VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií. Problematika agresivního chování hospitalizovaných pacientů

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

P ro b l e m a t i k a a g re s i v n í h o c h o v á n í hospitalizovaných pacientů Bakalářská práce

Autor: Kateřina Korábková Vedoucí práce: PhDr. Iva Dubnová Jihlava: 2016

Abstrakt Bakalářská práce na téma Problematika agresivního chování hospitalizovaných pacientů se skládá ze dvou částí. První část tvoří současný stav problematiky a zabývá se základní teorií agrese, vznikem agrese, typy agrese, faktory zvyšující napětí pacienta, prevencí, léčbou, nejčastějšími příčinami agresivního chování a možnostmi jak správně komunikovat s agresivním pacientem. Druhou část tvoří část výzkumná, obsahuje zpracování průzkumu tabulky a grafy, které popisují anonymní dotazníkové šetření. Zkoumanou skupinou byly všeobecné sestry pracující v Nemocnici Ivančice. Cílem práce bylo zjistit míru problematiky agresivního chování hospitalizovaných pacientů.

Klíčová slova: agrese, agresivita, komunikace.

Abstract The Bachelor thesis on The isme of aggressive behavior hospitalized pacietns consists of two parts. This first part consists of the current state of the problem and deals with the basic theory of aggression, the emergence of aggression, types of aggresion, the factors increasing tension patient, prevention, treatment, most frequent causes of aggressive bahavior and choices of how to communicate with the aggressive patient. The second part consists of survey charts and graphs that describe an anonymus questionnaire. Studied group were nurses working in the Hospital Ivančice. The aim was to determine the degree of aggressive behavior problems of hospitalized patients.

Key words: aggression, aggressiveness, communication

Poděkování Na tomto místě bych především ráda poděkovala své vedoucí bakalářské práce paní PhDr. Ivě Dubnové, za cenné rady, připomínky, podněty a vstřícný přístup při vedení této práce. Můj velký dík také patří manželovi Petru Korábkovi, bratru Mgr. Janu Knotkovi za cenné připomínky, celé své rodině a blízkým za nemalou podporu a trpělivost při studiu, hlavní sestře Nemocnice Ivančice paní Pavle Oulehlové za její vstřícný přístup při psaní této práce a též v neposlední řadě, bych ráda poděkovala respondentům, za vyplnění dotazníků, bez nichž by moje práce nemohla nikdy mít svůj rozsah a podobu, kterou má.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 8 1

Současný stav problematiky ................................................................................... 10 1.1

Vymezení pojmů .............................................................................................. 10

1.2

Základní teorie agrese ...................................................................................... 11

1.3

Vznik agrese ..................................................................................................... 13

1.4

Typy agrese ...................................................................................................... 14

1.4.1

Predátorská................................................................................................ 14

1.4.2

Ideologická................................................................................................ 14

1.4.3

Impulzivní ................................................................................................. 14

1.4.4

Agrese pod vlivem psychotických poruch ................................................ 14

1.4.5

Afektivní ................................................................................................... 14

1.4.6

Instrumentální ........................................................................................... 15

1.5

Stupně agrese ................................................................................................... 15

1.5.1

Nepřátelství ............................................................................................... 15

1.5.2

Verbální agrese ......................................................................................... 15

1.5.3

Brachiální agrese....................................................................................... 15

1.6

Důvody vzniku agrese ...................................................................................... 15

1.6.1

Alkohol ..................................................................................................... 16

1.6.2

Drogy ........................................................................................................ 16

1.6.3

Léky .......................................................................................................... 17

1.6.4

Vliv flustrace, stresu, bolesti a úzkosti ..................................................... 17

1.6.5

Porucha osobnosti ..................................................................................... 17

1.6.6

Organické stavy ........................................................................................ 18

1.6.7

Fyzikální vlivy .......................................................................................... 18

1.7

Faktory zvyšující napětí pacienta ..................................................................... 18

1.7.1

Obecné faktory .......................................................................................... 19

1.7.2

Rizikové faktory vyvolávající agresi ........................................................ 19

1.8

Prevence a eliminace agresivity ....................................................................... 20

1.8.1

Ovlivňování veřejnosti .............................................................................. 21

1.8.2

Psychoterapie ............................................................................................ 21

1.9

Léčba ................................................................................................................ 21

2

1.9.1

Nefarmakologická léčba ........................................................................... 22

1.9.2

Farmakologická léčba ............................................................................... 22

1.9.3

Fyzické omezení ....................................................................................... 22

1.10

Nejčastější příčiny agresivního chování pacienta......................................... 23

1.11

Komunikace s agresivním pacientem ........................................................... 24

1.11.1

Verbální konflikt ....................................................................................... 24

1.11.2

Fyzické napadení ...................................................................................... 25

Výzkumná část ........................................................................................................ 28 2.1

Cíl výzkumu a výzkumné otázky ..................................................................... 28

2.2

Metodika výzkumu........................................................................................... 29

2.3

Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 29

2.4

Průběh výzkumu............................................................................................... 29

2.5

Zpracování získaných dat ................................................................................. 30

2.6

Výsledky výzkumu........................................................................................... 30

2.7

Diskuze............................................................................................................. 49

2.7.1

Zhodnocení 1. výzkumné otázky .............................................................. 49

2.7.2

Zhodnocení 2. výzkumné otázky .............................................................. 50

2.7.3

Zhodnocení 3. výzkumné otázky .............................................................. 51

2.8

Návrh řešení a doporučení pro praxi ................................................................ 52

Seznam použité literatury ............................................................................................... 56 Seznam tabulek ............................................................................................................... 59 Seznam grafů .................................................................................................................. 60 Seznam příloh ................................................................................................................. 61

Úvod „Největší agrese vzniká mezi nejbližšími živočišnými druhy.“ (Charles Darwin) S obecným nárůstem násilí ve společnosti také velice úzce souvisí nárůst agresivního chování hospitalizovaných pacientů na pracovištích, ale i všude tam, kde člověk přijde do kontaktu s druhými lidmi. Důvodem výběru mé bakalářské práce byla vzrůstající agrese, která je všude kolem nás, nejen na „půdě“ zdravotnických pracovišť. Ze všech stran slyšíme o narůstající agresi skloňované snad ve všech pádech, nejen z médií, ale i ze svého okolí a možná si ani neuvědomujeme, jak často slyšíme slova typu agrese, agresivní chování, agresivita. Bohužel i já jsem se stala svědkem brachiální agrese ve zdravotnickém zařízení, kdy agresivní pacient napadl francouzskou holí moji kolegyni ve večerních hodinách, kdy chtěl opustit nemocnici. Člověk v tu chvíli stojí před problémem. Jak má zareagovat, aby neublížil pacientovi, ochránil své spolupracovníky a v neposlední řadě sám sebe před agresí tohoto pacienta. Proto si kladu v mysli otázku, zda jsme na agresivní chování pacientů náležitě připraveni po všech stránkách, ale myslím si, že pod nátlakem stresu, obav a nejistoty nikdy nemůžeme vědět, jak opravdu v této vypjaté chvíli zareagujeme. Obávám se, že na tuto negativní zkušenost hned tak nezapomenu. V ošetřovatelství jsou nejčastějším terčem násilí zdravotníci a jsou často vystaveni následkům přenášené agrese, sestry představují mezník mezi pacientem a lékařem. Pacienti mají mnohdy pocit, že zdravotníci jsou tu od toho, aby pacientovi řešili všechny jeho problémy, nejen zdravotní, ale i osobní a věnovali se mu přednostně. Ze své praxe se ale setkávám jak s ochotou, empatií, tolerancí, porozuměním a snahou vyřešit či zmírnit pacientův osobní problém, tak i s negativním postojem jiných zaměstnanců a kolegů, ale chápu, že jejich chování může být například ovlivněno problémy v osobním životě. Ne vždy lze konfliktům ze strany pacientů předejít, ale existují možnosti, kdy můžeme jako zdravotníci tyto krizové situace zmírnit a úspěšně řešit. Při komunikaci s agresivním pacientem řídí naše emoce i neverbální signály, které naše tělo vysílá a které jsou daleko výraznější než slovní obsah. Není snadné se uklidnit před rozhněvaným pacientem, ale je to nezbytné pro řešení konfliktů. Agrese není často mířená na nás, jako na osobu, ale právě na danou situaci, tedy tu situaci, které jsme 8

součástí. A tento fakt lze využít k tomu, že můžeme pomoci pacientovi tuto situaci zvládnout. Verbální a neverbální komunikace je velmi významná pro prevenci násilných incidentů. Problematika agresivního chování pacientů se nesoustřeďuje pouze na záležitost psychiatrických oddělení, ale i na zdravotnické záchranné služby i nemocniční zařízení. V podmínkách českého zdravotnictví je denní realitou i násilí od třetích stran, kdy slovně nebo fyzicky napadají zdravotní personál pacienti a jejich příbuzní. Agresivnímu chování je nejčastěji vystavován nelékařský personál, který tráví s pacienty více času a přijde s nimi více do kontaktu než lékaři. Práce zdravotníků nikdy nebyla jednoduchá, je to práce s lidmi, nemocnými lidmi. Nemocný člověk ocitající se v rukou zdravotníků, jako pacient, se často bojí a má strach, protože pociťuje bezmoc, nejistotu, neví, co bude do budoucna, očekává zázraky a vyžaduje urychlené řešení problému týkající se jeho zdravotního stavu souvisejícího s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení. Na druhé straně stojí zdravotník, který řeší několik věcí najednou, má vysoké pracovní tempo a často jsou na něj kladeny vysoké nároky po stránce pracovní, ale mnohdy i psychické. V případě vyhrocených situací, jakými je např. agresivní chování pacienta, se od zdravotníka též očekává korektní zásah, který přesně odpovídá vzniklé dané situaci. Tato bakalářská práce má dvě části. Část teoretickou, která se zabývá vymezením pojmů, základní teorií agrese, vznikem agrese, typy agrese, faktory zvyšující napětí pacienta, prevencí, léčbou, nejčastějšími příčinami agresivního chování a v neposlední řadě možnostmi, jak správně komunikovat s agresivním pacientem. Dále též část praktickou, tedy výzkumnou část, kde jsem zkoumala, jak často se ošetřovatelský personál setkává s verbálním a neverbálním projevem agrese, dále pak, co považuje ošetřovatelský personál lůžkové části nemocnice za zásady správné komunikace s agresivním pacientem a jaké jsou nejčastější reakce ošetřovatelského personálu po setkání s agresivním chováním hospitalizovaných pacientů.

9

1 Současný stav problematiky Problematika agresivního chování hospitalizovaných pacientů je téma v současné době velice aktuální a zcela jistě si zaslouží velkou pozornost jak zdravotníků, kteří se s agresivním chováním pacientů potýkají, tak managementu, který zodpovídá za bezpečnost nemocných i ošetřujícího personálu. Agresivní chování nemocných se vyskytuje více či méně často, záleží na typu onemocnění, s kterým se jedinec léčí. Nicméně je zapotřebí, aby zdravotníci v případě interakce s agresivním pacientem věděli, jak reagovat, jakou přiměřenou intervenci zvolit. Toho lze docílit především dobrým teoretickým věděním personálu a podporou nadřízených pracovníků, kteří budou nejen příkladem v přístupu k agresivnímu jedinci, ale též umožní podřízeným vzdělávat se v této oblasti.

