Kvasnice číslo 30, vyšlo v listopadu Ze školních lavic

30 2012

Kvasnice číslo 30, vyšlo v listopadu 2012

Ze školních lavic V pondělí 3. září 2012 jsme slavnostně zahájili nový školní rok. Při této příležitosti jsme ve škole poprvé přivítali čtrnáct nových prvňáčků. Přesně v osm hodin jsme se sešli ve třetí třídě se všemi žáky naší školy. Děti i dospělé přivítala paní ředitelka, milými slovy uvítal žáky ve škole starosta obce, pan Miloslav Stehno. Hlavně prvňáčky přišly do školy pozdravit členky SPOZ, paní Pytlíková a Makešová. Prvňáčkům přinesly v upomínku na tento slavnostní den drobné dárky. Škola zůstala otevřena všem zájemcům, aby si mohli prohlédnout všechny prostory, kde se děti společně setkávají. Po skončení hlavních prázdnin jsme si se všemi žáky školy postupně připomněli pravidla, kterými se musíme řídit jako chodci i začínající cyklisté. Postupně jsme se po jednotlivých třídách vydali na dopravní hřiště v Chrudimi. V září probíhala na dopravním hřišti výuka pro čtvrťáky a páťáky, poté se sem vypravili prvňáci se třeťáky a druháci. Se žáky jsme si vysvětlili význam dopravních značek, snažili se správně vyřešit jednodušší křižovatky, vyzkoušeli jsme si jízdu na kole v "silničním provozu" po dopravním hřišti. Důležité bylo, že jsme si také zkusili, jak dokážeme ovládat svůj první dopravní prostředek. A hlavně jsme si povídali, jak se zachovat jako správní chodci i cyklisté tak, abychom nepřišli k úrazu. Při výuce nám s teoretickou částí pomáhala paní učitelka Ivana Čejková. V září jsme spolu se žáky absolvovali celoškolní projekt s názvem Živá historie. Věnovali jsme se v něm nejen našim předkům, ale i našemu dnešnímu životu. Projekt byl věnován práci s předměty, které se shromažďují v muzeu a ve skanzenu. V celoškolním projektu jsme se snažili se žáky odpovědět na otázky, proč je třeba vážit si "starých" věcí, co nám takové předměty mohou sdělit, co se 2


jejich prostřednictvím můžeme dozvědět o minulosti. Vyvrcholením projektu byla návštěva Betlému v Hlinsku. Zde jsme ve starých roubenkách na výstavě poznávali život našich předků od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Využili jsme výstavu s názvem Probuzené poklady v domku čp. 362. S odbornými zaměstnanci SLS Vysočina si naši žáci vyzkoušeli práci konzervátora, pokusili se "probudit poklad". V průběhu projektu jsme zkoušeli nalézt odpověď na to, jakému účelu sloužily různé pro nás neznámé předměty. Při návštěvě Betlému v Hlinsku jsme viděli starodávné oblečení, nářadí, nástroje. Zamýšleli jsme se nad tím, jak je možné, že tyto předměty, které jsou staré i několik stovek let, můžeme obdivovat i dnes. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o práci restaurátorů, ale také o tom, kdo může za to, že jsou předměty ze dřeva, látky a kůže poničené. Mol, červotoč, tesařík a krušník mohou i dnes napáchat škody v našich domácnostech. Zajímavou informací pro nás bylo, že můžeme využít voňavých bylinek, abychom zabránili těmto broučkům v likvidaci našich věcí. Využili jsme naši bylinkovou zahrádku a při pracovních činnostech jsme si vyrobili kořenku, která je zároveň voňavým dekoračním předmětem. Využili jsme toho, že podzim již začal vybarvovat listy stromů a 4. října jsme se vydali na podzimní výpravu do blízkého výsonínského lesa. Ráno jsme se rozdělili do týmů pod vedením páťáků. Všichni jsme se seznámili s úkoly, které jsme v průběhu výpravy plnili. Jednotlivé žákovské týmy se za dohledu svých vyučujících vydaly do lesa k Výsonínu. Cestou žáci plnili na stanovištích různé úkoly zaměřené na pohyb a zvyšování kondice. Všímali jsme si podzimních barev, sbírali přírodniny. Hlavní zkoumání bylo zaměřeno na houby. Objevovali jsme různé druhy hub, určovali je, porovnávali, měřili jejich plodnice. Zkoumali jsme prostředí, ve kterém rostou, snažili se objevit i choroše či hadovku smrdutou. V úterý 9. října jsme poprvé v tomto školním roce navštívili divadelní představení. Do chrudimského divadla Karla Pippicha se vypravili všichni žáci školy. Divadlo Na Rozhraní Praha uvedlo pohádkový muzikál 3


