Dědění podniku. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Petra Taušová DiS. JUDr. Dana Račanská

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Dědění podniku Bakalářská práce

Autor

Petra Taušová DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Vyškov

JUDr. Dana Račanská

Červen 2014

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu jsem uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Ve Vyškově 7.4.2014

Petra Taušová, DiS.

Poděkování Ráda bych tímto způsobem poděkovala své vedoucí práce JUDr. Daně Račanské za velice cenné rady a odbornou pomoc při vypracování bakalářské práce, za její ochotu a za její přispění ke zkvalitnění bakalářské práce. Mé díky patří i rodině a přátelům, kteří mě též podporovali.

Anotace: Nová soukromoprávní úprava upustila od některých pojmů a právních institutů, které byly používány do 31. 12. 2013, mezi jinými též od pojmu podnik, přičemž se tato změna významně dotkla také tématu zadání mé bakalářské práce, které znělo: „Dědění podniku,“ neboť pojem „podnik“ již není novým občanským zákoníkem ani novým zákonem o obchodních korporacích používán, jelikož byl nahrazen pojmem „obchodní závod – závod.“ Ve své bakalářské práci se proto zabývám právní úpravou dědění podniku – závodu i problematikou dědického práva obecně. V první části mé práce píši o právní úpravě dědického práva z historického hlediska. V dalších částech se zaměřuji na nové právní pojmy, resp. instituty a na některé situace, které mohou v jejich souvislosti vzniknout. Snažila jsem se o provedení komparace původní a nové soukromoprávní úpravy, přičemž jsem vyzdvihla ty nejzásadnější rozdíly mezi původní a novou právní úpravou dědického práva. Ve své práci definuji pojem podniku - závodu a popisuji situace, které v souvislosti s děděním podniku – závodu mohou nastat. Ve své práci jsem usilovala o podání uceleného přehledu o dědění podniku – závodu, vysvětlila jsem základní principy dědění podniku (závodu), taktéž jsem se pokusila o analýzu jednotlivých typů obchodních korporací a jejich specifik z hlediska dědění obchodních podílů podniku – závodu.

Klíčová slova: Dědění podniku - závodu, obchodní korporace, občanský zákoník, dědictví, pozůstalost, zůstavitel, právnická osoba.

Annotation: The new legal regulation of private law abandoned some terms and institutes used until 31 December 2013, besides others also the term enterprise,so the topic of this final work was also affected considerably. The theme of this work was the inheritance of the enterprise, but the key term “enterprise“ is not used either in the new Civil Code or in the new law on trading corporations. It was replaced by a new term “commercial facility – plant.” Therefore this final work deals with the legal regulations of the enterprise- commercial facility as well as the right of heritage in general. In the first part the legal regulations of the right of heritage are described from the historical point of view. Then in the other parts, new legal concepts and terms are focused on, i.e. institutes and some examples of possible situations arisen in connection with them. The work also attempts to draw a comparison between the original and the new legal regulations emphasizing the most fundamental differences between the former and the new legal provisions in the right of heritage. The definition of the term enterprise – commercial facility is given and examples of possible situations in connection with inheritance are added. The work aims at giving a compact summary of the inheritance of the enterprise- commercial facility, explaining its basic principles and also trying to analyse particular types of trading corporations and their specific features from the point of view of inheritance of trade shares of the enterprise – commercial facility.

Key words: Inheritance of the enterprise – commercial facility, trading corporation, Civil Code, inheritance, inheritance estate = heritage, testator, legal person

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1

Vývoj právní úpravy dědění .......................................................................................... 10 1.1

Dědění podle římského práva ..................................................................................... 10

1.2

Dědění ve středověku ................................................................................................. 13

1.2.1 Odúmrť ................................................................................................................... 14 1.2.2 Darování pro případ smrti ...................................................................................... 14 1.2.3 Testament – kšaft .................................................................................................... 14 1.3 2

3

Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 ................................................................. 17

Současná právní úprava dědění – obecná část............................................................. 19 2.1

Základní ustanovení .................................................................................................... 19

2.2

Pořízení pro případ smrti – závěť ............................................................................... 26

2.3

Dědická smlouva ........................................................................................................ 30

2.4

Zákon – zákonná dědická posloupnost ....................................................................... 31

2.5

Odkaz .......................................................................................................................... 33

2.6

Přechod pozůstalosti na dědice ................................................................................... 33

Současná právní úprava dědění podniku – závodu – zvláštní část ............................ 36 3.1

Pojem podniku – závodu - v civilním právu ............................................................... 36

3.2

Nakládání s podnikem - závodem............................................................................... 38

3.3

Specifické aspekty dědické posloupnosti u obchodních společností (korporací) ....... 40

3.3.1 Obchodní podíl ....................................................................................................... 40 3.3.2 Možnost převodu a přechodu obchodního podílu .................................................. 41 3.3.3 Specifické aspekty dědické posloupnosti u jednotlivých typů obchodních společností (korporací) ........................................................................................... 41 3.3.4 Přechod podnikání (závodů) provozovaných na základě živnostenských oprávnění ................................................................................................................................ 45

6

4

Srovnání původní a nové právní úpravy dědického práva ......................................... 48 4.1

Srovnání právní úpravy dědění podniku účinné do dne 31.12.2013 a nové právní úpravy dědění podniku - závodu účinné od 1.1.2014 ................................................. 52

Závěr ........................................................................................................................................ 54 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 57

7

Úvod Tématem mojí bakalářské práce, které jsem si zvolila a jejíž zadání bylo ještě za účinnosti původní soukromoprávní úpravy schváleno, je „Dědění podniku.“ Vzhledem k tomu, že nová soukromoprávní úprava upustila od některých pojmů a právních institutů, které byly používány do 31. 12. 2013, mezi jinými upustila právě též od používání pojmu podnik, dotkla se velká změna soukromoprávní úpravy účinná od 1.1.2014 také tématu zadání mé bakalářské práce, neboť pojem „podnik“ již není novým občanským zákoníkem ani novým zákonem o obchodních korporacích používán, jelikož byl nahrazen pojmem „obchodní závod - závod.“ Ve své bakalářské práci proto budu, oba pojmy podnik – závod zmiňovat vedle sebe, jakožto synonyma. V první části mé práce nastíním vývoj právní úpravy dědění, přičemž stručně přiblížím institut dědění dle římského práva, dědění ve středověku až po kodifikaci moderního dědického práva. Ve druhé části mé práce popíši současnou právní úpravu dědění v obecné rovině, zejm. institut dědictví a řešení dědického práva dle původní právní úpravy účinné do 31.12.2013 a dle nového občanského zákoníku účinného od 1.1.2014. Ve třetí části této bakalářské práce se již konkrétně zaměřím na právní úpravu dědění podniku - závodu, přičemž se budu speciálně zabývat dědickou posloupností v případě dědění podniku - závodu. Čtvrtá část mé práce pak bude věnována srovnání původní a nové právní úpravy dědického práva. Mors certa, hora incerta, je latinské přísloví, které v překladu znamená: „Smrt je jistá, její hodina je nejistá.“ Smrtí zaniká tzv. právní osobnost fyzické osoby (dříve právní subjektivita fyzické osoby), tzn. způsobilost mít práva a povinnosti; dědické právo přitom upravuje právní vztahy vznikající po smrti fyzické osoby, přičemž je dědické právo spojeno s právem vlastnickým a je předpokladem pro jeho zachování. Dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,1 která je součástí ústavního pořádku České republiky se dědění zaručuje. Smrt je tedy okamžik, který není spjat pouze s koncem fyzické existence člověka, ale je také významnou právní skutečností; smrtí však práva a povinnosti majetkové povahy nezanikají.

1

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

8

Mým záměrem při vypracování této práce bude vystihnout právní úpravu dědění z historického hlediska i zcela novou právní úpravu dědění obsaženou v novém občanském zákoníku. Ve své práci bych ráda přiblížila nejen současnou problematiku dědění v obecné rovině, ale chtěla bych se také speciálně zaměřit právě na oblast dědění podniku – závodu. Pokusím se rovněž o analýzu jednotlivých typů obchodních korporací a jejich specifik z hlediska dědění obchodních podílů podniku – závodu a o komparaci původní a nové soukromoprávní úpravy, zejm. v oblasti dědického práva, to vše s ohledem na skutečnost, že naše soukromoprávní úprava se v současné době nachází na prahu změn. Dědické právo mě zaujalo již v prvním ročníku v rámci studia v programu tzv. celoživotního vzdělávání na regionálním pracovišti BIVŠ a.s. ve Vyškově (dále též „CŽV“) v rámci předmětu občanské právo. Po dokončení studia, bych se ráda věnovala práci v notářské kanceláři. Někteří lidé se domnívají, že již sama myšlenka sepsat závěť, natož pak její zřízení je už jakýmsi předznamenáním blížícího se konce života pořizovatele, jsou známy případy, kdy právě pocit, že věci byly uvedeny do pořádku a kromě jiného i zřízena závěť, měl dokonce blahodárný účinek na zdravotní stav pořizovatele.2 Tomu, kdo se domnívá, že zřídí závěť až v době zdravotní krize, se může stát, že se ocitne nečekaně v situaci, kdy ke zřízení závěti nebudou již naplněny podmínky požadované zákonem pro platné pořízení pro případ smrti. Ve druhém ročníku studia CŽV jsem se také setkala s předmětem Obchodní právo, v němž můj zájem vzbudila problematika institutu „podniku“ a dispozic s podnikem. Za cíl mé bakalářské práce si proto kladu podání uceleného pohledu na dědění podniku - závodu, nastínění vývoje právní úpravy dědění v obecné rovině, osvětlení základních pojmů a principů dědění podniku - závodu a vystihnutí zásadních změn původní a nové právní úpravy dědického práva.

2MIKEŠ,

J. JUDr. Dědictví a právo – Informatorium, 1993, vydání první, s. 52. ISBN 80-854-2710-9.

9

1 Vývoj právní úpravy dědění 1.1 Dědění podle římského práva Římské právo je právo antického Říma, které dokonale propracovalo vlastnictví, četné smlouvy a jiné instituty soukromého práva. Obyčejové římské právo bylo poprvé kodifikováno v 5. stol. př. n. l. Zákonem dvanácti desek.3 Rozmach Říma od 4. stol. př. n. l. přinášel právní problémy, které ius civile neznalo; rozhodnutí o nich vytvářela ius praetorium (ius honorarium), dále se aplikovalo ius gentium,4 vytvářené cizineckým prétorem a správci provincií. Všechny tři systémy splynuly za principátu v jediný a římské právo bylo utříděno v dílech klasické římské jurisprudence5 prakticky zaměřených právníků (Salvius Iulianus, Papinianus, Ulpianus, Paulus, Hermogenianus, Gaius).6 Podle římských právníků byly nezbytnými předpoklady dědění určení osoby dědice a dědická posloupnost. Dědická posloupnost byla jednak zákonná (intestátní) a jednak testamentární, v níž byla zůstavitelova vůle vyjádřena v testamentu – závěti. Právní úprava dědění podle zákona měla své počátky ještě před vydáním zákona 12 desek, jenž ji převzal, doplnil, případně pozměnil. Nejstarší římská intestátní posloupnost byla posloupnost po otci rodiny - pater familias. Dědici byly osoby, které byly bezprostředně podřízeny jeho moci. Byly to tedy jeho děti, dále manželka, která byla podrobena jeho manželské moci, mohly to však být i další osoby, které náležely k jeho přímému potomstvu. Vzhledem k tomu, že všechny tyto osoby náležely k rodině zůstavitele, byly označovány jako dědicové domácí (domestici).7 V tomto období mělo dědění ze závěti přednost, ale též převahu nad děděním ze zákona. Testament charakterizuje přísnou formálnost; jednalo se o úkon pro případ smrti „mortis causa,“ který byl účinný až v momentě smrti. K definitivní úpravě intestátního dědického práva došlo až za císaře Justiniána v roce 543, kdy došlo k naprostému vítězství kognátské posloupnosti. Od této doby byli za zákonné dědice považováni jen dědicové kognátští, a to bez jakýchkoli dalších rozdílů (tedy bez ohledu na pohlaví či na to, zda příbuzenský vztah zprostředkuje muž nebo žena).

3Zákon 12 desek (Lex duodecim tabularum) byla nejstarší římská kodifikace obyčejového práva z období poloviny 5. století př. n. l.). 4Ius civile – právo civilní (soukromé), Ius praetorium – právo prétorské (právo úřednické), Ius gentium – právo „národů.“ 5Iurisprudentia – právní věda, tedy v dílech římské právní vědy. 6AUTORSKÝ KOLEKTIV, Encyklopedický slovník – 1. vyd. Praha: Odeon, 1993, ISBN 80-207-0438-8. 7SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo – Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 7. ISBN 978-802-5116-593.

