2009 ROČNÍK 18 (12)

4/2009 ROČNÍK 18 (12)

ČLOVĚKCO V DNEŠNÍ VÁS ZAJÍMÁ DOBĚ ...

Foto: Markéta Jírů

Blíží se Velikonoce, které si lidé kromě jiného spojují se symboly v podobě beránků, kuřátek, zajíčků apod. Jde o folklorní záležitost, nebo mají tyto symboly křesťanské kořeny? M. F.

Č

eská společnost, na první pohled nenáboženská, sekulární, se někdy až překvapivě v lecčem projevuje nábožensky, křesťansky. Avšak zatímco třeba u Vánoc je to jakoby samozřejmé, u Velikonoc je to někdy méně zřetelné, avšak tím cennější. Určité křesťanské tradice a symboly bývají spíš zachovávané a živější na venkově než ve větších městech. A teď k velikonočnímu beránkovi. V duchu se přeneseme do dávné minulosti, do doby kolem roku 1250 před naším letopočtem, kdy Hospodin po postupném a dramatickém nátlaku na supervelmoc tehdejšího světa, Egypt, který nechtěl Hebrejcům dovolit, aby mohli svobodně odejít a sloužit na poušti svému Bohu, vysvobozuje svůj národ z egyptského otroctví. Situace se zlomila oné noci, kdy Hospodinův anděl procházel Egyptem a usmrcoval všechno prvorozené od lidí i od dobytka. Jen v izraelských domech, které byly označeny krví beránka, zabitého v předvečer, nikdo nezemřel. Toto vynechání, „přejití“ (hebr. pesach) izraelských příbytků andělem smrti, následný rychlý noční odchod z Egypta, přechod Rudým mořem, uzavření Smlouvy na hoře Sinaj, putování do zaslíbené země, vždy

Velikonoce tvořilo jádro náboženského života Božího lidu. Na památku těchto událostí se proto jako největší výraz radosti z Hospodina každoročně zabíjel beránek a jedl se s nekvašenými chleby. Později židé každoročně slavili pesach (Velikonoce) v jeruzalémském Chrámě, kam připutovali z blízkého okolí i ze zahraničí. Proto na příslušném místě Chrámu bylo pro desetitisíce poutníků rituálně zabíjeno velké množství beránků. Nomádský symbol beránka používa-

jí také proroci, aby vyjádřili nevinnost a bezbrannost, typické pro toto zvíře, a aby vztáhli tyto vlastnosti na Hospodinova služebníka, který je věrný Hospodinu a nevinně trpí za hříchy druhých. Sv. Jan Křtitel, když u řeky Jordánu poprvé spatřil Ježíše, říká přítomným: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa. “(Jan 1,29) Pro křesťany se proto tento předobraz beránka naplnil v Ježíši Kristu, který za nás právě o židovských Velikonocích v Jeruzalémě trpěl a zemřel na kříži, aby jako dokonalý Beránek přinesl vykoupení všem lidem – ne z egyptského otroctví, ale z otroctví hříchu a smrti. Proto se o křesťanských Velikonocích vystavuje v kostelích plastika beránka,který drží praporec se znamením kříže. A přesně stejní beránkové se pečou ze sladkého těsta a vystavují se v rámci lidové tradice za okny domů jako krásný velikonoční symbol. Kromě beránka, mláděte ovce, si lidová tradice v této době, kdy se příroda naplno rozvíjí,připomíná jako znamení nového života i jiná mláďata. Tady je důležité si uvědomit, že tradice vajíček, zajíčků, kuřátek, jako i dalších lidových symbolů Velikonoc a jara, pochází z dob, kdy na venkově lidé běžně chovali drobné zvířectvo. A proto nebylo nic neobvyklého, že v jedné komoře seděly dvě husy na vejcích, zatímco třetí už vodila žlutá housátka po dvoře. A v jiném koutě dvora zase kvočna svolávala svá kuřata atd. To bylo běžné prostředí našich předků na venkově, ke kterému patřila i upřímná křesťanská víra a opravdu radostné slavení velikonočních svátků. P. Miloslav Kněz

OBSAH Velikonoce 2/ Když ještě nebyly kostely 3/ Spojují nás křesťanské životní hodnoty 4/ Rodičovská péče a politika zaměstnanosti 6/ Rodina jako tvůrce hodnot a kolébka víry i lidskosti 8/ Být sami a být sjednoceni 10/ Na cestě ke smíření 12/ Škola Abba 13/

2

| Nové Město | 4/2009

Slovo života 15/ Trapné ticho 16/ Přinášet světu Krista 17/ Boty číslo 42 19/ Jak se daří zvířatům? 21/ Rodina se musí v Evropě stát prioritou 22/ Nejen hrát, ale i chválit 24/ Komix 25/ Moje velikonoční vigilie 26/ Křížovka 27/ Věříme v Prozřetelnost 28/

„Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Vondroušova 1150, Praha 6 - Řepy, 160 00, [email protected], m: 00420 737 436 810 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, MUDr. Martin Uher, PhD., Ing. Jana Friedová

Když ještě nebyly kostely V tisku se před časem hovořilo o objevu pohřebiště z doby kamenné v německém Eulau, starém zhruba 4600 let. Zájem široké veřejnosti tehdy upoutal fakt nálezu společného rodinného hrobu, přičemž to, že šlo o skutečnou rodinu, bylo prokázáno i zkouškami DNA. Našli zde společně pohřbeného muže a ženu, kdy muž držel v náručí syna starého osm až devět let a žena tiskla k hrudi čtyř až pětiletého syna. Způsob uložení jejich ostatků jakoby symbolizoval jejich rodinnou jednotu a pouto lásky. V dávné době se stali obětí násilné smrti a dnes se pro nás stávají bezděčnými svědky toho, že v Evropě musela lidská rodina už tehdy znamenat pro vzájemné soužití zdroj určitých hodnot i ideální prostředí k jejich ochraně. Zamyslíme-li se nad vznikem a šířením křesťanství, můžeme často zapomínat přihlížet ke společenskému kontextu a k prostředí té doby. Úplně první kos-

tel, který byl zbudovaný v Římě, je kostel sv. Jana na Lateránu, postavený císařem Konstantinem až na počátku čtvrtého století. Křesťané do té doby, tedy v předcházejících tři sta letech, bez budov a náboženských struktur, prosytili společenské předivo římské říše a proměnili ho tak, že dosáhli nebývalého kulturního a společenského rozvoje. Kde se však do té doby odehrával jejich společný život? V domech, v rodinách, na místech, kde šlo o běžné každodenní vztahy. Lidstvo je na cestě věčného hledání, přestože se zdá, že dnešek už nemá co říct lidem zítřka. Rodina by si měla připomínat, že zdroj naděje a klíč k budoucnosti má ve svých rukou. Jde navíc i o její zodpovědnost. Nedo Pozzi

1. Spojují to se snahou omezit světskou moc církve.

Foto: E. Schulz/AP

J

aká je dnešní Evropa? Duch postupné laicizace vane všemi směry a zdá se, jakoby dál nevratně posunoval proces sekularizace, jejíž počátek někteří historici datují už do XVI. století.1 Od prahu křesťanského letopočtu přitom člověk antického řeckořímského světa prošel cestou úžasu nad zbožšťujícím setkáním s člověkem-Bohem až po postupnou identifikaci s Boho-člověkem, jehož výkřik z dřeva kříže zněl i pro něj. Je obtížné pochopit a zcela ocenit, jak byl lidský druh během této dvoutisícileté cesty formován, o kolik a o jaké hodnoty se obohatil, a co může pro lidstvo znamenat případný konec křesťanské zkušenosti, který někteří předvídají a jiní se ho obávají jako období „dne poté“ („After Day“), kdy absentuje naděje a svět ztrácí svoji budoucnost. Někteří v této souvislosti rádi předkládají apokalyptické scénáře, i když o jejich opodstatněnosti lze většinou pochybovat.

4/2009 | Nové Město |

3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

V

sedmdesátých letech jste se seznámila se spiritualitou jednoty. Byla pro vás určitým impulsem při realizaci aktivit, které pak ve vašem životě následovaly? „Ano, bylo to v době setkávání v lesích, či třeba na utajeném koncertě písní P. Pavla Jančíka, kdy mne velmi oslovilo společenství lidí, kteří patřili do Hnutí fokoláre. V té době můj manžel prostřednictvím salesiánů tajně studoval teologii, takže v zájmu zachování jednoty v rodině jsem se v Díle Mariině, kde máme plno přátel, neangažovala aktivně. Vždy mi bylo jasné, že velká duchovní hnutí, která vznikala ve 20. století, jsou pro budoucnost církve v sekularizovaném světě nesmírně důležitá. Velice oceňuji také ekumenickou, či dokonce interreligiozní dimenzi. Zároveň se domnívám, že je velmi důležité, aby ti, kteří žijí určitou spiritualitu, se nedostávali do jakéhosi ghetta mimo své farnosti.“ Jak jste prožívala období komunistického režimu? „Vracím-li se ještě dále zpět do své minulosti, tak si vzpomínám, jak jsem v roce 1960 coby členka pražského Vyšehradského chrámového sboru (kde jsem poznala svého budoucího manžela) zažila spolu s dalšími přáteli ´dobrodiní´ výslechů v Ruzyni a ztrátu práce na základě obvinění z ´protistátní činnosti´. Pochopila jsem ale to, co znamená konkrétní křesťanská solidarita. Tehdy jsem jako čerstvá novomanželka – a začínali jsme s dluhy – hledala práci a přišel mi balík, ve kterém byla mouka, rýže, cukr, káva, uzené maso, sádlo… zároveň s ujištěním od neznámého dárce, že dokud budu bez práce, nemusím mít strach, že budu mít hlad.

4


Spojují nás křesťanské životní hodnoty Česko-německé vztahy jsou stále ještě citlivou záležitostí. K čemu jsou ale překážky, než k tomu aby se trpělivě překonávaly? Nejen o tom hovoří Helena Faberová, která stála u zrodu českého Sdružení Ackermann-Gemeinde.

Po revoluci se H. Faberová věnovala vzniku Diecézní charity. Na snímku (první zleva) na provizorním pracovišti v roce 1990.

Když se manžel vrátil z vojny, přestěhovali jsme se z Prahy na Šumavu – na lipeckou fořtovnu. Ta se stala místem, kde nás navštěvovali naši přátelé a kde také náš duchovní otec a zpovědník P. Jiří Reinsberg vedl utajené rekolekce. V pohraničí jsem také uviděla poničené kostely, kaple, zanedbané hřbitovy a zbytky domů. Říkala jsem si, co jsme získali vyhnáním Němců, kteří zde po staletí žili? Jen zemi nikoho. Cítila jsem proto vyhnání Němců jako čin, kterým jsme si spíš uškodili, než pomohli. Nespravedlnost jsem také vnímala i z podmínek, za jakých žil nepatrný

počet Němců, kteří zde směli zůstat. Jsem proti pojmu kolektivní vina a proti potrestání všech – tedy i nevinných – jen na základě příslušnosti k určité národnosti. Po sedmiletém pobytu na Lipce jsme se přestěhovali do Českých Budějovic, protože naše sedmiletá dcerka onemocněla revmatickou horečkou a lékaři nám doporučili mírnější klimatické podmínky. V Budějovicích pracoval tehdy jako sekretář biskupa Dr. Josefa Hloucha P. Miloslav Vlk,který mne doporučil panu biskupovi jako pracovnici budějovické konsistoře. V tomto – jak jsme z legrace říkali –

´svatém podniku´ – jsem pak strávila dalších 19 let.“ Po revoluci v roce 1990 jste zakládala Diecézní charitu v Českých Budějovicích. Co pro vás toto období znamenalo a jaké zkušenosti s ním byly spojené? „V roce 1990 se stal budějovickým biskupem Miloslav Vlk, který mi navrhl, abych využila svých dosavadních zkušeností a kontaktů a věnovala se vzniku Diecézní charity. Musím se přiznat, že jsem nevěděla, do čeho jdu – navíc ve věku, kdy jsem měla již nárok na důchod. Byla to ale doba nesmírné euforie a nadšení, že můžeme pro církev a pro lidi konečně svobodně pracovat. Velice nám tehdy pomohly stáže a zkušenosti německé, rakouské a francouzské charity. Bez jejich pomoci – a to i finanční – bychom velice těžko začínali. Učili jsme se zpracovávat projekty, motivovat dobrovolníky, hledat a nalézat to, čím bychom mohli být jako křesťané v sociální oblasti užiteční.“ Stála jste u vzniku Ackermann-Gemeinde u nás. Co vás k tomu osobně vedlo? „Když jsem pracovala na budějovickémbiskupství,poznala jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let paní Marii Weiss z Mnichova. Nevěděla jsem tehdy, že je členkousudetoněmeckékatolické organizace AckermannGemeinde. Co však bylo naprosto jasné, že je to člověk bez jakékoli trpkosti, ochotný pomáhat (i s osobním rizikem) lidem u nás, v tehdejším Československu, odkud byla vyhnaná. Dá se říci, že to byl její osobní příklad – později i příklad dalších členů Ackermann-Gemeinde – který mne přivedl ke spolupráci.“ Proč vznikla AckermannGemeinde i u nás a jaké cíle sleduje? „Němečtí Ackermanni vznikli v roce 1946 jako kato-

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ

Helena Faberová s Nadějí Mandysovou na ekumenickém setkání žen v Českých Budějovicích v roce 2003.

