milost & pravda
k (
z p r a v o d a j
v š e c h
prosinec 2005
Slovo úvodem
A jsou zase tady... Vánoce. Na internetu, v časopisech, novinách..., všude se o nich dá mnohé dočíst. A každý je vnímá trochu jinak. Odpůrci se snaží vyjmenovat všechny pohan− ské, rituální a bezbožné kořeny. Milovníci naopak dokážou dokázat jakýmkoli důkazem, že Vánoce jsou věc ryze křesťanská, podlože− ná samotnou Biblí. Někdo se stresuje nákupy, a pak tu jsou ještě ti, kdo si Vánoce prostě v klidu a pohodě užívají. Pokud existuje nějaký skutečně přínosný vánoční zvyk, tak snad ten, že si víc než kdy jindy a s neskonalou vděčností připomeneme Boží milost. Lásku, díky níž se sám Boží Syn vzdal pohodlí a sestoupil ze svého nebeského zázemí k nám na svět v podobě člověka. Ať už je to jakkoli, nevíme jistě kdy se Ježíš narodil, ale víme jistě, že se narodil! A je na nás, kdy si Jeho narozeniny připomeneme. Vánoce jsou úžasná příležitost vyprávět o Ježíšově příchodu na zem i těm, kdo běžně „neslyší“. K čemu lidem bude, když jim Vánoce zakážeme nebo pohaníme? K čemu lidem bude, když jim násilně implan− tujeme naši představu o „správných“ Vánocích? Jak kdosi prohlásil: „Ježíš se mohl v Betlé− mě tisíckrát narodit, ale bude to k ničemu, pokud se nenarodí v našem srdci.“ A tak možná skousněme mnohdy zkreslenou představu o malém “Ježíškovi“, a užijme si s blízkými tu nádhernou vánoční atmosféru. Snad právě tentokrát budeme mít příležitost jim přečíst zázračný příběh o narození toho velikého Zachránce světa (Luk. 1:26−35 a 2:1−33), ať už to bylo na jaře, v létě nebo v prosinci o Vánocích. −x− Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy − světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“
Cena Boží moci Vzhledem k nutnosti probuzení církve a duchovní reformace naší společnosti se téma Boží moci stává jedním z nejaktuálnějších, kterými se musíme nyní zabývat. I ty možná právě teď čelíš těžkým okolnostem, které tě svírají a ničí, a nedokážeš danou situaci změnit, protože ti chybí moc k vyřešení. Ačkoli nám Pán říká o existujících těžkostech, které přijdou: ,,Tyto věci jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Na světě budete mít soužení (Jan 16:33a),” zrovna tak nám však zaslibuje, že skrze Boží moc můžeme v těchto těžkých chvílích zažívat i vítězství: ,,Avšak díky Bohu, který nám vždycky dává vítězství v Kristu (2.Kor.2:14a).” Pamatuj! Bůh ti chce vždycky pomoci a svou mocí tebe i lidi, kterým sloužíš, zachránit. Klíč je v Boží moci. Pojďme se podívat do Písma, co říká o tom, co je třeba dělat, aby se Boží moc stala nedílnou součástí i tvého života. ,,Neboť Boží království nespočívá v řeči, ale v moci (1.Kor.4:20).” Podstata Božího království spočívá v moci a ne slovech. Znamená to, že nemáme sebe ani druhé přesvědčovat o své pravdě, které věříme, že je tou jedinou, pravou a nejlepší, ale skrze reálné působení Boží moci se máme utvrzovat a druhým
j i h o č e s k ý c h
ročník 5
číslo 12
Lidé jiného druhu Když čtu o hrdinských činech Božích mužů ve Starém zákoně, mé srdce hoří. Tito služebníci byli tak zatíženi břemenem pro Boží jméno, činili mocné skutky, které jsou pro myšlení většiny dnešních křesťanů záhadou. Tito dávní svatí byli pevní jako skála ve svém odmít− nutí pohnout se vpřed bez slova od Boha. A ronili slzy, truchlili a naříkali celé dny nad odpadlickým stavem v jeho domě. Nechtěli jíst, pít nebo mýt svá těla. Rvali si chomáče vlasů a vousů. Prorok Jeremiáš dokonce ležel na ulicích Jeruzaléma 365 dní a neustále varoval před blížícím se Božím soudem. Rád bych věděl, kde tito svatí získali duchovní autoritu a výdrž, aby udělali vše, co udělali? Byli to muži odlišného druhu, služebníci naprosto odlišného typu od těch, které dnes vidíme v církvi. Nemohu prostě najít souvislost s nimi a s jejich chozením. Vím, že nejsem absolutně stejný druh. A neznám jediného křesťana, který by byl. Něco mě ohledně toho znepokojuje. Bible říká, že tyto pozoruhodné výkony starozákonních mužů byly zaznamenány pro naše ponaučení: „Toto všechno se jim dělo jako výstražný příklad, a napsáno je to k naše− mu napomenutí, kteří jsme již na konci světa“ (1.Kor.10:11). Jejich příběhy jsou zamýšleny jako příklady, aby nám ukázaly, jak pohnout Božím srdcem, nebo jak dovést zkažené, zkorumpované lidi k pokání. Takže, byli tito svatí zvláštní odrůdou? Byli to super− mani s předurčeným osudem, obdaření nadpřirozenou silou, pro tuto generaci neznámou? Ne, vůbec ne. Bible důrazně prohlašuje, že naši zbožní předkové byli lidé právě takoví jako ty a já, vystavení stejným tělesným vášním (viz Jakub 5:17 „Eliáš byl člověk poddaný stejným bídám jako i my …“). Faktem je, že jejich příklady nám ukazují vzor, který máme násle− dovat. Tito muži měli ve svém charakteru něco, co způsobilo, že na ně Bůh vložil svou ruku. Proto si je vybral, aby provedli jeho záměry. A on na nás naléhá, abychom dnes hledali tu samou charakterovou vlastnost. Jsem znepokojen ještě jednou odlišností mezi těmito dávnými muži a většinou dnešních křesťanů. Žijeme v nejhříšnější době v dějinách. Naše současná genera− ce je mnohokrát horší než ta z Ninive a Sodomy. Jsme tvrdošíjnější než starodávný Izrael, násilnější než za dnů Noeho. Jestli někdy existovala doba, kdy svět potřeboval svaté se silnou, intenzivní, horlivou vírou, je to teď. A já věřím, že Bůh dnes hledá stejný druh oddaných služebníků. Hledá muže a ženy, kteří se budou usilovně snažit, aby znali jeho srdce, aby činili pozoruhodné činy v jeho jménu a přiváděli celé společnosti zpátky k němu. Přemýšlej o tom: proč by Bůh pozvedal lidi hluboce zlomené a hledající svatost v časech minulých, ale opomíjel dělat totéž i dnes? Proč by svévolně zanechal nejpotřebnější generaci v historii bez svatých hlasů? Víme, že Bůh se nemění. On je stejný včera, dnes i navěky (viz Žid. 3:8). A my sloužíme stejnému Pánu, jako sloužily minulé generace. Tak kde jsou dnes oddaní služebníci, kteří ponesou jeho břemeno a budou mluvit v jeho při?
c í r k v í
S l o v o
ž i v o t a
pro vnitřní potřebu − neprodejné
D. Wilkerson
A konečně, co mě znepokojuje nejvíc, je to, že máme něco, co tito dávní zbožní muži neměli. V těchto posledních dnech na nás Pán vylil dar svého Svatého Ducha. Proto má naše generace přístup k mnohem vytrvalejší moci a nebeským darům než kdy předtím. Stručně, dostali jsme všechno, co potřebujeme, abychom povstali ve víře jako lidé jiného druhu. A Bůh vyžaduje, aby právě takoví služebníci vykročili a oddělili se. Otázkou pro nás je, proč se Bůh dotknul a pomazal tyto jednotlivé muže tak mocně? Proč byly jejich služby schopné změnit osudy celých národů? Bible nám zjevuje, jak byli tito „muži jiného druhu“ tak okouzleni, uneseni Pánem a jeho záležitostí. A to vysvětluje, jak jejich cestou může kráčet každý Boží služebník. 1. Ezdráš byl Božím mužem, který vyburcoval celý svůj národ Písmo říká, že Ezdráš byl muž, na němž byla Boží ruka. Ezdráš svědčí: „Proto jsem byl povzbuzen, pro− tože byla nade mnou ruka Hospodina, mého Boha…“ (Ezdr. 7:28). Jinými slovy, Bůh natáhnul svou ruku, zahalil Ezdráše a změnil ho v odlišného člověka. Proč by tohle Bůh s Ezdrášem dělal? V Izraeli byly v tu dobu stovky písařů. Oni všichni měli to samé povolání, aby studovali a vysvětlovali Boží slovo lidem. Co odlišilo Ezdráše od ostatních? Co způso− bilo, že Hospodin vložil svou ruku na tohoto jediného muže a dal mu za úkol, aby vedl 50 000 lidí k znovu vystavění pobořeného města Jeruzaléma? Odpověď nám dává Písmo: „Neboť Ezdráš měl na svém srdci, probádat zákon Hospodinův i plnil jej.“ (Ezdr.7:10). Je to jednoduché: Ezdráš učinil uvědo− mělé rozhodnutí. Rozhodl se, že bude především ostatním hledat Boží slovo a poslouchat je. A od své− ho rozhodnutí neustoupil. Řekl si: „Budu badatelem ve Slově. Budu jednat podle všeho, co se v něm dočtu.“ Ezdráš neměl nějaký nadpřirozený zážitek, který by mu přinesl lásku k Písmu. Duch svatý ho v noci nevyburcoval a neřekl mu: „Povedeš 50 000 lidí k pokání a vykonání mého díla. A abys to dokázal, budeš potřebovat moc, statečnost, ryzost, duchovní autoritu. Ale to přichází pouze ze znalosti a uposlech− nutí mého Slova. Takže, abys naplnil můj plán pro tebe, obdařím tě láskou k Písmu. Zítra se probudíš se stále vzrůstajícím hladem ke studiu a uposlechnutí mého Slova.“ Tohle vůbec není způsob, jak se to stalo. Dlouho předtím, než Bůh vložil svou ruku na Ezdráše, byl tento muž pilný ve zkoumání Písma. Umožnil, aby ho Písmo přezkoušelo, omylo a očistilo od každé špíny těla a ducha. Ezdráš hladověl po Písmu a ra− doval se z něj. Stručně řečeno, dovolil mu, aby připravilo jeho srdce na jakékoliv dílo, které pro něj Bůh vybral. Proto Hospodin vložil svou ruku na Ezdráše a pomazal ho. Ano, Boží pomazání je nadpřirozené. Ale On vkládá svou ruku pouze na ty, kdo jsou zcela vydaní poznání a uposlechnutí jeho Slova. Tam začíná každé poma−
