2009 ROČNÍK 18 (12)

6/2009 ROČNÍK 18 (12)

Foto: S.Izquierdo/AP

ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ...

Zachraň se, kdo můžeš!

J

eště před nedávnem patřilo mezi běžné výroky: „Osvoboďme trh, užívejme si hojnosti, globalizujme konzum i nad naše možnosti, poněvadž tak se bohatství (pomaličku) dostane ke všem národům.“ Také na mezinárodních setkáních hlav států a vlád, ministrů financí, ředitelů bank a kdovíkoho ještě, se mezi úsměvy a objetími nadšeně mluvilo o solidaritě, obchodní expanzi, osmi úžasných cílech nového tisíciletí atd. Nelze si nepovšimnout toho, jak se vše dokázalo změnit. Tváře jsou nyní vážnější, objetí a úsměvy konvenčnější a obvyklé řeči znějí najednou jinak.

Mezi nimi můžeme také zaslechnout, „nakupujte od Američanů, Italů nebo Francouzů…“, vždyť se přece nemusí hned jednat o nějaký protekcionismus, to je jen trocha národní hrdosti, kterou se snad nemůže nic pokazit… Má vůbec solidarita s chudými tohoto světa, kteří jako první pociťují skutečné projevy krize, vlastně nějaký smysl? Jsme v pokušení si říkat, že je třeba (alespoň někdy) myslet i na svůj domov, udělat vše pro to, abychom se vyhnuli skromnějšímu způsobu života a také co nejvíc zablokovali příliv nelegálních uprchlíků. Krize tu totiž skutečně je, i když ji zatím pociťují jen někteří. Ano,

pro mnoho ostatních neexistuje, vždyť to vypadá, jako by se stále stejně utrácelo, luxusní turistická střediska rovněž nezejí prázdnotou a fotbalisté pořád vydělávají… Nezačalo snad až příliš dobře fungovat klasické „zachraň se, kdo můžeš“, ve kterém jsou někteří lidé opravdu mistry? Všichni se naštěstí nenechávají touto mentalitou strhnout, protože v záplavě globalizovaného egoismu existují i ti – a není jich málo – kteří toho možná moc nenamluví, zato toho hodně udělají. Patří mezi ně světské i náboženské organizace, církve, různá dobrovolnická sdružení i vlády – ano i vlády. Krize se pro ně stala novým impulzem k hledání dalších možností, výzvou ke kreativitě. Otec Helder Camara říkal, že když chudí začnou pomáhat chudým, záchrana je nablízku, protože chudí neopouštějí potápějící se loď v záchranných člunech dlouho před tím, než se potopí, ale vezmou do svých rukou nářadí a pokoušejí se ji opravit. Hovoří se o nich málo nebo vůbec, ale jsou to skuteční zachránci těchto znejistělých a potápějících se společností, kteří je bez velkého humbuku a okázalých řečí dají zase dohromady vlastní pilnou prací, osobním nasazením, autentickou láskou, skutečnou solidaritou a pozorností vůči problémům druhých. Doufám – a modlím se za to – že i mezi čtenáři Nového města je mnoho takových lidí, kteří jsou schopni se znovu pustit do budování společnosti a svým svědectvím se dotýkat srdcí mnoha lidí, protože k tomuto úsilí jsou povoláni všichni. Vera Araujo

OBSAH Zachraň se, kdo můžeš! 2/ Benedikt XVI. přijíždí 3/ Pohled na svět se radikálně změnil 4/ Čína před dvaceti lety a dnes 6/ Rodina je společenstvím lidí 8/ Ježíšova přítomnost mezi námi 10/ Komunitní weby 12/ Slovo života 15/ Projekt z dějepisu 16/

2

| Nové Město | 6/2009

Centrum Chiary Lubichové 17/ 40 let Hnutí fokoláre u nás 19/ Skolióza 21/ Vliv, úloha a nebezpečí filmu 22/ Otvírání nových horizontů 24/ Komix 25/ Budu Někdo 26/ Doplňovačka 27/ Mega action 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

V

září tohoto roku přijede do České republiky 265. nástupce sv. Petra Benedikt XVI., vlastním jménem Josef Ratzinger. Brilantní teolog, myslitel, blízký spolupracovník a hlavní teologický poradce Jana Pavla II. Jako prefekt Kongregace pro nauku víry, kterou vedl 24 let, měl možnost velmi důkladně poznat situaci katolické církve v celém světě. 9. dubna 2005 byl zvolen papežem. Nové poslání ještě více umožnilo, aby jeho mimořádné vzdělání a moudrost se staly otevřeným a dostupným zdrojem inspirace pro celý svět. V době, která se rychle proměňuje i díky výdobytkům lidského rozumu, se papež často vrací k tématu víra a rozum. V současnosti, kdy je náboženství napadáno jako častý zdroj nesváru, řekl při své nedávné cestě do Svaté země: „Náboženství se deformuje, když je donuceno sloužit nevědomosti a předsudku, pohrdání, násilí a zneužívání. Nejedná se pak pouze o zvrácené náboženství, ale též o deformaci lidské svobody, omezování a zatemňování mysli.“ Správnou cestou tedy není omezování náboženství, ale naopak vytvoření prostoru svobody, umožňující spolupráci a vzá-

jemné doplňování světla víry a rozumu. Papež to vyjadřuje takto: „Jako úkol před námi stojí výzva, abychom v kontextu víry a pravdy kultivovali rozsáhlý potenciál lidského rozumu. Křesťané skutečně popisují Boha mimo jiné jako tvůrčí Rozum, který pořádá a vede svět. A Bůh nás obdařuje schopností, abychom se na jeho rozumu podíleli a jednali tak v souladu s tím, co je dobré … a jako věřící v jednoho Boha víme, že lidský rozum je sám o sobě Božím darem a pozvedá se na vyšší úroveň, je-li osvícen světlem Boží pravdy. Když lidský rozum pokorně svolí, aby byl očištěn vírou, není ve skutečnosti nijak oslaben, ale naopak posílen v odporu vůči předsudkům i ve snaze přesáhnout vlastní omezení. Lidský rozum je tak posílen v závazku sledovat svůj vznešený cíl služby lidstvu, formovat jeho nejhlubší společné touhy a namísto manipulace a omezování povzbuzovat veřejnou diskusi. Ryzí přilnutí k náboženství, kterému je jakékoliv omezování naší mysli vzdáleno, proto rozšiřuje horizonty lidského porozumění. To chrání občanskou společnost před výstřelky nezvladatelného ´já´, které tíhne k absolutizaci toho, co je konečné, a k zastiňování toho, co je nekonečné.“ Tato slova zaznívají v době, kdy se zne-

Foto: archiv

Benedikt XVI. přijíždí

pokojením sledujeme politické dění v naší zemi, kde politika často přestává být službou lidem, ale stává se pouze formou arogantní moci a prostředkem dosahování zisku, který není podložen žádnou hodnotou. Benediktova moudrost je balzámem na utrpení mnoha lidí a světlem i výzvou zvláště pro politiky, kteří vyznávají křesťanskou víru. Nejedná se však jen o svět věcí veřejných, pravda, o které papež mluví, dosahuje ke každému upřímnému lidskému srdci. Zdá se, že cesta Benedikta XVI. přichází v době, kdy ji nejvíce potřebujeme. V době, kdy mnozí jsou unaveni neustálými hádkami, hrubostmi, lží a polopravdami. Papežova cesta tak může přinést nové světlo, povzbuzení a orientaci. Benedikt neustále rozvíjí téma svobody a pravdy jako skutečností, které spolu neoddělitelně souvisí, protože jedna bez druhé nemohou být naplněny. Poslechněme si jej ještě jednou: „Ryzí přilnutí k náboženství (…) také umožňuje, aby svoboda byla v souladu s pravdou, a obohacuje kulturu vhledem do všeho, co je pravdivé, dobré a krásné.“ Máme se tedy na co těšit. Vzpomínám na první návštěvu Jana Pavla II. u nás v roce 1990, kdy kromě jiného řekl nezapomenutelnou větu: „Svoboda vnější bez svobody vnitřní budí chaos.“ Myslím, že jsme se o tom dostatečně přesvědčili. Co nám při své návštěvě České republiky řekne Benedikt XVI.? Pozorně mu naslouchejme. Miroslav Šimáček

Benedikt XVI. ve Svaté zemi.

6/2009 | Nové Město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

K

dyž přejíždíte řeku Moravu, cítíte, že překračujete nějakou pomyslnou čáru? Anička:„Kdepak, my, obyčejní lidé na obou stranách hranice, jsme si blízcí temperamentem i životním stylem, nemáme bariéry citové ani jazykové.“ Luboš: „Já ani nejsem stoprocentní Slovák – už podle ,ř‘ v mém jménu je slyšet, že mám moravské kořeny. Mám hodně příbuzných v Uherském Hradišti a ve Strážnici. Víc než Ľubomír jsem pro všechny česky Luboš.“ Povězte prosím něco o sobě. Jak dlouho jste manželé? Luboš: „Svatbu jsme měli před víc než 22 lety, máme tři děvčata ve věku 21, 18 a 12 let. Pocházím ze Skalice, Anička je z Unína a je zdravotní sestra. Já jsem prošel řadou zaměstnání. Kvůli sportu jsem nešel studovat, ale absolvoval jsem po vyučení večerní průmyslovku. Mou životní zálibou je totiž hokej – deset let jsem působil jako profesionální hokejista.“ Pro sportovce je asi těžké zaměřit se na něco jiného… Luboš: „Když jsem se oženil, měl jsem jiné starosti, řešili jsme bydlení a náš hokejový klub se tehdy rozpadal, bylo tam mnoho problémů. Nebylo těžké odejít. Jenom proto, že jsem šel pracovat do místního zemědělského družstva, se mi podařilo za dva roky postavit svépomocí nový dům. Nejvíc mě práce těšila, když jsem pracoval s lidmi – šest let jako řidič sanitky a později jako živnostník – prodejce. Před několika lety jsem se vrátil k práci, s níž jsem začínal – do strojírenského podniku ve Skalici.“ Vy jste, Aničko, měla starosti nejen pracovní, ale hlavně mateřské, že? Anička: „Jistě, vždyť máme tři děti. Když jsem byla na

4


Pohled na svět se radikálně změnil Na dnešní návštěvu jsme se vypravili do zahraničí, ale nemuseli jsme si kupovat letenku ani strávit noc ve vlaku. Manželé Anna a Ľubomír Masaříkovi totiž bydlí v Uníně u Holíče, na druhém břehu řeky Moravy, a od hranic to k nim máme kousek.

L. Masařík s manželkou a dcerami.

mateřské dovolené, cítila jsem se někdy na naší malé vesnici sama. A to i v duchovním smyslu. Toužila jsem s někým sdílet, co prožívám, jít čistě, upřímně k Bohu. Když se narodila druhá dcera, pozvala mě kamarádka do Holíče do společenství, kde jsme probírali Slovo života.“ A jak jste to vnímal vy, Luboši? Na výletě s nejmladší dcerou.

Luboš: „Já jsem na rozdíl od Aničky vyrostl v nevěřící rodině. Když jsem ji potkal, to se mi i zdávalo o svatých obrázcích, s jakým zápalem mluvila!“ Neodrazovalo vás to? Luboš: „Ale kdeže, vždyť jsem byl zamilovaný až po uši. A tak jsem s ní jezdil na přípravu na svatbu, která byla i mou přípravou na 1. svaté přijímání. Ale to už nebylo jen kvůli Aničce. S panem děkanem jsme dlouho povídali, četl jsem katechismus… Po svatbě jsem už chodil do kostela pravidelně, ale bral jsem to povrchně, jako ćhlap´, měl jsem plno jiných starostí a zájmů. Takže na společenství jezdila jen Anička? Luboš: „Brzy jsem začal jezdit s ní, byla tam dobrá parta. Jen to ´duchovno´ mi stačilo po kapkách.“ Anička: „Pro mě bylo kaž-

dé setkání velkým svátkem, byla jsem šťastná, protože jsem s překvapením slyšela hovořit o věcech, které jsem cítila v srdci a jinde na ně nenacházela odpověď.“ Luboš: „S mým duchovním životem se postupně začalo trochu něco dít, ale bylo to chvíli nahoru, chvíli zase dolů. Můj život se převrátil vzhůru nohama před dvěma lety.“ Co se tehdy stalo? Luboš: „V létě 2007 se mi objevila zákeřná choroba a já jsem se stal onkologickým pacientem.“ To je určitě rána, se kterou člověk nepočítá… Luboš: „Když jsem se to dozvěděl, byl jsem první hodiny v šoku, ale potom se moje vnímání světa otočilo, jako když otočíš přesýpací hodiny. Dřív jsem nikdy nechápal, proč by cesta k Ježíši měla jít skrze kříž, přes bolest, bylo mi nepochopitelné, proč Bůh dopouští určité věci. Najednou byl kříž tady. A já jsem Ježíše chytil pevně kolem krku a držím se ho dodnes.“ Anička: „Účastnila jsem se právě duchovních cvičení, když mi to Luboš zavolal. Bylo to těžké, pořád jsem na něj myslela, ale hodně mi pomohl přítomný kněz. Když jsem se vrátila, nemohla jsem manžela poznat. Během pár dní se radikálně změnil. Mluvil o Ježíši, o nebi, o modlitbě…“ Co pro vás znamená modlitba? Luboš: „Potřebuji ji jako vzduch. Dřív, když se Anička chtěla se mnou modlit růženec – o jé, desátek a dost. Víc po mně nemohla chtít. Dnes se denně modlím růženec celý, k tomu Korunku k Božímu Milosrdenství, za duše… Je toho hodně, ale vůbec to neříkám, abych se tím chlubil. Říkám to ke slávě Boží, aby jiní viděli, co dokáže udělat Pán i s takovým obyčejným chlapiskem jako jsem já.“

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Na domácí zabíjačce.

mladší – Marušce, bylo nejtěžší. Jednou, když šla spát, seděl jsem u její postele a vyprávěl: ,Víš, tento dům jsme stavěli s mamkou dva roky, ale on je postavený jen na písku, protože v Bibli je napsáno, že nebe i země jednou pominou. Ale bude nová země, nový ráj. A kdyby si mě Pán do ráje zavolal, bude to proto, že pro nás budu stavět v neRodinná pohoda.

bi jiný barák, to bude stavba mnohem náročnější a bude trvat dlouho, než se za mnou do toho domu dostaneš, ale ten už bude věčný…‘ “ Když onemocní živitel rodiny, je to i zásah do rodinného rozpočtu… Luboš: „Trápil jsem se, jak vše zvládneme, nejstarší dcera začínala studovat na vysoké škole. A Bůh se postaral. Fota: archiv rodiny Masaříkovy

