2009 ROČNÍK 18 (12)

5/2009 ROČNÍK 18 (12)

ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ...

OBSAH Mediálně výživné téma – šikana 2/ Globální krize a rychlé odpovědi 3/ Zakoušíme trvalý stonásobek 4/ Cesta do Kamerunu a Angoly 6/ Matka,maminka,mateřství 8/ Podmínky pro Ježíšovu přítomnost mezi námi 10/ Duchovní obnova města 12/ Škola Abba 13/

2

| Nové Město | 5/2009

Foto: C. Lanutti/Sintesi

J

de o jev, který existuje nejen ve škole, v armádě, na pracovišti, ale téměř v jakékoli formální společnosti. Při bližším ohledání jeho problematiky vyvstává nutnost definice. Při svém pohledu dlouholetého pedagogického pracovníka bych pro dnešní úvahu odložil statistické hodnocení a jako výchozí úvahu navrhl, že naprostá většina lidí zažila na vlastní kůži anebo ve svém bezprostředním okolí situaci, kdy se dělo záměrné příkoří někomu, kdo nebyl aktuálně schopen se náležitě bránit. Bylo-li to opakované, připravené a cílené, dostáváme se do centra etického konfliktu, který je v současnosti většinou nazýván šikanou. Jen závažnost konkrétní kauzy bude různá. Co je pro někoho obhroublé škádlení, je pro jiného již trestný čin. Po sledování jevu mezi žáky konstatuji, že jeho předpoklady a náznaky jsou prakticky všudypřítomné. Je velmi nebezpečné si tento fakt zastírat. Z odborných statí často vychází návrh řešení jevu proškolováním, absolvováním speciálně zaměřených kurzů apod. Myslím, že to by se mělo týkatjentěchnejdrastičtějších forem jevu.Základní prevenci

Mediálně výživné téma – šikana Šikanování je znepokojivý jev, který je velmi často tématem mediálních úvah odborné i laické veřejnosti. Mgr. Josef Černý, pedagog, vychází ze svých dlouholetých zkušeností učitele, ředitele dětského domova a inspektora České školní inspekce. a úspěšné předcházení šikany vidím v komplexním budování morálních postojů,v tvorbě empatického, charakterního člověka. Nelze cíleně vymýtit šikanu tam, kde je lhostejnost k jiným negativním jevům, byť ne tak veřejností odsuzovaným a sledovaným. Nepřejícnost, sobectví, závist, neangažovanost a pohodlnost ve vztahu k okolí, bezzásadoSlovo života 15/ Otec a dcera o proměně práce i firmy 16/ Není festival jako festival 17/ Kinematografie a konflikt 19/ Pozvednout oči k nebi, abychom lépe rozuměli zemi 21/ (IN)VISIBILE – Neviditelné ve viditelném 22/ Táhnout za jeden provaz 24/ Komix 25/ Sněžná 26/ Křížovka 27 Naplno.net – webové stránky mladých z Hnutí fokoláre 28/

vost – to nejsou přece trestné vlastnosti. Ale jejich pomíjení zapříčiňuje vznik daleko rozsáhlejších problémů. Prostředí, které deklaruje, že vymýtilo nebo efektivně vymycuje šikanu (mnohá škola), a nehledí na tyto „podružné“ nedostatky, vlastně už pro tento jev připravilo půdu. Důležité je, aby děti měly před sebou vzor v dospělých, kteří je ne-

zklamou a působí všestranně co nejpozitivněji. Jak uchránit žáka, dítě před šikanou? Pěstujme v něm cit pro rozpoznání dobra a zla, angažovanost, schopnost zastat se druhého a zároveň schopnost opřít se s důvěrou o autoritu, budujme v dítěti vnitřně integrovanou bytost, která na své úrovni o životě uvažuje zodpovědně. S agresivitou vyskytující se mezi dětmi musíme počítat, dokonce může někdy jít o agresivitu již výrazně patologickou. Výchova, která od útlého dětství vede dítě k tomu,„nedej se, nenech si nic líbit, musíš se umět bránit“, vychová spíše konfliktního člověka než siláka, který si bude umět poradit s každým násilím. Důležité je, aby dítě mělo zdravé sebevědomí, které se nevychová jinak, než že dítě bude rodiči bezpodmínečně milováno, přijímáno ve své neopakovatelné originalitě, i když odlišné od rodičovských přání a tužeb. Zdravě sebevědomé dítě se pravděpodobně nestane „třídním otloukánkem“. Milující rodiče také vytvářejí důvěrné klima, v němž se jim dítě nebojí svěřit s tím, co prožívá. Dostatečný, třeba i neformální kontakt se školou by měl být samozřejmostí. Josef Černý

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

Foto: M. Euler/AP

Globální krize a rychlé odpovědi

N

a generálním shromáždění OSN se s tajemníkem Ban Kimoonem sešla stovka osobností (hlavy států, představitelé vlád, zástupci tisku a soukromého sektoru), aby v souvislosti se zamýšleným rozvojem v novém tisíciletí analyzovali výsledky boje proti chudobě. Podle zprávy OSN, která byla expertům a politikům představena, bylo v potírání extrémní chudoby dosaženo velkého pokroku. Přes tyto dosažené výsledky však zvyšování cen potravin a ropy v sobě skrývá velké nebezpečí. Potravinová krize by totiž mohla uvrhnout milióny lidí do ještě větší bídy. Hlavy států z jižní polokoule i někteří zástupci ze severu tuto situaci vůbec nebagatelizovali. Bingu Wa Mutharika (Malawi) k tomuto problému přiznal: „Jako hlavy států jsme o signálech, které

ukazovaly na blížící se globální nedostatek jídla, hlad a rozšíření podvýživy, věděli. Přesto jsme tomu nevěnovali dostatečnou pozornost.“ Oscar Arias Sanchez (Kostarika) uvedl varovná fakta: „Světové výdaje na zbrojení šplhají ke 3,3 miliardám dolarů za den, zatímco mezinárodní pomoc přichází do nejchudších zemí jen po kapkách.“ A Nicolas Sarkozy, francouzský prezident a v té době předseda Evropské rady, k tomuto problému řekl: „Žádám Evropu, aby se zamyslela nad svými schopnostmi odpovídat na tyto naléhavé potřeby, a na základě toho, co se ve světě děje, přehodnotila svá pravidla a zásadní principy.“ Před lidstvem stojí finanční, potravinová, ekologická, energetická i ekonomická krize. Nikdo neví, jak ji řešit. Jen tu a tam se objeví pár dosti rozpačitých návrhů. Mám ale dojem, že největší a nejhlubší krize je v lidských vztazích.

Jak můžeme řešit tak globální a kolosální problémy, když nejsme schopni zlepšit náš osobní přínos lidstvu, kterému hrozí volný pád do propasti? Podívejme se trochu kolem sebe, a pak do očí našich bratří. Začněme být méně násilničtí, sobečtí, konzumní a lhostejní. Jen několik myšlenek, jak hned začít: Mít prostší, jednodušší a poctivější životní styl. Znovu objevit sebe sama, ostatní, každého, blízkého či vzdáleného. Účastnit se sociálního a politického života, cítit veřejné věci jako něco, co se nás týká. Mít odvahu hledět dál, k Absolutnu, ale pohledem, který prochází vztahem k bratru, místní i mezinárodní komunitě, přírodě. Tehdy budeme moci oprávněně žádat po našich vládnoucích osobnostech skutky místo slov, odvážná rozhodnutí namísto krásných slibů, i oběti, protože za nimi budeme stát. Vera Araujo

5/2009 | Nové Město |

3

Práce v PTP, život ve společenství a neochvějná podpora spolubratří, radosti i bolesti, to všechno obsahuje 80 let života P. Karla Pavlíčka z brněnské diecéze.

Foto: archiv K. Pavlíčka

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Dlouholeté hluboké přátelství P. Karla Pavlíčka (vlevo) s P. Bohumilem Kolářem.

V

4


Zakoušíme trvalý stonásobek se mi, že na mě stále myslel (znali jsme se již z dřívějška). Zeptal se mě, jak se mám. Řekl jsem popravdě a cíleně, že dobře, jen že jsem sám. Pozval mě k sobě do Prahy. Pozdě v noci na mě čekal spolu s P. Bohumilem Kolářem na nádraží. To mě překvapilo a dotklo se mého srdce. Pak jsme se často setkávali, a tak začal můj život v Díle Mariině. Postupně počet nás, kněží, kteří jsme se pra-

videlně scházeli, rostl. Častým místem našich setkání se staly Modřice.“ Jako kněz jste se zúčastnil mnoha prvních Mariapolí1, které se tehdy konaly utajeně na nejrůznějších místech. „Velmi rád na to vzpomínám.Tyto Mariapoli probíhaly potají v lesích. Někdy jsme stáli celý den v lese pod deštníky a bylo nám dobře. Rozjímali jsme, bavili se a když bylo potřeba, sbírali houby.“ Foto: archiv

jakém jste vyrůstal prostředí? Jak jste poznal, že se máte vydat cestou ke kněžství? „Maminka zemřela v mém čtvrtém roce života, právě v poledne na Štědrý den. Pamatuji se na její smrt a tehdy jsem řekl, že se budu na Pána Boha zlobit. Bůh mě odměnil (potrestal?) svou láskou. Od malička mě provázelo vědomí, že se mám stát knězem. Což se po různých peripetiích nakonec také stalo.“ Před mnoha lety vás oslovila spiritualita jednoty, která měla velký vliv na váš další život. Jak vnímáte zpětně toto setkání? „Když jsme byli nuceni ukončit studium v brněnském alumnátě v padesátém roce, po druhém ročníku, právě jsme probírali ve fundamentální teologii traktát o církvi. Hovořilo se v něm také o tom, že jsme spoluúčastni na životě ostatních lidí, že jsme jedno tělo Kristovo a do něho každý vnáší dobro nebo zlo. Z toho jsem žil během let, kdy jsem byl zaměstnán u Pozemních staveb, protože po skončení služby v PTP jsem nemohl ještě pokračovat ve studiu v semináři. Když jsem později díky P. Karlu Pilíkovi poznal tuto spiritualitu, byla mi velmi blízká. Bylo to v době, kdy jsem sloužil v duchovní správě v Třešti. Cítil jsem, že mi něco chybí. Navštěvoval jsem sousedy – spolužáky ze semináře, ale stále jsem podvědomě po něčem toužil. Na pohřbu biskupa Karla Skoupého jsme se potkali s P. Karlem. Přiznal

Karel Pavlíček s J. Nekudou (vlevo) a s přáteli.

Za komunismu se vaše fara stala místem setkání rodin, kněží, mladých. Jak jste vycházel s tehdejšími představiteli státní moci? Nebál jste se, když se kolem vás odehrávalo tolik aktivit? „Setkání bylo nespočet. Sjelo se u mne třeba 36 kněží z celé republiky, přicházela mládež, rodiny. Jednou při setkání na kopci u sv. Jakuba začalo pršet, všichni účastníci se i s nynějším kardinálem M. Vlkem, který v té době ještě myl okna, nastěhovali na ivančickou faru. Vzpomínám si, že jednou jsem umýval okna a náčelník policie se u mě zastavil a ptal se, kdy bude svatodušní pondělí, že čeká návštěvu z Německa (v Německu byl svátek, u nás ne). Také mi řekl, že prý mívám hodně návštěv. Odpověděl jsem mu, že jsem byl deset let zaměstnán v severních Čechách jako stavební dělník a že tam pracovali lidé z celé republiky, z Čech, Moravy a Slovenska a teď za mnou jezdí kamarádi ze všech koutů. Nelhal jsem. V té době byly udělovány souhlasy pro výkon kněžské služby jen pro konkrétně stanovené místo. Jednou přijel například Josef Zvěřina, který tehdy byl bez souhlasu. Představil jsem ho farníkům a řekl: ´To je ten pán, který mě chtěl u zkoušky vyhodit. Teď vám za to něco řekne.´ Nebál jsem se, ale také jsem nikde o tom nemluvil. Ani farníci nemluvili. Když bylo třeba někam odjet nebo byl někdo nemocen, se sousedními kněžími jsme se navzájem zastupovali. Nebo se mi vybavuje, jak jsem se 6. února 1979 stěhoval do Ivančic. Seběhla se mládež, začali jsme uklízet, nosit nábytek. Lidé mi říkali, že si tak počínat nemohu, že se na nás dívají z národního výboru. Odpovídal jsem: ´To je dobře, že se dívají, pro-

tože si na to budou muset zvyknout.´ A zvykli si. Hned jsem se šel představit, seznámit se s předsedou a tajemníkem. Řekl jsem jim: ´Podívejte, jsem tu nový farář, mám starost o věřící lidi, o mládež a ministranty. Pokud se týká světonázoru, tak se neshodneme, vy ze mě neuděláte marxistu, já z vás asi neudělám katolíky, ale můžeme žít vedle sebe jako přátelé. Máme stejné cíle – aby lidé žili dobře a nehádali se. Když bude něco potřeba, pomůžeme.´ Oni mi řekli: ´Když budete něco potřebovat vy, přijďte.´ Celou dobu mého působení v Ivančicích jsem měl pokoj, i když se funkcionáři měnili, se všemi jsem to udělal stejně.“ Ve svém životě jste se setkal s fyzickou bolestí, s nemocí. Jistě to pro vás bylo novou životní zkušeností. „Prodělal jsem několik operací, na podzim 1989 jsem šel do nemocnice, kde jsem pobyl půl roku. Dlouho jsem se z toho pak nemohl dostat, nemohl jsem ani dojít z fary do kostela. Biskup mi říkal: ´Možná děláš víc, když nemůžeš, než kdybys mohl.´ Když byl později biskup nemocný, napsal jsem mu: ´Říkám ti to, cos říkal ty mně. Děláš víc pro diecézi nemocný…´“ V rámci vašeho kněžského působení se kolem vás vystřídalo několik kaplanů. Nežili jste, jak se říká, jen vedle sebe, ale se všemi jste se snažil vybudovat pěkný vztah. „Kaplan, to byl můj bratr. O práci jsme se dělili, mluvili jsme o všem, věnoval jsem jim čas. Kdykoliv a jak dlouho chtěli, jsem jim byl k dispozici. Všichni tři se za mnou vracívají.“ Nyní žijete v Pozořicích u Brna spolu s paterem J. Nekudou. Čím je toto období pro vás výjimečné? „Jsem tady již třináctým

Fota: archiv K. Pavlíčka

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Pohled na Pozořice, které jsou již třináct let domovem P. K. Pavlíčka.

