Kvasnice číslo 24, vyšlo v prosinci Ze školních lavic

24 2010

Kvasnice číslo 24, vyšlo v prosinci 2010

Ze školních lavic Ve čtvrtek 25. října jsme ve škole oslavili Halloween. Děti si přinesly do školy vydlabané dýně a strašidelné kostýmy. Během dopoledne jsme pořádali soutěže a hry. Nakonec jsme vyhlásili několik vítězů, kteří si odnesli pěkné ceny. Celý projekt probíhal od 20. října, kdy žáci postupně připravili vše potřebné. Byl zaměřen především na anglickou konverzaci. Anglické rýmy a písně se naučili i nejmenší školáci ve spolupráci s třeťáky, čtvrťáky a páťáky. Ve čtvrtek 4. listopadu 2010 jsme přijali pozvání na festival Tradice Evropy. Dvanáctý ročník koncertu pro školy se konal ve velkém sále Muzea Chrudim. Koncertu se zúčastnili všichni žáci školy. V komponovaném pořadu nám domácí soubor Kuřátka spolu se zahraničními soubory ze Srbska, Slovenska, Polska, Bulharska a Slovinska představil lidové tradice, kroje, obyčeje našich hostů. Mezi vystupujícími členy souboru Kuřátka jsme také poznali čtyři dívky z naší školy. Ve čtvrtek 18. listopadu jsme se v osm hodin sešli ve třetí třídě, abychom předvedli svým rodičům, prarodičům, spolužákům a dalším zájemcům umění krásného přednesu. Přednášené básně jsme si sami vybrali a jejich přednes nacvičili. Prvňáčci se naučili kratší básně, druháci a třeťáci sáhli po básničkách moderních autorů, nejčastěji Jiřího Žáčka. Mnozí čtvrťáci a páťáci si vybrali verše Karla Plíhala či Pavlíny Jíšové. Každý z přednášejících sklidil zasloužený potlesk publika. A jak dopadlo hodnocení přednášejících z jednotlivých ročníků? V prvním ročníku byli porotou oceněni Dominik Chmelenský, Natálie Lupoměská a Veronika Makešová, z druhého ročníku se v čele umístili Markéta Dibelková, Martin Vašák a Lucie Tvrzická. Ze třeťáků byli nejúspěšnější Pavla Tvrzická, Dorota Špásová a Pavel Rohlík, ze žáků čtvrtého ročníku jsme ocenili přednes Martiny Janečkové, Karolíny Vanclové a Michaely Šlitrové. A z páťáků dopadly také nejlépe -2-


dívky - Marie Špásová, Monika Kolářová a Veronika Dibelková. Každý oceněný žák obdržel drobnou odměnu z prostředků Klubu rodičů, všichni soutěžící drobnou upomínku na tuto naši tradiční soutěž. V úterý 23. listopadu navštívil děti z mateřské školy a mladší školáky Eduard Školoud s manželkou. Společně předvedli, jak provádějí výcvik dravců. Mohli jsme si zblízka prohlédnout nejen dravce, ale i sovy. Děti se učili rozeznávat puštíka, sovu, výra, poštolku, káně a orla. Páťáci připravili pro své mladší spolužáky a pro děti z mateřské školy v pátek 3. prosince mikulášskou nadílku. Balíčky pro školní děti zakoupila Lenka Jeřábková z prostředků Klubu rodičů. Mikuláš s anděly a čerty zavítali postupně do všech tříd. Žáci si pro ně připravili přednes básní a za to obdrželi mikulášské překvapení. I když bylo čerty pro nezbedy v přízemí školy připraveno peklo, učitelé se nakonec dopočítali všech svých žáků. Tak to s jejich chováním není nejspíš tak špatné. V pondělí 6. prosince jsme navštívili divadelní představení v divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Připraveno pro nás bylo představení divadla Drak s názvem Štědrej večer nastal věnované vánočním svátkům. Představení bylo poskládané z vánočních koled, vyprávěnek a z potěšení ze setkání herců s dětmi. Vesnický kantor spolu se svými sousedy opustil svou obec a vydal se k Jezuleti. Nemuseli jsme se ovšem trmácet přes kotáry, Betlém jsme našli doma, stačila dobrá vůle, láska a pokora.

