Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
Bibliografie ohrožených dřevin České republiky Bakalářská práce
Vedoucí práce: doc. Dr. Ing. Petr Maděra
Vypracoval: Kateřina Novotná Brno 2010
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Bibliografie ohrožených dřevin České republiky vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne podpis autora
PODĚKOVÁNÍ
Na tomto místě bych chtěla poděkovat doc. Dr. Ing. Petrovi Maděrovi a doc. Ing. Lubošovi Úradníčkovi, CSc. z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně za odborné rady a cenné připomínky. Dále bych chtěla vyjádřit své díky Ing. Miloňovi Dvořákovi, Ph.D. za poskytnutí své dizertační práce.
ABSTRAKT V České republice je přibližně 100 druhů do různé míry ohrožených druhů dřevin. Cílem práce je pro jednotlivé druhy ohrožených dřevin ČR shromáždit dostupnou literaturu v lokálních a regionálních zdrojích. Bibliografie ohrožených dřevin České republiky obsahuje popis, ekologii, rozšíření a nalezenou bibliografii vybraných 58 druhů ohrožených dřevin. Bibliografie ohrožených dřevin České republiky bude sloužit jako podklad pro vydání Červené knihy ohrožených dřevin ČR. Ve druhé části práce je pak zhodnocení vlivu grafiózy na dřeviny rodu Ulmus. Klíčová slova: dřeviny, ohrožené dřeviny, bibliografie, červený seznam, grafióza jilmů, Ulmus ABSTRACT In the Czech Republic there are about 100 timber species that are variously endangered. The purpose of this work is to collect available literature for endangered woody plant spesies of the Czech Republic in local and regional sources. Bibliography of endangered woody plant species of the Czech Republic includes a description of morphological characters, a description of ecology, spread of the species and founded bibliography of 58 selected endangered woody plant species. Bibliography of endangered woody plant species of the Czech Republic will serve as a basis for edition of Red Data Book of endangered woody plant species in the Czech Republic. In the second part of this work is assessment of influence Dutch elm disease on woody plant species of genera Ulmus. Keywords: woody plant species, endangered species, bibliography, Red Data List, Dutch elm disease, Ulmus
OBSAH
1.
ÚVOD ............................................................................................................................................ 6
2.
CÍL PRÁCE ................................................................................................................................... 7
3.
LITERÁRNÍ PŘEHLED................................................................................................................ 8
4.
3.1
Červené seznamy a červené knihy .......................................................................................... 8
3.2
Druhová, územní a obecná ochrana dřevin ............................................................................. 9
MATERIÁL A METODIKA ....................................................................................................... 11 4.1
5.
6.
Přehled hodnocených ohrožených druhů dřevin včetně synonym ........................................ 12
4.1.1
Kriticky ohrožené druhy (C1) ....................................................................................... 12
4.1.2
Silně ohrožené druhy (C2) ............................................................................................ 13
4.1.3
Ohrožené druhy (C3) .................................................................................................... 14
4.1.4
Zranitelné druhy (C4) ................................................................................................... 14
4.1.5
Nedostatečné nebo pochybné údaje (C5)...................................................................... 15
VÝSLEDKY PRÁCE - BIBLIOGRAFIE OHROŽENÝCH DRUHŮ DŘEVIN ....................... 16 5.1
Kriticky ohrožené druhy ....................................................................................................... 16
5.2
Silně ohrožené druhy ............................................................................................................ 36
5.3
Ohrožené druhy .................................................................................................................... 53
5.4
Zranitelné druhy.................................................................................................................... 65
5.5
Nedostatečné nebo pochybné údaje ...................................................................................... 88
5.5.1
Nedostatek taxonomických a fytogeografických údajů ................................................. 88
5.5.2
Vážné pochybnosti o původnosti květeně v ČR ............................................................. 88
GRAFIÓZA JILMŮ..................................................................................................................... 92 6.1
Úvod ..................................................................................................................................... 92
6.2
Význam jilmů ....................................................................................................................... 92
6.3
Průběh choroby a ekologie patogenu .................................................................................... 93
6.4
Možnosti ochrany ................................................................................................................. 95
6.5
Možnosti záměny .................................................................................................................. 96
7.
ZÁVĚR ........................................................................................................................................ 98
8.
LITERATURA ............................................................................................................................ 99 8.1
Internetové zdroje ............................................................................................................... 106
1. ÚVOD Dřeviny jsou víceleté rostliny, jejichž nadzemní části druhotně tloustnou a dřevnatějí, postupně vytvářejí kmeny a větve kryté kůrou (borkou), během životního cyklu obvykle vícekrát kvetoucí a plodící. V širším botanickém pojetí druhů je to ve světovém areálu asi 600 taxonů jehličnanů a 35 000 druhů listnatých, v České republice je původních jen asi 200 druhů. Některé druhy dřevin patří k hojně rozšířeným, protože snášejí široké působení ekologických faktorů, naopak jiné jsou přirozeně vzácné, protože mají úzkou ekologickou amplitudu. Řada druhů je do různého stupně ohrožená z důvodu více či méně trvalého poklesu početnosti populací, většinou zapříčiněného rozmanitými antropickými vlivy (ničení biotopů, změna ekotopu, fragmentace krajiny, přímé poškozování, nevhodné hospodaření v krajině, poškozování zvěří, zavlečené choroby, jako např. grafióza jilmů). Sílící negativní vliv člověka na druhovou rozmanitost rostlin v posledních desetiletích vedl odborníky k vytváření tzv. červených seznamů, tj. seznamů ohrožených druhů organismů (Úradníček, et al., 2009). Pojem „dřevina“, na obecné úrovni, má v zákoně přesně vymezený význam (obecná ochrana přírody – 114/1992Sb.). Dřevina rostoucí mimo les je strom či keř rostoucí jednotlivě i ve skupinách ve volné krajině i v sídelních útvarech na pozemcích mimo lesní půdní fond. Všechny dřeviny jsou chráněny před poškozováním a ničením. Péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování je povinností vlastníků. Pojem dřevina má v praxi celou řadu synonym, často se používá: rozptýlená dřevinná vegetace, zeleň (stromy, keře, nezřídka i travní porosty), remíz (často používaný v myslivecké terminologii), solitér (osamocený strom) apod. (Láznička, 2005).
6
2. CÍL PRÁCE Cílem této práce je přispět k vydání Červené knihy ohrožených druhů dřevin ČR zpracováním jejich bibliografie. Pro vybraných 58 druhů dřevin najít dosud publikované údaje, především z lokálních a regionálních zdrojů. Dále zhodnocení choroby grafiózy jilmů na rodu Ulmus.
7
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Červené seznamy a červené knihy Odborným podkladem pro druhovou ochranu jsou tzv. červené seznamy a červené knihy. Červené seznamy stanovují stupeň ohrožení jednotlivých druhů (rostlin i živočichů) na základě současných vědeckých poznatků. V našich zemích vyšel v roce 1921 oběžník Zemské správy politické v Praze o ochraně květeny, který byl prvním seznamem chráněných druhů rostlin pro Čechy. Pro Moravu a Slezsko podobné seznamy vznikly v roce 1922. Červené seznamy ohrožených druhů jsou stále zpřesňovány podle nových poznatků a změn probíhajících v krajině, protože s probíhajícími změnami v krajině se může měnit i ohrožení toho kterého druhu. Poslední verze pro Českou republiku vyšla v roce 2001, publikace je rozčleněna na tzv. černý seznam a červený seznam (Paukertová, 2007). Červené knihy obsahují základní informace o ohrožených taxonech organismů. Jsou vydávány na regionální úrovni (např. Evropa), národní (např. Česká republika) a úrovni místní (např. Svratecká hornatina). Např. u nás již pátý díl Červené knihy zahrnuje celkem 400 ohrožených taxonů vyšších rostlin Československa, nejčastěji na úrovni druhu, v několika případech subspecie. Popis každého druhu obsahuje mimo další: vědecké (latinské) jméno, příslušnost k čeledi, status (ohrožení v ČSSR, v Evropě, mezinárodně), rozšíření (stručně celkový areál rozšíření, detailně v ČSSR), ekologii a biologii (základní údaje), význam (vědecký, ekologický, případně i praktický), ohrožení (skutečné i potenciální), ochranu (existující druhovou, územní, mezinárodní, prováděnou a navrhovaná opatření a zlepšení), literaturu (Láznička, 2005). První verze seznamu vyhynulých a ohrožených druhů rostlin pro Českou republiku byla publikována J. Holubem již v roce 1979 (Holub et al. 1979). Poté následovaly další verze (Čeřovský et al. 1979, 1780, Procházka et al. 1983, Holub et al. 1995). Podrobný kontinuální floristický průzkum území ČR a práce na Květeně ČR (Hejný, Slavík 1988, 1990, 1992, Slavík 1995, 1997) přinesly nové znalosti a záznamy o současném rozšíření ohrožených druhů rostlin a vyústily ve vydání Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky (Holub, Procházka 2000). Také Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČR a SR (Čeřovský et al. 1999) patří do kategorie dokumentů, jejichž bezprostředním cílem je odborně shrnout stupeň ohrožení druhové diverzity určitého území a předložit jej veřejnosti. 8
Tyto odborné podklady jsou jedním z nejdůležitějších dokumentů pro licitaci seznamu legislativně zvláště chráněných druhů, který je však vždy politickým kompromisem. Mezinárodními právními dokumenty jsou v tomto směru široce uznávané zejména CITES (seznam Washingtonské úmluvy o obchodu s ohroženými druhy živočichů a rostlin), Bernská úmluva o ochraně volně žijících živočichů a planých rostlin a jejich stanovišť a direktiva Evropské unie o ochraně stanovišť. V rámci ČR je platná vyhláška č. 395/1992 Sb. a její novela č. 175/2006 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb., které obsahují jmenovitý seznam zákonem chráněných druhů v ČR se všemi detaily vyplývajícími ze jmenovaného zákona. Kromě toho jsou konkrétní populace ohrožených druhů v řadě případů chráněny i územně v různých kategoriích zvláště chráněných území (NP, CHKO, NPR, PR, NPP, PP, PřCHP) (Úradníček, et al., 2009).
3.2 Druhová, územní a obecná ochrana dřevin Druhová ochrana spočívá zejména v získávání informací o rozšíření a početnosti zvláště chráněných a ohrožených druhů, tzv. mapování druhů a dále spočívá ve sledování dlouhodobého vývoje společenstev a populací druhů na vybraných lokalitách, tzv. monitoring. Územní ochrana, resp. ochrana biotopů a krajiny ve značné míře souvisí s ochranou druhovou. (Láznička, 2005) V České republice se dělí na dvě úrovně zvláště chráněných území (ZCHÚ). Jedná se o velkoplošná zvláště chráněná území (VZCHÚ) a maloplošná zvláště chráněná území (MZCHÚ). Do VZCHÚ spadají dvě kategorie: - Národní park (NP) - Chráněná krajinná oblast (CHKO)
Do MZCHÚ spadají čtyři kategorie: - Národní přírodní rezervace (NPR) - Národní přírodní památka (NPP) - Přírodní rezervace (PR) - Přírodní památka (PP)
9
Obecná ochrana spočívá v ochraně před zničením, poškozováním nebo sběrem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Vedle obecné ochrany rostlin je v ČR legislativně zajištěna i tzv. ochrana zvláštní. Podle zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jsou zvláště chráněné druhy rostlin členěny podle stupně jejich ohrožení na: - Kriticky ohrožené - Silně ohrožené - Ohrožené
Seznam a stupeň ohrožení zvláště chráněných druhů rostlin je stanoven vyhláškou MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Kritériem pro vyhlášení určitého rostlinného taxonu za zvláště chráněný je jeho ohroženost nebo vzácnost, vědecký či kulturní význam. Mezinárodní kategorie pro vyjádření stupně ohrožení existence druhu a tím naléhavosti jeho ochrany jsou stanoveny IUCN (The World Conservation Union): - EX (Extinct) – vyhynulý, vyhubený, vymizelý - EW (Extinct in the wild) – vyhynulý ve volné přírodě - RE (Regionally extinct) – (pro území ČR) vymizelý - CR (Critically endangered) – kriticky ohrožený - EN (Endangered) – ohrožený - VU (Vulnerable) – zranitelný - NT (Nera threatened) – téměř ohrožený - LC (Least concern) – málo dotčený - NE (Not evaluated) – nevyhodnocený (Láznička, 2005)
Kategorie ohrožení dle Červeného seznamu ČR (Holub, Procházka, 2000): - A1 – druhy vyhynulé - A2 – druhy nezvěstné (pravděpodobně vyhynulé) - A3 – nejasné případy vyhynulých a nezvěstných druhů - C1 – druhy kriticky ohrožené - C2 – druhy silně ohrožené - C3 – druhy ohrožené - C4 – vzácnější druhy nebo druhy vyžadující další pozornost 10
4. MATERIÁL A METODIKA Tato práce obsahuje jen polovinu ze seznamu ohrožených dřevin České republiky, druhou část zpracovala jako svou bakalářskou práci kolegyně Michaela Chytilková, jelikož zadané téma bakalářské práce bylo přiděleno dvěma řešitelů pro svou obsáhlost. Časopisy s přírodovědnou tématikou jsem sháněla zejména v Moravské zemské knihovně v Brně, dále pak v Ústřední knihovně MENDELU v Brně. Fyzicky jsem zkontrolovala desítky ročníků následujících časopisů: ACTA MUSEI BESKYDENSIS, ČASOPIS SLEZSKÉHO MUZEA V OPAVĚ, PRESLIA, ZPRÁVY ČESKÉ BOTANICKÉ SPOLEČNOSTI, ŽIVA. Hlavním zdrojem pro mou bakalářskou práci byla publikace Dřeviny České republiky (Úradníček, et al., 2009), z níž jsem v kapitole 5 použila údaje o popisu, ekologii a rozšíření druhu v České republice, pokud není uvedeno jinak. Názvy a synonyma vybraných dřevin jsou použita především z Klíče ke květeně ČR (Kubát, 2002), dále ze serverů www.botany.cz a www.biolib.cz. Vlastní bibliografie druhů dřevin je seřazena abecedně dle vědeckých názvů a dále podle stupně ohrožení. U každého druhu dřevin je popis morfologie, ekologie a rozšíření na území české republiky. Dále následuje u většiny druhů nalezená bibliografie z časopisů s biologickým zaměřením, z různých publikací či z internetových serverů. Kategorie ohrožení používaná v této bakalářské práci je souhrnem kategorií IUCN a kategorií Červeného seznamu ČR (Holub, Procházka, 2000), (Úradníček, et al., 2009): - C1 – kriticky ohrožené - druhy velmi vzácné, s recentním výskytem pouze na několika málo lokalitách (max. 5), s nízkou početností v mikropopulacích, velmi silně ohrožené vyhynutím, většinou vázané na výrazně ohrožené biotopy. - C2 – silně ohrožené - druhy vzácné, s recentním výskytem na málo lokalitách (max. 20), s nízkou početností v populacích, silně ohrožené vyhynutím, většinou vázané na ohrožené biotopy. - C3 – ohrožené - zejména druhy s významným trendem poklesu početnosti v posledních 100 letech, na ohrožených biotopech, ale bez recentního nebezpečí vyhynutí, více než 20 recentních lokalit, se střední početností populací. - C4 – zranitelné - druhy s výrazným trendem poklesu početnosti v posledních 100 letech, přesto dosud relativně hojné. Bude – li však tento trend pokračovat, mohou se stát ohroženými. 11
- C5 – druhy patřící do jedné z výše uvedených kategorií ohrožení, u nichž však jsou nedostatečné nebo pochybné údaje. - C5a - nedostatek taxonomických a fytogeografických údajů. - C5b - vážné pochybnosti o původnosti v květeně ČR.