P. K. Pavlíček s P. Wezlem z brněnského fokoláre.

rokem, od svých 67 let. Tou dobou jsem již bral důchod a cítil jsem, že bych se měl odstěhovat ze svého předcházejícího působiště. Ale nevěděl jsem kam. Svěřil jsem se s tím svým spolubratřím kněžím a P. Jenda mi navrhl, abych se nastěhoval k němu. Je vnímavý člověk, citlivý. Jsem vděčný Pánu Bohu, že s ním mohu být. Nemusím nic říct, on všechno ví a vidí. Udělá mi věci, o které nemusím říkat. Máme stejnou povahu v tom,

že přes různé věci se dovedeme oba dva přenést. Hospodaříme společně. Zakoušíme trvalý stonásobek. Máme tolik lidí kolem sebe, kteří jsou k nám přátelští a velkorysí!“ Jste sice v důchodu, ale zdaleka nezahálíte. „Než jsem sem přišel, těšil jsem se, že budu dělat kaplana a nebudu mít starosti. Dva měsíce po svém nastěhování jsem dostal dekret jako modřický děkan. Děkanství předtím nemělo vlastního děkana

mnoho let, tak nebylo jednoduché se ujmout tohoto úkolu. Předtím děkanství spravoval excurrendo P. Pavel Hověz z Králova Pole. Rekolekce mívali kněží tohoto děkanátu u sv. Jakuba v Brně, což jim moc nevyhovovalo. Začali jsme se setkávat po různých farách. Poprvé jsme se sešli tady v Pozořicích a rozvrhli si další setkání. Dal jsem rekolekcím řád: modlitba, rozjímání, liturgické téma, oběd, diskuse – to vše do 14 hodin. Začalo se to líbit. Po nějaké době jsem pak požádal biskupa, aby mě této služby ze zdravotních důvodů zprostil. Odpověděl mi, že mi rád vyhoví, až najde náhradu. Ptal se mě, kdo by mohl být mým nástupcem.V duchu jsem myslel, že vhodnou osobou pro tento úkol by byl P. Nekuda, ale řekl jsem otci biskupovi, že to nechávám na něm, má na to charisma a Duch Svatý mu poradí. On pak opravdu pověřil P. Nekudu s tím, že jsem se stal viceděkanem.“ S farníky máte jistě dobrý vztah. „Měl jsem křest malého Karla a po něm byla u nás na faře malá hostina, při níž jsme společně poseděli. Chlapeček ale stále křičel a nikdo ho nemohl uklidnit, až ho pak dali do náručí i mně. Zpíval jsem mu a vyprávěl, on se chvíli díval, pak se uklidnil a usnul. Je ke mně dodnes velmi pozorný. Od moře mi donesl škebličku, namaloval mi auto, donesl fotografii, stále se ke mně hlásí. Nebo po chemoterapiích v loňském roce jsem nemohl chodit, ale nebyl jsem jediný den sám, vždy za mnou někdo přišel, i lidé, kteří do kostela nechodí.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

1. Letní setkání Hnutí fokoláre.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI otevřený dopis: „Afrika ví, že může počítat s vaším osobním nasazením za prosazení spravedlnosti a úcty k africkému lidu.“

Papež shlédl při setkání s mladými Angolany výpravné tradiční tance.

Cesta do Kamerunu a Angoly Benedikt XVI. poukázal na problémy Afriky a vyzval všechny Afričany, aby se zasadili o smíření a nastolení spravedlnosti.

„A

frické turné“,tak mnozí lidé nazvali cestu Benedikta XVI. po černém kontinentu. Sám papež to stvrdil poté, co se na své druhé zastávce – na letišti ve Lwandě, hlavním městě Angoly – obrátil k davu věřících, aby zdůraznil, že jeho pastýřská cesta je zaměřena „na celý africký kontinent, i když bylo nutné se omezit jen na návštěvu Yaoundé a Lwandy. Chtěl bych, aby všichni věděli, že mi na srdci leží celá Afrika.“ Benedikt XVI. navštívil Kamerun mezi 17. a 20. březnem a předal zde tzv. Instrumentum laboris, pracovní dokument,určený všem africkým biskupským konferencím jako příprava na druhou synodu biskupů pro Afriku, která se bude konat v Římě v říjnu 2009. Velkou pozornost věnoval papež mezináboženskému dialogu. Při setkání

6


s muslimskou delegací vyslovil přání,aby se „nadšená spolupráce muslimů, katolíků a dalších křesťanů v Kamerunu stala i pro další africké národy přitažlivým příkladem, svědčícím o obrovském potenciálu mezináboženského úsilí o mír, spravedlnost a společné dobro“. V Angole slavil papež v neděli 22. března s místní církví pětisté výročí evangelizace země, v jehož rámci se slavnostní mše účastnil více než milión věřících. Angola byla evangelizována na začátku 16. století jako první subsaharská země Afriky. Tato první cesta papeže na africký kontinent, kde výrazně stoupá počet katolíků,nepochybně vyvolala mnohá očekávání a naděje – na mír, smíření a větší spravedlnost. To jsou právě témata nadcházející synody, která nese název „Církev v Africe ve službě smíření, spravedlnosti a pokoje“. Mnozí doufají, že Benedikt XVI. bude moci v řešení problémů tohoto kontinentu sehrát rozhodující úlohu. Do té míry, že Martin Blinga Ebotou, zvláštní poradce kamerunského prezidenta Paula Biyi a svého času kamerunský vyslanec v OSN, poslal papeži

MEZI SVĚTLEM A STÍNEM Na obrovské krize v Africe se musí hledět v globálním kontextu. Je to kontinent plný pohybu a změn, oblast světa, kde probíhají důležité politické, společenské, ekonomické a kulturní změny. Americké a evropské sdělovací prostředky často poskytují o Africe pouze negativní obraz. Mluví o ní pouze tehdy, když se něco nedaří, jako je možná dezintegrace Madagaskaru, další mrtví v Dárfúru a Kongu, sucho, hlad, AIDS. A co se týče AIDS, zde v Africe se nerozpoutaly polemiky o profylaxi, jako tomu bylo v evropských médiích. Veřejné mínění severní polokoule, které často přijímá zploštělý obraz o „černém kontinentu“, vůbec nebere v potaz jinou a také pravdivou africkou realitu, a sice že je to kontinent národů s velice bohatými kulturami, které ctí hodnoty lidskosti, otevřenosti a úcty k životu, a že jsou zde lidé, kteří věří v hodnotu pozitivních vztahů a žijí v solidaritě a pohostinnosti. Demokracie si razí cestu – z Ghany, která se po volbách minulého prosince stala symbolem obnovené Afriky, přes Zambii do Botswany. I v zemích poznamenaných strašnými ozbrojenými konflikty, jako Libérie a Sierra Leone, si v těchto posledních letech lid s úspěchem zvolil své vládce. Je zde aktivní občanská společnost, jejíž konkrétní skutky svědčí o nadějné spolupráci a možném rozvoji. Znamením toho jsou různé organizace, které v těchto letech vznikly, mezi nimi je na prvním místě Africká Unie (UA), ale patří sem i Východoafrické společenství (EAC), Společný trh států východní a jižní Afriky (COMESA), Společenství pro rozvoj jižní Afriky (SADC). V tomto kontextu zdůrazňují komentáře projevů papeže jejich cenný pastorační rozměr: „Přišel, aby dodal odvahu unaveným a sdílel plody snah o mír a obnovu.“ V Kamerunu papež všem blahopřál, že dokázali udržet na všech místech země mír. Slova, která nabyla zvláštního významu v Angole, kde konflikt trvající od roku 1975 do roku 2002 zanechal stovky tisíc obětí. „Naše země mnoho vytrpěla,“ řekl arcibiskup Franklin ze Lwandy,„ny-

V Kamerunu a v Angole se setkání s papežem zúčastnily velké zástupy.

NADĚJE Spravedlnost a pokoj jsou pro Afriku nejnaléhavějším požadavkem. Afrika byla téměř po tři sta let dějištěm honu na otroky a další dvě století trpěla pod koloniální nadvládou. Pět set let byla tato země sobě odcizena, drancována a následkem bylo zneuctěné lidství, zraněné svědomí a ochuzené sebevědomí. Tato papežova cesta byla proto i příležitostí k ohlédnutí za historií tohoto kontinentu a životem zdejší církve, která chce stále více být „hlasem němých“, tak jak o to usilovala již za pontifikátu papeže Wojtyly. Martin Belinga k tomu napsal: „Černoši budou od pokolení do pokolení s dojetím vyprávět svým dětem, že Jan Pavel II. přijel jako úplně první papež na ostrov Gorée v Senegalu, aby uctil památku obětí nejhanebnější události lidských dějin.“ „Afrika je povolána k naději skrze vás a ve vás,“ řekl Benedikt XVI. 19. března

Na letišti v Yaoundé, při první zastávce cesty po Africe, vítají kamerunští biskupové papeže.

představitelům afrických biskupských konferencí při mši svaté na stadiónu v Yaoundé, „křesťanské poselství i uprostřed největšího utrpení přináší vždy naději.“ Pak všechny vyzval k zodpovědnému jednání, „protože křesťan nesmí ni-

Fota: Andrew Medichini/AP

ní však začíná nový život smíření a obnovy, a to nejen infrastruktur, ale i srdcí.“ Benedikt XVI., vědomý si mnohých dramatických situací, které v Africe existují, při všech příležitostech svého pobytu připomínal, že kontinent je dosud smutným jevištěm závažných tragédií, že zde stále existují ozbrojené konflikty, násilí, znásilňování lidských práv, vládne nespravedlnost, korupce a v neposlední řadě i obrovská chudoba.

Foto: R. Blackwell/AP

Foto: S. Van Zuydam/AP

LIDÉ A UDÁLOSTI

Benedikt XVI. se srdečně zdraví s jásajícím davem ve Lwandě, hlavním městě Angoly.

kdy mlčet k násilí a utrpení, k chudobě a hladu, ke korupci či zneužívání moci. Spasitelné poselství evangelia musí být hlásáno se silou a jednoznačně.“ Příklady nechybí. Papež připomněl světici těchto končin, Josephinu Bakhitu, ale hovořil i o Terese Gomes z Angoly, která hájila svoji farnost v nedávné občanské válce, a o Italce Marii Bonini, dětské lékařce v misiích, která zemřela v roce 2005 na krvácivou horečku, způsobenou virem Ebola. Benedikt XVI. mimo jiné vyzdvihl úlohu žen na tomto kontinentu a zdůraznil jejich důstojnost a plné právo začlenit se do veřejného života. Instrumentum laboris shromažďuje témata a otázky pro Synodu. Nic nezastírá. Čteme v něm: „Nadnárodní společnosti dál zaplavují kontinent a rabují nerostné suroviny. Utlačují místní společnosti, skupují tisíce hektarů a v nekalé spolupráci s africkými vládci vyhánějí obyvatelstvo z jeho půdy.“ Jasná slova, která jdou přímo k jádru problémů – včetně zneužívání afrických pandemií nadnárodními farmaceutickými společnostmi, které africké obyvatelstvo palčivě pociťuje. Právě k jeho ochraně, usilující o „smíření, spravedlnost a mír“, papež vyzval. Jak shrnul arcibiskup Tonyé Bakot z Yaoundé, tato část Benediktova projevu dodala novou odvahu a horlivost naší „církvi na cestě“. Liliane Mugombozi, africká dopisovatelka


7

RODINA

M

BÝT V POZADÍ Co je pro mě mateřství? Rozzářené dětské oči, úsměv od ucha k uchu, důvěra dítěte, že může přijít s čímkoliv, radost ze sdílené vzájemné lásky, naslouchání, ochota všeho nechat a věnovat se dětským problémům… Na druhé straně mince oběť

8


Matka, maminka, mateřství Druhou květnovou neděli se slaví Den matek. Matkám vděčíme ve svém životě za mnohé. Co znamená pro matky mateřství?

a na kolenou probdělé noci v prosbě za jejich víru, zdraví, zodpovědnost, za jejich umění žít, dávat, přijímat… To je jen velmi nepatrná část, která mě právě napadá. Jsem čerstvá trojnásobná babička a užívám si to skutečně s radostí, umocněnou ještě vzpomínkami na zážitky s vlastními dětmi. Ta drobotina je štěstí a radost, které svět

nemůže dát, a já s vděčností děkuji za tak velký Boží dar. Role se poněkud změnila, teď už nemohu vést, napomínat, usměrňovat… Mohu jen říct názor nebo radu, pokud ji druhý chce slyšet. Znamená to být v pozadí, připravená sloužit, pomáhat a věřit, že se s pomocí Boží zúročí to, co člověk do dětí investoval. Věra Kaplová Fota: archiv rodiny Kollerovy

MOJE MAMINKA oje matka, máma, mamka, maminka. Každé slovo mi zní jinak – vznešeně, st aro st l ivě, kamarádsky, něžně. To vše popisuje moji maminku. Když čtu slova sv. Pavla o lásce, myslím na ni. Ona nemyslí jen a jen na sebe, zapomíná, když jí ublížím, má zármutek, když se sourozenci nežijeme v souladu, ale raduje se, když žijeme podle pravdy. Maminka všechno omlouvá, stále nás vidí novýma očima, všechno vydrží. Je statečná, vždy stála za svou vírou a s tatínkem nám ji předali a vymodlili. Má pět dětí – nebála se jít proti proudu světa. Miluje nás činy, vzpomínám na její povzbuzující dopisy do internátu, na dlouhé hodiny naslouchání a pak pofoukání mých bolístek… Maminka má širokou náruč, přijala do ní naše životní partnery. Je moudrá a miluje pravdu. Když jsem si chtěla postěžovat na svého muže, nelitovala mě, ale ukázala mi ho v pěkném světle, s jeho klady. Vše zvládá ve své tichosti a nenápadnosti. Maminka s tatínkem žijí v Díle Mariině. Myšlenky Chiary Lubichové uváděné do života určitě dodnes podvědomě ovlivňují náš život, ať jsme v Díle zůstali, nebo se vydali jinou cestou. Rodiče nám předali lásku k církvi a rozšířili srdce na celý svět. V. Ch.

