Kvasnice číslo 20, vyšlo v prosinci 2009

20 2009

Kvasnice číslo 20, vyšlo v prosinci 2009

Ze školních lavic Ve středu 7. října jsme zahájili celoroční projekt s názvem Vodní svět, jehož první část se týkala zkoumání řeky Chrudimky a jejího blízkého okolí. Projektový den byl rozdělen do dvou části. V první části jsme se vydali k řece Chrudimce a plnili úkoly podle pracovních listů a jedntlivých kategorií. Nejmladší žáci se zaměřili na různé druhy odpadků a rostlinky, které rostou v blízkosti toku. Starší žáci měli navíc další úkoly: zakreslení sledované části řeky, odhad její šířky, pozorování rostlin a živočichů, například vodoměrky či schránek chrostíků. Z informační tabule museli starší žáci zjistit, jaké měla důsledky těžba pyritu v 18. století na život v řece Chrudimce. V druhé části ve škole jsme výsledky našeho pozorování utřídili, zpracovali a doplnili o další informace z internetu. Na závěr všechny žákovské týmy prezentovaly svá zjištění ostatním spolužákům. Nejzajímavější částí bylo pozorování drobných organismů pod mikroskopem, jejichž vzorky jsme odebrali z povlaků na kamenech. V pondělí 19. října 2009 jsme se se všemi žáky rozjeli do Chrudimě na divadelní představení s názvem Králíci z klobouku. Představení se konalo v divadle Karla Pippicha. Jevištní podobu příběhů dvou králíků Boba a Bobka s kouzelníkem Pokustonem předvedli herci Divadla Špílberg v muzikálové podobě. Osm písniček, které v představení zazněly, vytvořila dvojice renomnovaných tvůrců - hudební skladatel Petr Skoumal a básník Pavel Šrut. Divadelní představení se nám velmi líbilo. Měli jsme také čas prohlédnout si prostory chrudimského divadla - divadelní kavárnu a foayer v prvním patře. Na tradiční týdenní pobyt se vypravili někteří prvňáčkové doprovázeni zájemci z řad třeťáků a dětí z mateřské školy na hrad Svojanov. Společně prožili jak podzimní den, tak i náhlý příchod sněhu a zimního počasí. Děti společně četly z knihy Tajemný hrad Svojanov, seznámily

-2-


se s hradními strašidly. Ve čtvrtek večer hrály na loučemi osvětleném hradním nádvoří a sklepení noční hru. Ve středu 21. října se vydali všichni zájemci s paní vychovatelkou na pole k Výsonínu na naši podzimní Drakiádu. Draků se sešlo velké množství, ale počasí nám dopoledne bohužel moc nepřálo, protože nefoukal vítr. Po obědě se vítr umoudřil a my mohli začít draky pouštět. Porota bedlivě sledovala jejich výkony. Nejvýše vyletěl drak Káji Vanclové a zároveň vydržel ve vzduchu ze všech ostatních nejdéle. Tomáš, Monika, Marjánka a Dorotka měli také draky borce, kroužili ve vzduchu hodně dlouho. Někdy se draci zamotali, ale všichni naše létaní přežili. Sladkou odměnu si zasloužil i nejhezčí drak fešák Veroniky Dibelkové a Míši Šlitrové. Ve čtvrtek 5. listopadu jsme společně vyhodnotili nejlepší týmy ve vybíjené, kterou jsme hráli více než měsíc při sportovních hrách. Sladkou odměnu získali členové prvních třech týmů. Na prvním místě Leštinka v čele s kapitánkou Denisou Sedlákovou se ziskem 13 bodů. Na místě druhém Lukaváci v čele s kapitánkou Sárou Čtverákovou se ziskem 12 bodů. A na místě třetím Buldozery v čele s kapitánem Janem Bakešem se ziskem 12 bodů. V týdnu od 2. do 6. listopadu zhlédli žáci 2. - 5. ročníku filmové představení věnované historii našeho státu. Na film poté navázala tématická výuka, při které žáci ve svých týmech zpracovávali získané informace. Druháci a třeťáci se věnovali historii nedalekého místa - Třech Bubnů u obce Kočí. Zhlédli historický příběh, ve kterém byl kladen důraz na důležitost vzdělání a chytrost. Příběh se odehrával za dob panování Marie Terezie. Čtvrťáci a páťáci se společně ponořili v Praze do dob panování císaře Rudolfa II. Jeho dobu mohli porovnat nejen se současností, ale i s obdobím druhé světové války a částečně prožít s hlavními hrdiny perzekuci a holocaust Židů. Po -3-


zhlédnutí filmu jsme se věnovali především vlastní tvorbě - zkusili jsme zpracovat vlastní námět na obdobný příběh zasazený do jiné doby i jiného místa. Ve středu 25. listopadu jsme se v devět hodin sešli ve třetí třídě, abychom předvedli svým rodičům a prarodičům umění krásného přednesu. Přednášené básně jsme si sami vybrali a jejich přednes společně nacvičili. Prvňáčci se naučili kratší básně, druháci a třeťáci sáhli po různých dětských verších. Čtvrťáci a páťáci se naučili a přednesli básně ze svých čítanek i básnických sbírek. Svá vystoupení jsme doplnili písněmi. Každý z přednášejících sklidil potlesk publika. A jak dopadlo hodnocení žáků jednotlivých ročníků? V prvním ročníku byli porotou oceněni Patrik Bakeš, Markéta Dibelková a Adéla Milčinská, z druhého ročníku se v čele umístili Pavla Tvrzická, Barbora Mašková a Markéta Řezáčová. Ze třeťáků byli nejúspěšnější David Hájek, Martina Janečková a Pavlína Dušková, ze žáků čtvrtého ročníku jsme ocenili přednes Marie Špásové, Veroniky Dibelkové a Elišky Řezáčové. A z páťáků dopadli nejlépe Gabriel Nekut, Zuzana Součková a Denisa Sedláková. Každý oceněný žák obdržel drobnou odměnu z prostředků Klubu rodičů a všichni vystupující sladkou odměnu. Dále jsme ocenili věcnými cenami nejlepší přednášející z celé školy. Stali se jimi Gabriel Nekut, Marie Špásová a David Hájek. Ve čtvrtek 26. listopadu navštívili naši školu pracovníci střediska pro děti a mládež Archa v Chrudimi. Pro žáky 1. ročníku a pro třetí třídu - čtvrťáky a páťáky – připravili besedu a různorodé aktivity k prohloubení dobrých vztahů mezi dětmi. Lavice pro hosty s názvem Spokojená třída je součástí našeho preventivního programu sociálně patologických jevů, tedy předcházení šikaně a dalším jevům, které v naší škole nechceme. Cílem setkání byl rozvoj komunikace, empatie, rozvoj spolupráce, zvyšování psychické odolnosti vůči patologickým jevům, podpora zdravého sebevědomí, nácvik asertivního jednání. V pátek 27. listopadu 2009 všichni žáci školy navštívili divadelní představení v chrudimském divadle Karla Pippicha s názvem Trampoty čerta Culínka. Společně jsme zhlédli pohádkový příběh o dvou rozpustilých čertech, o závistivé a mocichtivé paní Hárakšandě, o smutné

