Kvasnice číslo 7, ročník Ze školních lavic

7 2006

Kvasnice číslo 7, ročník 2006

Ze školních lavic Na začátku dubna jsme se konečně vydali na jarní výpravu do přírody. Společně jsme hledali kvetoucí rostliny, všímali si změn v přírodě po zimě, své znalosti si vyzkoušeli na přírodovědné stezce. Prvňáci se vydali do výsonínského lesa, druháci a třeťáci došli na Kočičí hrádek, čtvrťáci a páťáci pracovali ve Výsoníně a poté se vydali po přírodovědné stezce. Před velikonočními prázdninami se pan učitel Šára vypravil do Nového Města na Moravě na celostátní přehlídku a setkání informatiků ze základních a středních škol České republiky. Představil tu náš vlastivědný projekt a v hodnocení odborné poroty získal páté místo. 12. dubna jsme od rána pracovali v týmech. Před velikonočními prázdninami jsme si připomněli velikonoční zvykosloví a společně s paní Kropáčkovou a Sýkorovou si každý žák vytvořil velikonoční vazbu z živých květin, s paní Louvarovou a Víškovou si upekl a ozdobil velikonoční perníčky. Na dalších dvou stanovištích si mohl ozdobit velikonoční kraslici s Dagmar Čapkovou a upéct jidáše s Evou Kouckou. Ke konci dubna jsme si ve třídách připomněli v rozličných aktivitách svátek naší Země. Uvědomili jsme si, co dělat pro to, aby naše Země byla s námi spokojená. Starší žáci si zobrazili svou ekostopu, kterou zanechávají na naší planetě, namalovali plakáty s ekologickou tematikou, četli články věnované ochraně životního prostředí a společně sestavili dopis panu starostovi, ve kterém se zamýšleli, jak zlepšit životní prostředí v okolí školy. Dva týmy reprezentovaly naši školu na anglické olympiádě málotřídních škol, kterou pořádala Základní škola Vejvanovice ve spolupráci s Britskou radou v České republice. Z mladších žáků se soutěže zúčastnili Daniela Málková, Denisa Sedláková, Pavlína Drápalíková a Stanislav Zach. Družstvo starších žáků tvořili Jitka Stehnová, Štěpánka Boušková, Nela Seidenglancová a Lukáš Pavlas. V celkovém hodnocení získala naše škola třetí místo, Štěpánka obdržela zvláštní cenu za pohotovost při konverzaci, družstvo starších žáků získalo 1. místo ve volné disciplíně (připravené anglické písně a tance). Vyučující Eva Koucká obdržela cenu za nejlepší přípravu družstev. Poslední dubnový pátek jsme byli od deseti hodin pozváni do sokolovny ve Slatiňanech na vystoupení tanečníků z místní ZUŠ. Představení několika tříd červen 2006


tanečního odboru se nám moc líbilo. Odpoledne jsme se v areálu školy setkali s čaroději a čarodějkami, kteří se předvedli ve stylovém oblečení všem přítomným a poté se věnovali soutěžím o ceny a tanci při reprodukované hudbě. Na počátku května pořádala naše škola pro ostatní málotřídní školy Chrudimska atletický čtyřboj. Soutěžili jsme ve skoku do dálky, šplhu, běhu a hodu. Naše družstvo ve složení Patrik Rulík, Ondra Drápalík, Lukáš Pavlas a Lukáš Hoch obsadilo celkově šesté místo. Předposlední květnový týden patřil škole v přírodě. Letošní pobyt jsme si užili v našich nejvyšších horách – Krkonoších. Ubytovaní jsme byli v penzionu Hořec v Pomezních Boudách. Pracovali jsme ve dvou skupinách. Program pro menší školáky zajišťovala Eva Koucká (asistovala Radmila Pátková), starší školáci pracovali s Lubomírem Šárou, kterému pomáhala Romana Truncová. Organizačně školu v přírodě zajistila Dagmar Čapková, která na místě fungovala jako zdravotnice. Noční dozor nad dětmi měla paní Čtveráková. Co vše starší žáci splnili: - poznávání východní části Krkonoš – poudačky, pohádky, práce s mapou, vycházka po Pomezních Boudách a do Polska, výšlap do Malé Úpy, výprava na Sněžku, tajemné Krkonoše - poznávání krkonošských rostlin (a kvetlo jich skutečně hodně) - činnosti spojené s dávnou historií ČR – knihy o pravěkých obyvatelích, vzkazy z minulosti, kresby, archeologie, lov mamuta, archeologický poklad, tvorba náhrdelníku, keramické tvoření, archeologická konference - týmové vyučování aneb nauč druhé, co sám umíš – témata: kameny, noční obloha, savci, počasí. Celotýdenní program byl doplněn každodenním společným zpíváním, hodnocením činností, zápisy do deníku a jeho společným čtením. Sami starší žáci hodnotili všechny společné činnosti, ubytování, stravování, týmovou spolupráci i celkovou atmosféru v době pobytu velmi pozitivně. Na konci května jsme spolu se zástupkyněmi Sboru dobrovolných hasičů vyhodnotili účast našich žáků ve výtvarné části soutěže Požární ochrana očima dětí. Ocenili jsme dva zástupce školy, kteří byli úspěšní v okresním kole – Patrik Zástěra získal 1. místo a Marek Suda 3. místo ve svých kategoriích. Poslední květnový den se žáci školy Štěpánka Boušková, Nela Seidenglancová, Ondřej Drápalík a Martin Kolář vypravili do Základní školy Morašice, aby si červen 2006