NEZASLOUŽENÝ DAR Mateřství je pro mne hlavně obrovský nezasloužený dar. Tato životní etapa pro mne nastala až ve třiceti letech, po delším hledání Boží vůle. Neměla jsem jistotu, čemu dát v životě přednost, zda jen profesi dětské lékařky nebo zasvěcenému či rodinnému životu. Moje touha pokusit se o všechno dohromady se ukázala nereálná. Boží nabídka manželství a během šesti let i čtyřnásobného mateřství byla ale natolik úžasná, že nutné ztráty nebyly až tak těžké. Navíc mi je Pán velmi velkoryse postupně vynahrazuje. Nyní mám opět dost možností využít svého vzdělání (často i zkušeností s vlastními dětmi) ke službě druhým, navíc mohu pracovat flexibilně a na zkrácený úvazek, takže ani rodina není „na vedlejší koleji“. A co se týká duchovního života? To, co jsem zpočátku vnímala jako ztrátu a někdy téměř jako poušť, nyní vidím jako velký dar. Vzhledem k tomu, že jedno z našich dětí má již od doby před narozením nemalé zdravotní problémy,které vyžadují zvýšenou péči, je moje mateřství i o pokoře – zažívat neúspěchy, selhání, nespoléhat jen na sebe, být si s manželem oporou, umět si říci o pomoc, mít odvahu začínat stále znovu, věřit… Být matkou je pro mne nejen radost, vzájemné obdarovávání a snaha o růst v lásce, ale i příležitost k drobným obětem všedního dne, jejichž smysl i hodnota zůstává často skryta. S přibývajícím věkem přistupuje i další dimenze – umění ustupovat do pozadí, více důvěřovat a vracet s díky Bohu zpět sotva započaté dílo, z naší rodičovské strany jistě nedokonalé, ale o to s větší vírou, že jedině on může zahla-

RODINA dit naše chyby a dokončit to, na co už nestačíme. J. L. DŮSTOJNÉ POSLÁNÍ Mateřství bylo, je a bude pro mě na přirozené, lidské, ale i duchovní rovině důstojným posláním. Jinak jsem ho prožívala ve věku, kdy jsme s manželem zakládali vlastní rodinu, a zcela jinak, když děti dorůstaly a chystaly se založit vlastní rodiny. A naprosto jiná situace nastala, když jsem ovdověla a mé mateřství se jakoby rozlilo na rodiny dospělých dcer a jejich dětí. Je to krásné období, spojené s vychutnáváním plodů, které se rodí z bolesti a vyrůstají na stromu odříkání. Žít vedle vnoučat, vžívat se do jejich prožívání situací i do jejich dětských bolestí je opravdu velkým darem. Samozřejmě je to vyčerpávající, ale sílu čerpám u samotného zdroje lásky, kterým je On. Jozefa Honková ČAS UŽ NENÍ MŮJ Přijmout mateřství bylo pro mne zprvu velmi těžké. S obtížemi jsem se smiřovala s tím, že můj čas už není a nikdy nebude můj, že jsem pod „nadvládou“ někoho jiného, kdo zcela začal řídit a určovat můj život. Nechtělo se mi ani přebrat zodpovědnost. Bylo to o to horší, že mi zpočátku naprosto nenaskočily „mateřské pudy“. Začátek mého mateřství byl krutý boj se sebou, ale i s dítětem. Až s postupem času a s druhým dítětem jsem přišla na to, že největším darem mateřství je pro mne naplnění, hluboké štěstí a radost z překonání sebe sama, z umění žít nesobecky. Jsem za děti a za chvíle s nimi nesmírně vděčná, i když jsem byla vždy přesvědčená, že nikdy nebudou mojí prioritou. Nejkrásnější věci v mém životě vznikly vždy, když jsem je musela ze začátku „skousnout“. Lenka Hájková

Láska matky

„M

atka nepřestává milovat své dítě, i když se nechová dobře, nepřestává na něj čekat, je-li daleko, nepřeje si nic jiného, než ho znovu nalézt, odpustit mu, znovu ho obejmout, protože láska matky vše prostupuje milosrdenstvím. Láska matky stojí vždy nad každou bolestnou situací, nad nelehkými okolnostmi, v nichž se ocitlo její dítě.“1 „Rodiče, kteří se přirozeně obětují pro své děti, to mohou dělat ještě více a hlavně lépe, jestliže na

VZNEŠENÉ POVOLÁNÍ Mateřství je pro mě vznešeným povoláním, snila jsem o něm už od dětství. Před dvěma lety jsem se stala maminkou Ignáce, který byl hned po narození povolán na věčnost. Od začátku těhotenství jsem byla ze své nové role plná vděku a dojetí a snažila se miminku v sobě darovat maximum lásky, které jsem schopna. Necelý rok po tom nám byl svěřen další poklad – malá Klára. Péčí o ni jsem zatím plně vytížená a nenacházím čas na čtení, úklid, udržování kontaktů s přáteli, jak bych si přála. Přítomnost prožívaná s Klárkou mě ale naplňuje a často říkávám, že mi snad kromě spánku nic nechybí. Nejednou myslím na svoji maminku, která dala mateřství přednost před svou lékařskou kariérou a zůstala s námi naplno po celé dětství. Láskyplná výchova, bezpečí, stabilita, řád. Nikdy jsme nenosili klíče od bytu, čekala na nás.

svou lásku naroubují lásku nadpřirozenou a budou-li milovat láskou Boží, která miluje jako první a nic neočekává.“2 „Děti jsou především dětmi Božími a ne našimi. Proto se nemá s nimi zacházet jako s naším vlastnictvím, ale jako s bytostmi, které jsou nám jen svěřeny.“3 Chiara Lubichová 1. Chiara Lubich, La dottrina spirituale, Mondadori, Milán 2001, str. 180. 2. Tamtéž, str. 262. 3. Tamtéž, str. 262.

Toužím po tom udělat jako matka svůj díl, aby mé děti vyšly do světa vnitřně silné, radostné, s důvěrou v sebe, v lidi a v nekonečnou Boží lásku. Františka Diblíková DĚTI PATŘÍ BOHU Mateřství je krásné, a protože je to povolání jako každé jiné, je v něm třeba celý život růst. Rozvíjet ho nám pomáhají děti. Přijaté kříže s dětmi upevňují vzájemné vztahy a pomáhají nám společně se formovat. K mateřství mě vlastně vychovávají děti. Vnímám to jako velké obdarování. Když jsme přijali do rodiny první dítě z dětského domova, chtěli jsme všechno dělat pro Boha v něm. Po nějakém čase jsem cítila, že můj vztah k přijatému dítěti je odlišný od vztahu k biologickým dětem. Trápilo mě to a hodně jsem se za to modlila. Jednou při modlitbě mě napadlo, že dělat všechno pro Boha v přijatém dítěti, je správné. Zača-

la jsem revidovat svůj vztah k biologickým dětem. Zjistila jsem, že to, co pro ně dělám, dělám jen pro ně a ne pro Boha v nich. Pochopila jsem, že si je přivlastňuji, i když i ony jsou tak jako přijaté dítě děti Boží a jednou je budu muset úplně stejně odevzdat. Začala jsem stavět na nadpřirozené rovině i vztah k biologickým dětem. Přináší to svobodu i vědomí, že tímto způsobem posouvám svůj vztah jakoby o něco výš. D. M. NEJKRÁSNĚJŠÍ POCIT Jedna z nejkrásnějších božských schopností,kterou dobrý Bůh mohl darovat ženě, je účast na jeho „stvoření“, možnost darovat život dítěti. Není krásnějšího pocitu lásky, než když mi dítě zcela poprvé vložili do rukou a naše pohledy se poprvé setkaly. Není nic vzácnějšího, než hledět na život prostřednictvím krásných malých očí, které se na mne dívají a vyjadřují mi svou lásku. Není a nemůže být silnější cit. Intissar Elferran CO PRO MĚ ZNAMENÁ MAMINKA? Moje mamka je moje kamarádka, vždy pozná, že mě něco trápí, raduje se, když mám radost a pláče, když pláču. Před ní nemá cenu nic zakrývat. Pomůže, když ji potřebuji. Je mojí oporou. Žije můj život se mnou a vždy mě pochopí… Je to ona, která mě má ráda bez podmínek, takovou jaká jsem, a vím, že mě bude mít ráda, i když nebudu úplně dokonalá. I když s ní nejsem často, je mezi námi pouto, které nikdo a nic nerozdělí. Mám ji ráda. Je to prostě moje „Maminka“. Monika Vrhelová Zpracovala Ilona Špaňhelová


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

POKRAČOVÁNÍ TÉMATU CHIARY LUBICHOVÉ „JEŽÍŠ MEZI NÁMI“.

T

entýž Otec (Jan Zlatoústý – pozn. red.) uvádí jako příklad jednotu mezi Petrem a Janem, když komentuje větu ze Skutků apoštolů:„Ve tři hodiny odpoledne, v hodinu určenou k modlitbě, šli Petr a Jan nahoru do chrámu.“ (Sk 3,1) Píše: „Nepřejdi bez povšimnutí z nedbalosti toto vyprávění, ale zastav se hned na začátku u úvodu a snaž se pochopit, jak veliká byla jejich láska, jejich svornost a shoda: jak se o všechno dělili a jak všechno konali spojeni poutem přátelství podle Boha. A jak je vidíme společně u stolu a při modlitbě, při chůzi a při všem ostatním počínání. Jestliže ti, kteří byli sloupy a věžemi a žili v tak důvěrném styku s Bohem, měli potřebu vzájemně si pomáhat a stávali se lepšími vzájemnou pomocí, oč více budeme potřebovat vzájemnou pomoc my slabí, ubozí, nicotní lidé? Takoví byli Petr a Jan – pokračuje Jan Zlatoústý – a měli Ježíše mezi sebou (habebant Jesum in medio), vždyť on řekl: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich!´ Chápeš, jak důležité je být sjednoceni?“23

PODMÍNKY PRO JEŽÍŠOVU PŘÍTOMNOST MEZI NÁMI Ale jaké jsou podmínky, abychom měli Ježíše mezi sebou? My to víme: máme Ježíše

10


Chiara Lubichová.

mezi sebou, jsme-li spojeni v jeho jménu, tj. jsme-li spojeni v něm, v jeho vůli, v lásce, která je jeho vůlí, v lásce vzájemné, která je nejvyšší vůlí Ježíšovou, jeho přikázáním, tam, kde je jednota cítě-

ní, vůle, myšlení, pokud možno ve všem, ale rozhodně ve věci víry. Otcové si též kladou otázku, jaké jsou podmínky toho, abychom měli Ježíše mezi sebou, a z jejich textů vyplývá, že jeden vidí tutéž skutečnost pod určitým zorným úhlem, jiný pod jiným zorným úhlem atd. Basil si klade otázku: „Jakým způsobem se můžeme stát hodnými mít Ježíše mezi námi, shromážděnými v jeho jménu?“ a jako podstatnou podmínku stanoví život podle vůle Boží. Praví:„Ti, kteří se shromažďují v něčím jménu, musí dobře znát vůli toho, který je shromáždil, a zařídit se podle ní. Tak my (mniši), kteří jsme Foto: Markéta Jírů

Foto: CSC Audiovisivi

Podmínky pro Ježíšovu přítomnost mezi námi

byli Pánem povoláni, musíme pamatovat na to, co řekl apoštol Pavel: ´Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali… horlivě se snažte zachovávat jednotu… Jen jedno je (ono) tajemné tělo, jen jeden Duch…´“ (Ef 4,1–4)24 Abychom měli Ježíše mezi sebou, je k tomu pro Basila podmínkou: konat vůli Boží. Jan Zlatoústý klade jako podmínku pro to, abychom měli Ježíše mezi sebou, milovat bratra pro lásku k Ježíši a milovat jako Kristus, který dal život za své nepřátele. Větu „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ vysvětluje takto: „Co tedy? Což nejsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu? Jsou, ano, ale zřídkakdy. Vždyť Ježíš nemluví o pouhém shromáždění (v materiálním slova smyslu), to, co on praví, má tento význam: jestli někdo mne má jako hlavní příčinu své lásky k bližnímu, já budu s ním. Dnes však vidíme, že většina lidí má jiné pohnutky pro své přátelství: jeden miluje proto, že je milován, jiný proto, že mu byla prokázána nějaká pocta, jiný zas proto, že někdo mu byl k užitku v nějaké pozemské záležitosti a jiný z nějaké podobné pohnutky. Ale je těžko najít někoho, kdo by miloval bližního pro Krista tak, jak se má milovat. Kdo takto (pro Krista) nepřestává milovat ani tehdy, je-li nenáviděn, urážen, vyhrožují-li mu smrtí… Neboť tak miloval Kristus své nepřátele tou největší láskou…“25 (pokračování) 23. Týž, In Inscript Act. Apost. 2,4. (PG 51,83). 24. Sv. Basil Veliký, Reg. brevius tract., Interr. 225 (PG 31,1231). 25. Sv. Jan Zlatoústý, In Matth., Hom. 60,3 (PG 58,587).

