MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
Dynamika přirozené obnovy dřevin v NPR Ranšpurk DIPLOMOVÁ PRÁCE
V Brně, 2013
Bc. David Hrnčíř
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Dynamika přirozeného zmlazení dřevin v NPR Ranšpurk zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby diplomová práce byla uložena v knihovně Mendlovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor diplomové práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:
podpis studenta:
Rád bych tímto poděkoval Ing. Liboru Hortovi za odborné vedení při zpracování této diplomové práce, Ing. Davidovi Janíkovi při zpracování dat ve SW Field-Map Inventory Analyst, vedoucímu polesí Jiřímu Netíkovi za poskytnutí důležitých informací o NPR Ranšpurk a hlavně Bc. Filipovi Turečkovi za pomoc při sběru dat v terénu. Dílčí poděkování patří také Janě Hrnčířové a Bc. Michaele Kadubcové za přečtení diplomové práce.
Abstrakt David Hrnčíř, Dynamika přirozené obnovy dřevin v NPR Ranšpurk Cílem a hlavní náplní této práce bylo jednak provést detailní šetření struktury přirozeného zmlazení v síti 87 trvalých výzkumných (inventarizačních) ploch v letech 2009, 2010, 2011, 2012 a následně zhodnotit vývoj přirozeného zmlazení v čase na základě srovnání aktuálního stavu s výsledky předchozích šetření. Podrobné opakované šetření proběhlo v rámci pravidelné sítě (soustředné kruhy o poloměrech r1 = 0,79 m a r2 = 2,18 m). Získaná data byla vyhodnocena softwarem Field-Map Inventory Analyst. Z výsledků je zřejmé, že nejvíce zastoupenou dřevinou v přirozeném zmlazení je jednoznačně javor babyka (Acer campestre) doplněná habrem obecným (Carpinus betulus) a jasanem úzkolistým (Fraxinus angustifolia). Další částí práce bylo zjišťování otevřenosti korunového zápoje a hodnocení jeho vlivu na odrůstání přirozeného zmlazení na jednotlivých inventarizačních plochách pomocí hemisférických snímků. Na každé ploše byly pořízeny 3 snímky za dodržování přísných zásad. Snímky byly sloučeny v programu Zoner Photo Studio 14 PRO a následně vyhodnoceny pomocí softwaru WinSCANOPY za účelem zjišťování podílu plochy korun vs. obloha. Na základě lineárního regresivního modelu lze odvodit, že závislost mezi otevřeností zápoje (Openness) a počtem jedinců není prakticky žádná. Klíčová slova: přirozené zmlazení, inventarizační plocha, korunový zápoj, hemisférická fotografie.
Abstrakt David Hrnčíř, Dynamics of natural regeneration of tree species in National nature reserve Ranšpurk The aim and the main concern of this study was to conduct a detailed investigation of natural regeneration structure in the network of 87 permanent research (inventory) lands in the years 2009, 2010, 2011, 2012, and to evaluate the development of natural regeneration over time by comparing the current situation with the results of previous investigations. Detailed survey was repeated in a regular grid (concentric circles with radius r1 = 0,79 m, r2 = 2,18 m). The data were analyzed in software FieldMap Inventory Analyst. The results show that most tree species in natural regeneration
is clearly Field Maple (Acer campestre), supplemented by general hornbeam (Carpinus betulus) and narrow-leaved ash (Fraxinus angustifolia). Another part of the study was to survey the crown canopy openness and assessment of its impact on the growth of natural regeneration on individual inventory plots using hemispherical images. On each plot 3 shots were taken under strict rules. The images were combined in Zoner Photo Studio 14 PRO and then evaluated using software WinSCANOPY for the detection of the surface of crowns vs. sky. Based on a linear regression model can be inferred that the dependence between canopy openness (Openness) and the number of individuals is virtually none.
Keywords: natural regeneration, inventory plot, tree crown canopy, hemispherical photographs.
Obsah 1
ÚVOD .................................................................................................................... 1
2
CÍL PRÁCE ........................................................................................................... 3
3
ZÁKLADNÍ LITERÁRNÍ PŘEHLED .................................................................. 4 3.1
Historický vývoj jihomoravských lužních lesů .................................................. 4
3.2
Historie a vývoj vodního hospodářství na soutoku řek Moravy a Dyje ............. 7 3.2.1
Vodohospodářské úpravy a stavby vnitřních vod obory Soutok ............ 9
3.3
Fenomén lužních lesů a jejich ochrana ............................................................ 10
3.4
Dřeviny lužních lesů ........................................................................................ 12 3.4.1
Dřeviny měkkého luhu .......................................................................... 13
3.4.2
Dřeviny tvrdého luhu ............................................................................ 14
3.5
Problematika přirozeného zmlazení v lužních lesích ....................................... 18
3.6
Myslivost na soutoku Moravy a Dyje .............................................................. 20 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY .................................................................................. 22
4 4.1
4.2
Přírodní poměry ............................................................................................... 22 4.1.1
Geomorfologické poměry ..................................................................... 22
4.1.2
Geologické poměry ............................................................................... 23
4.1.3
Půdní poměry ........................................................................................ 23
4.1.4
Hydrologické poměry............................................................................ 24
4.1.5
Klimatické poměry ................................................................................ 24
4.1.6
Typologické poměry ............................................................................. 26
4.1.7
Vegetační poměry ................................................................................. 26
4.1.8
Flóra cévnatých rostlin .......................................................................... 27
4.1.9
Fauna významných druhů v lokalitě NPR Ranšpurk ............................ 28
Charakteristika NPR Ranšpurk ........................................................................ 29 4.2.1
Lokalizace a správní poměry ................................................................ 29
4.2.2
Historie a vývoj rezervace ..................................................................... 30
MATERIÁL A METODIKA............................................................................... 33
5 5.1
Metodika sběru dat z inventarizačních ploch ................................................... 33 5.1.1
Příprava a pomůcky............................................................................... 33
5.1.2
Síť středů inventarizačních ploch .......................................................... 34
5.1.3
Tvar a velikost inventarizačních ploch ................................................. 34
5.1.4
Vyhledání středu inventarizační plochy ................................................ 34
5.1.5
Měřené charakteristiky .......................................................................... 35
5.1.6
Vlastní měření ....................................................................................... 35
5.1.7
Zpracování dat ....................................................................................... 35
Zjišťování otevřenosti korunového zápoje ....................................................... 36
5.2
VÝSLEDKY ........................................................................................................ 39
6
Hodnoty z inventarizačních ploch za období 2009–2012 ................................ 39
6.1
6.1.1
Struktura zmlazení do výšky 1,3 m ....................................................... 39
6.1.2
Struktura zmlazení od výšky 1,3 m do d1,3 = 10 cm.............................. 48
6.1.3
Přirozené zmlazení v období 2009–2012 (souhrnná tabulka) ............... 56
Hodnocení otevřenost korunového zápoje (Openness) .................................... 57
6.2 7
DISKUSE............................................................................................................. 60 Měření na inventarizačních plochách............................................................... 60
7.1
7.1.1
Srovnání lokalit: NPR Ranšpurk a NPR Cahnov-Soutok ..................... 62
Otevřenost korunového zápoje (Openness) ..................................................... 63
7.2 8
ZÁVĚR ................................................................................................................ 65
9
SUMMARY ......................................................................................................... 67
10
LITERATURA .................................................................................................... 69
11
PŘÍLOHY ............................................................................................................ 73 11.1
Mapové přílohy ............................................................................................ 73
11.2
Fotografické přílohy ..................................................................................... 78
1 ÚVOD V blízkosti koryt řek Moravy a Dyje, v nejjižnějším cípu Moravy, uprostřed komplexu lužních lesů, protkaných mrtvými rameny obou řek a říčky Kyjovky, leží Ranšpurský prales, který svou rozlohou patří mezi největší rezervace jihomoravských luhů. Jedná se o porosty, které jsou ponechány samovolnému vývoji a dlouhou dobu se zde lesnicky nehospodaří. A snad právě tento nekonečný, ve své přirozené dravosti zcela fascinující, koloběh zrodu a zániku je tím, co nás neodbytně přitahuje do Ranšpurského pralesa. I když tedy NPR Ranšpurk nemůžeme považovat za prales v právem slova smyslu, protože takto označujeme pouze porosty zcela neporušené a nedotčené lidskými zásahy, přesto rezervace patří k nejzachovalejší minimálně ovlivněných fragmentů panonského tvrdého luhu s pralesovitým charakterem. Už od minulosti až po současnost v rezervaci probíhají výzkumné práce, které jsou aktuální a přínosné v tom, že poznatky o kompetičních vztazích a růstové dynamice dřevin lužního lesa jsou nezbytné pro lesnické obory, jako jsou zakládání a pěstování lesa. Jako první v této lokalitě zahájil lesnickou výzkumnou činnost M. Vyskot v roce 1958 založením trvalé výzkumné plochy o velikosti 1 ha (Vyskot, 1959). Stanovištní poměry popsal poprvé podrobněji J. Horák (Horák, 1969). Šetření uskutečněná na 1 ha zkušební plochy byla zopakována v roce 1987 (Staněk, 1989). Půdními poměry a jejich změnami ve srovnání s výsledky Průšovými se zabývala v roce 1994 K. Škarecká (Škarecká, 1995). Nejrozsáhlejší a nejkomplexnější plošné měření provedl v rezervaci v roce 1973 E. Průša (Průša, 1975), který se snažil postihnout vývojové změny ve sledovaném území, odvodit z nich obecné zákonitosti vývoje lužního lesa a také poskytnout kvalifikovaný podklad pro management území. Na jeho výzkum v letech 1994, 1999 a 2007 navázala skupina pracovníků z oddělení ekologie lesa Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i. v rámci projektu „Sledování dynamiky vývoje pralesovitých rezervací ČR“, kteří provedli plošné opakované šetření dendrometrických, typologických a porostních charakteristik. V rámci těchto šetření byl zachován také stav přirozeného zmlazení, metodou vylišení a popisu jednotlivých skupin zmlazení v mapě stromové situace. Tato metodika mapování nám dává údaje o ploše a zastoupení jednotlivých dřevin v určitém poměru, které se při obnově vyskytují. Bohužel tento způsob zjišťování stavu zmlazení neumožňuje exaktně hodnotit vývoj jednotlivých skupin zmlazení v čase. Aby šla lépe
1
popsat struktura, vývoj přirozeného zmlazení a šly podchytit změny v čase, došlo k vytvoření sítě trvalých výzkumných ploch, která byla založena v roce 2008. Vzniklo 88 trvalých inventarizačních ploch k pravidelnému sběru základních dendrometrických dat o zmlazení, jako jsou výška a tloušťka. Data z trvalých inventarizačních ploch by nám měla přinést informace o tom, k jakým změnám dochází v mezidruhové konkurenci v nárostu od stádia semenáčku, až po jedince schopného dosáhnout výčetní tloušťky 10 cm. Při takové výčetní tloušťce se jedinec registruje při celoplošné inventarizaci. Tímto postupem se získají data o vývoji jedince od semenáčku až po jeho odumření a konečný rozpad. Jako první se podrobně zabýval vývojem a strukturou přirozeného zmlazení v této lokalitě Ing. P. Konečný v roce 2008 (Konečný, 2009) v rámci své diplomové práce a následně v jeho práci pokračoval Bc. D. Hrnčíř v letech 2009–2010 svou bakalářskou prací (Hrnčíř, 2011), ze které tato diplomová práce bude vycházet.
2
2 CÍL PRÁCE Cílem práce bylo jednak provést detailní šetření struktury přirozeného zmlazení v síti 87 trvalých inventarizačních ploch v NPR Ranšpurk a následně zhodnotit vývoj přirozeného zmlazení v čase na základě srovnání aktuálního stavu s výsledky předchozích šetření a vyhodnotit strukturu přirozeného zmlazení. Proto proběhl sběr dat od července do konce srpna v letech 2009, 2010, 2011 a 2012 v pravidelné síti inventarizačních ploch tvořených soustřednými kruhy o poloměrech r1 = 0,79 m a r2 = 2,18 m. Získaná data byla vyhodnocena programem Field-Map Inventory Analyst. Práce navazuje na měření z předchozích let, které v této síti započal v roce 2008 P. Konečný svým prvním detailním šetřením struktury přirozeného zmlazení. Dále se touto problematikou zabýval D. Hrnčíř, který provedl měření na této síti v letech 2009– 2010 a svoje výsledky prezentoval ve své bakalářské práci, ze které tato diplomová práce bude vycházet. Další částí práce bylo zjišťování otevřenosti korunového zápoje a hodnocení jeho vlivu na odrůstání přirozeného zmlazení na jednotlivých inventarizačních plochách pomocí hemisférických snímků. Na každé inventarizační ploše byly pořízeny 3 snímky. Fotografie byly sloučeny v programu Zoner Photo Studio 14 PRO a výsledný snímek následně
vyhodnocen
prostřednictvím
SW
WinSCANOPY
a
byla
zjištěna
charakteristika otevřenosti korunového zápoje.
3
3 ZÁKLADNÍ LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Historický vývoj jihomoravských lužních lesů Inundační oblast jižní Moravy zahrnuje údolní nivy Dyjsko-svrateckého úvalu od Drnholce až po soutok Dyje s Moravou, jižně od Lanžhota a částečně i údolní nivy dolní Moravy (Hrib a kol. 2004). O zastoupení jednotlivých druhů dřevin v dávné minulosti lužních lesů existuje celkem uspokojivý přehled, i když se názory badatelů v některých otázkách různí. V zemi zůstaly uloženy fragmenty kosterního materiálu, dřeva a pylových zrn. Pylová zrna každého druhu dřevin mají charakteristický tvar a obdivuhodnou vlastnost se v půdě konzervovat po tisíce let. Podle nich pak badatelé zjišťují stromové druhy a četnost jejich zastoupení, a to i těch, které zde rostly už v šerém dávnověku (Lošťák, 1982). Lužní lesy, jaké známe dnes, v glaciální době neexistovaly. Jejich pouť začala přibližně před 25 000 lety, kdy jihomoravskou krajinu obývaly družiny lovců mamutů. Zdejší klima bylo chladné a relativně suché. Vegetační kryt byl relativně sporý, což umožňovalo plošnou větrnou erozi. Z navátých zrníček půdy se v závětří ukládala spraš. Pouze na chráněných místech v nivách větších toků se vyskytovaly hájky tvořené odolnými dřevinami. Byly to především břízy (Betula), vrby (Salix), olše (Alnus) a borovice (Pinus). Teprve pozvolné oteplování před 10 000 lety umožnilo návrat rostlin mírného pásma v posloupnosti, která odpovídala podmínkám jejich života. Tímto oteplením doba ledová definitivně skončila a následovalo období, které se označuje jako preboreál. Divoce tekoucí řeky neustále měnily řečiště a naplavily i mocné štěrkové terasy o různé velikosti splavených frakcí. Na těchto naplaveninách v lůně doby ledové a postupného oteplení se uchytla borovice lesní (Pinus sylvestris), spolu s ní světlomilné keře jalovec obecný (Juniperus communis) a rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides). Právě tyto dřeviny, spolu s břízami, vrbami a olšemi, v tehdejších lesích postupně převážily. Na konci preboreálu se snad začaly šířit i duby (Quercus). Přibližně před 9 000 lety se velmi oteplilo, takže bylo v průměru tepleji než dnes, ale srážek zůstávalo podměrečně. Klima dostalo kontinentální ráz, proto se toto období označovalo jako boreál. Houževnatý nástup lesních dřevin probíhal pozvolna, a proto formování lesních společenstev trvalo dlouhou dobu. Borovici začaly vytlačovat listnaté dřeviny, zejména lípy (Tilia), jilmy (Ulmus) a javory (Acer), které spolu s duby 4
vytvořily souvislé, i když poměrně světlé lesní porosty. V přistíněném podrostu těchto lesů se jalovcům a rakytníkům již tolik nedařilo, takže je začala nahrazovat líska obecná (Corylus avellana). Lesostepní formace pokrývaly zřejmě i značnou část nivy, jen v bezprostřední blízkosti toku a na místech vysokou hladinou podzemní vody, např. v zazemňujících se mrtvých ramenech, se rozkládaly porosty s dominantními vrbami, analogie dnešního měkkého luhu. Období boreálu trvalo asi 1 500 let; následující období, tzv. atlantik, se vyznačuje nápadným nárůstem vlhkosti. Srážek přibylo, takže v tomto období bylo tepleji i vlhčeji než dnes. Z lesů téměř zcela ustoupily jehličnany a listnáče se podstatě zahustily. V jejich podrostu se začaly uplatňovat relativně stínomilné, hájové druhy bylin. Krajina jihomoravských niv se však současně s těmito změnami dostala poprvé pod silný tlak člověka. Záplavy v této době prakticky nebyly, řeka volně meandrovala v písčitých či štěrkovitých náplavech a na vyšších terasách by se našly právě ty člověkem ovlivněné lesní porosty, odlišné od dnešních lužních lesů. Spíše připomínaly dnešní teplomilné doubravy nebo dubohabřiny, ovšem v té době ještě bez účasti habru obecného (Carpinus betulus). Takové lesy v jihomoravských nivách přečkaly až do současnosti na písčitých nebo štěrkovitých vyvýšeninách, na tzv. hrúdech, stepní či lesostepní prvky. Následující období bylo poznamenáno skutečností, že do zdejší vegetace se rozšířila poslední autochtonní dřevina, habr. Ten využil skutečnosti, že spotřeba palivového dříví, lesní pastva i těžba větví stromů, určených ke zkrmování dobytkem (tzv. letniny) postupně rostla. Začalo permanentní prořezávání dřevin, které nejvíce prospělo tomu, aby se habr přirozeně z pařezů zmlazoval. Člověk tak bezprostředně začal zasahovat do struktury i druhového složení porostů, které měly charakter lesa nízkého (s krátkou dobou obmýtí) či středního (totéž, ale s ponechanými výstavky). V nivě se kromě lesů rozkládaly také louky a pastviny, jejichž druhová skladba se začala teprve v této době ustalovat. Byla zde také políčka, kde předkové pěstovali obiloviny, zejména pšenici, ječmen a žito, zřejmě i luštěniny (hrách a čočku). Takový obraz lužní krajiny byl po dobu železnou, až do období, kdy do oblasti lužních lesů dorazili Slované, kteří se usadili v říčních nivách na jižní Moravě a vybudovali zde jeden z prvních středoevropských státních útvarů, Velkomoravskou říši. Jejich vybudovaná hradiště obklopovaly doubravy nebo dubohabřiny s duby (Quercus), lípou srdčitou (Tilia cordata), habrem obecným (Carpinus betulus), jilmem habrolistým (Ulmus minor) a babykou (Acer campestre), pod jejichž korunami rostly keře dřínu 5
(Cornus
mas),
kaliny
tušalaje
(Viburnum
lantama),
řešetláku
počistivého
(Rhamnus cathartica) a dalších. Podrost měl pravděpodobně suchomilný a teplomilný charakter. Podobnou druhovou skladbu mají některé dnešní porosty na vysokých terasách řek a v nižších jihomoravských pahorkatinách. Po rozvrácení Velkomoravské říše se krajina jihomoravských niv velmi změnila. Rostoucí lidská populace se v příznivější klimatu tlačí do stále vyšší částí povodí, kde dochází k překotnému odlesňování. Tím vzniká zvýšená eroze, která přináší velké množství naplavenin a mění sedimentační poměry v jihomoravských částech nivy. Niva se začíná zahliňovat. Důsledkem toho je, že voda si stále hledá nové cesty v neustále zanášeném korytě, hladina se v něm často dostává nad úroveň okolního terénu a při první příležitosti se rozlije do nivy (Čupa, 2009). Tento proces pokračoval v několika vlnách s rozvojem pastevectví a zemědělství ve středověku až dodnes, přičemž hlavní vlny zvýšené sedimentace jsou dokumentovány z období 750–850, 1300–1400, 1750– 1850 a období po roce 1952 (Hrib a kol. 2009). Právě expanze sídel do vyšších poloh je příčinou, proč zaniklá města v nivě již nebyla obnovena. Nové obce se stěhují mimo nivu, která počíná být pravidelně zaplavovaná, v nivě jsou nové osady budovány jen tam, kde mají chránit brody na dálkových komunikacích (Mušov, Břeclav, Hodonín). Část nivy znovu pohlcuje les, část se proměňuje v málo využitelné, navíc neustále se stěhující bažiny, část zůstává obhospodařována jako louky či pastviny. Lesní vegetace rovněž prochází značnými proměnami. Z porostů mizí druhy, kterým záplavy nesvědčí, a zůstávají (a do budoucna se šíří) jen ty, které občasné přeplavení vodou dobře snášejí. V druhové skladbě dominuje dub letní (Quercus robur) a jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), spolu s nimi jilm habrolistý (Ulmus minor). Na nejvyšších místech nivy, nejméně záplavami ovlivněných, se vytváří porosty s duby, lípou srdčitou (Tilia cordata), habrem (Carpinus betulus) a babykou (Acer campestre). Z nivy zřejmě v této době téměř zmizela olše, naopak se spíše rozšířily porosty měkkého luhu s vrbou bílou (Salix alba), topolem bílým (Populus alba) a topolem černým (Populus nigra). V jejich bylinném patře přežívá vlivem dlouhodobých pravidelných záplav řada mokřadních bylin (Čupa, 2009).
