Kvasnice číslo 26, vyšlo v červnu Ze školních lavic

26 2011

Kvasnice číslo 26, vyšlo v červnu 2011

Ze školních lavic V dalším pořadu Lavice pro hosty jsme v naší škole v úterý 15. března přivítali pracovnici střediska pro děti a mládež Archa Chrudim, Radku Melicharovou. Nejprve pro žáky 2. ročníku a poté pro čtvrťáky a páťáky připravila besedu zaměřenou na prohloubení dobrých vztahů mezi dětmi. Lavice pro hosty s názvem Spokojená třída je součástí našeho preventivního programu zaměřeného na předcházení šikaně a dalším nezdravým jevům ve škole i mimo ni. Cílem setkání s Radkou Melicharovou byl rozvoj komunikace, empatie, vzájemné spolupráce, zvyšování psychické odolnosti a podpora zdravého sebevědomí. V pátek 18. února do školní družiny zavítaly maškary. Konal se tu tradiční karneval. Zatančit si přišly princezny, čarodějnice, lesní víla, břišní tanečnice, sultánka, čertice, myšička, včelka Mája i kostra. Za partnery při tanci měly ohnivého muže, kouzelníky, kovboje a ducha. Sladké odměny si zasloužily všechny masky. Také dobrých tanečníků bylo mnoho. Odměny se rozdávaly nejlepším maskám, tanečníkům a soutěžícím při tanci s kloboukem, čokoládě, stříhání bonbónů, stavění komínů z kostek, skládání obrázků. Při tanci a soutěžích odpoledne uteklo jako voda. V pondělí 28. března jsme uspořádali komorní setkání s pohádkami. Žáci ze všech tříd si od počátku března připravovali v jednotlivých týmech dramatizaci vybraných pohádek. Společně si namalovali kulisy, vymysleli kostýmy a naučili jednotlivé dialogy. V pondělí jsme do školy pozvali na naše vystoupení všechny zájemce. Prvňáčci si nacvičili pohádku O ztraceném vejci, druháci nacvičili pohádku Červená karkulka ve dvou verzích, jednu divadelní, druhou veršovanou od Františka Hrubína. Třeťáci secvičili pohádku O šípkové Růžence, kterou sehráli v hradě ve své třídě. Dále nás překvapili anglickou verzí pohádky Boudo, budko. Tu nacvičili v hodinách -2-


angličtiny. Čtvrťáci si připravili pohádky O princezně na hrášku a Tři prasátka. Páťáci vystoupili s pohádkou Jak šlo vejce do světa. Na naše vystoupení se přišli podívat a našim výkonům zatleskat děti z mateřské školy, mnozí rodiče a prarodiče. V pátek 1. dubna jsme se sešli ve škole také večer. Venku se začalo pomalu šeřit. Na zahradě mateřské školy jsme měli připravené ohniště. Opekli jsme si vuřty. Pak jsme rozsvítili svíčky v lampionech a šli jsme na kopec k Výsonínu. Na papírcích jsme měli napsaná svá přání, která jsme vložili do lampiónů. Když se nám správně zahřály, vypustili jsme je. Dlouho jsme pozorovali jejich let a přáli si, aby se nám naše přání splnila. Ve škole jsme si poté povídali o Hansi Christianu Andersenovi a o jeho pohádkách. Vyprávěli jsme si o svých oblíbených knížkách a tajemstvích, která jsou v knihách ukryta. Četli jsme si ukázky z různých knih. Společně jsme četli ukázku ze Záhady hlavolamu Jaroslava Foglara a prohlédli si kovového ježka v kleci. Pak už každý četl samostatně ve svých knihách. Ve spacím pytli se každý z nám připravil ke spánku. Ve čtvrtek 7. dubna se vydali čtvrťáci a páťáci do chrudimské knihovny. Čekala je výuka ve zdejší klubovně. Setkali jsme se tu s místními regionálními pověstmi. Nejprve jsme si stručně zopakovali historii vzniku Chrudimě jako města a jeho vývoj ve středověku. Poznali jsme tak historický základ vzniku pověstí. Seznámili jsme se s některými postavami, které se v pověstech vyskytovaly, poznali jsme některé z měšťanských domů, ve kterých se příběhy odehrávaly. Mnohé pověsti jsme si vyprávěli, jednu jsme si nechali na závěr k výraznému přečtení. Snažili jsme se postihnout atributy pověstí a hlavně jsme je odlišovali od pohádek. Ve středu 20. dubna jsme se, těsně před velikonočními prázdninami, sešli při společném tvoření. Společně jsme malovali kraslice, tvořili závěsné kraslice, velikonoční přání, zajíčka na špejli, slepičku na kolíčku. Každý žák si uválel a upekl jidáše. Ve škole jsme přivítali Ilonu Kůpovou z květinářství Inspirace Chrudim, která spolu s námi vytvořila

