MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Etnologie
Lucie Kamenská
Dětská hra školních dětí v současnosti
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc. 2011
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.
………..……………………. Lucie Kamenská
1
Poděkování Ráda bych poděkovala především vedoucí své diplomové práce doc. PhDr. Martině Pavlicové, CSc. za uţitečné rady, připomínky a čas, který mi věnovala.
2
Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 4 1. METODY A TECHNIKY VÝZKUMU ............................................................................... 6 2. STAV BÁDÁNÍ ..................................................................................................................... 9 2.1 Zájem o dětský folklor v české národopisné literatuře ................................................................................... 9 2.2 Stav bádání v zahraniční literatuře .............................................................................................................. 14
3. TEORIE HER ..................................................................................................................... 16 3.1 Johan Huizinga .......................................................................................................................................... 16 3.2 Roger Caillois ............................................................................................................................................ 17 3.3 Pohled psychologie .................................................................................................................................... 19 3.4 Definice hry ............................................................................................................................................... 20
4. K TŘÍDĚNÍ HER ................................................................................................................ 22 5. DĚTSKÁ HRA JAKO SOUČÁST DĚTSKÉHO FOLKLORU ........................................ 30 5.1 Dětský folklor ............................................................................................................................................ 30 5.2 Dětská hra .................................................................................................................................................. 30
6. CO PROZRADIL TERÉNNÍ VÝZKUM ........................................................................... 33 6.1 Dětská říkadla ............................................................................................................................................ 33 6.2 Dětské hry.................................................................................................................................................. 41 6.3 K tradičním hrám ....................................................................................................................................... 59
ZÁVĚR .................................................................................................................................... 76 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................. 83
3
Úvod Téma mojí diplomové práce se začalo konkretizovat v roce 2009, kdy jsem nastoupila jako asistentka pedagoga na speciální základní školu. Rozhodovala jsem se, kterými projevy ze široké oblasti kultury dětí se budu podrobněji zabývat. Z pozice asistentky mám k dětem blíţe neţ pedagog, prozradí mi více informací, ale problém je stále v tom, ţe i tak pro ně zůstávám autoritou a jen nerady by mi sdělovaly například básničky s vulgárními výrazy nebo vulgárnější vtipy. Tušila jsem, ţe tyto projevy dětí by prošly cenzurou ze strany informátorů. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla zaměřit se na dětskou hru školních dětí. Na rozdíl od běţné školy, zde tráví pedagogové s dětmi kromě výuky také všechny přestávky. Měla jsem tedy moţnost pozorovat děti po celý den. Ty jsou na neustálou přítomnost dospělých zvyklé, hrají si spontánně i pod dozorem, naproti tomu při vykládání vtipů si dávají pozor, abychom je neslyšeli. Řada badatelů tvrdí, ţe děti si hrají tam, kde tráví volný čas, tedy na hřištích nebo v parcích. Ale dnešní děti vzhledem k vytíţenosti rodičů tráví většinu svého času právě ve škole a posléze ve školní druţině. Mají zde kamarády a vznikají tu kamarádské skupiny. Přestoţe přestávky trvají pouhých deset minut, nebrání to dětem hrát během nich různé hry, většinu z vlastní produkce. Během této krátké doby vznikají spontánní hry a některé z nich se pak hrají i po celý rok. Ve školní druţině mají děti největší prostor ke hraní. Nejen proto, ţe je zde velký kolektiv, ale také moţnost půjčit si míče, švihadla a další pomůcky. Problematická byla styčná plocha rolí pedagoga a badatele. Jako badatelka jsem chtěla hru pozorovat do konce, ale jako pedagog jsem ji někdy z výchovných důvodů musela předčasně ukončit. Bylo vţdy nutné odlišovat jemné nuance mezi rvačkou a silovou hrou, škádlením a provokací. Někteří z mých pedagogických kolegů vidí v takovýchto hrách nepatřičné projevy, a tak platil zákaz hraní určitých her. Postupem času se můj zájem rozrostl z her také na rozpočítadla a říkadla. Zprvu jsem zaznamenávala rozpočítadla, protoţe přímo předchází hře a tím s hrou úzce souvisí. Poté jsem se věnovala také zachycování všech dalších typů říkadel a škádlivek. Téma a cíl práce Tématem mé diplomové práce jsou herní projevy školních dětí, jejich hry a říkadla, kterými tráví svůj volný čas. Ráda bych dokázala, ţe herní projevy dětí jsou stále ţivým jevem, který se mění a přizpůsobuje módním vlnám a současně obsahuje jevy, které se po staletí téměř nezměnily. V této práci bych si ráda odpověděla na následující otázky – jakou roli hraje hra
4
v dětské komunikaci, zda se v současném repertoáru školních dětí vyskytují tradiční hry, jaký vliv mají dospělí na dětskou hru. Cílem této práce je zachycení a popsání herního repertoáru sledovaných školních skupin, z nichţ jednou je třídní kolektiv a druhou školní druţina. Jejich projevy porovnávám se staršími sběry, abych ověřila kontinuitu her, které označuji jako tradiční. Práce je rozdělena do šesti kapitol. V druhé kapitole shrnuji stav bádání v oblasti her v české a zahraniční literatuře, sleduji zde, kteří badatelé se věnovali dětským hrám, ať se jednalo o sběry materiálu nebo o herní teorie. Problematikou teorie her se zabývá třetí kapitola, kde se věnuji nejvýznamnějším osobnostem ludologie Johanem Huizingou a Rogerem Cailloisem. V této kapitole se rovněţ zabývám stanovením definice hry, k čemuţ jsem vyuţila nejen poznatky získané z literatury ale také výsledky z mnou provedené ankety. Ve čtvrté kapitole se zaobírám klasifikací her. Uvádím zde aspekty, podle kterých je moţné hry rozdělovat a jsou zde rovněţ ukázky klasifikací různých badatelů. V páté kapitole pojednávám o dětském folklóru, v podkapitole se pak věnuji dětské hře. Šestá kapitola zpracovává vlastní terénní výzkum, dětská říkadla a dětské hry. V této kapitole třídím a popisuji materiál sesbíraný v terénu. V seznamu příloh jsou sepsané všechny nalezené herní aktivity a také obrazová a fotografická dokumentace.
5
1. Metody a techniky výzkumu
Ve své práci zpracovávám především informace získané terénním výzkumem a studiem odborné literatury. Při výzkumu jsem pouţila převáţně kvalitativní metody, především zúčastněné pozorování a mentální mapu. Doplňkovou formou byl rozhovor, který se týkal zejména dospělých respondentů. Z kvantitativních metod jsem zvolila anketu, a to jako podporu k sestavení definice hry. Anketu jsem vytvořila na internetovém portálu http://www.vyplnto.cz/, kde byla přístupná od 12. do 25. listopadu 2010. Zodpovědělo ji celkem 106 respondentů, většina ve věku mezi 20 a 35 lety. Výsledky ankety jsou zpracovány v podkapitole 3.4 Definice hry. 1 Za klíčový zdroj informací povaţuji sběr dětských her a říkadel v terénu. Tento sběr jsem prováděla na speciální základní škole v Brně. Po dohodě s ředitelkou nebudu uvádět název školy, ani adresu. Pro zjednodušení budu školu nazývat jako ZŠ Modrá.2 Jedná se o speciální školu, která má dvě oddělené budovy. V jedné jsou vzdělávány děti s vývojovými poruchami chování a hyperkinetickou poruchou a v druhé budově školy děti s lehkou mentální retardací. Co do velikosti se jedná o malou městskou školu, která má kolem sta ţáků. Stojí blízko frekventované silnice, ale v zadním traktu nabízí dětem prostornou zahradu s menším fotbalovým hřištěm a také malou a velkou tělocvičnu. Tyto prostory byly pro výzkum her klíčové. 3 Výzkum jsem započala v lednu roku 2010 a nové hry sbírám prakticky nepřetrţitě. S dětmi trávím celé dopoledne ve třídě, a to včetně přestávek. Na této škole je zvykem, ţe oba pedagogičtí pracovníci, učitel i asistent pedagoga, zůstávají po celou dobu přestávek přítomni ve třídě. Děti jsou na tento způsob zvyklé, nečiní jim tedy potíţe hrát si naprosto přirozeně a spontánně i před dospělými. Od dubna do května 2010 jsem zde pracovala také jako vychovatelka v druţině, kam jsem docházela na pozorování i později.
1
2
3
Sestávala se z otázek: 1. Opakem hry je… 2. Cílem hry je… 3. Volná asociace. Kdyţ se řekne hra, vybaví se mi… K tomuto označení mne inspirovala Praţská skupina školní etnografie. Praţská skupina školní etnografie. 1. třída: příloha závěrečné zprávy o řešení grantového projektu GA ČR 406/94/1417 "Ţák v měnících se podmínkách současné školy". Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1998. kapitola Pasportizace škol [online], dostupné z:http://userweb.pedf.cuni.cz/~www_kpsp/etnografie/vyzkum/1/0bittner.pdf.html, cit. 24. 8. 2011. Při popisu školy udávám také zdánlivě nesouvisející informace o okolí školy, dle mého názoru je ale prostředí školy důleţité. Některé školy mají dvůr nebo prostranství před školou, které děti vyuţívají ke hře. Zde ke hře slouţí pouze zmíněné prostory. 6
Je důleţité říci, ţe zkoumaný vzorek dětí se vymyká běţné dětské skupině, jak jiţ bylo výše zmíněno. Jsou to děti s vývojovými poruchami chování a hyperkinetickou poruchou a děti s lehkou mentální retardací. Hyperkinetická porucha, neboli ADHD, je anglická zkratka, která znamená „attention deficit hyperactivity disorder“, česky porucha pozornosti s hyperaktivitou. Typické pro tyto děti jsou projevy instability, neklidu, agrese, vznětlivosti, citové deprivace a ztíţená schopnost soustředění. Přestoţe se k těmto diagnózám často pojí poruchy učení jako dyslexie, dysgrafie nebo dysortografie, neovlivňuje to intelekt dítěte, a je pro ně určeno učivo pro běţné základní školy. 4 Tyto děti mívají někdy problém s dodrţováním pravidel, mají sklony k podvádění, v podstatě se při hře chovají jako mladší děti, ale neznamená to, ţe by vyhledávaly hry mladších dětí. Jejich hry mohou být agresivnější, dravější. Rychle u nich ale upadá zájem, respektive mají pouze malou míru soustředění, hra se tedy neopakuje tak často jako u zdravých dětí. Naproti tomu děti s lehkou mentální retardací mívají niţší intelekt a jsou vzdělávány podle osnov zvláštní školy. Tyto děti si často hrají způsobem odpovídající mladším dětem, např. dívka v páté třídě si hraje s kočárkem. Ke všem jiţ zmíněným poruchám se také někdy připojuje dyspraxie, neboli syndrom neobratného dítěte.5 Dyspraxie je porucha celkové motoriky, takové dětí jsou nešikovné, působí neohrabaně a nemotorně, často jim padají věci, nedokáţí koordinovat pohyby. V kolektivu se pak můţe zdát, ţe někdy záměrně dělají naschvály nebo kazí hru, stávají se výrazně slabšími protihráči. Nebylo by ale pravdou, kdybychom řekli, ţe se jejich hry diametrálně liší od her dětí z běţných škol. Rozdíly se týkají spíše průběhu her, neţ samotného repertoáru. Nejvíce pozorování jsem provedla ve třídě I. 6 Zde jsem zapisovala hry, které chlapci hráli během přestávek, ve volných hodinách nebo v hodinách tělesné výchovy. Zaznamenávala jsem také různé škádlivky a říkadla, která jsem slyšela, kdyţ se chlapci mezi sebou bavili. Tato třída se skládala ve školním roce 2009/2010 z osmi ţáků navštěvujících druhý, třetí a čtvrtý ročník. Ve školním roce 2010/2011 tuto třídu navštěvovalo osm ţáků třetího a čtvrtého ročníku. V letošním roce 2011/2012 je zde pouze šest ţáků pátého ročníku. Třída I. byla vţdy čistě chlapecká a čtyři z těchto chlapců navštěvují tuto třídu stabilně od roku 2009. Většina z nich navštěvovala školní druţinu, kde jsem také prováděla výzkum. Druţinu navštěvují děti od první do šesté třídy, chlapci i dívky. Na ZŠ Modrá jsou dvě oddělení školní druţiny. Kaţdá má svoje vlastní prostory, hernu, a obě oddělení se potkávají na školní zahradě. Dětí je v kaţdém oddělení maximálně 15, přičemţ z celkového počtu 30 dětí 4 5 6
Drtílková, Ivana; Šerý, Omar et al.: Hyperkinetická porucha/ ADHD. Praha: Galén, 2007, s. 15. Tamtéţ, s. 16. Římskými číslicemi jsou na ZŠ Modrá označovány třídy, které navštěvují pouze děti s ADHD a těch zde smí být vzděláváno maximálně osm. 7
je zde průměrně 10 dívek. V obou odděleních se potkávají jak děti s ADHD, tak s lehkou mentální retardací. Do druţiny jsem chodila jako pozorovatel a zaznamenávala jsem hry, které děti hrály v tělocvičně, ve třídě i na zahradě. Původně jsem chtěla s dětmi dělat také rozhovory, ale zde jsem narazila na problém. Nejenţe děti nebyly moc ochotné se o hrách bavit, ale ani nedokázaly příliš dobře hru popsat. Znaly názvy her, pravidla ale neuměly zformulovat. Některé děti mi nakreslily obrázky, a to mi vnuklo myšlenku pouţít pro výzkum hry mentální mapu. Mentální mapa je způsob jak si zorganizovat čas a zapamatovat si různé informace. Vzniká tak, ţe doprostřed papíru nakreslíme obrázek na dané téma, z něj pak vycházejí větve s poznámkami a dále se rozvětvují. Mentální mapa funguje na základě barev, symbolů, slov a hlavně asociací. 7 Jedná se tedy o způsob zviditelnění myšlenek, coţ je právě tím důvodem, proč mi tato metoda byla tolik nápomocná. Kreslení je dětem blízké a je pro ně snazší takovým způsobem vyjádřit myšlenku. Děti malováním obrázků vyjadřují spoustu emocí, patří to k jejich přirozenému způsobu komunikace, to, pro co nemohou najít správná slova, namalují. Nejednalo se o mentální mapy v pravém slova smyslu, protoţe pro děti je rozvětvená struktura poněkud sloţitá. Ponechala jsem je tedy kreslit jen ústřední obrázek na zadané téma „Jakou hru nejraději hraješ?“. Ke kaţdému obrázku jsem se snaţila posbírat také doplňující informace, např. kde si tuto hru hraješ, s kým, případně kdo tě ji naučil. Na obrázcích jsem poprvé s dětmi pracovala v dubnu 2010 a znovu je zopakovala se stejnými dětmi v prosinci 2010. Mapy jsem vytvářela s dětmi z 6. třídy, které mají lehké mentální postiţení. Většina dětí z této třídy navštěvovala školní druţinu a měla tedy vazbu na tamní herní repertoár, coţ byl důvod, proč jsem si ji vybrala. Ve školní druţině nebyl pro kreslení prostor, naproti tomu ve vyučování měly děti dostatek času a klid. V rámci zachování co největší anonymity všech respondentů nepouţívám jejich pravá jména, vţdy se jedná o pseudonymy.
7
Buzan, Tony: Mentální mapování. Praha: Portál, 2007. 8
2. Stav bádání 2.1 Zájem o dětský folklor v české národopisné literatuře O dětský folklor se badatelé začali zajímat na počátku 19. století, ale pouze okrajově ve spojitosti se sběry lidové slovesnosti, převáţně lidových písní. Na problematiku dětského repertoáru tak můţeme narazit jiţ ve sběrech Františka Sušila (1804 - 1868). Ze zřetele nespouštěl dětský folklor ani sběratel lidové slovesnosti a spisovatel Karel Jaromír Erben (1811 1870). Dětské hry a říkadla uveřejnil ve své sbírce Prostonárodní české písně a říkadla (1864).8 Povaţoval říkadla za časově odolnější oproti písni, která podle něj podléhá dobovému úzu a vlivům samotného interpreta. Říkadla jsou tedy trvalejšího charakteru, předávají se z generace na generaci beze změny. 9 Záměrně nezaznamenával hry bez textové sloţky, ale pouze hry s říkadlem. Materiál roztřídil podle věku dětí a podle ročních období. Toto třídění pouţívali také další badatelé. Přelomovou sbírkou dětských her se stala publikace Naše děti (1888)10 od jazykovědce a národopisce Františka Bartoše (1837 - 1906). Jako první monograficky zpracoval problematiku folkloru v dětském prostředí. Konkrétně se zaměřil na zvyky při narození dítěte, folklor dospělých určený dětem - ukolébavky a hry s batolaty, a vlastní dětský folklor - dětská říkadla a hry. Výraznou změnou v přístupu ke sběru dětských her bylo zařazení her bez textové sloţky. Na rozdíl od Erbena, podstatou jehoţ sběrů bylo zachycení textové sloţky dětských her, se Bartoš zajímal o dětskou kulturu jako celek. Hry rozdělil na hry drobných dětí, chlapecké a dívčí, dalším hlediskem se stalo roční období a pouţití pomůcek. Na Bartošovo dílo navázali i další sběratelé, k těm nejvýznamnějším patřili Jan Vyhlídal (1861- 1937) a Františka Svobodová – Goldmannová (1859 - 1924). Jan Vyhlídal byl katolický duchovní a amatérský národopisec, zabýval se lidovou kulturou ve Slezsku a na Hané. Svou sbírku dětského folkloru Hanácké děti (1909)11 prezentoval jako regionální doplnění Bartošovy sbírky. Zachytil, stejně jako František Bartoš, ukolébavky a hry s nemluvnětem, slovesné projevy dětí – říkadla, modlitby, nadávky, hry, ale také pohádky a hádanky. Hry rozdělil na chlapecké, dívčí a pro oboje pohlaví. Do kapitoly o hrách zařadil také „čítadla“ – rozpočítadla. Sběratelka dětského folkloru, lidových písní a rodinných obyčejů Františka 8 9
10
11
Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. S přílohou nápěvů. Praha, Jaroslav Pospíšil, 1864. Hrabalová, Olga: Dětský folklór. K současnému stavu jeho českých pramenů a literatury. Český lid 62, 1972, s. 140. Bartoš, František: Naše děti. Jejich ţivot v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i společné práce. Brno: J. Barvič, 1888. Vyhlídal, Jan: Hanácké děti. V Brně: Tiskem a nákladem benediktinské knihtiskárny, 1909. 9
Svobodová-Goldmannová rovněţ navázala na Bartošovu práci. Její sbírka Říkadla a hry slováckých dětí12 (1958) si kladla za cíl doplnit Naše děti. Sbírku pro tisk aţ o několik desetiletí později zpracovala a vydala Olga Hrabalová, která je autorkou úvodu a ţivotopisné části. Materiál je pečlivě lokalizovaný, u her však chybí udání věku a počtu zúčastněných dětí. Olga Hrabalová přepracovala původní třídění, hry rozdělila na hry pohybové, hry s různými druhy textu a hry s předměty. Dětský
folklor,
respektive
dětské
hry,
se
objevoval
rovněţ
v regionálních
monografických dílech. Učitel a vlastivědný pracovník Josef Dufek (1858 – 1935) věnoval svou monografii Naše Horácko jindy a nyní13 (1893) téměř všem aspektům lidové kultury z oblasti Velkomeziříčska. J. Dufek sledoval dětskou kulturu i ze sociálních aspektů – postavení sirotků a nemanţelských dětí, dětskou práci a mzdu, děti ve škole. Nasbíraný herní materiál rozdělil na hry chlapecké a dívčí a určil u nich, ve kterém ročním období se hrávaly. Karel Václav Adámek (1868 – 1944) byl advokát, spisovatel a kulturní pracovník. Zabýval se národopisnou tematikou, psal články, kde se prolínal jeho vlastní terénní výzkum s archivním studiem. Své poznatky zpracoval v díle Lid na Hlinecku I (1900).14 Druhý díl nebyl vydán a zůstal pouze v rukopisu. Oddíl s názvem Narození. Dětství věnoval popisu narození dítěte, hrám rodičů s batolaty, dětským říkadlům a hrám. Samotné hry nerozdělil podle ţádného hlediska, uvedl pouze jejich soupis doplněný stručnou charakteristikou. Učitel a vlastivědný pracovník František Josef Čečetka (1871 – 1942) národopisnou práci zaměřil především na oblast Poděbradska. Tomuto regionu věnoval své nejvýznamnější dílo Od kolébky do hrobu: lidopisné obrázky z Poděbradska (1900),15 část popisuje i ţivot dětí a jejich projevy, včetně říkadel a her. Ruský badatel Semjon Petrovič Orlov (1890 - 1973), pedagog, sběratel národopisného materiálu, věnoval svůj zájem především dětské lidové písni. Jeho sbírka Hry a písně dětí slovanských 16 obsahuje kolem 500 dětských písní a her slovanských národů. Také Antonín Václavík (1891 – 1959) vyčlenil ve své monografii Luhačovské Zálesí (1930)17 kapitolu dětskému folkloru. Zachytil hry a říkadla mladších i starších dětí. Dnes velmi ceněnou sběratelkou je i Augusta Šebestová (1852 - 1933), která se mj. ve své národopisné činnosti účastnila shromaţďování materiálu pro Národopisnou výstavu 12
13 14
15 16 17
Svobodová-Goldmannová, Františka: Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala Olga KadlčíkováHrabalová. Gottwaldov: Krajské muzeum v Gottwaldově, 1958. Dufek, Josef: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí: vlastním nákladem, 1893. Adámek, Karel Václav: Lid na Hlinecku. Praha: Archeologická komisse při České akademii císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900. Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu: lidopisné obrázky z Poděbradska. Praze: V. Kotrba, 1900. Orlov, S. P.: Hry a písně dětí slovanských. Praha: Československá obec sokolská, 1928. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930. 10
českoslovanskou. Své poznatky a materiály uveřejnila v publikaci Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky (1947).18 Zachytila průběh ţivota od narození po smrt, včetně zvyků, obřadů, pověr v jednotlivých fázích lidského ţivota. Popsala dětské hry ţáků (některé popisy dávaly také děti samy), podle svých slov zaznamenala i hry „nepěkné a bezvýznamné“. 19 Jako jedna z mála uvedla zdroj svých výzkumů (ţáci 5. třídy z Velkých Pavlovic) a její sbírka se stala významným komparačním materiálem pro další studium této problematiky. Ačkoliv regionální monografie nejsou primárně sbírkami dětského folkloru, jejich význam tkví především v zachycení dobové tradice a v poloţení základu pro udrţení kontinuity bádání ve studované oblasti. V druhé polovině 20. století se dětským folklorem zabývaly badatelky Zdenka Jelínková a Olga Hrabalová. Zdenka Jelínková (1920 – 2005) začala sbírat dětský folklor ve 40. letech na Horňácku a z těchto sběrů vznikla publikace Dětské hry a říkadla z Horňácka (1954).20 Kromě dětských her se věnovala také tanečními projevům dětí a dodnes jsou její sbírky inspirací pro dětské folklorní soubory. Ke sbírkám s výše zmíněnými tématy patří zejména: Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka (1967),21 Dětské taneční hry z Valašska (1976),22 Za našó rájó… (1982),23 Jak si hrají děti v Ořechově (1984),24 Dětské taneční hry z Horácka (1987).25 Zdenka Jelínková se tak svou činností zařadila k nejvýznamnějším badatelům poválečného národopisu, a to nejen v oblasti lidového tance, kterou je více známá, ale také v oblasti dětského folkloru.26 Olga Hrabalová (nar. 1930) se zabývala především hudebním, ale také dětským folklorem. Jak uţ bylo zmíněno, edičně zpracovala a vydala sbírku Františky Svobodové-Goldmannové Říkadla a hry slováckých dětí. Vytvořila rovněţ důkladnou systematiku třídění dětských říkadel a her, kterou uveřejnila v Českém lidu (K dětskému folklóru a jeho třídění).27 V článku Dětský folklór. K současnému stavu jeho českých pramenů a literatury 28 shrnula výsledky dosavadního bádání v specializaci folkloristiky. Významnou současnou badatelkou v oblasti dětského folkloru je brněnská etnoloţka Jana Pospíšilová (nar. 1952). Působí v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky a externě 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27 28
Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha: F. Borový, 1947. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha: F. Borový, 1947, s. 27. Jelínková Z.: Dětské hry a říkadla z Horňácka. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. Jelínková Z.: Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka. Uherské Hradiště: Okresní osvětový dům, 1967. Jelínková Z.: Dětské taneční hry z Valašska. Gottwaldov: OKS, 1985. Jelínková, Z.: Za našó rájó. Brno: MKS S. K. Neumanna, 1982. Jelínková Z.: Jak si hrají děti v Ořechově. Brno, OKS Brno-venkov. Spolu s Š. Homolkovou, 1984. Jelínková Z.: Dětské hry, říkadla, písně a popěvky z Horácka. Třebíč: OKS B. Václavka, 1983. Schauerová, A.: Jelínková, Zdenka. Dostupné z: http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=531, cit. 30. 9. 2007. Hrabalová, Olga: K dětskému folklóru a jeho třídění. Český lid 46, 1959, 97–103. Hrabalová, Olga: Dětský folklór. K současnému stavu jeho českých pramenů a literatury. Český lid 62, 1972, s. 140–150. 11
vyučuje na Masarykově univerzitě. Těţištěm jejího zájmu je dětská kultura a slovesný folklor. Zabývá se také urbánní etnologií a etnickými menšinami. Ve své disertační práci Kultura a folklor dětí. Kapitoly o dětských zábavách a současném (převáţně) slovesném folkloru dětí na Moravě29 se podrobně zabývala aspekty dětské kultury, jako je volný čas dětí, dětský obřadní folklor, dětská práce a slovesný folklor dětí, které podloţila vlastním terénním výzkumem zaměřeným na sběr dětských vyprávění a vtipů. V roce 1991 vznikla na katedře pedagogické a školní psychologie praţské Pedagogické fakulty Praţská skupina školní etnografie. Několikaletý výzkum jejích členů byl zaměřen na školství (ţáky, rodiče, učitele, fakultní studenty) a vztahy ve škole (rodina – škola, vztahy ve třídě). Poté se badatelé zařadili pod obor vývojové psychologie a zahájili longitudiální výzkum na několika praţských základních školách, v němţ sledovali děti od první do deváté třídy. Kaţdý rok vyšla výzkumná zpráva za jednu školní třídu. 30 K současným členům týmu patří Dana Bittnerová, David Doubek, Lenka Hříbková, Vladimír Chrz, Miroslav Klusák, Miloš Kučera, Markéta Levínská, Miroslav Rendl, Alena Škaloudová, Ida Viktorová. 31 Miloš Kučera (nar. 1954) se věnuje výzkumu kultury školních dětí. Ve své knize Formy citů: Lacanovská teorie32 zpracovává herní teorie, herní klasifikaci a píše rovněţ o dětských hrách (kapitola Vlny – „společenské“ hry). 33 Ve spolupráci s Miroslavem Klusákem (nar. 1957) vznikla kniha Dětské hry - games,34 souborná práce shrnující 1621 her zachycených během jiţ zmíněného longitudiálního výzkumu. Tuto práci charakterizoval etnolog Petr Janeček jako: „...jeden z nejzajímavějších, nejobsáhlejších a pramenně nejhodnotnějších příspěvků k domácímu studiu her vůbec.“35 Etnoloţka Dana Bittnerová (nar. 1966), jedna ze členek týmu Praţské školní etnografie, patří dnes k badatelům, jeţ se specializují právě na dětskou hru. Přínosné jsou její studie, jeţ byly zveřejněny jako součást závěrečné zprávy grantového projektu GA ČR „Ţák v měnících se podmínkách současné školy“: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí, 36 Realita hraní
29
30
31
32 33 34 35
36
Pospíšilová, Jana: Kultura a folklor dětí. Kapitoly o dětských zábavách a současném (převáţně) slovesném folkloru dětí na Moravě. Disertační práce: Masarykova univerzita, Ústav evropské etnologie, Brno, 2008. Praţská skupina školní etnografie. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/~www_kpsp/etnografie/frame.htm, cit. 24. 8. 2011. Praţská skupina školní etnografie. Dostupné z:http://userweb.pedf.cuni.cz/~www_kpsp/etnografie/frame.htm, cit. 24. 8. 2011. Kučera, Miloš: Formy citů: Lacanovská teorie. Praha: Karolinum, 2008. Tamtéţ, s. 183. Klusák, Miroslav – Kučera, Miloš: Dětské hry – games. Praha: Karolinum, 2010. Janeček, Petr: Game over? Aktuální témata domácího etnologického studia dětské hry. Národopisná revue. 2010, 20, 3, s. 158. Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. 12
dětských her,37 Hra jako stereotyp chování dětí v šesté třídě,38 Rvačka jako kulturní forma,39 Fakt si holky nehrají?40 V rámci výzkumu dětské kultury se věnovala tematice přezdívek, dětských památníků, skákání gumy, tleskacích her, her divadelního charakteru. V Českém lidu uveřejnila studii Transmise dětských formalizovaných her v herním repertoáru dětské skupiny, 41 ve které pojednává o způsobech přenosu her dětí a faktorech jej ovlivňujících. Hlavním hybatelem transmise her je podle ní autorita silného jedince. Ten ovlivňuje herní repertoár své skupiny a všechny hry procházejí přes jeho výběr. Dalšími faktory jsou také vlivy médií a herního průmyslu. Časopis Pedagogika, který je vydáván Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, uveřejnil v roce 2001 monotematické číslo s názvem Dítě a hra zabývající se dětskou kulturou. Na herní projevy je zde nahlíţeno z pohledu různých vědních oborů, převáţně psychologie, filozofie, ale i etnologie. V rámci studie Dětská hra a etnologie42 se věnovala Dana Bittnerová vymezení pojmu dětská hra. Dětský folklor vymezila především adresátem, k němuţ folklorní jev směřuje, zahrnuje tedy vlastní produkci dětí, ale i slovesné, taneční a hudební aktivity dospělých, které jsou určeny dětem. 43 Další odborný časopis Národopisná revue jedno ze svých čísel v roce 2010 zaměřil na téma „Člověk a hra“. Úvodní příspěvek napsal Petr Janeček, 44 který nastínil přehled bádání v oblasti hry, věnoval se teoretickým dílům i sbírkám a předloţil další moţnosti studia her v domácím prostředí. Článek zabývající se vývojem her divadelního charakteru napsala Dana Bittnerová45 a srovnávala zde vlastní výzkum her s dialogem se sbírkou Štěpána Bačkory.46 Jana Poláková popsala hru a hračky romských dětí a Jana Moravcová přiblíţila problematiku LARPových a rolových her. Tematiku třídění her zpracovali Miroslav Klusák a Miloš Kučera, v článku vycházeli ze své výše zmíněné publikace Dětské hry – games.47 37
38
39
40
41
42 43 44
45
46 47
Bittnerová, Dana: Realita hraní dětských her. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/5/bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Hra jako stereotyp chování dětí v šesté třídě. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/6/bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011 Bittnerová, Dana: Rvačka jako kulturní forma. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/7/bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Fakt si holky nehrají? Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/8/bittner.pd, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Transmise dětských formalizovaných her v herním repertoáru dětské skupiny. Český lid 86, 4, 1999, s. 315–323. Bittnerová, Dana: Dětská hra a etnologie. Pedagogika, 2001, č. 4, s. 514 -524. Tamtéţ, s. 515. Janeček, Petr: Game over? Aktuální témata domácího etnologického studia dětské hry. Národopisná revue. 20, 2010, č. 3, s. 155 – 161. Bittnerová, Dana: Tendence ve vývoji dětských her divadelního charakteru. Národopisná revue 20, 2010, č.3, s.162-171. Bačkora, Štěpán: Dětské hry a zábavy. Praha: vl. nákladem, 1855. M. Klusák – M. Kučera: d. c. 13
2.1.1 Badatelé jiných oborů zabývající se hrou Nemalý přínos pro studium her lze spatřovat v osobnosti spisovatele pro děti a mládeţ, ale zároveň skautského vedoucího a autora několika obsáhlých herních sbírek, Miloše Zapletala (nar. 1930). Sestavil čtyři obsáhlé publikace formalizovaných dětských her, z nichţ kaţdá zahrnuje hry v určitém herním prostoru. Jako první vyšla Velká encyklopedie her I. Hry v přírodě (1985)48, po ní následovala Velká encyklopedie her II. Hry v klubovně (1986)49, třetí byla Velká encyklopedie her III. Hry na hřišti a v tělocvičně (1987)50 a celý soubor uzavřela á Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi (1988)51. Jedná se o soubor her z celého světa, včetně her sesbíraných v rámci vlastního terénního výzkumu. Miloš Zapletal dále prováděl dotazníkové akce prostřednictvím dětského časopisu, tudíţ se ve sbírce vyskytují nejen tradiční hry, ale také hry umělé. Tradiční hry označil jako národní nebo lidové. Své sbírky sestavil zejména pro inspiraci vedoucích krouţků, učitelů, vychovatelů, rodičů, ale i pro děti samotné. Filozof Jan Sokol (nar. 1936) pojednal o hře a o herních teoriích ve své publikaci Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů.52 Jeho názory na hru jsou zpracovány v kapitole o teorii her. Analytik a publicista Ivan Vágner (nar. 1961) se v knize Svět postmoderních her53 zabýval hrou ze zcela nového pohledu: věnuje se elektronickému boomu, který podle něj ovlivnil nejen hru, ale také např. divadlo nebo hudbu. Hru rozděluje na komunikační a akceptační, mezi komunikační hry zahrnuje také počítačové hry.