o zlé čarodějnici Jagababě, zakleté princezně Krasněnce, kocourovi Černoočkovi a o třech loupežnických bratrech. Ti se jmenovali Bonifác, Grumpál a Hrombajs. Celý pohádkový příběh byl hlavně o nesobeckosti, přátelství a lásce. Díky těmto pozitivním vlastnostem se jednomu z loupežníků nakonec podařilo zlomit zlé kouzlo Jagababy. Pohádkový muzikál byl velmi pěkně a vkusně proveden, výborným dojmem působily i kulisy a kostýmy herců. Materiál, který nám poskytuje příroda, jsme dokázali využít při pracovních činnostech. Žáci 4. a 5. ročníku při pracovních činnostech použili přírodní materiál ze zahrádek při výrobě podzimních strašáků. Dýně, cukety, kaštany, šípek, zbarvené listí a další přírodniny nám posloužily jako základ pro naše strašáky, které jsme umístili na školní zahradu. Lidový svátek Halloween, který se slaví 31. října ve většině anglicky mluvících zemí, jsme si připomněli v hodinách angličtiny, pracovních činností a výtvarné výchovy. Při hodinách anglického jazyka jsme se seznámili s jeho tradicemi a zároveň jsme si obohatili naši slovní zásobu, procvičovali konverzaci, učili se říkanky. Ve středu 24. října jsme v týmech vyřezávali dýni, představovali své halloweenské kostýmy a soutěžili v drobných pohybových aktivitách. Nejvýznamnějším zvykem tohoto svátku je právě oblékání se do strašidelných převleků čarodějnic, duchů, skřítků, kostlivců, černých koček a jiných příšerek.

Návštěva u prvňáčků Do první třídy letos nastoupilo čtrnáct dětí. Jejich třídní učitelkou je Jaroslava Tenkrátová. Nástupu do školy předcházel v lednu zápis do prvního ročníku a ti, kteří byli šikovní a vyspělí k nástupu do školy, zahájili společně se staršími kamarády 3. září školní rok. Přivítat je vedle všech 4


učitelů přišel i pan starosta s paní Makešovou a paní Pytlíkovou. A tady je menší rozhovor s nimi: Líbí se vám ve škole? – Ano, je to tu moc pěkné. Je to to lepší než ve školce. – Jo, je to tu lepší, a nejlepší to je v družině. Co se vám nejvíce líbí na škole? – Nejvíce se nám líbí hřiště vedle školy. Je na vás paní učitelka hodná? – Jo, a moc. Pavla Tvrzická

Hra pro druháky Na začátku školního roku se druháci seznámili s příběhem o princezně, kterou uvěznil zlý černokněžník na svém hradě, protože se princezna odmítla za něho provdat. Zlého černokněžníka mohou přemoci svými kouzly pouze duchové, kteří pobývají na hradě. Bohužel je černokněžník začaroval tak, že se duchové vznášejí ve spánku v okolí hradu. Probudit je a zbavit prokletí můžeme pouze tím, že postupně splníme nějaký úkol z matematiky, českého jazyka a dalších předmětů, poté vybarvíme část postavičky svého ducha a tím oživíme část jeho těla. Až budou všichni duchové oživeni, přemohou černokněžníka a vysvobodí princeznu. Nikdo zatím neví, jaká je princezna, jaké má vlasy, šaty, jestli je veselá, hodná nebo rozpustilá. Žádný z druháků ani očkem nezahlédl podobu černokněžníka. To vše je zahaleno tajemstvím, které druháci během podzimu odhalují.

Betlém Hlinsko V pondělí 17. září jsme se vypravili do Betléma v Hlinsku. Jako první jsme šli k chaloupce, která tam už stojí 247 let (je z roku 1765). Většina chalup má střechu šikmou kvůli tomu, aby nepadal sníh hned před dům. V první chalupě jsme si povídali o škůdcích, které ničí dřevo a textil, například mol, tesařík, červotoč a rušník. Také jsme hádali věci třeba jako rychtářské právo, klystýr, klapačka na velikonoce, kloubec, zátkovač a tak dále. V druhé chalupě jsme vybrali jednoho z týmu a ten se převlékl za vylosovaného škůdce. Museli jsme ho nakrmit tím, čim se obvykle živí a najít přípravky, které ho zahubí. Potom jsme se procházeli po celém 5


areálu a kupovali si suvenýry. Za odměnu jsme dostali desky s pracovními listy. Celý projekt se nám líbil.

