Kvasnice číslo 27, vyšlo v prosinci Ze školních lavic

27 2011

Kvasnice číslo 27, vyšlo v prosinci 2011

Ze školních lavic Ve čtvrtek 1. září 2011 jsme slavnostně zahájili nový školní rok. Při této příležitosti jsme ve škole poprvé přivítali sedmnáct nových prvňáčků. Po skončení hlavních prázdnin jsme si se všemi žáky školy postupně připomněli pravidla, kterými se musíme řídit jako chodci i začínající cyklisté. Postupně jsme se po jednotlivých třídách vydali na dopravní hřiště v Chrudimi. Zde jsme si se žáky vysvětlili význam dopravních značek, snažili se správně vyřešit jednodušší křižovatky, vyzkoušeli jsme si jízdu na kole v "silničním provozu" po hřišti. Povídali jsme si, jak se zachovat jako správní chodci i cyklisté tak, abychom nepřišli k úrazu. Vybraná skupina žáků naší školy se vypravila na horní tok Vltavy řešit grantový projekt Expedice Vltava 2011, který se zabýval sportovními aktivitami. Děti se seznámily s další možností, jak mohou smysluplně trávit svůj volný čas. Učily se spolupracovat na raftu, komunikovat, společně řešit problémy. Společně jsme absolvovali první celoškolní projekt v letošním školním roce s názvem Živá historie aneb "Nejsladší sen jest klidný spánek". Věnovali jsme se v něm nejen našim předkům, ale i našemu dnešnímu životu. Projekt byl totiž věnován vývoji nábytku, oblečení a místu určenému ke spaní. Vyprávěli jsme si o nočním prádle, vlastní noční oblečení jsme si také přinesli do školy a uspořádali v něm módní přehlídku. V několika soutěžích jsme si vyzkoušeli, jak se v něm dá pohybovat a jak jsme v něm zruční. Další oblastí byla hygiena před spaním, naše sny a jejich výklad. Hlavně starší školáci věnovali několik hodin výtvarné výchovy našim snům a spaní. Vždyť postel nás provází po celý život. Mladší žáci si nakreslili hrníček na čaj před spaním. Abychom měli jen samé krásné sny, navrhli jsme si vlastní povlečení. Naučili jsme se také ukolébavku, četli si básničky a pohádky na dobrou noc. Při pracovních činnostech žáci vyráběli polštářek na spaní s voňavými bylinkami. Vyvrcholením projektu byla návštěva Betlému v Hlinsku. Zde jsme ve starých roubenkách na výstavě poznávali život našich předků od poloviny 19. století do poloviny 2


20. století. Vyprávěli jsme si o tom, kde a na čem v minulosti spaly děti, jak se proměnil náš život změnou místa ke spaní, jak se dají vykládat sny, či jak se dříve lidé starali o nemocné a starší rodinné příslušníky. Čtyřikrát jsme společně zavítali do chrudimského divadla Karla Pippicha. V prvním představení uvedla Mladá scéna Ústí nad Labem pohádku O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Druhé představení připravila divadelní společnost Františka Kreuzmanna Praha. Uvedla pohádkový příběh Tajemství lesní tůně. Při třetí návštěvě jsme zhlédli pohádku Divadla na rozHraní Praha Jak se zbavit čerta. Při čtvrté návštěvě se nám představilo Divadlo Mrak z Havlíčkova Brodu. Nastudovalo také pro nás Pekelnou pohádku s podtitulem Kam čert nemůže. Na zahradě mateřské školy jsme přivítali pana Jaromíra Šulce. Předvedl nám velmi zajímavou ukázku výcviku dravců a šelem. Mohli jsme si je nejen prohlédnout, ale také jsme se o nich dozvěděli mnoho zajímavého. Někteří žáci prvního ročníku se společně s kamarády z mateřské školy vypravili na středověký hrad Svojanov. Zde společně prožili jeden školní týden. V rámci výuky prvouky a přírodovědy jsme se vypravili do Hvězdárny a planetária v Hradci Králové. Zde jsme měli objednaný program pro žáky 1. až 3. ročníku "Poprvé ve hvězdárně" a pro čtvrťáky a páťáky program "Sluneční soustava". Nejprve jsem si prošli část naučné Planetární stezky, která je modelem naší sluneční soustavy v měřítku jedna ku jedné miliardě. Tomuto měřítku odpovídají zároveň rozměry těles (modelů Slunce a planet) i vzdálenosti, které se mezi nimi musí ujít. Na každé naší zastávce jsme našli malou kuličku znázorňující planetu a příslušnou informační tabuli, na níž jsou uvedeny základní 3


