Kvasnice číslo 8, ročník Ze školních lavic

8 2006

Kvasnice číslo 8, ročník 2006

Ze školních lavic První zářijové pondělí jsme se sešli ve třetí třídě se všemi čtyřiceti sedmi žáky, abychom slavnostně zahájili nový školní rok. Děti i dospělé přivítala paní ředitelka, milá slova jsme vyslechli i z ústa starosty obce, Josefa Doležala. Hlavně prvňáčky přišly do školy uvítat členky SPOZ, paní Halámková, Makešová a Pytlíková. Po celý den zůstala škola otevřená všem zájemcům, aby si mohli prohlédnout všechny prostory, kde se děti společně setkávají. V druhé polovině měsíce září jsme se postupně po třídách vypravili na dopravní hřiště. Zde jsme se seznámili s pravidly silničního provozu pro chodce a cyklisty, zkusili si jízdu zručnosti mezi kužely a na překážkové dráze. Nakonec jsme si vyzkoušeli jízdu „v provozu“ po silnicích dopravního hřiště. Na starší žáky dohlédli jejich kamarádi „policisté“: zaznamenali jim všechny přestupky, kterých se při jízdě dopustili. Třetí podzimní den jsme věnovali společnému zkoumání rostlin a živočichů kolem nás. Žáci z druhé třídy vyšli směrem k Výsonínu, čtvrť áci a páť áci se zaměřili na lukavické stromy. Zkoumali, zakreslovali a zapisovali si nové poznatky. Po návratu jsme se čtvrť áky a páť áky zpracovávali získané informace jako prezentaci určenou všem návštěvníkům internetu. K tomu jsme si založili nové stránky http://strom.yc.cz. Na počátku října vyjeli naši nejmenší spolužáci na celý týden s paní ředitelkou na hrad Svojanov. Zde objevovali tajemství ukrytá v korunách stromů, zkoumali listí, větve, kmeny, společně se báli bílé paní, setkali se s rytířem. Kromě toho si zahráli nové hry a užili si příjemně teplého podzimního počasí. V polovině října jsme se prakticky celý týden věnovali odpadům kolem nás, obalům, jejich separaci a recyklaci. Hlavně žáci ze 4. a 5. ročníku pátrali po nových informacích, zajímali se o to, co se děje s vytříděnými odpady a jak zajišť ovat, aby naše Země nebyla jedno velké smetiště. Na závěr jsme společně s paní vychovatelkou vytvořili velké hliníkožrouty do tříd, abychom měli kam dávat víčka z hliníku. Při výtvarné výchově jsme vytvořili plakáty věnované třídění odpadů a pana starostu jsme požádali, aby nám ke škole nechal přistavit kontejner na papír. Papíru totiž ve škole vytřídíme opravdu nejvíc. listopad 2006


Starší žáci nám v polovině října vyzdobili prostranství před školou krásnými strašáky, které sami vyrobili. Strašáci nás vítají při každém příchodu do školy a loučí se s námi při odchodu. Společně jsme také zdokumentovali výšku rostlin tabáku, které jsme letos vypěstovali v rámci projektu Ozon. Nejen chlebem je člověk živ. To si uvědomili žáci II. třídy, kteří se se svou třídní učitelkou vypravili do chrudimského divadla Karla Pippicha na představení O maxipsu Fíkovi. Na konec října jsme si vymysleli projekt Medování. Žáci 4. a 5. ročníku se nejprve vypravili na kolech do Nasavrk. Zde pro ně byla v bývalém včelařském učilišti připravena beseda o včelách a medu. Od paní Novákové jsme se dozvěděli mnohé zajímavosti a ochutnali různé druhy medu. Další informace k medu a včelám jsme si obstarávali ve škole v encyklopediích a na internetu. Od maminky jsme se snažili získat recept na jídlo, do kterého se přidává med. Ve čtvrtek jsme si ve škole připravili vlastní turecký med. Toho jsme nakonec uvařili tolik, že se vešel na tři plechy. Do pátku jsme ho nechali odležet a společně se do něj pustili. Ačkoliv byl velmi dobrý, bylo ho tolik, že se nám ho ani nepodařilo sníst. O podzimních prázdninách se žáci ze školní družiny spolu s Dagmar Čapkovou a Romanou Truncovou vypravili do Národního muzea v Praze na výstavu Život v pravěku. Společně se vžili do příběhu lovců mamutů, dobře známého ze Štorchovy stejnojmenné knihy, prohlédli si cenné archeologické nálezy včetně originálu Věstonické Venuše. Protože byla výstava multimediální, provázelo je praskání dřeva v táborovém ohni, řev mamuta, křik a dusot pravěkých zvířat a ptáků. Společně se také přesvědčili, že to v pravěku právě moc nevonělo. V pátek 3. listopadu vyjeli žáci 4. a 5. ročníku do hvězdárny a planetária v Hradci Králové. Čekal je tu pořad s názvem Sluneční soustava. Kromě sluneční soustavy jsme se seznámili s různými souhvězdími, prohlédli si hvězdářský dalekohled, ověřili si, že se Země skutečně otáčí. Večer jsme se se svým učitelem sešli znovu ve škole. Připravený projekt Noc s hvězdami rozšířil naše znalosti noční oblohy. Zahráli jsme si hvězdné hry, naučili se orientovat na noční obloze, vydali se na průzkum Marsu, podívali se na film Anděl páně. Po příjemně strávené noci se nám ani nechtělo domů. listopad 2006