Ze školní družiny SAFARI je hra, kterou hrajeme ve školní družině v tomto školním roce. Na Zemi žijí nejméně dva miliony živočišných druhů. Život vznikl před miliardami let v moři. Živočichové obývají naší planetu mnohem déle než člověk. Mnohá zvířata jsou ohrožená. Vzácné druhy žijí ještě v zoologických zahradách, rezervacích a parcích. V naší rezervaci jsou pro zvířata vytvořeny ideální podmínky. Na devíti stanovištích v rezervaci je o zvířata po všech stránkách dobře postaráno. Strážci rezervace dohlížejí na to, aby zvířata měla klid a dostatek potravy. Prostřednictvím SAFARI se k nim přidáme. Máme možnost zvířata zblízka pozorovat. Seznamujeme se s tím, jak žijí, jak se chovají, čím jsou zvláštní, co dovedou, jaké mají schopnosti. SAFARI jsou "lovy beze zbraní". Pořizujeme kreslené a malované obrázky zvířat, zkoušíme vytvářet jejich papírové i prostorové modely. Získáváme co nejvíce informací a zajímavostí o jejich životě. SAFARI je hra, ale současně i vážná výzva. Všichni můžeme něco dělat pro ochranu zvířat. Už to, že se o ně zajímáme, je důležité. Právo žít na této planetě mají stejně jako člověk. Vždyť tu byla dokonce mnohem dřív než on. Naše posádky v jednotlivých etapách zachraňují tři druhy zvířat. Pro jejich záchranu musí splnit pět úkolů a jednu prémii. Všechny posádky se snaží, aby zvířátek zachránily co nejvíce. Stojí za to poznat FANTASTICKÝ SVĚT ZVÍŘAT. Podnikáme devět poznávacích výprav za zvířaty, které jsou spojeny s jejich záchranou. V září jsme se rozdělili do posádek, připravili si herní plán a každá posádka si slepila terénní vozidlo, se kterým bude vyrážet na výpravu. Pořídili jsme si také maskovací čepici, abychom zbytečně neplašili zvířata. O zvířatech jsme si četli, vyhledávali informace a vyprávěli si například o jejich chování, způsobu dorozumívání, délce života, čím se živí a kde všude (zatím) žijí. 6


Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Tygr Jack zase zlobí Ráno se lvíček Max probudil a uslyšel řev tygra. Vstal a šel se podívat, co se zase stalo v jejich zoo. Co to? Všichni návštěvníci utíkali a křičeli jeden přes druhého: "Tygr utekl!" Max se protáhl a povídá: "To zase Jack honí kočku Micku." A opravdu tomu tak bylo. Tygr Jack běžel za kočkou ošetřovatele Freda. Byla to pěkná podívaná, jak se všichni ošetřovatelé snaží dohonit a chytit Jacka a Jack zase Micku. Micka běžela kolem hrochů, nosorožců, zeber, žiraf a slonů. Zvířátka s napětím sledovala, kdo tento závod vyhraje. Všichni fandili Micce, protože byla milá a velmi kamarádská. Nakonec se jim podařilo Jacka chytit. Zavřeli ho zpátky do klece. Od té doby se Micka při procházkách po zoo zdaleka vyhýbala kleci tygra Jacka. Martin Vašák

Čtyři bratři V lese černém jako uhlí a hlubokém jako studna žili čtyři bratři. Pavel byl chytrý jako liška, Lukáš mlsný jako koza, Ivan silný jako medvěd a Marek byl neposedný jako blecha. Žili sami jako kůly v plotě. Ale jednou, když měli hlad jako vlci a Lukáš jim uvařil něco, co vonělo jako Markovy ponožky, rozhodli se najít si hospodyni. První šel Pavel. Ale přivedl si ženu línou jako veš a tak ji vyhnali. Druhý šel Lukáš, jenže ten si vybral ženu lakomou jako strýček Skrblík. Třetí šel zkusit štěstí Ivan. Ten si přivedl holku krásnou jako obrázek, ale pyšnou jako páv. A s tou se také rozloučili. Pak se vydal do světa Marek. Hledal dlouho. Nakonec přeci jen potkal děvče jménem Bára. Byla sice hubená jako proutek a chudá jak kostelní myš, ale srdce měla ze zlata. Marek šťastný jako blecha, si Barču přivedl domů. A od té doby si v lese žili dobře, jak prasata v žitě. Eliška Horáková 7


Vilemína z Vížek V dávných dobách žila v našem kraji kněžna Vilemína. Víme o ní, že milovala lov divoké zvěře a projížďky lesem na koni. Také se ráda procházela po lese a sbírala houby i lesní plody, šípek či šišky na výzdobu hradu. Kníže Jeroným kněžnu občas doprovázel, protože rád zdolával kopce a skály. Jeden takový kopec se mu zalíbil. Jakmile totiž vyšel na jeho vrchol, naskytl se mu krásný pohled na široké okolí. A právě tehdy se rozhodl, že sem doprovodí svou ženu. Když kněžna spatřila ten úžasný výhled, zamilovala si stejně jako Jeroným tenhle kopec. Rozhodla se, že zde nechá vystavět věž, která bude sloužit k odpočinku a kam se bude moci stále vracet. Stalo se a tohle místo se stalo v širokém okolí proslulé. Za nějaký čas kolem vznikla osada, která získala název podle Vilemíniny věžičky - Vížky. Lucie Tvrzická

