Kvasnice číslo 18, vyšlo v červnu 2009

18 2009

Kvasnice číslo 18, vyšlo v červnu 2009

Ze školních lavic V týdnu od 23. do 27. února jsme na naší škole uskutečnili projekt Noemova archa, aneb zachraňujeme ohrožené druhy živočichů. Tento projekt probíhal jako soutěž mezi ročníky, důležitá byla ovšem také spolupráce, bez které bychom neuspěli. V průběhu celého týdne jsme měli zachránit celkem čtyřicet druhů ohrožených nebo chráněných živočichů. Během vyučovacích hodin dostávali žáci od svých učitelů různé úkoly týkající se probíraného učiva, které řešili zvlášť chlapci a zvlášť děvčata. Děvčata vždy bojovala o záchranu samice daného druhu a chlapci o samce stejného druhu. Aby ročník zachránil zvíře, musely úkol splnit obě skupiny. Poté žáci obdrželi od vyučujícího obrázek samce a samice jednoho zvířete. Zachráněné zvíře přilepili na svoji Noemovu archu a označili ho pořadovým číslem podle seznamu. Druhy nezachráněné žáci nalepili mimo archu a při potopě se bohužel utopily. Každý ročník bojoval o osm živočichů. O těch dále během hodin prvouky a přírodovědy žáci zjišťovali různé zajímavosti. Vyhodnocení soutěže proběhlo při společném setkání všech žáků. Celkem se naší škole podařilo zachránit 32 druhů živočichů. Na prvním místě se umístil první, třetí a čtvrtý ročník se sedmi zachráněnými, na druhém místě pátý s šesti a na třetím místě druhý s pěti zachráněnými živočichy. Ve čtvrtek 8. ledna jsme v tělocvičně rozehráli první zápasy v miniházené. Na počátku se sešlo 32 zájemců, kteří vytvořili osm týmů. Turnaj pokračoval dalšími zápasy každý týden vždy ve čtvrtek. Poslední zápasy jsme odehráli 26. února. Ve čtvrtek 5. března jsme celý turnaj mohli vyhodnotit. V průběhu turnaje se jedno celé družstvo rozpadlo - většina jeho členů ztratila chuť si zasportovat. Celkem jsme odehráli dvacet tři zápasů. Na konci turnaje jsme ocenili nejlepší -2-


družstva. Na prvním místě skončila Itálie ve složení: kapitán Pavel Šlitr, Ivan Pytlík, Dominik Fuxa a Vendula Nekutová. Druzí byli Češi (kapitán Gábin Nekut, Patrik Šustr, Martin Vach a Matouš Vach) a třetí Baník (kapitán Marek Suda, Dorota Špásová, Zdenda Zástěra a Dominika Pecková). Na otázku „Proč máme jméno?“, Pavlínka Tvrzická odpovídá: „No přece, aby nám neříkali HELE.“ Jméno dostáváme, když se narodíme a provází nás celým životem. Prvňáčci si při projektu zopakovali, co vše se dosud naučili. Naše hraní se jmény začalo hrou na námořníky, kteří nemají jméno a dostávají ho podle písmenek, které vylosují. Přečíst a napsat své jméno je pro nás hračka, ale my zkoušíme psát i jména spolužáků. Ve skupinách závodíme ve skládání našich jmen ze slabik. Napsat své jméno tužkou nebo perem umíme, ale co zkusit své jméno vymodelovat nebo psát provázkem, to není až tak jednoduché. Provázek je jako živý a nechce nás poslouchat. Kolik známe jmen? Zkoušíme je vypisovat na papír a vyhrávají opět děvčata, která přišla na 32 jmen. Zdá se nám to hodně, ale když vezmeme kalendář, nestačíme se divit, kolik jich tam je. Nakonec vyhledáváme svá jména v kalendáři. Ten den máme přece svátek, budeme si ho pamatovat, protože dostaneme něco dobrého. Projekt „Zdravá výživa - cukr používat jen s mírou“ probíhal v rámci hodin prvouky ve II. třídě a přírodovědy ve III. třídě v týdnu od 16. března do 20. března 2009. Jeho cílem bylo uvědomit si, které potraviny jsou z hlediska správné výživy vhodnější a kterým bychom se měli spíše vyhýbat. Hlavním tématem byl cukr obsažený v potravinách a jeho vliv na naše zdraví. Zjišťovali jsme a diskutovali o tom, jaké máme stravovací návyky, jak ovlivňuje strava naše zdraví, které potraviny jsou z hlediska zdraví vhodnější a které méně. Týmy vytvářely pyramidy výživy, vyhledávaly na obalech od potravin obsah cukru, odhadovaly při jakých činnostech spotřebovává naše tělo nejvíce energie. Hlavním tématem byl cukr v naší stravě, proto nejzajímavější aktivitou bylo odměřování cukru obsaženého v potravinách, -3-


které jsou někteří z nás schopni sníst za jeden den. Byli jsme překvapeni, jak velké množství cukru se skrývá v našem jídelníčku. Na závěr jsme zhodnotili význam celého projektu. Ve středu 25. března jsme se od rána věnovali českým pověstem. Žáci ze všech tříd si od počátku března připravovali v jednotlivých týmech dramatizaci vybraných pověstí. Společně si namalovali kulisy, vymysleli kostýmy a naučili jednotlivé dialogy. Ve středu jsme do školy pozvali na naše vystoupení všechny zájemce. Prvňáčci si nacvičili pověst O Čechovi, druháci O Krokovi a jeho dcerách, třeťáci si vybrali pověsti O Královce a O Golemovi. Nejstarší žáci - čtvrťáci a páťáci - natrénovali čtyři pověsti: O Bivojovi, O svatém Prokopovi, Dívčí válka a O Bruncvíkovi. Na naše vystoupení se přišli podívat a našim výkonům zatleskat děti z mateřské školy, mnozí rodiče a prarodiče. Děkujeme všem návštěvníkům za potlesk. V pátek 3. dubna v sedm večer se ve škole sešli všichni zájemci o společné nocování. Devátý ročník Noci s Andersenem k podpoře dětského čtenářství u příležitosti výročí narození známého pohádkáře tak proběhl také v naší škole. V celé České republice takto nocovaly děti ve více než osmi stech knihovnách a školách. V Pardubickém kraji se jednalo o jednačtyřicet míst, nejbližší základní školy byly v Heřmanově Městci, Prosetíně či Rané u Hlinska. Když se po dočtení poslední večerní pohádky zachumláte do teplého pelíšku, napadlo vás někdy, co dělají knížky v noci? Jen jednou za rok mohou malá mořská víla, ošklivé káčátko i cínový vojáček opustit stránky knih a spolu s námi prožít pohádkové dobrodružství, které jsme ve škole připravili pro noc ze 3. na 4. dubna. Na všech 39 účastníků čekalo společné čtení pohádek, pohádkový kviz, společné zpívání, malování, tvoření a nocování ve třídách. Každý nocležník obdržel speciální -4-