a kvalitní. První a nejdůležitější je, jsem člověk, druhá, jsem muž či žena, třetí, jsem věřící, ateista, muslim či křesťan…, a na posledním místě stojí, zda jsem Čech, Němec, Francouz, či Rus… Pokud se něco z druhé, třetí či čtvrté řady předřadí před pojem jsem člověk, dopadá to ve společnosti vždycky špatně. Chtěla bych ještě dodat, že jsme ekumenicky otevření a nabízíme svůj program každému, kdo sleduje obdobné cíle.“ V březnu proběhla třídenní konference na téma „Spolupráce církví a občanského sektoru v České republice a ostatních státech EU“. V jejím rámci se konal i benefiční koncert pro podpo-

ru projektu Magdala, se kterým jste úzce spojená. Mohla byste ho více přiblížit? „SdruženíAckermann-Gemeinde kromě svého hlavního zaměření, totiž působení v česko-německém dialogu, se snaží své členy a sympatizanty upozorňovat na sociální problémy doby. Proto vyzýváme své členy například k podpoře českého hospicového hnutí a s prosbou o pomoc jsme jim představili i projekt Magdala. Impulsem k vypracování českého projektu na pomoc obětem nucené prostituce a obchodu se ženami byla Evropská konference křesťanských žen proti obchodu se ženami v září 1997 v holandském městě Amersfoort. Jako tehFota: archiv Heleny Faberové

lická organizace k vzájemné podpoře vyhnaných Němců, kteří v poválečném Německu prožívali velice těžké období. Později však rozvinuli svou činnost a ukázali, jak rozumějí slovu pokání, odpuštění a smíření. Dokazovali to tím, jak jsem již výše naznačila, že s osobním rizikem pomáhali křesťanům v naší zemi. Po politických změnách roku 1991 započala jejich činnost v osobě P. Antona Otteho i v Praze. Zde v roce 1999 vzniklo v emauzském klášteře české občanské sdružení, které svým názvem Sdružení Ackermann-Gemeinde chtělo poukázat, že navazuje na dlouhodobé záslužné aktivity své německé sesterské organizace.V české organizaci se sdružují jak Češi, tak i Němci – samozřejmě při zachování své vlastní národní identity. Spojujínáspředevšímkřesťanské životní hodnoty a snaha o překonávání předsudků ve vzájemných vztazích, uznání historických křivd, kterých se v minulosti dopustily obě strany. Chceme prohlubovat také znalosti o národních tradicích a kultuře obou národností. V našem programu je i snaha podporovat práva menšin – výchovakuvědomělémuevropanství, právě tak jako podpora aktivit, které vedou k dobrým vztahům mezi občany Česka a Německa. Česko-německé vztahy jsou však v určité části našeho státního celku stále ještě citlivou záležitostí, takže samozřejmě musíme počítat i s tím, že naše aktivity nejsou vždy pozitivně přijímány. K čemu jsou ale překážky, než k tomu aby se trpělivě překonávaly? V letošním roce si připomínáme 10 let od vzniku našeho sdružení a domnívám se, že jsme nějaký kus cesty společně ušli. Jaké úkoly stojí před námi, ukáže budoucnost. Kdesi jsem četla tuto definici priorit, které by měly fungovat, aby lidský život byl slušný

Na Evropské konferenci křesťanských žen v holandském Amersfoortu (září 1997), která byla impulsem k vypracování projektu Magdala.

dejší místopředsedkyně Unie katolických žen jsem se této konference zúčastnila. Přijalo na ni pozvání 70 žen z 19 evropských zemí. České křesťanské ženy, které jsem v Amersfoortu zastupovala pouze já, zde byly osloveny, aby se staly součástí evropské sítě křesťanských organizací proti tomuto novodobému ponižujícímu otroctví. Filozofií projektu je nabídka: ´Vrať se domů, my tě nebudeme soudit, dáváme ti novou šanci.´ Nebylo lehké tento projekt prosadit. Prvními sponzory tohoto záměru byly holandské řeholnice, františkánky, díky jejichž finanční pomoci vznikla poradna pro ženy v nouzi. Původním nositelem projektu byla Unie katolických žen. Ta však neměla ani objekty vhodné pro azylové domy, ani zaměstnance, kteří by mohli profesionálně pomáhat, proto na radu otce biskupa Radkovského převzala projekt Arcidiecézní charita Praha. V současné době je zde koordinátorkou projektu Mgr. Jindřiška Krpálková. V projektu se zajišťuje pobyt žen v chráněném bydlení s utajenou adresou, poradenství i konkrétní pomoc při integraci těchto žen do společnosti, pomáhá se při nalezení nových pracovních příležitostí a doprovázení klientek v jejich nové životní etapě.Ve spolupráci s dalšími organizacemi – i na mezinárodní úrovni – se též umožňuje cizinkám návrat do zemí, odkud pocházejí. Důležitá je v rámci prevence i přednášková činnost upozorňující na různá nebezpečí negativního společenského jevu, jakým prostituce a obchod s lidmi skutečně jsou. S radostí mohu říci, že mnoha ženám – nejen obětem obchodu se ženami, ale i domácího násilí – se v rámci Magdaly během uplynulých let pomohlo, aby nalezly znovu svou lidskou důstojnost.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová


5

Foto: Tomáš Roule

LIDÉ A UDÁLOSTI

Rodičovská péče a politika zaměstnanosti Postavení rodin s dětmi ve společnosti, nutnost, aby každá členská země Evropské unie vytvářela svou vlastní rodinnou politiku, ocenění rodičovské péče o děti, způsoby rané péče o děti v souvislosti s naplňováním takzvaných Barcelonských cílů. To byla témata, která zazněla na únorové předsednické konferenci Rodičovská péče a politika zaměstnanosti: Kolize nebo komplementarita?

K

za oblast rodiny. V rámci českého předsednictví Radě Evropské unie bylo pořádajícím Ministerstvo práce a sociálních věcí v čele s místopředsedou vlády a ministrem Petrem Nečasem. Kon-

ference se účastnili odborníci i političtí představitelé z řady států Evropské unie. Mezi přednášejícími byl i kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu (viz str. 22 – 23) a pozvání

Foto: archiv

Kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu.

onference proběhla v Praze ve dnech 5. a 6. února 2009 a navazovala na pražské zasedání evropských ministrů, zodpovědných

6


LIDÉ A UDÁLOSTI

RODINA JAKO PRIORITA: SOCIÁLNĚ SOUDRŽNÁ, EKONOMICKY KONKURENCESCHOPNÁ Jedním z řečníků na konferenci byl též prof. Lubomír Mlčoch z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a člen Papežské akademie sociálních věd.Ve svém příspěvku zdůraznil důležitost sociální soudržnosti rodiny. Charakterizoval modely rodiny v komunistickém Československu a zamyslel se také nad situací rodiny v dnešní době. „Rodina trpí jinak než dří-

přijal též kardinál Miloslav Vlk. Téma předchozího zasedání evropských ministrů byly takzvané Barcelonské cíle v oblasti péče o děti v předškolním věku, které byly diskutovány i na následné konferenci. Tyto Barcelonské cíle, schválené v roce 2002 Radou Evropy (ještě bez účasti nových členských států, tedy i bez ČR), obsahují požadavek, aby do roku 2010 mělo 33 procent dětí do tří let přístup ke kolektivní péči. Je to však pouze politické usnesení, neboť rodinná politika zůstává plně v kompetenci členských států. České předsednictví se však snaží, aby se znovu otevřela diskuse i s účastí nových členských zemí a chce nabídnout i své specifické zkušenosti s rozvinutým systémem jeslí z doby totality. Celá řada studií provedených v době, kdy byla v těchto zařízeních umístěna téměř čtvrtina dětí, může totiž varovat před dopady kolektivní péče. Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas se na konferenci k těmto otázkám vyjá-

ve, ale v některých směrech i vážněji než dříve.“ Popsal také klady a zápory jednotlivých výchovných přístupů a srovnal různou úroveň pro-rodinné politiky ve světě. Účastníky seznámil s liberálním britským modelem, skandinávským sociálním modelem, americkým i francouzským modelem péče o děti. Popsal podporu rodiny z hlediska státu v jed-

dřil slovy: „Mohu na tomto místě zcela odpovědně říci, že Česká republika tento požadavek nenaplní ani nebude zvyšovat své úsilí, aby ho naplnila.“ Po skončení konference, v pátek 6. února, se kardinál Antonelli v sále Pastoračního střediska v Praze rozdělil o své dojmy. Na otázku, jaký je postoj Papežské rady pro rodinu k barcelonským kritériím, odpověděl: „Plně souhlasím s postojem českého předsednictví. Je třeba dát rodičům účinnou svobodu k tomu, aby se mohli rozhodnout, tedy nejen na papíře, ale i vytvořit podmínky.“ MUDr. Marián Hošek, náměstek ministra pro sociální služby, veřejnou správu a sociálně-právní ochranu ministerstva práce a sociálních věcí shrnul v závěru konference ve své řeči nejpodstatnější projednávané prvky: „Z příspěvků vyplynulo, že je potřeba nabídnout široké spektrum podpory péče o děti tak, aby rodiny měly možnost volby a mohly si svobodně

notlivých zemích i „vady krásy“ – vysokou rozvodovost, vysoký podíl nesezdaných párů, vysoký počet dětí narozených mimo manželství. Zmínil se též o tom, jak Francie podporuje motivaci a stabilitu formálních svazků, tedy manželství. Vyzval také státní činitele k tomu, aby v České republice více podporovali rodinu, udělali opatření k rozší-

vytvářet svoje rodičovské plány. Zároveň zazněl silný hlas v potřebě ocenit nejen práci zaměstnaneckou, ale i práci odvedenou při péči o vlastní děti. Některé příspěvky poukazovaly na nerovné postavení rodin s dětmi, které se při jejich výchově často dostávají do obtížných ekonomických situací, přestože jejich děti v budoucnu ponesou důsledky a náklady demografické krize. Abychom zajistili naši budoucnost, je potřeba vytvořit takovou mezigenerační solidaritu, která bude spravedlivá vůči těm, kteří výchovou dětí vkládají do společnosti lidský kapitál. Jednou z navrhovaných možností je nově definovat práci, a to také práci při výchově dětí, a tu více zohlednit v daňovém a transferovém systému. Naší prioritou by mělo být vytvoření systému generation budgeting, který nezohledňuje krátkodobé ekonomické cíle, ale dlouhodobý politický plán. Právě současná ekonomická krize otvírá možnost zamyslet se nad základními hodnotami, mezi něž bezesporu patří soudrž-

ření možností pro zaměstnané muže i ženy – zkrácení pracovních úvazků, pružnou a klouzavou pracovní dobu a možnost pracovat doma. Na závěr profesor Mlčoch vyzvedl potřebu „byznysu přátelského vůči rodině“ a také „obce pozorné k rodině“. Jak se bude toto jeho přání aplikovat v praxi, ukáže čas.

nost rodiny a mezigenerační solidarita, a nesoustředit se jen na spotřebu a ekonomický růst. V procesu rodiny nesmí být též zapomínáno na rozdílné způsoby řešení a historické zkušenosti jednotlivých států. K oblasti rodiny, která je tak intimní a tak těžko definovatelná, jak jsme se mohli přesvědčit, je třeba přistupovat velmi citlivě a v rámci plurality umožnit různým zemím různé koncepce rodinných politik. Přesto je potřeba prosazovat v celospolečenské diskusi hodnotu rodiny jako základního stavebního kamene společnosti. Jsem přesvědčen, že po těchto dvou informacemi nabitých a náročných dnech lze udělat jednoznačný závěr – je potřeba navázat na dobré zkušenosti jednotlivých zemí a vzájemně se inspirovat. Pokud bych měl sdělit svou osobní výzvu, řekl bych„vytvářejme společnost přátelskou k rodině, a to jak v jednotlivých zemích, tak v celé Evropě.“ Zpracovala Ilona Špaňhelová


7

RODINA

T

řídenní teologickopastorační kongres probíhal v nově otevřeném kongresovém centru hlavního města Mexico City. Zúčastnilo se ho asi 12 tisíc lidí. Kromě zástupců či dokonce celých rodin bylo přítomno 95 oficiálních delegací, 180 biskupů a 22 kardinálů z různých částí světa. O poslání rodiny se na kongresu hovořilo z mnoha úhlů pohledu, například z hlediska teologie, spirituality, ale třeba i politiky. V rámci festivalu rodin se také konal veletrh komunit a hnutí nazvaný EXPO Familia 2009, který rodinám nabízel nejen různé evangelizační programy, ale třeba i zábavný program pro děti. O kongresu vypovídal i pestrý doprovodný hudební program, který se odehrával v přilehlých prostorách kongresového centra a který organizovali mladí Mexičané. Spoluutvářel hřejivou atmosféru setkání lidí, kteří si navzdory chladnému počasí vzali za cíl navazovat mezi sebou takové vztahy, které by byly přijímány jako Boží dar. Světové setkání rodin vyvrcholilo předposlední den setkáním před bazilikou Panny Marie Guadalupské, a tam také bylo dalšího dne ukončeno slavnostní nedělní mší. O XI. světovém setkání rodin a o poslání rodiny hovořil 6. února 2009 při své návštěvě Prahy předseda Papežské rady pro rodinu, kardinál Ennio Antonelli. „Z Mexika mi zůstal v srdci nádherný dojem. Lidé jsou zde radostní, laskaví, navzájem k sobě zdvořilí… Je to velmi zbožný lid, hluboce oddaný Bohu a Panně Marii, zvláště Panně Marii Guadalupské, jejíž kult je základním prvkem národní identity Mexiča-

8


Rodina jako tvůrce hodnot a kolébka víry i lidskosti Ve dnech 14. až 18. ledna 2009 se v hlavním městě Mexika konalo pod záštitou Papežské rady pro rodinu XI. světové setkání rodin, v jehož rámci se uskutečnil třídenní teologicko-pastorační kongres a festival rodin. Celé setkání ukončila slavnostní nedělní mše na prostranství před bazilikou P. Marie Guadalupské. nů. Mexičané o sobě říkají, že jsou z 90% křesťany a ze 100% ´guadalupčany´. Panna Maria je pro ně na prvním místě. Jsou také velmi oddaní papeži. Tento srdečný vztah, který navázal už Jan Pavel II. při své návštěvě Mexika, pokračuje i vztahem s Benediktem XVI., který – i když se setkání nemohl osobně zúčastnit – byl s účastníky spojen díky satelitnímu přenosu. Ve chvíli, kdy se objevil na obrazovce, se ozval jásot. V Mexiku si rodina ještě zachovala přirozenou identitu a zůstává originálním společenským subjektem.