V první třídě Do první třídy chodí dvanáct dětí. Učí je paní ředitelka Jaroslava Tenkrátová. Na začátku školního roku jsme se jich zeptali, co by chtěli dělat ve škole. Honza by chtěl psát úkoly, Tomáš psát do sešitu, Marijánka se chce učit a trochu si hrát, Verunka hrát na počítači, Petruška zatím neví, Dominik se chce hned učit, Marian psát, Monička číst, Pavel se učit počítat, Zdenda sem přišel, aby se něco naučil, Eliška neví a Martínek chce

modelovat. Když jsme se jich znovu zeptali na konci září, skoro všichni řekli to samé jen Honza chce malovat, Verunka se chce učit něco jiného, Zdenda by chtěl počítat do sto tisíc a i Martínek chce raději počítat. Na otázku, co nového se už naučili za první měsíc, odpověděl Honza, že malovat a psát číslice, Tomáš počítat a psát písmenka, Marijánka umí počítat a psát, Verunka malovat klikyháky, Petruška byla nemocná a tak musí dohánět, Dominik umí psát písmenka, Marián počítat, psát písmenka a šplhat, Monička dělat lístečky a Pavel prý nic. Zato Zdenda už umí psát, počítat a dělat tvary, Eliška počítat a číst a Martínek šplhat. Všem prvňáčkům se ve škole líbí a jsou tu spokojeni. Když jsme se jich zeptali, jestli mají nové kamarády, řekli nám, že ne, protože se znají už ze školky. Taky jsme se jich zeptali, co by se mohlo ve škole změnit. Honza, Tomáš a Verunka chtějí, aby nikdo nezlobil, Marijánka by chtěla, abychom se dlouho učili, Petruška a Dominik by nezměnili nic, Marián s Moničkou se chtějí hodně učit, Zdenda počítat, Eliška se chce učit něco jiného a Martínek by chtěl psát jen velkými písmeny. Také jsme se zeptali, co je baví. Všechny baví počítač, skákat přes švihadlo a hrát fotbal. Já si myslím, že co si přejí, to se jim možná i vyplní. Čtyři otázky jsme položili také paní ředitelce: Jak se Vám v první třídě učí? Učí se mi výborně. Snažila jsem se zařídit a uspořádat třídu tak, jak by měla vypadat moderní třída v 21. století. Musíte se na vyučování nějak připravovat? Samozřejmě, že se musím připravovat. Stále vyhledávám pro děti nové knihy, počítačové programy, nové úkoly tak, aby učení bylo pro děti příjemné a zábavné. Nejraději objevuji nové učebnice a knihy v Praze v Paláci knih na Václavském náměstí. Myslíte si, že učení jde letošním prvňáčkům dobře? Myslím si, že ano. Už jsme zvládli „Živou abecedu“ a začínáme číst ve Slabikáři. Počítáme do pěti, píšeme slabiky a první krátká slůvka. Dáváte dětem nějaké domácí úkoly? Respektujeme individuální rozdíly mezi dětmi. Někdo pracuje rychle, soustředěně a pečlivě, někdo pomalu a pečlivě. Pokud něco nestačí dopsat nebo dopočítat ve škole, musí si to dokončit doma. Děti v 1. třídě se musí za jeden rok listopad 2006


naučit číst, psát i počítat. A to je skutečně náročné. Jsem ráda, pokud rodiče doma překontrolují, zda mají děti v tašce všechny pracovní sešity a pomůcky. Za odpovědi děkujeme. Jitka Stehnová

Volby V říjnu se konaly volby také v Lukavici. Lidé starší osmnácti let měli možnost zvolit si své zástupce do obecního úřadu a mezi nimi i pana starostu či paní starostku. Některých žáků 3. – 5. ročníku jsme se zeptali, čím by se na místě starosty naší obce zabývali hned na počátku svého volebního období, co by v Lukavici zlepšili. Martin Šustr: Vysadil bych v obci i kolem ní více stromů. A nechal bych postavit větrné elektrárny. Jitka Stehnová: Pracovala bych spravedlivě vůči všem lidem i svému okolí. Vysadila bych stromy a upravila bych okolí školy a školky. Tomáš Kloboučník: Vylepšil bych školu. Vykopal bych další rybník. Aneta Mrowietzová: Zřídila bych park pro děti. Pavel Šlitr: Opravil bych silnice a chodníky. Jan Horský: Postavil bych tu krytý bazén. Lukáš Hoch: Já bych nechal postavit aquapark. Pavlína Drápalíková: Zařídila bych u nás ZOO. Tereza Milčinská: Opravila bych školku. Veronika Horáčková: Rozšířila bych Lukavici tak, aby z ní vzniklo město. Nela Seidenglancová: V Lukavici bych postavila další prodejnu. Za odpovědi poděkoval a pilně je pro pana starostu zapsal Lukáš Pavlas.

Co jsme se dozvěděli o třídění odpadu Vím, že máme třídit odpad (plast do žlutého, sklo do zeleného a papír do modrého kontejneru). Máme třídit, aby za pár let všude, kde se koukneme, nebyla skládka. A když nebudeme šetřit papírem, sáčky a krabicemi, nebudeme mít stromy, protože na 70 kg papíru se spotřebuje jeden vyspělý strom. Nela Seidenglancová listopad 2006


V pravěku lidé vyhazovali všechny odpadky před jeskyně. Ve starověku, hlavně v Řecku a Římě, byly zřízeny úklidové čety. Ve středověku lidé vyhazovali své odpadky i exkrementy z okna ven na ulici. V 19. století výzkumy zjistily, že hygiena má podstatný vliv na zdraví. Ve 20. století byly zřízeny první řízené skládky a asi před 65 lety první spalovny v Anglii. Jitka Stehnová

Výlet do Prahy O podzimních prázdninách jsme se spolu se školní družinou vypravili do Národního muzea v Praze. Odjížděli jsme v sedm hodin ráno, nejprve auty do Pardubic a poté vlakem až do Prahy. Zde jsme si prohlédli výstavu Život v pravěku. Všechny z nás nejvíc upoutal mamut a pak také zápach v pravěkém stanu. Po prohlídce jsme jeli lanovkou na Petřín. Zde jsme byli v bludišti, prohlédli jsme si také petřínskou rozhlednu. Na oběd jsme se stavili v Mac Donaldu. Po obědě jsme si prohlédli alespoň zvenku Národní divadlo. Zeptala jsem se Marka, Honzy a Patrika, co se nejvíc líbilo jim. A víte, co mi odpověděli? Prý zpáteční cesta vlakem do Pardubic. Tereza Milčinská