6
3.2 Historie a vývoj vodního hospodářství na soutoku řek Moravy a Dyje V 18. a na počátku 19. století se odtokové poměry znovu měnily. Devastace lesů dosáhla právě v 18. století svého vrcholu a velké plochy lesů spotřebovával rozvíjející se průmysl. O tom, jak velkým změnám ve vodním režimu došlo během několika staletí v jihomoravských luzích, svědčí skutečnost, že od 18. století záplavy znemožňovaly přirozené zmlazování lužního lesa. Především se to týkalo dubu, který nemohl být v inundačních oblastech pěstován síjí, nýbrž vysazováním již vzrostlých sazenic. Hranice inundace se v této době tedy opět mění a rozsah záplav se začíná zvětšovat, tím se rozloha zaplavovaných pozemků na katastru Břeclav zvětšuje. Jako účinná ochrana proti velké vodě byly místně zřizovány protipovodňové hráze, které byly stavěny již od středověku. Meliorace byla další ze způsobů, jak se lidé od pradávna vyrovnávali s následky častých záplav a se zamokřením pozemků v údolní nivě. Se sílícím narušováním pozemků v údolní nivy začínala tato opatření sloužit nejen k odvedení přebytečné vody zejména v období záplav, ale naopak i k zavlažování pozemků v suchých obdobích. Na počátku většiny melioračních projektů stojí lichtenštejnská dominia. Lichtenštejnská panství začínají se soustavnými melioracemi po polovině 19. století, zejména však od 70. až 80. let, kdy své podnikání soustřeďují na luční a lesní půdu. Díky cílevědomé práci byly na začátku 20. století téměř na všech panských loukách a v lužních lesích vybudovány systémy zavlažovacích a odvodňovacích kanálů, ale když byly v roce 1919 lichtenštejnské majetky vyvlastněny, kanály přestaly být udržovány a začaly ztrácet svoji funkci (Pavlík, 1983). V letech 1936 až 1939 byla dokončena regulace středního toku Moravy po Hodonín, která zapříčinila výrazný nárůst zvláště letních záplav. Tento nárůst byl zapříčiněn rychlým převodem vody pomocí zregulovaného středního toku, do spodního toku, kde voda nemohla být stejně rychle odvedena nezregulovaným korytem. V důsledku častých záplav, které byly spatřovány v nedořešené regulaci řeky Moravy, docházelo k velkým škodám na lesním a polním hospodářství (Penka a kol. 1991). Komplexní vodohospodářské úpravy na jižní Moravě byly realizovány v 70. a 80. letech 20. století. Provedené úpravy zároveň reprezentují stav, který můžeme na dolním toku Moravy a Dyje nalézt v současnosti. Úpravy si kladly za cíl ochranu pozemků, obcí a významných objektů před záplavami a zlepšení podmínek 7
pro zemědělství. Tohoto cíle mělo být dosaženo jak regulačními úpravami řek, tak retencí průtoků v nádržích a suchých poldrech. Tyto komplexní vodohospodářské úpravy byly provedeny v těchto základních oblastech: úprava Dyje v úseku od Nových Mlýnů po Břeclav, úprava Moravy od Hodonína a úprava soutoku řek Moravy a Dyje. V roce 1968 byl vypracován projekt na soustavnou úpravu řeky Moravy nově hloubeným korytem převádějícím stoletou vodu, který začínal pod Hodonínem a skončil u silničního mostu Lanžhot-Kúty. Na úpravy úseků Moravy a Dyje musela logicky navázat úprava jejich společného soutoku. Koncepce řešení byla taková, že za vysokých vodních stavů odtékají nejdřív vody z Moravy, zatímco špička povodně na Dyji se zachytí v poldru, takže nedojde ke střetu povodní na soutoku a níže ležící hraniční Moravě. Proto jsou hráze Moravy dimenzovány na vodu stoletou, zatímco dyjská levobřežní hráz jen na vodu patnáctiletou.
Obr. 1. Řeka Dyje se rozlévá poldrem. Zdroj: vlastní Výstavba Novomlýnských vodních nádrží na Dyji, nese sebou jméno největšího zásahu člověka do krajiny a života lužních lesů, která byla vybudována v letech 1968 až 1988 na soutoku řek Jihlavy a Svratky s Dyjí (Matějíček, 1996). Tyto vodohospodářské úpravy drasticky zasáhly lužní lesy, tím že došlo k napřímení toku řeky Moravy a jeho sevření do úzkých hrází, stejně jako úpravy vodních poměrů na dolním toku Dyje, výrazně ovlivnily vodní režim tohoto území. Úpravami toků i vybudováním ochranných hrází a nádrže se sice zabránilo ničivým povodním, ale současně také došlo k poklesu spodní hladiny podzemní vody. Důsledky
8
těchto zásahů člověka se projevily zejména usycháním starých porostů, které se nedokázaly přizpůsobit novým vodním poměrům (Hrib, 2002). Změnami vegetace lužních společenstev Dyjsko-moravské nivy v souvislosti se snížením hladiny podzemní vody a absencí záplav, vyvolaných zmíněnými úpravami od 70-tých let, se zabývala řada prací. Horák (1964), Vašíček (1990), Štykar (1994), Vrška (1997), Šerá, Cudlín (2001), Viewegh (2002), Vrška a kol. (2006) shodně konstatovali postupné vysychání stanovišť dokumentované ústupem vlhkomilných druhů rostlin, vázaných na vysokou hladinu spodní vody a časté záplavy (Řepka a Maděra 2007). 3.2.1 Vodohospodářské úpravy a stavby vnitřních vod obory Soutok Začátkem 90. let 20. století byla obnovena nebo nově vybudována složitá síť lesních kanálů. Pomocí této sítě a stavidel je možné do lesa vodu přivádět nebo dokonce lze lužní les zaplavit umělou povodní. V průběhu let 1990–1999 na polesí Soutok (Lanžhot) bylo obnoveno 70 km lesních kanálů a vybudováno či rekonstruováno 25 stavidlových objektů a 84 propustků (Hrib, 2002). Konkrétně se jedná o tyto úpravy a stavby: vzdouvací objekty na lesních melioračních kanálech, Košárské louky – Enkláda, Košárské louky – Brána, soustava objektů na hrázové cestě a údržba kanálů. Z hlediska ovládání stavidel lze objekty rozdělit do dvou skupin a to na tabulová a hradidlová stavidla. Tabulová stavidla – zahrazení hradícího otvoru je tabulovým uzávěrem. Manipulace je zahrazováním a vyhrazováním vtokové části stavidla tabulovým uzávěrem. Ovládání tabulového uzávěru je ruční. Hradidlová stavidla – zahrazení hradícího otvoru je dřevěnými dlužemi ručně zasouvanými do drážek hrazení.
Obr. 2. Tabulové stavidlo „Hrázová“. Zdroj: vlastní
Obr. 3. Hradidlové stavidlo. Zdroj: vlastní 9
Účelem těchto staveb bylo zlepšení vlhkostních podmínek v půdních profilech pro kořeny lesních porostů. Toho bylo možno dosáhnout buď zvodňováním, nebo částečným zaplavováním. Zvodňování – částečným zahrazením objektů se zajistí trvalá úroveň vodní hladiny v lesních kanálech a s tím související zajištění trvalé existence obnovených biotopů lužního lesa (periodických i trvalých tůní). Částečné zaplavování – částečným, případně úplným krátkodobým zahrazením objektů se zajistí úroveň maximální hladiny, čímž je umožněno zaplavení kanálů, tůní a průlehů povrchovou vodou nacházejících se v blízkosti lesních kanálů nad objekty (Kolektiv autorů, 2002).
3.3 Fenomén lužních lesů a jejich ochrana Jako první z českých autorů, který zpracoval informace o lužních lesích ve Středoevropském měřítku, byl A. Mezera (1956, 1958). Středoevropské údolní nivy, rostlinná společenstva na holocenních náplavech potoků a řek, se rozdělují na „luhy nížinné“ a „luhové porostní útvary pahorkatin“, kterým se mohou částečně přiřadit i horské údolní nivy. Středoevropské lužní lesy se v současné době nacházejí v různých stadiích svého vývoje ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Hlavní charakteristiky lužních lesů mohou být shrnuty následujícím způsobem: – vysoká produkce – vysoká biodiverzita podmíněná vysokou variabilitou lesních stanovišť – vysoký počet přírodních rezervací a kulturně-estetická role v krajině – retenční funkce v případě povodní – pozitivní vliv na kvalitu vodních zdrojů. Mnoho z těchto funkcí je dlouhodobě narušováno lidskými činnostmi, které Klimo s Hagerem (2001) shrnují následovně: – snižování rozlohy lužních lesů, často až na úroveň břehových porostů – regulování vodních toků a jejich zkracování – výstavbu vodních elektráren a vodních nádrží – změny v druhové skladbě porostů – fragmentace lesních ekosystémů – těžbu písečných a štěrkových ložisek – udržování vysokých stavů zvěře. Všechny zmíněné funkce, stejně jako antropogenní vlivy obecně známé v lužních lesích mírného pásu Evropy jsou platné také pro lužní lesy jižní Moravy. 10
Problematickou záležitostí lužních lesů bylo zejména v minulosti snižování jejich rozlohy v celoevropském měřítku včetně české země, za účelem získání orné a pastevní půdy či budování topolových plantáží, často až na úroveň břehových porostů. V aluviu řeky Moravy zbylo z původních 50 000 ha pouze asi 18 000 ha datovaných k roku 1836. Totéž se dělo v Maďarsku, kde z původních 2,3 mil. ha lužních lesů zůstalo pouhých 1500 ha (Klimo a Hager 2001). Yon a Tendron (1981) uvádějí, že na francouzském břehu Rýna bylo ještě v roce 1930 kolem 15 000 ha lužních lesů, z čehož se dnešní rozloha ustálila asi na 7400 ha. Tkáč (2001) tento celoevropský trend doplňuje o údaj, kdy se rozloha lužních lesů v povodí Dněpru rapidně snížila vlivem budování velkých vodních nádrží na ploše 213 000 ha a z původních porostů zbyly pouze malé fragmenty. V Holandsku došlo ke snížení rozlohy lužních lesů zejména v důsledku zakládání plantáží rychle rostoucích topolů, těžbou štěrku a písku, a rovněž výstavbou vodních nádrží. Podobný problém se naskytl taktéž v inundačním území Dunaje na Slovensku, kdy díky vodohospodářských pracím vznikaly dobré podmínky pro pěstování rychle rostoucích topolů na úkor dubu (Oszlányi, 2001). Česká republika se řadí ke skupině s rozlohou mezi 20 až 50 tisíc hektarů, podobně jako je tomu v Rakousku, Francii a Srbsku. Větší oblasti lužních lesů (přesahující
300 000
ha) se vyskytují
v evropské části
Ruska,
na Ukrajině
a v Chorvatsku, oblasti přesahující 100 000 ha se nacházejí v Rumunsku a oblasti o rozloze mezi 50 a 100 000 ha se vyskytují v Německu, Maďarsku, Polsku a Slovensku. Nejmenší rozlohy pod 20 000 ha se nachází v Bulharsku, Slovinsku, Švýcarsku, Bosně a Hercegovině, Holandsku, Velké Británii a Belgii (Hrib a kol. 2009). Co se týče rozlohy lužních lesů v České republice, tak činí zhruba 33 000 ha a tyto lesy se z větší části nachází ve 4 lokalitách, kterými jsou aluvium řeky Odry s 600 ha, aluvium řeky Labe s 6 300 ha a CHKO Litovelské Pomoraví s 10 400 ha. Poslední unikátní lokalitou jsou komplexy lužních lesů na soutoku řek Moravy a Dyje, které svojí rozlohou 15 840 ha zaujímají téměř polovinu celkové plochy lužních lesů a svojí rozmanitostí patří k nejvýznamnějším lokalitám ČR (Klimo a kol. 2008). Ochranu středoevropských lužních lesů a jejich přírodovědecký význam ve své publikaci Středoevropské nížinné luhy zdůrazňuje Mezera (1958). Uvádí, že neobyčejná rozmanitost vegetace a různé druhy středoevropské fauny jsou bohatým zdrojem přírodovědeckého studia. Z toho vyplývá i nutnost ochrany těchto přírodních památek. Zásady, které Mezera navrhl, se stávají východiskem i při formulování ochrany lužních
11
lesů v současné době v evropském měřítku, kdy naléhavost ochrany přírody v lužních lesích výrazně stoupla. Dodnes tvoří lužní lesy Dyjsko-moravského trojúhelníku louky a mokřady v nivách řek Moravy a Dyje jedny z nejvýznamnějších ekosystémů, které v roce 2003 Výbor Mezinárodní koordinační rady programu UNESCO „Člověk a biosféra“ na svém zasedání v Paříži schválil Biosférickou rezervaci Dolní Morava na jižní Moravě v lokalitách Pálava, Lednicko-valtický areál a lužní lesy na soutoku řek Moravy a Dyje. Oblast lužních lesů je taky součástí území, která byla vyhlášena v roce 1993 pod názvem RS9 – Mokřady dolního toku Dyje jako biotopy vodního ptactva podle tzv. Ramsarské úmluvy. Lokalitu překrývá další chráněné území a to NATURA 2000, kterou vytváří evropsky významná lokalita (EVL) Soutok-Podluží (kód 3150) a ptačí oblast (PO) Soutok-Tvrdonicko (kód 2313). Právě tato soustava (NATURA 2000) vystihuje odborný názor ochránců přírody a lesníků tak, aby docházelo k souladu mezi zájmy ochrany přírody a zájmy ostatních subjektů v regionu s důležitou pointou, a to zachování přírodní a kulturní hodnoty lužní krajiny (Hrib a kol. 2004).
3.4 Dřeviny lužních lesů Lužní lesy rostou „na vodě“. Řeka je jejich matkou a podmínkou jejich rozmanitého života. Dokud teče nespoutaná volně nivou, lužní les má zachovány přibližně původní podmínky, které potřebuje k plnému životu (Lošťák, 1982). Nivy jsou už od pradávna intenzivně ovlivňovány lidskou činností, i když v dnešní době vykazují vyšší podíl lesních porostů než je tomu v okolní krajině, navíc jsou v nich přítomny i další vegetační prvky s podílem dřevin jako například doprovodné a břehové porosty, dřevino-bylinná lada i solitérní stromy. Důležitými ekologickými faktory, které určují druhové složení dřevinných společenstev, jsou v nivě zejména hladina podzemní vody a dynamika záplav. Přesto se zde můžeme sekat s druhy mokřadními na čerstvých říčních náplavech, podél poříčních jezer či v terénních depresích na straně jedné, i s dřevinami suchomilnými na „hrúdech“ a vyvýšeninách na straně druhé. Výskyt vody v půdě tak formuje velmi různorodé biotopy, které podmiňují vysokou druhovou rozmanitost. K té přispívá také činnost vodního toku, který mění své koryto, přičemž vznikají náplavy, na kterých mají možnost trvale přežívat i světlomilné druhy s nižší kompetiční schopností. Výsledkem je tedy hojná biodiverzita, více než 40 autochtonních druhů dřevin, poměr stromů a keřů je přitom přibližně stejný. Oblast je navíc obohacena i o druhy nepůvodní, záměrné pěstované 12
či invazní. Nejčastěji pěstované introdukované dřeviny jsou ořešák černý (Juglans nigra) a topol kanadský (Populus xcanadensis), které jsou důležitými produkčními dřevinami pro lesní hospodářství. Z dalších cizokrajných druhů se v alejích používal hojněji jírovec maďál (Aesculus hippocastanum) za účelem zvýšení úživnosti lanžhotské obory Soutok. K velmi nebezpečným invazním druhů řadíme trnovník akát (Robinia pseudoacacia) a javor jasanolistý (Acer negundo). Lesníci dříve také zalesňovali terénní vyvýšeniny (hrúdy) jihoevropskou borovicí černou (Pinus nigra) (Kolibáčová, 1999). 3.4.1 Dřeviny měkkého luhu V měkkém luhu se dominantně uplatňují vrby, topoly a olše, kterým nevadí dlouhodobé záplavy. Jsou to dřeviny s měkkým dřevem, odtud je název měkký luh. Topol černý (Popolus nigra) dokáže růst v místech, kde až 50 dní v roce stojí hladina vody nad půdním povrchem. Vrba bílá (Salix alba) v takovýchto podmínkách vytváří adventní kořeny a je schopna vydržet více než 360 dní. Z dalších druhů lze jmenovat topol bílý (Populus alba), topol osika (Populus tremula) a jejich křížence topol šedý (Populus xcanescens), tyto dřeviny jsou charakteristické tvorbou kořenových výmladků s listy odlišnými, než jsou na dospělých stromech. Ze stromovitých druhů vrb se kromě vrby bílé setkáváme podél vodních toků s vrbou křehkou (Salix fragilis), jejíž letorosty jsou v uzlinách lámavé, a také s jejím křížencem s vrbou bílou (Salix xrubens). Pro jesepní náplavy meandrů jsou dále typické keřovité druhy vrb, a to vrba košíkářka (Salix viminalis) a vrba trojmužná (Salix triandra), případně z podhorských oblastí splavovaná vrba nachová (Salix purpurea). Podobné ohebné vlastnosti jak vrby má střemcha obecná (Prunus padus), která vyniká schopností obrážet z výmladků. Na březích jezer se hojně vyskytuje vrba popelavá (Salix cinerea). Někdy se objevuje i všudypřítomná vrba jíva (Salix caprea). Ve starších vývojových stádiích měkkého luhu je dále přimíšena olše lepkavá (Alnus glutinosa). V keřovém patře bývá již méně často krušina olšová (Frangula alnus). V pobřežních křovinách a mokřadech meruzalka černá (Ribes nigrum), známá spíše ze zahrad jako ovocný keř. V korunách stromovitých vrb bývá hojně stálezelený poloparazitický keř jmelí bílé (Viscum album) (Hrib a kol. 2004).
