Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Institut dědictví Bakalářská práce
Autor:
Bohumil Moravec Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Miroslav Čapek
Duben, 2012
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
……………………………… V Ústí nad Labem dne 27. 04. 2012
Bohumil Moravec
Poděkování: Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu JUDr. Miroslavu Čapkovi za přínosnou podporu, vedení a pomoc při zpracování bakalářské práce.
Anotace Účelem bakalářské práce s názvem Institut dědictví bude poskytnout nástin dědického práva v českém právním řádu dle současné platné a účinné právní úpravy s dŧrazem na rozbor všech stěţejních pojmŧ souvisejících s dědictvím. Budu se zabývat zejména hmotně-právní části, neopomenu ovšem také zmínit i procesně-právní část dědického práva. V první řadě budu obecně analyzovat institut dědictví a pojmy s ním související přes historický exkurz, který vedl k dnešní formě dědictví. Poté se budu konkrétně zabývat moţnými zpŧsoby nabývání dědictví a jeho rŧznými dědickými tituly. Následně se pokusím přiblíţit dědické řízení v jeho základních rysech. Konec bakalářské práce bude zaměřen na komparaci institutu dědictví do roku 1989 a po roce 1989, konkrétně se zaměřím na porovnání občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jenţ byl sice několikrát zevrubně novelizován, ale čerpal při své tvorbě z poměrŧ 70. let. Proto je opravdu nutná rekodifikace občanského zákoníku. Hlavním bodem celé práce bude tedy porovnání občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. Přínos a výsledek bakalářské práce by měl spočívat v obecném rozšíření povědomí týkajícího se institutu dědictví a jeho struktury pro laickou veřejnost a v neposlední řadě pouţití pro výuku na oboru Bezpečnostně – právní činnost na SŠT, Most.
Klíčová slova: institut dědictví, předpoklady dědění, subjekty dědického práva, závěť, dědické skupiny, notář
Annotation The Aim of my bachelor’s thesis called institute of legacy is giving outline of legacy’s law in a current Czech law’s system. I will analyse all important concepts and especially concern with materially – laws part and obviously mention process – laws part of legacy’s law too. Firstly I will generally analyse the institute of legacy and related terms regarding to history which leads to legacy nowadays. Then I will specifically concern with possible ways of obtaining legacy and its different titles. After that I will basically describe a legacy’s proceeding. In the end of my bachelor’s thesis I will compare the institute of legacy before and after year 1989. I will concentrate on the Civil code number 40/1964 which have been novelize many times but came out of circumstances 1970s. Therefore is recodification of the Civil code. The major point of my thesis is comparing the old Civil code number 40/1964 with the new Civil code number 89/2012. A benefit and outcome of my bachelor’s thesis is provide more information about the institute of legacy and its structure to laic public and use a knowledge for teaching field Security – legal activity at Technical Secondary School in Most.
Key words : institute of legacy, preconditions of inherit, subjects of legacy’s law, testament, legacy’s groups, notary.
Obsah ÚVOD............................................................................................................................. 8 1.
OBECNÉ VYMEZENÍ POJMU DĚDICTVÍ .................................................... 9
2.
NÁSTIN HISTORICKÉHO VÝVOJE DĚDICKÉHO PRÁVA .................... 10 2.1.
DĚDĚNÍ NA ZÁKLADĚ ŘÍMSKÉHO PRÁVA ........................................................ 10
2.1.1. Pater familias ........................................................................................... 10 2.1.2. Agnát a praetor......................................................................................... 11 2.1.3. Konečná úprava intestátního práva ......................................................... 12 2.1.4. Testamentární právo ................................................................................. 12 2.2.
HISTORICKÝ ZROD MODERNÍHO DĚDICKÉHO PRÁVA ...................................... 13
2.2.1. Dědické tituly ............................................................................................ 14 2.2.2. Formy závěti ............................................................................................. 15 2.2.3. Ostatní právní úkony související s dědictvím ........................................... 15 2.2.4. Změny po skončení platnosti ABGB ......................................................... 15 2.2.5. Souhrn údajů o moderním dědickém právu .............................................. 16 3.
SOUČASNÁ PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA DĚDICKÉHO PRÁVA ........... 17
4.
VYMEZENÍ POJMŮ – PŘEDPOKLADY DĚDĚNÍ, SUBJEKTY DĚDICKÉHO PRÁVA ...................................................................................... 18
5.
4.1.
PŘEDPOKLADY DĚDĚNÍ .................................................................................. 18
4.2.
SMRT ZŦSTAVITELE ....................................................................................... 18
4.3.
EXISTENCE DĚDICTVÍ ..................................................................................... 20
4.4.
EXISTENCE DĚDICKÉHO TITULU ..................................................................... 20
4.5.
ZPŦSOBILÝ DĚDIC .......................................................................................... 21
4.6.
ODMÍTNUTÍ DĚDICTVÍ .................................................................................... 21
4.7.
OCHRANA OPRÁVNĚNÉHO DĚDICE ................................................................. 22
4.8.
NEZPŦSOBILÝ DĚDIC ..................................................................................... 24
4.9.
VYDĚDĚNÍ – NEOPOMENUTELNÝ DĚDIC ......................................................... 24
DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI ........................................................................................ 27 5.1.
POŘIZOVATEL ZÁVĚTI JEHO NÁLEŢITOSTI, VŦLE ............................................ 27
5.2.
OBSAHOVÉ NÁLEŢITOSTI ZÁVĚTI ................................................................... 28
6
5.3.
STANOVENÍ DĚDICE, URČENÍ DĚDICKÝCH PODÍLŦ .......................................... 28
5.4.
ZŘÍZENÍ NADACE ZÁVĚTÍ ............................................................................... 29
5.5.
FORMÁLNÍ NÁLEŢITOSTI ZÁVĚTI .................................................................... 30
5.6.
FORMY ZÁVĚTI .............................................................................................. 31
5.6.1. Holografní závěť ....................................................................................... 32 5.6.2. Allografní závěť ........................................................................................ 33 5.6.3. Závěť formou notářského zápisu .............................................................. 36 6.
7.
8.
DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA, DĚDICKÉ SKUPINY .............................................. 37 6.1.
PRVNÍ DĚDICKÁ SKUPINA ............................................................................... 37
6.2.
DRUHÁ DĚDICKÁ SKUPINA ............................................................................. 39
6.3.
TŘETÍ DĚDICKÁ SKUPINA ............................................................................... 42
6.4.
ČTVRTÁ DĚDICKÁ SKUPINA ........................................................................... 44
6.5.
ODÚMRŤ ........................................................................................................ 44
DĚDICKÉ ŘÍZENÍ V ZÁKLADNÍCH RYSECH .......................................... 45 7.1.
ZAHÁJENÍ DĚDICKÉHO ŘÍZENÍ, JEHO PRŦBĚH A UKONČENÍ ............................. 45
7.2.
FUNKCE NOTÁŘE ........................................................................................... 50
KOMPARACE PRÁVNÍ ÚPRAVY INSTITUTU DĚDICTVÍ DO ROKU 1989 A PO ROCE 1989 ...................................................................................... 51 8.1.
DĚDICKÉ TITULY – DĚDICKÁ SMLOUVA ......................................................... 52
8.2.
ZÁVĚŤ, ÚLEVY PŘI POŘIZOVÁNÍ ZÁVĚTI ......................................................... 53
8.3.
DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA (INTESTÁTNÍ POSLOUPNOST) .......................................... 56
8.4.
NÁHRADNÍ DĚDIC .......................................................................................... 56
8.5.
ODKAZ .......................................................................................................... 57
8.6.
PŘECHOD DLUHŦ ........................................................................................... 58
8.7.
ZŘEKNUTÍ SE DĚDICKÉHO PRÁVA................................................................... 58
8.8.
POVINNÝ DÍL A NEPOMINUTELNÝ DĚDIC ........................................................ 59
8.9.
SOUHRN ÚDAJŦ O DĚDICKÉ PRÁVU V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU ČÍSLO 89/2012 SBÍRKY .......................................................................................................... 59
ZÁVĚR ........................................................................................................................ 61 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY....................................................................... 63
7
Úvod Institut dědictví tvoří nezastupitelnou část právní problematiky. Je stěţejní z několika rozličných dŧvodŧ. Prvním specifickým z nich je skutečnost, ţe s institutem dědictví se během svého ţivota setká do jisté míry úplně kaţdý ať uţ na straně zŧstavitele, nebo straně protipólu, tzn., ţe se stane dědicem. Z tohoto dŧvodu bych se chtěl pokusit zvýšit všeobecné povědomí o institutu dědictví široké laické veřejnosti. Snaţil jsem se tohoto dosáhnout jak po přesně vymezené právní stránce, tak i po srozumitelné formě věnované osobám, jeţ nejsou do této problematiky natolik zainteresované, zároveň jsem se pokusil vysvětlit a předloţit podstatné aspekty, na kterých „stojí“ institut dědictví. Bakalářská práce by měla téţ slouţit k vzdělávacím účelŧm na oboru Bezpečnostně – právní činnosti na SŠT, Most. Postupovat budu následovně, a to od základních vysvětlení pojmu institut dědictví, poté se pokusím o malý exkurz do minulosti, dŧvodem je seznámení čtenáře mé práce s počátky problematiky dědictví a rozvoj jeho schopnosti rozpoznat v kontextu úpravy, které jsme z minulosti přijali a naopak identifikovat ty, jeţ jsme nezahrnuli do naší právní úpravy institutu dědictví. Dalším podstatným cílem bude přesné kvalifikování současné platné a účinné právní úpravy a vysvětlení pojmŧ, které nezastupitelně souvisí s tímto tématem. Následně provedu výklad, jakými zpŧsoby lze nabýt dědictví a přiblíţím, přinejmenším v základních rysech, dědické řízení, tzn. jeho zahájení, prŧběh, ukončení a funkci notáře. V poslední řadě provedu komparaci právní úpravy institutu dědictví do roku 1989 a po roce 1989, tedy občanského zákoníku č. 40/1964 a občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. s účinností od 1. ledna 2014. Cílem práce bude poskytnout nástin institutu dědického práva v českém právním řádu, dle současné platné právní úpravy se zřetelem na vymezení základních pojmŧ dědického práva, dědického řízení a srovnání současné a předešlé právní úpravy. Samozřejmě v bakalářské práci budu reflektovat své osobní názory a komentovat dané právní úpravy, případně jejich novelizace, s dŧrazem na to, zda jsou dle mého názoru přínosné či ne.
8
1. Obecné vymezení pojmu dědictví „Dědické právo upravuje právní vztahy, vznikající po smrti fyzické osoby, při přechodu jejího majetku na právní nástupce. Smrtí sice zanikají ta práva a povinnosti, která byla neoddělitelně spjata s osobou zemřelého, avšak většina práv a povinností smrtí nezaniká, a pouze přechází podle stanovených pravidel na určené subjekty – právní nástupce.“1 Dědické právo je bezpředmětně a neodmyslitelně spojeno s právem vlastnickým, doplňuje ho a je podmínkou pro jeho zachování a formování. Za okolností, ţe by dědické právo nemělo existenci v našem právním řádu, by došlo nejen ke značnému oslabení samotného práva vlastnického, ale i následné ztrátě jeho úplné a pravé funkce. Zákonem je dědění podloţeno v Listině základních práv a svobod. Dispoziční právo dává moţnost zŧstaviteli pořídit o svém majetku zprostředkováním závěti rozhodnout v mnoha aspektech o naloţení s jeho majetkem po smrti.2 „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“3 Listina základních práv a svobod nám zde přesně vymezuje a neodmyslitelně zaručuje dědění a přikládá tomuto institutu ţádoucí ochranu. Jestliţe by tato ochrana nebyla zaručena, šlo by o značné omezení svobod člověka a jeho svobodné vŧle, coţ je velice zavádějící a podle dnešní právní úpravy nepřípustné. Ochrana vlastnictví, která je ústavně zaručena, je dle mého osobního názoru velice přínosná a významná.
1
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str. 1). ISBN 978-80-251-1659-3 2 SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str.3) ISBN 978-80-251-1659-3 3 Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Ústava ČR, Listina základních práv a svobod. 2009. (str. 17)
9
2. Nástin historického vývoje dědického práva Účelem této části bude poukázat, které hlavní územní útvary z lidské minulosti měly vliv na utváření dědického práva. Zaměřím se pouze na zásadní fragmenty, jeţ měly doopravdy největší podíl na formování soudobého moderního institutu dědictví. Svŧj rozbor započnu u římského práva, které poskytlo základ velké části soudobého občanského práva, a poté se budu zaobírat historickým zrodem moderního dědického práva. Rozborem těchto dvou zajímavých a rozsáhlých oblastí by nám měl být poskytnout dostačující nástin vývoje dědického práva. Naskýtá moţnost i pro laického čtenáře pochopit danou problematiku.
2.1.
Dědění na základě římského práva Jiţ v římském právu spatřujeme aspekty, které jsou typické pro naše současné dědické
právo. Těmi jsou dva rŧzné zpŧsoby nabytí dědictví (neboli dědické tituly), a to na základě závěti (testamentu), nebo ze zákonných dŧvodŧ. Za zmínku stojí Zákony dvanácti desek. Jde o úplně nejstarší kodifikaci římského práva této dekády lidstva na římském území. Bohuţel se nedochovala naprosto přesná znění, avšak na druhou stranu si mŧţeme být jisti, ţe zde byly poloţeny základní prvky rodinného i dědického práva. Musíme však také zmínit, ţe jiţ před kodifikací zákoníku byla na římském území upravená forma dědictví. Zákon dvanácti desek pouze tuto problematiku upravil do kompaktní podoby. Dříve neţ přikročíme k rozboru úpravy dědického práva po vydání Zákonu dvanácti desek, měli bychom poskytnout informace o situaci a vypořádání dědictví před touto provedenou úpravou. 2.1.1. Pater familias Tento institut chápeme podle římského práva jako první případ intestátní posloupnosti. V překladu, znamená pater familias otec rodiny. Pater familias měl v rodinném kruhu nejsilnější postavení, vlastnil v daný okamţik veškerý majetek rodiny a jen on sám měl právo s ním hospodařit a spravovat ho podle své subjektivní vŧle, kdy nemusel respektovat vŧbec další členy rodiny. Cokoliv nabýval kdokoliv z rodiny za svého ţivota, náleţelo podle tohoto
10
institutu výhradně otci a jen ten měl nad tímto majetkem bezvýhradnou moc a správu. Mŧţeme tedy shledat, ţe osobní majetek osob, které spadaly do moci otce, vŧbec neexistoval. Do určité míry bychom je mohli přirovnat k otrokŧm, jelikoţ ti také neměli majetková práva. Oproti tomu měl však pater familias striktně určenou povinnost. V případě, ţe někdo z jeho rodiny zpŧsobil škodu nebo spáchal určitý delikt (správní, trestní), byl povinen uhradit za něj případnou sankci. Pod moc otce spadala manţelka i děti, avšak sem mohli patřit i další rodinní příslušníci, kteří náleţeli k „jeho krvi“. Co se týče dědictví po smrti otce, je zde rozdíl, který se rozchází s naší právní úpravou. Dědici po otci neměli právo odmítnout dané dědictví, tudíţ tito dědicové zdědili automaticky jak aktiva, tak na druhou stranu i pasiva související s dědictvím. V tomto bodě vidíme velký rozdíl s naším právem 21. století, kde často nastává situace, kdy dědic odmítne přijmout dědictví, z dŧvodu, ţe pasiva značně převyšují aktiva, nebo je dědictví pouze ve formě závazkŧ a pasiv. Kdyţ tedy posoudíme naše současné právo v kontrastu s římským, tak je na první pohled zřejmé, ţe zde není volní myšlenka, která by umoţňovala odmítnout dědictví ze strany dědice. V období římského práva se svobodná vŧle dědicŧ vŧbec nebrala v potaz a dědictví bylo automaticky přijato nezávisle na jejich vŧli. Byli tedy označováni pojmem dědici nutnými. Pokud jde o část týkající se rozdělení majetku po otci, potaţmo i závazkŧ, jeho pasiv, bylo určeno následovně. Zŧstavitelovo dětí a manţelka se postupovalo dělbou podle hlav, pokud šlo o vzdálenější potomstvo od zŧstavitele, například o jeho vnuky, dělilo se o podíl připadající na jeho předešlé předky. Do pravomoci otce rodiny spadala volní moţnost ustanovit svým dětem poručníka pro případ, ţe by zemřel a ony byly nezletilými. V této podkapitole byl poskytnut náhled nad institutem pater familias a vyzdvihnutí jeho hlavních prvkŧ. 2.1.2. Agnát a praetor Institut agnáta a praetora mŧţeme chápat jako určitou novelizaci provedenou vydáním Zákonŧ dvanácti desek. Agnát a praetor byli novátorským prvkem vstupujícím do intestátního práva. Jestliţe zemřel zŧstavitel bez nutných dědicŧ, byl jeho veškerý majetek přiřknut agnátovi. Naproti tomu, kdyţ nebylo nejbliţšího agnáta, fungovalo nadále dědění zŧstavitelova majetkŧ příslušníkŧm jeho rodu.
