Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce Dědění ze zákona před a po rekodifikaci soukromého práva

Barbora Chmelařová 2012/2013

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Dědění ze zákona před a po rekodifikaci soukromého práva zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně dne 28.03.2013 __________________________ Barbora Chmelařová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. JUDr. Kateřině Ronovské, Ph.D., vedoucí mé diplomové práce za to, že mi umožnila diplomovou práci na mnou vybrané téma psát, odborně mne vedla, poskytla mi cenné rady a byla ochotna mi pomoci. Zároveň bych chtěla poděkovat mé rodině za podporu a pochopení, které mi umožnilo studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.

Abstrakt Předmětem této diplomové práce je analýza právního rámce dědění ze zákona před a po rekodifikaci soukromého práva se zaměřením na vybrané instituty tohoto právního odvětví. V obecné části práce vymezuje povahu dědického práva, jeho principy a předpoklady dědění jako právního nástupnictví. Následně je pozornost zaměřena na problematiku dědických titulů, zákonné dědické posloupnosti a postavení nepominutelných dědiců, přičemž vývoj těchto institutů je znázorněn na pozadí zásad a principů dědického práva.

Abstract The subject of this thesis is the analysis of the legislation for inheritance law before and after the re-codification of private law, focusing on selected institutes of this legal sector. In the general part, defines the legal character of inheritance law, its principles and assumptions as inheritance law of succession. Subsequently, attention is focused on the issue of succession titles, legal succession and position of forced heirs, while the development of these institutes is shown in the background of principles of inheritance law.

Klíčová slova dědické právo, nový občanský zákoník, principy, autonomie vůle, dědické tituly, nepominutelný dědic, ochrana dědice

Key words inheritance law, New Civil Code, legal principles, freewill, heritance titles, a forced heir, protection heirs

Obsah Abstrakt/Abstract ................................................................................................... 4 Klíčová slova/Key words ........................................................................................ 4 Úvod ........................................................................................................................ 7 1.

Povaha dědického práva................................................................................. 11 1.1 Systematické zařazení dědického práva v občansko-právním kodexu ... 11 1.2 Absolutní a relativní práva ...................................................................... 12 1.2.1 Věcná práva a právo dědické ......................................................... 13 1.2.2 Relativní povaha práva a právo dědické ........................................ 14 1.3 Vymezení povahy dědického práva ........................................................ 15

2.

Principy dědického práva ............................................................................... 17 2.1. Krátký exkurz k jednotlivým dědicko-právním principům .................... 18 2.2. Předpoklady dědění ................................................................................. 21 2.2.1 Smrt ............................................................................................... 21 2.2.2 Existence dědictví .......................................................................... 22 2.2.3 Způsobilý dědic ............................................................................. 23 2.2.3.1 Dědická substituce………………………………………..25 2.2.4 Dědický titul .................................................................................. 25

3.

Dědické tituly a omezení zákonné dědické posloupnosti .............................. 26 3.1 Právní síla dědických titulů ..................................................................... 26 3.2 Pořízení pro případ smrti ........................................................................ 28 3.2.1 Závěť ............................................................................................. 28 3.2.2 Dovětek (kodicil) ........................................................................... 30 3.2.3 Dědická smlouva ........................................................................... 31 3.3 Odkaz ...................................................................................................... 32 3.4 Zákon ...................................................................................................... 33 3.5 Posilování volnosti vůle zůstavitele ve vztahu k dědickým titulům ....... 34

Strana | 5

4.

Zákonná dědická posloupnost a dědické třídy ............................................... 36 4.1 Okruh intestátních dědiců ....................................................................... 37 4.2 Stát jako dědic ......................................................................................... 40 4.3 Shrnutí k intestátní posloupnosti ............................................................. 42

5.

Zákonná ochrana dědice................................................................................. 44 5.1 Postavení nepominutelného dědice a jeho dědický podíl ....................... 44 5.2 Ochrana dědice právem volného rozhodnutí .......................................... 48 5.2.1 Odmítnutí dědictví dědicem .......................................................... 48 5.2.2 Zřeknutí se dědictví ....................................................................... 49 5.2.3 Vzdání se dědictví ......................................................................... 51 5.3 Ochrana oprávněného dědice .................................................................. 52 5.4 Prolomení zásady ochrany dědice institutem vydědění .......................... 53

Závěr ..................................................................................................................... 56 Summary ............................................................................................................... 59 Seznam použitých pramenů a literatury ................................................................ 61 Primární prameny........................................................................................... 61 Sekundární prameny ...................................................................................... 61 Monografie, publikace, sborníky ............................................................ 61 Odborné články ....................................................................................... 64 Soudní rozhodnutí .......................................................................................... 65 Elektronické prameny .................................................................................... 65

Strana | 6

Úvod Každý člověk má své materiální sny a cíle a v průběhu svého života se jich snaží dosáhnout. Téměř každý chce mít vlastní dům nebo byt, většina si během svého života pořídí nejeden automobil a peněžní prostředky, které si člověk vydělá a nestačí je investovat či jinak utratit, ukládá na bankovní účty. Někteří nejsou tak úspěšní a k zajištění alespoň standardní životní úrovně si zřizují půjčky nebo se upisují k jiným závazkům. A v okamžiku, kdy tikot hodin života člověka utichne, vyvstane otázka, jak se závazky nebo nabytým vlastnictvím, jehož majitel již sní svůj věčný sen, naložit. Každý moderní stát již vytvořil právní úpravu, která pomáhá vyřešit situaci mnohdy znepřátelených členů rodiny a jaksi spravedlivě rozdělit pozůstalý majetek. Právní pravidla, jež upravují právní nástupnictví ve vztahu k zůstaviteli a pozůstalosti, nazýváme dědické právo. Objektivní dědické právo v České republice je podřazeno pod soukromoprávní odvětví do práva občanského a v současné době je platně a účinně zakotveno v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.1 Ačkoliv by každý právní řád měl být stabilní a pevný tak, aby společnost získala jasnou představu o tom, co je jediné správné, tímto se řídila a pravidla dodržovala, ve skutečnosti je tomu právě naopak. S trochou nadsázky řečeno, právo je to, co se přizpůsobuje společnosti a reaguje na její změny a vývoj. I dědické právo je odvětvím dynamickým a odráží stádia postupného rozvoje společnosti a jejich hodnot. A právě zobrazení vývoje dědického práva, respektive jeho vybraných institutů, je tématem této diplomové práce. Ať chceme nebo ne, dědické právo se dotýká života každého z nás. Ať už jsme v pozici osoby rozhodující se o osudu svého majetku pro případ smrti nebo potenciálním dědicem, měli bychom mít povědomí o zákonných pravidlech smrtí vyvolaného právního nástupnictví a možnostech ovlivnění takto vznikajících právních vztahů. Cílem této práce je na pozadí dědicko-právních principů porovnat vybrané instituty dědického práva v současné platné a účinné právní úpravě s právní úpravou obsaženou v novém občanském zákoníku, vyzdvihnout dědění ze zákona, a zejména pomoci vybraných institutů, porovnat postavení zákonného dědice před a po rekodifikaci a zdůraznit posun právní úpravy v této oblasti. 1

Pozn. dále v textu také jen „současný občanský zákoník“

Strana | 7

Základní a zároveň poměrně propracovanou podobu, získalo dědické právo již s prvním občanským zákoníkem na našem území – s císařským patentem č. 946/1811 Sb.z.s., obecným zákoníkem občanským, v němž bylo dědickému právu věnováno celkem 294 ustanovení. S následnou kodifikací občanského práva v roce 1950 byla oblast dědického práva stižena značnou redukcí na pouhých 53 ustanovení v zákoně č. 141/1950 Sb., tzv. středním občanském zákoníku; a tento trend se vlivem politické moci udržel i při přípravě současného občanského zákoníku. V zákoně č. 40/1964 Sb., bylo původně dědickému právu věnováno pouze 28 ustanovení, která byla v důsledku novelizací doplněna na současný počet 41 ustanovení.2 O jakési zadostiučinění dědickému právu se zasloužili tvůrci nového občanského zákoníku - zákona č. 89/2012 Sb., v čele s profesorem Karlem Eliášem, když inspirujíce se úpravou obecného zákoníku občanského a rakouského ABGB, dědickou úpravu rozšířili a rozvedli v celkem 244 ustanoveních. Důvod pro rozsáhlejší změny v dědickém právu tito tvůrci nacházeli zejména v zastaralosti stávající úpravy dědické sukcese spočívající ve stále se uchovávající koncepci socialistických kodifikací z roku 1950 a 1964, čímž se tato úprava výrazně odlišuje od všeho, co je pro dědické právo v kontinentální právní kultuře typické. Aktuálnost diplomového tématu odráží právě blížící se účinnost nové úpravy soukromého práva, jež přináší výrazné posílení autonomie vůle jednotlivce a tedy svobodu v rozhodování o soukromém majetku3 jak za života člověka, tak také mortis causa, v důsledku čehož se mění pozice zákonných dědiců. Dále potřebu zpracování tohoto tématu podporuje také skutečnost, že ačkoli by pravidla dědického práva a jejich interpretace měla být jasná a všem snadno dostupná, příliš mnoho autorů se tomuto tématu nevěnuje. S ohledem na nízký počet publikací o dědickém právu těžiště zdrojů této práce tvoří zejména zákonná úprava dědického práva jak platná a účinná, tak starší právní úprava a samozřejmě nová zákonná úprava platná, avšak dosud neúčinná. Některé otázky budou řešeny pomoci komentářové literatury a 2

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 5 3 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html

Strana | 8

ve vztahu k novým pojmům zejména pomoci důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb. K rozvedení učebnicových textů o dědickém právu a porovnání názorů odborníků z dané oblasti se zaměřuji na zpracování daného tématu obsažená v odborných časopisech a judikatuře. K naplnění cílů práce jsem zvolila metodu právní komparace. Podstatu této metody určuje Knapp stanovením dvou prvků, z nichž jeden se nazývá comparatum, tj. to, co se srovnává, a druhému se říká comparandum, tj, to co má být s prvním srovnáváno.4 Comparatem v této diplomové práci je hmotně-právní úprava dědického práva, resp. jeho vybraných institutů, obsažená v novém občanském zákoníku. Za comporanda jsem zvolila právní úpravu těchto institutů obsaženou v platné a účinné právní úpravě, tedy v zákoně č. 40/1964 Sb., jakož i právní úpravu dědického práva obsaženou v obecném zákoníku občanském a následných kodifikacích. Jako tzn. tertium comparationis jsem stanovila společenskou situaci v době platnosti jednotlivých zákonů, dále jsem se zaměřila na jazykové srovnání definic a názvů pojmů. Na základě takové komparace zobrazuji původ dědicko-právních institutů a jejich vývoj s ohledem na principy, na nichž jsou vystavěny. Zpracování tohoto tématu považuji za přínosné zejména s ohledem na blížící se účinnost nového občanského zákoníku a možné problémy s interpretací nových pojmů a jejich použitím v praxi. Diplomová práce se skládá z pěti kapitol, v nichž analyzuji a srovnávám vývoj dědění ze zákona, přičemž pod tento pojem nepodřazuji pouze intestátní dědickou posloupnost, ale zabývám se dědickým právem, které na území České republiky zákon reguluje. V první části se věnuji povaze dědického práva jako právního odvětví a jeho charakteristickým znakům se zaměřením na systematické zařazení v zákonné úpravě. V navazující části, se snahou zobrazit změny, které přináší nový občanský zákoník, vymezuji základní principy, jimiž je dědické právo provázáno, definuji pojmy dědického nástupnictví a jeho předpoklady.

4

KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. C.H. Beck, 1996. ISBN 8071790893. str. 3.

Praha:

Strana | 9

Následně pozornost zaměřuji na problematiku dědických titulů, kde se nejvíce projevuje posílení autonomie vůle zůstavitele, což oslabuje zákonnou dědickou posloupnost. Jádro práce spořívá ve čtvrté a páté kapitole věnované intestátní posloupnosti a postavení nepominutelných dědiců, přičemž zohledňuji působení autonomie vůle zůstavitele i dědice. Současně s popisem a hodnocením jednotlivých institutů je snahou upozornit na vliv, resp. přizpůsobování se právní úpravy ochraně zůstavitele či dědiců. S problematikou dědického nástupnictví, s rozšířením okruhu dědiců a posilováním autonomie vůle zůstavitele souvisí také problematika zakládání nadací jakožto závětních dědiců. Tomuto tématu se detailně věnuje docentka Ronovská. V zásadě není vyloučeno, aby byla za dědice povolána již existující nadace stejně jako kterákoli existující právnická osoba, avšak v této situaci může docházet ke kolizi nadačního práva a práva dědického.5 Dle mého názoru docentka Ronovská problematiku nadací zpracovala odborně a komplexně, a přijít s novými poznatky v této oblasti je pro diplomanta značně obtížné, navíc nadace nemohou být zákonným dědicem, a proto ve své práci problematiku nadací zmiňuji okrajově a svou pozornost detailněji zaměřuji na výše uvedené instituty dědického práva. Dědické právo je tématem širokým a o každém jeho dílčím institutu by bylo možné napsat rozsáhlou studii. S novou právní úpravou vyvstane potřeba řešit i další otázky a problémy, které jsou mně známé, ale jejich řešení by již překračovalo rámec této diplomové práce.

5

RONOVSKÁ, Kateřina. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2012. 348 s. ISBN: 9788073579715.

Strana | 10

1.

Povaha dědického práva

Český právní systém je ovládán dualistickou koncepcí, dle níž se právo se ve své základní rovině dělí na právo veřejné a právo soukromé, jako základních kategorií, jež se dále člení do odvětví. Obě tyto kategorie se vyznačují pro ně specifickými znaky a také zásadami a principy, které se prolínají všemi odvětvími téže části práva, přičemž v některých jsou tyto zásady výrazné, jindy ustupují do pozadí. Domnívám se, že v důsledku jakéhosi silového působení a prolínání právních principů se krystalizují charakteristické znaky a povaha jednotlivých právních odvětví. Současné dědické právo představuje právní odvětví práva občanského, respektive pododvětví obecného práva soukromého. Občanské právo tvoří normy, jež regulují všechny občanskoprávní vztahy – tedy vztahy majetkové, vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti a vztahy majetkovým vztahům podobné nebo s nimi související, jimiž jsou konkrétně vztahy vyplývající z výsledků tvořivé duševní činnosti.6 Dle povahy takto vymezených občanskoprávních vztahů se občanské právo ve své zvláštní části dělí na práva věcná, práva závazková, dědické právo, práva osobnostní a práva k nehmotným statkům. Každá z těchto částí se vyznačuje charakteristickými vlastnostmi, avšak vlastnosti kategorií věcných a závazkových práv se prolínají i zbývajícími částmi občanského práva.

1.1 Systematické zařazení dědického práva v občansko-právním kodexu Právo na dědění, resp. dědické právo je zakotveno z hlediska právní síly jedním z nejvýznamnějších právních předpisů v čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví: „Dědění se zaručuje“.7 Platné dědické právo zaručené ústavním předpisem dále rozvádí a vymezuje v části sedmé zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění. Právní úprava dědění je vsunuta mezi část šestou, obsahující deliktní právo a závazky z bezdůvodného

6

FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 38. 7 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod.

Strana | 11

obohacení, jenž bezprostředně navazuje na věcná práva, a část osmou, smluvní závazkové právo. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „nový občanský zákoník“) v podstatě vychází ze začlenění dědického práva v systému současného práva občanského a právní úpravu dědění řadí do třetí hlavy třetí části za práva věcná, která spolu s dědickým právem vytváří kategorii absolutních věcných práv, a zároveň před hlavu pátou tvořenou právy závazkovými, resp. dle terminologie nového občanského zákoníku, relativními majetkovými právy. Co se týká vnitřního členění, je oproti současnému vnitřnímu členění dědického práva do šesti hlav nová úprava rozdělena do osmi dílů. První díl se zabývá právem na pozůstalost, díl druhý pořízením pro případ smrti, díl třetí odkazy, díl čtvrtý zákonnou dědickou posloupností, díl pátý povinnými dědickými díly, díl šestý právy některých osob na zaopatření, díl sedmý přechodem pozůstalosti na dědice a konečně díl osmý zcizením dědictví.8 Již ze samotných názvů jednotlivých hlav části třetí v novém občanském zákoníku je zřejmé podrobnější a rozsáhlejší propracování dědicko-právní úpravy, přičemž také pojmenování hlav se výrazně odlišuje od úpravy současné. Nejen z hlediska jednotlivých principů projevujících se v tomto právním pododvětví, ale také s ohledem na začlenění dědického práva do systému práva občanského, je dle mého názoru vhodné zamyslet se nad skutečnou povahou dědického práva. Domnívám se, že určité systematické zařazení a přisuzovaná právní povaha odráží preference společnosti a ovlivňuje úpravu dědického práva i samotné dědění ze zákona.