10

Dědicové byli v té době rozděleni do následujících čtyř tříd: 1. první třídu tvořili zůstavitelovi potomci descendenti (tzn. potomci – příbuzní v pokolení sestupujícím; pozůstalost tedy byla dělena mezi děti) 2. ve druhé třídě dědili zůstavitelovi potomci ascendenti (tzn. předkové – příbuzní v pokolení vzestupujícím, pozůstalost dělena mezi rodiče) a jeho sourozenci se svými dětmi 3. do třetí třídy patřili sourozenci a jejich děti, jednalo se však o sourozence polorodé a 4. ve čtvrté třídě byli všichni další kognátští příbuzní, bez rozdílu stupně.8 Vedle intestátní posloupnosti se ve starém Římě vyvíjelo i právo testamentární. Stejně jako celá řada jiných právních institutů má i závěť – testament své kořeny již v právu římském, kde se testamentární dědická posloupnost rozvinula poměrně brzy, právě vedle posloupnosti intestátní (zákonné). Zůstavitelova vůle měla přednost před zákonným děděním, přičemž byl základním rysem testamentární posloupnosti projev zůstavitelovy vůle, tedy jeho závěť – testament, jakožto jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou a hlavní složkou bylo jmenování dědice jako univerzálního sukcesora zůstavitele, přičemž tzv. univerzální sukcese znamenala, že dědic pokračoval v právech a závazcích po zůstavitelovy smrti v plné výši. „Semel heres, semper heres“ - „Kdo je jednou dědicem, je dědicem navždy“- tzv. dědická instituce.9 Kromě testamentu ústního se začal objevovat také testament písemný; skutečný písemný testament se však vyvinul až v právu praetorském. Vývoj římského testamentárního práva se ustálil v době vlády císaře Justiniána; římské právo v té době rozeznávalo základní dělení testamentů na testamenty soukromé a veřejné, přičemž soukromé testamenty se ještě dále dělily na řádné a mimořádné. Řádný soukromý testament mohl být v ústní nebo písemné formě, přičemž byla vyžadována přítomnost zůstavitele a sedmi svědků. Při ústním testamentu prohlašoval zůstavitel svoji vůli před svědky ústně; při písemném testamentu předkládal zůstavitel svědkům listinu, která

8SCHELLEOVÁ,

I. a kol. Dědictví a dědické právo – Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 8. ISBN 978-

802-5116-593. 9KINCEL,

J. – URFUS, V.: Římské právo, Praha, Panorama 1990, s. 342. ISBN 978-807-1790-310.

11

obsahovala jeho poslední vůli a následně zůstavitel musel prohlásit, že právě tato listina obsahuje jeho poslední vůli. Takovou listinu poté všichni svědci podepsali a připojili své pečetě. Vedle podpisu svědků se podpis zůstavitele na testamentu vyžadoval pouze tehdy, šloli o testament alografní.10 Naopak, sepsal-li zůstavitel testament vlastní rukou (holografní testament), nemusel již sám testament podepisovat a postačily podpisy svědků.11 Na rozdíl od řádného testamentu byl mimořádný soukromý testament charakteristický tím, že náležitosti testamentu byly buď zpřísněny (např. testament slepcův – vyžadoval přítomnost osmi svědků, z nichž jeden musel testament před ostatními přečíst) nebo naopak zjednodušeny tzv. privilegované testamenty – např. testament pořizovaný na venkově, u něhož stačilo jen pět svědků a v případě, že některý ze svědků neuměl psát, mohl za něho testament podepsat jeho spolusvědek. Svědkové však museli znát obsah listiny a po zůstavitelově smrti testament přísežně potvrdit. Dále tu byl testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí - označovaný jako testament morový, u něhož vzhledem k situaci, za níž byl pořizován, nebylo zejména zapotřebí, aby všichni svědci byli současně přítomni. Dalším typem testamentů byl testament, kterým pořizovali rodiče jen ve prospěch přímých potomků, kdy nebyli svědci nutností a testament vojenský, jehož tradice byla velmi stará a jednalo se o zcela neformální testament. Společným rysem všech privilegovaných testamentů (tzn. výsadních, zvláštních testamentů) byla skutečnost, že byly pořizovány v mimořádných, obtížných podmínkách, kde by splnění náležitostí vyžadovaných pro písemný testament v běžných situacích, bylo velmi komplikované, ba přímo nemožné.12 Samostatným druhem pořízení pro případ smrti byl tzv. kodicil. Původně se jím rozuměl dopis zůstavitele, který doprovázel testament (tedy tzv. kodicil testamentární), případně se mohlo jednat též o dopis, který existoval nezávisle na testamentu (tzv. kodicil intestátní), ve kterém zůstavitel projevoval svou vůli něco odkázat. Zpočátku se sice jednalo o úkon zcela

10Testament

alografní - testament není psaný vlastní rukou zůstavitele, je psaný někým jiným a vyžaduje se

přítomnost sedmi svědků. 11SCHELLEOVÁ,

I. a kol. Dědictví a dědické právo – Computer Press, a.s., 2007. vydání první, s. 9 odst. a.

ISBN 978-802-5116-593. 12SCHELLEOVÁ,

I. a kol. Dědictví a dědické právo – Computer Press, a.s., 2007. vydání první, s. 9, odst. b.

ISBN 978-802-5116-59.

12

neformální, postupně se však i v tomto případě, vyžadovalo minimum formálních náležitostí. V poklasickém období se z kodicilu stal nový samostatný typ všeobecného pořízení na případ smrti, který se obsahově podobal testamentu.

1.2 Dědění ve středověku V období středověku, zejm. v době předhusitské, nebylo v českých zemích dědické právo příliš rozvinuto, např. dědění podle testamentu se v českých zemích neuplatňovalo vůbec. Teprve pod vlivem kanonického práva začalo docházet k rozvoji dědění podle testamentu, přičemž se však rozlišovalo mezi děděním věcí movitých a věcí nemovitých; dále však také záleželo na tom, zda šlo o svobodné statky, lenní majetek, pozemky poddaných, nebo rodový šlechtický majetek, který podléhal tzv. fideikomisu.13 Římský pojem universální sukcese nebyl akceptován, přičemž se v tomto ohledu odlišovalo právo městské, kde se vývojem (vlivem římského práva přes právo německé) dospělo k sjednocení celé pozůstalosti.14 V této době došlo k úpravě převzetí dědictví za součinnosti úředníka. V tomto období došlo k vydání tzv. „Obnoveného zřízení zemského,“ které platilo mezi významné prameny našeho práva a které bylo jakousi ústavou vydanou pro Čechy v r. 1627 a pro Moravské markrabství v r. 1628. Tato ústava stvrzovala, že české země budou podřízeny habsburskému absolutismu. Obnovené zřízení zemské odstranilo rozdíly mezi dědici nedílnými a oddělenými a zavedlo nové dědické právo tzv. ad intestato, které se uplatňovalo v případech, kdy ten, kdo zemřel, nezanechal závěť a podle kterého se dědici rozdělovali do pěti tříd (ordines). V první třídě nastupovali descendenti, ve druhé třídě ascendenti, ve třetí třídě příbuzní poboční, ve čtvrté třídě manželé mezi sebou a v páté třídě královská komora. Ženám mohlo podle zemského práva připadnout dědictví nemovitostí teprve tehdy, když neexistovali žádní oprávnění mužští potomci. Takto upravená dědická práva žen byla zavedena již v r. 1189 - od vydání Statutu Konráda Oty, od kdy dcery mohly dědit v případě,

13Fideikomis

- neformální odkaz, který ve šlechtických rodech sloužil k zabránění rozdrobení panství.

14SCHELLEOVÁ,

I. a kol. Dědictví a dědické právo – Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 12. ISBN

978-802-5116-593.

13

že zůstavitel nezanechal syny.15 To tedy znamenalo, že synové zůstavitele měli přednost před dcerami. Podobně neměla dědické právo vůči majetku zemřelého muže ani jeho manželka, v případě, že její majetková práva byla zajišťována z titulu institutu tzv. vdovského věna.16 1.2.1

Odúmrť

Odúmrť (latinsky caducum) chápeme jako zůstavitelův majetek, kterému chybí dědic, tzn. nemá žádného dědice. V období středověku v případě, že někdo zemřel, bez mužských potomkům, jeho dědictví následně připadlo panovníkovi a ten si takto nárokoval odúmrtní právo. Odúmrť v první řadě připadala českému panovníkovi, jako jeho tzv. regální právo, neboť panovník byl majitelem veškeré neosazené půdy. Odúmrť poddaných připadala vrchnosti. Odúmrtní právo měly také kláštery, nemocnice, chudobince a sirotčince k pozůstalosti osob, které u nich zemřely a neměly žádné dědice.17 1.2.2

Darování pro případ smrti

Darováním pro případ smrti se ve středověku rozuměla zbožná darování (záduší), které zůstavitel poskytl kostelu, aby spasil svou duši, přitom se však nejednalo o poslední pořízení v pravém slova smyslu, ale o jednání mezi živými, s účinky pro případ smrti. Darování pro případ smrti se zpravidla uskutečňovalo převodem vlastnického práva, přičemž se jednalo o dvoustranný právní úkon, proto nemohl být tento úkon odvolán jednostranně. Jeho konečnou úpravu obsahovalo až justiniánské právo a jako jednoznačnou výhodu tohoto institutu lze označit jeho nezávislost na dědické posloupnosti. 1.2.3

Testament – kšaft

Testament byl právním úkonem, kterým zůstavitel pořizoval o svém majetku a jehož účinky nastávaly až po smrti zůstavitele. V českém zemském právu bylo dosti ztížené činit poslední pořízení, neboť kdo neměl tzv. nedílné příbuzné, mohl o svém majetku pořizovat (kšaftovat) jen tzv. mocným listem, k němuž musel dát souhlas král. Od 16. století se mohlo volně pořizovat závětí, pokud šlo o movité věci. Teprve až „Obnovené zřízení zemské“ zakotvilo

15SCHELLEOVÁ,


978-802-5116-593. 16

MALÝ, K. České právo v minulosti – Orac, s.r.o. 1995, vydání první, s. 107. ISBN 80-85903-01-6.

17

SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo – Computer Press, a.s., 2007, vydání první, s. 14. ISBN

978-802-5116-593.

14

testovací svobodu a mocné listy už nebyly potřebné.18 Zpočátku měli výhodu volného kšaftování jen měšťané těch měst, jimž to král povolil v městském privilegiu, od roku 1372 pak měla toto právo všechna královská města.19 Podle městského práva byla vyžadována při písemném i ústním testamentu přítomnost dvou svědků. Písemné testamenty se opatřovaly pečetí zůstavitele; tyto pečetě potom ověřovaly podpisy osob, které byly přítomny sepsání kšaftu. Závěť, která byla v městském právu označovaná jako kšaft, mohla mít formu písemnou i ústní, v ústní formě pak bylo vyžadováno svědectví důvěryhodných osob. Kšaftovat nemohli lidé zbavení právní způsobilosti (duševně choří), nedospělí (muži do 18 let, dívky do 15 let), přičemž u žen se nabývalo zletilosti i provdáním, dále dospělí, pokud byli v moci svého otce, poddaní mohli kšaftovat jen se souhlasem svých vrchností.20 Testovací svoboda se v městském právu rozvinula rychleji, než v právu zemském, přičemž bylo umožněno vydědit potomky z několika předem stanovených důvodů (např. zlé zacházení s rodiči apod.) Konkrétně jsem se pokusila vyhledat materiály, které popisují situaci ve městě Brně; brněnské právo si bralo vzor z římského práva. Závěť se dříve nazývala testament. Dle brněnského městského práva byla dovolena jakákoliv forma, která byla spojena především se svědectvím. Na významu získal testátor (zůstavitel), který uměl psát a napsal si sám závěť, kterou opatřil vlastní pečetí a vlastním podpisem. Zajistil si svědky, kteří si přečetli závěť a po přečtení na důkaz toho, že znají obsah závěti, přiložili i své pečetě. Nejrozšířenější formy testamentu byly naopak další dvě, především to byl postup, kdy testátor před povolanými svědky a případně i dalšími lidmi svůj testament hlasitě přednášel a přítomný písař, ať již jeho vlastní či cizí, o tom poté sepsal listinu, kterou zpečetil testátor i povolaní svědci. Stále více se množily případy, kdy se testament zřizoval před městskou radou, resp. před jejími zástupci.21 V pozdějším období vznikly zvláštní knihy pro testamenty, do kterých se zakládaly originály testamentu na radnici, podobně jako je na matrice třeba kniha úmrtí.

18SCHELLEOVÁ,


978-802-5116-593. 19SCHELLEOVÁ,


978-802-5116-593. 20MALÝ,

Karel. – České právo v minulosti, 1. vyd. Praha: Orac, s.r.o., 1995, s. 108. ISBN 80-85903-01-6.

21

FLODR Miroslav - Brněnské městské právo: zakladatelské období (-1359), vyd. 1. Brno: Matice moravská,

2001.s. 287. ISBN 80-86488-00-4.

15

České zemské právo vyžadovalo u písemného kšaftu dva až tři zachovalé svědky. U testamentu, který se přímo vkládal do zemských desek, nemusely být svědci. Ústní kšafty byly výjimkou a bylo jimi možno pořídit jen o movitostech. „Obnovené zřízení zemské“ mělo ustálenou formu třech až pěti svědků. Až do přijetí „Obnoveného zřízení zemského“ nebylo vůbec možné volně měnit nebo zrušit platný testament. Zemské právo umožňovalo zrušení starého testamentu novým jenom tehdy, když si zůstavitel při sepsání prvního testamentu vyhradil právo zrušit jej pozdějším testamentem; testovací svoboda pak byla zakotvena teprve až „Obnoveným zřízením zemským.“

16

1.3 Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 tzv. Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie, byl účinný od 1. ledna 1812. Tímto předpisem byla zrušena starší právní úprava; tento předpis byl dobře právnicky propracovaný, o čemž svědčí i skutečnost, že na našem území zůstal v platnosti až do roku 1950. Podle tohoto zákona se dědictví nenabývalo okamžikem smrti zůstavitele, jako je tomu dnes, nýbrž majetek zanechaný zůstavitelem se stal tzv. ležící pozůstalostí.22 Jednalo se o samostatný majetkový soubor tzv. sui generis, právně nedělitelný celek, a to v tom smyslu, že zahrnoval veškerý majetek, tedy majetek dědicům známý, o kterém se jedná, i majetek, který se objeví v budoucnu.23 Všeobecný občanský zákoník rozeznával tři dědické tituly: dědická smlouva, kterou mohli uzavřít pouze manželé; závěť, v níž musel být ustanoven dědic (v případě, že závěť obsahovala ještě další ujednání, jednalo se o tzv. kodicil (dovětek); zákon, který se uplatnil až tehdy, pokud k dědění nedošlo z žádného z předešlých dědických titulů tedy podle dědické smlouvy nebo závěti.

