Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra právní teorie Diplomová práce Trest odnětí svobody psychologické a právní aspekty

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra právní teorie

Diplomová práce Trest odnětí svobody – psychologické a právní aspekty Markéta Španihelová 2010

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Trest odnětí svobody – psychologické a právní aspekty zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

V Liberci dne 28.3.2010 …………………………….. Markéta Španihelová

2

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat JUDr. Drahomíře Houbové, CSc. za odborné vedení této práce a její cenné rady a dále bych chtěla poděkovat ředitelce Vazební věznice v Liberci Plk. PhDr. Jitce Čmuhařové za umožnění provedení dotazníkového šetření a zaměstnanci Vězeňské služby České republiky Petru Hurdálkovi za pomoc při tomto šetření.

3

Obsah 1. Úvod ................................................................................................................................... 5 2. Pojem trest a pojem trest odnětí svobody ........................................................................... 7 3. Historický exkurs do vývoje trestu a trestu odnětí svobody ............................................... 8 3.1. Penologie ................................................................................................................... 12 4. Účel trestu odnětí svobody ............................................................................................... 13 4.1. Odstrašující teorie ...................................................................................................... 13 4.2. Nápravná (rehabilitační) teorie .................................................................................. 15 4.3. Eliminační teorie........................................................................................................ 16 4.4. Restituční teorie ......................................................................................................... 17 4.5. Retributivní teorie ...................................................................................................... 18 5. Účel trestu stanovený trestněprávními předpisy ............................................................... 19 6. Obecná úprava trestu odnětí svobody a jeho výkon ......................................................... 21 7. Alternativní tresty k trestu odnětí svobody....................................................................... 25 7.1. Podmíněné odsouzení ................................................................................................ 26 7.2. Obecně prospěšné práce ............................................................................................ 28 7.3. Peněžitý trest.............................................................................................................. 30 7.4. Domácí vězení ........................................................................................................... 31 8. Výkon trestu odnětí svobody a jeho právní úprava de lege lata ....................................... 33 8.1. Práva a povinnosti odsouzených pří výkonu trestu odnětí svobody .......................... 36 8.1.2. Korespondence ................................................................................................... 37 8.1.3. Telefonování ....................................................................................................... 37 8.1.4. Návštěvy ............................................................................................................. 38 8.1.5. Přijímání balíků .................................................................................................. 39 8.1.6. Finanční prostředky ............................................................................................ 39 8.1.7. Uspokojování duchovních a kulturních potřeb ................................................... 39 8.1.8. Ochrana práv odsouzených ................................................................................. 40 8.1.9. Povinnosti odsouzených ..................................................................................... 40 9. Psychologické aspekty výkonu trestu odnětí svobody ..................................................... 42 9.1. Prisonizace ................................................................................................................. 42 9.2. Druhý život odsouzených .......................................................................................... 43 9.3. Agrese a násilí ........................................................................................................... 44 9.4. Problematika sexuálního uspokojování ..................................................................... 47 9.5. Drogy ......................................................................................................................... 47 9.6. Kriminální argot ........................................................................................................ 48 9.7. Programy zacházení, problém resocializace .............................................................. 49 10. Výkon trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Liberci – dotazníkový výzkum ..... 51 10.1. Vazební věznice Liberec.......................................................................................... 51 10.2. Dotazníkový výzkum ............................................................................................... 51 11. Závěr ............................................................................................................................... 58 12. Resumé ........................................................................................................................... 61 13. Seznam použité literatury ............................................................................................... 63 13.1. Knižní publikace ...................................................................................................... 63 13.2. Odborné články........................................................................................................ 63 13.3. Právní předpisy ........................................................................................................ 65 13.4. Elektronické prameny .............................................................................................. 65 14. Přílohy ............................................................................................................................ 66

4

1. Úvod Trest je újmou za porušení určitých pravidel, a to pravidel společenských, morálních, právních či jiných. Institut trestu se vyvíjel současně s vývojem společnosti a kultur až do dnešní podoby trestu ve smyslu trestněprávním. Trestem ve smyslu trestněprávním je sankce za porušení trestněprávních norem. Jedním z trestů, který lze za porušení norem trestního práva dle trestního zákoníku1 uložit, je trest odnětí svobody. Trest odnětí svobody omezuje svobodu a pohyb odsouzeného, je tedy velice závažným zásahem do základních lidských práv. Je vykonáván ve věznicích. Bývá nazýván trestem univerzálním, neboť je možné jej uložit za jakýkoliv trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku2. V dnešní době se stal trest odnětí svobody velice aktuálním tématem. Téměř každý den jsme medii informováni o uložených trestních sankcích, jejich výkonu a problémech souvisejících s vězeňstvím. Cílem mé práce není podat podrobný popis trestu odnětí svobody a jeho výkonu, ale zaměřit se jen na jeho některé aspekty. První část mé práce je částí teoretickou. V této části jsem se pokusila na historickém exkurzu ukázat vývoj trestu odnětí svobody od nejstarších dob až po současnost. Je zřejmé, že trest odnětí svobody není zcela novou trestněprávní sankcí, ale předcházel mu relativně dlouhý vývoj, během kterého se formoval až do dnešní podoby. Další část je věnována účelu trestu odnětí svobody. Původně bylo účelem trestu odnětí svobody izolovat pachatele od společnosti. Dnes je na tuto problematiku pohlíženo trochu jinak, kdy je snahou odsouzené nejen izolovat od společnosti, ale také se je snažit napravit a převychovat. Pohledy na účel trestu se různí dle toho, zda jde o pohled laické veřejnosti, či pohled odborníka. Veřejnost stále zastává teorii odplaty, kdy trest má být újmou za spáchaný trestný čin a ochrana společnosti má být zajištěna izolací pachatele. Odborníci z této oblasti stále více zastávají teorii nápravnou, která si klade za cíl převychovat odsouzeného a tím tak zabránit páchání další trestné činnosti. S účelem trestu úzce souvisí problémy současného vězeňství, jako je přeplněnost věznic, nedostatek finančních prostředků a další. Tyto problémy je třeba řešit, a proto se trestněprávní politika stále častěji zabývá alternativami k trestu odnětí svobody. Těmto se věnuji v další kapitole a snažím se na nich ukázat, do jaké míry jsou schopny naplnit účel trestu. 1 2

Zákon č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

5

Další část práce je zaměřena na výkon trestu odnětí svobody a jeho právní aspekty. Základním právním předpisem je zákon č. 169/1999 Sb.3, o výkonu trestu odnětí svobody, jehož součástí jsou základní práva a povinnosti odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Ke konci teoretické části mé práce se zaměřuji na psychologické aspekty výkonu trestu odnětí svobody. Je zřejmé, že omezení svobody odsouzeného vede ke změně jeho psychiky a chování. Tato změna bohužel často bývá změnou k horšímu. Ne nadarmo se říká, že ,,vězení je škola zločinu“4. Negativní stránkou výkonu trestu není jen kontakt s dalšími odsouzenými, ale i přetrhání rodinných vazeb, stres, deprese, násilí a agrese, šikana a následně problémy s resocializací a zapojením zpět do běžného života na svobodě. Druhou část své práce jsem pojala prakticky, kdy jsem provedla ve Vazební věznici v Liberci dotazníkové šetření. Dotazník jsem koncipovala tak, aby jeho otázky souvisely s teoretickou částí práce. Cílem práce je tedy porovnat stav teoretický, zjištěný z odborné literatury a odborných článků, se stavem zjištěným v rámci dotazníkového šetření mezi odsouzenými ve Vazební věznici v Liberci. A dále navrhnout případná možná řešení u zjištěných nedostatků a problémů vězeňství.

3

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 4 HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 207.

6

2. Pojem trest a pojem trest odnětí svobody Trest v obecném smyslu lze definovat jako omezení, či újmu, která je spojena s porušením společenských, mravních, právních, náboženských či sportovních pravidel, na jejichž dodržování trvá určité společenství lidí. Tím, že toto společenství trvá na ukládání trestů za porušení jeho norem, přiznává tak těmto normám závažnost. Pojem trest nelze slučovat s pojmem pomsta. Pomsta se od trestu liší tím, že není vykonávána, na rozdíl od trestu, k tomu zmocněnou autoritou. Pomsta bývá často vykonávána přímo obětí. Trest ve smyslu trestněprávním je jedním z prostředků sloužících k ochraně společnosti, který je následkem protiprávního chování. Jedním ze znaků trestu je, že působí osobě, která se dopustila protiprávního činu, újmu. Tato újma může být buď zásah do osobní svobody, nebo například újma majetková. Trest odnětí svobody je jedním ze základních druhů trestů. Spočívá v tom, že odsouzený je umístěn do věznice, čímž dochází k omezení jeho svobody a možnosti pohybu. Jeho účelem je zabránit odsouzenému v páchání další trestné činnosti a na druhé straně je jeho cílem chránit společnost. Měl by na odsouzeného působit výchovně a mít nápravnou funkci. Při ukládání trestu odnětí svobody jde o zásadní zásah do základních lidských práv, kdy dochází k omezení svobody pohybu a pobytu odsouzeného. Dle českého právního řádu je trest odnětí svobody trestem univerzálním5, neboť je možné jej uložit za každý trestný čin, který je uveden v trestním zákoníku6, konkrétně v jeho zvláštní části. Trest odnětí svobody by však měl být uložen pouze tehdy, pokud nelze účel trestu splnit uložením některého z alternativních trestů, které stanoví trestní zákoník7. V určitých případech stanovených zákonem lze uložit výjimečný trest 8, kterým je trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí.

5

NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M. et al. Trestní právo hmotné - obecná část. 5. vyd. Praha: ASPI a.s, 2007. s. 406. 6 Zákon č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 7 Zákon č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 8 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 54.

7

3. Historický exkurs do vývoje trestu a trestu odnětí svobody Institut trestu a sankcí se objevuje již v dávných dobách a v průběhu doby se měnil až do dnešní podoby trestu v trestněprávním pojetí. Jeho vývoj se odvíjel od vývoje kultur a civilizací a byl ovlivněn vývojem práva a soudnictví. Ve starověku byly tresty velmi kruté, jak dokládá již Chammurapiho zákoník a jeho proslule známé oko za oko a zub za zub. Tyto tresty byly postaveny na ,,principu odvety.“9 Pachatel trestu byl trestán stejným způsobem, kterým zasáhl do integrity či majetku poškozeného. Nejčastěji byl ukládán trest smrti, kdy tento byl vykonáván upálením, utopením, zazděním či naražením na kůl, jak uvádí E. Vlček10. Postupem času docházelo k přibývání forem trestů, mezi nejčastěji ukládané patřily tresty, které zasahovaly do života a zdraví pachatele, tedy trest odnětí svobody a tresty mrzačící a dále tresty zasahující do majetku pachatele. Při ukládání trestů záleželo také na postavení pachatele ve společnosti. V těchto dobách nebyl ukládán trest odnětí svobody, jak ho známe v dnešní době. Věznění by bylo možné přirovnat k dnešní vazbě, kdy na konci věznění došlo k vydání rozsudku a ten mohl mít například formu trestu smrti či mrzačícího trestu. Příčinou malého počtu věznic byl zejména nedostatek finančních prostředků jednotlivých měst či městských států na stavbu a zajišťování jejich chodu. První zmínky o fungování věznic nalezneme v období římského impéria. Císař Teheodosis II. vydal v roce 435 našeho letopočtu první vězeňské předpisy, na které navázal císař Jistián I. svými předpisy z roku 529 našeho letopočtu11. Šlo v podstatě o organizační předpisy zajišťující chod věznic. V době feudalismu jsou užívány formy trestání, které se objevují už ve starověku, a to trest smrti, mrzačení pachatele, majetkové tresty ve formě pokut a dále se zde objevuje například ztráta cti. Ve 12. a 13. století můžeme nelézt ve Statutech Konrádových12 kolektivní výkon trestu, kdy jednou z možných forem trestání bylo kamenování celou pospolitostí. V této době není vražda považována za útok proti státu či společnosti, ale ,,jako poškození soukromého zájmu“13. 9

VLČEK, E. et al. Právní dějiny. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. s. 62. VLČEK, E. et al. Právní dějiny. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2005. s. 62. 11 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 8. 12 MALÝ, K. et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 1999. s.120. 13 MALÝ, K. et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 1999. s.120. 10

8

Postupem času se začíná více využívat trestu uvěznění. Dle spáchaného činu a postavení ve společnosti byl pachatel umisťován do vězení vojenského, hradního, církevního či panského14. V českých zemích v období stavovském začíná mít uvěznění širší uplatnění ,,a leckdy je i jeho délka již v zákoně stanovena: 14 dnů za nářek cti, 1 rok za šíření zrádných cedulí či schvalování protiprávních činů. Často však doba odnětí svobody závisela na volné úvaze soudců.“15 V době osvícenství se začíná prosazovat humanizace trestání a trestu a začíná se upouštět od krutých a mrzačících trestů. S touto myšlenkou přišli představitelé tzv. klasické trestněprávní a kriminologické školy, jejímiž představiteli byli François Marie Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Cesare Beccaria, Denis Diderot a Jeremy Bentham.16 ,,Francouzský právník a filozof Montesquie formuloval požadavek právní jistoty a zákonnosti, nezávislosti soudců, zásadu proporcionality mezi trestem a trestným činem a především nutnost výchovné funkce trestu.“17 Tito filozofové a právníci prosazovali do trestního práva zásadu Nulla poena sine lege a nullum crimen sine lege. Průlomovým vědeckým dílem v této oblasti je pojednání z roku 1764 ,,O zločinech a trestech“18 italského aristokrata, filozofa a politika Cesare Beccaria, který jako představitel klasické teorie tvrdil, že každý jedná na základě své svobodné vůle, a každý dle svého rozumu hledá pro sebe to nejlepší, což může vést až k deviantnímu chování. Dle Beccaria bylo smyslem trestu ochránit společnost. Jeho smyslem by nemělo být působit pachateli utrpení. Beccariovy myšlenky se postupně objevovaly v zákonících osvícenského absolutismu. V těchto zákonících se začíná objevovat zásada proporcionality, tedy určité úměrnosti mezi trestem a nebezpečností trestného činu a zásada, která stanovuje, že není trestu a trestného činu bez zákona. Příkladem takového zákona může být například zákoník z roku 1787, který byl vydán

habsburským

panovníkem

Josefem

II.

pod názvem

Všeobecný

zákoník

o zločinech a trestech19. Jeho největším přínosem bylo zrušení tzv. tortury a trestů, kterými

14

ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 32. 15 MALÝ, K. et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 1999. s.125. 16 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 33. 17 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 33. 18 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 33. 19 MALÝ, K. et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 1999. s.163.

9

docházelo k mrzačení pachatelů. Tento zákon Josefa II. se opíral o ,,zásadu úměrnosti mezi společenskou nebezpečností trestného činu a přísností trestu“20. V této době bylo upuštěno od ukládání trestu smrti ve velké míře a tento začal být nahrazován trestem odnětí svobody. Začíná se objevovat výchovná funkce trestu, jejímž cílem je převýchova pachatele. V. Černíková ve své knize21 uvádí, že trest odnětí svobody byl vykonáván ve vězení, a to ve vězení krutém či obyčejném a zločiny byly trestány žalářem, a to žalářem prostým či těžkým. Trest odnětí svobody se v 18. století začíná prosazovat jako základní forma trestání. John Howard22 byl jedním z prvních autorů, který se v 18. století věnoval problematice vězeňství. Mezi jeho nejznámější díla patří ,,O anglických a zahraničních věznicích a žalářích“23 napsané v roce 1777. Mezi další autory, kteří se věnovali problematice vězeňství, patří například Thomas Braye24, který se věnoval negativnímu vlivu vězněných zločinců na nově příchozí zločince, a proto požadoval izolaci vězňů. Cílem izolace nemělo být jen oddělení od ostatních odsouzených, ale také to, aby měl odsouzený prostor přemýšlet o sobě samém a o spáchaných činech a dojít tak k nápravě. Mezi další reformátory vězeňství můžeme zařadit Alexandera Maconochie25 žijícího v letech 1787 až 1860. Byl toho názoru, že vězeňství by mělo stát na třech základních principech, a to: ,,1. krutost a brutalita ponižuje nejen osobu tomuto zacházení vystavenou, ale i společnost, která tyto prostředky používá, 2. výkonu trestu má být využito k nápravě odsouzeného a jeho přípravě pro život po propuštění, 3. délka trestu by měla být neurčitá časově, neboť vytvoření charakterní osobnosti je individuální a je nutná nestejná doba nápravy.“26 Poněkud odlišně než v Evropě se vyvíjelo vězeňství ve Spojených státech amerických. Autorem americké vězeňské soustavy z druhé poloviny 17. století je Wiliam 20

MALÝ, K. et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 1999. s.163. 21 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 22 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 11. 23 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 11. 24 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 10. 25 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s 35. 26 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 11.