spolu s dalšími týmy z málotřídních škol zasoutěžili ve znalostech českého státu. Náš tým skončil na čtvrtém místě. Družstvo prvňáků a druháků se zúčastnilo ve Vejvanovicích 5. ročníku putovní soutěže pro nejmenší školáky z málotřídních škol, Vejvanovické stezky. Byla pro ně připravena pohádková cesta s různými stanovišti, na kterých osvědčili to, co se naučili na počátku školní docházky (poznávání rostlin a zvířat, dopravních značek, skládání slov, malé počítání, trochu tělesné zdatnosti… a tradiční překvapení). Naši školu zastupovali Marek Suda, Denisa Sedláková, Pavlínka Drápalíková, Pavel Šlitr, Zuzana Součková a Jan Bakeš. Ve velké konkurenci jsme obsadili páté místo. Pan starosta pozval do lavice pro hosty pražské geology. Sešli jsme se s nimi v multimediální knihovně, kde nám velmi zajímavě přiblížili minulost dolování v Lukavici i složení hornin, které můžeme v Lukavici a okolí objevit. Celý školní rok se kluci připravovali na turnaj v kopané. V květnu jsme doladili formu a v červnu jsme s dresy půjčenými z FK Svidnice vyjeli do Stolan, abychom se utkali s dalšími týmy z málotřídních škol. Naše družstvo tvořili Patrik Rulík, Ondra Drápalík, Martin Kolář, Lukáš Pavlas, Marek Suda, Pavel Šlitr, Janek Špás a Lukáš Bouška. V základním kole jsme ve skupině skončili na druhém místě, takže jsme ve druhé části soutěže bojovali o třetí místo. Zde jsme ovšem neuspěli – porazil nás tým z Tuněchod, takže jsme celkově skončili na čtvrtém místě. Celkem jsme v turnaji vstřelili pět gólů. Náš tým velmi dobře povzbuzovaly roztleskávačky Štěpánka, Nela a Verča. Se zajištěním dresů a s dopravou hráčů nám velmi pomohla paní Sudová, roztleskávačky svezla paní Boušková a paní Sedláková. Moc děkujeme. V polovině května se v 1. třídě sešli rodiče a prarodiče prvňáčků na Slavnosti slabikáře, aby se mohli přesvědčit, co vše děti v průběhu prvního roku školní docházky zvládly. Se žáky 5. ročníku jsme se vypravili do Základní školy ve Slatiňanech. Prohlédli jsme si celou školu, seznámili se s budoucími učiteli a získali informace o potřebných pomůckách. Čtvrťáci a páťáci se před prázdninami intenzivně věnovali dopravní výchově a pravidlům silničního provozu. Zkusili jsme si vyřešit jednoduché testy a na závěr jsme vyjeli na cyklistický výlet. červen 2006


Anglická olympiáda Na soutěž jsme se připravovali, jak nejvíc jsme mohli. Paní učitelka sestavila dva týmy – mladší a starší školáky. Každé družstvo trénovalo rozhovory, písně i tance. Při soutěži jsme nejdřív každý psal něco o sobě. Poté jsme říkali, kam dáme ovoce, věci a lidi. Jakmile jsme zadané úkoly vyřešili, šli jsme k počítačům. Program na angličtinu máme ve škole také, takže to pro nás nebyla žádná novinka. Neudělali jsme téměř žádné chyby a získali jsme dost bodů. V polovině soutěže jsme se potkali s chlapcem z Jihoafrické republiky. Jmenoval se Pumy a neznal jinou řeč, než angličtinu. Ten se nás ptal na různé věci a my jsme odpovídali. Docela jsme mu rozuměli, protože mluvil pomalu. Naposledy nás čekala volná disciplína. V ní jsme předvedli, co jsme si společně připravili. My jsme měli připraven taneček ,,Indiáni“, scénku Zvířata, píseň o zvířátkách a básně. Na závěr se na školní zahradě konalo vyhodnocení. Paní učitelka Koucká s námi byla spokojena a nám všem se to taky líbilo. Lukáš Pavlas

Škola v přírodě Od školy jsme autobusem odjížděli něco po osmé. Cesta byla dlouhá, projížděli jsme městy Slatiňany, Chrudim, Pardubice, Hradec Králové, Jaroměř, Horní Maršov až do Pomezních Bud. Před chatou Hořec jsme vystoupili a odnosili všechny věci dovnitř. Ve svých pokojích jsme si vybalili a byl čas tak akorát na oběd. Snědli jsme nudlovou polévku a brambory s masem. Po krátkém poledním klidu jsme se šli rozhlédnout po okolí. Prošli jsme se po Pomezních Boudách, vydali se přes celnici do Polska. Společně jsme si červen 2006


prohlíželi a určovali všechny kvetoucí rostliny, které jsme cestou spatřili. Jakmile jsme přišli zpět, vyprávěl nám pan učitel o magických Krkonoších, o tom, jak zde mnozí lidé v minulosti hledali drahokamy a jak hory působily na člověka a člověk na hory. Venku jsme vedle chaty usedli na lavičky, kochali se pohledem na krkonošské hřbety a představovali si tajemné bytosti a obry. Na listy jsme poté malovali svoje představy magických Krkonoš. Společně jsme poslouchali paní Truncovou, která nám vyprávěla krkonošské poudačky a neúplnou pohádku o tom, jak Kubíček stěhoval žáby. Tu jsme se pak snažili dopsat. K večeři jsme dostali kolínka s masem a omáčkou a každý si vybral ze tří možností snídani, oběd a večeři na další den. Po večeři jsme si zhodnotili první den, každý si zapsal první stránku svého deníku a užili jsme si chvilku volna. První den se nám moc líbil, hodnotili jsme ho na jedničku s hvězdičkou. Zapsala Nela, ilustrace Ondra