zání. Nikdo nemůže očekávat, že se Bůh dotkne jeho života, jestliže v něm nehoří vášeň k Písmu. Podobně jako Ezdráš, byl i David „mužem jiného druhu,“ který změnil kurz svého národa. A stejně jako Ezdráš, nasytil i David své srdce v Božím Slově. Napsal Žalm 119, který obsahuje 176 veršů, z nichž téměř každý vychvaluje slávu Božího slova: „V srdci svém ukládám tvou řeč, abych proti tobě nehřešil … Ve tvých ustanoveních se kochám, aniž zapomínám na tvé slovo… Ó jak tvůj zákon miluji, tak že každého dne je mým myšlením… Svící mým nohám je tvé slovo, a světlem mé cestě… Přezkoušena je tvá řeč dokonale, z té příčiny ji tvůj služebník miluje“ (Žalm 119: 11,16,97 105,140). Ezdráš také přiložil své srdce k půstu a modlitbě „Vyhlásil jsem tedy půst… abychom se pokořili před svým Bohem, a hledali v něm přímé cesty pro sebe, své děti, i všechno naše jmění“ (Ezdr. 8:21). V tuto chvíli přiváděl Ezdráš společenství Židů zpátky do Jeruzaléma. Byla před nimi nebezpečná cesta, plná lupičů, zlodějů a vrahů. A tak perský král nabídnul, že s nimi pošle vojsko. Ale Ezdráš tuto nabídku nepři− jal. Místo toho králi dosvědčuje: „Ruka našeho Boha je nade všemi, kteří ho upřímně hledají, ale jeho moc a prchlivost je proti všem, kteří ho opouštějí“ (8:22). Ezdrášova reakce nám vypovídá několik věcí o tom, co si usmyslí „muž jiného druhu. Zaprvé, Ezdráš opět potvrzuje, že Boží ruka není jen na několika předurčených. Hospodin poskytuje svůj dotek všem, kdo se rozhodli ho hledat: „Ruka našeho Boha je nade všemi, kteří ho upřímně hledají.“ Za druhé, Ezdráš říká králi: „jeho (Boží) moc a prchlivost je proti všem, kteří ho opouštějí.“ V podstatě říkal: „Díky za tvou nabídku, králi, ale my sloužíme mocnému Bohu. On je schopen nás uchovat skrze všechny aspek− ty díla, ke kterému nás povolal, abychom je naplnili.“ Ezdráš to cítil tak silně, Písmo říká, že se vlastně „styděl žádat od krále vojsko a jízdu, aby nás bránili před nepřátely na cestě“ (Ezdr. 8:22). Nakonec Ezdráš volá lidi k dodržení půstu. To zna− mená, že jim neříkal pouze to, aby přijali vírou Boží zaslíbení. Neřekl jim jen: „Musíme stát na Božím slově, že On nás ochrání. Mezitím pojďme.“ Ne, podle Ezdráše tu bylo něco víc, co bylo potřeba udělat. Říkal: „Ano, věříme Božímu slovu pro sebe. Ale teď se musíme postit a modlit, dokud neuvidíme, že se jeho Slovo naplnilo. A nepůjdeme ani o krok dál, dokud se to nestane.“ Takže, Písmo říká: „A když jsme se postili a hledali v tom svého Boha, tak nás vyslyšel … a ruka našeho Boha byla s námi, a vytrhla nás z ruky nepřátel a úkladníků na cestě“ (8:23,31). Stejně kvalitní charakter nacházíme v celém Starém zákoně. Mojžíš, Jozue, starší a proroci, ti všichni se postili a modlili. Nepřijímali jen příležitostně Boží slovo vírou. Jednali podle něj ve víře. A to znamenalo nejen náhodně postupovat vpřed, ale nejprve půst a modlitbu v naprosté důvěře, že uvidí, jak se Boží slovo uskuteční. Ten samý biblický vzor je určen dnes pro nás. Armáda spásy byla založena generálem Wiliamem Boothem skrze modlitbu a půst. Rovněž naše vlastní služba Teen
Pokračování na str. 2
Milá církevní rodino
P. Petrášek dokazovat, že pravda Božího slova je tou jedinou, pravou a nejlepší, kterou člověk může poznat, přijmout a věřit jí. Bez reálné Boží moci pouze manipulujeme sami sebe i druhé do náboženského způsobu života křesťanského zaměření, který jako každé jiné lidské náboženství pouze osobnost člověka svazuje do otročení pravidlům a příkazům. Co musíš dělat, aby Boží moc působila i ve tvém životě, najdeš v Kristových slovech v evangeliu podle Lukáše 6:40: „Není učedník nad svého mistra, ale každý, kdo je dokonale vyučen, bude jako jeho mistr.“ Ježíš byl za svého pozemského života člověkem, který žil a sloužil v moci Boží: ,,Když Ježíš dokončil tuto řeč, stalo se, že zástupy žasly nad jeho učením, protože je vyučoval jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci (Mat.7:28,29). A jednoho dne se stalo, že učil a seděli tam farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských i judských vesnic i z Jeruzaléma, a Pánova moc byla přítomna k jejich uzdravení (Luk.5:17). A všechen zástup se ho snažil dotknout, neboť z něj vycházela moc a uzdravovala všechny (Luk.6:19). Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazaretu, který chodil, konal dobro a uzdravoval všechny utlačované
Pokračování na str. 3
Počkat, co jsem to řekl? Řekl jsem církevní rodino! Občas tuhle větu bereme jako členství v nějakém klubu. Ale dneska bych vám chtěl říct, že to znamená mnohem víc. Tento měsíc je měsícem vztahů. Proč? Protože jeden z nějvětších darů, které nám Bůh dal je to, že máme jeden druhého. Vraťme se ke slovu “rodina”, co pro nás znamená? Nejdřív ze všeho se narodíme do rodiny, není to naše rozhodnutí. Ve známém příběhu se syn vzepřel svému otci slovy: „Já jsem se neprosil o to, abych se narodil do týhle rodiny.” A otec odpoví: „Jistě že ne, protože kdybys o to prosil, řekl bych ne!” Zní to legračně, ale je to pravda, svou pozemskou rodinu si nemůžeme vybrat a stejně je to i s tou nebeskou. Rozhodnutí dělá Otec. V Bibli se píše, že Bůh umístí každý úd v těle podle toho, jak sám chce. Druhá rodina je věčná. Když přijdou problémy a to se děje stále, rodina se neopouští. Možná že stejně jako v naší pozemské rodině je někdy těžké s některými členy vycházet, ale protože jsme z jedné krve tolerujeme se, patříme k sobě, scházíme se a trávíme spolu čas. V těle Kristově tomu není jinak, jsme spolu svázání Ježíšovou krví a to je věčné pouto.
J. Lillard
A nakonec se síla a kvalita rodiny ukáže v těžkých časech, ne v těch dobrých. Když se postavíme jeden za druhého, místo abychom stáli proti sobě, když zůstat spolu je důležitější než všechno ostatní. Skutečný charakter se buduje tehdy, když dokážeme společně stát i když se neshodneme. Pavel řekl v 1. Janově 2:15−19 Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě. Jestliže někdo miluje svět, Otcova láska v něm není. Neboť všechno, co je ve světě − žádost těla, žádost očí a pýcha života − to není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí, i jeho žádost, ale ten, kdo činí Boží vůli, trvá na věky. Děti, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak i nyní povstalo mnoho antikristů, z čehož poznáváme, že je poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby totiž byli z nás, zůstali by s námi, ale vyšli z nás, aby se ukázalo, že ne všichni jsou z nás. Milovat svět a to co je ve světě víc než OTCE (a Jeho rodinu) dokazuje, že v člověku není Otcova láska. − žádost těla − žádost očí − pýcha nad tím, co člověk udělal a dělá − nepochází od Otce ale ze světa A co to má společného s rodinou?
Pokračování na str. 2
Lidé jiného...
Boží svatá přítomnost způsobila, že se tito muži ve strachu rozutekli. A my víme, že pouze srdce plná skrytého hříchu jsou příčinou takového strachu z Hospodinovy přítomnosti.
Pokračování ze str. 1 Challenge vznikla před čtyřiceti lety z půstu a modliteb. Totéž je pravdou o nesčetných službách, kterým se do dnešního dne daří. Pán povolává k půstu a modlitbě každého, kdo přiložil své srdce k Božím věcem.
To mě vede k závěrečnému slovu v záležitosti být věřícím „jiného druhu.“ Hodně jsem nedávno myslel na den, kdy se všichni objevíme před Hospodinem na soudu. V ten den budeme stát před Kristem, jak člověkem, tak Bohem. Stejně jako my, chodil i Ježíš po zemi, hovořil s jinými lidmi a byl dotčen všemi lidskými pocity. A teď, až před něj každý z nás předstoupí, okamžitě uvidí buď potěšené zajiskření v jeho očích nebo upřený zraněný pohled.
Kromě studia Božího slova a zbožného půstu, tu musí být ještě očišťování Jeho slovem Ezdráš a ostatní jeho druhu vzlykali a radovali se pod Boží rukou. Ale jak se tito věrní muži dostali do tohoto stavu? Jak přišli ke sdílení Božího zlomeného srdce nad hříchy své generace?
Přemýšlím o Samuelových slovech k Saulovi: „Bláznivě jsi se zachoval, nedodržel jsi přikázaní Hospodina svého Boha, které ti přikázal; neboť by Hospodin byl utvrdil tvé kralování nad Izraelem až na věky. Ale nyní již tvé kralování neobstojí. Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce“ (1. Samuel 13:13–14).