-4-


princezně Amálce i o zamilovaném čertíkovi Culínkovi. Sešli jsme se zde s kouzelným předmětem - pekelnou perlou pro štěstí, která potrestala zlé, zamotala pohádku, odolala nástrahám a nakonec proměnila čertíka v člověka. Pohádka byla plná písniček a humoru. Odehrávala se v zemi knížete Slavomíra V. a samozřejmě také v pekle. Zajímavostí je, že hudbu k divadelnímu představení složil třináctiletý chlapec Daniel Pitra. V chrudimském divadle hru uvedlo Divadlo Kapsa z Andělské Hory. Mnozí naši žáci už se sami pokusili napsat vlastní pohádku, některé další možná divadelní hra inspirovala k další tvorbě.

Na hradě Svojanov V pondělí jsme přijeli na hrad Svojanov. Byla tam pěkná zima, nejdříve jsme šli vybalovat věci a potom na oběd. Po obědě jsme byli na pokojích a pletli sluníčka, potom jsme se prošli kolem hradu, kde jsme viděli různé druhy ptáků. V úterý ráno jsme pod polštářem našli čokoládový zlaťák, šli jsme na snídani a protože konečně přestalo pršet, tak jsme vyrazili ven. Po cestě jsme sbírali barevné lupeny a v kaštance kaštany. Ve středu jsme se probudili a zase jsme našli pod polštářem zlaťák, pletli jsme sluníčka a pak jsme šli ven. Cestou jsme chytli sněhokrupobití, utíkali jsme do hradu. Naštěstí jsme byli jen kousek od něj. Pěkně jsme promokli, tak jsme se ohřívali v pokojích a taky jme sušili věci. Ve čtvrtek jsme se probudili a pod polštářem jsme zase měli zlaťák, šli jsme na snídani a potom jsme žehlili žehličkou obrázky tak, že se nejdříve musela rozehřát žehlička a potom, když to bylo rozehřáté, jsme na to natřeli voskovku a pak jsme to žehlili na papír. Po obědě jme byli na pokojích a odpočívali, abychom večer vydrželi být dlouho vzhůru, protože nás čekala noční hra a paní ředitelka byla bílá paní a já jsem dělala strašidlo. Říkali mi Baba Kalafuna a pak jme šli spát. V pátek ráno jsme pod polštářem našli poslední zlaťák, nasnídali se a potom jsme si balili věci a po obědě hurá domů. Karolína Vanclová

Bob a Bobek v divadle V pondělí jsme navštívili představení v Chrudimi v divadle. Pan učitel nám řekl, že půjdeme do horního patra divadla na balkón a ukázal nám sochu

-5-


Karla Pippicha. A už to začalo. Přišel kouzelník a vykouzlil králíky. Králící cestovali a klobouk jim najednou uletěl při velkém větru. Tak ho hledali. Pan kouzelník začaroval klobouk, aby letěl do Afriky okolo studny až na Saharu. Bob a Bobek šli pouští a viděli vajíčko. V tu chvíli se připlazil had a říkal, že je záchranář a odešel s vajíčkem někam pryč. Asi ne za pět minut se tam objevila želva a ptala se na svoje vajíčko. Bob jí odpověděl, že si ho vzal had záchranář. Po chvíli se objevil had i s vajíčkem. Želva mu vynadala, co jí sahá na její vajíčko. A tak si hada vzala za tu krádež do služby, aby ji po celé Africe hledal její ztracené vejce. Bobek se zeptal, jestli neviděla jejich klobouk a ona odpověděla, že ano. „Je támhle u studny.“ Králíci poděkovali a letěli domů. Hodnocení představení: pět hvězdiček z pěti. Představení se nám moc líbilo, protože bylo srandovní a zábavné. Tereza Holečková

Ze školní družiny Jaro, léto, podzim, zima - celý rok je prima. Tak to je téma celoroční hry ve školní družině. Název nám napovídá, že půjde o střídání ročních období. Každý měsíc má svoje téma, kdy budeme plnit úkoly, vyhledávat informace, chodit na výpravy do přírody, kreslit, malovat, vyrábět a hrát hry. Každý žák si vyrobí desky, do kterých si postupně bude zařazovat své práce. Za každý splněný úkol dostane razítko. Na konci roku podle počtu razítek poznáme, kdo byl nejúspěšnější. Stromy Nejsou mezi rostlinami obři jako oni. Listnáče a jehličnany jedním slovem stromy. Listnáč si mění dvakrát ročně oblečení. Jehličnan nic nemění. Je stále zelený. Oběma pak nejvíc sluší, že mají obří duši. Za zelenými obry - tématem měsíce září – proběhla první výprava do přírody. Strom je živý organismus. Mnohé jsou a mohou být starší než -6-