4.1 Přehled hodnocených ohrožených druhů dřevin včetně synonym 4.1.1 Kriticky ohrožené druhy (C1) •
Ribes petraeum Wulfen, rybíz skalní Syn.: meruzalka skalní
•
Salix appendiculata Vill., vrba velkolistá Syn.: Salix grandifolia Ser.
•
Salix bicolor Willd., vrba dvoubarvá Syn.: Salix schraderiana Willd.; Salix weigeliana Willd.; Salix weigoliana Willd.; Salix rhaetica Anderss.
•
Salix herbacea L., vrba bylinná
•
Salix lapponum L., vrba laponská Syn.: Salix marrubifolia Tausch ex Andersson
•
Salix myrsinifolia Salisb., vrba černající Syn.: Salix nigricans Sm.
•
Salix myrtilloides L., vrba borůvkovitá
•
Salix repens L., vrba plazivá Syn.: Salix repens subsp. repens
• Sorbus alnifrons Kovanda, jeřáb olšolistý •
Sorbus eximia Kovanda, jeřáb krasový
•
Sorbus gemella Kovanda, jeřáb džbánský
•
Sorbus graeca (Spach) Schauer, jeřáb řecký
•
Sorbus hardeggensis Kovanda, jeřáb hardeggský
•
Sorbus milensis M. Lepší, K. Boublík, P. Lepší et P. Vít, jeřáb milský
•
Sorbus quernea Kovanda, jeřáb dubolistý
•
Sorbus rhodanthera Kovanda, jeřáb manětínský
•
Sorbus sudetica (Tausch) Bluff, Nees et Schauer, jeřáb sudetský 12
Syn.: jeřáb krkonošský •
Teucrium montanum L., ožanka horská Syn.: ožanka chlumní
•
Thymus alpestris Kerner, mateřídouška alpinská
•
Thymus pulegioides L. subsp. carniolicus (Borbás) P. Schmitd, mateřídouška vejčitá kraňská Syn.: Thymus froelichianus Opiz; Thymus carniolicus Borbás; Thymus froelichianus subsp. carniolicus (Borbás) Ronniger; Thymus serpyllum subsp. carniolicus (Borbás) Lyka; Thymus froelichianus var. carniolicus (Borbás) Ronniger; Thymus pulegioides var. vestitus (Lange) Jalas
•
Thymus pulcherrimus Schur subsp. sudeticus (Lyka) P- Schmidt syn Thymus carpathicus Čelak., mateřídouška ozdobná sudestká Syn.: Thymus carpathicus Čelak.
4.1.2 Silně ohrožené druhy (C2) •
Rosa gallica L., růže galská Syn.: růže keltská
•
Rosa majalis J. Herrmann, růže májová
•
Rosa micrantha Sm., růže malokvětá
•
Rosa spinosissima L., růže bedrníkolistá Syn.: růže nejtrnitější; růže hustoostná ; Rosa pimpinellifolia L.; Rosa myriacantha DC. ex Lam et DC; Rosa microcarpa Bess.; Rosa melanocarpa Link; Rosa ripartii Déséglise
•
Salix elaeagnos Scop., vrba šedá
•
Salix hastata L., vrba hrotolistá Syn.: vrba šípová
•
Salix rosmarinifolia L., vrba rozmarýnolistá Syn.: Salix repens subsp. rosmarinifolia (L.) C. Hartman)
•
Sorbus aria (L.) Crantz, jeřáb muk
•
Sorbus austriaca (G. Beck) Hedl., jeřáb rakouský
•
Sorbus bohemica Kovanda, jeřáb český
•
Sorbus carpatica Borbás, jeřáb karpatský 13
•
Thymus glabrescens Willd., mateřídouška olysalá Syn.:Thymus loevyanus Opiz, Thymus austriacus (Ronn.) Ronn
•
Ulmus minor Mill., jilm habrolistý Syn.: Ulmus carpinifolia Gled.; Ulmus carpinifolia Rupp. ex Suckow; Ulmus campestris L.; Ulmus suberosa Moench.; Ulmus corylifolia Host
4.1.3 Ohrožené druhy (C3) • Rosa sherardii Davies, růže Sherardova •
Salix daphnoides Vill., vrba lýkovcová
•
Sorbus danubialis (Jávorka) Prodan, jeřáb dunajský
•
Spiraea salicifolia L. tavolník vrbolistý
•
Staphylea pinnata L., klokoč zpeřený
•
Taxus baccata L., tis červený Syn.: Taxus baccata var. aurea Carriere; Taxus baccata var. fastigiata (Lindl.) Loudon; Taxus baccata var. fastigiata-aurea Seneclauze; Taxus baccata var. washingtonii (Richard Sm.) Beissn.; Taxus communis Senilis
•
Thymus pannonicus All., mateřídouška panonská Syn.: Thymus kesteleckyanus Opiz; Thymus marschallianus auct.
•
Thymus serpyllum L., mateřídouška úzkolistá Syn.: Thymus angustifolius Pers.; Thymus lanuginosus Mill.; Thymus apricus Opiz; Thymus serpyllum subsp. angustifolius (Pers.) Čelak.; Thymus angustifolius var. ericetorum „Wimm. ex“ Formánek; Thymus glabrescens subsp. rigidus (W. et Gr.) Domin; Thymus glabrescens auct. p. p., non Wild.
•
Viburnum lantana L., kalina tušalaj Syn.: tušalaj obecný; Viburnum tomentosum Lam.; Viburnum aragonensis Pau
4.1.4 Zranitelné druhy (C4) •
Rosa agrestis Savi, růže polní
•
Rosa elliptica Tausch, růže oválnolistá Syn.: Rosa inodora auct.
•
Rosa jundzillii Besser, růže Jundzillova
•
Rosa rubiginosa L., růže vinná 14
Syn.: Rosa eglanteria L. •
Rosa tomentosa Sm., růže plstnátá
•
Salix pentandra L., vrba pětimužná
•
Sorbus torminalis (L.) Crantz, jeřáb břek
•
Ulmus glabra Huds., jilm horský Syn.: jilm drsný; Ulmus montana auct.; Ulmus scabra Mill.
•
Ulmus laevis Pallas, jilm vaz Syn.: Ulmus effusa Willd.
•
Viscum album L. subsp. abietis (Wiesb.) Abromeit, jmelí bílé jedlové Syn.: Viscum abietis (Wiesb.) Fritsch; Viscum laxum subsp. abietis (Wiesb.) O. Schwarz; Viscum laxum var. abietis Hayek)
•
Viscum album L. subsp. austriacum (Wiesb.) Vollman, jmelí bílé borovicové Syn.: jmelí jehličnanové; Viscum laxum Boiss. et Reuter; Viscum laxum var. pini Hayek)
4.1.5 Nedostatečné nebo pochybné údaje (C5) 4.1.5.1 Nedostatek taxonomických a fytogeografických údajů (C5a) • Sorbus x pinnatifida (Smith) Düll, jeřáb polozpeřený 4.1.5.2 Vážné pochybnosti o původnosti květeně v ČR (C5b) • Rosa villosa L., růže měkká Syn.: Rosa pomifera J. Herrmann • Sorbus domestica L., jeřáb oskeruše Syn.:Pyrus sorbus Gaertn.; Pyrus domestica (L.) Sm.; Mespilus domestica (L.) All. • Vitis vinifera subsp. sylvestris (C. C. Gmelin) Hegi, réva vinná lesní Syn.: Vitis sylvestris C. C. Gmelin
15
5. VÝSLEDKY PRÁCE - BIBLIOGRAFIE OHROŽENÝCH DRUHŮ DŘEVIN 5.1 Kriticky ohrožené druhy Ribes petraeum Wulfen, rybíz skalní (čeleď Grossulariaceae – meruzalkovité)
Menší až středně velký beztrnný keř vysoký až 2 m s přímými větvemi a lysými výhony. Listy jsou střídavé, velké i přes 10 cm, na bázi srdčité, po obvodu dvakrát ostře pilovité. Žilnatina je silně vyniklá, řídce chlupatá na rubu. Řapík délky čepele je roztroušeně pýřitý. Doba rozkvětu je v květnu až červnu. Květy jsou oboupohlavné, v hustých (až 30 ks), slabě převislých hroznech. Kališní cípy a listeny jsou brvité, korunní lístky zaokrouhlené, zdéli ½ načervenalých kališních cípů. Kulovité bobule, asi 7 mm velké, mají červenou barvu, jsou lysé a příjemně nakyslé. Tento druh snáší stín, drsné klima i krátkou vegetační dobu, ale je náročný na půdní a vzdušnou vlhkost. Zpravidla se vyskytuje na humózních, mělkých, velmi často skeletovitých půdách a na kyselých horninách. Roste na balvanitých a suťových svazích, na prameništích a kolem drobných vodních toků při horní hranici lesa a v pásmu kleče. Jen málokdy sestupuje do nižších, inverzních klimatických poloh. Vyskytuje se pořídku jen v Krkonoších, Jizerských horách, v Jeseníkách a Králickém Sněžníku.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Králický Sněžník, s. 407. ISBN 97880-87051-14-6. V PR Králický Sněžník se rybíz skalní vyskytuje v lavinové dráze na jižním svahu a na obvodu vrcholové části.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812.
16
Na balvanité, suťové svahy, nejčastěji ve vyšších polohách karů a v údolích horských potoků Vysokých Sudet, je omezen výskyt meruzalky skalní se špinavě červenými, kyselými bobulemi.
PROCHÁZKA, F. Synantropní flóra u hřebenových chat v pohořích východních Sudet. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1967. s. 165171. ISSN 0323-0627. Taxon Ribes petraeum byl zaznamenán 8. – 9. července roku 1966 u chaty na Šeráku, cca 1300 m n. m.
Salix appendiculata Vill., vrba velkolistá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Středně velký, krátce větvený keř vysoký 2 – 5 m. Kůru má šedohnědou, hladkou, na dřevě jsou slabě patrné lišty. Střídavé listy jsou obkopinaté až obvejčité, 5 – 8 cm dlouhé, na líci tmavozelené, na rubu šedozelené, hustě chlupaté, líc později olysává. Na rubu vyniká hustá síťnatá žilnatina s velkým počtem postranních žilek (až 14 párů). Vrba velkolistá je dvoudomá dřevina, rozkvétající krátce před rašením listů nebo současně s ním, v květnu a červnu. Vzpřímené jehnědy jsou asi 4 cm velké. Vyskytuje se podél menších vodních toků v pásmu horských lesů a vystupuje až k hranici lesa či mírně nad ni. Roste na různých geologických podkladech, především na vápencích, u nás na silikátových horninách. Mezi typická stanoviště patří strže a soutěsky horských bystřin, lavinové dráhy, hlinité sutě nebo droliny karových strží. Snáší slabší zastínění, avšak je náročná na půdní i vzdušnou vlhkost. Roste v malých areálech na Šumavě, na karových skalních stěnách nad Plešným, Černým a Prášilským jezerem a velmi vzácně v Novohradských horách.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Černé a Čertovo jezero, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V NPR Černé a Čertovo jezero roste vrba velkolistá na stupňovitých skalních plochách, kde jsou vyvinuty porosty borovice kleče s ojediněle vtroušenými jedinci jeřábu ptačího, smrku a právě vrby velkolisté. Další zmínka o tomto druhu je z Plešného jezera, které je 17
součástí PP Trojmezná hora, 1. zóny NP Šumava a zároveň biosférické rezervace UNESCO. Zde nalezneme vrbu velkolistou ve společenstvu subalpínských vysokobylinných niv a subalpínských kapradinových niv.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Řada druhů dřevin alpinského stupně obsazuje zvláštní stanoviště, často jsou to karové stěny obnažené ledovci, lavinové dráhy či výstupy hornin ve vrcholových partiích. Rostou mnohdy jenom na několika málo lokalitách, a patří proto většinou ke druhům zákonem chráněným. Pouze v karových stržích horských oblastí Šumavy, ojediněle i v Novohradských horách roste vzácně vrba velkolistá.