Odpověď nalézáme ve službě Ezdráše. Když lidé dorazili do Jeruzaléma, použil Bůh Ezdráše, aby přivodil důkladné, všeobecné pokání. „A dobrořečil Ezdráš Hospodinu velikému Bohu, a všechen lid odpovídal: Amen, amen, pozdvihujíce svých rukou, a kloníce hlavy, poklonili se Hospodinu tváří k zemi“ (Neh. 8:6). Ezdráš pak lidem četl Boží slovo. A „všechen lid plakal, když slyšel slova zákona“ (8:9). Ale jakmile lidé činili pokání, naléhal na ně Ezdráš, aby se radovali. „Potom řekl… všemu lidu: …neúpěte, ani neplačte… nermuťte se, nýbrž radost Hospodinova ať je vaše síla“ (8:9–10). A tak „odešel všechen lid, aby jedli a pili, a aby se sdíleli. I velmi se veselili, protože poro− zuměli těm slovům, která jim oznámili“ (8:12). Ptám se vás, proč tam bylo veselí? Protože jeden člověk již převzal břemeno a sdílel Boží obtížené srdce nad hříchem lidí. Ezdráš již poznal jejich pře− stoupení, jak se smíchali s pohany a tolerovali jejich ohavnosti. Jak na to Ezdráš reagoval? „To když jsem uslyšel, roztrhl jsem své roucho i plášť, a trhal jsem si vlasy ze své hlavy i z brady, a seděl jsem zděšený (oněmělý)… poklekl jsem na svá kolena, rozprostíraje své ruce k Hospodinu svému Bohu. A řekl jsem: Bože můj, stydím se a neodvažuji pozdvihnout, můj Bože, tvář svou k tobě; neboť naše nepravosti se rozmnožily nad hlavou, a naše provinění vzrostlo až k nebi… neměli bychom se stavět před tvou tváří pro věci takové“ (Ezdr. 9:3,5–6,15). Ezdráš byl otřesen do morku kostí, když viděl hloub− ku lidského hříchu. Ale jak věděl, jak hluboce zranili Boží srdce? Bylo to proto, že Ezdráš měl jasnou vizi Božího hněvu. Boží slovo bylo kladivem pro jeho duši, způsobovalo, že volal: „Stydím se, musím se ve tvém pohledu červenat pro naše hříchy.“ Nikdo nemůže zažít takový druh zlomenosti, dokud není opracováván Slovem jako kladivem. Totéž je dnes pravdou pro každého milovníka Ježíše. Jestliže jsme nasyceni Jeho slovem, známe osobně účinek jeho kladiva. Ono buší a rozbíjí v nás každý balvan pýchy a poskvrnění. A naše srdce jsou nako− nec zlomena tím, jak ho naše hříchy zranily. „Není snad mé slovo … jako kladivo rozrážející skálu?“ (Jer. 23:29). 2. Jeremiáš mluvil o podmanění srdce k hledání Hospodina (viz Jer. 30:21) Zjišťujeme, že stejné biblické vzory jsou pravdivé v životě Jeremiáše. Tento muž také přiložil své srdce k hledání Hospodina a Boží slovo k němu přišlo. Znovu a znovu čteme: „Slovo Hospodinovo přišlo k Jeremiáši.“ Mnoho komentátorů nazývá Jeremiáše plačícím pro− rokem a jistě je to pravda. Ale tento muž nám také přinesl nejpřiléhavější, nejšťastnější, nejchvályhodnější evangelium z celého Starého zákona. Ostatně, předpo− věděl přicházející slávu Nové smlouvy: „A učiním s nimi věčnou smlouvu, že se od nich neodvrátím, abych jim nepřestal prokazovat dobro; nadto svou bázeň dám do jejich srdce, aby ode mne neodstupo− vali“ (Jer. 32:40). „Zavlažím duši kněží tukem, a můj lid se nasytí mou dobrotou, praví Hospodin“ (31:14). „A očistím je od veškeré jejich nepravosti“ (33:8). No tohle je dobrá zpráva. Nová smlouva je plná milo− srdenství, milosti, radosti, pokoje a dobroty. Ale víš, za těmito Jeremiášovými slovy se skrývá osobní příběh. A tento příběh zahrnuje zlomenost daleko přesahující kapacitu lidské bytosti. Jeremiáš napsal: „Nitro, mé nitro! Jak se chvěji! Srdce se mi svírá, srdce mi buší, nemohu mlčet. Slyšíš, má duše, hlas polnice, válečný ryk?“ (4:19). „Ó kdo naplní mou hlavu vodou, a oči mé pramenem slzí, abych dnem i nocí mohl oplakat zmordované dcerky svého lidu“ (v Ekum. 8:23 v BK 9:1). Jeremiáš ronil svaté slzy, které nebyly jeho. Opravdu, tento prorok skutečně slyšel Boha, jak mluví o svém vlastním plačícím, zlomeném srdci. Nejprve Hospodin varoval Jeremiáše, že sešle soud na Izrael. Potom prorokovi řekl: „Pro tyto hory se rozpláču a roznaří− kám, a pro pastviny, které jsou na poušti, budu kvílet.“ (9:10). Řecké slovo pro kvílení tu znamená pláč. Bůh sám plakal nad soudem, který přichází na jeho lid. Když to Jeremiáš slyšel, sdílel břemeno Božího pláče nad jeho lidem. Také znám zbožné věřící, kteří převzali toto břemeno. Sestra Basilea Schlink, zakla− datelka „Lutheran Evangelical Sisterhood of Mary“ v Německu, byla věrnou služebnicí Krista. Během let jsme se z nás stali přátelé a zdálo se, že tato žena zná plačtivé břemeno Božího srdce z první ruky. Často, když jsem navštívil centrum služby sesterského řádu, vešel jsem do kaple a nalezl je plačící. Naříkaly
nad mnoha věcmi včetně role jejich národa v Hitle− rově vraždění Židů. Celé hodiny plakaly. Tehdy jsem se od sestry Basiley začínal učit poznávat hloubky zranění, které Bůh cítí nad našimi hříchy. Mnoho jejích děl jsou dojímavá vyjádření těchto hloubek. Sám jsem také pocítil něco z tohoto plačtivého břemene Pána během nedávného kázání na Britských ostrovech. Když jsem mluvil o upadajícím stavu v církvi, britský reportér se mě zeptal: „Nemůžete říci o náboženství něco dobrého?“ Jeho otázka způsobila, že jsem přemýšlel o strašném stavu tolika tamních mladých lidí. Žijí na ulicích, chodí na opilecké mejdany, omamují se drogami do úplné ztráty rozumu. Zatímco anglikánská církev „odvádí od svatosti“ církev za církví – to znamená, zavírá dveře bohoslužeb, které byly po staletí otevřené. Když jsem mluvil ve Westminster Chapel, v církvi velkého kazatele E. Stanley Jonese, mladí lidé stáli namačkáni na balkonech. Byli hladoví slyšet něco, cokoliv, co hovoří o naději v Bohu. Když jsem dal na konci výzvu, proudili do modliteben, vzlykali a kvíleli nad svými rozbitými, beznadějnými životy. Jedna osmnáctiletá dívka stála v řadě na modlitbu se skelným pohledem. Řekla mi: „Pane Wilkersone, nemohu plakat. Církev mě připravila o víru. Teď necítím nic.“ Během této epizody a mnoha dalších, jí podobných, jsem byl přemožen zlomeností, která přesahovala mé vlastní zarmoucené, truchlící srdce. Bylo to plačící Boží srdce, které mi říkalo: „Davide, jestli jsem někdy potřeboval proroky, kteří budou naříkat nad mým domem, je to tady a teď.“ Takže, co se děje, když sdílíme břemeno Božího pláče? Pán s námi zase sdílí své skutečné myšlení. Jeremiáš o tom svědčí. Dostal rozlišující poznání svých časů, které mu umožnilo vidět, co přijde. „Neboť Hospodin zástupů, kterýž tě zasadil, vyřkl proti tobě zlé věci … Hospodin zajisté oznámil mi ty zlé skutky, a dověděl jsem se je. Tehdy jsi mi ukázal jejich předsevzetí“ (Jeremiáš 11:17–18). Každý zlomený, Slovem nasycený svatý dostane rozlišující poznání časů. Mnozí v církvi vlastně nebyli překvapeni útoky 11. září 2001. Během měsíců, které pohromě předcházely, pořádala Times Square Church přímluvná shromáždění, kde propukalo vzlykání a pláč, aniž bychom věděli, odkud přijde soud. Ale byli jsme si vědomi, že soud přichází. Podobně věřím, že každý zbožný služebník, který zná Boží plačící srdce, si uvědomoval nastávající soud. 3. Daniel byl mužem jiného druhu, který obrátil svou tvář k Hospodinu Daniel byl též „mužem jiného druhu,“ který mluví o tom, jak byl zlomený: „A obrátil jsem svou tvář k Pánu Bohu, hledaje ho modlitbou a pokornými prosbami, v postu, v žíni a popele. I modlil jsem se Hospodinu Bohu svému, a vyznával se“ (Dan.9:3,4). A opět, Daniel byl schopen rozlišovat časy, protože znal Boží srdce. „Já Daniel porozuměl jsem z knih počtu let, o nichž přijal slovo Hospodinovo prorok Jeremiáš“ (Dan.9:2). Navíc to byl Daniel, kdo vyložil vizi kamene padajícího z hory, který rozdrtil všechna království světa. Jak se Daniel dostal na cestu zlomenosti, poznání a rozlišení? Začalo to studiem Božího slova. Daniel dovolil, aby se ho Písmo celého zmocnilo. A citoval je často a detailně, protože je soustavně uchovával ve svém srdci: „Tak jak je to zapsáno v zákoně…“ (9:13). V 10. kapitole dostal prorok vizi Krista: „Pozdvihl jsem svých očí, viděl jsem, a aj, nějaký muž oděný do lněného roucha, a jeho bedra byla přepásaná ry− zím zlatem z Ufaz… a jeho obličej vypadal jako blesk, a jeho oči byly podobné hořícím pochodním … a zvuk jeho slov se podobal zvuku davu“ (10:5–6). Když Daniel viděl vizi, byli tam s ním i jiní muži. A tito muži museli být věřící. Ve svém zajetí si Daniel sám pro sebe stanovil pravidlo, že se nebude sdružovat s hříšníky. Ale tito věřící, kteří byli s ním, nebyli „lidmi jiného druhu“ jako Daniel. Takže když přišla vize, tito lidé se rozutekli. „Viděl jsem to vidění jen já Daniel, ale ti muži, kteří byli se mnou, to vidění neviděli, ale přišla na ně veliká hrůza, až i utekli, aby se skryli“ (10:7).
Saul tam v ten den bude spolu s námi ostatními. Rád bych věděl, co mu Pán řekne. Bude to něco podobné tomuto? „Saule, ukáži ti, co jsem pro tebe zamýšlel. Měl jsi být laskavým otcem Davidovi. A národ, kterému jsi vládnul, by byl na kolenou v pokoře přede mnou. Získal bys pro Izrael respekt u okolních národů. A můj lid by se radoval z pokoje jako řeka. Dal bych ti uznání a jméno, které by neslo pravou Boží pečeť. Ale všechno to dopadlo jinak. Předčasně jsi ukončil mé plány pro tebe, protože jsi nebral mé slovo vážně. Místo toho jsi dovolil, aby tě žárlivost, hořkost a neodpuštění okradlo o všechno. Podívej se, Saule, co jsi ztratil.“ Děsím se pomyšlení, že mi Kristus řekne: „Davide, podívej se, co jsi mohl mít. Pohleď na rezervoáry božského požehnání, které jsi minul, protože jsi chodil v pýše. Tvoje služba byla jen stínem toho, co jsem pro tebe naplánoval. Ano, odpustil jsem ti a osvobodil jsem tě, ale žil jsi hluboko pod tím, co jsem si pro tebe přál.“ Drahý svatý, právě teď žijeme v časech života a smrti. A to je čas k provedení volby mezi cestou duchovního života a poslušnosti, nebo cestou duchovní smrti a pokrytectví. Uvažuj o slovech Mojžíše: „Dosvědčuji dnes proti tobě nebem a zemí, že jsem předložil život i smrt, požehnání i prokletí; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé símě“ (Deuter. 30:19). Naléhám na tebe, abys dnes přiložil své srdce k hledání Boha se vší pílí a rozhodností. Potom jdi do jeho Slova se stále vzrůstající láskou a touhou. Modli se s půstem za zlomenost, abys přijal jeho břemeno. Posléze vyznej a vzdej se všeho, co brání Duchu svatému, aby pro tebe otevřel nebeská požehnání. Cesta „lidí jiného druhu“ je otevřena pro každého. Půjdeš po ní? § Copyright © 2005 by World Challenge
Milá církevní... Pokračování ze str. 1 To jsou nejčastější výmluvy proto, abychom opustili rodinu (církev), nejen otce, ale celou rodinu. „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby totiž byli z nás, zůstali by s námi, ale vyšli z nás, aby se ukázalo, že ne všichni jsou z nás. (Nikoli můj názor ale Boží slovo)
‚
Řecká konkordance – “Nás”
´ [ hemon / hay· mone /] slovo použito
410, AV překládá jako “naše” 313x, “nás” 82x, “my” 12krát. Přestože se v této pasáži slovo “nás” často používá, příliš často je zaměňujeme za “JÁ”! V Kristově těle nejsme přátelé, jsme rodina. Nejsme spolupracovníci, jsme rodina. V církvi se děje divná věc, která se venku neděje. Když jsem například povolán k jiné práci nebo na jiné místo, neopustím svou rodinu. Ale vypadá to, že když nás opravdu Bůh vede abychom pro něj dělali něco jiného, opouštíme své křesťanské rodiny jako kdybychom s nimi neměli nikdy nic společného. Když dojde k neshodě, odejdeme od svých (duchovních) otců a matek, bratrů a sester, kteří s námi plakali a modlili se v těžkých chvílích, jako kdyby pro nás už nic neznamenali. Z Otcova rozhodnutí jsme rodinou a budeme spolu trávit věčnost. Začněme žít jako rodina, kterou si Bůh přeje, rodina, která mu přinese slávu, rodina, kterou vždycky chtěl. Nebeský Otče, vzal jsi mně do svojí rodiny. Pomoz mi být mé věčné rodině věrný, nedovolit, aby nás nepřítel tak snadno rozdělil. Chci žít v lásce a být jednotný s církevní rodinou, kterou jsi mi dal. Rozhoduji se, že odpustím těm, kdo mě zranili a obnovím spojení s rodinou. Amen.