SPIRITUALITA JEDNOTY Foto: Josef Bartoník

(…)

Z

a tři dny jsou svatodušní svátky,potom slavnost Nejsvětější Trojice, slavnost Těla a Krve Páně a nakonec památka Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Zdálo by se, jako by bylo těchto svátků, vlastně božských skutečností tak blízkých našemu srdci, příliš mnoho, než abychom o nich mohli v průběhu jediného měsíce meditovat a hluboce se z nich radovat. Zastavme se u svátku, který budeme slavit za tři dny. Nyní je vhodná doba, abychom se na něj mohli trochu připravit. Svatodušní svátky představují mimořádné sestoupení Ducha Svatého – plodu Ježíšovy smrti – na Pannu Marii, apoštoly a na prvotní křesťanské společenství.Jetosvátek,který jsme vždycky pociťovali jako svůj vlastní. Možná, že to bylo nevědomě, možná asociací myšlenek – myšlenky ohně, kterou fokoláre vyvolává v mysli, a plamenů, které sestoupily na večeřadlo. Ostatně je docela dobře možné, že právě z tohoto druhého důvodu Svatý otec Jan Pavel II. spojil tyto věci vjedno, když nám, jak vzpomínáme, řekl na našem Genfestu1 v roce 1980: „Rodinný krb – fokoláre – je pojem, který má pro vás velký význam. V mysli se samovolně vybavuje první ´fokoláre´, které tvořili učedníci shromáždění ve večeřadle…“ Tedy Letnice, Duch Svatý, fokoláre. I letos musíme slavit Letnice tím nejlepším možným způsobem, z vděčnosti, kterou nemůžeme nepociťovat vůči třetí božské osobě Nejsvětější Trojice, která nás tak bohatě provázela milostmi, že úplně změnila náš život. Jak je oslavit? Nevidím lepší způsob, než oživit onen oheň, který se do-

Zachraňovat a vracet se tkl každého z nás. Já svůj, vy svůj, každý oživí svůj oheň: oheň lásky! Velkou pomocí tu může být Slovo života tohoto měsíce. Ježíš v něm říká: „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen!“ (Jan 3,17) Toto slovo ukazuje nejvlastnější smysl Kristova života. Přišel na svět, aby zachraňoval, aby žil své jméno Spasitel. Drazí, toto slovo v nás vyvolávádvapostoje:Především nás vede k tomu, abychom se dívali na každého bližního,

kterého potkáme, jako na někoho, kdo nemá být odsuzován, ale zachráněn, ať je v jakékoliv situaci. Pak nás vede, abychom se dívali i sami na sebe – ať už jsme v jakékoliv situaci – jako na někoho, kdo je předmětem Boží lásky a kdo se může vždycky navrátit k jeho nekonečnému milosrdenství. Je to slovo, které nás učí žít, jako se žije v nebi, kde se koná větší slavnost pro hříšníka, který se vrací, než pro devětadevadesát spravedlivých. Pomáhá nám, abychom nesoudili a neodsuzovali, ale

abychom vždycky milovali a byli stále ochotni zachraňovat. Pobádá nás jít ke vzdáleným, abychom umožnili nebi radost z možné oslavy. Je to slovo, které i nás vede k tomu, abychom se stále vraceli k Bohu, abychom stále znovu začínali. Povzbuzuje nás, abychom jeho milosrdenstvím živili plamen svého srdce. Je logické, že tyto postoje něco stojí. Není jednoduché být stále připraven odpouštět a zachraňovat, poněvadž nás to spíš táhne k posuzování. Proto se musíme snažit všechny chápat a odpouštět jim tak často, aby se to stalo naším zvykem. A také není vždy lehké svěřovat sami sebe Božímu milosrdenství. Když cítíme tíhu svých chyb, je jednodušší zmalomyslnět. Je však třeba si uvědomovat, že on přišel zachránit i nás, a stále se k tomu vracet. Když se necháme omýt jeho milosrdenstvím, znovu s ním navážeme rozhovor, znovu s ním pocítíme jednotu, onu jednotu, kterou nemůžeme cítit tak silně, počítáme-li jen se svými vlastními silami a domníváme se, že půjdeme dostatečně dobře kupředu bez jeho pomoci. Jaký má být tedy úmysl pro příštích čtrnáct dní, abychom svým životem slavili Letnice? Dvě slova: zachraňovat a vracet se. Zachraňovat druhé a sami se vracet k Bohu, začínat stále znovu. Takto určitě dobře prožijeme i slavnost Nejsvětější Trojice. Před následujícími svátky se ještě uslyšíme. Kéž Otec, Syn a Duch Svatý nás všechny zahrne svou nekonečnou láskou! Chiara Lubichová In cammino col Risorto, Città nuova, Řím 1987, str. 19. 1. Celosvětové setkání mladých z Hnutí fokoláre (pozn. red.).


11

CITADELA V květnu tomu bude osm let, kdy dala Chiara Lubichová při své návštěvě Prahy podnět ke vzniku iniciativy Zlatá Praha. Daria a Petr Křivánkovi stáli u jejího počátku.

C

V místě, kam jsme se přistěhovali, jsme téměř nikoho neznali. Odpadly i letmé kontakty se sousedy na schodišti, neboť dům měl místo tří pater jedenáct, a tak jsme se většinou pohybovali výtahovou šachtou každý zvlášť. Situace se však začínala postupně měnit s tím, jak naše první dcera rostla. Nejprve začala chodit do školky. A protože jsme chtěli uskutečňovat i druhou část věty vystihující smysl Zlaté Prahy – snažit se o duchovní obnovu í svého města´, vyrazili jsme s tímto odhodláním na první třídní schůzku. Ukázalo se, že školka má kapacitu naplněnou pouze z poloviny, a proto začíná pociťovat nedostatek financí. Ještě s jednou rodinou jsme se rozhodli, že s tím zkusíme něco udělat. Založili jsme sdružení rodičů a začali přímo ve školce pořádat jednou za měsíc setkání – takzvané ´kávy´ pro rodiče i pro okolní obyvatele. Začali jsme Foto: archiv rodiny Křivánkovy

o vás před osmi lety na iniciativě Zlatá Praha oslovilo? Daria: „Chiara Lubichová Zlatou Prahu založila jako iniciativu pro ty, kteří se snaží ó duchovní obnovu svou i svého města´. V té době nás oslovila spíš první část věty – usilovat ó duchovní obnovu svou´.“ Petr: „Když jsem byl požádán o účast v přípravném týmu, přijal jsem to také jako příležitost podílet se na ´zakládání´ něčeho nového v duchovní historii Prahy, podobně jako tomu bylo například při zakládání klášterů v době sv. Anežky, neboť jsem věděl, že Chiara je zakladatelkou nového církevního hnutí a tedy i nositelkou nové spirituality společenství.“ „Zlatá Praha“ však není místem ani časem omezená na dvouhodinové setkání jednou za měsíc. Co pro vás znamená dnes, po osmi letech, ve vašem každodenním životě? Daria: „Když se nám po čtyřech letech manželství narodila první dcera, podařilo se nám vyměnit dvoupokojový byt za větší, i když dál od centra i od zeleně.

Duchovní obnova města

Petr a Daria Křivánkovi při společném odpočinku s dětmi.

12


na ´kávu´ zvát i hosty – odborníky z oblasti psychologie,výchovy dětí apod.Tím jsme mohli přispět k tomu, že do školky začali vozit rodiče i děti ze vzdálenějších oblastí a její kapacita se naplnila.“ Vaše nejstarší dcera je však teď již ve druhé třídě na ZŠ… Petr: „Když dcera školku opustila, zjistili jsme, že podobná situace je ve škole – byla to sídlištní malotřídka, která měla pouze první stupeň. Při škole byla založena obecně prospěšná společnost s názvem ´Rada rodičů´. Mysleli jsme, že jako rodiče prvňáčka se nejprve budeme rozhlížet, ale byl jsem požádán, abych se stal členem této rady a zanedlouho i jejím předsedou. Rada rodičů pořádá různé akce pro děti i veřejnost, jako například zimní i letní tábory pro děti, organizuje kroužky, založila tradici adventních dílen pro veřejnost. V sobotu před první adventní nedělí se celá škola otevře veřejnosti. Lidé mohou vyrábět adventní věnce a jiné dekorace, s nimiž se celá škola vyzdobí, na jejím dvorku se objeví živé ovce, velký sál se zaplní stromky, sněhuláky i betlémy a z tělocvičny se stane kavárna.“ A jak pokračují vztahy se sousedy? Daria: „S narozením dalších dětí jsme se začali seznamovat stále více, vyměňovat si oblečení, hračky apod. Pamětlivi věty ´…i svého města´ jsme začali navštěvovat shromáždění společenství vlastníků dotyčného domu. Zjistili jsme, že se jedná celkem o 175 bytů ze šesti vchodů a že tolik obyvatel jako náš dům nemají ani některé obce. Postupně jsme se seznamovali s jeho chodem a názory jednotlivých obyvatel. Ukázalo se, že ho vede pětičlenný výbor společenství vlastníků, v němž ale není žádný zástupce z našeho vchodu.“ Petr: „Jednoho prosincového dne na několikahodinové schůzi, kde se řešilo zateplení domu, padalo mnoho nápadů, rozumných i nereálných. Ke konci diskuze jsem si vzal slovo a snažil se z těch protichůdných názorů vytáhnout racionální řešení. Asi za půl roku za mnou přišli obyvatelé vchodu se žádostí, abych na nové volbě výboru společenství vlastníků zastupoval náš vchod. A tak jsem to opět s motivací ´…i svého města´ přijal.Výbor mě nakonec zvolil svým místopředsedou. Díky tomu teď máme tolik kontaktů se sousedy, o jakých se nám předtím ani nesnilo.“ Za rozhovor děkuje Irena Kyliánová

1. P. Freire, Pedagogia dell‘autonomia (Pedagogika samostatnosti), EGA, Turín 2004, str. 78. 2. Ch. Lubichová, Ježíš Učitel, viz Nové město 4 – 5, 2009, str. 13 – 14. 3. Velmi zajímavé jsou například „Lesní školy“ v západní Africe, poustevny indiánských guru nebo buddhistické a zenové kláštery; srov. M. R. Grillo, Il Maestro. Umanità e sagezza (Učitel. Lidstvo a moudrost), Armando, Řím 2003, str. 24 – 43. 4. Srov. E. Demolins, L‘Educazione nuova: la scuola des Roches (Nová výchova: škola des Roches), La Nuova Italia, Brescia 1952. 5. Je to vůdčí myšlenka Rousseauova díla (1712–1778), jehož výrok „Život je řemeslo, které chci vyučovat“ osvítilo cestu mnoha vychovatelům (srov. J. J. Rousseau, Emil, čili o výchově).

I V.

* Tento text představuje rozvinutí přednášky původně prezentované na Mezinárodním kongresu o výchově: „E per scuola… una città“ (A pro školu… město), Castelgandolfo, 31. března – 2. dubna 2006.

VE ŠKOLE UČITELŮ Podíváme-li se na vychovatele, můžeme pozorovat, jak výraz učitel, z latinského magister (magis = více; ten, kdo pomáhá být více), který zpočátku označoval vojenského velitele, se stal označením pro pána a posléze pro učitele řemesla nebo hudby. Dnes tento výraz obvykle označuje dva aspekty, které se často úplně nebo částečně překrývají: učitel jako vůdce5 (ten, kdo odpovídá na povolání a koná nesobecké, nezištné dílo motivované láskou k dobru) a učitel jako ten, kdo vyučuje (kdo rozvíjí určitý obor a má zvláštní kompetenci a schopnost poskytovat na něm účast i jiným). (pokračování) Francesco Châtel

kláštery se formovaly jako skutečné citadely, které se pak staly po staletí kulturními a vzdělávacími centry. Za renesance pak byla modelovou školou kolej (ať už spojená s postavami významných učitelů nebo s řeholními řády), kde společný život obsahoval nejrůznější aktivity. V moderní době se výchova obrací ke všem a zabývá se formací osob, které se mají stát aktivními subjekty ve společnosti. Podle názoru prezentovaného pedagogickým aktivismem není soužití učitele s žáky „od rána do večera“ vnímáno jako nástroj kontroly, ale jako výchovné působení.4 Privilegovaný výchovný prostor, jak zdůrazňoval švýcarský psycholog a pedagog Adolphe Ferrière (1879–1960), se nachází uprostřed každodenního života, v rámci té společnosti, v níž se pracuje a jedná.

I.

e logické, že je nemožné vyjádřit to několika slovy. Fakt je ten, že světlo jeho pravdy bylo tak vydatné a tak pronikavé, že se dostalo až do nejzazších končin země a stále okouzluje a přitahuje nesčetné množství lidí všech ras a nejrůznější mentality. Kdybych se však měla pokusit vyjádřit několika slovy to, čemu Ježíš naučil mne a Dílo Mariino, mohla bych říci: „Dal mi světlo, které nejsou schopné uhasit žádné negativistické protesty, ani hereze, ani žádné odlišné názory.“ On řekl, že kdo slyší Boží slova a podle nich jedná – a o to jde – podobá se domu postavenému na skále: přijde vítr, vichřice, povodeň, ale dům se nezřítí. Co jiného však jsou ony vichřice a povodně než různé, více či méně správné, více či méně vyvážené nauky, které se rodí v myslích lidí všech dob a které oslňují a často klamou své současníky pomíjivým leskem, aby pak zase zmizely, pohasly a uvolnily místo jiným doktrínám? Abych pochopila pravdu, abych do ní pronikla více do hloubky, abych si ji skutečně přivlastnila, naučil mne Ježíš Učitel, že je nejen nutné se ji dobře naučit (třeba i nazpaměť), ale také ji uvádět do konkrétního života. Toto uvádění do praxe je evangelijní metoda. A jak se tato metoda osvědčila? Přinesla nekonečné množství účinků. Niterně osvětluje nejen mysl, ale celou bytost, protože je zároveň světlem, láskou i životem. Takže kdyby v určitou chvíli byla mysl zmítána pochybnostmi, které snad neušetří nikoho, a například nastala bouře v oblasti nauky – duch, srdce a celá bytost by na to reagovala. Možná by zakolísala mysl, ale celá bytost by řekla „ne“.