Co se pak dělo dál, když jste se dověděl diagnózu? Luboš: „Následovala operace – bylo to v září 2007 – ale objevily se mikrometastáze, takže byla nutná řada chemoterapií. Mnohdy se cítím špatně, mám i temné, těžké chvíle, ale čím více se modlím, tím více důvěřuji. Čím více důvěřuji, tím mám menší strach. Dnes říkám, když jedu na chemoterapii, že odjíždím na exercicie. Často vzpomínám na Jožku Petreka1, navzájem jsme se za sebe modlili. Už je u Pána, ale naše spojení trvá.“ Řekli jste o té nemoci ve společenství? Luboš: „Ano. Najednou jsme pocítili Boha jako starostlivého Otce, který pečuje o nemocné dítě. Přicházel v podobě nejrůznějších lidí, i do nemocnice, kam mi fokolaríni nosili eucharistii.“ Anička: „Lidé nám volají, píší SMS, zajímají se o nás. Každodenně jsme obdarováni tolika skutky lásky. Kamarád třeba zazvoní, aby s ním šel Luboš do polí na procházku, na společný růženec… Další namontoval Lubošovi satelit, aby mohl sledovat svůj oblíbený hokej. Vím, že za nás mnoho lidí denně něco nejrůznějším způsobem obětuje, kněží slouží mše. Cítíme, že jsme neseni modlitbami. A tak bychom rádi touto cestou poděkovali všem, opravdu všem, za pomoc a podporu.“ Luboš: „Je to úžasná Boží matematika. Já pak mohu zase své bolesti obětovat za druhé.“ Říci o nemoci dětem bylo asi nejtěžší… Anička: „Patricie a Gabriela už jsou skoro dospělé, těm jsme to vysvětlili hned. Nebylo to pro ně jednoduché, stále se s tím srovnávají. Pomáhá jim, když vidí, jak jejich otec nemoc nese.“ Luboš: „Vysvětlit to nej-

Jednak díky organizaci Dobrý anděl2, a také díky mnoha nezištným darům.“ Anička: „Například se o jeho operaci dověděla rodina, s níž jsme se letmo poznali na dovolené rodin ve Skalických horách. Napsali nám dopis plný naděje a navrch poslali částku, která pro ně byla určitě dost vysoká.“ Luboši, jak jste na tom se zdravím aktuálně? Luboš: „Za poslední dva roky jsem prodělal mnoho chemoterapií. Mám teď před kontrolou – jdu na magnetickou rezonanci a uvidíme, co bude dál… Samozřejmě doufáme, že se můj stav zlepší, ale ať je to tak, jak chce Bůh, k jeho slávě. Kdyby mi Bůh dal vybrat, zda chci vrátit svůj život před nemocí, se vším, jak to bylo, nebo zda chci žít svůj současný život s nemocí, vybral bych si přítomnost. Nedávno jsem četl dopis Chiary Lubichové, který v roce 1944 napsala své bývalé žačce. Přesně vyjadřuje to, co cítím v srdci: Áť je veleben Bůh za to, že mne ještě nechává žít! Ale ať je veleben Bůh i za to, když mne zítra zavolá a já zemřu (…) Když mi Pán otevře cestu na věčnost, budu ho chválit, protože ho konečně budu moci spatřit! (…) Na ničem nemůžeme lpět, protože vše umírá. Jedině Bůh, který je Láska, v nás může roznítit takový plamen, který bude hořet v tomto životě i po celou věčnost! Ach! Ať je Bůh veleben, že mi to dal pochopit. Ano, teď miluji svůj život, proto, že se jím připravuji na smrt, která je pravým vzkříšením!´“ Za rozhovor děkuje Irena Kyliánová 1. Slovenský fokolarín, měl též nevyléčitelnou nemoc (viz Nové město 10, 2009, str. 4–5). 2. Nezisková organizace na Slovensku, která finančně podporuje onkologické pacienty.


5

LIDÉ A UDÁLOSTI

6


Foto: Ludmila Šturmová

N

áměstí Nebeského klidu v Pekingu představuje v moderních dějinách komunistické Číny důležité místo… „Jako císařské město měl Peking určitou historickou koncepci, byl budován v osové souměrnosti a patřil do něho císařský palác. Náměstí Nebeského klidu – Tchienan-men – ale vzniklo až pod vlivem sovětského totalitního urbanismu v 50. letech zbouráním staré zástavby před Zakázaným městem a části jeho hradeb. Obrovský vzniklý prostor, pozoruhodný svými rozměry, byl určen pro vojenské přehlídky a masová lidová shromáždění, kterým předsedali představitelé komunistické strany. Má charakter čehosi oficiálního a symbolizuje střed města i střed moci celé Číny. Na severu je vchod do Zakázaného města a na jižní straně je postaveno mauzoleum Mao Ce-tunga.“ V červnu si připomínáme 20 let od tragických událostí, které se odehrály právě na tomto náměstí. „V 80. letech se zde konaly protestní demonstrace, které vyvrcholily v roce 1989. Začalo to demonstracemi vyjadřujícími sympatie k zemřelému tajemníkovi Chu Jao-pangovi, které posléze přerostly do demonstrací na podporu Gorbačovových reforem v Rusku. Události vyústily do protestní hladovky studentů. Když studenti odmítli náměstí vyklidit – a shromažďovalo se jich tam stále větší množství – byla použita armáda. 4. června

Čína před dvaceti lety a dnes Ing. Rudolf Fürst.

1989 se začalo do studentů střílet a najíždět tanky, došlo zde k velkému krvavému masakru. Tím byly nejen násilně potlačeny prodemokratické demonstrace, ale současně došlo i k vnitrostranickému převratu. Bylo odstraněno reformní vedení Čao C‘-Janga a k moci se dostali lidé s konzervativními představami o tom, že ekonomická liberalizace Číny nemůže být doprovázena liberalizací politickou.“ Jak se s těmito událostmi vypořádali samotní Číňané? „Na jedné straně je to něco jako porážka Pražského jara, ale v Číně všechno proběhlo v mnohem drsnější podobě a za cenu lidských obětí. Pro čínskou společnost to představuje trauma, o kterém se dosud nesmí oficiálně hovořit. Reformní tajemník Čao C‘-Jang dožil v domácím vězení, a když zemřel, nesměl být ani jeho pohřeb velkou veřejnou událostí. Toto téma je z paměti vytěsňováno a nikdo ho nesmí oficiálně

otevřít, cenzura to nedovoluje. Mezi lidmi je to stále živé téma, ale oficiálně se dělá, jako by se nic nestalo. V tom je specifikum vedení čínské společnosti – upnulo se jen k ekonomickým reformám. Společenská atmosféra není taková, aby se lidé nebáli říct to, co si myslí.“ Co byste řekl k současné politické situaci v Číně? „Není to tak, že by tam byl jeden velký diktátor, pak dlouho nic, a potom nějaký zbytek politbyra. Dnešní styl, i když autoritářský, je více konsensuální. Jde o koFoto: Michele Zanzucchi

Před dvaceti lety otřásly světem zprávy o krvavých událostech v Pekingu. O nich i o situaci v současné Číně hovoříme s ing. Rudolfem Fürstem z Ústavu mezinárodních vztahů.

Čínský drak.

lektivní vedení, při němž se sice ve straně rozhoduje za zavřenými dveřmi, ale cestou vzájemného kompromisu, aby nedocházelo k tomu, že jedna stranická klika potlačí druhou. Zatím se Číně takto daří uplatnit, aby systém jedné vládnoucí strany byl funkční.“ Změnila se nějak čínská společnost za uplynulých 20 let? „Velice zjevně ekonomicky zbohatla a zliberalizovala se i tím, že už třeba existují soukromá média. Jsou sice pod dohledem, ale ekonomický zájem s sebou přináší určitý větší rozptyl okruhu zájmů. Není zde tuhá diktatura, jakou bychom si představovali. Jde spíše o autoritativní systém tolerující velkou míru na státu nezávislých, individuálních aktivit lidí. Do určité míry se toleruje i větší prostor pro kulturu a pro média. Lidé například nemusí stavět svou osobní kariéru na tom, že budou členy strany. Stačí, když budou mít peníze, nebo když budou podnikat.“ Ale přitom v Číně není svoboda slova, že? „Svoboda slova ne, ale ze strany cenzury je určitá míra tolerance. Cenzura je pružná a volnější, ale má své priority. Větší problém například spatřuje ve vztahu většinové společnosti k etnickým minoritám, které žijí ve strategicky významných oblastech, jako je třeba Tibet. Citlivé téma představuje rovněž otázka Taiwanu. Na druhou stranu věřím, že se cenzuře dá uniknout třeba v oblasti umění nebo při publikování intelektuálních či duchovních myšlenek. Ale záleží na konkrétním případu a také na tom, jak se chová cenzura v daném regionu. Existuje zde disidentské hnutí, ale není tak silné, aby oslovilo dostatečný počet lidí. Nicméně neustálé pokusy o vytváření

Zbořený katolický kostel v Mianzhu v provincii Sichuan v Číně po zemětřesení v květnu 2008.

poznání. Jak by se alespoň v hrubých rysech daly přiblížit některé z charakteristik Číňanů? „Mně osobně se Číňané jeví jako velmi společenští,

praktičtí, racionální, komunikativní a pracovití. V Číně se pracuje víc než třeba u nás. Aby člověk něčeho v ekonomické sféře dosáhl, musí vyvinout větší úsilí. Také si

Foto: Michele Zanzucchi

různých politických subjektů nebo internetových databází časopisů tu samozřejmě jsou. V poslední době vydali čínští intelektuálové například obdobu československé Charty 77.“ Mohl byste říct něco více k duchovní oblasti? „Cenzura ohledně náboženství se uvolňuje, tolerován je zejména buddhismus. Zajímavým trendem je i to, jak roste zájem o křesťanství, i když je zde katolická církev stále v poměrně obtížné situaci. Tolerována je oficiální církev, ale podzemní církev, která se hlásí ke globálnímu katolictví a k papeži, je šikanována a omezována. Ale zájem o křesťanství je takový, že se nedá potlačit, protože křesťané se nedají nijak rozpoznat, nenosí nějaké uniformy. Často jde o lidi z velkých měst a s vyšší mírou vzdělání, což je zvlášť zajímavé, protože do té doby křesťanství většinou oslovovalo lidi spíše chudé či rolníky na venkově. Znamená to, že se ke křesťanství začínají hlásit lidé, kteří jsou profesionálně, intelektuálně aktivnější, mají velké společenské kontakty a třeba často cestují. K rozšíření velkého zájmu o křesťanství dochází právě v těchto společenských vrstvách, což je něco kvalitativně nového. Odhaduje se, že křesťanů je 50 až 80 milionů. Takže zde existuje určitá nová otevřenost k tomuto duchovnímu proudu.“ Čím je tato nová otevřenost dána? „Myslím, že je dána potřebou jiné perspektivy než jen výhradní orientace na materiální spotřebu a kariéru – i když bych ji nikomu, vzhledem k možnostem a ke zdejší životní úrovni, nechtěl vyčítat. Život v Číně není tak pohodlný jako v Evropě.“ Pro dialog a sbližování kultur je důležité vzájemné

Foto: archiv

LIDÉ A UDÁLOSTI myslím, že Číňané jsou odolnější, nejsou zvyklí na takové sociální vymoženosti, které máme my v Evropě. Myslím, že bychom si jich měli vážit. A co bychom se od nich měli naučit? Mám dojem, že si neumíme vážit toho, co máme. Teprve v konfrontaci s tím, co Číňané nemají, by podle mě hodně lidí změnilo své názory. Mluvím z vlastní zkušenosti. Když jsem se vrátil z Číny, některé věci jsem začal vidět jinak. Naučil jsem se víc si některých věcí vážit, třeba našeho zdravotnictví, intelektuální svobody, materiálního blahobytu nebo krásné architektury a starých památek, které se nám podařilo zachovat. I v tomto směru mi Čína pomohla uvidět naše věci znovu a jinak, prostě mě to osvěžilo i poučilo.“ V Číně došlo k velkému ekonomickému rozvoji… „Ekonomika šla rychle nahoru, ale to neznamená, že by se rovnoměrně zvyšovaly příjmy všech lidí. Společnost se velmi rychle začala sociálně rozvrstvovat, narůstají rozdíly mezi chudobou a bohatstvím. Velké množství lidí žije ve východních bohatých provinciích, ve velkých městech, ale jsou tu i velmi chudé regiony, většinou ve vnitrozemí a na západě, které velký vzestup materiální životní úrovně nezaznamenaly. Na jedné straně jsou ti, kterým dosavadní stav vyhovuje a kteří mají ekonomický zájem na tom, aby byla zachována sociální hierarchie, a na druhé straně roste množství lidí, kteří nezískali nic, jsou frustrovaní a nemají důvod být k režimu příliš loajální. Právě sociální napětí je jednou z potencionálních hrozeb, které by mohly čínskou společnost destabilizovat.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová Velká čínská zeď v Badalingu (80 km na sever od centra Pekingu).


7

RODINA

Rodina je společenstvím lidí Kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu, během své únorové návštěvy Prahy poskytl Novému městu rozhovor.

P

Foto: Tomáš Roule

ane kardinále, co vás přivedlo k tomu, že jste se začal zajímat o problematiku rodin? „Moje speciální zaměření na rodinu vyplynulo z mých pastoračních zkušeností. Viděl jsem nejen mnoho rodinných problémů, ale i mnoho nádherných rodin, které byly schopné udělat hodně dobrého pro ostatní rodiny. Jednou z těchto zkušeností bylo i mé setkání se společenstvím Nových rodin z Hnutí fokoláre. Rovněž v rámci farností jsem se setkával se skupinami rodin, které byly iniciátory nejrůznějších aktivit, připravovaly například snoubence na svátost

manželství, rodiče na přijetí svátosti křtu dětí, vedly katechetické skupiny, podílely se na duchovním vedení rodin. Těchto realit je mnoho a ukazují, že rodina může být velkým zdrojem dobra. Když jsem se stal ve Florencii biskupem, psal jsem každý rok o Velikonocích rodinám dopis. První rok byl zaměřen na modlitbu v rodině, protože modlitba by měla být počátkem všeho. Druhý rok byl ještě o modlitbě, a to o modlitbě růžence, protože byl právě rok růžence. Třetí dopis byl o výchově, čtvrtý o televizi v rodině, pátý dopis se věnoval tomu, jak by se křesťané měli chovat v pluralitní společnosti k nekřesťanům, poněvadž právě rodiny se s nimi stále setkávají. Šlo v něm o postoj dialogu, aniž by se omezovalo vyznávání křesťanské víry. Další dopis se věnoval postavení rodiny ve společnosti a poslední, z loňského ro-

Kardinál Ennio Antonelli při své návštěvě v Praze.