Salix bicolor Willd., vrba dvoubarvá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Košatý, kulovitý keř dorůstající 1,5 m výšky a dožívající se 20 – 30 let. Kmínky má do 5 cm v průměru, borka je hladká, šedohnědá až hnědozelená. Letorosty jsou silné, žlutohnědé, lysé, lesklé s téměř okrouhlými lenticelami. Listy eliptického tvaru jsou 3,5 – 5 cm dlouhé, na bázi klínovité, okraj čepele je téměř celokrajný nebo jen s oddálenými zuby. Listy jsou v dospělosti pevné, na líci tmavozelené, lysé, lesklé, na rubu sivozelené a na podzim žloutnou. Dvoudomý keř, který rozkvétá v červnu po vyrašení listů, má válcovité, vzpřímené a hustokvěté jehnědy. Vrba dvoubarvá roste v karových stržích a dolinách, v prameništích, křovinách kolem bystřin, v porostech kleče a nad její hranicí, především na kyselých půdních podkladech. Je to chladnomilný a světlomilný druh. U nás se vyskytuje pouze v jediné lokalitě, a to v Krkonoších pod Studniční horou v Obřím dolu – Úpské jámě (1350 – 1400 m. n. m.)
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J., et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů v ČR a SK. 5, Vyšší rostliny., 1. vydání, Bratislava: Přiroda, 1999. 453 s., ISBN: 80-07-01085
Jediná lokalita vrby dvoubarvé v ČR se nachází v Krkonoších v Úpské jámě. V tomto ledovcovém karu ji objevil okolo r. 1790 pastor J. A. Weigel a od té doby její výskyt nepřetržitě registrovali botanikové 19. i 20. století. Celý porost v Úpské jámě je složen 18
výhradně ze samičích jedinců (pravděpodobně rozrostlý jediný exemplář). Ohrožení: Porost této vrby značně poškozuje jelení zvěř, která se koncentruje na nedalekém kališti v Krakonošově zahrádce. Ochrana: Zvláště chráněný kriticky ohrožený druh, lokalita leží v PP Prameny Úpy a není přístupná veřejnosti.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Řada druhů dřevin alpinského stupně obsazuje zvláštní stanoviště, často jsou to karové stěny obnažené ledovci, lavinové dráhy či výstupy hornin ve vrcholových partiích. Rostou mnohdy jenom na několika málo lokalitách, a patří proto většinou ke druhům zákonem chráněným. Pouze v Krkonoších se vyskytuje vrba dvoubarvá.
Salix herbacea L., vrba bylinná (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Drobný dvoudomý poléhavý keřík s podzemními, plazivými, kořenujícími kmínky. Jen nejmladší olistěné větévky dosahují nad půdní povrch. Jsou vzpřímené, 2 – 10 cm vysoké, lysé a jen s několika listy. Tvoří pokryvné porosty. Listy jsou eliptické až okrouhlé, okraj čepele je vroubkovaně žláznatě pilovitý. Čepele listů jsou 1 – 2 cm dlouhé, oboustranně leskle zelené a lysé. Řapíky dosahují délky jen 1 – 3 mm a jsou většinou bez palistů nebo jsou zcela drobné. Jehnědy odděleného pohlaví jsou krátké, chudokvěté (5 – 6 květů) a vyrůstají na koncích olistěných letorostů zpola zakryté nejbližšími listy. Rozkvétají až po olistění v červnu a srpnu. Prašníkové květy mají dvě tyčinky s lysými nitkami, pestíkové květy jsou s krátce stopkatým, lysým, vřetenovitým semeníkem. Čnělky jsou krátké a mají blizny ven zakřivené. Květní listeny jsou někdy načervenalé. Plody jsou červenavé tobolky. Roste na vlhkých skalách, ve skalních štěrbinách, na sněžných políčkách, alpínských holích, většinou na silikátových horninách. V České republice se vyskytuje pouze v subalpínském stupni Krkonoš (Studniční stěna a Studniční hora) a Hrubého Jeseníku (Tabulové a Petrovy kameny a Velká kotlina). Rozsah výskytu se zmenšuje a v současnosti jsou na našich lokalitách převážně jen pestíkové rostliny.
19
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Praděd, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6.
V botanicky významném území Praděd, které je součástí CHKO Jeseníky a zároveň NPR Praděd, lze vrbu bylinnou najít na Tabulových skalách.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Řada druhů dřevin alpinského stupně obsazuje zvláštní stanoviště, často jsou to karové stěny obnažené ledovci, lavinové dráhy či výstupy hornin ve vrcholových partiích. Rostou mnohdy jenom na několika málo lokalitách, a patří proto většinou ke druhům zákonem chráněným. Reliktem alpinských holí Krkonoš a Hrubého Jeseníku je mimo jiné i vrba bylinná.
Salix lapponum L, vrba laponská (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Drobnější dvoudomý keř, 100 – 150 cm vysoký, přímého vzrůstu, s krátkými hustě rozvětvenými větvemi, dožívající se až 30 let. Kmínky s průměrem do 3 cm jsou hrbolatě zakřivené, šedohnědé, téměř hladké. Jednoleté prýty zelenohnědé až olivově zelené barvy jsou chlupaté, později částečně olysávající se zřetelnými okrouhlými lenticelami. Květní pupeny nápadné svou velikostí bývají shluklé na konci větévek. Listy vrby laponské jsou řapíkaté, vejčitě kopinaté nebo podlouhle vejčité, 3 – 5 cm dlouhé, téměř celokrajné nebo jen u báze vlnitě zprohýbané. Čepele na líci kalně zelené, slabě lesklé, svraskalé, v mládí dlouze rovně chlupaté, záhy olysávající, na rubu šedozelené, hustě stříbrošedě chlupaté až plstnaté. Na rubu výrazně vystupuje střední žlutá žilka. Palisty málo vyvinuté, záhy opadavé. Kvete před nebo současně s rašením listů v květnu až červnu. Jehnědy jsou 2 – 4 cm dlouhé, válcovité a téměř přisedlé. Vrba laponská roste na vrchovištích, vlhkých loukách a prameništích bystřin v subalpínském pásmu. Preferuje silikátové podklady. V ČR je tento druh velmi vzácný, vyskytující se pouze v Krkonoších (Labský důl, Labská a Pančická louka, Úpská jáma) (a v Hrubém Jeseníku pod vrcholem Pradědu poblíž Tabulových skal.)
20
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Praděd, s. 407. ISBN 978-80-8705114-6. V botanicky významném území Praděd, které je součástí CHKO Jeseníky a zároveň NPR Praděd, lze vrbu laponskou najít na Tabulových skalách.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Řada druhů dřevin alpinského stupně obsazuje zvláštní stanoviště, často jsou to karové stěny obnažené ledovci, lavinové dráhy či výstupy hornin ve vrcholových partiích. Rostou mnohdy jenom na několika málo lokalitách, a patří proto většinou ke druhům zákonem chráněným. Reliktem alpinských holí Krkonoš a Hrubého Jeseníku je mimo jiné i vrba laponská.
Salix myrsinifolia Salisb., vrba černající (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Dvoudomý, středně velký až statný keř 2 – 6 m vysoký s hustě větvenou korunou. Borka je hladká, jen na patě silnějších kmínků podélně rozpraskaná, černošedá. Jednoleté prýty jsou tmavě červenohnědé nebo nazelenalé, hustě krátce chlupaté, později olysávající. Listy jsou okrouhle vejčité až podlouhle kopinaté. Běžnější jsou širokolisté formy, úzkolisté se u nás vyskytují jen omezeně (Knížecí pláně na Šumavě). Lícní strana listů je temně zelená, matně lesklá, chlupatá, později olysávající, rub listu šedozelený, ojíněný, chlupatý, olysávající, s vystouplou žilnatinou. Ojínění je na špici listu jakoby setřeno, což je dobrý poznávací znak. Palisty jsou vytrvávající, nepravidelně srdčité. Vrba černající rozkvétá v dubnu a počátkem května před nebo zároveň s rašením listů. Květy jsou shluklé v drobných jehnědách (2,5 cm). Roste při okrajích bažin a mokrých luk i na kyselých a zrašelinělých podkladech. Provází také vodní toky, kde se vyskytuje na mokřadech mimo bezprostřední čerstvé náplavy. Snese slabší zastínění. U nás existuje patrně jen několik původních lokalit na Šumavě, v Českém lese a v okolí Třeboně (rybník Svět).
21
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. U nás se velmi vzácně vyskytuje vrba černající známá pouze z několika lokalit (např. Knížecí pláně na Šumavě). Patří k druhům zákonem chráněným, v sadovnictví se využívá její kultivar s okrouhlými listy (cv. Continifolia).
Salix myrtilloides L., vrba borůvkovitá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Drobný, vzpřímený, bohatě větvený keř vysoký 30 – 80 cm, který má k zemi přitisklé poléhavé větve snadno zakořeňující (na rozdíl od řízků). Letorosty i pupeny jsou lysé. Listy eliptického tvaru s čepelí dlouhou 1 – 3 cm jsou celokrajné, oboustranně lysé a připomínají vlochyni nebo borůvku. Řapík bývá bez palistů. Dvoudomé jehnědovité květenství kvete současně s rašením listů v květnu. Samčí květy mají 2 tyčinky s lysými nitkami, samičí květy dlouze stopkatý lysý semeník. Blizny jsou ven zakřivené, květní listeny malé, téměř lysé, úzce válcovitá nektariová žlázka je jen jedna. Válcovité samičí jehnědy mají květy volně uspořádané. Kvete v květnu. Plodem je tobolka, která je při dozrávání často tmavočervená. Vrbu borůvkovitou
najdeme na rašeliništích, zejména na okrajích vrchovišť, a
rašelinných loukách. Vyžaduje kyselé půdy a snáší stagnující vodu. Tento druh pochází ze severní a severovýchodní Evropy a severní Asie. V České republice jsou jen dvě lokality, kde se tato vrba nachází, a to u obce Prameny na upolínové louce ve Slavkovském lese a v Železných horách.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. Pouze ze dvou lokalit z území ČR je dnes známa chráněná vrba borůvkovitá, drobný keř rašelinných luk a okrajů vrchovišť, poněkud podobný vlochyni.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812.
22
V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i vrbu borůvkovitou.
ČEŘOVSKÝ, J., et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů v ČR a SK. 5, Vyšší rostliny., 1. vydání, Bratislava: Přiroda, 1999. 453 s., ISBN: 80-07-01085. V r. 1986 nalezl tuto drobnou vrbu J. Sofron v CHKO Slavkovský les poblíž osady Prameny, pak ji objevil v CHKO Železné hory r. 1994 J. Jirásek u Trhové Kamenice. Ohrožení: Nejrizikovějším faktorem je, kromě malého rozsahu populací a celkové destrukce nalezišť, změna vodního režimu na lokalitách a snadné křížení s vrbou ušatou (Salix aurita), která v důsledku déle trvající introgresivní hybridizace zcela vrbu borůvkovitou pohltí.
Salix repens L., vrba plazivá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Nízký keř (20 – 150 cm) s krátkými, tenkými, lysými větvemi, který se dožívá až 30 let. Poléhavé části větví snadno kořenují. Kůra je hnědá a hladká. Jednoleté prýty jsou tenké, krátké, zelenohnědé, chlupaté, s patrnými lenticelami. Listy jsou krátce řapíkaté, tvarově značně proměnlivé, podlouhlé, eliptické až obvejčité, 1,5 – 2,5 cm dlouhé, celokrajné až oddáleně pilovité, s podvinutým okrajem. Čepel na líci je sytě zelená, šedě chlupatá, později olysávající, na rudu zelenošedá, hustě stříbrošedě chlupatá rovnoběžně se střední žilkou. Palisty vrby plazivé jsou dobře vyvinuté. Je to dvoudomý keř, kvetoucí před rašením listů nebo jeho počátkem v dubnu až květnu, v pozdním létě někdy ještě jednou. Jehnědy jsou malé, 1 – 2 cm dlouhé, hustě nahloučené na konci letorostů. Vrba plazivá je světlomilný keř rostoucí na extrémně kyselých vlhkých až zrašelinělých loukách, na slatinách, vlhkých vřesovištích a mokrých ostřicových loukách. Je velmi ekologicky přizpůsobivá, dokáže úspěšně růst na různých půdách s rozmanitou vlhkostí. U nás se vyskytuje zřídka až velmi vzácně v severních a západních Čechách, hojně jen v okolí Doks. Roste v pahorkatinách až v podhorských oblastech. S postupnou meliorací a kultivací luk se stává stále vzácnější.