-3-


Dravci v Lukavici Prvňáčci, druháci a třeťáci šli společně k mateřské škole. Tady nám Eva a Eda Školoudovi ukázali denní a noční dravce a vyprávěli nám o nich. Denní dravci se jmenovali orel mořský jménem Filip, káně Harrisova a poštolka vrabčí, která se jmenovala Pinďa. Ukázali nám také noční dravce, například puštíka obecného. Sova pálená se jmenovala Zuzana, výr velký Kuba. Kuba měl krásné oranžové oči a nádherné peří. Všichni ptáci nám létali nad hlavami a některým dětem se posadily na hlavu, dokonce nám brali čepice. Ptačí návštěva se nám moc líbila. Dorota Špásová

Návštěva divadla Všichni žáci školy navštívili divadlo Karla Pippicha v Chrudimi. Přijeli sem herci z Hradce Králové, soubor Drak. Předvedli nám vánoční koledy a zároveň u toho hráli divadlo. Hráli také na různé hudební nástroje, třeba na basu, violoncello, dřívka, flétnu, buben, klapačku, roh, housle, tubu, dudy a chrastící buben a u toho zpívali koledy. Chvilkami hráli i stínové divadlo a u toho hodně používali ruce. Říkali nám i pranostiky a při nich dělali moderní roboty. Moc se mi to líbilo. Pavla Tvrzická

Okénko k prvňákům V září začali do naší školy, do prvního ročníku, chodit čtyři noví školáci. Eliška s Marjánkou se za nimi zašli podívat do hodiny českého jazyka. Dívky byly zvědavé, co nového se od září naučili a jak jsou v naší škole spokojení. Když děti přišly do školy, vybalily na lavici učebnice a sešity. S paní učitelkou si všichni nejdřív zopakovali básničku na j. Právě tohle písmenko se zrovna učí. Pak šli k tabuli a podle diktátu paní učitelky psali slabiky. Na tabuli jim to šlo hodně dobře. Když si sedli zase na svá místa, paní učitelka jim připomněla, jak mají správně sedět a začali psát do písanky písmenka s. Všichni psali moc hezky a písmenko s se jim povedlo. Paní učitelka zatím diktovala třeťákům diktát. Zašla se podívat na prvňáčky -4-


a pochválila je. Pak šli všichni prvňáčci opět k tabuli a paní učitelka jim ukazovala různé slabiky a oni je četli. V druhé polovině hodiny šli k velké tabuli a paní učitelka jim ukázala slabiku ja a Natálka nato našla slabiku já. Tak to dělali i ostatní. Nakonec vytáhli slabikář, Dominik četl slabiky jako první a vůbec se nezasekával, četl hezky plynule. Pak ještě Natálka, Verunka a Honzík četli slabiky a poté začali číst celé věty. Nejvíc to šlo Honzíkovi, on totiž uměl číst ještě před tím, než přišel do první třídy. A druhý nejlepší byl Dominik, ale i Natálka a Verunka četli hezky. O přestávce jsme si s prvňáčky popovídali. Každému jsme položili šest otázek: 1. Baví vás chodit do školy? 2. Co jste se zatím naučili? 3. Co byste se chtěli všecko naučit? 4. Jaké máte kamarády? 5. Líbí se vám třída? 6. Jak se vám líbí paní učitelka? Verunka: Baví mě chodit do školy hodně. V matematice jsme se učili čísla, v češtině, ma, me, mi, mu, mo, la, le, li, lo, lu, sa, se, si, so, su. Chtěla bych se naučit něco víc o přírodě. Kamarádím s Natálkou a Eliškou. Třída se mně líbí, hlavně jak je vyzdobená. Paní učitelka se mi líbí a je hodná. Natálka: Do školy mě baví chodit hodně. Naučili jsme se písmenka p, s, m, e, a, i, u, o, l, t. Chtěla bych se naučit něco více o zvířátkách. Moji kamarádi jsou Verunka, Dominik, Honza, Eliška. Tady ve třídě se mi líbí hodně. Paní učitelka se mi líbí, protože nás hodně naučí. Dominik: Ano, do školy mě baví chodit. Učili jsme se písmenka. Chtěl bych se naučit pořádně číst a psát. Můj kamarád je Honza. Třída je hezká. Paní učitelka se mi líbí, je na nás hodná. Honzík: Do školy mě baví chodit. V češtině jsme se učili písmenka a v prvouce poznávat stromečky. Chtěl bych se naučit číst celé dlouhé věty a texty. Mám tady za kamarády Dominika, Pavla a Ivana. Třída se mi líbí, hlavně jak je vyzdobená. Paní učitelka je hodná a líbí se mi.

Ze školní družiny Škola kosmonautů, tak se jmenuje celoroční hra, která nám přibližuje úžasný a tajemný vesmír. Nejdřív totiž nebylo nic. Jen NICOTA. Potom snad docela malá kulička. Jednou se začala nafukovat. Roztahovala se -5-