Rodinná identita, celistvost rodiny je to, na co se my v Evropě musíme nejvíce zaměřit, protože identita rodiny je zde v krizi. Rodinu chápejme jako společenství jednotlivých osob, které vytvářejí jednotu bez ohledu na odlišnost pohlaví či různost generací. Tyto rozdíly jsou ve zdravé rodině obohacením a stávají se darem. Pro ženu je darem muž, žena je darem pro muže, rodiče jsou darem pro děti a děti jsou darem pro rodiče. Poslání rodiny je dvojí: přivádí na svět děti, aby se lid-

stvo rozrůstalo, a vychovává je. Je potřeba trvat na obojím, protože výchova dětí konkrétně naplňuje a završuje jejich zrození. Do manželství nevstupují lidé jen pro potěšení, ale proto, že je to jejich veliké poslání. To potřebujeme zdůraznit, zvláště v Evropě, kde je demografická nouze, výchovná krize a rodina zažívá morální a společenskou degradaci. Rodina vychovává svým jedinečnýmanenahraditelným způsobem, protože v dobré rodině, kde je atmosféra lásky, důvěry a vzájemného darování, jsou morální hodnoty jako normy chování spontánně vstřebávány svědectvím a každodenním příkladem. Už vzájemné přijímání členů rodiny je k tomu v pravém slova smyslu ustavičným tréninkem. V rodině se formují základní osobní i sociální ctnosti. Které to jsou? Především důvěra – důvěra v život, důvěra v Boha a také sebeúcta. Moji blízcí mě mají rádi, milují mě, proto je zřejmé, že mám nějakou hodnotu, že něco znamenám. Ze sebeúcty se rodí i respekt k důstojnosti druhých. Z těchto postojů se rodí upřímnost, smysl pro spravedlnost a odpuštění, pracovitost, připravenost ke službě, otevřenost v dialogu, schopnost spolupráce, solidarity, péče o slabší, správný vztah k autoritě, která je chápána jako služba. Křesťanská rodina učí víře, protože zcela přirozeně utváří v dítěti náboženský cit, náboženský smysl. Jestliže rodiče vnímajíJežíšejakopřítomnou osobu, žije Ježíš uprostřed rodiny a v této atmosféře se i děti stávají Ježíšovými přáteli. Naučí se mluvit s ním podobně, jako mluvíme my mezi sebou. Pro malé dítě není problém, že Ježíše nevidí, jestliže maminka nebo tatínek s ním hovoří, bude to dělat také. Ta-

Radost, typická mexická hudba a zpěv – to byly některé z charakteristik světového setkání rodin.

ských hodnot a jsou prospěšní pro celou společnost.“ PhDr. Ing. Marie Oujedzská, ředitelka Národního centra pro rodinu, se XI. světového setkání rodin osobně účastnila.

Během programu.

„Byla jsem na neevropském kontinentě poprvé. Obrovskou vzdálenost od domova mi dal pocítit i čtrnáctihodinový let a neschopnost se domluvit jakýmkoli evropským jazykem vyjma španělštiny, absence komínů na Foto: archiv

ková rodina se pak stává rodinou učedníků jako rodina Marie a Marty shromážděná kolem Ježíše. Dítě tak lépe chápe smysl církve, to že církev je velikou rodinou Božích dětí a rodina je malou církví. Rodina má také misijní poslání. Tento sekularizovaný svět se chová k Bohu lhostejně, ale může být znovu evangelizován, jestliže všichni praktikující křesťané ucítí ve svém nitru naléhavé volání sdílet svoji víru s ostatními. Tak tomu bylo v prvních staletích. Křesťanství se šířilo zcela spontánně od osoby k osobě, od rodiny k rodině, od města k městu. Tato potřeba sdílet svoji víru v srdci křesťanů je, musíme ji však znovu probouzet a povzbuzovat se v ní. Biskup v jedné diecézi řekl svým věřícím: ´V neděli se po mši nevracejte hned domů, ale jděte nejprve na návštěvu do jiné rodiny, k přátelům, k nemocnému a vyprávějte jim něco z toho, co jste prožili, co jste slyšeli na mši. Tak se stanete misionáři.´ Skutečně, rodina je v podstatě uvnitř sebe misijní institucí a může být tedy misijní i navenek – nejen sama pro sebe, ale i pro své blízké, příbuzné, přátele, kolegy v práci, vždyť k tomu má každá rodina síť svých vztahů. Živé rodiny vytvářejí také živé farnosti. Myslím, že k tomu je zapotřebí povzbuzovat. Ideální katecheze je ta, která je zčásti zajišťována právě rodiči a jen z další části profesionály – katechety. Živá farnost se věnuje charitativní činnosti, kulturním aktivitám i rekreační činnosti. Při setkáních rodin se také díky vzájemnému dialogu mezi manželskými páry může vyřešit mnoho komplikovaných situací a zachránit mnoho vztahů. Lidé z takových rodin jsou pak tvůrci skutečných lid-

Fota: Tomáš Brabec

RODINA střechách, chudinské slumy lemující hlavní město, nádherné indiánské kroje, pyramidy, mexická kuchyně a nakonec nedůvěra na pařížském letišti vůči nám, kteří jsme přiletěli z prostoru mimo éurozónu´. A přesto jsme se po setkání rodin z celého světa v rámci naší tříčlenné delegace shodli na tom, že ´tohle se dá prožít jedině v rodině´. I když byl vlastní sobotní program naplánován až na podvečer, už několik hodin před vlastním začátkem nenechávali organizátoři příchozí na pochybách, že nejsou jen diváky, ale i účastníky – radosti, sdílených slov, i společných modliteb. Většinu času zaplnila hudba. Nebyla však určena k naslouchání, ale ke společnému tanci a zpěvu. Způsob provedení by možná šokoval nejednoho zbožného Středoevropana, zvlášť když slova písní přecházela v modlitbu, nebo když se desetitisícové hlediště společně pohybovalo v mexických rytmech. I promluvy předsedajících kardinálů – mexického arcibiskupa, předsedy Papežské rady pro rodinu Ennia Antonelliho a státního sekretáře Vatikánu Tarcisia Bertoneho – se nesly ve stejném duchu. Připomínaly to podstatné, čemu byl v uplynulých kongresových dnech dán prostor, ale nechtěly na sebe strhávat výlučnou pozornost. Ta patřila životu rodin ze všech pěti světadílů, jejich svědectví a modlitbě. Závěrečný ohňostroj jsme kvůli prudkému dešti sledovali z otevřené baziliky. Společně prožité chvíle nás všechny natolik sblížily, že se dlouhá doba čekání na autobusy stala i přes pokročilou hodinu ještě znovu příležitostí k neformálním setkáním účastníků a k srdečnému rozloučení s procházejícími biskupy.“ Zpracovala Irena Kyliánová


9

SPIRITUALITA JEDNOTY a počátek pravdy, když vytvořili své skupinky. Pán však mluví o své církvi, mluví k těm, kteří jsou v církvi: jsou-li svorní, jak on stanovil a doporučil, a budou-li se dva nebo tři společně – ještě více – jednomyslně modlit, dostanou od nejvyššího Boha, oč budou prosit… Když tedy on mezi svými příkazy říká: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich´, neodtrhuje lidi od církve, vždyť on církev založil a vybudoval.“18 Ježíš mezi námi jako bratr mezi bratřími, jako Mistr, jako vůdce, útěcha, síla, světlo. Nemáme nejmenší důvod závidět těm, kteří ho měli v Palestině mezi sebou. Vždyť on je Bohem blízkým. Všechno musíme očekávat od jeho mimořádného příslibu, který je začátkem božského požáru všude tam ve světě, kde on je přítomen: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem.“ (Lk 12,49) Máme nekonečný poklad, poklad pokladů. Vzdejme se všeho, abychom tento poklad získali: on nám za to daruje plnost království – na zemi a v příštím životě, v ráji.

Foto: CSC Audiovisivi

Být sami a být sjednoceni Pokračování tématu Chiary Lubichové „Ježíš mezi námi“. JEŽÍŠ MEZI NÁMI JE JEDNOTA S CELOU CÍRKVÍ životě podle našeho ideálu je to tajemná a podivuhodná skutečnost: Kdo nám asi dával skálopevné přesvědčení, že vše, co děláme, má cenu, děláme-li to v jednotě s církví hierarchicky ustanovenou? Kdo nám asi vtiskl do srdce, že církev nám byla vždycky matkou, i když někdy někdo nezkušený v dílech Božích o tom mohl pochybovat, a že tedy náš život musí být životem dětí této matky? Kdo nás měl k tomu, abychom přikládali Ježíši mezi námi takovou důležitost, že jsme se snažili hledat jeho přítomnost při všech našich setkáních? On

Chiara Lubichová.

sám mezi námi to byl! Měli jsme tu víru a to přesvědčení, že on může být uprostřed nás, protože naše malá skupinka byla sjednocena s celou církví a jejími pastýři. Přemýšlíme-li o tom dnes, jímá nás závrať při pomyšlení, jak jsme byli tehdy mladí a nezkušení. Při tom všem, co nového jsme pochopili, jsme mohli tisíckrát upadnout v omyl. A přece se to nesta-

Foto: Magdalena Broschová

V

lo. Nezbývá nic jiného, než se domnívat, že to byl Duch Svatý, kdo nás vedl. I církevní otcové v tomto bodě důrazně potvrzují cestu, po níž jsme šli. Cyprián říká: „Ať se někteří lidé nenechávají uvádět v omyl o významu slova Páně: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich´ výkladem, který nemá mnoho smyslu. On nás chce učit tomu, že musíme být navzájem těsně spojeni! Jak tedy může být někdo v souladu s druhým, když není v souladu se samotným tělem církve a s celým společenstvím bratří? Jak se mohou dva nebo tři shromažďovat ve jménu Kristově, když je o nich známo, že se odloučili od Krista a od jeho evangelia? My jsme se přece neodloučili od nich, ale oni od nás; neboť hereze a rozkoly vznikly později: oni sami opustili zdroj

10


BÝT SAMI A BÝT SJEDNOCENI Povězme si nyní o životě v osamocení a ve sjednocení s druhými. Vzpomínám si, že zejména v prvních dobách, když jsme žily tohoto ducha (pozn. red.: text hovoří o první skupině děvčat), každá z nás cítila velmi zřejmě rozdíl mezi životem ve sjednocení a životem v osamocení, bez pomoci společenství. Když jsme byly samy, odloučeny od společenství, doléhala na nás celá tíha naší křehkosti, cítily jsme se dezorientovány, vůle byla slabá a neschopná se pro něco rozhodnout, neviděly jsme důvod, proč jsme vlastně všech-

SPIRITUALITA JEDNOTY no opustily, abychom šly za Ježíšem, chybělo nám světlo, ano Světlo. V této souvislosti si vzpomínám na jeden den, kdy jsem byla sama v našem prvním fokoláre. Připravovala jsem oběd. Protože jedna z nás si právě nepočínala příliš ctnostně, rozešly jsme se každá za svou prací nikoli v plné jednotě. V tu chvíli jsem nerozuměla vůbec ničemu. Neviděla jsem důvod tolika obětí, které jsem přinesla proto, abych mohla jít za Ježíšem, jako například že jsem opustila své příbuzné, které jsem měla tak ráda. Neviděla jsem, proč jsem pro něho opustila tolik věcí, například studium. Byla jsem chvilku na půdě, kam jsem šla pro dříví na topení, a všimla jsem si beden se svými milovanými knihami. Vzpomínám si na slzy, které padaly na prach, usazený na tom, co jsem předtím milovala. A rozhodla jsem se, že počkám na své družky, abychom znovu přivedly Ježíše do svého středu a abychom znovu prohlédly. A tak se i stalo. Když jsme pak byly sjednoceny, pociťovaly jsme Ježíše mezi sebou v celé síle. Byly jsme jako zahaleny mocí a požehnáním nebe. Pociťovaly jsme, že jsme schopny vykonat pro Boha ty nejnáročnější skutky, že jsme schopny učinit s velikou horlivostí těžká předsevzetí, která jsme pak plnily, zatímco dříve, když jsme byly osamoceny, ať jsme měly sebelepší vůli, bylo těžké do důsledku splnit sliby, které jsme Pánu daly. Pociťovaly jsme, že to není v lidské moci. Například jedna z věcí, které mladí lidé musí překonávat, jsou lidské ohledy. V jednotě to přestalo existovat. Ne jako výsledek osobní ctnosti, ale silou jednoty. Mluvilo se spíše o „ohledech božských“, tj. o povinnosti vážit si vůle

Blíží se Velikonoce

B

líží se Velikonoce a my máme dojem, že teprve skončily Vánoce. Zdá se mi, že čas rychle utíká. Svěřím se vám, že v hloubi svého srdce cítím, že se s tím mohu smířit, jen když bude naplněn láskou. Tak abych mohla každý večer říct: „I dnes jsem milovala.“ Aby mi Ježíš, až k němu půjdu, mohl říci, že jsem byla dokonalou křesťankou. O těchto Velikonocích, které nám připomínají, že Ježíš poté, co zemřel, vstal z mrtvých, a že i my se svým tělem jednoho dne vstaneme z mrtvých, bych chtěla, abyste se i vy všichni snažili o to, abyste každý den mohli říct: „I dnes jsme milovala.“ … Nevíme, kolik dní nám ještě zbývá, ale jak by bylo hořké přiblížit se ke smrti s málo dny prožitými v lásce. Jakou bolest by to znamenalo! Řekli bychom si: „Mohla jsem milovat a nemilovala jsem!“

Boží a dosvědčovat ji. Jestliže jsme byly dříve přesvědčeny (než jsme začaly žít tento život), že se evangelium dnes nedá žít, protože samy jsme ho žít nedokázaly, v jednotě bylo vidět, že to možné bylo. Byl to nesmírný objev s nesmírně plodnými důsledky: stal se příčinou vzniku tak rozsáhlého hnutí. Otcové užívají velkolepých slov, když chválí pospolitost a varují před osamocením. Řehoř z Agrigenta praví:„Konečně i když nějaký jednotlivec, o němž víme, že je dobrý a vlídný, je lepší než druhý, který vlídnost postrádá, přece moudrý Kazatel uvažuje

Velikonoce nám tedy připomínají, že každý náš den má být jako při zmrtvýchvstání: stále nahoře, stále připraveni milovat každého, s kým se setkáme, aniž bychom hleděli na to, zda se nám líbí či ne. Milovat, milovat, milovat. Nikdy se neunavit v lásce. Nikdy nepřestat s naší revolucí. To nám dá velkou radost, díky níž budeme moci prožít slavnost Velikonoc s jejich jásavým aleluja. Aby tak jako první apoštolové a křesťané říkali všem, že Kristus vstal z mrtvých (a tedy i my vstaneme z mrtvých), i ten, kdo nás pozná, mohl říct, že jsme duchovně vstali z mrtvých – ze života, který nemá smysl, k životu plnému světla a ohně. Odvahu. Takto budete konat dobro pro svět a stanete se svatými. Chiara Lubichová (z jednoho nedatovaného dopisu)

o lidech ve dvojicích, žijících v jednomyslnosti a odstraňuje každou námitku proti tomu, co říká, protože praví: Úpadne-li jeden, druh jej zvedne.´ (Kaz 4,10) Vždyť jestliže někdo upadne do něčeho nedovoleného a nenajde nikde nikoho, kdo by jej pozvedl a znovu ho přivedl k lepšímu životu, je jasné, že jeho pád a jeho zbloudění v hříchu trvá dál a nic se nezmění ani nenapraví. Proto Pán praví v evangeliu: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich´ (Mt 18,20), čímž nás jasně učí, že mnohem důležitěj-

ší a vznešenější je svornost a spojení dvou nebo tří v dobrém než dobrota jednoho samotného.“19 A Nicetas Pectoratus píše: „Shromáždit se v jednom jediném domě je bezpečnější než samota. Posvátné slovo Pána Ježíše totiž zdůrazňuje nutnost setkávat se vespolek, protože ´kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich´. O nebezpečí samoty praví Šalamoun: ´Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.´ (Kaz 4,10b) A o učednících Páně se říká: Óbec věřících měla jedno srdce a jednu duši.´ (Sk 4,32) Je tedy nutné žít společně ve svornosti, zatímco samota není dost jistá a je nebezpečná.“20 Jan Zlatoústý v komentáři k žalmu 133 praví: „Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu! … protože tehdy Pán uštědřuje své požehnání.“ Vysvětluje: „Jak to, že tehdy? Žehná tomuto přebývání, této svornosti a shodě, takovému spolužití. Protože tam Pán uděluje požehnání, zatímco v opaku je prokletí. Pročež kdosi to chválí slovy: ´Bratr, jemuž pomáhá bratr, je jako pevnost.´ (Př 18,19)“21 A ještě Jan Zlatoústý nádherně praví: „Veliká je síla v tom, jsme-li spolu, protože jsme-li společně shromážděni, roste láska; a roste-li láska, nutně narůstá (pro nás) skutečnost Boha.“22 (pokračování) 18. Sv. Cyprián, De Ecclesiae unitate 12, (PL 4,524–525). 19. Sv. Řehoř z Agrigentu, In Eccl. IV. (PG 98,914). 20. Sv. Nicetas Pectoratus, Pratic. capit., I. (PG 120,887). 21. Sv. Jan Zlatoústý, Expos, in Psalm. 133 (PG 55,385). 22. Týž, In Epist. ad Hebr. 10,25. Hom. 19,l (PG 63,140).