J

DOKONČENÍ

Ježíš Učitel

Škola Abba

ČLOVĚK V DNEŠNÍ TEOLOGIE JEDNOTY DOBĚ


13

TEOLOGIE JEDNOTY

Dnes, kdy mnohé lidi trápí úzkost, daroval mně a nám všem pokoj, který nazývá svým – „svůj pokoj“, kterým je on sám. Kdo ho zakusí, nemůže už na něj zapomenout. Ztratí-li ho, neexistuje na světě pokoj, který by ho mohl nahradit. On dává radost tak plnou, tak velkou, tak pozvedající, tak božskou, že kdyby přišla bouře v oblasti morálky a někdo by ti chtěl nabízet šťastný život pomocí pozemských prostředků – jako je světská zábava, smyslné požitky, drogy atd. – věděl bys už předem, že tou cestou nedosáhneš ani úpatí oné hory štěstí, na kterou ti Ježíš dal vystoupit tím, že tě naplnil blažeností už na této zemi. Dal nám důkaz své pravdy, protože nás nechal dotknout se rukama jeho příslibů: co jsme každý den dali, on nám každý den opět daroval. Když jsme něco nebo někoho kvůli němu opustili, dal nám stonásobek. Stonásobek ve všech věcech hmotných i duchovních. V mnoha okamžicích zděšení, kdy jsem například cítila celou svou slabost, mi dal sílu, která pocházela pouze z jeho milosti. On vyplňuje nejen všechna přání, která máš, ale i ta, o nichž by se ti ani nesnilo, že bys je mohl někdy mít. On – a v tom je všechno – nás miluje jako Bůh a chce nám dát všechno, svou láskou bez míry nás chce sám sebou naplnit; chce nás milovat tak, jak on je milovaný Otcem a jak on miluje Otce. A tak formuje, skutečně formuje lidi: to je to, co má dělat škola. Činí z nich pevné majáky, které obstojí v bouřích, které osvětlují svým světlem hledající a plující v temnotách a pochybnostech. To také Ježíš dělá pokaždé v Loppianu, když uposlechneme jeho hlas. Proto jste zde – a nyní hovořím k těm posledním, kteří sem přišli – abyste se stali Božími atlety, hrdiny evangelia, živým svědectvím pravdy, důkazem toho, že Bůh je plnost, štěstí, pokoj, krása, bohatství, hojnost, láska, milosrdenství a důvěra. Jste zde, abyste vrátili světu naději v toho, který nikdy nezklame, který tě bude doprovázet od kolébky až do hrobu, stále ti bude říkat pravdu a neustále tě bude posilovat svou osobní láskou. On zemřel za každého z vás, za každého z nás, a toto vše vám chce a může dát. A Loppiano je příležitostí, abyste se tím vším obohatili. A je-li Loppiano takové, buď vzdán dík Bohu, který mu dal se zrodit. Toto je tedy mé přání Loppianu, především jako škole: nenechat se nikdy nikým a ničím oklamat a následovat vždy jediného Učitele. I evangelium chce, aby se toto jméno nedávalo nikomu jinému. Chiara Lubichová

III.

POLIS A ŠKOLA Když se zaměříme na prostředí, můžeme si všimnout, že už od dávných dob představovala sociální skupina, v níž se mladí učili od starých, privilegovaný prostor pro výchovu. V mnoha civilizacích žil učitel se svými žáky, jejichž rostoucí počet dával vzniknout společenství, které někdy dosahovalo až rozměrů malého městečka.3 Je významné, že právě vznik polis v Řecku přinesl počátek skutečné výchovy, která začínala tělesnou výchovou, pak postupně zahrnovala celý růst občana a rozvíjela pedagogiku úzce spojenou s jeho dobrem: od pythagorovských „večeřadel učedníků“ (6. stol. př. Kr.), předpokládajících společný život, po Platónovu „akademii“, kde žil učitel se svými žáky a každá aktivita měla výchovnou funkci, od Epikurovy „zahrady“ po Zenonův „portikus“. Křesťanství prvních staletí, které mělo silnou komunitární složku, pokládalo skupiny, které se shromažďovaly kolem staršího (presbyteros) za privilegovaný prostor pro výchovu. Zároveň však zdůrazňovalo neodmyslitelnou hodnotu rodinné výchovy. Také


dnešní západní společnosti bez otců, si položme provokativní otázku: „O jakou školu nám dnes jde?“ Pokud se spolu s Freirem a dalšími podíváme na výchovu jako na „způsob, jak působit na svět“1, můžeme z toho vyvodit, že dějiny civilizace lze číst ve světle učitelů, kteří ji v různých epochách, včetně té naší, svým učením nějak ovlivnili. Jde tedy o dějiny viděné napříč kulturami a epochami, o dějiny, v nichž sice můžeme spatřit značně odlišné učitele, které však přesto spojuje jedno společné úsilí. Vedou nás postupně k objevování civilizací a souvislostí, které nejen ovlivnily proces vzdělávání, ale měly z něho též prospěch. Různé výchovné teorie pracující s třemi pojmy – vliv prostředí, působení vychovatele a jednání vychovávaného – dávaly postupně jednomu z těchto tří subjektů přednost. Vzhledem k tomu, že v textu Chiary Lubichové, Ježíš Učitel2, je naopak tato trojice prezentována jako úzce propojená, předkládá pedagogickému výzkumu a experimentu možnost nové interpretace.

V

Nová podoba školy*

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na květen 2009

„NAVZÁJEM SI POMÁHEJTE PODLE MÍRY BOŽÍCH DARŮ JAKO DOBŘÍ SPRÁVCOVÉ ROZMANITÉ BOŽÍ MILOSTI.“ (1 PETR 4,10)1

E

dita, od narození nevidomá, žila v ústavu pro nevidomé, kde místní kněz ochrnul na obě nohy a nemohl už sloužit mši. V důsledku toho měl být z ústavní kaple odstraněn eucharistický Ježíš. Edita se však obrátila na biskupa, aby jim ho zde jako jediné světlo v jejich temnotách ponechal. Povolení nejen dosáhla, ale dokonce mohla knězi i svým spolubydlícím Eucharistii rozdávat. Chtěla být ještě užitečnější, a tak jí bylo umožněno v ústavu používat v určitých denních hodinách domácí rozhlas. Využila ho k tomu, aby předávala druhým to nejlepší ze sebe, ať už šlo o rady, podněty či názory na určité otáz-

ky morálky. Svou zkušeností tak podporovala ty, kdo trpí. O Editě bych mohla vyprávět ještě mnoho. Byla nevidomá, ale utrpení jí přinášelo světlo. Mohla bych ale uvést i další podobné příklady! Dobro existuje, ačkoli je často skryté. Edita žila jako křesťanka. Byla si vědomá, že každý z nás dostal určité dary, kterými je možné druhým sloužit. Neboť výrazem „dar“, řecky „charisma“, se nemíní pouze ony milosti, kterými Bůh obohacuje ty, kteří mají řídit církev. Ani se jím nemyslí pouze mimořádné dary, které Bůh, když bylo třeba v církvi vyřešit výjimečné situace nebo čelit vážným nebezpečím, na něž církevní instituce nestačily, vyhradil některým věřícím pro dobro všech. Takovými dary mohou být dary moudrosti a poznání, dar konat zázraky, mluvit rozličnými jazyky, vzbudit v církvi novou spiritualitu a mnohé další. Za charismata lze považovat nejen tyto dary, ale i da-

ry mnohem prostší, které má mnoho lidí a které se poznají podle dobra, jež působí. Duch Svatý je stále činný. Kromě toho je možno nazývat charismaty i talenty přirozené, kterými je obdařen každý, včetně tebe. Jak jich užívat? Tak, aby přinášely ovoce. Dostal´s je nejen pro sebe, ale pro dobro všech. „NAVZÁJEM SI POMÁHEJTE PODLE MÍRY BOŽÍCH DARŮ JAKO DOBŘÍ SPRÁVCOVÉ ROZMANITÉ BOŽÍ MILOSTI.“ Rozmanitost Božích darů je nesmírná. Každý má svůj vlastní dar, a proto má ve společnosti svůj zvláštní úkol. Jaké jsou tvé dary? Možná jsi něco vystudoval. Nenapadlo tě někdy dát k dispozici pár hodin týdně k učení někoho, kdo toho tolik neumí nebo nemá ke studiu prostředky? Máš srdce vnímavé pro potřeby druhých? Nepomyslel

jsi nikdy na to, že bys zmobilizoval své síly, dokud se ti jich ještě dostává, ve prospěch lidí chudých, opuštěných či diskriminovaných, a snažil se jim tak navrátit vědomí vlastní důstojnosti? (…) Máš zvláštní schopnost těšit druhé? Nebo se umíš postarat o dům, uvařit, zhotovit téměř z ničeho potřebné šaty nebo jsi manuálně zručný? Rozhlédni se kolem sebe a podívej se, kdo tě potřebuje. Trápí mne, když vidím lidi, kteří hledají možnosti využívání volného času a učí jim druhé. My křesťané nemáme volný čas, dokud bude na zemi jediný nemocný, hladovějící, uvězněný, nevědomý, pochybující, smutný, závislý na drogách, (…) jediný sirotek, vdova… Nemyslíš si, že i modlitba je velký dar, kterého je třeba využívat, protože se jejím prostřednictvím můžeš kdykoli obrátit na všudypřítomného Boha? (…) „NAVZÁJEM SI POMÁHEJTE PODLE MÍRY BOŽÍCH DARŮ JAKO DOBŘÍ SPRÁVCOVÉ ROZMANITÉ BOŽÍ MILOSTI.“ Umíš si představit církev, v níž všichni křesťané – od dětí až po dospělé – dělají vše, co mohou, aby dali své dary a schopnosti do služeb druhým? Vzájemná láska by nabyla takové síly, takových rozměrů a významu, že (…) by se podle ní dali poznávat Kristovi učedníci. (…) Je-li tedy výsledek takový, proč neudělat vše pro to, abys ho dosáhl? Chiara Lubichová 1. Slovo života na leden 1979. V úplné verzi vyšlo v publikaci Essere la Tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, sv. I, Řím 1980, str. 157–159.


15

Foto: Pavel Hellebrand

ŽIVOT ZE SLOVA

Naše firma – někteří kolegové.

Otec a dcera o proměně práce i firmy

J

an Šebor: „Jsme servisní firma s úzkou specifikací, která provádí odstřely v kamenolomech a tím připravuje kámen k dalšímu zpracování. V současné době zaměstnáváme 35 pracovníků a provádíme činnost asi pro 20 kamenolomů v České republice. Už zpočátku jsem měl na prvním místě ideu – mít pracovní společenství, které žije myšlenkou Ježíše mezi námi. Začátky byly obrovsky těžké. Neměli jsme žádný kapitál a tak si dovedete představit to trápení. Vystřídaly se u nás desítky lidí. Ale ti, co zůstali, jsou perfektní. Podařilo se vytvořit tým. V naší firmě pracují různí lidé. Jsme tu my, rodina, jsou tu naši příbuzní, jsou tu lidé z Hnutí, ale i nevěřící. Jsou tu jednotlivci, sourozenci i manželé. Všichni přijali za své, že šroub se musí utáhnout, pro-

16


tože je povolený, nikoliv kvůli tomu, že to nařídí vedení.“ Monika Vrhelová, dcera: „Myslím si, že všichni se cítí být součástí firmy. Jsou si vědomi, že musíme táhnout za jeden provaz, že jde o naši společnou práci i o naše společné výsledky. Snažíme se práci dělat co nejlépe a důvěřujeme si. Budování těchto vztahů je ale neustálý proces. Taťka se snaží být pořád v osobním kontaktu se všemi zaměstnanci firmy. Jeden náš zaměstnanec mi říkal, že otec je výborný, protože za ním jezdí do lomu, vyslechne ho, popovídá si s ním a když to jde, tak mu pomůže. Může se na něho obrátit se všemi svými starostmi. Toho si velmi váží. Já se snažím chodit do práce s nasazením ostatní nadpřirozeně milovat. Jdu tam pro ně. Oni jsou pro mě první a já poslední. Musím jim být příkladem, i když je to často těžké.“

Jan Šebor: „Mirek je adoptivní syn našich přátel. Při křtu jsem mu slíbil, že ho zaměstnám. Vyšel ze zvláštní školy a nastoupil do zvláštního dvouletého učení. Vypadalo to, že nezvládne žádnou odpovědnou práci. Pak jsme ho ale zaměstnali. V tu dobu měla naše firma jen několik zaměstnanců. Začal pracovat jako pomocný dělník. Později začal vynikat svou přirozenou moudrostí a zodpovědností. Svým pozitivním vztahem k ostatním si získal celý kolektiv. Vše se snažil a stále snaží dělat poctivě. Pak dokázal složit zkoušky na řízení motorových vozidel. Nikdo z jeho rodiny tomu nechtěl věřit. I potom si svoji kvalifikaci zvyšoval. Nebylo to lehké, ale jeho píle a víra v úspěch mu pomohla. Před lety jsem kupoval mladým zaměstnancům vstupenky do posilovny, aby nechodili do hospody. Mirka to chytlo. Byl tam každý den. Získal sebedůvěru a našel tam i manželku. Je u naší firmy už 17 let. Pracuje jako obsluha strojníků. Dováží jim naftu, nářadí a to, co si přejí. Patří mezi naše zaměstnance, na které se můžeme spolehnout. Je prostě náš. Všichni ho mají rádi. Láďa byl zaměstnancem firmy, od které jsme kupovali stroje a kde on pracoval jako servisní technik. Po několika letech se ta firma transformovala v jinou a my jsme mu nabídli, aby u nás pracoval. Chtěli jsme využít jeho znalostí i dobrých vztahů k našim lidem. On to ale odmítl s tím, že bydlí na Moravě a že má práci tam. Koncem roku jsme měli vánoční večírek celé firmy, kam byl i on pozván. Po Novém roce za mnou přišel a řekl, že jej atmosféra toho vánočního setkání zasáhla a že přijímá naší nabídku. Přestěhuje se a bude s námi pracovat.“ Monika Vrhelová: „Po revoluci k nám do republiky začalo proudit množství Ukrajinců. Několik jich otec zaměstnával. Jeden z nich, mladý Alex, u nás začínal již před 12 lety. Byl to mladý kluk, otec se mu věnoval a naučil jej kvalitně pracovat. Získal si svou pílí a pracovním nasazením autoritu u ostatních kolegů. Potom sem přišla i jeho žena, a když dostali trvalý pobyt, tak i syn. Naše firma je pro ně rodinou, kterou mají. Když mají nějaký problém, vždy se mohou obrátit na otce nebo i na jiné naše a všichni jim rádi pomůžou. Minulý rok kupovali byt a my jsme jim pomohli vyřídit půjčku a ostatní s tím spojené záležitosti.“ Jan Šebor Monika Vrhelová

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Č

T 24 zprostředkovala svým divákům rozhovor se zúčastněnými zahraničními hosty, mezi nimiž byl i americký producent John Priddy. Ve svých slovech se snažil divákům přiblížit, co specifického nabízí právě Angelus mezi všemi ostatními filmovými festivaly. Uvedl, že jde o festival, který je zaměřený pouze na studentské filmy. Předeslal však, že to v žádném případě neznamená méně kvalitní produkci; většinou jde o studentské závěrečné práce, které hodnotil jako „vynikající a velmi kvalitní filmy, které diváky překvapí“.Druhým charakteristickým znakem festivalu, jak zmínil, je jeho tematické zaměření, které se inspiruje náměty, zachycujícími „složité mezilidské vztahy nebo zásadní problémy světa“, na které se tvůrci filmů snaží hledět se „zvláštním vcítěním a úctou“. Dalším hostem rozhovoru na ČT 24 byl José E. Iglesias Vigil ze Španělska, jehož film „Mezičas“ (In Between) byl jedním z oceněných snímků, který se v Praze promítal. K filmovým tématům, kterými se festival Angelus zabývá, řekl, že „nejde jen o to, aby filmy byly jenom dobré a originální. Jsou to filmy, které varují, protože hovoří o věcech, které by se měly zlepšit.“ Specifičnost uváděných snímků viděl také v tom, že prezentují určité lidské hodnoty, které jsou i pro něj hlavním námětem filmů. Zmínil se, že „festival je dobrou platformou, na níž se můžeme setkat a hovořit o tom, jaké filmy se dělají v Hollywoodu a jaké se naopak dělají na mnoha jiných místech“. Jak bylo dále v rozhovoru na ČT 24 zmíněno, téma posledního festivalu Angelus se věnovalo otázce viny a usmí-

Není festival jako festival

Producent John Priddy a ředitelka festivalu Angelus Monica Moreno.