8


ku, křesťanské lásce v rodině. Obsahoval jakési nové ´desatero´, v němž jsem zformuloval deset bodů jak pěstovat lásku mezi manželi, mezi rodiči a dětmi i vztah s dalšími rodinami v duchu našeho Pána, v duchu evangelia.“ To je zajímavé. Mohl byste vyjmenovat některá doporučení tohoto ´dekalogu´? „Například to, že si mají manželé najít čas, aby byli spolu sami. Aby šli spolu ven, hovořili spolu, vedli dialog. Také aby si navzájem projevovali cit – aby to neplatilo jen pro dobu, kdy byli zasnoubeni, ale i později. Nebo aby si dávali dárky…“ V poslední době je i mezi křesťanskými rodinami vyšší počet rozvodů. Je chyba jen na straně manželů? Nemohla by i církev pomoci v prevenci tohoto jevu? „Řekl bych, že první snahou je rozvodům předcházet, tedy pěstovat mezi manželi pravou lásku a vytvářet také síť přátelství, aby manželský pár nebyl osamocen, ale měl kolem sebe další spřátelené manželské páry, které by vytvářely jakousi rozšířenou rodinu. Svého času existovaly velké patriarchální rodiny, kde spolu žily jednotlivé rodinné jednotky, a když manželé měli těžkosti, ostatní jim pomáhali. Dnes je možné vytvářet skupiny spřátelených rodin, které si pomáhají nejen v duchovním životě, ale i v konkrétních problémech, které se mohou vyskytnout. Jde o to, aby manželé nebyli sami, když přijdou okamžiky těžkostí, krize. To je jedna věc. Další věc, která mě zarazila, bylo přesvědčení některých lidí, že jsou-li oba partneři dobří, musí být i vztah mezi nimi dobrý, zatímco to vůbec takto automaticky nefunguje. Je třeba pěstovat i vztah. Existuje určitá dynamika vztahu, kterou je třeba poznat, rozvíjet a vést kupředu. To mě velmi oslovilo. Myslím si tedy, že by manželskému páru prospělo i trochu psychologie. Možná právě ve skupinách rodin a snoubenců by bylo dobré se zabývat i těmito tématy. Je třeba vztah pěstovat. Nestačí, aby byli oba dobří a měli vůči sobě důvěru. Je nezbytné vztahu mezi manželi věnovat mimořádnou pozornost, protože rodina není výsledným součtem osob, ale je společenstvím lidí. Je jasné, že když už nastala těžká situace a došlo k rozluce, k rozvodu, musí jim křesťanské společenství zůstat nablízku

Foto: Stock

RODINA

a pokračovat dál ve vzájemném přátelství a doprovázení.“ „Jak mohou v církvi pracovat a pomáhat ženatí jáhnové a případně jejich rodiny?“ „Podle mého názoru je právě pastorace rodin přednostní oblastí působení ženatých jáhnů. Ve Florencii, před dvěma, třemi lety, jsem jim právě tento úkol dal: Ód vás očekávám něco důležitého pro pastoraci rodin.´ Myslím, že toto je ženatým jáhnům vlastní. Nejde tolik o to vymýšlet stále něco nového, ale vytvářet skupiny rodin, iniciovat jejich setkávání nebo organizovat prázdniny pro rodiny. Právě společný týden dovolené rodin je další iniciativa, která se koná v mnoha farnostech. Například ve Florencii bylo společenství rodin, které organizovala Katolická akce. Během sedmi let, kdy jsem tam působil, toto společenství stále narůstalo. Museli vždycky pronajmout větší hotel, ještě větší, pak dva hotely a teď už je musí pořádat ve více termínech. Tak trochu jako tomu bylo na začátku s Chiarou Lubichovou a Mariapoli.

I když ještě neznám v jednotlivých zemích rodinnou situaci zcela dobře, všiml jsem si, že v Latinské Americe je velké množství nejrůznějších iniciativ. Navíc se mi zdá, že jsou velmi slibné a účinné. Existuje zde velké množství různých sdružení, která pracují jak na církevní, tak na občanské rovině.“ Mohl byste nám některé z nich přiblížit? „Určitě chci všechny tyto činnosti dobře poznat, a pak je dát poznat i ostatním. Nevím, jestli znáte sdružení Retrouvaille, které se zrodilo v Kanadě. Jde o rodiny, které zakusily období krize a rozdělení a potom se znovu daly dohromady. Manželské páry, které prošly touto dramatickou, bolestnou zkušeností se stávají apoštoly pro další rodiny v těžkostech. Zvou na víkendy rodiny, které buď už jsou rozdělené, nebo se rozcházejí, ale chtějí proti tomu ještě něco udělat. Jedinou věcí, kterou toto sdružení požaduje, je právě to, aby tyto rodiny chtěly ještě o své situaci diskutovat, aby chtěly hledat nová řešení. Jestliže mají tento postoj, zvou je na víkend, či spíše

na určitý počet víkendů. Výsledky bývají obvykle velmi pozitivní. Většinou se rodiny po skončení tohoto období zařadí do běžných rodinných skupin a pokračují po cestě dál s nimi. Zodpovědní animátoři z tohoto sdružení přišli v září za papežem do Castel Gandolfa na audienci. V Římě probíhalo jejich setkání, na němž se jich sešlo asi 400. Zkušenost s iniciativou Retrouvaille jsem do té doby neměl žádnou, ale myslím, že je velmi zajímavá už i tím, že má velmi dobré výsledky. Začala se nyní šířit i v Itálii.“ Co byste na závěr vzkázal našim rodinám? „Křesťanské rodiny bych vyzval k tomu, aby usilovaly stát se s Boží pomocí živým evangeliem, tedy aby naslouchaly Božímu slovu, snažily se ho společně pochopit a pomáhaly si ho vzájemně žít. Aby se sama rodina postupně stala evangeliem. Evangeliem, které mohou číst všichni.“ Za rozhovor děkuje Jarmila Synková


9

SPIRITUALITA JEDNOTY

P

ro Jana Zlatoústého je podmínkou k tomu, abychom měli Ježíše mezi sebou, milovat tak, jako miloval Ježíš. Teodor Studita vidí vzájemnou lásku jako podmínku pro to, aby byl Ježíš mezi lidmi. „Velmi vroucně tě prosím v Pánu, aby ses nestaral jen o svou pevnost (života), ale aby ses staral i o bratry: abys byl jimi milován. A zase ty abys je miloval, takže budeš milován a budeš milovat. Kde je totiž duchovní láska, tam je Kristus uprostřed tak, jak slíbil.“26 Origenes klade jako podmínku pro to, aby byl Ježíš mezi námi, „shodu“ myšlenek a cítění mezi více lidmi, aby se dospělo – praví velkolepě – ke svornosti, která „sjednocuje a obsahuje Božího Syna.“27 Origenes též tvrdí: „Kde Kristus vidí dva nebo tři shromážděné ve víře ve svém jménu, tam jde a je uprostřed nich přitažen jejich vírou a podnícen jejich jednomyslností.“28 Podle něho je vždy málo těch, kteří se shromažďují tak, aby Kristus byl přítomen, a mezi příklady, které uvádí, se zmiňuje o Petrovi, Jakubovi a Janovi, jimž „proto, že byl mezi nimi soulad, Slovo Boží zjevilo svou slávu“; o Pavlovi a Sosthenovi, kteří „se setkali a domluvili se, když posílali první list Korinťanům“. A stejně tak „Pavel a Timotej, když jim psali druhý list a dokonce se shodli ve třech tenkrát, když Pavel, Sylván a Timotej napsali naučný list Soluňským“.29 Zmiňuje se též o prvních křesťanech, kteří byli „jed-

10


Ježíšova přítomnost mezi námi Foto: CSC Audiovisivi

POKRAČOVÁNÍ TÉMATU CHIARY LUBICHOVÉ „JEŽÍŠ MEZI NÁMI“.

Chiara Lubichová.

no srdce a jedna duše“, ale dodává: „je-li ovšem možné, aby tomu tak bylo mezi mnohými.“30 Z těchto Origenových úvah je zřejmé, jak drahocenné je povolání našeho Hnutí. V něm se rozšířil na mnoho lidí život, o kterém někteří Otcové praví, že je

životem jen malého počtu lidí, zatímco druzí jej vidí jako povolání celé církve. Buďme tedy vděčni Bohu a přilněme celou duší k vyvolení, které – jak vidíme – je v dnešním světě ještě tak vzácné. HODNOTA JEŽÍŠOVY PŘÍTOMNOSTI UPROSTŘED NÁS Ale jaká je hodnota Ježíšovy přítomnosti mezi námi? V prvních letech, kdy zanícenost „těch, kteří začali“, byla tak silná, v synovském a vzrušujícím rozhovoru, který jsem měla s tehdejším monsignorem Montinim, pozdějším papežem, se hovořilo o zvratu hodnot, do kterého často my křesťané upadáme, když uvažujeme o různých pokladech církve. Krátký rozhovor se týkal právě toho, co znamená Ježíš mezi námi, a obsahoval přibližně tyto myšlenky:

„Jsme-li sjednoceni, Ježíš je mezi námi. A to má cenu. Má to větší cenu než kterýkoli jiný poklad, který může vlastnit naše srdce: větší cenu než matka, otec, bratři, děti. Větší cenu než dům, než práce, než majetek; je to víc než umělecká díla třeba tak velkého města, jako je Řím. Ježíš mezi námi má větší cenu než velkolepé pomníky, než nákladně zbudovaná mauzolea, než všechna nádhera Vatikánu, větší cenu než naše duše!“ Měla jsem zvláštní radost, když jsem v tyto dny našla u Řehoře Naziánského jednu jeho silnou myšlenku, která obsahuje něco podobného jako zmíněný rozhovor. Ve svém projevu na rozloučenou s Cařihradem, který pronesl za přítomnosti biskupů a lidu, Řehoř praví: „Ale ty, Cařihrade, jsi vášnivě miloval fresky, obrazy, umělecky a elegantně tesané kameny, dlouhá sloupořadí a chodby, zářil jsi a blýskal ses zlatem a přitom jsi určitě nevěděl, že tři sjednocení ve jménu Páně platí u Boha za početnější než celé tisíce lidí popírajících božství (tj. více než všichni tvoji obyvatelé).“31 A ohledně hodnoty přítomnosti Ježíše mezi námi si vzpomínám na pár slov, která řekl P. Foresi při své první cestě do Spojených států malé skupince tamních fokolarínů během mše na rozloučenou. Řekl, že viděl mnoho krásných věcí v městě New Yorku, ale že pro něho nejkrásnější ze všech byla ona maličká skupinka fokolarínů, kteří mají Ježíše mezi sebou. JEŽÍŠ MEZI NÁMI JE ZDROJ SVĚTLA Ježíš mezi námi dává světlo. Svatý otec na Genfestu

(mezinárodní setkání mládeže pořádaná Hnutím fokoláre – pozn. překladatele) nám zanechal na památku výzvu, abychom se řídili dvěma větami evangelia, z nichž jedna zní: „Jenom jeden je váš Učitel.“ (Mt 23,10) Svatý otec tím podtrhl to, co bylo naší směrnicí už od počátku. Kdo nám vrhl tak silné světlo na věty evangelia, kdo nám ho ukázal tak nové, převratné, nabité životem? Ježíš uprostřed nás. Origenes praví, že Ježíš přítomný mezi lidmi shromážděnými v jeho jménu „je hotov naplňovat světlem srdce těch, kteří chtějí chápat jeho učení“32, čímž chce říci, že jde o osvícení životodárné a plné moudrosti, které zasáhne celého člověka, a ne pouhé osvícení intelektuální. A kdo to byl, kdo během celých dějin Hnutí dával vyniknout obrysům plným světla, které mu daly jeho řád? Kdo dal vznik různým povoláním, ne-li on? Každé povolání je božské, stejně jako každá aplikace téhož ideálu na různé povolané. On stojí za našimi životními normami, za každým naším krokem. A když nevíme, jakým směrem se dát, na koho se obracíme, ne-li na něho, slovy: „Pojďte, přiveďme Ježíše do svého středu, abychom pochopili vůli Boží“? On jediný je světlo našeho života, řešení každého našeho problému. To věděl i Origenes, když psal: „Nedokážeme-li vyřešit nebo vysvětlit nějaký problém, přijďme k Ježíši se vší svorností smýšlení o tom, oč žádáme, protože on je přítomen tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, a když je přítomen svou mocí a silou, je hotov naplňovat světlem srdce,

Fota: Tomáš Lech

SPIRITUALITA JEDNOTY

abychom mohli duší proniknout otázky, o něž nám jde.“33 JEŽÍŠ MEZI NÁMI JE NÁŠ SVÁTEK Když je Ježíš mezi námi, je stálý svátek. Jestli něco charakterizuje naše malá nebo velká shromáždění, je to plnost radosti, která z každého vychází a září na tváři. A často se stává, když se zúčastníme takových setkání, že nás napadá, zda náhodou není nějaký svátek. A naopak se stává, že někdy v neděli, když jsme sami bez společenství bratří, den ztrácí svou záři dne Páně. Ano, protože Ježíš uprostřed několika nebo mnoha shromážděných v jeho jménu je Ježíš slavnostní, Ježíš zmrtvýchvstání, který krom toho, že je na pravici Otcově, přebývá v malých círk-

vích, tvořených více křesťany. Jan Zlatoústý praví: „I když už je po svatodušních svátcích, není po svátcích; vždyť každé shromáždění je svátek. Z čeho to vyplývá? Přímo ze slov Krista, který praví: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.´ Jestliže je tedy Ježíš přítomen uprostřed shromáždění, jaký větší důkaz ještě chceš, abys poznal, že je svátek?“34 A je-li Ježíš mezi námi, je to svátek pro nás i pro něj. Theofylaktos tvrdí:„Vpravdě radostí Boží není nějaké veliké množství lidí, ale když dva nebo tři jsou shromážděni v jeho jménu, tam je uprostřed nich.“35 A jestliže se Bůh raduje tam, kde je jednota, jaký větší ideál bychom mohli uskutečnit, než učinit z vlastního života řetěz dnů, přidávajících k bla-

ženosti, kterou Ježíš požívá, i tuto další radost navíc? Jeho láska k nám, bezmezná, každodenní, která se týká věcí velkých i nejmenších, si to žádá i zasluhuje. (Pokračování) 26. Theodor Studita, Epist. II, (PG 99,1350). 27. Origenes, Comment. in Matth. XIV, l s. (PG 13, 1187). 28. Týž, Comment. in Cantico, 1,3–4a (GCS 8,102). 29. Týž, Comment. in Matth. XIV, l s. (PG 13,1183– 1186). 30. Tamtéž (PG 13,1186). 31. Sv. Řehoř Naziánský, Orat. 42: „Supremum vale“ (PG 36,467). 32. O r i g e n e s , C o m m e n t . in Matth. XIII, 15 (PG 13,1131). 33. Tamtéž. 34. Sv. Jan Zlatoústý, De Anna, sermo 5,1 (PG 54,669). 35. Theofylaktos, Expos. in Proph. Os. (PG 126,587).