22


978-802-5116-593. 23

BÍLEK, P. , ŠEŠINA, M.: Dědické právo v předpisech let 1925 – 2001, Zákony s poznámkami, Praha, C. H.

Beck 2001,s. 3. ISBN 80-7179-590-9.

17

Všeobecný zákoník připouštěl následující formy závěti: závěť napsanou vlastní rukou zůstavitele; závěť napsanou jinou osobou, podepsanou zůstavitelem a třemi svědky; ústní závěť mimosoudní; písemnou nebo ústní závěť, učiněnou před soudem; závěť ve formě notářského spisu a společnou závěť manželů.24 Všeobecný občanský zákoník věnoval dědickému právu poměrně velkou pozornost (cca 293 paragrafů), na rozdíl od následujícího období, kdy občanský zákoník z roku 195025 právní úpravu dědického práva podstatným způsobem zestručnil. Právní úprava dědění obsažená v občanském zákoníku z r. 1950 byla plně poplatná tehdejšímu režimu, jehož cílem bylo mimo jiné i maximální potlačení soukromého vlastnictví.26

24


978-802-5116-593. 25

Zákon č. 141/1950 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

26


978-802-5116-593.

18

2 Současná právní úprava dědění – obecná část 2.1 Základní ustanovení Zatím posledním občanským zákoníkem, platným na našem území, byl ještě donedávna (tedy do 31.12.2013) občanský zákoník z roku 1964,27 který prošel řadou novelizací. Zákoník z roku 1964, který byl několikrát novelizován, vycházel z poměrů šedesátých let a byl dosti zastaralý. Právní úprava obsažená v občanském zákoníku z roku 1964 především zúžila okruh osob považovaných za neopomenutelné dědice tak, že dále jimi byli jen potomci zůstavitele. Pokud jde o výši neopomenutelného podílu, původně bylo v ustanovení § 479 stanoveno, že nezletilým potomkům se musí dostat alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich dědického podílu ze zákona. Před r. 1950 bylo dědické právo upraveno tzv. institutem ležící pozůstalosti (tzn., že po smrti zůstavitele se na pozůstalost díváme až do soudního rozhodnutí jako na majetek patřící stále zůstaviteli). „Socialistický“ občanský zákoník z r. 1950, který na našem území platil od 1. ledna 1951, ve svém ustanovení § 551 stanovil, že „závěť je neplatná potud, pokud pořizovatel nezůstavil svým nezletilým potomkům tolik, kolik činí cena celého jejich zákonného podílu, anebo pokud nezůstavil jiným svým potomků nebo tomu z rodičů anebo ze starých rodičů, který je v době zůstavitelova úmrtí v nouzi a už práce neschopný, tolik, kolik činí cena tří čtvrtin podílu, který by jim náležel podle ustanovení o dědění ze zákona.“ Na rozdíl od práva dříve platného se skutečně jednalo o zákonné dědice zůstavitele, povolané i proti znění jeho závěti přímo k dědění, nikoli o pouhé věřitele dědiců ze závěti.28 Také občanský zákoník z r. 1964 vyloučil z našeho dědického práva institut dědické smlouvy, právní úprava převzala základní principy dědění dle zákona č. 141/1950 Sb., zejména zásadu nabývání dědictví dnem úmrtí zůstavitele.

27

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

28

HOLUB, R. a kol.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Praha, Orbis 1957,s. 182.

19

Z hlediska testovací svobody pořizovatele došlo k těmto výrazným změnám: byl zrušen institut smluvního zřeknutí se dědictví, byly omezeny formy závěti a byl zrušen institut vydědění.29 Institut vydědění, který znamenal odejmutí potomku právo dědit za stanovených zákonných důvodů, byl znovu obnoven až novelizací občanského zákoníku, konkrétně pak zákonem č. 131/1982 Sb. Až vydáním zákona č. 509/1991, který novelizoval občanský zákoník z r. 1964, který odpovídal současným demokratickým změnám ve společnosti, byla znovu zavedena závěť alografní v obecné podobě a alografní závěť pro osoby, které mají smyslovou vadu a nemohou samy takovouto závěť sepsat. Dále bylo připuštěno, že mohl závěť pořídit i nezletilec, který dovršil 15. rok věku, a to závěť ve formě notářského zápisu. Jedna z posledních významných novel občanského zákoníku, která měla vazbu k dědickému právu, byla provedena zákonem č. 554/2004 Sb. Touto novelou se mimo jiné umožnilo pořizovateli ustanovit správce dědictví ke správě majetku patřícího do dědictví pro dobu od smrti zůstavitele do skončení dědického řízení, a to listinou o ustanovení správce dědictví, která musela mít formu notářského zápisu.30 Notářským zápisem se rozumí pro účely dědického práva listina, kterou vyhotovuje zpravidla notář a má charakter veřejné listiny.

29

BÍLEK, P., ŠEŠINA, M.: Dědické právo v předpisech let 1925 – 2001, Zákony s poznámkami, Praha, C.H.

Beck 2001, s. 123. ISBN 80-7179-590-9. 30


978-802-5116-593.

20

Nový občanský zákoník31 vstoupil v účinnost dne 1.1.2014. Nový občanský zákoník (dále též „NOZ“) je velice obsáhlou normou, kterou se autoři pokusili kodifikovat rozsáhlou oblast soukromého práva. NOZ se skládá z 5 částí: 1. část - Obecná část 2. část - Rodinné právo 3. část - Absolutní majetková práva 4. část - Relativní majetková práva 5. část - Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Po mnohaletých přípravách dokončilo ministerstvo spravedlnosti práce na novém občanském zákoníku, který byl přes jeho určitou kritiku a velké obavy z důsledků jeho aplikace v praktickém životě, nakonec zákonodárným sborem České republiky přijat a stal se součástí našeho právního řádu. Tento nový občanský zákoník reaguje především na potřeby v soukromém právu, zejména na rozsáhlé společenské změny, kterými Česká republika prošla. Dne 20.2.2012 podepsal nový občanský zákoník prezident republiky, dne 22.3.2012 vyšel nový občanský zákoník v částce 33 Sbírky zákonů pod č. 89/2012 Sb. NOZ doprovází též zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, tzv. zákon o obchodních korporacích (nahrazující korporační část dosavadního obchodního zákoníku)32. Započetí prací na novém občanském zákoníku a na rekodifikaci (změna kodexu, přijetí nové právní úpravy) soukromého práva začala v roce 2000 z pověření tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Otakara Motejla. V roce 2001 se začalo pracovat na zákonné regulaci obchodních korporací. Dědické právo upravené v novém občanském zákoníku spadá do absolutních majetkových práv a je upraveno v části třetí, v hlavě III., přičemž klade důraz na demokracii a principy

31

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („NOZ“).

32

Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

21

soukromého práva v Evropě. Nová právní úprava vychází ze zásad dědického práva - jedná se o dvě nejvýznamnější zásady, a to: - zásada uchování hodnot (tato zásada upravuje zachování hodnot z generace na generaci) a - zásada přechodu majetku děděním na jednotlivce (obecně se týká vlastního majetku a rodiny). Dále se můžeme v úpravě dalších ustanovení NOZ setkat se zásadou rovnosti, univerzální sukcese, volnosti dědice dědictví přijmout či odmítnout a zásadou principu ingerence veřejné moci při nabytí dědictví. NOZ věnuje dědickému právu 245 paragrafů; konkrétně je úprava dědického práva obsažena v § 1475 až § 1720 NOZ. NOZ z původní právní úpravy nepřejal ustanovení o zániku subjektivních práv a povinností týkajících se osoby dlužníka nebo věřitele. Nový občanský zákoník posiluje pozici věřitelů tím, že dochází k úhradě dluhů v plném rozsahu a také dochází k přechodu povinností. I nad rozsah nabytého dědictví musí dědic uhradit zůstavitelovy dluhy, příp. ze svého majetku. Vzhledem k tomu, že v určitých případech není vhodné, aby dědic hradil dluhy nad rozsah nabytého majetku, připouští NOZ ochranu spočívající v úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti. V současnosti je podle stávající právní úpravy předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přihlásit; dědicové však většinou nepřiznají veškerý majetek a dochází tak, ke zkrácení práv věřitelů a dědicům za toto jednání nehrozí v podstatě žádná sankce. „Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl“ (§1675 NOZ). „Kdo si nevyhradil soupis pozůstalosti, nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně“33 V nové úpravě občanského zákoníku je počítáno s rozšířením dědických titulů o dědickou smlouvu (což je dohoda, mezi tím, po kom se bude dědit a budoucími dědici); vychází se z úpravy v kontinentální Evropě.

33

http://obcanskyzakonik.justice.cz

22

Původní právní úprava znala pouze dva dědické tituly, a to závěť a zákon, NOZ však dědické tituly rozšířil, neboť nově jsou dle ust. § 1476 NOZ za dědické tituly považovány: dědická smlouva závěť zákon (resp. zákonná dědická posloupnost dle jednotlivých dědických tříd). Dědická smlouva je novou možností pro osoby pořídit si ji pro případ smrti; co do právní síly je dědická smlouva nejsilnější dědický titul. Zbylé dva dědické tituly zůstávají zachovány, ale dochází k posílení poslední vůle zůstavitele, a proto je závěť více preferována před děděním ze zákona, k němuž by mělo dojít pouze ve výjimečných případech. Nová právní úprava zachovává stávající formy závětí, s převažující kontinentální právní úpravou zavádí i možnost pořídit dále závěť s tzv. úlevami. Tato nová forma závěti, tzv. privilegovaná závěť je určena pro osoby, které se díky nečekané události, např. živelná pohroma, válka apod. nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. Nový občanský zákoník zná tyto druhy závětí: závěť ústní před třemi svědky závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla závěť pořízená ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR. Ten, kdo působil při pořízení závěti jako svědek, má povinnost zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost. Poruší-li tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím způsobil.34 NOZ zavádí nový institut – tzv. ODKAZ. Odkazem zůstavitel stanoví, že konkrétní osoba získá nějakou věc z jeho dědictví a nemusí se účastnit dědického řízení. Odkaz je novinkou,

34

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/zavet.html

23

kterou ten, kdo zemře, může část majetku určit mimo dědické řízení (např. by se mohlo jednat o sbírku drahých obrazů, které svěří zůstavitel např. muzeu, apod.). Nově také NOZ zavádí šest dědických skupin namísto původních čtyř (viz dále). Dědic se také může dědictví vzdát, např. pokud se tak v rodině po smrti zůstavitele domluvili, a to kupř. ve prospěch druhého dědice a dále se může dědictví zřeknout předem, tedy před smrtí zůstavitele, což nebylo podle původní úpravy možné, neboť dědic buď musel dědictví přijmout nebo „en bloc“ kompletně odmítnout. NOZ hovoří také o tzv. povinném dílu nepominutelných dědiců, kterými se rozumí děti zůstavitele, nebo jejich potomci (dříve neopomenutelný dědic), přičemž zletilý nepominutelný dědic má právo na jednu čtvrtinu zákonného podílu a nezletilý nepominutelný dědic má právo na tři čtvrtiny zákonného podílu. Změny v koncepci právní úpravy Přechod majetkových poměrů zůstavitele na ostatní osoby je upraven odlišně od původního režimu, větší důraz je kladen na vůli zůstavitele a na návrat institutů jako je odkaz a zřeknutí se dědického práva, které dosavadní právní úprava vůbec nepřipouštěla. Dědicem i odkazovníkem dle italských dědických vzorů může být i právnická osoba, která vznikne od smrti zůstavitele do jednoho roku, mohou to být i jiné právnické osoby. Naše současná právní úprava považuje takové povolání za dědice za neplatné. Dědický nápad - před rokem 1950 bylo dědické právo u nás postaveno na institutu tzv. ležící pozůstalosti (latinsky hereditas iaceus). Znamenalo to, že majetek náležel zemřelému zůstaviteli, vlastnické právo ke zděděnému majetku nabyl dědic až soudním rozhodnutím. Nově však již smrtí zůstavitele vzniká dědické právo a dědic tímto okamžikem dědictví nabývá, což je důležité proto, aby tím bylo zamezeno zcizení dědictví. Dědic může dědictví odmítnout s tím, že dědictví nenabude, ale častější jsou situace, že dědic dědictví přijímá. Dědická nezpůsobilost je upravena ve všech evropských kodifikacích. Dědická nezpůsobilost se týká osoby, která se dopustila činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, přičemž se toto ustanovení vztahuje ještě na předky a potomky. Dědická nezpůsobilost nastává také tehdy, když se dědic dopustí zavrženíhodného činu proti zůstavitelově vůli. Manžel jako zákonný dědic nedědí, jestliže se dopustil vůči zůstaviteli domácího násilí a také v případě, kdy zůstavitel dal návrh na rozvod manželství z důvodu domácího násilí. 24

V případě domácího násilí se použije zvláštní ustanovení vázané na podmínku, že zůstavitel z tohoto důvodu navrhl rozvod manželství a že příslušné řízení v den zůstavitelovy smrti trvá.35 Vyloučení dědice pro dědickou nezpůsobilost se týká všech osob, které přicházejí v úvahu dle zákonných předpokladů, avšak vydědění je upraveno odlišně, neboť vydědit je možné pouze nepominutelné dědice, a to pouze ze zákonem přesně stanovených důvodů (viz níže), přičemž se předpokládá aktivní projev vůle zůstavitele, kterému musí být důvody vydědění známy. Zřeknutí se dědického práva - předem se lze zřeknout dědictví smlouvou uzavřenou se zůstavitelem. Pokud se nepominutelný dědic zříká práva na povinný díl, práva na dědický podíl se nezříká a dle zákonné posloupnosti nastoupí jako běžný dědic. Dědického práva se lze zříci zcela nebo zčásti (např. k nějaké konkrétní věci), přičemž zřeknutí nelze chápat jako darování nebo jako převod. Dále je možné, že se dědic bude chtít zříci dědického práva ve prospěch konkrétní osoby. Odmítnutí dědictví - uplatňuje se zde zásada volnosti rozhodnutí dědice dědictví přijmout či odmítnout. Ten, kdo ví, že nabude dědické právo, musí nejprve zvážit, zda je chce nabýt nebo nechce. Odmítnutí dědictví lze učinit ve stanovené jednoměsíční lhůtě, nebo ve lhůtě prodloužené jen soudem. Dědic přitom neodmítá jen práva, ale též povinnosti. Ten, kdo dědictví neodmítne, stává se právním nástupcem zůstavitele a má jako takový práva, ale i povinnosti. Vzdání se dědictví - vzdát dědictví se lze např. ve prospěch druhého dědice, pokud se dědictví vzdá nepominutelný dědic, tak přichází o právo na povinný díl jak pro sebe, tak i pro své potomky tzn. že, ani potomci následně nebudou mít právo na povinný díl. Zvláštním případem je také situace, kdy se dědic může vzdát dědictví také ve prospěch několika dědiců; jeho dědický podíl se pak rozdělí poměrně tak, aby to odpovídalo projevům vůle všech zúčastněných. Pokud se dědic chce dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice, v žádném případě se to nesmí týkat třetích osob a jejich práv.

