VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Katedra veřejné správy a regionálního rozvoje VEŘEJNÉ FINANCE. Studijní opora. Ing

=================================================================

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra veřejné správy a regionálního rozvoje

VEŘEJNÉ FINANCE Studijní opora

Ing. Věra Nečadová 2012 =================================================

Veřejné finance Recenzovali: Ing. Dagmar Kosová, vedoucí ekonomického odboru Magistrátu města Jihlavy Ing. Alena Slavingerová, ředitelka Občanské poradny v Jihlavě Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor. Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou. 1. vydání Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2012 Tisk Ediční oddělení VŠP Ing. Věra Nečadová

ISBN 978-80-87035-69-6

2

Obsah ÚVOD .................................................................................................................5 1. Základní pojmy veřejných financí ...................................................................8 2. Členění národního hospodářství podle principu financování ........................21 2. 1.Členění národního hospodářství podle Pestoffa .....................................23 2.2. Rozdělení a charakteristika neziskových organizací, význam neziskových organizací .................................................................................26 3. Veřejný sektor ...............................................................................................31 3.1. Opodstatnění existence neziskových organizací ....................................33 3.2. Teorie neziskových organizací ...............................................................36 4. Veřejné finance ve smíšené ekonomice a meritorní nástroje řízení ..............41 4.1. Veřejné finance ve smíšené ekonomice .................................................42 4.2. Účetnictví, daně a statistika v neziskových organizacích ......................58 4.3. Hospodářská politika ..............................................................................60 5. Státní rozpočet ...............................................................................................65 5.1. Charakteristika státního rozpočtu a jeho funkce ....................................66 5.2. Faktory ovlivňující státní rozpočet .........................................................68 5.3. Rozpočtové zásady .................................................................................71 5.4. Charakteristika rozpočtové soustavy......................................................73 5.5. Podstata a průběh rozpočtového procesu ...............................................77 6. Příjmy a výdaje státního rozpočtu .................................................................86 6.1.Výdaje státního rozpočtu .........................................................................86 6.2. Příjmy státního rozpočtu ........................................................................96 7. Role kraje a obce z pohledu veřejných financí rozpočet obce (kraje) a jeho funkce ..............................................................................................................111 7.1. Hospodaření obcí a krajů......................................................................112 7.2. Veřejná správa v ČR ............................................................................129 7. 3. Rozpočtové určení daní .......................................................................132 8. Daně a základy daňové teorie......................................................................137 8. 1. Daně jako historická kategorie ............................................................138 8. 2. Základy daňové teorie .........................................................................139 8.3. Základní pojmy spojené s daněmi a daňovými teoriemi ......................141 8.4 Charakteristika daně ..............................................................................143 8.5. Daňové principy ...................................................................................145 8.6. Druhy daní ............................................................................................148 9. Daňový systém v České republice, daňová soustava ..................................158 9.1. Daňová soustava České republiky........................................................158 9.2. Daňový systém .....................................................................................160 9.3. Přímé daně ............................................................................................163 9.4. Nepřímé daně .......................................................................................166 9.5. Daně k ochraně životního prostředí .....................................................167 9.6. Daňová kvóta........................................................................................169 10 ) Pojistné na veřejné ZP a na sociální zabezpečení ....................................181 10.1. Veřejné zdravotní pojištění ................................................................181 10.2. Systém veřejného zdravotního pojištění v ČR ...................................183 10.3. Zdravotní pojišťovny..........................................................................188 10.4. Sociální zabezpečení v ČR .................................................................190 10.5. Sociální zabezpečení jako nástroj sociální politiky státu ...................193 10.6. Hlavní instituce sociálního zabezpečení v ČR ...................................198 10.7. Sociální zabezpečení jako veřejný výdaj státního rozpočtu ...............200 3

11) Fiskální politika ........................................................................................207 11. 1. Rozpočtová politika a fiskální politika..............................................208 11.2. Nástroje, typy a funkce fiskální politiky ............................................213 11.3. Účinnost fiskální politiky ...................................................................217 11.4. Vznik a podstata teorie fiskálního federalismu ..................................220 12 Veřejný dluh, státní dluh, rozpočtový deficit .............................................233 12. 1. Veřejný dluh ......................................................................................233 12.2 Státní dluh ...........................................................................................239 12. 3. Rozpočtový deficit ............................................................................250 13. Regionální a strukturální politika Evropské unie ......................................259 13.1. Podstata regionálního a strukturálního rozvoje EU – východiska, filozofie .......................................................................................................265 13. 2. Realizace regionální politiky .............................................................271 14. Strukturální fondy .....................................................................................279 14. 1. Fondy evropské unie pro ČR .............................................................282 14.2. Operační programy 2007 – 2013 ........................................................286 Vysvětlivky k používaným ikonám.................................................................339

4

ÚVOD Vážení a milí studenti, předkládám vám studijní oporu, která se týká problematiky veřejných financí, když prostřednictvím této studijní opory byste měli získat základní teoretické znalosti z oblasti veřejných financí. Tato předkládaná studijní opora je uvedena základními pojmy, které se týkají veřejných financí a souvisejících pojmů z ostatních ekonomických předmětů, které jsou rovněž s veřejnými financemi spjaty, když tyto odborné ekonomické předměty jsou součástí studijního plánu Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. Věřím, že zpracování této studijní opory bude většině z vás vyhovovat a že oceníte i částečnou provázanost tohoto textu s ostatními odbornými ekonomickými předměty, se kterými se dříve, či později setkáte při studiu na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, a že získané znalosti z této studijní opory v těchto dalších předmětech uplatníte. Cílem této studijní opory je, abyste po jejím nastudování a zodpovězení všech otázek dokázali: - definovat základní pojmy týkající se oblasti veřejných financí a charakterizovat souvislosti mezi nimi, - charakterizovat podstatu veřejných financí, umět vysvětlit problematiku - neziskových organizací a jejich opodstatnění v rámci národního hospodářství, - pochopit podstatu a význam veřejných statků a umět vysvětlit všechny pojmy - s veřejnými statky souvisejícími a také umět vysvětlit čím jsou veřejné - statky odlišné a specifické oproti statkům ostatním, - objasnit podstatu a význam státního rozpočtu a orientovat se v oblasti členění - příjmů a výdajů státního rozpočtu, - rozebrat roli krajů a obcí v souvislosti s veřejnými financemi a problematiku - rozpočtu krajů a obcí, - definovat základní pojmy týkající se oblasti daní a daňových zákonů, jakož i souvislost daní se státním rozpočtem, - vysvětlit podstatu pojistného na veřejné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, - určit a vysvětlit význam členění národního hospodářství a umět charakterizovat a objasnit podstatu členění národního hospodářství podle principu financování, 5

-

orientovat se v oblasti a strukturálních fondů.

regionální

a

strukturální

politiky EU

Doporučení ke studiu Studijní opora obsahuje 14 kapitol, když každá kapitola studijní opory sleduje vlastní téma z oblasti veřejných financí, které je v závěru kapitoly vždy stručně shrnuté. Věnujte dostatek času na studium jednotlivých kapitol studijní opory, jako orientační doporučení si vám dovoluji navrhnout v průměru hodinu a půl až dvě hodiny na každou kapitolu.Toto časové rozhraní by mělo zahrnovat kromě intenzivního studia teorie i její zopakování, případně splnění dalších aktivit. Doporučuji předkládaný materiál studovat důsledně, po jednotlivých kapitolách a věřím, že vás potom i zaujme a dostaví se předpokládaný výsledek. Při vlastním studiu se snažte vše dobře promýšlet, vytvářet si vlastní názor a hledat vzájemné souvislosti. Vracejte se ke statím, které vám nebyly dostatečně jasné a srozumitelné, měli jste pocit, že jsou náročné a složité, když hlavně tyto úseky neustále opakujte a pokročte dále ve studiu až budete mít dojem, že jste danou část dobře zvládli. Pro zdárné a úspěšné studium, a hlavně ve vlastním zájmu, nepřeskakujte žádnou kapitolu, protože jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou právě záměrně takto řazeny za sebou. Nepodceňujte význam kontrolních otázek a snažte se na ně vždy po prostudování kapitoly poctivě odpovědět. Až se vám to zdaří a budete sami se sebou a svými výsledky spokojeni, pokročte teprve potom ve studiu dále. Pojmy k zapamatování se snažte vždy v závěru kapitoly naplnit adekvátním obsahem a pokud se vám to nepodaří, vraťte se ke studiu příslušné kapitoly znovu. Pokud nebudete mít subjektivní pocit, že danou problematiku zvládáte podle vašich představ, nepokračujte dál ve studiu a soustřeďte se opětně na stávající text. V průběhu studia textu si dělejte poznámky, zaznamenávejte vlastní postřehy, případně náměty, když toto vše potom můžete využít při cvičeních z předmětu Veřejné finance. Byla bych velice ráda, aby předkládaná studijní opora, úvod ke které jste právě dočetli až do samého závěru, byla pro vás odpovídajícím studijním zdrojem informací, které nebudete využívat pouze po dobu studia na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, ale i v dalším vašem aktivním životě, například až se jednou zapojíte do pracovního procesu. 6

Přeji vám při studiu této studijní opory dostatek energie a zároveň i chuti, odvahy a trpělivosti. Jen tak budete mít potom pocit z dobře vykonané práce. Byla bych ráda abyste tento text o veřejných financích studovali se stejným zájmem a elánem, jako jsem jej já pro vaši potřebu vytvářela.

Věra Nečadová autorka

7

1. Základní pojmy veřejných financí Cíl Tato úvodní kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudování dokázali: - popsat základní pojmy týkající se veřejných financí, jako například co to jsou finanční vztahy, veřejné statky, neziskový sektor, veřejná volba, fiskální politika , apod. - rozlišovat veřejné služby od soukromých, charakterizovat podstatu veřejných financí, podstatu existence neziskových organizací, veřejného sektoru, apod. - rozebrat a vysvětlit opodstatnění členění národního hospodářství podle principu financování,

Průvodce studiem Tato první kapitola této studijní opory má za úkol objasnit některé základní pojmy související s problematikou veřejných financí a také jsem nechtěla hned v první kapitole vás odradit od studia a příliš zahltit učivem, když zároveň předpokládám, že nebudete podceňovat tuto úvodní kapitolu a že si na její prostudování vyčleníte asi tak šedesát až devadesát minut. Nepodceňujte ale studium základních pojmů a jejich kvalitní pochopení ! Je třeba jejich obsah dobře znát, neboť z nich budete v dalších kapitolách této studijní opory vycházet. Věnujte pozornost kontrolním otázkám a po jejich vyčerpávajícím zodpovězení se věnujte zapamatování a opětnému vysvětlení klíčových slov, tj. „pojmů k zapamatování“. Každá věda má své názvosloví a pro její úspěšné zvládnutí je nutné si toto názvosloví dobře osvojit a naučit se je racionálně používat. Některé výrazy z oblasti veřejných financí jsou běžně opravdu hodně používány i v normální neformální komunikaci, jiné jsou zcela typické pro tu kterou odbornou disciplínu. Se základními pojmy z oblasti veřejných financí, ale i ostatních odborných ekonomických předmětů se máme možnost setkávat denně v tisku a dalších veřejných sdělovacích prostředních a většinou nám jsou dobře známé a srozumitelné. Veřejné finance a vše co s nimi souvisí jsou vědou velice dynamickou, promítají se v nich reality každodenního života a téměř denně se s nimi každý z nás, ať chceme, či nechceme, setkáváme. 8

Veřejné finance = jsou to především specifické vztahy mezi orgány a institucemi veřejné správy (na straně jedné) a - občany, - domácnostmi, - firmami, - neziskovými organizacemi (na straně druhé). Veřejné finance mají za úkol zajistit zdroje financování netržních aktivit státu a územní samosprávy, hospodárné a efektivní využívání finančních prostředků ve veřejném sektoru.

Pojem veřejné finance

Veřejná správa

Místní správa = veřejná správa = veřejný sektor řídí a organizuje veřejná správa, resp. její orgány, = souhrn činností, které nejsou zákonodárstvím, soudnictvím ani vládou. VS je vykonavatelem zákonů a má úzký vztah na správní právo. = úkolem VS na všech úrovních je realizovat politiku státu, která je zakotvena v zákonech a dalších předpisech, - zahrnuje výkon veřejné moci (moc výkonná), přenos informací (evidence obyvatelstva…), informační systémy veřejné správy, prezentace informací o činnosti veřejné správy, styk s veřejností apod. Veřejnou správou je poskytování správních činností souvisejících s poskytováním veřejných služeb a se správou na ústřední i místní úrovni. Veřejnou správou bývají označovány též úřady. V současné době je však veřejná správa rozdělena na státní správu a samosprávu. → Státní správu vykonávají: - ústřední orgány státní správy na ústřední úrovni s působností pro celý stát, - územní orgány státní správy s místní působností - ostatní státní orgány (např. soudy, státní fondy apod.). Výkonnou moc zajišťují ústřední úřady s působností pro celý stát. V čele některých ústředních úřadů stojí ministr, těmito úřady jsou ministerstva. → Samospráva se rozumí způsob řízení určitého celku, kdy daný subjekt o alespoň některých svých záležitostech rozhoduje sám autonomním způsobem, tedy „spravuje se sám“.

9

Státní správa

Samospráva

Finanční vztahy, finanční operace = veřejné finance - financování transferů (jednostranné výdaje – důchody…), - stimulace chování ekonomických subjektů (dotace, daně, pokuty…)  ovlivňujeme, regulujeme chování, případně stimulace ekologického chování, Charakteristika vztahů: - nenávratnost, - neekvivalentnost – vybrané daně jsou příjmem rozpočtu; zaplatí–li občan více do rozpočtu neznamená to, že od státu dostává více ze státního rozpočtu než ostatní , - nedobrovolnost. V rámci veřejných financí má každé rozhodnutí nějaký konkrétní účinek (dopad). Veřejné finance vymezení prostoru, kritéria, teoreticky nejvhodnější – princip financování, členění podle Pestoffa čtyřsektorové.

Financování transferů

Veřejné finance

Municipální vztahy = místní vztahy; co si spravují občané, to je veřejné  veřejné finance. Veřejné statky Veřejné statky Veřejné statky jsou takové aktivity či takové služby, které  jsou více, či méně užitečné celé společnosti,  neprochází trhem jsou zabezpečovány veřejnou správou, tzn. státním orgánem nebo územní samosprávou. Pro veřejné statky je charakteristická:  nedělitelnost spotřeby mezi jednotlivé uživatele,  nevylučitelnost ze spotřeby,  nesoutěživost spotřebitele,  nulové mezní náklady na spotřebu každého dalšího jedince,  můžeme je rozdělit na čisté a smíšené. Čisté veřejné statky jsou statky kolektivní spotřeby. Spotřeba je automatická. Čistým veřejným statkem je obrana státu, veřejná správa, soudy, veřejné komunikace, veřejné osvětlení. Jsou charakteristické:  nedělitelností spotřeby,  spotřebiteli nelze zabránit spotřebovávat takové statky, i když jednotlivci nechtějí za tyto statky platit,  nedělitelnost spotřeby vede k nevylučitelnosti ze spotřeby (v některých případech by bylo možné zabránit jednotlivci spotřebovávat veřejný 10

Čisté veřejné statky

   



statek, ale vyžádalo by si to vynaložit neúměrné náklady, což by bylo neefektivní), hovoříme o tzv. černém pasažérovi který veřejné statky využívá, ale nechce za ně platit, nevylučitelnost ze spotřeby vyvolává nesoutěživost mezi jednotlivými uživateli, nekvantifikovatelností podílu jednotlivce na spotřebě, spotřeba jedním uživatelem neubírá možnost spotřebovávat tuto službu jiným uživatelem. Proto jsou mezní náklady spotřeby pro každého dalšího spotřebitele nulové. Kvalita veřejného statku je nedělitelná. Při nadměrné spotřebě však hrozí nebezpečí snížení kvality pro všechny (důsledkem přetížení dálnice nastane zpomalení provozu).

Smíšené veřejné statky jsou takové, u kterých je kvalita dělitelná, je tedy možné poměrně přesně určit podíl jednotlivce na jejich spotřebě. Lze ocenit tuto spotřebu, lze stanovit uživatelský poplatek za jednotku spotřeby veřejného statku. Spotřeba je buď:  Fakultativní – jednotlivec sám rozhoduje, zda daný veřejný statek bude využívat, či nikoliv (veřejná hromadná doprava),  Přikázaná státem, resp. zákonem. To jsou pak tzv. upřednostněné veřejné statky, např. základní vzdělávaní – u nichž však není dělitelná kvalita mezi jednotlivce (kvalita poskytovaného vzdělání je stejná pro všechny žáky).

Smíšené veřejné statky

Smíšené statky, zejména s fakultativní spotřebou, se poskytují občanům za uživatelský poplatek, který je modifikován cenou. Je tomu tak proto, že smíšené veřejné statky neprochází trhem. Motivem pro jejich zabezpečení není zisk, a proto jsou uživatelům poskytovány za uživatelský poplatek konstruovaný na neziskovém principu. Na financování smíšených veřejných statků se tedy vždy podílejí finanční prostředky veřejných rozpočtů. Fiskální systém = koloběh finančních prostředků v rámci veřejné rozpočtové soustavy = je nutné vytvořit dostatek finančních prostředků, aby bylo možné financovat veřejné výdaje. Veřejné výdaje se financují státním rozpočtem nebo místním rozpočtem.  členění nezávisí jen na politické situaci, ale i na historických, geografických podmínkách.

11

Fiskální systém

Zdrojem veřejných příjmů – daně (= nejvýznamnější zdroj)  předmět zdanění – majetek (př. byt – daň z nemovitosti), důchody (daň z příjmu), spotřeba … (DPH). – různá zdanění – různé výše sazeb.

Daně – zdroj příjmů

Veřejná volba = politická hra (prosazování zájmů subjektů) – dochází k transformaci velkého množství individuálních názorů a preferencí všech zúčastněných subjektů do jednoho kolektivního rozhodnutí. Pomocí volby se jednotlivé zájmy subjektů transformují v jedno rozhodnutí (shodou, většinovým pravidlem, pluralitním hlasováním). Pluralita – mnohost, četnost. Pluralitní hlasování – hlasování na základě bodů. Členění národního hospodářství podle principu financování Národní hospodářství se člení na 1) ziskový sektor ( = tržní), 2) neziskový sektor ( = netržní – veřejný  zisk není cílem tohoto sektoru). Ziskový sektor:  financován z prostředků získaných z tohoto sektoru, odvádí daně,  produkuje výsledek hospodaření ve formě zisku ,  financování z prostředků získaných právě z tohoto sektoru, protože ziskový sektor vytváří hodnoty a odvádí daně,  cílová funkce ziskového sektoru je zisk,  do sektoru ziskového zasahuje částečně i soukromý neziskový sektor (3.sektor) a to tak, že se realizuje pomocí právní normy (Obchod. zák.) – např. mohou být zakládány a.s., družstva…, které se angažují v oblasti charity, vzdělávání – vztahy 3. sektoru k ziskovému soukromému sektoru mohou mít formu sponzorství. Neziskový sektor: (Zahrnuje veřejný sektor, soukromý sektor, sektor domácností.)  prostředky pro svou činnost získává cestou přerozdělovacích procesů, cíl = dosažení určitého užitku (zpravidla veřejná služba) – školství, zdravotnictví, kultura, sport, apod.  nejde o vytvoření zisku,  jedná se zpravidla o oblast, kde by podnikatelé nepodnikali,  skládá se z veřejného sektoru, soukromého sektoru a sektoru domácností,  neziskový sektor je netržní,  produkuje určité statky,

12

Členění NH podle financování

Ziskový sektor

Neziskový sektor

  





získává prostředky pomocí tzv. přerozdělovacích procesů (jsou podrobně popsány a zkoumány prostřednictvím financí), cílovou funkcí není zisk ve finančním vyjádření, ale dosažení určitého užitku = veřejná služba, neziskový veřejný sektor – je to ta část neziskového sektoru, která je financována z veřejných financí a ještě je řízena a spravována veřejnou správou, rozhoduje se v ní veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole; cílovou funkcí je poskytování veřejné služby, jsou to např. příspěvkové organizace, charitativní organizace, územně samosprávné celky… neziskový soukromý sektor – třetí sektor; nevládní neziskový sektor; je to ta část národního hospodářství, kde cílovou funkcí není zisk, ale přímý užitek; je financován ze soukromých financí + možný příspěvek ze státního rozpočtu (veřejné finance); nedostává příliš mnoho financí ze státního rozpočtu; soukromé finance = finance soukromých fyzických osob nebo případně právnických osob, které se rozhodli, že vloží prostředky do předem vybrané organizace, aniž by očekávali zisk, jsou to např. soukromé školy, sektor domácností – podílí se významně na formování občanské společnosti – ta je dobrá pro organizace, které v národním hospodářství působí, zasahuje sem i soukromý neziskový sektor – jsou to určité spolky (vždy mají neformální charakter – většinou se jedná o charitativní organizace, volný čas dětí…).

Veřejný sektor

Neziskový veřejný sektor

Neziskový soukromý sektor

Veřejný sektor

Veřejný sektor je důležitou součástí národního hospodářství. Jeho ekvivalentem je soukromý sektor. Oba sektory se navzájem doplňují. Úkolem veřejného sektoru je zajištění veřejných a hraničních statků, vytváření podmínek pro funkčnost soukromého sektoru a zároveň podpora ekonomického růstu, dosažení větší spravedlivosti v rozdělování veřejných statků. Cílem soukromého sektoru je dosažení maximálního zisku při minimalizaci vložených vstupů.1 Stejně jako každý systém, tak i veřejný sektor se postupně vyvíjel a průběžně se měnil, dle potřeb vlády, státu a obyvatel. „Veřejný sektor je ta část národního hospodářství, ve které jsou ve veřejném zájmu uspokojovány potřeby společnosti a občanů formou statků prostřednictvím veřejných služeb, je financována převážně z veřejných

1

REKTOŘÍK, J., Ekonomika veřejného sektoru, 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 219s. ISBN 80–210–2045–8, str.15

13

rozpočtů, je řízena a spravována veřejnou správou, rozhoduje se v ní převážně s využitím veřejné volby a podléhá veřejné kontrole. A ještě dodatek: tenduje k neefektivnosti.1 V České republice existuje 13 krajů (Jihočeský, Jihomoravský, Karlovarský, Královéhradecký, Liberecký, Olomoucký, Ústecký, Pardubický, Plzeňský, Středočeský, Zlínský kraj, kraj Vysočina) a hlavní město Praha. Fungování veřejné správy lze zobrazit pomocí obrázku č. 1 – Schéma veřejné správy. Obrázek 1 – Schéma veřejné správy

Zdroj: Matrasová, E., Šlauf, V., Obecní zřízení, Praha: Institut pro místní správu, 2003. 61s. úvodní strana

Veřejné příjmy

Veřejné příjmy

Veřejné příjmy jsou základním zdrojem krytí veřejných výdajů . Klasifikace (členění) příjmů: - z hlediska návratnosti dělíme příjmy na návratné a nenávratné, - z hlediska časového dělíme příjmy na běžné a kapitálové, - z hlediska míry závaznosti rozdělujeme příjmy na obligatorní a fakultativní. Nenávratné veřejné příjmy představují daně, dávky, uživatelské poplatky za smíšené veřejné statky, příjmy z pronájmu či prodeje státního, obecního nebo regionálního majetku. Návratné veřejné příjmy tzn. příjmy, které jsou čerpány dočasně (na určitou dobu), přičemž po uplynutí této doby musí být vráceny tomu subjektu, který je půjčil. Mezi návratné příjmy patří bankovní úvěry, půjčky a emise cenných papírů. Běžné příjmy jsou příjmy, které se pravidelně opakují a tento charakter je předurčuje k financování každoročně se opakujících výdajů. 14

Nenávratné veřejné příjmy

Návratné veřejné příjmy

Běžné příjmy můžeme dále rozdělit na: - daňové příjmy, - nedaňové příjmy. Zatímco daňové příjmy jsou ryze nenávratným příjmem, nedaňové příjmy mohou mít charakter jak nenávratných (např. uživatelské poplatky, příjmy z pronájmu majetku), tak i návratných příjmů (krátkodobé úvěry a půjčky). Kapitálové příjmy jsou převážně jednorázové příjmy nedaňového charakteru.Kapitálové příjmy opět můžeme členit na nenávratné (např. příjmy z prodeje státního majetku, dary nebo příspěvky z jiného rozpočtu) a návratné příjmy (čerpání středně až dlouhodobého investičního úvěru nebo příjem z emise středně– až dlouhodobých obligací).

Daňové příjmy

Kapitálové příjmy

Obligatorní příjmy

Obligatorní (mandatorní) příjmy –povinnost vychází ze zákona, jedná se především o daňové příjmy a správní poplatky. Fakultativní příjmy jejich zavedení a výběr závisí na rozhodnutí orgánu veřejné správy (např. uživatelské poplatky jako ekvivalent za poskytnutý veřejný statek). Veřejné příjmy

Zdroj: Peková Jitka, Veřejné finance – úvod do problematiky 2008, str.299

15

Fakultativní příjmy

Veřejné výdaje

Veřejné výdaje

Veřejné výdaje představují peněžní vztahy rozdělování a užití veřejných rozpočtů a mimorozpočtových fondů v rozpočtové soustavě. Klasifikace veřejných výdajů se provádí z různých hledisek např.: a) hledisko makroekonomické - vládní výdaje, zejména na nákup zboží a služeb pro veřejný sektor, - transfery, - státní dluhová služba, b) hledisko způsobu a důsledku alokace - alokační výdaje – výdaje na nákupy zboží a služeb pro potřeby veřejného sektoru, - redistribuční výdaje, zejm. tzv. peněžní transfery různým subjektům, - stabilizační výdaje – ovlivňování agregátní poptávky prostřednictvím vládních výdajů, c) hledisko plánovatelnosti - plánované výdaje (a také plánovatelé) – lze je poměrně přesně naplánovat, - neplánované výdaje – především nahodilé a mimořádné výdaje, sankční výdaje, d) hledisko funkcí státu - výdaje ekonomického charakteru, - výdaje mocensko – politického charakteru, - výdaje na veřejně prospěšné aktivity (školství, zdravotnictví, kultura, apod.), e) hledisko ekonomické - výdaje běžné (provozní), - výdaje kapitálové (do hmotných a finančních investic), f) hledisko rozpočtové - rozpočtované, - nerozpočtované (překročení výdajů), g) hledisko druhové - osobní, - věcné, h) hledisko závaznosti resp. nezávaznosti - mandatorní (obligatorní) výdaje – výdaje ze zákona, - fakultativní výdaje – výdaje neupravené zákonem, i) hledisko návratnosti resp. nenávratnosti - nenávratné (vládní nákupy zboží a služeb, transferové výdaje), - návratné (neinvestiční půjčky, investiční půjčky), Struktura veřejných výdajů je jiná u státního rozpočtu a jiná u rozpočtu územní samosprávy (municipálního rozpočtu). 16

Struktura veřejných výdajů

Pro výdaje na úrovni státního rozpočtu je typické, že: - dochází k poklesu alokačních výdajů na nákupy zboží a služeb (jak běžných výdajů, tak i kapitálových výdajů na investice), - dochází k růstu transferů domácnostem (tzv. nedistribučních výdajů) v podobě mandatorních výdajů, - narůstá i podíl výdajů na splácení státního dluhu – tzv. dluhová služba (zejména zadlužených zemí). Prostřednictvím veřejných výdajů (spolu s daněmi) vlády ovlivňují: - rozsah veřejného sektoru, - proporce mezi veřejným a soukromým sektorem, - chování všech ekonomických subjektů, Prostřednictvím státního rozpočtu se nenávratným způsobem přerozděluje poměrně velká část hrubého domácího produktu. V ČR tento podíl činí více než 40%. Výdaje státního rozpočtu představují: - výdaje na vládní nákupy zboží a služeb pro zajištění veřejných statků, - výdaje na financování běžných i kapitálových (investičních) potřeb vládních neziskových organizací zřízených pro zabezpečování veřejných statků, - transfery pro obyvatelstvo, - dotace na výrobu některých výrobků pro domácnosti (ceny energií apod.) - dotace na krytí ztráty státních podniků (v ČR je navíc významné krytí ztrát České konsolidační agentury) - dotace do rozpočtu územní samosprávy (v ČR krajů a obcí) v podobě nenávratných dotací (účelových i neúčelových) a návratných finančních výpomocí (většinou bezúročných), a to běžných dotací i dotací kapitálových, - dotace do mimorozpočtových fondů (v ČR např. do rozpočtů zdravotních pojišťoven za tzv. státní pojištěnce), Struktura municipálních výdajů (na úrovni obcí, v ČR) Výdaje rozpočtu obce tvoří: a) výdaje běžné - neinvestiční nákupy, neinvestiční transfery, vlastní výdaje obecního úřadu, - dotace podnikatelským subjektům, neziskovým organizacím, obyvatelstvu, - organizačním složkám a příspěvkovým organizacím - jiným rozpočtům, vlastním fondům,

17

Běžné výdaje

Kapitálové výdaje

b) kapitálové - investiční výdaje, nákup akcií a majetkových podílů, kapitálové transfery, - podnikatelským subjektům, neziskovým organizacím, jiným rozpočtům, - příspěvkovým organizacím, vlastním fondům, investiční půjčky, ostatní, c) ostatní Pro výdaje na úrovni obcí je charakteristické: - rozhodujícími výdaji jsou tzv. alokační výdaje (na nákup zboží a služeb souvisejících se zabezpečováním veřejných statků). FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VELIKOST A STRUKTURU VEŘEJNÝCH VÝDAJŮ Veřejné výdaje nepřetržitě absolutně rostou, a to zejména vlivem: a) demografických faktorů (růst počet obyvatel, změny věkové a sociální struktury obyvatel), b) technického a technologického pokroku (např.. vybavení nemocnic, škol apod.), c) urbanizace (migrací obyvatelstva do měst), d) inflace (růst nákladů ve veřejném sektoru, valorizace peněžních transferů), e) politických vlivů (např. vládní populismus), f) dalších faktorů (např. výdaje na obranu v důsledku ohrožení země, tzv. demonstrační efekt – vyrovnat se sousedním zemím apod.) Veřejné výdaje

Zdroj: Peková Jitka, Veřejné finance – úvod do problematiky 2008, str.299

18

SHRNUTÍ Chceme-li studovat předmět Veřejné finance neobejdeme se bez seznámení se základními pojmy, se kterými se budeme setkávat po celou dobu studia nejen ve výše uvedeném předmětu, ale i v dalších odborných předmětech, které jsou obsahem studijních plánů Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. ¨ Proto tato první, úvodní kapitola studijní opory předmětu Veřejných financí je věnována základním pojmům spojeným s tímto předmětem. Setkáte se zde s vysvětlením pojmů, případně s definicemi pojmů jako například – finanční vztahy, finanční operace, municipální vztahy, veřejné statky, fiskální systém, veřejná volba, je zde i uvedeno členění národního hospodářství podle principu financování, dále je zde věnován prostor pro popis veřejné správy, veřejných služeb, veřejného sektoru, stejně jako se zde seznámíte s pojmy veřejné příjmy a veřejné výdaje, včetně jejich přehledné klasifikace. Připojeny jsou i přehledná schémata a v neposlední řadě je zde objasněna vlastní podstata veřejných financí.

Kontrolní otázky 1) Vysvětlete, co rozumíte pod pojmem veřejné finance a jaký je jejich hlavní úkol? 2) Definujte pojmy veřejné statky a veřejné služby. 3) Co si představujete pod pojmem „municipální vztahy“? 4) Co jsou to veřejné statky a jak je rozdělujeme? 5) Co se rozumí pod pojmem „fiskální systém“ a „fiskální politika“? 6) Popište, jak vypadá veřejná volba ? 7) Jaké znáte dělení národního hospodářství podle principu financován ? 8) Jak byste charakterizovali ziskový sektor a neziskový sektor?

Pojmy k zapamatování – – – – – – – – – –

veřejné finance veřejná správa veřejné služby státní správa, samospráva finanční vztahy, finanční operace municipální vztahy veřejné statky fiskální systém veřejná volba ziskový sektor 19

– – –

neziskový sektor veřejné příjmy veřejné výdaje

20

2. Členění národního hospodářství podle principu financování Cíl Až se doberete závěru druhé kapitoly, měli byste - znát dobře problematiku členění národního hospodářství podle principu financování, - umět celkem podrobně popsat co je to národní hospodářství a čím se vyznačuje, - pochopit strukturu národního hospodářství a členění národního hospodářství z různých hledisek, - umět vysvětlit význam členění národního hospodářství, - charakterizovat ziskový sektor a neziskový sektor a jejich postavení v rámci národního hospodářství, - pochopit význam a podstatu sektoru domácností v rámci národního hospodářství, - dobře znát členění národního hospodářství podle švédského ekonoma Pestoffa a umět vysvětlit podstatu tohoto členění, - být schopni popsat jednotlivé fáze členění národního hospodářství na ploše trojúhelníku a podrobně charakterizovat všechny fáze členění národního hospodářství, - jasně rozeznat podstatu smíšených a hraničních organizací, - vědět, co jsou to neziskové organizace působící ve veřejném neziskovém sektoru a neziskové organizace působící v soukromém neziskovém sektoru, - chápat podstatu a postavení nevládních neziskových organizací.

Průvodce studiem Teď si asi řeknete, že pokud jednotlivé kapitoly budou tak bohaté na nové pojmy, tak že to s největší pravděpodobností nebudete zvládat. Ale věřte mi, že si časem zvyknete na učení a nebude vám to činit naprosto žádný problém. I já si pamatuji, že jsem mnohdy měla nějaký úkol, který jsem měla před sebou a domnívala jsem se, že jej nezvládnu. Je potřeba si odpočinout, uvolnit se, třeba si zasportovat a potom se věnovat opětně studiu. Uvidíte, že budete překvapeni,j pokud jste to již někdy nepoužili, jak to pomáhá. Veřejné finance je předmět velmi rozsáhlý, zasahující do řady dalších oblastí, proto i tyto materiály jsou mnohdy časově náročnější na studium. Na následující druhou kapitolu si vyčleňte tak 90 minut studia.

21

Národní hospodářství je: - základem každého státu, - souhrn hospodářských činností uskutečňující se na území státu, subjekty podnikání a občany.

Národní hospodářství

Věda, která zkoumá, jak ovlivňovat procesy, které probíhají v národním hospodářství, aby dosahovalo co nejvyšší úrovně při neustálém hospodářském růstu, se nazývá makroekonomie Struktura národního hospodářství Národní hospodářství je členěno podle různých hledisek: shrnutím podniků s podobnými výrobky nebo činnostmi vznikají – hospodářská odvětví (např. průmysl, zemědělství, kultura, obrana,…), hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do – hospodářských sektorů (primární, sekundární, terciární, kvadrální). Úroveň národního hospodářství - je míra, která vyjadřuje, jak je národní hospodářství schopno uspokojovat potřeby společnosti, - tuto úroveň ovlivňují základní činitelé (přírodní bohatství, obyvatelstvo, národní bohatství, politický a ekonomický systém).

Struktura národního hospodářství

Úroveň národního hospodářství

Národní hospodářství dle principu financování

ad 1) Ziskový (tržní) sektor, jehož provoz a obnova je realizována z tržeb za prodané statky na principu nabídky a poptávky za tržní ceny. Cílem existence je dosahování zisku.

Ziskový sektor

Neziskový sektor ad 2) Neziskový (netržní) sektor, subjekty zde fungující a produkující většinou smíšené statky získávají prostředky na svoji činnost převážně 22

z přerozdělovacích procesů. Cílem existence není zisk, ale realizace poslání a z něj vyplývající užitky. Tento sektor je dále členěný na : a) Neziskový veřejný sektor, který je financován z veřejných financí, je řízen a spravován veřejnou správou, rozhoduje se v něm veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole. Cílová funkce je dosahována tzv. poskytováním veřejné služby. b) Neziskový soukromý sektor, jehož cílovou funkcí není přímý užitek. Je financován ze soukromých financí, tedy financí soukromých fyzických a právnických osob, které se rozhodly vložit tyto své finance do konkrétní, předem vymezené produkce nebo distribuce statků, aniž by očekávaly, že jim tento vklad přinese finančně vyjádřený zisk. c) Sektor domácností, jenž má v rámci národního hospodářství významnou roli svým začleněním do koloběhu finančních toků a vstupem na trh produktu, faktorů a kapitálu.

2. 1.Členění národního hospodářství podle Pestoffa Se zvláštním dělením národního hospodářství do jednotlivých sektorů přišel v minulosti švédský ekonom V. Pestoff, když rozdělil národní hospodářství na ploše trojúhelníku na sektor veřejný a soukromý – podle kritéria vlastnictví, sektor ziskový a neziskový – podle kritéria ziskovosti, sektor formální a neformální – podle kritéria míry formalizace. Jak je vidět na obrázcích níže, tyto sektory vymezuje pomocí trojúhelníku. Výhodou tohoto uspořádání je mimo jiné i to, že se z konečné podoby trojúhelníku dají vyčíst základní charakteristiky organizací, které v jednotlivých sektorech působí. První fáze: (veřejný / soukromý sektor)

23

Neziskový veřejný sektor

Neziskový soukromý sektor

Druhá fáze: (ziskový sektor, neziskový sektor)

Třetí fáze: (formální /neformální sektor) – zde se vymezuje sektor domácností

formální sektor – dle legislativy neformální sektor – volná sdružení bez právní subjektivity neziskový sektor domácností – rodiny, sousedé, občanské komunity Konečná fáze – 4. fáze:

24

- hranice mezi sektory nejsou konstantní, ale mohou se pohybovat dle situace v národním hospodářství - sektory se vzájemně ovlivňují – např. penzijní fondy – hraniční organizace Konečná fáze: Z předchozího obrázku je patrné, že v některých zónách se činnosti a poslání jednotlivých organizací působících ve vymezených sektorech překrývají. V tomto případě potom hovoříme o organizacích, které označujeme jako organizace hraniční či smíšené.

Hraniční organizace

Příkladem hraniční organizace může být penzijní fond, neboť tento funguje na základě obchodního zákoníku, zpravidla jako akciová společnost, když od státu dostává ze zákona příspěvky z prostředků veřejných financí a vyprodukovaný zisk je rozdělován opětně na základě zákona.. Nebezpečí těchto hraničních organizací spočívá v přehnaném akcentu na ziskové aktivity, kdy dochází ke konfliktu cílů. Takovým zvláštním příkladem hraniční organizace je i státní podnik, který byl zřízen státem (některou institucí veřejného sektoru – např. ministerstvem) za účelem podnikání (tedy snaží se a usiluje o výsledek hospodaření ve formě zisku) , ale hospodaří se státním majetkem. Jako smíšenou organizaci bych uvedla soukromou střední školu, která zasahuje svým posláním do veřejného sektoru, má privátní charakter a zpravidla bývá z určité části financována i z prostředků veřejných financí. Smíšené organizace

Hraniční organizace

Hhybridní organizace – mezi státem a třetím sektorem, tj. soukromým neziskovým (nevládním) sektorem; Pestoff říká, že se zde mohou objevit. Přínosem obou zmiňovaných členění je, že rozlišují neziskový sektor domácností a neziskový nestátní sektor, protože u některých jiných členění tyto sektory splývají v obecnějším pojmu občanská společnost.

25

Smíšené organizace

2.2. Rozdělení a charakteristika neziskových organizací, význam neziskových organizací Neziskové organizace jsou obecně vymezeny jako organizace nevytvářející zisk, anebo sice vytvářející zisk, ale tento zisk musí zpětně vložit do organizace k plnění hlavních cílů. Kromě nevládních neziskových organizací se pod neziskové organizace zahrnují i organizace příspěvkové, rozpočtové, odbory, politické strany a hnutí, zájmová sdružení právnických osob, družstva (pokud jsou zřizována za jinými účely než podnikání), nepodnikatelské obchodní společnosti (např. společnosti s ručením omezeným, pokud jsou zřízeny k jiným účelům než podnikání), příp. i právnické osoby zřizované samostatnými zákony (např. Česká akademie věd, Česká televize, Český rozhlas). 1. 2.

neziskové organizace působící ve veřejném neziskovém sektoru ( OSS, ÚSC, příspěvkové organizace, charitativní organizace), neziskové organizace působící v soukromém neziskovém sektoru – působí mimo státní správu  významný prvek občanské společnosti, ad 1) Neziskové organizace působící ve veřejném neziskovém sektoru - podílejí se na výkonu veřejné správy (na úrovni státu, regionu organizační složky státu, příspěvkové organizace…). Posláním je výkon veřejné správy. ad 2) Neziskové organizace působící v soukromém neziskovém sektoru - princip sebeřízení společnosti, podílejí se na veřejné politice v rámci občanské společnosti. Stojí mimo dosah veřejné správy, aby se občané více zapojili do řízení. Faktor, který opodstatňuje jejich existenci je svoboda sdružování – základní svoboda demokratického státu.

Charakteristika organizací ve veřejném sektoru 1) 2) 3) 4)

sektor ziskový, soukromý a tržní = > první sektor, sektor neziskový (veřejný) = > druhý sektor, sektor neziskový soukromý (nevládní) = > třetí sektor, sektor neziskový = > domácnosti.

Sektor domácností

Sektor domácností

Zasahuje sem i soukromý neziskový sektor a to tak, že umožňuje vytvářet určité seskupení (spolky); má vždy neformální charakter – tzn. že se rozhodnu jako soukromá osoba (případně skupina osob) založit nějakou organizaci, např. s charitativním zaměřením, případně se zaměřením na využití volného času 26

dětí a mládeže apod. Význam sektoru domácností je v tom, že členové domácnosti na straně jedné nabízejí svoji pracovní sílu, případně kapitál a na straně druhé se poptávají po výkonech. Působení a charakteristika neziskových organizací, význam neziskových organizací 1) neziskové organizace působící ve veřejném neziskovém sektoru ( OSS, ÚSC, příspěvkové organizace, charitativní organizace) – podílejí se na výkonu veřejné správy (na úrovni státu, regionu – organizační složky státu, příspěvkové organizace…). Posláním je výkon veřejné správy. Neziskový veřejný sektor (formální):  Financován z veřejných financí.  Řízen a spravován veřejnou správou.  Rozhoduje se v něm veřejnou volbou.  Podléhá veřejné kontrole.  Cílová funkce – poskytování veřejné služby. 2) neziskové organizace působící v soukromém neziskovém sektoru (př. soukromé školy) – působí mimo státní správu  významný prvek občanské společnosti – princip sebeřízení společností, podílejí se na veřejné politice v rámci občanské společnosti. Stojí mimo dosah veřejné správy, aby se občané více zapojili do řízení. Faktor, který opodstatňuje jejich existenci je svoboda sdružování = základní svoboda demokratického státu. 3) neziskový soukromý sektor (formální) = nevládní, třetí sektor:  Cílová funkce – přímý užitek.  Financován ze soukromých financí, není vyloučen příspěvek ze SR.  Posuzuje se podle něj vyspělost NH. Sektor domácností (neformální):  Má významnou roli v rámci národního hospodářství. Členové domácností se významně podílejí se na formování občanské společnosti.  Zasahuje do něj i soukromý neziskový sektor tak, že umožňuje vytvářet určité seskupení (spolky, sdružení → neformální charakter ). Spolky– většinou charitativně zaměřené, využití volného času dětí a mládeže, hájí zájmy určité skupiny 1. sektor ziskový sektor, soukromý sektor, tržní sektor, 27

Sektor domácností

2. sektor neziskový (veřejný) sektor, 3. sektor neziskový (soukromý nevládní) sektor, domácnosti, Ideální situaci tvoří: Veřejný neziskový sektor + soukromý neziskový sektor + soukromý ziskový sektor → 3 pilíře, které se vzájemně doplňují, vyvažují a mají kladný vliv na chod národního hospodářství Nevládní nezisková organizace nebo nestátní nezisková organizace někdy označovaná podle anglické zkratky jako NGO (Non–Governmental Organization) je organizace zabývající se obecně prospěšnou činností, avšak nezřizovaná státem a na státu nezávislá.  Státní vládní organizace (napojeny na státní rozpočet).  Příspěvkové organizace (mají svůj příjem, např. ze vstupného, ale to jim nestačí na provoz, proto jim rozdíl, mezi výdaji a svými příjmy, tj. příspěvek – zafinancuje stát – kultura, hrady, zámky, sportovní zařízení, výstavy, muzea, …).  soukromé → státní vládní organizace + příspěvkové = MUNICIPÁLNÍ → soukromé = NONPROFIT Nevládní neziskové organizace (NNO) v České republice jsou:  občanské sdružení podle zákona ,  obecně prospěšná společnost podle zákona ,  nadace a nadační fondy podle zákona ,  církevní právnická osoba podle zákona ,. V ČR jsou to nejčastěji ekologické organizace (například Greenpeace, Hnutí Duha, Děti Země), lidskoprávní organizace (například česká pobočka Amnesty International, Liga lidských práv) a také organizace starající se o potřebné, mentálně postižené atd.

28

Nevládní neziskové organizace

SHRNUTÍ Národní hospodářství je základem každého státu. Je to vlastně souhrn hospodářských činností uskutečňujících se na území státu. Věda, která zkoumá, jak ovlivňovat procesy, které probíhají v národním hospodářství, aby bylo dosahováno co nejvyšší úrovně při neustálém hospodářském růstu, se nazývá makroekonomie. Národní hospodářství je členěno podle různých hledisek. Známé je členění na hospodářská odvětví – např. průmysl, zemědělství, kultura, obrana, apod., když hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do hospodářských sektorů (primární, sekundární, terciární, kvadrální). Úroveň národního hospodářství je míra, která vyjadřuje, jak je národní hospodářství schopno uspokojovat potřeby společnosti, když tuto úroveň ovlivňuje řada činitelů, jako například (přírodní bohatství, obyvatelstvo, národní bohatství, politický a ekonomický systém). Se zvláštním dělením národního hospodářství do jednotlivých sektorů přišel v minulosti švédský ekonom V. Pestoff, když rozdělil národní hospodářství na ploše trojúhelníku na sektor veřejný a soukromý – podle kritéria vlastnictví, sektor ziskový a neziskový – podle kritéria ziskovosti a sektor formální a neformální – podle kritéria míry formalizace. Neziskové organizace jsou obecně vymezeny jako organizace nevytvářející zisk. Kromě nevládních neziskových organizací se pod neziskové organizace zahrnují i organizace příspěvkové, OSS, ÚSC, odbory, politické strany a hnutí, zájmová sdružení právnických osob, družstva (pokud jsou zřizována za jinými účely než podnikání), nepodnikatelské obchodní společnosti (např. společnosti s ručením omezeným, pokud jsou zřízeny k jiným účelům než podnikání). Máme neziskové organizace působící ve veřejném neziskovém sektoru, ty se podílejí na výkonu veřejné správy (na úrovni státu, regionu organizační složky státu, příspěvkové organizace…). Posláním je výkon veřejné správy. Dále existují neziskové organizace působící v soukromém neziskovém sektoru –princip sebeřízení společnosti – , podílejí se na veřejné politice v rámci občanské společnosti. Stojí mimo dosah veřejné správy, a účelem je , aby se občané více zapojili do řízení. Faktor, který opodstatňuje jejich existenci je svoboda sdružování – základní svoboda demokratického státu.

29

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Vysvětlete, co rozumíte pod pojmem národní hospodářství? Definujte pojem „struktura národního hospodářství“. Jak členíme národní hospodářství podle principu financování? Charakterizujte neziskový veřejný sektor a neziskový soukromý sektor. Čím je charakteristické členění národního hospodářství podle Pestoffa? Popište jednotlivé fáze členění národního hospodářství podle Pestoffa. Vyjmenujte a charakterizujte organizace ve veřejném sektoru. Čím je především významný sektor domácností a jak byste jej popsali? Objasněte pojem „nevládní neziskové organizace“ a uveďte jejich příklady?

Pojmy k zapamatování – národní hospodářství a jeho struktura – – – – – – – – – – – – –

veřejný sektor, nestátní sektor, sektor domácností neziskový veřejný sektor neziskový soukromý sektor členění národního hospodářství podle Pestoffa jednotlivé fáze členění národního hospodářství podle Pestoffa charakteristika neziskových organizací charakteristika organizací ve veřejném sektoru charakteristika sektoru domácností nevládní neziskové organizace smíšené organizace hraniční organizace formální sektor neformální sektor

30

3. Veřejný sektor Cíl Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni - vysvětlit pojem veřejný sektor, - pochopit podstatu a význam veřejného sektoru, - charakterizovat strukturu veřejného sektoru, - objasnit pojem neziskový nestátní sektor - popsat opodstatnění existence neziskových organizací a význam svobody sdružování, - definovat a rozlišovat pojmy „filantropie“ a „charita“ a jasně vnímat jejich podstatu, - se orientovat v některých teoriích týkajících se problematiku neziskových organizací.

Průvodce studiem Milí studenti, předpokládám, že máte příjemný pocit z úspěšného zvládnutí studia dvou předcházejících kapitol a že se s chutí pustíte do kapitoly třetí. Zavede vás do problematiky veřejného sektoru a seznámíte se v souvislosti s veřejným sektorem s řadou zajímavých skutečností. Tato kapitola není příliš dlouhá, ale věnujte ji dostatečnou pozornost, především se soustřeďte na důležitost opodstatnění existence neziskových organizací, význam velmi zásadní svobody sdružování a v neposlední řadě bych byla velice ráda, kdybyste dobře pochopili pojmy „filantropie“ a „charita“ a jasně jejich význam rozlišovali. Studiu této kapitoly byste měli věnovat tak 60 – 80 minut. Kapitola je opětně doplněna celou řadou otázek, neopomeňte si je zodpovědět a také nepřehlédněte ani pojmy k zapamatování. Tyto pojmy se budou totiž prolínat i dalšími kapitolami. Veřejným sektorem zpravidla rozumíme: Veřejný sektor  část národního hospodářství,  souhrn vztahů a činností mezi subjekty, z nichž vždy jedním je stát nebo město, obec,  část ekonomiky, která: a) zabezpečuje veřejné statky pro obyvatelstvo mimo trh na neziskovém principu, b) o množství a kvalitě její produkce se nerozhoduje na trhu ale veřejnou volbou, 31

c) je financována veřejnými financemi, tj. z prostředků rozpočtové soustavy, d) je řízena veřejnou správou (státní správou a samosprávou), e) podléhá veřejné kontrole občanů.  zúčastňuje se na koloběhu VF – vyvolává nepřetržitý koloběh prostředků v rámci veřejných financí, mimo jiné i důsledkem státních zásahů do ekonomiky,  veřejný sektor je produktem veřejného financování = je závislý na VF,  struktura VS: veřejná správa ( řídí VS), školství, zdravotnictví, kultura, sociální služby, spoje, justice, obrana a bezpečnost, věda a výzkum, dopravní infrastruktura, ochrana životního prostředí) - sektor státní - veřejný sektor - sektor místní Charakteristický rys institucí: o jsou financovány z veřejných prostředků, o napojeny na fiskální systém (úplně nebo částečně), o napojeny na veřejnou rozpočtovou soustavu, o poskytuje veřejné statky financované z veřejných prostředků.

Instituce

Odlišení od soukromého sektoru: Zaměření jeho činností na realizace aktivit a cílů, které nejsou předmětem zájmů subjektů soukromého sektoru nebo jsou uskutečňovány v tzv. veřejném sektoru. Další hlediska: o odlišují VS od sektoru soukromého, o vlastnictví veřejného sektoru, o způsob rozhodování a řízení, o způsob poskytování produktů (jakým způsobem, jaké produkty). Neziskový nestátní sektor o podobný charakter jako VS – plní podobné funkce, o financován převážně z soukromých zdrojů. Vliv na veřejný sektor mají odlišné ekonomické mechanismy:  příkazový systém,  tržní ekonomický systém,  ekonomické optimum a blahobyt – vychází se z teorie blahobytu, což vede k určitým zásahům, které se snaží systém korigovat – snaha státu vyrovnat např. dotacemi.

32

Neziskový nestátní sektor

3.1. Opodstatnění existence neziskových organizací 1) neziskové organizace působící ve veřejném neziskovém sektoru (OSS, ÚSC, příspěvkové organizace, charitativní organizace) – podílejí se na výkonu veřejné správy (na úrovni státu, regionu – organizační složky státu, příspěvkové organizace…). Posláním je výkon veřejné správy. 2) neziskové organizace působící v soukromém neziskovém sektoru – působí mimo státní správu  významný prvek občanské společnosti (př. soukromé školy) – princip sebeřízení společnosti, podílejí se na veřejné politice v rámci občanské společnosti. Stojí mimo dosah veřejné správy, aby se občané více zapojili do řízení. Faktor, který opodstatňuje jejich existenci je svoboda sdružování – základní svoboda demokratického státu. Základem existence neziskových organizací je svoboda sdružování, ze které má obavu státní moc. Opodstatnění svobody sdružování  je to vyrovnávací závaží principu demokracie (proti zneužívání moci),  prostředek podpory a ochrany určité skupiny lidí, která vyjadřuje svůj názor,  svoboda sdružování slouží jako forma účasti na moci,  svoboda sdružování je chápána jako podpora většiny ostatních svobod,  chápána jako faktor společenských novot – stát je konzervativnější, pomalejší – občané jsou schopni reagovat rychleji – např. internet (snaha, aby úřady využívaly internet – tlak na stát),  faktor výchovy občanů – motivují a vychovávají – např. dobrovolné neziskové organizace, škola občanské uvědomělosti,  prostředek obrany a podpory – i v neziskové sféře mohou hledat prostředky obrany – např. materiální zajištění. Brzdy svobody sdružování  chápány jako konkurence vůči vládnoucí moci (např. NO politických stran, církví, ekolog., profesních komor),  riziko „dát do hry“ demokratické svobody (demokratické X nedemokratické cíle – fašismus, nacismus),  riziko zkostnatění činnosti organizace (krytá nadnárodní skupinou),  obava státní moci o majetek – aby sloužil danému účelu (aby nebyl zcizen, státní moc chrání majetek),  triumf zájmu jednotlivců nad zájmy obecnými (může dojít k selhání legislativy, kontrolní činnosti uvnitř organizace – například problém – kampeličky).

33

Svoboda sdružování

V této souvislosti velice často používáme pojem CHARITA (Charitatem = křesťanská láska). Charita (z latinského výrazu caritas = slitování, smilování)zpravidla označuje různé dobrovolné, dobročinné akce zaměřené na pomoc trpícím lidem, dětem, starým lidem, sociálně slabým, nemocným apod. V praxi charita nabývá nejrůznějších forem, od peněžitých i věcných darů až po práci vykonávanou zcela, případně částečně zdarma pro nějakou dobročinnou, humanitární nebo charitativní organizaci. V souvislosti s pojmem „charita“, je třeba se na tomto místě věnovat i dalšímu pojmu a sice pojmu „FILANTROPIE“. Termín filantrop pochází etymologicky z řeckého filanthropos, což je složenina dvou slov: fil(os) (milující) a anthropos (člověk). Termín filantrop je do češtiny běžně překládán jako lidumil. Filantropie je tedy chápána jako láska k člověku, neboli lidumilnost.Filantropie je zpravidla pojímána jako souhrn činností a chování, které vedou k vědomé podpoře druhých osob (jednotlivců, skupin, organizací). Liší se od altruismu, který zpravidla je pouze individuální iniciativou a je většinou omezen na nejbližší okolí. Filantropie se pokouší řešit problémy slabších či handicapovaných v širších souvislostech, koncepčně a má tendenci se organizovat do celého systému péče o tyto problematické skupiny. Na nejobecnější rovině je vedena snahou dosáhnout vyšší kvality života jak jednotlivce, tak celé společnosti. Filantropie je dána skutečností, že existují nerovnosti lidí ve společnosti – nerovnosti majetku, schopností, možností, situací zákonitých i velmi náhodných. Filantropie, zejména ve své organizované podobě, je vyjádřením snahy jednotlivců i společnosti korigovat tyto nerovnosti, a to zejména v těch oblastech, kde na to síly jednotlivce nestačí. Tradičně byl způsob tohoto korigování spjat s finanční podporou. Prvním projevem filantropie bylo almužnictví ve formě naturálií a posléze peněz. Možno konstatovat, že z vlastní podstaty filantropie vyplývá, že je nositelem pozitivních hodnot, hodnot mravních, které reprezentuje, a v rámci těchto mravních standardů kultivuje celou společnost: poskytuje péči a dává naději, vede ke spolupráci a lidské pospolitosti, inspiruje k aktivním životním postojům. Ve filantropii se velmi projevuje zvláštní vzájemné prostředkování mezi jednotlivým a obecným, mezi jednotlivou osobou a společností. Výrazem tohoto vztahu je jednak princip solidarity, podle něhož je jednotlivec jako společenská bytost vřazen do celku společenství a společnosti a je jim zavázán,

34

Charita

Filantropie

jednak princip subsidiarity, podle něhož je každá forma společenství vázána na blaho jednotlivců.

Jen pro zájemce V sociologických teoriích se však v minulosti objevily i takové, které podstatu filantropie jako pomoci druhému i společnosti neuznávaly. Například Adam Smith se domníval, že bude–li každý jedinec sledovat pouze svůj vlastní prospěch, budou všechny tyto výsledky společně sloužit obecnému dobru. Britští utilitaristé, jako byl například Herbert Spencer či Leslie Stephen, zastávali názor, že není rozdílu mezi „mnou” a „těmi druhými” (tedy popírali koncept rozlišení altruismu a egoismu). Podle Spencera existuje společnost pro blaho svých členů, a nikoli oni pro blaho společnosti. Utilitaristé tak spatřovali konec mravních aktivit v blahu společnosti, v realizaci sociálního organismu. Pojem filantropie je spjat též s pojmy příbuznými, mezi něž patří dobročinnost, mecenášství, charita, altruismus a další. Velice často bývá filantropie zaměňována za dobročinnost či charitu, pojem filantropie je však těmto pojmům nadřazen. S pojmem filantropie je také spojen pojem a institut almužny. V křesťanství je almužna chápána jako štědrý dar chudým, a tedy jako akt lásky k bližnímu. Islám zná pojem milodarové daňové povinnosti. Institut almužny je obsažen v různých náboženstvích, a jeho funkcí je zmírňovat nedobrovolnou chudobu, případně podporovat dobrovolnou askezi (např. u žebravých řádů nebo buddhistických mnichů). Vedle pojmu filantrop (lidumil) je často užívaným pojmem pojem mecenáš. Mecenáš je člověk, která finančně i jinak podporuje umění a vědy. Gaius Cilnius Maecenas, podle nějž toto označení vzniklo, byl římský politik, bohatý a vzdělaný aristokrat, blízký přítel císaře Augusta. Proslul zejména jako příznivec a podporovatel kultury a římských básníků. Z podstaty filantropie vyplývá, že je nositelem pozitivních hodnot, hodnot mravních, které reprezentuje, a v rámci těchto mravních standardů kultivuje celou společnost: poskytuje péči a dává naději, vede ke spolupráci a lidské pospolitosti, inspiruje k aktivním životním postojům. Filantropie tak zvláštním způsobem spojuje jednotlivé a obecné a reprezentuje v tomto ohledu určitou podobu tohoto vztahu: na jedné straně odhaluje, jakým způsobem je jednotlivec je odkázán na společenství, jak je společnosti zavázán a jak jí má „svým způsobem” a podle „svých možností” sloužit. Na druhé

35

Mecenáš

straně, na rovině obecného (tedy lidského společenství), poukazuje na to, že společnost nemá jednotlivce utiskovat. Ve filantropii se tedy projevuje zvláštní vzájemné prostředkování mezi jednotlivým a obecným, mezi jednotlivou osobou a společností. Výrazem tohoto vztahu je jednak princip solidarity, podle něhož je jednotlivec jako společenská bytost vřazen do celku společenství a společnosti a je jim zavázán, jednak princip subsidiarity, podle něhož je každá forma společenství vázána na blaho jednotlivců. Koncept západoevropské moderní filantropie je navíc podpořen moderním chápáním člověka jako nositele stejných práv jako jsou práva ostatních. Sociolog Louis Dumont nazval tento politicko–sociologický koncept „rovnosti” člověka jako „Homo aequalis”: „Pokud je rovnost pojímána jako zakořeněná v lidské přirozenosti a odmítána pouze zlou lidskou společností, potom jsou všichni stejní nebo dokonce identičtí a tudíž rovnoprávní, neboť zde již neexistují žádné oprávněné rozdíly v podmínkách či dokonce v druzích lidí.”

3.2. Teorie neziskových organizací Pro fundované pochopení podstaty neziskových organizací je, dle mého názoru vhodné, zabývat se na tomto místě alespoň stručně obsahem některých teorií týkající se neziskového sektoru.

Teorie neziskových organizací



Teorie vládních selhání

Teorie vládních, tržních selhání

Tato teorie je také někdy nazývána jako teorie veřejných statků, protože s veřejnými statky souvisí. Veřejný statek  specifické charakteristiky  vyloučen z tržního mechanismu (např. ochrana státu),  nelze poskytovat pomocí cenového mechanismu,  nefungují ceny na základě nabídky a poptávky  selhání trhu, které je kompenzováno zásahy státu – může dojít k vládnímu selhání,  důvod, proč stát zasahuje do ekonomiky,  demokratický systém má snahu vyhovět voliči ve středu  přetrvává poptávka po veřejných statcích u menšinových skupin (vláda se snaží vyhovět většině),  spotřebitelé neuspokojeni  snaha o uspokojení u neziskových organizací.

36

Veřejný statek je vzhledem ke svým typickým vlastnostem vyloučen z tržního mechanismu, tedy takový statek nelze zpravidla poskytovat prostřednictvím cenového mechanismu, když cenový mechanismus je právě spojen s trhem. Právě toto selhání v souvislosti s trhem je vyrovnáváno činností státu. A protože veřejné statky zde existují a existovat budou je jejich existence velmi významným důvodem, aby stát zasahoval do ekonomiky. 

Teorie informační asymetrie

Podstatou této teorie je selhávání smluvních vztahů vycházejících především z informační asymetrie.  spotřebitelé mnohdy nemají dostatek informací k posouzení kvality veřejných statků, které jsou nuceni spotřebovávat,  spotřebitelé si nedostatek uvědomují  snaha o získání záruk o čestném jednání (jednání vidí spíše v neziskové sféře – předpokládá se, že není cílem dosahovat zisky), - neziskové organizace mají status důvěryhodnosti. 

Teorie státu blahobytu

Teorie informační asymetrie

Teorie státu blahobytu

 podstatou je pohled na neziskové organizace jako na něco, co se již přežilo, co nemá vlastně již žádné opodstatnění,  sektor by se měl vytratit, bude vyřešen lepším fungováním tržních vztahů a stát by měl být odpovědnější,  problém neziskové sféry by měl vyřešit stát a trh. Tato teorie vznikla v USA a tento způsob uvažování není zcela neobvyklý. Sděluje nám, že neziskové organizace nemají žádné opodstatnění, jsou jen „jakýmsi reziduálním činitelem“, který doplňuje velkou škálu uspokojování potřeb prostřednictvím trhu a státu.  Teorie vzájemné závislosti  neziskové organizace reagují mnohdy mnohem rychleji na potřeby občanů než stát – což je důvodem, proč neziskové organizace získávají podporu veřejnosti,  neziskové organizace mají velmi často jakousi roli průkopníků, kteří objevují „ bílá místa“ k uspokojení potřeb občanů – proto také stále existuje spolupráce mezi státem a neziskovými organizacemi.

37

Teorie vzájemné závislosti

Na druhé straně může ale také docházet k určitému selhání neziskových organizací, –

např. filantropická nedostatečnost – nezisková organizace musí občas i rezignovat na některé činnosti  mnohdy neziskové organizace nejsou schopny pokrýt své činnosti materiálními a lidskými zdroji, mohou se míjet svým posláním – řeší problémy, které by si občané mohli nebo měli vyřešit sami).

Filantropická nedostatečnost

–

nebo filantropický amaterismus – nedostatek odborně vzdělaných lidí – neziskové organizace nejsou někdy schopny odborně a kvalitně určité služby provádět, neboť nedisponují dostatečně odborně připravenými pracovníky.

Filantropický amaterismus

–

filantropický paternalismus – Je to v podstatě značně nebezpečná tendence, kdy některé neziskové organizace nenaplňují v podstatě své poslání (tzv. míjejí se se svým posláním). Je to taková situace, kdy vlastně nezisková organizace nebere v úvahu potřeby klientů, a na klienty je ze strany neziskové organizace nahlíženo tak, že nejsou schopni sami se správně rozhodnout a to vede k tomu, že se neziskové organizace začnou chovat tak, jak se zpravidla chová stát, případně státní instituce. filantropický partikularismus – Souvisí s filantropickou nedostatečností, když možno konstatovat, že neziskové organizace nejsou mnohdy schopny zabezpečit v dostatečné míře a případně i v odpovídající kvalitě všechny existující potřeby, které připadají úvahu. Proto potom je třeba, aby docházelo ke spolupráci mezi neziskovým sektorem a státem.

–

SHRNUTÍ Veřejným sektorem rozumíme část národního hospodářství, která obsahuje určitý souhrn vztahů a činností mezi subjekty, z nichž vždy jedním je stát nebo město, případně obec. Jedná se o zabezpečení veřejných statků pro obyvatelstvo, když vše je financováno z veřejných financí, tj. z prostředků rozpočtové soustavy. Charakteristickým rysem institucí, které tvoří veřejný sektor je skutečnost, že jsou financovány z veřejných prostředků, napojeny tedy na fiskální systém a to úplně, případně částečně a poskytují veřejné statky, které uspokojují potřeby obyvatelstva. Veřejný sektor se zaměřuje na činnosti, které nejsou předmětem zájmu subjektů soukromého sektoru. 38

Filantropický paternalismus

Filantropický partikularismus

Neziskové organizace působí jednak ve veřejném neziskovém sektoru (OSS, ÚSC, příspěvkové organizace, charitativní organizace) – podílejí se tedy na výkonu veřejné správy a to jak na úrovni státu, tak i regionu. Jejich posláním je výkon veřejné správy. Neziskové organizaci působící v soukromém neziskovém sektoru působí mimo státní správu, ale jsou významným prvkem občanské společnosti. Uplatňuje se zde tzv. princip sebeřízení společnosti, podílejí se na veřejné politice v rámci občanské společnosti. Faktor, který opodstatňuje jejich existenci je svoboda sdružování, jako základní svoboda demokratického státu. Charita zpravidla označuje různé dobrovolné, dobročinné akce zaměřené na pomoc trpícím lidem, dětem, starým lidem, sociálně slabým, nemocným apod. V praxi charita nabývá nejrůznějších forem, od peněžitých i věcných darů až po práci vykonávanou zcela, případně částečně zdarma pro nějakou dobročinnou, humanitární nebo charitativní organizaci. Filantropie je chápána jako láska k člověku, neboli lidumilnost. Filantropie je zpravidla pojímána jako souhrn činností a chování, které vedou k vědomé podpoře druhých osob (jednotlivců, skupin, organizací). Filantropie se pokouší řešit problémy slabších či handicapovaných v širších souvislostech, koncepčně a má tendenci se organizovat do celého systému péče o tyto problematické skupiny. V souvislosti s neziskovými organizacemi je třeba se také zabývat teoriemi souvisejícími s těmito organizacemi, jako je teorie vládních, tržních selhání, teorie informační asymetrie, teorie státu blahobytu a teorie vzájemné závislosti. Na druhé straně může ale také docházet k určitému selhání neziskových organizací, jako například v důsledku filantropické nedostatečnosti, filantropického amaterismu, filantropického paternalismu, případně filantropického partikularismu.

Kontrolní otázky 1) Co rozumíte pod pojmem „veřejný sektor“ a jak byste jej charakterizovali? 2) Z jakých finančních prostředků je veřejný sektor financován a kdo jej řídí? 3) Jak se liší veřejný sektor od soukromého sektoru? 4) Charakterizujte neziskový nestátní sektor. 39

5) Co je podstatou existence neziskových organizací? Čím jsou významné? 6) Jaký je rozdíl mezi neziskovými organizacemi působící ve veřejném sektoru a neziskovými organizacemi působícími v soukromém sektoru? 7) Proč je základem existence neziskových organizací svoboda sdružování a v čem vidíte hlavní význam svobody sdružování? 8) Vysvětlete pojem „charita“ a pojem „filantropie“. 9) Jaké znáte teorie související s neziskovými organizacemi, vyjmenujte je a stručně popište jejich podstatu. 10) Může také docházet k určitému selhání neziskových organizací ? Pokud ano, tak z jakých důvodů?

Pojmy k zapamatování – – – – – – – – – – – – – – –

veřejný sektor financování veřejného sektoru neziskový nestátní sektor existence neziskových organizací neziskové organizace a svoboda sdružování charita a filantropie teorie vládních, tržních selhání teorie informační asymetrie teorie státu blahobytu teorie vzájemné závislosti selhání neziskových organizací filantropická nedostatečnost filantropický amatérismus filantropický paternalismus filantropický partikularismus

40

4. Veřejné finance ve smíšené ekonomice a meritorní nástroje řízení Cíl Tato významná kapitola z hlediska veřejných financí vás zavede k důležitému postavení veřejných financí ve smíšené ekonomice, když zároveň jsou zde uvedeny i meritorní nástroje řízení, které se v této souvislosti používají. Až tuto poměrně obsáhlou kapitolu prostudujete mělo by vám být zcela jasné - v čem spočívá podstata veřejných financí ve smíšené ekonomice, - jaké se používají meritorní nástroje řízení v souvislosti s problematikou veřejných financí ve smíšené ekonomice, - jaký je obsah jednotlivých meritorních nástrojů řízení v souvislosti s veřejnými financemi ve smíšené ekonomice, - v čem spočívá podstata veřejných financí ve smíšené ekonomice, - co rozumíme pod pojmem „hospodářská politika vlády“, jaká je její definice a jaké jsou její hlavní cíle,

Průvodce studiem Zajímavá kapitola, řada nových poznatků a pojmů, ale řada pojmů již také známá z ekonomických předmětů, které jste měli v předchozích semestrech. Věřím, že právě tato skutečnost činí kapitolu zajímavou, protože zde můžete porovnávat meritorní nástroje, které dobře znáte již například z ekonomiky, případně účetnictví, a které se uplatňují v ziskovém sektoru, tedy v podnikatelském prostředí. Věřím, že právě s ohledem na tyto skutečnosti budete tuto kapitolu studovat se zájmem a chutí do studia, neboť zde máte možnost přímého srovnávání, pokud ovšem již z minulosti probranou látku máte ještě ve své paměti ?!?!?! J estliže se vám ale tato kapitola zdá obsáhlejší, než kapitoly předcházející, což je mimochodem pravda, tak si odpočiňte, uvolněte se a začněte se studiem, až načerpáte nových sil, třeba po některých vámi oblíbených volnočasových aktivitách. Neopomeňte nahlédnout v souvislosti se studiem této kapitoly i do legislativních předpisů, které se meritorních nástrojů spojených s veřejnými financemi ve smíšené ekonomice týkají. Předpokládám, že studium této kapitoly vám zabere tak 2 – 2,5 hodiny. Přeji vám, aby vás neopustila chuť a elán do dalšího studia předmětu veřejné finance.

41

4.1. Veřejné finance ve smíšené ekonomice  veřejné finance jsou fiskální nástroj, který je v rukou státní nebo místní správy a slouží k tomu, aby stát (obec) efektivně realizoval záměry každodenní činnosti, které mají především politický a ekonomický základ, ale mají zpravidla i sociální, kulturní, ekologický a případně další důvod – když každý subjekt má své priority, které chce prosazovat. Smíšená ekonomika - typ ekonomického systému, - představuje koexistenci a kompromis mezi soukromým a veřejným sektorem a neziskovým organizacím, - představuje různé formy vlastnictví (soukromý, státní, družstevní), - představuje 2 mechanismy – tržní mechanismus a mechanismus, který funguje ve veřejném sektoru. Možno konstatovat, že smíšený systém ekonomiky vychází z tržního systému, zapracovává však možnost zásahů státu, a to v případech, kdy standardní tržní mechanismy selžou, dnes smíšený systém ekonomiky zcela převládá ve vyspělých ekonomikách.

Jen pro zájemce Průvodce studiem A ještě něco navíc … Především pro ty studenty, které problematika smíšené ekonomiky opravdu zajímá, případně si chtějí znalosti z ekonomiky ještě připomenout, nebo snad toto čtou poprvé ?!?!? Podobně jako u mnoha jiných pojmů ani pro pojem veřejný sektor neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém) vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality, tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem fungování veřejného sektoru je realizace veřejného zájmu. Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky. Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i veřejného. Soukromý sektor je představován 42

Smíšená ekonomika

soukromými osobami, především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Mnohdy je těžké stanovit hranici mezi soukromým a veřejným sektorem. Stejně tak výše uvedená definice obsahuje spoustu výjimek. Meritorní nástroje ekonomiky a řízení Meritorní nástroje = základní nástroje, věcné, podstatné, týkající se té samé věci. o nástroje u neziskových organizací se příliš neliší od ziskových organizací, ale jde o jinou metodiku, jak jsou uplatňovány, jiná filosofie (u neziskových organizací – užitek, ziskové organizace – zisk) o základní nástroje řízení hledejme v oblastech :  managementu podniku,  podnikových financí,  účetnictví,  daní a daňové politiky,  statistiky,  odměňování,  marketingu.

Meritorní nástroje ekonomiky a řízení

Nástroje řízení neziskových organizací:

Nástroje řízení neziskových organizací



nástroje řízení: 1. Plánování. 2. Marketing. 3. Fundraising. 4. Komunikace, organizace a řízení. 5. Rozhodování, motivace, odměňování. 6. Investice. 7. Inovace.

1. Plánování

Plánování

 každá organizace by si měla stanovit vizi (jakým směrem se budu ubírat), cíle, vnitřní faktory, plán.  plánovací proces = soustava nástrojů,  prognóza – předpověď řízení vývoje; nástroj poznání,  koncepce – určuje základní cíle, způsoby dosažení cílů,  plán – kdo, kdy, kde = konkrétní nástroj.

Řízení rozvoje neziskových organizací:  SWOT analýza – Silné stránky / slabé stránky – vnitřní faktory efektivnosti - příležitosti a hrozby – vnější faktory efektivnosti 43

Řízení rozvoje neziskových organizací

 aby mohla SWOT analýza fungovat, musí mít vnější a zpětné vazby,  výsledky analýzy slouží pro vlastní organizaci (např. jak hospodaří) a pro vnější okolí (uživatelé, veřejnost, veřejná správa – kontrola, auditoři),  Vnější okolí neziskových organizací: Tvoří ho: 1) uživatelé produkovaných statků a služeb, 2) zákazníci, veřejnost, veřejná správa (veřejná kontrola – PO, FO), 3) neuživatelská veřejnost (sledují vynakládání veřejných prostředků – kontrolují), 4) veřejná správa a FO a PO, kteří poskytují prostředky (veřejná kontrola), 5) FO a instituce ověřující výsledky a postupy neziskových organizací – auditoři). - Většinou si všichni vyžadují auditorské zprávy. - Je třeba, aby vnější okolí neomezovalo NO a kladně působilo na jejich rozvoj. - Vnější okolí se zajímá o výsledky NO (běžně zveřejňované, dostupné, srozumitelné). Výsledky: → dosažení poslání a dosažení užitků, → hospodaření, hodnocení auditorem – běžně se zveřejňuje – mělo by být dostupné, srozumitelné a komplexní.  činnost neziskových organizací je ovlivněna veřejnou správou,  poslání a činnosti spadají do kompetence veřejného sektoru,  nárokem na čerpání z veřejných rozpočtů,  zásahy veřejné správy do činnosti NO – legislativní, věcné (něco poskytne např. budovu), Plánování NO je zároveň nástroj, který ovlivňuje okolí – nejen své klienty, ale i ziskový sektor. SWOT analýza Finanční analýza může využívat různých metod a jednou z těchto metod je SWOT analýza. Tato metoda se specializuje na silné a slabé stránky analyzovaného subjektu, stejně tak na hrozby a příležitosti. Analýza se dělí na dvě části, přičemž jejich označení vychází již z jejího názvu. Zkratka SW označuje silné a slabé stránky. Oproti tomu zkratka OT označuje hrozby a příležitosti. 2 Příležitosti z pohledu obce mají odlišný cíl než firmy, které pracují na zvýšení a udržení zisku. Jedná se skutečnosti, které mohou zvýšit konkurenceschopnost daného subjektu. Pro obec je důležité uspokojení a zajištění potřeb stávajících občanů a zabezpečení činnosti obecního úřadu a samosprávy. Poté je důležité nepodceňovat případné hrozby a provádět průběžné analýzy s vytipováním

2

JAKUBÍKOVÁ D., Strategický marketing – Strategie a trendy

44

SWOT analýza

nebezpečí dle důležitosti. Příkladem závažné hrozby pro obec je její vylidňování. 3 Silné a slabé stránky jsou hodnoceny dle interních analýz a hodnotících systémů. Existuje několik způsobů hodnocení. Jednou z možností je vytipování jednotlivých bodů a jejich zařazení do čtyř sektorů. Další možností je navázání na tyto body, kde je možno využití hodnotících kritérií. Pomocí těchto kritérií lze určit, který typ převládá. Obrázek 2 – SWOT analýza

Zdroj: upravené zpracování (BLAŽKOVÁ M., Marketingové řízení a plánování pro malé a střední firmy, str. 155)

Proces plánování je ovlivněn systémy:  kulturně historickým – tvorba kořenů neziskového sektoru,  politickým – působí na morálku celé společnosti,  ekonomickým a technickým – vliv na velikost a technickou stránku fungování, čím bohatší společnost, tím více prospívají organizace,  ze zkušeností po roce 1989 – na působení veřejné správy vliv vláda, parlament, prezident, soudnictví – ve vztahu k neziskovému sektoru, neziskovým organizacím,  neziskové organizace mají snahu ovlivnit chování úředníků pro vlastní věc – lobují na všech úrovních veřejné správy (plánují si prostředky a metody). V souvislosti s plánováním je třeba uvést stručně některé pojmy, které nejen s plánováním, ale i s ostatními činnostmi problematiky meritorních nástrojů souvisí.

3

SAUNDERS JL, KOTLER P., ARMSTRONG G., WONG V., Moderní marketing

45

Vize  vypracování formulace vize je prvním krokem pro založení organizace a zároveň spolu s posláním je základem pro úspěšné vypracování strategického plánu.  velice záleží na charakteru poslání organizace, zda formulace vize je výstižná a dobře pochopitelná (dobře znějící).  charakteristika formulace vize: 1) hledí do daleké budoucnosti, 2) její definice – je stručná, krátká, jasná a výstižná, 3) měla by být srozumitelná pro každého, 4) popisuje konkrétní neměnný stav, 5) může jí sdílet několik organizací v místě, případně v regionu nebo ve státě, ale i ve světě.  příklady vize – chceme, aby i nemocné děti byly šťastné; spokojený život pro seniory; chceme ochraňovat a udržovat kulturní dědictví; chceme zvyšovat vzdělanost společnosti; chceme pomáhat nemocným dětem, apod. Poslání  má oproti vizi zcela konkrétní charakter a to vždy ve vztahu k důvodům, proč byla nezisková organizace založena,  vyjadřuje činnost, která bude realizována,  u ziskových organizací poslání vyjadřuje modifikaci činnosti, kterou organizace realizují a dále obsahuje definici zaměření organizace,  u neziskových organizací je třeba vystihnout poslání i předpokládaný užitek,  poslání musí být výstižné a vypracované by mělo být tak, aby odlišovalo danou organizaci od jiných podobně zaměřených,  takové poslání je základním vodítkem pro rozhodování o dlouhodobých cílech a také o strategii organizace, vazba mezi posláním a užitkem jde znázornit na modelu vstup – výstup



poslání jako dominanta neziskové organizace by se mělo vyznačovat:

1) musí vycházet z definice NO, to jest uspokojování potřeb občanů, které nemůže zajistit tržní sektor, 46

Vize

Poslání

2) mělo by brát v úvahu potřeby, které organizace zajišťuje, 3) mělo by být zaměřeno na to, o co se organizace skutečně snaží, 4) mělo by být natolik konkrétní, aby mohlo být podkladem ke stanovení cílů organizace a podkladem ke stanovení strategie, 5) musí vycházet z potřeb určitého segmentu trhu, 6) musí být srozumitelné (správně formulováno) – hlavně pro toho, komu je určeno, 7) detailně je obsaženo v dokumentech neziskové organizace, 

doklady: žádost o registraci, zakládací nebo zřizovací listina, ve statutu, ve výročních zprávách.

Funkce

Funkce

 

Prostřednictvím funkce je naplňováno poslání. funkce se naplňují souborem činností a to buď: 1) produkce statků nebo služeb, 2) podmínky pro produkci statků a služeb.  primární (prvotní, hlavní) funkce = náplň,  sekundární (zabezpečovací) funkce = provozní, personální správní funkce,  mimo to samostatně působí funkce řídící. Cíle   

 

Cíle jsou odvozeny od poslání , je to stav, kterého má být dosaženo v určitém období, cíle mohou být členěny podle různých hledisek:  podle funkce – primární X sekundární,  podle kritéria času – operativní – krátkodobé (pod 3 roky), střednědobé (3–10 let), dlouhodobé ( 10–15 let či více), cíle neziskové organizace jsou obsaženy v koncepci rozvoje a ve strategickém plánu, krátkodobé cíle jsou obsaženy ve věcném a finančním plánu organizace, většinou se jedná o plán na čtvrtletí, pololetí nebo na rok .

2. Marketing Marketing 

stěžejní nástroj řízení v procesu výroby a distribuce,

 proces řízení, jehož výsledkem je poznávání, předvídání, ovlivňování a v konečné fázi uspokojování potřeb a přání zákazníků efektivním a výhodným způsobem tak, aby byli splněny cíle organizace,

47

 obecné charakteristiky jsou stejné jako pro ziskový sektor (definice marketingu – A.Smith, P.Kotler, P.Drucker… – hledání a uspokojování potřeb způsobem, který přináší pozitivní hodnoty pro obě zúčastněné strany. Marketing – hledání a uspokojování potřeb

tzv. magický trojúhelník C – zákazník E – okolí(ekonomická situace–společnost, v níž se člověk pohybuje; legislativa) P – výrobek či služba Subjekt vstupující na trh – subjekty ovlivňující trh 1. ziskové organizace – výrobce vyrobí, spotřebitel koupí, výrobce obdrží peníze

2.

neziskové organizace – výrobek je odkázán na donátora (protože nemá dostatek financí), ten financuje a kontroluje, pak spotřebitel

Dělení neziskových subjektů 1. subjekty, které realizující výkon veřejné správy  marketing nevyužívají, 2. subjekty, které realizující produkty a služby  marketing by měly využívat, dělí se:

48

 veřejné finanční instituce – VZP, penzijní fond, stavební spořitelna – účast státu,  subjekty neziskového sektoru. Marketingový postup neziskových organizací – 7 kroků: 1. 2. 3.

4.

5. 6.

7.