-3-


velikonoční aranži z živých květů. Na konci společného tvoření se žáci pochlubili tím, co dokázali sami vyrobit. Všichni si své výrobky odnesli domů k velikonoční výzdobě. Taneční obor Základní umělecké školy Slatiňany nás letos opět pozval na vystoupení tanečníků, kteří se účastní jeho činnosti. Ve středu 4. května jsme se vydali do chrudimského divadla Karla Pippicha. Na pódiu se zde vystřídali žáci ZUŠ od nejmenších elévů až po nejstarší žákyně. Všechna pódiová vystoupení se nám moc líbila a sklidila zasloužený potlesk. Překvapením bylo představení taneční a rytmické skupiny TRS, která nám zahrála hned na začátku. Skupina je tvořena žáky hudebního oddělení ZUŠ Slatiňany. Vyparáděné čarodějnice s vyleštěnými košťaty se v pátek 29. dubna sešly v naší družině na tradičním sletu. Příprava se nesmí podceňovat, proto jsme se sešli v pátek a zahájili přípravy na 30. dubna, kdy slaví svůj svátek čarodějnice, bosorky, divoženky, ježibaby. Vyprášili jsme sváteční oblečení, namazali košťata a pustili jsme se do čarodějnického reje. Odměny nás čekaly v soutěžích tanec s míčkem, přenášení pinpongového míčku, přetahování lanem, házení do kruhu a tanec okolo židlí. Odměněny byly nejlépe namaskované a nejlépe tančící čarodějnice. V úterý 3. května se náš školní ekotým vypravil na návštěvu pražského ekocentra Tereza. Byl to den mimořádně chladný a deštivý. Pěšky jsme prošli Václavské náměstí, kde jsme obdivovali zlacenou budovu Národního muzea a jezdeckou sochu knížete Václava. Pak jsme šli na Staroměstské náměstí, kde jsme se zastavili v podloubí u Orloje. Kohout zakokrhal a my jsme spěchali na výuku do Terezy. Zde jsme hráli hry s ekologickou tématikou, povídali jsme si o Ekoškole, o úkolech, které náš školní ekotým ještě čekají. Odpoledne jsme pokračovali pěšky k Vltavě. V přístavišti byla

-4-


připravena loď k vyplutí. Horní paluba byla otevřená, ale brzy nám tam byla zima. Sešli jsme proto do dolní prosklené paluby, kde se příjemně topilo. Propluli jsme pod Karlovým mostem, obdivovali historickou budovu Národního divadla, nádherné panorama Hradčan, Strakovu akademii. Loď se otočila a plula na druhou stranu. Po vystoupení jsme pokračovali pěšky po náplavce podél Vltavy ke Karlovu mostu. Prošli jsme se po něm na druhý břeh. Pak nás čekalo dobrodružství v metru. Překvapily nás jezdící schody a obdivovali jsme rychlost zdejší dopravy. Na Hlavním nádraží jsme nasedli do rychlíku a jeli zpět. Ve dnech 23. až 27. května se třicet sedm žáků naší školy zúčastnilo školy v přírodě. Letošní pobyt jsme si užili v Lužických horách. Ubytováni jsme byli v penzionu Chata Polesí. Celý pobyt nás provázelo slunečné počasí. Program pro žáky v době celého pobytu zajišťovali Lubomír Šára, Martina Špásová, Dagmar Čapková, Radmila Sotonová a Vlasta Zástěrová. Žáci celý týden pracovali na projektu Výprava do minulosti. V pondělí jsme vystoupili na vyhlídku Havran, seznámili se s historií místa, vypravili se malovat roubenky a zajímavá místa v obci Polesí, povídali si o životě ve středověku. V úterý jsme vyšli do Krásného dolu, na Krkavčí skály, Hřebeny, do Horního sedla a Černé Louže. Patnáct nejodvážnějších žáků vystoupilo až na vyhlídku Popovy skály. Ve středu jsme uspořádali celodenní autobusový zájezd do Liberce - zde jsme navštívili IQpark a labyrint. Společně jsme si také prohlédli centrum tohoto krajského města. Ve čtvrtek jsme si vyšli do zámku Lemberk, vydali se s průvodkyní na návštěvnický okruh. Společně jsme se také zdokonalili v místopisu České republiky, v poznávání života ve středověkých hradech, zámcích i vesnicích. Poznali jsme a četli mnohé místní pověsti. Program byl doplněn každodenním společným zpíváním, -5-


hodnocením činností, sportovními činnostmi, zápisy a kresbami do deníku i sportovními činnostmi.

Návštěva knihovny Před návštěvou chrudimské knihovny jsme prošli centrum města. Když jsme došli na náměstí, říkali jsme panu učiteli, v jakém stavebním slohu jsou postavené domy a památky kolem nás. Pan učitel se nás zeptal, co znamená latinský nápis na staré radnici. My jsme zjistili, že to znamená „Tento dům nenávidí zločin, trestá nepravost, ctí a zachovává právo.“ V knihovně jsme se dozvěděli nové informace, třeba že Chrudim založil Přemysl Otakar II., obléhal ji Jan Žižka, nejznámější kronika Chrudimi je z let 888 – 1789. Také jsme si povídali o chrudimských pověstech. Nejznámější pověst se jmenuje Bezhlavý kapucín, ale jsou i další, třeba Ohnivý pes a O Dorotě a krvavých číslech. Dále jsme se dozvěděli rozdíl mezi pohádkou a pověstí, totiž že pověst má vždy pravdivý základ, ale pohádka je celá vymyšlená. David Hájek

Taneční vystoupení Nám se to moc líbila hlavně skupina Trs a tance Večernice, Titanic, Láska a nenávist, Zloděj a loupežník. Bylo to moc dobré, hlavně to, že kluci museli držet Zdeňka za ruku, aby neskočil na jeviště. Něco bylo dramatické a něco uvolňující. Tanečnice měly překrásné šaty. Moc se nám to líbilo. Martina Janečková Taneční vystoupení se nám moc líbilo. Z těch nejmenších ročníků se nám nejvíc líbili zelené želvičky a Japonci. Všichni to měli suprově připravené a hlavně měli moc hezké kostýmy. Líbilo se nám, jak tanečnice zvedly tři další najednou do výšky. Všem to moc slušelo, měli nádherné barevné kostýmy. Rytmická skupina TRS byla taky bezva, ty velký holky nádherně -6-


zpívaly. Moc se nám líbila hra doprovodné skupiny – bubeníka, kytaristy či saxofonisty. Marča Špásová