11
Římské právo mělo v tomto významném období značné ambice. Své právní činnosti se snaţilo co moţná nejvíce upřesnit a vylepšovat právní pořádek na území, která spravovala. Proto vznikl nejspíše další institut římského práva a tím byla funkce praetor. Zaujal místo před agnátem. Významné pro praetorské – kognatské právo bylo zejména rozšíření dědicŧ a v druhé řádě jejich rozvrstvení do tříd. Tento prvek je velice dŧleţitým a neodmyslitelným zasahující do naší současné právní úpravy dědického práva, konkrétně do dědických skupin. 2.1.3. Konečná úprava intestátního práva K této úpravě došlo za vlády byzantského císaře Justiniána. Výběr dědictví podle kognátské příslušnosti - v tomto okamţiku jsou dědicové ze zákona označování jako kognátští dědicové. Nehrál zde ţádnou roli druh pohlaví. Obyvatelé byli rozděleni do čtyř tříd, stejně tak je tomu i v naší současné platné a účinné právní úpravě. Descendenti zaujímali první místo. Druhé místo zaujímali ascendenti a dále jeho sourozenci se svými dětmi. Třetí místo zahrnovalo sourozence a jejich děti. Rozdíl však byl v tom, ţe se jednalo o sourozence polorodé a neplnorodé jako u druhé skupiny. Čtvrté místo zaujímali bez jakéhokoliv rozdílu všichni kognátští příbuzní.4 2.1.4. Testamentární právo Velký vliv mělo samozřejmě i testamentární právo, které se vyvíjelo současně s právem intestátním. Stejně jako naše současná platná a účinná právní úprava dědického práva klade na první místo zŧstavitelovu vŧli, vyjma určitých situací, jeţ budu zmiňovat v problematice vypořádání majetku po něm zanechaném. I v římském právu tomu bylo taktéţ, tudíţ testamentární právo mělo přednost před intestátním právem. Problematika testamentárního práva je velice rozsáhlá v podání římského práva, proto zmíním jen podstatné věci, které mŧţeme spatřovat v našem soudobém dědickém právu. „Základním rysem testamentární posloupnosti byl projev zůstavitelovi vůle, jeho závěť - testament, jakožto jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou částí a hlavní složkou je jmenování dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele – dědická instituce.“5 Nejprve byla forma testamentu pouze v ústním podání, kdy zŧstavitel vyjadřoval svou svobodnou vŧli na lidovém shromáţdění. Posléze se ustálila písemná forma (aţ na výjimky), 4
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str. 8). ISBN 978-80-251-1659-3 5 KINCL, J. – Urfus. V.: Římské právo, Praha, Panorama 1990. 386 s. (str. 342). ISBN : 80-7179-031-1
12
která měla přísná pravidla dotýkající se formální stránky. Platilo tedy i v římském právu, pokud závěť nesplňovala všechny předepsané přesně taxativně dané náleţitosti, nelze na ni pohlíţet jako na platnou. Byla neplatnou od samého počátku. Existovaly dva rozličné druhy testamentŧ. U řádného soukromého testamentu mohla být forma ústní nebo písemná, ale ve všech moţných případech byla nutná účast sedmi svědkŧ. Oproti tomu u mimořádného soukromého testamentu (testament slepcŧv) se zpřísnila forma a náleţitosti s ní spojené tak, ţe byla nutná přítomnost osmi svědkŧ. Aby mohl potencionální zŧstavitel vŧbec zanechat po sobě závěť, musel mít tzv. zpŧsobilost testamentární aktivní. Některé subjekty římského práva tuto zpŧsobilost samozřejmě postrádaly, příkladem byli otroci, nedospělé osoby, osoby psychicky postiţené a v neposlední řadě i ţeny. I v dnešním dědickém právu je povinná forma pro to, aby mohla být závěť platná, musí subjekt mít zpŧsobilost k právním úkonŧm. Samozřejmě podstatnou věcí byla i myšlenka, ţe uzavřel závěť ze své vlastní svobodné vŧle. Pokud by se dodatečně zjistilo, ţe byla uzavřena pod nátlakem, hledělo by se na danou závěť od počátku jako neplatnou a neuskutečnitelnou v praxi. Musíme však zmínit nejpodstatnější subjekty. Jiţ v římském právu existovaly osoby, které nemohly ani závětí vyloučit zŧstavitele z dědictví. Mohlo se však vyuţít institutu vydědění. Všechny mohl vydědit bez udání dŧvodu, aţ na svého syna, jehoţ mohl vydědit jen za pouţití výslovného prohlášení směřujícího proti němu. Tímto zeštíhlujícím rozborem testamentárního práva bych zakončil problematiku římského práva, kterou jsem se pokusil vystihnout jen v základních rysech ovlivňujících naši právní úpravu dědického práva. V dalších částech bakalářské práce vţdy odkáţi na shodnost či podobnost římského práva s naším současným právem dědickým.
2.2.
Historický zrod moderního dědického práva Za nejranější kodifikaci moderního dědického práva pokládáme vydání rakouského
Obecného zákoníku občanského, k roku 1811 nazývaný Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, ustálenou zkratkou je však ABGB. Tento zákoník platil na našem území od 1. ledna 1812 do 31. prosince roku 1950. ABGB je sice dokumentem historickým, na druhou stranu je však vyuţíván stále v praxi, především pokud se projednává dědictví po osobách zemřelých do roku 1950, kdy skončila platnost tohoto zákoníku.
13
Je zde několik rozdílŧ, kdy se ABGB rozchází s naší současnou právní úpravou, a to v oblasti nabývání dědictví. Podle ABGB se nenabývalo dědictví, jako je tomu dnes smrtí zŧstavitele, nýbrţ majetek se stal pozŧstalosti leţící. „Jednalo se o samostatný majetkový soubor sui generis, právně nedělitelný celek v tomto smyslu, že zahrnoval veškerý majetek (tedy majetek dědicům známý, o kterém se jedná i majetek, který se objeví v budoucnu), který sám odpovídá za dluhy a odkazy.“6 Smrtí zŧstavitele dochází k delaci (tedy nápadu dědictví), díky níţ jsou povolány subjekty, kterým se nabízí přijetí pozŧstalosti. Aby se mohli dědici o pozŧstalost vŧbec ucházet, museli si obligatorně podat dědickou přihlášku. Soud poté projednal dědictví, a pozŧstalost dědici předal. Předání bylo zprostředkováno pomocí odevzdávací listiny. Díky jejímu doručení pravoplatný dědic nabyl pozŧstalost. 2.2.1. Dědické tituly Dědictví bylo moţno nabýt na základě tří dědických titulŧ. První z dědických titulŧ byl, jak je tomu i v dnešní právní úpravě, dědictví nabyté ze zákona. Byl to dědický titul s nejmenší právní sílou, nastupoval v posloupnosti za okolnosti, jestliţe se nedědilo na základě dědického titulu ze závěti nebo z dědické smlouvy. Druhým dědickým titulem, jenţ měl větší právní sílu neţ dědictví na základě zákona, byla závěť. Byla projevem svobodné vŧle, kterou pořizoval zŧstavitel pro případ své smrti, jak je tomu i dnes. Byla ponechána však výjimka, pokud nebyl jednoznačně uveden dědic, šlo jen o kodicil neboli dovětek. Poslední dědickým titulem podle ABGB byla dědická smlouva, která se v naší současné platné a účinné právní úpravě neobjevuje. Občanský zákoník č. 89/2012 jí však zahrnuje. Dědickou smlouvu nemohl uzavřít dle svého uváţení jakýkoliv subjekt, pouze manţelé nebo snoubenci, kdy bylo však nutnou odkládající podmínkou uzavření manţelství. Dědickou smlouvou manţel svému protějšku sliboval celou pozŧstalost či její část, s tím ţe druhý manţel tento slib musel přijmout. Tudíţ šlo o dvoustranný právní úkon.
6
BÍLEK, Petr; ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v v předpisech let 1925-2001. 1. vydání. Praha : C. H, Beck, 2001. 507 s. (str. 118 - 119). ISBN 80-7179-590-9.
14
2.2.2. Formy závěti Část týkající se formy závěti, kterou určoval ABGB, tolerovala tyto formy. Závěť formou notářského zápisu, společná závěť manţelŧ, písemná nebo ústní závěť učiněná před soudem, závět napsaná vlastní rukou zŧstavitele tzv. holografní, závět sepsaná jinou osobou vlastnoručně podepsaná zŧstavitele a třemi zúčastněnými svědky tzv. allografní a v poslední řadě ústní závěť mimosoudní. Uvedl jsem plný výčet povolených forem závěti dle ABGB. Z tohoto výčtu mŧţeme usoudit, ţe je dnešní moţnost forem závěti oproti ABGB značně zeštíhlena, kladem tohoto systému je, ţe současná platná a účinná právní úprava je přehlednější a srozumitelnější. 2.2.3. Ostatní právní úkony související s dědictvím Právní úkon, který měl rovněţ právní účinky, byl institut darování pro případ smrti. Šlo tedy o darovací smlouvu, při které k jejímu naplnění docházelo díky smrti dárce. Podmínkou bylo, ţe daná věc byla po smrti dárce předána obdarovanému a obdarovaný ji na základě své svobodné vŧle přijal, přičemţ se dárce při uzavírání této smlouvy zřekl práva odvolat takový dar. Obdarovanému byla doručena písemná listina. ABGB upravoval rovněţ zřeknutí se dědického práva na základě smluvního ujednání. Ten, kdo se mohl stát dědicem, měl moţnost svobodně nakládat se svým právem a předem se ho zříci. Byla zde obligatorně vyţadována pro platnost smlouvy forma notářského zápisu. 2.2.4. Změny po skončení platnosti ABGB Po skončení platnosti ABGB dne 31. 12. 1950 nastoupil svou platnost nový občanský zákoník v platnost, a to dne 1. ledna 1951, který byl v platnosti, aţ do 31. března 1964. Tento nový občanský zákoník notně zjednodušil a zpřehlednil právní úpravu týkající se institutu dědictví. Naproti tomu však jeho právní úprava, byla poznamenána tehdejším socialistickým reţimem, jehoţ hlavní účelem bylo co moţná do největší míry potlačit osobní vlastnictví. Byl tedy zrušen institut leţící pozŧstalosti. Další změnou byla moţnost odmítnutí dědictví. Nový zákoník téţ odstranil některé formy vypořádání dědictví pro případ smrti zŧstavitele. Zrušil darování pro případ smrti, dědické smlouvy mezi manţely. Zavrhl rovněţ určité formy závěti, privilegované testamenty nebo společné závěti manţelŧ. Byla upřednostňována zákonná (intestátní) dědická posloupnost před děděním na základě závěti.
15
Posledním platným zákoníkem, podle kterého se současně řídíme a postupujeme v záleţitostech institutu dědictví, je občanský zákoník č. 40/ 1964 Sb., s účinností k 1. dubnu 1964. Samozřejmě se nemŧţeme domnívat, ţe tento dokument starý více jak 40 let je stále ve stejné úpravě. Prošel mnoha zásadními novelizacemi. Kdyby byl ponechán ve své pŧvodní podobě, tak by neexistoval v naší platné právní úpravě vŧbec institut vydědění, jelikoţ byl pro tehdejší právní úpravu nepřípustný. Byl obnoven, aţ zákonem č. 131/1982 Sb., s účinností k 1. dubnu 1983. Některé novelizace znamenaly prŧlomové zásahy do dědického práva. Nejzásadnější změnou občanského zákoníku z roku 1964 byla novelizace prostřednictvím zákona č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. ledna 1992. Tento zákon reagoval pruţně na politické, ekonomické a vlastnické vztahy demokratického zřízení. Mezi nejpodstatnější změny patří dŧvody, pro něţ lze neopomenutelného dědice vydědit. V druhé řadě sníţil nárok neopomenutelných dědicŧ zletilých na jednu polovinu zákonného dědického podílu. Velice významnou změnou byla nyní moţnost uzavření závěti i pro osoby nezletilé, které dovršily minimálně 15 let věku. Opatřena však podmínkou uzavření závěti formou notářského zápisu, pouze forma notářského zápisu je akceptována. Poslední změnou, která notně ovlivnila institut dědictví, byla bezpochyby úprava allografní závěti. Pro osoby s určitou smyslovou vadou bylo velice přínosné moţnost neuzavírat závěť jen dříve uznávanou formou notářského zápisu. Úplně poslední významnou novelou občanského zákoníku č.40/1964 Sb., byla úprava provedená zákonem č. 554/ 2004 Sb. Určuje nám osobu správce dědictví, konkrétně § 480 a – e. 2.2.5. Souhrn údajů o moderním dědickém právu Je velice zajímavé pozorovat vývoj a změny institutu dědického práva započaté zákoníkem ABGB, přes právní úpravu dědictví socialistického reţimu, aţ po současnou právní úpravu. Všechny změny, které nastaly, jsou zajímavé, jelikoţ mŧţeme spatřovat situace, kdy se určité právní úpravy zrušené znovu objevují a nacházejí svŧj uţitek i v moderním právu 21. století. Moderní právo se neustále utváří a formuje. Příkladem je občanský zákoník č. 89/2012 Sb., v němţ mají být pouţity některé aspekty, jeţ obsahoval jiţ ABGB. Tento nový dokument by měl přinést novou svěţí a přehlednou úpravu celého občanského práva, zejména pak dědického a měl by ještě větší měrou povznést občanské právo České republiky na úroveň evropskou a světovou.
16
3. Současná platná právní úprava dědického práva Dědické právo podle naší současné platné a účinné právní úpravy je postaveno na dvou stěţejních právních normách. První z nich občanský zákoník konkrétně zákon č. 40/ 1964 Sb. Druhou právní normou občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád je procesně-právní normou a občanský zákoník hmotně-právní normou. Konkrétně sedmá část občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., upravuje dědění v rozmezí § 460–487. Jsou zde poskytnuty právní úpravy ustanovení o nabývání dědictví, odmítnutí dědictví, dědické nezpŧsobilosti, vydědění, přechodu dluhŧ, dědění ze zákona, dědění ze závěti. Správce dědictví, aţ po právní úpravu ochrany oprávněného dědice § 485-487.7 Občanský soudní řád je procesně-právní normou upravující dědictví v rozmezí § 175a – 175zd. Tyto ustanovení upravují řízení před soudem v oblasti dědictví. Podrobnější úpravu řízení o dědictví poskytuje jednací řád pro okresní soudy a krajské soudy vyhláška č. 37/1992 Sb., v platném znění.8 Za podstatou zmínku stojí ustanovení o postavení notářŧ jako soudních komisařŧ. Upravuje jej občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. § 38 a v § 175. Poté je dŧleţité zmínit zákon č. 358/1992 Sb. O notářích a jejich činností a v neposlední řadě na vyhlášku č. 37/1192 Sb. V platném znění, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.9 Evidentně budu provádět v poslední části bakalářské práce komparaci současné platné a účinné právní úpravy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., s nadcházející právní úpravou podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., jeţ vstoupí v účinnosti 1. ledna 2014.
7
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str. 23). ISBN 978-80-251-1659-3 8 Tamtéţ, str. 23 9 Tamtéţ, str. 23
17
4. Vymezení pojmů – předpoklady dědění, subjekty dědického práva Tato část by měla slouţit jako všeobecný úvod do konkrétní pojmové problematiky institutu dědictví a srozumitelně vysvětlit i pro laickou veřejnost ústřední pojmy, které neodmyslitelně souvisejí s dědictvím. Zabývat se budu naprosto základními prvky nutnými k předpokladu dědění a okolnostmi na nich závislými, a to přes subjekty dědického práva, aţ po hlubší kontexty související s pojmy odmítnutí dědictví, ochrana oprávněného dědice, dědická nezpŧsobilost – vydědění.
4.1.
Předpoklady dědění „Aby mohlo dojít k realizaci dědického práva, tedy k přechodu zůstavitelova majetku
na dědice, musí být splněny určité podmínky, které stanoví zákon. Těmito předpoklady jsou smrt zůstavitele, existence dědictví, právní důvod dědictví a způsobilý dědic.10“
4.2.