2.2 Stav bádání v zahraniční literatuře Stejně jako je František Bartoš povaţován za zakladatele studia her u nás, ve Velké Británii je podobně označována folkloristka Alice B. Gomme (1853 – 1938). Zaměřila se na sběr dětských her, které uveřejnila v díle Traditional games of England, Scotland, and Ireland,54 jeţ vyšlo ve dvou svazcích, a to v roce 1894 a 1898. Sbírka obsahuje popis 800 dětských her, které
48 49 50 51 52 53 54
Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her I. Hry v přírodě. Praha: Leprez, 1995. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her II. Hry v klubovně. Praha: Leprez, 1996. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her III. Hry na hřišti a v tělocvičně. Praha: Leprez, 1997. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi. Praha: Leprez, 1998 Sokol, Jan: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998. Vágner, Ivan: Svět postmoderních her. Jinočany: H+H, 1995. Gomme, Alice B.: Traditional games of England, Scotland, and Ireland. Vol. I. - II. London: David Nutt, 1894 - 1898. 14
sesbírala s pomocí 75 přispěvatelů. Sbírala také dětské hry se zpěvy, ke kterým v zápise přidala melodickou sloţku. Přelomovým dílem pro studium ludologie je kniha Homo ludens (1938),55 jejímţ autorem je holandský kulturní historik Johan Huizinga (1872 – 1945). Zpracoval hru z obecného hlediska, poloţil základní teze studia her a vytvořil teorii původu kultury ve hře. Na jeho práci navázal francouzský spisovatel, sociolog a filozof Roger Caillois (1913 – 1978). Ve svém stěţejním díle Hry a lidé, maska a závrať (1961)
56
vychází z Homo ludens, ale zároveň toto dílo překonal.
Rozvinul Huizingovu teorii hry, vypracoval vlastní dělení her, zabýval se také hazardními hrami a úpadkem her. Herním teoriím se věnovali i badatelé z oblasti filozofie a psychologie. Nejvýznamnější z filozofů byl německý fenomenolog Eugen Fink (1905 – 1975). Svůj pohled na hru vylíčil v díle Hra jako symbol světa (1960)57. Švýcarský vývojový psycholog Jean Piaget (1896 – 1980) pojal hru ve svém díle Play, Dreams and Imitation in Childhood
58
(1962) jako důleţitý fenomén
ve vývoji dítěte a ve formování jeho osobnosti. Manţelé Iona Opie (nar. 1923) a Peter Opie (1918 - 1982), angličtí badatelé, se věnovali dětské kultuře, především pak hrám. Ve své sbírce Children's Games in Street and Playground 59 (1969) vytvořili přehlednou a dodnes respektovanou klasifikaci dětských her, z níţ čerpali mimo jiné také čeští autoři Miroslav Klusák a Miloš Kučera.
55
Huizinga, Johan: Homo ludens. O původu kultury ve hře. Praha: Dauphin, 2000. Caillois, Roger: Hry a lidé. Maska a závrať. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998. 57 Fink, Eugen: Hra jako symbol světa. Praha: Československý spisovatel, 1993. 58 Piaget, Jean: Play, Dreams and Imitation in Childhood. New York: Norton, 1962. 59 Opie, Iona - Opie, Peter: Children´s Games in Street and Playground. Oxford: Clarendon Press, 1969. 56
15
3. Teorie her 3.1 Johan Huizinga Johan Huizinga se narodil 7. prosince roku 1872 v Groningenu a zemřel 1. února roku 1945 v De Steeg u Arnhemu. Byl to významný holandský kulturní historik, jehoţ přelomové dílo Homo ludens (1938) 60 změnilo pohled na výzkum a pojetí hry. Huizingovou základní tezí je zrod kultury ve hře. Lidská kultura se rodí a rozvíjí ve hře a jako hra. 61 Zkoumá zde, do jaké míry má kultura charakter hry. Hned v úvodu také vysvětluje, ţe člověk dostal přívlastek faber - pracující, ale ţe se k člověku stejnou měrou hodí přívlastek ludens – hrající si. Často ve své práci srovnává hry lidí a hry zvířat. Tvrdí, ţe zvířata si hrají stejně jako lidé. Z této teze vyvozuje, ţe hra je starší neţ kultura. Odmítá předchozí definice hry, kdy je hra vnímána jako vybití přebytečné energie a jako příprava na dospělý ţivot a nepovaţuje ji za činnost čistě biologickou. Naproti tomu vyzdvihuje hru jako zábavnou, vtipnou aktivitu. Dle něj se hra neváţe na vyspělost kultury, všechny lidské činnosti vycházejí ze hry – řeč, mýtus a samozřejmě kultura, potaţmo tedy právo, doprava, průmysl, řemeslo, umění i věda. Pozornost věnuje rovněţ protikladu ke hře, coţ podle něj není váţnost. Říká, ţe hra můţe být i váţná, např. hráči šachu jsou při hře naprosto váţní, coţ ale nijak neubírá na jejím zábavném prvku. Smích a komičnost jako základní projev hry odmítá. Hra sama o sobě není komická, jejím opakem tedy nemůţe být váţnost. Při vymezování pojmu se obrací ke krásnu, hra není krásná, ale přebírá jeho prvky. J. Huizinga definuje hru jako svobodné jednání, pokud je někdo ke hře nucen, přestává být hrou. Tuto svobodnou volbu ale nepřisuzuje dětem a mláďatům, které instinkt navádí ke hře, protoţe potřebují hru k rozvoji fyzických i psychických sil. Hra je nadbytečná, hru je moţné kdykoliv ukončit, člověk si hraje ve svém volném čase, hra není povinností. Hrou člověk vystupuje z reality všedního dne, hra má vlastní prostor a čas. Uvnitř hracího prostoru se hráč řídí pevným řádem, pravidly. Pravidla jsou závazná pro všechny zúčastněné a ten, kdo je odmítá, kazí hru. Značnou část knihy věnuje jazykovému vyjádření hry v různých jazycích, a to v řečtině, sanskrtu, čínštině, japonštině, jazycích semitských, románských a germánských. Hru odhaluje v kultu, víře, boji, hudbě nebo erotice. Největší význam přikládá soutěţivým hrám, tedy hrám s agonálním charakterem. Soutěţ přímo souvisí s vítězstvím, tím 60 61
Huizinga, Johan: Homo ludens. O původu kultury ve hře. Praha: Dauphin, 2000. Tamtéţ, s. 7.
16
hráč ukáţe soupeři, ţe je lepší, silnější, coţ uvádí mimo jiné na příkladu práva. Průběh právního sporu má povahu soutěţení a soutěţ je hra. Stejný princip lze vysledovat také v pojmu válka. Tímto způsobem vysvětluje spojitost hry i s dalšími oblastmi lidské kultury, např. hra a věda – tvrdí, ţe pokud jsou hádanky a snaha je zodpovědět hrou, pak je duch hry i ve vědě. Úzce souvisí hra rovněţ s uměním - pohyb je jedním ze základních projevů hry, coţ se odráţí také v tanci. V hudbě je tato spojitost ještě zřetelnější, stačí vyslovit „hrát na hudební nástroj“. J. Huizinga vytvořil zásadní ludologické dílo, které ovlivnilo další badatele. Přínos jeho knihy spočívá v novém přístupu ke studiu her, v otevření nových témat.
3.2 Roger Caillois Roger Caillois se narodil 3. 3. 1913 v Remeši a zemřel 21. 10. 1978 v Le KremlinBicêtre. Byl francouzský spisovatel, sociolog a filozof. Jeho nejvýznamnějším dílem je kniha Hry a lidé. Maska a závrať, ve které navazuje na dílo Johana Huizingy Homo ludens. V této knize shrnuje výsledky Huizingova studia, vyslovuje vlastní definici hry, vytváří vlastní rozdělení her, hovoří o úpadku her a shrnuje také díla jiných autorů jako, např. Karla Groose, Jeana Piageta a dalších. Hru R. Caillois vnímá jako činnost spojenou se zábavou, rekreací a rozptýlením. Jedná se o činnost, k níţ nejsme nuceni, nemá důsledky pro skutečný ţivot a stojí v protikladu k práci. Je ze své podstaty neplodná, nic nevytváří. Hru nezpracovává v uţším slova smyslu, ale právě naopak. V jeho pojetí pod pojem hra spadá nejen dětská hra, hra dospělých a hra zvířat, ale také hra na hudební nástroj, divadelní hra. Zahrnuje ale také další věci nutné ke hře, mnoţinu prvků a symbolů a pomůcek nutných k provozování herní aktivity, např. karty ke karetním hrám, figurky k šachu apod. Pokud některá z nich přebývá nebo chybí, nelze hru hrát. Do pojmu hra je také nutné zahrnout vlastní invenci interpreta. Podporuje Huizingovu teorii o přítomnosti ducha hry v právu, politice, estetice, válce. Tvrdí, ţe lze vysledovat stopu hry ve společnosti a kultuře. Hra podle něj poskytuje předobraz ideální společnosti, kde jsou pravidla všemi dobrovolně respektovaná, nikoho nezvýhodňují ani nediskriminují. 62 Hry se prolínají do ţivota všech tak, ţe vyústí do jiných disciplín, a tak se soutěţivé hry přeměňují ve sport, napodobivé hry a iluze jsou předobrazem divadla, z kombinačních her se vyvíjí matematika.
62
Caillois, Roger: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998. s. 17.
17
Předpokladem pro hru je dostatek volného času. Protoţe hra nic nevytváří, neprodukuje, je to v podstatě luxusní záleţitost, kterou si můţe člověk dopřát, pouze má - li splněné své povinnosti. Coţ ale zároveň R. Caillois povaţuje za slabinu her. Caillois schvaluje Huizingovu definici hry, říká, ţe vystihl základní vlastnosti hry, ţe odhaduje hru tam, kde ji jiní neviděli, a to ve filozofii, politice, právu, estetice, rytířské válce. Caillois tedy jeho definici přijímá a dále ji rozvíjí. K povaze hry patří, ţe nevytváří ţádné hodnoty, ţádné dílo, tím se liší od práce nebo od umění. Hra je příleţitostí pro plýtvání – časem energií, obratností a často i penězi – nákup herních pomůcek, pronájem herního prostoru. Hra je svobodná a dobrovolná aktivita, zdroj radosti a zábavy. Povinná nebo doporučovaná by ztratila jednu ze svých základních rysů – spontánnost. Hráč se jí oddává dobrovolně a má moţnost kdykoliv od hry odstoupit. Caillois definuje hru šesti body, a to jako svobodnou aktivitu vydělenou z kaţdodenního ţivota, nejistou a neproduktivní, podřízenou pravidlům a fiktivní. 63 Cailloisova klasifikace her je obecná, zahrnuje hry v širším smyslu slova, patří sem hry ducha i těla, dětské hry, hry dospělých, ale i hry zvířat. Principem dělení je smysl hry, tedy to, co od hry hráč očekává, co je cílem hry. Rozděluje hry na 4 skupiny – agón, alea, mimikry a ilinx. O agónu píše jiţ J. Huizinga, patří sem všechny typy soutěţivých her, hráč se spoléhá na vlastní schopnosti. Alea jsou hry náhody, hráč nemá na výsledek ţádný vliv, výhra se ponechává osudu a štěstí. Mimikry jsou hry „na něco“, hráč si nasazuje masku, předstírá, ţe je někým nebo něčím jiným. Ilinx zahrnuje hry, které působí závrať a spočívají tedy v pokusu potlačit nějakou stabilitu vnímání, hráč se oddává křeči, transu, omámení, točení, víření kolem své osy, dokud neztratí rovnováhu. U her rozlišuje dva protichůdné principy – ludus a paidia. Paidia je princip fantazie, bujarosti, volné improvizace, naproti tomu ludus jsou pravidla a překáţky ve hře. R. Caillois se věnuje také úpadku her. K tomu podle něj dochází, pokud se hra dostane do přímého kontaktu s realitou, v tom případě se pak hry agónu – soutěţivé, mění v agresi, alea – náhoda, se proměňuje ve sledování horoskopů a astrologii, mimikry – napodobivé hry, se změní v rozpolcení osobnosti a ilinx – touha po závrati, se spojí s alkoholem nebo drogami. Mnoho badatelů se domnívá, ţe hra je degradovanou aktivitou dospělých, tuto teorii R. Caillois odmítá a kombinuje danou myšlenku s názorem, ţe duch hry je pokládán za zdroj hojných konvencí, které umoţňují rozvoj kultur. Ve výsledku to znamená, ţe duch hry je pro kulturu podstatný, ale některé hry a hračky jsou skutečně kulturními rezidui. Jsou to přeţitky nebo výpůjčky z cizích kultur, které přenesením ztratily smysl, změnila se jejich společenská funkce. 64 63 64
Caillois, Roger: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998, s. 31 - 32. Tamtéţ, s. 78. 18
Toto dílo teoreticky zpracovává hru jako činnost, která se podílí na formování společnosti, věnuje pozornost i zkáze her, tedy jejím negativním projevům. Důleţitost vidí v hazardních hrách a kritizuje ostatní badatele za to, ţe je záměrně vynechávali ze svých studií. Navrhuje dokonce výzkum hazardních her dětí a tvrdí, ţe i ony se jim věnují. Jeho práce rozvinula a prohloubila teorie J. Huizingy a podle mého názoru ho do značné míry překonala.