13
Obr. 4. Ukázka měkkého luhu při jarních záplavách. Zdroj: vlastní 3.4.2
Dřeviny tvrdého luhu V tvrdém luhu Dyjsko-moravské nivy dnes nejčastěji roste dub letní
(Qeurcus robur) a jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia) jako panonský element, méně často jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Jasan úzkolistý byl na našem území „objevem“ jugoslávskými lesníky až v 50. letech 20. století při exkurzi. Nepravou příměs v tvrdém luhu tvoří dále jilm vaz (Ulmus laevis) a jilm habrolistý (Ulmus minor), dříve mnohem častější než v současnosti, neboť byly populace v posledních desetiletích, zvláště u jilmu habrolistého, zdecimovány grafiózou. Ve společenstvech tvrdého luhu bývá dobře vyvinuto podúrovňové patro dřevin, většinou tvořené javorem babykou (Acer campestre), habrem obecným (Carpinus betulus) či lípou srdčitou (Tilia cordata), jednotlivě vtroušené mohou být jabloň lesní (Malus sylvestris) a hrušeň polnička (Pyrus pyraster). Z keřového patra v lesních porostech převládá svída krvavá (Cornus sanguinea), v oboře Soutok jsou také hojně zastoupeny hloh obecný (Crataegus laevigata) a hloh jednosemenný (C. monogyna). Dále dominuje trnka obecná (Prunus spinosa), přítomny bývají také bez černý (Sambucus nigra), kalina obecná (Virburnum opulus), brslen evropský (Euonymus europaeus) či řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica). Lužní lesy jsou domovem liány révy vinné lesní (Vitis vinifera subsp. sylvestris) a další dřevnaté liány – vždyzelený břečtan popínavý (Hedera helix) či jedovatý poléhavý polokeř lilek potměchuť (Solanum dulcamara) (Hrib a kol. 2004).
14
Dub letní (Quercus robur L.) Je jednou z nejvýznamnější a hospodářsky nejdůležitějších původních dřevin lužních lesů. Genetickým vývojem během staletí se dokonale přizpůsobil svérázným podmínkám prostředí v údolních nížinných nivách. Je jednou z nejvýznamnější a hospodářsky nejdůležitějších původních dřevin lužních lesů. Genetickým vývojem během staletí se dokonale přizpůsobil svérázným podmínkám prostředí v údolních nížinných nivách. Jedná se o strom velkých rozměrů a s košatou korunou. V porostu dosahuje výšek až 40 m, s průměrem kmene 1,5 m a dožívá se 400–500 let. Největší stromy dosahují objemu až 40 m3. Dobře odolávají hnilobě a přirůstají do tloušťky i ve vysokém věku. Dosahují v průměru kmene 4 m a patří tak k našim domácím dřevinám s nejmohutnějším kmenem vůbec. Dub letní začíná plodit v porostu až po 70. roce. Semenné roky se v porostu dostavují po 3–6 letech, přičemž se střídají období se slabou nebo bohatou úrodou. Klíčení je podzemní. Načervenalé primární listy semenáčků v počtu 5–8 se podobají listům dospělé dřeviny. Kořenová soustava je mohutně vyvinuta, hluboko sahající, charakterizovaná silným kůlovým kořenem, proto je velmi odolný proti větru a dobře využívá i vláhu ve spodních vrstvách půdy (Úradníček a Chmelař 1995). U dubu v požadavcích na vláhu musíme rozlišovat dva ekotypy. Běžně rozšířený ekotyp, který je zejména v lužních lesích, má značné nároky na vláhu, snáší i jarní záplavy. Druhý ekotyp se vyznačuje schopností růst na v mělkých, v létě silně vysychavých půdách (Hrib a kol. 2004). Dub letní je dřevina světlomilná, o něco náročnější na světlo než dub zimní. Tomu nasvědčuje rozmístění listů jakoby ve svazečcích na konci větévek a nedostatek listí uvnitř koruny. Dřevina se nesnadno zmlazuje pod porostem, snáší jen lehký stín v mládí, a ke zmlazení je třeba silného prosvětlení nebo nejlépe holé plochy. Je to dřevina náročná na půdu a roste nejlépe v hlubokých, hlinitých půdách s vysokou hladinou podzemní vody nebo i trvale zamokřených, ale dostatečně provzdušněných, které nacházíme v lužních lesích nebo spraších. Opad listí není bohatý a kyprá vrstva svinutého listí se dosti dobře rozkládá. Z klimatických činitelů ohrožují dub letní nejvíce pozdní mrazy, které poškozují čerstvě vyrašené prýty (Úradníček a Chmelař 1995); (Mezera, 1956).
15
Jasany (Fraxinus) Na území ČR rostou dva druhy jasanů, známější jasan ztepilý a méně známý jasan úzkolistý, který je však pro jihomoravský luh typický. Jedná se o strom až 40 m vysoký, s přímým kmenem a vejcovitou korunou, hustší než u jasanu ztepilého. Listy jsou velké, lichozpeřené, na okraji řídce pilové, špičky zoubků se odklánějí od listu. Na podzim se vybarvují od žluté až po tmavé odstíny červené barvy. Hroznovitá mnohomanželná květenství rozkvétají před rašením listů. Okřídlené nažky s klínovitou bází dozrávají na podzim, semenné pouzdro přesahuje délkou polovinu nažky. Semenáček má jazykově protáhlé dělohy, primární listy jednoduché, vejčité, pilovité a následně další pár listů je zpeřený s 1–2 jařmy. Nálet semenáčků bývá velice bohatý. Semenáčky jasanu úzkolistého se těžko rozlišují od jasanu ztepilého. Jasan úzkolistý roste na hlubokých půdách obohacovaných naplavovaným materiálem. Vyžaduje vysokou hladinu podzemní vody a snáší dobře záplavy. Jako panonská dřevina je citlivý na silné mrazy, které způsobují praskliny v dřevním válci. U jasanu se projevuje silná pařezová výmladnost, schopnost snášet sesekávání a citlivost na okus zvěře. V dospělosti je jasan světlomilná dřevina. Do jistého věku však snáší slabé zastínění a v mládí zastínění vyžaduje. Jasan ztepilý je nápadný vstřícnými červenými pupeny. Lichozpeřené listy jsou rozmístěny převážně jen po obvodu koruny. Lístky jsou dlouhé až podlouhle vejčité, pilovité (špičky zubů nejsou zahnuté). Na podzim se listy nebarví a opadávají zelené. Jasan ztepilý kvete každoročně, latnatá květenství rozkvétají před rašením listů. Křídlaté nažky jsou úzce podlouhlé, na bázi zaokrouhlené, semenné pouzdro je kratší než polovina nažky. Rozlišujeme obvykle tři ekotypy jasanu – lužní, horský a vápencový. Nároky na vláhu se u jednotlivých ekotypů podstatně různí. Lužní a horský jasan vyžadují dostatek vláhy po celý rok. Stagnující vodu jasan ztepilý nesnáší a záplavy vydrží jen krátkodobě (Hrib a kol. 2004). Jilm (Ulmus) Jilmy byly dříve podstatnou součástí lužních lesů. Vyskytují se zde dva druhy, jilm vaz a dříve převažující jilm habrolistý, který dnes téměř vymizel. Jilm habrolistý nejvíce trpí grafiózou. V současnosti odumřelé stromy jsou již většinou vytěženy a jilm habrolistý se stává vzácností. Odumřelé jilmy habrolisté se nějakou dobu udrží ještě z kořenových výmladků, ale i ty posléze podléhají chorobě. Tento strom dosahuje velkých rozměrů a má charakteristickou metlovitou korunou. Kvete velmi časně v březnu před rašením listů nenápadnými téměř přisedlými květy ve svazečcích. 16
Semeno je uloženo ve spodní polovině okrouhlé křídlaté nažky. Zralé plody hned opadávají a klíčí. Semenáček má drobné, brzy opadávající děložní lístky. Primární listy jsou symetrické, vstřícně postavené. Listy mají charakteristickou asymetrickou bázi. Z hlediska morfologického je zajímavá varieta s nápadně vyvinutými korkovými lištami na větévkách (var. suberosa), v ČR poměrně častá. Jilm habrolistý má velkou schopnost snášet zástin. Zastíněné listy jsou rozloženy tak, aby se nepřekrývaly (listová mozaika). V požadavcích na vláhu rozlišujeme lužní a lesostepní ekotyp. Zatímco lužní ekotyp vyžaduje vysokou hladinu podzemní vody a snáší dobře záplavy, vydrží lesostepní ekotyp v podmínkách nedostatku vláhy a snese vysychající mělké půdy, jsou-li dostatečně živné. S oblibou roste na půdách obohacených dusíkem, snáší i půdy zasolené. Jilm vaz mívá kmen často svalcovitý s boulovitými výrůstky a četnými výmladky. Na bázi kmene se tvoří nápadně zploštělé, deskovité kořenové náběhy. Šupiny pupenů jsou dvoubarvé, světle a tmavě hnědé, na rozdíl od jilmu habrolistého má pupeny ostře zašpičatělé. Střídavé listy jsou vejčité až obvejčité, na bázi výrazně asymetrické, na spodní straně hustě měkce chlupaté. Na podzim se listy barví slabě do žluta. Zjara kvete později než ostatní domácí jilmy, květy ve svazečcích jsou převislé, na dlouhých stopkách, které se za plodu ještě prodlužují. Plodem jsou okřídlené nažky, na okraji hustě brvité. Vaz je dřevina snášející zástin, zvláště v mládí. V požadavcích na vláhu má vaz velké rozpětí. Roste sice v lužních lesích s vysoko položenou hladinou spodní vody a snáší dlouho trvající záplavy, ale vydrží i tam, kde hladina v létě silně poklesne, půda vyschne, ztvrdne a popraská. V tomto ohledu se podobá jilmu habrolistému. Vaz byl vždy jen dřevinou vtroušenou do lužních lesů a při těžbě nebyl od jilmu habrolistého rozlišován (Úradníček a Chmelař 1995); (Hrib a kol. 2004). Stromy v příměsi Další stromovité druhy v tvrdém luhu jsou již zastoupeny méně, většinou tvoří společně podúrovňové patro a vyskytující se v nejsušších částech niv. Jedná se o javor babyku, habr obecný a lípu srdčitou. Habr poznáme dobře již z dálky podle nápadně hladké, šedě mramorované borky na svalcovitém kmeni. Jinak menší strom může v luhu dosahovat úctyhodných rozměrů. Jednoduché, na okraji dvakrát pilovité listy se na podzim vybarvují do žluta. Habr snese zástin, a proto vydrží růst v druhém patru doubrav. V našich lesích je považován za podřadnou dřevinu. Při pěstování doubrav je však využíván k vytvoření druhé etáže, 17
zastiňující kmeny dubů a zamezující tak tvorbě jánských prýtů a košatých korun. Semenáček habru má děložní lístky s dvěma drobnými oušky u řapíku. Primární listy jsou střídavě postavené a podobají se listům dospělé dřeviny. Babyka podobně jako habr je pouze středně velký strom s křivým kmenem a košatou, nepravidelnou korunou, někdy dokonce pouze keřovitého vzrůstu. V podmínkách lužních lesa však může dorůstat překvapivých rozměrů. Vstřícné listy jsou typicky laločnaté a po utržení se z řapíku roní mléko stejně jako u javoru mleče. Na rozdíl od mléče má zaoblené laloky na listech a menší plody tzv. dvojnažky. Listy babyky se na podzim barví žlutě, méně často červeně. Semenáček má jazykové dělohy, kratší než u mleče nebo klenu. Primární listy jsou vejčité, skoro celokrajné, na bázi srdčité a bez laloků. Babyka je dřevina snášející i silný zástin a je nejpřizpůsobivější z našich javorů. I v dospělém věku bývá typickou dřevinou druhého patra. Dlouho se v literatuře tradoval omyl, že v lužních lesích roste hojně lípa velkolistá. Po otevření železné opony však bylo zjištěno, že se jedná o lípu malolistou, známější pod názvem lípa srdčitá. Odlišuje se rezavě zbarvenými chomáči chlupů v paždí žilek na rubu listů, raší a rozkvétá asi o 14 dní později než lípa velkolistá, květenství má více květů, plody jsou tenkostěnné a bez žeber. Semenáček s typicky laločnatými dělohami roste v prvních letech pomalu a růst se stupňuje až po 10. roce. Lípa malolistá patří mezi stín snášející dřeviny našich lesů. Vyskytuje se proto typicky ve spodních patrech smíšených porostů, často i jen v křovité formě zkousávána zvěří (Hrib a kol. 2004); (Úradníček a Chmelař 1995).
3.5 Problematika přirozeného zmlazení v lužních lesích Konečný (2009) uvádí, že hlavními limitujícími faktory ovlivňující vývoj zmlazení v lužním lese jsou: výška hladiny spodní vody a její kolísání, výška záplav, frekvence a jejich trvání, množství dostupného světla (závislého hlavně na textuře matečného porostu) a predační tlak zvěře. Toto mínění potvrzuje Houšková (2004), která uvádí stěžující faktory samovolného vývoje přirozeného zmlazení v lužních lesích, které jsou zejména výška hladiny spodní vody a její kolísavost v průběhu celého roku, výška, periodicita a trvání záplav, množství dostupného světla, konkurence bylinné i dřevinné buřeně, jejichž nástup v lužních lokalitách bývá velmi dramatický, a v neposlední řadě také predační tlak zvěře, který má zejména v podmínkách lužních lesů, díky vysoké úživnosti prostředí spojené s vysokými stavy zvěře, pro vývoj přirozeného zmlazení zásadní význam. 18
Vlivem výšky spodní hladiny se zabýval Kloupar (2003) ve své studii pro lesnickou praxi, ze které vzešel velmi důležitý fakt: nezáleží pouze na dostatečně vysoké hladině spodní vody, neméně důležité je i její kolísání během vegetačního období, zvláště pak přirozený pokles v podzimních měsících. V oblasti kořenového prostoru musí být totiž i dostatek vzdušného kyslíku, pak teprve vzniká pro všechny biotopy režim, který se blíží stavu optima z hlediska růstových poměrů lesních porostů a celkově dobré vitality lesních komplexů. V době vegetačního klidu snášejí záplavy beze škody téměř všechny v luzích rostoucí dřeviny. Ve vegetačním období nepoškozuje dřeviny pouze voda tekoucí, netrvá-li ovšem záplava déle než 7 dnů. Při chladném počasí může trvat poněkud déle, podle zkušeností z hospodaření v lužních lesích jihomoravských nejvýše asi 14 dnů. Stagnující vodu snáší naproti tomu jen málo dřevin odolných proti proudící vodě. Dřeviny jsou nejcitlivější k teplé stagnující vodě. Poměrně odolná je vrba bílá a domácí druhy topolů, dosti odolné jsou dřeviny s hrubou borkou, hlavně duby, jilmy a bříza, málo odolná je olše a habr. Velmi citlivé jsou jasan, lípa, třešeň a domácí druhy planě rostoucích ovocných stromů (Mezera, 1956). Pospíšil a kol. (2008) uvádějí, že na antropogenně narušených lokalitách, vlivem řízené regulace toků spojené s omezením záplav a snížením hladiny podzemní vody, došlo k výrazné změně stanovištních podmínek a ke změně dřevinné skladby, kde konkurují dubu další dřeviny, které se zde masově zmlazují. Jedná se především o babyku, habr a lípu malolistou. Küβner (2001) sledoval úmrtnost semenáčku v závislosti vyvýšení stanoviště a dostupnosti světla a uvádí, že stupeň úmrtnosti semenáčků Quercus robur je na vyvýšených stanovištích závislý na dostupnosti světla, zatímco na níže položených stanovištích je na dostupnosti spíše nezávislý, pravděpodobně proto, že lepší přístup ke zdroji vody kompenzoval sníženou dostupnost vody. Z experimentů zaměřených na přirozenou obnovu dubu letního (Quercus robur) v oblasti jižní Moravy, které prováděla Houšková (2004) vyplývá, že dubový nálet nejlépe odrůstá na volné ploše, v zástinu přirůstá jen nepatrně a v plném stínu během druhého a třetího roku života zcela odumírá, což potvrzuje skutečnost, že limitujícím faktorem pro vývoj dubových semenáčků je dostatek světla, přičemž může být přirozená obnova dubu letního po bohatém semenném roce ohrožena a téměř i znemožněna jak biotickými faktory, zejména hlodavci, tak i klimatickými výkyvy ohrožujícími klíčení a vzcházení žaludů v období extrémního sucha. 19
Klimánek a kol. (2003) uvádí, že v lužních oblastech se dobře zmlazují jasan, habr, lípa, jilm, na celoplošně připravené půdy nalétnou měkké listnáče – topoly a vrby. Velkým problémem je invazní zmlazování javoru babyky, který svou vitalitou potlačuje ostatní, žádanější cenné druhy dřevin. Přirozená obnova u dubu letního zmlazením je ovlivněna několika vlivy. Semenné roky nejsou časté a úroda žaludů je velmi nízká. Dubové semenáčky často podléhají vlivu vitální bylinné buřeně a agresivním rychle rostoucím dřevinám (zejména babyky, jilmu, jasanu, habru a lípy), které vykazují značný přírůst na bohatých půdách lužních stanovišť. Vlivem zvěře na vývoj přirozené obnovy se zabývají Čermák a Mrkva (2003) a říkají, že poškození okusem listnatých dřevin zůstává v některých regionech významným limitujícím faktorem pro vývoj lesních porostů.
3.6 Myslivost na soutoku Moravy a Dyje V 18. století se vlastníkem lesů na Břeclavsku stali Lichtensteinové, kteří věnovali velkou pozornost jelení zvěři. Ve snaze zachovat typ „lužního jelena“ dali v roce 1872 postavit první ochranné oplocení podél řeky Moravy. Pro zpestření možnosti lovu byla v honitbě lužních lesů vysazena také zvěř daňčí. Zatloukal (1974) v mysliveckém průzkumu LHP LZ Břeclav uvádí, že k tomu došlo kolem roku 1900. Největší snaha o dovoz a aklimatizaci nové zvěře vyvrcholila v období druhé světové války. Chovatelské snahy Liechtensteinů přerušil jejich odchod z Československa a posléze přechod fronty v roce 1945. Plot byl poškozen armádami a zvěř zčásti vystříleli vojáci, z části byla rozehnána do okolí. Po válce převzaly zestátněný majetek Liechtensteinů státní lesy, které navázaly na liechtensteinské tradice myslivosti a dále je rozvíjely. V roce 1967 došlo k výstavbě ochranného oplocení v oblasti dyjskomoravského trojúhelníku, které navrhoval lesní závod Břeclav jako jediné možné opatření ke snížení vznikajících škod lesní zvěří na zemědělských kulturách. V roce 1971 byla v břeclavských lužních lesích postavena velká obora pro jelení, daňčí, srnčí a černou zvěř (Balga, 1979). Po změně politických poměrů po roce 1989 se přistoupilo k vyhodnocení vzniklé situace a k její nápravě. V průběhu let 1991–1994 byly stavy zvěře sníženy na kompromisní úroveň, na niž se v roce 1992 shodli zástupci Okresního úřadu v Břeclavi, Ústavu hospodářské úpravy lesa v Brně, Lesnické fakulty VŠZ Brno a LZ Židlochovice. Z výše uvedeného vyhodnocení v roce 1993 bylo rozhodnuto o uznání obory o výměře 4 480 ha (Konečný, 2011). 20
Hospodaření s lovnými druhy zvěře a myslivost však patří i na počátku třetího tisíciletí neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví i k tradici zdejší jihomoravské nivy (Čupa, 2009).