1.1 Vymezení pojmů Neklid je označován jako stav zvýšené pohybové aktivity, která přechází od mírných forem, jako je podupávání, zvýšená gestikulace, přešlapování, až po výrazný celkový neklid, kdy jedinec pobíhá bezcílně a aktivně zasahuje do okolí (Marková a kol., 2006). Agitovanost se označuje jako celková motorická aktivace a velký neklid, který se často pojí s násilným chováním (Marková a kol., 2006). Násilné chování je projev použití síly vůči předmětům nebo lidem spojené často s nepřátelským afektem, někdy se takto mluví o agresi a při déletrvajícím nebo opakovaném takto se vyznačujícím chování o agresivitě (Marková a kol., 2006). Násilné chování se nejčastěji v obecné populaci vyskytuje u osob s disociální poruchou osobnosti a u osob zneužívajících návykové látky. Především užívání alkoholu, kokainu a amfetaminu. Toto chování nacházíme také i v prostředí nemocnic. Zde představuje nejvýznamnější problém delirium z odnětí alkoholu, roste intenzita a frekvence napadání zdravotníků i pacientů. Což přispívá k nárůstu nákladů na péči, ale i ke snížení bezpečnosti na odděleních (Raboch a kol., 2012). Agrese je často doprovázena afektem hněvu, pocity nenávisti a vzteku a může u ní vést až k zničení předmětů, zranění zdravotníka nebo jiného pacienta (Marková a kol., 2006).

10

Agresivita je popisována jako sklon jednat agresivně. Míra této agresivity může být ovlivněna dědičností a to až ve 40 %. Bylo prokázáno, že agresivita může vzniknout při narušení frontálních laloků a také poškození v období prenatálním a perinatálním (klešťové porody, protrahované) mohou ovlivnit agresivní chování dítěte (Kelnerová a kol., 2010). Agresor neboli násilník je charakterizován jako ten, kdo provádí agresi (Musil, 2006). Problém je charakterizován jako věc k řešení, sporná otázka či otázka k rozhodnutí a problematika jako okruh problémů (Zahradníček, 2013). Hospitalizovaný pacient je jako nemocný vyřazen ze společnosti zdravých a ocitá se v postavení člověka společensky a psychicky podřízeného. V nemocnici, oproti tomu co jedinec smí ve svém sociálním prostředí a normálním životě, nesmí nic, co by nebylo vysloveně povolené. Jako hospitalizovaný pacient musí ležet bez ohledu na to, zda mu je či není tato poloha indikována a také se mu často říká, co smí, co nesmí a co musí. Toto navozuje již prostředí, ve kterém se nemocný nachází a znamená nutnost osvojit si novou roli, ale i podřízení se autoritě, která je vůči nim uplatňována a regulující jejich chování (Bártlová, 2005). Hostilita znamená obecně nepřátelský postoj k lidem. Projevuje se tím, že jedinec nemá rád jinou osobu nebo jiné osoby, vyjadřuje se o nich negativně, přeje jim nemoc, neúspěch. Často se pojí s agresí jako jedna z jejich příčin (Výrost, 2008).

1.2 Základní teorie agrese 1. Agrese jako instinkt - jako projev nahromadění energie, ale podle kritiků této teorie se jedná o model, který vysvětluje spontánní agresi. 2. Frustrační teorií – agrese se projevuje jako reakce na frustraci, agresivní pud redukuje agresivní chování. Po agresivním chování nedochází k následnému snížení agrese (katarzi), ale spíše naopak. 3. Kognitivní neasociační teorie – averzivní události vzbuzují záporný efekt. Tyto reakce se ukládají do paměti, aktivují se v podobné situaci, která vede k opakování agrese.

11

4. Teorie sociálního učení – jako výsledek napodobování, který je vzniklý pozorováním modelu agresora. Důležitý je i výsledek odpozorování agrese, zda byl agresor potrestán či nikoliv. 5. Teorie transferu excitace – do polohy agrese se může přesunout celková míra nabuzení z události. 6. Integrativní pohled – vznik agrese je závislá na osobnostních dispozicích a dané situaci (Kučera, 2013). Násilí je jedním z nejdůležitějších problémů pro zdraví populace a patří celosvětově mezi hlavní příčiny úmrtí pro střední generaci podle údajů WHO (Raboch a kol., 2012). Sigmund Freud shrnul jednotlivé pudy odpovídající projevům lidského chování do dvou hlavních kategorií. Pudu sebezáchovy a pudu pohlavního (Raboch a kol., 2012). „Agrese byla původně jen jednou ze složek pohlavního pudu, později ale formuloval Freud novou teorii, kde předpokládá existenci dvou protichůdných pudů, pudu života (eros) a pudu smrti (thanatos), a boj mezi těmito dvěma tendencemi určuje způsob našeho života. Aby pud smrti neničil vlastní organismus, musí být směřován do vnějšího světa a vzniká agresivita. Je-li v tomto procesu vyjádřeno též libido, vzniká sadismus, případně masochismus (pokud je pud agrese nasměřován do nitra vlastního organismu).“(Raboch a kol., 2012, str. 141) Konrád Lorenz popisuje agresi jako člověku vrozený pud, přispívající k zachování druhu, Agrese musí být ukojena jako jiné pudy, za nevhodných podmínek se energie agrese hromadí až do chvíle, kdy na základě minimálního spouštěče vybuchne – tzv. hydraulický model agrese. Lorenz rozpracoval také úlohu vnitrodruhové agrese, která plní důležité funkce regulace sociálního chování. Ochranu rodiny a teritoria nebo výběr sexuálních partnerů. Čím je živočich silnější a čím snadněji by mohl zranit nebo usmrtit příslušníka svého druhu, tím větší má zábrany proti vnitrodruhové agresi a kdyby tomu tak nebylo, tak vznikaly by velké ztráty v rámci druhu. Podle Lorenze je morálka, slušné chování a smích ritualizovaným chováním. Jako dalším mechanismem je uváděna redirekce agrese, přesměrování se na jiný objekt, např. rozbíjení nádobí místo napadení partnera. Psychoanalýza tyto strategie rozpracovala v konceptech sublimace a katarze – odreagování na rezervních podnětech (Raboch a kol., 2012).

12

Erich Fromm vystoupil proti pojetí Freuda a Lorenza, kteří na agresi pohlíželi jako na pud, který můžeme maximálně vhodně nasměřovat. Předpokládal, že fylogenticky naprogramovaná je pouze obraná agrese (Raboch a kol., 2012).

1.3 Vznik agrese Limbický systém je hlavním neurofyziologickým centrem motivace, paměti a emocí. Do tohoto systému přichází velké množství vstupních informací a to nejen smyslů, ale i z mnoha mozkových center. Struktury limbického systému mohou díky početným nervovým vláknům ovlivnit prakticky veškeré funkce organismu, spolupodílejí se významně na řízení endokrinních a vegetativních funkcí, tělesného doprovodu pozornosti, emocí, celkové aktivity organismu. Vstupují do regulace složitých vzorců chování spojeného se sexuální a sociální aktivitou, strachem, agresí, získávání potravy (Merkunová a kol., 2008). Amygdala patří ke struktuře limbického systému a je uložena v hloubi spánkového laloku, má tvar a velikost mandle. Je zapojena do velkého množství nervových drah a díky nim ovlivňuje řadu funkcí i prvků prožívání a chování. Informace ze smyslů se sem dostávají rychlými a početnými nervovými vlákny a to ještě dříve, než se dostanou do mozkové kůry. Amygdala přiřazuje událostem význam a emoční náboj a ovlivňuje chování i tělesné funkce, tyto funkce amygdaly můžeme zjednodušeně přirovnat k „bezpečnostnímu kontrolorovi“. Neustále přijímá a vyhodnocuje vstupní informace ze senzorických orgánů a v případě, že situaci zhodnotí jako potenciálně či reálně nebezpečnou,

okamžitě

aktivizuje

mozkovou

činnost.

Mobilizuje

obzvláště

sympatickou část autonomního systému a hypotalamus a jejich prostřednictvím celé tělo, zahajuje poplach, stresovou reakci a navozuje silný emoční stav s primárním cílem zvládnout dané nebezpečí nebo mu uniknout. Každá emoce má tělesný doprovod díky velmi úzkému a oboustrannému propojení limbického systému a hypotalamu. Funkcí amygdaly je kontrolní úloha, ale i emoční paměť. Ukládají se v ní události a situace s citovým doprovodem (Merkunová a kol., 2008). Hipokampus je obloučkový závit ležící ve spodní části mozku v hmotě spánkového laloku. Jeho rolí je tvorba a fixace paměťových stop, při ukládání informací z krátkodobé do dlouhodobé paměti, podílí se spolu s amygdalou na tvorbě učení, pozornosti, paměti a produkci emocí (Merkunová a kol., 2008). 13

Hypothalamus hraje roli zprostředkovatele přenosu informací mezi okolními částmi mozku a limbickým systémem (Vysekalová a kol., 2014).

1.4 Typy agrese Mezi typy agrese patří predátorská, ideologická, impulzivní, agrese pod vlivem psychotických poruch, afektivní agrese a instrumentální.

1.4.1 Predátorská Násilí je předem naplánováno, vyskytuje se u profesionálních lupičů a vrahů. Agrese jim slouží k obživě. Tato agrese se vyznačuje především u psychiatrických pacientů a k této agresi dochází spíše plánovitě (Dušek a kol., 2015).

1.4.2 Ideologická U ideologické agrese není hmotný zisk hlavní motivací, např. řádění fotbalových fanoušků, etnické vraždění (Dušek a kol., 2015).

1.4.3 Impulzivní Tato agrese je spjata s agresí pod vlivem drog a alkoholu, je neplánovaná a obyčejně bez hmotných zisků (Dušek a kol., 2015).

1.4.4 Agrese pod vlivem psychotických poruch Např. agrese pod vlivem halucinací či bludů (Dušek a kol., 2015).

1.4.5 Afektivní Alternativě se nazývá i jako emocionální, hostilní či zlostná a takový je i její charakter. Jedinec reaguje na určitý podnět vyvolávající v něm hostilitu, odpor, zlost a impulzivní reakci verbálního nebo fyzického chování. Tyto reakce nejsou obvykle plánované (Výrost, 2008).

14

1.4.6 Instrumentální Jejím vedlejším produktem je dosahování jiných, neagresivních cílů. Instrumentálně agresivní jedinec nečiní tak pod vlivem zlosti, jeho ubližování není vyprovokováno nevhodným chováním jako v případě afektivní agrese. Např. ve fotbale - ve snaze zvítězit, neváhá hráč zranit svého soupeře, aby dal gól (Výrost, 2008).

1.5 Stupně agrese Agresi často doprovází afekt vzteku, hněvu a pocity nenávisti. Někdy může dojít až ke zničení různých předmětů či fyzickému napadení zdravotníka nebo spolupacienta (Petr a kol., 2014).

1.5.1 Nepřátelství Nepřátelství neboli hostilita je nejnižší stupeň agrese, pacient nám dává zřetelně najevo své antipatie a tak je hostilita zřejmá z chování a vystupování pacienta (Petr a kol., 2014).

1.5.2 Verbální agrese Řadí se do druhého stupně agrese.  Přímá agrese – pacient uráží personál nebo mu přímo vynadá.  Nepřímá agrese – telefonáty, psaní dopisů.  Ideatorní – pacient si představuje, jak někomu vynadá a tyto představy ventiluje navenek (Petr a kol., 2014).

1.5.3 Brachiální agrese Brachiální agrese je řazena do třetího stupně agrese a jedná se o fyzickou agresi, která je mířena vůči věcem nebo živým tvorům (Petr a kol., 2014).