3.3 Pohled psychologie Psychologové se snaţí vymezit pozici hry v lidském ţivotě. Pouţívají ji jako ukazatel vývoje dětské psychiky. Hrou se zabývá především vývojová psychologie. Herní projevy jsou podstatné pro kognitivní vývoj dítěte, formují jeho osobnost. Psychologové porovnávají schopnost hrát si ve vývojových fázích dítěte. Pomocí vyspělosti hry lze určit věk dítěte, protoţe kaţdý věk má svůj specifický herní repertoár. Stejně jako etnologové, tak psychologové se snaţí o klasifikaci dětských her, jejich nejvíce zohledňovaným faktorem je věk. Z českých psychologů zabývajících se hrou jmenujme Václava Příhodu. Václav Příhoda (1889 - 1979) byl významný pedagog, který se zabýval pedagogikou a hlavně psychologií. V roce 1956 vydal učební text, jeţ se postupně změnil ve čtyřsvazkové dílo Ontogeneze lidské psychiky. Kaţdý svazek zpracovává určité ţivotní období člověka. V prvním svazku – Ontogeneze lidské psychiky I. Vývoj člověka do patnácti let65 (1977) popisuje mimo jiné také herní aktivity. Jako hru označuje téměř kaţdý projev dítěte, například natahování se po hračce u nemluvňat. Hru v tomto období označuje jako experimentální hru. Po třetím roce ţivota přichází nová etapa, dítě začíná hry plánovat, přechází k abstraktní myšlence – krabici s provázkem tahá za sebou a všem tvrdí, ţe má autíčko. 3. – 6. rok označují psychologové jako věk hry a hru povaţují za práci dítěte. Hrou se děti připravují na dospělost, coţ si psychologové vysvětlují srovnáním s herními projevy zvířat, jejichţ mláďata se hrou učí např. lovit. Okolo čtvrtého roku dítěte se ve hře objevuje prvek soutěţe. Příhoda dělí hry na čtyři skupiny – hry nepodmíněné reflexní, senzomotorické, intelektuální a kolektivní, coţ v podstatě odpovídá věkovému hledisku. Nepodmíněné reflexní jsou hry nejmenších dětí a zvířat, senzomotorické jsou hry pohybu a pouţívání smyslů, tedy hry mladších předškolních dětí, intelektuální a kolektivní hry jsou hry školních dětí. Příhoda shrnuje také teorie dalších badatelů, např. tzv. Schiller-Spencerovu teorii, ve které se hra povaţuje za uvolňování přebytku energie a teorii
65
Příhoda, Václav: Ontogeneze lidské psychiky I, Vývoj člověka do patnácti let. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1997. 19
přípravného cvičení K. Groose. Ten pojímá dětskou hru jako formu výcviku na budoucí dospělý ţivot. Psycholoţka K. E. Allen ve své knize Přehled vývoje dítěte, od prenatálního vývoje do 8 let
66
ke kaţdé vývojové etapě dítěte připojuje jeho postoj ke hře. Tvrdí, ţe nejranější
formou učení u dětí je hra. Hrou děti přebírají ţivotní postoje a také muţské a ţenské stereotypy. Hra zůstává nejdůleţitější činností z hlediska kognitivního vývoje také u mladších školních dětí, podílí se rovněţ na sociálním vývoji. 67 Dítě ve věku od 6 do 8 let ve hře nerado prohrává, mění si pravidla tak, aby to pro něj bylo výhodné. Touţí být členem skupiny, rádo se předvádí před dospělými a soutěţí s nimi v různých hrách. Ze zahraničních psychologů by neměl být opomenut Jean Piaget a jeho dílo Psychologie dítěte,
68
na kterém spolupracoval se svou ţačkou a následovnicí Bärbel Inhelderovou. J. Piaget
povaţuje hru za zákonitý proces ontogenetického vývoje dítěte s rozhodujícím dopadem nakognitivní vývoj dítěte. Za vrchol dětské hry povaţuje symbolickou hru, ta přizpůsobuje svět dítěti tak, aby mu rozumělo. Jazyk jako nástroj sociálního přizpůsobení dítě neovládá, a tak prostředkem k tomu se mu stává hra a její symboly, tedy hra „na něco“. Dítě je schopno tímto způsobem znovu proţít událost, která ho buď trápí, nebo které nerozumělo. Hry s pravidly se přenášejí z generace na generaci a nezávisí na vůli jedinců, kteří je přijímají. Některé tyto hry se přenášejí za účasti dospělého, jiné zůstávají specificky dětské, např. kuličky, hry z této skupiny vytvářejí příznivou situaci pro rozvoj společenského ţivota mezi dětmi, protoţe jsou zábavné a výlučně dětské.69 Pravidla jsou důleţitá pro morální rozvoj dítěte. Dětské hry rozděluje na hry cvičení – opakování toho, co se dítě jiţ dříve naučilo, aby se přizpůsobovalo prostředí, symbolické hry (2 – 6 let), hry s pravidly. 3.4 Definice hry Definovat tak obsáhlý pojem, jakým je hra, je poměrně sloţité pro všechny vědní disciplíny, které se jí zabývají. Dle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost zahrnuje pojem hra dětské hry, sporty, herecké vystoupení,70 ale také hru na hudební nástroj, divadelní hru, hazardní hru, sport, hru zvířat, hru dospělých. Angličtina má pro hru dva výrazy – play a game. Play je hra bez pravidel, například hry „na něco“, a game je hra s pravidly, například hry
66 67 68 69 70
Allen, K. E.: Přehled vývoje dítěte, od prenatálního vývoje do 8 let. Praha: Portál, 2005. Tamtéţ, s. 128. Piaget, Jean; Inhelder, Bärbel: Psychologie dítěte. Praha: Portál, 2000. Tamtéţ, s. 107. Filipec, Josef: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia. 2005, s. 123. 20
sportovní. Čeština hry nerozlišuje, chceme-li se zaměřit na určitý typ hry, je nutné jej blíţe vymezit přidáním příslušného přídavného jména. Mnozí badatelé se pokoušeli stanovit definici hry také na základě opozita k výrazu hra. To ovšem není jednoznačné, kaţdý vnímá hru subjektivně a podle toho se odvíjí i její opak. J. Huizinga odmítá jako opak hry váţnost, protoţe hra není z podstaty komická. Tudíţ jejím opakem nemůţe být váţnost. Naopak podle Jana Sokola je opakem hry právě váţnost. Pokud hledáme opak slova hra, je nutné si stanovit, co je cílem hry. Na tuto otázku odpovědělo 43 % dotázaných slovem zábava a 20 % slovem výhra. Z toho je jasné, proč 35 % respondentů odpovědělo na anketní otázku Opakem slova hra je… nuda. 25 % povaţuje za opak hry práci. Antonyma nuda – zábava výstiţně shrnují vztah mezi herní aktivitou a realitou běţného ţivota. Hrajeme si pro vlastní pobavení, kvůli odpoutání od reality. I v případě, ţe je pro člověka jeho práce zábavou, rád se po práci věnuje hře. Ovšem práce je činnost, kterou člověk dělat musí, naproti tomu hra je činnost dobrovolná a svobodná. Huizingova definice zní: „ ...svobodné jednání, které je míněné „jen tak“ a stojí mimo obyčejný ţivot, ale přesto můţe hráče zaujmout, k němuţ se dále nepřipíná ţádný materiální zájem a jímţ se nedosahuje ţádného uţitku, které se uskutečňuje ve zvlášť určeném čase a ve zvlášť určeném prostoru, které probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v ţivot společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím nebo které se vymaňují z obyčejného ţivota tím, ţe se přestrojují za jiné“.71 Z této definice vychází R. Caillois a stanovuje ji v šesti bodech: svoboda, vydělenost z kaţdodenního ţivota, nejistota, nevytváří ţádné hodnoty, existence pravidel a fiktivnost. V první řadě by hra měla být svobodná aktivita, do které nemůţe být hráč nucen. Hra je zábavnou a spontánní jedině za předpokladu, ţe není vynucená. Na druhou stranu v sobě hra kombinuje volnost a svobodnou volbu vyuţití vlastní intence, ale zároveň je ohraničena pravidly, jako příklad slouţí hráč na hudební nástroj. Je pevně vázán melodií, přesto skladbu interpretuje po svém. Druhým bodem je vydělenost z kaţdodenního ţivota, tedy vymezení hry vlastním časem a prostorem. Hra se odehrává v předem určeném čase a v dohodnutém čase také končí. Hráč má moţnost hru předčasně ukončit a svobodně z ní odejít. Hraje se pouze v herním poli, které můţe mít libovolnou velikost od herní desky po fotbalové hřiště. Co se odehraje mimo herní pole, ve hře neplatí. Třetím bodem je nejistota. Hra musí mít nejasný výsledek, pokud by byl výsledek předem znám, hra ztrácí význam. Coţ souvisí také s potřebou vyrovnaného boje, potaţmo vyrovnaného soupeře. Je moţné slabšího z hráčů podpořit uměle vytvořeným
71
Huizinga, Johan: Homo ludens. O původu kultury ve hře. Praha: Dauphin, 2000, s. 20. 21
hendikepem silnějšího hráče. Čtvrtým bodem definice hry je, ţe hra nevytváří ţádné hodnoty ani majetek, je ze své podstaty neproduktivní, čímţ se liší od práce. Jestliţe hra nic nevytváří, pak je hraní v podstatě plýtvání časem. Aby se člověk mohl věnovat hře, potřebuje volný čas, energii a často i peníze. V pátém bodě definujeme hru jako činnost podřízenou pravidlům. Kaţdá hra má svá pravidla, která jsou všemi zúčastněnými hráči dobrovolně přijímána a respektována. Motivací k dodrţování pravidel je hra sama. Existují také hry bez pravidel, jsou jimi napodobivé, mimetické hry. Hráč předstírající určitou roli se oprošťuje od reality. Tento záţitek do jisté míry nahrazuje pravidla. Posledním bodem definujícím hru je, ţe je fiktivní. Znamená to, ţe hráči oddávající se hře se po dobu jejího trvání ocitají mimo realitu. Cokoliv se stane ve hře, se nepromítá do ţivota a naopak ve hře se smazávají pozice ze ţivota. Předešlých šest bodů vyuţil k vytvoření své teorie také filozof Jan Sokol. Povaţuje hru za činnost, která neodmyslitelně patří k ţivotu člověka, dětí stejně jako dospělých. Ve hře je člověk svobodný, jeho činy v herním procesu nemají vliv na reálný ţivot. Moralisté odsuzovali hru jako maření času, hraje-li si člověk, nemá čas na práci. 72 Hra je omezena v prostoru i v čase, tento prostor je oddělen od ostatního světa např. oponou, písknutím nebo namalovanou čárou. Při hře má člověk moţnost procvičit si některou stránku ţivota – ostraţitost, postřeh, logiku, rychlost, kolektivitu.73 Podle výše zmíněných informací lze vyvodit, ţe hra je aktivní, svobodný proces, který se řídí pravidly. Jeho cílem je jednak zábava a pobavení a zároveň také vítězství, pocit být lepším neţ jiní, něco dokázat. Hráč si procvičuje různé schopnosti, činnosti a role. Hra funguje jako způsob odreagování a odpočinek od reality. Díky herním aktivitám vznikají kolektivy a spolky. Opakem hry je práce. 4. K třídění her
Třídění dětských her a her obecně je velice sloţitou otázkou. Většina badatelů si vytváří vlastní terminologii i klasifikaci her, někteří si jako předobraz berou klasifikaci ze starších sbírek nebo děl uznávaných teoretiků, ale i tato třídění si do jisté míry musí přizpůsobit svému sběru. Stává se, ţe hra nalezená v terénu se nehodí do ţádné, předem určené kategorie. Existuje mnoho kritérií, podle kterých můţeme hry třídit, navíc ţádná kategorie není striktně oddělená od druhé, navzájem se prolínají a doplňují. Jako příklad si uveďme hru vybíjená, jedná se o hru sportovní a kolektivní s herní pomůckou, hrát mohou chlapci i děvčata, 72 73
Sokol, Jan: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998. s. 82. Tamtéţ, s. 85. 22
hrát se můţe kdykoliv uvnitř i venku, co do věku hráčů víme, ţe ji hrají děti z prvního i druhého stupně, stejně jako dospělí. Je tedy nutné zvolit si hlavní kritérium a podle něj hry rozdělit. Kritéria pro dělení her jsou následující: 1. Věk hráčů – je to jedno z nejsměrodatnějších kritérií. Z výzkumů psychologů, stejně jako z vlastní logiky věci, si děti mladšího věku hrají jiným způsobem neţ starší děti a je jasný rozdíl mezi hrou dětí a dospělých. Vzhledem k tomu, ţe si badatel předem určí skupinu, kterou bude zkoumat a tím si současně určí i věkovou kategorii, není jiţ nutné podle něj dělit celou sbírku, snad jen pokud se badatel věnuje sběrům dětského folkloru jiţ od narození dítěte. Toto kritérium pouţil např. F. Bartoš (1888) nebo J. Vyhlídal (1909). 2. Pohlaví – bylo častým kritériem ve starších sbírkách. Stejně jako je zásadní rozdíl mezi hrami mladších a starších dětí, je rozdíl i mezi dívčí a chlapeckou hrou. V rovině dospělých se tyto rozdíly smazávají. Ze současného terénního výzkumu vyplynulo, ţe čistě dívčími hrami zůstávají pouze mimetické hry Na maminku. Všech ostatních her se účastní obě pohlaví. Čas od času se stává, ţe některý z chlapců odmítne účast na původně dívčí hře, např. kdyţ děti skákaly gumu, jen jeden chlapec prohlásil, ţe se jedná o dívčí hru a tu on hrát nebude. 3. Počet hráčů – pomocí tohoto kritéria dělíme hry na kolektivní, individuální a hry vedvojici. Tradiční hry jsou zpravidla kolektivní, ve dvojici se hrají hry deskové. Mezi individuální hry se pak řadí hry napodobivé čili hry „na něco“, ale také stavebnice, puzzle, kříţovky a další. Kolektivní hry můţeme dále dělit podle postavení hráčů. Stojí proti sobě buď jedinec a jedinec, nebo skupina a jedinec či skupina proti skupině. Pokud někomu chybí protihráč, jsou tu pro něj hry spojené s novými technologiemi, jako je počítač, hry v mobilním telefonu a různé herní konzole nebo hry přes internet. Otázkou je, kam zařadit hry přes internet, které se sice hrají s dalšími lidmi, ale člověk je většinou nezná a osobně se s nimi nesetkává. 4. Místo – pod tímto kritériem si můţeme představit dvě věci. Jednou z nich je rozdíl mezi městem a vesnicí. Druhou moţností je rozdíl mezi prostorem uvnitř a venku. Vyjádříme se nejdříve k rozdílu mezi městem a vesnicí. Je logické, ţe vesnický prostor dává dětské hře větší moţnost realizovat se venku, naproti tomu město nabízí dětská hřiště, klubovny a tělocvičny. I tyto rozdíly podléhají soudobým trendům a do jisté míry se stírají. Otázkou také zůstává, zda se liší herní projevy dětí z města a vesnice natolik, aby bylo nutné je rozlišovat. Velikost prostoru udává charakter hry, na malém uzavřeném prostoru se budou hrát deskové hry a jim podobné, na velkém prostoru jsou moţnosti o poznání 23
větší. Rozdíl je také v typu budovy, jiné hry se hrají v klubovně a jiné ve školní třídě. Dělení by mohlo vypadat následovně: I. Hry ve městě 1. Hry venku a) na volném prostranství b) na hřišti 2. Hry uvnitř a) doma b) ve škole II. Hry na venkově 1. Hry venku a) na volném prostranství b) na hřišti 2. Hry uvnitř a) doma b) ve škole 5. Čas – V. Příhoda (1963) cituje Friedricha Schillera, který říká, ţe hra vyniká tam, kde je přebytek času. 74 Coţ znamená, ţe člověk si hraje, pokud má dostatek volného času. Rozhodně je to tak u dospělých, nicméně děti si hrají, kdykoliv je napadne. Nebaví-li je vyučování, rády se zabaví něčím jiným, často i ve dvojici. Časové hledisko je důleţité pro dynamiku hry, máme-li na hru málo času, je rychlejší, progresivnější, neopakuje se. Pokud si hrajeme ve volném čase, můţeme hře věnovat dostatek času a libovolně ji opakovat. Toto dělení by se tedy týkalo dětské hry a hra by se mohla dělit na hru volnočasovou a hru v kratších časových intervalech, jako jsou např. přestávky ve vyučování. 6. Roční období – hra se často dělila z hlediska ročních období. Kaţdé roční období mělo specifické hry, které se jindy hrát nedaly. Nejvýrazněji to můţeme pozorovat na hrách zimních a letních. S moderní dobou zde také nastal posun, děti jiţ nemusí čekat na letní počasí, aby se mohly vydovádět ve vodě, ale hry na sněhu zůstávají stále sezónní záleţitostí. Toto dělení vyuţil ve své sbírce K. J. Erben (1864) a mnozí další badatelé, kteří z Erbena vycházeli. 74
Příhoda, Václav: Ontogeneze lidské psychiky I. Vývoj člověka do patnácti let. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963, s. 227. 24
7. Druh pohybu – základem je rozlišit hry pohybové a nepohybové. Dále pak rozdělit ty pohybové podle druhu pohybu. Základním pohybem je běh, dalšími jsou házení, chytání, skákání, přetahování, ale i vířivé pohyby, tanec. 8. Pomůcka – hry můţeme rozdělit na hry bez pomůcek a hry s pomůckami. Pomůcky mohou být různé, ale opět si prošly svým vývojem. Františka Svobodová – Goldmannová v díle Říkadla a hry slováckých dětí vysledovala následující pomůcky: s míčem s kaménky s knoflíky s noţem s dřívkem Je patrné, ţe dříve si děti hrály s tím, co jim bylo snadno přístupné, dnešní děti mají k dispozici širokou škálu hraček a nových pomůcek, vytvořených herním průmyslem, jako jsou frisbee, bumerang, různé hrací a vyměňovací karty (Pokémon, nově také Šmoulové). Zůstávají i ty tradiční, jako jsou švihadlo, mince, kuličky, guma. Dříve bylo také ţádoucí, aby chlapci dokázali pracovat noţem, ale pokud se dnes zabýváme výzkumem školních dětí, je pravděpodobné, ţe i kdyby existovaly hry s noţem, v ţádném případě je ve škole neuvidíme hrát. 9. Obsah – je z mého pohledu nejdůleţitějším principem pro členění her, jedná se o to, co je cílem hry, nebo o co ve hře jde, co musím udělat pro to, abych vyhrál. Velice přehledné dělení dětských her podle obsahu hry vytvořili manţelé Opieovi, kteří namísto pojmu obsah hovoří o základním motivu hry. Toto dělení obsahuje všechny typy dětských her:75 1. starting a game - rozpočítadla 2. chasing games - honičky 3. catching games - chytačky 4. seeking games - schovky 5. hunting games - lovy 6. racing games - závody 7. duelling games - souboje 8. exerting games - výdrţe 75
Opie, I. – Opie, P.: Children´s Games in Street and Playground.Oxford: Clarendon Press, 1969. 25
9. daring games - bravura (riskantní kousky) hádanky 10. guessing games - hádanky 11. acting games - horory 12. pretending games - nápodoby76 10. Přítomnost pravidel – existují hry s pravidly a hry bez pravidel. První skupina je nazývána jako formalizované hry a druhá jako hry napodobivé. Formalizované hry se staly hlavním zájmem sběratelů, mnozí záměrně vynechávali zaznamenávání her bez pravidel. Změna pravidel vede k vytvoření varianty. 11. Způsob vzniku – hry lze dělit také podle toho, jak vznikly nebo kdo je jejich autorem. V terénu vznikají hry, které jsou dílem okamţiku a náhodného nápadu dětí. Jedná se o hry autorské, většinou mají krátkou ţivotnost. Umělé hry stvořili dospělí, např. pedagogové nebo vychovatelé, pro děti jako program pro různé oddíly a skupiny nebo jako učební metody. Oblíbené jsou také hry vytvořené herním průmyslem. V rámci sběru dětských her jsou podstatné tradiční hry. U tradičních her lze prokázat kontinuitu, často se pojí s říkadlem, zpěvem nebo tancem. Které kritérium tedy zvolit jako hlavní? Záleţí na tom, pro koho je daná sbírka určena. O co nejpodrobnější třídění se snaţí převáţně sbírky her určené pro pedagogy a vedoucí zájmových krouţků. V takovýchto publikacích je detailní třídění nevyhnutelné, chce-li autor, aby bylo moţné vybranou hru snadno vyhledat. Dělí hry převáţně podle tématu a dále je dělí podle jednotlivých pomůcek. Nevýhodou takovéto klasifikace je přílišná podrobnost. Jako příklad tohoto třídění poslouţí Zapletalova Encyklopedie her, který sám o své sbírce říká, ţe není národopisnou studií, ale pokladnicí her pro kaţdou příleţitost, proto do ní zařazuje také umělé hry.77 I. Hry na chodníku
76 77
a)
pohybové hry bez náčiní
b)
hry s kamínky
c)
hry s kuličkami
d)
hry s fazolemi
e)
hry s mincemi
f)
hry s míčkem
Český překlad viz Klusák, M. – Kučera, M.: Dětské hry – games. Praha: Karolinum, 2010. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi. Praha: Leprez, 1998, s. 9. 26
g)
hry se švihadlem
h)
hry s různým náčiním
II. Hry na plácku a za humny 1. pohybové hry bez náčiní a)
běţecké hry
b)
hry rozvíjející sílu
c)
hry s tradičním dialogem
d)
hry se zpěvem a tancem
e)
různé hry bez pomůcek
2. hry s míčkem 3. hry s míčem 4. hry s kameny 5. hry s pruty a hůlkami a kolíky 6. hry s noţem 7. hry s různými pomůckami III. Hry v městských ulicích a) netradiční hry ve městě b) pozorovací a pátrací hry c) bojové hry d) detektivky e) historické hry Badatelé, kteří sbírali hry v terénu, a jejich publikace zachycují folklor dětí, volí jiné dělení. Rozdělují hry na chlapecké a dívčí, nebo podle ročních období: Fr. Bartoš: Hry drobných dětí – hry společenské, hry závodné, zápasné Hry v míč Hry v blechu a špačka Hry ve fazole a lusky Píšťalka, frkalka, pukač a jiné zdroje dětských her a zábav
27
Jarní hry dívčí provázené zpěvem Fr. Svobodová – Goldmanová: Hry pohybové prosté Hry s textem – povelové, s dialogem, s říkadlem, se zpěvem Hry s předměty – s míčem, s kamínky, s knoflíky, s noţem, s dřívkem, ostatní Zcela nový pohled na hru a její třídění přináší Ivan Vágner ve své knize Svět postmoderních her. 78 Hru dělí na komunikační a akceptační. Komunikační hra, jinými slovy hra účastnická, je dle Vágnera zaloţená na dialogu. Dále ji dělí na dvě podskupiny: hry, kde je moţné ovlivnit výsledek v rámci nabídnutých stavebních kamenů (např. počítačové hry) a hry, při nichţ nikdo, včetně autora, neví, jak dopadnou (např. Tichá pošta).79 V akceptační hře, pseudohře, přijímáme bez vnějšího kontaktu nabídnutá pravidla, např. divadelní hra. Počítačové hry dělí do následujících skupin: Akční hry s potřebou skákat, střílet Sportovní hry simulující sporty Stolní a společenské hry Didaktické hry Hry předkládající nějaké známé dílo nebo ţánr Hry strategické Pro svůj terénní sběr dětských her pouţívám dělení vytvořené Rogerem Cailloisem, který se řídí herními principy, rozhoduje zde záměr hry. Do svého třídění zahrnuje všechny herní projevy dětí, dospělých i zvířat. Rozděluje hry na 4 základní kategorie: Agón – neboli soutěţ. Do této kategorie patří všechny typy soutěţivých her, ve kterých je hlavním cílem vyhrát a porazit soupeře. Hlavním stimulem je touha vyniknout, předvést své schopnosti. Soupeři se utkají za ideálních podmínek, musí si být rovni. Hráči mají stejné výchozí šance, výsledek nesmí být předem jistý. O výhře rozhodují pouze vlastnosti hráče. Hráč můţe soupeřit v rámci skupiny s jinou skupinou, nebo soupeří jedinec proti jedinci, můţe ale také soupeřit sám se sebou, překonávat vlastní výsledky.
78 79
Vágner, Ivan: Svět postmoderních her. Jinočany: H+H, 1995, s. 46. Tamtéţ, s. 46. 28
Mimikry – jsou napodobivé hry, hry „na něco“. Hráč zde dočasně akceptuje iluzi, dostává roli a podle toho se chová. Přesvědčuje sebe i okolí, ţe je něčím nebo někým jiným. Hru kazí ten, kdo poukazuje na její nereálnost. Tento typ her procvičuje představivost, interpretační schopnosti, fantazii. Děti se tomuto typu her oddávají velice často, přehrávají si jiţ zaţité skutečnosti nebo si zkouší nové role, jako např. zaměstnání. Alea – je hra náhody. Hráč nemá na výsledek ţádný vliv, výhra se ponechává osudu a štěstí. Také zde mají hráči stejné výchozí podmínky. Alea stojí v protikladu k agonálním hrám. Mezi hry náhody patří některé deskové hry, pokusy o věštění, tipování výsledku soutěţe. Ilinx – zahrnuje hry působící závrať. Spočívají v pokusu potlačit stabilitu vnímání, hráč se oddává křeči, transu, omámení, vyvede své smysly z míry. Nejlépe tento druh herního projevu představuje dítě, které se točí tak dlouho, dokud neupadne. Pocit, který má, kdyţ leţí na zemi a motá se mu hlava, je ilinx. V dětských hrách se často stává, ţe agonální hra nebo mimikry přejde do víru zábavy – ilinx. Kromě těchto čtyř kategorií rozlišuje Caillois dva protichůdné principy – ludus a paidia. Ludus přináší do hry překáţky, které si hráč dobrovolně připravuje a následně překonává. Vyţaduje trpělivost, přesnost, úsilí, obratnost, rychlost, vytrvalost. Kombinuje se s agonálními hrami, ale také s aleou (např. hraní karet) nebo mimetickými hrami (např. stavění stavebnice). Paidia je princip přinášející do hry fantazii, bujarost, volnou improvizaci, povyraţení. Pojí se nejčastěji s ilinx. Kdyţ jsem nechala děti kreslit obrázky s jejich nejoblíbenějšími hrami, ukázalo se, ţe všechny obrázky lze rozdělit do 4 skupin. První skupinou by byly hry počítačové, těmi tráví děti značnou část svého volného času. Všechny obrázky s počítačovou tematikou pocházely od chlapců. A všechny zachycovaly tzv. střílečky, neboli hry, ve kterých se pouţívá střelných zbraní a cílem je zabít co největší počet nepřátel. Druhou skupinou byly sportovní hry, v největší míře fotbal, hned za ním florbal. Z dalších zobrazovaných sportů se jednalo o tenis, basketbal. Sportovní hry znají děti z hodin tělesné výchovy, nejoblíbenější a nejčastěji hranou hrou je fotbal. Sportovní hry kreslila obě pohlaví. Třetí skupinou by byly hry deskové, z nichţ nejoblíbenější a také nejčastěji zobrazovanou hrou je Člověče, nezlob se. Dle slov dětí mají deskové hry rády proto, ţe je s nimi hrají doma rodiče. Jsou to typy her, které dostávají jako dárky k narozeninám a k Vánocům. I tento typ her kreslili hoši stejně jako dívky. Poslední skupinou by byly hry tradiční. Tyto obrázky byly doménou dívek, coţ ovšem neznamená, ţe by chlapci tento typ her nehráli, jen se jim počítačové hry jeví atraktivnější. 80
80
Ukázky obrázků jsou v přílohách. 29
5. Dětská hra jako součást dětského folkloru
5.1 Dětský folklor Folkloristika dělí lidovou slovesnost do pěti ţánrových skupin, z nichţ pátou je dětský folklor. Dětský folklor patří k dosud ţivým oblastem folkloru. Jedná se o slovesné, hudební, taneční a dramatické projevy ţijící mezi dětmi a mládeţí. 81 Dětský folklor lze rozdělit na dvě skupiny, a to folklor určený dětem a vlastní folklor dětí. Do první skupiny patří ukolébavky, hry s batolaty, výchovná říkadla, pohádky pro nejmenší děti. Druhá skupina zahrnuje říkadla, rozpočítadla, dětské hry, písně, tance, hádanky dětí a dětské výroční zvyky. Dnes prakticky nelze určit, která říkadla nebo básničky patřily původně do folkloru dospělých a postupně se přenesly do dětského repertoáru.82 Totéţ platí pro některé dětské obchůzkové hry. Dětský folklor je specifický především svým nositelem, hlavně jeho věkovým zařazením. Dítě má odlišné estetické normy od dospělého a ty se s věkem navíc velice rychle mění. Stačí rozdíl jednoho roku a např. oblíbená hra se změní v hru „pro mrňata“ a je odmítána. Dětský folklor je synkretický jev, který ţije převáţně v ústním podání a šíří se pomocí interpretů. Ti ho do jisté míry upravují a pozměňují. Nejedná se tedy o stálý útvar, ale ţije ve variantách. Ve všech sloţkách folkloru má podstatnou úlohu interpret, který jej zprostředkovává ostatním, sám do něj vkládá i vlastní nápad a vlastní improvizaci. 5.2 Dětská hra Dítě tráví většinu svého času hrou. Hra dítěti slouţí jako forma nácviku na budoucí dospělý ţivot, ve hře dostává moţnost vyzkoušet si nové role (např. roli matky nebo různá zaměstnání), můţe si zopakovat jiţ zaţité situace nebo procvičit své fyzické a duševní schopnosti. Hra probouzí v dítěti soutěţivost, spolupráci a dává mu prostor k vlastním projevům fantazie. V neposlední řadě hra dítěti nabízí moţnost trávení času se svými vrstevníky. Všechno to jsou vzorce chování, které bude jako dospělý člověk potřebovat. V psychoterapii se hra pouţívá jako prostředek komunikace mezi dospělým a dítětem. Hra je pro dítě způsobem vyjadřování pocitů, myšlenek. Chce-li se terapeut sblíţit s dětským 81
82
Pospíšilová, Jana: Dětský folklor. In: Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská, nová řada. Stráţnice – Brno: Ústav lidové kultury ve Stráţnici – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 265–269. Tamtéţ, s. 265. 30
klientem a získat jeho důvěru, vyuţije právě hru. Hru vyuţívá také jako formu relaxace. Pomocí hry se dítě dokáţe svěřit s tím, co ho trápí. Psychologie pouţívá hru také při nácviku sociálních dovedností. Při takové formě terapie se děti scházejí a hrají lektorem předloţené hry, které jsou vybírány tak, aby procvičovaly kolektivního ducha, procvičovaly různé role. Pouţívá hry, při kterých se děti musí domluvit na postupu a spolupracovat. Stejnou myšlenku aplikuje mezi své metody také pedagogika. Učení hrou je v moderní pedagogice vyuţívaným způsobem výuky. Vznikají mnohé herní pomůcky určené k výuce různých předmětů, např. hrací karty s násobilkou, pexeso s anglickými slovíčky apod. Klasické vyučování se doplňuje hrou proto, aby děti udrţely pozornost. Pokud je výuka zábavná, dosahuje se lepších výsledků. Obě tyto vědní disciplíny (psychologie i pedagogika) nepouţívají dětskou hru v pravém slova smyslu, ale herní principy, které jsou dětem blízké. Je-li hra řečí dítěte, pak se tyto disciplíny pokouší mluvit jeho jazykem a vyuţít ho pro svoje účely, a to úspěšně. Z mého pohledu má hra pro děti následující funkce: zábava relaxace útěk od reality komunikace – mezi jednotlivci, v rámci skupiny – hierarchie, potrestání učení fyzické procvičení Dětská hra je v první řadě zábavná aktivita, je zdrojem dobré nálady a radosti. V definici hry R. Caillois říká, ţe hra je svobodná a hráč k ní nesmí být nucen. Ani dětský hráč by neměl být do hry nucen, na druhou stranu mu můţe být hra nabídnuta dospělým a dítě se svobodně rozhodne, zda se hry zúčastní či nikoliv. Herními aktivitami dítě relaxuje, odpočívá od povinností, tedy od učení. K tomuto účelu vyuţívá školák přestávky, ta je důleţitá právě na regeneraci sil na další výuku. Hru dítě vyuţívá jako útěk od reality, kdyţ má problémy nebo kdyţ se trápí, odráţí se to v jeho hrách. Převádí realitu do hry, ve které je vše perfektní, dokonalé. Jako únik od reality slouţí dětem také jejich bujná fantazie, namísto obyčejného kluka se můţe změnit v piráta nebo rytíře. Pomocí hry dítě komunikuje v rámci své skupiny, stanovuje se zde hierarchie skupiny. Z dětských her lze vysledovat, který člen skupiny má jakou pozici. Napodobováním se děti učí jednat, vyjadřovat se a komunikovat se svým okolím. Často se badatelé domnívali, ţe děvčátko hrající si na vaření nebo s panenkami se připravuje na budoucí roli matky. Dítě odpozorovává chování a postoje dospělých a reflektuje je ve svých hrách. Pohybové hry slouţí jako fyzické procvičení. Některé z nich bývají fyzicky dosti náročné. Základním pohybem je běh, ale při hrách se také skáče, hází, chodí, balancuje na jedné noze,
31
chodí se pozpátku. Pohybové hry probouzejí v dětech soutěţivost, touha vyhrát motivuje dítě k lepším výkonům, coţ vede k procvičování. Z pohledu etnologie je dětská hra folklorní útvar, který můţe být doplněn zpěvem, tancem nebo dialogem. Na dětskou hru bývá nahlíţeno jako na degradované aktivity dospělých, jejich obřadů, písní a dalších projevů, poté, co ztratily svou funkci. R. Caillois se domnívá, ţe takové projevy byly připraveny o náboţenský nebo jiný význam a úpadek odhalil uvnitř se skrývající herní strukturu.83
83
Caillois, Roger: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998, s. 78.