11

CITADELA

Komunitní weby ŠANCE? NEBEZPEČÍ? GLOBÁLNÍ PŘÁTELSTVÍ? Foto: L. G. patterson/AP

Tak zněl název 14. konference „Člověk a média“, která se konala 16. dubna v pražském Centru Mariapoli o fenoménu poslední doby – sociálních sítích. NEGATIVNÍ DOPADY POHLEDEM KLINICKÉHO PSYCHOLOGA A SOUDNÍHO ZNALCE

„J

s em nadš ený milovník a uživatel moderních informačních technologií, zejména internetu, ale ze své praxe soudního znalce z oboru sexuologie a klinické psychologie musím i varovat. Dnes sexuální delikvent nečeká s lízátky před školou, ale sedí u počítače a loví hlavně na internetových seznamkách. Chycení oběti v této síti je jen otázka jeho šikovnosti a investovaného času.“ Takto komentoval své četné zkušenosti PhDr. Slavomil Hubálek, soudní znalec z oboru klinické psychologie a sexuologie. „Velká část děvčat, jejichž případy řeším, si problémy přivodila vlastními stránkami, kterými na sebe poutala pozornost. Je známé, že Praha je největší výrobce evropské pornografie. Tisíce děvčat jsou oslovované pozváním na casting: Ńechceš jít za pět set na odpoledne jako modelka?´ Pak obvykle následuje: Ńechceš nafotit plavky?´ A potom: Á nechtěla by sis vydělat dva tisíce na fotkách bez plavek?´ Toto pak už může představovat jen krůček k drogám…“ Uvedl také varující čísla: „Naše děti sedí denně u obrazovky déle, než je evropský průměr, který představuje 3 hodiny. V České republice je to již 3 hodiny 45 minut. Tato doba se často používá jako míra toho, jak jsou děti frustrované. Nezapomeňte, že v Praze je více

12


než polovina dětí z rozvedených rodin. Prakticky všechny, se kterými pracuji, do této skupiny patří. A nejhůř jsou na tom jedináčci.“ Rodičům ještě vzkázal: „I když někteří kolegové tvrdí, že i u dětí je třeba respektovat listovní tajemství, já osobně radím kontrolu. Do osmnácti za ně máme zodpovědnost. Že počítači nerozumíme? Když je třeba, naučí se i devadesátiletí lidé objednat si po internetu nákup, léky, úklid…“ Svůj příspěvek Slavomil Hubálek uzavřel výstižným příkladem: „Bill Gates, zakladatel Microsoftu, s velkou přísností dovoluje svým dětem sedět u počítače jen hodinu denně. Asi ví proč.“ POZADÍ SOCIÁLNÍCH SÍTÍ RNDr. Tomáš Svoboda, odborník na komunikační a informační technologie, představil téma večera ja-

ko profesně zdatný technik, „vyrostlý“ z fascinace detaily překotně se rozvíjejícího oboru. Ve svém příspěvku upozornil na fakt, že jedinec prostřednictvím internetových sociálních sítí vstupuje do nepřestavitelně zaplněného prostoru. „Člověk umí udržovat vztahy a orientovat se v množině zhruba 50–200 lidí, to je množství, které je pro něj ještě komunitou. Internet se však v tomto smyslu chová spíše jako dav, největší v historii, a my máme velký problém se v něm orientovat.“ Pak stručně představil příklady sociálních sítí. Ke sdílení fotografií slouží platforma Flickr nebo rajče.net, pro sebeprezentaci a sdílení nejrůznějších osobních informací je Facebook, Okurt či signály.cz. Síť profesionálních kontaktů umožňuje udržovat LinkedIn. Posílení již existujících osobních vztahů podporuje například server

Texty příspěvků budou k dispozici na www.clovekamedia.cz

Spolužáci.cz. K navazování vztahů s novými lidmi, s již výše zmíněnými riziky, slouží různé seznamky. Hovořil též o riziku patologické záměny skutečného života za pouhý virtuální. „Lidská pozornost je to nejcennější, co lze získat – proto největší mediální podporu mají weby, na kterých se dá vydělat reklamou. Myslím si však, že skutečný život na internetu je v malých komunitách, které někdy můžou vznikat i na velkých davových portálech, často však pomocí nějakých amatérských prostředků. Tam může kvést velmi zajímavý život.“ ROZJEZD KOMUNITNÍHO PORTÁLU „SIGNÁLY.CZ“ V posledním příspěvku popsal P. Vít Zatloukal, ředitel Sekce pro mládež při České biskupské konferenci, rozjezd úspěšného portálu katolické mládeže „signály.cz“. „Když za mnou v roce 2006 přišli mladí lidé s nápadem předělat náš web na komunitní, nic jsem o tom nevěděl.“ „Než jsme tuto aktivitu rozjeli, navštěvovalo v roce 2002 naše webové stránky koncipované jako nástěnka akcí zhruba 20 lidí za týden, v roce 2004 jsme je povýšili na magazín a návštěvnost stoupla asi na 120 týdně. V roce 2007 jsme „signály.cz“ otevřeli jako aktivní prostor pro mladé. Nyní je navštíví přibližně 8000 lidí každý den.“ Když ten poutavý příběh úspěšného projektu P. Zatloukal vyprávěl, napadlo mě, že to je mimo jiné mimořádný příklad dobře uchopené role kněze. Úspěch nevznikl díky jeho vynalézavosti a manažerským schopnostem, ale tím, že poskytl silnou oporu mladým k tomu, aby oni sami mohli stavět. Karel Diblík


I V.

6. Už v roce 1961 psala Chiara Lubichová v I 10 punti per il Centro degli educatori (10 bodů pro centrum vychovatelů) pro vznikající centrum výchovy tehdy pojmenované po sv. Janu Boscovi: „1) Uznat otevřeně Ježíše jako jediného Učitele“ (nevydaný strojopis). 7. „Jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři.“ (Mt 23,8). 8. Ch. Lubichová, La famiglia e l‘educazione (Rodina a výchova) v Uno solo il Maestro (Jen jeden je Učitel), Città nuova 9, 1987, str. 33–36. 9. Například v De Magistro sv. Augustina. 10. Augustin říká: „Duše má takovou moc se sdílet, že když hovoříme, působíme na ty, kteří nás poslouchají, a ti, kteří se od nás učí, působí zase na nás. Vzájemně se tak prostupujeme: zatímco oni projevují téměř našimi ústy to, co poslouchají, my se určitým způsobem od nich učíme to, co je vyučujeme.“ (La catechesi /katecheze/ 12.17, a cura di U. Marinucci, Città Nuova, Řím 2005, str. 125). Výchova „nerozlučně spojuje dva subjekty,“ poznamenává Giovanni Gentile, do té míry, že vychovatel a vychovávaný „společně tvoří jednoho ducha, který cítí veškerou radost ze společnosti a žádné svízele.“ (G. Gentile, Sommario di pedagogia come scienza filosofica (Shrnutí pedagogiky jakožto filosofické vědy), sv. I, Pedagogia generale (Obecná pedagogika), Sansoni, Florencie 1970, str. 1). 11. Koncept, který autorka rozvíjela a vícekrát znovu pojednávala, například při přednášce v listopadu roku 2000 u příležitosti udělení čestného doktorátu z pedagogiky na Catholic University of America ve Washingtonu: „V naší pedagogice, kde se navzájem pronikají a sjednocují roviny duchovní a lidská (skrze Vtělení), utopie není ani sen, ani iluze, ani nedosažitelný cíl. Je mezi námi, zakoušíme její plody, žijeme-li větu: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.´ (srov. Mt 18,20). To umožňuje, aby cíl, ten nejvyšší cíl, se stal skutečností.“ (Ch. Lubichová, La dottrina spirituale (Duchovní doktrína), Città Nuova, Roma 2006, str. 317–318). (Též Nové město 2, 2009, str. 22–23 – pozn. red.) 12. E. Lévinas, La traccia dell‘altro (Stopa druhého), a cura di F. Ciaramelli, Pironti, Neapol 1979, str. 15. 13. „Prostřednictvím dialogu se uskutečňuje určité překonání, z něhož vysvítá nový fakt: vychovávaný už není vychovatelem, ani vychovatel vychovávaného, ale vychovatel-vychovávaný je s vychovávaným-vychovatelem. Tímto způsobem není vychovatel jen tím, kdo vychovává, ale tím, kdo zatímco vychovává, je i sám v dialogu s vychovávaným vychováván. A vychovávaný, zatímco je vychováván, sám také vychovává. Oba se tak stávají subjekty procesu, v němž společně rostou a v němž nemají už smysl árgumenty o autoritě´…“ (P. Freire, La pedagogia degli oppressi /Pedagogika utlačovaných/, Mondadori, Milán 1971, str. 94). 14. T. Sorgi, Costruire il sociale, Città Nuova, Řím 1998, str. 82.

vatelé, vychovávaní i prostředí – ve vztahu existují a přetvářejí se v něm. (Pokračování) Francesco Châtel

I.

VE ŠKOLE UČITELE Chiara Lubichová se do tohoto plodného myšlenkového proudu zapojila, a její text Ježíš Učitel se dá číst nejen z hlediska teologie

ostavy takových učitelů můžeme najít už v antice, v Egyptě faraónů, v Konfuciově Číně, v náboženství židovského národa a pak postupně u sofistů, u Sokrata, Platóna, Aristotela, až k Augustinovi, Tomáši Akvinskému… V nezištnosti, s níž se pomáhá druhým, a která pramení z odmítnutí těžit z moci vědění, se zrcadlí božská dobrotivost (počínaje mytologickými bohy, kteří darují člověku poznání ohně… a konče Otcovou láskou v křesťanství). Jako výluční učitelé se projevují zachránci (Ježíš, Buddha…) a mluvčí (proroci), kteří jsou zároveň svědky toho, co hlásají. Kolem nich se pak vytváří skupina následovníků, které přitahují nejen jejich činy, ale i krása a vznešenost jejich životních ideálů. Zde bychom se mohli odvolat na celou předstředověkou křesťanskou pedagogickou tradici, která nás odkazuje na Boží pedagogiku, v níž se počítá s Božím prvkem, který vdechuje život prvku lidskému. Pedagogem par excellence je Bůh, který ukazuje cestu k pravdě. V postavě učitele, který je zároveň svědkem, vystupuje do popředí potřeba transcendentního (metavýchovného) pedagogického modelu, v němž by se vychovatel nestavěl za katedru, aby vyučoval tak, jako by kázal doktrínu, ale v němž by jako dar předkládal „svoji verzi“. Tento dar vlastního pohledu by neměl vést k uniformitě, ale ke schopnosti vzbuzovat a hodnotit různé úhly pohledu. Měl by probouzet tvůrčí a aktivní postoje a jednání žáků.

P

POKRAČOVÁNÍ

Nová podoba školy

Škola Abba

TEOLOGIE JEDNOTY

13

TEOLOGIE JEDNOTY

a s tím spojené zkušenosti, ale jeho obsah nás může v rámci pedagogického výzkumu dovést k novým podnětným předpokladům, což společně může dát vznik nové teorii. Už při prvním čtení vidíme, že je tento text zaměřen předkládat Ježíše Učitele jako vzor.6 Nejde v něm totiž o abstraktní příklon k předávanému modelu, nýbrž o osobní zkušenost s autentickým, životodárným a do konkrétního času umístěným setkáním s osobou Ježíše. On je Učitelem7, protože nás svým učením vede, podpírá a udává směr; je také vzorem, protože na fenomenologické a zkušenostní bázi vlastních prožitků a prožitků těch, kteří se vydali cestou tohoto způsobu života, může Chiara Lubichová a její první družky svědčit o jeho podivuhodném spasitelném působení na lidstvo. Vlastnosti Ježíše jako vychovatele jsou fascinující: „Sám ztělesňuje to, co učí“, „konkrétně pomáhá (…)“, „věří v jejich možnosti“, „ponechává svobodu a zodpovědnost“, „neváhá opravovat (…), když je třeba“, ale projevuje vždy „milosrdenství Otce“, „používá živý, konkrétní a stručný jazyk, používá obrazů“ a dává prostor „dialogu“, „nemá strach převrátit zavedenou hodnotovou stupnici“.8 Toto silné potvrzení kristocentrismu, s nímž vstupuje pedagogika charismatu jednoty Chiary Lubichové na rovinu křesťanské pedagogiky zakotvené v patristické tradici,9 představuje hned jednu novinku: Kristus, Učitel, Zmrtvýchvstalý, je tím, kdo „přebývá mezi obyvateli města“. Ježíš Učitel stojící ve středu všeho dění je zde spojován s existencí vztahu, která je zde ústředním bodem vší pedagogické zkušenosti a reflexe moderního světa. Vrhá tím světlo na mnohá klíčová témata současné moderní pedagogiky: na poměr mezi upřednostňováním dítěte a upřednostňováním dospělého, na míru autonomie a heteronomie či svobody a direktivnosti výuky. Toto ústřední postavení existence vztahu je novinkou, která bude vyžadovat hlubší studium, i když dnes se už jeví jako skutečná koperníkovská revoluce, dávající za pravdu novému výchovnému paradigmatu, zakotvenému sice v tradici, ale zároveň silně inovativnímu, schopnému interpretovat témata a odpovídat na současné i budoucí výzvy. Mohli bychom říci, že Lubichová uvádí jakýsi systémový model výzkumu tím, že uznává ontologickou prvořadost vztahu10, který se uskutečňuje ve dvojí dimenzi, totiž jak k Bohu, tak k bližnímu. V textu se mimo jiné neprezentuje vztah jen jako poměr mezi dvěma subjekty, ale i jako „třetí prvek“ (Ježíš přítomný a živý mezi těmi, kdo se milují), který se stává skutečným Učitelem.11

III.