1.6 Důvody vzniku agrese Psychoaktivní látky a alkohol mohou farmakologicky dezinhibovat agresivní podněty. Riziko agresivního chování může zvyšovat zneužívání psychoaktivních látek několika 15

cestami. Drogy a alkohol farmakologicky uvolňují agresivní podněty, přispívají ke konfliktnímu jednání s ostatními, zvyšují vnímavost ke zdánlivě ohrožujícímu jednání. Riziko násilného chování mohou u psychicky nemocných zvyšovat alkohol a drogy, jsou-li užívány jako náhrada léků, které pacientovi doporučil lékař, tím, že nemoc není primárně léčena. Drogy a alkohol umocňují a zhoršují její příznaky. Pacienty s psychickou poruchou vystavuje zneužívání psychoaktivních látek riziku kriminálního jednání a postihům. Úvaha, že tyto osoby budou zproštěni trestu za své jednání tím, že v době, kdy byli psychicky nemocní, není vždy správná a pokaždé v soudněznaleckých závěrech aplikována. Tito lidé se postupně dostávají vlivem násilného a agresivního chování na okraj společnosti (Látalová, 2013).

1.6.1 Alkohol Působení alkoholu na mozek mimo jiné zhoršuje přiměřené reakce na nové či ohrožující situace, zvyšuje náchylnost k impulsivně-agresivnímu jednání, podporuje agresivní reakce na provokaci. Faktory pozměňující vznik agresivity podmíněnou alkoholem je mnoho, nejen množství konzumace alkoholu, ale i prostředí, osobnostní a tělesné dispozice. Zvýšená agrese byla pozorována u lidí i u zvířat, kteří byli před narozením vystavováni působením alkoholu (Orel a kol., 2011). U potomků myší užívajících alkohol během těhotenství byly pozorovány nižší hladiny serotoninu a zvýšená agresivita. Konzumace alkoholu v těhotenství může vést k fetálnímu alkoholovému syndromu, který zahrnuje mikrocefalii, deficit růstu, křeče, poruchy intelektu a učení, opožděný vývoj, hyperaktivitu. Asi 50 % jedinců s fetálními alkoholovými příznaky nebo fetálním alkoholovým syndromem se podílí na šikaně, tito jedinci jsou agresivní, impulzivní, ve škole neprospívající (Látalová, 2013).

1.6.2 Drogy Psychofarmakologické chování je podmíněné přímým účinkem drogy nebo jejím vysazením v rámci abstinenčního syndromu. Ekonomicko-kompulsivní chování vedoucí k získávání prostředků na nákup drog. Organizované chování zahrnující tresty za nesplacené dluhy, teritoriální boje mezi dealery apod. (Orel a kol., 2011).

16

1.6.3 Léky Psychické funkce ovlivňující různé narušené psychické funkce postiženého používá především psychiatrie. Antidepresiva a anxiolytika ovlivňují afektivitu. Antidepresiva umožnila léčit depresivní pacienty ambulantně. Mají spolehlivý účinek a méně nežádoucích vedlejších příznaků, používají se i pro léčbu neuróz, mentální bulimie či chronicky bolestivých stavů. Anxiolytika se používají při léčbě psychosomatických poruch, fobií, nespavosti, epilepsie nebo psychického neklidu. Antipsychotika používající k léčbě schizofrenie, agresivity, neklidu, snižují úpornost halucinací a bludů se používají i při léčbě abstinenčního syndromu u narkomanů, ale také při léčbě psychosomatických obtíží, hypochondrie a demencí (Cipro, 2015).

1.6.4 Vliv flustrace, stresu, bolesti a úzkosti K agresi může vést v situaci, kdy nám nějaká překážka zabrání v dosažení našich cílů. Ve zdravotnické prostředí může být vodítkem hrubé a agresivní chování jiných pacientů nebo zdravotníků. Na agresivní chování mají vliv organizační postupy, jako je dlouhé čekání, které zvyšuje frustraci pacientů a lékařské procedury, v kterých jsou obsaženy faktory bolesti a úzkosti.

Pacienti, kteří zažívají bolest nebo úzkost, věnují více

pozornosti ohrožujícím podnětům a agrese může být reakcí na zvýšený pocit jejich ohrožení. Náchylnější k agresivitě bývají pacienti s určitým onemocněním, zejména demence a psychiatrické poruchy (Susan a kol., 2015). Agresivní chování je kombinace individuálních sklonů k agresi, duševního stavu jedince v danou chvíli a stresorů či situačních vodítek (Susan a kol., 2015).

1.6.5 Porucha osobnosti Projevem poruchy osobnosti bývá výrazně zvýšená destruktivní agresivita, dominuje touha ničit a ubližovat. Agresivita může být namířena proti neživým i živým objektům, člověk může nejen ničit věci, napadat druhé lidi, ale může agresivně uvažovat, nadávat, vyhrožovat, snít i ironizovat, nadávky či výhrůžky (Pavlovský a kol., 2012). Pacienti, zejména s impulzivním typem, vykazují příznaky impulzivní agresivit, sebepoškozujícího jednání nebo sebepoškozování, např. promiskuitní sex,neodpovědné utrácení, zneužívání psychoaktivních látek. Agresivita namířená vůči ostatním či proti

17

sobě je součástí hraniční poruchy osobnosti. Tyto typy agresivity sdílejí stejné neurobiologické mechanismy. Vnější agresivita může způsobit újmu osobám v okolí, zdravotnímu personálu, členům rodiny či jiným pacientům, pro pacienta může agresivita vůči okolí znamenat právní důsledky. Mnohdy tito pacienti mají anamnézu zneužívání v dětství a klinická pozorování naznačují, že prevalence je vysoká i v jejich dospělosti. Na klinické aspekty se nahlíží jako na poruchu chování, afektů a

interpesonálních

vztahů.

Prevalence

hraniční

poruchy

osobnosti

podle

epidemiologických studií roste, aktuálně se udává 5,9 % v kontrastu s 1-2 % v minulosti (Látalová, 2013).

1.6.6 Organické stavy Organické stavy, u kterých se projevuje agrese nebo může projevit vlivem diagnózy, ředíme traumata hlavy, akutní stavy zmatenosti, mozkové afekce, epilepsie, cefalea, chronický etilismus, tumor CNS, metabolické a endokrynní choroby (např. Dehydratace, jaterní selhání, urémie, hypoglykémie, iontová dysbalance), hormonální disharmonie (poporodní agrese), infekce (např. pneumonie, neuroinfekce, tyfus). Ke změnám osobnosti vedou nádory a traumata mozku, pacient může být apatický, ale naopak může být i neklidný až agresivní. Jestliže je příznakem záchvatu agresivní syndrom, pacient by neměl být omezován, agresi lze potvrdit na EEG (Preiss a kol., 2006).

1.6.7 Fyzikální vlivy Na agresi má vliv i mnoho dalších faktorů, jako je např. hluk. Ten zvyšuje pravděpodobnost vzniku agrese, také ale horko nebo uzavřený prostor. Na agresi se tedy podílí mnoho faktorů a nemůžeme ji tedy převést jen na jeden jediný faktor. Hrají tu i velkou roli společenské vlivy a proto se agresí zabývá nejen psychologie, ale i sociologie (Jandourek, 2006).

1.7 Faktory zvyšující napětí pacienta Na rozvoji agresivní reakce se vždy podílejí minimálně dvě osoby, které spolu přicházejí do kontaktu. Riziko vzniku konfliktu může sestra velmi významně snížit, dokáže-li včas přizpůsobit svůj přístup k pacientovi. Často se projevy agrese objevují 18

v souvislosti s přijetím nebo překladem pacienta. Pro další komunikace je kvalita prvního kontaktu s pacientem velmi zásadní (Petr a kol., 2014).

1.7.1 Obecné faktory  zhoršená orientace ve zdravotnickém zařízení, chybění srozumitelného a vhodného označení budov a jednotlivých ordinací;  špatná organizace práce, hluk, dlouhé nepřiměřené čekací doby v čekárně;  nedostatečná informovanost, personál není vybaven jmenovkami, nepředstaví se, pacient není informován o tom, co se bude dít a nemá dostatek času zapřemýšlet a zpracovat si podávané informace;  neprofesionalita personálu, chybění empatie, nervozita a stres, rutinní přístup, nevhodné poznámky aj.;  zkreslené informace, nedostatečné informovanosti pacienta nebo používání cizích výrazů, kterým pacient nerozumí;  neumožnění kontaktu s blízkými např. zákaz telefonování (Petr a kol., 2014);  zkreslené a neadekvátní představy o hospitalizaci a léčbě (pacienti někdy čerpají z filmů);  faktor neznámého, nového prostředí (Marková a kol., 2006).

1.7.2 Rizikové faktory vyvolávající agresi  ztráta soukromí a intimity, nedostatek aktivit, porušení soběstačnosti, omezující pravidla, změna sociální role;  mužské pohlaví – vliv testosteronu;  poporodní stavy – hormonální disbalance;  postižení intelektu;  osoby s nižším vzděláním a nižších sociálních skupin (Janáčková a kol., 2008);  chronická bolest a špatný tělesný stav; 19

 přenášení agrese příbuzných na pacienta;  nespokojenost a nejistota s nemocniční péčí;  neúnosné stavy např. násilí, krize, trauma;  nedobrovolné hospitalizace v anamnéze, agresivní chování v anamnéze, vyšší počet rehospitalizací (Venglářová a kol., 2006);  bez ohledu na diagnózu užívání alkoholu a jiných látek;  tendence k násilí spojené se subkulturou;  akutní příznaky schizofrenie nebo mánie (halucinace a bludy zaměřující na danou osobu, pacient je rozrušen, agitován, hostilní a podezřívavý);  výbušné, nespolečenské, impulzivní osobnostní rysy, nízká spolupráce na léčbě;  podkladem pro agresi pacienta může být i konfliktní chování mezi personálem (Beer a kol., 2005).

1.8 Prevence a eliminace agresivity Prevence a eliminace agresivního chování je značně složitá. Pozitivní výsledky jsou spjaty s prevencí než s působením na důsledky, jedná se tedy o preventivní programy působící na ovlivňování postojů veřejnosti (Fischer a kol., 2014). Čtyři zásady pro snížení agrese:  zachováme klid a nereagujeme na provokování;  pacienta trpělivě vyslechneme a nadáváme impulzivní odpovědi;  v maximální míře se snažíme o empatické chování i ve verbální rovině (např. „Jestli to dobře chápu, pak Vás nejvíce trápí ...“), pacient pak vnímá to, že o jeho problém někdo jeví zájem;  pokud je to možné, pacientovi vyhovíme, pokud to není možné, vysvětlíme mu proč (např. Je mi líto, ale vzhledem ke komplikacím Vaší ženy, není možná Vaše účast u porodu.“) (Ptáček a kol., 2011).

20

1.8.1 Ovlivňování veřejnosti Postojem společnosti je určována míra tolerance k agresivním a násilným jevům. Míra snášenlivosti vůči agresivitě je ovlivňována řadou faktorů, značnou úlohu zde mohou sehrát média, formální instituce (úřady, školy, trestněprávní instituce), neformální instituce (sdružení, zájmové a kulturní instituce). Vliv na postoj veřejnosti mají také ti, co jsou považováni širší veřejností za autoritu a tento vzor se druzí snaží napodobovat (Fischer a kol., 2014).