Ekotým v Praze V ekocentru nás měla na starosti Jitka. Ta nás vzdělávala v oblasti ekologie. Všude po stěnách tu měli nástěnky, na kterých je rozděleno, které věci se mohou dávat do jakých kontejnerů. Dozvěděli jsme se postup, jak by naše škola měla šanci získat titul Ekoškola: 1. Škola nejdřív musí vytvořit ekotým. 2. Ekotým musí prolézt od sklepa po půdu a najít, kde by se dalo něco ušetřit, nebo vylepšit. 3. Ekotým na základě zjištěných údajů vypracuje plán a určí služby. 4. Ekotým si zařídí nástěnku, či jinak informuje o svých aktivitách. 5. Vyučující v některých hodinách vyučují environmentální výchovu. 6. Mělo by se vypočítat, kolik škola svými opatřeními ušetřila. 7. Veřejně se požádá o audit, a pokud bude udělen titul Ekoškola, platí dva roky – pak je nutné audit zopakovat. V Praze jsme se projeli parníkem po Vltavě. Prošli jsme se po Karlově mostě. Jediné co nám pořádně pokazilo den, bylo počasí. Nedá se říct, že by pršelo hustě, ale pršelo vytrvale celý den. David Hájek

Škola v přírodě V pondělí jsme se všichni shromáždili před budovou školy. Naložili jsme všechny tašky a nasedli do autobusu. Byli jsme hodně natěšení. Cestou jsme viděli zříceninu hradu Trosky. Jeli jsme čtyři hodiny, takže cesta byla dlouhá. Jakmile jsme dojeli, šli jsme na pokoje vybalovat si tašky a ubytovat se. Poté jsme šli na oběd. K obědu byl kuřecí vývar a omáčka, maso a knedlík. Po obědě jsme se vydali na nejvyšší vrchol v Polesí - na vyhlídku Havran. Povídali jsme si o historii -7-


a vzniku Polesí. o životě ve středověké vesnici. Ukazovali jsme si jednotlivé statky i roubené domy. Po sestupu do Polesí jsme plnili úkoly, které nám připravil pan učitel. Hledali jsme a kreslili místní roubenky. Zjišťovali jsme, co to znamená rybina a vepřovice. Vepřovice je sušená cihla na slunci, rybina je zakončení trámů na roubenkách. Potom jsme šli zpátky do chaty Polesí. Tady na nás čekala poznávačka. Měli jsme objevit tři středověké obrázky a co nejlépe je slovy popsat. K večeři byly špagety. Po večeři jsme vyhodnotili poznávačky a shrnuli první den. Začali jsme zapisovat do svých středověkých deníků. Potom jsme se odebrali do koupelen a po umytí jsme šli spát. Tento den jsme hodnotili docela dobře, ale byl namáhavý. A moc se nám líbila vyhlídka Havran a celé okolí našeho místa pobytu. Karolína Vanclová Druhý den ráno jsme ke snídani měli rohlík s máslem a marmeládou. Po snídani jsme v týmech četli naše zápisy v denících. Někdo zde měl velmi zajímavé kresby. Naše deníky hodnotila paní vychovatelka, nejlepší tým vyhodnotila. Každý tým obdržel velkou čtvrtku. Na ni jsme kreslili středověkou vesnici, část týmu skládala obličej středověkého muže a někteří psali příběh, který se v této vesnici mohl odehrát. Plakáty se nám povedly, byly moc hezké. Jakmile jsme je předvedli ostatním, šli jsme do lesa dobývat hrady. Obrázky s hrady byly rozmístěny všude po lese a my jsme u těch, co jsme nepoznali, museli vypočítat příklady, abychom zjistili jejich názvy. V chatě jsme poté skládali puzzle Česká republika a kreslili jsme život na hradě, jak to asi vypadalo uvnitř. Po obědě byl polední klid, byli jsme hodní. Pak jsme si vzali batoh a do něj jsme si dali svačinu a pití a vyrazili na túru. Šli jsme lesem a mezi skalami. Cesta byla rychlá a dobře se nám šlo. My jsme si vybrali delší cestu. Ti odvážnější vyrazili na s panem učitelem Popovu skálu. Šli rychlým krokem. Na vyhlídce jsme viděli Německo, Polsko a krajinu s městem Hrádek. Cestou zpátky nám chodily uvítací SMS z Německa a Polska. Pak jsme došli všichni společně do chaty. Kromě Popovy skály jsme viděli Podkovu, Krkavčí skály, Pekařův kříž -8-


a Horní Sedlo. Ti, co šli na Popovu skálu, ušli 20 km a ostatní 15 km. Navečer jsme hráli fotbal, vyhráli páťáci. K večeři byly špagety posypané sýrem a polité rajčatovou omáčkou. Šli jsme se osprchovat, večerku jsme měli do deváté hodiny. Povídali jsme si do jedenácti hodin a pak jsme usnuli únavou z túry a šlapání. Hodnocení: Tento den byl super a celý pobyt se nám moc a moc líbil, užili jsme si spoustu legrace a zábavy, týmy byly super, dobře jsme s nimi spolupracovali. Petra, Marča, Martin a Zdeněk Třetí den jsme se nasnídali a hned poté jsme nasedli do autobusu a vydali se do Liberce. Po příjezdu jsme si prohlédli část města a pak jsme se ocitli v IQ parku. Společně jsme si prohlédli jednotlivá patra, abychom věděli, kde co najdeme. Společně jsme začali ve čtvrtém patře, kde nám lektor předvedl elektrickou kouli. S ní a spolu s námi prováděl různé pokusy, například řetěz smrti. To si stouplo pět dětí na žlutý kbelík a jeden si stoupl na černý kbelík. Všichni se drželi za ruce. Jenže všem se zvedaly vlasy, potom přišel Patrik a šťouchal je do dlaně a ono je to probíjelo. Po skončení představení jsme si šli vyzkoušet Fakírovu postel, hry a různé vynálezy. Vše jsme společně v týmech, ve dvojicích či samostatně zkoušeli. Výsledky pokusů jsme zapisovali do pracovního listu. Potom jsme se vydali do labyrintu - do zrcadlových, strašidelných a dalších bludišť. V zrcadlovém bludišti jsme všichni naráželi do stěn, vůbec se nám nedařilo najít cestu ven. Po návratu do chaty jsme psali a kreslili do středověkého deníku. Poté jsme je společně četli a hodnotili. Patrik Šustr a Monika Švadlenková Čtvrtý den jsme se probudili a oblékli jsme se. Potom jsme šli na snídani. Po snídani jsme se vypravili pěšky na zámek Lemberk. Zámek se nachází na vysokém kopci. Cesta tam byla docela strmá. Když jsme tam došli, mohli jsme si nakoupit suvenýry. Za pár minut začala prohlídka zámku. Byly tam krásné stropy, které byly hodně zdobené. Prošli jsme hodně místností. Mohli jsme si prohlédnout prevét neboli záchod. A hledali jsme falešná okna. Potom jsme se šli podívat na černou kuchyni, kde se vařilo na otevřeném ohni. Nejvíce se nám líbila oddávací síň, bylo tam plno obrazů a ze stropů na nás koukali andělíčci. Po -9-