§
Stojí to za to!
u
S. Lasáková Drazí sourozenci v Kristu, už delší dobu mám na srdci napsat tento článek. Myslím, že nyní v čase předvánočním je ta správná chvíle. Nebudu psát o konkrétním tématu, spíš se chci s Vámi sdílet o mém životě s Bohem, a snad Vás i povzbudit. „A začnu“ u těch Vánoc.
Stejně jako každý rok vidím kolem sebe lidi jak se honí, jsou nervózní co koupit, co ještě udělat a přitom ani neví o čem Vánoce jsou. Já ano a věřím, že Vy také. V tento čas se nám narodil náš spasitel a vykupitel JEŽÍŠ KRISTUS. Poprvé jsem tuto úžasnou zprávu slyšela před osmi lety. Přijala jsem Ježíše jako svého Pána, ale než jsem mu úplně vydala svůj život, uběhlo pár let. Stalo se to před čtyřmi lety, krátce po narození mé dcery, právě v čase Vánoc. Měli jsme tehdy s manželem (není spasený) velkou krizi v manželství. Všichni moji známí a příbuzní ze světa, mi radili, abych se rozvedla. To byla chvíle pro Boha, aby mě začal skrze Ducha Svatého usvědčoval z mých chyb. Pochopila jsem, že je čas vydat svůj život Bohu a začít s pokáním. Začala jsem vyznávat své hříchy a prosit na modlitbách za záchranu svého manželství a spasení mého muže. Bůh modlitby vyslyšel. Jedná s mým manželem, je vidět jak se mění. K modlitbám za spasení jsem přidala svého otce a bratra. Je úžasné vidět jak Bůh jedná v našem životě, když Ho následujeme a prosíme na modlitbách. Pán řekl, že máme svoje starosti předkládat Jemu. Někdy mi není příjemné když mě Bůh napomíná a vychovává, ale děkuji Mu za to a prosím Ho, aby nepřestával. Občas je to všechno boj, ale Bůh nám neslíbil, že nepřijdou útoky a problémy. Dal nám ale Utěšitele a svoje slovo, které nám pomůže, a tam se máme v časech zlých obrátit. V červnu jsem prodělala nenáročnou operaci, ale poté mi lékaři řekli, že mám něco v předrakovinovém stádiu. I když první pocity byly všelijaké, bylo skvělé vědět, že je tu někdo, ke komu se mohu obrátit, a koho mohu prosit za uzdravení. V červenci na TeenStreet mi dal Bůh slovo Iz.53:5 „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ A já věděla, že se chce oslavit na mém životě a učinit zázrak uzdravení. Vyznávala jsem uzdravení a přijímala tu milost do svého života a byla jsem uzdravena. Haleluja a sláva Bohu! Od té doby si uvědomuji, že když jdeme za Pánem každý den Jeho cestou, a hledáme Jeho vůli, jedná s námi i v našich životech ke své slávě. A když pak slyším, jak se moje dcerka Klárka modlí za dětičky v Africe, aby neměly hlad, prosí za svého tatínka, dědu, strejdu, a všechny lidi, aby nešli do pekla, vím, že stojí za to následovat Boha, žít ten život víry a prosit Ho, aby nám pomáhal proti zlému. „Bůh Vám žehnej.“
§
Půjčovna ČB nabízí: QUO VADIS Děj jednoho z nejznámějších historických románů Henryka Sienkiewieze se odehrává za vlády císaře Nerona ve starém Římě. Římské imperium se otřásá v základech. Bují rozmařilost a amorálnost v ostrém kon− trastu s bídou lidu. Po dramatických událostech, kdy obrovský požár sežehne Řím, se Nero snaží svést vinu na křesťany. Připraví jim krvavé hry v aréně, jež dosud byla pouze pro gladiátory. Film trvá 139 minut a nově natočen byl v roce 2001. (videokazeta č.V88) Info přímo u Majky Prüherové.
Cena Boží...
OTÁZKY A ODPOVĚDI
Pokračování ze str. 1
Židé a jejich území
od ďábla, protože Bůh byl s ním. (Sk.10:38). Není žádných pochyb o tom, jestli Ježíš žil a sloužil v Boží moci. On je tím mistrem, od kterého se máš učit umění duchovního života a služby v moci Boží. „Není učedník nad svého mistra, ale každý, kdo je dokonale vyučen, bude jako jeho mistr (Luk.6:40).“ Jsem přesvědčen o tom, že jediným důvodem, proč před Bohem upřímný křesťan v životě a službě postrádá dostatek Boží moci, je, že chce (většinou nevědomky) být učedníkem, který je nad svého mistra. Chce−li totiž Kristův učedník žít v Boží moci, aniž by k ní docházel Kristovým způsobem, pokouší se být učedníkem, který je nad svého mistra. Jakým způsobem člověk Kristus Ježíš žil, aby moc Boží mohla v něm a skrze něj na tomto světě působit? „Sestoupil jsem totiž z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal (Jan 6:38).” Ježíš žil jen to, co Bůh chtěl, aby žil. Žiješ také jen to, co Bůh chce, abys žil? „Pak poodešel kousek dál, padl na tvář a modlil se: "Otče můj, jestli je to možné, ať mě ten kalich mine! Avšak ne jak chci já, ale jak ty (Mat.26:39)." Ježíš byl ochoten být poslušný Otci až na smrt, jen aby nás zachránil. Jsi také ochotný být poslušný Otci až na smrt, jen aby lidé, kteří jsou součástí tvého života mohli být zachráněni? „Ráno pak vstal dlouho před rozedněním a vyšel ven. Odešel na opuštěné místo a tam se modlil (Mar.1:35). V těch dnech se stalo, že vystoupil na horu, aby se modlil, a strávil celou noc v modlitbě k Bohu (Luk.6:12). A když vešel do domu, učedníci se ho v soukromí ptali: "Proč jsme ho my nemohli vyhnat?" Řekl jim tedy: "Tento druh démonů nemůže nijak vyjít, jedině skrze modlitbu a půst (Mar.9:28− 29)." Ježíš dokázal vstát a modlit se dlouho před rozedněním nebo dokonce celou noc. A nejen se modlit, ale i postit. A co ty, jsi také ochoten dělat to samé? Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána. Pro učedníka je dost na tom, když bude jako jeho mistr a služebník jako jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho domácí?“ (Mat.10:24−25) Ježíš nesl obvinění z tmářství a sektářství. Jaké urážky a obvinění jsi ochoten snášet ty? „Není učedník nad svého mistra, ale každý, kdo je dokonale vyučen, bude jako jeho mistr.“ (Luk.6:40) Toto je cesta k reálné Boží moci ve tvém životě. Otázkou není, jestli je možné zažívat Boží moc ve svém každodenním životě, otázkou je, jestli jsi ochoten platit cenu za Boží moc, brát svůj kříž Kristova učedníka každý den a následovat Pána, kudy tě vede. „A kdokoli nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Neboť kdo z vás, když chce postavit věž, si nejdříve nesedne a nespočítá náklad, má−li na to, aby ji dokončil? Aby snad, když by položil základ a nemohl stavbu dokončit, nezačali se mu posmívat všichni, kteří by to viděli.“ (Luk.14:27−29) Jestli chceš žít životem v Boží moci, bude tě to něco stát, a je nanejvýš nutné to v klidu promyslet, spočítat náklad a pak se rozhodnou. Jako pomoc při tvém rozhodování ti jistě pomohou slova apoštola Pavla v listu Filipským 3:7−14, který byl bezesporu člověkem, v jehož životě Boží moc působila: ,,Ale cokoli mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všechno považuji za ztrátu vzhledem k nadřazenosti poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista a byl shledán v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je skrze víru Kristovu, tu spravedlnost, která je z Boha a spočívá ve víře; abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení a účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak snad dospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již dosáhl anebo již byl dokonalý, ale ženu se vpřed, abych přece jen uchvátil to, k čemu jsem byl uchvácen Kristem Ježíšem. Bratři, já nemám za to, že bych již uchvátil, ale činím jediné: zapomínaje na to, co je za mnou, a vztahuje se k tomu, co je přede mnou, ženu se k cíli, k vítězné odměně Božího povolání shůry v Kristu Ježíši.” Každý pozorný a přemýšlivý čtenář pochopí, že cesta k životu v Boží moci je cestou růstu. Boží mocí jsme byli dotčení, když jsme začali toužit po spáse, Boží moc jsme zakusili při svém znovuzrození a Boží moc jedná v našem životě do dnešního dne, učíme− li se vytrvale následovat příklad našeho mistra. Boží mocí stojí království Boží, a proto očekávej, že když budeš Pánu poslušný a budeš se věrně učit žít podle jeho vzoru, Boží moc bude ve § tvém každodenním životě ve svém působení sílit.