Časohled Bylo by krásné a užitečné, kdyby už někdo konečně vymyslel časohled. Zajímá vás, co to je? Tak já vám to povím. Časohled je vlastně takový dalekohled, kterým ale nekoukáte na věci, které jsou daleko, aby vám je přiblížil. Časohled vám ukáže a přiblíží věci, které se staly nebo se stanou. Koukáte se s ním do minulosti nebo do budoucnosti podle toho, jaké datum a čas nastavíte na displeji. Tak bych se třeba mohla dozvědět, z čeho budeme psát ve škole test, jakou z něho dostanu známku, když se na něj nepřipravím. A taky jestli pak za to dostanu doma na zadek. Mohla bych se taky dozvědět spoustu zajímavých věcí z historie. Namačkala bych jen správné datum, a už bych viděla, jak kdysi vznikala Země, jak se žilo dinosaurům a pravěkým lidem. Viděla bych praotce Čecha na Řípu, stavbu Karlštejna a další zajímavosti. Možná by nás ale časohled připravil i o hodně hezkých chvilek a překvapení. Já bych třeba určitě nevydržela a hned bych se podívala, co bude letos pod stromečkem. Bára Mašková 8


O zázračné svídě Před mnoha staletími, když vznikala města a vesnice, přišla k řece Chrudimce skupina lidí, která hledala nové místo, kde by se usadila. Lidé se tu skutečně usadili a začali si u řeky stavět chaloupky. Každý večer se společně scházeli u Chrudimky a bavili se. Jedna z těchto rodin měla malou holčičku. Ta se jednou za hluboké noci probudila a začala brečet. Protože lidé seděli pořád u řeky a zpívali, holčičku nikdo neslyšel. Ona se sama vydala hledat své rodiče. Došla až k řece. Nikoho však v té tmě neviděla. Oči plné slz ji zradily. Zakopla o vystouplý kámen a spadla do Chrudimky. Velký proud ji hned uchopil a hnal ji doprostřed řeky. Naštěstí o kousek dál rostl keř. Jmenuje se svída. Zafoukal vítr, svída se ohnula, oživla a zachytila holčičku větvemi. Vytáhla ji ven z vody a z větví jí udělala kolébku. Holčička se vysílením schoulila a za malý okamžik usnula. Ráno ji všichni muži i ženy hledali. Volali, ale vše marno. Až za dlouhou chvíli jeden z mužů zvedl hlavu a objevil holčičku ve větvích keře. Všichni se divili a ptali se, co je to za zázračný keř. Keř jim opověděl, že se jmenuje svída. A tak tu vesničku na památku zachráněné holčičky lidé pojmenovali podle svídy Svídnice. Markéta Dibelková

Sklizeň Běží křeček přes pole, běží ke své stodole. Tváře plné pšenice a pospíchá velice. Běží, co mu síly stačí zrní už ho v puse tlačí. Snad nepotká cestou lišku, než doběhne do pelíšku! Když tu náhle všude ticho, už nestihne nacpat břicho! Na stráni se mihne stín, asi káně, co já vím? Bára Mašková

9


Den ve škole Naše škola je sice malá, ale děti je tu jako smetí. O přestávkách to tu hučí jako v úle. Jakmile se objeví pan učitel, končí veselí, neboť má hlas jako zvon. Při hodinách je tu ticho jako v kostele. Marek je kluk jako buk. Chytil Markétku za vlasy a poté se vypařil jako pára nad hrncem. Dorotka čísla z hlavy sype stejně jako makovice mák. Pavla mluví jako kniha. Eliška občas kouká jako hromádka neštěstí. Bára se při hodině tělocviku cítí jako ryba ve vodě. Pavlovi, Ivanovi, Lukášovi je všechno jasné jako facka. Já si říkám: "Je to tu fajn ". Do školy rádi chodíme, ale prázdniny jsou prázdniny! Pavlína Frošová