Vycházka do Malé Úpy Druhý den ráno jsme se ještě před snídaní sešli v klubovně, kde nám pan učitel vyprávěl o Malé Úpě, kam jsme měli dopoledne namířeno. V mapě jsme si barevně vyznačili naši cestu, dozvěděli se základní údaje o údolích, potocích a horách, kterými budeme procházet. Hned po snídani jsme vyšli na cestu. Překvapily nás krásné výhledy do údolí, protože naše cesta vedla po hřebeni. Všímali jsme si kvetoucích rostlin, které jsme za pomoci atlasů určovali. Ke konci už nám to šlo rychle a atlas jsme ani nepotřebovali. Všichni jsme se pobavili s Petrem, který nepoznal rozkvetlou prvosenku neboli petrklíč. Paní Truncová se mu snažila napovědět: „Vzpomeň si, jak se jmenuješ.“ A Petr zbrkle vyhrkl: „Sýkora.“ To jsme se neudrželi. O rostlině sýkoraklíč jsme totiž ještě neslyšeli. V Malé Úpě jsme si prohlédli kostelík, starou dřevěnou školu a jeden z nejstarších hřbitovů na našem území (pocházel z 16. století). Dole v údolí jsme si ještě prohlédli sochy Krakonoše a jeho pomocníků. Po návratu do Pomezních Bud jsme šli na oběd. Celkem jsme ušli osm kilometrů. Odpoledne jsme se sešli v klubovně. Pan učitel nás trochu zaskočil dopisem, který jsme obdrželi z Akademie věd. Ředitel Akademie věd nám psal, že kdysi v Krkonoších žili pravěcí lidé a vybízel nás ke spolupráci. V jednotlivých týmech jsme tedy sepsali žádost na Akademii věd, aby nám udělili licenci k archeologickému průzkumu okolí Pomezních Bud. Ta nám byla ihned faxem zaslána. Abychom se co nejvíce připravili, četli jsme si knihy o pravěku a červen 2006


získávali další informace o archeologii. V týmech jsme přemýšleli, co bychom mohli při archeologickém průzkumu objevit. Po večeři jsme hráli různé hry, šli si ven zakopat a zahrát vybíjenou. Poté jsme se připravovali na zítřejší náročný výstup na nejvyšší horu České republiky. Druhý den utekl jako voda, všechny činnosti nás zaujaly, ohodnotili jsme je velkou jedničkou. Napsala Jitka, obrázek je od Správné pětky

Výlet na Sněžku Ráno jsme se po snídani sešli v klubovně. Zde jsme si zkontrolovali potřebnou výstroj, do batohu dali svačiny a láhev s pitím. Do svých map jsme si opět barevně zakreslili celou cestu. Pro zpáteční cestu nám pan učitel navrhl tři varianty s tím, že se ve svých týmech definitivně rozhodneme na Sněžce podle toho, kolik nám zbyde sil. Poté pan učitel vyprávěl různé zajímavosti o Sněžce, třeba to, že první zaznamenané měření určilo její nadmořskou výšku kolem 5 000 metrů, nebo že v roce 1932 vyjel až na vrchol Sněžky osobní automobil a o dva roky později motocykl. Také jsme se dozvěděli o výstavbě kostela, Slezské a České boudy i meteorologické stanice. Asi v devět hodin jsme vyrazili na výstup k vrcholu. Začátek cesty byl dobrý, šli jsme po upravené asfaltové cestě. Postupně se cesta začala měnit v kameny. A k tomu jsme pořád šlapali do kopce. Občas nás čekal také mírný kopeček dolů, ale ten byl jenom dvakrát. Polovina z nás už nemohla, museli jsme udělat přestávku. Cesta byla strašná. Když jsme konečně dolezli na Soví sedlo, byla Sněžka vidět docela na dosah ruky. Pan učitel nám dovolil, abychom v týmech pokořili Sněžku samostatně. Sám šel až poslední. My všichni jsme téměř běželi, protože jsme tam chtěli být první. Jako první pokořila vrchol naše skupina – Martin, Patrik, Lukáš a já. Ze Sněžky byl pěkný rozhled. Sluníčko svítilo, vítr nefoukal, tak bylo krásně. Dívali jsme se do Obřího dolu, na Sněžné jámy i na Kozí hřbety. Po svačině jsme dali hlasovat, kterou variantu zpáteční cesty zvolíme. Byli jsme unaveni, většina vybrala variantu nejlehčí. Cesta zpátky tedy byla jednoduchá. Šli jsme stále z kopce. Když jsme došli k chatě Jelence, nikoho moc nebolely nohy (alespoň mě ne). Zde jsme si koupili nanuk a asi jednu hodinu odpočívali. Po příchodu jsme v týmech sestavovali rozstříhaný obrázek pravěké nádoby, nalepili jsme ho na velkou čtvrtku a dokreslili, jak to asi v této době na našem červen 2006


území vypadalo. Opět jsme si museli sami vyhledat potřebné informace. Po skončení nás čekal lov na mamuta. Pan učitel ukryl obrázek mamuta. My jsme ho měli objevit, pozorně si ho prohlédnout a poté ho co nejpodrobněji na list papíru popsat. Úkol nebyl příliš těžký, přesto někteří z nás mamuta našli jen s obtížemi. Byl přilepený na místě, kudy jsme každý den několikrát chodili, ale byl při zemi, kam jsme se nedívali. Společně jsme získali mnoho nových informací, pobavili jsme se, takže další den se velmi vydařil. A našlapali jsme sedmnáct kilometrů. Napsal Ondra, obrázek Martin a Pavlínka