jednohodinové prohlídce jsme se vypravili zpátky do penzionu. Po cestě jsme mávali autům. Po obědě jsme šli ven a hledali jsme v mapě hrady, zámky a zříceniny, které jsme zakreslovali do slepé mapy. Potom jsme šli hledat pověsti a přiřazovali jsme je k námi vyhledaným českým hradům, zámkům a zříceninám. Když jsme se vrátili z lesa, šli jsme malovat naše erby, které jsme si vymysleli. Po večeři jsme šli dopsat deník a napsat bajku podle vybraného stropního obrázku ze zámku. Vše jsme přečetli a dostali jsme body a odměny. Poté jsme šli hrát fotbal, a jakmile se setmělo, zapálili jsme oheň a opékali špekáčky. S panem učitelem jsme společně zpívali. V deset hodin nás přerušila náhlá bouřka a déšť. Celý den se nám moc líbil. Druhý den nás čekalo uklízení, balení a čtyřhodinová cesta autobusem do Lukavice. Jan Žampach

Ze školní družiny Člověk žije jenom na Zemi. Na ostatních planetách sluneční soustavy by žít nemohl. Buď je tam příliš velká zima, nebo nesnesitelné vedro. Chybí dýchatelný vzduch, není tam voda. Zpočátku se člověk podobal opici, postupem času přestal žít jako zvíře. Začal užívat rozum. Dokázal vyrábět jednoduché nástroje a pracovat s nimi. Člověk se s ostatními lidmi dorozumívá pomocí řeči. V průběhu času si dokázal vymýšlet dokonalejší pomůcky, aby si ulehčil práci. Ve sluneční říši jen na Zemi žije. Od zvířat se liší tím, že rozumný je.

Nechodí po čtyřech. Pracuje a mluví. Někdy se tají dech, co živý stroj umí.

Není to Android, je to dítě Země. Má žít a nechat žít. Stvoření je jemné. Člověk - na rozdíl od zvířat - užívá rozum: - 10 -


myslí, přemýšlí, vymýšlí a pracuje. Už tehdy, kdy si byl schopen z kamene vyrobit první nástroje, si musel nejprve umět představit, z čeho je udělá, jak je udělá a v čem mu pomohou. Předchůdce člověka chodil po čtyřech a trvalo ještě 20 milionů let, než začal vypadat jako my. V družině jsme zhlédli film o vývoji člověka. Seznámili jsme se s knížkami spisovatele Eduarda Štorcha, který popisuje život v pravěku. Přečetli jsme ukázky z knížek Osada havranů, Volání rodu, U Veliké řeky, Bronzový poklad, Lovci mamutů. Také jsme se podívali na film Osada havranů. Jak si představujeme prvního předchůdce člověka a život v pravěku? To byl úkol pro celou posádku. Společně jsme kreslili, stříhali, nalepovali a vytvořili si vlastní pravěkou osadu. Lidské tělo je dokonalá stavebnice. Každá část "na něco je" a současně nějak souvisí s tou další. O našem těle jsme si povídali, vyhledávali zajímavosti a zjišťovali, co našemu tělu neprospívá a škodí. Skládali jsme z dílků kostru člověka. S čím si hrají naše ruce? To byla další výtvarná práce pro celé posádky. Ruce pracují, hrají si, objímají, hladí… Naše posádky čekal trénink speciálních dovedností. Kosmonauti pracují v neobvyklých podmínkách. Jeden je odkázán na druhého. Ve vesmíru se dá těžko zkoumat, proč to či ono někdo udělal nebo naopak neudělal. Proto už před letem se věrně napodobuje život na palubě vesmírné lodě, raketoplánu nebo stanice. Kromě dobrého zdraví, odvahy, pevné vůle, vytrvalosti musejí kosmonauti trénovat nejrůznější speciální dovednosti, které se jinak než poctivým cvičením získat nedají. I my trénovali rovnováhu, reakci na signál, spolupráci členů posádek v závodě stonožek, dovednosti v driblování a přeskok švihadla. Člověk je zvídavý. Už od pradávna pozoroval ze Země hvězdy na noční obloze. Musel se spokojit s tím, co mohl vidět pouhým okem, mnohem později si sestrojil dalekohled. Člověk snad už odjakživa na hvězdy se večer dívá. A stejně jako před léty se dívá ze své planety.

Aby získal lepší pohled, sestrojil si dalekohled. Ještě lepší pohled míval, když se na hvězdárně díval.

