2009 ROČNÍK 18 (12)

10/2009 ROČNÍK 18 (12)

ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ...

Žijeme v demokracii

P

erspektivu skýtá samotná skutečnost, že žijeme v demokratickém zřízení, na němž se spolupodílíme jako občané s řadou práv a svobod. Vyjděme z předpokladu, že demokracie je nejlépe uspořádaný systém, a to z několika důvodů: brání vládě tyranů, je zárukou dodržování základních lidských práv a svobod, vytváří prostor, v němž lze rozvíjet lidskou svobodu, zajišťuje politickou rovnost, umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě, usiluje o mír aj. Stabilita demokracie však není něco daného a není zaručena ani ve vyspělých demokraciích, což zažíváme právě v tomto období světové hospodářské krize. Pokud se má demokratický systém udržet, musí být schopen přežít i v obtížném období, neboť právě tehdy hrozí, že se uplatní prvky autoritarismu, populismu aj. Zábranou vůči krajním excesům jsou základní demokratické instituce a postupy, především vláda zákona, která je strůjcem bezpečí. Zákon nabízí jedinou cestu, jak se vyvarovat zotročení. Zajištění politické svobody prostřednictvím vlády zákona činí právě z demokracie nástroj k uskutečnění svobody. Stále platí ono „omezit

moc lidu, státu a vládců odosobněním moci“ postavením zákona nad lidmi. Významní myslitelé poukazují dnes na to, že vazba mezi svobodou a zákonem mění svoji povahu, že se vláda zákona transformuje na vládu zákonodárců, a takto se otevírá cesta k nejrafinovanější formě útlaku: k útlaku ve jménu zákona. Východisko skýtají právě

Foto: Irena Sargánková

S neutěšeným obrazem naší politické scény narůstá nedůvěra lidí v politiku. Nabízí se z pohledu občanů nějaká nadějná perspektiva? M. S.

ústavní záruky, čehož jsme byli nedávno svědky. Ukazuje se, že dobré vyhlídky na zvládání krizí mají demokracie, jejichž občané a politické elity jsou přesvědčenými stoupenci demokratických principů a hodnot. Ještě lépe jsou na tom ty demokracie, v nichž je zakořeněna demokratická politická kultura, k níž patří subjektivní postoje občanů, které jsou významné tím, že určují konkrétní politické chování člověka v politickém systému a představují podstatný faktor stability politické společnosti. Výzkumy ukazují, že tyto subjektivní postoje, ať v rovině znalostí, přesvědčení či hodnot jsou důležitým faktorem politické integrace společnosti, dokonce jsou předpokladem pro to, aby získala politickou identitu. To znamená, že moderní demokracie se neobejde bez demokraticky smýšlejících občanů, bez zásadního postoje člověka – občana, který se orientuje v základních hodnotách a principech demokracie. Dnes je však třeba orientovat se v mnohdy velmi složitých veřejných záležitostech. S tím úzce souvisí otázka vzdělávání. V demokratických zemích jde o naléhavý úkol, jímž je úsilí o zdokonalování politických schopností jejich občanů, aby se mohli odpovědněji a smysluplněji účastnit politického života. Je třeba hledat nové cesty v oblasti vzdělávání a formování lidí, a to na různých úrovních. Demokracie totiž potřebuje být stále znovu objevována, pěstována, kultivována. Takto je schopna sloužit těm nejvyšším hodnotám. Helena Veselá

OBSAH Žijeme v demokracii 2/ Šedesát let „církevních zákonů“ 3/ Dar a vyvolení 4/ „Nachbarn – Freunde – Europäer – sousedé – přátelé – Evropané!“ 6/ Festival 3+1 netradičně 7/ Vypni televizi, zapni fantazii 8/ Vypni telku, zapni sebe! 9/ Ježíš mezi námi 10/ Společně budovat církev 12/

2

| Nové město | 10/2009

Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Odběr krve 16/ Mějte osvícenou mysl 17/ U Boha není nic nemožné 19/ Velká rodina včel 21/ Jedna z mnoha tváří Hnutí fokoláre 22/ U včelaře 24/ Komix 25/ Opuštěná polévka 26/ Křížovka 27/ Povodně 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

Foto: archiv

V

uplynulém roce se stala otázka vlivu „osudových osmiček“ na české dějiny jedním z témat společensko-kulturních diskusí. U příležitosti významných kulatých výročí se konala celá řada odborných konferencí. Zásluhu na šíření diskuse však měla také mediální sféra, zejména veřejnoprávní sdělovací prostředky. Jsem přesvědčen, že hlubší diskuse o směřování naší národní i duchovní identity by se neměla omezit pouze na letopočty s osmičkou na konci. S nadsázkou lze říci, že to, co „spískaly“ osmičky, se pak ještě „dopékalo“ minimálně v devítkových letopočtech. Připomínání takových výročí podle mě není jen samoúčelným rituálem, ale svou funkci plní tím, že můžeme vnímat kořeny i širší kontext řady současných problémů, což nás může nasměrovat k hledání jejich řešení či například k poučení z předchozích chyb. Týká se to situace církve po únorovém převratu. Komunisté nejprve propagandisticky prohlašovali, že si přejí zachování dobrých vztahů a chtějí o nových poměrech vyjednávat. Současně s tím však „utahovali šrouby“ a na různých úrovních omezovali církevní aktivity. Vedle ztráty svobody vyjadřování církev registrovala i první zatčené. Vláda nerespektovala během jednání oprávněné církevní požadavky a naopak označovala za hlavní viníky ztroskotaného jednání biskupy. Na jaře 1949, po tomto přešlapování, definitivně odložila masku vyjednavače a začala uplatňovat dlouhodobou proticírkevní strategii. Mezi její hlavní sledované cíle patřilo podřídit si plně církev, izolovat klérus od Vatikánu

Šedesát let „církevních zákonů“ a biskupů, ty pak donutit k uznání legitimity nastupující totalitní moci a zapojit povolné a kompromitované duchovní i laiky do realizace komunistické politiky. Posledním krokem mělo být vytvoření takzvané národní církve, zcela izolované od Říma. Naplánované záměry komunistického vedení se však nezdařily. Proti snahám

o rozdělení církve vzápětí rozhodně vystoupili biskupové v legendárním pastýřském listu, protestujícím i vůči porušování náboženské svobody. Měl být čten během slavnosti Božího těla, ale totalitní moc se tomu snažila všemi prostředky zabránit. Tvrdě zakročila zvláště proti arcibiskupu Josefu Beranovi. Pražskou katedrálu zaplnili

najatí provokatéři z řad StB a Lidových milicí a českého primase vypískali. Tím pro něj začala čtrnáctiletá ponižující internace. Na činnost duchovních začali poté na krajské a okresní úrovni dohlížet církevní tajemníci, na konzistořích seděli takzvaní zmocněnci, kteří měli v diecézích izolovat biskupy od kněží i věřících. Frontální útok na svobodné působení církve se dovršil v říjnu 1949, kdy bylo vydáno několik zákonů, podřizujících církev plně pod státní dozor. Zákon podle dobové propagandy definitivně „vyřešil“ tento problém (poté co církev ztratila pozemkovou reformou z března 1948 materiální základnu a vlastní zdroj příjmů, který jí umožňoval nezávislost na státu). Na jeho základě byl po duchovních vyžadován i slib věrnosti republice, a pokud kněz odmítl, nesměl svou službu legálně vykonávat. V prosinci si současně připomeneme také takzvaný „číhošťský zázrak“ a zatčení P. Josefa Toufara, které stojí na počátku velkých represí s desítkami mučedníků pro víru a tisíci uvězněných duchovních a laiků. Všechny tyto akce komunistického režimu dokumentovaly jeho úsilí katolickou církev zcela ochromit. I když byly její struktury rozvráceny, církev našla sílu k vnitřní obnově. Zkušenost pronásledované, ale nezlomené církve z doby rudé diktatury je proto třeba nejen detailněji studovat, ale vzít si z ní a ze svědectví těch, kteří byli jejími aktéry a v těžké zkoušce obstáli, také příklad. Jejich svědectví by se mělo postavit vysoko jako svícen, který bude vyzařovat světlo i pro nás ostatní v dnešní době. Jaroslav Šebek

10/2009 | Nové město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

S

tudia, povolání ke kněžství, biskupská služba a další – to jsou témata rozhovoru s plzeňským biskupem Františkem Radkovským, který v říjnu slaví sedmdesáté narozeniny.

Mohl byste nám něco říci o své rodině a prostředí, ze kterého pocházíte? „Narodil jsem se v Třešti u Jihlavy před sedmdesáti lety a křesťanská, harmonická rodina, ve které jsme spolu s o rok a tři čtvrtě mladším bratrem vyrůstali, byl velký dar, který jsme do života dostali. Od mala jsme do sebe mohli nasávat víru a život z víry. To bych přál každému. Rodiče nás vedli k tomu, abychom se snažili hodně se vzdělávat, vedli nás k umění, ale také ke sportu, zkrátka k harmonickému rozvoji. Nejranější mládí jsme prožili během druhé světové války. Kvůli válečným poměrům byl život skromnější, totéž po válce. Můj otec, strýc a dědeček byli truhláři, měli dílnu. Měli jsme tedy ´škraloup´ – zaprvé jsme pocházeli z živnostenského prostředí a zadruhé jsme byli věřící. To nám oběma zkomplikovalo vstup na studia.“ Jak probíhala vaše studia? „Po skončení základní školy jsem se nedostal na střední, tak jsem chodil jeden rok na takzvaný jednoroční učební kurz. Pak jsem se dostal na jedenáctiletou střední školu do Telče – řekl bych dnešní gymnázium. Chtěl jsem studovat matematiku nebo jadernou fyziku. O fyzice jsem věděl, že to vůbec nepůjde, ale i na matematiku jsem měl problém se dostat. Nakonec tatínek napsal prezidentu republiky Zápotockému a ten odepsal, že dává dovolení. Na okres-

4


V kostele sv. Kateřiny v rodné Třešti, září 2006.

Dar a vyvolení ním výboru strany jsem musel slíbit, že nepůjdu na učitelský směr. To jsem ani nechtěl, chtěl jsem dělat statistiku. Takže jsem se na matematicko-fyzikální fakultu dostal.“ Kdy jste pocítil povolání ke kněžství? „Když mi bylo deset dvanáct roků, byl u nás dobrý kněz. Byl pro mě příkladem, povzbuzením. Cítil jsem, že bych chtěl být knězem. V pubertě jsem v tom zvlažněl, a když se mě otec před maturitou ptal, jestli bych chtěl být knězem, nechtěl jsem ani náhodou. Ale Pán Bůh si člověka vede opravdu dobře. Když jsem se dostal do Prahy, spolu s kamarády jsme začali chodit do Týnského kostela, kde byl otec Jiří Reinsberg. Chodil jsem tam prakticky denně. Časem jsem v sobě znovu pocítil povolání ke kněžství. Jenomže jsem věděl, že to není jednoduché, protože jsem měl už jednu vysokou školu. Po návratu z dvouleté

vojenské služby jsem navštívil přítele, který se na studium teologie dostal. Viděl jsem tam i další absolventy vysokých škol, například nynějšího kardinála Miloslava Vlka. Tak jsem to zkusil. Nebylo ovšem snadné se dostat ze zaměstnání, ale po dvou letech se to podařilo a do semináře jsem se dostal díky panu kardinálu Tomáškovi, který nás tam prosadil několik, co jsme už měli vysokou školu. V roce 1966 jsem se tak dostal na litoměřickou teologickou fa-

Malý František (vpravo) s mladším bratrem Janem.

kultu a v roce 1970 jsem byl kardinálem Tomáškem vysvěcen na kněze. Nejprve jsem působil jako kaplan v Mariánských Lázních s vynikajícím ´šéfem´, panem převorem Tylem, později opatem kláštera v Teplé. Měl za sebou několik let tvrdého koncentračního tábora a pak přes deset let komunistického vězení. Přitom byl stále plný lásky, otevřený, stále se usmíval. Byla to veliká škola života v lásce, s optimistickým nesením kříže. Potom jsem se stal farářem ve Františkových Lázních, kde jsem byl osmnáct let. Tam jsem poznal dalšího vynikajícího kněze, P. Josefa Rybenského.“ Letošní rok, vyhlášený Benediktem XVI. Rokem kněží, nás vede k zamyšlení nad darem kněžství. Co kněžství znamená pro vás osobně? „Musím říct, že je to pro mne veliký dar, veliké vyvolení, a že si nedovedu představit žít svůj život jinak. Matematika a fyzika mě vždycky velice bavily a baví, ale kněžství je víc o životě. Jde o to doprovázet lidi v životě, pomáhat jim, vést je a orientovat, zaměřit je duchovně k Bohu, a to je moc hezké. Své kněžství jsem ovšem neprožíval sám. Nejenom s otcem Josefem Rybenským anebo předtím s panem převorem Tylem, ale především se společenstvím bratří kněží z Hnutí fokoláre. Společně jsme se scházeli, povzbuzovali a hlavně učili se žít tuto spiritualitu, která je pro mne jedním z největších darů, které jsem v životě dostal. Jsem vděčný všem, se kterými jsem to mohl prožívat a prožívám, a to i přes hranice, protože jsme měli to štěstí, že jsme mohli jezdit do východního Německa, kde jsme v Hnutí fokoláre o prázdninách prožívali svou