10

Penn27, který zavedl okresní šatlavy, kde byli vězněni zločinci, kteří byli povinni při výkonu trestu pracovat. Tento systém vězeňství zavedený Wiliamem Pennem se stal na několik desítek let vzorovým systémem a byl používán jako model vězeňství v Americe a v Evropě v 19. století. Již v této době byla uplatňována zásada separace, která je užívána v modifikované podobě dodnes. Cílem této zásady je zabránit tomu, aby nedocházelo ke vzájemnému ovlivňování vězňů a jejich bouření a také navodit jednotlivým vězňům pocit samoty a opuštění, který je nutí přemýšlet o spáchaných činech. Vzhledem k nedostatku hradů, zámků a pevností ve Spojených státech amerických, musely být budovány nové věznice. Věznice postavená ve Filadelfii v hvězdicovém tvaru se stala inspirací pro další věznice, a to jak v Americe, tak v Evropě. Dodnes můžeme vidět typ takovýchto věznic například v Berlíně, či Norimberku, ale i v České republice v Plzni na Borech.28 Druhou zásadou byla zásada ticha, kdy vězni měli zákaz mluvit, a to jak při práci, tak i na svých celách. Tato zásada ulehčovala práci dozorcům a znemožňovala vězňům domluvu o útěku či o jiné vzpouře. Tato zásada byla zavedena v roce 1823 v americké Auburnské věznici29. Jen pro zajímavost, v této věznici byly zavedeny světově známé proužkované černobílé oděvy vězňů, které měly za úkol vězně ponížit a zejména je pak při útěku snadno identifikovat. Ve 20. století došlo k omezení zásady separace a zásady ticha. Vězeňství se zaměřilo na zajištění práce pro vězně, na jejich vzdělávání a odstranění negramotnosti, později i na zdokonalování dovedností, které pomohou odsouzenému najít práci po propuštění na svobodu (základy práce s počítačem,...). Velký posun vpřed zaznamenaly i vězeňské řády, které jsou v dnešní době součástí téměř každého vězeňského zařízení a specifikují práva a povinnosti vězňů. V dnešní době je přikládán význam i podmínkám, ve kterých je trest odnětí svobody vykonáván, a to s ohledem na zdravotní a hygienické potřeby vězňů.

27

MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 12. 28 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 13. 29 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s 37.

11

3.1. Penologie Současně s vývojem trestu odnětí svobody došlo i k utvoření nauky, která se zabývá výkonem trestu a jeho účinky a která se nazývá penologie. Název této neprávní vědní disciplíny pochází z latinského slova ,,poena“30, což znamená trest. Hlavním předmětem penologie je zkoumání trestu odnětí svobody, jeho výkonu a účinnosti a zacházení s pachateli. Penitenciaristikou nazýváme tu část penologie, která se zabývá nepodmíněným trestem odnětí svobody. Do českého jazyka bychom tento pojem mohli přeložit jako vězeňství. Je nepochybné, že penologie velice úzce souvisí jak s trestním právem, tak s kriminalistikou a kriminologií, ale také s dalšími disciplínami, jako je soudní psychiatrie, či soudní lékařství.

30

MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 3.

12

4. Účel trestu odnětí svobody Součástí trestní politiky je zkoumání toho, jaký účel má uložený trest naplňovat. D. Houbová31 uvádí, že pro účinnost trestu v obecné rovině je nutné, aby trest byl přiměřený, a to jak z pohledu pachatele trestného činu, tak i z pohledu celé společnosti. Dále by měl být trest neodvratitelný a včasný, měl by tedy být uložen a vykonán v relativně krátké době po jeho spáchání. Účel trestu a trestu odnětí svobody je možné rozdělit na pět základních teorií, a to teorii odstrašující, nápravnou, eliminační, restituční a retributivní.32

4.1. Odstrašující teorie Základem této teorie je odrazení pachatelů, či potenciálních pachatelů od toho, aby páchali trestnou činnost. V prvé fázi by trest měl odradit od páchání trestné činnosti toho, kdo je povinen trest vykonat, tzv. individuální prevence. Naopak generální prevencí označujeme druhou fázi odstrašující teorie, ve které je třeba odstrašit od páchání trestné činnosti společnost, jako celek. V rámci individuální prevence hraje velkou roli osoba pachatele, neboť u některých pachatelů je již samotné soudní řízení dostatečným ponaučením. Na některé pachatele, zejména na recidivisty, samotné soudní řízení a výkon trestu nestačí. ,,Proces odstrašení je tedy velmi individuální záležitostí.“33 Roli zde dle mého názoru hraje jak výchova, vzdělání pachatele a morální zakotvení určitých zásad, tak také způsob výkonu trestu odnětí svobody. Ve Spojených státech amerických se používají tzv. šokující tresty34, které jsou ukládány mladistvým. S mladistvými je při těchto krátkých trestech odnětí svobody zacházeno velice tvrdě, což má za cíl odradit mladistvé od páchání další trestné činnosti. Velký význam má odstrašení u trestných činů, u kterých je potřeba promyšleného postupu a racionálního myšlení. Sem můžeme zařadit například některé hospodářské trestné činy. Naopak menšího významu má u trestných činů, které jsou páchány v rozrušení či afektu, jako bývá často vražda. ,,Nedostatečný účinek odstrašení u vražd potvrzuje i fakt, že dle řady průzkumů se počet vražd nezvyšuje po zrušení trestu smrti.“35

31

HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 199. 32 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 33 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 34 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 35 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 23.

13

S odstrašující teorií souvisí tzv. exemplární trest36. Jde o uložení přísnějšího trestu, což si klade za cíl odstrašit ostatní potenciální pachatele. Při uložení exemplárního trestu není dodržena rovnováha mezi nebezpečností spáchaného trestného činu a uloženého trestu. V praxi jsou užívány exemplární tresty při zvýšení některého druhu kriminality. Aby byl naplněn cíl exemplárního trestu, respektive aby byl naplněn účinek generální prevence, je nutná medializace konkrétního případu, aby s uloženým trestem byla seznámena společnost a zejména potenciální pachatelé. Stejně jako by měl mít trest odstrašující účinky, měly by je mít i vedlejší účinky trestání. Pojem ,,Labeling effect“37 znamená označkování pachatele trestného činu. Toto bylo uplatňováno v dřívějších dobách, kdy docházelo k tomu, že pachatelé byli ocejchováni či byli veřejně bičováni.

V současnosti by bylo možné k tomuto přirovnat ,,veřejně

medializované politické procesy u nás v padesátých letech nebo mediální publicitu bulvárně vděčných kriminálních případů“38. Pro výkon trestu odnětí svobody je nezbytné, aby byly ve věznicích pro odsouzené po všech stránkách horší podmínky, než ty, ve kterých žili na svobodě, neboť jen tak bude odsouzený vnímat trest jako újmu a budou naplněny jeho odstrašující účinky, jak uvádí Z. Karabec39. Těmito podmínkami je myšlena strava, hygienické podmínky, zařízení ubytovacích prostor, lékařská péče a další. Z pohledu odstrašující teorie je tedy zřejmé, že při ukládání trestu by mělo být přihlédnuto spíše k osobě pachatele, nežli k závažnosti spáchaného trestného činu. Z. Karabec uvádí, že s tímto úzce souvisí návrh typu ,,třikrát a dost“40, jehož základem je uložení trestu odnětí svobody na doživotí pachateli, který spáchal již třetí závažný trestný čin. Tento návrh se odvažuji ohodnotit jako velice radikální řešení a v dnešní době přeplněných věznic téměř nerealizovatelný. Negativum odstrašující teorie je možné vidět v tom, že dochází k potírání právní jistoty a rovnosti.

36

LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 24. HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 201. 38 HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 201. 39 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 40 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 37

14

4.2. Nápravná (rehabilitační) teorie ,,Tato teorie vyrůstá z pozitivistického směru trestněprávní nauky a názorů o determinismu (omezení) svobody každého jednotlivce.“41 U pachatelů trestných činů se ve většině případů objevuje narušenost či deviace a pohrdání základními morálními hodnotami a principy společnosti. Z tohoto důvodu je třeba se pokusit pachatele při výkonu trestu napravit. Tím je myšleno působit na jeho psychiku takovým způsobem, aby si uvědomil své jednání a pokusit se mu vštípit základní hodnoty, které je třeba dodržovat a odstranit příčiny jeho protiprávního chování. Z. Karabec ve svém článku42 uvádí, že s odsouzeným by při výkonu trestu mělo být odborně zacházeno, a to tak, aby byly potlačeny příčiny, pro které trestný čin spáchal. Tyto příčiny mohou mít základ ve výchově odsouzeného, jeho rodinném zázemí nebo mohou být biologického či psychologického původu. Proces nápravy pachatele je velice náročný, a to jak finančně, tak i organizačně a personálně. Při výkonu trestu odnětí svobody je tedy nutné dbát na výchovu pachatele a jeho vzdělávání, a to s ohledem na individualitu jeho osobnosti. Ještě větší význam má nápravná teorie u mladistvých pachatelů, u kterých bývá převýchova účinnější. V 60. letech 20. století byl ve Spojených státech amerických a skandinávských státech kladen velký význam na nápravu pachatelů. ,,Došlo k vytvoření řady terapeutických postupů a převýchovných programů, pokračovala diferenciace vězení, došlo ke zřízení otevřených ústavů, byl kladen důraz na fungování probačního systému a postpenitenciární péče.“43 Zajištění těchto postupů a programů bylo velice náročné, a to jak po stránce finanční, tak po stránce organizační. Z výsledků nebylo zcela zřejmé, zda jsou postupy a programy účinné. Domnívám se, že je nutné v rámci trestního řízení provést znalecký posudek odborníka z oboru psychologie, který posoudí, jaká existuje možnost nápravy pachatele. Soud by měl při ukládání sankce k tomuto znaleckému posudku přihlédnout. V případě, že je zde možnost nápravy pachatele, bylo by vhodné s ním podle toho zacházet a podrobit ho výchovným a nápravným programům. V případě, že je možnost nápravy mizivá, je nutné pachatele izolovat od společnosti a zabránit mu tím v páchání další trestné činnosti. Ale i přes tuto skutečnost by měl být odsouzený alespoň v malé míře podroben nápravnému programu. Trest odnětí svobody může v některých aspektech působit na nápravu spíše

41

KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 43 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 27. 42

15

negativně než pozitivně. Při trestu odnětí svobody dochází k odloučení od rodiny a příbuzných a také ke ztrátě zaměstnání, čímž jsou přetrhány vazby odsouzeného ke společnosti a návrat do ní bývá často velice těžký. Složité je získávání poznatků o úspěšnosti nápravy pachatelů. Jedním z faktorů posuzování úspěšnosti může být recidiva. Ze Statistické ročenky kriminality v České republice za rok 2008 vyplývá, že z celkového počtu odsouzených osob 75761 bylo 7422 recidivistů.44 Negativní stránkou nápravy pachatelů je již zmiňovaná finanční náročnost na výchovné programy a postupy. Ukládání trestu by mělo samozřejmě záležet hlavně na spáchaném trestném činu a jen okrajově by mělo být přihlíženo k možnosti nápravy, a to z toho důvodu, aby byla zajištěna právní jistota, rovnost a spravedlnost. H. L. A. Hart45 poukazuje na to, že u nápravné teorie nedochází k působení na osoby, které doposud trestný čin nespáchaly, což neodpovídá cíli trestní politiky, kterým je bránit trestné činnosti ve společnosti obecně.

4.3. Eliminační teorie Z. Karabec ve svém článku46 uvádí, že tato teorie se objevovala již v dávné historii, kdy docházelo k tomu, že odsouzení byli vyhoštěni ze země. Tuto možnost vyhoštění měly většinou privilegované osoby a odchodem ze země se jim podařilo vyhnout trestu smrti. Ač se to nezdá, vyhnanství bylo velmi přísným trestem. Ne každý, kdo opustil svou zem, dokázal v drsných podmínkách přežít. Tuto teorii je nutné aplikovat na ty pachatele, u kterých neexistuje možnost nápravy a uložením trestu u nich nedojde k odstrašení od páchání další trestné činnosti. Tyto pachatele je nutno izolovat a ochránit tím společnost od dalších trestných činů. Eliminační teorie je typická pro trest odnětí svobody, ale může ji plnit například i trest zákazu pobytu či trest zákazu činnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy trest končí a odsouzený je propuštěn na svobodu. V této chvíli se odsouzený stává opět nebezpečným pro společnost. V praxi není možné každému nebezpečnému pachateli uložit dlouhodobý trest odnětí svobody, neboť výkon takového trestu je velice nákladný. 44

Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-03-02]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145>. 45 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 28. 46 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2.

16

Ve Spojených státech amerických byla v 70. letech 20. století přijata strategie selective incapaciation (selektivního zneškodnění)47. Tato strategie spočívala v tom, že u osob, které spáchaly trestný čin, je nutno určit, zda je zde velká pravděpodobnost, že v budoucnosti budou páchat další trestné činy jako recidivisté a těmto osobám uložit dlouhodobé tresty odnětí svobody a ochránit tím společnost od další trestné činnosti. Dle této teorie dojde ke snížení trestné činnosti a zejména se sníží pokles vězněných osob, neboť nebude žádný důvod pro trestání osob, které nejsou nebezpečné. Problémem této strategie je určení pravděpodobnosti páchání recidivy, neboť tato určení bývají často velice nepřesná. U této strategie dochází k ukládání odlišných trestů při spáchání velice podobných a téměř stejně nebezpečných trestných činů. S ohledem na tuto skutečnost tedy strategie selective incapaciation odporuje principu právní jistoty. Výsledkem eliminační teorie může být pokles kriminality závažných trestných činů, ale tento stav je pouze dočasný. Ve chvíli, kdy je nebezpečný odsouzený propuštěn na svobodu, stává se opět pro společnost nebezpečným. Negativem je také porušování zásady právní jistoty či spravedlnosti při ukládání trestů pachatelům závažných trestných činů. Dále je nutno uvést, že v případě, že by ,,jedinou reakcí společnosti na spáchaný trestný čin bylo uvěznění pachatele, nebylo by pro žádnou zemi únosné takto eliminovat stále rostoucí kontingent osob, které porušily pravidla chování, sankcionovaná trestním právem.“48

4.4. Restituční teorie Tuto teorii by bylo možné nazvat též teorií kompenzační. Restituční teorie se zaměřuje na poškozeného trestného činu a nápravu újmy, která mu byla trestným činem způsobena. Restituční teorie se nezaměřuje pouze na tuto škodu, ale také na úlohu a postavení poškozeného v rámci trestního řízení. ,,Trest podle této teorie má především směřovat k tomu, aby byla obnovena rovnováha v sociálních vztazích, porušená trestným činem a aby byly uspokojeny nároky poškozených osob.“49 S restituční teorií úzce souvisí pojem restorativní justice, která ,,spatřuje v trestném činu konflikt mezi dvěma či více jednotlivci či stranami, jenž lze řešit pouze aktivním zapojením všech dotčených – poškozeného, pachatele i dotčeného společenství.“50 Dle restorativní justice je vhodné navázat kontakt mezi pachatelem trestného činu 47

LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 29. KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 49 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2. 50 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 32. 48

17

a poškozeným s cílem, aby pachateli trestného činu došlo, jaké negativní následky poškozenému způsobil. V některých případech však kontakt pachatele trestného činu a poškozeného může být pro poškozeného velice stresující a může se pro něj stát i psychickým traumatem. Pachatel trestného činu často projeví lítost a pokouší se dojít k nápravě trestného činu. Je otázkou, do jaké míry k projevené lítosti pachatele přihlížet, neboť ne vždy může být projevená lítost upřímná. Často bývá jen snahou pachatele o to, aby soud při ukládání trestu přihlédl k této polehčující okolnosti. D. Houbová51 uvádí, že tato teorie byla v dřívější době nedoceněná a toto bylo způsobeno přístupem k poškozeným a obětem trestných činů.

4.5. Retributivní teorie Základy retributivní, neboli odplatné teorie lze nalézt již v klasické škole trestního práva a Z. Karabec uvádí, že se odráží v názorech Kanta a Hegela. Tato teorie je založena na tom, že pachatel trestného činu, který zavinil, si zaslouží trest. Trest by měl korespondovat se spáchaným trestným činem a jeho nebezpečností. Pro tuto teorii je typický axiom ,,zlo je odplaceno zlem“52 Při ukládání trestu by neměl být brán ohled na to, zda je možné trestem pachatele převychovat či napravit, nebo zda je trestný čin páchán v rámci recidivy. Tato teorie naplňuje zásadu právní jistoty a spravedlnosti. Pachateli trestného činu má být uložen takový trest, který si za své jednání zaslouží. Rozvoj této teorie můžeme zaznamenat v 70. letech 20. století ve Spojených státech amerických53. Tato teorie naplňuje zásadu právní jistoty, předvídatelnost a touhu po spravedlnosti, požadovanou laickou veřejností, která často na trest nazírá jako na odplatu za spáchané zlo. Na druhé straně lze této teorii vytknout, že neposuzuje osobu pachatele a nepokouší se ho napravit, čímž může v praxi docházet k tomu, že bude nadále páchat trestnou činnost. Trest by měl být takový, aby pachatel dospěl k tomu, že jeho jednání je společensky a morálně nepřípustné a měl by ho vnímat jako odplatu za spáchaný trestný čin. V případě, že pachatel dojde k názoru, že jeho chování bylo špatné, dokáže přijmout trest jako nutný následek svého chování, což mu umožní se následně snadněji zapojit do společnosti.

51

HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 203. 52 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 34. 53 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 35.