Smrt zůstavitele „Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.“11 Smrt zŧstavitele chápeme jako nutný
předpoklad aplikování dědického práva. Není to vţdy jednoduchý stav, neboť musí být prokázána smrt osoby. Prvním ze zjištění a prokázání smrti je odborný posudek lékaře po dŧkladné lékařské prohlídce. Lékař po prohlídce osoby konstatuje smrt osoby a vydá na základě ní úmrtní list. V druhé řadě také určuje předpokládaný čas smrti a nejpravděpodobnější příčinu smrti. Významné je připomenout běh času, týkající se úmrtí osoby při hromadných neštěstích, kdy například subjekty mohly být po sobě povolány jako dědicové. Patrně v tomto případě je velice obtíţné, aby lékař přesně stanovil okamţik smrti, zejména kdyţ se tyto časy mohly blíţit rozdílŧm pouhých vteřin či minut. Tudíţ se v těchto případech, za stavu kdy nelze přesně určit okamţik smrti daných subjektŧ, předpokládá, ţe zemřely současně v jeden okamţik. Tedy ani jedna z osob nenabývala dědictví po druhé. 10
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str.25). ISBN 978-80-251-1659-3. 11 Česká republika. občanský zákoník č. 40/1964 Sb., : a související předpisy. In Občanský zákoník. 2011, 99, s. 5-92. (str. 37)
18
Za určitých okolností mŧţe dojít ke vzniku okolnosti, kdy prŧkazně nelze prokázat smrt lékařem. Pokud nelze s jistotou smrt fyzické osoby prokázat ohledáním a je v tomto konkrétním případě pravděpodobné nebo zcela jisté, ţe osoba jiţ není naţivu, je zde moţnost pouţití domněnky v soudním řízení o prohlášení za mrtvého podle ustanovení § 195 aţ 200 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu.12 Zde byla poskytnuta úprava týkající se problematiky řízení prohlášení za mrtvého podle občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., která je nedílnou součástí, při předpokladech pro dědění, jelikoţ musí být prokázána smrt zŧstavitele. Rozlišujeme dva dŧvody, díky kterým mŧţeme, prohlásit osobu za mrtvou. První z nich je situace, kdy nelze přímo prokázat smrt ohledáním těla mrtvé osoby a vydáním úmrtního listu, například osoba je dlouhodobě nezvěstná. Druhým případem je situace, kdy předpokládáme, ţe osoba, jiţ není mezi ţivými. Došlo například k letecké havárii a nelze přímo prokázat smrt ohledáním osoby a vystavením lékařského úmrtního listu. Zahajovat lze na základě návrhu i bez něj řízení o prohlášení za mrtvého. Pokud začíná řízení na návrh, tak samozřejmě na popud osoby, která má na případném dědictví svŧj právní zájem. Měli bychom se také zmínit o významném institutu ustanovení opatrovníka nezvěstné osobě. K tomuto kroku přistupuje soud, jestliţe shledá dŧvody podle návrhu, ţe nezvěstného lze prohlásit za mrtvého. Samozřejmě opatrovníka mŧţeme povaţovat za zastánce práv nezvěstné osoby, která se nemŧţe k daným úkonŧm ani soudnímu jednání vyjadřovat. Opatrovník se nestanovuje v případech, kdy má osoba zákonného zástupce. V tomto případě má stejná práva na zastupování opatrovníka zákonný zástupce. Je zde určen ochranný prvek proti kolizi zájmŧ, a to takový, ţe opatrovníkem nelze určit manţela zemřelé nebo nezvěstné osoby. Nezvěstnou osobu se soud nadále snaţí vhodným zpŧsobem dohledat pomocí vyhlášky nebo dalších prostředkŧ. Nejvíce se osvědčila média (televize, rozhlas). Těmito zpŧsoby vyzve nezvěstnou osobu, aby se do jednoho roku od vyrozumění přihlásila, nebo o jeho stavu poskytl informace jeho opatrovník nebo zákonný zástupce. Soud jedná i z vlastní iniciativy. Prověřuje danou věc. Ve vyhlášce uvede zásadní okolnosti související s případem a oznámí, ţe po uplynutí této lhŧty prohlásí nezvěstnou osobu za mrtvou, za podmínky, ţe vyvstanou
12
MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde, a.s., 2007. 351 s. (str. 14.). ISBN 978-80-7201-674-7
19
okolnosti, jeţ znemoţňují prohlášení osoby za mrtvou, řízení zastaví. Soud rozhoduje o této situaci usnesením, proti kterému lze podat řádný opravný prostředek odvolání. Existuje evidentně i moţnost, ţe osoba prohlášená za mrtvou je naţivu a objeví se aţ po několika letech. V tomto případě soud zruší rozhodnutí o prohlášení za mrtvého.
4.3.
Existence dědictví Dědictví nenastává automaticky, kaţdou smrtí fyzické osoby, ale pouze v situaci, kdy
tato osoba byla nositelem práv a povinností, která nezanikají, ale naopak přecházejí na dědice, tzn. právní nástupce po zŧstaviteli. Existenci dědictví chápeme jako soubor práv a povinností potřebných k realizaci dědictví.13 Do dědictví řadíme zejména movité věci, nemovité věci a pohledávky. V poslední řadě jsou to další práva autorská práva například práva k určitému kniţnímu dílu, dále práva z objevŧ a vynálezŧ. Je však nutno upozornit dědice, ţe ne vţdy musí být existence dědictví kladná a pro dědice věcně uţitečná, protoţe součástí dědictví jsou samozřejmě aktiva, ale naproti nim jsou nedílnou částí dědictví i pasiva.
4.4.
Existence dědického titulu Proto, aby mohlo dojít k dědění, musí existovat určitá přítomnost dědického titulu.
Mŧţeme ho chápat jako právní argument, díky kterému lze povolat dědice k dědictví. Nabývat dědictví podle našeho právního řádu lze na základě dvou odlišných dědických titulŧ. Prvním z nich dědění na základě zákona, druhým z nich je dědění na základě závěti. Je povolena kombinace obou těchto zpŧsobŧ v určitých případech, jeţ budu v budoucnu zmiňovat a rozebírat. Intestátní posloupnost je upravena na základě dědických skupin, které podle současné platné a účinné právní úpravy náleţí do čtyř skupin, jejichţ podrobným rozborem se budu zaobírat v nadcházejících částech své bakalářské práce. Dědit na základě obou dědických titulŧ kombinaci lze za podmínek. Za prvé existuje závěť, ale zŧstavitel v ní nepojednává o celém svém majetku, takţe ohledně zbývajícího majetku nastane dědění na základě intestátní posloupnosti. Přesná citace ze zákona:,,§ 461
13
Dědické právo [online]. 2011 [cit. 2011-11-27]. Občanský zákoník eu. Dostupné z WWW:
20
ObčZ (2) nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.“14 Za druhé existuje sice platná závěť, zŧstavitel v ní uzavřel pořízení o celém svém majetku, ale některý ze závětních dědicŧ nedědí, tudíţ ohledně jeho podílu nastává dědění ze zákona. Zŧstavitel pořídil závěť, v níţ odkázal veškerý mŧj majetek dědicŧm ze závěti, ale nerespektoval ustanovení občanského zákoníku o neopomenutelných dědicích. Některý z neopomenutelných dědicŧ se dovolal neplatnosti závěti. Závěť je pak v té části, v níţ zŧstavitel nerespektoval právo neopomenutelného dědice, neplatná a tomuto dědici se musí dostat jeho zákonného podílu.
4.5.
Způsobilý dědic Dědicem mŧţe být především ten, kdo se smrti zŧstavitele sám doţil. Pokud zemřel
před zŧstavitelem (tzv. předemřel), nemŧţe jiţ po něm dědit. Dědic také musí mít právní subjektivitu, tedy zpŧsobilost mít práva a povinnosti, které u fyzické osoby vznikají zásadně narozením (výjimka, je přípustná jen u tzv. nascitura). ,,I právnická osoba, má–li právní subjektivitu v době smrti zůstavitele, může být dědicem, ale jen na základě závěti.“15 „Nasciturus (latinsky ten co se má rodit) je dosud nenarozené dítě. Dle zásady nasciturus iam pro nato habenturt (počatý budiž pokládán za narozeného), se nenarozené dítě se právní fikcí považuje za narozené, má tedy oprávnění nabývat subjektivní práva. Význam nasciturus v dědickém právu je závažný, neboť zemře-li zůstavitel před narozením svého dítěte, může se stát toto dítě jeho dědicem. Zemře-li dítě až po porodu, stává se samo zůstavitelem a jeho dědický podíl připadne jeho vlastním dědicům, kdežto narodí-li se mrtvé, má se za to, že se nikdy dědicem nestalo a na jeho místo nastupují ostatní dědicové.“16
4.6.
Odmítnutí dědictví Odmítnutí dědictví se na základě své svobodné vŧle, mŧţe dovolat kaţdý dědic.
Odmítnout dědictví lze jen celé bez výjimek a výhrad. Nelze, aby dědic vyloučil z dědictví pro příklad pasiva a chtěl nabýt dědictví jen do výše aktiv. Odmítnutí dědictví mŧţe učinit u soudu ústním prohlášením nebo písemným prohlášením, které zašle na místně příslušný 14
Česká republika. Občanský zákoník : a související předpisy. In Občanský zákoník. 2011, 99, s. 5-92. (str. 37) ŠÍMA, Alexandr. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha : Armex publishing s.r.o., 2008. 129 s. (str. 33) ISBN 987-80-86795-64-5 16 PECINA, Tomáš. Iuridictum encyklopedie o právu [online]. 2011 [cit. 2011-11-27]. Dědické právo iuridictum. Dostupné z WWW: . 15
21
soud rozhodující o dědictví. Další moţností jak lze odmítnout dědictví je prostřednictvím zástupce dědice. Tento subjekt však mŧţe jednat za dědice jen na základě platné plné moci přímo opravňující k tomuto úkonu. Konkrétně § 463 ObčZ č. 40//1964 Sb., pojednává o této části zcela přesně: „Odmítnutí dědictví § 463ObčZ (1) Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u soudu nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. (2) Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje. § 464 ObčZ Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem o právu a následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může soud tuto lhůtu prodloužit.“17 K tomuto kroku prodlouţení lhŧty mŧţe soud přistoupit z několika dŧvodŧ. Typickým z nich je zdravotní stav dědice. Prohlášení o odmítnutí dědictví je neodvolatelné, stejně je tomu tak, kdyţ dědic neodmítne dědictví. Poslední zmínka týkající se odmítnutí dědictví se vztahuje k dědici, jehoţ pobyt není znám. Je oznámeno jeho dědické právo pomocí vyhlášky soudu. Jestliţe v přesně stanovené lhŧtě soudu neprojeví, svŧj zájem o dědictví, tak se na něho při projednávání dědictví nepřihlíţí. Pozor jeho opatrovník nemŧţe za něj prohlášení o neodmítnutí nebo odmítnutí dědictví učinit.
4.7.
Ochrana oprávněného dědice Jde o velice podstatnou náleţitost týkající se ochrany oprávněného dědice a jeho
nároku na vypořádání dědictví. Konkrétně k této situaci mŧţe dojít za předpokladu, ţe se po projednání dědictví zjistí skutečnost, ţe oprávněným dědicem je někdo jiný. Ten, jenţ dědictví nabyl neoprávněné (označujeme jej jako nepravého dědice), je povinen dědictví po zŧstavitelovi vydat. Jinak by v jeho případě šlo o bezdŧvodné obohacení. Měl by určitý majetkový prospěch k újmě oprávněného dědice a to je nepřípustné.
17
Česká republika. občanský zákoník č. 40/1964 Sb., : a související předpisy. In Občanský zákoník. 2011, 99, s. 592. (str. 37)
22
Tento institut občanského práva je pro mě velice přínosný, neboť je příkladem našeho právního státu a ochrany zájmu vlastnictvích práv oprávněné osoby Označením nepravý dědic chápeme osobu, která nabyla určitý majetek po smrti zŧstavitele na základě dědického práva, avšak jej měla nabýt jen z části, nebo vŧbec neměla ţádný nárok na dědictví. Nepravý dědic však má významný nárok týkající se k osobě oprávněného dědice, pokud je tak rozhodnuto, a to ve formě náhrady nákladŧ, které na majetek z dědictví vydal. V případě, kdy však věděl nebo se domníval, ţe není oprávněným dědicem, a tedy oprávněným dědicem je někdo jiný, tak má nárok pouze na vypořádání, týkající se nutných nákladu spojených s dědictvím a má téţ povinnost vydat všechny uţitky nabyté dědictvím, na něţ neměl nárok. Musíme se zmínit o dalším podstatném faktu, který upravuje § 486 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Jde o situaci, k níţ mŧţe dojít, a to jestliţe někdo něco nabude v dobré víře od neoprávněného dědice, kterému bylo dědictví potvrzeno. Je mu zde podle zákona poskytnuta ochrana, jako kdyby nabyl od oprávněného dědice. Stejné ujednání shora uvedené platí i pro případy, jestliţe dědictví připadne státu. Oprávněný dědic má moţnost se svého nároku na dědictví dovolat prostřednictvím ţaloby, a to ve lhŧtě nejpozději do 3 let od právní moci rozhodnutí soudu, jimţ bylo dědické řízení skončeno. Ţalobce musí prokázat v řízení o vydání dědictví, ţe v den smrti zŧstavitele splňoval náleţitosti nabytí dědictví nebo alespoň jeho části. Ţaloba oprávněného dědice podle ustanovení § 485 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., není ţalobou na určení existence či neexistence právního poměru; svou oporu přesně nachází v ustanovení hmotného práva a ne na ţalobcŧv právní zájem na poţadovaném určení. Ţádá zaloţení nových poměrŧ, nikoliv neţádá autoritativně vyjasnění nejistých právních poměrŧ. Jde o zvláštní ţalobu, která má oporu v ustanovení hmotného práva a není určovací ţalobou ve smyslu ustanovení. Paragraf 80 písm. c) o.s.ř. Nemusí zde být prokazován naléhavý právní zájem. Ţaloba ve smyslu ustanovení. Paragraf 485 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., bude úspěšná, podaří-li se ţalobci, při splnění zákonných předpokladŧ, vyvrátit právní domněnku subjektivního dědického práva ţalovaného jako nepravého dědice tím, ţe prokáţe své dědické právo a tak vyloučí, aby nepravý dědic nabyl dědictví, zcela nebo zčásti.18
18
Epravo.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-03]. Soudní rozhodnutí. Dostupné z WWW: .
23
V posledním případě do výčtu této problematiky se otevírá moţnost, kdy mŧţe dojít k vzájemné ţalobě mezi stranami. Na jedné straně reprezentované neoprávněným dědicem, na straně druhé oprávněným dědicem. Kupříkladu nepravý dědic mŧţe podat ţalobu z dŧvodu náhrady nákladu, které vynaloţil na majetek nabytý z dědictví.
4.8.
Nezpůsobilý dědic Nezpŧsobilý dědic dříve označován jako nehodný dědic. Za běţných okolností by tato
osoba připadala v úvahu dědit, nicméně tuto zpŧsobilost pozbyla, a to z několika dŧvodŧ, jeţ zmíním podle § 469 občanského zákoníku č. 40/ 1964 Sb. Prvním z výčtu dŧvodŧ je, ţe se potencionální dědic dopustí úmyslného trestného činu proti zŧstaviteli, jeho dětem, rodičŧm nebo jeho dětem. Podmínkou však je, ţe nepostačuje pro naplnění pouze nedbalostní zavinění, ale musí být prokázán úmysl. Nehraje však roli, jestli byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen, nebo jestli bylo jiţ zahájeno trestní stíhání. Také nehraje roli případ, kdy se na případ vztahuje amnestie prezidenta České republiky. Není ani směrodatné, ţe daný trestný čin je promlčen. Dalším dŧvodem je zavrţeníhodné jednání směřující proti projevu poslední vŧle zŧstavitele. Jde zejména o psychický nebo fyzický nátlak na zŧstavitele s úmyslem přimět jej k tomu, aby změnil nebo zrušil závěť, případně její část nebo eventuálně zrušil listinu o vydědění.
4.9.
Vydědění – neopomenutelný dědic Vydědit lze pouze potomka zŧstavitele. Na nikoho jiného se listina o vydědění nemŧţe
vztahovat a pŧsobit. Pokud tedy zŧstavitel hodlá svého potomka vyloučit z dědictví, musí tak provést listinou o vydědění. V ostatních případech, které se netýkají neopomenutelného dědice, dá se v jádru jednoduchým zpŧsobem vyloučit závětí, tak aby určitý dědic pozbyl svého
nároku.
Největší
problém
vyvstává
však
s potomkem
zŧstavitele,
tedy
neopomenutelným dědicem. Jiţ z názvu plyne právní ochrana, která je poskytnuta právě této osobě. Z dŧvodu, ţe potomek zŧstavitele je neopomenutelným dědicem, nelze ho tedy vyloučit z dědického koloběhu tím, ţe pořídí závěť ve prospěch někoho jiného. Musí tak provést výhradně formou listiny o vydědění z dŧvodu taxativně vymezených zákonem, konkrétně § 469 a občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Nelze tyto dŧvody rozšiřovat v listině musí být dŧvod řádně popsán, jak doloţím v přiloţeném vzoru. Listina o vydědění musí mít
24
stejnou formu jako pořízení závěti, tedy holografní, tak i allografní, eventuálně formu notářského zápisu. Dŧvody vydědění – prvním z nich je případ v rozporu s dobrými mravy neposkytl-li zŧstaviteli nutnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závaţných případech. Druhý dŧvod - neprojevuje o zŧstavitele opravdový zájem, který by z dŧvodu příbuzenské přízně nejbliţší měl mít. Dalším taxativně stanoveným dŧvodem je stav, kdy byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání nejméně jeden rok. Posledním dŧvodem, na základě něhoţ lze vydědit neopomenutelného dědice, je okolnost, pokud neopomenutelný dědic trvale vede nezřízený ţivot (pro tento příklad lze uvést, podává se hazardním hrám, uţívá psychotropní látky) atd. Celkem tedy taxativně vymezeny 4 přípustné dŧvody pro vydědění potomka. Konkrétní taxativní výčet dŧvodŧ pro vydědění je uveden v § 469 a (1) a – d občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Listina o vydědění Já, níţe podepsaný, nar. 25.8.1960, bytem v Ústí nad Labem, Sibiřská 148, činím pro případ mé smrti tuto listinu o vydědění: Vyděďuji svého syna, Jana Moravce, nar. 3.4.1980, bytem v Teplicích, Dlouhá 13. Dŧvod vydědění: Mŧj syn, uţ po několik let vede velice nezřízený zpŧsob ţivota, pravidelně poţívá velké mnoţství alkoholu, a poté hraje hazardní hry. Prohrál jiţ veškerý svŧj majetek. Nadále v situaci, kdy jsem byl váţně nemocen a nemohl jsem se o sebe dostatečně postarat, jsem kontaktoval svého syna. Ten se se mnou však odmítl bavit. Poté jsem se pokoušel po vyléčení několikrát kontaktovat jeho i s rodinou, avšak bezúspěšně. Dŧvod jeho chování mi není znám. Jsem tudíţ přesvědčen, ţe mŧj syn o mne trvale neprojevuje opravdový zájem. Z toho dŧvodu jsem se rozhodl sepsat tuto listinu o vydědění. Stanovuji téţ, aby se dŧsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky mého výše uvedeného syna.