Aby viděl ještě více, dal kamery do družice. Fotí všechno kolem Země, digitálně a barevně. Hvězdy jsou od nás nesmírně daleko. Zdá se, že některé z nich mají na obloze svoje stálé místo. Vypadá to, že některé z nich vytvářejí obrazy. - 11 -


Člověk si je začal uspořádávat do skupin. Říká se jim souhvězdí. Mají jména bohů, hrdinů, zvířat, ale i docela obyčejných věcí. Nejznámějších dvanáct souhvězdí jsou znameními zvěrokruhu. Vyhledávali jsme podle data narození, v jakém jsme znamení. Zjišťovali jsme o svém znamení informace, prohlédli si ho na hvězdné mapě. Potom jsme si zkoušeli nakreslit, jak vypadá na obloze a jak si ho my sami představujeme. O vlivu nebeských těles na život a osudy lidí ve středověku nikdo nepochyboval. Jací byli tenkrát hvězdáři a astrologové? To byl další úkol pro kosmické posádky - vyhledat co nejvíce informací o hvězdopravcích. Zjistili jsme, že nejznámější byli na dvoře císaře Rudolfa II. Na kosmonauty čekal další výcvik - orientace v prostoru a čase. Lidé na mezinárodní vesmírné stanici nechodí, ale vznášejí se. Odstrkávají se od stěn a pak volně plují prostorem. Prolétávají se poměrně prostornými odděleními. Dělají kotrmelce, aniž se přitom dotknou podlahy. Nevnímají, co je dole a co nahoře. Pobyt v takových podmínkách je velice náročný na orientační smysl. My jsme svůj orientační smysl trénovali při hrách s míčem: prohazování míče kruhem, kop na branku, hod na branku, vyrážení míče z kruhu, trefování míče holí, na laně v prostoru, pohyb po vesmírné stanici. Na závěr jsme se utkali v hledání pokladu vesmírného vetřelce. Člověk si moc přál umět létat jako pták. Poprvé se vznesl vysoko nad zem v koši zavěšeném pod balonem. Později se proletěl v letadle. Lidé dlouho snili o cestách do vesmíru. Podařilo se jim to až v minulém století. Prvními kosmonauty se stala zvířata. Teprve po důkladných zkouškách a poctivém tréninku se člověk oblékl do skafandru. Usedl do kabiny vesmírné lodě a raketa ho vynesla na oběžnou dráhu kolem Země. Poprvé tak jako pták mohl vidět, co je mrak, když člověka napadlo mít balon, pak letadlo.

Aby mohl podniknout první mimozemskou pouť, musel mít loď, raketu a dát přednost zvířatům.

A ještě. Na ten vandr si musel "ušít" skafandr. Pak už jako kosmonaut mohl slyšet: TŘI - DVA - START! - 12 -


Roku 1957 odstartovala do vesmíru první umělá družice Země. Po mnoha testovacích letech se zvířaty dne 12. dubna 1961 vyletěl do vesmíru první člověk. Byl to vojenský pilot Jurij Alexejevič Gagarin, který pobyl ve vesmíru 108 minut. Kolem Země se proháněl rychlostí 27 400 km v hodině. Další zajímavosti o dobývání vesmíru jsme vyhledávali na internetu a v encyklopediích. Dozvěděli jsme se, kdo první vstoupil na povrch Měsíce, kolik se stalo neštěstí při startu raket a raketoplánů a kolik zahynulo astronautů. Ve vesmíru není nic z toho, co lidé potřebují k životu. Vesmírná loď nebo raketoplán poskytuje posádce vzduch k dýchání, vodu a potravu. Chrání je před nebezpečným zářením a velkou zimou. Mimo loď musejí nosit speciální skafandry. Do skafandrů se oblékají i před startem a při návratu na zem. Jeho výroba trvá tři měsíce a váží kolem 140 kilogramů. Ve stavu beztíže ho však astronaut hravě unese. My jsme si také zkusili "ušít" skafandr a závodili v oblékání ve vesmírné stanici. Poté jsme si sami sestavili vlastní rakety.

Předprázdninový nevážný rozhovor Naši školu zanedlouho opustí další páťáci, aby pokračovali ve vzdělávání na druhém stupni. Mezi nimi také redaktorky časopisu Kvasnice Eliška Řezáčová a Monika Kolářová. Rozhodly se proto požádat o rozhovor pro toto číslo našeho časopisu pana učitele Lubomír Šáru. Od kolika let hrajete na kytaru? Na kytaru jsem se začal učit hrát v době, kdy se mi líbily moje spolužačky a chtěl jsem je tak na sebe upozornit. Nakonec jsem na sebe upozornil svou budoucí manželku. Kolik máte dětí? Doma už žádné, takže je nám byt trošku větší. Ale zase si v něm můžeme hrát na schovávanou. Občas se to hodí. Chtěl byste ještě mít nějaké děti? Samozřejmě. Právě v tomto roce za několik očekáváme příchod na svět naší nejmenší – Elišky.

týdnů

Líbí se vám v naší škole? Líbí. Je tak akorát velká, pěkně vybavená, žáci v ní jsou hodní a rádi se učí. - 13 -


Chtěl byste učit i na jiné škole? Vždy pracuji rád ve škole, na které právě učím. Sem tam navštívím jinou školu, to si pak všímám, co zde mají hezkého a co by se hodilo u nás. Učíte rád? Tak to jste určitě za ty roky se mnou poznali. Hlavně rád přicházím s něčím novým, s dalšími nápady, jak si hodiny společně zpestřit. Máte rád zvířata? Pocházím ze statku, takže až do dospělosti byla kolem mne spousta zvířat. O mnohá jsem se musel postarat a to jsem dělal moc rád. Vydrželo mi to doteď. A říká se, že kdo má rád zvířata, má rád i lidi. Chtěl byste procestovat celý svět? Už ne, na všech těch nejkrásnějších místech je dnes už moc návštěvníků. Tak mám pocit, že jejich řady nemusím rozšiřovat. A taky už nemám tu odvahu cestovat s pár korunami jako dřív. Vám všem ale cestování po světě moc doporučuji. Naše vlast je krásná, ale příliš malá. Jaká je vaše oblíbená barva? Modrá ve všech tmavších odstínech. V jakém znamení jste se narodil? Mé znamení je lev. Myslím, že je to na mně znát. Prozradíte nám, kolik vám je let? Klidně, už je mi přes dvacet. A každý rok pak o jeden víc. Máte doma zvířata? Doma v bytě ne. Zvířata máme na chalupě. Tam mají více volnosti a prostoru. Které zvíře máte nejraději? Jednoznačně supa. To je to pro mne to nejkrásnější zvíře na světě. Mluvíte cizím jazykem? Občas sám od sebe. Občas přinucen člověkem, který češtinu nezvládá. Ale náš rodný jazyk mi zní nejkrásněji. Pokud to zrovna nejsou sprostá slova z vašich úst. Na jaká vozidla máte papíry? Nyní jezdím nejčastěji autem – nějaký papír od něj snad mám, myslím, že je někde v šuplíku. Jaké máte koníčky? Rád se toulám přírodou a krásnou krajinou. Občas mě to zláká a pak neodolám fotografování. Taky si užívám jízdy na kole. - 14 -