pohádkovou pohlednici s obrázkem Renaty Fučíkové. Noc s Andersenem v I., II. a III. třídě vedli Dagmar Čapková, Božena Dibelková a Lubomír Šára. Na naše nocování se přijeli podívat novináři z Chrudimského deníku. Ve středu 8. dubna jsme se těsně před velikonočními prázdninami sešli při společném tvoření. Na osmi stanovištích jsme vytvářeli zdobená velká vejce, ozdobili si kraslice, vymýšleli, psali a malovali velikonoční přání, vystřihovali a slepovali kačenky, slepičky i zajíčky. Každý žák si kromě toho upekl velikonočního jidáše. Práci na jednotlivých stanovištích připravili pro své mladší spolužáky čtvrťáci a páťáci. Na konci společného setkání se žáci pochlubili tím, co dokázali sami vytvořit. Všichni si své výrobky odnesli domů k výzdobě bytů. Ve středu 15. dubna jsme zahájili ve škole výstavu výtvarných prací našich žáků. Oproti předchozí výstavě jsme upravili výstavní prostory. Část výtvarných prací si můžete prohlédnout na schodišti školy, část je umístěna do školní jídelny. Výstavu můžete navštívit až do března 2010. V úterý 21. dubna jsme se všichni sešli ve III. třídě, abychom zahájili jarní výpravu spojenou s projektem Otvírání studánek. Nejprve jsem si vytvořili pracovní týmy, ukázali některé právě kvetoucí jarní byliny, rozdali pracovní listy, vyslechli pokyny k jednotlivým úkolům a naše výprava mohla začít. Během naší cesty jsme nahlédli do zahrádek obyvatel Lukavice i Výsonína a zapisovali jména právě kvetoucích zahradních bylin a dřevin. Mezi obcemi Lukavice a Výsonín jsme studovali planě rostoucí byliny. Zjistili jsme, že mezi barvami květů převládá žlutá, dále bílá a objevují se i rostlinky s modrofialovými barvami. Na známém „plácku“ ve Výsoníně proběhla soutěž týmů ve -5-


skoku přes švihadlo a poté jsme se již ubírali od lesa ke studánce, kde nám někteří členové divadelního souboru Lukavánek zahráli krátkou pohádku s názvem „Otvírání studánky“. Po vyčištění okolí studánky a slavnostním otevření jsme dokončili poslední úkol z našeho pracovního listu - postřehovku s úkoly – a vydali se na zpáteční cestu. Na hřišti u školy proběhlo vyhlášení pořadí týmů a celkové hodnocení výpravy.

Podobně jako v předchozích letech nás Základní umělecká škola Slatiňany pozvala na vystoupení Tanečního oboru. Ve čtvrtek 23. dubna jsme zhlédli několik tanečních vystoupení v sále sokolovny ve Slatiňanech. Na podiu vystoupili žáci ZUŠ od nejmenších elévů až po nejstarší. Všech jedenáct vystoupení se nám moc líbilo a tanečníci sklidili bouřlivý potlesk. V úterý 28. dubna proběhla v rámci výuky prvouky, českého jazyka, přírodovědy a vlastivědy exkurze ve Východočeském muzeu v Pardubicích. První výukový program, kterého se zúčastnili žáci 1. - 3. ročníku, se jmenoval Hračky našich předků. Děti se v muzeu seznámily s hračkami, s nimiž si hráli naši předkové a zároveň se dozvěděly, z jakého materiálu se hračky dříve vyráběly. Zjistily, že hračka neslouží pouze k zábavě. Pokusily se poznat známou pohádku, která se před nimi na obrázku odehrává, vzpomenout si na jejího autora a vybrat hračky, které by do dané pohádky mohly patřit. Mezitím si starší žáci prohlédli část starého

-6-


města od Zelené brány přes Pernštýnské náměstí s renesančními domy až k zámku. V muzeu nejdříve navštívili expozici zbraní a prohlédli si rytířské sály. Nakonec se zúčastnili výukového programu Příroda Polabí. Děti obdržely pracovní listy, do kterých zapisovaly chybějící názvy nejznámějších živočichů, zařazovaly vybrané druhy živočichů do typického prostředí, zjišťovaly, zda se dva různí živočichové mohou potkat v určitém biotopu. Ve čtvrtek 14. května jsme se po dvouměsíčním hraní sešli v III. třídě, abychom vyhodnotili celý turnaj v minikopané a předali odměny nejlepším týmům. Hráči na prvních třech místech obdrželi sladkosti zakoupené z prostředků Klubu rodičů. Po velkém sčítání a počítání se na prvním místě umístil tým Slávia ve složení Zdeněk Zástěra, Patrik Šustr, Markéta Řezáčová a kapitán Jan Bakeš. Ve středu 20. května 2009 jsme se vypravili na školní výlet. Nejstarší žáci navrhli pro letošní výlet čtyři cíle: Kutná Hora, Prachovské skály, ZOO Liberec a westernové městečko Stonetown. Hlasováním všech žáků školy zvítězil návrh westernového městečka. Městečko Stonetown se rozkládá na Českomoravské vrchovině nedaleko Humpolce. Na místě nás čekal bohatý program: prohlídka muzea osidlování Divokého západu, ukázky střelby z luku, pušky, hod tomahavkem a nožem, přednáška o původních obyvatelích, bílých lovcích i kovbojích na americkém Divokém západě, ukázky oblečení a různé dovednosti tehdejších lidí, společné focení žáků v indiánských doplňcích, různé atrakce, například střelba z luku, pušky, hod tomahavkem nebo nožem. Každý z žáků si mohl zakoupit indiánské drobnosti a drobné i větší suvenýry. Program jsme si navíc doplnili společným posezením se zpěvem za doprovodu kytary. V pátek 22. května proběhlo na naší škole v rámci výuky prvouky a přírodovědy školní kolo přírodovědné soutěže v poznávání rostlin, živočichů a hornin. Žáci -7-