V Ústí nad Labem, dne 1. 3. 2012 Bohumil Moravec
25
Zŧstavitel mŧţe uplatnit v listině o vydědění do rozsahu i dŧsledky vztahující se na osoby uvedené v § 473 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Vztahuje se tedy vydědění i na potomky potomka. Pro ujasnění uvádím příklad: zŧstavitel vydědí svého syna a v listině o vydědění výslovně vyuţije této moţnosti. Znamená to tedy, ţe v případě, bude - li mít vyděděný syn potomky, tak se vydědění týká i jich. Zŧstavitel má samozřejmě právo listinu o vydědění zrušit. Musí tak vykonat z vlastní svobodné vŧle. Platí rovněţ pravidla týkající se závěti. Pokud by tedy zrušil listinu o vydědění pod nátlakem, ať uţ fyzickým nebo psychickým, neměla by jeho jednání vliv na platnost listiny o vydědění a ta by stále platila. Tímto poslední bodem kapitoly vymezení pojmŧ – předpoklady dědění, subjekty dědického práva - jsem se pokusil vystihnout nejdŧleţitější pojmy a problematiku k nim se vázající s konkrétními odkazy na příklady. Domnívám se, ţe tento mŧj rozbor je brán se zřetelem na laickou veřejnost, neměl by tedy být problém s jejich porozuměním a zapamatováním. Naše právní úprava je v této fázi na velice dobré úrovni a poskytuje ochranu napříč spektrem a zabraňuje moţnosti zneuţívání dědických práv do nejvyšší moţné míry.
26
5. Dědění ze závěti Jedno ze základních práv zaručených mimo jiné Listinou základních práv a svobod je právo na svobodné nakládání se svým majetkem. Pro případ smrti má zŧstavitel právo zanechat závěť, aby vyjádřil svou svobodnou vŧli, jak bude s jeho majetkem naloţeno po smrti. ,,Závěť (též poslední vůle, testament, poslední) je pořizovatelem osobně učiněný, formální, jednostranný, kdykoli odvolatelný projev vůle (právní úkon) o tom, komu má v případě smrti pořizovatele připadnout jeho majetek.“19 Za předpokladu, ţe zŧstavitel pořídí ohledně veškerého svého majetku, na jehoţ podkladě budou dědit testamentární dědicové, tak nedojde k dědění na základě zákona. Za okolnosti, ţe pořídí zŧstavitel závěť jen o části svého majetku, přechází část zbylého majetku na dědice ze zákona. Pokud dojde k situaci, ţe některý ze závětních dědicŧ dědictví například odmítne, pak jeho podíl přechází na dědice ze zákona.20 Náleţitosti týkající se závěti - vztahují se na ně obecné předpisy o náleţitostech právního úkonu, nesmí obsahem nebo konkrétním záměrem odporovat zákonu, nebo jej jinak obcházet či ignorovat.
5.1.
Pořizovatel závěti jeho náležitosti, vůle Náleţitosti dotýkající se osoby pořizovatele závěti. Závěť má právo pořídit osoba,
která má plnou zpŧsobilost k právním úkonŧm, jde zejména o osobu starší 18 let (plnoletou osobu podle našeho právního řádu) neomezenou nebo nezbavenou pravomocným rozhodnutím soudu zpŧsobilosti k právním úkonŧm. Další moţností nabytí plnoletosti je uzavření manţelství po dosaţení 16. narozenin. Za platnou nelze označit ani závěť uzavřenou ve chvíli, kdy si osoba dostatečně nebyla vědoma svého jednání a nemohla uzavřít platný právní úkon. Jde obzvláště o případy dočasných ovlivnění psychického stavu poţitím drog nebo alkoholu. Dále stavy přechodných psychických poruch například schizofrenie. Závěť mŧţe pořídit i osoba mladší 18 let za předpokladu dosaţení věku alespoň 15 let a dodrţení povinně stanovené formy závěti, a to formou notářského zápisu.
19
HOLUB, Milan. Občanský zákoník. Komentář. Praha : Linde, 2003. 755 s. (str. 659). ISBN 807201-406-4. 20 FIALA, Josef. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. 963 s. (str. 275). ISBN 80-7357-212-5.
27
Projevená vŧle zŧstavitele musí být srozumitelná a konkrétní. Jestliţe je nesrozumitelnou jen některá část ze závěti, nemá účinek na celou závěť- tzn., ţe by se stala neplatnou, ale jen do částí nesrozumitelné je neplatnou. Samozřejmě musí zde být volní sloţka, bez níţ by se nemohla závěť platně uzavřít. To znamená, jestliţe by došlo k situaci, kdy by pořizovatel závěti k jejímu zhotovení byl donucen, ať fyzickým či psychickým nátlakem. Tato závěť by byla neplatná a nelze řešit podle ní případné dědictví. Zŧstavitel za svého ţivota mŧţe závěť kdykoliv zrušit, případně ji nahradit jinou.
5.2.
Obsahové náležitosti závěti Co se dotýká obsahových náleţitostí závětí, nehraje roli označení závěti tedy její forma,
pokud z ní lze hodnověrně zjistit, jak má být pro případ smrti naloţeno s majetkem. Ze závěti však musí být srozumitelné, ţe pořizovatel svou svobodnou vŧlí dává právo nakládat se svým majetkem pro případ, ţe zemře. Stěţejní obsahovou náleţitostí tohoto právního úkonu je ustanovení dědice k celému majetku, případně jeho části nebo ke konkrétně určené věci, případně jiným majetkovým hodnotám a v neposlední řadě nařízení jiného zpŧsobu naloţení se zŧstavitelovým majetkem – zřízení nadace či nadačního fondu.21
5.3.
Stanovení dědice, určení dědických podílů Stanovení obsahu je jednou za základních a nezastupitelných náleţitostí závěti. Jestliţe
by pořizovatel neurčil své dědice, nešlo by vŧbec o závěť. Za předpokladu, ţe je dědicŧ více měl by přesně určit jejich dědické podíly nebo určit, která konkrétní věc připadne některému z nich. Pokud zŧstavitel neurčí přesně dané podíly, má se za to, ţe jsou stejné. Z dŧvodu, aby se předešlo případným sporŧm o dělbu majetku. Dědicové se mezi sebou o vypořádání mohou na základě své svobodné vŧle dohodnout. Naopak domluva je ţádanější neţ sloţitý a zbytečný soudní spor. „Dědicem, kterého zůstavitel v závěti povolal, může být osoba fyzická i právnická včetně státu. Určení dědice je věcí svobodné úvahy a projevu vůle pořizovatele. Naproti tomu u zákonné dědické posloupnosti se vychází z příbuzenského nebo obdobného poměru dědice
21
FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. 2.vydání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 1998. 404 s. ( str. 302). ISBN 80-7239-002-3.
28
k zůstaviteli nejbližší. Podstatou odlišností je i to, že zákonným dědicem může být pouze fyzická osoba.“22 Právnická osoba je podle intestátní posloupnosti nepřípustná. Jak jsem jiţ zmiňoval v minulých částech své práce, předpokladem pro nabytí dědictví je přítomnost zpŧsobilého dědice. Tato problematika je stěţejní a obtíţná. Z toho dŧvodu ji zmiňuji opětovně, a zejména pak termín nasciturus. Aby mohl být dědic zpŧsobilý k nabývání dědictví, musí mít právní subjektivitu (mít práva a povinnosti ze zákona vyplývající) v okamţiku, kdy zŧstavitel zemře. Naproti tomu nemusí mít zpŧsobilost subjektivní v době, kdy zŧstavitel závěť pořídil. Nasciturus (nenarozený lidský plod), jeho postavení je velice specifické, přiznává se mu dědická zpŧsobilost jen za předpokladu, ţe se narodí ţivé, jestliţe přijde na svět mrtvé, hledí se na něj tak, jako by se dědicem nikdy nestalo. Právnická osoba a její moţnost stát se dědicem pouze na základě závěti - zŧstavitel tak mŧţe vykonat jen závětí ve prospěch právnické osoby, která by měla být přesně označena sídlem, názvem, eventuálně jinými zpřesňujícími údaji, z dŧvodu vyloučení záměny právnické osoby.
5.4.
Zřízení nadace závětí Pořizovatelova volní sloţka při rozhodování, jak bude naloţeno v případě jeho smrti,
je na velice vysoké úrovni. Dovoluje mu pruţně reagovat a přizpŧsobit situaci a podle svého nejlepší uváţení rozhodnout, jak bude s jeho majetkem naloţeno v budoucnu. Dalším jeho privilegiem je tedy v závěti uvést, aby byla za pomoci jeho majetku a prostředkŧ zřízena nadace nebo nadační fond podle § 477 (2) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Musí být přítomna nadační listina zanesené v závěti (zakládající listině nebo písemné smlouvě). Nadace musí splňovat přísné formální náleţitosti, které určuje zákon. Zřizuje – li se nadace zakládající listinou nebo závětí, je povinná forma, ţe zakládající listina musí být v podobě notářského zápisu. Samotná nadace vzniká ke dni zápisu do nadačního rejstříku. Tuto skutečnost mŧţeme přirovnat ke vzniku obchodní společnosti, jejíţ vznik je rovněţ vázán na zápis, ale do obchodního rejstříku. Přesně v závěti musí být ustanovena osoba, která nastoupí na místo zŧstavitele jako zřizovatel nadace.
22
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str. 48). ISBN 978-80-251-1659-3
29
5.5.
Formální náležitosti závěti Zákon č. 40/1964 Sb., určuje vedle obsahových náleţitostí, které jsou kladeny na závěť
rovněţ poţadavky týkající se formální stránky závěti. Za předpokladu, ţe nejsou dodrţeny tyto podmínky vztahující se na formální stránku závěti, jejich nedodrţení za přímý následek absolutní neplatnost právní úkonu pro tento případ, tedy závěti. Jedná se o ustanovení kogentní povahy. Přísnost je na místě, má za účel ochranu proti budoucím sporŧm. Do formálních náleţitostí řadíme, obecné náleţitosti, které jsou závazné pro všechny formy závětí a na druhé straně speciální náleţitosti, které se vyznačují tím, ţe jsou závazné jen pro některé formy závětí. Rozbor obecné formy závětí - náleţí sem zaprvé výslovný projev zŧstavitelovy vŧle. Zŧstavitelova vŧle, kterou projevuje v závěti, musí být srozumitelná a určitá. Poslední vŧli nelze projevit mlčky (tzv. konkludentně). Je třeba, aby projev zŧstavitele nevzbuzoval pochybnost o jeho jednání a obsahu, který jím chtěl projevit. Jak jiţ bylo řečeno, jde o projev vyjádřený slovy. Konkrétní projev se týká určení přesného dědice nebo určení podílu a nebo práv a věci, které jim mají prostřednictvím dědictví připadnout. Za druhé písemná forma - zŧstavitelŧv svobodný projev vŧle musí být v písemné formě, náš účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb., nepřipouští ţádnou ústní formu závěti, ale jen tři formy písemné. U občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tomu však bude jinak. Bude moţnost uzavření závěti ústní formou za určitých specifických podmínek. Není rozhodný materiál nebo psací prostředek, kterým je listina sepsána. V praxi
se
jiţ
vyskytly
případy,
kdy
někdo
pořídil
poslední
pořízení
na dveře či na zeď. Daná listina nemusí být přesně označena, jako závěť postačující je, ţe z jejího obsahu plyne, ţe zŧstavitel chce pořídit o svém majetku pro případ, ţe by zemřel. Poté je nutností ji povaţovat za platnou závěť. Jsou případy, kdy se závěť mŧţe vyskytovat i v dopise, pokud z jeho obsahu plyne, ţe zŧstavitel chtěl pomocí něho upravit nakládání se svým majetkem pro případ smrti, nesmí však jít jen o pouhou úvahu. Za třetí uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla závěť sepsána.23 Není zákonem předepsáno, jakým konkrétním zpŧsobem má být tento údaj uveden. Lze pouţít slova či čísla, je však, ale podstatné, aby datum v závěti obsahovalo všechny tři údaje. Tedy den příslušného kalendářního měsíce, měsíc a kalendářní rok. Pokud by nebyla splněna tato časová náleţitost, zpŧsobila by tak neplatnost závěti. Den, měsíc a rok, který se musí
23
KNAPP, Viktor. Učebnice československého občanského práva. 1965. Praha: Orbis, 1965, 571 s. svazek II. (str. 526)
30
nutně v závěti uvést, musí souhlasit s datem podpisu závěti, nikoli s datem sepsání závěti. Mŧţe dojít k okolnostem, kdy v praxi budou tato data shodná, i v těchto případech nelze vyloučit případ, ţe pořizovatel bude sepisovat závěť několik dní, nebo závěť v rozepsané formě na určitý čas odloţí, a poté ji následně podepíše. Teprve okamţikem podpisu závěti zŧstavitel potvrzuje, ţe samotná závět obsahuje jeho svobodnou vŧli, jak naloţit s jeho osobním majetkem pro případ smrti. Význam datování má značný význam v tom, aby bylo moţno bez problému rozlišit závěť dřívější a závěť pozdější, která mŧţe rušit závěť pŧvodní, a také pro posouzení, zda měl zŧstavitel vŧbec zpŧsobilost k uzavření závěti.24 Příklad rozsudku Nejvyššího soudu. ,,V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 30 CDo 1190/2004, který se týkal data závěti, bylo mimo jiné judikováno, že údaj o datu podpisu závěti, uvedený v listině o ověření pravosti podpisu závěti, nemůže nahradit chybějící datum v samotném textu závěti, ani nemůže opravit datum, uvedené v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána. Podpis musí být umístěn na úplném konci závěti, to neplatí pro umístění data.“25 V této části jsem se pokusil o rozbor formálních náleţitostí. Na první pohled se tato problematika mŧţe jevit jako jasná a přehledná, avšak i zde je několik úskalí, kterých se musí pořizovatel závěti vyvarovat z dŧvodŧ zamezení chyb, jeţ mohou v krajním případě zpŧsobit neplatnost závěti a pořízení v ní. Podle mého osobního názoru je tato úprava správná a zabraňuje nepřesnostem a špatnému výkladu závěti, případně moţnosti jejího padělání.
5.6.
Formy závěti Zákon určuje, jaké náleţitosti musí mít závět ohledně formy. Za předpokladu, ţe tato
povinná forma není dodrţena, nelze na závěť od svého počátku pohlíţet jako na platnou. Konkrétní pojednání o formě a náleţitostech je obsahem § 476 – 476 f občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., kterými se budu zabývat. Zákon taxativně upravuje, jakými formami mŧţe být závět utvořena, ţádné další formy se nepřipouští.
24
KNAPP, Viktor. Učebnice československého občanského práva. 1965. Praha: Orbis, 1965, 571 s. svazek II. (str. 526) 25 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. Dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004.