7 kroků marketingu

vazba mezi marketingovým a strategickým plánem organizace (SWOT analýza, marketingový průzkum) – kde, kam, jak?, získávání přání klientů, stanovení marketingových cílů (1. akční – konkrétní (měřitelné výsledky), 2. image – cíle neměřitelné, poslání), představení organizace na trhu – když vstupuje organizace na trh poprvé, marketingový audit – ten představuje marketingový mix – cena (price) – tj.situace na trhu; produkt (produkt), služba; místo (placement) – distribuce – zda je služba dostupná; propagace (promotion), nezisková organizace má 2P navíc:  Johns Hopkána University v Baltimore – cílová skupina (public) a produkční kapacita (jak efektivně je schopna uspokojit poptávku),  Freiburská škola marketing – managementu – politika (politic) – tj.lobování, lidé (people) – všichni, s nimiž přijde do styku, marketingový plán (vytyčit cíle, postup…), vypracování marketingové komunikační kampaně (otázkou je nový přístup) – NO by neměly příliš, případně za každou cenu ,hledat nové postupy, přístupy, měly by setrvávat spíše na již ověřených a osvědčených přístupech, zhodnocení výsledků a postupů (jestli organizace dosáhla všech cílů).

Existuje potřeba marketingu v neziskových organizacích? → marketing nesmí být vnímán jako technika, ale je to základní přístup, jak je činnost organizace pojímána a jak jí do budoucna organizovat, (ne)existence konkurenčního prostředí, otázka obsahu poslání a cílů neziskové organizace , příklad – zdravotnictví – pro a proti:  proti: specificky vynucena spotřeba, nevystupují zde cenové aspekty, zdravotnické služby nemají tržní charakter, – pro: u služeb ambulantních (bez marketingu by se neobešly).

3. Fundraising

Fundraising

 fundraising je získávání finančních prostředků (všechny organizace trápí, kde vzít peníze), 49



je to běžná součást práce každé neziskové organizace,

Činnost neziskového sektoru ( a činnost organizací v něm fungujících) je financována z různých zdrojů (počínaje prostředky z dědických odkazů, a konče dobrovolnými příspěvky a dary občanů. Vazba těchto neziskových organizací na veřejnou rozpočtovou soustavu může být dvojího druhu:  přímá– těmto organizacím jsou poskytovány granty, dotace, finanční výpomoci… z některého z veřejných rozpočtů či z tzv. parafiskálních fondů (dotace mohou mít různý charakter),  nepřímá – poskytování sponzorských prostředků nebo darů od ziskových subjektů či jednotlivců je ovlivněno daňovým zákonodárstvím, a to jak pokud jde o dárce – sponzory a donátory, tak i pokud jde o příjemce. Oba způsoby mají své klady i zápory a dopady, které se promítají do oblasti veřejných institucí i do veřejné rozpočtové soustavy. Např. poskytování daňových úlev může vést k porušení krátkodobé rozpočtové rovnováhy, neboť je téměř nemožné předem odhadnout, o jak velké % tyto úlevy sníží příjmy veřejných rozpočtů. Zdroje financování

Zdroje financování:   

členské příspěvky, příspěvky státního a územních rozpočtů, fondů, nadací, dary, tržby z vlastní činnosti,

Každý zdroj má jinou skupinu plátců – důležitá je komunikace!!! Získávání peněz je dlouhodobý proces – nutno mít okruh významných dárců, na které je možno se obrátit. Způsoby získávání finančních prostředků:       

poštovní styk, veřejné sbírky (výzva okruhu různých dárců), benefiční akce (určena určitému okruhu dárců), osobní dopis, telefonický rozhovor, písemná žádost o grant, od dveří ke dveřím (porušujeme soukromí dárců), osobní návštěva ,

Okruhy dárců – jedná se o dárce, kteří  mají vyhrazené prostředky na dobročinnou činnost, 50

Způsoby získávání finančních prostředků

Okruhy dárců

  

nemají vyhrazené prostředky na dané cíle, darují finanční prostředky poprvé a kteří darovali již v minulosti, reagují na různé podněty a motivy, roli zde hraje i psychologické hledisko,

Příklady základní filozofie:  přesvědčit druhé může jen ten, kdo je přesvědčený,  nezískáváme pouze finanční prostředky pro neziskovou organizaci, ale především člověka, který má sociální cítění a chce darovat finanční prostředky neziskové organizaci,  darování finančních prostředků na dobročinnost (na dobrou věc) je radost, dejte sami své vybrané organizaci finanční prostředky… 4. Komunikace, organizace a řízení  



Komunikace

komunikace pracovní skupiny (společně provádějí činnost), Formální skupiny: - příkazové – autorita vedoucího, - pracovní – sestava pracovníků s rozdílnými funkcemi, - sebeřídící – více nezávislé týmy, samostatné, - dočasné – za účelem dosažení specifického cíle, Neformální skupiny: společný zájem, lidé si po delší době porozumí.

Skupinová komunikace a soudržnost:  komunikační toky – tok , ,  komunikační sítě – uvědomění si postavení, role,  formální – organizační struktura,  neformální – mimo řád,

Skupinová komunikace a soudržnost

Role manažera:  dobrovolníci, formální autorita, role vedoucího, vůdce,

Role managera

Efektivnost a užitky – podstata práce:  cílem je kvalita, kvantita, rychlost Organizační struktura:  určuje, jak se mají zaměstnanci chovat,  význam pro skupinovou práci,  postavení úředníků a ostatních zaměstnanců upravuje také pracovní řád – vnitřní směrnice, metodické pokyny, příkazy…  organizační strukturu lze vyjádřit i graficky – organizační schéma: 1. funkcionální struktura, 2. projektová struktura – projekt 1 , projekt 2, projekt 3… 51

Organizační struktura

3. maticová struktura – každý pracovník má 2 nadřízené (vedoucí projektu a odborný manažer).

Kontrola a hodnocení  Významné je monitorování výsledků, jejich hodnocení a jejich porovnání s plánem. Monitoring umožňuje reagovat na změny ve vnitřním a vnějším prostředí (např. změny v zákonech…). Je proto významným nástrojem managementu.  hodnocení výkonnosti pracovníků – např. zjištění stavu a možnosti zlepšení pracovního výkonu, odhalení nedostatků v dělbě práce… – motivace k lepšímu výkonu– k tomu je nutné předem stanovit kritéria hodnocení (jasná, spravedlivá, objektivní).  důležitá je také finanční kontrola – efektivní využívání dostupných finančních zdrojů, alokační efektivnost výdajů…  Analýza činnosti organizace s cílem odhalit silné a slabé stránky..– zkvalitňování výstupů organizace… 5. Rozhodování, motivace, odměňování

Kontrola a hodnocení

Rozhodování

Rozhodování je volba mezi alternativami chování. Při rozhodování v organizaci se k otázce jak rozhodovat, připojuje otázka kdo má rozhodovat a o čem se má rozhodovat. Vztah mezi stupněm řízení a rozhodování a jeho správné určení, tedy toho, kdo bude rozhodovat je pro efektivní řízení kdekoliv velice důležité. Je rozhodně u toho, kdo bude rozhodovat posoudit jeho kvalifikační předpoklady, jeho informační zabezpečení, zájmovou orientaci apod. Vztah mezi stupněm řízení a vlastním obsahem rozhodování vyplývá z hierarchického uspořádání struktury organizace. Na tom nejvyšším stupni řízení má převládat vždy koncepční rozhodování, tedy rozhodování rámcové, které se vyznačuje dlouhým časovým horizontem. Důsledky tohoto rozhodování mají vždy velký význam a značný dopad. Na nižších stupních řízení by mělo převládat operativní rozhodování, tj. rozhodování o dílčích a zcela konkrétních záležitostech s kratším časovým horizontem. Důsledky tohoto rozhodování mají pochopitelně také menší dopad. V organizacích se ve většině případů uplatňuje princip jediného odpovědného vedoucího. V tomto případě manažer je vybaven pravomocemi rozhodovat o tom,co přísluší danému funkčnímu místu, tedy manažer má právo rozhodovat o daných záležitostech a také nese za důsledky svého rozhodnutí plnou odpovědnost. 52

Koncepční rozhodování

Operativní rozhodování

Toto rozhodnutí je rozhodnutím individuálním. Dalším typem rozhodování je tzv. kolektivní rozhodování, kdy se uplatňují demokratické principy. Toto rozhodování se děje prostřednictvím hlasování, pro které jsou stanoveny určitá pravidla. Výsledkem je zpravidla princip rozhodování ve prospěch většiny.

Kolektivní rozhodování

S odpovědným rozhodováním jsou spjaty čtyři pojmy. Jsou to - cíle, alternativy chování, kritéria, stavy okolí. Cíle jsou budoucí stavy, kterých má být dosaženo, aby mohlo být dosaženo poslání organizace. Většinou bývá cílů stanoveno více a potom se zpravidla hledají vzájemné vztahy. Kritéria rozhodování představují nástroje, pomocí kterých lze posoudit, jak daná alternativa chování naplňuje určitý vytyčený cíl. Kritéria by měla být vyjádřena určitými veličinami, pomocí kterých je možno charakterizovat stupeň splnění cílů.

Kritéria rozhodování

Stavy okolí představují v rozhodovacím procesu mnoho nejrůznějších faktorů, které rozhodování sice mohou ovlivňovat, ovšem manažer může předpokládat jejich vlivy na rozhodování. V tomto případě velmi záleží na kvalitě a zkušenostech manažera. Za stav okolí vůči procesu rozhodování na úrovni organizace je možné například považovat chování konkurentů, politická rozhodnutí ovlivňující další vývoj a činnost organizace, demografický vývoj, vliv například vstupu do EU , chování kolegů, zaměstnanců, klientů, apod. Je zde nutno uvést, že část z veličin působících na organizaci z vnějšku může také organizace , která rozhoduje, svrchováním a jednáním do určité míry ovlivnit. Dosažení požadovaného stavu okolí je však pouze pravděpodobné, nikdy však ne zcela jisté. Podle pravděpodobnostních stavů okolí rozlišujeme tři rozhodovací situace: - rozhodování v podmínkách jistoty – stav okolí je takový, že jej dobře známe a víme jak působit, abychom dosáhli vytyčeného cíle, - rozhodování v podmínkách rizika – možností v oblasti okolí více, známe varianty a známe i určitou pravděpodobnost výskytu jednotlivých možností stavu okolí,

53

Rozhodovací situace

- rozhodování v podmínkách nejistoty – stavů okolí ve sledované lokalitě je více, ale neznáme přesné podrobnosti a nemůžeme předpokládat, jak okolí bude reagovat. Motivace a odměňování Motivace u neziskových organizace je silně ovlivňována právě neziskovým charakterem činnosti těchto organizací, ale také samozřejmě legislativou, která vychází z principu neziskovosti, dobrovolnosti a také z toho, že určitá část neziskových organizací používá pro svoji činnost také prostředky z veřejných rozpočtů, tj. vlastně prostředky daňových poplatníků. U těch organizací,které mají větší (globální) poslání vzájemné prospěšnosti si stanovuje motivační systém a zároveň i systém odměňování zpravidla každá organizace sama a většinou počítá s prvkem dobrovolnosti a většina funkcionářů i členů opravdu vykonává svoji činnost bezúplatně a je tak vlastně motivována zájmem se realizovat „jako svého koníčka“, realizovat svoji zálibu, případně prezentovat svůj filantropický postoj. U organizací s posláním veřejně prospěšné činnosti, které zpravidla čerpají finanční prostředky z veřejných rozpočtů, je zákonem stanoveno, podle jakých pravidel je možné odměňování uskutečňovat. Pro organizační složky\ státu a územních celků a organizace příspěvkové je systém odměňování řízen několika zákony a vyhláškami. Např. zákon č. 217/2000 Sb. o mzdě a odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku apod. Podle platné legislativy náleží pracovníkovi OSS a ÚC a příspěvkové organizace základní plat vyjádřený platovým tarifem podle jeho zařazení do platového stupně (ve vztahu na léta započitatelné praxe v daném oboru) a platové třídy podle charakteristiky práce. Dále může mít pracovník podle druhu vykonávané práce nárok například na: - příplatek za vedení, příplatek za zastupování, příplatek za noční práci, příplatek za práci v sobotu a v neděli, hodnostní příplatek u pracovníka ozbrojené složky, plat a náhradní volno za práci přesčas, případně zvláštní příplatky – riziko ohrožení života apod., práce ve směnném a nepřetržitém provozu, činnosti s mimořádnou psychickou zátěží – např. pracovníci vězeňské služby a záchranných sborů atd., osobní příplatek, odměnu, plat a náhradní volno za práci ve svátek apod.

54

Motivace

Odměňování

V České republice platí pro duchovní církví a náboženských společností obdobný systém odměňování jako pro organizační složky státu a územních celků. Dál u vybraných skupin profesí působících ve veřejném sektoru, jako například soudci, poslanci a senátoři Parlamentu ČR se výše jejich platů a odměn stanoví samostatným zákonem. 6. Investice Investice V ekonomické teorii je zpravidla pojem investice charakterizován jako odložená spotřeba. Investice lze vlastně chápat zásadně dvojím způsobem:  investiční činnost je ve veřejném i soukromém sektoru zaměřena především na obnovu a rozšíření hmotného a nehmotného investičního majetku, podle novely zákona o účetnictví nyní nazývaného jako dlouhodobý majetek,  investování chápeme jako pořízení takového aktiva, které v budoucnosti přinese svému vlastníkovi určitý ekonomický prospěch. Investování do určitého aktiva by tedy mělo přinést vlastníkovi prospěch vyjádřitelný penězi, a to buď přímo, ve formě:  zhodnocení investice (nárůstem ceny dosažitelné při prodeji) – typickým příkladem jsou nemovitosti či starožitnosti, ale může to být v podstatě jakákoliv komodita,  výnosů plynoucích z vlastnictví investice (dividendy, úroky, nájemné, jiné příjmy) – typickým příkladem jsou instrumenty peněžního trhu (vklady, dluhopisy, akcie atd.), ale opět i nemovitosti, práva duševního vlastnictví apod. Obětování dnešní jisté hodnoty ve prospěch budoucí nejisté hodnoty v čase (riziko) hodnocení efektivnosti (NS):  jsou používány netradiční metody,  zda, kam, za kolik budeme investovat. Rozhodování o investicích:

Faktory ovlivňující investiční rozhodování:  potřeba investice,  možnost získání prostředků z veřejných zdrojů,  poptávka po výstupu,  úroková sazba a daně, 55

Investování Zhodnocení investice

Výnosy z investice



očekávání investorů – jaká bude hospodářská situace.

Investiční rozhodování:  

úspory obyvatelstva a firem se vždy rovnají investicím, investiční záměry jsou považovány za mimořádně nestálé,

Druhy investic:  reálné (nemovitosti, přímé podnikání ve službách, drahé kovy…),  finanční (peněžní vklady, depozitní certifikáty, dluhopis, akcie, pojistky…),  nejvyšší jistota je nemovitost

V neziskovém sektoru – nemovitosti (nejvyšší bezpečnost), podnikání ve službách → investice musí být co nejbezpečnější, protože se týkají veřejných prostředků. Kritéria hodnocení:  výnos,  bezpečnost,  stupeň likvidity,  hodnocení užitku investic,  zákon o zadávání veřejných zakázek.

Magický investiční trojúhelník:

7. Inovace Inovace Pojem inovace pochází z latinského slova innovare ve významu obnovit, udělat znova, měnit; tedy i obnova v lidské činnosti a myšlení. Původně je slovo inovace spíše ekonomického charakteru, ale v současnosti je také nezbytnou

56

součástí fungování každého sociálního systému. Jako první použil termín inovace v ekonomické oblasti Josef Alois Schumpeter4. Existuje mnoho definic pojmu inovace a její vymezení najdeme v mnoha učebnicích ekonomického charakteru. V nedávné době byl pojem inovace zakotven v Národní inovační strategii, která vychází při definici z pojmu inovace z vymezení Evropské komise: „inovace je obnova a rozšíření škály výrobků a služeb a s nimi spojených trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek a distribuce, zavedení změn řízení, organizace práce, pracovních podmínek a kvalifikace pracovní síly“. Vymezení inovace, respektive inovačních procesů, přináší i Evropská unie v publikaci Evropská unie a inovace, kde je tento proces chápán jako: „soubor činností, které vedou k úspěšné výrobě, vstřebávání a využití novinek v ekonomické a sociální sféře“.. OECD přináší vymezení inovace v dokumentu „Oslo manual“5, který se zaměřuje zejména na technické inovace. „Inovace je implementace nových nebo významně zlepšených produktů (zboží nebo služeb) nebo procesů, nových marketingových metod nebo organizačních metod v obchodní činnosti, na pracovišti nebo externích vztazích. Minimálním požadavkem je, že produkt, proces, marketingová anebo organizační metoda musí být pro firmu nové (nebo významně zlepšené)“. Inovace však nemusí mít pouze pozitivní účinek, nese s sebou i riziko negativního dopadu nebo až ničivých účinků (například vynález trhavin, různých léků, apod.). Zpravidla však ale převládají pozitivní asociace pojmu inovace. Inovacemi veřejných financí ve smíšené ekonomice a meritorních nástrojů řízení budeme chápat= změnu daného stavu. Zdroje inovačních příležitostí:  vnitřní – uvnitř organizace, 4

Josef Alois Schumpeter (1883 – 1950) rodák z Třešti u Jihlavy. Stál u zrodu inovační politiky. Schumpeter považoval za inovace absolutní novinky v oblasti techniky, výrobků, surovin, organizace výroby a otevírání nových trhů. Proces stálé obnovy (inovace) označil za paradox tvořivé destrukce.

5

Oslo manual – rámcový soubor pokynů používaných při tvorbě mezinárodně srovnatelných ukazatelů o inovacích. Je to metodologický manuál vytvořený pod záštitou Evropské komise a OECD (Klímová, 2006, s. 76–79).

57



vnější – př. demografické, nové znalosti,

7 inovačních faktorů: lidský potenciál, pracovní prostředky, pracovní předmět, PC, stroje, technologie, energie.

Inovační faktory

4.2. Účetnictví, daně a statistika v neziskových organizacích Účetnictví zákon č. 593/1993 Sb. o účetnictví a platné novely s tímto zákonem spojené,

      

Účetnictví

vymezuje povinnosti i neziskových organizací, jsou zde platné funkce – evidenční(registrační), analytická (vyhodnocovací), zpracovávají se rozbory hospodaření, má zde své místo i kontrolní funkce, musí se řídit postupy účtování, jsou předepsané účetní knihy a výkazy, ministerstvo financí vydává účtovou osnovu, kde jsou syntetické účty, ve firmách se provádí inventarizace a je dodržována archivace účetních písemností, na výkony NO se také sestavují kalkulace.

Statistika – velmi důležitý nástroj řízení, poskytuje řadu důležitých údajů pro plánování a řízení. Daně a platné daňové zákony - náročná administrativa,speciální ustanovení.. Daňový režim upravují příslušné daňové zákony. - také v ČR se uplatňuje daňové zvýhodnění pro neziskové organizace, které nebyly zřízeny za účelem podnikání (míru zvýhodnění upravují daňové zákony– osvobození…). - neziskové organizace jsou poplatníkem daní, pokud se vyskytuje předmět příslušné daně. Je tomu tak i v případě obcí a krajů. - u některých daní jsou neziskové organizace i plátcem daně – např. u DPH, daně z příjmů ze závislé činnosti v případě poplatníků – svých zaměstnanců. Daň z příjmu PO: - je důležité rozlišovat hl. činnost (cíle, vize) a vedlejší činnost (hospodářská), pro vymezení hl. činnosti se vždy vychází se statutů, stanov, zřizovacích listin, - předmět daně: obecné příjmy z veškeré činnosti a příjmy z nakládání s veškerým majetkem,

58

Statistika

Daně a daňové zákony

Daň z příjmu právnických osob

-

u poplatníků, kteří nebyli založeny za účelem podnikání, je předmět vymezen v užším měřítku a dani podléhají pouze příjmy z činností, ve kterých dosahují zisk včetně příjmů z reklamy, nájemného příjmy, které nejsou předmětem daně – úroky z vkladů, dotace a jiné formy státní podpory, příjmy z pronájmu státního majetku.

Alokace dostupných zdrojů  je jednou ze základních otázek veřejných financí ve smíšené ekonomice a meritorních nástrojů řízení,  problematika alokace se týká všech veřejných financí,  cílem ekonomických aktivit různých subjektů je dosáhnout maximální efektivnosti při alokaci svých finančních prostředků – s minimálními N dosáhnout maximální efekt. (jak výrobci –maximální zisk při prodeji, tak spotřebitelé–co nejnižší cena za kvalitní výrobek),  tyto snahy se odehrávají na trhu (v tržním hospodářství)– výrobci si konkurují, spotřebitelé si konkurují,  v podmínkách dokonalé konkurence je pak výsledkem cena, za kterou výrobce prodá a spotřebitel nakoupí. V praxi ale dochází k tržním selháním, tzn. situaci, kdy výrobci či spotřebitelé neefektivně vynaloží své disponibilní zdroje, dochází k neefektivní alokaci zdrojů, ke ztrátám(např. v důsledku špatné informovanosti, v období krize…).  Alokace = shromažďování zdrojů – co nejvíce shromáždit, aby obyvatelé měli dostatek,  tržní systém je to nejlepší, co existuje pro efektivní alokaci,  Důležité je, aby obyvatelé měli pocit, že dostanou více, než odvedou nebo alespoň stejně.  Pokud se přerozdělují prostředky, může dojít k neefektivnímu rozhodnutí → tržní selhání. Státní zásahy do národního hospodářství  Tržní systém je nehierarchický, dobrovolný. Je pro něj typické individuální rozhodování subjektů (jednotlivců, firem) o alokaci soukromých finančních prostředků, o produkci, o spotřebě…Tato situace však v řadě odvětví už neplatí. Hovoříme o selhání trhu.  Selhání trhu si vynucuje státní zásahy. Stát a územní samospráva vyvíjí aktivity – činnosti směřující k tomu, aby se předcházelo selhání trhu a řešily se důsledky selhání trhu.  Pokud je problém, měla by vláda zasáhnout ve prospěch občanů, ale nemělo by to ovlivnit státní rozpočet.  Státními zásahy se snaží stát regulovat nedokonalost tržního mechanismu. Různé ekonomické teorie se liší v názoru na to, zda jsou státní zásahy nutné, nebo ne. Sociálně tržní ekonomika zastává názor, že tyto zásahy jsou nutné. Čistě tržní ekonomika považuje státní zásahy za destabilizující 59

Alokace dostupných zdrojů

Státní zásahy do národního hospodářství

a připouští jen minimální zásahy. Smíšená tržní ekonomika, která existuje v současné době, vyžaduje státní zásahy prostřednictvím monetární (peněžní a úvěrové), fiskální (státní rozpočet) a důchodové politiky (příjmy, ovlivňování mezd atd.). Druhy činností státu:  alokační činnosti – směřují k dosažení vyšší efektivnosti, odstranění neefektivnosti při alokaci dostupných zdrojů,  redistribuční činnosti – cílem je zmírnit nerovnosti a nespravedlnost v rozdělování (sociální transfery…),  stabilizační činnosti – stát se snaží zmírňovat cyklický vývoj, stabilizovat  hospodářský růst a zaměstnanost – vytváří vlastní poptávku jako další subjekt (například objednává vstup do veřejného sektoru u soukromého sektoru…)  regulační a legislativní činnosti – hlavní nástroje je nutné uzákonit, stát vytváří právní prostředí pro fungování tržního mechanismu a dohlíží nad dodržováním legislativy, v případě, že tato není dodržována má stát nástroje, jak si toto dodržování „vynutit“, např. existuje zde moc soudní apod.

Činnosti státu

4.3. Hospodářská politika 

Veřejný sektor je významnou částí národního hospodářství.

Hospodářská politika

 Hospodářská politika stanoví funkce veřejného sektoru, úkoly a priority (např. požadovanou úroveň základního vzdělání…) a nástroje dosažení cílů (výkonové normy…), finanční nástroje (finanční ukazatele…).  Veřejnému sektoru se přisuzují funkce ekonomická (zabezpečování veřejných statků…), sociální (prospěšnost výsledků veřejného sektoru – sociální péče…) a politická (politické klání, veřejná volba…).  Máme jednotlivé dílčí politiky: např. bezpečnostní politika státu, školská politika, zdravotní politika…  Hospodářská politika má charakter veřejné politiky – cíle a nástroje jsou předmětem veřejného rozhodování v zákonodárném sboru, v zastupitelstvu obce– (buď jednohlasná shoda, většinové rozhodování, pluralitní rozhodování– hlasování podle počtu získaných bodů). Hospodářská politika je souhrn řady ekonomických opatření, ekonomických nástrojů a procesů, prostřednictvím kterých je možno působit nejen na makroekonomickou , ale i mikroekonomickou oblast národního hospodářství. Cíle hospodářské politiky – cílů hospodářské politiky je celá řada, např. 60

Cíle hospodářské politiky

1. 2. 3. 4.

stabilita ekonomického rozvoje, stabilita cenové úrovně – regulování cen vybraných výrobků, podpora ekonomického rozvoje – plné využití výrobních faktorů, přerozdělování národního důchodu s cílem: získat prostředky na realizaci sociální politiky a současně na výrobu veřejných statků a služeb, apod.

Nástroje hospodářské politiky – rovněž tak nástrojů k prosazení právě toho velkého množství cílů má stát rovněž mnoho. Nejdůležitější jsou: 1. právní normy – právní úprava fungování trhu, 2. fiskální nástroje – dosažení cílů pomocí státního rozpočtu; sladění příjmů a výdajů do rozpočtu, 3. monetární nástroje – regulování nabídky oběživ a peněz prostřednictvím Centrální banky; např. operace na trhu cenných papírů, úvěrové programy…

Nástroje hospodářské politiky

Hospodářská politika vlády je politika v rámci celého hospodářství. Jsou to zcela konkrétní pravidla a opatření, kterými vláda - řídí, - reguluje, - případně usměrňuje chod hospodářství země.

Základním cílem hospodářské politiky vlády je -

Základní cíle hospodářské politiky

zabezpečení hospodářské rovnováhy (stability) , pak hovoříme o STABILIZAČNÍ POLITICE, zabezpečení optimálního hospodářského růstu, tj. PRORŮSTOVÁ POLITIKA, řešení sociálních problémů, což řeší SOCIÁLNÍ POLITIKA.

V souvislosti s hospodářskou politikou je třeba si ještě uvědomit, co rozumíme pod pojmem tržní mechanismus. TRŽNÍ MECHANISMUS funguje jako proces, ve kterém dochází k vzájemnému ovlivňování nabídky, poptávky a ceny. Pokud se jedná o hospodářskou politiku vlády, tak velice často hovoříme o tzv. expanzivní politice a restriktivní politice.

Tržní mechanismus

EXPANZIVNÍ POLITIKA podporuje výkon ekonomiky, a to buď podporou růstu agregátní poptávky, nebo podporou agregátní nabídky.

Expanzivní politika

RESTRIKTIVNÍ POLITIKA omezuje agregátní nabídku a poptávku.

Restriktivní politika

61

Posledním pojmem, který je třeba si připomenout v souvislosti s hospodářskou politikou vlády je pojem vestavěný stabilizátor. VESTAVĚNÝ STABILIZÁTOR je mechanismus, který tlumí cyklické výkyvy v ekonomice. Nejčastěji se jedná o některé příjmy, případně výdaje státního rozpočtu.

Průvodce studiem Vážený studenti, dobrali jste se úspěšně konce této poněkud delší kapitoly, ovšem je pravdou, že řadu údajů, které tato kapitola obsahuje již většina z vás dobře zná už z jiných odborných ekonomických předmětů, které jste již v souladu se studijním plánem absolvovali. Možno tedy konstatovat, že jste si v rámci této kapitoly část znalostí pouze oživili a doplnili o poznatky nové. Pokud vám některé části nebyly jasné, vraťte se následně k nim a opětně je prostudujte, když potom je možno teprve přistoupit k dalším krokům, tj. zodpovězení otázek a zapamatování základních pojmů, které z této kapitoly vyplynuly.

SHRNUTÍ Pro pojem veřejný sektor neexistuje pouze jediná definice. Může jít o užší pojem ekonomický anebo o širší pojem společenský. Převažující ekonomické pojetí dělí veřejný sektor pouze podle ekonomického hlediska, a to na soukromý a veřejný sektor. Veřejným sektorem je pak podle této definice ta část ekonomiky, která se nachází ve veřejném (nikoli soukromém) vlastnictví. Druhé pojetí je širší a dělí oblast společenské reality, tj. podsystém jednotlivých sfér společenského života, která se nachází ve veřejném vlastnictví, v níž se z politického hlediska rozhoduje veřejnou volbou a uplatňuje se v ní veřejná kontrola, přičemž účelem smysluplného fungování veřejného sektoru je kvalitní realizace veřejného zájmu. Ekonomiky vyspělých zemí jsou označovány jako smíšené ekonomiky. Smíšená ekonomika je složena ze sektoru jak soukromého, tak i veřejného. Soukromý sektor je představován soukromými osobami, především podnikateli, a veřejný sektor státem a dalšími veřejnými osobami, mezi kterými tvoří největší podíl územní samosprávy. Základní nástroje řízení neziskových organizací jsou ve své podstatě shodné jako u organizací ziskových, ovšem tyto nástroje jsou přizpůsobeny podmínkám neziskového sektoru. Patří sem především oblast plánování, marketingu, fundraisingu, komunikace, organizace 62

Vestavěný stabilizátor

a řízení, rozhodování, motivace, odměňování, a v neposlední řadě i problematika inovací.¨

oblast

investic

V souvislosti s neziskovými organizacemi je třeba se také zaměřit na problematiku vedení účetnictví v těchto organizacích, stejně jako na daňovou politiku a statistiku. Hospodářská politika stanoví základní funkce veřejného sektoru, úkoly a priority. Hospodářská politika je souhrn řady ekonomických opatření, ekonomických nástrojů a procesů, když prostřednictvím výše uvedeného je možno působit nejen na makroekonomickou , ale i mikroekonomickou oblast národního hospodářství. Hospodářská politika vlády je politika v rámci celého hospodářství. Jsou to zcela konkrétní pravidla a opatření, kterými vláda řídí, reguluje případně usměrňuje chod hospodářství země. Základním cílem hospodářské politiky vlády je zabezpečení hospodářské rovnováhy (stability) , pak hovoříme o stabilizační politice, zabezpečení optimálního hospodářského růstu, tj. prorůstává politika a v neposlední řadě jde také o řešení sociálních problémů, což řeší sociální politika.

Kontrolní otázky 1) Jak byste charakterizovali veřejné finance ve smíšené ekonomice a meritorní nástroje řízení? 2) Vyjmenujte nástroje řízení neziskových organizací? 3) Jaký je rozdíl mezi meritorními nástroji řízení v ziskovém sektoru a v sektoru neziskovém? 4) Stručně popište jednotlivé meritorní nástroje v oblasti neziskového sektoru. 5) Jak vysvětlíte pojem „vize“, „poslání“ a „funkce“ u neziskových organizací? 6) Charakterizujte hlavní cíle neziskových organizací. 7) Co rozumíte pod pojmem „fundraising“ u neziskových organizací a co s touto činností především souvisí? 8) Vysvětlete stručně jak probíhá účetní evidence, daňová politika a vedení statistiky v neziskových organizacích. 9) Proč probíhají státní zásahy do národního hospodářství ? Co je toho příčinou? 10) Definujte pojem „hospodářská politika vlády“. 63

11) Jaké jsou základní cíle hospodářské politiky vlády? 12) Objasněte pojem expanzivní a restriktivní politika? 13) Co si představujete pod pojmem „vestavěný stabilizátor“?

Pojmy k zapamatování – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

smíšená ekonomika meritorní nástroje řízení rozvoje neziskových organizací plánování a plánovací proces v neziskových organizacích vize, poslání, funkce a cíle neziskových organizací marketing neziskových organizací fundraising v neziskových organizacích komunikace a organizace řízení neziskových organizací rozhodování, motivace a odměňování v neziskových organizacích investice a inovace v rámci neziskových organizací účetnictví, daně a statistika v neziskových organizacích státní zásahy do národního hospodářství a jejich důvody hospodářská politika vlády cíle a nástroje hospodářské politiky vlády stabilizační politika prorůstává politika sociální politika tržní mechanismus expanzivní a restriktivní politika vestavěný stabilizátor

64

5. Státní rozpočet Cíl Kapitola věnovaná státnímu rozpočtu je sestavena tak, aby po jejím úspěšném prostudování jste prokázali schopnost - vysvětlit podstatu státního rozpočtu a jednotlivé funkce státního rozpočtu, - charakterizovat příjmy a výdaje státního rozpočtu, - vysvětlit podstatu rozpočtových zásad, - zaujmout stanovisko k popisu rozpočtové soustavy, - objasnit podstatu a průběh rozpočtového procesu, - definovat nejdůležitější faktory ovlivňující státní rozpočet a vliv státního rozpočtu na ekonomiku.

Průvodce studiem Vážení studenti, začalo se vám zdát studium předmětu Veřejné finance alespoň trochu zajímavé? Setkáváte se s určitými skutečnostmi z tohoto předmětu i ve vašem okolí ? Nemáte alespoň někteří z vás pocit, že čím více se seznamujete s tímto předmětem, tak stále častěji narážíte v běžném životě na problematiku týkající se Veřejných financí? Tak vidíte. O důvod více, proč svědomitě a zodpovědně studovat tento předmět a tento předložený materiál. Před některými problémy týkající se veřejných financí zpravidla neuteče nikdo z nás. Že je to studium náročné, že je to pro někoho z vás hodně nových pojmů ? Pevně věřím, že se i s tímto úspěšně vypořádáte,neboť už většina z vás jistě zjistila, jak se odborné ekonomické předměty doplňují a prolínají. Tak s chutí do studia! Vždyť kapitola o státním rozpočtu není příliš rozsáhlá, bude pro vás jistě dobře srozumitelná a také dobře zapamatovatelná. Myslím si, že její studium a odpovědi na otázky vám zabere tak 90 minut. Jsem přesvědčena, že budete mít ze studia této kapitoly dobrý pocit a odpovědi na otázky vám tudíž nebudou činit potíže, stejně jako pojmy k zapamatování.

65

Historie státního rozpočtu Státní rozpočet vznikl v důsledku potřeb oddělit hospodaření státu od soukromého majetku panovníka. Státní rozpočet se vyvíjel v několika historických etapách.

Historie státního rozpočtu

SR se měnil pod vlivem: 1. obecné ekonomické teorie, 2. fiskální teorie, 3. změn v sociální a ekonomické struktuře, 4. člověka. Klasická škola – (18. století), docházelo v podstatě k minimalizaci státních zásahů. Stát měl povinnost pouze v oblasti ochrany společnosti před vnějším napadením v oblasti majetku jednotlivců před násilím jiných členů společnosti. Státní rozpočet byl jediný dokument, platný jeden rok. Byl vyrovnaný. Tržní selhání – (19. století), nutnosti státního zabezpečování statků, o jejichž produkci nemá soukromý sektor zájem (veřejné osvětlení,…). Stát měl zasahovat jen tehdy kdy jednotlivci nejsou schopni správně zhodnotit užitečnost některých služeb. V polovině 19. století se objevila myšlenka A. Smitha o tržním selhání. Stát měl za úkol zabezpečovat záležitosti, na které nestačí trh. 30. léta 20. století – Hospodářská krize (nerovnoměrnost tržního rozdělování důchodů). Objevila se myšlenka ekonoma Wagnera – zdůraznění zásahů států do ekonomiky. Stát měl plnit redistribuční funkci prostřednictvím daňově– transferového systému. 30. – 70. léta 20. století – Ekonom Keynes přichází s poučením ze světové hospodářské krize. Stát má podle Keynese plnit i funkci stabilizační (prostřednictvím fiskální politiky). Je zdůrazňováno tzv. schodkové financování (během 10 let by měl být SR alespoň 1x vyrovnaný). Ekonom Friedman zdůrazňuje přístup monetární politiky (regulace nabídky peněz). 80. léta 20. století – Používá se kombinace monetární a fiskální politiky.

5.1. Charakteristika státního rozpočtu a jeho funkce Státní rozpočet je nejvýznamnějším veřejným rozpočtem a to především z toho důvodu, že soustřeďuje největší část příjmu rozpočtové soustavy a tím se prakticky nejvíce podílí na nenávratném přerozdělování značné části vytvořeného hrubého domácího produktu právě prostřednictvím 66

Charakteristika státního rozpočtu

rozpočtové soustavy, když značný význam zde mají daně a daňová problematika. Státní rozpočet je charakterizován jako nejdůležitější finanční nástroj, ale nejen to, státní rozpočet je i velmi důležitý politický nástroj, který vláda využívá v oblasti hospodaření státu, když zároveň je státní rozpočet i nejvýznamnějším nástrojem v rámci stabilizační politiky státu. Stání rozpočet je obecně považován za ucelený výraz pro státní finance, tvoří stěžejní složku veřejných financí. Státním rozpočtem se rozumí centralizovaný peněžní fond, fond peněžních prostředků soustředěných do působnosti státu na principu nenávratnosti a neekvivalentního způsobu rozdělování. Státní rozpočet je z účetního hlediska bilancí příjmů a výdajů státu. Jedná se o finanční plán na určité rozpočtové období zahrnujícím tzv. rozpočtovou závěrku – bilanci státního hospodaření vyplývajícího z dosažené rovně příjmů a výdajů států za uplynulé rozpočtové období. Z ekonomického hlediska je státní rozpočet ve své podstatě shromažďování peněžních prostředků a jejich následné přerozdělování. Státní rozpočet je také právní normou (je zákonem, na kterém se usnesly vrcholný a zákonodárný sbor). Funkce státního rozpočtu Veřejné finance a především státní rozpočet plní tři důležité ekonomické funkce :

Funkce státního rozpočtu

alokační → vztahuje se k rozdělování ekonomických zdrojů, o jejichž využití nerozhodují trhy, ale vlády. Jejich úkolem je soustřeďovat finanční prostředky potřebné k zabezpečení produkce či financování veřejných statků, případně dalších statků, které se vlády rozhodla bezplatně poskytovat obyvatelstvu.

Alokační funkce

redistribuční → přerozdělování primárních příjmů (důchodů) ekonomických subjektů, které vytvářejí trh. Jejich cílem je zmírnění důchodových a majetkových nerovností ve společnosti..

Redistribuční funkce

stabilizační → souvisí s ovlivňováním agregátní poptávky v národním hospodářství, a to na základě expanzivní nebo restriktivní fiskální politiky vlády → nákup zboží a služeb i transferových služeb ovlivňují agregátní poptávku. Zvýšení či snížení rozpočtových příjmů a výdajů tak může tlumit výkyvy hospodářského cyklu i zmírňovat inflační tlaky v ekonomice.

Stabilizační funkce

Funkce regulační – různé zásahy státu do ekonomiky, jedná se především o přímé zásahy do soukromého sektoru (např. regulace cen).

Další funkce

Funkce kontrolní – vyplývá z celospolečenských požadavků na kontrolu příjmové a výdajové stránky státního rozpočtu.

67

Funkce politická – jednotlivé politické strany dávají najevo své zaměření prostřednictvím toho, jaké množství peněžních prostředků jsou ochotné na určitou věc vynaložit.

5.2. Faktory ovlivňující státní rozpočet

Faktory ovlivňující státní rozpočet

Státní rozpočty jednotlivých zemí se od sebe liší, neboť jsou v různé míře ovlivňovány působením řady vnitřních a vnějších faktorů, specifických pro příslušný stát v daném období. Mezi nejdůležitější ovlivňující faktory patří:  úroveň a vývoj cen zboží, služeb a nemovitostí,  výše vlastních nákladů podnikatelů (např. vliv výše daňových odvodů),  koncepce dotační politiky státu (viz kap. „dotace“),  koncepce mzdové politiky (při růstu mezd roste i výnos daně z příjmů a naopak při velmi nízkých mzdách vzniká nárok na sociální podporu aj.). Vliv státního rozpočtu na ekonomiku Snahou státu musí být prostřednictvím jak příjmových, tak výdajových položek působit na rozvoj národní ekonomiky jako celku. SR může ovlivňovat zejména cyklický vývoj ekonomiky vlivem působení trhu. V období konjunktury je vhodné sestavovat rozpočet přebytkový, tj. méně vydávat než dovolují příjmy. Tím je uvolňováno do oběhu méně prostředků, čímž se snižuje agregátní poptávka.. Tím se v časovém posunu snižuje i nabídka, dochází ke snížení dynamiky růstu, ale neroste inflace.

Státní rozpočet a ekonomika

V období recese je vhodné sestavovat deficitní rozpočet, např. snížením daní nebo zvýšením výdajů ve veřejném sektoru. Tím se dostává do oběhu více prostředků a zvyšuje se poptávka. V časovém posunu dochází ke zvýšení nabídky, jež sebou nese zvýšení dynamiky ekonomických aktivit. Z uvedených vztahů vyplývá, že to, co stát uspoří v době konjunktury, to vydá v době recese. Většina států vykazuje deficitní rozpočet s následným růstem státního dluhu a proto většina států je více nebo méně zadlužena. Problém deficitnosti

Deficitnost

Vyššími výdaji, než které odpovídají příjmům stát prostřednictvím SR podporuje poptávku, např. tím, že:  vyplácí podpory v nezaměstnanosti a vytváří nová pracovní místa,  poskytuje dotace pro rozvoj potřebných odvětví,  někdy snižuje i daňové zatížení obyvatel aj. 68

Výsledkem deficitního SR je vznik státního či veřejného dluhu. Pozitivem zadlužování je dočasný růst ekonomiky jako celku. Negativem je to, že potřebné finanční prostředky si stát musí vypůjčit (např. od banky nebo vydat obligace). To může vést k zvyšování peněz v oběhu a následné inflaci. Na problém státního zadlužení jsou různé názory. Keynesiánské hledisko Přebytkový SR zbytečně zpomaluje rozvoj národní ekonomiky (v praxi se s ním téměř nesetkáme). Přívrženci keynesiánského hlediska podporují existenci deficitního SR. Tato situace může vznikat např. tehdy, kdy stát sníží daně a ponechá úroveň výdajů, např. na školství, obranu, zdravotnictví aj. Tím podnikatelské subjekty i řadoví občané mají více peněz a roste poptávka po zboží a službách. Podobná situace vznikne, když stát zvýší výdaje v některém odvětví veřejného sektoru (např. školství, kultura aj) a nezvýší daně. Zvýšené příjmy vyvolají poptávku na trhu zboží a služeb. Lze předpokládat, že zvýšená poptávka vede u producentů ke snaze zabezpečit tuto vyšší poptávku vyšší nabídkou. Naopak při nižší zásobě peněz ve společnosti jsou producenti nuceni svou nabídku snížit, tj. méně produkovat a celková dynamika národní ekonomiky se zpomaluje. Konečným výsledkem je i nižší HDP. Optimální situace nastává když zvyšovaná nabídka má odpovídající poptávku, což vede k růstu dynamiky jako celku. Naopak při poklesu jak nabídky, tak poptávky dochází ke zpomalování ekonomiky. Monetaristické hledisko Podle monetaristů zvýšení poptávky vlivem deficitního SR nemusí vyvolat vyšší nabídku, protože jsou k dispozici volné zdroje na zabezpečení této vyšší nabídky. Pokud nabídka není schopna reagovat na vyšší poptávku, pak tržní mechanismus zabezpečí rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou vyšší cenou, čímž však dochází k inflaci s dalšími negativními důsledky. Deficitní SR po delší období podle monetaristů působí negativně na vývoj ekonomiky. Věnujeme–li tuto kapitolu státnímu rozpočtu bylo by vhodné, aby v této kapitole bylo také přehledně uvedeno i obecné schéma státního rozpočtu ČR.

69

Obecné schéma státního rozpočtu ČR

Příjmy

Výdaje

Běžné: - daňové – svěřené daně - sdílené daně (daň z příjmů, DPH) - cla - pojistné soc. zabezpečení a přísp. na státní politiku zaměstnanosti - správní poplatky - nedaňové – příjmy z pronájmu majetku - od OS, PO, od podniků - odvody ČNB - přijaté úroky - přijaté sankce za porušení rozpočtové kázně - ostatní

Běžné – neinvestiční - alokační: - mzdy a platy - povinné pojistné za zaměstnance - materiálové - energie apod. - redistribuční: - transfery – dotace – neúčelové - účelové - OS, PO, podnikům, občanským sdružením a ostatním soukromoprávním nezisk. organizacím, obcím a krajům, státním fondům (mimorozpočtovým) - placené úroky - sociální dávky - platby do zahraničí - ostatní Kapitálové – investiční výdaje: - na pořízení hmotného a nehmotného majetku - na nákup cenných papírů - poskytnuté investiční účelové dotace OS, PO, obcím a krajům - investiční půjčky poskytnuté různým subjektům - splátky úvěrů, půjček - ostatní

Kapitálové: - z prodeje nemovitého majetku - z prodeje cenných papírů (ve vlastnictví státu) a majetkových podílů - příjmy z emise státních obligací - přijaté splátky z vládních úvěrů, půjček - ostatní

Zdroj: J.Peková, Veřejné finance – úvod do problematiky, 2005

Prostřednictvím výdajů státního rozpočtu se nenávratným způsobem přerozděluje v ČR více než 40% hrubého domácího produktu. Rozhodující část výdajů jsou běžné výdaje, a to zejména transfery. Kapitálové výdaje SR jsou velmi malé a jsou vynakládány v posledních letech především koncem roku. V případě transferů to komplikuje jejich použití u příjemců a snižuje efektivnost těchto výdajů.

70

5.3. Rozpočtové zásady Rozpočtovými zásadami se rozumí požadavky na konstrukci státního rozpočtu, plynoucí ze zkušeností nahromaděných v průběhu historického vývoje. Poskytují zároveň i kontrolu činnosti vlády. Následujícím zásadami by se měl řídit celý rozpočtový proces, tj. všechny fáze s rozpočtem. V rozpočtové praxi se uplatňují zejména zásady:  úplnosti,  jednotnosti,  reálnosti,  vyrovnanosti,  přehlednosti,  každoročního sestavování a schvalování,  publicity,  efektivnosti a hospodárnosti,  zásada přednosti výdajů před příjmy. Zásada úplnosti – ve státním rozpočtu se mají pokud možno projevit všechny finanční operace vlády a centrálních institucí. Vyžaduje, aby všechny příjmy a výdaje byly zachyceny v úplných částkách. Rozpočet by podle této zásady neměl být oslabován existencí jiných státních peněžních fondů. Zásada jednotnosti – veškeré příjmy a výdaje procházející jedním centrálním rozpočtem (státní pokladnou), kde jsou zároveň účetně zaznamenávány jednotlivé příjmy a výdaje, jsou tedy zachyceny v jediném dokumentu a jednotným způsobem. Od uplatnění této zásady se očekávala možnost serózního posouzení finanční situace státu, postupně se však začaly sestavovat rozpočty (mimořádné, dodatečné, doplňkové) se zdůvodněním, že příjmy a výdaje státního rozpočtu jsou tak mnohostranné a různorodé oproti minulosti, že je není možné v plném rozsahu soustředit v jednom dokumentu. Systém několika dílčích rozpočtů uplatňovaný zejména v podmínkách decentralizace rozpočtové soustavy je ve finanční teorii nazýván jako zásada rozpočtové plurality. Zásada reálnosti – souvisí s požadavkem zamezit rozpočtovým přesunům. Jde o zamezení převodu výdajů vymezených pro určitý účel na účel jiný. Kdyby se převody prováděly, byla by narušena zásada reálnosti rozpočtu. Zásada vyrovnanosti – dle této zásady by mělo docházet k rovnosti příjmů a výdajů, alespoň v delším časovém období. V současnosti však dochází k schodkovému hospodaření.

71

Rozpočtové zásady

Zásada přehlednosti – znamená stanovení a dodržování logické struktury rozpočtů. Zásada každoročního sestavování a schvalování – měla původně sice odstranit neosvědčený princip víceletých rozpočtů a přispět k prohloubení parlamentní kontroly. Rozpočet se sestavuje každoročně. Jednoroční období umožňuje lepší přehled o struktuře příjmů a výdajů státu. Rozpočtové období se ve většině zemí kryje s kalendářním rokem. Termín schvalování rozpočtu by měl být logicky. Zásada publicity – neboli zásada zveřejňování spočívá v projednávání státního rozpočtu v parlamentu a jeho zveřejnění v podobě zákona. Zásada efektivnosti a hospodárnosti – rozpočet představuje nejekonomičtější využití prostředků získaných v maximálním rozsahu. Je třeba prostředky též účelně vynakládat. Zásada přednosti výdajů před příjmy – znamená upřednostnění výdajů jako nástroje ekonomického růstu. Tomu odpovídají příjmy jako stabilizátor tohoto růstu. Rozpočtové provizorium na úrovni státu : Rozpočtové provizorium nastává ve dvou případech: 



Není – li rozpočet schválen před zahájením rozpočtového období (nebyl včas zpracován a předložen nebo se na jeho konečné verzi nedohodla zákonodárná a výkonná moc, tj. parlament a vláda), Rozpočet nelze vůbec reálně sestavit ( z důvodu mimořádně těžké hospodářské situace, ohrožení státu, války…).

Rozpočtové provizorium nastává tedy za situace, že –

není zákon o státním rozpočtu schválen před prvním lednem rozpočtového roku, proto se řídí rozpočtové hospodaření v době do přijetí zákona o státním rozpočtu objemem příjmů a výdajů státního rozpočtu schváleného pro předchozí rozpočtový rok. Výdaje státního rozpočtu se uvolňují jednotlivým kapitolám státního rozpočtu do výše 1/12 celkové roční částky v každém měsíci období rozpočtového provizória rozhodnutím ministerstva. Rozpočtové příjmy a výdaje uskutečněné v době rozpočtového provizória se stávají příjmy a výdaji státního rozpočtu nabytím účinnosti zákona.

72

Rozpočtové provizorium

Jen pro zájemce Jak je situace „rozpočtového s příslušnou legislativou ?

provizoria“

zajištěna

v souvislosti

Zákon č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, § 9 – Rozpočtové provizorium, uvádí (1) Není–li Poslaneckou sněmovnou vysloven souhlas se zákonem o státním rozpočtu na příslušný rozpočtový rok před prvním dnem rozpočtového roku, řídí se rozpočtové hospodaření v době od prvního dne rozpočtového roku do nabytí účinnosti zákona o státním rozpočtu na tento rozpočtový rok (dále jen "období rozpočtového provizoria") objemem příjmů a výdajů státního rozpočtu schváleného pro předchozí rozpočtový rok. Výdaje státního rozpočtu se uvolňují jednotlivým kapitolám státního rozpočtu do výše jedné dvanáctiny celkové roční částky v každém měsíci období rozpočtového provizoria rozhodnutím ministerstva.V případě výdajů stanovených jiným zákonem (mandatorní výdaje) je přípustné překročení objemu výdajů, pokud k němu dochází v přímé souvislosti s financováním uloženým zákonem. Překročení objemu výdajů je přípustné i u peněžních prostředků, které jsou v rozpočtu Evropské unie na příslušný rozpočtový rok určeny jako vlastní zdroje Evropských společenství, vycházející z daně z přidané hodnoty nebo založené na hrubém národním produktu.

5.4. Charakteristika rozpočtové soustavy Veřejné finanční prostředky se v každém státě rozdělují různě podle existující rozpočtové soustavy. Veřejné rozpočty jsou peněžní fondy, v nichž se soustřeďují finanční prostředky na financování produkce veřejných statku pro občany obcí, krajů a státu. Všechny veřejné rozpočty tvoří dohromady určitou rozpočtovou soustavu. Veřejné rozpočty patří mezi základní nástroje veřejné politiky a jsou předmětem pozornosti nejširší veřejnosti. Veřejné rozpočty jsou peněžní fondy, kde jsou soustředěny finanční prostředky, které se používají na financování produkce veřejných statků. Rozpočet je sestavován jako:  vyrovnaný: příjmy se rovnají výdajům (P = V),  schodkový (deficitní): příjmy jsou nižší než výdaje (P  V),  přebytkový: výdaje jsou nižší než příjmy (V  P). Rozdělení veřejných rozpočtů Veřejné rozpočty ČR tvoří soustavu, kterou představují tyto druhy rozpočtů:  rozpočet státní (ústřední), 73

Rozpočtová soustava

  

rozpočty fondů a rozpočty krajů, rozpočty obcí, rozpočty organizačních složek a příspěvkových organizací.

V soustavě rozpočtů je nejdůležitější rozpočet státní, neboť do něj plyne největší část výnosů daní a poplatků. Od rozpočtu státního se odvíjejí rozpočty ostatní. Každá vládní úroveň má rozpočet, jehož objem odpovídá svěřeným kompetencím, druhu a množství financovaných veřejných statků. HLAVNÍ ZNAKY VEŘEJNÝCH ROZPOČTŮ Mezi společné znaky všech druhů veřejných rozpočtů patří: - každý veřejný rozpočet je spojen s příslušnou úrovní vlády, - každý rozpočet je relativně samostatný: samostatnost každého rozpočtu je dána velikostí jeho příjmových zdrojů, kterou určuje zákon, na základě tzv. daňového určení výnosy, resp. podíly na výnosech sdílených daní tvoří příjmovou základnu příslušných rozpočtů.

Hlavní znaky veřejných rozpočtů

Rozpočtová pravidla (platná od r. 2001), tj. pravidla pro sestavování veřejných rozpočtů, pro jejich plnění a odpovědnost za čerpání příslušných finančních prostředků určují dva zákony. Je to: zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Pro účely jednotnosti a v souladu se zásadou jednotnosti rozpočtu je v ČR vytvořena pevná konstrukce rozpočtové skladby, která vychází z hlediska organizačního, druhového a funkčního. Hledisko organizační – kapitolní Podle organizačního hlediska se veřejné rozpočty v ČR člení na kapitoly. Všechny ústřední resorty, jejichž příjmy a výdaje jsou součástí SR mají svoji rozpočtovou kapitolu. Hledisko druhové Druhové třídění je základním systémem, který se týká všech peněžních operací a rozlišuje je na příjmy, výdaje a financující operace.

Třídy

Hledisko funkční (paragrafové) Nejvyššími jednotkami druhového třídění jsou třídy, kterých je celkem 8. Každá třída je označena jednomístným číselným symbolem. Třídy se dále třídí na seskupení položek, která jsou označena dvoumístným číselným symbolem, kde první číslice určuje příslušnost ke třídě. Každé seskupení položek se dále třídí na podseskupení, která jsou označena trojmístným 74

Pevná konstrukce rozpočtové skladby

číselným symbolem, kde první dvě číslice určují příslušnost k seskupení položek. Podseskupení položek se třídí na položky, které jsou nejnižšími jednotkami členění a jsou označeny čtyřmístným číselným symbolem, kde první tři číslice určují příslušnost k podseskupení.

Příklad Třída 1 – daňové příjmy - daně z příjmů fyzických osob (seskupení položek) - daň z příjmů fyzických osob (FO) ze závislé činnosti a funkčních požitků (podseskupení položek) 1112 – daň z příjmů FO ze SVČ (položka) 1113 – daň z příjmů fyzických osob z kapitálových výnosů - daň z příjmů právnických osob - spotřební daně - daně a poplatky z provozu motorových vozidel - poplatky za znečišťování životního prostředí, atd. Třída 2 – nedaňové příjmy příjmy z vlastní činnosti Třída 3 – kapitálové příjmy Třída 4 – přijaté dotace Třída 5 – běžné výdaje Třída 6 – kapitálové výdaje Třída 7 – ostatní výdaje Třída 8 – financování Z uvedeného příkladu vyplývá, že každá položka má čtyřmístný číselný symbol. Seznam jednotlivých položek s jejich symboly je uveden v brožuře: Rozpočtová skladba, jejíž obsah MF ČR pravidelně každoročně novelizuje. Hledisko funkční (paragrafové) Funkční hledisko používá pro třídění celkem 6 skupin: zemědělství a lesní hospodářství, průmysl a ostatní odvětví, služby pro obyvatelstvo, sociální věci a politika zaměstnanosti, bezpečnost státu a právní ochrana, všeobecná veřejná správa a služby. V ýnosu z daní se příslušné příjmy uvádějí bez nákladů na jejich získání a další správu. 75

Schéma rozpočtové soustavy, která je v současné době uplatňována v ČR, znázorňuje následující diagram:

Zdroj: MF ČR, publikováno v roce 2010

Průvodce studiem Vážení studenti, doposud v této kapitole týkající se problematiky státního rozpočtu bylo celkem shromážděno poměrně velké množství informací, ovšem domnívám se, že pro ucelený přehled o státním rozpočtu je na místě, abych zde ještě pár dalších, dle mého názoru, důležitých údajů dodala. Proto doporučuji, studium na chvíli přerušit a následně po případném odpočinku opětně tuto kapitolu dokončit. Státní rozpočet (SR) = centralizovaný peněžní fond, ve kterém jsou soustředěny státní finance. Je vytvářen, rozdělován a používán s využitím nenávratného a neekvivalentního způsobu rozdělování. Je nejvýznamnějším rozpočtem v soustavě veřejných rozpočtů. Co znamená princip nenávratnosti veřejných financí ? Oproti jiným finančním operacím, kde existuje návratnost (např. úvěr, nebo alespoň částečná návratnost (pojištění) v oblasti veřejných financí podobný přímý vztah nevzniká (i když z hlediska globálního vztahu mezi veřejnými příjmy a výdaji tato návratnost bezesporu je). Tím, že jednotlivec zaplatí daň, nevzniká žádný nárok na její proplacení.

76

Státní rozpočet

Princip nenávratnosti veřejných financí

Co rozumíme pod pojmem „princip neekvivalence“ ? Princip neekvivalence znamená, že při vzniku konkrétního vztahu v rámci veřejných financí není zřejmý účel platby. Např. jednotlivec zaplatí daň, ale v podstatě neví na jaký účel budou jeho prostředky použity. Navíc nemůže očekávat, že dostane zpět formou veřejných výdajů tolik, kolik odvedl sám. Státní rozpočet zahrnuje očekávané příjmy a výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb ČR v daném rozpočtovém období. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí a krajským úřadům.

Princip neekvivalence

Rozpočet tedy je: - peněžní fond, toková veličina – postupně během rozpočtového období nabíhají příjmy a zároveň se financují potřeby prostřednictvím výdajů, - z účetního hlediska je státní rozpočet bilancí příjmů a výdajů, - finanční plán na rozpočtové období je schvalován na rozpočtové období – kalendářního roku, - právní norma – zákon je schvalován zákonodárnými sbory a nabývá formy rozpočtového zákona, - nástroj fiskální politiky vlády – tj. využití veřejných financí (státního rozpočtu) k makroekonomické stabilizaci.

5.5. Podstata a průběh rozpočtového procesu Rozpočtovým procesem rozumíme postup při sestavování, projednávání, schvalování a kontrole plnění státního rozpočtu. Skládá se z jednotlivých etap, kterými jsou:    

etapa sestavování SR, etapa projednávání a schvalování SR, vlastní realizace, kontrola.

V první etapě vypracuje ministerstvo financí spolu s územními samosprávními celky a státními fondy návrh státního rozpočtu, přičemž právě ministerstvo financí stanovuje minimální objem celkových příjmů a limit pro objem celkových výdajů pro jednotlivé kapitoly. Správce jednotlivých kapitol předloží ministerstvu údaje pro sestavení návrhu zákona do 30 dnů ode dne doručení instrukcí ministerstva. Sestavený rozpočet je následně vládou předložen Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, která posoudí, zda není daný rozpočet v rozporu vládním programem. Státní rozpočet může být konstruován jako vyrovnaný, schodkový nebo přebytkový, přičemž u nás byl vyrovnaný rozpočet aplikován pouze v první 77

Etapy rozpočtového procesu

polovině 90. let, následně byl sestavován jako rozpočet schodkový, a sice z důvodu neustále potřeby zvyšovat státní výdaje. V druhé etapě, kdy dochází k projednávání a schvalování SR, putuje rozpočet do rukou předsedy Sněmovny, a sice nejpozději do tří měsíců před začátkem rozpočtového roku. Dodatky k rozpočtu mohou být dodány nejpozději 15 dnů před prvním čtením zákona. Schvalování rozpočtu probíhá ve třech čteních. V prvním čtení dochází k projednávání příjmů a výdajů, salda, způsobu vypořádání salda, celkového vztahu k rozpočtům VÚSC a obcí aj., kdy sněmovna buď tyto základní údaje schválí, nebo vládě doporučí jejich změny a stanoví termín pro předložení nového návrhu. Zároveň jsou návrhy jednotlivých kapitol předloženy rozpočtovému výboru, který se k návrhu vyjádří. Ve druhém čtení se k návrhu vyjádří navrhovatel, zpravodaj rozpočtového výboru a vede se podrobná rozprava, v níž se předkládají pozměňovací návrhy. Následuje čtení třetí, které může být zahájeno nejdříve 48 hodin po skončení čtení druhého. V této fázi lze navrhnout pouze opravu legislativně technických, tiskových či gramatických chyb. Na závěr třetího čtení sněmovna hlasuje o pozměňovacích návrzích. Poté se sněmovna usnese, zda s návrhem zákona o SR vyslovuje souhlas. Pokud tomu tak je, potom je státní rozpočet vyhlášen zákonem o státním rozpočtu. V případě, že Poslanecká sněmovna s návrhem státního rozpočtu nesouhlasí, nebo nebyl–li návrh předložen k projednání v termínu, dochází k situaci, kdy bude muset být otázka financování výdajů státu řešena bez existence příslušné právní normy, na základě tzv. rozpočtového provizoria. V tomto případě se rozpočtové hospodaření od prvního dne rozpočtového roku (tj. od 1.1. kalendářního roku) do nabytí účinnosti zákona o státním rozpočtu na tento příslušný rozpočtový rok, řídí objemem příjmů a výdajů státního rozpočtu, schváleného pro rok předchozí. To ve skutečnosti znamená, že se výdaje státního rozpočtu uvolňují jednotlivým kapitolám státního rozpočtu do výše jedné dvanáctiny celkové roční částky za každý započatý měsíc. Vlastním hospodařením dle sestaveného rozpočtu začíná fáze realizace. Kontrola hospodaření probíhá průběžně po celý rok jak na centrální, tak na místní úrovni.

SHRNUTÍ Státní rozpočet vznikl v důsledku potřeb oddělit hospodaření státu od soukromého majetku panovníka. Státní rozpočet se vyvíjel v několika historických etapách. Státní rozpočet se měnil pod vlivem obecné 78

ekonomické teorie, fiskální teorie, změn v rámci sociální a ekonomické struktury apod. Státní rozpočet je nejvýznamnějším veřejným rozpočtem a to především z toho důvodu, že soustřeďuje největší část příjmu rozpočtové soustavy a tím se prakticky nejvíce podílí na nenávratném přerozdělování značné části vytvořeného hrubého domácího produktu právě prostřednictvím rozpočtové soustavy, když značný význam zde mají daně a daňová problematika. Veřejné finance a především státní rozpočet plní tři důležité ekonomické funkce . Je to funkce alokační (vztahuje se k rozdělování ekonomických zdrojů), redistribuční (přerozdělování primárních příjmů – důchodů – ekonomických subjektů, které vytvářejí trh, stabilizační (souvisí s ovlivňováním agregátní poptávky v národním hospodářství a to na základě expanzivní nebo restriktivní fiskální politiky vlády. Dále sem patří i další funkce, jako je funkce regulační – různé zásahy státu do ekonomiky, když se většinou jedná o přímé zásahy do soukromého sektoru (např. regulace cen), další funkcí je funkce kontrolní , která vyplývá z celospolečenských požadavků na kontrolu příjmové a výdajové stránky státního rozpočtu a v neposlední řadě je to i funkce politická, kdy jednotlivé politické strany dávají najevo své zaměření prostřednictvím toho, jaké množství peněžních prostředků jsou ochotné na určitou věc vynaložit . Státní rozpočty jednotlivých zemí se od sebe liší, protože jsou v různé míře ovlivňovány působením řady vnitřních a vnějších faktorů, specifických pro příslušný stát v daném období. Mezi nejdůležitější faktory ovlivňujícími například úroveň vývoj cen zboží,služeb a nemovitostí výše vlastních nákladů podnikatelů např. vliv výše daňových služeb a nemovitostí, výše vlastních nákladů podnikatelů. Rozpočtovými zásadami se rozumí požadavky na konstrukci státního rozpočtu, plynoucí ze zkušeností nahromaděných v průběhu historického vývoje. Poskytují zároveň i kontrolu činnosti vlády. Následujícím zásadami by se měl řídit celý rozpočtový proces, tj. všechny fáze s rozpočtem. V rozpočtové praxi se uplatňují zejména zásady: úplnosti, jednotnosti, reálnosti, vyrovnanosti, přehlednosti, každoročního sestavování a schvalování, publicity, efektivnosti a hospodárnosti a zásada přednosti výdajů před příjmy. Rozpočtové provizorium nastává ve dvou případech a to není – li rozpočet schválen před zahájením rozpočtového období (nebyl včas zpracován a předložen nebo se na jeho konečné verzi nedohodla zákonodárná 79

a výkonná moc, tj. parlament a vláda), případně může nastat situace, kdy rozpočet nelze vůbec reálně sestavit ( z důvodu mimořádně těžké hospodářské situace, ohrožení státu, války…) Rozpočtovým procesem rozumíme postup při sestavování, projednávání, schvalování a kontrole plnění státního rozpočtu. Skládá se z jednotlivých etap, kterými jsou: etapa sestavování SR, etapa projednávání a schvalování SR, vlastní realizace, kontrola.

Kontrolní otázky 1) Jaká je historie vzniku státního rozpočtu? 2) Vyjmenujte a stručně popište funkce státního rozpočtu. 3) Co rozumíte pod pojmem „rozpočtové zásady“ a jaké rozpočtové zásady znáte? 4) Popište stručně jednotlivé rozpočtové zásady. 5) Co tvoří podstatu rozpočtového procesu? 6) Charakterizujte jednotlivé etapy rozpočtového procesu. 7) Proč je státní rozpočet nazýván centralizovaným peněžním fondem? 8) Vysvětlete „princip nenávratnosti“ veřejných financí. 9) Definujte „princip neekvivalentnosti“. 10) Charakterizujte podstatu a průběh rozpočtového procesu. 11) Popište stručně rozpočtovou soustavu ČR. 12) Jaké jsou hlavní znaky veřejných rozpočtů? 13) Jak rozdělujeme veřejné rozpočty? 14) Popište stručně rozpočtovou skladbu, její význam a jaká hlediska bere v úvahu?

Pojmy k zapamatování – – – – – – – – – – – – –

státní rozpočet funkce státního rozpočtu rozpočtové zásady rozpočtová soustava rozpočtový proces etapy rozpočtového procesu zákon o státním rozpočtu rozpočtové provizorium realizace státního rozpočtu princip nenávratnosti princip ekvivalence rozpočtová skladba rozpočtová pravidla 80

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

podstata veřejného rozpočtu závazné třídění příjmů a výdajů rozpočtové období rozpočtový proces zásada úplnosti státního rozpočtu zásada jednotnosti státního rozpočtu zásada reálnosti státního rozpočtu zásada každoročního sestavování a schvalování státního rozpočtu zásada vyrovnanosti státního rozpočtu zásada publicity státního rozpočtu zásada přehlednosti státního rozpočtu stabilizační funkce státního rozpočtu redistribuční funkce státního rozpočtu regulační funkce státního rozpočtu kontrolní funkce státního rozpočtu politická funkce státního rozpočtu státní rozpočet jako centralizovaný peněžní fond státní rozpočet jako bilance příjmů a výdajů státu státní rozpočet jako finanční plán státní rozpočet jako právní normy

Průvodce studiem Vážení studenti, v souvislosti s problematikou státního rozpočtu, jsem si dovolila připravit pro ty z vás, které tato problematika zajímá a chtěli by se jí více věnovat, heslovitý přehled týkající se státního rozpočtu, pohledu na státní rozpočet, rozpočtovou soustavu, rozpočtová pravidla, rozpočtové zásady, rozpočtovou skladbu, rozpočtové období, sestavování rozpočtu, proceduru schvalování rozpočtu, rozpočtové provizorium apod. Předpokládám, že níže uvedený text se bude týkat především zájemců o hlubší znalosti v rámci předmětu veřejné finance.

Jen pro zájemce –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– „Státní rozpočet v kostce„ ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––    

návrh SR připravuje ministerstvo financí a odpovídá za jeho plnění, soustřeďuje se zde největší část P a V, podílí se na přerozdělování, je nejdůležitějším finančním a politickým nástrojem, nástrojem řízení,

81

 po skončení rozpočtového období se sestavuje závěrečná bilance skutečného plnění= Státní závěrečný účet  fiskální doktrína = byla spojena se SR a dodržovalo se zlaté pravidlo = vyrovnanost SR (schodek se připouštěl jen ve velmi vážných situacích – války…) Pohled na státní rozpočet:  statický – příjmy, výdaje, údaje – číselně (charakterizovány – nenávratnost, neekvivalentnost, nedobrovolnost)  dynamický – z hlediska toků, jak, kdy, kde (změny); příklad – jak příjmy ovlivní výdaje (příklad Hodnocení důchodového systému) Analýza státního rozpočtu uplatňuje oba postupy. Základní hlediska přístupu (jinak je jich více): – tři základní hlediska jsou tato: 1. ekonomické hledisko – nástroj hospodářské politiky vlády (prostřednictvím rozpočtu každá vláda prosazuje svou politiku), 2. účetní hledisko – finanční bilance příjmů a výdajů, 3. časové hledisko – finanční plán (na rozpočtové období – kalendářní rok)., 4. právní hledisko… Rozpočtová soustava Předpokladem fungování každé vládní úrovně je, aby příslušný rozpočet dobře fungoval. Tvoří ji:  nadnárodní rozpočet (např. EU),  SR,  rozpočty na nižších úrovních (obcí, krajů),  rozpočty veřejnoprávních podniků a veřejnoprávních neziskových organizací ve veřejném sektoru,  mimorozpočtové peněžní fondy (kultury…): 1) státní rozpočtové fondy (kultury …) 2) rozpočty zdravotních pojišťoven 3) účelové fondy obcí 4) fond sociálního zabezpečení – je možno zařadit fondy zřizované podle zvláštních předpisů Hlediska:  soustava peněžní fondů, soustava rozpočtových vztahů, soustava orgánů a institucí, Funkce:  alokační = vytvoření a financování právního systému, pokud dojde ke vzrůstu výdajů je i zde nutnost analyzovat podmínky (snaha domoci se efektivnosti),  redistribuční = přerozdělovací vztahy (např. oblast sociálního zabezpečení apod.),  stabilizační = snaha zabezpečit stabilitu veřejných financí a státního rozpočtu, Veřejný rozpočet je současně: 1. peněžním fondem – soustředění peněžních prostředků – nenávratné, 2. bilancí (2 strany – P a V) – bilancují se kapitálové i běžné příjmy, rozpočet musí být vyrovnán (využití rezerv) – je buď vyrovnaný, přebytkový, schodkový, 82

3.

finančním plánem (Zákon SR) – na 1 rozpočtové období (většinou kalendářní rok),

Rozpočtová pravidla Zákony o rozpočtových pravidlech řeší hospodaření s rozpočtovými prostředky a vazby uvnitř rozpočtové soustavy.  pravidla hospodaření s prostředky SR: tzn. pravidla pro poskytování a užití dotací do ostatních veřejných rozpočtů, např. obcí, krajů a příspěvkových organizací, poskytování dotací…  sankce za porušení rozpočtové kázně,  možné rozpočtové přesuny – v rámci rozpočtových organizací, Rozpočtové zásady 1) každoroční sestavování a schvalování rozpočtu, 2) reálnosti a pravdivosti – reálnost závisí na schopnosti odhadu, kvalitní analýze…, 3) úplnosti a jednotnosti, 4) dlouhodobé . vyrovnanosti, 5) publicity – je důležité informovat veřejnost, důležitý předpoklad veřejné kontroly, 6) účelovosti, 7) efektivnosti a hospodárnosti. Rozpočtová skladba = závazné třídění P a V veřejných rozpočtů – systematické, jednotné, přehledné, užívá se při sestavování rozpočtu pro analytiku peněžních operací: Cíle třídění:  zabezpečit jednotnost a přehlednost,  zjistit potřebné analytické informace o P a V,  umožnit sumarizaci P a V,  analyzovat hospodaření, případně deficit, 1)

kapitolní třídění  pouze u SR povinné,  vyjadřuje odpovědnost správců kapitol – ministerstev a ústředních orgánů za hospodaření s rozpočtovými prostředky,

2)

druhové třídění – položkové 1. kvůli účetnictví, 2. základní třídění, týká se všech operací, nejdůležitější, 3. umožňuje odlišit: o třídy (jednomístný číselný kód), o podseskupení položek (dvoumístný číselný kód), o seskupení položek (někdy, třímístný kód), o jednotlivé položky (4–místný kód) ,

83

3)

odvětvové třídění – paragrafové  vychází z účelů, na které se finanční . prostředky vynakládají,  odlišujeme: o rozpočtové skupiny (1–místný kód) o rozpočtové oddíly (2–místný kód) o pododdíly (3–místný kód) o paragrafy (4–místný kód) - existuje 6 skupin odvětvového třídění: 1) zemědělství a lesnictví 2) průmysl a ostatní odvětví národního hospodářství 3) služby pro obyvatelstvo 4) sociální věci a politika zaměstnanosti 5) bezpečnost státu a právní ochrana 6) všeobecná veřejná správa a služba

Rozpočtové období  Veřejné rozpočty se sestavují na jedno rozpočtové období, které je shodné pro celou rozpočtovou soustavu.  Ve většině zemí je shodné s kalendářním rokem – i v ČR (1.1 – 31.12), (USA 1.10.–31.9., Kanada, VB – 1.4.–31.3.).  Ve vyspělých zemích se však současně sestavují i střednědobé, případně dlouhodobé rozpočtové prognózy. Rozpočtový proces  Koncepce – návrhy – diskuse – projednání a schválení – plnění – případné schvalování úprav – kontrola plnění (průběžná, následná) Sestavování rozpočtu  V ČR se rozpočet sestavuje koncem února, březen. Za sestavovaní rozpočtu zodpovídá ministr financí. Např. USA rozpočet připravují 18 měsíců.  Začíná se základními prvky  základní koncepce (MF) a předkládání vládě  projednávání a příprava ve spolupráci s jednotlivými ministry (týká se to i příjmů – daně).  Jedná se do konce srpna  pak rozhodování o obecných rysech rozpočtu a hlasuje se. Pokud je vládou přijat návrh státního rozpočtu, potom je návrh předložen Poslanecké sněmovně do posledního září  v PS ministr financí návrh přečte v tzv. prvním čtení. Schvalování rozpočtu  Projednávání v prvním čtení – seznámení  projednávání ve výborech (není časově omezeno)  při úspěchu to postupuje do 2.čtení.  Výbory PS – podle zákona musí zřídit Rozpočtový výbor – předseda Rozpočtového výboru je nejsilnější poslanec v rámci PS. Rozpočtový výbor je klíčový ekonomický výbor PS – ale i tak rozpočet projednává velice obecně, základní schválené údaje nelze měnit.

84



2.čtení o obhajoba navrhovatele (ministr financí) rozpočtu, vystoupí i zpravodaj pro rozpočtový výbor, o probíhá všeobecná rozprava, o ostatní poslanci mohou lobovat za svůj region, své zájmy, o všechny pozměněné návrhy shromážděny – ve 4.čtení hlasovat, o 2.čtení může být spojeno s 3.



3.čtení o nelze podat pozměňovací návrhy, o jen návrhy legislativního opatření, o hlasování o návrhu rozpočtu – většina přítomných poslanců, o ve chvíli schválení se nepostupuje senátu.

Po schválení:  vyjádření prezidenta (do 15ti dnů),  prezident může jen souhlasit nebo nesouhlasit,  v případě nesouhlasu prezidenta  znovu do PS – na přijetí stačí většina zvolených poslanců. Hlasování o státním rozpočtu se týká i otázky důvěry vládě – neschválí–li se rozpočet – měla by vláda podat demisi ( ve většině demokratických zemí to tak je, ale u nás to zatím takto není). Rozpočtové provizorium = pokud se do začátku rozpočtového období nesestaví rozpočet, hospodaří se podle starého rozpočtu – je to nepříznivá situace – nejistota i z pohledu zahraničí.

85

6. Příjmy a výdaje státního rozpočtu Cíl Po zvládnutí studia této kapitoly by vám nemělo činit potíže charakterizovat jednotlivé příjmy a výdaje státního rozpočtu, - vysvětlit logiku členění příjmů a výdajů státního rozpočtu, - objasnit problematiku dotací, které jsou poskytovány ze státního rozpočtu do rozpočtů na nižších úrovních veřejné správy a do územních rozpočtů, - popsat do jakých oblastí plynou výdaje ze státního rozpočtu, - propojit znalosti z ostatních odborných předmětů s předmětem Veřejné finance, - definovat podstatu tří základních typů finančních vztahů, - stručně pohovořit o některých významných daňových příjmech státního rozpočtu.

Průvodce studiem Vážení studenti, v této kapitole opět najdete celou řadu zajímavých skutečností, které se bezprostředně dotýkají problematiky státního rozpočtu. O státním rozpočtu je v souvislosti se základními pojmy o veřejných financích pojednáváno i v první kapitole. Následně i předchozí kapitola je věnována státnímu rozpočtu a sice státnímu rozpočtu jako celku. Studium související se státním rozpočtem je pro studenty zajímavé, dobře se jim učí a také se dobře poznatky o státním rozpočtu interpretují. Tak, jak budete tuto kapitolu postupně studovat, dojdete k závěru, že se mnou budete ve výše uvedeném tvrzení souhlasit. Doporučila bych vám rezervovat si na tuto kapitolu asi tak 90 minut. Nepodceňujte ji však z toho důvodu, že řada údajů je vám již známá z předchozích kapitol, zdá se být mnohdy jakoby samozřejmá, ale zjistíte, že i když se vám opravdu řada věcí bude znát běžná, normální, že při odpovědích na otázky už se vám to tak běžné a zcela normální zdát nebude. Tak s chutí do studia šesté kapitoly.

6.1.Výdaje státního rozpočtu

Výdaje státního rozpočtu

Výdaje státního rozpočtu jsou ovlivněny hospodářskou politikou vlády, která sestavovala státní rozpočet. V zásadě však rozeznáváme dvě skupiny výdajů: 1) transferové platby, tj.. peníze určené jako platby obyvatelstvu formou sociálních dávek, důchodů, podpor v nezaměstnanosti atd. Stát zde hraje významnou roli v procesu přerozdělování, kdy svůj podíl na vyrobených statcích a službách (HDP) 86

Transfery

získávají i ti, kteří se z různých důvodů nemohli podílet na procesu výroby (děti, nemocní, nezaměstnaní, fyzicky či psychicky postižení, důchodci atd.) a potřebují finan– ční prostředky k obživě. 2) vládní výdaje, což jsou peníze na chod státních institucí, veřejného školství, zdravotnictví, obrany státu, vládní investice (např. výstavba dálnic), vládní dotační programy. Z jiného pohledu můžeme výdaje členit na: 1. mandatorní – povinné (stát se k nim zavázal v různých zákonech), stát je musí uhradit bez ohledu na skutečnou výši svých příjmů, jinak by porušil své zákony a riskoval by rozvrat ekonomiky. Upravit, případně zrušit tyto výdaje je možné zase pouze zákonem. 2. nemandatorní – ostatní, které nemusí, ale chce realizovat (podle aktuální hospodářské politiky vlády). Výdaje státního rozpočtu je třeba vidět v souvislosti s příjmy státního rozpočtu.. Vždy by se našlo řada dobrých důvodů, proč by stát měl financovat to či ono, ale zároveň s tím musí být také uvedeno, kde na to má stát vzít (zvýšit daně? Zvýšit odvody sociálního pojištění? Zadlužit se a mít o to méně peněz v budoucnu?). Platí zásada, že rozvinutá ekonomika má více peněz na přerozdělování než ekonomika zaostalá. Primární by tedy měla být snaha zvýšit výkonnost ekonomiky (růst HDP) a pak je zpravidla i větší státní rozpočet, ze kterého je následně možno financovat více výdajů. Hovoříme–li o výdajích státního rozpočtu musíme mít stále na paměti, že z ekonomického hlediska je státní rozpočet definován třemi základními funkcemi – funkcí alokační, stabilizační a redistribuční. Alokační funkce je nejstarší funkcí a je charakteristická umisťováním vymezených finančních prostředků do příslušných hospodářských sfér. Funkce stabilizační je spojována se základními ekonomickými ukazateli, jako je například hospodářský růst, inflace, nezaměstnanost, když toto může být ovlivňováno i tzv. fiskální politikou státu. A následuje funkce redistribuční, což je ve své podstatě vlastně přerozdělování části příjmů státního rozpočtu mezi jednotlivé ekonomické subjekty vedoucí ke spravedlivému rozdělení důchodů (např. sociální transfery a dotace). V úvahu je třeba brát i další funkce státního rozpočtu jako je funkce regulační, kontrolní a politická.

87

Vládní výdaje

Mandatorní výdaje

Nemandatorní výdaje

Zdroj: J.Peková, Veřejné finance – úvod do problematiky, 2005

Členění výdajů SR Výdaje státního rozpočtu členíme také na ekonomické a funkční. Ekonomické členění výdajů – vychází s transakcí, jimiž vláda naplňuje své funkce a z jejich dopadu do ekonomického prostředí: - celkové výdaje, - celkové výdaje a půjčky minus splátky, - běžné výdaje, - kapitálové výdaje, - půjčky minus splátky. Funkční členění výdajů – zachycuje výdaje podle odvětví, kam směřují: - obrana, - školství, - zdravotnictví, - všeobecné veřejné služby - veřejný pořádek a bezpečnost, - bydlení a komunální služby, - dobročinnost a sociální zabezpečení, - rekreace, náboženství, kultura, - energie a paliva, - hornictví a nerostné zdroje, - zemědělství, rybářství a lov, lesnictví, - doprava a spoje, 88

Ekonomické členění výdajů

Funkční členění výdajů

-

jiné služby.

Příklad Příklady některých výdajů státního rozpočtu: - Peněžité vklady státu do akciových společností. - Výdaje na dávky důchodového pojištění, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, sociální péče, ostatní sociální dávky. - Výdaje na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání a na aktivní politiku zaměstnanosti. - Vklady a příspěvky mezinárodním organizacím(poplatky, případně placené příspěvky při přijetí do mezinárodních organizací). - Výdaje na činnost organizačních složek státu a příspěvky na provoz a dotace na financování programů a akcí příspěvkovým organizacím v jejich působnosti. - Další výdaje stanovené zvláštním zákonem. Pokud jde o objem a také zároveň i strukturu výdajů státního rozpočtu, tak ve většině zemí výdaje spojené s jednotlivými druhy výdajů rostou. A to jak absolutně, tak i relativně. Mnohdy dokonce se stává, že výdaje rostou dokonce rychlejším tempem růstu než roste hrubý domácí produkt, což není pro státní rozpočet vůbec příznivé. Velmi významným faktem je skutečnost, že pokud se výdajů týká, tak většinou klesá v současné době podíl alokačních výdajů na celkových výdajích (alokační výdaje jsou spojené především s výdaji na vládní nákupy zboží a služeb apod.) Velmi ovšem narůstají tzv. „transferové platby“, zejména sociální transfery, což na druhé straně omezuje růst alokačních výdajů. Značně také roste podíl výdajů redistribučních , nejvíce tzv. „mandatorních transferových plateb“ obyvatelstvu.

