představoval, někdo ukradl pokladnu se vstupným (tedy s penězi, které mi pořadatelé vybrali, abych měl také z čeho žít). Přemýšlel jsem o tom, že si vezmu svůj život. Naštěstí jsem to neudělal, protože jsem potkal krásnou dívku jménem Josefína Longová – no řekněte, není to hezké jméno? Tu jsem si později vzal. Pak jsem šel bez peněz pěšky studovat logiku a filozofii. Nejdřív jsem se živil opravou hodin a hodinek, ale poté jsem se po přímluvě Josefa Dobrovského stal vychovatelem tří dětí hraběte Clam-Martinice. Netrvalo dlouho a měl jsem se svou manželkou vlastní děti – dva syny Františka a Romualda. Brzy jsem však místo vychovatele a práci hodináře opustil a odešel jsem do Královského leden 2007


českého stavovského učiliště. Na přání ředitele Gerstnera jsem se ale i tady vrátil ke své práci hodináře. Získal jsem dobrozdání Cechovního mistra. V oboru hodinářství jsem už zůstal až do stáří. Při úpravě staroměstské vodárny jsem si však přivodil těžký zápal plic, takže teď musím stále ležet a nemohu nic dělat. Myslím, že tohle už nepřežiju. Josef Božek, alias Nela Seidenglancová Narodil jsem se v Helkovicích u Žamberka v chudičké rodině. Když mě bylo osm zemřeli mě rodiče, protože byli nemocní. Měl jsem za kamaráda souseda, který se mnou chodil na střední školu. Střední školu jsme studovali ve Znojmě. Učení mně šlo velmi dobře, také mě bavilo. Hodně jsem se toho naučil. Říkali o mně, že jsem byl pečlivý student. Se sousedem jsme si ve škole docela dost radili a pomáhali. Po střední škole jsem vstoupil do kláštera v Louce u Znojma. Tam jsem byl vysvěcen na kněze a jmenován učitelem přírodních věd. Spolu se studenty jsme přemýšleli o novém vynálezu. Můj soused se totiž bál blesků, a tak mě napadlo, že bych mohl vynalézt zařízení, které by chytalo blesky a svádělo by je do země, tedy bleskosvod. Když jsem vynalézal ve své dílně, moc mě to nešlo. Ale pak jsem přišel na bezva nápad – vzal jsem čtyři stovky kovových hrotů a sestavil jsem ho dohromady. Vznikla obrovská tyč, kterou jsem postavil na kopec. A to už fungovalo. Při bouřce se skutečně blesky trefovaly do mé tyče. Můj soused se už blesků nemusel bát. Také mě zajímala hudba a snažil jsem se vynalézt nějaký elektrický hudební nástroj. Přemýšlel jsem docela dlouho, až jsem nakonec sestavil něco mezi houslemi a violou. Hrálo to velmi hlasitě. Velké cti se mi dostalo od císařovny Marie Terezie, která mě pozvala k sobě na dvůr do Vídně, abych jí své vynálezy předvedl. Jí i jejímu manželovi se všechno moc líbilo. Prokop Diviš ve vzpomínkách Lukáše Pavlase V dětství jsem musel hodně pracovat. Měl jsem také kamarády. Hodně jsme pomáhali doma s domácností. Ale moc dobře se nám nevedlo. Když jsem vyrostl, stal jsem se rolníkem. Měl jsem jednu ženu, dvě děti a velký statek. Žena se starala o děti a domácnost a já jsem se staral o celou rodinu, abych ji uživil. Později jsem se stal vynálezcem. Vynalezl jsem třeba ruchadlo se svým bratrancem. Ruchadlo byl pluh k orbě půdy. Ruchadlo půdu kypřilo a zároveň i obracelo. Se ženou a dětmi se nám vedlo dobře, ale potom mi žena zemřela. To bylo roku 1838. Byl jsem velmi smutný. Až po čase se to zlepšilo. Ovšem vedlo se nám velmi špatně, nezvládal jsem práci a k tomu ještě děti. Později jsem leden 2007


potkal Annu Pernerovou, která se mi líbila. Po čase jsme se vzali. Měli jsme se rádi. Ale Anna neuměla vařit a hospodařit. Začal jsem být unavený a to mi v roce 1849 bylo teprve 50 let. František Veverka perem Anety Mrowietzové