Obr. 5. Typ lužního jelena. Zdroj: vlastní
21
4 ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY 4.1 Přírodní poměry 4.1.1 Geomorfologické poměry NPR Ranšpurk leží v aluviální rovině se zcela minimální výškovou diferenciací v nadmořské výšce 153 m n. m. Rameno (Drosa) říčky Kyjovky vytváří západní hranici rezervace. Celou oblast tvoří aluviální rovina, která je pomístně zvlněná oválnými až elipsovými pahrbky, převyšujícími o 0,5–3 m okolí. Jedná se o nerozplavené zbytky říčních teras, které byly většinou překryty eolickým materiálem. Místně se nazývají „hrúdy“. Celé území nivy mezi Dyjí a Moravou je protkáno hustou sítí průtočných i mrtvých ramen říčky Kyjovky, která též protíná sledované území. Místy se vyskytují deprese (na stanovištích vrbových olšin), které zůstávají často dlouhou dobu zaplněny stojící vodou (Vrška a kol. 2006). Regionálně-geomorfologické jednotky (Demek, 1965): – provincie: Západopanonská pánev – soustava: Vídeňská pánev – podsoustava: XA Jihomoravská pánev – celek: XA-1 Dolnomoravský úval – podcelek: XA-1B Dyjsko-moravská niva – PLO: 35 – Jihomoravské úvaly Biogeografické členění (Culek a kol. 1995): – provincie: panonská – podprovincie: severopanonská – bioregion: Dyjsko-moravský – typ oblasti: významná nížinná – lužní oblast – fytogeografická oblast: Panonské termofytikum – květena: xerotermní flóra (Eu – pannonicum) – podloží: holocenní náplavy
22
Obr. 6. Rameno (Drosa) říčky Kyjovky. Zdroj: vlastní 4.1.2 Geologické poměry Geologický podklad tvoří recentní holocenní sedimenty písčité až jílovité na fluviálních štěrcích. Minerální síla půd je závislá na geologickém podloží území, z něhož jsou přinášeny záplavové kaly. Řeka Dyje a její přítoky mají sběrné území vod v oblasti chudších a kyselých hornin krystalinika Českomoravské vrchoviny, zatímco řeka Morava sbírá významnou část svých vod ve flyšovém území Karpat s horninami bohatšími, hlavně vápnem. Menší měrou se uplatňují rozplavené pleistocenní terasy a písčité přesypy. Nepatrně se vyskytují váté (křemité) a sprašové (vápnité) písky (Průša, 1974). 4.1.3 Půdní poměry Půdním substrátem lužních lesů jsou mocné vrstvy náplavů, v povodí Dyje převážně hlinitých, podél dolní Moravy s výrazným podílem zemin jílovitohlinitých až jílů (Míchal a Musil 1978). Nejrozšířenějším půdním typem v lužních lesích na soutoku Moravy a Dyje jsou však fluvizemě modální včetně různých subtypů a variet, při čemž nejčastěji jsou to fluvizemě modální a glejové. V menší míře v místních terénních depresích a průlezech s vysoko položenou případně stagnující podzemní vodou je rozšířen půdní typ glej. Fluvizemě obecně vznikají na aluviálních uloženinách v okolí vodních toků, kde akumulace rozložené organické hmoty je přerušována a rozmělňována jednak každoroční akumulací nové vrstvičky kalů usazených po inundacích a jednak intenzivní aktivitou půdních mikroorganismů způsobujících silnou bioturbaci. Půdy nejsou
23
výrazněji členěny na jednotlivé genetické horizonty. Nadložní humus je zde tvořen tzv. mulem, tedy vrstvičkou listnatého opadu a odumřelých zbytků vlnného i stromového patra. Do přirozeného vývoje zdejších půd lužního lesa zasáhl člověk výrazně tím, že při vodohospodářských úpravách v průběhu výstavby ochranných hrází likvidoval dříve běžnou, prakticky každoroční inundaci tohoto území (Hrib a kol. 2004). 4.1.4 Hydrologické poměry Hydrologické pořadí toku je 4-17-144. Hydrologické poměry jsou dány především rozkolísanými průtoky vody v obou řekách (Moravy a Dyje) během roku, přičemž velmi často není v souladu maximum atmosférických srážek s maximem průtoku vody v recipientech. Je to dáno velkou rozlehlostí území povodí obou řek a vyšší celkovou sumou srážek v pramenných oblastech obou toků. Důležitým faktorem hydrologie tohoto území je propojení stavu vody v řekách s podzemními vodami proudícími v pleistocenních štěrkopískových sedimentech souběžně s tokem řek. Obě nivy jsou tak obrovskými zásobárnami relativně kvalitních kvarterních pitných vod. Určitý podíl v bilanci vody činí také přítoky z okolních výše položených terasových stupňů (Kouřil a Prokop 1973). Nejvýznamnějším levostranným přítokem Dyje je v dané oblasti Kyjovka, přitékající z Chřibů. Ve své dolní části teče souběžně s Moravou a v lužním lese pod Lanžhotem si zachovává svůj přirozený charakter meandrů s velkým množstvím slepých i průtočných ramen a tůní (Rigasová a Macháček 2002). 4.1.5 Klimatické poměry Oblast Jižní Moravy dnes patří svým klimatem mezi lokality teplé, mírně suché a výrazně kontinentální (pontický vliv). Klimaticky řadíme sledované území do oblasti teplé – T4 (Quitt, 1974). Dlouhodobá průměrná roční teplota vzduchu dosahuje hodnoty 9,57 °C, dlouhodobý průměr vegetačního období činí 16,21 °C (obě tyto hodnoty reprezentují období 1775–2010). Tyto hodnoty byly měřeny meteorologickými stanicemi Strážnice a Lednice (Kulhavý a kol. 2012). Zdejší současné klima je charakterizováno velmi dlouhým a velmi suchým létem. Počet dnů s průměrnou teplotou nad 10 °C, charakterizující délku vegetačního období, se pohybuje mezi 170 a 180, z toho je 60–70 dnů letních s maximálními teplotami nad 25 °C. Nejteplejším měsícem je červenec s průměrnou teplotou vzduchu 19–20 °C. Tropických dnů, kdy maximální teplota překročí 30 °C, bývá v průměru 12 (nejvíce v červenci), ale nastávají 24
obzvlášť teplé roky, kdy takových dnů může být až 35. Přechodné období je velmi krátké s teplým jarem a podzimem. Průměrné teploty v dubnu a říjnu jsou 9–10 °C. Zima je velmi krátká, mírně teplá a suchá s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou –2 °C. Počet mrazových dnů, kdy minimální teploty sestoupí pod –0,1 °C, je 100–110, z toho ledových (arktických), v nichž teplota trvale zůstává pod bodem mrazu, je 30–40 dnů za rok (Rigasová a Macháček 2002). Dlouhodobý průměr ročního úhrnu srážek dosahuje hodnotu 511,9 mm, za vegetačního období činí dlouhodobý průměr úhrnu srážek 319,5 mm (obě hodnoty reprezentují období 1851–2010). Tyto průměrné srážkové hodnoty byly použity ze stanice Strážnice a Valtice (Kulhavý a kol. 2012). V teplém půlroce spadnou 3/5 z celkového množství srážek a to činí od dubna do září 300–350 mm (nejvíce v červnu a červenci). Většina srážek spadne v menších dávkách a typický je malý počet dnů, kdy spadne více než 10 mm srážek. V zimním období spadne 200–300 mm srážek (nejméně v únoru). Během zimy se vyskytne v průměru 20 až 30 dnů se sněžením, což je asi 1/4 z celkového počtu srážkových dnů. V teplém půlroce jsou typické větry severozápadní, v jižní části Břeclavska jihovýchodní (Rigasová a Macháček, 2002). Langův dešťový faktor (D): D = Hsr / Tr Hsr – Roční úhrn srážek 511,9 mm Tr – Průměrná roční teplota 9,57 °C Dle klasifikace Langova dešťového faktoru se lokalita řadí mezi charakteristické oblasti velmi suché. Tab. 1. Vyhodnocení Langova dešťového faktoru.
I.
Langův dešťový faktor (D) Méně než 60
Charakteristika oblasti Velmi suchá
II.
61–70
Suchá
III.
71–80
Normální
IV.
81–100
Vlhká
V.
101 a více
Velmi vlhká
Označení oblasti
25
Minářova průměrná vláhová jistota: = (Hsr – HS) / Tr Hsr – Roční úhrn srážek 511,9 mm Tr – Průměrná roční teplota 9,57 °C HS – Hranice podnebí polních kultur podle Gregora HS = 30 x (Tr + 7). Podle Minářové vláhové jistoty je lokalita zařazena mezi silně suché oblasti s 25–50ti procentní pravděpodobností výskytu suchý let. Tab. 2. Vyhodnocení Minářové průměrné vláhové jistoty. α
Charakteristika oblasti
–4–0
1. nejsušší
Pravděpodobnost výskytu suchých let v % 50 a více
1–7
2. silně suchá
25–50
8–14
3. středně až mírně suchá
15–25
15–21
4. přechodná
5–15
22–28
5. mírně vlhká
5–0
29–35
6. středně vlhká
5–0
36+
7. silně vlhká až nejvlhčí
5–0
4.1.6 Typologické poměry NPR Ranšpurk náleží do dubového lesního vegetačního stupně. V rezervaci byly vylišeny lesní typy (viz příloha č. 4) a zařazeny do geobotanického systému: 1. Jilmový luh na hrúdech s hluchavkou skvrnitou: 1L6 – 2,69 ha – 12,1 %. 2. Jilmový luh válečkový na lehké fluvizemi: 1L4 – 5,61 ha – 25,2 %. 3. Dubová jasenina s metlicí trsnatou: 1L8 – 3,93 ha – 17,7%. 4. Dubová jasenina s ostružiníkem ježiníkem a kosatcem žlutým na těžkých glejových půdách: 1L9 – 7,30 ha – 32,8 %. 5. Vrbová olšina přechodná s chrasticí rákosovitou: 1G4 – 2,42 ha – 10,9 %. 6. Vrbová olšina – iniciální stadia: 1G3 – 0,30 ha – 1,3 %. 4.1.7 Vegetační poměry Převážnou většinu porostů tvoří tvrdé luhy nížinných řek (Fraxino pannonicae– Ulmetum). Ve stromovém patře se objevuje dub letní (Quercus robur), jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia Vahl), habr obecný (Carpinus betulus), lípa malolistá (Tilia cordata), babyka obecná (Acer campestre). V jeho podrostu je typická válečka lesní 26
(Brachypodium sylvaticum), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), ostřice lesní (Carex sylvatica). V místech s dominantním habrem se vyskytuje sněženka podsněžník (Galanthus nivalis). Břehy vodních kanálů provází především vrba bílá (Salix alba), spolu s ní chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), karbinec evropský (Lycopus europaeus) a opletník plotní (Calystegia sepium). 4.1.8 Flóra cévnatých rostlin Jako první se z rostlin mnohdy ještě v zimě vyskytují sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) a ladoňky (Scilla spp.). Jarní aspekt však v luhu nastupuje závratnou rychlostí. Je to nutné, protože jarní efeméry musí stihnout rozkvést a zaplodit ještě před tím, než se olistí stromy, aby měly dostatek světla pro svůj vývoj. K nejhojnějším druhům v podrostu lužního lesa patří na jaře dymnivky (Corydalis cava, méně často C. solida, C. intermedia), sasanka hajní (Anemone nemorosa), sasanka pryskyřníkovitá (A. ranunculoides), orsej jarní (Ficaria verma), pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), křivatec žlutý (Gegea lutea) a česnek medvědí (Allium ursinum). Když česnek rozkvete kulovitými bílými květenstvími, je to znamení, že jarní aspekt časně končí a začnou se probouzet kopřivy (Urtica dioica). V létě můžeme narazit na bleduli letní (Leucojum aestivum), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), leknín bílý (Nymphaea alba), stulíky žluté (Nuphar lutea) a šmel okoličnatý (Butomus umbellatus). Méně nápadné jsou různé ostřice (Carex), nejčastější je vysoká ostřice podbřežní (C. riparia). V období léta se dále setkáváme se zcela běžnými druhy jako jsou kuklík městský (Geum urbanum), popenec břečťanolistý (Glechoma hederacea), svízel přítula (Galium aparine), kostival lékařský (Symphytum offinale), šťovík krvavý (Rumex sanguineus), tořice japonská (Torilis japonica), lopuch větší (Arctium lappa), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), pcháč oset (Cirsium arvense), z trávovitých druhů válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kostřava obrovská (Fastuca gigantea), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), srha hajní (Dactylis polygama) a lipnice bahenní (Poa palustris). Lužní lesy však také hostí vzácné a ohrožené druhy rostlin, jako například pryšec lesklý (Euphorbia lucida), sítina tmavá (Juncus atratus), hrachor bahenní (Lathyrus palustris), řeřišnice malokvětá (Cardamine parviflora) nebo violka vyvýšená (Viola elatior) (Čupa a kol. 2009).
27
Obr. 7. Koberec česneku medvědího (Allium ursinum). Zdroj: vlastní 4.1.9 Fauna významných druhů v lokalitě NPR Ranšpurk Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), bobr evropský (Castor fiber), myšice malooká (Apodemus microps), veverka obecná (Sciurus vulgaris) a netopýr brvitý (Myotis emarginarus). Ptáci: čáp černý (Ciconia nigra), čáp bílý (Ciconia ciconia), volavka popelavá (Ardea cinerea), luňák hnědý, (Milvus migrans), l. červený (M. milvus), orel mořský (Haliaetus albicilla), raroh velký, (Falco cherrug), břehouš černoocasý (Limosa limosa), koliha velká (Numenius arquata), vodouš rudonohý (Tringa totanus), rybák obecný
(Sterna
hirundo),
racek
bouřní
(Larus
canus),
r.
černohlavý
(L. melanocephalus), břehule říční (Riparia riparia), slavík modráček (Luscinia svecica), cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides), sýkořice vousatá (Panuru biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), ledňáček říční (Alcedo atthis), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) a holub doupňák (Columba oenas). Obojživelníci: skokan skřehotavý (Rana ridibunda), kuňka ohnivá (Bombina bombina), ropucha zelená (Bufo viridis), rosnička zelená (Hyla arborea), skokan štíhlý (Rana dalmatina), skokan zelený (Rana kl. esculenta), čolek obecný (Triturus vulgaris) a čolek dunajský (Triturus dobrogicus). Plazi: užovka obojková (Natrix natrix). Ryby: jeseter malý (Acipenser ruthenes), plotice lesklá (Rutilus pigus), cejn siný (Abramis ballerus), cejn perleťový (Abramis sapa), ostrucha křivočará (Pelecus
28
cultratus), candát východní (Schizostedion volgense), ježdík žlutý (Gymnocephalus schraetser), drsek větší (Zingel zingel) a d. menší (Z. streber). Hmyz: krasec (Eurythyrea quercus), kovařík (Elater ferrugineus), lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus), páchník hnědý (Osmoderma eremita s. l.), tesařík obrovský (Cerambyx cerdo), krajník hnědý (Calosoma inquisitor), krajník pižmový (Calosoma sycophanta), roháč obecný (Lucanus cervus), střevlík Scheidlerův (Carabus scheidleri) a střevlík Ullrichův (Carabus ullrichii). Měkkýši: zemounek lesklý (Zonitoides nitidus), kantárka obecná (Succinea putris), j. úhledná (Oxyloma elegans), oblovka lesklá (Cochlicopa lubrica), údolníček rýhovaný (Vallonia enniensis), plamatka lesní (Arianta arbustorum), srstnatka chlupatá (Trichia hispida), vřetenovka hladká (Cichlidina laminata), závornatka kyjovitá (Clousilia pumila), páskovka keřová (Cepaea hortensis), dvojzubka lužní (Perforatella bidentata), hrachovka malinká (Pisidium personatum), a h. obecná (P. casertanum). Korýši: žábronožky (Siphonophanes), listonozi (Lepidurus, Apus).