35

ELIÁŠ K. a kolektiv, 2012: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, vydalo

nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s. 606. ISBN 978-80-7208-922-2.

25

2.2 Pořízení pro případ smrti – závěť Závětí zůstavitel zůstavuje část svého majetku a závěť jakožto právní jednání musí splňovat obecné požadavky. Musí tu být tedy pravá a vážná vůle prostá omylu, projevená určitě a srozumitelně.36 Poslední vůle je takovým projevem vůle, který by měl být učiněn s rozvahou a bez naléhání jiných osob, měla by být sepsána v řádné formě, tak, aby vyhovovala zákonným požadavkům. Osoba, která sepisuje závěť formou veřejné listiny má povinnost zjistit, zda je závěť učiněna po zralé úvaze a bez jakéhokoliv donucení. Dle nové právní úpravy obsažené v NOZ může zůstavitel v poslední vůli stanovit též různé podmínky či vedlejší doložky, které v předchozí úpravě připuštěny nebyly. Dovětek - pořizovat se dá také dovětkem, který je podobný jako závěť. V dovětku lze nařídit odkaz, stanovit podmínku nebo doložit čas, dovětkem však nejsou povoláváni dědicové k otevření závěti. Závěť a dědická smlouva mají přednost před zákonnou posloupností, dědická smlouva oproti závěti má větší právní sílu. Zákon zde pamatuje na práva nepominutelných dědiců, především je omezena volnost zůstavitele. Nepominutelný dědic má právo na povinný díl vůči dědici ze závěti. Připadnutí pozůstalosti dědicům - jestliže je uveden v závěti jediný dědic, pak celá pozůstalost připadne jemu. V případě, že zůstavitel nevyměří závětním dědicům podíly, pak budou mít stejný podíl na pozůstalosti. Zůstavitel však může několika závětním dědicům zůstavit jen část pozůstalosti tím, že každému z nich vyměří takové dědické podíly, že část pozůstalosti dědické právo závětních dědiců pokrývat nebude.37 Zbytek pozůstalosti v tomto případě připadne na dědice ze zákona. K závěti lze dědice povolávat dvojím způsobem, a to buď s určením podílů (latinsky cum partibus), anebo bez určení podílů (latinsky sine partibus), a to rovným dílem.

36


nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s. 615. ISBN 978-80-7208-922-2. 37



26

Uvolněný podíl - řeší situaci v případě, že některý závětní dědic nebude dědit. Když se zůstavitel rozhodne v závěti určit dědicům podíly, pro případ, že by se podíl u závětního dědice uvolnil, přejde na dědice ze zákona. Náhradnictví - účelem obecného náhradnictví je určit, kdo bude dědit v případě, že se povolaný dědic nedožije zůstavitelovy smrti, či pro případ, že se jí dožije, ale nebude s to dědit pro nezpůsobilost, anebo když dědictví odmítne.38 Jedná se o závazek dědice přenechat dědictví jiné osobě, nástupci. Jen zůstavitel určí v posledním pořízení, kdo nastoupí v první řadě, když nebude dědic dědit. Náhradník může být jeden nebo jich může být i více. Povolán je ten, který je z náhradníků v nejbližší řadě. Náhradnictví zaniká v okamžiku, kdy vznikne právo na dědictví konkrétnímu dědici. Pořizovací nezpůsobilost - pořídit závěť nemohou osoby, které jsou nesvéprávné. Lidé, kteří jsou omezeni ve svéprávnosti, mohou sepsat závěť pouze formou veřejné listiny; je přesně popsán postup, jaká forma je nutná pro částečně nesvéprávné osoby a také pro nedostatek věku. Rozhodující však musí být věcná stránka, a proto by mělo být o závěti (posledním pořízení) pořízeno v běžném zdravotním stavu. Velký rozdíl je samozřejmě také v platnosti závěti a popření závěti v běžném tvrzení, že zůstavitel byl zdráv a mohl závěť pořídit v dobrém zdravotním stavu. Kdo popírá platnost závěti, musí dokázat, že k pořízení závěti chyběla plná vůle zůstavitele. Neplatnost závěti může způsobit např. nějaký důležitý omyl, chyba v některém z ustanovení, pokud se chyba týká celé závěti, potom je závěť zcela neplatná (ale např. zůstavitelovo přepsání ještě nevykazuje známky omylu, nebo neplatnosti závěti.) Forma závěti – k platnosti závěti, je třeba, aby byla vždy dodržena předepsaná forma. U závětí se rozlišují dvě formy, a to závěti pořizované veřejnou formou a závěti pořizované soukromou formou. Závěť pořizovaná soukromou formou - dále se rozlišuje závěť psaná vlastní rukou (holografická) a závěť vlastní rukou nenapsaná (alografická).

38



27

Holografická závěť, jíž pořizuje ten, kdo chce závěť pořídit sám a beze svědků, musí být pořízena ve formě listiny, která je celá napsaná vlastní rukou zůstavitele a je také nutné, aby byla od zůstavitele vlastní rukou podepsána. Pokud zůstavitel závěť vlastní rukou nepsal (alografická závěť), ale psala ji jiná osoba, je nutné, aby ji zůstavitel před dvěma svědky podepsal, a před těmito dvěma svědky musí prohlásit, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. U nevidomého zůstavitele musí být závěť přečtena svědkem, který nepsal závěť a vůle je projevena před třemi přítomnými svědky přímo v listině. U smyslového postižení zůstavitele je třeba, aby poslední vůli zůstavitel projevil před třemi přítomnými svědky a obsah listiny byl tlumočen „ zvláštním způsobem dorozumívání,“39 kterým se rozumí dorozumívací prostředky neslyšících a hluchoslepých osob. Všichni svědci musí ovládat dorozumívací řeč a zůstavitel před nimi stvrdí platnost posledního pořízení. Závěť pořízená veřejnou formou (veřejnou listinou) - formou je notářský zápis veřejné listiny. Nesvéprávní lidé můžou pořídit závěť jen ve formě veřejné listiny. Notář by se měl přesvědčit především o vůli zůstavitele. Co se týče svědků, tak ti potvrzují totožnost osoby zůstavitele, který sepsal závěť, vůbec by neměli manipulovat s poslední vůlí zůstavitele. Svědkem je tedy osoba, která nemá zájem na obsahu konkrétního prohlášení a osoba, která chápe a ovládá jazyk, v němž je prohlášení stvrzeno. Všichni svědci pak podepisují prohlášení. Svědčit není způsobilý např. dědic, odkazovník či osoba blízká. Tyto osoby mohou svědčit, když vlastní rukou zůstavitel sepíše část závěti, ve které konkrétní osobu povolává za dědice, toto se nepřipouští u veřejné závěti. Při sepisování závěti se hovoří také o dalších účastnících, k nimž se řadí např. pisatelé, předčitatelé, tlumočníci. Úlevy při pořizování závěti - nová právní úprava zachovává stávající formy závětí s převažující kontinentální právní úpravou. Zavádí i možnost pořídit tzv. privilegovanou závěť, která je určena pro osoby, které se díky nečekané události např. živelná pohroma, válka apod. nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti.

39



28

Nový občanský zákoník upravuje tyto druhy závětí: závěť ústní před 3 svědky (omezená platnost závěti na dva týdny) závěť zaznamenaná starostou obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá (omezená platnost závěti na 3 měsíce) závěť pořízená na palubě námořního plavidla, letadla, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR (omezená platnost závěti na 3 měsíce). Závěť s úlevami je méně formální než v obvyklých případech pořízení závěti, např. nemusí být u sepisování závěti přítomni všichni svědci, nevyžaduje se plná svéprávnost apod. Zejména, u privilegovaných závětí je však vyžadováno časové omezení jejich platnosti. V případě, že svědkové nepořídí záznam o vůli zůstavitele, pak se bude postupovat v dědictví na základě soudního protokolu a budou vyslechnuti svědci. Tato úprava má zvláštní praktický význam zvláště v souvislosti s českými vojenskými misemi v zahraničí, jichž se v současné době účastní několik set osob, zpravidla mladých lidí, z nichž většina při odjezdu sotva myslí na smrt a pořizuje závěti, rovněž vojenské závěti se navrhuje přiznat vlastnost veřejné listiny.40 K urovnání dědických záležitostí zákon povolává určitou osobu - vykonavatele závěti a tento vykonavatel přispěje k plnění poslední vůle, stará se o pozůstalost do doby, než rozhodne soud, pokud už se o ni nestará ve zvláštních případech správce pozůstalosti. Zůstavitel může v poslední vůli pověřit osobu, která je mu blízká a které naprosto důvěřuje, aby dohlédla na splnění závěti jako její vykonavatel. Podle NOZ se však již nejedná o správce dědictví, ale o správce pozůstalosti, tzn., že zájem o řádnou správu pozůstalosti by měl být nejen na straně dědiců, ale také ostatních subjektů, jako jsou věřitelé a odkazovníci, neboť se jedná de facto o majetkoprávní řízení. Zrušení závěti - může nastat pořízením nové závěti a odvoláním závěti, a to jednak mlčky, (zničením listiny) anebo výslovně, (tím se má závěť za odvolanou). V případě, že byla závěť založena v úschově, může si zůstavitel vyžádat vydání závěti a toto nemá právní následky.

40



29

2.3 Dědická smlouva Dědická smlouva patří mezi zvláštní instituty dědického práva, v evropských zemích jako je Německo, Rakousko, Francie a Švýcarsko, je již dědická smlouva používána. Dědická smlouva může být uzavřena ve formě notářského zápisu a současně veřejné listiny; pokud by nebyla takto sepsána, nahlíželo by se na ni jako na závěť. Nový občanský zákoník uvádí, že dědická smlouva má tzv. smíšenou povahu závěti a smlouvy. Dědická smlouva je tedy (co do síly) nejsilnějším dědickým titulem. V našem právu byla dědická smlouva účinná jen do roku 1950, později byla z občanského zákoníku vypuštěna. Pořizovací způsobilost a současně způsobilost smluvně se zavázat musí mít ten, kdo chce uzavřít platnou dědickou smlouvu. Platí zde, že smlouvu může uzavřít jen osoba plně svéprávná, tzn., že nesmí být uzavřena někým, kdo je mladší osmnácti let a tím, kdo je omezen ve svéprávnosti. Závažnost právních účinků dědické smlouvy vedla k návrhu standardního omezení, že dědickou smlouvu mohou strany uzavřít jen osobně, tedy stejně jako u závěti nikoli zástupcem.41 Dle ust. §1582 NOZ může zůstavitel dědickou smlouvou druhou smluvní stranu nebo třetí osobu povolat za dědice nebo odkazovníka, přičemž to druhá strana musí přijmout. Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti; nejméně čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, tak aby o ní mohl zůstavitel pořídit závětí, příp. by mohla nastat dědická posloupnost ze zákona. Z dědické smlouvy vzniká právo na dědictví a také majetkoprávní důsledky a jako takové předpokládá smrt zůstavitele a smluvnímu dědici po zůstavitelově smrti připadne jen to, co zbude z jeho majetku. Zůstavitel může za svého života nakládat o svém majetku libovolně a nelze mu v tom bránit, je to jeho vůle a ještě za života může se zákonnými dědici uzavřít smlouvu, kterou se dědicové např. dědictví zřeknou. Ve smlouvě budou uplatněny podmínky smluvní povahy jako v právních jednáních. Dědická smlouva povolává za dědice jen smluvní strany.

41



30

2.4 Zákon – zákonná dědická posloupnost Zákonná posloupnost nastane tehdy, když se nedědí ani podle dědické smlouvy ani podle závěti. V případě, že jsou v pořízení pro případ smrti uvedena další nařízení, dědicové dle zákona by je měli splnit. Když není zákonný dědic, pak jsou stanoveni k dědění odkazovníci. Jsou-li jen odkazovníci a nenastoupí-li žádný dědic, neodkázaný majetek se rozdělí podle hodnoty odkazů. Odkazovníci jsou dědicové vůči tomuto majetku. Nedědí-li nikdo, potom připadá pozůstalost v nejzazším případě státu jako odúmrť.