jako nafukovací míč. Praskla. Spíš vybouchla. Byl to „velký třesk“. Vznikl vesmír. Byl neprůhledný jako hustá mlha. Ve velkém teple vznikaly obří skupiny hvězd. Říká se jim tajemným slovem galaxie. V naší galaxii se největší hvězda jmenuje Slunce. V dubnu 2011 uplyne půl století od chvíle, kdy se člověk poprvé podíval do vesmíru a spatřil naši Zemi z výšky. Každý kosmonaut musí projít náročným tréninkem. Nežli se oblékne do skafandru, usedne do kosmické lodi nebo raketoplánu a vydá se na cestu ke hvězdám, má za sebou dlouhou přípravu. V naší hře se také budeme učit – ve škole kosmonautů. V září proběhl zápis do školy kosmonautů a rozdělení do posádek. Každý dostal svoji průkazku, do které si po splnění jednotlivých úkolů nalepuje známky. Jednotlivé posádky musí projít sedmi třídami. Jejich trénink a příprava začala v říjnu, kdy si každý prověřil svoje smysly. V listopadu si budoucí kosmonauti vyzkoušeli paměť. Testíky pozornosti, pohotovosti, postřehu a rychlosti si všichni zájemci vyzkoušeli v prosinci. V lednu na nás čeká čtvrtá třída, která bude o zručnosti a šikovnosti. V únoru, v páté třídě, se posádky naučí několik speciálních dovedností. V březnu, v šesté třídě, se bude trénovat orientace v prostoru a čase. Sedmá třída v dubnu naučí posádky oblékat skafandr a prozradí něco o tom, jak se kosmonauti ve vesmíru oblékají, převlékají a obouvají. V květnu na posádky čeká letecký den, trénink totiž připravil posádky a my si můžeme vyzkoušet létání. Povíme si o historii létání, o raketách a raketoplánech. Dozvíme se, jak kosmonauti prožívají přípravy na let, jak probíhá přistávání. Celoroční hra vyvrcholí startem všech posádek a letem do vesmíru.

Rozhovor podle abecedy O zimní rozhovor jsme požádali paní vychovatelku Dagmar Čapkovou. Otázky podle písmen abecedy pro ni připravila Veronika Dibelková. A: Auto Krásné, malé autíčko by se mi hodilo. Ceny takových jsou nízké, zkusím napsat Ježíškovi, co on na to.

-6-


B: Barvy K mým oblíbeným barvám patří odstíny žluté a hnědé. C: Centrifuga Tak na tuhle pouťovou atrakci bych nikdy nešla. Stačí, když se na ni podívám, a je mi špatně. D: Dárky Hrozně ráda dárky dostávám, ale také je ráda druhým dávám. E: Egypt Egypt jsou pro mě pyramidy, sfinga, sahara a karavany. Ráda bych se sem chtěla podívat. F: Fialky Je to jedna z mých oblíbených květin. Pěstuji je doma, mám mnoho druhů všech možných barev. G: Grónsko Tak na tomhle ostrově bych určitě žít nemohla, hned první den bych tu zmrzla. H: Horor Na horory se ráda podívám, ale nesmím být sama, to se pak bojím. J: Jídlo Ráda vařím a peču pro svoji rodinu. Mám radost, když jim chutná. K: Květiny Květiny jsou pro mě množství barev, vůní a tvarů. Nedivím se, že lákají včelky. L: Léto Léto je pro mě nejkrásnější roční období. Mám totiž ráda teplo. M: Moře Pláž, palmy, pohupování na vlnách. Co víc si přát? N: Nálada Ne vždycky mám dobrou náladu. Ale snažím se, aby to nebylo poznat. O: Optimismus Věřit, že všechno dobře dopadne? Už jsem se několikrát přesvědčila, že tomu tak není. P: Přísloví Nejmoudřejší přísloví? – Co tě nezabije, to tě posílí. -7-


R: Rozum Důležitý je zdravý selský rozum – snažím si ho zachovat. S: Samota Být chvíli sám potřebuje občas každý. Ale být opuštěný a osamělý? To ne. T: Televize Tak teď právě se už těším na vánoční pohádky. Na ten klid a pohodu. U: Úsměv Na světě by bylo hned lépe, kdybychom se všichni na sebe usmívali. Z: Zdraví Zdraví se nedá koupit za žádné peníze. Čím je člověk starší, tím více si svého zdraví váží.

Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Lukavický zámek V naší obci máme zámek, ale ne ledajaký. Nachází se v krásném parku. V okolí jsou hluboké lesy. Ve dne je docela obyčejný, ale v noci za úplňku se z podzemí ozývá podivné sténání a naříkání. Říká se, že je to hlas syna zámeckého pána, Luka, kterého jeho vlastní otec nechal zaživa zazdít v hlubokém podzemí. Kdysi dávno prý miloval krásnou dceru hraběte Ruperta ze sousedního panství Žumberského. Její otec tomu však bránil, protože svou dceru Johanu zaslíbil bohatému pánovi Kašperkovi. Ten vlastnil tehdejší největší panství v chrudimském kraji. Jenže dcera Kašperka nechtěla, protože byl moc starý, zlostný a ošklivý. Jednoho dne se Johana se svým milým domluvili, že spolu utečou. V té době totiž mezi lukavickým zámkem a žumberským hradem vedla tajná chodba, o které nikdo nevěděl. Znali ji jenom staří havíři, kteří byli ještě naživu. Přes všechny zákazy se mladí milenci rozhodli k útěku. Jenže jejich plán byl prozrazen a došlo k boji, při kterém byla Jolana zabita. Vše svedli na mladého Luka, který však toto nařčení nedokázal vyvrátit. Aby nedošlo k boji mezi panstvími, byl Luk krutě potrestán. Otec syna zavedl hluboko do podzemí a nechal ho zazdít. A od těch dob bloudí jeho nevinná duše v podzemí zámku a po nocích se ozývá hrozné sténání a naříkání. Zdeněk Zástěra -8-