Běžel jste někdy maraton? Pokud si vzpomínám, tak ne. Na tak dlouhou trať bych dnes určitě nestačil s dechem. Živil jste se někdy jiným zaměstnáním než učitel? Učitelství bylo vždy mým hlavním povoláním. Ale vedle toho jsem pracoval i v jiných profesích. Asi deset let jsem podnikal, pak jsem stavěl dva domy, učil učitele učit… Ale nejvíc vzpomínám na to, jak jsem prodával v obchodním domě koberce. To byla největší pohoda. Na závěr bych chtěl vám všem páťákům popřát hodně úspěchů ve „velké“ škole. Hodně se nám společně dařilo, hlavně vytvořit dobrou partu. Já si vzpomenu rád, tak mi dejte občas vědět, jak vám to v životě šlape.

Jak dopadne letošní desetiboj? Letošní ročník tradičního Lukavického desetiboje se nám trochu zašmodrchal. Závodníci, kteří měli největší šance zvítězit, některé disciplíny vynechali. Proto je tipování vítěze hodně obtížné. Oslovili jsme postupně všechny žáky i učitele. Z jejich tipů jsme sestavili pořadí prvních závodníků v desetiboji. Nejvíce hlasů získal s velkým náskokem Ivan Pytlík následován Zdeňkem a Tomášem. Ivana jsme se požádali o zodpovězení několika otázek: Seš rád, že ti ostatní dali nejvíc hlasů? Samozřejmě mě to potěšilo. Pro koho jsi hlasoval ty? Myslím, že desetiboj vyhraje Marek. Jaký sport ti jde ve škole nejlíp? Nejlíp hraju florbal. Taky mě dost baví. Myslíš si, že vyhraješ i ve skutečnosti? Rád bych, ale nejspíš ne. Jaký sport tě zatím baví úplně nejvíc? Určitě fotbal. Dobrý je i hokej. Děkujeme za odpovědi. Spolu s tvými fanoušky (jedním z nich je i pan učitel) přejeme, abychom na konci školního roku při odměňování zaslechli i tvé jméno mezi prvními soutěžícími.

Ze školních sešitů třeťáků Brok není můj pes, ale jsme kamarádi. Je to rasa jezevčík dlouhosrstý, ale srst mu nevyrostla, takže ji má krátkou. Je celý hnědý. Má rád maso - 15 -


a kosti, je hodně hravý. V noci nespí v boudě, ale v domě na gauči. Ráda s ním chodím na procházky do okolí. V psím věku mu je osm let. Už je dospělý, ale vypadá jako štěně. Člověka by nepokousal, jen kdyby se mu zdál divný, tak by byl schopný ho kousnout. Už tady překousal vodítko, ale když mu ukážu to nové, hned po mě začne skákat radostí. Hodně rád běhá na otevřené louce. Když na něj zavolám Broku, hned ke mně utíká. Pavla Tvrzická Na Den učitelů jsme připravili pro učitele pohádky. Zároveň jsme na ně pozvali tatínky, maminky, babičky, dědečky a také děti ze školky. Nejprve nám druháci zahráli Červenou karkulku ve dvou verzích. Mně se líbila víc ta druhá, ve verších. Prvňáci předvedli krátkou pohádku O kohoutkovi a slepičce. Pak jsme předvedli my třeťáci pohádku Little house. S námi ji připravila pani učitelka Věra Palová. Po anglické pohádce jsme viděli další pohádku, Princezna na hrášku. Od čtvrťáků jsme viděli ještě jednu pohádku, O třech prasátkách. Páťáků pohádka se nazývala Jak šlo vejce do světa. Pak jsme šli my. Hráli jsme pohádku O šípkové Růžence. Mně se líbila role Elišky, ta hrála královnu. I dvě víly Markéta a Pája hrály moc hezky. Pohádkové pondělí se mi velmi líbilo. Dorota Špásová

Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme O lišce Magdaléně a lišce Jitce Šla jednou liška Magdaléna na návštěvu k lišce Jitce. Jejich rodiče odjeli na dovolenou a nechali je doma, proto se lišky rozhodly, že přespí jedna u druhé a pak druhá u první. Malé lišky se ráno rozhodly, že nebudou spát v domě, ale na strašidelném plácku. Říkalo se, že v podzemí toho místa je starý hřbitov. To ale není všechno, prý tam jsou také rokle, tunely a velká jeskyně, která se jmenuje Pavoučí díra. V ní má být ukryto něco zvláštního. Nikdo nevěděl co. Jitka se bála, ale Magdaléna říkala, že se nebojí a začala se vytahovat, co už všechno zažila. Vzaly si baterky, pití, svačinu a šly. Musely se ale ještě vrátit, protože si zapomněly spacáky. Došly společně na ten plácek. Ze země vycházela špička kostela. Vešly do jeskyně. Magdaléna se třásla strachy, kvičela, kňučela a málem utekla. Jitka ji však chytla a řekla: „Když už jsme tady, tak to tajemství Pavoučí díry rozluštíme.“ - 16 -


