Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Jakub Záhora Ostrava v básních Petra Motýla, Petra Hrušky a Jaroslava Žily Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Balaštík, Ph.D. jaro 2011
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
V Brně, dne 30. června 2011
2
Poděkování Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval svému vedoucímu Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph.D. především za jeho trpělivost, ochotu a rady.
3
Obsah 1 Úvod
5
2 Medailonky autorů 2.1 Petr Motýl
6
2.2 Petr Hruška
6
2.3 Jaroslav Žila
7
3 Rozbor 3.1 Autoři o Ostravě
8
3.2 Motivy Ostravy, reálie
10
3.2.1 Šílený Fridrich
10
3.2.2 Kam chodí uhlí spát
12
3.2.3 Dva ořechy/10 000 piv
13
3.2.4 Maják na konci světa, Lahve z ubytovny, Hálec
14
3.2.5 Sbírky Jaroslava Žily
15
3.2.6 Odstavce
17
3.2.7 Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly
19
3.2.8 Auta vjíždějí do lodí
21
3.3 Motivy města
22
3.3.1 Tereza a jiné texty
22
3.3.2 Drápy kamenů, Nejstarší žena vsi, V hrudi pták
23
3.3.3 Kam chodí uhlí spát, Šílený Fridrich
24
3.3.4 Sbírky Petra Hrušky
25
3.4 Postavy sbírek a jejich příběhy
28
3.5 Jazyk sbírek a Ostravska
33
4 Závěr, závěrečné srovnání
37
5 Použitá literatura a jiné zdroje
40
4
1 Úvod Ostrava v současné české poezii zaujímá zvláštní, až jedinečné postavení. Město a jeho blízké okolí, popisované již Bezručem, zaujalo či uchvátilo básníky posledního dvacetiletí. V tomto období bychom jen stěží hledali další českou lokalitu, jež by se Ostravě svou atmosférou vyrovnala. Tématem této bakalářské práce bude způsob, jakým je Ostrava v básních popisována, a zda je tento pro současné básníky univerzální. K tomu jsme vybrali tvorbu tří autorů stejné generace, kteří byli a jsou s Ostravou výrazně spjati. Jedná o Petra Motýla, Jaroslava Žilu a Petra Hrušku, přičemž předmětem našeho zájmu budou jejich sbírky publikované především od poloviny devadesátých let minulého století. Budeme zkoumat vztah těchto literátů k Ostravsku a jeho vliv na jejich básně. Pokusíme se vytyčit body, které výše zmínění mají – spojeni stejným prostředím – společné také ve své poetice. Úzce se zaměříme na Ostravu v jejich textech, na reálie ve verších explicitně vyjádřené a také na obraz bezejmenného města, který všichni tři básníci slovy malují bez uvedení jakéhokoliv geografického názvu. Zajímat nás kromě způsobu zachycení Ostravy, místních obyvatel a jejich příběhů bude také jazyk regionu, ať již po stránce dialektu nebo v obecnějším smyslu vyjadřování pocitů a myšlenek postav ve sbírkách. Pokusíme se rozebrat, nakolik „ostravština“ do veršů proniká a nakolik je v nich důležitá; zda je příznaková, či zda více než o svém uživateli (mluvčím) vypovídá spíše o snaze daného básníka ozvláštnit svou poetiku. Výstupem této práce by tedy měl být komplexní obraz Ostravy ve sbírkách tří různých autorů a zodpovězení otázky, zda se tento u každého z básníků liší, nebo naopak podobá. Sekundárně se tak v tomto rozboru zobrazí také to, jak podstatný je vůči ovlivnění či inspiraci literáta vliv místa, ve kterém se narodil nebo delší dobu svého života pobýval.
5
2 Medailonky autorů 2.1 Petr Motýl Básník, prozaik, kritik, ale také dramatik a tvůrce či vydavatel několika časopisů Petr Motýl se narodil 26. srpna 1964 v Klatovech, kde prožil své útlé dětství. Do Ostravy se se svými rodiči přestěhoval, když mu bylo deset let. V osmdesátých letech zde vystudoval Pedagogickou fakultu, obory čeština a dějepis, univerzitu ukončil roku 1988. V porevoluční době pracoval v Praze, poté šest let také v Heřmanově Městci. Nyní žije opět v hlavním městě republiky. Za svůj život vystřídal spoustu zaměstnání, pracoval například jako vrátný, poštovní doručovatel, topič, měřič, hrobník, u geologických firem pak byl čerpačem a žil v maringotkách. Podílel se na tvorbě a vydávání literárních časopisů Modrý květ, Sojky v hlavě nebo Čmelák a svět, přispíval také do Literárních novin, Welesu, Nových knih, Psího vína, Hostu a Tvaru. Z básnických sbírek mu vyšly tyto: Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách (1990), Šílený Fridrich (1992), Jazykem haldy (1993), Černá pěna Ostravice (1995), Perleťový dům (1998), Hálec (1999), Lahve z ubytovny (2000), Vymrští se a hned začne tancovat (2002), Maják na konci světa (2003), Potměchuť (2005), Dva ořechy/10 000 piv (2007), Kam chodí uhlí spát (2008). Dále napsal román Spratek a krásná Danuše (1996), divadelní hru Poklad na blatech (2002) a soubory próz Petrolej na odvrácené straně měsíce (2001) nebo Každý svojí rybičkou (2008). V šuplíku má neznámý počet zatím nevydaných rukopisných básnických sbírek a próz. S Ostravou je kromě svého zhruba patnáctiletého období, kdy zde vyrůstal a studoval, úžeji spjat také v době pozdější: v devadesátých letech zde spoluorganizoval Literární harendy a podobné tematické večery či besedy. Zmíněný časopis Modrý květ vydával spolu s bratrem Ivanem Motýlem, taktéž básníkem a publicistou, v letech 1994-1995 ve Frýdku-Místku.
2.2 Petr Hruška Básník, literární kritik, vědec a historik, ale také občasný scenárista Petr Hruška se narodil 7. června 1964 v Ostravě, kde vyrůstal v rodině chemického inženýra a zdravotní sestry. Jeho dvojče, bratr Pavel je taktéž literární kritik a teoretik. Po ukončení místního gymnázia Petr Hruška zahájil studia na tehdejší Vysoké škole báňské v Ostravě, obor Úprava nerostných surovin, kde roku 1987 odpromoval s titulem inženýra. Až po Listopadu mohl být přijat na Ostravskou univerzitu, kde vystudoval českou literaturu a literární vědu, a stal se tak magistrem. Doktorské studium absolvoval na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, zdárně jej ukončil v roce 2003. 6
Na stejné fakultě poté vyučoval dějiny literatury. Od roku 1995 pracuje v Ústavu českého jazyka Akademie věd České republiky, a sice jako odborný pracovník v oddělení pro výzkum literatury 20. století. S bratry Motýlovými se podílel na organizaci Literárních harend, s Janem Balabánem založil časopisy Landek a Obrácená strana měsíce. Přispíval do časopisů Host, Tvar, Revolver Revue, Literární noviny, Weles, Psí víno a dalších. Spolupracoval také s rozhlasovou stanicí Vltava. Z básnických sbírek mu vyšly tyto: Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002), Zelený svetr (2004, kromě předchozích sbírek obsahuje také nový celek Odstavce), Auta vjíždějí do lodí (2007). Jeho tvorba byla zahrnuta do několika almanachů a antologií. Spolupracoval na různých odborných publikacích týkajících se dějin české literatury po roce 1945 (např. V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích z roku 2008). V roce 2010 vyšla jeho monografie o Karlu Šiktancovi Někde tady. Podílel se také na tvorbě scénáře k divadelní hře Průběžná O(s)trava krve (premiéra v roce 1994) nebo k jednomu dílu televizního pořadu Genius Loci Historie časopisu Host, Host do domu (vysíláno v roce 2002). Žije v Ostravě. Jeho zájem o rodné město dokládá například aktivní účast v boji za záchranu alejí líp v místních Komenského sadech nebo loňský proslov při kandidatuře Ostravy na Evropské hlavní město kultury roku 2015.
2.3 Jaroslav Žila Pedagog a básník, jenž se za básníka považovat nechce, Jaroslav Žila se narodil 12. března 1961 v Ostravě. Od dětství mu jeho předkové připomínali, že kořeny nemá ve velkoměstě, ale nedaleko něj – v Beskydech, kde také vyrůstal. Žije v Ostravě. Chodil do ostravského Matičního gymnázia, kde roku 1980 maturoval. Ve stejný rok začal studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor speciální pedagogika. Po pěti letech studií a jejich úspěšném ukončení nastoupil do zaměstnání jako učitel na zvláštní školu v Ostravě-Mariánských Horách, kde učí dodnes. Přispíval nejen básněmi, ale také ojedinělou prózou do literárních časopisů Host, Tvar, Protimluv, Revolver Revue, Landek nebo třeba Weles. Z básnických sbírek mu vyšly tyto: Drápy kamenů (1994), Nejstarší žena vsi (2000), Tereza a jiné texty (2003), V hrudi pták (2010). Společně s fotografem Viktorem Kolářem se podílel na monografii Ostrava – obležené město (1995). Je textařem ostravské hudební skupiny Kazachstán, která kromě klasických slov k písním zhudebnila také některé z jeho starších básní.
7
3.1 Autoři o Ostravě Každý z námi vybraných autorů je s Ostravskem více či méně výrazně spjat. Místo, ve kterém umělec vyrůstal nebo delší dobu pobýval, na něj má velký vliv, který se odráží také v básních. Dokládá to například Petr Motýl.1 Ten jako jediný z Moravskoslezského kraje nepochází a není to ani místo, kde by chtěl trvale být.2 Do Ostravy přišel ve svých deseti letech a podle vlastních slov to pro něj byl velký šok: „Za měsíc po přestěhování jsem nastoupil do nemocnice s revmatickou horečkou a strávil jsem tam čtyři měsíce. A když jsem se vrátil z nemocnice, zase jsem nezapadl mezi ostatní děti, protože jsem byl dlouho nemocnej. Dlouho trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval. Těžko říct, jestli ta nemoc vlastně nebyla reakcí na ten šok z přestěhování.“3 Není proto divu, že, prestože k Ostravě nenašel nikdy vztah, který jakožto místní rodáci mají Hruška4 se Žilou, na něm moravskoslezské velkoměsto zanechalo vliv odrážející se také v jeho básních. Motýl to hodnotí takto: „Ostrava poskytovala spoustu zajímavých témat, […] ty žhavé hutě poskytovaly podnětů habaděj, velmi silných, ale chyběly mi podněty z okruhu umění.“5 Podobně Motýl odpověděl na otázku Jana Nejedlého, která se týkala vztahu básníků k Ostravě, jež – ačkoliv by se podle tazatele měla jevit hrůznou – je v jejich textech často vnímána jako mytická. To Motýl zdůvodňuje náladou z místa, jež byla především v době ještě rozsáhlého důlního průmyslu velmi silná, „jako by tam přímo ty živly, přírodní síly vystupovaly ze země, prostě byly nějak blíž vidět. Řada básníků, co odtamtud pochází, si toho povšimla.“6 Z kraje pochází také rodina jeho ženy, což je pro Motýla důvod k občasným návštěvám; ty mu však vždy připomenou, že by zde trvale žít nechtěl. 7 Místu, které mu podle jeho slov možná způsobilo nemalé zdravotní problémy, věnoval minimálně čtyři celé sbírky a bezpočet veršů, v nichž pokračuje doposud (např. v r. 2007 mu v časopise Protimluv vyšel text Mapa Ostravy). Zdálo by se, že Jaroslav Žila jakožto ostravský rodák „své“ velkoměsto bude hájit více než třeba odjinud přišlý Motýl. Avšak podobně jako u Koláře a dalších místních je to láska k rodišti komplikovaná. „Nikdy jsem k Ostravě neměl nějaký zvláštní vztah. Koneckonců, v rodině mi 1 „Psaní si vždycky strašně moc spojuju s místem, kde se momentálně nacházím. Pro mě je důležitý, kde usínám a probouzím se, kde opravdu jsem. Z nějakých povrchních výletů jsem nikdy nic nenapsal. Poezii vidím vždycky hodně moc spjatou s místem.“ Nejedlý, Jan. Prostě se pije : Sojky v hlavě Petra Motýla. In: Nové knihy. - Roč. 39, č. 39 (13. 10. 1999), s. 7. 2 viz Správcová, Božena. Formálně zvládnout závan ducha : Rozhovor s Petrem Motýlem. In: Tvar. - Roč. 19, č. 4 (21. 2. 2008), s. 1, 4-5. 3 tamtéž 4 Například Zdeněk Smolka ve své recenzi sbírky Vždycky se ty dveře zavíraly tvrdí, že z ostravských autorů je Hruška výjimkou: „Nehledá si vztah ke svému kraji, on je tu prostě doma a nic mu zde proto nepřipadá přehnaně zvláštní a neobvyklé.“ Smolka, Zdeněk. Opevňující bezmoc bydlení. In: Tvar. - Roč. 14, č. 4 (20. 2. 2003), s. 2. 5 Správcová, Božena. Formálně zvládnout závan ducha : Rozhovor s Petrem Motýlem. In: Tvar. - Roč. 19, č. 4 (21. 2. 2008), s. 1, 4-5. 6 Nejedlý, Jan. Prostě se pije : Sojky v hlavě Petra Motýla. In: Nové knihy. - Roč. 39, č. 39 (13. 10. 1999), s. 7. 7 viz Správcová, Božena. Formálně zvládnout závan ducha : Rozhovor s Petrem Motýlem. In: Tvar. - Roč. 19, č. 4 (21. 2. 2008), s. 1, 4-5.
8
vtloukali do hlavy, že jsme odjinud, že tady sedíme jen kvůli otcově práci. Taky si nemyslím, že to tady za ,komančůʻ za něco stálo. Časy se ale mění. Představa Ostravy jako města plného horníků a dýmů z hutí je už skoro stejná pitomost jako v Čechách velmi rozšířený názor, že Ostrava leží někde daleko na severu. (Nejspíše kousek pod Laponskem.) Doly jsou zrušeny, hutě dodýchávají.“8 Ocelové srdce Žila vnímá jako město žijící klopotem pokladen velkoobchodů. Kromě změny struktury obyvatelstva se dle něj měnila také ona industriálnost, a to směrem ke kulturnímu a administrativnímu centru, čemuž poněkud uškodil rozpad Československa, a tudíž „přesun“ Ostravy na kraj republiky. Tam je podle básníka od té doby zbytkem národa opomíjena. Téma rozhovoru přes negativní začátek Žila uzavírá kladně: „Zkrátka leckdo si bude myslet, že jsem zešílel, ale řeknu to: Ostravu vnímám jako docela příjemné město s velmi hezkým okolím (vyjma Karvinska), kde se cítím dobře.“9 Poslední z námi vybraných autorů, Petr Hruška, o svém rodném městě hovoří takto: „Pro mne je Ostrava důležitá. Tím, jak to není žádné město, ale spíš takové místo, kusy místa, rozmetané po rozlehlém prostoru podle toho, kde zrovna vyrostla nějaká fabrika […].“10 K tomu se více barvitě a podrobně vyjadřuje také ve svých Odstavcích, čemuž se budeme věnovat později. Podobně vnímá Ostravu také Žila, ten ji však přirovnává ke krajem rozlezlé chobotnici. Co se dále Hruškovi na moravskoslezském městě líbí, je jeho roztěkanost, neustálý neklid věcí, ale i stavů a především lidí samotných. Za sebemenším náznakem pohody automaticky přichází diametrální emoce. „V Ostravě je každý tak trochu přišlý a každý tak trochu připraven odejít, přestěhovat se. Což je přesně ten druh stálosti, který je mi blízký. A pak, mám pocit, že Ostrava může člověka udržovat v nějakém důležitém soustředění, každá idyla je okamžitě poddolována něčím těžkým. Je to stále třaskavá směs únavy, opravdovosti, krásy a blbství.“11 Všichni tři autoři tak mají vůči Ostravě vztah zároveň obranný i útočný, obdivný a kritický. V žádném případě se nejedná o adoraci, o zaslepenou lásku ať už k městu rodnému nebo jen dočasně obývanému; přesto k němu z jejich výpovědí vnímáme dosti silný cit. Není pochyb o tom, že delší pobyt na jednom místě, zvláště tak specifickém jako Ostrava, umělce inspiruje k určitým tématům, motivům a osobním vizím, kterých chce svou tvorbou dosáhnout. Ovlivňuje ho však také svou jazykovou základnou, ať už dialekty nebo jednoduše metodou vyjadřování pocitů či myšlenek. „To, že píšeme určitým způsobem, který působí jako minimalistický, není rozhodně nijak
8 Horák, Ondřej. Tomu, proč jsem něco napsal, nerozumím ani já : Rozhovor s Jaroslavem Žilou. In: Tvar. - Roč. 12, č. 11 (31. 5. 2001). s. 8, 9. 9 tamtéž 10 Horák, Ondřej. Tichá vodka břehy mele. In: Tvar. - Roč. 13, č. 13 (27. 6. 2002), s. 1, 12-13, 14. 11 tamtéž
9
manifestační ani programové. U každého to má jistě jinou genezi. 12 Jenom to možná obecně trochu podporuje taková ta ,každodennostʻ, která je celému prostředí, v němž žijeme, vlastní. To prostředí je skoupé na slovo. Dlouhé řeči se tu nikdy netrpěly, na to, kurva, nebyl nikdo zvědavý. Odsud velcí řečníci nikdy nepocházeli. Zaber, vypij a drž hubu,“ 13 popisuje řeč obyvatelstva Ostravska Hruška a dodává, že například u něj doma se nenosilo explicitní vyjadřování pocitů, velká slova o lásce. Náklonnost či obavy se vyjadřovaly nepřímo, skrze činy nebo zaobaleně v neutrálních výrazech. Podobně o místní „málomluvnosti“ hovoří také Žila, který ji porovnává s „užvaněností“ Čech. S ironií popisuje otupělost Ostravanů, všeobecně vysvětlovanou jejich nedostatkem inteligence.14 Proto si podle něj místní nestěžují a možná i proto v současnosti na Ostravsku nevznikají rozsáhlé básnické texty. K vyjadřování a jazyku obsažených ve verších se ještě vrátíme v samostatné kapitole.
