Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
Bakalářská práce Floristicko-krajinářská studie lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova
2007/2008
Veronika Šimečková
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Floristicko-krajinářská studie lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova, zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.
Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.
V Brně, dne: …………………..
Veronika Šimečková ….…………………………
Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce Ing. Radomíru Řepkovi, Ph.D. za odborné rady a pomoc, a také revírníkovi LS Strážnice, polesí Vracov panu Bohumilu Foukalovi za poskytnutí materiálů ke zpracování práce.
Jméno: Veronika Šimečková Název práce: Floristicko-krajinářská studie lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova
ABSTRAKT Tato bakalářská práce je zaměřena na vymezení ekologicky významných prvků krajiny v mapovaném území. Má za cíl pomocí floristické skladby určit aktuální stav vegetace a krajiny a míry jejího antropogenního ovlivnění. Výsledkem práce je kostra ekologické stability a návrh managementu krajiny ve vybraných segmentech. Informace o území jsem čerpala z textové části lesního hospodářského plánu a literatury, floristická skladba byla mapována terénním šetřením. Mapované území se nachází v a katastrálním území obce Vracova.
KLÍČOVÁ SLOVA
Aktuální stav vegetace a krajiny Ekologicky významný segment krajiny Floristická skladba Kostra ekologické stability Management Terénní průzkum
Jihomoravském kraji, okrese Hodonín
Name: Veronika Šimečková Title: The floristic-landscape study of the forest complex Dúbrava south-west of Vracov
ABSTRACT This Bachelor thesis deals with specification of ecologically important segments of landscape in the territory mapped. However, the consequent floristic composition aims at delimitation of the current state of vegetation and landscape and measuring the range of man-made interference. The result of this thesis should be identification of ecologically stable places, their relationships and their network and a concept of landscape management in selected areas. Information about the territory mapped was drawn from the forest silvicultural plan and silvicultural literature, the floristic composition was gained by a field survey. Nevertheless, the territory mapped is situated in South Moravian region (district Hodonín) and belongs to the land register of Vracov.
KEY WORDS
Actual state of vegetation and landscape Ecological meaningful segment of landscape Floristic composition Ecological stability’s skeleton Management Field survey
OBSAH
1. ÚVOD
……………………………………………………………….
9
2. CÍL PRÁCE
……………………………………………………….
10
3. METODIKA
……………………………………………………….
11
3.1. Metodika mapování krajiny ……………………………………….
11
3.1.1. Diferenciace přírodního stavu geobiocenóz v krajině
………..
11
3.1.2. Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině
………..
12
3.1.3. Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění a podle stupně ekologické stability ……………………………………….
17
3.1.4. Vymezení ekologicky významných segmentů a tvorba kostry ekologické stability ……………………………………………………….
18
4. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ÚZEMÍ
………………………………..
22
………………………………………….........
22
4.1. Širší územní vztahy
4.1.1. Geologické a geomorfologické poměry
………………………..
23
4.1.2. Půdní poměry
……………………………………………….
23
4.1.3. Vegetační poměry
……………………………………………….
27
4.1.4. Klimatické poměry
……………………………………………….
27
……………………………………….
29
……………………………………………………………….
30
4.1.5. Hydrologické poměry 4.1.6. Biota
4.1.7. Kontrasty
……………………………………………………….
33
5. DIFERENCIACE POTENCIÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ
……………………………………………………….
5.1. Fraxini-alneta inferiora
……………………………………….
5.2. Alni glutinosae-saliceta inferiora
34 34
……………………………….
38
5.3. Pini-querceta arenosa ……………………………………………….
39
5.4. Betuli-alneta inferiora et superiora
……………………………….
41
………………………………………….........
42
5.5. Vlastní mapování
6. DIFERENCIACE AKTUÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ
……………………………………………………….
44
7.
KATEGORIZACE
GEOBIOCENÓZ
PODLE
INTENZITY
ANTOPOGENNÍHO OVLIVNĚNÍ A PODLE STUPNĚ EKOLOGICKÉ STABILITY 8.
VYMEZENÍ
……………………………………………………….
EKOLOGICKY
VÝZNAMNÝCH
A TVORBA KOSTRY EKOLOGICKÉ STABILITY
46
SEGMENTŮ
………..
47
9. NÁVRH MANAGEMENTU KRAJINY ………………………..
50
10. DISKUSE
……………………………………………………….
51
11. ZÁVĚR
……………………………………………………….
53
12. SUMMARY ……………………………………………………….
54
13. POUŽITÁ LITERATURA
………………………………..
55
……………………………………………………….
57
14. PŘÍLOHY
14.1. PŘÍLOHY 1- GEOBIOCENOLOGICKÉ ZÁPISY
……......
57
………………………..
72
Mapa č. 2
……………………………………………………….
72
Mapa č. 3
……………………………………………………….
73
Mapa č. 4
……………………………………………………….
74
Mapa č. 5
……………………………………………………….
75
Mapa č. 6
……………………………………………………….
76
Mapa č. 7
……………………………………………………….
77
14.2. PŘÍLOHY 2 - MAPOVÉ PODKLADY
14.3. PŘÍLOHY 3 – FOTODOKUMENTACE
………………………..
78
1. ÚVOD Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zák. č. 114/1992 Sb.). Krajina je mozaikou rozmanitých ekosystémů. Dlouhodobým působením člověka na jednotlivé složky krajiny vzniká kulturní krajina, která je vždy mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému fungování různý přístup dodatkové energie z vnějšku. V kulturní krajině převažují a zřejmě i v budoucnu budou převažovat z ekologického hlediska méně stabilní a nestabilní ekosystémy, záměrně udržované pro vysokou produkci požadované biomasy. Jedná se především o polní kultury a hospodářské lesy, vyznačující se sice vysokou čistou primární produkcí, ale sníženou biodiverzitou. Ještě méně stabilní ekosystémy převládají i v urbanizovaných územích, vyznačujících se vysokým podílem ploch, na nichž je znemožněna primární produkce biomasy. Cílem ekologické optimalizace je dosažení stavu harmonické kulturní krajiny (Löw, Míchal, 2003), v níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů (Maděra, Zimová 2002).
9
2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo mapování území lesního komplexu Dúbrava u obce Vracov, s důrazem na co nejúplnější floristickou skladbu vybraných mapovaných segmentů. V tomto prostoru jsem realizovala své bádání za účelem charakterizovat potenciální stav vegetace, zhodnotit aktuální stav vegetace, a navrhnout některé jeho částí jakožto ekologicky významné segmenty krajiny. Pomocí ekologicky významných segmentů jsem navrhla kostru ekologické stability krajiny. Ve vybraných segmentech jsem stanovila typ a způsob managementu.
10
3. METODIKA
3.1. Metodika mapování krajiny Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí vychází z teorie typu geobiocénu (v pojetí A. Zlatníka). Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech geobiocenóz, které od ní pocházejí včetně jejich vývojových stádií, jaké se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek. Metodický postup diferenciace krajiny sestává z několika na sebe navazujících operací (Buček, Lacina 1981): -
diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině
-
diferenciace současného (aktuálního) stavu geobiocenóz v krajině (Míchal 1994)
-
kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění a podle stupně ekologické stability (Vondrušková a kol. 1994)
-
vymezení ekologicky významných segmentů a tvorba kostry ekologické stability.
3.1.1. Diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině Prvním úkolem diferenciace přírodního stavu krajiny je typizace geobiocenóz. Základními jednotkami této typizace jsou skupiny typu geobiocénu (dále jen stg), do nichž jsou sdružovány typy geobiocénů s podobnými ekologickými podmínkami, zjišťovanými pomocí bioindikace rostlinnými společenstvy. Stg jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz. Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a ekologické řady. Vegetační stupňovitost vyjadřuje souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu. Ekologické řady vyjadřují podmínky vegetace dané obsahem živin a aciditou půd (trofické řady) a dynamikou vlhkostního režimu půd (hydrické řady). Trofické řady vyjadřují rozdíly v minerální bohatosti a kyselosti půd. Hydrické řady vystihují rozdíly ve vlhkostním režimu půd. Výsledkem diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz je mapa, která představuje mozaiku geobiocenóz sdružených na základě homogennosti vlastností ekotopu.
11
První etapou metodického postupu hodnocení přírodního stavu geobiocenóz je terénní průzkum, zaměřený na zjišťování rozmanitosti typů geobiocenóz mapovaného území. V rámci průzkumu je založena síť geoibocenologických ploch, v segmentech přírodních a přirozených geobiocenóz. Na těchto plochách jsou pořizovány geobiocenologické zápisy, obsahující základní charakteristiku ekotopu (reliéf, klima, půdní poměry) a bioty, především vegetační složky (Míchal 1994). Zápisy z přírodních segmentů je nezbytné doplnit o zápisy z geobiocenóz výrazně ovlivněných hospodářskou činností člověka (lesy se změněnou dřevinnou skladbou, trvalé travní porosty), aby bylo možno tyto segmenty geobiocenóz a geobiocenoidů zařadit do vytyčených stg. Ve druhé etapě jsou geobiocenologické zápisy vyhodnoceny, zařazeny do soustavy stg ve vegetačních stupních a ekologických řadách a je možno přistoupit ke zpracování charakteristik geobiocénů na mapovaném území. Tyto charakteristiky musí vystihovat základní vlastnosti ekotopu a přírodního i současného stavu bioty. Po zpracování geobiocenologické typizace, která vystihuje rozmanitost geobiocenóz sdružených na základě homogennosti vlastností ekotopu, lze přistoupit ke konstrukci mapy přírodních (potenciálních) geobiocenóz, která představuje model jejich mozaiky v krajině (Míchal 1994).