Dotápaly až na konec jeskyně. Takže nic, jen cesta nazpátek. Uslyšely řeku. Namočily si tlapky a opláchly si svůj liščí obličej. Pět kapek té vody spadlo na velký kámen na břehu. Najednou se východ z jeskyně zasypal. Byla úplná tma. Holky si musely rozsvítit baterky. Z té vody však vycházelo světlo. Jitka řekla, že mají rychle vyplavat ven. Magdaléna se bála. Jitka už jí měla plné zuby. Začala jí nadávat za to, že lhala. Jitka skočila do vody. Magdaléna tam zůstala sama. Smutná, opuštěná a vystrašená. Hladová si lehla na zem a tak zůstala. Jitka zatím vyplavala ven a vrátila se domů. Magdalénu tam nechala a nikomu nic neřekla. Nikdo ji už nikdy nenašel. Nenašla ji ani nejtajnější komáří policie. Od té doby tam každou noc dává liška Magdaléna dobrou noc všem malým liščatům a chrání všechna liščata, která tam zabloudila. Aspoň se to tak říká. Po deseti letech vzala Jitka své dvě děti, Jitku a Magdu na to místo a prohrabala do jeskyně díru. Našla tam už jen zkroucenou liščí kostru. Jitka poslala svá dvě liščata domů. Sama vzala nůž a propíchla si srdce. Kosti dvou zkroucených lišek se zaryly do země. Země nad nimi zprůhledněla a kosti začaly zářit. Když se do jeskyně někdo dostal a podíval se na zář a pak do vody, uviděl celý příběh obou lišek. Tím byla naplněna pověst. Poučení: Lhát se nemá a vytahovat už vůbec ne, ale odpuštění je důležité a bez něj by to nešlo. Veronika Dibelková

Je drzá jako opice Jednoho dne u Markétky zazvonila její kamarádka Zuzka, jestli by nešla ven. Že by si hrály s panenkami a házely s míčem. Po pár vteřinách holky vyrazily s panenkami k pěknému lesíku. U lesíka byl i pěkný rybníček. Tak holky napadlo, že by se vykoupaly. Panenky nechaly u lesíka a skočily do vody. Dlouho se koupaly. Když konečně vylezly, Markétka vyjekla: „Kde je moje panenka?!“ Holky dlouho panenku hledaly. A vtom uviděly Kláru, hrozně dolejzavou holku. A co Markétka nevidí? - 17 -


Klára drží její panenku, která byla celá od bláta. „Ahoj,“ pozdravila Klára, „půjčila jsem si tvoji panenku a dala jí bahenní koupel.“ Ano, ta Klára je drzá jako opice. Monika Kolářová

Opičí se jako opice V létě se do naší vesnice přistěhoval kluk. Jmenoval se Kamil. Začali jsme si spolu povídat, chodit ven, jezdit na kole. Po týdnu z ničeho nic přišel k nám. Koukal jsem jako puk. Měl úplně stejné boty jako já. Další týden měl na sobě úplně stejné kraťasy a triko jako já. Nezapomněl ani na čepici, ani na ponožky. Vrtalo mně to v hlavě, a tak jsem se ho zeptal, proč nosí stejné věci jako já. On se začal vymlouvat, že mu to nakoupila jeho babička. Nejvíc mě naštvalo, že přijel na úplně stejném kole, jako je to moje. To už je vrchol! Nesnáším totiž, když se po mně někdo opičí. Tak jsem mu to řekl. Vysvětlil jsem mu, že kamarádství není o tom, abychom byli úplně stejní, od hlavy až k patě. Aby se po mně opičil a měl stejné věci jako já. Vždyť za chvíli by mluvil jako já, chodil jako já a nevím co ještě. Kamarádství je přece o tom, že si máme pomáhat, umět spolu vycházet a spolehnout se jeden na druhého. Jan Žampach

Co čteme? Výprava do doby ledové Jednou se Kuba s Aničkou vraceli z hodiny plavání kolem lesa. Anička se chtěla podívat do domečku. Tak tam šli. A najednou uviděli otevřenou knihu a přečetli si název: "Doba ledová". Anička tam hned chtěla, ale když se začal domeček otáčet, tak si vzpomněli, že mají na sobě plavky. Ale už bylo pozdě. Najednou byli na holém stromě a všude kolem jenom sníh. Uviděli rodinu kromaňonců, jak mizí za horami. Kuba s Aničkou se tam hned vypravili, ale byla jim strašná zima, a tak hledali nějakou jeskyni. Když jeskyni našli, byli tam

- 18 -


jenom chvíli. Našli totiž kosti. Kuba hned vytáhl knihu a četl, že v jeskyni bydlí jeskynní medvěd a má v ní kosti svých předků. Hned se dali na útěk, ale byla jim strašná zima, a tak museli rychle najít jinou jeskyni. Po nějaké době ji našli. Mysleli si, že je prázdná, ale když tam vešli, uviděli kabáty ze sobí kůže a oheň. Kuba s Aničkou se trochu ohřáli a vzali si na sebe kabáty. Pak Anička našla nějakou chodbu. Když vlezla dovnitř společně s Kubou, koukali na zeď a tam uviděli kresby. Kuba vytáhl knihu a přečetl si, že dávní kromaňonci si kreslili na zeď zvířata, která lovili. A ještě uviděli postavu se sobími parohy, sovím obličejem a s lidskými končetinami. Když se Kuba s Aničkou vraceli k domečku, najednou spadli do propasti na zvěř. Po nějaké chvíli, tam přišel ten se sobími parohy a sovím obličejem a s lidskými končetinami. Hodil jim lano a pak zmizel. Za malou chvíli se lano začalo zvedat, nakonec Anička vylezla první. Kuba se divil, když ten chlap pomáhá Aničce, tak kdo drží lano. Když Kuba vylezl také ven z jámy, uviděli mamuta jménem Rézi. Spolu s Rézim se vydali k domečku, ale u domečku je přepadl šavlozubý tygr a Anička s Kubou se velmi báli. Pak najednou Anička zašeptala Kubovi, aby zahrál na flétnu. Po nějaké chvíli se mu podařilo tygra odehnat. Ta flétna nebyla flétna, ale mamutí kost. Našli knihu o Pensylvánii a vše dobře dopadlo. Tomáš Tvrzický