11

CITADELA

J

12


Jubilejní výroční konference proběhla v sále Centra Mariapoli v Praze – Vinoři.

Na cestě ke smíření „Medaile smíření“, udělená kardinálu M. Vlkovi v rámci jubilejní konference Sdružení Ackermann-Gemeinde, je dalším krokem ke smíření a odpuštění vin v česko-německých vztazích. vil konferenci P. Ing. Miloslav Fiala, který promluvil o spolupráci církví a občanské společnosti. Čerpal především ze své zkušenosti prezidenta České katolické charity. Sobotní program obohatila též OlgaValeská-Kopecká vyprávěním ze svého života o působení v rádiu Svobodná Evropa. O spolupráci a úloze česko-německých neziskových organizací promluvil bývalý německý ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Herbert Werner. Po každé

přednášceodpovídalireferenti na otázky posluchačů. Celé dopoledne provázela přátelská atmosféra, která působila opravdu „přeshraničně“. Odpoledne navštívili účastníci konference výstavu v Anežském klášteře – „Sv. Václav – ochránce České země“. Jak již bylo dříve řečeno, Sdružení Ackermann-Gemeinde se ve své činnosti snaží vyvíjet také charitativní činnost. Z toho důvodu se jeho předsednictvo rozhodlo sobotnívečervěnovatbenefičníFota: Tomáš Roule

iž deset let působí české Sdružení Ackermann-Gemeinde, které sdružuje občany české i německé národnosti. Mezi své cíle řadí nejen smíření českého a německého národa, ale také sociální, charitativní a vzdělávací činnost. Při svých aktivitách navazuje na působení německé organizace Ackermann-Gemeinde, založené v Německu již v roce 1946 katolickými Němci, odsunutými z tehdejšího Československa. Obě organizace ve své práci vycházejí z křesťanských hodnot a úzce spolu spolupracují. Název Ackermann-Gemeinde je odvozen od literárního díla ze 14. stol. „Ackermann aus Böhmen“ (Oráč z Čech, česky Vyšehrad, 1994), které napsal Jan ze Žatce, rodák ze západních Čech a notář Nového Města Pražského. Je to dialog člověka o životě, o smrti a se smrtí a o smyslu života, o bolesti… Zakladatelé Ackermann-Gemeinde byli ve své těžké životní situaci natolik zasaženi tímto dílem, že po něm pojmenovali své sdružení. České sdružení uspořádalo ve dnech 27. února – 1. března 2009 v Centru Mariapoli svou jubilejní výroční konferenci s názvem „Spolupráce církví a občanského sektoru v České republice a ostatních státech EU“. Páteční večer otevřel předseda Ing. Jaromír Talíř, který při této příležitosti přivítal německého velvyslance Helmuta Elfenkämpera a zástupce německé Ackermann-Gemeinde. Představil sborník vydaný českým sdružením, v němž bylo shrnuto desetileté působení. Následovala přednáška Ing. Rychetníka, která vysvětlovala pojem občanské společnosti. Páteční večer uzavřeli účastníci příjemným posezením. Vsobotudopolednenavští-

Kardinál Miloslav Vlk přebírá „Medaili smíření“.

mu koncertu pražského sboru Maranatha Gospel Choir na podporu projektu Magdala, který bojuje proti obchodu s lidmi a domácímu násilí. Nedělní dopoledne začalo mší, kterou spolu s dalšími kněžími sloužil kardinál Miloslav Vlk. Poté udělila německáAkermann-Gemeinde kardinálovi Vlkovi „Medaili smíření“. Mons. Anton Otte, kanovník kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a duchovní rádce Sdružení, pronesl laudatio. Zdůraznil, že toto ocenění si kardinál Vlk zasloužil za svou vytrvalou snahu o smíření. Připomněl dopis adresovaný odsunutým sudetským Němcům, který Miloslav Vlk napsal již v roce 1990, ještě jako budějovický biskup.V tomto dopise se obracel na někdejší členy své diecéze s prosbou o odpuštění za odsun. Sám Mons. Otte přiznal, že je škoda, že takovéto uznání přichází až teď. Kardinál Vlk byl však velmi potěšen a řekl, že toto ocenění je jistě dalším krokem na cestě ke smíření a odpuštění. Závěrem konference se uskutečnila pódiová diskuse u kulatého stolu, ke kterému usedli odborníci z církví z různých oblastí působnosti. Diskuse se zúčastnil též kardinál Miloslav Vlk. O příspěvku České biskupské konference k občanské společnosti hovořila její tisková mluvčí Irena Sargánková. Třetím referentem této diskuse byl Prof. Lubomír Mlčoch z Karlovy univerzity.K ekumenickému rozměru debaty přispěl Jan Bárta, výkonný ředitel charitativní organizace ADRA. Za příjemnou atmosféru a úspěšný průběh konference vděčíme všem zaměstnancům a dobrovolníkům v Centru Mariapoli. Jak by řekli naši němečtí přátelé „Vergelt´s Gott!“ Marie Smolková, jednatelka Sdružení Ackermann-Gemeinde

I.

1. Tento příspěvek byl původně přepis proslovu Chiary Lubichové, který vyslovila 17. února 1971 v tehdy se rodící citadele Hnutí fokoláre v Loppianu. Text byl zrevidován autorkou pro mezinárodní kongres o výchově, který proběhl v Castelgandolfu 31. března – 2. dubna 2006.

I V.

Pavel VI. radil, aby se Boží slovo žilo, opravdu jedno po druhém, jako to děláme my. „Při poslechu evangelního výkladu,“ říkal, „ať je vytrvalou snahou každého křesťana osvojit si alespoň jednu cennou znalost. Po návratu domů (…), po celý následující týden ať se živí vydatným duchovním pokrmem – slovem Pána… Tedy především poslouchat, pak (…) meditovat… Ale je tu ještě třetí moment. Slovo se musí proměnit ve skutek a řídit náš život. Uplatňovat se v našem životním stylu, v tom, jak usuzujeme a jak mluvíme.“8

I

DOKONČENÍ

Boží slovo a zrod Hnutí fokoláre

Škola Abba

SDĚLOVAT SI ÚČINKY ŽITÉHO SLOVA Nám však nestačí slovo žít. Na této cestě prožíváme mnoho zkušeností a dostáváme také mnoho světla, neboť jak už bylo připomenuto, Bůh se zjevuje tomu, kdo ho miluje (srov. Jan 14, 21). Tedy toto světlo, tyto zkušenosti neposilují jen duchovní kapitál toho, kdo je prožívá, jsou též pro povzbuzení druhých. Základní zákon Hnutí, vzájemná láska, vyžaduje dát do společného nejen materiální dobra, ale též dobra duchovní. Sdělování zkušeností se slovem přinášelo už od počátku, tak jako dosud, nezanedbatelný prospěch, podíváme-li se na to, v jakém prostředí jsme povoláni žít svůj křesťanský život.

naučíš.“ Už při prvních osvíceních nám bylo jasné, že je to světlo, které není ani tak plodem rozumového uvažování, ale sestupuje z nebe. Uskutečnilo se to, co tak silně cítil sv. Augustin: „V nitru duše přebývá pravda.“ My, první fokolarínky, jsme tomuto světlu, které přicházelo z nebe, daly jméno a nazvaly ho „Ideálem“. Aby se Bůh mohl stát naším učitelem a učit nás pravdě, vyžadoval od nás, abychom obětovaly veškerou pravdu, kterou nám mohli dát lidé. Aby se nám Bůh tenkrát ukázal, dal nám sílu k tomu, abychom odložily knihy jiných učitelů „na půdu“. Tento čin naší historie, našeho života, stojí na počátku veškeré nauky Ideálu. Musí být základem života kohokoliv, kdo chce následovat Ježíše v našem Hnutí. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom „odložili knihy“; máme to udělat alespoň duchovně, abychom skutečně, životně a božsky pochopili Boží knihu, evangelium, bibli, která je kodexem našeho nového života. Avšak nestačí udělat tento krok pouze jednou. Je třeba jej v srdci stále opakovat, i kdyby vůle Boží od nás vyžadovala brát do rukou knihy. Ano, Ježíš vyžaduje úplnou prázdnotu naší mysli, aby nám mohl dát světlo, aby nám ukázal pravdu a také proto, aby nám dal pochopit, jakou část pravdy mohou například mít slavní učenci, které vzpomíná historie, protože se jim podařilo uchvátit zlomek světla ze samotného světla Božího. „Odložit knihy na půdu“, abychom poznali pravdu, je základní věc i pro Loppiano jako školu. Zvláště dnes nepotřebuje svět ani tak lidi vzdělané, jako lidi moudré, plné Ducha Svatého. Muže a ženy skutečně podle evangelia, o nichž by Ježíš mohl opakovat: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.“ (Lk 10,21) A Loppiano vzniklo právě proto, aby dalo světu takové apoštoly. Teď by se mě někdo mohl zeptat: „A co tě Ježíš během všech těchto let naučil?“ (pokračování) Chiara Lubichová

TEOLOGIE JEDNOTY


13

TEOLOGIE JEDNOTY

Dnes bych chtěla říct několik svých myšlenek o Loppianu, o tom, jak já vidím Loppiano. Bylo by možné ho definovat mnoha, mnoha způsoby, ale možná vyniká jedno zvláštní poslání, které Bůh dal tomuto městu: být školou. V Loppianu pozorujeme dva typy lidí: ty, kteří zde bydlí trvale, a ty, kteří zde pobývají na omezenou dobu. Každým rokem sem přicházejí lidé, aby se tu něčemu naučili. A každým rokem odtud vycházejí lidé, aby šli na různá místa, kam je Bůh volá přinášet jeho Ideál, přinášet Ideál, kterým je Bůh. Jestliže Loppiano je školou, má-li poslání školy, je školou zcela zvláštní a originální. Tím prvním, co ho činí školou, nejsou knihy, auly, studium. Ne, Loppiano je škola, protože je zde jeden Učitel. On je ten, který vnukal jeho zakladatelům, jak se má utvářet toto město, jak začít, jak ho rozvíjet. On je také ten, který bydlí mezi jeho obyvateli. My víme, že ten, kdo inspiroval toto město a kdo bydlí mezi jeho obyvateli, je Ježíš. Tato skutečnost je tak velká, tak božská, že tato škola nemůže být přirovnána k žádné jiné. Která škola má za učitele Ježíše? A nejen to, jestliže učitelem je Ježíš, jeho lekce jsou velmi zvláštní a nemají nic společného ani s lekcemi největších učitelů této země. Ba dokonce někdy se bude zdát, že učí vědění, které je v očích lidí, i těch nejmoudřejších, pošetilostí. Někdy to bude vypadat, že jeho nauka není ani naukou, pokládá-li se za nauku cosi čistě intelektuálního. Avšak jedna věc je jistá: On, který žije uprostřed nás, ve městě takto chápaném, je Bůh, a tudíž jako pravý Učitel umí odpovědět na všechny otázky, které mohou pokládat lidé všech dob. Můžeme se tedy ptát: „Odpovídá Ježíš Učitel v Loppianu na otázky lidí naší doby?“ Tvrdíme: „Ježíš odpovídá a bude odpovídat na otázky lidí naší doby, jestliže ti, kdo žijí v Loppianu, kdo vytvářejí Loppiano, jsou věrní záměru, který má s Loppianem Bůh. Ježíš založil toto město jako květ Hnutí, Díla, které se v této době zrodilo v církvi. Loppiano je dítětem Díla Mariina, a jako takové od něho všechno dostalo, ba dokonce je jeho součástí, a svou podobu získává jedině od něho. Naše Dílo má svou historii, která je také historií Loppiana, a v naší historii je období, na které nemůžeme a nesmíme nikdy zapomenout. Myslím, že v něm byl položen jeho základ. Hovořím o období, které spadá do začátku našeho Hnutí, kdy nám Ježíš dal jasně pochopit, že je absurdní hledat pravdu, když je celá obsažena v Něm, Pravdě, ve Slově Božím, které se stalo člověkem. Řekl nám: „Opusť ostatní učitele, následuj mne a všemu se

Uprostřed hluku moderního světa, umocněném sdělovacími prostředky, které zamořují atmosféru pouze lidskými, ne-li přímo zhoubnými tématy, se lidé učí naplňovat svůj čas rozhovory o nebeských věcech, a uskutečňují tak to, k čemu povzbuzoval Pavel: „…usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi.“ (Kol 3,1–2)

razí obyvatelé Mariapoli, jsem zde, uprostřed vás všech, kteří utváříte toto malé, ale již proslulé město. Jak všichni víme, je to město Panny Marie. Je první v pořadí z citadel, které si Panna Maria buduje. Má v ní zářit především jedno světlo – ryzí světlo Ideálu.