31

Dědění podle zákona – zákonná posloupnost NOZ nově hovoří o dědických třídách, přičemž původní čtyři tzv. dědické skupiny rozšířil na šest tzv. dědických tříd: 1. třída - manžel a děti stejným dílem 2. třída - manžel a rodiče zůstavitele, a osoby žijící v jedné domácnosti (rovný díl, ale manželovi připadne alespoň ½) 3. třída - sourozenci a osoby žijící v jedné domácnosti rovným dílem 4. třída - prarodiče zůstavitele 5. třída - prarodiče rodičů zůstavitele 6. třída - děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele. NOZ zachoval institut tzv. nepominutelných dědiců (§ 1642 a násl. NOZ), což jsou děti zůstavitele a potomci jejich dětí, přičemž u nezletilého činí tzv. povinný podíl tři čtvrtiny zákonného dědického podílu a u zletilého je to alespoň čtvrtina zákonného podílu. Nepominutelný dědic může odmítnout dědictví a zažádat o vyplacení povinného dílu. Vydědění - vydědit lze nepominutelné dědice a tímto aktem je jim odebráno právo na povinný díl. Dle § 1646 NOZ jsou dány 4 konkrétní důvody, kdy lze nepominutelné dědice vydědit: dědic neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi (např. v nemoci, ve stáří nebo v jiném závažném případě) dědic o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl dědic byl odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze dědic vede trvale nezřízený život. Právo na povinný díl - právo na povinný díl má nepominutelný dědic, kterému nebylo v závěti nic ponecháno a přitom nebyl ani platně vyděděn; taková osoba se pak nestává dědicem, ale věřitelem dědiců. Je vypočítána čistá hodnota pozůstalosti a k tomu se připočítá to, co dědic již získal. Ze skutečného základu se vypočítá povinný díl a porovná se s tím, co již dědic přímo obdržel.

32

2.5 Odkaz Do dědického práva se navrací institut odkazu. Odkazovníku se přikazuje, aby vydal věc třetí osobě z vlastního majetku nebo z pozůstalosti, zákon pamatuje také na to, aby čtvrtina dědictví nebyla zatížena odkazy. Nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, zatímco právo na odkaz uplatňuje odkazovník vůči dědici bez soudní ingerence přímo, odkazem se tudíž odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.42 Právo na odkaz vzniká dnem, kdy zůstavitel zemře. Výhodou odkazu je zrychlení dědického řízení, další výhoda odkazu spočívá v tom, že není povinnost hradit zůstavitelovy dluhy. Odkazu bývá hojně využíváno pro obecně prospěšné účely, jako je charita, nadace, církve, galerie a muzea. Podmínky platného pořízení odkazu jsou buď: dědická smlouva, závěť, dovětek, odkazovník a odkaz (může to být kromě hmotné věci i jiná hodnota). Takovým způsobem jakým se odvolává závěť, může být odvolán i odkaz. Jde o vyvratitelné právní domněnky, tzn., že platí jen tehdy, pokud se neprokáže jiná vůle zůstavitele, např. odvolání odkazu zničením, změnění odkázané věci, apod. Rozlišujeme odkazy věcí určitého druhu, odkaz konkrétní individuálně určené věci, odkaz pohledávky či odkaz dětem a příbuzným. Ustanovit lze také náhradníka podobně jako u dědice.

2.6 Přechod pozůstalosti na dědice Dědic nabývá dědictví při dědění ze zákona smrtí zůstavitele a smrt zůstavitele je předpokladem práva na pozůstalost. Jestliže se však dědí ze závěti či dědické smlouvy, dědické právo se váže na splnění určité podmínky a tudíž dědic může poměrný díl nabýt později. Pravidlem je, že veřejný úřad, který vede matriku, oznámí pozůstalostnímu soudu

42

http://obcanskyzakonik.justice.cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odkaz/

33

úmrtí, k němuž došlo v jeho obvodu, soud pak zahájí pozůstalostní řízení s těmi, o nichž lze mít za to, že jsou dědici.43 Nabytí dědictví – dle ustanovení § 1670 NOZ potvrzuje nabytí dědictví soud, přičemž potvrdí nabytí dědictví pouze osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno. Pokud dědic dědické právo neuplatnil před soudem ve lhůtě, kterou soud stanoví, nezaniká dědici dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží; to platí i o dědickém právu neznámého dědice nebo dědici neznámého pobytu, který byl o svém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět. Jestliže právo na dědictví uplatňuje více osob a tyto si odporují, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží. Výhrada soupisu pozůstalosti - dědic může uplatit své právo na vyhrazení si soupisu pozůstalosti. Je však nutné, aby dědic učinil prohlášení, zda dědictví přijímá s výhradou či bez výhrady. Od vyrozumění o tomto právu je nutno učinit zmiňované prohlášení do jednoho měsíce. Vyhradí-li si v této lhůtě, potom ručí za dluhy jen ve výši soupisu budoucí dědicové. V plné výši ručí dědic za dluhy zůstavitele, pokud by se neudělal soupis pozůstalosti a věřitel by zjistil, že některý majetek nebyl předmětem dědického řízení. Správu pozůstalosti provádí buď vykonavatel závěti, nebo správce pozůstalosti, kterého ustanoví soud anebo si správu pozůstalosti činí samotní dědicové buď přímo, nebo zástupcem. Soupis pozůstalosti - účelem soupisu pozůstalosti je zejm. zjistit pozůstalostní jmění a určit hodnotu majetku v době smrti zůstavitele, ale také zajistit ochranu a právní jistotu některým dědicům, ale též poskytnout věřitelům ochranu nezbytnou pro zajištění jejich práv.44 K soupisu pozůstalosti by se měl vyjádřit i věřitel zůstavitele, ač tento není účastníkem řízení. Pokud jde např. o podnik - závod, který je rodinným majetkem, jen zůstavitel může nařídit, jaké podíly budou dědicové mít. Zůstavitel a současně vlastník svého jmění rozhoduje o celoživotním majetku. Jeho vůle musí být naprosto respektována všemi dědici a zůstavitel

43


nakladatelství Sagit, a.s., 2012, s. 684. ISBN 978-80-7208-922-2. 44



34

může učinit různá opatření jako např. pověřit blízkou osobu ze svého okolí, které věří a tato osoba je pověřena zůstavitelem k rozdělení pozůstalosti. Potvrzení dědictví – dle ust. § 1690 a násl. NOZ soud potvrdí dědictví tomu, kdo dědictví neodmítl a má podle průběhu řízení o dědictví nejlepší dědické právo, a to poté, co je zabezpečeno, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna. Jestliže byl povolán vykonavatel závěti, potvrdí soudu splnění zůstavitelových nařízení; pokud povolán nebyl, prokáží tuto skutečnost soudu dědicové (v případě spornosti rozhodne soud, jak bude důkaz opatřen). Jestliže byly nařízeny odkazy, soud potvrdí dědictví až poté, co mu bude prokázáno, že odkazovníkům byly podány zprávy o odkazu a že splatné odkazy osobám, které nejsou plně svéprávné, právnickým osobám veřejně prospěšným nebo zřízeným ve veřejném zájmu nebo odkazy učiněné za dobročinným a veřejně prospěšným účelem byly splněny a že splnění nesplatných odkazů bylo zajištěno; dále je nutné, aby bylo zajištěno i splnění odkazů neznámým nebo nepřítomným osobám. Pokud je pouze jeden dědic, soud mu potvrdí, že dědictví nabyl, přičemž ve svém potvrzení dědictví uvede, kdo je dědicem, čí pozůstalost nabývá, z jakého důvodu a zda se tak děje s výhradou soupisu, nebo bez ní. Několika dědicům soud potvrdí i dědické podíly ve výši po případném započtení na dědický podíl a po započtení případných odkazů. Při rozdělení pozůstalosti soud rovněž potvrdí, jaké dědictví každý dědic nabyl a z jakého důvodu k rozdělení dědictví dochází. Dle ust. § 1693 NOZ si mohou dědicové před soudem v řízení o dědictví dohodnout, jaká bude výše jejich dědických podílů; soud takovou dohodu schválí, jestliže neodporuje zájmu osoby pod zvláštní ochranou. Jestliže dochází k dědění na základě pořízení pro případ smrti, mohou si dědicové dohodnout jinou výši dědických podílů, než jakou jim zůstavitel vyměřil, pokud to zůstavitel výslovně připustil. Pokud jsou k dědění dědicové povoláváni na základě zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován.

35

3 Současná právní úprava dědění podniku – závodu – zvláštní část 3.1 Pojem podniku – závodu - v civilním právu V této zvláštní části mé bakalářské práce, bych se ráda věnovala úpravě dědění podniku – závodu. Nejprve však bude potřebné osvětlit základní pojmy a pojetí tohoto institutu ve světle nové právní úpravy. Přijetím nové soukromoprávní úpravy, a to nejen nového občanského zákoníku (NOZ), ale též přijetím zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOK“), došlo k mnoha změnám, které velice zásadním způsobem zasáhly oblast soukromoprávních vztahů. Jedna z těchto mnoha změn však dosti citelně zasáhla mnou zvolené a schválené téma bakalářské práce, které hovoří o dědění „podniku,“ neboť terminologie nové právní úpravy soukromého práva upustila od dosud užívaného a v obchodním právu zaběhnutého označení „podnik,“ které je nově (s účinností od 1.1.2014) nahrazeno novým označením, resp. pojmem „závod.“ Nový občanský zákoník, konkrétně pak ustanovení § 502 hovoří o tom, že obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti, přitom se má za to, že závod tvoří vše,co zpravidla slouží k jeho provozu. Pobočkou je dle § 503 NOZ taková část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou; je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný závod. Podnik – závod je považován za věc hromadnou, přičemž není ani věcí movitou ani věcí nemovitou. Podnik – závod však není subjektem obchodněprávních vztahů; jedná se o objekt právních vztahů, na jehož právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním slova smyslu. Pokud někdo zdědí podnik – závod, je proto, aby mohl podnikat pod tou samou obchodní firmou vyžadován souhlas dědiců; obchodní zákoník45 účinný do 31.12.2013 ve svém § 11 uváděl, že kdo zdědil podnik, nebo jej nabyl smlouvou, mohl podnikat pod dosavadní firmou

45

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 11.

36

s nástupnickým dodatkem, jen měl-li k tomu výslovný souhlas zůstavitele, nebo dědiců nebo právního předchůdce. Pokud byla podnikatelem fyzická osoba, která změnila svoje jméno, mohla používat ve firmě i své dřívější jméno s dodatkem obsahujícím nové jméno. Firma právnické osoby pak přecházela na nástupnickou právnickou osobu s podnikem, zanikla-li původní právnická osoba bez likvidace a nástupnická právnická osoba firmu převzala. Bylo–li součástí firmy právnické osoby jméno společníka nebo člena, který přestal být jejím společníkem nebo členem, mohla právnická osoba užívat dále jeho jméno jen s jeho souhlasem. V případě smrti nebo zániku společníka nebo člena se vyžadoval jeho předchozí souhlas, anebo souhlas dědice nebo právního nástupce. V historii od roku 1945 až do roku 1991 převládalo státní zřízení podniků. Po roce 1991 kdy ČSFR přešla k tržní ekonomice, došlo k privatizaci podniků. Privatizace znamenala úplatný nebo bezúplatný převod ze státu na soukromého vlastníka. V dnešní době většina existujících podniků - závodů je v soukromém vlastnictví, stát jako vlastník určitých vybraných korporací vystupuje již jen v omezené míře. Z hlediska evropského práva je pojem podnik definován, podle konkrétního Nařízení komise č. 800/2008, v němž je uvedeno, že se „podnikem rozumí každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na jeho právní formu. K těmto subjektům patří zejména osoby samostatně výdělečně činné a rodinné podniky vykonávající řemeslné či jiné činnosti a obchodní společnosti nebo sdružení, která běžně vykonávají hospodářskou činnost.“46 Podniky se dále mohou členit na velké podniky, malé a střední podniky, dále mikropodniky. U podniku není důležitá právní forma, kapitál a jeho vznik, rozhodující je ekonomická činnost, která by měla něco vytvářet a měla by být schopná konkurence. Podniky tedy mohou být např.: státní podniky, které nahradily podniky národní, dále jednotlivé typy obchodních korporací (veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost a družstvo), města a obce, (které mohou získávat příjmy např. z různých pronájmů či ze sportovních aktivit), nemocnice, příspěvkové organizace, veřejné instituce, podnikatelé OSVČ, školy, může to být i církev a nadace.

46

http://www.cuni.cz/UK-3994-version1-definice_podniku_tacr.pdf

37

Podnik – závod býval původně v českém obchodním právu pojat jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek sloužících k podnikání. Hmotné složky přitom představují např. budovy, auta, stroje a zařízení sloužící k provozování podnikatelské činnosti daného subjektu; nehmotnými složkami mohou být např. know-how, různé patenty, licence a jiná práva duševního vlastnictví a osobní složka je představována zaměstnanci daného subjektu. Podnik - závod má určité majetkové soubory, které náleží podnikateli k vedení podniku, přičemž však pracovní nasazení zaměstnanců je nepochybně jedna z významných a nepostradatelných činností, jimiž je realizováno dosahování vyšších výkonů podnikatele a jeho aktivit, neboť bez osobní složky, kterou představuje právě činnost zaměstnanců a jiných osob účastných na chodu dané obchodní korporace, by se realizace podnikání nemohla vůbec vykonávat a také by nebylo možno hovořit o podniku – závodu v pravém slova smyslu. Vlastník podniku - závodu je v souladu s ustanovením občanského zákoníku oprávněn podnik držet, užívat, používat jeho plody a užitky a nakládat s ním.47 Za účinnosti předcházející soukromoprávní právy se ve Sbírce listin (vedené v souvislosti se zápisy do Obchodního rejstříku) mj. ukládaly také smlouvy a návrhy smluv při převodu či pronájmu podniku či části podniku; podnik mohl být také zastaven a tehdy platný obchodní zákoník upravoval jednotlivé typy smluv týkající se činnosti podniku (prodej, nájem, vklad) a v souvislosti s děděním také smlouvu o nabytí podniku.