3.2 Motivy Ostravy, reálie 3.2.1 Šílený Fridrich Petr Motýl přítomnost Moravskoslezského kraje ve svých verších přiznává již některými názvy sbírek, a sice Jazykem haldy, Černá pěna Ostravice a Kam chodí uhlí spát. Přestože se nám v nich dostává jen jediného zeměpisného jména (řeka Ostravice), z kontextu a obecného povědomí tušíme, kterým regionem se bude autor zabývat. To se čtenáři ostatně potvrdí po přečtení několika prvních stran knih. Zmíněnou trojici doplňuje ještě jedna, „ostravská sbírka“, která nese titul Šílený Fridrich a byla z nich vydána nejdříve. Již v prologu tohoto díla se čtenář dozvídá následující: „Odehrává se v Ostravě-Přívoze / a na okolní zeměkouli.“ Konkrétní městská část je tak hned v prvním textu knihy čtenářovi předkládána jakožto střed Země. A také básně dále ve sbírce tuto pozici Ostravy dokládají, není zde zmíněno žádné další místo jak v republice, tak i na zbytku planety. Čtenář se s Ostravou setká např. ve čtvrtém textu, nazvaném Ondráš magdonem podpíraný: „v bartovské harendě i v harendách jiných / Fridrich v podobě vlka vstupoval / psa s červenýma očima plameny a žár / i jiné zlé kousky / v dobách průmyslové revoluce vyváděl / a v dobách stavby železnic snad ještě víc“. Lyrický subjekt, představený již názvem knihy, a protagonista 12 Že jazyk používaný „ostravskými“ autory nesouvisí pouze s prostředím, které na ně nemalou část života působilo, dokladá také tvrzení Hrušky z jiného rozhovoru: „Zlidovělá představa básníka podává jako toho, který umí tak fajně a pěkně povědět za ostatní to, co oni nedokážou. Ale skutečný básník podle mne umí něco jiného – neříci tam, kde by ostatní žvanili až hanba.“ Správcová, Božena. Poezie se bránit umí : Rozhovor s Petrem Hruškou. In: Tvar. - Roč. 9, č. 4 (19. 2. 1998), s. 8. 13 Horák, Ondřej. Tichá vodka břehy mele. In: Tvar. - Roč. 13, č. 13 (27. 6. 2002), s. 1, 12-13, 14. 14 Horák, Ondřej. Tomu, proč jsem něco napsal, nerozumím ani já : Rozhovor s Jaroslavem Žilou. In: Tvar. - Roč. 12, č. 11 (31. 5. 2001). s. 8, 9.
10
v těchto místech nešetří chudé ani bohaté obyvatele, je to postrach „pánů ze Slezské a pomahačů“ a harendu někdy udělal šťastnou, jindy ji pro změnu nechal vzplanout plamenem. V obou citovaných úsecích Motýl odkazuje na svého předchůdce, Petra Bezruče.15 Popisovaná lokalita je dost neurčitá, přímo závislá na činech a náladě Fridricha, ostatně stejně jako zbytek města, který je všemocným a všepřítomným duchem bezvěkého subjektu až přesycen. Fridrich Ostravě vládne, také „všechny děti z v Přívoze / jsou jeho“, což se nelíbí místním, kteří jej chtějí zabít (Nenadálé podobnosti). Napřed se však Fridrich musel narodit. Trocnovská ulice, kde se tomu tak stalo, je v básni Fridrich a porucha proudu pokryta kalužemi, zapadanými „žlutým listím / a útržky starých novin“, a jsou v ní také vlci. Ulice je temná „jako hroby templářů / jako křídla havranů“, je to kout plný žlutého listí, ostatně tato barva je jediným náznakem světla v této „čtvrti bez světel“. Fridrich nakonec z města odchází na soutoku Odry s Ostravicí, kde „padá podzim na dno řeky“, mlha do trávy, kolem jsou kalová jezírka a nedaleká dusíkárna (Soutok Odry s Ostravicí). Společně s ním opouštíme první část sbírky, kde byly ostravské reálie podzimní, tmavé, zakalené a vesměs nepříjemné. Ani v druhé části Chemie v zubech se však pohled na Ostravu výrazněji nemění. Hned v úvodním textu Pošetilé připomínky se setkáváme s Pečenáčem, jenž „skládá-li uhlí které sám vytěžil z haldy / křičí až někam k Hlavnímu nádraží / až k Hlubkovi 16 ať mu točí / šestatřicet dvanáctek / k utlumení pocitu života“, zatímco nedaleko halda dýmá a kolo se otáčí v těžní věži. Zpátky v Přívoze Na rohu Fügnerovy ulice „papíry vypadávají ze zdi“ na hlavy bez nálady u politých hospodských stolů, „rychle prvních pět piv / prach na plicích i na ulici“, jako styk sedliny s roztokem. Není pak ani moc divu, že je zde pochmurná nálada: „na Sokolském domě / večerním časem / než veselo / spíše smutno“. Už po ranní směně se místní „válí v blátě na zastávce / úplně ožralí“, a to jsou teprve dvě hodiny odpoledne. Z Vítězného ulice „se už hrnou / mokré vlasy po ranní“, tedy pracovníci, zatímco „těžní věž září novým nátěrem / v očích propasti / blbečci z Prahy / smějí se a sklapne jim / ba ne nikdy jim nesklapne“, poměřují Ostravané své poměry s hlavním městem, kde místní „vezou se v metru nebo mercedesu“ a „užívají si denního světla“ (vše Po šichtě). Přívoz explicitně přiznává také další text, v němž už podle názvu je Za okny bílá tma. Uvnitř bytu se tvoří láska, „postel vrže vrže vrže“, a nad ním se rozprostírá přízračné zvíře, modrý kůň se zlatou hřívou, který v podobě deště z rozbouřeného nebe padá „na střechy a na představy“ místních. 15 Motýla za určitého pokračovatele Bezruče považuje více literárních vědců a teoretiků. Vedle Petra Cekoty, Mirka Kováříka nebo Pavla Hrušky tak činí například i Jakub Bielecki. Dle jeho slov bezručovský motiv Motýl více rozvinul právě v Šíleném Fridrichovi, o kterém Bielecki píše: „[…] pohybujeme se světem slezských harend a hald, rozmlouváme s fantastickými přízraky zhmotnělými básníkovou obrazností. Poznáváme Ostravu magickou v její šedi a průměrnosti.“ Bielecki, Jakub. Básnická tvorba Ostravy 90.let. In: Tvar. - Roč. 7, č. 19 (14. 11. 1996). s. 6. 16 U Hlubka je název ostravské hospody.
11
Lyrický subjekt z básně Slzy za paní redaktorku pak zapne ovládání „zbytečného výtahu / ve stejně strašné Ostravě“, dívaje se přitom na chemický závod z Hošťálkovic ze staré Prajzské ulice, kde stromy voní po oleji a kde lze spatřit žlutý a červený dým, najednou „ve stejně krásné Ostravě“, okradené o hvězdy na šachtách. To, co nakonec zbylo, je „koncentrace roztoků beznaděje / bloudění / ve starých známých ulicích“ napůl strašného a napůl krásného velkoměsta. Místní možná právě tento pocit musejí přebíjet alkoholem, pak se probouzet brzy ráno s bolestí hlavy, jako tomu je v básni Každý den svátek. Na bolest pomůže jen „popadnout džbánek a v šest ráno / už otevřeli u Dlouhých 17“. Až po pivu se hlava lyrického hrdiny básně uklidní a s koncem textu kolem „jen tma / všudypřítomná tma zůstává“. 3.2.2 Kam chodí uhlí spát Další Motýlova sbírka Kam chodí uhlí spát se skládá ze tří částí: Přívětivá náruč, Panorama: Pes a Kam chodí uhlí spát. V prostřední z nich explicitně zmíněnou Ostravu nenajdeme ani jednou, a proto se tomuto úseku knihy budeme věnovat až v následující kapitole. První text sbírky se jmenuje se Pěst a lyrický hrdina Mogičemba, který má svou zatnutou dlaň v Hrabové, ji „šoupne do ksichtu“ a do břicha Veličkovi, který se po ataku složí na Obchodní ulici uvedené městské části. Ostrava zde figuruje jako kulisa, ve které se děj odehrává, ale která pro ono dění není nějak výrazněji podstatná. Podobně okrajově je podávána také v básni následující, Ve vlaku: „pořád jsem tím vlakem jezdil / na Ostravu-Vítkovice“, tvrdí lyrický subjekt. Zrovna když v něm nebyl, tam násilníci přepadli jednoho „Ostraváka“, okradli jej a krutě zbili. Město je tady snad i mimo dění samotné, vagón vlaku je prostorem sám pro sebe a je těžké říct, kudy přesně v době napadení projížděl. O jiném přepadení však víme něco více; Frasuňková s osmiletým synem šli po lávce přes „Ostravicu“, nad kalnou vodou s černými vlnami a s černým proudem, když lupič zezadu chytil hocha a přiložil mu nůž ke krku. Tmavá voda tmavého města je zde přímým svědkem, či dokonce kumpánem přepadení (Přes řeku). Podobně tomu je také v další básni se jménem Řetízek, kde dvě Cikánky na ulici v KarvinéDolech přepadly mladou učnici, se kterou měly nevyřízené účty „započaté někdy v prvohorách / jely po zlomech geologických vrstev / až pod město propadající se uhlím“. Dívka je nahlásila policistům, čímž si spíše pohoršila: „chodit sama po ulici / to bude pro ni dost zlé“. Ostravsko je zde vykresleno jako neustálá hrozba, jako zlo, které tady může přijít zpoza každého rohu. Kromě Karviné je v této části sbírky dvakrát uveden také Třinec, kde se také krade a „mlátí“, dokonce vraždí (Třinec). Kromě Ostravy, kam na Úřad práce jede ve stejnojmenné básni premiér Klaus na návštěvu, 17 U Dlouhých je další ostravská hospoda.
12
je zde přítomen také Frýdek-Místek, kam naopak jede do místní garáže krást Pavel Onderek a kde „do počasí praská ozón“. Je zde patrný kontrast mezi členem pražské vlády, ostravskými nezaměstnanými (v textu implicitně obsaženými skrze zmíněný úřad) a místním chudým zlodějíčkem, který jede loupit majetek bohatého podnikatele. Pro region rozdíly dosti příznačné. Ostravu zlo a neštěstí nadále neopouštejí ani v posledních dvou básních Přívětivé náruči, Úschovna a Ficner. Zatímco dvě mladé studentky z Čeladné okradl zlodějíček Čeněk Břuska o zavazadla a lístky do Říma na místním nádraží, ve vítkovické hale zabil zaměstnance kus železa. Velkoměsto a jeho okolí je tedy celkově vykreslováno jako místo neštěstí, násilí, temnoty a černě. Více než jím samotným se však autor zabývá lidmi v něm žijícími; až skrze ně popisuje atmosféru či genius loci. Výrazně jinak tomu není ani v části třetí, Kam chodí uhlí spát, přestože násilí, ale i reálií ubylo. Ostrava je zde dokonce i chválena, byť nejspíš ironicky: „však stejne na Stodolni / kurva tam to žije!“ (Živá míza) – vždyť návštěvník tady kromě hudebních, divadelních, tanečních a výtvarných festivalů může vidět také „vkusně pozvracené rohy“ (Kultura pro všechny). V básni Jemná směs se ke kultuře přidá náboženská a národnostní diverzita města, kde vedle vietnamských stánků stojí oázy buddhismu, Konfucius a cesta Tao, opodál zní řev fanoušků na Bazalech a kde lidé ještě v pět hodin ráno pijí vodku s pivem. I v této části sbírky jsou tragédie, v porovnání s tou první však o něco menší. Na Kuřím rynku v centru Ostravy Petr Drmala na kole vrazil do výlohy obchodu – na náměstí, kde teď kromě střepů z rozbitého skla obchodu je také „stesk po americkém snu / dolar a kurvy“ (Drmala Petr). Další nehoda se stala na křižovatce „v Hulvákách / bývalé havířské kolonii“; při autonehodě zahynuli dva lidé a jeden se vážně zranil (Příliš křehký plech). V barvě krve jsou mraky nad Zárubkem, zatímco „na břehu Ostravice / vysekávají skauti rozplevelené vrby / rovnou je pálí“ a kousek opodál táhne na vozíku vanu Cikán. Kolem je na svahu pouze špinavý sníh a dým z páleného dřeva (Prosinec). Celou ostravskou náturu by mohl uzavřít vypravěč z básně Bazaly: „no jo ale na ty Bazaly / tam vlastně taky není špatné zajít / hlavně když přijedou ti zmrdi ze Sparty“. Na konci knihy se v Ostravě už tolik nekrade, kromě tragické autohavárie se žádné další hrozivé neštěstí nekoná, přestože máme celou dobu pocit, že se něco chystá – čtenář je ostražitě připraven, že již za dalším řádkem dojde k „mordu“. O něco více je nám zde představeno město samotné, které se vymaňuje z pouhých kulis ze začátku sbírky a dostává vlastní roli.
3.2.3 Dva ořechy/10 000 piv Větší význam Ostrava naopak ztrácí ve dvojsbírce Dva ořechy/10 000 piv, respektive v její druhé 13
části (v první není ani jednou zmíněna). V Motýlově „průvodci českými nalévárnami“ čtenáře o lokalitě (přesněji spíše lokálu), ve které se ten či onen text odehrává, informuje především název dané básně. Ten až na jedinou výjimku obsahuje také jméno města nebo okresu (např. tak zavítáme i do rodných Klatov Petra Motýla). Textů zabývajících se Moravskoslezským krajem je nemálo, zhruba polovina z nich se pak přímo týká krajského města. Jedná se o tyto ostravské lokality: centrum, Přívoz, Mariánské Hory a Slezská Ostrava. Každé z nich je věnován právě jeden text. Kromě názvu hospody či restaurace (Hlubek, Na Samotě, Žalák, Rada), ve kterých hraje hudba, lidé kouří a samozřejmě pijí, se však o městě jako takovém nedozvídáme nic. Stejně tak by mohl být interiér nalévárny zasazen do zcela jiné země a výsledek by se nezměnil. I to pramálo, co se nakonec o ulicích či lidech města dočítáme, by se dalo vztáhnout na jakékoliv jiné místo: „píseň vyhrává / plíseň vyhrává pak / v domů zdech“ (Hlubek – Ostrava Přívoz) a venku je mráz (Žalák – Ostrava Mariánské Hory).