Medování Hned další týden po třídění odpadů jsme začali s projektem Medování. V úterý jsme jeli na kolech do Nasavrk, kde nám paní Nováková vyprávěla vše o medu a včelách. Ve středu jsme plnili úkoly na listu. Dozvěděli jsme se mnoho z historie včel. Například v Egyptě si lidé mysleli, že včely jsou slzy boha Ra. V Chlebovicích je muzeum medu a včelstva. Med má léčivé účinky, dodává energii, ničí viry a bakterie a hlavně nekazí zuby. V obchodě se dá koupit lesní med, jablečný a řepkový i jiné druhy. Med se dává do buchet a dalších pokrmů. Med rozdělujeme na jména podle toho, z čeho ho včely vyrobily. Dříve sloužil místo cukru a do pokrmů a v dnešní době spíše už jen do těch jídel. Víte, co je medovina? Medovina je alkohol, vyrábí se z přírodních materiálů a kvašením vybraných medů. Kvas je poté dochucen devatenácti druhy bylin chuť ově sladěných. Včelařství se hlavně zabývá zkoumáním včel. Z čeho vzniká med? Včely naberou do sosáčku nektar a při letu do něj přidají vitamíny, pak ho dají do plástu, a když se z něj všechna voda vypaří, tak ho včely zavoskují a včelař poté plást vyndá, seškrábne vosk a pod ním je med ukryt. Pak se musí dát do sklenice a to je vše. listopad 2006


Výrobek s přidaným medem, který peče maminka, má název Mělnický perník. V 0,5 litru teplého mléka rozpustíme 10 polévkových lžic rostlinného tuku nebo oleje a 2 polévkové lžíce medu. Po zchladnutí tekutiny na pokojovou teplotu rozmícháme v mléce 2 vejce, sekané vlašské ořechy a rozinky. V míse smícháme 0,5 kg polohrubé mouky, 200 g cukru, 1 vanilinový cukr a kypřící prášek do perníku. Ze směsi spolu s připravenou směsí mléka a přísadami připravíme těsto. Perník pečeme v tukem vymazaném a moukou vysypaném pekáči při teplotě 150 – 160 °C po dobu 40 až 50 minut. Perník můžeme ozdobit polevou nebo kokosem. Jitka Stehnová Muzeum medu se nachází v Chlebovicích. V úlu je jedna matka, trubců 300 – 600 a dělnic 50 000. Včely donesou za rok pylu 30 kg a medu mají za rok 100 kg. K tomu si včelař nechává až 50 kg. Včelí produkty: med, propolis, vosk, včelí jed, mateří kašička. Matky se líhnou 16 dní, trubci 24 dnů a dělnice 21 dnů. Na obrázcích jsme si prohlédli včelstvo, jednotlivé včely, včelí dílo, souše, plásty, zásoby, včelí plody, med a pyl. Vývoj včely: vajíčko, larva a kukla. Med se používá na kosmetické masti a na rány. Včely vyprovokujeme postavením se do jejich letové dráhy, výraznými parfémy a jinými vůněmi, přímým ohrožením – přimáčknutím, přišlápnutím, prudkými pohyby. Včelí pátračka tančí směr a kilometry pro úl. Matka je velká 20 – 25 mm, váží 180 – 260 mg. Její význam: zajištění rozmnožování včelstva, vylučování feromonu (mateřská látka). Délka života 3 – 4 roky. Víte, že naklade za rok 200 000 vajíček a za den naklade vajíčka odpovídající váze svého těla? Recept na medové perníčky: 1 kg hladké mouky, 10 dkg másla, 4 celá vejce, 2 lžičky perníkového koření, 2 lžíce kakaa, 30 dkg moučkového cukru, 20 dkg medu, 2 lžičky jedlé sody. Med smícháme s vejci, postupně na vále propracujeme s moukou a nerozpuštěným tukem. Těsto necháme alespoň 4 hodiny odpočinout v chladu. Vytvoříme plát o síle cca 3 – 5 mm a v něm vykrajujeme tvořítkem. Poté pečeme. Daniela Málková Pokud si chcete zakoupit med v obchodě, můžete zvolit pastový, lesní, nektarový, květový. Jestli chcete vědět, jak se může rozpoznat, tak za prvé chutí, za druhé barvou a za třetí tuhostí. Z medu se dají udělat i jiné výrobky, třeba kosmetické masti a léky na dýchací obtíže, problémy srdce, jater a žaludku. Také medovina, která se vyrábí z bylin, citrónu, živé soli a medu. Pokud byste se chtěli o medu dozvědět více, jeďte se podívat do muzea v Chlebovicích. Med se listopad 2006


používá jako sladidlo. Cukr a med se staly lahůdkou. Pokud by vás zajímalo, jak včely dělají med, tak tady to je: včely do úlu přinášejí medovici a nektar. Tyto suroviny zpracovávají, odpaří nadbytečnou vodu, která tvoří v donesené surovině 80% až na konečných 19% v medu, pak přemění sacharózu na jednoduché cukry. Hotový med uloží do pláství, které zavíčkují a med dozrává. Včela má tři hlavní části těla hlavu, hruď a zadeček. Něco o historii medu: Již na začátku minulého století bylo známo, že med lze napodobovat. A teď medová dobrota – medové trubičky: rozpis na asi 30 kousků. Těsto: 500 g hladké mouky, 100 g tuku na pečení, 200 g cukru moučky, 3 lžíce medu, 4 lžíce mléka, 2 žloutky. Náplň: 180 g cukru krupice, 50 g medu, 200 ml mléka, 100 g lískových ořechů, piškotové drobečky, 100 ml ořechového likéru, 100 g čokoládové polevy. Příprava: 1. Zpracujeme všechny suroviny na hladké vláčné těsto. Necháme přibližně dvě hodiny odležet v chladničce a pak vyválíme na tenký plát, ze kterého vykrajujeme kolečka o průměru 8 cm. Vykrájené kousky natočíme na trubičky, které se používají na kremrole. Pečeme při 200° C asi 10 minut. Ještě teplé trubičky opatrně sejmeme a necháme vychladnout. 2. Do mléka přidáme mleté lískové oříšky, cukr, med a krátce povaříme. Necháme vychladit. Ochutíme ořechovým likérem a zahustíme piškotovými drobečky tak, abychom získali polotuhou konzistenci. 3. Ve vodní lázni rozehřejeme čokoládovou polevu a trubičky do poloviny namáčíme. Nakonec trubičky naplníme oříškovou náplní. Patrik Zástěra