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ tak jako bylo dobrodružství začínat biskupskou konferenci, sekretariát. V diecézi je to o to náročnější, že zahrnuje větší oblast spolupracovníků. Nejen pracovníky biskupství, ale všechny kněze, jáhny a další spolupracovníky, bez kterých bych sám nemohl dělat nic. Patří sem jednotlivé řády a spirituality. Myslím si, že díky tomu, že jsem sám jednu spiritualitu přijal za svou, jsem schopen tyto věci víc cenit, přijímat a podporovat. Samozřejmě služba diecézi má své radosti a také bolesti, prostě tvář Ježíše ukřižovaného a opuštěného a je potřeba ji umět zahlédnout, pojmenovat a přijmout, protože pak teprve zahlédneme tvář Zmrtvýchvstalého. Nejdůležitější pro mne jako biskupa je hledat vždycky Boží vůli pro mne, pro diecézi a pro moje spolupracovníky, snažit se ji poznat a hlavně plnit.“ Při České biskupské konferenci jste kromě jiného odpovědný za laiky. Velmi podporujete život církevních hnutí a setkáváte se s jejich zástupci. Jakou máte zkušenost? „Jsem vděčný, že mám na starosti péči o laiky. Především jsem se soustředil na hnutí a komunity. Jsem rád, že některá z nich jsou přítomná v mé diecézi, ať už je to Koinonia Jan Křtitel, Hnutí fokoláre, Mariina le-

gie, komunita Noe nebo nově Neokatechumenátní cesta. V rámci biskupské konference se setkáváme s představiteli jednotlivých hnutí a uvědomuju si, jaká je to krásná nadpřirozená rodina lidí, kteří jsou každý jinak nasměrovaný, ale dohromady tvoří harmonii, jako pestrá louka z různých květin, které patří dohromady. Není to žádná monokultura, ale bohatství Božích darů. Nedovedu si představit, že by to dělal kněz nebo biskup, který sám do nějaké spirituality nepatří.“ Další oblastí, která je vám v rámci České biskupské konference svěřena, je ekumenismus. Změnily se nějak ekumenické vztahy v naší zemi? „Spiritualita jednoty, kterou jsem dostal darem, je orientovaná na dialog. Už od začátku mého kněžství mě to vedlo k ekumenické otevřenosti. V rámci biskupské konference, protože jsem měl mnoho kontaktů, jsem tuto péči dostal na starost. Myslím, že se ekumenické vztahy u nás dostaly už na určitý standart otevřenosti a spolupráce, i když je pořád co zlepšovat. Vůči společnosti, která je sekularizovaná, která i z historie je otevřená pro jiný, ne katolický proud v církvi, jsme mnohem věrohodnější, když jsme schopni před ni vystoupit a sloužit jí společně, ať už v kaplanské

duchovní službě v armádě a ve věznicích, v krizových situacích apod. Ekumena pak nemá jenom teoretický rozměr dialogu, ale i rozměr praktický. Podařilo se také dojít alespoň s některými velkými církvemi k vzájemným dohodám o uznání křtu, i když i tam, kde dohoda není, se to nevylučuje.“ Je vám blízká oblast informatiky. To souvisí s vaším prvním studiem? Jak může informatika prospívat životu církve? „Samozřejmě že to souvisí s tím, že jsem svým původním povoláním matematik. V rámci biskupské konference to mám na starosti. V těchto dnech vstupujeme do fáze, kdy bychom měli dojít k těsné spolupráci diecézí a využívat víceméně společných programů. Dobrým příkladem nám je samotný Vatikán, který má nádherné stránky www. pope2you.net, a papež má i svůj Facebook. Je to přístupové místo, aby zvlášť mladí lidé mohli snadno sledovat, co Svatý otec řekl, kde byl, co udělal, a tím byli více vtaženi do misijního poslání církve a papeže. To je potřeba se učit. Jako svůj úkol v této oblasti vidím napomáhat tomu a podporovat to.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Fota: archiv rodiny Radkovských

formaci. Myslím si, že tahle formace byla také nejlepší přípravou na biskupskou službu, kterou jsem po dvaceti letech kněžství přijal.“ A co pro vás biskupská služba znamená? „Je to něco, co člověka pořád přesahuje. Ještě jsem si nezvykl, že jsem biskupem, protože je to něco tak velkého a náročného, že si na to nelze zvyknout. Díky Bohu, že jsem si nezvykl, protože člověk k tomu přistupuje pořád s bázní a třesením a zároveň s důvěrou v Boha a v to, že on dává ke službě své milosti. Spiritualita Hnutí fokoláre mi pomáhá žít biskupskou službu naplno. Máme možnost se setkávat s dalšími biskupy a učíme se dál, jak ji uplatňovat v našem všedním životě. Jsem vděčný i za ekumenická setkání biskupů jako bylo to poslední, které proběhlo v září v německém klášteře cisterciaček Helfta u města Lutherstadt Eisleben.“ Co vám leží nejvíce na srdci pro vaši diecézi? Vaše biskupská služba se jistě neobejde bez bolestí a také radostí… „V roce 1990, kdy jsem se stal biskupem, jsem byl nejdříve tři roky sekretářem biskupské konference a potom, když vznikla plzeňská diecéze, jsem byl jmenován jejím biskupem. Je to dobrodružství začínat novou diecézi, právě

Během studií v Praze s rodiči a bratrem ve vojenském, rok 1961.

V semináři (třetí zleva)


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

„Nachbarn – Freunde – Europäer – Sousedé – přátelé – Evropané!“ Pod tímto mottem, které vyjadřovalo dlouholeté snahy německé organizace Ackermann-Gemeinde, se konal v Plzni od 1. do 4. srpna letošního roku za přítomnosti více než 500 účastníků 31. kongres této organizace sudetoněmeckých katolíků. Spolupořadatelem mimořádného setkání bylo též české občanské Sdružení Ackermann-Gemeinde.

P

Medaile smíření (nejvyššího vyznamenání AckermannGemeinde) otci biskupu Františkovi. Při každodenních bohoslužbách - nejen v katedrále sv. Bartoloměje, ale i u františkánů - koncelebrovali s mnoha přítomnými kněžími kromě místního diecézního biskupa též litoměřický biskup Mons. Jan Baxant i spišský diecézní biskup Mons. František Tondra a pomocný biskup Mons. Reinhard Pappenberger z Regensburgu. Mezi přednášejícími byli v pestrém a zajímavém programu i bývalý předseda bavorské vlády Dr. Günter Beckstein a senátor Karel Schwarzenberg, kteří promluvili na téma

sedy, kde se kongres konal, na plzeňské radnici pak výstava „Zachráněné dědictví“, která dokumentovala českoněmeckou spolupráci při záchraně šumavských kapliček, křížů a Božích muk, po léta devastovaných památníků z dřívější doby přátelského soužití obyvatel Šumavy. Zpěv, tanec a více než 500 červených balonků, které z hlavního plzeňského náměstí nesly do vzduchu pozdravné poselství těchto krásných a radostných dní, byly příspěvkem Junge Aktion, tj. mladé generace Ackermann-Gemeinde. Přátelská objetí, úsměvy, někde i slzy dojetí pak provázely rozloučení účastníků konference, která byla důkazem toho, že křesťanské hodnoty odpuštění, smíření a tolerance jsou tím, co oba naše národy i Evropu mohou vést k lepší budoucnosti. Helena Faberová Fota: Markus Bauer

řes počáteční nejistotu německých organizátorů kongresu (který se koná pravidelně každé tři roky), zda již dozrála doba, aby se taková velká akce zrealizovala v Čechách, celý průběh setkání potvrdil, že dlouholetá snaha o smíření, odpuštění a vzájemné pochopení přinesla své ovoce. Nejen srdečné pozvání diecézního biskupa Františka Radkovského, ale i vstřícná spolupráce místních úřadů umožnila, aby toto setkání proběhlo v přátelské a radostné bezkonfliktní atmosféře. Jedním z výrazných bodů programu bylo také udělení

„Česko-německé sousedství 20 let po listopadu ´89 a pěti letech společného členství v Evropské unii“. Se zájmem se naslouchalo také prof. Janu Sokolovi, doc. Pavlu Svobodovi, prof. A. P. Rethmannovi a dalším fundovaným českým i německým řečníkům. Kromě bohoslužeb a přednášek byla součástí programu i kulturní část – klasický koncert i folklorní tanec a zpěv (a to nejen na pódiu, ale i mezi účastníky). V osmi diskusních fórech se živě debatovalo například na téma „Jsou křesťané lepšími sousedy?“, nebo „Stereotypy sousedů. Ti Němci – ti Češi“, „Evropa bez hranic – utopie?“ Jedno odpoledne se věnovalo sociálním a výchovným projektům plzeňské diecéze a kraje. Kongres provázely i dvě velice zajímavé výstavy. Pod názvem „Zmizelé Sudety“ to byla expozice občanského sdružení Antikomplex v prostorách Měšťanské be-

Kongresu se zúčastnilo více než 500 účastníků.

6


Udělení Medaile smíření plzeňskému biskupu F. Radkovskému.

Fota: archiv Trialog

LIDÉ A UDÁLOSTI Kulturní rozdíly nemusejí být překážkou, ale vzájemným obohacením. To je zkušenost mládeže zapojené do mezinárodní verze projektu Silní bez násilí, která proběhla v rámci srpnového jubilejního desátého ročníku Festivalu 3+1 v Letovicích.

umělců z Gen Rosso, muzikál Streetlight. Účastníci zakusili, že kulturní rozdíly nemusejí být překážkou, ale naopak vzájemným obohacením. Podle pozitivních ohlasů je jasné, že nešlo pouze o vydařené završení dosavadní spolupráce nebo nějaký jednorázový happening, ale o začátek nové cesty, nové spolupráce na mezinárodní úrovni.

Schmitzer s kapelou, Nuck Chorris Gang, Rezavá klec a místní Horkou jehlou. Na koupališti se také prezentovaly na dva tucty neziskových organizací z regionu, pro rodiny s dětmi byl připraven bohatý doprovodný program, výstavy, expozice. Nedílnou součástí festivalu byly také programy neformálního vzdělávání. Ekonom Tomáš Sedláček vedl besedu nad svou knihou Ekonomie dobra a zla, spojenou s autogramiádou. Pro mládež byly připraveny také doprovodné semináře (téma Finanční krize a my nebo Kdo se bojí techna) a workshopy jako lanové aktivity nebo stínohra. Jedinečnost letošního ročníku tkvěla právě v propojení projektu Silní bez násilí a Festivalu 3+1. Atmosféru celé akce vystihují bezprostřední dojmy mladých: „Tam byli všichni na sebe tak hodní, a tak jsem byla taky!“ (Terezka, 7 let) „Na začátku děti z různých kultur spolu nekomunikovaly, po představení si povídaly, objímaly se a přáli jeden druhému to nejlepší. Nádhera!“ (Anna, 25 let) „Naplnilo mě to spoustou pozitivní energie, hlavně chtěním žít pro druhé a nepřestávat dávat, protože dávání je pro radost ze života.“ (Petra, 18 let) „Mnoho různých jazyků, mnoho různých jmen, národů, myšlenek a postojů. Ale společný tlukot srdce jeden pro druhého. Na to nikdy nezapomenu.“ (Maruška) „Posílili mě ve snaze být tu pro ty druhé a ukázali, že člověk nejdřív musí ze svého dát a pak stonásobně dostane.“ (Pavel, 21 let)

Na tradičním sobotním hudebním programu The Best of 3+1 zahrály kapely – Bratři Ebenové, Sto zvířat, Vladimír Mišík & ETC, Jiří

Marie Kotková, Trialog Fotogalerie a závěrečná zpráva na www.triplusjedna.cz

J

iž podesáté patřil ve dnech 25. – 30. srpna 2009 areál letovického koupaliště týdenní kulturně-společenské akci s názvem Festival 3+1. Jeho cílem bylo prohloubit aktivitu občanské společnosti v daném regionu. Jedinečnost tohoto festivalu spočívá v tom, že propojuje kulturu s prvky komunitního života, vytváří prostor pro prohloubení spolupráce mezi občany, zástupci veřejné správy a podnikateli regionu - a to v neformální atmosféře hudebního festivalu. Letos byla kromě tradičního programu na festivalu uvedena unikátní mezinárodní verze projektu prevence šikany a násilí mezi dětmi Silní bez násilí, kde mezinárodní hudební a taneční skupina Gen Rosso (18 umělců z 9 zemí světa) uvedla společně s mládeží z pěti zemí Evropské unie muzikál Streetlight. Tento projekt probíhal v letech 2007 až 2009 ve své klasické podobě na školách v Německu, České republice, Maďarsku, Rumunsku a Polsku a všude zanechal viditelné pozitivní stopy v postoji mladých k násilí. (Viz Nové město 2008/7-8.) Mezinárodní verze projektu byla odpovědí na přání mladých setkat se, sdílet zkušenosti z projektu, na mezinárodní úrovni navázat nová osobní přátelství, kontakty a partnerství mezi školami. Na akci přijeli zástupci

Vyvrcholení několikadenní práce – muzikál Streetlight.

Festival 3+1 netradičně z jednotlivých škol z Německa, Česka, Maďarska a Polska, k nim se přidala řada mladých z Čech a Slovenska a samozřejmě také obyvatelé a školy z Letovic. Od středy do pátku se téměř 260 mladých napříč národnostmi a věkem zúčastnilo dvanácti workshopů vedených členy skupiny Gen Rosso, například divadelního, scénografického, tanečního, moderátorského, hudebního a technického (osvětlování, ozvučení). Po třech dnech práce pak v pátek večer představili na rozlehlém pódiu, za ovací početného publika a po boku


7

RODINA

Vypni televizi, zapni fantazii Recept z obce Noceto: hry, sport, divadlo jako alternativa sledování televize. Po sebevraždě dvanáctiletého chlapce, který viděl popravu v televizi, se život v Nocetu změnil.