31
Rozlišuje se tedy a) závěť vlastnoruční neboli holografní, b) závěť allografní - tento druh závěti se vyznačuje tím, ţe je pořízena jiným zpŧsobem neţ vlastní rukou pořizovatele, c) závěť formou notářského zápisu. Závěť holografní a allografní patří do skupiny závětí soukromých, naproti tomu závěť formou notářského zápisu patří do závětí úředních. 5.6.1. Holografní závěť Holografní, neboli vlastnoruční závět, patří bez nadsázky mezi nejčastější a nejrozšířenější formu závěti z dŧvodu její nenáročnosti a jednoduchosti pro pořízení, navíc zde není povinná další přítomnost osob. Rovněţ s její tvorbou nejsou spojeny ţádné značné náklady, které například vznikají, jestliţe se tvoří závěť formou notářského zápisu, kde musí být poskytnuto peněţní plnění notáři. Musí být však dodrţena nutně jedna podmínka, kterou zákon nařizuje, aby mohla být závěť platná. Tím je, ţe celá závěť musí být sepsána vlastní rukou a vlastnoručně pořizovatelem podepsaná. Tento krok má význam především z hlediska zajištění pravosti, jelikoţ rukopis vykazuje individuální znaky pisatele. Pro případ sporu lze provést rozbor rukopisu a zjistit, zda ji napsala tato osoba, či naopak. Je moţné rovněţ podle rukopisu zjistit, v jakém psychickém stavu pořizovatel byl, to nám mŧţe poskytnout indicii, ţe závěť mohla být sepsána buď pod nátlakem, či pod vlivem jiné tíţivé situace. Při pořizování závěti holografní mohou být pouţity rŧzné psací pomŧcky. Nelze vyuţít technických pomŧcek, jako je například psací stroj. Podpis pořizovatele musí být povinně uveden a daný text závěti tímto podpisem uzavírá, to znamená, ţe vše, co bude pod podpisem, nelze právně uznat, z dŧvodu uzavření právního úkonu podpisem. Nevylučuje se však dodatek (kodicil), který mŧţe zŧstavitel připojit k závěti, jenţ ovšem musí rovněţ splňovat náleţitosti holografní závěti. Změny však nesmí být provedeny do souvislého textu pŧvodní závěti. Mělo by to zřejmě za následek neplatnost celé závěti od jejího počátku. Podpis nemusí být čitelný, je však lepší uvést jak jméno, tak i příjmení, aby se v budoucnu předešlo sporŧm o pravosti podpisu. Samotný text závěti však musí být čitelný. V opačném případě by nešlo rozpoznat, kdo a co bude dědit. Pravost podpisu nemusí být úředně ověřena. Na druhou stranu je příhodné podpis ověřit a tímto zpŧsobem předejít případným soudním sporŧ v dědickém řízení a jeho napadání, zda je podpis zŧstavitele jeho pravým podpisem. Platná a účiiná právní úprava nenařizuje povinně, ţe závěť musí být sepsána v českém jazyce, pořizovatel si mŧţe sám zvolit jazyk, kterému rozumí a který dobře ovládá. 32
5.6.2. Allografní závěť Tímto termínem označujeme závěť, která je charakteristická tím, ţe ji pořizovatel nenapsal vlastní rukou. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., nám dává za moţnost sepsání závěti jiným zpŧsobem, neţ vlastní rukou. Stanovuje kritéria, jeţ musí allografní závěť splňovat. Postup, jakým je zhotovena závěť, není rozhodující, nehraje tedy roli, jestli je vytištěna pomocí tiskárny, či zhotovená pomocí psacího stroje ať uţ klasického, nebo elektronického. Je také naprosto nerozhodné, zda je sepsán cizí rukou. Platnost závěti v této formě je vázána na podmínku, ţe zŧstavitel musí před dvěma přítomnými svědky (pozor) projevit svou svobodnou vŧli pořídit danou závěť. Svědci musí tuto jeho vŧli potvrdit svými podpisy. ,,Svědci nemusí být přítomni při samotném sepisu závěti, nemusí být dokonce přítomni ani při jejím podpisu zůstavitelem, jejich přítomnost se však vyžaduje při projevu zůstavitele, že listina, na kterou se podepíší, obsahuje jeho poslední vůli. Svědkům tak nemusí být znám ani obsah závěti.“26 Příklad usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1999, sp. zn 18 Co 397/98 : ,,Výslovný projev zůstavitele, učiněný před dvěma svědky současně přítomnými, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn jak před podepsáním listiny zůstavitelem, tak i po jejím podepsání zůstavitelem, avšak v přímé souvislosti s podepsáním listiny jejími svědky dříve, než tito svědci listinu podepíší. Zůstavitel může tento projev učinit ústně, písemně, případně jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomé skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí.“27 Další velice dŧleţitou skutečností je identifikace svědkŧ, z hlediska moţné nečitelnosti a nerozluštitelnosti podpisŧ. Zákon toto však výslovně neukládá. Jednání rázu této ochrany je lepší z hlediska případného soudního sporu. Problematiku svědkŧ upravuje § 476e a § 476f občanského zákoníku č. 40/1694 Sb. Určuje, které osoby nemohou pŧsobit jako svědci, ať jiţ z dŧvodŧ fyzických, psychických nebo z dŧvodu střetŧ zájmŧ. Z tohoto dŧvodu zákon vylučuje svědky, kteří nemají zpŧsobilost k právním úkonŧm v plné míře. Není rozhodující, zda pro nedostatek věku – nezletilá osoba, nebo z dŧvodu, ţe byli zpŧsobilosti k právním úkonŧm zbaveni nebo omezeni. Osoba, která
26
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str. 81). ISBN 978-80-251-1659-3 27 Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1999, sp. zn. 18 Co 397/98.
33
v daný okamţik nemŧţe pro určitou psychickou poruchu rozpoznávat své jednání a následky z něj plynoucí například schizofrenie, nemŧţe mít postavení svědka. Svědeckou činnost dále nemohou vykonávat osoby s určitou fyzickou indispozicí určitého charakteru. Typickým příkladem je osoba slepá, jelikoţ mŧţe nastat mnoho faktorŧ, jeţ ji mohou ovlivnit a zkreslit její vnímání. Zde byla provedena stručná charakteristika a rozbor § 476e občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Nyní přistoupím ještě k rozboru § 476f občanského zákoníku č.40/1964 Sb. Taxativní určení osob, které nemohou v závěti pŧsobit. Ochrana střetu zájmŧ mezi pořizovatelem a osobami dědícími po něm. Vystupovat nemŧţe ani ten, kdo má podle závěti dědit, je na věci tedy téţ zúčastněn. Vynětí z tvorby allografní závěti jsou předně zákonní dědicové a osoby jim blízké. Jestliţe však dojde k situaci, kdy pŧsobila u závěti osoba, která má být podle zákona vyloučen, má to za následek neplatnost závěti i všech jejich ujednání. Je moţná však výjimka, a to za předpokladu, kdy pořizovatel povolal k dědictví více osob a závěť bude mít neplatnost jen částečnou, a to v určitém vztahu jen vŧči některému ze závětních dědicŧ. Příklad usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, čj. 24 Co 328/99 – 55: ,,Závěť dle § 476 b ObčZ, při jejímž pořízení působila jako svědek osoba blízká jen některému z více závětních dědiců (§ 476 f ObčZ), je neplatná jen v té části, kde bylo pořízeno ve prospěch tohoto závětního dědice (§ 41 ObčZ) Část závěti, která se týká pořízení ve prospěch jiných dědiců, je platná.“28 Zabýval jsem se rozborem allografní závěti v obecném smyslu, měl bych však také přistoupit ke zvláštní formě allografní závěti, která je velice dŧleţitá pro některé osoby se ztíţenou zdravotní situací a tato úprava se jim snaţí podat pomocnou ruku, aby i oni mohly svobodně vyjadřovat svou vŧli, jak má být pro případ smrti naloţeno s jejich majetkem. Tato forma je typicky určena osobám, které nemohou buď číst, nebo psát. Je příhodné a jasné, ţe formální nároky, týkající se této závěti budou značně zpřísněny. Z dŧvodu ochrany pořizovatele, který se nachází v oslabené pozici. Naproti tomu tyto osoby mohou pořídit závěť formou notářského zápisu, coţ se mi jeví, jako lepší a přehlednější varianta pro danou situaci. Do 31.12.1991 nebylo moţné pro tyto osoby uzavřít závěť, jinak neţ formou notářského zápisu. Po tomto datu se jim otevřela nová
28
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 24 Co 328/99 – 55.
34
volní moţnost, a to uzavření závěti formou zvláštní allografní závěti, která se v několika aspektech odlišuje od klasické allografní závěti. Hlavní rozdíly jsou v přítomnosti tří svědkŧ, pisatele a předčitatele závěti. Samozřejmě pisatel a předčitatel nemohou být osoby uvedené v § 476f občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Pisatel závěti mŧţe vystupovat i jako svědek, avšak nesmí být zároveň předčitatelem. Na
předčitatele
jsou
kladeny
rovněţ
podmínky
jako
na
pisatele.
Mŧţe
být
zároveň svědkem, avšak nesmí být zároveň pisatelem. Všechny osoby na závěti zúčastněné musí mít samozřejmě zpŧsobilost k právním úkonŧm. Zpřísněná forma na závěť spočívá rovněţ v aspektu, kdy musí být přesně řečeno, ţe zŧstavitel nemŧţe psát nebo číst. Mělo by být určeno téţ, zda nemŧţe zŧstavitel číst nebo jen psát, eventuálně obě varianty. Příhodné je uvést, z jakého dŧvodu nemŧţe psát či číst, například negramotnost či zdravotní postiţení. V neposlední řadě musí být určeno, kdo závěť sepsal a kdo ji nahlas přečetl před svědky. Úplně posledním krokem k správné platnosti závěti v této formě je popis, jakým zpŧsobem dal zŧstavitel pokyn, ţe souhlasí se závěti. Pro představu bude uvedeno, ţe s danou závětí souhlasí a potvrdil ji souhlasným pokynutím hlavou. ,,Příklad řešení Nejvyššího soudu týkající se problematiky, zda musí být listina, ve které je obsažena zůstavitelova závěť, před třemi současně přítomnými svědky i sepsaná nebo zda požadavek nebo zda se požadavek přítomnosti svědku dotýká pouze jen přečtení závěti a potvrzení, že závět obsahuje poslední vůli zůstavitele.“29 ,,Nejvyšší soud v této věci judikoval, že při pořízení allografní závěti postupem podle § 476 c ObčZ, je nezbytné, aby všichni tři svědkové úkonu závěti, včetně pisatele a předčitatele, nejsou – li též svědky, byli současně a nepřetržitě přítomni při celém úkonu pořizování závěti, tedy při prohlášení zůstavitele o tom, jaká je jeho poslední vůle, při sepisu listiny, při jejím přečtení, při tom, když zůstavitel potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.“30
29
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. (str. 85). ISBN 978-80-251-1659-3 30 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. Května 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004.
35
5.6.3. Závěť formou notářského zápisu Tuto formu závěti mŧţeme chápat jako alternativu k závěti holografní a allografní. Lze ji chápat jako tradiční a dlouholetou formu pořízení závěti pro případ smrti. Je na uváţení osob, kterou z uvedených třech forem pouţijí. Na druhou stranu jsou však stanoveny případy, kdy obligatorně musí být dodrţena forma závěti notářským zápisem. V prvé řadě, jde-li o závěť, kterou chce pořídit nezletilý, jenţ dovršil věku patnácti let, dále je tomu závěť, jíţ se zřizuje nadace nebo nadační fond. ,,Notářské zápisy sepisují notáři jakožto fyzické osoby, splňující předpoklady podle zákona č. 358/1992 Sb. O notářích a jejich činnosti v platném znění, které stát pověřil notářským úřadem. Hlavní specifikace této činnosti je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou, tj. mají zákonem přiznané kvalifikované účinky, spočívající v předpokladu jejich pravdivosti a zákonitosti.“31 Hlavní a nespornou úlohou pořízení závěti formou notářského zápisu je obrana proti nadešlým sporŧm týkajících se dědického řízení. Závěť formou notářského zápisu moţnost minimalizuje na nejmenší moţnou míru. Notář poskytne pořizovateli i případné přesné rady, jak zformulovat závěť a její členění, aby splňovala náleţitosti, které si pořizovatel přeje vyzdvihnout. Notáři samozřejmě náleţí za jeho právní porady odměna podle sazebníku. Povinností notáře je samozřejmě dodrţování mlčenlivosti, o skutečnostech, které se dozvěděl prostřednictvím výkonu své profese.
31
BÍLEK, Petr. Notářský řád a řízení o dědictví. 2000. Praha: C.H.Beck, 2000, 667 s. (str. 224) ISBN 80-7179- 5194.
36
6. Dědění ze zákona, dědické skupiny Dojde-li k situaci, kdy zemře zŧstavitel bez platné závěti, kterou po sobě nezanechal nebo v dalším případě dědic, který je uveden v závěti své dědictví odmítne, nebo je nezpŧsobilý dědit a v posledním případě se zŧstavitelovi smrti nedoţil, případně nepořídil-li zŧstavitel závěť o celém svém majetku, poté nastupuje dědění ze zákona. Intestátní posloupnost vychází z příbuzenského, rodinného nebo obdobného vztahu uvedených osob, a to k poměru k zŧstaviteli. V této kapitole budu rozvádět dané dědice a jejich rozdělení do dědických skupin podle kritérii, jeţ budu zmiňovat.
6.1.
První dědická skupina První skupinu dědicŧ tvoří děti a manţel(ka) zŧstavitele. Jsou to nejuţší členové rodiny.
Pokud jde o dědické podíly, kaţdý dědic v této skupině dědí rovným dílem. V případě, ţe dojde k situaci, kdy nedědí některé dítě zŧstavitele z jakékoliv příčiny, dědí jeho děti (výjimka pro toto ujednání neplatí, jestliţe zŧstavitel vydědil svého potomka a vydědění směřovalo i vŧči jeho potomkŧm). Dále pokud nedědí ani tito potomci, dědí stejným dílem jejich potomci. Problematika týkající se manţelských či nemanţelských dětí zde nehraje roli. Děti zrozené v manţelství i mimo něj jsou posuzovány tímto institutem stejně a nic to nemění na jejich právech. Taktéţ bez rozdílu v dětech osvojených a přímo zrozených od genetického základu zŧstavitele. Měl bych zmínit, ţe se dědicem v této skupině stává rovněţ dítě, které porodí manţelka do 300. dne po zániku manţelství. Pojem nascitirus jsem uvedl jiţ dříve. Dědit v první dědické skupině nemŧţe druţka ani druh i v tom případě, ţe se v rámci jejich společného ţivota narodili potomci. Pro druţku a druha jsou určeny druhé, potaţmo třetí dědické skupiny. Jestliţe dojde k situaci, kdy některý dědic z jakéhokoliv dŧvodu odpadá ze zákonného dědictví, vede to automaticky k nárŧstu ostatních dědických podílŧ. Toto nazýváme akrescencí. Pozor, je zde však výjimka tzv. reprezentačního přírŧstku, to znamená, neuplatní-li nárok na dědictví zŧstavitelovo dítě, mohou tak učinit jeho potomci tedy (vnuci), nedědí-li ani vnuci, tak poté dědí jejich potomci, tedy (pravnuci) zŧstavitele. Takto by to mohlo jít, dá se říci do nekonečna. Je to však vcelku nepravděpodobné díky obrovským časovým rozdílŧm. 37
Pro lepší představu a úvod do této problematiky uvedu příklad: Představme si situaci, kdy zŧstavitel zemřel, aniţ by po sobě zanechal platnou závěť. Zanechal po sobě manţelku, bezdětnou dceru a dceru, která má dvě děti. Manţelka a dcery jsou povolány k dědění ze zákona podle I. dědické skupiny stejným dílem, tedy k dědickému podílu, který je pro kaţdého z nich 1/3 dědictví. Za okolnosti, ţe by manţelka odmítla dědictví, došlo by k uplatnění akrescence jejího podílu ve prospěch dcer, tudíţ kaţdá z nich by dědila ½ dědictví po zŧstaviteli. K podobné situaci by došlo za předpokladu, kdyby odmítla dědictví dcera bez potomkŧ, v tomto případě by tedy dědila druhá dcera a matka, kaţdá tedy ½ dědictví. V případě, ţe by však odmítla dědictví dcera s potomky, uplatnilo by se reprezentační právo. Manţelka by tedy dědila 1/3 dědictví, bezdětná dcera 1/3 dědictví a vnuci zŧstavitele by byli povolání k 1/6 dědictví místo své matky.32 V závěru problematiky první dědické skupiny musíme uvést, ţe osamoceně nemŧţe dědit manţel(ka) v první dědické skupině. Dědický podíl nemŧţe přesáhnout ½ dědictví.
32
FIALA, Josef. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. 963 s. (str. 403) ISBN 80-7357-212-5.
38
1. dědická skupina33 a)
b)
pravnuk
pravnuk
pravnuk
pravnuk
1/16
1/16
1/12
1/12
vnuk vnuk
1/8
(1/8)
syn syn (1/4)
1/4
vnuk
dcera 1/4
vnuk
1/6
syn (1/3)
(1/6)
syn
dcera
1/3
1/3
manžel nebo partner
manžel nebo partner
1/4 zůstavitel
6.2.
zůstavitel
Druhá dědická skupina K nabývání dědictví v rámci druhé dědické skupiny dochází za předpokladu, ţe nedědí
zŧstavitelovi potomci. Za těchto předpokladŧ dědí v druhé skupině manţel, dále jsou jimi zŧstavitelovi rodiče a v neposlední řadě osoby, které ţily se zŧstavitelem ve společné domácnosti po dobu trvání minimálně jednoho roku, jeţ byly odkázány výţivou na zŧstavitele nebo společně pečovaly o společnou domácnost a podílely se na jejím chodu aktivní činností. V prvé řadě musíme zmínit, ţe nedochází k aplikaci reprezentačního práva, jako je tomu u první dědické skupiny. Jestliţe tedy nedědí zŧstavitelovi rodiče, nepřijdou na ně v pořadí jejich děti, kteří jsou sourozenci zŧstavitele, ale sourozenci zŧstavitele jsou povolání aţ v následující dědické skupině a to třetí.