Ve dnech 6. – 9. března letošního roku byly v Praze promítány filmy, oceněné na mezinárodním americkém studentském filmovém festivalu Angelus (viz Nové město 3/2009). Díky tomu, že hollywoodští producenti festivalu měli dobrou zkušenost s organizátory z řad Hnutí fokoláre v Los Angeles, požádali i při přípravě pražské projekce Hnutí o pomoc. ření. Producent John Priddy k tomu zmínil další zajímavé souvislosti: „V tomto roce se

usmíření stalo tématem OSN. Ačkoli to tak nebylo plánováno, Angelus nějakou náho-

Vít Valtr (vpravo) zahajuje dialog po projekci vítězných snímku festivalu Angelus. Městská knihovna v Praze.

dou dospěl k tomu, že zvolil téma, které s tím souvisí.“ A dodal, že filmům posledního festivalového ročníku šlo mimo jiné právě „o usmíření“. John Priddy mezi jiným hovořil také o tom, jaké jsou podmínky účasti v této soutěži. Důležité je být studentem filmové školy, ať už v řádném či postgraduálním studiu. Řekl, že na festivalu je zajímavé, jak počet přihlášek rok od roku roste; v průměru jich bývá ročně kolem 500. Před třinácti lety, když festival začínal, šlo především o americké filmy. Posledního festivalového ročníku se zúčastnili tvůrci asi z dvaceti zemí celého světa, například z Francie, Bosny, Španělska, Austrálie a dalších. Na otázku, proč se osobně zabývá studentskými filmy, řekl: „Myslím, že studentské filmy a vůbec filmy od mladých autorů jsou nadějí pro budoucnost filmového světa. Jsou příležitostí něco se naučit. My jsme do jisté míry patrony jejich práce a snažíme se mezi nimi udržovat vztahy. Záleží nám na tom, aby si mohli vybudovat úspěšnou kariéru.“ Mezi zajímavé hosty rozhovoru na ČT 24 patřil též polský režizér Krzysztof Zanussi, který se při této příležitosti rozhovořil o svých filmech inspirovaných otázkou viny a usmíření. V devadesátých letech se staly jeho hlavními tématy. Zmínil se o tehdejších náladách ve společnosti,kteréobrátilypozornost na politická témata v souvislosti s lustracemi, ale přinesly i zájem o obdobné problémy jinde ve světě. Podle jeho vyjádření byla tehdy aktuální otázka: „Jak můžeme vlastně žít my, kteří jsme zároveň kořistí a zároveň obětí? Jsme lidé, kteří žijí jako sousedé a přesto přitom mnozí z nás si v tomto sousedství uděla-


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE bě, kdy festival vznikal, jsme se chtěli zaměřit na vyprávění příběhů, na obsah a vůbec na hodnotu filmů, které přicházely do soutěže.“ Filmy promítané při pražské přehlídce vedly diváky skutečně k zamyšlení. Téma viny, odpuštění a smíření bylo v jednotlivých filmech velmi silně pojaté. Většina diváků se po představení zdržela k rozhovoru s režiséry a organizátory festivalu. Slova čestného hosta přehlídky, polského režiséra Krzysztofa Zanussiho, o tom, že „filmy by měly nejen bavit, ale i inspirovat“, Fota: Suéllyn Schopping

ným tvůrcem. Během 40 let své práce vytvořil na 70 filmů. Díky dlouholeté filmové zkušenosti může odpovědět na otázku, zda a jak se film proměnil. „Já bych začal o tom, co se zhoršilo. Film byl dříve, před 30 lety, výjimečnější záležitostí, mohli jsme s publikem komunikovat na mnohem vyšší úrovni.“ Masové rozšíření filmu vidí na jedné straně jako pozitivní, ale domnívá se, že to s sebou přineslo snížení náročnosti, protože film se musel stát pro široké masy přitažlivější a srozumitelnější. V tom Zanussi vidí zřetelný Autoři oceněných snímků odpovídají na otázky diváků.

li navzájem hodně zlých věcí. Jak to udělat, aby tito lidé, kteří nechtějí přiznat svou vinu, se mohli vykoupit? Máme tedy zapomenout,udělat tlustou čáru nebo se máme snažit usilovat o spravedlnost?“ Krzysztof Zanussi se ve své tvorbě často zabýval otázkou víry v Boha. Dá se o něm říci, jakoby každým snímkem chtěl něco nového sdělit, provokovat druhé, aby se změnili, zamyslili nad sebou. „Ano, je to tak,“ potvrdil. „To je jedna z možností, protože pro lidi může film být zábava, ale

může to být také inspirace. A já si vzpomínám na Dostojevského, který prohlásil, že na světě existuje jediná relevantní otázka, a to, jestli existuje Bůh.“ Podle Zanussiho je tato otázka „mnohem důležitější než ta, zda je na Marsu voda“, protože jen existence Boha může podle něj ovlivnit každodenní život lidstva, jeho směřování, rozhodování i zákony. „Je to relevantní otázka, a já si myslím, že každý člověk by o tom měl přemýšlet.“ Zanussi je velmi plodDialog k filmu „Zemřít v Jeruzalémě“ významně obohatil prof. PhDr. L. Kropáček CSc., přední český islamista.

posun. „Důsledkem také je,“ řekl, „méně národních prvků a o to více filmů pro globální publikum.“

Dialog po projekci filmu „Zemřít v Jeruzalémě“ s režisérkou Hillou Medalia v pražském kině Světozor.

18


Součástí pražské filmové projekce byla tisková konference, konaná v pražském kinu Evald, jíž se zúčastnila i ředitelka festivalu Angelus, Monica Moreno. K začátkům festivalu, řekla: „Když jsme začínali, neexistoval žádný festival, který by se zaměřoval na studentské snímky. Teď už jich existuje celá řada. V do-

se v rámci jejich pražského uvedení podařilo naplnit. Mezi diváky byla i režisérka Věra Chytilová, která v předsálí jednomu z organizátorů prozradila svůj dojem. „Jsem překvapena, jaké to byly vyzrálé filmy. Je vidět, že ti studenti už mají něco odžito. Byl to pro mě silný zážitek vidět s jakou uměleckou invencí se vypořádali s tak hlubokými tématy. To tedy klobouk dolů!“ Ludmila Šturmová Helena Filcíková

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Jako doprovodný program k pražské přehlídce filmů, oceněných na mezinárodním studentském filmovém festivalu Angelus, se v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři konal mezinárodní seminář na téma Kinematografie a konflikt.

P

ozvání přijalo asi sto účastníků, mezi kterými nechyběli odborníci na filmovou tvorbu (22 z USA, 15 z Itálie a ostatní z České republiky), ale ani ti, kteří se s filmy setkávají jen v roli diváků. Mezi zajímavé účastníky patřili hollywoodští producenti Ralph Winter (producent filmů Star Track, X-men, Fantastická čtyřka, Hocus Pocus) a John Priddy, polský režisér Krzysztof Zanussi, belgický televizní producent Eric Hendrix a český režisér Tomáš Škrdlant. Seminář zorganizovalo mezinárodní sdružení NetOne (založené v rámci Hnutí fokoláre), které vytváří jakousi mezinárodní síť profesionálů pracujících v médiích i tímto směrem zaměřených studentů. NetOne propaguje komunikaci, která rozvíjí myšlenky univerzálního bratrství a snaží se přispět k tomu, aby se globalizace stala příležitostí vytvářet světové společenství mezi jednotlivými kulturami s ohledem na zachování hodnoty a důstojnosti každého národa. Poskytuje prostor pro otevřený dialog, je místem ke sdílení odborných zkušeností, příležitostí pro osobní formaci a možností pro realizaci projektů zaměřených tímto směrem.

Další účastník semináře, producent John Priddy, hovořil o svém zaujetí pro tvorbu zabývající se otázkou smíření mezi lidmi. „Před rokem se mne jeden televizní producent zeptal, jaké téma se podle mne ve společnosti nově objevilo. Odpověděl jsem, že je to otázka smíření. Televizní producent mi řekl, že to je téma vhodné leda tak pro slabochy. Udivilo mě, proč právě smíření chápe jako okrajovou a slabošskou záležitost. Podle mne odvaha mluvit v dokumentech o smíření naopak představuje něco velmi důležitého, tak jak je tomu například ve filmu Zemřít v Jeruzalémě, jehož

Producent Erik Hendrix z Belgie.

jsem producentem. Bohužel ale dnes platí, že mluvit o smíření znamená, že jsi looser1. Přitom jde naopak o známku odvahy a síly.“ Eric Hendrix je televizním producentem, o jehož práci hovoří nesčetné televizní programy, mezi nimiž jsou i úspěšné dokumenty vysílané belgickou a holandskou televizí. Na otázku, jak by měl vypadat kvalitní program, zajišťující i dostatečnou diváckou sledovanost, odpověděl: „Je důležité být upřímný a čestný sám k sobě i k divákům.V mém studiu pracuji s pětadvaceti lidmi. Pochopitelně potřebuji vynikající profesionály, ale také opravdové, dobré a ryzí vztahy, abychom si mohli vždycky pohledět zpříma do očí. Fota: Markéta Jírů

Kinematografie a konflikt

především předávat vyprávěním autentických, obsahově hodnotných příběhů. Někdo by si řekl, že filmy, které točím a které jsou postavené na hrdinech z komiksů, z autentických příběhů nevycházejí, a že zápletky děje jsou zaměřené spíše na to, aby film vydělával. Ve filmu X-men, který vychází z téměř padesát let starého komiksu, je hlavní zápletkou konflikt mezi Charlesem Xavierem a Magnetem. Při hlubším zkoumání však zjistíme, že tento námět vychází z dobové situace v americké společnosti, z kontrastů mezi Martinem Lutherem Kingem, který si v Americe přál pokojné soužití různých ras a náboženství, a Malcolmem X, který chtěl separaci ras a kultur. Komiks tyto napjaté vztahy rozvíjí a film divákovi dovoluje podívat se na tyto protiklady pohledem jeho tvůrců a tím proniknout i do jejich hloubky.“

Režisérka Laura Waters Hinson (USA) při dialogu o svém filmu a scénárista Aurelio Molé (Itálie).

Některým účastníkům jsme mohli položit několik otázek. Ralph Winter při této příležitosti odpověděl na otázku, jak se dají v jeho filmech, vycházejících z komiksů, prosazovat pozitivní lidské hodnoty. „Pozitivní lidské hodnoty můžeme


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Vzpomínám si, jak jsme se před patnácti lety ve studiu rozhodli, že budeme vůči divákům pravdiví, poněvadž v televizi se dá manipulovat kýmkoliv, od diváků až po hosty televizních pořadů. Také víme, že lidé mají rádi konflikty, a tak k dosažení vyšší sledovanosti kolikrát stačí přidat jen o trochu víc napětí. Nedávno jsme připravovali program, který se jmenoval Moje matka, v němž slavní rodiče hovořili se svými dětmi o životě. V jednom díle vystupovala bývalá belgická premiérka a její dcera.V této rodině jsme přišli na velmi ožehavé konflikty, protože rodiče byli rozvedení. Když jsme díl dotočili, oběma jsme ho promítli. Matka i dcera s odvysíláním souhlasily, poněvadž měly pocit, že jsme k nim přistu-

PŘÍBĚHY SMÍŘENÍ mek Miluj své nepřátele, v němž šlo o přiblížení životního příběhu Přemysla Pittra, který jako hluboce věřící křesťan zasvětil celý svůj život dětem. Jako zakladatel Milíčova domu v Praze se před druhou světovou válkou staral o děti chudé pražské periferie, aby posléze odpověděl na rozpoutané zlo války tím, že se v kritické době vel-

povali s respektem a díky tomu jsme příliš intimní a osobní věci vystříhali. Lidé o nás mluví jako o poctivém studiu. I to je pro nás ekonomicky přínosné hodnocení.“ SEMINÁŘ NA FILMOVÉ A TELEVIZNÍ FAKULTĚ AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V PRAZE V rámci pražské přehlídky filmů oceněných na mezinárodním filmovém studentském festivalu Angelus proběhl také seminář na pražské filmové a televizní fakultě, kterého se kromě zástupců laické veřejnosti zúčastnili hlavně studenti této vysoké školy. Čestným hostem semináře byl polský režisér Krzysztof Zanussi, který přítomPavel Jech, děkan filmové a televizní fakulty.