3.2 Nakládání s podnikem - závodem NOZ také odlišně od původní právní úpravy upravuje nakládání s podnikem – závodem, neboť původní speciální smluvní typy, které umožňovaly dispozice s podnikem, tedy smlouva o prodeji podniku a smlouva o nájmu podniku, byly nahrazeny novými smluvními typy – Prodej závodu a Pacht závodu. NOZ ve svých ust. § 2175 a násl. nazvaných tzv. Zvláštní ustanovení o koupi závodu popisuje koupi závodu, jako jednu z možností, jak nakládat s podnikem - závodem. Vzhledem k povaze závodu (tvoří jej veškeré jmění, které slouží k provozování činnosti podnikatele), nabývá kupující koupí závodu vše, co k závodu jako celku náleží, přičemž se o koupi závodu

47

ŠVARC Z. a kolektiv, 2009, Základy obchodního práva, 2. Rozšířené vydání, vydalo nakladatelství Aleš

Čeněk, s.r.o. s. 29. ISBN 978-80-7380-144-1.

38

jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu. Koupě závodu se přitom považuje za převod činnosti zaměstnavatele. V zápisu o předání závodu strany uvedou výčet všeho, co závod zahrnuje a co se kupujícímu předává, a taktéž všeho, co chybí, přestože to podle smlouvy nebo účetních záznamů závod spoluvytváří. Prodávající kupujícího nejpozději v zápisu upozorní na vady předmětu prodeje, o kterých ví, nebo o kterých vědět měl a mohl. Jestliže v zápisu nebude uvedena věc, která však k závodu náleží, nabývá ji kupující společně se závodem. Pokud v zápise nebude uveden dluh, kupující jej nabývá pouze tehdy, jestliže jeho existenci mohl alespoň rozumně předpokládat. Podnik – závod je také možné pronajmout – NOZ však v této souvislosti nově používá pojmy pacht, propachtovatel, pachtýř, pachtovné apod., přičemž se pachtovní smlouvou propachtovatel zavazuje přenechat pachtýři věc k dočasnému užívání a požívání a pachtýř se zavazuje platit za to propachtovateli pachtovné nebo se zavazuje mu poskytnout poměrnou část výnosu z věci. NOZ pak konkrétně v ust. § 2349 a násl. upravuje tzv. Pacht závodu, při němž dochází k pronájmu – propachtování závodu. V takovém případě pak pachtýř závod užívá i požívá způsobem a v rozsahu, v jakém je toho třeba k řádnému provozování závodu, přičemž může pachtýř změnit předmět činnosti provozované v závodu jen tehdy, pokud to bylo ve smlouvě výslovně ujednáno. Pacht závodu, stejně jako koupě závodu, se přitom považuje za převod činnosti zaměstnavatele.

39

3.3 Specifické aspekty dědické posloupnosti u obchodních společností (korporací) Veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost, evropské zájmové sdružení a družstva a evropská družstevní společnost jsou obchodními korporacemi. NOZ je obecným předpisem i pro právnické osoby, speciálním předpisem je tedy zákon o obchodních korporacích (ZOK). Korporací se dle ust. § 210 a násl. rozumí společenství osob, korporace (obchodní společnosti) jsou právnickými osobami, jejichž cílem je jejich podnikání. Zákon o obchodních korporacích se řídí především jednou z významných zásad „lex specialis, derogat legi generali“ (tzn., že speciální předpis ruší předpis obecný), čímž je zakotveno přednostní použití speciálního právního předpisu. Tento princip se vyskytuje nejen ve vnitrostátním právu, ale je uplatňován i v mezinárodním právu při uzavírání mezinárodních smluv. Zákon o obchodních korporacích vznik korporací váže na zápis do obchodního rejstříku. 3.3.1

Obchodní podíl

Podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci a práva a povinnosti z této účasti plynoucí.48 Dle ZOK může mít každý společník pouze jeden podíl v téže obchodní korporaci; to neplatí pro účast v kapitálové společnosti a podíl komanditisty. Podíl společníka v obchodní korporaci však nesmí být představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, ledaže by se jednalo o kapitálovou společnost nebo by tak stanovil jiný právní předpis. Je-li podíl v obchodní společnosti ve spoluvlastnictví, jsou spoluvlastníci společným společníkem a podíl spravuje vůči obchodní společnosti jen správce společné věci. Je-li podíl v družstvu ve spoluvlastnictví, jsou spoluvlastníci společnými členy a podíl vůči družstvu spravuje správce společné věci, kterým může být jen jeden ze spoluvlastníků. V případě, že jsou spoluvlastníky podílu v družstvu manželé, může podíl vůči družstvu spravovat kterýkoliv z nich.

48

HAVEL, B. a kol., – Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem 2012,

s. 39. ISBN 978-80-7208-923-9.

40

Podíl na zisku - je stanoven na základě účetní závěrky, která musí být schválena nejvyšším orgánem obchodní korporace. Podíl na zisku lze rozdělit pouze mezi společníky, pokud by to společenská smlouva neurčovala jinak. O vyplacení podílu na zisku rozhoduje statutární orgán. Při zániku účasti společníka v obchodní společnosti má společník právo na vypořádání (tzv. vypořádací podíl). Pokud neurčí společenská smlouva jinak, vypořádání podílu se určuje na základě účetní uzávěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka v obchodní korporaci. Podíl při vypořádání se určí poměrem podílů jednotlivých společníků v obchodní společnosti a realizuje se v peněžní částce. Jestliže se zruší obchodní korporace formou likvidace, týká-li se to likvidačního zůstatku, pak má právo na podíl na likvidačním zůstatku každý jednotlivý společník. Při zrušení obchodní korporace s likvidací ručí společníci za dluhy obchodní korporace po jejím zániku do výše svého podílu na likvidačním zůstatku, nejméně však v rozsahu, v němž ručili za jejího trvání. 3.3.2

Možnost převodu a přechodu obchodního podílu

Dle ust. § 42 ZOK smrtí nebo zánikem společníka přechází podíl společníka v obchodní korporaci na dědice nebo právního nástupce, ledaže společenská smlouva přechod zakáže nebo omezí. Zákaz nebo omezení přechodu podílu v akciové společnosti a v bytovém družstvu je však zákonem o obchodních korporacích výslovně zakázán. Nedohodnou-li se dědicové v době řízení o dědictví na výkonu práv spojených s obchodním podílem, který je předmětem pozůstalosti, a jestliže není ustanoven správce této části pozůstalosti, ustanoví takového správce soud, který projednává pozůstalost, a to na návrh obchodní korporace nebo některého z dědiců. Správce pozůstalosti je pak oprávněn vykonávat všechna práva spojená s podílem. Rozdělení podílu - podíl společníka veřejné obchodní společnosti ani podíl komplementáře nelze rozdělit. Podíl komanditisty a podíl společníka společnosti s ručením omezeným lze rozdělit pouze v souvislosti s jeho převodem nebo přechodem, pokud společenská smlouva neurčí jinak. K rozdělení podílu je však nutný souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace. Obchodní podíl mj. de facto vyjadřuje velikost finanční účasti každého společníka. 3.3.3

Specifické aspekty dědické posloupnosti u jednotlivých typů obchodních společností (korporací)

V této části práce bych ráda uvedla a popsala jednotlivé typy obchodních společností a specifika dědění podniku, resp. obchodního závodu, který (jak bylo výše uvedeno) 41

představuje organizovaný soubor jmění, který slouží k provozování činnosti podnikatele, a kterým může být vše, co zpravidla slouží k provozu závodu. Dle ZOK rozeznáváme čtyři typy obchodních společností (korporací) a družstvo: veřejná obchodní společnost komanditní společnost společnost s ručením omezeným akciová společnost a družstvo. Nejprve bych začala veřejnou obchodní společností, u níž je zakázán převod podílů společníka. Zakazuje se také převod podílů a dávání podílů jako zástavy. V případě, že dojde ke zdědění obchodního podílu veřejné obchodní společnosti, je dědic podílu, který se nechce stát společníkem, oprávněn svou účast ve společnosti vypovědět; musí tak však učinit do 3 měsíců ode dne, kdy se stal dědicem, jinak se na jeho později učiněnou výpověď nebere ohled a má se za to, že se dědic ujímá všech práv a povinností souvisejících se zděděným obchodním podílem a tedy že účast na společnosti nevypověděl. Po dobu běhu výpovědní lhůty není dědic povinen se účastnit na činnosti společnosti. Zákon o obchodních korporacích ve svém § 113 (ZOK)49 pamatuje na specifické situace zrušení veřejné obchodní společnosti, přičemž mohou nastat tyto dvě situace: 1. společnost se zrušuje smrtí společníka, ledaže společenská smlouva připouští dědění podílu 2. společnost se zrušuje zánikem společníka právnické osoby, ledaže společenská smlouva připouští přechod podílu na právního nástupce. Další obchodní společností – korporací je komanditní společnost. Podle § 127 ZOK je stanoveno, že smrt nebo zánik komanditisty není důvodem k zániku komanditní společnosti, tzn., že pokud komanditista zemře nebo odstoupí z jakéhokoliv důvodu z komanditní společnosti, komanditní společnost nepřestává existovat. Komanditista na rozdíl od komplementáře může převádět svůj podíl a dávat jej jako zástavu.

49

HAVEL, B. a kol., – Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem 2012,

s. 69. ISBN 978-80-7208-923-9.

42

V případě společnosti s ručením omezeným je v ust. § 207 a násl. ZOK stanoveno, že při převodu podílu je možnost převést svůj podíl na jiného společníka. Pokud neurčí smlouva jinak, může společník převést svůj podíl na osobu, která není společníkem jen se souhlasem valné hromady. Dle ust. § 211 ZOK se dědic obchodního podílu na společnosti s ručením omezeným může do 3 měsíců od právní moci usnesení soudu o dědictví domáhat zrušení své účasti ve společnosti soudem, jestliže jsou dány důvody, pro které na něm nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval; k právu uplatněnému po 3 měsících od právní moci usnesení soudu o dědictví se však nepřihlíží. Dědic, který se domáhá zrušení své účasti ve společnosti soudem, se v takovém případě nesmí podílet na činnosti společnosti, ani když takovouto povinnost určuje společenská smlouva, ledaže se s ostatními společníky dohodne písemně jinak. Účast dědice ve společnosti s ručením omezeným však nelze zrušit, jedná-li se o jediného společníka. Podíl společníka, pokud zanikl převodem, se považuje za uvolněný. S uvolněným podílem nakládá společnost jako zmocněnec, přičemž práva a povinnosti spojená s uvolněným podílem nelze vykonávat. Prodej podílu se realizuje bez odkladu a za přiměřenou cenu. Předkupní právo mají společníci, pokud je více kupců, dělí se tento podíl podle poměrů jejich podílů. Výtěžek z prodeje podílu se sníží o náklady a pohledávky a zbytek se vyplatí oprávněné osobě, anebo se dá do úřední úschovy. Společnost má právo si odečíst náklady a pohledávky od společníka, jehož účast zanikla. Dalším typem obchodní korporace bude akciová společnost. Nastane-li smrt člena představenstva, nebo pokud ukončí svou činnost jinak, musí volba nového člena proběhnout do 2 měsíců. Jakmile představenstvo neplní funkci z důvodu nekompletnosti, soud v rámci provizorního řešení jmenuje chybějící členy s tím, že představenstvo si musí zvolit nové členy a to samo, pokud tak neučiní, může soud nařídit likvidaci celé společnosti. Pokud stanovy nestanoví jinak a dojde k zániku právnické osoby, dochází k přechodu na právního nástupce, který se stane členem představenstva. Je-li dozorčí rada nekompletní, postupuje se obdobně jako u představenstva. Když nebude dozorčí rada schopna plnit své funkce z důvodu nekompletnosti, soud provizorně jmenuje nového člena. Jestliže stanovy neurčí jinak, je právo na podíl na likvidačním zůstatku akciové společnosti samostatně převoditelné, ode dne, kdy je zahájena likvidace společnosti. Nestačí-li likvidační zůstatek k úhradě hodnoty akcií, dělí se do dvou skupin, ale stanovy mohou určit jiný postup. 43

Těmito skupinami jsou vlastníci prioritních akcií a ostatní vlastníci určení stanovami. V případě zvýhodnění více druhů akcií k likvidačnímu zůstatku, dělí se tato část likvidačního zůstatku mezi vlastníky těchto akcií. Jednotlivé části likvidačního zůstatku se dělí mezi akcionáře podle poměru, kterým zaplatili své akcie. Družstvo - dle ust. § 602 a násl. ZOK přechází družstevní podíl na právního nástupce člena družstva za podmínek stanovených ZOK nebo stanovami, ledaže by přechod družstevního podílu stanovy vylučovaly. Přechod družstevního podílu nelze vyloučit v bytovém družstvu v případě, že členovi svědčí právo nájmu nebo právo na uzavření nájemní smlouvy. Dědic družstevního podílu, který nechce být členem družstva, je oprávněn svou účast v družstvu vypovědět, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději však 1 měsíc ode dne, kdy se stal dědicem, jinak se k výpovědi nepřihlíží. Výpovědní doba činí 3 měsíce a po dobu jejího běhu není dědic podílu oprávněn se podílet na činnosti družstva. Pokud stanovy nevyloučí dědění družstevního podílu, ale vznik členství v družstvu je podmíněn souhlasem představenstva, nestane se dědic členem družstva, dokud není souhlas představenstva udělen. Souhlasí-li představenstvo se vznikem členství, hledí se na dědice, jako by byl členem družstva ode dne nabytí dědictví. Nevyrozumí-li představenstvo dědice do 30 dnů ode dne, kdy dědic družstvo o udělení souhlasu požádal, platí, že se vznikem dědicova členství v družstvu představenstvo souhlasí. Zánikem právnické osoby, která je členem družstva, přechází její družstevní podíl na jejího právního nástupce, pokud o to právnická osoba před svým zánikem požádala a představenstvo s přechodem družstevního podílu před zánikem právnické osoby souhlasilo. Pokud má právnická osoba více právních nástupců, může dojít k přechodu rozděleného družstevního podílu na více než jednoho právního nástupce. Pokud představenstvo schválí přechod družstevního podílu na více než jednoho právního nástupce, platí, že tím schválilo i rozdělení družstevního podílu. Přechod družstevního podílu v bytovém družstvu – dle ust. § 737 ZOK přechází na dědice družstevního podílu nájem družstevního bytu nebo právo na uzavření smlouvy o nájmu, včetně práv a povinností s tím spojených. Družstevní podíl, který byl ve společném jmění manželů, přechází na pozůstalého manžela; k této skutečnosti se přihlédne při vypořádání dědictví. 44