PERSPEKTIVY VÝZKUMU Jak z toho vyplývá, výchova nejen potřebuje vztah, ale je vztahem a ve vztahu se realizuje. Všechny subjekty výchovy – vycho-


VÝCHOVNÝ VZTAH Odleskem této pravdy je Boží blízkost, zahlédnutá ve tváři druhých, v každém bližním. V tomto smyslu se stává tvář bližního důkazem idey Nekonečna, která je v každé lidské bytosti, a tím i důkazem více či méně vědomého vztahu, který má s Bohem každý člověk. Tento vztah se zpřítomňuje právě v konkrétnosti vztahu k bližnímu. „Zkušenost, idea nekonečna,“ píše Emmanuel Lévinas (1905–1995), „má své místo ve vztahu k druhým“12, a Martin Buber (1878–1965) zdůrazňuje, že cílem vztahu je kontakt s Ty a že se při takovém setkání dá postřehnout závan věčného života. Když Emmanuel Mounier (1905–1950) hovoří o třech rozměrech vztahujících se k člověku, poukazuje vedle „povolání“ (které způsobuje, že člověk tíhne k jednotě) a „vtělení“ (které ho umísťuje v čase a v prostoru), na „komunikaci“, která představuje základní vazbu mezi lidmi, jež skrze pouto lásky umožňuje decentralizaci Já v Ty. P. Freire nám výchovu předkládá jako „akt dialogu“13 a také mnoho současných teorií staví „vztah“ do středu své vize výchovy a chápou nově dialektiku mezi vychovatelem a vychovávaným. Tommaso Sorgi zdůrazňuje, že tím vzniká nová situace: „Sociální realita, která nastane, již není diadická jako na počátku, ale triadická. Je v ní třetí prvek – vztah dvou subjektů. Dosáhl totiž vlastní existence, stal se v jistém měřítku psychologickou a sociální entitou (subjektivní i objektivní). (…) Vztah proniká do prvních dvou osobních realit a dává smysl jejich celku. Není to samozřejmě třetí osoba, ale je to reálné tertium, psychosociální realita, která se staví mezi dva subjekty a na tyto dva subjekty působí (tertium agens). Stává se mezi těmito dvěma realitou, která vznikla a je živena jejich společným jednáním, a s rostoucí hloubkou života jim jako jednotlivcům i jako skupině pomáhá růst a určitým způsobem se realizovat. V určitém slova smyslu je tato realita oba zahrnuje, přetváří, zvnějšku je podmiňuje a zevnitř stimuluje. Aniž by popírala dvě Já, podporuje postupné vzájemné prostoupení (…) až k vytvoření ´My´, živoucího jednotného, i když ne absolutně homogenního bloku, který není pouhým součtem nebo prostým vztahem dvou lidí, ale společenstvím.“14

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Slovo života na červen 2009 „JÁ JSEM VINNÝ KMEN, VY JSTE RATOLESTI. KDO ZŮSTÁVÁ VE MNĚ A JÁ V NĚM, TEN NESE MNOHO OVOCE, NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC.“ (JAN 15,5)1

„JÁ JSEM VINNÝ KMEN, VY JSTE RATOLESTI. KDO ZŮSTÁVÁ VE MNĚ A JÁ V NĚM, TEN NESE MNOHO OVOCE, NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC.“ Jak můžeš zůstávat v Kristu a Kristus v tobě? Jak můžeš být zelenou ratolestí, plnou života, která vyrůstá z kmene? Především je třeba, abys věřil v Krista. Ale to nestačí. Víra musí mít konkrétní vliv na tvůj život. Musíš žít v souladu s touto vírou a Ježíšova slova uvádět do praxe. Nesmíš proto opomíjet božské prostředky, které ti Kristus zanechal k tomu, abys s ním dosáhl jednoty nebo

Kresba: Petr Ettler

P

ředstav si větev odlomenou od kmene. Nemá budoucnost, nemá žádnou šanci, neponese plody, uschne a bude spálena. Představ si, jaká duchovní smrt očekává tebe jako křesťana, nezůstaneš-li spojený s Kristem. Je to hrozné pomyšlení! Znamená to, že tvůj život bude naprosto neplodný. I když se budeš od rána do večera pachtit a budeš si myslet, že jsi lidstvu užitečný, i když ti budou přátelé tleskat, tvůj pozemský majetek se rozroste a ty budeš přinášet i značné oběti, bude všechno mít smysl jen pro tebe a jen zde na zemi, ale ne pro Krista a pro věčnost. A právě na tom nejvíce záleží.

tuto jednotu obnovil, jestliže byla porušena. Kristus neuvidí, že jsi v něm pevně zakotven, nebudeš-li usilovat o začlenění do svého církevního společenství, do své místní církve. „JÁ JSEM VINNÝ KMEN, VY JSTE RATOLESTI. KDO ZŮSTÁVÁ VE MNĚ A JÁ V NĚM, TEN NESE MNOHO OVOCE, NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC.“ „Kdo zůstává ve mně a já v něm.“ Vidíš, že Kristus hovoří nejen o tvé jednotě s ním, ale i o své jednotě s tebou? Jsi-li s ním sjednocen, Kristus je v tobě, je přítomen v hloubi tvého srdce. Díky tomu se mezi ním a tebou rodí vztah a probíhá rozhovor vzájemné lásky,spolupráce mezi Ježíšem a tebou, jeho učedníkem. Důsledkem toho bude, že poneseš „mnoho ovoce“, právě tak jako zdravá větev spojená s kmenem plodí chutné hrozny.

Nést „mnoho ovoce“ znamená, že budeš obdařen pravou apoštolskou plodností, to je schopností otevírat mnoha lidem srdce pro jedinečná, převratná Kristova slova. Budeš s to dávat lidem sílu se jimi řídit. Nést „mnoho ovoce“ dále znamená, že dáš podnět ke vzniku, nebo sám vybuduješ malá či velká díla. Prostřednictvím darů, které ti Bůh dal, tak budeš pomáhat světu a jeho nejrůznějším potřebám. „Mnoho ovoce“ představuje „mnoho“, nikoli „málo“. To může znamenat, že budeš lidstvu, které tě obklopuje, přinášet mnoho dobra a že je povedeš ke vzájemné lásce a společenství. „JÁ JSEM VINNÝ KMEN, VY JSTE RATOLESTI. KDO ZŮSTÁVÁ VE MNĚ A JÁ V NĚM, TEN NESE MNOHO OVOCE, NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC.“ „Mnoho ovoce“ však neznamená pouze duchovní

a hmotné dobro pro druhé, ale i pro tebe. I tvůj vnitřní růst a osobní posvěcení závisí na tvém spojení s Kristem. Posvěcovat se. Možná, že se ti v současné uspěchané době bude zdát toto slovo něčím zastaralým, zbytečností nebo utopií. Není tomu tak. Dnešní doba pomine a s ní i neúplné, mylné, nahodilé názory. Pravda zůstane. Před 2000 lety apoštol Pavel jasně řekl, že posvěcení je Boží vůlí pro všechny křesťany. Učitelka církve Terezie z Avily si byla jistá, že úplně každý – i obyčejný člověk – může dospět k nejvyšší kontemplaci. Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že ke svatosti je povolán všechen Boží lid. To jsou důvěryhodné zdroje. Proto se snaž, abys ve svém životě také nasbíral „mnoho ovoce“ posvěcení. To se ti podaří jen tehdy, budeš-li sjednocen s Kristem. „JÁ JSEM VINNÝ KMEN, VY JSTE RATOLESTI. KDO ZŮSTÁVÁ VE MNĚ A JÁ V NĚM, TEN NESE MNOHO OVOCE, NEBOŤ BEZE MNE NEMŮŽETE DĚLAT NIC.“ Všiml sis, že Ježíš nevyžaduje rovnou „plody“, ale že je vidí jako důsledek toho, že s ním „zůstáváme“ spojeni? I ty se můžeš dopustit stejného omylu jako mnozí křesťané, kteří propadají aktivismu a práci pro dobro druhých, aniž by měli čas se zamyslet nad tím, jsou-li spojeni s Kristem a je-li s ním spojeno vše, co konají. Domníváš se, že přinášíš plody, avšak mýlíš se. Nejsou to ty plody, které by v tobě a s tebou mohl přinášet Kristus.


15

ŽIVOT ZE SLOVA Abychom nesli trvalé ovoce, které má božskou pečeť, je třeba zůstávat ve spojení s Kristem. Čím více budeš spojen s Kristem, tím více plodů budeš přinášet. Sloveso „zůstávat“, které Ježíš používá, znamená nejen okamžiky, kdy přinášíme plody, ale trvalý stav plodnosti. Znáš-li lidi, kteří takto žijí, víš, že se už i pouhým úsměvem, slovem, běžným každodenním chováním, postojem v nejrůznějších životních situacích dotýkají srdcí lidí, a to někdy tak silně, že lidé znovu naleznou Boha. To platilo o světcích. Ale ani my nesmíme ztrácet odvahu. I obyčejní křesťané mohou přinášet plody. Víš, že studentský svět je dnes zpravidla ovlivněný politikou, a poskytuje tak malý prostor těm, kteří by chtěli být lidstvu užiteční, ale jsou přitom vedeni jiný-

mi pohnutkami. V Portugalsku Maria Do Socorro nastoupila po skončení gymnázia na univerzitu. Situace tam nebyla lehká. Mnozí spolužáci se přeli o různé ideologické názory a každý chtěl strhnout na svou stranu ještě nevyhraněné studenty. Maria dobře znala svoji cestu, ačkoli nebylo snadné o ní hovořit. Chtěla následovat Ježíše a zůstat s ním spojená. Spolužáci, kteří o jejím smýšlení nic nevěděli, ji měli za člověka bez vlastních názorů. Někdy pocítila obavu z toho, jak se na ni budou dívat, a to zvláště tehdy, když šla do kostela. Nepřestala tam ale chodit, protože cítila, že musí zůstat s Ježíšem ve spojení. Blížily se Vánoce a Maria si uvědomovala, že někteří ze spolužáků nemohou jet domů, protože bydlí příliš daleko. Navrhla tedy ostatním, aby společně při-

pravili dárky pro ty, kteří nemohou odjet. K jejímu velkému překvapení s tím ihned všichni souhlasili. Později, když se na univerzitě konaly studentské volby, zažila druhé velké překvapení. Právě ona byla zvolena zástupkyní ročníku. Ještě více však užasla, když slyšela, jak říkají: „Je logické, že jsi byla zvolena ty, protože jsi jediná, která přesně ví, co chce, a také jak toho může dosáhnout.“ Někteří se začali zajímat o její ideály a vyjádřili přání žít jako ona. Byl to pěkný plod vytrvalosti Marie Do Socorro v jejím sjednocení s Ježíšem. Chiara Lubichová 1. Slovo života na únor 1979. Vyšlo v publikaci „Essere la tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo“, sv. I, Řím 1980, str. 175 – 178.

Projekt z dějepisu

16


Foto: Giuseppe Distefano

V

e škole jsme dělali projekt z dějepisu a měli jsme vytvořit libovolné skupiny. Já s kamarádkou jsme zůstaly samy a nikdo se k nám nechtěl připojit. Ze začátku jsem se strachovala, jak všechno dopadne, ale pak jsem to odevzdala Bohu. Věděla jsem, že když mu budu důvěřovat, nemusím se ničeho bát. O přestávce nám spolužačka řekla, že paní učitelka k nám přidala dva lidi. Byli super a nevadilo jim, že jsou s námi. Když jsme měli na projektu dále pracovat, jako jediní jsme ještě neměli žádné informace a jenom jsme pozorovali, jak ostatní pracují. Stihli jsme napsat pouze nadpis. Pořád jsem si říkala, že to nemůžeme zvládnout. Zase jsem se svěřila Bohu a byla jsem klidná. Druhý den jsme měli pokračovat. Ve škole nebyl nikdo z mé skupiny. Byla jsem si jistá, že to sama nedokážu, ale věděla jsem, že Bůh to má ve svých rukách. O přestávce přišla kamarádka ze skupiny. Byly

jsme sice dvě, ale zdálo se mi to málo. Mýlila jsem se. Když jsme začaly pracovat, šlo nám to najednou rychle. Kamarádka je praktická a systematická, takže jsme toho stihly opravdu hodně. Bylo to až neuvěřitelné. Dva spolužáci ze skupiny byli nemocní a nebylo jisté, jestli přijdou na prezentaci. Nemocná kamarádka měla ještě dodat důležité informace. Nevěděla jsem, jestli to stihne. Pomodlila jsem se. V tu chvíli jsem na to přestala myslet. Když jsem přišla další den do školy, paní učitelka mi dala informace od nemocné ka-

marádky. Z celého srdce jsem Bohu děkovala! Nakonec jsme stihli všechno dodělat a dostali jsme pochvalu, že jsme vše i přes komplikace zvládli. Věděla jsem, že to není jenom naše zásluha, ale samozřejmě také pomoc od Boha. M. D.

P

Měsíční uzávěrka racuji v redakci jednoho měsíčníku. Měli jsme zrovna uzávěrku a s ní bývá spojeno mnoho

práce a přísné termíny. Nutně jsem potřebovala vyhledat určité podklady pro článek, ale nedařilo se mi najít nic vhodného. Vtom zaklepal na dveře kolega. Prosil o pomoc. I on nestíhal. Měl do druhého dne připravit k vydání jeden text. Část podkladů však měl v angličtině, která nebyla jeho silnou stránkou. Kývla jsem. Dobře jsem věděla, co to znamená, když je někdo v časové tísni, a láska, o které mluví Ježíš, pro mne v tu chvíli znamenala dát stranou svou práci a věnovat se jeho problému. Netušila jsem, že mi to zabere tolik času. Ten den jsem svou práci už nezvládla. Ježíš se však nenechal překonat ve své velkorysosti. Když jsem druhý den zapnula počítač, čekal na mne e-mail od kolegy ze zahraničí: dával k dispozici jím zpracovaný materiál. S takovým obsahem a kvalitou, jakou bych si ani ve snu nepředstavila. L. Š.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Centrum Chiary Lubichové Iniciativa, která si klade za cíl zdokumentovat a zachovat pro budoucí generace bohatý odkaz dopisů, dokumentů, audio i videonahrávek Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. dou zvědaví na onen nový podivuhodný paprsek světla a moudrosti, který Chiara za 88 let svého života zanechala v různých kulturách a národech a který je zachycen v jejích promluvách, spisech, knihách, audiovizuálních záznamech a fotografiích… Do centra Hnutí tak za-

čaly na adresu prezidentky Marie Voce a Eli Folonari, fokolarínky, která žila dlouho po Chiařině boku, přicházet nejrůznější dopisy, e-maily a telefonáty. Osobně přicházeli členové i nečlenové Hnutí a s velkorysým nadšením nabízeli své odborné znalosti z různých oborů – z knihovnictví, archivnictví,

informatiky, katalogizace, ale i z technik uchovávání dokumentů a jejich rozšiřování a dokonce i z ekonomie. Jako kdyby právě s radostí „objevili“ smysl a důvod svých studií nebo odborných kurzů, kterými prošli. Postupně se před námi otevíral fascinující horizont. Znovu jsme si připomněli, co nám občas Chiara opakovala, totiž že v Hnutí by měly vždy zůstat živé tři skutečnosti: studium zkušeností a daru mimořádného světla z léta 1949, stanovy a archiv (který měl v jejím pojetí široký a podstatný smysl). Tím vším se pomalu začaly vytyčovat obrysy Centra Chiary Lubichové, v němž by se mělo shromáždit obrovské množství již existujícího„ma-

Chiara Lubichová ve své pracovně.