III.


D

Ježíš Učitel 1

8. Pavel VI., Projev k farnosti sv. Eusebia (26. 2. 1967), v Insegnamenti di Paolo VI., V (1967), Città del Vaticano, str. 934–940: str. 938–939.

Na všech kontinentech, řekli bychom na okraji Hnutí, nebo ještě lépe vyjádřeno, tam kde je Hnutí v první linii setkání se světem, jsou tisíce a tisíce skupinek lidí, které spojuje výlučně Boží slovo. Čtou jeho komentář, mluví o něm a navzájem si ho pomáhají žít. Trochu připomínají první skupinku lidí z Tridentu, ze které se silou slova stala první komunita rodícího se Hnutí. Chiara Lubichová

Na našich setkáních, v našich centrech, ve fokoláre, v citadelách – vlastně na všech akcích a při všech způsobech soužití se v Hnutí praktikuje toto sdělování zkušeností s Božím slovem.

Vzhledem k tomu, že Boží vůlí pro všechny křesťany je směřování ke svatosti, i členové Hnutí se o to snaží. Ale díky zákonu lásky, který je vede, usilují o dosažení tohoto cíle společně s bratry z lásky k Bohu a zároveň k bratřím. Ježíš se modlil k Otci slovy: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17,17) Oni se posvěcují právě pravdou, to je slovem. Ale posvěcují se pro druhé. Přejí si opakovat s Ježíšem: „A pro ně se zasvěcuji.“ (Jan 17,19)

II.

14

SLOVO ŽIVOTA

Kresba: Petr Ettler

Slovo života na duben 2009

„BDĚTE TEDY, PROTOŽE NEVÍTE, KTERÝ DEN VÁŠ PÁN PŘIJDE.“ (MT 24,42)1 šiml sis, že život většinou nežiješ, ale v očekávání něčeho „krásného“, co má přijít až „potom“, se jím necháš vláčet? Je to tak, to „krásné potom“ přijde, jenže to není to, na co čekáš. Jakýsi božský instinkt tě vede k tomu, abys očekával někoho nebo něco, co by zcela naplnilo tvá očekávání. Možná myslíš na sváteční den, na volný čas, na nějaké zvláštní setkání… Ale když skončí, nejsi uspokojen, alespoň ne plně. A znovu se vracíš do každodenního kolotoče života, který nežiješ pravdivě, protože stále na něco čekáš. Pravdou zůstává, že mezi skutečnostmi, které utvářejí i tvůj život, je jedna, které nemůže nikdo uniknout. Je to setkání tváří v tvář s Pánem, který přichází. To je to „krásné“, k čemu nevědomky směřuješ, protože jsi stvořen ke štěstí. A úplné štěstí ti může poskytnout pouze On. A poněvadž Ježíš ví, jak ty i já jsme v hledání štěstí slepí, nabádá nás:

V

„BDĚTE TEDY, PROTOŽE NEVÍTE, KTERÝ DEN VÁŠ PÁN PŘIJDE.“

Bděte. Dávejte pozor. Buďte bdělí. Vždyť o mnoha věcech na světě nemáš jistotu, ale o jedné určitě nelze pochybovat: jednoho dne zemřeš. A to pro křesťana znamená stanout před Kristem, který přichází. Možná, že i ty se chováš jako většina lidí, kteří úmyslně, záměrně zapomínají na smrt. Bojíš se této chvíle a žiješ, jako by neexistovala. Svým pozemským životem, tím že se v něm stále více zakořeňuješ, říkáš: Smrt ve mně budí hrůzu, proto není. Ale tato chvíle přijde, neboť Kristus přijde zcela jistě. „BDĚTE TEDY, PROTOŽE NEVÍTE, KTERÝ DEN VÁŠ PÁN PŘIJDE.“ Těmito slovy Ježíš rozumí svůj příchod v poslední den. Jako ze středu svých apoštolů vystoupil na nebesa, tak se i vrátí. Ale tato slova též znamenají Pánův příchod na konci života každého člověka. Ostatně když člověk zemře, svět pro něj skončil. A protože nevíš, přijde-li Kristus dnes, večer, zítra nebo za rok či více, musíš bdít. Právě jako ti, kteří bdí, protože vědí, že zloději přijdou vyloupit jejich dům, jen nevědí kdy. A jestliže Ježíš přijde, znamená to, že tento život je po-

míjivý. Je-li tomu tak, nesmíš jej znehodnotit; naopak je třeba, aby sis ho co nejvíce cenil. Na setkání s ním se musíš připravit důstojným životem. (…) „BDĚTE TEDY, PROTOŽE NEVÍTE, KTERÝ DEN VÁŠ PÁN PŘIJDE.“ Určitě je třeba, abys i ty bděl. Tvůj život není jen poklidný sled jednotlivých činů. Je též bojem. Tvými prvými nepřáteli jsou nejrozmanitější pokušení, například pokušení sexuálního charakteru, pokušení marnivosti, lpění na penězích, sklon k násilí. Jsi-li vždy bdělý, nenecháš se zaskočit. Dobře bdí ten, kdo miluje. Bdít je vlastností lásky. Když milujeme nějakého člověka, srdce stále bdí a čeká na něj, každá minuta bez něj je zaměřena k němu. Takto si počíná milující žena, když usilovně pracuje nebo připravuje něco, co může posloužit jejímu nepřítomnému muži.Všechno dělá s myšlenkou na něj. A když přijde, je v jejím radostném přivítání obsažena celá radostná práce uplynulého dne. Tak si počíná i maminka, když si při ošetřování nemocného dítěte na chvilku odpočine. Spí, ale její srdce přitom bdí. Tak jedná ten, kdo miluje

Ježíše. Dělá vše s myšlenkou na něj, setkává se s ním v každém okamžiku, v těch nejobyčejnějších projevech jeho vůle, až se s ním slavnostně setká v den, kdy přijde. Píše se 3. listopad 1974. V Santa Maria na jihu Brazílie skončilo duchovní setkání dvou set padesáti mladých lidí, z nichž většina pocházela z města Pelotas. První autobus odjel se čtyřiceti pěti z nich. Zpívali si, byli plní radosti a lásky k Ježíši. Během cesty se některá děvčata společně modlila bolestný růženec a prosila Pannu Marii o věrnost Bohu až do smrti. V jedné zatáčce se následkem technické závady autobus zřítil do padesátimetrové propasti a třikrát se převrátil. Šest děvčat zemřelo. Jedna z těch, které zůstaly na živu, o tom později řekla: „Viděla jsem smrt zblízka, ale neměla jsem strach, protože tam byl Bůh.“ Další se pak svěřila: „Když jsem si uvědomila, že se mohu hýbat, podívala jsem se z trosek na hvězdné nebe, klekla jsem si vedle těl svých kamarádek a modlila se. Bůh tam byl po našem boku…“ Tatínek jedné z obětí, Carmen Reginy, vyprávěl, že dcera často opakovala: „Tatínku, je krásné zemřít, odejdeme, abychom byli spolu s Ježíšem.“ „BDĚTE TEDY, PROTOŽE NEVÍTE, KTERÝ DEN VÁŠ PÁN PŘIJDE.“ Dívky z Pelotas,protože milovaly, bděly, a když Pán přišel, šly mu naproti s radostí. Chiara Lubichová

1. Slovo života na prosinec 1978. V úplné verzi vyšlo v publikaci Essere la tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, sv. I, Řím 1980, str. 137–140.


15

Foto: archiv

ŽIVOT ZE SLOVA

Trapné ticho

V

yhýbaly jsme se navzájem. Mezi mnou a mou kolegyní něco neklapalo. Vyvrcholilo to, když mezi námi došlo k nedorozumění ohledně rozpisu služeb. Myslela jsem si, že mám volno, zatímco ona očekávala, že přijdu na ranní. Když jsem další den přišla opět do práce, bylo ovzduší dost napjaté. Ale mně bylo jasné, že Ježíš ode mne žádá, abych udělala první krok. Nevyžaduje snad lásku k nepřátelům, tedy k těm lidem, kterým bychom se raději chtěli vyhnout? Vyslala jsem střelnou modlitbu k nebi, aby mi Bůh dal sílu poprosit svou kolegyni o rozhovor. Opravdu se mi podařilo ji oslovit. Proti očekávání jsme

16


spolu hovořily velmi věcně a mohly jsme si objasnit, jak došlo k nedorozumění. Krátce poté se konala na našem oddělení vánoční besídka. Mluvilo se o všem možném. Mimo jiné jsme mluvili o tom, že se co nevidět uvolní místo staniční sestry. Tato kolegyně jakoby mimochodem řekla, že se na toto místo přihlásila. Všichni přítomní najednou zmlkli a nastalo trapné ticho. I já jsem se při představě, že by právě ona měla být mojí šéfovou, necítila dobře. Na druhou stranu jsem si říkala, jak se asi teď cítí ona. A tak mě opět napadlo, že z lásky k ní bych měla celou situaci nějak odlehčit a říct něco, aby pocítila alespoň nějakou důvěru. Tak jsem do toho trapného ticha řekla: „To bych měla radost, kdybyste to místo dostala!“ Bylo na ní doslova vidět, jak se jí po mé poznámce ulehčilo.

Tato kolegyně potom skutečně místo staniční sestry dostala. A já jsem žasla nad tím, jak dobře se do své vedoucí funkce zapracovala – mnohem lépe, než jsem si na začátku myslela. Později se z nás staly dokonce přítelkyně. B. R.

Být opravdovou rodinou

K

dyž byl můj synovec malý, měli jsme se hodně rádi. Dospěl a začal žít způsobem, s jakým jsem nesouhlasila. I když jsem mu nikdy nic neřekla, věděl to a mnohdy měl potřebu se přede mnou ospravedlňovat. Na jednu naprosto neutrální otázku reagoval tak, že jsem pochopila, že se ho nemohu

na nic ptát, ale musím věřit, že přijde čas, kdy si zase porozumíme. Několik let se naše komunikace skládala pouze ze vzájemného pozdravu. Neměli jsme si co říct. Přišla však chvíle, kdy bylo potřeba řešit, co se stárnoucí maminkou a zároveň i s domem. Synovec byl ochoten ujmout se domu i s maminkou. Proto mi jednoho dne volal bratr, že se nabízí toto řešení. I když se mě zeptal, jaký podíl z domu bych chtěla, zároveň dodal, že mi nemohou dát nic, protože synovec nedávno skončil studia a nic nemá. Jejich příspěvkem bude péče o maminku. Namítla jsem, že bych opravdu nic nechtěla, kdybych teď nestála před nutností koupit byt. Samozřejmě jsem nechtěla celý podíl, ale pomohla by mi každá koruna. Pokud mi však nemohou dát nic, tak nic nechci. Zanedlouho se mi ozval synovec a ptal se, jaké mám požadavky. Když uslyšel můj návrh, byl překvapen a nabídl mi více, než jsem očekávala, a za výhodnějších podmínek. Chvíle, kdy jsme se všichni sešli, sourozenci s maminkou a synovcem, abychom si ujasnili pravidla, byla nečekaně pokojná a krásná. Byli jsme opravdovou rodinou. Po čase jsem měla možnost jet se synovcem autem. Dosud nikoho doma příliš nezajímalo, čím žiji, ale on se mne najednou začal vyptávat, co dělám. Došli jsme i na otázky víry. Byl to velmi hluboký rozhovor od srdce k srdci. Viděla jsem, že pouto, které se mezi námi vytvořilo, když byl malý, je tady a je teď možná ještě silnější než dříve. Paradoxně nám k tomu pomohl majetek, který často bývá zdrojem rozepří. Může být i dobrým sluhou, ale člověk na něm nesmí lpět. P. H.

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

Ž

eny, které se bezvýhradně rozhodly dát Boha na první místo v žebříčku svých hodnot. To jsou volontárky (dobrovolnice) Hnutí fokoláre,žijící spiritualitu jednoty, vyrostlou z jedinečného charismatu Chiary Lubichové. Jejich povoláním je vnášet jednotu do struktur společnosti, vytvářet jednotu všude kolem sebe, ve světě, který je obklopuje – v rodině, zaměstnání, farnosti, prostě kdekoliv. To, oč svým životem usilují, nejlépe vystihují slova Chiary Lubichové: „Jednota je posledním Ježíšovým přáním, je nejsilnějším svědectvím pro svět, o kterém sám Kristus říká: Áby byli jedno, aby svět uvěřil.´ Jednota je výsledkem lásky a vzájemné lásky, je uskutečněním slova: ´Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jmé-

Přinášet světu Krista Centrum Mariapoli ve Vinoři se stalo od 21. do 24. února 2009 dočasným domovem asi osmdesáti volontárek z celé České republiky. Na svém kongresu se sešly ženy různého věku a nejrůznějších profesí – zdravotnice, lékařky, ekonomky, pracovnice v sociální sféře, v oblasti kultury, ve školství, matky v domácnosti, ale i seniorky činné ve farnostech. nu mém, tam jsem já uprostřed nich.´ Je to tedy přítomnost Krista ve světě, jeho přítomnost ve společenství.“ Volontárky z České republiky mají možnost se vždy dva roky po sobě scházet na kongresu, společné duchovní obnově, konané na domácí půdě. Třetí rok pak je vyhrazený pro společné setkávání

s ostatními evropskými volontárkami, které bývá v italském Castel Gandolfu, nedaleko římského centra Hnutí. (V loňském roce se kongres konal v Hradci Králové, tento rok v Praze – Vinoři, příští rok pojedou opět do Itálie.) Pražský kongres byl výjimečný tím, že se ho zúčastni-

la Maria Ghislandiová, zodpovědná za volontárky na celém světě, spolu s dalšími dvěma volontárkami z centra Hnutí fokoláre, Miou Logghiovou a Danielou Zaniovou. Kromě češtiny a slovenštiny tak zněla na kongresu nejen italština, ale i francouzština, která je mateřským jazykem Anne-Marie Páleníčkové, zodpovědné za volontárky v Česku. Program kongresu byl zaměřen na dvě aktuální otázky: co znamená být dnes volontárkou v Hnutí (v nové etapě po odchodu Chiary) a co znamená být dnes volontárkou ve světě. Kromě meditací o jednotě a kolektivní spiritualitě se probíraly i otázky etiky a morálky ve světě práce, důležité pro úsilí vnášet ducha evangelia do každého prostředí po vzoru prvních křesťanů. V programu setkání byl vyhrazen také prostor pro

Nezapomenutelné hluboké chvíle prožité s kardinálem Miloslavem Vlkem.