Dotaz: Židé se dodnes řídí SZ, ale co Ti "Mesiánští"? Platí pro ně to, co pro nás (obrácené pohany, narou− bované na pravý kmen−Izrael) tedy NZ, nebo "jedou" dál v kolejích SZ? Odpověď: Mesiánští Židé žijí dále podle Starého zákona, ale přijali i Nový zákon v osobě Ježíše Krista jako jejich zaslíbeného Mesiáše. Nejlépe se to asi dá po−chopit, když si ujasníme různé druhy zákona, které platily pod Starou smlouvou. Jednalo se o zákon etický (např. Desatero), civilní (sociálně−politická pravidla pro život ve společnosti) a ceremoniální (obřadní nařízení bezprostředně spojené s vírou, potažmo se službou v chrámu). Nutno podotknout, že ceremo− niální zákon byl po zničení chrámu značně okleštěn, protože většina jeho nařízení se týkala činnosti v chrámu, ať už to byly předpisy pro zvířecí oběti nebo pro službu kněžích (místo nich se vyvinul ceremoniální zákon v synagogách, který je však spíše založen na tradici než na Písmu). Zatímco etický zákon je nadčasový a platí univerzálně ve všech dobách a na všech místech, civilní a ceremo− niální zákon je spojen s konkrétní dobou a kulturou. Například pro občany ČR nebo USA platí stejná etická pravidla, ale civilní zákony se mohou vzájemně lišit. Na základě etického zákona je závažný zločin jako zabití v obou těchto zemích odsouzen, ale civilní právo s ním nakládá jinak: v USA dotyčnému hrozí trest smrti, v ČR pouze doživotí. Podobně je tomu i s Izraelem. Pokud se někdo cítí součástí etnické židovské kultury (byť třeba „před− běhl čas“ a poznal Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše), mohou se na něj vztahovat všechny tři úrovně zákonů Staré smlouvy, zatímco na „pohanské křesťany“ se v ne−změněné podobě vztahuje pouze zákon etický. Ten je založen na Boží lásce (to je to největší přiká− zání). Pohanští křesťané nejsou nuceni dodržovat židovské zákony spojené s izraelskou komunitou. Pavel, apoštol pohanů, striktně vystupoval proti těm, kdo se snažili pohanské křesťany obtížit jhem Staré smlouvy, která jim nebyla vlastní − nevyrostli v ní, protože se hned „narodili“ do Nové smlouvy s Ježíšem (viz epištola Galatským). Podle jeruzalémského koncilu z roku 49 (viz Sk. 15) jsou pohané svobodní od jakéhokoli zákona kromě čtyř věcí: modlářství, požívání krve a masa s krví a smilstva. Tento čtyřhranný „zákon“ sloužil proto, aby pohany ochránil od odpadnutí k modlář− ství, které se v římském světě často vyznačovalo požíváním syrové krve a smilstvem. Pro pohany to tedy nebyla otázka zákonictví, nýbrž problému uctívání mnoha bohů! V dnešní době by to zřejmě nebylo nic jiného, jako když současná církev odrazuje alkoholika od požívání alkoholického nápoje, aby se nevrátil ke své staré neřesti. Jinak jsou však pohanští křesťané v Kristu svobodni od dodržování všech přikázání. Pavel apoštol nikde nesepsal seznam pravidel, které by měli dodržovat. Židovští (mesiánští) křesťané jsou také samozřejmě svobodni od všeho, ale zvykli si žít pod určitými civilně−ceremoniálními pravidly jejich společnosti. Ty se často překrývají se Starým zákonem a nás „pohany“ to někdy vede ke zmatku, protože buď se snažíme žít jako oni a tím se zbytečně dostáváme pod pro nás nepřirozený Zákon, nebo je kritizujeme, že by daná pravidla v éře Nové smlouvy měli ignorovat. Je to proto, že často chybně zaměňujeme výše zmíněné tři druhy zákonů. Mesiánští židé si mohou i dnes zvolit dodržování starozákonní pravidel, pokud to dělají v rámci smlou− vy s Bohem a ne pro „zásluhy“. Pohanští křesťané jsou pro toto naopak nezpůsobilí a dodržování těchto pravidel by je svedlo mimo Boží zřetel (např. obřízka pro pohany odmítnuta ve Sk 15). Všimněme si, že ze svých spolupracovníků Pavel obřezal „židovské− ho“ Timotea (Sk 16:3), avšak ne „pohanského“ Tita. Sám Pavel židovský zákon dodržoval i po vlastním obrácení (Sk 21:24). Podle zvyků si holil hlavu a dokonce z misijní cesty rychle spěchal do Jeruzalé− ma, aby se podle svého zvyku účastnil svátků (Sk 20:16). Profesor Brad Young, jeden z největších současných expertů na židovskou otázku, dokonce prohlásil, že je dost dobře možné, aby první apošto− lové chodili podle zvyku do chrámu obětovat zvířata i po vzkříšení Ježíše. Dotaz: Zajímalo by mne, jak vlastně velká má být zaslíbená země Izrael? V Genesis čteme, že Bůh ji dává Abrahamovi a jeho potomkům. Jenže teď mne napadá, že jeho potomci jsou i Izmaelité. Pak jsou v Bibli udávané hranice zaslíbené země v Ezechieli, v Numeri, v Jozue. Existuje třeba mapa, kde by bylo vyznačeno území od Nilu, či Egyptského potoka až po Eufrat? Jaká současná města by zaslíbená země obsahovala? A co Gaza? Byla by tam, že? Odpověď: Pokusím se tentokrát odpovědět poněkud obšírněji a systematicky (byť stručně) tuto problematiku vylo− žit. O konkrétnějším určení hranic Zaslíbené země poprvé čteme v Gen.15,18−21: V ten den učinil Hospodin smlouvu s Abramem, řka: Semeni tvému dám zemi tuto, od řeky Egyptské až do řeky té veli− ké, řeky Eufraten: Cinejské, Cenezejské, Cethmon− ské, a Hetejské, Ferezejské, a Refaimské, Amorejské, i Kananejské také, a Gergezejské a Jebuzejské.
P. Hoffman B.A., M.A., M.Div.
Pokud si toto území představíme geograficky, jedná se o pás země z jihu ohraničený řekou Egyptskou. Může být míněna buď přímo řeka Nil v Egyptě nebo spíše menší říčka (potok) Wadi el`Arish (viz Num 34,5), která na Sínaji tvoří jakousi přirozenou hranici mezi Egyptem a Izraelem. Severní hranice je tvořena horním tokem řeky Eufrat, který se nachází v Sýrii směrem na dnešní Turecko. Na východě Zaslíbenou zemi ohra− ničovala dnešní Syrská poušť, která začínala pár desítek kilometrů za Jordánem. Rozpínala se až do Mezopotámie a vymezovala „Úrodný půlměsíc.“ Na západě zemi ohraničovalo Středozemní moře. Mohlo se tedy jednat o území velké jako něco mezi dnešním Rumunskem a Polskem (pro srovnání, dnešní Izrael se rozlohou rovná zhruba území Moravy). Jelikož však toto území tehdy tvořilo velkou část tehdejšího známého světa, v Božích i lidských očích se tato oblast jevila podstatně větší. Nebylo by divu, kdyby Izrael postupně absorboval celý svět (ač tomu byl vždy hodně vzdálen), pokud by se vírou Izraelitů nechal inspirovat zbytek popu− lace. Předpoklady k tomu byly dány tím, že přes Izrael vedly všechny důležité obchodní cesty mezi Egyptem a Mezopotámií. Izrael byl tedy neustále ve středu zájmů. Výše zmíněné kmeny vesměs reprezentovaly kanán− ské národy žijící na tomto Izraeli zaslíbeném teritoriu. Zatímco Izraelité pocházeli z rodu Noemova syna Sema, Kanán byl potomkem Noeho syna Cháma (Gen 10,6), o němž je psáno v Gen 9,25−27: I řekl [Bůh]: Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým. Řekl také: Požehnaný Hospodin, Bůh Semův, a buď Kanán služebníkem jejich. Rozšiřiž Bůh milostivě Jáfeta, aby bydlil v stáncích Semových, a buď Kanán služebníkem jejich. V kontextu těchto veršů tedy nebylo nemorální, když se Jozue vracel dobývat zpět své dědictví, zemi, kte− rou Bůh Abrahamovi zasliboval už od Genesis 12. Většina původních národů se odmítala Izraelitům podrobit a proto docházelo k nevyhnutelným bojům, ve kterých Boží lid většinou drtivě vítězil. Izmaelité, národ pocházející od Abrahamova syna Izmaele, se také početně velmi rozrostl. Izmael se stal otcem dvanácti knížat (Gen 25,12−16) a v podsta− tě všichni arabští muslimové dnes v Izmaelovi vidí svého praotce. O to je spor o dnešní dědictví země Izrael problematičtější. Bible však jasně říká, že Zaslíbená země, jak je definovaná výše, patří Bohem zaslíbenému Abrahamovu synu Izákovi, jehož syn Jákob byl přejmenován na Izraele. Původní Filistínci, kteří jsou známí svými bitvami s Izraelem (viz Samson nebo David a Goliáš), nemají geneticky nic společného s dnešními Palestinci. Pro− nikali na území Izraele od druhého tisíciletí před Kristem z oblasti Egejského moře a Kypru, odkud byli patrně vytlačeni jinými kmeny při velkém stě− hování národů. Byli to vlastně staří Řekové. Někdy se jim a podobným říkalo „mořské národy“. Usadili se na pobřeží Izraele zřejmě jen těsně předtím, než se do země chystal vstoupit Mojžíš. V Ex.13,17 se praví, že Mojžíš měl vést svůj lid do Zaslíbené země oklikou přes Sinajský poloostrov a nikoli přímo do Izraele, aby se vyhnuli bojechtivým Filistíncům, kteří by mohli lid zmalomyslnět a „navrátit“ do Egypta. Filistínci byli velmi přizpůsobiví a přijali místní pohanská božstva Kanánu za svá. Na pobřeží (dneš− ní pásmo Gazy) vybudovali pět opěrných měst, z nichž později podnikali útoky do Izraele: Gázu, Aškalón, Ašdód, Ekron a Gat. Ne všechna z nich se zatím podařilo archeologicky objevit. Boje byly často líté a nerozhodné. Právě kvůli Filis− tíncům si zřejmě Izrael kontroverzně od Boha vyžádal jednotného vůdce všech izraelských kmenů. Výhodou Izraelců byl živý Hospodin bojující za svůj lid, výhodou Filistínců byly lepší zbraně. Jako jedni z prvních byli schopni používat železné náčiní a díky tomu často drželi Izrael v šachu. Doba bron− zová se měnila na Dobu železnou pozvolna a ne na všech místech zároveň. Nicméně za dob království Davida a Šalamouna došlo k největšímu rozmachu Izraele v historii. Za dob Šalamouna zhruba tisíc let před Kristem se země skutečně rozprostírala od Sínaje až k Eufratu a tím se naplnilo dávné proroctví dané Abrahamovi! I legendární královna ze Sáby se na tu slávu musela přijet podívat (2.Par.9). Šalamoun nevlastnil pouze proužek země v oblasti Týru a Sidó− nu, se kterou uzavřel přátelskou mírovou smlouvu, a odkud čerpal materiál na stavbu Hospodinova chrámu. Tento utěšený stav se však po rozdělení Království nepodařilo udržet. Během následujících staletí území opanovala nová supervelmoc Asýrie a později Babylón. Asýrie porazila severní Izrael, významnou část lidu vysídlila a dosadila cizím vazalským náro− dem odjinud. Ten se v Izraeli smíchal s původním obyvatelstvem a dal za vznik národu „Samařanů“, kterými Židé za dob Ježíše tolik opovrhovali kvůli jejich neortodoxní víře, která míchala židovské zvyky s pohanskými. Babylón pak později vzal do zajetí Judsko. Někdy v těchto dobách byli pravděpodobně přesídleni i Filistínci, takže po jejich návratu byli natolik osla− bení, že pozvolna splynuli s místním obyvatelstvem. Po opětovné antiřímské revoltě „mesiáše“ Bar Koch− by v letech 132−135 se císař Hadrián rozhodl srovnat Izrael se zemí (včetně Jeruzaléma, který pojmenoval po sobě) a celou zemi nazval Palestinou na připomín− ku dávných Filistínců, kteří mu zjevně připadali mnohem sympatičtější, poněvadž s nimi neměl politické problémy.