O rytíři Žumovi V jednom lese nedaleko vesnice Lukavice žil ve středověku rytíř Žum. Dříve bydlel ve svém hradě. No spíše bychom ho měli nazvat hrádkem, protože nebyl příliš velký. Také vesnice pod ním nebyla příliš rozsáhlá, a tak mu poddaní příliš neplatili. Dá se tedy říct, že náš rytíř byl chudý. A navíc jeho hrad jednoho dne obsadili Lukaváci. Žumovi se podařilo taktak uniknout. Utekl do blízkého lesa jen se svým psem, který se jmenoval Berk. A v tomhle hlubokém lese se mu podařilo shromáždit místní sedláky. Trochu je vycvičil válečnému umění, trochu je vyzbrojil. Poté se v jejich čele vydal zpátky ke svému hradu. Před hradem se rytíř Žum ukázal se svou "armádou". Lukavičtí se vzdali a rytíř tak dobyl zpátky svůj hrad. Od té doby se vesnice jmenuje po svém rytíři a jeho psovi Žumberk. Ondřej Dejdar

O skále nad přehradou Kdysi, před mnoha lety, bydlela v obci rodina Kroutilova. Byli to nesmírně bohatí lidé. Kdekdo jim jejich majetek záviděl a ve skrytu duše si přál, aby je postihlo nějaké neštěstí. Jednoho dne za rodiči přišla jejich dcera Magdalenka a požádala je, zda by si mohla vzít sobě milého Lojzíka. Otec se rozčílil a prohlásil: "Toho 10


povaleče si nikdy nevezmeš!" Její prosby nepomáhaly. Tak Magdalenka vykřikla: "Odejdu z domu a už se nikdy nevrátím!" Když večer rodiče usnuli, Magdalenka odešla na skálu nad přehradou a skočila dolů. Když se Lojzík dozvěděl, co se stalo, rozhodl se navždy zůstat sám. Pořád, ale myslel na Magdalenku, až z toho zešílel a zakrátko zemřel. Během krátké doby přišli rodiče o svůj majetek. Odešli z domu a už nikdy se nevrátili. Utopili se pod skálou, ze které Magdalenka skočila. Od té doby se traduje, že kdo pod tou skálou plave, už nikdy nevyplave. Pavlína Frošová

Rozhovor s paní učitelkou Dibelkovou Podzimní rozhovor s paní učitelkou, která se k nám vrátila po mateřské dovolené, připravila Dorota Špásová. Učíte ráda v naší škole? – Ano. Baví vás učit anglický jazyk? – Ano. Jaké ročníky byste nejraději učila? Všechny, kromě první třídy. Nevadí vám učit svoji dceru? – Trochu. Co vaříte nejraději pro svoji rodinu? – Svíčkovou, protože ji mají moc rádi. Jaké jsou vaše koníčky? – Aerobic, volejbal, jízda na kole, v zimě na běžkách, četba knih. Jak ráda trávíte svůj volný čas? – S rodinou, při sportu, v přírodě, s kamarádkami, ráda chodím na houby, ráda se podívám na dobrý film. Jaká je vaše nejoblíbenější barva? – Hnědá a zelená. Máte nějaké domácí mazlíčky? – Psa a kočku. Jaké oblečení nosíte nejraději? – Sportovní kalhoty, tričko, mikinu. Jakou oblast z vaší oblíbené přírodovědy máte nejraději? – Botaniku, stromy a člověka. Kam jste chodila Vy do základní školy? – Do Slatiňan. Jaké byly vaše zájmy v dětství? – Hasiči, čtení, sportovní hry ve škole. 11


Kde jste učila než jste nastoupila do Lukavice? – V Trhové Kamenici. Vydrželo vám některé kamarádství z dětství? – Opravdové kamarádství mně vydrželo až do střední školy. Která místa v Čechách s rodinou nejraději navštěvujete? - Hory, každý rok jezdíme na zimní dovolenou. Jak nejčastěji trávíte čas se svými dětmi? - Na kole, při lyžování, v létě koupání, doma při běžných domácích činnostech. Je těžké učit svoje dítě? – Není to úplně ideální, ale měla jsem z toho větší strach. Který je váš nejoblíbenější zpěvák a herec? – Ondřej Vetchý, Libuše Šafránková. Četla jste v poslední době nějakou zajímavou knihu nebo viděla zajímavé hudební či divadelní představení? – Byla jsem v Praze na muzikálu Bídníci.

Co čteme? Dívka s ohněm Vilma je obyčejná dívka jako my. Chodí do čtvrté třídy, má své kamarádky – hlavně Anetu a Elišku i své nepřátele dívku Hanu a jedno velké trápení, podle kterého se knížka jmenuje. Na levé tváři u ucha má rudý flek, zvaný oheň. Dřív Vilmě asi tolik nevadil, ale jak dospívá, začíná se za něj stydět, maskuje ho mejkapem a krémy. O svém problému napsala i do holčičího časopisu, ale moc ji neporadili, ať prý je ráda, že není slepá, nebo chromá, že tohle nic není. Navíc uveřejnili její jméno a celá třída se jejím problémem baví, nejvíc Hana, proto se s ní popere. Vilma se stydí a ani s hodnou třídní o tom nechce mluvit. Přitom se potkává s Matějem, deváťákem, který se Vilmě líbí a který přišel vyřídit pozvání Vilmy na atletickou soutěž. V zimě objevili velcí kluci (sedmáci až deváťáci) zábavu koulovat a omývat mladší holky a jednou z téhle situace Vilmu a její kamarádky zachránil právě Matěj, který viděl, že už mají dost. Od té doby 12