Strašidelný hlas Jednoho dne jsme se vypravili s kamarády do lesa. Před nedávnem jsme si tu vybudovali malý úkryt bunkr. Tiše jsme našlapovali, když tu najednou jsme uslyšeli tichý, strašidelný zvuk. Co je to? Najednou jsme se otočili. Nikde nic. Začali jsme se dohadovat, co to asi bylo. Shodli jsme se, že nejspíš káně. Ale najednou znovu. Zase ten vlezlý zvuk. Dostali jsme strach. A zase, skříp, skříp. To už jsme nevydrželi, otočili se a mazali domů. Asi po dvou týdnech jsme se rozhodli, že půjdeme na tohle naše místo přespat. Vybavili jsme se, abychom měli vše. Každý jsme si vzali nože a sekery. Nedaleko bunkru jsme si postavili stan a dali si do něj věci. Potom jsme se vydali pro dřevo na oheň. Když jsme se vrátili, uslyšeli jsme znovu ten zvuk. Okamžitě jsme popadli nože a sekerky. Vydali jsme se za zvukem. Musíme na to přijít. Společně jsme ušli asi sto metrů od stanu, když za námi začaly praskat větvičky. Zastavili jsme se a poslouchali. Funění. A zase. Je to blíž. Funění. Vtom se ozvalo baf baf. „Co je to?“ ozval se Pavel. Třese se mi hlas: „Nevím.“ Najednou se začne hýbat smrčí. Přibližuje se to. Musíme utéct. Pozdě. Vtom se objevuje sousedův bernardýn. Uf! To se nám ulevilo! Tomáš Tvrzický

O princi, co neměl princeznu Byl jednou jeden princ a ten neměl žádnou princeznu. Neměl ji proto, že by byli chudí, právě naopak, byli hodně bohatí, ale tomuhle princi se z princezen žádná nelíbila. Proto se vydal do světa najít si nějakou opravdovou princeznou. Šel a šel. Šel tak dlouho, až došel ke zkamenělému hradu. Když ho v dálce spatřil, na místě se zastavil. Nad hradem kroužily tisíce orlů, černých jako uhel. Z nejvyšší věže v tu chvíli začal vylétat tmavý vír. Točil se hrozivě, světla ubývalo. Najednou z tohoto víru vylétl drak. Devítihlavý. Svolal k sobě černé orly. Všichni prudce vzlétli. -9-


Princ uviděl, že drak a orlové letí do neznáma, proto si unaven lehl do trávy a usnul. Než drak s orly přiletěl, bylo dávno odpoledne. Prince náhle vzbudil dívčí křik a pláč. Prudce se posadil. Spatřil draka nesoucího princeznu v silných drápech. Vzápětí se zase zjevil velký vír a drak do něj vletěl. Náš princ byl velmi statečný. Ihned se rozhodl, že princeznu půjde zachránit. A jak se rozhodl, také vykonal. Vyrazil do zkamenělého hradu. Když otevřel vrata, rozsvítily se louče. Šel dál do nitra hradu. U stěny uviděl spát černé orly. Vstoupil do velkých dveří. Odtud vedlo pět velkých schodišť. Princ se rozhodl, že půjde po třetích. Ty vedly uprostřed. Když vyšel schody nahoru a šlápl na poslední schod, v tom okamžiku začal hořet koberec. Princ se rozeběhl a skočil. V ten moment plameny ustaly. Před princem se objevily těžké kované dveře, které jen s velkou námahou otevřel. Vysílený padl princezně k nohám. Princezna ho políbila a princ plný nové síly se odhodlaně postavil drakovi. K princezniným nohám začala padat jedna dračí hlava za druhou. Podařilo se. Princ princeznu zachránil před jistou smrtí. Nabídl jí své rámě. Nakonec byla slavná a bohatá svatba. Určitě spolu měli kopu dětí, a jestli neumřeli, žijí tam dodnes. Martin Vach