32
6. Co prozradil terénní výzkum 6.1 Dětská říkadla Dětská říkadla stála vţdy v popředí zájmu badatelů, věnovali se jim klasičtí sběratelé lidových písní a pohádek – Karel Jaromír Erben, František Sušil, nejvýznamnějším byl ale František Bartoš. Jeho průkopnické dílo Naše děti inspirovalo mnohé v dalších sběrech nejen říkadel, ale dětského folkloru v komplexnější formě. Vznikla řada sbírek dětských her, jejíchţ součástí je zpravidla kapitola věnovaná říkadlům, především rozpočítadlům. Z hlediska literárního bývají dětská říkadla jednoduchého schématu a zpravidla nejsou nijak dlouhá. Skládají se z krátkých slok s jednoduchým rýmem střídavým (ABAB) nebo sdruţeným (AABB). Často se pouţívá personifikace a velice často pak přirovnání. Spojují se zde slova, která spolu nesouvisí, dospělému se mohou zdát nesmyslná. Ve sbírce Říkadla a hry slováckých dětí píše Olga Hrabalová v úvodu následující: „Jednotlivé druhy dětského folkloru si vytvořily nebo převzaly a osobitým způsobem přetvořily samy děti a odpovídají tedy stupni jejich rozumového vnímání, představivosti. Vyhovují jejich pohybovým a estetickým poţadavkům.“
84
Děti ve svém projevu reflektují okolní svět, vše co vídají kolem sebe, od obyčejných předmětů aţ po slova z cizích jazyků, která slýchávají od dospělých. Klasifikace říkadel není tak různorodá a sloţitá jako klasifikace dětských her. Většina badatelů se shoduje a dělí říkadla podle obsahové stránky a podle věku dětí. Třídění tedy začíná novorozeneckým věkem, kdy rodiče zpívají dětem ukolébavky, následují hry rodičů s batolaty. Malým dětem se říkají tzv. výchovná říkadla. Říkadla, která si děti vymyslely samy, se dále třídí do kategorií dle obsahu na jazykolamy, škádlivky a posměšky, rozpočítadla, k různým příleţitostem (např. otloukání píšťalek). Součástí říkadel bývají také koledy a modlitby. J. Vyhlídal se v Hanáckých dětech drţí Bartošova schématu a rozděluje říkadla na: 1. Kolébavky a hry s nemluvnětem 2. Modlitby 3. Říkadla vychovávací a rady zdravotní 4. Cvičení v řeči 5. Posměšky 84
Svobodová-Goldmannová, Františka: Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala Olga KadlčíkováHrabalová. Gottwaldov: Krajské muzeum v Gottwaldově, 1958, s. 7.
33
6. Nadávky a přirovnání 7. Říkadla o ţivočiších 8. Hlasy zvonů, cepův a stavu tkadlcovského 9. Rozličná veršování 10. Pastva 11. Děti na vínkách, za dróţky a za mládence Rozpočítadla (zde čítadla) zařazuje do kapitoly o hrách. 85 Podobné dělení pouţili také další badatelé, např. K. V. Adámek, A. Václavík, A. Šebestová, J. Dufek, jen s tím rozdílem, ţe rozpočítadla zařazují nikoliv mezi hry, ale mezi říkadla. Při současném terénním výzkumu se zprvu jevilo, ţe děti říkadla nepouţívají. Dokázaly sice na poţádání zarecitovat např. Zlatou bránu, ale nejednalo se o repertoár aktivně pouţívaný. Zcela vţdy na otázku, kde se danou básničku naučily, odpovídaly děti, ţe v mateřské školce. Tato říkadla se k dětem nedostala původní ústní cestou, ale předčítáním a následným učením od dospělých, zřejmě proto patří mezi pasivní repertoár, ke kterému děti nemají hlubší vztah. Také se stalo, ţe při výzkumu chlapci zarecitovali Zlatou bránu, vybavili si ji, přestoţe jsem je nikdy neviděla, ţe by ji opravdu hráli. Po odříkání textu, kdy se chlapcům zalíbil hlavně poslední verš („praštíme ho koštětem“), si začali text přetvářet – koště nahrazovali jinými předměty, převáţně zbraněmi, posléze se hra změnila na hru Na vojáky. Říkadla, která se podařilo v terénu zachytit, rozděluji podle následujícího třídění: 1. Rozpočítadla 2. Posměšky, škádlivky 3. Obranná říkadla 4. Čarování
85
Vyhlídal, Jan: Hanácké děti. Brno: Tiskem a nákladem benediktinské knihtiskárny, 1909.
34
1. Rozpočítadla Rozpočítadlo děti pouţívaly téměř před kaţdou hrou, která si ţádala vybrat hlavního hráče, začínající stranu nebo se rozdělit do skupin. Oproti klasickým sbírkám, kde je rozpočítadel sesbíraná celá řada, se mi podařilo zaznamenat pouze dvě: „Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos, boule byla veliká, jako celá A – FRI – KA!86“ Toto rozpočítadlo má ještě delší variantu: „Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos, boule byla veliká, jako celá Afrika. Bába mu ji vymáčkla, tekla z něho O-MÁ-ČKA.“ Při rozpočítávání předříkávající ukazuje na děti prstem a pomalu po slabikách přeříkává text, při posledním slově zpomalí a ten, na koho vyjde poslední slabika, začíná nebo se stává hlavním hráčem. Podobně je tomu i u druhého rozpočítadla: „U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne, 86
Poslední slovo v rozpočítadle se slabikuje, aby se zvýšila dramatičnost posledního výběru. Zde jej naznačuji velkými písmeny a rozdělením na slabiky. Zajímavé je, ţe toto rozpočítadlo je mezi dětmi velmi oblíbené, ale téměř ţádné z nich neví, co znamená slovo „elektrika“, domnívají se, ţe elektrická zásuvka. 35
ten musí jít z kola pryč.“ Ačkoliv se jedná o vyřazovací rozpočítadlo, děti ho zde tak nevnímají, vybírají pomocí něj stejně jako u předešlého, i kdyţ by z logiky textu vyplývalo, ţe vybraný vlastně prohrál, vypadává. Toto rozpočítadlo se vyskytuje v různých variantách v následujících dílech: Prostonárodní písně a říkadla:87 „Stojí javor u potoka, říkají mu klíč: na koho to slovo padne, ten musí jít pryč!“ Naše Horácko:88 „Jede jehla po potoce, jmenuje se klíč, na koho to slovo (ta ruka) padne, ten musí jít pryč.“ Lid na Hlinecku: 89 „Jela ryba po potoce, říkali jí klíč, na koho to nejdřív příde, ten musí jít pryč.“ Od kolébky do hrobu:90 „Roste kvítí u potoka, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč.“ „Spadla jehla do potoka, spad tam za ní klíč, na koho to slovo padne, ten musí jít od nás pryč.“ Lidské dokumenty:91 „Jehla jede po potoku, jmenuje se klíč, na keho to slovo padne, ten musí it pryč.“
87 88 89
90 91
Erben K. J.: Prostonárodní české písně a říkadla. S přílohou nápěvů. Praha, Jaroslav Pospíšil, 1864, s. 32. Dufek J.: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí, vlastním nákladem. 1893, s. 74. Adámek K.: Lid na Hlinecku. Praha, Archeologická komisse při České akademii císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění. 1900, s. 51. Čečetka F. J.: Od kolébky do hrobu. Praha. 1900, s. 37. Šebestová A.: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový, 1947, s. 46. 36
Terénní výzkum přinesl ještě další tři formy rozpočítávání, které ale nedoprovází říkadlo. Stal se z toho do jisté míry úzus, kterým se rozpočítávadlo nahradilo, proto je zde uvádím. První z těchto způsobů je hra Kámen, nůţky, papír. Jejím principem je vyhrát nad soupeřem, ať náhodou nebo oklamáním. Dva protivníci stojí naproti sobě s rukama v pěst a oba říkají: „Kámen, nůţky, papír!“, přičemţ kmitají do rytmu slov, nakonec ukáţou jeden ze symbolů – rozevřená ruka znamená papír, zvednutý ukazováček a prostředníček znamená nůţky, sevřená pěst znamená kámen. Pak platí následující pravidlo – papír porazí kámen, zabalí ho (naznačuje se sevřením protivníkovy pěsti), nůţky poráţejí papír, rozstříhají ho (opět se naznačuje) a kámen poráţí nůţky, otupí je. Pokud hráči zvolí stejný symbol, hru opakují. V terénu jsem zaznamenala také několik variant. Jednou z nich je: „Kámen, nůţky, papír – teď!“; ukazuje se teprve na slovo teď. Protoţe si ale děti libují v drobných vulgaritách, přidaly si ještě verš: „Kámen, nůţky, papír – teď, ať si moucha92 prdne hned!“, přičemţ se symbol odhalí při slově hned. Tato varianta se stala velice oblíbenou, a protoţe byla pedagogy tolerována, vytlačila varianty ostatní. Posledním vylepšením této hry bylo, kdyţ chlapci začali vymýšlet další symboly – jako například motorová pila, meč, ohnivé koule, sklenice vody apod. Cílem uţ ale nebylo zvítězit nad protihráčem, ani se rozpočítávat, ale pobavit ostatní originálně předvedeným symbolem. Hra tak dostala formu malého divadelního výstupu nebo se minimálně stala pantomimickou ukázkou. Děti si touto hrou, stejně jako rozpočítadlem, volí hlavního hráče, toho, kdo bude mít právo začít, kdo bude kapitán druţstva a podobně. Někdy bývá tento způsob rozpočítávání velice zdlouhavý, protoţe kaţdý chce zkusit své štěstí. Tuto hru můţeme posuzovat nejen jako samostatnou hru, bývá často hrána, kdyţ je málo času – například o přestávce mezi vyučováním, ve dvojici v lavici, ale také jako formu rozpočítávání, která postupně vytlačila klasická rozpočítadla. Pokud děti hrají dnes stále velmi oblíbené deskové hry (v terénu to nejčastěji bylo Člověče, nezlob se, Z pohádky do pohádky a další jim podobné hry s kostkou) a mají si zvolit, kdo bude začínat, pouţijí buď některé výše zmíněné rozpočítadlo, nebo si zvolí, ţe začne nejmladší. Případně se háţe kostkou, a komu padne nejvyšší číslo, ten začíná. Musím říci, ţe tento způsob se jevil jako efektivní a rychlý a také nikdy nevede k hádkám. U starších chlapců jsem zaznamenala jedinou formu výběru, a to házení mincí. Jedná se o klasickou hru Panna nebo orel. Dvojice dětí hází mincí, přičemţ si kaţdý vybere, jestli chce být panna nebo orel – tedy jestli bude jeho výherní strana mince líc nebo rub. Jde o hru náhody,
92
nebo případně mucha 37
nemusí se ale vţdy vybírat mezi dvěma nebo více dětmi, ale některé děti si tímto způsobem pomáhají při osobním výběru určité věci. Totéţ platí i pro všechna ostatní zmíněná rozpočítadla. Ve školním kolektivu se děti sice dostanou do skupiny, ale stále častěji je pro ně zvykem, ţe si hrají doma samotné, bez kolektivu. A tak si rozpočítávají samy pro sebe, vybírají-li si nějakou věc a nemohou-li se rozhodnout. 2. Posměšky, škádlivky Druhou skupinou říkadel, které jsem v terénu zaznamenala, jsou tzv. škádlivky. I dnešní děti se velmi rády navzájem popichují, dráţdí a provokují. Nejoblíbenější způsob, jak někoho pozlobit, je zkomolit mu jméno, ať uţ křestní nebo příjmení. Opět se zde vyuţívají jednoduché rýmy a přirovnání. 1. Chlapci, který velice často mluví a skáče lidem do řeči, se děti posmívají: „Dobák – zobák“, případně „Dobáček – zobáček“. 2. Chlapci, který se jmenuje Buchlíček a rád jí, říkají: „Buchta, Buchtička“. 3. Na chlapce se jménem Josef Chytil volaly: „Pes chytil Pepu“. 4. Chlapec s příjmením Kubát dostal označení „Kabát“. 5. Danielovi se smáli: „Daneček blbeček“. 6. Nejmladší a nejmenší chlapec se jménem Jenský ve třídě dostal posměšné označení „Jeníček“. 7. Kdyţ si jeden z chlapců nechal ostříhat vlasy, říkaly mu děti „Melounek“. 8. Chlapec se jménem Pernecký dostal označení „Perníček“. 9. Dívce z vedlejší třídy říkali: „Lenka plenka podprsenka!“ Nutno podotknout, ţe z těchto posměšků nevznikly přezdívky, kterými by dotyčné oslovovali všichni a pořád. Jsou to škádlivé posměšky, mající se dotyčnému vysmát, nebo jej vyprovokovat. Většina z výše uvedených škádlivek byla vyuţívána jako trest, například za to, ţe ostatním bral jejich věci. Tyto posměšky nejsou ze strany pedagogů tolerovány, děti jsou za ně někdy i sankciovány (dělání dřepů apod.). 3. Obranná říkadla Jedná se o říkadla, která se pouţívají jako obrana, nebo jako pohotová a vtipná odpověď na slovní útok. Nejdůleţitějším prvkem je zde vtip, který děti prezentují buď vulgaritou, nebo
38
uráţkou soupeře. Tento typ říkadel znají děti buď od starších sourozenců (jako je to v případě „Červená růţe“) nebo od starších dětí. 1. „První slovo platí, druhý leze z gatí a třetí neplatí, protoţe je bez gatí“ 2. „Červená růţe – nic ti nepomůţe, červený rýč – uţ je to pryč, červený prase – uţ je to tu zase, červená motyka – mě se to netýká.“ Chlapci se snaţili tvořit další rýmy a z nich se ujaly tři: „Červená věţ – do prdele běţ.“ „Červená věţ – XY je veš!“ „Červená značka – uţ je tu pračka.“ 93 3. „Dobrý den, celý den, bába leze komínem. A dědek záchodem, potkali se východem.“ 4. „Kolik je hodin?“ „Je půl pátý na chlupatý!“ 5. „Kdo to říká, toho se to týká!“ 4. Čarování Říkadly tohoto typu si děti chtěly zajistit přízeň štěstí. Zachytila jsem jedno, pouţívalo se při hraní deskových her s kostkou. Po odříkání textu na kostku chlapci ještě foukli. „Čarovala ryba, aby byla chyba.
93
Slovem pračka je míněna rvačka. 39
Čaroval rak, aby bylo tak.“ Toto čarování zachytil také Antonín Václavík v Luhačovském Zálesí, 94 a to v podobě:
94
„Čarovała ryba,
Čarováł pes,
Čarováł rak,
aby była chyba.“
aby była dnes“
aby było tak.“
Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 334. 40
6.2 Dětské hry Často se mezi dospělými traduje názor, ţe si dnešní děti neumějí hrát, ţe si nehrají nebo ţe pouze sedí u počítače. Přesto výzkum v terénu odhalil pravý opak. Oproti říkadlům, kterých se v terénu nevyskytlo mnoho, se dětské hry ukázaly jako jev velmi ţivý. Kromě klasických, tradičních her se hrají také hry naprosto nové, vzniklé v určité podnětné chvíli. Některé takové hry se ujmou, jiné jsou pouze otázkou jednoho dne. Na děti a tedy i jejich herní projevy má vliv masová kultura. Právě tyto hry podléhají módním vlnám a nemají dlouhou ţivotnost. Ale pod tímto vlivem jsou upravovány také tradiční herní principy a z toho důvodu věnuji pozornost všem zmíněným typům her. Celkem se mi podařilo sesbírat 38 herních projevů. V jejich utřídění jsem pouţila hlediska shrnutá ve 4. kapitole. Výzkum byl prováděn ve dvou odlišných skupinách, které se od sebe zásadně liší. Jednou skupinou jsou ţáci třídy I. a druhou tvoří děti navštěvující školní druţinu. Herní projevy jsou hodnoceny a rozděleny ve dvou podkapitolách, kaţdá z nich se věnuje jedné skupině. 6.2.1. Herní repertoár třídy I. Ve třídě I. se vzdělávají děti s ADHD, jedná se o čistě chlapeckou třídu, kterou navštěvovalo více ročníků najednou. S postupem let se sloţení třídy měnilo, vţdy ale měla maximálně osm chlapců. Během výzkumu zůstalo stabilní jádro čtyř ţáků, zbylý počet ţáků se během let 2009 aţ 2011 měnil. V roce 2009/2010 třídu navštěvovalo osm ţáků druhého, třetího a čtvrtého ročníku. V roce 2010/2011 se jednalo o osm dětí třetího a čtvrtého ročníku. Počet ţáků se ve školním roce 2011/2012 ustálil na počtu šesti ţáků pátého ročníku. Sledovaní ţáci byli ve věkovém rozmezí 8 - 12 let. Třída by se dala označit jako dobře fungující kolektiv aţ na problém s jedním chlapcem, který přišel do třídy v druhé polovině školního roku 2009/2010. Pro svou sociální nezralost se stal velmi neoblíbený, často záměrně kazil hru, protoţe ho spoluţáci většinou ani nepřizvali. Jedná se také o chlapce, který byl třídou stigmatizován hrou Na plísňáka. Tato pozice ho ale pro jeho nevyzrálost, snad pro moţnost účastnit se alespoň nějaké hry, nijak neobtěţovala. Byl dokonce rád, ţe můţe ostatní beztrestně provokovat a tím iniciovat hru, v níţ obdrţel, sice negativní, ale hlavní roli. V letošním roce – 2011/2012 se ţák pokusil své stigma přenést na jiného chlapce slovy: „Hej, XY je plíseň“, ale nebyl úspěšný. Přesto je z tohoto pokusu poznat, ţe se jeho postavení v třídním kolektivu změnilo, ţe si více věří.
41
Dva z chlapců se projevili jako častí iniciátoři her. Jeden z nich proto, ţe má vysoké sociální postavení v rámci třídního kolektivu, coţ se ukázalo jako velmi důleţité hledisko pro prosazení nové hry, nebo obměny některé starší. Jeho návrhy byli ostatní ochotni poslouchat i realizovat. Často se stávalo, ţe kdyţ některý z méně oblíbených ţáků navrhl nějakou hru, ostatní na jeho výzvu nereagovali. To byl případ hry Město, jméno, zvíře, věc. Jeden z mladších ţáků se tuto hru naučil od matky a starších sourozenců doma. Chtěl si tedy hru zahrát se spoluţáky ve škole, zde ale neuspěl. V rámci školní druţiny měl ale lepší postavení a hru se mu podařilo alespoň na jeden den prosadit. Vyhrocenější situace nastala, kdyţ velice nejistý ţák chtěl přinést svou novou deskovou hru, ale netroufl si to ani navrhnout. Druhý chlapec, který měl velký vliv na herní projevy celé třídy, se vyznačoval velkou mírou fantazie a kreativity. Navíc do svých her přidával značkou dávku entusiasmu, čímţ většinou strhl ostatní. Doménou tohoto chlapce byly hry napodobivé, zatímco ten první se realizoval v hrách soutěţivých. Tyto dva herní principy zde převládaly nad ostatními, přestoţe i ty se objevovaly. Hra dětí zpravidla začíná zvoláním: „Hej, pojďte hrát….!“, případně: „Hej XY, pojď hrát…!“. Ne všech her se však účastní celý kolektiv, stává se, ţe si iniciátor ke hře pozve pouze určené ţáky a ostatním zbývá role publika. Publikum můţe hře pouze přihlíţet, většinou ale chlapci hrající spoluţáky povzbuzují, fandí jim. Tím se v podstatě stávají také účastníky hry, aniţ by si to uvědomovali. Domnívám se, ţe některé typy her vyţadují přítomnost publika. Především hry s divadelním charakterem a různé souboje by bez publika ztrácely pointu, protoţe hráči chtějí předvést své schopnosti a dovednosti. Pokud některé z dětí odmítne účast a hře přihlíţí, často se dalšího kola účastnit chce. Sledování hry motivuje obecenstvo, aby se do hry zapojilo. Sledováním ostatních při hře se přihlíţející také učí pravidlům hry. Vyloučení nebo nepozvání ke hře je také nástroj kolektivního trestu. Jestliţe se některý z ţáků nechoval podle norem své skupiny, mohla ho skupina potrestat právě nepřizváním ke hře, případně mu zakazovali se i dívat. Často se ohrazovali slovy: „XY! My tě tady nechcem, vypadni!“. Důvodem pro takové vyloučení mohly být následující - nevhodné chování ve vyučování, kdy ţák rušil ostatní při práci nebo různé provokace, které byly za hranicí únosnosti. Do této situace někdy zasahuje pedagog, vyčítá dětem, ţe někoho vyřazují. Z pohledu dětského kolektivu je ale vyloučení ze hry trestem, má trestaného poučit. Většina herních projevů této skupiny obsahovala pravidla. Pokud některý z hráčů pravidla nezná, poţádá někoho, zpravidla iniciátora, o vysvětlení. Někteří se je učí pozorováním. Mimetické hry spočívající na volné improvizaci spoléhají pouze na schopnosti hráče spontánně reagovat. Ukázalo se, ţe ne kaţdý chlapec má k těmto typům her dispozice, proto se jich raději neúčastní a přebírá pouze roli publika. Výmluvným příkladem tohoto typu her byla následující 42
situace. V hodině tělesné výchovy se vzdálila učitelka a chlapci čekali, aţ se vrátí. Onen výše zmíněný iniciátor mimetických her se stylizoval do role rytíře a předváděl jízdu na koni, přičemţ běţel ke spoluţákovi a volal: „XY, jsi troll!“. Druhý chlapec okamţitě pochopil a převzal roli trolla. Rytíř trolla honil po tělocvičně, kdyţ ho dohnal, tasil fiktivní meč a zabil ho. Tím hra skončila. Ostatní pobaveně přihlíţeli. Většina herních projevů probíhala v rámci učebny nebo na chodbě. Chlapce menší prostor třídy nijak neomezoval v tom hrát například fotbal, coţ samozřejmě nevyhovovalo pedagogům a ti jim podobné aktivity zakazovali. Někdy dostali moţnost zahrát si libovolnou hru v rámci hodiny tělesné výchovy nebo práce na školním pozemku. V hodinách tělesné výchovy, pokud dostali prostor, hráli hry, které znali z druţiny. Na školním pozemku se hrál téměř výhradně fotbal. Během celého výzkumu jsem byla pouze jednou svědkem hry Na schovávanou. Stalo se tak v září školního roku 2011/2012 právě na školním pozemku. Z rozhovorů chlapců jsem vyrozuměla, ţe tuto hru hrají, kdyţ chodí ven, město jim skýtá lepší „schovky“ neţ školní zahrada. Chlapci se necítili omezení ani časovými moţnostmi, desetiminutové přestávky pro ně byly dostatečným časem pro jakoukoliv hru. Někdy v rozehrané hře pokračovali v další přestávce. Toto se týká hlavně deskových her Člověče, nezlob se nebo pexeso. Ve školním roce 2010/2011 si ţáci třetího ročníku zvykli tajně hrát ve vyučování piškvorky a hru kámen, nůţky, papír. Jak jiţ bylo řečeno v kapitole o říkadlech, tato hra se často pouţívala místo rozpočítadla. Zde však měla skutečnou povahu hry kdo s koho. Na hru měli chlapci málo času, tak šlo pouze o to, kdo vyhraje. Tato hra byla velmi oblíbená ve vyučování, protoţe k ní ţáci nepotřebovali ţádnou pomůcku, jen ruce, a dala se rychle ukončit. Na herní repertoár třídy mají dospělí jen velmi malý vliv. Zpočátku učitelka dala dětem k dispozici lego a deskové hry, s nimiţ si děti v roce 2009/2010 hrály. V následujícím roce se stala velmi oblíbenou desková hra Superfarmář, kterou dětem také zapůjčila učitelka. V letošním roce přinesla učitelka chlapcům dvojhlavé karty, ale chlapci je nevyuţívají. Věnují se vlastní zábavě. Jedinou hrou, kterou rádi hrají i na popud někoho z pedagogů, je hra Šibenice. Ta zůstává stále stejně oblíbená. Ţáci nehrají hry nabídnuté učiteli, naproti tomu velice rádi zapojují učitele, potaţmo dospělé do svých her. Například ve hře Na vojáky dostaly učitelky roli civilistů: „Pozor paní učitelko, kryjte se, letí na vás granát…!“ K roztřídění těchto her je dle mého názoru vhodné pouţít třídění navrhované R. Cailloisem, tedy podle herních principů agón, alea, mimikry, ilinx, a jako podskupiny rozdělit hry podle způsobu předávání. Zde existují tři varianty, hry předávané tradicí – tradiční hry, hry ovlivněné herním průmyslem a masovou kulturou a vlastní hry autorské. Principy se u her 43
prolínají, je pak nutné určit ten převaţující. A to podle toho, co je cílem dané hry. Jestli je k vítězství potřeba náhoda, pak se přikloníme k typu alea, pokud je nejdůleţitější vlastní schopnost, pak se jedná o agón. Silové hry a hry typu rvačka jsou zpočátku ovlivněny agónem, postupně u nich ale začne převládat ilinx – závrať a jde uţ jen o to se „válet na společné hromadě“, pokoušet se zvednout a znovu upadnout. Vţdy záleţí hlavně na konkrétní herní situaci, jak se vyvine. I přesto má kaţdý herní projev hlavní motiv, který bude rozhodujícím faktorem při rozřazování her. Schéma je následující: 1. Hry typu agón – soutěživé a) tradiční hry b) hry ovlivněné masovou kulturou c) improvizované autorské hry 2. Hry typu mimikry – napodobivé a) tradiční hry b) hry ovlivněné masovou kulturou c) improvizované autorské hry 3. Hry typu alea – náhoda a) tradiční hry b) hry ovlivněné masovou kulturou c) improvizované autorské hry 4. Hry typu ilinx – závrať a) tradiční hry b) hry ovlivněné masovou kulturou c) improvizované autorské hry Ad 1) agón - Do této kategorie se řadí všechny hry, ve kterých hráč spoléhá na vlastní schopnosti, ať uţ se jedná o sílu, rychlost, logické myšlení nebo vytrvalost. Jedná se o soutěţ, při níţ je dle R. Cailloise nutná rovnost výchozích šancí.95 Cílem je zde zvítězit, porazit soupeře, být nejlepší, tedy první. Pod tuto kategorii spadají všechny sportovní a pohybové hry, ale také některé deskové, a to ty, při nichţ se hráč spoléhá na vlastní schopnosti. Hra Na honěnou je nejčastější formou trávení přestávek i pohybu venku. Ve třídě bylo spouštěcím mechanismem k této hře sebrání nějaké osobní věci majiteli, nebo slovní provokace
95
Caillois, Roger: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998, s. 35. 44
typu: „XY je homouš!“. Snahou oběti nebylo honit svého protivníka a předat mu babu, ale dohonit ho a věc si vzít zpátky, případně potrestat spoluţáka za provokaci. Protoţe si ale iniciátoři těchto her záměrně vybírali pomalé spoluţáky, hra probíhala jako honění se a většinou končila se začátkem hodiny nebo vyčerpáním obou soupeřů. V klasickém duchu předávání baby se hra odehrávala venku nebo v hodinách tělesné výchovy. Tato změna v motivu hry souvisí s velikostí prostoru. Někdy dochází také ke změnám pravidel. Kdyţ hráli chlapci na zahradě na honěnou a babu měl chlapec, který byl oproti ostatním výrazně pomalejší, pouţil namísto dotyku rukou dotyk své mikiny, se kterou kolem sebe mával. Vyrovnal tím svůj hendikep, aniţ by to ostatním vadilo. Honička se často přidruţuje k mimetickým hrám, například Na policajty a sprejera. Obsahem této hry je dobře hrát svou roli, ale dohonit svého soupeře sem také patří. Hra Rybičky je velice oblíbená. Aktivně se hrála ve všech sledovaných školních rocích. Hra v sobě kombinuje hru „na něco“ a honičku. Honič, zde rybář, honí/chytá rybičky, které se snaţí dostat na druhý břeh. Hra se spouští zvoláním: „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“, načeţ se rybičky snaţí přeběhnout na druhý břeh. Jeden z chlapců si hru upravil a místo rybičky volal sardinky. Vybíjená je formou honičky, kde se dotyk ruky supluje dotykem míče. Vybíjená zde měla několik variant. Jednou je Krabí vybíjená, kde se vybitý hráč pohyboval po čtyřech po zemi. Další je hra s názvem Autíčka. Vybitý hráč zůstává stát s roztaţenýma nohama a můţe být vrácen do hry, jestliţe ho někdo zachrání (podleze mu pod nohama). Tato hra se hraje také bez míče jako honička. Sanitka je rovněţ variantou vybíjené, kterou prosadil jeden z chlapců, který ji znal ze skauta.96 Principem je opět moţnost pokračovat ve hře, a to za předpokladu, ţe je vybit hráč, který daného hráče vybil. Hra Na schovávanou se hrála ve škole jen jednou v hodině volna na školní zahradě. Jeden strom byl označen jako pikola. Pikat jako první chtěl pouze jeden z chlapců, počítal po deseti do sta a pikal slovy: „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Uţ jdu!“, a zapikával objevené chlapce: „Deset, dvacet XY.“ Jak bylo řečeno výše, chlapci si Na schovávanou hráli odpoledne po škole venku. O hře Kámen, nůţky, papír se pojednávalo jiţ v kapitole o říkadlech, protoţe je vyuţívána jako způsob rozpočítání. Pouţívá se také jako rychlá zábava ve vyučování. Z deskových her do této kategorie patří hry Pexeso, Pexetrio, Superfarmář. Tyto hry nabídla dětem učitelka jako vhodné trávení přestávek. Piškvorky se chlapci rozhodli hrát sami. Při jednom z pozorování se stalo, ţe ve třídě zůstali pouze dva třeťáci a jeden z nich navrhl, ţe
96
Podrobný popis pravidel je na konci kapitoly. 45
by mohli hrát Piškvorky. Druhý chlapec neznal pravidla, nechal si je vysvětlit. Hráli na tabuli se čtvercovou sítí. Posléze si začali vymýšlet místo klasických kříţků a koleček jiné piktogramy – hvězdičky, srdíčka. Kdyţ ale pochopili, ţe to hru zbytečně zpomaluje, vrátili se zpět k původním znakům. Dvě hry ovlivněné masovou kulturou byly u chlapců velmi oblíbené – Twister a Fotbal. Twister je komerční hra, děti si ji zde ale na popud učitelky samy vyrobily. Pod koberec ve třídě nalepily barevná kolečka, která slouţila jako herní pole. Pokud chtěli hrát, stačilo o přestávce odstranit koberec. V této hře pořádaly turnaje – souboj kaţdého s kaţdým, zápisy se vedly na tabuli. Fotbal chlapci hráli kdekoliv. Na hřišti s fotbalovým míčem, kde proti sobě stála dvě druţstva, nejvíce připomínal sportovní utkání. Ve třídě chlapci přihrávali míč jeden druhému, ale i tak tuto činnost nazývali fotbalem. Vzhledem k tomu, ţe při fotbale ve třídě většinou něco shodili, rozlili nebo rozbili, byla tato hra pedagogy zakázána. Stejně tak jako všechny ostatní hry s míčem hrané ve třídě (házení si míčem, trefování se míčem do druhých).