Jméno "Palestina" záhy zapadlo, ale bylo vzkříšeno po 1. světové válce Brity, kdy se ostřily spory mezi Židy a Araby o dané území. Británie získala mandát nad územím v roce 1917 poté, co Turecko, které zemi vlastnilo bezmála 400 let, na něj ztratilo nárok jako poražená válečná mocnost. Za turecké vlády země patřila arabským velkostatkářům vyznávajícím islám, ale bylo tam možno najít i křesťanské a ži− dovské menšiny. Turecký sultán dokonce Židům v Palestině poskytoval azyl, když prchali před inkvi− zicí ze Španělska. V té dob byl vztah Arabů a Židů neobyčejně přátelský, protože o mnoho nešlo. Turecko se o území příliš nestaralo a navíc tam nešťastně kácelo lesy, což následně působilo expanzi pouští. Kvůli rozšiřujícímu se antisemitismu v Evropě vzniklo v druhé polovině 19. století sionistické hnutí, které začalo Židy systematicky stěhovat zpět do Zaslíbené země, a to v několika vlnách. Britská Bal− fourova deklarace z konce 1. světové války dokonce oficiálně schválila projekt migrace Židů do dávné vlasti. Arabové začali být neklidní z přírůstku židovského obyvatelstva a protestovali nejen slovem (první teroristické akce v moderním smyslu slova na sebe nenechaly dlouho čekat). Začali si po britském vzoru říkat „Palestinci“, ačkoli to byl uměle vytvo− řený titul, který se nedal datovat dále než 200 let dozadu. Na území „Palestiny“ totiž po celou dobu žili pouze Arabové, pro které se „nenašlo místo“ v jiných arabských státech a na bývalém tureckém území našli svou domovinu. Británie se však více a více klonila na jejich stranu, protože si v rámci pokojné mandátní politiky chtěla zachovat přátelské vztahy s okolními arabskými zeměmi. Ještě před 2. světovou válkou tedy vydala tzv. bílou knihu, která omezila židovské migrace a prakticky popřela Balfourovu deklaraci. Tento akt nebyl daleko od skandálu, ale to samé mohli třeba říkat Češi po Mnichovské dohodě. Politika ctí diplomacii, nikoli etiku. Po druhé světové válce chtěli Britové posílit vliv USA v oblasti kvůli hrozbě expanze Sovětského svazu, a proto nastolili tolerantnější politiku vůči Izraeli. Tím chtěli získat přízeň prožidovských Američanů. OSN nakonec přes protesty arabských zemí roku 1947 rozhodla, že na území „Eretz Jisrael“ budou místo britského mandátu vytvořeny dva státy: židovský a palestinský. Židů bylo asi 600 tisíc (mohlo jich být mnohem více nebýt bílé knihy), Arabů bylo něco přes milión. Židé přesto získali mírně větší území, avšak z klasických biblických míst v něm byla zahrnuta pouze Galileja a dále neob− hospodařená země v poušti Negev. Kromě pásma Gazy (působiště dávných Filistínců) mělo pod arabský stát naopak paradoxně spadat i Judsko a Samaří (tedy západní břeh Jordánu). Jeruzalém se měl stát neutrální zónou, avšak obklopenou čistě arabským územím. Sto tisíc jeruzalémských Židů tak zůstalo odříznuto. Toto rozdělení země bylo pro Izrael nevýhodné i z hlediska obrany, protože nebyly respektovány žádné přirozené geografické hranice. Židovské území tak bylo snadno vojensky napad− nutelné. Židé 14. května 1948 „měli odvahu“ svůj stát skutečně vyhlásit, což v arabském světě způsobilo velkou nevoli a téměř okamžitý vojenský útok. Izrael zázrakem útok odrazil. Zapracovala současně Boží nadpřirozená ochrana, na poslední chvíli do Izraele dodané těžké zbraně (mimo jiné letadla z Českoslo− venska) a také nejednota mezi arabskými zeměmi. Válek pak následovalo ještě několik, ze všech vyšel Izrael vítězně. Za zmínku stojí tzv. Šestidenní válka roku 1967, kdy Izrael proměnil tradiční obranu v útok a obsadil strategická území, aby se v budoucnu mohl lépe bránit. Egyptu obsadil Sínaj a Sýrii Golanské výšiny. Navíc obsadil i území, které mělo spadat pod tehdy stále nevyhlášený palestinský stát: pásmo Gazy a západní břeh Jordánu. Sínaj byla po podep− sání mírové smlouvy na konci 70. let vrácena Egyptu, zbylá území si Izrael držel až do nedávné současnosti, kdy jak všichni víme, se pod tlakem OSN vzdal v polovině devadesátých let sporných území ve pros− pěch palestinské samosprávy (Palestinský stát byl předtím vyhlášen roku 1988). Nyní po vysídlení osad v pásmu Gazy, Izrael prakticky předal toto území Palestincům definitivně. Z biblicko−historického hlediska není pochyb o tom, že celé území má patřit Izraeli. Fakta jsou výmluvná. Problémem je, že moderní politika tak dávnou historii nezohledňuje. Současné velmoci mají obavu, že pří− padný precedens takto navráceného území by mohl vést k nekontrolovatelným řetězcovým reakcím po celém světě, kdy i jiné státy by začaly požadovat po dalších své původní území. To by následně vedlo k četným válečným konfliktům. Proto tato snaha me− zinárodní politiky vytvořit na území Izraele jakýsi kompromis, který by byl přijatelný pro všechny. Ačkoli většina politiků tuší, že kompromis, potažmo mír, je v této oblasti neudržitelný (viz hrozby militant− ních palestinských organizací, že válku povedou „až do konce“), navenek se tváří, že to možné je. Snad tomu i věří. S podobnými pocity víry se zřejmě vracel i britský premiér Chamberlain z Mnichova 1938. Historie zpětně ukáže, že tato politika byla veskrze špatná, avšak v přítomnosti se to těžko dokazuje. Zatím nevlastníme ta průkazná historická fakta našich vnuků a pravnuků. To vůbec neznamená, že by Bůh palestinský lid nemiloval a neměl pro něj svůj plán. Nutno však pro Palestince hledat alternativní řešení, které se nerovná absolutní nadvládě nad částmi Zaslíbené země. Izrael by se za žádnou cenu neměl svých historických území vzdávat. To pro něj bude z dlouhodobé perspektivy vždy ta nejlepší politika. Dluží to i svým biblickým předchůdcům. § (otištěno s laskavým svolením autora z www. filadelfie.com)
Kde se vlastně zrodil nápad adoptovat dítě?
M. Di Donato
Ti, kteří nás znají jistě rádi vzpomínají na jaro roku 2000, kdy jsme se před opuštěním mé krásné rodné země formou banketu loučili v budově církve na Rudolfovské ulici s mno− ha přáteli a známími. Vnímali jsme, že je čas „zvednout kotvy“ a jít pomáhat švýcarskému sboru, ze kterého byl můj manžel v roce 1995 vyslán jako misionář do Čech. Onen březnový den nám přinesl neveselou zprávu. Centum lékařské genetiky shledalo nemožné mít vlastní děťátko. Celý večer nás tato skutečnost zaměstnávala natolik, že jsme se s tímto lékařským faktem sdůvěřili na ban−
Čtení Bible a
E. Plchová
aneb 10 rad jak číst Boží slovo
Ten den přišel... V červnové poště tohoto roku otevíráme obálku s fotkou sedmiměsíční holčičky..., napínavé! Začínáme si předtavovat život s naší malou princeznou a těšit se na první návštěvu v dětském domově. Jak asi bude reagovat, nebude u nás brečet, až budeme sami? Co budeme dělat my? Dlouho očekávaný sen se stal realitou. Jsme v Teplicích, historické části lázeňského města, kde se Kojenecký ústav nachází. Přijímací místnost pro budoucí rodiče působí útulně, vítá nás milý personál. „Můžete ji
1) čtěte Bibli vždy tak, jako byste ji viděli poprvé v životě. Nepředpokládejte, že už víte, co tam je. Někdy vám pomůže k novému pohledu na text jiný překlad Písma. 2) zkuste číst Bibli jako dopis od někoho blízkého. Bůh vám chtěl sdělit svou pravdu a napsal toto poselství do Knihy. Pokládejte Písmo za dopis od Boha pro vás. Při čtení dávejte pozor na to, co čtete. Bible neposkytuje své plody lenochům. Obsahuje totiž jedinečnou pravdu Boží schopnou proměňovat lidský život. Pátrejte po ní a najdete ji. 3) pročtěte knihu nebo pasáž několikrát. Pokaždé totiž můžete vidět věci, jichž jste si dosud nevšimli. 4) čtěte trpělivě. Studium Božího Slova vyžaduje čas a úsilí. Buďte vytrvalí. Mějte sami se sebou trpělivost, když se učíte objevovat Boží pravdy. 5) klaďte si při čtení otázky a zapisujte si je. Pokud odpovědi na ně nenajdete, vraťte se k textu později. 6) čtěte s modlitbou. Modlete se před čtením, v jeho průběhu i po čtení. Máte−li po čtení pasáže v něčem zmatek, proste Pána, aby vám dal správný pohled a porozumění. Požádejte jej o pomoc při odkrývání jeho pravdy a on vám ji poskytne. 7) využívejte při čtení představivost. Zkuste domýšlet, co asi lidé v různých situacích cítili a jak uvažovali. Pátrejte po jejich motivech a cílech. To vám pomůže vidět biblické postavy jako skutečné osoby a ne jako pouhá jména, která jsou v příbězích. 8) meditujte. Udělejte si čas na to, abyste nad přečteným textem rozvažovali. V Joz
9)
ketu několika přátelům. Jedním z nich byl Alexandr Flek, který se již dvanáctým rokem prokousává Božím slovem v oroginálních jazycích a nespočetnými knihami, příručkami a encyklopediemi napomáhající přeložit po− kud možno co nesrozumitelněji oblíbenou Kralickou bibli. Běhěm studia na švédské Univerzitě Word of Life v Uppsale se seznámil s několika rodinami, které adoptovali k vlast− ním dětem sourozence. Podnět se nám okam− žitě zalíbil a touhu přijmout jakési opuštěné stvoření jsme začali překládat Pánu na modlitbách. Nešlo nám o to mít pouze vlastní dítě, byli jsme připraveni přijmout jakékoliv. Proč je to tak zdlouhavé? Ocitli jsme se v úplně nové situaci a já k tomu v nové zemi – Švýcarsku. K tomu, aby si manželský pár mohl osvojit dítě byla tehdy podmínka žít pět let v manželském svazku, nyní pouze tři roky. Téměř celý rok jsme rozesílali „poptávku“ na různé kanceláře, zprostředkující adopci na území státu i v za− hraničí. Odpovědi přicházely negativní: „..bohužel Vás nemůžeme přijmout, žadatelů je mnoho..“ a nebo bychom museli absolvo− vat různé kurzy, abychom se mohli stát dobrými rodičemi. K tomu bych se musela naučit francouzky, jelikož sídlo kanceláře se nacházelo ve francouzky mluvící části Švýcarska. Tudy asi cesta nevede, řekli jsme se a hledali v internetu dál. Nadpřirozeně − tak jak to Bůh dělá – jsme byli na podzim roku 2003 zavedeni do pořadníku na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. /www.umpod.cz/ Přáli jsme si holčičku do věku tří let, bez vážných zdravotních problémů.