Obr. 8. Čolek obecný (Triturus vulgaris). Zdroj: vlastní
Obr. 9. Roháč obecný (Lucanus cervus). Zdroj: vlastní
4.2 Charakteristika NPR Ranšpurk 4.2.1 Lokalizace a správní poměry Území rezervace představuje jeden z nejzachovalejších a člověkem minimálně ovlivněných fragmentů panonského tvrdého luhu s pralesovitým charakterem. Nachází se v samém srdci známé obory Soutok cca 6 km severně od soutoku řek Moravy a Dyje, zhruba 5 km jižně od města Lanžhot v okrese Břeclav, kraji Jihomoravském. Řeka Dyje zde tvoří státní hranici s Rakouskem a řeka Morava se Slovenskem. Zeměpisná poloha
rezervace
je
určena
souřadnicemi
48°40'42.653"N,
16°56'49.333"E. 29
V bezprostřední blízkosti protéká říčka Kyjovka, jejíž rameno (Drosa) vytváří západní hranici rezervace. Za státní přírodní rezervaci bylo území vyhlášeno výnosem Ministerstva školství, věd a umění č. 172.995/49-IV/1 z 19. 12. 1949. Úřední výměra byla 19,20 ha. Upřesnění ochrany území dle tehdy platných předpisů bylo provedeno výnosem Ministerstva kultury České socialistické republiky č. j. 14.200/88-SÚOP ze dne 29. listopadu 1988. V rámci nové kategorie zvláště chráněných území přírody byla státní přírodní rezervace Ranšpurk zařazena Vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 jako Národní přírodní rezervace a její celková výměra dle digitální mapy činí 22,25 ha. Lesní porosty NPR Ranšpurk označené v porostní mapě 833 D 17/6/1 a 833 D 7, které patří pod polesí Soutok (Lanžhot), spadají pod LZ Židlochovice, jako organizační jednotka Lesů České republiky s. p. 4.2.2 Historie a vývoj rezervace V období středověku a později probíhala ve zdejších lesích intenzivní pastva dobytka. Většinu lesů v oblasti soutoku Moravy a Dyje vlastnil šlechtický rod Lichtensteinů, pod jehož správou byla v 19. století pastva dobytka v lese zcela vyloučena. Je velmi pravděpodobné, že tyto plochy byly i přes přísný císařský zákaz dále využívány k pastvě dobytka. Les měl tím pádem nízké zakmenění a možnost zdárného vývoje přirozeného zmlazení bylo vyloučeno (Nožička, 1955). Území dnešních rezervací patřilo obci Lanžhot a v těchto lesích se pásl dobytek intenzivně až do roku 1873, kdy „…zabral Lichtenstein les pro sebe a Lanžhočany vyhnal vojskem“ (Kuba, 1928). Hlavní etáž porostu tvořily různé dřeviny, ale postupně převládl dub letní, neboť se dožívá ze všech zastoupených dřevin nejvyššího věku. Porostní struktura se postupně zjednodušovala až do ukončení pastvy dobytka. V té době měl les podobu parkového lesa s řídkou etáží mohutných dubů a jen občasnými stromy ve střední etáži. Dnes má rozpadající se nadúroveň dubu odhadovaný věk 450 let. V době vrcholného tlaku pastvy na les měla tato etáž cca 300 let a již tehdy se jednalo o jedince mohutných dimenzí. Po ukončení pastvy v lese (1873) docházelo ještě k toulavé těžbě dříví a k odvozu padlých stromů až do roku 1920. Ve 20. století byl vývoj lesních společenstev v lokalitě Ranšpurk aktivněji ovlivňován lidským faktorem. Průša (1975) uvádí doložené údaje z lesního 30
hospodářského plánu z roku 1922: „Porost byl označen 32c o výměře 19,82 ha. Podle průměrkování byla na celé ploše zásoba 8 126 m3 tvrdého a 369 m3 měkkého dřeva, celkem 8 522 m3 o středním věku 130 let a zakmenění 0,7. Zastoupení dřevin bylo: JS 4, DB 3, JL 2, JV 1, HB +, OL +. K těžbě bylo navrženo 2 439 m3 s předpisem: celou plochu prosvětlit výběrem 0,3 hmoty, odstranit materiál pařezového původu a potlačené mezernaté nárosty po prosvětlení podložit dubem. Prosvětlením bylo vytěženo 226 m 3 v roce 1927, 15 m3 v roce 1929, 460 m3 v roce 1930, celkem 701 m3. Lesní hospodářský plán z roku 1931 uvádí stejné zastoupení dřevin a celkovou zásobu 9 515 m3. Nepředepisuje se však žádná těžba, takže od roku 1931 byl již prales v podstatě přísnou rezervací“. Z období 30. let 20. století však pochází skupina ořešáku černého (Juglans nigra), uměle vysazená na tzv. Holém hrúdu v SV části rezervace na ploše cca 0,66 ha, jejíž věk bylo možno v roce 1994 odhadnout na 60–65 let. Zřejmě šlo o zalesnění po těžbě ve více prosvětlené části rezervace. Okolní partie však vykazují věkovou i druhou diferenciaci, a proto se lze domnívat, že kromě této plochy byl již celý porost ušetřen dalších zásahů, tak jak uvádí Průša (1975). Ve druhé polovině 20. století začaly působit na rezervaci sekundární vlivy, především silný tlak zvěře, což bylo způsobeno zřízení obory (1971) a drastická změna vodního režimu v poldru, díky komplexním vodohospodářským úpravám. Rezervace Ranšpurk se tak ocitla uvnitř těchto vlivů. V roce 1992 byla celá rezervace po obvodu oplocena, aby se zamezilo totální devastaci přirozeného zmlazení zvěří, která zde ve velkém počtu hledala klidné stávaniště. Přínos tohoto kroku byl zcela nesporný, neboť v roce 1992 bylo možno prakticky celou rezervaci prakticky okulárně přehlédnout a kromě nárostu hlohu zde neexistovala nižší etáž dřevin. V roce 1994 plochu rezervace pokrývaly nárosty hlohu a skupiny jednoletých semenáčků (jasanu, babyky a habru, pochopitelně s příměsí všech cílových dřevin), a jako takové byly už mapovány. Ovšem při kontrole v červenci 1996 již bylo možno pozorovat souvislé plochy nárostů 30–40 cm vysokých všude na prosvětlených místech. Stav po roce 1999 přirozené zmlazení již zaujímalo 46 % rezervace. Zde jsou zvýhodněny dřeviny rychleji rostoucí v ranější fázi (jasan, babyka) před hlavními dřevinami (v rané fázi) s relativně pomalejším růstem (dub, lípa). V průběhu plánu péče z let 2000–2009 bylo v porostní skupině s 833 D 7 provedeno odstranění ořešáku černého na ploše 0,30 ha a plocha byla zalesněna dubem letním. V roce 2007 byla provedena vyřezávka náletu ořešáku a u vzrostlých vtroušených jedinců došlo ke kroužkování. Cílem kroužkování vzrostlých stromů je přerušení vodivých pletiv tak, 31
aby došlo k pozvolnému odumírání a rozpadu stromů s co nejmenším poškozením okolo stojících jedinců. Výsledkem těchto procesů je současná podoba zpravidla třípatrových lesních porostů, kdy dožívá dubová úroveň a většina starých dubů buď padla, anebo stojí převážně jasan s vtroušenými statnými jilmy, lípou a habrem. Podúroveň tvoří babyka, lípa, habr, jilm, jasan a vtroušeně hrušeň. V podrostu má silnější zastoupení habr a lípa (Vrška a kol. 2006).
Obr. 10. Kroužkování ořešáku černého (Juglans nigra). Zdroj: vlastní
32
5 MATERIÁL A METODIKA Práce byla vedená ve dvou rovinách za použití dvou metodických postupů. V první rovině bylo provedeno detailní šetření struktury přirozeného zmlazení v síti 87 trvalých výzkumných (inventarizačních) ploch a následně zhodnotit vývoj přirozeného zmlazení v čase na základě srovnání aktuálního stavu s výsledky předchozích šetření. Druhá rovina spočívala ve zjišťování otevřenosti korunového zápoje na jednotlivých inventarizačních plochách pomocí hemisférických snímků.
5.1 Metodika sběru dat z inventarizačních ploch Na jaře v roce 2008 byla založena síť trvalých 88 inventarizačních ploch, pro pravidelný sběr dat a k přesnějšímu popisu struktury přirozeného zmlazení dřevinného patra. Tato síť vychází z metodiky monitoringu dynamiky vývoje přirozených
lesů
ponechaných
samovolnému
vývoji
(http://www.pralesy.cz).
Ve stejném roce došlo k prvnímu získání dat z této sítě P. Konečným. Na jeho šetření navázal D. Hrnčíř v roce 2009 a 2010 od července do konce srpna, který posbíral data z inventarizační sítě. V sérii postupného měření se pokračovalo v letech 2011 a 2012, ovšem došlo ke snížení o jednu inventarizační plochu, z důvodu pádu stromu, který pak znemožnil veškerou práci na ploše. 5.1.1 Příprava a pomůcky Přípravné práce byly založeny na důkladném prostudování dostupné literatury o dané problematice. V terénu byla absolvována obchůzka hranic lokality a důkladné seznámení s lokalitou. Důležitá byla orientace s aktuální mapou stromové situace a vědomosti v určování jednotlivých druhů dřevin, hlavně ve stádiu semenáčku. Pomůcky k zjišťování dendrologických veličin zmlazení v síti kruhových ploch: mapa stromové situace v měřítku 1:500 s vyznačenými středy kruhových ploch (viz příloha č. 5), terénní zápisníky (viz příloha č. 7), roxory (kolíky z žebrované oceli) a dřevěné kolíky s přiřazeným číslem dle kruhových ploch, barevný sprej, detektor kovů FISHER, kladivo, pásmo, psací potřeby, dva provázky o délkách 0,79 cm a 2,18 cm, měřická lať pro měření výšek s vyznačenými výškami 10 cm, 50 cm a 130 cm a jednoduchá šablona pro měření tlouštěk 3 cm, 7 cm a 10 cm (obr. 11).
33
Obr. 11. Šablona pro zařazení jedinců do tloušťkových stupňů. Zdroj: vlastní
Obr. 12. Detektor kovů pro hledání středu inventarizačních ploch. Zdroj: vlastní
5.1.2 Síť středů inventarizačních ploch V mapě jsou zaneseny středy inventarizačních ploch a vzdálenost mezi nimi je 50 m. Každá plocha má přiřazené svoje inventarizační číslo, které je napsáno i na dřevěném kolíku. Dále jsou v mapě zakresleny pozice rostoucích dřevin a ležících kmenů v různých stadiích rozpadu, za účelem přesné orientace v porostu. 5.1.3 Tvar a velikost inventarizačních ploch Inventarizační plocha má tvar kruhu a skládá se ze dvou různě velkých soustředných kruhů o poloměru 0,79 m (2 m2) a 2,18 m (15 m2), ve kterých probíhá vlastní měření a sběr dat. 5.1.4 Vyhledání středu inventarizační plochy K nasměrování
do blízkosti
středu
plochy a jeho přesného určení se využije existující analogová mapa stromové situace v NPR Ranšpurk. Pozice středu inventarizační plochy je dále zaznamenaná od tří nejbližších stromů, které jsou zakresleny v mapě. Pokud střed inventarizační plochy nelze dohledat, pak se musí použit detektor kovů. Po dohledání středu plochy se roxorová tyč povytáhne a následně zatluče dřevěný kolík s popisním číslem inventarizační plochy pro opakované šetření.
Obr. 13. Inventarizační plocha s roxorem a s dřevěným kolíkem. Zdroj: vlastní 34
5.1.5 Měřené charakteristiky Do terénního zápisníku se zapisovalo: lokalita, rok měření, identifikační číslo plochy, druh dřeviny (udávají se zkratkami českých názvů: BB – javor babyka, HB – habr obecný, LP – lípa srdčitá, DB – dub letní, JL – jilm, JSÚ – jasan úzkolistý a HL – hloh), výšková třída a tloušťkový stupeň. Pod zkratkou JL (Ulmus spp.) je myšleno jilm habrolistý a vaz. Na menším kruhu o poloměru r1 = 0,79 m se měřili všichni jedinci do výšky 1,3 m, kteří byli na základě zjištěné výšky zařazeni do 3 výškových tříd: VT1 = do 0,1 m, VT2 = 0,1–0,5 m a VT3 = 0,5–1,3 m. Byl určen druh dřeviny a zaznamenal se počet jedinců v jednotlivých výškových třídách. Na větším kruhu o poloměru r2 = 2,18 m se měřili všichni jedinci nad 1,3 m výšky s výčetní tloušťkou do 10 cm, kteří byli následně zařazeni na základě tloušťky do 3 tloušťkových stupňů: TS1 = do 3 cm, TS2 = 3–7 cm a TS3 = 7–10 cm. Byl určen druh dřeviny a zaznamenal se počet jedinců v jednotlivých tloušťkových stupních. 5.1.6 Vlastní měření Po úspěšném dohledání a zajištění středu plochy se přistoupilo k vlastnímu měření. Prakticky bylo nutné měřit ve dvou lidech (měřič a zapisovatel), kdy jeden z dvojice měřil a hlásil naměřené hodnoty, druhý je následně zapisoval do terénních zápisníků. Zapisovatel v první řadě zapsal lokalitu, rok měření a číslo středu inventarizační plochy. Měřič měl dva provázky pro vylišení kruhových ploch o délkách daných poloměrů (r1 = 0,79 m a r2 = 2,18 m), které měly jednu stranu zakončenou očkem a druhou uzlem. Očko provázku se navleklo na roxorovou tyč do středu inventarizační plochy, provázek se uchopil za uzel, napnul se a pomalu s ním se obkroužila plocha daného poloměru. Při tom hlásil zapisovateli nejprve jednotlivé dřeviny v malém kruhu, zařazené do výškových tříd a potom dřeviny ve velkém kruhu, zařazené do tloušťkových stupňů. Jedinec nacházející se na hranici kruhu byl započítán tehdy, když větší polovina kmínku byla uvnitř kruhu. 5.1.7 Zpracování dat Naměřená data byla přepsána z terénních zápisníků do excelových tabulek (Microsoft Office Excel 2007) pro další zpracování. Výpočet celkových charakteristik byl proveden pomocí sw Field-Map Inventory Analyst, version 2.6 (dále FMIA http://www.fieldmap.cz). Základní použitou statistikou byla celková suma (1) a interval spolehlivosti (2) stanovený pro hladinu významnosti α = 0,05. 35
(1) Postup výpočtu celkové sumy pro jednotlivé inventarizační plochy, pro celý soubor a pro celé inventarizované území. Název
Výpočet za plochu
Váha plochy
Výpočet za soubor ploch
Celková suma
Vysvětlivky: xi = hodnota sledované veličiny pro i-tou entitu v rámci plochy j m = počet entit v rámci plochy j Xj = úhrn sledované veličiny za plochu j Wj = váha j-té plochy ze souboru inventarizačních ploch Y = celkový úhrn sledované veličiny za soubor ploch Ytot = celkový úhrn sledované veličiny za celé sledované území n = celkový počet inventarizačních ploch v souboru s = rozloha inventarizační plochy v hektarech S = rozloha celého sledovaného území v hektarech (2) Při výpočtu intervalu spolehlivosti byl zohledněn tvar rozložení (normální x nenormální) empirických dat.
5.2 Zjišťování otevřenosti korunového zápoje Pro hodnocení otevřenosti korunového zápoje (podíl plochy korun vs. obloha) byla na každé z inventarizačních ploch pořízena hemisférická fotografie. Snímky byly pořizovány pomocí fotoaparátu NIKON D70 s objektivem SIGMA 4.5 mm F2.8 EX DC CURCULAR FISHEYE HSM (viz příloha č. 9). Při focení bylo dodržováno konstantní nastavení fotoaparátu: Expoziční režim P, Citlivost: ISO 200, Kvalita snímků: FINE (JPEG Fine), Velikost obrazu: M, Korekce expozice ± 1, Bracketing: AE only, Ostření: ∞, Zaostřovací pole: Single area, Měření expozice: Zonální měření. Dále bylo při pořizování snímků dodržováno: 36
a) objektiv nad středem plochy 1,5 m nad zemí b) orientování osy objektivu na sever c) vyrovnání objektivu v horizontálním i vertikálním směru d) na každé ploše pořízení 3 snímků při zapnuté funkci „bracketing“ pří focení se skrýt pod objektiv e) pokud možno používat dálkovou spoušť f) fotit je nutné při zatažené obloze popř. s východem nebo západem slunce Před vyhodnocením snímků pomocí SW WinSCANOPY byly 3 různě exponované snímky (podexponované, vyvážené, přeexponované) pomocí programu Zoner Photo Studio 14 PRO sjednoceny do snímku jednoho. Prostřednictvím SW WinSCANOPY byla zjišťována charakteristika otevřenosti korunového zápoje. Výsledná charakteristika korunového zápoje bude proměnnou, na základě které bude hodnocen růst přirozeného zmlazení na jednotlivých plochách.
Obr. 14. Sjednocení hemisférických snímků pomocí programu Zoner Photo Studio 14 PRO. Zdroj: vlastní
37
Obr. 15. Software WinSCANOPY, podle kterého byla zjišťována otevřenost korunového zápoje (podíl plochy korun vs. obloha). Zdroj: vlastní
38
6 VÝSLEDKY 6.1 Hodnoty z inventarizačních ploch za období 2009–2012 Počty a zastoupení jedinců ve výškových třídách a v tloušťkových stupních byly přepočítány na celou plochu Ranšpurku (22,25 ha) pomocí softwaru Field-Map Inventory Analyst. Pro hodnocení výsledků zpracovaných statisticky (v SW Field-Map Inventory Analyst) jsou podstatné intervaly spolehlivosti, které ukazují, v jakém rozpětí se vypočítaný průměr s 95procentní pravděpodobností nachází. Interval spolehlivosti (IS) je přepočítán pro hladinu významnosti α = 0,05. Interval spolehlivosti tak počítá i s chybami, ke kterým mohlo dojít a velikost jeho rozpětí vyjadřuje rozdílnost počtů na inventarizačních plochách vzájemně mezi sebou (čím je širší, tím jsou inventarizační plochy heterogennější). 6.1.1 Struktura zmlazení do výšky 1,3 m Na základě stanovených kriterií byli jedinci při výpočtu rozděleni podle výškových tříd (VT), které mají označení: VT1 do 0,1 m, VT2 0,1–0,5 m a VT3 0,5–1,3 m. Tab. 3. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení ve VT v roce 2009. Výšková třída (m)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 ∑
276 699 980 559 320 052 1 577 310
(177 941–375 456) (683 349–1 277 768) (240 207–399 897) (1 200 849–1 953 770)
17,5 62,2 20,3 100
Tab. 4. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení ve VT v roce 2010. Výšková třída (m)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 ∑
391 458 770 166 335 354 1 496 978
(243 328–539 589) (518 064–1 022 267) (234 253–436 454) (1 117 025–1 876 930)
26,2 51,5 22,4 100
39
Tab. 5. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení ve VT v roce 2011. Výšková třída (m)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 ∑
1 047 450 530 900 353 498 1 931 848
(693 106–1 401 795) (318 524–743 275) (236 039–470 958) (1 452 395–2 411 301)
54,2 27,5 18,3 100
Tab. 6. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení ve VT v roce 2012. Výšková třída (m)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 ∑
533 508 472 201 352 194 1 357 903
(281 761–785 256) (298 972–645 429) (236 513–467 875) (954 643–1 761 163)
39,3 34,8 25,9 100
Zastoupení výškových tříd ve 4letém trendu 70
62 %
60
54 %
52 %
2009
50 39 %
(%) 40 30 20
26 %
2010 35 % 27 %
18 %
22 % 26 % 18 % 20 %
2011 2012
10 0 do 0,1
0,1–0,5 Výšková třída (m)
0,5–1,3
Obr. 15. Procentuální rozložení jednotlivých výškových tříd za poslední čtyři roky měření.
40
1 200 000
Počty jedinců ve výškových třídách ve 4letém trendu
1 000 000
2009
800 000
2010 2011
(ks) 600 000
2012 400 000 200 000 0 do 0,1
0,1–0,5 Výšková třída (m)
0,5–1,3
Obr. 16. Početní rozložení jednotlivých výškových tříd za poslední čtyři roky měření. Podle obrázku 15 a 16 byl zaznamenán v období čtyř let ve VT1 (do 0,1 m) vzestup počtů dřevin a následně došlo k rychlé zpětné redukci počtů. Trend ve VT2 (0,1–0,5 m) od roku 2009 u počtů postupně klesá, zatímco u VT3 (0,5–1,3 m) je počet jedinců relativně konstantní.
41
Tab. 7. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT1 a VT2.
Výškové třídy, malý kruh 2009 Dřevina
(VT1) do 0,1 m
(VT2) 0,1–0,5 m
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
130 061
(60 784–199 339)
47,0
702 585
(466 009–939 161)
71,6
Carpinus betulus
40 803
(18 780–62 827)
14,7
68 856
(33 754–103 958)
7,0
Crataegus spp.
14 026
(3 309–24 743)
5,1
31 878
(10 532–53 223)
3,3
Fraxinus angustifolia
58 655
(2 647–93 663
21,2
138 987
(54 684–223 290)
14,2
Quercus robur
–
–
–
8 926
(0–19 886)
0,9
Tilia cordata
33 153
(12 049–54 257)
12,0
19 127
(4 586–33 667)
2,0
Ulmus spp.
–
–
–
10 201
(0–30 499)
1,0
∑
276 698
(177 941–375 456)
100
980 560
(683 349–1 277 768)
100
Tab. 8. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT3 + celkové.
Výškové třídy, malý kruh 2009 Dřevina
∑
(VT3) 0,5–1,3 m Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
177 240
(115 580–238 900)
55,3
1 009 886
(726 957–1 292 815)
64,2
Carpinus betulus
53 555
(29 593–77 516)
16,7
163 214
(95 803–230 625)
10,3
Crataegus spp.
34 428
(18 947–49 909)
10,8
80 332
(47 416–113 248)
5,1
Fraxinus angustifolia
25 502
(11 642–39 363
8,0
223 144
(109 289–336 999)
14,1
Quercus robur
1 275
(0–3 812)
0,4
10 201
(0–21 405)
0,6
Tilia cordata
25 502
(3 329–47 675)
8,0
77 782
(41 408–114 155)
4,9
Ulmus spp.
2 550
(0–7 625)
0,8
12 751
(0–38 124)
0,8
∑
320 052
(240 207–399 897)
100
1 577 310 (1 200 849–1 953 770)
100
42
Tab. 9. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT1 a VT2.