33
MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde, a.s., 2007. 351 s. (str. 49.). ISBN 978-80-7201-674-7
39
Stejným a nesporným dílem dědí jak rodiče, tak i osvojitelé osoby. Tento vztah nemá na dědický podíl ţádný vliv. Pokud se podíváme na právní logiku, je z tohoto případu jasné, ţe nemohou dědit genetičtí rodiče zŧstavitele, protoţe osvojením jejich dětí zanikl příbuzenský vztah mezi genetickými rodiči a zŧstavitelem podle práva. Manţel(ka) poţívá v této skupině zvláštní ochrany ve směru dědění nejméně ½ zanechaného dědictví. Pokud dojde k situaci, ţe jiţ není v druhé skupině povolán ţádný další dědic, tak se postupuje tak, ţe manţel(ka) dědí celé zanechané dědictví. Jestliţe se v této skupině nevyskytuje manţel(ka), dědí ostatní dědicové rovným dílem. Je zde však výjimka. Touto výjimkou je, ţe osoba spoluţijící nemŧţe dědit sama veškeré dědictví. Pro lepší přehlednost je třeba vyjasnit si situaci a přesně urči to, co se myslí pod osobou spoluţijící. Osoba spoluţijící musí vykazovat několik znakŧ, aby mohla být tímto pojmem označena a mohla vstoupit do dědictví jako zákonný dědic. První podmínkou je, ţije se zŧstavitelem ve společné domácnosti, za druhé musí jít o souţití, které trvá minimálně jeden rok. V poslední řadě musí se zŧstavitelem o tuto domácnost pečovat, či být na zŧstavitele odkázána výţivou. I pro druhou dědickou skupinu poskytnu příklad pro ujasnění dané problematiky: Zŧstavitel zemřel bez zanechání závěti, neměl ţádné potomky. Měl však manţelku, matku a sourozence, který však se zŧstavitelem neţil ve společné domácnosti. Podle dědické posloupnosti na základě zákona bude k dědění povolána manţelka a matka zŧstavitele, kaţdý k rovné části tedy ½ dědictví. Za předpokladu, ţe by manţelka dědictví odmítla, dědila by celé dědictví matka zŧstavitele. V případě, ţe by odmítla dědictví matka zŧstavitele, nepřipadne její uvolnění podíl potomku, tedy sourozenci zŧstavitele, z dŧvodu, ţe v druhé dědické skupině se neuplatňuje reprezentační právo. V tomto případě by tedy dědila celé dědictví manţelce. Pro názornost zmíním ještě jeden příklad: zŧstavitel zemřel bez zanechání platné závěti. Zanechal po sobě matku, otce a druţku. S otcem a druţkou ţil ve společné domácnosti. Podle druhé dědické skupiny budou povolání k dědictví matka, otec a druţka, kaţdý ke stejnému dílu tedy k 1/3 dědictví. Pozor otec nedostane dvojnásobný díl jako otec a ještě k tomu
40
spoluţijící. Za okolnosti, kdy by jeden z dědicŧ dědictví odmítl, připadá jeho uvolněný podíl ostatním dědicŧm.34 2. dědická skupina35 a) zůstavitel
b) zůstavitel 1/2
1/2
manžel nebo partner
1/6
1/6
1/6
otec
matka
spolužijící
manžel nebo partner
otec
1/4
1/4
matka
spolužijící
c) zůstavitel 1/2 manžel nebo partner
1/2 otec
34 35
spolužijící
matka
FIALA, Josef. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. 963 s. (str. 405) ISBN 80-7357-212-5. MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde, a.s., 2007. 351 s. (str. 47.). ISBN 978-80-7201-674-7
41
6.3.
Třetí dědická skupina Pokud dojde k situaci, kdy nedědí manţel, a také ne rodiče zŧstavitele, nastupuje třetí
dědická skupina reprezentovaná sourozenci zŧstavitele a dále těmi, kteří ţili se zŧstavitelem ve společné domácnosti po dobu více jak jednoho roku před jeho smrtí a kteří z tohoto dŧvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výţivou na zŧstavitele. Sourozenec mŧţe v této skupině nabýt jen jednoho dědického podílu. Nabytí více podílŧ je podle právní úpravy nepřípustné, i kdyby byl současně osobou spoluţijící. Pro určení sourozeneckého spříznění se povaţuje situace, kdy mají aspoň jednoho společného rodiče. Není tedy určující, jestli jsou sourozenci na základě obou rodičŧ shodných nebo jen na základě jednoho rodiče, není rovněţ rozhodující, jestli jde o sourozence zrozené v manţelství nebo mimo něj. Ve třetí skupině platí princip akrescence. Opět tedy zde máme princip přirŧstání dědických podílŧ ostatním dědicŧm. Nepřistoupí-li k dědictví sourozenec zŧstavitele, tak se pouţije princip reprezentačního práva, nastupují tedy děti sourozence k poměru se zŧstavitelem, jsou to tedy neteř a synovec. Náše platná a účinná právní úprava zmiňuje pouze o dětech sourozence, tady reprezentační posloupnost končí. Pokud nepřistoupí k dědictví sourozenec, tak mŧţe celé dědictví získat osoba spoluţijící. Jak tomu bylo i u předchozích dědických skupin i zde pouţiji učebnicový příklad pro ujasnění problematiky: Zŧstavitelka zemřela, aniţ by po sobě zanechala platnou závěť, byla vdovou a bez potomkŧ, rodiče jiţ zemřeli dříve (tzv. předemřeli), ţila s druhem a jejím dítětem ve společné domácnosti, měla však ještě bratra, který má jednoho syna. Podle třetí dědické skupiny bude k dědictví povolán bratr, druh a jeho dítě, kaţdý k rovnocennému podílu 1/3 dědictví. Za okolnosti, ţe by druh odmítl dědictví, nepřirŧstá jeho podíl jeho dítěti, ale naopak přirŧstá rovným dílem dědicŧm třetí skupiny. Tudíţ dítě druha a bratr by obdrţeli kaţdý ½ dědictví. Za předpokladu, ţe by odmítl dědictví bratr, tak by bylo realizováno reprezentační právo, to
42
znamená, ţe k dědictví by byl povolán syn bratra tedy synovec zŧstavitelky, druh a její dítě. Kaţdý k rovnému dílu 1/3 dědictví.36
a)
b)
1/6
1/6
synovec
1/4
neteř
1/4
synovec
neteř
bratr (1/3)
bratr (1/2)
1/3
sestra
sestra
1/3
spolužijící
zůstavitel
1/2
spolužijící
37
36 37
FIALA, Josef. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. 963 s. (str. 406) ISBN 80-7357-212-5. MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde, a.s., 2007. 351 s. (str. 49.). ISBN 978-80-7201-674-7
43
6.4.
Čtvrtá dědická skupina ,,K dosavadním třem skupinám dědiců ze zákona přibyla novelizací občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. od 1. 1. 1992 skupina další, čtvrtá, a okruh dědiců třetí skupiny se rozšířil o děti sourozence, tj. synovce a neteře.“38 Čtvrtá skupina nám uzavírá výčet dědických skupin. Na pořadí v intestátní posloupnosti přichází za předpokladu, ţe nedědí ţádný z dědicŧ ve třetí dědické skupině. Čtvrtá skupina je tedy typická tím, ţe dědí všichni stejným dílem prarodiče zŧstavitele, za předpokladu nedědí-li oni, dědí rovným dílem jejich děti. Jde o prarodiče jak z otcovy, tak i z matčiny strany.
6.5.
Odúmrť Za předpokladu, ţe dojde k situaci, kdy nebyla o majetku zŧstavitele pořízena ţádná
platná závěť ani nepřichází v úvahu ţádní dědicové ze zákona a zanechal-li po sobě zŧstavitel určitý majetek, dochází k situaci, pro kterou máme název odúmrť. Tento institut znamená, ţe veškerý majetek zŧstavitele připadne státu. Pozor - stát není dědicem, pouze mu majetek připadá. Za těchto okolností nemá moţnost stát tento majetek odmítnout. Stát zodpovídá za dluhy zŧstavitele jen do výše jmění, které mu připadlo.
38
JEDLIČKA, Oldřich, Marta ŠKÁROVÁ a Jiří ŠVESTKA. Občanský zákoník: komentář. 9. vydání. Praha:
C.H.Beck, 2004. ISBN 80-7179-881-9.
44
7. Dědické řízení v základních rysech Následně se pokusím přiblíţit dědické řízení v jeho základních rysech, konkrétně vzhledem na nařízení dědického řízení, funkce notáře a ukončení dědického řízení. Tři rysy dědického řízení jsou nejpodstatnější a neodmyslitelně patří k dědickému právu.
7.1.
Zahájení dědického řízení, jeho průběh a ukončení Soud zahajuje dědické řízení i bez návrhu, a to v okamţiku, kdy se dozví, ţe osoba
zemřela, nebo byla prohlášena za mrtvou. Řízení nemŧţe být zahájeno notářem, protoţe ten mŧţe provádět úkony, aţ na základě pověření soudu. Soud tedy zahajuje řízení z úřední povinnosti, ve chvíli kdy se dozví o úmrtí fyzické osoby nebo v druhém případě o prohlášení této osoby za mrtvou, i kdyţ ţádný subjekt nepoţádal o provedení dědického řízení. Prakticky je dědické řízení zahájením návrhem dosti velkou výjimkou, jeţ se uplatňuje zejména při dodatečném projednání majetku zemřelé osoby (zŧstavitele), eventuálně projednání dědického řízení osob, které nebyly občany České republiky, ale měly na našem území určitý majetek. Tímto zpŧsobem se zahajuje, jestliţe dědicové mají obavy o majetek zŧstavitele s dŧvodnou obavou toho, ţe by se majetku mohla zmocnit cizí osoba. V krajních případech. Proto chtějí co nejdříve vyřešit tento problematický stav. Dojde-li však k situaci, kdy se zahajuje dědické řízení návrhem, je dědické řízení zahájeno ve chvíli kdy návrh dojde soudu, v opačném případě je dědické řízení zahájeno okamţikem vydání usnesení soudu o zahájení řízení bez návrhu. Za neodmyslitelný popud předpokládaného zahájení dědického řízení je tedy věrohodná objektivní informace soudu, ţe došlo k úmrtí osoby nebo byla prohlášena za mrtvou. Povaha těchto objektivních věrohodných objektivních informaci mŧţe mít formu několikerého rázu. Počínaje oznámení orgánu státní správy pověřeného vedením matrik. Tento orgán má povinnost oznámit úmrtí ve svém matričním obvodě neprodleně soudu, který je místně příslušný k projednání dědictví a téţ pravomocný rozsudek o prohlášení osoby za mrtvou. Dalšími objektivními informacemi opodstatněného rázu jsou informace poskytnuté policejními orgány nebo nemocničních zařízení. Všechny tyto dŧvody mají za následek, ţe řízení o dědictví bude zahájeno bez návrhu.
45
V případě, ţe není zahájeno ze zásady oficiality ale na návrh, je stěţejní, aby bylo úmrtí osoby doloţeno hodnověrným zpŧsobem, protoţe nelze zahájit na návrh, kdyţ by nebyla prokázaná smrt osoby. Pouze v případě dodatečného projednání dědictví nemusí být prokazováno úmrtí osoby, z dŧvodu, ţe jiţ bylo prokázáno v minulosti. Na druhou stranu je nezbytné zahajovat dědické řízení na návrh ve věci týkající se osoby, která neměla české občanství a zemřela v cizině, ale má být po ní v tuzemsku děděno. V tomto případě nelze vŧbec očekávat, ţe by se český soud dozvěděl relevantní informaci o smrti takovéto osoby. Dříve, neţ se zahájí řízení o dědictví, nelze nařizovat ani vykonávat neodkladná opatření. Neodkladná opatření mohou být na druhou stranu okamţitě aplikována po zahájení řízení o dědictví. Pro aplikaci neodkladných opatření je zájem na ochraně účastníkŧ. Jakmile soud zahájí řízení o dědictví, pověří příslušného notáře ve věci, aby vykonal úkony v dědickém řízení, a postoupí mu spis. Soudní komisař poté šetří, zda není evidována někde zŧstavitelova závěť, listina o vydědění či dokument o odvolání těchto úkonŧ. V případech, kdy zemřela osoba po datu 1.1.2005, šetří dále soudní komisař, jestli nezanechal zŧstavitel listinu o ustanovení správce dědictví, případně listinu o odvolání ustanovení správce dědictví, a nebo listinu o odvolání souhlasu s ustanovením do funkce správce dědictví. Tyto všechny dokumenty, které jsem uvedl, se nacházejí v Centrální evidenci závětí, jeţ vznikla k datu 1. 1. 2011 pod záštitou Notářské komory České republiky. Jestliţe soudní komisař zjistí, ţe zŧstavitel zanechal nějakou z těchto písemnosti povahy právního úkonu, zjistí její obsah a stav. Další nezbytnou a neoddělitelnou částí, která souvisí s dědickým řízením, je předběţné šetření. Účelem předběţného šetření je získání základních informací o zŧstaviteli, jeho aktivech, pasivech a zjištění téţ základních informací o dědicích zŧstavitelova majetku. V předběţném šetření soudu ještě není úplně přesně známo, kdo všechno má být přesně účastníkem řízení o dědictví. Předběţné šetření lze provést s jakoukoliv osobou, která mŧţe poskytnout relevantní informace o majetkových a rodinných poměrech zŧstavitele. Za tuto osobu se však nejčastěji volí osoba, jeţ uspořádala pohřeb osoby. Závěr předběţného šetření má rozhodující vliv a dŧraz na další prŧběh dědického řízení. ,,Při předběžné šetření mohou například vyjít najevo skutečnosti, ze kterých vyplývá, že není daná místní příslušnost soudu,
46
u kterého bylo řízení zahájeno. V takovém případě soud usnesením vysloví svoji místní nepříslušnost a věc po právní moci usnesení postoupí soudu příslušnému.“39 Dojde-li k situaci, kdy při předběţném setření zjistí soud, ţe dané dědické řízení nenáleţí do pravomoci soudŧ České republiky, například, ţe osoba nebyla vŧbec občanem České republiky s tím, ţe jeho majetek nebyl na území České republiky a nebo situace, kdy nemohou jeho majetek na území České republiky naše soudy řešit z dŧvodu ustanovení mezinárodních smluv a dalších mezinárodních dokumentŧ ratifikovaných Parlamentem České republiky. Následkem této skutečnosti bude zastavení dědického řízení pro nedostatek soudní pravomoci. Náš příslušný soud však nemŧţe přímo postoupit věc cizímu soudu. Dědické řízení v uţším slova smyslu - účelem tohoto typického řízení je bliţší zjištění všech dědicŧ, dŧkladné řešení dědických sporŧ mezi dědici, provádí se doplňující šetření o přesném zjištění zŧstavitelova majetku, aktiv nebo na druhé straně i pasiv, dědicové jsou seznámeni s moţností odmítnout dědictví po zŧstaviteli, dále se rozděluje majetek zŧstavitele, který byl součástí společného jmění manţelŧ. V konečné fázi dědického řízení se určuje, komu připadne celé dědictví, případně jeho část. V případě, kdy po sobě zŧstavitel nezanechal ţádný majetek, řízení o dědictví se zastaví. Účastníkem tohoto řízení je pouze osoba, která uspořádala zŧstaviteli pohřeb. Totéţ ujednání platí, jestliţe po sobě zŧstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty. Tento majetek se vydá osobě, která uspořádala zŧstaviteli pohřeb. Je však nutno zajistit souhlas osoby, která uspořádala pohřeb. Nelze mu tento majetek vnutit násilím, i kdyţ o něj nejeví ţádný zájem. Osoba, která uspořádá pohřeb, mŧţe být odlišná od dědicŧ, proto je nutno druh tohoto právního úkonu zvaţovat v ohledu na další dědice, kteří by se tímto rozhodnutím mohli cítit dotčeni na svých právech. Pro určení majetku nepatrné hodnoty lze povaţovat majetek nepřesahující hodnotu cca. 15 000 Kč. Hranice mŧţe být však i pro konkrétní případ prolomena. V případech, kdy nebylo řízení zastaveno z výše uvedených dŧvodŧ, pokračuje soud v dědickém řízení a koná další kroky. Zjišťuje bliţší informace o okruhu dědicŧ – zkoumá, zda vŧbec ţijí, jejich trvalá bydliště atd. Zvaţuje situaci, jestli je nutno nařídit jednání či ne. Zjišťuje obvyklou cenu majetku jak aktiv, tak i pasiv. Za předpokladu, jestliţe nabyde dědictví jen jeden právoplatný dědic nebo majetek připadne státu, jednání se nemusí
39
MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde, a.s., 2007. 351 s. (str. 14). ISBN 978-80-7201-674-7
47
uskutečnit. Musí se prošetřit skutečnosti, jestli některý z dědicŧ neodmítl dědictví. Za situace, připadne-li dědictví státu, nemá stát moţnost jej odmítnout, protoţe právo odmítnout dědictví náleţí pouze dědici. Nařízené jednání u pověřeného notáře. Notář k jednání předvolá účastníky řízení a všechny ostatní osoby, jejichţ přítomnost je nutná podle okolností. Soudní komisař je ve stejném postavení v tomto řízení jako soud, tudíţ, co platí ohledně jednání před soudem, to platí pro jednání před soudním komisařem. Stěţejní rozdíl je, ţe jednání před soudním komisařem je za kaţdé okolnosti neveřejné. V případě, ţe se nedostaví účastníci k jednání před soudního komisaře, má se za to, jako kdyby nedorazili na jednání soudní i se stejnými následky, konkrétní věc mŧţe být tedy projednána v jejich nepřítomnosti. Coţ mŧţe vést k neţádoucím následkŧm. Mŧţe být v těchto případech i moţnost uloţení pořádkové pokuty do částky 50 000 Kč. Předmětem jednání samostatným prŧběhem je zjištění dědicŧ po zŧstaviteli, jeho aktiv a pasiv majetkových, dále poučení o dědickém právu dědicŧ a o moţnosti dědictví odmítnout v určené lhŧtě. Taktéţ uzavření dohody mezi dědici a vypořádání dědictví, popřípadě protokolace, ţe k dohodě mezi účastníky nedošlo. Soudní komisař na základě údajŧ připraví návrh usnesení pro soud. V návrhu usnesení pŧjde o určení obvykle ceny majetku ve společném jmění manţelŧ, rozhoduje, co patří do společného jmění manţelŧ a co náleţí do dědictví. Dále potvrzuje nabytí dědictví ať uţ jedné osobě, nebo více osobám potvrdí jejich dědické podíly. Nabytím právní moci usnesení se provedou pro případ tzv. realizační opatření, jeţ mají funkci ochranou, aby se osoby mohly fakticky zhostit věci či jiných hodnot, které jim v rámci dědického řízení nemohly nebo nebyly vydány. Dŧleţité je zmínit se o tzv. dodatečném projednání dědictví. Tento institut jsem v předešlých částech nikde neuvedl. Dojde-li k situaci, kdy se po pravomocném skončení dědického řízení zjistí, ţe zŧstavitel po sobě zanechal další aktiva či pasiva, neţ ta, která byla předmětem dědického řízení, soud provede dodatečné řízení o majetku, který vyšel na povrch po pravomocném rozhodnutí soudu. Účelem projednání mŧţe být nejen situace, kdy se rozšiřuje majetek v dědictví. Případný narŧst aktiv se mŧţe pouţít k většímu umoření předluţeného dědictví a přenechání tohoto majetku věřitelŧm. Aktiva zbývající nad tento rámec projedná soud jako dědictví. Lze tímto zpŧsobem vyřešit situaci zastavení dědického řízení pro nedostatek majetku. V pravém slova smyslu věci však nejde o dodatečné projednání
48
z dŧvodu, ţe řízení bylo zastaveno a nerozhodovalo se o dědicích ani rozdělení majetku. Objeví-li se tedy po tomto všem majetek větší neţ nepatrné hodnoty (na druhou stranu i dluh) budou tato nadešlá aktiva i pasiva projednávána jako dědictví. V posledním případu se zmíním o opravných prostředcích, kterých mŧţe být pouţito v řízení o dědictví. Na řadu přicházejí jak řádné, tak i mimořádné opravné prostředky, které směřují proti usnesení vydanému soudem. Odvolání je prvním přípustným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu v I. stupni. Jde o nejčastější opravný prostředek pouţívaný v dědickém řízení, který směřuje proti nepravomocnému usnesení soudu. ,,Podmínkou však je, že zákon možnost odvolání proti danému usnesení nevylučuje. Tak nelze odvoláním napadat usnesení o zastavení dědického řízení, vydaného podle ustanovení § 175h odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Dále nelze napadat podle obecných ustanovení ani usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (jakož i dalších usnesení podle § 202 odst. 1 občanského soudního řádu), jejichž výskyt v dědickém řízení je však zcela ojedinělý, a nepřípustné je i odvolání pouze proti důvodům usnesení. V dalším je možno odkázat na obecnou úpravu odvolání, obsaženou v ustanovení § 201 a násl. občanského soudního řádu.“40 Mimořádné opravné prostředky se typicky vyznačují tím, ţe směřují proti rozhodnutí, u kterých uţ došlo k nabytí právní moci. Mimořádné opravné prostředky nejsou v dědickém řízení tak četné. Proto jen zmíním, jaké mimořádné prostředky směřující k dědickému řízení platný a účinný právní řád České republiky respektuje. Jsou jim tedy ţaloba na obnovu řízení, ţaloba pro zmatečnost, a v poslední řadě dovolání. Ukončení dědického řízení. Jeho výsledkem v dědickém řízení je vydání rozhodnutí za předpokladu, kdy nedojde k ukončení z konktrétně daných procesních dŧvodŧ, například zastavení řízení pro nepatrnou hodnotu zŧstavitelova majetku. Všechna rozhodnutí, která jsou vydána v dědickém řízení, mají povahu usnesení.