23
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Soos; Swamp, s. 407. ISBN 978-8087051-14-6. Význačným biotopem Soosu jsou rašeliniště, která se nacházejí v různých sukcesních stadiích od živých přechodových rašelinišť s jezírky až po rašelinné lesy, nejčastěji blatkové, brusnicové a suchopýrové bory.
DEYL, Č. Příspěvek ke květeně širšího okolí Olomouce. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1973. s. 102 - 103. Hornomoravský úval: Komárov u Řídče, na slatinných loukách SV od obce Nízký Jeseník: Hlubočky – 1,7 km západně od železniční stanice Hlubočky v lesní světlině na území zvané Vinohrádky; Dětřichov – 1 km JV od obce na rašelinné louce; Nové Valteřice – na vlhkých loukách u obce.
DUDA, J., OPRAVIL, E., ŠULA, B. Chráněné a ohrožené druhy v květeně Nízkého Jeseníku a přilehlých území - 4. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1994. s. 113-127. ISSN 1211-3026. Tato vrba roste v nížinách i podhorském pásmu v území Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů, a to na rašelinných loukách, slatinách, mokrých pastvinách i písčitých místech.
HOUFEK, J. Krátká floristická sdělení a výsledky floristické akce v Čechách. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1969. s. 205-216. Nové Strašecí - Třtice; Říčany – mezi Mukařovem a Louňovicemi, hojně na bahnité louce nad rybníkem a na travnatém úhoru v Louňovicích; Jindřichův Hradec – na několika místech na rašelině za rybníkem u železniční trati u Senotína a několik exemplářů na rašelinné louce mezi Horní Pěnou a myslivnou U Hejlíčka; Vyšší Brod – u rybníka nedaleko dvora Kravín severovýchodně od města poblíž silnice do Rožmberka; Veselí nad Lužnicí – u Horusického rybníka; Trhové Sviny – bývalé panství Nové Hrady, rašelinné louky; Třeboň – Chlum u Třeboně, rašelinná loučka blíže samoty U Hajnů; Mariánské Lázně – Dolní Žandov, rašelinné louky nad obcí při silnici do Chebu. 24
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. Vrba plazivá se vyskytuje v podhorském stupni v severních a západních Čechách. Je to nízký keř s úzce eliptickými až kopinatými listy.
TUROŇOVÁ, D. Novozámecký rybník – změny v rezervaci a její management. Živa. 1999, XLVII, 4, s. 159-161. ISSN 0044-4812. Kriticky ohrožená vrba plazivá má na opuštěných lukách pravděpodobně nejčetnější výskyt v ČR.
Sorbus alnifrons Kovanda, jeřáb olšolistý (hybridogenní druh kombinace Sorbus danubialis x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Malý stromek dorůstající do výšky 8 m, kde větve nasedají na kmen v ostrém úhlu. Listová čepel je 8 – 9 cm dlouhá, široce eliptická, peřenolaločná, v horní části pak jen dvojitě pilovitá, na bázi výrazně klínovitá. Laloky listů jsou ostré, pilovité. Rub listu je šedozeleně plstnatý. Řapík 1,3 – 2,7 cm dlouhý. Semeník tohoto druhu je polospodní. Malvice jsou lysé, kulovité až široce elipsoidní, červenooranžové, s malými, nenápadnými, světle hnědými lenticelami. Roste na mělkých skeletnatých půdách kyselé matečné horniny (granulit) v prosvětlené bukové doubravě. Endemit jihozápadní Moravy vyskytující se na dvou přilehlých vrších blízko Ivančic, na severním a severozápadním svahu vrchu pod zříceninou hradu Templštýn a na blízkém Vrabčím vrchu (388 m), V ČR je známo okolo 45 jedinců tohoto druhu.
Bibliografie VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Jediná známá populace se nachází na dvou mikrolokalitách v okolí zříceniny hradu Templštejn (součást přírodního parku Střední Pojihlaví) na jižních, kamenitých svazích přímo pod hradem a na blízkém Vrabčím vrchu.
25
Sorbus eximia Kovanda, jeřáb krasový (hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř až strom 3 – 10 m vysoký s pupeny vejcovitými, špičatými, olysávajícími. Listová čepel je 9,5 – 11,5 cm dlouhá, široce eliptická až vejčitá, peřenolaločnatá, pilovitá, k bázi klínovitá, v horní části je jen dvojitě pilovitá. Laloky jsou ostré, trojúhelníkové. Listy jsou na rubu plstnaté, jejich řapíky jsou 2,3 – 2,9 cm dlouhé. Kališní cípy za květu vodorovně odstávají a za plodu vytrvávají. Semeník je polospodní. Malvice jeřábu krasového jsou široce elipsoidní a kulovité, oranžové, lysé, s lenticelami. Roste v šipákových doubravách, skalnatých xerotermních svazích a zasahuje i do mezofilních bukových doubrav. Charakteristický výskyt je na vrcholech kopců. Geologické podloží je devonský vápenec. Roste jen v České republice, je endemitem Českého krasu. Populace druhu čítá okolo 150 jedinců.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J., et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů v ČR a SK. 5, Vyšší rostliny., 1. vydání, Bratislava: Přiroda, 1999. 453 s., ISBN: 80-07-01085. Tento druh nalezneme na několika stanovištích (Sv. Jan pod Skalou, Vysoká stráň, mezi Hostimí a Bubovicemi, Doutnáč, Paní hora, Kodské polesí, Ve skalách, Mramor i Liteně, Plešivec a Haknová).
VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Endemit střední části Čech, kde roste na výslunných, druhově bohatých vápencových stráních Českého krasu. Celkově je znám ze 13 lokalit, přičemž počet všech jedinců se odhaduje asi na 150. Nejpočetnější populace se nachází v NPR Koda, kde vyhledává skalnaté výchozy tyčící se vysoko nad údolím.
Sorbus gemella Kovanda, jeřáb džbánský (hybridogenní druh kombinace S. danubialis x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité)
26
Strom do 15 m výšky. Listová čepel je 6 – 8 cm dlouhá, peřenolaločná, široce eliptická, k bázi široce klínovitá. Rub listu je šedě plstnatý, řapík je 1,3 – 2,1 cm dlouhý, kratší než u jeřábu manětínského. Kališní cípy jsou za květu vzpřímené, za plodu zaschlé, semeník je polospodní. Prašníky jsou bledožluté barvy. Čnělky jsou do ¼ - ½ srostlé. Malvice je široce elipsoidní až kulovitá, červenooranžová, lysá, hustě tečkovaná drobnými lenticelami. Vyskytuje se v ochuzených dubohabřinách. Preferuje výhřevné jižní a jihozápadní svahy. Geologickým podložím stanoviště je opuka. Snáší mírný zástin. Je endemitem přírodního parku Džbán, roste pouze na jediné lokalitě severně od obce Konětopy, v oblasti bývalého hradiště na vrchu Markvarec, v počtu asi 45 jedinců.
Bibliografie JÍROVÁ, A., 2008: Sorbus milensis M. Lepší, K. Boublík, P. Lepší et P. Vít – jeřáb milský / jarabina. [cit. 2010-02-19]. Dostupné na:
. V posledních letech byl objeven na dalších 8 lokalitách u vesnic Hřivice, Třeskonice, Hořany, Markvarec, Břínkov, Solopysky, Ročov a Dolní Ročov. Přežití druhu závisí především na lesnickém managementu – druh vyžaduje světlé lesy a aktuální velkoplošné pěstování tzv. vysokého lesa může být pro dlouhodobou existenci druhu fatální. Bylo by vhodné na vybraných místech druh lesnickými zásahy podporovat (prosvětlování lesů) a vyloučit ho zcela z těžby. Dalším ohrožujícím faktorem je přemnožená zvěř. V případě, že nedojde k odrůstání semenáčků i po prosvětlení porostu, je nutné snížit stavy zvěře popř. oplotit okolí vybraných plodných jedinců
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P. Sorbus gemella Kovanda. In Severočeskou přírodou: sborník
Severočeské
pobočky
Československé
botanické
společnosti.
Chomutov, 2009, 40, s. 122-126. ISSN: 0231-9705. Před začátkem floristického kurzu byl jeřáb džbánský známý pouze ze třech lokalit – z bezejmenného vrchu východně od obce Konětopy (Kovanda 1996), dále pak z jihovýchodního svahu vrchu Okrouhlík u obce Hřivice a z území přírodní památky Kozinecká stráň u obce Třeskonice (Janda 2006). V průběhu floristického kurzu a jedné exkurze uspořádané na podzim roku 2007 M. Lepším, P. Lepším a V. Hansem bylo překvapivě objeveno 6 nových nalezišť (Hořany, Markvarec, Břínkov, Solopysky, Ročov, Dolní Ročov). Dále se všechny publikované lokality podařilo ověřit, popř. rozšířit znalosti o jejich rozsahu. 27
VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Tento druh je znám pouze z jedné lokality, která se nachází u obce Konětopy v severní části přírodního parku Džbán.
Sorbus graeca (Spach) Schauer, jeřáb řecký (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř až malý strom do 5 m výšky. Pupeny jsou protáhle vejcovité, řídce plstnaté až olysalé. Listová čepel je menší než u muku, 5 – 8 cm dlouhá, široce obvejčitá až okrouhle vejčitá, v apikální části zpravidla zaokrouhlená, či tupě zašpičatělá, na bázi zaokrouhlená až tupě klínovitá, nad spodní třetinou je jednoduše až dvakrát hrubě pilovitá (zuby široce trojúhelníkovité), plochá. List je tuhý, kožovitý. Malvice jsou sytě červené, lesklé, s nespočetnými velkými, nápadnými, žlutými lenticelami. Kališní cípy jsou za plodu vytrvávající, vzpřímené, nedužnaté. Jeřáb řecký roste na mělkých, vysýchavých půdách jak bazických, tak i kyselých hornin, v lesostepních společenstvech a na skalních stepích. V ČR se vyskytuje ve střední části NP Podyjí a v Moravském krasu pouze v několika exemplářích.
Sorbus hardeggensis Kovanda, jeřáb hardeggský (hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Strom dorůstající výšky až 18 m. Listová čepel je 8 – 10 cm dlouhá, široce vejčitá, peřenolaločnatá až peřenoklaná, v apikální části pak jen dvojitě pilovitá, na bázi široce klínovitá. Laloky ostře klínovité, pilovité. Líc listu je tmavozelený lesklý, rubová strana je šedozeleně plstnatá, k podzimu často olysávající. Řapík je 1,9 – 3,2 cm dlouhý. Na podzim se listy podobně jako u břeku zbarvují do červena. Semeník je spodní. Malvice jsou bronzově hnědé, široce elipsoidní, s drobnými žlutými lenticelami. Kališní cípy za plodu většinou opadávají. Roste v břekových doubravách a v prosvětlených bukových doubravách, na různém geologickém podloží, jak na vápenci, tak i na kyselých horninách. Snáší částečný zástin, spoluvytváří druhé patro v prosvětlených lesích. Je to endemický druh jihozápadní Moravy, 28
vyskytuje se na malém území západní části NP Podyjí, mezi obcemi Vranov nad Dyjí a rakouským městečkem Hardegg. Dosud bylo zjištěno okolo 30 jedinců jeřábu hardeggského.
Bibliografie VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Tento druh je bezpochyby naším nejvzácnějším subendemickým jeřábem. Vyskytuje se na třech lokalitách v průlomovém údolí řeky Dyje a jejích přítoků v NP Podyjí (v širším okolí Ledových slují, na Liščí skále a na Hardegských stráních) a na dvou lokalitách v NP Thayatal na druhém břehu řeky Dyje v Rakousku.
Sorbus milensis M. Lepší, K. Boublík, P. Lepší et P. Vít, jeřáb milský (hybridogenní druh S. danubialis x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Tento druh popsaný v roce 2008 je podobný jeřábu manětínskému, má také růžové prašníky. Liší se kosníkovitými méně laločnatými listy a drobnějšími plody. Vyskytuje se na vrchu Milá v Českém středohoří v počtu asi 60 jedinců.
Bibliografie JÍROVÁ, A. Botany.cz [online]. 2008 [cit. 2010-02-19]. Sorbus milensis. Dostupné z WWW:
. 3–10 m vysoký opadavý strom nebo keř s vejčitou až široce vejčitou korunou. Listy mají mělce laločnatou, kosníkovitou až široce vejčitou na rubu žlutošedě plstnatou čepel. V květnu rozkvétá pětičetnými bělavými květy s nálevkovitou češulí, které jsou uspořádány do mnohokvětých chocholičnatých lat. Prašníky mají narůžovělou barvu, semeník je polospodní, čnělky jsou zčásti srostlé. Následně velmi často a hojně plodí. Zralé malvice jsou téměř kulovité, lesklé a pro tento druh typicky oranžově červené. Vyskytuje se hlavně na strmých, těžko přístupných čedičových skalách, v lesnatých roklích a sutích. Endemit ČR. Dosud je znám pouze z vrchu Milá v Českém středohoří, podle své první lokality byl pojmenován. Jeřáb milský je ohrožen hlavně vysokými stavy zvěře a šířením jasanu 29
LEPŠÍ, M., et al. Sorbus milensis, a new hybridogenous species from nerthwestern Bohemia. Preslia: Časopis české botanické společnosti (Journal of the Czech botanical society). 2008, 80, 2, s. 229-243. ISSN 0032-7786.