3.1.2. Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině Současný stav geobiocenóz v krajině posuzujeme podle současného stavu jejich vegetační složky. Při typizaci současného stavu vegetace bereme v úvahu rozdíly ve struktuře a druhovém složení, v základních funkčních a ekologických vlastnostech a různý druh a intenzitu antropických vlivů. Na typizaci lze navázat konstrukcí mapy současného stavu vegetační složky geobiocenóz. Tato mapa znázorňuje současné využití ekotopů v podmínkách kulturní krajiny (Míchal 1994).
Vysvětlivky k užití klíče mapování aktuálního (současného) stavu geobiocenóz v krajině dle Vondruškové (1994): Výběr účelového typu segmentu Každý krajinný segment, který je z hlediska své struktury a funkčnosti homogenní se zařadí do příslušného účelového typu (viz tab. č. 1). 12
Tabulka č. 1 orná půda chmelnice, vinice, zahrady sady louky a pastviny lesy lada liniová společenstva, solitery skály a sutě, lomy mokřady vodní plochy a nádrže vodní toky a melior. kanály sídla zpevněné plochy, skládky, komunikace
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
Má-li některý úsek (část) sledovaného účelového typu výrazně odlišné vlastnosti, vyčlení se jako segment samostatně. Jde-li jen o lokální změnu, lze uvést pouze ve specifikaci v tabulce terénního průzkumu. Do liniových společenstev patří všechny typy segmentů ekotonového charakteru se složkou bylinnou i dřevinnou: meze, příkopy, lesní bylinné lemy, aleje, větrolamy, břehové a doprovodné porosty, atd. U mokřadů (kód 9.), vodních ploch a nádrží (kód 10.) hodnotíme a popisujeme tyto segmenty jako celky, tzn. dohromady vodní i pobřežní ekosystémy (Vondrušková a kol. 1994).
13
14
15
Výběr charakteru společenstva, resp. typu kultury Při výběru v rámci účelového typu čteme pozorně charakteristiky kódů a postupujeme směrem ke správnému vylučovací metodou. Účelový typ: orná půda
kódy 11, 12
V účelovém typu jsou zařazeny všechny pozemky s jednoletými resp. víceletými kulturami na orné půdě. Zaznamenáme-li při průzkumu lokalitu viditelně erozně poškozenou (výrazné rýhy, odnos ornice), označíme ji kódem 13. Poškození lze hodnotit v období bez vegetace. Účelový typ: chmelnice, vinice, zahrady, zahrádkářské kolonie kódy 21 až 28 Kód 22 – vinice představuje izolované vinice v drobné držbě. Kódy 26 až 28 zahrnují různé typy zahrádek a zahrádkářských kolonií (i s chatami), které jsou různým způsobem obhospodařované – od převážně zatravňovaných až po intenzivní kolonie s ornou půdou. Typ kultury maloplošné (resp. velkoplošné) zde nerozlišujeme. kódy 31 až 34
Účelový typ: sady
U sadů se při rozhodování mezi kódy řídíme hodnocením výskytu přirozených druhů v podrostu a druhové pestrosti bylinného patra. U kódu 31 zařazeného do kostry stability, by měl být patrný výskyt chráněných či ohrožených druhů popř. významný podíl doprovodné přirozené dřevinné vegetace. Účelový typ: louky a pastviny
kódy 41 až 45
Třídění luk je stejně jako u sadů závislé na druhové diverzitě a přirozenosti rostlinného společenstva. Jsou-li pouze koseny, jinak neovlivněny, jedná se o porosty s přirozenou druhovou skladbou. Při větším stupni antropogenního využití, druhů ubývá a snižuje se i ekologická stabilita. kódy 51 až 56
Účelový typ: lesy
Při průzkumech je nutné posuzovat jednotlivé porostní skupiny vztažené k příslušnému lesnímu typu (viz typologická mapa) a porovnávat současnou a přirozenou druhovou skladbu daného stanoviště. Účelový typ: lada
kódy 61.1 až 63.4
Podle podílu dřevin jsou roztříděna do třech kategorií: - travino-bylinná, s dřevinami, dřevinná. Přiřazení k příslušnému kódu uvnitř kategorie je závislé na podílu přirozeně rostoucích druhů, resp. Postupné degradaci a ruderalizaci stanoviště – stoupající výše kódu.
16
U segmentů se zvyšujícím se zastoupením dřevin vzrůstá i zastínění bylinného patra. U zapojených porostů bývá bylinný kryt s ohledem na zastínění mezerovitý, nebo se vůbec nevyvíjí a objevuje se jen v okrajových partiích. U dřevinných lad klademe proto důraz na charakter dřevinné vegetace. U podmáčených, pobřežních, resp. zaplavovaných stanovišť třeba dávat pozor na přirozený výskyt druhů, které jsou typické i pro společenstva přírodě vzdálená až cizí (kopřiva dvoudomá, šťovík tupolistý, aj.). Účelový typ: liniová společenstva, solitérní dřeviny
kódy 71.1 až 71.4 72.1 až 72.5; 73.1 až 73.4; a 74
Rozdělení na kategorie i způsob třídění je stejný jako u společenstev lad. Posuzování solitér je individuální. kódy 81 až 83
Účelový typ: skály, sutě a lomy
Rozlišení je závislé od stupně narušení antropogenní činností a typu stupně následné ruderalizace. Účelový typ: vodní plochy a nádrže
kódy 101 až 106
Rozhodující je sledování zachovalosti litorálního pásma, vývinu vodních a pobřežních společenstev a způsobu úpravy břehů. kódy 111 až 115
Účelový typ: vodní toky a mel. kanály
Je nutné všímat si vývoje vodních a pobřežních společenstev po břehovou hranu a sledovat jakým způsobem úpravy ovlivnily přirozený charakter vodního toku. Rozhodující pro zařazení do kódu je vývin společenstva. kódy 121 až 125
Účelový typ: sídla
Při rozlišení je třeba postupovat vylučovací metodou s ohledem na rozsah vegetace a míru antropogenního ovlivnění. Je třeba postupovat individuálně. Při hodnocení je vhodné vylišit souvislou zástavbu se stupněm stability 0, ohraničit ji a dále se jí nezabývat. Ostatní intravilán lze rozdělit na jednotlivé segmenty dle podílu zástavby a vegetace (Vondrušková a kol. 1994).
3.1.3. Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění a podle stupně ekologické stability Na základě srovnání přírodního a současného stavu geobiocenóz, zejména pomocí bioindikace stavem vegetace, můžeme určit intenzitu antropického ovlivnění i relativní stupeň ekologické stability.
17
Různým typům aktuální vegetace lze přisoudit nejen určitý stupeň intenzity antropogenní přeměny, ale i určitou relativní hodnotu ekologické stability. Rámcově lze říci, že míra ekologické stability je nepřímo úměrná intenzitě antropogenního ovlivnění krajiny. Pro diferenciaci významu typů současné vegetace z hlediska ekologické stability lze použít jednoduché hodnocení, vycházející z relativního posouzení ekologické stability (lokální stabilita v pojetí Rejmánka 1976). Při navrhování územních systémů ekologické stability se pro hodnocení významu současné vegetace používá šestičlenná stupnice:
0 – bez významu Jsou např. zastavěné plochy a komunikace s asfaltovým nebo betonovým povrchem.
1 – velmi malý význam Mají např. pole, chmelnice, umělé vodní plochy a toky s nepropustným opevněním břehu i dna.
2 – malý význam Pro ekologickou stabilitu krajiny mají např. velkoplošné intenzivní sady a vinice, intenzivní kulturní louky a pastviny, ruderální společenstva.
3 – střední význam Mají např. maloplošné sady, zahrady a vinice, polokulturní louky, stanovištně nevhodné lesní monokultury, parky, přírodě blízká lada s podílem ruderálních druhů.
4 – velký význam Řadíme sem např. louky s převahou přirozeně rostoucích druhů, lesy s přírodě blízkou dřevinnou skladbou, přírodě blízké vodní ekosystémy.
5 – výjimečně velký význam Mají především přirozené a přírodní lesy, přírodní travinná společenstva, mokřady, rašeliniště, vodní toky a plochy s přirozeným dnem i břehy a charakteristickými vodními společenstvy, přirozená skalní společenstva (Míchal 1994).
3.1.4. Vymezení ekologicky významných segmentů a tvorba kostry ekologické stability Ekologicky významné segmenty krajiny jsou základní skladebnou částí kostry ekologické stability. Jsou územím, které je tvořeno relativně ekologicky stabilnějšími ekosystémy. Vyznačuje se ekologickými podmínkami, umožňujícími trvalou existenci druhů přirozeného genofondu. Vybrané EVSK tvoří nejvýznamnější součást skladebných částí ÚSES (Maděra, Zimová 2002). 18
Ekologicky významné segmenty krajiny se podle prostorově strukturálních kritérií (velikost, tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na: -
ekologicky významné krajinné prvky
-
ekologicky významné krajinné celky
-
ekologicky významné krajinné oblasti
-
ekologicky významná liniová společenstva
Podle převažující funkce rozlišujeme ekologicky významné segmenty na: -
biocentra
-
biokoridory
-
interakční prvky
Podle biogeografického významu (stupeň biologické rozmanitosti, reprezentativnost a unikátnost společenstev, výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme skladebné části ÚSES s významem: -
místním (lokálním)
-
regionálním
-
nadregionálním
-
provinciálním
-
biosférickým (Maděra, Zimová 2002).