údaje a zajímavosti o dané planetě. Dále nás čekala část Galaktické stezky. Poté jsme se přesunuli do hlavní budovy. V kinosále jsme si ujasnili poznatky o planetách sluneční soustavy, podívali se na filmové záběry z Marsu. Na odlehčení jsme zhlédly pohádku o krávě na Měsíci. Menší školáci si v astronomické herně mohly z velkých kostek sestavit souhvězdí viditelná v jednotlivých ročních obdobích. Větší školáky pracovníci planetária seznámili s příčinami střídání dne a noci, ročních období a fází Měsíce s využitím teluria. V planetáriu jsme si ukazovali a nalézali souhvězdí viditelná v jednotlivých ročních obdobích. Protože nám přálo počasí, podívali jsme se v kopuli dalekohledem na Slunce a sluneční skvrny. Během naší návštěvy jsme se pokusem s Foucaultovým kyvadlem přesvědčili o otáčení Země. Ve škole jsme přivítali v programu Lavice pro hosta starostu naší obce Miloslava Stehna. Na své dětství a mládí vzpomíná každý rád. Vyprávěl nám o svém dětství a vzpomínal na svá první školní léta, která prožil v lukavické škole. Jeho tatínek byl totiž ve škole ředitelem. Vyprávěl nám o vybavení školy před 30 lety, o učebnicích, o nábytku. Zajímavé pro nás bylo i to, jak trávil svůj volný čas. Mnohem více volných chvil trávil u babičky sportem a dalšími aktivitami. Žádné mobily ani internet v té době ještě nebyl. Rád sáňkoval a sjížděl nejen na sáňkách, ale kopce v Lipkově zdolával i na igelitovém pytli naplněného senem. V dalším cyklu Lavice pro hosta jsme do školy pozvali Tondu Obala. Je odborníkem na obaly a jejich recyklaci. Pracuje ve společnosti EKO-KOM, která se právě recyklací obalů zabývá. Společně s ním jsme se učili, jak správně zacházet s obaly a dalšími odpady tak, aby tím pokud možno netrpělo životní prostředí. Své znalosti jsme si prověřili v některých hrách. V polovině listopadu jsme do školy tradičně pozvali rodiče, prarodiče i další zájemce, abychom jim předvedli své umění krásného přednesu. Přednášené básně jsme si sami vybrali a jejich přednes nacvičili. Prvňáčci se naučili kratší básně, druháci a třeťáci sáhli po básničkách o podzimu, čtvrťáci a páťáci si většinou vybrali básně moderních autorů, například Jiřího Žáčka či Zdeňka Svěráka. Každý z přednášejících sklidil zasloužený potlesk publika. A jak dopadlo 4


hodnocení přednášejících z jednotlivých ročníků? V prvním ročníku byli porotou oceněni Tomáš Vašák, Matyáš Těšík a Johana Groulíková. Ve druhém ročníku stanovila porota pořadí Dominik Chmelenský, Veronika Makešová a Jan Pytlík. Ve třetím ročníku se v čele umístili Markéta Dibelková, Lucie Tvrzická a Jiří Tatíček. Ze čtvrťáků byli nejúspěšnější Dorota Špásová, Pavla Tvrzická a Pavel Rohlík. Ze žáků pátého ročníku jsme ocenili přednes Michaely Šlitrové, Davida Hájka a Martiny Janečkové. Na závěr nás překvapila svým přednesem paní Makešová, která tak zavzpomínala na svoje školní léta.

Živá historie Do školy jsme si měli přinést pyžamo. Vzali jsme si ho na sebe a sešli se ve třetí třídě. Celý den jsme hráli hry. Třeba nám zavázali oči šátkem a zamotali nám hlavu a museli jsme se strefit dřevěnou tyčí do láhve s vodou. Potom jsme si museli přivázat míček na provázku do pasu a shodit s ním láhev s vodou. Potom jsme si vzali pingpongovou pálku s pingpongovým míčkem a museli jsme s míčkem na pálce projít sestavenou trasu. Pak jsme zkoušeli pít jako upíři. Potom o pracovních činnostech jsme vyšívali voňavý sáček. Příští týden ve středu jsme jeli do Hlinska do Betlému. Šli jsme se podívat na chaloupky. V první chaloupce nám paní povídala o tom, jak se dříve spalo. V druhé místnosti jsme si mohli zkusit, jak se obléká miminko a jak se povlíká polštář a peřina. Potom jsme se sešli v týmu a šli jsme si prohlédnout ostatní chaloupky. Po prohlídnutí chaloupek jsme měli možnost si koupit suvenýr na památku. Potom jsme šli na autobus, který nás odvezl do Lukavice. Tento výlet se nám moc líbil a těšíme se na další. Ivan Pytlík