Bere to na lehkou váhu Jednoho dne jsme jeli na zámek. Najednou nám docházel v autě benzín. Maminka začala na tátu křičet, protože napravo od silnice spatřila benzínku. Ale jak známe tatínka, řekl, že to ještě není potřeba. Po třech hodinách jsme zůstali stát. Benzín nám došel definitivně. Maminka začala nadávat, že ji tatínek nikdy neposlechne. Ten v tom ovšem neviděl žádný problém. Z kufru auta vyndal kanystr, popadl ho a vydal se hledat nejbližší benzínku. Jak známe tatínka, nikam nespěchal. Po dvou hodinách byla maminka už dost nervózní. Když okolo jeli policisté, hned poznali, že by měli pomoci. Nasedli jsme do policejního vozu a spolu s nimi jsme jeli hledat benzínku a u ní našeho tatínka. Asi po kilometru jsme ji skutečně spatřili. Byl tu i náš tatínek. Seděl pod slunečníkem a v klidu popíjel kafíčko. Když nás uviděl, byl rád, že nemusí jít nazpátek pěšky. Policisté byli hodní. Dovezli nás všechny zpátky k našemu autu. Celou cestu se smáli, jaký je tatínek pohodář. Pak už jsme v klidu dojeli na zámek. Jaké bylo naše překvapení, že už mají zavřeno. Michaela Šlitrová - 10 -


O chytrém Matějovi Tato poučná pohádka vypráví o tom, jak většinou ten, kdo chce krást, často přichází o své. V jedné vesnici zvané Prasečí Lhota bydlel švec a kovář Matěj. Jednou v noci ho probudila zvláštní návštěva. Tři trpaslíci a dvě víly. Nejstarší víla řekla: „Promiň, že tě rušíme, ale sedlák Douba nám ukradl stříbrné sekery a taneční střevíčky. Také nás vyhnal z našeho domova, prosíme, pomoz nám.“ „Zkusím to,“ řekl Matěj, ale pak ho něco napadlo. „A kde budete přebývat?“ Tentokrát odpověděl nejstarší trpaslík: „Sami nevíme.“ „Tak víte co? Víly se mohou ubytovat pod verpánkem a trpaslíci, vy si budete v kovárně připadat jako doma.“ „Děkujeme,“ prohlásili všichni sborem. Dalšího rána zašel Matěj za sedlákem Doubou s žádostí, jestli by ukradené věci nevrátil. Sedlák Douba se jenom uchechtl a povídá: „To víš, že je vrátím, ale až mi ukradneš mého nejlepšího koně. Bude ho hlídat všechna čeládka a všichni budou mít pušku.“ Matěj se však nelekl a odpověděl: „Zavazuješ se tedy přísahou, že pokud se mi podaří ukrást ti koně, všechny věci vrátíš?“ „Ano, to se zavazuji.“ „V tom případě to zkusím,“ ukončil dohadování Matěj. Od staré selky si koupil šaty, na trhu nejlepší staročeskou medovinu a na závěr silný uspávací prostředek. Do medoviny dal uspávací prostředek, převlékl se do šatů od selky a takto připraven došel na statek sedláka Douby. Netrvalo dlouho a mezi čeládkou se rozkřiklo, že přišla babička, co zadarmo nalévá dobrou medovinu. Za chvíli všichni usnuli, ale jeden hlídač si před usnutím sedl na koně a v sedle usnul. Matěj ho nechtěl shodit, aby nespustil poplach. Natáhl tedy od trámu k trámu u stropu provazy a na ně položil sedlo i s hlídačem. Nakonec koni ovázal kopyta starými hadry, aby neklapala a odjel. Ráno sedlák Douba nevěřil vlastním očím. Přijížděl Matěj na jeho koni. Chtě nechtě potom musel vrátit ukradené věci a dát trpaslíkům sto padesát stříbrných tolarů, aby si mohli své sekery vylepšit a vílám musel přenechat svou nejlepší louku. Nakonec místo aby vydělal, prodělal. Poučení: Kdo chce moc, často nemívá nic. David Hájek - 11 -


O hradním duchu V dávných dobách se šlechtic Aušperk rozhodl, že dá postavit na Žumberku hrad. Pověřil tím mladého stavitele Jakuba, který měl také na všechno dohlédnout. Jakub pracoval se zedníky a tesaři od rána do večera. Povedlo se jim postavit krásný hrad na kopci, který byl vidět na míle daleko. Ale Aušperk zjistil, že jim ze stavby zmizelo hodně dřeva. Rozlítil se a milého Jakuba dal za to bez vyšetřování popravit. Jakub sice za celou stavbu zodpovídal, ale za krádež nemohl, protože dřevo rozkradli lidé z vesnice, aby s ním mohli topit v kamnech. Poprava Jakuba se konala zrovna v době, když se spustila obrovská bouřka. Od té doby vždycky při bouřce chodil po žumbereckých hradbách duch. Vždycky shodil dolů jeden kámen. Proto dneska z hradu zbyly jenom trosky. Říká se, že až Jakubův duch shodí všechny kameny dolů a z hradeb nezbyde vůbec nic, dojde duch svého pokoje a přestane na Žumberku strašit. Jan Žampach