Ad 2) mimikry – jinými slovy hra „na něco nebo někoho“, hraná často formou divadelního představení pro pobavení sebe samých i ostatních. Hráči si nasazují masku, vydávají se za někoho jiného. Oddávají se hře v jiné realitě. Hru kazí kaţdý, kdo tuto realitu zpochybňuje. Všechny dětské hry reflektují okolní svět, svět dospělých a vůbec vše, co děti obklopuje. V tomto typu her je zmíněný jev silně znatelný. Role, které si hráči dávají, jsou z velké míry ovlivněny televizními pořady, počítačovými hrami, filmy. Lze tu najít i tradiční náměty jako policista, zloděj, voják, rytíř, ale i tato témata procházejí určitou mírou modernizace. Chlapci hráli tyto hry spontánně, náměty se měnily, ale forma zůstávala jednotná. Obsahem většiny těchto her je stylizovaný boj protivníků. Buď se jedná o boj jednoho proti jednomu, skupiny proti skupině nebo jednoho proti skupině. Mimetické hry odráţejí témata, která jsou, pro děti v dané chvíli aktuální. Tak vznikla hra Na policajty a sprejera. Jedná se o zmodernizovanou hru typu Na policisty a zloděje, sprejer zde nahrazuje tradičního zloděje. Sprejerství bylo velkým tématem ve třídě v zimě roku 2010. Řešil se prohřešek jednoho z ţáků, který se sprejerství účastnil. Pro ostatní spoluţáky se stal obdivovaným vzorem, rebelem. Jednalo se o chlapce, který mimetické, improvizační hry nevyhledával. Neměl dostatek fantazie pro tento typ her, naopak vynikal ve hrách sportovních. Ve hře Na policajty a sprejera dostal hlavní roli sprejera. Přijal ji, protoţe zde nemusel nic hrát, reálie dobře znal. Ostatní spoluţáci dostali role policistů. Celou hru zinscenoval opět chlapec,
46
který reţíroval všechny tyto hry. Jednalo se o hru jednoho proti skupině. Hlavní hrdina zde nebyl štvanou obětí, ale sebevědomým rebelem, ostatní se ho snaţili chytit, on se jim ale zdatně vyhýbal. Tuto aktivitu ukončil příchod učitelky a hra se jiţ neopakovala. Druhým tradičním tématem bylo vojenství, jedná se o klasický chlapecký herní námět. Tato hra se také vymykala ostatním mimetickým hrám. Hrála se cíleně kaţdý den v období od března do června 2010, prakticky vytlačila všechny ostatní hry. Chlapci se do ní naprosto ponořili, postupem času si pořídili i vojenské oděvy a další doplňky jako čutora, ešus a samozřejmě zbraně – plastové pistole. Hra vznikla ve školní druţině a byla natolik oblíbená, ţe si ji chlapci přenesli i do třídy. Děti, které se hry neúčastnily, dostaly roli civilistů. Stejně na tom byly učitelky. Problém nastal, kdyţ chlapci opojeni hrou zkoušeli dávat rozkazy dospělým (byli to pro ně koneckonců civilisté), docházelo k drzým výpadům a hra byla ze strany pedagogů umírňována. Dospělo to do stádia zákazu nošení vojenských věcí včetně hraček imitujících zbraně. Poté, co ze školy odešel původní iniciátor hry a snad také proto, ţe hra přes letní prázdniny ztratila na zajímavosti, se hra jiţ nehrála s takovou vehemencí. Byla staţena se do podoby malování map, plánování strategií a rozdělování pomyslných území. Nakonec se hra vytratila úplně. Jako příklad hry ovlivněné masovou kulturou jmenujme Ejč of empajrs.97 Hra je inspirovaná počítačovou hrou. Ejč of empajrs vznikla původně v druţině, dva chlapci z různých tříd si vyprávěli o počítačové hře, kterou oba hrají, a poté se začali stylizovat do rolí z této hry. Protoţe se jedná o hru ze středověku, hlavním tématem se stali rytíři. Chlapci si vyráběli zbroj z papíru a bojovali proti sobě. Pokud se chtělo některé z dětí přidat ke hře, bylo odmítnuto. Ţák ze třídy I. si brnění vyráběl i během přestávek, postupem času se k němu přidali i ostatní spoluţáci. Na výrobu brnění a zbraní pouţívali tvrdé kartóny určené na výtvarnou výchovu, aby je chlapci nevyplýtvali, rozhodla se do hry vstoupit třídní učitelka. Řekla chlapcům, ať si udělají jednu zbroj a meč a ţe si mohou hru zahrát v tělocvičně. Chlapci touto hrou strávili hodinu tělesné výchovy a zřejmě tím potenciál hry vyčerpali a hra se poté jiţ nehrála. Většina mimetických her vzniká spontánně, z náhlé myšlenky. Opakuje se u nich schéma rozdělení rolí a následná honička, inscenovaný boj nebo Valná hromada. Iniciátor hry zahajoval hru přidělením role buď sobě, nebo druhému: „XY, jsi rytíř/nazgúl/troll/kuře!“. Záleţelo na spoluţákovi, jak zareaguje. Většinou spoluţák roli přijal. Ten, kdo dostal roli „záporáka“, honil kladného hrdinu, nebo se strhla bitka. Mezi skutečnou rvačkou a tou inscenovanou byla jen tenká hranice. Bylo nutné, aby chlapci, kteří tuto hru hrají, byli v kamarádském vztahu. Pokud
97
Podle počítačové hry Age of Empires, zapsáno tak, jak chlapci název hry vyslovují. 47
tomu bylo jinak, mohlo se stát, a také se často stalo, ţe se inscenovaný boj změnil ve skutečnou rvačku. Učitelé dávali pozor na to, aby se hra ve skutečnou rvačku nezměnila a tyto hry často ukončovali uţ ve stádiu honičky. V pozorované třídě je zaveden třídní systém pochval a trestů, celý den se hodnotí chování kaţdého ţáka, za vzorné chování dostávají chlapci smajlíky a za špatné šklebíky. Jeden z chlapců, opět se jedná o častého iniciátora mimetických her, si vyrobil vlastní bodovací tabulku a hodnotil chování všech, včetně učitelek. Hru si nijak nepojmenoval, jeho seznam byl tajný, dělal si ho pouze pro své potřeby. Chtěl se ale se svým dílkem pochlubit, a tak ukázal seznam učitelce a posléze i chlapcům. Jeden z nich se pak rozhodl, ţe si tento seznam bude vést taky. Vydrţeli to pouhý týden. Ad 3) alea – Hry, ve kterých se hráč spoléhá na náhodu, na štěstí. Patří sem také hádání budoucnosti, tipování. Hráč nemůţe ovlivnit ţádnou schopností, jaké číslo mu padne na kostce. Proto se často tyto hry pojí s různým čarováním, tak, jak se o nich píše v podkapitole o dětských říkadlech. Deskové a karetní hry se vyskytují také v kategorii agón, opět zde záleţí na herním principu. Pokud k výhře potřebujeme určitou schopnost, jako například dobrou paměť u Pexesa nebo schopnost strategicky myslet u Superfarmáře, pak se jedná o agón. Zde se ale spoléháme na štěstí, i kdyţ je pravdou, ţe u karetních her je potřeba i strategie. Děti při hraní karet velké strategické schopnosti neprojevily, zařazuji je tedy do této skupiny. Hlavním zástupcem těchto her byly u pozorovaných dětí stolní hry, tedy hry produkované herním průmyslem. Především se jednalo o karetní hry - Černý Petr, Kvarteto, hrávaly se o přestávkách nebo ve volných hodinách. Válka je také karetní hra, která se hraje s jakýmikoliv kartami, které jsou označeny různými hodnotami, převáţně se jednalo o ţolíkové karty. Hra v podstatě nemá jiná pravidla, neţ ţe vyšší karta bere niţší. Přesto právě během této hry probíhaly hádky kvůli pravidlům. Chlapci se dohadovali, co se má dělat, pokud se sejdou dvě karty stejné hodnoty. Snaţili se upravit si pravidla tak, aby to pro ně bylo co nejvýhodnější. Pokud někdo prohrával, často říkal, ţe u nich se to hraje jinak, ţe on zná jiná pravidla, a proto mu to nejde… U všech karetních her hrála velkou roli nenucenost do hry. Učitelky rády nechávaly hrát děti karetní hry, hlavně pro jejich klidný průběh. Ve školním roce 2011/2012 přinesla učitelka chlapcům do třídy dvouhlavé karty na Prší, nikdo neprojevil zájem si je zahrát. Druhým typem oblíbených her byly deskové hry typu Člověče, nezlob se. Také zde se vyskytly hry, které můţeme označit jako tradiční. Nebe, peklo, ráj je papírová skládanka, pomocí níţ se věštili např. budoucí partneři. Chlapci si namísto věštění budoucnosti do sloţeného papírového tvaru psali úkoly typu: „Udělej 1000 dřepů/kliků“ nebo 48
„Jsi blbec/debil.“. Cílem bylo dotyčného poškádlit, zesměšnit. Zábavnost této hry se rychle vyčerpala a hra se jiţ neopakovala. Šibenice je naopak velice oblíbená, hrála se často a opakovala se i několikrát po sobě. Rozdíly byly v malování šibenice. Kdyţ někdo chtěl hru prodlouţit, přikresloval na šibenici různé detaily. Také základní vzhled šibenice se mohl lišit, záleţelo na tom, kde se hráč tuto hru naučil.
Ad 4) ilinx – tyto hry poskytují hráči záţitek z toho, jak vyvede své tělo z rovnováhy, rozjitří své smysly. Jde o skupinové sdílení jakéhosi davového šílenství. U dětí jsou dané hry spojeny hlavně se smíchem, radostí ze hry. Na rozdíl od sportovních a soutěţivých her, při kterých se hráč soustředí, touţí vyhrát a udělá pro to všechno, zde je hlavním cílem zábava, proţitek euforie. Závrať a vyvedení z rovnováhy se zde dociluje také fyzickou bolestí, děti do sebe strkají s co největší silou, točí se tak dlouho, aţ upadnou. Tradiční námět mají hry Kolo, kolo mlýnský a Berany, berany, duc. Při obou hrách děti citují tradiční texty, jen průběh her je jiný. Berany, berany, duc imituje hru batolat s rodiči. Chlapci klečeli na zemi proti sobě a po odříkání textu si naráţeli do hlav. I zde bylo cílem vyvést sebe i druhého z míry a rovnováhy. Tuto hru učitelka zakázala. Kdyţ točí kolo mlýnské, snaţí se o co nejrychlejší točení a nakonec chlapci s velkým potěšením padají na zem, poté si uţívají, jak se jim motá hlava. Hra se opakovala i několikrát po sobě. Tuto hru hráli pouze několik měsíců v roce 2009/2010, protoţe v následujících letech jim přišlo nepřístojné, ţe by se měli chlapci drţet za ruce. Hru Valná hromada popisuje jiţ Zdenka Jelínková. Děti leţí na zemi jeden přes druhého, ve snaze vstát ztrácí rovnováhu a znovu padají mezi ostatní. Vše je doprovázeno křikem a hlasitým smíchem. Většinou se jedná o závěr ostatních herních aktivit. Hra Na Plísňáka, která vznikla v listopadu 2010, vypovídá o poněkud jiném druhu závrati, jakou je porušení tabu – zde znečištění se dotykem stigmatizovaného hráče. Neoblíbený chlapec, který často nebyl přizván ke hře, se během výuky dotkl zplesnivělých listů a tím získal roli znečištěného. Spoluţáci to komentovali slovy: „Jééé, ty máš na sobě plíseň, ty jsi Plísňák!“. Stigmatizovaný chlapec jim chtěl potupu oplatit a tak se své znečištění snaţil dotykem předat dál. Kdyţ chlapec zjistil, ţe se ho ostatní štítí, rozhodl se toho vyuţít, honil ostatní po třídě, a koho se dotkl, toho znečistil. Takto stigmatizovaný spoluţák se mohl očistit, pokud se dotkl očistného předmětu. Jeden z chlapců zvolil jako očistný předmět svoji hračku, coţ bylo respektováno. Další moţností, jak se zbavit označení, bylo dotknout se některého předmětu
49
patřícího Plísňákovi, tedy mu onu babu vrátit. Tato hra se hrála týden, poté byla zakázána učitelkou, protoţe působila jako uráţlivá. Zde opět naráţíme na konflikt kultury dětí a dospělých. Zatímco u dospělých lidí by bylo toto jednání zcela nemístné, děti to vnímají poněkud jinak. Aby dítě vědělo, jak si ve skupině ostatních dětí stojí, musí mu to být nějak vyjeveno. Zde například se tak stává právě přidělenou rolí ve hře. Stejně tak, jak chlapec přijal svou roli outsidera, přijal i tuto novou roli, která mu navíc zajišťovala moţnost hrát si s ostatními. Byla to jedna z mála her, ke které ho skupina přizvala, dokonce v ní měl hlavní roli. Proto tuto hru nejen vyhledával, ale i sám začínal. Stačilo se dotknout spoluţáka a povědět mu, ţe dostal plíseň, a hra oţila. Učitelčin zákaz byl respektován, ale přesto se v únoru 2011 hra opět vyskytla. Jak jiţ bylo zmíněno výše, sociální pozice dítěte se promítá i do herních rolí. Zpočátku kolektivem neuznávaný chlapec, který byl vděčný i za tuto negativní roli, se stal sebevědomějším a v září 2011 se pokusil stigmatizované role zbavit a předat ji spoluţákovi. Tato akce se mu sice nezdařila, ale přesně kopíruje změnu jeho postavení ve třídě, kdy se z outsidera stal jen méně oblíbeným spoluţákem. Ve školním roce 2010/2011 se ve škole na prvním stupni objevil fenomén sběratelství. Snad by se dal posuzovat podle principu agón, protoţe kaţdý chce mít víc a lepších věcí neţ druhý, a tak by se skutečně mohlo jednat o formu soutěţe. Ale spíše neţ herní projev je sběratelství součástí dětské kultury. Nejedná se zde o sbírání známek nebo pohledů. Děje se tak pod vlivem převáţně televizních reklam, které dětem předvádějí, který druh hraček je v současné době nejlepší sbírat. Na děti je v tomto smyslu vyvíjen tlak také ze strany spoluţáků. Pokud spoluţáci sbírají, musí se kaţdý zapojit, aby nebyl vyloučen z herní skupiny. Sociálně slabší děti se snaţí předměty vyměňovat za jiné hračky nebo svačiny. V roce 2010/2011 se jednalo o hrací karty pokémon, které spolu chlapci různě měnili. Tyto karty obsahují kromě sběratelského principu také herní princip. V tomto duchu s nimi zde nebylo tak zacházeno, slouţily pouze jako prostředek k vyměňování. V roce 2011/2012 se tento jev sběratelství projevil ještě intenzivněji. K pokémonovým kartám přibyly kartičky Šmoulů a drobné hračky bakugan a gormit. Děti je mezi sebou vyměňují, někdy aţ neúměrně. „Jednoho bakugana můţete vyměnit za deset pokémonů, minule jsem vyměnil autíčko za gormita.“98. Přestoţe sběratelství není herní aktivitou, je zde zmíněno proto, ţe do značné míry herní aktivity vytlačuje. Navíc slouţí i ke komunikaci s ţáky jiných tříd. Ţáci si předměty mění nejen v rámci třídy, ale o přestávkách je vyměňují na chodbách. Podobně jako trestání vyloučením ze hry
98
Z výpovědi ţáka čtvrtého ročníku. 50
naráţí i sběratelství na nepochopení dospělými. Děti prvního stupně zpravidla neřeší, jaké oblečení je v módě, naproti tomu také oni mají potřebu být „in“. A toho dosahují právě sběratelstvím: „Je to hrůza, co začali měnit všechny ty hračky, jsou z toho jen problémy. Rodiče si stěţují, ţe jejich dítě vyměnilo autíčko za čtyři stovky za balík karet. Navíc se neustále hádají, ţe někdo nedonesl, co slíbil…“. 99 6.2.2. Herní repertoár školní družiny Odpolední školní druţina se sestává ze dvou na sobě nezávislých oddělení, přičemţ kaţdé čítá patnáct dětí, chlapce i dívky, dívek je výrazně méně. Druţinu navštěvují děti s ADHD i děti s lehkou mentální retardací. Vedle řízené činnosti, jako je vyrábění z papíru, učení se básniček, kreslení nebo čtení pohádek, zde děti dostávají velký prostor k vlastní hře. V prostorách druţiny mají k dispozici hračky a hrací plochu. Kromě vlastních prostor vyuţívá druţina také tělocvičnu a školní pozemek, a to i v zimě. V tělocvičně a na školní zahradě se obě oddělení potkávají, vzniká tak velká herní skupina. Děti tu mohou hrát hry, při kterých je potřeba vyšší počet hráčů, coţ ale neznamená, ţe by se všechny děti účastnily všech her. Dělí se na menší skupinky. Pokud ale hra vyţaduje větší počet hráčů, jsou tyto skupinky ochotny se spojit. V obou odděleních panuje jiný herní reţim. V prvním oddělení vychovatelka dětem do hry nezasahuje, nechává je hrát jejich vlastní hry. V druhém oddělení vychovatelka děti hry učí, tyto často přejdou do jejich aktivního repertoáru. Hry jim nenutí, spíše nabídne a některé z nich se stanou vyhledávanými a oblíbenými. Často ji děti ţádají, aby jim hru zahájila nebo pomohla s hlídáním pravidel. Tyto hry se k dětem nedostanou tradiční cestou, tedy od dětí, ale od dospělého. Přesto přecházejí do aktivního repertoáru. Domnívám se, ţe úspěch těchto her spočívá právě v jejich tradičnosti. V tom, ţe tradiční hry vzešly od dětí a splňují jejich poţadavky. Mají jasná pravidla a jednoduchý princip, přesto ale neztrácejí dynamiku a zábavnost. Při rozdělování herního repertoáru druţinových dětí jsem zvolila čtyři kritéria. Tím hlavním je kritérium místa, kde se hra hraje. Podle toho dělím hry na hry v místnosti a hry venku. Hry, které se primárně hrály venku, ale za špatného počasí se hrály stejným způsobem v tělocvičně, ponechávám jako hry venkovní. Druhým kritériem je, zda se jedná o hry s pravidly nebo bez pravidel. Třetím kritériem je, stejně jako u předchozí skupiny, způsob vzniku. Tedy zda se jedná o hru tradiční, nebo novou autorskou či o hru, inspirovanou herním průmyslem a masovou kulturou. U tradičních her je nutné rozlišit, jakým způsobem do herního repertoáru
99
Z výpovědi jedné z pedagoţek. 51
dětí přešly. Tedy jestli je děti znají od jiných dětí, nebo se je naučily od dospělých. Jedná se o odlišné dělení, neţ bylo aplikováno u předchozí herní skupiny. Souvisí to s rozdíly mezi oběma herními skupinami, a to jak v počtu a sloţení hráčů, tak v mnoţství sesbíraného materiálu. Schéma je následující: 1. Hry v místnosti a. hry s pravidly i. tradiční 1. hry, které přešly do repertoáru od dětí 2. hry, které přešly do repertoáru od dospělých ii. ovlivněné masovou kulturou
b. hry bez pravidel i. tradiční ii. ovlivněné masovou kulturou iii. autorské 2. Hry venku a. hry s pravidly i. tradiční 1. hry, které přešly do repertoáru od dětí 2. hry, které přešly do repertoáru od dospělých ii. ovlivněné masovou kulturou
b. hry bez pravidel i. tradiční ii. ovlivněné masovou kulturou iii. autorské Ad 1. Hry v místnosti – k těmto hrám děti vyuţívají rekvizity, jedná se o hračky, které mají v druţině k dispozici. Hračka zde ale nemá hlavní roli, hra se od ní neodvíjí, jen dělá hře kulisu. S hračkami si děti hrály také své individuální hry, kterými jsem se ve svém výzkumu nezabývala. Také v této herní skupině byly děti, které se projevily jako častí iniciátoři a reţiséři her. Zde se jednalo především o jednu dívku, která měla zálibu v hrách mimetického charakteru. 52
Jejím nejoblíbenějším námětem byly rodinné vztahy, péče o děti, simulace telefonních hovorů s jejím fiktivním manţelem. Napodobivé hry, které z těchto námětů vznikly, do jisté míry odráţejí dospělý svět a zároveň ho přetvářejí tak, aby působil jako ideální. Její hry byly původně určené pro dívky, ale postupně se k nim přidávali také chlapci. V pololetí roku 2010 přestala druţinu navštěvovat, její pozici převzala mladší dívka. Ta částečně převzala její repertoár, upravila si ho a zavedla také nové hry, ke kterým přizvala i chlapce. Druhým iniciátorem byl chlapec, který byl zmíněn jiţ ve spojitosti s herním repertoárem třídy I., přitom sám tuto třídu nenavštěvoval. Ovlivňoval hry nejen ve své třídě, ale také v druţině, a odtud se tyto hry dostávaly do jiných tříd. Vynikal nejen velkou fantazií a smyslem pro zábavu, ale také vůdčími schopnostmi, které k němu a jeho hrám přivábily další hráče. Ty stavěl do pozice sobě podřízených. Změna nastala pouze v případě, kdyţ se při hře setkal s chlapcem z třídy I. Protoţe se setkaly dvě stejné osobnosti, došlo k tomu, ţe si chlapci vytvořili společnou hru, ke které nechtěli přizvat nikoho jiného a byli si ve hře rovni. Vedle iniciátorů jsou v herní skupině také děti, které se nezúčastňují, kterým stačí se podílet na hře pouze jako publikum. Jsou to většinou děti, které se neumí prosadit, nebo nerady zkouší něco nového, a raději si hru zpovzdálí prohlédnou a přidají se aţ napodruhé. Tyto děti se dokáţí zabavit samy, hrají si samy s nějakou hračkou nebo si kreslí. Existují ale také děti, které se samy zabavit neumí. Potřebují nápovědu od dospělého, co mohou dělat, nebo právě vůdčího jedince, který jim předá svou hru. Kromě improvizovaných autorských her se vychovatelky účastní (ne vţdy) většiny her. Pokud si děti zvolí hru, ale zjistí, ţe je jich pro danou hru malý počet, poţádají vychovatelku, aby hrála s nimi. Hraje s nimi také, pokud děti potřebují připomenout pravidla některé z her, nejčastěji deskových. Přítomnost dospělého ve hře děti motivovala k vítězství, protoţe porazit dospělého zvyšovalo jejich prestiţ mezi ostatními dětmi. Dětskou skupinu účast dospělého na hře stmeluje, protoţe je dospělý brán jako společný protivník. Porazí-li kterékoliv dítě dospělého, je oslavováno ostatními jako hrdina. Hry s pravidly, které můţeme označit jako tradiční, se do herního repertoáru dětí dostávaly dvěma cestami, a to od dětí samotných nebo od vychovatelek. Hru Město, jméno, zvíře, věc přinesl do druţiny chlapec, který ji hrál doma s matkou a sourozenci a chtěl si ji zahrát i zde. Zeptal se tedy dětí, zda by si tuto hru chtěl někdo zahrát, ale nikdo nereagoval. Nabídla se mu vychovatelka, kdyţ ostatní děti viděly, ţe hraje i dospělý, tak si chtěly hru také zkusit. Hrálo se několik kol, ale hra jako taková se neujala a stala se záleţitostí jednoho odpoledne. Šibenice je oblíbenou hrou, děti ji hrají jak ve třídách, tak v druţině. Hrají ji děti samy, někdy poţádají vychovatelku, aby jim pomohla vymyslet slovo. Od dospělých znají děti dvě hry, Maminka šla 53