1.8.2 Psychoterapie Pro eliminaci agresivity bývá často psychoterapie využívanou metodou, v praxi se jedná o širokou škálu terapeutických a tréninkových aktivit. Je využívána úprava prostředí a režimový přístup, ve kterém nejčastěji dochází k agresivnímu chování, využívá se tzv. sociální výcvik, intervence v krizových situacích a individuální poradenství. Účinnou metodou je trénink zvládání vlastní agresivity a bývá prováděn formou kognitivněbehaviorální terapie, ve skupinové nebo individuální formě. Tato kognitivněbehaviorální terapie vychází z teorie, že příčinou psychických potíží jsou chybné způsoby chování a myšlení, ty jsou udržované a naučné vnějšími a vnitřními faktory, které lze rozpoznat. Jedinec se může chybné způsoby myšlení a chování racionálně pochopit, odnaučit se je a přeučit se nebo naučit se nové způsoby řešen pro něho hůře zvládaných situací. Cílem je s dalšími typy aktivit upravit a změnit agresivní způsoby reagování a jednání do sociálně přijatelné formy (Fischer a kol., 2014).

1.9 Léčba Vyvolávající příčina agresivity by měla být co nejdříve po její akutní epizodě a zjistit potenciální zdravotní obtíže. Také vyšetřit, zda pacient nemá bolesti, které by mohly vyvolat agresi nebo nový zdravotní problém. K vyloučení zdravotní příčiny, jako je delirium či poranění mozku, by měla sloužit anamnéza fyzického a psychického stavu, neurologické vyšetření, laboratorní vyšetření, popřípadě i zobrazení mozku. Prvotní volbou léčby by měl být vždy považován nefarmakologický přístup. Je vhodné nastavení spolupráce mezi rodinnými příslušníky nebo jinými pečovateli (Látalová, 2013).

21

1.9.1 Nefarmakologická léčba Pro vedení osob s poruchami chování nebo u agresivity u osob s demencí se doporučuje nefarmakologický přístup jako nejvhodnější. A tento přístup je podstatně bezpečnější než farmakologický, protože hlavně u starších lidí je vysoké riziko při interakci s jinými léky vzniku nežádoucích vedlejších účinků (Látalová, 2013).

1.9.2 Farmakologická léčba Agresivní chování bývá součástí psychiatrické péče, může se jednat o součást léčby určité poruchy, např. u poruch osobnosti a určitých psychických poruch, kdy mezi typické příznaky patří vyšší míra agresivity. Souvisí se sníženou schopností ovládat způsoby uspokojování potřeb a svých impulzů (Fischer a kol., 2014). Antipsychotika se používají k léčbě neklidu a agresivního chování u demence, hlavně v případech, kdy nereagují na nefarmakologické přístupy a jsou důsledkem probíhající psychózy, která se projevuje halucinacemi, bludy a nesprávným posouzením situace (Látalová, 2013). Preferuje se podávání medikace per os, ale při nespolupráci pacienta se neobejdeme bez intramuskulárního, parenterálního eventuálně intravenózního podání psychofarmak. Farmakologickou

léčbu

volíme

dle

aktuálních

psychiatrických

příznaků,

benzodiazepiny u úzkostných stavů, kombinaci antipsychotik druhé generace a benzodiazepinů u agitované deprese. U pacientů, u kterých máme podezření na intoxikaci, jsou všechna psychofarmaka kontraindikována (Venglářová a kol., 2006).

1.9.3 Fyzické omezení Používáme jej pouze v případě, kdy pacient bezprostředně ohrožuje sám sebe nebo své okolí a tehdy, kdy jsme vyčerpali jiné prostředky ke zklidnění. Patří sem:  manuální fixace – provádí ji 3-5 vyškolených pracovníků, kteří pacienta omezují držením ve stoje nebo na zemi po dobu několika minut  upínací popruhy na lůžku neboli kurty  svěrací kazajka  uzavřené síťové lůžko 22

 uzavřená izolační místnost. Užívání

těchto

prostředků

pro

fyzické

omezení

musí

být

řádně

písemně

dokumentováno. Vždy se musí popsat důvod (proč jsme k omezení pacienta přistoupili), zápisy ošetřovatelské intervence, podpisy ošetřujícího personálu a lékaře a také začátek a konec omezení. Při déletrvajícím fyzickém omezení je nutné umožnit pravidelný příjem tekutin a potravy, hygienu, prevenci dekubitů a trombembolie. Pokud pacient nepodepíše do 24 hodin od začátku fyzického omezení souhlas s fyzickým omezením, musí se zahájit řízení dle § 23 a § 24 zákona 20/1966. Na oddělené, kde jsou omezovací prostředky používány, musí být personál minimálně jednou ročně proškolen o této problematice (Venglářová a kol., 2006).

1.10 Nejčastější příčiny agresivního chování pacienta Agresivní chování se projevuje od chladného, ironizujícího či hostilního jednání, přes projevy násilí vůči věcem, bouchání dveřmi, shazování předmětů, plivání potravy či léků, až po nejzávažnější projev násilí vůči druhé osobě či sobě samému. Ohrožení jsou zdravotníci, spolupacienti, rodinní příslušníci i návštěvníci. Nejčastější příčiny:  pocit strachu (strach z bolesti, ze zákroku, ze smrti) a ohrožení;  prožitky nespravedlnosti a křivdy (k událostem, které pacient považuje za významné);  větší zátěž, která je vnímána jako zbytečná (opakované zbytečné dotazy, dlouhé čekání)  zklamané očekávání  zesměšnění, ponížení  pocit bezmoci  pocit viny, hledání viníka jinde, nejčastěji u příbuzných;  intenzivní bolest;  snaha překonání úzkosti, která pramení ze situace (přítomnost stresorů, i naše nevhodné chování vůči pacientovi); 23

 očekávání ocenění agresivního chování (v prostředí, kde je ceněna síla, před partou);  špatné ztvárnění reality (např. vlivem alkoholu, drog, duševního onemocnění);  zdánlivé ohrožení zájmu pacienta (např. obava pacienta z bolestivého výkonu);  násilné chování bez zřejmého důvodu, psychopatické rysy jedince (Venglářová a kol., 2006).

1.11 Komunikace s agresivním pacientem Sestry bývají často jako první vystaveny i konfliktním situacím s pacienty díky tomu, že jsou s pacienty většinu svého pracovního času. Specializační studium pro psychiatrii sestry na situace s agresivním pacientem dostatečně připraví, pro všeobecné sestry je v získání dovedností a znalostí v komunikaci s agresivním pacientem nutná sociální znalost sestry. Agresivní chování pacientů zahrnuje celou škálu projevů, hrozící problém při jejich znalosti je sestra schopna včas zjistit. Chladná, hostilní a ironická komunikace může být počátkem agresivity, dalším projevem počínající agrese vůči věcem, plivání potravy, házení předmětů či plivání léků (Ptáček a kol., 2011). Pro vyhodnocení míry nebezpečí, je důležité si dát pozor na upřené a dlouhé pohledy do očí, na motorický neklid, rozrušenost, nervozitu. Také pozor na předměty, které agresor může držet nebo se jich může zmocnit a použít jako zbraň (Andršová, 2012).

1.11.1 Verbální konflikt Při verbálním konfliktu jsou zdravotníci vystaveni nadávkám, křiku i slovním urážkám, kdy pacient chce prosadit své a dosáhnout domnělého či skutečného práva. Pro celý zdravotnický tým je slovní napadení velmi zatěžující a stresující situací (Ptáček a kol., 2011). Postup při komunikaci s agresivním pacientem:  komunikace by měla být jasná, klidná, srozumitelná, bez odborných termínů;  při přítomnosti komunikační bariéry je důležité sdělovat jasně formulovaná vyjádření;

24

 na verbální útoky nereagujeme (Ptáček a kol., 2011);  při jednání s podrážděným pacientem či rodinou zachováme klid;  respektujeme normy společenského chování, chováme se vlídně;  na agresi neodpovídáme protiútokem, neboť dojde k tzv. spirálovému posilování (agresivita vyvolá agresivitu);  potvrdíme konstatováním, že je nemocný rozčílen a sdělíme mu, jak to na nás působící  pozorně vyslechneme jeho stížnost a zachováme akceptující postoj, ale akceptace neznamená souhlas se situací;  chování nehodnotíme, nemocného neodsuzujeme za jeho projevy;  s tímto chováním vyjádříme nesouhlas, ne však nesouhlas s nemocným;  situaci nemocného projevujeme zájem, okolnosti celé situace zjišťujeme doplňujícími otázkami, získáme tak lepší orientaci a navíc projevujeme osobní zájem a postoj;  vyjádříme porozumění a empatii verbálními i neverbálními prostředky;  snažíme se najít opravdové důvody pacientova hněvu;  nemocnému vyhovíme, pokud je to možné;  pokud není možné pacientovi vyhovět, klidně zevrubně vysvětlíme naše stanovisko a vyjádříme pochopení s nepříjemnými následky;  srozumitelně shrneme závěr situace a přesvědčíme se, že nemocný porozuměl (Venglářová a kol., 2006);  ve všech situacích je třeba se soustředit na problém a vystupovat jako ten, kdo je problém schopen vyřešit (Ptáček a kol., 2011).

1.11.2 Fyzické napadení Situace, která vyústila v napadení, může být chápána jako nedostatečné zvládnutí situace, jako profesionální selhání. Není pravda, že člověk, který je nedostatečně 25

profesionální a necitlivý vůči potřebám nemocného, popouzí svým chováním, napaden může být i dobrý profesionál. Pocity viny, i přes toto ujištění, mohou vzniknout z nedostatečně zvládnuté situace (Venglářová a kol., 2006).

Projevy pacienta:  je rozrušený, působí nervózně;  nápadně nebo výhrůžně gestikuluje;  podupává a naznačuje kopnutí;  dívá se upřeně, útočně do očí;  svírá dlaně v pěsti, nevědomě nebo vědomě ukazuje zatnutou pěst;  práská dveřmi, kope, bouchá do zařízení místnosti;  je napjatý, jen vybouchnout;  napjatá je i výraz v obličeji, je patrný i agresivní úšklebek;  objevují se tiky, které pacient dříve neměl, nervózně pomrkává;  rty jsou semknuté;  jsou patrná gesta připomínající bití, začíná do mne strkat;  pacient se chová jinak než obvykle, intuice mi naznačuje, že mi hrozí nebezpečí (Venglářová a kol., 2006).

26

Postup pro lepší zvládnutí situace:  musíme si uvědomit, že nepotřebujeme dominovat, agresor si tohoto názoru všimne, snížíme tak tenzi mezi námi a agresorem;  díky pomalému tempu řeči, které postupně přebírá i pacient, dojde k celkovému zpomalení psychomotorického tempa (Venglářová a kol., 2006);  způsob, jakým jedná zdravotník, má velký podíl na zvládnutí situace (Marková a kol., 2006);  stále si všímáme neverbálních i verbálních signálů blížící se agrese;  podaří-li se nám pacienta posadit, pomůže to zklidnění situace, když ne, nenutíme ho;  stále udržujeme bezpečnou vzdálenost, minimálně na dosah od pacienta;  vždy si necháváme otevřenou ústupovou cestu, ale to jak sobě, tak pacientovi, je lepší variantou, když uteče, než když nás bude muset odklidit z cesty;  v akutní situaci se snažme identifikovat i naplnit agresorovi lidské potřeby, uklidnění napomůže např. umožnění zatelefonovat si, zakouřit;  ve fázi, kdy cítíme napětí, je lepší odložit naléhavé téma, např. není nutné provádět zdravotnické výkony ve chvíli, kdy jsme sami na ošetřovně a hrozí nám nebezpečí;  přivoláme si pomoc;  situace je rizikovější, pokud je agresor ozbrojen a to čímkoliv, věnujme pozornost např. situacím, kdy si pacient v čekárně neodloží kabát, má tašky nebo přichází z prostředí, kde může mít zbraně (Venglářová a kol., 2006). Po zážitku napadení pacientem, je vhodné mluvit s kolegy o celé situaci, klidně i opakovaně. Tím postupně odbouráte emoce spojené s negativním zážitkem a společně vytvořit strategii k prevenci omezení dalších vzniklých rizik (Venglářová a kol., 2006).