Archeologické nálezy Po snídani jsme začali hledat a zkoumat místa předpokládaného života pravěkých lovců. Patřičně vyzbrojeni jsme se v týmech vydali do okolí Pomezních Bud. Trvalo nám dlouhou dobu, než jsme objevili pravěké nádoby. Spolu s nimi jsme našli také dopis, který nás vyzval, abychom se vydali směrem na severozápad. Asi po sto krocích, opět po dlouhém hledání tu Petr našel další poklad – sušenky a lízátka. Ty jsme si mezi sebe rozdělili. V klubovně jsme poté sami vytvářeli z keramické hlíny nádoby a ozdoby pravěkých lovců. Dále jsme si z kůže vystřihli řemínek, provlékli ho keramickou ozdobou a zavěsili na krk. Po obědě nás navštívil ředitel Akademie věd, abychom si společně popovídali o práci archeologů a důležitosti archeologie pro naše poznání. Odpoledně nás čekalo týmové vyučování. Učili jsme se sami navzájem. Každý tým měl pro ostatní připravené jedno téma (počasí, noční obloha, kameny, savci). Během vyučovací hodiny jsme měli za úkol naučit vše ostatní. Vyrobili jsme si k tomu pomůcky, připravili testy a nákresy. Před večeří jsme celý pobyt vyhodnotili. Každý jsme obdrželi pět diplomů a drobné ceny, lízátka a další sladkosti. Po večeři si připravili páťáci a čtvrťáci pro ostatní i pro sebe diskotéku s karnevalem. Všichni tancovali a hráli drobné červen 2006


hry. A před sebou jsme měli jen poslední noc. Letošní pobyt se nám velice líbil, všichni jsme byli velmi spokojení. Napsal Martin, kresba Milda

Co nás pobavilo? Když jsme se ve středu vrátili ze Sněžky, všechny nás bolely nohy, ale paní Truncová to brala s humorem a zeptala se Kryštofa: „Chtěl bys ještě jednou na Sněžku?“ Kryštof se zamyslel, zděšeně se na paní Truncovou podíval a řekl: „Ty vole, tam už mě nikdy nedostanou!“ Zapsala Nela

Sněžka Štěpánka Boušková Vyšli jsme brzy ráno, počasí nám velmi přálo. Bolely nás ovšem nohy, Z té naší nejvyšší hory. Tři hodiny únavy, Sedli jsme si u chaty. Na Sněžce svačina, Uplynula hodina. Cestou nazpět k Jelence, Vzali jsme se za ruce. A po zdárné výpravě, Odebrali se všichni na kutě.

Co jsme se dozvěděli o Krkonoších V Krkonoších rostou vzácné květiny v různých zahrádkách (Krakonošova, Růženčina). Vedle sebe jsou tu vystavěny samé hotely a penziony. Dříve tu byly lesy hodně zničeny, ale Česká republika dostala dotaci z Evropské unie na zalesnění. Na stromy zničené kouřem z továrních komínů jsme se tedy zašli podívat do Polska. Sněžka je nejvyšší hora Čech – měří 1602,3 metrů nad mořem. V Krkonoších se dříve vyprávěly různé poudačky, několik nám jich paní Truncová přečetla. Dozvěděli jsme se, že v chatě, ve které jsme bydleli a v jiných penzionech byly dříve seníky. Lidé tu dříve na loukách pásli hodně krav a ovcí, teprve za Marie Terezie je museli nechat zavřené ve chlévech a trávu se červen 2006


senem jim donášet. Ve středověku tu lidé hledali drahé kameny, našli zde dost velké zásoby železné rudy, kterou zpracovávali v Peci pod Sněžkou a z Pomezních Bud tam sváželi vytěžené dřevo, aby měli v pecích čím topit. Cestou z Pomezních Bud na Sněžku jsme si společně šlápli ještě na další krkonošské vrcholky, Svorovou horu, Růžovou horu, Jelení horu, v Malé Úpě jsme vylezli na Kraví horu. Bydleli jsme téměř na hranici s Polskem, cestou na Sněžku jsme zašli několikrát na polské území, přímo v Pomezních Boudách jsme prošli celnicí a procházeli se Polskem. Na hřebenech jsme také spatřili němé značky pro běžkaře – houbu, která označuje směr do Pece pod Sněžkou, trojúhelník navádí turisty na vrchol Sněžky a velké písmeno M na Pomezní Boudy. O Krkonoších jsme se tak dozvěděli hodně zajímavého. Pavlínka, Jitka, Ondra, Štěpánka; obrázek Lukáš

Povídka z Krkonoš Kdysi dávno, když se lidi ještě neodvážili do Krkonoš, žili tam různí duchové. Jednoho dne se do Krkonoš odvážil chlapík, který se jmenoval Johan. Když tam došel, zjistil že Krkonoše jsou plné strašidel. Otočil se tedy a šel zpět. Za jeden den se vrátil s pěti dalšími chlapíky. Za úkol měli ty duchy vyhnat. Když na ně v lese narazili, spatřili nedaleké vězení a v něm nějakého starého pána. Řekli si, že ho osvobodí. Tak začali bojovat, stříleli šípy, házeli klacky, zkrátka bojovali ze všech sil. Nakonec se podařilo – duchové se stáhli, chlapíci osvobodili toho starého pána a on jim řekl, že je Krakonoš a že duchové ho zatkli, protože se vzbouřil proti nim. Potom se mládenci utábořili a druhý den vyrazili dál. To už jim ale pomáhal Krakonoš. Byl velmi dobrý v kouzlení a vždy nějaké duchy svým kouzlem okouzlil, třeba je proměnil v kámen. Nakonec se mládencům jejich dílo podařilo, duchové byli zahnáni hluboko do lesa. Když se rozkřiklo, že duchové byli zahnáni hluboko do lesa, hodně lidí se tam nahrnulo a začali kácet stromy, aby měli dost místa na pasení dobytka a postavení seníků, aby dobytek v zimě měl co žrát. Za nějakou chvíli tam byl vykácený velký palouk a lidi si řekli, že toho kácení už bylo dost, protože se báli, aby se náhodou nedostali k těm červen 2006