Výtvarka V letošním roce jsme si zřídili nový web na internetu, na kterém najdeme všechny výtvarné práce, které při výtvarné výchově vytvořili třeť áci, čtvrť áci a páť áci. Na adresu http://vykres.ic.cz ukládáme od září fotografie svých prací. V září jsme kreslili místo svého prázdninového pobytu, zážitky z prázdnin a nepořádky žáka Kabourka. V říjnu jsme se pustili do malby naší cesty do školy, podzimních nálad s listím a stromy. Vytvářeli jsme plakát Třiďme odpad, společnou práci medový domeček a včelu v úlu. Počátkem listopadu jsme se dotkli také přírodovědného učiva malbou s názvem Na cizí planetě. Každý ze starších žáků postupně pořádá na listopad 2006


školní chodbě malou malířskou výstavu. Všichni žáci, učitelé i případní návštěvníci mají možnost v průběhu jednoho týdne obdivovat malířské a kreslířské umění jednoho z nás. U vystavených prací visí vzkazník, kam můžete zapsat svá hodnocení a vzkazy autorovi. Veronika Horáčková

Pobyt na hradě Svojanov Naši nejmenší školáci vyjeli na počátku října s paní ředitelkou a Martinou Doležalovou na týdenní pobyt na hradě Svojanově. Kromě učení matematiky a českého jazyka zde plnili úkoly týkající se pozorování přírody, především stromů. Po příjezdu se ubytovali, vybalili si věci a seznámili se s okolím hradu. Odpoledne hráli různé hry, například házení kroužků na cíl a fotbálek. V úterý si vyšlápli na výlet, nakoupili pohledy a poslali pozdrav domů. Cestou zpátky nasbírali různé listy, vzácné kamínky a kaštany. Viděli koně, psi, krmili a hladili ovce. Odpoledne se převlékli do kostýmů rytířů a princezen. Zkusili si, jak to asi vypadalo v době rytířských turnajů. Ve středu si vybrali listy a tiskali si je na tričko, které jim zůstalo na památku. Mělo vystihnout podzimní přírodu. Odpoledne se vypravili na vysokou hradní věž, z které se rozhlédli po širém kraji. Cestou z věže měli zastávku v muzeu, kde bylo plno pohádkových postav. Večer hráli karty a četli si pohádky. Ve čtvrtek se připravovali na stezku odvahy k bílé paní. Navečer se na to posílili opečenými vuřty a hurá na strašidelnou cestu. Kdo překonal strach a došel až k bílé paní, dostal krásný plyšový polštářek. V pátek, v den odjezdu, dokonce viděli svatbu, která byla skutečná a moc se jim líbila hlavně nevěsta. Plni dojmů a krásných zážitků dorazili všichni v pořádku domů. Po návratu jsme se účastníků pobytu zeptali: Co se Ti nejvíc líbilo na hradě Svojanov? Tomášek: „Nejvíc se mi líbilo krmení ovcí, fotbal.“ Dominik: „Mně se líbilo, jak jsme byli na věži a když jsme byli převlečeni za rytíře.“ Martínek: „Venku na vycházce v podzimní přírodě.“ Honzík: „Na věži, zápasy rytířů, sběr kaštanů, listů.“ Verunka: „Bílá paní, sběr listů a jak jsme chodili na poštu.“ Eliška: „Na věži, jak jsme byly převlečeny za princezny a Bílá paní.“ Monička: „Také na věži, jak jsme si hrály na princezny a Bílá paní.“ Marijánka: „Na věži, focení v hromadě listí a noční hra na nádvoří s Bílou paní.“ Pavlík: „Opékání vuřtů, Bílá paní, dlouhá procházka přírodou, sběr listů a kaštanů.“ Marijánek: „Věž, Bílá paní, fotbal, focení v kopě listí.“ Zdenda: „Jak jsme krmili ovce, házení kroužků a Bílá paní.“ Jaká hra se ti nejvíce líbila? Dominik a Honza: „Fotbal.“ listopad 2006


Zdenda, Tomáš, Veronika, Marijánka a Eliška: „Házení kroužků.“ Marián a Monika: „Karty.“ Martin: „Stolní hry.“ Pavel: „Honička.“ Jaké jídlo ti nejvíce chutnalo? Dominik, Tomáš, Marián a Veronika: „Krupicová kaše.“ Honza: „Hovězí na másle.“ Zdenda: „Čočka.“ Martin: „Chleba s rybí pomazánkou.“ Pavel: „Hranolky a smažený sýr.“ Monika: „Těstoviny.“ Eliška: „Vajíčková pomazánka.“ Marijánka: „Nudlová polévka.“ Co se ti na hradě nelíbilo? Dominik, Honza, Zdenda, Marián a Martin: „Jak Pavel zlobil.“ Tomáš a Pavel: „Jak jsme se učili.“ Patrik Zástěra