Jen pro zájemce Podívejme se nyní ještě trochu podrobněji na to, co jsou to vlastně mandatorní výdaje? Mandatorní výdaje tvoří v současné době, a to je také hlavní příčinou současného špatného stavu veřejných financí, téměř 80 % všech výdajů státního rozpočtu . Jde o ty výdajové položky, které je stát povinen zajišťovat dle zákona a vláda samotná nemůže jejich výši nijak ovlivnit. Jsou to především sociální transfery, mezi něž patří výplaty penzí, tzn. dávky důchodového pojištění, nemocenské dávky a státní sociální podpora. Mimo sociálních transferů se dále jedná o platby státu do všeobecného zdravotního 89

pojištění, výdaje na dluhovou službu, výplatu státních příspěvků ke stavebnímu spoření, penzijnímu připojištění atd. Další významnou položkou jsou tzv. quasi mandatorní výdaje, mezi něž patří mzdy pracovníků rozpočtových a příspěvkových organizací. Skokový růst mandatorních výdajů v souvislosti s novými sociálními dávkami (např. porodné a rodičovský příspěvek), které byly schváleny před parlamentními volbami v roce 2006, zvýšil podíly mandatorních výdajů na hranici tří pětin výdajů rozpočtu. Pro vývoj posledních let je tak typické, že státu zbývá jen necelá pětina příjmů státního rozpočtu na financování rozvoje, protože dohromady podíl mandatorních výdajů ve státním rozpočtu České republiky dosahuje kolem 80 % jeho příjmů. Prostřednictvím výdajů státního rozpočtu se nenávratným způsobem přerozděluje v ČR více než 40% hrubého domácího produktu. Rozhodující část výdajů jsou běžné výdaje, a to zejména transfery. Kapitálové výdaje SR jsou velmi malé a jsou vynakládány v posledních letech především koncem roku. V případě transferů to komplikuje jejich použití u příjemců a snižuje efektivnost těchto výdajů. Ze státního rozpočtu se vydávají peněžní prostředky:  na vládní nákupy, tzn. na nákup zboží a služeb pro zajištění veřejných statků státem, včetně např. potřeb státní správy, na pořízení investic,  na transfery na financování běžných i kapitálových (investičních) potřeb veřejnoprávních (vládních) neziskových organizací, které stát zřídil pro zabezpečování veřejných statků (např. vysokých škol apod.),  na transfery pro obyvatelstvo, např. výplata starobních důchodů a sociálních transferů včetně tzv. dávek státní sociální podpory, které představují velkou část mandatorních výdajů SR,  na dotace na výrobu některých výrobků pro domácnosti, např. v ČR cen energií (souvisí s regulací cen, nicméně postupně se tyto dotace odbourávají, jak se ruší regulované ceny),  na dotace na krytí ztráty státních podniků (které se v ČR velmi omezují v souvislosti s privatizací státního sektoru). Významné je však krytí ztrát České konsolidační agentury, kam jsou převáděny ztráty privatizovaných státních podniků apod.  na dotace do rozpočtů územní samosprávy. v ČR do rozpočtů obcí a do rozpočtů krajů, protože stále nevýnosnější daně, resp. jejich podstatná část, plynou do státního rozpočtu. Proto je nutné provádět přerozdělování, je to projev solidarity.  na dotace do mimorozpočtových fondů (např. v ČR do rozpočtů zdravotních pojišťoven za tzv. státní pojištěnce – nepracující žáky a studenty atd.). I dotace ze SR ostatním subjektům jsou nástrojem přerozdělování. 90

Výdaje ze státního rozpočtu

Státní rozpočet poskytuje do rozpočtů na nižších úrovních veřejné správy a do územních rozpočtů především: - nenávratné dotace, které mohou být poskytnuty jako: účelové dotace , neúčelové dotace, omezeně, - návratné finanční výpomoci. Účelové i neúčelové dotace mají charakter: a) běžných dotací, které jsou poskytované na financování běžných potřeb, u většiny těchto dotací pravidelně se opakující na opakující se potřeby v rozpočtovém období, b) kapitálových dotací, tj. jednorázových, pravidelně se neopakujících na financování dlouhodobých (investičních) potřeb.

Druhy dotací

Běžné dotace

Kapitálové dotace

Účelové dotace poskytované na financování běžných potřeb:  omezují pravomoc místních orgánů v oblasti financování. To je hlavní důvod, proč jsou postupně tyto druhy dotací ve vyspělých zemích omezovány,  umožňují však ústřední vládě kontrolovat zabezpečování a financování vymezených veřejných statků v obcích a krajích. Neúčelové běžné dotace se ve vyspělých zemích poskytují zpravidla podle souboru ukazatelů, v němž největší váhu má většinou ukazatel počtu obyvatel. V současné době jsou v ČR obcím a krajům poskytovány:  dotace ze SR schválené zákonem o státním rozpočtu na příslušný rok, a to  v rámci rozpočtových kapitol, které spravují příslušná ministerstva,  dotace z kapitoly všeobecná pokladní správa SR,  dotace ze státních fondů. Mezi dotace poskytované ze SR do rozpočtů obcí v ČR patří:  příspěvky k částečné úhradě výdajů spojených s výkonem státní správy,  příspěvek, a to diferencovaný, k částečné úhradě výdajů spojených s výkonem státní správy (podle rozsahu) obcím s rozšířenou působností,  účelové dotace na sociální dávky,  dotace na správní výdaje,  účelové dotace pro sbory požární ochrany,  odvětvové vyrovnávací dotace na financování vybraných veřejných statků,  účelové dotace z kapitoly všeobecná pokladní správa,  dotace na dopravní obslužnost,  účelové kapitálové dotace na příslušné investice. 91

Neúčelové běžné dotace

Pro hospodaření obcí a krajů je důležitý způsob převádění dotací do územních rozpočtů, který upravují rozpočtová pravidla. Jedná se o tři základní typy finančních vztahů: -

-

-

přímé finanční vztahy mezi státním rozpočtem, resp. příslušnou resortní kapitolou státního rozpočtu (poskytovatele) a kapitolou všeobecná pokladní správa a příjemce dotace – obcí či krajem, zprostředkované finanční vztahy, které jsou ze státního rozpočtu, resp. resortních kapitol státního rozpočtu poskytovány do rozpočtů obcí prostřednictvím rozpočtu příslušného kraje, vztahy programového financování, kterými jsou poskytovány finanční prostředky od správců programů do příslušných územních rozpočtů jako účastníků cílených programů na financování investic.

Průvodce studiem Vážení studenti, domnívám se, že je na tomto místě třeba uvést poněkud více názorných údajů o výdajích a příjmech státního rozpočtu. Proto přikládám tabulku, která má, dle mého názoru, značnou vypovídají schopnost a v souvislosti s touto kapitolou je zde uvedena na správném místě. Úhrnná bilance příjmů a výdajů státního rozpočtu ČR od roku 2000 po rok 2011 Předkládám vám částečně zjednodušený přehled o tom, jaké byly příjmy a výdaje státního rozpočtu ČR a jak se měnil schodek státního rozpočtu v průběhu posledních jedenácti let. Od roku 2000 po současnost se v České republice vystřídalo několik vlád a každá z nich za sebou zanechávala jiný státní dluh. Pokud se týká údajů v tabulce, jaká vláda byla v jednotlivých letech u moci a který ministerský předseda stál v jejím čele, tak pouze dodávám, že vždy velice záleží na mnoha okolnostech, např. na skutečnosti, jaká byla v tomto období výkonnost ekonomiky, jaká byla situace v oblasti zahraničního obchodu ČR, jaký růst vykazovaly základní makroekonomické veličiny, po jaké vládě tato vláda nastoupila apod. Plánované bilance pro jednotlivé roky se vždy liší od těch skutečných. Od roku 2000 byla bilance vždy schodková (od vzniku České republiky byla bilance přebytková jen v letech 1993–1995). Příjmy a výdaje státního rozpočtu se rok od roku zvyšují v důsledku inflace a růstu HDP.

92

Typy vztahů

Na tomto místě bych chtěla uvést několik konkrétních údajů, které byly předpokládány v souvislosti se státním rozpočtem roku 2012. Celkové příjmy státního rozpočtu České republiky na rok 2012 se stanoví částkou 1 084 700 778 000 Kč. Celkové výdaje státního rozpočtu se stanoví částkou 1 189 700 778 000 Kč. Schodek státního rozpočtu činí 105 000 000 000 Kč. Schodek státního rozpočtu by měl být vypořádán těmito financujícími položkami: - zvýšením stavu státních dluhopisů do výše 101 329 627 000 Kč, - zvýšením stavu přijatých dlouhodobých úvěrů do výše 5 896 309 000 Kč, - schodek by měl být i vypořádán změnou stavu na účtech státních finančních aktiv, a to zvýšením o 2 225 936 000 Kč. Úhrnná bilance příjmů a výdajů státního rozpočtu ČR v letech 2000 – 2011 v mld. Kč

Zdroj: Evropský rozhled, veřejné finance ČR, statistika, 2012

93

Schodek SR

Efektivnost veřejných výdajů Efektivnost = co nejefektivnější užití zdrojů k uspokojení potřeb. Ekonomická analýza: porovnání přínosů s náklady na jejich dosažení. Na efektivnost se díváme z pohledu – hospodárnosti, účelnosti a účinnosti..

Efektivnost veřejných výdajů

Hospodárnost – cíle je dosaženo s co nejnižšími náklady, řešení je co nejlevnější. Účelnost – schopnost zajistit daný cíl, porovnání reálných efektů. Účinnost – zda a na kolik veřejný výdaj splňuje cíl (program, projekt). Úloha ekonomů v souvislosti s efektivností veřejných výdajů je v tomto směru dát politikům dostatek kvalitních informací, aby jejich rozhodnutí mohlo být kvalifikované, efektivní, spravedlivé. Příčiny neefektivnosti ve veřejném sektoru 1.

2. 3.

4. 5.

Neoprávněné zařazení projektu k realizaci v rámci veřejného sektoru. - soukromý sektor by byl schopen zajistit daný statek hospodárněji než sektor veřejný. Alokační neefektivnost. z možných variant řešení je zvolena nesprávná, neefektivní či méně efektivní varianta alokace Produkční neefektivnost – zabezpečujeme-li statek v rámci veřejného sektoru a zvolíme si z možných variant variantu horší . Existuje lepší technologie, o které jsme nevěděli a cíle tak mohlo být dosaženo s nižšími náklady. Tržní selhání z mikroekonomického hlediska se jedná o neefektivní výdaje. Utopené náklady – jsou to náklady v důsledku špatného rozhodování.

Příčiny neefektivnosti

U veřejných výdajů platí, že není ani tak velký problém neefektivní výdaj odhalit, ale problémem je zrušit neefektivní výdaj. Každá vláda za sebou zpravidla nechává tzv. „bílého slona“, tj. jakýsi pomník neefektivních výdajů, například nevyužívaná koupaliště v malých obcích, nenapojené komunikace na některou hlavní komunikační tepnu apod. Efekty veřejných výdajů jsou v podstatě dva a to: Důchodový efekt – každý peněžní transfer z rozpočtové soustavy zvyšuje disponibilní příjmy příjemce → zvyšuje jeho spotřebu.

94

Efekty veřejných výdajů

Substituční efekt – účelové dotace poskytnuté na spotřebu určitého statku (nebo na jeho produkci) vedou ke změně struktury poptávky ve prospěch dotovaných statků. Při velké změně spotřeby ve prospěch dotovaných smíšených statků může dojít k jeho nadspotřebě a k jevu tzv. přetížení (sníží se kvalita statku všem uživatelům). Analýza efektivnosti veřejných výdajů je velmi složitý problém. Je třeba brát v úvahu v podstatě dva základní pohledy na tuto problematiku. Jednak je velmi důležité hledisko odvětvové, stejně jako hledisko funkční (jak jsou vlastně efektivní určité veřejné projekty, programy), neméně důležitý je i pohled z hlediska časového (kdy je analýza prováděna, zda ex ante – předem, případně ex post – po vlastní realizaci daného projektu). Je ovšem nutné mít stále na zřeteli, že výdajové možnosti jsou zpravidla velmi omezené. Faktory ovlivňující růst veřejných výdajů 1) Demografické faktory = růst (pokles) počtu obyvatelstva, změny ve věkové struktuře, obecně tedy růst obyvatelstva vede k růstu veřejných výdajů, změna věkové struktury vede ke změnám ve struktuře výdajů.  Evropa : stárnutí obyvatelstva → změny ve výdajích na školství, zdravotnictví, důchodové zabezpečení….. 2) Geografické faktory = objektivní příčiny geografické povahy  Povodně, zemětřesení – vždy vedou k okamžité zvýšení veřej. výdajů.  Využívání tradice solidarity (vyšší v Evropě).  V některých zemích zvýhodněny některé oblasti: např. v Norsku v severních částech země.

Demografické faktory

Geografické faktory

3) Politické faktory = kvantita a kvalita veřejných statků často součástí volebních programů.  Politici dobývají hlasy – slibují růst transferů a dalších výdajů.

Politické faktory

4) Faktory kulturně náboženské = ovlivňují sociální cítění, solidaritu ve společnosti  Např. v Evropě větší důraz na charitativní charakter sociální pomoci.

Kulturně náboženské faktory

5) Faktory ekonomické = fáze ekonomického cyklu, výkonnost ekonomiky, bariéry výkonnosti, bariéry spotřeby (např. jako důsledek vysoké míry nezaměstnanosti s nízkou mírou podpory). Velikost disponibilních zdrojů je limitujícím faktorem rozvoje veřejného sektoru. 95

Ekonomické faktory

6) Technicko – technologické faktory = technika a nové technologie mají vliv na zvyšování veřejných výdajů

Technicko – technologické faktory

 Při zavádění nových vynálezů a objevů musí stát (vláda) asistovat formou zvýšených veřejných výdajů.  Např. rozvoj automobilismu – budování silniční sítě, počítačové technologie – široké zavádění výpočetní techniky apod. Fiskální iluze obyvatelstva = obyvatelstvo podceňuje své daňové zatížení i užitky z veřejných statků. - požadavky na různé vysoké veřejné výdaje mohou být založeny na neznalosti základních ekonomických souvislostí. - průměrný občan neví jak velké příjmy tvoří příjmy daňové a v jaké struktuře jsou rozdělovány veřejné výdaje. Nárůst veřejných výdajů je důsledkem fiskální iluze obyvatelstva. Nebezpečné je také přeceňování, případně podceňování některých složek příjmů a výdajů státního rozpočtu (např. přeceňování porodného).

6.2. Příjmy státního rozpočtu Příjmy státního rozpočtu tvoří příjmy běžné, které jsou určeny k financování běžných výdajů, nejsou určeny ke krytí investičních a kapitálových výdajů. Dále jsou příjmy kapitálové – příjmy z prodeje zásob, půdy, koncesí a fixních základních prostředků, kapitálové transfery z nevládních zdrojů. Daňové příjmy – zahrnují daně a cla – povinné platby, které musí poplatník odvést do státního rozpočtu. Parafiskální příjmy – jsou dávky, poplatky a daně, které se vybírají sice na základě zákona, avšak jejich výnos neplyne přímo do veřejných rozpočtů, ale různým veřejným a poloveřejným orgánům a korporacím na krytí jejich výdajů. Mají tudíž účelové zaměření a tvoří paralelní oblast veřejných příjmů. Patří mezi ně např. příspěvky nemocenské a důchodové pojištění. Podle zákona příjmy státního rozpočtu tvoří:  Výnosy daní včetně příslušenství: daně rozdělujeme na přímé a nepřímé. Mezi přímé daně patří daně z příjmu, daně z nemovitosti, daň dědická, darovací, z převodu nemovitosti a silniční daň. Mezi daně nepřímé řadíme daň z přidané hodnoty a spotřební daně. Daňovým příslušenstvím rozumíme penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty související s platbami, které zákon pod daně zahrnuje;

96

Fiskální iluze obyvatelstva

Příjmy státního rozpočtu

 Správní a soudní poplatky: jsou to poplatky za státem odvedenou službu. Správní poplatky připadají částečně státu a částečně obcím či krajům, soudní poplatky jsou inkasovány za úkony soudů;  Pojistně na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti: pojistné na sociální zabezpečení by mělo krýt náklady státu na důchody, nemocenské dávky atd. Je hrazeno zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými. Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti má pokrýt výdaje na tvorbu nových pracovních míst či rekvalifikační programy;  Cla: cla a celní poplatky za dovážené zboží jsou tradičním příjmem státu, který je příjmem pouze do státního rozpočtu, ne do rozpočtu krajů a obcí;  Odvod zbývajícího zisku ČNB: ČNB odvádí případný zbytek svých příjmů po zaplacení provozních nákladů a odvodech do rezervního fondu a ostatních fondů státnímu rozpočtu;  Sankce za porušení rozpočtové kázně a výnos pokut;  Příjmy z činností organizačních složek státu a odvody příspěvkových organizací;  Příjmy z prodeje a pronájmu majetku ČR;  Úhrady spojené s realizací státních záruk;  Splátky návratných finančních výpomocí poskytnutých ze státního rozpočtu;  Peněžní dary poskytnuté organizačním složkám státu, použité v běžném rozpočtovém roce;  Prostředky získané od Národního fondu za prostředky vydané ze státního rozpočtu;  Další příjmy stanovené zvláštním právním předpisem. Příjmy státního rozpočtu

Zdroj: J.Peková, Veřejné finance – úvod do problematiky, 2005

97

Daňové příjmy státního rozpočtu Jsou bezpochyby jedním z nejvýznamnějších příjmů státního rozpočtu. Pro informaci uvádím, že tyto příjmy činí mnohdy až cca 90 i více procent příjmů státního rozpočtu. Do daňových příjmů jsou podle metodiky, kterou je v současnosti zpracováván státní rozpočet, zařazovány daně, cla, poplatky a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na politiku zaměstnanosti. Svým objemem se jedná o naprosto zásadní kategorii příjmů. Daně jsou definovány jako povinné, zákonem stanovené platby nenávratného a neekvivalentního charakteru vybírané od fyzických a právnických osob ve prospěch veřejných rozpočtů. Cla představují specifickou skupinu příjmů státního rozpočtu. Vyvinula se z dávek mýtného a jde o jednorázově placené dávky, které jsou placeny z hodnoty zboží při přechodu státní hranice a odváděny do státního rozpočtu. Zajišťují zájem státu na kontrole dovozu, vývozu a průvozu zboží. Původním příčinou vzniku cla byl fiskální zájem. V moderní interpretaci je clo především nástrojem hospodářské politiky. Ve fiskálním kontextu je clo považováno za formu nepřímé daně z mezinárodního obchodu a transakcí. Poplatky jsou platby, které povinně uhrazují fyzické a právnické osoby za úkony či jinou činnost státních a místních orgánů. Svým pojetím se poplatky principiálně liší od daní tím, že zde existuje jistá míra protihodnoty. Na rozdíl od pokut, které se ukládají za nedovolenou činnost, jsou poplatky vybírány za legální správní a jiné služby. Poplatky jsou příjmem státního rozpočtu (poplatky správní a soudní), rozpočtu okresního úřadu a obce (poplatky správní a místní). Pojistné na sociální zabezpečení (a rovněž i pojistné všeobecného zdravotní pojištění, které je příjmem parafiskálního fondu zdravotního pojištění a je spravováno zdravotními pojišťovnami) je v některých učebních textech řazeno mezi nedaňové veřejné příjmy. V současné metodice tvorby státního rozpočtu je však pojistné na sociální zabezpečení řazeno mezi příjmy daňové, což odpovídá i ekonomické podstatě těchto finančních vztahů.

98

Daňové příjmy

Daně

Cla

Poplatky

Pojistné na sociální zabezpečení

Státní rozpočet může být sestaven jako vyrovnaný, přebytkový nebo schodkový.

Protože Česká republika je členem EU, je třeba, aby respektovala a snažila se dodržovat tzv.Maastrichtská (konvergenční) kritéria. Jednotlivá kritéria jsou uvedena v následující tabulce, když jsou i konkretizovány příslušené hodnoty. Maastrichtská (konvergenční) kritéria deficit státního rozpočtu musí být pod třemi procenta HDP

Maastrichtská kritéria

celkový veřejných dluh nesmí být vyšší než 60 procent HDP průměrná inflace nesmí být vyšší než 1,5 procenta nad průměrnou inflací tří zemí, které se inflací nejvíce blíží inflačnímu cíle Evropské centrální banky. Úroková míra nesmí být vyšší o více než dva procentní body nad průměrem tří cenově nejstabilnějších zemí.

Příjmy státního rozpočtu– podrobnější pohled především na příjmy

Daňové příjmy

daňové Příjmy státního rozpočtu slouží k financování jeho výdajů. Z hlediska své skladby jsou příjmy státního rozpočtu tvořeny především daněmi a platbami sociálního pojištění placenými zaměstnanci a zaměstnavateli – tvoří je:  pojištění nemocenské, důchodové, zdravotní,  příspěvky na politiku nezaměstnanosti apod. , K dalším, méně významným zdrojům státních rozpočtových příjmů patří: - dovozní cla, - poplatky, - přijaté úroky, - příjmy z pronájmu majetku. K mimořádným příjmům státního rozpočtu patří příjmy z prodeje státního majetku. Příjmy: A. Daně přímé – zdaňují majetek nebo příjem osoby,  daně z příjmu fyzických osob a právnických osob,  daně z nemovitosti, 99

Přímé daně

 

daně z převodu nemovitosti, dědická a darovací daň, daně silniční,

B. Daně nepřímé – zdaňují prodej zboží nebo služeb,  spotřební daň,  daň z přidané hodnoty (DPH),  ekologická daň ,

Nepřímé daně

C. Sociální pojištění D. Evropské fondy E. Ostatní  zisk ze státní účasti v podnicích,  privatizace. Zdaňovací období: - za zdaňovací období se počítá kalendářní rok, poplatník je povinen podat daňové přiznání příslušnému úřadu do 31.ledna, - v případě, že přiznání bylo podáno v letech minulých a nedošlo od té doby k žádné změně, pak se přiznání nepodává. 1) Daň z příjmu fyzických a právnických osob - je to daň, která je uvalována na finanční příjem fyzických osob, obchodních společností nebo jiných právnických osob, - existují různé systémy daně z příjmu, které se liší svým dopadem, - daň z příjmu může být progresivní, regresivní nebo proporcionální, - pokud je daň uvalena na obchodní společnosti, je často nazývána jako daň z příjmu právnických osob nebo daň ze zisku. Daň z příjmu fyzických osob často zdaňuje veškerý příjem fyzické osoby, zatímco daň z příjmu právnických osob zdaňuje čistý příjem (rozdíl, mezi příjmy a náklady a případně dalšími odpisy. Daň z nemovitosti daň z nemovitostí je jedna z majetkových daní, touto daní je každoročně zdaňováno vlastnictví nemovitosti, daň z nemovitostí se skládá ze dvou různých daní: daň ze staveb , daň z pozemků, - každá z uvedených daní se stanoví odděleně a daň z nemovitosti je součtem těchto jednotlivých daní, - předmětem daně jsou pozemky a stavby, které se nacházejí na českém území a které jsou evidované v katastru nemovitostí. 2) -

100

Ostatní

Zdaňovací období

3) Daň dědická, darovací a z převodu nemovitosti - daň dědická, darovací a z převodu nemovitosti je přímá majetková daň, vybíraná v České republice, - platí se při dědění, darování a převodu nemovitostí, - ačkoliv by ji šlo rozdělit na tři daně, řadí se jako jedna, především protože jsou její tři složky definovány v jednom společném zákoně – této dani se tedy vzhledem k její charakteristice říká také trojdaň, - do 30 dnů od nabytí právní moci v rámci dané transakce (ukončené dědického řízení, uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu a převod nemovitosti) je nutno podat tzv. dílčí daňové přiznání , - daň darovací a dědickou vypočítá správce daně, termín její splatnosti je 30 dnů od obdržení platebního výměru, daň z převodu nemovitostí je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání tedy většinou do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž byl zapsán vklad práva do katastru nemovitostí a to ve výši přiznané částky, - složky této daně mají určité společné rysy, například její poplatníci se dělí do tří skupin podle svého příbuzenského vztahu, - podle těchto skupin se ale také kromě výše daně rozhoduje i například o osvobození od jejího placení, - daň v první skupině (příbuzní v řadě přímé) se neplatí, - poplatníci se dělí následujícím způsobem: 1) v přímé příbuzenské linii (děti) a manželé, 2) v pobočné příbuzenské linii – sourozenci, tety, strýci, švagři, snach , 3) ostatní fyzické a právnické osoby, tzv. obmyšlení. 4) Daň silniční - daň silniční je přímá daň, platná na území České republiky, - předmětem této daně jsou všechna motorová vozidla, která jsou používána k podnikání, a to i když jsou vlastněna soukromými osobami, - poplatníkem i plátcem této daně je provozovatel vozidla, který je zapsán v jeho technickém průkazu, - sazba daně je stanovena podle obsahu motoru a objemu válců v motoru u osobních automobilů, u nákladních pak závisí na hmotnosti celého vozidla a počtu náprav , - u nákladních vozidel je možné uplatnit slevu, pokud vozidlo splňuje přísnější emisní normu – pokud vozidla splňují emisní normy EURO 2 a EURO 3 (a víc), tak se jim sazba daně snižuje o 40 – 48 %, - zdaňovacím obdobím je 1 rok, daň se platí ve 4 zálohách, - majitel vozidla je povinen do konce ledna následujícího roku podat daňové přiznání. 5) Spotřební daň Spotřební daň je nepřímá daň, kterou zavádí stát za účelem regulovat cenu určitých komodit na trhu, účelem může být buď zvýšit příjmy státního rozpočtu 101

(jako je tomu například u pohonných hmot) nebo snížit prodávané množství škodlivého zboží (tabák, alkohol). Spotřební daň v Česku - v Česku jsou předmětem daně: tabák, alkohol, pohonné hmoty (tvoří většinou více jak 50 % ceny zdaněného zboží), - zdaňovací období pro tuto daň je jeden měsíc, pokud ale v tomto měsíci nevznikne povinnost daň přiznat, nemusí se podávat daňové přiznání, - plátci daně jsou výrobci a provozovatelé tzv. daňových skladů, - poplatníky jsou pak kupující výrobku, daň je obsažena v ceně výrobku, jako je tomu například i u DPH, - od roku 2004 vykonává její správu Celní úřad, do konce roku 2003 správu vykonával Finanční úřad, - při nákupu zboží, na které je uplatňována spotřební daň, dochází k tzv. dvojímu zdanění, neboť se platí daň z přidané hodnoty i spotřební daň. 6) Daň z přidané hodnoty - daň z přidané hodnoty (zkratka DPH) tvoří jeden z nejdůležitějších příjmů státního rozpočtu – platí ji všichni při nákupu většiny zboží a služeb, proto se jí také někdy říká univerzální daň – –princip této daně je v tom, že dodavatel, pokud je registrován jako plátce, musí odvést z obchodu část hodnoty, pokud je tento obchod předmětem daně, - naopak odběratel si za jistých podmínek může zažádat o vrácení daně, kterou při obchodu dodavateli–plátci zaplatil. Plátce DPH - plátcem daně z přidané hodnoty je každý subjekt se sídlem, provozovnou či místem podnikání registrovaný jako plátce DPH, - v Česku se plátcem musí povinně stát subjekt, jehož obrat přesáhne za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců částku 1 000 000 Kč, - přihlášku k registraci musí podat do 15 dnů po skončení termínu, v němž subjekt překročil stanovený limit a plátcem se stává prvního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém překročil stanovený obrat, - pokud to neudělá, je mu finanční úřad ze zákona povinný udělit pokutu 10% ze všech příjmů za období, v němž měl být plátcem daně a nebyl. Poplatník - poplatníkem této daně z přidané hodnoty je každá fyzická i právnická osoba při nákupu většiny druhů zboží a služeb.

102

Přehled skutečného vývoje příjmů a výdajů státních rozpočtů ČR v letech 2002 – 2010 V následujícím přehledu je sledován jen skutečný vývoj příjmů a výdajů státních rozpočtů, nikoliv jejich plnění v jednotlivých letech. Jejich hodnoty byly čerpány z internetových prezentací České národní banky, která spravuje účet státního rozpočtu a Ministerstva financí. Stát od roku 1998 hospodaří s vyššími výdaji než příjmy, takže ani v celém sledovaném období nebyl plánován přebytek příjmů nad výdaji, což vedlo i ve skutečnosti k trvalým schodkům státních rozpočtů. Ve srovnání s výchozím rokem 2002 se do roku 2010 zvýšily  

příjmy o 41,9 % (přitom však došlo v roce 2009 k meziročnímu poklesu příjmů o 8,4 % v roce 2003 o 0,8 %) a výdaje o 54,1 % (u kterých došlo k nepatrnému meziročnímu poklesu výdajů jen v roce 2008 o 0,8 % a v roce 2010 o 0,9 %).

Zdroj: ČNB, Praha 2011

SHRNUTÍ Výdaje státního rozpočtu jsou ovlivněny hospodářskou politikou vlády, která sestavovala státní rozpočet. V zásadě však rozeznáváme dvě skupiny výdajů: 1) transferové platby, 2) vládní výdaje. Z jiného pohledu můžeme výdaje členit na:

103

1. mandatorní – povinné (stát se k nim zavázal v různých zákonech), stát je musí uhradit bez ohledu na skutečnou výši svých příjmů, jinak by porušil své zákony a riskoval by rozvrat ekonomiky. Upravit, případně zrušit tyto výdaje je možné zase pouze zákonem. 2. nemandatorní – ostatní, které nemusí, ale chce realizovat (podle aktuální hospodářské politiky vlády). Výdaje státního rozpočtu je třeba vidět v souvislosti s příjmy státního rozpočtu.. Platí zásada, že rozvinutá ekonomika má více peněz na přerozdělování než ekonomika zaostalá. Primární by tedy měla být snaha zvýšit výkonnost ekonomiky (růst HDP) a pak je zpravidla i větší státní rozpočet, ze kterého je následně možno financovat více výdajů. Hovoříme–li o výdajích státního rozpočtu musíme mít stále na paměti, že z ekonomického hlediska je státní rozpočet definován třemi základními funkcemi – funkcí alokační, stabilizační a redistribuční. Prostřednictvím výdajů státního rozpočtu se nenávratným způsobem přerozděluje v ČR více než 40 % hrubého domácího produktu.Rozhodující část výdajů jsou běžné výdaje a to zejména transfery. Kapitálové výdaje SR jsou velmi malé a jsou vynakládány v posledních letech především koncem roku. Ze státního rozpočtu se vydávají peněžní prostředky na vládní nákupy, na transfery, na dotace do rozpočtů územní samosprávy, na dotace do mimorozpočtových fondů apod. Státní rozpočet poskytuje do rozpočtů nenižších úrovních veřejné správy a do územních rozpočtů především nenávratné dotace, které mohou být poskytnuty jako účelové dotace, neúčelové dotace, případně jsou ještě poskytovány v odůvodněných případech návratné finanční výpomoci. Účelové i neúčelové dotace mají charakter běžných dotací, případně kapitálových dotací. Příjmy státního rozpočtu slouží k financování jeho výdajů. Z hlediska skladby jsou tvořeny především daněmi a platbami sociálního pojištění placenými zaměstnanci a zaměstnavateli. Významným prvkem v oblasti výdajů státního rozpočtu je otázka efektivnosti výdajů a zároveň i analýza efektivnosti veřejných výdajů. Předmětem analýzy jsou i příčiny neefektivnosti veřejných výdajů, jakož i vlivy působící na růst veřejných výdajů.

104

Kontrolní otázky Popište stručně obecné schéma státního rozpočtu ČR. Jak rozdělujeme výdaje státního rozpočtu? Co to jsou „transfery“? Charakterizujte strukturu výdajů státního rozpočtu. Vysvětlete podstatu „běžných výdajů“ a „kapitálových výdajů“. Do jakých oblastí se především vydávají prostředky ze státního rozpočtu? 7) Jaké dotace se poskytují ze státního rozpočtu a komu jsou zpravidla tyto dotace určené? 8) Jaké druhy dotací znáte a co je jejich podstatou? 9) Jaký je vztah mezi státním rozpočtem a rozpočty obcí v ČR? 10) Co tvoří především příjmy státního rozpočtu? 11) Proč jsou daně tak významným příjmem státního rozpočtu? 12) Jaká znáte kritéria pro třídění příjmů a výdajů státního rozpočtu? 13) Co jsou to příjmy nedaňové? 14) Vysvětlete pojem „mandatorní výdaje“ a uveďte jejich podstatu. 15) Co jsou to „obligatorní příjmy“ a „fakultativní příjmy“? 16) Vysvětlete, co rozumíte pod pojmem „vládní rozpočtové omezení“. 17) Jaké znáte vlivy působící na růst veřejných výdajů? 18) Jaké vlivy působí na růst veřejných výdajů? 19) Co si představujete pod pojmem „fiskální iluze obyvatelstva“? 20) Charakterizujte podstatu efektivnosti veřejných výdajů. 1) 2) 3) 4) 5) 6)

Pojmy k zapamatování -

schéma státního rozpočtu, příjmy a výdaje státního rozpočtu, členění příjmů a výdajů státního rozpočtu, vládní výdaje, transfery, dotace a jejich podstata, daňové příjmy a nedaňové příjmy, návratné a nenávratné příjmy, kapitálové příjmy, soustava veřejných příjmů, příjmy a jejich členění z hlediska návratnosti, klasifikace výdajů, vlivy působící na příjmy a výdaje, vlivy působící na růst veřejných výdajů, příčiny neefektivnosti veřejných výdajů, efektivnost výdajů 105

-

vlivy působící na růst veřejných výdajů analýza efektivnosti veřejných výdajů fiskální iluze obyvatelstva

Průvodce studiem Vážení studenti, i v této kapitole jsem si pro Vás připravila něco navíc, něco určeného jen pro zájemce o něco navíc. Předkládám vám souhrn heslovitě uspořádaných informací o příjmech a výdajích státního rozpočtu. Věřím, že vám toto zpracování údajů pomůže k dokreslení celkového pohledu na příjmy a výdaje státního rozpočtu.

Jen pro zájemce „Příjmy a výdaje státního rozpočtu v kostce“ ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Klasifikace příjmů, daňové a nedaňové příjmy, vlivy působící na příjmy:  základní úlohou je krytí veřejných výdajů,  různé druhy příjmů na jedné straně rozpočtu. PŘÍJMY NENÁVRATNÉ Nejdůležitější skupinou jsou daňové příjmy (každoročně se opakují). 1) běžné příjmy Pravidelně se opakují, každý rok se opakují.  Daňové příjmy a) nepřímé – spotřební daň (z paliv, maziv, vína, piva, lihu a tabákových výrobků), daň z přidané hodnoty, cla , b) přímé – daň z příjmu FO a PO, daň z nemovitosti, silniční daň, dědická daň, daň z převodu nemovitosti, darovací daně,  Nedaňové příjmy - příjmy z pronájmu majetku, poplatky za popelnice, psi, poplatky za lázeňské a rekreační ubytování, příjmy ve formě poplatků za služby, příjmy z přijatých úroků , 2) kapitálové příjmy - příjmy z prodeje nemovitosti, z prodeje CP, příjmy z finančního investování , PŘÍJMY NÁVRATNÉ  čerpané na určitou dobu,  musí být vráceny tomu subjektu, který nám peněžní prostředky půjčil,  patří sem: dlouhodobé a krátkodobé úvěry, prostředky z emise CP, půjčky od mezinárodních organizací, emise dluhopisů,  dluhopisy: a) krátkodobé (státní pokladniční poukázky – banka nebo stát vydá dluhopisy za účelem krytí krátkodobého deficitu SR (jedná se o krátkodobé dluhopisy), 106

b) dlouhodobé (obligace – CP s splatností delší než 1 rok, emisí obligací získá firmy, stát, region atd. finanční prostředky). Různé druhy příjmů na jedné straně rozpočtu. Mají za úlohu krýt veřejné výdaje.Pro potřeby analýzy a sestavování veřejných rozpočtů – analýza veřejných příjmů:  různá kritéria pro třídění:  fiskální nebo parafiskální příjmy (z účelových fondů),  státní nebo municipální příjmy – podle toho, o který stupeň veřejného rozpočtu jde  povinné (obligatorní) nebo fakultativní (veřejné),  daňové nebo nedaňové,  běžné nebo kapitálové, investiční příjem,  návratné nebo nenávratné. Soustava veřejných příjmů v ČR Druhy:  Úvěrové – úvěrový příjem z úroků z úvěru  Neúvěrové:  nedaňové – sankční poplatky, poplatky ze psů, místní poplatky (parkovné), ostatní příjmy (př.za lešení na chodníku), za odpad …  daňové o přímé daně: - z příjmů – DPFO, DPPO, - majetkové – z nemovitostí, silniční, dědická, darovací, z převodu nemovitostí o nepřímé daně: – všeobecné – DPH, - výběrové – spotřební daň – uhlovodíková paliva, maziva, lihoviny, tabák, clo, pivo, víno o ostatní daně: - pojistné zákonné sociální zabezpečení, na státní politiku zaměstnanosti, všeobecné zdravotní pojištění. Členění příjmů z hlediska návratnosti:  nenávratné ,  návratné . Většina příjmů veřejných rozpočtů je nenávratného charakteru. Členění z časového hlediska:  běžné ,  kapitálové . Členění podle.závaznosti:  povinné , o obligatorní – ze zákona , o zejména daňové příjmy – správní poplatky (zřízení řidičáku, pasu …),  fakultativní , 107

o uživatelské poplatky – závisí na rozhodnutí úřadu, orgánu správy, Rozpočtové příjmy = fiskální příjmy. Klasifikace výdajů  výdaje přerůstají příjmy státního rozpočtu, tzn. roste schodek státního rozpočtu,  výdaje SR jsou ovlivněny hospodářskou politikou vlády, která sestavovala SROV. Výdaje dělíme na: návratné – patří sem zejména návratné půjčky – finanční výpomoci, které jsou většinou poskytovány bezúročně (běžné či kapitálové půjčky). nenávratné běžné výdaje – mají setrvačný charakter, každý rok se opakují v různé výši, transfery – peníze vyplácené obyvatelstvu formou pojistného na sociální zabezpečení, důchodové pojištění, nemocenské pojištění, na všeobecné zdravotní pojištění, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; zvyšují důchod lidí, umožňují nakupovat, vládní výdaje – peníze na chod státních institucí, veřejného školství, zdravotnictví, obrany státu, vládní investice (např. výstavba dálnic) apod. kapitálové výdaje - slouží k financování veřejnoprávních neziskových organizací, zřízených pro zabezpečování veřejných statků (armáda, policie, státní správa apod.) Výdaje a daně tvoří rub jedné mince. - daně nejsou samoúčelné, - výběr daní je dán veřejnými výdaji. Prostřednictvím výdajů a daní ovlivňují vlády:  rozsah veřejného sektoru – jeho fungování – to má dopady na proporce veřejného a privátního sektoru,  ovlivňuje chování všech ekonomických subjektů – kam stát prostředky dává či nedává, v jaké výši, motivační účel ne „zalepování děr“. Veřejné výdaje je ta část národního důchodu spotřebovávána spíše kolektivně než soukromě (Samuelson). Vládní výdaje: 1. spotřební, 2. investiční, 3. transfery = forma přerozdělování důchodů, = ovlivňují motivaci jedinců více nakupovat a k většímu pracovnímu úsilí = nejsou vyráběny žádné statky. Vládní rozpočtové omezení: říkáme: kolik je ekonomicky nutné a politicky únosné vybrat na daních – kolik se opravdu musí vybrat a kolik se ještě vybrat může. Veřejné rozpočty jsou vždy vztah mezi příjmy a výdaji. P = V P > V přebytek P < V schodek  přebytek i schodek je špatný; přebytek – nedali jsme občanům, co jsme mohli, 108



tlak na růst výdajů  tlak na snižování daní,

Klasifikace veřejných výdajů:  funkční – podle účelu vynaložení výdaje,  ekonomická – ekonomická podstata výdaje, co ovlivní…, Otázka volby ukazatele:  absolutní, relativní,  celkové, dílčí,  v běžných nebo stálých cenách – posuzování výdaje, srovnatelnost,  v dlouhodobém nebo krátkodobém vývoji. Poměr mezi výdaji:  výdaje na nákup statků a transfery,  civilní a obranné výdaje,  dále př. do školství, zdravotnictví,  v USA se dělá analýza v dlouhodobém horizontu. Vlivy působící na příjmy a výdaje, efektivnost výdajů, příčiny neefektivnosti. Vlivy působící na příjmy:  úroveň a vývoj cen,  úroveň vlastních nákladů podnikatelské sféry,  uplatňovaná mzdová politika,  uplatňování dotační politiky,  rozsah daňové soustavy a výše daňových sazeb,  rozsah majetku spravovaného státem. Vlivy působící na růst veřejných výdajů: demografický vývoj – jedná se o takové vlivy, které dynamicky veřejné výdaje navyšují – počet obyvatel (v ČR nízká porodnost), struktura obyvatelstva , technologické změny – růst produktivity je předpokladem pro mzdový nárůst – př. rostou mzdy  musí vzrůst i platy  dopad na zvýšení veřejných výdajů, inflační vlivy – růst cen (v důsledku mýtného, zvyšování spotřebních daní) – týká se to tudíž i neziskové sféry, politické vlivy – významné jsou i individuální postoje jednotlivých politiků. FISKÁLNÍ ILUZE OBYVATELSTVA - průměrný občan neví, jak jednotlivé daně odčerpávají jeho příjmy a v jaké struktuře jsou rozdělovány veřejné výdaje, - nárůst veřejných výdajů je důsledkem fiskální iluze obyvatelstva, - přeceňování / podceňování některých složek příjmů a výdajů (př. nyní přeceňování porodného). Analýza efektivnosti veřejných výdajů je složitý problém. Díváme se na něj ze dvou pohledů:  hledisko odvětvové ,  hledisko funkční – jak jsou efektivní určité veřejné projekty, programy, 109

 dále hledisko časové,  ex ante – analýza předem,  ex post – analýza po realizaci daného projektu, Výdajové možnosti jsou omezené. Na vlastní efektivnost se díváme z pohledu:  účinnost (efficasy) – zda a na kolik veřejný výdaj splňuje cíl (program, projekt),  účelnost (effectivenes) – srovnání reálných efektů,  hospodárnost (effeciency) – zda jsme daného cíle dosáhli s co nejnižšími náklady. Postup při rozhodování: 1. který program bude nejlépe splňovat daný cíl,, 2. který program je nejlevnější – zda je daný program nejlevnější.  nikdy nepostupujeme naopak  proto ani tak moc nerozhoduje cena  hlavní je vybrat program, projekt, který nejlépe splní daný cíl a úspěšně ten program zavést (tj. bod 1 a 2) Příčiny neefektivnosti veřejných výdajů:  neoprávněné zařazení do veřejných statků – např. věci, které lze nechat na ziskové sféře zbytečně nezavádět do veřejných výdajů,  tržní selhání – z mikroekonomického hlediska neefektivní výdaje,  alokační neefektivnost – př. existuje více projektů a my zvolíme zrovna takový, který splňuje cíl obtížně,  utopené náklady – náklady špatného rozhodnutí,  produkční neefektivnost–existuje lepší technologie, o kterých se nevědělo– dosahování cíle s nižšími náklady,  efektivní technologie, U veřejných výdajů platí: není problém neefektivní výdaj odhalit, problémem je zrušit neefektivní výdaj. Bílý slon (white elephant) každá vláda ho za sebou nechává – pomník neefektivní výdajů – př.: nenapojení dálnice (dále nevyužívaná koupaliště v malých obcích apod.) Mandatorní výdaje SR  tvoří téměř 80 % všech výdajů státního rozpočtu .  Jde o ty výdajové položky, které je stát povinen zajišťovat dle zákona a vláda samotná nemůže jejich výši nijak ovlivnit.  Jsou to především sociální transfery, mezi něž patří výplaty penzí, tzn. dávky důchodového pojištění, nemocenské dávky a státní sociální podpora. Mimo sociálních transferů se dále jedná o platby státu do všeobecného zdravotního pojištění, výdaje na dluhovou službu, výplatu státních příspěvků ke stavebnímu spoření, penzijnímu připojištění atd.

110

7. Role kraje a obce z pohledu veřejných financí rozpočet obce (kraje) a jeho funkce Cíl Kapitola zabývající se problematikou postavení kraje a obcí z pohledu veřejných financí je většinou pro studenty zajímavá a dobře se jim učí. Po prostudování této kapitoly by studenti měli umět - vysvětlit postavení krajů a obcí z ohledu veřejných financí s mít přehled o rozpočtu kraje a rozpočtu obce, - charakterizovat podstatu hospodaření obcí a krajů, - objasnit jak se sestavují rozpočty územně samosprávných celků, - vysvětlit základní pojmy související s rozpočty obcí a krajů, - odlišit od sebe jasně jednotlivé příjmové položky rozpočtu obce (kraje) a výdajové položky těchto rozpočtů, - pochopit a interpretovat funkce a úlohu rozpočtu obce (kraje), - umět popsat proces sestavování rozpočtu obce, - pochopit podstatu rozpočtového určení daní z pohledu obce, - částečně se orientovat v legislativě týkající se problematiky rozpočtu obcí (krajů).

Průvodce studiem Vážení studenti, tak už začínáte se studiem sedmé kapitoly.Výborně. Problematika obcí a krajů z pohledu veřejných financí a konečně i rozpočty obcí a krajů, je pro studenty většinou zajímavá, neboť každý má nějaké trvalé bydliště, kam se vrací, kde žije, kde užívá veřejné statky, odpočívá apod. Každý má tedy nějaké místo, kde je „doma“, kde se cítí dobře, na kterém mu záleží a je rád, když toto místo je dobře „spravováno“, dobře se tam žije, je tam možnost kulturního a sportovního vyžití, je tam čisto a pořádek, dostatek zeleně apod. Byla bych ráda, kdybyste právě toto měli na paměti, když budete studovat tuto sedmou kapitolu, když toto studium vám zabere asi 140 minut. Těšilo by mne, kdybyste po prostudování této sedmé kapitoly měli pocit uspokojení ze studia, když předpokládám, že jste dobře zvládli nejen studium, ale i odpovědi na otázky a zvládli jste i pojmy k zapamatování na výbornou. Nechť jste sami se sebou spokojení.

111

Hospodaření obcí a krajů

7.1. Hospodaření obcí a krajů Hospodaření obcí je upraveno v základní podobě přímo v zákoně číslo 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Také zákon číslo 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) stanovuje základní požadavky pro hospodaření krajů. Základní principy nakládání s majetkem jsou pro obce i kraje totožné. Především obecně platí, že majetek obcí a krajů musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejich zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Orgány obcí a krajů jsou povinny starat se nejen o zachování majetku, ale také o jeho rozvoj. Za tímto účelem je zákonem stanovena povinnost vést evidenci veškerého majetku a zajistit jej také před možným poškozením, odcizením či zneužitím. Stát neručí za hospodaření a závazky obcí a krajů vyjma případů, kdy tento závazek dobrovolně převezme Řádné nakládání s obecním a krajským majetkem má zajišťovat také každoroční přezkoumání hospodaření určeným nezávislým orgánem. Obec v tomto může volit mezi přezkoumáním krajským úřadem nebo auditorem či auditorskou společností. Kraj takovou alternativu nemá, jelikož zákon k přezkumu hospodaření krajů stanovuje výlučně Ministerstvo financí. Co se týče hospodaření s dotacemi ze státního rozpočtu a ze státních fondů, tak jeho kontrolu provádí rovněž Ministerstvo financí nebo jím pověřený úřad a může takto činit již v průběhu rozpočtového roku. Rozpočty územních samosprávných celků Sestavování rozpočtů a závěrečného účtu územních samosprávných celků se řídí zákonem. Rozpočet obce či kraje je finančním plánem, jímž se řídí následné financování jejich činnosti. Rozpočet se sestavuje zpravidla jako vyrovnaný a při jeho tvorbě se vychází z rozpočtového výhledu. Rozpočet může být přebytkový i schodkový. Schodek rozpočtu však může být schválen pouze v případě, že bude náležitě finančně pokryt. Po skončení kalendářního roku se údaje o ročním hospodaření souhrnně zpracovávají do závěrečného účtu Základním právním předpisem pro tvorbu, obsah a funkci rozpočtů obcí, dále pak rozpočtového výhledu, rozpočtového procesu a závěrečného účtu, je zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Sestavení rozpočtu v praxi: 1. rozpočtový výhled 2. rozpočet 3. vypracování rozpočtu 4. rozpočtová skladba 5. rozpočtové provizorium 112

Rozpočet ÚSC

6. rozpis rozpočtu 7. hospodaření podle rozpočtu 8. změny rozpočtu 9. závěrečný účet 10. časové použití rozpočtu 11. účelovost rozpočtových prostředků 12. porušení rozpočtové kázně Obce mají povinnost sestavovat nejen roční rozpočty, ale i 2 – 5 let výhledy dopředu. Podkladem k jeho sestavení jsou zejména uzavřené smluvní vztahy a přijaté závazky. Financování schodku hospodaření může být zabezpečeno přebytkem hospodaření minulých let nebo návratnými finančními zdroji, na jejichž splácení v budoucnosti bude mít obec dostatek volných finančních prostředků. Rozpočet obce je finanční plán, jímž se řídí její hospodaření. Je sestavován pouze na období jednoho kalendářního roku v návaznosti na rozpočtový výhled, dále na základě údajů z rozpisu státního rozpočtu na příslušný rok a v návaznosti na jiné veřejné rozpočty, k nímž má obec finanční vztah. Rozpočet se sestavuje zpravidla jako vyrovnaný, ale může být schválen i jako přebytkový, jestliže některé příjmy daného roku jsou určeny k využití v následujících letech, nebo jsou–li určeny ke splácení jistiny úvěru. Rozpočet může být schválen jako schodkový a to pouze v případě, že schodek bude možné uhradit některými z následujících možností: 1. finančními prostředky z minulých let , 2. smluvně zabezpečenou půjčkou, úvěrem, návratnou finanční výpomocí nebo výnosem z prodeje vlastních dluhopisů , 3. prodejem finančních aktiv, vázaných v jiné formě, než jsou peněžní prostředky na bankovním účtu (dlužné nebo majetkové cenné papíry) . Z výše uvedeného vyplývá, že nesmí dojít ke schválení schodkového rozpočtu, jež nebude mít schodek finančních prostředků krytý. Návrh rozpočtu musí být vhodným způsobem zveřejněn (na úřední desce vždy, dalšími možnostmi jsou také webové stránky obce, místní časopis apod.) nejméně po dobu 15 dnů před jeho projednáním v zastupitelstvu. Změny schváleného rozpočtu nelze provádět opravami schváleného rozpočtu, ale pouze rozpočtovými změnami.

113

Rozpočtová skladba Návrh rozpočtu se připravuje tak, aby schválený rozpočet vyjadřoval závazné ukazatele, jimiž se mají při svém hospodaření povinně řídit výkonné orgány obce, dále právnické osoby zřízené nebo založené obcí a další osoby, které mají být příjemci dotací nebo příspěvků z rozpočtu.

Rozpočtová skladba

Není–li rozpočet schválen před 1. lednem rozpočtového roku, řídí se jeho rozpočtové hospodaření v době do schválení rozpočtu pravidly rozpočtového provizoria. Změny rozpočtu se provádějí rozpočtovými opatřeními, které se evidují podle časové posloupnosti, pro jejich zpracování platí stejná pravidla jako pro rozpočet obecně. Rozpočtovým opatřením je: a) přesun rozpočtových prostředků, při němž se jednotlivé příjmy nebo výdaje navzájem ovlivňují, aniž by se měnil jejich celkový objem nebo schválený rozdíl celkových příjmů a výdajů b) použití nových, rozpočtem nepředvídaných příjmů k úhradě nových, rozpočtem nezajištěných výdajů, čímž se zvýší celkový objem rozpočtu, c) vázání rozpočtových výdajů, jestliže je jejich krytí ohroženo neplnění rozpočtových příjmů, čímž se objem rozpočtu snižuje.

Rozpočtové opatření

Obce jsou povinny dát si přezkoumat své hospodaření za uplynulý kalendářní rok. Přezkoumání upravuje zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), mimo jiné uvádí i definici pojmu „obec“, když je zde uvedeno, že se jedná o základní územní samosprávné společenství občanů, je to veřejnoprávní korporace, má vlastní majetek a pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, při plnění svých úkolů, když chrání zároveň i veřejný zájem. Rozpočet obce (kraje) a jeho funkce  patří do soustavy veřejných rozpočtů,  pracuje s nižším objemem finančních prostředků než SR a jsou na něj jak příjmově,tak výdajově navázány.  získávání finančních prostředků: např. převody ze SR, návratné půjčky ze SR, rozpočtu krajů či obce, úvěr…  Jednotlivé rozpočty jsou relativně samostatné – obec si s penězi nemůže dělat úplně co chce – finanční vztahy. finanční vztahy. Rozpočty územní samosprávy – nejsou samostatné – jsou doplňovány prostředky ze státního 114

Rozpočet obce (kraje)

rozpočtu. Rozpočet obce je charakterizován principy nenávratnosti, neekvivalentnosti a nedobrovolnosti. Aby mohl být rozpočet obce schválen musí být sestaven jako vyrovnaný. Schodkový jen v případě možnosti úhrady (doloženo písemně – smlouvy apod.). Kladný zůstatek se převádí do následujícího období  zisk zůstává obci.  Rozpočet je typický místní rozpočet. Jeho úkolem (dle zákona) je zabezpečit pro své obyvatelstvo celou řadu veřejných statků. Ke zvláštnostem patří, že obec má vlastní majetek a má právo mít vlastní peníze. Tento typ rozpočtu je: - decentralizovaným peněžním fondem, - účetní bilancí– bilancuje P a V, - rozpočtovým plánem – na kalendářní rok, - nástrojem obecní a regionální politiky – slouží k splnění volebních programů obce (kraje). Funkce rozpočtu obce (kraje)  alokační – tradiční, nejstarší, vychází z postavení státu – kdy stát zabezpečuje financování veřejných statků pro své občany,  redistribuční – daně, většina transferů (vláda),  stabilizační – využívána o d první třetiny minulého století, úroveň státního rozpočtu, přesunutí na nižší správy. Všechny 3 funkce se navzájem ovlivňují. Proces sestavování rozpočtu obce  Návrh rozpočtu musí být zveřejněn vhodným způsobem do 15ti dnů před projednáváním v zastupitelstvu  připomínky mohou občané podat písemně nebo ústně na zasedání zastupitelstva. Není–li rozpočet schválen postupuje stejně jako státní rozpočet rozpočtovému provizoriu.  Každý rozpočet končí (tedy i státní) závěrečným účtem – obsahuje vyúčtování (skutečné příjmy a výdaje, schodek/přebytek) ke státnímu rozpočtu, rozpočtům krajů, státním fondům, jiným rozpočtům, hospodaření dalších osob př. obec má technické služby, zřizuje školu, apod. Příjmy a výdaje rozpočtu obce (kraje) – stručný výčet Příjmy rozpočtu obce (kraje) - výnos z majetku obce, - příjmy z činnosti právnických osob zřízených obcí, - daň z nemovitosti, - výnos záloh na DPFO, - výnos DPFO, - podíl na celostátním výnosu DPPO, 115

Funkce rozpočtu obce (kraje)

Proces sestavování rozpočtu obcí

Příjmy rozpočtu obce

-

výnos DPPO – plátcem obec, místní a správní poplatky, úvěry, půjčky a návratné výpomoci, sdružené prostředky, dary …, dotace ze SR, dotace z rozpočtu kraje , pokuty ukládané obcí.

Výdaje rozpočtu obce (kraje)  výdaje na činnost obce, výdaje a příspěvky na jí zřízené organizace,  dotace a návratné finanční výpomoci,  výdaje na podporu soukromého podnikání,  splátky úvěrů, půjček,  splátky přijatých návratných výpomocí,  výdaje na emisi cenných papírů a na úhradu jejich výnosů vlastníkům,  příspěvky na společnou činnost na základě sdružení – sdružování obcí př. na provozování skládky nebo čističky vod apod. Příjmy obecního rozpočtu Z hlediska druhového členění jsou příjmy nenávratně inkasované prostředky. Tyto prostředky jsou opětované a neopětované. Jsou připisované z domácí i zahraniční ekonomiky, včetně přijatých darů, dotací, splátky půjček za účelem rozpočtové politiky. Nezahrnují inkasa vypůjčených finančních prostředků (úvěrů, návratných půjček) a přijaté splátky půjček poskytované za účelem řízení likvidity.6

6

KINŠT, J. Rozpočtová skladba v roce 2003 a praktických příkladů. Praha: PRAGOEDUCA,

2003. 204 s. ISBN 80–7310–006–, str. 23–24.

116

Výdaje rozpočtu obce

Příjmy obecního rozpočtu

Druhové rozdělení příjmů

Zdroj: Kinšt, J., Rozpočtová skladba v roce 2003

Výdaje obecního rozpočtu Rozpočtové výdaje jsou nenávratné platby, které jsou opětované a neopětované a poskytují se na návratné půjčky za účelem realizace rozpočtové politiky. Do výdajů nejsou zahrnovány např. splátky dluhopisů, převod finančních prostředků na vkladový účet za účelem dosažení úrokového výnosu. 7 Druhové výdaje rozdělujeme:

7

KINŠT, J. Rozpočtová skladba v roce 2003 a praktických příkladů. Praha: PRAGOEDUCA,

2003. 204 s. ISBN 80–7310–006–1, str. 24–25.

117

Výdaje obecního rozpočtu

Druhové členění výdajů

Zdroj: KINŠT, J. Rozpočtová skladba v roce 2003 a praktických příklad)

Průvodce Vážení studenti, ještě bych v rámci této sedmé kapitoly chtěla uvést několik podrobnějších údajů o rozpočtu obcí (krajů), když předpokládám, že tato problematika je pro řadu z vás zajímavá především vzhledem ke svému budoucímu uplatnění v aplikační sféře.Vím, že někteří naši studenti po ukončení studia se orientují právě na oblast veřejné správy.

118

Tok prostředků do rozpočtu obcí (krajů) není jednoduchý, nejlépe ho ukazuje následující dokladuje následující obrázek:

Zdroj: Ministerstvo financí ČR, 2009

A. Podrobnější pohled na příjmy rozpočtu obce (kraje) Příjmy rozpočtu obce (kraje) Rozpočet obce je nejdůležitější dokument, podle kterého se řídí hospodaření obce,krátkodobý plán – na 1 rok

Příjmy rozpočtu obce (kraje)

Územní samosprávný celek vypracovává svůj roční rozpočet v návaznosti na svůj rozpočtový výhled a na základě údajů z rozpisu státního rozpočtu nebo rozpočtového provizoria, jímž : – státní rozpočet určuje své vztahy k rozpočtům krajů nebo jednotlivým obcím, – rozpočet kraje určuje své vztahy k rozpočtům obcí v kraji. Hospodaření podle vlastního rozpočtu je důležitým předpokladem fungování územní samosprávy. Rozpočet obce (kraje) je součástí soustavy veřejných rozpočtů. Je veřejným rozpočtem v tom smyslu, že je nástrojem veřejné politiky, o příjmech a výdajích se rozhoduje veřejnou volbou – nepřímou prostřednictvím volených zástupců. Zákonem je upravena povinnost publikovat rozpočet (15 dnů před projednáváním rozpočtu, jde o tzv. rozpočtovou zásadu publicity), aby občané se mohli zapojit do procesu veřejné – občanské kontroly. Totéž platí i pro závěrečné účty. Rozpočtový proces na úrovni obce. Etapy rozpočtového procesu : – sestavení návrhu rozpočtu na základě rozpočtového výhledu – návrh sestavuje výkonný orgán obce, většinou se jedná o finanční odbor obecního úřadu, 119

Rozpočtový proces na úrovni obce

– projednání a schválení – rozpočet schvaluje volený orgán obce, tedy obecní zastupitelstvo, – plnění rozpočtu – za plnění jsou odpovědny výkonné orgány obce, – přehled o skutečném plnění rozpočtu – závěrečný účet obce, – následná kontrola plnění rozpočtu. Schéma rozpočtového procesu územního samosprávného celku návrh rozpočtu

finanční odbor

projednání

obecní rada finanční výbor

schvalování rozpočtu

obecní zastupitelstvo dotace od VÚSC, SR zveřejnění

plnění

kontrola

obecní rada finanční výbor obecní zastupitelstvo veřejná schůze občanů

závěrečný účet obce

finanční odbor obecní zastupitelstvo krajský úřad

Zdroj: Ministerstvo financí ČR, 2009

V průběhu rozpočtového procesu musí obec dodržovat obecně platné rozpočtové zásady : – každoroční sestavování a schvalování, – reálnost a pravdivost, – úplnost a jednotnost, – dlouhodobá vyrovnanost, – publicita – 15 dnů před projednáním v ZO musí být návrh zveřejněn na úřední desce. Při sestavování rozpočtu se obce musí řídit závaznou rozpočtovou skladbou. Rozpočtová skladba je základním třídícím standardem pro peněžní operace veřejných rozpočtů. Jednotným postupem podle tohoto klasifikačního postupu je umožněno srovnatelné sledování příjmů, výdajů, salda hospodaření a jeho financování v soustavě veřejných rozpočtů České republiky. Třídění příjmů a výdajů podle závazné rozpočtové skladby respektuje základní principy.

120

Rozpočtové zásady

Rozpočtová skladba

Zásady rozpočtové skladby: – Zásada jednotnosti a závaznosti – rozpočtová skladba je jednotná svou obecnou závazností pro všechny dotčené subjekty, tedy i pro jinak nestátní obce či dobrovolné svazky obcí. Nikdo z okruhu subjektů povinných se jí řídit, nemá právo rozpočtovou skladbu přizpůsobit svým potřebám tak, že by opomíjel předepsané třídění, – Zásada stability třídění – tato zásada je důležitá pro potřeby makroekonomických analýz, pro časovou srovnatelnost obsahu rozpočtů, pro analýzu plnění rozpočtů, – – Zásada kompatibility – zajištění kompatibility s mezinárodními statistickými standardy, – – Zásada srozumitelnosti – rozpočtová skladba třídí srozumitelně příjmy a výdaje veřejných rozpočtů a účelových fondů v celé rozpočtové soustavě a to na základě jasně definovaných hledisek. Přesně definuje jednotlivé položky.

Zásady rozpočtové skladby

Jestliže dojde v průběhu roku k porušení rozpočtu, musí se provést rozpočtové opatření, dělají se na základě kontroly plnění rozpočtu, musí ho schválit zastupitelstvo Rozpočet může být po jeho schválení změněn z důvodu : – změny v organizaci hospodářství financovaného rozpočtem (organizační změny), např. převod škol na příspěvkové organizace v průběhu roku, – změny právních předpisů ovlivňujících výši rozpočtových příjmů a výdajů, změna zákonů nebo obecně závazné vyhlášky – změny objektivně působících skutečností ovlivňujících plnění rozpočtu příjmů případně výdajů, např. povodně. Změny rozpočtu se provádějí rozpočtovým opatřením, které se evidují podle časové posloupnosti. Rozpočtovým opatřením je : – přesun rozpočtových prostředků, při němž se jednotlivé příjmy, nebo výdaje navzájem ovlivňují, aniž by se změnil jejich celkový objem nebo schválený rozdíl celkových příjmů a výdajů, přesun v rámci závazných ukazatelů, – použití nových rozpočtem nepředvídaných příjmů k úhradě nových, rozpočtem nezajištěných výdajů, čímž se zvýší celkový objem rozpočtu, – vázání rozpočtových výdajů, jestliže je jejich krytí ohroženo neplněním rozpočtových příjmů, tímto opatřením se objem rozpočtu snižuje. V plánu je investice s dotací a obec tuto dotaci v tomto roce nedostane, tím pádem se investice nerealizuje a dojde ke snížení příjmů a výdajů

121

Rozpočtová opatření

Rozpočtová opatření se uskutečňují povinně, jde–li o změny ve finančních vztazích k jinému rozpočtu, o změny závazných ukazatelů vůči jiným osobám nebo jestliže hrozí nebezpečí vzniku rozpočtového schodku.

Jen pro zájemce Příjmy z hlediska členění rozpočtové skladby: Třída 1 – daňové příjmy - výlučné, - sdílené, - místní poplatky, - správní poplatky. Výlučné daně – daň z příjmů právnických osob placená obcemi nebo kraji, daň z nemovitostí Sdílené daně – DPFO, DPH, DPPO bez daně placené obcemi Podíl 20,59% celostátního výnosu daně je do rozpočtu jednotlivých obcí alokován ve výši odpovídající poměru počtu obyvatel obce k počtu obyvatel ČR upraveného přepočítacím koeficientem podle velikosti kategorie obce, koeficienty vycházejí vyhláškou. Predikace (předpoklad daně – stanovené MF, v jaké částce obec cca dostane daň. Daň z příjmů fyzických osob Příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky položka 1111 – § 6 zák.586/1992 a navazující zákony za příjmy ze závislé činnosti se považují: – příjmy z pracovněprávního, služebního, členského poměru – příjmy za práci členů družstev,.spol. a jednatelů společností s r.o. – odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují: – náhrady cestovních výdajů – hodnota osobních ochranných prostředků (mycí, čistící, desinfekční prostředky) atd. funkční požitky: – funkční platy členů vlády, poslanců, senátorů – odměny za výkon funkce v orgánech obcí, územních samospráv, státních orgánech,

Příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti položka 1112 – § 7 zák.586/1992 a navazující zákony za příjmy z podnikání se považují: – příjmy ze zem.výroby, lesního a vodního hospodářství 122

– příjmy ze živností, – z jiného podnikání podle zvl. předpisů – podíly společníků v.o.s., a komplementářů komanditní spol. ze zisku za příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti: – příjmy z autorských práv – příjmy z výkonu nezávislého podnikání, které není živností – příjmy znalců, tlumočníků atd. – za příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti se nepovažují: – náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvl. předpisem

Příjmy z kapitálového majetku položka 1113 – § 8, 9 zák.586/1992 a navazující zákony za příjmy z kapitálového majetku se považují: – podíly na zisku (dividendy) – podíly na zisku tichého společníka z účasti na podnikání – úroky, výhry a jiné výnosy z vkladů na vkladních. knížkách – výnosy z vkladových listů – dávky penzijního připojištění – příjmy z pronájmů movitých a nemovitých věcí – ostatní příjmy uvedené v § 10 zák. 586/1992 – mohou být i na pol 1119

Daň z příjmů právnických osob Daň z příjmu právnických osob bez daně placené obcemi položka 1121 – § 17 zák.586/1992 a navazující zákony za příjmy právnických osob bez daně placené obcemi se považují: – příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s majetkem

Daň z příjmů právnických osob placená obcemi, nebo kraji položka 1122 – § 18 zák.586/1992 a navazující zákony za příjmy právnických osob placená obcemi, nebo kraji se považují: – příjmy poplatníků, kteří nejsou založeni nebo zřízeni za účelem podnikání (zájmová sdružení, politické strany, obce, vyšší územní samosprávné celky, příspěvkové organizace, státní fondy a subjekty)

Daň z nemovitostí. položka 1511 Zahrnuje daň podle zákona o dani z nemovitostí

Daň z přidané hodnoty. položka 1211 – zák.588/1992 a navazující zákony Zahrnuje daň z přidané hodnoty podle zákona o dani z přidané hodnoty

Třída 2 – Nedaňové příjmy Příjmy z poskytování služeb, výrobků, z prodeje zboží, z pronájmu, přijaté splátky půjčených prostředků 123

Třída 3 – Kapitálové příjmy Příjmy z prodeje dlouhodobého majetku, z prodeje akcií, majetkových podílů,

Třída 4 – Přijaté dotace 41 – neinvestiční dotace 42 – investiční dotace

Mimo rozpočtovou skladbu – návratné finanční výpomoci, vydané dluhopisy, úvěry.

B. Podrobnější pohled na výdaje rozpočtu obce (kraje) Výdaje rozpočtu obce (kraje) Struktura výdajů obcí Hospodaření obcí se u nás sleduje především z hlediska tvorby jejich rozpočtových zdrojů. I v roce 2001, po přijetí zákona o rozpočtovém určení daní, tvoří daně stále rozhodující část příjmů obcí. Výnosy daní se obcím rozdělují v rozhodující části podle velikostních kategorií. Je však otázkou, zda použité koeficienty plní správné objektivizační hledisko.

Hospodaření obcí

Způsob použití koeficientů, např. výrazné skokové změny, které nemohou odrážet potřeby obce, nenasvědčuje tomu, že tento přístup vychází z nějaké objektivizace výdajových potřeb obcí. Lze očekávat, že uvedený systému přidělování daní obcím se bude měnit, a proto je nutné se zamýšlet nad problémem objektivizace zdrojů obcí v souvislosti s jejich potřebami, tj. v souvislosti s výdaji. Je tedy potřebné provést určitou objektivizaci finančních potřeb (výdajů) obcí, vzhledem k nimž by následně měly být obcím poskytovány příslušné zdroje. Obecně jsou výdaje obcí málo analyzovány. Běžně jsou zpravidla porovnávány pouze celkové výdaje obcí nebo jejich členění na výdaje běžné a kapitálové. Proto pohled na hospodaření obcí podle dílčích oblastí výdajů a podle velikosti výdajů na jednoho obyvatele může být přínosem, využitelným pro konstrukci zdrojových potřeb, pro srovnávání jednotlivých obcí s průměrem, pro tvorbu určitých výdajových standardů apod. Rámcem pro takovou analýzu je rozpočtová skladba a účetnictví obcí. Metodické problémy Výdajová struktura obcí za ČR jako celek podává přehled o jednom velkém souboru obcí. Vyšší využitelnost však mají skutečné hodnoty v jednotlivých oblastech výdajů, pro různé typy obcí a přepočtené na obyvatele. Tento 124

Výdajová struktura obcí

přepočet však není možno provést přímo a je nutno metodicky postihnout odlišnosti, promítající se do hospodaření obcí. Nejsnáze se vyrovnáme s otázkou velikostní diferenciace – přepočtem ukazatelů na jednoho obyvatele. Zůstávají však další problémy. Rozsah vykonávaných činností Jednotlivé obce se liší rozsahem vykonávání některých činností. Patří sem např. přenesený výkon státní správy pro spádový obvod příslušné obce. Tato činnost je dotována určitým příspěvkem, ale vyhodnocení není možno provést pouze přepočtem ukazatele na obyvatele příslušné obce. Objektivní by byl propočet na obyvatele celého obvodu. Tato možnost však není přímo dostupná. I když se zjistí pro kolik obyvatel je činnost vykonávána, což ale může být různý počet z hlediska matričního úřadu, stavebního úřadu či pověřeného obecního úřadu, pak z hlediska hospodaření obcí nejsou k dispozici samostatné údaje, které by dovolily určit příslušné úplné náklady na tyto činnosti jednotlivě (stavební úřad, matrika, pověřený obecní úřad a pod.). Uvedený příklad se týká výkonu státní správy, ale obdobná je i oblast školství a zajišťování školní docházky jinými obcemi než je bydliště žáka, oblast financování sociálních zařízení apod. Objektivní podklady by byly dosažitelné pouze na základě analýzy nákladů na jednotlivé činnosti v každé obci.

Rozsah vykonávaných činností

Forma organizačního uspořádání Obce mají možnost volby způsobu organizačního zajišťování veřejných služeb. Jednak samotnou obcí, kdy výdaje zahrnuté v účetnictví obce představují veškeré náklady na příslušnou činnost a jejich financování se dá označit jako brutto (z rozpočtu obce jsou pokryty veškeré finanční potřeby organizace a případné příjmy z této činnosti jsou pak i příjmy příslušného obecního rozpočtu). Stejnou funkci může zajišťovat příspěvková organizace obce. Při tomto přístupu je financování realizováno "netto" způsobem, kdy ve výdajích rozpočtu se projeví pouze čistý rozdíl mezi tím, co tato organizace vydá na svou činnost a zdroji, které na druhé straně získá. Příslušná veřejná služba může také být nakoupena na trhu, zajišťuje–li ji podnikatelský subjekt. Potom se rovněž v rozpočtu jako výdaj objeví pouze čistý náklad obce na tuto činnost.Žádná z uvedených forem zajišťování veřejných služeb není závazná a z analytického hlediska je nutno počítat s těmito různými možnostmi financování. Vliv příjmů V návaznosti na financování rozpočtu brutto a netto způsobem je nutno počítat s tím, že s příslušnou výdajovou oblastí obcí mohou být spojeny i příjmy (např. uživatelské poplatky), které snižují potřebu rozpočtových zdrojů. 125

Forma organizačního uspořádání

Při hodnocení výdajů obcí je potom nutné zohlednit i příjmy týkající se dané oblasti a to tím způsobem, že jsou výdaje této oblasti redukovány (sníženy) o dosažené příjmy hospodaření obce.Do hodnocení uvedených příjmů pak z hlediska sledování v účetnictví obcí není možno adekvátně jako příjmy použít dotace, tzn. snížit o dotace výdaje na příslušnou výdajovou oblast. Dotace nejsou evidovány podle účelu, ale globálně podle jejich zdroje a nelze je tedy pouze na základě analýzy výkazu o hospodaření obce přiřadit k oblastem, které pomáhají obcím financovat.

Struktura výdajů

Třídění rozpočtu Třídění rozpočtu Vzhledem k tomu, že u obcí není povinně a jednotně uplatňováno kapitolní třídění rozpočtu, je účelné zvolit funkční třídění rozpočtu, avšak nejen v podrobnosti šesti skupin výdajů zahrnutých v rozpočtové skladbě, ale třídění v podrobnější struktuře, a to na úrovni výdajových paragrafů resp. jejich uskupení do žádoucích účelových okruhů. Běžné a celkové výdaje Z metodického hlediska je také možno zvažovat pro jednotlivé okruhy výdajů použití pouze běžných výdajů nebo celkových výdajů včetně investic. Pro nejširší pohled na výdaje obcí je účelné použít celkové objemy výdajů v jednotlivých oblastech (běžné i investiční). U jednotlivé obce (zejména u malých obcí) mohou investiční výdaje jednorázově ovlivnit výši celkových výdajů. V celém souboru obcí však lze s vysokou pravděpodobností očekávat poměrně rovnoměrné rozložení údajů v delší časové řadě.

Struktura výdajů Na údajích roku 1999 byla provedena analýza hospodaření obcí v České republiky z hlediska struktury výdajů. Vycházelo se z konsolidovaných údajů o hospodaření obecních rozpočtů, při respektování uvedených metodických problémů. Neutrální oblasti V rámci analytického hodnocení lze posuzovat, zda existují pozitivní (ziskové) oblasti z hlediska rozpočtu obcí, tj. když příjmy jsou vyšší než výdaje. Příslušná věcná oblast tedy představuje čistý příjem pro rozpočet. Takovými oblastmi jsou v rozpočtech obcí za ČR jako celek zemědělská a potravinářská činnost a rozvoj, lesní hospodářství a prostředky finančních operací (příjmy a výdaje). Ostatní věcná okruhy hospodaření obcí za ČR jako celek jsou již negativní (ztrátové).

126

Běžné a celkové výdaje

Podíváme–li se však na hospodaření jednotlivých obcí, pak se ukazuje, že některé obce mohou v určité oblasti mít vyrovnané příjmy a výdaje. Je tedy otázkou, zda některé výdajové oblasti by z hlediska dlouhodobé tendence ve vztahu k obecnímu rozpočtu neměly být vyrovnané u všech obcí. Jedná se o oblasti, kde lze náklady pokrýt uživatelskými poplatky. Takové oblasti může financovat i organizace či podnikatelský subjekt, jsou–li náklady plně pokryty příjmem za příslušné služby (např. oblast vodní hospodářství apod.). Některé obce v těchto oblastech již nyní nemají žádné příjmy ani výdaje. Bylo by zřejmě možno vymezit v rámci hospodaření obcí ty oblasti, které by měly být neutrální vzhledem k obecnímu rozpočtu. To však není cílem této stati. Hodnocení výdajů Hodnocení výdajů Pro zhodnocení struktury výdajů celého souboru obcí ČR lze vyjít ze skutečné velikosti výdajů v jednotlivých věcných oblastech konkrétních výdajů obecních rozpočtů. Vybereme–l pro toto hodnocení výdajové oblasti s největší vahou, je jejich podíl patrný z uvedené tabulky s názvem Struktura výdajů obcí v ČR, když výdaje jsou sníženy o příjmy vázané v rozpočtech obcí k příslušné oblasti. Celkový součet podílů je menší než 100 % vlivem nezahrnutí menších výdajových oblastí do přehledu (nebyly zařazeny výdajové oblasti, které mají menší podíl než 2,5% na celkových výdajích). Struktura výdajů obcí v ČR v roce 2008

Zdroj: MF ČR, 2008

127

Do přehledu jsou zahrnuty pouze nejvýznamnější oblasti; ostatní nezařazené výdajové oblasti se podílejí jednotlivě na výdajích méně než 2,5 %, vesměs pak daleko méně. Ukazuje se, že mezi výdaje obcí s největší vahou patří náklady na vnitřní správu, dále na dopravu a školství. Využitelnost pohledu na výdajovou strukturu obcí za ČR jako celek je však malá vzhledem k uvedeným rozdílnostem obcí. Tuto využitelnost lze prohloubit vyhodnocením podle velikostních skupin obcí a propočtem na jednoho obyvatele obce, resp. podle jiného vhodného kritéria (počet žáků, počet obsluhovaných obyvatel a pod.). Z takové analýzy by bylo možné získat daleko více informací pro konkrétní typy obcí a použít údaje pro objektivizaci příjmové struktury jejich rozpočtů.

Rozhodující výdaje Struktura výdajů obcí ukazuje, na co je potřebné se zejména zaměřit při vymezení vlastních zdrojů, stanovení dotací a při konstrukci systému hospodaření obcí.Největší část výdajů obcí směřuje na výkon správy, na komunikace, dopravu, školství apod. V těchto oblastech výdajů však není přepočet na jednoho obyvatele obce adekvátním měřítkem jejich porovnávání (rozdílný objem přeneseného výkonu státní správy, jiný počet u žáků ve školství apod.). Svoji roli hrají i různé geografické podmínky, které obce neovlivní. To komplikuje možnost srovnávání údajů mezi obcemi. Nicméně ukazuje se, že je nutno používat více kritérií pro srovnávání hospodaření obcí, než jen kritérium počtu obyvatel.

Struktura výdajů obcí

U zjištěných nejvýznamnějších výdajových okruhů obcí by se mělo diskutovat, jak tyto funkce řešit z hlediska zdrojového zabezpečení. V krajním případě by se mohly tyto položky financovat pouze z vlastních zdrojů obcí. Druhým krajním případem je plné dotování z vyššího rozpočtu s cílem zajistit určitý minimální standard. Ukazuje se, že uvedené nejvýznamnější výdajové okruhy obcí představují z hlediska jejich celkových výdajů zhruba polovinu a mají tudíž podstatný vliv na hospodaření obcí. proto je potřebné právě jim věnovat prvořadou pozornost. Shrnutí problematiky výdajů Uvedený pohled na problematiku výdajů obcí v ČR, na jejich metodické problémy i na jejich věcnou strukturu, ukazuje, že v oblasti analýzy velikosti a struktury výdajů obcí lze spatřovat možnou výchozí základnu pro řešení některých problémů veřejných rozpočtů. Z hlediska celkového objemu obecních rozpočtů by tyto analýzy mohly umožnit realizovat objektivizační principy, které je žádoucí v této úrovni 128

Objektivizace

veřejných rozpočtů prosazovat. Potřeba objektivizace je dána velkým počtem obecních rozpočtů, je dána potřebou uplatňování zásad fiskálního federalismu v našich podmínkách a může zabránit zadlužování obcí (objektivní potřeby a nedostatek zdrojů). Výsledky analýz z oblasti hospodaření obcí mohou být využitelné i pro přípravu řešení zdrojového zabezpečení krajských orgánů. Z pohledu každé jednotlivé obce pak zjištěné průměrné ukazatele umožní blíže hodnotit rámec či kvalitu svého vlastního hospodaření a porovnat s ostatními obcemi svou bonitu. Rovněž z pohledu jiných subjektů – stát, kraje, banky apod., poslouží uvedená analýza při posuzování jednotlivých obcí z hlediska kvality jejich hospodaření v případech, kdy se obce ucházejí o různé dotace, podpory, úvěry a jiné zápůjční zdroje.

Průvodce studiem Vážení studenti, v souvislosti s výše uvedenou problematikou uvádím zde ještě pár souvislostí s veřejnou správou, neboť se domnívám, že pro dokreslení celé situace je to vhodné.

7.2. Veřejná správa v ČR - veřejný sektor řídí a organizuje veřejná správa, resp. její orgány, - souhrn činností, které nejsou zákonodárstvím, soudnictvím ani vládou. VS je vykonavatelem zákonů a má úzký vztah na správní právo, - úkolem VS na všech úrovních je realizovat politiku státu, které je zakotvena v zákonech a dalších předpisech, - zahrnuje výkon veřejné moci (moc výkonná), přenos informací(evidence obyvatelstva…), informační systémy veřejné správy, prezentace informací o činnosti veřejné správy, styk s veřejností… Veřejnou správou bývají označovány též úřady. V současné době je však veřejná správa rozdělena na státní správu a samospráva. → Státní správu vykonávají:  ústřední orgány státní správy na ústřední úrovni s působností pro celý stát,  územní orgány státní správy s místní působností,  ostatní státní orgány (např. soudy, státní fondy apod.). Výkonnou moc zajišťují ústřední úřady s působností pro celý stát. V čele některých ústředních úřadů stojí ministr, těmito úřady jsou ministerstva. → Samospráva je způsob řízení určitého celku, kdy daný subjekt o alespoň některých svých záležitostech rozhoduje sám autonomním způsobem, tedy „spravuje se sám“.  1999 zásadní reforma– krajské úřady – do té doby neexistovaly, 129

Státní správa

 31.12.2002 zrušení okresních úřadů (ale okres existuje),  1.1.2003 obce s rozšířenou působností. Rada Evropy – výbor ministrů Rady Evropy. V roce 2003 Evropská komise přijala Zelenou knihu – obecné zásady – rovnost, neutralita, nediskriminace z hlediska přístupu k veřejným službám. Organizační složky státu a územně samosprávné celky  Určitý samosprávný celek (obec, kraj, okres) může zakládat organizační složky (k plnění úkolů, k zabezpečení veřejně–prospěšné činnosti), jsou to potom jeho zařízení bez právní subjektivity.  Organizační složka vzniká rozhodnutím zastupitelstva USC, hospodaří jménem svého zřizovatele, není účetní jednotkou – USC má ve svém rozpočtu obsaženy veškeré P a V organizačních složek.  Zároveň rozpočet OS je rozpočtem zřizovatele USC.  OS musí dbát dosahování P stanovených rozpočtem a plnit úkoly co nejhospodárněji.  Zřizovatel na OS přenáší oprávnění disponovat jen s těmi peněžním i prostředky, které souvisí s běžnou (pravidelnou) činností..  Prostředky poskytuje zřizovatel OS formou provozní zálohy, průběh hospodaření vede OS v peněžním deníku v členění podle rozpočtové skladby – údaje z peněžního deníku se převádí do rozpočtu P a V zřizovatele měsíc před koncem roku – pokud OS nevyčerpá zálohu, musí ji vrátit zřizovateli měsíc před koncem roku – zřizovatel kontroluje hospodaření se svěřeným majetkem a s peněžními prostředky.