přicházeli postupně do II. třídy, kde každý z nich zapisoval názvy vystavených přírodnin. V jednotlivých ročnících zvítězili Dorotka Špásová, David Hájek, Veronika Dibelková, Zuzka Součková a Pavlínka Drápalíková. Vítězové postoupili do okresního kola, které se konalo v červnu v Hlinsku. V úterý 26. května jsme v chrudimském divadle Karla Pippicha zhlédli velké baletní představení s názvem Princezna se zlatou hvězdou na čele. Představení uvádělo Taneční oddělení Základní umělecké školy Chrudim. Jednalo se o baletní zpracování klasické české pohádky. Představilo se nám celé taneční oddělení čítající více než sto malých baletek a tanečníků. Viděli jsme krásnou princeznu Ladu, statečného prince Radovana, zlého Kazisvěta, komické kuchtíky a kuchtičky, myšky pomocnice a mnohé další postavy známé pohádky.

Co nám přinesl projekt Noemova archa? V týdenním projektu Noemova archa jsme se dozvěděli, že zkratka WWF znamená světový fond na ochranu ohrožených zvířat a že v Červené knize ohrožených zvířat se můžete dozvědět, jakým živočichům hrozí vyhynutí. Zjišťovali jsme, co způsobuje, že zvířata vymírají - viníkem je většinou člověk. Také jsme si zopakovali znalosti z vlastivědy, matematiky, angličtiny a češtiny. Museli jsme hodně spolupracovat navzájem. Bylo pro nás těžké, že splnit úkoly musel celý ročník. Nestačilo, že jsme je splnili jenom my, kluci. Pan učitel nám umožnil, že jsme si mohli pomáhat všichni navzájem, což bylo dobré. Jan Horský

Vlastivědné zamyšlení V historickém učivu ve vlastivědě jsem se dozvěděla, jak se žilo za války nebo v době Československé republiky. Nejvíc mě asi bavilo probírat Století páry a elektřiny a Návrat k demokracii. V pracovních listech jsem dopátrala všechny odpovědi na moje otázky. Třeba kdy byla zavedena elektřina a co znamená zkratka OF, tedy Občanské fórum. Když jsem

-8-


něčemu nerozuměla, mohla jsem se zeptat pana učitele nebo se kouknout na internetové stránky http://cr.ic.cz, či se zeptat svých rodičů, babiček a dědů, kteří toho mnoho zažili. Pavlína Drápalíková

Informatika ve druhém pololetí V tomto pololetí jme se naučili lépe pracovat v Malování a nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Nejvíce měl bavilo, když jsme měli udělat návrh na školní výlet, nejméně asi anglické pexeso, protože vymýšlet obrázky a namalovat zvíře, které žije v ZOO chvilku trvá a taky to namalované málokdy odpovídá vaší představivosti a skutečnosti. Nejvíce mě asi překvapilo, že se dá křivka tak ohýbat. Informatika mě baví, protože to je předmět s počítačem a v tom se orientovat umíme. Jsem rád, že nás měl na informatiku v prvních dvou rocích zkušený učitel. Pavel Šlitr

Noc s Andersenem Z pátku na sobotu jsme spali ve škole. Sotva jsme dlouho po půlnoci stačili usnout, přišel za mnou krásný princ Aleš ze známé pohádky Boženy Němcové. A představte si, hned se mě ptal, jestli se nechci vdávat. Vyptával se, co bych si přála. No, já mám na vdávání ještě čas. Probudila jsem holky, co spaly vedle mě. Poradily jsme se navzájem a pak jsme mu daly tři úkoly. Jestli je splní, může si z nás tří vybrat jednu za manželku. První úkol byl, že musí utišit všechny děti, které kolem nás šeptají, ale i tak nás ruší a my nemůžeme pořádně spát. Řekly jsme mu, že na splnění má jednu hodinu. Hodina utekla jako voda a Aleš se vrátil. „Úkol jsem splnil, ale učitele jsem do postele nedostal.“ Tak to teda není vůbec žádný hrdina. Proto jsme ho s holkama poslali zpátky do pohádky. S vdáváním počkáme. Určitě to byla hezká noc. Hana Kropáčková, Zuzana Součková, Denisa Sedláková Po společném čtení mě dnes v noci navštívil čert a hned mi vyprávěl, co se mu stalo. „Ze začátku to bylo tak, že Káču nikdo nechtěl vzít do kola. -9-


Tak řekla, že by tancovala třeba S ČERTEM. Takže jsem přiletěl v mysliveckém obleku. Koupil jsem si pivo a šel si sednout ke Káče. Vyzval ji k tanci, všichni se divili a Káča to přijala. Hodil jsem muzikantům zlaťák do trumpety a zvolal jsem "SÓLO HOŠI". Tancovali jsme a Káča byla ráda. Pak jsem ji pozval do mého království. Šli jsme ven, Káča se mě chytla a letěli jsme do PEKLA. V pekle ze mě Káču nemohli sundat, protože se držela jako klíště. Luciper mně vynadal a já jsem šel s Káčou zpět na zem. Došel jsem k louce, kde pásl ovce OVČÁK. Když jsem k němu přišel, byl jsem přestrojený za myslivce, takže mě nepoznal. Poprosil jsem ho, aby vzal Káču na půl cesty. Ovčák svolil "DOBŘE NA PŮL CESTY JI ODNESU". Brzy ho to omrzelo. Došel k rybníku. Dostal nápad, že by tam Káču hodil. Vyndá jednu ruku, druhou ruku, Káča neví nic. Odendá první pentličku, druhou, třetí A ŽBLUŇK! Káča leží ve vodě. Ovčák šel zase zpátky a myslil si, že já tam už nebudu. Přišel na pastvu, ale já jsem tam ještě byl. Poděkoval jsem mu a prozradil, že jsem čert. Teď čekám, co po mně bude chtít.“ Jan Horský V noci jsme ne a ne nemohli usnout. Kolem se ozýval šepot. Až konečně. Vtom koho vidím? Nad námi se objevil Tátoš. My jsme si s ním povídali a hráli jsme na schovávanou. Ale Tátoš byl vždycky moc dobře schovaný a my jsme ho nemohli najít. Ale pak se rozhodl, že už je čas letět. Ale my jsme nechtěli, aby odletěl. Proto jsme se rozhodli, že poletíme s nim. A opravdu. Létali jsme vysoko nad oblaky, byl zrovna krásný den, slunce hřálo. Prostě nádhera. Ale pak se vzbudil pan učitel. Kouká a ve spacákách nikdo není. Na zemi svítí jen bílý papír - vzkaz od Denisy: „Milý pane učiteli, letěli jsme s Tátošem na vyjížďku a za chvíli se vrátíme.“ Ale to už bylo ráno a my se začali klubat na svět. Kristýna Popílková