člověk. U nás máme také takový strom - památný dub. My jsme se za ním vypravili, ale nejen za ním, ale za všemi stromy, abychom se je naučili poznávat. Nasbírali jsme si listy, které jsme lisovali a použili na obrázky. Listy jsme také tiskli a obtiskovali žebroví listů. Další zajímavý úkol byl kůrotisk a soutěž v poznávání stromů podle listů. Téma stromy jsme zakončili hrou „Kdo nejvíc“ - zvítězil ten, kdo za daný časový úsek nasbíral nejvíce listů z různých stromů. V říjnu nás čekala Bramboriáda - slavnost brambor. Brambory - všichni je známe, ale odkud se vzaly? Nejdříve jsme o nich vyhledávali informace. Dozvěděli jsme se, že dostaly název podle kraje, odkud k nám byly přivezeny, z Branibor v Německu. Do Evropy byly dovezeny z Ameriky koncem 15. století. Nejdříve se pěstovaly jako květiny. Později se staly krmivem pro dobytek. V době hladových let se postupně dostaly i do naší kuchyně. Někde je znají jako bandory, babče, erteple, zemáky, zemčata nebo kobzole. My jsme si zkusili vyhledat a vypsat některá jídla z brambor. Brambory se nemusí jenom jíst. Pokusili jsme si z nich vyrobit tiskátka a poté jsme si zkusili tiskat různé tvary. Také jsme si s bramborami hráli hry našich pradědů a prababiček. Šťouchaná - kdo nejdříve dokoulí svoji bramboru po vyznačené trase. Sklizeň - házení brambor do košíku. Brambora v kruhu - podávání brambor po kruhu, u koho se zastaví, ten vypadává. Zkoušeli jsme také vyrobit neviditelný inkoust z brambor, byli bychom asi špatní špioni, moc se nám totiž nepodařil. Nejvíce jsme se ovšem těšili na preclíky z brambor, které jsme si sami upekli.

Naše strašidla Moje strašidlo se jmenuje Bonifásek, trápí děti i dospělé. Má rádo, když si s ním někdo hraje. Je to sice lesní strašidlo, ale schovává se na seníku, v trávě, v listí i doma. Bonifásek je strašný zlobidýlko, stále něco schovává: vidličku, nůž, talíř, lopatku na pískoviště, lžíce. Nejraději jí mrkev, brambory, salát, zelí, prostě všechno domácí jídlo. Nosí roztrhané kalhoty a fialové tričko. Na kalhotách má záplaty. Moje strašidlo se jmenuje Mucifásek, bydlí ve -7-


věži na hradě Svojanově. Straší tak, že houká, šustí, škrábe, bouchá a vrže. Straší v noci, ale ne na věži, ale za stromem. Je mu devět let. Dokonce se ve dne proměňuje v krásného prince a v noci žije jako strašidlo. Pije lidskou krev a ředí si ji vodou. Živí se žížalami a někdy i lidským masem s mrkví. Vypadá jako upír, má dvě nohy, křídla a veliké zuby. Je velmi strašidelné a není přátelské, žije někdy i v domech. Poznáte ho tak, že hrozně funí. Moje strašidlo se jmenuje Rupík. Má šedou barvu. Určitě byste se ho báli. Straší na všech hradech a zámcích, a to nejen děti, ale i dospělé. Vypadá velmi strašidelně. Zuby má ostré a velké, nohy nemá. Je neviditelný, protože pro člověka je jako vítr. Straší tak, že když proletí například kolem vázy, ta spadne a člověk se lekne. Moje strašidlo se jmenuje Luciferus a vůbec byste ho nepoznali, protože se může proměnit v elegantního pána nebo jenom za mlynáře. Jestli chce, promění se i v průvodce, ale nejčastěji je viděn jako upír. Vidí velmi dobře na velikou dálku a když Alenka spadla do rybníka, on se jí vysmál. Najít ho můžete na hradě Rabí, možná vás prováděl na zámku Náchod nebo Ratibořice. Pohybuje se všude. Rád jí žížaly, brouky, pije krev nebo multivitamin s mlékem. Nemá rád, když mu něco přikazují a když má práci, nechce, aby ho někdo rušil. Straší v noci, protože je to pro něho ta největší legrace. Moje strašidlo se jmenuje Ohnivec Neviditelný. Žije všude. Může někomu něco popálit, děti se ho hodně bojí, protože jim může také ublížit. Jí maso, brambory a pije džus. Někdy je hodné a někdy zlobivé. Občas mu teče krev z pusy a nosu. Vypadá strašidelně, má v puse pavouka, je oranžové. Má také bratra Ohniváčka, který vypadá přesně jako by mu z oka vypadl. Moje strašidlo se jmenuje Vlkodlak a straší v lese. Bydlí v doupěti z větví, listí a mechu. Ven vychází večer a v noci. Straší zlé a nepoctivé lidi. Požírá houby, jahody, borůvky a kořínky. Je vysoký asi dva metry. Má velkou hlavu, vykulené oči a uši jako vlk. Zuby má upíří. Je barevný jako papoušek. Ruce má dlouhé a na nich velké drápy. Nohy má křivé s obrovskými tlapami. Ocas má jako kočka.

-8-


Moje strašidlo se jmenuje Upírek hradní. Má sluch jako netopýr. Dobře vidí. Má srst, čtyři prsty na rukou a dva na nohou. Má křídla a upírské zuby. Vyskytuje se na všech hradech. Je to přátelské strašidlo, i když má strašlivé zuby. Rádo si hraje s dětmi, hlavně s kuličkami. Ale někdy je to také zlobidlo, počká si někde za rohem na děti a z legrace na ně vybafne. Připravili třeťáci - Pavlína, Kája, Patrik, Michala, Martinka, Alenka, David.

Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Princezna a drak V jednom velkém království žil král s královnou. Dařilo se jim dobře, ale přece jen měli jedno trápení. Neměli totiž žádné děti. Tolik si je přáli, ale bohužel, nic platno. Královna vyzkoušela všelijaké masti a bylinky, ale stále nic. Až si jednou pozvala na zámek čarodějnici, aby jim pomohla. Čarodějnice však nebyla tak hodná, jak se nejdřív zdálo. Dostavila se sice na zámek, uvařila přinesené bylinky a odvar dala královně vypít. Světe div se, malý človíček se měl narodit za necelý týden. Až potud bylo vše v pořádku a král s královnou také celí blažení té čarodějnici zaplatili samým zlatem. Netušili ovšem, že čarodějnice ono vytoužené miminko zároveň zaklela. Týden uplynul jako voda a královským manželům se narodila holčička Eleonora. Rostla jako z vody. Co u obyčejného dítěte byl měsíc, u Eleonory byl rok. Než se všichni v království nadáli, nastal slavný den, kdy princezna slavila osmnácté narozeniny. A tehdy se to stalo. Do království přilétl strašlivý drak Drakotec. Králi s královnou oznámil, že si jejich dceru chce vzít za ženu, protože tak zní kletba staré čarodějnice. Královna si celá zoufalá rvala ve své komnatě vlasy a i starý král neskrýval svůj smutek. Také celé království se zahalilo do černého. „A teď milí rádcové raďte,“ vzpomněl si král na to, že má nejchytřejší dvořany na zámku. Asi správně tušíte, jakou radu dali svému králi. Král nechal vyhlásit, že daruje půl království a ruku své milované dcery tomu, kdo ji zachrání před zlým drakem. Ale bohužel moc statečných ženichů se nenašlo. Drak Drakotec naháněl každému hrůzu. Až jednoho dne se přihlásil Janek, syn -9-


chudého rolníka. Byl moc statečný, sílu měl jako dvacet jiných silných chlapů dohromady. A také měl za kamaráda kouzelného skřítka Šmudlíka, který mu vždy rád pomohl. Ani tentokrát tomu nebylo jinak a Janek za jeho pomoci draka nakonec zabil. Kolik z něj vyteklo krve vám ani nemusím líčit. Král byl tak šťastný, že mu ani nevadilo, že Janek pochází z chudé rodiny. Vystrojil mu i princezně na zámku slavnou svatbu s velkou hostinou. Všichni, kdo přišli popřát novomanželům, se mohli dosyta najíst, a ještě dostali spousty jídla na cestu domů. I já jsem se tam stavila, popila a pojedla, až mě břicho bolelo. A mladí manželé? Ti tam na zámku žijí spokojeně dodnes a mají spolu opravdu hodně dětí. Eliška Řezáčová

Záhada šesti kamenných kvádrů Je léto, první prázdninový den a dvojčata Mirek a Sandra uhánějí se svými rodiči na pětidenní výlet na hrad Bouzov. Po tříhodinové cestě jsou konečně tu, ve svém hradním pokoji, kde budou bydlet. Rodiče se ubytovali naproti. Mirek se Sandrou si vybalili věci a šli s rodiči na prohlídku hradu. Obzvlášť je zaujalo vyprávění průvodce o tom, že prý kdysi začínaly v krbech pokojů tajné chodby. Vyskytovaly se prý ve všech pokojích, ale jen jedna tajná chodba na svém konci ukrývala veliký poklad. Ostatní chodby ústily do nedalekého lesa, nebo na nedalekou věž. Jen sám hradní pán prý věděl, která chodba je ta správná. Sandra i Mirek byli celí napjatí očekáváním, že se dozvědí něco víc, ale tímto vyprávěním prohlídka hradu skončila. Když se vydali oba sourozenci zpět na ubytovnu, všimli si divné věci. Pán, který byl ubytovaný vedle nich, byl ten samý pán, který šel na prohlídce hradu za nimi. Mirek se Sandrou zůstali na pokoji a až do večera už mimo oběda a večeře nikam nešli. V knihách a průvodcích hledali další informace o tajných chodbách, ale nic nového už neobjevili. Dvojčata večer seděla v pokoji, když tu najednou se z vedlejšího pokoje ozval šoupavý zvuk, jako by někdo pohnul stěnou. Mirkovi zvědavost nedala a pomalu pootevřel dveře sousedního pokoje. Pokoj byl prázdný,

- 10 -


jenom v krbu chyběla zadní stěna! Sandra mezitím přišla také a odvážila se do objevené chodby nahlédnout. Mirek zatím hlídal u dveří. Sandra uviděla prudce se svažující chodbu. Oba dva se dovtípili, co se asi stalo, Vrátili se do svého pokoje. Tam zatlačili do zadní stěny krbu. A opravdu! Před nimi se objevila dlouhá chodba, zcela rovná. Mají se do ní vydat? Co když se jim nepodaří najít východ? Nakonec jejich zvědavost zvítězila. Ponořili se do tmy chodby. Svítili si jenom baterkou, když tu Mirek o něco zakopl. Byla to tlustá starodávná kniha. Sourozenci ji otevřeli a uviděli návod, jak projít přes další dveře. Podle návodu dveře otevřeli. Za dveřmi nalezli skrytou komnatu. Jakmile do komnaty vstoupili, rozžehly se dva ohně. Sandra s Mirkem uviděli na podlaze šest kamenných kvádrů. Ve starodávné knize se dočetli, že další dveře se otevřou, až splní napsaný úkol. Ten zněl, aby srovnali šest kvádrů do nakresleného obrazce. Mirek a Sandra po chvíli snažení konečně obrazec složili. Oba ohně v tu chvíli zhasly a druhé dveře se otevřely. Za dveřmi byla další komnata, ve které sourozenci nalezli obrovský poklad. Zlata bylo tolik, že ho samotní nemohli odnést. Zdráhavě se vydali zpět do svého pokoje. O svém nálezu hned pověděli kastelánovi. Od něj se dozvěděli, že se zřejmě jedná o vzácný poklad tajemných rytířů, kteří na hradě kdysi žili. Velký objev Mirka a Sandry nezůstal ukryt, byl po nějakém čase zpřístupněn veřejnosti jako další důležitá expozice hradu. Dnes si ho na hradě Bouzově můžete prohlédnout i vy. Sára Čtveráková

Dobrodružství na školním výletě Čtvrtou třídu čekal tajný výlet. Všechny děti přišly včas a dohadovaly se, kam asi pojedou. Ale paní učitelka se jen tajemně usmívala. Jakmile se autobus objevil, všichni se rychle hrnuli dovnitř. Řidič autobusu zavřel dveře a pomalu se rozjel. Cesta všem rychle ubíhala, děti si zpívaly