Ekologicky významný krajinný prvek je malé území (od 1 aru do 10ha) se stejnorodými ekologickými podmínkami, zahrnujícími obvykle jen jeden typ společenstva. Ekologicky významný krajinný celek je plošně rozsáhlejší území (od 10 až do 1000ha), kde rozmanité ekologické podmínky umožňují existenci více typů společenstev. Ekologicky významná krajinná oblast je rozsáhlé území (více než 1000ha), vyznačující se rozmanitostí ekologických podmínek i rozmanitostí společenstev, mezi nimiž mají velký podíl ekologicky stabilní společenstva přirozená a přírodě blízká. Ekologicky významná liniová společenstva jsou specifickou formací kulturní krajiny: mají úzký protáhlý tvar a je pro ně charakteristická převaha přechodných okrajových biocenóz (ekotonů).
19
Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. MŽP ČR č. 395/92) (Maděra, Zimová 2002).
Biocentra členíme: -
-
-
-
-
-
podle funkčnosti:
•
existující (funkční, částečně funkční, málo funkční)
•
částečně existující (nedostatečně funkční)
•
chybějící (nefunkční)
podle vzniku a vývoje ekosystému:
•
přírodní
•
antropicky podmíněná
podle reprezentativnosti:
•
homogenní
•
heterogenní
podle rozmanitosti současných biocenóz:
•
jednoduchá
•
kombinovaná
podle typu formace:
•
lesní
•
křovinná
•
travinná
•
mokřadní
•
vodní
•
skalní
•
ostatní
podle geoekologických vazeb:
•
konektivní
•
izolovaná (Maděra, Zimová 2002). 20
Kostra ekologické stability krajiny – KES – je soubor existujících, ekologicky relativně stabilnějších částí krajiny (ekologicky významných segmentů krajiny), vymezený bez ohledu na jejich funkční vztahy. KES sestává z ekologicky významných segmentů krajiny a tvoří zdroj genofondu ÚSES. V současné krajině má zásadní ekostabilizující význam. KES členíme na ekologicky významné prvky, celky, oblasti a liniová společenstva; toto členění se však v metodice ÚSES neuplatňuje. KES je tedy soubor základních ekostabilizujících hodnot, které jsou dnes v určité krajině zachovány. Důležité je, že jde o soubor vymezený bez ohledu na funkční vazby. Rozmístění kostry ekologické stability je výsledkem lidské činnosti, která z hlediska naplňování potřeb člověka má logiku, z hlediska zákonitostí ekologických je však často nahodilá. Proto jsou nahodilé i případné funkční vztahy (Maděra, Zimová 2002).
21
4. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ÚZEMÍ
Mapované území se nachází v Jihomoravském kraji, okrese Hodonín a katastrálním území obce Vracova. Spadá pod Správu Městských lesů Vracov a pod správu LČR, s.p. revír Vracov. Území je ohraničeno komunikací mezi obcemi Vacenovice a Vracov, obcí Vracov, PR Písečný rybník a přilehlými polními pozemky, které lesní komplex obklopují. Reliéf je plochý až mírně zvlněný s nadmořskou výškou v rozmezí 190 – 200 m n. m.
4.1. Širší územní vztahy Mapované území patří do Hodonínského bioregionu (4.4). Plocha bioregionu činí 223 km2, z čehož mapované území má rozlohu 3,9 km2 (390 ha) a je tvořeno převážně lesními společenstvy. Bioregion zahrnuje kyselé váté písky s vlhkými depresemi. Z biogeografického hlediska je bioregion velmi extrémní.
22
Biota je řazena do prvního dubového i druhého buko-dubového vegetačního stupně, potenciální vegetaci tvoří acidofilní a teplomilné doubravy s ostrovy olšin a slatin. Charakteristická je bohatá biota na píscích, která se projevuje jako mozaika teplomilných panonských druhů s četnými glaciálními a postglaciálními relikty subatlantského i boreálního charakteru. V současnosti převažují kulturní bory, hodnotné jsou zbytky doubrav, slatin, mokřady a rybníky (Culek 2005).
4.2.1. Geologické a geomorfologické poměry
Podle regionálního členění reliéfu ČR se mapované území Dúbrava Vracov řadí (viz tab.č. 4):
Tabulka č. 4 Regionální členění reliéfu provincie Západopanonská pánev subprovincie Vídeňská pánev oblast Jihomoravská pánev celek Dolnomoravský úval podcelek Dyjsko-moravská pahorkatina okrsek Ratíškovická pahorkatina (Demek, Mackovčin 2006) Ratíškovická pahorkatina je okrskem většího podcelku Dyjsko-moravské pahorkatiny, jedná se o nížinnou pahorkatinu, tedy region plochý až mírně zvlněný s členitostí 30 až 55 metrů, o rozloze zhruba 172,88 km2. Podloží bioregionu tvoří terasové štěrkopísky řeky Moravy, na nichž spočívají váté písky. Z jejich podloží se místy vynořuje podloží mladomiocénního stáří – písky, vápnité jíly nebo štěrky. Typické jsou mokřadní mezidunové deprese (Vracov, Milotice). Nejvyšším bodem oblasti je vrchol Náklo – 265 m n. m. na neogenních sedimentech. Typická výška bioregionu je v rozpětí 175 – 220 m (Demek, Mackovčin 2006).
4.1.2. Půdní poměry
Na chudých píscích převládají lehké nenasycené stenické kambizemě až kyselé rankery, v místech s větší příměsí jílovité a hlinité frakce přecházejí do arenických černozemí. Na výchozech těžkých podkladů pelické oglejené černozemě, v depresích 23
a v nivách černice a lokálně organozemě (slatiny), zčásti karbonátové. V nivě Kyjovky mají černice vysoký obsah vátých písků. Mohou se zde také vyskytovat horniny mladšího kenozoika (terciéru), tedy písky, jíly a vápnité písky a vzácné štěrky. Půdní horizont je převážně písčitý. Je zde velká intenzita větrné eroze až 0, 11 – 0, 5 mm/ rok (Stehlík 1983; Tomášek 2000).
24
Tabulka č. 5 Soubor lesních typů lesního komplexu Dúbravy Vracov
25 (LHP Vracov 2007 - 2016)
Tabulka č. 6 Pokračování tab. č. 5, vysvětlivky k tabulce
26 (LHP Vracov 2007 - 2016)
4.1.3. Vegetační poměry
Geobiocenologická typizace
Vegetační stupně:
1 LVS … 60%
2 LVS … 40% (Culek 2005)
Trofické řady A 38
B 46
Cn 1
Ca 7
D 8 (Culek 2005)
Hydrické řady normální 89
zamokřená omezená 4 raš. 0,5 plus (Culek 2005)
4.1.4. Klimatické poměry
Dle Quitta leží celé území v nejteplejší oblasti T4. Podnebí je výrazně teplé, středně suché až mírné vlhké (Bzenec 9,0 ºC; 569mm). Vyšší vlhkost je dána blízkostí návětrného svahu vyšších Karpat. V detailu je podnebí ovlivněné existencí plochých depresí s mírnou teplotní inverzí zamokřením (Quitt 1975). Tabulka č. 7 Meteorologická stanice Bzenec, data 1961 - 1990 Průměrná
zimní
teplota
vzduchu
(prosinec – únor) 1961 – 1990 Průměrný roční počet dní s průměrnou teplotou nad 8 º C Průměrná letní teplota vzduchu (červen – srpen) Průměrná roční teplota vzduchu Průměrná červencová teplota vzduchu
27
- 1 ºC
200
18 ºC 9,38 ºC 18 ºC
Roční suma průměrných denních teplot nad 8 º C Průměrná lednová teplota vzduchu
3000 -2 ºC -2 - (-3) ºC
Průměrná teplota leden
9 - 10 ºC
Duben
Červenec
19 - 20
Říjen
9 - 10
počet letních dnů
60 - 70
počet dnů s prům. teplotou 10 º C a více
170 - 180
počet mrazových dnů
100 - 110
počet ledových dnů
30 - 40
počet zamračených dnů
110 - 120
počet jasných dnů
50 – 60 (Quitt 1975)
Graf č. 1 Vztah teplot a srážek v roce 2006
(data z meteostanice VSV Vracov) 28
Graf č.2. Vztah teplot a srážek v roce 2007
(data z meteostanice VSV Vracov) Pozn.: V měsících srpen – říjen došlo k poškození přístroje.
4.1.5. Hydrologické poměry
Průměrný roční úhrn srážek v oblasti je menší než 600 mm/rok, dominují zde velmi produktivní půdy a velmi důležité jsou hydrické faktory, tedy podpovrchová hladina podzemní vody a možnosti záplav. Výška sněhové pokrývky nepřevyšuje 50 cm/rok.
Časový výskyt průměrných měsíčních stavů hladin podzemních vod je nejvyšší od dubna do srpna a naopak nejnižší od září do listopadu. V tomto regionu je průměrný specifický odtok podzemních vod v l/s km2 méně než 0,30. Nejvodnějším měsícem je únor až březen. Odtok je zde silně rozkolísaný (Kříž 1971; Vlček 1971).