Den Země V úterý 21. dubna jsme se vydali otevřít studánku ve výsonínském lese. Cestou jme

- 10 -


poznávali rostliny, měli jsme asi pět zastávek. Například ve Výsoníně, na plácku jsme skákali přes švihadlo. Každý z týmu ho musel přeskočit desetkrát. Prošli jsme lesem a na křižovatce jsme se rozprchli, protože jsme šli hledat studánku. Našli jsme jí tak, že tam už byly děti ze školky. U studánky jsme čekali na dívky, aby nám ukázaly svoje divadlo. Po divadle jsme čistili odtok studánky. První úkol byl napsat tři listnaté dřeviny, které uvidíme. Napsali jsme: lípa srdčitá, bříza bělokorá a hrušeň obecná. Druhý úkol bylo poznat rostlinu: má žluté květy, obsahuje žlutozelenou až oranžovou látku a používala se dříve na bradavice. Byl to vlaštovičník větší. Ještě u něj rozlomit stonek. Třetí úkol: Jakou barvu má hluchavka nachová? Napsali jsme fialovou. Čtvrtý úkol byl doplnit rodové jméno rostliny pastuší tobolka. Napsali jsme kokoška. Pátý úkol zněl: Napsat tři kvetoucí zahradní rostliny, které uvidíme cestou. Napsali jsme: třešeň obecná, pomněnka jarní a hrušeň obecná. V šestém úkolu jsme měli lístky na stromech a na nich byly otázky a tři možné odpovědi. U odpovědí bylo písmeno, které jsme zapsali do tajenky podle čísla, které bylo na papírku. Vyšlo nám BLEDULE JARNÍ. Michal Makeš a Jan Horský

V pardubickém muzeu Ve středu 29. dubna jsme se se školou vydali do Pardubic. Nejdříve jsme se koukli na věž, která kdysi patřila rodu Pernštejnů. A pak už jsme se vydali směrem k zámku. Kolem něho pobíhali pávi a další byli na opačné straně zámku. Chvíli jsme si odpočinuli a hned potom jsme se šli podívat na rytířské sály, které byly vystavěny v gotickém slohu. Pak jsme šli nahoru po schodech podívat se na zbraně. Dokonce jsme měli možnost zkusit si, jak se s nimi střílí. Paní učitelka Dibelková se s námi šla podívat na expozici přírody. Tam jsme poznávali živočichy na poli, u vody,

- 11 -


a u lidských obydlí a ještě další. Paní průvodkyně nám dala pracovní listy, kde jsme třeba pojmenovávali ptáky. Nejvíc nás zaujaly sovy a s Vendulkou jsme obdrželi jedničku. Potom jsme si vzali své batůžky a vydali se k autobusu. Před tím jsme si mohli zakoupit nějakou tu drobnůstku. Nám se výlet moc líbil. Pavlína Drápalíková

Kukátko do školní družiny Únorová pověst Hliněný robot nás zavedla do doby císaře Rudolfa II., který měl na svém dvoře laboratoře, ve kterých pracovali alchymisté na nejrůznějších vynálezech. Třeba na elixíru mládí nebo se snažili přeměnit kámen ve zlato. Za panování císaře Rudolfa II. žil v pražském Židovském městě moudrý rabín. Všichni Židé se na něj s důvěrou se vším obraceli. A on jim rozvážně radil a soudil jejich spory. Byl to také velký učenec. Dobře znal bibli, ovládal filozofii, matematiku, fyziku i astronomii. Největším kouzlem rabína bylo stvoření Golema. Vznikl na ochranu Židů před nepřáteli. Rabín věděl, že síla, která není spoutána rozumem a citem, může nejen chránit, ale i ničit. Rabín se svým zetěm a s nejlepším žákem uhnětli z mokrého jílu člověčí postavu v nadživotní velikosti. Našim úkolem byla kresba Golema, jak si ho každý představuje. Lístek mohl získat každý člen rodu. Poté si každý rod zkusil vymodelovat Golema z hlíny. Lístečky získal rod, kterému se Golem nejvíce povedl. Ve třetím úkolu jsme si zahráli na alchymisty a prováděli pokusy - kreslení se zavázanýma očima, chůze po laně, výroba elektřiny pomocí nafukovacích balónků, výroba kelímkového telefonu. Nejšikovnější rod zase získal lísteček na svou lípu. Nad Jelením příkopem se tyčila okrouhlá věž, ve které bylo vězení. Věž neměla jméno, to měla dostat po vězni, který by v ní jako první překročil práh. Dlouho však beze jména nezůstala. Tak začíná březnová pověst Koncert z věže. Dalibor byl onen první vězeň, který dal věži jméno. A jak se do vězení dostal, to jsme si přečetli v naší pověsti. Venkovskému lidu se tenkrát dobře nevedlo. Páni jej zatěžovali robotou, vymáhali všelijaké poplatky a tvrdě trestali sebemenší neposlušnost. Není divu, že se lidé proti pánům bouřili. Mladý zeman Dalibor z Kozojed byl obviněn, že lid vyzval ke vzpouře, byl zajat a uvězněn v kulaté věži. Žalářník mu daroval - 12 -