20


mi účinně ujímal židovských a později i trpících německých dětí. Škrdlantův dokument také přispěl k prolomení dlouhého mlčení, které Pittrovo jméno zahalovalo kvůli jeho emigraci před komunistickým pronásledováním. Další film, Il colore dell‘amore (Barva lásky), italské režisérky Marie Amaty Calò, zaujal přítomné svým námětem z poválečného rozdělení Evropy, který se otázkou smíření zabývá na pozadí osobního příběhu malíře a teologa Marka Ivana Rupnika.

né posluchače zaujal přednáškou na téma Jsou všechny kultury stejné? Velkou pozornost účastníků vzbudila též přednáška režiséra Petra Zelenky, spojená s projekcí jeho filmu Karamazovi, oceněného pár dnů předtím Českým lvem za režii. Během programu měli účastníci dostatečný prostor i pro diskusi s dalšími zahraničními hosty, oceněnými festivalem Angelus. Aurelio Molé, Ludmila Šturmová

1. Slangové označení pro člověka negativně se odlišujícího od většiny, jakéhosi outsidera. Producenti Ralph Winter z USA (vlevo) a Václav Marisko (ADV studio, Praha).

Fota: Suéllyn Schopping

V rámci semináře v Centru Mariapoli byly promítnuty tři dokumenty. Film americké režisérky Laury Waters Hinson As we forgive (Jako i my odpouštíme), který je působivou reportáží ze Rwandy. Zabývá se otázkou smíření v zemi, kde po genocidě v roce 1994 před takzvanými Tribunály smíření musí vrazi odprosit rodiny obětí, aby se mohli vrátit do svých domovů a začít novou etapu společného života. Dalším dokumentem, tentokrát českého režiséra Tomáše Škrdlanta, byl sní-

PŘÍRODA

P

roč je důležité vyhlášení Mezinárodního roku astronomie? „Je to pozvání pozdvihnout oči k nebi, uvědomit si jaké místo člověk zaujímá nejen na planetě Zemi, ale i v nesrovnatelně větším kosmu, ve kterém na něj ještě čeká mnoho neznámého k objevení či prohloubení dosavadního poznání. Není to pozvání k úniku z běžného života, ale naopak jde o využití možnosti ještě více pochopit hodnotu věcí, které děláme každý den.“ Věda sesadila člověka z pomyslného středu viditelného světa, aby ho zařadila jako jedince svého druhu na jedinou planetu sluneční soustavy jedné galaxie mezi nekonečně mnoha dalšími planetami, soustavami a galaxiemi vesmíru. „Musíme být vědcům vděční za to, že nám pomohli pochopit správné místo, které lidské bytosti v rámci celého kosmu náleží. Existuje mylný antropocentrismus, který přisuzuje člověku roli vládce či absolutní míry a středu všeho stvoření. Věda nám naproti tomu pomáhá zaujmout správné místo, nabízí nám pěknou dávku pokory. Nicméně bychom neřekli všechno, pokud bychom zůstali jen u tohoto mínění. Je třeba také uznat, což věda dělá, že lidská bytost je absolutně jedinečný druh živočišné říše, poněvadž má schopnost poznávat a svobodně jednat, je subjektem

Foto: archiv

Rok 2009 vyhlásila OSN a UNESCO Mezinárodním rokem astronomie. Právě před čtyřmi sty lety, v roce 1609, uskutečnil Galileo Galilei první pozorování oblohy dalekohledem. Giuseppe Tanzella Nitti spojuje v sobě pohled astronoma i teologa.

Galaxie Kentaurus A. Podél osy galaxie jsou polovinou rychlosti světla vyvrhovány nabité částice urychlené magnetickým polem obrovské černé díry v jádru galaxie.

Pozvednout oči k nebi, abychom lépe rozuměli zemi historického a kulturního pokroku. Na duchovní a transcendentální rovině můžeme člověku přiznat ústřední místo. My věřící víme, že za toto místo vděčíme tomu, že lidská bytost je stvořena k obrazu a podobě svého Stvořitele.“ Vy jste astronom a kněz, což v italské církvi není až tak ojedinělé spojení… „I v historii bývala astronomie – a to nejen v Itálii, ale na celém světě – doménou mnoha kněží, kteří pracovali jako astronomové. Je zajímavé, že v Itálii byly prakticky všechny hlavníastronomickéobservatoře, které vznikly v 18. a 19. století, založeny nebo vedeny kněžími a řeholníky. V mém případě je to trochu

jinak, po deseti letech práce astronoma se už tomuto oboru nevěnuji, zanechal jsem vědeckého bádání, abych se stal knězem a mohl se věnovat teologii. Jak mi žertem říká řada mých kolegů, v zásadě jsem toho tolik nezměnil, dále se zabývám nebem, jen z jiného úhlu pohledu.“ (redakčně kráceno) Giulio Meazzini PROPOJENÝ VESMÍR Uběhlo 400 let od chvíle, kdy v roce 1609 začal Galileo Galilei zaměřovat dalekohled na nebe, aby poprvé pozoroval detaily některých vesmírných těles. Objevil skvrny na Slunci, pozoroval Měsíc a planety, jako první identifiko-

val čtyři měsíce planety Jupiter, které byly později pojmenovány Io, Europa, Ganymed a Kalisto. Tak se dalekohled, optický přístroj, který byl až do té doby používán téměř výhradně pro vojenské účely, stal prvním prototypem čím dál výkonnějších teleskopů.1 Rok 2009 byl vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie právě na oslavu čtyřstého výročí prvních astronomických pozorování, které tento vědec z Pisy uskutečnil. Jde o důležitou událost nejen ve vědeckém světě, ale i pro mnohé amatérské astronomy či mladé studenty, které tento obor přitahuje. Podíváme-li se na vesmír jako celek, může se nám na základě současného, byť neúplného poznání zdát, že v něm převažuje jakési propojení. Jako kdyby vzájemné fyzikální působení gravitačních, elektromagnetických a nukleárních sil vytvářelo „síť vztahů“, spojující různé fyzikální entity mezi sebou. Astronomická pozorování představují Slunce a planety naší sluneční soustavy jako součást většího celku hvězd, plynů a prachu tvořících Mléčnou dráhu, naši galaxii. Ukazují nám, že ani hvězdy galaxie nejsou uspořádány náhodně, ale jsou seskupené do hvězdokup, držených pohromadě gravitací. Existují již záznamy o pozorování různých planetárních soustav okolo některých hvězd. Také galaxie jsou seskupené gravitací v kupy a v obří kupy na základě stále členitějších a komplexnějších struktur. Pozorovaný vesmír se tak ukazuje jako ucelený a výrazně propojený vzájemnými vazbami. Daniele Spataro (astronom)

1. Pozn. překl.: Galileo dalekohled významně zdokonalil.


21

Foto: Filip Kotek

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Toni Salmaso odpovídá na otázky publika při zahájení výstavy.

(IN)VISIBILE – Neviditelné ve viditelném

T

ypická je Salmasova malířská technika. Autor živým způsobem nanáší čisté barevné tóny na velkou plochu volného, nezarámovaného plátna a v této podobě, bez další adjustace, pak svá díla také prezentuje. Pro návštěvníky byla expozice zajímavá i tím, že přinesla náhled do aktuálního dění v italském, potažmo evropském malířství na počátku 21. století. Název (IN)VISIBILE naznačuje možnost objevování skutečností, které nejsou zjevné na první pohled. Podobně, jako je ve východní tradici ikona viditelným náznakem, pozváním objevovat jiný, hlub-

22


ší svět, který není viditelný na první pohled, tak i v našich každodenních příhodách či věcech, které nás obklopují, můžeme objevovat větší a podstatnější příběh. Výstavy zahraničních umělců u nás nejsou v poslední době ničím neobvyklým a každý rok se jich na různých místech v České republice uskuteční možná i několik desítek. Tím spíše bychom rádi poodhalili některé nitky osobních příběhů, které vedly

k uskutečnění výstavy Toniho Salmasa v Olomouci. Prvním z nich je příběh kluka z padovské pouliční party, jehož život se úplně proměnil po setkání s mladými lidmi z Hnutí fokoláre. Sám k tomu dodává: „Od dětství jsem byl přitahován myšlenkou, že se stanu umělcem. Měl jsem k tomu i patřičné rodinné zázemí, například můj strýc se malbě věnoval dost intenzivně. A pak jsem měl také velkou touhu po svobodě, chtěl jsem cestovat po Evropě a poznávat lidi podobFoto: Filip Kotek

V březnu 2009 představil v olomoucké Galerii G svoji tvorbu malíř Toni Salmaso z Milána. V osobitém malířském přepisu výchozího fotografického záznamu se autor zaměřuje na zdánlivě nepřitažlivé motivy opuštěné městské periferie, na hledání nečekaných obsahů, které se v nich ukrývají.

Záběr z vernisáže.

ného založení, hledající svobodu v nejširším slova smyslu. Chodil jsem po padovských ulicích, žil jsem životem, který jsem považoval za plně svobodný, přemítal jsem o umění a navštěvoval jsem všechny možné výstavy. Rozhodl jsem se pro studium malířství a brzy jsem pocítil, že umělecká tvorba by se pro mne mohla stát způsobem, jak vyjádřit svoji neklidnou a stále hledající duši. Ale ani tak jsem nedokázal uhasit tu nikde nekončící touhu; nepomáhalo ani malování, ani způsob svobodného života, který jsem vedl. Myslím, že rozhodující vliv na můj přístup k umělecké tvorbě měl objev Ideálu Chiary Lubichové. Objev Boha, který mne nesmírně miluje, byl pro můj život zcela zásadní a vnesl do něj řád. Najednou byl na prvním místě On. A pak, jako důsledek vztahu k němu, následoval nový vztah k lidem kolem mne a logicky i úplně nový pohled na smysl umělecké tvorby. Neklid, o němž jsem se předtím zmínil, se rozplynul, všechno se rozzářilo, protože jsem si najednou jasně uvědomil, co je v mém životě nejdůležitější. Mezitím jsem ukončil v Benátkách studium na Akademii výtvarných umění a můj další život až do dnešních dnů je hledáním, jak plnohodnotně žít povolání umělce v harmonickém propojení se spiritualitou, kterou žiji ve společenství Díla Mariina. Žil jsem na různých místech – ve Florencii, v Udine, potom v Brescii a v současné době jsem v Miláně. Myslím, že se mi v poslední době daří vše skloubit dohromady a v srdci prožívám jas a pokoj.“ Dalším vyprávěním by mohla být historie dvou desetiletí činnosti skupiny olomouckých výtvarníků (Unie výtvarných umělců Olomoucka), kteří se na začátku 90. let rozhodli nežít každý sám na vlastní pěst, ale vsa-

Foto: Filip Kotek

Foto: Marek Trizuljak

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

dili na vzájemnou spolupráci. Ve větším seskupení tvůrčích individualit přirozeně dochází ke kolizím a někdy i dramatickému tříbení názorů, ale znovu a znovu se opakuje zkušenost s obnovením dobrých přátelských a kolegiálních vztahů. Díky tomu se olomouckým umělcům každoročně daří pořádat mezinárodní výměnné umělecké projekty,provozovat po mnoho let stabilně fungující galerii a také pravidelně zvát k výstavám do Olomouce autory z různých evropských zemí. Odborníci z uměleckých kruhů, domácí i zahraniční, už dnes začínají říkat, že tento olomoucký spolek je v něčem zcela výjimečný a ptají se, kde se bere ten jeho dynamismus. Třetí část příběhu se odvíjí od setkání Jana Vrátného z Prahy s Tonim Salmasem v Římě, na němž se myšlenka pozvat tohoto malíře k návštěvě České republiky zrodila. Toni pak v roce 2007 přijel do Prahy a – jak sám říká – „zabloudil“ přitom i do Olomouce, kde se seznámil s několika místními umělci. Byl mezi nimi také malíř Zdeněk Vacek, který italskému hostu spontánně nabídl možnost uskutečnit zde autorskou výstavu. Linie uvedených příběhů

se na vernisáži, v galerii zaplněné lidmi, prolnuly v radostné a zároveň pokojné, jednoduché atmosféře, připomínající rodinnou oslavu. Je vidět, že umění se může zabývat závažnými tématy své doby a být přitom i krásné a slavnostní, schopné budovat mosty mezi lidmi. Závěrem nechme promluvit italského výtvarného teoretika Antonia Zimarina, který k olomoucké výstavě řekl: „Toni Salmaso přináší výjevy zdevastovanéměstskékrajiny a opuštěných továrenských objektů určených k demolici, které jsou převážně zachyceny novým, jasnějším pohle-

Pohled do expozice v Galerii G.

dem, v předznamenání života, který se na těchto místech může znovu rozproudit. Výtvarné pojetí čistých linií a barevných ploch odhaluje skrytý potenciál harmonie, která je ale objevena až meditativním způsobem malířského ztvárnění, přestože je v námětu jakoby předem obsažena. Připomíná nám tím, kolik krásy kolem sebe dokážeme zničit či zanedbat, když ztratíme schopnost jejího nahlížení a objevování. Ve skutečnosti to není tak, že by krása kolem nás neexistovala, ta dokonce nechybí ani v opuštěných, degradovaných místech; my sami však musíme obnovit schopnost svého zra-

Jeden z obrazů na výstavě – „Opuštěné místo – demolice“.