40
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. ( str. 201). ISBN 978-80-251-1659-3
49
7.2.
Funkce notáře ,,Notáři jako soudní komisaři postupují v dědickém řízení podle občanského soudního
řádu. Dalším právním předpisem, který upravuje práva a povinnosti notáře jako soudního komisaře, je vyhláška č. 37/1992 Sb. O jednacím řádu pro okresní a krajské soudy ve znění pozdějších předpisů, a to zejména část desátá.“41 Lze zmínit i zákon č. 358/1992 Sb. (notářský řád). Notář a jeho výběr není v kompetenci soudu ani jakéhokoliv účastníka dědického řízení. Projednáním dědictví lze pověřit pouze notáře, který má sídlo v konkrétním obvodu okresního soudu místně příslušného ke konkrétnímu dědickému řízení. Předseda krajského soudu následně vydá na kaţdý rok na návrh notářské komory, který notář bude v konkrétním případě dědictví projednávat. Toto rozvrstvení zajišťuje rovnoměrné vytíţení notářŧ v určeném obvodě. Základní funkcí v dědickém řízení je, aby notář mohl činit úkony jako soudní komisař, a to na základě pověření soudu. Jde o neformální úkon potvrzení, tento úkon není soudním rozhodnutím, tudíţ proti tomuto pověření nelze podat odvolání. V okamţiku, kdy ho pověří soud určitým dědictvím, předá mu dědický spis. Ve většině případŧ zahrnuje písemné pověření od soudu a úmrtní list dané osoby. Existují i případy, kdy mŧţe za pověřeného notáře jednat náhradník nebo nově jmenovaný notář. Pokud se týče úkonŧ prováděných v dědickém řízení, ne veškeré úkony mŧţe vykonávat notář. Notář není pověřen vydávat rozhodnutí, aţ na výjimky týkající se vedení řízení. Rozhodnutí tohoto druhu vydává soudní komisař výhradně jménem pověřeného soudu. Úkony spadající jen do kompetence notářŧ jsou zejména všechna šetření spojena s Centrální evidencí závětí.
41
SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s. ( str. 148). ISBN 978-80-251-1659-3
50
8. Komparace právní úpravy institutu dědictví do roku 1989 a po roce 1989 Konečným bodem bakalářské práce bude porovnání občanského zákoníku č.40/1694 Sb., a kontrastního občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., jenţ vstoupí v účinnost 1. ledna 2014. Dŧvodem srovnání bude nově věnovaná část občanského zákoníku institutu dědictví a zvýšení jeho právní ochrany. Úprava podle nového občanského zákoníku bude velice rozšířena problematika přesahující 200 paragrafŧ oproti současným 28 paragrafŧm podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Konkrétně tedy rozmezí § 1475 – § 1720 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jak je vidno abnormální narŧst mŧţeme shledat, ţe zákonodárci přikládají této problematice značný význam a tudíţ se rozhodnuli danou problematiku ještě více upřesnit a ujasnit. Pokusím se vystihnout nejpodstatnější aspekty, které budou mít největší vliv na utváření a postup při vypořádání dědictví. Budu postupně zvýrazňovat nejmarkantnější rozdíly, které chápu podle svého subjektivního hlediska jako opodstatněné a nezastupitelné. Dříve neţ přistoupím ke konkrétním rozborŧm. Chtěl bych poskytnout nezaujatý obraz nad novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. Smyslem občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je zpřesnit právní úpravu a ochranu soukromého práva v České republice. Dŧvodem úplně nové úpravy, která není jako v minulosti jen novelizováním občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., má za úkol vytvořit čistý demokratický rámec pro nadcházející generace a upevnit naše postavení moderního demokratického státu v Evropě. V druhé kapitole, v níţ jsem se zabýval historickým vývojem dědického práva, jsem zmínil některé aspekty, které jsou znovu obsaţeny v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Největší inspiraci však čerpal v moderním evropském zahraničním právu státu, které existují v demokratickém zřízení o mnoho déle neţ naše. Inspiraci čerpáme z právních norem Švýcarska, Německa, Rakouska, Itálie. Bernou minci občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. dotýkajícího se právní úpravy dědictví bude v prvé řadě posílení volnosti zŧstavitele v rozhodování o svém majetku pro případ smrti, jak se tomu sluší v moderním vyspělém demokratickém státě zaloţeném na pevných principech, dodrţování základních lidských práv a svobod. Jak jsme zmiňovali v minulosti, i dříve bylo samo dědické řízení ovlivněno politickou a ekonomickou situací
51
tehdejších poměrŧ a samotné dědictví bylo omezeno. I kdyţ byla uznávaným dědickým titulem závěť, i tak se spíše preferoval dědický titul, kdy docházelo k dědění na základě zákona. Oproti dnešní úpravě, kde je z 99 procent respektována svobodná vŧle pořizovatele závěti. Inspiraci týkající se úpravy dědického práva nalezl občanský zákoník č. 89/2012 Sb. také v úpravě ABGB, který jsem zmiňoval v části historického vývoje. Jde o typický kontinentální právní řád. Značný nárŧst paragrafŧ je vázán ke vzniku nových úprav, které byly pro minulou právní úpravu dědického práva nemyslitelné. Nové úpravy jako dědická smlouva, odkaz, zřeknutí se dědictví, nárŧst dědických skupin a nespočet dalších úprav. Tíha byla směřována na úpravu závěti, z dŧvodŧ přesného výkladu vŧle zŧstavitele. Příkladem výkladového pravidla je - neprojeví-li zŧstavitel jinou vŧli, zanikne náhradnictví, které zŧstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá-li toto dítě potomky zpŧsobilé dědit. Totéţ platí, zřídí-li zŧstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky nemá. Nová úprava se zaměřila hlavně na aspekty související s jednoznačným prokázáním zŧstavitelovy vŧle po smrti a obrany proti případným neshodám nebo v krajním případě soudním sporŧm. Snaţí se je do co moţná největší míry eliminovat.
8.1.
Dědické tituly – dědická smlouva Proto, aby vznikla moţnost nabytí dědictví, musí existovat určitá přítomnost dědického
titulu. Mŧţeme ho chápat jako právní argument, díky kterému lze povolat dědice k dědictví. Podle nové úpravy bude moţno nabývat podle třech dědických titulŧ v kontextu se dvěma předešlými dědickými tituly, podle § 461 (1) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se dědí ze zákona a ze závěti nebo kombinací těchto dŧvodŧ. Závěť má vyšší právní sílu. Podle nové právní úpravy tedy obohatí stávající právní úpravu nový dědický titul, a to dědická smlouva. Tento institut byl zahrnut jiţ v úpravě ABGB. Tento dědický titul bude nejvyšší právní síly. Srovnání právní síly dědických titulu podle nové úpravy: 1) dědická smlouva, 2) závěť, 3) intestátní posloupnost. Dědický titul na základě zákona by měl nastupovat aţ v krajních případech. Spíše by si měla sama osoba pro případ smrti vyřešit své majetkové vztahy a upravit je případně do dědické smlouvy či závěti. Rozbor dědické smlouvy. Jde o dvoustranný právní úkon, tímto specifikem se výrazně odlišuje od závěti, která je pouze jednostranným právním úkonem. Tudíţ dědická smlouva je
52
o to komplikovanější z dŧvodu, ţe k ní musí přistoupit dvě strany a souhlasit s ní pří tvorbě. Na základě dědické smlouvy povolává zŧstavitel k dědictví osobu, a to z moţnosti za úplatu, nebo jiný alternativní majetkový prospěch či zcela bezúplatně. Dědické smlouvě je poskytována i vyšší právní ochrana z dŧvodu, ţe jde o dvoustranný právní úkon. Tudíţ nelze bez druhé strany právní úkon jednoduše zrušit tak, jako je tomu u závěti. Je zde nepochybně jako u závěti, ţe dědická smlouva neomezuje pořizovatele svobodně nakládat s jeho osobním majetkem. Problém úpravy dědické smlouvy mezi manţely. Pokud dojde k rozvodu manţelství, nemá tento právní vztah ţádný dŧsledek na platnost dědické smlouvy. Manţelé mohou však poţádat o zrušení dědické smlouvy místně příslušný soud. Příklad moţné dědické smlouvy: ,,Starý člověk vlastnící rozlehlou nemovitost, ve které je zvyklý žít, již nemá prostředky na její provoz, ale nechce ji prodat, může dědickou smlouvou odkázat nemovitost některému ze svých příbuzných či jiné osobě s tím, že jej nechají v nemovitosti dožít a budou po dobu jeho života hradit náklady spojené s provozem nemovitosti.“42
8.2.
Závěť, úlevy při pořizování závěti V nové úpravě nám bude povolena nová forma závěti mimo třech klasických
pŧvodních, jimiţ jsou holografní, allografní a závěť formou notářského zápisu. Nová forma, která není v pravém slova smyslu vŧbec novou, neboť privilegované závěti se vyskytovaly, jiţ v římském právu, kde byly upraveny úlevy pro extrémní případy, kdy nebylo moţno dodrţet přísně nastavenou formální stránku závěti. Jde o téměř ztotoţnitelné situace jako v římském právu. Případy tedy válečného konfliktu, ţivelné pohromy či jiné skutečnosti přímo ohroţující zdraví nebo ţivot. Tato staronová úprava podle mého hlediska přispěje a bude osvěţující oproti konzervativní nynější platné a účinné právní úpravě. V dalším části poskytnu její hlubší rozbor, jelikoţ pokládám tuto problematiku ze stěţejní. Všechny zmíněné paragrafy, které budu uvádět, náleţí občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. Úprava v ,,§ 1532 Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže by byla pořízena s úlevami.“43 Budu analyzovat tedy přesně úlevy pro pořizování, jelikoţ tento nový institut
42
Občanský zákoník : justice. Http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/obecna-cast-zakoniku/obecne-o-uprave-novehoobcanskeho-zakoniku.html [online]. 2011. 2011 [cit. 2012-01-01]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/koncepcni-zmeny.html
43
Česká republika. občanský zákoník č. 89/2012 Sb. In: 2012.
53
mŧţe notně změnit problematiku závětí. Tuto úpravu úlev při pořizování závěti upravuje § 1542-1549 občanského zákoníku č. 89/ 2012 Sb. Jak jiţ bylo uvedeno v počátečním odstavci o nové úpravě závěti, nacházíme zde nový institut, jenţ má usnadnit pořizování závěti a s tím samozřejmě souvisí i úlevy. Jde o extrémní situace, kdy mŧţe pořizovatel závěti pouţít místo písemné formy ústní. Ústní formou lze uzavřít závěť. Za předpokladu, ţe je pro nenadálou událost v bezprostředním ohroţení ţivota, pak má tedy právo uzavřít závěť ústní formou před třemi současně přítomnými svědky. Stejnou moţnost uzavření závěti ústní formou má subjekt, který je přítomen na místě, kde je běţný společenský styk ochromen mimořádnou události například ţivelní katastrofa a s určitostí nelze uzavřít závěť spolehlivě jinou formou. Pojednává § 1542 (1) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., o této úpravě. Dalším dŧvodem pro danou úlevu při pořizování závěti je dŧvodná obava, kdy by došlo k situaci, ţe by zŧstavitel zemřel bez zanechání závěti ve formě veřejné listiny. V této okolnosti mŧţe poslední vŧli zŧstavitele zachytit starosta obce, na jejímţ území se nachází, mimo starosty je však nutná ještě přítomnost dvou svědkŧ. Za starostu mŧţe vykonat tuto činnost i osoba, která je podle právního předpisu oprávněna vykonávat pravomoci, jeţ náleţí do pravomocí starosti, opět za přítomnosti dvou svědkŧ. Pojednává § 1543 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., o této úpravě. Pro úlevu se rovněţ rozumí další dŧvod. Tím je dŧvod, kdy má zŧstavitel váţný a neodkladný dŧvod směřující k uzavření závěti na palubě námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo dále letící na palubě letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice. V tomto případě mŧţe poslední pořízení zŧstavitele zaznamenat velitel letadla nebo námořního plavidla nebo jeho zástupce velitele (například první dŧstojník). Nesmí tím být však ohroţena bezpečnost plavby či letu. Vţdy musí být však přítomni dva svědci. Velitel námořního plavidla zapíše zŧstavitelu vŧli do lodního deníku a předá co nejdříve zastupitelskému úřadu v nejbliţším přístavu, nebo v druhém případě orgánu veřejné moci, v jehoţ rejstříku je námořní plavidlo zapsáno. Pokud jde o letadlo, zaznamená poslední vŧli velitel do palubního deníku a poté předá opět bez zbytečných odkladŧ zastupitelskému úřadu České republiky. V druhém případě předá orgánu, u něhoţ je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku. O této úpravě pojednává § 1544 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
54
Posledním dŧvod úlevy při pořizování závěti je situace, kdy je osoba přítomna ozbrojenému konfliktu nebo vojenské operaci. V tomto případě mŧţe poslední vŧli zaznamenat velitel dané jednotky České republiky nebo voják v hodnosti dŧstojníka nebo vyšší za přítomnosti dvou svědkŧ. Jestliţe byla závěť tímto zpŧsobem pořízena její platnost nelze popřít. Takto pořízenou závěť musí velitel co nejdříve předat svému veliteli nadřízeného velitelství, odkud by se mělo co nejdříve dostat na Ministerstvo obrany České republiky. Pojednává § 1545 (1,2) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., o této úpravě. V případě pořízení závěti na základě § 1543, 1544, 1555 podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Je nutné, aby osoba, která záznam zhotovila, zároveň se svědky podepsala, a opět za přítomnosti obou svědkŧ zŧstaviteli přečetla. Zŧstavitel musí svým jednáním potvrdit, ţe jde o projev jeho poslední vŧle. Závěť uzavřená tímto zpŧsobem se povaţuje za veřejnou listinu. Za okolností, ţe dojde k porušení předepsaných náleţitostí, pro ujasnění chybí na listině podpisy přítomných svědkŧ, ale i tak je přesně a správně zaznamenána zŧstavitelova poslední vŧle, nezpŧsobuje tato věc neplatnost závěti, jen se tato listina nepovaţuje za veřejnou listinu. Konrétně o této úpravě pojednává § 1547 (1,2) občanského zákoníku
č.