Malá lištička V jednom lese, kde se všechno třese, žije malá lištička a má modrá očička. Její matka Janička prodávala jablíčka. Prodávala ve městě jedné pěkné nevěstě. Jednou brzy časně zrána donesla se k Janě zpráva, její dcera lištička snědla všechna jablíčka. Monika Kolářová

Můj deník Jmenuji se Eliška a ráda bych napsala, co jsem zažila minulý týden. Každé úterý, hned po škole, navštěvuji hudebku, kde se učíme noty. Velice mě to baví a také mě baví výtvarný kroužek, který následuje poté. Na něm - 12 -


malujeme, kreslíme, modelujeme a pracujeme s hlínou. Tentokrát nás čekalo glazování. Ve středu a ve čtvrtek se nic neobvyklého nestalo, ale v pátek to byl mazec. Moje milá kamarádka Monička slavila již jedenácté narozeniny. Oslava začala v jednu hodinu, kromě mě tam byla Marjánka, Verča a Monička. Nejprve jsme naší oslavenkyni popřály a daly dárky. Poté jsme si povídaly, hrály hry, popíjely šampus, jedly dort a pizzu. Bylo to hezké, ale uteklo to tak rychle, že jsme si nestihly ani zatancovat. Blížilo se pět hodin a Monika musela jet s rodiči a bratrem do Slatiňan. Čekala ji další kulturní akce, návštěva tanečních. Mně se domů ještě nechtělo, tak jsem šla vyprovodit Marjánku. Cestou jsme si ještě povídaly a povídaly jsme si i u Špásů. Když pro mě přijela mamka s mými sestřičkami Markétkou a Madlenkou, přemluvila jsem ji na kafe, abych si to s Marjánkou dovyprávěla, ale stejně jsme to nestihly. A tak se musíme zase někdy sejít. Eliška Řezáčová

Strašidelný hrad Byl večer, tma jako v pytli. Dospělí nám dali bojový úkol, dojít až na hrad Strádov a tam vzít poklad, který nám připravili. Museli jsme se vrátit všichni do půlnoci. Vyrazili jsme, šli jsme Svídnicí kolem přehrady a řeky a nakonec lesem. Měli jsme dvě baterky. Vtom jedna zhasla. Byli jsme uprostřed cesty na hrad. Viděli jsme, jak se před námi něco mihlo. Nevěděli jsme, co to je. Něco za námi zavrčelo. Lekli jsme se a rychle běželi na hrad. Zahoukala sova. Vyletěla na nás z dutého stromu. Už už jsme dohlédli na hrad. Dnes už to ale hrad není, vypadá to spíš jako deset balvanů s věží. Zastavili jsme se, protože jsme byli hodně udýchaní. Znova za námi to zavrčení. Co to je? Zadýchaní vbíháme na hrad. Rychle do věže a zabouchnout za sebou vrata. Na zemi leží asi devět lebek a k tomu hodně kostí. Křičíme. Rychle po schodech nahoru. Truhla, vlastně dvě. A dva klíče. Ty ale visí vysoko. Snažíme se, ale nikdo na ně nedosáhl. Postavili jsme se na sebe a získali jsme je. Rychle ven z věže. Je - 13 -


zamčeno. Někdo nás zamknul. Vlevo je okno. Skáčeme z něj dolů na zem. Další kostra. To snad není možné. Vzteky do ní kopeme. Pod ní se objevuje další truhla. Chybí klíč. Bereme ji a běžíme domů. Ráno jsme v truhlách našli čokoládové mince, v druhé samé bonbóny a v třetí žvýkačky a bonbóny, i nějakou čokoládu. Po obědě jsme pátrali v lese. Žádnou sovu jsme neobjevili. Asi to byl vítr. Vrčení to také nemohlo být, nejspíš šustily naše kroky v listí. Na hradě nebyly žádné lebky a kosti, jen natažené látky, co tu dospělí umístili, abychom se báli. Povedlo se jim to. Strach má opravdu veliké oči. Veronika Dibelková

Líný Bonny Byl jednou jeden les a v tom lese žila zvířátka. Žili tu společně králíci, lišky, psi i kočky, kteří odešli od lidí. Řídili se podle svých pravidel a všichni měli nějakou práci, kterou museli vykonávat. Jednoho dne se stalo, že si pes Bonny řekl: „Už nebudu pracovat, protože mě to nebaví.“ Kočka Líza ho šla přesvědčit, aby pracoval. Poradila mu: „Když nebudeš pracovat, ostatní nebudou mít dostatek jídla na zimu.“ Bonny na to nereagoval. Bylo to špatně, protože by samozřejmě umřeli hlady. Za týden se začalo rozdělovat jídlo podle toho, kolik měl kdo odpracováno. Když tam Bonny přišel, čekalo na něj jen několik kousků jídla. Divil se, proč ostatní dostali mnohem více. Po pár týdnech mu jídlo začalo docházet. A tak ho napadlo, že někoho o trochu jídla požádá. Bohužel mu ostatní zvířátka nemohla nic dát, protože by jim to nestačilo do dalšího rozdělování. Ze samého zoufalství zašel za Lízou. Ta mu přece jenom něco málo k zakousnutí dala. A Bonny jí začal vyprávět, že má nedostatek jídla. „Jsem už tak slabý, že ani nemůžu pracovat. Prosím, pomoz mi.“ Líza mu vysvětlila, jak funguje rozdělování jídla a proč se musí pracovat. Bonny pečlivě poslouchal. Nakonec se dozvěděl, že když bude opravdu pracovat podle svých sil, bude mít dostatek jídla, aby mu to stačilo k dobrému životu. A od té doby té doby Bonny vždy pracoval a měl proto hromadu jídla. Začal si také užívat více života. Poučení: Musíš pracovat, jinak nebudeš mít na jídlo. Patrik Šustr