J Foto: archiv

ednoho večera před třinácti lety, v Nocetu nedaleko Parmy, rodina za rodinou, dům za domem najednou všichni vypnuli televizi. Tisíce televizí zůstaly vypnuté na znamení účasti s nesmírnou bolestí. Gesto rozhořčení a nesouhlasu s obsahem televizního vysílání, které ignoruje možný dopad na dětské diváky. Ten byl v Nocetu velmi tragický. Dvanáctiletý David se po zhlédnutí vykonání trestu smrti rozhodl scénu napodobit při hře a oběsil se. Tato smutná příhoda stála u zrodu „týdne tvořivosti“, kterým se v Nocetu od roku 1996 brání tomu, aby se televize stala hlídačkou dětí. Každý rok v květnu asi 1200 dětí z Noceta chce ukázat, že nejsou jen pasivními konzumenty televizních pořadů, ale těmi, kdo si sami umějí – zcela jinak a aktivně – naplnit svůj volný čas. Na začátku bylo jednoduché rozhodnutí: „Vypni televizi, zapni fantazii.“

„Náš boj je tvrdý,“ vysvětluje místní farář, don Corrado Mazza, „protože nechceme zavrhnout nějaký komunikační prostředek, ale pouze se vyhnout tomu, aby se stal zlodějem dětství.“ „Během let jsme to trošku pozměnili,“ pokračuje starosta Fabio Fecci, „dnes již nevyzýváme přímo k vypnutí televize, ale podporujeme alternativní program.“ Existují tu divadelní kroužky, sportovní aktivity, volnočasové programy ve farnosti, setkání s rodiči, večery k zamyšlení… Jde zkrátka o po celý rok probíhající program, který napomáhá, aby děti i dospělí nebyli jen otroky televizní obrazovky. Už řadu let se například děti účastní přípravy pořadu, při němž se stávají herci, návrháři kostýmů, scénáristy, režiséry, hudebníky. Výsledek svého snažení pak předvádějí během „týdne tvořivosti“ na nocetském náměstí. Antonio Caffarra, místní dětský lékař, vychovával spolu s manželkou Danielou své čtyři děti zcela bez televize: „Roky jsme ji neměli, a když nám ji darovali, nechali jsme ji vypnutou.“ V Nocetu mnozí lidé smýšlejí stejně jako on; osobní tvořivost se pro ně stala výchovnou strategií. Dívají se dnes děti z Noceta na tele-

vizi méně než jinde? „To je těžké říct,“ uzavírá starosta Fabio Fecci, „ale jistě jsou méně samy.“ Ti nejslabší, nejzranitelnější nebo zkrátka ti, jejichž oba rodiče pracují celý den, mají vůči televizi jako hlídačce dětí alternativu. „Snažíme se televizi zbavit působení na výchovu,“ uzavírá farář, „ale i když je boj nadále těžký, nevzdáváme se, kvalita dětství je nám vším.“ Nejstarší dceři manželů Caffarrových je 23 let a studuje medicínu, nejmladší syn je jedenáctiletý. Obrazovka zkrátka nevstoupila mezi jejich životní zvyklosti. „Kdybychom se čtyřmi dětmi nechávali prostor televizi, nikdy bychom neměli čas si popovídat,“ vysvětluje Daniela. „A pak, pro první tři, věkově velmi blízké, nebyl nikdy problém si spolu hrát. Vymýšlely příběhy, básničky, chodily do parku.“ Odlišnost od jiných dětí pro ně nikdy nepředstavovala problém. Život bez televize byl pro rodinu Caffarrových také ovlivněn zaměstnáním jejich otce: „Jako dětský lékař si uvědomuji, že mnoho problémů u dětí je spojeno s užíváním a zneužíváním televize. Těžkosti se soustředěním, nesnadné usínání, časté noční můry. Když vidí něco, co je rozruší, je těžké přimět je pak o tom hovořit.“ „Můj šestiletý syn Izák se dívá na televizi maximálně jednu hodinu denně. Žáci mi říkají, že jsem krutá, ale já si jsem jistá, že pomáhám dítěti rozvíjet jeho kreativitu.“ Gabriela Grisenti je učitelka a čte slohy dětí přilepených celé odpoledne u televizní obrazovky. Zdá se, že jsou všechny stejné: „Jsou to scénáře opsané od jiných, postrádají jakoukoli individualitu. Děti, které si nehrají s ostatními, se nenaučí respektovat pravidla, nezapadnou mezi ostatní, a vyrůstají z nich sobci. Nejsou zlí, ale nezískali schopnost komunikovat, domluvit se.“ Lékem podle ní není neexistence televize, ale její dávkování: „Ne často, ne dlouho a za přítomnosti dospělého, který odpovídá na dotazy.“

Podle La Repubblica zpracovala Jarmila Synková

8


Vypni telku, zapni sebe! To je název kampaně, která probíhá každoročně v květnu na Slovensku. Letos se konal již její devátý ročník.

O

rganizátorem je občanské sdružení eRko, což je Hnutí křesťanských společenství dětí, jehož cílem je pomáhat formovat děti v dospělé křesťanské osobnosti, schopné kvalitně obstát ve světě,v němž budou žít. Základem jeho činnosti je mimoškolní práce s dětmi v malých skupinkách. Na Slovensku jich působí už

Adventní televize

J

á i manžel pocházíme každý z jiné rodiny, takže máme odlišný přístup ke sledování televize. Jeden je z rodiny, kde byla televize puštěná celé dny, a jeden z rodiny, kde byla televize puštěná minimálně. Po svatbě jsme televizi neměli několik let. Byly to hezké roky. Jednou dávali pěkný

Fota: archiv eRka

RODINA

Soutěže pro děti.

více než 500 a jejich činnost je rozmanitá - podle zájmu dětí, místních poměrů a možností vedoucích. Kampaň „Vypni telku, zapni sebe!“ chce dětem umožnit prožít týden bez televize, počítačových her a zbytečného vysedávání u internetu a vyplnit takto získaný čas zábavnými hrami, sportem, výtvarnými a tvořivými aktivitami, výlety a vycházkami do přírody. Do letošní kampaně s heslem „Mám čas!“ se zapojily skupinky, školy a rodiny, v nichž i dospělí byli povzbuzováni k aktivnímu prožívání volného času. „Soustavné sledování te-

seriál, chodili jsme se na něj dívat k příbuzným. (Rádi jsme je navštěvovali, i když seriál v televizi nedávali.) Vždy jsme spolu strávili pěkný večer a náš vztah s nimi se tím prohloubil. Dodnes na to všichni rádi vzpomínáme. Potom se nám narodily děti, a tak jsme se rozhodli televizi koupit. Důvodem bylo, že jsme chtěli, aby naše děti nebyly mezi ostatními dětmi ve škole a ve školce „divné“, aby se naučily televizi užívat a televize nebyla jejich pánem. V současné době jsme se naučili s televizí žít a na-

levize obklopuje mladého člověka neskutečným virtuálním světem, v němž se předkládají již hotové názory. Olupuje ho o vnímání skutečného světa, prožívání opravdového rozhovoru i o zážitek z vnímání blízkosti člověka vedle sebe. Kampaň ´Vypni telku, zapni sebe!´ je mimořádně důležitá. Trefa přímo do černého!“, uvedl podporovatel kampaně, poslanec evropského parlamentu MUDr. Miroslav Mikolášik. Letošní kampaně se zúčastnilo víc než 5500 dětí ze 120 obcí. Místní volnočasové aktivity dětem nabídly to,

vzájem se respektovat ve sledování různých pořadů a filmů. Společně učíme děti televizi vypínat hned po skončení pohádky anebo filmu, aby si nezvykly dívat se dál zase na něco jiného. Je pro ně důležité, aby uměly televizi vypnout a odejít od ní bez zvědavosti, co je ještě na vedlejším kanálu. Vloni padl při společném obědě návrh, že bychom mohli v adventě televizi vypnout úplně. Celá rodina z toho byla rozpačitá. Hned druhý den přišla naše nejstarší dcera Aninka a řekla, že ona je pro, a že

co se nedá prožít prostřednictvím obrazovky – osobní zážitky a prožívání vztahů. Organizátorka kampaně v Seredi Zuzana Javorová uvádí: „S dětmi jsme se dohodli, že budeme od pátku do soboty stanovat v zahradě. Postavili jsme stan, navečeřeli jsme se a dlouho jsme zpívali. Druhý den jsme pomáhali s úpravou okolí, protože v létě se zahrada bude využívat i pro letní tábory.“ Mnohé děti si před začátkem týdne daly předsevzetí: budu se v době svého osobního volna učit angličtinu, naučím se plést, budu hrát víc na klavír, na kytaru, víc uklízet, nebo si vyrobím kuš a jiné věci ze dřeva. Jedna holčička se rozhodla prožít více času se svými kamarádkami, aby mohly „bláznit a skákat gumu“. Prostřednictvím této kampaně organizátoři poukázali na to, že na rozdíl od nadměrného sledování televize čas prožívaný tvořivě obohacuje a pomáhá budovat vztahy v rodinách i ve společenstvích. Zpracovala Jarmila Synková

budeme po večerech místo sledování televize hrát hry. Malá Danielka byla také pro. Asi za týden se ozvala prostření dcera Magda, kdy že už tu televizi vypneme! Ještě zbýval tatínek, který se po delším rozhodování přidal k ostatním. Celá rodina zajásala. Televizi jsme oficiálně pustili až na Štědrý den. Za námi byl pěkný, klidný advent, kdy byl čas na knihu nebo „prší“ s malou Danielkou, na hry a také na naše rozhovory. Všichni jsme z toho měli radost. Monika a Josef Vrhelovi


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

V

e třech předchozích částech jsme se jakoby tázali církevních Otců – vědomi si jejich spolehlivosti – abychom se utvrdili v tom, co nám Pán dal pochopit o svém slově „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ A zdá se mi, že Otcové nám štědře odpověděli. JEŽÍŠ MEZI NÁMI A SVĚTCI Nyní si položme otázku: mluví o Ježíši mezi námi tak výslovně jen Otcové? Bylo by zapotřebí to hlouběji prostudovat v celých dějinách církve. Můžeme odpovědět, že když jsme četli například životopisy svatých, nezřídka jsme se setkali s tím, že za nejrůznějších okolností vyzdvihují toto Ježíšovo slovo. Často jsem si toho povšimla. Sv. Beda Ctihodný, který je též jedním z církevních Otců, je tak proniknut tímto slovem, že je má před očima, když komentuje úryvek z Lukáše: „Zatímco takto hovořili, Ježíš stanul uprostřed nich a řekl jim: ´Pokoj vám! Proč jste tak rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Vždyť jsem to já sám!´“ (Lk 24,36) Sv. Beda praví: „První věcí, které je třeba si všimnout v tomto úryvku a kterou je třeba pozorně si připomenout, je to, že Pán poctil své učedníky, kteří o něm hovořili, svou přítomností a že jim svou přítomnost zjevil tím, že se jim dal spatřit. Je to vlastně to, co předtím všem svým učedníkům přislíbil: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.´ Když se dal vidět i tělesně,

10


Ježíš mezi námi Foto: CSC Audiovisivi

Pokračování tématu Chiary Lubichové.

Chiara Lubichová

aby utvrdil jejich víru, ukázal to, co stále uskutečňuje přítomností své božské lásky. Ale i my, ačkoli jsme tak daleko za apoštoly, musíme věřit, že pro své milosrdenství je mezi námi, když se shromáždíme v jeho jménu.“49 Někdy se nám vynořuje otázka, když jsme dostali tolik světla, které nás zaplavilo v minulých desetiletích, jakou závěť bychom chtěli zanechat těm, kteří jdou spolu s námi touto cestou. Není pochyb, že naše volba padne přímo na závěť Ježíšovu: je to vzájemná láska a jednota, které přinášejí „Ježíše mezi námi”. Jedině když zanecháme jeho přítomnost v každém koutě světa, kde Hnutí žije, budeme si jisti, že všechno půjde co nejlépe dál, že on i nadále bude mistrem, vůdcem, otcem, velitelem každé malé nebo velké skupiny lidí, kteří ho mají mezi sebou. Jedině on bude umět dokonat Dílo podle plánu, který má ve svém srdci. V závěti Anděly Merici nacházíme obdivuhodné stránky, jejichž nejvýraznější známkou je jednota. Čteme tam: „Zvláště pečujte o to, aby (moje dcery) mě-

ly jednotnou a svobodnou vůli, jak se čte o apoštolech a o křesťanech v prvotní církvi: Érat autem eorum cor unum´ (Měli jedno srdce). I vy se snažte žít takto se všemi svými dcerami, protože čím více budete sjednocené, tím více Ježíš Kristus bude mezi vámi jako otec a dobrý pastýř. Poslední slova, kterými se k vám obracím a jimiž vás i svou krví prosím, jsou tato: buďte svorné, spolu sjednocené, všechny jednoho srdce a jedné vůle. Buďte navzájem spojeny poutem lásky, važte si jedna druhé, pomáhejte si, snášejte se v Ježíši Kristu. Protože když se budete snažit takhle žít, zcela jistě Pán Bůh bude s vámi. Buďte si vědomy, jak důležitá je tato jednota a svornost. Prahněte po ní, hledejte ji, objímejte ji, udržujte ji ze všech sil; a já vám pravím, že když budete všechny takto srdcem spojeny, budete jako nejpevnější skála nebo jako nedobytná pevnost proti všem protivenstvím, pronásledováním a ďábelským klamům. A k tomu vám říkám, že každá milost, o niž budete prosit, vám bude zcela určitě dána.“50 Už jsme řekli, že společná modlitba je víc než modlitba individuální. Farář z Arsu říkával, že večer před ulehnutím je nutné se společně pomodlit, protože „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“51 A sv. Terezie z Lisieux napsala: „Velmi miluji společnou modlitbu, protože Ježíš slíbil, že bude uprostřed těch, kteří se spojují v jeho jménu; pak cítím, že vroucnost

Foto: Martina Lechová

SPIRITUALITA JEDNOTY mých sester nahrazuje nedostatek mé vroucnosti.“52 A jinde: „Budou-li naše duše sjednocené v něm, budou moci zachránit mnoho jiných duší, protože laskavý Ježíš řekl: ´Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoliv věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého Otce.´“ (Mt 18,19)53 V Hnutí je naším zvykem pokaždé, kdykoli se setkáme, hovořit o našem velkém Ideálu, vytvořit předpoklad pro Ježíšovu přítomnost: vyzveme všechny, aby odložili každou osobní starost, aby byli všichni společně disponováni přijmout Ježíše do svého středu. Když je tento předpoklad splněn, a jedině potom, začíná setkání. Když Don Bosco svolal první generální kapitulu své duchovní rodiny, která se konala v Lanzo Torinese v roce 1877, zahájil ji takto: „Božský Spasitel praví ve svatém evangeliu, že kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, tam je on uprostřed nich. Nemáme žádný jiný cíl při těchto shromážděních než slávu Boží a spásu duší vykoupených drahocennou krví Ježíše Krista. Můžeme tedy být jisti, že Pán bude uprostřed nás a bude řídit věci tak, že z nich vzejde veliké dobro.“54 JEŽÍŠ MEZI NÁMI A KONCILY Existuje však velká událost, největší, jaká se čas od času odehrává v církvi: všeobecný koncil. Není přímo z božského ustanovení, ale „přesto“ – praví teolog Congar – „na koncilu existuje určitá struktura, s níž Pán svobodně spojil svou přítomnost výslovným příslibem: ´Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa´ (Mt 28,20) a ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´ (Mt 18,20)

Setkáváme se zde s určitou strukturou smlouvy (lidé se mezi sebou sjednocují v Ježíšově jménu, Ježíš se mezi nimi zpřítomňuje). Tuto strukturu lze přirovnat ke struktuře spíše institucionální, tj. právní, ke smlouvě vytvořené svátostmi nebo hierarchickými službami. Právě tak to chápali Otcové… Když jsou podle nich splněny tyto podmínky a respektovány tyto struktury smlouvy, tj. bratrská láska a bratrské shromáždění dvou nebo tří v jeho jménu, Pán splní svůj slib účinně vázaný na tyto podmínky,55 tj. stává se přítomným.“ Otcové jsou totiž houževnatými zastánci Ježíšovy přítomnosti mezi biskupy na koncilech, čímž se koncil stává velkým rodinným shromážděním církve, kde Ježíš bohatě rozdává své světlo, aby osvítil staletí, která přijdou. Cyril z Alexandrie praví: „Snažili se jít v jejich stopách (tj. ve stopách apoštolů) i oni naši slavní Otcové, kteří jednoho dne shromážděni v Niceji definovali úctyhodné a všeobecné vyznání víry. Jistě s nimi zasedl sám Kristus, který řekl: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.´ “ (pokračování)

49. Sv. Beda Ctihodný, Hom. 2,9 (Corpus christianorum, series latina (CCL), vol. 122, 240) 50. Ledochowská Tereza OSU, II Ceppo dai molti virgulti, Milán 1972, str. 187 – 188. 51. Sv. farář Arský, Scritti scelti, Řím 1975, str. 44. 52. Sv. Terezie z Lisieux, Gli scritti, Řím 1970, str. 289. 53. Tamtéž, str. 712–713. 54. S. B. Lemoyene, Vita di S. Giovanni Bosco, Turín 1962, II. str. 140. 55. J. Congar, Note sul Concilio come assemblea… in: Orizzonti attuali della teologia, Řím 1967, II. str. 172–173.