89/2012 Sb. Problematika týkající se svědkŧ u pořizování závěti s úlevami se dotýká § 1548 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Mohou osoby, které dosáhnuly 15 let věku a také osoby, které byly sice svéprávnosti omezeny, ale dokáţou popsat věrohodně skutečnosti dŧleţité pro platnost dané závěti. ,,Podle § 1548 (2) Je-li závěť pořízena s úlevami, není její platnosti na újmu, že jí zůstavitel nebo svědek nepodepsal proto, že nemohl psát, nebo pro jinou závažnou překážku je-li to v listině výslovně uvedeno.“44 Poslední dŧleţitou zmínkou, kterou uzavřu problematiku závěti, konkrétně oblast úlev při pořizování závěti bude: „Znění §1549 je-li zůstavitel naživu, pozbývá platnosti závěť pořízená podle § 1542 uplynutím dvou týdnů a podle § 1543, 1544 nebo 1545 uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Tyto doby však nepočnou běžet ani neběží, dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny.“45
44
Česká republika. občanský zákoník č. 89/2012 Sb. In: 2012.
45
Tamtéţ
55
8.3.
Dědění ze zákona (intestátní posloupnost) Současná platná a účinná právní úprava podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je
upravena do čtyř dědických skupin. Nová právní úprava občanského zákoníku č. 89/2012Sb., počítá s rozšířením o další dvě dědické skupiny. Celkem tedy bude podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., šest dědických skupin. I kdyţ jde o dědický titul s nejmenší právní silou a nastupuje na pořadí, aţ po dědické smlouvě a závěti, i tak je nová úprava výhodná a přináší větší přehlednost a uspořádání pro řešení dědictví podle intestátní posloupnosti a omezuje tím do větší míry moţnost odúmrti. ,,Přesná úprava dědění podle § 1639 občanské zákoníku č.89/2012 Sb. pátá třída dědiců (1) nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. (2) Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému členu. Nedědí-li dvojice, připadne tato čtvrtina dvojici téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu dědictví, která jim připadá přímo. § 1640 ObčZ č.89/2012 Sb. (1) Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě stejným dílem potomci sourozenců zůstavitele a potomci prarodičů zůstavitele. (2) Nedědí-li některý potomek prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.“46
8.4.
Náhradní dědic Osoba pořizovatele není zpŧsobilá předvídat situaci, která se bude odehrávat po jeho
smrti, proto je velikým přínosem náhradní dědic. Podle současné platné a účinné právní úpravy dědického práva úprava náhradního dědice vŧbec neexistovala rarita v Evropě, i kdyţ moţnost obecného náhradnictví byla dovozována a tolerována. Nová právní úprava dle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb s touto úpravou bude počítat.
46
Česká republika. občanský zákoník č. 89/2012 Sb. In: 2012.
56
8.5.
Odkaz Jak jiţ jsem zmiňoval, nová právní úprava má za účel navrátit mnoho osvědčených
institutŧ, které se v minulosti prokázaly jako správné, ale byly z určitých politických či ekonomických dŧvodŧ vypuštěny z právní úpravy. Odkaz byl jiţ zahrnut v naší právní úpravě, avšak byl v roce 1964 při platnosti nového občanského zákoníku zcela vypuštěn. Moţná se na první pohled mŧţe jevit, ţe dojde ke zkomplikování a zmatečnosti dědického řízení není tomu tak. Jak víme, v dědickém řízení dědici vstupují jak do zŧstavitelových práv, tak na druhé straně i povinností na základě principu univerzální dědického nástupnictví. Pokud jde o odkaz, pŧjde o exces z pravidla univerzálního dědického nástupnictví. Osoba, které bude poskytnut určitý odkaz, nebude nazývána dědicem, ale bude na základě odkazu odkazovníkem. Nejmarkantnější rozdíl mezi dědicem a odkazovníkem je v kritériu, ţe odkazovník nezodpovídá za zŧstavitelovy dluhy. Odkazovník má právo, aby mu bylo na základě odkazu, který pořídil zŧstavitel, vydána věc nebo více věci od dědice, či jiného odkazovníka. Na první pohled se mŧţe jevit, ţe tímto institutem se bude v budoucnu obcházet povinnost zodpovídat za zŧstavitelovy dluhy a tím značnému poškození věřitelŧ. Není třeba se obávat, jelikoţ zde existují zábrany a pojistky, které mají této činnosti zabránit, pamatuje na něj § 1598 občanského zákoníku č.89/2012 Sb. Určuje, ţe kaţdému z dědicŧ nejméně ¼ odkazu nezatíţená musí připadnout. Pokud i tak zŧstavitel učiní, má dědic zákonné právo zkrácení odkazu. ,,Odkazem je zpravidla věc, která patří zůstaviteli, avšak zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby. Příklad: Zůstavitel má dva kamarády Jana a Petra. Jan je vlastníkem historického motocyklu, po kterém touží Petr. Zůstavitel rozhodne za dědice celého majetku svého majetku, mnohonásobně převyšuje hodnotu Janova motocyklu, povolal svého kamaráda Jana. Zároveň přikáže Janovi vydat Petrovi jako odkaz zmíněný historický motocykl. Jan má na výběr, zda dědictví přijmout a vydat motocykl, či dědictví odmítnout a motocykl si ponechat.“47
47
Občanský zákoník : justice. Http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/obecna-cast-zakoniku/obecne-o-uprave-novehoobcanskeho-zakoniku.html [online]. 2011. 2011 [cit. 2012-01-01]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/koncepcni-zmeny.html
57
8.6.
Přechod dluhů Podle současné platné a účinné právní úpravy dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
závazky (dluhy) zŧstavitele, aţ na určité výjimky nezanikají, ale přechází naopak na jeho právní nástupce dědice. Dědic má za povinnost uhradit dluhy jen a pouze do výše získaného dědictví po zŧstaviteli. Kamenem úrazu však je, ţe dědicové, kteří nabývají po zŧstaviteli majetek, se snaţí skrýt určitý majetek a hlásí pouze majetek povinně nevyhnutelný - typicky nemovitosti a rŧzné vklady na účtech. Oproti tomu však unikají dědickému řízení například drahé mince, známky, staroţitnosti všeho druhu a bohuţel těmto dědicŧm nehrozí za toto jednání ţádná značná sankce. Pokud by se však oprávněnému věřiteli podařilo prokázat, ţe veškerý majetek po zŧstaviteli nebyl zahrnut do pozŧstalosti, zvýšily by hodnotu a tím pádem větší uvolnění majetku pro úhradu dluhŧ. Na druhou stranu ale bohuţel ani tento prokázaný majetek přidané hodnoty ve většině případŧ nepostačuje k plné spokojenosti věřitelŧ a ten povětšinou odchází s negativní správou pro danou věc. Budoucí úprava občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., bude tuto problematiku řešit odlišným zpŧsobem. Dojde k výraznému posílení pozice věřitele a jeho právní ochrany. Tím ţe dojde k převodu povinnosti k dluhu v plném rozsahu na dědice. Dědic tedy bude muset uhradit dluhy i nad hodnotu jmění nabytého dědictvím. Na druhou stranu je však dědici poskytnuta téţ ochrana v moţnosti přesného ohraničení povinností váţících se k úhradě dluhŧ. Dědic má moţnost pořídit si soupis pozŧstalosti. Vyhotovuje jej zpravidla notář. V případě tohoto kroku je dědic nucen jen k úhradě zŧstavitelových dluhŧ do výše nabytého majetku dědictvím. Soupis pozŧstalosti obsahuje další ochranou sloţku. Jestliţe dědic úmyslně zatají informace o majetku, který nabyl a neuvede je do soupisu pozŧstalosti a dŧmyslný věřitel by na tento skutek přišel, plynula by z něj neplatnost soupisu pozŧstalosti a dědic by byl nucen uhradit dluhy v plném rozsahu.
8.7.
Zřeknutí se dědického práva Současná platná a účinná právní úprava dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.,
nepřipouští zřeknutí se předem dědického práva, ale je upraveno formou, kdy po zŧstavitelově smrti se rozhodne dědic buď přijmout zŧstavitelovo dědictví, nebo ho odmítnout, ţádná jiná varianta není přípustná.
58
Nově bude forma zřeknutí se dědictví předem a ne, aţ po smrti zŧstavitele. Pŧjde o formu, kdy potencionální dědic a potencionální zŧstavitel uzavřou mezi sebou navzájem smlouvu o zřeknutí se dědictví. Jak je vidno, pŧjde o dvoustranný právní úkon. Je velice výhodná a předjímající tato úprava, jelikoţ mŧţe značně zŧstavitel, ještě během svého ţivota ovlivnit dění, které se bude odehrávat po jeho smrti. Smlouva o zřeknutí se dědictví se mŧţe týkat zřeknutí se práva na povinný díl nebo ve formě celého majetku.
8.8.
Povinný díl a nepominutelný dědic Nejpodstatnější změnou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. bude úprava povinného
podílu a nepominutelného dědice. Tento institut jsem jiţ rozebíral v předchozích kapitolách, i tak
ale
zdŧrazním
jeho
nejpodstatnější
aspekty.
Institut
neopomenutelného
(nepominutelného) dědice tkví ve významném omezení budoucího zŧstavitele, protoţe zasahuje značně do volní stránky a rozhodnutí o majetku pro případ smrti. Dnešní platná a účinná právní úprava zaručuje neopomenutelnému dědici povinný podíl z dědictví. V případě, ţe by pořizovatel závěti zkrátil takto neopomenutelné dědice, vystavoval by smlouvu v této části neplatnosti. Jedinou moţnost, kterou zŧstavitel mŧţe dle současné platné a účinné právní úpravy zamezit neopomenutelnému dědici přístup ke svému majetku, je vydědění ze zákonem dle taxativně stanovených dŧvodŧ. Nezletilému dědici dnes náleţí aspoň tolik, kolik činí jeho zákonný podíl ze zákona a zletilému aspoň tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu. Nadcházející koncepce tuto zakořeněnou zásadu notně mění. Nově bude velikost ohodnocena peněţní částkou, jeţ odpovídá jeho zákonnému podílu. Nezletilý potomek má nárok na ¾ zákonného dědického podílu a zletilý na ¼ zákonného dědického podílu. Za situace, ţe pořizovatel opomene neopominutelného dědice v závěti, nezpŧsobuje nyní její neplatnost, nýbrţ zakládá výhradně právo nepominutelného dědice vyţadovat vyplacení svého zákonného povinného dědického podílu.
8.9.
Souhrn údajů o dědické právu v občanském zákoníku číslo 89/2012 Sbírky Účelem právní úpravy dědického práva podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.,
bude poskytnout nový náhled a zpřesnění právní úpravy, na něţ předchozí právní úprava nemyslela a mohlo tak docházet ke sporným situacím při řešení dědictví a všemi instituty
59
s ním spojené. Nová úprava by měla všechny tyto nejasnosti a problematické situace co nejvíce potlačit avšak ukáţe, aţ samotná praxe jak nové úprava zafunguje a co vše pozitivního připadně negativního přinese. Já však vidím velice pozitivně tuto budoucí vidinu a věřím, ţe nová úprava přinese úspěchy.
60
Závěr Při zpracování bakalářské práce jsem dospěl k závěru, ţe problematika institutu dědictví je značně rozsáhlá, přesto jsem ji utřídil a vyzdvihl nejstěţejnější aspekty. Studium odborné literatury a zákonŧ souvisejících s úpravou institutu dědictví mi poskytnulo značný nadhled a ucelilo představu o institutu dědictví jako celku. Vyhodnotil jsem, ţe problematika je značně rozsáhlá a objevují se zde kritické momenty, jeţ mohou nastát v institutu dědictví. Celou bakalářskou práci jsem postupoval logicky s dŧrazem na nejsrozumitelnější zobrazení institutu dědictví. Pokusil jsem se o hodnověrné a srozumitelné vyjádření, se kterým nebude mít laická veřejnost, jejíţ znalost právní problematiky nemusí být na dostatečně vysoké úrovni, problémy. Šlo mi o to, aby celou oblast snadněji pochopila a dokázala se v této problematice , s níţ se ve svém ţivotě dozajistá setká, lépe orientovat. Z dŧvodŧ značného rozsahu tématu jsem bakalářskou práci rozdělil do několika částí pro přehledné vnímání konkrétního problému. Domnívám se, ţe toto rozhodnutí notně přispělo k celému obrazu bakalářské práce a poskytnulo objektivní náhled o institutu dědictví. Logický a systematický postup od samotného základu problému, aţ po sloţitější objekty výkladu, by měl usnadnit více porozumění této bakalářské práce. V částech od obecného vymezení pojmu dědictví po dědické řízení v základních rysech jsem se zabýval úpravou podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Hlavním a nezastupitelnou částí bakalářské práce se stala dozajista poslední kapitola, v níţ jsem komparoval právní úpravu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., s účinností od 1. ledna 2014. Tato část má přispět k nadhledu na úpravu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., jeţ vstoupí v účinnost 1. ledna 2014. Zde jsem podle svého subjektivního názoru uvedl úpravy, které v prvé řadě nebyly upraveny občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., a dále aspekty, které sice byly upraveny, ale nová právní úprava bude tyto zaběhnuté instituty mění. Hlavní přínos mé práce by měl spočívat v základě této komparace a v porozumění nadcházející nové úpravě, která je podle mého vnímání pozitivní. Avšak na druhou stranu uvidíme, jak se tyto změny projeví v samotné praxi po účinnosti od 1. ledna 2014 a jaký ohlas, ať jiţ od odborné veřejnosti, tak na druhou stranu i laické veřejnosti, přinese. Dalším přínosem bakalářské práce bude vyuţití pro výuku na právním oboru Bezpečnostně – právní činnosti SŠT v Mostě. 61
Na závěr bych doporučil provést po nabytí účinnosti nové právní úpravy vztahující se k institutu dědictví, její samostatné zpracování v bakalářské či diplomové práci se zaměřením na přínosy a nedostatky nové právní úpravy v praxi. Této problematice by měl být i nadále věnován značný zájem, neboť s institutem dědictví se během svého ţivota setká do jisté míry úplně kaţdý, ať uţ na straně zŧstavitele, nebo straně protipólu, to znamená na straně dědické.
62
Seznam použité literatury Publikace 1. BÍLEK, Petr; ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let 1925-2001. 1. vydání. Praha : C. H, Beck, 2001. 2. BÍLEK, Petr. Notářský řád a řízení o dědictví. 2000. Praha: C.H.Beck, 2000, 667 s. ISBN 80-7179-519-4. 3. FIALA, Josef. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. 963 s. ISBN 80-7357-212-5. 4. FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. 2.vydání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 1998. 404 s. ISBN 80-7239-002-3. 5. HOLUB, Milan. Občanský zákoník. Komentář. Praha : Linde, 2003. 755 s. ISBN 807201-406-4. 6. JEDLIČKA, Oldřich, Marta ŠKÁROVÁ a Jiří ŠVESTKA. Občanský zákoník: komentář. 9. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. ISBN 80-7179-881-9. 7. KNAPP, Viktor. Učebnice československého občanského práva. 1965. Praha: Orbis, 1965, 571 s. svazek II. 8. KINCL, J. – Urfus. V.: Římské právo, Praha, Panorama 1990. 386 s. ISBN : 80-7179-0311 9. MIKEŠ, Jiří; MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde, a.s., 2007. 351 s. ISBN 978-80-7201-674-7 10. SCHELLEROVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. první. Brno : Computer Press, a.s., 2007. 228 s.ISBN 978-80-251-1659-3 11. ŠÍMA, Alexandr. Občanské právo hmotné. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha : Armex publishing s.r.o., 2008. 129 s. ISBN 987-80-86795-64-5
Zákony, rozhodnutí a nálezy soudů 1. Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Ústava ČR, Listina základních práv a svobod. 2009. 2. Česká republika. občanský zákoník č. 40/1964 Sb : a související předpisy. In Občanský zákoník. 2011, 99, s. 5-92.
3. Česká republika. občanský zákoník č. 89/2012 Sb. In: 2012. 4. Česká republika. občanský soudní řád. In Občanský soudní řád. 2011, 119, s. 6-140. 5. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004. 6. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. Května 2004, sp. zn. 30 Cdo 164/2004. 7. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 24 Co 328/99 – 55. 8. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 1999, sp. zn. 18 Co 397/98. 9. Zákonem č. 554/ 2004 Sb.
Internetové zdroje 1. Dědické právo [online]. 2011 [cit. 2011-11-27]. Občanský zákoník eu. Dostupné z WWW: http://obcansky-zakonik.eu 2. PECINA, Tomáš. Iuridictum encyklopedie o právu [online]. 2011 [cit. 2011-11-27]. Dědické právo iuridictum. Dostupné z WWW: . 3. Epravo.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-03]. Soudní rozhodnutí. Dostupné z WWW: . 4. Občanský zákoník: justice. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/obecna-castzakoniku/obecne-o-uprave-noveho-obcanskeho-zakoniku.html [online]. 2011. 2011 [cit. 2012-01-01]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/koncepcnizmeny.html