1.2 Absolutní a relativní práva Občanské právo užívá pojmu absolutní práva ve smyslu rozvoje právního statusu osoby. Absolutní práva a absolutní povinnosti tvoří obsah absolutních právních vztahů. Tato práva a povinnosti náleží zásadně určitému individuálně určenému subjektu, zatímco ostatním konkrétně neurčeným subjektům vzniká povinnost 8

VAŇASOVÁ, Markéta. Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku [online]. Epravo.cz, 2011 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-dedickeho-prava-v-novem-obcanskemzakoniku-78510.html.; ŠEŠINA, Martin. Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2005, roč. 11, č. 4. s. 124 - 136. ISSN 1211-0558.

Strana | 12

zdržet se všech zásahů, které by rušily nositele absolutních práv ve výkonu jeho oprávnění.9 1.2.1

Věcná práva a právo dědické

Kategorie věcných práv nese jistou majetkovou hodnotu, které zajišťují ochranu příslušné právní normy. Věcná práva jsou právy absolutními, působícími erga omnes, a jejich předmětem je zpravidla individuálně určená věc v právním smyslu. V subjektivním pojetí se věcným právem rozumí oprávnění určité osoby ovládat věc.10 Konkrétními věcnými právy jsou zejména právo vlastnické, právo držby a věcná práva k věcem cizím, tedy věcná břemena, právo zástavní, zadržovací a předkupní, je-li zřízené jako právo věcné. Konstrukci věcných práv nalezneme již v obecném zákoníku občanském z roku 1811; tato byla následně převzata do úpravy občanského práva středním zákoníkem občanským. Zákon č. 40/1964 Sb., po vstupu v platnost kategorii věcných práv neznal, avšak po novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb., byla opět věcná práva do systematiky občanského práva navrácena 11. Nový občanský zákoník zůstává konzistentní se současnou úpravou věcných práv jak v českém právním řádu, tak také s kontinentálními kodexy, úpravu pouze doplňuje a pomoci vhodnější systematiky odstraňuje problematická místa. Z charakteristiky věcných práv jako práv absolutních vyplývá blízkost práv věcných a práva dědického. I dědic má k dědictví právo, které má absolutní povahu. Ale protože nauka chápe dědické právo jako právo na pozůstalost, resp. na poměrný podíl z ní – vystupuje rozdíl mezi oběma soustavami v tom, že věcné právo vzniká jen ke konkrétní věci, kdežto předmětem dědění je celek.12 Dědické právo platné na území našeho státu bylo zpočátku právem věcným. Povahu dědického práva jako práva věcného stanovil samotný 9

KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995. 247 s. ISBN 8071790281. str. 202. 10 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 212. 11 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 211. 12 ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákon s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str. 509.

Strana | 13

Československý obecný zákoník občanský v ustanovení § 532 věty druhé, dle něhož „právo dědické jest právo věcné a má platnost proti každému, kdo by chtěl pozůstalost přiosobiti.“13 Účinky erga omnes směřovaly k ochraně zůstavitele a jeho poslední vůle. Žádný z následujících občanskoprávních kodexů povahu dědického práva takto výslovně nestanovil, ani nový občanský zákoník se k čistě věcně-právní povaze dědického práva nevrací. 1.2.2

Relativní povaha práva a právo dědické

Relativnost je charakteristickým rysem závazkového práva, respektive vztahů obligačních, jež jsou jeho předmětem a na nichž se relativnost práva nejlépe definuje. Závazkové vztahy vznikají mezi dvěma nebo více individuálně určenými subjekty z jejich svobodné vůle, a práva a povinnosti založené tímto vztahem nelze vztahovat či požadovat od třetích osob. Účinky závazkových právních vztahů nastávají pouze inter partes. Postavení subjektů závazkových vztahů je protikladné, právu subjektu na straně jedné odpovídá povinnost subjektu na straně druhé.14 Předmětem závazkových vztahů mohou být jak věci individuálně určené, tak také věci určené druhově, dále práva i jiné majetkové hodnoty. Práva a povinnosti z těchto vztahů mohou být s účastníky obligačních vztahů spjaty natolik, že sdílejí i jejich osud. V závazkovém právu se současně mnohem více projevují občanskoprávní zásady, a to zejména autonomie vůle, rovnost smluvních stran, která v určitých případech bývá prolomena ochranou slabší smluvní strany. Dle mého názoru i dědické právo lze v jistém smyslu chápat jako závazkový vztah. Zůstavitel svým posledním pořízením povolává určité osoby k dědění. Bez dědiců by k dědické sukcesi nedošlo. Stejně jako obligace tak dědická sukcese předpokládá existenci dvou stran. 15 Dědicové jsou oprávněni přijmout, ale i odmítnout majetkové hodnoty, které jim byly zůstavitelem odkázány. Prvky závazkového práva lze spatřovat v té části dědického práva, kdy dle vůle zůstavitele se mezi sebou již vypořádávají samotní dědicové, ale také při pořizování dědické smlouvy zůstavitelem. 13

Císařský patent č. 946/1811 Sb.s.z., obecný zákoník občanský. FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 405. 15 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str.509. 14

Strana | 14

1.3 Vymezení povahy dědického práva Ačkoliv bylo dědické právo působící na našem území v prvopočátku považováno za právo věcné a takto zakotveno Československým obecným zákoníkem občanským, jeho čistě věcně-právní povaha se s postojem společnosti k soukromému vlastnictví měnila a směřovala spíše k relativnímu závazkovému právu. Současné dědické právo není výlučně právem věcným ani závazkovým, avšak jak věcněprávní absolutní působení práva erga omnes, tak také prvky relativních závazkových vztahů se na tomto úseků práva projevují, což je podporováno posilováním smluvní volnosti mezi zůstavitelem a jeho dědici či třetími osobami, dále také ochranou práv zůstavitele a jeho autonomie vůle. Právě autonomii vůle považuje Bezouška za původce prolínání nebo spíše střetu závazkového práva a s oblasti práv věcných, práva dědického a rodinného.16 Povahu dědického práva pomoci občanskoprávních vztahů dle mého názoru nelze jednoznačně vymezit. Není možné jednoznačně určit jen absolutní znaky práva bez toho, abychom opomněli znaky relativní povahy, a taktéž nelze použít postup opačný, tedy definovat dědické právo jako závazek bez ohledu na absolutní účinky vůči všem ostatním subjektům. V této situaci lze charakter dědicko-právních vztahů vymezit za pomoci slov profesora Fialy: „všechny vztahy jsou totiž absolutními, ale některé jsou navíc ještě relativní.“17 Nesporně lze dědické právo podřadit pod množinu majetkových práv, resp. definovat dědické právo jako úpravu přechodu majetkových práv a povinností fyzické osoby na její právní nástupce. Tvůrci nového občanského zákoníku v souvislosti se systematikou a povahou práv posilují právní jistotu v povědomí společnosti, když rozdělují úpravu majetkových práv na absolutní práva majetková a majetková práva relativní. S odkazem na působení dědického práva vůči každému a jím založené povinnosti mimo jiné i třetím osobám,18 stejně tak

16

BEZOUŠKA, Petr. Autonomie vůle. In: HAVEL, Bohumil a Vlastimil PIHERA. Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 396 s. ISBN 9788073802653. 17 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 403. 18 JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str. 31.

Strana | 15

s ohledem na předmět těchto vztahů dotýkající se určité majetkové hodnoty, bylo dědické právo zařazeno pod množinu absolutních majetkových práv. Budeme-li vycházet ze systematiky nového občanského zákoníku, lze i s ohledem na zařazení v systému občanského práva dědickým právem v objektivním smyslu rozumět soubor právních norem upravujících určité vztahy mezi lidmi, přičemž se v těchto vztazích projevují vlastnosti absolutních práv, jimiž se prolínají znaky relativních práv závazkových. Dle mého názoru zákonodárce podřazením dědického práva pod množinu absolutních majetkových práv chtěl navázat na povahu dědického práva stanovenou v obecném zákoníku občanském, avšak posílením autonomie vůle a zavedením značného počtu smluvních institutů, které jsou popsány níže, vytvořil z dědicko-právních vztahů spíše vztahy obligační.

Strana | 16

2.

Principy dědického práva

Význam pojmu princip lze vyložit jako vůdčí myšlenku, pravidlo, zákon pro poznání a jednání; z filozofického hlediska lze principem nazvat to, z čeho se vychází při interpretaci; také jej lze popsat jako prvek budování systému vyjadřující ve vývoji vědy relativní souhlas vědeckých teorií na kvantitativně různých stupních vývoje a ukazující, že vztah nové teorie ke staré není pouhým popřením, ale současně i jejím uchováním na vyšší úrovni poznání.19 Téměř každý z těchto významů lze použít také při definování obsahu pojmu dědickoprávní princip. Dědické právo jako systémová součást soukromoprávního odvětví práva občanského přebírá jisté principy a zásady soukromého práva, avšak s ohledem na svou specifičnost tyto základní zásady modifikuje dle svých potřeb. Stejně tak k naplnění odvětvových cílů se v dědickém právu vykrystalizovaly zvláštní, můžeme je nazvat dědicko-právní zásady. Právo je, jak již bylo zmíněno výše, oborem dynamickým, přizpůsobujícím se vývoji lidské společnosti a reagujícím na změny. Tato vlastnost práva je nezbytná pro objektivní zajištění právní jistoty; nelze se v současném moderním světě striktně řídit římským právem a jím zakotvenými zásadami, proto se jeví pochopitelným, že některé změny zasahují i do principů v daném právním odvětí, což často vede k prolínání či střetům jednotlivých základních principů. Ačkoli lze mezi pojmy princip a zásada vysledovat jisté rozdíly, v této práci jsou považovány za synonyma. Současná dědicko-právní úprava vychází z koncepce zavedené zákonem č. 141/1950 Sb., tedy z tendence upřednostňovat materialistické pojetí dědění a upozadění osoby zůstavitele. Dle dobové ideologie je mrtvý člověk z hlediska právní úpravy již bez významu a takto odsunuty mají být i jeho příkazy, přání a podmínky, jež nejsou způsobilé vyvolat jakékoli právní následky,20 jak deklaruje ustanovení § 478 občanského zákoníku. V kontinentálním právním systému úprava dědického práva sleduje spektrum dědických institutů pocházejících již z římskoprávní úpravy. Hlavním 19

KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. 879 s. ISBN 9788020013514. 20 ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 5, s. 97 – 104. ISSN 1211-0558. str. 97.

Strana | 17

účelem při přípravě nového občanského zákoníku tak bylo uvést do souladu české občanské právo s kontinentálními právními úpravami, v dědickém právu setrvat na koncepci zůstavitelovy pořizovací volnosti a respektu k jeho projevené vůli, jakož i na univerzalitě dědické sukcese, a tím na náležité ochraně oprávněných zájmů třetích osob. Dědické právo je tak i nadále odrazem principu zachování hodnot a kontinuity individuálních majetkových vztahů, nesleduje však jen zájmy právních nástupců zemřelého člověka, ale i ochranu oprávněných zájmů věřitelů. Nicméně jak uvádí Mikeš s Muzikářem, stranou zájmu by neměly zůstat ani principy piety k zemřelému, i když hlavní pozornost je soustřeďována k budoucnosti se zdůrazněním solidarity odcházející a nastupující generace.21

2.1. Krátký exkurz k jednotlivým dědicko-právním principům Dle mého názoru níže uvedené dědicko-právní principy vyústily ze základních principů soukromého práva a to principu rovnosti, volnosti a svobody vůle jednotlivce a principu ochrany nabytých práv. Každý člověk má vedle práva nabývat vlastnictví zaručeného Listinou základních práv a svobod, také právo svobodně se rozhodnout, jak se svým majetkem naloží na sklonku svého života. Svobodnou volbu má zůstavitel při výběru osoby dědice, také při výběru majetku, resp. podílu, který určité osobě odkáže a rozhodnout se může i o způsobu, jímž toto své pořízení provede. Ve svém svobodném rozhodování může být zůstavitel omezen toliko zákonem, který například určuje na základě jakého dědického titulu a s jakými náležitostmi smí zůstavitel svůj majetek přenechat dědicům. Zásady dědického práva formuloval již před více než sto lety Emanuel Tilsch, který mezi tyto základní principy zařadil: princip zachování hodnot, princip přechodu na jednotlivce, princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice, princip rovnosti, princip univerzální sukcese, princip volnosti dědice při přijetí dědictví a princip úřední ingerence při nabytí dědictví.22 Teorie považuje za základ dědického práva právě princip zachování hodnot, a to z důvodu udržení kontinuity vlastnického práva. Základní kameny 21

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 5. 22 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 507.

Strana | 18

právního nástupnictví po zemřelé osobě byly položeny ve starověkém Římě. Již v této době byl předpokladem vytvoření dědického práva, jako samostatného právního odvětí, zejména vznik individuálního vlastnictví a respektování projevu vůle i po smrti,23 jakož i osud tohoto vlastnictví po smrti člověka a postupem času byl zároveň kladen důraz na respektování pokrevního příbuzenství. Předpokládá se, že to, co člověk za svého života vytvořil, shromáždil či spravoval, nebylo určeno jen jemu, ale že tento člověk zamýšlel své nabyté hodnoty předat dalším osobám, přičemž okruh nejvhodnějších osob vytváří právě příbuzní, potomci a další generace nebo osoby blízké. S pojmem kontinuity vlastnictví je tedy spojen princip přechodu na jednotlivce.24 Bez existence dědice, jakožto jednoho z předpokladů dědění, nelze dědit. Tento princip tak dává smysl zůstavitelově péči o majetek, podněcuje jej k produktivní činnosti a spořivosti a posiluje jeho sounáležitost s osobami nejbližšími.25 Postavení těchto zásad jako základních pilířů dědického práva zdůrazňuje nový občanský zákoník tím, že tyto přímo zavádí v § 1475 do textu zákona. Zůstavitelova jmění se týká princip univerzální sukcese. Pozůstalost přechází na dědice vcelku – nikoli v jednotlivostech – a je-li dědiců víc, neděje se přechod pozůstalosti po jednotlivých majetkových kusech, ale podle podílů.26 S univerzalitou právního nástupnictví koresponduje neomezený přechod zůstavitelových dluhů na dědice. Z hlediska přechodu majetku jako celku navrácením institutu odkazu novým občanským zákoníkem dochází novou úpravou k nepatrné deformaci této zásady. Princip pořizovací volnosti zůstavitele, představující svobodnou volbu zůstavitele ve výběru části svého majetku, kterou odkáže svému příteli, členu rodiny či osobě, kterou poznal krátce před svou smrtí, zaznamenal vývoj zejména ve vztahu k ochraně dědice. Neboť na rozdíl od římskoprávní úpravy byla již 23

FRÝDEK, Miroslav a Jaromír TAUCHEN. Soukromé právo v proměnách věků. Sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova Univerzita, 242 s. 2011. ISBN 9788021055575. str. 83. 24 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 507. 25 DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědění. In: Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. a dop. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 1000 s. ISBN 9788073579487. str. 285. 26 ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str. 1120.