do krámu a Dostihy. První hra procvičuje paměť, druhá motoriku dětí. Obě jsou spíše edukační, ale nepostrádají zábavnou sloţku, proto se k nim děti samy rády vrací. K oběma si ale ţádají přítomnost vychovatelky. Za jednu z nejtradičnějších her, které se v druţině hrály, povaţuji Skákání gumy. Tuto hru děti naučila vychovatelka tak, jak ji znala ze svého dětství. Skoky, pozice ani sady nenesou ţádný název, pouze se číslují. Sad je celkem pět, odlišují se pozicí gumy: při jedničkách se guma se drţí u kotníků, u dvojek je guma v půli lýtek, trojky jsou v úrovni kolen, čtverky se drţí v půli stehen a při pětkách je guma drţena v pase. Kaţdá sada má pět typů skoků.100 Sada se skáče nejprve snoţmo, pak po jedné noze, po druhé noze a na závěr zkřiţmo. Původně dívčí hry se účastní také chlapci, kteří skákání gumy berou jako příleţitost ukázat své schopnosti, vyšší stupně jsou pro ně skutečnou výzvou. Dívky skáčou více pro zábavu, nesoupeří. Najdou se i chlapci, kteří tuto hru z principu odmítají jako hru holčičí. Jak jiţ bylo zmíněno, nabízí druţina moţnost půjčit si hračky a hrací pomůcky, mezi něţ, se řadí také deskové hry. Rády je hrají ty děti, které si sami svou hru neumí vymyslet, nebo ty, které ke hře nikdo nepřizval. Tato skupina dětí se často sejde u deskových her. Mezi nejoblíbenější patří deskové hry Člověče, nezlob se, Mlýn a Z pohádky do pohádky, mezi karetní pak Pexeso, Pexetrio. Hry bez pravidel, napodobivé hry nebo také mimetické hry představují kategorii her „na něco“. Imaginární svět s imaginárními postavami nesmí být narušován realitou. Proto do těchto her nebývají přizváni dospělí. Jako tradiční hry jsou zde označeny hry, které mají tradiční téma. Tato témata jsou rodina, škola a „doktor“. Jedná se o reálné záţitky, které děti proţily a ty se promítají do jejich her. Přehrávají si situace tak, jak se staly, nebo si je upravují tak, aby proběhly, dle jejich představ, správně. Hra Na doktora navazuje na jiné hry (Na rodinu, Na restauraci, Na Dextra apod.). Pouţívá se zde jako pomůcka kufřík s lékařským náčiním (hračka). Role si děti rozdávají následovně – roli pacienta dostává hráč, který byl „zraněn“ v předchozí hře, roli lékaře dostane ten hráč, který se předchozí hry neúčastnil a zpravidla to bývá chlapec, děvčata dostávají role sestřiček. Toto genderové rozdělení je poměrně zajímavé, děti se drţí představy, ţe doktorem můţe být jen muţ a dívkám přiřazují roli sestřiček, přestoţe kolem sebe mají samé ţenské vzory (učitelky, vychovatelky, psycholoţku). Mnoho sledovaných dětí vyrůstá v rozvedených rodinách, coţ se odráţelo i ve hře na rodinu. Tuto hru inscenovala vţdy výše zmíněná dívka, přesně reţírovala průběh hry, rozdělovala role. Roli matky dala sobě a své kamarádce, hra probíhala jako setkání dvou
100
V obrazové příloze jsou zachyceny všechny jednotlivé skoky. 54
kamarádek, které spolu přebalovaly děti, krmily je, vařily a uklízely. Role otce zde nebyla. Děvčata svým imaginárním manţelům pouze telefonovala. Vyuţívaly se zde rekvizity jako panenky, plastové telefony, vaničky, kuchyňka. Někdy děvčata přizvala ke hře i mladší dívky, ty dostávaly podruţnější role, např. straších sourozenců, miminek nebo domácích zvířat. Po jejím odchodu z druţiny převzala její místo mladší dívka. Byla ve škole nová, přesto zanedlouho ovládla herní aktivity v druţině. Její představa hry Na rodinu byla odlišná. Ač také z rozvedené rodiny, její model odpovídal tradičnímu modelu rozšířené rodiny. Obsadila i roli otce, kterou dostal chlapec s nejvyšším postavením v dětské skupině. Chtěla do hry zapojit co nejvíce dětí, proto se zde otevřely role mladších a starších dětí, tetiček a strýčků, prarodičů a velice oblíbené role domácích zvířat. Tato hra postupně začala ustupovat divočejším hrám, které dívka zavedla, přesto ale nevymizela. V druţině mají děti k dispozici tabuli, a tak si hrají Na školu, roli učitelky vţdy dostává jedna z dívek. Většinou píší písmenka na tabuli nebo počítají příklady, hra není příliš dynamická a děti rychle přestává bavit. Jako inspiraci k napodobivým hrám pouţívaly děti počítačové hry a televizní pořady, i toto je denní realita dnešních dětí. Dle jejich slov doma často tráví čas hraním na počítači nebo sledováním televize, v dětské skupině spolu pak řeší, co hrály nebo viděly. Kdyţ dva chlapci zjistili, ţe hrají stejnou počítačovou hru, pouţili to jako námět ke hře Ejč of empajrs. Tato hra byla zmíněna jiţ v souvislosti s předchozí skupinou. Chlapci ke své hře v druţině nechtěli nikoho přizvat, hráli ji pouze ve dvou. Vliv na to mělo postavení obou chlapců ve skupině. Oba měli vyšší pozici neţ ostatní, měli podobnou povahu i schopnosti. Neţ tedy stát proti sobě, rozhodli se spojit. Následující hra je ovlivněna americkým seriálem, jehoţ hlavní postavou je vrah jménem Dexter101. Přestoţe byl vysílán v pozdních večerních hodinách, děti ho znaly a stal se námětem pro jejich hru. Vymysleli si ji chlapec a dívka. V podstatě se jedná o chytačku, kdy chlapec, který představuje Dextera, honí dívku – oběť. Kdyţ ji dohoní, imaginárně ji bodne. Na to konto se hraje Na doktora. Postupně se ke hře přidávaly i další děti. Objevují se zde stejné symboly jako při hře Na vlka. Je zde záporná postava, ze které mají ostatní strach, a ta je honí a chytá. Jen v dnešních dětech vlk nevzbuzuje pocit nebezpečí, na rozdíl od vraha. Hry Černá díra, Pálkovaná povaţuji za autorské, tedy za hry vymyšlené dětmi. Černá díra vznikla, kdyţ si děti stavěly vedle sebe taburetové kostky a mezi nimi vznikl tmavý prostor. Kdyţ si na taburetky lehly a někdo z nich spadl do onoho prostoru, volal, ţe padá
101
odtud název hry 55
do černé díry a pokoušel se ostatní strhnout s sebou. Nakonec leţeli všichni na zemi na hromadě. Pointa této hry spočívá v padání mezi kostky, jejich bourání a padání na ostatní, coţ odpovídá principu ilinx. Pálkovaná není název konkrétní hry, jedná se spíše o herní projev, obzvláště typický pro chlapce. Jde o to, odpálit jakoukoliv věc nějakou jinou věcí. Zaznamenala jsem dva chlapce sedící na zemi, kteří si po zemi posílali autíčko tak, ţe ho odpalovali PET láhvemi. Jindy jim zase autíčka slouţila jako pálky a jimi si posílali pingpongový míček. Ad 2. Hry venku – děti navštěvující druţinu měly k dispozici školní zahradu a fotbalové hřiště. Pokud netrávily čas individuálními hrami na pískovišti nebo hraním fotbalu, hrály skupinové hry s míčem, tradiční hry – honičky, chytačky, skákání gumy, zkrátka zde měly velký prostor pro pohybové hry. Protoţe se na zahradě potkávaly obě oddělení druţiny, vznikla velká herní skupina. Na herní repertoár této skupiny měla velký vliv jedna z vychovatelek. Ukazovala dětem nové hry, a pokud o ně projevily zájem, hrála je s nimi a časem je děti ovládaly samy. Přesto někdy vyţadovaly pomoc s pravidly nebo s řízením celé hry. Pro děti byl problém namalovat si skákacího panáka, tak poţádaly vychovatelku. Ta jim ho pomohla namalovat a dál uţ hrály samy. Někdy za ní přišly mladší děti, aby jim pomohla svolat ostatní ke hře. Tradiční hry s pravidly jsou rozděleny navíc podle toho, jakým způsobem se do repertoáru dostaly. První skupinou jsou hry, které se do repertoáru dostaly od dětí. Hra Cukr, káva a Honzo, vstávej se hrají podobným způsobem. Herní skupina si zvolí jednoho, který bude stát na pikole a předříkávat. Tento hráč řídí celou hru, ostatní se snaţí k němu doběhnout a převzít jeho roli. Ten se jim v tom ale snaţí zabránit, v kaţdé hře jiným způsobem. Ve hře Cukr, káva hráč na pikole, stojící k ostatním zády, odříkává co nejrychleji text: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!“. Ostatní se snaţí během odříkávání textu běţet co nejrychleji k němu. Předříkávač se snaţí říkat text co nejrychleji, aby nikdo nestihl doběhnout. Při slově bum se otáčí a hráči musí zůstat „štronzo“, tedy nehnutě stát. Děti záměrně zůstávají ve sloţitých pózách. Honzo, vstávej se hraje podobně, opět je zde předříkávající hráč a skupina hráčů, stojící naproti němu. Skupina volá: „Honzo, vstávej!“ a on se ptá: „Kolik je hodin?“ a pak si zvolí typ pohybu a počet kroků, kterými se k němu skupina přibliţuje, např. ţabí, slepičí, čapí apod.102 Jinak je tomu ve hře Král vysílá své vojsko. Zde proti sobě stojí dvě skupiny dětí, navíc má kaţdá svého krále, tedy jednoho hráče, který organizuje skupinu. Děti stojí vedle sebe a drţí se za ruce. Král zvolí jednoho, který se rozběhne proti protihráčům s cílem rozbít jejich spojení.
102
Pravidla všech her jsou popsána v šesté kapitole. 56
Pokud se mu to zdaří, přidává svému druţstvu dva nové hráče, pokud ne, je sám zajat. Správně by se před začátkem hry měli vybrat dva králové, kteří si pak vybírají své druţstvo. Při rozdělování nastával obvykle problém. Starší chlapci chtěli být v jedné skupině, ale protoţe se jedná o silovou hru, bylo by rozloţení druţstev nevyváţené. Z tohoto důvodu ţádaly mladší děti o zásah vychovatelky. Ta tuto situaci řešila tím, ţe jako krále zvolila nejslabší děti, ty pak měly moţnost vybrat si k sobě silnější hráče. Chlapci byli ovlivněni touhou po vítězství natolik, ţe si přestali uvědomovat, ţe budou-li proti sobě stát nestejně silná druţstva, hra ztratí na zajímavosti. R. Calloise povaţuje v agonálních hrách jako důleţitý prvek právě rovnocennost obou soupeřů, aby takovou hru bylo vůbec moţno hrát. Děti ovšem ne vţdy vnímají hru jen jako pouhou zábavu a nejdůleţitější je pro ně vyhrát, a to jakkoliv. Panáka skákaly hlavně mladší děti, ale jak bylo zmíněno jiţ výše, potřebovaly pomoci s jeho nakreslením. Vychovatelka jim na zem nakreslila skákací pole - Panáka a hru si dále děti organizovaly samy. V této hře hraje kaţdý sám za sebe. Hra Rybičky se také vyskytla jiţ v repertoáru třídy I. Je pravděpodobné, ale ne zcela jisté, ţe ji do druţiny přinesl některý z chlapců. Postavení hráčů je následující: jeden se zvolí za rybáře, tedy za chytače, a ostatní jsou rybičky. Jakmile se řekne: „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“, snaţí se rybičky dostat na druhý břeh, kdo je chycen, stává se také rybářem a ti pak chytají ve dvou, ve třech atd. Hra končí chycením všech. Na zvolení rybáře se děti buď dohodly, nebo se pouţívala rozpočítadla. Další skupinou her jsou ty, které se děti nenaučily od dětí, ale od dospělých, zde od vychovatelky. Jsou zařazeny mezi hry tradiční, přestoţe připomínají spíše hry edukační. Dle slov vychovatelky se ale jedná o hry, které hrávala ona jako dítě a tak je učí děti dál, z tohoto důvodu jsem je zařadila mezi tradiční. V potaz zde beru pouze hry, které si děti oblíbily natolik, ţe jejich hraní navrhovaly samy, tedy ty, které jsou v jejich herním repertoáru aktivní. Většina těchto her je na bázi her sportovních, je při nich důleţitý pohyb, šikovnost. Přítomnost dospělého při takové hře je pro děti značně motivující, touţí ho porazit, coţ jim pomáhá zvyšovat si svou prestiţ. Hra Autíčka je míčová hra, na principu vybíjené a je prodluţována moţností vrátit hráče do hry. Vybitý hráč zůstává stát s roztaţenýma nohama, a kdo jej podleze, vrací ho tím do hry. Některé neoblíbené děti na svou negativní pozici ve skupině doplácejí při hře, nejsou vraceny do hry a po celý průběh hry zůstávají stát. Krabí vybíjená funguje na podobném principu. Vybitý hráč neopouští hru, ale stává se krabem. Obě tyto varianty vybíjené se hrály nejen v druţině, ale také v hodinách tělesné výchovy třídy I. Jejich obliba spočívá v tom, ţe po vybití se hráč má
57
šanci ještě zapojit do hry, coţ vyhovuje zejména slabším hráčům. Navíc jsou pravidla hry velice jednoduchá a děti nepotřebují asistenci dospělých. Balón v kleci a Hra s pyramidou jsou skupinové hry, ve kterých hraje kaţdý proti kaţdému. Obě se odehrávají v kruhu, při první se hráči dotýkají chodidly a snaţí se prohodit míč mezi nohama některého z hráčů. V druhé hře se děti drţí za ruce a snaţí se smýkat protihráčem tak, aby srazil uprostřed postavenou pyramidu. Kanystr je hra zaměřená na rychlost, svůj název získala podle plastového kanystru, se kterým se hraje. Hráči se dělí na dvě skupiny, kaţdý hráč dostane navíc číslo. Vedoucí hry, který není členem ani jedné skupiny, hru řídí. Hráči stejných čísel běţí o závod ke kanystru, rychlejší dostává bod. Všechny tři tyto hry jsou fyzicky poměrně náročné, proto se opakují maximálně dvakrát po sobě. Oheň, voda, bomba a Slepá bába jsou hry odlišného typu. Ani v jedné nerozhoduje rychlost, ale postřeh. Hru Oheň, voda, bomba řídí většinou vychovatelka, protoţe děti chtějí všechny hrát a ne předříkávat. Cílem je spojit si vyřčené slovo se správným pohybem, kdo se splete, vypadává. Mnohdy se hra zvrhne v bláznivé pobíhání a křik, děti spěchající splnit pokyn do sebe naráţejí a padají na zem. Tento zmatek a hromadné veselí jsou ve hře nejvíce oblíbeny. Slepou bábu naučila vychovatelka děti i s tradičním textem: Všichni: „Slepá bábo, kam tě vedu?“ Slepá bába: „Do kouta.“ Všichni: „Co v tom koutě vidíš?“ Slepá bába: „Kohouta.“ Všichni: „V tom kohoutu zlatá niť, tak si mě slepá bábo chyť!“ Obě hry jsou organizovány dospělou osobou, hrají se ale na popud dětí. Hrami netradičními, tedy hrami ovlivněnými masovou kulturou, zde označuji sportovní hry fotbal a fresbee. Fotbal byl doménou starších chlapců, ti si do svých týmů vybírali zásadně sportovně šikovné děti. Ty děti, s kterými si kopat nechtěli, si házely létajícím talířem – fresbee. Fotbal si chlapci hráli sami, o účast vychovatelky neměli zájem. Naopak s létajícím talířem si s dětmi házela i vychovatelka. I venku děti hrály napodobivé hry, ovšem ne v takové míře jako uvnitř. Na zahradě dávaly děti přednost pohybu. Přesto se i zde našly tři náměty – vojenství, strašidla a auta. Vojenství je tradičním námětem snad všech chlapců, zde se nevyhnulo ani dívkám. Tato hra byla zmíněna jiţ v souvislosti s třídou I., kam se z druţiny rozšířila. Odstartoval ji jeden z chlapců, začal nosit vojenské oblečení a doplňky, čímţ inspiroval i ostatní. Vojáci si strategicky si rozdělili zahradu, jako zbraně pouţívali klacky, později i plastové imitace zbraní. Velkým tématem byla druhá světová válka. Hoši hrající tuto hru se bránili pomyslným německým 58
jednotkám. Postupem času chodili oblečení do vojenského také do výuky. Protoţe dívky si s chlapci chtěly rovněţ hrát, zapojily se i ony. Děti hru natolik proţívaly, ţe se stupňovala jejich hranice agresivity, a proto byla hra ze strany pedagogů limitována. Po odchodu hlavního iniciátora ze školy vymizela. Námět strašidel, zde upírů a vlkodlaků, má svůj původ ve filmu s touto tematikou. Hru vytvořila dvojice dětí, chlapec a dívka. Jeden byl upír a jeden vlkodlak. Rozdělili si zahradu na teritoria a různě spolu válčili. Přidávaly se k nim i ostatní děti. Hra neměla dlouhého trvání, hrála se zhruba měsíc. Jako autorskou hru označuji hru Autobus, nebo také Auto, Motorka případně Tramvaj. Hra vznikla v dubnu 2010 na školní zahradě, kde byly za sebou postavené lavičky. Na jedné seděla vychovatelka a na první v řadě si sedl jeden z mladších chlapců. Vychovatelka reagovala, ţe tam sedí jako v autobuse, a chlapec začal předvádět jízdu a vyjmenovávat zastávky. Časem si takto začaly hrát i další děti a hra se stala velmi oblíbenou. Od listopadu 2011 se hra přesunula do prostor druţiny, kde se sestaví autobus pomocí taburetek. Podle počtu a sestavení taburetek lze určit typ vozidla. Hra se zahajuje buď otázkou: „Chceš hrát na autobus?“, nebo tím, ţe si jeden/první hráč sestaví vozidlo. Tento hráč se také stává řidičem a reţíruje hru, na něm je volba zastávek i počet hráčů. V průběhu hry si hráči vymýšlejí čím dál bláznivější názvy zastávek, zpočátku je zde snaha provokovat určité dítě, např. „U Zobáka“, později uţ se stupňují i vulgárnějšími výrazy typu „U hovna“ nebo „Zjebaná“ apod. Celá hra končí smíchem a hromadným pádem hráčů na zem. V tuto chvíli jiţ hru ukončuje pedagog.
6.3 K tradičním hrám Nelze říci, ţe veškeré dětské hry jsou zároveň hrami tradičními. Tradičními hrami jsou myšleny formalizované hry s pravidly, které sice prošly vývojem a změnami, ale udrţely se ţivé dodnes. Dana Bittnerová vysvětluje pojem tradiční hry jako hry s pravidly, jejichţ existenci určují mechanismy tradice, inovace a improvizace. 103 Je pochopitelné, ţe pouze malé mnoţství aktuálních her se hraje beze změn tak, jak je zachytili sběratelé v 19. a první polovině 20. století. 104 V současném terénním výzkumu jsem zaznamenala 39 herních projevů, z toho 22 her lze označit jako tradiční. Z těchto 22 her se 10 hraje stejným způsobem jako v minulosti. Jedná se o následující hry s pravidly: Šibenice, Na schovávanou, Slepá bába, Honzo, vstávej, 103
104
Bittnerová, Dana: Tendence ve vývoji dětského herního repertoáru. Příklad sociálně stratifikačních her deseti aţ jedenáctiletých dětí. Národopisná revue 12, 2002, č. 2, s. 78. Janeček, Petr: Game over? Aktuální témata domácího etnologického studia dětské hry. Národopisná revue 20, 2010, č. 3, s. 157. 59
Král vysílá své vojsko, Zlatá brána a mimetické hry: Na školu, Na rodinu, Na doktora, Na vojáky. U mimetických her se nejedná o stejný způsob hraní, ale o tradiční námět vycházející z ţivota dítěte. V terénu se vyskytují rovněţ hry, které na tradiční navazují, přebírají způsob pohybu nebo téma hry. Mění se pravidla nebo sloţení hráčů. U her, které prošly takovouto změnou, lze stále najít původní rysy tradičních her, především to bývá cíl a pohyb. Z 22 nasbíraných tradičních her je 12 upravených. U těchto her se projevilo pět typů změn. Prvním typem je změna ve smyslu, cíli hry, např. Nebe, peklo, ráj – cílem této hry bylo věštit budoucnost, v aktuální formě hry byla ponechána papírová skládačka, ale namísto hádání budoucnosti do ní byly vepsány škádlivky. Druhým typem změny je posun ve sloţení nebo věku hráčů. Jako příklady poslouţí Skákání gumy - z původně dívčí hry se stala hra pro obě pohlaví, nebo hry, které původně hrávaly nejmenší děti, např. Berany, berany, duc, Kolo, kolo mlýnský, hrají dnes starší chlapci jako silové hry a hry typu ilinx. Shodné zde zůstávají názvy her a slovesný projev, který se k nim váţe. Třetím typem změny je vymizení slovesné sloţky hry (říkadla, dialogu). Z původního dialogu, rozhovoru mezi honičem a honěnými, zbyla jen honička. Ve hře Na vlka probíhá dialog mezi bačou a ovečkami, které se bojí přeběhnout, protoţe se bojí vlka. V terénu se vyskytla hra Rybičky, jeţ je na stejném principu, ale neprobíhá zde ţádný dialog a signálem k začátku honičky je zvolání Rybičky, rybičky, rybáři jedou!, coţ bez celého dialogu působí nesmyslně, protoţe jsou to právě rybáři, kteří vyzývají své oběti k útěku. Čtvrtým typem změny je přidání nového námětu nebo pohybu. Jan Vyhlídal zaznamenal hru Na šustanó,105 ve které se jednalo o vybíjenou, přičemţ se chlapci trefovali do jednoho z nich, jenţ stál u zdi. Přidáním dalšího motivu vznikla z vybíjené nová hra. V terénu jsem zaznamenala tři takto vzniklé hry – Autíčka, Krabí vybíjená a Sanitka. V prvních dvou jmenovaných hrách proběhla změna přidáním nového pohybu – chůze po čtyřech evokovala dětem kraba a podlézání rozkročených hráčů dětem připomínalo auta projíţdějící pod mostem, odtud názvy her. Do vybíjené s názvem Sanitka byl vloţen nový prvek návratu do hry, hráč získal zpět ţivot, odtud název. Pátým typem změny je aktualizace tématu, coţ se týká především mimetických her, ale zasahuje také do her s pravidly. Tradiční námět Na četníky a zloděje si děti přizpůsobily svým současným proţitkům a vznikla hra Na policajty a sprejera. Téma zůstává stejné, ale prošlo modernizací.