27

2 Výzkumná část Výzkumná část popisuje cíl výzkumu a výzkumné otázky, metodiku výzkumu, charakteristiku respondentů a výzkumného prostředí.

Zpracované dotazníky jsou

zaznamenány do grafů, pro srozumitelnější zobrazení do tabulek. V diskuzi se zabývám zhodnocením výzkumných otázek.

2.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky 1. cíl: Zmapovat častost výskytu verbální a nonverbální agresivity vůči ošetřujícímu personálu. 2. cíl: Zjistit, jak ošetřovatelský personál ovládá zásady komunikace s agresivním pacientem. 3. cíl: Zmapovat nejčastější reakce ošetřovatelského personálu po setkání s agresivními hospitalizovanými pacienty. Výzkumné otázky: 1. Jak často se ošetřovatelský personál setkává s verbálním a neverbálním projevem agrese při ošetřování hospitalizovaných pacientů. 2. Co považuje ošetřovatelský personál lůžkové části nemocnice za zásady správné komunikace s agresivním pacientem. 3. Jaké jsou nejčastější reakce ošetřovatelského personálu po setkání s agresivním chováním hospitalizovaných pacientů.

28

2.2 Metodika výzkumu Za metodiku výzkumné práce jsem zvolila dotazníkového šetření, tedy kvantitativní výzkum. Anonymní, nestandardizovaný dotazník obsahuje 19 otázek, z nichž 14 otázek je uzavřených, 4 otázky jsou polouzavřené, kde je možné slovní doplnění, poslední otázka je doplňující, otevřená (příloha 1).

2.3 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Před rozdáním dotazníků jsem osobně kontaktovala hlavní sestru Nemocnice Ivančice, příspěvkové organizace, paní Pavlu Oulehlovou s písemnou žádostí a přiloženým dotazníkem, o schválení anonymního dotazníkového šetření v téže nemocnici (příloha 2). Po schválení dotazníkového šetření hlavní sestrou, byly dotazníky distribuovány na Interním oddělení, Chirurgickém oddělení, Jednotce intenzivní a resuscitační péče, Oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny, Léčebně pro dlouhodobě nemocné a na Radiodiagnostickém oddělení. Respondenti byli všeobecné zdravotní sestry. Dotazníků bylo rozdáno celkem 120 (100 %), z tohoto celkového počtu se jich vrátilo 18 prázdných. Devět dotazníků muselo být vyřazeno z důvodu neúplnosti odpovědí. Po vyřazení těchto dotazníků jsem získala celkem 93 dotazníků. Návratnost tedy činí 77,5 %.

2.4 Průběh výzkumu Dotazníkové šetření probíhalo se souhlasem hlavní sestry Nemocnice Ivančice od listopadu 2015 do poloviny února 2016.

29

2.5 Zpracování získaných dat Ke zpracování dat v bakalářské práci byl použit kancelářský software Microsoft Office 2007, k psaní textu jsem použila Microsoft Word a pro sčítání, tvorbu tabulek a grafů jsem použila Microsoft Excel.

2.6 Výsledky výzkumu Výsledky dotazníkového šetření jsou zpracovány pomocí sloupcového grafu, u otázek 1, 2, 3, 10, 15, 17 byla použita pro srozumitelnější zobrazení tabulka.

Otázka č. 1: Uveďte prosím Vaší věkovou kategorii: Tabulka 1 Věk respondentů

Věk respondentů

absolutní četnost

relativní četnost (%)

19 - 20 let

1

1,1

21 - 30 let

9

9,7

31 - 40 let

27

29

41 - 50 let

40

43

51 - 60 let

15

16,1

1

1,1

93

100

61 let a více celkem

Z tabulky 1 vyplývá, že nejvíce odpovídajících, což je 40 respondentů (43 %), je ve věku 41 – 50 let, dále pak ve věku 31 – 40 let pracuje 27 respondentů (29 %), ve věku 51 – 60 let pracuje 15 respondentů (16,1 %), 9 respondentů (9,7%) uvedlo věk mezi 21 – 30 lety. Nejméně respondentů, což byl 1 respondent (1,1 %) uvedl, že je ve věku 19 – 20 let a ten samý počet 1 respondent (1,1 %) uvedl věk 61 a více.

30

Otázka č. 2 Pohlaví: Tabulka 2 Pohlaví

Pohlaví

absolutní četnost

relativní četnost (%)

muž

2

2,2

žena

91

97,8

celkem

93

100

Zde respondenti uváděli své pohlaví. Nejvíce, to je 91 respondentů (97,8 %) odpovědělo ženské pohlaví, 2 respondenti (2,2 %) byli muži.

Otázka č. 3: Jak dlouho pracujete ve zdravotnictví? Tabulka 3 Délka praxe

Délka praxe

absolutní četnost

relativní četnost (%)

do 5 let

7

7,5

6 - 40 let

8

8,6

11 - 20let

28

30,1

21 let a více

50

53,8

celkem

93

100

V tabulce 3 je zaznamenána délka praxe oslovených. Zde respondenti uváděli, kolik jim je let. Nejvíce odpovídajících ve věku 21 let a více bylo 50 respondentů (53,8 %), druhý nejvyšší počet odpovídalo, že je ve věku 11 – 20 let 28 respondentů (30,1 %), dále na věk 6 – 10 let odpovědělo 8 respondentů (8,6 %), nejméně 7 respondentů (7,52 %´) odpovědělo, že pracují ve zdravotnictví do 5 let praxe své praxe.

31

Otázka č. 4: Napište prosím, na kterém oddělení pracujete:

Graf 1 Oddělení

Z tohoto grafu vyplývá, kolik dotazovaných pracuje na daném oddělení. Nejvíce 24 respondentů (25,8 %) pracuje na Jednotce intenzivní a resuscitační péče, dále 22 respondentů (23,7 %) odpovědělo z Interního oddělení, z Chirurgického a z Oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny se přihlásilo 16 respondentů (17,2 %), nejméně 3 respondenti se hlásí k Radiodiagnostickému oddělení.

32

Otázka č. 5: Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?

Graf 2 Nejvyšší dosažené vzdělání

Graf 2 zobrazuje nejvyšší dosažené vzdělání dotazovaných respondentů a uvádí, že 53 respondentů (57 %) oslovených má střední zdravotnické vzdělání, pomaturitní studium absolvovalo 26 respondentů (28 %), vyšší odborné vzdělání (Dis.) uvedlo 8 respondentů (8,6 %), s titulem Bc. označili 3 respondenti (3,2 %) a s titulem Mgr. se uvedli 3 respondenti (3,2 %).

33

Otázka č. 6: Jak často se během směny setkáváte s agresivními projevy pacientů?

Graf 3 Agresivní projevy v časovém intervalu

V této otázce jsem zjišťovala, jak často se respondenti setkávají s agresivními projevy, což je patrné na grafu č.3. 38 respondentů (40,7 %) odopovědělo, že se s agresivními projevy setkává 1x týdně, 1x měsíčně se setkává 37 respondentů (39,8 %). 1x ročně odpovědělo na tuto otázku 7 respondentů (7,5 %), 6 respondentů si nepamatuje, jak často se setkává s agresivními projevy a 2 respondenti (2,15 %) odpovídají, že se setkávají každou směnu.

34

Otázka č. 7: V rámci pohlaví se setkáváte se slovní agresí častěji:

Graf 4 Výskyt slovní agrese

V této otázce respondenti hodnotili, jak často se při svém povolání setkávají se slovní agresí v rámci pohlaví. 73 respondentů (78,5 %) odpovědělo, že slovní agrese je častější u mužů, 20 dotazovaných (21,5 %) uvedlo slovní agresi u žen.

35

Otázka č. 8: V rámci pohlaví se setkáváte s fyzickou (brachiální) agresí častěji:

Graf 5 Výskyt fyzické agrese

Graf č. 5 znázorňuje, jak často se respondenti setkávají s fyzickou agresí v rámci pohlaví. Většina a to 83 respondentů (89,2 %) uvádí, že s fyzickou agresí se setkává častěji u mužů. Méně častou odpověď uvádí 10 respondentů (10,8 %), že fyzicky agresivnější jsou ženy.

36

Otázka č. 9: Uveďte jakým typem agrese se nejčastěji setkáváte a nebo jste se již ve své praxi setkal(a)?

Graf 6 Nejčastější typ agrese

V této otázce jsem zjišťovala, jaký typ agrese se nejčastěji objevuje na zdravotnických pracovištích. 43 respondentů (46,2 %) uvádí kombinovanou formu agresivního chováni, 23 dotazovaných (24,7 %) uvádí nepřátelský postoj pacientů. Verbální agresi uvedlo 18 respondentů (19,4 %), 8 respondentů (8,6 %) se přiklání k brachiální agresi a pouze 1 respondent (1,1 %) uvádí, že se nikdy nesetkal s agresí.

37

Otázka č. 10: Uveďte verbální typ agrese, se kterými jste se setkali u pacienta: Tabulka 4 Verbální typ agrese

Verbální typ agrese

absolutní

relativní

četnost

četnost (%)

pasivní agrese (pacient nekomunikoval, odvracel pohled, neodpovídal na pozdrav …)

38

40,9

1

1,1

nadávky, výhružky, vulgární slova

52

55,9

s verbální agresí jsem se nesetkal(a)

2

2,2

93

100

psaní nežádoucích dopisů, nevhodné telefonáty

celkem

S verbálním typem agrese se zabývá tabulka č. 4. S nadávkami, výhružkami a vulgárními slovy se setkalo 52 dotazovaných (55,9 %), 38 odpovídajících (40,9 %) uvádí výskyt pasivní agrese, kdy pacient nekomunikoval s personálem, odvracel pohled nebo neodpovídal na pozdrav. 2 odpovídající respondenti (2,2 %) uvádí, že se ještě nikdy nesetkali s verbální agresí a 1 respondent (1,1 %) odpověděl, že se již setkal s nežádoucími dopisy či telefonáty.

38

Otázka č. 11: Uveďte brachiální (fyzickou) agresi, se kterou jste se setkal(a) u hospitalizovaného pacienta:

Graf 7 Výskyt fyzické agrese

Graf č. 7 se zabývá výskytem fyzické agrese. Situací, kdy agresivní pacient zaútočil přímo na respondenty nebo na ostatní členy ošetřovatelského týmu, má zkušenost 44 respondentů (47,3 %). Stav, kdy pacient rozbíjel věci kolem sebe, zažilo 29 odpovídajících (31,2 %), 14 respondentů (15,05) uvádí, že se s fyzickou agresí nikdy nesetkalo a 6 respondentů (6,5 %) odpovědělo, že fyzicky zaútočil agresivní pacient na jiné pacienty.

39

Otázka č. 12: Označte, co je důvodem nejčastější příčiny agresivity dle Vašeho názoru?

Graf 8 Příčiny agresivity

V otázce č. 12 respondenti popisují, co je nejčastější příčinou agresivity dle jejich názoru. Nejčastěji odpovědělo 27 dotazovaných (29 %), že příčinou agresivity je demence pacienta, dalších 26 odpovídajících (28 %) uvádí poruchy osobnosti. Jako abstinenční příznaky odpovědělo 14 respondentů (15,1 %). 13 respondentů (14 %) zvolilo příčinu vzniku agresivity bolest a celkové onemocnění. Vliv medikace a jiné neuvedl žádný respondent.

40

Otázka č. 13: Myslíte si, že umíte zvládat správnou komunikaci s agresivním hospitalizovaným pacientem?