na něj ráda občas nečekaně narazí. Vilma má fajn rodiče i bráchu Radka. Často si o všem rádi povídají večer u ohně v jejich starém tajemném domě. Radek jim řekne o Vilmině příhodě s časopisem a rodiče si uvědomí, že Vilma dospívá a že jí její znamení může začít víc vadit. Povídají si o tom a maminka dává Vilmě řešení – možnost laserového ošetření u lékaře, dohodnou se o prázdninách. V další kapitole s Vilmou zažíváme její sen, velké dobrodružství. Vilma se ocitne na hradě a od tajemného muže dostane úkol – má zachránit prince, který je velmi podobný Matějovi. S nasazením všech sil princovo srdce ukryté na vysoké zdi získá. Vilma je totiž velmi citlivá, ráda sní i vymýšlí si příběhy, ráda poslouchá příběhy dávných dob a cítí se na své předky v jejich domě u staré lípy napojená. V jejich domě totiž žil zvláštní muž jménem Zak, který lidem pomáhal. Radek, Vilmin brácha, Vilmu přesvědčí, ať nechodí na operaci. Její znamení je její zvláštnost, na kterou má být pyšná, je to kus jí samé, bez něj by to nebyla ona. Vilma cítí svojí zvláštnost, odlišnost, ale spíš ve vnímání jiných věcí. Třeba na školním výletě – navštíví hrad Helfštýn, který vlastně Vilma zná ze snu. Provádí je tajemný kastelán, vypráví zajímavé příběhy o tom, že na hradě se scházejí dodnes lidé s tajemnými silami, čarodějnice a že tu vybírají své následovnice – kdo usedne do kamenného křesla a spadne mu do klína květ, ten k nim patří. Děti zažijí dobrodružnou noc odvahy na hradě – přespávají tu totiž a Vilma usedne na stolec a opravdu jí spadne květ, je označena za čarodívku… Už ví, že ke spoustě věcí, které chce, ji stačí hodně chtít a přát si to i něco pro to udělat, stát si za svým, nebát se. Tak se jí nakonec podaří i dobře se umístit na atletických závodech a sblížit se s Matějem. Dorota Špásová

Správná pětka už v tom zase lítá Georginy rodiče odjeli na dovolenou do Španělska a Georgina čekala na nádraží, až přijede Anna s Dickem a Juliánem. První den šli na pláž, kde se seznámili s Kájou, která jim zasedla důlky, které si vyhrabali v písku. Téhož odpoledne vykradl zloděj chatu Georginých rodičů. Ukradl vzácné bloky, které měl Georginův otec schované v trezoru. Další den šla Georgina s Timem jako vždy na večerní vycházku, ale už se nevrátila. 13


Všichni tři se o Georginu nebáli, protože chodí až do města a vrací se dlouho v noci. Ráno ale Georginu nenašli a začali o ní mít strach. Vtom přišla Kája s dopisem a tvrdila, že jí ho dal cizí pán, kterého vůbec nezná. Julián začal číst, že jestli nevydají druhý blok, tak si Georginu s Timem nechají a hodí je ze skály a ať ten blok dají pod poslední kámen a až uslyší zahoukání sýčka, tak je Georgina s Timem volná. Chýlilo se k večeru a museli blok vydat, jenže se jim moc nechtělo a tak zabalili obyčejný blok z papíru. Zloději si blok vzali, ale Georgina s Timem nikde. Ještě ten večer je začali hledat. Kája jim řekla, že by mohli být v Havraním lese v takovém karavanu. Jenže tam nebyli, ale na stěně byl vyryt černý dub. Nikdo nevěděl, kde to místo je, ale Kája jim řekla, že to není místo, ale jeden člověk, který má takovou přezdívku. Hned se za ním vydali. Kája jim pověděla, že má dům na skále, a že je hodně protivnej. Anna raději zůstala doma. Černý dub Juliána s Dickem hned chytil. Kája mu naštěstí stačila utéct a kluky hned vysvobodila, a tak mohli pokračovat v plánu. Kája vylezla po břečťanu do věže a vysvobodila Georginu, Černý dub se spolupracovníky letěli po schodech do věže, kde je Kája zamkla a vzala klíč. Běželi pro Tima a utekli. Vše nahlásili policii, dostali zpátky ten blok a vše bylo v naprosté pohodě. Pavla Tvrzická