- 11 -


a hrály na tichou poštu až do chvíle, než si Verunka vzpomněla, že nemá v batůžku pití. Chtěla to říct paní učitelce, ale nemohla ji najít. Vykřikla a všichni v autobuse zpozorněli. Začali ji hledat v celém autobuse, ale ať hledají, jak chtějí, paní učitelka prostě v autobuse není. Kája si vzpomněla, že se paní učitelka vracela do školy pro kompas a autobus jí mezitím ujel. Děti z toho mají nejprve velikou radost a řádí. Najednou autobus zastavuje a řidič říká: „Vystupovat, dál se nejede.“ Dětí je chumel a pan řidič si ani nevšimne, že mezi nimi není paní učitelka. Děti vystupují a autobus rychle zmizí. Některé děti dostaly strach a brečí, ale většina se navzájem radí, co budou dělat. Verunka a její kamarád Kuba prozkoumali okolí a zjistili, že nedaleko je jezero, o kterém se učili. Ostatní děti z toho měly velikou radost. Vzpomněly si, že z jezera vytéká říčka, která vede až do jejich městečka. Našly ji a vydaly se podle ní na cestu. Všichni šli pěknou krajinou a pozorovali okolní přírodu. Dokonce uviděli i vydru. Po několika hodinách pochodu už byli pořádně unavené. Byly už tři hodiny odpoledne a všichni měli strach, aby došli do tmy domů. Přesto všichni šlapali, i když se ozvaly hlasy, že už je bolí nohy a měli by si odpočinout. Na krátké zastávce dojedli poslední zbytky jídla a podělili se navzájem o pití. Po přestávce se zase vydali na cestu. Kuba, který šel vpředu, uviděl na břehu řeky svázané kmeny. „Děcka, to jsou vory.“ Nejdříve našli v lese klacky na odpichování. Pak společně dostali oba vory na řeku, rychle na ně naskákali. Jen taktak, ale přece jen je vory nesly nad hladinou. Kluci se za chvilku naučili vory ovládat. Asi za dvě hodiny uviděli obrysy města. Za malou chvilku vpluli do svého městečka. Rychle přirazili ke břehu a vyskočili. Hned se rozeběhli ke škole. Tam už byl zmatek. Rodiče i s paní učitelkou je přivítali s velikou radostí a úlevou. Marie Špásová

Čarodějův učeň Bylo, nebylo, jednou žil chlapec jménem Pepík, který se dostal do služby k mocnému čaroději. Konečně se naučím kouzlit a dosáhnu všeho, po čem toužím, myslil si. Představte si, jak se asi tvářil, když mu čaroděj místo kouzel nakázal, aby mu vyleštil podlahu. „Lešti sem, lešti tam,“ pronášel čaroděj hlubokým hlasem směrem ke svému učni a ukazoval mu, jak při leštění pohybovat rukama. Ale Pepík si s tím nevěděl rady. „Je to příliš těžká práce,“ stěžoval si. Čaroděj si - 12 -


netrpělivě odfrkl, luskl prsty a pronesl: LARUM FARUM. Do vzduchu se vymrštil hadr, namočil se do leštěnky a přímo před Pepíkovým zrakem naleštil celou podlahu. „Fíha,“ poznamenal Pepík, „to je ale paráda.“ Potom čaroděj hadr podivným pohybem ruky zastavil. „Teď musím odejít,“ poznamenal čaroděj, „a ty tu zatím uklidíš. Je tu hrozný nepořádek.“ Čaroděj ukázal na starý vysavač, který se povaloval v koutě a odešel. „Ach, proč bych to měl dělat já, když to za mě mohou udělat kouzla?“ pomyslel si Pepík. Ukázal prstem na vysavač a pronesl stejná slova jako čaroděj: LARUM FARUM. Nejdříve se nic nedělo, ale nakonec se vysavač otevřel a začal dělat, co mu Pepík přikázal. Začal jezdit po kolečkách a vysávat prach. Pepík byl štěstím bez sebe. Sedl si na židli a pozoroval, jak vysavač uklidil celou místnost. „Kouzlení je paráda,“ pomyslel si. Ale když vysavač vysál celou podlahu v místnosti, začal vysávat i různé knihy v policích, po stole a vše co mu přišlo do cesty. Pepík se ho snažil zastavit stejným mávnutím ruky jako čaroděj, ale vysavač pokračoval dále a nebyl k zastavení. Pepík našel kladivo a vysavač rozbil na malé kousky. „Tak a máš to!“ zvolal Pepík šťastně. Pak šel pro koště, aby kousky vysavače smetl, ale když se vrátil zpět, byl vysavač zase jako nový a luxoval a luxoval vše, co mu přišlo do cesty. Pak se vydal i ven a začal luxovat vše venku. Pepík se ho pokoušel chytit, ale nepodařilo se mu to. Najednou se objevil čaroděj a rychlým pohybem vysavač zastavil. Zamračil se na Pepíka. „Použil jsi to kouzlo, které jsem tě naučil?“ „Ale vy jste mě žádné kouzlo kromě uklízení nenaučil!“ Čaroděj si povzdychl: „LEŠTI SEM, LEŠTI TAM. To bylo to kouzlo!“ „Aha,“ povzdychl si Pepík, „příště použiji raději koště.“ Dominik Fuxa

Královské hody Hráli jsme hry, byli jsme tam tři. Právě probíhaly hody, u té naší vody.

Ten král bych pohádkový, celý borůvkový. Přišla i jeho žena a říkala mu běda.

Přijel k nám král, všechno nám vzal. Když jel kolem zrána, byla otevřená brána.

Po vykoupání král neuschnul a i proto v noci neusnul. Ráno byl celý bledý, ale přesto stále veselý.

Hráli jsme pohádku, pěkně od pátku. Ta píseň nám hezky zněla, byla to pro nás velká vzpěra.