Strana | 19

volba zůstavitele obecným zákoníkem občanským korigována institutem povinného dílu, jenž musí připadnout nepominutelným dědicům. Nová právní úprava dědického práva zásadu volnosti zůstavitele podporuje a to umožněním zůstaviteli použít tzv. vedlejších závětních doložek. Princip rovnosti se projevuje především na opačné straně dědického práva, na straně subjektu oprávněných, tedy dědiců a zejména těch zákonných. Dědické právo nerozlišovalo ani v době mnohem konzervativnější mezi potomky manželskými a nemanželskými, mezi potomky mužského a ženského pohlaví, a naopak všem byla zaručena rovná možnost stát se dědicem minimálně v zákonné dědické linii nebo své dědictví odmítnout. Zákonná dědická posloupnost, sloužící k ochraně dědiců a jejich rovnosti, byla již od svého zavedení do právního řádu vázána parentálním principem. Bednář demonstruje obsah tohoto principu pomocí definování parentely, když uvádí: „Parentelou je třeba rozumět osoby odvozující svůj příbuzenský vztah od společného předka spolu s tímto předkem, přičemž jsou řazeny i osoby, jejichž vztah vznikl osvojením.“27 Hlavním smyslem vytvoření zákonné dědické posloupnosti se tak stal záměr zachovat majetek v nejužším kruhu rodiny, a to zejména z hlediska pokrevní linie, přičemž žádný z dědiců nemá být preferován. Projev principu rovnosti ve vztahu k svobodné volbě zůstavitele lze dle mého názoru shledat také v zásadě svobody dědice přijmout dědictví. Dává-li právní úprava zůstaviteli možnost vybrat si osobu dědice, dává také dědici možnost dědictví odmítnout. Nový občanský zákoník tento princip vyzdvihuje tím, že dědici umožňuje se s případným dědictvím vypořádat ještě za života zůstavitele prostřednictvím zřeknutí se dědického práva. V zájmu dědiců i věřitelů zůstavitele a se zřetelem na právní jistotu vstupuje do vztahů založených v důsledku smrti osoby veřejná moc. Princip úřední ingerence se projevuje ve vypořádání dědictví a potvrzení nabytí dědictví určitě osobě, která se takto stává řádným dědicem a zároveň právním nástupcem zůstavitele. Samotný proces soudního projednání dědictví je vázán pravidly zvláštního nesporného občanskoprávního řízení.

27

BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo. In: FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 373

Strana | 20

Vymezení jednotlivých principů dědického práva je důležité proto, že se jedná o základní prvky na nich je dědické právo postaveno, a které zákon přebírá a chrání. Pozoruhodné také je, jak se v každé části dědického práva projevují určité principy více a jiné méně; zákonná dědická posloupnost je postavena na principu rovnosti a naopak princip svobodné vůle zůstavitele se v ní neprojevuje.

2.2. Předpoklady dědění Propojení jednotlivých zásad dědického práva vede k vymezení nezbytných předpokladů a podmínek, s nimiž objektivní dědické právo spojuje vznik dědické sukcese. Těmito předpoklady jsou: smrt fyzické osoby, existence dědictví, dále zde musí být osoba, která je způsobilá stát se dědicem a v neposlední řadě dědici svědčící dědický titul28. Zároveň nesmí dojít k odmítnutí dědictví alespoň jedním z povolaných dědiců, případně k započtení darovaného majetku na celý dědický podíl či účinnému vypořádání dědictví v rámci dohody. 2.2.1

Smrt

Smrtí se končí lidský život; smrtí jako právní skutečnosti zaniká právní subjektivita určité osoby. Tato právní skutečnost musí být předepsaným způsobem prokázána a to v intencích § 7 odst. 2 občanského zákoníku. V běžných případech se smrt prokazuje úmrtním listem po provedené lékařské prohlídce. Nelze-li ji prokázat takto, ale lze-li smrt zjistit jinak, provede se důkaz ve zvláštním soudním řízení,29 jehož výsledkem je soudní prohlášení za mrtvého, přičemž z hlediska dědického nástupnictví je rozhodné datum úmrtí. Avšak smrt není důvodem zániku těch práv a povinností, které nejsou výlučně spjata s konkrétní osobou. Ta práva a povinnosti, přičemž zpravidla se jedná o práva majetková, která nezanikla, se stávají pozůstalostí, a v souladu s vůlí zůstavitele a zákonnými pravidly přecházejí na dědice.

28

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 13. 29 ELIÁŠ, Karel. Přechod dluhu na dědice z hlediska občanského práva hmotného. In: MALACKA, Michal. Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11.-1.12.2005. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 2006. s. 27-54. ISBN 8024413876. str. 30.

Strana | 21

Současný občanský zákoník v § 460 stanovuje, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Zamyšlením se nad pojmem dědictví, jenž představuje majetek, který přechází na zůstavitelovy dědice, se s danou definicí přechodu vlastnického práva k majetku zůstavitele na dědice zcela neztotožňuji. V mnoha případech se totiž nelze věcí, jež tvoří dědictví, ujmout ihned po smrti zůstavitele, ale vlastní držba a ujmutí se věci je možné až po pravomocném skončení dědického řízení. S ohledem na možné komplikace nabytí určité věci do vlastnictví dědice, shledávám vhodnější úpravu vazby smrti na dědické právo obsaženou v § 1479 nového občanského zákoníku, dle něhož smrtí vzniká dědické právo, tedy subjektivní oprávnění určité osoby nabýt část pozůstalosti při současném naplnění ostatních předpokladů dědění. 2.2.2

Existence dědictví

Aby mohlo k dědění dojít, musí být „co“ dědit. Zůstavitel musí po sobě zanechat nějaký majetek.30 Majetek, který zemřelá osoba zanechala, bývá označován jako dědictví. Současná právní úprava považuje termíny pozůstalost a dědictví za synonyma. Takovéto označení však není zcela přesné. Majetek se dědictvím stává až přechodem na osobu způsobilou dědit. Z tohoto pohledu je vhodnější definovat druhý z předpokladů právního nástupnictví po zemřelé osobě jako existenci pozůstalosti, která se v průběhu dědického řízení a přechodu na právního nástupce zůstavitele stává dědictvím. Nový občanský zákoník rozdíl mezi pojmy dědictví a pozůstalost vymezuje přímo v textu zákona31. Dědictví nemohou tvořit práva na ochranu osobnosti zemřelé osoby, neboť jsou výlučně spjata s osobou, jejíž právní subjektivita zanikla. S ohledem na způsobilost přechodu dědictví na právní nástupce zemřelé osoby může dědictví tvořit pouze majetek. Souhlasím s názorem Mikeše a Muzikáře, že majetek způsobilý přejít na dědice, téměř dokonale definuje ustanovení § 6 odst. 1 obchodního zákoníku, jenž zavádí legislativní definici majetku pro obchodněprávní vztahy.32 Za pomoci této zákonné definice lze dědictvím nazvat souhrn majetkových hodnot, tedy věcí, pohledávek a jiných práv, jejichž směnná hodnota 30

DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědění. In: Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. a dop. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 1000 s. ISBN 9788073579487. str. 288. 31 viz § 1475 a § 1670 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 32 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 16.

Strana | 22

je penězi určitelná. A zároveň musí tyto hodnoty existovat v okamžiku smrti zůstavitele. Demonstrativní výčet práv a povinností, jež přecházejí děděním na právního nástupce, podává například usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 66/97.33 Pokud by bylo zjištěno, že ke dni smrti zůstavitele neexistují žádná aktiva, ale pouze dluhy a jiná pasiva, nebo zanechaný majetek má pouze nepatrnou hodnotu,34 pak nelze dědit, neboť pouze dluhy na dědice nepřecházejí. 2.2.3

Způsobilý dědic

Dalším nezbytným předpokladem k přechodu majetkových práv ze zůstavitele na jinou osobu, je právě existence této osoby. Způsobilým dědicem dle platné právní úpravy může být fyzická osoba s právní subjektivitou, dále existující právnická osoba a v neposlední řádě může být za dědice povoláno také počaté dítě, za předpokladu, že se narodí živé a to i za situace, že se tak stane až po smrti zůstavitele. Naproti tomu právnická osoba, jakožto způsobilý dědic, musí mít již v okamžiku smrti zůstavitele právní subjektivitu, jenž v případě obchodních společností vzniká zápisem do obchodního rejstříku. Ovšem z praxe lze vysledovat dvě výjimky. První z výjimek nachází oporu mimo jiné v zákonném ustanovení. Dle § 3 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech 33

Děděním přecházejí na právního nástupce práva a povinnosti zemřelé osoby podle ustanovení o dědickém nástupnictví v občanském zákoníku. Osud práv a povinností fyzické osoby je v případě její smrti rozdílný podle charakteru těchto práv a povinností. Některá práva a povinnosti smrtí fyzické osoby zanikají, tento právní následek postihuje zejména taková práva a povinnosti, která jsou vázána na osobu zůstavitele, jiná práva a povinnosti přesahují biologickou existenci svého nositele a přecházejí na další subjekty jako na právní nástupce zemřelého. Předmětem dědění podle občanského zákoníku jsou především věci ve výlučném vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví zůstavitele, jakož i práva a povinnosti vzešlá z vypořádání případného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Do pozůstalosti patří i zůstavitelovy pohledávky a dluhy, spadá sem i podnik, který patřil zůstaviteli, práva akcionáře nebo společníka společnosti s ručením omezeným, vypořádací podíl člena družstva, stejně jako pohledávky za užití autorského práva apod. Předmětem dědění však nejsou základní práva a svobody zaručená Listinou základních práv a svobod, která mají charakter přirozených osobních práv, jež smrtí oprávněného subjektu zanikají, s výjimkou těch práv, u nichž to zvláštní zákony stanoví, případně určují, že přecházejí na další subjekty. Předmětem dědictví nemůže být ani právo podat ústavní stížnost týkající se porušení základních práv a svobod. viz: Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4.4.1997, sp.zn. III. ÚS 66/97. viz též: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.8.2010, sp.zn. 28 Cdo 369/2010. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 23.3.2013]. 34 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.1.2002, sp.zn. 28 Co 131/2001. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 21.2.2013].

Strana | 23

může zůstavitel svou poslední vůlí zřídit nadaci nebo nadační fond35 a odkázat mu svůj majetek. V takovém případě se nadace jako právnická osoba stává dědicem a zakládání nadací může být považováno za alternativu k dědické sukcesi.36 Druhá výjimka je konstruována praxí a je spatřována v založení obchodních společností ještě před smrti zůstavitele, kdy zápis společnosti do obchodního rejstříku bude proveden a právnická osoba získá právní subjektivitu až po smrti zůstavitele. Teorie se k této druhé výjimce nestaví jednotně. Názory jedněch založené avšak nezapsané obchodní společnosti v okamžiku smrti zůstavitele právní postavení dědice nepřiznávají. Naproti tomu druhá část teoretiků se přiklání k analogickému použití institutu nascitura na založenou, avšak v rejstříku nezapsanou právnickou osobu, a dědickou způsobilost takové osoby akceptují.37 Klid do rozbouřených diskusí nad dědickou způsobilostí v rejstříku nezapsané právnické osoby přináší nový občanský zákoník v ustanovení § 1478 tím, že stanovuje lhůtu jednoho roku od smrti zůstavitele, v níž musí právnická osoba vzniknout, aby se mohla stát dědicem.38 Ačkoli nový občanský zákoník okruh osob způsobilých dědit přebírá z dosavadní právní úpravy, zavádí v této souvislosti nové pojmy; například používá termín „povolaný dědic“ k označení osoby, kterou zůstavitel povolal v pořízení pro případ smrti. Se zavedením nových pojmů do dědického práva byl vytvořen vcelku zásadní rozdíl v označení osoby dědice. V nové úpravě se považuje za skutečného dědice pouze ta osoba, jíž připadne celá pozůstalost nebo podíl z ní, nikoli pouze jednotlivé části majetku, neboť těm se někomu může dostat jen formou odkazu.39 Odkaz není dědickým titulem, tudíž odkazovník nemůže být dědicem.

35

Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. RONOVSKÁ, Kateřina. Nadace (a trusty) v kontinentální Evropě – pohled funkcionální. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 202-207. s. 3 – 6. ISSN 1803-6554. 37 FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 380. 38 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 39 VAŇASOVÁ, Markéta. Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku [online]. Epravo.cz, 2011 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: . 36

Strana | 24

2.2.3.1 Dědická substituce Ve vztahu k pojmu dědic byl novým občanským zákoníkem vytvořen institut tzv. náhradníků, osob povolávaných závětí v případě, že na prvním místě zmínění dědicové nemohou nebo nechtějí přijmout dědictví. Náhradnictví neboli substituce je poměrně široce upraveno v § 1507 až 1524 nového občanského zákoníku, přičemž se rozlišuje mezi substitucí obecnou nebo fideikomisární. Podstatou obecné substituce dle § 1507 je určení osoby, která bude dědit místo závětního dědice, nedožije-li se smrti zůstavitele, anebo nebude-li dědit, ač zůstavitele přežil. I náhradníkům může zůstavitel postupně povolat další náhradníky. Nabude-li povolaný dědic dědictví, náhradnictví zanikne. Podstatou substituce fideikomisární neboli svěřenského nástupnictví, jenž nachází svou úpravu v § 1512 až 1524, je určení, kdo má být dědicem dědice povolaného závětí vzhledem k tomu, co ten na základě závěti od zůstavitele získal. Povolání za svěřenského nástupce se považuje i za povolání za náhradníka.40 Ani tento právní nástroj není úplnou novinkou v dědickém právu na našem území, v dobách platnosti všeobecného zákoníku občanského mohl zůstavitel také náhradníka ustanovit. 2.2.4

Dědický titul

Existuje-li majetek zemřelé osoby, který lze dědit, potenciální dědic prokáže dědickou způsobilost, pak je jako posledním z předpokladů dědického nástupnictví nezbytné, aby mu svědčil alespoň jeden z dědických titulů. Současná právní úprava pracuje se dvěma tituly, jimiž je závěť a zákon. V souladu s novým občanským zákoníkem bude možné dědit také na základě dědické smlouvy. O jednotlivých dědických titulech bude pojednáno níže v souvislosti s principem autonomie vůle zůstavitele. Závěrem lze shrnout, že sukcese práv a povinnosti na dědice nastane pouze v případě, jsou-li splněny všechny výše uvedené předpoklady dle objektivního dědického práva a zároveň, aby se mohla určitá osoba stát dědicem zemřelé osoby, musí jí svědčit také dědické právo subjektivní.

40

JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str.58 a 158.

Strana | 25

3. Dědické tituly posloupnosti

a

omezení

zákonné

dědické

Pro dědické právo má značný význam volnost zůstavitele ve volbě dědice, a to nejen proto, že odráží základní principy, na nichž je vystavěno samotné občanské právo jako „nad-odvětví“ dědického práva, ale zároveň jedním jejím projevem je právě konstrukce jednotlivých dědických titulů. Posilování zůstavitelovy vůle má za následek omezení zákonné dědické posloupnosti. V celé historii dědického práva, respektive od písemného zakotvení dědického nástupnictví na našem území, bylo možné dědice určit na základě tří titulů. Rozeznávalo se dědění dle vůle zůstavitele vyjádřené v zákonné formě anebo byl dědic určen na základě zákona, přičemž k dědické sukcesi mohlo dojít z obou těchto důvodů kumulativně.41 Dobešová rozděluje dědické tituly do dvou skupin: zákon a pořízení pro případ smrti.42 Vedle zákona a závěti, jež byly v objektivním dědickém právu vždy přítomny, dědické vztahy bylo do roku 1950 a nyní opět bude možné uspořádat pomoci dědické smlouvy. Jednotlivé dědické tituly se vyznačují svými specifickými znaky a zákonnými podmínkami, nezbytnými pro platnost dědění na základě nich a zároveň se liší v právní síle, která jim byla přisuzována. Tato skutečnost zároveň odráží preference nabývání dědictví na základě jednotlivých titulů.