11

CITADELA

Společně budovat církev ho centra Prahy a také večeře malých skupin v rodinách, kde se měli možnost setkat s místními lidmi a vidět jejich život, jak se říká „zblízka“. Tato večeře byla samozřejmě i velkým obohacením pro ty, kteří bohoslovce ve svém domě přijali. Byl to pro nás veliký dar, že jsme v naší zemi mohli přijmout tyto mladé muže směřující k zasvěcenému životu v kněžském stavu. Mě osobně velmi oslovilo, když jsem viděl jejich odhodlání radikálně následovat Boha a zvolit si jej jako ideál své-

ho života. Pomohlo to i mně znovu obnovit rozhodnutí radikálně následovat Pána v kněžské službě. Velmi obohacující byla též pestrost kultur, ze kterých přišli, a všichni jsme vnímali i to, že mezi národy i kontinenty je možné vytvářet jednotu a skrze ni zakoušet Ježíšovu přítomnost podle slov evangelia sv. Matouše: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) Martin Šmíd

Do programu patřil i zpěv.

S

etkání se, jako každý rok, skládalo ze dvou částí. První týden se v Praze setkali chlapci, kteří o cestě zasvěcení v kněžství uvažují, a pak na dalších deset dní přijeli ti, kteří cestu ke kněžství už nastoupili a jsou v semináři. Hnutí fokoláre nemá svoje semináře, kde by byli bohoslovci formováni ve spiritualitě Hnutí. Bohoslovci, kteří spiritualitu společenství poznali jako svou cestu, se formují v diecézních seminářích, setkávají se a setkání v duchu Hnutí nabízejí i těm, kdo o to mají zájem. Jde jim o to, aby budoucí kněží měli možnost už během své formace zažívat a vytvářet opravdové společenství, které je tak důležité pro jejich budoucí kněžský život. Do Vinoře přijeli bohoslovci z Rumunska, Polska, Ukrajiny, Irska, Itálie, ale i několik účastníků z afric-

12


kého kontinentu, Jižní Ameriky a Asie. Program byl velmi různorodý a pestrý. Společnou modlitbu, rozjímání a duchovní program střídal sport a manuální práce, přičemž se utužovaly nejen svaly, ale i vzájemné vztahy a poznání. Velkou pomocí nám k tomu byly meditace Chiary Lubichové o vzájemné lásce, „umění milovat“. Učili jsme se milovat všechny, milovat jako první, v každém vidět Ježíše, sjednocovat se v lásce s druhými, milovat své nepřátele a milovat druhého jako sebe. Podstatnou část setkání tvořilo svědectví života různých hostů, ať už z řad kněží, biskupů či laiků. Důležitá byla i jejich vlastní svědectví, ve kterých si sami navzájem během dne sdělovali zkušenosti s uplatňováním evangelních principů v životě, a to například i prostřednictvím pantomimické scénky, takže ani jazyk nebyl bariérou. Nechyběla ani prohlídka historické-

J

á osobně jsem ocenil, že se vzájemná láska mezi všemi promítala do konkrétních událostí dne. Tak například při odpoledním fotbale, který se odehrával v době siesty, jež nemohla chybět, jsme brali mezi sebe i ty hráče, kteří fotbal tolik neuměli, a oni mezi nás rádi chodili. Vzájemně jsme si nahrávali a dokonce jsme měli radost, když nám někdo z protihráčů dal gól, protože jsme milovali družstvo toho druhého jako své vlastní. I ve vlastním družstvu se děly malé zázraky, jelikož každý kluk chce dát svůj gól, ale my jsme se spíše drželi v obraně nebo v brance, aby ten svůj gól mohl dát kamarád. Jan Barborka

Fota: archiv gens

Praha, nebo spíše Centrum Mariapoli v Praze - Vinoři, o letošních prázdninách hostilo každoroční světové setkání bohoslovců z Hnutí fokoláre.

Při procházce Prahou.

I.

1. O vytvoření výše zmíněného centra bylo rozhodnuto v červenci roku 2008 na všeobecném shromáždění Díla Mariina. Jeho zodpovědnou se stala Eli Folonari. Cílem Centra je shromažďovat, uchovávat a poskytovat veřejnosti spisy Chiary Lubichové a četné dokumenty, které se jí týkají. 2. I Focolari dellÚnità. Un po‘ di storia (Fokoláre jednoty. Trocha historie), v „La Via“, 2 (1950), č. 19, str. 4–5. 3. Srov. podrobná prezentace tohoto typu vyprávění: M. Vandeleene, Io, il fratello, Dio nel pensiero di Chiara Lubich (Já, bratr a Bůh v myšlenkách Chiary Lubichové), Città Nuova, Řím 1999, str. 126–135 a 369–375. 4. První byla vydána v únoru 1948 v bulletinu Třetího řádu sv. Františka v Tridentu: Questa è lóra di S. Francesco. Il Natale di unÍdea (Toto je hodina sv. Františka. Narození Idey), v „Amico Serafico“, (únor 1948), str.10–12; druhá v říjnu 1948 v časopise řízeném Iginem Giordanim: La comunita cristiana (Křesťanská komunita), v „Fides“, 48 (1948), č. 10, str. 279–280 a poté v C. Lubich – I. Giordani, „Erano i tempi di guerra...“ (Byla válka...), Città Nuova, Roma 2007, str. 44–48. Z této doby pak existuje ještě čtvrtá historie, napsaná pravděpodobně v roce 1950, pod názvem Ideale dellÚnità (Ideál jednoty), vydaný částečně v Gen´s, 1 (1971), str. 1–4 a kompletně v „Erano i tempi di guerra“, cit. str. 1–40. 5. „v Tridentu“ je dodatek Igina Giordaniho ke Chiařinu rukopisu. 6. Srov. Lk 14,28. 7. Srov. Lk 14,31. 8. V tištěném textu bylo slovo „duch“ změněno na „srdce.“ 9. Jan 14,23. 10. V tištěném textu: „je obsahem zkoušky Posledního Soudu.“ 11. Mt 25,40. 12. Srov. 1 Kor 13. 13. V tištěném textu: „jedinou naši knihu“. 14. V tištěném textu byla odstraněna druhá část věty počínaje „ani nedostávala…“. 15. V tištěném textu: „přikázal“, podtržené. Podtrženo i „náklonnosti“ a „zájmu.“ 16. V tištěném textu: „protivníka.“

I V.

T

Z historie „Hnutí jednoty“

Škola Abba ext Chiary Lubichové, který přinášíme v tomto čísle, byl napsán na konci roku 1949 a samostatně vydán v následujícím roce pod názvem „Un po‘ di storia del ´Movimento dell‘Unità´“ (Tipografia AOR, Trident 1950, 12 ss.). Je v něm zaznamenána historie čerstvě zrozeného Hnutí fokoláre, které tehdy mělo ještě příznačný název „Hnutí jednoty“. Text byl vydán s úmyslem informovat o zkušenosti vznikajícího Hnutí, které tehdy v tridentské církvi vyvolalo nemálo podezření a kritik. Na konci nesignovaného textu je připojen komentář tridentského arcibiskupa monsignora Carla De Ferrariho, datovaný 31. prosince 1949, kterým stvrdil jeho obsah. Centrum Chiary Lubichové1 má nedatovanou rukopisnou variantu tohoto spisu a také jeho tištěnou podobu z roku 1950. V Chiařině rukopisu, který zde publikujeme, je několik poznámek od Igina Giordaniho. Mezi rukopisem a tištěnou verzí pak existují různé rozdíly: jde o opravy originálu kvůli univerzálnějšímu obsahu textu provedené po dohodě s Chiarou pravděpodobně Iginem Giordanim. Nejvýznamnější změny zde uvádíme v poznámkách. Text byl následně publikován 13. května 19502 v časopise „La Via“. Dále však zůstal více méně neznámý. Text je psán typickým literárním stylem Chiary Lubichové, stylem, kterým psala takzvané „historie Ideálu“.3 V nich představuje v historické perspektivě základní prvky spirituality jednoty a od šedesátých let hlavní etapy vývoje Hnutí fokoláre. Tato „historie Ideálu“ je z dnes známých historií chronologicky třetí.4 Zatímco u ostatních Chiařiných spisů byla provedena redakce, kterou si sama přála, zde se nám nezdálo vhodné jakkoliv zasahovat. Proto byla ponechána velká písmena, která hojně používala, stejně tak i biblické citace. Michel Vandeleene (redakčně kráceno)

Ježíšovy pocity nahrazovaly ty naše, jeho způsob myšlení ten náš, jeho způsob lásky ten náš. Láska směřovala ke všem, neexistovaly pro ni už žádné hranice, nepřipisoval se jí charakter lidský, ale božský.14 Nemilovaly jsme z náklonnosti nebo zájmu, ale protože to On řekl.15 A měly jsme potěšení z toho, když jsme ve svém životě našly nepřítele,16 protože jsme mohly uskutečňovat Ježíšova Slova lásky. Chiara Lubichová (pokračování)

TEOLOGIE JEDNOTY


13

TEOLOGIE JEDNOTY

II.

Byla válka (jde o události z let 1944–1945, pozn. red.) a kolem nás v Tridentu5 se všechno hroutilo. Opakované denní i noční nálety ničily domy, školy, poklady a rodinné příslušníky. Zdálo se, že nám chce Pán těmito okolnostmi schválně vzít to, co bylo našemu srdci nejdražší, naše životní ideály. Takže kdo byl nejvíce přitahován studiem, nemohl v něm pokračovat; kdo vkládal naděje do své budoucí rodiny, nemohl ji založit; kdo vložil mysl a srdce do majetku, přišel o něj, když mu spadl dům; kdo měl rád pohodlí, skončil na ulici; kdo miloval svoji rodinu, stal se jedním rázem sirotkem. Ničení, bolest, odloučení. A kolem hrůzostrašné scény, které naháněly strach. Bylo to kázání Boží: „Všechno je marnost nad marnost.“ A tak se i nám, co jsme sotva začínaly žít, takto jevila celá skutečnost: všechno byla marnost, protože vše pomíjelo. Jiní mladí, zvláště muži, se realizovali v politických ideálech. Ale to se nám také zdálo marné. I pozemská vlast jednoho dne pomine, jako pomíjí všechno. Žily jsme v blízkosti smrti, neměly jsme bezpečný úkryt a tato myšlenka na velmi blízkou věčnost nás nutila k rozjímání. Ale někdo nám v hloubi duše říkal, že nepomine úplně všechno. Že je zde ideál, jeden jediný, který nikdy nepomine, ani po naší smrti. Byl to Bůh. A k Bohu jsme přilnuly ze všech sil svých duší. Nepřilnuly jsme k Němu kvůli tomu, že nám nic jiného nezbývalo, ale protože nás vnitřní Síla činila šťastnými z toho, že jsme Ho našly v životě jako jediné Všechno, jedinou Věčnost, jediného, kdo je hoden lásky, protože On nepomíjí – tedy Jeho jediného, schopného uspokojit potřeby našich srdcí. Už několik let jsme chodily denně k svatému přijímání a domnívaly jsme se – protože jsme chodily do různých katolických spolků – že jsme dobré křesťanky. Teprve když nám Bůh všechno vzal, aby se nám Sám daroval, pochopily jsme poprvé první Boží přikázání: „Miluj mne z celého srdce a celou myslí…“ Pochopily jsme je, protože teprve tehdy jsme opravdu cítily, že Ho musíme takto milovat, celou myslí, celým srdcem a vší silou, nechceme-li se obelhávat. Bylo to „Můj Bůh a moje všechno“ svatého Františka, vytrysklé z největší chudoby. Byl to běžný život následovníků Ježíše, který žádá zřeknout se všeho.“

III.