duchům, kteří prý jsou někde hluboko v lese. Ale lidí přibývalo, a tak se rozhodli, že dál budou kácet stromy, i když se báli. Když vykáceli pěšinku, aby mohli pokácené stromy tahat dolů do údolí, najednou uviděli nějaké tajemné místo. Všude se válely kosti a lebky zvířat. Dělníci spatřili ty duchy, kteří nikdy neměli být odhaleni. Lidé začali strachy utíkat. Dlouho trvalo, než se tam někdo odvážil, ale přece se někdo našel. Jeden starý tulák, kterému už na životě moc nezáleželo se chtěl naposledy kouknout do Krkonoš. Když se tam dobelhal a zjistil, že tam už žádní duchové nejsou, zaradoval se a řekl si, že sejde do údolí říci to ostatním. Jakmile se to dozvěděli, chtěli se přesvědčit, jestli ten stařík říká pravdu a taky že jo. Opravdu tam duchové nebyli. Lidé tam začali pozvolna přicházet, to se ví, že se ještě báli, ale pomalu je to přecházelo. Nikomu z nich nebylo jasné, kam se ztratili, ale jedno bylo jisté, že duchové tam už nejsou. Za nějaký rok se tam vydávali turisté a místní lidé se báli, aby se tam nějací lidé zase nenahrnuli a nezačali opět kácet stromy, aby bylo dostatek místa pro ně. Tak z nějakých seníků udělali záchytné stanice pro turisty, později jim začali říkat penziony. A ty tu stojí dodnes. Martin Kolář

Tajemné Krkonoše Bylo nebylo jedno pohoří, které se jmenovalo Krkonoše. Před třemo tisíci lety tu žila a vládla jenom zvířata. Už objevila skoro celý svět, ale bála se jednoho místa, které se jmenovalo Krkonoše. Ve zvířecích pověstech se o Krkonoších píše, že tam přebývají upíři, vlci a další podivné nadpřirozené bytosti. Žádné ze zvířat tomu nechtělo věřit, ale raději se tam nikdo neodvažoval. Našlo se sice několik odvážlivců, kteří se do tajemných hor vydali, ale nikdo z nich se nevrátil. Až přišel nejchytřejší mezi všemi, statečný Veverák. Ze všech zvířátek byl nejbystřejší a nejzvědavější. Nejdříve se vydal za starým a moudrým Krakonošem. Ten mu řekl, že až odbije dvanáctá, tak se musí sám vypravit na nejvyšší vrchol Krkonoš, horu Sněžku. Tam musí vzít zlatý pohár, který je umístěn na samém vršku, vzít červen 2006


ho do rukou a říct: „Okurasa veverák.“ Potom všechny čáry, kouzla a zlé postavy zmizí. Veverák poděkoval a čekal, až odbije dvanáctá. Dvanáctá už odbila a Veverák se vypravil na Sněžku. Stále se nic zvláštního nedělo. Až v okamžiku, kdy sahal po poháru, se předním objevila všechna ta strašlivá stvoření, upíři, vlkodlaci a jiná havěť. Na Veveráka se už už vrhli, ale v tu chvíli skočil po poháru a řekl:„Okurasa veverák.“ Všechna strašidla zmizela nebo se rozplynula do neznáma. Veverák se vrátil dolů mezi ostatní a stal se králem zvířat. Zachránil Krkonoše od zlé kletby. Od té doby se už nikdo nemusel strašidel v horách obávat. Ondřej Drápalík, obrázek Veronika

Třetí ročník Lukavického desetiboje Za námi je další ročník Lukavického desetiboje, ve kterém zjišťujeme, jak se v průběhu školních let zlepšuje naše výkonnost a výdrž. V deseti disciplínách jsme navzájem při tělesné výchově soutěžili a zapisovali body. Na závěr jsme mohli říct, v čem jsme se oproti loňsku zlepšili a v čem naopak pohoršili. V košíkové byl nejlepší Martin Kolář, přes švihadlo skákal nejlépe Ondra Drápalík, nejlepší byl Ondra i ve šplhu. V házené předčil všechny starší kamarády Lukáš Bouška, nejvíce lehů-sedů jsme za jednu minutu napočítali Lukáši Pavlasovi. Plný míč poslal do největší dálky Jirka Kouba, za dvanáct minut uběhla největší vzdálenost Honzík Horský. Nejdál hází z celé školy Patrik Rulík, Marek Suda nejrychleji běhá a nejdál skáče Lukáš Pavlas. Než jsme sečetli všechny získané body, 16 pokusili jsme se odhadnout, kdo bude 14 celkovým vítězem desetiboje. Osm žáků tipovalo na Lukáše Pavlase, po 12 jednom Anetu Mrowietzovou či Jitku 10 Stehnovou, dva žáci se domnívali, že 8 by to mohla být Štěpánka Boušková nebo Martin Kolář. Šest hlasů získal 6 Patrik Rulík a nejvíce – patnáct žáků – 4 věřilo loňskému vítězi, Ondřeji 2 Drápalíkovi. 0 A jak nakonec letos celý desetiboj dopadl? Zvítězil Ondřej Drápalík v novém školním rekordu 366 bodů. Na druhém místě skončil Patrik Rulík a na třetím Lukáš Pavlas.