3.2.4 Maják na konci světa, Lahve z ubytovny, Hálec Ne v takovém rozsahu jako u výše zmíněných sbírek je Ostrava explicitně přiznávána ještě ve sbírkách Maják na konci světa a Lahve z ubytovny. V obou případech se však objevují ve snové nebo možná vzpomínkové vizi, která vyvrací určitost ukotvení zbytku básně v Ostravě. První z nich – Úplněk – pojednává o úzkosti, která mimo jiné „postrkává strach“ dušený a vzlykaný do peřin s razítky „na prostěradlech vítkovické nemocnice“. Prostor čtyř strof je prosycen negativními emocemi a vjemy; závratí, nervozitou, nemocí, stresem, strachem či úzkosti. Je ponořen do noci se svitem úplňku, jehož světlo je bledé, ale teplé (zde pozitivum jako jediný kontrast k jinak zápornému vyznění celé básně). V básni druhé sbírky18, s názvem Chráněná oblast, se Ostrava v určitém polosnění zjevuje Motýlovu vypravěči nejspíše v Praze (kde je ostatně celá sbírka zakotvena), vedle smetiště uprostřed přírodní rezervace: „stále se divím kde jsem / octnu se v Mariánských horách dojdu k Žaláku / dám si u stříbra pultu pivo z nejhorších značek / ale ne minu jen rozbořenou stavbu bývalé mydlárny / zpola skutečné a zpola nepochopitelné stavby / mydlárna a ne strojírny ne huť“. Místo známé hospody tak lyrický subjekt projde kolem rozbořené výrobny mýdel, kolem nejsou ani známé závody železáren a hutí. S Ostravou se dále setkáme také v básních sbírky Hálec, přesněji ve dvou z nich – Košile a Za Rakouska. V první se víceméně vracíme k 10 000 pivům, a to především v úseku „Benny a Imperial / bigbít v Noře / teplé pivo // vlak ujíždí dál a tluče kolem Dubiny“. 19 Ve městě těžce 18 Na slovo Ostrava v Lahvích z ubytovny narazíme také v básni Návštěva: „na cestu do Ostravy jsme si vyžádali samostatné kupé“. Město zde není nijak popisováno. 19 Hospoda Nora i hotel Imperial se nacházejí v centru města.
14
voní bez a jako kontrast betonu a asfaltu je zde zahrada s pletacími rty a sádrovým štukem, což čtenáře přivádí před těžce rozpoznatelnou a vyložitelnou skicu. U druhé básně je stejný kontrast přírody a městského sídliště: zatímco zlatavá kapka deště „čváchy čvách“ padá v nočním lese, jako filmovým střihem před recipientem veršů přistane „činžák z panelu kousek za kostelem v Mariánských Horách“. Mluvčí na místě adresy dopisu u Ostravy vyplní slovy tma a alkohol. Toto sedmiverší s názvem Za Rakouska nám tak ve zkratce slučuje Motýlův pohled na Ostravu, jinak rozpitý do vícera sbírek. Jedná se o ostrý kontrast krajiny a velkoměsta, je zde tma, místní obyvatelé se se sílami tohoto místa vypořádávají v sobě a skrytě, za pomoci a chvilkové útěchy alkoholu. V městě s tak zabetonovanou beznadějí a bezvýchodností je však neustále přítomna víra (nastíněná motivem kostela) a poetično.
3.2.5 Sbírky Jaroslava Žily Jaroslav Žila je ve vkládání rodného města do svých textů oproti Motýlovi více střídmý. Pomineme-li monografii Ostrava – obležené město, na níž se Žila podílel s fotografem Viktorem Kolářem, tak bychom i přes velmi důkladné hledání nemohli vytvořit tak komplexní obraz s titulem genius loci autora či Žilova Ostrava, jak se nám to podařilo u Motýla. Ve sbírkách Drápy kamenů, Nejstarší žena vsi a V hrudi pták najdeme jediné geografické určení, místní pojmenování, a sice ve třetí ze jmenovaných: „Slunce zjemnělo větrem, / tvé ruce zabraňují / ve vzletu sukni u břehů Ostravice, / na vysokém valu.“ (str. 34 20). Nepomůže nám to však k jednoznačnému určení toho, že se jedná právě o Ostravu. Naopak z textů víme, že Žila své básně žene na beskydské pastviny, mezi vesnice a vísky, do krajiny hor a údolí. Velkoměsto se mu svou zdivostí do poetiky nehodí. Lyrický subjekt potřebuje cítit vítr, mít přímý kontakt s přírodou. Až ve sbírce Tereza a jiné texty se o městu dočteme. „Ostravěnko má! / Ty nádherné dva roky! / Byla jsem pomocná sestra v městské nemocnici. / Na třetím poschodí. / Všichni mě tam měli rádi / a já si našetřila na hezké šaty / a sedmero střevíců, [...]“ skrze apostrofu vzpomíná Tereza Kotásková, protagonistka knihy a vlastní babička Jaroslava Žily, v básni na straně 34. Ostravu zpětně vidí jako místo plné hodných lidí, kde měla nejen finančně přínosnou profesi. Přesně o dva listy později se s městem setkáme znovu: „Manžel na robotě v Ostravě / a najednou to přišlo: / V těle se vzpříčilo tělíčko.“ Zde je však pouhým nástinem místa od vlastního děje vyprávění vzdáleného, které je z Beskyd sice viditelné, přesto však v onen moment jakoby naprosto nedosažitelné. Tím přímé zmínky o velkoměstě ve verších sbírek autora končí. V porovnání s Motýlem se tedy jeví poněkud paradoxně fakt, že Žila, který by – jak řekl v rozhovoru s Martinem Stöhrem – 20 Básně sbírky jsou bezejmenné, uvádíme proto čísla stran.
15
nechtěl Ostravu opustit, aby žil někde jinde, své rodné město ve sbírkách explicitně takřka nepřiznává.21 K tomu se ostatně sám básník ve stejném interview po otázce Co je pro Ostravu emblematické? nepřímo vyjadřuje takto: „Možná, že Ostrava je jen jakousi pečetí na balíku širších oblastí, rozplývá se jako chobotnice a koneckonců tak i vypadá. Vezmi si tvorbu bratří Motýlů, Hrušky, Balabána – město je u nich vždy jaksi rozptýlené, nejasné nebo jen jakási kulisa.“22 Přestože jsme si u Petra Motýla ukázali, že se v jeho případě nejedná o bezejmennou kulisu, ale o ulice specifického města velmi příznačně popsaného, Žilova odpověď do jisté míry platí i pro něj. Zmíněná reakce na danou otázku však vypovídá především o Ostravě Jaroslava Žily. Stejně tak by se v přítomných básních mohlo jednat o jiné město, například o Olomouc (ve sbírce se již tak vyskytující), do které by jela babička Tereza rodit nebo v ní měla zaměstnání. Ničím bližším, více určujícím Ostrava ve sbírkách Žily čtenářovi představena není. Je nejasnou, pouhou kulisou. Jinak je tomu v Ostravě – obleženém městě, které obsažené básně již svým názvem zasazuje do města (v knize kromě titulu není jediná další ostravská reálie). Navzdory grafickému zpracování „černé knihy Ostravy“ (většina stran je černých s bílým či šedým písmem, na nich jsou vedle textů černobílé fotografie velkoměsta) není obsah básní tolik tmavý, negativní. To ostatně popisuje i Richard Svoboda v předmluvě publikace, ve které uvádí čtenáře do místa děje básní: „A spatříš tváře černé po uhlí a tváře černé po otci. A budeš tušit svědomí, možná černá jako ty tváře. A spatříš kouřící pohoří děsu a velké bláto a velké ticho za městem a ve městě – přesto a snad právě proto – naději. Naději bílých plen ve žhavém dechu draka, který přichází v den princezniných osmnáctin. Naději dětí šplhajících přes plot, za obzor.“23 Potvrzují to také básně samotné. Již druhý text24 tvoří opozici k volbě černých barev publikace: „Napadl sníh / Stromy kloní záda / Kdesi křičí pták.“ (str. 13), tedy bílá, příroda, zvěř – opak špinavého města z betonu a sazí, které tak snadno můžeme najít například u Motýla. Přesto úvodní báseň čtenáře knihy varuje: „Nečekej nic zvláštního / Chvíle mezi nádechy rychle pomíjejí / A tvůj osud? // Žádný padající zvon“ (str. 11). Ostrava je zde popisována především jako dotek či přímo spojení městské civilizace s krajinou, což čtenářovi přibližuje mluvčí: „Všude kam pohlédnu jsou hory / tisíce míst jež neprojdu / a přesto vím, co bych tam cítil“ (str. 14), „Má postel stojí nad bystřinou / kde žijí raci. // Každé ráno tudy bača honí / berany s natřenými hlavami“ (str. 21), „Buky za okny / jdou se větrem bít“ (str. 37), „U vody / ve slunečním jasu // člověk se stává / zvukem času“ (str. 80). Když pak jí 21 Znovu nebereme v potaz monografii Ostrava – obležené město. 22 Stöhr, Martin. Mé psaní jsou ustrnulé chvíle : Rozhovor s básníkem Jaroslavem Žilou. In: Host. - Roč. 26, č. 10 (15. 12. 2010), s. 40-41. 23 Svoboda, Richard. Předmluva. In: Žila, Jaroslav; Kolář, Viktor. Ostrava, obležené město. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1995. 131 s. 24 I zde jsou texty bezejmenné, proto uvádíme čísla stran.
16
v kuchyni, oknem do ní vletí vlaštovka (str. 42), zatímco někdo upletl lesní trávě cop (str. 40). V Ostravě této knihy mají své místo také rod, tradice či pověry 25, jinak příznačné spíše pro venkov. Ale Žila se zde rozhodl zařadit i poněkud kritické texty, které nám opět přibližuje lyrický mluvčí: „Jdu pustým městem“ (str. 32), „Nebe leží na lůžku z hřebů / Hroty komínů v nezhojených zádech / Mezerami prosakuje déšť“ (str. 33), jinými slovy „nevlídno a sychravo / nad sebou“ (str. 70). Je to místo, kde „ani pravda / ani lži / nic nezmění“ (str. 47), kde zbyl už jen pocit předurčení (str. 69) a kde se také hodně pije (str. 72 či 99). Přesto však verš jedné z posledních básní konstatuje „tady je tak veselo“ (str. 111) a vypravěčova babička na nemocniční posteli vnukovi radí, aby si vzal dívku z kraje (str. 120). Tato Žilova Ostrava se tolik nezaměřuje na černé město plné problémů jak v soužití místních obyvatel, tak se znečištěním, na které jsme byli zvyklí např. v Motýlově sbírce Kam chodí uhlí spát. Místo toho autor popisuje Ostravsko především jako místo obklopené horami a krásným prostředím, jehož příroda zasahuje přímo do města. Neopomíjí však ani její nepřitažlivou stránku, alkohol a další negativa, kterým se věnují také Hruška s Motýlem. Ve výsledku je to lokalita, ve které má lyrický hrdina své kořeny, jež není radno přetrhávat. K těmto kořenům si však postavy u Žily musejí projít nelehkou cestou. Všiml si toho např. Jakub Bielecki, který ve své studii píše, že se knize „podařilo zobrazit základní problém Ostravy a života v ní – totiž problém vztahu obyvatel k jejich městu. Ten není jednoduchý. Není snadné nalézt důvod k optimismu uprostřed všeobecné deprese.“26
3.2.6 Odstavce Petr Hruška na rozdíl od Žily není v explicitním přiznávání Ostravy ve svých sbírkách tolik střídmý, čímž se blíží spíše k Petru Motýlovi. Oproti Motýlovým sbírkám Hruška Ostravsko v názvech svých knih neuvádí, avšak již jména některých básní čtenáře do statutárního města neomylně zavedou. Týká se to textů Kolem Ostrava (OBÝ27), Vlaky z Ostravy, Dole Ostrava (oba MĚS28), Místo Ostrava, Duch Ostravy! (oba ODS), Partyzánské náměstí, Ostrava – Mariánské Hory, Sídliště Kamenec a Za Kamencem (vše AUT). Jak jsme uvedli již výše, Hruška Ostravu považuje za kusy místa, což kromě zmíněného rozhovoru popisuje také v jednom z textů sbírky Odstavce, příznačně nazvaném Místo Ostrava. „Že jsem to bral, psát o Ostravě coby městu, tedy jaksi i o určitém kulturním fenoménu, který poznamenává, otiskuje se a kdesi cosi, vždyť tomu nemohu rozumět, Yvetta má pravdu, zajímám se 25 Např. text na str. 107: „Než skleneš dům / vlož minci pod první trám / tak nabude bohatství / tvá hubená země i chlév / kde řetězem přikován / přežvykuje králík“ 26 Bielecki, Jakub. Básnická tvorba Ostravy 90.let. In: Tvar. - Roč. 7, č. 19 (14. 11. 1996). s. 6. 27 Zkratky sestávají z prvních písmen názvů sbírek. 28 Všechny básně sbírky Měsíce mají sice stejný název Červenec, ale pro lepší orientaci čtenáře je k němu ve vydání Zeleného svetru vždy uváděn také první verš básně. Ten se tak staví do pozice určitého podtitulu.
17
jenom o knihy a hospody, toho druhého je tady víc, i když Severku už zrušili, U Hlubka a U Haldy je ještě otevřeno, mohl jsem klidně zajít, kdybych to nebral,“ začíná zmíněný text a hned se dozvídáme, že se v popisovaném městě více pije, než se vyznává intelekt či kultura. A sám autor přiznává, že by se raději než psaní o svém rodném městě věnoval konzumaci alkoholu. „A pak, Ostrava není žádné město, leda tak místo, kusy místa, na kterých se děje naše pobývání, kusy místa s obživou, propojené lokálkami a bludnými autobusy, Hrabůvka, Bartovice, většinou si nesednu […]. Necvakám, jedu načerno kolem harampádí Vítkovic, někdy se zezadu ozve něco o životě, a chrchle, kusy čehosi, černý kašel, jsem zticha, jedu načerno, nikdo neví, že občas používám přechodníky a říkám nicméně a autentický.“ Na čtenáře útočí důrazné černo, v jedné větě použité třikrát, a hrubost nevzdělaných obyvatel, ve své obyčejnosti neotesaných. Rozum s vědomostmi či jakási kulturní úroveň jsou zde více na obtíž než pokuta od revizora, především pak větší hanba. Hned o dvě strany dál však autor zmíněné barevné spektrum určitou antitezí odmítá. Činí tak při mírném pokárání fotografa Viktora Koláře, který by se podle Hruškových slov měl už konečně naučit zachytit Ostravu v jejich barvách, protože „všechno se mění, jak říkají mužové z radnice“ a černá, respektive černobílá použitá na Kolářových fotografiích, již dávno k charakteristice města nestačí. „Kolem je panoráma sebevědomé jak reklama na cigarety, s kouřením, s tím tady máme problémy všichni, nejenom cikánky u přízračného podchodu na Stodolní ulici plného zvířat a představ a spodní vody. […] Kusy místa jsou to, Přívoz, Hrušov, Koblov, pospojované potrubím a hlomozem a kousky ticha v záhybech na soutoku Odry s Ostravicí, zarostlých v září netýkavkou Royleovou,“ pokračuje text a tvoří obraz industriálního velkomísta, Žilovy neurčité chobotnice, rozplizlé Ostravskou pánví. To se jen tak mimoděk střetává s přírodou, hranicí jsou kousky ticha a zároveň i potrubí s hlomozem. Nemálo místních jmen již známe z úryvků Motýlových básní; podobnost mezi těmito autory je zřejmá, pouze namísto ležícího psa (Kam chodí uhlí spát od Motýla) je u Hrušky k panoramatu přirovnávána reklama na cigarety. Kde by Motýl s (industriální) Ostravou skončil, tam však Hruška pokračuje dále: „Tak dobře, je to i jinak, taky jsem tady viděl otevírání kulturního klubu, lidi v divadle, lidi v parku, liliovník tulipánokvětý, Yvetta totiž nemá pravdu, ještě se zajímám o stromy, je jich víc než hospod a je tady univerzita a je na ni nával.“ Již nejsou na prvním místě hospody, ale příroda, z nedostatku kultury se přechází k otevírání nových klubů a divadelním hrám. Jako tečka je zde Ostravská univerzita v Ostravě a nemalý zájem o studium, tedy o nabývání vědomostí, které na začátku této prózy byly považovány za něco, čím se rozhodně nedá chlubit.