ÚSC a OSS

Role obcí, krajů a problém fiskální decentralizace Role krajů:  územní společenství občanů, kterému náleží právo na samosprávu,  má vlastní majetek, hospodaří s ním, rozhoduje o dotacích,  je to veřejnoprávní korporace, zřizuje kontrolní orgány,  spravován zastupitelstvem (= krajský parlament), radou kraje (hejtman) krajským úřadem (plní úkoly působnosti, které mu ukládá zastupitelstvo),  pravomoce zastupitelstva – schválení rozpočtu a závěrečného účtu, stanovení výše výdajů na činnost, kontrola úřadu. Role obcí:  je to základní článek územní samosprávy, nejnižší úroveň státních rozpočtů,  3 základní znaky: území, občané, samospráva veřejných záležitostí v hranicích obce,  má vlastní majetek, vždy musí zřídit finanční a kontrolní výbor. 130

Role obcí

Obce plní funkce: 1) vlastní samosprávnou funkci (samostatná působnost) – v záležitostech, o kterých může samostatně rozhodovat, 2) přenesené funkce (přenesená působnost) – v rámci vykonávání státní správy, což kontrolují orgány státní správy. Fiskální decentralizace Fiskální federalismus = přidělování P a V jednotlivým prvkům rozpočtové soustavy, protože soustava veřejných rozpočtů je propojená – koncipována jako centralizace, případně decentralizace – při rozhodování by se mělo vycházet vždy z efektivnosti. 1) Spojit se a rozhodovat společně (centralizace) – centralizované alokace v.s. jsou výhodné např. u obrany státu nebo u povinné školní docházky = snaha snížit náklady na zabezpečení 2) nespojit se a každá půjde vlastní cestou (decentralizace) – decentralizované alokace veřejných statků mohou být efektivnější, protože na nižších úrovních mohou být přesnější informace. Důležité je hledat kompromis s ohledem na dané konkrétní podmínky.

Příklad Předpokládejme,že máme dvě obce (municipality) a obě mají stejný počet obyvatel – tedy každá obec má 50 000 obyvatel. Má se rozhodovat o dvou variantách, variantě X a variantě Y. Výsledek hlasování pro jednotlivé varianty v daných municipalitách.

Rozbor příkladu: 1) při centrálním rozhodnutí bude situace následující - pro variantu X je 51 000 hlasů, - pro variantu Y je 49 000 hlasů, ROZHODNE SE, ŽE BUDE PŘIJATA VARIANTA X, tedy spokojených občanů většina, tedy 51 000, nespokojených bude 49 000. 131

Funkce obcí

Fiskální decentralizace

2) bude–li se rozhodovat decentralizovaně, tak - municipalita A si zvolí variantu Y, pro kterou hlasovalo 30 000 občanů, - municipalita B si zvolí variantu X, pro kterou hlasovalo 31 000 občanů. NESPOKOJENÝCH OBČANŮ ZA OBĚ MINICIPALITY V TOMTO DECENTRALIZOVANÉM ROZHODOVÁNÍ BUDE POUZE 39 000 A SPOKOJENÝCH OBČANŮ BUDE 61 000.

7. 3. Rozpočtové určení daní – z pohledu obcí V roce 1993 byla obnovena územní samospráva zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích. Problematika rozpočtového určení daní prošla od této doby značným vývojem a je významným faktorem ovlivňujícím stabilitu a finanční nezávislost obce. Rozdělování finančních prostředků pro obce podle počtu obyvatel a podle toho, zda se jedná o malou obec, případně město nebo dokonce velké město, vedlo k tomu, že především menší obce nesouhlasily s tímto způsobem rozdělování, kdy na jednoho obyvatele malé obce připadal daleko menší počet finančních prostředků než na obyvatele města. Schéma příjmů obcí

Zdroj: MF ČR, 2008

Obce potřebují ke své činnosti značné finanční prostředky, které získávají prostřednictvím daňových příjmů, nedaňových příjmů, kapitálových příjmů a dotací. Nejdůležitější skupinou tvoří daňové příjmy, cca 55– 60% všech příjmů obcí. Daňové příjmy jsou rozdělovány mezi obce na základě rozpočtového určení daní, podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům.

132

Rozpočtové určení daní

Daňové příjmy 56 % Transfery 28 % Nedaňové příjmy 10 % Kapitálové příjmy 6 % Zdroj: MF ČR, 2008

Rozpočtovým určením daní se rozumí zákonem stanovené druhy daní, které plynou přímo do rozpočtů obcí nebo zákonem stanovený podíl obecních rozpočtů na celostátním výnosu daní. S tím úzce souvisí i pojmy svěřené a sdílené daně. Svěřené daně tvoří výnos příslušné daně, který výlučně plyne do rozpočtu obcí. Patří sem například daň z nemovitosti nebo daň z příjmu právnických osob placená obcemi. Sdílené daně jsou takové daně, jejichž výnos je rozdělen do více druhů veřejných rozpočtů. To znamená, že do rozpočtu obce plyne pouze podíl na celostátním výnosu daně. Jako příklad lze uvést daň z přidané hodnoty, kdy z celostátního výnosu daně plyne do rozpočtu obce pouze část této daně. Význam rozpočtového určení daní spočívá v tom, že - daňové příjmy tvoří rozhodující část rozpočtových příjmů obcí – cca 55 – 60 %, - daňové příjmy obcí nejsou účelově vázány, obce rozhodují samy o jejich užití, - daňové příjmy obcí jsou základem jak hospodářské, tak i finanční nezávislosti obcí na státu. Obce jsou základními a nejmenšími organizačními jednotkami veřejné správy, mají nejblíže k občanům, proto mohou nejlépe reagovat na požadavky občanů, protože je to vlastně nekratší „informační tok“ mezi obyvateli a veřejnou správou. Proto je důležité, aby bylo pro obce dostatečné množství finančních zdrojů, kterých by se mohlo využít k uspokojení oprávněných potřeb obyvatelstva.

133

Svěřené daně

Sdílené daně

Daňové příjmy jsou velmi důležitým a největším zdrojem finančních prostředků pro obce. Bez daňových příjmů by u obcí mohl vzniknout problém, jak financovat svoji hlavní činnost a případně i další činnosti spojené s veřejnou správou. Z tohoto důvodu je velmi důležité nastavit systém rozpočtového určení daní tak, aby odpovídal opravdu skutečným potřebám obcí, aby byl především dostatečně stabilní a aby značně nezvýhodňoval určitou skupinu obcí před ostatními.

SHRNUTÍ Hospodaření obcí je upraveno v základní podobě přímo v zákoně číslo 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Především obecně platí, že majetek obcí a krajů musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejich zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Sestavování rozpočtů a závěrečného účtu územních samosprávných celků se řídí zákonem. Rozpočet obce či kraje je finančním plánem, jímž se řídí následné financování jejich činnosti. Rozpočet se sestavuje zpravidla jako vyrovnaný a při jeho tvorbě se vychází z rozpočtového výhledu. Rozpočet může být přebytkový i schodkový. Schodek rozpočtu však může být schválen pouze v případě, že bude náležitě finančně pokryt. Po skončení kalendářního roku se údaje o ročním hospodaření souhrnně zpracovávají do závěrečného účtu. Základním právním předpisem pro tvorbu, obsah a funkci rozpočtů obcí, dále pak rozpočtového výhledu, rozpočtového procesu a závěrečného účtu, je zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Obce mají povinnost sestavovat nejen roční rozpočty, ale i 2 – 5 let výhledy dopředu. Podkladem k jeho sestavení jsou zejména uzavřené smluvní vztahy a přijaté závazky. Financování schodku hospodaření může být zabezpečeno přebytkem hospodaření minulých let nebo návratnými finančními zdroji, na jejichž splácení v budoucnosti bude mít obec dostatek volných finančních prostředků. Rozpočet obce je finanční plán, jímž se řídí její hospodaření. Je sestavován pouze na období jednoho kalendářního roku v návaznosti na rozpočtový výhled, dále na základě údajů z rozpisu státního rozpočtu na příslušný rok a v návaznosti na jiné veřejné rozpočty, k nímž má obec finanční vztah.

134

Není–li rozpočet schválen před 1. lednem rozpočtového roku, řídí se jeho rozpočtové hospodaření v době do schválení rozpočtu pravidly rozpočtového provizoria. Změny rozpočtu se provádějí rozpočtovými opatřeními, které se evidují podle časové posloupnosti, pro jejich zpracování platí stejná pravidla jako pro rozpočet obecně. Rozpočet obce plní funkci alokační, redistribuční a stabilizační. Příjmy rozpočtu obce jsou především výnos z majetku obce, z činnosti právnických osob zřízených obcí, daně, místní a správní poplatky, úvěry, půjčky, sdružené prostředky, dary, dotace ze SR, dotace z rozpočtu kraje, pokuty ukládané obcí. Výdaje rozpočtu obce tvoří především výdaje na činnost obce, výdaje a příspěvky na organizace, které obec zřídila, dotace a návratné finanční výpomoci, výdaje na podporu soukromého podnikání, splátky úvěrů a půjček, splátky přijatých návratných výpomocí, výdaje na emisi cenných papírů a na úhradu jejich výnosů vlastníkům, příspěvky na společnou činnost na základě sdružení – sdružování obcí. Rozpočtovým určením daní se rozumí zákonem stanovené druhy daní, které plynou přímo do rozpočtů obcí nebo zákonem stanovený podíl obecních rozpočtů na celostátním výnosu daní. S tím úzce souvisí i pojmy svěřené a sdílené daně. Svěřené daně tvoří výnos příslušné daně, který výlučně plyne do rozpočtu obcí. Patří sem například daň z nemovitosti nebo daň z příjmu právnických osob placená obcemi. Sdílené daně jsou takové daně, jejichž výnos je rozdělen do více druhů veřejných rozpočtů. To znamená, že do rozpočtu obce plyne pouze podíl na celostátním výnosu daně. Jako příklad lze uvést daň z přidané hodnoty, kdy z celostátního výnosu daně plyne do rozpočtu obce pouze část této daně.

Kontrolní otázky 1) 2) 3) 4) 5)

Jak je upraveno hospodaření obcí (krajů)? Co je především hlavním úkolem rozpočtu obce? Jaká je funkce a úloha rozpočtu obce? Co tvoří především příjmy a výdaje rozpočtu obce? Jak členíme příjmů a výdaje rozpočtu obce? 135

6) Co rozumíte pod pojmem „veřejná správa“? 7) Charakterizujte podstatu fiskální decentralizace. 8) Co jsou to mandatorní výdaje? 9) Jaké jsou rozhodující výdaje a nejdůležitější příjmy rozpočtu obce? 10) Jaký je rozdíl mezi státní správou a veřejnou správou? 11) Definujte pojem“obec“. 12) Jakou roli mají daně v souvislosti s rozpočtem obce a proč jsou tak důležité? 13) Popište stručně popis sestavování rozpočtu obce? 14) Co rozumíte pod pojmem „rozpočtový výhled“ a proč je tento výhled tak důležitý? 15) Popište funkci rozpočtu obce alokační, redistribuční a stabilizační? 16) Co rozumíme pod pojmem „rozpočtové provizorium“? 17) Vysvětlete, jak si představujete „rozpočtovou skladbu“? 18) Vysvětlete pojem „transfer“ a uveďte příklady transferů. 19) Co to jsou organizační složky státu a územně samosprávné celky? 20) Jak byste popsali „daně sdílené“ a jak „daně svěřené“? 21) Vyjmenujte a popište zásady rozpočtové skladby.

Pojmy k zapamatování – rozpočet obce a rozpočet kraje – rozpočet obce – účetní bilance, – decentralizovaný peněžní fond, – rozpočtový plán , – nástroj obecní a regionální politiky – funkce rozpočtu obce – úloha rozpočtu obce – proces sestavování rozpočtu – příjmy a výdaje rozpočtu obce – druhy členění rozpočtu obce – mandatorní výdaje – daňové příjmy – organizační složky státu a územně samosprávné celky – fiskální decentralizace – rozpočtové určení daní – daně svěřené a daně sdílené – struktura výdajů obcí – struktura příjmů obcí – hodnocení a rozbor příjmů a výdajů – dotace a jejich členění – rozpočtové provizorium – rozpočtový proces – rozpočtové zásady – rozpočtová opatření 136

8. Daně a základy daňové teorie Cíl Následující dvě kapitoly jsou věnovány významné problematice daní. Tato kapitola, kterou zde nyní předkládám se zabývá daněmi a základy daňové teorie, když je jakýmsi výchozím článkem pro kapitolu následující, která problematiku daní dále rozvíjí. V této kapitole byste měli být seznámeni se základními pojmy, které se daní a daňových teorií týkají a po prostudování této kapitoly byste měli být schopni sami objasnit a vysvětlit - jak se daně vyvíjely v minulosti, - základy různých daňových teorií a jejich principy, - základní pojmy spojené s daněmi a daňovými teoriemi, - charakteristiku daní¸účel a výši daní, - současné požadavky na daně, - co je to daňové břemeno, jak nahlížíme na efekty zdanění a jaké jsou druhy daní, - význam ekonomického pohledu na daně a umět tento význam zdůvodnit, - základní konstrukční prvky daně a základní dělení daní.

Průvodce studiem Vážení studenti, studium této a následující kapitoly vás zavede do významné problematiky daní, když tato osmá kapitola je věnována základním pojmům s daněmi souvisejícími a daňovým teoriím. Při studiu této kapitoly si uvědomíte značnou provázanost ekonomických předmětů, neboť v několika z nich jste se již s daněmi setkali. Nyní se vám právě již získané informace o daních rozhodně hodí a již naučené poznatky budete moci při studiu této kapitoly uplatnit,což jistě oceníte. Studiu této kapitoly byste měli věnovat asi tak 120 minut. Ať se vám dobře studuje tato kapitola a věnujte ji značnou pozornost už jen z toho důvodu, že při studiu následující kapitoly budete poznatky z této kapitoly používat, vycházet z nich. stavět na nich a propojovat je s poznatky dalšími nově nastudovanými.

137

8. 1. Daně jako historická kategorie

Historie daní

Původně měly daně sloužit především jako zdroj financování válečných akcí a potřeb dvora panovníků, později také k tlumení následků přírodních kalamit. Hlavními příjmy byly zpočátku výnosy z panovníkova majetku a poplatky za propůjčení práv (právo lovu či těžby, právo vařit pivo, razit mince), na které postupně navazoval nepravidelný výběr daní naturální povahy v důsledku nerozvinutosti peněžního hospodářství a později pak povahy peněžní. V období feudalismu dochází k postupnému upevňování jednotlivých státních útvarů a peněžního hospodářství. Kromě státních daní se tak začínají vybírat rovněž daně církevní a v neposlední řadě i daně vypisované feudálními městy jako odraz růstu jejich mocenského postavení. V nich můžeme spatřovat zárodky dnešních daní. V pozdním feudalismu pak dochází k oddělení hospodaření panovníka od ekonomiky státu a výběr daní je již pravidlem. Stát, ať už byl reprezentován kýmkoliv, vždy cítil potřebu zabezpečovat, resp. financovat určité potřeby, např. obranu země, provoz panovníkova dvora, vytvářet rezervy na „horší časy (neúroda, války, povodně, epidemie apod.).To nešlo zabezpečovat, aniž by bylo vymezeno kdo, kdy a kolik přispěje do společné pokladny. Státní moc začala jednotlivce k převzetí vymezeného podílu na úhradě společných potřeb zavazovat. A nejen to, stát začal výběr daní postupně vynucovat. Vznik daní je spojen se vznikem státu, tj. politicky a teritoriálně uspořádaných celků. V každé historické epoše se poněkud lišily formy daní, jejich význam, způsob ukládání apod. Historický vývoj daní lze shrnout do těchto základních bodů: - původně měly daně převážně formu naturálního plnění, dnes mají formu výlučně peněžní platby; - původně vystupovaly daně jako často dobrovolná plnění, dnes jde o povinnou, zákonem vynucenou platbu; - vývoj se ubíral od nepravidelného, nahodilého výběru daně k pravidelnému placení; - daně zpočátku tvořily podpůrný, doplňkový zdroj, dnes tvoří rozhodující příjem; - původně šlo o účelově zaměřené platby, dnes všeobecný, tj. neúčelový zdroj krytí veřejných potřeb; - u přímých daní původně převažovaly daně majetkové či daně z hlavy, nyní převažují osobní důchodové daně; - u nepřímých daní šel vývoj od akcízů a obratových daní jednorázového nebo kaskádovitého typu k dani z přidané hodnoty. 138

Vznik daní spojen se vznikem státu

Z dnešního pohledu tedy daně definujeme jako: - příjem veřejných rozpočtů, kdy se formou povinné a zpravidla pravidelně se opakující platby odčerpává ze zákona podle předem stanovené sazby daně část nominálního důchodu subjektu na nenávratném principu. Klíčové jsou především tři prvky této definice: 1. odčerpávání důchodu ze zákona , 2. nenávratný způsob odčerpávání , 3. předem stanovená výše sazby.

8. 2. Základy daňové teorie

Daňové teorie

Účel zdanění: a) rozpočtový důvod: naplnit státní pokladnu, b) ekonomický důvod: nástroj vlády k ovlivňování makroekonomie, mikroekonomie, alokace zdrojů. Daně: 1) distorzní – vyvolávají nutkání vyhnout se daním – legálně, 2) korekční – ekologické daně – zmírnění externalit, 3) paušální – neutrální . Základní daňové principy: Podle A. Smitha: spravedlnost, platební schopnost, určitost, výhodnost úhrady, minimalizace nákladů na správu.

Daňové principy podle Smitha

Spravedlnost: 2 zásady daňového zatížení: a) podle prospěchu, b) podle platební kapacity. 2 principy daňové spravedlnosti: a) horizontální – stejné příjmy = stejné daně, b) vertikální – ti, co mají více = větší daně. Efektivnost: - z hlediska nákladů na správu daní – efektivní daňový systém snižuje náklady na zdanění, 139

-

z hlediska vlivu daní na chování ekonomického subjektu – zabránit tomu, aby se poplatník snažil vyhnout zdanění.

Administrativní proveditelnost: - zcela jasná srozumitelnost daňového zákona je velmi důležitá podmínka pro fungování daňového systému. Daňová jistota: Problémy daňové spravedlnosti: Dopady zdanění mohou být: a) degresivní – všichni platí stejnou částku, b) lineární – procentuelní zdanění, c) progresivní – odlišné daňové sazby, d) klouzavá progrese – mírnější než progrese – vyšší sazbou zdaňujeme pouze tu nadbytečnou sumu. Co se posuzuje v souvislosti s daněmi: - vývoj daňové sazby, - částka daně, - míra zdanění. Principy základních daňových teorií  Teorie směnná – daň je protihodnotou za služby.  Teorie pojišťovnictví – daň je pojištění života a majetku mezi státem a občanem.  Teorie oběti – daň je oběť k uspokojování kolektivních potřeb.   

Principy základních daňových teorií

Teorie kapacitní – výše daně by měla odpovídat možností obyvatel platit daň. Teorie sociálně politická – daň zmírňuje rozdíly nerovnoměrného rozdělení důchodů. Teorie optimálního zdanění – cílem vybírání daní je dosažení max. věřitelského užitku .

Lafferova křivka–existuje hranice, za kterou se prudce snižuje motivace subjektů k podnikání a dalším činnostem, jejichž výsledky jsou předmětem zdanění. Vztah mezi daňovou sazbou a příjmy z daní – při růstu sazby z 0% až do X % příjmy z daní rostou a dosahují maxima v bodě X, - při dalším růstu daňové sazby za bod X příjmy rychle klesají až k 0. Při stanovení výše daní se musí uvažovat i o velikosti výnosu. Existuje hranice, při které již dalším zdaněním výnosy klesají. Tím se zabývá Lafferova křivka.

140

Lafferova křivka a daně

8.3. Základní pojmy spojené s daněmi a daňovými teoriemi 1) daň: - povinná, pravidelná, peněžní, zákonem stanovená platba do veřejného - rozpočtu, 2) poplatník: - daňový subjekt, který je ze zákona povinen hradit daň svým jménem, na svůj účet a ze svého předmětu plnění tj. fyzické a právnické osoby, které jsou povinny platit daň, 3) plátce: - daňový subjekt, který je ze zákona povinen uhradit daň vybranou nebo sraženou od jiných subjektů (poplatníků), - daň neodvádí poplatních sám ale tuto povinnost zákona ukládá i plátci daně, 4) správci daně: - příslušný finanční orgán, který daň vybírá a je povinen ji spravovat - (finanční a celní úřady) 5) objekt daně: - veličina, ze které se daň vyměřuje, může to být příjem (důchod), spotřeba, majetek 6) základ daně: - v penězích stanovený daňový objekt, ze kterého se daň vyměřuje. 7) sazba daně: - měřítko, dle kterého se upravuje daňový základ. – může být stanovena 3 způsoby:  pevnou částkou na jednotku množství ,  rozdílem mezi dvěma cenami, 141

Základní pojmy spojené s daněmi

 procentem, 8) nezdanitelné minimum: - částka nepodléhající zdanění, 9) odpočitatelné položky: - snižují daňový základ, 10) osvobození od daně: - zproštění povinnosti placení daně pouze v případě, které stanovuje zákon, 11) slevy na dani: - jednoznačně vymezené částky snižující již vypočtenou daň, 12) splatnost daně: - okamžik, do kterého má poplatník povinnost provést určité plnění.

Další pojmy používané v souvislosti s daněmi Daňový subjekt – osoba povinná strpět, odvádět či platit daň. Poplatník daně – ten, jehož předmět (důchod, majetek) je zatížen daní, nese daň. Plátce daně – daňový subjekt, který je povinen odvádět daň (nenese daňovou povinnost – zaměstnavatel). Osvobození od daně – týká se předmětu daně, ze kterého se daň neodvádí (vztahuje se na něj např. zákon o Dani z příjmu), daň se z nich ale neodvádí. Základ daně – předmět daně vyjádřený v měrných jednotkách, upravený dle zákona – např. v penězích, metrech čtverečných… Zdaňovací období – za které je daň odváděna, za které se podává daňové prohlášení. Daň Je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Vyznačuje se neúčelovostí a neekvivalentností, což je jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech.

142

Další pojmy související s daněmi

Daň je platbou ve prospěch veřejného rozpočtu. Veřejným rozpočtem není jen státní rozpočet, ale i takový rozpočet, ze kterého jsou hrazeny společné potřeby občanů daného státu, kraje, regionu, okresu a obcí. Podstatným kritériem pro vymezení rozsahu společných potřeb je nevylučitelnost ze spotřeby. (př. armáda, policie). Vzhledem k tomuto faktu musí být platbou povinnou a vynutitelnou a platbou nedobrovolnou. Daň není platbou finančně návratnou, to však neznamená, že bychom z veřejných rozpočtů neměli žádný prospěch. Podstatná část společných potřeb není dělitelná na poplatníka, ale každý z nás se podílíme na užití veřejných statků, avšak rozdílným způsobem, který nemůže být ekvivalentní, čili neodpovídající výši placených daní. Z výše uvedených skutečností, které se týkají daní je zcela jasně vidět jejich neúčelovost. Jestliže daňová povinnost poplatníka je v čase proměnlivá, pak ani technicky nejde využít účelovosti při placení daně. Daň bývá někdy charakterizována jako platba opakovaná. Funkce daní: Funkce daní 1) fiskální – schopnost naplnit veřejný rozpočet (není u ekologické daně), 2) alokační – koriguje umístění prostředků tam, kde se jich při tržní alokaci nedostává (zdravotnictví, kultura, sport), 3) redistribuční – pomocí transferů se zmírňují rozdíly v důchodech mezi bohatšími a chudšími, 4) stabilizační – zmírňování cyklických výkyvů ekonomice.

8.4 Charakteristika daně Daň rozumíme legislativou danou povinnou platbu určenou do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost, když plátce nemá žádný nárok na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění. Daně jsou dnes placeny v penězích, dříve byly běžné platby v naturáliích či ve formě roboty nebo vojenské služby. Daň je platbou:  nedobrovolnou, povinnou, vynutitelnou – placení daní je nařízeno zákonem,  nenávratnou – zaplacenou daň nelze požadovat zpět,  neekvivalentní – neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,  neúčelovou – plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity, 143

Charakteristika daní

 

ve prospěch veřejného rozpočtu, obvykle opakovanou.

Účel daní Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky na financování veřejného sektoru – k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou: -

armáda a vojenská obrana obecně, udržování veřejného pořádku, dodržování zákonů, včetně ochrany práv, majetku apod., tvorba a údržba infrastruktury, náklady na provoz veřejné správy, přerozdělování bohatství.

Státy používají daně zejména k částečnému či úplnému financování některých veřejných služeb, jako například:  starobní důchody a péče o staré osoby (tvoří obvykle největší náklad státu),  zdravotní péče (obvykle druhý největší náklad státu),  vzdělávání,  sociální péče,  podpora v nezaměstnanosti,  ochrana přírodního bohatství a životního prostředí,  veřejná doprava. Tyto služby mohou být z daní financovány buď úplně, nebo mohou daně pouze doplňovat individuální pojištění či spoření, které jsou však někdy nařízeny zákonem (tedy do jisté míry tvoří další formu zdanění). Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů: Přerozdělování bohatství mezi různě bohatými vrstvami obyvatelstva – kdysi byly vyšší vrstvy podporovány daněmi uvalenými na vrstvy nižší (viz například desátek), v moderní společnosti naopak stát zdaňuje pracující a podnikající, aby mohl vykonávat své funkce a politiku (například pomáhat sociálně slabým, tělesně postiženým, občanům v důchodovém věku apod.).  Ovlivňování chodu makroekonomiky – takové metody se označují jako fiskální politika.  Ovlivňování spotřeby různého zboží a služeb.  Prostřednictvím daní stát mění výhodnost některých činností – některé zatěžuje a naopak jiné podporuje subvencemi. 

144

Účel daní

Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší, nejvyšší je typicky v socialistických státech.

Výše daní Výše daní Daně jsou nejčastěji určeny jako určitý podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevnou částkou, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je daň z lihu, tedy spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v České republice odvozena od množství čistého lihu, nikoli z ceny).

Progresivní, regresivní a rovné zdanění Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá). Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné snížit sazbu daně.

8.5. Daňové principy

Daňové principy

Za daňové principy označujeme požadavky, které jsou na daně kladeny.Problém je v tom, že jich existuje poměrně velké množství. Při vytváření reálného daňového systému je tak nutno volit kompromisy. Mohou se lišit odborné názory na to jakou váhu jednotlivým z nich dát, nehledě na to, že některé principy si přímo protiřečí. Daňové kánony A.Smitha A. Smith navrhl první ucelenou soustavu daňových principů. Podle něj by při zdanění měla být dodržena tato pravidla: 1. “V každém státě by měli poddaní přispívat na výdaje na správu státu tak, aby to co nejlépe odpovídalo jejich možnostem, tj. úměrně důchodu, kterého pod ochranou státu požívají” – zásada spravedlnosti. 2. “Daň. kterou má každý jednotlivec platit, by měla být stanovena přesně a nikoliv libovolně. Doba splatnosti, způsob placení a suma, kterou má

145

Daňové kánony A. Smitha

platit, to všechno by mělo být poplatníkovi a komukoliv jinému naprosto jasné” – zásada určitosti. 3. “Každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy a jak se to poplatníkovi asi nejlépe hodí.” – zásada výhodnosti pro poplatníka. 4. “Každá daň by měla být promyšlena a propracována tak, aby obyvatelé platili co nejméně nad to, co ona daň skutečně přináší do státní pokladny” – zásada úspornosti (resp. minimalizace nákladů na správu).

Současné požadavky na daně. V současné době se většinou shodují odborníci na problematiku daní v tom, že dobrý daňový systém by se měl vyznačovat těmito rysy: 1. spravedlností , 2. ekonomickou efektivností , 3. administrativní jednoduchostí , 4. flexibilitou , 5. “správným” působením na makroekonomické agregáty , 6. politickou průhledností a právní perfektností . Princip spravedlnosti V minulosti (starověk, středověk) šlo v podstatě o nejvýznamnější daňový problém. Klíčovou otázku tu je stanovení správného, spravedlivého podílu jednotlivce (domácnosti) na nákladech vlády. V daňové teorii se historicky vyvinuly dva zcela odlišné koncepty spravedlnosti. Jedná se o: – princip prospěchu – a princip platební schopnosti.

Současné požadavky na daně

Principy spravedlnosti

Princip prospěchu Princip prospěchu (ekvivalence) vychází ze směnné teorie daňové. Při stanovení spravedlivé výše daní vychází z hlavního účelu vybírání daní. Tím je financování veřejných výdajů. Proto by podle tohoto přístupu měli být jedinci zdaněni úměrně prospěchu, který mají z veřejných výdajů.

Princip prospěchu

Princip platební schopnosti Podle něj mají jednotlivci platit daně podle toho, jaká je jejich schopnost platit. V této souvislosti vyvstává základní otázka jak tuto schopnost platit měřit. Standardně se proto v praxi používají tři různé daňové základny důchod, majetek a spotřeba. A to i přesto, že ani jedna z nich nepostihuje postavení člověka komplexně, tj. nevypovídá o tom, “kdo je na tom lépe a kdo hůře”. Nejčastěji je používán jako základna pro spravedlivé zdanění důchod. 146

Princip platební schopnosti

Při uplatnění principu platební schopnosti se setkáváme se dvěma koncepty spravedlnosti: horizontální spravedlností a vertikální spravedlností. Obě musí platit současně, jinak by požadavek spravedlnosti nebyl zachován. Princip efektivnosti Princip efektivnosti Pojetí efektivnosti Na efektivnost daňového systému lze pohlížet z pohledu nákladů na správu daní a z aspektu vlivu daní na ekonomické chování subjektů. Pojetí efektivnosti První z pohledů představuje tzv. užší pojetí. Efektivním je ten daňový systém, ve kterém jsou výnosy získávány s co nejnižšími administrativními náklady, které vznikají jednak státu, jednak samotným poplatníkům. Samotná nízká úroveň administrativních nákladů na straně státu nemusí nutně znamenat, že daně jsou vybírány nejefektivnějším způsobem. Naopak se za nimi mohou skrývat nedostatky jako malá technická vybavenost správců daní, nízké mzdové ohodnocení jejich pracovníků a z toho plynoucí malá kvalifikovanost úředníků apod. Širší pojetí efektivnosti zdanění se orientuje především na vliv daní na ekonomické chování subjektů. Všímá si toho, že zdaněním dochází k distorzím tržních cen, substitucím a následně k ztrátám užitku, které nejsou ničím kompenzovány. Efektivním je potom takový daňový systém, ve kterém jsou tyto ztráty (tzv. nadměrné břemeno) co nejmenší. Celkové daňové břemeno Celkové daňové břemeno, které nesou soukromé subjekty, se skládá z daňového výnosu, administrativních nákladů a tzv. nadměrného daňového břemene (ztráty z mrtvé váhy). Rozeberme se jednotlivé pojmy blíže. Administrativní náklady rozlišujeme na přímé a nepřímé. Je poměrně dosti snadné si představit, o jaké náklady se zde jedná. Do přímých nákladů patří všechny náklady státní správy na organizaci daňového systému, evidenci daňových subjektů, výběr daní, daňovou kontrolu a vymáhání případných nedoplatků. Rovněž sem patří i náklady spojené s výběrem daní, i když vzniknou v některém z jiných resortů (např. soudnictví při řešení daňových deliktů, Českému statistickému úřadu při pořizování informací pro daňové úřady apod.) Nepřímé administrativní náklady jsou v podstatě náklady vyvolanými. Nese je soukromý sektor, kterému vznikají v souvislosti s existencí daní. Patří sem 147

Daňové břemeno

zejména náklady spojené s vedením specifických forem účetnictví, nutných pro prokazatelnost informací v daňovém řízení, náklady na archivaci příslušných dokumentů, platy a odměny příslušných vlastních pracovníků, případně daňových poradců a právníků, čas strávený vyplňováním daňových přiznání či studiem novel daňových zákonů apod. Tyto náklady lze vyčíslit jen obtížně. Nadměrné daňové břemeno Nová daň způsobuje změny distorze v relativních cenách, relativních výnosech a užitcích. Tento jev působí na ekonomické subjekty v tom směru, že začnou hledat cestu, jak se daňovému zatížení vyhnout a pokusí se provést substituci. Nahradí spotřebu (výrobu, prodej) zdaněného zboží nějakým jiným. Tím oproti situaci před zdaněním ztratili část svého užitku, přičemž tato ztráta není ničím kompenzována. Daň nepůsobí distorzi tehdy a pouze tehdy, jestliže neexistuje žádná možnost, jak by se jednotlivec vyhnul své daňové povinnosti změnou svého ekonomického chování. Daním, které nemají distorzní účinky říkají ekonomové paušální daně. Efekty zdanění

Nadměrné daňové břemeno

Efekty zdanění

Každá daň (kromě daně paušální) tedy s sebou nese dva efekty: - důchodový - substituční Důchodový efekt Důchodový efekt vyjadřuje skutečnost, že daň subjektu odčerpává část jeho disponibilního důchodu, buď přímo, nebo tím, že ho nutí platit vyšší cenu za spotřebovávané zboží. Každá daň má tento efekt. Jeho velikost je závislá na výši daně. Roste s růstem průměrné (efektivní) daňové sazby. Substituční efekt znamená, že poplatník mění své preference s tím, jak se mění jeho mezní užitky ze spotřeby zboží, výnosu práce, volného času apod. Pouze paušální daně nevyvolávají tento efekt. Jeho velikost je závislá na mezní sazbě daně. Čím vyšší je mezní sazba, tím vyšší je substituční efekt.

Substituční efekt

8.6. Druhy daní Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé, které platí poplatník sám, ze svého předmětu plnění – tj. fyzické a právnické osoby, které jsou povinny platit daň, a na daně nepřímé, které platí plátce daně, tj daňový subjekt, který je ze zákona povinen uhradit daň vybranou nebo sraženu od jiných subjektů (poplatníků). Daně přímé:  Daň z příjmů o Daň z příjmů fyzických osob 148

Druhy daní

Přímé daně

Daň z příjmů právnických osob Daně majetkové o Daň z nemovitosti o Daň dědická, darovací a z převodu nemovitosti o Silniční daň o



Daně nepřímé:  Univerzální daň – Daň z přidané hodnoty  Selektivní daň – Spotřební daň  Ekologická daň Institucionální třídění (OECD):  1000 – daně z důchodů, zisků a kapitálových výnosů  2000 – příspěvky na sociální zabezpečení  3000 – daně z mezd a pracovních sil  4000 – daně majetkové  5000 – daně ze zboží a služeb  6000 – ostatní daně

Ekonomický pohled na daně

Nepřímé daně

Institucionální třídění daní podle OECD

Ekonomický pohled na daně

Podle některých ekonomických teorií nepřímé daně deformují trh, čímž způsobují v ekonomice ztráty.

Na prvním obrázku je vidět rovnováhu na dokonale konkurenčním trhu bez daní. V této rovnováze se prodává množství Q1 za cenu P1. Pokud se na takovém trhu zavede velice jednoduchá daň, kdy kupující při každém uskutečněném obchodu zaplatí fixní částku d, rovnováha na trhu se změní, jak je vidět na následujícím obrázku:

149

Cena pro zákazníka vzrostla o část daně na P2 (druhou část zaplatí ve výsledku výrobce, jehož výnos se sníží na P3), zákazník je proto ochoten koupit jen menší množství zboží Q2. Státu poskytuje daň výnos Q2 ⋅ d, označený žlutě. Je vidět, že o tento výnos se sníží přebytky jak spotřebitele, tak výrobce. Poměr, v jakém se o platbu daně podělí (tzv. incidence či dopad daně), závisí (na dokonale konkurenčním trhu) na elasticitě daného zboží. Např. u zboží s nízkou elasticitou poptávky nese většinu nákladů spotřebitel. Sem patří kromě základních potravin také např. alkohol či tabák, u kterého se jakékoli zvýšení daně typicky projeví přesně stejným zvýšením ceny. Na druhé straně u zboží s úplnou elasticitou poptávky nese celou daň prodávající; to se týká typicky luxusního zboží, u kterého se zvýšení daně do ceny nepromítne. Jak je na obrázku také vidět, není daň prostým přenosem bohatství od výrobců a zákazníků ke státu; část přebytku je zdaněním ztracena. Na obrázku je tato část označena červeně. Tyto ztráty se označují jako náklady mrtvé váhy. Tento příklad je samozřejmě extrémně zjednodušený – daň má fixní výši a hlavně se neuvažuje, k čemu stát peníze získané na daních využívá. Daň může být z ekonomického hlediska ospravedlnitelná, pokud odstraňuje jiné, větší neefektivity, které poškozují trh, např. negativní externality nebo monopoly. V takových případech může daň naopak působit jako nástroj (označuje se pak jako Pigouova daň) pro zvýšení efektivity trhu. Otázkou optimální výše zdanění se zabývá tzv. Lafferova křivka (viz uvedena výše), která ukazuje, že od jisté míry již dalším zvyšováním daní výnos státu klesá.

150

Daně a politické systémy V centralistických politických systémech jsou daně záležitostí centrální správy, v systémech decentralizovaných – jako federace, konfederace – menších správních jednotek. V systémech založených na principu subsidiarity jsou i daně, jejich výše a jejich použití, věcí občanů a obcí, včetně daní placených vyšším správním jednotkám jako kantonům, krajům, okresům, zemím a federaci.

Daně a politické systémy

Daně a korporace Skupina v rámci charitativní organizace Christian Aid, která analyzovala daňovou morálku velkých firem, ve výsledcích své práce zmiňuje, že daně, jejichž placení se často úspěšně vyhýbají velké korporace, představují 160 mld. dolarů, což má být 150 % částky, kterou Třetímu světu poskytuje vyspělý První svět.[1][2]

Daně a korporace

Dohled nad veřejnými financemi, včetně daní Není–li dostatečný dohled nad daněmi může docházet: ke vzniku „daňového sektoru“, „koalice“ zájmových skupin, lobby, skupin soukromých a skupin vytvářejících se ve státní správě, které se ve společném zájmu zabývají především tím, jak daně co nejlépe využít k vlastnímu prospěchu,  k rostoucímu daňovému zatížení, které vede k daňovým únikům a k dalšímu zvyšování daní,  k rostoucímu zatížení jednotlivců, hospodářství, podnikání,  k rostoucímu počtu lukrativních míst ve státní správě, do které pak odcházejí i ti, kteří by jinak přispívali k rozvoji hospodářství,  k oslabení hospodářství, společnosti a v neposlední řadě i státu,  ke korupci. 

Tyto problémy nejsou způsobeny ani tak protiklady politických systémů, nebo směrů, jako například liberalismus, socialismus, ale nedostatečným dohledem, nedostatečnou kontrolou veřejných financí, jejíchž finančním základem daně jsou. Stát prostřednictvím změn parametrů daňového systému může ovlivňovat několik cílů: Přerozdělování bohatství mezi různě bohatými vrstvami obyvatelstva – kdysi byly vyšší vrstvy podporovány daněmi uvalenými na vrstvy nižší (například desátek), v moderní společnosti naopak stát zdaňuje pracující

151

Dohled nad veřejnými financemi

a podnikající, aby mohl vykonávat své funkce a politiku (například pomáhat sociálně slabým, tělesně postiženým, občanům v důchodovém věku apod.). Ovlivňování chodu makroekonomiky – takové metody se označují jako fiskální politika.  Ovlivňování spotřeby různého zboží a služeb.  Prostřednictvím daní stát mění výhodnost některých činností – některé zatěžuje a naopak jiné podporuje subvencemi. 

Daňová teorie považuje za dobrý daňový systém ten, který respektuje určité daňové principy. Základní daňové principy v podmínkách tržní ekonomiky jsou:  princip daňové neutrality – zdanění by nemělo ovlivňovat podnikatelské rozhodování, výše zdanění nezávisí na druhu podnikatelské činnosti, na podnikatelském záměru nebo způsobu financování, 

princip daňové univerzality – zdanění má platit všeobecně s co nejmenším počtem výjimek,

 princip dostatečné daňové výnosnosti – zabezpečení dostatečných příjmů státu plynoucích z daní, nízké daně jsou populární, ale nezajistí příjmy, které by pokryly všechny státní výdaje, vysoké daně tlumí zájem o podnikání a podporují sklon ke kritice státní politiky – následně to může snížit podnikatelskou aktivitu a v úhrnu daňové výnosy ještě snížit, 

princip daňové pružnosti – daňové zatížení by mělo sledovat vývoj HDP,



princip daňové únosnosti – respektuje hledisko daňových poplatníků, kteří bývají označováni jako daňové oběti, daně nelze zrušit, ale poplatník musí být schopen daň zaplatit bez omezování jeho ekonomické činnosti,



princip daňové spravedlnosti – každý daňový poplatník přispívá v závislosti na užitku, který m veřejných statků. Čili to, co na daních zaplatíme, by mělo být rovno užitku, který od státu získáme.



princip daňové spravovatelnosti – správa daní a poplatků musí být organizačně i administrativně dobře zajištěna funkce daní.

Daňový systém může být buď lineární (též konstantní), procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná a výše daně je tedy přímo úměrná výši 152

Základní daňové principy v tržní ekonomice

daňového základu. Progresivní, kdy čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba. Nebo regresivní, kde s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá. Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanovování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné sazbu daně.

Sazba daně: Sazby daní Lineární – stejné % pro všechny základy daně z příjmu právnických osob Progresivní – daň z příjmu fyzických osob , Pevná – za měrnou jednotku (ks, hl,…), Relativní – určená procentem, Jednotná – stejná pro všechny typy předmětu daně (daň z převodu nemovitosti je pro všechny nemovitosti stejná), Diferencovaná – různé sazby daně pro různé typy předmětu daně (DPH).

Konstrukce daně – základní konstrukční prvky daně odpovídají na tyto otázky: kdo je povinen platit daň (kdo je daňový subjekt); z čeho se daň vyměřuje; jaká je výše daně (sazba daně); kdy a jak se platí daň. Daňový přesun - proces, ve kterém se daň pohybuje od jednoho subjektu k druhému jako reakce na působení daně s cílem zmírnit její dopad. Daňový dopad (daňová incidence) - výsledek přesunu daně – zejména subjektu daně. Dopad může být formální (ze zákona) a skutečný (daň na tabákové výrobky).

Základní rozdělení daní 1) Kritérium: způsob placení daně přímé (důchodové, majetkové), daně nepřímé. 2) Kritérium: předmět/objekt zdanění daně přímé (důchodové), daně nepřímé, daně reálné. Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé a nepřímé. 153

Konstrukce daní

Daňový přesun

Daňový dopad

Základní rozdělení daní

Daně přímé:  Daň z příjmů,  Daň z příjmů fyzických osob,  Daň z příjmů právnických osob,    

Přímé daně

Daně majetkové, Daň z nemovitosti, Daň dědická, darovací a z převodu nemovitosti, Silniční daň.

Daně nepřímé:  Daň z přidané hodnoty (univerzální) – veškeré služby a zboží,  Daně spotřební (selektivní) – vybrané komodity, o Daně z minerálních olejů, o Daně z lihu a lihovin, o Daně z alkoholu (daň z piva, z vína), o Daň z cigaret a tabákových výrobků,  Cla – význam cel klesá s rozšířením EU (harmonizace nepřímých. daní v rámci EU) Ostatní daňové příjmy:  Pojistné na sociální zabezpečení,  Veřejné zdravotní pojištění.

SHRNUTÍ Původně měly daně sloužit především jako zdroj financování válečných akcí a potřeb panovníků, později také k tlumení následků přírodních kalamit. Vznik daní je spojen se vznikem státu. Daně definujeme jako příjem veřejných rozpočtů, kdy se formou povinné a zpravidla pravidelně se opakující platby odčerpává ze zákona podle předem stanovené sazby daně část nominálního důchodu subjektu na nenávratném principu. Daňová teorie se zabývá otázkou účelu zdanění, základními daňovými principy, efektivností daní, administrativní proveditelností, daňovou jistotou, dopady zdanění apod. Je třeba vycházet ze základních pojmů spojených s daněmi a daňovými teoriemi. Daň rozumíme legislativou danou povinnou platbu určenou do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost, když plátce nemá nárok na plnění ze strany státu. Daně jsou placené pravidelně v určitých intervalech nebo při určitých okolnostech, např. darování nebo dědění. Státy používají daně zejména k částečnému, případně úplnému financování některých 154

Daně nepřímé

veřejných služeb. Daně jsou nejčastěji určeny jako podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ. Daňový systém může být buď lineární, progresivní nebo regresivní. Za daňové principy označujeme požadavky, které jsou na daně kladeny, což je spravedlnost, ekonomická efektivnost, administrativní jednoduchost, flexibilita, „správné“ působení na makroekonomické agregáty, politická průhlednost a právní perfektnost. Každá daň sebou nese dva efekty – důchodový (vyjadřuje skutečnost, že daň subjektu odčerpává část jeho disponibilního důchodu) a – efekt substituční (poplatník mění své preference s tím,k jak se mění jeho mezní užitky ze spotřeby zboží, výnosu práce, volného času apod. Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé a nepřímé. V souvislosti s daněmi je velice důležitý i ekonomický pohled na daně. Podle některých ekonomických teorií nepřímé daně deformují trh, čímž způsobují v ekonomice ztráty. V centralistických politických systémech jsou daně záležitostí centrální správy. V systémech založených na principu subsidiarity jsou i daně, jejich výše a jejich použití, věcí občanů a obcí, včetně daní placených vyšším správním jednotkám jako kantonům, krajům okresům, zemím apod. Nad veřejnými financemi včetně daní je třeba dostatečný dohled, aby nedocházelo k nežádoucím jevům, např. ke korupci, k rostoucímu daňovému zatížení, k vyhýbání se platbě daní, apod. Sazby daní mohou být lineární, progresivní, pevné, relativní, jednotné, případně diferencované. Základní konstrukční prvky daně odpovídají na otázku, kdo je povinen platit daň (tedy, kdo je daňový subjekt), z čeho se daň vyměřuje, jaká je výše daně (sazba daně), kdy a jak se platí daň. Daňový přesun je proces, ve kterém se daň pohybuje od jednoho subjektu druhému jako reakce na působení daně s cílem zmírnit její dopad. Daňový dopad (daňová incidence) je výsledek přesunu daně, zejména subjektu daně. Dopad může být formální (ze zákona) a skutečný (daň na tabákové výrobky). V souvislosti s daněmi hovoříme i o efektivnosti daňového systému, když bereme v úvahu výši nákladů na správu daní a zároveň i vliv daní na ekonomické chování subjektů.

Kontrolní otázky 155

1) Definujte pojem „daň“ a co vlastně je její podstatou? 2) Čím se zabývá „daňová teorie“? 3) Jaké znáte základní daňové principy podle A. Smitha? 4) Co je to „daňová jistota“ a jaké mohou být dopady zdanění? 5) Jaké znáte principy základních daňových teorií? 6) Popište Lafferovu křivku a v čem spočívá její význam? 7) Vysvětlete základní pojmy spojené s daněmi a daňovými teoriemi. 8) Jaké znáte funkce daní ? Vysvětlete jejich podstatu . 9) Co si představíte pod pojmem „charakteristika daně“? 10) Jak si vysvětlujete důvod existence daní? 11) Vysvětlete, podle čeho (jakých parametrů) se určí výše daní? 12) Jaké jsou současné požadavky na daně? 13) Uveďte některé daňové principy, které znáte a stručně je popište. 14) Charakterizujte pojem „efekty zdanění“. 15) Jaký je rozdíl mezi „důchodovým efektem“ a „substitučním efektem“? 16) Jak rozdělujeme daně? 17) Co jsou to daně přímé a daně nepřímé? 18) Vysvětlete, v čem je důležitý ekonomický pohled na daně a daňovou problematiku? 19) V čem především spočívá dohled nad veřejnými financemi, včetně daní a proč je tento dohled nutný? 20) Uveďte základní daňové principy v podmínkách tržní ekonomiky. 21) Jaké znáte sazby daně? Stručně je popište. 22) Co rozumíte pod pojmem „konstrukce daně“? 23) Charakterizujte „daňový přesun“. 24) Vysvětlete pojem „daňová incidence“. 25) Co si představujete pod pojmem „princip platební schopnosti“? 26) Vysvětlete v čem spočívá efektivnost daňového systému? 27) Jaké je základní rozdělení daní?

Pojmy k zapamatování – – – – – – – – – –

daň jako historická kategorie daňové teorie daňové principy daňová jistota dopady zdanění Lafferova křivka základní pojmy z oblasti daní funkce daně charakteristika daní účel daní 156

– – – – – – – – – – – – – – – –

výše daní současné požadavky na daně efekty zdanění důchodový efekt a substituční efekt daně přímé a nepřímé ekonomický pohled na daně daně a politické systémy dohled nad veřejnými financemi včetně dohledu nad daněmi daňové sazby konstrukce daně daňový přesun daňová incidence efektivnost daní celkové daňové břemeno základní rozdělení daní ostatní daňové příjmy

157

9. Daňový systém v České republice, daňová soustava Cíl Tato kapitola, která má značnou spojitost s kapitolou předcházející se zabývá daňovým systémem u nás a zaměřuje se také ve stručném pojetí na jednotlivé daně. Po prostudování této kapitoly byste mohli poměrně dobře umět prokázat schopnost: - charakterizovat daňový systém u nás, - pochopit historicky vznik daní a jejich význam pro rozvoj státu, - popsat strukturu daňové soustavy ČR, - vysvětlit principy daňového systému, - orientace v daňové soustavě, - stručně charakterizovat jednotlivé daně, - orientovat se v základní legislativě vztahující se k daňové problematice.

Průvodce studiem Vážení studenti, předkládám vám kapitolu, která je úzce spojena s kapitolou předcházející, když obě se zabývají velmi významnou problematikou související s daněmi. Předpokládám, že jste dobře zvládli studium předcházející kapitoly, protože jinak by výsledek studia této kapitoly nebyl tak kvalitní, jak by se dalo očekávat. A také, když budete mít dobře zvládnutou kapitolu předcházející, tak se vám daleko lépe bude studovat kapitola tato. Nezastírám, že v obou těchto kapitolách je pro vás celá řada nových, velmi závažných údajů, ovšem pravdou je, že každý občan by měl mít znalosti z oblasti daní, neboť daně se opravdu dotýkají každého z nás a možno konstatovat, že nás provázení od narození až do smrti. Proto také věnuji této problematice tolik prostoru a věřím, že i vy, vážení studenti, toto oceníte. Snažila jsem se co nejsrozumitelněji nastínit základní údaje související s problematikou daní a také jsem některé pasáže stylizovala s vědomím, že někteří z vás se zatím se studiem daní nikdy nesetkali, když předpokládám, že alespoň částečně problematika daní vám byla nastíněna v Základech ekonomiky a Základech účetnictví. Studium této kapitoly vám zabere cca 140 minut.

9.1. Daňová soustava České republiky Daňová soustava je soustava daní státu,když její ideou je především zajistit státu dostatek finančních prostředků, proto je jednou ze základních složek ve státním rozpočtu. Pomocí daňové soustavy lze nastavit i posoudit roli státu v ekonomice. Stát podle své daňové soustavy může poskytovat určité služby 158

Daňová soustava

(např. armáda). Pokud služeb poskytuje hodně, anebo pokud jedná nehospodárně, je stát nucen daňové zatížení zvyšovat. Pokud se daňové zatížení dostane nad určitou mez, stane se daňová soustava kontraproduktivní a demotivující. Daně jsou významným příjmem státu jsou daně. Historicky je vznik daní spojen se vznikem a rozvojem státu a s předchůdci dnešních daní se setkáváme již ve starém Řecku a Římě. Významný ekonom naší první republiky, Karel Engliš, daň definoval jako „ … příspěvek na podpůrnou úhradu veřejné správy financování podle osobní a věcné únosnosti poplatníka …“. Daňový systém je v každé zemi stanoven příslušným zákonem a jednotlivé země se mohou v daních výrazně lišit. Daňová soustava určitého státu vždy odráží konkrétní ekonomické podmínky a možno konstatovat, že daňové zákony patří zpravidla ve všech zemích mezi zákony nejčastěji novelizované. Jedná se o tyto zákony:  zákon o soustavě daní a poplatků  zákon o správě daní a poplatků  zákony o jednotlivých daních

Daňový systém

Legislativa v souvislosti s daněmi

FUNKCE DAŇOVÉ SOUSTAVY Daňová soustava se vyznačuje těmito funkcemi: Fiskální funkce: úkol daňové soustavy je vytvořit státní rozpočet v dostatečné výši tak, aby byl schopný zabezpečovat plynulé financování státního hospodářství a umožňovat nezbytné zásahy do celého národního hospodářství. Regulační funkce: úkolem daní (zejména spotřebních) je regulovat spotřebu. Např. vysoké spotřební daně u alkoholu, benzínu, nafty a cigaret. Je důležité regulovat spotřebu těchto výrobků a v souladu se zájmem občanů tak přispívat ke zdravější a ekologicky únosné spotřebě. Stimulační funkce: daňová soustava musí působit jako ekonomický nástroj v tom smyslu, aby se daňoví poplatníci rozhodovali v souladu s ekonomickými hledisky. Např. Daň z nemovitostí působí jako nástroj stimulace k vlastní ekonomické činnosti, případně k pronajetí nebo k prodeji a tím k produktivnímu využití tohoto majetku. Sociální funkce: stát nemůže zajistit přímými daněmi ve státním rozpočtu tak velké prostředky, které by v žádoucím rozsahu dostačovaly na financování všech sociálních a kulturních potřeb fyzických a právnických osob. Proto do 159

Funkce daňové soustavy

daňového systému zabudovává nástroje, které do určité míry pomáhají řešit sociální a kulturní potřeby ve státě. STRUKTURA DAŇOVÉ SOUSTAVY

Struktura daňové soustavy

Zdroj: MF ČR, 2009

9.2. Daňový systém Každý stát, tedy i Česká republika má daňový systém stanoven příslušnou legislativou, když potom daňová soustava státu vždy odráží konkrétní ekonomické podmínky konkrétního státu a možno konstatovat, že daňové zákony patří zpravidla ve všech zemích mezi zákony nejčastěji novelizované. Ročně dochází v ČR mnohdy až k neuvěřitelným 200 až 300 změnám v daňových zákonech.

Daňový systém ČR

Každý stát má vytvořen daňový systém , což je souhrn všech daní, které v daném státě existují. Požadavky na dobrý daňový systém poprvé ve svém díle definoval Adam Smith a do dnešní doby se na nich mnoho nezměnilo.

Požadavky na daňový systém

Daňová teorie dnes uvádí obvykle následující požadavky : - efektivnost zdanění, kam se někdy také zahrnuje i správné ovlivňování ekonomického chování daňových subjektů, - daňová spravedlnost, - politická průhlednost, tzn. musí být průhledné přijímání daňových zákonů, všechny daňové předpisy musí být všem daňovým subjektům k dispozici, veřejnost musí být seznámena s tím, jak budou vybrané daně použity, tzn. musí být veřejné a průhledné sestavování veřejných rozpočtů i jejich skutečné plnění atd., - právní perfektnost, protože bez právní perfektnosti nemůže být daňový systém účinný, neboť dává – mimo jiné – i možnost vyhnout se daním, 160

-

-

a tak narušovat parametry, které byly při tvorbě daňového systému nastaveny, jednoduchost, a to jednak proto, aby každý znal – a to s dostatečným časovým předstihem – své daňové povinnosti, aby daňové předpisy byly pochopitelné pro každého. Kromě toho jednoduchost daňového systému znamená také minimalizaci nákladů zdanění, a to jak na straně daňových subjektů, tak i na straně státu, pružnost a současně i stabilnost. Daňový systém by měl být pružný, měl by reagovat na vývoj ekonomiky a HDP(pružnými daněmi jsou daně důchodové) na druhé straně by měl být do jisté míry stabilní, protože značná část výdajů veřejných rozpočtů je nezávislá na vývoji ekonomiky. Stabilnějšími daněmi jsou daně ze spotřeby (spotřeba, ať již osobní nebo podniková, reaguje na pohyb příjmů s určitým zpožděním a ne tak prudce s ohledem na to, že při vyšších příjmech je část odkládána do rezerv, úspor, naopak při poklesu příjmů jsou tyto rezervy, resp. úspory využívány), prakticky stabilní jsou daně majetkové.

Stát v ohledu výběru daní: - potřebuje vybrat co nejvíce peněz, aby mohl rozvíjet své aktivity, - občané a firmy chtějí odvádět co nejméně daní, aby jim zůstalo co nejvíce pro vlastní potřeby, - stát musí vzhledem k mezinárodnímu obchodu a pohybu kapitálu sjednotit daně s ostatními zeměmi a podepsat s nimi dohody o zamezení dvojího zdanění, - stát musí respektovat sociální únosnost daní (systém úlev, výjimek apod.) - stát musí zohledňovat technická a ekonomická kritéria vybíratelnosti a vymahatelnosti daní (čím složitější systém s větším počtem výjimek, tím se náročnost výběru daní zvyšuje a zároveň i prodražuje). Systém daní je v České republice konstruován na základě ekonomických, politických a sociologických vlivů.Je určován podle různých kriterií, avšak nejzákladnější rozdělení daní vychází z vazby daně na důchod poplatníka, a to na daně přímé a nepřímé. Daně přímé jsou adresné a jsou přímo vyměřovány poplatníkovi s ohledem na jeho majetkovou a důchodovou situaci. Daně nepřímé jsou neadresné a jsou vybírány a placeny v cenách zboží a služeb.

Systém daní v ČR

Soustava daní je tedy tvořena:  daní z příjmů fyzických osob  daní z příjmů právnických osob  daní z přidané hodnoty  daní z nemovitostí  daní dědickou  daní darovací

Daně tvořící soustavu daní

161

         

daní z převodu nemovitostí silniční daní daní z lihu daní z minerálních olejů daní z vína a meziproduktů daní z piva daní z tabákových výrobků daní z pevných paliv daní ze zemního plynu a některých dalších plynů daní z elektřiny

Spravedlnost v daňové teorii Jak již bylo výše uvedeno, daňový systém je souhrnem daní a poplatků, které jsou považovány za příjem do veřejných rozpočtů a fondů. Zákonodárce musí dbát na to, aby byl daňový systém spravedlivý, efektivní, perfektní, jednoduchý srozumitelný a měl by správně ovlivňovat chování ekonomických subjektů. Výběr a správa daní by měly být co nejjednodušší, tak aby každý poplatník dopředu dobře znal rozsah svých práv a povinností.

Spravedlnost v daňové teorii

Pravdou je, že každý daňový subjekt se snaží různými způsoby minimalizovat svoji daňovou povinnost. Některé způsoby zákonodárce předpokládá a některé spadají až do trestněprávního jednání. Jedním ze způsobů minimalizace je daňová úspora, při které subjekt využívá zákonem povolené postupy, které vedou ke snížení daně. Zákonodárce cíleně tyto postupy vedoucí k úsporám vytváří a podporuje, protože jejich prostřednictvím se snaží ovlivnit ekonomické chování subjektů. Dalším způsobem, který je často v rozporu s morálkou, je tzv. vyhnutí se dani, kde subjekt vyhledává a využívá skulin zákona, aby minimalizoval svoji daňovou povinnost. Reakcí zákonodárce na takové jednání zpravidla bývá snaha o novelizaci právního předpisu. Třetím a posledním mnou zmíněným způsobem je daňový únik.8 Principy daňového systému 1. 2. 3.

8

spravedlnost zdanění – stejné podmínky pro různé typy subjektů, pro tuzemské i zahraniční firmy, všeobecnost zdanění – zdanění podléhají všechny typy vlastnictví, účinnost zdanění – vhodným zdaněním stimulovat žádoucí aktivity tzn. např. slevy na dani podnikatelům při zaměstnání tělesně postižených občanů, úlevy při sponzoringu sportovních, kulturních,

JÁNOŠÍKOVÁ, Petra. a kol. Finanční a daňové právo. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2000.

162

Principy daňového systému

4.

-

vzdělávacích, charitativních a podobných organizací, podpora investic mimořádným odpočtem z daňového základu, apod. harmonizace – sbližování naší daňové soustavy se systémy Evropské unie (zrušili jsme daň z obratu a zavedli daň z přidané hodnoty), když předpokládáme, že daň je povinná, nenávratná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, představuje zcizení části soukromého majetku – omezení svobody jednotlivce, je to platba neúčelová a neekvivalentní .

Daně a jim podobné platby (clo, sociální zabezpečení) jsou založeny na principu solidarity (prospěch z nich má i ten, kdo platí nízké daně).

Sociální a zdravotní pojištění Toto pojištění je druhou největší příjmovou položkou státního rozpočtu a slouží pro tzv. transfery obyvatelstvu. Zdravotní pojištění spravují zdravotní pojišťovny a hradí z něho lékařům jejich práci a léky. Za děti, studenty, ženy na mateřské, vojáky základní služby, registrované nezaměstnané a důchodce platí toto pojištění zdravotním pojišťovnám stát ze státního rozpočtu. Ostatní, i když nepracují, si musí toto pojištění platit sami alespoň v základní zákonem stanovené výši. Sociální pojištění spravují státní instituce správy sociálního zabezpečení.

Sociální a zdravotní pojištění

Oblast sociálního a zdravotního pojištění je řešena samostatnými zákony a vyhláškami.

9.3. Přímé daně

Přímé daně

Přímé daně – jsou uloženy konkrétnímu subjektu podle jeho důchodové a majetkové situace, čili představují zdanění příjmů poplatníka a jdou přímo do rozpočtu. Rozdělení přímých daní 1. důchodové a) daň z příjmu fyzických osob , b) daň z příjmu právnických osob, 2.

majetkové a) daň z nemovitosti, b) daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí, c) silniční. 163

Rozdělení přímých daní

DŮCHODOVÉ DANĚ DAŇ Z PŘÍJMŮ FYZICKÝCH OSOB (FO):

Důchodové daně

PODNIKATELÉ Na základě živnostenského oprávnění dle živnostenského zákona. Na základě jiného oprávnění (zákona) např. lékaři, veterináři. ZAMĚSTNANCI Osoby schopné vstupovat do pracovně právních vztahů. Poplatníci daně: fyzické osoby, které mají bydliště na území ČR nebo se zde zdržují (minimálně 183 dnů v daném kalendářním roce). Jejich daňová povinnost se vztahuje na příjmy plynoucí ze zdrojů na území ČR i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí tzv. rezidenti. Druhá skupina se označuje jako tzv. nerezidenti. Plátci daně: Podnikatelé – platí daň sami za sebe (poplatník i plátce). Zaměstnavatelé (plátci) – odvádí zálohy na daň zaměstnanců, po skončení roku podává přiznání buď zaměstnavatel, nebo sám zaměstnanec (pokud má více příjmů u více zaměstnavatelů). Předmětem daně jsou – veškeré příjmy v peněžní i nepeněžní podobě, kromě příjmů osvobozených od daně. Členění příjmů: - příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky (ze zaměstnání), - příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, - příjmy z kapitálového majetku, - příjmy z pronájmu, - ostatní příjmy (výhry, příležitostné příjmy, příjmy z prodeje majetku, na který se nevztahuje osvobození, apod.). DAŇ Z PŘÍJMU PRÁVNICKÝCH OSOB (PO): Daň z příjmu PO 1.

OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI  Veřejné obchodní společnosti (v. o. s.),  Komanditní společnosti (k. s.),  Společnosti s ručením omezeným (spol. s. r. o., s. r. o.),  Akciové společnosti (a. s.).

164

2. DRUŽSTVA (např. družstva zemědělská, bytová, stavební, výrobní, spotřební atd.) 3. STÁTNÍ PODNIKY, 4. NEZISKOVÉ ORGANIZACE, církevní organizace, nadace, občanská sdružení.

Majetkové daně

MAJETKOVÉ DANĚ a)

Daň z nemovitosti

Daň z nemovitostí je spojená s vlastnictvím nemovitosti nikoliv však s jejím prodejem. Jejím plátcem i poplatníkem je majitel nemovitosti evidovaný na katastrálním úřadě. Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok, hradí se finančnímu úřadu a to dokonce května. Daňové přiznání je poplatník povinen podat příslušném správci daně do 31. ledna zdaňovacího období. dvě části: daň z pozemků – základem je cena pozemků podle vyhlášky, u zemědělské půdy a lesů se zohledňuje forma a využívání pozemku, u stavebních pozemků je to rozloha. daň ze staveb – základem je půdorys nadzemní části stavby v metrech čtverečních a sazba závisí i na poloze stavby tzn., že v Praze se platí jiná daň než např. v malé obci. Tato daň nezávisí na komerční ceně. b)

Daň z nemovitosti

Daň z pozemků

Daň ze staveb

Daň dědická, darovací a z převodu nemovitosti

Jedná se o daň přímou, kdy poplatník je zároveň plátce. Je to daň jednorázová, která se vybírá pouze v případě, kdy pro ni nastanou rozhodné okolnosti (dědictví, darování, prodej nemovitosti), proto u ní nesledujeme zdaňovací období.

Daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí

Sazba daně darovací a dědická závisí na výši převáděného majetku a vztahu mezi zúčastněnými osobami: I. skupina jsou příbuzní v řadě přímé (rodiče, děti, prarodiče, vnuci a manželé), II. skupina jsou příbuzní v řadě nepřímé (sourozenci, tety, strýcové, bratranci, sestřenice), III. skupina jsou ostatní . c)

Silniční daň

Předmětem daně jsou silniční motorová vozidla používaná k podnikatelské činnosti. Poplatníkem i plátcem daně je majitel vozidla uvedený v technickém průkazu vozidla. Výjimku tvoří případ, kdy firma rozhodne, že zaměstnanec bude při výkonu své práce používat své soukromé vozidlo a firma mu bude proplácet cestovní náhrady. V tom případě musí zaměstnavatel uhradit silniční daň. 165

Silniční daŇ

Sazba daně: u osobních automobilů závisí na objemu válců v motoru, u nákladních automobilů závisí na hmotnosti vozidla a počtu náprav.

9.4. Nepřímé daně Nepřímé daně se liší od přímých daní tím, že je platíme při každém nákupu zboží a služeb, kterými jsou tyto daně zatížené. Zaplatíme celou cenu (včetně daně) prodávajícímu a ten je pak odvede státu. Naproti tomu přímé daně každý poplatník platí přímo podáním daňového přiznání na FÚ. DPH  Nepřímá univerzální daň, tvoří část ceny výrobků a služeb.  Vybírána při každém prodeji.  Před vstupem do EU 1. 5. 2004 , musela ČR harmonizovat svůj zákon o DPH, aby ihned po našem vstupu mohl fungovat volný trh (zrušeny celní kontroly, musí se přiznávat DPH při pohybu zboží z EU (předtím jí vybíraly celní orgány). Předmětem daně je např. : - Prodej zboží nebo nemovitosti osobou povinnou k dani a místem plnění v tuzemsku. – Poskytnutí služby plátcem DPH v tuzemsku. – Pořízení zboží z jiného členského státu EU za úplatu plátcem DPH (import z EU) a pořízení nového dopravního prostředku z jiného státu EU soukromou osobou. –Dovoz z nečlenského státu EU. Historický vývoj sazby DPH

Období

Základní sazba

Snížená sazba

1.1.1993 – 23% 31.12.1994

5%

1.1.1995 – 22% 30.4.2004

5%

1.5.2004 – 19% 31.12.2007

5%

1.1.2008 – 19% 31.12.2009

9%

od 1.1.2010

10%

20%

166

Nepřímé daně

DPH

V současné době je u nás základní sazba DPH 20 % a snížená sazba 14 %. Od ledna 2013 bude zvýšení obou sazeb DPH o jeden procentní bod, tedy bude základní sazba 21 % a snížená 15 %. Důvodem je snaha vlády udržet schodek státního rozpočtu a původně plánované úrovni v poměru k výkonu ekonomiky. SPOTŘEBNÍ DAŇ –charakteristika Spotřební daň je nepřímá selektivní daň, což znamená, že je vybírána prostřednictvím prodeje vybraných druhů zboží. Novela z 1. 1. 2004 přinesla převzetí správy spotřebních daní celními orgány a zavedení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Umožnění oběhu zboží bez daně až do dne dodání konečnému spotřebiteli. Spotřební daň tvoří jednu z největších daní na příjmech rozpočtu. Předmětem spotřební daně jsou v EU vyrobené nebo do EU dovezené - minerální oleje, – líh, - pivo, – víno a meziprodukty, - tabákové výrobky.

Spotřební daň

Spotřební daň je uvalena na výrobky, jejichž spotřebu má společnost zájem omezovat. Výnos z této daně je však veliký, protože se jedná o výrobky s relativně nízkou elasticitou poptávky. Zdaňovací období spotřební daně je jeden měsíc (až na výjimky při dovozu). Pokud v určitém měsíci nevznikne daňová povinnost, daňové přiznání se nepodává. Při dovozu se za daňové přiznání považuje celní prohlášení. Plátci spotřební daně jsou výrobci u tuzemské produkce a dovozci při dovozu z nečlenských zemí EU, provozovatelé tzv. daňových skladů (provozovatel daňového skladu musí skládat na účet celního úřadu odpovídající obnos peněz nebo mít bankovní záruky nebo ručitele). Poplatníci jsou všichni, kdo tyto výrobky kupují pro vlastní spotřebu. Sazby daně jsou stanoveny samostatně pro každý druh výrobku v závislosti na měrných jednotkách. Velikost spotřební daně není závislá na ceně výrobku. Spotřební daň se započítává do základu daně pro výpočet DPH, zvyšuje tedy u uvedených zboží i výběr DPH.

9.5. Daně k ochraně životního prostředí Všechny členské země zavedly daně k ochraně životního prostředí, ačkoliv v různé míře. Počet zemí, které implementovaly širší zelenou daňovou reformu, se stále zvyšuje, ostatní země tento krok zvažují. Daně k ochraně 167

Daně k ochraně životního prostředí

životního prostředí podporují princip „znečišťovatel platí“. Podle tohoto principu by se měly náklady spojené s předcházením a snižováním znečištění odrážet v cenách výstupu zboží a služeb, které toto znečištění způsobují v důsledku jejich výroby, případně spotřeby.

Ekologické daně jsou nepřímé výběrové daně. Jsou známy také pod názvem „zelené ekologické daně“. Účelem je omezování existence negativních externích jevů, které ovlivňují životní prostředí. Může se jednat např. o daňový postih výroby freonů, umělých hnojiv, elektrické energie, vypouštění odpadních vod apod. Jejich smyslem je také motivace lidí, aby co nejlépe využívali energii. Jejich správcem je celní úřad. Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc a platí se 25. den po skončení měsíce. Vypočítají se tak, že příslušný základ daně se vynásobí sazbou daně. Patří sem daň ze zemního plynu, daň z pevných paliv a daň z elektřiny.

Průvodce studiem Vážení studenti, dovolte mi, abych vám ještě v této kapitole, zabývající se problematikou daní přidala stať pojednávající o daňové kvótě.Domnívám se, že je třeba, aby v souvislosti s daněmi byla problematika daňové kvóty uvedena, když předpokládám, že právě po stručném představení jednotlivých daní je toto vhodné. Navíc bych chtěla také na tomto místě uvést, že tento ukazatel je mnohdy hodně medializován a je mu přikládán značný význam. 168

Ekologické daně

9.6. Daňová kvóta Je ukazatelem, který se používá pro mezinárodní srovnání daňového zatížení a pro různé druhy ekonomických analýz.

Daňová kvóta

Daňová kvóta je makroekonomický ukazatel, který vyjadřuje celkovou úroveň daňové zátěže v dané zemi. Může být jednoduchá nebo složená.  Jednoduchá daňová kvóta vyjadřuje podíl daní (bez příspěvku na sociální zabezpečení) na HDP.  Složená daňová kvóta má vyšší vypovídací schopnost, neboť vyjadřuje podíl všech daní a příspěvků na sociální zabezpečení na HDP. Daňová kvóta = (příjmy z daní : HDP) x 100 - udává se v procentech

Jednoduchá daňová kvóta

Zpravidla se do daňového zařízení zahrnují nejen daně, ale i povinné příspěvky na sociální zabezpečení, veřejné zdravotní pojištění, cla a také všechny místní, případně regionální daně, tedy všechny příjmy, které mají daňový charakter. Takto vypočítaný ukazatel je potom nazýván složenou daňovou kvótou (někdy také se také používá pojmenování – souhrnná daňová kvóta). Souhrnná daňová kvóta = (příjmy daňového charakteru : HDP) x 100 - uvádí se rovněž v procentech V ČR se platí deváté nejvyšší daně ze zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která má celkem 34 členů. Vyplývá to z publikace této organizace, která se věnuje zdanění mezd v roce 2010. Daně a sociální pojištění činí v ČR celkem 42,5 procenta ze mzdy (v případě bezdětného zaměstnance). Daňová kvóta zemí podle OECD

V roce 1997 dosáhla celková suma vybraných daní a dalších odvodů ve světě v průměru 43,9 % HDP, byla tak o 14 % vyšší než v USA a o 16 % než v Japonsku; složená daňová kvóta v zemích EU představovala ve stejném roce 42,5 %, v ČR 38,6 %. 169

Souhrnná daňová kvóta

V České republice je letos složená daňová kvóta 34,7 % a v roce 2013 se předpokládá v souvislosti s úspornými opatřeními vlády a změnami v oblasti daní, že tato klesne na 34,4 %. Téměř polovinu daní placených v Česku tvoří sociální pojistné, ze kterého se vyplácejí důchody, podpora v nezaměstnanosti nebo nemocenská. Zdanění v Česku je nižší než v Rakousku a Německu. V Česku je nejvyšší podíl sociálního pojištění na daních v celé Evropské unii. Vyplývá to ze srovnání Eurostatu, které zahrnuje data od roku 1995 do 2010. Zatímco v Evropě v průměru tvoří sociální pojistné na daních 31,1 %, v Česku je to téměř polovina (45,2 %). Celkové zdanění práce tvoří 52,3 % všech daní, spotřební daně se podílí třetinou a majetkové daně zabírají 15 %.

SHRNUTÍ Daňová soustava je soustava daní státu,když její ideou je především zajistit státu dostatek finančních prostředků, proto je jednou ze základních složek ve státním rozpočtu. Pomocí daňové soustavy lze nastavit i posoudit roli státu v ekonomice Daně jsou významným příjmem státu jsou daně. Historicky je vznik daní spojen se vznikem a rozvojem státu. Daňový systém je v každé zemi stanoven příslušným zákonem a jednotlivé země se mohou v daních výrazně lišit. Daňová soustava se vyznačuje těmito funkcemi: fiskální funkce, regulační funkce, stimulační funkce a sociální funkce. Principy daňového systému jsou následující: spravedlnost zdanění, všeobecnost zdanění,účinnost zdanění, harmonizace, když předpokládáme, že daň je povinná,nenávratná zákonem určená platba do státního rozpočtu a zároveň je to platba neúčelová a neekvivalentní. Daně a jim podobné platby (clo, sociální zabezpečení) jsou založeny na principu solidarity (prospěch z nich má i ten, kdo platí nízké daně). Přímé daně – jsou uloženy konkrétnímu subjektu podle jeho důchodové a majetkové situace, čili představují zdanění příjmů poplatníka a jdou přímo do rozpočtu. Rozdělení přímých daní 1) důchodové a) daň z příjmu fyzických osob , b) daň z příjmu právnických osob, 170

2) majetkové a) daň z nemovitosti, b) daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí, c) silniční. Nepřímé daně se liší od přímých daní tím, že je platíme při každém nákupu zboží a služeb, kterými jsou tyto daně zatížené. Zaplatíme celou cenu (včetně daně) prodávajícímu a ten je pak odvede státu. Naproti tomu přímé daně každý poplatník platí přímo podáním daňového přiznání na FÚ. DPH – je nepřímá univerzální daň, která tvoří část ceny výrobků a služeb a je vybírána při každém prodeji. Spotřební daň je nepřímá selektivní daň, což znamená, že je vybírána prostřednictvím prodeje vybraných druhů zboží. Novela z 1. 1. 2004 přinesla převzetí správy spotřebních daní celními orgány a zavedení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Spotřební daň tvoří jednu z největších daní na příjmech rozpočtu. Předmětem spotřební daně jsou v EU vyrobené nebo do EU dovezené - minerální oleje, – líh, - pivo, – víno a meziprodukty, - tabákové výrobky. Spotřební daň je uvalena na výrobky, jejichž spotřebu má společnost zájem omezovat. Výnos z této daně je však veliký, protože se jedná o výrobky s relativně nízkou elasticitou poptávky. Všechny členské země zavedly daně k ochraně životního prostředí, ačkoliv v různé míře. Počet zemí, které implementovaly širší zelenou daňovou reformu, se stále zvyšuje, ostatní země tento krok zvažují. Daně k ochraně životního prostředí by měly náklady spojené s předcházením a snižováním znečištění životního prostředí odrážet v cenách výstupu zboží a služeb, které toto znečištění způsobují v důsledku jejich výroby, případně spotřeby. Ekologické daně jsou nepřímé výběrové daně. Jsou známy také pod názvem „zelené ekologické daně“. Účelem je omezování existence negativních externích jevů, které ovlivňují životní prostředí. Daňová kvóta je ukazatelem, který se používá pro mezinárodní srovnání daňového zatížení a pro různé druhy ekonomických analýz.

171

Daňová kvóta je makroekonomický ukazatel, který vyjadřuje celkovou úroveň daňové zátěže v dané zemi. Může být jednoduchá nebo složená.  Jednoduchá daňová kvóta vyjadřuje podíl daní (bez příspěvku na sociální zabezpečení) na HDP.  Složená daňová kvóta má vyšší vypovídací schopnost, neboť vyjadřuje podíl všech daní a příspěvků na sociální zabezpečení na HDP. Daňová kvóta = (příjmy z daní : HDP) x 100 - udává se v procentech Souhrnná daňová kvóta = (příjmy daňového charakteru : HDP) x 100 - uvádí se rovněž v procentech V České republice je letos složená daňová kvóta 34,7 % a v roce 2013 se předpokládá v souvislosti s spornými opatřeními vlády a změnami v oblasti daní, že tato klesne na 34,4 %.

Kontrolní otázky 1) Jak byste definovali pojem „daňová soustava“? 2) Stručně popište historii daní a s čím byl především vznik daní spojen? 3) Jakými funkcemi se vyznačuje daňová soustava? Vyjmenujte je a stručně je popište. 4) Jak byste vysvětlili, co je to daňový systém? 5) Popište strukturu daňové soustavy. 6) Jaké jsou požadavky na daňový systém? Stručně je popište. 7) Jaké daně patří do soustavy daní u nás? 8) Jaké znáte principy daňového systému? Vyjmenujte je a stručně je popište. 9) Do to jsou přímé daně a jaké daně sem patří? 10) Jaké znáte majetkové daně? 11) Charakterizujte nepřímé daně a jaké daně to jsou? 12) Jaká je charakteristika spotřební daně a čím se především vyznačuje? 13) Jak chápete podstatu ekologických daní ? V čem je především jejich význam? 14) Co je to daňová kvóta a jaké znáte daňové kvóty ? Popište je. 15) Popište význam sociální funkce v rámci daňové soustavy? 16) Jaký je vztah mezi daněmi a státním rozpočtem? 17) K čemu stát potřebuje vybírat daně?

Pojmy k zapamatování  daňová soustava 172

                     

daňový systém funkce daňové soustavy struktura daňové soustavy systém daní v ČR principy daňového systému přímé daně nepřímé daně důchodové daně majetkové daně daň z přidané hodnoty spotřební daně sazby jednotlivých daní spotřební daně ekologické daně daně k ochraně životního prostředí daňová kvóta daně a státní rozpočet pojmy související s daněmi daňová kontrola legislativa související s daněmi v ČR funkce daní harmonizace daní

Jen pro zájemce Průvodce studiem Vážení studenti, k výše uvedené kapitole jsem si jen pro zájemce připravila ještě něco navíc a sice přehledný souhrn spojený s problematikou daní a vztah ke státnímu rozpočtu. Věřím, že alespoň některé z vás toto zaujme a budete tomuto věnovat pozornost.

„Daně v kostce, neboli jen pro zájemce a pro dokreslení situace“

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Tato část je určena především pro zájemce oboru CR, neboť tito studenti se podrobně s problematikou daní na VŠPJ nesetkají. Se zájmem si však tuto „kostku o daních“ přečtou jistě i ostatní studenti.

173

Daňová soustava ČR Charakteristika daňové soustavy ČR

Daňovou soustavu České republiky dělíme na daně přímé, nepřímé a ostatní daňové příjmy. Souhrn všech daní, které se na daném území zpravidla státním, vybírají.

Další platby mající charakter daní: - pojistné na sociální zabezpečení, - pojistného na důchodové pojištění, - pojistného na nemocenské pojištění, - příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, - pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. - místní poplatky ukládané na úrovni měst a obcí mající charakter daní: o poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, za užívání veřejného prostranství, ze psů, z provozování výherních hracích automatů atd.

Vztah daní k přijmům státního rozpočtu Daně plynou do veřejných rozpočtů – rozpočet státu obce, kraje nebo státního fondu. Daně mohou plynout i do nadnárodního rozpočtu, například část nepřímých daní vybíraných v ČR skončí v rozpočtu EU. Nenávratnost – odlišení od půjčky. Zaplacením daně nevzniká subjektu žádný nárok. Neekvivalentnost – díl, jakým se jednotlivec podílí na společných příjmech, nemá žádný nebo téměř žádný vztah k tomu, v jaké výši se bude podílet na transferech z veřejných rozpočtů. Neúčelová – plátce daně neví, co bude z těch prostředků financováno (výjimku tvoří silniční daň, poplatníci vědí, že z jejího výnosu se hradí výstavba silnic a dálnic). Státní rozpočet: Nejdůležitější z veřejných rozpočtů. Lze si jej představit jako měšec, do kterého přichází daně a hradí se z něho veřejné výdaje. Plán finančního hospodaření státu. Sestavuje se na jeden rok (obvykle). Má formu zákona – navrhuje vláda a schvaluje parlament.