Fota: archiv

P

o odchodu Chiary Lubichové z tohoto světa si stále více uvědomujeme, jak po všech stránkách podivuhodný odkaz nám zakladatelka Hnutí fokoláre zanechala. Jde o nesmírné duchovní dědictví, které má však i svou historickou hodnotu, neboť vypovídá o mnoha originálních a výjimečných událostech a obsahuje množství nejrůznějších dokumentů. První velkou touhou bylo všechny tyto materiály sesbírat, uspořádat, zkatalogizovat, aby se mohly předat badatelům z řad teologů, historiků, ale aby též posloužily budoucím generacím Hnutí, nebo třeba i těm, kdo bu-

17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Chiara Lubichová a Marco Tecilla, první fokolarín. Recife (Brazílie) v roce 1966.

teriálu“. Přechod od myšlenky k činům byl celkem rychlý a snadný: Nalezli se vhodní lidé, kteří mohli převzít zodpovědnost (zodpovědnou se stala Eli Folonari, jejími pomocníky Silvana Veronesi a Marco Tecilla), ale i „řadoví“ pracovníci, každý se svým specifickým obdarováním. Díky tomu jsme snadno dokázali upřesnit účel a za-

měření centra, vytýčit jeho jednotlivé oblasti a také hned zahájit jeho činnost. Dosažení prvních cílů nám dodalo odvahu, a tak jsme o Centru informovali na místních, národních i mezinárodních setkáních. Překvapivou odpovědí nám byly malé i větší dary, které umožňují další činnost centra. Finanční podpora je pro

Centrum Chiary Lubichové si klade za cíl zachovat a dávat k dispozici v přítomnosti i budoucnosti bohatý odkaz dopisů, dokumentů, audio i videonahrávek, které po sobě Chiara zanechala. Pro dosažení těchto cílů chce Centrum: – Poskytovat podporu všemu, co povede k prohloubení a šíření myšlenek Chiary Lubichové. – Organizovat sympozia, stáže, kongresy, setkání, veřejná vystoupení v místním, národním i mezinárodním měřítku, které si kladou za cíl šířit odkaz a životní zkušenost Chiary Lubichové všemi dostupnými komunikačními prostředky.

18


nás vždy konkrétním znamením bezprostředního souhlasu i ochoty se tohoto díla účastnit. První publikací, kterou Centrum Chiary Lubichové vydalo v nakladatelství Città Nuova, byla kniha fotografií Chiara semplicemente (jednoduše Chiara), která ilustruje její celý život. Většinou se jedná o dosud nevydané fo-

CÍLE – Prohlubovat prostřednictvím formačních aktivit další studium všech oborů lidského vědění, odkazu života a myšlenek Chiary Lubichové, podporovat doktorandské práce, jejichž téma se bude týkat její osobnosti, života a názorů. – Sbírat svědectví těch, kteří ji znali a sdíleli s ní první kroky Hnutí. – Pečovat v součinnosti s nakladatelstvími o vydávání životopisných textů, jejích spisů atd., v prvé řadě s nakladatelstvími Città Nuova ve světě. – Postarat se o vytvoření archivu

V souvislosti se založením Centra Chiary Lubichové bychom chtěli vyzvat všechny, kteří se buď osobně nebo zprostředkovaně seznámili s Chiarou Lubichovou a jejím dílem, aby se rozdělili o své vzpomínky, svědectví, případně korespondenci s ní. Rovněž chceme poprosit ty, kteří stáli u počátků Hnutí fokoláre v naší zemi o zaslání svých vzpomínek a zkušeností na adresu: Nové město, Modletínská 2, 101 00 Praha 101, e-mail: [email protected]

tografie, které ji lidsky přibližují, protože ji zachycují bez mikrofonů, kamer a pódia. Na snímcích je vidět ve spontánních okamžicích všedních dnů, v prostotě svých vztahů s druhými. Popisky fotografií z nás často činí svědky jejích nejtajnějších myšlenek a hnutí mysli. Mariele Quartana

s moderním informačním systémem, který zachová v technicky dokonalé podobě vydané i nevydané spisy, korespondenci, fotografie, audio a video nahrávky, data a dokumenty, týkající se kterékoliv oblasti života Chiary Lubichové. – Vytvořit specializovanou knihovnu s díly Chiary Lubichové, včetně cizojazyčných edicí a s knihami autorů, kteří zdůrazňují specifické hodnoty, společenský, kulturní a teologický přínos jejího života. Zařadit do ní i diplomové práce a díla zaměřená tímto směrem či prohlubující myšlenky Chiary Lubichové. Maria Giovanna Rigatelli

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Z

vláště pamětihodné jsou tři události z roku 1969 – návštěva dvou fokolarínek z Vídně o Velikonocích, první Mariapoli na Vranově u Brna a příchod Teresy Cifaldi do tehdejšího Československa. Těmto událostem předcházelo mnoho osobních setkání a kontaktů a v roce 1968 i uskutečnění významné Mariapoli na Slovensku v Tatrách, za účasti Natalie Dallapiccoly, první družky Chiary. Na zpáteční cestě z Tater se Natalia a další účastníci z tehdejšího východního Německa zastavili v Praze u pana biskupa Tomáška. Představili se mu jako členové Hnutí fokoláre a zeptali se ho, co by mohlo Hnutí v Československu udělat pro církev. Biskup Tomášek byl překvapený: „Chodí ke mně mnoho lidí a každý říká: ´Je třeba dělat to, je třeba dělat ono…‘ Vy jste první, kdo se ptá, jak církvi pomoci.“ P. Bohumil Kolář o prvních kontaktech s Hnutím říká: „První zmínku o Hnutí fokoláre jsem slyšel v lednu 1968, kdy jsem byl s Karlem Pilíkem na vánočním kurzu pro kněze ve východním Německu. Při zpáteční cestě jsme se v Drážďanech seznámili s P. Joachymem Reineltem, dnes biskupem drážďanské diecéze, který nám vyprávěl o Hnutí. Hned v létě 1968 jsme využili uvolněné politické situace a získali povolení pro cestu do Itálie. Toužili jsme Hnutí poznat zblízka a navázat kontakt. Vycestovali jsme tři kněží – K. Pilík, F. Kohlíček a já – a také Jaroslav Šturma. Dostali jsme se k poslanci Iginu Giordanimu, který je spoluzakladatelem Hnutí. Přijal nás velice krásně, dlouho s námi povídal a zařídil nám další kontakt. Mohli jsme se zú-

40 let Hnutí fokoláre u nás Letošní rok je to již 40 let, co spiritualita Chiary Lubichové zakořenila v naší zemi a začala přinášet své plody. častnit školy kněží z Hnutí, podívat se do Loppiana, poznat život kněžského fokoláre v Turíně.“ Jaroslav Šturma říká, že kromě Giordaniho se setkali také s Giuseppe Santanché (Clarim), který v tu dobu pracoval jako lékař v nemocnici v Lipsku. „Clari přislíbil, že s námi zůstane v kontaktu i poté, co se vrátíme. Po návratu domů jsme si své dojmy nenechávali pro sebe. Vyprávěli jsme o nich a probouzeli jsme tím zájem. Tehdy už přituhovala normalizace, byl podzim, a tak to byla celkem smutná doba.“ P. Pavel Jančík byl v roce 1968 jako bohoslovec druhým rokem v semináři. Stu-

doval s Janem Kutáčem, který ho seznámil s Hnutím ve východním Německu. Poznal Clariho a Natálii a oslovilo ho radostné rodinné a bratrské prostředí, které je obklopovalo. Byl překvapen, že o Bohu umí krásně a s nadšením mluvit i laici. Jedna rodina jim dala během Mariapoli k dispozici byt. Když si potřebovali přišít knoflík a hledali jehlu a nit, zjistili, že všechny šuplíky byly otevřeny – nic před nimi nebylo zamčeno. Bylo v tom něco prvokřesťanského a zároveň rodinného. Uvědomil si, že si chce tento kontakt udržet. V semináři tehdy poznal Hnutí i nynější plzeňský biskup F. Radkovský. P. Karel Pilík nastoupil do

Cesta za poznáním Hnutí fokoláre, Itálie 1968. Zleva P. F. Kohlíček, P. K. Pilík, P. B. Kolář, J. Šturma.

Děvčata přibývají.

duchovní správy v Karlíně 1. listopadu 1968, po letech vězení a práce ve skladu. Právě v ten den pozval Jarmilu a Mirku Zobačovy do jedné rodiny, kde vyprávěl o své cestě do Itálie. Mluvil o lidech nejrůznějších profesí, kteří žijí doslova evangelium a postavili Boha–Lásku na první místo ve svém životě. Jarmila vypráví:„Cítili jsme se jako v ráji, užaslí z té nádherné vize, která se před námi otevřela ve světě temnoty a beznaděje. Po Vánocích jsem pozvala P. Pilíka do skupiny věřící mládeže, se kterou jsem se tehdy scházela. Nikdo však nebyl osloven tak jako já.“ A potom přišly Velikonoce 1969. P. Pilík napsal: „Na Velký pátek roku 1969 přišly ke mně na faru do Karlína dvě fokolarínky. Adéla Santanché a Gerda z Vídně. Uprostřed Velikonoc není pro kněze v duchovní správě snadné přijímat náročné návštěvy. Obě přišly, aby navázaly kontakt. Řekl jsem jim, že by se mohly u mě setkat až večer po liturgických obřadech Velkého Pátku, tedy zhruba po 19 hodině. Obě ochotně souhlasily. Pozval jsem Františka1, Jindru Synka a Jarmilu tehdy ještě Zobačovou. Snad též Járu Šturmu. Když jsem vycházel z kostela a procházel kolem mládeže, která byla před kostelem, řekl jsem, ale beztoho, že bych


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

20


Jarmila Synková – druhá zleva.

oheň a voda. Šokovaly nás a oslovily. Na cestě domů se mě Jindra na konci žižkovského tunelu zeptal: ´Tak co, zkusíme to?´ Tehdy jsme se pro tuto cestu rozhodli. Druhý den u nás doma probíhalo velikonoční gruntování. Já jsem poprvé v životě s plným nasazením milovala ty ostatní pro Boha. Večer jsem byla úplně, ale úplně mrtvá. Ještě že Adéla mluvila

i o tom, že je potřeba začínat stále znovu.“ Dalším účastníkem velkopátečního setkání byl Vladimír Říha: „Adéla vyprávěla o svém setkání s Chiarou Lubichovou a o tom, jak podle jejího příkladu začala žít evangelium, milovat svoje nejbližší, sourozence a přátele. Velmi mne to zaujalo. Po několika dnech jsem řekl otci Karlovi: Ótče, já bych to Fota: archiv

dělal nějakou naléhavou propagandu, že jsou zde dvě děvčata z Hnutí fokoláre, o němž jsem už vícekrát hovořil. Kdo chce, ať přijde.V tu chvíli jsem cítil, že nechci já něco organizovat, ať ukáže sám Pán, koho volá. Setkání bylo nezapomenutelné. Adéla hovořila o své zkušenosti, kterou bych snad dovedl celou detailně zopakovat i s citací řady jejích vět. Bylo to neobyčejné svědectví. Gerda mlčela. Vybízel jsem ji, aby též něco řekla. Řekla jen něco málo. Pochopil jsem později, že jejím úkolem nebylo hovořit, ale vytvářet Adéle jednotu. Způsob, jakým ji vytvářela, nám zůstal hluboko v duši. Toto setkání bylo startem našeho nového života. Začali jsme se pravidelně setkávat: kněží a několik chlapců. Jarmila byla jako děvče sama, ale velmi brzy se děvčata začala množit a i přes všechny chyby, kterých jsme se dopouštěli, se život velmi dynamicky šířil.“2 Jarmila Zobačová (Synková) na to takto vzpomíná: „Adéla a Gerda vyprávěly o svém novém životě, ve kterém si zvolily za svůj ideál Boha. Posluchačů bylo sedm, pánové různého věku, mladí jsme byli tři, já jediné děvče. Adéla vypravovala s velkým zápalem, ohnivě, Gerda jí velmi pozorně naslouchala, s tichým úsměvem přikyvovala a neřekla skoro nic. Pro mne to bylo hrozně zajímavé, oslovující, ale dva starší pánové při tom spali. Bylo je moc dobře vidět a nevěděla jsem, co mám dělat. Adéla si všimla mých rozpaků a uklidnila mne: ´Jen je nechte, asi to potřebují.´ Viděla jsem, že láska je tu na prvním místě. Adélino vyprávění bylo radostné a strhující, člověk hned dostal chuť to dělat také tak. Ale nejpozoruhodnější byl kontrast a zároveň soulad těch dvou žen. Dva živly:

chtěl žít, ale nevím jak.´ On odpověděl: ´Já také, tak pojď, začneme spolu. Od této chvíle je tato fara tvým druhým domovem.´ Protože jsme měli malý byt, chodil jsem se na faru učit a s otcem Karlem jsem trávil mnoho vzácných chvil. Jednou ke mně přišel a řekl: ´Dostal jsem z ciziny dva froté ručníky, tady ti jeden dávám.´ A příště zase svetr, který dostal z Francie a který mu byl trochu těsný. Tak jsem poznal žité společenství majetku. Takové byly začátky, které mne naplňovaly radostí a nadšením.“ Po Velkém pátku odjely Adéla s Gerdou do Českých Budějovic, kde měly kontakt na P. Miloslava Vlka, sekretáře pana biskupa Hloucha. Ten měl možnost poznat Hnutí již o nějaký rok dříve ve východním Německu. Na Bílou sobotu pozval několik děvčat, aby se setkala s Adélou a Gerdou. Mezi nimi byly například Marie Majerová, Anna Smolková, Ludmila Marešová a Marie Koukolová. Ludmila si pamatuje, že se povídalo o Boží vůli. Ptali se, jak ji poznají. Adéla s Gerdou řekly, že se mají rozhodnout pro jednu a že je Bůh přivede na tu cestu, kde je bude chtít mít, budou-li o to prosit. Anna již delší dobu toužila po hlubším duchovním společenství a nyní poznávala, že je to možné. A tak se po Velikonocích v Praze i Budějovicích začala scházet malá společenství, jedno kolem P. Karla Pilíka a druhé kolem P. Miloslava Vlka. (pokračování) Zpracovala Jarmila Synková 1. Jde o P. Františka Kohlíčka (pozn. red.) 2. In: Moje cesta. Z rukopisu otce Karla Pilíka. Připravila Ludmila Hauptvoglová v roce 2008.