Lukavické stromy Uhodnete, co se skrývá pod tímto názvem? Velcí žáci vědí a všem ostatním prozradíme, že se jedná o nový celoroční projekt čtvrť áků a páť áků, který realizujeme v tomto školním roce. Vede ho třídní učitel Lubomír Šára. V projektu se každý tým zabývá jedním stromem, který roste v Lukavici. Pro přímé pozorování máme vyhrazeny tři celodenní výpravy – podzimní, zimní a jarní. Dále se zabýváme historickými a ekologickými souvislostmi a růstem stromů. Vše samostatně fotografujeme, zakreslujeme, zjišť ujeme, zapisujeme a dále zpracováváme. Výstupem jsou jednak výtvarné práce vystavené ve škole a hlavně internetové stránky http://strom.yc.cz přístupné všem zájemcům klidně z celého světa, i těm, kteří o naší Lukavici nikdy neslyšeli. A jak jsme se pro tento projekt rozdělili do jednotlivých týmů? Nela Seidenglancová a Tereza Milčinská zkoumají dub letní, Jitka Stehnová a Standa Zach lípu srdčitou, Verča Horáčková a Daniela Málková jírovec maďal, Aneta Mrowietzová a Iveta Mrowietzová trnovník akát, Martin Šustr, David Remeš a Janek Špás buk lesní, Lukáš Pavlas a Patrik Zástěra břízu bělokorou. V těchto týmech jsme již absolvovali podzimní výpravu, další výprava nás čeká v zimě. Asi nejvíc času nám ovšem zabere zpracování našich pozorování a výzkumů. Vše zdokumentovat, sepsat na počítači, zpracovat digitální fotografie, nakreslené obrázky oskenovat, vše vložit na stránky a zveřejnit na internetu, to není jen tak. Zase se ale hodně naučíme. Nela Seidenglancová listopad 2006


Podzimní rozhovor s paní učitelkou Janou Louvarovou Janek Špás pro toto číslo časopisu připravil rozhovor s Janou Louvarovou. Položil jí otázky i za další čtenáře časopisu. Příjemné čtení. V naší škole učíte hudební výchovu. Při ní nám hrajete na kytaru. Kdy jste na ni začala hrát? Začala jsem v době svého studia na střední pedagogické škole v Litomyšli a potom jsem hrála hodně sama doma. Kdo byl váš hudební vzor? A jakou hudbu posloucháte dnes? Žádný hudební vzor jsem neměla. Poslouchala jsem Smokie, Abbu, Beatles, Bee Gees a Nazareth. Mám ráda folk a country, v současnosti poslouchám i dnešní moderní hudbu a v televizi se dívám i na Superstar. Někdy se i vracím k hudbě, kterou jsem kdysi poslouchala. To podle nálady. Kdy a proč jste se rozhodla pro učitelské povolání? Vždy se mi líbila práce s malými dětmi, ale taky jsem ráda pomáhala ostatním lidem. Pro učitelské povolání jsem se rozhodla ve třinácti letech, kdy pedagogická škola zvítězila nad školou zdravotní. Která „výchova“ vás s dětmi nejvíce baví? Celý život mně baví hudební výchova, kterou v současné době učím ve všech třídách základní školy. S malými i většími dětmi se zabývám dramatikou a divadlem. Mám ráda i pracovní a výtvarnou výchovu a vše, co se týká estetiky, tedy jakékoliv krásy kolem nás. Která místa z okolí Lukavice a Výsonína máte nejraději? Mám velice ráda přírodu, a proto ráda navštěvuji les. Velice se mi líbí okolí rybníka Zaháje, zřícenina hradu Strádov, ráda pobývám ve Slavické oboře a v údolí v Dolích. Na tato a ostatní místa ráda zavítám pěšky i na kole. Vypadá to tedy, že jsme přišli o jednu zdravotní sestru, ale zato jsme získali jednu prima paní učitelku. Děkujeme za Vaše odpovědi a přejeme, ať se Vám práce ve škole daří.

Ze školních sešitů Záhada v chaloupce

Nedaleko Moravskoslezských Beskyd stála na opuštěné louce jedna chalupa. Ve dne to byla normální chalupa, u ní malá zahrádka, kudrnaté ovce, pes Ořech, vlaštovčí hnízdo, ptačí budka, ale v noci se tato chaloupka měnila v sídlo duchů, kteří tu chaloupku měnili k nepoznání. Jednou na chatu přijela rodinka – tatínek, maminka a malá Verunka. Moc se jim tam líbilo, hebká tráva, listopad 2006


všude hejna vrabců a ten bílý bez! Když Verunka ze záhonu jahod ochutnala jahodu, věděla, že se jí tu bude líbit. Ale přesně ve dvanáct hodin uslyšeli rachot na půdě. Tatínek se tam šel podívat a uviděl tam všechna možná i nemožná strašidla a duchy. Ale jakmile si duchové všimli, že tam nejsou sami, rozutekli se, běželi přes dřevěnou lávku a kolem lať kového plotu. Druhý den se tam objevili duchové zas, jenže to už měla rodinka plán. Malá Verunka vylezla na vysoký dub u houfu kuřat. Když kuřata začala pípat, přišli se duchové kouknout, co se děje a v tu chvíli pustila Verunka síť a duchové spadli do úzké stružky. Utekli a už se nikdy do chalupy neodvážili vkročit a celá rodinka prožila prázdniny, jak mají být. Nela Seidenglancová

Král Zbyněk

Žil byl král Zbyněk a ten obýval hrad Pernštejn. Měl rád žvýkačky. Jak plynul čas, začaly ho při žvýkání bolet zuby. Tak museli jeho sloužící obvolávat všechny doktory, ať přijdou. Ale oni stále nepřicházeli. Až jednoho dne se na hradě nachomýtl pan doktor. Přišel s pytlem, ve kterém měl věci na ošetření. Ten pan doktor krále Zbyňka ošetřil a řekl mu, že musí polykat prášky. Král Zbyněk poslechl a prášky polykal. Jak tak plynul čas, tak ty prášky dopolykal a pan doktor znovu přispěchal a krále Zbyňka vyšetřil. Zjistil, že je úúúúplně zdravý. Tak to panu králi Zbyňkovi oznámil a ten byl šť astný. Veronika Horáčková