Lukavická Příšerka – 2. díl Ve vyprávění Karla Pošmourného v minulém čísle našeho časopisu jsme s Lukavickou Příšerkou putovali po Chrudimce a Labi až do Severního moře. Dnes si můžete přečíst několik verzí, jak by náš příběh mohl pokračovat. Těšíme se na vaše názory, které pokračování se vám líbí nejvíc. Jedou po moři a vidí chobotnici. Vojtíšek se diví: „Co je to za podivné zvíře? A má to osm nohou.“ Příšerka se zamyslí a odpoví: „To je chobotnice.“ Chobotnice k nim připluje a povídá: „To jste vy? Vnučka té příšerky, co tu byla před několika lety? Já jsem její dobrá přítelkyně. Jestli chcete, chvilku vás potáhnu.“ A tak se z nich stali přátelé. Jedné noci byla obrovská bouře. Ta bouře odvála motorový člun až na Britské ostrovy. Chobotnice je hledala a našla je pět kilometrů od Londýna. Když je našla, viděla velké město. Řekla si: „To bude asi ten Londýn. A hned to sdělila Lukavické Příšerce: „Příšerko, to je město Londýn, nepůjdeme se tam podívat?“ Příšerka odpověděla: „Tak dobrá, ale někdo by tu měl zůstat a pohlídat motorový člun. „Já ho pohlídám,“ nabídla se chobotnice. Když došli do Londýna, uviděli anglickou královnu, která zrovna oslavovala své narozeniny. Anglická královna je spatřila a řekla Lukavické Příšerce: „Vy jste ta známá Lukavická příšerka? Zvu vás na mé narozeniny.“ Lukavická příšerka ještě nikdy neviděla tolik jídla najednou. Po oslavách jim anglická královna věnovala loď, peníze a všichni odpluli za zvuku trubek. Pluli týden na moři, ale pak jim došly zásoby jídla, a tak se zastavili v městě Newcastle Upon Tyne, nakoupili všechno jídlo a šli se podívat po městě. Lukavická příšerka se divila: „To je velký trh, nepůjdeme si něco koupit?“ „Musíme šetřit, ale podíváme se, co prodávají,“ rozhodl Vojtíšek. Procházeli se po tržnici, okukovali zboží, až za trhem uviděli velké ruské kolo. Hned se svezli. Když je kolo vyvezlo nahoru, uviděli v dálce nějakou loď. Příšerka hned poznala: „To je naše loď.“ „Máš pravdu, vydechli všichni úžasem.“ Slezli z ruského kola a nastoupili do lodě. Dále pokračovali do Skotska a zastavili se až v městě Dundee. Martin Šustr a Lukáš Pavlas leden 2007


Pluli po moři a vtom je přistihla bouře. Naštěstí byl blízko ostrov, tak na něj doplavali. Cestou se jim rozbil člun. Potom se vydali do velkého lesa. Zde si postavili chaloupku. Zatímco tam byli, musely jim vystačit zásoby, co si vzali z domu. Když se jednou procházeli po ostrově, našli různé ovoce. Ochutnali je a moc jim chutnalo. Potom Příšerku napadlo, že si postaví vor a jak řekla, tak se stalo. Naštěstí z lodě zachránili sekeru. Začali sekat stromy. Vzpomněli si, že by někde měli mít i provaz, Příšerka pro něj doběhla, a tak mohli vázat klády k sobě. Potom řekl myslivec Vojtíšek: „Vyplujeme hned zítra ráno.“ Zatímco pejsek Borek si hrál, Vojtíšek a Příšerka připravovali vor a zásoby. Když nastalo ráno, vypluli. Pluli pořád dál a dál. Vtom potkali delfína. Borek se ho zeptal, kudy mají plout do SKOTSKA. Delfín jim poradil, že když budou plout stále za nosem, tak se tam dostanou. Oni mu poděkovali, ale delfín jim ještě řekl, že by s nimi mohl chvíli plout. Pluli asi třicet kilometrů, potom se od nich delfín oddělil a plul jinam. Za pět dlouhých hodin dopluli do SKOTSKA. David Remeš a Iveta Mrowietzová Dopluli k moři a velice se divili, že když ochutnali vodu, byla slaná. Nastartovali motor a jeli dál. Potom se zvedl velký vítr, Příšerka se jejími packami neudržela a spadla do vody. Vojtíšek s Borkem si mysleli, že Příšerka je už někde u dna. Ale vtom uviděli, jak příšerka vyplavala na hřbetě delfína a kolem nich pluli další delfíni. Když Příšerka vylezla na člun a osušila se, delfínům všichni strašně děkovali a dali jim nějaké jídlo. Potom delfíni řekli: „A až nás budeš potřebovat, zapískej.“ Pak pluli dál, ale došel jim benzín. Chtěly pádlovat, ale Borek si vzpomněl na delfíny. Zavolali je a hodili jim lano. A delfíni je táhli. Dotáhli je k nejbližšímu ostrovu. A tam se rozloučili. Naši přátelé se vydali do středu ostrova, protože tam slyšeli hluk. Uviděli tam gorily. Gorily si začaly tlouci do hrudi a rozběhly se proti nim. Borek jednu kousl do nohy, ale naši přátelé se raději otočili a utíkali pryč. Nastoupili rychle do člunu a plavili se pryč. Ale gorily po nich házely kameny. Nestrefili se, ale probudily tím mečouna. Gorily si jich už dále nevšímaly, ale mečoun jim provrtal člun. Doplavali k protějšímu ostrovu. Lidi je tam uvítali, pohostili. Velmi se jim líbila Vojtíškova puška. leden 2007