174

Obsahuje – odhad příjmů z různých zdrojů a rozdělení výdajů do jednotlivých kapitol. Po schválení rozpočtu je využití prostředků v kompetenci vlády, ministerstev a dalších institucí. Příjmy – daně, cla, poplatky a další příjmy (dotace, podpory dary, příjmy z prodeje zpoplatněných statků a služeb, půjčky od státu). Výdaje – transferové platby a subvence (podpory domácnostem a firmám, přesun peněz od plátců daní k příjemcům plateb), platby na úhradu půjček (přímé půjčky od banky nebo ve formě prodeje státních obligací soukromým sektorem). Transferové platby = jednostranné platby ze státního rozpočtu (výplata starobních důchodů, invalidních důchodů, podpory v nezaměstnanosti). Slouží k přerozdělování důchodů ve společnosti. Čisté daně= daně – transferové platby (státní nákupy výrobků a služeb). Funkce daní: - Fiskální – nejdůležitější, schopnost naplnit veřejný rozpočet. - Alokační – ovlivňuje na některých specifických trzích efektivnost tržních mechanismů. Např. očkování (stát může buď očkování financovat a nebo umožní odečíst od daňové povinnosti). - Redistribuční – přesunuje část důchodů od bohatších jedinců k chudším. Zmírňuje rozdíly v důchodech jednotlivých subjektů tím, že vybírají více od bohatších, což umožňuje státu prostřednictvím transferů zvyšovat příjmy chudším. - Stimulační – stát poskytuje subjektům různé formy daňových úspor anebo naopak je vystavuje vyššímu zdanění (podpora ekonomického růstu). Stát snižuje podnikatelské riziko – odečet ztráty z podnikání v následujících letech, snížit tím základ daně. Naopak znovu musíme zdanit nerozdělený zisk, podpora reinvestování zisků. Daňové prázdniny – forma snížení daně konkrétní osobě za předpokladu, že splní určité podmínky (objem investic, nové technologie, tvorba pracovních míst). - Stabilizační – slouží ke zmírňování cyklických výkyvů v ekonomice. Daňové principy Princip daňové neutrality - výše zdanění nezávisí na druhu podnikání ani na způsobu financování daní. Daň by měla postihovat všechny stejně (domácí x zahraniční), Princip daňové pružnosti - měřítkem je daňová kvóta – vztah mezi velikostí rozpočtu a HDP (vazba na tvorbu HDP ve vztahu na vývoj výše příjmů), 175

Princip daňové únosnosti - daně jsou konstruovány tak, aby je každý poplatník mohl zaplatit. Ochota platit daně => když nebude klesat životní minimum, Princip daňové univerzality - zdanění platí všeobecně s co nejmenším počtem výjimek, které musí být uzákoněny, Princip daňové spravovatelnosti - výpočet daní je nastaven tak, aby byla možná stejná daňová kontrola. Daň by měla být koncipována bez větších složitostí, bez výjimek – snadno upravovatelná. Základní pojmy používané v daňových zákonech Daně - povinná platba, občanská povinnost, - zákonem uložená platba, - plyne do veřejného rozpočtu, - nenávratná, neekvivalentní a zpravidla neúčelová, - platební povinnost, kterou stanoví stát a které slouží k získání peněžních prostředků do VR a slouží pro úhradu celospolečenských potřeb, - lze je ukládat na základě zákona. Daňové zákony - daňové hmotné právní předpisy, Daňové vztahy - vymezení daňových subjektů a jejich povinností vůči státu, nedá se přenášet na PO nebo spol. Fyzická osoba – pokud FO platí daně – musí být způsobilá k placení daní tzv. dovrší věku 18 let nebo pokud není způsobilá, tak je povinností stanovit zástupce pro způsobilost, zástupce musí být nahlášen na všech úřadech, Právnická osoba - právní subjektivita, - společnost, která se musí zapsat do OR zde uvádí všechny předepsané povinné údaje; dělíme: 1. veřejnoprávní organizace (stát, kraj, obce), hospodaří (na základě rozpočtu), 2. soukromé obchodní společnosti – a.s., s.r.o., v.o.s.(odlišné placení daní),

176

Daňový subjekt: a) Poplatník - osoba, jejíž příjmy se zdaňují (zaměstnanec nebo podnikatel–jakákoli pokuta – jsem poplatník), b) Plátce - osoba, která odvádí správci daně daň za poplatníka (správce daně = FÚ, stát), daň se platí státu prostřednictvím finančního úřadů (v minulostí – berního úřadu), Místní příslušnost – FÚ, pod který spadá příslušná FO nebo PO, řídí se sídlem podnikání nebo místem trvalého bydliště(týká se všech daní kromě daně z nemovitosti, trvalé bydliště je zapsáno na magistrátu); trvalé bydliště (mohu bydlet jinde, než mám trvalé bydliště), Zastupování – člověk není právně způsobilý (i dočasně– nemoc) nebo pokud mu není 18 let– nezletilost (rodiče zemřou  společnost přejde na nezletilé dítě), musí být nahlášen na FÚ zástupce a současně musí být zapsán na přiznání DzP, povinností každé osoby je přijít na FÚ a nahlásit zástupce, Daňová kontrola - správce daně (= FÚ), organizace FÚ může nařídit kontrolu na základě dokladů za určité období maximálně 3 roky zpět od konce zdaňovaného období (12 po sobě jdoucích měsíců nebo datum musí být shodné s kalendářním rokem nebo hospodářským rokem – mají zemědělci); - uchování daňových dokladů – 20let zpět, týkající se zaměstnanců, sociálních a zdravotních pojišťoven – může být vyměřeno penále, - FÚ vyzve písemně k daňové kontrole např.: dokazování – písemné popsání poplatníkem, daňová kontrola probíhá půl roku, vše, co řekneme, je na FÚ zapsáno, vždy na něco přijde. - Pokud má daňový subjekt nedoplatek na dani, je mu prostřednictvím platového výměru stanovena doměřená daň včetně penále a následně po zaplacení úrok z prodlení. Doručování - každá písemnost se doručí do vlastních rukou (opravdu je vydána jen tomu, komu náleží, zástupce či plná moc tady neexistuje!), - pokud si do 15 dnů ode dne doručení zásilku nevyzvedl, považuje se zásilka za převzatou, - nezaplacený daňový nedoplatek je předáván k vymáhání (exekuční řízení).

177

Mlčenlivost - povinnost každého, kdo se účastní daňového řízení, je zachování mlčenlivosti, za porušení této povinnosti může být uložena pokuta do výše 500 000,–Kč. Předvolání a předvedení - souvisí s daňovou kontrolou, pokud správce daně vyzve poplatníka, aby se dostavil, a on nepřijde, může ho nechat předvést policií. Registrační povinnost po zahájení podnikatelské činnosti 1. do 30 dnů na finančním úřadě podle bydliště nebo místa podnikání na předepsaném tiskopise, finanční úřad zašle osvědčení o registraci s daňovým identifikačním číslem, 2. do 8 dnů na místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení , 3. do 8 dnů u zdravotní pojišťovny na všechny instituce je dobré přiložit kopii živnostenského listu, příp. jiného dokladu. Ukončení činnosti nahlásí na živnostenský úřad, příp. do evidence příslušného úřadu, která vydala potvrzení k podnikání, ukončení podnikatelské činnosti, rovněž na FÚ a sociální a zdravotní pojišťovnu. Je možné, že FÚ bude požadovat doložení určitých dokladů, příp. bude provedena daňová kontrola. Pokuty - ukládá FÚ při nedoplatku daní nebo závady účetnictví zjištěné při daňové kontrole . Záznamní povinnost - FÚ může uložit podnikateli vedení zvláštních záznamů, např.: účetní kniha – slouží k vedení zvláštních záznamů, které jsou potřebné pro stanovení daně. Daňové přiznání doklad, který musí podat každý poplatník v přesně daných termínech (jsou uvedeny v zákonech). Řádné daňové přiznání - přiznání podané v příslušném termínu – termíny buď: 1 měsíc po skončení úč. období 31.1. (silniční daň, daň z nemovitosti), 3 měsíce po skončení úč. období 31.3. (daň z příjmů FO,PO), 6 měsíců po skončení úč. období 30.6. (daň z příjmů FO,PO – pokud mají daň. poradce),

178

25. den po skončení čtvrtletí nebo 25. den v měsíci (daň z přidané hodnoty (DPH). Dodatečné a opravné daňové přiznání Opravné - podává poplatník, pokud zjistí sám chybu v řádném daňovém přiznání a tuto chybu opraví ještě před termínem řádného opravného řízení (např. 20.1. je podáno daňové přiznání a oprava je provedena do 31.3.), dodatečné poplatník zjistí sám chybu po skončení termínu řádného opravného řízení a dodatečně tuto chybu sám opraví, – je vždy penalizováno a pokutováno, Daňový dlužník každý, kdo je povinen platit některou z daní (poplatník i plátce), Den platby - den, kdy je daň připsána na účet správce daně, podnikatel musí dát příkaz s předstihem, Daňové nedoplatky a penále - nedoplatek = dlužná daň, penále – částka vypočítaná z dlužné daně, počítá se za každý den prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení, pokud nedoplatek zjistí správce daně (=FÚ), pokud zjistí sám poplatník – penále je ve výši 0,05%; starší jak 500 dní (=0,1%) , - nad 500,dní – počítá se penále ve výši 140% diskontního úroku, který je stanoven ČNB, Přeplatky - žádá se o ně na FÚ a vrací se na žádost, musí se o ně požádat do 6 let, kdy vznikly, - musí být vyšší jak 50,– Kč, jinak se přeplatek do 50,– Kč nevrací. Úrok - pokud dlužník nesplatil penále do 500 dnů, počítá se úrok ve výši 140% diskontní sazby ČNB, úrok v důsledku přeplatku se nevyplácí, Zálohy - povinná platba na daň během zdaňovacího období (platí se dopředu na příslušné zdaň. období), Zvýšení daně není – pokud podáno příslušné daňové přiznání včas a v řádném termínu, neníli tomu tak, může správce daně zvýšit daň o 10%. 179

Schéma rozdělení rozpočtového určení daní od 1.1.2008 (bez SFDI, poplatků a pokut)

180

10 ) Pojistné na veřejné ZP a na sociální zabezpečení Cíl Až prostudujete tuto kapitolu týkající se pojistného na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, tak byste měli - umět definovat veřejné zdravotní pojištění a pochopit jeho podstatu, - být schopni vysvětlit podstatu systému zdravotního pojištění, - mít přehled o základních pojmech spojených se zdravotním pojištěním, - dokázat objasnit základní pojmy spojené s pojistným na sociální zabezpečení, definovat podstatu sociálního pojištění a znát podstatu sociálního zabezpečení jako nástroje sociální politiky státu, - bez problému vyjmenovat hlavní instituce sociálního zabezpečení v ČR a stručně uvést jejich činnost, - pochopit podstatu nemocenského pojištění, státní sociální podpory i sociální pomoci.

Průvodce studiem Vážený studenti, před vámi je kapitola o pojistném na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, když vycházím z toho, že jste se již v minulosti v některém z odborných ekonomických předmětů s těmito pojmy alespoň částečně setkali. Nyní se na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení podíváme z poněkud hlubšího pohledu a také v souvislosti s problematikou veřejných financí. Ke studiu této kapitoly budete potřebovat asi 120 minut. Byla bych velice ráda, kdyby se vám tato kapitola dobře studovala a až budete u jejího konce a budete odpovídat na otázky, ať jste maximálně úspěšní v odpovědích a nechť je vám odměnou skutečnost, že budete spokojeni sami se sebou.

10.1. Veřejné zdravotní pojištění Veřejné zdravotní pojištění je druhem zákonného pojištění, z širšího hlediska se řadí mezi daňové příjmy, dle něhož je v České republice prostřednictvím některé ze zdravotních pojišťoven hrazena základní zdravotní péče. Právo na bezplatnou zdravotní péči (a povinnost být plátcem zdravotního pojištění) vyplývá ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění9, jehož příloha č. 2 obsahuje seznam nehrazené péče (seznam péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění neexistuje), z Ústavy10, resp. Listiny základních práv a svobod (čl. 31)11 a dále z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (čl. 3)12 a vztahuje se na všechny zdravotně pojištěné osoby. 9

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Ústava České republiky, zákon č. 1/1993 Sb. 11 Listina základních práv a svobod, zákon č. 2/1993 Sb. 10

181

Veřejné zdravotní pojištění

Zákonnou povinnost být zdravotně pojištěn má každá osoba s trvalým pobytem na území České republiky (výjimkou může být osoba, která se zdržuje více jak 6 měsíců mimo území ČR, z tuzemského zdravotního pojištění se odhlásila a je zdravotně pojištěna v zahraničí), nebo osoba bez tohoto trvalého pobytu, která však je v pracovním poměru u zaměstnavatele, jež má sídlo na území České republiky (výjimkou je zaměstnavatel, jež požívá diplomatických výhod a imunit).13 Plátcem zdravotního pojištění se pak stává pojištěnec, tj. zaměstnanec v pracovním poměru, osoba samostatně výdělečně činná či osoba uvedená v § 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zaměstnavatel a stát, přičemž platí zásada, že v každém okamžiku musí být za každého pojištěnce někdo plátcem pojistného (§ 8 zákona č. 48/1997 Sb.). Veřejné zdravotní pojištění vzniká dnem narození pojištěnce (osoby s trvalým pobytem na území ČR), dnem, kdy se osoba bez trvalého pobytu stala zaměstnancem (viz výše) či získala povolení k trvalému pobytu na našem území a zaniká smrtí pojištěnce, ukončením trvalé pobytu či skončením pracovního poměru u zaměstnavatele se sídlem na území ČR. Pojistné se platí za jednotlivé měsíce a je splatné v den výplaty mezd a platů zaměstnanců a za státní pojištěnce do dvacátého dne předcházejícího kalendářního měsíce. Vždy se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru a platí se v korunách českých. V případě, že by nebylo pojistné, či záloha na pojistné v určené lhůtě uhrazena, je plátce povinen zaplatit penále za každý den prodlení (viz zákon č. 592/1992 Sb.14). Pojištěnci i zaměstnavatelé mají zákonem uloženou oznamovací povinnost, kdy do osmi dnů, pokud zákon nestanoví jinak, musí oznámit zdravotní pojišťovně skutečnosti rozhodné pro vznik či zánik povinnosti pojistné platit. V případě nesplnění této povinnosti může příslušná zdravotní pojišťovna uložit sankci. Každý pojištěnec, jež je výdělečně činný, má zákonnou povinnost odvádět ze svých příjmů platby na státní všeobecné zdravotní pojištění (tzv. veřejné zdravotní pojištění) a nemocenské pojištění, které je součástí sociálního pojištění, kdy povinnost této části platby se vztahuje pouze na zaměstnance. Dle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, se pro účely platby zdravotního pojištění vypočte každý měsíc z vyměřovacího základu pojištěnce – zaměstnance 13,5 %. Jedna třetina takto vypočtené částky, tj. 4,5 % se strhne přímo zaměstnanci z jeho mzdy, zbylé dvě třetiny pojistného hradí sám zaměstnavatel, který celkovou platbu odvádí zdravotní pojišťovně, u níž je pojištěnec pojištěn. Zákon č.592/1992 Sb. také , jak postupovat, když je vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ a to ať už vinou zaměstnance, či zaměstnavatele apod. 12

Úmluva o lidských právech a biomedicíně FOJTÍKOVÁ, J., Daňový systém, str. 23 a násl. 14 Zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění 13

182

U pojištěnce – osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) je vyměřovacím základem 50 % čistých příjmů z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, tedy příjmů po odečtení výdajů vynaložených na jejich dosažení, zajištění a udržení. Pokud by byl vyměřovací základ nižší než minimální, je tato osoba povinna odvést pojistné z minimálního vyměřovacího základu, jež je určen jako dvanáctinásobek 50 % průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok o dva roky předcházející roku, pro který je vyměřovací základ stanovován. OSVČ platí pojistné ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu přímo pojišťovně, u které je pojištěna. OSVČ nemají povinnost hradit sociální (nemocenské) pojištění, přičemž dávky v nemoci si mohou zajistit prostřednictvím soukromého připojištění.

10.2. Systém veřejného zdravotního pojištění v ČR Je představován vzájemným vztahem mezi pojištěncem, poskytovateli zdravotnických služeb a zdravotní pojišťovnou, když za každého pojištěnce je odváděno do systému pojistné ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu (viz shora), aby mu byla bezplatně poskytnuta potřebná zdravotní péče, jejíž základní rozsah je daný zákonem. Tuto péče poskytují na území ČR jak státní, tak i nestátní zdravotnická zařízení, která mají uzavřenou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče s některou ze zdravotních pojišťoven, což právě umožní pojištěnci čerpat určitou zdravotní péči bez přímé úhrady. Zdravotnické služby jsou poskytovány soustavou zařízení ambulantní péče, ústavní (lůžkové) péče, závodní preventivní péče, neodkladné péče, zařízení dopravy nemocných, raněných a rodiček, zařízení lázeňské péče, zařízení zajišťující léčiva a zdravotní pomůcky a stomatologické výrobky.

183

Obrázek– Systém zdravotního pojištění v České republice

Zdroj: KOTHERA, V. Co se musí změnit v českém zdravotnictví? [online], [2007–03–11], dostupné z

Systém veřejného zdravotního pojištění zajišťuje stejný přístup k čerpání zdravotnické péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění všem občanům bez ohledu na to, jak vysoké pojistné odvedli, a proto může fungovat pouze na základě solidarity zdravých občanů s nemocnými. Aby mohla být tato úloha splněna pro pojištěnce všech zdravotních pojišťoven, musí nutně docházet k přerozdělování vybraného pojistného. Každá pojišťovna proto jednou měsíčně sděluje správci tzv. Zvláštního účtu veřejného zdravotního pojištění, tedy Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, celkovou výši vybraného pojistného. Po zohlednění této výše a výše pojistného hrazeného státem za tzv. státní pojištěnce, které rozhodně neodpovídá nákladům na zdravotní péči čerpanou těmito pojištěnci, dochází k vlastnímu přerozdělování finančních prostředků a to podle tzv. nákladových indexů a počtu tzv. státních pojištěnců jednotlivých zdravotních pojišťoven. Částka, jež je pak příslušné pojišťovně přerozdělena, tvoří součet podílů připadajících na každého jejího pojištěnce, za kterého je plátcem pojistného stát, přičemž za jednoho takového pojištěnce ve věku do 60ti let připadá jeden podíl a na pojištěnce ve věku nad 60 let připadají tři podíly. Jeden podíl se vypočte ze součtu 60 % vybraného pojistného, celkové platby státu za osoby, za něž je stát plátcem a dalších příjmů Zvláštního účtu, jež tvoří převážně připsané úroky. Tento součet se pak vydělí celkovým počtem pojištěnců, za které je plátcem pojistného stát. Následně dochází k finančnímu vyrovnání mezi jednotlivými zdravotními pojišťovnami. Hlavním účelem tohoto přerozdělovacího procesu je ochránit pojištěnce před jejich nežádoucím výběrem ze strany zdravotní pojišťovny.

184

Systém veřejného zdravotního pojištění

Jen pro zájemce Stručný přehled související se zdravotním pojištěním a ještě něco navíc VÝPOČET A VÝBĚR POJISTNÉHO U ZAMĚSTNANCŮ  Zdravotní pojištění – Za zaměstnance odvádí pojistné na ZP zaměstnavatel ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu. Zaměstnanci srazí, i bez jeho souhlasu, z platu jednu třetinu této částky, zbývající dvě třetiny uhradí zaměstnavatel ze svých prostředků. Pojistné se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru.  Sociální pojištění – SP odvádí zaměstnavatel za své zaměstnance a část své mzdy odvádí na SP i zaměstnanec (6,5%).

VÝPOČET A VÝBĚR POJISTNÉHO U OSVČ  Zdravotní pojištění Výpočet měsíčních záloh: (Vyměřovací základ * 13,5%) / 12 Placení Pokud byla OSVČ během roku pojištěna u několika zdravotních pojišťoven (změnila zdravotní pojišťovnu), musí odvést těmto pojišťovnám poměrnou část pojistného, podle doby pojištění u každé z nich. Pokud se jedná o hlavní SVČ, pojistné se platí formou záloh na pojistné a doplatku pojistného. Zálohy OSVČ jsou splatné od 1. dne kalendářního měsíce, za který se platí, do 8. dne následujícího kalendářního měsíce. Z toho vyplývá, že není možno zálohy platit ani později, ani si je předplatit na několik měsíců dopředu. Pokud se jedná o vedlejší SVČ, pojistné se platí jednorázově do 8 dnů po podání přehledu o příjmech a výdajích za uplynulý rok. OSVČ se ale i v tomto případě může rozhodnout pro platbu formou záloh na pojistné a doplatku pojistného.

POZNÁMKA: zdravotní pojištění musí platit každý, ale sociální pojištění, především důchodové, platit každý nemusí. ZP posuzujeme vždy ze 2 pohledů: 1) platby do veřejného rozpočtu, které mají charakter daní (nenávratné platby), 2) dávky, které se z přijatých dávek vyplácejí a na které mají účastníci pojištění nárok.

185

VEŘEJNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ financuje výdaje spojené s nutnou zdravotní péčí, povinnost platit VZP má: ▪ osoba, která má trvalé bydliště na území ČR bez ohledu na státní občanství, ▪ osoba, která nemá trvalé bydliště v ČR, ale je zaměstnán u zaměstnavatele, který má sídlo ČR, - vybrané dávky od jednotlivých poplatníků jsou příjmem zdravotních pojišťoven, - z těchto prostředků se hradí pojištěným léčebná péče, preventivní prohlídky, léky. pobyt v nemocnici, prostředky zdravotní techniky… - osoba, která pracuje mimo ČR po dobu delší než 6 měsíců: ▪ má povinnost oznámit tuto skutečnost příslušné zdravotní pojišťovně, ▪ tím je zproštěna placení dávek na území ČR, ▪ po návratu do ČR musí tato osoba na zdravotní pojišťovně předložit písemné potvrzení, že dávky na zdravotní pojištění byly uhrazeny v jiném státě, ▪ pak je znovu zařazen do evidence zdravotní pojišťovny v ČR, - povinnost vzniká narozením a končí smrtí. -

• • • • •

Sazby ZP z vyměřovacího základu Zaměstnanec 4,5 % – ze zdanitelných příjmů, Zaměstnavatel 9% – ze zdanitelných příjmů, Osoba bez zdanitelných příjmů (OBZP) 13,5 %, Státní pojištěnec 13,5 %, OSVČ 13,5 % z ročního vyměřovacího základu = 50 % ze zisku.

Pojištěnci VZP Neplátci pojistného (státní pojištěnci) - zdravotní pojištění je za tyto občany je placeno státem: - nezaopatřené děti, děti studující do 26 let, - ženy na mateřské dovolené, rodičovské dovolené, - osoby, které nemohou pracovat z důvodu zdrav. postižení a osoby, které o ně pečují, - osoby v domácnosti, které pečují celodenně o 1 dítě do 7 let nebo o 2 děti do věku 15 let, - osoby, které dosáhli důchodového věku, ale nesplňují podmínky pro přiznání důchodu, - uchazeči o zaměstnání evidovaní na úřadu práce.

186

Plátci pojistného • Zaměstnanci – vyplývá to z pracovního poměru, - ZP platí z vyměřovacího základu (HM) po odpočtu příjmů od daně osvobozených. • Zaměstnavatelé – platí zdravotní pojištění za své zaměstnance z vyměř. základu (HM). • OSVČ – podnikatelé, kteří mají příjmy z podnikání podle §7. • Osoby bez zdanitelných příjmů (nejsou evidováni na úřadu práce): - každý, kdo z nějakého důvodu nepracuje a nemá žádný příjem, - jsou to pojištěnci, kteří mají trvalé bydliště na území ČR a za které neodvádí pojištění zaměstnavatel, stát a oni sami ani nepodnikají, ▪ ženy v domácnosti, pokud nepečují o žádné dítě, ▪ studenti, kteří po ukončení školy nenastoupili do zaměstnání ihned ode dne, kdy za ně přestal platit pojištění stát (2 měsíce po ukončení studia), ▪ studenti, kteří studují na školách, které nejsou uznány ministerstvem školství jako soustavná příprava na budoucí povolání (jazykové školy, všechny školy v cizině, některé formy nástavbového studia), ▪ zaměstnanci, kteří po ukončení pracovního poměru bezprostředně následující den nenastoupí do nového zaměstnání a ani se nezaevidují na úřad práce, ▪ osoba, která pracuje na dohodu o provedení práce (ZP si musí platit sám). Rozhodné období = období, za které se vyplácí zdravotní pojištění. • Kalendářní měsíc – zaměstnanci a zaměstnavatelé, státní pojištěnci, OBZP – ZP musí být zaplaceno v den výplaty, který je nahlášen na příslušné ZP. Pokud není tento den určen, musí být zaplaceno do 8. dne měsíce. • Kalendářní rok – týká se OSVČ (platí jenom zálohy, ale pojištění platí až ze ZD). VYMĚŘOVACÍ ZÁKLAD Zaměstnanec Vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou od této daně osvobozeny, a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním. Zaměstnavatel Souhrn zdanitelných příjmů bez příjmů osvobozených a bez příjmů, které nejsou předmětem zdanění.

187

OSVČ Vyměřovacím základem pro odvod pojistného na zdravotní pojištění u OSVČ je 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Osoba samostatně výdělečně činná je povinna odvést pojistné z dosaženého vyměřovacího základu, nejvýše však z maximálního vyměřovacího základu. Je–li dosažený vyměřovací základ nižší, než minimální vyměřovací základ, je osoba samostatně výdělečně činná povinna odvést pojistné z minimálního vyměřovacího základu. Osoby bez zdanitelných příjmů (OBZP) a státní pojištěnci Minimum 1 080,00 Kč odvede stát nebo člověk sám za sebe (z min mzdy 8000,00 Kč).

10.3. Zdravotní pojišťovny Zdravotní pojišťovna je specializovaná zdravotní a finanční instituce, jejímž hlavním úkolem je provádět všeobecné zdravotní pojištění. Způsob a rozsah provádění zdravotního pojištění je dán platnými právními normami. Zřízení zdravotních pojištění je upraveno zákonem č. 551/1991 Sb. o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 280/1992 Sb. O resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů. Dosud ověřené výhody: 1) Každý občan v produktivním věku má právo si vybrat mezi všemi pojišťovnami, které poskytují různé nadstandardní výhody při preventivních prohlídkách, zdravotní rekreaci i poskytování plateb za nadstandardní zdravotnické výkony. 2) Každá pojišťovna musí udržovat svoji platební schopnost a je tedy částečně zainteresována na omezování svých provozních nákladů i nákladů smluvních zdravotních zařízení s cílem zajistit, aby se vybrané zdravotní pojistné vynakládalo v co největší míře na zdravotní péči o pojištěnce. Dosud ověřené nevýhody: 1) Kontrola efektivity jednotlivých smluvních zdravotních zařízení, které musí mít smlouvy s více zdravotními pojišťovnami je velmi složitá, nepřehledná a má omezenou účinnost. Pro každé zdravotní zařízení je obtížnější komunikace s více zdravotními pojišťovnami. 2) Zákonem stanovené vybrané zdravotní pojistné je vynakládáno i na činnosti, které nemá vliv na zdraví pojistníků. Např. náklady na reklamu jednotlivých pojišťoven, náklady na manažery více pojišťoven, údržbu nemovitostí, údržbu a aktualizaci produktů zajišťujících obdobné funkce 3) Databáze, z nichž lze zjistit statistické podklady pro hodnocení funkce zdravotnictví jsou rozptýlené 188

Zdravotní pojišťovny

a nekompatibilní, řízení zdravotnictví je pro ministerstvo výrazně složitější než v případě existence pojišťovny jediné Přehled zdravotních pojišťoven Přehled ZP Zdravotní pojištění se platí zdravotním pojišťovnám. V České republice jich v současné době působí 8. Každý občan má právo vybrat si zdravotní pojišťovnu. kód a název pojišťovny: 111 Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR 201 Vojenská zdravotní pojišťovna ČR 205 Česká průmyslová zdravotní pojišťovna 207 Oborová zdravotní poj. zam. bank, poj. a stav. 209 Zaměstnanecká pojišťovna Škoda 211 Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR 213 Revírní bratrská pokladna, zdrav. pojišťovna 217 Zdravotní pojišťovna METAL–ALIANCE (k 1. 10. 2012 byla sloučena s Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou) 228 Zdravotní pojišťovna MÉDIA ( 28. března 2011 byla sloučena s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR) Jak bylo již výše uvedeno sociální a zdravotní pojištění je povinné ze zákona. Pojistné se řadí mezi neúvěrové příjmy veřejných rozpočtů. Občané ze svého platu ukládají určitý finanční obnos do pojistného systému a tak Jsou v budoucnu schopni se o sebe postarat při případných zdravotních či sociálních potížích. Odloží tak svoji současnou spotřebu, aby se předem cíleně připravili (pojistili se) na budoucí možné složití a mnohdy velmi nepříjemné situace. Zdravotní pojištění slouží k tou, aby krylo výdaje spojené se zdravotní péčí. Pojištěncem je každá osoba, která má trvalý pobyt na území České republiky a cizinci, kteří pracují u zaměstnavatele se sídlem v ČR. Pojistné odvádí své zdravotní pojišťovně. Nárok na úhradu zdravotní péče končí smrtí, skončení pracovního poměru u cizince, ztrátou trvalého pobytu nebo při dlouhodobém pobytu v zahraničí. Plátcem pojistného je stát, zaměstnavatel anebo sám pojištěnec v případě, že se jedná o osobu samostatně výdělečně činnou (neboli OSVČ) nebo osobu bez zdanitelných příjmů. Stát platí za většinu pojištěnců (což tvoří celkem cca 54% pojištěných osob). Jedná se o nezaopatřené děti do 26 let věku, poživatele důchodu, příjemce rodičovského příspěvku a jiné zvláštní případy. Zaměstnavatel odvádí pojištění za zaměstnance v pracovním poměru, 189

Pojištěnec

Plátce

služebním poměru nebo vlastníky společností. Osobou samostatně výdělečně činnou je například osoba provozující živnost, činnost lékaře, advokáta atd. Osobou bez zdanitelných příjmů je ta, která nemá příjmy ze zaměstnání za celý kalendářní měsíc. Vyměřovací základ se liší dle jednotlivých plátců. Vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou od této daně osvobozeny, a teré mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním.

Vyměřovací základ

Maximální výše pojistného může být 72násobek průměrného platu (v roce 2011 by to mělo být 1.781.280 Kč k průměrné mzdě 24.740 Kč). Sazba pojistného za zdravotní pojištění je ve výši 13,5% z vyměřovacího základu. 4,5% (což tvoří jednu třetinu) hradí zaměstnanec, zbývajících 9% (dvě třetiny) hradí zaměstnavatel. OSVČ platí 6,75% ze zisku.

Sazba pojistného

Pojistné se platí za jednotlivé kalendářní měsíce a je splatné v den, který je zaměstnavatelem určen pro výplatu mezd a platů za příslušný měsíc. Pojistné se zaokrouhluje na celé koruny nahoru. Při situaci více příjmů ze zaměstnání se platí pojistné ze všech příjmů. Při zpoždění platby pojistného může pojišťovna udělit sankce.

Průvodce studiem Vážení studenti, výše uvedený text se věnoval problematice pojistného na veřejné zdravotní pojištění a domnívám se, že studium této části bylo pro vás alespoň částečně zajímavé, když jsem předpokládala, že vám tato problematika nebyla tak zcela cizí. Byla bych ráda, abyste se se stejným zájmem a chutí pustili do další části studia, která bude věnována neméně zajímavé problematice a sice pojistnému na sociální zabezpečení.

10.4. Sociální zabezpečení v ČR Obsahem systému sociálního zabezpečení v České republice je jeho organizace a provádění, jak se systém člení a jak je rozlišována důležitost a potřebnost plnění ze systému, jednotlivé nároky při životní události každého člověka i spoluúčast jednotlivých institucí státu na jejich řešení. Záměrem je popsat příčiny vzniku sociálního zabezpečení, nastínit důležitost jeho existence, a to od jeho prvopočátků až po současný systém, který bylo

190

Obsah systému sociálního zabezpečení

nutné nenásilnou, avšak spravedlivou formou začlenit do systému tržního hospodářství. Sociální zabezpečení a příčiny jeho vzniku Každý člověk se ve svém životě může setkat s nepříznivými situacemi nebo prožívat tak obtížné období, že není schopen hradit ze svých běžných příjmů všechny své náklady tak, aby nestrádal či podstatně nezhoršil svou životní úroveň. Na některé situace je možné se připravit již v období produktivního věku a stabilní životní úrovně (např. stáří, mateřství), jiné nelze dopředu předvídat (úraz, nemoc, invaliditu). Stát a vláda nechce, aby jedinci, kteří se o sebe nemohou z uvedených důvodů postarat sami, pociťovali tuto okolnost příliš silně a proto se snaží přinutit každého se na takovou životní situaci připravit. Důležitým faktorem pro vznik sociálního zabezpečení je podíl chudých a bohatých vrstev v daném státě a to ne z pohledu toho, že některé skupiny obyvatelstva mají nízkou úroveň spotřeby, neboť většina z těchto lidí má základní životní potřeby zabezpečeny, jde však o odstup a rozdíl v životní úrovni od průměru či od bohaté vrstvy – tedy nejde o to, jaké je sociální složení obyvatelstva ale o to, kolik občanů bude v určité sociální situaci odkázáno na společenskou pomoc a naopak kolik je schopno překonat takovou situaci samo. Může tedy nastat situace, kdy bohatá prosperující společnost, která by mohla na výdaje na sociální zabezpečení vynaložit větší objem prostředků, to vlastně nepotřebuje, protože se skládá z bohatých jedinců, kteří většinou nejsou na pomoc sociálního zabezpečení odkázáni, tedy potřeba prostředků k financování různých sociálních situacích je nízká. A proto požadavek na redistribuci důchodu, který je tržním mechanismem ve svém prvotním rozdělení nerovnoměrný, je tedy jedním z hlavních argumentů pro existenci sociálního zabezpečení. Dalším významným vnitřním faktorem, který ovlivňuje existenci sociálního zabezpečení je demografická situace, tedy především složení obyvatelstva a to podle pohlaví a podle věkových skupin15:   

předproduktivní věk , produktivní věk, poproduktivní věk .

Zde se zkoumá především to, jak se vyvíjí poměr počtu jedinců v jednotlivých skupinách. Důležitý však není jen počet ekonomicky aktivních osob, ale především uplatňování a vývoj jejich aktivity ve společnosti.

191

Příčiny vzniku sociálního zabezpečení

Historické kořeny sociálního zabezpečení Sociální zabezpečení je poměrně mladou institucí a začalo se konstituovat jako ustálená organizace vlastně až na přelomu 19. a 20. století. Na druhé straně se však některé prvky, z nichž se potom vyvinulo ucelené sociální zabezpečení, objevují daleko dříve. První kroky z historie a vývoje sociální politiky a sociálního zabezpečení nacházíme v různých formách chudinské péče vrchnostenské, církevní nebo domovské. Převládal totiž názor, že péče o práceneschopné je věcí soukromou a církevní. Církve poskytovaly hlavně almužnu a přístřeší. Další způsob zajištění pro případ onemocnění nebo výdělečné neschopnosti vycházel z profesních skupin, které byly z podstaty své výrobní (pracovní) činnosti určitým způsobem organizovány. Velmi výrazně se zárodky sociálního zabezpečení objevují v podpůrných bratrstvech horníků, tzv. bratrských pokladnách. Bratrské pokladny fungovaly na principu příspěvkovém, nejdříve nahodilém a dobrovolném, později povinném. Příspěvkem se rozumělo povinné odevzdávání části výdělku do pokladnice. Z takto vytvořeného zdroje potom bratrské pokladny podporovaly své nemocné, staré, chudobné druhy a jejich rodiny. Horničtí zaměstnanci měli vždy, na rozdíl od ostatních skupin pracovníků svázaných přísnými cechovními pravidly, relativně svobodnější postavení. To souviselo jednak s významem tohoto povolání pro vytváření finančních zdrojů panovníka a jednak na středověké poměry s nebývalou koncentrací pracovníků na místech hornického podnikání. Proto byla po celý středověk věnována ze strany panovníka nebo soukromníků v hornictví pozornost právní úpravě tohoto odvětví vydáváním tzv. horních řádů. Součástí těchto řádů byla od 19. století i ustanovení týkající se zabezpečení horníků, kteří onemocněli, utrpěli úraz nebo zchudli. Důležité byly také středověké řemeslné cechy a jejich vzájemnostní spolky a podpůrné pokladny. Ty přinesly myšlenku solidarity a vzájemnosti. Zárodky budoucího uceleného sociálního zabezpečení můžeme najít např. i v podpůrných spolcích tovaryšů, které ve svých stanovách obsahovaly i vzájemné závazky k přispívání pro práce neschopné členy spolků i pozůstalé vdovy a sirotky. Za další krok ve vývoji systému sociálního zabezpečení můžeme považovat utváření tzv. pojišťovacích spolků. Pojišťovací spolky se utvářely nejprve na svépomocném, obvykle odborovém základě a postupně nabývaly charakter organizovaných pojišťovacích soustav. Vedle pojišťovacích spolků se objevují postupně i soukromé pojišťovny.

192

Moderně organizované sociální pojištění se objevuje v Německu ve druhé polovině 19. století a je spojeno s politikou německého kancléře Bismarcka. Bismarckova koncepce sociálního pojištění je bez ohledu na cíle, které sledovala, moderním pojetím a obsahuje mnohé prvky, které se staly základem pro pozdější vytváření soustav sociálního zabezpečení ve světě. Soustava sociálního pojištění zahrnovala pojištění nemocenské (1883), úrazové (1884) a invalidní, včetně pojištění starobního (1889). Soustava sociálního pojištění byla budována jako povinná ochrana proti určitým sociálním rizikům (zejména úrazu a trvalé výdělečné neschopnosti). K provádění soustavy sociálního pojištění byly vytvářeny zvláštní organizace – pojišťovací pokladny.

10.5. Sociální zabezpečení jako nástroj sociální politiky státu Sociální zabezpečení je považováno za nejdůležitější nástroj realizace sociální politiky. Jak uvádí publikace Sociální zabezpečení, autorů Galvase a Gregorové,16 patří pojem sociální zabezpečení k těm pojmům, které jsou nepřesným překladem cizojazyčných výrazů pro podobný systém – podobný proto, že přesný překlad pojmu v různých evropských jazycích – např. „Sozialsicherheit“, „social security“, securité sociale“, seguridad social“ … znamená „sociální bezpečnost“.

Sociální zabezpečení jako nástroj sociální politiky státu

Jeho hlavní rozdíl mezi „bezpečností“ a „zabezpečením“ je rozdílem mezi činností a stavem, rozdílem v pojetí sociálních systémů. Jinak je tomu v demokratické společnosti, kde jde spíše o zajištění lidských práv státem na přijatelné úrovni, v komunistickém pojetí jde o zabezpečení občana státem principem redistribuce důchodů.17 Pojem sociální zabezpečení Sociální zabezpečení je komplexní pojem naznačující, že se jedná obecně o vytváření podmínek života člověka bez ohledu na to, zda se konkrétně pohybujeme v oblasti zdravotní nebo státní sociální podpory či v důchodovém nebo nemocenském pojištění. Jedná se tedy o soubor právních norem, institutů, institucí a vztahů, jejichž účelem je předcházet možným sociálním rizikům, odstraňovat nepříznivé následky, které vzniknou jedincům v důsledku sociálních událostí, které mohou vyplývat jak z běhu života všeobecně, tak z podmínek moderní civilizace.

16

Sociální zabezpečení, Doc.JUDr. Milan Galvas, CSc, Doc.JUDr. Zdeňka Gregorová, CSc, MUNI Brno, 2000, str. 22 17 Blíže viz Tomeš I. A kol.: Právo sociálního zabezpečení, Všehrd, Praha 1993, str. 11

193

Pojem sociální zabezpečení

Bývají zpravidla spojeny s nepříznivými ekonomickými dopady, které občan buď vůbec, nebo obtížně může překonat sám, bez pomoci zvenčí.

Příklad Zákon o nemocenském pojištění vymezuje jako jednu ze základních sociálních událostí nemoc nebo úraz, v jejichž důsledku vznikla neschopnost vykonávat dosavadní práci a tím nastala újma v podobě ztráty příjmu z výdělečné činnosti. Ne všechny tíživé sociální situace však vystupují jako sociální události, s nimiž je spojeno nějaké plnění ze sociálního zabezpečení. Z hlediska poskytování plnění jsou významné jen ty sociální události, jejichž tíživost a nezbytnost pomoci zvenčí je všeobecně uznávána a legislativně zakotvena jako součást sociálního zabezpečení. Formy sociálního zabezpečení Podle mezinárodních doporučení a jiných dokumentů (např. Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 102, o minimální normě sociálního zabezpečení z roku 1952)18 se v současné době ve většině vyspělých evropských zemích sociální zabezpečení vztahuje k následujícím případům sociálních situací: - ohrožení zdraví a nemoc (lázeňská péče, nemocenské dávky), - nezaměstnanost, - pracovní poškození a invalidita, - pracovní úraz a nemoci z povolání, - stáří, - mateřství, - rodičovství., - úmrtí živitele (důchody pozůstalých), - sociální péče. - Tyto formy se mohou ve srovnání jednotlivých států lišit mírou realizace či použitím nástrojů k jejich realizaci. Z pohledu státu je hlavní charakteristikou jednotlivých forem sociálního zabezpečení především organizace provádění sociálního zabezpečení a tvorba zdrojů pro plnění nároků ze sociálního zabezpečení.

18

Text úmluvy publikován v publikaci Píchová, I., Matyášek, P.: Mezinárodní dokumenty pracovního práva a sociálního zabezpečení, MU Brno 1994

194

Formy sociálního zabezpečení

Hlavní nástroje sociálního zabezpečení Současná soustava sociálního zabezpečení byla založena na filozofii růstu životní úrovně, v konstrukci sociálních dávek byla preferována převáženě sociální hlediska. Dnes je však zřejmé, že je potřebné více zohlednit a ocenit individuální schopnosti každého jedince tak, aby byl při plném využití jeho tvůrčího potenciálu zajištěn rozvoj jak národního hospodářství, tak plný rozvoj osobnosti.

Hlavní nástroje sociálního zabezpečení

Nejzávažnější nedostatky systému sociálního zabezpečení byl řešeny dílčími úpravami, avšak žádná z nich nedosáhla na podstatu problému, tj. přílišnou statičnost celého systému. Základní krok v této oblasti již byl učiněn zejména v tom, že byly rozčleněny tři základní součásti sociálního zabezpečení (resp. čtyři, některé prameny uvádí oblast sociální pomoci a sociálních služeb jako jednu), které jsou ovládány různými zásadami (zásada zásluhovosti, zásada sociální potřebnosti, zásada solidarity ).19 V průběhu dějin lidské společnosti se vyvinulo několik nástrojů sociálního zabezpečení, kterými je sociální zabezpečení prováděno a je možné je znázornit pomocí následujícího schéma20: Schéma sociálního zabezpečení v ČR

Zdroj: MPSV, 2009

Sociální pojištění Sociální pojištění je povinné veřejnoprávní pojištění, které je následně použitelné pro všechny případy sociálního zabezpečení. Systém sociálního pojištění spočívá v tom, že pojištěné osoby a jejich zaměstnavatelé povinně odvádějí příspěvky, jejichž výše se odvozuje od výdělků pojištěných osob 19

Víšek P.: Hledejme nové cíle a směry, příloha měsíčníku Sociální politika č. 7–8, 1997, str. 1 Bojka Hamerníková, Květa Kubátová: Veřejné finance–učebnice, EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, ISBN 80–86432–88–2, s. 216–219 20

195

Sociální pojištění

a výše peněžní částky, kterou osoba obdrží události,neodvozena od výše odvedeného příspěvku.

v případě

pojistné

U sociálního pojištění a jeho využití pojištěnou osobou můžeme rozlišit v zásadě dvě časová období: - před pojistnou událostí – tedy období, kdy se platí příspěvky, ale nenastala situace, pro kterou toto pojištění existuje, - při pojistné události nebo po ní – tedy období, kdy situace nastala a je nutné plnění. Jednotlivé složky současného sociálního pojištění můžeme shrnout do tří základních oblastí, a to pojištění:  zdravotního – zabývá se úpravou právních vztahů vznikajících při financování poskytované zdravotní péče,  nemocenského – zahrnuje vztahy vznikající při poskytování hmotného zabezpečení při krátkodobých sociálních událostech a je zaměřeno na ekonomicky aktivní obyvatelstvo ,  důchodového – vztahy vznikající při poskytování hmotného zabezpečení při dlouhodobé nebo trvalé ztrátě pracovní schopnosti, ve stáří a při ztrátě živitele. Nezahrnuje pojištění v nezaměstnanosti, za které však zaměstnanci, zaměstnavatelé i osoby samostatně výdělečně činné platí pojištění jako tzv. příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, či pojištění škody způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání. Obě tyto oblasti jsou řešeny v naší právní úpravě v systému pracovního práva a zákonné pojištění má jiné znaky a rysy než sociální pojištění jako součást sociálního zabezpečení21. Sociální zaopatření a podpora Sociální podpora je příspěvek státu občanovi, který je plně hrazen z veřejného rozpočtu a to z odváděných daní; poplatníkům tedy není určena konkrétní výše platby do systému. V současném systému existují tyto dávky státní sociální podpory:  přídavek na dítě  rodičovský příspěvek  sociální příplatek  příspěvek na bydlení  porodné  pohřebné 21

Sociální zabezpečení, Doc.JUDr. Milan Galvas, CSc, Doc.JUDr. Zdeňka Gregorová, CSc, MUNI Brno, 2000, str. 33–34

196

Sociální podpora



dávky pěstounské péče

Nárok na dávky má občan České republiky, pokud on a s ním posuzovaní členové domácnosti mají trvalý pobyt na území České republiky. U cizince se za trvalý pobyt na území České republiky považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne hlášení k pobytu. Do této doby se nezapočítává období, kdy je osoba žadatelem o azyl. Nárok na výplatu dávek zaniká uplynutím 3 měsíců ode dne, za který dávky náleží. U dávek jednorázových zaniká nárok uplynutím 1 roku ode dne, za který dávka náleží. Příjmy rozhodné pro nárok na dávky státní sociální podpory zahrnují především příjmy ze závislé činnosti, příjmy z podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti a dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a podporu v nezaměstnanosti včetně obdobných příjmů z ciziny. Do rozhodného příjmu se započítávají tzv. čisté příjmy. Rodinou se pro účely státní sociální podpory rozumí soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě je považováno dítě do skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí povolání, nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku. Tento způsob hmotného zabezpečení občanů, splňujících nárok na výplatu konkrétní dávky, je financován ze státního rozpočtu ČR. Sociální pomoc Tato oblast sociálního zabezpečení je určena především k zabezpečení základních životních potřeb občanů, kteří se ocitli ve stavu hmotné nouze, kterou vlastními prostředky ani s pomocí rodinných příslušníků nejsou schopni překonat. Je financována rovněž převážně ze státního rozpočtu a je založena na nejširší sociální solidaritě.

Sociální pomoc

Sociální služby Sociální služby jsou z hlediska postavení státu v převážné míře formou všeobecného státního zabezpečení. Stát financuje zabezpečení plnění při vzniku sociálních situací a organizuje tuto část sociálního zabezpečení prostřednictvím obecných orgánů státní správy, které zřizují k tomu určené zvláštní instituce – ústavy sociální péče, domovy apod. Zdroje k financování těchto složek sociálního zabezpečení jsou uvolňovány z municipálních rozpočtů krajů a obcí.S transformací ekonomiky na tržní hospodářství dochází 197

Sociální služby

zároveň k rozšíření poskytování sociálních služeb i na sféru nestátní, neziskovou, pro kterou stát také částečně zajišťuje financování, není však hlavním poskytovatelem.i

10.6. Hlavní instituce sociálního zabezpečení v ČR Stát v sociálním zabezpečení může vystupovat jako nositel sociálního zabezpečení. V takovém případě se jedná o institucionální řízení sociálního zabezpečení, při kterém stát vytváří instituce, které řídí, spravují a realizují celý systém sociálního zabezpečení a určuje podmínky účasti na sociálním zabezpečení. Tato forma představuje státní záruku fungování systému a zaručuje plnění ze systému sociálního zabezpečení. Označuje se jako všeobecné povinné pojištění. V každém systému se nejedná pouze o jednu formu fungování sociálního zabezpečení. Jde o vzájemnou provázanost jednotlivých forem, čímž je dosahováno větší pružnosti při reakcích na měnící se sociální situaci jak vnějších podmínek, tak podmínek jednotlivců. V případě České republiky se, z pohledu občana, prolínají tři různé formy sociálního zabezpečení.

Hlavní instituce sociálního zabezpečení

Všeobecné povinné pojištění

Jedná se o formu zabezpečovací – občanu je poskytováno plnění aniž by se sám musel přímo podílet na tvorbě prostředků sociálního zabezpečení, pojišťovací – občan se pravidelně podílí na tvorbě zdrojů následných plnění a zaopatřovací – kde se posuzuje pouze objektivní stav sociální potřebnosti bez dalších podmínek. ii Česká správa sociálního zabezpečení ČSSZ Do státního rozpočtu ČSSZ přispívá téměř 39 % příjmů, a to výběrem pojistného na sociální zabezpečení (nemocenského a důchodového pojištění), příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a dobrovolného pojistného. ČSSZ rovněž plní významné úkoly vyplývající pro ČR z mezistátních smluv. Kromě důchodového a nemocenského pojištění má ČSSZ na starosti i lékařskou posudkovou službu. Plní také úkoly vyplývající z mezistátních úmluv o sociálním zabezpečení a podle koordinačních nařízení Evropské unie je styčným orgánem vůči zahraničním institucím pro peněžité dávky v nemoci a mateřství, důchody a peněžité dávky v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání. Jako organizační složka státu je ČSSZ podřízena Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR.

198

Úřady práce ČR Systém státní sociální podpory je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona se poskytují následující dávky:  přídavek na dítě  rodičovský příspěvek  sociální příplatek  příspěvek na bydlení  porodné  pohřebné  dávky pěstounské péče  příspěvek na péči o dítě v zařízení

Úřady práce

Při posuzování nároku na jednotlivé druhy dávek se vychází z dosaženého životního minima každého jednotlivce či rodiny. Životní minimum je společensky uznanou minimální hranicí příjmu pod níž nastává stav hmotné nouze. Do systému státní sociální ochrany bylo zavedeno zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, koncem roku 1991. Obce a kraje

Obce a kraje

Systém dávek sociální péče Systém dávek sociální péče reaguje na individuální situace občanů, vázané na věk, zdravotní stav či jiné vážné důvody. Rozhodování o jednotlivých dávkách bylo do konce roku 2011 svěřeno obecním úřadům, pověřeným obecním úřadům a úřadům obcí s rozšířenou působností. Od roku 2012 rozhodují o jednotlivých sociálních dávkách pouze úřady práce, když se předpokládá, že rozhodování bude vráceno opětně úřadům dle organizace platné do konce roku 2011. Dávky sociální péče se poskytují podle: zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení vyhlášky MPSV č. 182/1991 Sb.

199

Dávky sociální péče a legislativa

Dávky z důvodu sociální potřebnosti Jednorázové nebo opakující se (peněžité nebo věcné) dávky určené k zabezpečení základních životních potřeb jsou poskytovány v případě, že čisté peněžní příjmy občana, resp. domácnosti (společně posuzovaných osob) nedosahují životního minima a není možné je zvýšit vzhledem k věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním; - doplňují nedostatečný příjem domácnosti zpravidla do výše jejího životního minima, a to na základě individuálního posouzení sociální a ekonomické situace (vč. majetkových poměrů). Mohou však být poskytovány i v nižší úrovni, nebo naopak i nad úroveň životního minima, pokud jsou prokázány odůvodněně vyšší základní životní potřeby související např. s lékařsky doporučeným dietním stravováním, vyššími náklady na bydlení apod.; - poskytují je pověřené obecní úřady podle zákona o sociální potřebnosti na základě písemné žádosti o jejich přiznání. Občan s nedostatečnými příjmy musí doložit potřebné doklady nejen o všech příjmech, ale i o úhradě nákladů na bydlení apod. Odvolání proti rozhodnutí příslušného správního orgánu o dávce sociální péče se podává k příslušnému krajskému úřadu prostřednictvím obecního úřadu, který o dávce rozhodoval. V hrubém členění lze tedy poskytnout dávky v uvedeném přehledu22:  dávky sociální péče pro rodiny a děti  příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu  dávky sociální péče pro staré občany  dávky sociální péče pro těžce zdravotně postižené občany  dávky sociální péče ve zvláštních případech

Dávky sociální potřebnosti

Přehled dávek

10.7. Sociální zabezpečení jako veřejný výdaj státního rozpočtu Pojištění na sociální zabezpečení patří do systému veřejných financí. V systému nemocenského a důchodového pojištění se občan podílí na tvorbě zdrojů přímými platbami, ale tyto platby se spolu s dalšími stávají příjmovými položkami státního rozpočtu. Příjmy a výdaje sociálního zabezpečení jsou pak příjmy a výdaji státního rozpočtu, když sociální zabezpečení znamená pro stát a jeho veřejné rozpočty značné zatížení. Zejména v zemích, kde je sociální politice státu přikládána větší pozornost, je toto zatížení pociťováno v daleko větší míře, než ve státech s pravicovou politikou a liberálním přístupem k sociální politice.

22

www.mpsv.cz

200

Sociální zabezpečení

Části sociálního zabezpečení Základní součásti sociálního zabezpečení jsou Sociální pojištění, Státní sociální podpora a Sociální pomoc.

Části sociálního zabezpečení

SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V ČR

sociální pojištění

státní sociální podpora

sociální pomoc

Zdroj: MPSV, 2010

Sociální pojištění Sociální pojištění pracuje na principu participace a solidarity. Princip participace znamená, že odkládáme část příjmu pro případnou budoucí nepříznivou sociální událost. Naproti tomu princip solidarity lze definovat jako soudržnost a vzájemnost, to znamená, že odložené peníze slouží k výplatě dávek sociálního pojištění. Dále má sociální pojištění zabezpečovací funkci. Cílem tohoto pojištění je poskytnout finanční prostředky.

Sociální pojištění

Sociální pojištění lze rozdělit na důchodové pojištění, nemocenské pojištění a pojištění v nezaměstnanosti (příspěvek na státní politiku zaměstnanosti). Nemocenské pojištění je určeno pro výdělečně činné osoby, které krátkodobě ztratily příjem (např. dočasná pracovní neschopnost z důvodu nemoci, úrazu nebo karantény, ošetřování člena rodiny, těhotenství, péče o dítě). Tyto osoby jsou zabezpečeny peněžitými dávkami nemocenského pojištění, když do tohoto pojištění přispívají zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné. Zaměstnanci jsou povinni účastnit se nemocenského pojištění, oproti tomu osoby samostatně výdělečně činné se účastní nemocenského pojištění dobrovolně. Nemocenské pojištění je upraveno zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Důchodové pojištění – Český důchodový systém je složen ze dvou částí. První částí je povinné základní důchodové pojištění, které je průběžně financované. Je všeobecné a zabezpečuje všechny ekonomicky aktivní osoby. Právní úprava je jednotná pro všechny pojištěnce, pouze v oblasti organizačního a administrativního zabezpečení platí určité odchylky (např. 201

Nemocenské pojištění

Důchodové pojištění

vojáci, policisté, celníci a hasiči). Vedle povinného základního důchodového pojištění existuje i kapitálově financované penzijní připojištění se státním příspěvkem.Základním právním předpisem, který upravuje důchodové pojištění, je zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Ze základního důchodového pojištění se poskytují tyto důchody: starobní (včetně tzv. předčasného starobního důchodu), invalidní,vdovský a vdovecký, sirotčí. Důchodové pojištění slouží pro příjem v případě dlouhodobé neschopnosti opatřit si živobytí vlastní ekonomickou činností. Jsou to zejména případy způsobené stářím, invaliditou či ovdověním nebo osiřením. Následné čerpání důchodu je v dávkách, ty mohou být zásluhové (závislé na výdělku), univerzální (v jednotné výši) a individualizované (v individuální výši se zohledněním sociálních potřeb jednotlivých občanů). Tyto druhy dávek se mohou i kombinovat. Průměrná výše starobního důchodu se v současné době pohybuje kolem Kč 10 000. Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je určen na hmotné zabezpečení poskytované uchazečům o zaměstnání a další výdaje související se zabezpečováním práva na práci.

Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti

Státní sociální podpora Systém státní sociální podpory je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto zákona je možné čerpat přídavek na dítě, rodičovský příspěvek, příspěvek na bydlení, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné.

Státní sociální politika

Nárok na dávky má pouze fyzická osoba, jestliže ona a s ní společně posuzované osoby jsou nahlášeny k trvalému pobytu nebo mají trvalý pobyt na území České republiky a mají zde bydliště. Žádosti o poskytování dávek státní sociální podpory projednávají krajské pobočky Úřadu práce ČR podle místa trvalého pobytu osoby, která žádost podává. V případě nevyhovění žádosti o dávky je možno se odvolat na Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Sociální pomoc Prostřednictvím sociální pomoci jsou poskytovány dávky v hmotné nouzi a dávky sociální péče. K dávkám v hmotné nouzi patří doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí a mimořádná pomoc. O dávkách pomoci v hmotné 202

Sociální pomoc

nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR. Dávky sociální péče zahrnují příspěvky pro zdravotně postižené a příspěvky na péči.

Jen pro zájemce SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ – aktuální údaje roku 2012 Zaměstnanci odvádějí na sociálním pojištění 6,5 % z hrubé mzdy, OSVČ odvádějí 29,2 procenta z ročního vyměřovacího základu. Dobrovolně nemocensky pojištěné OSVČ si připlatí další 1,4 %. Pojistné na sociální zabezpečení pro rok 2012 Pojistné na sociální zabezpečení Podíl z měsíčního vyměřovacího základu na důchodové pojištění

Zaměstnanec OSVČ 6,50 %

státní politiku zaměstnanosti

0%

nemocenské pojištění

0%

Maximální vyměřovací základ (48násobek průměrné mzdy)

29,20 % 2,30 %

1 206 576 Kč

OSVČ – 29,20 %  28 % na důchodové pojištění  1,2 % na státní politiku zaměstnanosti Zaměstnanci – 6,5 %  6,5 % pouze na důchodové pojištění  zaměstnanec pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti neplatí Zaměstnavatelé – 25 % (26 % u speciálního režimu zaměstnavatelů do 25 zaměstnanců)  21,5 % na důchodové pojištění  1,2 % na státní politiku zaměstnanosti  2,3 % na nemocenské pojištění (dobrovolně lze zvolit i 3,3 % u zaměstnavatelů o velikosti do 25 zaměstnanců

SHRNUTÍ Veřejné zdravotní pojištění je druhem zákonného pojištění, z širšího hlediska se řadí mezi daňové příjmy, dle něhož je v České republice 203

prostřednictvím některé ze zdravotních pojišťoven hrazena základní zdravotní péče. Právo na bezplatnou zdravotní péči (a povinnost být plátcem zdravotního pojištění) vyplývá ze zákona. Každý pojištěnec, jež je výdělečně činný, má zákonnou povinnost odvádět ze svých příjmů platby na státní všeobecné zdravotní pojištění (tzv. veřejné zdravotní pojištění) a nemocenské pojištění, které je součástí sociálního pojištění, kdy povinnost této části platby se vztahuje pouze na zaměstnance. Systém veřejného zdravotního pojištění zajišťuje stejný přístup k čerpání zdravotnické péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění všem občanům bez ohledu na to, jak vysoké pojistné odvedli, a proto může fungovat pouze na základě solidarity zdravých občanů s nemocnými. Zdravotní pojišťovna je specializovaná zdravotní a finanční instituce, jejímž hlavním úkolem je provádět všeobecné zdravotní pojištění.

Obsahem systému sociálního zabezpečení v České republice je jeho organizace a provádění, jak se systém člení a jak je rozlišována důležitost a potřebnost plnění ze systému, jednotlivé nároky při životní události každého člověka i spoluúčast jednotlivých institucí státu na jejich řešení. Sociální zabezpečení je považováno za nejdůležitější nástroj realizace sociální politiky. Sociální zabezpečení je komplexní pojem naznačující, že se jedná obecně o vytváření podmínek života člověka bez ohledu na to, zda se konkrétně pohybujeme v oblasti zdravotní nebo státní sociální podpory či v důchodovém nebo nemocenském pojištění. Pojištění na sociální zabezpečení patří do systému veřejných financí. Sociální pojištění pracuje na principu participace a solidarity. Sociální pojištění lze rozdělit na důchodové pojištění, nemocenské pojištění a pojištění v nezaměstnanosti (příspěvek na státní politiku zaměstnanosti).

Kontrolní otázky 1) Vysvětlete pojem „pojistné na veřejné zdravotní pojištění„? 2) Vysvětlete pojem „pojistné na sociální zabezpečení„? 3) Jak posuzujeme zdravotní pojištění, z jakých pohledů na toto pojištění pohlížíme? 204

4) K čemu slouží „veřejné zdravotní pojištění„? 5) Co si představujete pod pojmem „sociální zabezpečení„? 6) Jaké jsou zdroje financování sociálního zabezpečení? 7) Kdo je adresátem dávek sociálního zabezpečení? 8) Co rozumíte pod pojmem „sociální pojištění„? 9) Z jaké legislativy vychází veřejné zdravotní pojištění? 10) Jak byste charakterizovali „systém veřejného zdravotního pojištění“? 11) Co je úkolem „systému veřejného zdravotního pojištění“ ? K čemu slouží? 12) Vysvětlete pojem „sociální zabezpečení „. Co tvoří jeho obsah? 13) Jaké jsou příčiny vzniku sociálního zabezpečení? 14) Jaké faktory ovlivňují existenci sociálního zabezpečení? 15) Vysvětlete v čem spočívá podstata sociálního zabezpečení jako nástroje sociální politiky státu. 16) Jaké znáte formy sociálního zabezpečení? 17) Popište podstatu sociálního pojištění. 18) Do kterých oblastí můžeme shrnout jednotlivé složky současného sociálního pojištění? 19) Co rozumíte pod pojmem „sociální zaopatření a podpora“? 20) Co to jsou dávky státní sociální podpory a kdo má na tyto dávky nárok? 21) Co si představujete pod pojmem „sociální pomoc“ a „sociální služby“? 22) Jaké jsou hlavní instituce sociálního zabezpečení v ČR a co je jejich náplní? 23) Jaké formy sociálního zabezpečení se u nás v oblasti sociálního zabezpečení prolínají? 24) Jak byste charakterizovali „dávky z důvodu sociální potřebnosti“? 25) Jaký je vztah sociálního zabezpečení k výdajům státního rozpočtu? 26) Z čeho se skládá sociální zabezpečení v ČR? 27) Popište stručně podstatu nemocenského pojištění a důchodového pojištění? 28) V čem spočívá význam „příspěvku na státní politiku zaměstnanosti“? 29) Jaký je rozdíl mezi státní sociální podporou a sociální pomocí?

Pojmy k zapamatování        

veřejné zdravotní pojištění sociální zabezpečení zdroje financování sociálního zabezpečení adresáti dávek sociálního zabezpečení nemocenské pojištění důchodové pojištění státní sociální podpora sociální pojištění 205

                   

státní politika zaměstnanosti zákonné pojištění ostatní pojištění vznik a zánik veřejného zdravotního pojištění systém veřejného zdravotního pojištění přístup k čerpání zdravotní péče obsah systému sociálního zabezpečení v ČR odvádění pojistného vznik sociálního zabezpečení a příčiny jeho vzniku sociální zabezpečení a demografie sociální zabezpečení jako nástroj sociální politiky státu vztah mezi sociální situací, sociální událostí a zabezpečením nástroje sociálního zabezpečení složky sociálního pojištění formy sociálního zabezpečení organizace provádění sociálního zabezpečení nárok na dávky a jejich výplatu životní minimum hmotná nouze sociální zabezpečení a výdaje státního rozpočtu

206

sociálním

11) Fiskální politika Cíl Základním cílem této kapitoly je skutečnost, že po jejím prostudování byste měli dokázat - vysvětlit a pochopit podstatu fiskální politiky, - objasnit základní pojmy související s fiskální politikou, - rozlišovat pozitivní a normativní přístup k fiskální politice, jakož i vidět rozdíl mezi politikou rozpočtovou a fiskální, - rozdělit cíle fiskální politiky pochopit podstatu vlivu daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu, - charakterizovat nástroje fiskální politiky, typy fiskální politiky, funkce a účinnost fiskální politiky v uzavřené a otevřené ekonomice.

Průvodce studiem Vážení studenti, předkládám vám kapitolu, která se zabývá fiskální politikou, jejími cíli, nástroji, typy, funkcemi a účinností v uzavřené i otevřené ekonomice. Předností této kapitoly je, že není tak rozsáhlá, jak tomu bylo u některých předchozích kapitol. Jsem ale přesvědčena, že poznatky zde získané mohou být pro Vás zajímavé, především pro případné rozhodování a zvažování určitých možností, například při výběru studia volitelných předmětů. Studium této kapitoly vám zabere cca 60 – 80 minut. Jistě tento čas strávený studiem problematiky fiskální politiky nebude pro vás časem zbytečným. Fiskální politika Fiskální politiku lze charakterizovat jako záměrnou činnost státu, když stát je reprezentován vládou a tato využívá především státního rozpočtu k usměrňování peněžních vztahů, které jsou mezi státem a ostatními ekonomickými subjekty, když cílem je především stabilizace makroekonomického vývoje v zemi.

Fiskální politika

Možno tedy konstatovat, že fiskální politika je nástrojem hospodářské politiky v rukou vlády. Soustřeďuje s jak příjmovou stranu státního rozpočtu (daně, cla, sociální pojištění), tak i na výdajovou stranu státního rozpočtu. Subjektem fiskální politiky je vláda. Navrhujeme–li zaměření fiskální politiky určitým směrem a následně provádíme analýzu navrhovaného řešení, rozeznáváme potom dva druhy přístupu k fiskální politice. Je to jednak pozitivní přístup a normativní přístup.

207

Pozitivní přístup k fiskální politice

Pozitivní přístup k fiskální politice se soustřeďuje především na odhad pravděpodobných ekonomických důsledků určitých navrhovaných opatření fiskální politiky, jakož i navrhuje nástroje fiskální politiky, kterých by se mělo především využít. (Tento přístup přímo necílí na to, zda budou možné důsledky fiskální politiky žádoucí, či nikoliv.) Normativní přístup k fiskální politice je v podstatě rozbor navrhovaného využití fiskální politiky a zároveň i možná sdělení, zda se má toto využití uskutečnit, či nikoliv. U tohoto přístupu k fiskální politice hraje značnou roli lidský faktor, neboť rozhodně přístup a názor např. ekonoma, právníka, člena vlády, poslance, apod. bude rozhodně ovlivněn jeho vzděláním, pohledem na fiskální politiku i na ostatní skutečnosti.

Normativní přístup k fiskální politice

Pomocí nástrojů veřejných financí chce vláda zpravidla ovlivňovat:  důchodovou situaci ekonomických subjektů, ale i obyvatel,  chování ekonomických subjektů  chování spotřební,  chování v oblasti investiční, když k tomu hlavně používá transfery a daně, což vše dělá především proto, aby dosáhla jednoho z hlavních cílů a to je stabilizace ekonomiky. Proto se vláda snaží především o vyvolání žádoucích účinků a zamezení všech). nežádoucích (nepříznivých) účinků na hospodářská růst (výrobu, agregátní nabídku, agregátní poptávku), zaměstnanost (chce samozřejmě usilovat o snížení nezaměstnanosti apod.  v posledních letech se zaměřuje i na vývoj výše veřejného dluhu a také samozřejmě i na snižování tohoto dluhu. Výše uvedené činnosti by neměly vést nezvýšení inflace a ani ke zvýšení cenové hladiny. Hlavním nástrojem stabilizační fiskální politiky je státní rozpočet, tedy změny ve struktuře příjmů státního rozpočtu a změny ve struktuře výdajů státního rozpočtu.

Státní rozpočet – hlavní nástroj stabilizační fiskální politiky

11. 1. Rozpočtová politika a fiskální politika a) Rozpočtová politika Zatímco rozpočtová politika upřednostňuje ve svých přístupech alokační a redistribuční funkci veřejných financí, fiskální politika klade důraz na stabilizační funkci veřejných financí. Rozpočtová politika tak vyjadřuje 208

Rozpočtová politika

logiku veřejných financí v ryze finančním pojetí. Výrazem takto pojaté rozpočtové politiky je státní rozpočet, který soustřeďuje veřejné zdroje na financování produkce veřejných statků, na odstranění či vyrovnání efektů externalit, na sociálně motivovanou redistribuci důchodu, bez snahy ovlivnit reálné makroekonomické charakteristiky. Vyrovnanost takto chápaného rozpočtu potom vyjadřuje úspěšnost rozpočtové politiky, vypovídá o dobrém státním finančním hospodaření. Svým pojetím je rozpočtová politika starší a vzniká vlastně se vznikem státního rozpočtu. Rozpočtovou politiku provádí ministerstvo financí. Rozpočtová politika řeší následující problémy: - jaký objem peněžních prostředků soustředit ve veřejných rozpočtech a v jaké struktuře, - kde tyto prostředky vzít, - pokrýt veřejné výdaje plně veřejnými příjmy daného období, či použít deficitního financování, - jak krýt případný rozpočtový deficit. b) Fiskální politika vyjadřuje aktivní pojetí veřejných financí, kdy důraz je kladen na stabilizační funkci veřejných financí. Určující je vliv veřejných financí na reálné makroekonomické proměnné, jejichž vývoj je rozhodující pro ustanovení makroekonomické rovnováhy. Státní rozpočet je v tomto případě využíván jako nástroj fiskální politiky, jako jeden z nástrojů hospodářské politiky. Svým pojetím je fiskální politika ve srovnání s rozpočtovou politikou pojmem novějším, vzniká později v souladu s konceptem aktivních veřejných financí ve vazbě na keynesovsky pojatou hospodářskou politiku.

Fiskální politika

Základní rozdíl mezi rozpočtovou politikou a fiskální politikou je v nazírání na rozpočtový schodek. Pro rozpočtou politiku je dosažení vyrovnaného rozpočtu konečným cílem. Naopak fiskální politika nemusí chápat vyrovnanost státních rozpočtů jako cíl konečný, ale jako jeden z množiny cílů, který navíc nemusí být prioritní.

Jen pro zájemce Jaký je vlastně rozdíl mezi pojmem rozpočtová politika a fiskální politika? Termíny fiskální politika a rozpočtová politika se velmi často užívají jako synonyma (zejména u nás), což není zcela správně. Přestože rozpočtová a fiskální politika mají mnoho společného, existuje mezi nimi i řada odlišností. Rozpočtová politika vyjadřuje logiku veřejných financí v jejich tradičním, finančním pojetí. Prioritou je alokační, případně redistribuční funkce veřejných financí. Státní rozpočet soustřeďuje veřejné zdroje, a potom z nich financuje produkci veřejných statků, kompenzuje externality a redistribuuje 209

Rozpočtová politika

důchody. Neklade si ale za primární cíl ovlivňovat makroekonomické reálné proměnné. Z tohoto hlediska je potom vyrovnaný státní rozpočet známkou úspěšné rozpočtové politiky. Rozpočtová politika řeší následující problémy: 1. jaký objem peněžních prostředků soustředit ve veřejných rozpočtech a v jaké struktuře 2. kde tyto prostředky vzít 3. pokrýt veřejné výdaje plně veřejnými příjmy daného období, či použít deficitního financování 4. jak krýt případný rozpočtový deficit. Fiskální politika Fiskální politika vyjadřuje aktivní pojetí veřejných financí, prioritou je funkce stabilizační. Za rozhodující se považuje vliv na reálné proměnné. Státní rozpočet je jedním z nástrojů státní hospodářské politiky. Vyrovnanost (deficit, přebytek) státního rozpočtu nemusí být konečný cíl, ale jeden z množiny ekonomických cílů. Fiskální politika řeší následující problémy: 1. prioritou se stává snaha oživit nebo potlačit soukromou a vládní spotřebu s ohledem na celkovou makroekonomickou situaci 2. vyrovnanost státního rozpočtu je méně důležitá než stabilní vývoj makroekonomických reálných proměnných 3. státní rozpočet je sesazen z postu vrcholového kritéria hodnocení zdraví veřejných financí na jeden z nástrojů hospodářské politiky vlády Cíle fiskální politiky - udržovat ekonomický růst a vysokou zaměstnanost, - napomáhat zachování cenové stability, - utlumit výkyvy hospodářského cyklu (tento cíl zdůrazňuje keynesiánská teorie, monetaristé tento cíl vnímají jako sporný).

Cíle fiskální politiky

Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu

Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu

Musíme rozlišovat základní cíle fiskální politiky: 1) expanzivní snížení čistých daní, zvýšení vládních nákupů, 2) restriktivní zvýšení čistých daní, snížení vládních nákupů. Vliv daní a vládních výdajů má velký vliv na ekonomickou aktivitu a to jak na straně agregátní nabídky tak poptávky. Vliv daní: 210

Zde je vliv jak na poptávku (dochází k zvětšení disponibilního důchodu – budou zvýšeny i výdaje na spotřebu) tak nabídku (podnítí více podnikat, pracovat – jsou menší náklady=větší čisté zisky). Je zde určitá hranice, kdy lidé se cítí již tak bohatí, že místo práce volí více volného času. Daňová reforma vyvolá posun na obou stranách tržního mechanismu. Pokles daní vyvolá dva procesy: 1) část nových příjmů bude použita na spotřebu, část na úspory (nejsou součástí agregátní poptávky) 2) Dodatečné příjmy domácností nebo firem, které jsou vyvolány snížením daní a které se přemění v investiční nebo spotřební výdaje mají multiplikační efekt. Multiplikační účinek Čisté daně i státní nákup působí na agregátní poptávku – mají multiplikační efekt. Multiplikační účinek snížení daní má menší účinek než multiplikační efekt státních výdajů. k3 = 1 / ( 1 – mpc * ( 1 – r ) ) r – míra zdanění mpc – mezní sklon ke spotřebě Tento výdajový multiplikátor uvažuje již s třetím sektorem – státem (r=míra zdanění). Udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se investiční a státní výdaje (společně) zvýší o jednotku. Při stanovení výše daní se musí uvažovat i o velikosti výnosu. Existuje hranice při, které již dalším zdaněním výnosy klesají. Tím se zabývá Lafferova křivka – viz v předcházejících kapitolách této studijní opory. Vliv vládních výdajů: Vliv vládních výdajů Společně s růstem vládních výdajů roste i agregátní poptávka nikoliv však ve stejném, ale ve větším rozsahu. Příčinou je multiplikační efekt rozpočtových výdajů. Multiplikátor státních výdajů udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se státní nákupy výrobků a služeb zvýší o 1 korunu. Je shodný s investičním multiplikátorem k2. k2 = 1 / ( 1 – mpc ) = 1 / mps 211

mpc – mezní sklon ke spotřebě mps – mezní sklon k úsporám Keynesiánská expanzivní fiskální politika: Hlavním cílem je usměrňování produktu, zaměstnanosti, cenové hladiny, atd.

Zdroj: Samuelson,P.,A., Nordhaus, W.,D. Ekonomie, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1991

Výchozí situace se vyznačovala nízkým produktem a vysokou nezaměstnaností. Vláda tuto situaci stimulovala využitím naakumulovaných nevyužitých úspor, tím doplnila nedostatečnou agregátní poptávku v případě dlouhodobé expanzivní (restriktivní) fiskální politiky projevující se pouze ve změně agregátní poptávky by došlo k neustálému navracení zaměstnanosti na úroveň plné zaměstnanosti a produktu na úroveň potenciálního produktu, výsledkem by byla pouze změna cenové hladiny.

AD = agregátní poptávka P = cenová hladina Q (Y) = produkt

AS = agregátní nabídka E = bod rovnováhy

Zdroj: Samuelson, P.,A., Nordhaus, W.,D. Ekonomie, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1991

Některé další důsledky fiskální politiky: 1) Alternativním zdrojem financování rozpočtového deficitu je růst peněžní zásoby tím, že centrální banka na otevřeném trhu nakupuje vládní cenné papíry, emitované vládou, pro krytí potřeb zmínění fiskální expanze. Dochází k monetizaci rozpočtového deficitu.

212

Důsledky fiskální politiky

2) Značnou nejistotu v účincích fiskální politiky způsobují časová zpoždění – je zejména o výrazné vnitřní zpoždění v případě diskreční expanzivní politiky. 3) Efekt vytěsňování (vytlačování) –růst produktu v důsledku fiskální expanze je doprovázen protichůdným pohybem, tedy část výdajů je vytěsněna růstem úrokové sazby. Dochází přitom ke změně struktury produktu (např. roste podíl vládních nákupů, klesá podíl soukromých investičních výdajů, to má dopad na ekonomický růst). 4) Dalším problémem (hlavně keynesiánské fiskální politiky) je, že stimulační vliv této politiky na zaměstnanost a produkt je obvykle doprovázen rozpočtovým deficitem a následně rostoucím veřejným dluhem.

Na cíle fiskální politiky můžeme také nahlížet jako na cíle bezprostřední a cíle konečné:

Cíle fiskální politiky

Bezprostřední cíle

Bezprostřední cíle: regulace agregátní poptávky – nástroje:  změny v příjmech státního rozpočtu – změny daňové zátěže subjektů ekonomiky (odčerpávání větší či menší části koupěschopné poptávky),  změny ve výdajích státního rozpočtu – stát nakupuje statky a také služby a vystupuje jako významný subjekt na straně poptávky; regulace agregátní nabídky – nástroje: stát ve formě státních vlastnických podílů v soukromých firmách nebo ve formě státních podniků sám podniká a spolupodílí se na tvorbě statků a služeb pro ekonomiku jako součást agregátní nabídky. Tato regulace nabývá na významu v zemích, kde státní forma vlastnictví výrobních faktorů představuje významný podíl na tvorbě HDP (státní dráhy, státní energetika, státní zbrojařský průmysl, státní telekomunikace atd.). Konečné cíle: vysoká zaměstnanost,

Konečné cíle

cenová stabilita.

11.2. Nástroje, typy a funkce fiskální politiky

Nástroje fiskální politiky

Nástroje fiskální politiky 213

Automatické stabilizátory – působí stále a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky (např. progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti…). 

  

Záměrná opatření – jednorázové opatření, které ovlivňují agregátní nabídku i poptávku (změna daňové sazby, změna struktury výdajů z rozpočtu…), Daně – představují příjmy do státního rozpočtu, Transfery – dotace do podnikatelské sféry, podpora v nezaměstnanosti nebo zdravotně postižených… Vládní výdaje na nákup zboží a služeb – představují výdaje ze státního rozpočtu.

Význam nástrojů fiskální politiky zdůrazňují především keynesiánci. Jedno z možných členění rozlišuje nástroje podle toho, zda je k jejich použití potřebné jednorázové schválení parlamentem či nikoliv. Vestavěné stabilizátory Vestavěné stabilizátory působí v hospodářství dlouhodobě a automaticky jako stabilizující prvky. Patří sem zejména: - princip progresivní daně z příjmu (u nás u fyzických osob), - princip pojištění v nezaměstnanosti a sociální transfery, - existence subvencí do zemědělství, - státní výkup zemědělských přebytků.

Vestavěné stabilizátory

Záměrná opatření Konkrétní jednorázová nebo krátkodobá opatření vyžadující schválení parlamentem. Tvoří doplněk k vestavěným stabilizátorům. Patří sem zejména: - veřejné práce a výdajové programy, - programy vytváření nových pracovních míst financovaných vládou, - konkrétní změny míry zdanění fyzických a právnických osob, - konkrétní změny v rychlosti amortizace (odpisů), - konkrétní výše sociálních dávek a transferových výdajů, - změny ve výši výdajů na státní správu apod.

Záměrná opatření

Typy fiskální politiky

Typy fiskální politiky

Vláda může fiskální politiku měnit podle jednotlivých fází hospodářského cyklu, zejména tedy v konjunktuře nebo v recesi. Od toho se potom odvíjí výběr nástrojů, které má fiskální politika k dispozici, stejně jako se díky tomu budou měnit i účinky fiskální politiky. 9 Obecně tedy můžeme fiskální politiku rozdělit na 3 typy: Expanzivní politika 214

1) Expanzivní politika – klade si za cíl zvýšení produktu a snížení míry nezaměstnanosti. Cenou za tuto politiku obvykle bývá zvýšení inflace. Expanzivní politika se zavádí v době, kdy je ekonomika v recesi. 10 U diskrečních opatření obecně platí, že pokud vláda jednorázově zvyšuje vládní výdaje nebo snižuje daně, provádí expanzivní fiskální politiku. V případě vestavěných stabilizátorů se expanzivní fiskální politika provádí zvýšením transferových plateb (např. zvýšení sociálních dávek) nebo snížením stupně daňové progrese. Obvyklým důsledkem této politiky je deficit státního rozpočtu. 2) Restriktivní politika – je opakem expanzivní politiky, tedy klade si za cíl snížení míry inflace i za cenu zpomalení růstu produktu a zvýšení nezaměstnanosti. Zavádí se v době, kdy se ekonomika „přehřívá“. Pomocí diskrečních opatření se restriktivní politika provádí tak, že se snižují veřejné výdaje a zvyšují daně. U vestavěných stabilizátorů se této politiky dosahuje snížením transferových plateb nebo zvýšením stupně daňové progrese. Důsledkem restriktivní politiky bývá přebytek státního rozpočtu, popř. pokles deficitu státního rozpočtu. 3) Neutrální politika – je to taková politika, kdy se účinky nástrojů stabilizační fiskální politiky kompenzují (Peková, 2005).

Restriktivní politika

Neutrální politika

Podle poměru příjmů a výdajů státního rozpočtu můžeme fiskální politiku teoreticky rozdělit na tři typy: Expanzivní (antideflační) fiskální politika Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Expanzivní fiskální politika se snaží stimulovat růstu výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. Přes všechny teoretické námitky pracují moderní státy většinou se schodkovým státním rozpočtem a spokojují se jen s tím, že se snaží tento schodek a kumulovaný státní dluh udržovat v jistých mezích (viz např. Maastrichtská kritéria Evropské unie). Rozlišujeme: a) při nedostatečném využití výrobních faktorů Skutečný produkt je pod úrovní potenciálního produktu, existuje poměrně vysoká nezaměstnanost. Stát se ji snaží snížit využitím fiskálních operací na příjmové a výdajové straně státního rozpočtu. Výsledkem expanzivní fiskální politiky v krátkém období je, že růst agregátní poptávky více zvýší produkt, a tedy i zaměstnanost, než cenovou hladinu. Expanzivní fiskální politika při neúplném využití výrobních faktorů

215

Expanzivní (antideflační) fiskální politika

Zdroj: Samuelson ,P.,A.,Nordhaus, W.,D. Ekonomie, Praha, Nakladatelství Svoboda 1991

AD = agregátní poptávka P = cenová hladina Q (Y) = produkt

AS = agregátní nabídka E = bod rovnováhy

b) při úplném využití výrobních faktorů Zvýšení agregátní poptávky, způsobené fiskální expanzí, se projeví více v růstu cenové hladiny než v růstu produktu. Růst produktu vyvolává růst poptávky po penězích, což při nezměněné nabídce peněz způsobí zvýšení úrokové míry, a to omezí uvažované investice soukromého sektoru. Jedná se o tzv. vytěsňovací efekt, kdy expanzivní fiskální politika snižuje úroveň soukromých spotřebních či investičních výdajů. Pokud pokles úrovně soukromých spotřebních či investičních výdajů odpovídá velikosti fiskální expanze a nezmění se ani velikost ostatních součástí agregátní poptávky, velikost produktu se nezmění. Dochází k úplnému vytěsňovacímu efektu. Dlouhodobé účinky fiskální expanze jsou potom následující: - úroveň produktu a zaměstnanosti se nezmění, - cenová úroveň se zvyšuje, - úroková míra se zvyšuje, - úroveň investičních výdajů se snižuje.