j
( další foto: www.unserbaby.ch/rebecca) přinést“, dává pokyn jedné z pečovatelek ředitelka ústavu. A je tady, vůbec se nezdráhá jít k cizím lidem! Najednou nás všichni opouští a nechávají o samotě, jsme tu jen my tři a Bůh. Naplňuje nás pokoj a láska, děláme první fotky, třesou se nám samou radostí ruce, většina fotek vůbec se proto nevydařila... Přešlapujeme po místnosti, zpíváme jí písničky o Ježíši. Začíná pobrekávat a na nás přichází nejistota, nevíme, co dělat. „Modli se!“, říkám v obavách aby nezačala ještě více plakat manželovi. Najednou v místnosti nastává ticho, malá Claudinka nás pozoruje svýma krásnýma hnědýma očima, upokojila se. Po chvilce klepe na dvěře paní a přináší svačinu. Udivuje jí, že malá nepláče hlady. „Můžete si jí nakrmit, maminko,“ dodává sociální pracovnice a vysvětluje další kroky potřebné k definitvnímu osvojení. Byrokracie nezná hranic! Teoreticky by měla být nejpozději do sedmi týdnů od červencové navštěvy u nás doma, avšak úřady si dávají načas. Ten nebo onen úředník má týden dovolenou, školení a nikdo jiný je ve věci adopce zastoupit nemůže. Do nekonečna podepisujeme souhlasy a zříkáme se práva odvolání proti rozhodnutí stát se jejími osvojiteli.Po tříměsíční válce s úřady si vyzvedáváme naší malou Rebečku a to den před jejími prvními narozeninami. Děkujeme Bohu za milost při vyřizování a našim přá− telům Kendrovým, Klimešovým, Flekovým, Petráškovým, Heleně Hofmeister a Lucce Loudové, kteří nám kromě modliteb dodávali povzbuzení a odvahu udělat tento krok. §
VÁNOČNÍ SLEVA 10 %
P
na téměř veškeré knihy z pultu Františka Petráška. Využijte této nabídky pro nákup hodnotných dárků.
+
)
1,8 se píše, že Bůh nabádá Jozue, aby nad jeho Slovem rozjímal ve dne v noci. Když totiž nad Božím Slovem přemýšlíte, je pravděpodobnější, že se vám je podaří v životě aplikovat. (Přečtěte si Ž 1,1−2; 19,7−14; 119,11 a 15−16 a 97.) čtěte pravidelně. Pokuste se přečíst každý měsíc jednu knihu. Uvádím několik snadnějších knih, které byste možná rádi zpočátku četli a studovali: Nehemjáš, Jonáš, Marek, 1 Korintským, Filipským, List Jakubův a První list Petrův.
10) při čtení mějte po ruce papír a tužku. Zapisujte si svá pozorování, otázky a myšlenky. Psaní vám pomůže lépe si zapamatovat, co jste četli.
Křest Ve studené Vltavě proběhl 6.11.2005 asi v 17.00 hodin křest. Byla zima a mírně pršelo. Ľudovít Kukučka (za účasti a povzbuzování církve SŽ Č.Krumlov) po úvodním proslovu (a rozloučení se starým tělem), vstoupil do vody. Pokřtil ho Petr Petrášek. Voda byla opravdu studená (obdivuhodný výkon od obou). Pak následovalo požehnání na novou cestu. Dobrá věc se podařila. − mq −
TISKOVÁ OMLUVA! V minulém čísle jsme Vám představili novomanželský pár. Všechno je pravda. Snad jen slovenské příjmení jsme trochu počeštili. Omlouváme se všem, kdo si pře− klepu všimli a nejvíce samo− zřejmě manželům KUKUČKOVÝM.
Buďme praktičtí Jak zdůraznila Martina K. (viz M&P 11/2005 str.1), máme se za lidi modlit.
Předvánoční rady od zkušených
Abychom měli otevřené oči. Nebyli uhnaní našimi aktivitami, ale měli srdce pro ty, kteří skutečně hynou. Těch je tady víc než dost, všude kam se rozhlédnete.
Snadné loupání brambor: Když uvařené brambory ve slupce přelijeme studenou vodou, půjdou lépe loupat. Pokud je slupka u nových brambor příliš tenká, než aby se dala loupat, můžeme brambory škrábat drátěnkou.
A jde vlastně jen o ten krok, kdy se rozhodnu, že teď nechám žehlení, vaření a všeho.
Jen pár kapiček citronu: Pokud potřebujeme na dochucení jídel jen pár kapek citronu, nemusíme jej překrajovat. Uděláme jen malý otvor párátkem a vymačkáme požadované množství. Plod pak nevysychá, neplesniví a může se použít i za několik dní. Více kapiček z citronu: S citronu vymačkáme více šťávy, když jej před rozříznutím dobře prohřejeme, případně promačkáme. Dlouho vláčný perník: Chceme−li mít perník vláčný po dlouhou dobu, připravíme perníkové těsto namísto z vody ze studeného neslazeného čaje.
R
R
Ježíš se (v Getsemane) modlil, a skutečně byl v takových úzkostech, že viděl, že sám ze sebe to nemůže udělat. Modlil se, aby ten kalich od Něho Bůh odňal, pokud je to možné.
M. Di Donato
Přiznejme si, že máme rádi, když si můžeme říct: „Tak, a teď si konečně budu dělat co chci já.“ To jsme my. Ale dokud Ježíš nepřijde do našeho srdce hluboko, nebudeme s Ním mít skutečně vztah (kdy s Ním budeme hovořit opravdu o všem), poslouchat co nám říká… Je to otázka poslušnosti. A někdy je to opravdu boj.
A já jsem jednou byla v okamžiku, kdy jsem si říkala, že bych se měla modlit za lidi, ale… Znáte všichni to slovo „ale“. Myslím, že odpověď je, poznat tu Ježíšovu velikou lásku. Kdy odložíme svůj kalendář, (každý jsme jiný a nerozhoduje, kdy si uděláme čas.)
Chuť třeného těsta: Opět jinou chuť získá třené těsto, pakliže do něj vmícháme 1−2 lžičky koňaku. A nejenom to, likér navíc propůjčí těstu také pěknou barvu. Přesolená polévka I. Přesolenou polévku budeme moci zase jíst, když do ní přidáme dva vaječné bílky. Ztuhlý bílek pohltí většinu soli. Polévku pak scedíme a bílek odstraníme. Stejně naložíme i s kalnou hovězí polévkou.
Moje modlitba za nás všechny je, abychom to neminuli. Ti lidé kolem nás žízní a volají a křičí. A my? Přiznejme si to, běháme kolem sebe.
Přesolená polévka II. Přesolenou polévku napravíte bez přidání vody tím, že do ní vložíte několik kusů syrových brambor, několikráte necháte přejít varem a pak brambory opět odstraníte.
8
To, co Ježíše nejvíce zraňuje, je to, že s Ním nemáme blízké přátelství. Stále ještě příliš oddělujeme náš život a život s Bohem nebo v církvi.
Buďme připraveni očekávat každý den, že nám Bůh dá nějakého člověka, co od nás potřebuje pohlazení, nebo pětistovku, nebo přenocovat. Možná tu jsou lidé, kteří nemají kde spát, jsou v zoufalé životní situaci. Možná k sobě můžete vzít někoho na měsíc, dva, a sloužit mu, protože má zranění z rodiny.
Bůh chce, abychom se učili jít každodenním životem s Ním a velmi prakticky. Vždy jsem si myslela, že mé velké povolání bude: jít do jiných národů a sloužit tam lidem způsobem, jakým mě Bůh povolává. A na jednu stranu je to pravda, ale nejde jen o jiné národy (přestože právě v jednom žiji a vidím to jako mé povolání), ale jde o mé sousedy. To je to břemeno, které mi Bůh dal a to bych si přála, aby každý z nás měl.
Snadno nastrouhaný sýr: Máme−li sýr tvrdý, a ještě k tomu rozdrobený na kousky, pak nejde téměř vůbec strouhat. Existuje ale snadná pomoc. Struhadlo lehce potřeme jedlým olejem, a pak se dějí doslova zázraky. Je−li sýr okoralý potom ho namočíme na potřebnou dobu do mléka, kde znovu krásně zvláční. Zmrazené drobné ovoce: Hluboko zmrazené ovoce, například jahody, borůvky nebo maliny před použitím přelijeme vařící vodou. Ovoce potom není rozbředlé. Obalování ryb: Ryby na smažení neobalujeme předem, ale těsně před přípravou jídla. Jinak těstíčko zvlhne a při smažení z porcí opadává. Smažená ryba bude křehčí, když ji před obalením namočíme do slaného mléka.
To všechno jsou naše místa, kde máme sloužit, kam nás Bůh volá. A my se modlíme: „Pane, mluv k nám.“ A On mluví a my se dál modlíme: „Pane, mluv k nám.“
Pach z kapra I. Aroma čerstvých ryb se dost dlouho drží nejen na rukou, ale také na nádobí, ve kterém jsme ryby připravovali. Zbavit se ho můžeme tím, že ruce a nádobí potíráme kávovou sedlinou. Pach z kapra II. Nepříjemný pach kapra odstraníme tak, že jej důkladně omyjeme v silném solném roztoku, pak pokapeme citronem a necháme v chladnu odležet
Buďme praktičtí a vezměme ty všední každodenní okolnosti a situace za ruku. To je naše povolání. §
Abychom viděli toho blízkého. Toho, kdo nemá peníze, má problémy v manželství, cokoli.
Rozmrazujeme ryby a maso: Ryby i maso se nejlépe rozmrazují v mléce. Zmizí příchuť mražených potravin a pokrmy z nich jsou mnohem jemnější. Jak sloupnout skořápku: Pokud vejce ihned po vaření zchladíme proudem studené vody, skořápka jde krásně sloupnout a bílek zůstane nepoškozený.