Někteří z těch, kdo poznali spiritualitu jednoty. Druhý zleva P. J. Kutáč, P. K. Pilík, bohoslovec J. Graubner

ZDRAVÍ

Skolióza „Mám velmi nesmělou dvanáctiletou dceru, která má tendenci chodit s ohnutými zády. Při poslední prohlídce jí pediatr diagnostikoval skoliotické držení těla. Mám o její zdravý vývoj velkou starost.“ J. M. je úloha nápravného tělocviku jen malá a slouží pouze ke zlepšení způsobu dýchání a svalového tonu. Úplně jiná věc je skoliotické držení těla, které uvádíte v případě vaší dcery. Za těchto podmínek nedochází k osové rotaci páteře ani k rozvoji skutečné skoliózy. Problém se dá vyřešit během několika let, jestliže spolu s dívkou najdete sportovní aktivity, které zvyšují svalový tonus a svalovou sílu (například basketbal, volejbal, plavání, džudo atd.), a přitom nezapomenete na pravidelné prohlídky u pediatra. Nedokonalá rovnováha trupu může být také způsobena tím, že je jedna končetina mírně delší než druhá. V takovém případě není nutná ortopedická péče, ale postačí obuv se zvýšenou

podrážkou na kratší noze. Každopádně jak skoliotické držení těla, tak asymetrie končetin mají tendenci se v postpubertální fázi spontánně zlepšovat. A konečně ve svém dopise popisujete svoji dceru jako nesmělou dívku a kladete do souvislosti její držení těla s její povahou. Tento postřeh před námi otevírá širší pohled do světa dospívajících, do věku, který je charakteristický tím, že se mladí potřebují vymezit vůči životu dítěte, který nechávají za sebou, stejně jako se musí páteř vyrovnat s rychle rostoucím tělem. Změna je vždy těžká. My rodiče musíme mít odvahu udělat první krok. Dobré je svěřit se s našimi pocity a dojmy jako první (ať už jsou pozitivní či cítíme bolest, nevoli atd…!). V dialogu pomáhá, když mluvíme v první osobě a druhého neobviňujeme, nesoudíme, když investujeme čas do aktivit, které mají pro dospívající význam. Stručně řečeno, cílem by mělo být podívat se na svět jejich pohledem, nakolik jsme toho schopni. I my rodiče tedy musíme být méně „sehnutí“ do sebe a více naslouchat a sdílet s dospívajícími vše, co je pro ně důležité. Raffaele Arigliani Foto: Stock

F

áze vstupu do dospívání probíhá obecně u dívek mezi 10 a 12 až 13 lety, u chlapců průměrně o jeden až dva roky později. K tělesným změnám, které jsou čím dál patrnější hlavně díky vývinu druhotných pohlavních znaků, se přidává i rychlý růst. Je snadno pochopitelné, že problémy spojené s nosnou strukturou kostry, tedy páteří, se objevují převážně v této době. Mezi skoliózou a skoliotickým držením těla jsou však podstatné rozdíly. V prvním případě (při skutečné skolióze) lze deformaci páteře potvrdit rentgenem: dochází k rotaci obratlů ve skoliotickém úseku, jejímž následkem je hrb, technický termín označující vyčnívající a asymetrickou část páteře. Skoliózu má asi 5% dospívajících, převážně dívek, a projevuje se obecně před nebo kolem data první menstruace a má tendenci se zhoršovat, pokud se včas nezasáhne. Léčba se volí podle stupně zkřivení páteře vzhledem k růstu, který se ještě u dítěte očekává. Spočívá v nošení korzetu, nebo (pouze v závažnějších a zhoršujících se případech) v korekčním chirurgickém zákroku. U skutečné skoliózy


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Vliv, úloha a nebezpečí filmu

22


Foto: Ludmila Šturmová

P

Jaká by měla být úloha filmu a jaké nebezpečí může film představovat pro morální vývoj člověka? To jsou otázky i dnes velmi aktuální. Pozoruhodné encykliky Pia XI. o vlivu filmu Vigilanti cura z 20. června 1936 a Pia XII. z 8. září 1957 o filmu, rozhlasu a televizi Miranda prorsus1 mohou být inspirací i v současnosti. Z jejich bohatství vybíráme alespoň některé myšlenky. třídy na film, který rozněcuje vášně a podněcuje špatné instinkty dřímající v duši.“ Obsáhle se vyjádřil i o rostoucím významu a moci fil-

mu: „Mezi moderními zábavami ovšem zcela zjevně získává nejvýznamnější pozici film. (…) Sotva je třeba opakovat, že každý den ho Foto: Stock

ius XI. adresoval encykliku biskupům Sp oj e ných států. Impulzem k jejímu napsání byla tehdejší úroveň filmové produkce a situace ve filmovém průmyslu, který podle něj „mílovými kroky uhýbá ze správné cesty a v plném světle staví před oči neřest, zlo a hřích“. V encyklice uvedl, že vždy považoval „za svou nejzávažnější povinnost, kdykoli se naskytla příležitost, vést nejen biskupy a klérus, ale i všechny čestné lidi dobré vůle, aby s plnou pozorností zkoumali tento závažný problém“. Otázku vlivu filmu pokládal za důležitou pro jeho dopad na občanskou společnost, a z toho důvodu považoval „za vhodné ji důkladněji probrat“. Jednoznačně se však vyslovil pro užitečnou roli, kterou může film v církvi sehrát, neboť „je skutečně potřebné účinně využívat ke slávě Boží, pro spásu duší a šíření království Ježíše Krista všechny vynálezy, kterých bylo v průběhu věků z Boží milosti dosaženo v humanitních, ale i technických a průmyslových oborech“. S odvoláním na tehdejší úroveň filmové tvorby ve Spojených státech poukázal na to, že „je jednoduché domyslet si, proč byli producenti v pokušení znovu filmovat scény zasluhující pokárání, které uspokojují nejnižší vášně. Produkce filmů, předkládající umělecké zpracování témat inspirovaných ctností, totiž vyžaduje talent, práci, techniku, dokonce i dost peněz; zatímco je obvykle snadné přitáhnout určité publikum, určité společenské

shlédnou miliony diváků. U všech národů bez ohledu na kulturní úroveň neustále roste počet kinosálů. Všem, bohatým i chudým, poskytuje stejnou radost a osvěžení.“ Též je podle něj „dnes nemožné najít jiný prostředek vlivu, který by byl schopný působit na zástupy účinnějším způsobem“. (…) Pokud je film zvukový, účinnost představení jen roste, protože slovo umožňuje pochopit všechny scény v prosté atmosféře fascinace.“ Papež též zmínil, že se „filmy stávají skutečnými školami schopnými vést většinu lidí buď ke ctnosti nebo k neřesti, lépe než prostřednictvím úvah“. Vyjádřil naléhavé přání, „aby tyto instituce sloužily k podpoře zdravých požadavků křesťanského svědomí a aby zamítaly všechno, co by svou povahou zraňovalo nebo porušovalo dobré mravy. Není snad všem zřejmé, že pohoršlivé scény mají velký vliv na ducha diváků? Nakolik opěvují vášně a neřesti, natolik dávají příležitost ke hříchu. Svádějí mládež na scestí. Vrhají špatné světlo na život. Oslabují a zesměšňují evangelijní rady dokonalosti. Potírají čistou lásku a svatost manželství, rodinnou důvěrnost. Dokáží totiž vzbudit předsudky a falešné soudy mezi lidmi, mezi společenskými vrstvami, mezi národy a rasami.“ Na druhé straně se ale podle jeho slov film může stát nástrojem dobra: „Pokud je však film ve službě ideálu, jak blahodárný je jeho vliv! Poskytuje odpočinek a zábavu; povzbuzuje a stimuluje k dobrému; dává dobré rady; dává poznat slávu a činy všech národů; předkládá přitažlivým způsobem pravdu a ctnost; dává vznik-

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Pius XII. ve své encyklice o filmu, rozhlasu a televizi Miranda prorsus, vydané o více než dvacet let později, napsal, že „církev tyto vynálezy od počátku přijímala nejen se zvláštní radostí, nýbrž i s bdělou opatrností matky, které leží na srdci ochrana jejích dětí zapojených do tohoto pokroku“. Tato péče vychází podle papeže z poslání, které církvi svěřil božský Vykupitel, pro-

tože je nezpochybnitelné, že nové vynálezy mají silný vliv na způsob myšlení a jednání jednotlivců i společnosti. Jak uvedl, církev se o ně zajímá i z důvodu, který považuje za „nejvznešenější ze všech motivů, totiž předávání poselství lidem, poselství o věčné spáse, poselství o nesrovnatelné síle a bohatství a konečně poselství, které lidé všech národů a dob mají přijmout

cílům vysílací techniky chtít ji využívat výlučně k politickým a propagandistickým cílům nebo považovat tak vznešenou věc za pouhou ekonomickou záležitost. Nelze vůbec akceptovat teorii těch, kdo se navzdory zjevnému morálnímu a materiálnímu úpadku, způsobenému podobnými naukami v minulosti, zasazují o ´svobodu projevu´ ne v pravém smyslu, Foto: archiv

nout a podporuje touhu po lepším vzájemném poznání různých společenských tříd, zemí a ras; podporuje spravedlnost; vede všechny ke ctnosti; konečně spolupracuje ze všech sil na novém a lepším postavení lidstva.“ Slova varování papež směřoval také výslovně k těm, kterým není lhostejná výchova mladé generace: „Scény, které se odvíjejí na plátně, hrají muži a ženy, které příroda obdařila výjimečným půvabem … jak by tedy v těchto podmínkách mohli nepůsobit extrémní pokušení pro mládež? (…) Protože právě ve věku, kdy se rodí a utváří smysl pro počestnost, kdy se poctivost promítá do ducha, totiž ve věku, kdy se ve svědomí utváří pojetí povinnosti a kdy konečně ideál působí na život a dává mu směr, v tomto věku uplatňuje film všechnu svou sílu a dosahuje maximální účinnosti.“ Pius XI. uvedl, že „problém filmu by se radikálně a velmi šťastně vyřešil, kdyby byla vůle přistoupit k produkci filmů inspirovaných křesťanskými principy“. Filmovým tvůrcům pak byla určena tato slova: „Také nikdy nepřestaneme chválit ty, kdo se věnují nebo budou věnovat tomuto umění. Ať se však snaží, aby jejich filmy opravdu vyjadřovaly křesťanský ideál a přispívaly ke skutečnému vzdělávání lidí!“

Pius. XII.

a osvojit si podle slov apoštola národů: Áčkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat všem, jak se uskutečňuje ono tajemné rozhodnutí, které bylo od věků skryté v Bohu, Stvořiteli všeho.´2“ Dočítáme se zde také, že „aby uskutečnění Božího plánu skrze člověka bylo jistější a účinnější, prohlásili jsme z moci své apoštolské autority sv. archanděla Gabriela ´který lidskému rodu přinesl (…) tak vytouženou zvěst vykoupení, nebeským patronem´3 telegrafu, telefonu, rozhlasu a televize4“. V jedné z kapitol se Pius XII. zmínil též o omylech týkajících se svobody vysílání: „Je však v protikladu ke křesťanskému učení a nejvyšším

na nějž jsme poukázali výše, nýbrž jako o svobodu vysílat cokoli bez jakékoli kontroly, ať je to třeba nemorální a nebezpečné pro duše.“ Audiovizuální techniky mají být podle papeže ve službě pravdě a dobru. „Mají předkládat pravdu a navíc upevňovat pouta mezi lidmi, vzájemné porozumění, solidaritu ve zkouškách, spolupráci mezi veřejnou mocí a občany.“ Zmínil se též o tom, že velká část odpovědnosti připadá provozovatelům kin a distributorům filmů. Připomněl také „závažnou povinnost vyloučit záludnou a neslušnou komerční reklamu, i když je často předváděna s filmy, které nejsou špatné“. Na rozšíření a dostupnost televizního vysílání pak reagoval slovy, že umožňuje „působivou sluchovou i zrakovou

účast na vzdálených událostech ve stejném okamžiku, kdy se dějí. Tato účast přerůstá v osobní kontakt, a pocit blízkosti velmi vzrůstá kvůli intimitě rodinného života.“ K jeho vlivu na život rodiny pak napsal: „Proto je třeba počítat se sugestivní povahou televizních přenosů v intimitě rodinné svatyně, kde jejich vliv na formování duchovního, intelektuálního a morálního života členů rodiny a zvláště dětí, které nevyhnutelně podléhají zaujetí novou technikou, bude nedozírný. Jestli je pravda, že ´malé množství kvasu prokvasí celé těsto´,5 a že ve fyzickém životě mladých lidí může zrnko infekce zabránit normálnímu tělesnému vývoji, oč více může jeden špatný prvek ve výchově ohrozit duchovní rovnováhu a mravní rozvoj! A kdo ví, jak často se dítě, které odolá nákaze nemoci na ulici, ukáže neodolné vůči zdroji nákazy, jež se nachází ve vlastním domě? (…) Díky tomu, že snadněji udrží velké i malé uvnitř domácího prostoru, může televize přispět k posílení pout lásky a věrnosti v rodině, ale vždy pod podmínkou, že nezmenší hodnoty věrnosti, čistoty a lásky.“ O kousek níže pak řekl, že „pedagogický smysl často od rodičů požaduje, aby dávali dobrý příklad i za cenu osobních obětí, když se vzdají některých programů. A bylo by snad příliš žádat po rodičích oběť, když se jedná o nejvyšší dobro jejich dětí?“ Zpracovala Anna Černá

1. Celý text obou encyklik je publikován na www.cirkev. cz/media. 2. Ef 3,8–9. 3. Litt. Apost. d. 12 Ianuarii, a. 1951: A. A. S., sv. XLV, 1952, str. 216–217. 4. Tamtéž. str. 216. 5. Gal 5,9.