216

Expanzivní fiskální politika při plném využití výrobních faktorů

Zdroj: Samuelson,P.A., Nordhaus, W.,D. Ekonomie,Praha, Nakladatelství Svoboda, 1991

Neutrální fiskální politika Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně. Restriktivní (antiinflační) fiskální politika Veřejné výdaje jsou menší než daně, takže se snižuje státní dluh. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má–li stát veliký státní dluh; jinak by totiž znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. Ve skutečnosti jsou však všechny moderní státy spíš více než méně zadluženy, přesto se jim nedaří restriktivní politiku zavést.

Neutrální fiskální politika

Restriktivní (antiinflační) fiskální politika Funkce fiskální politiky

Funkce fiskální politiky Alokační funkce Do alokační funkce spadá především poskytování veřejných statků a rozhodování o jejich struktuře. Stabilizační funkce Pod tímto termínem rozumíme taková opatření fiskální politiky, která mají tendenci zmírňovat průběh ekonomického cyklu. Distribuční funkce Distribuční funkce se snaží o pozměnění rozdělení důchodů.

11.3. Účinnost fiskální politiky Účinností fiskální politiky se zabývalo a zabývá mnoho ekonomických směrů, které podávají různá vysvětlení působení fiskální politiky, popřípadě se 217

Alokační funkce

Stabilizační funkce

Distribuční funkce

Účinnost fiskální politiky

na možné účinky fiskální politiky dívají z různých úhlů. Vysvětlíme si působení fiskální politiky na základních modelech a pokusíme se o vysvětlení dvou modelových situací, v nichž se ekonomika může nacházet – uzavřená ekonomika nebo otevřená ekonomika. Model uzavřené ekonomiky se typicky hodí např. pro ekonomiku USA, když model otevřené ekonomiky např. pro Českou republiku. Účinnost fiskální politiky v uzavřené ekonomice Jednotlivé ekonomické školy se ve výkladu efektů fiskální politiky (expanzivní nebo restriktivní) značně liší. Keynesiánská ekonomie předpokládá, že je to vlastně křivka agregátní nabídky (AS) velmi plochá nebo dokonce v extrémním případě i vodorovná, takže například expanzivní fiskální politika vede k posunu agregátní poptávky (AD) doprava a jediným důsledkem je růst produktu (Y) a zaměstnanosti bez negativního efektu zvýšení inflace, které je představováno zvýšením cenové hladiny (P). Klasická ekonomie vidí křivku AS jako vertikálu, popř. neoklasická ekonomie jako velmi strmou křivku, a jakýkoliv posun agregátní nabídky vede zejména ke změně cenové hladiny bez efektu na zaměstnanost a velikost produktu (O).

Účinnost fiskální politiky v uzavřené ekonomice

Na základě empirických poznatků bylo zjištěno, že se sklon křivky AS mění v závislosti na vzdálenosti od potenciálního produktu, tzn. v závislosti na stupni využitých kapacit ekonomiky. Pokud se tedy ekonomika nachází v tzv. keynesiánském poli, kde existují nevyužité kapacity a křivka AS je plochá (daleko nalevo od potenciálního produktu), potom se posun křivky AD promítne zejména do růstu produktu. Naopak pokud se ekonomika nachází v tzv. neoklasickém poli, kde již prakticky neexistují nevyužité kapacity a křivka AS je strmá (v blízkosti potenciálního produktu a za ním), potom se posun křivky AD promítá především do zvýšení cenové hladiny.

Účinnost fiskální politiky v otevřené ekonomice V otevřené ekonomice je determinace charakteristik makroekonomického výkonu, ale i ostatních proměnných ovlivňována mezinárodním okolím a to tím intenzívněji, čím intenzívnější je zapojení do mezinárodní dělby práce. Vzájemná závislost ekonomik jednotlivých zemí se ve světové ekonomice stále více zesiluje  odtud také označení některých autorů pro současnou etapu vývoje světového hospodářství jako etapu "urychlené globalizace světového hospodářství". Ze závěrů dnešního hlavního proudu ekonomické teorie vyplývá, že výše zmíněné efekty jsou platné pouze v krátkém časovém období. V dlouhém období je AS totiž považována za vertikální a je totožná s potenciálním produktem (Y), tzn., 218

Účinnost fiskální politiky v otevřené ekonomice

že dlouhodobá fiskální expanze nebo restrikce vede pouze k růstu, resp. poklesu cenové hladiny bez efektu na produkt. V dlouhém období totiž není důvod k tomu, aby si lidé mezi sebou vyměňovali méně zboží, než na kolik mají zdrojů. A na více zboží se jim zase nedostává zdrojů. Dalším bodem, který je pro provádění fiskální politiky zásadní a který je předmětem ekonomický diskusí, je efekt působení nástrojů fiskální politiky na agregátní poptávku, jež nastane při použití nástrojů fiskální politiky. Výsledný efekt závisí na multiplikačním efektu a efektu vytěsňování, které působí proti sobě.

Multiplikační efekt

Multiplikační efekt

Multiplikační procesy vychází z předpokladu, že například zvýšení vládních výdajů (G) způsobí přírůstek důchodů (Y) v ekonomice, jejichž část si ekonomické subjekty ponechají jako úspory a zbylá část je vydána na spotřebu, což způsobí opětovný, i když už menší, přírůstek důchodů, z nichž část je opět vydávána na spotřebu, atd. Snahou o modelové zjednodušení multiplikačních procesů jsou fiskální multiplikátory, jejichž konstrukce je založena především na mezním sklonu ke spotřebě (mpc). Existuje mnoho typů fiskálních multiplikátorů, které vychází z různých předpokladů, např. multiplikátor v uzavřené ekonomice, multiplikátor v otevřené ekonomice, multiplikátor při existenci důchodového zdanění a podobně. Pro naše účely postačí zmínit základní typy multiplikátorů, zejména tyto: 1) Výdajový multiplikátor – udává, o kolik se změní produkt, jestliže se změní vládní výdaje o jednotku. Výdajový multiplikátor dále rozděluje na:  multiplikátor vládních výdajů – bere v potaz výdaje státu na nákup zboží a služeb.  multiplikátor transferů – počítá s multiplikačním procesem, který vyvolá změna objemu transferů. Jejich multiplikační efekt je nižší než v případě vládních výdajů. 2) Daňový multiplikátor – udává, o kolik se změní produkt, jestliže se změní daňové zatížení o jednotku. Jeho hodnota je záporná, protože zvýšení daní působí na snížení produktu a snížení daní na růst produktu a snížení daní na růst produktu. Existují i multiplikátory konstruované pro otevřenou ekonomiku, resp. pro existenci důchodového zdanění. Je potřeba zmínit, že multiplikační efekt u těchto multiplikátorů je nižší než u základních typů multiplikátorů, neboť zohledňují i odtok důchodů do zahraničí, popřípadě návrat části vládních výdajů zpět do rozpočtu prostřednictvím daní, takže disponibilní důchod domácích subjektů je nižší.

219

Výdajový multiplikátor

Daňový multiplikátor

Rovnice platná pro podmínky uzavřené ekonomiky:

Y: reálný produkt, c: soukromá spotřeba – ovlivňuje ji výše důchodů, g: vládní výdaje – ovlivňuje je vláda a tu neovlivňuje nikdo, i: investice – ovlivňuje je výše úroků

(sazby).

Účinky fiskální politiky: krátkodobé – jednorázové rozhodnutí (např. oblast výdajů), dlouhodobé – př. změna zákona o DPH.

Průvodce studiem Vážení studenti, nyní bude následovat část studijní opory, která bude věnována problematice fiskálního federalismu, když bude věnována pozornost vysvětlení podstaty fiskálního federalismu a zároveň i možnosti využití funkcí veřejných financí na nižších vládních úrovních. Předpokládám, že tento text bude pro vás zajímavý a bude se vám dobře studovat.

11.4. Vznik a podstata teorie fiskálního federalismu Veřejný sektor je ve většině zemí rozvrstven na několik správních úrovní, se kterými se stát dělí o výkon veřejné správy a v důsledku toho existuje také vícestupňové uspořádání veřejných rozpočtů a vztahů mezi nimi. Jak uvádí Peková (2004) teorie fiskálního federalismu je založena právě na existenci víceúrovňové vládní úrovně a na optimálním rozdělení pravomocí a odpovědnosti mezi nimi. Obecně se rozlišují čtyři vládní úrovně (nadnárodní vláda, ústřední vláda v unitárním či federálním státě, státní vláda v jednotlivých státech federace, místní vláda), přičemž se nemusí vyskytovat ve všech zemích, záleží na vnitřním státoprávním uspořádání, zda jde o federálně uspořádaný či unitární stát. Každá vládní úroveň disponuje různými nástroji řízení, z nichž nejdůležitější je jejich rozpočet. V ČR existuje ústřední vláda a na decentralizované úrovni obce a kraje, které vedle své samostatné působnosti plní také působnost přenesenou. Od státní správy se územní samospráva liší formou výkonu veřejné správy, v rámci své samosprávy využívá prostředky, které nemají povahu státně mocenských prostředků. Základní principy územní samosprávy, míru rozhodovací autonomie, kompetence i odpovědnost jsou stanoveny ústavou a příslušnými zákony. Teorie fiskálního federalismu vznikla po 2. světové válce a probíhala ve dvou 220

Teorie fiskálního federalismu

etapách, 50. – 70. léta 20. století a období od 70. let 20. století. Teorie vznikla hlavně z důvodu neefektivní alokace finančních prostředků na zabezpečování veřejných statků v rámci veřejného sektoru, začaly se projevovat tendence směřující k posilování role územní samosprávy, zejména pravomocí a odpovědnosti v rozhodování municipalit i v ekonomické oblasti. Jejím posláním je zkoumání finančních vztahů mezi ústřední vládou a nižšími správními úrovněmi. Zabývá se optimálním přiřazením příjmů, rozdělením odpovědnosti za zabezpečování a financování veřejných statků mezi jednotlivé úrovně fiskálního systému. Teorie soustředí svou pozornost zejména na problematiku do jaké míry je účelná určitá decentralizace některých netržních činností státu na nižší vládní úrovně a zda vede k vyšší efektivnosti, jakými úkoly mají být pověřeny jednotlivé úrovně, jak sestavit výdaje a příjmy, aby bylo dosaženo co nejvyšší efektivnosti při zabezpečování veřejných potřeb z hlediska státu i z hlediska územní samosprávy. Následně zkoumá příčiny neefektivní alokace finančních prostředků v rozpočtových soustavách a hledá nástroje a způsoby zvýšení této efektivnosti. Fiskální federalismus také souvisí se stanovením daňové pravomoci na jednotlivých vládních úrovních, s daňovým určením a s využíváním transferů nebo-li dotací. Konečně hledá optimální míru decentralizace funkcí veřejných financí – alokační, redistribuční a stabilizační s cílem zvýšit efektivnost při jejich využívání. Jinými slovy se jedná o rozhodování, které kompetence související s výkonem veřejných financí, je vhodné ponechat na centralizované státní úrovni, a které je naopak výhodné delegovat na nižší vládní úrovně23. Modely fiskálního federalismu Protože existuje více možností jak finančně zajišťovat delegované pravomoci, teorie fiskálního federalismu vyvinula několik modelů pro zjednodušené vysvětlení. Modely se liší ve způsobu tvorby zdrojů na příjmové stránce rozpočtů, což následně ovlivňuje také možnosti jednotlivých rozpočtů na straně výdajové. Modely se vyskytují pouze v teoretickém vymezení s výjimkou modelu kombinovaného, který je reálný. Modely lze rozdělit na vertikální a horizontální.

Modely fiskálního federalismu

Vertikální model

Vertikální model vychází z fiskální autonomie jednotlivých úrovní vlády a ponechává dostatečný prostor pro nezávislou fiskální politiku na každé úrovni odpovědnosti i jednotlivým úrovním vlád na horizontální linii. V horizontálním nebo–li kooperativním federalismu dochází ke spolupráci na horizontální úrovni, mezi obcemi a mezi kraji. Při uplatnění tohoto modelu dochází ke vzniku finančních vztahů mezi rozpočty na jednotlivých vládních úrovních v horizontální linii, to znamená navzájem mezi obcemi a kraji nebo 23

PEKOVÁ, J. Hospodaření a finance územní samosprávy. 1.vyd. Praha: Management Press, 2004. 375 s. ISBN 80–726–108–64

221

Horizontální model

zeměmi v rámci federace. Bohatší oblasti poskytují dotace chudším oblastem a je tak naplňován princip solidarity. Horizontální federalismus je založen na společném federálním zákonodárství i ve finanční a daňové oblasti. Používá se zejména dělení společných příjmů, tzv. sdílené daně, zejména mezi federací a republikami. Daňová politika i daňová legislativa je centralizovaná a zamezuje tak daňové konkurenci. Mezi jednotlivými územími dochází k vyrovnávání potřebných finančních zdrojů, které se odlišují v důsledku rozdílné daňové kapacity jednotlivých území24. V praxi se většinou využívá kombinovaný model, kde se zpravidla uplatňuje určitá kombinace prvků vertikálního a horizontálního modelu fiskálního federalismu. Každá vládní úroveň má své vlastní příjmy, které jsou doplněny o dotace z vyššího rozpočtu. Prostřednictvím přerozdělovacích procesů, formou dotací, může stát zmírňovat nerovný daňový výnos v jednotlivých regionech a obcích a umožnit územní samosprávě na celém území státu zabezpečovat základní lokální a regionální veřejné statky ve srovnatelné kvalitě a zároveň může alespoň v minimální míře ovlivňovat rozhodování územní samosprávy. V tomto modelu mohou převládat centralizační prvky, kdy většina příjmů plyne do státního rozpočtu a z něho jsou poskytovány dotace ostatním rozpočtům, nebo decentralizační prvky, kdy se posiluje postavení územní samosprávy a proto jsou územním rozpočtům vymezeny větší příjmy. Kombinovaný model tedy v různé míře centralizuje některé veřejné příjmy do státního rozpočtu a některé decentralizuje do rozpočtů jednotlivých stupňů územní samosprávy25.

24

JÍLEK, M. Veřejné finance. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. 230 s. ISBN 80–704–036–16 25

PROVAZNÍKOVÁ, R. Financování měst, obcí a regionů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN 978–80– 247–2097–5

222

Kombinovaný model

Kombinovaný model fiskálního federalismu

Kombinovaný model fiskálního federalismu

Zroj: PEKOVÁ, J. Hospodaření a finance územní samosprávy. 1.vyd. Praha: Management Press, 2004. 375 s. ISBN 80–726–108–64

V centralizovaném modelu je charakteristická nízká míra soběstačnosti nižších vládních úrovní, jelikož většina příjmů z výnosů daní je směřována do ústředního rozpočtu a pouze ten je soběstačný. Finanční vztahy mezi rozpočty jsou realizovány po vertikální linii a to zejména prostřednictvím účelových dotací, pomocí kterých může stát ovlivňovat činnost a hospodaření nižších vládních úrovní a využívat je jako nástroj kontroly územní samosprávy. Mezi výhody centralizovaného modelu patří jednotný způsob vybírání daní a mezi územními celky nedochází ke vzniku konkurenčních vztahů. Nevýhody představuje téměř nulová motivace nižších správních úrovní ohledně získávání rozpočtových příjmů z vlastních zdrojů a používání neobjektivních kritérií při rozdělování finančních prostředků pro nižší vládní úrovně26.

26

PILNÝ, J. Veřejné finance. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 1996. 173 s. ISBN 80– 7194–061–5

223

Centralizovaný model

Centralizovaný model fiskálního federalismu

Centralizovaný model fiskálního federalismu

Zdroj: JÍLEK, M. Veřejné finance. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. 230 s. ISBN 80–704– 036–16

Fiskální rozhodování je v decentralizovaném modelu rozděleno mezi různé vládní úrovně. Tato skutečnost je zdůvodňována například tím, že mnoho veřejných statků je možno zajistit efektivněji na nižších vládních úrovních nebo tím, že voliči chtějí zasahovat do fiskálních otázek a rozhodovat o veřejných statcích, poskytovaných z veřejných rozpočtů. Z hlediska zabezpečení veřejných statků jsou tak pravomoci a odpovědnosti nižších vládních úrovní posilovány a jsou to právě nižší autority, kdo rozhoduje o poskytování služeb veřejného sektoru a to na základě obecně platných pravidel se zohledněním lokálních zvláštností. Decentralizovaný model předpokládá úplnou finanční soběstačnost nižších vládních úrovní bez existence přerozdělovacích procesů uskutečňovaných dotacemi. Existence tohoto modelu by v praxi znamenala, že i nejnižší úrovně vlády by disponovaly dostatečným objemem příjmů a kompetencí k celoročnímu pokrytí svých výdajových potřeb. Nižší vládní úrovně by tedy musely mít vlastní daňovou pravomoc. Soběstačnost však během rozpočtového roku kolísá z důvodu měnících se potřeb a následného kolísání výše výdajů. Jelikož má většina příjmů daňový charakter, vedlo by jejich zvýšení k růstu daňového zatížení. Tento model se proto v praxi nevyužívá, je pouze teoretický27. Mezi nevýhody 27

JÍLEK, M. Veřejné finance. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. 230 s. ISBN 80–704–036–16

224

Fiskální rozhodování v decentralizovaném modelu

tohoto modelu patří například skutečnost, že jednotlivé druhy příjmů nemusí být spravedlivě rozděleny, může dojít k migraci obyvatel z chudých oblastí do bohatých a ústřední vláda může mít nedostatek prostředků pro celonárodní potřeby28. Decentralizovaný model fiskálního federalismu

Decentralizovaný model fiskálního federalismu

Zdroj: JÍLEK, M. Veřejné finance. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. 230 s. ISBN 80–704–036–16

V ČR se využívá od roku 1993 kombinovaný model fiskálního federalismu s určitými decentralizačními prvky. Do rozpočtu obcí plynou finanční prostředky na základě zákona o rozpočtovém určení daní a fiskální vazby v rozpočtové soustavě jsou upraveny dále zákony o rozpočtových pravidlech a zákonem o státním rozpočtu na příslušný rok. Protože daňové příjmy jsou z větší části centralizovány do státního rozpočtu a decentralizované daňové příjmy nejsou dostatečné pro krytí výdajů obcí a krajů, dochází k přerozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu do rozpočtů obcí a krajů formou dotací (určené na vyrovnání nerovností v daňových příjmech obcí a krajů a na financování zabezpečení veřejných statků v rámci samostatné i přenesené působnosti). Od roku 2001 jsou daňové příjmy obcí posíleny o podíl na DPH a od roku 2002 plynou sdílené daně z příjmů a DPH i do rozpočtů krajů29.

28

PILNÝ, J. Veřejné finance. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 1996. 173 s. ISBN 80– 7194–061–5 29 PROVAZNÍKOVÁ, R. Financování měst, obcí a regionů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN 978–80– 247–2097–5

225

V ČR – model kombinovaný

Kombinovaný model fiskálního federalismu v ČR

Kombinovaný model fiskálního federalismu v ČR

Zdroj: PEKOVÁ, J. Hospodaření a finance územní samosprávy. 1.vyd. Praha: Management Press, 2004. 375 s.ISBN 80–726–108–64

Každý z modelů má své výhody i nevýhody a to jak z hlediska centrální vládní úrovně, tak z hlediska nižších vládních úrovní a samospráv. Obecně obce usilují o získání co největší fiskální autonomie prostřednictvím posílení vlastních daňových pravomocí, zatímco v zájmu ústřední státní správy je zachování co nejvyšší centralizace rozhodování o daňových příjmech i jejich přerozdělování a to zejména z důvodu obavy, že by mezi jednotlivými obcemi mohly vzniknout nežádoucí rozdíly v daňové zátěži a taky z důvodu snahy o zajištění sociální spravedlnosti všem občanům. Optimální se jeví kombinace výše uvedených modelů, která už vlastně představuje také samostatný model, ale existuje velké množství možností jak zkombinovat centrální prvky s těmi decentralizovanými. Každé zemi může vyhovovat, vzhledem k historickým tradicím a místním podmínkám, poněkud odlišné poměrné zastoupení obou prvků. V některých zemích převládají v kombinovaném modelu centralizační prvky, například ve Velké Británii nebo v Rakousku, v jiných zemích se naopak vyskytuje vysoký stupeň decentralizace fiskální autonomie, například ve Francii nebo Belgii. Kombinovaný model by měl v obou případech představovat určitou záruku relativní finanční soběstačnosti územních celků. Finanční soběstačnost závisí právě na optimálním rozdělení příjmů a výdajů rozpočtům jednotlivých vládních úrovní. Územní správa může ovlivnit objem a strukturu svých nedaňových příjmů, daňové příjmy získává zpravidla na základě zákona, v ČR podle zákona o rozpočtovém určení daní, který se zabývá přiřazením různých typů daní různým úrovním rozpočtové soustavy. 226

Fiskální decentralizace Fiskální decentralizací se rozumí přesun některých kompetencí a odpovědností za zajišťování veřejných statků a služeb na regionální a municipální vládní úrovně a to z důvodu vyšší efektivnosti a hospodárnosti. Rozhodování o veřejných statcích se tak realizuje blíže občanům, kterých se týká, umožňuje jejich přímou participaci, lépe odpovídá jejich preferencím a také může být ze strany občanů zajištěna účinnější kontrola. Fiskální decentralizace se nezabývá jen přesunem odpovědností za poskytování určitých veřejných statků a služeb a jejich financování, ale významnou roli hraje především požadavek nutnost, aby měly nižší vládní úrovně určité pravomoci v oblasti získávání příjmů do svých rozpočtů. Jedná se o proces, při kterém jsou posilovány příjmy rozpočtů nižších vládních úrovní a tyto úrovně mohou rozhodovat o financování veřejných služeb. Při uplatnění fiskální decentralizace lze decentralizovat daňové příjmy i výdajové kompetence nebo pouze výdajové kompetence anebo lze pod tímto pojmem rozumět větší spoluúčast místních vlád při rozhodování o některých veřejných statcích beze změn financování30.

SHRNUTÍ Fiskální politiku lze charakterizovat jako záměrnou činnost státu, když stát je reprezentován vládou a tato využívá především státního rozpočtu k usměrňování peněžních vztahů, které jsou mezi státem a ostatními ekonomickými subjekty, když cílem je především stabilizace makroekonomického vývoje v zemi. Možno tedy konstatovat, že fiskální politika je nástrojem hospodářské politiky v rukou vlády. Soustřeďuje se jak příjmovou stranu státního rozpočtu (daně, cla, sociální pojištění), tak i na výdajovou stranu státního rozpočtu. Hlavním nástrojem stabilizační fiskální politiky je státní rozpočet, tedy změny ve struktuře příjmů státního rozpočtu a změny ve struktuře výdajů státního rozpočtu. Zatímco rozpočtová politika upřednostňuje ve svých přístupech alokační a redistribuční funkci veřejných financí, fiskální politika klade důraz na stabilizační funkci veřejných financí. Rozpočtová politika tak vyjadřuje logiku veřejných financí v ryze finančním pojetí. Výrazem takto pojaté rozpočtové politiky je státní rozpočet, který soustřeďuje veřejné zdroje na 30

PROVAZNÍKOVÁ, R. Financování měst, obcí a regionů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN 978–80–

227

Fiskální decentralizace

financování produkce veřejných statků, na odstranění či vyrovnání efektů externalit, na sociálně motivovanou redistribuci důchodu, bez snahy ovlivnit reálné makroekonomické charakteristiky. Rozpočtová politika řeší následující problémy: – jaký objem peněžních prostředků soustředit ve veřejných rozpočtech a v jaké struktuře, – kde tyto prostředky vzít,  pokrýt veřejné výdaje plně veřejnými příjmy daného období, – či použít deficitního financování, – jak krýt případný rozpočtový deficit. Fiskální politika vyjadřuje aktivní pojetí veřejných financí, kdy důraz je kladen na stabilizační funkci veřejných financí. Určující je vliv veřejných financí na reálné makroekonomické proměnné. Vestavěné stabilizátory působí v hospodářství dlouhodobě a automaticky jako stabilizující prvky. Na cíle fiskální politiky můžeme také nahlížet jako na cíle bezprostřední a cíle konečné. Nástroji fiskální politiky jsou automatické stabilizátory, záměrná opatření, daně, transfery a vládní výdajem nákup zboží a služeb. Fiskální politiku můžeme rozdělit na tři typy. Je to expanzivní politika, restriktivní politika a neutrální politika. Fiskální politika plní funkci alokační¸ stabilizační a distribuční. Účinnost fiskální politiky sledujeme v rámci otevřené ekonomiky i uzavřené ekonomiky.

V rámci fiskální politiky hovoříme o rozdělení modelů fiskální politiky na model vertikální a model horizontální. V praxi se většinou využívá kombinovaný model, kde se zpravidla uplatňuje určitá kombinace prvků vertikálního a horizontálního modelu fiskálního federalismu. Každý z modelů má své výhody i nevýhody a to jak z hlediska centrální vládní úrovně, tak z hlediska nižších vládních úrovní a samospráv.

Kontrolní otázky 1) Charakterizujte pojem „fiskální politika“. 2) Jak se od sebe liší rozpočtová politika a fiskální politika? Nebo je to snad totožné? 3) Jaké jsou cíle a nástroje fiskální politiky? 4) Popište stručně typy fiskální politiky. 5) Vysvětlete podstatu expanzivní fiskální politiky při neúplném využití výrobních faktorů. 6) Vysvětlete podstatu expanzivní fiskální politiky při plném využití výrobních faktorů. 7) Popište neutrální fiskální politiku a restriktivní fiskální politiku. 8) Jaké znáte funkce fiskální politiky? Stručně je popište. 9) Co rozumíme pod pojmem „účinnost fiskální politiky“?

228

10) Co znamená účinnost fiskální politiky v uzavřené ekonomice a v otevřené ekonomice? 11) Charakterizujte multiplikační procesy a multiplikační efekt. 12) Popište multiplikátor výdajový a multiplikátor daňový. 13) Co si představujete pod pojmem „fiskální federalismus“? 14) Jak lze vyřešit problém související s určením míry fiskální decentralizace? 15) Vyjmenujte modely fiskálního federalismu. 16) V čem spočívá podstata fiskálního federalismu? 17) Charakterizujte centralizovaný model fiskálního federalismu. 18) Charakterizujte decentralizovaný model fiskálního federalismu. 19) Charakterizujte kombinovaný model fiskálního federalismu.

Pojmy k zapamatování                        

fiskální politika nástroje stabilizační politiky rozpočtová politika cíle fiskální politiky výdajový multiplikátor vestavěné stabilizátory záměrná opatření expanzivní politika restriktivní politika neutrální politika funkce fiskální politiky neutrální fiskální politika restriktivní fiskální politika expanzivní fiskální politika účinnost fiskální politiky multiplikační efekt výdajový multiplikátor daňový multiplikátor fiskální federalismus modely fiskálního federalismu centralizovaný model fiskálního federalismu decentralizovaný model fiskálního federalismu kombinovaný model fiskálního federalismu daňové určení (rozpočtové určení daní)

229

Jen pro zájemce Průvodce studiem Vážení studenti, na závěr této kapitoly jsem pro vás připravila, tedy pro zájemce o problematiku spojenou s fiskální politikou, takový stručný přehled v rámci této kapitoly, který již zcela tradičně nazývám „Fiskální politika v kostce“. Předpokládám, že alespoň někteří z vás, na tuto „kostku“ nahlédnete, třeba až v době zkoušek. Domnívám se, že takovýto přehled se celkem hodí na osvěžení v paměti již uloženého studia z předchozích kapitol tohoto předmětu, ale i souvisejících znalostí z ostatních odborných předmětů.

Fiskální politika v kostce Fiskální politika  záměrná činnost vlády, která využívá státní rozpočet k regulaci peněžních vztahů mezi státem a ekonomickými subjekty s cílem stabilizovat makroekonomický vývoj,  nástroj stabilizační hospodářské politiky,  ovlivňuje postavení SR k ostatním rozpočtům,  společně s monetární politikou je nejdůležitější oblast hospodářské politiky vlády v tržní ekonomice,  cílem je udržovat ekonomický růst, přispívat k cenové stabilitě.  základní cíl = stabilizační funkce – ekonomický vývoj, sociální prostředí  fiskální význam výdaje (G) a příjmy státního rozpočtu (čisté daně),  fiskální politika úzce souvisí s funkčními financemi,  při výkladu vycházet z Keynesiánství – funkčnost,  váha fiskálního přerozdělování se zvyšuje. Hlavní nástroje: 1. daně (příjmová strana rozpočtu), 2. vládní výdaje na nákup zboží a služeb (výdajová strana rozpočtu), 3. transfery, jednostranné převody bez protislužeb (výdajová strana rozpočtu). Manipulaci s příjmy a výdaji SR je možné realizovat:  -

jednorázové rozhodnutí státu, záměrná (diskreční) opatření,

230

-

 -

změny v daňových sazbách, v úlevách a slevách na dani, ve změnách ve výši, struktuře a určení rozpočtových výdajů, změny sazeb sociálního pojištění…, regulace pomocí vestavěných stabilizátorů, stanovení pravidla pro nakládání s příjmy a výdaji, vestavěné stabilizátory jsou prvky fiskální politiky na delší dobu zabudované do vnitřní struktury ekonomiky, automaticky působí na zmírňování výkyvů podnikatelského cyklu, měly by stabilizovat i sociální prostředí (v období recese), různé daně (daňové demultiplikátory); dopady na vývoj výdajů, příjmů a ovlivňují příjmovou / výdajovou část.

Stabilizátory:  progresivní daně (Slovensko – rovná daň + milionářská daň v odčitatelných položkách  zvýšení progrese),  pojistné na státní politiku nezaměstnanosti,  fiskální politika jako stabilizační politika směřuje k obnově a k udržení rovnováhy a čelí možným nerovnovážným stavům (deflaci a inflaci),  každé opatření fiskální politiky má svoji rozpočtovou cenu. Základní typy fiskální politiky - existuje přímá a nepřímá cesta, - rozhodovací prostor vlády při volbě konkrétních nástrojů FP je omezen veřejnými výdaji a daněmi (ovlivňují agregátní poptávku). Můžeme rozlišovat typy: 1. expanzivní (antideflační) politika – u nás,  2.  

politika oživení hospod. života a obnova ekonomického růstu, schopnost čelit depresi – např. snižování daní, restriktivní (antiinflační) politika, politika „léčení“ ekonomiky při inflaci prostřednictvím změn nástrojů snižuje velikost produktu, konkrétní formou je zvýšení daní, omezení vládních výdajů a oslabování zájmů na investicích.

Účinnost fiskální politiky Tato rovnice je platná v uzavřené ekonomice: Y=c+i+g Y – reálný produkt c – soukromá spotřeba – ovlivňuje ji výše důchodů g – vládní výdaje – ovlivňuje je vláda a tu neovlivňuje nikdo i – investice – ovlivňuje je výše úroků (sazby) 231

Účinnost fiskální politiky záleží na rozdělení výdajů státního rozpočtu: 1. vládní nákupy zboží a služeb, 2. transfery, 3. čisté daně (transfery) – slouží ke konkrétním transferům. Celkový rámec fiskální politiky – je dán rozsahem příjmů a výdajů státního rozpočtu.  krátkodobé nástroje – jednorázové rozhodnutí (př. oblast výdajů)  dlouhodobé nástroje – př. změna zákona o DPH apod. Problém u efektivnosti zabezpečování veřejných služeb Fiskální decentralizace Fiskální federalismus = přidělování P a V jednotlivým prvkům rozpočtové soustavy, protože soustava veřejných rozpočtů je propojená – koncipována jako centralizace, případně decentralizace – při rozhodování se vychází vždy z efektivnosti. Decentralizovaná alokace veřejných statků: - efektivnější – přesnější informace na nižších úrovních, - preference obyvatel, - když jsou obyvatelé s komunální politikou spokojeni, jsou ochotni se podílet na financování formou místních daní = ví se, kam peníze jdou, - migrace obyvatel. Centralizovaná alokace veřejných statků: - někdy je výhodnější centralizovaná alokace veřejných statků, je to např. u obrany státu, základní povinné školní docházky, celoplošné očkování, apod., - snaha snížit náklady na zabezpečení veřejných statků – př. sdružování obcí kvůli odvozu komunálního odpadu (nejlevnější v obcích kolem 80 000 obyvatel), - efektivnější tam, kde je veřejný zájem. Důležité je proto hledat kompromis s ohledem na podmínky.

232

12 Veřejný dluh, státní dluh, rozpočtový deficit Cíl Po prostudování této dvanácté kapitoly, která pojednává o veřejném dluhu, státním dluhu a rozpočtovém deficitu byste měli znát a umět  vysvětlit základní pojmy, které se týkají dané problematiky,  charakterizovat veřejný dluh a státní dluh,  objasnit problematiku měření státního dluhu,  definovat pojem „dluhová služba“ a vysvětlit její význam,  popsat vzájemný vztah deficitu a veřejného dluhu,  popsat podstatu schodků veřejných rozpočtů.

Průvodce studiem Vážení studenti, tato kapitola je věnována problematice veřejného dluhu, státního dluhu a také rozpočtovému deficitu. Tato zajímavá tématika je předmětem mnoha diskusí odborné i laické veřejnosti a vy jste se již i v některých dalších odborných předmětech s touto problematikou rozhodně několikrát setkali. Tato kapitol není příliš rozsáhlá, ovšem předpokládám, že se vám bude velice dobře studovat, když jednotlivé stati na sebe volně navazují. Myslím si, že studium této kapitoly pro vás nebude příliš náročné, že budete jednotlivé stati studovat s chutí a zájmem, když celková délka studia by se měla pohybovat kolem 100 minut.

12. 1. Veřejný dluh Veřejný dluh je celkové zadlužení vlády a nižších správních celků (krajů a obcí). Veřejný dluh je tvořen státním dluhem, dluhem mimorozpočtových fondů, místních rozpočtů a dluhem zdravotních pojišťoven. Jde o souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu bez ohledu na to, zda vznikly tyto pohledávky cestou státního rozpočtu či jinak. Pro veřejný charakter dluhu není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady – skutečnost, že představuje pohledávku vůči současným i budoucím daňovým platbám obyvatelstva. Veřejný dluh ČR činí k 30. 11. 2012 Kč 1 714 092 000 000,– Státní dluh ČR činí ke stejnému datu Kč 1 586 920 000 000,–. 233

Veřejný dluh

Veřejný dluh je v interpretaci Mezinárodního měnového fondu pojímán jako celkové saldo finančních aktiv a pasiv státu, a to včetně salda eventuálních mimorozpočtových fondů.

Čistý veřejný dluh

Čistý dluh představuje celkový objem závazků nějakého subjektu (hrubý dluh) snížený o objem jeho pohledávek. Hrubý veřejný dluh zahrnuje celkový objem závazků vládního sektoru, bez ohledu na pohledávky státu. Čistý a hrubý veřejný dluh se u řady zemí výrazně liší. Existují země (Švédsko, Norsko), kde přesto, že podíl hrubého veřejného dluhu na HDP se pohybuje kolem 50 %, podíl čistého veřejného dluhu je záporný, země tedy vykazuje aktivní saldo. Ve většině případů má veřejný dluh formu vládních dluhopisů – obligací, které nakupují jednotlivé ekonomické subjekty uvnitř země nebo i v zahraničí. Ve většině zemí tvoří největší objem obligace střednědobé, i když postupně roste váha obligací krátkodobých, čímž logicky dochází k poklesu splatnosti veřejného dluhu. Ve vztahu k problematice rozpočtového deficitu se sleduje hlavně vývoj podílu hrubého veřejného dluhu na HDP. Můžeme konstatovat, že každý ekonomický subjekt může být zadlužen. Zadluží–li se stát, hovoříme o státním, vládním nebo správněji veřejném dluhu. Státní zadlužení úzce souvisí s deficitem státního rozpočtu. Rozpočtový deficit jako příčina veřejného dluhu – veřejný dluh jako důsledek rozpočtového deficitu. Z tohoto pojetí vychází velmi častá definice, která definuje veřejný dluh jako sumu minulých rozpočtových deficitů. Je však třeba na veřejný dluh se dívat v širším spektru, když konstatujeme, že veřejný dluh = souhrn pohledávek a ostatních ekonomických subjektů vůči státu (bez ohledu na to vznikly–li tyto pohledávky rozpočtovou cestou či jinak). Pro fakt, že je dluh státu označen jako veřejný není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady, tj. skutečnost, že představuje pohledávku vůči současné i budoucí daňové povinnosti obyvatelstva. Příčiny vzniku a růstu veřejného dluhu 



rozpočtové – příčinou jsou deficity veřejného rozpočtu a deficity mimorozpočtových fondů v rozpočtové soustavě respektive výše a četnost těchto deficitů. Deficity veřejného rozpočtu však v některých případech uhrazení deficitu (krytí deficitu z minulých rezerv, z výnosů z prodeje majetku, z výnosů z privatizace státního majetku atd.) nevedou k veřejnému dluhu. mimorozpočtové – příčinou je například přijetí závazku jiného subjektu, záruky státu a územní samosprávy za dluhy jiných subjektů, v minulosti 234

Příčiny vzniku a růstu veřejného dluhu



vedení válek a následné kontribuce a reparace nebo přijetí dluhu z minulého období. rozsáhlé veřejné investice, na které stát nemá finanční prostředky ve státním rozpočtu.

Dluh vnitřní a dluh vnější Podle místa umístění a věřitele se veřejný dluh člení na dluh vnitřní a dluh vnější. Vnitřní dluh je rozložen mezi tuzemské věřitele v závislosti na likviditě jednotlivých subjektů, nominální hodnotě obligací apod. Dluh většinou z velké části drží silné a dostatečně likvidní instituce (domácí komerční banky, pojišťovny, investiční a pojistné fondy). Podíl jednotlivců je většinou nižší. Jsou–li možnosti financování rozpočtového deficitu domácím úvěrem omezené, je možno je krýt zahraničním zadlužením.

Vnitřní veřejný dluh

Vnější veřejný dluh

Vnější dluh je rozložen mezi zahraniční věřitele, kdy stát dluží zahraničním subjektům, včetně zahraničních bank. Formy veřejného dluhu z hlediska financování Ve většině případů má dluh formu vládních (státních) dluhopisů – obligací, které nakupují jednotlivé ekonomické subjekty uvnitř země i v zahraničí. Z toho důvodu se veřejný dluh dále člení na vnitřní a vnější. Z hlediska formy může jít o:  zaknihovanou formu (tzv. nematerializovanou), kdy se dluh zapisuje do knih státního dluhu, obligace jsou vedeny na účtech,  listinnou formu (materializované cenné papíry) – státní dluhopisy nebo obligace.

Vztah dluhu a makroekonomických ukazatelů Podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu Není dobře sledovat pouze růst nebo objem veřejného dluhu, ale je třeba vzít v úvahu, zda nerostla cenová hladina, velikost ekonomiky, počet obyvatel apod. Proto se jako ukazatel používá relativní váha veřejného dluhu – podíl veřejného dluhu na HDP. Pokud převyšuje reálná úroková míra tempo růstu hrubého domácího produktu, zvýšené úroky způsobí růst podílu dluhu na HDP.

235

Podíl veřejného dluhu na HDP

Inflace a veřejný dluh Zajímavým vztahem je vztah mezi dluhem a inflací. Inflace je faktorem, který ovlivňuje velikost veřejného dluhu, obecně zvýhodňuje dlužníky a je faktorem, který redukuje dluhový problém a projevuje se tedy jako forma snižování dluhů.

Inflace a veřejný dluh

Důsledky veřejného dluhu Nejvážnějším důsledkem veřejného dluhu je jeho zpětný rozpočtový a fiskální vliv. Dluh zpětně působí na nevyrovnanost vládního rozpočtu (rozpočtově negativní vliv) a dochází k posilování tendence k celkovému rozpočtovému deficitu v budoucím období. Důsledky veřejného dluhu tedy jsou:  rozpočtové – dluhový způsob krytí rozpočtového deficitu je nákladnější o povinnost hradit úroky (zatěžují veřejné výdaje). Vzhledem k tomu, že úroky z veřejného dluhu jsou částí rozpočtových výdajů a v mnoha zemích také nejdynamičtější součástí, rozpočtový a dluhový problém se zpětně propojuje. Úroky z veřejného dluhu jsou rozpočtovou zátěží, mohou vést k dluhové pasti (při nulovém primárním deficitu, či dokonce přebytku celkový deficit vlivem úroků z veřejného dluhu roste).  fiskální – „destabilizační.“ Fiskálně negativní vliv veřejného dluhu je dán zužováním prostoru pro aktivní vládní fiskální politiku. „  redistribuční – u vnitřního dluhu je většinou nominální hodnota emitovaných státních cenných papírů na krytí dluhu tak velká, že na jejich nákup domácnosti nemají. Nakupují je potom bohatší subjekty, které potom vydělávají na úrocích z veřejného dluhu, i když všichni platí daně. V případě vnějšího veřejného dluhu je značné nebezpečí poklesu bohatství země odlivem úrokových výnosů do zahraničí.  politické – vzhledem k veřejnému dluhu může docházet k negativnímu hodnocení současné vlády. Ta potom může přijímat „nepopulární“ opatření, občané jsou nespokojeni, mohou se zvyšovat daně, apod.  změna struktury portfolia – z portfolia soukromého sektoru se vytlačují ostatní aktiva,  inflace.

Důsledky veřejného dluhu

S každým dluhem je spojena jeho obsluha, která je většinou náročná na finanční prostředky. S tímto může vyvstat značný problém, tzv. dluhová past. Dluhová past nastává, když reálná úroková míra dluhu je daleko vyšší než tempo růstu hrubého domácího produktu. Rizika vyplývající ze struktury dluhu Rizika, která ovlivňují splácení dluhu do budoucna, jsou následující:

236

Rizika související s veřejným dluhem

Refinanční riziko Toto riziko je považováno za nejvýznamnější. V podstatě jde o to, že stát velice těžko získává půjčku na krytí dluhu, případně když získá půjčku, tak zpravidla za značně nevýhodných podmínek. Úrokové riziko Je dáno změnami tržních úrokových sazeb na dluhové úrokové sazby. Jde o to, že dluh bude splácen v budoucnu, kdy neznáme (případně pouze odhadujeme) výši úrokových sazeb. Především se jedná o dluhové závazky, které jsou závislé na pohyblivé úrokové sazbě a portfolio s krátkou dobou splatnosti. Riziko likvidity Může se stát, že stát nebude mít k dispozici dostatečnou likviditu na hrazení svých závazků. Jsou–li přesné podklady a informace pro řízení likvidity státního rozpočtu, je možno lépe posoudit, jakým směrem bude splácení probíhat.

Možnosti řešení dluhového problému Je třeba brát v úvahu skutečnost jakým způsobem „dluh“ odstranit, případně snížit na únosnou míru. Možno konstatovat, že vlastně veřejný dluh není zcela nutné splatit (na rozdíl od dluhu domácností, který je nutné rozhodně jednou splatit a to proto, že domácnosti představují jednotky, které nejsou stálé, tedy jednotky, které vznikají a zanikají), ale rozpočet a ekonomika státu jsou v podstatě „nepřetržité“. Jaká je únosná míra, je otázkou názoru. Například Evropskou unií je tato míra stanovena na 60 % hrubého domácího produktu. Možno konstatovat, že ke snížení veřejného dluhu je možno přistupovat aktivními způsoby, například vládními hospodářskopolitickými opatřeními, jakými jsou např.  dosažení přebytku státního rozpočtu a z tohoto splácet dluh včetně úroků,  velmi nepopulární a většinou politicky nemožné je umoření dluhu uvalením jednorázové paušální dávky z kapitálu.  monetárním způsobem, tzn. prostřednictvím monetizace dluhu, či snížením reálné hodnoty dluhu záměrně vyvolanou inflací. Toto řešení se zpravidla setkává s nepochopením centrální banky.

237

Možnosti řešení dluhového problému

Pasivní cesta ke snížení veřejného dluhu Pasivními způsoby jsou pozitivní vlivy těch faktorů, které mají příznivý vliv na snížení relativní váhy veřejného dluhu, jsou to např. inflace, příznivý poměr tempa ekonomického růstu a úrokové míry, zahraniční granty a dary nebo prominutí úroků z vnějšího dluhu, případně prominutí celého dluhu (toto bývá zpravidla u předlužených rozvojových zemí). Správa dluhu Správou dluhu se zpravidla rozumí:  získávání úvěru,  zajištění emise cenných papírů, jejich umístění na trhu, výplatu úroků, umořování dluhu. Splácení veřejného dluhu (umořování) Je odvislé od ekonomických možností dané země a to prostřednictvím:  umořovacího fondu – z veřejných příjmů, které byl určeny ke splácení veřejného dluhu (z přebytků rozpočtu), což bylo velmi časté v minulosti.  konsolidací dluhu – což znamená změna podmínek délky splatnosti emitovaných státních dluhopisů (většinou přeměna krátkodobého dluhu v dlouhodobý – konsolidovaný, a prodloužení splácení dluhu na více let).  konverzí dluhu – znamená krytí státního dluhu emisí státních cenných papírů. Konverze je situace, kdy stát vydá na nesplacenou část dluhu nové státní cenné papíry. Většinou jde o konverzi státního dluhu před dnem splatnosti, za výhodných podmínek pro budoucí investory – věřitele. Konverze umožňuje rolování dluhu, což je „ tlačení“ dluhu před sebou.  předčasným splácením dluhu – toto není příliš obvyklé  arozí, což je dodatečné zaplacení. Takto se často postupovalo v minulosti, kdy se za určitý poplatek zaplacený v hotovosti provedla výměna dluhopisů za nové dluhopisy, když tyto měly výhodnější podmínky pro věřitele.  anulováním dluhu  zmrazením (moratoriem) dluhu tzn. nucené odsunutí splatnosti státního dluhu, většinou platné na přechodnou dobu.

Správa dluhu

Splácení veřejného dluhu

Vzájemný vztah veřejného dluhu a deficitu V minulosti se objevil názor, že veřejný dluh je důsledkem rozpočtových deficitů. Někdy se dokonce hovoří o veřejném dluhu jako o sumě minulých rozpočtových deficitů. Moderní pohled na fiskální nerovnováhu ale ukazuje, že tato tvrzení jsou hned v několika směrech nepřesná. Především existují různé alternativy krytí rozpočtové deficitu tzn., že rozpočtový deficit nemusí být hned dluhem. Jde například o dlouhodobou monetizaci dluhu (např. Brazílie, 238

Vztah veřejného dluhu a deficitu

Argentiny, Peru apod.) nebo dluh může být kryt prodejem státních aktiv (takto také byla kryta část našeho dluhu). Mohou existovat také mimorozpočtové příčiny vzniku veřejného dluhu, kdy např. stát převezme závazky jiných subjektů a je odpovědný za jejich spravování. Země tedy má veřejný dluh, aniž by mu předcházela řada deficitů. Typickým příkladem tohoto postupu je náš stát, kterému po zavedení tržního mechanismu, vzniklo spousta závazků z činnosti státních podniků a organizací. Reálná změna objemu veřejného dluhu tedy nezávisí pouze na přírůstcích způsobených rozpočtovými deficity. Velice významnou kategorií je zde tzv. primární deficit. Z hlediska úrokových výdajů ekonomická praxe rozlišuje celkový a primární deficit. Celkový deficit vyjadřuje rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter. Úroky placené z veřejného dluhu se zahrnují do rozpočtových výdajů a zvyšují celkový deficit. Tyto úroky jsou však důsledkem vlivů minulých období, a proto se k hodnocení fiskální politiky stávajícího období používá primární deficit, při jehož výpočtu se úroky z veřejného dluhu nezahrnují do výdajové strany rozpočtu.

Celkový deficit

Primární deficit

Primárním deficitem rozumíme celkový deficit státního rozpočtu očištěný o úroky z dluhu. Hospodářské výsledky ukazují, že např. v roce 1988 představoval celkový deficit v zemích evropské desítky v průměru 2,9 % HDP. Bez započtení úroků z veřejného dluhu by však dosáhly tyto země primárního přebytku 1,8 % HDP. Z toho plyne, že váha úroků deformující výdajovou stranu činila průměrně 4,7 % HDP, tzn. více než průměrný přírůstek dluhu v důsledku deficitu.

12.2 Státní dluh Státní dluh je dluh definovaný podle zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech jako souhrn státních finančních pasiv tvořených závazky státu, které vznikly ze státem přijatých zahraničních půjček, úvěrů od bank a z vydaných státních dluhopisů a jiných závazků státu (jiné státní cenné papíry). Nezahrnuje tedy žádné dluhové závazky mimorozpočtových fondů, systému zdravotního pojištění a místních rozpočtů, ani státní záruky nebo jakékoliv další podmíněné závazky vládního sektoru. Stručně řečeno státní dluh je celkové zadlužení vlády (centrální či federální). Naproti tomu veřejný dluh je celkové zadlužení vlády a nižších správních celků 239

Státní dluh

(krajů a obcí). Protože správní organizace reprezentují lid dané země, lze státní dluh považovat zároveň za dluh jednotlivých daňových poplatníků. Dělení státního dluhu Státní dluh se dělí podle toho, kdo je věřitelem státu. Podle toho se rozlišuje vnitřní státní dluh (věřitelé občané státu či právnické osoby v něm registrované) a vnější státní dluh zadlužení (zahraniční subjekty). Vláda si půjčuje obvykle emisním financováním (vydáváním obligací a dalších cenných papírů). Dalším způsobem pro méně bohaté země je možnost půjčovat si od obchodních bank nebo nadnárodních institucí (např. Evropská či Světová banka).

Dělení státního dluhu

Dalším běžným dělením druhů státních dluhů je jejich doba splatnosti. Dělí se na krátkodobé (do jednoho roku), střednědobé (do tří let) a dlouhodobé (nad tři roky). Toto dělení se může však časovými intervaly lišit.

Průvodce studiem Vážení studenti, při psaní každé studijní opory, kterou zpracovávám, se snažím o maximálně přesné vysvětlení všech pojmů, případně i jak je určitý pojem někdy i poněkud jinak pojmenován. Toto je právě případ pojmu „státní dluh“, který v některé literatuře je nazýván „ veřejným dluhem“, případně „vládním dluhem“. Jak to tedy s tímto pojmem je? Pro označení souhrnu státních finančních závazků jsou používána jak v teorii, tak především v praxi různá označení. Používá se pojem „veřejný dluh“, často se hovoří o „státním dluhu“ a jindy o „dluhu vládním“. Nelze-li použít tyto pojmy jako synonyma, je rozhodující skutečností při vymezení pojmů, kdo je v dané situaci dlužníkem. V české praxi pojem státní dluh označuje dluh centrální vlády, veřejný dluh označuje dluh všech prvků, které tvoří soustavu veřejných financí (vlády a nižších správních celků – krajů a obcí). Státní dluh tvoří dluhy vlády a vzniká především hromaděním schodků státního rozpočtu. Odbor Řízení státního dluhu a finančního majetku spravuje hrubý státní dluh centrální vlády, který tvoří zhruba 90% dluhu centrální vlády. Do působnosti a evidence není zařazen dluh mimorozpočtových fondů, fondů sociálního a zdravotního pojištění, krajů a obcí. Do státního dluh nejsou rovněž zařazeny státní záruky, které spravuje přímo státní rozpočet. Měření státního dluhu - míru zadlužení státu měří tzv. fiskální Maastrichtská kritéria: 240

Měření státního dluhu

I. Kritérium schodku vládního sektoru k hrubému domácímu produktu, což je poměr schodku vládního sektoru vyjádřený ke hrubému domácímu produktu v tržních cenách. Tento úhrnný schodek by neměl překročit 3% HDP. II. Kritérium hrubého veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu, což je poměr hrubého dluhu vládního sektoru v nominální hodnotě vyjádřený ke hrubému domácímu produktu v tržních cenách. Tento poměr by neměl překročit 60%. Hrubý dluh vládního sektoru znamená hrubý úhrn dluhů (emitované cenné papíry, přijaté úvěry) ke konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými subrektory vlády. Tři etapy státního dluhu 1) 1997 – 1999 – absolutní přírůstky ve výši 20–30 mld. Kč, 2) 2000 – 2002 – absolutní přírůstky ve výši 55 mld. Kč, 3) 2003 – přírůstky ve výši okolo 100 mld Kč. Celkový státní dluh (nepodmíněné závazky státu) lze rozdělit: I. nástroje)

dluh domácí a dluh zahraniční (podle místa vzniku dluhového

domácí dluh je kryt: státními pokladničními poukázkami, státními střednědobými a dlouhodobými státními dluhopisy, dalšími domácími instrumenty, např. krátkodobými půjčkami. Zahraniční dluh je složen ze: zahraničních emisí dluhopisů, půjček od Evropské investiční banky, směnek vydaných k úhradě členství v IBRD. II. dluh obchodovatelný obchodovatelnosti na finančních trzích),

a

neobchodovatelný

(podle

Obchodovatelný dluh: státní pokladniční poukázky, státní střednědobé a dlouhodobé státní dluhopisy, zahraniční emise dluhopisů, případně ostatní zdroje krytí. Neobchodovatelný dluh: po rozdělení Československa v roce 1993 Česká republika převzala 2/3 bývalých federálních dluhů na knihy státního dluhu, 241

Dělení celkového státního dluhu

v současnosti je veškerý neobchodovatelný dluh pouze dluhem zahraničním. Do roku 1998 se neobchodovatelný dluh podílel i na domácím dluhu (např. přímý úvěr od centrální banky a přímé úvěry od obchodních bank); ten však byl přeměněn na tuzemský tržní dluh, zahraniční neobchodovatelný dluh představují především bankovní úvěry od Evropské investiční banky, korunové směnky pro úhradu účasti u IBRD, které mají objemově okrajový význam. Státní záruky (podmíněné závazky státu)

Státní záruky

- státní záruky jsou poskytovány jednak podle zákona č. 218/2000 Sb. (rozpočtových pravidel). Mají systémový charakter, přičemž největší zátěž způsobují záruky na bankovní sektor. Roku 2001 vznikla samostatná kapitola Státní dluh a jeho plnění, kde jsou evidovány pouze výdaje, příjmy zde nenajdeme. Státní záruky jsou dále poskytovány podle zákona č. 58/1995 Sb. (podpora exportu) a zákona č. 77/2002 Sb. (Správa železniční dopravní cesty). - státní záruky jsou plánovány, spravovány a plněny přímo odborem Státního rozpočtu Ministerstva financí. Formy státního dluhu Ve většině zemí je státní dluh kryt emisí státních dluhopisů – obligací, které nakupují různé subjekty doma i v zahraničí. Z hlediska formy může jít o: zaknihovanou formu (tzv. nematerializovanou), tzn. Státní dluh je zapsaný do knih státního dluhu; obligace jsou evidovány na účtech;

-

materializované cenné papíry, tzn. listinný – ve formě státních dluhopisů (neboli obligací). Dluhopisy jsou vydávány: na majitele (doručitele) – ty jsou nejčastější, na jméno, s kuponem, talonem (= poslední díl kuponového archu, který obsahuje kupony na výplatu úroku a opravňujícího k převzetí nového kuponového archu), na úroky,

-

poukázka na nový kupon.

Cenné papíry mohou být: veřejně obchodovatelné cenné papíry na sekundárním trhu, kterých je většina. S těmi se obchoduje na kapitálovém trhu. Mají kursovou cenu odrážející bonitu dlužníka, výnos cenného papíru a další náležitosti. Většina státních cenných papírů je ve vyspělých zemích (i v ČR) zpravidla 242

Formy státního dluhu

rozprodávána na tzv. aukcích, případně tendrech, finančním institucím, které si je buď ponechají, nebo je prodávají investorům na sekundárním trhu. Prodej státních cenných papírů na aukcích zprostředkovávají umísťovatelé emise; neobchodovatelné cenné papíry. Nepřevoditelné státní cenné papíry se prodávají zpravidla obyvatelstvu, nadacím, neziskovým právnickým osobám. Zpravidla mají vyšší úrok. Svým charakterem se přibližuje úsporným certifikátům, tzv. savings bonds. Obchodovatelné státní cenné papíry se podle délky splatnosti rozlišují na: 1. tzv. treasury bills, tj. státní pokladniční poukázky jako krátkodobé státní cenné papíry. Doba splatnosti je stanovena v měsících. Jsou vydávány se splatností maximálně do jednoho roku; 2. tzv. treasury notes, tj. střednědobé státní cenné papíry, vydávané se splatností od jednoho do deseti let. Tyto cenné papíry státní dluh kryjí zpravidla největším podílem; 3. tzv. treasury bonds, tj. dlouhodobé státní cenné papíry, vydávané se splatností nad deset let. Příčiny růstu státního dluhu Mezi nejdůležitější příčiny státního dluhu můžeme uvést: rozpočtové příčiny – dlouhodobé deficity státního rozpočtu, státních mimorozpočtových fondů (a státních organizací, které dotuje stát ze státního rozpočtu apod.) V některých případech však deficit státního rozpočtu nevede ke státnímu dluhu, například je–li deficit uhrazen: a) z minulých rezerv, b) z výnosů z prodeje majetku, z výnosů z privatizace státního majetku apod., mimorozpočtové příčiny – v minulosti vedení válek a následné kontribuce a reparace, rozsáhlé veřejné investice, na které stát nemá finanční prostředky ve státním rozpočtu. U státního dluhu (ale nejenom u něj) se standardně vykazuje hrubý dluh, tzn. celkový objem závazků státu, územní samosprávy, veřejných institucí apod. (bez ohledu na výši pohledávek státu, územní samosprávy atd.) Státní dluh můžeme analyzovat podle: I. měnové skladby posilování podílu CZK (přes 99%), jedinou zahraniční měnou USD, neexistence kurzového střediska. II. dluhových nástrojů krátkodobé pokladniční poukázky, 243

Příčiny růstu státního dluhu

státní dluhopisy, výpůjčky. III. splatnosti postupný pokles podílu krátkodobého dluhu, zvýšení podílu střednědobých a dlouhodobých dluhopisů. IV. držitelů vnitřní – umístění v daném státě ve vnitřní měně (střednědobé a dlouhodobé), vnější – umístění v zahraničí, v zahraniční měně (skládá se ze směnek vydaných k úhradě členství ve světové bance, půjčky atd.). Státní dluh ČR Česká republika má v současnosti v porovnání s okolními zeměmi relativně nízký, ale prudce se zvyšující státní dluh. Současná výše dluhu činí okolo 39% HDP (pro srovnání některé země EU mají až 120% HDP). Výše státního dluhu se pohybuje kolem 1 500 000 000 000 Kč. Úroky z tohoto dluhu činí okolo 50 mld. Kč. Každý z nás dluží přibližně 140.000 Kč. Každou sekundu se dluh zvyšuje o 5 500 Kč. Česká republika však nebývá z EU kritizována za výši svého dluhu, ale za tempo, kterým se dluh zvyšuje. Deficitní rozpočty v několika letech na počátku 21. století totiž překračovaly 3%ní (což je maximální hranice, kterou země nesmí překročit v případě, že chce zavést jako svojí měnu euro, či již euro používá – tzv. maastrichtské konvergenční kritérium) míru až několikanásobně, což zemi ztížilo a zhatilo několik plánů na přijetí společné evropské měny – zatímco ještě kolem roku 2003 se počítalo s rokem 2009, podle stavu z roku 2007 s rokem 2012, když nyní se předpokládá rok 2016. Důvodem růstu dluhu jsou mimo jiné emise státních dluhopisů. Na domácím trhu loni Ministerstvo financí vydalo státní dluhopisy za 167,4 miliardy korun a na zahraničních trzích si stát půjčil 49,1 miliardy korun. Ministerstvo přitom dodrželo své plány pro rok 2010. Vláda rovněž během roku 2010 čerpala půjčky od Evropské investiční banky ve výši 10,4 miliardy korun. V roce 2011 si Ministerstvo financí půjčilo 220 miliardy korun, v roce 2012 téměř 219 miliardy korun a v roce 2013 si hodlá půjčit 207 miliardy korun. Na zahraničních trzích si v roce 2011 Ministerstvo financí půjčilo maximálně 40% z hrubé výpůjční potřeby vlády, tedy zhruba 88 miliard korun. Vyplývá to ze strategie financování řízení státního dluhu na rok 2012. Ministerstvo rovněž plánuje letos vydat pilotní emisi státních dluhopisů pro občany v objemu maximálně 10 miliard korun. 244

Vývoj státního dluhu v jednotlivých letech

Rok Státní dluh (v mld. Kč) 1993 158,8 1994 157,3 1995 154,4 1996 155,2 1997 173,1 1998 194,7 1999 228,4 2000 289,3 2001 345,0 2002 395,9 2003 493,2 2004 592,9 2005 691,2 2006 802,5 2007 892,3 2008 999,5 2009 1178,2 2010 1344,1 2011 1499,4 Zdroj: MF ČR, 2012

Struktura a vývoj státního dluhu

mld. Kč

Na tomto místě bych velice ráda pro informaci uvedla některé zajímavé údaje vybraných států světa, když se jedná o statistické údaje shromážděné CIA USA (World factbook). 245

Velikost státního dluhu – pořadí jednotlivých států uvedeno v USD Statistiky shromážděné CIA USA (World factbook)

Zdroj: Hospodářské noviny 10/2011

Ještě pro zajímavost uvádím tabulku, kde jsou uvedeny země, které v minulosti nesplácely státní druh a to dokonce i několikrát v průběhu 30 let za sebou.

Pro zajímavost a také pro dokreslení uvádím, že velikost státního dluhu připadajícího na jednoho obyvatele ČR k 30. listopadu 2012 byl dle údajů Českého statistického úřadu Kč 166 569,- (tj. včetně kojenců), když počet obyvatel k tomuto datu v České republice byl 10 509 083.

Následující tabulka zobrazuje země s více než jedním případem nesplácení státního dluhu v posledních třiceti letech:

246

Zdroj: Hospodářské noviny, 2011

Základní cíle řízení státního dluhu Hlavním cílem politiky řízení státního dluhu Ministerstva financí je zajištění výpůjčních potřeb centrální vlády a jejích platebních závazků při dosahování co možná nejnižších nákladů dluhové služby ve střednědobém a dlouhodobém horizontu a při uvážlivém stupni rizika. S realizací hlavního cíle souvisí odvozené cíle spočívající v aktivní roli při rozvoji všech součástí tržní infrastruktury zabezpečující rozvoj domácích finančních zdrojů, pokud nejsou v rozporu s hlavním cílem. Obdobně jako u většiny vyspělých zemí nepatří mezi cíle dluhové politiky např. podpora měnové politiky nebo spoření domácností.

Základní cíle řízení státního dluhu

Účinné řešení dluhového problému omezují: 1) 2) 3)

nepopulárnost většiny opatření, omezený časový horizont vlády (ať řeší dluh další vlády), politické tlaky.

Způsoby řízení dluhu Praktické řízení státního dluhu je prováděno od roku 2004 pomocí strategických cílů (tzv.targets), které určuje Ministerstvo financí na základně nejlepších zkušeností zemí OECD a na základě vlastních finančních analýz dluhového portfolia. Samostatným plněním těchto cílů se vymezuje prostor pro řízení portfolia státního dluhu v dlouhodobém horizontu. Jádrem

247

Způsoby řízení dluhu

koncipování alternativních dluhových strategií je řízení rizik a stanovování jejich kvantitativních kritérií a limitů. Řízení rizik zajišťuje, že minimalizace nákladů je realizována v rámci dlouhodobě udržitelných limitů. Úkolem těchto limitů je minimalizovat negativní národohospodářské dopady struktury dluhového portfolia v případě krizového vývoje ekonomiky a extrémních turbulencí na finančním trhu. V žádném případě se potom nesmí zvolená dluhová strategie stát primární příčinou generování finanční a ekonomické krize země. Základní střednědobé cíle: Aktivní podpora efektivity a likvidity domácího finančního trhu vydáváním co nejmenšího počtu emisí a splatností, při navyšování objemů emisí jejich znovu otevíráním, s cílem zavedení tzv. benchmarkových emisí. Stabilizace refinančního rizika, která spočívá zejména ve snižování podílu krátkodobého dluhu a vyhlazování splatnosti státního dluhu v rámci jednotlivých let. 1. Stabilizace tržního, zejména úrokového rizika prostřednictvím cílování dluhového portfolia. 2. Istitucionální (státní dluhopisy podle typu držitele) a geografická diverzifikace investorské báze. 3. Zvyšování transparentnosti a flexibility řízení státního dluhu.

Řízení rizik

Základní střednědobé cíle

Definice a výpočet ukazatele dluhové služby v ČR Dluhová služba Obsah dluhové služby se definuje takto: - splacené úroky, - hrazené splátky vydaných dluhopisů, - splátky jistin, - splátky leasingu.

Dluhová služba

Ukazatel dluhové služby – dluhová základna

Ukazatel dluhové služby

Dluhová služba 1. suma všech závazků z návratných zdrojů k určitému datu 2. souhrn plateb představujících splátky dluhu (jistiny) a úroků za určité období. Dluhová základna obsahuje:  skutečně dosažené daňové příjmy a nedaňové příjmy za daný kalendářní rok, plus  dotace souhrnného finančního vztahu

248

Dluhová základna

Dluhová služba se poměřuje ke skutečnému objemu dluhové základny za uplynulý kalendářní rok. Výsledkem poměru bude „ukazatel dluhové služby“: Ukazatel dluhové služby Výpočet ukazatele dluhové služby

Číslo řádku

Název položky

Odkaz na rozpočtovou skladbu

1

daňové příjmy (po konsolidaci)

třída 1

2

nedaňové příjmy (po konsolidaci)

třída 2

3

přijaté dotace – finanční vztah

položka 4112 + 4212

4

dluhová základna

ř. 1 + ř. 2 + ř. 3

5

Úroky

položka 5141

6

splátky jistin a dluhopisů

položky 8xx2 a 8xx4

7

splátky leasingu

položka 5178

8

dluhová služba

ř. 5 + ř. 6 + ř. 7

9

UKAZATEL DLUHOVÉ ř. 8 děleno ř. 4 SLUŽBY Zdroj: Min.financí ČR

Státní dluh celkem a v dělení na domácí dluh a zahraniční dluh

mld. Kč, konec roku

Zdroj: MF ČR, 2010

249

12. 3. Rozpočtový deficit Jedním z největších a aktuálních problémů veřejných financí je problematika fiskální nerovnováhy. V nejobecnější rovině znamená nesoulad mezi rozpočtovými příjmy a výdaji. Utrácí–li vláda více, než dokáže vybrat od subjektů soukromého sektoru, vzniká problém, jak tento rozdíl financovat. Fiskální nerovnováhou se rozumí existence pohledávek vůči budoucím daňovým příjmům, kdy dochází k přerozdělování dosud nevytvořených zdrojů. Fiskální nerovnováha se projevuje těmito základními podobami – jednak rozpočtovým deficitem a jednak veřejným dluhem. Zpravidla se více pozornosti věnuje rozpočtovému deficitu než veřejnému dluhu. Zatímco problém rozpočtového deficitu je konkrétní, stále se opakující a veřejně kontrolovaný, dluhový problém je složitější a méně viditelný. U rozpočtového deficitu je zřejmé, kdo za něho zodpovídá, protože je vztahován k výkonné složce (vládě), u veřejného dluhu není zcela zřejmé, kdo vlastně za jeho vznik zodpovídá, neboť vzniká delší dobu, zpravidla za různých vlád. V obecné rovině se deficitem rozumí, že rozpočtové příjmy jsou v určitém období nižší než celkové výdaje. DEFICIT: Rozdíl mezi celkovými hotovostními výdaji včetně úroků a celkovými hotovostními příjmy (daňovými i nedaňovými) s vyloučením úvěrových příjmů. Rozpočtový deficit vyjadřuje tokový pohled na veřejné finance, neboť v podstatě vyjadřuje pohyb tokových veličin. Deficit tudíž neodráží celkový stav veřejných financí, ale jen prostředků, procházející státním rozpočtem. Existuje několik omezení vypovídací hodnoty ukazatele deficitu: 1. Jedná se pouze o tokový pohled – daleko významnější je vývoj stavových veličin (velikost národního bohatství, majetku státu apod.) – 2. V ukazateli jsou zahrnuty pouze rozpočtové transakce – celá řada finančních operací probíhá mimo rozpočet – otázka vyrovnanosti hospodaření parafiskálních fondů a dalších institucí (zde může být i příčina aktuálně množného skrytého dluhu v ČR...) 3. jedná se pouze o hotovostní operace – neodráží vládní pohledávky ani závazky. Nepostihuje např. zadlužení formou převzatých garancí za úvěry soukromých subjektů, nebo vládní dluhové operace.

250

Deficit

Rozpočtový a fiskální význam deficitu - z rozpočtového hlediska vznik deficitu rozpočtu znamená, že stát jako ekonomický subjekt spotřebovává v rozpočtovém roce více, než je schopen sám vytvořit; tj. rozpočtově je deficit známkou špatného vládního finančního hospodaření. - z fiskálního hlediska je deficit známkou expanzívní fiskální politiky vlády. S tím souvisí i hlavní dva druhy rozpočtového deficitu: – aktivní a pasivní.

Rozpočtový a fiskální význam deficitu

Aktivní (strukturální) deficit

Aktivní neboli strukturální deficit je způsoben určitým vládním rozhodnutím, tj. jde o záměrné rozhodnutí uplatněné v rámci fiskální politiky. Pasivní neboli cyklický deficit vzniká v důsledku vlivu exogenních faktorů nezávislých na vládních záměrech. Klasickým příkladem je vliv kolísání tempa hospodářského růstu, kdy při zpomalení tempa hospodářství země dochází k poklesu daňových příjmů do státního rozpočtu. Možnost korigovat při nepříznivém hospodářském vývoji vzniklý pasivní deficit strukturálním, čili aktivním přebytkem není reálná a vzniku celkového rozpočtového deficitu se nelze vyhnout. Ať jsou příčiny rozpočtového deficitu jakékoliv, jeho důsledky jsou jak rozpočtové, tak i makroekonomické. Rozpočtové důsledky v krátkém období mohou být pozitivní, neboť umožňují změkčení vládního rozpočtového omezení při působení silných exogenních faktorů během rozpočtového období nebo v případě efektivních veřejných výdajových programů. V dlouhém období však vláda musí deficit nějakým způsobem obsluhovat. Pokud jde o makroekonomické důsledky deficitu, názory jednotlivých přístupů k tomuto se zásadně liší. V zásadě odlišujeme tři základní teoretické názory na tuto problematiku – a/ neoklasický přístup, který hodnotí makroekonomické důsledky deficitu negativně, a proto jej odmítá, b/ keynesiánský přístup hodnotí tyto důsledky aktivního deficitu pozitivně, a proto ho v určitých případech doporučuje, c/ neoricardiánský přístup naopak popírá makroekonomické důsledky deficitu, a proto je vůči němu neutrální

251

Pasivní (cyklický) deficit

Možnosti financování rozpočtového deficitu Když vládní hospodaření skončí v určitém období rozpočtovým deficitem (ať už jde o deficit cyklický či strukturální), musí vláda toto pasivní rozpočtové saldo nějakým způsobem financovat. Pokud pomineme možnost vyrovnat deficit pomocí státních finančních aktiv (např. prostřednictvím výnosů z privatizace), existují dvě základní možnosti krytí deficitu.

Možnosti financování deficitu

Základní možnosti krytí deficitu: 1) dluhové financování deficitu 2) emisní financování deficitu. 1. DLUHOVÉ FINANCOVÁNÍ Při dluhovém financování jednotlivci, firmy a hlavně komerční banky, nakupují státní cenné papíry. Takto získané prostředky mohou pak být použity k financování vládních potřeb stejně jako daňové příjmy. Tím se ovšem sníží reálná spotřeba soukromých subjektů o daný úvěr vládě. Znamená to, že o co více nakoupí stát nad objem disponibilních zdrojů, o to více je nutné snížit reálnou spotřebu soukromého sektoru, popřípadě si vláda musí půjčit v zahraničí.

Dluhové financování

Při vzniku veřejného dluhu, ať už byl způsoben půjčkou z domácích zdrojů či ze zahraničí, vzniká nutnost tento dluh obsluhovat. Základním nepříjemným důsledkem růstu dluhu jsou úroky, které se každoročně objeví ve státním rozpočtu jako nutný výdaj. 2. EMISNÍ FINANCOVÁNÍ Emisní financování je zvláštním případem krytí rozpočtového deficitu. Centrální banka poskytuje buď přímý úvěr nebo nakoupí státní dluhopisy přímo od státu. Nákup státních dluhopisů je však vzhledem k rostoucí monetární bázi legislativně omezeno. V případě nákupu cenných papírů centrální banka způsobuje změnu monetární báze a dochází ke krytí deficitu úvěrovou emisí. Dochází ke zvýšení peněz v oběhu, což má makroekonomické důsledky jak na agregátní cenovou hladinu, tak na pohyb úrokových sazeb.

Emisní financování

Vzájemný vztah deficitu a veřejného dluhu Výše uvedený vztah byl předmětem hned několika tvrzení. Na jedné straně se zdálo, že rozpočtový deficit je příčinou veřejného dluhu a veřejný dluh je tedy důsledkem rozpočtových deficitů, na druhé straně existoval názor, že veřejný dluh je suma minulých rozpočtových deficitů. Moderní pohled na fiskální nerovnováhu ale ukazuje, že tato tvrzení jsou v několika aspektech nepřesná. Především existují různé alternativy krytí rozpočtové deficitu tzn., že 252

Vztah deficitu a veřejného dluhu

rozpočtový deficit nemusí ústit do dluhu. Jde například o dlouhodobou monetizaci dluhu (zde jsou příklady Brazílie, Argentiny, Peru a dalších zemí) nebo dluh může být kryt prodejem státních aktiv (takto také byla kryta část našeho dluhu). Mohou ale existovat také mimorozpočtové příčiny vzniku veřejného dluhu, kdy např. stát převezme závazky jiných subjektů a je zodpovědný za jejich spravování. Země tedy má veřejný dluh, aniž by mu předcházela řada deficitů. Typickým příkladem tohoto postupu je náš stát, kterému po zavedení tržního mechanismu vzniklo spousta závazků z činnosti státních podniků a organizací. Tento proces se nezastavil a jeho reálným projevem bylo potom prohlášení tehdejšího ministra financí Ing. Ivana Pillipa o “vyčíslení skrytého dluhu”, kdy MF odhadovalo velikost zvýšení reálného veřejného dluhu o cca 170 mld Kč. Reálná změna objemu veřejného dluhu tedy nezávisí pouze na přírůstcích způsobených rozpočtovými deficity. Vzhledem k současnému vývoji se odborníci shodují, že je nezbytné rozšířit pojetí souvislosti rozpočtového deficitu a veřejného dluhu na oboustranný vztah, ve kterém veřejný dluh může být vážnou příčinou rozpočtového deficitu. Důvodem je skutečnost, že úroky z veřejného dluhu vstupují do výdajové strany rozpočtu, a tak dochází k zpětnému propojení rozpočtového a dluhového problému. Velice významnou kategorií je tzv. primární deficit.

Primární deficit

Z hlediska úrokových výdajů ekonomická praxe rozlišuje celkový a primární deficit. Celkový deficit vyjadřuje rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter.Úroky placené z placené z veřejného dluhu se zahrnují do rozpočtových výdajů a zvyšují celkový deficit. Tyto úroky jsou však důsledkem vlivů minulých období, a proto se k hodnocení fiskální politiky stávajícího období používá primární deficit, při jehož výpočtu se úroky z veřejného dluhu nezahrnují do výdajové strany rozpočtu.

253

Celkový deficit

Fiskální ukazatele – vládní deficit a dluh v jednotlivých letech – vývoj

Vládní deficit Vládní deficit/HDP Vládní dluh Vládní dluh/HDP

2007 2008 2009 2010 2011 –26,9 –85,9 –218,3 –182,2 –117,9

mld. Kč

–0,7

% mld. Kč

–2,2

–5,8

–4,8

–3,1

1 023,4 1 104,3 1 285,4 1436,4 1567,8

%

27,9

28,7

34,2

37,8

40,8

Zdroj: ČSÚ

Fiskální ukazatele – vládní deficit a dluh v jednotlivých letech – vývoj

2001 – Vládní deficit mld. Kč 136,8 Vládní deficit/HDP % –5,6 Vládní dluh mld. Kč 584,9 Vládní dluh/HDP % 23,9

2002 2003 2004 2005 2006 – –180,3–83,4 –101,3–79,7 167,7 –6,5 –6,7 –2,8 –3,2 –2,4 694,9 768,2847,8 885,4948,1 27,1 28,6 28,9 28,428,28

Zdroj: ČSÚ

Fiskální ukazatele – saldo státního rozpočtu a státní dluh – vývoj v jednotlivých letech

Saldo státního rozpočtu Saldo státního rozpočtu/HDP Státní dluh Státní dluh/HDP

2007 2008 2009 2010 2011 mld. Kč –66,4 –19,4 –192,4 –156,4 –142,8 %

–1,8 –0,5

–5,1

–4,1

–3,7

mld. Kč 892,3 999,8 1 178,2 1344,1 1499,4 % 24,4 26,0 31,3 35,4 39,0 Zdroj: ČSÚ

Fiskální ukazatele – saldo státního rozpočtu a státní dluh – vývoj v jednotlivých letech

2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 Saldo státního rozpočtu Saldo státního rozpočtu/HDP Státní dluh Státní dluh/HDP

mld. Kč –46,1 –67,7 –45,7 –109,1 –93,7 –56,4 –97,3 %

–2,0 –2,8 –1,8

–4,1 –3,2 –1,8 –2,9

mld. Kč 289,3 345,0 395,9 493,2 592,9 691,2 802,5 % 12,7 14,1 15,4 18,3 20,2 22,2 23,9 Zdroj: ČSÚ

254

SHRNUTÍ Veřejný dluh je celkové zadlužení vlády a nižších správních celků (krajů a obcí). Veřejný dluh je tvořen státním dluhem, dluhem mimorozpočtových fondů, místních rozpočtů a dluhem zdravotních pojišťoven. Jde o souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu bez ohledu na to, zda vznikly tyto pohledávky cestou státního rozpočtu či jinak. Pro veřejný charakter dluhu není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady – skutečnost, že představuje pohledávku vůči současným i budoucím daňovým platbám obyvatelstva. Čistý dluh představuje celkový objem závazků nějakého subjektu (hrubý dluh) snížený o objem jeho pohledávek. Hrubý veřejný dluh zahrnuje celkový objem závazků vládního sektoru, bez ohledu na pohledávky státu. Čistý a hrubý veřejný dluh se u řady zemí výrazně liší. Existují země (Švédsko, Norsko), kde přesto, že podíl hrubého veřejného dluhu na HDP se pohybuje kolem 50 %, podíl čistého veřejného dluhu je záporný, země tedy vykazuje aktivní saldo. Ve většině případů má veřejný dluh formu vládních dluhopisů – obligací, které nakupují jednotlivé ekonomické subjekty uvnitř země nebo i v zahraničí. Státní dluh je dluh definovaný podle zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech jako souhrn státních finančních pasiv tvořených závazky státu, které vznikly ze státem přijatých zahraničních půjček, úvěrů od bank a z vydaných státních dluhopisů a jiných závazků státu (jiné státní cenné papíry). Nezahrnuje tedy žádné dluhové závazky mimorozpočtových fondů, systému zdravotního pojištění a místních rozpočtů, ani státní záruky nebo jakékoliv další podmíněné závazky vládního sektoru. Stručně řečeno státní dluh je celkové zadlužení vlády (centrální či federální). Naproti tomu veřejný dluh je celkové zadlužení vlády a nižších správních celků (krajů a obcí). Protože správní organizace reprezentují lid dané země, lze státní dluh považovat zároveň za dluh jednotlivých daňových poplatníků. Státní dluh se dělí podle toho, kdo je věřitelem státu. Podle toho se rozlišuje vnitřní státní dluh (věřitelé občané státu či právnické osoby v něm registrované) a vnější státní dluh zadlužení (zahraniční subjekty).

255

Ve většině zemí je státní dluh kryt emisí státních dluhopisů – obligací, které nakupují různé subjekty doma i v zahraničí. Z hlediska formy může jít o:

-

zaknihovanou formu (tzv. nematerializovanou), tzn. Státní dluh je zapsaný do knih státního dluhu; obligace jsou evidovány na účtech;

-

materializované cenné papíry, tzn. listinný – ve formě státních dluhopisů (neboli obligací).

Jedním z největších a aktuálních problémů veřejných financí je problematika fiskální nerovnováhy. V nejobecnější rovině znamená nesoulad mezi rozpočtovými příjmy a výdaji. Utrácí-li vláda více, než dokáže vybrat od subjektů soukromého sektoru, vzniká problém, jak tento rozdíl financovat. Fiskální nerovnováhou se rozumí existence pohledávek vůči budoucím daňovým příjmům, kdy dochází k přerozdělování dosud nevytvořených zdrojů. Fiskální nerovnováha se projevuje těmito základními podobami – jednak rozpočtovým deficitem a jednak veřejným dluhem. Zpravidla se více pozornosti věnuje rozpočtovému deficitu než veřejnému dluhu. Zatímco problém rozpočtového deficitu je konkrétní, stále se opakující a veřejně kontrolovaný, dluhový problém je složitější a méně viditelný. U rozpočtového deficitu je zřejmé, kdo za něho zodpovídá, protože je vztahován k výkonné složce (vládě), u veřejného dluhu není zcela zřejmé, kdo vlastně za jeho vznik zodpovídá, neboť vzniká delší dobu, zpravidla za různých vlád. V obecné rovině se deficitem rozumí, že rozpočtové příjmy jsou v určitém období nižší než celkové výdaje. Rozpočtový deficit vyjadřuje tokový pohled na veřejné finance, neboť v podstatě vyjadřuje pohyb tokových veličin. Deficit tudíž neodráží celkový stav veřejných financí, ale jen prostředků, procházející státním rozpočtem. Když vládní hospodaření skončí v určitém období rozpočtovým deficitem (ať už jde o deficit cyklický či strukturální), musí vláda toto pasivní rozpočtové saldo nějakým způsobem financovat. Pokud pomineme možnost vyrovnat deficit pomocí státních finančních aktiv (např. prostřednictvím výnosů z privatizace), existují dvě základní možnosti krytí deficitu. Základní možnosti krytí deficitu: dluhové financování deficitu a emisní financování deficitu.