3.1 Právní síla dědických titulů V právním světě dlouhou dobu panoval názor zastávající určení právní síly jednotlivých dědických titulů dle jejich systematického uspořádání v zákoně. Obecný zákoník občanský v ustanovení § 533 určil, že se dědické právo zakládá zpravidla na smlouvě dědické, na závěti nebo na poměru rodinném (zákonná posloupnost).43 Tímto byl nejen proveden výčet dědických titulů, ale zároveň byla

41

DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 499. 42 DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. XX, č. 3. s. 292 – 297. ISSN 1210-9123. str. 292. 43 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Strana | 26

stanovena pravidla pro případ konkurence – kdy různé osoby mohou být povolány ke stejnému podílu na základě různých titulů. Rouček v komentáři k obecnému zákoníku občanskému opírajíc se o nesporný patent určuje pořadí jednotlivých delačních důvodů takto: „Nejmocnějším delačním důvodem je dědická smlouva. Na druhém místě jest testament, neboť pokud je v něm pořízeno, jest vyloučena zákonná posloupnost. Nejslabším delačním důvodem jest zákon, neboť nastupuje tam, kam povolání dědickou smlouvou nebo testamentem nedosahuje.“44 S politickým převratem provedeným v 2. polovině 20. století a vítězstvím socialismu a jeho hlavního kréda „kdy člověk člověku nebude vlkem“ došlo k výrazné redukci dědického práva. Zúžení se odrazilo i na úpravě dědických titulů; zákonem č. 141/1950 Sb., byla mimo jiné vypuštěna dědická smlouva. Zároveň tento zákon určil v § 512 pořadí jednotlivých dědických titulů tak, že výsostné postavení přisoudil intestátní dědické posloupnosti, při respektování povolání závěti. Ačkoli současná základní právní úprava dědických titulů obsažená v § 461 zákona č. 40/1964 Sb., vychází z úpravy středního občanského zákoníku a ve výčtu jednotlivých titulů uvádí zákon před závětí, čímž sugeruje přednost dědění ze zákona před testamentárním děděním, je tomu naopak. Dle soudní praxe v současnosti platí, že zákon jako dědický titul působí vedle závěti, avšak oproti dědění ze závěti má dědění ze zákona výrazně slabší postavení. Intestátní dědická posloupnost se uplatní pouze v případě, že celá pozůstalost nebyla vypořádaná na základě závěti. Nový občanský zákoník výčet dědických titulů podává v ustanovení § 1476. Posun oproti současné právní úpravě je jednak v tom, že se mezi dědické tituly výslovně vrací dědická smlouva45, přičemž ve vztahu k pořadí titulů dle právní síly se navrací k formulaci zavedené obecným zákoníkem občanským. Reprint původního vydání, Codex Bohemia 1998. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s. ISBN 8085963795. str. 18. 44 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání, Codex Bohemia 1998. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s. ISBN 8085963795. str. 20. 45 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 601.

Strana | 27

S odkazem na obsah § 1673 má být právní nástupnictví po zůstaviteli určeno nejdříve podle platné dědické smlouvy, poté dle vůle zůstavitele vyjádřené v závěti a teprve poté má být dědic určen na základě zákona.

3.2 Pořízení pro případ smrti Princip autonomie vůle zůstavitele má svůj základ již v římském právu v Zákonu dvanácti desek: „Deska V.3 Jak kdo ustanovil o svém majetku nebo poručnictví nad svým hospodářstvím, tak budiž po právu.“ Toto ustanovení vedlo k vytvoření institutu závěti.46 Dalším posilováním volnosti zůstavitele ve volbě dědice a dle mého názoru i zdůrazněním důležitosti tohoto principu, byl do nového občanského zákoníku v části třetí, v hlavě třetí a v druhém dílu včleněn nový pojem - pořízení pro případ smrti. Dle ustanovení § 1491 se pořízením pro případ smrti rozumí závět, dědická smlouva nebo dovětek.47 3.2.1

Závěť

Závěť byla definována již obecným zákoníkem občanským v § 552 jako pořízení, kterým někdo jmění své nebo část jmění svého jedné neb několika osobám odvolatelně pro případ smrti postupuje.48 Zákon č. 141/1950 Sb., v ustanovení § 534 výslovně stanovil povahu závěti jako jednostranného projevu zůstavitelovy vůle, kterým zůstavitel osobně činí pořízení o svém majetku.49 Současný občanský zákoník legální definici pojmu závěť neuvádí, avšak poměrně rozsáhle se věnuje formě tohoto právního úkonu. Při tvorbě právní úpravy závěti v novém občanském zákoníku bylo přistoupeno k propojení dosavadních definic tohoto typu pořízení a k ještě většímu rozpracování jeho vlastností. Závětí se dle § 1494 věty první rozumí odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně odkaz. 50 Zároveň zákon stanovuje pravidla výkladu takového úkonu. Závět je

46

FRÝDEK, Miroslav a Jaromír TAUCHEN. Soukromé právo v proměnách věků. Sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova Univerzita, 242 s. 2011. ISBN 9788021055575. str. 88. 47 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 48 Císařský patent č. 946/1811 Sb.s.z., obecný zákoník občanský. 49 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 50 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Strana | 28

třeba interpretovat tak, aby se zůstavitelově vůli co možná nejvíc vyhovělo, přičemž některá zvláštní výkladová pravidla jsou dále v právní úpravě uvedena.51 Jednostranný právní úkon, jímž zůstavitel povolával své dědice, musel splňovat požadavky vnitřní a vnější formy; zejména musel být projev vůle zůstavitele učiněn rozvážně, určitě a svobodně, musely být jasně určeny osoby dědiců. Poměrně volný výběr byl zůstaviteli umožněn o formě testamentu. Obecný zákoník občanský umožňoval osobám, které neuměly psát, pořídit závětní listinu zvláštní formou, která se později již v žádném objektivním dědickém právu v této výslovné podobě neobjevila, a to formou ústního prohlášení. Zůstavitel takto svou poslední vůli prohlásil před soudem nebo před třemi současně přítomnými svědky. Domnívám se, že v době platnosti obecného zákoníku občanského byla forma ústních posledních pořízení velmi častá, neboť gramotnost tehdejších lidí nebyla příliš vysoká. S přijetím středního občanského zákoníku došlo k posílení principů právní jistoty ve vztahu k pořízení pro případ smrti. Nejenže byla zakotvena nutná písemná forma závěti, ale zároveň byly vymezeny čtyři základní formy, v nichž bylo možno spatřovat platnou závětní listinu. Zůstavitel takto mohl sepsat závět vlastní rukou nebo za přítomnosti svědků vytvořit závětní listinu alografní. Platně pořizovat závět za splnění zákonných podmínek mohly i osoby, které neuměly číst nebo psát, a každý mohl pořídit závět ve formě notářského zápisu či úředního zápisu před soudem. Od ústní formy závěti však bylo oproti obecnému zákoníku občanskému upuštěno. Ačkoli v současné době odpovídají formy platných závětí formám vytvořeným středním občanským zákoníkem, nebylo tomu tak ihned od r. 1965. Současný občanský zákoník totiž po dobu téměř 30 let neuznával závět alografní a neumožňoval sepsání závěti osobám, jež neuměly číst a psát. Až novelizací provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., se opět navrátil stav zavedený již středním občanským zákoníkem. Mimo písemné podoby musí platná závět dle současné právní úpravy obsahovat jisté zákonné náležitosti, jako jsou vlastnoruční podpis zůstavitele, u některých forem závětí také podpisy svědků a datum – tedy den, měsíc a rok připojení podpisu osoby, jejíž podpis vyvolává dědicko-právní 51

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství, Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 615.

Strana | 29

účinky. V tomto ohledu přináší výrazný posun nový občanský zákoník, kdy již neplatnost závěti nečiní opomenutí explicitní specifikace data dnem, měsícem a rokem, ale postačí jej uvést například označením dnem 65. narozenin zůstavitele. Co se úpravy závěti v novém občanském zákoníku týče, rozšiřuje se počet forem závětí. Dnes je připuštěna pouze písemná forma závěti, nově, a to s ohledem na tradici v okolních státech, a dříve i v České republice, jak bylo uvedeno výše, bude pro výjimečné případy připuštěna i forma závěti ústní. Tlašková k ústní formě závěti uvádí, že tyto mají své odůvodnění, i když původně byl proti jejich znovuzavedení odpor kvůli obavám, že z nich budou vznikat spory o platnost.52 Klasické formy závěti existující v současné úpravě jsou zachovány, pouze se mění terminologie a zákon vytváří dvě skupiny - závěť pořízenou ve formě soukromé listinou a závěť pořízenou veřejnou listinou. V novém občanském zákoníku se v návaznosti na inspiraci předválečnou úpravou a občanskými zákoníky okolních států objevují i formy nové. Samostatně je upravena například negativní závěť nebo privilegovaná závěť, jenž má být používána v případě, kdy se zůstavitel ocitnul pro nenadálou událost v patrném nebezpečí života, zejména v případech ochromení běžného společenského styku nějakou mimořádnou událostí např. válkou, nakažlivou nemocí, přírodní pohromou apod.53 Privilegované testamenty dle ustanovení § 1542 a následujících nového občanského zákoníku však nejsou klasické závěti, jejich platnost je omezena na dobu šesti měsíců od pominutí překážky, která představovala důvod jejich mimořádného sepsání. Taktéž pro pořízení těchto závětí jsou umožněny úlevy v požadavcích na počet současně přítomných svědků či jejich způsobilost být závětním svědkem. 3.2.2

Dovětek (kodicil)

Za účinnosti obecného zákoníku občanského zůstavitel, jenž závětí povolal dědice, mohl takové své rozhodnutí měnit a doplňovat dovětky, jimiž upravoval 52

TLAŠKOVÁ, Šárka. Aktuálně k návrhu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2. s. 3 – 6. ISSN 1211-0558. str. 5. 53 ELIÁŠ, Karel. Inspirační síla všeobecného zákoníku občanského v návrhu občanského zákoníku pro Českou republiku. In: HRUŠÁKOVÁ, Milana. 200 let ABGB – Od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva. Praha: Leges, 2011. str. 16 - 29. ISBN 9788087576038.

Strana | 30

různá opatření, například týkající se výše podílu jednotlivého dědice nebo specifické určení jednotlivých věcí konkrétním osobám. V žádném případě však dovětkem nebylo možné povolat dalšího dědice nebo již ustanoveného dědice odvolat. Z tohoto důvodu dovětek neměl účinky dědického titulu. Nový občanský zákoník v ustanovení § 1498 se k dovětku neboli kodicilu vrací. Pro formální náležitosti tohoto institutu mají obdobně platit ustanovení o závěti. Účelem kodicilu je doplnit existující závěť, proto se tímto dovětkem zřizuje například odkaz, stanovuje se dědici nebo odkazovníku podmínka, nebo příkaz, lze jím doložit čas, avšak stejně jako za platnosti obecného zákoníku občanského, nemůže mít vůči existující závěti zrušovací účinky.54 Kodicil může existovat samostatně bez závislosti na závěti, podle toho se rozlišuje kodicil testamentární a intestátní. Na rozdíl od závěti jím nelze povolávat dědice, ale pouze činit jiná opatření.55 3.2.3

Dědická smlouva

Druhým a velmi specifickým dědickým titulem, jímž bylo možné ovlivnit dědickou sukcesi už za dob obecného zákoníku občanského, byla dědická smlouva, kterou však v té době bylo možné platně uzavřít pouze mezi manžely. Dědická smlouva představovala jakýsi zvláštní typ závěti, jíž manželé povolávali sebe navzájem za dědice, současně mohli ustanovit dědici i jiné osoby. Rovněž i tento typ závěti bylo možné odvolat, přičemž z odvolání jednoho manžela nebylo možno usuzovat odvolání také druhého z manželů, to muselo být provedeno výslovně nebo samostatně.56 Úpravu dědické smlouvy podává nový občanský zákoník v ustanovení § 1582 a následujících, a dědickou smlouvu charakterizuje jako dvoustranný právní úkon, jímž zůstavitel povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá.57 Zvláštnost tohoto 54

ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3, s. 3 – 8. ISSN 1211-0558. str. 7. 55 JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str. 42. 56 DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 503. 57 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Strana | 31

dědicko-právního institutu je spatřována v jeho dvojí povaze. Jedná se o pořízení pro případ smrti, jakožto výraz převážně jednostranného projevu vůle zůstavitele a smlouvy zároveň, přičemž její účinky nastanou až mortis causa.58 Současný občanský zákoník nepřipouští smluvní vázanost s těmito účinky, jedinou výjimku představuje závěť, která však není smlouvou. Povolání za dědice dědickou smlouvou může být vzájemné, lze se tedy jednou smlouvou, jež musí mít vždy formu veřejné listiny, předem dohodnout o rozdělení majetku a upravit nástupnictví tak, aby se předešlo případným rozporům mezi jednotlivými dědici. Na rozdíl od dědické smlouvy jako institutu zavedeného obecným zákoníkem občanským, nová právní úprava umožňuje dědickou smlouvu uzavřít mezi kýmkoli, nikoli pouze mezi manžely, jak tomu bylo dříve. Jedno omezení však tento institut tíží, a to v dispozici s částí zůstavitelova majetku. Dle ustanovení § 1585 odst. 1 nelze dědickou smlouvu pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí,59 a neučiní-li tak, připadne tato čtvrtina zákonným dědicům. Pozoruhodná je také možnost úplaty za povolání osoby dědicem dědickou smlouvou.

3.3 Odkaz Poslední nově upravený institut, který by měl být zmíněn, je odkaz. Ten je upraven v třetím dílu části, týkající se dědického práva v ustanovení §1584 až §1621. Ani odkaz není považován za zcela nový instrument v dědickém právu. V minulosti byl upraven obecným zákoníkem občanským, který jako jeden z mála, avšak s jistými omezeními, převzal také zákon č. 141/1950 Sb.; současné občanské právo jej však od roku 1964 nezná. Zůstavitel na základě své svobodné vůle může někomu zanechat jen určitou věc. Podstatou odkazu pak je právo odkazovníka na vydání této věci vůči té osobě, kterou zůstavitel odkazem obtížil. Předmětem odkazu mohou být věci patřící zůstaviteli, ať už individuálně určené, nebo určené podle druhu; předmětem odkazu mohou být i zůstavitelovy pohledávky. Odkázanou věc nabývá 58

DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. XX, č. 3. s. 292 – 297. ISSN 1210-9123. str. 292. 59 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Strana | 32

odkazovník způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo. Stejně jako u dědictví pak, nemůže-li odkazovník odkaz přijmout nebo odmítne-li jej, připadne odkaz náhradníkovi.60 Odkaz však není stejně jako dovětek považován za dědický titul především proto, že platné odkázání je možné provést pouze vedle závěti nebo dědické smlouvy, tedy platnost odkazu byla navázána na platnost těchto dědických titulů. Navíc každému z dědiců musí z hodnoty dědictví zůstat aspoň čtvrtina nezatížená odkazy. Domnívám se, že tato úprava prolomuje ochranu dědice, ale i věřitelů zemřelého – odkazovník totiž není dědic a nemusí tedy hradit zůstavitelovy dluhy. S problematikou odkazů pak úzce souvisí možnost darování pro případ smrti. V současné právní úpravě je mezi ustanoveními o závazkovém právu upraveno darování pro případ smrti jako zvláštní typ darovací smlouvy. Donatio mortis causa není dědickým titulem; darování je závazkem dárce, jehož splnění je dobrovolné. Nový občanský zákoník vymezuje darování pro případ smrti v § 2063 a upravuje vztah mezi tímto právní úkonem a odkazem. Dar vázaný na podmínku, že obdarovaný dárce přežije, má být posuzován jako odkaz. Věcný rozdíl je zejména v tom, že odkaz je odvolatelný, zatímco při darování pro případ smrti dar odvolat nelze.61 Odkaz není dědickým titulem, tudíž ani donatio mores causa nemůže být považováno za typ dědického titulu.

3.4 Zákon Nezanechal-li zůstavitel platnou závětní listinu nebo neurčil-li jí osud veškerého svého majetku, dle platné právní úpravy se nástupnictví po zemřelé osobě určí na základě zákona a pozůstalost se rozdělí osobám, jež jsou zahrnuty do intestátní dědické posloupnosti. Nová úprava dědického práva toto pravidlo taktéž zachovává a současně se vypořádává i se situací, kdy zůstavitel pořídí o své 60

VAŇASOVÁ, Markéta. Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku [online]. Epravo.cz, 2011 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: . 61 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 806.