Graf 9 Zvládání správné komunikace

V této otázce jsem u zdravotníků zjišťovala, zda si myslí, že znají správnou techniku komunikace s agresivním pacientem. 71 respondentů (76,3 %) odpovědělo, že ovládá správnou komunikaci. Oproti tomu 22 respondentů (23,7 %) odpovídá záporně a tvrdí, že neovládá správnou komunikaci s agresorem.

41

Otázka č. 14: Jak se zachováte při setkání s agresivním hospitalizovaným pacientem?

Graf 10 Reakce ošetřovatelského personálu při setkání s agresivním pacientem

Graf 10 zobrazuje nejčastější reakce personálu při setkání s agresivním pacientem. Více než polovina, 56 respondentů (60,2 %) uvádí, že se snaží agresivního hospitalizovaného pacienta uklidnit sama, 30 tázaných (32,3 %) přivolá lékaře, důrazně vymezí pravidla 4 respondenti (4,3 %) a na stížnosti agresivního pacienta tvrdí, že nereagují 3 respondenti (3,22 %).

42

Otázka č. 15: Uveďte hlavní zásady při komunikaci s aresivním chováním hospitalizovaného pacienta: Tabulka 5 Hlavní zásady při komunikaci s agresivním chováním hospitalizovaného pacienta

Hlavní zásady zachovám klid, neodpovídám protiútokem

absolutní

relativní

četnost

četnost (%) 66

71

asertivní jednání

9

9,7

snažím se získat si důvěru pacienta

5

5,4

s agresivním chováním

5

5,4

nechovám se autoritativně

0

0

komunikuji s pacientem srozumitelně a klidně

3

3,2

nedělám prudká gesta nebo pohyby

0

0

přivolám si další osobu

2

2,2

neotáčím se k agresorovi zády

2

2,2

vždy se snažím si ponechat ústupovou cestu

0

0

odstraním nebezpečné předměty z pacientova dosahu

0

0

přivolám si pomoc

1

1,1

jiné (uveďte)

0

0

93

100

vyslechnu si jeho stížnost a zároveň vyjádřím nesouhlas

celkem

Hlavní zásady při komunikaci s agresivním chování hospitalizovaného pacienta znázorňuje tabulka č. 5. Mezi nejčetnější odpovědi, kdy personál zachová klid a neodpovídá protiútokem zvolilo odpověď 66 respondentů (71 %), 9 tázaných (9,7 %) jedná asertivně, 5 respondentů (5,4 %) uvádí, že se snaží získat si pacientovu důvěru. Taktéž 5 dotazovaných (5,4 %) si vyslechne pacientovu stížnost a zároveň vyjadřuje nesouhlas s agresivním chováním. Jako důležitou zásadu v komunikaci s agresivním pacientem považují 3 respondenti (3,2 %) mluvit srozumitelně a klidně. Další osobu si přivolají 2 dotazovaní (2,2 %) a zároveň se neotáčí zády taktéž 2 respondenti (2,2 %). Za hlavní zásadu přivolání pomoci k agresivnímu pacientovi považuje 1 respondent (1,1 %).

43

Otázka č. 16: Jaká byla Vaše bezprostřední reakce při agresivním chování hospitalizovaného pacienta?

Graf 11 Bezprostřední reakce při agresivním chování hospitalizovaného pacienta

Tato otázka znázorňuje nejčastější bezprostřední reakce personálu, při setkání s agresivním hospitalizovaným pacientem. Snahu o vyjednávání a navrhování řešení uvádí 38 tázaných (40,9 %), strach zažilo 31 respondentů (33,3 %), aktivně naslouchá 10

odpovídajících

(10,8

%),

bezprostředně

po

negativním

zážitku

ustoupí

8 dotazovaných (8,6 %) a 6 respondentů (6,5 %) odpovídá, že se snaží zjistit záměr pacientova chování.

44

Otázka č. 17: Uveďte, jaká je Vaše nejčastější reakce na negativní zážitek spojený těsně po setkání s agresivním pacientem? Tabulka 6 Nejčastější reakce na negativní zážitek

Reakce na negativní zážitek

absolutní

relativní

četnost

četnost (%)

negativní zážitek "přejdu", neřeším to

19

20,4

vypovídám se kolegovi, kolegyni

64

68,8

dusím to v sobě

1

1,1

odcházím na kávu, cigaretu

4

4,3

5

5,4

93

100

vyhledám rozhovor s psychologem, lékařem, nadřízeným celkem

Otázka č. 17 uvádí nejčastější reakce respondentů na negativní zážitek spojený těsně po setkání s agresivním pacientem. Více než polovina dotazovaných, 64 respondentů (68,8 %) se vyspovídá kolegovi či kolegyni. 19 dotazovaných (20,4 %) odpovědělo, že negativní zážitek přejde a neřeší ho, 5 respondentů (5,4 %) uvedlo vyhledání rozhovoru s psychologem, lékařem nebo nadřízeným, 4 respondenti (4,3 %) odchází na kávu nebo cigaretu a pouze 1 respondent (1,1 %) uvedl, že v sobě dusí negativní zážitek spojený s agresivním pacientem.

45

Otázka č. 18: Jakým způsobem ovlivnilo Váš život setkání s agresivním pacientem?

Graf 12 Vliv po setkání s agresivním pacientem

V této otázce mne zajímalo, zda nějakým způsobem ovlivnilo setkání s agresivním hospitalizovaným pacientem život personálu. Více než polovina odpovědí, což uvedlo 71 respondentů (75,3 %), tvrdí, že jim tento negativní zážitek neovlivnil život. 17 respondentů (18,3 %) odpovídá, že se vyhýbá rizikovým pacientům. Poslední možnost „jiné“ uvádí 3 respondenti (3,2 %) jako předcházení konfliktům, snaha být více ostražitá a respekt. 2 dotazování (2,2 %) uvádí, že chodí se strachem do práce.

46

Otázka č. 19: Jaká opatření by podle Vašeho názoru mohla vést nebo vede ke snížení agresivního chování hospitalizovaných pacientů na Vašem pracovišti? Tabulka 7 Doplňující odpovědi respondentů

Respondet

Různé typy odpovědí Agrese je v lidech, opatření jsou jak červený hadr. Můj názor: chovat se k

1 lidem tak, jak si přeju, aby se chovali ke mně. 2 Naslouchat, trpělivost, vstřícnost. 3 Profesionální přístup. 4 Více komunikovat s pacienty a méně se věnovat administrativní práci. Možnost více komunikovat, psát méně administrativy a získávat si 5 důvěru pacientů. 6 Komunikovat s pacientem, včas rozpoznat změnu chování, včasná léčba. 7 Posílení noční směny. 8 Málo personálu na noční směně, posílení noční směny. Naslouchat, komunikovat klidně, dotyčného neprovokovat, hledat 9 kompromis. V nejnutnějším případě klidnit medikací. Dočasná analgezie při bolestech, zavčas preventivní opatření při změně 10 chování. Více informací od rodiny pacienta (zda pije, kouří), přítomnost mužského 11 personálu - ošetřovatel, zdravotník. 12 Nevysazovat psychiatrickou medikaci. 13 Klidné vystupování a snažit se agresivního pacienta nevyprovokovat. Nevysazovat psychiatrické léky, možnost přivolání mužské osoby, 14 vhodná léčiva, taková aby pacient nebyl příliš tlumen. 15 Správná diagnostika a léčba nemocných. 16 Přítomnost pracovníků mužského pohlaví. 17 Nepřijímat opilé pacienty. Nepřijímat pacienty s psychiatrickými diagnózy a odeslat na tomu určené 18 pracoviště. Lékař by měl při prvních příznacích agrese u pacienta zvážit převoz na 19 Psychiatrické zařízení. 20 Méně administrativy, více času na pacienta. 21 Nejdůležitější je předcházet agresi. 47

22 Posílení personálu, nevysazování trvalé medikace. 23 Nevzbuzovat v pacientovi dojem, že na něj nemáme čas. 24 Snažit se předcházet hospitalismu. 25 Nepřijímat pacienty v ebrietě či deliriu. 26 Při prvních příznacích agrese klidnit pacienty vhodnou medikací. 27 Více personálu mužského pohlaví. 28 Méně administrativních činností. Komunikace s pacienty. 29 Více času na pacienta, možnost získání si jeho důvěry. 30 Dostatečné tlumení bolesti. Klidné a srozumitelné jednání. 31 Opilé pacienty a pacienty pod vlivem návykových látek nepřijímat. Profesionalita, asertivní jednání, nechovat se autoritativně. Komunikovat 32 srozumitelně.

V poslední doplňující otázce se mohli respondenti vyjádřit, co by mohlo vést nebo vede ke snížení agresivního chování hospitalizovaných pacientů. Celkem odpovědělo 32 respondentů (34,4 %). Pro lepší přehlednost jsem jednotlivé odpovědi zapsala do tabulky.

48

2.7 Diskuze Cílem této bakalářské práce bylo zmapovat častost výskytu verbální a nonverbální agresivity vůči ošetřujícímu zdravotnickému personálu. Zjistit tedy, jak ošetřovatelský personál ovládá zásady komunikace s agresivním pacientem a posoudit nejčastější reakce, jak kladné, ale i záporné po setkání s agresivními a již hospitalizovanými pacienty. V oboru ošetřovatelství v České republice bylo zjištěno, že agrese je nejčastěji mířená na všeobecné sestry a to až v 70 %, kdy se staly obětí tohoto činu (Hnilicová, 2007).

2.7.1 Zhodnocení 1. výzkumné otázky První výzkumná otázka se zabývá výskytem verbální a nonverbální agresivity hospitalizovaných

pacientů

vůči

ošetřujícímu

personálu

lůžkového

oddělení.

Respondenti ve svých odpovědích reagovali na to, jak často se během pracovní doby setkávají s agresivními projevy pacientů. V dotazníku se k této otázce vztahují otázky č. 6, 7, 8, 9, 10, 11. V otázce, jak často se respondenti během pracovní doby setkávají s agresivními projevy hospitalizovaných pacientů, je zřejmé, že více než 1/3 respondentů odpověděla, že se setkává 1x týdně a taktéž 1/3 odpovídajících uvedla setkání s těmito pacienty 1x měsíčně. Z vlastní zkušenosti vím, že se v rámci svého zaměstnání setkávám téměř každou směnu s projevy agrese. Pokud měli respondenti hodnotit, kdy se v rámci pohlaví setkávají se slovní agresí, tak 78,5 % dotazovaných uvedlo jako agresivnější mužské pohlaví. Je pravdou, že i na mne působí mužské pohlaví agresivněji než ženské. Další otázka směřovala také k pohlaví v rámci fyzické agrese. V převážné většině 89,2 % odpovídali respondenti, že fyzicky agresivnější jsou muži. U otázky s jakým typem agrese se nejčastěji respondenti setkávají nebo se již ve své praxi setkali, uvedlo 46,2 % respondentů kombinovanou formu a 24,7 % respondentů uvedlo nepřátelský postoj. Hnilicová (2007), popisuje výzkum prováděný v roce 2004 – 2006 a ten ukazuje, že se 42 % dotazovaných setkalo se slovním napadáním

49

a s fyzickým násilím pouze 11 %. Výskyt fyzického napadení je tedy méně častým jevem. V další otázce měli respondenti uvést verbální typ agrese, se kterým se setkali u hospitalizovaného pacienta. 55,9 % respondentů uvádí nadávky, výhrůžky a vulgární slova. Dle výzkumu Odehnalové (2014), který se prováděl ve věznicích České republiky od prosince 2013 do února 2014, jsou v 79 % při verbální agresi nejčastěji užívané vulgarismy. Obecně si myslím, že negativně naladěný člověk nevybírá právě vhodná slova a spíše užívá vulgarismů. Otázka č. 11 se zabývá typem brachiální agrese u hospitalizovaných pacientů a jejím projevem. 47,3 % dotazovaných uvedla, že agresivní pacient zaútočil přímo na ně nebo na ostatní členy ošetřovatelského personálu. Kejíková (2011) ve své výzkumné práci probíhající v prosinci 2010 ve Fakultní nemocnici Olomouc uvádí, že 62 % respondentů označilo, že bylo fyzicky napadeno agresivním pacientem. Je to tedy více než polovina asi proto, že její respondenti byli pracovníci neurologie, geriatrie a psychiatrie a právě na psychiatrickém oddělení jsou projevy agrese častým prvkem.