Výškové třídy, malý kruh 2010 Dřevina
(VT1) do 0,1 m
(VT2) 0,1–0,5 m
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
201 467
(97 832–305 102)
51,4
599 301
(381 254–817 348)
77,8
Carpinus betulus
16 576
(3 792–29 361)
4,2
43 354
(18 745–67 963)
5,6
Crataegus spp.
7 651
(618–14 683)
2,0
36 978
(11 264–62 692)
4,8
Fraxinus angustifolia
150 463
(61 206–239 719)
38,4
70 131
(30 682–109 580)
9,1
Quercus robur
–
–
–
5 100
(113–10 088)
0,7
Tilia cordata
12 751
(0–31 306)
3,3
11 476
(2 604–20 348)
1,5
Ulmus spp.
2 550
(0–6 118)
0,7
3 825
(0–8 170)
0,5
∑
391 458
(243 328–539 589)
100
770 165
(518 064–1 022 267)
100
Tab. 10. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT3 + celkové.
Výškové třídy, malý kruh 2010 Dřevina
∑
(VT3) 0,5–1,3 m Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
181 065
(103 440–258 691)
54
981 834
(656 893–1 306 774)
65,6
Carpinus betulus
43 354
(22 156–64 551)
12,9
103 284
(56 144–150 423)
6,9
Crataegus spp.
35 703
(16 406–55 000)
10,6
80 332
(41 937–118 727)
5,4
Fraxinus angustifolia
38 253
(11 262–65 244
11,4
258 847
(156 525–361 169)
17,3
Quercus robur
1 275
(0–3 812)
0,4
6 376
(832–11 919)
0,4
Tilia cordata
33 153
(5 387–60 919)
9,9
57 380
(17 665–97 095)
3,8
Ulmus spp.
2 550
(0–6 118)
0,8
8 926
(0–17 929)
0,6
∑
335 353
(234 253–436 454)
(1 117 025–1 876 930)
100
100 1 496 979
43
Tab. 11. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT1 a VT2.
Výškové třídy, malý kruh 2011 Dřevina
(VT1) do 0,1 m
(VT2) 0,1–0,5 m
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
353 498
(177 204–529 792)
33,7
417 415
(235 520–599 310)
78,6
Carpinus betulus
23 480
(8 643–38 317)
2,2
33 915
(13 313–54 517)
6,4
Crataegus spp.
10 435
(362 902–933 689)
1,0
27 393
(7 862–46 924)
5,2
Fraxinus angustifolia
648 297
(2 647–93 663
62,1
40 437
(1 705–79 169)
7,6
Quercus robur
2 609
(0–6 259)
0,2
2 609
(0–6 259)
0,5
Tilia cordata
7 827
(633–15 020)
0,7
6 522
(853–12 192)
1,2
Ulmus spp.
1 304
(0–3 901)
0,1
2 609
(0–7 802)
0,5
∑
1 047 450
(693 106–1 401 795)
100
530 900
(318 524–743 275)
100
Tab. 12. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT3 + celkové.
Výškové třídy, malý kruh 2011 Dřevina
∑
(VT3) 0,5–1,3 m Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
202 185
(104 201–300 350)
57,2
973 098
(631 935–1 314 262)
50,4
Carpinus betulus
53 481
(28 204–78 758)
15,1
110 876
(60 373–161 379)
5,7
Crataegus spp.
35 219
(16 275–54 164)
10,0
73 048
(40 225–105 870)
3,8
Fraxinus angustifolia
37 828
(15 161–60 496)
10,7
726 563
(440 466–1 012 660)
37,6
Quercus robur
2 609
(0–6 259)
0,7
7 827
(633–15 020)
0,4
Tilia cordata
20 871
(4 137–37 605)
5,9
35 219
(13 273–57 166)
1,8
Ulmus spp.
1 304
(0–3 901)
0,4
5 218
(0–11 516)
0,3
∑
353 497
(236 039–470 958)
100
1 931 849
(1 931 848–2 411 301)
100
44
Tab. 13. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT1 a VT2.
Výškové třídy, malý kruh 2012 Dřevina
(VT1) do 0,1 m
(VT2) 0,1–0,5 m
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
263 493
(98 260–428 727)
49,4
348 281
(210 791–485 770)
73,8
Carpinus betulus
45 655
(2 510–88 799)
8,6
39 133
(14 682–63 584)
8,3
Crataegus spp.
9 131
(0–18 341)
1,7
26 088
(9 284–42 893)
5,5
Fraxinus angustifolia
172 184
(56 749–287 619)
32,3
43 046
(16 867–69 225)
9,1
Quercus robur
3 913
(0–9 692)
0,7
3 913
(0–9 692)
0,8
Tilia cordata
37 828
(8 591–67 066)
7,1
11 740
(1 271–22 209)
2,5
Ulmus spp.
1 304
(0–3 901)
0,2
–
–
–
∑
533 508
(281 761–785 256)
100
472 201
(236 513–467 875)
100
Tab. 14. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin ve VT3 + celkové.
Výškové třídy, malý kruh 2012 Dřevina
∑
(VT3) 0,5–1,3 m Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
195 663
(96 650–294 676)
55,5
807 437
(504 437–1 110 436)
59,4
Carpinus betulus
43 046
(16 867–69 225)
12,2
127 833
(64 204–191 462)
9,4
Crataegus spp.
48 264
(27 822–68 705)
13,7
83 483
(45 555–121 411)
6,1
Fraxinus angustifolia
27 393
(6 187–48 598)
7,8
242 622
(118 075–367 170)
17,9
Quercus robur
1 304
(0–3 901)
0,4
9 131
(0–20 345)
0,7
Tilia cordata
32 611
(8 988–56 233)
9,3
82 179
(40 772–123 585)
6,1
Ulmus spp.
3 913
(0–9 692)
1,1
5 218
(0–11 516)
0,4
∑
352 194
(236 513–467 875)
100
1 357 903
(954 643–1 761 163)
100
Pro přehlednější vykreslení a srovnání počtu jedinců dle dřevin byla získaná data z podrobných tabulek VT zobrazena v grafech, které dokreslují situaci v jednotlivých letech. 45
Výšková třída (VT1) do 0,1 m
800 000 700 000
(ks)
600 000
2009
500 000
2010
400 000
2011
300 000
2012
200 000 100 000 0
Obr. 17. Porovnání jednotlivých let v početnosti dřevin ve výškové třídě do 0,1 m. V obrázku 17 je vidět, jak se počty jedinců v nejnižší výškové třídě dynamicky mění v závislosti na semenném roce. Ten se vyskytl především v roce 2011 (tab. 11) u jasanu úzkolistého (Fraxinus angustifolia) a javoru babyky (Acer campestre).
Výšková třída (VT2) 0,1–0,5 m 800 000 700 000 600 000 (ks)
2009 2010
500 000
2011
400 000
2012
300 000 200 000 100 000 0
Obr. 18. Porovnání jednotlivých let v početnosti dřevin ve výškové třídě 0,1–0,5 m. Z obrázku 18 je znatelná dominance javoru babyky (Acer campestre) nad ostatními dřevinami.
46
Výšková třída (VT3) 0,5–1,3 m 250 000 2009 200 000
2010 2011
(ks) 150 000
2012 100 000 50 000 0
Obr. 19. Porovnání početnosti dřevin v jednotlivých letech ve výškové třídě 0,5–1,3 m. Javor babyka (Acer campestre) je dominantní dřevinou a její početnost nevykazuje žádné podstatné změny, stejně jako je tomu u ostatních dřevin. Snad jen u hlohu (Crataegus spp.) lze hovořit o nárůstu početnosti v posledním sledovaném roce. Ve VT3 se začínají prosazovat další dřeviny (viz tab. 8, 10, 12, 14) jako habr obecný (Carpinus betulus) a lípa srdčitá (Tilia cordata).
Procentuální zastoupení ve všech VT 70
(%)
60
2009
50
2010
40
2011
30
2012
20 10 0 Acer campestre
Carpinus Crataegus Fraxinus Quercus betulus spp. angustifolia robur
Tilia cordata
Ulmus spp.
Obr. 20. Celkové procentuální zastoupení dřevin ve všech výškových třídách (do 1,3 m). Z celkového procentuálního zastoupení dřevin přirozeného zmlazení do výšky 1,3 m (obr. 20) je zřejmé, že převládá hlavně javor babyka (Acer campestre) a mírně 47
jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), který má v roce 2011 největší zastoupení z důvodu semennému roku. Ve struktuře přirozeného zmlazení se vyskytují konkurence schopné dřeviny jako je habr obecný (Carpinus betulus), hloh (Crataegus spp.), lípa srdčitá (Tilia cordata). Za to cenné a žádoucí dřeviny mají minimální zastoupení. 6.1.2 Struktura zmlazení od výšky 1,3 m do d1,3 = 10 cm Postup výpočtů byl proveden stejným způsobem jako u výškových tříd. Jenom byli jedinci při výpočtu rozdělení podle tloušťkových stupňů (TS): TS1 = do 3 cm, TS2 = 3–7 cm a TS3 = 7–10 cm. Tab. 15. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení v TS v roce 2009. Tloušťkový Počet ks/ 22,25 ha stupeň (cm) do 3 3–7 7–10 ∑
153 553 14 568 5 024 173 144
IS (α = 0,05)
Z (%)
(115 010–192 006) (8 916–20 220) (0–13 016) (133 139–213 150)
88,7 8,4 2,9 100
Tab. 16. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení v TS v roce 2010. Tloušťkový Počet ks/ 22,25 ha stupeň (cm) do 3 3–7 7–10 ∑
165 609 13 229 1 005 179 843
IS (α = 0,05)
Z (%)
(128 861–202 357) (7 872–18 585) (84–1 926) (142 084–217 936)
92,1 7,4 0,6 100
Tab. 17. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení v TS v roce 2011. Tloušťkový Počet ks/ 22,25 ha stupeň (cm) do 3 3–7 7–10 ∑
136 184 12 505 1 370 150 059
IS (α = 0,05)
Z (%)
(106 684–165 684) (7 434–17 576) (329–2 412) (119 486–180 633)
90,8 8,3 0,9 100
48
Tab. 18. Počet jedinců, interval spolehlivosti a zastoupení v TS v roce 2012. Tloušťkový Počet ks/ 22,25 ha stupeň (cm) 143 036 17 130 3 769 163 935
do 3 3–7 7–10 ∑
IS (α = 0,05)
Z (%)
(115 036–170 720) (10 452–23 808) (1 820–5 717) (133 940–193 930)
87,3 10,4 2,3 100
Zastoupení tloušťkových stupňů ve 4letém trendu 92 % 100
89 %
91 % 87 %
2009
80
2010
(%) 60
2011
40
2012 8 % 7 % 8 % 10 %
20
3% 1% 1% 2%
0 do 3
3–7 Tloušťkové stupně (cm)
7–10
Obr. 21. Procentuální rozložení jednotlivých tloušťkových stupňů za poslední čtyři roky měření.
Počty jedinců ve 4letém trendu 180 000 160 000 140 000 120 000 (ks) 100 000 80 000 60 000 40 000 20 000 0
2009 2010 2011 2012
do 3
3–7 Tloušťkové stupně (cm)
7–10
Obr. 22. Početní rozložení jednotlivých tloušťkových stupňů za poslední čtyři roky měření. Z procentuálního a početního rozložení TS (obr. 21, 22 a tab. 15, 16, 17, 18) je vidět jednoznačně nejvyšší počty jedinců v tloušťkovém stupni (TS1) do 3 cm. Další
49
tloušťkové stupně (TS2 a TS3) mají téměř 9krát menší počet jedinců zmlazení, což je způsobeno přirozenou redukcí dřevin. Tab. 19. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS1 a TS2.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2009 Dřevina
(TS1) do 3 cm
(TS2) 3–7 cm
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
72 506
(45 348–99 663)
47,3
5 861
(2 181–9 541)
40,3
Carpinus betulus
37 844
(22 549–53 138)
24,6
3 516
(1 566–5 467)
24,1
Crataegus spp.
7 870
(4 426–11 314)
5,1
1 005
(0–2 040)
6,9
Fraxinus angustifolia
20 094
(9 273–30 915)
13,1
2 512
(0–5 691)
17,2
Quercus robur
167
(0–499)
0,1
–
–
–
Tilia cordata
11 889
(3 645–20 132)
7,7
1 340
(438–2 241)
9,2
Ulmus spp.
3 014
(1 112–4 915)
2,0
335
(0–802)
2,3
∑
153 551
(115 099–192 005)
100
14 569
(8 916–20 220)
100
Tab. 20. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS3 + celkové.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2009 Dřevina
∑
(TS3) 7–10 cm Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
2 511
(0–6 849)
50,0
80 879
(52 303–109 454)
46,8
Carpinus betulus
502
(0–1 071)
10,0
41 862
(25 806–57 918)
24,2
Crataegus spp.
167
(0–499)
3,3
9 042
(5 485–12 598)
5,2
Fraxinus angustifolia
502
(0–1 499)
10,0
23 108
(11 803–34 412)
13,3
Quercus robur
–
–
–
167
(0–499)
0,1
Tilia cordata
1 339
(0 – 3 685)
26,7
14 568
(5 930–23 206)
8,4
Ulmus spp.
–
–
–
3 349
(1 357–5 340)
1,9
∑
5 021
(0–13 016)
100
173 142
(133 139–213 149)
100
50
Tab. 21. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS1 a TS2.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2010 Dřevina
(TS1) do 3 cm
(TS2) 3–7 cm
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
74 181
(48 608–99 752)
44,8
3 684
(1 040–6 328)
27,8
Carpinus betulus
42 868
(26 910–58 825)
25,9
2 679
(698–4 660)
20,3
Crataegus spp.
10 382
(6 065–14 699)
6,3
1 507
(166–2 848)
11,4
Fraxinus angustifolia
15 071
(7 311–22 830)
9,1
2 847
(0–6 083)
21,5
Quercus robur
168
(0–500)
0,1
–
–
–
Tilia cordata
17 582
(6 573–28 592)
10,6
1 340
(438 –2 241)
10,1
Ulmus spp.
5 358
(1 909–8 808)
3,2
1 172
(0 –2 891)
8,9
∑
165 610
(128 861–202 357)
100
13 229
(7 872–18 585)
100
Tab. 22. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS3 + celkové.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2010 Dřevina
∑
(TS3) 7–10 cm Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
837
(0–1 704)
83,3
78 870
(52 290–105 449)
43,8
Carpinus betulus
168
(0–500)
16,7
45 714
(29 199–62 229)
25,4
Crataegus spp.
–
–
–
11 889
(7 425–16 353)
6,6
Fraxinus angustifolia
–
–
–
17 917
(9 486–26 349)
10,0
Quercus robur
–
–
–
168
(0–500)
0,1
Tilia cordata
–
–
–
18 922
(7 880–29 964)
10,5
Ulmus spp.
–
–
–
6 531
(1 805–11 256)
3,6
∑
1 005
(84–1 926)
100
180 011
(142 084–217 936)
100
51
Tab. 23. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS1 a TS2.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2011 Dřevina
(TS1) do 3 cm
(TS2) 3–7 cm
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
59 784
(39 787–79 780)
43,9
4 796
(1 569–8 024)
38,4
Carpinus betulus
36 260
(18 922–49 598)
25,2
2 741
(496–4 986)
21,9
Crataegus spp.
8 565
(4 586–12 544)
6,3
1 199
(206–2 193)
9,6
Fraxinus angustifolia
10 107
(4 133–16 081)
7,4
1 713
(0–3 733)
13,7
Quercus robur
171
(0–511)
0,1
171
(0–511)
1,4
Tilia cordata
17 301
(6 239–28 364)
12,7
1 028
(219–1 836)
8,2
Ulmus spp.
5 996
(1 195–10 796)
4,4
857
(0–2 076)
6,8
∑
138 183
(106 684–165 684)
100
12 505
(7 434–17 576)
100
Tab. 24. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS3 + celkové.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2011 Dřevina
∑
(TS3) 7–10 cm Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
514
(0–1 096)
37,5
65 094
(44 006–86 183)
43,4
Carpinus betulus
857
(0 –1 743)
62,5
37 857
(21 503–54 212)
25,2
Crataegus spp.
–
–
–
9 764
(5 693–13 836)
6,5
Fraxinus angustifolia
–
–
–
11 820
(5 255–18 385)
7,9
Quercus robur
–
–
–
343
(0–821)
0,2
Tilia cordata
–
–
–
18 329
(7 237–29 422)
12,2
Ulmus spp.
–
–
–
6 852
(1 298–12 406)
4,6
∑
1 371
(329–2 412)
100
150 059
(119 486–180 633)
100
52
Tab. 25. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS1 a TS2.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2012 Dřevina
(TS1) do 3 cm
(TS2) 3–7 cm
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
59 784
(40 237–79 331)
41,8
7 023
(2 783–11 264)
31,8
Carpinus betulus
37 344
(22 030–52 657)
26,1
4 283
(831–7 734)
36,5
Crataegus spp.
12 162
(6 530–17 794)
8,5
1 028
(86–1 970)
13,6
Fraxinus angustifolia
10 963
(4 131–17 796)
7,7
1 713
(309–3 117)
9,1
Quercus robur
514
(0–1 534)
0,4
–
–
–
Tilia cordata
15 931
(5 356–26 506)
11,1
1 713
(309–3 117)
4,5
Ulmus spp.
6 338
(1 091–11 585)
4,4
1 370
(34–2 707)
4,5
∑
143 036
(115 352–170 720)
100
17 130
(10 452–23 808)
100
Tab. 26. Podrobné shrnutí počtů, interval spolehlivosti a zastoupení dřevin v TS3 + celkové.
Tloušťkové stupně, velký kruh 2012 Dřevina
∑
(TS3) 7–10 cm Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Počet (ks)
IS (α = 0,05)
Z (%)
Acer campestre
1 199
(0–2 406)
31,8
68 006
(46 334–89 678)
41,5
Carpinus betulus
1370
(329–1 096)
36,5
42 996
(26 144–59 849)
26,2
Crataegus spp.
514
(0–1 096)
13,6
13 704
(8 120–19 288)
8,4
Fraxinus angustifolia
343
(0–1 023)
9,1
13 019
(5 637–20 400)
7,9
Quercus robur
–
–
–
514
(0–1 534)
0,3
Tilia cordata
171
(0–511)
4,5
17 815
(6 648–28 983)
10,9
Ulmus spp.
171
(0–511)
4,5
7 880
(1 821–13 939)
4,8
∑
3 768
(1 820–5 717)
100
163 934
(119 486–180 633)
100
Obdobným způsobem jako u výškových tříd byla získaná data z podrobných tabulek tloušťkových stupňů zobrazena do grafů podle jednotlivých let.
53
80 000
Tloušťkový stupeň (TS1) do 3 cm
70 000
(ks)
60 000
2009
50 000
2010
40 000
2011
30 000
2012
20 000 10 000 0
Obr. 23. Porovnání jednotlivých let v početnosti dřevin v TS1 do 3 cm. V TS1 do 3 cm v roce 2011 a 2012 se snižuje počet jedinců javoru babyky (Acer campestre). Naopak se výrazně zvyšují počty habru obecného (Carpinus betulus), lípy srdčité (Tilia cordata) a jasanu úzkolistého (Fraxinus angustifolia) (obr. 23 a tab. 23, 25).
8 000
Tloušťkový stupeň (TS2) 3–7 cm
7 000
(ks)
6 000
2009
5 000
2010
4 000
2011
3 000
2012
2 000 1 000 0
Obr. 24. Porovnání jednotlivých let v početnosti dřevin v TS2 3–7 cm. Na obrázku 24 lze vypozorovat ubývání dominance javoru babyky (Acer campestre) a postupného vyrovnávání počtu jednotlivých dřevin. Oproti VT a TS1 se výrazněji prosazuje jilm (Ulmus spp.) a lípa srdčitá (Tilia cordata) (obr. 20).