Strana | 33

pozůstalosti dědickou smlouvou nebo závětí, avšak jednotlivý dědic či dědicové takto povolání nebudou způsobilí dědit, dědictví se vzdají nebo odmítnou. I v této situaci se uplatní dědění dle zákonné dědické posloupnosti. Dědění na základě zákona je historicky ještě starší než dědění podle posledního pořízení.62 Zákon jako dědický titul vytváří na základě příbuzenských vztahů osob k zůstaviteli dědickou posloupnost rozdělenou na jednotlivé skupiny. Příbuzenský vztah mezi dědicem a zůstavitelem je odvozován od původu každé z osob přicházejících ve vztahu k zůstaviteli v úvahu, přičemž tento původ je chápan v právním smyslu v souladu s rodinným právem, který se může od původu v biologickém smyslu odlišovat.63 Okruhu zákonných dědiců je věnována následující kapitola. S ohledem na blížící se účinnost nového občanského zákoníku a na skutečnost, že dědění na základě zákonné dědické posloupnosti je v praxi ještě stále častější než dědění ze závěti, je nutné podotknout, že okruh zákonných dědiců se určuje dle právní úpravy platné a účinné v den smrti zůstavitele. Zatímco dědici ze závěti jsou povolání dědit pouze majetek, o kterém je pořízeno v závěti, dědici ze zákona jsou povoláni dědit vše, o čem závěti nebylo platně pořízeno.64

3.5 Posilování volnosti vůle zůstavitele ve vztahu k dědickým titulům Tvůrci nového občanského zákoníku, vycházejíce z úpravy dědického práva obsažené v obecném zákoníku občanském a zohledňujíce úpravu toho institutu v jiných zemích Evropy, rozšířili úpravu týkající se smluvního pořízení pro případ smrti, když vedle tradičních institutů zařadili k dědickým titulům výše uvedenou dědickou smlouvu, jež byla následujícími kodifikacemi občanského práva vypuštěna. Úprava dědické smlouvy byla obsahově převzata ze švýcarského 62

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str. 1210. 63 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011. 432 s. ISBN 89788087212790. str. 47. 64 ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákon s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. str. 1143.

Strana | 34

občanského zákoníku. Podobně byly novou úpravou zakotveny i instituty odkazu či kodicilu. Hlavní myšlenka rektifikace soukromého práva - posílení autonomie vůle se tak výrazně projevuje také v oblasti dědického práva. Zejména rozšířením počtu dědických titulů, zavedením možnosti podmínit účinky svého rozhodnutí podmínkami, příkazy nebo odkázáním určité věci osobě, která by jinak nedědila, se zdůrazňuje princip svobodné vůle zůstavitele. Tuto tendenci podporuje také ustanovení § 1467 a § 1673 zákona č. 89/2012 Sb., uspořádáním jednotlivých dědických titulů a stanovením jejich právní síly, když za nejsilnější dědický titul považuje dědickou smlouvu a v jejím zákrytu závěť. Také systematické předřazení pořízení pro případ smrti úpravě intestátní posloupnost v textu zákona, podporuje přednost těchto na vůli zůstavitele založených dědických titulů před děděním ze zákona. Na rozdíl od dědění na základě zákona, kdy dědickým titulem je pouze zákon, při dědění na základě závěti se vyžaduje určitá forma právního úkonu, jímž jsou dědici povolání k dědění. Ačkoli pořízení pro případ smrti musí být provedena v určité formě, obsahovat náležitosti stanovené zákonem, je dle mého názoru tento formalismus prolomen znovuzavedením možnosti učinit své poslední pořízení v ústní formě. S odkazem na zavedené změny se domnívám, že s účinností nového občanského zákoníku dochází k posílení ochrany zůstavitele nejen posílením jeho svobodné volby, a také umožněním téměř každé osobě rozhodnout o osudu svého majetku, v případě, kdy již nebude moci se o majetek postarat. Tímto však dochází k výraznému oslabení dědického nástupnictví na základě zákona jako dědického titulu. Zákonodárce dává zůstaviteli stále více možností, jak rozdělit svou pozůstalost mezi dědice, aniž by byla zohledněna intestátní posloupnost. Naději mají zákonní dědici v případě, že zůstavitel pořídí o pozůstalosti dědickou smlouvu. Zákon totiž stanoví, že jedna čtvrtina majetku zustavitele musí zůstat dědickou smlouvou nepostižena, avšak zároveň připouští o této čtvrtině pořídit závětí, a tím naději zákonných dědiců snižuje.

Strana | 35

4.

Zákonná dědická posloupnost a dědické třídy

V současném platném a účinném dědickém právu je intestátní dědická posloupnost konstruována čtyřmi dědickými skupinami. Rozdělení osob do jednotlivých skupin doznalo od doby platnosti obecného zákoníku občanského značných změn, a to i co se týče okruhu oprávněných osob, tak i jejich zařazení do jednotlivých skupin.65 Konstrukce jednotlivých dědických tříd je protknutá myšlenkou solidarity vůči budoucím generacím. Část života téměř každého člověka tvoří péče o potomky, jejich výchova a s tím související materiální zabezpečení, přičemž tento lidský pud se projevuje i v dědickém právu. Dle slov Mikeše a Muzikáře by měl zanechaný majetek sloužit především k zajištění budoucnosti dětí, popřípadě dalších potomků.66 Dědické právo bylo vystavěno na zásadě přechodu majetku zůstavitele na pokrevní příbuzné. Původně byly chápany jako osoby příbuzné všechny osoby, které odvozovaly svůj původ od společného mužského předka. Teprve později se začalo přihlížet k příbuzenství skrze ženy a rozhodujícím se stal původ od rodičovské dvojice.67 Samotné rozdělení do jednotlivých dědických skupin je tak ovládáno zásadou parentální, tedy vytvoření posloupnosti zprostředkované zrozením, doplněnou principem reprezentace, kdy na uvolněné místo dědice bližšího počtem zrození nastupuje jeho potomek - dědic počtem zrození vzdálenější od zůstavitele. Vedle těchto principů se v uspořádání dědického nástupnictví uplatňuje princip graduální, jenž je orientován vertikálně, a jehož působením tak byť jen jediný člen starší generace vylučuje z dědění mladší generaci.68 Na základě této zásady je dědictví rozdělováno pokrevním příbuzným dle stupně příbuzenství.

65

FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 372 66 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011. 432 s. ISBN 89788087212790. str. 47. 67 FRÝDEK, Miroslav a Jaromír TAUCHEN. Soukromé právo v proměnách věků. Sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova Univerzita, 242 s. 2011. ISBN 9788021055575. str. 88. 68 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011. 432 s. ISBN 89788087212790. str. 49.

Strana | 36

Pravidla pro určení stupně příbuzenství podává ustanovení § 117 občanského zákoníku, dle něhož se stupeň příbuzenství dvou osob určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka.69 Nový občanský zákoník tato pravidla v § 771 až § 773 zachovává, avšak v souvislosti se včleněním úpravy rodinného práva do občanskoprávního kodexu nad rámec současné úpravy přesněji definuje pojmy přímé a vedlejší (dříve pobočné) linie. V návaznosti na přesnější formulování vztahu příbuzenství nová právní úprava zavádí v § 774 pojem švagrovství. Vztah mezi osobou a příbuznými jejího manžela, jenž představuje vztah švagrovství, intestátní dědické posloupnost nezahrnuje a pro takové příbuzné nezakládá dědické nástupnictví ve vztahu k manželovi. Švagři a švagrové tak mohou být povolání k dědění pouze jako dědici smluvní nebo závětní. Princip dědění ze zákona spočívá v postupném nastupování dědiců jednotlivých skupin. Pokud se dědění zcela nerealizuje v první skupině, nastupují dědici z druhé skupiny, pokud ani v této, tak ze třetí a posléze ze čtvrté dědické skupiny.70 Jsou-li vyčerpány všechny zákonné dědické skupiny a dědictví stále není rozděleno, pak nabývá jej stát jako odúmrť.

4.1 Okruh intestátních dědiců Počet dědických skupin a tedy okruh intestátních dědiců se měnil. Obecný zákoník občanský zavedl celkem čtyři dědické třídy, kdy postupně dědily zůstavitelovy děti s potomky, zůstavitelovi rodiče s potomky, jeho prarodiče s potomky, a dědickou posloupnost uzavírali praprarodiče zůstavitele.71 Manžel nebyl podřazen do žádné z těchto čtyř dědických tříd, avšak byla mu zákonem vymezena jedna čtvrtina vedle dědiců v první dědické třídě, případně jedna polovina ve třídě druhé a třetí, a zároveň nežil-li již žádný z dědiců první, druhé a třetí dědické třídy, mohl manžel nabýt celou pozůstalost sám.72

69

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědění. In: Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. a dop. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 1000 s. ISBN 9788073579487. str. 293. 71 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011. 432 s. ISBN 89788087212790. str. 49. 72 ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 70

Strana | 37

Významnou redukci a změnu v označení tohoto dědicko-právního institutu přinesl zákon č. 141/1950 Sb., který rozděloval dědice do pouhých dvou skupin. Do první skupiny byl zařazen vedle dětí zůstavitele či jejich potomků také jeho manžel. V druhé skupině pak zákon povolával za dědice zůstavitelovy rodiče, manžela a nově také tzv. spolužijící osobu. 73 Právem reprezentace nastupovali na místo rodičů zůstavitelovi sourozenci, a nebylo-li jich, pak prarodiče. Manžel se však nemohl stát jediným dědicem první skupiny, celé dědictví mohl nabýt až v druhé dědické skupině. Současná právní úprava zná čtyři dědické skupiny, avšak čtvrtou skupinu zakotvila až novela provedena zákonem č. 509/1991 Sb., která zpět k dědění povolávala zůstavitelovy prarodiče a jejich děti jako za dob obecného zákoníku občanského. Od účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., dědí v první skupině zůstavitelovi děti (a právem reprezentace jejich děti, tedy vnuci zůstavitele případně i pravnuci) a manžel. Ve druhé skupině jsou povolání k dědění manžel, spolužijící osoba a rodiče zůstavitele, avšak neplatí zde princip reprezentace, a zůstavitelovi sourozenci dědí až ve třetí dědické skupině spolu se spolužijící osobou. Výše uvedená novela občanského zákoníku z roku 1991 založila ve třetí skupině dědické právo také neteřím a synovcům. Nicméně jak dovozuje judikatura reprezentační právo je v třetí dědické skupině omezeno a nedědí-li některé z dětí sourozenců zůstavitele, jeho děti (tj. prasynovci a praneteře zůstavitele) již k dědění po zůstaviteli povolány nejsou.74 Zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, byl s účinnosti od 1.7.2006 rozšířen okruh dědiců první a druhé skupiny o registrovaného partnera, přičemž jeho práva k pozůstalosti byla postavena na roveň postavení manžela. Ustanovení o dědických třídách v novém občanském zákoníku pominutím odlišné terminologie navazuje na dosavadní právní úpravu zákonem povolaných dědiců, a zároveň ji rozšiřuje v podobě vytvoření dalších dvou dědických tříd. Současně se nová úprava navrací k označení dělení intestátní dědické posloupnosti dle obecného zákoníku občanského do dědických tříd. Reprint původního vydání, Codex Bohemia 1998. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s. ISBN 8085963795. str. 108. 73 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 74 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp.zn. 21 Cdo 132/2001. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013].

Strana | 38

První, druhá a třetí třída dědiců kopíruje dosavadní právní úpravu a pouze zdůrazňuje princip reprezentace. V první skupině tedy dědí manžel a zůstavitelovi potomci, případně na základě reprezentace nastupující vnuci. Pro případ, že by zůstavitel žádné děti neměl a s ohledem na zachování zásady, dle níž veškeré jmění v první dědické linii nemůže připadnout pozůstalému manželovi, nastupují v druhé dědické třídě spolu s manželem zůstavitelovi rodiče, případně osoba spolužijící. Sourozenci zůstavitele, případně synovci či neteře, dědí ve třídě třetí společně s osobou spolužijící, jenž se nemůže stát jediným dědicem druhé třídy. Ve čtvrté dědické třídě jsou povolání prarodiče zůstavitele, avšak oproti platné úpravě obsažené v § 475a se zde nepamatuje na jejich děti. Zůstavitelovým strýcům a tetám však zákonné dědické právo nezaniklo, jen z hlediska důležitosti bylo přesunuto až do šesté dědické třídy. Pátou dědickou třídu nově vytváří zůstavitelovi pradědové a prabáby. Jak se k tomu podotýká v důvodové zprávě, „nelze přehlížet ani stále se prodlužující délku života na straně jedné, ani nijak řídké případy náhlé a někdy hromadné smrti mladých lidí nebo lidí středního věku (např. v důsledku dopravní havárie, zločinu a podobně). Pak vzniká otázka, zda in eventum přežívající prarodiče rodičů zůstavitele, obvykle v důchodovém věku, s potřebou podpory a péče, ponechat bez nároku na dědictví a pozůstalost přiřknout cestou odúmrti státu, anebo zda vzít zřetel na jejich zájmy a pamatovat na spravedlivé uspořádání takových poměrů“.75 S ohledem na uvedené se domnívám, že potřeba poskytnout zanechaným prarodičům podporu a péči je projevem převahy současného společenského myšlení nad socialistickými teoriemi, dle nichž se o tyto osoby dostatečným způsobem má postarat stát. V pořadí šestou dědickou třídu pak, není-li žádného pradědy ani prabáby, tvoří potomci dětí sourozenců zůstavitele a potomci jeho prarodičů a tímto uzavírají intestátní dědickou posloupnost dle nového občanského zákoníku. Pro případné kolize mezi zákonnými dědici z důvodu četnějšího příbuzenství bylo novým občanským zákoníkem v § 1641 začleněno pravidlo několikerého příbuzenství, jež stanoví: je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako 75

Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html

Strana | 39

příbuznému z této strany.76 Dle mého názoru tímto zákonodárce, v zájmu udržení majetku v co nejužším kruhu rodinném, zavedl pravidlo pro narůstání dědického podílu určité osoby. Velice diskutovanou otázkou se stalo ponechání dědického práva spolužijícím osobám. Mnozí poukazovali na původ tohoto institutu v totalitní době a na neexistenci těchto osob v okruhu dědiců v právních úpravách jiných evropských zemí. Nicméně faktické soužití, náklonnost a často i účast na získání majetku k zůstavitelovu prospěchu převážily a spolužijící osoba zůstává i nadále dědicem druhé a třetí dědické třídy.77 Ponechání subjektivního dědického práva nesezdaným partnerům, případně i manželům děti zůstavitele, tedy snachám a zeťům žijícím se zůstavitelem v jedné domácnosti, byť je zůstavitelův potomek opustil, je v moderní době nemanželských soužití velmi potřebné. Nelze totiž sankcionovat tyto osoby za to, že svazku soužití nedaly formální vyjádření, což v mnoha případech ani pro další právní či faktické překážky udělat nemohou. Oproti současné právní úpravě dědických skupin nový občanský zákoník výslovně nezahrnuje do okruhu zákonných dědiců registrované partnery. Postavení registrovaného partnera jako zákonného dědice však konstruuje ustanovení § 3020, podle něhož se použijí ustanovení o právech a povinnostech manželů obsažená v části první, třetí (jenž mimo jiné zahrnuje dědické právo) a čtvrté i na práva a povinnosti registrovaných partnerů.78

4.2 Stát jako dědic V důsledku předcházení vzniku res nullius je již od dob platnosti obecného zákoníku občanského zákonem určen osud pozůstalostí v případě, kdy nelze určit dědice podle žádného z dědických titulů. Neexistuje-li žádný způsobilý dědic, připadne pozůstalost státu.79

76

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 667. 78 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 79 viz. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2008, sp.zn. 21 Cdo 3233/2008. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 23.3.2013]. 77

Strana | 40

Konstrukce odúmrti v novém občanském zákoníku vychází z dosavadní právní úpravy obsažené v § 462 občanského zákoníku, avšak jak poukazuje Janečková, liší se v tom, že opouští koncepci odúmrti jako výrazu práva státní majetkové výsosti vyplývající ze státní svrchovanosti. 80 Práva a povinnosti založená odúmrtním nárokem státu v současné době nespadají do oblasti dědického práva, ale do sféry práva veřejného. Nový občanský zákoník se přiklání k postavení státu jako zákonného dědice a zároveň v ustanovení § 1634 stanoví, že stát má totéž postavení, jaké má dědic, který si vyhradil soupis pozůstalosti. 81 S novou právní úpravou tedy na stát mohou přecházet i dluhy zůstavitele. Zařazení státu k okruhu intestátních dědiců vyplývá mimo jiné i z uspořádání úpravy zákonné dědické posloupnosti, kdy institut odúmrti je v textu zákona zařazen těsně před vymezením jednotlivých dědických skupin. Žádné zákonné ustanovení v současné právní úpravě ani v právní úpravě nové, dosud neúčinné, nevylučuje stát z okruhu dědiců závětních. Odkáže-li dnes zůstavitel ve své závěti veškerý svůj majetek České republice, pak nebude-li způsobilých nepominutelných dědiců, nabude veškeré dědictví stát jako závětní dědic. V souvislosti se začleněním státu do postavení zákonných dědiců v nové právní úpravě je vhodné zmínit také aktivní legitimaci k dědění právnických osob dle § 1478 nového občanského zákoníku. Právnická osoba se tak může stát dědicem i v případě, že vznikne teprve po smrti zůstavitele. Zákon takto dává zůstaviteli možnost odkázat majetek právnické osobě, která vznikne do jednoho roku po jeho smrti. Nejedná se o zcela nový prvek v dědickém právu, již v současné době může zůstavitel svým testamentem zřídit nadaci nebo nadační fond, jak uvádím výše. Účel uvedeného ustanovení dle mého názoru spočívá mimo jiné ve stanovení pravidla pro řešení situací, kdy právnická osoba je založena ještě před smrtí zůstavitele, avšak její vznik zápisem do příslušného rejstříku je datován až po dni, kdy zůstavitel zemřel. Nutno ovšem upozornit na skutečnost, že ani toto ustanovení nepovolává právnickou osobu jakožto zákonného dědice, ale pouze ji umožňuje stát se dědicem závětním. 80

JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str. 77. 81 JANEČKOVÁ 2012 opt.cit, s. 77.