Sorbus quernea Kovanda, jeřáb dubolistý (hybridogenní druh kombinace S. aria x S. aucuparia) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Malý stromek do 8 m. Listová čepel je 5 – 7 cm dlouhá, široce eliptická, peřenolaločná, od báze s výraznými laloky, na bázi obvykle zaoblená. Laloky listů jsou zaokrouhlené, ale velmi výrazné. Velmi podobné listy má jeřáb prostřední – S. intermedia (Ehrh.) Pers., původní v jižní Skandinávii a v Pobaltí, u nás často pěstovaný jako dekorativní dřevina v městské zeleni. Rub listu je šedozeleně plstnatý. Řapík 1,3 – 1,8 cm dlouhý. Kališní lístky jsou 1,8 – 2,2 mm dlouhé, čnělky volné. Semeník je polospodní. Malvice jsou kulovité, červené, 8 – 11 mm v průměru. Roste na mělkých skeletnatých půdách v prosvětlené doubravě. Vyskytuje se na dvou lokalitách v Praze - na severozápadním svahu vrchu Jabloňka v počtu asi 60 exemplářů a na vrcholu Bílé skály, kde je kolem 20 zástupců druhu. Stenotopní endemit hlavního města ČR.
Bibliografie KOVANDA, M. Jeřáby v Praze. Živa. 2000, XLVIII, 1, s. 12-13. ISSN 0044-4812. Na Bílé skále bylo pozorováno asi 20 exemplářů jeřábu dubolistého různého stáří, na vrchu Jabloňka byl zaznamenán porost tohoto druhu jeřábu.
VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Jeřáb dubolistý je jediným českým hybridogenním taxonem, na jehož vzniku se podílel jeřáb ptačí. Druh přežívá na dvou lokalitách přímo v hlavním městě Praha – na severozápadním svahu vrchu Jabloňka a na Bílé skále (obě oblasti jsou chráněny jako přírodní památky). První populace čítá asi 60 jedinců, druhá zhruba 20 jedinců.
Sorbus rhodanthera Kovanda, jeřáb manětínský (Hybridogenní druh kombinace S. danubialis x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité) 30
Keř až menší stromek do 12 m. Střídavě postavené listy mají listovou čepel 6 – 8 cm dlouhou, peřenolaločnou, na bázi výrazně klínovitou. Laloky listů jsou ostré, pilovité, podobné jeřábu olšolistému. Rub listu je šedozeleně plstnatý. Řapík listu je 1,8 -2,9 cm dlouhý, delší než u jeřábu džbánského. Semeník je polospodní. Výrazným znakem jsou růžové prašníky. Čnělky do 1/5 – 2/5 délky srostlé. Malvice jsou lysé, kulovité, lesklé, červenooranžové, s malými, ale nápadnými světle hnědými lenticelami. Roste na mělkých skeletnatých půdách na čediči v prosvětlených dubohabřinách. Vytváří rozvolněný porost na výslunném, teplém svahu, na některých místech je dokonce dominantním druhem. Monotopní endemit západních Čech, vyskytuje se jen na jediné lokalitě na jihozápadních svazích a vrcholu Chlumské hory u Manětína.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Chlumská Hora, s. 407. ISBN 978-8087051-14-6. Tento endemit roste v botanicky významném území Chlumská hora, jehož součástí je PR Chlum. Populace tohoto jeřábu, který má charakteristické růžové prašníky, je vitální a různověká. Celkem bylo zjištěno více než 400 jedinců. Provádí se zde výzkum zaměřený na sčítání populace jeřábu manětínského.
VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Celkovým počtem jedinců se tento jeřáb blíží jeřábu krasovému, vyskytuje se však na jediné lokalitě, kterou jsou jihozápadní příkré svahy Chlumské hory u Manětína v západních Čechách (asi 30 km severně od Plzně).
Sorbus sudetica (Tausch) Bluff, Nees et Schauer, jeřáb sudetský (hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S. chamaemespilus) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř vysoký 0,5 – 2 m se střídavými listy. Pupeny jsou vejcovitě kuželovité, špičaté, olysalé. Listová čepel je obvejčitá až obvejčitě eliptická, 6 – 7 cm dlouhá, 3 – 4,5 cm široká, nepravidelně hrubě pilovitá, k bázi celokrajná. Rub listu je řídce šedě plstnatý. Řapík je 1,5 – 31
1,8 cm dlouhý. Hroznovitá květenství jsou chudokvětá, kališní cípy za květu vzpřímené, korunní lístky obvejčité, světle růžové, vzpřímené. Malvice jsou kulovité až široce elipsoidní, na bázi vyhloubené, červené, téměř lysé, kališní ušty vytrvávající, vzpřímené. Semena dobře klíčí, ale semenáče v přírodě vymrzají, rozmnožuje se tedy spíše vegetativně. Jeřáb sudetský je světlomilný keř nesnášející konkurenci kosodřeviny ani smrku. Roste v subalpínském stupni na příkrých, závětrných, výslunných a především lavinových svazích karů, substrátem jsou skeletnaté rankerové, někdy humózní půdy na silikátových i bazických podkladech, ve společenstvech vysokostébelnatých trav. Je to endemit Krkonoš, kde roste na několika izolovaných lokalitách (Labský důl, Rudník, Čertova zahrádka, Úpská jáma, Malá Čertova rokle) v rozmezí nadmořských výšek 1000 – 1350 m. Celkový počet nepřesahuje 150 jedinců.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Endemitem Krkonoš je jeřáb sudetský, keřovitý jeřáb příkrých závětrných svahů karů a lavinových drah s jednoduchými obvejčitými listy a růžově červenými květenstvími.
KRAHULEC, F. Species of vascular plants endemic to the Krkonoše Mts (Western Sudets): Endemické druhy cévnatých rostlin v Krkonoších. Preslia: The Journal of the Czech Botanical Society (Časopis České botanické společnosti). 2006, 78, 4, s. 503-516. ISSN 0032-7786. Původ hybridogenního druhu Sorbus sudetica spadá pravděpodobně do doby, kdy se objevily druhy S. chamaemespilus (L.) Crantz a S. aria L. Crantz, tzn. do doby raného holocénu.
ČEŘOVSKÝ, J., et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů v ČR a SK. 5, Vyšší rostliny., 1. vydání, Bratislava: Přiroda, 1999. 453 s., ISBN: 80-07-01085 Ohrožení: Při omezeném rozsahu dílčích populací (celkový počet jedinců v přírodě nepřesahuje 150) jsou rizikovým faktorem laviny, sběr pro botanické sbírky a možná i působení imise.
VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. 32
Jeřáb sudetský patří mezi nejvzácnější a nejpamátnější rostliny Krkonoš – jen málo pohoří v Evropě se totiž může chlubit endemickou dřevinou. Těžiště výskytu leží v karech Obřího a Labského dolu, druh často roste přímo na lavinových svazích, mnohdy ve floristicky bohatých „zahrádkách“ – např. Schustlerově či Čertově.
Teucrium montanum L., ožanka horská (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Vytrvalý, vždyzelený, pokryvný polokeř s četnými poléhavými až vystoupavými, na bázi dřevnatějícími lodyhami. Lodyhy se trsnatě větví, jsou přitiskle bíle až nažloutle chlupaté. Přisedlé listy jsou čárkovitě obkopinaté nebo úzce eliptické, asi 2 cm dlouhé, zašpičatělé, celokrajné, na okraji podvinuté. Na rubu jsou listy běloplstnaté, na líci mohou být lysé až hustě přitiskle chlupaté. Nazelenale bílé až krémově žluté pyskaté květy, uspořádané v krátkých, polokulovitých, hustých vrcholových hlávkách, rozkvétají v červnu a mohou kvést přes celé léto. Spodní pysk je vpředu silně rozšířený. Kalich je pravidelný, trubkovitě zvonkovitý, přitiskle chlupatý. Květní listeny jsou podobné listům, ale menší. Obvejčité tvrdky jsou asi 2 mm dlouhé, hnědé, nevýrazně síťkované s velkým pupkem. Druh je značně proměnlivý v odění lodyh, listů a kalichu, v ČR se vyskytuje pouze nominátní poddruh s krátkými chlupy. Keřík rostoucí zásadně na vápencových podkladech, půdách typu mělkých rendzin. Typickým stanovištěm jsou výslunné skalky a skalnaté stráně s jižní expozicí. V České republice se s tímto druhem můžeme setkat jen na jižní Moravě v Mikulovské pahorkatině, kde je severní hranice jejího areálu. V Pavlovských kopcích se nachází poměrně hojná stabilizovaná populace.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Pálavské kopce, s. 407. ISBN 978-8087051-14-6. Ožanka horská roste v Pavlovských kopcích, které jsou součástí CHKO Pálava.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. 33
Pouze na Pálavě najdeme mateřídouškám příbuznou ožanku horskou, a to na výhřevných a suchých vápencích.
Thymus alpestris Kerner, mateřídouška alpinská (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Nízké (do 10 cm), poléhavé polokeře, s plazivými monopodiálně větvenými stonky, které často zakořeňují. Květonosné větve jsou vystoupavé, ostře čtyřhranné, krátce chlupaté na hranách. Listy na květních větvích se zřetelně zvětšují odspoda nahoru (dole drobné, řapíkaté, kopisťovité; nahoře největší, 0,6 – 1,4 cm dlouhé, přisedlé, okrouhle vejčité až okrouhlé). Žilky jsou slabě vyniklé, postupně k okraji čepele mizející. Krátká květenství, téměř kulovitá, tvořená sytě růžovými květy, se objevují v srpnu až září. Tvrdky jsou vejcovité, hnědé. Druh vázaný na subalpínský stupeň, kde roste v karech, na kamenitých svazích a teráskách nad horní hranicí lesa na půdách humózních, živinami dobře zásobených. Karpatský druh, který je u nás znám z několika lokalit v Krkonoších. Neověřený údaj o výskytu pochází i z vrcholových partií Klínovce v Krušných horách.
Thymus pulegioides L. subsp. carniolicus (Borbás) P. Schmitd mateřídouška vejčitá kraňská (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Vytrvalé nízké trsnaté keříky jsou 10–30 cm vysoké. Stonky jsou vystoupavé až přímé, vždy zakončené květonosnou větví, krátké nekvetoucí výběžky postranní, větvení stonků je sympodiální. Květonosné větve jsou obvykle naběhlé do nachova, na průřezu ostře čtyřhranné. Jedním z významných rozlišovacích znaků subsp. carniolicus je dvouřadé, tzv. allelotrichní odění květonosných větví – hrany a dvě užší konvexní (protilehlé) plochy jsou celé porostlé odstávajícími jemnými chlupy až 1,3 mm dlouhými, které jsou uspořádány vodorovně nebo směřují mírně dolů, zbývající dvě konkávní plochy jsou ± lysé, toto odění se pravidelně střídá od internodia k internodiu. Listy jsou krátce řapíkaté, vejčité až eliptické, 8– 15 mm dlouhé, 4–6 mm široké, oboustranně porostlé chlupy až 1,5 mm dlouhými. Žilky na rubu listu výrazné, k okraji listu se ztenčují, nikdy netvoří souvislou okrajovou žilku. Květenstvím je krátce válcovitý lichoklas, často s dolními oddálenými lichopřesleny. Květy jsou oboupohlavné, kalich je 3,5–4,5 mm dlouhý, na hřbetu někdy olysalý, s cípy horního 34
pysku úzce trojúhelníkovitými, koruna je 5–6 mm dlouhá, světle růžová. Plodem jsou vejcovité až zploštěle kulovité tvrdky, 0,6–0,8 mm dlouhé, hnědé. Kvete od července do srpna. Roste v subxerotermních trávnících, na suchých kamenitých a výslunných svazích. V ČR roste mateřídouška vejčitá kraňská jen na jediné lokalitě na střední Moravě v bývalém vápencovém lomu u Hněvotína na Olomoucku, kde ji nalezneme na mělkých půdách s výchozy vápencových skalek v místech bývalých drobných lomů na dolomitický vápenec. Územní ochrana je zajištěna v NPP Na Skále včetně odpovídajícího managementu (pravidelné kosení lokality, odstraňování náletových dřevin, monitoring populace). Severovýchodní část rezervace bezprostředně sousedí s intenzivně obhospodařovanými zemědělskými pozemky, bylo by zde proto vhodné vytvořit ochranné pásmo, např. zatravněný pruh s křovinami (Podevša, 2009).