Tajemství lesní tůně Pohádka začíná tím, jak se vodní paní Vršlice stará o svou tůň, povídá si se svým přítelem hejkalem Luciánkem a střeží tajemství největšího stavitele rybníků a hrází Jakuba Krčína. Bohužel dva rybáři Mikeš a Matěj tajně 5


vyslechli, co to tajemství je a jak ho najít, když to paní Vršlice říkala Luciánkovi. Oba podlehli vidině zlata, ale Mikeš byl nepoctivější, a proto pro tajemství vyrazil dřív, než se s Matějem dohodli. Mikeš se upsal ďáblu, ale protože nebyl vyučený stavitel, všechny hráze v zemi začínaly praskat. Mikeš brzo pochopil svou chybu a uprosil paní Vršlici, aby mu pomohla. Nakonec ďábla přelstili a ďábel musel Mikešovi smlouvu vrátit. Velice se nám líbila kulisa ďábla a Jakuba Krčína, byly to totiž nakreslené postavy, které měly žárovičky místo očí. Celé představení se nám moc líbilo. Martina Janečková, Patrik Šustr a David Hájek

Planetárium V úterý 18.října jsme se školou jeli na exkurzi do Planetária v Hradci Králové. V devět hodin jsme vyšli na planetární stezku. Na planetární stezce jsme obcházeli planety, nejvíc se mi líbila planeta Merkur. Potom jsme šli kousek z galaktické stezky, kde se mi nejvíce líbila Prstencová mlhovina, potom nám začínalo vyučování v planetáriu a hvězdárně. My větší jsme šli na střechu planetária, kde nám průvodce vyndal dalekohled a mohli jsme se podívat na chatu u lesa na obzoru. Poté jsme šli k velkému hvězdářskému dalekohledu. Tam jsme zjistili, jak a na co se dalekohled používá. Na projekční stěně jsme si prohlédli Slunce - bylo bílé. Pozorovali jsme sluneční skvrny, počítali jsme jejich seskupení. K okuláru dalekohledu jsme přiblížili papír a ten se vzňal. Zkusili jsme přiblížit i ruku, ale to nikdo moc dlouho nevydržel. Na schodišti jsme rozkývali dlouhé kyvadlo, abychom zjistili, zda se Země skutečně otáčí. V dolní místnosti jsme se shromáždili u přístroje s modely Slunce, Země a Měsíce. Přístroj ukazoval pohyby Země, vysvětlil střídání dne a noci 6


i ročních období. Ukázali jsme si, jak dojde k zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Poté jsme si sedli v planetáriu. Po setmění jsme si ukazovali různá souhvězdí, povídali si o vzdálenostech ve vesmíru, o tom, kdy můžeme pozorovat planety. Na závěr jsme si nakoupili pohlednice či mapky noční oblohy, zvážili se na kosmických vahách, někdo si vyzkoušel s penězi princip černé díry. Všem se nám exkurze moc líbila. Pavel Rohlík

Ze školní družiny Říká se, že "pohyb je život". Hýbat bychom se měli všichni - dospělí i děti, nejlépe společně. A pravidelně! Školáci potřebují pohyb dvojnásob. V jejich případě má pohyb význam pro zdravý vývoj svalů, kloubů a kostry. Má také uklidňující a uvolňovací účinek, zvláště pro velice aktivní jedince. Stejně tak prospívá "peciválům". Celoroční hra má název HŘIŠTĚ, aneb ve zdravém těle zdravý duch. Z hřišť a plácků prakticky vymizely tradiční pohybové hry. Děti se spolu s dospělými přesouvají auty i na krátké vzdálenosti. Unaví je a vyčerpá i nenáročný pěší výlet. Mnohé děsí jakákoliv pohybová aktivita. V průběhu školního roku společně otevíráme na velkém HŘIŠTI deset hřišťátek. Na každém z nich se děje něco jiného. ŠLAPANDA prověří umění "chodit". O běhání a běžecké hry půjde na BĚHÁRNĚ. SKÁKANDA je plná skoků: skáče se panák, přeskakuje švihadlo a lano, hrají se hry. Trochu se zklidníme v TANČÍRNĚ. Svaly si protáhneme a sílu získáme v POSILOVNĚ. Poté opět tempo zklidníme, RELAX je totiž o uklidňovacím a uvolňovacím cvičení. Míč, míčky a hry s nimi nabízí MÍČOVNA a MÍČKOVNA. Další hřišťátko se stane HERNOU. DOMINO je poslední hřiště, zde půjde o skládačku různých pohybových aktivit. Každý zdravý člověk umí chodit. Nikdo z nás nepovažuje "šlapání po svých" za nějakou zvláštní schopnost. Vždyť od chvíle, kdy jsme se poprvé postavili na vlastní nohy a bez cizí pomoci udělali několik krůčků, si myslíme, že chození je docela normální, obyčejná dovednost. Schopnost chodit nám umožňuje přesunovat se pěšky tam, kam potřebujeme. Každý den uděláme nepočítané množství kroků, ujdeme netušený počet metrů. Šlapanda se 7