18
Jen o několik textů dále je v Odstavcích prozaický útvar Duch Ostravy!, jenž mluví o turistech mířících do moravskoslezského velkoměsta. Ti dávají „najevo svůj zdánlivý smysl pro zvídavé zaujetí. Výsledek je ale stejný – povrchnost, v níž je touha uvidět nahrazována potřebou podívat se. Povrchnost, v níž si ochotně spletou ducha města s kdejakým smradem a v níž každý Ostravák vypadá hned ,v železo ztuhlýʻ jenom proto, že se opil v pivním baru nedaleko zrušeného dolu Bezruč.“ Text naráží na to, že je Ostrava turisticky lukrativní jenom proto, že „v Paříži, v Benátkách a v Telči byl každý.“ V očích lidí odjinud toto město nemá historické památky, které by výletníky přilákaly. Možná i pro ně je ve sbírce Odstavce zařazen také „průvodce nalévárnami“, s jakým jsme se setkali u Petra Motýla, tentokráte však s hruškovským rukopisem a názvem Břehy hospod. Čtenář se seznámí hned s jedenácti ostravskými podniky. „U Hlubka v rohu chlap. U Hlubka v okně počasí, v popelníku dopoledne, v rohu chlap. Židlí jako o Vánocích, v říjnu U Hlubka. Sedám velmi daleko, hospodská chrchle, vlastního slova neslyšet. […] Na konci bloku pivnice Baník a červený kostel, kolem město. Viděl jsem zázraky, letět stůl. […] Jako by se U Dlouhých dalo ještě těžit, čekat ještě na Bezruče v harendě roztopené, blem blem. […] Nošovická je na prodej. Dřív se tu hrabalo v žebrech, v uzených. Končí tu den, ulice, celé město.“ Také v textu na straně 148 Hruška popisuje osazenstvo ostravských hospod v roce 1997, kdy město zasáhly záplavy. „Mezi rozhlasovými zprávami o stoupající Ostravici pak místní exegeti přetřásali detaily biblické potopy a rychle klesala hladina piv. Jako Noemova archa si připadala každá hospoda.“ Ironií vypichuje místní hospodské odborníky nejrůznějších věd, především pak astrologie a teorií o konci světa. V Ostravě Odstavců se poměrně často „chrhlá“, místní jsou pořád tak nějak nemocní a unavení. Kouří se z komínů továren, výfuků aut a oharků cigaret. Všechno směřuje do pivnice, alkohol je začátkem i koncem čehokoliv, hlavně ten tvrdý – rum, vodka, … 29 A pak zase na šichtu, kolem potrubí, které město zároveň spojuje i rozděluje, kolem Vítkovic nebo Přívozu, kolem Komenského sadů v centru, kde radní nechali vykácet vzácné stromy (Televizáci), po mostě, který zachránil hrdina Sýkora (Břehy hospod), přes Ostravici, z Moravské na Slezskou Ostravu. Důvěrně známé cizí místo, turisty oblíbené pro svou neoblíbenost, kde černá již pro popis města nestačí.
3.2.7 Obývací nepokoje, Měsíce, Vždycky se ty dveře zavíraly Souborné vydání Hruškových sbírek Zelený svetr Ostravu a její okolí zachycuje i v dalších verších, avšak už ne tolik detailně. V nejstarším souboru básní, Obývacích nepokojích je toto město explicitně přiznáno jen v prvním ze třiceti textů, jenž nese název Kolem Ostrava. O rodišti autora se 29 K další, tentokrát blíže nespecifikované nalévárně se Hruška vrací také v krátkém textu s názvem 17. 6. 1985 – „Koán z ostravské hospody nad ránem: ,Toho piva je jednou víc, jednou míň a jednou víc!ʻ“
19
zde však mnoho nedozvídáme. Čtenář je opět zaveden do jedné z ostravských hospod, kde jsou i „japonské číšnice z Přívozu“, zatímco „kolem je Ostrava / a děti“. Město je zde jenom kulisou, obklopující všechno podstatné z Hruškovy básně. V následující sbírce Měsíce se s Moravskoslezským krajem setkáme ve větší míře; v textu Vlaky z Ostravy30 hned dvakrát. Podobně jako u Motýlova textu ze sbírky Kam chodí uhlí spát jsou zde přítomny vlakové soupravy, nyní nejedoucí přes Ostravu, ale z ní. Hruškovu báseň uzavírá dvojverší „lahváč je poloprázdný / jak vzdálenost ve slově Karviná“. Také tady najde čtenář ve spojení s Ostravskem alkohol a v přeneseném významu i strojní průmysl (vlaky). Kraj ničím blíže charakterizován není, z textu působí dojmem roztahanosti či široké rozprostřenosti, zvláště pak vedle veršů o chlapu v „bez konce / pruhovaném triku“, který je snad cestujícím právě do – v této básni tak daleké – Karviné. Autorovo rodné město nám pak o něco přiblíží báseň Okry stěn s vinárnou „na Nádražní31 / v okrovém bezvětří / sedění pijaček / úsporně nehnuté / v cikánských domech naproti / navečer hasnou / rudé koberce“. Mísí se tady různé barvy, od okru přes zelenou po tmavě červenou a tmu spojenou se zapadajícím sluncem na konci dne. Ani tady nechybí pijáci alkoholu, v tomto případě ženy. Přibyli zde Cikáni, respektive jejich domy, v bezvětří a v nepohybu jak města, tak i jeho obyvatel. Třetí text této sbírky, který zmiňuje velkoměsto, začíná verši „Dole Ostrava / tady pravdě nepodobné keře / plst přítomnosti“ a končí „za Paskovem zbytečně / velké nebe“. Lyrický mluvčí zde shlíží na Ostravsko a je svědkem „v dálce klinkání říjnových bříz“. I zde se tak bývalý těžební majestát (důl je v této básni ostatně přítomen ve shodném gramatickém tvaru slova „dole“) úzce střetává s přírodou, s krajinou. Podzim se u Hrušky s Motýlem v souvislosti s Ostravskem objevuje častěji (např. předchozí text evokuje okrovým bezvětřím barvy spadaného listí). Zbytečně velké nebe uzavírá celou scenérii, na kterou má mluvčí výhled, a zároveň se kruhem vrací k pod sebou položené Ostravě. Stejný počet textů explicitně zmiňujících Ostravsko je také v další sbírce, nazvané Vždycky se ty dveře zavíraly. A podobně se čtenář v básni Na hlavním ocitne v další z putyk, tentokráte nádražní, kde je „otevřeno stále“ a „nad pultem beskydské hory / a bulharská keramika / jako doma / jako všude / jako by Bulharsko a Beskydy / nikde nekončily“. Beskydské pohoří, tolik pojené se Žilou, se podobně jako město ve výše uvedeném textu Vlaky z Ostravy rozprostírají snad 30 Jak jsme již výše uvedli, všechny básně Měsíců mají shodný název Červenec. Pro lepší orientaci proto jako titulní označení budeme uvádět vždy první verš textu (uvádění pouhé strany, na které se daná báseň vyskytuje, by mohlo být vzhledem k dvěma existujícím vydáním sbírky matoucí). 31 Nádražní ulice je jednou z hlavních tepen Ostravy.
20
až do nekonečna – tedy alespoň v lyrickém mluvčím vzbuzují tento dojem. Jsou všudypřítomné, a stávají se tak svědkem čekání na vlak či padajícího deště společně s dubovým listím (jak uvádí druhý a třetí verš) za okny nonstopu. Také zde je tedy vedle Ostravska přítomen i podzim, hospoda či nádraží. Až v další básni, Doma, je vlak vystřídán nákladní lodí, byť pouhou zmenšeninou na láhvi. Text ji důkladně popisuje a z obyčejného obrázku se plavidlo postupně nejen zvětšuje, ale také zhmotňuje, až mluvčí v samotném závěru básně říká: „Ale staré zlato z držav je pryč, jen mosaz ostravského večera odlévá muže a ženu a obrovskou zaoceánskou loď.“ Vzduch usínající Ostravy zde objímá, respektive přímo tvaruje takřka magický okamžik, kouzlo v jinak obyčejné domácnosti. Třetici uzavírá prozaizovaný text U Pařátu, jenž už svým názvem čtenáře uvádí do další z ostravských hospod. V ní chce muž pro svou paní nechat zahrát píseň k narozeninám, přemlouvá ničím blíže nespecifikovaného člověka, nejspíš hudebníka, kterému mimo jiné říká: „jsi tu každý den, z hospody na to vidíš, na celé Vítkovice, život, i se zahrádkami“. Městská čtvrť je zde udávána do ekvivalentního vztahu se životem a oboje lze spatřit z pivnice.
3.2.8 Auta vjíždějí do lodí Hruškovu bibliografii uzavírá jeho zatím poslední sbírka, nazvaná Auta vjíždějí do lodí. Také tady se čtenář dostane do styku s Ostravou, která je zde explicitně uváděna jakožto jediný zástupce svého kraje. Autor zmiňuje městské části Zábřeh, Mariánské Hory, Moravskou Ostravu a Slezskou Ostravu. První z nich je přítomna ve verších se jménem Kšiltovky. „Vzpomeň si / vzpomeň si tady ve tmě Zábřehu / co jsi mu říkala / vzpomeň si / na ta marná tramvajová slova“, oslovuje ženu mluvčí básně poté, co cizí chlapec „s mokrými kalhotami / který nevěděl kam jede“, plakal v tramvaji. „Šlo o to prostě mluvit / mluvit k němu / až do Zábřehu“, kde končí cesta nočním spojem i děj textu. Kolem je tma a vzpomínka na vyděšeného, brečícího kluka. Už název textu Partyzánské náměstí děj veršů zasazuje do Moravské Ostravy, jen kousek od Motýlova Přívozu v Šíleném Fridrichu. Na náměstí je vietnamská tržnice dle mluvčího básně s takovým množstvím zimních bot, „až to vysiluje / přespříliš bot i na velké severní město“. Den „velký jak složený jelen“ se vystřídá s nocí, ve tmě je vidět jenom na krok, „na jeden jediný krok / někam domů“. Kolem náměstí jsou „opilecké parčíky / v nichž se poflakují tlupy stromů / za nimi hliníkový jas“. Co v předchozích sbírkách bylo pro Hrušku jen místním jménem (např. v básni Kolem Ostrava), je zde mnohem detailněji popsaná lokalita. Stále se opakují motivy alkoholu, přírody, městské zástavby. Důležité je zde ono „domů“, které je jen na krok daleko, a to v Ostravě, poblíž centra. 21
Na noc z konce předchozí básně navazuje také báseň další, Ostrava – Mariánské Hory: „noční prodejní okna / igelitová taška / sezení u pump / lidem přicházejícím ze tmy / kolem čtyřiceti a víc / Mars je velmi blízko“. Dříve na krok vzdálený domov střídá blízkost rudé planety. Dokonce „nelze vyloučit / že skvrny na některých kamenech / znamenají život“. Ještě ve sbírce Vždycky se ty dveře zavíraly byl život ve Vítkovicích (respektive jimi), teď je v přímo sousedících Mariánských Horách, kde se možná rovná skvrnám kamenů, pod nimiž „nelze vyloučit / kryptoendolitotrofní mikroorganismy“. Tak či tak je život pořád právě v Ostravě, o čemž se přesvědčíme také v dalších úryvcích, a to u básní Sídliště Kamenec a Za Kamencem. Zatímco na slezskoostravském sídlišti muž „vylezl a ožralý / narval obě ruce / do ptačího krmítka / aby nadrobil knedlík“, chlapci z druhé básně ujíždějí na kolech nejen Kamenci, ale také „konci srpna“ a „touze dospělých / nadělat z nich / smysl života“. Oba texty spojuje jakási snaha o pomoc v žití, ať už je to krmením nebo výchovou, a u obou z nich je tato pomoc nakonec neúspěšná – rozdrobit knedlík s rukama v úzkém krmítku není možné, stejně tak přinutit děti nechat se vychovávat či opečovávat. Ostrava samotná zde detailněji popisována není.
3.3 Motivy města 3.3.1 Tereza a jiné texty Ve svých sbírkách Jaroslav Žila básně do Ostravy zasazuje spíše ojediněle, což jsme si ukázali v předchozí kapitole. Mluvili jsme především o Tereze a jiných textech, kde postava babičky v „Ostravěnce“ pracovala jako sestra v městské nemocnici, přesněji na třetím podlaží. A její muž byl ve městě v „robotě“, zrovna když začala rodit. Není proto divu, že i ze stránky s číslem 54 cítíme Ostravu, byť zde její jméno nezazní: „Téměř rok po tvé smrti / děda zchromlý mrtvicí / ležel na třetím patře městské nemocnice / […] Beskydy v dálce zářily sněhem […].“ Soudíme tak na základě kontextu a především také díky stejnému podlaží nemocnice, na kterém ošetřovala pacienty i babička Tereza. Do Ostravy se tak v této sbírce buď jezdí pracovat, nebo rodit a umírat. Zbytek času se žije v horách. Také zmínka města v předposlední básni sbírky na straně 58 se odehrává v souvislosti se smrtí. Již zemřelá babička Tereza se ve vzpomínce či ve snu zjeví lyrickému subjektu, který s ní promlouvá: „Často jsem utíkal k tvému klidu. / Na kolenou vlňák, sedíš v křesle / mezi panelovými zdmi, / háčkuješ záclonu a říkáš: / Jak to dorobím, zemřu. / Netušil jsem tehdy, že vždy děláš dvě...“ Těmito slovy se s babičkou dodatečně loučí, vzpomínka na ni v bytě panelového domu končí.
22
3.3.2 Drápy kamenů, Nejstarší žena vsi, V hrudi pták Ve zbytku sbírek Žila své příběhy ukotvuje především na venkov hor, přesněji Moravskoslezských Beskyd a přilehlého podhůří. V Drápech kamenů přesto zazní i motiv města, a to v básni na straně 49: „Máš místo v cizím životě / a tvým jménem je chvíle / kdy ses usmála / oknem tramvaje“. Přestože nevíme, zda se s jistotou jedná o Ostravu (síť tramvají má v kraji také Olomouc, ale může to být samozřejmě lokalita zcela jiná či smyšlená), můžeme v básni vyčíst, že nejen v horách, ale i ve velkoměstě je místo pro lásku nebo milost, jak ji zná například lyrický hrdina z Hruškových básní. Ono spolčení venkova s městem, přírody s civilizací, které se v této sbírce nepřímo koná, pokračuje i v dalších dílech Žily. Petr Hruška na obalu knihy Nejstarší žena vsi píše: „Motivicky vyrůstá autorova poezie z reálií přírodního života jeho předků z beskydských hor […]. V některých z Žilových textů lze pocítit pomalost rostoucích stromů, vnímanou s odstupem městského člověka, v jiných vývraty a pařezy intimních dějů, ke kterým se autor jaksi neochotně přiznává.“32 I v této sbírce hrají svou roli tradice, rod, dědictví, pověry (např. texty s číslem 1, 5, 6 nebo 30)33, více do popředí se zde dostává alkohol. „Byl tak tlustý / že sedával na dvou židlích v rohu hospody / tam taky zemřel aniž zaplatil / pil prý proto aby necítil své nohy“, tvrdí mluvčí v básni s číslem 19. Hory jsou tady místem, ve kterém člověk „pije dokud neuvidí / místo suků oči“ (č. 9) a při své pouti může natrefit také na restauraci, „kde stařík s podťatými zuby / pil na zdraví své smrti“ (č. 20)34. Až je nakonec láhev od alkoholu vypitá a „prázdná jako dědovy koule“ (č. 28). Vztah místních ke své domovině zpracovává sbírka V hrudi pták: „Když žil na horách, / sníval o rovině. / Dole mu zase scházely hory“ (Když žil na horách), popisuje lyrický mluvčí rozkol mezi Ostravskou pánví a beskydským pohořím. Ostatně, motivy města se v této sbírce taktéž objevují, a to v souvislosti s první návštěvou cizí obce: „Teprve když odjede, / člověk pochopí: / Tady jsem už někdy byl!“ (Jít poprvé cizím městem). A i zde je chvilkové milostné vzplanutí spojené s dopravními prostředky a cestováním, tentokráte ne v tramvaji, ale na autobusovém nádraží (Co já vím, byla krásná). Další vyznání neznámé ženě nebo dívce již náleží prostředí Beskydska: „Na hřebeni hor / jsi ztratila šátek / ležel tam u stezky / v borůvčí. / Byl cítit tělem, / teď hádám v představách, / kdo jsi...“ (Na hřebeni hor). Vedle krásné přírody Žila ve svých sbírkách staví tvrdý a těžký život místních. Pod ty 32 Hruška, Petr. Jaroslav Žila se narodil... In: Žila, Jaroslav. Nejstarší žena vsi. 1. vyd. Brno: Host, 2000. 46 s. 33 Ve sbírce Nejstarší žena vsi mají básně místo jména v titulu čísla jejich pořadí. Uvádíme tedy tato a ne čísla stran, jak jsme činili u předchozích Žilových sbírek. 34 Touto básní se ve své recenzi více zabývá Milan Exner: „Stařík, který pije „na zdraví své smrti“, není obyčejnou „momentkou“ z restauračního zařízení, nebo jinak: umění portrétní momentky spočívá v tom, že dokáže „všední“ tvář (ta naše není zas tak všední, když staříkovy „podťaté zuby“ konotují „zuby smrtky“) povýšit na symbol... „Smrt“ je pak „živým tvorem“, na jehož „zdraví“ pijeme, a pochopíme-li takovou věc jako skrytý mýtus, nepřipadnou nám sebedestrukční pitky zas tak nesmyslné...“ Exner, Milan. Poezie jako estetický „pro-jev“. In: Tvar. - Roč. 11, č. 13 (29. 6. 2000), s. 10.