Strana | 41

4.3 Shrnutí k intestátní posloupnosti Oproti současné platné a účinné úpravě dědických skupin se v nové úpravě mění pojmenování tohoto dědicko-právního institutu staronovým označením dědické třídy. Název institutu označující osoby v intestátní dědické posloupnosti má být odrazem příbuzenského vztahu k zůstaviteli, přičemž označení dědická třída ve svém prvním užití v obecném občanském zákoníku zahrnovala pouze osoby pokrevně příbuzné se zůstavitelem. Naproti tomu pojmenování dědická skupina zavedeno zákonem č. 141/1950 Sb., se začalo používat se začleněním manžela – nepokrevně příbuzné osoby do zákonné dědické posloupnosti. Znovuzavedení pojmu dědická třída má odrážet nejen blízkost osob, jež jsou povolány k dědické sukcesi zákonem, ale také stupeň příbuzenského vztahu. Redukce dědických skupin v padesátých letech minulého století měla být odrazem pojetí rodiny v nejužším smyslu, tedy posílení zásady parentální v úzkém kruhu rodiny a usnadnění nabytí pozůstalosti formou odúmrti státem s odůvodněním, že u vzdálenějších příbuzných nebývají rodinné vztahy na takové úrovni, aby jim umožňovaly bezpracně nabýt majetek. Obdobný trend provázel i současnou právní úpravu v jejich počátcích. V původním znění zákona č. 40/1964 Sb., nenašly své místo mezi dědici zůstavitelovi prarodiče, přičemž jejich vyloučení z okruhů intestátních dědiců bylo odůvodňováno praktičností a funkčností dědického práva, jakož i optimistickou představou dobové ideologie, že se o občany vyššího věku dostatečně postará socialistický stát. Závěrem lze, s ohledem na výše uvedené, shrnout, že konstrukce jednotlivých dědických tříd odráží společenskou a politickou situaci ve státě. Každá ideologie má jiný přístup k soukromému majetku, jinak pohlíží na rodinné vazby a na právní úpravy okolních států kontinentálního právního systému, což se snaží promítnout do vnitrostátní zákonné úpravy. Dle mého názoru v dědickém právu se vláda určité ideologie projevuje velmi významně. Svejkovský k okruhu zákonných dědiců uvádí, že ačkoli se tendence zachování majetkových hodnot v okruhu pokrevních příbuzných udržuje a podporuje především vydělováním nových dědických tříd, nepokrývá dosud všechny potenciální zákonné dědice. S ohledem na úpravu dědění ze zákona obsaženou například v německém nebo novém ruském občanském zákoníku, kde je počet zákonných dědických tříd téměř dvojnásobný a dále s čím dál větší

Strana | 42

unifikací evropského práva lze předpokládat, že vymezování okruhů zákonných dědiců bude jedním z prvních předmětů novelizací. 82 S tímto názorem nesouhlasím. Domnívám se, že s ohledem na působení principu reprezentace v dědické sukcesi „nových“ šest dědických tříd již zahrnuje všechny osoby, mezi nimiž může být skutečný příbuzenský vztah a dělením majetku mezi všechny zákonné dědice musí nutně být pozůstalost zcela pokryta.

82

SVEJKOVSKÝ, Jaroslav. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, 792 s. ISBN 9788074004230.

Strana | 43

5.

Zákonná ochrana dědice

Projevem občanskoprávní zásady rovnosti v dědickém právu může být vedle vytvoření intestátní dědické posloupnosti chápán také vztah mezi zůstavitelem a dědici. Dává-li zákon zůstaviteli svobodu ve volbě dědiců, dává také dědicům možnost svobodně se rozhodnout, zda dědictví přijmou či nikoli. Touto zákonem danou možností se prolíná princip volnosti zůstavitele při výběru dědice s principem svobodného rozhodnutí dědice nabýt dědictví. Zároveň ale zákon omezuje vůli zůstavitele a chrání jeho nejbližší potomky zakotvením principu ochrany tzv. nepominutelných dědiců.

5.1 Postavení nepominutelného dědice a jeho dědický podíl Termín nepominutelných dědiců, teoretiky dosud užívaný pojem neopomenutelných dědiců, není v současné právní úpravě explicitně zmíněn, avšak vysvětlení významu tohoto pojmu podává ustanovení § 479 občanského zákoníku, když potomkům zůstavitele přiznává právo na minimální zákonný podíl. Zákon č. 89/2012 Sb., již samotné pojmenování a definici tohoto instrumentu ochrany dědiců zavádí v ustanovení § 1643 odst. 1 ve znění: Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci.83 V kontinentálních právních úpravách kupříkladu rakouských zemí pokrývá institut nepominutelných dědiců mimo potomky zůstavitele také jeho manžela a rodiče. Obdobnou úpravu ve vztahu k manželovi nepřímo obsahoval i obecný zákoník občanský. Manžel, resp. manželka s následnými kodifikacemi občanského práva nebyla pojata do okruhu nepominutelných dědiců již v roce 1951 s odůvodněním zajištění náležitého hospodářského zabezpečení manželů tehdejší úpravou práva rodinného. Obecný zákoník občanský mezi osoby s právem na povinný díl řadil zůstavitelovy předky, ale pouze za předpokladu, že zůstavitel neměl žádné potomky.84 Zákon č. 141/1950 Sb., rodiče a prarodiče zůstavitele za předpokladu,

83

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. BEDNÁŘ, Václav. Nepominutelný dědic. In: HAVEL, Bohumil a Vlastimil PIHERA. Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 396 s. ISBN 9788073802653. str. 18. 84

Strana | 44

že byli práce neschopní a v nouzi, jako nepominutelné dědice uznával, avšak přijetím zákona č. 40/1964 Sb., byli i oni z okruhu těchto dědiců vyloučeni.85 V rámci příprav nového občanského zákoníku bylo navrženo znovu zařadit manžela a rodiče k okruhu nepominutelných dědiců, avšak návrh se nesetkal s kladným ohlasem a byl zamítnut. Tuto situaci kritizuje Bednář a zároveň konstatuje, že navzdory úpravě nepominutelných dědiců byla pozice manžela a rodičů zůstavitele přece jen posílena zakotvením ustanovení o právu některých osob na zabezpečení.86 Současný občanský zákoník v ustanovení § 479 vymezuje okruh těchto dědiců pouze přímými potomky zůstavitele, mezi nimiž rozlišuje potomky zletilé a nezletilé, a zakotvuje výši povinných podílů, které se jim musí dostat; nezletilému potomku se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona, a zletilému potomku alespoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona.87 V praxi často vznikají potíže s výpočtem těchto povinných podílu, což dokládá judikatura.88 Princip reprezentace se zde uplatňuje jako v případě dědění v první dědické skupině, na místo potomka zůstavitele může nastoupit jeho dítě, tedy zůstavitelův vnuk. Obdobnou úpravu povinného podílu nepominutelných dědiců přináší i nový občanský zákoník, zachovává okruh těchto dědiců a výslovně zdůrazňuje princip reprezentace, nicméně v § 1643 odst. 2 se od současné úpravy odlišuje a krátí povinný podíl těchto dědiců na dědictví. Nezletilí potomci se v případě jejich opomenutí v pořízení pro případ smrti zůstavitelem mohou domáhat majetku, který by odpovídal tomu, co tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu a zletilým potomkům se prostřednictvím institutu nepominutelného dědice dostane alespoň jedna čtvrtina toho, co by obdrželi jako zákonný dědický podíl v první dědické třídě.

85

JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str. 61. 86 BEDNÁŘ, Václav. Nepominutelný dědic. In: HAVEL, Bohumil a Vlastimil PIHERA. Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 396 s. ISBN 9788073802653. str. 26. 87 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 88 např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2012, sp.zn. 21 Cdo 3977/2010. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013].

Strana | 45

V praxi může nastat situace, kdy zůstavitel na nepominutelné dědice svým posledním pořízením vůbec nepamatuje. Dle současné úpravy by v souladu s ustanovením § 479 věty druhé občanského zákoníku byla závět v této části relativně neplatná. Nová právní úprava již závěť, v níž došlo k opomenutí nepominutelných dědiců, neplatnosti nestíhá, a pozůstalost připadá závětním dědicům dle vůle zůstavitele. Nepominutelným dědicům však v takovém případě svědčí právo na povinný díl a závětní dědici se musí s nepominutelnými dle zákonné úpravy vypořádat.89 Dle současné právní úpravy se neopomenutelní dědici podílejí v rozsahu svých povinných dílů na všech položkách zanechaného majetku, vstupují tak do spoluvlastnických vztahů se závětními dědici nebo se stávají s nimi spoluoprávněnými z jiných zůstavitelem zanechaných majetkových práv, nepřichází tudíž v úvahu jejich ochrana v podobě obligačně-právního nároku na výplatu povinného dílu v penězích od závětních dědiců.90 S novým soukromoprávním kodexem se dosavadní pravidlo dle § 479 občanského zákoníku opouští. Následkem opomenutí potomka není neplatnost závěti, nýbrž vznik pohledávky tohoto dědice vůči závětním dědicům na vyplacení povinného podílu. Nepominutelný dědic tak v nové právní úpravě ztrácí postavení dědice a stává se věřitelem závětí povolaných dědiců. 91 V závěti opomenutým nepominutelným dědicům tak již není explicitně vnucován podíl na zůstavitelově majetku. V důsledku zavedení možnosti zřídit odkaz či dovětek se také může objevit situace, kdy zůstavitel povolá závětí nepominutelného dědice, ale zatíží ho omezením. Profesor Eliáš tvrdí, že je na vůli zůstavitele, zda uloží dědici, aby buď převzal, co je mu zůstaveno spolu s omezeními, nebo aby požadoval povinný díl podle § 1650 a následujících nového občanského zákoníku.92 V případě, že

89

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 184/96-87 ze dne 30.9.1996. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. 90 MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. str. 12. 91 KITTEL, David. Neopomenutelný dědic není dědic. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2, s. 14 - 16. ISSN 1211-0558. 92 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 669.

Strana | 46

zůstavitel vedle omezení neposkytne nepominutelnému dědici právo volby, nevyvolají zůstavitelem vytvořená omezení a podmínky žádné účinky. V novém občanském zákoníku bylo k úpravě institutu nepominutelných dědiců přiřazeno ustanovení § 1645 v tomto znění: „Kdo se zřekl dědictví nebo povinného podílu, kdo je nezpůsobilý dědit nebo kdo byl zůstavitelem vyděděn, právo na povinný podíl nemá, ale při výpočtu povinných podílů ostatních dědiců se k němu hledí právě tak, jako by z dědického práva nebyl vyloučen.“93 Toto ustanovení tak zobrazuje zásadu exheredatus partem facit ad minuendam, když její účinky rozšiřuje také na případy zřeknutí se dědictví a dědické nezpůsobilosti.94 Dle mého názoru se zanesením tohoto ustanovení do zákonné úpravy posiluje ochrana zůstavitele a jeho rozhodnutí o rozdělení majetku po jeho smrti. Také dle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku by totiž bylo vůči zůstaviteli nespravedlivé, kdyby automaticky vzrůstal podíl dalších nepominutelných dědiců, takže masa pozůstalosti, již by jinak měl k volnému naložení, se bez věcného důvodu zmenšuje.95 V návaznosti na posílení zásady exheredatus partem facit ad minuendam také došlo ke zmenšení zákonných dědických podílů, jak je uvedeno výše, avšak již ze samotného textu je zřejmé, že se jedná o poměrně komplikovaný výpočet, který dle mého názoru v praxi přinese značné obtíže. Nová úprava institutu nepominutelných dědiců v kontextu celé úpravy dědického práva propojuje, možná spíše staví proti sobě, svobodnou vůli zůstavitele s principem ochrany dědice. Souhlasím s názorem Říhy a Šolcové, že v této situaci je zákonem zaručený podíl potomka chráněn silněji než v závěti vyjádřená vůle zůstavitele.96 Bez povšimnutí nesmí zůstat, že tímto institutem zaručená ochrana se vztahuje pouze na zákonné dědice a nikoli na osoby, které se stanou dědici na základě vůle zůstavitele, čímž tato skutečnost pouze přispívá k posílení zásady ochrany potomků zůstavitele. 93

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. ŘÍHÁ, M. ŠOLCOVÁ P. Povinný podíl potomka podle § 479 občanského zákoníku. Ad Notam 2/2011. str. 11. 95 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html 96 ŘÍHÁ, M. ŠOLCOVÁ P. Povinný podíl potomka podle § 479 občanského zákoníku. Ad Notam 2/2011. str. 7. 94

Strana | 47

5.2 Ochrana dědice právem volného rozhodnutí 5.2.1

Odmítnutí dědictví dědicem

Dědické právo se přidržuje zásady, že je na vůli dědice, zda dědictví přijme nebo ne, a za tímto účelem umožňuje dědici zákonnému i závětnímu dědictví odmítnout formou výslovného prohlášení učiněným před soudem nebo mu zaslaným. V případě, že by jedna osoba přicházela v úvahu jako dědic závětní i jako dědic zákonný, pak se účinky odmítnutí vztahují na dědění z obou těchto titulů.97 Odmítnout dědictví lze jen po smrti zůstavitele. V současné době je možné platně odmítnout dědictví ve lhůtě jednoho měsíce od okamžiku, kdy je dědic poučen o možnosti dědictví odmítnout. Tato jednoměsíční lhůta však nikdy nemůže začít běžet před okamžikem smrti zůstavitele a prodloužit ji lze jen ze závažných důvodů na návrh dědice podaný před jejím uplynutím. Účinky odmítnutí dědictví nenastanou, pokud dědic ještě před uplynutím lhůty pro prohlášení, před jejím samotným počátkem anebo před samotným odmítnutím dědictví, dá svým jednáním najevo, že dědictví přijímá. Institut odmítnutí dědictví neslouží jen k ochraně dědice před nabytím nežádoucího dědictví, ale také skrývá ochranu dědických práv ostatních dědiců a zajišťuje právní jistotu. Jednou učiněné prohlášení o odmítnutí dědictví se vztahuje na dědictví jako celek, nelze se platně vzdát jen některých jeho částí a zároveň již toto prohlášení nelze vzít zpět. Účinky odmítnutí působí pro futuro i vůči nově objevenému majetku v dědictví, o kterém dědic dříve nevěděl. Právní úprava odmítnutí dědictví obsažená v ustanovení § 1485 až § 1489 nového občanského zákoníku nepřináší žádné výraznější změny a vychází z platné právní úpravy. Nově se však doplňuje pravidlo o přechodu práva odmítnout dědictví na právního nástupce dědice. Nevylučuje se situace, kdy dědic zemře ještě dříve, než mu uplyne lhůta k odmítnutí dědictví. Za této situace nelze dalšího dědice, který by principem reprezentace nastoupil také na místo zemřelého dědice, aby volil mezi všeobecným právním nástupnictvím po obou zemřelých a odmítnutím dědění po obou.98 Dědic se tak může rozhodnout, že přijme dědictví 97

FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. str. 383. 98 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 611.