Rozhovor s vítězem desetiboje Jak se ti líbilo celoroční soutěžení? Soutěž se mi velmi líbila. Měli jsme možnost ukázat, co v nás je. červen 2006


Jak sis myslel, že celá soutěž dopadne? Mylel jsem, že vyhraje Patrik Rulík. Které disciplíny jsi zvládl nejlépe? Nejlépe jsem zvládl přeskok přes švihadlo. S kterými disciplínami jsi měl naopak problémy? Měl jsem problém s během na padesát metrů. Ten se mi příliš nevydařil. Jsi rád, že jsi vyhrál? Ano, jsem rád. Vyhrát dvakrát za sebou se zatím nikomu nepodařilo. Bylo těžké porazit soupeře? Největší soupeř byl pro mě Patrik Rulík. Do poslední chvíle jsem něvěděl, kdo bude lepší. Čekal jsi, že vyhraješ? Myslel jsem si, že budu mezi prvními pěti. Děkujeme za rozhovor. Ondry Drápalíka se ptali Lukáš Pavlas a Jitka Stehnová.

Svět kolem nás Na začátku června měli možnost všichni dospělí volit své poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. I když našim školákům zbývá ještě dlouhý čas do doby, než budou i oni moci uplatnit toto právo, přesto sledují dění kolem sebe. Proto Pavel Šlitr provedl průzkum mezi svými spolužáky a zaznamenal, koho by oni volili z našich hlavních politických stran. A jak průzkum mezi třiceti pěti školáky dopadl?

Jak by dopadly volby v naší škole 27,5 25 22,5 20 17,5 15 12,5 10 7,5 5 2,5 0 ODS

KDU

Zelení

červen 2006

KSČM

ČSSD


Předprázdninový rozhovor s paní učitelkou Reportérka Štěpánka Boušková pro toto číslo časopisu připravila rozhovor s Evou Kouckou. Položila jí otázky i za další čtenáře časopisu. Těšíte se na prázdniny a na co nejvíce? Na prázdniny se těším velice, a nejvíc na to, že budu paní svého času. Učila jste na jiné ZŠ nebo jste pořád učila a učíte na této škole? Začínala jsem na základní škole v Prosetíně. Po roce jsem se vdala a odešla na okres Hradec Králové. Zde jsem učila ve Skřivanech a Smidarech. Na naší škole učím patnáctý rok. Koho byste ráda učila příští rok? Příští školní rok přibyde angličtina ještě ve 3. ročníku a k tomu některé předměty ve dvou ročnících, které na mě vyjdou. Chystáte se někam na dovolenou? Letos zatím dovolenou naplánovanou nemám, ale příští rok bych ráda jela do lázní. Kam byste se chtěla podívat o prázdninách? Za rodinou a svými přáteli. Co Vás nejvíce baví? Moje zaměstnání, cvičení, tanec, pečení a práce na zahrádce. Co děláte ve volném čase? Věnuji se tomu, co mě nejvíce baví. Ráda peču a pracuji na zahrádce. Učí se Vám dobře v letošní II. třídě? Učí se mi dobře. Těší mě, jak děti baví nové metody práce, se kterými jsem se seznámila na školení a začínám je uplatňovat ve výuce. Jaké je Vaše tajné přání nebo sen? Pokud bych ho řekla, už by nebylo tajné. Chtěla byste něco změnit na této škole? Přála bych si zmodernizování II. třídy, což je v plánu na nejbližší období, a na to se už těším. Děkujeme za Vaše odpovědi a přejeme Vám splnění tajného přání. červen 2006


Jaro na počítači Výtvarná soutěž o nejkrásnější obrázek na počítači na téma JARO zná svého vítěze. O vaši přízeň se ucházely čtyři nejlepší obrázky od Ondry, Jitky, Štěpánky a Martina. Celkem hlasovalo 36 čtenářů. Na prvním místě skončil Ondra s 19 hlasy, na druhá byla Štěpánka (9 hlasů), třetí Jitka (5 hlasů) a čtvrtý Martin (3 hlasy). Vítězi blahopřejeme a předáváme odměnu. Na jeho obrázek se můžete znovu podívat.

Kdo jsem? Na fotografii se v minulém čísle skrýval hrad Loket. Obdrželi jsme dvě správné odpovědi a jejich autorky nám zároveň zaslaly požadovanou pověst. Rozhodli jsme se tedy odměnit obě dvě dívky. S jejich pověstmi se můžete seznámit. Pěkné čtení. Jednoho dne si král Ludvík Birtrodský usmyslel, že si postaví svůj hrad. Ale nevěděl kde. A tak přemýšlel a přemýšlel a pak si vzpomněl na nejkrásnější místo, které zná. No přeci na Čechy. Tak se sem král hned druhý den vypravil. A zalíbilo se mu místo mezi Sokolovem a Karlovými Vary. Byl celý unešený. Hned začal sestavovat plány a hlavně sepisovat úřední listiny. Musel totiž do Čech napsat dopis: „Krásné Čechy, musím vám oznámit, že bych rád postavil na vašem území svůj hrad.“ Čechy s touto nabídkou souhlasily. Za týden měl už král vše připravené a mohlo se začít stavět. Jeden celý rok trvalo, než se hrad vystavěl. Ale potom mu ještě něco chybělo, ale král pořád nevěděl co. Najednou vykřikl: „Hradu chybí jméno.“ A bouchl rukou do svého trůnu a trůn se s ním propadl. Král si při své nehodě narazil loket. Když se po chvilce vzpamatoval, řekl: „Už to mám.“ Všichni se zeptali: „A co máte, náš králi?“ „No přece jméno hradu. Bude se jmenovat Loket.“ A tak dostal hrad své jméno. Jitka Stehnová červen 2006