Thymus pulcherrimus Schur. subsp. sudeticus (Lyka) P- Schmidt, mateřídouška ozdobná sudetská (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Nízký poléhavý polokeř s tenkým zdřevnatělým, bohatě větveným kořenem. Stonky jsou poléhavé až plazivé, zakončené dále rostoucím sterilním vrcholem. Květonosné větve jsou vystoupavé, 4–10 cm vysoké. Lodyhy jsou čtyřhranné, na dvou protilehlých plochách hustě chlupaté, na zbylých lysé, zřídka s ojedinělými chlupy, někdy bývají chlupy pouze na hranách. Listy na květonosných větvích jsou nestejného tvaru a velikosti; dolní menší, dlouze řapíkaté, horní větší krátce řapíkaté s čepelí široce eliptickou až okrouhle vejčitou, 6–12 mm dlouhou a 3–7 mm širokou, lysou nebo řídce chlupatou. Postranní žilky na rubu čepele jsou výrazně vyniklé, u okraje čepele se spojují a tvoří zřetelnou okrajovou žilku (brachydodromní žilnatina). Lichoklasy jsou hlávkovitě stažené. Kalich je 4–5,5 mm dlouhý, trubka chlupatá, kališní zuby úzce trojúhelníkovité, brvité. Koruna je 5–7 mm dlouhá, růžová. Tvrdky jsou vejčité až kulaté, kolem 1 mm, hnědé. Kvete v červenci až srpnu. Mateřídouška ozdobná sudetská roste v subalpínském stupni Hrubého Jeseníku (Leugnerová, 2007).
35
5.2 Silně ohrožené druhy Rosa gallica L., růže galská (čeleď Rosaceae – růžovité)
Nízký prutnatý keř vytvářející rozlehlé houštiny z podzemních výhonů, 0,5 – 1,0 m vysoký, s tenkými ostnitými větvemi. Ostny jsou většinou přímé a štíhlé, na mladých výhonech nápadně prosvítavě červené, promísené jehlicovitými ostenci, štětinami a stopkatými žlázkami. Listy jsou střídavé, lichozpeřené, většinou dvoujařmé, lístky tuhé, vejčité až eliptické, zašpičatělé, s okrouhlou bází, zpravidla alespoň na střední žilce chlupaté. Svrchu jsou zelené, někdy s červenavým okrajem, na rubu sivé, okraj lístků jednoduše mělce a široce pilovitý. Kvete v červnu až červenci. Tmavě růžové až červené květy vyrůstají jednotlivě, vzácně po 2 – 3, intenzívně voní, měří v průměru 5 – 10 cm (největší květy z evropských divoce rostoucích druhů růží). Vnější kališní lístky jsou zpeřené, hustě žláznaté, po odkvětu se sklánějí dolů a opadávají před dozráním šípků. Úzce vejcovitý až kulovitý šípek je za zralosti dosti tvrdý a červeně zbarvený s plodní stopkou hustě žláznatou s červenými štětinami, 2 – 3x delší než šípek. Růže galská roste na výslunných a suchých místech, mezích a náspech, travnatých lokalitách lesostepního charakteru, na lesních okrajích teplomilných šipákových doubrav či skalních výchozech. Dobře snáší kosení a vypalování. U nás ji nalezneme například v Českém krasu, Znojemsko-brněnské pahorkatině či Jihomoravské pahorkatině.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Písčina u Tišic; Soutok Oslavy a Chvojnice; Špice, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V PP Písčina u Tišic se dříve vyskytovala i Rosa gallica. V PR Údolí Oslavy a Chvojnice a PR Špice se tento druh stále vyskytuje.
DEYL, Č. Příspěvek ke květeně širšího okolí Olomouce. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1973. s. 102. Hornomoravský úval: Bystrovany - 1 km východně od obce při úpatí jižní expozice svahu na vysokých mezích; Droždín – 0,7 km jižně od obce při úpatí západní expozice svahu 36
Nízkého Jeseníku a 0,4 km severně od obce na západní expozici svahu pod silnicí od Samotišek. Nízký Jeseník: Bukovany – 0,6 km východně od obce na východní expozici svahu k Lošovskému potoku; Velká Bystřice – ještě v obci na svahu nad silnicí do Lošova; Lošov – na východní expozici vysokých mezích severně od obce nad Lošovským potokem. Zábřežská vrchovina: Palonín – na prvních svazích západně od obce.
FIEDLER, J. Příspěvek k floristicko – fytocenologickému průzkumu lesů mezi Chlumcem nad Cidlinou a Bohdančem. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 39-52. Zmínka o rodu Rosa gallica je z lesů východně od Vápna, z okraje lesa západně od Žáravic, z části lesa asi 1,5 km SV od Malých Výkleků, z lesa při levé straně silnice z Prav do Mnichovky, z lesa Na Víně severně od Rohoznice a z lesa Ohrada západně od Přelovic.
HANOUSEK, J. Příspěvek k flóře jihovýchodního okraje Drahanské vrchoviny. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 119-124. Rosa gallica byla nalezena na okraji lesa 0,5 km severovýchodně od obce Hostěnice.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Ohroženým druhem je v současnosti růže keltská, nízký, řídce větvený keř s květy největšími z evropských druhů růží, o průměru 5 – 10 cm, vonnými, tmavorůžovými až červenými. Patří k nejdéle pěstovaným růžím v zahradách (např. dříve oblíbené kultivary mechové růže).
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i růži galskou.
OPRAVIL, E. Příspěvek ke květeně Teplicka. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1964. s. 137-147. ISSN 0323-0627. 37
Sběratel německé národnosti A. N. Fassl z Teplicka vytvořil herbář o 1725 položkách. Dle záznamů z výše uvedeného herbáře, byla růže galská nalezena v červnu roku 1882 ve Rtyni.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně pískoven Slezské pahorkatiny. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2004. s. 7586. ISSN 1211-3026. Taxon Rosa gallica byl zaznamenán v Kravařích – v komplexu pískoven zarůstajících náletovými dřevinami a ruderálními bylinami v národní přírodní památce Odkryv v Kravařích, 260 m n. m.
SUCHARA, I. Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 125-128. Růže galská rostla na více lokalitách: obce Jivany, Holenice, Košov, Chlum pod Táborem, Kyje, Bradlecká Lhota, Úbislavice; údolí mezi severozápadním okrajem obce Košov a Lomnicí nad Popelkou; železniční náspy nadjezdu 0,5 km severně od obce Cidlina; železniční zastávka Kyje; hřbet „Mezihoří“ mezi obcemi Kyje a Bradleckou Lhotou; les jižně pod obcí Žďár u Klumburku; pole u silnice západně od obce Úbislavice; svahy na severním okraji obce Štěpanice; polní cesta mezi Starou Pakou a Brdem; hřbet mezi obcemi Štěpanice a Zlámaniny.
TOMÁŠEK, J. Příspěvek ke květeně jihovýchodní Moravy. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1967. s. 121-122. Tato růže byla nalezena na více lokalitách: Bylnice: výslunná stráň na Bylničkou; Brumov: JZ svah Holého vrchu; Vysoké Pole: travnatá mez u polní cesty V obce; Lípa: u turistické cesty na vrch Drdol; Loučka: výslunná stráň u polní cesty J obce.
Rosa majalis J. Herrmann, růže májová (čeleď Rosaceae – růžovité)
Prutnatý keř 1,0 – 1,5 m vysoký tvořící husté polykormony. Starší větve jsou sytě skořicově hnědé s párovými, přímými až slabě hákovitými ostny. Listy mají 2 – 3 jařma s eliptickými až vejčitými lístky, na okraji jednoduše pilovitými. Rub listů je sivě až stříbřitě zeleně 38
zbarvený. Květy vyrůstají většinou jednotlivě nebo v chudých květenstvích, jsou tmavě růžové až purpurové, rozkvétají v květnu až červnu. Celistvé kališní lístky se po odkvětu vztyčují vzhůru a na zralých šípcích vytrvávají. Červené šípky mají kulovitý tvar, plody i jejich stopky jsou lysé. Růže májová roste u nás od nížin až do podhůří na kamenitých sutích a v teplomilných křovinách. Nalezneme ji v Českém středohoří a v Třeboňské pánvi, odkud proniká až do středních Čech.
Rosa micrantha Sm., růže malokvětá (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř dorůstající výšky i přes 2 m. Větve jsou zpravidla ostnité, ostny hákovitě zahnuté, většinou stejnotvaré. Mezi velkými ostny vyrůstají nepravidelně jehlicovité ostence a štětiny. Listy jsou pěti až sedmičetné, lístky okrouhlé, vejčité až široce eliptické, vrchol čepele je zašpičatělý. Na okraji jsou lístky dvakrát zubaté, mělké i ostré zuby jsou opatřeny na obvodu i špičce žlázkami. Báze čepele je zaokrouhlená nebo široce klínovitá. Na líci je čepel většinou lysá a bez žlázek, žlázky na rubu jsou přisedlé a jejich silice voní po jablkách. Drobné květy jsou zbarveny bledě růžově, vyrůstají jednotlivě nebo v chudých květenstvích, jsou slabě vonné a rozkvétají od poloviny června až do července. Žláznaté, chudě zpeřené kališní lístky se po odkvětu ohýbají zpět a brzy opadávají. Čnělek je nápadně málo, jsou zpravidla lysé nebo jenom řídce chlupaté. Vejcovité nebo úzce elipsoidní šípky jsou drobné (1 – 1,5 cm), červené, měknoucí, lysé, jen někdy na bázi žláznaté, ale plodní stopky jsou téměř vždy hustě krátce stopkatě žláznaté. Je to teplomilná růže výslunných poloh, zpravidla na vápencových podkladech. Nalezneme ji v křovinách ne mezích, pastvinách, opuštěných vinicích, travnatých svazích od nížin do pahorkatin, často spolu s druhem Rosa rubiginosa, R. agrestis apod. Tento druh je ohrožen nejen díky řídkému výskytu, ale i proto, že v chráněných lesostepních územích bývá odstraňován spolu s jinými statnými druhy růží, od kterých není bohužel rozlišován. V ČR roste velmi řídce, vzácně. Hojnější je jen v okolí Brna (Kavky, Stránská skála, Hády) a Ústí nad Labem.
39
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Kamenný vrch, s. 407. ISBN 978-8087051-14-6. V PR Kamenný vrch nalezneme mimo jiné i růži malokvětou.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Vzácnější růže malokvětá je teplomilný druh vázaný na živná, suchá stanoviště.
Rosa spinosissima L. růže bedrníkolistá (čeleď Rosaceae – růžovité)
Prutnatý keř, 50 – 100 cm vysoký, intenzivně se šířící kořenovými výmladky, takže vznikají semknuté polykormony. Kořenový systém bez výrazného hlavního kořene. Prýty jsou nepravidelně hustě štětinatě ostnité, ostny štíhlé, jehlicovité až 1 cm dlouhé, promísené drobnějšími ostenci a štětinami. Větve starší pěti let často téměř bezostné. Listy střídavé, lichozpeřené, s 3 -5 jařmy. Lístky svrchu tmavěji, vespod světleji zelené, drobné, okrouhlé až eliptické, 1,0 -1,5 cm dlouhé. Kvete v květnu až červnu. Květy jsou velké, bílé až žlutavé, většinou jednotlivé, zřídka v chudokvětých květenstvích. Kališní lístky jsou celistvé, po odkvětu všechny vztyčené, zaschlé vytrvávají na šípcích až do jejich změknutí. Kulovité tmavohnědé až černé vysýchavé šípky jsou dlouze stopkaté. Silně světlomilný druh snášející nejsušší podklady, který se často váže na vápencová a jiná živinami bohatá podloží. Růže bedrníkolistá roste na teplých a suchých místech, výslunných mezích a křovinatých stráních, ve štěrbinách skal. U nás roste v nejteplejších částech státu ve dvou oddělených areálech, v Čechách ve střední části Českého středohoří zcela ojediněle, na střední a jižní Moravě po Moravský Kras a Třebíčsko roztroušeně, místy hojně.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Hády u Brna, s. 407. ISBN 978-8087051-14-6. 40
V CHKO Moravský kras leží území NPR Hádecká planinka, kde Rosa spinosissima roste v lesních světlinách a na jihozápadních svazích s teplomilnou stepní vegetací.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Růže bedrníkolistá je menší, zajímavý drobnolistý druh s bílými až krémově žlutými květy a drobnými hnědočernými šípky, který se rozrůstá kořenovými výmladky v řídké polykormony.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i růži bedrníkolistou.
TICHÝ, L. Vycházka na Hády a do údolí Říčky. Živa. 2002, L, 5, s. 235-237. ISSN 00444812. Skalní ostroh Velký Hornek skýtá výhled na celé údolí Říčky a můžeme zde naleznout i růži bedrníkolistou.
Salix elaeagnos Scop., vrba šedá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Menší dvoudomý strom s přímým kmenem a nízko nasazenou metlovitou korunou s jemným větvením. Dorůstá 8 -15 m výšky a 30 cm výčetní tloušťky. V horách roste keřovitě. Borka je šedá a hladká. Jednoleté prýty jsou na průřezu hranaté. Nápadné jsou vzpřímené, úzké (6 – 8 mm) a 6 – 10 cm dlouhé listy jsou nápadné. Čepele listů jsou na líci tmavozelené, na rubu šedozelené a kadeřavě chlupaté. Okraj čepele je ohrnutý. Rozkvétá v dubnu krátce před nebo zároveň s rašením listů. Plodem je tobolka s drobnými ochmýřenými semeny. Roste na štěrkových náplavech řek a horských bystřin. Typické lokality se týkají vápenců a dolomitů. Vytváří společenstva s olší šedou a vrbou lýkovcovou, v Beskydech i s židovníkem německým. Vrba šedá se přirozeně vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech, zejména u povodí Morávky a Ostravice. 41
Bibliografie RYCHETSKÁ, P. Produkce vrby šedé (Salix elaeagnos) na přirozeném stanovišti v aluviu řeky Morávky v Podbeskydském bioregionu (Česká republika). In Acta Musei Beskidensis. Frýdek - Místek, 2009. s. 31-38. ISSN 1803-960X. V porostu o ploše 856 m² bylo celkem změřeno 1251 jedinců vrby šedé, což představuje průměrný výskyt 1,46 ks/m². Hustota porostu byla 14 614 kmenu na hektar. Na základě letokruhové analýzy byl věk porostu stanoven na necelých 5 let (vznik porostu v 2002, odběr vzorníků srpen 2007). Rozpětí výšek bylo 1,3 m až 10,5 m; průměrná výška činila 5,5 m. Obvody kmenů ve výčetní výši se pohybovaly v rozmezí 0,2 cm až 29,9 cm; průměrný obvod ve výčetní výši činil 9,2 cm a průměrná výčetní tloušťka kmene byla 2,93 cm. Průměrný roční tloušťkový přírůst dosáhl 0,6 cm a průměrný roční výškový přírůst 1,1 m.