18

5. Účel trestu stanovený trestněprávními předpisy Na začátku předchozí kapitoly jsem uvedla názory na účel trestu odnětí svobody. V této podkapitole bych ráda ukázala, jak se tyto teorie projevovaly a projevují do trestněprávních předpisů. V roce 1950 byl vydán trestní zákoník pod číslem 86/1950 Sb.54, který výslovně upravoval účel trestu ve svém § 17, a to následovně:,,Účelem trestu je a) zneškodnit nepřátele pracujícího lidu, b) zabránit pachateli v páchání trestných činů a vychovat ho k tomu, aby dodržoval pravidla socialistického soužití, c) působit výchovně na ostatní členy společnosti.“55 Je zřejmé, že účel trestu byl pojat represivně a likvidačně, ale nalezneme zde i prvky teorie rehabilitační. Dalším trestním zákonem byl zákon č. 140/1961 Sb.56, který stejně jako zákon předchozí výslovně stanovoval jak účel trestního zákona, tak účel trestu a to ve svých § 1 a § 23. §1 tohoto zákona v době jeho vydání zněl následovně:,,Účelem trestního zákona je chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachovávání pravidel občanského soužití.“57 A § 23 zněl takto:,,Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.“58 Ze znění tohoto ustanovení je patrné, že cílem bylo chránit společnost a účel trestního zákona i trestu byl výchovný. Při ukládání trestu tedy nebyl brán zřetel pouze na generální prevenci, ale byla zde snaha pachatele trestného činu převychovat. Z účelu trestu není zřejmý prvek retribuční teorie, tedy jeho odplatný účel. Postupem času docházelo k novelizaci tohoto ustanovení, a to novelou č. 175/1990 Sb.59 a novelou č. 290/1993 Sb.60, kterými došlo k upuštění od terminologie typické pro období totality s tím, že § 1 zněl následovně: ,,Účelem trestního

54

Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. § 17. Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. § 17. 56 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 57 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. § 1. 58 Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. § 23. 59 Zákon č. 175/1999 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 60 Zákon č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady 290/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 55

19

zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob.“61 Pro trestní právo demokratických zemí není obvyklé stanovovat výslovně účel trestu62. Takto explicitně vyjádřenému účelu bývá často vytýkáno, že není dostatečně vystihnut a ztrácí pak flexibilitu, kterou by bylo možné reagovat na vývoj názorů trestněprávní vědy a doby. Platný a účinný trestní zákoník č. 40/2009 Sb.63 (dále jen trestní zákoník) nestanovuje explicitně účel trestu. Ve svých § 37 a § 38 upravuje zásady pro ukládání trestních sankcí. Za trestné činy nelze uložit kruté a nepřiměřené tresty a při výkonu trestu nesmí dojít k ponížení lidské důstojnosti. Při ukládání druhu a výše trestu je nutné přihlédnou k povaze a závažnosti trestného činu a také k poměrům pachatele, čímž jsou myšleny osobní, rodinné a majetkové poměry pachatele. Při ukládání trestu by měl soud přihlížet i k právem chráněným zájmům poškozených. V § 39 trestního zákoníku nalezneme prvky rehabilitační teorie, kdy je při ukládání druhu a výměry trestu nutné přihlédnout k možnosti nápravy pachatele. S účelem trestu úzce souvisí zákon č. 169/1999 Sb.64 o výkonu trestu odnětí svobody a jeho základní zásady vztahující se na zacházení s odsouzenými při výkonu trestu odnětí svobody, kterými jsou zachování zdraví odsouzených. Dále by měly být podporovány ,,postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem.“65

61

Zákon č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady 290/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. § 1. 62 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 65. 63 Zákon č. 40/2009 Sb, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 64 Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 65 LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007. s. 65.

20

6. Obecná úprava trestu odnětí svobody a jeho výkon Trest odnětí svobody je upraven trestním zákoníkem § 55 a násl., jako jeden z možných druhů trestů. Je nazýván trestem univerzálním66, neboť je možné jej uložit za každý trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Ze statistik za rok 200867 vyplývá, že nepodmíněný trest odnětí svobody současně s podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody byl nejčastěji ukládaným trestem, na druhém místě v četnosti uložených trestů byl trest obecně prospěšných prací. Jde o nejpřísnější trest, neboť je jím zásadním způsobem zasaženo do základních lidských práv pachatele. Při uložení trestu odnětí svobody dochází k omezení svobody pachatele. Jde o trest nezastupitelný, neboť u některých pachatelů není tento druh trestu možné nahradit alternativními tresty, a to s ohledem na eliminační funkci trestu odnětí svobody, tedy izolaci pachatele od společnosti. Trest odnětí svobody lze rozdělit na dva subsystémy, a to na trest pravidelný, upravený § 55 trestního zákoníku a trest výjimečný upravený § 54 trestního zákoníku, kterým je trest odnětí svobody nad dvacet let až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí. Pravidelný trest odnětí svobody může být uložen ve třech následujících formách, a to nepodmíněné odnětí svobody, podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody a jako náhradní trest k domácímu vězení a peněžitému trestu. V této části práce bych se chtěla zaměřit na nepodmíněný trest odnětí svobody. Tento trest lze uložit maximálně na 20 let68. U každého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, respektive u každé skutkové podstaty je stanovena hranice nepodmíněného trestu odnětí svobody, který může být za takový trestný čin uložen, a to buď horní hranice, nebo spodní a zároveň horní hranice. § 55 odstavec 2 trestního zákoníku stanovuje, že u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři léta, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen tehdy, pokud by uložení jiného trestu nevedlo k tomu, že by pachatel vedl řádný život, tedy nesplňoval by jiný trest dostatečně nápravný účel. Toto ustanovení vyjadřuje, že nepodmíněný trest odnětí

66

NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M. et al. Trestní právo hmotné - obecná část. 5. vyd. Praha: ASPI a.s, 2007. s. 406. 67 Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-03-02]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145>. 68 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 55.

21

svobody by měl být u méně nebezpečných trestných činů ukládán jako ,,krajní prostředek trestněprávní reakce.“69 Trestní zákoník zakotvuje moderační právo soudu mimořádně snížit či zvýšit trest odnětí svobody. V takových případech může dojít k uložení trestu pod dolní či naopak nad horní hranici, která je stanovena u jednotlivých trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku. Snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici může soud v případě, že by uložení trestu odnětí svobody v mezích stanovených pro daný trestný čin bylo nepřiměřeně přísné pro pachatele a zároveň je možné dosáhnout nápravy pachatele kratším trestem. Dále může soud uložit trest pod dolní hranicí tehdy, pokud pachatel ,,napomohl zabránit trestnému činu, jenž jiný připravoval nebo se o něj pokusil, jestliže vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti má za to, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.“70 Snížit trest pod dolní hranici lze dále tzv. spolupracujícímu obviněnému, nebo jde-li o přípravu k trestnému činu nebo o pokus trestného činu nebo o pomoc k trestnému činu a bylo-li by použití sazby stanovené dle trestního zákoníku nepřiměřeně přísné a lze-li dosáhnout nápravy pachatele i méně přísným trestem odnětí svobody. Další možností, kdy má soud moderační právo ke snížení trestní sazby je skutečnost, kdy pachatel jednal v právním omylu a bylo v jeho možnostech se tohoto omylu vyvarovat, nebo spáchal trestný čin, když odvracel útok nebo jiné nebezpečí, ale nedošlo k naplnění podmínek pro krajní nouzi, nebo nutné obrany, anebo překročil meze přípustného rizika, nebo meze okolnosti, která má za následek vyloučení odpovědnosti. V rámci moderačního práva soudu může být i zvýšena horní hranice trestu odnětí svobody, a to tehdy, pokud pachatel spáchal trestný čin jako recidivista, konkrétně pokud ,,znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán.“71 Ačkoliv je dán prostor pro uvážení soudu, nelze tuto hranici zvýšit zcela libovolně, ale trestní zákoník stanovuje, že trest lze uložit v horní polovině trestní sazby stanovené trestním zákoníkem u konkrétního trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, a to jen v případě, že je vzhledem k recidivě a okolnostem případu vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu nebo jestliže možnost nápravy pachatele je ztížena.

69

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 91. 70 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 58 odstavec 2. 71 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 59 odstavec 1.

22

Moderační právo soudu je ,,mimořádný prostředek soudní individualizace a je jedním z projevů zásady ekonomie trestní represe.“72 Trestní zákoník obsahuje výjimečný trest odnětí svobody, kterým je nutno reagovat na velmi závažné a nebezpečné trestné činy. Každý stát by měl mít ve své trestněprávní úpravě možnost uložit velice přísný trest za závažné delikty, mezi které patří trest odnětí svobody na doživotí a trest odnětí svobody uložen na velice dlouhé časové období. § 54 odstavec 3 trestního zákoníku upravuje trest odnětí svobody na doživotní, kdy toto ustanovení taxativně stanovuje trestné činy, za které může být tento trest uložen s tím, že u některých taxativně stanovených trestných činů musel pachatel zavinit úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, že:,,takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.“73 Toto ustanovení zahrnuje jak eliminační funkci trestu, tak i funkci nápravy a výchovy pachatele. Výjimečnému trestu lze vyčíst, že při jeho výkonu není často dosahováno nápravy a výchovy pachatele, a to z toho důvodu, že pachatelova možnost propuštění na svobodu je velice mizivá, a toto může často působit na odsouzeného velice negativně, zejména na jeho psychiku. Existuje však možnost, že odsouzený bude z trestu odnětí svobody na doživotní podmíněně propuštěn, což může být pro odsouzeného dostatečnou motivací. Ze statistik za rok 200874 vyplývá, že trest odnětí svobody převyšující 15 let byl uložen 8 pachatelům a trest odnětí svobody na doživotí byl uložen 2 pachatelům. Nejčastěji ukládaným trestem odnětí svobody byl trest do 1 roku, tedy trest krátkodobý. Jak jsem již naznačila výše, ze statistik za rok 200875 vyplývá, že nejčastěji ukládané tresty odnětí svobody jsou tresty do 1 roku. V. Kalvodová je toho názoru, že tyto krátkodobé tresty odnětí svobody jsou problematické, a to zejména s ohledem na splnění účelu trestu. Krátkodobým trestem odnětí svobody může být trest v délce tří měsíců, ale i v délce šesti měsíců či jednoho roku. Čím kratší je trest odnětí svobody, tím nižší bývá 72

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 92. 73 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 54 odstavec 3 a), b). 74 Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-03-02]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145>. 75 Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-03-02]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145>.

23

jeho výchovný a nápravný účinek. Rada Evropy ve své rezoluci č. 17 ze dne 13. dubna 197376 doporučuje, aby se členské státy Rady Evropy pokusily místo krátkodobých trestů odnětí svobody ukládat alternativní tresty či tyto nahradit jinými postupy. Negativem ukládání krátkodobých trestů odnětí svobody je to, že ,,vede k přeplnění kapacit vězeňských zařízení, vyvolává nežádoucí sociální segregaci a stigmatizaci odsouzených.“77 Krátkodobý trest odnětí svobody často nemívá odstrašující účinky a nenaplňuje eliminační účel trestu, respektive tuto naplňuje jen na velice krátkou dobu. Při tomto trestu není dostatek času pro nápravu pachatele. Negativní vliv na pachatele může mít kontakt s dalšími odsouzenými. Na druhou stranu může mít tento krátkodobý trest odnětí svobody pro pachatele i odstrašující účinky, záleží vždy na konkrétní osobě a jeho psychice. I krátkodobým trestem dochází k přerušení pracovních vztahů a ve většině případů tedy i ke ztrátě zaměstnání.

76

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 102. 77 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 102.

24

7. Alternativní tresty k trestu odnětí svobody Trest odnětí svobody lze nazvat trestem univerzálním a dominantním. Zeptáte-li se laické veřejnosti, jaký trest lze uložit za trestný čin, domnívám se, že většina odpoví trest odnětí svobody. Postupem času se ukázalo, že odstrašující účinek trestu odnětí svobody není takový, jak se předpokládalo. Začalo docházet k problémům při ukládání a výkonu trestu odnětí svobody, jako byla přeplněnost věznic, nedostatek finančních prostředků a organizační náročnost, či negativní vlivy prisonizace a odtržení od společnosti. V 70. letech 20. století78 dochází v některých státech Evropy a Ameriky ke změně trestní politiky a začínají se hledat alternativy k trestu odnětí svobody. V. Kalvodová uvádí, že vývoj hledání alternativních sankcí se ubíral třemi základními směry. Prvním byla snaha o zmírnění intramurálního detenčního charakteru odnětí svobody. Pod tento směr lze zařadit například domácí vězení, kdy trest není vykonáván přímo ve vězeňském zařízení, nebo například víkendové tresty, kdy omezení svobody trvá jen po určitou část týdne. Další směr se zaměřuje na takové alternativy, u nichž nedochází k detenci. Sem lze zařadit peněžité tresty, veřejně prospěšné práce, zákaz činnosti a další. Třetím směrem je směr s depenalizačním charakterem, sem lze zařadit například podmíněné odsouzení či upuštění od potrestání. Tendence pro ukládání alternativních trestů jsou zřejmé i z trestní politiky, pro kterou jsou typické snahy o rozšiřování škály alternativních trestů. Příkladem může být rekodifikace trestního práva novým trestním zákoníkem a zavedení trestu domácího vězení. J. Nezkusil79 uvádí, že rekodifikací trestního práva a novým trestním zákoníkem došlo ke změně filosofie ukládání trestněprávních sankcí, a to v tom smyslu, že trest odnětí svobody má být krajním řešením, tzv. ultima ratio. Soudci by při ukládání trestu za méně závažné trestné činy měli nejdříve zvážit možnost uložení alternativního trestu k trestu odnětí svobody a teprve poté, pokud nebude možné alternativní trest uložit, uložit trest odnětí svobody. Ukládání alternativních trestů se v praxi často setkává s negativním přístupem některých odborníků a často i laické veřejnosti, neboť alternativní tresty podle nich v takové míře nezahrnují odplatný účel trestu. 78

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 109. 79 NEZKUSIL, Jiří. K problematice alternativ k trestu odnětí svobody. Trestní právo. 2009, č. 07 – 08. s.14.

25

Alternativním trestem k trestu odnětí svobody je tedy trest, který není spojený s odnětím svobody, či ji omezuje jen do určité míry, přesto však dojde k naplnění účelu trestu a je uložen tehdy, pokud měl být uložen trest odnětí svobody, respektive je uložen místo něj. Alternativnímu trestání se věnovaly a věnují některé významné mezinárodní organizace jako je OSN, či Rada Evropy. Pravidla týkající se alternativních trestů byla v rámci OSN přijata na 8. kongresu, tzv. ,,Tokijská pravidla“80. V roce 1976 byla přijata Radou Evropy rezoluce č. (76)10 ,,Některé alternativní tresty k vězení“81. V trestní politice České republiky se alternativy k trestu odnětí svobody začínají prosazovat od poloviny devadesátých let82. Mezi alternativní tresty k trestu odnětí svobody patří podmíněné odsouzení, domácí vězení, obecně prospěšné práce a peněžitý trest a dále pak tresty, které nejsou zcela typické jako alternativa k trestu odnětí svobody a v mnoha případech nejsou ukládány samostatně a jsou jimi zákaz činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, propadnutí majetku, zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a vyhoštění. Vzhledem k tomu, že alternativy k trestu odnětí svobody nejsou hlavním předmětem této práce, budu se v další části zabývat stručně pouze prvními čtyřmi alternativami a pokusím se na nich ukázat, zda plní či neplní účel trestu odnětí svobody.

7.1. Podmíněné odsouzení Trest odnětí svobody s podmíněným odkladem není uveden v taxativním výčtu druhů trestů v § 52 odstavci 1 trestního zákoníku jako samostatný druh trestu. Je však uveden v § 52 odstavci 2 trestního zákoníku, který stanovuje, že trestem odnětí svobody je kromě nepodmíněného trestu odnětí svobody také podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a dále pak podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem. J. Jelínek uvádí, že se však většina odborníků přiklání k tomu, že jde o samostatný druh trestní sankce83.

80

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 111. 81 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 111. 82 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 114. 83 JELÍNEK, J. et al. Trestní právo hmotné - obecná část, zvláštní část. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. s. 358.

26

Podmíněné odsouzení spočívá v tom, že ,,pachatel je pravomocně uznán vinným a za trestný čin je mu uložen trest odnětí svobody v určité délce. Odkládá a posléze se fakticky promíjí výkon tohoto trestu, vyhoví-li odsouzený stanoveným podmínkám.“84 Podmíněně odložit lze jen výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta a současně musí být splněna podmínka, že není potřeba jeho výkonu k tomu, aby pachatel trestného činu vedl řádný život.

Při uložení podmíněného odsouzení je soud povinen stanovit

zkušební dobu, a to v délce od jednoho do pěti let. V této době záleží jen na chování odsouzeného, zda bude trest odnětí svobody vykonán či ne. Toto může na mnoho pachatelů působit výchovně. Dle mého názoru má tento trest na méně nebezpečného pachatele velice dobrý účinek. ,,Podmíněné odsouzení vychází z předpokladu, že již samotné trestní stíhání, soudní řízení a vynesení rozsudku spolu s hrozbou eventuálního výkonu trestu mohou mít preventivní účinky.“85 Výhodou je, že při uložení tohoto trestu nedochází k přetrhání pracovních vztahů a přerušení styku s blízkými a příbuznými. Přesto však celou zkušební dobu hrozí výkon trestu, což odradí pachatele od páchání trestné činnosti. U některých pachatelů však tento trest ztrácí odstrašující funkci, neboť by se dalo říci, že jim spáchání trestného činu prošlo. V případě, že ve zkušební době povedou řádný život, je jedinou újmou, kterou pocítili, trestní řízení. V případě, že odsouzený povede ve zkušební době řádný život, vysloví soud po uplynutí zkušební doby, že se osvědčil a na odsouzeného se bude hledět jako na osobu, která nikdy odsouzena nebyla. Toto dá některých pachatelům motivační impuls pro nový začátek a život bez kriminality. Často jsou totiž odsouzení i po vykonání trestu společností dopředu odsuzováni a o to těžší je pro ně se zapojit zpět do normálního života a získat práci, neboť mnoho zaměstnavatelů požaduje pro přijetí na pracovní pozici čistý trestní rejstřík. Podmíněné odsouzení bylo dle statistik za rok 200886 nejčastěji uloženým trestem, a to v počtu 42157. Pro porovnání byl na druhém místě v četnosti uložených trestů za rok 2008 uložen trest obecně prospěšných prací, a to v počtu 11193, tedy téměř čtyřikrát nižší.