23
spadají obyvatelé nejen pohoří, ale také větších měst na rovině, čehož si všiml například Ivan Motýl: „Na ostravských sídlištích, ve Frýdku v nádražní krčmě i v beskydské horské osadě, odkud pochází jeho rod – tam všude [Žila] naslouchá stejné bolesti: kolizi karpatské pýchy s otevřeným srdcem. Nikdy však nepřiznávané, protože každá slabost je tady k posměchu. A jen básník vyslovuje, co se v kraji jinak schovává za sveřepé mlčení, maximálně za ránu pěstí.“35
3.3.3 Kam chodí uhlí spát, Šílený Fridrich Oproti Žilovi je Petr Motýl v implicitním zobrazování Ostravska o dost více negativní či kritický. Ostatně úryvek ze sbírky Kam chodí uhlí spát hovoří jasně; Ostrava je místo, kde „z nebe prší kyselina sírová / rozmáčí domy jako vosk vánočních svíček / červený potok roztavených cihel stéká ulicí“ (Laryšův vnuk). V podobném duchu autor pokračuje také v druhé části sbírky Panorama: Pes, které jsme se v naší práci prozatím nevěnovali. Ostrava zde sice explicitně přiznávána není, ale z kontextu a také z ukotvení mezi dvě veskrze „ostravské“ části knihy je její identifikace snadná. Je to město, kde „úsvit a soumrak se převracely na dálnicích, mostech a náměstích a splývaly spolu na šedém nebi v objetí, ve kterém bylo stále těžší a těžší je od sebe rozlišit“ (str. 32), město, v jehož „soukolí rachotily ulámané litinové šrouby a přesýpal se všudypřítomný šedavý prach a mastný mour a usazoval se v jámě času a pálil na kůži a hluboko pod ní“ (str. 33). Ani v tomto úseku sbírky Motýlův vypravěč nevynechává alkohol, byť jej zmiňuje pouze jedním slovem: „A vodka protékala ulicemi a třpytila se v kalném světle jejich lamp“ (str. 31). Šedá barva nadále převládá nad těmi ostatními: „A město planulo jako ohromné horké srdce a neklidně se převalovalo v najednou příliš úzkých šedých zdech, naráželo o jejich hrany a celé roky zapomínalo spát.“ (str. 34). Domy se zde vznášejí nad zemí a také z jejich oken se vylívá oheň. Je to město přízraků, které stojí v povětří, a plné „zázraků chemických květin“, jež zde rozkvétají (str. 35). Prostřední část sbírky končí těmito slovy: „Kouř stoupal z komínů nad město zapomnění a noci. / Byl sebou samým: šedavým kouřem, ve který se mění životy a sny. / Kouř stoupal z komínů. Mastný a těžký kouř.“ (str. 38). Podobně Motýl v zobrazování kraje pokračuje také v Šíleném Fridrichovi. Hlavní hrdina „chodníky sám od sebe zametal / a v parku se popelil / mezi lopuchy vajgly a konzervami / déšť znenadání přicházel“ (Dospívání k usmívání) do špinavého města, kde při projíždění hornickou kolonií šlo spatřit „radostné hvězdy na šachtách“ (Niterné záležitosti). Fridrich pak v básni Operetní manýry vyjmenovává hned několik zákoutí města, a to 35 Motýl, Ivan. Navenek tvrďáci s kořalou v žilách. In: Žila, Jaroslav. V hrudi pták. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 72 s.
24
v souvislosti s radou neznámé postavě, která neví jak dál – doporučuje jí oběsit se na rohu u školky, podříznout si krk na zastávce „padesátšestky“, skočit pod vlak u koksovny. Tedy asi v místech, kde se všichni snaží zapomenout, „za jakým obzorem hleděli / plným autobusů tramvají / šachet rudých plamenů / nebe kam Fridrich / pravidelně svou podobu otiskoval / úžasný ksicht / plný čmoudu sazí papriky / děravé oči s chladícími věžemi / s kyselinou sírovou / … / soumračný svět“ (Fridrich a otázky gnoseologie). Záchod Sokolovny je pozvracený a má vybité dveře, na kachličkách jsou také „skvrny od krve / jak sebou majzli na hlavu / do žlábku a do budoucnosti / plné xylenolové oranže / a sladkých rtů“ (Cigaretka pro tento den). Sbírka ironií zachycuje také urbanizaci na Ostravsku, která vedla ke stavbě panelových sídlišť a betonových čtvrtí: „dům za domem je strháván / uvolní místo / mnohem nesmyslnějším stavbám / co taky se zahrádkami / plnými kedlubnů a jahod / co se sousedskými vztahy / uskutečníme slepý pokus / a narveme všechny za panely“. Pokus se nezdařil: „výsledný roztok / se na černo zabarvil“ (Pomlázka do příštích let). Ostrava tak pro Motýla i po sebevětší přestavbě zůstává černou.
3.3.4 Sbírky Petra Hrušky Petr Hruška v textu Místo Ostrava vnímá nejen své rodiště takto: „Město je patrně víc než prostor k obživě, než štace, je to jakási vnitřní smlouva s duchem místa, vstoupit do města a usadit se v něm, ne, to není jenom přibýt na místo, nastoupit na roztočený kolotoč šichet, občas roztočit hospodu, občas flašku na ubikaci, těžit, vytěžit, vybydlet a ve chvíli, kdy je všechno pryč, pozůstat.“ Znamená to také udělat si v něm domov, a to se vším všudy. Především v Hruškových dřívějších sbírkách se texty odehrávají často v interiéru bytu či domu, tedy tam, kde se žije, bydlí. Okolí v těchto básních není tolik podstatné nebo je vzhledem k vnitřnímu prostoru v útočné pozici. Skrze nejrůznější průchody atakuje vnitřní dohodu či stálost interiéru.36 „Odpoledne tlačí do oken. Vedro.“ (Neděle, OBÝ), „z trávy přiběhne dítě / drobounce / tiše kramaří v naší jistotě“ (str. 79, MĚS), „marně utíráš desku stolu / to není stříkanec / zevnitř domácnosti / to ze zahrady stín / vrhá zlý keř / jarního pustorylu“ (Pustoryl, VŽD), „hubená nit světla z netěsnícího okénka trapně leží mezi námi“ (Komora, VŽD). Dovnitř bytu se tlačí nevítaný a nechtěný bez, respektive jeho vůně (Večer, VŽD), a také vítr je nepřítel domácnosti – v noci shodil z prádelní šňůry košili (Dveře, VŽD). Podstatnost důvodu k ochraně bytu jakožto jakési svatyně před zbytkem světa Hruška 36 V souvislosti s Hruškovou „domácností“ se nedá příliš mluvit o pohodě či snad klidu. Například Jakub Bielecki toto chápe ve studii básnikovy prvotiny takto: „„Už název sbírky – Obývací nepokoje – ruší tradičně prožívanou iluzi obývacích pokojů coby symbolů klidu, pořádku a tepla. V Hruškových (Ne)pokojích se nezahřejeme, natož abychom došli klidu. Jsme totiž v Ostravě, svět panelů a odcizení je studený, ale působivý […].“ Bielecki, Jakub. Básnická tvorba Ostravy 90.let. In: Tvar. - Roč. 7, č. 19 (14. 11. 1996). s. 6.
25
vysvětluje mimojiné v Odstavcích, přesněji v textech Kuchyňský děs danosti a Trubky. Ty říkají, že kuchyně „bývá přeplněna naší obvyklostí, těmi vegetativními ději, bezmocným provozem našeho vezdejšího pobytu.“ A trubky jsou jejími tepny, protože jimi prochází teplo, které kuchyni vyživuje. Všechno důležitě se děje právě v kuchyni, „kde se připravuje obživa, a kde se tedy především děje odhodlání žít dál.“ O signifikanci těchto prostor ostatně autor mluvil také v rozhovoru s Miroslavem Balaštíkem.37 Přestože u Hruškových básní je důležitý svět uvnitř bytu či domu, autor kolem tohoto bezpečného ohraničení staví také okolí, ať již město nebo krajinu. Pokud je to Ostrava, tak se u něj Hruška oproti Motýlovi tolik nezabývá jeho důlní a hutní minulostí. Zabývá se především životem v něm, nehledě na možnou ustrnulost děje či toku času. Také díky autorově zvědavosti, co jak je, je město stavěno poměrně detailně, což si ukážeme v následujících úsecích. V chronologicky nejstarší sbírce Obývací nepokoje se městská či příměstská příroda zpočátku těžce hledá: „Někde být musí / veškerý ten parčík / ale kudy / můjtybože / do šera trčí / rezavý hřebík listopadu / v paměti studí / ložiska houpaček / a hřídele / z ptáků“ (Veškerý ten parčík). Vzápětí je však zcela přítomna, město obklopuje krajina s „určitým počtem / ptáků“ (Neděle) a lyrický mluvčí do ní také vstupuje, až je jí takřka omámen: „sešel jsem k řece / řeka unášela žluté listíčko ach“ (Počkat si). O kus dál „chlap nabízel půl koně / v cínovém stesku odpoledne / tácek / verandové děje“ (Pátek) a ani v tomto implicitním popisu Ostravska nechybí již důvěrně známé prostředí hospody 38 (Domů). Pokud Žila v tramvaji nebo na autobusovém nádraží nacházel kratší či delší milost, u Hrušky v městské hromadné dopravě jezdí anděl s taškou a uzeným kolenem (Anděl). V Měsících se autor zabývá více městem samotným, stěnami domů nebo betonem a dlaždicemi náměstí.39 Také tady do textů a zároveň do města zasahuje příroda, ale jen jakoby mimoděk, možná až náhodou. „U domu / do šera plamenka / psi z blízkého září / hrk bříz“ (str. 73), „centrum / ponechané na okraji dne / kaštany na dvoře / zmohutněly / nad ženskou s nahýma rukama / klepajícíma popel“ (str. 55). Stěny zde mohou vyprávět vlastní příběhy: „V tenkém krvácení cihel / zařizovaného domu / vyprchává / lítostné násilí / tak bezmocně později / věděné / v rozlehlých bílých dnech“ (str. 50). V předchozí kapitole ostravský vzduch odléval do určité míry až magickou scenérii a také v této sbírce čtenář najde nadpřirozeno: „Lijavec jasu / bůh jde kolem oken / ráno na postelích“, „bůh jde 37 viz Balaštík, Miroslav. Zbývá naučit se číst. In: Host. - Roč. 19, č. 3 (2003), s. 4-10. 38 Sám autor tvrdí: „Kuchyně a hospody už asi zůstanou mojí klenbou nebeskou. V čajové konvici může být ukryta celá propast naší existence.“ Horák, Ondřej. Tichá vodka břehy mele : Rozhovor s Petrem Hruškou. In: Tvar. - Roč. 13, č. 13 (27. 6. 2002), s. 1, 12-13, 14. 39 I nadále zde však v hlavní roli životního prostoru sbírky převládá interiér bytu. Karel Piorecký za něj na druhé místo staví Ostravu, kterou dále doplňuje o venkovský dům. Viz Piorecký, Karel. Petr Hruška: Měsíce. In: Hruška, Petr & kol. V souřadnicích volnosti : česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 738 s.
26
kolem zdí / strmých zdí s policemi“ (str. 72). Co bylo u Motýla šedé město se šedou oblohou slučující soumrak s úsvitem v jedno, je u Hrušky místo navštívené Bohem. Také v další sbírce pokračuje symbióza přírody a města. V knize Vždycky se ty dveře zavíraly může čtenář najít například tyto verše: „mezi pavilony / teče kus řeky / několik tenkých stromků / betonový rantl / stojíme spolu tady / mezi dodávkou a kusem řeky / v sevření nemotorném / jak taška piv“ (Tady), „ve strži za závodem / akáty vyhozené / upadlý sníh / ve strži / tak najednou prudké / jako by něco spěchalo / ještě teď navečer / na konci týdne / za mizející zdí závodu“ (Závod 08). Upadlý sníh je v jiné básni připodobňován zvířeti se zvednutou hlavou a nahému rameni (Předjaří). „Můry, bledé jak svírající prsty, spí nahoře u trubek. Někdo se včera musel dívat do tmy nad viaduktem, dlouho, dlouho, otevřený rozsvícený byt za sebou.“ (Zítra). Betonový svět člověka ve městě obklopují, či takřka okupují zvířata a rostliny. Jak je již u Hrušky zvykem, i zde se pije alkohol. „Pili jsme někde na tržnici. Nebo u zastávky, v bundách, vedle dřevotřísky“ (Minulé století), „Den bez nebe. Město hluché mlhou, tak hustou, že se opilec může opřít, v tom zlém vání“ (Inverze)40. U předchozího díla stěny mohly vyprávět příběhy a také nyní jsou městské stavby personifikovány, žijí vlastním životem: „naproti oknu pomalu roste / bistro“ (Závod 03), „stín spalovny / se může přerazit na schodech do kostela / za střediskem chčijou řidiči“ (Večer). V dalších básních „domu lezou žebra topení“ (bezejmenný text na str. 126 41) a „nábytek se přiznává k prknům“ (Dva). Mimojiné se zde rozvíjí již výše zmíněný boj interiéru s okolním světem, ke kterému se přidává kontrast města s přírodou a člověka se zástupci živočisné nebo rostlinné říše. Také v zatím poslední sbírce Hrušky Auta vjíždějí do lodí je město jednou z hlavních lokací, ve které se příběhy básní odehrávají. Oproti předchozím knihám zde však do popředí výrazněji přechází motiv úniku (nebo snahy o něj) z města někam pryč, třeba právě do „Žilových“ hor. Čtenář se s tímto motivem setká hned v první básni. Postava muže si zde, zatímco je v bytě, představuje, jak by vjel do tmy, „žluté větve nesázených javorů / sahaly by hrabivě / po autu“. Důležité je jet dál, někam do naprostého ztracena. „Někde na kraji / byla by tam počmáraná kaple / ale nemusela by být / nemuselo by tam být nic“, pokračuje mluvčí ve své touze někam nejspíše se svou milou ujet. A teprve, až by si společný pocit ztracení v ničím nerušivém místě užili, by muž „sešel dolů / přeptat se na cestu“ (Zatímco jsme v kuchyni). V dalších dvou textech je důležité právě prostředí pohoří. „Blížili jsme se k horám“, začíná báseň, ve které lyričtí hrdinové ve spěchu a pouze na pár hodin ujeli městu. „Je to jen na otočku, / pro pár průhledů / mezi večerními stromy, / kde uvidíme jeden druhého / pomalu přecházet.“ Již v noci se vrátí zpátky do města mezi banky velké „jak letadlové lodi“, mezi herny „malé jak 40 Těmito verši textu Inverze Jakub Chrobák dokládá své tvrzení, že atmosféra Ostravy u Hrušky „vždy hrozí tím, že se zničehonic zhmotní.“ Chrobák, Jakub. Drobnosti více než významné. In: Tvar. - Roč. 14, č. 4 (20. 2. 2003), s. 2. 41 Uvádíme zde číslování stran převzaté z publikace Zelený svetr.