Naznačili, že by vyměnili pušku za motorový člun, kanystr benzínu a mapu. Vojtíšek nejdřív nechtěl, ale pak se domluvili. Janek Špás, Patrik Zástěra, Stanislav Zach Z údivu z moře začal mít Vojtíšek hlad. Vzal prut, aby nachytal pár ryb. Ale přitom spadl hajný Vojtíšek do vody. Neuměl plavat a najednou k němu začalo připlouvat plno žraloků. Příšerka řekla Vojtíškovi, jak má plavat na hladině a zavolala: „Pomóc, pomóc!“ Z ničeho nic připlulo plno malých delfínků a ten nejkrásnější je vedl. Delfínci se snažili odlákat žraloky, ale moc se jim to nedařilo. Najednou se jeden ze žraloků otočí a zavolá na ostatní: „Hele, támhle je celá tlupa delfínů, s nimi si alespoň zahrajeme na honěnou, ale s tímhle páprdou si moc neužijem.“ Tak se celé hejno žraloků vydalo za delfíny. Všichni žraloci a delfínci přitom umřeli, jen ten nejkrásnější zůstal, vytáhl Vojtíška z vody, seznámil se s nimi a poprosil je, jestli nemají trochu jídla a jestli by se nemohl vydat s nimi, protože už nikoho nemá. Tak mu Příšerka dala půlku nachytaných ryb a pluli spolu dál. Pluli už dva dny a zásoby jim pomalu ubývaly. A co se nestalo – najednou se ozvala rána a všichni se ocitli ve vodě. „Narazili jsme na kámen,“ zavolal Vojtíšek. Ještěže nedaleko byly Fríské ostrovy, tak chytili pár věcí, které plavaly na hladině a vylodili se na ostrově. Jen delfínek musel zůstat daleko od břehu. Když se trochu rozkoukali, vydali se na průzkum ostrova. Vojtíšek s pejskem našli ohromnou horu, tak na ni vylezli a měli celý ostrov jako na dlani. Poté našli krásné třpytivé jezero s pitnou vodou, i ovocné palmy, například banánovniky, ananasovníky, pomerančovníky a citroníky. Nesli si s sebou ohromné koše a lahve, tak je naplnili. Koše ovocem a lahve vodou. Příšerka zatím našla sekyru, s níž pokácela pár palem a postavila velikou loď. Ze dřeva konstrukci a z listů střechu. Delfínek nachytal pár ryb, Příšerka ještě vytvořila ohniště a na něm je opekla. Když se Vojtíšek s pejskem vrátili, dali nádoby do lodě a najedli se. Při večeři si povyprávěli, co našli a udělali a pak šli spát. Ráno se najedli ovoce a Vojtíšek s pejskem šli ukázat Příšerce jezero. To posloužilo i k tomu, aby se umyli. Den prožili v pohodě a připravovali se na ranní cestu dál. Vyrazili časně ráno. U pádel se spravedlivě střídali a když už nemohli, táhl je delfínek. Takto pluli dva dny a dvě noci. Až se jednou zrána objevila bouře a díky ní se ocitli až ve Skotsku. Tam se museli s delfínem rozloučit, protože už neměli kam plout a on si při cestě našel nové kamarády. Jitka Stehnová, Aneta Mrowietzová Najednou z moře vyskočil delfínek Filip a zeptal se jich: „Kam jedete kamarádi?“ Příšerka odpověděla, že jedou do Kanady pro lekníny za Indiány. To leden 2007