Kontrolní otázky 1) Definujte pojem „veřejný dluh“. 256

2) Vysvětlete rozdíl mezi „čistým veřejným dluhem“ a „hrubým veřejným dluhem“? 3) Jaký je vzájemný vztah mezi veřejným dluhem a deficitem? 4) Popište rozdíl mezi „primárním deficitem“ a „celkovým deficitem“? 5) Co rozumíte pod pojmem „státní dluh“ a čím se liší od „veřejného dluhu“? 6) Jak měříme státní dluh a jaká jsou pro toto měření kritéria? 7) Co si představíte pod pojmem „státní dluh obchodovatelný a neobchodovatelný“? 8) Jaké znáte formy státního dluhu? 9) Jaké jsou většinou příčiny růstu státního dluhu? 10) Podle čeho zpravidla provádíme analýzu státního dluhu? 11) Vyjmenujte způsoby řízení státního dluhu. 12) Jaké jsou hlavní cíle řízení státního dluhu a proč se vůbec snažíme řídit státní dluh? 13) Jaká je definice pojmu „dluhové služby“? 14) Jaké znáte ukazatele dluhové služby? 15) Má státní dluh nějakou souvislost s deficitem SR ? Pokud ano, tak jakou? 16) Definujte pojem „deficit státního rozpočtu„. 17) Vysvětlete podstatu deficitu . 18) Charakterizujte „aktivní deficit“ a „pasivní deficit“. 19) Jaké jsou možnosti financování rozpočtového deficitu ? Vyjmenujte je. 20) Kdy a jakým způsobem vzniká „cyklický deficit“ a „strukturální deficit“? 21) Co je to krátkodobý rozpočtový deficit a jaké další deficity z hlediska času mohou ještě být? 22) Jaké jsou zpravidla důsledky rozpočtového deficitu? 23) Jaký je vzájemný vztah mezi deficitem a veřejným dluhem? 24) Vysvětlete rozdíl mezi veřejným dluhem vnitřním (domácím) a veřejným dluhem vnějším (zahraničním). 25) Jaký je makroekonomický důsledek veřejného dluhu? 26) Jaké jsou největší problémy veřejného dluhu v ČR? 27) Vysvětlete pojem „státní záruky“ v souvislosti s rozpočtovým deficitem a veřejným dluhem? 28) Co to je dluhové financování a emisní financování?

Pojmy k zapamatování  veřejný dluh  státní dluh 257

                

deficit rozpočtu deficit aktivní a deficit pasivní dluhové a emisní financování hrubý a čistý veřejný dluh krátkodobý a dlouhodobý deficit vnitřní a vnější dluh reálná změna objemu veřejného dluhu dluhová služba měření státního dluhu dluh obchodovatelný a dluh neobchodovatelný státní záruky formy státního dluhu příčiny růstu státního dluhu cíle a způsoby řízení státního dluhu definice a výpočet ukazatele dluhové služby možnosti financování rozpočtového deficitu cyklický a strukturální deficit

258

13. Regionální a strukturální politika Evropské unie Cíl Tato kapitola je věnování regionální a strukturální politice Evropské unie a po jejím prostudování byste měli být schopni - vysvětlit historický vývoj, charakteristiku a opodstatnění vzniku EU, - pochopit podstatu dění v jednotlivých vývojových etapách EU, - objasnit základní principy regionální a strukturální politiky EU, - charakterizovat regionální a strukturální rozvoj EU, - definovat regionální politiku a objasnit její vývoj, - popsat cíle a nástroje regionální politiky.

Průvodce studiem Vážení studenti, poslední dvě kapitoly jsou věnovány problematice Evropské unie. Tato kapitola, kterou vám předkládám se zabývá historickým vývojem, charakteristikou a opodstatněním vzniku EU, když konkrétně stručně rozebírá jednotlivé etapy a také i cíle regionální a strukturální politiky , včetně regionálního a strukturálního rozvoje Evropské unie. Zabývá se jednotlivými cíli regionální politiky, nástroji a principy, které jsou v souvislosti s touto problematikou spojeny, když samozřejmě je brán i zřetel na vývoj těchto cílů a vůbec podmínek, jež s regionálním a strukturálním rozvojem souvisí. Protože si myslím, že jste se s problematikou Evropské unie již setkali v řadě jiných odborných předmětů , když některé znalosti si pouze osvěžíte a celkově připomenete, tak předpokládám, že studium této kapitoly vám zabere asi tak 90 minut. Historický vývoj, charakteristika a opodstatnění vzniku Podstatné předěly ve vývoji Evropské unie. Významná období. - Evropa v míru – počátky spolupráce –1945–1959 Evropská unie vznikla se záměrem ukončit časté a krvavé války mezi sousedy, jež vyvrcholily druhou světovou válkou. V roce 1950 začíná hospodářské a politické sjednocování evropských zemí v rámci Evropského společenství uhlí a oceli, jehož cílem je zajistit trvalý mír. Zakládajících států je šest: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. V roce 1957 je podepsána Římská smlouva, kterou se zakládá Evropské hospodářské společenství (EHS) čili „společný trh“ a také EUROATOM (evropská společnost pro atomovou energii).

259

Vývoj EU Období 1945 – 1959

- Bouřlivá šedesátá léta“ – období hospodářského růstu – 1960–1969 V srpnu 1961 nechává komunistické vedení ve východním Německu postavit zeď přes Berlín, aby zabránilo vlastním občanům utíkat za svobodným životem na západ. Některým lidem se ještě podaří utéct; jiní jsou při pokusu o útěk zastřeleni stráží. 1962 EU Zavádí také společnou kontrolu produkce potravin, aby zajistila dostatek potravin pro všechny – a zemědělská produkce brzy dosáhne dokonce přebytků. 1968 – Šest evropských zemí odstraňuje vnitřní cla na dovážené zboží, a umožňuje tak poprvé mezi sebou volný přeshraniční obchod. Na zboží dovážené ze třetích zemí se ukládají jednotná cla. - Společenství se rozšiřuje – 1970–1979 K 1. lednu 1973 vstupují do Evropské unie Dánsko, Irsko a Spojené království, čímž se počet členských států zvyšuje na devět. V rámci regionální politiky EU se začínají převádět značné částky na podporu vytváření pracovních míst a budování infrastruktury v chudších oblastech. V evropských záležitostech se zvyšuje vliv Evropského parlamentu, jehož poslance mohou občané v roce 1979 poprvé volit přímo.

Období 1960 – 69

Období 1970 – 75

- Měnící se tvář Evropy – pád berlínské zdi – 1980–1989 V roce 1981 se Řecko stává desátým členským státem a o pět let později do EU vstupují Španělsko a Portugalsko. V roce 1986 je podepsán Jednotný evropský akt. Jedná se o smlouvu, na níž je založen rozsáhlý šestiletý program zaměřený na řešení problémů volného obchodu mezi státy EU a která tedy vytváří „jednotný trh“. 9. listopadu 1989 dochází k zásadnímu politickému zvratu, který představuje pád berlínské zdi a otevření hranice mezi východním a západním Německem poprvé po 28 letech. Brzy dojde ke znovusjednocení země.

Období 1980 – 89

- Evropa bez hranic – 1990–1999 Následkem pádu komunismu ve střední a východní Evropě jsou si Evropané jako sousedé blíže. V roce 1993 je dobudován jednotný trh založený na „čtyřech svobodách“: volném pohybu zboží, služeb, osob a peněz. Maachstrichtská smlouva o EU – platná od roku 1993. V roce 1995 získává EU tři nové členy, Finsko, Rakousko a Švédsko. Komunikace je jednodušší díky postupnému rozšíření mobilních telefonů a internetu. - 1999– vzniká Hospodářská a měnová unie .

Období 1990 – 99

 Další rozšiřování – rok 2000 11. září 2001 zasáhnou unesená dopravní letadla budovy v NY a Washingtonu, začíná „válka s terorismem“. 1.1. 2002 – zavedeny eurobankovky a mince. 260

1.5. 2004 – rozšíření o 10 států– byly to níže uvedené státy, mezi kterými byla i ČR. ČR,Polsko,Malta,Kypr, Estonsko ,Lotyšsko ,Litva, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko. 1. leden 2007 – dvě další země východní Evropy, Bulharsko a Rumunsko vstupují do EU a počet členských států se tak zvyšuje na 27. 13. prosince 2007– Všech 27 členských států EU podepsalo Lisabonskou smlouvu, která doplňovala předchozí smlouvy. Byla vypracována tak, aby posílila demokracii, efektivnost a transparentnost EU a zabývala se globálními otázkami, jako jsou změny klimatu, bezpečnost a udržitelný vývoj.

Regionální politika

Regionální politika Regionální a strukturální politika zaujímá v rámci celkové hospodářské politiky EU jedno z dominantních postavení. Tato politika (též zvaná jako politika hospodářské a sociální soudržnosti) vznikla sloučením regionální, sociální a jednou z částí zemědělské politiky. Ke sloučení došlo z důvodu zlepšení koordinace všech zmíněných oblastí. S tímto související i politika soudržnosti je považovaná za jednu z nejvýznamnějších, a proto na ni připadá více než 1 třetina z rozpočtu EU. Regionální politika je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná). To znamená, že realizace samotné politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace náleží do nadnárodní působnosti (orgány EU). Prostřednictvím této politiky se EU snaží přispět k rozvoji zaostávajících regionů, k restrukturalizaci průmyslových oblastí, které se ocitly v obtížné situaci, k ekonomické diverzifikaci venkovských oblastí, kde je zemědělství na nízké úrovni, či k revitalizaci zanedbaných městských čtvrtí. Tyto činnosti vedou k posilování hospodářské a sociální soudržnosti v rámci všech zemí EU, což znamená, že největší podpora směřuje do nejvíce strukturálně postižených regionů… Úplné vyrovnání životních standardů ve všech regionech ale není možné, ani žádoucí, protože by omezilo tlaky na změny a zlepšení. Na politiku hospodářské a sociální soudržnosti jde asi třetina rozpočtu EU. Do ČR plynou prostředky prostřednictvím strukturálních fondů. (Pozn: NUTS = nomenklatura územních statistických jednotek,  tří hlavní úrovně regionálního členění území podle počtu obyvatel,  NUTS I – stát (1),  NUTS II – regiony soudržnosti (8),  NUTS III – kraje (14) ).

261

Význam NUTS

NUTS nebo-li Nomenklatura územních statistických jednotek, (zkratka z francouzského Nomenclature des Unites Territoriales Statistique, nebo anglického Nomenclature of Units for Territorial Statistics) jsou územní celky vytvořené pro statistické účely Eurostatu (statistický úřad Evropské unie) pro porovnání a analýzu ekonomických ukazatelů, statistické monitorování, přípravu, realizaci a hodnocení regionální politiky členských zemí EU. Klasifikaci NUTS zavedl Eurostat v roce 1988. Normalizovaná klasifikace územních celků v České republice nese název CZ– NUTS. Vedle soustavy NUTS od roku 1990 existuje i soustava LAU – Local Administrative Units („Místní samosprávné jednotky“) – zahrnující obce a okresy. V současnosti tato soustava nahrazuje (a plně jim odpovídá) dřívější stupně NUTS 4 a NUTS 5. statistická jednotka

počet v ČR

zkratka

český ekvivalent

NUTS 0

stát

1

NUTS 1

území

1

NUTS 2

region

8

NUTS 3

kraj

14

NUTS 4 (LAU 1)

okres

77

NUTS 5 (LAU 2)

obec

6 250

(CZ–NUTS)

Aby bylo pro celou Evropskou unii dosaženo srovnatelnosti jednotlivých statistických celků, jsou pro jednotlivé úrovně soustavy NUTS stanoveny meze počtu obyvatel. Je–li počet obyvatel celého členského státu menší než minimální hranice pro danou úroveň NUTS, tvoří celý stát jedinou územní jednotku NUTS pro tuto úroveň.

statistická jednotka

nejvyšší obyvatel

NUTS 1

7 000 000

3 000 000

NUTS 2

3 000 000

800 000

NUTS 3

800 000

150 000

262

počet nejnižší obyvatel

počet

Význam LAU

Etapy a cíle regionální a strukturální politiky 1) 1958 – 1973 – první etapa  individuální přístup zemí,  Francie, Belgie, Holandsko, Lucembursko, Itálie, Německo,  Evropská investiční banka (založena 1958) = poskytovala výhodné úvěry (infrastruktura, investice),  1960 – 1. Specializovaný nástroj = Evropský sociální fond (podpora zaměstnanosti, vzdělání),  1962 – 2. nástroj = Evropský zemědělský, podpůrný a garanční fond (zemědělství, venkovská sídla).

Etapy a cíle RSP

1.etapa 1958 – 73

2) 1974 – 1985 – druhá etapa  vstup dalších zemí (Dánsko, VB, Irsko),  strukturální krize 1973 (s Naftovou krizí) – zahájeno jednání kolem Evropského fondu regionálního rozvoje (ustanoven 1975) – hl. nástroj pro institucionální řízení a financování regionální politiky.

2.etapa 1974 – 85

3) 1986 – 1993 – třetí etapa  další přistupující země (více zaostalé – Řecko, Španělsko, Portugalsko),  Integrace Středomořského programu (Španělsko, Portugalsko, Francie, Řecko). Pět cílů nové politiky: 1. podpora zaostalých regionů, 2. podpora regionů, které se mohly dostat do hospodářského úpadku, 3. boj s dl nezaměstnaností, 4. podpora přizpůsobení pracovní síly, 5. podpora rozvoje venkovských regionů včetně modernizace zemědělství. 1993 – založen:  Finanční nástroj pro podporu rybolovu,  Fond soudržnosti = Kohezní fond – nástroj pro podporu nejméně rozvinutých členských zemím.

3.etapa 1986 –93

4) 1994 – 1999 – čtvrtá etapa  vstup severských zemí (Finsko, Švédsko),  Vznik šestého cíle: rozvoj regionů s velmi malým zalidněním. 5) 2000 – 2006– pátá etapa  reforma strukturálních fondů o úpravě jejich fungování – především Kohezní fond – bylo navrženo, že rozpočet EU by měl být projednáván jako ostatní rozpočty,  2004 – přistoupilo dalších 10 zemí,  založen fond ISPA – financování infrastruktury a životního prostředí, 263

4.etapa 1994 – 99

5.etapa 2000 – 2006

Cíle se sloučily do 3: 1. podpora zaostávajícím regionům (70% všech prostředků), 2. podpora hospodářské a sociální konvergence v regionech, 3. modernizace systému školství a podpory nezaměstnanosti.

Sloučení cílů

6) 2007 – 2013 – šestá etapa  výhledová etapa,  inovace, životní prostředí, infrastruktura, lidské zdroje, kultura, vzdělání, obnovitelné zdroje energie = priority,  nová instituce – Evropské společenství pro přeshraniční spolupráci. Nově koncipované 3 cíle: 1. konvergence s rozpočtem EU, 2. Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost, 3. Evropská územní spolupráce.

6.etapa 2007 – 13

Základní principy regionální a strukturální politiky 1. Princip programování – V zásadě jde o to, že pomoc je namířena do nejméně rozvinutých regionů a je realizována formou víceletých a víceoborových programů, pro které se zpracovávají programové dokumenty. Výsledkem je vzájemně integrovaný programový celek realizovaný v dlouhodobějším horizontu. 2. Princip koncentrace (zásada koncentrace úsilí) – Smyslem této zásady je soustředění největších prostředků do regionů s nejvážnějšími problémy, které jsou určené pouze na předem definované cíle. Výhody plynoucí z koncentrace jsou mimo většího efektu a větší viditelnosti také snadnější a přehlednější monitorování a kontrola. 3. Princip partnerství (komplementarity) – Poskytnutí pomoci ze strany ES vyžaduje aktivní spolupráci jak samotných příjemců pomoci ve všech fázích a na všech úrovních procesu, tak i dalších subjektů (jmenovaných členským státem) – regionálních, místních orgánů a jiných příslušných veřejných orgánů, hospodářských a sociálních partnerů a dalších. Uplatňuje se zde zásada subsidiarity na příslušné územní úrovni, přičemž celková odpovědnost zůstává na členském státě. Také se respektuje zásada rovnoprávnosti mezi muži a ženami, na niž se v rámci celého Společenství klade velký důraz. 4. Princip adicionality (doplňkovosti) – Prostředky poskytnuté ze zdrojů ES mají doplňovat, respektive posilovat prostředky ze strany příjemce pomoci. Záměrem tohoto principu je důraz na finanční zainteresování členského státu jeho orgánů, což má vést k vyšší efektivnosti a zodpovědnosti při využívání poskytnutých prostředků. 5. Princip monitorování a vyhodnocování – Jedná se o průběžné sledování a vyhodnocování efektivnosti využívání prostředků ze zdrojů ES, a to ve všech fázích procesu z hlediska věcného i finančního 264

Nové cíle

Základní principy P +SP

Princip programování Princip koncentrace

Princip partnerství

Princip adicionality

Princip monitorování a vyhodnocování

-

předběžné hodnocení (ex ante), střednědobé hodnocení (interim), následné hodnocení (ex post).

13.1. Podstata regionálního a strukturálního rozvoje EU – východiska, filozofie Regionální rozvoj Regionální rozvoj je upraven zákonem č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje včetně regionálního plánování a kompetencí veřejné správy ze dne 29. června 2000. Definice regionálního rozvoje není zcela dána, přesto lze říci, že regionální rozvoj je proces přeměny regionů a jejich částí, ať už tržními silami nebo zásahy veřejné sféry.

Regionální rozvoj a legislativa

Ve výše uvedeném zákoně se uvádí: Předmět úpravy, když se poukazuje na skutečnost, že tento zákon stanoví podmínky pro poskytování podpory regionálnímu rozvoji s cílem vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje, s tím související působnost správních úřadů, krajů a obcí a vytváří podmínky pro koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti. Základní pojmy – pro účely tohoto zákona se rozumí a) regionem územní celek vymezený pomocí administrativních hranic krajů, okresů, správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem, správních obvodů obcí s rozšířenou působností obcí nebo sdružení obcí, jehož rozvoj je podporován podle tohoto zákona, b) strategií regionálního rozvoje střednědobý dokument, na období 3 – 7 let, který formuluje přístup státu k podpoře regionálního rozvoje, poskytuje potřebná východiska a stanovuje rozvojové cíle a zásady pro vypracování regionálních programů rozvoje, c) státním programem regionálního rozvoje střednědobý dokument, který stanoví zaměření podpory regionálního rozvoje pro jeden nebo společně pro více podporovaných regionů, d) hospodářskou a sociální soudržností opatření k vyrovnávání rozdílů mezi regiony v rámci Evropských společenství. Podpora regionálního rozvoje – oblasti podpory regionálního rozvoje: a) rozvoj podnikání, s cílem zlepšení hospodářské struktury a vytváření nových nebo stabilizaci ohrožených pracovních míst, 265

Předmět úpravy

Základní pojmy Region

Strategie RR

Státní program

Hospodářská a sociální soudržnost Podpora RR Rozvoj podnikání

b) rozvoj lidských zdrojů a další opatření v oblasti trhu práce, například zvyšování kvalifikace, zabezpečování vzdělávání a rekvalifikací, zajišťování souladu dosaženého vzdělání a kvalifikace s potřebami trhu práce a hospodářského a sociálního rozvoje regionu, c) výzkum a technologický vývoj přispívající k celkovému rozvoji regionu se zřetelem na podporu zavádění nových technologií a inovací a posilování kapacit výzkumu a vývoje tam, kde je to pro rozvoj regionu nutné,

Rozvoj lidských zdrojů

Výzkum a vývoj

Rozvoj CR d) rozvoj cestovního ruchu, e) zlepšování vybavení regionu infrastrukturou a zajištění dopravní obslužnosti,

Infrastruktura v regionu

f) rozvoj tělovýchovných, sportovních a mládežnických aktivit a kultury včetně památkové péče, pokud vytváří nová pracovní místa, g) rozvoj občanské vybavenosti, včetně zařízení pro tělovýchovu, sport, mládež a aktivity občanů v jejich volném čase, rozvoj služeb s cílem uspokojování potřeb občanů v únosně dostupné vzdálenosti,

Občanská vybavenost Sociální služby

h) rozvoj sociálních služeb, i) zajištění dostupnosti a zlepšování úrovně poskytování zdravotnických služeb, j) opatření k ochraně životního prostředí, omezování vlivů narušujících krajinu a udržení kulturní krajiny, k) vznik právnických osob a tvorbu programů v regionu sloužících k jeho celkovému rozvoji,

Zdravotnické potřeby Životní prostředí

Vznik PO

Pozemkové úpravy

l) provádění pozemkových úprav, m) dosažení dalších cílů u regionů uvedených v § 4 odst. 2 písm. b), jsou-li v souladu s důvody, pro něž byl region vymezen, n) dosažení jiných cílů stanovených v programu rozvoje územního obvodu kraje regionů v tomto programu vymezených. Regionální rozvoj lze také chápat ve dvou základních přístupech a to praktickém a akademickém.

266

Dle praktického chápání je regionálním rozvojem míněno vyšší využívání a zvyšování daného potenciálu daného území vznikající v důsledku prostorové optimalizace sociálních a ekonomických aktivit s využitím přírodních zdrojů. Toto zvýšení a vyšší využití se projevuje v lepší konkurenceschopnosti soukromého sektoru, životní úrovni obyvatel a stavu životního prostředí. Potenciál regionu lze hodnotit pomocí ukazatelů HDP na obyvatele, míry nezaměstnanosti, průměrné mzdy, vzdělanostní struktury, kvality a dostupnosti infrastruktury. Přírodně–geografický potencionál lze hodnotit např. množstvím a kvalitou nerostných surovin, znečištěním ovzduší, vod a půdy.

Praktické chápání RR

Toto praktické chápání regionálního rozvoje najdeme zejména v činnosti krajských, městských, obecních úřadů, soukromích společností. Akademický přístup chápe regionální rozvoj jako aplikaci nauk, zejména ekonomie, geografie a sociologie, řešících jevy, procesy, vtahy území, které jsou ovlivněny přírodně–geografickými, ekonomickými a sociálními podmínkami v daném regionu. Primární je hledání a rozmisťování ekonomických činností, nerovnoměrného osídlování území a navazující hledání ovlivnitelných a neovlivnitelných faktorů rozvoje.

Akademický přístup k RR

Toto akademické pojetí regionálního rozvoje se často nazývá regionalistikou je to typické pro akademickou sféru. Vytváří pro regionální politiku poznatky, které jsou následně využity pro praktické pojetí regionálního rozvoje a to např. charakteristiku regionů, jejich rozvojových potenciálů, nedostatků v rozvoji a následné hledání nástrojů regionální politiky. Regionální politika pak na základě poznatků o regionálním rozvoji ovlivňuje reálný regionální rozvoj a regionální rozvoj zpětně působí na regionální politiku. Regionální politika – obecná definice Regionální politiku lze velmi obecně definovat jako soubor cílů, opatření a nástrojů vedoucích ke snižování příliš velkých rozdílů v sociální a ekonomické úrovni jednotlivých regionů. Je tedy určena k ovlivňování hospodářské struktury v regionech tak, aby přispěla ke zlepšení efektivnosti hospodářské politiky. V tomto smyslu existují tři základní typy regionální politiky. Růstově orientovaná regionální politika - cílem je optimální alokace výrobních faktorů v prostoru prostřednictvím, odpovídající koordinace soukromých a veřejných investičních aktivit.

267

Region. politika – obecná definice

Regin. politika – růstově orientovaná

Stabilizačně orientovaná regionální politika - cílem jsou relativně vyvážené hospodářské struktury v jednotlivých regionech, čehož je dosaženo prostřednictvím koordinace regionální politiky a odvětvových politik. Infrastrukturálně orientovaná regionální politika cílem je více méně relativně rovnoměrné vybavení jednotlivých regionů infrastrukturou.

Region. politika stabilizačně orientovaná Region. politika – infrastrukturně orientovaná

Diference v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů mohou výrazně ovlivňovat celkový hospodářský rozvoj státu, včetně vyvolání sociálních nepokojů až politických konfliktů. Proto se v řadě zemí začala uplatňovat regionální politika, jejímž hlavním cílem bylo vytvořit předpoklady pro zmírnění či až odstranění nepřiměřených diferencí v rozvoji jednotlivých regionů v rámci státu a zároveň přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti jak regionů, tak celé národní ekonomiky. Praktická realizace regionální politiky závisí na politické vůli se zabývat regionálními problémy a jejich řešením. S tím souvisí i motivy existence regionální politiky. Za nejdůležitější motivy jsou považovány ekonomické motivy regionální politiky, nicméně ani motivy sociální, ekologické či politické povahy nejsou bez významu. V jiném pojetí regionální politika představuje všechny veřejné intervence vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností. Zde se rozlišuje pět fází:     

definování regionálních problémů, včetně jejich původu, definování cílů, pokud možno kvantifikovatelných, definování strategie, již bude nutno uplatnit, identifikace nástrojů, které bude nutno použít, vyhodnocení použité politiky.

Vývoj regionální politiky Počátky regionální politiky sahají do 30. let 20. století, kdy byla velká hospodářská krize a Velká Británie musela řešit problém, jak veliké budou dopady této krize v klasických průmyslových regionech. V této době se ve Velké Británii výrazně prohloubily socioekonomické diference mezi jednotlivými regiony (např. nezaměstnanost v londýnské aglomeraci byla ,,jenom“ 14%, kdežto ve Skotsku 25% a ve Walesu dokonce 36%). Zpravidla se ,,propadly“ regiony s vysokým podílem tradičních průmyslových odvětví (těžba uhlí, hutnictví, textil) a stát byl nucen přijat první legislativní dokument ,,Zákon o speciálních územích“ roku 1934. Tento zákon obsahoval určitá 268

5 fází RP

opatření ke zmírnění výrazně se zhoršující sociální situaci v těchto regionech. Byly tedy zde vymezeny problémové regiony, definovány způsoby pomoci spočívající ve zlepšení infrastruktury a rovněž stanovena pravidla pro alokaci prostředků. Od těchto dob se ve Velké Británii regionální politika rozvíjí nepřetržitě. V poválečném období byly vymezeny tzv. rozvojové regiony. V roce 1960 byl přijat zákon o místní zaměstnanosti. Díky tomuto zákonu byla poskytována finanční pomoc v regionech s vysokou nezaměstnaností. V roce 1963 byl schválen podobný zákon, který navíc umožňoval zrychlené odpisy (náklady mohly být odepsány z daňového základu). V roce 1966 vyšel zákon o průmyslovém rozvoji, v němž byly vymezeny rozvojové regiony v mnohem širším pojetí. Většina nástrojů regionální politiky byla nejen zformulována, ale i v praxi právě odzkoušena. I přes určité zeslabení pozice regionální politiky v 80. letech ve státní politice, tak v současné době je opět zvýšený zájem o tuto politiku ve Velké Británii. Ve Francii a Itálii se začala rozvíjet v podstatě až po druhé světové válce. V obou zemích se projevovaly velmi výrazné regionální rozdíly. Francie se zaměřila na podporu dvanácti metropolí, např.: Bordeaux, Lille, Marseille, s cílem dosáhnout vyváženější regionální struktury. V Itálii se už v 50. letech regionální politika zaměřila především na industrializaci nejjižnější části země. Francouzské zkušenosti z regionální politiky mohou být pro nás v mnohém inspirující, zejména však zákon ,, O směrech regionálního rozvoje a plánování“ z roku 1995. Tento zákon obsahuje převážně problematiku regionálního rozvoje a regionální politiky, včetně otázek a principů, které jsou v rámci Evropské unie teprve předmětem diskuze. Ve většině západoevropských zemí se začala uplatňovat regionální politika na přelomu 50. a 60. let. V současnosti se německá regionální politika zaměřuje především na rozvoj nových spolkových zemí. V Belgii byly postupně v důsledku regionalizace a poté federalizace státu přeneseny všechny kompetence regionální politiky zcela na regionální úroveň. Cíle a nástroje RP

Cíle a nástroje regionální politiky Cíle regionální politiky vycházejí z hlavních regionálních problémů a z pojetí státní hospodářské politiky. V určitém časovém období dochází k jejich konkretizaci, aby bylo možno kontrolovat jejich splnění a souběžně hodnotit účinnost použitých nástrojů. Konkrétní cíle bývají například formulovány jako snížení výrazných meziregionálních diferencí v úrovni nezaměstnanosti, v průměrných příjmech, sblížení úrovně HDP na jednoho obyvatele v jednotlivých regionech. Jako dílčí cíle mohou být povzbuzení podnikatelských aktivit v regionu, zlepšit vybavenost regionu technickou infrastrukturou, zkvalitnit ekologickou situaci v regionu apod.

269

Cíle RP

Z cílů jsou pak zpravidla odvozovány nástroje regionální politiky. Tyto nástroje jsou většinou zaměřeny na přivedení kapitálu a podnikatelských aktivit do regionu, stimulaci využití vnitřních rozvojových zdrojů, stabilizaci obyvatelstva v regionu a lze je členit do tří skupin:  makroekonomické nástroje,  jejich užití je značně omezeno ostatními cíli národohospodářské politiky (mezi které patří fiskální politika, monetární politika a protekcionismus), např.: snižováním inflace, vyrovnaností platební bilance,  mikroekonomické nástroje, - jde o ovlivňování rozhodování ekonomických subjektů o jejich lokalizaci, a sem patří realokace pracovních sil (výkup nemovitostí či podpora při nákupu nového bytu) a realokace kapitálu (levné půjčky, snížení daní, subvence na dopravu apod.).  ostatní nástroje, používají se jen výjimečně a patří sem administrativní nástroje a institucionální nástroje .

Nástroje RP

Makroekonomické nástroje

Mikroekonomické nástroje Ostatní nástroje

V roce 2006 tým pod vedením R. Wokouna navrhl nové členění nástrojů regionální politiky. Jsou to nástroje nefinanční, mezi které patří administrativní nástroje, institucionální nástroje, věcné a jiné nefinanční nástroje. Nástroje finanční, mezi které patří neinvestiční a investiční pobídky (finanční transfery, dotace, úvěry a půjčky, granty apod.), kapitálové podílnictví, daňová zvýhodnění, rozpočtová zvýhodnění. Nejvíce se osvědčily zvýhodněné úrokové podmínky a investiční dotace, případně některé typy subvencí. Významným principem regionální politiky je regionální selektivnost, což znamená zaměření podpory jen na vybrané regiony podle určitých kritérií. Z tohoto pohledu lze rozlišovat dva základní typy regionální politiky:  strategická regionální politika, která je zaměřena na dosažení vnější konkurenceschopnosti státu jako celku tím, že bude posílena konkurenceschopnost a atraktivita jádrových aglomerací daného státu,  pojišťovací regionální politika orientovaná na zmírnění ekonomických a sociálních problémů v zaostávajících a strukturálně postižených regionech a na posílení vnitřní soudržnosti státu. V současnosti je běžnější aplikace pojišťovací regionální politiky a strategická regionální politika byla lehce odsunuta do pozadí, avšak v posledním období začíná tato politika vstupovat do popředí v rámci EU, a to už pro programovací období 2007 až 2013.

270

Regionální selektivnost

13. 2. Realizace regionální politiky Regionální a strukturální politika EU

Realizace RP

Regionální politika Evropské unie je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika. To znamená, že realizace samotné regionální politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní působnosti – tj. orgánů Evropské unie. Právě tímto prvkem je regionální politika EU naprosto originální a nemá ve světě obdoby. V roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky (v reakci na kritiku nízké míry koordinace mezi těmito politikami) do tzv. strukturální politiky či politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Dnes se řadí mezi nejvýznamnější politiky v rámci EU, a tomu také odpovídá podíl na společném rozpočtu Unie, který tvoří přibližně třetinu celkových výdajů. Vznik a vývoj regionální politiky EU Období „důvěry ve volný trh“ (1951–1973) Počáteční fázi lze charakterizovat jako důvěru ve volný trh, od něhož se očekávalo samovolné vyrovnání regionálních dispozic. Pro vytvoření volného trhu bylo zapotřebí odstranění obchodních bariér, proto se pozornost soustředila spíše na makroekonomické otázky. Mezi tehdejšími členy neexistovaly výraznější rozdíly (s výjimku Itálie a Francie, které však prováděly vlastní regionální politiku již delší dobu).

Období RP 1951 – 1973

Římská smlouva zakotvila vznik Evropské investiční banky, která poskytuje půjčky a garance na projekty v méně rozvinutých regionech. Na základě této smlouvy také vznikl Evropský sociální fond financující sociální politiku a Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond. Společná zemědělská politika financovaná tímto fondem měla určité pozitivní regionální dopady. V roce 1968 bylo zřízeno Generální ředitelství pro regionální politiku, které se stalo koordinačním orgánem pro regionální politiku EU. V prvním období tedy dochází k posílení národní regionální politiky jednotlivých států bez společné koordinace. Pozornost se soustředila zejména na oblasti postižené útlumem těžkého průmyslu a zaostalé venkovské regiony. Zrod „evropské“ regionální politiky (1974–1986) Toto období je charakteristické poklesem ekonomické dynamiky a nárůstem strukturálních krizí. Navíc došlo k rozšíření o státy s méně rozvinutou ekonomikou (Irsko, Řecko) nebo s výraznými regionálními disparitami (Velká 271

Období RP 1974 – 1986

Británie). V této době došlo k výraznému prosazení regionální politiky především zásluhou Velké Británie – kolébky a tradiční země regionální politiky. V roce 1974 byl za tímto účelem zřízen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) – základní nástroj spravování a financování regionální politiky. V tomto období také začala podpora přeshraniční spolupráce v rámci úsilí vytvoření jednotného prostoru bez hraničních bariér. Ve druhém období lze již hovořit o „společné“ regionální politice uskutečňované na nadnárodní úrovni, která se zaměřovala především na restrukturalizaci starých průmyslových regionů. Směrem k hospodářské a sociální soudržnosti (1987–1999) Počátek tohoto období začíná přijetím Jednotného evropského aktu (Single European Act), který formuloval úkoly pro další integrační fázi, jakými mimo jiné byly:  vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992,  zavedení politiky směřující k posilování hospodářské a sociální soudržnosti, která by přispívala ke snižování rozdílů v hospodářské vyspělosti různých regionů prostřednictvím strukturálních fondů. Hlavním podnětem posílení regionální politiky byla orientace na jednotný vnitřní trh a obava, že zostřená konkurence ještě více zhorší situaci nejméně rozvinutých regionů, kterou nebudou schopné vlastními silami zvládnout. Reforma regionální politiky v tomto období byla reakcí na vstup Španělska a Portugalska – zemí s nižší ekonomickou výkonností ekonomiky a závislostí na zemědělské produkci. Dalším impulsem byly strukturální potíže regionů vyspělých zemích – Velké Británie, severní Francie, Belgie, severního Španělska a Itálie – jejichž tradiční průmyslová odvětví byla postižena změnami v mezinárodním konkurenčním prostředí. Výsledkem reformy byl prvek střednědobého plánování regionálních programů a zavedení principů regionální (strukturální) politiky. Poprvé se objevil koncepční prvek víceletých koordinovaných rozvojových programů. V roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky do tzv. strukturální politiky či politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Maastrichtskou smlouvou byl v roce 1993 založen Kohezní fond – nástroj, který má pomáhat slabším zemím splnit maastrichtská kritéria. Zároveň byl založen Výbor regionů – nový poradní orgán EU, který se vyjadřuje k problémům s regionálním podtextem a má právo vlastní iniciativy.

272

Období RP 1987 – 1999

Ve třetím období se regionální politika reorganizovala do strukturální politiky, která komplexněji pokrývá celou oblast hospodářské a sociální soudržnosti, a zaměřila se především na podporu nejméně rozvinutých oblastí. Nová výzva – příprava na východní rozšíření (2000–2006) Cíle strukturální politiky byly neustále kritizovány, proto byla pro další plánovací období 2000 – 2006 provedena reforma v souladu s principy regionální politiky a výsledky z dosavadní realizace.Tak vznikl dokument nazvaný Agenda 2000, který nastiňuje základní směry vývoje v kontextu rozšiřování EU. Na tento dokument navazují závěry Evropské rady ze zasedání v Berlíně z března 1999, které dále doplňují a kvantifikují předchozí ujednání. Hlavními prioritami nové etapy dosahování hospodářské a sociální soudržnosti, na nichž se v rámci zvýšení účinnosti strukturálních fondů členské země dohodly, jsou:  větší koncentrace finančních prostředků,  snížení počtu cílů a menší plošnost poskytované pomoci,  vyšší efektivita využívání pomoci,  zdokonalení kontroly, zlepšení fungování a správy fondů,  zjednodušení celého procesu. Finanční nástroje EU (formy pomoci)

Období RP 2000 – 2006

Finanční nástroje EU (formy pomoci)

Strukturální politika EU je prováděna třemi nástroji (tzn. prostředky strukturálních fondů lze využít ve formě): Finanční nástroje (formy pomoci):  národní iniciativy (94 %)  iniciativy Společenství (5 %)  inovační akce a technická pomoc (1 %) CÍLE EU PRO OBDOBÍ LET 2000 – 2006 Na plánovací období 2000–2006 bylo vyčleněno 195 miliard EUR (v cenách roku 1999). Základní podmínkou poskytování pomoci je, že celkové roční příjmy kteréhokoli členského státu ze strukturálních operací (tzn. včetně Kohezního fondu) nesmí překročit 4% jejího HDP. Cíle pro období 2000–2006:  Cíl 1 – Povzbuzování rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů (69,7 % ),  Cíl 2 – Podpora strukturálně postižených regionů (11,5 %),  Cíl 3 – Podpora přizpůsobování a modernizace politik a systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti (12,3 %).

273

Cíle EU na roky 2000 – 2006

Jednotlivé cíle

Každá oblast může být zahrnuta buď pod Cíl 1, nebo Cíl 2. Oba tyto cíle mají regionální charakter, proto se označují jako "regionální cíle". Cíl 3 se vztahuje na území celé Unie (kromě regionů spadajících pod Cíl 1), proto se o něm hovoří jako o „horizontálním cíli“. NOVÉ CÍLE EU PRO OBDOBÍ 2007 – 2013 Při stanovení cílů regionální a strukturální politiky pro období let2007 – 2013 došlo k redukci ze tří cílů na dva a ke zrušení Iniciativ s tím, že Iniciativa Společenství se stala třetím samostatným cílem. Jednotlivé cíle tvoří :  Cíl 1 – Konvergence (HDP < 75% průměru EU).  Cíl 2 – Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost (HDP >75% průměru EU)

Jen pro zájemce Kolik ročně zaplatíme do EU. Kolik nás stojí ročně EU ? EU nás stojí ročně asi 200 mld. Kč. Podle ministerstva financí ČR dostala Česká republika v roce 2011 o 30 miliard z Bruselu víc, než kolik tam poslala. Do Bruselu jsme poslali 41,7 miliardy korun a 72,5 miliardy korun z Bruselu přišlo. Je třeba připomenout, že kromě 41,7 miliardy, které jsme poslali ze státního rozpočtu do rozpočtu EU, neseme některé další náklady. Zde je přehled některých z nich: 1) 6 miliard zaplacených cel v cenách zboží. Když si koupíte jakékoliv zboží z dovozu, které bylo procleno na vnější hranici EU , zaplatili jste do EU clo. Ve vládní čisté pozici to zahrnuté není, což neznamená, že tyto peníze neplatíme. 2) 19 miliard náklady na kofinancování evropských projektů. Tyto peníze sice neputovaly přímo do Bruselu, ale musely být utraceny na projekty, které si přál a schválil Brusel, jako je třeba euro–environmentalistický komiks pro děti, apod. a řada dalších vynaložených finančních prostředků spojených s nejrůznějšími směrnicemi a nařízeními EU, které se samozřejmě dotýkají i ČR. 3) ?? miliard na vyhovění mnoha směrnicím a nařízením: Např. dodatečné náklady na úpravy slepičích chovů, mlékáren, zubařských ordinací, pneuservisů, na ekocertifikáty domů, přejmenování Pomazánkového másla, Tuzemského rumu apod. Česká republika nemá zatím přesně spočítáno, kolik nás toto stojí. Pro Velkou Británii to instituce Open Europe spočítala na 33 miliard liber ročně. Podle studie Evropské komise dodatečné břemeno nadbytečných regulací představuje dokonce 3,5 % HDP. Zdroj: iDnes, Petr Mach|úterý 28. únor 2012

274

Nové cíle EU na roky 2007 – 2013

Jednotlivé cíle

SHRNUTÍ Regionální a strukturální politika zaujímá v rámci celkové hospodářské politiky EU jedno z dominantních postavení. Tato politika (též zvaná jako politika hospodářské a sociální soudržnosti) vznikla sloučením regionální, sociální a jednou z částí zemědělské politiky. Ke sloučení došlo z důvodu zlepšení koordinace všech zmíněných oblastí. S tímto související i politika soudržnosti je považovaná za jednu z nejvýznamnějších, a proto na ni připadá více než 1 třetina z rozpočtu EU. Regionální politika je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná). To znamená, že realizace samotné politiky spočívá na členských státech, zatímco koordinace náleží do nadnárodní působnosti (orgány EU). Základní principy regionální a strukturální politiky jsou následující: – princip programování, princip partnerství (komplementarity) princip adicionality (doplňkovosti), princip koncentrace, princip monitorování a vyhodnocení. Regionální rozvoj je upraven zákonem č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje včetně regionálního plánování a kompetencí veřejné správy ze dne 29. června 2000. Definice regionálního rozvoje není zcela dána, přesto lze říci, že regionální rozvoj je proces přeměny regionů a jejich částí, ať už tržními silami nebo zásahy veřejné sféry. Předmět úpravy, když se poukazuje na skutečnost, že tento zákon stanoví podmínky pro poskytování podpory regionálnímu rozvoji s cílem vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje, s tím související působnost správních úřadů, krajů a obcí a vytváří podmínky pro koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti. Dle praktického chápání je regionálním rozvojem míněno vyšší využívání a zvyšování daného potenciálu daného území vznikající v důsledku prostorové optimalizace sociálních a ekonomických aktivit s využitím přírodních zdrojů. Toto zvýšení a vyšší využití se projevuje v lepší konkurenceschopnosti soukromého sektoru, životní úrovni obyvatel a stavu životního prostředí. Potenciál regionu lze hodnotit pomocí ukazatelů HDP na obyvatele, míry nezaměstnanosti, průměrné mzdy, vzdělanostní struktury, kvality a dostupnosti infrastruktury. Přírodně– geografický potencionál lze hodnotit např. množstvím a kvalitou nerostných surovin, znečištěním ovzduší, vod a půdy. Toto praktické chápání regionálního rozvoje najdeme zejména v činnosti krajských, městských, obecních úřadů, soukromích společností. 275

Akademický přístup chápe regionální rozvoj jako aplikaci nauk, zejména ekonomie, geografie a sociologie, řešících jevy, procesy, vtahy území, které jsou ovlivněny přírodně–geografickými, ekonomickými a sociálními podmínkami v daném regionu. Primární je hledání a rozmisťování ekonomických činností, nerovnoměrného osídlování území a navazující hledání ovlivnitelných a neovlivnitelných faktorů rozvoje. Cíle regionální politiky vycházejí z hlavních regionálních problémů a z pojetí státní hospodářské politiky. V určitém časovém období dochází k jejich konkretizaci, aby bylo možno kontrolovat jejich splnění a souběžně hodnotit účinnost použitých nástrojů. Konkrétní cíle bývají například formulovány jako snížení výrazných meziregionálních diferencí v úrovni nezaměstnanosti, v průměrných příjmech, sblížení úrovně HDP na jednoho obyvatele v jednotlivých regionech. Jako dílčí cíle mohou být povzbuzení podnikatelských aktivit v regionu, zlepšit vybavenost regionu technickou infrastrukturou, zkvalitnit ekologickou situaci v regionu apod. Diference v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů mohou výrazně ovlivňovat celkový hospodářský rozvoj státu, včetně vyvolání sociálních nepokojů až politických konfliktů. Proto se v řadě zemí začala uplatňovat regionální politika, jejímž hlavním cílem bylo vytvořit předpoklady pro zmírnění či až odstranění nepřiměřených diferencí v rozvoji jednotlivých regionů v rámci státu a zároveň přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti jak regionů, tak celé národní ekonomiky. Praktická realizace regionální politiky závisí na politické vůli se zabývat regionálními problémy a jejich řešením. S tím souvisí i motivy existence regionální politiky. Za nejdůležitější motivy jsou považovány ekonomické motivy regionální politiky, nicméně ani motivy sociální, ekologické či politické povahy nejsou bez významu.

Kontrolní otázky 1) Proč vznikla Evropská unie a jaký měla charakter a opodstatnění? 2) Jaký byl vývoj Evropské unie? 3) Definujte pojem „regionální politika“ a „strukturální politika“. 4) Vysvětlete význam zkratek NUTS a LAU. K čemu tyto zkratky slouží? 5) Vyjmenujte jednotlivé etapy regionální a strukturální politiky. 6) Jaké byly cíle jednotlivých etap regionální a strukturální politiky? 7) Popište stručně jednotlivé principy regionální a strukturální politiky. 8) Co rozumíte pod pojmem „komplementarita“ a „adicionalita“? 9) Jakým právním předpisem je upraven regionální rozvoj? 10) Popište regionální rozvoj z hlediska jeho praktického chápání. 11) Popište regionální rozvoj v souvislosti s akademickým přístupem . 276

12) Jaké jsou tři základní typy regionální politiky? 13) Vysvětlete co znamená „růstově orientovaná regionální politika“? 14) Vysvětlete co znamená „ stabilizačně orientovaná regionální politika“? 15) Vysvětlete co znamená „infrastrukturálně orientovaná regionální politika“? 16) Na čem především závisí realizace regionální politiky? 17) Kdy se začala uplatňovat regionální politika ve většině západní Evropy? 18) Jaké jsou cíle regionální politiky a z čeho tyto cíle vycházejí ? 19) Na co jsou zpravidla zaměřeny nástroje regionální a strukturální politiky? 20) Jak je koncipována regionální a strukturální politika EU? 21) V jakém období a co bylo hlavním podnětem posílení regionální politiky? 22) Kdy byla integrována regionální politika s částí sociální a zemědělské politiky? 23) Co bylo podstatou přípravy na „východní rozšíření“ EU? 24) Jaké znáte nástroje EU ? Vyjmenujte je a stručně popište.

Pojmy k zapamatování                     

regionální politika strukturální politika charakteristika a opodstatnění regionální a strukturální politiky nomenklatura územních statistických jednotek principy regionální politiky komplementarita adicionalita růstově orientovaná regionální politika stabilizačně orientovaná regionální politika infrastrukturálně orientovaná regionální politika nástroje regionální politiky a jejich význam cíle regionální politiky makroekonomické nástroje v souvislosti s regionální politikou mikroekonomické nástroje v souvislosti s regionální politikou regionální politika – komunitární (koordinovaná) politika společná regionální politika uskutečňovaná v nadnárodní úrovni jednotný evropský akt a jeho podstata a význam regionální a strukturální politika a soudržnost Maastrichtská smlouva, její význam a důsledky Výbor regionů – nový poradní orgán EU nová výzva – příprava na východní rozšíření

277

 hlavní priority nové etapy dosahování hospodářské a sociální soudržnosti

 hlavní cíle EU pro období let 2006 – 2013

278

14. Strukturální fondy Cíl Poslední kapitola této studijní opory, kterou vám předkládám je věnována problematice strukturálních fondů EU, když tato kapitola volně navazuje na kapitolu předchozí – Regionální a strukturální politika Evropské unie. Po prostudování této kapitoly byste měli umět - charakterizovat strukturální fondy EU, jako hlavní nástroj strukturální politiky, - popsat existenci rozdílů mezi regiony v ekonomické a sociální oblasti, - vysvětlit podstatu jednotlivých fondů EU, - objasnit pojem „Iniciativy“ – jako zvláštní programy řízení specifických problémů, - definovat základní pojmy spojené s problematikou strukturálních fondů EU, - proniknout do podstaty existence řídícího orgánu operačního programu, - vysvětlit proč a jaké priority jsou především prostředků EU financovány, - popsat, co znamená pojem „evropská soudržnost“, - definovat pojem „operační program“, - popsat činnost a význam Národního orgánu pro koordinaci pro obecné informovanosti o fondech EU.

Průvodce studiem Vážení studenti, předkládám vám poslední kapitolu opory Veřejné finance, která je věnována problematice Evropské unie a sice strukturálním fondům, když okrajově se rovněž zastavím u operačních programů a jejich významu. Některé údaje vám jsou již známy z kapitoly předcházející, když na tyto volně svým výkladem navážu. Předpokládám, že jste rádi, že jste se dobrali poslední kapitoly této poměrně rozsáhlé studijní opory a věřím tomu, že se učiva této kapitoly zhostíte se ctí. Studium této kapitoly vám zabere asi tak 90 minut. Budu ráda, když pro vás bude i závěrečná kapitola srozumitelná a učení vám půjde podle vašich představ. Fondy EU a jejich určení V rámci EU existují rozdíly mezi regiony v ekonomické a sociální oblasti. Tyto regionální disparity se snaží řešit regionální strukturální politika, která se 279

Fondy EU a jejich určení

uplatňuje v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti. Smyslem regionální politiky je podporovat harmonický a vyvážený rozvoj regionů, snižování nezaměstnanosti a rozvoj lidských zdrojů, snižování regionálních disparit, ochrana životního prostředí, a zabezpečení rovných příležitostí pro muže i ženy. Základním nástrojem strukturální a regionální politiky Evropské unie jsou strukturální fondy a Fond soudržnosti EU. Jejich význam pro hospodářskou a sociální soudržnost je v rámci EU nezastupitelný. S cílem posílit hospodářskou a sociální soudržnost EU se strukturální fondy zaměřují na snižování rozdílů v úrovni rozvoje různých regionů a zaostalost nejvíce znevýhodněných regionů včetně venkovských oblastí. Evropská unie provádí regionální politiku na několika úrovních:  nadnárodní úrovni (regionální politika prováděná relativně nezávisle přímo EU);  regionální úrovni (ve většině zemí, dlouhodobě posilována);  národní úrovni (silně diferencovaná regionální politika uskutečňovaná jednotlivými členskými zeměmi, postupně však přejímající některá společná pravidla). Strukturální fondy Evropské unie jako hlavní nástroj strukturální politiky Evropské unie

Strukturální fondy EU

Evropská unie má k dispozici čtyři strukturální fondy, přes které rozděluje finanční pomoc k řešení strukturálních ekonomických a sociálních problémů tak, aby se snížily rozdíly mezi různými regiony a sociálními skupinami.  Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF)  Evropský sociální fond (ESF),  Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství (EAGGF),  Finanční nástroj pro usměrňování rybolovu (FIFG).  Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) byl založen v roce 1975, aby poskytoval finanční podporu programům regionálního rozvoje zaměřeným na nejvíc znevýhodněné regiony. Dodnes je objemem finančních prostředků největším strukturálním fondem. Jeho cílem je pomoci snížit socioekonomickou nerovnováhu mezi regiony zemí EU. Jeho hlavním cílem je prosazovat hospodářskou a sociální soudržnost v Evropské unii snižováním rozdílů mezi regiony nebo sociálními skupinami. Jeho zdroje se alokují do určitých znevýhodněných regionů Finanční pomoc z ERDF je hlavně zaměřena na: - podporu malých a středních podniků, - prosazování produktivních investic, 280

Evropský fond regionálního rozvoje

- zlepšování infrastruktury, pokračování místního rozvoje, - konečným cílem pomoci ERDF je vytvořit pracovní místa podporou konkurenceschopného a udržitelného rozvoje.  Evropský sociální fond (ESF) Evropský sociální fond (ESF) byl založen v roce 1960 a je hlavním nástrojem sociální politiky a zaměstnanosti EU.

Evropský sociální fond

ESF je hlavním finančním nástrojem, přes který Evropská unie převádí své cíle strategické politiky zaměstnanosti do praxe. ESF byl založen již Římskou dohodou a je tudíž nejstarším strukturálním fondem, který přes 40 let investuje v partnerství s členskými státy do programů na rozvoj lidských dovedností a pracovního potenciálu. ESF poskytuje finanční prostředky EU ve velkém pro programy, které rozvíjejí nebo obnovují zaměstnanost lidí. Zaměřením tohoto úkolu je poskytovat občanům vhodné pracovní dovednosti, ale i rozvíjet jejich schopnosti společenské interakce, čímž se zvyšuje jejich sebedůvěra a schopnost přizpůsobit se trhu práce. ESF směřuje svou podporu do strategických dlouhodobých programů, které pomáhají regionům po celé Evropě, zvláště těm zaostávajícím, aktualizovat a modernizovat dovednosti pracovní síly a pěstovat podnikatelské iniciativy. To láká do těchto regionů domácí i zahraniční investice, a tím jim pomáhá dosáhnout větší ekonomické konkurenceschopnosti a prosperity.  Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství – sekce orientace (EAGGF) Fond funguje od roku 1962 a objem prostředků, kterými disponuje se od té doby mnohonásobně zvýšil. Skládá se ze dvou částí – Podpůrné sekce a Záruční sekce. Do systému strukturálních fondů je zahrnuta pouze Podpůrná sekce, která poskytuje podporu pro modernizace a strukturální zlepšení v zemědělství, venkovská sídla.  Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG – Financial Instrument for Fisheries Guidance) Finanční nástroj pro usměrňování rybolovu (FIFG). Tento finanční nástroj začal fungovat od roku 1994 a jeho cílem je podpora přímořských regionů, restrukturalizace rybářského odvětví, marketing a podpora produkce…V roce 2000 byl zařazen mezi strukturální fondy.  Kohezní fond Fond soudržnosti EU je doplňkovým fondem, nikoli strukturálním. Jeho cílem je posílit hospodářskou a sociální soudržnost státu (nikoliv regionu). Fond založila Maastrichtská smlouva v roce 1993 a jeho smyslem je posílit ekonomickou a sociální soudržnost tím, že pomáhá nejméně prosperujícím 281

Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství

Finanční nástroj pro podporu rybolovu

Kohezní fond

státům účastnit se hospodářské a měnové unie. Fond poskytuje finance na významné projekty z oblasti životního prostředí a infrastruktury. Pomoc je poskytována na národní úrovni vybraným zemím, jejichž HDP na obyvatele měřený paritou kupní síly je nižší než 90% průměru EU a které realizují Program hospodářské konvergence (příprava na vstup do HMU) – ČR splňuje.  Iniciativy Společenství Iniciativy jsou zvláštní programy řízené Evropskou komisí k řešení specifických problémů dotýkajících se celého území EU, které doplňují jiné programy ES nebo usnadňují jejich implementaci. Je pro ně typický podnět ze strany Evropské komise, a teprve potom následuje projednání se členským státem (např: INTERREG – podpora příhraniční spolupráce, URBAN – podpora obnovy měst, LEADER – podpora rozvoje venkova, EQUAL – odstranění diskriminace na trhu práce).  Fondy Evropské unie a operační programy

Iniciativy společenství

Fond EU a operační programy

Problematika fondů evropské unie je velice aktuální téma, které je dosud bohužel nedostatečné využíváno. Fondy EU nejsou stále dostatečně a zcela čerpány. Pojem EU a strukturální fondy je obecně známé a užívané v každodenním životě. Ne vždy je ale úplně pochopeno a užíváno v e správném a přesném kontextu. Zejména se jedná o nedostatečný počet kvalifikovaných lidí, kteří mají zkušenosti s projekty a dokáží připravit kvalitní projektovou žádost. Další překážkou je strach firem právě z přílišné náročnosti a administrativy co se týče podání žádosti a hrozícího možného neúspěchu. Pojem EU a strukturální fondy je ne vždy dobře pochopen a využíván. Častý neúspěch tkví v tom, že firmy nedostatečně naváží (navléknou) svůj projekt na vhodný Operační program. Neodhadnou dostatečně funkčnost a strukturu systému. Cílem této stati je zpřehlednit Evropské fondy jejich rozdělení, vysvětlit jejich možnou využitelnost v praxi s konkrétními realizovanými projekty. Na druhou stranu také poukázat na možné postihy či skandály při snaze nečestného a nezákonného využití Evropských fondů. Evropské fondy jsou dle mého názoru významným nástrojem pro rozvoj nejen ekonomické ale i sociální stránky naší „malé“ České republiky.

14. 1. Fondy evropské unie pro ČR 26,7 miliard Euro pro Českou republiku v období 2007 – 2013 Pro lepší představu, tato částka představuje přibližně ¾ státního rozpočtu České republiky. 282

Fondy EU pro ČR

Na programové období 2004 – 2006 bylo pro ČR přiděleno 456,98 mil. Euro. Evropský sociální fond v ČR Evropský sociální fond (ESF) je jedním ze tří strukturálních fondů Evropské unie. Je klíčovým finančním nástrojem pro realizování Evropské strategie zaměstnanosti. Hlavním posláním ESF je rozvíjení zaměstnanosti, snižování nezaměstnanosti, podpora sociálního začleňování osob a rovných příležitostí se zaměřením na rozvoj trhu práce a lidských zdrojů. Cíle Evropského sociálního fondu - Pomoc nezaměstnaným lidem při vstupu na trh práce . - Rovné příležitosti pro všechny při přístupu na trh práce . - Sociální začleňování, pomoc lidem ze znevýhodněných sociálních skupin při vstupu na trh práce . - Celoživotní vzdělávání . - Rozvoj kvalifikované a přizpůsobivé pracovní síly . - Zavádění moderních způsobů organizace práce a podnikání . - Zlepšení přístupu a účasti žen na trhu práce . - Boj se všemi formami diskriminace a nerovnostmi souvisejícími s trhem práce . Jak získat podporu z EU? Operační programy jako oficiální dokumenty schválené Evropskou komisí definují, které problémy chce Česká republika za prostředky získané z evropského rozpočtu řešit a čeho chce v programovém období 2007—2013 dosáhnout. Zajišťují, aby projekty nebyly k financování vybírány nahodile, nýbrž podle toho, zda pomáhají uskutečňovat záměry kohezní politiky. OP se dělí na prioritní osy, které konkrétněji vymezují, na co mohou být finance přidělené danému operačnímu programu vynaloženy. Prioritní osy se dále skládají z oblastí podpory, případně i z podoblastí podpory. Každý subjekt, jenž chce požádat o finanční podporu z fondů EU, musí předložit projekt řídicímu orgánu operačního programu. Řídicími orgány operačních programů jsou u tématicky zaměřených OP resortní ministerstva; u územně vymezených OP regionální rady regionů soudržnosti, což jsou územní celky odpovídající jednomu nebo více českým krajům zřízené za účelem přijímání dotací z evropských fondů. Projekt je dokumentem dokládajícím, jak aktivity žadatele přispějí k cílům stanoveným v operačním programu a tím i k uskutečňování evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Žadatel proto musí znát prováděcí 283

Evropský sociální fond

Cíle Evropského sociálního fondu

Jak získat podporu z EU

dokumenty operačního programu a řídit se jeho prioritními osami. Odkazy na webové stránky řídicích orgánů, kde jsou tyto dokumenty snadno dostupné. Řídicí orgány operačních programů vyhlašují pravidelně časově vymezené výzvy k předkládání projektů v rámci jednotlivých prioritních os a oblastí podpory. Sledovat výzvy je nejsnazší na internetových stránkách operačních programů. Jaké projekty jsou z EU financovány? Rozvoj dopravy a dopravní infrastruktury. Ochrana životního prostředí. Rozvoj měst a obcí, přeshraniční spolupráce. Rozvoj cestovního ruchu.. Rozvoj lidských zdrojů Zlepšování kvality služeb poskytovaných veřejnou správou a samosprávou. Podpora podnikání, vědy a výzkumu. Program rozvoje venkova. Projekty – programová a projektová rovina

Zdroj: Hospodářské noviny 11/2010

Fondy EU představují hlavní nástroj realizace evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Právě jejich prostřednictvím se rozdělují finanční prostředky určené ke snižování ekonomických a sociálních rozdílů mezi členskými státy a jejich regiony. Evropská unie disponuje těmito hlavními fondy 284

Projekty financované z EU

Strukturální fondy (SF): jsou určeny pro chudší nebo jinak znevýhodněné regiony (např. venkovské a problémové městské oblasti, upadající průmyslové oblasti, oblasti s geografickým nebo přírodním znevýhodněním, jako například ostrovy, hornaté oblasti, řídce osídlené oblasti a pohraniční regiony). Existují dva strukturální fondy:

Strukturální fondy

Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF) podporovány jsou investiční (infrastrukturní) projekty, jako např. výstavba silnic a železnic, odstraňování ekologických zátěží, budování stokových systémů, výstavby poldrů a úpravy koryt řek, podpora inovačního potenciálu podnikatelů, podpora začínajícím podnikatelům, rozvoj a obnova sportovních areálů využitelných pro cestovní ruch, rekonstrukce kulturních památek, využívání obnovitelných zdrojů energie, výsadba regenerační zeleně, ekologické a energeticky efektivní sanace bytových domů, výstavba či oprava infrastruktury pro poskytování zdravotní péče, investice do dopravní a technické infrastruktury průmyslových zón, zavádění služeb elektronické veřejné správy, posilování spolupráce podnikatelů v příhraničních regionech, modernizace systému krizového managementu apod.

Evropský fond pro regionální rozvoj

Evropský sociální fond (ESF) podporovány jsou neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, jako např. rekvalifikace nezaměstnaných, speciální programy pro osoby se zdravotním postižením, děti, mládež etnické menšiny a další znevýhodněné skupiny obyvatel, tvorba inovativních vzdělávacích programů pro zaměstnance, podpora začínajícím OSVČ, rozvoj institucí služeb zaměstnanosti, rozvoj vzdělávacích programů včetně distančních forem vzdělávání, zlepšování podmínek pro využívání ICT pro žáky i učitele, zvyšování kompetencí řídících pracovníků škol a školských zařízení v oblasti řízení a personální politiky, zavádění a modernizace kombinované a distanční formy studia, stáže studentů, pedagogů a vědeckých pracovníků v soukromém a veřejném sektoru apod. Fond soudržnosti (FS) je na rozdíl od strukturálních fondů určený na podporu rozvoje chudších států, nikoli regionů. Podobně jako u ERDF jsou z něj podporovány investiční (infrastrukturní) projekty, avšak jen se zaměřením na dopravní infrastrukturu většího rozsahu (dálnice a silnice I. třídy, železnice, vodní doprava, řízení silniční, železniční, říční, námořní a letecké dopravy) a ochranu životního prostředí.

Evropský sociální fond

Fond soudružnosti

Co znamená evropská soudržnost? Evropská unie prostřednictvím politiky soudržnosti usiluje o rovnoměrný hospodářský a společenský rozvoj všech svých členských států a jejich regionů. Cílem je, aby se zmírnily rozdíly v životní a ekonomické úrovni mezi 285

Pojem ,,evropská soudružnost“

chudšími a bohatšími zeměmi EU a zároveň se zvyšovala schopnost Evropské unie jako celku elit výzvám 21. století. Ve středu zájmu spolu s důrazem na udržitelný růst, inovace s důrazem na udržitelný růst, inovace a konkurenceschopnost stojí vytváření otevřené, flexibilní a soudržné společnosti s vysokou mírou zaměstnanosti. Tomuto úsilí se souhrnně říká evropská politika hospodářské a sociální soudržnosti (HSS), či krátce kohezní politika (koheze znamená soudržnost). HSS patří vedle zemědělské politiky k nejvýznamnějším evropským agendám a Evropská unie na ni vynakládá více než třetinu svého společného rozpočtu.

Koheze – soudružnost

Co je to operační program? Každá členská země si dojednává s Evropskou komisí operační programy (OP), které jsou zprostředkujícím mezistupněm mezi třemi hlavními evropskými fondy (ERDF, ESF, FS) a konkrétními příjemci finanční podpory v členských státech a regionech. Jsou to strategické dokumenty představujících průnik priorit politiky hospodářské a sociální soudržnosti EU a individuálních zájmů členských států.

Operační program

Česká republika si pro nynější období (2007–2013) vyjednala 26 operačních programů. Osm z nich je zaměřeno tématicky (např. na dopravu, vědu a vzdělávání, zaměstnanost, životní prostředí) a sedm zeměpisně (na Středočeský kraj, Střední Moravu, Moravsko–slezsko atd.) Ostatní OP umožňují přeshraniční, meziregionální a nadregionální spolupráci či zajišťují technické, administrativní a výzkumné zázemí realizace politiky soudržnosti.

14.2. Operační programy 2007 – 2013 V období let 2007 – 2013 Česká republika využívá prostředky Evropského sociálního fondu prostřednictvím tří operačních programů. 1) Tématické operační programy TOP: Na tématické operační programy (TOP) cíle Konvergence je vyčleněno 21,2 mld. € . Pro doplnění dodejme, že z prostředků cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost jsou TOP navýšeny o dalších 75,8 miliónů € .

Tématické operační programy

1.1 Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ)

286

Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost

Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost je zaměřený na snižování nezaměstnanosti prostřednictvím aktivní politiky trhu práce, profesního vzdělávání, dále na začleňování sociálně vyloučených obyvatel zpět do společnosti, zvyšování kvality veřejné správy a mezinárodní spolupráci v uvedených oblastech. Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ) spadá mezi více cílové tematické operační programy. Je financován především z prostředků cíle konvergence, ale v oblastech aktivní politiky trhu práce, modernizace veřejné správy a veřejných služeb a mezinárodní spolupráce též z prostředků pro cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Způsobilým územím je v těchto oblastech proto také hl. města Praha. Z fondů EU je pro OP LZZ vyčleněno celkem 1,84 mld. €, což činí přibližně 6,80 % veškerých prostředků určených z fondů EU pro Českou republiku. Z českých veřejných zdrojů má být navíc financování programu navýšeno o dalších 0,32 mld. €. 1.2 Operační program vzdělávání pro konkurenceschopnost (OP VK)

Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost je víceletým tematickým programem v gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT), v jehož rámci je možné v programovacím období 2007–2013 čerpat finanční prostředky z Evropského sociálního fondu (ESF), jednoho ze strukturálních fondů Evropské unie (EU). OP VK se zaměřuje na oblast rozvoje lidských zdrojů prostřednictvím vzdělávání ve všech jeho rozmanitých formách s důrazem na komplexní systém celoživotního učení, utváření vhodného prostředí pro výzkumné, vývojové a inovační aktivity a stimulace spolupráce participujících subjektů. V rámci celkového finančního plánu alokace pro Českou republiku pro cíl Konvergence v letech 2007 – 2013 je na OP VK alokováno 7 % z prostředků strukturálních fondů EU, tj. 1 828,7 mil. € z celkové částky na financování OP VK tvoří 85 % zdroje EU (ESF) a 15 % národní zdroje ze státního rozpočtu. 1.3 Operační program Praha – adaptabilita (OP PA)

287

Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnos t

Globálním cílem OPPA je zvýšení konkurenceschopnosti Prahy posílením adaptability a výkonnosti lidských zdrojů a zlepšením přístupu k zaměstnání pro všechny. OPPA se proto zaměřuje na vzdělávání a boj proti sociálnímu vyloučení. OPPA je platný pouze pro území hlavního města Prahy. Kvůli rozdělení regionů EU pro účely strukturální politiky podle výše HDP, jež region vyprodukuje, Praha nemůže využívat prostředky určené z fondů EU zbytku ČR a naopak jiné kraje než hlavní město Praha nemohou mít prospěch z prostředků, které EU vyčlenila pro hlavní město. OPPA je jedním ze dvou operačních programů pro Prahu, který čerpá prostředky z fondů EU v cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Z fondů EU je pro OPPAvyčleněno 108,39 mil. €, což činí přibližně 0,41 % veškerých prostředků určených z fondů EU pro Českou republiku. Z národních veřejných zdrojů má být navíc financování programu navýšeno o dalších 19,13 mil. €. Výše popsané neinvestiční programy spolufinancované z Evropského sociálního fondu umožňují českým žadatelům získat z Evropské unie až 3,8 mld. EUR. Spolu s nezbytným spolufinancováním ze státního rozpočtu jde celkem o 4,4 mld. EUR, což činí cca 124,2 mld. Kč. Grafický přehled operačních programů:

288

Operační program Praha – adaptabilita

Regionální operační programy ROP: Pro účely efektivního získávání prostředků z evropských fondů byly na území našeho státu zřízeny regiony soudržnosti, které se skládají z jednoho či více českých krajů. Evropská kohezní politika je totiž směřována především do územních celků s počtem obyvatel pohybujícím se mezi 800 tisíci a třemi miliony. Protože české kraje těchto počtů obyvatelstva většinou nedosahují, vznikly regiony soudržnosti Severozápad, Severovýchod, Jihovýchod, Jihozápad, Střední Čechy, Moravskoslezsko a Střední Morava vedené regionálními radami regionů soudržnosti. Toto členění na regiony soudržnosti, kterým se říká v souladu s evropskou terminologií také NUTSII pokrývá celou ČR mimo hlavní město. Přestože je každý ROP samostatným dokumentem spravovaným samostatnou regionální radou a reagujícím na potřeby příslušného regionu, obecně se zaměřují na obdobná témata, která lze shrnout do následujících oblastí: Dopravní dostupnost a obslužnost – např. výstavba, rekonstrukce a modernizace silnic II. a III. třídy a místních komunikací včetně odstraňování bodových závad, dopravní terminály, železniční stanice, zastávky, informační systémy… 1. Rozvoj území – např. příprava rozvojových území pro podnikání, bydlení a služby, revitalizace centra města a památkových zón… 2. Regionální rozvoj podnikání – např. rekonstrukce, modernizace a evitalizace stávajících objektů pro podnikání včetně brownfields, investice do dopravní a technické infrastruktury průmyslových zón a lokalit menšího rozsahu…. 3. Rozvoj cestovního ruchu– např. výstavba a rekonstrukce turistických cest (pěší stezky, cyklostezky, vodní cesty, přístavy či přístaviště) včetně doprovodné infrastruktury a značení, rekonstrukce, modernizace a rozvoj ubytovacích kapacit rozšíření o návazné služby jako sportovní zařízení…. Grafický přehled regionálních operačních programů:

289

Regionální operační programy

Mapa ukazuje skladbu 14 krajů (NUTS III) do 8 regionů soudržnosti (NUTS II)

Zdroj: Eurostat, 2011

Praha převyšuje ekonomickými ukazateli výrazně ostatní části naší republiky a proto nesplňuje kritéria pro příjem prostředků z finančně nejobjemnějšího cíle politiky soudržnosti konvergence, jenž je určen na přeměnu ekonomiky méně vyspělých regionů a států Společenství ve výkonnější a přibližování úrovně rozvoje různých částí EU (konvergence=sbližování). Praha jako území, jehož HDP překračuje 75 procent průměru EU, je oprávněna čerpat z cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Tomuto účelu slouží operační programy a Praha Konkurenceschopnost a Praha Adaptabilita. Z evropských fondů plyne do hlavního města ČR menší objem peněz, než do zbytku našeho státu, jelikož Praha má značnou ekonomickou dynamiku a nízkou nezaměstnanost i bez pobídek EU. Operační programy Praha Pro Prahu jsou v cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost připraveny dva operační programy (OP): OP Praha Konkurenceschopnost a OP Praha Adaptabilita. Na celý cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost připadá v České republice 419,1 miliónů €. Na operační programy pro Prahu je však vyčleněno jen 343,3 miliónů €, zbývající prostředky cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost jsou rozdělovány prostřednictvím vícecílových tematických operačních programů (Integrovaný operační program, OP Lidské zdroje a zaměstnanost, OP. 290

Operační program Praha

Vzdělávání pro konkurenceschopnost, OP Technická pomoc). Tyto vícecílové programy budou realizovány na území celé České republiky, včetně Prahy. Rozdělení prostředků fondů EU mezi cíle politiky HSS v období 2007– 2013

Zdroj: Eurostat, 2011

OP Praha konkurenceschopnost – rozvoj tramvajových tratí, budování záchytných parkovišť, výstavba cyklostezek, rozvoj přípojek Internetu do obytných domů a menších firem, revitalizace vodních toků a nádrží, budování protipovodňových opatření, protihlukové zdi….. OP Praha Adaptabilita – vzdělávací programy a kurzy zejména v oblastech informačních a komunikačních technologií, komunikačních dovedností, udržitelného rozvoje a jazykových znalostí a dovedností, příprava a inovace metodik a nástrojů dalšího vzdělávání, podpora budování kapacit lidských zdrojů ve výzkumu a vývoji. Národní orgán pro koordinaci Národní orgán pro koordinaci (NOK) je zastřešujícím orgánem pro všechny operační programy v České republice financované ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Pracuje v rámci Ministerstva pro místní rozvoj ČR, které bylo ustanoveno centrálním metodickým a koordinačním orgánem politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2007–2013. Centrální metodická a koordinační role NOK vychází z následujících základních principů efektivního řízení:  existence jednoho oficiálního partnera vůči Evropské komisi (EK) v otázce realizace politiky HSS,  existence jednoho správce monitorovacího systému,  existence jednoho centrálního metodického orgánu v oblasti implementačního prostředí, finančních toků a kontrol,  existence jednoho centrálního orgánu pro oblast publicity a budování absorpční kapacity s dobře fungující regionální sítí. 291

Národní program pro koordinaci

Nástrojem pro koordinaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti programového období 2007–2013 je OP Technická pomoc, který je ve vztahu k řídicím orgánům zaměřený na horizontální oblasti implementace operačních programů. Role MMR ČR a NOKu byla schválena Vládou ČR usnesením č. 198/2006 z 22. února 2006. NOK a publicita: V rámci publicity naplňuje Národní orgán pro koordinaci úkoly spojené s všeobecnou informovaností a propagací politiky hospodářské a sociální soudržnosti, zajišťuje plánování, realizaci a koordinaci aktivit na podporu všeobecné informovanosti. NOK také zabezpečuje jednotnou a srozumitelnou informační kampaň o čerpání prostředků ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti v České republice a koordinuje aktivity řídicích orgánů v této oblasti. Národní orgán pro koordinaci pro zajištění obecné informovanosti o fondech EU využívá například tyto nástroje:  webové stránky www.strukturalni–fondy.cz – oficiální informační zdroj MMR o politice hospodářské a sociální soudržnosti v ČR;  e–mailová schránka info@strukturalni–fondy.cz, kam veřejnost může zasílat své dotazy týkající se fondů EU (pro média je určena schránka [email protected]);  ve spolupráci s Úřadem vlády ČR zajišťuje NOK MMR také fungování bezplatné informační linky o EU Eurofon 800 200 200, kam můžete v pracovních dnech od 10 do 16 hodin směřovat své telefonické dotazy týkající se fondů EU. V Eurocentrech Úřadu vlády si můžete domluvit osobní schůzku, zkonzultovat své dotazy týkající se fondů EU a získat tištěné materiály;  s cílem zvýšit povědomí veřejnosti o fondech EU a možnostech získání dotací z jednotlivých operačních programů vytváří NOK MMR také mediální kampaně, tiskové zprávy, vydává a distribuuje informační materiály o fondech EU a o stavu čerpání atd.

292

Aktuální stav Evropských fondů v ČR k 04/2011

Pokud se podíváme na jednotlivé programy: Tématické OP 21,2 mld. Euro PO Praha 0,34 mld. Euro Evropská územní spolupráce 0,39 mld. Euro u Mariánských Lázní a Planá u Mariánských Lázní – Cheb dostaly Desatero rad úspěšného projektu Co je důležité vědět:  1. Kdo může žádat žadateli oprávněnými předkládat návrhy projekt mohou být jak fyzické tak právnické osoby splňující následující podmínky: * sídlo v České republice * přímá odpovědnost za přípravu a řízení projektu (nesmí působit jako prostředník).  2. Mějte jasnou představu o tom, co chcete realizovat je důležité vědět, jaký projekt chcete realizovat a svůj projektový záměr si důkladně promyslet.  3. Stanovte si, jakých cílů chcete dosáhnout s jasnou představou o projektu souvisí cíle, kterých chcete dosáhnout. Je nutné si tyto cíle vytyčit a vědět, jakou cestou jich dosáhnete.  4. Prostudujte si Prováděcí dokument prováděcí dokument každého programu podrobně charakterizuje jednotlivé cílové skupiny a oblasti pomoci z ESF Pomůže Vám ujasnit si Vaší myšlenku.  5. Nevymýšlejte nemožné, pohybujte se v mantinelech realizovatelnosti po seznámení s nároky a požadavky příslušného programu kladených na žadatele zvažte své časové a odborné možnosti.  6. Buďte v souladu s právem ČR a EU programy Evropského sociálního fondu v ČR se řídí legislativou EU, ale samozřejmě i ČR. Je důležité tuto legislativu brát ve svých projektech v úvahu.  7. Nebojte se získat informace – ptejte se a konzultujte ve vlastním zájmu kontaktujte především Vaše Konečné příjemce (vyhlašovatelé výzvy) uvedené u příslušné oblasti podpory. Touto činností nikoho neobtěžujete, je zdarma a navíc je v zájmu nás všech o projektu vědět a mít už od 293

Jak dosáhnout úspěšnosti projektu

  

začátku jasno o správnosti jeho zaměření. Doporučujeme Vám pravidelně sledovat tyto internetové stránky. 8. Dodržte podmínky výzvy ve výzvě jsou přesně definovány podmínky podávání přihlášek. Je důležité dodržet všechny uvedené náležitosti. 9. Nepodceňujte povinné přílohy a jejich formát dodržujte formální úpravu přihlášky a nezapomeňte na všechny povinné přílohy k přihlášce. 10. Dávejte pozor na dodržování termínů dodržujte dané termíny, jejich nedodržením vystavujete Váš projekt neúspěchu.

SHRNUTÍ Základním nástrojem strukturální a regionální politiky Evropské unie jsou strukturální fondy a Fond soudržnosti EU. Jejich význam pro hospodářskou a sociální soudržnost je v rámci EU nezastupitelný. S cílem posílit hospodářskou a sociální soudržnost EU se strukturální fondy zaměřují na snižování rozdílů v úrovni rozvoje různých regionů a zaostalost nejvíce znevýhodněných regionů včetně venkovských oblastí. Evropská unie provádí regionální politiku na několika úrovních:  nadnárodní úrovni (regionální politika prováděná relativně nezávisle přímo EU);  regionální úrovni (ve většině zemí, dlouhodobě posilována);  národní úrovni (silně diferencovaná regionální politika uskutečňovaná jednotlivými členskými zeměmi, postupně však přejímající některá společná pravidla). Evropská unie má k dispozici čtyři strukturální fondy, přes které rozděluje finanční pomoc k řešení strukturálních ekonomických a sociálních problémů tak, aby se snížily rozdíly mezi různými regiony a sociálními skupinami.  Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF)  Evropský sociální fond (ESF),  Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství (EAGGF),  Finanční nástroj pro usměrňování rybolovu (FIFG). Problematika fondů evropské unie je velice aktuální téma, které je dosud bohužel nedostatečné využíváno. Fondy EU nejsou stále dostatečně a zcela čerpány. Pojem EU a strukturální fondy je obecně známé a užívané v každodenním životě. Ne vždy je ale úplně pochopeno a užíváno ve správném a přesném kontextu. Zejména se jedná o nedostatečný počet kvalifikovaných lidí, kteří mají zkušenosti s projekty a dokáží připravit kvalitní projektovou žádost. Další překážkou je strach firem právě z přílišné náročnosti a administrativy co se týče podání žádosti a hrozícího možného neúspěchu. Operační programy jako oficiální dokumenty schválené Evropskou komisí definují, které problémy chce Česká republika za prostředky získané z 294

evropského rozpočtu řešit a čeho chce v programovém období 2007—2013 dosáhnout. Zajišťují, aby projekty nebyly k financování vybírány nahodile, nýbrž podle toho, zda pomáhají uskutečňovat záměry kohezní politiky. Každý subjekt, jenž chce požádat o finanční podporu z fondů EU, musí předložit projekt řídicímu orgánu operačního programu. Řídicími orgány operačních programů jsou u tematicky zaměřených OP resortní ministerstva; u územně vymezených OP regionální rady regionů soudržnosti, což jsou územní celky odpovídající jednomu nebo více českým krajům zřízené za účelem přijímání dotací z evropských fondů. Pro účely efektivního získávání prostředků z evropských fondů byly na území našeho státu zřízeny regiony soudržnosti, které se skládají z jednoho či více českých krajů. Evropská kohezní politika je totiž směřována především do územních celků s počtem obyvatel pohybujícím se mezi 800 tisíci a třemi miliony. Protože české kraje těchto počtů obyvatelstva většinou nedosahují, vznikly regiony soudržnosti Severozápad, Severovýchod, Jihovýchod, Jihozápad, Střední Čechy, Moravskoslezsko a Střední Morava vedené regionálními radami regionů soudržnosti. Toto členění na regiony soudržnosti, kterým se říká v souladu s evropskou terminologií také NUTSII pokrývá celou ČR mimo hlavní město. Národní orgán pro koordinaci (NOK) je zastřešujícím orgánem pro všechny operační programy v České republice financované ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Pracuje v rámci Ministerstva pro místní rozvoj ČR, které bylo ustanoveno centrálním metodickým a koordinačním orgánem politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2007–2013. Nástrojem pro koordinaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti programového období 2007–2013 je OP Technická pomoc, který je ve vztahu k řídicím orgánům zaměřený na horizontální oblasti implementace operačních programů. V rámci publicity naplňuje Národní orgán pro koordinaci úkoly spojené s všeobecnou informovaností a propagací politiky hospodářské a sociální soudržnosti, zajišťuje plánování, realizaci a koordinaci aktivit na podporu všeobecné informovanosti. NOK také zabezpečuje jednotnou a srozumitelnou informační kampaň o čerpání prostředků ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti v České republice a koordinuje aktivity řídicích orgánů v této oblasti.

295

Kontrolní otázky 1) Co je hlavním nástrojem strukturální politiky EU ? 2) Na jakých úrovních provádí EU regionální politiku ? Vyjmenujte tyto úrovně. 3) Jaké strukturální fondy má EU k dispozici? Vyjmenujte je. 4) Stručně charakterizujte jednotlivé strukturální fondy EU 5) Jak se dělí operační programy ? 6) Jakým způsobem lze získat podporu z EU ? 7) Popište stručně schéma Projektové a programové roviny v souvislosti s projekty. 8) Jaké projekty jsou z fondů EU financovány ? 9) Co si představujete pod pojmem „evropská soudržnost“ ? 10) Jak byste charakterizovali evropskou politiku hospodářské a sociální soudržnosti ? 11) Jaký je především význam Národního orgánu pro koordinaci operačních programů ? 12) Co je nástrojem pro koordinaci politiky hospodářské a sociální soudržnosti programového období 2007 – 2013 ? 13) Jaké nástroje využívá Národní orgán pro koordinaci pro zajištění informovanosti o fondech EU ?

Pojmy k zapamatování                 

strukturální fondy hlavní nástroje strukturální politiky EU Evropský sociální fond Evropský orientační a záruční fond pro zemědělství – sekce orientace finanční nástroj pro podporu rybolovu kohezní fond iniciativy Společenství využitelnost fondů EU v praxi cíle jednotlivých fondů operační programy operační programy a prioritní osy aktivity žadatele řídící orgány operačních programů výzvy k předkládání programů evropská politika hospodářské a sociální soudržnosti kohezní politika regionální operační programy 296

 Národní orgán pro koordinaci  centrální metodická a koordinační role Národního orgánu pro koordinaci

Průvodce studiem Vážení studenti, dovolte mi, abych do této studijní opory přiložila i několik statí, které, dle mého názoru, souvisejí s problematikou veřejných financí, když se domnívám , že budou pro vaše úspěšné studium předmětu Veřejné finance prospěšné. Jsem ráda, že jste prostudovali tuto poměrně obsáhlou studijní oporu celou a přeji vám, aby nejen předmět Veřejné finance, ale i další odborné předměty, jste bez problémů zvládli s takovými výsledky, které jste si přáli dosáhnout. Byla bych velice ráda, kdybyste vědomosti získané v předmětu Veřejné finance a samozřejmě i vědomosti z ostatních odborných ekonomických i jiných předmětů dobře „zúročili“ v praxi.