84

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 119. 85 JELÍNEK, J. et al. Trestní právo hmotné - obecná část, zvláštní část. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008. s. 358. 86 Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-03-02]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145>.

27

7.2. Obecně prospěšné práce Tento trest je součástí trestněprávních sankcí v rámci českého trestního práva relativně krátkou dobu. Obecně prospěšné práce upravuje § 62 trestního zákoníku, který uvádí, že tento trest může být uložen za přečin, tedy za nedbalostní trestný čin, nebo úmyslný trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody do výše pěti let. Jestliže je trest obecně prospěšných prací ukládán jako samostatný trest, je nutné, aby nebylo potřeba uložení jiného trestu, a to vzhledem k poměrům pachatele a k povaze a závažnosti spáchaného přečinu. Základ tohoto trestu spočívá v tom, že odsouzený je povinen provést v určitém, soudem stanoveném, počtu hodin práce, které slouží k obecně prospěšným účelům. § 62 odstavec 3 trestního zákoníku uvádí demonstrativní výčet těchto prací, kterými můžou být například údržba veřejných prostranství, úklid a údržba veřejných budov nebo komunikací. Je zřejmé, že práce vyjmenované v § 62 odstavci 3 trestního zákoníku, tedy úklid a údržbu veřejných prostranství a veřejných budov, je schopen zvládnout téměř každý, bez jakékoliv kvalifikace, pokud mu to umožňuje jeho zdravotní stav. Demonstrativnost tohoto ustanovení však umožňuje obcím či jiným institucím ukládat i další práce, a to práce, pro které je potřeba určitá kvalifikace. Tím může ušetřit obec či obecně prospěšná instituce náklady na specializované pracovníky. Domnívám se však, že v praxi jsou nejčastěji vykonávány úklidové a manuální práce, pro které není kvalifikace potřeba. Dohled a kontrolu nad výkonem obecně prospěšných prací vykonává probační úředník. Stejně tak probační úředník zajišťuje, aby práce byly vykonávány co nejblíže bydlišti odsouzeného. Trestní zákoník zakazuje, aby tyto obecně prospěšné práce sloužily k výdělečným účelům odsouzeného. Tento trest může být uložen v rozsahu 50 až 300 hodin. Současně s pracemi může soud odsouzenému uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, které by měly směřovat k tomu, aby odsouzený vedl řádný život a nedocházelo z jeho strany k páchání další trestné činnosti. V. Kalvodová tvrdí, že pro osoby vzdělané či vysoce společensky postavené může být ,,trest degradující, což by bylo v rozporu s principem, že výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost.“87 S tímto tvrzením V. Kalvodové nesouhlasím, v případě, že vzdělaný člověk vykonává manuální práci, a to v rámci uloženého trestu, nedochází tím k ponížení jeho důstojnosti ve smyslu, který zákonodárce v § 37 trestního zákoníku 87

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 130.

28

zamýšlel. Takový výklad ponížení lidské důstojnosti je dle mého názoru příliš široký. Lidská důstojnost by neměla být ponižována zejména při výkonu trestu odnětí svobody, kde k tomu může dojít snadněji. V některých zahraničních právních úpravách nalezneme, že obecně prospěšné práce lze uložit pouze se souhlasem odsouzeného88. Souhlas odsouzeného je odůvodňován tím, že výchovný účel trestu bude naplněn jen v případě souhlasu odsouzeného. Naše dřívější právní úprava požadavek souhlasu neupravovala. V platném a účinném trestním zákoníku nalezneme v § 64 ustanovení, které říká, že ,,při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele,…“89 Toto ustanovení tedy přímo nestanovuje potřebu souhlasu odsouzené k uložení trestu obecně prospěšných prací, ale můžeme říci, že jde o určitý mezikrok mezi původní právní úpravou a zahraniční úpravou požadující souhlas odsouzeného. Domnívám se, že tato úprava je dostatečná. Nezastávám názor, že k tomu, aby soud mohl uložit tento trest, musí obdržet souhlas odsouzeného. Představme si, že by takovýto souhlas byl požadován u trestu odnětí svobody. Trest má být negativním následkem za spáchaný trestný čin a odsouzený by při ukládání sankce neměl mít žádné dispoziční právo s druhem trestu. Trestní zákoník stanovuje, že obecně prospěšné práce musí být vykonány nejdéle do jednoho roku ode dne, kdy byl výkon tohoto trestu soudem nařízen. V praxi jsem se setkala s případy, kdy nebyly uložené práce do této doby vykonány, neboť obecní úřad neměl dostatek práce. V takových případech tento trest ztrácí svůj účel. Mnoho trestných činů, u nichž je zákoníkem stanovena horní hranice pěti let, jsou závažné trestné činy a dle mého názoru je trest obecně prospěšných prací za takové trestné činy příliš mírný. Hranici pěti let považuji za relativně vysokou. Domnívám se, že obecně prospěšné práce nenaplňují odstrašující účel trestu, respektive jej naplňují minimálně. Horní hranice možného rozsahu uložených prací, tedy 300 hodin, by dle mého názoru mohla být vyšší. Dřívější právní úprava stanovovala vyšší hranici, a to 400 hodin. Výhodou tohoto trestu je, že nedochází k vytržení odsouzeného z běžného života. Domnívám se, že může mít výchovný a nápravný účinek, a to zejména u mladistvých pachatelů.

88

KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 131. 89 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 64.

29

7.3. Peněžitý trest Peněžitý trest představuje alternativu ke střednědobým a dlouhodobým trestům odnětí svobody. Peněžitý trest může být uložen i za jiný než majetkový trestný čin. § 67 trestního zákoníku upravuje možnosti, kdy lze peněžitý trest uložit. Tento trest může soud uložit v případě, že spáchaným trestným činem získal pachatel pro sebe nebo pro někoho jiného majetkový prospěch. Peněžitý trest může být dále uložen v případě, že ustanovení trestního zákoníku dovolují uložení peněžitého trestu, nebo v případě, že je uložen za přečin a není současně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to s ohledem na povahu a závažnost spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele. Peněžitý trest lze uložit jako samostatný trest, či současně s trestem jiným. Výměru peněžitého trestu stanovuje § 68 trestního zákoníku, který uvádí, že tento trest je ukládán v denních sazbách s tím, že denní sazba činní 100,--Kč až 50.000,--Kč. Počet denních sazeb musí být stanoven v rozmezí od 20 do 730 celých denních sazeb. Při ukládání tohoto trestu bere soud ohled na osobní a majetkové poměry odsouzeného. ,,Peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.“90 Výkon tohoto trestu je zajištěn náhradním trestem odnětí svobody až na čtyři léta, který bude vykonán v případě, že nedojde ze strany odsouzeného k úhradě peněžitého trestu. Hranice náhradního trestu odnětí svobody však nesmí převýšit horní hranici stanovenou zvláštní částí trestního zákoníku pro jednotlivé trestné činy. Peněžitému trestu lze vytknout, že v určitých případech může odsouzeného dostat do finanční tísně, kterou se pak snaží řešit další trestnou činností. M. Fryšták uvádí, že další nevýhodou tohoto trestu je skutečnost, že může postihovat i jiné osoby než osobu pachatele a to ty, které jsou na odsouzeného odkázány, například z hlediska vyživovacího.

91

Tímto

trestem dochází k rozdělení pachatelů na majetné a méně majetné. Pro pachatele s dostatečnými finančními prostředky pak postrádá odstrašující funkci, neboť je nepochybně snazší uhradit finanční hotovost, než například vykonávat trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že peněžitý trest je příjmem státu, je u tohoto trestu postrádán odplatný účel trestu, a to zejména laickou veřejností.

90 91

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 68 odstavec 6. FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné – obecná část. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009.

30

7.4. Domácí vězení Rekodifikací trestního práva bylo mezi tresty nově zařazeno domácí vězení. Důvod, pro který byl tento trest zaveden, je zejména ekonomický, neboť domácí vězení je finančně i organizačně méně nákladné než výkon trestu odnětí svobody. Výkon tohoto trestu spočívá v tom, že odsouzený je povinen se zdržovat v určeném obydlí, a to v době pracovního volna a pracovního klidu po celý den a v pracovních dnech od 20:00 hodin do 5:00 hodin. Pro trest domácího vězení je stanovena horní hranice dvě léta. Kontrolu odsouzeného by měli zajišťovat úředníci probační a mediační služby a v budoucnu by měl být zaveden elektronický monitorovací systém, tzv. náramky.92 Současným problémem tohoto trestu je, že doposud nejsou odsouzení permanentně kontrolováni, ale dochází pouze k namátkovým kontrolám prováděným probačními úředníky93. Domnívám se, že tato skutečnost může být příčinou, proč soudci upouštějí od ukládání tohoto alternativního trestu. § 60 trestního zákoníku stanovuje podmínky pro uložení trestu domácího vězení: tento trest může být úložen pouze za přečin s tím, že musí být dále splněny další dvě podmínky. Lze-li mít důvodně za to, že s ohledem na povahu a závažnost spáchaného přečinu a poměry pachatele postačí uložení tohoto trestu a pachatel musí dát písemný slib, že se v určité době bude zdržovat na stanoveném místě, respektive obydlí. Současně při uložení domácího vězení uloží soud náhradní trest odnětí svobody. Domácí vězení by mělo zajistit, aby odsouzený vedl řádný život a nepáchal další trestnou činnost. Domácím vězením však nelze zajistit, aby se odsouzený nestýkal s pachateli trestných činů, neboť tito jej můžou navštěvovat v jeho obydlí. Takto může také docházet k páchání, či jen plánování trestné činnosti. Otázkou zůstává, jak dalece je zajištěna kontrola odsouzeného ve stanovené době v jeho obydlí. Spornou otázkou také zůstává, zda je tento trest schopen plnit odstrašující funkci. Já osobně se domnívám, že zcela minimálně. Částečně je zajištěna izolační funkce, kdy po určitou část dne je odsouzený izolován od společnosti. Další otázkou zůstává, jak přistoupí soudy k ukládání tohoto trestu, neboť s ohledem na novou právní úpravu domácího vězení neexistují

92

Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-19-03]. Dostupné z: < http://www.reformajustice.czúczútrestni-zakonikúalternativni-tresty.html>. 93 Česká televize [online]. [cit. 2010-19-03]. Dostupné z: < http://www.ct24.cz/domaciú83034-soudci-nevyuzivaji-trest-domaciho-vezeni-chybi-elektronickenaramky/>.

31

poznatky o účinnosti tohoto trestu. V. Kalvodová ve svém článku94 uvádí, že ačkoliv na první pohled trest domácího vězení nevypadá jako přísný trest a možná alternativa k trestu odnětí svobody, je zásahem výrazně omezujícím osobní svobodu a je trestem, který vyžaduje velkou míru disciplíny odsouzeného i jeho blízkých. Výhodou tohoto trestu je, že nedochází k přetrhání pracovních vztahů a vztahů příbuzenských a nedochází k vytržení pachatele ze společnosti.

94

Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně – Kalvodová Věra – Domácí vězení – jedna z možných alternativ odnětí svobody? [online]. [cit. 2010-18-03]. Dostupné z: < http://www.law.muni.cz/edicni/Days-of-public-law/files/pdf/trest/Kalvodova.pdf>.

32

8. Výkon trestu odnětí svobody a jeho právní úprava de lege lata Výkon trestu odnětí svobody upravuje zákon č. 169/1999 Sb.95, o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen zákon o výkonu trestu odnětí svobody), který nabyl účinnosti dne 1.1.2000. Tento zákon o výkonu trestu odnětí svobody je speciálním zákonem k trestnímu zákoníku a trestnímu řádu96. Zákonodárce se při přípravě tohoto zákona inspiroval Evropskými vězeňskými pravidly a dále se snažil reagovat na zkušenosti pracovníků Vězeňské služby České republiky97. Účelem tohoto zákona je ,,dosažení vyšší účinnosti trestu odnětí svobody spolupůsobením a pozitivní motivací odsouzených, přesunutí problematiky diferenciace výkonu trestu odnětí svobody z roviny trestněprávních ustanovení do roviny výkonu trestu a širší zapojení obcí a nestátních subjektů do zajišťování výkonu trestu.“98 Zákon o výkonu trestu odnětí svobody je rozdělen do šesti hlav, které se dále dělí na jednotlivé díly. § 1 odstavec 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody explicitně stanovuje účel výkonu trestu. Účelem je dosažení účelu trestu odnětí svobody ve smyslu trestního zákoníku a tohoto účelu má být dosaženo prostředky, které stanovuje právě zákon o výkonu trestu odnětí svobody. V tomto ustanovení lze nalézt jak prevenci individuální, tak prevenci generální. § 2 zmiňovaného zákona stanovuje hlavní zásady výkonu trestu. Při výkonu trestu odnětí svobody musí být respektována důstojnost odsouzených a nesmí docházet k poškozování jejich zdraví. Dále by s nimi mělo být zacházeno tak, aby pro ně návrat do společnosti byl co nejsnazší. Organizačně a personálně zajišťuje výkon trestu odnětí svobody Vězeňská služba České republiky, jejíž organizaci, oprávnění a povinnosti upravuje zákon č. 555/1992 Sb.99 o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Trest odnětí svobody je vykonáván ve věznici. Dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody je výkon trestu odnětí svobody formálně jednotný, neboť tento zákon stanovuje práva a povinnosti odsouzených jednotně bez ohledu na to, v jakém typu věznice je trest odnětí svobody vykonáván. 95

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 96 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 97 MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 25. 98 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 192. 99 Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

33

Jak jsem tedy již naznačila, rozlišujeme 4 typy věznic, které se liší vnější ostrahou. Tyto 4 druhy věznic upravuje trestní zákoník ve svém § 56 a jsou jimi: věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Zařazení do konkrétního typu věznice provádí soud a toto zařazení bývá součástí rozsudku, kterým je vyslovena vina obžalovaného, a kterým mu je uložen trest odnětí svobody. Do věznice s dohledem jsou ve většině případů zařazováni odsouzení, kteří byli odsouzeni za přečin spáchaný z nedbalosti, a kteří dosud nevykonali trest odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Do věznice s dozorem jsou umisťováni odsouzení, kteří byli odsouzeni za přečin a kteří již vykonali trest odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo ti odsouzení, kterým byl uložen trest odnětí svobody, jehož výše nepřevyšuje tři léta a dosud nevykonali trest odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Třetím typem věznice je věznice s ostrahou, do které jsou umisťováni odsouzení, kterým byl soudem uložen trest odnětí svobody za spáchaný úmyslný trestný čin a který nesplňuje podmínky, pro které by měl být umístěn do věznice s dozorem či do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále by do věznice s ostrahou měli být umístěni ti odsouzení, kteří byli odsouzeni za přečin spáchaný z nedbalosti a nebyli umístěni do věznice s dohledem či dozorem. Nejpřísnějším typem věznice je věznice se zvýšenou ostrahou. Do této věznice jsou umisťováni pachatelé zvlášť závažných a nebezpečných trestných činů. A to ti odsouzení, kterým byl uložen výjimečný trest, nebo kteří spáchali trestný čin ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kterým byl uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let za zvlášť závažný zločin, nebo ti odsouzení, kteří spáchali úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchli buď z výkonu vazby, nebo z výkonu trestu odnětí svobody. Trestní zákoník zde ponechává místo pro soudcovské uvážení, kdy soudce smí zařadit odsouzeného i do jiného typu věznice, než jak ukládá § 56 odstavec 2 trestního zákoníku. Soudce může zařadit odsouzeného do jiného typu věznice v případě, kdy v jiném typu věznice bude lépe zajištěno, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede odsouzený řádný život, tedy že výchovná a nápravná funkce bude lépe zajištěna v jiném typu věznice. Pokud je však pachatel trestného činu odsouzen na doživotí, musí být vždy zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

34

Domnívám se, že členění věznic podle stupně nebezpečnosti a závažnosti spáchaného činu je velice účelné, a to zejména z toho důvodu, že nebezpeční pachatelé se nedostanou do kontaktu s méně nebezpečnými pachateli. Dříve se dle typu věznic rozlišovaly i nápravné a výchovné programy. Dnes tomu tak již není a jednotlivé typy věznic se odlišují jen vnější ostrahou a vnitřní bezpečností. Soudci by se dle mého názoru měli v co nejmenší míře odklánět od zařazování pachatelů uvedeného v § 56 odstavci 2 trestního zákoníku. Je nepochybné, že počet věznic a finanční, personální a organizační náklady na provoz určitého typu věznice se různí. Stejně tak jako obsazenost věznic. I toto jsou soudci při svém rozhodování nuceni zohlednit. Každá věznice musí mít vnitřní řád věznice, který stanovuje ředitel věznice se souhlasem generálního ředitelství Vězeňské služby. Součástí vnitřního řádu věznice bývá ,,denní rozvrh chodu věznice, činnost odsouzených a jejich podíl na řešení otázek souvisejících se životem ve věznici.“100 § 81 zákona o výkonu trestu odnětí svobody zmocňuje Ministerstvo spravedlnosti České republiky k tomu, aby vydalo prováděcí předpis k zákonu o výkonu trestu odnětí svobody, kterým je v současné době vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb.101, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Tento právní předpis upravuje některé organizační záležitosti při výkonu trestu odnětí svobody, kterým jsou například umisťování či propouštění odsouzených, zacházení s odsouzenými při výkonu trestu odnětí svobody – jejich práva a povinnosti, zaměstnávání odsouzených, dále ukládání kázeňských trestů a další. Součástí řádu výkonu trestu odnětí svobody jsou i personální požadavky na zaměstnance věznic, kdy každá věznice by měla mít svého psychologa, speciálního pedagoga, sociálního pracovníka, dozorce a vychovatele, kteří budou řádně proškoleni pro práci s odsouzenými.