Již předtím jsme byly křesťankami, protože jsme byly skrze Milost součástí Ježíšova těla. V podstatě jsme ale toto povolání zrazovaly (stavěly jsme věž bez výpočtů6; chtěly jsme vést válku bez náležitého počtu vojáků7… – zkrátka bez základu, kterým je duchovní odpoutanost ode všeho stvoření, pramenící z darování se Bohu). Když jsme našly Ideál, který neumírá, a upřely zrak jen na Něj, ptaly jsme se, jak ho máme uvést do života, abychom s Ním byly v souladu. Zatímco mnoho lidí ve světě plakalo, náš duch8 radostně volal „heuréka“ a blahořečil válce jako Božímu hlasu, který včas upozornil naše duše na Věčné Skutečnosti. Šlo o to prakticky náš Ideál realizovat, a to ihned a co nejlépe, nejpříměji a nejužitečněji, protože naše dny mohly být sečteny. Ptaly jsme se: Jak milovat Boha celým srdcem? A Boží Slovo nám odpovědělo: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“9 Ale které přikázání v sobě zahrnuje všechna ostatní? Láska k bližnímu: ta je naplněním Zákona, obsahem Posledního Soudu10, Novým Přikázáním, Ježíšovou Závětí lidem, upřímným výrazem lásky k Bohu. („Cokoli jste udělali…“11). Dostaly jsme se k srdci Evangelia. Evangelium je Zjevení Boha a Bůh je Láska. A tak my, pokud jsme Božími dětmi, musíme milovat a milovat bratry, abychom milovaly Jeho, a zůstávaly tak v Lásce, skrze niž má všechno cenu a bez níž je všechno marnost. (Jak vysvětluje sv. Pavel.12) Mít Boha jako Ideál tedy znamenalo mít v duši Lásku, milovat bližního jako sebe sama. A každý z nás byl druhému bližním. Okamžitě jsme se rozhodly navzájem se milovat, abychom milovaly Jeho, a milovat sebe navzájem tak, jak to učí Evangelium. S vědomím toho, jak je život krátký, jsme pohrdly všemi knihami a všemi lidskými prostředky a učinily jsme z Evangelia jedinou knihu svého života.13 Nosily jsme ho do krytu, nahlas jsme z něj četly, vysvětlovaly jsme ho lidem a jeho Slova nabírala na Světle. Stačilo nám podržet v srdci a uskutečňovat jedinou větu, abychom porozuměly všemu ostatnímu. Objevily jsme Knihu života, jejíž Slova nás očišťovala a vedla nás k jinému vztahu s našimi bližními, než jaký jsme měly doposud.

14


SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na říjen 2009 „VYTRVALOSTÍ ZACHRÁNÍTE SVOU DUŠI.“ (LK 21,19)1 […] lovo „vytrvalost“ je překlad původního řeckého slova, které má však širší význam: vedle vytrvalosti zahrnuje také trpělivost, stálost, pevnost a důvěru. Vytrvalost je potřebná, ba nezbytná v utrpení, pokušení, malomyslnosti, v odolávání svodům světa a v pronásledování. Jistě jsi se i ty nejednou ocitnul v některé z těchto situací a zakusil, že nebýt vytrvalosti, nebyl bys ji zvládl. Možná jsi někdy dokonce podlehl. Nebo se třeba právě nyní v některé z těchto bolestivých situací nacházíš. Co dělat? Vzchop se, a – vytrvej! Jinak se nemůžeš nazývat křesťanem. Víš, že kdo chce následovat Krista, musí vzít na sebe každý den svůj kříž a – alespoň vůlí – milovat bolest. Povolání křesťana je povoláním k vytrvalosti. Apoštol Pavel ukazuje společenství církve v Korintu svoji vytrvalost jako znak křesťanské věrohodnosti. Neobává se ji stavět na roveň zázrakům. Budeme-li milovat kříž a vytrvámeli, budeme moci následovat Krista, který je v nebi, a dojdeme spásy. „VYTRVALOSTÍ ZACHRÁNÍTE SVOU DUŠI.“ Lze rozlišovat dva druhy lidí. Jedni zaslechnou výzvu, aby se stali pravými křesťany, avšak toto pozvání padá do jejich duše jako semeno na kamenitou půdu. Jejich nadšení je jako vzplanutí slámy; nakonec nic nezůstává. Druzí přijímají toto pozvání, jako dobrá země přijímá semeno. Křesťanský život pak klíčí, roste, překonává těžkosti a vítězně odolává bouřím. Vytrvají… a je psáno: „Vytrvalostí zachráníte svou duši.“ Chceš-li vytrvat, samozřejmě se nestačí spoléhat pouze na vlastní síly.

Kresba: Petr Ettler

S

Je třeba Boží pomoci. Pavel nazývá Boha „Bohem vytrvalosti“2. On je tedy tím, koho je třeba o vytrvalost prosit a kdo ti ji daruje. Neboť jsi-li křesťanem, nestačí, že jsi pokřtěný nebo že se občas zúčastníš bohoslužby či vykonáš nějaký skutek lásky. Je potřebné, abys jako křesťan také rostl. K jakémukoliv duchovnímu růstu dochází jedině uprostřed zkoušek, bolestí, překážek a bojů. Pouze ten, kdo miluje, dokáže skutečně vytrvat, protože láska nevidí překážky, těžkosti, ani oběti. Vytrvalost je láska osvědčená ve zkouškách. [...] Maria je ženou vytrvalosti. Pros, aby Bůh zapálil v tvém srdci lásku k němu. Darem navíc ti bude vy-

trvalost ve všech těžkostech života, jejímž prostřednictvím spasíš svou duši. „VYTRVALOSTÍ ZACHRÁNÍTE SVOU DUŠI.“ Vytrvalost je mimo jiné také nakažlivá. Kdo je vytrvalý, povzbuzuje tím i druhé k důslednosti. […] Mějme velké cíle! Máme k dispozici jediný, nedlouhý život. Den za dnem ´zatínejme zuby´ a přemáhejme jednu těžkost po druhé, abychom tak následovali Krista – a spasili své duše. Chiara Lubichová 1. Slovo života na červen 1979. V úplné verzi vyšlo v publikaci Essere la Tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, sv. II, Città Nuova, Řím 1982, str. 25–28. 2. Řím 15,5.


15

Foto: archiv

ŽIVOT ZE SLOVA spěchu a velkých gest. Najednou jsem pochopila, jakou to má cenu. Milovat v malých věcech může způsobit, že se lidé přestanou cítit odcizenou malou součástkou v chladném velkém stroji. Od té doby mě už na chodbě zastavili nejméně čtyři kolegové a ptali se mě, zda opět nepotřebuji darovat krev. B. (Belgie)

Nehoda

J Odběr krve

Z

atímco jsem prováděla pokusy v laboratoři, uvědomila jsem si, že budu potřebovat nové a z dravé dárce, abych je mohla porovnat se svými pacienty. Není jednoduché je najít. Krev pro výzkum lidé nedarují příliš rádi. Možná je to pro některé moc odtažité a „zbytečné“ … Natož když jsou dárci právě ti, kdo se pohybují na výzkumném poli a zakoušejí i jeho tvrdou komercializaci, kde se člověk stává pouhým číslem. Nicméně jsem šla za svou vedoucí, abych jí řekla, že bych se chtěla na kolegy v laboratoři obrátit. Podívala se na mě

16


a rozesmála se… Protože je všechny dobře znala, byla si skoro jistá, že to odmítnou. Přesto jsem začala aspoň obcházet deváté patro nemocnice. Šla jsem do všech místností a zastavovala jsem i lidi na chodbách. Podrobně jsem jim vysvětlovala, k čemu mi bude jejich krev a jak by měl proběhnout odběr. Nechtěla jsem, aby měli pocit, že je k něčemu nutím. Chtěla jsem jim nechat svobodu, aby mohli říci i ne. Někdo nemohl souhlasit kvůli svému zdraví, ale snažil se mi alespoň najít nějakou náhradu, někoho, koho jsem třeba ani neznala. Začala jsem si zapisovat jména, a po dvou hodinách jsem zjistila, že už mám na seznamu 19 dobrovolníků. Chyběl už jen poslední. Ale to jsem přece já sama! Vrátila jsem se k vedoucí a ukázala jí seznam. Překvapilo ji to, nechtěla tomu ani věřit. V den, kdy se konal odběr

krve, jsem všem přinesla sušenky a ovocný džus, přestože šlo jen o velmi malé množství odebrané krve. Mezitím co jsem pomáhala lékaři, jsem si také s každým dárcem povídala. Postupně se mezi námi vytvořila jakási sváteční nálada. Jedna žena, která pracovala v laboratoři jako technická síla, se ke mně naklonila a řekla mi: „Měla bys to dělat častěji. Dnes je v laboratoři opravdu zvláštní atmosféra!“ Jedna dívka se po odběru necítila zrovna nejlépe, a tak jsem ji šla během dne třikrát zkontrolovat, jak jí je. Byla mou pozorností mile překvapená a vracela mi to svými úsměvy. Zdálo se, jako by se nálada v laboratoři proměnila v pohodu rodinného společenství. Uvědomila jsem si, že všechna ta „ano“, která jsem dostala, vzešla z mého „ano“ Bohu, který nám ukládá den za dnem milovat každého bližního i v maličkostech, beze

edna moje přítelkyně, se kterou se snažím žít spiritualitu jednoty, nemá moc peněz. Jednou mě přišla navštívit a během rozhovoru vyšlo najevo, že není schopná si zaplatit havarijní pojištění auta. Zajímalo mě, co se stane, když bude mít nehodu, a cítila jsem, že se musím snažit na pojištění jejího auta sehnat potřebné peníze. Svěřila jsem se s tímto problémem dalším přátelům, kteří s námi společně žijí tuto spiritualitu, a jedna žena okamžitě nabídla, že polovinu pojištění zaplatí. Vůbec jsem nevěděla, kde vezmu druhou polovinu, ale byla jsem si jista, že Bůh najde řešení. Toho večera jsem se cítila velmi unavená, a když mě manžel požádal, abych s ním šla na nějakou charitativní akci, opravdu se mi chtělo říci ne. Ale z lásky k němu jsem se rozhodla jít. Během večera se konala tombola, a i když jsem si koupila jen jeden lístek, vyhrála jsem první cenu! Ukázalo se, že to byl přesně ten obnos, potřebný k zaplacení druhé poloviny havarijního pojištění mé přítelkyně. O několik dní později měla přítelkyně nehodu, při níž narazila do jiného auta a dost je poškodila. Kdyby její auto nebylo pojištěné, byla by měla vážné problémy s policií. J. O. (Londýn)

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Mějte osvícenou mysl Mládež z Hnutí fokoláre z různých koutů světa se sešla v Indii společně se svými vrstevníky z gándhíovských asociací na kongresu věnovaném problémům mírového soužití.

P

řekážek, které bylo nutné překonat, nebylo málo, počínaje indickými vízy, která není snadné získat ani pro turisty, po svolení rodičů, kteří často váhali, zda mohou své dospívající děti pustit do země, která má dosud pověst země s riskantní hygienou i klimatem. Ale nakonec i rodiče dali svůj souhlas a cestě už nic nebránilo. V indickém Coimbatore se od 8. do 13. srpna letošního roku setkalo 750 mladých lidí, kteří spolu během pěti dní sdíleli čtyřiadvacet hodin denně. Byla to nádherně pestrá společnost, byli zde křesťané, hinduisté, muslimové, sikhové a buddhisté. Byla to zkušenost setkání civilizací a kultur, charakterizovaná různými jazyky, barvou kůže, ale i zkušenost lásky k Bohu, kterou každý vyjadřuje podle svého náboženství, kterému se naučil na klíně své maminky a svých nejbližších. Mládež nazvala setkání Superkongres. Když jedna italská dívka viděla, že někteří dospělí mají obavy ohledně organizace, řekla: „My zařídíme kongres a Bůh zařídí, aby byl Super!“ Myšlenka kongresu vznikla na základě desetileté spolupráce gándhíovských asociací v Indii s Chlapci a děvčaty pro jednotu z Hnutí fokoláre. Mezináboženský dialog započatý před deseti lety, zpočátku mezi Hnutím fokoláre a Shanti Ashram, se postupně rozšiřoval a nabýval různých podob, ať už šlo o spolupráci na různých projektech sociálního charakteru či o setkání umělců nebo sportovní akce. V roce 2001, po návštěvě Chiary Lubichové, následovala snaha o hlubší spolupráci, která by se s větším porozuměním zasazovala o mír a dokázala být vždy na straně řešení, nikoli na straně problému. Na týdenním setkání teenagerů se začalo pracovat zhruba před rokem. A to, jak potom setkání proběhlo, zůstane pro mnoho zúčastněných nezapome-

Několik záběrů ze Superkongresu, na němž se v indickém Coimbatore sešli mladí lidé různého vyznání.

nutelným zážitkem nejen proto, že se mladí lidé z Evropy a Severní Ameriky ocitli ve vlhkém teplém podnebí, na které mnozí nebyli vůbec zvyklí, či díky jídlu, které nejenže nebylo jako doma, ale mělo chutě jihoindické kuchyně, která nemusí být všem příjemná svo-

jí ostrostí, množstvím koření a pálivé papriky, či pro tradiční banánové listy místo talířů. Noční program také doplňovala mračna komárů, která umožňovala jen několik hodin odpočinku a spánku. Životní styly a tradice se setkaly, ba možná téměř střetly. Pohostinství je v Indii ale svaté a mladí z Kumaraguru College of Technology (3500 studentů), ležící asi deset kilometrů od Coimbatore, stále chodili jako dobří hostitelé za cizinci jako stín. To, co bylo pro jedny známkou péče a pohostinství, by druzí mohli vnímat jako nepříjemnou vtíravost. Někoho by mohlo odradit, když jeden den začal program o hodinu a půl později a oběd se podával až pozdě odpoledne, a přesto se na to jeden sedmnáctiletý Ir dokázal podívat jinak: „Dnes jsme dokázali, že sjednocený svět se dá stavět i navzdory různým zvyklostem a různému vnímání času.“ Program byl bohatý a různorodý: počínaje dvěma velkými setkáními, na nichž se ve jménu ideálu sjednoceného světa sešlo asi 1500 mladých lidí, až po návštěvu ve vesnicích Tamil Nadu, hluboko na jihu obrovského indického poloostrova, či od pochodu za mír až po workshop o prožívání vztahu mezi náboženstvími a kulturami. Ale rozhodujícím momentem byla návštěva rodin. Asi 120 indických rodin totiž přijalo účastníky z ciziny: některé byly dobře situované, jiné ze střední třídy a mnoho bylo i těch spíše chudších. Ve