29
Tabulka č. 8 Průměrný úhrn srážek za rok
450
na jaře
130
v létě
190
na podzim
120
v zimě
90
průměrný počet dnů se srážkami 1mm a více
80 – 90
srážkový úhrn ve vegetačním období
300 – 350
srážkový úhrn v zimním období
200 – 300
počet dnů se sněhovou pokrývkou
40 – 50 (Vlček 1971)
4.1.6. Biota
Bioregion leží v termofytiku ve střední části fytogeografického podokresu 18b. Dolnomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický 1988): planární až kolinní. Potenciální vegetací zde byly acidofilní doubravy (Genisto germanicae-
Quercion), na mělčích vrstvách písku endemické teplomilné doubravy ze svazu Aceri tatarici-Quercion (Carici fritschii-Quercetum roboris), maloplošně na vlhčích místech a s větším podílem hlinitých částic v půdě panonské dubohařiny (Primulo veris-
Carpinetum). Na vlhčích písčitých místech byla vegetace svazu Alnion glutinosae (Carici elongatae-Alnetum), resp. Betulion pubescentis. Alespoň lokálně bylo v minulosti na organogenních substrátech vyvinuto primární bezlesí (komplex mokřadní a rašeliništní vegetace) (Culek 2005).
Flóra
Flóra je velmi pestrá, tvořená rozmanitými fytochorotypy. Přítomné jsou četné exklávní prvky. Zastoupeny jsou zde druhy subatlantské, např. trávnička obecná (Armeria vulgaris), kolenec jarní (Spergula morisonii); boreokontinentální, např. ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa) a tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia); submediteránní, které reprezentují tařinka chlumní (Alyssum
30
montanum) a třemdava bílá (Dictamnus albus); ponticko-jihosibiřské, např. hadinec nachový (Echium russicum) a lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia); panonské, např. endemická kostřava pochvatá Dominova (Festuca vaginata subsp. dominii) a perialpidské, k nimž náleží ostřice doubravní (Carex fritschii), lýkovec vonný (Daphne cneorum) a dvojštítek měnlivý (Biscutella varia) (Culek 2005).
Fauna
Fauna bioregionu je výraznou součástí panonské podprovincie na Moravě, přičemž váté písky reprezentují klasickou extrazonální formaci. V jejich fauně jsou zastoupeny jak typické panonské druhy (kudlanka nábožná atd.), tak zejména výrazně psamofilní druhy jiných elementů. Význačným přírodním prvkem jsou obnovené soustavy rybníků s bohatou aviofaunou. Kyjovka je jediný významnější tok a náleží do pásma lipanového s pronikáním prvků pásma cejnového (Culek 2005).
Významné druhy
Savci Tabulka č. 9 ježek východní
Erinaceus concolor
bobr evropský
Castor fiber
myšice malooká Apodemus microps netopýr brvitý
Myotis emarginatus (Culek 2005)
Ptáci Tabulka č. 10 husa velká
Anser anser
zrzohlávka rudozobá Netta rufina rybák obecný
Sterna hirundo
vlha pestrá
Merops apiaster
strakapoud jižní
Dendrocopos syriacus
mandelík hajní
Coracias garrulus
31
břehule říční
Riparia riparia
sýkořice vousatá
Panurus biarmicus
cvrčilka slavíková
Locustella luscinioides
Moudivláček lužní
Remiz pendulinus
ťuhýk menší
Lanius minor
ťuhýk rudohlavý
Lanius senator
(Culek 2005)
Obojživelníci Tabulka č. 11 skokan štíhlý Rana dalmatina (Culek 2005)
Plazi Tabulka č. 12 ještěrka zelená Lacerta viridis (Culek 2005)
Hmyz Tabulka č. 13 kudlanka nábožná
Mantis religiosa
srpice komárovec
Bittacus italicus
travařík
Crambus hamellus
zavíječ
Synapse connectlis
pestrokřídlec podražcový Zerynthia polyxena můry
Lygephila ludicra Dryobotodes monochroma Perigrapha i-cinctum
nesytky
Chamaesphecia leucopsiformis Ch. astatiformis
vřetenuška
Zygaena punctum
v. pozdní
Zygaena laeta 32
drvopleň
Parahypopta caestrum
píďalka
Chlorissa etruscaria Narraga fasciolaria Aplocera efformata
okáči
Hipparchia statilinus Hyponephele lupina
přástevník
Coscinia cribraria
můry
Hadena irregularis Agrotis vestigialis
ploskoroh pestrý
Libelloides macaronius
pakudlanka jižní
Mantispa styriaca
kutilka
Sceliphron destillatorius (Culek 2005)
4.1.7. Kontrasty
Hranice bioregionu jsou výrazné, dané rozšířením kyselých vátých písků a jim odpovídající bioty. Kontrastem vůči okolním jednotkám je zastoupení rašelinných druhů, např. druhů rodu rašeliník (Sphagnum) a v minulosti rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia). Podobný charakter má Záhorská nížina (oddělená nivou Moravy), kde jsou však vyvinuty ještě větší kontrasty mezi xerofilní a rašeliništní flórou; teplomilné doubravy hodonínského typu tam však recentně víceméně chybějí. Pahorkatina
Nákla
má
exklávní
charakter,
tranzitní
mezi
bioregiony
Hustopečským a Hluckým. Od sousedního Dyjsko–moravského bioregionu se Hodonínský odlišuje absencí lužních lesů (Ulmenion) a jejich náhradní vegetace (Cnidion venosi) a plošným rozšířením specifických typů doubrav na píscích (Culek 2005).
33
5. DIFERENCIACE POTENCIÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ (viz mapa č. 2)
5.1. Fraxini-alneta inferiora - jasanové olšiny nižšího stupně (FrAl inf) 2 BC 4, 2 BC 5a
Užší údolní nivy středních toků řek, potoční nivy a prameniště v pahorkatinách a vrchovinách obvykle do nadmořských výšek 300 až 350 m, v teplých a mírně teplých klimatických oblastech (T 2, MT 10, MT 11). Mezoklimaticky se jedná o chladnější polohy s častým výskytem mlh a pozdních i raných mrazů. Obvykle se jedná o inverzní polohy. Podloží obvykle tvoří pleistocenní a holocenní štěrkopísky, které bývají překryty různě mocnou vrstvou písčitohlinitých až hlinitých nivních sedimentů. V přirozených podmínkách dochází v jarním období ke krátkodobému zaplavování, v průběhu roku hladina podzemní vody kolísá (obvykle mezi 0,5 až 1,5 m), zpravidla bývá kolem 1 m hluboko. Převládajícím půdním typem pramenišť je humózní glej, zamokřovaný okysličenou vodou. Půdy jsou minerálně velmi dobře zásobené, propustné a po poklesu vody dobře provzdušněné. Vyznačují se příznivou humifikací, převládající formou je mull. Stromové patro tvoří olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), přimíšeny jsou vrby (Salix fragilis, S. alba a jejich kříženci), vzácněji i topoly (Populus nigra, P. tremula). V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium). V keřovém patře se vyskytuje bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaea), dále krušina olšová (Frangula alnus) a kalina obecná (Viburnum opulus). V druhově bohaté synusii podrostu se mísí druhy mokřadní a vlhkomilné s druhy mezofilními, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Nápadný je časný jarní aspekt s orsejem jarním (Ficaria bulbifera), sasankami (Anemone nemorosa, A.
ranunculoides), blatouchem bahenním (Caltha palustris), křivatcem žlutým (Gagea lutea), plicníkem lékařským (Pulmonaria officinalis) aj. V letním aspektu patří k dominantám bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trsnatá (Deschampsia
34
caespitosa), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dále se často vyskytují ptačince (Stellaria nemorum, S. holostea), křehkýš vodní (Myosoton aquaticum), devětsil lékařský (Petasites hybridus), ostřice lesní (Carex sylvatica), kostřava obrovská (Festuca gigantea), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kuklík městský (Geum
urbanum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) a mnohé jiné. Pro jasanové olšiny n. st. je charakteristická velká pestrost typů fytocenóz, odrážející jednak rozmanitost hydrických a trofických vlastností půdy, jednak specifické vegetační poměry jednotlivých povodí, včetně regionálních zvláštností. Charakteristická je často také maloplošná mozaikovitost druhového složení synusie podrostu (Buček, Lacina 1999).
Výsledek mapování: Do geobiocénu Fraxini-alneta inferiora jsem zařadila segmenty číslo 1., 2., 4., 5., 7., 8. a 11. Dle katalogu biotopů (Chytrý et al. 2001) je pro tuto oblast popisována potenciální vegetace střemchové jasaniny místy v komplexu s mokřadními olšinami. Vzhledem k faktu, že v
oblasti došlo k častým změnám původní dřevinné
skladby a k četnému náletu dřevin olše a břízy, je obtížné přesně určit geobiocén, který by zcela vystihoval aktuální vegetaci. Jako nejbližší možný jsem zvolila geobiocén jasanových olšin nižšího stupně, jehož popis nejvýstižněji charakterizuje zdejší vegetaci. Tento geobiocén je v mnoha ohledech velmi podobný geobiocénu Alni glutinosae-saliceta inf., ke kterému jsem zařadila segment 13., ovšem dle terénního průzkumu jsem pozorovala poněkud odlišné hydrické poměry.
V hlavní úrovni převažuje topol bílý a topol kanadský (Populus alba, Populus x
canadensis), borovice lesní (Pinus sylvestris), v dalších úrovních je velmi častý dub letní (Quercus robur), bříza bělokorá (Betula pendula), lípa srdčitá (Tilia cordata), olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), habr obecný (Carpinus
betulus), bříza křehká (Salix fragilis), v keřovém patře se vyskytuje ve větším množství bez černý (Sambucus nigra), svída krvavá (Swida sanguinea), střemcha obecná (Padus
avium), dále pak ostružiníky (Rubus sp.).