Strana | 48

po zůstaviteli, vůči němuž se stal dědicem právem reprezentace, a zároveň odmítnout dědictví po jeho přímém předkovi. Oproti stávající úpravě také dochází k lepšímu systematickému uspořádání jednotlivých ustanovení. 5.2.2

Zřeknutí se dědictví

Současné právní úpravě dědického práva, jež má navazovat na dřívější úpravy, a tedy má zachovávat princip univerzální sukcese, který je pro dědické právo typický, je vytýkáno, že v jejím současném platném a účinném znění ze zásady univerzality právního nástupnictví zůstal zachován jediný prvek, totiž možnost dědice odmítnout dědictví jen jako celek.99 Se zavedením dědické smlouvy jako dědického titulu bylo do nové právní úpravy vneseno právo předpokládaného dědice zřící se dědictví. Zřeknutí se dědického práva není novým instrumentem v českém dědickém právu. Tuto možnost dědici poskytoval již občanský zákoník z roku 1950. Při přípravách zákona č. 40/1964 Sb., byl pak tento instrument z právní úpravy dědického práva vypuštěn. Znovu-zařazení práva zříci se dědictví do nového občanského zákoníku bylo inspirováno také zahraničními kodexy, zejména právní úpravou německého, rakouského a švýcarského občanského zákoníku. Na rozdíl od možnosti odmítnout dědictví, která přichází v úvahu až po smrti zůstavitele, zříci se práva dědit lze již za života zůstavitele. Zřeknutí dědictví nespočívá v pouhém projevení vůle čekatele dědického práva; vyžaduje se, aby se tak stalo právě smlouvou, kterou takový dědic uzavře se zůstavitelem. Pro smlouvu se vyžaduje forma veřejné listiny, tudíž - za stávajícího právního stavu - forma notářského zápisu, případně soudního smíru. Profesor Eliáš upozorňuje na funkci zpřísněné formy, když uvádí, že požadavek týkající se zpřísněné formy, odpovídá právní konvenci a má význam především preventivní: jednak na strany působí, aby si silněji uvědomily význam, závažnost a důsledky svého jednání, jednak zmenšuje riziko následných sporů o platnost takové

99

JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. str. 25.

Strana | 49

smlouvy.100 Oproti úpravě zřeknutí se dědění ve formě veřejné listiny odvolání takto projevené vůle pravděpodobného dědice nebo její změna již formu veřejné listiny mít nemusí; zákon vyžaduje pouze písemnou formu takové změny. Dle mého názoru tím, že zákon umožňuje zrušit veřejnou listinu listinou soukromou, dochází k narušení právní jistoty. Proč je dle zákona k platnosti zřeknuti se dědického práva a k tomu, aby vyvolalo zamyšlené účinky, potřeba zpřísněné formy, když jej lze odvolat jen prostým, sice písemným, prohlášením? Zříci se dědictví je možné pouze za života zůstavitele; ten, na základě tohoto úkonu, rozdělí svůj majetek mezi další osoby, případně jej ponechá zákonným dědicům. Pokud by následně majetek zůstavitele nabyl mnohem větší hodnoty a potenciální dědic, který se svého dědického práva zřekl, by se prostým písemným odvoláním svého zřeknutí se najednou mezi dědice zpět zařadil, a tímto narušil dědickou sukcesi, která se vytvořila v důsledku jeho zřeknutí se. Tedy především s ohledem na následky, jenž může odvolání zříkajícího se úkonu mít, a na navazující možné rozpory mezi dědici se domnívám, že by odvolání takového úkonu mělo mít stejnou formu, jako jeho zřízení. S ohledem na počet potenciálních dědiců se jeví vhodným upozornit na skutečnost, že pravděpodobný dědic se vzdává svého práva na dědický podíl, avšak v případě, kdy se jedná o dědice nepominutelného, platí, že se tento současně zříká i svého povinného podílu. Naopak se toto pravidlo neuplatní. Nepominutelný dědic se zřeknutím jen povinného podílu současně nezříká práva na dědický podíl. Také rozsah, v jakém je možno se dědických podílů zříci, zákon neupravuje. Lze se zřící celého nebo jen části dědického podílu, ať už poměrně ve vztahu k celku nebo pouze k určité věci.101 Z praktického hlediska je navržená úprava účelná zejména v těch případech, kdy se pravděpodobnému dědici dostane od zůstavitele nějakého plnění, jež by jinak muselo být v dědickém řízení na jeho povinný díl nebo na dědický podíl započítáváno. Smluvní povahu zřeknutí se dědického práva podporuje také možnost předpokládaného dědice zříci se jeho dědického práva ve prospěch třetí osoby. 100

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 608. 101 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html

Strana | 50

Účelem zakotvení instrumentu zřeknutí se dědického práva do nové právní úpravy bylo zejména posílení smluvní volnosti za účelem vypořádání se se zůstavitelovými majetkovými poměry, jakož i předcházet zbytečným rozepřím a konfliktům mezi potenciální dědici po zůstavitelově smrti. Dle mého názoru lze právní nástroj zřeknutí se dědického práva označit za zvláštní druh dědické smlouvy. 5.2.3

Vzdání se dědictví

Úzkou vazbu k možnosti zříci se nebo odmítnout dědictví představuje také právní nástroj vzdání se dědictví, který je nově řazen do úpravy dědického práva. Zákonná možnost vzdání se dědictví propojuje znaky institutu odmítnutí a zřeknutí se dědictví, což také dokazuje systematické zařazení v novém občanském zákoníku. Nutno zdůraznit, že na rozdíl od možnosti zřeknutí se dědického práva dohodou se zůstavitelem za jeho života, vzdát se jej lze pouze po smrti zůstavitele. Dle ustanovení § 1490 nového občanského zákoníku se dědic, který dědictví neodmítl, jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice; učiní-li tak nepominutelný dědic, vzdává se tím také práva na povinný díl s účinnosti i pro své potomky.102 Účinky vzdání se dědického práva se tedy projevují i na dědice, kteří by mohli na uvolněný dědický podíl nastoupit na základě principu reprezentace. Oproti tomu odmítnout dědictví nelze ve prospěch jiné konkrétní osoby. Zákon také upravuje situace, kdy by se povolaný dědic chtěl vzdáním se dědictví vyhnout povinnostem, jež na něj zůstavitel odkázal. V souladu s ustanovením § 1490 odst. 2 nového občanského zákoníku byl-li dědic, který se dědictví vzdal, obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, které podle zůstavitelovy vůle může a má splnit jen osobně, nezbavuje se tím povinnosti splnit takové opatření103. Neodmítne-li dědic dědictví, náleží mu dědické právo jako jeho vlastnictví, se kterým může dědic libovolně nakládat.104 Dědic, který neodmítl 102

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 104 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 611. 103

Strana | 51

dědictví, se stává právním nástupcem zůstavitele a jako takový bude nositelem nejen práv, ale i povinností. Proto je v nové právní úpravě zařazena také část, v níž se pojednává o zcizení dědictví. Tato ustanovení tak posilují věcně-právní povahu dědického práva. Účelem vzdání se dědictví tak zejména je dosáhnout dohody mezi zákonnými dědici například mezi sourozenci, kteří by v případě odmítnutí dědictví právem reprezentace umožnili dědit svým dětem. Proto je také výslovně stanoveno, že dědic má právo se vzdát ve prospěch jiného dědice, dle mého názoru jiným dědicem měl zákonodárce na mysli dědice téže dědické skupiny. Zároveň se vyžaduje souhlas toho dědice, v jehož prospěch došlo ke vzdání se dědictví, a to zejména s ohledem na ochranu práv možných věřitelů zůstavitele.

5.3 Ochrana oprávněného dědice V souvislosti s volným pohybem osob, bezvízovými pobyty v různých zemích a stále rozvinutějším cestovním ruchem může nastat situace, kdy v průběhu dědického řízení nebudou známí všichni dědicové, platná závětní listina bude nalezena později a dědické řízení bude ukončeno bez projednání dědického práva takových oprávněných dědiců. Osoba, jež nabyla dědictví, ač vůbec neměla nebo měla, ale její dědický podíl měl být vzhledem k dalším oprávněným dědicům menší, se považuje za tzv. nepravého dědice. Platná právní úprava pamatuje v ustanovení § 485 na ochranu oprávněných zákonných i závětních dědiců a dědicům nepravým, přikazuje vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Jak dovozuje soudní praxe, nepravý dědic je povinen poskytnou peněžitou náhradu oprávněnému dědici i za dědictví, které již převedl na třetí osobu. 105 Oprávněným dědicem nemůže být ten, kdo dědictví odmítl, kdo je nezpůsobilý dědit, kdo byl platně vyděděn a rovněž potomek zůstavitele, který jako účastník dědického řízení nenamítl neplatnost závěti.106

105

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp.zn. 21 Cdo 2567/2005. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. 106 NĚMCOVÁ, Jitka. Ochrana oprávněného dědice. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 4, s. 79 - 83. ISSN 1211-0558. str. 80.

Strana | 52

Zároveň zákon chrání i dědice, kteří své dědické právo řádně uplatnili po smrti zůstavitele v dědickém řízení tím, že nově nalezeným oprávněným dědicům stanovuje lhůtu tří let od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se končí dědické řízení, k uplatnění jejich nároku na vydání majetku vůči v rozhodnutí potvrzeným dědicům. Pokud oprávněný dědic neuplatní své právo, dojde uplynutím zákonné lhůty k promlčení tohoto nároku. Úprava ochrany oprávněného dědice nenachází v novém občanském zákoníku svůj výslovný ekvivalent.107 Dle mého názoru je i nadále v právu oprávněného dědice skryt nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně tvz. nepravého dědice, i když tento mohl být v dobré víře. Tento názor podporuje důvodová zpráva k § 614 nového občanského zákoníku, dle níž se právo dědice na vydání dědictví od nepravého dědice staví na roveň vlastnickému právu. Pravý dědic má mít stejnou ochranu jako vlastník, tedy může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení.108 Domnívám se, že zákonodárce tak pravděpodobně považoval úpravu ochrany oprávněného dědice za duplicitní ve vztahu k úpravě nároků na vydání bezdůvodného obohacení, a právě z toho důvodu v nové právní úpravě výslovně nezakotvil ustanovení obdobné § 485 současného občanského zákoníku.

5.4 Prolomení zásady ochrany dědice institutem vydědění Ač je zákonným dědicům poskytována ochrana v podobě dodatečné lhůty pro uplatnění dědického nároku oprávněnému dědici nebo institutem nepominutelných dědiců, tak zvaně „poslední slovo“ má stejně zůstavitel, musí však být proneseno ještě za jeho života. Zakotvením a neustálým posilováním principu autonomie vůle zůstavitele byla vytvořena zákonná možnost zůstavitele definitivně jednotlivé osoby z dědění vyloučit, připravit je i o jejich povinný podíl, a to pomoci vydědění. Vydědění je tradičním korektivem, který přebíjí i

107

BĚLOHLÁVEK, Alexandr J. Nový občanský zákoník: Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně souvisejících předpisů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 829 s. ISBN 9788073804138. 108 ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 269.

Strana | 53

institut povinného dílu nepominutelných dědiců, dle Dvořáka tak představuje jakousi výjimku negující jinou výjimku.109 Potomka lze vydědit v tzv. listině o vydědění. Listina o vydědění způsobuje vyloučení vyděděného ze sukcese po zůstaviteli. Vyděděný tak nenabývá práva, ani nenastupuje po zůstavitelově smrti do jeho povinností, neboť ztrácí právo na svůj zákonem stanovený podíl. Podle současné právní úpravy obsažené v ustanovení § 469a odst. 3 občanského zákoníku je v listině o vydědění třeba uvést alespoň jeden ze čtyř zákonem stanovených důvodů vydědění, k nimž jsou řazeny: potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku nebo trvale vede nezřízený život. 110 Vyděděný, který s důvody vydědění nesouhlasí, má možnost se žalobou bránit v rámci soudního řízení. Musí však prokázat, proč dle jeho názoru zůstavitel pro vydědění neměl zákonný důvod. Ustanovení § 469a odst. 2 občanského zákoníku umožňuje zůstaviteli, aby spolu s vyloučením nejbližšího potomka z dědictví též výslovně vyjádřil vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by nastoupili na jeho místo.111 Nový občanský zákoník v ustanovení § 1646 a následujících důvody vydědění v podstatě přebírá ze současné právní úpravy, avšak modifikuje jejich jazykové vyjádření. Profesor Eliáš uvádí, že tyto důvody jsou uvedeny taxativně a je vyloučeno je doplňovat extenzivním výkladem nebo analogií.112 Také úprava tohoto institutu nachází inspiraci v rakouském právu a obecném zákoníku občanském, zejména navrací ustanovení, že zůstavitel může dědice vydědit s odkazem na jeho nezpůsobilost být dědicem, která byla obsažena již dříve v § 770 obecného zákoníku občanského. Toto ustanovení má odstranit případné 109

DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. str. 509. 110 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 111 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2214/2002. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. 112

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 269.

Strana | 54

spory o to, zda zůstavitel určitému dědici jeho chování odpustil či nikoli, a takto podporuje projev zůstavitele, který na základě své vůle vyloučí z dědění osobu, která nemusí být zákonem shledána jako nezpůsobilý dědic. Nad rámec dosavadních důvodů vydědění nový občanský zákoník zavádí v § 1647 další zákonný důvod, jímž je takové zadlužení nepominutelného dědice nebo jeho marnotratné počínání vyvolávající obavu, že zachování hodnot, jež představuje jeden z hlavních principů a účelů dědění, nebude zaručeno.113 Domnívám se, že zavedení tohoto důvodu je reakcí na stále se zvyšující počet insolvenčních řízení, která jsou zahajována na majetek poměrně mladých lidí. Zákonodárce tímto ustanovením zamezuje přenášet odpovědnost potomků na zůstavitele. Nová právní úprava přináší významnou změnu, když v ustanovení § 1648, platnost vydědění neváže na uvedení důvodu v listině o vydědění. A to proto, že důvod je většinou jak zůstaviteli, tak potomkovi dobře znám, a není nutné ho zveřejňovat.114 Vydědění jednoho z dědiců má však za následek zmenšení povinného podílu, je také vázáno zásadou exheredatus partem facit ad minuendam, kterou zmiňuji výše. Ačkoliv se zákonodárce snažil zákonným dědicům poskytnout co nejvíce možností, jak se dostat k rodinnému dědictví, a tak tyto dědice chránit, vytvořením institutu vydědění svou snahu v podstatě popřel, respektive v závěru stejně posílil zásadu autonomie vůle zůstavitele.