VELČOVSKÁ, M. Studie břehových porostů řeky Mohelnice (Moravskoslezský kraj). In Acta Musei Beskidensis. Frýdek - Místek, 2009. s. 39-58. ISSN 1803-960X. Během dvouletého výzkumu (2006 – 2007) bylo ve čtyřiceti fytocenologických snímcích břehových porostů řeky Mohelnice zaznamenáno celkem 206 druhů patřících do 52 čeledí. Z tohoto počtu bylo zaznamenáno 14 ohrožených a vzácných druhů rostlin, mezi nimi i Salix elaeagnos.
Salix hastata L., vrba hrotolistá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Nízký, dvoudomý, bohatě větvený keř, vysoký do 1,5 m, s poloplazivými, obloukovitě vystupujícími, krátkými větvemi. Kmínky má šedohnědé až černohnědé, starší větve šedohnědé, lysé. Letorosty jsou temně nebo kaštanově hnědé, řídce chlupaté, vrcholy prýtů a úžlabí pupenů dlouze, kadeřavě, stříbrošedě chlupaté. Krátce řapíkaté, kopinaté, obvejčitě kopinaté, obvejčité až široce eliptické, 3,5 – 4,5 cm dlouhé listy jsou na líci temně zelené, na rubu bledě zelené až šedozelené, v mládí řídce chlupaté, dospělé lysé s jemnou síťnatou žilnatinou a nápadně žlutou střední žilkou. Okraj čepele je drobně žláznatě pilovitý. Palisty jsou velké, šikmo srdčité, opadávající až zároveň s listy. Zvláštností je výskyt žlázek i na ploše palistu. Kvete v červnu zároveň s rašením listů. Jehnědy jsou válcovité, někdy zakřivené, 2 – 4 cm dlouhé. 42
Vrba hrotolistá roste na vlhkých svazích kolem potoků, na prameništích, vlhkých sutích s minerálně bohatší půdou, častěji na bazických podkladech. Je to světlomilná dřevina. V ČR ji nalezneme v Jeseníkách ve Velké a Malé Kotlině a na svazích pod Petrovými kameny.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Řada druhů dřevin alpinského stupně obsazuje zvláštní stanoviště, často jsou to karové stěny obnažené ledovci, lavinové dráhy či výstupy hornin ve vrcholových partiích. Rostou mnohdy jenom na několika málo lokalitách, a patří proto většinou ke druhům zákonem chráněným. Pouze v Hrubém Jeseníku roste vrba hrotolistá.
Salix rosmarinifolia L., vrba rozmarýnolistá (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Keř 0,5 – 1,0 m vysoký s tenkými vzpřímenými větvemi, polehlé části snadno zakořeňují. Dožívá se až 30 let. Letorosty jsou tenké a chlupaté, chlupaté jsou i pupeny. Listy jsou krátce řapíkaté, čárkovité až úzce kopinaté, dlouhé 1,5 až 3,5 cm, široké 0,5 cm, celokrajné, přitiskle hedvábně chlupaté. Palisty se vyvinuly jen slabě. Je to dvoudomý keř, kvetoucí před rašením listů v dubnu až květnu. Jehnědy jsou téměř kulovité, přisedlé, drobné, 1 – 2 cm dlouhé, hustě nahloučené na konci letorostů. Tento druh roste na slatinných až rašelinných loukách, v rašelinných březinách. Častěji se vyskytuje na silikátových podkladech. Je to světlomilná dřevina. V České republice se vyskytuje roztroušeně až vzácně od nížin do podhorského stupně. V Čechách hojněji v Třeboňské a Budějovické pánvi, na Kaplicku, na Moravě v Nízkém Jeseníku. S postupnou meliorací a kultivací luk většina populací zanikla.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Babinské louky; Bílé Karpaty; Božídarské rašeliniště; Ruda – Hovízna; Slatinná louka u Velenky; Soos, s. 407. ISBN 97880-87051-14-6. 43
PP Babinské louky leží v CHKO České středohoří, kde roste Salix rosmarinifolia na střídavě vlhkých bezkolencových loukách. V CHKO Bílé Karpaty roste v okolí pramenišť, v NPR Soos v rašeliništích a dále ji můžeme najít v NPR Božídarské rašeliniště a NPP Slatinná louka u Velenky. Tento druh vyrůstá na místech zpevněných suchomilnějšími rašeliníky, a to na území NPR Ruda a PR Hovízna, které leží uvnitř CHKO Třeboňsko.
HOUFEK, J. Krátká floristická sdělení a výsledky floristické akce v Čechách. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1969. s. 205-216. Vrba rozmarýnolistá byla pozorována u Vyššího Brodu na slatinné louce západně od obce Milná podél Lukavického potoka SZ od Frymburka a řídce na rašelinné louce nad obcí Herbertov JV od Vyššího Brodu.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. Vrba rozmarýnolistá roste roztroušeně od nížin až do podhůří na slatinných až rašelinných loukách. Je to nízký keř s úzce eliptickými až kopinatými listy.
PRACH, K. Poznámky ke květeně okolí Plané u Mariánských Lázní. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 115-123. Tento druh byl nalezen hojně na lukách pod hrází Senného a Zaječího rybníka východně od Trstěnic.
Sorbus aria (L.) Crantz, jeřáb muk (čeleď Rosaceae – růžovité)
Statný keř až strom se zprohýbaným kmenem a řídkou korunou. Dosahuje výšky 6 – 12 m s kmenem do 30 cm v průměru. Dožívá se asi 100 let. Letorosty jsou tmavě hnědé, pupeny protáhle vejcovité se zahnutou špičkou, žlutozelené, řídce plstnaté až olysalé. Listová čepel je široce eliptická, 6 – 12 cm dlouhá, jednoduše až dvakrát nepravidelně pilovitá, špičatá, k bázi klínovitá, celokrajná. Rub listu je plstnatý, bílý. Listy se na podzim barví žlutě až oranžově. Květenství je kompaktní chocholičnatá lata, korunní lístky jsou žlutobílé. Semeník je polospodní. Rozkvétá v květnu až červnu. Malvice jsou červené, v okolí kališních zubů 44
plstnaté a s četnými drobnými lenticelami. Kališní zuby jsou za plodu suché, zkroucené. Plody jsou moučnaté, sladké, jedlé. Roste v šipákových doubravách a v rozvolněných habrových doubravách, snáší mělké vysýchavé půdy. S oblibou roste na půdách živinami dobře zásobených, tedy na půdách s vápencovým podložím, avšak vyskytuje se i na kyselých půdách. Je to dřevina odolná k výkyvům klimatu a mrazy nepoškozována. Dobře snáší městské prostředí. Roste zejména v teplých pahorkatinách (Dolní Berounka, střední Povltaví, České středohoří, Doupovské vrchy, jižní Morava); v Karpatech vystupuje na výslunných stráních výše do hor. Jeřáb muk skýtá dobrou včelí pastvu a bohatou potravu ptactvu. V zahradnictví se uplatňuje dekorativním olistěním.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Břehyně – Pecopala – Hradčany, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V NPR Břehyně – Pecopala najdeme taxon Sorbus aria v místech s výchozy vápnitých pískovců, kde se dochovala reliktní společenstva květnatých vápencových borů.
DUDA, J.; KŘÍŽ, Z. Dřeviny opavských parků a zahrad - I. In Časopis Slezského musea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1962. s. 15-19. ISSN 0323-0627. Jeřáb muk se v Opavě vyskytoval na náměstí Republiky a na Vaškově náměstí.
HOFMEISTER, J. Jak si stojí dubohabrové lesy v CHKO Český kras. Živa. 2001, XLIX, 3, s. 111-112. ISSN 0044-4812. V Chráněné krajinné oblasti Český kras je součástí stromového patra i jeřáb břek.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Jeřáb muk s elipsovitými, na rubu bíle plstnatými listy, má malvičky oranžově červené, plstnaté.
KOVANDA, M. Jeřáby v Praze. Živa. 2000, XLVIII, 1, s. 12-13. ISSN 0044-4812. Jeřáb muk najdeme v Praze hlavně v Radotínském údolí, příležitostně však roste i na kyselých substrátech, jako např. na Bílé skále, na hoře Vítkově a v Šárce. Existuje také starý 45
údaj z Ládví. Zřídka se pěstuje, k vidění je např. v botanické zahradě UK na Slupi a na hřbitově na Malvazinkách.
KOVÁŘ, P. Příspěvek ke květeně jihovýchodního Polabí. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1977. s. 83-92. Sorbus aria byl nalezen v soustavě slepých ramen Labe na východním okraji Přelouče.
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P. Sorbus gemella Kovanda. In Severočeskou přírodou: sborník
Severočeské
pobočky
Československé
botanické
společnosti.
Chomutov, 2009, 40, s. 122-126. ISSN: 0231-9705. Na území Džbánu se Sorbus aria vyskytuje, ale je lokálně vzácný.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i jeřáb muk.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. Jeřáb muk, rostoucí 5 km jižně od Kladna a 1 km západně od obce Unhošť, nese název muk Kocourek (obvod 253 cm, výška 11 m, stáří 110 let). V polovině silniční trasy z Unhoště do Kyšic vlevo, asi 600 m v mělkém údolí Na Kocourku, roste uprostřed polí zcela soliterně. Má bohatě se větvící korunu s deseti kosterními větvemi, kmen se větví ve dvou metrech. Výška i šířka koruny je 11 m. Strom je ošetřen. Je to největší památný jeřáb muk v naší republice.
Sorbus austriaca (G. Beck) Hedl., jeřáb rakouský (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř až strom do 18 m výšky. Listy jsou široce eliptické až vejčité, s pravidelnými, od spodní 1/3 vyvinutými laloky dosahujícími 1/10 až 1/6 šířky listové čepele. Laloky jsou zaoblené a směřují ven z obvodu listové čepele. Rub listu je šedobíle plstnatý. Kališní zuby jsou za 46
květu vodorovně odstálé a za plodu na bázi zdužnatělé, dovnitř zahnuté. Malvice jsou sytě červené, lysé, bez či s málo zřetelnými, drobnými lenticelami. Roste na různém geologickém podloží, vápencích i kyselých horninách. Snáší mírný zástin. Vzácně roste v Moravském krasu a v NP Podyjí.
Sorbus bohemica Kovanda, jeřáb český (hybridogenní druh kombinace S. danubialis x S. torminalis) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř až strom do 6 m výšky. Listová čepel je 6 – 8 cm dlouhá, široce eliptická, až vejčitá, od horní poloviny peřenolaločná, pilovitá, špičatá, na bázi klínovitá a téměř celokrajná. Rub listu je šedě plstnatý. Řapík je 1,5 – 1,8 cm dlouhý. Kališní cípy jsou za květu vzpřímené, plodu zaschlé, vytrvávající, semeník je polospodní. Malvice jsou široce elipsoidní až kulovité, červenooranžové, lysé, s málo zřetelnými, drobnými lenticelami. Vyskytuje se v lesostepních společenstvech, šipákových doubravách, zasahuje i do mezofilních dubohabřin. Geologickým podložím jsou povětšinou bazické horniny jako znělec, andezit a krystalický vápenec. Je to slunná teplomilná dřevina preferující jižní a jihozápadní svahy, a jejíž charakteristický výskyt je na vrcholech kopců. Jeřáb český je endemitem Českého středohoří (Labské a Milešovské středohoří). Populace tohoto druhu je na našem území čítá do 1000 jedinců.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Lovoš, s. 407. ISBN 978-80-87051-146. NPR Lovoš leží v 1. ochranné zóně CHKO České středohoří. V území se nalézá původní lokalita endemického jeřábu českého (Sorbus bohemica). Na typové lokalitě Lovoš je potvrzen výskyt minimálně 136 exemplářů. Stromy a keře jsou vcelku vitální, ale zatím neplodí a nezmlazují. Populace je lokalizována na svahu západní až severozápadní orientace pod vrcholem (sklon 35°), v xerofilních křovinách a jejích přechodech do biotopu xerotermních trávníků a dále v lesních porostech na jihovýchodních, jižních až západních svazích (suťové lesy a teplomilné doubravy). Na lokalitě Kybička roste minimálně 11 exemplářů Sorbus bohemica, jsou zde však především nezmlazující jedinci. Vyskytují se v prosvětlené suché acidofilní doubravě na trachytovém hřbetu a v jeho nejbližším okolí. 47
Celkově je jeřáb český v současnosti v Českém středohoří potvrzen na 19 lokalitách a jeho populace přesahuje 1000 jedinců. Nepříznivý stav některých populací je dán chybějící přirozenou obnovou kvůli vysokým stavů zvěře či její přechodnou vysokou koncentrací na jedné lokalitě. Roli hraje zřejmě i celková eutrofizace prostředí vysokými depozicemi dusíku.