housle a Dalibor se na ně naučil hrát. Každý den Dalibor koncertoval a lidé postávali pod věží a poslouchali hlas houslí. Nakreslit housle byl náš první úkol. Někdo si ovšem pletl housle a kytaru. Lísteček dostal každý, kdo úkol správně zvládl. Druhý úkol byl poslechový poznávali jsme hudební nástroje podle zvuku. Lístečky získal kmen, který poznal nejvíce hudebních nástrojů. Zkusili jsme také poznávat po zvuku dopravní prostředky. Ve třetím úkolu lístečky získal kmen, který poznal nejvíce hudebních nástrojů na obrázku. Ve čtvrtém úkolu jsme stavěli věž z kostek. Zvítězil kmen, který za daný časový úsek postavil nejvyšší věž. V březnu jsme se v družině zaměřili na velikonoční výzdobu. Družinu, chodbu a okna jsme si vyzdobili kuřátky, slepičkami, zajíčky, které jsme vystřihovali, skládali a kreslili. Zdobili jsme kraslice a seznámili jsme se také s velikonočními svátky a říkali si koledy. Při vycházkách jsme pozorovali jarní přírodu, která se rychle probouzela ze zimního spánku. Krásné jarní počasí nám dovolovalo pobývat co nejvíce venku a hrát míčové hry. Horymír a jeho krásný, chytrý a odvážný kůň Šemík, který svým skokem z vyšehradské skály zachránil Horymírovi život. Proč byl Horymír odsouzen, jsme se dočetli v dubnové pověsti - Zlato nebo chleba. Za vlády knížete Křesomysla bylo objeveno u Příbrami stříbro a v řece Otavě zlato. Lidé zanechali práce na polích a vydali se hledat drahé kovy. V zemi začal chybět chleba a hrozil hlad. Horymír, vladyka z Neumětel, žádal, aby se vrátili k obdělávání polí. Horníci se mu za to pomstili, jeho tvrz zapálili a odvezli, co se dalo. Horymír shromáždil svoje muže a vydali se do Příbrami. Město zapálili a doly zasypali. Horymír byl poté zajat a odsouzen k trestu smrti. Jeho poslední přání, projet se na svém koni mu zachránilo život. Statečný Šemík přeskočil hradby a skočil do Vltavy. Naším prvním úkolem bylo nakreslit obrázek koně. Lísteček získal každý člen kmenu. Ve druhém úkolu jsme vyhledávali informace o koních. Lísteček získal každý, kdo informace vyhledal a seznámil s nimi ostatní. Třetím úkolem byla hra Stříbrný důl, ve které se Horymír a jeho družina snažili horníkům zabránit v dolování stříbra. - 13 -


Zvítězil kmen, který pochytal nejvíce horníků. Jezdecké závody byly naším čtvrtým úkolem. Ve dvojici kůň a jezdec jsme na čas překonávali překážkovou dráhu. Časy se sčítaly a zvítězil kmen, který dráhu projel v nejkratším čase. V dubnu nám stále přálo hezké počasí. Věnovali jsme se pohybovým a míčovým hrám, vycházkám do přírody a pozorováním jarní přírody. Poslední dubnový den je svátkem všech čarodějnic. I my jsme si na čarodějnice zahráli, kreslili jsme si je a četli o nich.

Lukavický desetiboj 2009 V celoškolním Lukavickém desetiboji sledujeme tělesnou zdatnost všech žáků. V letošním školním roce k deseti nejlepším náleží Jan Horský, Marek Suda, Gabriel Nekut, Lukáš Bouška, Jan Bakeš, Pavlína Drápalíková, Tomáš Tvrzický, Hana Kropáčková, Dominika Pecková a Tomáš Zumr. Zuzana Součková pro nás připravila rozhovor s Pavlínou Drápalíkovou, která byla letos nejlepší ze všech dívek. Jsi na sebe pyšná že ses umístila v desetiboji ze všech dívek úplně nejlíp? Nečekala jsem to, ale jsem moc ráda. Být nejlepší je dobrý pocit. Jakou disciplínu máš v desetiboji nejradši? Přeskok přes švihadlo, ten mi jde jednoznačně nejlíp. A taky mě nejvíc baví. Ve čtvrté třídě jsem udělala svůj osobní rekord a stále jsem mezi deseti nejlepšími žáky školy v dlouhodobých rekordech. Kolikátá jsi skončila v celkovém pořadí za těmi nejlepšími kluky? Celkově jsem šestá. Myslím, že je to hodně dobré místo. Však se podívej, kdo skončil přede mnou a hlavně kdo za mnou. Myslíš si, že jsi podávala v letošním roce dobré výkony? Ve většině disciplín určitě ano, někdy to mohlo být určitě lepší. Bavilo tě soutěžit i v ostatních disciplínách? Ano, soutěž je dobrá v tom, že měříme své výkony v různých disciplínách. A body se pak sčítají, takže může zvítězit každý. Baví tě tělocvik? No, opravdu jen někdy. Moc necvičím, raději sedím nebo ležím. Děkujeme za rozhovor a všem nejlepším desetibojařům blahopřejeme. - 14 -


Ze školních sešitů třeťáků Ve čtrnáctém století prožívalo české království smutný čas. V českém království byl zavražděn potomek Přemyslovců. Dcera Eliška si vzala dvanáctiletého krále Jana z rodu Lucemburků. Král chtěl získat sedm klíčů od přemyslovské pokladnice. Všichni páni svěřili klíče královně Elišce. Ta chtěla klíče zachránit, a tak s klíči cestovala do Bavor. Dojela ke studánce, tam potkala starce a ten jí řekl: „Vhoď klíče do studánky.“ Královna poslechla a hodila klíče do studánky. Když se vracela, stařec na ni čekal a klíče jí vydal. Královna se doslechla, že už král na vydání klíčů netrvá, proto si je od starce vzala, poděkovala a odjela do království. Co se stalo s králem? Zemřel rytířskou smrtí v bitvě u Kresčaku. Dominik Fuxa Žil jeden slavný Rabbi Löw, který stvořil Golema. Uplácal ho z hlíny. Všichni lidé si mysleli, že ho nedokáže oživit. Rabín ale vložil Golemovi do úst šém, a tak Golem ožil. Dokázal celé dny pracovat bez jídla a spánku. Jednou Rabbi odešel do synagogy a zapomněl vyndat Golemovi šém z úst. Pozdě odpoledne Golem pocítil v sobě sílu, že začal vytrhávat stromy a ničit město. Vtom se Rabbi Löw vracel zpátky domů a když uviděl, co Golem vyvádí, zavolal na něj, ať přestane a odejde do synagogy. Golem uposlechl a od té doby o něm nikdo neslyšel. Rabbi zemřel a tajemství šému si vzal s sebou do hrobu. Monika Kolářová