Klub záhad Jednou se vydal Jup s otcem do hotelu u jezera. První den se rozhlédli po okolí. Jup šel k jezeru a uviděl tam loďku, nasedl do ní a odplul doprostřed jezera, tam zůstal stát. Za chvilku sáhl do vody a zjistil, že je špinavá, najednou rychle ucukl, protože uviděl červené oči. Potom šel k tátovi a řekl mu, co se mu přihodilo. Táta mu nevěřil, a proto si chtěl večer zaplavat, Jupiter ho přemlouval, ať tam neplave, ale on ho neposlechl a šel si zaplavat. Když byl uprostřed, začal se topit. Jupiter k jezeru rychle přiběhl a nasedl do loďky, připlul k němu a za chvíli se ukázalo, že si dělal srandu. Další den přijeli Vicky a Nick, tento den jeli do městečka, které se jmenovalo Karlov, tam se porozhlídli. Vicky šla ke kašně, kde byl drak a pod ním, jako trpaslíci lidé, kteří drželi vidle a kosy. Nick a Jup šli do zelinářství zeptat se na pověsti o jezeře. Za chvíli k nim přiběhl řezník a řekl jim, že si jejich táta zlomil nohu. Zavedl je k dodávce, kterou společně odjeli do nemocnice za tátou Jupa. V půli cesty se zastavili a děti utekly, řezník je doháněl, a proto si Jup a Nick - 19 -


vyměnili trička, aby je nepoznal, poté se rozutekli na všechny strany. Jup s Vicky běželi domů a Nick k hradu, o kterém se dozvěděl, že tam byl dřív čaroděj. Když doběhl na hrad, vzal zvon, na kterém bylo napsáno: dračí zvon. Rychle běžel domů za Jupem a Vicky. Tam už byl drak, kterého viděla Vicky na kašně, a chtěl sežrat Jupitera, jako svou první oběť, Nick ale na zvon zazvonil a drak odletěl do skály, kde zkameněl a nikdy se už neprobudil. Martin Vach

Lukavická Příšerka – román na pokračování Chobotnice naše přátele zachrání před utonutím v moři. Jakmile se dostanou zpět na ostrov kapitána Nema, objeví se nad nimi ohromný dravec. Uchopil Borka do svých pařátů a odnáší ho do svého hnízda. Dravec Borka odnášel do hnízda, ve kterém čekala mláďata na potravu. Borek se třásl strachy. Snažil se utéct. Třepal zoufale nohama, ale nebylo mu to nic platné. Dravec ho vhodil mezi mláďata a ihned odletěl shánět další potravu. Borek se rychle vysmekl a snažil se opustit hnízdo. Podíval se dolů a tam spatřil moře. Neváhal a skočil. Dopadl do moře. Byl silný vítr. Moře si s ním hrálo jako s panenkou. Po dlouhé době Borka moře vyplavilo na opuštěný ostrov. Borek byl naprosto vyčerpán. Zvedl těžce hlavu a rozhlédl se. Nikde nikdo. Převalil se a lehl si na pláži. Za chvíli usnul. Probudil se na úplně jiném místě. Byl v nějaké jeskyni. Slyšel hudbu. Vykoukl ven. Tam spatřil nějaké divné lidi. Hovořili stejnou řečí jako on. Borek ovšem pochopil, že mu hrozí nebezpečí. Co teď? Musí utéct. Zalezl hlouběji do jeskyně. Běžel, běžel dál a dál, až zaběhl do slepé uličky. Tady se ukryl a přespal. Druhý den ho divní hoši našli. Popadli ho, svázali a vhodili do vyhaslé sopky. Borek se naštěstí zachytil výběžku skály. Zcela tiše vyčkal, až ti lidé odejdou. Pomaloučku se vytahoval nahoru. Bylo to hrozně těžké. Svaly mu už ochabovaly. Podařilo se. Jakmile si odpočinul, utíkal na pláž. Tady se ukryl. Únavou usnul. Co se s ním stane? Vrátí se k ostatním nebo ho najdou sami? Veronika Dibelková a Dominik Fuxa - 20 -


Luštění na prázdniny V minulém čísle Kvasnic jsme měli poznat sedm českých pohádek: O veliké řepě, Jak šlo šídlo do světa, O Budulínkovi, Princezna na hrášku, Koblížek, Kohoutek a slepička, O Popelce. Správnou odpověď jsme obdrželi od Adély a Terezy Milčinské. Dívky odměňujeme sáčkem bonbónů. V tomto čísle najdete tři anglické doplňovačky s tajenkou. Připravily je páťáci – Monika a Eliška.

Jobs žena v domácnosti sekretářka pilot krejčí voják dráteník malíř doktor námořník Tajenka: _________________________

Months datum únor říjen listopad březen září dvakrát leden Tajenka:____________________________

- 21 -


Autoři ilustrací: Markéta Dibelková – strana 4 Veronika Dibelková – strana 17, 20 Iva Jeřábková – strana 5 Monika Kolářová – strana 10, 17 Ivan Pytlík – strana 15 Markéta Řezáčová – strana 3 Michaela Šlitrová – strana 6 Dorota Špásová – strana 4, 5 Petra Šteflová – strana 11 Patrik Šustr – strana 14 Monika Švadlenková – strana 9 Jiří Tatíček – strana 5 Patrik Tůma – strana 3, 12, 13, 18 Lucie Tvrzická – strana 2 Pavla Tvrzická – strana 2, 12 Martin Vach – strana 10 Karolína Vanclová – strana 7 Alena Vtípilová – strana 7 Zdeněk Zástěra – strana 8, 16, 19

REDAKCE: Eliška Řezáčová Marie Špásová Zdeněk Zástěra Veronika Dibelková Michaela Šlitrová - 22 -

Kvasnice číslo 26, vyšlo v červnu Ze školních lavic

Recommend Documents