Foto: Marek Trizuljak

Záběr z vernisáže výstavy. Vlevo: Marek a Miroslava Trizuljakovi, vpravo Toni Salmaso.

ku, intelektu i srdce, abychom ji znovu objevili. Setkáváme se zde s výsostně soudobou malbou přesvědčivých poetických kvalit, která nás vybízí k pozornému nahlížení světa kolem nás. Salmasovy obrazy nevydají svá sdělení najednou, na první zběžný pohled, ale vyžadují opakované pozorování, postupné objevování hry barev a vztahů mezi jednotlivými plošnými a prostorovými plány, zdůrazněnými vyvažováním barevných kontrastů. Můžeme se přitom učit jinému způsobu pozorování věcí kolem nás, vnímavosti a otevřenosti vůči neustálému objevování krásy uprostřed fádní a často nevzhledné každodennosti. Také na vybydlených místech určených k demolici, kde se vše zdá ošklivé, šedivé a v úpadku, můžeme objevit stopy krásy a životní poezie, něčeho, co je stálé a co přetrvává, a co je i jednou ze základních potřeb naší duše. My sami potřebujeme být schopni opět vidět,rozpoznávat a utvářet svůj vnitřní svět tak, abychom znovu obnovili smysl věcí kolem nás i obsah, který v nich skutečně je.“ Miroslava a Marek Trizuljakovi


23

U ŠÁLKU ČAJE S LUDMILOU HORÁČKOVOU

24


Táhnout za jeden provaz Pro církev je existence Diecézních center pro mládež velmi důležitá, protože vytvářejí prostor pro společný život a růst mladých křesťanů i jejich přátel. Spolu s Mgr. Ludmilou Horáčkovou nahlédneme do zákulisí jednoho z nich. Foto: archiv DCM

V

aše zkušenost s prací pro mládež je nemalá, a tak má vaše současná činnost určitě na co navazovat. „Určitě, začalo to už před mnoha lety ve farním společenství mládeže v Chocni, či o víkendech a prázdninách trávených na faře v Příchovicích, kam se mladí z nejrůznějších míst spontánně sjížděli. Po listopadu 1989 jsem byla také v kontaktu s P. Pavlem Rouskem, který se stal zodpovědným za mládež v naší diecézi. To vše pro mne znamenalo velmi cenné zkušenosti a impulzy, které postupně vyústily v to, že jsem začala od září roku 1995 pracovat na Diecézním centru pro mládež Biskupství královéhradeckého.“ Jakým způsobem může činnost takového centra obohacovat život mladých? „Služba v takovém zařízení je vyjádřením lásky církve k mladým lidem. Z pověření diecézního biskupa a v jednotě s ním se snažíme vést mladé lidi ke Kristu, motivovat je k plnohodnotnému prožívání víry, objevování hřiven, přijetí zodpovědnosti za život a doprovázet je při volbě životního povolání. Je nepopsatelným darem tiše asistovat u velikých věcí, které Bůh koná v jejich životě.“ Když se zeptám na průběh běžného pracovního dne, je mi jasné, že u vás určitě nepůjde o stereotypně naplňovaný čas. „U nás asi neexistuje běžný den a asi už vůbec ne ósmihodinový´. Každý je velmi originální a plný změn. A tak je potřeba ´být na značkách´, což znamená být ve správný čas na správném místě a dělat to, co mám. Hodně pracujeme ´v terénu´, tzn. na akcích typu animátorské kurzy, diecézní či celostátní setká-

Ludmila Horáčková (uprostřed) při jednom ze setkání mládeže.

ní mládeže, tematické víkendy a podobně. Často cestujeme na různá jednání, odkud se rády vracíme do zázemí naší kanceláře. Tam chystáme aktivity po organizační i programové stránce, tvoříme metodické materiály, pomůcky, vydáváme časopis, vytváříme prostor pro spolupráci a také zápolíme s nezbytnou administrativou.Ale hlavně se snažíme vidět člověka, který třeba zrovna zaťuká na dveře nebo volá SOS po telefonu. Snadno se to řekne, ale hůř se to někdy realizuje, zvláště když nás tlačí různé termíny, uzávěrky a jestliže, jak se u nás říká, ´všechno mělo být už včera´. Když do toho pak ještě přijde někdo z našich kolegů, že například nejde kopírka, ´je to mazec´,

jak by řekli naši mladí. Radostí i silou je pro mě spolupráce s kolegyní Zdiškou. Nejen proto, že si lidsky rozumíme, umíme se doplňovat a ´táhnout za jeden provaz´, ale jsme také ochotné a připravené ustát i situace, kdy ńěkdo něco řekne, úmysly má pěkné a jiný si to vztáhne na sebe´. A tak i nedorozumění a napětí se díky vzájemné lásce stávají dobrým stavebním kamenem naší služby.“ Máte nějakou radu, jak být „teenagerům“ pořád srozumitelný? „Pro dospělé to možná znamená překročit stín své důležitosti, spravedlnosti a patentu na rozum. Naučit se jejich řeči skutečným nasloucháním. Buďme připraveni přijmout je s láskou tako-

vé, jací jsou, s jejich touhami, dovednostmi, úlety a průšvihy. Nebojme se říct pravdu, ale raději v odpovědích na jejich otazníky, než ve snaze něco do nich ńahustit´. Slova zaniknou, ale skutky mluví! Ať už je to náš pravdivý život křesťana (umějme přiznat chybu), nebo třeba takový krok lásky, že si dáme práci, a necháme si od nich vysvětlit, co znamenají a jak fungují všechny ty ICQ, skype, chaty, blogy atd. Není však dobré být srozumitelný za každou cenu. Zůstaňme sví a umějme si udělat legraci sami ze sebe!“ Rodiče se často ptají, co udělat pro to, aby dospívající mládež „v tomto světě“ neztratila víru a smysl pro hodnoty. „Pokud mají co ztratit, je to výborné, a pokud si to dokonce uvědomují, je to ještě lepší, protože už je na čem stavět. Dnešní styl života mi připomíná centrifugu. Tvoří jakousi odstředivou sílu, která nás drží na povrchu a brání nám zastavit se, potkat se sám se sebou, naslouchat tichému hlasu svého nitra. Je potřeba se pevně zachytit, zakotvit ve skále a tou je Bůh uprostřed živého společenství. To je moje rada. Udělejme vše proto, aby mladí mohli zažívat sílu a krásu dobrého společenství vrstevníků. To je cesta. Pro rodiče často obtížná, protože to znamená s odvahou i chvěním tak trochu ´ztratit´ svoje děti a dát jim v pravý čas svobodu k utváření osobního vztahu k Bohu (i k volbě typu společenství). Ať vnímají, že je nechceme vměstnat do nějakých našich představ a vzorců, ale že jsme připraveni je doprovázet v hledání jejich dobra a štěstí, i když to mnohokrát popletou a zabloudí. Máme přece naději v živém Bohu!“ Za rozhovor děkuje Petr Diblík


25

Kresba: Petr Štěpán

P

ustit se dolů z hory. Tiše klouzat po zasněženém reliéfu kopce, táhlými oblouky obkružovat jeho zvlněná místa, prudce se snášet po strmýchsvazíchpadajícíchdo údolí. Bílá všude kolem, zem sepnutá s oblohou, rychlý pohyb měnící se v let. V období inverze je možné projet sluncem zalitý vrchol a vzápětí se ponořit do mlžného mraku, jehož mléčné, sanitární ticho příkře kontrastuje s jiskrným počátkem sjezdovky. Za chvíli se ale všechno mění, dějství ledového divadla se rychle střídají, jenom u toho být, dívat se a zhluboka dýchat.

26


Sněžná Ozdravný pobyt v Jizerských horách už patří k naší zimě. Na velkou faru v Rokytnici nad Jizerou jezdíme s rodinou a přáteli z farnosti už osmnáct let. Není to ale typická rodinná dovolená, neboť zde žijeme tak trochu prvokřesťanským způsobem („všechno měli společné“). Společně se vaří, baví, sportuje… Je to dost bláznivé, někdy náročné, ale krásné přes všechno nepohodlí. Pravidelně míváme obavy z počasí. Zažili jsme i deš-

tivé roky s čekáním na sníh. Ve večerní modlitbě dětí byly vysloveny věcné a zcela konkrétní prosby, až jsme se báli zklamání. A druhý den…, všude bílo. Pořád se od nich učíme. Jednoduchosti, pravdivosti, umění radovat se, důvěře. Fara je rozlehlá. Dvě poschodí s velikými místnostmi plnými patrových postelí a podkroví, modernější, s menšími pokoji. Zde jsou rodiny s malými dětmi. Ze dvou kuchyní využíváme

pouze jednu, zatím. Společnou večeři tak někdo absolvuje na zemi s talířem v klíně, ale zážitek velké rodiny za to stojí. Stále znovu mě překvapuje, že lze žít takto blízko sebe. Přitom se lišíme povahou, věkem, životním stylem. Výběr lidí není určen podobností, společnými zájmy, jak to bývá u kamarádů, ale příslušností k farnosti, což zaručuje neobyčejnou pestrost. Pestrost, která by mohla snadno vést k rozpadu. Jestliže však máme důvod spolu být a ještě tušíme, jak se to dělá – v evangeliích se o tom píše na každé straně – výsledek bývá nevšední. Dochází ke sdílení talentů, hřiven a originálních schopností. Smysl pro humor jednoho oblaží ostatní léčivým smíchem, hravost a tvořivost druhého připraví silné zážitky dětem i jejich rodičům, kuchařské umění dalších učiní z obyčejné večeře hodokvas. Riskantní pestrost a odlišnost je obohacující. Mohu zakoušet a dokonce vlastnit hodnoty, ke kterým bych se v úzkém okruhu podobných lidí ani nepřiblížil. Pustit se dolů z hory. Z mohutného návrší svých jistot a zvyklostí. Ujet, utéci svým hodnocením a výpočtům. Rázně se vymazat, anulovat, opustit. Jinak zbytnělé já vždy znovu vztyčí do výše očí mohutný sumář potřeb, zájmů a práv. Neodbytný přízrak osobní důležitosti se stále vrací a brání ve výhledu. Zabraňuje vidět krajinu lidí, těšit se z mnohých krás a jedinečných darů, obdivovat hřivny, které dostal někdo jiný než já. Odpíchnout se a ujet téhle zmenšující perspektivě omezující vše viděné na vlastní míru, připodobňující si svět ke svému obrazu. Projet sněžným údolím, nulovým bodem. Znovu najít údiv a nezkalenou radost ze stvoření. Petr Štěpán

KŘÍŽOVKA 17. května se narodil kardinál Miloslav Vlk a letos v tento den tedy oslaví již 77 narozeniny. Gratulujeme. V dnešní křížovce si ovšem připomeneme jinou velkou osobnost katolické církve, která má s kardinálem Vlkem velmi mnoho společného. Ve stejný den, jen v roce 1969, tedy před 40 lety zemřel, a tedy jak věříme, vstoupil do nebe TAJENKA.

pěvecké hudební těleso

hlava arcidiecéze

TAJENKA

řeka v Rusku přítok Irtyše

bere, co mu nepatří

vléct

senoseče

divadelní jednání

TAJENKA iniciály dramat. Tyla moravsky „nebo“

krátký kabát

Pomůcka: OCR

Naše křížovka hlíznatá plodina optické rozeznávání znaků angl. zkratka

osahání název zn. metru

angl. jízda (jezdit)

Eduard zvuk zvonu zn. pro pianissimo

droga (lidově) zn. fosforu

číselný kód platební karty

zn. olova pruhovaná šelma

používat pero

nejvyšší karty sloní zuby

hrdina

váhavé přitakání

poloměr peněžní dar získaný v soutěži spojka

pobídka

infekce kůže (herpes)

nabídka

PIPO

A

Časopis Hnutí fokoláre Květen 2009, ročník 18 (12) Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková Dott. Martina O´Byrne PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková P. Mgr. Martin Šmíd NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

TIPO

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected]

Walter Kostner

Titulní strana: Krzysztof Zanussi na filmové a televizní fakultě v Praze. Foto: Suéllyn Schopping

27

Naplno.net – webové stránky mladých z Hnutí fokoláre

P

oslední dobou jsme posílali mnoho pozvánek a informací nejrůznějšími způsoby na hodně míst, abychom si byli alespoň trochu jistí, že se dostanou ke každému, koho by mohly zajímat. Postupně jsme ale začali pociťovat absenci média, kde by se všechny informace mohly sbíhat. Proto jsme se rozhodli založit webové stránky, i když jsme věděli, že to dá hodně práce i přemýšlení. Modlili jsme se za naše nápady, svěřovali jsme vše do vůle Boží a byli jsme připraveni i vše ztratit. Nakonec se to ale povedlo a stránky www.naplno.net jsme spustili. Nebylo to lehké. Naše dis-

kuze se hemžily rozdílnými názory na formu, obsah i cíle. Překvapilo nás, kolik jen času jsme museli věnovat výběru názvu. Až nás napadala otázka: „Proč tohle všechno jen kvůli názvu? Není to zbytečné?“ Postupně jsme si ale uvědomili, že to nebylo zbytečné, název „Naplno“ vyjadřuje radikalitu našeho života, znamená závazek každého z nás být tu pro druhé, komunikovat se světem prostřednictvím moderní techniky a nabízet mladým lidem v našem okolí živé společenství, usilující o život s Ježíšem uprostřed. Do tohoto společenství se může aktivně zapojit každý třeba tím, že se zúčastní některé z akcí na webu prezentovaných, nebo tu sám nějakou

. w w w

Chvíle společného odpočinku na chalupě, únor 2009.

nabídne. Během těchto aktivit mohou vznikat opravdová přátelství i vřelá atmosféra pulzujícího společenství. A pokud se naučíme„Naplno“ pravidelně sledovat, tak už by nám neměla uniknout žádná podstatná společná věc. Pestrost aktivit, které už podnikáme nebo chceme podnikat, umožní druhým tím nejpřirozenějším způsobem, kterým je reálný život, zažít na vlastní kůži mnohé aspekty spirituality společenství,aniž bychom o nich museli mluvit. Úkolem webu bude také zprostředkovat nejrůznější články a zprávy, ať už Slovo života na každý měsíc nebo zprávy z uplynulých akcí. V rubrice „Ze života“ najde čtenář zkušenosti z každo-

n l p a n

denního života, které pro něj mohou být přínosem i inspirací. Samozřejmě tu nechybí kniha návštěv, zajímavé odkazy a kontakt na soukromé dotazy. Zatím se nedá říct, že bychom byli se vším hotovi, hodně práce zbývá ještě na grafice. I když se teprve učíme web efektivně využívat, už teď vidíme, že začíná dobře sloužit a počet lidí, kteří ho sledují, pomalu roste. Chiara Lubichová nám v jedné odpovědi, týkající se moderních komunikačních prostředků, kladla na srdce, že je třeba naplnit internet krásnými věcmi, aby se šířil Duch Svatý. Věříme, že zvolený název i obsah pomohou tuto myšlenku realizovat. Kluci a děvčata gen – mladí z Hnutí fokoláre

t e n . o

Lyžovačka v Orlických horách, únor 2009.

Banátem na kole, srpen 2008.

Fota: archiv mladých z Hnutí fokoláre

Organizační setkání ve Vinoři, listopad 2008.

2009 ROČNÍK 18 (12)

Recommend Documents