Co bych chtěl za zvíře a pravidla k jeho získání Přál bych si nějaké zvíře, které by bylo srandovní a vždy by mě pobavilo. To zvíře bych třeba mohl dostat za vysvědčení. Kdybych mohl, nejspíš bych si vybral opici. No jo opici, ale jaký druh, tak to nevím. Třeba gorilu, orangutána, paviána... Kdyby se mě ale rodiče zeptali, tak jim hned nesmím odpovědět opici - přesněji orangutána. Musím jim říci: „Zapřemýšlím o tom.“ Pak budu hodný doma, ve škole a budu rodičům pomáhat. I když nevím, jestli mi to dovolí. Můj tatínek by chtěl určitě rybu a maminka psa, ale opici, tu by asi nechtěl nikdo z rodiny. Kdybych ale přece jen řekl, že chci opici, tak by se mě nejspíš zeptali: „Jak jsi na - 15 -


to proboha přišel?“ A já bych odpověděl: „Opice se mi líbí, protože je nejvíc podobná člověku.“ A možná po půl roce by se mi můj sen a moje přání splnilo. Dostal bych orangutána. Pavel Šlitr Moc bych si přála malé Yorkšírské štěňátko. Ale ze všeho nejdřív bych si asi měla sepsat všechny ty věci, co se pro štěňátka obyčejně dělají. Za prvé, dát mu jméno například Tobík. Za druhé, sehnat mu útulný pelíšek a místo, kde se bude cítit dobře. Za třetí, dávat mu pravidelnou, zdravou a hlavně chutnou stravu. Za čtvrté, chodit ho venčit a jít třeba na procházku (pokud se mu bude chtít a počasí nám to dovolí). Za páté, sehnat mu veterináře, kdyby náhodou onemocněl. A za šesté, hrát si a mazlit se s ním, což je samozřejmé. A teď už mi jen zbývá čekat a doufat, že se jednoho dne štěňátka opravdu dočkám. Pavlína Drápalíková

Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Knížectví za kouzelným lesem Před mnoha a mnoha lety, za řekou, která již neexistuje, tam za kouzelným lesem je jedno malé knížectví. V něm vládne kníže Jan z Němcova. Svou zem sice spravoval dobře, ale co na tom? Vždyť knížectví sužoval zlý ještěr, spíše drak nežli něco obyčejného. Na rozdíl od ostatních draků měl pouze jednu hlavu. I přesto byl pro knížete i celé knížectví pohromou. Jak už to s draky bývá, vybral si za svou oběť místní princeznu. Byla to jediná dcera knížecí, a proto se kníže zlobil. Po celém knížectví dal rozhlásit, že kdo vysvobodí jeho dceru ze spárů draka, dostane za odměnu celé knížectví a velké bohatství k tomu. „Princeznu ne! Co kdyby, jak se stává v pohádkách, ji zachránil nějaký prostý chasník!“ povídá potichu písaři. „To o tom, že se princezna nestane prémií, mám taky psát?“ ptá se písař. „Ne!“ odsekne mu kníže. „O tom musíme pomlčet.“ Písař to dal všude vyvěsit, aby si mohli všichni přečíst, že mohou princeznu zachránit a k velkému bohatství přijít. „I když... ne tak velkému,“ mumlá si kníže pod svůj knírek. „Zámek sice pořád stojí a trhy

- 16 -


tu máme bohaté, ale peníze má lid měšťanský a daně nechtějí platit.“ A hned jak to dořekl, napadlo ho, jestli se vůbec někdo přihlásí. Snad ano, říká si kníže sám pro sebe, aby se uklidnil. Utekl den a princů, vévodů, rytířů i chasníků byly celé zástupy na míle dlouhé. Ale ani jeden z nich neuspěl. Kníže byl zoufalý. „Co teď? Co mám dělat?“ ptá se písaře. „No... co takhle...? Co takhle zkusit záměnu?“ navrhuje písař. „Jak to myslíš?“ táže se kníže. „To je jednoduché. Někoho vyberem a on, až drak odletí, odvede princeznu a dá místo ní nějakou atrapu. Drak atrapu sní a odletí,“ vysvětluje písař. „To by mohlo vyjít,“ povídá kníže. A tak se zvedli a šli hledat někoho, kdo by se o takový úkol postaral. Prošli snad celé město, ale nikdo nechtěl. „A zkusili jsme vesnice?“ ptá se kníže. „Ne, tam jsme nebyli,“ odpovídá písař. A tak se rozjeli do vesnic. A tam skutečně našli někoho, kdo byl odvážný a s takovým úkolem by si poradil. Chasník jménem Josef. K večeru, když drak odletěl, Josef se vydal k jeskyni, kde žila s drakem zajatá princezna. Rychle ji odvázal a na její místo umístil atrapu. Odběhl a schoval se s i princeznou za skálu. Drak přiletěl a hned se vrhl na atrapu. Roztrhal ji a sežral. Pak zamával křídly a odletěl do svého rodiště. Poté se Josef s i princeznou vydali k zámku. Kníže dal Josefovi své knížectví a ten i s princeznou odjel na lovecký zámek, kde žili spokojeně až do smrti. Josef se o svěřené knížectví staral dobře. Dokonce líp, nežli sám kníže, Jan z Němcova. Milan Pivnička

Král Jindřich Vše začalo tím, že si v sousedním království jeden mládenec jako obvykle vyjel na lov. Jmenoval se Jindřich, byl to urostlý mladík a jen tak ničeho se nebál. Když chytil pátého kance, vydal se hlouběji do lesa, kde zabloudil. Už si myslel, že opravdu nenajde cestu zpět. Vtom se před ním objevila dívka jako obrázek, princezna Elisabeta. Byla to nejmladší, nejchytřejší a především nejkrásnější dcera krále Bilibalda. To Jindřich moc dobře věděl. Teď se mu zatajil dech, asi se v tu ránu zamiloval. Byl moc rád, že mu ukázala tu správnou cestu k domovu. - 17 -