stala hřišťátkem měsíce září. Maskotem chůze se stal lišák FILIP. Začali jsme neobyčejným chozením, při kterém jsme si uvědomili, jak úžasné je umění zcela normálně chodit. My jsme si naše kroky a boty změřili, porovnávali jsme, kdo má krok a botu nejmenší a naopak největší. Odkrokovali jsme si určitou vzdálenost, podle počtu kroků jsme odhadovali vzdálenost a porovnávali odhad se skutečnou vzdáleností. Vyznačenou trasu jsme nejprve přešli normální chůzí, potom pozadu. Dosažený čas jsme měřili a porovnávali, jak se výkony lišily. Chůze po rukou ve dvojicích je hodně nezvyklý pohyb, je to velice namáhavé chození, ale my jsme si s ním poradili a přešli celé hřiště. Po natrénování této neobvyklé chůze jsme uspořádali závod dvojic. Chodit po rovině je rozhodně snažší, než stoupat do schodů. Zdolat dlouhé schodiště je už slušný sportovní výkon. Je to takový malý horský výstup nebo určitě chůze do pořádného kopce. V naší škole schodiště máme, a tak mohly proběhnout závody v chůzi do schodů a ze schodů. Po čtyřech se pohybuje náš maskot, lišák Filip. Jak je toto chození nepohodlné pro člověka, jsme si také vyzkoušeli. Po trase jsme se pohybovali po čtyřech popředu, ale i pozadu. Člověk nemá šikovné jen ruce, také nohy dokážou mnohem víc než jen nechat se navlékat do ponožek, bot a chodit. My jsme se o tom přesvědčili, když jsme zvedali bosou nohou ze země šátek, list papíru a tužku. Prsty nohy jsme uchopili tužku a zkoušeli jsme nakreslit sluníčko a napsat své jméno. Hned po "obyčejném chození" je BĚH pro člověka dalším způsobem, jak se může pohybovat. Asi není člověk, který by si čas od času nezaběhal. Nemusí jít o běhání na závodní dráze a už vůbec ne o špičkové sportovní výkony. Stačí například dobíhat autobus nebo vlak, když jsme ráno vstali později než obvykle. Popoběhnout nám pomůže získat ztracený čas. Běhárna byla hřišťátkem měsíce října, maskotem byl gepard GASTON, nejen krásná velká kočka, ale také nejrychlejší suchozemský savec naší planety. Během kratičké doby "zařadí" rychlost, při které běží 90 kilometrů v hodině. Běh do schodů je velice dobrý trénink pro nohy, správné dýchání a vytrvalost. Naše běhání do schodů bylo měřeno, přesvědčili jsme se, že běhat do schodů je už pořádný sportovní výkon. Trojspřeží - vytvořené trojice procvičovaly nejen běh, ale také schopnost koordinovat společný pohyb, spolupracovat a být dostatečně obratní. Úkolem trojice bylo, v co nejkratším čase překonat určenou trasu. Vyzývaná byla běžeckou hrou družstev, při které jsme trénovali rychlost, obratnost a postřeh. Dvojčata, 8


Na třetího, Troják, Stužkaři a Chytaná jsou honičky, naše oblíbené hry, při kterých musíme být stále ve střehu, musíme dodržovat určitá pravidla a trénujeme běhání. Do dlaní, Prolézačky jsou štafetové hry, které jsou skvělým tréninkem běhu. Zažili jsme při nich napětí, radost z úspěchu, ale naučili jsme se snášet i prohru.

Předvánoční rozhovor Za katedru se nám vrátila paní učitelka Marie Pavlištová. Zatím jenom do hodin angličtiny, přesto jsme jí stihli položit pár otázek. Rozhovor připravila Míša Šlitrová s Martinou Janečkovou. Kolik je vám let? Letos mi je dvacet devět. Máte nějakého domácího mazlíčka? Ano, máme dvě děti. Myslím, že to prozatím úplně stačí. Líbí se vám naše škola? Ano je pěkná. Prošla velkou proměnou. Jaké jídlo vám nejvíc chutná? Řízek s bramborovým salátem. Zlobí vás někteří žáci? Někteří ano, ale jen někdy. Učila jste před naší školou na nějaké jiné škole? Ano, v jedné z chrudimských škol. Baví vás být učitelkou? Ano, baví mě to hodně. Četla jste už některé z čísel našeho časopisu? Ano, čtu každé vydané číslo. Většinou se hodně nasměju i divím, co vše dokážete vymyslet. Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Toužila jsem být letuškou, protože mohly létat všude zdarma. Jaká je vaše oblíbená barva? Moje nejoblíbenější barva je zelená. Čtete ráda knihy? Ano baví mě to. Poučím se a hlavně si u knih odpočinu. Co plánujete do budoucna? Přežít pubertu našich dětí. 9


Jaké máte ráda roční období? Všechna čtyři, každé mi přinese něco nového. Hrála jste někdy na hudební nástroj? Hrála jsem na flétnu a klavír. Cestujete po světě? Chtěla bych. Doufám, že na to v brzké době dojde. Chtěla byste učit nějaký jiný předmět? Chtěla bych učit dějepis. Máte sourozence? Ano, mám jednoho bratra.

Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Jak vznikl Výsonín Sdružení ochránců přírody Pardubického kraje bylo smutné, že u nás není alespoň jedna zvířecí zajímavost. Třeba jako jsou bílí jeleni. Vyrazili tedy do lesů a hledali něco unikátního. Šli a šli, až doputovali k jedné chatové osadě bez jména. Okolo ní rostly krásné lesy. Ovšem zdálo se, že v nich žije pouze vysoká zvěř. To bylo velice zvláštní, protože podle měření by toto prostředí měli obývat převážně hlodavci. Ptali se na to místních, ale nikdo jim nedokázal odpovědět. Pouze jeden chlapec, Martin Harák, řekl, že pokud mu odpřísáhnou, že zde neudělají žádnou rezervaci a neroztroubí to do celé republiky, něco jim ukáže. Odpřísáhli mu to, ale on věděl, že to není jisté a tak jim ještě pro jistotu zavázal oči. Dovedl je hluboko do lesa a zahoukal jako sova. Najednou se ozval zvuk tisíců tlukoucích křídel. Překvapené sdružení po rozvázání šátků na jejich očích spatřilo tisíce sov pálených. "Kde to jsme?" ptal se předseda. "V části lesa jménem Vysoký Sovín, je to království všech sov pálených z České republiky." "Přísahali jsme, že nic nerozhlásíme," prohlásil předseda. "Můžeme alespoň pojmenovat vaši osadu Výsonín?" "Dobrá," svolil Martin. A osada se rozrůstala a rozrůstala, až to nebyla osada, ale obec Výsonín. Sdružení slovo samozřejmě nedodrželo. Avšak díky zavázaným očím sovy nikdo neobjevil. Rezervaci, do které by lezli 10


pytláci, zřídit nemohli a život ve Výsoníně běžel vesele dál. Od těch dob také mají místní obyvatelé ve Výsoníně ve svém znaku sovu. David Hájek

Pověst o Výsoníně Žil jeden chlapec, který se jmenoval Nin. Dorostl velké výšky, a proto mu přezdívali Nin Vysoký. Všichni lidé z vesnice si na jeho přezdívku postupně zvykli, takže mu už zůstala. Jednoho dne se nejbohatší sedlák ze vsi rozhodl, že provdá svou dceru. Dlouho váhal, stále jí nemohl vybrat toho nejlepšího ženicha. Proto se rozhodl, že každému mladému chlapci položí nějakou hádanku. A ten, kdo tři z nich uhodne, dostane jeho dceru za manželku. Všichni chlapci ze vsi se shromáždili. Jediný Nin se o tom nedoslechl. Teprve když si tetky o tom začaly na návsi povídat, rozhodl se to také zkusit. Co kdyby právě na něj se štěstí usmálo a získal tak krásnou a bohatou nevěstu? Jediná maminka mu trošku bránila. Byla by totiž nerada, kdyby si její synek uřízl nějakou ostudu. Ale Nin se rozhodl, že to zkusí. Když došel do selského dvora, uvítal ho sám sedlák se svou dcerou. Dosud žádný z nápadníků totiž neuspěl. Za chvíli položil Ninovi první hádanku. A nastojte - Nin ji uhodl. Sedlák se velice podivil, ale nedal na sobě nic znát. Za chvíli už Bin vyslechl druhou hádanku. "To je přeci lehké," pomyslel si. A udivený sedlák rychle přemýšlel, jakou nejtěžší hádanku zná. Ale i na tu znal Vysoký Nin odpověď. Sedlák byl šťastný, že získal pro svou jedinou dceru tak chytrého ženicha. A i dívka se radovala. Nin se jí totiž na první pohled zalíbil. Kdepak by si pomyslela, že ten krásně rostlý mladík bude její muž. V dalekém okolí jí ho budou závidět! Sedlák oběma vystrojil veselku, a že Nin Vysoký uhodl jako jediný všechny hádanky, naše vesnice se od té doby jmenuje Výsonín. Alena Vtípilová