105
Vyhlídal, Jan: Hanácké děti. Brno: Tiskem a nákladem benediktinské knihtiskárny, 1909, s. 106. 60
Abych mohla označit hry jako tradiční, bylo nutné je porovnat se staršími sbírkami dětských her. Hry jsem seřadila podle abecedy, přičemţ ke kaţdé z nich uvádím její výskyt v příslušné literatuře. Hru Berany, berany, duc zaznamenal František Bartoš v díle Naše děti106 jako hru rodičů s batolaty. Děti si hru přetvořily na hru typu ilinx, která měla s původním pojetím hry společný pouze název. Následující dvě hry se v terénu hrály stejným způsobem jako v minulosti. Hra Cukr, káva je zaznamenána ve studii Dany Bittnerové Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí, zachytila ji pod názvem Cukr káva limonáda.107 Hra Honzo, vstávej byla poprvé popsána Zdenkou Jelínkovou v díle Dětské hry a říkadla z Horňácka pod názvem Honzo, vstávaj!,108 do svého soupisu her Hry ve městě a na vsi ji přidal Miloš Zapletal a nazval ji Honzo, vstávej.109 Pod stejným názvem ji zachytily také Jana Pospíšilová, píše o ní ve studii Folklór a ţivot dětí ,110 a Dana Bittnerová.111 Hra Kámen, nůţky, papír patří mezi novější hry, uvádí ji Miloš Zapletal jako KÁMEN – NŮŢKY - PAPÍR112 a také Dana Bittnerová pod názvem Kámen nůţky papír.113 Původní a upravenou verzi hry Kolo, kolo mlýnský spojuje říkadlo, které se odříkává při točení. Sledované děti říkaly: Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo bác! František Bartoš zaznamenal říkadlo následovně: Kolo, kolo mlýnské, za štyry rýnské, kolo se nám polámalo, co se na něm mílávalo – čáp! 106
107
108
109 110
111
112 113
Bartoš, František: Naše děti. Jejich ţivot v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i společné práce. Brno: J. Barvič, 1888, s. 12. Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Jelínková, Zdenka: Dětské hry a říkadla z Horňácka. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s 89. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi. Praha: Leprez, 1998, s. 68-69. Pospíšilová, Jana: Folklór a ţivot dětí. In: O. Sirovátka a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a ţivotě lidí v Brně a okolí. Brno: Doplněk, 1993, s. 120. Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5.11.2011. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her II. Hry v klubovně. Praha: Leprez, 1996, s. 114. Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5.11.2011. 61
nebo kolo se nám polámalo, udělalo: klap.114 Josef Dufek v díle Naše Horácko zapsal říkadlo k této hře: Kolo, kolo mlejnský, za čtyry renský, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo udělalo čáp.115 Augusta Šebestová ve svém díle Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky zachycuje říkadlo následovně: Kolo, kolo mlýnský, za štyry rýnský, kolo se nám polámalo, co se na něj hrávalo, tydli, tydli na husličky, čáp.116 S. P. Orlov uvádí ve své sbírce Hry a písně dětí slovanských říkadlo z okolí Prahy: Kolo, kolo mlýnské, za štyry rýnské, kolo se nám polámalo, mnoho škody nadělalo, udělalo bác.117 Silovou hru Král vysílá své vojsko zachytili manţelé Opieovi ve sbírce Children´s Games in Street and Playground pod názvem Red rover.118 Hra probíhala podle stejných pravidel, jako se hraje u sledovaných dětí. Josef Dufek tuto hru zachytil pod jménem Útok na hrad.119 Podobný
114
115 116 117 118 119
Bartoš, František: Naše děti. Jejich ţivot v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i společné práce. Brno: J. Barvič, 1888, s. 193. Dufek, Josef: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí, vlastním nákladem. 1893, s.107. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. 1947, s. 27. Orlov, S. P.: Hry a písně dětí slovanských. Praha: Československá obec sokolská, 1928, s. 97. Opie, I. – Opie, P.: Children´s Games in Street and Playground. Oxford: Clarendon Press, 1969, s. 239. Dufek, Josef: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí, vlastním nákladem. 1893, s. 81. 62
princip, snaha silou těla rozpojit drţení protihráčů, se objevuje ve hře Zvon.120 Augusta Šebestová zapsala podobnou hru Na silný zvon,121 opět zaloţenou na stejném principu. Zapisování mimetických her a jejich námětů nebylo příliš časté, přesto někteří badatelé popsali rovněţ tuto stránku tradičních dětských her. Napodobivé hry popisovali Opieovi. Hru Na doktora zapsali pod anglickým názvem Road accidents,122 zapsali také hru Na policajty a sprejera (tradiční název je Na četníky a zloděje) s anglickým názvem Cops and robbers123, hra Na rodinu nese anglické pojmenování Mothers and fathers124 a hra Na školu se zde nazývá Playing schools.125 Doklady o tématech napodobivých her nalezneme také u Augusty Šebestové, ta zapsala dvě hry, které se vyskytly i při našem při současném výzkumu, a to: Na školu126 a Na vojáků.127 Tradiční hru Na četníky a zloděje zachytili se shodným názvem Jana Pospíšilová128 a Miloš Zapletal. 129 Sledované děti si ji upravily tak, aby odpovídala poţadavkům doby, proto název Na policajty a sprejera. Hru Na rodinu nalezla v terénu Dana Bittnerová, a to u dětí ve čtvrté třídě, 130 kde byla označena jako Hra na rodinu, a v páté třídě. 131 Tam ji děti nazývaly Táta a máma. Hru Na schovávanou lze nalézt téměř v kaţdé sbírce tradičních her, liší se pouze v názvech, průběh hry a její pravidla jsou shodná. K. V. Adámek ve svém díle Lid na Hlinecku zachycuje klasický název hry – Na schovávanou.132 Antonín Václavík tuto hru zaznamenal v díle Luhačovské Zálesí pod názvem Na zaklepávanou,133 protoţe nalezený hráč se „zaklepává“, tedy zapikává. Augusta Šebestová nalezla tuto hru pod názvem Na skovávačku.134
120 121 122 123 124 125 126 127 128
129 130
131
132
133
134
Dufek, Josef: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí, vlastním nákladem. 1893, s. 80. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. 1947, s. 29. Opie, I. – Opie, P.: Children´s Games in Street and Playground. Oxford: Clarendon Press, 1969, s. 334. Tamtéţ, s. 340. Tamtéţ, s. 231. Tamtéţ, s. 333. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. 1947, s. 30. Tamtéţ, s. 30. Pospíšilová, Jana: Folklór a ţivot dětí. In: O. Sirovátka a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a ţivotě lidí v Brně a okolí. Brno: Doplněk, 1993, s. 120. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi. Praha: Leprez, 1998, s. 465 – 467. Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Realita hraní dětských her. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/5/bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Adámek, K. V.: Lid na Hlinecku. Praha: Archeologická komisse při České akademii císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900, s. 66. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930, s. 337. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. 1947, s. 28. 63
Dana Bittnerová zapsala u ţáků 4. třídy tuto hru pod názvem Schovka. 135 Hra Rybičky se zřejmě vyvinula ze starších her podobného principu. V této hře proti sobě stojí skupina a jeden hráč, který honí. Skupina, ačkoliv má početní převahu, se honiče bojí. Ve starších hrách proti sobě stál vlk a ovce – Na vlka, Na ovečky, případně vlk a husy – Na husičky. Podobnou hru zaznamenali Opieovi s názvem Black Peter.136 Hru se jménem Na vlka zachytil František Bartoš v Našich dětech137, také K. V. Adámek v Lidu na Hlinecku.138 Stejnou hru, ale pod odlišným názvem, Na ovečky, popsala Augusta Šebestová139 a Josef František Čečetka.140 Ve sbírce Františky Svobodové – Goldmannové se vyskytuje motiv strašidla, a to ve hře Na strašidlo,141 a motiv ryb ve hře Na ryby.142 Jana Pospíšilová rovněţ zaznamenala tuto hru – Na rybičky a rybáře.143 Při současném výzkumu nalezená hra Na slepou bábu se hrála i s doprovodným říkadlem: Slepá bábo, kam tě vedu? Do kouta. Co v tom koutě vidíš? Kohouta. V tom kohoutu zlatá niť, tak si mě slepá bábo chyť! František Bartoš zaznamenal toto říkadlo následovně: Slepá bábo kam tě vedu? Do kouta. Co tam vidíš? Kohouta a co víc střevíc. Co v tom střevíci? 135
136 137
138
139 140
141
142 143
Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Opie, I. – Opie, P.: Children´s Games in Street and Playground. Oxford: Clarendon Press, 1969, s. 130. Bartoš, František: Naše děti. Jejich ţivot v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i společné práce. Brno: J. Barvič, 1888, s. 196. Adámek, K. V.: Lid na Hlinecku. Praha: Archeologická komise při České akademii císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900, s. 67. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. 1947, s. 36. Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu: lidopisné obrázky z Poděbradska. Praha: V. Kotrba, 1900, s. 4142. Svobodová-Goldmannová, Františka: Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala Olga KadlčíkováHrabalová. Gottwaldov: Krajské muzeum v Gottwaldově, 1958, s. 71. Tamtéţ, s. 67. Pospíšilová, Jana: Folklór a ţivot dětí. In: O. Sirovátka a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a ţivotě lidí v Brně a okolí. Brno: Doplněk, 1993, s. 120. 64
Klubko. Co v tom klubku? Jehlu. Co v té jehle? Niť. Tak si mě slepá bábo chyť.144 Hru Na slepou bábu uvádějí také Augusta Šebestová145 a Miloš Zapletal146, jím zapsané říkadlo zní: Slepá bábo, kam tě vedem? Do kouta. Co v tom koutě? Kohouta. Co v tom kohoutu? Klubko. Co v tom klubku? Niť. Tak si nás, slepá bábo, chyť! Z toho lze vypozorovat, jak se postupem času text zkracoval, současná verze je natolik zredukovaná, aţ působí nesmyslně (V tom kohoutu zlatá niť). Hru Šibenice zaznamenal J. F. Čečetka; shodují se nejen pravidla hry, ale také název – Šibenice.147 Pod názvem Na oběšeného148 ji zapsal Jan Vyhlídal. Hraní Šibenice uvádí také Dana Bittnerová.149
144
145 146 147 148 149
Bartoš, František: Naše děti. Jejich ţivot v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i společné práce. Brno: J. Barvič, 1888, s. 195. Šebestová, Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha, F. Borový. 1947, s. 28. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi. Praha: Leprez, 1998, s. 447. Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu: lidopisné obrázky z Poděbradska. Praha: V. Kotrba, 1900, s. 43. Vyhlídal, Jan: Hanácké děti. Brno: Tiskem a nákladem benediktinské knihtiskárny, 1909, s. 116. Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. 65
Přehled říkadel a her z terénního výzkumu (v abecedním pořádku) Říkadla 1. „Čarovala ryba, aby byla chyba. Čaroval rak, aby bylo tak.“ (12/2010) 2. „Červená růţe – nic ti nepomůţe, červený rýč – uţ je to pryč, červené prase – uţ je to tu zase, červená motyka – mě se to netýká.“ „Červená věţ – do prdele běţ.“ „Červená značka – uţ je tu pračka.“ (10/2010) 3. „Dobrý den, celý den, bába leze komínem. A dědek záchodem, potkali se východem.“ (01/2011) 4. a)
„Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos, boule byla veliká, jako celá A – FRI – KA!“ (04/2009)
b) „Ententyky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos, boule byla veliká,
66
jako celá Afrika. Bába mu ji vymáčkla, tekla z něho O-MÁ-ČKA.“ (04/2009) 5. a) „Kámen, nůţky, papír!“ (11/2009) b) „Kámen, nůţky, papír – teď!“ (04/2009)
c)
„Kámen, nůţky, papír – teď, ať si moucha prdne hned!“ (10/2010)
6. „Kdo lţe, ten krade, do pekla se hrabe.“ (10/2011)
7. „První třída kašička, druhá třída růţička, třetí třída hodní ţáci, čtvrtá třída poškoláci, pátá třída medvědi, protoţe nic nevědí.“ (12/2009) 8. „První slovo platí, druhý leze z gatí a třetí neplatí, protoţe je bez gatí“ (10/2011)
67
9. Škádlivky: a) Chlapci, který velice často mluví a skáče lidem do řeči, se děti posmívají: „Jobák – zobák“ případně „Jobáček – zobáček“. b) Chlapci, který se jmenuje Buchníček a rád jí, říkají: „Buchta, Buchtička“. c) Na chlapce se jménem Petr Chytil volaly: „Pes chytil Petra“. d) Chlapec s příjmením Kubát, dostal označení „Kabát“. e) Danielovi se smály: „Daneček blbeček“. f) Nejmladší a nejmenší chlapec se jménem Jánský, ve třídě dostal posměšné označení „Jeníček“. g) Kdyţ si jeden z chlapců nechal ostříhat vlasy, říkaly mu děti „Melounek“. h) Chlapec se jménem Pernes dostal označení „Perníček“. i) Dívce z vedlejší třídy říkali: „Lenka plenka podprsenka!“ (průběţně během roku 2010/2011) 10. „U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola pryč.“ (11/2009) 11. „Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem.“ (11/2009)
68
Hry 1. Autíčka – jedná se o hru na principu vybíjené, jako pomůcka se zde pouţívá míč. Hraje se také ve variantě honičky, pravidla jsou stejná, ale dotek míčem je nahrazen dotykem ruky. Hraje různý počet hráčů, nejméně však pět. Vybitý hráč zůstává stát s roztaţenýma nohama. Zachránit, tedy vrátit do hry, ho můţe hráč, který ho podleze. Hra končí, jakmile ve hře zůstane poslední hráč. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009 a 2010. 2. Autobus – hra vznikla v dubnu 2010 na školní zahradě. Děti si rozestavily lavičky tak, aby připomínaly sedačky v autobuse. Hráč sedící v první řadě se stává řidičem a reţíruje hru, na něm je volba zastávek i počet hráčů. Vyjmenovávají jména zastávek a v průběhu hry si vymýšlí vlastní názvy. Od listopadu 2011 se tato hra přesunula do prostor druţiny, kde se sestaví autobus pomocí taburetek. 3. Balón v kleci – hráči se rozestoupí do kruhu s roztaţenýma nohama tak, aby se dotýkali chodidly. Uprostřed tohoto kruhu je míč. Cílem je vyřadit protihráče tím, ţe mu rukou pošle míč mezi nohy. Komu projde takto míč poprvé, brání se jen jednou rukou, pokud se tak stane podruhé, otáčí se hráč zády. Pokud míč projde hráči potřetí, vypadává ze hry a kruh se zuţuje. Vyhrává poslední hráč. Hrála se od dubna do června 2011. 4. Berany, berany, duc – hra je volně inspirovaná hrou malých dětí. Dva chlapci klečí na zemi proti sobě. Se slovy „Berany, berany, duc!“ se trkají do hlavy. Hra se objevila a opakovala v prosinci a v lednu 2011. V únoru 2011 se hra modifikovala, chlapci si mezi sebou posílali míč, tím ţe do něj trkali. 5. Cukr, káva – děti si zvolí hlavního hráče, který stojí naproti nim ve větší vzdálenosti. Hlavní hráč řídí celou hru, otočí se k ostatním zády a odříkává formuli: „Cukr, káva,limonáda čaj, rum, bum!“, přičemţ se snaţí o co nejrychlejší vyslovení. Během těchto slov se ostatní hráči snaţí dostat k němu. Na slovo bum zůstávají stát bez hnutí. Kdyţ mají zůstat bez hnutí, postaví se schválně do co nejbizarnějších postojů. Kdo se pohne, vrací se na start, o čemţ rozhoduje hlavní hráč. Ten hráč, který se ho jako první dotkne, získává jeho roli a hra začíná znovu. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012.
69
6. Černá díra - děti si stavěly taburetové kostky vedle sebe tak, ţe mezi nimi vznikl prostor. Kdyţ si na taburetky lehly a někdo z nich spadl do onoho prostoru, volal, ţe padá do černé díry a pokoušel se ostatní strhnout s sebou. Nakonec leţeli všichni na zemi na hromadě. Pointa této hry spočívá v padání mezi kostky, jejich bourání a padání na ostatní. Vzhledem k tomu, ţe se činnost opakovala, lze ji povaţovat za hru. Hrála se v březnu a v dubnu 2011. 7. Domeček, stromeček, hříbeček – hra, jejímţ cílem je zmást protihráče tak, aby udělal chybu. Jeden z hráčů je rozhodčím hry, ostatní stojí naproti němu. Na povel domeček hráči zvednou ruce nad hlavu a spojí je jako střechu, na povel stromeček rozpaţí a na povel hříbeček si dřepnou. Rozhodčí rychle a nepravidelně mění povely. Ten, kdo se splete, vypadává. Vítězí poslední hráč a stává se rozhodčím. Tuto hru hrají minimálně tři hráči. Hra se hrála ve školním roce 2009/2010. 8. Dostihy – děti se posadí vedle sebe nejlépe na ţidle a poloţí si dlaně na kolena. Jeden hráč předříkává, bývá to většinou vychovatelka. Dlaně symbolizují koňská kopyta, předříkávač odstartuje závod slovy „Připravit, pozor, start“ a koně vybíhají, hráči předvádí pohyb kopyt. Předříkávač určuje další průběh hry, např. „zatáčka vlevo/vpravo“ - hráči se naklánějí a chvíli běţí po sousedových kolenou, „překáţka (můţe být dvojitá nebo trojitá)“ – hráči vyskočí, „vodní překáţka“ – vyskočí, chytí si nos a dřepnou si, „bahno“ – pohybují dlaněmi pomalu, „cílová rovinka“ – hráči pohybují dlaněmi co nejrychleji. Hra končí doběhnutím do cíle. Hra se hrála ve školním roce 2009/2010. 9. Ejč of empajrs – hra se hrála od listopadu 2009 do března 2010 ve školní druţině. Je inspirovaná počítačovou hrou Age of empires, coţ je strategická hra ze středověku. Dva chlapci si vyrobili z papírů zbroj a zbraně a simulovali souboj. Ve hře si byli naprosto rovnocenní, a i kdyţ se k nim chtěli někteří přidat, nebylo jim to dovoleno. 10. Honzo, vstávej – hráči si zvolí vedoucího hry, ten stojí ve větší vzdálenosti naproti ostatním hráčům a volá na ně „Honzo, vstávej!“ a oni odpovídají „Kolik je hodin?“. Vedoucí hry si vybere některé z formulí a přidá číslo, tedy o kolik kroků se mají přiblíţit: čapí – rukama se předvádí klapání zobáku a nohy se zvedají vysoko, ţabí – skoky v dřepu, slepičí – chodidlo se dá těsně před druhé, mravenčí – malinké krůčky, sloní – co největší kroky, babička pletla – utíká se vpřed a babička párala – utíká se vzad. Vyhrává ten, kdo se jako první dotkne Honzy a přebírá jeho roli. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009/2010 i 2010/2011. 70
11. Hra s pyramidou – v prostoru se postaví pyramida ze tří klacků nebo dřívek. Hráči se postaví kolem pyramidy dokola a drţí se za ruce. Cílem je přetahovat se tak, aby některý z hráčů shodil pyramidu, ten vypadává. Hrála se v červnu 2009. 12. Kanystr – je hra na rychlost. Hráči se rozdělí do dvou skupin. V rámci kaţdé skupiny dostane kaţdý hráč číslo podle počtu hráčů. Skupiny stojí proti sobě na větší vzdálenost a doprostřed mezi ně se postaví určený předmět (většinou se jednalo o plastový kanystr, odtud název hry). Vedoucí hry řekne číslo a hráči, kterým číslo patří, vybíhají k předmětu. Který hráč je uprostřed dříve, získává bod pro svou skupinu. Vyhrává skupina s vyšším počtem bodů. Hrála se v dubnu aţ červnu 2010. 13. Krabí vybíjená – jedna z variant vybíjené, ten, kdo je vybitý, se stává krabem. Zaujme pozici na všech čtyřech, zády k zemi, a pohybuje se jako krab. Jeho úkolem je chytat další hráče, pokud se jich dotkne, také oni se stávají kraby. Hra většinou nemá vítěze, končí, jakmile se ze všech hráčů stanou krabi, pak můţe hra začít znovu. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012. 14. Král vysílá své vojsko – hráči se rozdělí do dvou skupin a kaţdá si zvolí svého krále, (někdy se naopak vylosují dva králové a ti si vyberou svou skupinu). Druţstva se postaví naproti sobě na větší vzdálenost. Všichni se drţí za ruce. Hru začíná král jedné ze skupin slovy „Král vysílá do boje…“ a přidá něčí jméno. Ten má za úkol běţet proti druhé skupině a prorazit jejich drţení. Koho prorazí, ten přechází na druhou stranu. Hra končí, pokud zůstane jeden z králů osamocen, nebo je-li král zajat. Tato hra se hrála ve školním roce 2009/2010. 15. Maminka šla do krámu – cílem hry je trénovat paměť. Hráči sedí v kruhu a jeden z nich začne odříkávat „Maminka šla do krámu a koupila tam housku.“. Další hráč opakuje stejnou větu a přidá nové slovo. Kdo si nezapamatuje správné pořadí, vypadává. Další variantou je věta „Šli jsme do zoo a viděli jsme tam…“. Hra se hrála ve školním roce 2009/2010. 16. Město, jméno, zvíře, věc – princip hry spočívá ve vymýšlení daných slov na určité písmeno. Písmeno se vybírá tak, ţe vybraný hráč v duchu odříkává abecedu a jiný ho zastaví. Hra se hrála pouze jedno odpoledne v únoru 2011.
71
17. Motorky – varianta hry autobus. Ze dvou taburetek si dva hráči sestaví motorku a jedou spolu o závod (imaginárně). Navzájem do sebe vráţí, předvádějí nárazy a dopravní nehody. Hra končí pádem obou na podlahu. 18. Na Dextra – hra inspirovaná seriálem o vrahovi. Vznikla v lednu 2011, opakovaně ji hrají chlapec s dívkou ve školní druţině. Hra začíná zvoláním „Jsem Dextr!“, načeţ začne chlapec dívku honit, ta se schovává, hraje oběť. Někdy se ke hře přidají i další hráči v rolích ochránců. Hra většinou končí valnou hromadou. Můţe končit také chycením oběti a pak na tuto hru volně navazuje hra Na doktora. 19. Na doktora – hra se hrála v roce 2009/2010 I 2010/2011, základní pomůckou při hře je kufřík s lékařským náčiním (hračka), pomocí něhoţ se léčí. Většinou tato hra navazuje na jiné hry (Na rodinu, Na restauraci, Na Dextra apod.), role jsou v ní tedy předem rozdané. Roli pacienta má hráč z předešlé hry a roli doktora někdo, kdo se předchozí hry neúčastnil. 20. Na Plísňáka – hra vznikla v listopadu 2010. Jeden z chlapců se během výuky dotkl zplesnivělých listů ze stromu a spoluţáci ho nazvali Plísňákem. O přestávce na něj touto přezdívkou volali a on je začal honit. Pokud se někoho dotkl, oznámil mu: „Máš na sobě taky plíseň!“. Takto stigmatizovaný spoluţák se mohl očistit, pokud se dotkl očistného předmětu. Tato hra se hrála týden, poté byla zakázána učitelkou, protoţe působila jako uráţlivá. Zákaz byl respektován, nicméně v únoru 2011 se opět vyskytla. 21. Na policajty a sprejera 150 – hra se hrála během jednoho dopoledne v lednu 2011. Jeden z chlapců dostal roli sprejera a byl po třídě honěn ostatními, kteří hráli policisty. Hru ukončila učitelka, respektive její příchod do třídy. 22. Na rodinu – je hra především dívčí, zapojují se ale i chlapci. Základní role jsou matka a otec, podruţnější role pak dítě nebo zvíře. V roce 2010 hru hrála především dvojice dívek. Vţdy se jednalo o setkání dvou kamarádek, které spolu přebalovaly děti, krmily je, vařily a uklízely. Role otce zde nebyla. Poté, co obě dívky přestaly navštěvovat školní druţinu (12/2010), se hra změnila. Do druţiny nastoupila nová dívka, která často inscenovala hru na rodinu. Tentokrát ale obsadila také roli otce a zvířat.
150
Název ponechávám tak, jak ho vyslovují děti, tedy nespisovně. 72
23. Na školu – hra se hrála ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012), jsou zde role učitelky a ţáka, případně ţáků. V druţině, kde je pouze jedna dívka, je to ona, kdo dostává roli učitelky. Ve hře se vyuţívájí tabule, křídy a sešity. 24. Na upíry a vlkodlaky – hra se objevila a hrála v dubnu a červnu 2011, děti se rozdělily na dvě skupiny – upíry a vlkodlaky a rozdělily si také území školní zahrady. Snaţily se zvětšovat si území, honily se. Hra neměla pevnější pravidla. 25. Oheň, voda, bomba – cílem této hry je zmást hráče. Jeden z hráčů je rozhodčí, ten začne hru zvoláním jednoho ze slov. Na slovo voda se hráči nesmí dotýkat země, na slovo oheň se musí postavit do kouta a na slovo bomba si lehnou na zem. Kdo se splete, vypadává ze hry. Vítěz se stává rozhodčím další hry. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012. 26. Panák – na zem se namaluje stylizovaný panák s čísly v polích, hráči stojí v řadě a kamínkem si určí pole, na které nesmí skočit. Skáče se po jedné noze. Tato hra se hrála ve školním roce 2009/2010. 27. Pálkovaná – nejedná se o skutečný název hry, tento herní projev se vyskytl v druţině v lednu 2011 a byl zakázán. Principem bylo posílat si po zemi autíčko, nejprve za pomoci rukou – plácnutím na plocho, jakoby pálkou, v průběhu hry pak PET lahvemi. Cílem bylo dát co největší ránu, ale současně se trefit na spoluhráče. 28. Rybičky – hra na principu chytačky, děti si zvolí jednoho, ten bude rybářem. Stojí naproti ostatním - rybičkám. Rybář říká: „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“. Poté vybíhají rybičky i rybář proti sobě. Koho se podaří chytit, stává se také rybářem. Hra končí, jakmile zůstane v poli jen jediná ryba. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012. 29. Sanitka – je variantou vybíjené, kdy je moţné vrátit se zpět do hry. Hráč se můţe vrátit do hry v případě, ţe ten, kdo ho vybil, je sám vybit. Tuto novou variantu navrhl spoluţákům jeden z chlapců. Na dotaz, kde se ji naučil, odpověděl: „Ve skautu.“ (cit. 2/2011).