Jen pro zájemce

Superhrubá mzda a její vztah k veřejný financím Pojem superhrubá mzda se poprvé objevil s prvními zprávami o tzv. reformě veřejných financí. Superhrubou mzdu stanovuje konkrétně ustanovení §6 odst. 13 Zákona o daních z příjmů (Zákon č. 586/1992 Sb. v platném znění) jako základ daně z příjmů při výpočtu záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, tedy „daně ze mzdy“ u zaměstnanců. Superhrubá mzda je tak definována jako hrubá mzda pracovníka povýšená o sociální a zdravotní pojištění, které je povinen za zaměstnance odvádět zaměstnavatel. Sociální pojištění bylo v roce 2008 26 % z hrubé mzdy, avšak dnes je ve výši 25%. Zdravotní pojištění bylo v roce 2008 ve výši 9 % a v této výši je i dnes. Tedy laicky řečeno – daň se tedy odváděla v roce 2008 z hrubé mzdy zvýšené o 35 %, v současné době je to 34%. Dokonce roku 2007 se daň počítala z hrubé mzdy. Prakticky to tedy znamená, že při hrubé mzdě např. Kč 10.000,00 není základem daně těchto Kč 10.000,00 ponížených o sražené sociální a zdravotní pojištění zaměstnance, ale jde o částku Kč 10.000,00 plus sociální pojištění zaměstnavatele (26 % v roce 2008 a v současnosti 25%) a zdravotní pojištění zaměstnavatele (9 %). Sociální pojištění zaměstnance bylo 8 % v roce 2008 a dnes je to 6,5%. Zdravotní pojištění zaměstnance bylo 4,5%, avšak i dnes) 297

Pro výpočet měsíční zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků se tato částka zaokrouhlí na celé stovky směrem nahoru. Sazba daně z příjmů fyzických osob v roce 2011 činí 15 % ze základu daně. U zaměstnance je základem daně již zmíněná tzv. superhrubá mzda. Sazbu daně z příjmů fyzických osob upravuje § 16 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Cílem bylo hlavně zprůhlednění mzdových nákladů. Oproti dřívějšku se měli zaměstnanci dozvědět, na kolik svého zaměstnavatele skutečně přijdou, respektive že ze své mzdy odvádějí státu mnohem více, než si dosud mysleli. Důvodem zavedení superhrubé mzdy byly mimo jiné snahy o vyšší transparentnost mzdových nákladů a o omezení administrativní zátěže podnikatelů spojenou s účtováním vedlejších mzdových nákladů v rámci jejich mzdového účetnictví. Úmyslná neprůhlednost? Proč byla vlastně část daní (sociální pojištění a zdravotní pojištění má určité znaky daně) dlouho skryta před zraky zaměstnance? Možná to mohlo být i z ideologických důvodů: aby zaměstnanec nevěděl, jak velkou částku ve skutečnosti platí. Kdo si neuvědomuje svoji daňovou zátěž, je loajálnější vůči sociálnímu státu. Tato úmyslná neprůhlednost nebyla českou specialitou, rozdělení daní ze mzdy na část formálně placenou zaměstnancem a zaměstnavatelem funguje ve většině zemí. Z hlediska makroekonomického je tedy zcela jedno, zda jsou daně formálně placeny zaměstnancem či zaměstnavatelem. Náklady práce, ať už vedlejší nebo přímé, se sčítají. Čím vyšší daňová zátěž, tím vyšší cena práce. Čím dražší práce, tím vyšší nezaměstnanost – nepřekvapí, že země s tradičně vysokou nezaměstnaností jako jsou například Řecko, Itálie nebo Belgie chronicky bojují s nedostatkem pracovních míst. Z mikroekonomického hlediska však existuje rozdíl mezi sociálními odvody placenými zaměstnancem a zaměstnavatelem. Příklad 1 – výpočet základu daně do 31. 12. 2007 Hrubá mzda Kč 10.000,00 mínus sociální pojištění zaměstnance Kč 800,00 (tj. 8 % z hrubé mzdy) mínus zdravotní pojištění zaměstnance Kč 450,00 (tj. 4,5 % z hrubé mzdy) = Kč 8.750,00, zaokrouhleno na celé stovky nahoru = Kč 8.800,00. Z této částky se poté počítala záloha na daň z příjmů ze závislé činnosti podle příslušných daňových pásem v §16 Zákona o daních z příjmů. Příklad 2 – výpočet základu daně od 1. 1. 2008

298

Hrubá mzda Kč 10.000,00 plus sociální pojištění zaměstnavatele Kč 2.600,00 (26 % z hrubé mzdy) plus zdravotní pojištění zaměstnavatele Kč 900,00 (9 % z hrubé mzdy) = Kč 13.500,00, tomto konkrétním případě není třeba zaokrouhlovat na stovky směrem nahoru (výsledek vyšel v celých stovkách). Z této částky se počítá záloha na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve výši rovné sazby daně 15 % dle aktuálního znění §16 Zákona o daních z příjmů v platném znění, v tomto případě tedy Kč 2.025,00. Příklad 3 – výpočet základu daně k 1.1. 2011 Náš modelový zaměstnanec Petr pobírá mzdu ve výši 15.000 Kč. Jeho superhrubá mzda je 134 % původního platu (25 % sociální pojištění, 9 % zdravotní pojištění), tedy 20.100 Kč. Z této částky je mu odvedeno pojištění dohromady ve výši 7125 Kč (45 % z hrubé mzdy) z toho je sociální pojištění zaměstnance 6,5% je 975 Kč a zdravotní pojištění zaměstnance 4,5 % je 675 Kč. Daň z příjmu, nově pro všechny 15 % ze superhrubé mzdy (3015 Kč). Po uplatnění slevy na poplatníka 1970 Kč, dostáváme částku 1045 Kč. Čistá mzda činí 12 305 Kč (HM 15000 – SP 975 – ZP 675 – daň 1045).

Co přinese zrušení „superhrubé mzdy“ Jedním z legislativních návrhů v daňové oblasti je zrušení institutu superhrubé mzdy a zvýšení sazby daně z 15 % na 19 %. Skutečně bychom platili na dani z příjmu fyzických osob pořád stejně? Zrušení superhrubé mzdy je určitě správné, jedná se totiž o českou zvláštnost. Ve světě se daň z příjmu fyzických osob u zaměstnance počítá z hrubé mzdy. Je to mnohem přirozenější způsob výpočtu daně, než počítat daň i z povinných odvodů zaměstnavatele. U zaměstnanců s nadstandardní mzdou je totiž v současné době efektivní zdanění (kolik skutečně odvedeme na dani z příjmu v porovnání s naší hrubou mzdou) vyšší než 15% sazba daně. Legislativní změny, tj. změna výpočtu daně z příjmu fyzických osob a současné zvýšení sazby daně z příjmu fyzických osob (z 15 % na 19 %) však, při nezměnění ostatních parametrů, bude znamenat vyšší zdanění pro všechny OSVČ. Nyní totiž odvádí na dani z příjmu všechny OSVČ 15 % ze zisku, vpřípadě schválení navrhované změny by se výrazně zvýšilo zdanění všech OSVČ. A jak na tom budou zaměstnanci? Jestliže má nyní zaměstnanec hrubou mzdou 25 000 Kč, tak ční záloha na dani z příjmu 3 055 Kč ((25 000 Kč ∙ 1,34 ∙ 15 %) – 1 970 Kč). Jak by to bylo při zrušení superhrubé mzdy, zavedení 19% sazby daně, když by zůstala zachována sleva na dani ve výši 1 970 Kč? Daň z příjmu by byla 2 780 Kč (25 000 Kč ∙ 19 %) – 1 970 Kč). Zaměstnanci by si dokonce polepšili. Neplatí to však pro zaměstnance s nadprůměrnými příjmy, kteří 299

naopak odvedou na dani z příjmu více. Skončilo by zvýhodnění lidí s příjmy nad 148 000 korun měsíčně. To je však v pořádku, protože zdanění občanů s nadprůměrnými mzdami je v Česku, v porovnání se západní Evropou, nízké. Navrhovaná legislativní změna by přinesla dva pozitivní efekty: stejný způsob výpočtu daně z příjmu fyzických osob pro zaměstnance i OSVČ a snížení efektivního zdanění pro zaměstnance s průměrnou mzdou. Prosazení popsané legislativní změny by tedy bylo krokem správným směrem.

Vývoj sazby daně z příjmů fyzických osob Daň z příjmů fyzických osob od 1. 1. 2008 činí 15 % (platí také pro roky 2009 – 2010).

2010

2009

2008

Sazba daně z příjmů fyzických osob v roce 2010 byla ve 15 % ze základu daně.

Sazba daně z příjmů fyzických osob v roce 2009 byla ve 15 % ze základu daně.

Daň ze základu daně sníženého o nezdanitelnou část základu daně a o odčitatelné položky od základu daně zaokrouhleného na celá sta Kč dolů činila 15 %.

Níže uvedené údaje jsou údaje, které se týkají roku 206, 2007 Základ daně od Kč

Daň

do Kč

Ze základu

přesahujícího

0

121 200

12 %

121 200

218 400

14 544 Kč + 19 %

121 200 Kč

218 400

331 200

33 012 Kč + 25 %

218 400 Kč

331 200

a více

61 212 Kč + 32 %

331 200 Kč

Rok 2005 Základ daně od Kč

Daň

do Kč

Ze základu

přesahujícího

0

109 200

15 %

109 200

218 400

16 380 Kč + 20 %

109 200 Kč

218 400

331 200

38 220 Kč + 25 %

218 400 Kč

331 200

a více

66 420 Kč + 32 %

331 200 Kč

Zdroj: Ministerstvo financí ČR

Sazby daně z příjmu fyzických a právnických osob (v %)

300

Daň z přidané hodnoty Vývoj sazby DPH v ČR

Datum platnosti od – do Základní sazba DPH Snížená sazba DPH 01. 01. 1993 – 31. 12. 1994 23 % 5% 01. 01. 1995 – 30. 04. 2004 22 % 5% 01. 05. 2004 – 31. 12. 2007 19 % 5% 01. 01. 2008 – 31. 12. 2009 19 % 9% 01. 01. 2010 – 31. 12. 2011 20 % 10 % 01. 01. 2012 – 31. 12. 2012 20 % 14 % 01. 01. 2013 17,5 %

301

Přehled sazeb daní z příjmů v Evropské unii v procentech

země

fyzické osoby

právnické osoby

Belgie

50

33

Británie

40

28

Bulharsko

10

10

Česko

15

19

Dánsko

51

25

Estonsko

21

21

Finsko

30

26

Francie

40

33,33

Irsko

41

12,5

Itálie

43

27,5

Kypr

30

10

Litva

20

15

Lotyšsko

26

15

Lucembursko

38

21

Maďarsko

32

19

Malta

35

35

Německo

45

15

Nizozemsko

52

25,5

Polsko

32

19

Portugalsko

42

25

Rakousko

50

25

Rumunsko

16

16

Řecko

40

25

Slovensko

19

19

Slovinsko

41

20

Španělsko

45

30

Švédsko

25

26,3

Zdroj: Evropská komise

Slevy na dani z příjmů podle § 35ba odst. 1 a § 35c zákona o daních z příjmů (v Kč) Slevy na dani z příjmů fyzických a právnických osob upravuje § 35 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Slevy na dani

302

z příjmů fyzických osob a daňové zvýhodnění upravuje § 35ba a § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů Slevy na dani

Ustanovení ZDP

základní na poplatníka

§ 35ba odst. 1 1/12 2 070 2 070 2 070 1 970 písm. a) roční 24 840 24 840 24 840 23 640

2008

1/12 890 na vyživované dítě § 35c odst. 1 na manželku

2009

890

2010

967

2011

967

roční 10 680 10 680 11 604 11 604

– – – § 35ba odst. 1 1/12 – písm. b) roční 24 840 24 840 24 840 24 840 1. § 35ba odst. 1 1/12 210 písm. c) roční 2 520

210

210

210

2 520

2 520

2 520

na invaliditu § 35ba odst. 1 1/12 420 písm. d) roční 5 040 3. stupně

420

420

420

5 040

5 040

5 040

na invaliditu nebo 2. stupně

držitel ZTP/P

průkazu § 35ba odst. 1 1/12 1 345 1 345 1 345 1 345 písm. e) roční 16 140 16 140 16 140 16 140

studenti–žáci

§ 35ba odst. 1 1/12 335 písm. f) roční 4 020

335

335

335

4 020

4 020

4 020

daňové zvýhodnění dítě žijící v domácnosti (v roce 2010)

11 604 Kč

dítě ZTP/P žijící v domácnosti *Důchody nebudou zdaňovány až do výše 364 000 Kč.

23 208 Kč

druh slevy

roční sleva na dani

sleva na zaměstnance se zdravotním postižením

18 000 Kč

sleva na zaměstnance s těžším zdravotním postižením 60 000 Kč Daňový bonus může uplatnit poplatník, který ve zdaňovacím období 2009 měl příjem podle § 6, 7, 8 nebo § 9 zákona alespoň ve výši šestinásobku minimální mzdy, tj. 48 000 Kč. Podle § 35c zákona může poplatník daňový bonus uplatnit, pokud jeho výše činí alespoň 100 Kč, maximálně však do výše 52 200 Kč ročně. U poplatníka, který má příjmy pouze podle § 9 nesmí výdaje převýšit tyto příjmy. Do těchto příjmů se nezahrnují příjmy od daně osvobozené, příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně.

303

A JEŠTĚ NĚKTERÉ ZAJÍMAVOSTI Z OBLASTI DANÍ Vývoj inkasa daní v ČR v letech 2005–2009 (v mil. Kč) (Internetová stránka: Finance.cz; Daně v číslech)

304

Výše daní jednotlivých zemí v Evropě (Internetová stránka: Finance.cz; Daně v EU. Rychlý přehled daní v EU)

Země

Měna

Belgie Bulharsko Dánsko

DPH (%)

zákl. DPH (%)

sníž. DPFO

DPPO

Euro Lev Dánska koruna Estónska Estonsko koruna Finsko Euro Francie Euro Irsko Euro Itálie Euro Kypr Kyperská Libra Litva Litas Lotyšsko Lat Lucembursko Euro Maďarsko Forint Malta Euro Německo Euro

21 20 25

.6/12 7 …

25–50 10 5,48–15

33,99 10 25

18 22 19,6 21,5 20 15 19 21 15 20 18 19

5 .8/17 .2,1/5,5 .4,8/13,5 .4/10 .5/8 .5/9 10 .3/6/12 5 5 7

21 8,5–31,5 0–40 .20/41 23–43 20–30 .15/27 .15/25 0–38 .18/36 0–35 15–45

Nizozemí Polsko Portugalsko Rakousko Řecko Rumunsko Slovensko Slovinsko

Euro Zlotý Euro Euro Euro Leu Euro Euro

19 22 20 20 19 19 19 20

6 .3/7 .5/12 10 .4,5/9 9 10 8,5

Španělsko

Euro Švédská koruna

16

.4/7

33,6–52 19–40 10,5–40 0–50 29–40 16 19 16–41 15,66– 27,13

21 26 33,33 12,5 27,5 10 18 15 30,38 21,28 35 29,8 20– 25,5 19 26,5 25 25 16 19 22

25

.6/12

.20/25

28

Libra Česká koruna

15 20

5 14

.10–40 15

30 19

Švédsko Velká Británie Česko

305

30

Daňový kalendář na rok 2011 (Internetová stránka: Firemní finance.cz; Pro vaše podnikání...) 10.1.2011 20.1.2011 25.1.2011 25.1.2011 25.1.2011 25.1.2011 31.1.2011 31.1.2011 31.1.2011 31.1.2011 9.2.2011 15.2.2011 21.2.2011 24.2.2011 25.2.2011 25.2.2011 25.2.2011 28.2.2011 1.3.2011 25.5.2011 25.5.2011 25.5.2011 31.5.2011 31.5.2011 9.6.2011 15.6.2011 20.6.2011 24.6.2011 27.6.2011 27.6.2011 27.6.2011 30.6.2011 1.7.2011 11.7.2011 15.7.2011 20.7.2011 25.7.2011 25.7.2011 25.7.2011 1.8.2011 9.8.2011 22.8.2011 24.8.2011 25.8.2011 25.8.2011 25.8.2011 31.8.2011 31.8.2011 9.9.2011

spotřební daň daň z příjmů spotřební daň energetické daně DPH spotřební daň biopaliva daň z příjmů daň z nemovitosti silniční daň spotřební daň daň z příjmů daň z příjmů spotřební daň spotřební daň energetické daně DPH daň z příjmů daň z příjmů energetické daně spotřební daň DPH daň z nemovitosti daň z příjmů spotřební daň daň z příjmů daň z příjmů spotřební daň spotřební daň energetické daně DPH daň z příjmů daň z příjmů spotřební daň silniční daň daň z příjmů energetické daně spotřební daň DPH daň z příjmů spotřební daň daň z příjmů spotřební daň DPH energetické daně spotřební daň daň z nemovitosti daň z příjmů spotřební daň

14.3.2011 15.3.2011 21.3.2011 25.3.2011 25.3.2011 25.3.2011 28.3.2011 31.3.2011 1.4.2011 11.4.2011 15.4.2011 20.4.2011 26.4.2011 26.4.2011 26.4.2011 26.4.2011 2.5.2011 10.5.2011 20.5.2011 15.9.2011 20.9.2011 26.9.2011 26.9.2011 26.9.2011 26.9.2011 30.9.2011 10.10.2011 17.10.2011 20.10.2011 25.10.2011 25.10.2011 25.10.2011 31.10.2011 31.10.2011 9.11.2011 21.11.2011 24.11.2011 25.11.2011 25.11.2011 25.11.2011 30.11.2011 30.11.2011

306

spotřební daň daň z příjmů daň z příjmů DPH spotřební daň energetické daně spotřební daň daň z příjmů daň z příjmů spotřební daň silniční daň daň z příjmů spotřební daň energetické daně spotřební daň DPH daň z příjmů spotřební daň daň z příjmů daň z příjmů daň z příjmů DPH spotřební daň spotřební daň energetické daně daň z příjmů spotřební daň silniční daň daň z příjmů energetické daně spotřební daň DPH DPH daň z příjmů spotřební daň daň z příjmů spotřební daň DPH spotřební daň energetické daně daň z nemovitosti daň z příjmů

Význam minimální mzdy a vztah k veřejným financím Snaha o stanovení „spravedlivé“ odměny za vykonanou práci je snad stará jako lidstvo samo. Vyjednávání odměny za práci však bylo velmi dlouhou dobu založené na tradici, případně na síle vyjednávajících stran, s nástupem tržního mechanismu potom otázkou střetu nabídky a poptávky na svobodném trhu. Avšak teprve koncem 19. století, s postupným posilováním role státu i s jeho prvními intervencemi v ekonomice, lze se i na trhu práce setkat s významnými státními zásahy (nejdříve např. v podobě zákonů, regulujících pracovní dobu). Bezpochyby jednou z velmi silných, mnohostranně působících státních intervencí do tržního mechanismu je stanovení minimální mzdy (nejčastěji zákonnou normou, ale i v podobě různých „limitů“ č i omezení pro kolektivní smlouvy). Přitom zákonná minimální mzda není kategorií novou – setkáváme se s ní již před první světovou válkou. V roce 1912 byl poprvé přijat zákon o minimální mzdě ve státě Massachusetts (USA), v následujících deseti letech se o tuto státní regulaci pokusilo dalších několik států USA (Card, Krueger, 1995). V současné době je v mnoha zemích (včetně České republiky) minimální mzda již samozřejmou součástí legislativy. Na význam, dopady a samotné ekonomické a sociální funkce minimální mzdy jsou ale stále (nejen v ČR) rozporuplné názory. Na jedné straně je vyzdvihováno, že může motivovat zaměstnance k přijetí a vykonávání (byť nízkoplacené) práce (a může je chránit před chudobou) a zaměstnavatelům může pomoci zajistit rovné podmínky mzdové konkurence, na straně druhé ale může vést právě pro tyto nízkoplacené a zpravidla málo kvalifikované pracovníky k omezení pracovních příležitostí (minimální mzda představuje pro zaměstnavatele „nepodkročitelnou“ nejnižší úroveň nákladů na mzdy). „Minimální mzda má dva dopady. Zvyšuje příjmy těm, kteří pracují, ale jiným může přivodit ztrátu zaměstnání“ V každém případě je ale nepochybné, že tato významná státní intervence zasahuje do svobodného tržního mechanismu, a tedy do svobodného rozhodování podniků, a koneckonců i člověka jako nositele pracovní síly. Minimální mzda v empirických výzkumech Závěry ekonomické teorie, týkající se dopadů zákonné minimální mzdy na trh práce,lze shrnout následovně :  Minimální mzda nemůže zvýšit zaměstnanost, vede naopak k jejímu snižování, podniky reagují na zvyšování minimální mzdy propouštěním zvláště některých kategorií pracovníků.

307



 



Negativní dopady minimální mzdy na zaměstnanost jsou vyšší v malých otevřených ekonomikách, které jsou vystaveny podstatně vyššímu tlaku mezinárodní konkurence. Negativními dopady minimální mzdy jsou více zasaženi mladiství. Snižování daňové zátěže je podstatně lepší cestou, jak zvýšit zaměstnanost a zlepšit příjmovou situaci nízkopříjmových skupin pracovníků, než zvyšování minimální mzdy. Příjemci minimální mzdy často nejsou z nejchudších domácností, takže minimální mzda nemůže výrazným způsobem snížit chudobu.

Bibliografie, týkající se dopadů minimální mzdy na trh práce i podniky samotné a vycházející z výsledků empirických výzkumů i různých průzkumů, je poměrně obsáhlá. Může být zajímavostí, že počet publikací je výrazně vyšší ve Spojených státech amerických než v Evropě. V Evropě se objevilo větší množství publikací až v posledním desetiletí ve Velké Británii V uvedeném přehledu vybraných názorů jsou záměrně zcela opominuty ty, které minimální mzdu zcela odmítají jako cizorodý prvek ve svobodném tržním hospodářství a vnímají ji jako státní zásah, který ekonomice jednoznačně škodí (např. Rothbard, 2001). Dopad minimální mzdy na zaměstnanost Vlády jako důvod zavádění a zvyšování minimální mzdy uvádějí zejména snahu o snížení chudoby a posílení motivace pracovat u příjemců sociálních dávek, tak aby odměna za práci patřičně převyšovala sociální dávky a lidem se "vyplatilo pracovat". Teoretická ekonomie pak na druhou stranu v uměle stanovené minimální mzdě vidí také negativa. Aby zaměstnavatelé mohli zvýšení mezd pokrýt, musí některé pracovníky propustit. Lze navíc předpokládat, že musí-li zaměstnavatel zaplatit svým nejméně kvalifikovaným pracovníkům vyšší mzdu, měl by, dříve či později, zvýšit odměnu i zaměstnancům odbornějším. Řešením této situace může být, kromě propouštění, zaměstnávání načerno či zdražení výstupu podniku. Zvýšení minimální mzdy by tedy na makroekonomické úrovni mohlo kromě rostoucí nezaměstnanosti ovlivnit i míru inflace (a teoreticky i pokles tempa růstu HDP). Vyšší platová úroveň ale naopak nutí podniky k zefektivnění výroby. Nejednoznačné jsou i dopady na státní rozpočet. Na jedné straně vláda zinkasuje vyšší částku na daních z příjmu, a tím i na odvodech sociálního a zdravotního pojištění. U platů, kde byla část doplácena načerno, vzroste 308

oficiální mzda na úkor černého dílu platu, vzroste tedy i zdanění dosavadní "napůl černé" mzdy,. Na druhou stranu ale mohou stoupnout výdaje spojené s rostoucí nezaměstnaností. Nekonečný boj Jak už bylo řečeno výše, pokud podnikům vzrostou náklady na nekvalifikovanou pracovní sílu, budou podle základních ekonomických pouček takových pracovníků poptávat méně. Série studií zabývající se vlivem růstu minimální mzdy ve fast–food restauracích (provedené v 90. letech např. ekonomy univerzit v Berkeley a Princeton) ovšem toto pravidlo nepotvrzuje. Jejich výsledkem je dokonce opak: zaměstnanost ve fast–food restauracích po navýšení minimální mzdy vzrostla. Negativní vliv zvýšení minimální mzdy na nezaměstnanost tak nebyl těmito studiemi potvrzen. Jiné studie (např. ekonomů Kalifornské univerzity a Fedu) zase dospěly k výsledkům opačným, takovým, které zmíněnou ekonomickou poučku o negativním dopadu na zaměstnanost potvrzují. Navíc se podle těchto hlasů nárůst minimální mzdy, a tedy i vyšší náklady na pracovní sílu, odrazí ve snížení množství peněz, které zaměstnavatelé věnují na školení a zapracování pracovníků. Další argumenty, které odpůrci minimální mzdy předkládají, pak říkají i to, že vyšší minimální mzda vede v USA k většímu procentu studentů, kteří nedodělají střední školu. V tomto případě prý proto, že je ze školy láká tučnější výplatní páska. Podle dalších výzkumů pak zaměstnanci ve věku před třicítkou vydělávají méně, pokud jako náctiletí dostávali vysoké minimální mzdy. Důsledky minimální mzdy pro stát Při zvýšení minimální mzdy stát především získá více peněz na zdravotním a sociálním pojištění, což také potvrdilo samo MPSV a již dopředu s navýšením prostředků v oblasti pojistných fondů počítalo. Zároveň však bude muset vyplatit více na sociálních dávkách pro nevzniklá nebo zrušená pracovní místa, neboť nezaměstnaným jsou vypláceny sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti. Kromě toho stát musí platit zdravotní pojištění za řadu skupin lidí (důchodce, studenty, matky na mateřské dovolené apod.), což se mu při zvýšení minimální mzdy prodraží, neboť spolu s ní porostou i tyto platby. Dále se počítá se zvyšování deficitu Složitější bývá dopad zvýšení minimální mzdy na veřejný sektor. Kvůli složitému systému mzdových tarifů znamená toto zvýšení automatické zvýšení minimálních tarifů v řadě profesí. Zvýšení minimální mzdy pak postupně tlačí na růst tarifních mezd ve veřejném sektoru. Protože však stát příliš neumí poměřovat mzdové náklady s přínosem zaměstnanců, nedojde zřejmě v tomto 309

sektoru k propouštění, ale ke zvýšení výdajů státu. Vyšší minimální mzda má tedy dvojí efekt: vede k mírně vyšší nezaměstnanosti a zároveň zvyšuje schodek veřejných rozpočtů. V zemi s téměř desetiprocentní nezaměstnaností a s vysokými schodky veřejných rozpočtů jde tedy o velmi problematické opatření. Pokud by vláda chtěla zatraktivnit pracovní aktivitu, bylo by pravděpodobně efektivnější snížit sociální dávky a podmínit jejich pobírání postupným zapojováním do trhu práce. To znamená zaměřit se na příčinu nedostatečné motivace k hledání práce a ne přenášet její řešení formou minimální mzdy na soukromý sektor. Ta druhá varianta totiž napáchá na trhu práce více škod než užitku. Minimální mzda v ČR Historie Minimální mzda má ve světě více jak stoletou historii. Česká republika patří k prvním zemím Evropy, kde se minimální mzda začala používat (od roku 1919) pro některé velmi málo placené profese.V době socialistického Československa byla spojována s prvními tarifními třídami mzdových stupnic. V letech 1950 a 1964 byly ratifikovány dvě základní úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP) týkající se minimálních mezd (Úmluva č. 26 o způsobech stanovení minimálních mezd a Úmluva č. 99 o metodách stanovení minimálních mezd). Obě byly po rozdělení Československa ratifikovány i Českou republikou. Všeobecně závazná zákonná úprava minimální mzdy byla v ČR zavedena od roku 1991. Minimální mzda, kterou upravuje zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) a nařízení vlády o minimální mzdě (č. 567/2006 Sb.), se dá definovat jako absolutně nejnižší cena práce bez ohledu na její složitost, druh, množství a kvalitu, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout. Minimální mzda se vztahuje na všechny zaměstnance v pracovním a obdobném vztahu. Do posouzení výše minimální mzdy se nezahrnuje mzda ani plat za práci přesčas, příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli, náhrady mzdy apod. Minimální mzda naopak zahrnuje osobní příplatek, odměny, prémie a podobná plnění. Nedosáhne–li mzda, plat nebo odměna z dohody výše minimální mzdy, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci doplatek. Minimální mzda se sice vztahuje na všechny zaměstnance, pro některé skupiny zaměstnanců jsou ale stanoveny sazby nižší: o 90 % základní sazby, jde–li o první pracovní poměr zaměstnance ve věku 18 až o 21 let, a to po dobu 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru, 310

80 % základní sazby, jde–li o mladistvého zaměstnance, 75 % základní sazby, jde–li o zaměstnance, který je poživatelem částečného o invalidního důchodu. o 50 % základní sazby, jde–li o zaměstnance, který je poživatelem plného invalidního důchodu nebo mladistvého zaměstnance, který je plně invalidní a nepobírá plný invalidní důchod. o o

Výše minimální mzdy uvedená v nařízení vlády se vztahuje ke stanovené týdenní pracovní době 40 hodin. Podle § 79 zákoníku práce však mohou mít zaměstnanci stanovenou i jinou týdenní pracovní dobu. Zaměstnanci pracující v podzemí a zaměstnanci pracující v nepřetržitém nebo třísměnném pracovním režimu mají stanovenou týdenní pracovní dobu nejvýše 37,5 hodin týdně, pracovní doba zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodin týdně. Tabulka Vývoj částek minimální mzdy v letech 1991–2008 v České republice Platnost ode dne Částka Kč/měs. Částka Kč/hod.

311

Od roku 2008 do současnosti se výše minimální mzdy v ČR nezměnila. Grafické znázornění výše minimální mzdy v ČR

Zdroj : Ministerstvo práce a sociálních věcí, www.mpsv.cz/cs/871

Stanovení minimální mzdy v zemích Evropské unie Problematika minimální mzdy v Evropské unii je ponechána v kompetenci jednotlivých členských států. Ve 20 z 27 zemí Evropské unie je tak minimální mzda stanovena přímo zákonem. Jedná se o následující země: Belgii, Nizozemí, Francii, Lucembursko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Velkou Británii, Českou republiku, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Maltu, Bulharsko a Rumunsko. Ve zbývajících sedmi zemích je stanovení minimální mzdy založeno na závaznosti kolektivních smluv, které stanoví jednu minimální mzdu nebo více jejich úrovní v členění podle odvětví, oborů, kvalifikačních, popřípadě profesních struktur. Do zmíněných sedmi zemí spadá Německo, Rakousko, Itálie, Kypr, Finsko, Švédsko a Dánsko, jeţ mají vysokou míru odborové organizovanosti. V zemích se stanovenou minimální mzdou závisí její výše na životní úrovni daného státu. Tam, kde je celková životní i cenová úroveň poměrně vysoká, odvráţí tuto skutečnost i výše minimální mzdy. Z členských zemí Evropské unie byla minimální mzda zavedena nejdříve v Nizozemí (v roce 1969). Následovala Francie (1970), Lucembursko (1973), Portugalsko (1974), Malta (1974), Belgie (1975), Španělsko (1980), Maďarsko (1988), Bulharsko (1990), Polsko (1990), Rumunsko (1990), Česká republika (1991), Estonsko (1991), Řecko (1991), Litva (1991), Lotyšsko (1991), Slovensko (1991), Slovinsko (1995), Velká Británie (1999) a Irsko (2000).

312

Minimální mzda ve vybraných zemích Evropské unie v roce 2008 (v EUR)

Zdroj : Eurostat, Statistics in focus, 105/2008, s. 4.

Vznik a založení neziskových organizací Pilířem pro založení neziskové organizace je poslání. Pro zaměstnance by mělo být jejich grálem. Veřejnosti by pak mělo být poslání jasné a srozumitelné. Níže můžeme shlédnout funkční charakteristické znaky poslání na obrázku 2, (M. Šedivý, O. Medlíková, 2009, Úspěšná nezisková organizace) Znaky dobrého poslání

313

Dalším důležitým pilířem je vize, kterou se organizace bude řídit. Hlavními body jsou:  Dlouhodobý pohled do budoucnosti  Definice neziskové organizace by neměla být obsáhlá, ale stručná a jasná  Každý člověk by měl vizi rozumět a chápat ji  Celá vize by se měla držet jednotné linie jako na počátku  O vizi se mohou dělit i ostatní organizace po celém s

Rozdělení neziskových organizací dle právnických osob: a) občanská sdružení včetně odborů, b) politické strany a politická hnutí, c) církve a náboženské společnosti včetně jimi zakládaných právnických osob, d) obecně prospěšné společnosti, e) zájmová sdružení právnických osob, f) organizace s mezinárodním prvkem, g) nadace a nadační fondy, h) společenství vlastníků jednotek, i) veřejné vysoké školy, j) honební společenstva, k) profesní a jiné komory, l) jiné subjekty, které nebyly založeny a zřízeny za účelem podnikání. m) Vedle toho se v České republice často používá užší vymezení neziskových organizací (někdy nazývaných jako "nestátní neziskové organizace" nebo "organizace občanské společnosti"), které je dáno právními formami občanských sdružení, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů a církevních právnických osob. Členění neziskových organizací podle globální charakteru použité v publikaci J. Rektoříka (Organizace neziskového sektoru. Základy ekonomiky, teorie a řízení. Ekopress Praha, 2001)  Organizace veřejně prospěšné (Public Benefit Organzations – PBO), které jsou založeny za účelem poslání spočívající v produkci veřejných a smíšených statků, které uspokojují potřeby veřejnosti – společnosti (příkladně charita, ekologie, zdravotnictví, vzdělávání, veřejná správa)  Organizace vzájemně prospěšné (Mutual Benefit Organizations – MBO), které jsou založeny za účelem vzájemné podpory skupin občanů (i právnických osob), které jsou spjaty společným zájmem. Jejich posláním je tedy uspokojování svých vlastních zájmů a veřejná správa dbá, aby se jednalo o takové zájmy, které jsou ve vztahu k veřejnosti korektní, tedy neodporují zájmům druhých občanů a právnických osob. Jde například

314

o realizaci aktivit v kultuře, tělesné kultuře, konfesních a profesních zájmů, ochrany zájmů skupin apod. Cíle neziskových organizací Cíle jsou vytyčeny v organizaci jednoznačně a zřetelně. Měly by se shodovat se sférou, ve které se nezisková organizace angažuje. Jako cíl se také považuje úspěšné získání potřebných finančních nebo jiných prostředků a jejich efektivní využití. Dalším důležitým cílem je dosažení užitku, nikoli zisku! Financování neziskových organizací Z hlediska finančních zdrojů je žádoucí, aby bylo financování organizace ze strategických důvodů dlouhodobé, stabilní a zpravidla hned z několika původů. Nejdůležitější funkci zastupuje finanční management, který musí být výhradně na výborné úrovni. Ten celou finanční strategii vymýšlí a je základem pro zdroje financování, které jsou pro neziskovou organizaci tak nezbytné. Druhy financování a jejich zdroje Existují dva charakterní zdroje financování neziskových organizací. Ty by měly být optimálně sloučeny. Všechny neziskové organizace se musí snažit o komplexní sloučení dosažitelných finančních zdrojů. Veřejné financování O tento druh financování se především stará státní správa, což jsou ministerstva. Dále sem patří samosprávy. Zdroje financování jsou čerpány z veřejných rozpočtů v rámci dotací od státu. Dotace jsou stěžejním bodem pro všechny neziskové organizace. Z informací o dotacích se dá zjistit dosažitelnost finančních zdrojů pro jednotlivé organizace. Hlavní oblasti státní dotační politiky vůči NNO  Poskytování sociálních služeb  Ochrana a podpora zdraví  Ochrana životního prostředí  Vzdělávání, rozvoj lidských zdrojů  Rozvoj, podpora, prezentace kultury……….apod. Neveřejné zdroje financování Tyto zdroje poskytují individuální dárci, firemní dárci a tuzemské a zahraniční nadace. Existují samozřejmě i další typy financování a to jsou například

315

členské příspěvky, příjmy dosažené z loterií a her, daňová a poplatková zvýhodnění a příjmy z vlastní činnosti. Členské příspěvky tvoří hlavně příjmy z občanských sdružení a jsou stabilním příjmem. Tyto příspěvky jsou ovšem nízké a nedají se zařadit do strategických zdrojů financování pro neziskovou organizaci. Příjmy dosažené z loterií a her se řídí dle zákona o loteriích a jiných podobných hrách č. 202/1990 Sb. Určité procento z loterijního výdělku je použito na užitečné účely. Což je právě financování neziskových organizací. Daňové a poplatkové zvýhodnění je upraveno zákonem č. 586/1992 Sb. To znamená, že neziskové organizace mají úlevu při zdaňování. Základ daně z příjmů může být ponížen až o 30%. Nejvýše však může částka dosahovat 3.000.000 Kč. Individuální dárcovství – v tomto případě musí nezisková organizace postupovat dle zákona č. 177/2001 Sb.,o ochraně osobních dat.

Fundraising Je to strategické získávání finančních prostředků, výrobků a jiných potřebných zdrojů na činnost neziskové organizace. Fundraising je rozdělen na: 1. Plánování: V tomto bodě se připravuje rozpočet, příprava oslovování potencionálních dárců a komunikace s nimi, vytváření strategie. 2. Administrativa: Zahrnuje uskutečňování projektů, správa seznamu dárců a získaných kontaktů. 3. Komunikace: Zde figuruje osoba fundraisera jako osoby, která získává finanční prostředky pro neziskové organizace. Nezisková organizace je představena, dochází k přímé komunikaci o případném dárcovství nebo o pokračování dalšího dárcovství.

Fundraiser Jedná se klíčovou a stěžejní osobu v neziskové organizaci. Jejím hlavním úkolem je vymýšlení strategií, administrativa a především získávání finančních prostředků pro neziskovou organizaci. Fundraiser musí být schopný, mít výborné komunikační schopnosti a perfektní vystupování. Na potencionální 316

dárce finančních prostředků by měl fundraiser působit příjemně a jeho projev by měl být pečlivě připravený. Fundraiser musí nejdříve oslovit dárce a poté získat finanční prostředky. Jeho projev musí dárce oslovit a zaujmout. Toto povolání je velmi náročné, protože na fundraisera jsou kladeny opravdu vysoké nároky. Fundraiser musí mít spoustu kvalitních vlastností v oblasti komunikace, vystupování, důležitý je také fyzický vzhled, pohotové jednání, vzhled, vytrvalost, důvěryhodnost a další spousta jiných, důležitých vlastností.

Způsoby fundraisingu  Přímý poštovní styk – to znamená, že je odeslán buď formální nebo neformální dopis s poštovní poukázkou,  Veřejná sbírka – ta je většinou předem organizovaná a vysoce propagovaná. K propagaci se používají hlavně sdělovací prostředky (média, letáky, plakáty, billboardy, apod.),  Benefiční akce – v tomto případě je nutné oslovit alespoň jednu známou osobnost a také je zde nutná pečlivá příprava. Celá akce musí být prezentována jako dobročinná.  Osobní dopis nebo telefonický rozhovor – zde si musí fundraiser zjistit informace o potencionálním dárci dopředu.  Písemná žádost o grant  Fundraising ,, od dveří ke dveřím ´´ – dle mého názoru je tento způsob velice nevhodný. Fundraiser musí být v tomto případě velmi vytrvalý, protože vstupuje potencionálním dárcům do soukromí  Pouliční fundraising  Osobní návštěva – tento způsob je jeden z nejúspěšnějších. Většinou je návštěva ohlášena dopředu a dárce už ví o co půjde.

Ukazatele úspěšnosti fundraisingu Na počátku je stanovený určitý plán, který poté nezisková organizace po skončení srovnává se skutečností. Při prvotním projektu je možné, že dojde i ke ztrátě a nebo zisk nebude příliš uspokojivý.

Ukazatele úspěšnosti Čistý příjem = částka po odečtení všech nákladů Návratnosti investic – tento ukazatel měří získané příjmy a potřebné náklady na uskutečnění Procento odpovědí – počet lidí, kteří reagovali k počtu lidí, kteří byli celkově oslovení 317

Průměrný příspěvek – částka, kterou každý průměrně přispěje Náklady na získání dárce = celkové náklady, které jsou/byly utraceny za dárce v poměru s částkou, která byla získána

ROZPOČET EVROPSKÉ UNIE Základní Struktura Evropské Unie Evropská Unie je tvořena: 1. Evropskou radou, která hájí globální zájmy EU, v rámci Evropské Rady jednají hlavy států a čelní představitelé EU. Evropská Rada také určuje politické směr EU a v jejím čele stojí belgičan Herman Van Rompuy. 2. Evropským parlamentem, který je tvořen poslanci přímo volenými lidmi. Evropský Parlament má 3 sídla a to v Bruselu (Belgie), Lucemburku (Lucembursko) a Strassbourgu (Francie), a počet jeho členů se řídí podle počtu obyvatel daného státu. Podle Lisabonské smlouvy je dáno, že počet poslanců za každou zemi je min. 6 např. Malta) a max. 96 (např. Německo), momentálně se jedná celkem o 754 poslanců. Předseda EP je od r. 2012 německý politik Martin Schulz. 3. Evropskou komisí, která hájí zájmy EU jako celku, kde členské státy volí jednotlivé komisaře. Sídlo Evropské Komise je v Bruselu a skládá se z 27 komisařů a předsedá jí José Manuel Barroso. 4. Radou EU, která představuje zájmy vlád členských států. Rada EU sídlí v Bruselu a skládá se z 27 ministrů členských zemí EU, ministři se mění podle témata projednávání. (Např. Pokud se projednávají finance, vyšlou členské státy své ministry financí). Předseda Rady EU je vždy ten ministr, který je vyslaný předsednickou zemí, momentálně Radě EU předsedá do června 2012 Dánsko, od července do prosince 2012 bude předsednickou zemí Kypr. Právní předpisy EU, platící v celé EU, tvoří společně především Evropský parlament (zastoupení občanů EU), Rada Evropské komise (zastoupení jednotlivých členských států) a Evropské Komise (zastoupení EU jako celku). Evropská Komise navrhuje zákony, parlament a rada EU je schvalují a následně komise a členské státy dohlíží nad jejich dodržováním.

318

Dalšími důležitými orgány jsou Soudní Dvůr EU a Účetní dvůr EU. Soudní Dvůr EU sídlí v Lucemburku a provádí výklad právních předpisů EU a dodržování těchto předpisů jednotlivými členskými zeměmi, dále řeší spory mezi jednotlivými vládami členských zemí. Účetní dvůr EU sídlí také v Lucemburku a provádí kontrolu účetnictví EU. Účetní dvůr dohlíží nad nakládání s veřejnými finančními prostředky EU a podává o nich zprávy. Hlavním záměrem účetního dvoru je, aby peníze daňových poplatníků byly v EU využívány co nejefektivněji. Pro EU spadají další důležité instituce, které pro ni pracují a jsou to: - Evropský hospodářský a sociální výbor, - Výbor regionů, - Evropská investiční banka, - Evropská centrální banka, - Evropský veřejný ochránce práv, - Evropský inspektor ochrany údajů, - Úřad pro publikace, - Evropský úřad pro výběr personálu, - Evropská správní škola, - Evropská služba pro vnější pomoc. Rozpočet EU Rozpočet Evropské Unie je základním a hlavním nástrojem pro financování aktivit EU a sestavuje se v rámci ročních intervalů. I když je rozpočet relativně malý, dává Evropské Unii politickou moc prosadit svoje zájmy v členských zemích. Rozpočet EU představuje finanční plánování Evropské Unie na určitý rok, tak aby bylo možné pokrýt veškeré výdaje spojené s investicemi a provozováním Evropské Unie. Roční rozpočet EU představuje ca. 1 % národního bohatství Evropské Unie a v přepočtu se dá říci, že činí zhruba 244 EUR na jednoho obyvatele Evropské Unie. Dne 1. prosince 2011 schválil Evropský parlament, po předchozích jednáních s Radou EU, rozpočet Evropské unie na rok 2012. Celkové výdaje jsou stanoveny na 147,232 mld. EUR v závazcích a 129,088 mld. EUR v platbách. Historie Rozpočtu EU Historie rozpočtování v EU má své kořeny již od roku 1951, kdy byla podepsána Pařížská smlouva a založeno Evropské společenství Uhlí a Oceli (ESUO) a v roce 1957, kdy byla podepsána Římská smlouva a založeno 319

Evropské Hospodářské Společenství (EHS) a Euroatom. V těchto smlouvách bylo zakotveno, jakým způsobem se členské země podílejí na financování, tedy na tvoření rozpočtu, a kolik do něj přispívají. Největší podíl měla Francie, Itálie a Německo. Aby se zabránilo ovlivňování rozhodnutí nejvíce přispívajícími zeměmi a Evropské společenství mohlo být nezávislé na vůli vlád nejvíce přispívajících zemí, bylo dne 21. dubna 1970 rozhodnuto Evropskou Radou o zavedení systému vlastních zdrojů, který byl postavený na třech pilířích, ke kterým se v roce 1988 přidal pilíř čtvrtý. Pilíře rozpočtu EU se skládají: 1) Vlastní zdroje a) Tradiční vlastní zdroje (1. a 2. pilíř) - cla z obchodu se třetími zeměmi vybraná podle společného celního tarifu - dávky (cla) uvalené na dovoz zemědělských produktů, - dávky uvalené na cukr a izoglukózua b) Zdroj z daně z přidané hodnoty (DPH) podle jednotné sazby aplikované na sjednocený základ (3. pilíř) c) Zdroj založený na hrubém národním důchodu (4. pilíř) 2) další zdroje - přebytky z předcházejícího roku - příjmy z administrativních operací institucí - úroky z opožděných splátek - sankce, apod. Podíl 1. a 2. pilíře postupem času neustále klesají dík y vzrůstající soběstačnosti Evropské Unie a menšímu objemu dovozu a tím i menšímu příjmu z dovozních cel. Také 3. pilíř, podíl na DPH, postupně klesá, protože tento pilíř zatěžoval nejvíce chudé členské země a proto byla velikost vyměřovacího základu omezena na maximálně 50 % HNP členské země. Díky tomuto opatření 3. pilíř zaznamenal velký pokles a momentálně představuje pouze ca. 10 % rozpočtu EU. Největším zdrojem rozpočtu EU zůstává 4. pilíř, tedy příspěvek hrubého národního Důchodu členské země, který nejlépe zohledňuje schopnost členských zemí přispívat do společného evropského rozpočtu. Momentálně tento pilíř představuje největší zdroj celého rozpočtu Evropské Unie a za rok 2010 činil 92.7 bilionu EUR, což představuje zhruba 75 % celého rozpočtu.

320

Sestavování rozpočtu EU Rozpočet navrhuje Evropská komise a schvaluje jej Rada EU a Evropský parlament. Hlavní odpovědnost za hospodaření s rozpočtem má Evropská komise. Rozpočet je spravován Generálním ředitelstvím pro Rozpočet, které sídlí v Bruselu a skládá se z cca. 420 zaměstnancům. Hlavním úkolem Generálního ředitelství pro Rozpočet EU je zajišťovat od rozpočtového orgánu (Evropský Parlament a Rada EU) zdroje potřebné pro provádění politik Unie, podporovat řádné řízení prostředků Společenství a dokládat užití rozpočtových prostředků. Dalším úkolem je také dohled nad hladkým průběhem celého ročního rozpočtového procesu. Aby byla zajištěna větší transparentnost, respektive aby bylo zřejmé, jaké činnosti EU provádí, kolik vynakládá prostředků a kolik zaměstnanců se na těchto činnostech podílí, dělí se rozpočet EU do 31 politických oblastí. Každá oblast se dále dělí podle činnosti dané politiky, včetně uvedení celkových nákladů, potřebných inančních prostředků a lidského kapitálu. Schvalovací proces Celý proces sestavování rozpočtu začíná tím, že všechny orgány a instituce Evropské Unie musí do 1. července vypracovat odhady pro návrh rozpočtu pro následující rok. Tyto rozpočtové odhady jsou vypracovány dle vnitřních předpisů daných orgánů a institucí. Následně Evropská komise zpracuje dohromady odhady všech předložených orgánů a institucí a tím vzniká návrh rozpočtu na následující rok. Tento návrh rozpočtu se předkládá 1. září Evropskému Parlamentu a Radě EU. Rada EU následně prochází fází čtením rozpočtu a vydá k němu svůj postoj a uvede případné změny. Následně tento návrh rozpočtu, společně s důvody, proč Rada EU přijala daný postoj k návrhu rozpočtu, Rada EU předá Evropskému Parlamentu nejpozději před 1. říjnem. Poté má Evropský Parlament 42 dnů na čtení tohoto návrhu rozpočtu a v této lhůtě musí buď tento návrh rozpočtu přijmout či jej se svými komentáři vrátí zpět Radě EU, která do 10–ti dnů může změny přijmout a schválit návrh rozpočtu. V případě, že Rada EU změny navržené Evropským parlamentem nepřijme, stanoví se Dohodovací výbor, který je složen vždy ze stejného počtu členů zatupující Radu EU a Evropský parlament. Tento dohodovací výbor musí ve lhůtě 21 dnů předložit společný návrh rozpočtu Radě EU a Evropskému parlamentu, což bývá zpravidla začátkem listopadu. Následně má Rada EU a Evropský Parlament lhůtu 14–ti dnů, aby se buď na návrhu rozpočtu shodli 321

a schválili je a nebo jej zamítly. Výjimkou je, že Evropský Parlament může společný návrh rozpočtu přijmout i když Rada EU společný návrh neschválí. Pokud by se stalo, že by rozpočet EU nebyl schválen do začátku rozpočtového roku, je každý měsíc vydána částka, představující 1/12 rozpočtových prostředků, které byly přiděleny na předchozí rozpočtový rok. Rozpočet je přijat s podpisem předsedy Evropského parlamentu. Správu přijatého rozpočtu provádí Komise, kontrolu rozpočtového hospodaření provádí jednak EP, jednak Evropský účetní dvůr. Zásady pro sestavování rozpočtu EU Rozpočet EU je sestavován v jednotce euro na základě zásad uvedených v nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu ES: 1) zásada jednotnosti a správnosti rozpočtu (principle of unity and accuracy), 2) zásada ročního rozpočtu (principle of annuality) – od 1. ledna do 31. prosince, 3) zásada vyrovnanosti (principle of equilibrium), 4) zásada zúčtovací jednotky (principle of unit of account) – euro, 5) zásada obecnosti (principle of universality), 6) zásada specifikace (principle of specification), 7) zásada řádného finančního řízení (principle of sound financial management), 8) zásada průhlednosti (principle of transparency).

Výdaje rozpočtu EU poskytuje finanční prostředky a granty na celou řadu projektů a programů. Prostředky z rozpočtu EU se využívají na nejrůznější činnosti: od rozvoje venkova, přes ochranu životního prostředí a vnějších hranic Unie po prosazování lidských práv. V celkových výdajích rozpočtu EU jsou obsaženy výdaje všech evropských institucí. Zdaleka největší část představují výdaje Komise, neboť ty zahrnují nad rámec administrativních výdajů Komise také všechny výdaje na politiky EU – např. na zemědělství a rozvoj venkova, politiku soudržnosti, vnější vztahy, výzkum, životní prostředí, a další. Hlavní pravidla, jimiž se samotné použití prostředků EU řídí, jsou obsažena ve finančním nařízení. Druhá skupina pravidel, prováděcí předpisy, podrobně stanoví, jakým způsobem se finanční nařízení uplatňuje.

322

Rozpočet EU musí být vždy sestaven jako vyrovnaný, což znamená, že příjmy se musí rovnat výdajům. Roční výdaje nesmí přesáhnout stropy dané víceletým finančním rámcem pro jednotlivé roky a nesmí překročit limit vlastních zdrojů stanovený na 1,24 % HND EU. Finanční rámec Rozdělovat a kam budou směřovat. Finanční rámec navrhuje Evropská komise schvalují všechny členské státy na zasedání Evropské rady. Na současném rámci na období 2007–2013 se členské státy EU dohodly v prosinci 2006. Evropská Komise předložila 29. června 2011 návrh víceletého finančního rámce 2014–2020 s celkovými závazky 1 025 miliard euro, tj. 1,05% HND EU (Podíl státních rozpočtů na HDP zpravidla činí 44%). Oproti období 2007– 2013 došlo k navýšení rozpočtu o 4,8%, což převyšuje průměrnou inflaci za posledních deset let ve výši 2%. Největší výdaje směřují na podporu růstu (konkurenceschopnost, inovace a kohezní politika) a společnou zemědělskou politiku. V rámci růstové položky vítají zástupci malých a středních podniků vytvoření speciálního fondu na podporu konkurenceschopnosti MSP ve výši 2,4 miliard eur. Na příjmové položce se nově objevily dva kontroverzní vlastní příjmy, a to evropská DPH a daň z finančních transakcí. Správa finančních prostředků Za finální přidělování prostředků z rozpočtu odpovídá Komise. Samy členské státy však spravují 76 % finančních prostředků Unie. Dojde–l i k podvodu nebo k neoprávněnému vyplacení částek, zajišťuje nápravu Komise spolu s Evropským úřadem pro boj proti podvodům a s členskými státy. Informace o příjemcích prostředků EU jsou v zájmu k dispozici veřejnosti. Evropská Komise zveřejňuj je průběžně každý měsíc stav rozpočtu EU na internetových stránkách. Z těchto reportů je zřejmé jakým způsobem jsou prostředky skutečně využity. Dále komise zveřejňuje každoročně roční účetní závěrku Evropské Unie, která je připravována v souladu s mezinárodními účetními standardy pro veřejný sektor IPSAS. Tato roční účetní závěrka podléhá, kromě pravidelných interních kontrola interních auditů, řádnému externímu auditu prováděným Evropským Účetním dvorem, který po přezkoumání vydává své stanovisko, nazývané „Prohlášení o věrohodnosti“ týkající se spolehlivosti účetnictví (zda jsou účetní knihy vedeny správně) a dále legality a správnosti podkladových operací (tj. přijatých a realizovaných plateb).

323

Po dokončení roční účetní závěrky a zveřejnění výroční zprávy Evropským Účetním Dvorem, Rada EU vydá doporučení pro Evropský Parlament, na jehož základě se Evropský parlament vyjadřuje jak Evropská komise hospodařila s rozpočtem EU v daném rozpočtovém roce. Pokud Evropský parlament usoudí, že Evropská komise řádně hospodařila a rozpočet plnila, uděluje Evropské komisi tzv. „absolutorium“. Závěr Rozpočet EU je důležitým zdrojem financí pro členské země a svoji úlohu má především ve zlepšování životní úrovně lidí v členských zemích. Ať jsou to investice do infrastruktury a zlepšování dopravní dostupnosti a logistické propojování celé Evropské Unie či investice do vzdělávání a různých rekvalifikačních kurzů a vzdělávacích programů, nebo jednoduše umožňuje studentům výměnné pobyty a studium v zahraničí, což je pro většinu vysokoškolských studentů velká výhoda. A nejen to – díky Evropské Unii a jejímu rozpočtu, může každý z nás využívat lepší veřejné statky, jako čistější ovzduší, nezávadné potraviny a nebo čistější pláže, když jsme na dovolené. Daňové asignace Daňová asignace je možnost poplatníka daně z příjmů poukázat část své zaplacené daně konkrétní veřejně prospěšné nestátní neziskové organizaci. Není tedy filantropií, ale daňovou redistribucí s podílem přímého rozhodování daňových poplatníků. Neziskové organizaci by přišla na účet od finančního úřadu; fakticky se tedy jedná o formu dotace ze státního rozpočtu. Daňové asignace byly původně diskutovány ve výrazně nábožensky orientovaných zemích (Španělsko 1988, Itálie 1990) a posuzovány jako jeden ze způsobů financování církve. Bez ohledu na historická východiska se v zemích střední a východní Evropy postupně začaly diskutovat daňové asignace v jiném pojetí, a to jako nástroj přispívající k rozvoji občanské společnosti. V současné době jsou zákony o daňových asignacích určených k financování nestátního neziskového sektoru platné v Maďarsku, Slovensku, Litvě, Polsku a Rumunsku. Úprava veřejné prospěšnosti v Maďarsku Maďarský právní řád rozlišuje dva druhy veřejně prospěšných organizací, a to v daňových zákonech. Do prvního okruhu veřejně prospěšných organizací patří NNO, které jsou registrovány jako určité právní formy (nadace, spolek, nadace veřejného práva, spolek veřejného práva, veřejně prospěšná společnost) a které zároveň vyvíjejí činnost v zákonem vymezených oblastech: vzdělávání, charita, náboženství, věda, neprofesionální sport, kultura, děti a mládež, lidská 324

a občanská práva, veřejná bezpečnost, ochrana spotřebitelů a další. Druhý okruh takzvaných zvýhodněných NNO má větší daňové zvýhodnění. Tvoří veřejně prospěšné organizace, které plní činnost, běžně zajišťovanou státem nebo orgány místní samosprávy. Úprava veřejné prospěšnosti v Polsku 24. dubna 2003 přijal Polský parlament zákon o veřejné prospěšnosti a dobrovolnictví. Zákon vymezuje NNO jako právnické osoby nebo osoby bez právní subjektivity, včetně nadací a asociací, činné v zákonem vymezených, veřejně prospěšných oblastech, jako je sociální péče, charita, ochrana zdraví, ochrana práv žen, věda a vzdělávání, kultura a umění nebo životní prostředí. Zákon dále výslovně stanovuje, že za NNO nejsou považovány organizace napojené na státní rozpočet a že ustanovení o veřejné prospěšnosti, spojená s daňovými úlevami, neplatí pro politické strany, odbory, profesní komory a obdobné organizace. Úprava veřejné prospěšnosti na Slovensku Na Slovensku neexistuje zákonná definice veřejné prospěšnosti a při vymezení veřejné prospěšnosti je nutno vycházet zejména z daňových zákonů, z pravidel pro poskytování dotací a jiných předpisů. Závazné podmínky poskytování dotací občanským sdružením, nadacím a zájmovým sdružením právnických osob č. 43/115/1996, které schválilo Ministerstvo financí Slovenské republiky, určují podmínky jednotlivým ústředním orgánům pro udělování dotací. Podle těchto podmínek mohou být dotace poskytnuty pouze těm organizacím, které se podílejí na zabezpečování veřejně prospěšných aktivit, na kterých má stát přímý zájem, a to zejména v oblasti sociální a zdravotní péče, humanitární pomoci, ochrany přírody, rozvoje tělesné kultury, mravní výchovy, kulturní a technické tvořivosti, volného času, přípravy mladé generace na budoucí povolání, vědy a vzdělávání, ochrany a rozvoje historického a kulturního dědictví, mírových iniciativ, lidských a občanských práv a svobod a také protipožární ochrany majetku. Úprava veřejné prospěšnosti v Evropské unii V posledním roce v Evropské legislativě zintenzívnily snahy o vytvoření modelového statutu občanského sdružení a nadace Za účelem definice a právního zakotvení veřejné prospěšnosti se pracuje na stanovení základních okruhů oblastí, které by měly být ilustrativní a zahrnovat co nejširší vymezení. Splnění podmínek veřejné prospěšnosti by mělo být založeno na principu, že poskytované služby jsou pro cílové skupiny osob potřebné a nejsou založeny na principu exkluzivity a poskytovány pro určitou elitu. Přídavné jméno 325

„veřejný“ v konceptu veřejné prospěšnosti znamená, že daná organizace slouží celé veřejnosti nebo významné skupině v rámci široké veřejnosti. Daňové asignace v České republice Česká republika je poslední zemí z visegrádské skupiny, která možnost poslat část daně z příjmu neziskovým organizacím neuzákonila.

První pokusy o zavedení daňových asignací O různých formách daňových asignací jednají ministerstva, církve a neziskové organizace již od roku 1994. V roce 2001 poslanci Unie svobody předložili Parlamentu první návrh zákona, který vycházel již ze zkušeností Maďarska, a to, že daňové asignace by měly být určeny pouze pro neziskovým organizacím. Návrh nebyl přijat. Původně bylo navrhováno až 7 % z daně z příjmu fyzických osob, v konečném znění bylo navrženo asignovat 1%. V září roku 2003 vznikla v České republice Iniciativa pro 1 %, která si dala za cíl podpořit prosazení možnosti poukázat 1 procento z daní z příjmů pro neziskové organizace. V současné době se k Iniciativě pro 1 % hlásí přes 100 neziskových organizací, např. Člověk v tísni, společnost při České televizi, Nadační fond Rádia Prohlas, Informační centrum neziskových organizací, HESTIA – Národní dobrovolnické centrum, Nadace pro radost, Klub Domino, Dětská tisková agentura, Nadace Open Society Fund, Nadační fond Českého rozhlasu a jiné. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a věcný záměr zákona o daňových asignacích připravila asociace nadací Fórum dárců (FD) pro Radu vlády pro nestátní neziskové organizace (RNNO). V červenci 2004 byl návrh rozeslán do meziresortního připomínkového řízení, vyvolaného Ministerstvem spravedlnosti. Návrh usnesení ukládá místopředsedovi vlády a ministru spravedlnosti a předsedovi RNNO ve spolupráci s ministrem financí zpracovat návrh zákona o daňových asignacích a předložit jej vládě do 30. 6. 2005. Je otázkou, zda bude politická vůle zákon prosadit, ačkoliv možnost zavedení daňových asignací do svého Programového prohlášení převzala i vláda České republiky jmenovaná v dubnu 2005. Změnu daňového prostředí pro firemní dárcovství nelze podle místopředsedy vlády pro ekonomiku Martina Jahna očekávat v nejbližších měsících. Tato změna bude zřejmě součástí daňového systému vytvořeného vládou, vzešlé z příštích voleb.

326

Novela zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů Novela zákona 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů upravuje znění zákona tak, že za paragraf 16 se vkládá nový paragraf 16a, který zní: „Poplatník uvedený v § 2 může určit právnickou osobu se sídlem na území České republiky, která není založena nebo zřízena za účelem podnikání jako příjemce 1 % daně z příjmů fyzických osob. Podrobnosti stanoví zvláštní zákon“. Tento zákon nabude účinnosti dnem účinnosti samostatného zákona o daňových asignacích. Nároky na státní rozpočet Nároky na státní rozpočet nevzniknou touto novelou, ale následně přijetím samostatného zákona o daňových asignacích, jenž by vymezil podmínky pro poukázání. Návrh věcného záměru zákona o daňových asignacích Český model daňových asignací byl vytvořen zejména na základě maďarské zkušenosti s vyvarováním se základních problematických oblastí úpravy daňových asignací na Slovensku. Český model daňových asignací tak respektuje pravidlo co nejnižší administrativní náročnosti pro příjemce i poskytovatele daňové asignace a také pro stát. Daňová asignace v žádném případě nemá nahradit žádné z dosavadních způsobů podpory nestátních neziskových organizací, jakými jsou např. dotace nebo daňové úlevy dárcům. Materiál byl příslušným připomínkovým místům rozeslán do připomínkového řízení dne 2. července 2004 s termínem návratu 30. července 2004. Věcný záměr zákona je na základě připomínek jednotlivých resortů předkládán ve dvou variantách:  Varianta č. 1 počítá s aktivním zapojením finančních úřadů. Jednotlivé finanční úřady budou sumarizovat údaje o daňových asignacích z daňových přiznání a potvrzení ročních zúčtování záloh na daň z příjmů jejich poskytovatelů. Místně příslušný správce daně sdělí příjemci daňové asignace výši daňové asignace provedené v jeho prospěch a vyzve ho k prokázání stanovených podmínek pro přijetí daňové asignace, sdělení bankovního spojení a úhradě správního poplatku. Po prokázání, že příjemce daňových asignací splňuje zákonem stanovené podmínky a uhradil správní poplatek, mu místně příslušný správce daně převede na bankovní účet příjem z daňové asignace. 327

 Varianta č. 2 nepočítá s aktivním zapojením finančních úřadů do celého procesu. Poskytovatel daňové asignace, který je v pracovněprávním vztahu a nepodává daňové přiznání, vyznačí identifikační číslo příjemce daňové asignace na formuláři Výpočet daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období a vrátí formulář zaměstnavateli, který daňovou asignaci za svého zaměstnance příslušnému příjemci daňové asignace zašle. Poskytovatel daňové asignace, který podává přiznání k dani z příjmů fyzických osob, vyznačí identifikační číslo příjemce daňové asignace v části daňového přiznání k tomu určené a zašle daňovou asignaci příslušnému příjemci. O asignovanou částku pak poskytovatel sníží částku své daňové povinnosti odváděnou přímo státu. Navrhovaná výše daňové asignace Asignovat lze pouze 1 % zaplacené daně z příjmů fyzických osob. Minimální asignovaná částka je navržena ve výši 40,– Kč. Je odvozena od daňové povinnosti daňového poplatníka, který pobírá minimální mzdu a uplatňuje nezdanitelnou část základu daně pouze podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů.

328

Seznam použité literatury ke studijní opoře BAILEY, S. J. Local Gouvernement Economics, Principles and Praktice. Macmillan Press BÖNKER, F. The political economy of fiscal reform in Central–Eastern Europe. Cheltenham, UK: Edward Edgar, 2006, 203 s. ISBN 1–84064–419–2 BURDA, M., WYPLOSZ, C. Macroeconomics: a European text. 4. vyd., Oxford: Oxford University Press, 2005, 576 s. ISBN 0–19–926496–1

Commission Interretative Communication on Concessions under Community Law, Official Journal of the European Communities (2000/C 121/02), 29. 4. 2000 DEBBASCH, Charles; BOURDON, Jacques. Neziskové organizace. Praha 1: VICTORIA PUBLISHING a.s., 1995. 127 s. ISBN 80–85865–78–5. DOBEŠOVÁ, D., KVIZDA, M., MUSIL, P., TOMEŠ, Z. a ŢÍDEK, L. The transformation of the Czech economy. 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, 2003, 192 s. ISBN 80–210–3292–8

DORNBUSCH, R., FISCHER, S. Makroekonomie, Praha: SPN, 1994 DRUCKER, P., Řízení neziskových organizací. Praxe a principy. Praha: Management Press,1994

DUBEN, Rostislav. Neziskový sektor v ekonomice a společnosti. Praha 5: CODEX Bohemia s.r.o., 1996. 373 s. ISBN 80–85963–19–1. DVOŘÁK, P. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Praha: C. H. Beck, 2008, 343 s. ISBN 978–80–7400–075–1 DVOŘÁK, P. Vybrané problémy fiskální politiky. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1997, 174 s. ISBN 80–7079–620–0

FRIČ, Pavol; GOULLI, Rochdi. Neziskový sektor v ČR. Praha 2: EUROLEX BOHEMIA, s.r.o., 2001. 203 s. ISBN 80–86432–04–1. HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance. Praha: 1994., Eurolex, ISBN 80–224– 0564–7 329

HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance – metodická příručka, vzorové otázky a příklady, Praha: VŠE 1997. HAMERNÍKOVÁ, Bojka. Financování ve veřejném a neziskovém nestátním sektoru. Praha 2: Eurolex Bohemia, s.r.o., 2000. 213 s. ISBN 80–902752–3–0. HAMERNÍKOVÁ, B., MAATYOVÁ, A. a kol. Veřejné finance. Praha: ASPI, 2007, 364 s. ISBN 978–80–7357–301–0

HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A.et al. Veřejné finance, 2. vydání, Praha, Wolters Kluwer CR, 2010 HAVLÁSEK, D., SKŘÍDLOVSKÁ, E. a kol.Veřejný sektor, Ostrava, VŠB– TU, 2002,ISBN 80–7242– 457–O IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80–245– 0976–8 JACKSON, P. M., BROWN, C. V. Ekonomie veřejného sektoru. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. 733 s. ISBN 80–864–320–92

JÍLEK, M. Veřejné finance. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1999. 230 s. ISBN 80–704–036–16 JUREČKA, V.,BŘEZINOVÁ, O. a kol., Mikroekonomie: Základní kurs. Ostrava, VŠB–TUO, 2003, ISBN 80–7078–771–6 KINŠT, J. Rozpočtová skladba v roce 2004. 1. vyd. Praha: Pragoeduca, 2004. 218 s. ISBN 80–731–001–69 KLIKOVÁ,Ch.,KOTLÁN, I. Hospodářská politika,Ostrava, SOKRATES, 2003, ISBN 80– 86572–04–8 KOČÍ, Petr, et al. Nevýdělečné organizace 2009. Praha: ASPI, a.s., 2009. 292 s. ISBN 978–80–7357–415–4. KONIG,Petr: Rozpočet a politiky Evropské unie, Příležitost pro změnu, 2. vydání, Praha C.H.Beck, 2007,ISBN 78–80–7400–011–9 330

KOUDELKA, Z., Obce a kraje podle reformy veřejné správy v roce 2001. Praha: Linde, 2001, 423 s. ISBN 80–720–127–2X

KOUDELKA, Z., Průvodce územní samosprávou po 1.1. 2003. Praha: Linde, 2003, 237 s. ISBN 80–720– 140–3X KRBOVÁ, J. Územní aspekty veřejných financí. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2004. 78 s. ISBN 80–245–0742–0 KUBÁTOVÁ, K., VÍTEK,L. Daňová politika. Praha, Codex Bohemia, 1997

LASCOMBE, M., VANDENDRIESSCHE, X. Les finances publiques. 3. vyd. Paříž: Dalloz, 1998. 166 s. ISBN 22–470–283–9X MILLER, H.T. Postmodern Public Polici. Albany,NY: State University of New York Press, 2002 MOCKOVČIAKOVÁ, Alena; PROKŮPKOVÁ, Danuše; MORÁVEK, Zdeněk. Příspěvkové organizace 2006–2007. Praha 3: ASPI, 2006. 292 s. ISBN 80–7357–191–9. MOCKOVČIAKOVÁ, Alena; PROKŮPKOVÁ, Danuše; MORÁVEK, Zdeněk. Příspěvkové organizace 2009. Praha 3: ASPI, 2009. 346 s. ISBN 978– 80–7357–416–1. MUSGRAVE, R.A., MUSGRAVE, P., B. Veřejné finance v teorii a praxi, Praha, Manage–Ment Press, 1994 MUSGRAVE, R.A., MUSGRAVEOVÁ, P.B. Veřejné finance v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Management Press, 1994. 581 s. ISBN 80–856–037–64 NEMEC, J. a kol.: Verejné financie. Bratislava, NISPAcee Secretariat, 1997

NOVOTNÝ, Jiří. Ekonomika a řízení neziskových organizací (zejména nevládních organizací). Praha: Oeconomica, 2006. 156 s. Skripta. Vysoká škola ekonomická v Praze. ISBN 80–245–0792–7. NOVOTNÝ,V. Územní samospráva a její organizace. 1.vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2005. 63 s. ISBN 80–867–544–21 331

OCHRANA, František, Veřejná volba a řízení veřejných výdajů. 1. vydání, Praha, Express, 2003,ISBN 80–86119–71–8

OCHRANA, F., PAVEL, J., VÍTEK,L. a kol.: Veřejný sektor a veřejné finance, Praha, GradaPublishiung, a.s. 2010, ISBN 978–80–247–3228–2

PEKOVÁ, J. Hospodaření obcí a rozpočet. 1. vyd. Praha: Codex Bohemia: 1997. 289 s. ISBN 80–859–633–45

PEKOVÁ, J. Hospodaření a finance územní samosprávy. 1.vyd. Praha: Management Press, 2004. 375 s. ISBN 80–726–108–64

PEKOVÁ, J., PILNÝ, J. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. 1. vyd. Praha: ASPI, 2002. 441 s. ISBN 80–863–952 PEKOVÁ,J., PILNÝ, J., JETMAR,M. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Praha: ASPI 2006, ISBN 80–5641–726–0

PILNÝ, J. Veřejné finance. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 1996. 173 s. ISBN 80–7194–061–5

POMAHAČ, R., VIDLÁKOVÁ, O. Veřejná správa. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002. 278 s. ISBN 80–717–974–80

PROVAZNÍKOVÁ, R. Financování měst, obcí a regionů. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN 978–80– 247–2097–5

REKTOŘÍK, Jaroslav, et al. Ekonomika a řízení odvětví veřejného sektoru. Praha 4: Ekopress, s.r.o., 2007. 309 s. ISBN 978–80–86929–29–3. REKTOŘÍK, Jaroslav, et al. Organizace neziskového sektoru: Základy ekonomiky, teorie a řízení. Praha 4: EKOPRESS, 2007. , 180 s. ISBN 978–80– 86929–25–5.

332

REKTOŘÍK, J., ŠELEŠOVSKÝ, J.: Strategie rozvoje měst, obcí, regionů a jejich organizací, Brno, ESF MU, 2000, ISBN 80–86424–72–3

REKTOŘÍK, J., ŠELEŠOVSKÝ J. Sociální a technická infrastruktura. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 135 s. ISBN 80–210–2956–0

ROSEN, H., S. Public Finance, 4th Edition, Boston: Idein, McGraw–Hill, 1995 SAMUELSON, P.A., NORDHAUS, W. A. Ekonomie, Praha, Svoboda 1991, ISBN 80–85243–70–2 SCHUPPERT, G.F. Verwaltungswissenschaft, Baden–Baden, Nomos, 2000 SOJKA, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií. Praha: VŠE, 1991. ISBN 80– 7079–937–4 SPICER, M. Public Administration and the State: a postmodern perspektive. Tuscaloosa, University of Alabama Press, 2001.

STRECKOVÁ, Y. Reforma veřejné správy a veřejných financí a faktora efektivnosti rozvoje regionů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 197 s. ISBN 80–210–307–47) ŠEDIVÝ, Marek ; MEDLÍKOVÁ, Olga. Úspěšná nezisková organizace. Praha 7: Grada Publishing, 2009. 160 s. ISBN 978–80–247–2707–3. VANČUROVÁ, A., KLAZAR, S. Sociální a zdravotní pojištění – úvod do problematiky, Praha, Oeconomica VŠE 2006

VITAL–DURAND, E. Les collectivités territoriales en France. (Územní celky ve Francii) 5. vyd. Paris: Hachette Livre, 2004. 160 s. ISBN 20–114–558–98

VÍTEK, M. Veřejné služby a jejich správa. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001. 104 s. ISBN: 80–7041–472–4

333

Odborné články: BLAŽKOVÁ, M. Všeobecná správa škol v minulosti a dnes. Zkola: informační a vzdělávací portál školství Zlínského kraje [online]. c2005 [cit. 04–03–2007]. Dostupné z: .

ELIÁŠ, A. Blíží se změna financování? OBEC & finance. 2005, č. 1. ISSN 1211–4189

ELIÁŠ, A. Rozpočtové určení daní. OBEC & finance. 2006, č. 1. ISSN 1211– 4189

FINGER, P. Obce hospodaří i přes vyšší dluhy lépe. Moderní obec [online]. c2006 [cit. 13–04–2007]. Dostupné z: . ISSN 1213–7693.

FIŠEROVÁ, E. Podaří se zvládnout vyplácení nových sociálních dávek? OBEC & finance. 2007, č. 1. ISSN 1211–4189

KAMENÍČKOVÁ, V. Výdaje územní samosprávy. Deník veřejné správy [online]. c2007 [cit. 22–04–2007]. Dostupné z: .

KAMENÍČKOVÁ, V. Místní rozpočty v roce 2005. OBEC & finance. 2006, č. 3. ISSN 1211–4189

KAMENÍČKOVÁ, V. Ekonomické postavení územní samosprávy. OBEC & finance. 2006, č. 1. ISSN 1211–4189

KAMENÍČKOVÁ, V. Hospodaření krajů. OBEC & finance. 2005, č. 1. ISSN 1211–4189

334

KAREŠ, O., Lidský kapitál a financování vzdělání. MARATHON [online]. 2005, č. 61 [cit. 07–04–2007]. Dostupné z: . KOUDELKA,Z. Působnost právních předpisů územní samosprávy – část. I. Článek č. 22023. Epravo [online]. c2003 [cit. 26–02–2007]. Dostupné z: . ISSN 1213–189X MACELA. M. Zákon o sociálních službách. OBEC & finance. 2006, č. 3. ISSN 1211–4189

TRHLÍNOVÁ, Z. Zkušenosti financování obcí v zemích Evropské unie. OBEC & finance. 2006, č. 1. ISSN 1211–4189

VÁŇA, L. K legislativní úpravě RUD. OBEC & finance. 2006, č. 1. ISSN 1211–4189 HOLMAN, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2005, 539 s. ISBN 80–7179–380–9 [8 HOLMAN, R. Makroekonomie: středně pokročilý kurz. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2004, 424 s. ISBN 80–7179–764–2 HOLMAN, R. Transformace české ekonomiky. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000, 106 s. ISBN 80–902795–6–2 KLAUS, V. Problém českých veřejných financí na počátku nového desetiletí. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002, 57 s. ISBN 80–86547–15–9 KUBÁTOVÁ, K. Daňová teorie a politika. 4. vyd., Praha: ASPI, 2006, 279 s. ISBN 80–7357–205–2 [12] MUSIL, P., FUCHS, K., FRANC, A. a GRIGARČÍKOVÁ, Š. Ekonomie. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 416 s., ISBN 978–80–7380–126–7 NAHODIL, F. a kol. Veřejné finance v České republice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, 359 s., ISBN 978–80–7380–162–5 PEKOVÁ, J. Veřejné finance: úvod do problematiky. 3. přeprac. vyd., Praha: ASPI, 2005, 526 s. ISBN 978–80–7357–358–4

335

PRUŠVIC, D. Fiskální politika, fiskální pravidla a jejich postavení v systému národního hospodářství. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2008, 129 s. SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2003, 375 s. ISBN 80–7179–738–3 74 SPĚVÁČEK, V. Transformace české ekonomiky: politické, ekonomické a sociální aspekty. Praha: Linde, 2002, 525 s. ISBN 80–86131–32–7 ŠUJAN, I., ŠUJANOVÁ, M. The macroeconomic situation in the Czech Republic. Praha: CERGE–EL, 1994, 31 s. ŢÁK, M. a kol. Vnitřní a vnější podmínky restrukturalizace a hospodářská politika ČR. Praha: Nakladatelství VŠE, 2001, 244 s. ISBN 80–245–0257–7 [Online] JUDr. Martin Netolický, ROZPOČTOVÉ URČENÍ DANÍ ÚZEMNÍM SAMOSPRÁVNÝM CELKŮM, http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF–katedry/spravni– pravo/Ostatni/FinUSC/RozpoctoveUrceni.pdf Provazníková R., Financování měst, obcí a regionů, GRADA Publishing, a.s., 2007, ISBN 80–247–2097–3.

336

Legislativa: Ústava České republiky – zákon č. 1/1993 Sb., Listina základních práv a svobod – zákon č. 2/1993 Sb., Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty včetně všech novel Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční včetně všech novel Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti včetně všech novel Zákon č. 349/1999 Sb., o úřadu veřejného ochránce práv, Zákon č. 231/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů včetně všech novel Daňové zákony a předpisy související Zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí a práv a závazku z majetku české republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí. Zákon č. 243/2000 Sb. o rozpočtovém určení daní Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů Zákon č. 313/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností Vyhláška MV č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, 337

Zákon č. 132/2000 Sb., o změně některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, Zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, Zákon č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím Zákona o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, Zákon č. 234/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům, Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Zákon č. 231/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení Zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení

338

Příloha č.1

Vysvětlivky k používaným ikonám Průvodce studiem Prostřednictvím této pasáže textu k vám budu v roli autorky promlouvat. Budu vás vést úskalími studované problematiky, navigovat vás, upozorňovat na důležitá místa v textu. Nabídnu vám také metodickou pomoc anebo předložím důležité informace ke studiu, včetně toho, jaký časový prostor vám přibližně zabere. Příklad Takto označená pasáž textu je určena k objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, praxe, ze společenské reality. Je součástí vysvětlování teoretických pasáží učiva. Snažila jsem se vybrat takové ukázky, údaje, fakta, případy z praxe, abyste teorii nejenom lépe porozuměli, ale i sami dokázali najít další podobné příklady. Pasáž pro zájemce Tato část textu je určena těm z vás, kteří máte zájem o hlubší studium problematiky, nebo se chcete dozvědět i nějaké zajímavé podrobnosti vztahující se k tématu. Vše co najdete v této pasáži je nepovinné, tudíž zcela dobrovolné. Zmíněné informace po vás nebudou vyžadovány u zkoušky. Otázka k zamyšlení Měla by vás podněcovat k přemýšlení, k úvahám, k hledání vlastního řešení. Je to prostor, který vám nabízím k vyjádření osobního názoru, postoje k studované problematice. Odpovědi na tyto otázky si formulujete sami, bývají předmětem diskusí na prezenčních setkáních, jsou součástí zkoušky (často je pokládají examinátoři). Úkol Jeho prostřednictvím vás vybídnu k tomu, abyste na základě studia určité tématiky něco vytvořili, zpracovali, konkrétně uvedli za předpokladu, že už máte jisté znalosti. Má převážně aplikační charakter. Správné (možné) řešení najdete většinou v klíči. Shrnutí kapitoly Tato pasáž postihuje maximálně stručně to nejdůležitější o čem konkrétní kapitola pojednává. Má význam pro opakování, aby se vám informace a klíčové body probírané látky lépe vybavili. Pokud shledáte, že některému úseku nerozumíte, nebo jste jej dostatečně neprostudovali, vraťte se na příslušnou pasáž v textu. Kontrolní otázky Prověřují, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali si podstatné informace a zda je umíte aplikovat. Najdete je na konci každé kapitoly. Jejich prostřednictvím zjistíte, jestli jste splnili formulované cíle. Jsou velice důležité, věnujte jim proto náležitou pozornost. Odpovědi na ně můžete najít ve více či méně skryté formě přímo v textu.

339

Pojmy k zapamatování Na konci každé kapitoly najdete klíčové pojmy, které byste měli být schopni vysvětlit. Jde o důležitý terminologický aparát a jména, která je nezbytné znát. Po prvním prostudování kapitoly si je zkuste sami pro sebe objasnit, vracejte se k nim i při dalším čtení a opakování dokud si je dostatečně nezafixujete v paměti. Korespondenční úkol Jde o samostatnou práci (projekt, návrh, model, studii, esej atd.), kterou máte zpracovat. Nabízí vám prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a dovedností, pro seberealizaci, vlastní aktivitu, iniciativu, vyjádření vlastního přístupu, originálního řešení. Často přesahuje zaměření studijního materiálu. Korespondenční úkoly jsou součástí vašeho portfolia. Kvalitu jejich zpracování hodnotí vám přidělený tutor. Při jejich plnění postupujte podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého studia.

340