O našem kopci Žil byl jednou jeden pan Berk. Bydlel na kopci mezi vesnicemi Lukavice a Miřetice. Tady na kopci si hned vedle svého domu vybudoval malou žumpu. A protože tahle žumpa byla opravdu malá, 11


pořád mu přetékala. Dovedete si jistě představit, že to všude kolem dokola smrdělo. Každý z kopce se mu proto posmíval. Čas od času se pan Berk zastavil v hospodě. Samozřejmě mu všichni pivaři posměšně říkali: "A hele, přišel Žumpa Berk!" Ovšem na přezdívku to bylo moc dlouhé, tak to lidi začali zkracovat, až z toho vzniklo slovo Žumpberk. Už asi chápete úplně všichni, proč našemu kopci a vesnici na něm postavené říkáme Žumberk. Bára Mašková

Pejsek Alík a jeho bouda Byl jednou jeden dvorek. Na tom dvorku stála bouda. A v té boudě žil pes. Zrovna byla zima a každé ráno klesal teploměr hluboko pod nulu. I přes den trval velký mráz. Jednoho rána se pes po probuzení nemohl dostat ze své boudy ven. Ze střechy přes vchod boudy sahaly velké rampouchy. A právě ty mu bránily, aby vyšel z boudy ven. Začal tedy strašně štěkat, aby ho jeho pán slyšel. Jeho páníček zrovna pil horký čaj. Jakmile uslyšel štěkot psa, vzal si ze skříně bundu, nasadil si sněhule a rychle vyběhl ven. Ale nikde nikdo, jenom pes štěká. Pán přišel blíž k boudě a říká: "Copak Alíku, že tak štěkáš?" Potom si všiml rampouchů. Honem je utrhl. Pes Alík rychle vyběhl ven, protože už velmi nutně potřeboval čůrat. A byl velmi rád, že to nemusel udělat ve své boudě. Jeho pán mu potom dal rohlík a trochu teplého mléka. A od té doby každou zimu je Alík u svého pána v domku. A pijí spolu teplé mléko. Dorota Špásová

Kočka a myš Kočka Micka si vyšla k řece na procházku. Cestou uviděla myšku Šedivku. Jeden skok a myška byla v kočičí tlamě. Kočka si ji hrdě přinesla na dvorek. Myška pískala a prosila: "Kočko, kočičko, prosím, splň mně poslední přání." Kočce bylo myšky líto, a proto se jí zeptala: "Myško, jaké je to tvoje poslední přání?" "Doma mám tři sestry, chtěla bych se s nimi rozloučit. Hned se ale vrátím 12


a pak si se mnou dělej, co budeš chtít." Kočka dobračka přání vyslyšela: "Nu běž tedy, ale hned potom se vrať!" Myška utíkala, co jí tlapky stačily. Kočka se jí však nedočkala. A tak malá myška nachytala kočku. Poučení: Nezáleží na velikosti, ale na chytrosti. Pavlína Frošová

Kouzelná jablka Žila byla jedna babka a ta měla čtyři jabka. A nebyla to ledajaká jabka, ale byla to jabka kouzelná. Své o tom věděl i rychtářův Janek, který byl trochu hloupý, ale hlavně zvědavý. Tak zvědavý, že při první příležitosti babce jedno jablko ukradl, a to tajně. Večer se nic nedělo, ale ráno po probuzení se moc divil. Místo nosu měl velikou okurku, která svůj tvar čím dál víc zvětšovala. Čím byl Janek zvědavější, tím měl nos větší. Janek se tím pochopitelně velice trápil a začínal se stranit všem lidem. Změna nastala, až když ho napadlo navštívit babku a omluvit se jí. Ta mu to odpustila a poradila mu, aby odteď konal jen samé dobré skutky. A tak Janek přestal být zvědavý a více pomáhal lidem. A opravdu, nos se mu začal zmenšovat. Jestli to vydržel, má ho už malý jako při narození. Markéta Řezáčová

Bára Mašková: Hádanka

Dorota Špásová: Seletele

Stojí kousek od Pardubic kouká na ně shora je vidět i ze Sezemic tahle stará hora.

Do školy chodíme, copak se tam učíme? Jedna, osm, sedm, pět, násobilku nazpaměť.

Na té hoře postavili nedobytný hrad a pod hradem prostírá se jabloňový sad.

Učíme se počítání, sčítání a odčítání, sele plus tele, rovná se seletele.

Když je mlha, vystupuje jako ostrov z moře vy už víte, že mluvím o Kunětické hoře.