Martinovy brýle

Byl už večer. Pan a paní Kočičkovi se chystali spát. „Dělá mi starost Martin,“ řekla paní Kočičková. „Myslím, že špatně vidí.“ „Děláš si starost úplně zbytečně, Martinovi nic není,“ odpověděl Martinův otec. Maminka celý den Martina pozorovala a měla skutečně pravdu. Martin špatně viděl. Druhý den mu maminka vysvětlila, že by měli zajít k doktoru Okáčovi. Tak po dlouhém přemlouvání Martin šel. Pan Okáč ho prohlédl a nechal mu vyrobit nové brýle. Za týden si je Martin vyzvedl. Když se vrátil domů, zrovna k nim přišel pošť ák a dal Martinovi dopis. Když si ho Martin přečetl, zjistil, že jeho nejlepší kamarád David má narozeniny. „Takhle tam přece nemůžu jít, v těch brýlích vypadám divně,“ řekl si Martin. Ten den, kdy se zrovna konala oslava, nebylo s Martinem k vydržení. Chtěl jít na oslavu, ale styděl se. Na poslední chvíli ho tatínek přemluvil, a tak Martin rychle zabalil dárek a vyrazil na cestu. David ho už listopad 2006


vyhlížel. Když předával Martin Davidovi dárek, jaký údiv! David měl taky brýle a moc mu slušely. Tak Martin zjistil, že se nemusí za své brýle stydět. Jitka Stehnová

Bylinky

Za devatero horami, za devatero lesy a devatero řekami stála malá chaloupka a v té chaloupce bydlela babička kořenářka a všichni k ní chodili pro radu. A babička jim vždy dala nějaké bylinky a těm lidem se splnilo jejich přání. Ty bylinky byly totiž kouzelné. Jednou k babičce přišel chlapec, který se jmenoval Jan a poprosil ji, aby mu dala takové bylinky, aby se do něj princezna Eliška zamilovala a také aby dostal odvahu vysvobodit princeznu od zlého draka. Babička dala Janovi bylinky, ten se potom vydal na cestu za princeznou. Když došel k hradu, kde byla princezna uvězněná, Jan zabil draka se sedmi hlavami, princeznu vysvobodil a ta se do něj zamilovala. Pak byla svatba a do roka spolu měli dceru Anežku. Nela Seidenglancová

Princezna a čaroděj

Za devatero horami a devatero řekami žila krásná princezna Zlatovláska. Ale žil tam i zlý čaroděj Balaba, kterému se princezna líbila. Princezna se měla vdát za prince Viléma, ale den před svatbou ji unesl čaroděj Balaba. Balaba si ji chtěl vzít za ženu, ale princezna nechtěla, tak ji tam už věznil celý rok na hradě. Princ Vilém ji hledal všude, ale teď došel k hradu. kde uviděl princeznu. Čaroděj se byl zrovna proletět, když uviděl, jak princezna odchází s princem Vilémem. Zavolal: „Pojď princi, bojovat. Když vyhraješ, bude princezna tvoje.“ Bojovali, vypadalo to, že čaroděj vyhraje, ale nakonec vyhrál princ Vilém. Pak se vrátili a byla svatba. A pokud žijí dodnes, tak se mají rádi a nic je nerozdělí. Aneta Mrowietzová

O drakovi

Za devatero horami, za devatero řekami, za devatero lesy a za devatero sopkami stojí hrad a kolem něho je láva. K hradu se dá jít jen po provazové lávce. Žije tam hrozný drak, říkají mu Sopť a a rád snídá princezny. Zrovna jednu unesl z království Hula hou a uvěznil ji ve vysoké věži. V království Hula hou nastal smutek a král nechal rozhlásit do celého širého kraje, že kdo zachrání princeznu, dostane ji za ženu, k tomu půl království a ještě pytel eura. Nejdřív se o tom dozvěděl princ od Sněhurky, ale ten se nedostal přes sopky. Pak se o to pokusil listopad 2006


princ od Šípkové Růženky, ale toho zabil drak. Až jednou přijel princ z neznámé země, který měl pro strach uděláno a s drakem se skamarádil. Slíbil mu, že když pustí princeznu, nechá mu přivézt nejrůznější dobroty z celého světa. Drak princeznu propustil. Princ s princeznou poté odjeli do království Hula hou pro svou odměnu. Princ pozval draka na svatbu a drak od té doby dostával jen samé dobroty. Patrik Zástěra

O dvou zemích

To bylo jednou za devatero lesy, devatero horami, devatero moři. Byly tu dvě země, které si vyhlásily válku. Pořád mezi sebou válčily. To bylo třeba tak: Krkavci dobyli hrad, ale Medvědi byli tak naštvaní, že si ho vydobyli ihned zpět. Jednou, když se chystali Krkavci do bitvy tak slyšeli: „Nechoďte tam, nechoďte do bitvy.“ A Krkavci uviděli, že jim to říká had. Řekli: „Proč? Proč bychom neměli chodit do bitvy?“ A had na to: „Když se spojíte, budete nedobytní.“ Krkavci si řekli: „No to je nápad.“ A všichni kývali hlavami. A hned poslali posla, který vyřídil Medvědům tu dobrou zprávu. Medvědi také souhlasili, a tak se z nich stal jeden veliký a nedobytný stát. Janek Špás

Kdo jsem? V letošním školním roce se vypravíme do historie. Na obrázcích si postupně představíme několik významných žen. Na obrázku v tomto čísle si můžeš prohlédnout jednu z žen Karla IV. Císař si ji bral v jejích šestnácti letech. Asi měsíc po svatbě byla korunována českou královnou. Korunu císařovny jí vložil v Římě na hlavu sám papež. Stala se tak druhou a poslední českou královnou, která byla korunována na císařovnu v Římě a jedinou, která obdržela korunu od samotného papeže. S Karlem IV. měli šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Jejich nejstarší syn se jmenoval Zikmund, později se stal uherským králem a v českých zemích byl velmi neoblíben. Ještě napovíme, že tato česká královna byla velmi silná, dokázala lehce zlámat i meč. Už víš, jak se žena na obrázku jmenuje? Svou odpověď nám můžeš zaslat do konce prosince 2006. Žák, který odpoví nejrychleji, získá sladkou odměnu. listopad 2006