2.7.2 Zhodnocení 2. výzkumné otázky Druhá výzkumná otázka je zaměřena na to, co považuje ošetřovatelský personál lůžkové části nemocnice za zásady správné komunikace s agresivním pacientem. K této otázce se vztahují otázky č. 13, 14, 15. Na otázku, zda si respondenti myslí, že umí zvládat správnou komunikaci s agresivním hospitalizovaným pacientem, kladně odpovědělo více než 3/4 respondentů v 76,3 %. V tomto výzkumném šetření se ukázalo, že se více než polovina respondentů v 60,2 % se snaží nejdříve uklidnit agresivního hospitalizovaného pacienta sama a 32,3 % respondentů volá ihned lékaře. Kladu si otázku, zda více než polovina těchto respondentů nevolá k agresivním projevům pacienta ihned lékaře z důvodu, že se nejedná o fyzickou agresi. Poslední otázka se zaměřila na hlavní zásady při komunikaci s agresivním chováním hospitalizovaných pacientů. 71 % respondentů uvedlo za nejdůležitější zachování klidu a neodpovídání protiútokem. Myslím si, že je to správně, neboť agresivní pacient je

50

citlivý na jakoukoliv negativní emoci a vnímá ji, dle mého názoru, více než samotné verbální projevy.

2.7.3 Zhodnocení 3. výzkumné otázky Třetí výzkumná otázka se zabývá nejčastějšími reakcemi ošetřovatelského personálu po setkání s agresivním chováním hospitalizovaných pacientů. V dotazníku se k této otázce vztahují otázky č. 12, 16, 17, 18. Otázka č. 12 se zaměřovala na to, co je důvodem nejčastější příčiny agresivity. Téměř třetina dotazovaných uvedla ve 29 %, že touto příčinou je demence pacienta a podobně ve stejné míře v 28 % uvedla, že důvodem agresivity jsou poruchy osobnosti hospitalizovaných pacientů. Kejíková (2011) ve své práci uvádí, že v 88 % za svými příčinami vzniku agrese, je hlavním důvodem nemoc. Bezprostřední reakcí při agresivním chování hospitalizovaného pacienta se zabývá další výzkumná otázka. 40,9 % dotazovaných uvedlo, že se snaží s pacientem vyjednávat a navrhnout mu řešení. 33,3 % respondentů uvedlo strach z agresivního pacienta. Asi proto, že nikdy nemůžeme vědět, jak dále agresivní pacient zareaguje a jak si bude počínat. Jako nejvíce závažný jev mi při setkání s agresivními pacienty u ošetřujícího personálu připadá právě jejich vlastní strach, neboť právě tento jev nejvíce paralyzuje nejen ošetřující personál, ale všechny, kdo s těmito agresivními pacienty přijde do osobního či blízkého styku. Dle Kejíkové (2011) v reakcích na útok, respondenti mohli uvést více odpovědí. Zde také nejvíce respondentů reagovalo bezprostředně na útok snahou o vyjednávání v 61 % a dále pak v 51 % odpovědělo, že reaguje ustoupením. Dále respondenti hodnotili nejčastější reakce na negativní zážitek. Více než polovina respondentů se shodlo na odpovědi, že se vypovídá kolegovi nebo kolegyni v 68,8 %. Domnívám se, že sdělení negativními zážitků, spojených s naším povoláním v práci s kolegy a kolegyněmi je důležité i pro budoucí předcházení dalších možných konfliktů s těmito problémovými pacienty. Další otázka se také týkala reakce ošetřovatelského personálu, zda nějakým způsobem byl ovlivněn život po setkání s agresivním pacientem. Naprostá většina tvrdí, že v 75,3 % neovlivnilo nijak život ošetřovatelského personálu. Domnívala jsem se též, že bude převažovat tato odpověď, neboť kdyby ovlivňovalo, zdravotníci by nemohli naplno pracovat a vykonávat svá povolání s láskou, bez zaujetí a s posláním. 51

2.8 Návrh řešení a doporučení pro praxi Komunikace s pacientem nám umožňuje zajistit dostatek informací nejen o pacientově nemoci, ale usnadňuje pacientovi rozhodovat o přístupu k léčbě a ošetřování, neboť také v neposlední řadě minimalizuje strach pacienta či jeho rodiny a blízkých z nemoci, strádání, bolesti, ale i případného umírání. Svoji důležitost zde také hraje předcházení nedorozuměním a vzájemné nepochopení či i edukace. Jsem osobně přesvědčena, že pro roli ošetřující sestry je tato skutečnost nenahraditelnou, zásadní a také velmi náročnou. Nejspíše bych v rámci seminářů a vzdělávání sester volila například za téma: „Komunikaci s agresivními pacienty“. Za vhodné bych viděla, aby se do školení zdravotníků na seminářích nepřednášela pouze teorie, ale i praktické ukázky, jak vhodně

a

správně

reagovat

na

agresivní

chování

pacienta

či

budoucího

hospitalizovaného na tom či onom oddělení. Cenným přínosem by bylo také rozpoznávání neklamných prvních znaků rozvíjející se agrese, aby pracovník mohl zamezit jeho rozvoji a nepříjemným situacím, se kterými se tyto případy pojí. Pro praxi bych doporučila proškolení personálu v oblasti dalšího psychologického vzdělávání, které by se mohlo zaměřovat i na psychoanalýzu, vedoucí k objasnění právě původu agrese u pacientů a následnému porozumění jejich chování. Dále proškolení personálu i v oblasti verbální a neverbální komunikace. Většinou si totiž ani neuvědomujeme, jak moc jsou neverbální projevy různých gest, posunků, úsměvů, úšklebků výrazné a je pravdou, že negativně naladěný pacient si všímá více těchto gest, než samotného verbálního projevu. Neměli bychom zapomínat na to, že neverbální komunikace a tedy řeč našeho těla, se projevuje ruku v ruce s našimi emocemi a také s mluveným slovem, které je značně zesiluje a dává mu mnohdy i jiný význam, který i mnohdy nedokážeme v hloubce sami docenit. Též s těmito projevy je spojena výška a posazení hlasu, tón a důraz používání verbalismu. Abychom

předešli

agresivnímu

chování

hospitalizovaného

pacienta

nejen

k ošetřujícímu personálu, musíme naplnit několik podmínek. Jsem přesvědčena, že první podmínkou je předcházení agresivnímu chování hospitalizovaných pacientů právě pravidelným školením zdravotníků, které by bylo doplněno i praktickými ukázkami, jak správně přistupovat k těmto pacientům. Neboť si myslím, že pro nejlepší zapamatování je doplňování poznatků z praxe do školení právě zdravotnického personálu. Vhodný by

52

mohl být také kurz sebeobrany. Nemalou úlohu, jak čelit chování agresivních pacientů, je samozřejmě i vlastní samovzdělávání. V neposlední řadě bych viděla přínosem prohlubování správného profesionálního vztahu mezi pacientem a ošetřovatelským zdravotním personálem a to zejména správnými projevy neverbální komunikace, které si ošetřující zdravotní personál osvojí např. na školení k tomuto tématu. V zdravotním zařízení bychom neměli slibovat nic, co nejsme schopni pro pacienta osobně zařídit či sami nějak ovlivnit.

53

Závěr Bakalářská práce „Problematika agresivního chování hospitalizovaných pacientů“ se v teoretické rovině zabývala vymezením pojmů, teorií agrese, vznikem agrese, typy a stupni agrese, dále pak důvody vzniku agrese, faktory zvyšující napětí pacienta, prevencí a eliminací agresivity, léčbou, ale také příčinami agresivního chování pacientů a správnou komunikací s agresivním pacientem. První cíl byl zaměřen na zmapování častosti výskytu verbální a nonverbální agresivity vůči ošetřujícímu personálu v Nemocnici Ivančice byl splněn. Během směny se s agresivními projevy ze strany pacientů setkává necelá polovina dotazovaných jednou za měsíc, o něco méně pak jednou týdně. V rámci slovní a fyzické agrese se většina respondentů přiklání k tvrzení, že nejčastějším agresorem dominuje v obou případech mužské pohlaví, fyzická agrese převládá nad slovní. Nejčastější formou slovní byly nadávky, výhrůžky a vulgární slova. Nejčastějším typem agrese byl útok přímo na respondenty a na ostatní členy ošetřovatelského týmu. Úkolem druhého cíle bylo zjistit, jak ošetřovatelský personál ovládá zásady komunikace s agresivním pacientem, byl splněn. Tři čtvrtiny respondentů odpovědělo, že zvládá správnou komunikaci s agresivním hospitalizovaným pacientem. Za hlavní zásadu při komunikaci s agresivním chováním hospitalizovaného pacienta považují tři čtvrtiny respondentů, že zachová klid a neodpovídá protiútokem. Třetí cíl, zmapovat nejčastější reakce ošetřovatelského personálu po setkání s agresivními hospitalizovanými pacienty, byl splněn. Za nejčastější příčiny agresivního chování uvedli respondenti jako příčinu agresivního chování vliv demence pacienta. Polovina respondentů má snahu o vyjednávání a navrhování řešení. Nejčastější reakcí na negativní zážitek spojený těsně po setkání s agresivním pacientem uvedli respondenti, že se vypovídají kolegovi nebo kolegyni.

Většina respondentů však

popisuje, že jim tento negativní zážitek neovlivnil život. Nutno říci, že setkání s jakýmkoliv druhem násilí a agrese nejen přímo v zdravotním zařízení je vždy pro každého z nás velmi nepříjemným a negativním zážitkem, obzvláště když je spojen s tak odpovědným povoláním, jako je zdravotnictví. Zdravotník nemůže zanechat své práce nebo se jít na určitou dobu někam odreagovat a uvolnit své emoce, neboť pacienti a jejich onemocnění vyžadují přítomnost personálu. 54

Pro povolání zdravotníků je smysluplná a upřímná komunikace jedním ze základních kamenů, která nám umožňuje získávat informace o duševní i fyzické pohodě našich pacientů, ale i jeho rodiny a blízkých. Bez této dovednosti si naši profesi nelze snad vůbec představit. V závěru této práce si uvědomuji stále častější jev a tím je stále častěji se objevující výskyt agresivního chování pacientů již přijatých nebo právě hospitalizovaných. Jak vyplývá z dalších sociologických studií, souvisí tento jev ze stále větší agresivitou projevující se ve společnosti. Obecně platí, že je lepší problematice předcházet než řešit onen vzniklý problém. Do budoucna by bylo zcela jistě zajímavé a vhodné se problematikou agresivity hospitalizovaných pacientů zabývat specifičtěji a odhalit tak další možné příčiny vzniku nepříjemných situací, v nichž dominuje agresivita pacienta a zároveň najít možnosti, které by těmito situacím předcházely.