Bylo nebylo před hodně dávnou dobou žil král s královnou a třemi dcerami na hradě Lolo. Nejstarší dcera Karolína měla svatbu již za dveřmi a tatínek jí stále nakazoval, aby si vzala prince Kristiána z království Ket. To proto, že s jeho otcem mají mít válku. V sousedním království Ket se král s vojskem a jeho třemi syny připravují na válku, ale nejstarší Kristián právě oznámil otci, že má rád Karolínu z království Lolo a chce si jí vzít! Otec se rozčílil a svolal jednání s králem ze sousedního království Lolo. Po dlouhém dohadování a handrkování svolili, že si Krystian smí vzít za ženu Karolínu a žádná válka nebude. Kristián s Karolínou si postavili si menší hrad mezi oběma královstvími. Ovšem nevěděli, jak ho mají pojmenovat. Vzali tedy z názvů svých království část, a tak vzniklo jméno Loket. A od té doby se říká, že když na hrad Loket vstoupí dva lidé nebo rodiny, které mezi sebou mají konflikty či se hádají, tak se na hradě vše vyřeší jako mávnutím ruky. Škoda, že celý svět nesídlí na hradě Loket. Nela Seidenglancová

Jak si představuji své štěstí Já bych chtěl letět někam na dovolenou k moři, protože jsem tam ještě nebyl. Chtěl bych tam vidět různé mořské živočichy a hlavně se potápět v moři hodně hluboko. Ale nechtěl bych tam potkat žraloka, to bych fakt nechtěl, protože bych se hodně bál. A teď zpátky k tomu potápění: chtěl bych tam najít různé zajímavé věci a přivézt je domů. Koupil bych si tam také nějaký suvenýr. Ale rodiče pořád šetří na nové auto, protože máme takové staré, ale pořád jezdí. Potom bych chtěl mít na zahradě veliký bazén. Ještě bych se chtěl kouknout na nejvyšší horu světa, tedy na Mont Everest, ale tam se asi opravdu nekouknu. A taky do deštného pralesa. Vypadá to, že budu trčet doma. Možná až budu velký, tak se tam kouknu. Ještě bych chtěl vidět tu kytku, jak se jmenuje, jo už vím, viktorie královská, protože má hodně velké listy, které udrží až 45 kilo. Martin Kolář Moje štěstí je náš pes. Jmenuje se Baryk. Rád se s ním procházím a hraji různé hry. Taky se s ním rád mazlím. Vždy když ráno vstanu, začne mě vítat. Baryk má černou barvu srsti. Je to můj psí kamarád. Také bych rád cestoval. Chtěl bych se podívat do všech států Evropy. Určitě bych se podíval do Austrálie a třeba i v zimě do Ruska. Až budu velký, tak bych jel do USA a podíval se, jaká červen 2006


jsou tu velká města. Určitě bych rád prozkoumal všechny velké katastrofy, co jsou zapsány v nějakých knihách nebo v kronikách. Rád bych všechny katastrofy rozluštil a dal tresty těm lidem, kteří se toho dopustili. Líbilo by se mi, kdybych mohl mít svoji farmu zvířat. Vybudoval bych ji buď v Itálii nebo ve Francii. V životě bych chtěl být ochráncem přírody i zvířat. Ihned bych začal chránit tropické pralesy, na jejichž zánik doplácejí pandy. Toto vše bych chtěl zažít ve svém životě. Ondra Drápalík

Lukavická příšerka Při besedě s geology jsme se od Karla Pošmourného dozvěděli, že kdysi obývala jeskyni na místě vtoku Lukavického potoka do Chrudimky příšerka. Pan Pošmourný nám dokonce zaslal její vyobrazení. Vydali jsme se tedy po jejích stopách a pátrali, jaké měla další osudy. Naše objevování bylo natolik zajímavé, že se o ně chceme podělit s našimi čtenáři. Před dvaceti lety se jeskynní rodince narodil malý dráček, a protože to byla holčička, dali jí jméno Žofka. Velmi ráda se strojila a zdobila, pořád nakupovala nějaké drahé šaty, voňavky a šperky. Nikdo jí neřekl jinak, než Žofka Parádnice. Tatínek z ní byl nešťastný, a tak ji poslal do jedné lukavické rodiny. Myslel si, že ji pobyt mezi lidmi změní. V Lukavicích se jí ujala desetiletá holčička Gita. Nejdřív si s ní každý den hrála a stále ji obletovala, ale její nadšení brzy pominulo a začala být na Žofku zlá. Žofce se to pochopitelně nelíbilo, od Gity utekla a hledala si novou kamarádku. Brzy objevila Kamilu. To byla holčička věčně rozcuchaná a ušpiněná z toho, jak neustále poletovala venku. Když jí maminka říkala: „Kamilko, běž se trochu umýt a učesat, podívej se do zrcadla, jak vypadáš!“ Kamila vždy jen mávla rukou a někam odběhla. Žofka z ní byla vykulená, sama chodila v načinčaných šatičkách, ale Kamila ji brala s sebou do lesa a na hřiště, kde obě hráli s kluky kopanou. A tak se stalo, že se Žofka začala Kamile podobat. Kde byla ona Žofka Parádnice? Šatičky měla potrhané, korále poztrácela v trávě, na obličeji měla šmouhy od sazí a na těle škrábance – to jak se prodírala houštím v lese. A v takovém stavu ji objevil její tatínek. Ani poznat ji nemohl. Oba byli rádi, že se zase po dlouhé době shledali. A Žofce potají i slzička ukápla. červen 2006