Co víme o rytířích Celé město je na nohou. Také Ben a Karel chtějí být u toho, až budou synové císaře Fridricha posazováni na rytíře. Události se ale seběhnou jinak, než očekávají. Chlapci totiž musí nejdříve zastavit troufalého zloděje, který okrádá lidi na tržišti. Honí ho po celém tržišti, ale musí přestat, protože by jinak zmeškali pasovaní na rytíře. Vylezou na vysoký strom a dívají se, když tu najednou uvidí zloděje, jak opět krade. Karel rychle seskočí ze stromu a vrhne se na zloděje a přemůže ho. Teď se oba kluci cítí jako opravdoví rytíři. Nejenže viděli pasování na rytíře, ale chytli i zloděje. Kniha nám vypráví pět dobrodružných příběhů o rytířích a navíc je v ní veliká spousta informací o životě rytířů, o jejich výzbroji, o křižáckých výpravách, nebo hradech. Jiří Tatíček 14


Lukavická Příšerka – román na pokračování Vojtíšek s Borkem čekají na Příšerku. Jsou u hrobu na nějakém africkém hřbitově. Na desce hrobu je vytesán pirát. Nevědí, kde je Příšerka. Najednou spatří cizí africkou ženu. Jde k nim spolu s Příšerkou a mile se na ně usmívá. Bimbají hodiny. Už je půlnoc. Potřebují se dostat na černý trh. Ale jak? Už jsou tady. Vojtíšek s Borkem opatrně vystupují a zastavují místní ženu. "Kdo jste?" ptá se Vojtíšek. "Já jsem vědma Anastázie," pronáší žena slavnostně. "Jsi, Příšerko, ve velkém nebezpečí," vykřikuje, "a vy s ní. Musíte utéct." Bum! Bum! Piráti se objevují na konci ulice. Anastázie popadá Příšerku za ruku a vbíhá spolu s ní na hřbitov. Vojtíšek s Borkem utíkají mezi hroby. Schovávají se za jedním z nich. Najednou se otevírá obrovská hrobka. Všichni do ní vpadnou. Ale ne! Za nimi se s rachotem zavírají dveře. "Co teď?", ptá se Vojtíšek Borka. "Nevím, ale radši půjdeme dál." odpovídá Borek. Opatrně našlapují dál a dál dlouhou chodbou do podzemí. Najednou zjistí, že na jejím konci je nejspíš tajný vchod. Vidí tam světlo. Cítí temné síly. Našlapují dále. Vojtíšek se bojí. Najednou na něj někdo sáhne. "ÁÁÁÁÁÁ!", vykřikují do tmy. Utíkají pryč. Na konci už vidí světýlko. Rychle, rychle. Jde nám o život. Ocitají se v úzké uličce. Je tu strašidelné příšeří. Dnes se toho strachu jen tak nezbaví. Pomalu postupují dál a dál. Jen ať je nikdo nespatří. Na konci stojí starý dům plný zákoutí. I s vědmou se k němu pomalu přibližují. Opatrně klepou. Dveře se s tichým vrznutím otevřou. V nich se zjevuje starý kmet. Kyne jim, aby vstoupili dovnitř. "Uklidněte se, vše bude v pořádku. Zatím se posaďte a napijte se čaje. Je krásně chlazený." Naši přátelé i s vědmou usedají kolem dlouhého stolu a pomalu popíjejí nabídnutý čaj. Je skutečně výborný. O překot děkují vědmě, že je zachránila z nejhoršího. Najednou slyší prudké kroky a hlasité nadávky. Piráti! Zase nás našli. Co teď? Podaří se našim přátelům dostat se definitivně ze spárů pirátů? Martina Janečková a Alena Vtípilová 15