Denisa Sedláková, Zuzana Součková

- 13 -


Jak čert zachránil princeznu Byla jednou jedna princezna a ta vám byla strašně krásná. Ale jak to tak u takové krásy bývá, byl v tom také jeden háček. No háček, přímo obrovský hák. Do království, kde ta krásná princezna žila se svým tatínkem králem se jednoho dne přistěhoval drak. Usídlil se v jeskyni přímo u královského paláce. A že musí dostat každý den jednu místní pannu k sežrání. Jinak samozřejmě sežere princeznu. Co teď? Jak už to v pohádkách bývá, pan král sezval všechny rádce, ale kloudné rady se mu stejně nedostalo. Až místního ševce napadlo, že krále navštíví a zmíní se mu o jistém řešení, kudy z té šlamastiky ven. On totiž v té vsi žil taky strašně hodný čert. A světe div se, tomu se ta místní princezna hrozně líbila. A kdyby pantáta král poslal za tím čertem posla se zprávou, že princeznu chce sežrat drak, určitě by mu pomohl. A taky jo. Král zajásal, poslal za čertem starého vysloužilého vojáka a ten čert vám okamžitě přiletěl do královského paláce. Celý nastrojený ve svátečním: „Tak pane králi, kde máme tu naši nevěstinku?“ Král celý blažený vedl čerta krasavce ke komnatám princezny Vilemíny. A ten čert zalehl dveře do komnaty a milou princeznu hlídal od rána až do večera a pak hned od večera do rána. A kdybyste se náhodou divili, jak je možné, že čert nespal, tak snad znáte toto rčení: „Čert nikdy nespí.“ A princezna tak jak byla celá ráda, že se nestala drakovou večeří, se cítila s čertem úplně bezpečně. A protože spolu trávili celé dny i noci, pomalu, ale jistě se do našeho čerta zamilovala. Jednou se vydala do zámecké zahrady, že milému čertovi natrhá květiny. Čert se tam vydal samozřejmě s ní. Jen tak pro jistotu si vzal s sebou svůj dlouhý meč. A dobře udělal. Najednou zničehonic se dolů do zahrady snesl zuřivý drak a hned se sýpe po princezně. Do našeho čerta vjel vztek. Okamžitě se chopil svého meče a začal s ním sekat do draka. A protože uměl dobře létat, bodal do něj střídavě zleva i zprava, shora i zespod. Drak chrlil kolem sebe chuchvalce ohně a kouře, ale kdepak s tím na čerta. Ten se jen smál. Vždyť v pekle je to úplně normální. A jak to dopadlo? Pro draka hodně špatně. Dodnes visí vycpaný u vchodu do toho zámku. Čert se samozřejmě oženil s princeznou. Nemohl se samozřejmě stát králem, ale komu by to vadilo? I s princeznou se odstěhovali do vsi, postavili si tu hezký domek a myslím, že měli - 14 -


celkem devět dětí. Pět kluků a čtyři holčičky, stejně krásné jako jejich maminka, princezna Vilemína. Pokud se bojíte čertů, máme pro vás dobrou zprávu. Do téhle vesnice se můžete rozjet bez obav. Odtud do pekla nikoho neodnášejí. Zdeněk Zástěra

Lukavická Příšerka – 7. díl románu na pokračování Příšerku s Vojtíškem a Borkem jsme opustili chvíli po setkání s Indiány v Severní Americe. Dozvěděli se, že květina, po které pátrají, se touto dobou prodává pod horou Mount McKinley v blízkosti Aljašky. Vojtíšek, Borek a Příšerka pluli další dva měsíce na lodi. Už jim začínalo být smutno. Jednoho dne Příšerka vykřikla z podpalubí: „Milí přátelé, zásoby už docházejí, musíme šetřit.“ Ale protože už byl večer, šli spát. Ráno moudřejší večera. V noci je všechny naráz probudil veliký náraz. Všichni vyběhli na palubu a spatřili, že připluli na neznámý ostrov. Okamžitě seskočili z lodi, dopadli na něco měkkého. Najednou se začalo to měkké zvedat a syčet: „Ahoj, já jsem had Syčák, a kdo jste vy?“ Příšerka odpověděla: „Já jsem Lukavická Příšerka, to je Vojtíšek a Borek. Přijeli jsme až z daleké země v Evropě.“ Had jim hned nabídl, že je sveze do chatrče z roští, ve které před nimi bydleli lidé, kteří odpluli jednou obchodní lodí. Když tam dorazili, ukázalo se, že chatrč je hezká chaloupka z dříví. Okolo chaloupky dokonce rostly ovocné stromy. Nějaké ovoce si natrhali a společně ho snědli. Po obědě se vydali prohlédnout kousek ostrova. Najednou se objevil obrovský medvěd grizzly. Příšerka se polekala a začala utíkat. Za ní Vojtíšek a Borek. Utíkali přes les, až najednou Vojtíšek klopýtl o pařez a upadl. Oči doširoka otevřené vidí, jak se k němu grizzly sklání. Ozval se dunivý hlas: „Ahoj, já jsem Méďa. Myslel jsem, že byste mohli chtít med!“ Vyndal sklenici medu a podal ji Příšerce. „Díky medvěde,“ poděkovala Příšerka. Vzali si med a šli zpět do chatrče. Medvěda pak pozvali domů na medové koláčky. Když tu najednou někdo klepe na dveře. Byl to malý grizzly Meďánek. Také si dal medový koláček - 15 -


a začal si povídat s Příšerkou. „Jak jste se tu vzali?“ zeptal se. „To je na dlouhé povídání, ale chtěla bych se tě zeptat, jestli bys nechtěl jet na cesty s námi.“ Malý grizzly samozřejmě souhlasil. A tak se rozloučil s velkým grizzlym Méďou: „Však až se mi bude stýskat, zase přijedu.“ Nabrali tedy zásoby pitné vody a jídla. Druhý den vyrazili na cestu. A Meďánek? Ten byl moc šťastný, že se podívá do světa. Druhý den, když už křižovali moře dost dlouho, svolala Příšerka poradu a zeptala se svých kamarádů: „Kamarádi, myslela jsem na to, kam bychom se mohli podívat. Vymyslela jsem, že bychom mohli společně najít ostrov kapitána Nema, o kterém jsem se dočetla v knize Tajuplný ostrov, kterou mi půjčil náš otec, Karel Pošmourný.“ Všichni návrh odsouhlasili a vypracovali nový plán cesty. Kdo ví, možná se v příštím díle Lukavické příšerky s kapitánem Nemem skutečně setkáme. Sára Čtveráková