113

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s., 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. str. 672. 114 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html

Strana | 55

Závěr Právní úprava dědického práva na našem území prošla značným vývojem a dá se říci, že šla „z extrému do extrému.“ Rozsáhlá a propracovaná právní úprava dědické sukcese obsažená v obecném zákoníku občanském byla nahrazena útlou socialistickou úpravou v zákoně č. 141/1950 Sb., kterou současný občanský zákoník uchoval po dobu téměř 50 let. Dnešní úprava dědického práva je velmi nestandardní v porovnání s evropskými právními řády, a to co do rozsahu, tak také z pohledu úpravy jednotlivých institutů. Nová právní úprava dědického práva obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., se inspirovala obecným zákoníkem občanským a občanskými zákoníky v kontinentální Evropě a dědickému právu vrátila propracovanost a rozsah. Hlavním krédem rekodifikace soukromého práva byla myšlenka posílení autonomie vůle jednotlivce a jeho svobodného rozhodování o soukromém majetku. Nové dědické právo je taktéž protknuto myšlenkou svobodné vůle, čímž významně posílilo zůstavitelovu volnost při rozhodování o jeho majetku pro případ smrti; vychází z tradičního respektování vůle zůstavitele, což je zásadní posun oproti současnému stavu, který ještě stále upřednostňuje živé před mrtvými a nectí zůstavitelovu poslední vůli. Do úpravy dědického práva se tak navrací mnoho institutů, jež byly z našeho zákonodárství vypuštěny v roce 1950 s cílem vyloučit majetkové dispozice člověka pro případ smrti a posílit dědění na základě intestátní dědické posloupnosti. Nově bude znovu možné dědice povolat dědickou smlouvou, pořídit odkaz či kodicil a dědici ustanovit náhradníka. Nová právní úprava dědického práva vychází z většiny principů dosavadní právní úpravy. Nový občanský zákoník zachoval princip vzniku a nabývání dědictví smrtí zůstavitele a nevrátil se k původně zamýšlenému institutu ležící pozůstalosti, na němž byla založena dědická sukcese upravena v obecném zákoníku občanském, a na němž je stále postaveno rakouské dědické právo. Rozšířením počtu dědických titulů, zavedením možnosti podmínit účinky svého rozhodnutí podmínkami, příkazy nebo možností odkázání jednotlivé věci z pozůstalosti určité osobě, která by jinak nedědila, se zdůrazňuje princip svobodné vůle zůstavitele. Tuto tendenci podporuje také uspořádání jednotlivých dědických titulů v novém občanském zákoníku a stanovení jejich právní síly, když „nejsilnějším“ dědickým titulem byla prohlášena dědická smlouvu a v jejím

Strana | 56

zákrytu závěť. I když došlo k rozšíření okruhu zákonných dědiců, postavení zákonné dědické posloupnosti bylo oslabeno a dědění z titulu zákona tak bylo odsunuto za dědickou sukcesi vyvolanou vůli zůstavitele. Pozice zákonného dědice byla v nové právní úpravě oslabena. Ačkoli na základě zákona mohou opět dědit zůstavitelovi prarodiče, v případě, že bude ohledně celé pozůstalosti pořízeno závěti nebo dědickou smlouvou, se jim z dědictví nic nedostane. Nepominutelnými dědici budou i nadále pouze potomci zůstavitele a ani těm, se nedostane tolik, jako tomu bylo dle současného dědického práva, neboť jejich zákonný podíl byl zkrácen. Dle mého názoru pod záminkou vyzvednutí principu univerzální sukcese zákonodárce umožnil také dědicům více se vyjádřit k nabývání dědictví, když vedle stávající možnosti odmítnout dědictví, umožnil dědicům dědictví se zříci smlouvou se zůstavitelem, jakož i vzdát se jej po zůstavitelově smrti. Opět byla posílená autonomie vůle ovšem nyní i na straně dědiců. S posilováním autonomie vůle jde ruku v ruce zdůraznění ochrany nabytých práv a jejich nositelů, a tímto dle mého názoru se z dědického práva jako absolutního práva majetkového stává spíše obligačně-právní vztah. Avšak s možností odmítnout, zříci nebo vzdát se dědictví, kterou mají všichni dědici, se zákonným dědicům otvírá cesta k pozůstalosti, neboť pokud některý ze smluvních nebo závětních dědiců využije jednu z výše uvedených možností, nenabudou jeho uvolněný podíl ostatní takto povolání dědicové, ale dědictví připadne nejbližším zákonným dědicům. Nelze opomenout ani prolínání jednotlivých zásad dědického práva, v důsledku čehož často dochází k popření jednotlivých principů. Zákonodárce rozšířil okruh intestátních dědiců tak, aby v případě absence závěti či dědické smlouvy byl pozůstalý majetek zachován v okruhu rodiny a pokrevně příbuzných, a zároveň umožnil vyloučit nejbližší potomky zůstavitele i bez udání důvodu pomocí vydědění. Naopak v případě povolání dědiců vůli zůstavitele ochránil zákonodárce nepominutelné potomky zůstavitele, avšak zároveň zkrátil zákonný podíl, který se jim musí dostat. Na uvedených příkladech lze poukázat na kolize jednotlivých principů dědického práva – posiluje-li zákonodárce ochranu dědice, v zápětí ji popírá posílením vůle zůstavitele a naopak. Ačkoli je současná úprava dědické sukcese poznamenána ideologií šedesátých let minulého století, mnozí notáři v čele s Wawerkou zastávají názor,

Strana | 57

že je to aspoň jedna z úprav, která na našem území funguje,115 a proto se k novému dědickému právu staví kriticky a s nevolí. V současné době dochází nejčastěji k dědění ze zákona. Domnívám se, že tomu tak je proto, že se lidé zatím nenaučili pořizovat o majetku pro případ své smrti závětí. Tato neochota pořizovat závěť je dle notářů dána i tím, že dnešní občanský zákoník lidem rozhodování o osudu svého majetku docela komplikuje a znesnadňuje (např. nemožností podmínit nabytí dědictví, přílišné zvýhodňování potomků atd.). Tuto „vadu“ dědického práva nový občanský zákoník odstraňuje a nabízí zůstaviteli širokou škálu možností, jak o svém majetku pro případ smrti pořídit. Domnívám se, že prolínání jednotlivých dědicko-právních principů podpořené novými pojmy, způsobuje složitost dědického práva nejen pro osoby bez právního vzdělání, ale také z pohledu odborné veřejnosti, a bude zajímavé, jakým způsobem si s ním praxe poradí. Tato práce by mohla pomoci alespoň s orientací se na zdroje úpravy těchto nových pojmů a jejich výklad.

115

WAWERKA, K. Diskusní příspěvek. In: ŠVESTKA, Jiří a kol. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 9. listopadu 2007 a 4. prosince 2007 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Praha: ASPI, 2008, 204. ISBN 9738073573942.

Strana | 58

Summary The subject of this thesis is the analysis of the legal framework for inheritance law before and after the re-codification of private law, focusing on selected institutes of the legal sector. With the help of comparison the thesis deals with inheritance law in Act No. 40/1964 Coll. and Act No. 89/2012 Coll., as well as senior civil codes. The thesis describes the evolution of the heiress-legal institutes and the law of succession as a whole. In the introduction to the issues outlined inheritance succession, its historical development and codification of the Czech Republic. Springs were introduced, of which the work draws on and evaluation of existing work related to this topic. Were also identified major problems in the field of inheritance law and emphasized the timeliness of the topic. At the same time setting out the objectives to which they are trying to work on their treatment approach. In the general part, which consists of the first and second chapter, was defined character of inheritance law with regard to its systematic position in the civil code. Subsequently, each defined the principles on which it is built inheritance rights, and in particular highlighted the shift on the principle of preserving the values and autonomy. The principles of inheritance as a result assumptions of legal succession. Each of the assumptions was briefly described with the assistance of law provisions. The third chapter was devoted to the issue of succession titles. The new Civil Code will significantly strengthen the autonomy of the individual, which is reflected in the succession law in particular by introducing inheritance contract as a title of inheritance, as well as the possibility of the testator to take their property with the help of a link or codicil. The fourth chapter deals with the legal succession. The new Civil Code expanded the legal heirs circuit, thereby allowing to inherit the testators´ greatgrandfathers and great-grandmothers as well. The term also saw a shift state, which was built in the event that there is no other heir on equal legal heirs. The last chapter deals with the protection of heirs, which is demonstrated on a position of forced heirs and their inheritance shares. The legislature protect these heirs decreased slightly by comparison with the current legislation of their

Strana | 59

rightful share of which they must, from the estate devolved decreased. However, the new Civil Code will strengthen heirs and heritage allows them to refuse to renounce it or to give it. These manifestations such protection was strengthened heirs. The whole development of these inheritance institutes was shown in the background of principles of inheritance law and it is in the final section summarizes how these principles overlap. At the same time summarize the significant changes that rectification of private law in the field of inheritance law entails.

Strana | 60

Seznam použitých pramenů a literatury Primární prameny Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský ze dne 1. června 1811, ve znění k 1.1.1904. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 15.2.2013]. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1.1.1966. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 15.2.2013] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ÚZ č. 881- Občanský zákoník a související předpisy. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s. 2012. 240 s. Zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění k 1.1.1992. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 15.2.2013]. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: TZ č. 176 – Obchodní zákoník a související předpisy. Praha: Nakladatelství C.H. Beck. 2010. 339 s. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. In: ÚZ č. 856 – Ústava ČR, Listina základních práv a svobod. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s. 2011. 208 s. Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 22.2.2013]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ÚZ č. 900 – Nový občanský zákoník 2014. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s. 2012. 320 s.

Sekundární prameny Monografie, publikace, sborníky BALÁK, František; Věra KORECKÁ a Petr VOJTEK. Občanský zákoník: s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011, 1322 s. ISBN 9788074003417. BEDNÁŘ, Václav. Testamentární dědická posloupnost. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 301 s. ISBN 9788073802929

Strana | 61

BĚLOHLÁVEK, Alexandr J. Nový občanský zákoník: Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně souvisejících předpisů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 829 s. ISBN 9788073804138. BÍLEK Petr. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. Praha : C.H. Beck, 2001. 507 s. ISBN: 8071795909. CIRÁK, Ján a kol. Dedičské právo. Ostrava – KEY Publishing s.r.o. 2010. 238 s. ISBN 9788074180569. DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědění. In: Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. a dop. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 1000 s. ISBN 9788073579487. DVOŘÁK, Jan a Karel MALÝ. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 687 s. ISBN 9788073577537. ELIÁŠ, Karel. Přechod dluhů na dědice z hlediska občanského práva hmotného. In: MALACKA, Michal. Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11.-1.12.2005. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2006. str. 27 – 54. ISBN 8024413876. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, 1392 s. ISBN 9788072016877. ELIÁŠ, Karel. Inspirační síla všeobecného zákoníku občanského v návrhu občanského zákoníku pro Českou republiku. In: HRUŠÁKOVÁ, Milana. 200 let ABGB – Od kodifikace k rekodifikaci českého občanského práva. Praha: Leges, 2011. str. 16 - 29. ISBN 9788087576038. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Nakladatelství Sagit, a.s. 2012, 1119 s. ISBN 9788072089222. FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, 1618 s. ISBN 9788073573959. FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. 2.upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 650 s. ISBN 9788073802288. FIALA, Roman. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s. 2006. 496 s. ISBN 807357182. FRÝDEK, Miroslav a Jaromír TAUCHEN. Soukromé právo v proměnách věků. Sborník příspěvků z Letní školy. Brno: Masarykova Univerzita, 242 s. 2011. ISBN 9788021055575.

Strana | 62

GANDŽALOVÁ, Daniela. Dedičské právo. Banská Bystrica – Univerzita Mateja Bela, 2006. 320 s. ISBN 80-8083-347-8. HAVLÍČEK BRAIN TEAM. Monotematická judikatura č. 4/2011. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 15.2.2013]. HAVEL, Bohumil a Vlastimil PIHERA. Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 396 s. ISBN 9788073802653. JANEČKOVÁ, Eva; Vladimír HORÁLEK a Karel ELIÁŠ. Encyklopedie pojmů nového soukromého práva. Praha: Linde Praha, akciová společnost. 2012. 205 s. ISBN 9788072018703. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995. 247 s. ISBN 8071790281. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C.H. Beck, 1996, 248 s. ISBN 8071790893. KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009. 879 s. ISBN 9788020013514. MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo: praktická příručka : kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualit. vyd. Praha: Linde, 2007, 351 s. ISBN 9788072016747. MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011. 432 s. ISBN 89788087212790. RONOVSKÁ, Kateřina. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Praha. Wolters Kluwer ČR, 2012. 348 s. ISBN: 9788073579715. ROUČEK, František a Jaromír SEDLÁČEK. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Reprint původního vydání, Codex Bohemia 1998. Praha: CODEX Bohemia, 1998, 866 s. ISBN 8085963795. SCHELLE, Karel a Jaromír TAUCHEN. Občanské zákoníky: kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2012, 1019 s. ISBN 9788074181467. SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE, Civilní kodexy: 1811-1950-1964. Brno: Doplněk, 1993, 594 s. ISBN 8021005971. SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Dědictví a dědické právo. Brno : Computer Press, a.s., 2007, 228 s. ISBN 978-80-251-1659-3. SVEJKOVSKÝ, Jaroslav. Nový občanský zákoník: srovnání nové a současné úpravy občanského práva. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, 792 s. ISBN 9788074004230.

Strana | 63

ŠVESTKA, Jiří a kol. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 9. listopadu 2007 a 4. prosince 2007 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Praha: ASPI, 2008, 204. ISBN 9738073573942. TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské se stanovisky právní vědy právní. Praha: Česká grafická unie, 1910, 184 s. Odborné články DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědická smlouva, aneb „staronový dědický titul“. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. XX, č. 3. s. 292 – 297. ISSN 1210-9123. ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 5, s. 97 – 104. ISSN 12110558. ELIÁŠ, Karel. K článku JUDr. Stanislava Křečka „Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku“. Bulletin advokacie. 2006, č. 9, ISSN 12106348. HOLUB, Miloš. O dědické smlouvě a rozvodu manželství - krátké zamyšlení nad návrhem úpravy dědického práva. Bulletin advokacie 2004, č.4, str. 60 – 64. ISSN 1210-6348. HORÁK, Ondřej. Ochrana nepominutelných dědiců a povinný díl. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, roč. XX, č. 3. s. 292 – 297. ISSN 1210-9123. str. 292. KITTEL, David. Neopomenutelný dědic není dědic. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2, s. 14 - 16. ISSN 1211-0558. NĚMCOVÁ, Jitka. Ochrana oprávněného dědice. Ad Notam. 2003, roč. 9, č. 4, s. 79 – 83. ISSN 1211-0558. RONOVSKÁ, Kateřina. Nadace (a trusty) v kontinentální Evropě – pohled funkcionální. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 202-207. s. 3 – 6. ISSN 1803-6554. ŘÍHA, Martin a Pavla ŠOLCOVÁ. Povinný podíl potomka podle § 479 občanského zákoníku. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2. s. 7 – 13. ISSN 12110558. ŠEŠINA, Martin. Diskuse o návrhu nového občanského zákoníku. Notam. 2005, roč. 11, č. 4. s. 124 - 136. ISSN 1211-0558.

Ad

ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam. 2012, roč. 18, č. 3, s. 3 – 8. ISSN 1211-0558.

Strana | 64

TLAŠKOVÁ, Šárka. Aktuálně k návrhu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích. Ad Notam. 2011, roč. 17, č. 2. s. 3 – 6. ISSN 1211-0558.

Soudní rozhodnutí Usnesení Městského soudu v Praze č.j. 24 Co 184/96-87 ze dne 30.9.1996. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4.4.1997, sp.zn. III. ÚS 66/97. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 23.2.2013]. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.1.2002, sp.zn. 28 Co 131/2001. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 21.2.2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2001, sp.zn. 21 Cdo 132/2001. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2214/2002. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp.zn. 21 Cdo 2567/2005. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2008, sp.zn. 21 Cdo 3233/2008. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 23.3.2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.8.2010, sp.zn. 28 Cdo 369/2010. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 23.3.2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2012, sp.zn. 21 Cdo 3977/2010. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting spol. s r.o. [cit. 24.3.2013].

Elektronické prameny HOLUBOV, Dan. (Staro)nové dědické právo. E15.cz [online]. Zprávy, 2012 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/pravo-abyznys/staro-nove-dedicke-pravo-834442

Strana | 65

Kolektiv autorů. Dědické právo v proměnách věků. In: Letní škola Katedry dějin státu a práva Masarykovy univerzity [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2012 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/dokumenty/18701 VAŇASOVÁ, Markéta. Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku [online]. Epravo.cz, 2011 [cit. 14.12.2012]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uprava-dedickeho-prava-v-novemobcanskem-zakoniku-78510.html Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku. In: Digitální repozitář PSP ČR [online]. 2013 [citováno 26. 2. 2013]. Dostupné z http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.html

Strana | 66