35
V synusii podrostu ostřice srstnatá (Carex hirta), místy kostřava ovčí (Festuca
ovina) nebo válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). Na vlhčích místech roste rákos obecný (Phragmites communis), svízel přítula (Galium aparine), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), zběhovec plazivý (Ajuga reptans), kopřiva dvoudomá (Urtica
dioica), kostival lékařský (Symphytum officinale) a vlaštovičník větší (Chelidonium majus). Na světlejších místech je častá i třtina křovištní (Calamagrostis epigejos).
Segmentem č. 1 (2 BC 5a) prochází svodnice, která zavlhčuje celé okolí. Na vzdálenějších místech od svodnice dochází ke vzlínání spodní vody, která zůstává na povrchu a vytváří zde mokřad. V synusii podrostu se vyskytuje pcháč šedý (Cirsium canum), ocún jesenní (Colchicum
autumnale), sítina rozkladitá (Juncus effusus), smilka tuhá (Nardus stricta), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), orobinec širolistý (Typha latifolia), přeslička rolní (Equisetum arvense), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), podběl lékařský (Tussilago
farfara).
Segment č. 2 ( 2 BC 4) má rovný terén, jsou zde pouze mírné terénní deprese, ve kterých se hromadí vzlínající podzemní voda. Půdní povrch je místy silněji podmáčený a vyskytuje se zde kromě výše zmíněných druhů také česnek medvědí (Allium ursinum), ocún jesenní (Colchicum autumnale), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia). Na prosvětlených lokalitách je částá přeslička rolní (Equisetum arvense), violka vonná (Viola odorata), mařinka vonná (Galium odoratum), jahodník obecný (Fragaria vesca).
Segment č. 4 (2 BC 5a) má rovněž rovný plochý terén. Vyskytují se zde místa zamokřená. Segmentem prochází svodnice, která velmi pomalu, téměř neznatelně protéká jeho okrajem. Kromě již zmíněných druhů na vlhčích lokalitách můžeme nalézt popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), dymnivka dutá (Corydalis cava), kostival lékařský (Symphytum officinale), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), česnek medvědí (Allium ursinum), na okraji pole les je velmi hojná přeslička rolní (Equisetum arvense) a na nejvlhčích místech svodnice a přímo v ní roste blatouch bahenní (Caltha palustris).
Segment č. 5 (2 BC 4) v synusii podrostu lze nalézt pcháč zelinný (Cirsium
oleraceum),
dále pak třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum), bezkolenec 36
rákosovitý (Molinia arundinacea), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea), vikev ptačí (Vicia cracca), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), sadec konopáč (Eupatorium
cannabinum).
Segmentem č. 7 (2 BC 5a) prochází svodnice. Oblast je celkově zamokřená. Z dřevin se zde vyskytují pouze listnáče. Úroveň hladiny spodní vody dosahuje tak vysoko, že v prohlubních po vyvrácených stromech zůstává až několik desítek centimetrů vody. V synusii podrostu se vyskytuje violka vonná (Viola odorata), mařinka vonná (Galium
odoratum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), hluchavka skrvnitá (Lamium maculatum), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa).
Segment č. 8 (2 BC 4) přímo sousedí s nedávno zalesněnou holinou. Na jeho
části jsou velmi intenzivní světelné podmínky, naopak opačná strana segmentu je silně zastíněna a vlhká. Dřevinné patro je druhově chudší než v ostatních segmentech – roste zde borovice lesní (Pinus sylvestris) a dub letní (Quercus robur). V synusii podrostu je populace netýkavky malokvěté (Impatiens parviflora), kakostu smrdutého (Geranium
robertianum), lociky zední (Mycelis muralis), sítiny rozkladité (Juncus effusus) a jedince vikve ptačí (Vicia cracca), třezalky tečkované (Hypericum perforatum). V okrajové části lesa přímo sousedící s nově založenou kulturou borovice lesní (Pinus
sylvestris) roste populace šťovíku menšího (Rumex acetosella).
Segment č. 11 (2 BC 4) je ohraničen pouze úzkou řadou topolu kanadského a bílého (Populus x canadensis, P. alba) a byl zde pokus o výsadbu listnatých dřevin – jasanu ztepilého (Fraxinu excelsior) a lípy srdčité (Tilia cordata). Poloodrostky obklopuje hojně kostřava ovčí (Festuca ovina), křivatec žlutý (Gagea lutea), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), hluchavky nachové (Lamium purpureum) a snědku Kochova (Ornithogalum kochii).
Segment č. 12 (2 BC 5a) je tvořen porosty všech výše vyjmenovaných dřevin. Půda je zde silně podmáčená, je zde vysoká hladina spodní vody, která vzlíná k půdnímu povrchu a částí území protéká svodnice.
37
V synusii podrostu se vyskytuje pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), ptačinec prostřední (Stellaria media), dymnivka plná (Corydalis cava).
5.2. Alni glutinosae-saliceta inferiora - olšové vrbiny nižšího stupně (AlS inf) 1 BC 5b
Ekotop vyskytující se v nejteplejší klimatické oblasti T 4 a v nadmořských výškách do 200m. V trvale zamokřených sníženinách, kterými jsou často zazemňující se staré odříznuté meandry (tzv. poříční jezera), voda stagnuje. Půdním typem jsou gleje typické a organozemní, po většinu roku zbahnělé až k povrchu. K vysýchání svrchních vrstev půdního profilu dochází jen výjimečně, hladina podzemní vody neklesá pod 50 cm. V zaplavovaných nivách se jedná o lokality s velmi dlouhým obdobím inundací (obvykle 30-60 dní). Díky nedostatku půdního vzduchu probíhají v půdách intenzívní redukční procesy, oxidační horizont nebývá vyvinut. Hlavní dřevinou je vrba bílá (Salix alba), velmi často se uplatňuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), ve vyspělejších stádiích vývoje nastupuje jasan úzkolistý (Fraxinus
angustifolia), případně i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Iniciální stádia biocenóz této skupiny zaujímají postupně zazemňované přechody mezi mokřadními a terestrickými společenstvy. Z dřevin se v nich výrazně uplatňuje vrba popelavá (Salix cinerea). V podrostu dominují mokřadní a bahenní druhy. Obvykle se vyskytují s vysokou pokryvností ostřice (Carex acutiformis, C. riparia, C. gracilis), dále chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus) aj. Ze vzácných druhů zde mají optimální podmínky např. bledule letní (Leucojum aestivum), pryšec bahenní (Euphorbia palustris), pryšec lesklý (Euphorbia lucida) (Buček, Lacina 1999).
Výsledek mapování: Do geobiocénu Alni glutinosae-saliceta inferiora jsem zařadila segment číslo 13.
Segment č. 13 (1 BC 5b) je tvořen mírnou terénní depresí, do které nastoupala hladina spodní vody, která v těchto místech dosahuje vysoko. Obklopen vrbami bílými
38
(Salix alba), vrbami křehkými (Salix fragilis) a olší lepkavou (Alnus glutinosa). V keřovém patře rostou ostružiníky (Rubus sp.) a bez černý (Sambucus nigra). V synusii podrostu je nejvíce zastoupena třtina křovištní (Calamagrostis
epigejos) a rákosem obecným (Phragmites communis). Roste zde rovněž česnáček lékařský (Alliaria petiolata), pcháč oset (Cirsium arvense), kakost smrdutý (Geranium
robertianum), hluchavka bílá (Lamium album), hluchavka nachová (Lamium purpureum), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vikev ptačí (Vicia cracca), kostřava ovčí (Festuca ovina), metlice trsnatá (Deschampsia
cespitosa), karbinec evropský (Lycopus europaeus), srdečník obecný (Leonurus cardiaca), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), svízel přítula (Galium aparine).
5.3. Pini-querceta arenosa - borové doubravy na píscích (PiQar) 1 AB 1
Ekotop je vázán na lokality vátých písků velké mocnosti (3 – 30 m) s vystupujícími navátými dunami v rozmezí nadmořských výšek 150 až 250 m. Jedná se o klimaticky nejteplejší oblasti ČR (T 4 a T 2). Půdy jsou sypké, nesoudržné, silně propustné a vysýchavé, při obnažení půdního povrchu dochází k přesunům písků větrem. Humifikace je nepříznivá, dochází k hromadění suchého povrchového humusu. Z půdních typů převládají regozem arenická, na stabilizovanějších místech kambizem arenická. Historický průzkum ukázal, že váté písky zaujímaly společenstva lesostepního charakteru s převahou dubů (především Q. robur), pravděpodobně byla vtroušena borovice lesní (Pinus sylvestris). V bylinném patře je význačný výskyt psamofytů – např. paličkovce šedého (Corynephorus canescens), smělku sivého (Koeleria glauca), kostřavy pochvaté (Festuca vaginata), ostřice drobné (Carex supina), mateřídoušky úzkolisté (Thymus
serpyllum), smilu písečného (Helichrysum arenarium), šateru svazčitého (Gypsophila fastigiata). Významně se uplatňují oligotrofní xerofyty, zejména vřes obecný (Calluna vulgaris), pavinec horský (Jasione montana) a kostřava ovčí (Festuca ovina). Na nejsušších místech, zpravidla na vrcholech dun je pouze sporá vegetace oligotrofních
39
mechů a lišejníků, zejména druhů rodu dutohlávka (Cladonia sp.) (Buček, Lacina 1999).
Výsledek mapování: Do geobiocénu Pini-querceta arenosa jsem zařadila segmenty číslo 9., 14. a 15.