GE
Zkouška čerstvých vajec: Do vody ponořte opatrně vejce. Staré vejce vypluje na povrch, čerstvá zůstanou u dna a to ve vodorovné poloze, méně čerstvá se zvedají.
(BK 1613) 2.Kor.10:5b „...jímajíce
(NBK) 2.Kor.10:5b „...uvádíme
(NS) 2.Kor.10:5b „Uvádíme do
všelikou mysl v poddanost Kristu,“
každou myšlenku do zajetí, aby byla poslušna Krista,
zajetí každou myšlenku, aby poddanství každou mysl, aby byla poslušna Krista,“ byla poslušna Krista,“
„Bylo by výborné, kdybychom vždycky dovedli říci něco moudrého, ale bude mnohem moudřejší, budeme−li vždycky jednat podle slov Toho, který již všechno řekl.“ (PK 1/94)
A
„Čti Bibli, a to, čemu nerozumíš, si nechej vysvětlit Autorem. On totiž na rozdíl od jiných klasiků ještě žije.“ (KS 11/05)
„Podstata moudrosti nespočívá v hledání myšlenek nýbrž v přítomnosti Ducha.“ (PK 1/94) „Z plnosti srdce ústa mluví,“ co máš v srdci, to vychází ven. (Lidi se ze sebe občas snaží mačkat víru, ale pochop dobře – jestli v sobě něco nemáš, těžko to ze sebe vymačkáš.) Mačkáš citron a vyteče citron. Bůh chce mít sklad své moci a síly v nás. Když vyjde Slovo, aby zároveň vyšla moc a změnila životy lidí kolem nás. Ďábel nenávidí, když tvá ústa mluví slovo moci, víry a síly. Rád by ti dal roubík, abys se nikdy neodvážil nic prohlašovat, svědčit… Všechno, co potřebuješ, není v Americe, ale ve tvých ústech. Člověk je jako papiňák, uvnitř je ohromná síla, ale pokud máš stále otevřený ventil, tak se tou silou (párou) nestačíš naplnit. Spousta energie z nás vyprchá prázdnýma slovama. (CGS 7/91) „Nejsi povolán říkat lež jen proto, abys negativně nevyznával!“ (JP 1.5.91)
n
ùùùùùùùùù
„Nepodceňuj svoje slova! Každé tvoje slovo je další cihla do stavby tvého budoucího života.“ (KS ´92)
„Kdo nechápe hodnotu mlčení, nerozumí váze slov.“ (PK 1/94) „Bůh není omezen tím, co si myslíš. Bůh nemá strop!“ (JP 5.5.91) Budeš podobný tomu, s kým jsi. Nebuď podobný svému televiznímu křeslu nebo hrdinům počítačo− vých her. Čerpej u Boha. Auto bez benzínu dlouho nepojede. Chtěj palivo od Pána. Buď plný Ducha svatého a Božího slova. Nikdy nemůžeš křičet: „Ďáble, Kenneth Hagin říká…“ Nefunguje to. Máš říct: „Je psáno…“ Kdy jsi se naposledy modlil: „Bože, chci s Tebou být. Mluv ke mně, já, Tvůj služebník, poslouchám.“ (KS 8.1.92) „Jazyk je nástroj, který rozhoduje o tvé budoucnosti.“ (CGS 22.7.91) „Ďábel nebude utíkat kvůli tvému křiku. On se bojí meče Božího slova ve tvých ústech.“ (KS 25.3.91) „Každý osobní boj, který vyhraješ, ti pomůže k tomu, abys mohl druhým poradit, jak s tím sa− mým problémem mají bojovat oni.“ (VP 11/05)
Aby vajíčka při vaření nepraskla I. Vajíčka při vaření neprasknou, pokud jehlou propíchnete několik jemných otvorů v oblasti, kde je na vajíčku vzduchová bublina. Je to ten tupější konec. Vzduch při vaření uteče a vajíčko se rozpíná do tohoto prostoru.
(Ekum.´93) 2.Kor.10:5b „Uvádíme do
Juda 1:20 „Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém…“ Modli se v duchu. Používej i svůj modlitební jazyk. Ale pamatuj, že mysl je přitom bez užitku. Možná ti bude do modlitby mluvit nějaké nesmysly, tak ji změň. Mysl nechápe duchovní věci, pokud je tělesná. Nenech si od ní diktovat. Tvá mysl je neutrální jako počítač. Podle toho, co tam vkládáš, můžeš očekávat výsledky. Jak vypadá tvoje mysl, je tvoje práce. Začni ji měnit a Bůh ti pomůže. (JP 29.1.92)
,
Aby vajíčka při vaření nepraskla II. Vodu, ve které vejce vaříme, osolíme. I když pak skořápka praskne, bílek bude přesto držet pohromadě.
Kuchařka plná dobrot
„Co do sebe zasíváš, to budeš sklízet. Smetí dovnitř − smetí ven.“ (KS 11/05) „Je lepší vůbec nepustit prase do bytu, než ho pak složitě vyhánět.“ (JP 5.5.91) Největší průšvih je, že žijeme v tomhle těle. Zákon hříchu povstává. Ale život ducha převyšuje život těla. I za špatných okolností můžeš žít život, který se Bohu líbí. (PP 11/05) „Kým budeš raději: Enochem nebo lenochem?“ (JP 24.11.91) Mt 15:17−18 Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Př 4:20−24 Můj synu, věnuj pozornost mým slovům, k mým výrokům nakloň ucho. Ať nesejdou ti z očí, střez je v hloubi srdce. Dají život těm, kteří je nalézají, a zdraví celému jejich tělu. Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život. Odvracej svá ústa od falše a od svých rtů vzdal neupřímnost. Teprve pod tlakem se ukáže co v tobě skutečně je. Jestli jsi pasta na zuby, tlak na tubu by měl vytlačit pastu na zuby. Ne sardelpastu nebo bláto. Jestli žiješ život s Ježíšem, ďáblův tlak na tebe by měl vytlačit Boží slovo. Ne špínu nebo nadávky. Co do sebe pouštíš (a nemám na mysli jídlo, ale stravu pro tvého ducha a duši), to z tvých úst půjde. Jestli se díváš na horory, pak z tebe půjde strach. Jestli vstřebá− váš špínu, pak z tebe pod tlakem vyjde špína a odpad. Pokud jsi plný Božího slova, jednáš a žiješ podle něho, pak v čase problémů na místo nadávek a kvílení budeš věřit Bohu a Jeho zaslíbení, dokud se Jeho slovo nenaplní ve tvém životě. Ujisti se, že do sebe vpouštíš dobré věci, pak si můžeš být jistý, že dobré věci budou zase vycházet ven. (KS ´92)
F
„Někdy potřebujeme pocítit tlak (jako když máčkneš na tubu s lepidlem), aby z nás mohlo vylézt to špatné, a my se toho zbavili.“ PP 11/05 „Zítra budeš tím, co dnes říkáš.“ (CGS 22.7.91) „Gram poslušnosti vydá za tunu modliteb.“ (PP) PK−Pavel Kosorin, KS−Karel Sedláček, PP−Petr Petrášek, JP−Jindřich Prokeš, CGS−C.G.Severin,VP−Vlaďka Pomahačová.
D. Krédlová
„Krásné prožití vánočních svátků, velkou sněhovou nadílku, spoustu dárečků, spousty smíchu a radosti…jó a šťastný nový rok…atd.“ Přibližně takové přání uslyšíte v tomto měsíci snad od každého. Každý prožívá Vánoce podle svého, ale většina lidí slaví klasicky − ozdobený stromeček, cukroví, bramborový salát s kaprem, ňam a hlavně spoustu dárků. Já osobně mám Vánoce ráda. Ráda poslouchám koledy, ráda peču cukroví…
Naše města jsou zdobená vánoční dekorací, v obchodech slyšíme koledy, skoro každý kupuje dárky…prostě a jasně je to celé nasáklé atmosférou Vánoc. Co ale ve skutečnosti pro nás znamenají Vánoce? Pro mne znamenají hodně, připomínám si tím narození mého Spasitele, Ježíše Krista. Jsou to Jeho tzv. narozeniny. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Lukáš 2,10−14
To je úžasná zpráva!! Tohle ve skutečnosti zažít, že za mnou přijde anděl a oznámí narození Spasitele, tak mě snad radostí klepne.☺ To musela být událost, když andělé to oznamovali obyčejným pastýřům. A když se pastýři vzpamatovali z toho všeho, tak oslavovali Boha. A to je velký důvod slavit našeho Boha. Přeji vám, abyste z velkou radostí slavili narozeniny našeho Pána Ježíše Krista, přeji vám láskyplné dny strávené s rodinou, přeji vám spousty síly v osobních duchovních bojích a spoustu Božího požehnání!!!! Bůh nás tolik miluje až je to neuvěřitelné, poslal nám svého jediného Syna…a to je ten nejlepší dárek, který jsme kdy mohli dostat!
A jaký recept bych pro vás měla, no přece klasiku − cukroví ☺
Oříškové makrónky Potřebujeme: 2bílky, 120g moučkového cuk− ru, 140g nastrouhaných lískových oříšků, trochu citrónové kůry a vanilky. Postup: Z bílků ušleháme tuhý sníh, do které− ho přimícháme cukr, vanilku, citrónovou kůru a nastrouhané oříšky. Hmotu naplníme do sáčku s malým otvorem a na pečící papír na plech vystřikujeme malé bochánky. Pečeme v mírně horké troubě asi 15 min. Upečené makrónky sundáme ihned z plechu nožem nebo špachtlí a necháme je vychladnout. Mandlové sušenky Utřeme 100g cukr moučka, 1 vanilkového cuk− ru a 2 žloutky do pěny. Přidáme 30g polohrubé mouky smícháme s kávovou lžičkou kypřícího prášku. Všechny složky spolu dobře utřeme
Rozpis shromáždění: Prachatice Agitační středisko Pod Hradbami neděle od 15:30
Český Krumlov
budova Ambit
neděle od 9:00 modlitební − čtvrtek od 18:30 mládež − sobota
a přidáme ze 2 bílků ušlehaný tuhý sníh. Vypracujeme těsto. Kávovou lžičkou tvarujeme malé kupky na vymazaný plech a ozdobíme mandlovými lupínky. Pečeme ve střední části trouby při teplotě 175°C asi 10−15min. Po upečení ihned odebereme z plechu a necháme vychladnout. Čokoládové koule 80g másla utřeme do pěny s 30g práškového cukru a 2 žloutky. Přidáme 2 lžíce rumu, 80g mletých pra− žených lískových oříšků a 150g strouhané hořké čokolády a dobře promíchat. − Z hmoty tvoříme koule, obalíme je v čokoládové rýži nebo strouhané čokoládě a necháme je v chlad− ničce ztuhnout.
Vimperk,
Čelakovského 345 neděle od 15:00
České Budějovice Jana Čarka 7, Suché Vrbné modlit. procházky − St 18:00 modlitební − St 18:00 (+dopolední půst za partnery)
neděle 15:00 mládež − pátek od 17:30
Tento zpravodaj si vyhrazuje právo nezodpovídat za případné chyby dodané s příspěvky jednotlivých autorů. Děkujeme za pochopení.