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

všech však bylo pohostinství vynikající, skutečné svědectví indické tradice, že v hostu se přijímá do domu Bůh. V rodinách, srdci indického života, objevovali mladí lidé hinduismus a islám, svědčili o křesťanství a zakoušeli mezigenerační vztahy, které už Západ nezná. Na velké Avinashi Lingam University se konal Festival míru, který už deset let organizují různé gándhíovské skupiny v den, kdy byla svržena atomová bomba na Hirošimu, aby tak místní děti a mlá-

dež vedly k uvědomění si hodnoty míru. Program začal slavnostní přísahou tisícovky přítomných, při níž se všichni zavázali, že budou budovat mír a nikdy v životě se neuchýlí k násilí. Následoval program, připravený mládeží, který v ovzduší prohlubujícího se bratrství trval bez přestávky tři hodiny. Mluvilo se zároveň anglicky a tamilsky a také univerzální řečí písní a tanců. A nakonec následovaly zkušenosti ze života, například zkušenost mladých z Palesti-

ny, kteří vyprávěli o budování bratrství mezi křesťany, muslimy a židy. I když židé nemohli přijet, poslali účastníkům kongresu alespoň svůj vzkaz. Závěrem se nesla slova, která zněla jako životní výzva: „Nemiřte nízko. Je to zločin.“ Neřekl to jen tak ledaskdo, ale člověk, který dosáhl výjimečného postavení, Abdul Kalam, muslim, vědec a bývalý indický prezident, kterého mají v zemi velmi rádi a který je pro mladou generaci této asijské země skutečným vzorem. „Osvícené mysli jsou největší silou,“ prohlásil a vyzval všechny, aby neztráceli drahocenný čas, který se už nevrátí, a odpověděli na výzvu přinášenou světem, čekajícím na odpověď. „Když se rozhodnete, že to dokážete, můžete změnit tvář světa!“ řekl, a promluvil tak nejen do srdcí, ale i do myslí dospívajících. Abdul Kalam jmenoval Boha jen jednou a o islámu nehovořil. Ale přesto bylo nemožné si nepovšimnout Boží přítomnosti ve všech jeho slovech. Možná je skutečně pravda, že Bůh se zpřítomňuje spíš tam, kde se žije podle jeho přikázání, než tam, kde se o něm jen mluví a pouze vyslovuje jeho jméno. Ravindra Chheda

18


Z HNUTÍ FOKOLÁRE

U Boha není nic nemožné

C

o myslíš, čím to je, že prázdninov á Mariapoli je tak oblíbená?“ ptá se někdo a tím nahlas vyjadřuje i moji otázku. Prázdninová Mariapoli odpovídá dobře potřebě dnešní doby. My uhonění a uštvaní lidé prožíváme ve chvílích své dovolené program, který je hluboce duchovní a zároveň velmi lidský a svobodný. Odpočineme si, načerpáme nové síly, poznáme nové přátele a zároveň prožijeme cestu „na hlubinu“, zastavení a obnovu duchovních sil. S ostatními se setkáváme ve chvílích rozjímání a modlitby, ale i na kole, na hřišti, ve skupince se sdílením zkušeností, ale i večer u vína. Mariapoli zde je obdobou života, života, do kterého toto vše patří.

„

První den Mariapoli začíná Slovem života: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ (Mk 9,36) Zaznívá zkušenost jedné z nás, kterou prožila na jedné ze svých prvních Mariapolí: „Bylo mi asi devět nebo deset let. Během celého týdne jsem pomáhala při vaření kávy, s nafukováním matrací, nákupy, úklidem. Ve mně a mezi námi tím rostlo vnímání Boží přítomnosti a vědomí toho, že služba – když žijeme ve vzájemné lásce – má obrovskou hodnotu. Díky tomuto životu ve službě jsem získala mnoho.“ Obdobnou zkušenost má mnoho z nás, skrze nenápadnou službu ve skrytosti jsme se setkali s Ježíšem a zakusili společenství zcela nečekaně a nezvykle silně. Právě teď se zde otevírá nová šance. Ke službě je vždy

dost příležitostí. Za pomoc druhým si naši malí váží na provázek uzlíky. Všichni se snaží být pro všechny, aspoň mně to tak připadá. „Žít jako rodina,“ zaznívá a já se tázavě rozhlížím po lidech kolem sebe. Rodina o více než čtyři sta členech různého věku, stavu a profese (maximální počet účastníků byl ve středu) je už dost velká rodina. Je to vůbec možné? Dá se žít jako rodina v tak velkém davu? „U Boha není nic nemožné a bude-li Ježíš s námi a mezi námi…,“ přemýšlím. Po ranním duchovním programu se Slovem života, zkušenostmi a mší svatou, následuje volný program sportovní, kreativní nebo i vzdělávací – a semináře z morální teologie v podání otce Bohumila Koláře. Skupiny, které se setkávají odpoledne nebo v podvečer, mají

možnost se blíž poznávat a víc toho spolu prožít. V určitých chvílích dne mají děti možnost se setkat ve skupinách rozdělených podle věku, aby společně začaly žít Slovo života na den se stejným nasazením jako dospělí, ale způsobem vlastním svému věku. Nechybí tady scénky, hry, ale i hluboké chvíle zamyšlení a modlitby. Také mládež může, kromě vztahů napříč všemi věkovými kategoriemi, prožít okamžiky společenství se svými vrstevníky, ať už při výletech, besedách, workshopech či výměnách zkušeností. Jsme rodinou. V rodině smíme být každý jiný. Každý má své poslání, svá obdarování ke službě druhým. V rodině máme různé názory, ale vyslechneme se a respektujeme se. V rodině se i pohádáme, ale zase usmíříme. V rodině patříme k různým generacím a máme různé úlohy a role. (Stejně jako v rodině Nazaretské zde máme sv. Josefy, dobré řemeslníky, Marie, které působí skrytě, ale v pravou chvíli promluví - „Udělejte to, co vám Ježíš řekne“ - i mladé a děti s jejich posláním, před kterým my rodiče stojíme s pokorou.) V rodině máme různé zájmy, můžeme preferovat jiný program a mít svou Fota: archiv

Vstupujeme po schodišti do budovy SOŠ v Třešti. Od první chvíle je jasné, že ani letošní Mariapoli – konaná mimochodem 40 let od první Mariapoli v České republice - nebude mít málo účastníků. Plná chodba nás přesvědčuje o tom, že letos je o toto prázdninové „město Mariino“ ještě větší zájem než vloni.


19

Fota: archiv

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Různé okamžiky ze života na Mariapoli.

osobitou duchovní cestu. Ale nakonec se vždy sejdeme u společného stolu. V rodině máme někoho, kdo nás podrží, zná nás a můžeme s ním sdílet svůj život, své radosti i starosti, někoho, kdo je „na naší straně“. Uplynul první den. Je večer. Jenda a Martin, „vrchní šéfové“ našeho baru, vytahují „tajné zásoby“ a stoly v jídelně se spojují. Slova jsou vážná i nevážná, kromě humoru zaznívají i hluboké pravdy a zkušenosti života – tak jako v rodině. Mizí rozdíly věku, povolání, názorů. Zní kytara a nikdo neví, kdo je na Mariapoli poprvé a kdo podesáté. Je to jedno. Jak říkají naše děti, když se jim někde líbilo: „Představ si, všichni se bavili se všemi“. Další dny mi to nedá a pátrám. Ptám se v naší skupince i lidí kolem sebe: „Máte pocit, že tu jsme jako rodina? Prožili jste to?“ Jsem překvapená. „Ano,“ zní odpověď. Takže je to možné! Lze zažít rodinu i v takto velké skupině, je-li mezi námi Ježíš. Ranní Slova života se střídají, jedno připravují například děti, jiné mládež. Každý způsob je oslovující a svěží. „Dávejte a dostanete…“ Děti nám promítají obrázky, které ukazují, co všechno můžeme dávat: úsměv, dárek, pomoc… Starší děti dokonce představují zkušenosti formou fotoprezentace, jejíž

20


přípravě věnovaly s nasazením jeden večer. Mládež oslovuje svou bezprostředností, s níž hovoří i o svých chybách a o hledání cesty. Jsem na ně pyšná, jakoby to všechno byly mé děti, a jsem si jistá, že ve městě Mariině je to právě Maria, kdo mému pocitu moc dobře rozumí. Role i úkoly této velké rodiny jsou různé, od turistických průvodců přes moderátory až po ty, kteří se celý den točí kolem malých dětí nebo sedí na recepci a počítají lístky, svačinky, postele. Také jsem si jednu roli vybrala. O polední přestávce si sedám na terasu kavárny a ty, kteří tudy procházejí, zvu na kafe. Nevím, jak se této roli říká, ale je moc hezká. Povídáme a u stolu se střídá skupina lidí. Už to není jen jeden stůl, jak nás postupně přibývá. „Ta paní za mne platí,“ říká muž sedící u vedlejšího stolu u piva

překvapené servírce a ukazuje na mne. „Je to totiž moje žena.“ Servírka nedůvěřivě pozoruje skupinky u stolů. Podle chování by mohli být příbuzní všichni. Čtvrtek je svým programem výjimečný. Přichází velký výlet na poutní místo Křemešník. Pan biskup Pavel Posád je rozzářený a usměvavý, mše svatá, kterou slouží, je hluboká a krásná. Protože milost předpokládá přirozenost, pozvednou náladu (zvlášť mému muži) i řízky k obědu. Děti řádí na dětském hřišti a dospělí se baví u kávy, pohárů, piva i vína. Není snad nikdo, komu by se výlet nelíbil a kdo by se cítil opuštěný. Jeden večer patří Africe a vyprávění Františka Slavíčka o jeho misijním působení, jiný je věnován koncertu, další zkušenostem rodin. Vše má své místo a všechna obdarování jsou cenná

a jsou využita. Poslední den mne překvapí naše kuchařky. Skryty za okénkem se zdají neviditelné. Když se mi snaží uklidit tác a příbory, umýt hrníček od kávy, bráním se. Mám dojem, že se neznáme. Smějí se. Prý mě dobře znají. „Chodíte hezky oblečená a usmíváte se, líbí se nám to,“ následuje pochvala. V té chvíli mi to dochází. Nikdo tu není anonymní. I kuchařky jsou naše velká rodina. Vnímají každého z nás pozorně a osobně, setkáváme se, přestože spolu hovoříme málokdy. Vše jednou končí. Prožitků, setkání, zkušeností, humoru i vážných chvil bylo mnoho. Mám strach. Co když se příště potkáme a už si nebudeme tak blízko? Co když to nebyla skutečná rodina, ale jen prázdninové zdání blízkosti tolik vzdálené od všedních dní plných chvatu, starostí a únavy? Mariapoli, stejně jako jakákoliv mimořádná setkání, jsou svým způsobem výjimečná a nenapodobitelná, ale věřím, že něco z toho, co zde vzniklo a co jsme prožili, si přenášíme dál: Ježíše, který nás spojuje a který udělal ten zázrak, že se tak velká skupina mohla stát rodinou. Věřím, že nebyla rodinou jen pro dny prázdninové Mariapoli! Marie Nováková

PŘÍRODA

Vážným ohrožením pro včelky může být varoáza (roztoč Varroa destructor). Pokud neproběhlo letní léčení, pak právě v tomto období vrcholí populace roztoče a způsobuje největší škody. Je nejvyšší čas na podzimní léčbu – za teplého počasí fumigací (kouřem), za chladného aerosolem (mlhou). Ve včelstvu je již jen málo plodu, většina roztočů přežívá pouze na dospělých včelách. Kouř či aerosol jej tak zasáhne a zahubí. Roztoči, kteří jsou uvnitř zavíčkované buňky (v plodu), přežijí, proto se léčení opakuje tak, aby zahubilo i tyto roztoče. Proti vzniku odolných rezistentních

Zpravidla od poloviny listopadu včelky téměř nevyletují, v úle nemají žádný plod, nastává období zaslouženého odpočinku. Včelky ale nespí. Jsou v chomáči, aby únik tepla byl co nejmenší a energii pro „vytápění“ získávají z medu nebo cukru. Pokud včelstvo nic nevyruší, neuškodí mu ani ty největší mrazy. Když si ale datel splete dutý strom s úlem nebo když si v úle vytvoří svoje hnízdo myš, pak je zimování neklidné a spotřeba zásob roste a včelstvo může uhynout. Na pročišťovací prolety včelky vylétají jen tehdy, když venkovní teplota ve stínu přesáhne osm stupňů. Některé roky nevylétnou z úlu i pět dlouhých měsíců. Při proletu včelky vyprazdňují své výkalové váčky. V úle totiž normálně nekálí, zabraňují tím šíření infekce. Je-li mírnější zima, matka začíná

roztočů se střídají účinné přípravky, a to tak, aby se případná rezidua z léčiv nemohla dostat do medu. Počet roztočů ve včelstvech v jednotlivých letech velmi kolísá, proto byl před nedávnem v České republice zahájen projekt na monitorování varoázy, podobně jako se například dělá monitoring kůrovce v lesních porostech. Cílem je snížit spotřebu léčiv a včasně odhalit možné přemnožení roztoče, aby se neopakoval úhyn včelstev z loňského jara. V České republice to bylo tehdy více než 30% a někteří včelaři přišli dokonce o všechna včelstva.

s kladením vajíček po zimním slunovratu. Včelstvo se tak připravuje na nadcházející jaro – dlouhověké zimní včely budou pozvolna nahrazeny. S množstvím plodu roste také teplota v úle (v okolí zavíčkovaného plodu je asi 34 stupňů), ale teplota venkovní zůstává zpravidla stejná. Díky rozdílu teplot se na stěnách úlu sráží voda, kterou včelky odebírají a tvoří z ní kašičku pro plod, který matka v podobě vajíček založila. Za tři týdny se z vajíček vylíhnou první nové včely, není jich mnoho, ale pro ostatní dělnice je to jasný signál, že jaro již brzy přijde. Rostislav Gruna

Při bližším pohledu na přírodu člověk žasne nad její rozmanitostí a řádem. Není bez spojitosti, že se i lidská jména inspirovala z krásy přírody. Vedle názvů květin se mezi jména dostala i včela – v překladu biblické jméno Debora. O „pilné včele“ hovoří i velikonoční liturgie.