Drbníček Adélce už kluci dávali pusy. Lukáš nejspíš žárlil, tak jí dal pusu taky. Dominikovi se líbí Monika, ale má to těžké, protože Honzovi se líbí taky. - 14 -


V páté třídě se rozmohly holčičí mejdany. Letos proběhl už třetí. Pan učitel se divil, že holky nechtějí pozvat žádné kluky. Petře začal hodně pomáhat Honza, tak doufáme, že mu aspoň poděkuje.

Co čteme? O víle Amálce a žabce Márince Jednoho dne přišla víla Amálka na kulovité místo a na tom místě nesvítilo sluníčko, ale stejně tam bylo veliké světlo. Víla Amálka se domnívala, že na tom místě někde leží kámen mutáček. Sáhla pod mech a on tam opravdu byl. V tu chvíli se objevila babka, která za stromem sbírala borůvky. A povídá: „Dej mi ten kámen, Amálko!“ Amálka odpověděla: „Co z toho budeš mít, babko?“ „Chci být krásná.“ „A k čemu ti to bude?“ Babka povídá: „Sednu si na misku s vodou, podívám se do ní a bude mi veselo.“ Amálka podala mutáček babce a najednou z křoví vyběhl loupežník Vejšmyška! On je totiž celou dobu sledoval, a povídá: „Ten mutáček patří mně, protože mám dost kradení tuřínu!“ A víla povídá: „To je těžká věc. Vy jste dva a mutáček je jenom jeden. A tomu já umím docela dobře odpomoct.“ A hned se ozval loupežník: „Já taky!“ Chvíli se o něj tahali, ale potom se nakonec shodli, že kámen rozpůlí, a tak se stalo. Ale nevěděli, že jedna půlka mutáčku má jenom půl moci. Babka si potom všimla, že od půlky nosu je krásná a od druhé je ošklivá. Vejšmyška zase byl od půlky jako farář, jednou rukou dělal křížky, a druhou rukou kradl babce z košíku borůvky. A tak dostali na Amálku vztek. A povídali: „Teď nejsme ani to ani to!“ Amálka povídá: „Zahoďte ty dvě půlky mutáčku a budete jako předtím.“ Ale to právě nechtěli. Stáli u lesa a babka plakala nad půlkou mutáčku a Vejšmyška jí nepoctivou rukou kradl borůvky z košíku. Víla vzala košík borůvek a rozházela je po lese. A povídá, kdo ty borůvky dříve sesbírá, dostane vílí dárek. Babka a Vešmyška upustili půlky kamene mutáčku a hned byli jako dřív. První sesbírala borůvky babka. Dostala mutáček celý, stala se z ní krasavice a vzala si Vejšmyšku za muže. A ono se to říká ještě jinak, že Vejšmyška sesbíral borůvky dříve než babka, stal se z něj dobrák a vzal si babku za ženu. Karolína Vanclová - 15 -