Co čteme? WITCH – Pekelná hudba Kondrakar je mohutná pevnost, kde žijí nejmocnější duchové a kouzelní tvorové. Nejvyšší z nich je Věštec. Ten hledá své strážce na zemi, aby jim pomáhali bojovat proti zlu. Své strážce našel i v Heatherfieldu. Obyčejné městečko, kde žije pět obyčejných dívek. Těm daroval zvláštní sílu, která jim pomáhá při překonávání obtížných úkolů. Holky si říkají W.I.T.CH. Na první pohled obyčejné dívky zažívají dobrodružství a o jednom z nich je tenhle příběh. Jednou měsíčně se koná ve škole, kam chodí i dívky Hudební večer. Vystupují tu žáci se svými kapelami a soutěží o možnost vystoupit na Hvězdném Expresu. Jedná se o smlouvu nahrávky a vystoupení v televizi. Holky si říkají Nefritové Sestry. A protože si moc přály vyhrát, Irma použila malé kouzlo. Ne že by nebyly dobré, ale měli velkou trému a konkurenci v podobě chlapecké skupiny Modrý Kobalt. Díky kouzlu holky vyhrály a tím získaly možnost účastnit se televizní soutěže Hvězdný Expres. Než se holky dostaly na řadu, před nimi hrála k chlapecká kapela - 16 -


Pekelníci. Když kluci dohráli, stalo se něco zvláštního. Všichni byli jejich hudbou jakoby očarováni, takže už nikdo nechtěl slyšet nikoho jiného. Okouzleni byli především soulovým zpěvákem Tedem. I Irma podlehla jeho kouzlu, a tak se začala zajímat co je Ted zač. K překvapení pěti dívek se dozví, že Ted je z jiného světa a na zem byl poslán za trest, protože se provinil. Žil na Bardu, místě kde se žije hudbou. Všichni tam uměli hrát a zpívat. Jenom Tedovi to nešlo, neměl hudební nadání. Jeho otec byl největší hudebník z celého města. A také miloval dívku, kterou si chtěl vzít, a tak aby se jí zalíbil, použil kouzlo. Vytvořil si kytaru, se kterou se naučil hrát a zpívat. Lidé z osady to zjistili a za trest ho poslali na zem. WITCH se rozhodli, že mu pomůžou, a tak se vydali do Bardu. Město ale chránila Sfinga, která měla Tedovi zabránit vstupu do města. Museli najít heslo, aby je Sfinga pustila. Heslo znělo kamarád, ale museli ho zazpívat. Když se jim to konečně podařilo, Ted se ocitl i se svými kamarádkami na Bardu. Nejdřív ho lidé chtěli poslat zpátky, ale pak mu dali na vybranou. Buď zničí kytaru, kterou kouzlem vytvořil a už nikdy nebude hrát a zpívat a nebo si jí ponechá a nesmí zůstat. Bez váhání Ted kytaru zničil. Vzal si svoji dívku, která ho měla ráda i bez zpěvu. Stal se z něho šikovný truhlář. A WITCH? Připravovali se na další soutěž a tentokrát bez kouzel. Sice nevyhráli ale byli rádi, že to zvládli bez podvodu. Kristýna Popílková

Děti z Bullerbynu V knížce vypráví své příhody holčička Lisa, která má sourozence Bose a Lase. Také má kamarádku Britu a Annu. Lisa má ještě kamaráda Ole a ten má malou sestru Kerstin. Všichni žijí ve vesničce Bullerbynu. A knížka vypráví o dobrodružstvích, která - 17 -


spolu zažívají. Brita a Anna mají dědečka, který s nimi žije a za dědečkem často chodí všechny děti a čtou mu noviny. V Bullerbynu mají zvláštní zvyky, třeba na Velikonoce si nenápadně na sebe navzájem na záda věší lístečky. Na lístečkách jsou napsané legrační texty o tom člověku. Děti si vzájemně pomáhají, třeba když si Ole nechtěl nechat vytrhnout zub, kamarádi mu ho vytrhli pomocí provázku uvázaného ke dveřím. Kluci mají výhodu, že venku mezi okny jejich pokojů stojí velká lípa. Po větvích lípy mohou přelézat z pokoje do pokoje, kdy se jim zachce. Holky klukům záviděly, a tak si mezi pokojíčky natáhly šňůru a na ní připevnily krabici. Mohou si tak posílat tajná psaníčka.

Je to knížka příběhů party dětí. Lisa a Annou byly starostlivé a hodné, protože se snažily každému člověku pomoci. Brita byla také milá. Děvčata se občas pohádala mezi sebou i s partou kluků (Tajná skřínka a Klučičí tajemství), byla trochu urážlivá. Kluci byli trochu divocí, také zvědaví a vynalézaví. Většinu legrácek vymysleli oni. V čele party stál Bose. Kniha mě zaujala tím, jak děti prožívaly volný čas asi před padesáti lety ve Švédsku. Neměly počítače a spousty hraček, ale uměly si vymyslet různé zábavy, držely partu. Také se mi líbily jiné švédské zvyky. Marie Špásová

Černý rytíř Agáta se svojí rodinou a kamarádem Richardem, přezdívaným doktor Lupa, se vydali do středověkého městečka. Chvíli pozorovali rytířské souboje, ale pak se začali nudit. Proto se šli podívat po tržišti. Najedenou zjistili, že je sleduje rytíř v brnění. Snažili se mu utéct, ale on se vydal za nimi. Běželi uličkami středověkého městečka, až se dostali do slepé uličky. Když už si mysleli, že je rytíř chytne, otevřely se dveře z vedlejšího domu a vyšel podivný chlápek, který vypadal jako kněz. Řekl - 18 -


rytíři, aby odešel a nechal je být. Kněz pozval obě děti k němu domů, oni se ho vyptávali, co je zač a jak se jmenuje. On řekl, že bratr Tadeáš a ten v tom brnění, že je ředitel zdejší banky, který pořádá turnaj. Ale ve skutečnosti je prý milý a přátelský. Potom se děti rozloučily a vrátily se zpátky na turnaj, ale nemohly najít rodiče. Tak začaly pátrat mezi lidmi a vtom se ozvalo z rozhlasu, že se hledá Agáta a Richard, ať se dostaví k hlavnímu stanu. Když tam došli, stála tam jen maminka, ale tatínek nikde. Zjistili, že se ztratil. Tak se vydali všichni tatínka hledat. Agáta s doktorem Lupou vyzkoumali podle kouzelné lupy, kterou si Richard sám sestavil, že tatínka unesli nějací lupiči, kteří se chystali vyloupit banku, mimo jiné mezi nimi byl i bratr Tadeáš, který celou bandu vedl. Agáta poslala maminku, ať jde za ředitelem banky a poví mu, o co jde. Vše dobře dopadlo, lupiče chytili a tatínka pustili. Monika Kolářová