73
30. Skákání gumy – tuto hru děti naučila vychovatelka tak, jak ji znala ze svého dětství. Skoky, pozice ani sady nenesou ţádný název, pouze se číslují. Sad je celkem pět, odlišují se pozicí gumy: při jedničkách se guma se drţí u kotníků, u dvojek je guma v půli lýtek, trojky jsou v úrovni kolen, čtverky se drţí v půli stehen a při pětkách je guma drţena v pase. Kaţdá sada má pět typů skoků. Sada se skáče nejprve snoţmo, pak po jedné noze, po druhé noze a na závěr zkřiţmo. 31. Slepá bába – hra typu chytačka/honička, zvolí se hráč, ten je slepá bába. Ostatní mu zaváţí oči šátkem a roztočí ho. Při roztáčení se odříkává dialog: Ten, kdo roztáčí nebo všichni: „Slepá bábo, kam tě vedu?“ Slepá bába: „Do kouta.“ Všichni: „Co v tom koutě vidíš?“ Slepá bába: „Kohouta.“ Všichni: „V tom kohoutu zlatá niť, tak si mě slepá bábo chyť!“ Roli slepé báby přebírá chycený hráč. 32. Sportovní hry – ze sportovních her, které hrály děti ve volných chvílích, se nejvíce objevoval fotbal, frisbee (létající talíř) a házení na koš. Házení na koš nehrály děti podle pravidel basketbalu, ale jako Krále střelců – hráči stojí v řadě pod basketbalovým košem, pokud první dá koš, musí ho hráč stojící za ním dát také, jinak vypadává ze hry. Výherce se stává králem střelců. Tyto hry se hrály ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012. 33. Stolní a karetní hry - jedná se o karetní hry z oblasti herního průmyslu, hrály se především následující: Černý Petr, Kvarteto, Pexeso, Pexetrio. Karetní hra, jejíţ pravidla si děti vymyslely samy, byla Válka – hraje se s ţolíkovými nebo jinými kartami, kde je jasně dané, která má větší hodnotu. Všechny karty se rozdají mezi všechny hráče. Na začátku kola kaţdý hráč vyloţí jednu kartu, ten kdo vyloţil nejvyšší, bere vše. Ze stolních her se nejčastěji hrály následující: Člověče, nezlob se, Mlýn, Superfarmář, Twister, Z pohádky do pohádky. Tyto hry se hrály ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012. 34. Šibenice – děti si zvolí hlavního hráče, který řídí celou hru. Vymyslí si slovo a napíše na tabuli nebo na papír pouze první a poslední písmeno. Ostatní hráči posléze hádají písmena, za špatný tip se kreslí formalizovaný kopeček s oběšencem. Ten, kdo slovo uhodne,
74
stává se novým rozhodčím. Tato hra se hrála ve školních rocích 2009/2010, 2010/2011 i 2011/2012. 35. Valná hromada – nejedná se o samostatnou hru, spíše o herní projev. Ani děti ho jako hru neoznačují, je to zakončení většiny spontánních her, kdy účastníci hry spadnou jeden na druhého. Vše je doprovázeno smíchem a křikem. 36. Vojáci – hra se hrála od března do června 2010. Pod vlivem jednoho chlapce si většina ostatních pořizovala vojenské košile, ešusy, čepice a odznaky. Po obědě si oblékli vojenské oblečení a jakmile vstoupili s druţinou na školní zahradu, začalo se hrát. Hrála se zákopová válka. Hráči se různě se dělili do skupinek, unášeli rukojmí, schovávali se. Prolézačky představovaly tanky a obrněné vozy. Do hry zapojili i děti, které si s nimi nehrály, dokonce i učitelky. Všichni pro ně byli civilisté, které buď chránili, nebo obléhali. Časem oblékali vojenské věci i ve škole, na chodbách na sebe salutovali a domlouvali si strategie. Po přestoupení iniciátora na jinou školu se hra přestala hrát. 37. Vybíjená – je míčová hra, jejímţ cílem je vybít, tedy trefit míčem, všechny protihráče. Hraje se v několika variantách – kolektivní, na druţstva, na třetího. 38. Zimní hry – hrály se, kdyţ napadl sníh, děti stavěly na školní zahradě sněhuláky a jezdily na bobech a plastových talířích. Nejoblíbenější zimní aktivitou je koulování. Většinou se děti rozdělí na dvě skupiny, kaţdá si najde svůj úkryt a připraví si koule. Pak proběhne střelba. Jediným pravidlem je, aby koule byly připravené pouze ze sněhu, ne z ledu. 39. Zlatá brána – nepatří do aktivního herního repertoáru, ale na výzvu mi děti hru předvedly. Zpívaly následující text a přitom dvojice postavila stylizovanou bránu. Ostatní děti bránou procházejí, na poslední slabiku „tem“ spustí ruce a dotyčného chytí. Hru prý znají ze školky. Hru mi děti předvedly v prosinci 2010. „Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem.“ 75
Závěr Probádání terénu ukázalo, ţe dětské hry, které spadají pod dětský folklor, jsou jevem stále ţivým, neustále se měnícím a zároveň zůstávají z části tradiční. Herní projevy dnešních dětí ovlivňují tři zdroje – herní průmysl a média, která ho propagují, dospělí, kteří s dětmi pracují a v neposlední řadě děti samy. Média jako televize, počítačové hry a internet nabízejí dětem moderní, přesněji řečeno módní témata, která děti přejímají a zapracovávají do svých her. Právě z tohoto důvodu jsem se věnovala také hrám nabízeným herním průmyslem, přestoţe tato témata nemívají dlouhého trvání a děti poměrně rychle omrzí. Děti často vyprávěly, kolik času doma stráví hraním na počítači, coţ dle mého názoru souvisí s tím, ţe kamarádské vztahy se mezi dětmi tvoří nejvíce ve škole. Protoţe ZŠ Modrá navštěvují děti z širšího teritoria, některé dokonce dojíţdí ze vzdálenějších obcí, mnohdy se stává, ţe se svými kamarády nemohou potkávat odpoledne. Proto si doma jako partnera pro hru volí počítač. V terénu bylo znatelné, ţe jsou-li spolu děti pohromadě, věnují se raději kolektivním hrám. Badatelé se shodují, ţe hra je pro dítě přirozená, ţe je jeho základním projevem. Toto tvrzení se dle mého názoru týká individuální dětské hry, kterou si dítě nacvičuje a zkouší si tak různé chování a rozvíjí způsoby řeči. Kolektivní hře musí dítě někdo naučit, musí od někoho „odkoukat“ pouţívání pravidel, vhodné herní chování a jednání. Musí z reakcí ostatních odpozorovat, ţe prohra se dá snášet v klidu, ţe hra je zábavná. Dříve bylo zvykem, ţe těmto způsobům se mladší dítě učilo od starších. Starší děti pro ně byly závazným vzorem. Ze současného pozorování zjišťuji, ţe je tomu jinak. Děti druhého školního stupně nepřijímají mezi sebe děti z prvního stupně. Navíc starší děti povaţují hraní formalizovaných her za trapné. Proto zde tuto roli přejaly hlavně vychovatelky. U mnou sledovaných skupin měly právě ony velký vliv na herní repertoár dětí. Nabízely jim hry, které byly jiţ zapomenuty a děti je přijaly a dále hrály. Vliv dospělých na dětskou hru nevnímám jako negativní jev, protoţe i z nabídnutých her si děti vybírají, vše projde jejich cenzurou a úpravami vzniklá hra opět podléhá estetickým a pohybovým nárokům samotných dětí. Otázkou je, zda existuje rozdíl mezi herními projevy dětí z běţných škol a dětí ze školy speciální. Rozdílů lze vysledovat hned několik. Jedním z nich je fakt, ţe hyperaktivní děti s poruchou pozornosti rychleji střídají hry. Nebaví je hrát jednu hru v několika opakováních, ale lepší je pro ně hrát více různých her. Deskové hry a hry vyţadující trpělivost jsou oblíbené, ale často při nich dochází k hádkám, děti s ADHD nevydrţí čekat celé kolo, neţ odehrají ostatní. Protoţe se projevují jako infantilnější neţ běţné děti v jejich věku, mají sklon k podvádění a překrucování
pravidel.
V mimetických
hrách
76
projevují
značnou
dávku
fantazie
a představivosti, coţ souvisí s jejich mnohdy nadprůměrným intelektem. Negativním rysem jejich diagnózy, který se odráţí i v jejich hrách, je agresivita. Hlavně soutěţivé hry hrají s vervou a prudkostí, která můţe přejít právě v agresi. Mnohdy nejsou schopné hru dokončit, uráţí se a opouští hru. Svého činu vzápětí litují. Děti s lehkým mentálním postiţením mají naopak s fantazií většinou problém, neumějí si vymyslet vlastní hru, ale vděčně přijmou hru od ostatních. Pokud si určitou hru oblíbí, hrají ji velmi často. Pro ostatní děti bývají slabšími protihráči. Domnívám se, ţe ačkoliv se tyto děti odlišují od ostatních, jejich herní repertoár je bohatší, a to z jednoho důvodu. Takto postiţeným dětem je nutné vyplnit čas, věnuje se jim mnoho dospělých a ti s nimi také komunikují prostřednictvím hry. Dospělí se zde řídí myšlenkou „kdo si hraje, nezlobí“. Nabízejí dětem hry a ty je buď přijmou, nebo ne. Kdyţ jsem pátrala, odkud pochází hra Rybičky, kterou hrála většina dětí prvního stupně, zjistila jsem, ţe ji děti znají z krouţku psychomotoriky. Ten vedla učitelka, která tam jiţ více neţ dva roky neučí. Hra zůstala a je mezi dětmi předávána dál. Děti pouţívají hru k ujasnění a vyjádření sociálního postavení ve skupině. Vůdčí typy nejen, ţe vybírají hry do herního repertoáru, ale také vytvářejí vlastní hry, dostávají hlavní role a mají výhody prvního tahu. Nepřijímané děti dostávají podřadnější role a jejich hry jsou většinou odmítnuty. Nejlépe je struktura skupiny vidět ve hře Na rodinu. Nejúspěšnější dívka dostává roli matky a k sobě si vybírá partnera, rovněţ chlapce zaujímajícího vysokou sociální pozici. Ostatní děti dostávají role příbuzných, opět podle stejného klíče – uznávané děti dostávají role dětí, případně strýčků a tetiček. Čím slabší jedinec, tím vzdálenější příbuzný. Nejpodřadnější role byla role zvířete. Kolektiv vyuţívá hru a některé typy říkadel k potrestání jedince. Nepřizvání ke hře s patřičným odůvodněním, které shrnuje všechna provinění, působí na dítě silněji neţ pokárání dospělých. Různými posměšky a škádlivkami se trestá také nevhodné chování ve výuce. Pokud někdo zlobí a ostatním jeho chování vadí, vytvoří mu přezdívku, např. Zobák. Přezdívkou ho oslovují pouze v případě, ţe se nechová tak, jak má. Došla jsem k závěru, ţe i dnešní děti si umí hrát a své hry si uţít stejně jako děti před sto lety, coţ dokazuje počet tradičních her, které jsou staré více neţ sto let. Jedinou zábavou dnešních dětí tedy není pouze počítač, i kdyţ by bylo scestné tvrdit, ţe je neovlivňuje. Stává se, ţe si děti promítají motivy z počítačové hry do svých vlastních, autorských her. Dětem stačí nabídnout nebo připomenout, co všechno je moţné hrát, a oţivit jim pravidla starých her.
77
Seznam použité a citované literatury
Adámek, Karel Václav: Lid na Hlinecku. Praha: Archeologická komisse při České akademii císaře F. Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1900. Allen, K. E.: Přehled vývoje dítěte, od prenatálního vývoje do 8 let. Praha: Portál, 2005. Avedon, E. – Sutton-Smith, B. (eds.): The study of games. New York: Wiley, 1971. Bačkora, Štěpán: Dětské hry a zábavy. Praha: vlastním nákladem, 1855. Bartoš, František: Naše děti. Jejich ţivot v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poesie, zábavy, hry i společné práce. Brno: J. Barvič, 1888. Beneš, Bohuslav (ed.): Česká lidová slovesnost. Výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon, 1990. Bittnerová, Dana: Dětská hra a etnologie. Pedagogika, č. 4, 2001, s. 514 -524. Bittnerová, Dana.: Dětský památník – příklad transmise a transformace kulturního fenoménu. In: Kol. autorů: Transmise kultury a škola. Cahiers du Cefres 15, Praha: Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách, 1998, s.159–170. Bittnerová, Dana: Přezdívka v kontextu kultury dětské skupiny. In: Lidé města 8. Praha: Institut základů vzdělanosti ad., 1996, s. 55–62. Bittnerová, Dana: Skákání gumy v druhé polovině 90. let 20. století. In: Lidé města 2. Praha: Institut základů vzdělanosti ad., 1999, s. 107–121. Bittnerová, Dana: Téma dopisu v naivní poezii dospívajících dívek. Český lid 86, 1999, č. 4, s. 311– 324. Bittnerová, Dana: Tendence ve vývoji dětského herního repertoáru. Příklad sociálně stratifikačních her deseti aţ jedenáctiletých dětí. Národopisná revue 12, 2002, č. 2, s. 72-78. Bittnerová, Dana: Tendence ve vývoji dětských her divadelního charakteru. Národopisná revue 20, 2010, č. 3, s. 162-171. Bittnerová, Dana: „Tleskací hry“ – ukázka variačního procesu. Lidé města 10. Praha: Institut základů vzdělanosti ad., 2003, s. 115–135. Bittnerová, Dana: Transmise dětských formalizovaných her v herním repertoáru dětské skupiny. Český lid 86, 1999, č. 4, s. 315–323. Bogatyrev, Petr: Lidové divadlo české a slovenské. Praha: František Borový a Národopisná společnost Československá, 1940. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard- (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. Buzan, Tony: Mentální mapování. Praha: Portál, 2007.
78
Caillois, Roger: Hry a lidé. Praha: Nakladatelství studia Ypsilon, 1998. Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu: lidopisné obrázky z Poděbradska. Praha: V. Kotrba, 1900. Drtílková, Ivana - Šerý, Omar et al.: Hyperkinetická porucha ADHD. Praha: Galén, 2007. Dufek, Josef: Naše Horácko jindy a nyní. Velké Meziříčí: vlastním nákladem, 1893. Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. S přílohou nápěvů. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1864. Filipec, Josef: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2005. Fink, Eugen: Hra jako symbol světa. Praha: Československý spisovatel, 1993. Gomme, Alice B.: Traditional games of England, Scotland, and Ireland. Vol. I.–II. London: David Nutt, 1894–1898. Gottlieb, J. – Klipcová, B: (eds.): Za hrou do muzea – a zpět! Jičín: Regionální muzeum a galerie v Jičíně, 2007. Hrabalová, Olga: Dětský folklór. K současnému stavu jeho českých pramenů a literatury. Český lid 62, 1972, s. 140–150. Hrabalová, Olga – Jelínková, Z. – Pospíšilová, J. – Šrámková, M. – Toncrová, M.: Jak ţije folklor mezi dětmi. Národopisné aktuality, č. 17, 1980, s. 31–38. Hrabalová, Olga: Folklór dětí v díle Františka Bartoše. In: Ze ţivota a díla Františka Bartoše, Sborník studií. Gottwaldov: Krajské museum v Gottwaldově, 1957, s. 81–86. Hrabalová, Olga: K dětskému folklóru a jeho třídění. Český lid 46, 1959, s. 97–103. Huizinga, Johan: Homo ludens. O původu kultury ve hře. Praha: Dauphin, 2000. Janeček, Petr: Game over? Aktuální témata domácího etnologického studia dětské hry. Národopisná revue 20, 2010, č. 3, s. 155 – 161. Janeček, Petr: Dětský numinózní slovesný folklor a jeho mezinárodní paralely. Dětský folklor dnes (proměny funkcí). Stráţnice: Národní ústav lidové kultury, 2007, s. 90–105. Jelínková, Zdenka: Dětské hry, říkadla, písně a popěvky z Horácka. Třebíč: OKS B. Václavka, 1983. Jelínková, Zdenka: Dětské hry a říkadla z Horňácka. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954. Jelínková, Zdenka.: Dětské taneční hry z Valašska. Gottwaldov: OKS, 1985. Jelínková, Zdenka: Říkadla, hry a tance dětí z Dolňácka. Uherské Hradiště: Okresní osvětový dům, 1967. Jelínková, Zdenka: Za našó rájó. Brno: MKS S. K. Neumanna, 1982.
79
Kučera, Miloš: Formy citů: Lacanovská teorie. Praha: Karolinum, 2008. Kučera, Miloš: Školní etnografie. Přehled problematiky. Praha: Pedagogická fakulta UK, 1992. Klusák, Miroslav – Kučera, Miloš: Dětské hry – games. Praha: Karolinum, 2010. Klusák, Miroslav – Kučera, Miloš: Ke klasifikaci dětských her. Národopisná revue 20, 2010, č. 3, s. 185 - 194. Leščák, Milan - Sirovátka, Oldřich: Folklór a folkloristika. Bratislava: Smena, 1982. Mišurec, Zdeněk: Dětské hry. In: Brouček, S. – Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. Opie, Iona – Opie, Peter: Children´s Games in Street and Playground. Oxford: Clarendon Press, 1969. Orlov, Semjon Petrovič: Hry a písně dětí slovanských. Praha: Československá obec sokolská, 1928. Piaget, Jean – Inhelder, Bärbel: Psychologie dítěte. Praha: Portál, 2000. Pospíšilová, Jana: Dětské slavnosti v Brně na přelomu 19. a 20. Století. In: Frolec, V. (ed.): Město: Prostor, lidé, slavnosti. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1990, s. 87–94. Pospíšilová, Jana: Dětský folklor. In: Jančář J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská, nová řada. Stráţnice – Brno: Ústav lidové kultury ve Stráţnici – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2000, s. 265–269. Pospíšilová, Jana: Dítě a práce. Národopisná revue 12, 2002, č. 2, s. 68–71. Pospíšilová, Jana: Folklór a ţivot dětí. In: O. Sirovátka a kol.: Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a ţivotě lidí v Brně a okolí. Brno: Doplněk, 1993, s. 110–121. Pospíšilová, Jana: Jak chodí Mikuláši v Brně na Heinrichově ulici. In: Frolec V. (ed.): Obřadní obchůzky. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uh. Hradišti a Ústav lidové kultury ve Stráţnici, 1988, s. 77–83. Pospíšilová, Jana: Kultura dětí. In: Tyllner, L. (ed.): Kultura. Společnost. Tradice. I. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., 2005. Pospíšilová, Jana: Kultura a folklor dětí. Kapitoly o dětských zábavách a současném (převáţně) slovesném folkloru dětí na Moravě. Disertační práce: Masarykova univerzita, Ústav evropské etnologie, Brno, 2008. Pospíšilová, Jana: Lidová slovesnost a humor ve školních lavicích. In: Tradičná ľudová kultúra a výchova v Európe. Nitra: Katedra folkloristiky a regionalistiky VŠPg, 1994, s. 87–92.
80
Pospíšilová, Jana: Náramky přátelství - nadnárodní prvek v současném odívání mládeţe. In: Evropský kulturní prostor – jednota v rozmanitosti. (Europäischer Kulturraum - Einheit in Vielfalt.) Sborník z 10. etnokartografického sympozia (Třešť 25. - 29. 3. 1996). Suplement Českého lidu 84, 1997, s. 230–234. Pospíšilová, Jana: O hrách a zábavách dnešních dětí. In: Toncrová M. (ed.): Národopisné studie o Brně. Brno: ÚEF ČSAV, 1990, s. 172–184. Pospíšilová, Jana: Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mládeţe s ukázkami. Brno: Etnologický ústav, 2003. Pospíšilová, Jana: Současné zvykoslovné tradice v ţivotě dětí. In: Frolec V. (ed.): Dítě a tradice lidové kultury. Brno: Blok, 1980, s. 106–109. Pospíšilová, Jana: Ze ţivota brněnských mateřských škol na přelomu století. Český lid 75, 1988, s. 111–114. Příhoda, Václav: Ontogeneze lidské psychiky I, Vývoj člověka do patnácti let. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1997. Sirovátka O: Čítanka české lidové slovesnosti. Z lidových písní, vyprávění, říkadel a her. Brno: Masarykova univerzita, 1992. Sokol, Jan: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 2007. Sušil, František: Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha: Vyšehrad, 1951. Svobodová-Goldmannová, Františka: Říkadla a hry slováckých dětí. Uspořádala a zpracovala Olga Kadlčíková-Hrabalová. Gottwaldov: Krajské muzeum v Gottwaldově, 1958. Šebestová Augusta: Lidské dokumenty a jiné národopisné poznámky. Praha: F. Borový. 1947. Špetová, Edita - Mikulášková, Lenka: Výzkum herního folkloru ţáků 8. třídy. Pedagogika 51, 2001, č. 4, s. 454-470. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice: Musejní společnost, 1930. Vagner, Ivan: Svět postmoderních her. Jinočany: H+H, 1995. Vyhlídal, Jan: Hanácké děti. Brno: Tiskem a nákladem benediktinské knihtiskárny, 1909. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her I. Hry v přírodě. Praha: Leprez, 1995. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her II. Hry v klubovně. Praha: Leprez, 1996. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her III. Hry na hřišti a v tělocvičně. Praha: Leprez, 1997. Zapletal, Miloš: Velká encyklopedie her IV. Hry ve městě a na vsi. Praha: Leprez, 1998.
81
Internetové zdroje Bittnerová, Dana: Dětské hry v sociální komunikaci skupiny dětí. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/4/1bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Hra jako stereotyp chování dětí v šesté třídě. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/6/bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011 Bittnerová, Dana: Fakt si holky nehrají? Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/8/bittner.pd, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Realita hraní dětských her. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/5/bittner.pdf, cit. 5. 11. 2011. Bittnerová, Dana: Rvačka jako kulturní forma. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kpsp/etnografie/vyzkum/7/bittner.pdf, cit. 5.11.201. Praţská skupina školní etnografie. Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/~www_kpsp/etnografie/frame.htm, cit. 24. 8. 2011. Praţská skupina školní etnografie. 1. třída: příloha závěrečné zprávy o řešení grantového projektu GA ČR 406/94/1417 "Ţák v měnících se podmínkách současné školy". Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 1998. kapitola Pasportizace škol [online], dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/~www_kpsp/etnografie/vyzkum/1/0bittner.pdf.html, cit. 24. 8. 2011. Schauerová, Alena: Jelínková, Zdenka. Dostupné z: http://www.nulk.cz/Informace.aspx?sid=531, cit. 30. 9. 2007.
82
Seznam příloh
Dělení herního repertoáru třídy I. 1. Hry typu agón – soutěživé d) tradiční hry – Autíčka, Kámen, nůţky, papír, Krabí vybíjená, Na honěnou, Na schovávanou, Piškvorky, Rybičky, Sanitka, Vybíjená e) hry ovlivněné masovou kulturou – Fotbal, Pexeso, Pexetrio, Superfarmář, Twister f) improvizované autorské hry – nevyskytly se 2. Hry typu mimikry – napodobivé g) tradiční hry – Na vojáky, Na policajty a sprejera h) hry ovlivněné masovou kulturou – Ejč of empajrs i) improvizované autorské hry – Na trolla a rytíře 3. Hry typu alea – náhoda j) tradiční hry – Nebe, peklo, ráj, Šibenice k) hry ovlivněné masovou kulturou – Černý Petr, Kvarteto, Válka, Člověče, nezlob se l)
improvizované autorské hry – nevyskytly se
4. Hry typu ilinx – závrať m) tradiční hry – Berany, berany, duc, Kolo, kolo mlýnský, Valná hromada n) hry ovlivněné masovou kulturou – nevyskytly se o) improvizované autorské hry – Na Plísňáka
83
Dělení herního repertoáru školní družiny 1. Hry v místnosti c. hry s pravidly i. tradiční 1. hry, které přešly do repertoáru od dětí – Město, jméno, zvíře, věc, Šibenice 2. hry, které přešly do repertoáru od dospělých – Maminka šla do krámu, Dostihy ii. ovlivněné masovou kulturou – Člověče, nezlob se, Mlýn, Pexeso, Pexetrio, Válka, Z pohádky do pohádky
d. hry bez pravidel i. tradiční – Na doktora, Na rodinu, Na školu ii. ovlivněné masovou kulturou – Ejč of empajrs, Na Dextra iii. autorské – Černá díra, Pálkovaná
2. Hry venku e. hry s pravidly i. tradiční 1. hry, které přešly do repertoáru od dětí – Cukr, káva, Honzo, vstávej, Král vysílá své vojsko, Panák, Rybičky, Vybíjená 2. hry, které přešly do repertoáru od dospělých – Autíčka, Balón v kleci, Hra s pyramidou, Kanistr, Krabí vybíjená, Oheň, voda, bomba, Skákání gumy, Slepá bába ii. ovlivněné masovou kulturou – fresbee
f. hry bez pravidel i. tradiční – Vojáci ii. ovlivněné masovou kulturou – Na upíry a vlkodlaky iii. autorské – Autobus, Motorky
Seznam anketových otázek 1. Opakem hry je... 2. Cílem hry je... 3. Volná asociace. Kdyţ se řekne hra, vybaví se mi: 4. Pohlaví: muţ ţena 5. Věk: 15 – 20 21 – 35 36 – 45 46 – 55
Obrazová příloha Deskové hry:
Člověče, nezlob se – dívka, 11 let, 2010.
Člověče, nezlob se – dívka, 12 let, 2011.
Desková hra „Ferda mravenec“ – chlapec, 11 let, 2010.
Počítačové hry:
Počítačová hra – chlapec, 11 let, 2010.
Počítačová hra – chlapec, 11 let, 2010.
Zbraně symbolizující počítačovou hru – chlapec, 12 let, 2011.
Tradiční hry:
Tradiční hry míčové a Na slepou bábu – dívka, 10 let, 2010.
Na rodinu – dívka, 10 let, 2010.
Na obrázku je zachyceno více her – Na rodinu (lahvička pro dítě), Na vojáky (zbraně) a Na obchod (tašky a bankovka) – dívka, 11 let, 2010.
Sportovní hry:
Basketbal – chlapec, 12 let, 2011.
Fotbal – dívka, 11 let, 2011.
Fotbal – chlapec, 10 let, 2010.
Florbal – chlapec, 10 let, 2010.
Ukázky kreslení oběšence ve hře Šibenice – chlapci a dívky, 8 – 11 let, 2011.
Ukázka ze hry Město, jméno, zvíře, věc – chlapec, 10 let, 2011.
Fotografická příloha
Skákání gumy – Jedničky. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Dvojky. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Trojky. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Čtyřky. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Pětky. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – První skok, dívka, 12 let. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Druhý skok, dívka, 12 let. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Třetí skok, dívka, 12 let. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Čtvrtý skok, dívka, 12 let. Foto autorka, 2011.
Skákání gumy – Pátý skok, dívka, 12 let. Foto autorka, 2011.
Šibenice – chlapec, 11 let. Foto autorka, 2011.
Rybičky – chlapec, 11 let, dívka, 12 let. Foto autorka, 2011.