17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

K programu patřil i zpěv.

18


chvíle, shlédli všichni přítomní záznam slavnosti následující po volbě nové prezidentky Emmaus Marie Voce, která se konala za přítomnosti prvních fokolarínek a fokolarínů v centru Hnutí. O pražském kongresu volontárek se určitě dá říct, že ho charakterizovala harmonie, jednota v různosti a také velká radost. Krásný a bohatý program kongresu vystihují i dojmy účastnic:

„Mám v srdci vděčnost za lásku a vidím spiritualitu Hnutí jakoby v novém světle, ale znamená to i novou konverzi.“ „Zvlášť mě oslovila skutečnost Panny Marie. Znovu jsem ji objevila jako vůdkyni svého života: její Dílo je cestou, po níž kráčím, i když pociťuji svoji slabost. Ona zmírňuje mé bolesti a zklamání: je mou Matkou.“ „Videa s nahrávkami promluv Chiary Lubichové jsou meditacemi, které přinášeFota: Markéta Jírů

otázky a odpovědi o povolání volontárek a nechyběl ani čas na vzájemné rozhovory, které napomáhaly prohloubit společný život, lépe se poznat a upevnit jednotu jak s centrem volontárek, tak s celým centrem Hnutí. Slavnostní chvílí pro všechny byla krátká návštěva kardinála Miloslava Vlka. Během posledního večera, který se nesl v atmosféře velké radosti a vděčnosti, se připomínal začátek života volontárek u nás a také návštěva Chiary Lubichové v Praze roku 2001. Několik přítomných – našich prvních volontárek – hovořilo o svých zkušenostech z doby totalitního režimu, kdy osobní rozhodnutí pro Boha a radikalita života v duchu evangelia znamenaly velké riziko, ale také úžasné Boží dobrodružství. Každá z těchto prvních volontárek svými zkušenostmi z té doby dosvědčovala, že cestou podle spirituality Hnutí je možné jít za jakýchkoli podmínek, i v totalitě, vždy a všude. „Byl to tak bohatý život, že za něj nikdy nedokážeme být dost vděčné,“ uzavíraly své svědectví. Na konci večera, kdy se střídalo dojetí a díky za společně prožité

Anne-Marie Páleníčková (vlevo) a Maria Ghislandiová.

Mše svatá slavená s kněžími, kteří se sešli na svém jednodenním setkání též v Centru Mariapoli.

jí osvěžení, čistotu lásky, jsou pramenem života.“ „Přítomnost Ježíše může být světlem pro každou situaci, v rodině stejně jako ve společnosti, může přinášet světlo do malých i velkých záležitostí, včetně těch globálních, jako je ekonomická krize. Přinášet světu přítomnost Ježíše uprostřed společenství – to je úloha volontárek na všech místech světa.“ „Když jsem viděla, co způsobil autentický život charismatu jednoty v Africe, oslovila mě proměna tváří místních lidí, které vyzařovaly Ducha Svatého. Myslím, že změna života v pralese a ústup chudoby, ke kterým došlo v Kamerunu, může následovat i ´v pralese a duchovní chudobě´ našeho světa. ´Prostředky´ nám daruje Bůh: stačí je uchopit, záleží to na nás. ´Stačí ti má milost.´“ „…Je to pro mne nový začátek.“ „V těchto dnech jsem zakusila krásu církve, kde i přes své nedokonalosti žije každý věrně ´svoji´ vůli Boží.“ Těchto několik ohlasů dokládá, že jsme odcházely všechny posílené a více zakotvené v našem povolání a v Díle Mariině. Ludmila Čiháková

Z HNUTÍ FOKOLÁRE Duccia Calderari byla první „volontárkou“ Hnutí fokoláre. Díky mimořádné sociální citlivosti, která charakterizovala její celý život, se stala ztělesněným podobenstvím o „milosrdném Samaritánu“.

„J

ežíši, dej mi boty číslo 42 pro tebe v tom chudém člověku,“ modlila se Chiara Lubichová v kostele sv. Kláry s důvěrou, že bude vyslyšena. A to i přesto, že splnění této prosby, se kterou se na ni obrátil jeden chudý člověk, bylo za války v Tridentu v roce 1944 téměř nemožné, jelikož zde vládl naprostý nedostatek čehokoli. Když ale Chiara vyšla z kostela, potkala jednu známou, která jí předala balíček, ve kterém byly boty číslo 42 s tím, že je může dát nějakému potřebnému člověku. V dějinách Hnutí fokoláre je mezi všemi událostmi, které svědčí o vyslyšení proseb zásahem Boží prozřetelnosti, tato příhoda asi nejznámější. Je spojena se vzpomínkou na dívku, která se tehdy stala jejím nástrojem – na mladičkou členku Červeného kříže, Iolandu Calderari, přezdívanou Duccia. Iolanda pocházela z rodiny bankéře, byla vzdělaná a mezi jejími zájmy nechyběla ani láska k umění. Duccia nás opustila 13. ledna v téměř osmadevadesáti letech. V té době, kdy se stala tato příhoda, sloužila v nemocnici sv. Kláry, kde se setkala s medikem Gino Lubichem. Přes něj se dostala do styku se skupinami zapojenými do protifašistického odboje, k nimž se nepřidala ani tak z náklonnosti k jejich ideovému zaměření, jako spíš kvůli tomu, „že nemohla snést, jak si nacisté velkopansky vykračují po ulicích“ v jejím rodném Tridentu. V té době ta-

Boty číslo 42 ké – pod přezdívkou Teresa – několikrát riskovala vlastní život. Byl to právě Gino Lubich, kdo ji s Chiarou seznámil. Ten si tehdy představoval, že Ducciiným prostřednictvím se mu Chiaru podaří získat pro jejich věc. „Ale byla to ona, kdo získal mne,“ vyprávěla později Duccia. „Po nějaké době jsem ji totiž uviděla na Kapucínském náměstí pár kroků od místa, kde jsem bydlela, když zrovna houkaly sirény. Šokovalo mě tehdy podivné a neobvyklé chování několika dívek, které místo toho, aby se jako my snažily co nejrychleji utíkat do krytu, pomáhaly ukrýt se těm, kdo byli málo pohybliví a staří. Jejich milosrdenství mne natolik zaujalo, že jsem si řekla, že bych Chiaru neměla jen tak ztratit z očí, ale naopak se s ní a s ostatními dívkami setkat. A z tohoto našeho setkání se

potom stala ta nejvýznamnější událost, která ovlivnila celý můj život.“ Zároveň to byl také začátek dobrodružství, které ji spolu s prvními fokolarínkami přivedlo mezi válkou zbídačelé lidi, válečné invalidy a opuštěné děti. V roce 1948, když si Duccia nebyla jistá, zda je její cestou zasvětit se Bohu, poprosila Chiaru o radu a ta jí odpověděla: „Ne, tvým povoláním je být milosrdným samaritánem.“ Duccia pochopila, že jejím posláním bude „snažit se žít a vyzařovat evangelium především v rodině, na pracovišti, prostě na všech místech, kam ji život postaví.“ Na počátku padesátých let pracovala nějakou dobu v novinách La via s Iginem Giordanim jako sekretářka, a pak od roku 1961 ve vznikajícím Centru Uno Hnutí fokoláre (které se dosud věnuje ekumenickému dialogu). Když se

Na fotografii s Iginem Giordanim, jehož spolupracovnicí byla dvacet let.

vrátila do rodného Tridentu, dále se neúnavně nasazovala pro myšlenku univerzálního bratrství. Do posledních dnů života svědčila svými zkušenosti s žitím evangelia, které působivě a se zaujetím vyprávěla četným hostům, přijíž-

Duccia Calderari. Foto z nedávné doby.

dějícím ze všech koutů světa, aby poznali místo, kde se zrodilo Hnutí fokoláre. Duccia v několika článcích, které vyšly v časopisu Archivio trentino1 vyprávěla v roce 1997 o málo známých začátcích svého setkání s Chiarou Lubichovou a o své činnosti v protifašistickém odboji. „TERESA“ Poprvé jsem se s Ginem Lubichem seznámila v městské nemocnici v Tridentu, když mě pozvali, abych při jedné transfuzi darovala krev. Když jsem vycházela po odběru ze sálu, oslovil mě jeden mladý lékařský asistent lehce ironickým, ale srdečným tónem: „Vaše krev je červená nebo modrá?“ Později, když jsem po prvním náletu na město v září roku 1943 začala jako dobrovolnice Červeného kříže sloužit ve městě raněným, potkávali jsme se často na nemocničních chodbách. Když začala německá okupace Tridentu, znamenalo to mnoho mrtvých a raněných vojáků. V nemocnici jsme se snažili sbírat civilní šatstvo,


19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE

20


Duccia v letech, kdy spolupracovala s Centrem Uno.

bylo vyhlášeno pátrání a byli odsouzeni k smrti), aby si chvíli odpočinuli. Gino mne také jednou požádal, abych na několik dní ukryla jednoho známého, který se vydával za mrtvého. Tehdy se můj příbytek proměnil v generální štáb: lidé sem tajně přicházeli pro rady, informace, příkazy. Gino Lubich zde sepisoval a vydával tajné informační letáky. Při-

nesl si do pokojíku psací stroj a já jsem ve sklepě cyklostylovala. Každé dva týdny pak přicházeli ti, kteří letáky rozšiřovali po městě i po venkově celého našeho tridentskobenátského kraje. V červnu roku 1944 jsme dostali zprávu, že gestapo jednoho z nás dopadlo. Na všechny dolehla hrůza a úzkost a všichni se snažili někde skrýt. Do mého domu jich té Fota: archiv

abychom umožnili co největšímu počtu z nich utéct. Tehdy byli organizátory dva lékaři a jedním z nich byl Gino Lubich. Jednou mne přišel Gino navštívit domů a já jsem mu během delšího rozhovoru prozradila, že mám v domě hosty z Padovy, známého antifašistu a jeho sestru, kterým se podařilo včas utéci před jednotkou SS, a nyní mě požádali o azyl. Gino si mě pak o jedné přestávce v nemocnici vzal stranou a svěřil se mi: „Medicína není moje hlavní činnost. Spolu se skupinou přátel usilujeme o lepší budoucnost, v níž se bude pamatovat i na ty nejchudší, o budoucnost s větší sociální spravedlností. Protože se ale nacisté zmocnili našeho města, nesmíme ztrácet čas a musíme bojovat i za svobodu.“ Zatímco mluvil, zmocňovalo se ho nadšení a jeho řeč byla čím dál zapálenější, jak byl o dosažení svého cíle přesvědčen. Brzy jsem se i já stala součástí jeho skupiny. Gino mne také seznámil se svojí sestrou Chiarou, kterou měl velmi rád a vážil si jí. Bylo jí 23 let, a i když vypadala na první pohled jako mnoho jiných dívek, všimla jsem si u ní určité důstojnosti. Především mě ale na ní zaujal její hluboký a niterný pohled. Gino by býval chtěl, abych ji získala pro naši věc, ale ona se snažila o něco úplně jiného. Mezitím následovaly další události. K jednomu z nás přišli Němci na prohlídku – naštěstí zrovna v době, kdy nebyl doma, ale v jednom úkrytu. Gino ho ihned i s manželkou přivedl ke mně domů. Od té doby jsem začala doma ukrývat mladé lidi, kteří pak pokračovali v úkrytech na dalších místech, protože se můj dům zdál jako bezpečné a nikým nepodezřívané místo. Také se u mne často scházeli nejbližší přátelé (po všech

Duccia Calderari s Chiarou Lubichovou.

noci uteklo šest a mezi nimi byl i Gino Lubich. O několik dní později ale vtrhli SS do nemocnice, kde Gina zadrželi a pak deportovali do Bolzana. Nevím, co mne tehdy vedlo k tomu, že jsem sedla na kolo a šlapala za ním do Bolzana šedesát kilometrů. Asi jsem chtěla vidět místo, kde je uvězněn, a získat nějaké informace, které bych sdělila jeho rodině. Posléze jsme se dozvěděli o krutém mučení, kterému byl Gino Lubich podroben, a které se stoickým klidem snášel a neprozradil ani jedno jméno. Zpráv z vězení bylo ale stále méně a získávání informací stále obtížnější. Po dlouhé době se k nám nějakým zázrakem dostala zpráva, že se Gino nachází v jedné ošetřovně. Doprovázela jsem tehdy Chiaru, když jela za ním. Naše osvobození konečně přišlo 3. a 4. května 1945, když do Tridentu přijeli spojenci. Zrovna jsem se zotavila ze své několikaměsíční nemoci, když ve městě začala vznikat první politická uskupení. Ze zvědavosti jsem vstoupila do jednoho sálu, kde se konalo jedno takové shromáždění. Sedla jsem si do poslední řady a trochu jsem se sklonila, aby mne nebylo možné poznat. Ale řečník si mne hned všiml, přerušil řeč a pozval mne na pódium. I když jsem se zdráhala, musela jsem přijít dopředu. Představil mne shromáždění jako „katoličku, která pracovala v našich řadách“. Na pódiu byl i Gino Lubich. Krátce jsme se pozdravili. Naše cesty se rozcházely: on se chystal na kariéru nadaného novináře a později si založil pěknou rodinu. Já jsem objala velký Ideál jeho sestry Chiary. Zpracoval Oreste Paliotti (redakčně kráceno) 1. Tridentský archiv, pozn. překl.

Jak se daří zvířatům?

Fota: Francesco De Marco

EKOLOGIE

Kočkodan se svým mládětem.

Více než šestnácti tisícům druhů flóry a fauny hrozí vyhynutí, a proto je třeba se zaměřit na jejich záchranu.