V hlavní úrovni převažují porosty borovice lesní (Pinus sylvestris), místy v jejich podúrovni je možné nalézt břízu bělokorou (Betula pendula), trnovník akát (Robinia pseudacacia), který na okrajích borovicových porostů, případně na nově založených kulturách dominuje. Na prosvětlenějších místech u cest rostou i duby letní (Quercus robur) nebo bez černý (Sambucus nigra). Synusie podrostu je velmi chudá. Velké plochy jsou pokryté pouze opadem jehlic. Místy se vyskytují ostrůvky třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos), kostřavy ovčí (Festuca ovina). Spadlé větve, pařezy, valy kořenů jsou pokryty ploníkem (Polytrichum sp.) a dutohlávkou (Cladonia sp.).
Segment č. 9 (1 AB 1) reliéf je plochý. Vyskytují se zde porosty především borovice lesní (Pinus sylvestris) ve věku cca 90 let. Bylinné patro zde téměř chybí. Na provlhčenějších místech roste vlaštovičník větší (Chelidonium majus), ptačinec prostřední (Stellaria media), hluchavka nachová (Lamium purpureum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), lipnice úzkolistá (Poa
angustifolia).
Segment č. 14 a 15 (1 AB 1) reliéf je plochý, místy jsou patrné písčité duny. Celkově je zde velmi suché podloží i klima. Není patrné žádné pomístné vzlínání vody. Porost tvoří opět borovice lesní (Pinus sylvestris) ve stáří 100 až 120 let. Synusii podrostu na vlhčích místech tvoří kapraď samec (Dryopteris filix-mas), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), lipnice (Poa angustifolia) a pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias).
40
5.4. Betuli-alneta inferiora et superiora – březové olšiny nižšího a vyššího stupně (BAl. inf, BAl sup) 1 AB 5b Ekotopem jsou ploché zbahnělé sníženiny se stagnující vodou v nížinách, plochých pahorkatinách a vrchovinách v nadmořských výškách do 500 m, v teplé a mírně teplé klimatické oblasti (T 4 – BAl inf, T 2, MT 9, MT 10, MT 11 – BAl sup). Skupina se vyskytuje v bezodtokých depresích v oblastech minerálně chudších hornin. Hladina podzemní vody neklesá pod 50 cm, obvykle zasahuje až k povrchu. Převažujícím půdním typem jsou organozemní gleje s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi a s kyselou půdní reakcí. Zrnitostní složení je velmi rozmanité od písčitých až po jílovité půdy, pod glejovým horizontem je vždy nepropustné podloží. Od okolí se tyto lokality liší relativně chladnějším a vlhčím mikroklimatem. Synusie dřevin bývá charakteristicky rozvolněná v závislosti na stupni zbahnění. Na nejmokřejších místech v raných stádiích sukcesní hydrosérie rostou pouze křovité vrby (Salix cinerea, S. aurita), ve vyspělejších stádiích dominuje olše lepkavá (Alnus
glutinosa), vytvářející často chůdové kořeny. Přimíšeny bývají břízy (Betula pendula, B. pubescens) a osika (Populus tremula), z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus). V druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností převládají mokřadní druhy. Charakteristicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex elongata, C. gracilis, C.
paniculata aj.) a třtina šedavá (Calamagrostis canescens), v relativně sušších typech ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlice trstnatá (Deschampsia cespitosa) a bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea). Typickými mokřadními bylinami zde jsou blatouch bahenní (Caltha palustris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris) (Buček, Lacina 1999).
Výsledek mapování: Do geobiocénu Betuli-alneta inferiora et superiora jsem zařadila segment číslo 10. Místní lokální deprese a velmi vysoká hladina spodní vody zde dávají vzniknout rybníčku, který byl posléze člověkem upraven. Okolo rostou topoly (Populus x
41
canadensis, Populus alba), vrby (Salix fragilis, Salix alba), břízy (Betula pendula), olše lepkavá (Alnus glutinosa), lípa srdčitá (Tilia cordata) a duby (Quercus robur). V synusii podrostu se vyskytuje: zběhovec plazivý (Ajuga reptans), četné společenstvo rákosu obecného (Phragmites communis), orobince širolistého (Typha
latifolia) a sítiny rozkladité (Juncus effusus); dále třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), kakost smrdutý (Geranium robertianum), svízel přítula (Galium aparine), hluchavka bílá (Lamium album), karbinec evropský (Lycopus europaeus), metlice trstnatá (Deschampsia cespitosa), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), snědek Kochův (Ornithogalum kochii), kostival lékařský (Symphytum officinale), na okraji lokality, na výslunné straně podběl lékařský (Tussilago farfara).
5.5. Vlastní mapování Segment č. 3. a 6. jsou tvořeny pouze travními společenstvy.
Segment č. 3. (1 B 3) se nachází na okraji lesa. Okrajem lesa kdysi protékala svodnice, která je v současné době vyschlá a nefunkční. Na jeho okraji rostou břízy (Betula pendula) a habr obecný (Carpinus betulus), příp. topoly (Populus x canadensis,
Populus
alba),
dub
letní
(Quercus
robur).
Segment je prorostlý trsnatými vysokými travinami a velmi špatně prostupný. V synusii podrostu lze nalézt: bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), sítinu rozkladitou (Juncus effusus), sadeč konopáč (Eupatorium cannabinum), třtinu křovištní (Calamagrostis epigejos), metlici trstnatou (Deschampsia cespitosa), karbinec evropský (Lycopus europaeus), ostřici srstnatou (Carex hirta), pcháč šedý (Cirsium
canum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea), mochna plazivá (Potentilla reptans), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), čistec bahenní (Stachys palustris), pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia), kohoutek luční (Lychnis
flos-cuculi), diviznu (Verbascum sp.), kostival lékařský (Symphytum officinale), pomněnka rolní (Myosotis arvensis).
Segment č. 6 (1 B 3) je rovněž tvořen travinnými společenstvy. Nachází se u Krůtí farmy na přilehlé světlině, která je obklopena borovicí lesní (Pinus sylvestris), topolem kanadským (Populus x canadensis), břízou bělokorou (Betula pendula) a uprostřed
42
světliny roste bez černý (Sambucus nigra). Exponovaná světlina je suchá, avšak její zákoutí jsou humóznější a vlhčí. V synusii podrostu je velice hojná třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), dále se zde vyskytuje: válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice srstnatá (Carex
hirta), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), Vikev ptačí (Vicia cracca), přeslička rolní (Equisetum arvense), srha laločnatá (Dactylis glomerata), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), oman vrbolistý (Inula salicina), hořčík jestřábníkovitý (Picris
hieracioides), konopice pýřitá (Galeopsis pubescens), lnice květel (Linaria vulgaris), knotovka bílá (Silene latifolia), pupalka dvouletá (Oenothera biennis), na vlhčích místech lipnice bahenní (Poa palustris), rákos obecný (Phragmites communis), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vikev plotní (Vicia sepium), mochna plazivá (Potentilla
reptans), svízel přítula (Galium aparine), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea).
43
6. DIFERENCIACE AKTUÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ Mapované segmenty jsem zařadila podle aktuálního stavu jejich geobiocenóz. Jsou pouze ukázkou aktuálního stavu geobiocenóz, které se v území nachází (viz mapa
č. 3).
Lesy kulturní a monokulturní (54). Zařadila jsem mezi ně segmenty 9., 14. a 15. Jedná se o monokultury borovice lesní (Pinus sylvestris). Je zde vysazována člověkem kvůli zmírnění velké eroze půdního povrchu. Převažuje ve většině mapovaného území.
Lesní porostní pláště a lemy – částečně degradované (59). Segment č. 2. je na okraji lesa. Je tvořen vegetací, která má raději vlčí půdní podmínky. Degradace tohoto segmentů spočívá v zavlékání ruderálních a nepůvodních druhů bylin a dřevin, což vede k postupné změně stanoviště.
Liniová společenstva – kulturní (72.4). Segment č. 11 je tvořen řadou topolů (Populus alba, P. x canadensis) a novou výsadbou, která má podpořit funkci lesního porostního pláště.
Lada – s dřevinami (62.2). Segment č. 3. a 6. je tvořen travními a travinnými společenstvy. Vyskytují se zde druhy ruderální, které se postupně rozšiřují, ale rovněž se zde vyskytuje alespoň okrajový lesní lem, který není tvořený pouze borovicí lesní (Pinus sylvestris), ale i topoly (Populus x canadensis), břízami (Betula pendula) a olší lepkavou (Alnus glutinosa).
Objekty mimo intravilán – zemědělská střediska a jiná účelová zařízení (127). Objektem je Krůtí farma – komplex několika budov nacházející se uprostřed mapovaného území. Vede k němu komunikace zpevněná panely, ale dopravní provoz je zde pouze nárazový.
44
Vodní plochy – upravené, velmi omezené přechodné pásmo (104). Segment č. 10. je částečně přírodního původu, částečně ho vybudoval člověk. Přechodné pásmo je pouze několik metrů.
Mokřady – přirozené (91). Segment č. 13. je tvořen společenstvy vrb, topolů a olší. V terénní depresi se drží nastoupaná podzemní voda. Probíhá zde silná invaze ruderálních druhů.
Mokřady – narušené (92). V segmentech č. 5. a 8. postupně dochází k vysychání oblasti. Vyskytují se zde jako v celé Dúbravě ruderální druhy.
Vodní toky, odpady – upravené, mírně narušená společenstva (113). Segmenty
č. 1., 4., 7. a 12. vedou odvodňovací kanály, které je nutné čas od času vyčistit a dohlížet na jejich zanášení. Společenstva jsou narušená výskytem ruderálních druhů a postupně dochází k absenci původní vegetace. Pod lesním porostním pláštěm se vytváří vegetace, která se přizpůsobuje současným změněným podmínkám a spěje k rovnovážnému stavu.