V

čelstvo tvoří jednu velkou rodinu a „v čele“ včelstva (jedné velké rodiny) stojí matka. Matka je nositel vlastností celého včelstva, například bodavosti. Klade vajíčka, ze kterých se líhnou dělnice a vzácněji trubci. Každý jedinec je odkázán na pomoc ostatních a nedokáže přežít bez společenství. V letním období může včelstvo dosáhnout počtu až 60000 dělnic, 2000 trubců, ale matka je, až na výjimky, pouze jedna. Vylétá z úlu jen za velmi vzácných okolností. Poprvé při snubním letu a podruhé, když se včelstvo rozmnožuje – rojí. Matka se stejně jako trubec páří jedenkrát za život, a to právě při snubním letu. Zatímco trubci po spáření hynou, matka se dožije až čtyř let a za tu dobu naklade asi milion vajíček. Dělnice v letním období žije velmi krátce, asi čtyři až šest týdnů. V červenci a srpnu klade matka vajíčka, která dělnice – krmičky krmí zvláště pečlivě. Má-li se včelstvo dožít jara, musí tyto včely překonat dlouhé zimní období a na jaře vytvořit podmínky pro založení nové generace. VČELA V ZIMĚ S klesající teplotou, jak pro celou přírodu, tak i pro včely, začíná období klidu – na včelnici tedy mnoho pohybu není. Matka ploduje stále méně, ve včelstvu již nejsou žádní trubci. Při teplotách pod deset stupňů jsou včely semknuté v chomáči, který při vzácných otepleních uvolňují, a z příležitostné snůšky, především ze zlatobýlu a topinambury, nosí poslední pyl a nektar. Při trvalém ochlazení jsou včelky závislé na medu, který si přes léto nashromáždily, nebo na zásobách, které jim včelař dodal za odebraný med.

Foto: M. a K. Broschovi

Velká rodina včel


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Jedna z mnoha tváří Hnutí fokoláre Foto: archiv

Maria Voce, kterou Chiara Lubichová pojmenovala „Emmaus“, patřila mezi nejbližší Chiařiny spolupracovnice. Položili jsme jí několik otázek týkajících se specifické role Hnutí fokoláre na poli kultury a vzdělanosti.

V

Hnutí fokoláre existuje mnoho studijních, formačních a kulturních center, zabývajících se velice různorodými teoretickými i praktickými zájmovými oblastmi, která vznikala po celou dobu existence Hnutí. Jako příklad uveďme nakladatelství Nové město a nedávno založený Univerzitní institut Sophia, poslední dílo, kterému Chiara Lubichová vdechla život. Z čeho vyrůstají tato díla? „Chceme-li pochopit, kdo jsme a co dnes prožíváme, je vždycky dobré vrátit se k vlastním kořenům. Když jsme přijali dar spirituality jednoty, přivedlo nás to k radikální změně životního stylu, která s sebou nesla i změnu smýšlení, způsobu interpretace událostí a následně též změnu jednání; šlo o proměnu vlastního života i okolního prostředí. Tato zkušenost má svůj počátek u samotné Chiary Lubichové, která v touze po hlubším a plnějším poznání Boha doufala, že toto poznání získá studiem na katolické univerzitě. Z důvodů, které nesouvisely s její vůlí, nemohla tuto touhu naplnit. A právě když zakoušela bolest nad touto nemožností, uslyšela ve svém nitru Ježíšův hlas, jak jí říká: „Já budu tvým učitelem.“ Chiařina zkušenost tedy začala zkušeností školy, v níž ji Učitel učil svému způsobu nazírání skrze slova evangelia, která Chiara brala doslovně, a která se díky komunitární zkušenosti zakoušené společně s prvními družkami stala jejich společným bohatstvím. Bylo to za druhé světové války a přesto se jejich předchozí běžný způsob vidění, chápání a prožívání strašlivých událostí stal až druhořadým vedle toho, co pramenilo ze života podle evangelia a zvláště ze vzájemné lásky, kterou mezi dívkami slova evangelia vzbuzovala. Můžeme říci, že to byla škola, v níž

22


Maria Emmaus Voce

byli jen žáci. Nebyli zde učitelé, jen jeden Učitel, a to Ježíš, přítomný uprostřed nich díky každodennímu a konkrétnímu prožívání vzájemné lásky. Slova evangelia se stávala životem nejen každé z nich, ale též životem komunity, kterou dívky vytvářely a která se hlásáním Slova kolem nich postupně rozšiřovala. Tento život byl skutečnou školou.“ Toto zvlášť intenzivní období se protáhlo od roku 1943 až do roku 1949. Toho roku v létě prošla tato „škola“ zkušeností, kterou můžeme považovat za jakýsi vrchol. Můžete nám o tom něco říci? „Byla to kontemplativní zkušenost, která se zakládala především na prožívání Slova, do něhož se v Chiařině vizi sjednocovala všechna slova evangelia. Toto Slovo, které bylo pro Chiaru „vrcholným“ slovem, byl Ježíšův výkřik na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ V něm Chiara viděla nejvyšší výraz Boží lásky k člověku - lásky až do té míry, že se stal člověkem a vzal na sebe tuto opuštěnost. Pro Chiaru a její družky znamenalo prožívání tohoto slova stát se z lásky k bližnímu zcela „ničím“.

Je známé, že v létě roku 1949 požádal Chiaru Igino Giordani, „Foco“, kterého zkušenost fokoláre silně zaujala, zda by jí mohl složit slib poslušnosti, aby se tím k ní „pevně připoutal“. Chiara slib poslušnosti cítila jako cosi cizího své spiritualitě, ale protože nechtěla zanedbat něco, co mohlo být vnuknutím, navrhla Focovi, aby uzavřeli pakt jednoty - tedy aby se stali „ničím“ jako Ježíš opuštěný a prosili Ježíše v Eucharistii o uskutečnění jednoty mezi sebou tak, jak on zamýšlí. To je ten „pakt“, který stojí u zrodu Chiařiny kontemplativní zkušenosti, zkušenosti jistě mimořádné, která však zároveň poukazuje na pravdivost našeho údělu vykoupených. V jednotě, kdy se oba z lásky stali „ničím“, prožila Chiara zásahem Ježíše v Eucharistii zkušenost, díky níž pochopila, čím doopravdy jsme: jsme Božími dětmi, které Ježíš vykoupil a vzal k sobě, jsme v Otcově lůně, ponořeni do božské skutečnosti. Bylo to zároveň nazírání i účast na božské skutečnosti. Chiara sdělovala svým družkám to, co kontemplovala, ale také se s tím ztotožňovala životem ze Slova a ve vzájemné lásce. Při pohledu na historii Hnutí fokoláre si povšimneme, že vývoj různých aspektů kultury jednoty a souvisejících studijních a formačních center neodpovídá nějakému plánu „od stolu“, ale rozvíjí se díky životním zkušenostem, podle toho, jak se charisma postupně projevovalo. Je tento dojem správný? „Všechno, co v Hnutí vzniklo, vzniklo na základě dialogu s někým, z přání odpovědět láskou na něčí potřebu. Když například začal dialog s věřícími z různých křesťanských církví, naši reformovaní přátelé, obzvlášť spjatí s Písmem, si přáli uvádět do praxe evangelium - a mezi námi našli Slovo velmi živoucí. Dialog s ostatními náboženstvími, různými kulturami i s kulturami, které se neopírají o víru, se vždycky rozvíjel prostřednictvím setkání lidí a naslouchání jejich potřebám. Z toho vyplynulo hlubší vzájemné poznání, různé kulturní a studijní iniciativy, například ekumenické školy, v nichž se učí, jak se druhému otevřít, jak se s ním skutečně setkat.“

INSPIRACE A SOUVISLOSTI Mezi všemi kulturními aktivitami vzniklo poměrně záhy první nakladatelství, italské Città Nuova. Můžeme i o něm říci, že má svůj počátek v životě Hnutí? „Naše vydavatelská činnost se vyvinula z jednoho cyklostylovaného listu, který měl po Mariapoli v roce 1959 sloužit k tomu, aby udržoval všechny účastníky ve spojení. Velmi brzy dostal jméno Città Nuova (Nové město). Jmenuje se tak právě pro vůli obnovovat a dávat růst Boží přítomnosti mezi lidmi, uprostřed všech lidí.“

Je překvapivé, že ve Škole Abbà nejsou pouze odborníci na spiritualitu nebo teologii, ale také na přírodní, humanitní a společenské vědy. Čím to je? „Překvapivé to může být, poněvadž příliš často zapomínáme, že Bůh se stal člověkem. A tak vše, co zajímá člověka, zajímá i Boha.“

Nejmladší tváří kultury Hnutí fokoláre je Univerzitní institut Sophia. Proč se Chiara Lubichová rozhodla vytvořit univerzitu? „Chiara si to velmi přála. A myslím, že to odpovídá logice vývoje Hnutí. I když vznikla jako poslední dílo, myslím, že existovala v její mysli už od doby, kdy se musela vzdát studia na univerzitě. Byla v ní touha, aby nějaká univerzita učila o Bohu tím způsobem a s tou zkušeností, kterou ona prožila. Je to tedy plán, který vznikl dávno, ale až dnes se začíná stávat skutečností. Chce nabídnout možnost jaksi zopakovat školu prvních dob, v níž učil jediný Učitel, Ježíš uprostřed společenství. Ten, který nechá profesory a studenty hluboce zakusit vzájemné společenství nejen lidí, ale i oborů, protože nejsou jen jednotlivé vědy, ale i ona věda, Moudrost - Sophia, jak naznačuje jméno, které Chiara pro institut vybrala, a která musí vyjít najevo ve všech disciplínách a prostupovat všechny vědní obory.“ Závěrem: jaké další kulturní aspekty chce Hnutí fokoláre rozvíjet? „Myslím, že takové, které jsou totožné s plánem samotného Hnutí, totiž přispět k proměně lidstva v rodinu spojenou univerzálním bratrstvím. Přispět k tomu i prostřednictvím pojmových kategorií, které prostupují všechny obory.“ Antonio Maria Baggio (redakčně kráceno) Foto Giuseppe Distefano

Chiarou založená Škola Abbà, v jejímž rámci se ustavila skupina odborníků, do níž jste patřila i vy, se zdá být velmi významná. Zarážející je ohromné množství času, které tomuto projektu Chiara po mnoho let věnovala, i když se týkal spíše jen omezeného okruhu lidí. Co vlastně Škola Abbà je a jaká je její úloha v Hnutí? „Chiara ve Škole Abbà viděla jakousi laboratoř, v níž se prohlubuje učení charismatu. Chiařin pocit, že musí studiu ve Škole Abbà i soužití skupiny lidí, kterou za tímto účelem kolem sebe shromáždila, věnovat tolik času, byl motivován onou kontemplativní zkušeností, která v roce 1949 ukázala charisma v jeho celé plnosti. Chiara chtěla svou neustálou přítomností v této skupině tuto hlubokou zkušenost dál žít a sdílet. Tak aby i po její smrti zůstal uvnitř Hnutí vzor,

důkaz, že tato zkušenost Světla a Lásky je i přes svoji velikost u lidí možná, že je možné ji dál prožívat v trvalé škole, kde je učitelem Ježíš přítomný mezi svými. Myslím, že to rozhodně byla pro Chiaru velká radost, protože poprvé zakoušela krásu takového života. Myslím si ale, že to pociťovala i jako poselství, které po sobě zanechá, jako skutečnost, kterou je třeba předat dál, aby se neztratila. Prožívali jsme zkušenost, kdy jsme byli vtaženi do oceánu Moudrosti, která je Bůh – Trojice. A v tomto nebi jsme objevovali naše malé kapičky vody – cele se vlévající ve světle Boží Moudrosti do Jeho skutečnosti - jimiž jsme měli zaplavit lidstvo. Z toho myslím plynulo i Chiařino přesvědčení, že ze Školy Abbà vzejde myšlenka charismatu schopná přispět k obnově a proměně lidské civilizace. Ve Škole Abbà jsme všichni zažili, že se mluví o vědě, politologii, filosofii, ale nakonec je to vlastně vždycky řeč o Bohu, protože Bůh je základem všech těchto disciplín a může dát konečné vysvětlení, k čemu tyto disciplíny slouží.“

Univerzitní institut Sophia.


23

Foto: archiv rodiny Grunovy

U ŠÁLKU ČAJE S ROSTISLAVEM GRUNOU

U včelaře Dnešní šálek čaje doslova voní medem. V malebné vesničce pod pálavskými kopci žije s manželkou a malým synem včelař Rostislav Gruna.

D

o tohoto čísla jste připravil článek o životě včel. Co dělají včely v zimě jsme si přečetli, ale co dělá včelař? „Na podzim je potřeba přeléčit včely proti varoáze. To je parazit podobný klíštěti. Když mám včely připravené na zimu, starám se o prodej medu stočeného během sezóny. V zimě mám trochu volněji, proto pomáhám tchánovi organizovat prodej dřevěných hraček na vánočních trzích.“ Být včelařem je v dnešní době dost neobvyklé povolání, zvláště u mladého člověka. Jak jste se k tomu dostal? „Včelám jsem se začal věnovat už při studiu na střední zemědělské škole, kdy jsem si tajně koupil první včelstva. Tři roky jsem se o ně staral, než jsem to hrdě přiznal tátovi. Profesionálně jsem začal s včelami pracovat hned po maturitě. I když jsem prošel pár zaměstnání či brigád, bylo to proto, abych měl na vstupní investice pro včely. Manželka říká, že jsem k včelaření naočkovaný od dvou let, kdy mě popíchaly dědovy včely – měl jsem asi 80 žihadel – a přežil jsem bez lékařské pomoci. S nadsázkou se říká, že průměrný včelař má 67 let a devět včelstev. Já jsem čerstvý třicátník a v průměru mívám asi 350 včelstev. Včelařů, jako jsem já, je v naší republice okolo padesáti.“

24


Rostislav Gruna se synem Tadeáškem.