P

odle odhadů Červené knihy ohrožených druhů, která byla před časem zveřejněna Mezinárodním svazem ochrany životního prostředí (IUCN) se dovídáme, že ze čtyřiceti tisíc druhů živočichů a rostlin, které byly pod jejím drobnohledem, hrozí více než šestnácti tisícům vyhynutí. Vzhledem k Červené knize zveřejněné v roce 2006 se jejich počet zvýšil o tři sta položek. Celkový počet vyhynulých druhů stoupl téměř na osm set a to je třeba k nim ještě přičíst dalších šedesát druhů, jejichž exempláře prakticky existují jen v zajetí. Jaké jsou příčiny takového stavu? Nejrůznější. Často jsou však spojené s dopadem lidské činnosti na jejich přirozené životní prostředí. S negativním dopadem se můžeme setkat v rozvojových zemích, které v krátkodobých perspektivách a s vidinou okamžitého zisku exploatují svoji přírodu bez ohledu na následky, ke škodě přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí. Jako příklad uveďme rybu, parmovce skvělého (Pterapogon kauderni), malou akvarijní rybičku, jejíž výskyt se omezuje na moře v oblasti Indonésie. Je lovena na vývoz do akvárií po celém světě. Problémem je, že jejich počet dosahuje devíti set tisíc kusů ročně, což má za následek extrémní zmenšení výskytu tohoto druhu ve zdejší přírodě. Ve velké krizi jsou různé druhy mrchožroutů, jejichž počet se v Indii neustále dramaticky snižuje, poslední čísla hovoří dokonce o zůstatku pouhých pěti procent. Je to způsobeno diclofenacem, protizánětlivým prostředkem pro dobytek, který se pro tyto ptáky ukázal jako smrtící. Neblahé důsledky, jelikož jsou místní „zdravotní policií“ dychtící po uhynulých zvířatech, jsou jistě velké. Také mnoho druhů savců, plazů a obojživelníků se netěší nejlepším vyhlídkám.

Počet gaviálů indických, krokodýlů žijících v řece Ganze, poklesl ze 436 exemplářů napočítaných v roce 1997 na 182 v roce 2006. Rovněž gorily afrických planin, tak jako orangutani na Borneu, přešli spolu s dalšími primáty ze skupiny druhů definovaných jako„ohrožené“ do skupiny označené jako „ohrožené kriticky“. V dalších případech ohrožuje jednotlivé druhy zmenšení jejich přirozeného prostředí, například na Borneu, kde byly vykáceny tisíce kilometrů čtverečních pralesa, aby bylo zavedeno pěstování palmy olejné. Můžeme z oblasti ochrany přírody sly-

Ryby žijící v oblasti korálových útesů.

šet i pozitivní zprávy? Je jich málo, ale jsou zachytitelné tam, kde bylo možné začít se o ohrožená zvířata nějakým způsobem starat. Počet exemplářů poštolky mauricijské žijící na Mauritiu byl v roce 1974 omezený na pouhé čtyři exempláře. V rámci záchranného projektu se jejich počet zvýšil a nyní bylo na svobodě napočítáno více než tisíc jedinců. Také divocí papoušci z téhož ostrova přešli do nižšího stupně ohrožení díky opatřením zaměřeným na záchranu jejich druhu. Co lze pro záchranu všech druhů fauny a flory dělat? Všimli jsme si, že včasná opatření, která dokáží sladit zlepšování podmínek místních obyvatel s rozvojem jejich aktivit a jsou zároveň ohleduplnější k životnímu prostředí, vedla k dobrým výsledkům. Je to cesta, která může vést i k vyšší atraktivitě a zhodnocení jednotlivých zemí, jestliže se životní prostředí přestane chápat jako prostor pro bezuzdné kořistění, ale jako majetek, který je třeba uchovat i pro další generace. To je nejen důležité pro každou zemi, ale má to i celosvětový význam. Fausto Minelli


21

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Rodina se musí v Evropě stát prioritou Kardinál Ennio Antonelli, předseda Papežské rady pro rodinu, přednesl na konferenci Rodičovská péče o děti a politika zaměstnanosti, pořádané ministerstvem práce a sociálních věcí 6. února 2009 v Praze, přednášku na téma Podpora rodiny v době demografického poklesu a krize výchovy.

S

oulad mezi pracovními a rodinnými požadavky je nezbytný pro dobro lidí i společnosti. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen zdůraznil, že rozvoj a blaho země nespočívá pouze v objemu jejího bohatství, ale především v kvalitě života, v úrovni vztahů, v míře svobody. Na celostním rozvoji člověka, jak vyplývá z mnoha sociologických průzkumů, se podílí velkou měrou rodina. Na nedávném světovém setkání rodin v Mexiku zaznělo v této souvislosti několik zajímavých údajů. I když šlo o země velmi rozdílné (Kanada, USA, Guatemala, Chile), údaje v procentech vypovídaly o přínosu rodin pro občanskou společnost shodně. Šlo z nich vyvodit,že pokud jsou muž a žena spojeni v pevném a trvalém manželství, přináší to každé zemi mnohem větší sociální prospěch než nesezdaná soužití nebo svobodné matky. Děti, které se v takovém manželství narodí, jsou s největší pravděpodobností dobře vychovávány, mají pravidelnou školní docházku, lepší studijní výsledky, zaručenější a větší profesní úspěch, je u nich menší pravděpodobnost delikvence, nižší spotřeba cigaret, alkoholu a drog. Manželství je předpokladem pro nižší dětskou úmrtnost, lepší fyzické zdraví a psychickou rovnováhu dětí i rodičů, nižší počet sebevražd, delší život, vyšší produktivitu práce, vyš-

22


ší ekonomické zisky. Život v manželství zvětšuje vlastnictví domů, snižuje pravděpodobnost chudoby žen a dětí a sociální výdaje státu. Na základě těchto výzkumů lze empiricky ověřit, že rodiny účinně přispívají k vytváření ekonomických dober a ke kvalitě mezilidských vztahů (tzv. „relational goods“). Protože rodiny přispívají k celkovému rozvoji země, ve které žijí, je veřejným zájmem, aby byly založeny na manželství a byly funkční. Díky výše uvedenému překvapuje, jestliže ekonomie a politika považuje v duchu značně rozšířeného moderního předsudku kvalitu rodinných vztahů za bezvýznamnou pro dosahování svých cílů. Práce v domácnosti není považována za produktivní, a tak žena, která opouští zaměstnání,aby se věnovala péči o děti,směřuje k osobnímu i rodinnému zchudnutí. Manželské páry, pokud se nebere ohled na počet dětí, často znevýhodňuje i zdanění. Nechybějí též ideologie,které spatřují realizaci ženy v profesním životě, v zaměstnání a popírají důležitou úlohy ženy matky. V posledních desetiletích se postupně prosazuje anarchistická, relativistická, individualistická, utilitaristická, konzumní společnost, která rodině v žádném případě neprospívá, a dokonce rodinu považuje za přežitek minulosti. Do takovéhoto kontextu je zarámován demografický pokles, který sužuje celou Evropu. Evropský index porodnosti klesl na 1,56 (v Itálii dokonce na 1,2), hluboko pod úroveň koeficientu 2,1, potřebného pro obměnu generací. Proto dochází k celkovému stárnutí, k poklesu populace, což se negativně odráží ve společnosti – v její ekonomice i v úrovni vzdělanosti. Vedle demografického poklesu lze navíc spatřit to, co papež Benedikt XVI. nazývá„krizí výchovy“, nedostatečnou „formací ke správnému užívání svobody“, z níž vzcházejí hořké plody sociálního rozkladu a úpadku etiky. Na druhé straně se rodinám v Evropě dostává pro jejich společenský propad a demografický pokles nové pozornosti. Přibývají průzkumy a doporučení evropských institucí, vyzývajících k pro-rodinné politice, k vytváření sítě služeb péče o děti, k podpoře výchovy, k ochraně mateřství před zaměstnaneckou diskriminací, ke sladění profesního a rodinného života, k prevenci odkládání novorozených dětí. Přesto však ještě není péče o rodiny v Evropě prioritou. Finanční podpora rodiny tvoří pouze třináctinu sociálních výdajů a 2,1 % HDP

(v Itálii ještě méně, 1,2 %). Kromě toho v EU chybí instituce, která by byla na rodinnou politiku specificky zaměřená. České předsednictví přichází s velmi pozitivní iniciativou – znovu otevřít diskusi o politice EU, která před individuální rodičovskou výchovou dětí do tří let upřednostňujezařízeníkolektivníhocharakteru,přestože jak zkušenost,tak vědecký výzkum nabádá k individuální výchově – ve prospěch dětí a v důsledku toho ve prospěch celé společnosti. Politika, která respektuje práva dětí a rodin, by měla rodičům alespoň umožnit, aby se v otáz-

INSPIRACE A SOUVISLOSTI

Foto: Marek Trizuljak

ce výchovy mohli na základě poskytnutých dostatečných finančních prostředků účelně a svobodně rozhodnout.Věřím, že snaha o sladění péče o dítě mladší tří let se zaměstnáním rodičů ve prospěch potřeb rodiny bude prvním signálem urychlení reformy politiky zaměstnanosti. Věřím, že bude signálem pro budování společnosti, která bude k rodině přátelská. Vedle logiky trhu a spotřeby, která sleduje vlastní zájem a v tomto duchu navazuje s druhými účelové vztahy, rodina přináší do společnosti logiku obdarování a společenství. Díky této logice se nesle-

duje jen vlastní prospěch, ale i prospěch druhých; jeden není proti druhému, ale je s ním a žije v duchu lásky, která je „sjednocující energií“.1 Má v úctě jinakost, svobodu a rozdílnost. V rodině dochází k souladu základních antropologických rozdílností obou pohlaví (muž, žena) a generací (rodiče, děti); dokonce se stávají vzájemným darem a obohacením. Prospěch jednotlivce je v souladu s prospěchem všech, nezávislost je v souladu se solidaritou. V této logice lásky, která se daruje, zabezpečuje rodina budoucnost společnosti především tím, že dává život dětem. Počet narozených dětí je však z ekonomických a sociálních důvodů menší, než by si manželé přáli. (V Itálii si manželé přejí mít v průměru 2–3 děti, zatímco ve skutečnosti mají pouze 1–2 děti.) V duchu lásky jako daru pěstuje rodina ve všech svých členech, zvláště v dětech, osobní a společenské ctnosti. Jsou to: důvěra v druhé, v život a v Boha, úcta k sobě, vědomí důstojnosti každého člověka a z toho vyplývající úcta, smysl pro spravedlnost, služba, pracovitost, loajálnost, vzájemnost, upřímnost, věrnost, spolupráce, solidarita, péče o nejslabší, odpouštění urážek, ochota k dialogu. V ovzduší lásky, o které rodina každodenně vypovídá a kterou zakouší, si děti postupně osvojují etické hodnoty a normy, „asimilují“ je coby životní požadavky; nezůstávají pro ně teorií a nevnímají je jako diktát z „vnějšku“. Rodina je proto „první a nenahraditelnou školou společenského chování“.2 Rodina nemůže být považována pouze za soukromou záležitost, ani za pouhý součet jednotlivců, žijících ve stejné domácnosti, ale za jedinečné pouto vztahů a vzájemnosti mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi; je specifickým společenským subjektem veřejného zájmu. Rodiče mají „neodvozené a původní … nenahraditelné a nezcizitelné právo a povinnost“3 vychovávat vlastní děti. Na druhé straně mají děti právo mít matku a otce a být jimi vychovávány; ke svému růstu potřebují rodičovskou něhu stejně jako výživu. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 19484 říká, že „rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti, a jako taková má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu“. Znamená to, že musí být ve své vlastní identitě chráněna a musí jí být umožněno, aby zodpovědně plnila své poslání mít děti a vychovávat je.

Aby se tato práva konkrétně realizovala, představuje pro dnešní pro-rodinnou politiku nesnadnou cestu, která však má obrovský společenský význam. Musíme samozřejmě připomenout, že i když nemá politika „neomezené možnosti“, musí alespoň postupovat ve správném směru. Má-li dvojice vstoupit do manželství a nemají-li manželé žít daleko od sebe, je třeba jim umožnit, aby v jiném městě, kam se přestěhují, nalezli pracovní místo, které bude bez negativního dopadu na jejich příjmy. Pracovní doba by se měla co nejvíce přizpůsobovat časovým požadavkům rodiny. Je třeba podpořit podniky, aby zaměstnancům nabízely specifické pracovní podmínky, například klouzavou pracovní dobu,aby kladly větší důraz na kontrolu výsledků než na odpracované hodiny,aby umožňovaly práci na částečný úvazek a pomáhaly skloubit zaměstnání s prací v domácnosti. Rodiče, a zvláště matka, by měli mít možnost se svobodně rozhodnout pro domácí výchovu dětí, aniž by to pro ně znamenalo ekonomické znevýhodnění. Je třeba uznat důstojnost a užitečnost práce v domácnosti a také ji adekvátně odměnit. Je také třeba prosazovat větší spravedlnost v rámci daňové politiky, aby nebránila růstu porodnosti. Pro výši daňové zátěže by měl být brán v úvahu nejen celkový příjem rodiny, ale také počet vyživovaných osob. Proč přistupovat vůči tomu, kdo se rozhodne mít větší počet dětí, stejně jako vůči manželům, kteří děti nemají, jako vůči těm, kdo mohou hromadit finanční prostředky či se více věnovat zábavě? Vždyť v budoucnu bude důchod bezdětných manželů subvencován prací dětí těchto rodin. Je také třeba poskytnout rodinám náležitou síť výchovných zařízení, zasadit se o spolupráci veřejných institucí, soukromého sektoru, samotných rodin. Politika, která půjde dopředu po této cestě, přispěje k budování společnosti, která bude vůči rodině přátelská a zároveň soudržnější a bohatší. Mým přáním je, aby se rodina v Evropě stala prioritou a byla uznána jako součást občanské společnosti s vlastními právy a povinnostmi. Budoucnost Evropy začíná v rodině. (redakčně kráceno) 1. Sv. Tomáš Akvinský. 2. Jan Pavel II., Familiaris Consortio, čl.43 3. Jan Pavel II. Familiaris Consortio, čl. 36. 4. Jan Pavel II. Familiaris Consortio, 16,3.