54
Tloušťkový stupeň (TS3) 7–10 cm 7 000 6 000 5 000 4 000 (ks) 3 000 2 000 1 000 0
2009 2010 2011 2012
Obr. 25. Porovnání jednotlivých let v početnosti dřevin v TS3 7–10 cm. V TS3 (obr. 25) došlo v roce 2010 k rapidnímu snížení počtů javoru babyky (Acer campestre), habru obecného (Carpinus betulus), jasanu úzkolistého (Fraxinus angustifolia) a lípy srdčité (Tilia cordata). V letech 2010 a 2011 byl zjištěn pouze javor babyka (Acer campestre) a habr obecný (Carpinus betulus), což je nejmenší zastoupení dřevin ze všech výškových tříd a tloušťkových stupňů. Lze se tedy domnívat, že dřeviny zvýší svoji početnost v TS3 až za pár let.
50 45 40 35 30 (%) 25 20 15 10 5 0
Procentuální zastoupení ve všech TS 2009 2010 2011 2012
Acer campestre
Carpinus Crataegus Fraxinus Quercus betulus spp. angustifolia robur
Tilia cordata
Ulmus spp.
Obr. 26. Celkové procentuální zastoupení dřevin ve všech tloušťkových stupních od 1,3 m výšky do 10 cm tloušťky. V přirozeném zmlazení v TS 1–3 bylo zjištěno 7 druhů dřevin (obr. 28). Největšího procentuálního zastoupení dosahuje javor babyka (Acer campestre), které začíná silněji konkurovat habr obecný (Carpinus betulus), lípa srdčitá (Tilia cordata) 55
a jilm (Ulmus ssp.), který zvýšil svoje zastoupení na rozdíl od VT (obr. 20). Jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia) si své stabilní postavení ve struktuře přirozeného zmlazení udržuje už od VT. 6.1.3 Přirozené zmlazení v období 2009–2012 (souhrnná tabulka) Tab. 27. Celkové rozložení počtu jedinců ve výškových třídách (VT) a v tloušťkových stupních (TS) v NPR Ranšpurk (22,25 ha). Rok 2009 VT (m)/TS (cm)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 do 3 3–7 7–10 ∑
276 699 980 559 320 052 153 553 14 568 5 024 1 750 455
(177 941–375 456) (683 349–1 277 768) (240 207–399 897) (115 010–192 006) (8 916–20 220) (0–13 016) –
15,8 56,0 18,3 8,8 0,8 0,3 100
Rok 2010 VT (m)/TS (cm)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 do 3 3–7 7–10 ∑
391 458 770 166 335 354 165 609 13 229 1 005 1 676 821
(243 328–539 589) (518 064–1 022 267) (234 253–436 454) (128 861–202 357) (7 872–18 585) (84–1 926) –
23,4 45,9 20,0 9,9 0,8 0,1 100
Rok 2011 VT (m)/TS (cm)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 do 3 3–7 7–10 ∑
1 047 450 530 900 353 498 136 184 12 505 1 370 2 081 907
(693 106–1 401 795) (318 524–743 275) (236 039–470 958) (106 684–165 684) (7 434–17 576) (329–2 412) –
50,3 25,5 17,0 6,5 0,6 0,1 100
Rok 2012 VT (m)/TS (cm)
Počet ks/ 22,25 ha
IS (α = 0,05)
Z (%)
do 0,1 0,1–0,5 0,5–1,3 do 3 3–7 7–10 ∑
533 508 472 201 352 194 143 036 17 130 3 769 1 521 838
(281 761–785 256) (298 972–645 429) (236 513–467 875) (115 036–170 720) (10 452–23 808) (1 820–5 717) –
35,1 31,0 23,1 9,4 1,1 0,2 100
56
Počet jedinců v závislosti na VT a na TS 1 200 000 1 000 000
2009 2010
800 000
2011
(ks)
2012
600 000 400 000 200 000 0 do 0,1
0,1–0,5 Výšková třída (m)
0,5–1,3
do 3
3–7
7–10
Tloušťkový stupeň (cm)
Obr. 27. Četnost jedinců v závislosti na výškové třídě a na tloušťkovém stupni. Z tohoto obrázku 27 je zřejmé, jak se počet jedinců v závislosti na výškových třídách (VT1 a VT2) během 4 let dynamicky mění, pak počet jedinců s rostoucí výškou a tloušťkou postupně začíná redukovat.
6.2 Hodnocení otevřenost korunového zápoje (Openness) Při hodnocení korunového zápoje byly pořizovány snímky na jednotlivých inventarizačních plochách. Nebyly tedy vybírány reprezentativní plochy s největší a nejmenší otevřeností korunového zápoje a výsledky tady reprezentuje inventarizační síť. Vyhodnocení vztahu přirozeného zmlazení na otevřenosti korunového zápoje bylo prováděno pouze pro malý kruh z toho důvodu, že jedinci na velkém kruhu jsou vyšší 1,5 m, což je výška rybího oka fotoaparátu. Jedinci v této výšce už z pohledu rybího oka umístěného ve výšce 1,5 m nad zemí vytváří značnou část zápoje. Světelné podmínky pro jejich odrůstání není možné tímto způsobem zjistit, protože fotoaparát by musel být umístěn nad korunami těchto jedinců. Z malého kruhu byla při výpočtu lineárního regresivního modelu vypuštěna VT1 (do 0,1 m), z příčiny každoroční variability semenáčků.
57
Porovnání závislosti 50 Počty jedinců ve 2. a 3. VT (ks)
45 VT2 a VT3 (ks)
40
Očekávaná křivka
35 30 25 20 15 10 5 0 0
10 20 30 40 Otevřenost korunového zápoje v polokouly (%)
50
Obr. 28. Porovnání hodnot (VT2 a VT3) mezi otevřeností zápoje (Openness) a očekávanou křivkou. Z obrázku 28 lze na základě lineárního regresivního modelu odvodit, že závislost mezi otevřeností zápoje (Openness) a počtem jedinců není prakticky žádná. Pro přesnější určení závislosti byla použita hodnota P 0,857553236 z ANOVY (analýze rozptylu), což je test významnosti regrese. Pokud by se jednalo o závislost, dosahovala hodnota P méně než 0,05. Hodnota Pearsonova korelačního koeficientu (násobné R) činní 0,0195386. Čím více se hodnota Pearsonova korelačního koeficientu blíží k 1, tím je závislost větší. Počty jedinců na inventarizačních plochách mohou být ovlivněny malou variabilitou x veličiny z možného rozsahu od 0 do 100 %. Nejvíce jedinců se vyskytuje mezi 9–13 % otevřenosti korunového zápoje (Openness), což se podle obrázku 28 dá považovat za optimální podmínky z hlediska propustnosti korunového zápoje pro sluneční radiaci na odrůstání přirozeného zmlazení. Inventarizační plochy s otevřeností zápoje 25 % a více (obr. 28) mají nízký počet jedinců. Tyto inventarizační plochy jsou zpravidla silně zabuřeněné a přirozené zmlazení tam nedokáže odrůstat.
58
Závislost počtů jedinců na otevřenosti zápoje 50
Počty jedinců (ks)
45 40 35 30 (ks) 25 20 15 10 5
5,4 6,8 7,2 7,5 7,8 7,9 8,2 8,5 8,7 8,8 9,2 9,2 9,4 9,5 9,7 9,8 10,1 10,3 10,6 11,1 11,4 11,5 11,7 12,1 12,8 14,6 20,5 31,7
0 Otevřenost korunového zápoje v polokouly (%)
Obr. 29. Závislost zjištěných počtů jedinců (VT2 a VT3) na otevřeností zápoje (Openness). Z obrázku 29 je zřejmé, že neexistuje závislost mezi otevřeností korunového zápoje
a
počtem
jedinců
na
inventarizační
na inventarizačních plochách v celém intervalu
ploše.
Početnost
otevřenosti
velmi
jedinců
je
proměnlivý
bez hodnotitelného trendu.
59
7 DISKUSE 7.1 Měření na inventarizačních plochách V minulosti se přirozené zmlazení v NPR Ranšpurk hodnotilo pomocí metody plošného mapování a zjistilo se, že v roce 1973 pokrývala přirozená obnova 9,09 ha, což je 41 % plochy Ranšpurku. Na dřevinné skladbě přirozené obnovy se podílelo 6 druhů dřevin, převládající dřevinou byl hloh (Crataegus spp.) 34,21 % spolu se směsí javoru babyky (Acer campestre) 21,12 %, habru obecného (Carpinus betulus) 21,12 %, jasanu úzkolistého (Fraxinus angustifolia) 21,12 %, jen okrajově byl zastoupen jilm (Ulmus spp.) 1,32 % a lípa srdčitá (Tilia cordata) 1,1 %. Ovšem mezi roky 1973–1994 došlo ke snížení plochy přirozeného zmlazení na 1,44 ha, což činní 6 % plochy Ranšpurku. Hlavní příčinou redukce přirozeného zmlazení byl 20 let trvající tlak vysokých stavů zvěře, který nedovoloval vzniku nového zmlazení. Vyšší skupiny zmlazení během této doby postupně odrostly a jednotlivé stromy přesáhly hraniční tloušťku 10 cm. Po oplocení v roce 1992 došlo v následujícím období 1994–1996 k masivnímu zmlazování všech zastoupených dřevin. V roce 1999 pokrývala přirozená obnova opět 9,43 ha (46 %), jenže rozšíření zmlazení pokračovalo a v roce 2006 již přirozené obnova pokrývala 16,43 ha (74 %) plochy Ranšpurku. Od roku 2008 se vzhledem
k
pro podrobnější
rozšiřování
přirozené
podchycování
obnovy
zmlazení
začal
pomocí
praktikovat
sítě
nový
inventarizačních
způsob ploch.
Inventarizací zachytíme přesný stav na konkrétních plochách a po opakovatelných šetřeních je možné lépe hodnotit změny složení a struktury zmlazení v čase. V letech 2009, 2010, 2011 a 2012 od července do konce srpna proběhlo šetření na inventarizačních plochách. V roce 2009 bylo zjištěno, že na ploše rezervace (22,25 ha) je 1 750 455 jedinců (tab. 27), v přepočtu na hektar je to 78 670 jedinců. V červnu 2010 přišly záplavy a území rezervace bylo po 4 letech na 17 dní zaplaveno, i přes tak krátkou dobu stihly povodně pozměnit rozsah a strukturu zmlazení. V tomto roce bylo inventarizací a následným výpočtem zjištěno 1 676 821 jedinců, v přepočtu na hektar je to 75 368 jedinců. V roce 2011 se vyskytl semenný rok jasanu úzkolistého (Fraxinus angustifolia), tím pádem došlo k zvýšení počtů na 2 081 907 jedinců (tab. 27), což činní na hektar 93 566 jedinců. Rok 2012 je označován „lanžhotskými lesníky“ jako nadprůměrně suchý, co se týče srážkového úhrnu a povodní, přičemž to může mít za následek snížení počtu na 1 521 838 jedinců, což je v přepočtu na hektar 68 396 jedinců. Podobný počet jedinců na hektar pro Ranšpurk uvádí Vyskot (1959) – 60
50 430 ks/ha, téměř 2krát větší počet uvádějí Staněk, Barták (1989) pro Cahnov – 122 417 ks/ha a 4krát větší počet pro Ranšpurk uvádí Konečný (2009) – 238 560 ks/ha. Pokud bereme v úvahu strukturu zmlazení podle jednotlivých výškových tříd (VT), tak bylo zjištěno v roce 2011 zvýšení počtů jedinců ve VT1 (obr. 16), kde se jedná převážně o vývojové stádium semenáčku. Toto zvýšení VT1 vzniklo na základě vlivu semenného roku. Co se týče VT2 (obr. 16), tak došlo meziročně postupnému snížení početnosti jedinců, především díky přirozené redukci dřevin, kdežto u VT3 je početní rozložení po celé 4 roky měření relativně stejné. Drtivá většina jedinců v rámci jednotlivých tloušťkových stupňů (TS) se nachází v TS1 (obr. 22) s výčetní tloušťkou do 3 cm. U tloušťkových stupňů TS2 a TS3 jsou počty jedinců nižší, z důvodu přirozené redukce dřevin, což může být dáno dlouhodobou absencí nové generace zmlazení, která se začala vyvíjet až po roce 1992 (kdy byla rezervace oplocena) a nestihla zatím dorůst do těchto TS. Obdobný problém u TS2 a TS3 uvádí Konečný (2009). Pro vlastní sběr dat na inventarizačních plochách byly brány v úvahu nejvíce zastoupené dřeviny jako javor babyka (Acer campestre), habr obecný (Carpinus betulus), hloh (Crataegus spp.), jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), dub letní (Quercus robur), lípa malolistá (Tilia cordata) a jilm (Ulmus spp.), na kterých lze nejlépe sledovat trend vývoje struktury přirozeného zmlazení. Ve srovnání s P. Konečným (2009), který uvádí 16 druhů dřevin, a který počítal i s nepůvodními dřevinami jako ořešák černý (Juglans nigra), jírovec maďal (Aesculus hippocastanea) a taky některými keřovitými dřevinami např. brslen evropský (Euonymus europaeus). Nejvíce zastoupená dřevina v přirozeném zmlazení NPR Ranšpurk je javor babyka (Acer campestre), která je jasně dominantní dřevinou ve všech výškových třídách (obr. 17,18,19,20). V tloušťkových stupních už není tak dominantní dřevinou, o čem svědčí roky 2011 a 2012, kde v TS2 a TS3 (obr. 25) převládá nad babykou jiná dřevina. Nejvíce jedinců javoru babyky je ve VT2, a pak tento její počet postupně od roku 2009 klesá. Lze je specifikovat jako dřevinu v lužních lesích velice přizpůsobivou a odolnou, která nesnáší dlouhodobé záplavy. Trend pro habr obecný (Carpinus betulus) je velmi zajímavý, protože P. Konečný v roce 2008 zjistil až 1 561 704 kusů na celou plochu rezervace ve výškové třídě do 0,1 m, což bylo dáno velkým počtem semenáčků. V roce 2009 bylo už jen napočítáno ve VT1 40 803 ks/22,25 ha (tab. 7), což vede k závěru, že předchozí rok byl pro dřevinu semenný a došlo k prudkému snížení zastoupení se ztrátou dominance. Jeho počet se mírně zvyšuje až do VT2 (obr. 18), ale pak si začne udržovat stejný počet 61
jak ve VT tak v TS1, kde začíná s babykou dominovat (obr. 23). Dokonce se v TS3 v roce 2012 zvyšuje početnost oproti předchozím rokům a stává se nejvíce zastoupenou dřevinou. Jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia) během 5 let opakované inventarizace v rezervaci ukázal svoji rozšířenost, a to hlavně v roce 2008, kdy Konečný uvádí 24,7 % ve VT1. V roce 2009 a 2010 má dřevina téměř stejné zastoupení ve VT1, ale výrazně to změnil rok 2011, kde se dynamicky zvedla početnost jedinců, což bylo zapříčiněno semenným rokem (tab. 11). Zastoupení této dřeviny chybí pouze v TS3 v letech 2010 a 2011, z čehož se dá vysledovat, že po dosáhnutí určité dimenze potřebuje více světla, když ho nedosáhne, tak usychá. Přesto jasan úzkolistý patří mezi hlavní hospodářské a žádoucí dřeviny v lužních lesích na soutoku Moravy a Dyje. Lípa srdčitá (Tilia cordata) patří mezi hlavní dřeviny přirozeného zmlazení v lužních lesích a spolu s nimi se vyskytuje ve všech výškových třídách a částečně v tloušťkových stupních. Trend této dřeviny má růstovou tendenci mezi ostatními dřevinami a vrcholí v TS2. O chybějícím zastoupení v TS3 v letech 2010 a 2011 lze uvažovat o stejném problému jako je u jasanu. Jilm (Ulmus spp.) si zachovává charakter vzácného listnáče, který by určitě v pestré druhové skladbě luhů neměl chybět. I když je jeho zastoupení minimální ve VT a mírně roste až v TS, kde stíhá konkurovat ostatním zmlazujícím se dřevinám. Dub letní (Quercus robur), jakožto hlavní hospodářská dřevina lužních lesů je přítomna v přirozeném zmlazení, ale v minimálním zastoupení. Z toho pramení, že je schopná se zmlazovat, ale má problém s odrůstáním v konkurenci rychleji rostoucích dřevin. Na závěr lze říci, že dynamika vývoje přirozeného zmlazení v NPR Ranšpurk je značně proměnlivá v závislosti na různých faktorech. Vývoj zmlazení v lokalitě probíhá bez predačního tlaku zvěře, který je ve stávající oboře Soutok značný. Celkově lze tedy konstatovat, že na zdárný vývoj přirozeného zmlazení lužních lesů působí celá řada faktorů, jako jsou semenný rok, záplavy, výška hladiny podzemní vody, predační tlak zvěře a agresivní zabuřeňování lužních stanovišť. 7.1.1 Srovnání lokalit: NPR Ranšpurk a NPR Cahnov-Soutok NPR Cahnov-Soutok se nachází rovněž v lužních lesích na soutoku Moravy a Dyje asi 2,6 km jižněji od šetřeného území, o čemž svědčí i menší nadmořská výška, která je o jeden metr menší tedy 152 m n. m. Tím je rezervace Cahnov-Soutok častěji 62
ovlivněna záplavami, což může mít zásadní vliv na vývoj a strukturu přirozeného zmlazení. NPR Cahnov-Soutok je rozdělena na část Cahnov, která byla oplocena v roce 2004 a na část Soutok, která není oplocena a je tak vystavena vlivu spárkaté zvěře. Obě uvedené části jsou od sebe vzdáleny cca 300 m. Celková sledovaná plocha (obě části dohromady) má výměru dle digitální mapy 17,32 ha. Jako první kdo se podrobně zabýval strukturou přirozeného zmlazení v NPR Cahnov-Soutok, byl Bc. F. Tureček v letech 2009 a 2010. Založil síť inventarizačních ploch v roce 2009 a ten rok poprvé provedl sběr dat z této sítě. Přičemž zjistil, že se ve výškové třídě nachází 163 746 jedinců/ha. Nejvíce zastoupenými dřevinami v rámci výškových tříd s výškou do 1,3 m jsou javor babyka (Acer campestre) 43,2 %, jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia) 29,4 %, habr obecný (Carpinus betulus) 11,9 % a lípa srdčitá (Tilia cordata) 13,2 %. Minimálně zastoupeny jsou ve VT hloh (Crataegus spp.) 1,6 %, jilm (Ulmus spp.) 0,9 % a dub letní (Quercus robur) 0,1 %. V rámci tloušťkových stupňů s výškou nad 1,3 m zjistil, že se v TS nachází 5 579 jedinců/ha, z kterých dominuje v přirozené obnově jednoznačně javor babyka 64 %, méně habr obecný 10,1 %, lípa srdčitá 10 % a jasan úzkolistý 9,1 %. Zajímavý je také stoupající trend dubu letního, jakožto hlavní hospodářské dřeviny lužních lesů, v rámci všech výškových tříd, a naopak jeho nulový výskyt v rámci tloušťkových stupňů, který je daný nejspíše konkurencí rychleji rostoucích dřevin, které dub výrazně potlačují (Tureček, 2011). Oproti NPR Ranšpurk jsou zjištěné počty větší. Z důvodu, že NPR Cahnov-Soutok byla zaplocena v roce 2004 a zmlazení se teprve rozšiřuje, kdežto u rezervace Ranšpurk už je zmlazení maximálně rozšířeno a dochází k silné redukci jedinců. Co se týče zastoupení dřevin, tak je to uobou rezervací podobné, liší se hlavně v tloušťkových stupních, kde javor babyka už v rezervaci Ranšpurk nedosahuje takového zastoupení, tím pádem se zvětšuje zastoupení habru obecného a dalších dřevin.