se delfínek nadchnul a povídá: „Já Indiány znám a kamarádím se s lidmi z kmene Siouxů. „Ano přesně za nimi jedem,“ řekla příšerka. Delfínek Filip pozval příšerku, Vojtíška a pejska k sobě do domečku a začal jim vyprávět: „Před mnoha lety jsme se já s maminkou a tatínkem vydali do Kanady pro lekníny. Když už jsme tam skoro byli, přepadli nás piráti, vyhodili nás z lodě a my jsme museli doplavat do Kanady po svých. Byli jsme velmi unavení a Indiáni se o nás postarali. Byli velmi přátelští a my jsme je požádali o ty lekníny a jeli jsme zase domů.“ „Rád bych se za nimi někdy přijel podívat,“ povzdechl si delfín Filip nakonec. „Tak pojeď s námi,“ řekla Příšerka. Delfínek souhlasil. A tak se společně vydali na další cestu. Nela Seidenglancová, Veronika Horáčková

Můj plyšový mazlíček Můj plyšový mazlíček se jmenuje Ferda. Je to tygr. Jsou mu tři roky. Srst má světle hnědou s černými pruhy. Je to můj mazlík a hezky se s ním spí. Vždy, když jdu do školy, posadím ho na postel. Měří 45 cm. Je docela velký. Mám ho moc ráda. Je to můj plyšový kamarád. Je hodný. Ferdu si mohu pověsit na krk. Pavlínka Drápalíková Můj mazlíček je Taz. Má hnědobílou barvu. Vysoký je 20 cm a široký 13 cm. Povídám si s ním než usnu. Starý je 18 dní. Taz je pohádková postava. Má osm zubů. Prsty má čtyři. A má málo vlasů. Ruce má daleko od sebe. Nohy má zase naopak. Uši má moc hodně malé. A oči zase velké. Má dost divný hlas, nos velký, pihy jenom čtyři, malý ocas, obočí černé, prsty na nohou čtyři. Svaly má velké a ramena taky. Bydlí v džungli. Pavel Šlitr Můj pejsek nechodí a já ho táhnu. Má hnědou barvu. Povídám si s ním. Je krásný. Oblékám ho do teplých věcí. Jmenuje se Šáza. Chodí na vodítku. Beru si ho do postele. Ráno se se mnou dívá na televizi. Když řeknu: „K noze!“, jde leden 2007


k noze. Má hlad, ale já mu nemůžu dát najíst, protože je plyšový. Ale neštěká. Poslouchá a někdy zlobí, někdy je milý. Denisa Sedláková Můj nejoblíbenější plyšáček je pejsek Pluto. Ráda si s ním hraju a mazlím se. Dávám mu najíst. Má i kamaráda, také se s ním mazlí. Je to malé plyšové štěňátko. Všichni se máme rádi, ale mám nejraději Pluta. Tereza Holečková Můj plyšový mazlíček se jmenuje Méďa Béďa. Je můj nejlepší plyšák. Večer s ním spím. Hraju si s ním. Jeli jsme spolu na dovolenou. S Méďou Béďou jsme velcí kamarádi. Má hnědou barvu. Lukáš Bouška

Kdo jsem? V minulém čísle jsme se seznámili s jednou z žen Karla IV. Podle vyprávění a obrázku jste měli poznat, že se jedná o Elišku Pomořanskou, již můžeme spatřit například ve filmu Noc na Karlštejně. Obdrželi jsme jedinou správnou odpověď od Jitky Stehnové. Té tedy předáváme sladkou odměnu. Dnes na obrázku představujeme manželku prvního historicky známého panovníka z rodu Přemyslovců. Narodila se knížeti sálských Srbů, Slaviborovi. Nechala se i se svým manželem pokřtít na Velké Moravě rukou knížete Metoděje. Stala se první historicky známou panovnicí a tím i prapředkem všech českých panovníků až do likvidace českého království v roce 1918. Prozraďme ještě, že se stala po své mučednické smrti první českou světicí. Pokud jste přišli na to, jak se žena na obrázku jmenuje, neváhejte nám svou odpověď zaslat ať už mailem či předat na lístečku prostřednictvím vyučujícího do 28. února. Jednu ze správných odpovědí opět odměníme.