3.3.4

Přechod podnikání (závodů) provozovaných na základě živnostenských oprávnění

Mnohé podniky – závody jsou provozovány na základě živnostenského oprávnění. Živnostenský zákon50 ve svém ust. § 13 pamatuje na situace, kdy dojde k úmrtí podnikatele, neboť upravuje to, kdo a za jakých podmínek může pokračovat v provozování živnosti právě při úmrtí podnikatele. Zemře-li podnikatel, mohou v provozování živnosti pokračovat za přesně stanovených podmínek stanovených až do skončení řízení o projednání dědictví: a) správce pozůstalosti, anebo vykonavatel závěti, jestliže mu náleží správa pozůstalosti, b) dědicové ze zákona, pokud není dědiců ze závěti, c) dědicové ze závěti a pozůstalý manžel nebo partner, i když není dědicem, jestliže je spoluvlastníkem majetku používaného k provozování živnosti a jestliže v živnosti nepokračují dědicové, d) insolvenční správce ustanovený soudem podle zvláštního právního předpisu, nejdéle však do skončení insolvenčního řízení, a také likvidační správce, e) svěřenský správce, pokud byl závod pořízením pro případ smrti vložen do svěřenského fondu. Pokud výše uvedené osoby, s výjimkou osoby insolvenčního správce hodlají pokračovat v provozování živnosti na základě oprávnění zemřelého podnikatele, jsou povinny tuto skutečnost oznámit živnostenskému úřadu ve lhůtě 3 měsíců ode dne úmrtí podnikatele. Pokud tato lhůta marně uplyne a jestliže v provozování živnosti nepokračuje správce pozůstalosti jmenovaný soudem, svěřenský, insolvenční nebo likvidační správce, zaniká živnostenské oprávnění zemřelého podnikatele dnem jeho úmrtí. Pokud osoby, které hodlají pokračovat v provozování živnosti zemřelého podnikatele, nesplňují zákonné podmínky, příp. se u nich vyskytly zákonné překážky pro provozování živnosti, jsou tyto osoby povinny neprodleně ustanovit tzv. odpovědného zástupce. V případě, že by se osoba, která oznámila živnostenskému úřadu pokračování v provozování živnosti, rozhodla již nadále nepokračovat v provozování živnosti na základě živnostenského

50

Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

45

oprávnění zemřelého podnikatele, opět musí tuto skutečnost oznámit živnostenskému úřadu. Oprávnění pokračovat v provozování živnosti takové osobě zanikne dnem doručení oznámení o nepokračování v provozování živnosti živnostenskému úřadu; jestliže však v provozování živnosti nebude pokračovat jiná oprávněná osoba, zanikne tímto dnem také živnostenské oprávnění zemřelého podnikatele. Jestliže nedošlo k zániku živnostenského oprávnění zemřelého podnikatele z výše uvedených důvodů, může po skončení řízení o pozůstalosti pokračovat v provozování živnosti dědic ze závěti, dědic ze zákona, pozůstalý manžel či partner, příp. svěřenský správce, jestliže prokáže, že nabyl majetkového práva, které se vztahuje k provozování živnosti, a to i když předtím ve lhůtě 3 měsíců ode dne úmrtí podnikatele neoznámil pokračování v provozování živnost. Pokračování v provozování živnosti musí tato osoba následně do 3 měsíců od skončení řízení o pozůstalosti oznámit živnostenskému úřadu a současně ohlásit živnost nebo podat žádost o koncesi v souladu s pravidly pro udělování koncesí upravenými v tzv. živnostenském zákoně, jinak jí právo pokračovat v provozování živnosti zanikne marným uplynutím této lhůty. V takových případech pak právo pokračovat v provozování živnosti zanikne příslušné osobě nejpozději dnem vzniku vlastního živnostenského oprávnění, příp. též (u koncesovaných živností) zastavením řízení nebo zamítnutím žádosti o koncesi. Živnostenské oprávnění zemřelého podnikatele zaniká marným uplynutím tříměsíční lhůty nebo dnem zániku práva pokračovat v provozování živnosti poslední z pokračujících osob. Nový občanský zákoník také zcela nově upravuje v ust. § 700 – 707 (NOZ) institut tzv. rodinného závodu. Rodinný závod - NOZ charakterizuje rodinný závod jako závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně, přičemž je rodinný závod ve vlastnictví některé z těchto osob. Zavedení tohoto institutu bylo inspirováno italským občanským zákoníkem a důvodem pro jeho zavedení bylo zejm. posílení a zpřehlednění práv zaměstnanců rodinného podniku.

46

Zákon nezapomíná na osoby trvale pracující pro rodinu nebo pro rodinný závod, neboť na tyto osoby se hledí jako na členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu. V případě, že by mělo dojít k rozdělení rodinného závodu při dělení pozůstalosti soudem, má na něj člen rodiny zúčastněný na jeho provozu přednostní právo. Pokud by mělo dojít ke zcizení rodinného závodu, má k němu člen rodiny zúčastněný na jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To platí i v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném závodu nebo že má být zcizena věc, která má podle své povahy a dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit. Nově se NOZ zmiňuje ve svém ust. § 1125 také o tzv. zemědělském závodu, přičemž uvádí, že jestliže vzniklo spoluvlastnictví k zemědělskému závodu pořízením pro případ smrti nebo jinou právní skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, a jestliže převádí některý ze spoluvlastníků svůj podíl, mají ostatní spoluvlastníci k převáděnému podílu předkupní právo, které se vztahuje i na dědický podíl. Pokud si spoluvlastníci nebo spoludědicové neujednají, jak předkupní právo vykonají, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů. Ustanovení o předkupním právu se však nepoužije v případech, kdy spoluvlastník převádí svůj podíl osobě, která by byla jeho dědicem podle ustanovení o zákonné dědické posloupnosti, případně jej převádí jinému spoluvlastníku.

47

4 Srovnání původní a nové právní úpravy dědického práva V této části mé bakalářské práce se budu zabývat zásadními rozdíly mezi občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. v oblasti dědického práva. Na prvním místě je nutno zmínit, že zřejmě nejzřetelnější změny nastaly v používání poměrně hodně odlišného názvosloví. NOZ upustil od původního pojetí soukromoprávních institutů a pojmy, které byly všem již dobře známé, srozumitelné a zažité (jako např. právní úkony, způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům, pronájem, podnik, pronájem podniku apod.), nahradil pojmy, které v dnešní době znějí poněkud archaicky, zdají se být již dávno překonané a mnohdy u nich vyvstává problém s jejich srozumitelností a vypovídací schopností, neboť je těžké si pod daným pojmem něco konkrétního představit (jako např. pacht, pachtýř). NOZ tedy nově pracuje s pojmy jako je právní jednání, právní osobnost, svéprávnost, pacht, závod, pacht závodu apod. Obecně se tedy dá konstatovat, že pro nový občanský zákoník je typické používání archaických výrazů, jejichž význam je zřejmý spíše našim babičkám a prababičkám, proto bude při práci s novou soukromoprávní úpravou vždy nezbytné se nejprve důkladně seznámit s novými právními pojmy a až následně se věnovat konkrétní hmotně-právní problematice. Další dosti významnou změnou, kterou zaznamenala i laická veřejnost je větší volnost a možnosti v rozhodování zůstavitele, jak naložit se svým majetkem. Tvůrci nového občanského zákoníku byli při jeho tvorbě inspirováni právní úpravou okolních států i nutností promítnout do nové právní úpravy významné změny, které v průběhu doby účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v naší společnosti nastaly. Od roku 2014 oproti původní právní úpravě dochází k posílení práv věřitelů. Dle původní právní úpravy docházelo k dědění na základě dvou dědických titulů – zákona a závěti. Pokud nebyla sepsána závěť, tak se dědilo ze zákona; současná právní úprava však zavedla ještě další, třetí dědický titul, kterým je dědická smlouva, která má přednost před ostatními dědickými tituly, vždy však musí zůstat alespoň čtvrtina majetku volná, tak aby u ní mohlo nastat dědění ze závěti nebo ze zákona. Nově je kromě závěti holografické, alografické 48

a závěti sepsané ve formě notářského zápisu připuštěna i závěť privilegovaná, která se uzavírá za situace, kdy nastane bezprostřední ohrožení života (povodeň, autonehoda, zahraniční vojenské mise apod.). Nově se závěti dělí na soukromé a veřejné závěti. V případě soukromé závěti jsou již známé holografní a alografní závěti, nově přibyla závět pro osoby se smyslovým postižením, kdy se používá způsob komunikace (znaková řeč) za nutné účasti tří svědků. Slova, která v závěti zůstavitel použil, je nutno vykládat tak, aby co nejvíce vyhovovala přání zůstavitele a podle obvyklého významu, pokud si ovšem zůstavitel nenavykl dávat slovům jiný význam. Pokud zůstavitel pořídí více závětí, nebo pokud jsou závěti v rozporu, hledí se na ně, jako kdyby neexistovaly. Budoucí zůstavitel má právo kdykoliv zrušit závěť po dobu svého života. Ke zneplatnění závěti může dojít, buď odvoláním, nebo zničením. Nově je do dědického práva začleněn institut odkazu, kdy zůstavitel někomu něco odkáže a dědic, který zdědí majetek, musí konkrétní věc vydat odkazovníkovi, přičemž nutno poznamenat, že se odkazovaník neúčastní dědického řízení, tak jako pozůstalí dědicové. Nově NOZ řeší i takzvaný dovětek, kdy zůstavitel odkáže někomu konkrétní věc za určitých podmínek – např.: prarodič odkáže vnučce auto, vnučka auto zdědí a v dovětku bude, že majitelkou se stane, až dosáhne 18 let a získá řidičský průkaz. Nově je také upravena možnost zřeknout se dědictví ještě za života budoucího zůstavitele, což nebylo možné. Pokud je více zůstavitelů v rodině a domluví se mezi sebou, tak podle NOZ se může jeden z nich před soudem vzdát dědictví ve prospěch ostatních, nebo druhého dědice. Zajímavým institutem je dědické nástupnictví, které bude přicházet v úvahu v případech, kdy budoucí zůstavitel zjistí, že dědic se nedožije nápadu dědictví anebo pokud z nějakého důvodu nenabude dědictví. Novou právní úpravou dochází k vyšší eliminaci případů, kdy k dědictví nemohl být povolán žádný z dědiců a muselo tedy dojít k využití institutu tzv. odúmrti (propadnutí majetku zůstavitele státu), a to zejm. z toho důvodu, že se zvýšil počet dědických tříd oproti původní právní úpravě. Nově může zůstavitel mít také různá specifická přání (např. aby chalupa zůstala v rodině, aby dědic podporoval charitu apod.) a navíc si lze sjednat i specifické podmínky, které by bylo možno rozdělit do těchto tří kategorií:

49

Podmínka – zůstavitel si určí, za jakých podmínek dědictví dědici připadne (např. vnučka dostane dědictvím dům, jen pokud dokončí vysokou školu). Příkazy – dědic dostane majetek, jen pokud splní příkaz (např. syn dostane dům, pokud se postará o zůstavitelova zvířata). Určení času – dědic sice dostane dědictví, ale až po uplynutí času (např. vnuk dostane zůstavitelovu sbírku zbraní, až dosáhne 18 let). K podmínkám a přáním zůstavitele, které by např. odporovaly veřejnému pořádku (příkaz svatby nebo rozvodu) nebude přihlíženo. V nové právní úpravě došlo ke zpřesnění důvodů vydědění, přičemž např. není rozhodné, zda byl trestný čin spáchán úmyslně či pouze z nedbalosti, není rozhodná ani délka trestu, ale povaha trestného činu. Nově je připuštěna možnost, že nepominutelný dědic nebude mít právo na povinný díl, jestliže se proti němu prokáže důvod vydědění, a to i v případě, kdy zůstavitel důvod vydědění neuvedl. NOZ nově hovoří o dědických třídách, přičemž původní čtyři tzv. dědické skupiny rozšířil na šest dědických tříd. První 4 třídy zůstaly zachovány, tak jak je známe z původního občanského zákoníku, ale zbylé dvě se liší a jsou novinkou. Původní právní úprava dávala dědici právo na to, že při dědění odpovídal za dluhy jen do výše zděděného majetku. Nová úprava nařizuje, že dědic odpovídá jak za dluhy do výše, tak i nad rámec zděděného majetku. Dědic se však nepříznivým dopadům zatížení pozůstalosti dluhy může bránit tím, že provede výhradu soupisu majetku a bude tedy hradit dluhy jen do výše dědictví. I přes zachování institutu tzv. nepominutelných dědiců (potomků zůstavitele), kteří mají nárok na tzv. povinný díl, může nově zůstavitel rozhodnout sám, jak bude naloženo s jeho majetkem a jaký kdo bude mít podíl, podle toho jak se kdo o něj staral a jak kdo např. investoval do nemovitosti atd. Jiná je i velikost povinného podílu nepominutelných dědiců, když v současnosti nezletilé děti musí dostat nově tři čtvrtiny místo celého podílu a zletilé dítě alespoň jednu čtvrtinu podílu místo jedné poloviny podílu. U institutu dědické nezpůsobilosti nově přibyly dva důvody: domácí násilí na zůstaviteli, které páchal manžel anebo zbavení rodičovské zodpovědnosti pro zneužívání a zanedbávání (narkomanie, alkoholismus, gamblerství, prostituce …).