O několik měsíců později se Jindřich vydal do světa hledat službu. Po dlouhém chození došel k jedné téměř opuštěné tvrzi. Bydlel v ní jen starý rytíř se svým psem. Jindřicha přijal rytíř do služby a řekl mu: „Peníze bohužel nemám, proto za práci dostaneš jídlo, pití a střechu nad hlavu?“ Jindřich souhlasil a v tvrzi se ubytoval. Na druhý den si ho rytíř zavolal. Jindřich dostal za úkol ulovit vlka, aby si z jeho srsti mohl rytíř udělat deku. Co to bylo na Jindřicha! Úkol hravě splnil a podobně dopadl i s dalšími úkoly. Když uplynulo pár měsíců, z chudého rytíře se i díky Jindřichovi stal bohatý rytíř. Jednoho dne za ním přijel jeho přítel Samuel. On byl sice jeho nejlepší kamarád z dětství, ale když se dozvěděl, jak rytíř zbohatl, neudržel se, pohádal se sním a v hádce ho zabil. Jindřich vše viděl, protože je pozoroval oknem. Začal se bát, uvědomil si totiž, že vedle ve světnici je vrah. Dal se okamžitě na útěk. Jenže Samuel měl koně a dohnat Jindřicha pro něho nebyl žádný problém. Jindřich už byl v úzkých. Najednou se před ním objevil Pegas. Byl pěkně osedlaný, na sobě vezl i meč a z pusy mu prskaly a sršely obrovské plameny, které málem zapálily okolní les. V tu chvíli si Jindřich vzpomněl na princeznu Elisabetu. Zavřel oči a pomyslel si, co asi princezna Elisabeta právě dělá. V tu chvíli ale oči opět otevřel, protože ho už doháněl Samuel. Pegas s Jindřichem se rozběhl a letěl na zámek krále Bilibalda. Na zámku nevěděli, co se děje. Proto na nádvoří vyšla celá královská rodina s rytíři. Jen co se Jindřich dotkl země, vyběhla za ním princezna Elisabeta. Pan král vítal Samuela, protože se měl stát princezniným ženichem a panem králem. Princezna si to ale nepřála, a tak Jindřich vyzval Samuela na souboj. Chvíli vítězil Samuel, pak zase Jindřich. Jindřich uklouzl a spadl na záda, Samuel už mu dává meč ke krku. Vtom mu Jindřich podráží nohy a na zemi leží oba dva. Jindřich užuž prohrává, ale vtom Samuel dostal úder mečem do zad. Jindřich udělal otočku a zabil Samuela. Najednou se před Jindřichem objevil vysoký, silný a hlavně bohatý Arab. Dlouhou dobu s Jindřichem mluvil, gratuloval mu a klaněl se. Nakonec si Jindřich vzpomněl, byl to jeho otec! Jindřich se s princeznou Elisabetou oženil a stal se králem. Měl sedm synů a jeden z nich byl dokonce ve všem po něm. Byl stejně odvážný jako jeho otec. Jmenoval se Sarab, ale to už je jiný příběh. Pavel Šlitr

Jak Olešek ke štěstí přišel Na samotě u lesa v roztrhané chatrči žil byl krejčí se synem Oleškem. Netrvalo dlouho a muž se oženil s mladou, bohatou, lakomou a línou - 18 -


ženou. A protože všechny peníze hned utratila, neměla rodina ani na chleba. Nejhůř se měl však krejčířův syn. Macecha na něho každou chvíli pokřikovala a za celý den dostal jen polívku, která nebyla ani moc dobrá. Nu což, tak co by to bylo za hospodyňku, když by ani tu polívku uvařit nesvedla. Proto posílala Oleška často na výpomoc k otci. A protože otec měl látky málo a stářím se mu jehly přelámaly, jeho zboží nebylo o nic lepší, než macešina polívka. Tak Oleška na ty jahody aspoň posílala. Jednou se chtěl chlapec podívat po ptačích hnízdech. A vtom jako by slyšel jakési šeptání: „Pusť mě ven, pusť mě ven!“ Ten zvuk byl velmi málo slyšet. Tu se Olešek sehnul k tomu nejzelenějšímu smrku, uchopil a držel v ruce skleněnou láhev. „Pusť mě ven chlapče,“ promluvilo to stvoření uvnitř. Tak tedy Olešek vyňal zátku. Z láhve se vynořil hutný kouř a před malým Oleškem stál obr Velikán: „Za to, že jsi mě vypustil ven, přelámu ti všechny kosti a zlomím ti vaz.“ „I kdepak obře Velikáne, to bych se tedy divil,“ spustil na něj desetkrát menší Olešek. „Chceš vidět mou sílu odvážný hochu?“ „Inu postačí, když mi ukážeš, že se znovu vejdeš do té malé, úzké, skleněné láhve.“ V tu chvíli byl už obr v lahvi. Olešek se radoval, že obelstil hloupého obra. Ale vtom zase obr začal bědovat: „Chlapče, pusť mě ven, jen mě pusť, když mě pustíš, splním ti jedno jediné i sebevětší přání!“ To se Oleškovi moc zalíbilo a s menším zaváháním vyňal zátku. Velký obr stál znovu přímo před ním. „Tak co si budeš přát?“ zeptal se ho. „No chtěl bych, aby se tatínkovi dařila jeho práce a abychom se měli dobře.“ „Tak tedy ano,“ a vytáhl z pod vousu zlatý jehelník. „Když ho dvakrát otočíš podle směru hodinových ručiček, budete mít rázem tolik látky, kolik budete chtít, ale teď mi otevři láhev a já si do ní zase hezky vlezu.“ Obr zalezl do láhve, Olešek ji odložil ke smrku a běžel za tatínkem, aby mu vše vypověděl. Když přišel domů, macecha na něho hned zakřičela: „Kde ses zase tak dlouho coural, polívku už máš studenou!“ „Jen mi odpusťte drahá matinko.“ A sedl si hned vedle tatínka a začal mu vyprávět: „Poslouchejte milý tatínku, budu vám vyprávět, jak se mi dnes poštěstilo. Zrovna před polednem jsem se šel podívat na ptačí hnízda do vedlejšího lesa. Ale co se stalo. Hned pod tím nejzelenějším smrkem v okolí na mě někdo začal pokřikovat: Pusť mě ven, pusť mě ven. Tak jsem sklonil hlavu, ohnul hřbet a v ruce jsem držel docela malou, - 19 -