Dělíme i násobíme, výsledky hnedle víme. Ve čtyřce nám všecko jde, učíme se výborně. 13


Co čteme? Strašidýlko Nela a noční škola První pravda Autorkou této knihy je norská spisovatelka Unni Lindellová. Ilustrátorem je Fredrik Skavlan. Vydalo ji nakladatelství Albatros Praha v roce 2010. Je to smyšlený příběh s dětským hrdinou pro děti ve věku od osmi let. Knížka má 145 stran a obsahuje 16 kapitol. Hlavními postavami jsou Nela, chytrá, vtipná, hubatá, odvážná dívka, Pinkus, odvážný kluk. Sofie Strachomorna, přísná, ale spravedlivá paní učitelka, Fifinka Fiola, rozmazlené strašidlo. Strašidýlko Nela bydlí s ostatními strašidly, což jsou látky v oděvní továrně. Přes den spí poskládaná na polici a večer chodí do Noční školy, kde učí Sofie Strachomorna. Učí se zde strašit a musejí poznat deset pravd. Jelikož je Nela dosti hubatá, dostane za úkol vystrašit kluka Pinkuse Myšáka. Je to její první strašení, a tak se jí moc nevydaří, skončí v odpadkovém koši. Kluk se jí nebojí, skamarádí se. Po příletu domů se pohádá se strašidlem Fiflenkou Fiolou, která jí nemůže odpustit, že se Nela baví ve škole i s jinými strašidly, tak se stane, že Fiola spadne na zem, je sebrána a použita jako podšívka do kabelek a odeslána do Paříže. Nela společně s Pinkusem odjíždějí do Paříže, aby Fiflenku zachránili. To se jim podaří a Nela pozná svoji „první“ pravdu a tím je „Čas“, prostě že existuje Předčasí, Mezičasí a Začasí. Knihu jsem si vybrala sama a objednala jsem si ji ve škole, četla jsem ji jeden měsíc a moc mě zaujala. Je poutavě napsána, a proto bych ji doporučila všem, kteří se chtějí i hodně zasmát. Hlavně Elišce, protože se nebojí strašidel. Pavlína Frošová

Kniha džunglí Tato kniha vypráví o chlapci jménem Mauglí a jeho zvířecích přátelích, jedná se o legendu, o které si lidé vyprávějí. Příběh začíná tím, že malého chlapce přiveze do indické džungle zlomená loďka. Chlapce najde vlčice s panterem Baghírou. Baghíra chlapce vychoval a staral se o něho. Když chlapec vyrostl, vrátil se do džungle nepřemožitelný 14


a obávaný tygr Šér Chán. Když se o tom dozvěděl Baghíra, nechtěl, aby se Mauglímu něco stalo. Chtěl ho doprovodit do vesnice, ale Mauglí nechtěl. Baghíra řekl, aby si mu sedl chlapec na hřbet, Mauglí odmlouval, ale nakonec si sedl. Vyjeli navečer a ve staré jeskyni přespali. V noci tam přišel medvěd Balů, který se právě vrátil z lovu. Řekl: „Ahoj Baghíro, co tady děláš?“ Baghíra odpověděl: „Vedu Mauglího do vesnice, protože se vrátil tygr Šér Chán.“ Mauglí se ráno vzbudil a uviděl spícího medvěda, křičel: „Pomóc, Pomóc!“ Baghíra ho utěšoval, že je to kamarád. Jakmile Balů pohladil Mauglího, hned se z nich stali dobří přátelé. Po obědě Baghíra řekl, že vyrazí hledat dál vesnici. Mauglí nesouhlasil. Chtěl zůstat s medvědem. Odpoledne šli s medvědem na procházku a uviděli tygra Šer Chána, rychle se schovali za keř, aby je neviděl. Mauglí se zeptal: „Kam jdeme?“ Bálů odpověděl, že ho také vede do vesnice. Mauglí se rozběhl. Asi za hodinu doběhl k vesnici. Tam uviděl stvoření, dívku, kterou si chtěl prohlédnout. Zatím doběhl Bálů a Baghíra. Koukali se za keřem. Dívka Mauglímu nabídla, jestli nechce bydlet ve vesnici a on souhlasil. Baghíra s medvědem šli po cestě a říkali si: „Tak nám to dobře skončilo. Muselo se to stát, Mauglí patřil tam – k lidem.“ Pavel Rohlík

Anička u moře Je to příběh o osmileté holčičce, která se jmenovala Anička. Bydlela u babičky na venkově. Rodiče byli na služební cestě v Africe, kde ošetřovali nemocné děti. Byl podzim a s kamarádem Tarkem připravovali loutkové představení o Kaštanovém království. Když se Anička jednoho dne vrátí ze školy, rodiče mají pro ni veliké překvapení. Přiletěli domů a oznámili jí, že všichni tři poletí hned zítra k moři do Egypta. Anička začala brečet, protože se bála, že nedokončí s Tarkem loutkové představení. V Egyptě strávila Anička týden a nakonec se jí tam moc líbilo. Jezdila na velbloudech, koupala se v moři a žahla ji medúza. Po návratu dokončila s Tarkem představení. V knize vystupuje holčička Anička, její maminka, tatínek, kamarád Tarek a kamarádka Dominika. Anička je hodná a bojácná, protože se bála letět k moři. Kniha se mi moc líbila, protože jsou v ní hezké obrázky, a moc hezky se čte. Pavla Tvrzická 15