100

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. § 14. 101 Vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

35

8.1. Práva a povinnosti odsouzených pří výkonu trestu odnětí svobody Druhá hlava zákona o výkonu trestu odnětí svobody byla věnována právům a povinnostem odsouzených. Jen při jejich zachování může být trest odnětí svobody vykonáván řádně a splňovat svůj účel. Jedním z nejdůležitějších ustanovení této hlavy je § 15, který stanovuje rovnost práv odsouzených a stejně tak povinností. Odsouzeným musí být zajištěny základní sociální podmínky, mezi které patří například strava, lůžko pro spánek, oděv, denní vycházka a osobní volno. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody nespecifikuju rozměr plochy pro ubytování odsouzeného, minimální rozměry upravovala předchozí úprava, ale v praxi docházelo k tomu, že nebylo možné tuto podmínku dodržet. 8.1.1. Zdravotní péče a hygiena Odsouzeným musí být zajištěna zdravotní péče a v případě, že je odsouzený těžce zdravotně postižen, musí mu být zajištěny takové přiměřené podmínky, které by odpovídaly důstojnému výkonu trestu. Zdravotní péče může být poskytnuta přímo ve věznici, ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby nebo v jiném zdravotnickém zařízení. ,,V každé věznici je zdravotnické středisko, ve kterém poskytuje zdravotní péči vždy praktický lékař a všeobecná sestra.“102 Odsouzení ztrácí právo na volbu lékaře a zdravotnického zařízení. V případě, že dojde k úrazu, onemocnění či smrti odsouzeného, je věznice povinna tuto informaci neprodleně sdělit osobám blízkým. Se zdravotní péčí úzce souvisí povinnost odsouzených dodržovat základní hygienická pravidla. Většina věznic má ve svých řádech tato pravidla přesně specifikovaná. S. Haluzová ve svém článku103 uvádí, že odsouzení muži jsou většinou stříháni vězeňským holičem, kdežto odsouzené ženy se stříhají samy, nebo mezi sebou. Nůžky odsouzené ženy vlastnit nemohou, ale bývají jim zapůjčeny, stejně tak jako pinzety, pilníky či zrcátka. Mezi základní hygienické potřeby patří ,,kartáček na zuby, pasta, hřeben, toaletní papír“104. V případě, že odsouzený tyto základní hygienické potřeby nemá, nebyly mu do věznice zaslány jeho blízkými, ani si je nekoupil ve vězeňské kantýně, jsou mu bezplatně poskytnuty Vězeňskou službou.

102

Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 2010-23-03]. Dostupné z: < http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/vykon-vezenstvi-16/zdravotni-pece-poskytovana-osobam-vevykonu-vazby-nebo-trestu-odneti-svobody-6073>. 103 HALUZOVÁ, Soňa. O hygieně v dobách minulých a dnes. České vězeňství. 2009, č. 3. 104 HALUZOVÁ, Soňa. O hygieně v dobách minulých a dnes. České vězeňství. 2009, č. 3.

36

8.1.2. Korespondence Odsouzeným zůstává zachováno oprávnění odesílat a přijímat korespondenci. V případě, že korespondenci odesílají, činí tak zcela na svoje náklady. V praxi odsouzení korespondenci odevzdávají vychovatelům či ji vkládají do uzamykatelných schránek, a to ve většině případů v nezalepených obálkách, aby mohl být její obsah zkontrolován, jak uvádí pravidla pro přijímání korespondence105. Vězeňská služba je oprávněna kontrolovat obsah korespondence a v případě, že má podezření z páchání trestné činnosti, může ji předat orgánům činným v trestním řízení. Existuje však korespondence, která nesmí být Vězeňskou službou kontrolována, a tou je korespondence mezi advokátem a odsouzeným, mezi státními orgány a odsouzeným a mezi diplomaty či konzuly cizího státu a odsouzeným. I v dnešní době lze mezi odsouzenými nelézt ty, kteří neumí číst a psát. Těmto odsouzeným zajišťuje věznice přečtení doručené korespondence a pomáhá jim sepisovat korespondenci s advokátem či jiné žádosti a návrhy adresované orgánům činným v trestním řízení či dalším státním orgánům. V těchto případech dochází k problému, kdo bude osobou, která odsouzenému pomáhá se sepisem či přečtením korespondence či podáními státním orgánům. Může jít o korespondenci, která nesmí být Vězeňskou služnou kontrolována, a proto by tato osoba měla být vázána mlčenlivostí. Bylo by vhodné v této části změnit, respektive doplnit právní úpravu o specifikaci osob, které budou pomáhat odsouzeným s psaním a čtením korespondence a zejména by měla být právní úpravou zakotvena povinnost mlčenlivosti této osoby. 8.1.3. Telefonování Zákon o výkonu trestu odnětí svobody nově upravuje podmínky použití telefonu odsouzeným. Odsouzený je oprávněn telefonovat s osobou blízkou zcela na své náklady, a to jen v odůvodněných případech. Někdy může odsouzený použít telefon i ke kontaktu s jinou osobou, než osobou blízkou, ale musí jít o telefonát v rámci nápravy odsouzeného nebo z jiného závažného důvodu. Vězeňská služba je oprávněna k odposlechu těchto telefonátů,

pokud

nejde

o

telefonáty s advokátem

či

státním

orgánem.

Tyto

odposlouchávány být nemohou.

105

Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 2010-23-03]. Dostupné z: < http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/vykon-vezenstvi-16/pravidla-pro-prijimani-korespondence6116>.

37

8.1.4. Návštěvy Dalším právem odsouzených, zakotveným v § 19 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, je právo přijímat návštěvy. Možnost přijímat návštěvy je stejná pro všechny typy věznic, což zaručuje již zmiňovanou jednotu výkonu trestu odnětí svobody a rovnost práv odsouzených. Odsouzený smí přijímat návštěvy osob blízkých, a to v délce maximálně tři hodiny během jednoho kalendářního měsíce. Čas pro přijímání návštěv je vymezen ředitelem věznice a návštěvy jsou přijímány v místnostech k tomu uzpůsobených. Návštěva může čítat maximálně čtyři osoby najednou s tím, že tento počet může být vnitřním řádem věznice zvýšen. Ve výjimečných případech může být odsouzený navštíven jinou osobou, než osobou blízkou. Tato návštěva však musí být v zájmu nápravy odsouzeného nebo z jiného závažného důvodu. Návštěvy jsou realizovány v k tomu uzpůsobených místnostech. ,,Při návštěvách jsou odsouzení povinni chovat se k ostatním osobám přítomným při návštěvách slušně a ohleduplně. Nesmějí odevzdávat nebo přijímat peníze, dopisy nebo jiné věci, s výjimkou věcí povolených ředitelem věznice nebo jím pověřeným zaměstnancem Vězeňské služby.“106 Návštěva může být předčasně ukončena z důvodu, že se odsouzený či jeho návštěva nechová podle pravidel, tedy když porušuje pořádek či bezpečnost věznice. Většinou je návštěva realizována za přítomnosti zaměstnance věznice, v některých případech však může ředitel věznice povolit návštěvu bez sluchové a zrakové kontroly zaměstnance věznice. § 19 odstavec 7 zákona o výkonu trestu odnětí svobody dovoluje odsouzenému v souvislosti s návštěvou opustit věznici, k tomu je potřeba souhlasu ředitele věznice. Evropská vězeňská pravidla107 požadují, aby byl odsouzený v kontaktu s osobami blízkými a se světem mimo věznici. K tomu mohou přispět právě návštěvy mimo věznici. Cílem je zmírnit negativní následky návratu odsouzeného do běžného života. Otázkou je, zda při těchto návštěvách nemůže dojít k útěku odsouzeného a jakými prostředky toto zabezpečit. Na to lze navázat problémem s umisťováním odsouzených, kdy dle shora uvedených Evropských vězeňských pravidel je zde požadavek umisťovat odsouzené v blízkosti jejich bydliště, respektive v blízkosti bydliště jejich příbuzných, aby vzdáleností mezi odsouzeným a osobami blízkými nedocházelo k přetrhání jejich rodinných vztahů.

106

Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 2010-22-03]. Dostupné z: < http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/vykon-vezenstvi-16/jake-jsou-podminky-navstevy-6119>. 107 KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002. s. 204.

38

S ohledem na skutečnost, že problémem některých věznic je jejich přeplněnost, lze tento požadavek v praxi jen těžko realizovat. 8.1.5. Přijímání balíků Mezi oprávnění odsouzených patří i přijímání balíků, které upravuje ustanovení § 24 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Balík může odsouzený přijmout dvakrát ročně s tím, že obsahem mohou být: potraviny a věci osobní potřeby a jeho váha nesmí překročit pět kilogramů. Právní úprava omezuje počet balíků z toho důvodu, aby do věznice nebyly doručovány nežádoucí předměty, jako jsou léky či alkohol. Vězeňská služba je oprávněna kontrolovat obsah doručených balíků a v případě, že obsahem balíku jsou věci, které nelze odsouzenému předat, odešle tyto zpět odesílateli, přičemž náklady na odeslání je povinen hradit odsouzený. I přes tuto skutečnost dochází k tomu, že se do věznice prostřednictvím balíků dostávají drogy. Tvrdost ustanovení o počtu doručených balíků je zmírněna tím, že odsouzeným je umožněno ve většině věznic kupovat základní potraviny nebo věci osobní potřeby v kantýně. V některých případech může být obsahem zásilky prádlo, oděv či potřeby k realizaci programu zacházení nebo vzdělávání. 8.1.6. Finanční prostředky Odsouzeným mohou být do věznice zasílány finanční prostředky. Ty jsou následně převedeny na účet odsouzeného, který vede věznice.

Odsouzený může disponovat

s přijatými penězi, případně s penězi, které měl u sebe při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody pouze tehdy, pokud má již uhrazeny všechny náklady spojené s trestním řízením a pokud mu zbývají dostatečné finanční prostředky na jízdné a stravu na jeden den potřebné po propuštění z výkonu trestu. 8.1.7. Uspokojování duchovních a kulturních potřeb Náprava odsouzeného bývá v některých případech realizována duchovními či sociálními službami. S ohledem na tuto skutečnost zakotvuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody právo odsouzeného na poskytování těchto služeb. Tyto služby jsou nejčastěji realizovány formou náboženských obřadů a bohoslužeb. Účast na těchto společných duchovních akcích není pro odsouzené povinná, ale je zcela dobrovolná. Další velmi podobnou kategorií práv odsouzených jsou práva zakotvená v § 21 a v § 22 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, mezi které patří právo na uspokojování kulturních potřeb. Pod toto právo lze zařadit možnost odsouzených půjčovat si knihy z vězeňské knihovny, případně si knihy či jiné tiskoviny objednat. Stejně tak má 39

odsouzený právo půjčovat si ve věznici společenské hry. Tato oprávnění jsou v zákoně o výkonu trestu odnětí svobody zakotvena, neboť mohou mít pozitivní účinky na vzdělávání odsouzených. Nejsem si však jistá, zda pozitivní účinky mohou mít veškeré společenské hry. Například hraní karetních her o peníze, může mít negativní účinky. Při těchto hrách může docházet ke sporům mezi odsouzenými či k vzájemné rivalitě. Obecně zákon o výkonu trestu odnětí svobody hazardní hry zakazuje, ale tento zákaz bývá v praxi odsouzenými obcházen. Hraní hazardních her je způsob, jak se obohatit na úkor jiných vězňů, a to jak o peníze, tak i například o jídlo či cigarety. Ve věznicích je zaveden bezhotovostní styk, a proto si odsouzení vyrovnávají své dluhy přes své příbuzné venku, kteří na pokyn odsouzeného zašlou určitou finanční částku odsouzenému, kterému jejich příbuzný dluží. Takto jsou vyrovnávány i obchody za drogy či alkohol. 8.1.8. Ochrana práv odsouzených Je nutné, aby existovala ochrana těchto práv a aby v rámci výkonu trestu nedocházelo k jejich porušování. Tuto ochranu zajišťuje § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který je v souladu s Evropskými vězeňskými pravidly108. Ochranou práv odsouzených jsou stížnosti a žádosti, které je odsouzený oprávněn podat k příslušným orgánům. Odsouzený může požádat o rozmluvu s ředitelem věznice, státním zástupcem, soudcem či orgánem provádějícím kontrolu věznice. Stejně tak má odsouzený právo na právní pomoc od advokáta. Generálně upravuje odstavec 4 tohoto ustanovení povinnost zaměstnanců Vězeňské služby zachovávat práva odsouzených. Velkou roli zde hraje i veřejný ochránce práv, který provádí systematické kontroly osob omezených na svobodě109. 8.1.9. Povinnosti odsouzených Stejně jako zákon o výkonu trestu odnětí svobody upravuje práva odsouzených, upravuje i jejich základní povinnosti. Povinnosti odsouzených se ve většině shodují s předchozí právní úpravou, ale jejich výčet je o některé doplněn. Povinnosti jsou rozděleny na základní povinnosti, mezi které patří například povinnost dodržovat pořádek a kázeň, dále povinnost pracovat, pokud je mu přidělena práce nebo pokud není uznán zdravotně nezpůsobilým. Odstavec § 28 zákona o výkonu trestu odnětí svobody pak upravuje další povinnosti, sem je zařazena povinnost dodržovat hygienu, informovat zaměstnance Vězeňské služby o tom, že hrozí porušení bezpečnosti a další. Odstavec 3 předmětného 108

MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995. s. 25. 109 Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. § 10 odstavec 1.

40

ustanovení stanovuje, co je odsouzeným zakázáno. Při výkonu trestu mají odsouzení zakázáno požívat alkoholické nápoje a návykové látky, hrát hry o peníze, tetovat se navzájem a další. Oproti předchozí právní úpravě byl tento výčet zákazů doplněn. V původní právní úpravě byl pouze zákaz týkající se alkoholických nápojů a omamných látek a dále zákaz přechovávání nebezpečných předmětů. Přidán byl tedy například zákaz tetování, a to z toho důvodu, aby nedocházelo k přenosu viru HIV. Odsouzený je dále povinen uhradit náklady, které mu vznikly při výkonu trestu odnětí svobody. Tyto náklady odsouzený hradí z odměny za práci, kterou ve výkonu trestu vykonává, případně z finančních prostředků, které má odsouzený na svém účtu vedeném věznicí. V případě, že se odsouzený pohybuje na úrovni životního minima, lze mu náklady na výkon trestu prominout. Pravdou ale je, že někteří odsouzení, ač by pracovat chtěli, nemohou, a to ať ze zdravotních důvodů nebo z toho důvodu, že není dostatek pracovních míst. Tito odsouzení, kterým nebyly náklady výkonu trestu prominuty, a nemohli při výkonu trestu pracovat, se dostávají po propuštění na svobodu do velice složité situace. Nový začátek s často vysokým dluhem bývá tak obtížný, že pro zisk finančních prostředků a prostředků nutných pro živobytí páchají další trestnou činnost. Za lehce absurdní považuji ustanovení § 35 odstavce 2 písmena h), dle kterého je odsouzený osvobozen od hrazení nákladů výkonu trestu, je-li na útěku.

41

9. Psychologické aspekty výkonu trestu odnětí svobody Při uložení trestu odnětí svobody dochází k přerušení rodinných a přátelských vztahů, ke ztrátě zaměstnání, k odloučení od společnosti a k izolaci s ostatními pachateli, čímž se snižuje životní úroveň a zcela omezuje svoboda a pohyb. Všechny tyto skutečnosti mají vliv na psychiku odsouzeného a mohou působit jeho frustraci. D. Houbová110 uvádí problémy, které jsou spojeny s pobytem ve vězení. U odsouzených dochází ke ztrátě sebekontroly. Odsouzený se nemůže rozhodovat, které činnosti bude vykonávat, jak se bude stravovat, s kým bude trávit svůj čas. Při uvěznění dochází k přerušení kontaktu s příbuznými a osobami blízkými. Odsouzený není schopen ovlivňovat situaci a rozhodnutí v rodině či vývoj svých dětí. Dále D. Houbová uvádí, že odsouzení nemají dostatek stimulace. Při výkonu trestu nemají odsouzení dostatek aktivit, čas plyne pomalu a pobyt ve vězení je monotónní. Odsouzeným chybí možnost komunikace. Je pravdou, že již nejsou povinni mlčet, jak tomu bývalo dříve, ale přeci jen je komunikace omezena pouze na odsouzené. U mladistvých odsouzených se problémem stává ,,ztráta pozitivních vzorů“111. Mladiství se snaží napodobovat jiné a při výkonu trestu se jejich vzorem nemůže stát nikdo jiný než odsouzený.