27
každodenní prasárny. / V noci už budeme zase spadat / pod obecní úřad, / ve městě, / kde je všechno tak domluvené“ (K horám). Po zbytek času hrdinové sbírky zůstávají ve městě, kde brzy ráno „je jenom tyčkovina lamp / nezaměstnanost města“ (Krupkovitý sníh) a kde stromy „mají hrozných haluzí“ (Den). Příroda je zde také v blízkém kontaktu s městskou zástavbou, jak tomu bylo i u předchozích publikací. „V únoru se tu černají malé stavby. / […] / Stěny si škrábou záda / pazourami bezu. / Tady z drátu a plastikových lahví / uděláš cokoliv“ (Na okraji) a hrdina dalšího textu zjišťuje, že celý den „mezi papundekly a vodami města / hledal planiku“ (Planika). Po tu dobu jsou okolní domy přeplněné „odhodláním být spolu“ a ptáci v živém plotu u pošty jsou tak malí, „že nemohou nic změnit“ (Ptáčci). Oproti předchozím sbírkám Hrušky zde město má podstatnější význam než interiér bytu 42, který předtím byl hlavním životním prostorem postav. Michala Lysoňková tento úkaz ve své recenzi rozvádí ještě dál: „Modus vivendi Hruškových básní je bytí na okraji (čehosi): ,periferieʻ je prostorem ,žitéhoʻ, nezploštělé bytí, každodenno se zde koncentruje a zároveň je prolamováno, je prozatímností, prostorem mezi všedností a zázračnem, respektive místem neustálého unikání.“ 43
3.4 Postavy sbírek a jejich příběhy Karel Piorecký si u studie Měsíců všiml, že obyvatelé lyrického světa Petra Hrušky nemají jména; jsou zde popisováni pouze jako muž, žena, syn, matka, otec. „I když cítíme, že výpověď vychází z jedinečné a zcela konkrétní situace, tato konkretizační a individuační funkce jmen tu chybí. Jde tu tedy spíš o životy typických figur přistižených jakoby náhodou v ,tétoʻ chvíli.“44 S dalšími knihami se čtenář dozvídá jména alespoň dvou postav, tedy milované ženy mluvčího Yvetty a syna Adama, který „je samozřejmě nevlastní“ (Měl radost, OBÝ). Zbytek aktérů zůstává bezejmenný. Mluvčí, který je jedinou postavou s „hlasem“ Hruškových sbírek, své bližní i přes to, že s nimi žije v bytě či domě, v podstatě blíže nepředstavuje. Postavy jsou vnitřně a nepřímo charakterizovány skrze jejich činy. Např. o matce protagonisty víme, že ji najdeme „u odpoledních seriálů“ (Moje matka, AUT) a že už hůře chodí, jelikož má „koprově tenkou hůl“ (Červenec – U domu, MĚS). Její „přehnaně / silné ruce“ (Neděle, VŽD) se mluvčímu hodí „pro pštrosí hlavu“ jeho strachu (Matko, OBÝ). Nevíme však, jak matka 42 Novým a zároveň dost podstatným prostorem sbírky je kabina auta, viz Štolba, Jan. Trajekt. In: Host : Měsíčník pro literaturu a čtenáře. - Roč. 24, č. 1 (15. 1. 2008), s. 22-23. 43 Lysoňková, Michala. Matné zrcadlo tohoto světa : O Hruškově sbírce Auta vjíždějí do lodí. In: A2. - Roč. 4, č. 14 (2. 4. 2008), s. 7. 44 Piorecký, Karel. Petr Hruška: Měsíce. In: Hruška, Petr & kol. V souřadnicích volnosti : česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 738 s.
28
vypadá, kolik je jí let nebo jak se jmenuje. Mluvčí je dle Zdeňka Smolky zralým mužem. „Jeho prožitky naznačují jistý idylický pocit navzdory všemu. Nikoli ovšem naivní idylu.“ 45 Přestože nám lyrický mluvčí zprostředkovává svět básní, více než o jeho osobě se dovídáme spíše o ostatních postavách. Jméno Adama, kterého Hruška chápe jako nejdůležitějšího hrdinu svých sbírek,46 se v knihách objevuje nejčastěji. Nenajdeme jej pouze v Měsících, kde je, jak sám autor přiznává, obsažen spíše implicitně: „modrá košile / nevlastního syna / u krku stále důvěřivě zapnutá“ (Červenec – Toho chlastu). V ostatních sbírkách již názvy textů k Adamovi odkazují: Adam, Adam z tepláků a z uší (obojí OBÝ), Velký Adam, Adam je nevyučený (obojí VŽD), Pořád Adam (AUT). Mluvčí nás provází Adamovým životem od mladých let, kdy byl malým chlapcem a „ležel v koutě / jako pohozený ulovený plyšový mrtvý / bobřík odvahy“ (Adam, OBÝ), až po jeho první zaměstnání „Adam je hlídač / hlídá celé noci“ (Hlídač, AUT). U postavy Yvetty (nebo nepojmenované ženy) takový vývoj nepozorujeme, spíše se zde jedná o implicitní vyznání osobě, kterou mluvčí miluje. Všímá si toho také např. Jan Štolba: „Ačkoliv se to nezdá, Hruškova sbírka je souborem milostných textů, intimním cyklem záznamů chvil, v nichž se tiše a jakoby mimochodem odvíjí společný život ženy a muže. […] Hruškova kniha se týká všedního soužití muže a ženy.“47 Kromě Yvetty, Adama (či obecně dětí), matky a otce mluvčího se v Hruškových sbírkách vyskytují i další postavy, všechny bezejmenné a charakteristické v podstatě jen tím, že jsou. Některé jsme již zmínili v předchozích kapitolách: „chlap nabízel půl koně / v cínovém stesku odpoledne“ (Pátek, OBÝ), v hromadné dopravě jezdí anděl s taškou a uzeným kolenem (Anděl, OBÝ), mluvčí mimoděk zmiňuje „krajky / z prádelníku / starého a oběšeného mládence“ (Tak pojďte, OBÝ). Sebevražd či zabití je zde vícero: „Ve zprávách se oběsila / polská školačka“ (Co ještě chci, AUT), jinde otec utýral svou malou dceru (17. 12. 1999, ODS). Tyto postavy jsou anonymní a povětšinou je mluvčí zmiňuje bez toho, že by k nim vyjadřoval svůj vztah. Jinak je tomu u „televizáků“, kteří jsou „často neuvěřitelně suverénní a agresivní“ (Televizáci, ODS). Ve zbytku případů se o postavách nedozvídáme takřka nic, v některých verších jsou jen ve formě nevyjádřeného podmětu: „Vezli ho po včerejšku / […] / Vezli ho kolem“ (Po včerejšku, AUT). Radek Fridrich tvrdí, že Hruškovy sbírky jsou „historií několika rodinných vztahů; vztahů básníka k rodičům, k ženě Yvettě a zejména k Adamovi, který je vztahem vyvíjeným od dětství až 45 Smolka, Zdeněk. Opevňující bezmoc bydlení. In: Tvar. - Roč. 14, č. 4 (20. 2. 2003), s. 2. 46 Básník zde mimo to říká: „Je jistým zjevením v mých sbírkách a jako zjevení jimi prochází, nedá se zamlčet, vyřadit ty básně z důvodu nějaké nepatřičnosti ve jménu stylové či tematické čistoty by bylo absurdní.“ Horák, Ondřej. Tichá vodka břehy mele : Rozhovor s Petrem Hruškou. In: Tvar. - Roč. 13, č. 13 (27. 6. 2002), s. 1, 12-13, 14. 47 Štolba, Jan. Sursum corda / prach z bot. In: Host. - Roč. 19, č. 3 (2003), s. 11-14.
29
k dospívání.“48 Tuto myšlenku rozvíjí Michal Jareš, který Hrušku označuje jako autora „jakési pseudorodinné kroniky“.49 Důležité jsou zde však také ony nepojmenované, neznámé postavy místních obyvatel, pijáků v hospodách, Cikánek v podchodu na Stodolní nebo prodavače vany. Ty formují jak tvar města sbírek, tak i poměrně často zasahují do života zmíněných rodin. Slovo kronikářství se objevuje také v recenzích sbírek Jaroslava Žily.50 Petr Odehnal s Janem Pulkrábkem se shodují, že tyto texty jsou portréty, medailonky, ba dokonce epitafy Žilových předků (resp. předků lyrického vypravěče). 51 Básník popisuje především obyvatele Beskydska, ve svých tradicích a zvycích. Nejčastěji zobrazovaná je babička mluvčího Terezka Kotásková (2. část, TER; str. 120, OST; č. 2, NEJ), pak jeho děda (č. 11, NEJ; str. 39, 51 a 55, TER), otec, matka (str. 15, DRÁ; str. 103, OST; Zpátky v dětství, VHR) s ostatními příbuznými (str. 33 a 43, TER) a známými. Sám lyrický mluvčí o sobě říká, že je „pohrobek tušící salaše na příslopech horských hřbetů / a strakaté kameny ovcí na polanách, / tam, kde dnes je mlčný les. // To já jsem obsažen v každém balvanu přicházejícího příběhu / tak podstatně, jako list padající do podzimního větru“ (str. 7, TER). Provádí nás světem hor a nahodilých návštěv města, seznamuje nás se svým rodem, se svými kořeny. „Vše co jsem prožil / je pocitem tvora / na temeni hory“ (č. 21, NEJ). Postavy Žilových sbírek většinou mají jméno, setkáváme se tak např. se spiritistou Foldynou, který chce Terezu unést (č. 2, NEJ), a staneme se svědky lesbického zahoření „gazdicy“ Ivy pro Andělu Vrlíkovou (str. 12, TER). Syna starého Koloničného zabije strom (str. 8, TER), František Zubek vidí svou smrt (str. 11, TER), kterou s černým rysem v mechu spatří také staříček Petráš (č. 23, NEJ). Na konci sbírky umírá sama babička (str. 61, TER). Motivy smrti pokračují, lidé se však na rozdíl od Motýla u Žily nezabíjejí. Tedy alespoň ne navzájem – podobně jako u Hrušky se totiž i zde objevuje sebevražda, a to hned dvakrát (jedná se o dvě verze jedné básně, v nichž se mění pouze jméno sebevraha – Eduard B., č. 8, NEJ; Richard B., str. 100, OST). Ve sbírkách se také dost pije, ale o tom jsme pojednali již výše, podobně jako jsme uvedli některé úseky charakterizující lyrické postavy babičky a dědy. V knihách Drápy kamenů a V hrudi pták postavy o dost více zůstávají v anonymitě, k čemuž autor užívá nevyjádřený podmět („odvedl koňa do izby“, ...Jak padla maštal; Má tři dcery; „natekly mu nohy. / Sotva dojde k doktorovi“, Břicho jako buben). Další subjekty jsou označeny jako „nařvaný chlap“, „ten ohromný chlap“, muž, soused apod. „Svižná vdova ze sousedství / nosí své 48 Fridrich, Radek. Uvědomil jsem si zajíknutí. In: Tvar. - Roč. 16, č. 2 (27. 1. 2005), s. 2. 49 Jareš, Michal. Rodina, dveře a já. In: Tvar. - Roč. 16, č. 2 (27. 1. 2005), s. 2. 50 viz např. Hruška, Petr. Napsali do Tvaru: Ad 3 polohy současné české poezie. In: Tvar. - Roč. 13, č. 6 (21. 3. 2002), s. 2. 51 Odehnal, Petr. Tereza a jiné texty. In: Tvar. - Roč. 15, č. 7 (1. 4. 2004), s. 22. Pulkrábek, Jan. Cestami paměti. In: Host. - Roč. 16, č. 5 (květen 2000), příl. Recenzní příloha, s. XI-XII.
30
nemoci jako vyznamenání“ (Svižná vdova ze sousedství), soused si poprvé smutně uvědomí, že mluvčímu bude už padesát let (Řekl mi soused), nemocniční sestry od pacientky uslyší „Jděte do řiti!“ (Padla na pysk) a opilý muž, o kterém ostatní říkají, že je dobrý kamarád, je hrozbou pro svou vlastní ženu (Nařvaný chlap). Místy se i tady objeví rodina mluvčího a staříček Petráš (str. 15); další postavy však vztah k vypravěči nevyjadřují, jsou nepojmenované, cizí, ale přesto něčím známé. „Mluvil jsem s trpasličím chlapcem / měl jedno velké přání // Stát se kohoutem“ (str. 35). Důležitým prvkem, který prostupuje Žilovu bibliografii, je obraz ženy, milé, k níž se mluvčí často obrací, promlouvá k ní nebo mlčí, aby nepoznala, jak moc ji miluje (str. 61, OST). „Má milá po rukou vyšla na balkón / Měsíc něžně stiskla stehny“ (str. 54, OST), pokračuje básník, který činí vyznání také chvilkovým láskám: „Máš místo v cizím životě / a tvým jménem je chvíle / kdy ses usmála / oknem tramvaje“ (str. 49, DRÁ). I hlubší láska u Žily po čase končí: „Až tě potkám, vzpomenu si na déšť / ne na tebe“ (č. 51, OST), „Pryč jsou dny / jejichž tečkou / byl tvůj pupek“ (str. 62, OST) „… a jediným živým tvorem světa / bylo tvé srdce“ (str. 79, OST). Co Žila začal v některých básních sbírky V hrudi pták, plně rozvíjí Petr Motýl – jedná se o „dokumentární“ texty, zachycující určitou postavu skrze její charakteristické rysy. Knihy, ve kterých se tato metoda rozmohla nejvíce, jsou „pražské“ Lahve z ubytovny a „ostravské“ Kam chodí uhlí spát. U obou Motýl velkému počet textů dává název podle jména protagonisty básně. Vzhledem k našemu zájmu o moravskoslezské obyvatele se budeme zabývat druhou zmíněnou sbírkou. Zde se setkáváme především s lidmi násilnými, chudými či nějakým způsobem zlomenými. V textech je hodně vrahů, zlodějů, násilníků (Pěst, Ve vlaku, Taxikář, Přes řeku, Třinec). Na rozdíl od Hrušky se Žilou52 Motýl zachycuje Cikány jako zloděje a pochybné existence (Řetízek, částečně Vlastík Majdl a Prosinec). Havíři, kteří podle mluvčího mají rádi vzduch prosycený jedy, chtějí zabít ministra (Laryšův vnuk). Jiný horník vypráví o tvrdé práci, načež si stěžuje, že „pak kaj jaky macher od novin / co neviděl zbijak / tož ani by zbijak nezvedl“ o jeho zaměstnání napíše, „že je to práce / jako každá jiná“ (Olšar Jiří). Na „robotu“ si místní nenechají sáhnout, žijí jí a není pro ně jednoduché jejich zaměstnání (mnohdy celoživotní) opustit. Valcíř po čtyřiceti letech musel jít do penze, avšak po půl roce „jak nesměl robit / umřel / bo na co taký život“ (Valcíř z Třinca). Komise nevzala Zgabaje 52 U Žily se objevuje jediná postava romské národnosti. Jedná se o mladou Cikánku, která v dobrém rozmaru položila mluvčímu vtipnou hádanku, na kterou si sama odpověděla a vesele zase odběhla (str. 85, OST). Zato Motýl Cikány nešetří ani v dalších sbírkách, např. mluvčí jedné básně říká: „nejsem žádnej rasista / ale cikány bych střílel“ (Každopádně, MAJ).