Robinson Crusoe Kniha vypráví o Robinsonovi, chlapci bohatého měšťana, kterému umřeli dva synové. Touží se stát námořníkem, ale otec mu to nechce dovolit. Robinsona pošle na obchodní cestu. Jeden kamarád ho zláká, aby s ním plul do Londýna. Tam všechny peníze prohraje s námořníky, ale naštěstí ho potká kamarád otce. Ten mu půjčí peníze a plujou do Afriky. Cestou je přepadnou piráti a Robinson se stane otrokem. Třetí rok uteče z otroctví se svým kamarádem Xurym. Najme si je jeden kapitán, ale loď ztroskotá. Robinson se dostane na ostrov, kde prožije spoustu let. První noc se ze všeho vzpamatovává, všeho se bojí, hlavně hadů. Druhý den si najde jeskyni, ve které by mohl bydlet a taky si udělá kalendář. Vyjde na horu, zjistí, že je na ostrově a podle toho pojmenuje horu horou Zklamání. Už se neživí jenom ovocem, udělá si luk a chytí si kozu, nebo ptáka či želvu. Dokonce si jednu kozu ochočí a ona mu dává mléko a taky mu přivede na svět malé kůzle. Taky několikrát onemocní. Je šťasten, když získá oheň, který si přinesl od sopky, která zapálila i prales. Vybuduje obydlí a udělá si krb a komín na uzení masa. Jednou po velké bouři uvidí na obzoru koráb, myslí si, že je zachráněn. Rychle rozdělá velký oheň, aby ho spatřili. Koráb se natočí k němu a pluje k ohni. Jenže bouře ho natočí na skálu a on ztroskotá. Robinson v něm najde mnoho užitečných věcí a odveze si je do jeskyně. Najde tu taky psa, kterého si ochočí. Jednou uvidí v písku stopy. Vyjde na horu Zklamání a spatří na moři dva čluny a u banánové zátoky lidožrouti zpívají a tancují. Vtom vidí, jak k němu utíká divoch, který má svázané ruce a za ním se ženou dva lidožrouti. Robinson pochopí, že to je zajatec, kterého chtějí sníst. Zachrání ho tím, že vystřelí puškou, kterou lidožrouti neznají, a proto se polekají a odplují domů. Divoch Pátek se brzo naučí Robinsonově řeči. Spolu začnou obdělávat políčko a pastvinu pro kozy. Pátek naučí Robinsona lovit a ukáže mu mnoho nových plodin. Robinson s Pátkem pak zachrání další zajatce lidožroutů a Pátek zjistí, že mezi nimi je i jeho otec. Společnými silami postaví baráček a vysvobodí zajatce pirátů. Piráty nechají na ostrově a plují zpátky do Yorku. Robinson si našel manželku, Pátek taky a oba dva se stali obchodníky. Kniha se mi strašně líbila, je dobře napsaná, zajímavá, a napínavá. Marie Špásová - 16 -


Co to je? V přírodovědě se učíme o některých zajímavých živočiších. Tomáš Tvrzický a Zdeněk Zástěra se mladších spolužáků zeptali, zda vědí, co se za jmény skrývá. Víte to vy? Správnou odpověď najdete v encyklopediích. Co je kapybara? Pavel – morče, Eliška – velká krysa, Pavla – ryba, Jirka – prase, Markéta – had, Pavlína – pták. Co je to gekon? Ivan – tygr, Pavel – ryba, Ondra – druh krávy. Co je lumík? Ivan – křeček, Jirka – ryba, Pavla – pavouk, Bára – skřítek. Co to je rosomák? Sára – ryba, Eliška – medvěd. Co je to papuchalk? Bára – pavouk, Markéta – morče, Jirka – žába.

Poznáváme česká přísloví Čtvrťáci si pro čtenáře Kvasnic připravili další sadu obrázků s českými příslovími. Která známá přísloví se skrývají na obrázcích? Na vaše odpovědi čekáme do 21. ledna 2011. V minulém čísle byla čtyři přísloví: Trychtýřem se nedá rozum do hlavy nalít. Vodu v pěsti neudržíš. Pýcha předchází pád. Ve dvou se to lépe táhne. Správné odpovědi jsme obdrželi od Michaely Šlitrové a Adélky Milčinské. Dívky obdržely sáček bonbónů.

Nápověda: Voda teče, oči koukají, řeč se mluví. Voda smyje všechno, bláto ze svědomí ale ne. Tichá voda břehy mele. Voda je dobrý sluha, ale zlý pán. Každý rád nahání vodu na svůj mlýn. Je jako voda v košíku. V jednotě je síla. Sám nejsi nic. Ve dvou se to lépe táhne. Můj domov – můj hrad. Všude dobře, doma nejlépe. Cítím se tu jako doma. Chytřejší ustoupí, hloupý se pere. Pytel blech neuhlídáš. Je z hadích ocásků. - 17 -


Autoři ilustrací: Patrik Bakeš – strana 5 Markéta Dibelková – strana 2, 13 Veronika Dibelková – strana 2 David Hájek – strana 11, 17 Eliška Horáková – strana 3 Monika Kolářová – strana 12 Eliška Řezáčová – strana 13 Michaela Šlitrová – strana 10, 17 Marie Špásová – strana 16 Patrik Šustr – strana 14,17 Patrik Tůma – strana 4 Lucie Tvrzická – strana 3 Pavla Tvrzická – strana 3, 6 Tomáš Tvrzický – strana 9 Martin Vach – strana 9 Karolína Vanclová – strana 7, 15 Zdeněk Zástěra – strana 8 Jan Žampach – strana 12

REDAKCE: Eliška Řezáčová Marie Špásová David Hájek Zdeněk Zástěra Veronika Dibelková Michaela Šlitrová V celostátní soutěži školních časopisů jsme v tomto školním roce získali 3. místo v kategorii Grafika roku. - 18 -

Kvasnice číslo 24, vyšlo v prosinci Ze školních lavic

Recommend Documents