9.1. Prisonizace Proces, během kterého se svobodný člověk mění ve vězněného, se nazývá prisonizací. Tento pojem pochází od sociologa Donalda Clemmera, který pracoval ve třicátých letech minulého století ve věznici v Chesteru ve státě Illinois.112 Tato přeměna je intelektuální, psychologická a hodnotová. Během tohoto procesu je odsouzený seznámen s chodem ve věznici, s předpisy, zvyky a kulturou věznice. V případě, že trest odnětí svobody trvá příliš dlouho, není pak odsouzený schopen resocializace a návratu do běžného života na svobodě. Při prisonizaci dochází ve velké míře k potlačení osobnosti i individuality odsouzeného, neboť odsouzení jsou povinni nosit stejný oděv, dodržovat pravidla a zvyky ve věznici, jíst stejnou stravu atd. Prisonizaci lze rozdělit na její dvě složky, a to institucionalizaci a ideologizaci. Institucionalizací bychom mohli nazvat

110

HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 206. 111 HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 207. 112 KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. XXXVII, č. 3.

42

přizpůsobení se životu ve vězení, jehož každá složka je velice organizovaná. Odsouzený při výkonu trestu nesmí uplatňovat svou vlastní iniciativu, ale je zcela nucen se podrobit pravidlům věznice. Ideologizací je ,,přijetí subkulturních norem a pravidel, přijetí subkulturního systému racionalizací a osvojení si - a užívání – specifického jazyka, tzv. kriminálního argotu.“113 S pobytem ve vězení souvisí i psychické poruchy, jako je úzkost a deprese. Specifické prostředí neumožňuje odsouzenému tyto poruchy překonat tak snadno, jako kdyby byl na svobodě. U odsouzených je časté ,,uzavření se do sebe, nekomunikativnost či nepřátelství“114. Tyto problémy může dle mého názoru odsouzeným pomoci překonat práce. Je pravdou, že na prvním místě, proč odsouzení při výkonu trestu pracují, jsou peníze. S. Haluzová a R. Blanda ve svém článku115 uvádějí, že pro mnoho odsouzených je horší skutečnost, že o jejich manželku a dítě na svobodě není postaráno a schází jim finanční prostředky, které by jako otec a manžel měl zajišťovat, než skutečnost, že byli zbaveni svobody. Práce také odsouzeným pomáhá zvládnout stres způsobený výkonem trestu, zajišťuje jim pravidelnou aktivitu a čas tím pádem utíká mnohem rychleji. Současně se při výkonu práce dostanou do kontaktu s jinými lidmi než spoluodsouzenými a do prostředí mimo věznici. Při práci si mohou odsouzení osvojit nové dovednosti, či se něčemu přiučit. Takové zkušenosti jim mohou pomoci při hledání práce po propuštění na svobodu.

9.2. Druhý život odsouzených Pobytem ve věznici dochází k rozvoji tzv. druhého života odsouzených, kdy se při výkonu trestu mezi odsouzenými formují sociální vtahy a sociální role. Mezi tyto role patří kriminálním argotem nazývaný král, king, či valdičák116. Jde o odsouzeného, který je vedoucím cely, či celého oddělení, disponuje finančními prostředky a má značný vliv. Ostatní odsouzení jsou mu podřízeni a plní jeho pokyny, a to například tím, že mu odevzdávají část obsahu jejich balíčku, či pro něj vykonávají práci. Netík a kol.117 uvádějí, že král vyžaduje od ostatních i další úsluhy, jako je například homosexuální styk. Král si 113

NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997. s. 28. 114 HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. s. 210. 115 HALUZOVÁ, Soňa; BLANDA, Robert. Při práci utíká trest rychleji. České vězeňství. 2009, č. 2. 116 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 125. 117 NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997.

43

musí svou pozici ve věznici vybudovat. Často se jím stává nejvíce narušený jedinec. Další rolí je kmet118, tedy odsouzený, který je již ve výkonu trestu odnětí svobody delší dobu a zcela si osvědčil pravidla ve vězení. V hierarchii by bylo možné tuto roli zařadit přímo pod krále. Dále je možné ve věznici nalézt řadové příslušníky skupiny, o kterých by se dalo říci, že jsou králi podřízeni a plní jím zadané úkoly. V hierarchii rolí se také objevují tzv. neandrtálci, či pakárny119. Vztah mezi neandrtálcem a králem lze přirovnat ke vztahu otrockému. Tento jedinec má často snížený intelekt. Další rolí je nepřítel krále a jeho poddaných. Většinou jde o odsouzeného, který není příliš narušen. Mezi ním a druhou stranou dochází k agresivním projevům. Ne v každém kolektivu odsouzených jsou zastoupeny všechny tyto role a hierarchická struktura. Odsouzení se také při výkonu trestu často spojují za účelem vzájemné pomoci. Těmto skupinám se říká kolchozy120. V rámci těchto skupin dochází ke směně žádaného zboží, jako jsou cigarety, potraviny, alkohol či dokonce drogy. Zaměstnancům Vězeňské služby je v praxi často vyčítáno, že se v rámci své práce zaměřují pouze na bezpečnost věznice a na administrativní povinnosti. Často je však velice obtížné, až nemožné odhalit hierarchii a skupiny vytvořené odsouzenými.

9.3. Agrese a násilí Při výkonu trestu dochází k agresi odsouzených. Agrese nepanuje jen mezi odsouzenými, ale i mezi odsouzenými a zaměstnanci Vězeňské služby a opačně. Agrese odsouzených vůči zaměstnancům věznice se projevuje fyzickými útoky při pokusu o útěk a někdy dochází dokonce k tomu, že je zaměstnanec věznice vzat jako rukojmí při útěku. Agrese

odsouzených

proti

zaměstnancům

věznice

se

projevuje

v rámci

jejich

nesnášenlivosti, která může vyvrcholit útokem na zaměstnance. Zaměstnanci jsou však na tyto situace školeni a připraveni. Mezi odsouzenými dochází k násilí a agresi z důvodu hádek, dlouhotrvající nesnášenlivosti, vyřizování dluhů, které vznikly ještě před nastoupením do výkonu trestu, upevňování pozic v rámci hierarchie mezi odsouzenými nebo například i ze žárlivosti či vzájemného udavačství v rámci trestního řízení. Násilí zaměstnanců věznice vůči odsouzeným by mělo být vykonáváno jen v rámci zákona, který 118

NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997. s. 29. 119 NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997. s. 29. 120 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 125.

44

umožňuje použít donucovací prostředky při odvracení útoku či odtržení peroucích se odsouzených. Odsouzení projevují svoji agresi i vůči majetku, kdy dochází k ničení cel, nádobí, lůžkovin či nábytku v cele. Tyto situace bývají řešeny kázeňskými tresty. Někteří vězni považují ničení majetku za agresi a pomstu zaměstnancům věznice. Pod agresi odsouzených lze zařadit i verbální napadání, urážení, vulgarismy, křik, používání směšných přezdívek a podávání stížností na situace, které se nikdy nestaly. Nejzávažnějším projevem agrese je šikana. ,,Šikana ve vězení vykazuje vysokou latenci.“121 Odsouzení, kteří jsou šikanováni, nechtějí šikanu oznámit, neboť by tím mohlo dojít ke zhoršení jejich situace a stydí se za ni. Často se snaží šikanu řešit změnou cely, či kolektivu. Proto je velice těžké šikanu odhalit. Závažnost tohoto problému dokazuje i situace, že v rámci šikany došlo k zavraždění odsouzeného. Toto se stalo například v roce 2007 v německé věznici v Siegburgu, kde byl mladistvými odsouzenými zavražděn jejich spoluvězeň, též mladistvý.122 K šikaně dochází v prostorách, které není Vězeňská služba schopna permanentně kontrolovat a nahrává jí též přeplněnost věznic. Problém šikany by tedy měl být řešen tím, že trest odnětí svobody bude vykonáván důstojně a bude snahou neumisťovat do cel větší počet odsouzených, než je vhodné. Stejně tak by měl být Vězeňskou službou zvýšen počet kontrol, zejména v noci. Tato řešení je velice těžké promítnout do praxe, a to zejména s ohledem na problémy dnešního vězeňství. Dalším možným řešením, jak uvádí F. Neubachar ve svém článku 123 je, že bude působeno proti vězeňským subkulturám. Toho bude dosaženo tím, že se zaměstnanci Vězeňské služby pokusí zajistit dodržování základních pravidel lidského chování a nebudou používat kriminální argot. Zvýšená pozornost by měla být věnována nově přijatým odsouzeným. Na těchto bývá často páchána šikana, a to v rámci upevňování si sociálních rolí jinými odsouzenými, kteří jsou ve výkonu trestu již delší dobu. Nově přijatí by také měli být detailně seznámeni se svými právy ve věznici. Vhodným by také mohlo být ustanovit jednu osobu, které se odsouzení mohou s násilím svěřit. Každé zjištěné násilí a šikana by měly být řádně potrestány, čímž by mělo dojít k odstrašení dalších odsouzených.

121

ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 130. 122 NEUBACHER, Frank. Násilí mezi odsouzenými. Trestně právní revue. 2009, č. 2. s. 41. 123 NEUBACHER, Frank. Násilí mezi odsouzenými. Trestně právní revue. 2009, č. 2. s. 41.

45

Veřejný ochránce práv se snaží v rámci své funkce provádět preventivní a systematické kontroly věznic a zjišťovat problémy spojené s životem ve věznicích124. Dohlíží na to, zda je výkon trestu odnětí svobody důstojný a nedochází k porušování práv odsouzených. Odsouzení mohou podat stížnost k veřejnému ochránci práv125, a to například na šikanu, na nemožnost návštěv ve všední dny či na uložené kázeňské tresty. Mezi další poruchy jednání, které se při výkonu trestu odnětí svobody projevují, jsou sebevraždy a sebepoškozování. Sebevražedným jednáním odsouzení řeší ,,zátěžové situace uvěznění, výčitky svědomí (často např. u vrahů partnera), pomstu personálu za to, že vězni nebylo vyhověno, nátlak na personál, citové vydírání rodiny nebo jiných blízkých osob či jde o teatrální gesto snažící se vyvolat lítost nebo solidarizační efekt.“126 Stejně jako dochází při výkonu trestu k sebevražednému jednání, dochází i k sebepoškozování, tzv. automutilaci. Nejčastěji se děje formou pořezávání na rukou pomocí střepů či žiletek, polykání různých předmětů od lžic, přes hřebíky až po kusy skla či žiletky. Někteří odsouzení se dokonce uchylují k polykání tzv. kotviček127. Kotvičkou je klasický zavírací špendlík, který je vytvarován do písmene W. Tento špendlík pak odsouzení zmáčknou a ovážou nití či vtěsnají do kusu chleba. Po požití se špendlík vzpříčí a zasekne se do trávicího traktu. K sebepoškozování dále slouží požití chemických látek či většího množství léků, zavádění tuhy nebo mýdla pod kůži, opaření, popálení a mnoho dalších. Důvodem, proč dochází u odsouzených k sebepoškozování, je útěk z reality uvěznění k nemoci, jejich reakce na zátěžovou situaci uvěznění, či na jinou takovou situaci spojenou s výkonem trestu. Někdy také chtějí odsouzení dosáhnout vlivu či tlaku na své příbuzné či na zaměstnance věznice. Stalo se i, že poranění bylo součástí naplánovaného útěku. V rámci protestu proti zaměstnancům věznice a dalším osobám přestanou odsouzení přijímat jídlo a vyhlásí protestní hladovku. Veřejností není protestní hladovka odsuzována tolik, jako kruté a bolestné sebepoškozování. Odsouzení se někdy domnívají, že svého konkrétního cíle tímto způsobem dosáhnou snadněji. Protestem v závažnější formě může být vzpoura vězňů či hromadné porušování řádu věznice. § 344 trestního zákoníku přímo upravuje trestný čin vzpouru vězňů. Součástí

124

Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. § 1 odstavec 3. Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. § 10 odstavec 1. 126 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 133. 127 ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 133. 125

46

vzpoury může být ničení nábytku, cely, ale i násilí a agrese. Černíková uvádí 128, že od vzpoury je nutné odlišovat hromadnou nekázeň, kdy jde o odmítnutí poslušnosti skupinou vězňů, ale jejich jednání není spojeno s hromadným ničením zařízení a násilnostmi. Formou hromadné nekázně může být hromadná protestní hladovka. Odsouzení, kteří se odmítají vzpoury účastnit, se poté stávají terčem urážek a násilí od zúčastněných odsouzených. Důvodem vzpoury bývá upevnění si postavení či pozice a autority v rámci hierarchie odsouzených nebo prosazení si určitých požadavků vůči vězeňské službě. V takových situacích se Vězeňská služba, která je na tyto situace připravována, snaží vzpouru potlačit a zabránit tomu, aby došlo k ublížení na zdraví jich samotných, ale i odsouzených.

9.4. Problematika sexuálního uspokojování Při uvěznění dochází k potlačení některých pudů, jako je například pud sexuální. Tyto potřeby bývají při výkonu trestu uspokojovány různě. Často se jedná o formu homosexuality. Černíková ve své knize uvádí, že k homosexuálnímu chování se přiznalo 35 – 38% odsouzených. Je často projevem šikany mezi odsouzenými. Někteří odsouzení praktikují homosexuální chování jako protislužbu za poskytnuté jídlo, cigarety či další naturálie. Dalo by se říci, že jde o určitý druh prostituce. Cílem není navazování vztahů založených na citech, ale cílem je uspokojování sexuálních potřeb. Při těchto sexuálních vztazích může být problémem přenos pohlavních chorob a HIV, násilné vynucování sexuálních praktik, zejména na mladších odsouzených. S tímto problémem se můžeme setkat nejen u mužů, ale také u odsouzených žen.

9.5. Drogy Dalším problémem spojeným s výkonem trestu odnětí svobody jsou drogy. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody požívání drog a jiných návykových látek explicitně zakazuje. I přes tento zákaz se drogy do věznic dostávají. Drogy představují pro odsouzeného únik z běžného vězeňského života. Užívání drog při výkonu trestu s sebou přináší mnoho rizik a nebezpečí. Odsouzený pod vlivem návykových látek může být nebezpečný jak pro ostatní odsouzené, tak i pro zaměstnance Vězeňské služby. Odsouzený může narušovat klid, bezpečnost a pořádek ve věznici. Při užívání drog může opět docházet 128

ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 140.

47

k přenosu HIV či jiných nemocí. Snižuje se tím možnost nápravy a převýchovy odsouzeného a drogy mohou mít negativní vliv na psychiku odsouzeného. K. Grohmannová129 uvádí, že odsouzené k užívání drog motivuje únik od reality a řešení stresových situací spojených s výkonem trestu odnětí svobody, dále jim užívání drog pomáhá přežít nudu a umožňují jim lepší spánek. V neposlední řadě vede odsouzené k užívání drog jejich dostupnost a možnost lépe zvládat abstinenční příznaky. Vězeňská služba se snaží s tímto problémem bojovat, ale přesto se stále drogy do věznic dostávají, a to například pomocí návštěv, advokátů, či podplacením zaměstnanců věznice. S tímto problémem je nutné bojovat. Je zcela jasné, že nelze naprosto zastavit přísun drog do věznic, ale je nezbytné mapovat jejich pohyb a distribuci uvnitř věznic. Druhý život odsouzených tedy zahrnuje plnění drobných úkolů, ale i vydírání, braní úplatků, homosexuální styky a šikanu. Postavení odsouzeného a jeho role v hierarchii druhého života ve věznici má nepochybně zásadní význam na psychiku odsouzeného a výkon jeho trestu.

9.6. Kriminální argot Součástí zvláštní kultury ve věznici je kriminální argot. Je důkazem života, který odsouzení vedou. Kriminální argot je jazyk, který je velice specifický a který byl vytvořen odsouzenými při výkonu trestu. Jde zejména o speciální nespisovné výrazy, kterým rozumí jen ti, kteří ho používají. Odsouzení se tímto argotem dorozumívají a jeho selektivní srozumitelnost způsobuje, že mu všudepřítomní zaměstnanci věznice nerozumí. Nejde jen o speciální jazyk, ale jeho používáním dochází též k formování sociální skupiny a odlišuje ji od skupin jiných. Tento argot je odsouzenými používán i po propuštění na svobodu a jeho používáním dochází k identifikaci odsouzených v běžném životě. Netík a kolektiv130 uvádějí několik příkladů z kriminálního argotu užívaného u nás v 80. a 90. letech. Na ukázku uvedu pár příkladů: čarochán – policista, dozorce, čúro – nůž, elpaso – loupežné přepadení, fáráky – podruhé vylouhovaný čaj, chálka – jídlo, flétna – cigareta, kůň, koňovat – posílat něco z cely do cely přes okno, piano – otisky prstů, pétéčko – přerušení trestu. V rámci svého dotazníkového výzkumu ve Vazební věznici v Liberci jsem odsouzené žádala, zda by mi mohli uvést některé příklady kriminálního argotu, který používají 129

Užívání drog ve vězení – Kateřina Grohmannová [online]. [cit. 2010-15-03]. Dostupné z: . 130 NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997. s. 35.

48

a uvedli následující: koně – sloužící, chábr – přítel, žumpa – průšvih, kulaté – cigarety, ara bengo – pozor policista, nálet – kontrola policistů, patáčky, kolečka – sacharin.