7.2 Otevřenost korunového zápoje (Openness) Zjišťování otevřenosti korunového zápoje (podíl plochy korun vs. obloha) pomocí hemisférických snímků je jednou z metod využitelných pro nepřímé posuzování světelných poměrů v lesních porostech. Při hodnocení korunového zápoje v NPR Ranšpurk byly pořizovány snímky pouze na 87 inventarizačních plochách. Nebyly tedy vybírány reprezentativní plochy s největší a nejmenší otevřeností korunového zápoje a výsledky tady reprezentuje inventarizační síť. Vyhodnocení vztahu přirozeného zmlazení na otevřenosti korunového zápoje bylo prováděno pouze pro malý kruh. 63
Výšková třída (do 0,1 m) byla z malého kruhu při výpočtu lineárního regresivního modelu vypuštěna, z příčiny každoroční velké kolísavosti počtu semenáčků. Na základě lineárního regresivního modelu lze odvodit, že závislost mezi otevřeností zápoje (Openness) a počtem jedinců není prakticky žádná. Pro přesnější určení závislosti byla použita hodnota P hodnota 0,857553236 z ANOVY (analýze rozptylu), což je test významnosti regrese. Pokud by se jednalo o závislost, dosahovala hodnota P méně než 0,05. Hodnota Pearsonova korelačního koeficientu (násobné R) činní 0,0195386 (obr. 28). Čím více se hodnota Pearsonova korelačního koeficientu blíží k 1, tím je závislost větší. Dále bylo zjištěno, že početnost jedinců na inventarizačních plochách v celém intervalu otevřenosti je velmi proměnlivá bez hodnotitelného trendu (obr. 29). Po neprokázání závislosti mezi počtem jedinců a otevřeností korunového zápoje nebyla počítána závislost jednotlivých dřevin. Počty jedinců na inventarizačních plochách mohou být ovlivněny malou variabilitou x veličiny z možného rozsahu od 0 do 100 %. Nejvíce jedinců každé dřeviny se vyskytuje mezi 9–13 % otevřenosti korunového zápoje (Openness), což se dá považovat za optimální podmínky z hlediska propustnosti korunového zápoje pro sluneční radiaci na odrůstání přirozeného zmlazení (obr. 28). Inventarizační plochy s otevřeností zápoje 25 % a více (obr. 28) mají nízký počet jedinců. Tyto inventarizační plochy jsou zpravidla silně zabuřeněné a přirozené zmlazení tam nedokáže odrůstat.
64
8 ZÁVĚR Cílem práce bylo jednak provést detailní šetření struktury přirozeného zmlazení v síti 87 trvalých inventarizačních ploch v NPR Ranšpurk a následně zhodnotit vývoj přirozeného zmlazení v čase na základě srovnání aktuálního stavu s výsledky předchozích šetření a vyhodnotit strukturu přirozeného zmlazení. Proto proběhl sběr dat od července do konce srpna v letech 2009, 2010, 2011 a 2012 v pravidelné síti inventarizačních ploch tvořených soustřednými kruhy o poloměrech r1 = 0,79 m a r2 = 2,18 m. Získaná data byla vyhodnocena programem Field-Map Inventory Analyst. Práce navazuje na měření z předchozích let, které v této síti započal v roce 2008 P. Konečný svým prvním detailním šetřením struktury přirozeného zmlazení. Dále se touto problematikou zabýval D. Hrnčíř, který provedl měření na této síti v letech 2009– 2010. Celkem z měření na inventarizačních plochách bylo zjištěno 7 druhů dřevin, které se podílejí na přirozeném zmlazení, ale byly brány v úvahu pouze dřeviny nejvíce zastoupené jako javor babyka (Acer campestre), habr obecný (Carpinus betulus), hloh (Crataegus spp.), jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), dub letní (Quercus robur), lípa malolistá (Tilia cordata) a jilm (Ulmus spp.), na kterých lze nejlépe sledovat trend vývoje struktury přirozeného zmlazení. Nejvíce zastoupená dřevina v přirozeném zmlazení NPR Ranšpurk je javor babyka, která je jasně dominantní dřevinou ve všech výškových třídách. V tloušťkových stupních už není tak dominantní dřevinou, o čem svědčí roky 2011 a 2012, kde v TS3 převládá nad babykou habr obecný, který se stává s babykou nejvíce zastoupenou dřevinou. Mezi další hlavní dřeviny patří jasan úzkolistý, který dosahuje největšího počtu ve VT1, především díky semennému roku. Dále do přirozeného zmlazení v lužních lesích patří lípa srdčitá, která se vyskytuje ve všech výškových třídách a částečně v tloušťkových stupních. Za vtroušenou dřevinu lze považovat jilm, jehož míra počtu a zastoupení je oproti druhým dřevinám malá. U zmlazení dubu letního bylo zjištěno pouze zastoupení do 1%, z toho plyne, že dřevina v konkurenci ostatních druhů dřevin neodrůstá. Další částí práce bylo zjišťování otevřenosti korunového zápoje (Openness) na jednotlivých inventarizačních plochách pomocí hemisférických snímků. Na každé inventarizační ploše byly pořízeny 3 snímky. Fotografie byly sloučeny v programu Zoner Photo Studio 14 PRO a výsledný snímek následně vyhodnocen prostřednictvím
65
SW WinSCANOPY a byla zjištěna charakteristika otevřenosti korunového zápoje. Na základě lineárního regresivního modelu lze odvodit, že závislost mezi otevřeností zápoje (Openness) a počtem jedinců není prakticky žádná. Pro přesnější určení závislosti byla použita hodnota P 0,857553236 z ANOVY (analýze rozptylu), což je test významnosti regrese. Pokud by se jednalo o závislost, dosahovala hodnota P méně než 0,05. Dále bylo zjištěno, že početnost jedinců na inventarizačních plochách v celém intervalu otevřenosti je velmi proměnlivá bez hodnotitelného trendu.
66
9 SUMMARY The aim of the study was to conduct a detailed investigation structure of natural regeneration in the network of 87 permanent inventory plots in National natural reserve Ranšpurk and assess the development of natural regeneration over time by comparing the current situation with the results of previous investigations and evaluate the structure of natural regeneration. Therefore, data were collected from July to August in 2009, 2010, 2011 and 2012 in net periodic inventory plots consisting of concentric circles with radius r1= 0,79 m, r2= 2,18 m. The data were analyzed in program FieldMap Inventory Analyst. The work builds on measurements from previous years. From the measurement of the inventory plots seven kinds of trees were found, where the development trend of the structure of natural regeneration could be followed as best. The most represented tree species in natural regeneration National natural reserve Ranšpurk is the field maple (Acer campestre), which is clearly the dominant tree species in all height classes. In thickness degrees is not as dominant, (as prooved in the years 2011 and 2012, where European hornbeam (Carpinus betulus) prevails over field maple in TS3, (European hornbeam and the field maple tree have become the most represented tree species). Other major species include narrow-leaved ash (Fraxinus angustifolia), which reaches the largest number in VT1, thanks to a seminal year. Further, the natural regeneration in riparian forests contains linden (Tilia cordata), which occurs in all height classes and partly in thickness degrees. As disseminated species should be considered elm (Ulmus spp.), whose number and level of representation is small compared to other tree species. The regeneration of oak (Quercus robur) was found to be represented by 1%, it results in fact that this wood in competition with other tree species doesn’t grow up. Last wood represented mostly in VT is hawthorn (Crataegus spp.). Another part of the study was to survey the crown canopy openness (Openness) on individual inventory plots using hemispherical images. At each inventory plot were taken 3 shots. Images were merged in Zoner Photo Studio 14 PRO and the image subsequently evaluated by SW WinSCANOPY, then the characteristic of crown canopy openness was found. Based on a linear regression model can be inferred that the dependence between canopy openness (Openness) and the number of individuals is virtually none. For more accurate determination of dependence the P value of
67
0.857553236 ANOVA (analysis of variance) was used. Analysis of variance is a test of significance of regression. If a P-value would be less than 0.05, we should talk about the dependence. Furthermore, it was found that the numbers of individuals in the areas of inventory in the entire interval of openness varies considerably without evaluable trend.
68
10 LITERATURA [1]
AOPK ČR, správa CHKO Pálava. Plán péče o NPR Ranšpurk na období 2010– 2019.
[2]
BALGA, B. (1979): Historie a chov zvěře v oborách LZ Židlochovice. Diplomová práce. Vysoká škola zemědělská v Brně, fakulta lesnická.
[3]
CULEK, M. a kol. (1995): Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma, 347 s., ISBN 80-85368-80-3.
[4]
ČERMÁK, P., MRKVA, R. (2003): Browsing damage to broadleaves in some national reserves in 2000–2001. Ekológia (Bratislava), Vol. 22, No. 3.
[5]
ČUPA, P. (2009): Lužní les v nivě Moravy a Dyje: Floodplain forests the Morava and Dyje rivers. Břeclav: Biosférická rezervace Dolní Morava, 95 s. ISBN 978-80-254-5753-5
[6]
DEMEK, J. a kol. (1965): Geomorfologie českých zemí. Praha: NČSAV, 335 s.
[7]
HORÁK, J. (1969): Rezervace lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. Ochranářský průzkum č. 4, s. 15–17.
[8]
HRIB, M. a kol. (2009): Lužní les v nivě Moravy a Dyje. Břeclav: Biosférická rezervace Dolní Morava, o.p.s. za finančního přispění Lesů ČR, s. p., 95 s. ISBN 978-80-254-5753-5.
[9]
HRIB, M., Kordiovský E. (eds.), (2004): Lužní les v Dyjsko-moravské nivě, Moraviapress Břeclav, a.s., 591 s.
[10]
HRIB, M. (2002): LČR, s. p., Lesní závod Židlochovice. Lužní lesy na soutoku řek Moravy a Dyje, 11 s.
[11]
HRNČÍŘ, D. (2011): Vývoj a struktura přirozeného zmlazení v NPR Ranšpurk, Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně, 62 s.
[12]
HOUŠKOVÁ, K. (2004): Možnosti přirozené obnovy dubu v lužních lesích České republiky. In: Sborník referátů „Hlavní úkoly lesů na počátku 21. století“. Křtiny 14.–16. 9. MZLU v Brně, s. 265–277.
[13]
KLIMÁNEK, M., STEJSKAL, J., MRÁZ, M., (2003): Obnova lesa na LZ Židlochovice. Lesnická práce, 10, s. 11–23.
[14]
KLIMO, E. a kol. (2008): The floodplain forests of the temperate zone of Europe. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 623 s. ISBN 978-80-8715416-8.
69
[15]
KLIMO, E., – HAGER, H. (2001): The Floodplain Forests in Europe, Brill NV, Leiden, The Netherlands, s. 267.
[16]
KLOUPAR, M. (2003): Revitalizace hydroekologického systému lužního lesa „Kančí obora“. In: Hrib, M.: Hydroekologie mokřadu Kančí obora, Brna, s. 17– 23.
[17]
KOLEKTIV AUTORŮ, (2002a): Manipulační řád, Obora soutok. Břeclav: AQUA CENTRUM s.r.o.
[18]
KOLIBÁČKOVÁ, S., – MADĚRA, P.,
ÚRADNÍČEK, L. (1999): Dřeviny
lužních lesů České republiky. Živa, č. 2, s. 64–65. [19]
KONEČNÝ, P. (2009): Vývoj a struktura přirozeného zmlazení. Brno, Diplomová práce. Mendelova zemědělská a dřevařská univerzita v Brně, 78 s.
[20]
KONEČNÝ, P. (2011): Historický rozbor mysliveckého hospodaření v oboře Soutok. Praha, Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze, 79 s.
[21]
KOUŘIL, Z. – PROKOP, J. (1973): Hydrogeologická studie zhodnocení využitelnosti podzemních vod údolní řeky Dyje. Závěrečná zpráva č. zak. 5-2882650, Hydroprojekt Brnom, 66 s.
[22]
KUBA, R. (1928): Spor Lanžhočanů o stará práva s knížetem Janem z Lichtensteinů. In: Anonymus, Vlastivědný sborník Břeclavska, roč. 1. září.
[23]
KULHAVÝ, J. a kol. (2012): Optimalizace vodního režimu na modelovém území Pomoravské nivy: Výroční výzkumná zpráva za rok 2012. Brno, Praha, Hrušky. Dostupné z: QJ1220033, 114 s.
[24]
KÜβNER, R. (2003): Mortality patterns of Quercus, Tilia and Fraxinus germinants in a 70 floodplain forest on the river Elbe, Germany. In: Forest Ecology and Mangement, s. 37–48, 173 s.
[25]
LOŠŤÁK, B. a kol. (1983): Lanžhot – příroda a dějiny. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s JZD Československo-korejského přátelství v Lanžhotě, 503 s.
[26]
MATĚJÍČEK, J. (1996): Hospodaření s vodou v povodí, Brno.
[27]
NOŽIČKA, J. (1955): Historie lužních lesů jihomoravských. (Závěrečná výzkumná zpráva), VÚLHM Jíloviště Strnady, 50 s.
[28]
POSPÍŠIL, R. a kol. (2008): Zátopová území a lesní hospodářství. Brno: Lesprojekt Brno, a.s., 28 s.
[29]
MEZERA, A. (1956): Středoevropské nížinné luhy I, SZN Praha, s. 301.
70
[30]
MEZERA, A. (1958): Středoevropské nížinné luhy II, Les českomoravských údolních niv, jejich historie a lesní hospodářství v lužních porostech, SZN Praha, s. 362.
[31]
OSZLÁNYI, J. (2011): The Danube Floodplain Forests in Slovakia – Present State and Expected Changes. In KLIMO, E; HAGER, H. The Floodplain Forests in Europ. Leiden: Brill NV, s. 67–81.
[32]
PAVLÍK, S., HRABAL, A. a kol. (1983): Vodohospodářská výstavba jižní Moravy, Praha.
[33]
PENKA, M., VYSKOT, M., KLIMO, E., VAŠÍČEK, F. (1991): Floodplain forest ecosystem II. Afer water management measures. Academia, Praha, 629 s., ISBN 80-200-0017-8.
[34]
PRŮŠA, E. (1974): Prales Cahnov. Lesnictví, 20 (XLVII): s. 731–756.
[35]
PRŮŠA, E. (1975): Prales Ranšpurk. Lesnictví, 21 (XLVIII): s. 399–428.
[36]
RIGASOVÁ, M., MACHÁČEK, P. (2002): Krajinou luhů a stepí Břeclavska. Břeclav: Moraviapress, s. 36–38.
[37]
ŘEPKA, R., MADĚRA, P. (2007): Dynamika vývoje bylinného patra geobiocenóz lužního lesa. In: Neuhöferová, P. (ed). Problematika lesnické typologie IX. Typologické hodnocení antropogenně ovlivněných lokalit.
[38]
STANĚK, T. (1989): Komparativní výzkum významných pralesovitých reliktů v ČSR. Ms. (Depon. In: univerzitní knihovna MZLU v Brně.
[39]
ŠKARECKÁ, K. (1995). Půdní poměry jednotlivých lesních typů v NPR „Ranšpurk“ na soutoku řek Moravy a Dyje. Diplomová práce. LDF MZLU v Brně, 60 s.
[40]
TKÁČ, V. (2001): Ukrainian Floodplain Forests. In KLIMO, E., HAGER, H. The Floodplain Forests in Europe. Leiden: The Netherlands, s. 169–183.
[41]
TUREČEK, F. (2011) Vývoj a struktura přirozeného zmlazení v NPR CahnovSoutok. Brno, Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně, 65 s.
[42]
ÚRADNÍČEK, L., CHMELAŘ, J. (1995): Dendrologie lesnická 2 část Listnáče 1 (Angiospermae). Ediční středisko MZLU v Brně, 167 s.
[43]
VYSKOT, M. (1959): Druhová a prostorová skladba Lanžhotského pralesa a poměry přirozené obnovy. Lesnictví, 5 (XXXII), (2), s. 157–174.
[44]
VRŠKA, T. a kol. (2006): Dynamika vývoje pralesovitých rezervací v České republice. Svazek 2, Lužní lesy, Cahnov-Soutok, Ranšpurk, Jiřina. Academia, Praha, 216 s. 71
[45]
YON, D., TENDRON, G. (1981): Aluvial Forest of Europe. Concil of Europe, 64 s.
[46]
ZATLOUKAL, J. (1974): Myslivecký průzkum lesního hospodářského plánu LZ Břeclav. ÚHÚL Brno-Kroměříž.
72
11 PŘÍLOHY Příloha č. 1: Poloha NPR Ranšpurk (zdroj: www.mapy.cz) Příloha č. 2: Obrysová mapa (polesí Soutok, 2011) Příloha č. 3: Porostní mapa (polesí Soutok, 2011) Příloha č. 4: Mapa lesních typů v NPR Ranšpurk Příloha č. 5: Mapa sítě inventarizačních ploch Příloha č. 6: Analogová mapa stromové situace Příloha č. 7: Terénní zápisník Příloha č. 8: Data ze SW Field-Map Inventory Analyst, version 2.6 Příloha č. 9: Fotoaparát NIKON D70 s objektivem SIGMA 4.5 mm Příloha č. 10: Přirozené zmlazení v zimním stavu Příloha č. 11: Přirozené zmlazení v letním stavu Příloha č. 12: Bc. Filip Tureček měří zmlazení na malém kruhu Příloha č. 13: Místo v rezervaci, kde došlo k zmlazení dubu letního (Quercus robur) Příloha č. 14: Jarní aspekt tvořený sasankou pryskyřníkovitou (Anemone ranunculoides) Příloha č. 15: Březnová povodeň v roce 2006 Příloha č. 16: Vstup do NPR Ranšpurk
11.1 Mapové přílohy Příloha č. 1: Poloha NPR Ranšpurk (zdroj: www.mapy.cz)
73
Příloha č. 2: Obrysová mapa (polesí Soutok, 2011)
Příloha č. 3: Porostní mapa (polesí Soutok, 2011)
74
Příloha č. 4: Mapa lesních typů v NPR Ranšpurk
75
Příloha č. 5: Mapa sítě inventarizačních ploch
76
Příloha č. 6: Analogová mapa stromové situace
77
11.2 Fotografické přílohy Příloha č. 7: Terénní zápisník
Příloha č. 8: Data ze SW Field-Map Inventory Analyst, version 2.6
78
Příloha č. 9: Fotoaparát NIKON D70 s objektivem SIGMA 4.5 mm
Příloha č. 10: Přirozené zmlazení v zimním stavu
79
Příloha č. 11: Přirozené zmlazení v letním stavu
Příloha č. 12: Bc. Filip Tureček měří zmlazení na malém kruhu
80
Příloha č. 13: Místo v rezervaci, kde došlo k zmlazení dubu letního (Quercus robur)
Příloha č. 14: Jarní aspekt tvořený sasankou pryskyřníkovitou (Anemone ranunculoides)
81
Příloha č. 15: Březnová povodeň v roce 2006
Příloha č. 16: Vstup do NPR Ranšpurk
82