23

U ŠÁLKU ČAJE S TOMÁŠEM NAJBRTEM

24


Nejen hrát, ale i chválit Tomáš Najbrt je známý jako písničkář především v evangelických kruzích. Od roku 1989 byl osm let kantorem Českobratrské církve evangelické, vyučoval základy hudby a hymnologie studenty teologie, vedl pěvecké sbory. Zabývá se hrou na historické a lidové nástroje v profesionálních hudebních souborech. Kromě řady dalších iniciativ působí jako sbormistr a dirigent amatérského pěveckého sboru a komorního orchestru Vocatus na Vysočině. lik jsem jich také vedl. Kromě toho jsem pracoval s mládeží a připravoval vzorová programová schémata a další věci. Pracoval jsem tak necelých deset let. Jako Boží řízení vidím setkání s katolickým knězem P. Jaroslavem Konečným. Původně byl špičkový profesionální hudebník, například byl prvním hobojistou ve Smetanově divadle. Potom konvertoval a teď působí ve Zruči nad Sázavou jako kněz. Muziku ale dělá pořád. Dali jsme se Tomáš Najbrt.

dohromady a hráváme v pestré nástrojové sestavě duchovní hudbu.“ S P. Konečným si říkáte „Musica da chiesa“ a natočili jste též cédéčka… „Vydali jsme dvě cédéčka, ´Maria pia´ a ´Bone Jesu´ a během jara bychom měli připravit další. Už delší dobu se chystá také DVD s naším koncertem, které bude mít i interaktivní část, protože je zamýšlené pro školy. Kromě koncertu zde hovoříme o starých nástrojích a myslím si, Foto: archiv Tomáše Najbrta

J

ak jste se dostal k dráze hudebního umělce a na jaké hudební nástroje hrajete? „Začal jsem hrát na klavír ve druhé nebo první třídě. Potom jsem za klavírem objevil zastrčenou kytaru a naučil jsem se na ni hrát. V osmé a deváté třídě jsem už měl nějaké kapely a na kytaru jsem hrál i na gymnáziu; to už jsem se angažoval i v církvi. Na konzervatoři mě začala zajímat loutna, staré historické nástroje a dudy. Hraju například také na citery, flétny, šalmaje, trochu na klarinet, niněru. Vloni jsem začal chodit i na harfu. V podstatě je dnes můj hlavní obor hra na strunné nástroje barokní nebo renesanční hudby. Hraju i na další lidové nástroje, třeba na mandolínu, s ní účinkuji v jedné inscenaci Národního divadla.“ Také vedete sbory… „Vedu farní sbor – každý týden máme zkoušku a snažíme se často zpívat, a nejen při nedělních bohoslužbách. Jezdím i na Vysočinu, kde už deset let s ekumenickým sborem Vocatus a doprovodným ansámblem uvádíme větší věci – například barokní mše, kantáty… Pokud je to možné, snažím se zpívat česky, překládat. Myslím, že zpěv zní lépe, když se zpívá český text. Pokud se zpívá v cizím jazyce, snažím se, aby si zpěváci pod slovy představili konkrétní či emotivní obsah, radost a tak…“ Svůj život jste z velké části věnoval službě církvi. „Velmi dlouho jsem se chtěl v církvi věnovat duchovní hudbě, viděl jsem v tom určitý smysl. V létě 1989 se podařilo evangelické církvi – poprvé v její historii – zřídit místo kantora pro celou církev. Byla to pionýrská práce, nebylo to jednoduché. Pomáhal jsem pěveckým sborům s materiály, s texty, se zpěvem a něko-

že obsah slovního doprovodu má i určitý přesah. Nemluvíme jenom o technice a způsobu hraní, ale myslím, že z toho jde vytušit, že se tak dá i chválit Bůh.“ Při poslechu cédéčka „Maria pia“ mě zaujalo svědectví živého ekumenismu. Jak vnímáte ekumenismus? „Jsem vděčný, že P. Jaroslav mě má rád a je otevřený spolupráci.Také spolu hodně diskutujeme o víře, ale je fakt, že některé věci si prostě nejsme schopni vysvětlit. Myslím si, že to, co by se mělo mezi církvemi odstranit, je vzájemné přezírání. Věrouka a dogmata by měly sloužit, napomáhat oddělovat dobré od špatného, ale nikoliv rozdělovat. Tak jako semafory na křižovatkách, které mají zabraňovat bouračkám a zrychlovat provoz, nikoliv ho brzdit.“ Jak vypadá vaše práce s dětmi? „Učil jsem v základní umělecké škole, ale také přivítám, když mohu vystupovat na školách. Rád při této příležitosti vysvětluji duchovní hudbu. Mívá to velmi pozitivní reakce.“ Skládáte i vlastní písničky? „Vydal jsem i nějaké cédéčko a měl bych teď udělat další. Jsou to spíše sólové písničky, i když bych byl rád, aby se to zpívalo i sborově. Pár těchto písní se zpívá i při bohoslužbách. Z čeho čerpáte, kde hledáte inspiraci? „I když se myšlenka může zrodit z něčeho jiného, přesto pak konfrontuji svůj způsob vyjádření s biblí. Zajímají mě žalmy, velké postavy, novozákonní příběhy. Inklinuji ale většinou k civilnímu vyjádření a nechci ani jen mechanicky parafrázovat, protože by mi to připadalo málo a také neosobní.“ Za rozhovor děkuje Petr Diblík


25

Foto: Magdalena Broschová

Moje velikonoční vigilie Je postní doba, blíží se Velikonoce…

V

boční chodbě moderního kostela nás několik sedí před zpovědnicí a čeká na svátost smíření. Nakonec tam zůstáváme asi tři. Ze zpovědnice vychází paní a stařenka sedící vedle mne kulhá směrem k jejím otevřeným dveřím. V té chvíli se stane pro mne nečekaná věc. Jiná paní, která tam také už předtím čekala, je rychlejší a stařenku před zpovědnicí předběhne. Odehraje se rychlý rozhovor u dveří do zpovědnice a stařenka se vrací se slzami v očích na své místo. Nechápu… Blíží se největší křesťanské svátky a… ale to přicházíš ty! I když ještě není Velký pátek, teď jsi tady ty,Ježíši,smutný a opuštěný v té stařence. V kostele v té době „běží“ mše. Když přichází čas, povzbuzuji ji, aby klidně šla k svatému přijímání, že jí místo před zpovědnicí podržím. I když vyslovuje obavy,

26


aby se dostala k svátosti smíření, ujišťuji ji, že se dostane, a kousek ji do řady ke svatému přijímání doprovodím. Hlavou mi běhá mnoho otázek, nechápu, co se to vlastně stalo… „Ale právě toto jsi ty! Jsi to ty, Pane, v té stařence i v té paní, která stařenku u zpovědnice ´předběhla´“. To jsou myšlenky, které mi znovu „běží hlavou“ při jejich druhém setkání před zpovědnicí, kdy paní vychází a stařenka vchází… „Musím věřit, že je máš Pane obě stejně rád!“ Když později stařenka odchází šťastná jak od svatého přijímání, tak i ze zpovědnice, začala už pro mne vigilie Velikonoc – Vzkříšení přišlo i do mého srdce. Za několik dní po této události si při velkopátečních obřadech sedám ve vedlejší chodbě kostela do lavice. Hned jak si sednu, udržuji od svého souseda určitý „odstup“. Důvodem je, že i přes vzdálenost mezi námi cítím alko-

hol. Velkopáteční obřady pokračují a on spí. Občas asi zaregistruje změnu, ale jinak se výrazně neprojevuje.Z druhé strany si vedle mne sedá paní, a tak i já musím zmenšit mezeru mezi sebou a nyní částečně spícím sousedem.Nejsem tímto zkrácením vzdálenosti nijak nadšený.Ale hlavou mi proběhne myšlenka:„Vždyť jsi to ty, Pane!“ Zvláště dnes – je Velký pátek a ty jsi tady vedle mne v mém sousedovi. Snažím se ho i v duchu pozdravit: „Čau, jsi tady!“ Velkopáteční obřady pokračují. Moje prožívání se stává rozhovorem mezi ním na kříži a jím v mém sousedovi a po přijetí Eucharistie s ním v mém srdci. Před svatým přijímáním můj soused najednou odchází. Fyzicky zůstává v lavici po něm volné místo. I když fyzicky v mém sousedovi odešel, je tady v mém srdci a je i tam na kříži. Můj rozhovor s ním pokračuje, změnily se jenom trochu okolnosti, nic víc… Vzkříšení přichází… Martin Uher

KŘÍŽOVKA V dnešní doplňovačce najdete dokončení židovského přísloví. Nebo snad modlitby? Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost na to, abychom změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost na to, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum na to, abychom… 2

3

4

5

6

7

8

9

10

X

X Pomůcka: ELAT

Naše křížovka

1

TIPO

Vyplňujte čtyřpísmenné výrazy, vždy tři pod sebe. Posledním písmenem začíná následující slovo. 1/ hlavní město Itálie • výzva • druh papouška 2/ kopec nad Třebechovicemi • píchá • židovský velekněz, bratr Mojžíše 3/ idea • řecký autor bajek • okázalý postoj 4/ závazek • péro • hlavní město Norska 5/ tělo • hořet • finta

Země je krásná!

6/ štěp • zavčas • strom z čeledi břízovitých 7/ pracovní stůl řemeslníka • vršek obilí • chobotnatec 8/ filmová písnička • hra s míčem, brankami a holemi (na koních nebo motorkách) • otrhej 9/ náhražka másla • světadíl • jihoizraelské město 10/ ostří • hokejový puk • oděv

To je ale hnus!

Země je krásná!

Walter Kostner ! BUM BUCH! TUMÁŠ!

POMOC!

To je ale hnus!

A

Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected]

PIPO

„BUM“

Země je krásná!

Časopis Hnutí fokoláre Duben 2009, ročník 18 (12) Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Technický redaktor: Veronika Němečková Redakční rada: RNDr. Irena Sargánková, CSc. PhDr. Ilona Špaňhelová Štěpán Filcík Administrace: Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON ISSN 1212 – 0782 Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá P. Bohumil Kolář Mgr. Irena Kyliánová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková P. Mgr. Martin Šmíd Mgr. Jarmila Vachová NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ Argentina Ciudad Nueva Austrálie New City Belgie Nieuwe Stad Brazílie Cidade Nova Dánsko Ny Stad Filipíny New City Francie Nouvelle Cite` Holandsko Nieuwe Stad Hongkong San Sing Seung Yuet Hong Chorvatsko Novi svijet Itálie Citta` Nuova Kanada Nouvelle Cite` Kolumbie Ciudad Nueva Korea Cumul Maďarsko Új Város Německo Neue Stadt Polsko Nowe Miasto Portugalsko Cidade Nova Rumunsko Oras Nou Slovensko Nové mesto Slovinsko Novi svet Španělsko Ciudad Nueva a Ciutat Nova Švýcarsko Citta` Nuova Švédsko Enad Värld Uruguay Ciudad Nueva USA Living City Velká Británie New City

Vím, co si myslíte o nás lidech: Že jsme se všichni zbláznili!!!

Odpusťte nám!

Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Světové setkání rodin v Mexiku, leden 2009. Foto: archiv

27

Fota: archiv Františka Slavíčka

Věříme v Prozřetelnost Africké děti se dokážou radovat z maličkostí, i když mají školu na spadnutí.

Děti ve škole v africkém Fonjumetaw se dokáží radovat z každé maličkosti. Pomoc, které se dětem dostává také z Česka, je tady skutečně dobře využitá. Plány českého misionáře Františka Slavíčka jsou jasné: Přinášet do zdejších škol Krista. O tom, jak se to daří, hovoří silné zkušenosti samotných dětí. Je u nich velmi oblíbená kostka lásky a modlitba na začátku každé činnosti je samozřejmostí.

T

aké Afrika prožívá své převraty a vývoj ve skocích, snad ještě obtížnější než prudkývývojZápadnícivilizace. Nedávno přivedl učitel jednu třídu do mé pracovny, abych dětem ukázal klasický linkový telefon, který používáme pro místní hovory mezi budovami misie. Děti totiž znají jenom mobilní telefony. Tak je to s celou naší misií: Během dvou, tří generací lidé jako by přeskočili, aniž by si toho byli vědomi, velmi dlouhý civilizační rozvoj. Tento překotný a neplynulý stav přináší obrovské problémy, které lidé jen těžko zvládají. Jedním ze závažných problémů je vzdělání. Dnes téměř všichni mladí touží po vysoké nebo alespoň střední škole. Studují s neuvěřitelnými obtížemi, oběťmi rodiny a osobním strádáním. Studenti jsou většinou hladoví a jejich ubytování je ubohé. Nejhorší však je, že

často po skončení studií nenajdou práci, a tak nezbývá než se vrátit k farmaření na vesnici anebo se živit nepoctivě. Kriminalita ve větších městech jako Bamenda nebo Douala je veliká a kdo si vyrazí sám večer do ulic, riskuje. Vzdělávací proces zasáhl hluboce také mě. Takřka přes noc se k mé klasické misionářské práci přidal management jedenácti základních katolických škol v našem kraji (Lebialem division) s 1800 žáky a 62 učiteli. Přestože jsou naši učitelé v porovnání s pedagogy státních škol placeni bídně, katolické školy mají dobrý zvuk, a mnozí lidé, kteří podlehli reklamě o nižším školném ve státních školách a v nekalé konkurenci do nich poslali děti, je nyní vracejí do katolických škol. Děti ve školách jsou vynikající. Dokážou se z maličkostí spontánně radovat a hned se dají do tance nebo zpěvu. Kdo je má rád a umí si je získat, najde v nich vděčné partnery. Školáci mají v oblibě kostku lásky. Ráno si ji obvykle ve škole hodí a potom běda sobectví. Jejich zkušenosti, někdy velmi silné, s úspěchem pak vyprávím při homilii. Modlitba na začátku každé činnosti je samozřejmostí. Naprostá většina matek a velká část otců našich školáků je negramotná. Oceňují sice vzdělání, ale neradi do něho investují. Peníze na alkohol bývají bohužel vždycky, na učebnice skoro nikdy. Navíc slunce po celý rok zapadá mezi šestou a sedmou hodinou (jsme

blízko rovníku), a učit se při petrolejce s celou rodinou okolo sebe je téměř nemožné. Proto také velká část dětí po ukončení šesti tříd základní školy neumí pořádně číst ani psát. A není se čemu divit. Doma děti hovoří domorodým jazykem, někdy snad i pidgin (což je směs angličtiny, španělštiny a domorodých jazyků). Anglicky hovoří jen ve škole anebo se mnou, otcem Františkem. Chceme-li tedy děti připravit pro život, musíme jim učebnice koupit. A postavit a vybavit školy, které jsou často v dezolátním stavu. Jsme proto nesmírně vděčni za každou pomoc, která od přátel z Česka věru nechybí. Díky ní jsme mohli vybavit jednu třídu v Menji lavicemi a školu ve Fonjumetaw na africké poměry nadstandardní knihovnou. A jaké jsou plány do budoucna? Pro mě je to hlavně pastorace a školství. Přinést Krista do našich škol se všemi důsledky pro vzdělávání, výchovu, prostředí atd. Na začátku roku jsme si ve školách předsevzali motto: Nemáme problémy se vzděláváním, máme božského Učitele. Lidé zachytili novost přístupu a snad se pomalu, postupně podaří posunout vývoj dopředu. Můj předchůdce postavil tři školy. Rádi bychom je zařídili, postavili další tři a dvě zrekonstruovali, abychom dětem pomohli důstojně vykročit do života. Budeme na to mít? Podaří se je nezklamat? Věříme a doufáme… František Slavíček

2009 ROČNÍK 18 (12)

Recommend Documents