31
do zaměstnání v dolech, což se mu nelíbí: „ze šachty ven pyčo vyřadili mě / kurva jebu na ně / ja vyučeny haviř a co možu robit / ja se roboty nebojim do pyče / kurva nebojim / ale s vyučenym haviřem každy vyjebe“. Neumírá, jako v předchozí básni valcíř, ale hodlá odejít za prací třeba do Ruska nebo alespoň do Prahy (Zgabaj Ondřej). Jako protiklad k hutníkům a horníkům se staví vychloubačný zbohatlík: „já se mám tak dobře že chodím i do kostela / v nedělu nebo kdy mám čas / a před barákem dvě auta BMW a Forda / vždycky po půl roce jedno prodám koupím nové“ (Bylek Řehoř). Irena Ašerová nemá peníze na operaci páteře, ale „bývalý papaláš“, který vymyslel „HyperRadegast“, zatím topí tisícikorunami (Na zahradě). Na třídní rozdíly navazuje také další text: „tož jak pan Laryš / tož jak pan Rotšild / tož jak pan Zkurveny MacDonald / pomlčka baron Cyp von Kaufland // tož ja na vas seru / ja Zubek Miša z Fifejd“ (Neděle). V prostřední části sbírky nevystupují žádné postavy. Další knihu, resp. její první část Šílený Fridrich neprovází tolik postav a hlavně se zde vyčleňují dva protagonisté: mluvčí a Fridrich. Ten je aktérem dosti neurčitým – v některých textech je lidskou bytostí, jinde je duchem prostupujícím Ostravu, vlkem či psem zažehávajícím ohně v harendách a jeho obličej je vtišten do nebe nad městem. Také jeho věk je proměnný; Fridrich v roce 1620 určoval fyzikální zákony, v roce 1900 „všechny děti v Přívoze / jsou jeho“ (Nenadálé podobnosti), na jiném místě knihy je ještě mladý a dává se k černým myslivcům a v neposlední řadě je popsán jako stoletý stařík nad hrobem s berlí a plnovousem. Fridrich je dále ekvivalentem pro „postrach pánů ze Slezské a pomahačů“ (Ondráš magdonem podpíraný), jehož však chtějí zabít prostí obyvatelé města (Nenadálé podobnosti). Ve druhé části sbírky se opět začínají objevovat nejrůznější postavy, často těžcí opilci či vězni bývalí i budoucí. O dost více, než tomu bylo v předchozím úseku, se zde pije a také nadává. Charakteristikou hrdinů se Motýl blíží Kam chodí uhlí spát, jediný rozdíl je ve stylu: ostravské nářečí vystřídal jazyk chemiků. Motýl na rozdíl od svých dvou kolegů ve svých sbírkách v podstatě vůbec nezachycuje rodinné vztahy. Mluvčí několikrát zmíní pouze postavu bratra, a to především v souvislosti s alkoholem (Na samotě, Žalák, Vrablovec, vše 10 000 piv; Návštěva, LAH; Uprostřed ledna, ŠÍL) V jeho „ostravských“ sbírkách kromě rodiny takřka vůbec není místo ani pro lásku. Ta se objevuje jen v několika básních Šíleného Fridricha, a to zezačátku spíše okrajově: „přichází jen přítel / rozmlátí kamna a pomaže se sazemi / na znamení smutku v lásce“ (Příhodičky). Láska přibývá až po odchodu protagonisty: „Fridrich mizí a má milá / někde v dálce sama spává“ (Soutok Odry s Ostravicí). Explicitně je pak uváděna v druhé části knihy: „postel vrže a v ní žena / zcela 32
nahá / jak jinak když se láska tvoří“ (Za okny bílá tma), ale mladíci jsou „od lásky daleko“ (Se vzděláním opatrně). Nedá se však mluvit o vyznání, které píše Žila (k tomu Motýl směřuje ve svých dalších sbírkách, např. HÁL, PER, DVA).
3.5 Jazyk sbírek a Ostravska Kromě dialektismů samotných s místním jazykem souvisí také forma jednotlivých textů. V závěru kapitoly 3.1 jsme si již nastínili, že podle Žily a Hrušky je „málomluvnost“ pro Ostravsko charakteristická. Oba místní rodáci toto ve svých sbírkách až na výjimky dodržují (takřka vůbec se to netýká sbírek TER, AUT a ODS). Dalo by se říci, že z většiny jejich strof čiší až určitá nechuť autora tvořit dlouhé větné celky.53 Slova jsou naopak zredukována na co nejmenší počet, „osekána na dřeň“, jak se v recenzích shodně zmiňují Jakub Chrobák, Michal Jareš nebo Jan Štolba. 54 „Hruškovo minimální až gnómické veršové schéma oproštěné od všech příkras přímo asociuje strohou atmosféru současné Ostravy,“ píše ve své studii k Obývacím nepokojům také Jakub Bielecki55. To samé tvrdí i Pavel Kotrla s Michalem Habajem.56 Kotrla podobně hodnotí jazyk dalšího z dvojice: „[...] Žila oprostil básně od všech zbytečných slov a ponechal pouze strohou kostru bez masa a líbivého obsahu. Dosahuje tak tvaru, z kterého ubírat dál by bylo velmi těžké.“ 57 Vladimír Macura toto přirovnává až k obřadnímu vzývání slov, aby svou „panenskostí“ ponechala papír čistým.58 U Nejstarší ženy vsi si Věra Rosí všímá věnování sbírky právě bratřím Hruškům, které podle ní není překvapující. Naopak vedle „ostraváctví“ obou našich autorů vyzdvihuje také podobu jejich jazyka, jejich formy. 59 Petr Hruška v dříve zmíněném rozhovoru mluvil o nepřímém vyjadřování lásky a dalších emocí v jeho rodině, což se ostatně odráží také v jeho básních. Sám autor o tom hovoří takto: „Některé skutečnosti jsou v básních přítomny velice sublimovaně. V otevřených vyznáních se příliš nevyznám.“60 Jan Štolba a Jakub Řehák se shodují, že výpustky, elipsy či pomlky se zamlčeními
53 Toho důkazem jsou např. Žilovy básně tvořené jednoverším. 54 Štolba, Jan. Sursum corda / prach z bot; Čtyři básníci; Chrobák, Jakub. Drobnosti více než významné; Jareš, Michal. Tři polohy současné české poezie. 55 Bielecki, Jakub. Básnická tvorba Ostravy 90.let. In: Tvar. - Roč. 7, č. 19 (14. 11. 1996). s. 6. 56 viz Kotrla, Pavel. Hluk a ticho za prostupnou zdí. In: Tvar. - Roč. 7, č. 4 (15. 2. 1996), s. 21; Habaj, Michal. Otvorené okná. In: Tvar. - Roč. 14, č. 20 (27. 11. 2003), s. 19. 57 Kotrla, Pavel. Recenze delší než kniha? In: Tvar. - Roč. 6, č. 7 (6. 4. 1995), s. 21. 58 Macura, Vladimír. Slova versus papír. In: Tvar. - Roč. 6, č. 14 (7. 9. 1995). s. 20-21. 59 Rosí, Věra. Tvor na temeni hor. In: Tvar. - Roč. 11, č. 13 (29. 6. 2000), s. 10. 60 Horák, Ondřej. Tichá vodka břehy mele : Rozhovor s Petrem Hruškou. In: Tvar. - Roč. 13, č. 13 (27. 6. 2002), s. 1, 12-13, 14.
33
jsou pro Hruškovu poezii podstatné, ba přímo virtuózní.61 Za nimi se často ukrývá něha s láskou.62 Svůj jazyk Hruška dle bohemistky Michaly Lysoňkové co nejvíc připodobňuje přirozené, nepoetické promluvě. „Stavebně jednoduché věty juxtapozicí pospojované v nerozvitá souvětí volně člení do nerýmovaných veršů, které dynamizuje přesahy, osamostatňováním slov či větných úseků.“63 Tento způsob psaní je charakteristický i pro Žilu s Motýlem. Hruška ve svých textech užívá především bezpříznaková slova; hovorových a expresivních výrazů či dialektismů v jeho básních najdeme pramálo. Z uvedených jsou to hlavně vulgarismy, a sice: „kurva“ (Nesu kurvu, OBÝ; Padá prádlo, MĚS; Hlídač, AUT; Oheň, AUT), „do piče“, „jebe“, „na hajzlu“ (Břehy hospod, ODS), „chčijou řidiči“ (Večer, VŽD), dále pak „chlast“ (Toho chlastu, MĚS), „šichta“ (Místo Ostrava, ODS), „chandra“, „harenda“, „rozbít hubu“, „ženská“ (Břehy hospod, ODS) a expresivní verze pořekadla „únor bílý, péro sílí, ha, ha!“ (Televizáci, ODS). Výskyt tohoto druhu slov je u Hrušky tedy spíše ojedinělý. Oproti tomu v „ostravštině“ nachází jazyk některých svých děl Petr Motýl, především pak sbírek Kam chodí uhlí spát a Šílený Fridrich. V první jmenované se čtenář setká jak s typicky krátkou mluvou Ostravanů, tak i s přemírou vulgarit. V první a třetí části sbírky (Panorama: Pes je napsáno spisovným jazykem) se pouze slova „kurva, pyča, jebat, cyp“ v různých formách vykytují celkem 36krát (textů je zde 30). Mezi další patří např. „čurak, chuji, zmrdi, vychcat, vysrat, hajzl, sviňa/svyňa, ksicht“. V některých básních se objeví jen pár dialektismů, jiné jsou místním nářečím napsány celé (Vlak, Valcíř z Třinca, Olšar Jiří, Ašerová Irena, Zgabaj Ondřej, Třinec, Ficner, Živá míza, Bobola Zdeněk, Na zahradě). Za všechny uveďme tyto ukázky: „jeho chyba / co sem leze chuj“ (Pěst), „Macur stary kocur / buchnul kamenem do výkladu“, „sebral kožich z modré lišky / pro svoju robku / do včilka ho nechytili“ (Kožešnictví), „dvě cigany“, „práskla je fízlům“ (Řetízek), „třeba v prosincu / ráno vstavam o půl pate / hodinu jecham na Stonavu / o šeste faram“, „a robota / o tym škoda dřystat“, „přijdu k robce k děckam / večeřa“, „pak kaj jaky macher od novin / co neviděl zbijak“ (Olšar Jiří). Autor se zdá být v této sbírce ostravskou mluvou takřka fascinován, používá ji nejen pro všeobecné vyjádření, ale také k charakteristice místní natury a úrovně vzdělání. Podobně tomu je v jeho „pražské“ sbírce Lahve z ubytovny, ve které je také vysoký počet vulgarismů, užívaných dělníky, uklizečkami či řidiči nákladních vozů, tedy určitou nižší společenskou třídou. Jinak je tomu v „ostravských“ textech sbírky 10 000 piv, které jsou vyprávěný spisovným jazykem. Co bylo u Kam chodí uhlí spát „dřystat“, je nyní „hovořit“ (Na samotě – Slezská Ostrava) 61 viz Řehák, Jakub. Změna osvětlení. In: Tvar. - Roč. 19, č. 2 (24. 1. 2008), s. 2. 62 Štolba, Jan. Trajekt. In: Host : Měsíčník pro literaturu a čtenáře. - Roč. 24, č. 1 (15. 1. 2008), s. 22-23. 63 Lysoňková, Michala. Matné zrcadlo tohoto světa. In: A2. - Roč. 4, č. 14 (2. 4. 2008), s. 7.
34
apod. Dialektismy a vulgarismy zde nejsou žádné, ojediněle se vyskytnou slova hovorová – „smažáky“ (Rada – Ostrava). Vulgární a hovorové výrazy se u Motýla v menší míře objevují v dalších knihách; v Majáku na konci světa to jsou např. „cigoška si připálí cigáro“ (Něco za něco), hovno, svině, kurvy (Napořád), „je to v prdeli“, „zkurvený srdce světa“ (Nadvakrát), „prostřednictvím vibrující kundy“ (Od desíti k pěti), „voni ti Italové jsou taky pěkný svině“ (Každopádně). Podobně je tomu i v Hálci: „tak ty s ním budeš píchat!“ (Léto), „bienále chcanek“ (Ofarim), „já to mrdám“ (Šeptem). Příznaková slova v obou publikacích jednotlivé texty spíše ozvláštňují, mají za úkol čtenáře mnohdy překvapit a v okamžiku změnit vyznění celé básně. Na rozhraní mezi předchozími sbírkami stojí Šílený Fridrich. Ačkoliv se celý odehrává v Ostravě, dialektismy se zde takřka nevyskytují. Nejblíže místní mluvě jsou snad jen verše „pronese sentenci / nebýt ta amnestyja / tak bysem scípla / paní Marija Svačová“ (Marija). Ojediněle tady čtenář narazí také na havířský slang či profesionalismy, např. „jak hajcmana si vinu nes“ (Operetní manýry). Více se setká s vulgaritou mluvčího a postav: „pokusy si strčte do prdele do píči nebo / kam chcete kurvy jedny zasrané“ (APO), „a pak se na to vysere“ (Bulhar a cikán), „a típneš vajgla na okno hajzlu / vy svině / co jste to všechno zkurvili“ (Cigaretka pro tento den). Podstatný je v druhé části sbírky výskyt odborných termínů z oblasti chemie. Motýlova tvorba je tedy různorodá, od sbírky v „ostravštině“ Kam chodí uhlí spát po Perleťový dům, který se svou spisovností a asertivitou vyrovnává dílům Hrušky. Jaroslav Žila nepoužívá tolik vulgární jazyk, zato u něj snadno nalezneme místní nářečí. Sám autor o tom mluví takto: „Hodně jsem o využití dialektů uvažoval. Vlastně je to docela jednoduché. Jazyk vždy odráží prostředí, minulost a naturel lidí, kteří jej užívají. Jsou to pevně propojené soustavy. Je s nimi třeba pracovat, ale nelze jim podlehnout! Jak najít správnou míru stylizace?“64 Žilův mluvčí vesměs zachovává bezpříznakový jazyk a až v promluvách jednotlivých postav se reflektuje prostředí, v němž žijí. Týká se to především sbírky Tereza a jiné texty, ve které čteme: „Neuvidíš ju... je to moja smrt...“, „Ber koňa a jeď pro kněza!“, „Svěcenú vodu!“ (str. 11), „gazdica černá“, „kadlub“ (str. 12), „Snacha pořád..., že do kopca nemože... / Kdyby se autem k domu dalo, prý každý vegend přijedú!“ (str. 16), „nemožu spát v rakvi plné slz.“ (str. 28), „Jak to dorobím, zemřu“ (str. 58). Nekleje se zde, ba naopak z některých básní postavy skrze svůj jazyk vyjadřují úctu, respekt, a to např. formou vykání rodičům: „Uřekli jste mě, tatínku“ (str. 8). Ve sbírce V hrudi pták se čtenář setká mimo jiné s verši „...Jak padla maštal, / odvedl koňa 64 Horák, Ondřej. Tomu, proč jsem něco napsal, nerozumím ani já : Rozhovor s Jaroslavem Žilou. In: Tvar. - Roč. 12, č. 11 (31. 5. 2001). s. 8, 9.
35
do izby / za ohlávku ho uvázal / ke kachlovému pecu. / Po také robotě, / celý vyžízněný“ (...Jak padla maštal), „ideš s ruksakem do hory“ (Řekl mi soused), „Je tu hezky, že?... Ja!... / Mět tak na týden buldozer!“ (Když žil na horách). Na rozdíl od předchozího díla se zde najdou i explicitní slova, a to ve třech básních: „Jděte do řiti!“ (Padla na pysk), „Do řiti, to je nádhera!“ (Zpátky v dětství), „Má tři dcery, / všechny jsou kurvy“ (Má tři dcery). Žila ve svých dalších knihách dialekt spíše potlačuje, nechává jej vejít jen v některé verše. V Drápech kamnů kráčí smrt „na hůru kotlanského vrchu“ (str. 15), kde možná rostou „hafery“, což jsou „borůvky v nářečí mých předků“, jak vysvětluje mluvčí (str. 13). Ona tradice a láska ke svým kořenům z jazyka Žilových lyrických hrdinů čiší. Je patrná také z posledního verše monografie Ostrava – obležené město, ve kterém radí babička mluvčímu: „Vezmi si dívča od nás“ (str. 120).