Lukavická Příšerka – román na pokračování Borek přemýšlí co s piráty. Z žaláře uslyší své přátele. Díky své nerozvážnosti, protože otevře rezavou mříž a tím piráty probudí, se stane jejich zajatcem spolu se svými přáteli. Zatímco se loď vzdalovala od ostrova, Borek usilovně přemýšlí. Má piráty nechat na lodi, protože bez nich nedokáže plout dál? Nebo s nimi má naložit jako s kapitánem? Zatímco takto přemýšlel, slyší slabé údery z lodního žaláře. Co to může být? Pomalu se vydal ke vstupu do podpalubí. Podíval se pod mříž a srdce se mu málem zastavilo. Radostí či úlekem? Těžko říct. V žaláři jsou jeho přátelé. Borek bez rozmýšlení okamžitě začal otevírat mříž. Příliš pozdě si však uvědomil svou chybu. Zrezivělá mříž nadělala tolik kraválu, že to probudilo i na mol opilé piráty. Okamžitě se na něj vrhli. Borek se udatně brání, ale proti přesile pirátů nemá šanci. Najednou tma. Slyší jen hukot moře a nárazy vln do kýlu lodě. To jediné, na co si vzpomínal, byla oslepující bolest v zátylku a pak tma. Borek má ostré zuby. Po chvíli se mu podařilo rozkousat roubík. Poradil to i Příšerce a nakonec pomohl Vojtíškovi. "Kde jste se tu vzali?" ptal se Borek. "Na ostrově kapitána Nema ti byla taková nuda, a navíc jsme o tebe měli strach. A tak jsme se rozhodli za tebou vydat. Kapitán nás nechtěl pustit, ale my jsme si už dávno na jeho ostrově vyrobili malou dřevěnou loď. Nanosili jsme si na ni zásoby a vypluli jsme." "Ale jak jste věděli kterým směrem?" divil se Borek. "Nemo nám všem dal tajně lokátor, tobě ho dal do obojku," odpověděla Příšerka. "A jak jste se dostali sem na tuhle pirátskou loď?" "Jednoduše, přepadli nás, žádné zbraně jsme s sebou neměli, a tak nás hodili do žaláře a asi týden jsme tady." "Čím nás to vůbec svázali a proč nás tu drží?" ptal se Borek. "Prý plujeme na černý trh s lidmi a zvířaty a svázali nás koženými pásky," odpověděla Příšerka. "Máte tu trochu vody?" zeptal se Borek. "Na co vodu?" divil se Vojtíšek. "No slyšel jsem, že se namočená kůže roztahuje." 16


Našli nějakou vodu? Dostanou se z pout a z lodi dříve, než dorazí na trh s lidmi? David Hájek

Drbníček Hned první týden se Patrik zamiloval do Markéty. Pak jsme ho ale nachytali v šatně, kde se líbal s Martinou. Tak se Patriku koukej pořádně rozmyslet. Martina oslovila Davida: "Davide, chceš svést (svézt)?" Bohužel přesně nevíme, které slovo měla na mysli. David jí posléze doporučil přečtenou knihu: "Knihu doporučuji Martině, protože se podobá Harrymu Potterovi." Že by Martina nakonec uměla čarovat? Martin chce vyznat Markétě lásku, ale zatím se mu to moc nedaří. Buď je nesmělý, nebo není tak okouzlující, jak by si Markétka přála. Milanovi se líbí Klára, ale zatím jí o tom nechce dát vědět. Klidně se Milane, odhodlej, třeba to bude oboustranný. Také Iva má ráda Jirku, on to ale nechce dopustit. No, Jirko, jsi nějaký vybíravý. Pája mluví láskyplně na Michala, tak snad i on začne taky takhle mluvit.

Vyberte obrázky s odpadním materiálem, který by se ještě mohl hodit ke školnímu tvoření. Vyjde slovo, u kterého hledáme správný význam. 17


Autoři ilustrací: Pavlína Frošová – strana 12, 14 David Hájek – strana 2, 6, 10, 16 Eliška Horáková – strana 3 Lukáš Kloboučník – strana 6 Barbora Mašková – strana 11 Ivan Pytlík – strana 4 Pavel Rohlík – strana 14 Markéta Řezáčová – strana 13 Michaela Šlitrová – strana 9 Dorota Špásová – strana 5, 12 Patrik Tůma – strana 3 Pavla Tvrzická – strana 7, 8, 15 Alena Vtípilová – strana 11

REDAKCE: Pavla Tvrzická Dorota Špásová Pavel Rohlík David Hájek Michaela Šlitrová

18

Kvasnice číslo 27, vyšlo v prosinci Ze školních lavic

Recommend Documents