55

Seznam použité literatury ANDRŠOVÁ, Alena. Psychologie a komunikace pro záchranáře. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2012, 128 s. ISBN 978-80-247-4119-2. AYERS, Susan a Richard DE VISSER. Psychologie v medicíně. Vydání 1. Překlad Helena Hartlová. Praha: Grada Publishing, 2015, 568 s. Psyché (Grada Publishing). ISBN 978-80-247-5230-3. BÁRTLOVÁ, Sylva. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Vyd. 6., přeprac. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005, 188 s. ISBN 80-7013-391-0. BEER, M, Stephen M PEREIRA a Carol PATON. Intenzivní péče v psychiatrii. Vyd. 1. Překlad Martin Hollý, Kateřina Šoltysová. Praha: Grada, 2005, 296 s. ISBN 80-2470363-7. CIPRO, Martin. Psychoanalytické koučování: vliv nevědomé motivace na jednání koučovaného. První vydání. Praha: Grada, 2015, 264 s. Manažer. ISBN 978-80-2475350-8. CITROME, Leslie L. Drugs & Diseases: Aggression [online]. In: 2015 [cit. 2016-0411]. Dostupné z: http://emedicine.medscape.com/article/288689-overview DUŠEK, Karel a Alena VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ. Diagnostika a terapie duševních poruch. 2., přepracované vydání. Praha: Grada Publishing, 2015, 648 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4826-9. FISCHER, Slavomil a Jiří ŠKODA. Sociální patologie: závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. 2., rozšířené a aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, 2014, 232 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-5046-0. HNILICOVÁ, Hana. Násilí na pracovišti ve zdravotnictví. Zdravotnické noviny. 2007, roč. 56, č. 46, s. 14-16. ISSN 1805-2355. JANÁČKOVÁ, Laura a Petr WEISS. Komunikace ve zdravotnické péči. Praha: Portál, 2008, 136 s. ISBN 978-80-7367-477-9.

56

JANDOUREK, Jan. Průvodce sociologií. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 208 s. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-2397-6. KEJÍKOVÁ, Věra. Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi. Olomouc, 2011. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Mgr. Šárka Ježorská, Ph.D. KELNAROVÁ,

Jarmila

a

Eva

MATĚJKOVÁ.

Psychologie:

pro

studenty

zdravotnických oborů. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 168 s. Sestra. ISBN 978-80-2473270-1. KUČERA, Dalibor. Moderní psychologie: hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, 216 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80247-4621-0. LÁTALOVÁ, Klára. Agresivita v psychiatrii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013, 240 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4454-4. MARKOVÁ, Eva, Martina VENGLÁŘOVÁ a Mira BABIAKOVÁ. Psychiatrická ošetřovatelská péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, 352 s. ISBN 80-247-1151-6. MERKUNOVÁ, Alena a Miroslav OREL. Anatomie a fyziologie člověka: pro humanitní obory. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008, 304 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80247-1521-6. MUSIL, Jiří V. Klinická psychologie a psychiatrie: přehled pro studenty teologie a pedagogiky. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 205 s. ISBN 80-244-1153-9. NAVARRO, Joe a Marvin KARLINS. Jak prokouknout druhé lidi: příručka bývalého experta FBI. 1. vyd. Překlad Daniel Hradilák. Praha: Grada, 2010, 224 s. ISBN 978-80247-3350-0. ODEHNALOVÁ, Jana. Problematika ošetřování agresivního pacienta ve výkonu trestu. Jihlava, 2014. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Vedoucí práce doc. PhDr. Lada Cetlová, PhD. OREL, Miroslav a Věra FACOVÁ. Člověk, jeho mozek a svět. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-2617-5. 57

PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. 4., aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2012, 240 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-4332-5. PETR, Tomáš a Eva MARKOVÁ. Ošetřovatelství v psychiatrii. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, 296 s. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-4236-6. PREISS, Marek a Hana PŘIKRYLOVÁ KUČEROVÁ. Neuropsychologie v neurologii. Vyd. 1. Praha: Grada., 2006, 368 s. ISBN 80-247-0843-4. PTÁČEK, Radek a Petr BARTŮNĚK. Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada, 2011, 528 s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-3976-2. RABOCH, Jiří a Pavel PAVLOVSKÝ. Psychiatrie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2012, 468 s. ISBN 978-80-246-1985-9. VENGLÁŘOVÁ, Martina a Gabriela MAHROVÁ. Komunikace pro zdravotní sestry. 1. vyd. Praha: Grada, 2006,144 s. ISBN 80-247-1262-8. VYSEKALOVÁ, Jitka. Emoce v marketingu: jak oslovit srdce zákazníka. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, 296 s. Expert (Grada). ISBN 978-80-247-4843-6. VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008, 404 s. Psyché (Grada). ISBN 978-80-247-1428-8.

58

Seznam tabulek Tabulka 1 Věk respondentů ............................................................................................ 30 Tabulka 2 Pohlaví ........................................................................................................... 31 Tabulka 3 Délka praxe .................................................................................................... 31 Tabulka 4 Verbální typ agrese ........................................................................................ 38 Tabulka 5 Hlavní zásady při komunikaci s agresivním chováním hospitalizovaného pacienta ........................................................................................................................... 43 Tabulka 6 Nejčastější reakce na negativní zážitek ......................................................... 45 Tabulka 7 Doplňující odpovědi respondentů .................................................................. 47

59

Seznam grafů Graf 1 Oddělení .............................................................................................................. 32 Graf 2 Nejvyšší dosažené vzdělání ................................................................................. 33 Graf 3 Agresivní projevy v časovém intervalu ............................................................... 34 Graf 4 Výskyt slovní agrese............................................................................................ 35 Graf 5 Výskyt fyzické agrese.......................................................................................... 36 Graf 6 Nejčastější typ agrese .......................................................................................... 37 Graf 7 Výskyt fyzické agrese.......................................................................................... 39 Graf 8 Příčiny agresivity ................................................................................................. 40 Graf 9 Zvládání správné komunikace ............................................................................. 41 Graf 10 Reakce ošetřovatelského personálu při setkání s agresivním pacientem .......... 42 Graf 11 Bezprostřední reakce při agresivním chování hospitalizovaného pacienta ....... 44 Graf 12 Vliv po setkání s agresivním pacientem ............................................................ 46

60

Seznam příloh Příloha 1 – Dotazník Příloha 2 – Žádost o umožnění dotazníkového šetření

61

Příloha 1

Dobrý den, Jmenuji se Kateřina Korábková a jsem studentkou 3. ročníku bakalářského kombinovaného studia oboru všeobecná sestra na Vysoké škole polytechnické Jihlava. Chtěla bych Vás poprosit o vyplnění dotazníku, který je určen k tématu mé bakalářské práce: „Problematika agresivního chování hospitalizovaných pacientů.“ Ráda bych Vás touto cestou požádala o vyplnění dotazníku, který bude sloužit k mé bakalářské práci. Dotazník je anonymní. Přečtěte si prosím pečlivě otázky a pravdivě označte Vaše odpovědi. Tam, kde se u odpovědí nachází tečky, vypište odpověď vlastními slovy. Předem Vám děkuji za ochotu a čas strávený nad dotazníkem.

1. Uveďte prosím Vaši věkovou kategorii: a) 19 – 20 let b) 21 – 30 let c) 31 – 40 let d) 41 – 50 let e) 21 – 60 let f) 61 let a více 2. Pohlaví: a) muž b) žena

3. Jak dlouho pracujete ve zdravotnictví: a) do 5 let b) 6 – 10 let c) 11 – 20 let d) 21 let a více 4. Napište prosím, na kterém oddělení pracujete: a) standardní oddělení (jaké) ………. b) specializované pracoviště (JIP, ARO) c) jiné (jaké) ………. 5. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a) SZŠ b) PSS c) VZŠ (Dis.) d) VŠ (Bc.) e) VŠ (Mgr.) 6. Jak často se během směny setkáváte s agresivními projevy pacientů? a) každou směnu b) 1x týdně c) 1x měsíčně d) 1x ročně e) nesetkal(a) jsem se s takovým pacientem f) nepamatuji se

7. V rámci pohlaví se setkáváte se slovní agresí častěji: a) u žen b) u mužů 8. V rámci pohlaví se setkáváte s fyzickou agresí častěji: a) u žen b) u mužů 9. Uveďte s jakým typem agrese se nejčastěji setkáváte a nebo jste se již ve své praxi setkal(a)? a) hostilis – nepřátelský postoj b) brachiální – fyzická agrese c) verbální agrese d) kombinované e) nikdy jsem se nesetkal(a) s agresí 10. Uveďte verbální typ agrese, se kterými jste se setkali u pacienta: a) pasivní agrese (pacient nekomunikoval, odvracel pohled, neodpovídal na pozdrav …) b) psaní nežádoucích dopisů, nevhodné telefonáty c) nadávky, výhružky, vulgární slova d) s verbální agresí jsem se nesetkal(a) 11. Uveďte brachiální (fyzickou) agresi, se kterou jste se setkal(a) u hospitalizovaného pacienta? a) pacient rozbíjel věci b) zaútočil na jiné pacienty c) zaútočil přímo na Vás, na ostatní členy ošetřovatelského personálu d) nikdy jsem se s fyzickou agresí nesetkal(a)

12. Označte, co je důvodem nejčastější příčiny agresivity dle Vašeho názoru? a) bolest b) poruchy osobnosti c) celkové onemocnění d) demence pacienta e) medikace f) abstinenční příznaky g) jiné ( uveďte) ………. 13. Myslíte

si,

že

umíte

zvládat

správnou

komunikaci

s agresivním

hospitalizovaným pacientem? a) ano b) ne 14. Jak se zachováte při setkání s agresivním hospitalizovaným pacientem? a) nereaguji na jeho stížnost b) snažím se ho uklidnit sama c) důrazně mu vymezím pravidla d) přivolám lékaře 15. Uveďte hlavní zásady při komunikaci s agresivním chováním hospitalizovaného pacienta: a) zachovám klid, neodpovídám protiútokem b) asertivní jednání c) snažím se získat si důvěru pacienta d) vyslechnu si stížnost, ale zároveň vyjádřím nesouhlas s agresivním chováním e) nechovám se autoritativně

f) komunikuji s pacientem srozumitelně a klidně g) nedělám prudká gesta nebo pohyby h) vždy se snažím si ponechat ústupovou cestu i) odstraním nebezpečné předměty z pacientova dosahu j) přivolám si pomoc k) jiné (uveďte) ………. 16. Jaká byla Vaše bezprostřední reakce při agresivním chování hospitalizovaného pacienta? a) strach b) snaha o vyjednávání – navrhoval(a) jsem řešení c) ustoupení d) aktivní naslouchání e) snažil(a) jsem se zjistit záměr tohoto pacientova chování f) jednal(a) jsem protiútokem (uveďte jaký) – slovní ....... fyzický ……. 17. Uveďte, jaká je Vaše nejčastější reakce na negativní zážitek spojený těsně po setkání s agresivním pacientem? a) negativní zážitek „přejdu“, neřeším to b) vypovídám se kolegovi, kolegyni c) „dusím“ to v sobě d) odcházím na kávu, cigaretu e) vyhledám rozhovor s psychologem, lékařem, nadřízeným

18. Jakým způsobem ovlivnilo Váš život setkání s agresivním pacientem? a) neovlivnilo b) změnil(a) jsem pracoviště c) podal(a) jsem výpověď d) chodím se strachem do práce e) vyhýbám se rizikovým pacientům f) jiné (uveďte) ……….

Doplňující otázka: 19. Jaká opatření by podle Vašeho názoru mohla vést nebo vede ke snížení agresivního chování hospitalizovaných pacientů na Vašem pracovišti? ……………………………………………………………………………………. ………………………………………………………………………………….… ……………………………………………………………………………………

Příloha 2