45
7.
KATEGORIZACE
ANTOPOGENNÍHO
GEOBIOCENÓZ OVLIVNĚNÍ
A
PODLE
INTENZITY
PODLE
STUPNĚ
EKOLOGICKÉ STABILITY Míra ekologické stability je nepřímo úměrná intenzitě antropogenního ovlivnění krajiny (Míchal 1994).
Z pohledu intenzity antropogenního ovlivnění mapovaného území člověkem je území ovlivněno průměrně. V minulosti zde byla výrazně pozměněna druhová skladba lesních společenstev, ale tento zásah přispěl ke zmenšení odnosu lesní půdy větrnou erozí. Lesní ekosystém se s touto změnou poměrně rychle vyrovnal a přestože převážnou většinu území zaujímají monokulturní bory, na okraji lesního komplexu je možné pozorovat zcela jiné společenstvo připomínající spíše mokřadní vegetaci, s druhy, které respektují aktuální ekologické podmínky.
Pro posouzení stupně ekologické stability jsem použila jednoduchou šestičlennou stupnici hodnocení významu současné vegetace (podle lokální stability v pojetí Rejmánka 1976) viz kap. 3. metodiky. Z pohledu této stupnice jsem většinu mapovaného území zařadila do stupně 3 – ovlivnění středního významu. Území je dlouhou dobu pod tlakem ze strany člověka. Zásadně změnil dřevinou druhovou skladbu velké části lesního komplexu Dúbrava, kterou původně tvořily dubové porosty a nahradil ji monokulturou borovice lesní (Pinus sylvestris). Okrajové části Dúbravy mají pro jinak suché území lesa velký význam, tedy stupeň 4. Jedná se o části mapovaného území ovlivněného vodou ze svodnice, nebo vysokou hladinou podzemní vody. Tyto oblasti, ač silně ovlivněné blízkou zemědělskou činností, mají velký vliv z hlediska udržení vody v krajině.
46
8. VYMEZENÍ EKOLOGICKY VÝZNAMNÝCH SEGMENTŮ, TVORBA KOSTRY EKOLOGICKÉ STABILITY V mapovaném území se nachází několik ekologicky významných krajinných celků, prvků a interakčních prvků. Zařadila jsem mezi ně celý jižní okraj lesního komplexu Dúbrava (biotop 113). Jedná se o lesní společenstva s mokřadním charakterem, prochází jimi svodnice s částečně vyvinutou pobřežní vegetací. Mají pro zdejší suchou borovou monokulturu význam z hlediska druhového bohatství, přestože se zde nenachází žádný chráněný druh. Je možné zde najít druhy v celém lesním komplexu zcela výjimečné, mezi ně patří např. dymnivka dutá (Corydalis cava), blatouch bahenní (Caltha palustris), vraní oko
čtyřlisté (Paris quadrifolia) a další. Zmíněný ekologicky významný krajinný celek navrhuji jako biocentrum lokálního významu. Je možné ho charakterizovat z několika hledisek. Biocentrum je větší než je požadovaná plocha na lesní i mokřadní biocentrum lokálního významu. Zaujímá cca 30 ha, a kopíruje linii svodnice na jihu mapovaného území. Z hlediska funkčnosti lze biocentrum označit za částečně funkční – nachází se zde společenstva s vysokým stupněm ekologické stability. Podle vzniku a vývoje ekosystémů se jedná o biocentrum antropicky podmíněné, které je tvořeno přírodě blízkým ekosystémem s vyšší diverzitou. Ekosystém je částečně stále závislý na zásahu
člověka, protože je třeba svodnici pravidelně čistit od opadu. Z pohledu reprezentativnosti se jedná o unikátní biocentrum, jehož vnik je podmíněn specifickými ekologickými podmínkami. Ekotop je zde homogenní, segmenty jsou velmi blízké druhovým složením. Je biocentrem kombinovaným, zahrnuje společenstva různých formací - lesního a mokřadního charakteru; izolovaným, protože je obklopeno ekologicky méně stabilními společenstvy a migrace druhů je zde obtížná.
Ekologicky významným krajinným prvkem je rybník (místopisně zvaný U jezera) nacházející se v severním výběžku lesního komplexu Dúbrava, západně od obce Vracova (biotop č.104, viz mapa č. 3). Jeho velikost i s přilehlými břehovými porosty je cca 2, 2 ha. Navrhuji jej jako biocentrum lokálního významu s vodní formací.
47
Západní, menší výběžek lesního komplexu Dúbrava, SSZ od obce Vracov (biotop č. 91), navrhuji jako biocentrum lokálního významu s mokřadní formací. Jeho velikost je 1, 24 ha a je tvořeno převážně společenstvy vrb a olší, tedy splňuje minimální rozlohu pro mokřad jako biocentrum lokálního významu. Obě biocentra lokálního významu jsou optimálně funkční, částečně antropicky podmíněná, s druhovou diverzitou, a jejich existence není nadále závislá na zásazích
člověka. Svými specifickými ekologickými podmínkami jsou pro mapované území unikátní. Každé biocentrum je homogenní. Rybník je kombinovaným biocentrem, jelikož je obklopen břehovými porosty a společenstvy vytrvalých trav (např. Phragmites
communis). Druhé biocentrum je z pohledu rozmanitosti zastoupených biocenóz jednoduché, tvořené pouze mokřadní formací.
Navrženými ekologicky významnými krajinnými prvky jsou segmenty č. 5 a 8. (biotopy č. 92), které tvoří postupně vysychající mokřady. Jejich rozloha je cca 0,6 ha a cca 0,6 ha. Jednalo by se o interakční prvky lokálního významu s mokřadní formací, která je opět v porovnání s okolní borovou monokulturou významná. Stupeň ekologické stability 3 – středního významu. Interakční prvky jsou částečně funkční, na části plochy se vyskytují přírodě blízká společenstva, jsou antropicky podmíněné, člověk zasahoval do jejich vývoje výsadbou dubu letního (Quercus robur). Interakční prvky jsou podmíněny specifickými ekologickými podmínkami.
Ekologicky významným segmentem krajiny je segment č. 11. (biotop 72.4), který navrhuji ekologicky významným liniovým společenstvem, interakčním prvkem lokálního významu. Z pohledu druhové skladby monokulturní borové doubravy je druhově pestřejší a tvoří na okraji lesa přechodný ekoton. Jeho rozloha je malá, cca 0, 3 ha. Stupeň ekologické stability 3 - středního významu, z hlediska funkčnosti jde o celek málo funkční. Vznikl z podnětu člověka, je tedy antropicky podmíněný a nadále je nutné, aby
člověk zasahoval do jeho existence např. péčí o nově vysazené stromky. Rozmanitost zastoupených biocenóz je kombinovaná. Jedná se o stromořadí s bylinnými společenstvy.
Za ekologicky významný krajinný prvek může být považován i segment č. 2. (biotop č. 59). Má minimální požadovanou rozlohu pro biocentrum lokálního významu, 48
cca 3 ha lesní plochy. Jedná se o les mírně degradovaný, přesto druhově bohatší, málo funkční se středním stupněm ekologické stability, antropicky podmíněný, kde není třeba dalších výrazných zásahů člověka. Ekotop je homogenní, z pohledu rozmanitosti je biocentrum jednoduché s lesní formací.
Z výše uvedených ekologicky významných krajinných prvků a interakčních prvků lokálního významu je možné sestavit kostru ekologické stability. Významné krajinné prvky kostry ekologické stability vynikají relativně vyšší druhovou diverzitou.
49
9. NÁVRH MANAGEMENTU KRAJINY Vybrané segmenty navrhované jako ekologicky významné krajinné prvky, celky nebo interakční prvky popisované v kapitole 8., vyžadují odpovídající management , aby byla zaručena jejich další existence a možný vývoj jejich společenstev.
U mokřadních společenstev, které leží na jižním okraji mapovaného území (viz mapa č. 3, biotop 113), je třeba dbát na zachování přirozeného vodního režimu a přirozené dřevinné skladby porostů. Zdejší vodní režim je možné udržet pravidelným
čištěním protékající svodnice od opadu listí.
U rybníčku (trať U jezera) v severním výběžku mapovaného území, západně od obce Vracov by se měl management zaměřit na kontrolu vysazených druhů topolů a dřevinnou skladbu vysazovaných linií dřevinných linií, a také na rozrůstající se populaci rákosu obecného (Phragmites communis), který postupně zarůstá litorál rybníku.
Vrbový mokřad nacházející se v SSZ výběžku mapovaného území je náchylný na změnu hladiny spodní vody, která může způsobit jeho vyschnutí, je tedy zapotřebí zachovat současný vodní režim v této oblasti.
U společenstev navržených v kap. 8. jako ekologicky významné krajinné prvky (segmenty č. 2, 5. a 8.) s lesní formací nebo jako stromořadí s bylinnými společenstvy, je prioritou zachování dřevinné skladby porostů a také zachování vodního režimu.