Buch, buch, buch. "Otevřete! Okamžitě! Jinak vyrazíme dveře," řvali piráti jako zběsilí, "víme, že jsou tady!" Kdo to jen mohl prozradit? Vždyť byli tak opatrní. Někdo je musel spatřit a došel pro piráty. Tak to je konec. Odtud není úniku. Příšerka s Vojtíškem a Borkem na sebe tiše hledí. Hlavou jim běží film s tím, co vše v poslední době prožili. Do ticha zazněl energický šepot vědmy. Co říká? Této řeči nikdo nerozumí. Ale přece! Starý pán vstává a vyzývá je, aby šli za ním. Sestupují do sklepení. Zde otvírá malinký, sotva patrný poklop na zemi. Rukou jim ukazuje, aby tam vlezli. Není to past? První se odhodlává Příšerka. Rychle, ukazuje energicky černý muž. Vojtíšek a nakonec Borek. Poklop se zavírá a uvězňuje je. Znovu v podzemí. Opatrně se vydávají po schodech dolů. V šeru každé klopýtnutí znamená nebezpečný pád. Počítají schody. "Padesát," vydechne Vojtíšek. Borek tiše zavrčí: "Cítím slané moře!" Příšerka ho hned tiší dotykem ruky. Nad nimi se ozývá hrozivé dupání a rachot stěhovaného nábytku. Piráti převracení dům vzhůru nohama. Zatím je nenašli. "Musíme dál." Vojtíškovi je sotva rozumět. Všichni se klepou zimou a opatrně sestupují stále níž a níž. "Stovka!" Tolik schodů nečekali. V duchu si promítají cestu ze hřbitova do domu. Opravdu šlapali do kopce? Nyní schody konečně končí. Hmatají podél stěn. Nestačili si vzít žádnou lucernu. Ani zápalky. Cesta se rozdvojuje. Kudy dál? "Zkusíme to vpravo," nabízí řešení Příšerka, "hlavně se nesmíme rozdělit. Půjdeme společně. Buď se dostaneme ven, nebo tady zabloudíme a zahyneme." Ostatní souhlasí. Opatrně postupují dlouhou tmavou chodbou. Zdá se jim, že se zde objevuje stále více světla. Také Borek obživl. Cítí slaný vzduch, který může vycházet jen z moře. "Vidím světlo!" křičí Vojtíšek a klopýtá dopředu. Ostatní ho následují. Konečně. Světlo je oslepuje. Mžourají do slunce. Jsou venku. Za nimi je malá jeskyňka, z které právě vyšli ven. Před nimi se leskne hladina oceánu. V zátoce napravo kotví loď. Ze svých zkušeností už vědí, že se jedná o obchodní loď. "To je naše naděje. Zkusíme k ní doplavat a poprosit kapitána, zda bychom se mohli nalodit. Možná plují do Ameriky." Vojtíškův hlas je probral. Ano. Téměř zapomněli na cíl své cesty! Podaří se našim přátelům dostat na obchodní loď? Pavlína Dušková 16


Drbníček I v novém školním roce si naše nejstarší dívky rády podrbou. Občas je to hrozné. Tak třeba v jídelně zůstanou sedět po obědě u stolu a povídají a povídají. A protože to za celé dopoledne všechno nestihnou, pokračují odpoledne, občas i večer a mnohdy i přes noc u některé z nich. Chudáci rodiče! Ve škole pozorujeme cvrkot mimo vyučování. Při něm jsme nás totiž pan učitel tak zaměstnává, že nestíháme nic jiného. Ale o přestávkách, to je jiná. Hezky vidíme, že Iva kouká po Patrikovi. Nebo že Sáře se stále líbí Martin. On to sice zapírá, ale Sára se jen tak nevzdává. Letos Sára navíc prohlašuje, že v této škole jsou nejhezčí kluci ze všech. Tak to asi jo. Malému Tomášovi se líbí Káťa. Stydí se jí to říct, tak si to Káťo, tady přečti. Markétě se už přes rok líbí Ivan, ale Markéta to vůbec nedává najevo. Snaží se to tajit, ale nám to neušlo. Neboj, on tě neukousne. Markovi se líbí skoro všechny holky ze třídy! Uvidíme, kterou si vybere. A hlavně, jestli ho některá bude chtít.

Hádanky pro volnou chvíli Znáte tlustou holčičku? Nosí tlustou sukničku. Když jsme ji svlékali, všichni jsme plakali. Mám pěknou hlavičku a jednu nožičku, hovím si v mechu v lesíčku. Bílá jako mléko je, tichem všechno přikryje. Auto, domy, stromy lidi nikdo neuvidí. Otec má tisíce synů, každému čepici sjedná a sobě nemůže. Kdo bez štětce a bez barev obarví nám pestře les? Nemá ruce, nemá nohy a přece vrata otevírá. Běžím, běžím, nemám dech. Přitom ležím na zádech. Kdo jsem? Znáš odpovědi na všechny naše hádanky? Řešení nám můžeš poslat do poloviny prosince.

17


Autoři ilustrací: Patrik Bakeš – strana 10 Markéta Dibelková – strana 2, 4, 6 Pavlína Dušková – strana 16 Eliška Horáková – strana 7 Martina Janečková – strana 15 Iva Jeřábková – strana 3 Bára Mašková – strana 7, 8, 9 Dorota Špásová – strana 4, 8, 11, 12 Jiří Tatíček – strana 2, 14 Pavla Tvrzická – strana 5, 13, 17 Martin Vašák – strana 3

REDAKCE: Pavla Tvrzická Dorota Špásová Pavel Rohlík Markéta Řezáčová Iva Jeřábková Jiří Tatíček

18

Kvasnice číslo 30, vyšlo v listopadu Ze školních lavic

Recommend Documents