Lukavická Příšerka V minulém čísle jsme se seznámili s Lukavickou Příšerkou. Nyní zveřejňujeme příběh, který nám zaslal jeden z geologů, Karel Pošmourný, s kterým jsme se seznámili v naší škole při besedě. Karel Pošmourný jako první při pátrání v Lukavici Příšerku objevil. Jeden večer si udělejte pohodlí, v bytě pozhasínejte, nechte si svítit jen lampičku, pod kterou sedíte a začtěte se do krásného povídání o naší spoluobyvatelce. V Železných horách, tam, kde se u strmé stráně prudce stáčí řeka Chrudimka a vlévá se do ní rezavý potůček Lukavina, jsou pískovcové skály, které jsou obrostlé hustými koberci zeleně zářícího mechu obklopené borovicovým a modřínovým lesem. Nahoře ve skalách, v hluboké jeskyňce, kam se může jen po uzounké stezičce mezi vysokým kapradím, maliním a ostružinovými keři, žila Lukavická Příšerka. Žila tam odedávna, jak to jen pamatují nejstarší lidé v okolí. Ti ji všichni měli moc rádi, protože na ně byla hodná a zvláště pak na všechny malé děti, kluky a holky. Byla hodná i na okolní zvířátka v lese, jako veverky, králíčky, zajíčky, kosy, vrabce, netopýry a sovy. Lukavická Příšerka hlavně ráda dělala lidem radost tím, že jim tajně dávala do okolí jejich chaloupek a domečků dárky, tak jak jí to naučila její maminka a ta asi zase jak to viděla u své maminky. Aby to však lidi nevěděli, že jim ty dárky dává ona – Lukavická Příšerka, tak jim je dávala buď v noci nebo za poledne ve dne, když obědvali. Lukavická Příšerka měla jeskyňku, kterou původně vyhloubil její kamarád Horský Potůček. Byl tuze krásný, třpytil se stříbrem a moc krásně si dovedl s Příšerkou vyprávět. Pokud nepracoval, tak bydlel ve studánce, která byla blízko Příšerčiny jeskyňky. Ta jeskyňka měla na počátku otevřenou chodbu, ze které pak ústil tajný vchod zakrytý pečlivě starým suchým listím, do vlastního jeskynního obydlí Příšerky. Příšerka to tam měla v té jeskyňce všechno krásně zařízené a upravené. Měla čistou kuchyňku, kterou si sama udělala z nejpěknějších modřínových prken pomocí kladiva, pilky a hřebíků. Pak měla jeskynní pokojíček s oranžově vymalovanými stěnami, v němž byla dřevěná vyřezávaná postýlka, kterou kdysi dostala od samotného mladého pana knížete Auersperka ze slatiňanského zámečku. V tomhle pokojíčku byly krásné dveře, ozdobené vánočními zvonečky a hvězdičkami. Za nimi se skrývala komůrka, kde Lukavická Příšerka měla listopad 2006


zásoby potravin, truhlu plnou zlatých penízků a hlavně dárky, které dávala lidem v sousedství. Tahle komůrka ale nebyla jen tak obyčejná, protože za ní dál pokračovala tajná chodba, která vedla až do podzemí opuštěných lukavických dolů s velkými sály a podzemními jezery. Chodba ústila až do tajemné odvodňovací štoly, kde lesní skřítkové neustále svítili malými červenými, žlutými, modrými a zelenými lucerničkami. Touhle chodbou se nejčastěji Lukavická Příšerka vydávala s košem dárečků do okolí jeskyňky, aby ji nikdo neviděl. Protože však ta odvodňovací štola byla plná rezavého bahna, které ulpělo na stěnách a tvořilo i krápníky, stávalo se, že se někdy Příšerce takhle rezavě umazaly i dárečky. Když jednou Lukavická Příšerka myla po snídani hrníček od jahodového čaje (měla jahodový čaj nejraději) zaklepal na dveře jeskyňky její dobrý známý myslivec Vojtíšek. Byl celý rozrušený, tváře mu jen hořely a ruce se mu třásly. Když Příšerka otevřela, vpadl dovnitř, bezmocně se sedl na židli, nervózně si upravil rozcuchané vlasy a fousy, a vyhrkl: „Představ se Příšerko, že dneska v noci někdo ukrad všechny lekníny z rybníka Boušovky!“ Příšerka znala moc dobře tento rybníček s krásnými rákosy, který byl ukrytý v hustých lesích Práčovské obory a měla ho moc ráda – právě s těmi překrásnými bílými a růžovými lekníny, které se každé ráno otvíraly a večer zase zavíraly a tím dávaly znamení všem lesním zvířátkům i pana hajnému, kdy má vstávat a kdy má jít spát. Když jí hajný Vojtíšek tohle řekl, nechala nádobí nádobím, spráskla packy nad hlavou a řekla: „No to je nadělení, takový pěkný, nádherný lekníny. A našel jsi toho, kdo to udělal, Vojtíšku?“ „I kdepak, Příšerko. Prohledal jsem celý les, okolní rybníky v oboře i mimo les, i se poptal po okolí, ale lekníny jsem nenašel a ani toho zloděje jsem nechytil.“ Hajný unaveně máchl rukou. „Ty lekníny už nikdy nenajdem a nikdy už tam na Boušovce nebudou. Co si počnou všechna ta lesní zvířátka bez těch krásných vodních kytiček a co teprv já, ty a lidé, který je měli tolik rádi?“ Vojtíšek musel potlačovat slzy, když tohle říkal. Příšerce z toho bylo smutno až běda a začala nakonec z toho taky plakat. „Víš, Vojtíšku,“ zanaříkala zoufale, „já jsem asi měla ty lekníny ze všech zvířátek i lidí nejradši, protože je sem přivezla moje babička, a jí ty lekníny zase dali Indiáni, když byla se starým panem knížetem v Kanadě.“ „Vidíš tohle moc nevím,“ řekl udiveně hajný Vojtíšek, „já jen vím, že to byl vzácný kanadský druh leknínů, ale nevím, že to tam přinesla tvoje babička, Příšerko.“ Pak se trochu napřímil na židli, znovu si přihladil fousy a poprosil: „Řekni mi něco o tom!“ „To už je moc dávno, Vojtíšku,“ řekla zamyšleně Příšerka, vzala si stoličku a přisedla se blíž k hajnému Foltýnkovi, „všechno mi to babička vyprávěla, když jsem ještě byla malá. Tehdy starý kníže pán Auersperk se vydal na velkou cestu, až na severoamerický kontinent do Kanady. Slyšel totiž, že tam Indiáni mají zelený jezero, v němž žije tajemné zvíře. Jezero to prej je strašně veliký a celý je pokrytý překrásnýma bílýma a růžovýma leknínama. Tak se tam tedy vypravil, spřátelil se s Indiány a ti mu ukázali cestu až k tomu jezeru, který se jmenovalo Mississaga a ...“ „A žilo tam opravdu to tajemný zvíře?“ nedočkavě přerušil Příšerčino vyprávění listopad 2006