9.7. Programy zacházení, problém resocializace Při nástupu do věznice se musí odsouzený podrobit vyšetřením a penitenciární diagnóze. Na základě tohoto vyšetření by mělo docházet k různému zacházení s odsouzenými, zejména v rámci výchovných a nápravných programů. Cílem programů je zaměřit se na život odsouzeného po propuštění z výkonu trestu, na jeho resocializaci a na hledání životních cílů a motivace. Penitenciární diagnostiku zajišťuje jak lékař, tak i psycholog a sociální pracovník. Psycholog provádí psychologickou diagnózu, jejímž cílem je poznání osobnosti odsouzeného. Nejde o jedno jediné vyšetření, ale realizuje se ve třech fázích, a to jako vstupní, průběžné a předpropouštěcí vyšetření. Předpropouštěcí vyšetření by mělo poskytnout informace o tom, zda byla náprava a výchova odsouzeného účinná. Práce psychologa nezahrnuje jen psychologická vyšetření odsouzených. Náplní jeho práce je zkoumání celkové atmosféry ve věznici, skupin, které odsouzení vytváří a dále také zaměstnanců Vězeňské služby. Jedním z cílů výkonu trestu odnětí svobody je působit na odsouzeného nápravně a změnit jeho sociálně deviantní chování. K tomu dochází jednak v obecné rovině, kterou je systém zacházení s odsouzenými v rámci výkonu trestu a ukládání kázeňských trestů či odměn. Druhou rovinou je rovina konkrétní, která je uplatňována v rámci programů zacházení, jejichž cílem je odstranění psychických potíží a příprava na návrat do společnosti. V rámci těchto programů jsou užívány tyto postupy: sociálně psychologický výcvik – který rozvíjí komunikační dovednosti odsouzených, psychologické poradenství – které je zaměřeno na řešení problému odsouzeného v rámci jeho rodiny, práce a zdraví, psychoterapie, či psychologické intervence v praxi, jak uvádí Netík a kolektiv131. S resocializací může pomáhat odsouzeným ,,Reintegrační program – komplexní soubor aktivit podporujících klienty v řešení klíčových životních situací“132, který je součástí projektu Šance. Tento program se zaměřuje na odsouzené již při pobytu ve vězení a poté pokračuje po propuštění na svobodu. Jeho cílem je pomoci odsouzenému 131

NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997. 132 HUŠKOVÁ, Veronika. Reintegrační program: pomoc propuštěným vězňům. České vězeňství. 2008, č. 2. s. 8.

49

s největšími problémy, jako je hledání zaměstnání, hledání místa pro bydlení či styk se státními úřady. Při výkonu trestu odnětí svobody nastává změna v chování odsouzeného. Změna chování závisí i na způsobu výkonu trestu odnětí svobody a jeho délce. Většinou dochází k tomu, že dlouhodobá izolace odsouzeného vede k jeho asocializaci, tedy změna chování probíhá směrem od společnosti či dokonce proti společnosti. Při dlouhodobých trestech odnětí svobody odsouzení ztrácejí motivaci, aktivitu a objevují se u nich introvertní sklony. ,,Výzkumy, prováděnými psychiatry a klinickými psychology, je opakovaně zjišťováno, že u dlouhodobě vězněných osob se lze velmi často setkat s duševními poruchami, například neurózami a psychózami, jako důsledkem uvěznění a tyto dušení poruchy samy o sobě po propuštění z vězení ztěžují začleňování jimi postižené osoby do jakéhokoliv sociálního prostředí.“133 Toto chování nemusí být vždy způsobeno výkonem trestu odnětí svobody a prisonizací, některé vlastnosti mohli mít odsouzení ještě před uvězněním či před spácháním trestného činu, jen se u nich tak silně neprojevovaly. Vliv uvěznění na psychiku odsouzených je ještě znatelnější u dlouhodobých trestů odnětí svobody. Z. Karabec a Š. Blatníková ve svém článku134 uvádějí, že při výkonu dlouhodobých trestů odnětí svobody procházejí odsouzení třemi fázemi. V první fázi odsouzený přestává myslet a vzpomínat na život na svobodě a začíná se přizpůsobovat na život ve věznici. Ve druhé fázi se odsouzený připravuje na změnu spojenou s propuštěním na svobodu a snaží se zbavit návyků z vězení. Třetí fázi Z. Karabec a Š. Blatníková nazývají jako ,,šok ze svobody“135, který nastává při propuštění z výkonu trestu a jsou s ním spojeny pocity nejistoty. Domnívám se, že tyto tři fáze mohou postihnout každého odsouzeného, kterému je uložen trest odnětí svobody, ať je dlouhodobý či kratšího trvání. S tímto je spojen problém resocializace a návratu do běžného života, se kterým se většina odsouzených po propuštění setkává.

133

MAREŠOVÁ, Alena. Důsledky dlouhodobého uvěznění. Trestní právo. 2004, č. 4. s. 23. KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. XXXVII, č. 3. 135 KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. XXXVII, č. 3. 134

50

10. Výkon trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Liberci – dotazníkový výzkum 10.1. Vazební věznice Liberec Tato část práce je částí praktickou, zaměřenou na dotazníkový výzkum ve Vazební věznici v Liberci. Vazební věznice v Liberci byla postavena již v roce 1877. Dříve toto zařízení sloužilo jen k výkonu vazby, ale dnes slouží i k výkonu trestu odnětí svobody. Rekonstrukcí provedenou v letech 2001 až 2003 došlo k navýšení kapacity na 372 míst a ke zmodernizování vnitřního a bezpečnostního vybavení. Pro výkon trestu odnětí svobody je určeno 249 míst a zbytek, tedy 123 míst, je určeno pro výkon vazby. Chod věznice zajišťuje 250 zaměstnanců, z nichž 73,2% jsou příslušníky Vězeňské služby České republiky, jak uvádí Výroční zpráva Vazební věznice v Liberci za rok 2009136. Mezi zaměstnanci věznice najdeme psychology, vychovatele, dozorce, pedagogy a sociální pracovníky. Součástí věznice jsou zařízení, která pomáhají k realizaci programů s odsouzenými a jsou jimi tělocvičny s posilovnou, keramická a modelářská dílna, kulturní místnost, knihovna a kaple. Současnou ředitelkou Vazební věznice v Liberci je plk. PhDr. Jitka Čmuhařová.

10.2. Dotazníkový výzkum Tato část práce je částí praktickou, kdy jsem se pokusila teoretickou část promítnout do dotazníku, který byl následně vyplněn odsouzenými vykonávajícími trest odnětí svobody ve Vazební věznici v Liberci. Z organizačních a kapacitních důvodů byl dotazník vyplněn pouze 38 odsouzenými muži. Je mi zcela zřejmé, že tento vzorek je relativně malý a při větším počtu odsouzených by se staly dotazníky vhodnějším materiálem. Z dotazníků tedy nelze vyvozovat žádné obecné závěry, přesto se však domnívám, že i tento dotazníkový výzkum může poskytnout vhodné informace pro mou práci. Odsouzení byli informováni o tom, že dotazníky budou použity pouze pro účely mé diplomové práce. Přesto je však možné, že ze strachu či nedůvěry, že budou dotazníky přečteny dozorci věznice, odpovídali tak, aby se jevili lepšími. 136

Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 2010-03-03]. Dostupné z: < http:// www.vscr.cz/vazebni-veznice-liberec-79/vyrocni-zpravy-1222/vyrocni-zprava/>.

51

Dotazník se skládal ze dvou částí. První část byla kratší a týkala se objektivních skutečností, na rozdíl od druhé části, která se týkala subjektivních pocitů odsouzených. Dotazníky byly zcela anonymní. Jak jsem již zmínila, dotazníky byly vyplněny odsouzenými muži vykonávajícími trest odnětí svobody ve Vazební věznici v Liberci, a to v následujícím věku: 

21 – 25 let

9 odsouzených



26 – 30 let

12 odsouzených



31 - 35 let

7 odsouzených



36 – 40 let

5 odsouzených



41 – 45 let

2 odsouzení



51 – 55

1 odsouzený



56 – 60

1 odsouzený.

Relativně široké bylo spektrum uložených trestů, a to trest odnětí svobody v délce: 

do 6 měsíců byl uložen

8 odsouzeným



od 6 měsíců do 1 roku byl uložen

8 odsouzeným



nad 1 rok do 3 let byl uložen

11 odsouzeným



nad 3 roky do 5 let byl uložen

9 odsouzeným



nad 5 let do 7 let byl uložen

2 odsouzeným.

Téměř polovina odsouzených byli recidivisté (18 odsouzených), 19 odsouzených nebylo v minulosti odsouzeno za trestný čin a jeden odsouzený neodpověděl. První dvě otázky se týkaly alternativních trestů k trestu odnětí svobody. 36 odsouzených by chtělo, aby jim byl uložen jiný trest než trest odnětí svobody a 2 odsouzení nechtěli jiný trest. V další otázce měli odsouzení vybrat, který alternativní trest by upřednostňovali. Výsledek byl následující: 

podmíněné odsouzení

14 odsouzených



obecně prospěšné práce

12 odsouzených



domácí vězení

12 odsouzených



peněžitý trest

2 odsouzení.

I přesto, že jsem v otázce žádala, aby zaškrtli jen jednu variantu, 3 odsouzení zaškrtli varianty dvě. Další otázka směřovala k účelu trestu odnětí svobody. Kromě eliminační funkce byly odpovědi vyrovnané. 52



trest má být odplatou za to, že odsouzený spáchal trestný čin

13 odsouzených



trest má odstrašovat odsouzené od páchání další trestné činnosti

12 odsouzených



trest má odsouzené převychovat a napravit

12 odsouzených



trest má izolovat odsouzené od společnosti

1 odsouzený.

Další otázky se týkaly výkonu trestu a s ním spojených práv a povinností odsouzených. 31 odsouzených bylo při nástupu do výkonu trestu seznámeno s jejich právy a povinnostmi týkajícími se výkonu trestu a 7 odsouzených seznámeno nebylo. 11 odsouzených se domnívá, že jsou tato jejich práva porušována, kdežto 26 odsouzených si myslí, že porušována nejsou. 26 odsouzených je umístěno do věznice v blízkosti jejich bydliště a bydliště jejich příbuzných. 12 odsouzených v blízkosti bydliště umístěno není. Umísťování odsouzených v blízkosti jejich bydliště a bydliště příbuzných je jedním z požadavků Evropských vězeňských pravidel. I přes problém přeplněnosti věznic se toto dle výsledků dotazníkového šetření relativně daří plnit. S tím souvisí i četnost návštěv, kdy jejich počet je omezen zákonem o výkonu trestu odnětí svobody. 21 odsouzených by chtělo být častěji navštěvováno, kdežto 16 odsouzených ne. Na dotaz, zda odsouzeným pomáhají návštěvy rodiny a osob blízkých při výkonu trestu, byly odpovědi následující: 

ano

22 odsouzených



navštěvují mě, ale život ve vězení mi to neulehčuje

9 odsouzených



nikdo mě nenavštěvuje

4 odsouzení



ne

3 odsouzení.

Další otázka se týkala vztahu s rodinou, příbuznými a přáteli. Na dotaz, zda si odsouzení myslí, že kvůli uvěznění přišli o rodinu, příbuzné a dobré vztahy s nimi, byly odpovědi následující: 

ne

24 odsouzených



ano

7 odsouzených



o některé

6 odsouzených



nevím

1 odsouzený.

A zda si odsouzení myslí, že kvůli uvěznění přišli o přátele: 

ne

15 odsouzených



o některé

13 odsouzených



nevím

6 odsouzených 53



ano

3 odsouzení.

Součástí dotazníku byly i otázky zaměřující se na práci. 18 odsouzených přišlo kvůli nástupu do výkonu trestu o práci a 19 odsouzených o ni nepřišlo, nejspíše proto, že ji většina z nich neměla. 26 odsouzených momentálně při výkonu trestu pracuje. 12 odsouzených nepracuje, ale 10 z nich by pracovat chtělo a 2 odsouzení pracovat nemohou ze zdravotních důvodů. Dvě třetiny dotazovaných odsouzených pracují, což považuji v dnešní době hospodářské krize za velice pozitivní. 33 odsouzených odpovědělo, že mají dobrý vztah s dozorci a ostatními zaměstnanci Vězeňské služby, 2 odpověděli, že nemají dobrý vztah a jeden odsouzený uvedl ano i ne. Domnívám se, že dle četnosti kladných odpovědí se odsouzení obávali uvést jinou odpověď a z této otázky nelze vyvozovat další závěry. Druhá část dotazníku se týkala subjektivních pocitů odsouzených. 32 odsouzených pobyt ve vězení změnil, z toho 24 odsouzených k lepšímu a 7 odsouzených k horšímu. 6 odsouzených pobyt ve vězení vůbec nezměnil. I tuto otázku je nutno brát s rezervou, kdy jsem byla upozorněna dozorcem z věznice, že se odsouzení budou snažit odpovídat tak, aby vypadali lepší, než ve skutečnosti jsou. Nepochybuji o tom, že odsouzené pobyt ve vězení změnil, ale nejsem si jistá, zda došlo u tolika odsouzených ke změně k lepšímu, a to zejména s ohledem na proces prisonizace a jeho negativní jevy. 27 odsouzených nepociťuje ve vězení strach a úzkost, kdežto 10 odsouzených ano. Odsouzení pociťují při výkonu trestu: 

smutek

21 odsouzených



pocit nenávisti k sobě či jiným

4 odsouzení



agresi

3 odsouzení



radost

1 odsouzený



strach

1 odsouzený,

a dále někteří odsouzení naspali, že pociťují samotu a úzkost, ztrátu svobody, smíšené pocity, bezmoc a 2 odsouzení uvedli hlad. Vliv uvěznění na psychiku odsouzených je zřejmý, a to vliv negativní. Četnost odpovědí ve prospěch smutku mě překvapila, očekávala jsem, že stejně často bude uveden strach či agrese.

54

V další otázce jsem uvedla 12 hodnot a věcí a odsouzení měli označit ty, které nejvíce postrádají. Odsouzení mohli označit více odpovědí. Výsledek dle četnosti byl následující: 

rodinu, příbuzné a blízké osoby postrádá

29 odsouzených



svobodně se pohybovat postrádá

24 odsouzených



soukromí postrádá

22 odsouzených



sex postrádá

21 odsouzených



dobré jídlo postrádá

21 odsouzených



život ve společnosti postrádá

21 odsouzených



své přátelé postrádá

19 odsouzených



dělat si, co se mi zlíbí postrádá

13 odsouzených



práci postrádá

12 odsouzených



klidný spánek postrádá

10 odsouzených



alkohol postrádá

9 odsouzených



drogy postrádají

2 odsouzení.

Na prvním místě se nachází rodina, ale jen o pár bodů za ní je jídlo a sex, které předčily život ve společnosti, či přátele. Jídlo a sex jsou základní lidské pudy, které jsou při výkonu trestu částečně potlačovány, což je evidentní ze shora uvedených výsledků. S propuštěním na svobodu a resocializací souvisela otázka, zda odsouzení mají strach z návratu do normálního života. 32 odsouzených strach nemá, kdežto 4 odsouzení se návratu obávají. Nejvíce se odsouzení bojí: 

že budou mít problémy najít si práci

15 odsouzených



že nebudou mít kam jít

4 odsouzení



setkání s rodinou a příbuznými

3 odsouzení



že budou páchat další trestnou činnost

1 odsouzený

a dále jeden odsouzený napsal, že se obává cejchu kriminálu a jeden uvedl obavu z dalších rozsudků. 34 odsouzených by chtělo dostávat balík častěji a odsouzení uvedli, že obsahem balíku nejčastěji bývají: 

hygienické potřeby uvedlo

27 odsouzených



potraviny uvedlo

26 odsouzených



cigarety uvedlo

25 odsouzených 55



jiné věci uvedlo

13 odsouzených



ošacení uvedlo

6 odsouzených



peníze uvedl

1 odsouzený



alkohol uvedlo

0 odsouzených.

V rámci uspokojování kulturních potřeb jsou odsouzení oprávněni půjčovat si knihy ve vězeňské knihovně. 24 odsouzených takto činí, kdežto 14 odsouzených si knihy nepůjčuje. Nejčastěji si odsouzení půjčují: 

naučnou a odbornou literaturu (encyklopedie, učebnice,..)

10 odsouzených



jinou literaturu

10 odsouzených



beletrii, romány

7 odsouzených



cizojazyčné slovníky či cizojazyčnou literaturu

4 odsouzení



právnickou literaturu (zákony, ...)

3 odsouzení.

17 odsouzených uvedlo, že čte ve vězení častěji a více než při pobytu na svobodě a 7 odsouzených čte stejně často jako na svobodě. Čtení knih může být součástí nápravy a vzdělávání odsouzeného, proto by bylo vhodné, aby počet odsouzených, kteří čtou, byl vyšší než 24. Ve své práci jsem uváděla, že součástí druhého života ve vězení je rozdělení sociálních rolí a jejich hierarchické uspořádání. Ptala jsem se na tyto role i v dotazníku a 35 odsouzených odpovědělo, že role rozděleny nemají a pouze 3 odsouzení odpověděli, že ano. Je otázkou, zda tyto role opravdu mezi sebou odsouzení rozděleny mají, či zda se bojí o nich mluvit. Často bývají spojeny s šikanou, a proto se někteří dle mého názoru obávali je do dotazníku uvést. Nebo si někteří odsouzení rozdělení rolí a postavení silnějších odsouzených ani neuvědomují. Stejně tak mě překvapila otázka o užívání kriminálního argotu. 19 odsouzených, tedy 50% argot a jeho speciální výrazy nepoužívá a 19 odsouzených ano. Nejcitlivější otázkou byl dotaz na násilí a homosexuální styky. Pro mě překvapivě 16 odsouzených uvedlo, že se setkali ve vězení s násilím, z toho 2 odsouzení uvedli, že násilí bylo vykonáváno na nich a 13 odsouzených uvedlo, že bylo vykonáváno na někom jiném. 21 odsouzených se ve vězení s násilím nesetkalo. Na otázku, zda odsouzení provozovali někdy ve vězení homosexuální styk, či jinou podobnou praktiku všichni odpověděli, že ne. Vzhledem k tomu, že v jedné z předchozích otázek byl sex na téměř prvním místě, domnívám se, že v otázce homosexuálních styků neodpovídali odsouzení dle 56

pravdy. Je z toho patrné, že tyto skutečnosti odsouzení tají nebo se za ně stydí. Provozování homosexuálních styků bývá součástí šikany, která je velice latentní a je těžké ji ve vězení odhalit. Dotazník jsem zakončila otázkou, zda by se chtěli odsouzení za své spáchané činy někomu omluvit. Odpovědi byly následující: 

ano

25 odsouzených



ne

10 odsouzených



neodpověděli 3 odsouzení. V druhé části otázky měli odsouzení uvést, komu by se chtěli omluvit:



svojí rodině, příbuzným, blízkým

17 odsouzených



oběti trestného činu či poškozenému

9 odsouzených



jiné osobě

3 odsouzení



celé společnosti

1 odsouzený.