36
4 Závěr, závěrečné srovnání Explicitní motivy Ostravska dohromady v básních všech tří autorů tvoří komplexní obraz industriálního velkoměsta a jeho okolí se všemi svými problémy, ale zároveň i radostmi. Každý z básníků má k Ostravě sice jiný přístup, ale v některých bodech se navzájem podobají. Nejsilnějším z nich je láska či obdiv a silný vztah postav či mluvčího k tomuto městu. Hruška se Žilou do svých básní zasazují motivy domova, ať již skrze relaci lyrického hrdiny k Ostravě (Hruška) nebo ke své rodině (Žila). Oba zde také nacházejí lásku v podobě ženy, milostných vyznání, chvilkových i delších vzplanutí. Motýlův mluvčí takovou vazbu k Ostravě nemá, ale můžeme u něj najít lásku k poddolovanému městu, respektive jakýsi obdiv či neskrývané zaujetí. Oproti Hruškovi zde autor nepoužívá slov domov nebo domů a oproti Žilovi jméno Ostravy ani jiné blízké obce nezdrobňuje. Stejně tak v jeho „ostravských“ textech nenalezneme vyznání ženě a takřka vůbec ani milostné motivy obecně – ty se objevují až v jeho dalších sbírkách. Rozvětvenou rodinu, skrze kterou je u Žily, ale i Hrušky znázorněn domov, Motýl svému hrdinovi v podstatě nepřipisuje – v rozebíraných knihách klatovského rodáka se čtenář setkává pouze s bratrem, a to zejména při dějích spojených s konzumací alkoholu. Opíjení se je dalším podstatným bodem, který mají tito autoři společný. Mluvčí, jímž je v naprosté většině dospělý muž, se často nachází v prostoru hospody nebo popisuje pijáky ve svém okolí. U Hrušky lze z jedné nalévárny vidět na celý život. Ten i u ostatních autorů v Ostravě začíná a končí (vzpomeňme na Fridricha nebo vyprávění babičky Terezy), ve městě se vede sociální či osobní život a hlavně se zde (těžce) pracuje. V Žilových sbírkách se do Ostravy jezdí především za prací, kterou nepřeruší ani porod manželky. Motýl Ostravu jako „šichtu“ popisuje také, kromě toho však zachycuje i místní soukromý život (což Žila ve své Ostravě prakticky nedělá), zejména pak jeho negativní aspekty: nedostatek kultury (pokud se jí nemyslí „vkusně pozvracené rohy“ v básni Kultura pro všechny), čistého vzduchu a slušného vychování (jazyk sbírky Kam chodí uhlí spát). Dále se zaměřuje na kriminalitu, opilectví a až animální pudovost obyvatelstva, přičemž nešetří především Cikány, jejichž výsledný obrázek ze sbírek je silně negativní. Také Hruška zachycuje Romy; ti však v ostravských ulicích nekradou, pouze tam jsou. U Žily se čtenář setká s Cikánkou jen jednou – ta je popsána jako postava veselá a rozverná. Neposledním podstatným motivem, který mají všichni tři autoři společný, je také Bůh. Ten v jednotlivých sbírkách není explicitně přítomen (výjimkou je Hruškův text Červenec – Lijavec jasu), ale bývá vyjádřen skrze motivy kostela či víry, a to poměrně často vedle motivů alkoholu (např. Žilův mluvčí je pokřtěn slivovicí, str. 55, TER). U Hrušky a zejména u Motýla je pak také ve spojení s krajem velmi výrazný důlní, hutní či železářský průmysl, odrážející se jak na městě, tak na místních obyvatelích. To je nejvíce patrné 37
u Motýlových postav, mezi něž často patří havíři, valcíři či hutníci. Žila industriální stránku velkoměsta zcela opomíjí. Na rozdíl od Motýla Hruška Ostravsko nevidí pouze v černých barvách (jak tomu je v knize Kam chodí uhlí spát), což dokládá nejen básní v próze Místo Ostrava, ale také verši ze svých starších sbírek. Kromě barevnosti rodnému městu přidává i určitou magičnost (Doma, VŽD) a především uvádí sady, parky či břehy řek. Také Žila si na Ostravě často všímá přírody (Ostrava – obležené město). Motýl se více věnuje odvrácené straně města: lidské nenávisti, násilí a vulgaritě. Oproti Motýlovi Hruška se Žilou v Ostravě svých básní neuvádějí takřka žádné násilí, krádeže či vraždy.65 Je to kraj více mírumilovný a vhodný k životu a bydlení. Celkový obraz Ostravy tedy není jednoznačný; industriální velkoměsto plné horníků a zlodějů se prolévá s rodinným místem zasazeným do přírody. Ze vztahů zde čteme o hostilitě, ale také o lásce, až topofilii. Co se týče formální stránky textů, básníci, mající do jisté míry stejný základ řeči, se neshodují zejména na jazyku Ostravanů. Motýl, ačkoliv z Ostravy nepochází, jejich mluvu věrně zobrazuje hlavně ve sbírce Kam chodí uhlí spát, jejíž některé texty jsou celé napsané v místním dialektu. 66 V takovém rozsahu se Motýlovi nevyrovnává Hruška a ani Žila. Tento jev je vysvětlitelný možná tím, že Hruškovi s Žilou, jakožto rodákům a celoživotním obyvatelům kraje, řeč Ostravy nepřipadá tolik neobvyklá. Lépe řečeno: jazyk, kterým mluví, je oba provází od samého narození. Motýl se do Ostravy přistěhoval až v deseti letech ze západočeských Klatov, takže si rozdíl mluvy znatelně uvědomoval. Snad právě zde byl zárodek pro následnou „fascinaci ostravštinou“, která vedla ve finální podobu stylu zmíněné sbírky. Žila nářečí sice uvádí, jedná se však o jazyk obyvatel Beskyd. V Hruškových básních se čtenář s dialektismy nesetká vůbec. Vedle dialektů se u autorů objevují také vulgarismy. Žila je v nich nejmírnější; protipólem je mu dozajista Motýl. Ten, jak jsme si ukázali, promítá nadávky také do svých „ne-ostravských“ sbírek; vulgarita pro něj tedy není rysem charakteristickým pouze pro Ostravsko. Hruškův vztah k Ostravě je asi nejpatrnější – kromě ní nezmiňuje takřka žádná další města či obce (výjimkou jsou přilehlá města Karviná a Paskov; dále Tasov či Doksy). Žila jednou uvádí také Olomouc a především pak Beskydsko. Motýl ve svém díle prochází republikou, najdeme u něj Ostravu, Třinec, Čeladnou, Opavu, Frýdek-Místek, ale také rodné Klatovy, Heřmanův Městec či Prahu. Vyjmeme-li však Lahve z ubytovny, které se celé odehrávají v hlavním městě, nenajdeme u něj podobně důkladně popsané místo, jako tomu bylo právě u Ostravska. 65 Důležité je také zjištění, že Motýl a Hruška – byť velmi okrajově – v souvislosti s Ostravou zmiňují i nezaměstnanost. Ta na postavy jejich sbírek však nemá v podstatě žádný vliv, ve městě pouze je (jako tomu bylo např. u „Hruškových“ Cikánů). 66 V dalších sbírkách se Motýl ostravským nářečím nezabývá takřka vůbec.
38
Ostrava je v poezii vybraných autorů reflektována ve své realistické podobě, básníci se ve většině textů nesnaží o jiné, poetické uchopení, které by město posunulo do roviny fantazijní či mytické. Právě naopak, básně především u Motýla a částečně i Žily tíhnou k dokumentárnosti, ať již pomocí uvádění celých jmen postav a jejich charakteristik nebo zasazením dějů do reálií úzce korespondujících s městem skutečným. Můžeme říct, že zde literární Ostrava kopíruje neliterární Ostravu. Přestože to není přesná kopie, nevynechává žádnou podstatnou část předlohy – ve sbírkách se setkáváme se životem v (post)industriálním velkoměstě v celé své kráse i ošklivosti. Autoři zachycují denní, zcela obyčejné bytí obyvatel, jehož některé okamžiky jsou samy o sobě magickými (např. Hruškovo zbytnění zaoceánské lodi z etikety lahve nebo transcendetní jsoucno, Boha). Není to však způsobeno městem samotným (tedy budovami, ulicemi), ale jeho atmosférou, duchem místa (např. Šílený Fridrich), jinými slovy něčím nemateriálním, těžko uchopitelným. Hrdinové sbírek se potýkají se stejnými problémy jako ne-fikční Ostravané: opilectvím, kriminalitou, násilím, vulgárností a do jisté míry také finanční nestabilitou. Okrajově je v básních zmíněna i nespokojenost místních s vládou (Motýlovo Kam chodí uhlí spát). Horníci, které zachycuje Motýl, dnes v Ostravě již „nefárají“; všechny doly jsou zavřené. Bývalí havíři nicméně nadále zůstávají početnou částí obyvatelstva, což souvisí také s vysokou nezaměstnaností a se zdravotnictvím (dodnes se musejí potýkat s následky způsobenými těžbou). Tvrdá práce trvá dále, jen se z dolů přesunula na povrch města. Valcíře (Motýl), nemocniční sestry (Žila), „televizáky“ (Hruška) a další typy povolání doplňují zloději a podvodníci jak v básních, tak i v reálu. Dalo by se říct, že se autoři nesnaží prvoplánově změnit obraz Ostravy v očích obyvatel zbytku České republiky, který je v současné době stále negativní, černý. Neskrývají nevzhlednou stránku města, před kterou by stavěli reprezentativní model po vzoru Potěmkinovy vesnice. Nechtějí měnit skutečnost. Zmíněný tmavý obraz však přece poněkud posouvají – do Ostravy a blízkého okolí zasazují více přírodu v podobě sadů, parků, ale i krásné krajiny vně města. Obyvateli nejsou pouze lidé, ale také mnohá zvířata („Motýlův“ andaluský kůň, „Hruškovi“ ptáčci v keřích u pošty, „Žilovy“ ovce ad.). Rostou zde navíc některé vzácné druhy rostlin (Hruška). V textech nenalezneme jediný pohled na Ostravu skrze „růžové brýle“, který by město (naivně) vychvaloval či jej vyzdvihoval nad ostatní české lokality. To není záměr autorů – chtějí pravdivě, byť subjektivně (to se projevuje zejména při výběru motivů), popsat město, jež důvěrně znají, a nejspíš až sekundárně napravit do jisté míry nesprávnou pověst, kterou Ostrava má. Nedělají to však pomocí imperativně didaktických veršů, ale díky implicitnímu vyjádření vztahů lyrických subjektů k městu jakožto svému domovu (Hruška, Žila) nebo k místu, které vesměs obdivují. Tato silná relace je v poezii všech tří autorů nejpodstatnější. V přeneseném smyslu sděluje zbytku republiky fakt, že se v „černé, poddolované a páchnoucí“ Ostravě dá nejen bydlet, ale především žít. 39
5 Použitá literatura a jiné zdroje a) primární zdroje: Hruška, Petr. Auta vjíždějí do lodí. 1. vyd. Brno: Host, 2007. 72 s. Hruška, Petr. Měsíce. 1. vyd. Brno: Host, 1998. 53 s. Hruška, Petr. Obývací nepokoje. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1995. 57 s. Hruška, Petr. Odstavce. In: Zelený svetr. 1. vyd. Brno: Host, 2004. 208 s. Hruška, Petr. Vždycky se ty dveře zavíraly. 1. vyd. Brno: Host, 2002. Motýl, Petr. Dva ořechy/10 000 piv. 1. vyd. Brno: Host, 2007. 43 s./33 s. Motýl, Petr. Hálec. 1. vyd. Brno: Vetus Via, 1999. ISBN: 80-86118-53-3. Motýl, Petr. Kam chodí uhlí spát. 1. vyd. Ostrava: Protimluv, 2008. Motýl, Petr. Lahve z ubytovny. 1. vyd. Brno: Host, 2000. 120 s. Motýl, Petr. Maják na konci světa. 1. vyd. Praha: Klokočí, 2003. 80 s. Motýl, Petr. Perleťový dům. 1. vyd. Brno: Větrné mlýny, 1998. 42 s. Motýl, Petr. Šílený Fridrich. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1992. 56 s. Žila, Jaroslav. Drápy kamenů. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. Žila, Jaroslav. Nejstarší žena vsi. 1. vyd. Brno: Host, 2000. 46 s. Žila, Jaroslav. Tereza a jiné texty. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003. Žila, Jaroslav. V hrudi pták. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 72 s. Žila, Jaroslav; Kolář, Viktor. Ostrava – obležené město. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1995. 131 s. b) sekundární zdroje: Balaštík, Miroslav. Zbývá naučit se číst. In: Host. - Roč. 19, č. 3 (2003), s. 4-10. Bielecki, Jakub. Básnická tvorba Ostravy 90.let. In: Tvar. - Roč. 7, č. 19 (14. 11. 1996). s. 6. Exner, Milan. Poezie jako estetický „pro-jev“. In: Tvar. - Roč. 11, č. 13 (29. 6. 2000), s. 10. Fridrich, Radek. Uvědomil jsem si zajíknutí. In: Tvar. - Roč. 16, č. 2 (27. 1. 2005), s. 2. Grombíř, Jakub. Knihovnička básnická. In: Lidové noviny. Roč. 22, č. 12 (5. 1. 2009). s. 12. Habaj, Michal. Otvorené okná. In: Tvar. - Roč. 14, č. 20 (27. 11. 2003), s. 19. Horák, Ondřej. Tichá vodka břehy mele. In: Tvar. Roč. 13, č. 13 (27. 6. 2002), s. 1, 12-14. Horák, Ondřej. Tomu, proč jsem něco napsal, nerozumím ani já : Rozhovor s Jaroslavem Žilou. In: Tvar. - Roč. 12, č. 11 (31. 5. 2001). s. 8, 9. Hruška, Petr. Jaroslav Žila se narodil... In: Žila, Jaroslav. Nejstarší žena vsi. 1. vyd. Brno: Host, 2000. 46 s. 40
Hruška, Petr. Napsali do Tvaru: Ad 3 polohy současné české poezie. In: Tvar. - Roč. 13, č. 6 (21. 3. 2002), s. 2. Chrobák, Jakub. Drobnosti více než významné. In: Tvar. - Roč. 14, č. 4 (20. 2. 2003), s. 2. Jareš, Michal. Rodina, dveře a já. In: Tvar. - Roč. 16, č. 2 (27. 1. 2005), s. 2. Jareš, Michal. Tři polohy současné české poezie. In: Tvar. Roč. 13, č. 4 (21. 2. 2002), s. 1, 16-17. Kotrla, Pavel. Hluk a ticho za prostupnou zdí. In: Tvar. - Roč. 7, č. 4 (15. 2. 1996), s. 21. Kotrla, Pavel. Recenze delší než kniha? In: Tvar. - Roč. 6, č. 7 (6. 4. 1995), s. 21. Lysoňková, Michala. Matné zrcadlo tohoto světa : O Hruškově sbírce Auta vjíždějí do lodí. In: A2. - Roč. 4, č. 14 (2. 4. 2008), s. 7. Macura, Vladimír. Slova versus papír. In: Tvar. - Roč. 6, č. 14 (7. 9. 1995). s. 20-21. Motýl, Ivan. Navenek tvrďáci s kořalou v žilách. In: Žila, Jaroslav. V hrudi pták. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 72 s. Nejedlý, Jan. Prostě se pije : Sojky v hlavě Petra Motýla. In: Nové knihy. - Roč. 39, č. 39 (13. 10. 1999), s. 7. Odehnal, Petr. Tereza a jiné texty. In: Tvar. - Roč. 15, č. 7 (1. 4. 2004), s. 22. Piorecký, Karel. Petr Hruška: Měsíce. In: Hruška, Petr & kol. V souřadnicích volnosti : česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 738 s. Pulkrábek, Jan. Cestami paměti. In: Host. - Roč. 16, č. 5 (květen 2000), příl. Recenzní příloha, s. XI-XII. Rosí, Věra. Tvor na temeni hor. In: Tvar. - Roč. 11, č. 13 (29. 6. 2000), s. 10. Řehák, Jakub. Změna osvětlení. In: Tvar. - Roč. 19, č. 2 (24. 1. 2008), s. 2. Smolka, Zdeněk. Opevňující bezmoc bydlení. In: Tvar. - Roč. 14, č. 4 (20. 2. 2003), s. 2. Správcová, Božena. Formálně zvládnout závan ducha : Rozhovor s Petrem Motýlem. In: Tvar. - Roč. 19, č. 4 (21. 2. 2008), s. 1, 4-5. Správcová, Božena. Poezie se bránit umí : Rozhovor s Petrem Hruškou. In: Tvar. - Roč. 9, č. 4 (19. 2. 1998), s. 8. Stöhr, Martin. Mé psaní jsou ustrnulé chvíle : Rozhovor s básníkem Jaroslavem Žilou. In: Host. - Roč. 26, č. 10 (15. 12. 2010), s. 40-41. Svoboda, Richard. Předmluva. In: Žila, Jaroslav; Kolář, Viktor. Ostrava, obležené město. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1995. 131 s. Štolba, Jan. Sursum corda / prach z bot. In: Host. - Roč. 19, č. 3 (2003), s. 11-14. Štolba, Jan. Trajekt. In: Host : Měsíčník pro literaturu a čtenáře. - Roč. 24, č. 1 (15. 1. 2008), s. 22-23. 41