Když Žofčin tatínek viděl, že se jeho dcera změnila, odvedl si ji zase zpátky do jeskyně. Ze Žofky se stalo naprosto jiné stvoření. Najednou tu stála skromná dívka, zrcadlo ani nepotřebovala. Zato začala pomáhat ostatním. Takže pokud ji u Lukavického potoka či u Chrudimky potkáte, nijak se nelekejte a pěkně pozdravte. Ona vám neublíží. Nela a Verča

Kam na dovolenou? Páťáci se v hodinách vlastivědy zamýšleli nad tím, kterou evropskou zemi by rádi o prázdninách navštívili a proč. Takže pokud ještě nemáte zaplacenou dovolenou, nechte se inspirovat. Rád bych navštívil Norsko, seznámil se s jeho kulturou, navštívil hlavní město a největší norský přístav Oslo. Určitě bych si tady rád zarybařil. Podíval bych se na známý skokanský můstek Holmenkollem, kde se každý rok konají závody ve skocích na lyžích. V Norsku se nachází největší ledovec v Evropě, Jostedalsbren o ploše 486 kilometrů čtverečních. Norsko je malebná a prosperující země, každoročně přiláká přes čtyři milióny turistů, což je skoro tolik, kolik je samotných obyvatel Norska. V Norsku je vysoká životní úroveň a chudí lidé se zde téměř nevyskytují. V zemi je dostatek místa a skoro všichni žijí ve vlastních domech. Norové se podobně jako Švýcaři věnují horolezectví a lyžování, které má svou kolébku právě v Norsku. Jiří Kouba Ráda bych se podívala do Paříže, protože je tam slavná Eifellova věž – denně ji navštíví více než pět tisíc návštěvníků. V Paříži se natáčejí různé filmy, na některé natáčení bych se také ráda podívala. Paříž má jedenáct milionů obyvatel, což je více lidí než v České republice. Navštívila bych tu Versailles, královské sídlo se zahradami. Rozloha zahrad je okolo 100 ha. Prohlédla bych si fontány, terasy i sochy. Na zahrady je prý nejkrásnější pohled z průčelí zámku. Před katedrálou Notre–Dame je tzv. Point–zero, odtud jsou zjišťovány všechny vzdálenosti v Paříži. Nachází se tu Louvre, největší palácový komplex na světě, který byl stavěný 800 let. A také La Défense, moderní čtvť mrakodrapů a obchodních center. Toto město bych navštívila co nejdříve a moc ráda. Štěpánka Boušková červen 2006


Vyluštěte si doplňovačku

1 2 3

1 Dopravní prostředek

Š

2 Ovoce 3 Dešťovka

4

4 Vaše matka

5 6

5 Roste, je zelená 6 Mamince se narodilo

7

7 Má svátek 2. 2.

8 9

8 Odemyká jaro 9 Létá po vesmíru

10 11

10 Dává mléko 11 Zvíře, které dává mléko

12 13

12 Bydlíme v něm 13 Vychází každý den

14

14 Část stromu

15

15 Písnička se skládá z

16

16 Nosíme to na nohou

Tajenka: …........................................................................................................ Doplňovačku připravila Štěpánka a Jitka. červen 2006


Sudoku V každém řádku, sloupci a větším čtverečku se nesmí opakovat čísla od 1 do 9. Šedá políčka skrývají tajenku, kterou vyluštíš, pokud budeš mít správně zapsaná čísla. Rada pro začátečníky: Nejlépe je začít ve čtverečku, sloupci nebo řádku, kde je nejvíce čísel.

2

3

5 7

5 7 6 4

9 1 6 9 1 4 9 6 3 2 9 9 3 3 8 2 4 9 1 5 4 9 8 3 1=S 6=Ě

2=Y 7=Č

3=T 8=N

Tajenka: __ __ __ V __ D __ E __ Í

7 4 2 6 6 8

4=V 9=J __ E

5=U __ __

Sudoku připravila naše čtenářka Adélka Marešová z Chrudimi.

červen 2006


Slovo na závěr k páťákům Jako učitel stárnu dvakrát rychleji než ostatní. Mám totiž dvakrát konec roku. Jednou ho slavím vesele spolu s ostatními na Silvestra a podruhé jen tak v koutku uroním slzičku, protože mi ze třídy odešla další skvělá parta a já si od září musím zvykat na nové tváře a snažit se neplést jména nových žáků. A každý rok si říkám, jak ten čas hrozně spěchá. Takže milí páťáci, narostla vám křídla a naše škola je už k vašemu létání hodně malá. Loučíme se s vámi a doufáme, že jsme vás naučili vše, co umíme a známe. Až budete mít cestu kolem, přijďte pobejt, jak říkají na Chodsku. Rádi vás uvidíme a ještě raději uslyšíme, že se vám ve škole i v životě daří. Držíme pěsti. Lubomír Šára

A páťáci na závěr Na této škole jsme zažili mnoho dobrodružství i perných chvilek. Ze začátku jsme se vůbec nemohli shodnout, ale všichni učitelé nám pomáhali a teď společně všichni spolupracujeme ať už při vyučování, tak i v družině. V tomto ročníku se nám velmi líbila škola v přírodě, soutěže – například vlastivědná, anglická, turnaj v kopané, čtyřboj, desetiboj. Seznámili jsme se na nich s novými lidmi. Tento rok i celé roky, co jsme tu, se nám tu ohromně líbilo, škoda, že tady nemůžeme zůstat déle.

Patrik Rulík

Milda Dolan

Martin Kolář Štěpánka Boušková Jirka Kouba Ondra Drápalík červen 2006

Petr Sýkora


REDAKCE: Štěpánka Boušková Jitka Stehnová Ondřej Drápalík Martin Šustr

červen 2006

Kvasnice číslo 7, ročník Ze školních lavic

Recommend Documents