Napsali nám V polovině září jsme obdrželi pozdrav od dcery jednoho ze spisovatelů, jehož knížku četl a v Knize knih zpracoval Lukáš Bouška: Dobrý den, můj táta Arnošt Vít zdraví Lukáše Boušku, kterému se líbila knížka Balík a Brundibára. Tatínkovi bude příští rok devadesát let, a moc - 19 -


ho potěšila Lukášova recenze, kterou jsem náhodou objevila a pro tátu vytiskla. Pozdrav vyřizuju já, protože otec nemá připojení do internetu. Ale počítač používá, a nejvíc ho baví psát na něm básničky, pohádky a vyprávěnky pro děti. Naposledy vloni mu v nakladatelství Mladá fronta vyšla knížka Tři tucty bajek a jedna navrch. Jsou to převyprávěné klasické bajky, doplněné krásnými obrázky (malovala je Dora Dutková), a Lukášovi a jiným dětem by se asi dobře četla, protože má zvláštní a moc hezkou grafickou úpravu. Lenka Peštová Ve čtvrtek 26. listopadu jsme dostali dopis přímo od pana spisovatele Arnošta Víta: Dobrý den, pane učiteli. Koncem září jste si s mou dcerou Lenkou vyměnili mejly o recenzi Vašeho žáka Lukáše Boušky mé knížky Balík a Brundibára. Teď už jsem napojen taky na internet a mohu Vám říci rovnou, že mě Váš nápad spojit zájem dětí se zájmem o knížky velmi zaujal, moc mu fandím a přeju Vám z celého srdce zdar a výdrž. Kéž by tak činili i ostatní pedagogové na všech stupních, to by snad současný nezájem o dětské knížky brzy pominul! Mám pro Vás i jeden nesmělý návrh: Máte patrně materiálu pro recenze dost, ale což zkusit občas dát dětem k posouzení texty dosud nevydané? Byl by to pro ně i motiv: Komupak se podaří být prvním čtenářem a říci autorovi, co si o tom textu myslím – a třeba ho i ovlivnit! Kdybyste (i Vaši žáci) měli o takovou spolupráci zájem, docela s chutí bych Vám dal na pospas třeba své Vyprávěnky a půlpohádky. Je to soubor dvaceti osmi asi třístránkových pohádek a příběhů, které se odehrávají v půvabné vesničce poblíž známých Ratibořic a Babiččina údolí (v mém rodišti), jejichž aktéry jsou vesničtí strejci a tetky a hlavně kluci přibližně stejného věku, jako jsou Vaši žáci. Ve fantazii hlavního představitele, kluka Vítka, zasahují ovšem do běžných dějů a příhod pohádkové bytosti a z toho vznikají všelijaké, většinou úsměvné, zádrhely a patálie. Příběhy jsou mírně protkány místním podkrkonošsko-podorlickým nářečím, ale to by nemělo čtenářům vadit. Pokud by si to žáčci přáli, mohu jim nabídnout i jiné dosud nepublikované texty, mám jich několik habadějů, dokonce i v řeči vázané. Zamejlujte mi, prosím, pane učiteli, co Vy na to. Bude-li zájem, pošlu Vám text na disketě nebo jako přílohu k mailu (i když ještě nevím, jak se to dělá). Třeba mi naznačíte, co bude pro Vás lepší. V každém případě Vám i Vašim žákům držím palce, aby Vám to vydrželo. Lukášovi vyřiďte, že i já mám mezi svými pravnoučaty (zatím šest, sedmý přibude na jaře) taky jednoho Lukáše. Všecko dobré přeje Arnošt Vít. - 20 -


Koncem listopadu reagoval na naše pokračování románu o Lukavické Příšerce jeho duchovní otec Karel Pošmourný: Jsem úžasně potěšen, jak příběh Lukavické Příšerky stále pokračuje. Ona Lukavická Příšerka není žádná obyčejná! Autorům děkuje Karel Pošmourný.

Kdo jsem? V devatenáctém čísle našeho časopisu jsme objevovali dalších pět středověkých řemeslníků podle nástrojů, které používali. S kozou, skobou, pilou, krokvicí, širočinou, úhelnicí, nebozezem a hroudníkem pracoval tesař. Náprstník, nůžky, jehlu s nití, cihličku a prkno potřeboval krejčí. Bez stolice, nebozízku, dláta, sekyry, stužovadla, paličky či rašple se neobešel truhlář. Kladivo, zrnovačku, pravítko a úhelnici používal kameník. Výheň, struhák, kleště, perlík, kovadlinu a kladivo měl kovář. Správné odpovědi jsme obdrželi od Veroniky Dibelkové a Nikoly Lupoměské. Předali jsme jim tradiční pytlík bonbónů. V tomto čísle si na obrázku můžeme prohlédnout první český automobil se spalovacím motorem. Pokuste se zjistit, jak se jmenoval, ve kterém městě a ve kterém roce byl vyroben. Také chceme vědět, jakou nejvyšší rychlostí mohl jet. Pokud zjistíte odpovědi na všechny čtyři otázky, zašlete je na emailovou adresu naší školy nejpozději do 15. ledna 2010. Vaše správné odpovědi opět odměníme tradičním sáčkem bonbónů.

- 21 -


Autoři ilustrací: Veronika Dibelková – strana 16 Dominik Fuxa – strana 12 David Hájek – strana 4, 9, 10,18, 21 Tereza Holečková – strana 2, 3, 4, 7, 8, 17, 19 Dominika Pecková – strana 6 Denisa Sedláková – strana 15 Michala Šlitrová – strana 9, 14 Marie Špásová – strana 2, 11 Nikola Truncová – strana 3, 5 Karolína Vanclová – strana 17

REDAKCE: Denisa Sedláková Tereza Holečková David Hájek Sára Čtveráková Veronika Dibelková

- 22 -

Kvasnice číslo 20, vyšlo v prosinci 2009

Recommend Documents