Téma rodina se v dotazníku objevovalo často a z odpovědí je zřejmé, že je pro většinu odsouzených velice důležitá a často na prvním místě. Úplně poslední otázkou byl dotaz na to, zda odsouzeným vadilo, že můj dotazník vyplňovali. 32 odsouzeným vyplnění dotazníku nevadilo, kdežto 3 odsouzeným jeho vyplnění vadilo.

Celkově musím říci, že jsem nečekala tak řádné vyplnění dotazníků odsouzenými, myslím tím všechny otázky a vždy dle pokynu. Dokonce se zdrželi jakýchkoliv komentářů či připomínek. Jen z jednoho dotazníku bylo zřejmé, že odsouzenému vadí jeho vyplňování, neboť tam, kde měl zaškrtnout pouze jednu odpověď, zaškrtl všechny a naopak, čímž dával najevo nezájem o jakýkoliv výzkum a nechuť spolupracovat. U jiných jsem toto nepozorovala.

57

11. Závěr Jedním ze základních problémů současného vězeňství je nedostatek finančních prostředků. S tím, ač se to nemusí na první pohled zdát, úzce souvisí problém účelu trestu odnětí svobody. Laická veřejnost dle mého názoru požaduje odplatu za spáchaný trestný čin a izolaci pachatele od společnosti, čímž má být odsouzenému zabráněno v páchání další trestné činnosti. Nesouhlasím s eliminační teorií, která je veřejností žádána. Tato teorie je dle mého názoru dočasné řešení, neboť většina trestů odnětí svobody jednou skončí a odsouzený po propuštění na svobodu může dále páchat trestnou činnost. Dále tato teorie neřeší současný problém přeplněnosti věznic. Je možné ji aplikovat na zvlášť nebezpečné recidivisty, u kterých již není téměř žádná možnost převýchovy. Názory odsouzených v dotazníkovém šetření na účel trestu byly vyrovnané, co se týkalo teorie odstrašující, retributivní a nápravné. Téměř nikdo z odsouzených neuvedl, že by měl trest odnětí svobody plnit eliminační funkci. Odborníci zastávají názor, že trest má působit na odsouzeného nápravně a výchovně. Tomuto názoru je veřejností vyčítáno, že nápravné programy jsou finančně, organizačně a personálně náročné a tyto finanční zdroje jsou získávány od daňových poplatníků. Je sice pravdou, že jsou programy finančně náročné, ale v porovnání s eliminační funkcí, kdy po propuštění odsouzený často opět páchá trestnou činnost a je znovu uvězněn, jsou náklady na potrestání tohoto pachatele také vysoké. U pachatele, který byl podroben nápravnému programu, je dle mého názoru procento recidivy podstatně nižší. Trest odnětí svobody by tedy měl naplňovat více funkcí, a to nepochybně funkci nápravnou, funkci odstrašující a funkci retributivní. Trest by měl být vykonáván v takových podmínkách, které jsou pro odsouzeného horší než podmínky při pobytu na svobodě. V neposlední řadě by měl být trest odplatou za spáchaný trestný čin. V souvislosti s odstrašující teorií bych ráda ještě uvedla, že rekodifikací trestního práva, tedy přijetím nového trestního zákoníku, došlo ke zpřísnění trestních sazeb u některých trestných činů. V teoretické části práce bylo uvedeno, že z průzkumů vyplývá, že zpřísnění trestních sazeb nemá odstrašující účinky, jak se předpokládalo. Zpřísnění trestních sazeb tedy nevidím jako přínosné, neboť toto zpřísnění může vést k ještě větší přeplněnosti věznic.

58

Dalším problémem současného vězeňství je přeplněnost věznic. Tento problém je dle mého názoru nutné řešit ukládáním alternativních trestů. Trest odnětí svobody by měl být krajním řešením při ukládání trestněprávních sankcí. Soudci by se měli pokoušet nejdříve uložit některý z alternativních trestů. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že 36 odsouzených z 38 dotázaných by chtělo, aby jim byl uložen alternativní trest místo trestu odnětí svobody. Z toho vyvozuji závěr, že jen trest odnětí svobody má dostatečné odstrašující účinky. Naproti tomu mají alternativní tresty mnoho výhod. Nedochází k přetrhání rodinných a pracovních vztahů a nenastává tedy problém s resocializací a zapojením odsouzeného do běžného života. Náklady na výkon alternativních trestů nejsou tak vysoké jako náklady na výkon trestu odnětí svobody. Z alternativních trestů jsem zastáncem domácího vězení, které bylo zavedeno novým trestním zákoníkem, ale jen v případě zavedení elektronického monitorovacího systému. Výhodou domácího vězení je, že nedochází k přetrhání rodinných a pracovních vztahů. Současně je odsouzený částečně izolován od společnosti, a to v době, kdy se musí zdržovat doma. Samozřejmě má tento trest i své nevýhody, kterými je skutečnost, že kriminální živly mohou odsouzeného navštěvovat doma, být tak s ním v kontaktu a plánovat další trestnou činnost. V současné době je také problémem kontrola odsouzených při výkonu trestu domácího vězení. Namátková kontrola probačním úředníkem je dle mého názoru nedostačující. Proto je potřeba zavést již výše zmíněný elektronický monitorovací systém. Nedostatek finančních prostředků by mohlo vyřešit to, že by odsouzení byli povinni hradit náklady výkonu tohoto trestu, ze kterých by byly hrazeny právě náklady na monitorovací systém. Pevně doufám, že až bude tento monitorovací systém zaveden, budou soudci ukládat tento trest častěji. Zda je tento trest opravdu účinný se ukáže až po určité době. Na dotaz alternativních trestů odsouzení v dotaznících preferují podmíněné odsouzení, na druhém a třetím místě bylo uvedeno domácí vězení a obecně prospěšné práce a nejméně preferovaným trestem byl trest peněžitý. Z dotazníků je zřejmé, že nejlepší sankcí pro odsouzené je podmíněné odsouzení. V případě, že se odsouzený ve zkušební době chová řádně a nedojde tak k výkonu trestu odnětí svobody, nepociťuje dle mého názoru odsouzený téměř žádnou újmu. Proto podmíněné odsouzení nepovažuji za dostatečnou alternativu k trestu odnětí svobody. Naproti tomu jsou vhodnou alternativou obecně prospěšné práce. Je ale nutné zlepšit spolupráci na úrovni soudů a obcí, aby byly uložené práce vždy vykonány. V praxi totiž 59

někdy dochází k tomu, že obec nemá dostatek těchto pracovních míst a trest není vykonán do jednoho roku. V takové situaci trest obecně prospěšných prací postrádá svůj smysl. Závěrem je třeba k alternativním trestům uvést, že je nutné, aby tyto byly ukládány ve větší míře. A je nutné změnit právní úpravu týkající se výkonu trestu domácího vězení a zavést elektronický monitorovací systém. Tím samozřejmě nechci říci, že by neměl být soudci ukládán trest odnětí svobody vůbec či minimálně, neboť jsou pachatelé trestných činů, u kterých účel trestu nelze naplnit žádným z alternativních trestů. Zejména u recidivistů by měl být ukládán trest odnětí svobody ve větší míře než u prvotrestaných. Trest odnětí svobody z psychologického hlediska působí na odsouzené negativně. Ačkoliv jsem z dotazníkového výzkumu zjistila, že 24 odsouzených se ve výkonu trestu odnětí svobody změnilo k lepšímu a sedm k horšímu, nedovoluji si z tohoto vyvodit žádné závěry. Domnívám se, že u této otázky odsouzení odpovídali tak, aby vypadali lepší, než ve skutečnosti jsou. Ohledně psychologických aspektů výkonu trestu a pobytu ve vězení jsem zastáncem toho, že proces prisonizace, stres a deprese, šikana a další negativní jevy mění odsouzené spíše k horšímu. Těmto negativním jevům lze jen těžko zabránit. Příkladem může být odhalování šikany, která je velice skrytá. Šikaně napomáhá přeplněnost věznic a nedostatek zaměstnanců Vězeňské služby. Negativní vlivy na psychiku odsouzených ukazují i výsledky dotazníkového šetření, kdy většina odsouzených pociťuje při pobytu ve vězení smutek, chybí jim rodina a osoby blízké, polovina dotázaných se setkala ve vězení s násilím. K účinkům na psychiku odsouzených je ale nutné uvést, že tyto nelze generalizovat, neboť každý odsouzený je jiný a vězení na jednotlivé odsouzené působí různě. Z pohledu praktické části mé práce je mi zřejmé, že vzorek odsouzených, na kterém bylo provedeno dotazníkové šetření, je relativně malý, a proto je nutné výsledky dotazníkové šetření brát s určitou rezervou. Na druhou stranu si myslím, že mi umožnil udělat si představu o výkonu trestu odnětí svobody v praxi. Závěrem bych uvedla, že trest odnětí svobody, ač jeho výkon přináší mnoho negativ, je nezastupitelným druhem trestněprávních sankcí a jako jediný ze všech je schopen plně naplnit odstrašující, eliminační, nápravnou a retributivní funkci trestu.

60

12. Resumé The title of my thesis is "Imprisonment - Psychological and Legal aspects". Imprisonment is one type of punitive sanctions which can be inflicted as punishment for the breaking of criminal legal norms. Imprisonment is a universal punishment because it can be used as a punishment for any offence referred to in the Criminal Code and is realized in prisons. Imprisonment and the serving of a term of imprisonment is currently an important topic because the prison system has many serious problems such as overcrowding, a lack of funds, insufficient employment for inmates, incidents of prison violence etc. My thesis is presented in two parts, theoretical and practical. The theoretical section deals with the purpose of imprisonment and what this kind of punitive sanctions fulfil. The purpose of the punishment can be defined under five basic theories. The first theory is deterrence. The threat of prison can be a means of deterring potential offenders from committing offences, to act pre-emptively General. The second theory is the theory of elimination. By isolating and placing offenders in prison, society is protected. The restitution theory is a theory that takes into account the victim and the aggrieved parties involved. The punishment should be viewed as retribution for the offence, it is retributive theory. The final theory is the corrective theory, which focuses on the education and correction of the offender. The public and experts often disagree over this purpose of punishment. According to the experts, punishment should positively influence the convicted person through education and corrective therapy while serving out their term of imprisonment. At first sight this theory seems expensive and for this reason is not necessarily popular with the taxpaying public. The actual problem with the current prison system is overcrowding and the shortage of adequate accommodation for the convicts. This problem in my view could be solved by encouraging the use of alternative punishments such as a suspended sentence, a community service order, a fine, or house arrest, the last of which has been newly introduced through the recodification of criminal law. Alternative punishments are not fully able to substitute imprisonment because they do not contain the elimination and deterrent functions mentioned above, but in cases of overcrowded prisons these alternative punishments are necessary. 61

I believe that imprisonment has a negative effect on convicted persons and their psychology. Overcrowded prisons lead to the cells housing more prisoners than appropriate. Serving a term of imprisonment is stressful and stress is not the only negative aspect of imprisonment. With a stay in prison and the related prisonitation process, a convict can become institutionalised, adapting to life in prison and its sub- cultures created by the inmates themselves. Persecution and bullying of fellow inmates, violent tendencies and aggressive behaviour can be awoken in prisoners through increased stress and depression brought about from incarceration. Combating this bullying and persecution of fellow inmates can be especially difficult as it is often covered up and hidden for fear of escalation. In addition, convicted persons are often afraid to highlight cases of bullying and persecution because they feel embarrassed and are convinced that it will only serve to worsen their stay in prison. The practical aspect of my thesis consists of a survey in the form of a questionnaire which was carried out in the remand prison of Liberec. The questionnaire was constructed to correspond with the theoretical part of my thesis addressing the purpose of imprisonment, alternative punishments and the psychological aspects of imprisonment. In conclusion, I compared information from relevant expert literature with information gathered from the questionnaire.

62

13. Seznam použité literatury 13.1. Knižní publikace  ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SOCHŮREK, Jan; FIRSTOVÁ, Jana. Sociální ochrana terciární prevence, její možnosti a limity. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2008.  FRYŠTÁK, M. et al. Trestní právo hmotné – obecná část. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009.  HOUBOVÁ, D. et al. Psychologie pro právníky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008.  CHMELÍK, J. et al. Trestní právo hmotné. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007.  JELÍNEK, J. et al. Trestní právo hmotné - obecná část, zvláštní část. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2008.  KALVODOVÁ, Věra. Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně, 2002.  LATA, Jan. Účel a smysl trestu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lexis Nexis CZ, 2007.  MALÝ, K. et al. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vyd. Praha: Linde Praha a.s., 1999.  MEZNÍK, Jiří; KALVODOVÁ, Věra; KUCHTA, Josef. Základy penologie. 1. vyd. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity v Brně – Právnická fakulta, 1995.  NETÍK, Karel; NETÍKOVÁ, Daria; HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 1997.  NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M. et al. Trestní právo hmotné - obecná část. 5. vyd. Praha: ASPI a.s, 2007.  VLČEK, E. et al. Právní dějiny. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2005.  VOŇKOVÁ, Jiřina; CHALUPOVÁ, Jana. Sociální práce s pachateli. 1. vyd. Praha: Vydavatelství LEGES, 1992.

13.2. Odborné články  ČERMÁK, Michal. Mají vězňové právo seznámit se s vnitřními předpisy VS ČR. České vězeňství. 2009, č. 2.

63

 HÁLA, Jaroslav. Druhý díl skript Teorie a praxe vězeňství. České vězeňství. 1999, č. 4.  HALUZOVÁ, Soňa; BLANDA, Robert. Při práci utíká trest rychleji. České vězeňství. 2009, č. 2.  HALUZOVÁ, Soňa. O hygieně v dobách minulých a dnes. České vězeňství. 2009, č. 3.  HUŠKOVÁ, Veronika. Reintegrační program: pomoc propuštěným vězňům. České vězeňství. 2008, č. 2.  KÁČER, Robert. O navýšení tabulkových míst budeme usilovat neustále. České vězeňství. 2009, č. 1.  KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, roč. XXXIII, č. 2.  KARABEC, Zdeněk; BLATNÍKOVÁ, Šárka. K problematice dlouhodobých trestů odnětí svobody. Kriminalistika. 2004, roč. XXXVII, č. 3.  MAŇASKA, Petr. Extramurální aktivity nejsou jenom výlety. České vězeňství. 2009, č. 4.  MAREŠOVÁ, Alena. Důsledky dlouhodobého uvěznění. Trestní právo. 2004, č. 4.  MECLOVÁ, Kamila. Účel trestu a úloha Vězeňské služby v současnosti. České vězeňství. 1999, č. 4.  NEUBACHER, Frank. Násilí mezi odsouzenými. Trestně právní revue. 2009, č. 2.  NEZKUSIL, Jiří. K problematice alternativ k trestu odnětí svobody. Trestní právo. 2009, č. 07 – 08.  NOVÁKOVÁ, Jana. Výzkum vlivu doživotního trestu na odsouzené. Trestní právo. 1999, č. 3.  PRUNEROVÁ, Markéta. Chtěla bych dosáhnout větší samostatnosti věznic. České vězeňství. 2009, č. 3.  TŮMOVÁ, Jana. Výsledky provedeného dotazníkového výzkumu zaměřeného na osoby odsouzené k trestu odnětí svobody na doživotí. Trestní právo. 2007, č. 07 08.  TŮMOVÁ, Michaela. K výluce kázeňských trestů z možnosti soudního přezkumu. České vězeňství. 2009, č. 1.

64

13.3. Právní předpisy  Zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.  Vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 175/1999 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.  Zákon č. 290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České národní rady 290/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

13.4. Elektronické prameny  Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2010-03-02]. Dostupné z: < http://portal.justice.cz>.  Česká televize [online]. [cit. 2010-19-03]. Dostupné z: < http://www.ct24.cz>.  Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

[online]. [cit. 2010-18-03].

Dostupné z:< http://www.law.muni.cz >.  Užívání drog ve vězení – Kateřina Grohmannová [online]. [cit. 2010-15-03]. Dostupné

z:


K.Grohmannova.pdf >.  Vězeňská služba České republiky [online]. [cit. 2010-03-03]. Dostupné z: < http:// www.vscr.cz>.  Veřejný

ochránce

práv

[online].

.

65

[cit.

2010-03-03].

Dostupné

z:

14. Přílohy  dotazník vyplňovaný odsouzenými ve Vazební věznici v Liberci  kopie žádosti o umožnění výzkumu ve Vazební věznici v Liberci

66