Je těžší med vyrobit nebo prodat? „Těžké je obojí. Včelař je úplně závislý na přírodě. Například letos na jaře přišel rychlý teplotní vzestup. I moje práce musela nabrat takové tempo. Práce je náročná především v sezóně – od března do září. Bez pochopení a podpory manželky Hanky bych toto povolání nemohl dělat. Co se týče prodeje, med prodávám přímo konečným zákazníkům, maloodběratelům.“ Vy jste se rozhodl prodávat med po internetu a na dobírku – to je asi netradiční forma prodeje… „Tradiční to sice není, ale určitě čím dál běžnější. Na www.dobrymed.cz chceme nabízet také včelí pyl a další včelí produkty.“ Je rozdíl mezi medem v samoobsluze a medem od včelaře? „Určitě, mnohem větší,

než si laik myslí. Některé medy jsou nekvalitní, ředěné. I když se zákazníkovi podaří koupit med čistý, jde většinou o med, který je z výkupu – anonymní. Málokdo dnes dělá kvalitní druhové medy, já se o to snažím. Proto mám včely na různých místech, se včelami za různou snůškou také kočuji. Některá včelstva mám i sto kilometrů daleko, a pak vytáčím med, který jinde na jižní Moravě není. V současnosti nabízím osm druhů medu: řepkový, akátový, smrkový, jedlový, slunečnicový, pampeliškový, maliníkový, lipový.“

Med druhový je kvalitnější? „Dalo by se to tak říct. Podobně jako víno červené a bílé má nepřeberné množství odrůd, tak je má i med. Dělení na tmavý a světlý je opravdu jen to nejzákladnější. Navíc kromě různých specifických chutí má med i konkrétní účinky na zdraví, protože přijímá vlastnosti rostliny, z níž je vyráběn. Například lipový med pomáhá při nachlazení podobně jako lipový čaj.“ Když mluvíte o závislosti na přírodě, na počasí – je v tom i něco pozitivního? „Člověk se dotýká něčeho úžasného. Když vybírám matku – včelu – zasahuji tím vlastně do určitého řádu a s bázní se ptám, zda to ode mne není drzé, jestli to ještě smím. Je to zvláštní pocit – člověk se dotýká něčeho velkého. S velkou, řekl bych, až duchovní intenzitou prožívám jaro, kdy se všechno v přírodě rodí, a nepřestávám žasnout nad dílem Božím.“ Jaké máte plány do budoucna? „Nechtěl bych mít velkou firmu, kde za mne manuální práci udělají druzí. Zatím ji zvládám sám, jen v sezóně mám brigádníka. Konkrétní práce mne totiž velmi těší. Za pomoci kamaráda Karla se ale pokouším vymyslet a využívat moderní technologie jako například mobilní stáčení v terénu, nízkopodlažní vozík a zvedací zařízení, abych nemusel nosit všechny těžké úly. Zvažujeme netradiční skladování medu ve skleněných nádobách, připravujeme nový sklad, atd. Také mne láká výroba potravního doplňku z mateří kašičky. Zkrátka nápadů je hodně. Ale jak jsem řekl, mnoho věcí nezáleží jen na mně.“ Za rozhovor děkuje Irena Kyliánová


25

V

Opuštěná polévka mši nějaký pobuda a vpředu před oltářem začal něco vyřvávat na kněze. Stál jsem vzadu, když jej ministrant vyprovázel ven. Pan pobuda řval na ministranta „chcípni!“ a ministrant si bohužel neodpustil poznámku: „vy taky!“ Mrzelo mě to, kde jinde než v kostele bychom neměli uplatňovat pravidlo oko za oko… Chvíli jsem váhal a nakonec se rozhoupal: půjdu a pana pobudu vyhledám, tušil jsem totiž, kam pokračovala jeho cesta, a zkusím se s ním dát do řeči. Nevěděl jsem, jestli mi rozbije pusu, nebo mě pošle k šípku, v tu chvíli mi ale bylo jasné, že potřebuje pochopení. Když jsem ho zastihl u stánku s rychlým občerstvením, zrovna si kupoval polévku. Milé prodavačce říkám: „Dvakrát a platím.“ Trochu jej to překvapilo, ale neodmítl. Následně mi začal

vysvětlovat, co právě provedl, a evidentně byl rozhořčen, nevím, zda víc ze sebe nebo ze sakrálního prostředí, které právě opustil. Když jsme pak společně začali polévku pojídat, neprozřetelně jsem se přiznal, že jsem byl v tom kostele taky. Chvíli se mnou ještě stál, nakonec mě ale s jemným opovržením nechal se dvěma polévkami u stánku samotného. Nejdřív jsem si nadával, jak neumím pouštět správné informace ve správný čas, až mě tak napadlo podívat se kolem sebe. O kus dál sedí vozíčkář s jednou nohou, kterého polévka potěšila a se kterým se od té doby kamarádím. Láďa ví, že ode mne nedostane vždycky peníze, cigaretu, čaj nebo nové kalhoty. Já ale vím, že od něho vždycky dostanu jeho pozornost, upřímně ho zajímá, jak se mám, co škola a život. Vždycky je mi dobFoto: archiv

racím se z prodlouženého víkendu. St r áv i l jsem jej s mladou rodinou na chatě u lesa, v malé vesničce na jihu Čech. Panenská příroda, prostí lidé, živá nedělní bohoslužba a Boží pokoj na každém kroku. To všechno dělá neděli ještě krásnější, než bývá. Na večerní příjezdy do uspěchané Prahy jsem si za pět let studia postupně zvykl a mohu říct, že kouzlo tohoto města si i postupně zamiloval. Našel jsem zde mnoho přátel, mimo jiné i mezi lidmi bez domova. Neumím vyřešit jejich složitou situaci, ale postupně se učím mít je alespoň rád. Bez námahy se můžu naučit je znát jménem, zapamatovat si jejich „životní story“, vědět kdy se narodili a trávit s nimi sem tam aspoň krátkou chvíli. Dnes potkávám kamaráda Láďu, který pravidelně vysedává na svém invalidním vozíku na stanici metra poblíž mého privátu. Poznali jsme se „náhodou“. Totiž bylo to tak: jednou přišel na večerní

26


rým povzbuzením do dne a jeho nestrojená vděčnost za pozornost člověka motivuje, aby se díval kolem sebe. Když jsme se například potkali v tramvaji, hlásil se ke mně na celý vagón. Neřešil, jestli se to hodí, jestli nás zrovna někdo poslouchá, naopak, bezprostřednost sama. Dneska jsem si konečně zapamatoval jméno jeho kamaráda Zdeňka a něco se dozvěděl i o něm: dobrý chlap od kosti, na ulici je přes deset let. Láďovi vozíčkářovi je k ruce, když je třeba. S kluky se loučím a cestou domů potkávám Pavla. Už z dálky na mě volá: „Jé, Petře, nenašel bys tam nějakej drobák?“ Cítím z něho alkohol a říkám mu to. „Víš, měl jsem jen jedno pivo, potřebuju to…“ Nakonec mu nabízím, že zajdeme spolu koupit do večerky něco k snědku. Jídlo odmítá, chce peníze, i když ví, že je dnes nedostane. Loučíme se a já odcházím domů. Kdy dát a kdy ne? Dnes to bylo jasné, ale tolikrát nevím, tolikrát nenajdu sílu ani si s těmito lidmi popovídat, tolikrát se s nimi bavím s odstupem, tolikrát nevidím jejich čisté srdce, ale pouze zevnějšek. V myšlenkách se vracím zpět k výjimečnému víkendu v přírodě. Bože, jaký dar jsou zdravé rodiny, kde mají děti šanci vyrůst v osobnosti, kde mají šanci naučit se nevzdávat své boje, kde mají šanci vidět, že i hádka patří k životu, že je potřeba odpustit a jít dál. Ani takové děti nemají záruku života bez trablů v teple domova, ale jejich výchozí podmínky jsou určitě mnohonásobně lepší. Moje rozpaky trochu polevují a dobrá nálada se mi vrací. Kolem sebe vidím mnoho rodin, které žijí naplno svůj výjimečný úděl, které žijí naplno své vztahy. Bohu díky za ně! Petr Diblík

KŘÍŽOVKA Byl to italský barokní architekt a sochař, který pracoval hlavně v Čechách, v Rakousku a Bavorsku. Pocházel z rozvětvené umělecké rodiny. Roku 1638 ve věku 23 let přišel do Prahy a pracoval zejména pro jezuitský řád. Se svým synovcem založil dobře fungující stavební společnost a patřil mezi nejúspěšnější stavitele své doby. Roku 1648 získal měšťanské právo na Malé Straně, kde koupil dva velké domy v Karmelitské ulici (dnešní čp. 378 a 379). Mezi jeho nejvýznamnější stavby v Praze patří Klementinum a přestavba kostela sv. Salvátora, jezuitská kolej na Malé Straně, kostel sv. Ignáce a kolej na Karlově náměstí. Dále stavěl kostely v Náchodě, Březnici, Klatovech, Sv. Janu pod Skalou, na Svaté Hoře u Příbrami a v Klášterci nad Ohří. Přestavěl kostel v Chomutově, zámek v Náchodě, v Novém Městě nad Metují a zámek Humprecht u Sobotky. Kromě toho stavěl ve Slezsku, v Rakousku (poutní kostel Maria Taferl) a přestavěl dóm v Pasově. Zemřel před 325 lety, 12. října 1684, v 69 letech a jeho jméno najdete v tajence naší křížovky.

A

B

C

D

E

F

G

H

I

2 3

POMŮCKA: KASR; MUGLE; ORR; SKA; YEHUDY

Naše křížovka

1

4 5 6 7 8 9

VODOROVNĚ 1 • hrana domu; audiovizuální (zkr.); svazek obilí 2 • čištěná v pračce; slzný plyn ve spreji 3 • ptačí dravci; 1. DÍL TAJENKY 4 • dělat fotografie (mokrou cestou) 5 • Centrum estetické medicíny (zkr.); na co; Asociace výzkumných organizací (zkr.) 6 • jméno izraelského politika Baraka; iniciály českého prezidenta; natírej (máslem) 7 • 2. DÍL TAJENKY; části vozů 8 • oddělení (5. pád); schopnost vyjádřit se artikulovanými zvuky 9 • angl. ahoj, na shledanou; mezinárodní kód pro Nový Zéland; kokosová tyčinka

A

TIPO

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

Walter Kostner

PIPO

SVISLE A • iniciály zpěváka a herce Pellara; domácí zvíře (tur); tenisový úder B • kanadský hokejista (Bobby); jméno houslisty Menuhina C • záložník (ve fotbale); čočkovec D • záporně nabitá částice; myslivecký povel „lehni“ E • český patron (28. 9.); Rukopisy královédvorský a zelenohorský (zkr.) F • jamajský hudební styl; název písmene A; předložka G • řeka na hranicích Ruska a Estonska; spousta slané vody H • společenský obřad na něčí počest; cestoval I • odpověď na otázku proč; nebo

Časopis Hnutí fokoláre Říjen 2009, ročník 18 (12) Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková Dott. Martina O’Byrne PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková P. Mgr. Martin Šmíd NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Superkongres v Indii Foto: Tarcisio Arzuffi Poslední!

Mohl si nechat alespoň jeden na památku!

Ale ne, on je takový. Dává květy, plody, listy… všechno!

Vy nám dáváte pěkné lekce!!

27

J

Povodně Fota: archiv

e konec června a já přemýšlím, jak naložit s příštím volným víkendem. „Co je vůle Boží?“ Před očima mi náhle běží zprávy o povodních. „Co jet někam pomáhat?“ Zvedám telefon a volám kamarádovi Dáňovi, co on na to. Slovo dalo slovo. Vzal si na starost sehnat další pomocníky a já komunikaci s Českou katolickou charitou, která organizovala pomoc dobrovolníků. Po koloběhu emailů a telefonátů jsme utvořili partu deseti lidí s místem určení Jižní Čechy – Husinec. Pár lidí, kteří nemohli jet, přispělo finanční podporou, a tak jsme s sebou vezli i menší sbírku. Do Husince jsme dorazili s tříhodinovým zpožděním o půlnoci. Díky chybě v komunikaci a pozdnímu příjezdu jsme zjistili, že nemáme kde spát. Martina však neváhala a šla se zeptat do ještě otevřené pizzerie na možnost přespání. Trochu překvapený majitel nás nakonec ochotně nechal přespat ve vedlejším divadelním sále. Druhý den jsme mu jeho ochotu oplatili návštěvou. (Pizza byla výborná!) V sobotu ráno nás na srazu dobrovolníků přivítal mladý a přátelský zastupitel David. Rozdal nám nářadí a práci. Tři dvojice šly pomáhat po domech a ostatní se ujali úklidu místního hřiště. Tam jsme se seznámili i s dalšími dobrovolníky, s mamkou a její dcerou z Jablonce nad Nisou a partou mladých lidí z Hodonína. V poledne jsme se sešli na obědě a vyprávěli si, co jsme dělali. Vojta s Mirkou byli na zahradě u bývalého starosty pana Friedbergera, kterému pomáhali s opravou zahradní železnice. Prý se tam můžeme jít podívat. Zvláště mužskou část naší

Čistíme hřiště.

A co dál?

Po vykonané práci obdivujeme zahradní železnici.

party to zaujalo, a tak jsme po odpoledních pracích vyrazili. Manželé Friedbergovi nás hned ochotně pustili na zahradu. Kluci se hned vrhli na vláčky, zatímco děvčata do povídání s paní domu. Vznikla velmi pěkná přátelská atmosféra. Obohaceni vědomostmi o zahradních vláčkách a milým setkáním jsme odešli na večeři, a pak nabrat sil do tělocvičny místní školy. Ne však cvičením, ale spánkem. Neděli, svátek Cyrila a Metoděje, jsme začali poutní mší ve hřbitovním kostelíčku zasvěceném právě našim věrozvěstům. Poté, co jsme si od místního faráře vyžádali dispens, jsme se opět vrhli na úklid. Čekalo nás dokončení vyčištění hřiště od nánosů bahna, vysvobození jedné branky z područí větví a úprava místního parku. Zde bylo třeba zlikvidovat nánosy kamení a písku a zasypání vymletých děr. Práce šla od ruky a tak to vypadalo, že budeme brzy hotovi. Park měla být naše poslední štace. Přišla však ještě žádost o pomoc od místních rybářů. Voda jim zaplavila líhně, z nichž jedna měla přístupové schody zasypané štěrkem z místní cesty. Zde nás čekala asi největší fuška. Lopaty lítaly vzduchem a kolečko jezdilo jedno za druhým. Po asi hodině a půl se nám podařilo líheň zpřístupnit. Řádně unaveni jsme se poté jeli sbalit a přichystat se k odjezdu. Rozloučili jsme se s Davidem, poděkovali jsme mu za jeho organizaci a cestou jsme se stavili za manželi Friedbergovými. Ti však nebyli doma, a tak jsme jim nechali aspoň dopis na rozloučenou. Odjížděli jsme s pocitem vděčnosti, že jsme mohli takto konkrétně pomoci a poznat nové město i nové lidi. Vojtěch Polák

2009 ROČNÍK 18 (12)

Recommend Documents