50
10. DISKUSE Mapované území lesního komplexu Dúbrava, ležící JZ od obce Vracov, je zajímavé z několika hledisek. Většina lesních společenstev je tvořena monokulturou borovice lesní (Pinus sylvestris) a každé jiné lesní společenstvo je zde velmi cenné. Cílem bakalářské práce bylo zmapování území lesního komplexu Dúbrava, s důrazem na co nejúplnější floristickou skladbu vybraných segmentů. Realizované mapování směřovalo ke zhodnocení aktuálního stavu vegetace, vymezení potenciálního stavu vegetace a navržení vhodných segmentů jako ekologicky významných segmentů krajiny. Ve své práci jsem používala metodický postup diferenciace krajiny (Buček, Lacina 1981) popisovaný v knize Ekologická stabilita (Míchal 1994) a dále Metodiku mapování krajiny (Vondrušková a kol. 1995). Při
terénním
průzkumu
mapovaného
území
jsem
vytvořila
několik
geobiocenologických segmentů, ve kterých jsem provedla popis floristické skladby. Pomocí floristické skladby jsem vymezila potenciální stav vegetace a následně zhodnotila aktuální stav vegetace. Z předchozích zjištění vyplývá, že v mapovaném území se nachází několik významných krajinných prvků. Všechny mnou navrhované segmenty v úzké míře souvisí s vodním režimem půd. Vysoká hladina spodní vody, která na několika místech oblasti lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova vystupuje vysoko na zemský povrch a zůstává v mírných terénních depresích je oproti suchým půdám v okolí výrazným tvůrcem cenných biocenóz. Příkladem může být segment č. 13. (1 BC 5b) (viz kap. 5), kde hladina podzemní vody vytváří trvalou vodní plochu, umožňující růst rozličných druhů dřevin, závislých na vysoké hladině spodní vody, např. některých druhů vrb (Salix alba, S.
fragilis) a olše lepkavé (Alnus glutinosa). Dalším příkladem vlivu vysoké hladiny podzemní vody je rybník (místopisně nazvaný U Jezera) nacházející se v severním výběžku mapovaného území. Rozvinula se zde vegetace rákosu obecného (Phragmites communis) a orobince širolistého (Typha
latifolia), která postupně zabírá větší vodní plochu. Druhy dřevin obklopujících rybník jsou opět tvořeny převážně vrbami (Salix fragilis, S. alba), uměle zde byla vysázena
51
řada topolů (Populus alba, Populus x canadensis), která není dostatečně velká, aby vytvářela nepropustnou bariéru větru.
Důkazem toho, že v některým místech opravdu není o vodu nouze, je svodnice procházející jižní částí mapovaného území. V její blízkosti nebo přímo v ní se vyskytují vlhkomilné druhy, které v jiných částech území v takové míře nenajdeme (Paris quadrifolia, Allium ursinum, Caltha palustris,
Corydalis cava, Colchicum autumnale a další).
Segmenty, které tvoří zdejší kostru ekologické stability byly a jsou ovlivňovány
člověkem. Koeficient antropického ovlivnění jsem hodnotila stupněm 3 - území ovlivněno průměrně. Přestože se v okolí lesního komplexu Dúbrava nachází po dlouhá staletí intenzivně zemědělsky obdělávaná krajina, lidé zde dbají o druhovou diverzitu svých lesů a snaží se ji zachovávat pro další generace.
Člověk se svou hospodářskou činností v lese snaží přispívat k druhové rozmanitosti oblasti, ale kvůli zhoršeným půdním podmínkám, tvořeným na většině území půdami s vysokým obsahem písku nebo přímo písky, je situace složitá. Zvyšování podílu melioračních a zpevňujících dřevin je v oblasti vátých písků obtížné, jelikož velké letní přísušky nově vysazeným listnatým stromům neprospívají a stromky často uvadají. Dalším důvodem je okus zvěře, která v borové monokultuře vyhledává listnaté dřeviny a pokud nově vysázené porosty nejsou oploceny, zvěř je nenávratně zničí.
V kapitole č.9 jsem navrhla některá opatření, která by mohla přispět k zachování těchto významných krajinných prvků i po další desetiletí. Velmi důležité je zachování přirozeného vodního režimu v krajině, a také zachování přirozené druhové skladby, která se zde vytvořila. Zdejší vegetaci (popsanou v kapitole č. 5) řazenou do skupiny typu geobiocénů 2 BC 4 a 2 BC 5a (jasanové olšiny nižšího stupně) častěji vidíme ve vyšších vegetačních stupních. Přesto jsem zvolila tuto skupinu typu geobiocénu a to z toho důvodu, že dřevinná vegetace vzniklá buď náletem, nebo s pomocí člověka, postupem doby vytvořila geobiocén velmi podobný popisovanému.
52
11. ZÁVĚR Mapované území na první pohled působí jako borová monokultura vysázená na vátých píscích, která je navíc obklopená intenzivně využívanými zemědělskými pozemky. Při bližším prozkoumání je patrné, že vegetace území je mnohem pestřejší, včetně porostů listnatých dřevin. Jižní části mapovaného území dominuje pomalu plynoucí svodnice, která oproti většině území mění vodní režim půd v oblasti a tedy i vegetaci rostoucí na těchto půdách. Pestřejší vegetace se také nachází na severním okraji mapovaného území. Je zde vytvořen rybník s rozsáhlými porosty rákosu obecného (Phragmites communis) a obklopený porosty vrb. Dalším příkladem je v severní části lesního komplexu Dúbrava, v mírné terénní depresi vegetace vrby bílé (Salix alba), vrby křehké (Salix fragilis) a
řady topolů (Populus x canadensis, Populus alba) na značně podmáčeném stanovišti. Lesní komplex Dúbrava JZ Vracova je zajímavý nejen díky různým hydrickým podmínkám, ale také díky zdejší vegetaci, ať stromové nebo bylinné. Nenachází se zde sice žádný chráněný druh, přesto několik ze zkoumaných segmentů je možné označit za ekologicky významné prvky krajiny. Tvoří nedílnou část tohoto území a významně ovlivňují vodní režim v oblasti jinak písčité a suché.
53
12. SUMMARY The territory mapped seems like a pine monoculture planted out on sandy soil, surrounded by intensively used brownfields. However, closer observation revealed that the vegetation is much more various; particularly noticeable are certain clusters of deciduous trees. The southern part of the territory is dominated by a slowly flowing water-bar. This water-bar changes the hydrological regime of the area and also has an important impact on the vegetation. Nevertheless, a substantial variety of vegetation can be found in the northern part of the territory mapped as well. Most notably, there is a pond with a plenty of reed (Phragmites communis), surrounded by a bank vegetation of willows (Salix sp.). Another example of the vegetation variety is situated in the north of the Dúbrava forest complex, in a gentle ground depression. Interestingly enough, there is a vegetation of willow trees (Salix alba, S. fragilis) and poplar trees (Populus x canadensis, Populus
alba) growing on a highly saturated soil. The Dúbrava forest complex (south-west of Vracov) is a very interesting territory, particularly because of the variety of hydrologic conditions and the variety of vegetation – these being either trees or herbal. There are no protected species growing there, but some of the segments mapped can be described as ecologically important landscape segments. These segments can be viewed as integral parts of the territory. Moreover, they also have a great influence on the hydrological regime of the otherwise dry and sandy area.
54
13. POUŽITÁ LITERATURA Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II., MZLU Brno, 1999, Vydání I., 240 str., ISBN 80-7157-417-1.
Buček, A., Lacina, J.: Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva ČSFR, Geografický ústav Československé Akademie věd Praha, Brno, 1992, M 1: 3 000 000, M 1: 4 000 000.
Culek, M., a kol.: Biogeografické členění České republiky, Praha, 2005, 2.vydání, 590 str.
Demek, J., Mackovčin, P. (eds.) a kolektiv: Zeměpisný lexikon ČR – Hory a nížiny, AOPK ČR, Brno, 2006, Vydání II., 582 str.
Fusán, O., Kodym, O., Matějka, A., Urbánek, L.: Geologická mapa ČSSR odkrytá, 1960, M 1: 200 000
Hejný, S., Slavík, B. (eds.): Květena ČSR 1, Academia, Praha, 1988, 560 str., 1. vydání
Chytrý, M., Kučera, T., Kočí, M. (eds.): Katalog biotopů České republiky, AOPK ČR, Praha, 2001, vydání I., 307 stran, ISBN 80-86064-55-7
Kříž, H.: Regiony mělkých podzemních vod v ČSR, Geografický ústav ČSAV Brno, Brno, 1971, M 1: 500 000
Maděra, P., Zimová, E. (eds.): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a fytocenologie, LDF MZLU v Brně, 2004
Míchal, I.: Ekologická stabilita, Veronica, ekologické středisko ČSOP, Brno, 1994, II. rozšířené vydání, 275 str.
55
Pellantová J. a kol.: Metodika mapování krajiny VaMP - ČÚOP. Praha : MŽP ČR, 1994. 34 str., tabulky.
Quitt, E.: Klimatické oblasti ČSR, Geografický ústav ČSAV Brno, Brno, 1975, M 1: 500 000
Stehlík, O.: Mapa potenciální eroze půdy v ČSR, Geografický ústav ČSAV, Brno, 1983, M 1: 500 000
Tomášek, M.: Půdní mapa ČR, Český geologický ústav, 2000, M 1: 1000 000
Vlček, V.: Regiony povrchových vod v ČSR, Geografický ústav ČSAV Brno, Brno, 1971, M 1: 500 000
Vondrušková, H. a kol.: Metodika mapování krajiny, ČÚOP, SMS Brno, Praha, 1994, 55 str.
http://fle.czu.cz/~landa/SLOVNIKY/EKO/E/E-A-K.PDF ... str. 28 ... 6. 6. 2007 ... ekologický slovník pro státní správu.
redaktor listu Buday, T.: Geologická mapa ČSSR, ÚÚG, 1990, List Gottwaldov, M 1: 200 000, ISBN 80 – 7075 – 036 – 7
Společnost pro ŽP, spol s.r.o Brno, Biogeografické regiony ČR, ČÚZK, 1993, M 1:500 000
56