23

U ŠÁLKU ČAJE S MIROSLAVEM BAREŠEM

Otvírání nových horizontů Foto: archiv rodiny Bareše

Stále častěji se ve farnostech setkáváme s postavou jáhna. O povolání k této službě jsme si tentokrát u šálku čaje povídali s ženatým jáhnem Miroslavem Barešem ze Zbraslavi u Brna.

K

do je to vlastně jáhen? Je to někdo mezi laikem a knězem? „V katolické církvi máme sedm svátostí. Jednou z nich je služebné kněžství. To má tři stupně svěcení: jáhenství, kněžství a biskupskou službu.“ O jáhenství jsou zmínky i v Bibli, že? „Ano, v prvotní církvi bylo jáhenství častou formou služby v církvi. Postupně však církev tuto službu přestala využívat a v plnosti jejího původního smyslu ji obnovila až po druhém vatikánském koncilu.“ Může se jáhen, na rozdíl od kněze, oženit? „V současnosti má jáhenství dvě podoby: jáhenství přechodné, pro svobodné muže jako předstupeň před kněžským svěcením, a jáhenství trvalé, určené ženatým. To se týká i mne.“ Jaká je vaše profese? „Vystudoval jsem stavební fakultu a původně jsem pracoval jako projektant. Po revoluci jsem nastoupil na stavební úřad jedné městské části v Brně a posledních sedm let pracuji na Magistrátě města Brna.“ Stavební fakulta asi není vaše jediná vysoká škola… „Ne, obecně se trvalým jáhnem může stát ženatý muž, který je pokřtěn, biřmován, dosáhl věku 35 let a má předepsané teologické vzdě-

24


Ing. Miroslav Bareš.

lání. Takže i já jsem musel vystudovat teologickou fakultu v Olomouci. Svěcení je také podmíněno písemným souhlasem manželky.“ Vaše žena souhlasila? „Jistě. Pro jáhna nadále zůstává na prvním místě to, že je manželem a tátou. A kdyby ho rodina potřebovala v určitém období velmi intenzivně, dostala by přednost. Vědomí toho je velmi osvobozující. Když jsem do přípravy na jáhenství vstupoval, počítala manželka s tím, že část svého soukromého času věnuji této službě. Některé věci však děláme spolu, například přípravy snoubenců, konzultuji s ní kázání, prostě je mým nejbližším spolupracovníkem.“ Co služba jáhna obnáší? „Jáhen má v církvi zpřítomňovat Krista – služebníka. Je-

ho služba se odvíjí od podmínek a potřeb farnosti, v níž žije. Jáhen tedy může vést bohoslužby slova, vyučovat, křtít, oddávat a pohřbívat. Vede pastorační rozhovory, někdy se stará o chudé…“ Co z toho konkrétně patří do vaší pracovní náplně? „Žijeme ve Zbraslavi, kde působí ještě jeden ženatý jáhen, který tuto službu, na rozdíl ode mne, vykonává na plný pracovní úvazek. Kněz k nám dojíždí, a tak i proto máme práce dost a dost. Vzájemně se ale doplňujeme. Zajišťujeme výuku náboženství na školách, připravujeme na křty a sňatky, vedeme bohoslužby slova… Také děláme nezbytnou manažerskou práci, jakou je pořádání různých setkání, ale patří sem i údržba a rekonstrukce budov či ekonomický chod farnosti.“

Dá se to při zaměstnání stihnout? „Na magistrátě mám pevnou pracovní dobu. To, že denně strávím dvě hodiny ve vlaku, jsem přijal jako výhodu – je to pro mě čas, který věnuji přípravám kázání, přípravě programů setkání a podobně. Ještě se mi skutečně nestalo, že by má jáhenská služba nabourala chod rodiny.“ Co na vaše jáhenství říkají děti? „Máme tři děti – nejstarší bude maturovat a nejmladšímu je patnáct. Když jsem začal studovat, dívaly se starší děti na mou přípravu dost skepticky. Modlil jsem se za vyřešení této situace a byl jsem ochotný se svěcením počkat. Hodně jsme o tom také spolu mluvili. Během pěti let své postoje zásadně změnily. Když jsem po svěcení uděloval ve farnosti novojáhenské požehnání, čekaly až na konec a pak mi řekly: ´Tati, klekni si, my ti chceme taky dát požehnání.´ Byl to pro mě jeden z nejkrásnějších zážitků z celého svěcení.“ Od vašeho jáhenského svěcení uplyne rok, mohl byste při pohledu zpět říci, zda vám tento rok víc dal nebo vzal? „Zcela jistě dal. Od svěcení prožívám, a doufám, že budu prožívat stále, pocit zvláštního štěstí, že patřím Pánu, že jsem odpověděl na jeho volání. Jsem překvapen Pánovou blízkostí při vyslyšení modliteb a řešení složitých situací. Jsem šťastný v jistotě a trvalosti tohoto vztahu a díky svěcení se mi otevírají nové horizonty, které jsem předtím nepoznal.“ Za rozhovor děkuje Irena Kyliánová


25

MÉMU BUDOUCÍMU MUŽI A DĚTEM Je pravděpodobné, že až dosáhnu jistého věku – a bude to rychleji, než si myslím – začnu dělat nebo říkat divné věci. Začnu ztrácet věci, zapomínat, co se stalo, nebudu hned poznávat lidi, kteří jsou odjakživa součástí mého života, včetně vás. Možná už to ve mně klíčí, protože mám v hlavě občas prázdno. Zapomenu, kam jsem dala důležitý dokument, adresu nebo věc. Nicméně doufám, že zatím to je jen roztržitost, normální povrchnost, s níž dělám věci automaticky, protože mne ve skutečnosti nezajímají a raději bych je nedělala. Ale může se stát, že dříve nebo později budu tohle

26


Foto: Stockxpert

V

rátila jsem se domů včera večer. Dnes v noci jsem spala na gauči v obýváku. Zamkla jsem dveře na klíč, aby za mnou nemohla babička. Není ale snadné tady usnout, připadáte si jako host ve vlastním domě, jako někdo, kdo sem nepatří. S babičkou se to zhoršilo. Její nemoc převrací naruby každodenní rodinný život. Nespí, pomočuje se, schovává věci, obviňuje tátu a mámu z toho, že jí kradou peníze, každý den odpoledne sejde do kuchyně oblečená na ven a chce, aby ji tatínek dovedl domů. Dnes jsem ji mámě pomáhala umýt a musela jsem ji téměř silou donutit, aby šla do sprchy. Je léto, venku slunce láká k moři. A já trčím tady a hledám trochu klidu. Ale nedokážu ho najít. Něco ve mně křičí. Beru do ruky tužku a první papír, co jsem nahmátla v tašce, a píšu.

Budu Někdo dělat kvůli nemoci. Budu zaměňovat lidi, místa a události svého života, plést si vás, které miluji, s lidmi, které jsem milovala v minulosti. Všechno na základě podobných pocitů, které jsem zakoušela a budu zakoušet dál, ale už to nebudu umět rozlišovat. A tak se budu dívat na televizi a bude se mi zdát, že poznávám přátele nebo známé z mládí. Nebo zavolá některý z vašich přátel a já vám to zapomenu říct nebo napsat. Někdy budu nesnesitelná, hašteřivá, zlostná, paličatá a vrtošivá jako malá holčička. Budu vám ošklivě odpovídat. Budu vás zraňovat. Pak za nějaký čas začnete nacházet moje věci porůznu schované na nejpodivnějších a nejnemyslitelnějších místech. To bude znamení. Znamení, že jsem nemocná.

Začnu být podezřívavá a budu ve vás vidět nepřátele. Lidi, před kterými se musím bránit, lidi, kteří chtějí zneužít mě a moje peníze. Schovám je a budu vás podezřívat, takže vás urazím a vy se za to budete na mne zlobit. Buďte si vědomi, že i tato zlost je znamení. Znamení toho, že já už nejsem já. Znamení toho, že manželka, matka a babička, kterou jste znali, postupně odchází a nechává u vás jen svoji tělesnou, zranitelnější a bojácnější část. Přestanu vás poznávat. A nebude to proto, že už bych vás nemilovala, ale protože už nebudu zdravá. Budu nemocná. Stane se, že vás budu v čím dál kratších záblescích jasného rozumu prosit o odpuštění, ale už se z toho nebudu moci nikdy dostat. To nemoc požírá

moje mozkové buňky, maže moji mysl, moje vzpomínky, můj život. Zůstane mi jen přítomnost, to, co mi vy pomůžete prožívat, důstojnost, kterou mi budete schopni dát. Ano, protože přijde chvíle, kdy budu nemohoucí. Už nad sebou nebudu mít vládu. Budu podobná zvířeti v kleci. Umazaná od všech svých exkrementů. Páchnoucí svým potem. Odpudivá. Budu si oblékat šaty, které se nehodí pro roční dobu, nepřevléknu se, pokud mne nepřevléknete vy, neumyju se, pokud mne neumyjete vy. Budu se vám ošklivit. Ano, i to. A i přes lásku, kterou mi budete dávat, se budu snažit utéci, uprchnout tam, kde jsem se narodila, nebo na místa, kde jsem bydlela nebo kde jsem to nejvíce milovala. A tak vás prosím, nemyslete si, že to nezvládnete, že to nesnesete, že je toho na vás moc. Řekněte si někomu o pomoc a smiřte se se svými pocity. Jedině tak budete mít sílu čelit tomu, co ještě přijde. Nemyslete si, že už neslyším. Nemyslete si, že je můj život méně důležitý jen proto, že ho prožívám v tomto stavu. Možná už to nebudu já, jaká jsem dnes, ale stále budu Někdo. Budu vaší noční můrou, která tíží mysl, srdce i vás celé, která převrací dřívější hodnoty a jistoty. Budu trýzeň, která očišťuje. Ale nechte mne do sebe vstoupit. Nenechávejte mne mimo, když budete něco pro mne dělat. Dělejte vše pro mne soustředěně, pozorně, i když s bolestí. Nechte mne, ať vás zraním. Dovolte mé lhostejnosti, ať vás drásá. Plačte. To bude moje poslední životní lekce. To bude můj poslední dar pro vás. Tamara Pastorelli

KŘÍŽOVKA

Naše doplňovačka

30. června 1899, tedy před 110 lety, se narodil TAJENKA. Až do čísla 7 vyplňujte vždy dva výrazy s pěti písmeny (poslední písmeno prvního slova je počátečním písmenem druhého). 1

2

3

4

6

7

8

9

6/ zařízení k otvírání dveří; násilné zabrání cizího území 7/ rituálně čisté (pro židy); rám kola bicyklu 8/ poskytl slevu 9/ podstavec pod sochou Pomůcka: AKANT

TIPO

1/ německy píšící pražský spisovatel; plastický dekorativní motiv (v architektuře) 2/ vydej rozkaz; každou chvíli 3/ španělský šlechtic; anglicky sen 4/ středoafrický stát; oteklá 5/ až sem; katolický kněz, vynálezce hromosvodu

5

TY TAK SMĚŘUJEŠ K VÝŠINÁM…

HLEDÁŠ SVĚTLO A TEPLO!

MY DVA MÁME SPOLEČNÉ ZÁJMY!

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

A PIPO

Časopis Hnutí fokoláre Červen 2009, ročník 18 (12) Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková Dott. Martina O’Byrne PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Jarmila Vachová NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City

Walter Kostner

ZATÍMCO KOŘENY SMĚŘUJÍ DOLŮ, DO TMY!

UVĚDOMUJEŠ SI, ŽE PRO TEBE NĚKDO PRACUJE VE TMĚ?

ŽE BY BYL NĚKDO, KDO PRACUJE VE TMĚ A V TICHOSTI TAKÉ PRO MNE?

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Foto: archiv Eli Folonari, fokolarinka zodpovědná za Centrum Chiary Lubichové.

27

Společný víkend stál opravdu za to. Bylo nás přes padesát.

Odvaha, rychlost a statečnost při hře „Boj o totem“.

U

Fota: Dalibor Slavíček

ž název vypovídal o tom, že půjde o super akci. V pátek 1. května jsme přijeli na Barboru blízko Majdaleny u Třeboně. Nevadila nám ani bouřka, která nás od míčových her zahnala do domu. Zahráli jsme si uvnitř několik seznamovacích her, abychom se neoslovovali „Hej ty“. Po nasycení následoval výklad Zlatého pravidla „Co chceš, aby druzí dělali tobě, dělej i ty jim“ a pár příkladů ze života některých z nás. Zlaté pravidlo nás provázelo po ce-

MEGA ACTION

Za vše děkujeme při mši svaté sloužené P. Jaroslavem Karasem.

lé tři dny, při sledování filmu, písničkách a také při práci. Protože „bez práce nejsou koláče“, v sobotu ráno jsme se rozdělili do několika pracovních skupin a pomohli jsme naštípat dříví, zušlechtit zahradu, či na stavbě. Naším cílem nebyly jenom „koláče“. Chtěli jsme přiložit ruku k dílu a ve spojení s celosvětovou akcí Chlapců a děvčat pro jednotu přinášet lásku tam, kde žijeme, a pomáhat, aby se „šedá“ místa stávala barevnější a radostnější. Nikdo při práci nechyběl. Součástí programu byly i skvělé hry,

jako například „Boj o totem“. Prožili jsme venku krásnou mši svatou, kterou doprovázel náš úžasný sbor. U táboráku nás manželé Fürstovi seznámili se svými zkušenostmi s pěstounskou péčí. Krásnou tečkou na závěr společných dní byla hra, při níž měl každý na zádech papír, na který jsme psali, čím nás obdaroval. Když jsme si přečetli své skóre, velice neradi jsme se loučili. Na tomto víkendu ve znamení znaménka „X“ (krát, tj. znásobme svou lásku), se nám všem opravdu moc líbilo. Jan Ettler, Daniela Marková

„Myslím, že to byla vydařená akce se spoustou podobně smýšlejících lidí, což utvořilo bezva atmosféru. Díky za krásný víkend a ahoj na další akci.“ Eliška „Našla jsem zde spoustu nových přátel, skamarádila jsem se více s těmi, které jsem už znala, a ráda jsem si zahrála různé hry. Získala jsem zde nové podněty a zkušenosti. Ráda bych si to zopakovala.“ Wendy „Dobrý, poznal jsem nové lidi, prožil hezký víkend, … vše fajn až na komáry!“ Honza

Přiložili jsme ruku k dílu.

„Mně se tento víkend moc líbil. Byl nabitý zábavným programem. Poznal jsem spoustu nových lidí a potkal staré přátele.“ Ondra

Po vykonané práci máme pořádný hlad.

2009 ROČNÍK 18 (12)

Recommend Documents