skleněnou láhev a s váháním jsem vyňal zátku. Tu se na mě vyvalil velikánský obr Velikán a že prý mi snad přeláme všechny kosti a zlomí vaz. Na to já jsem mu odpověděl: I kdepak obře, to bych se tedy divil! A on, že když mu nevěřím, ukáže mi svou sílu. A já zase, že ne, ale že by stačilo, kdyby se znovu stočil do té malé láhve. A než jsem to dořekl, už se tam zase vyvaloval. A konečně jsem si myslel, že jsem hloupého obra obelstil, ale vtom zas začal bědovat: Pusť mě ven, splním ti jedno přání!“ A otec synka na chvíli přerušil a zeptal se: „A copak sis můj milý přál?“ „Nu přeci, abychom se měli dobře a aby se vám tatínku dařila vaše práce a představte si, že mi dal tento zlatý jehelník a když s ním dvakrát otočíte po směru hodinových ručiček, budete mít tolik látky, kolik jen si přát budete!“ Vtom matka rychle uchopila huňatý kožich a řekla: „I dojdu já si k tomu nejzelenějšímu smrku taky a obr mi splní moje přání a třeba i víc!“ Když už byla u smrku, uslyšela známou větu: „Pusť mě ven, překrásná ženo!“ Macecha tedy uchopila skleněnou láhev, vyňala zátku a než se stačila vzpamatovat: „Škrt, křup, prásk, škrt, křup, prásk, bum, bác.“ Ležela na zemi s přelámanými kostmi a zlomeným vazem. Po čase se tělo ženy někam ztratilo a obr se svou láhví je ukryt na bezpečném místě. A co krejčí s Oleškem? Tak ti se mají víc než dobře. Pavlína Drápalíková

Hostinský Franta Byl jednou jeden hostinský, který se jmenoval Franta. Měl hodnou, skromnou, chytrou manželku a dvě děti, Jirku a Martina. Franta pracoval s manželkou v hostinci U Nováků. Jirka a Martin chodí na brigádu ke kováři, aby měli nějaké peníze, kdyby se něco stalo. Jenomže to něco se stalo. Lidé se stěhovali do jiných vesnic a Franta pořád říkal: „Safra, ty lidi se stěhujou pro nic za nic. Vždyť je to všude stejné a mně tu zatím krachuje hostinec.“ Jo, měl pravdu, hostinec mu opravdu zkrachoval. „Co si počneme?“ zeptala se manželka a Franta odpověděl: „To já nevím.“ Ale aspoň měli ještě nějaké peníze. Za ně si koupili jídlo a Franta přemýšlel, jak obnovit hostinec. Celý den přemýšlel, ale nic, ale vůbec na nic nemohl přijít. Potom zvolal: „Čert ten hostinec vem!“ Najednou se objevil čert a říká: „Ne, ten hostinec bych si vzal až za rok. Do té doby by ses měl jako v ráji.“ - 20 -


„Tak platí,“ povídal Franta. Ale jeho žena nechtěla. Věděla, že naletí. Tak čert začal čarovat. Bylo tam lidí tolik, že Franta měl takové tržby, kolik měl téměř starosta. Žena ho měla ráda. Hostinský Franta si žil jako v ráji. Tím starostou se i stal a rozhodoval spravedlivě a dobře. Jenomže rok uplynul jako voda a čert stál na prahu hostince. Jde si pro Frantu. Žena i Jirka s Martinem brečeli a pomalu ho ani vidět nechtěli. Pak, když už šel z domu, jeho žena zakročila, ať udělají další sázku, že když prohraje, tak si může vzít i ji. Čert se zeptal: „Co to má být za sázku?“ Manželka odpověděla, že když jí vytrhne tři vlasy, aniž by zakřičela, tak s ním půjde. „A co když budeš křičet?“ ptal se čert. „Franta bude volný!“ Tak čert šel na to. První vlas, ticho. Druhý vlas, zase ticho. „Tu sázku mám v kapse!“ liboval si čert. Třetí vlas, chvilka napětí, zatím nic a čert už se smál. Najednou, po chvíli začala manželka Franty tak vřískat, že to bylo slyšet až za humny a čert málem ohluchl. Pak čert taky tak podobně zařval, že prohrál a že to není fér. Potom se s rámusem ztratil zpátky do pekla. Tam měl špatné pořízení. Lucifer na něj okamžitě řval, že ztratil duši, když měli pro ni připravenou porci ohně, kotel, porci dřeva a tepla. Jo měl to tam těžké. Ostatní čerti mu dělali naschvály a byli na něj zlí. Lucifer ještě k tomu nařídil, že z pekla nesmí ani na krok, protože si to musí odpracovat. Celých sto let přikládat pod kotel. No a co Franta a jeho rodina? Hehe, ty ani nemůžou být šťastnější. Mají peníze, střechu nad hlavou, ale hlavně se mají rádi a jsou zdraví. Jan Horský

Kdo jsem? V sedmnáctém čísle našeho časopisu jsme si představili hrad Bítov. Správné odpovědi jsme do uzávěrky obdrželi od Míši a Pavla Šlitrových, Nikoly Lupoměské, Denisy Sedlákové, Verči Dibelkové a Marka Sudy. Na tyto vítěze opět čekal tradiční pytlík bonbónů. V tomto čísle zkusíme objevit pět středověkých řemeslníků dle nástrojů: První při práci užívá skřipec, kladívko, kleště, odštěpek, šídlo a probiják. Druhý potřebuje lopatu, česlo, sopouch, hřeblo a dokonce pometlo. Třetí se neobejde bez kruhu, kladiva, štětce, kartáče, prkna a srpu. Čtvrtý používá palici, širočinu, sekáček, nože a občas ocílku. Pátý má knejp, kopyto, rašpli, fidlovačku, bodec, hasku, jehlu, šídlo, hák. Vaše správné odpovědi opět odměníme tradičním sáčkem bonbónů.

- 21 -


Autoři ilustrací: Sára Čtveráková – strana 11 Veronika Dibelková – strana 2, 4 Pavlína Drápalíková – strana 14, 16, 19, 20 Dominik Fuxa – strana 2, 3 Tereza Holečková – strana 5, 7, 8, 13 Jan Horský – strana 10, 21 Milan Pivnička – strana 5, 17 Kristýna Popílková – strana 7, 10, 15 Zuzana Součková – strana 15 Pavel Šlitr – strana 9, 16, 18 Marie Špásová – strana 6 Tomáš Tvrzický – strana 3, 12

REDAKCE: Pavlína Drápalíková Denisa Sedláková Tereza Holečková David Hájek Sára Čtveráková Vendula Nekutová

- 22 -

Kvasnice číslo 18, vyšlo v červnu 2009

Recommend Documents