hajný Vojtíšek, který z toho kulil oči. „No pravda, že žilo,“ řekla Lukavická Příšerka, „starý kníže pán si ho moc oblíbil, chodili spolu na procházky a povídali si o všem možném a nakonec mu kníže pán nabídl, aby s ním jelo zpátky na Chrudimku, do Lukavice. A to zvíře bylo,“ a Příšerka se na udiveného hajného šelmovsky usmála, „moje babička – jako maminka mý maminky, víš, Vojtíšku?“ „Ale jak ta tvoje babička přivezla ty vodní kytičky, ty lekníny?“ zeptal se hajný. „Prostě si jich pár z toho zelenýho jezera Mississaga vzala sebou, aby jí to připomínalo Kanadu a Indiány,“ odpověděla Příšerka a dodala: „To je vlastně všechno co vím.“ „Nechceš Vojtíšku taky jahodovej čaj?“ Hajný Vojtíšek dostal od Příšerky ještě hrnek toho dobrého jahodového čaje a pak se spolu dohodli, co udělají, aby zase v lesním rybníku Boušovka byly ty krásné kanadské lekníny. Povídali si o tom až do půlnoci, když už byla úplná tma. Oba se nakonec dohodli, že pojedou do Kanady a že tam navštíví to zelený jezero Mississaga, kde před dávnými lety žila babička Lukavické Příšerky. Hned nazítří řekli kam pojedou ještě mladému knížeti Auersperkovi, jehož dědeček přivezl Příšerčinu babičku. Kníže pán jim dal moc dobrého jídla na cestu a hlavně velký krásný modrožlutý nafukovací gumový člun s velkým červeným motorem a bílými vesly, v němž byla i malá kajutka na spaní a dvě nafukovací postýlky. Kníže pán jim také přesně poradil, jak mají jet, aby se dostali do Kanady. Hlavně říkal, aby byli opatrní, že cesta je dlouhá a nebezpečná. Příšerka a hajný Vojtíšek se tedy vydali na cestu. Nejprve jeli po řece Chrudimce. Cestou je pozdravovali srnečkové, králíci a ptáčkové z lesa, rybičky z okolních rybníků a pejskové a kočičky z okolních vesnic. Ti všichni se radovali, když viděli velký modrožlutý nafukovací člun s červeným motorem, jak si to šine po vodě. Když projížděli Chrudimí, kde byl velký proud, viděli najednou, že se tam topí opuštěný pejsek, který skočil do vody, aby přeplaval řeku, ale síly mu nestačily, protože byl chudák hubený a zesláblý hladem. Příšerka s hajným Vojtíškem k pejskovi opatrně se člunem přimanévrovali a milého pejska z vody vytáhli na palubu. Byl chudák celý prokřehlý, a tak mu dali horký jahodový čaj a plátky šunky. Pejsek se brzo zotavil a když mu říkali, kam vlastně jedou, pejsek se zaradoval a měl z budoucí cesty velkou radost. Protože to bylo u dvou borovicových stromů, dali pejskovi jméno Borek. Když jeli takhle dál ve třech, bylo jim všem třem ve člunu o moc veseleji. Střídali se u kormidla člunu a brzy vyjeli z Chrudimky do Labe a odtud dál přes další města a vesnice, lesy a louky, hory a roviny až k moři. Nikdo z nich moře ještě neviděl a byli celí překvapení, když viděli tolik vody a ještě k tomu slané. Karel Pošmourný Tak co, máte chuť napsat pokračování k tomuto vyprávění? Pošlete nám ho a my ho rádi zveřejníme v příštím čísle.

listopad 2006


Pro volnou chvíli Spočítej, kolik geometrických tvarů najdeš na obrázku. Vybarvi si obdélníky modře, čtverce zeleně, kruhy žlutě a trojúhelníky červeně.

Omalovánky pro nejmenší Vymaluj si obrázky. Poznáš, z které pohádky jsou vybrány?

listopad 2006


listopad 2006


Halloween Čistě americký svátek se pomalu ale jistě začíná prosazovat i v Lukavici. Naše spolužačka Jitka nás letos pozvala koncem října a na počátku listopadu vždy v podvečer a brzy ráno k okouknutí ozářených vydlabaných dýní, které spolu s rodiči umístila na terasu domu. Pro čtenáře časopisu, kteří již umí něco z angličtiny, jsme připravili několik úkolů věnovaných svátku Halloween. Vyzkoušejte své znalosti. A u paní učitelky se poté přihlaste o jedničku. Na poslední stránce najdete skládanku čarodějného domku. Tu si nejprve podlepte čtvrtkou. Tak s chutí do toho. A těšíme se na více rozzářených dýní na zahradách.

Crossword veselý a černý stůl pomeranč jaký ahoj pero had Listen and complete the song: A big, fat ..............., a witch’s ..............., a ............... face, a vampire ............... . A ..............., a ............... red and green, a happy, spooky HALLOWEEN.

bat monster spider hat pumpkin ghost

listopad 2006


listopad 2006


REDAKCE: Jitka Stehnová Nela Seidenglancová Janek Špás Patrik Zástěra Veronika Horáčková

listopad 2006

Kvasnice číslo 8, ročník Ze školních lavic

Recommend Documents