50

Specifické podmínky jsou při dědění nadací, ostatní právnické osoby mají zvláštní úpravu. Nový občanský zákoník odděluje nadace a nadační fondy, nadační fond může vzniknout ze závěti a liší se tím, že neslouží k trvalému účelu. Nový občanský zákoník přinesl, mj. návrat některých institutů, které byly u nás v padesátých letech minulého století nebo za RakouskaUherska či jinde ve světě. Těmito novými instituty jsou odkaz a zřeknutí (praktické využití odkazu - např. v situaci, kdy leží pacient na LDN a za to, že se sestřička o něj vzorně stará, může jí odkázat určitou věc, což dříve nebylo možné). Odkaz má rovněž jedno specifikum, ten kdo dědí odkazem, nezdědí zůstavitelovy dluhy. Nový občanský zákoník počítá i s děděním u právnických osob, které budou dědit podobně jako fyzické osoby. Za dědice nebo odkazovníka lze nově povolat i právnickou osobu, která teprve vznikne, přičemž tato má způsobilost dědit tehdy, pokud vznikne do roka od smrti zůstavitele (§ 1478 NOZ). V této souvislosti je třeba také zmínit, že Nejvyšší soud v souvislosti s institutem vydědění nepominutelného dědice blíže definoval, co se rozumí nezřízeným způsobem života – je to takový způsob života, který vybočuje z obecné představy lidí o dobrých mravech. Jednání musí splňovat známky permanentnosti, nesmí však být nahodilé nebo ojedinělé.

51

4.1 Srovnání právní úpravy dědění podniku účinné do dne 31.12.2013 a nové právní úpravy dědění podniku - závodu účinné od 1.1.2014 Je velmi málo právních norem, jimiž se do roku 2013 řídilo dědění podniku. Do roku 2013 se postupovalo podle tehdy účinného obchodního zákoníku. Od 1. 1. 2014 byl obchodní zákoník zrušen a nahrazen zcela novým právním předpisem - zákonem o obchodních korporacích. Dále vešel v platnost nový občanský zákoník, jakožto obecný předpis (lex generalis). Za poměrně významnou změnu lze označit změnu spočívající v tom, že minulá vláda zrušila dědickou daň u právnických osob a dědická daň se stane součásti daně z příjmu právnických osob. Je však otázkou, jak dlouho zůstane tato změna v platnosti, protože nová vláda chystá v této oblasti další změny. Do roku 2013 byly od dědické daně osvobozeny dobročinné společnosti typu neziskových organizací, ostatní je musely platit v plné výši. Podle původní právní úpravy při dědění podniku rozdělil soudní komisař podnik na jednotlivé komponenty, které potom zvlášť ocenil.51 Pokud byla sporná nějaká aktiva, soud konstatoval spornost aktiv a do dědictví je nezařadil, což následně umožňovalo kdykoliv dodatečně projednat dědictví. Pokud bylo více pokračovatelů v dědění podniku, musela se tato situace vyřešit, neboť podnik smrtí zůstavitele nezanikal a ani jej nebylo možné zastavit. Po dobu vyřizování dědictví vykonával za zemřelého zaměstnavatele pracovněprávní agendu pověřený správce; jednalo se zejm. o agendu pracovních smluv, odvodů zdravotního a sociálního pojištění, vyřizování daňového přiznání atp. Tento správce nesl práva a povinnosti, které před tím vykonával zaměstnavatel. Po ukončení dědického řízení následně již byl znám nový vlastník podniku. Správce dědictví vedl všechny účetní položky kromě těch, které se následně staly účetnictvím nového vlastníka.52 Správce dědictví po nabytí právní moci ukončení dědictví odevzdal celý podnik novému majiteli.

51

http://www.metis.cz/clanky/ded-dan.pdf, str. 8

52

http://www.metis.cz/clanky/ded-dan.pdf, str. 26

52

V souvislosti s novou soukromoprávní úpravou, došlo také k určitým změnám v předpisech upravujících podnikání na základě živnostenského oprávnění, zejm. v živnostenském zákoně, který přesně upravuje, za jakých podmínek lze pokračovat v provozování živnosti v případě úmrtí podnikatele (viz výše - oddíl 3.3.4). Co se týče zcela nového nastavení právní úpravy, zavádí nový občanský zákoník institut tzv. rodinného závodu a zemědělského závodu (viz výše), a to na rozdíl od původního občanského zákoníku, který tyto instituty neznal, resp. je nijak blíže nespecifikoval. Odlišně od původní právní úpravy je také upraveno nakládání s podnikem – závodem, neboť původní speciální smluvní typy, které umožňovaly dispozice s podnikem, tedy smlouva o prodeji podniku a smlouva o nájmu podniku, byly nahrazeny novými smluvními typy – Prodej závodu a Pacht závodu.

53

Závěr V této bakalářské práci jsem hned na několika místech uváděla, že nová soukromoprávní úprava upustila od některých léty osvědčených a odbornou i laickou veřejností dobře známých pojmů a právních institutů, které byly běžně používány až do 31.12.2013, mezi jinými též od pojmu podnik, který byl nahrazen pojmem „obchodní závod - závod.“ Ve své bakalářské práci jsem proto oba pojmy podnik – závod zmiňovala vedle sebe jakožto synonyma. V první části mé práce popisuji právní úpravu dědického práva z historického hlediska. V dalších částech jsem se zaměřila na nové právní pojmy, resp. instituty a na některé situace, které mohou v jejich souvislosti vzniknout. Snažila jsem se provést komparaci původní a nové soukromoprávní úpravy dědického práva, přičemž jsem se soustředila na to, co mají předpisy společného a v čem jsou rozdílné. Podrobně jsem se věnovala pojmu podnik – závod, přičemž jsem se snažila popsat situace, které v souvislosti s děděním podniku - závodu mohou nastat. Z historického pohledu jsem se v práci zmínila o římském právu a také o právní úpravě z dob Rakouska-Uherska, zejm. z roku 1811, kdy vstoupil v platnost Všeobecný zákoník občanský, který byl na svou dobu geniální a platil až do roku 1950. V období 20. století jsem vyzdvihla zejm. rok 1950 a významný mezník roku 1964, kdy byl přijat občanský zákoník, podle kterého se postupovalo do nedávné doby. V pojednání o současné právní úpravě a jejím srovnání s původní právní úpravou jsem se zaměřila zejm. na nejdůležitější změny obsažené v novém občanském zákoníku především v oblasti dědického práva a nastínila jsem klady a zápory nového občanského zákoníku. Domnívám se tedy, že dílčího cíle, kterým bylo podat ucelený přehled o dědění podniku – závodu a také vysvětlit základní principy dědění podniku (závodu), bylo v mé bakalářské práci dosaženo. Dalším dílčím cílem bylo provedení komparace původní a nové právní úpravy dědického práva, přičemž jsem ve své práci vyzdvihla ty nejzásadnější rozdíly mezi původní a novou právní úpravou dědického práva a taktéž jsem se pokusila o analýzu jednotlivých typů obchodních korporací a jejich specifik z hlediska dědění obchodních podílů podniku – závodu a dle mého názoru bylo i tohoto dílčího cíle mé bakalářské práce dosaženo.

54

V části 3. této bakalářské práce jsem se zmiňovala o tom, že podnik – závod není považován za subjekt právních vztahů, jelikož nemůže samostatně vystupovat, zavazovat se, ani nemůže samostatně činit žádná právní jednání a že podnikem-závodem se rozumí organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Podnik – závod je považován za věc hromadnou, přičemž není ani věcí movitou ani věcí nemovitou, a s ohledem na tuto skutečnost, by bylo vhodné závěrem mé bakalářské práce zkonstatovat, že proto bude při dědění podniku – závodu rozhodující, jaké součásti budou podnik – závod tvořit v okamžiku úmrtí podnikatele, resp. vlastníka podniku, resp. jakým souborem jmění bude podnik - závod v daném konkrétním případě představován, neboť teprve až takový soubor jmění, který bude při vyřizování pozůstalosti sepsán a bude do pozůstalosti zahrnut, bude následně předmětem dědického řízení a dědění podniku - závodu. Já osobně oceňuji zavedení institutu rodinného závodu do našeho právního řádu, neboť se domnívám, že běžní spotřebitelé často mívají asociace, které označení rodinný závod spojují s kvalitou výrobků, resp. s domněnkou, že rodinný závod bude mít kvalitní výrobky, čímž dochází obecně i ke zvýšení důvěry vůči rodinným závodům a tato důvěra je ostatně posilována také pravidelně konanými farmářskými trhy, na nichž se může spotřebitel přesvědčit o kvalitě jednotlivých výrobků pocházejících mnohdy právě z malých rodinných závodů. Na tomto místě je nutno k nosnému tématu mé bakalářské práce, kterým bylo Dědění podniku – závodu konstatovat, že hlavním problémem, na který jsem při zpracovávání tohoto tématu narazila a který vnímám jako stěžejní, je, že zákonodárce problematiku dědění podniku – závodu v minulosti nijak speciálně neřešil a nečiní tak ani dnes. Neexistuje komplexní právní úprava dědění podniku- závodu. Právní úprava dědění podniku – závodu je naopak roztříštěná, neboť je pouze okrajově obsažena ve speciálních předpisech – tedy v tzv. zákoně o obchodních korporacích a v živnostenském zákona dále je třeba ji hledat v obecném předpise, kterým je nový občanský zákoník, který však upravuje problematiku dědění v obecné rovině a je tedy nutné jednotlivé specifické aspekty dědění podniku speciálně dovozovat.

55

Závěrem bych ráda uvedla, že dle mého názoru z logiky věci vyplývá, že po smrti zákonného vlastníka podniku - závodu by veškerý nashromážděný majetek a veškerá práva spojená s provozem daného podniku - závodu měla v prvé řadě připadnout těm, kteří byli zůstaviteli (jakožto vlastníku závodu) nejbližší. V této souvislosti lze tedy jednoznačně souhlasit s tím, že nová právní úprava upřednostňuje dědickou smlouvu a závěť před zákonnou dědickou posloupností, čímž je de facto preferována především samotná vůle zůstavitele, který si může pro případ smrti svobodně určit své nástupce a dědice, kteří by po jeho smrti měli v provozování podniku - závodu pokračovat.

56

Seznam použité literatury Bibliografie 1. ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Sagit. ISBN 978-80-7208-922-2. 2. Encyklopedický slovník. Mgr. Bradnová, PhDr. Fejtek, PhDr. Chrobáková, Křehla, RNDr. Lavičková, Ing. Léblová, RNDr. Pflegerová, 1. vyd. Praha: Odeon, 1993, 1253 s. ISBN 80-207-0438-8. 3. FLODR, Miroslav. Brněnské meš tské právo: zakladatelské období (-1359). vyd. 1. Brno: Matice moravská, 2001. ISBN 80-864-8800-4. 4. HAVEL, Bohumil. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 1995, 287 s. ISBN 978-807-2089-239. 5. Holub, R. a kol.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické. Praha, Orbis 1957 6. KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. vyd. 2., dopl. i přeprac., v Nakl. C.H. Beck vyd. 1. Praha: Beck, 1995. ISBN 978-807-1790-310. 7. MALÝ, Karel. České právo v minulosti. 1. vyd. Praha: Orac, 1995, 269 p., [30] p. of plates. ISBN 80-859-0301-6. 8. MIKEŠ, Jiří. Dědictví a právo: (právní poradce pro každého). vyd. 1. Praha: Informatorium, 1993, 166 s. ISBN 80-854-2710-9. 9. Obchodní zákoník úplné znění nakladatelství Sagit ISBN 978-80-7208-994-9 10. SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. vyd. 1. Brno: Computer Press, vi, 228 s. Právo pro denní praxi. ISBN 978-802-5116-593. 11. ŠVARC, Zbyněk. Základy obchodního práva. 2. rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 432 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3801-441. 12. USPOŘÁDALI, Předmluvou a poznámkami opatřili Petr Bílek, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Dědické právo v předpisech let 1925-2001: (právní poradce pro každého). vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1993, 166 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-1795-902.

57

Zákony 1. Zákon č. 141/1950 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 2. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. 5. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 6. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 7. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

Internetové stránky 1. Dědické právo - Odkaz - Nový občanský zákoník. Justice.cz [online]. 2013 [cit. 2014-04-08]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/dedicke-pravo/konkretni-zmeny/odkaz 2. Dědictví a jeho právní úprava (z daňového pohledu). Brno, 2001. Dostupné z: http://www.metis.cz/clanky/ded-dan.pdf 3. Definice podniku. Praha, 2013. Dostupné z: http://www.cuni.cz/UK-3994-version1-definice_podniku_tacr.pdf

Novinové články 1. PRUDÍKOVÁ D., RYŠÁVKOVÁ V., KORBEL F., Průvodce občanským zákoníkem 4. díl. Mladá fronta dnes. Jak si zajistit, aby vaše vůle opravdu platila, ze dne 11.10.2013.

58

Dědění podniku. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Petra Taušová DiS. JUDr. Dana Račanská

Recommend Documents