Co čteme Letopisy Narnie – Čarodějův synovec Knihu fantasy žánru napsal Clive Staples Lewis. Popisuje příběh dvou dětí, Digoryho a Polly, kteří se ocitli pomocí kouzelných prstenů v lesíku, který obývalo plno rybníčků, do jednoho skočili a ocitli se v Charnu, kde pomocí zvonečku osvobodili zlou čarodějnici Jadis, kterou vzali do světa lidí. Způsobila leden 2007


tam mnoho neplechy, a tak děti čarodějnici přepravily do lesíka, ale připojil se k nim ještě jeden drožkář a jeho kůň Jahoda. Tentokrát skočili do rybníčka, ale ocitli se ve tmě. A najednou slyšeli píseň, rozednilo se a viděli zrození Narnie, lva Aslana, viděli jak zrodil zvířata, přivolal různé bohy, satyry, driády a jiné příšery. Jahoda také dostal nové jméno Peruť. A Digory za přivolání čarodějnice dostal zvláštní úkol. Aslan to dořekl a Digory se zeptal, jestli by nemohl dostat lék pro jeho maminku. Ano, ale až přiletíte. Aslan přičaroval Peruťovi křídla a Digory s Polly letěli, letěli k zahradě se stříbrnými jablky. Vešli, jedno utrhli a uviděli čarodějnici, jak jí jablko, a tak se vrátili do Narnie, kde zatím proběhla korunovace na krále a královnu drožkáře a jeho ženy Heleny, kterou Aslan přičaroval ze světa lidí. A čarodějnice umřela, protože do zahrady přelezla přes plot a ukradla jablko. Digory s Polly se vrátili do světa lidí. Digory kouzelným jablkem uzdravil svou maminku a ohryzek zasadil, kolem něj zakopal kouzelné prsteny. Digory dospěl a strom s ním. Neskácel ho vítr ani vichřice, až jednou do něj uhodil blesk a strom se zřítil. Digory ho nedokázal rozštípat, a tak z něj nechal udělat skříň. Neprozkoumal její kouzelnou moc, ale to už je jiný příběh. Patrik Zástěra

Veselý historický kviz 1. Čeledín je a) pracující zemědělský dělník. b) stodola pro uskladnění sena. c) provázek k vázání otýpek větví.

4. Kdo to byl plivník? a) Hostinský čepující špatně pivo. b) Čerstvě vyučený kovář. c) Zlý duch v podobě kuřete.

2. Kdy se slavily Svatodušní svátky? a) 30 dnů po Vánocích. b) 50 dnů před Vánoci. c) 50 dnů po Velikonocích.

5. Z čeho se vyráběla ošatka? a) Ze dřeva. b) Ze slámy. c) Z hlíny.

3. Na co bys použil putýnku? a) Na přinesení vody. b) Na zatopení v kamnech. c) K výrobě podkovy.

6. K čemu sloužil mlat? a) K ohnutí podkovy kladivem. b) K mlácení obilí. c) K uskladnění železa.

Vaše odpovědi očekáváme do 28. února. Jedno správné řešení odměníme. leden 2007


Autoři ilustrací: Veronika Horáčková: strana 7, 13, 15, 19 Jan Horský: strana 8 Lukáš Pavlas: strana 3, 16 David Remeš: strana 4, 17 Denisa Sedláková: strana 6 Jitka Stehnová: strana 8, 12, 14, 18 Janek Špás: strana 5, 17 Martin Šustr: strana 16 Stanislav Zach: strana 2 Patrik Zástěra: strana 4, 7, 9, 10, 11, 17, 21

REDAKCE: Jitka Stehnová Nela Seidenglancová Janek Špás Patrik Zástěra Veronika Horáčková

leden 2007

Kvasnice číslo 9, ročník Ze školních lavic

Recommend Documents