ČEŘOVSKÝ, J., et al. Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů v ČR a SK. 5, Vyšší rostliny., 1. vydání, Bratislava: Přiroda, 1999. 453 s., ISBN: 80-0701085 Sorbus bohemica je známý asi ze dvou desítek nalezišť (nad skálou Vrkoč, Církvice, Deblík, Milešovka, Kletečná, Kubačka u Malých Žernosek, Výslunní, Libochovany, Kalvárie, Stražiště, Plešivec, Malíč, Hradiště, Lovoš, Opárenské údolí, Boreč, Ovčín u Lovosic, Košťál). Tento druh byl popsaný teprve r. 1961 M. Kovandou z Lovoše. Jeřáb český člověk příliš neohrožuje, určité nebezpečí představuje sukcese na lokalitách a možné změny porostní skladby
VÍT, P.; SUDA, J. Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. 2006, LIV, 6, s. 251-255. ISSN 0044-4812. Jeřáb česká je naším nejhojnějším endemickým jeřábem jak z hlediska celkového počtu známých exemplářů (přes 900), tak počtu lokalit, na nichž se vyskytuje (celkem 19 – České středohoří). Většinou ho lze nalézt na lesostepních stanovištích převážně severozápadních a jihozápadních expozic.
Sorbus carpatica Borbás, jeřáb karpatský (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř nebo strom do 18 m výšky. Listová čepel je eliptická, již od spodní třetiny pravidelně hrubě dvojitě pilovitá až slabě laločnatá, laloky jsou mělčí než u jeřábu rakouského (nedosahují desetiny šířky listové čepele). Laloky jsou zaoblené, směřující ven z obvodu listové čepele. Čnělky jsou z 1/4 - 1/3 srostlé. Červené malvice mají často zdužnatělé báze kališních zubů. Stejně jako jeřáb rakouský roste tento druh na různých geologických podložích, vápencích i kyselých horninách. Roste v Moravském Krasu a v NP Podyjí.
48
Thymus glabrescens Willd., mateřídouška olysalá (pravděpodobně hybridogenní druh kombinace T. pannonicus x T. praecox) (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Nízký (5 – 30 cm) poléhavý polokeř, s vystoupavými sympodiálně větvenými stonky. Květonosné větve jsou po celém povrchu stejnoměrně hustě chlupaté. Lysé až hustě chlupaté listy na květonosných větvích jsou nestejného tvaru. Dolní listy jsou drobné, řapíkaté, kopisťovité až eliptické, střední listy jsou větší, jen krátce řapíkaté, horní jsou největší, 1,0 – 1,7 cm dlouhé, téměř přisedlé, eliptické až obvejčité. Žilnatina na rubu listu je málo vyniklá, směrem k okraji se ztenčuje. Květenství je krátce válcovité až hlávkovité, lichopřesleny mohou být ve spodní části i oddálené, pak válcovité. Růžové květy rozkvétají v červnu až červenci. Plodem je tvrdka. Tento teplomilný druh, který není na stanoviště zcela vyhraněn, roste na půdách mělkých i hlubších, neutrálních až bazických i živinami chudších. U nás je to nepříliš hojný druh, častější v nejteplejších pahorkatinách Moravy, v Čechách vzácně.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Na polankách, lesních světlinách, okrajích lesů a stepních biotopech se vyskytuje řada dalších drobnějších keřů či polokeřů. Dosti hojným druhem na kamenitých, vysychavých místech je drobná, poléhavá dřeviny mateřídouška olysalá.
MÖLLEROVÁ, J., 2008: Thymus glabrescens Willd. – mateřídouška olysalá / materina dúška holá. [cit. 2010-01-24]. Dostupné na:
. Nalezneme ji především na Moravě (Brněnsko, Hustopečsko, Čejčsko, Pavlovské vrchy, Vyškovsko). V Čechách se nachází vzácně v širším okolí Prahy.
OPRAVIL, E. Příspěvek ke květeně Teplicka. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1964. s. 137-147. ISSN 0323-0627. Sběratel německé národnosti A. N. Fassl z Teplicka vytvořil herbář o 1725 položkách. Dle záznamů z výše uvedeného herbáře, byla mateřídouška olysalá nalezena 1. 10. 1894 ve Všechlapech. 49
Ulmus minor Mill., jilm habrolistý (čeleď Ulmaceae – jilmovité)
Strom velkých rozměrů se štíhlým kmenem, metlovitou korunou, dosahující výšky 25 – 40 m a průměru kmene přes 1,5 m. Dožívá se 300 – 500 let. Na suchých stanovištích roste často pouze keřovitě. Listy raší, až když dozrává semeno, jsou střídavé, eliptické, 5 – 10 cm dlouhé, 1 – 2x zubaté, zašpičatělé, s asymetrickou bází a řapíkem 0,5 – 1,5 cm dlouhým. Svrchní stranu mají většinou na omak hladkou. Kvete v březnu před rašením listů, nenápadné květy ve svazečcích jsou téměř přisedlé. Semeno je uloženo v horní polovině okrouhlé křídlaté nažky. Zralé plody hned opadávají a klíčí, přeschlé semeno již není schopno klíčení. Jilm habrolistý má velkou schopnost snášet zástin. Zastíněné listy jsou rozloženy tak, aby se nepřekrývaly (listová mozaika). Ve stáří potřebuje více světla a je dřevinou polostinnou. V požadavcích na vláhu se rozlišují lužní a lesostepní ekotypy. Zatímco lužní ekotyp vyžaduje vysokou hladinu spodní vody a snáší dobře záplavy, vydrží lesostepní ekotyp v podmínkách nedostatku vláhy a snese vysýchající mělké půdy, jsou – li dostatečně živné. Jilm habrolistý má vysoké nároky na minerální bohatost půdy. S oblibou roste na půdách obohacených dusíkem, snáší i půdy zasolené. Nejlepší stanoviště jsou na minerálně silných, hlubokých, čerstvých a vlhkých půdách lužního lesa. Klimatickým činitelům jilm habrolistý dobře odolává. Kvete sice záhy zjara, listy však raší daleko později, až se zráním plodů, a tak uniká vlivu pozdních mrazíků. Bývá však poškozován silnými mrazy, které mají za následek trhliny ve dřevě a následnou tvorbu lišt. Citlivost na kouřové plyny je středního stupně. Jilm habrolistý nikdy netvoří čisté porosty, nýbrž jen příměs smíšených porostů. Na našem území je rozšířen především v lužních lesích jako průvodce dubu letního a jasanu ztepilého či jasanu úzkolistého. Obsazuje tedy polohy v nížinách kolem řek a jejich přítoků na území celého státu (Polabí, Poohří, úvaly Moravy, Dyje a Svratky). Lesostepní ekotyp je rozšířen v teplých pahorkatinách na živných půdách. Obyčejně roste ve společnosti dubu zimního, břeku, šipáku, mahalebky a jiných teplomilných dřevin do výšky 400 – 500 m n. m. Čím sušší a teplejší stanoviště, tím častěji zastihneme varietu s korkovými lištami.
Bibliografie BÍLOVSKÝ, J. Dřevinné složení v přírodní rezervaci Hvozdnice na Opavsku. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2000. s. 127-136. ISSN 1211-3026. 50
Ve sledované oblasti, která se nachází v opavském okrese na katastrálních územích Otic, Slavkova a Uhlířova v nadmořské výšce 260 až 311 m n. m., byl nalezen ojediněle taxon Ulmus minor, a to v rezervaci Hvozdnice (Opravil et al. 1989). V současnosti nebyl nalezen.
ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Litovelské Pomoraví, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V CHKO Litovelské Pomoraví se nacházejí jedny z nejrozsáhlejších a současně nejzachovalejších lužních lesů typu tvrdého dubojilmového luhu. Zde je zastoupen mimo jiné i jilm habrolistý.
FIEDLER, J. Příspěvek k floristicko – fytocenologickému průzkumu lesů mezi Chlumcem nad Cidlinou a Bohdančem. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 39-52. Mezi největší lesní komplex v území patří lesy mezi Dobřenicemi a Chýštěm. V lesních mokřadech a v blízkosti rybníků byl zaznamenán výskyt jilmu habrolistého.
HRADÍLEK, Z., DUCHOSLAV, M. Flóra a vegetace NPR Žebračka u Přerova. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2007. s. 193-226. ISSN 1211-3026. Průzkum probíhal v letech 2005 – 2007 a celkem bylo nalezeno 386 taxonů cévnatých rostlin. Vesměs byly potvrzeny všechny významné luční druhy včetně některých tzv. karpatských nebo horských druhů rostlin, které jsou pro Žebračku tak typické. Mezi nimi byl i jilm habrolistý. Byl nalezen celkem v sedmi segmentech. Někteří mladí jedinci vytvářeli ve větvích silné korkové lištny, tyto typy byly označovány jako var. suber.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Nedostatku vláhy se přizpůsobil jilm horský. Protože vzrostlé stromy jilmu tak jako v lužních lesích i zde zničila většinou grafióza, roste převážně jako keř z kořenových výmladků, někdy je nápadný korkovými lištami na větvích (Ulmus minor var. suberosa).
51
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lužních lesů České republiky. Živa. 1999, XLVII, 2, s. 64-66. ISSN 0044-4812. Nepravidelnou příměs v tvrdém luhu tvoří jilm vaz, dříve mnohem častěji, neboť populace v posledních desetiletích takřka zdecimovány grafiózou.
KOVÁŘ, P. Příspěvek ke květeně jihovýchodního Polabí. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1977. s. 83-92. Jilm habrolistý byl nalezen v soustavě slepých ramen Labe na východním okraji Přelouče.
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P. Sorbus gemella Kovanda. In Severočeskou přírodou: sborník
Severočeské
pobočky
Československé
botanické
společnosti.
Chomutov, 2009, 40, s. 122-126. ISSN: 0231-9705. Při fytocenologickém průzkumu byl nalezen druh Ulmus minor dne 13. 10. 2007 v lokalitě Ročov, asi 1,3 km jihozápadně od kostela v obci, poblíž vrcholu Podhora.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i jilm habrolistý.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. Tzv. jilm Facír (obvod 448 cm, výška 30 m, stáří 220 let) najdeme v hájovně Přemilov, která je vzdálená 18 km JJZ od Chrudimi. Strom je kupodivu zdravý (vzhledem k rozšířené nemoci - grafióze) a je ošetřen. Kmen se větví v osmi metrech na dvoják, výška koruny je 24 m, šířka koruny 23 m.
SEDLÁČKOVÁ, M. Příspěvek ke květeně okolí Staré Vsi nad Ondřejnicí. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1994. s. 83-91. ISSN 1211-3026.
52
Jilm habrolistý byl nalezen v Krmelíně, osadě Světlov, a to v Černém lese v části údolí Jarkovského potoka a dále ve Staré Vsi nad Ondřejnicí v údolí potoka Trnávka od ústí potoka Rakovec ke státní silnici Petřvald – Stará Ves.
VELČOVSKÁ, M. Studie břehových porostů řeky Mohelnice (Moravskoslezský kraj). In Acta Musei Beskidensis. Frýdek - Místek, 2009. s. 39-58. ISSN 1803-960X. Během dvouletého výzkumu (2006 – 2007) bylo ve čtyřiceti fytocenologických snímcích břehových porostů řeky Mohelnice zaznamenáno celkem 206 druhů patřících do 52 čeledí. Z tohoto počtu bylo zaznamenáno 14 ohrožených a vzácných druhů rostlin, mezi nimi i Ulmus minor.
5.3 Ohrožené druhy Rosa sherardii Davies, růže Sherardova (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř až 2 m vysoký s podzemními výběžky a obloukovitými větvemi. Větve se štíhlými, přímými až mírně sehnutými ostny. Listy jsou střídavé, se 2 – 3 jařmy lístků, lístky eliptické až podlouhlé, sivě zelené, oboustranně hustě chlupaté, na rubu žláznaté. Květy v chudých květenstvích, růžové až sytě růžové s čnělkami hustě vlnatě chlupatými. Šípky kulovité až vejcovité, stopkatě žláznaté stejně jako plodní stopky, kališní ušty členěné a většinou vzpřímené. Tuto růži můžeme najít zejména na kamenitých a skalnatých svazích či v zarostlých sutích. Vyskytuje se na sušších, mírně kyselých a ž neutrálních půdách. V ČR roste roztroušeně až vzácně od nížin do podhorských poloh, převážně v pahorkatinách až vrchovinách.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Z nížin a pahorkatin až do podhůří může vystupovat růže Sherardova.
53
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i růži Sherardovu.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně pískoven Slezské pahorkatiny. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2004. s. 7586. ISSN 1211-3026. Taxon Rosa sherardii byl zaznamenán v Bělé – v jámách po těžbě písku a jejich okolí 0,2 km východně od severního okraje obce, 260 m n. m.
SEDLÁČKOVÁ, M., LUSTYK, K. Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1999. s. 209-222. ISSN 1211-3026. Taxon Rosa sherardii byl nalezen ve Skorošicích – Petrovicích na hadcovém výchozu a svahové pastvině, SSZ expozice s lesíky na mezích, 0,8 – 1 km od kóty Dvorský vrch (460), 480 – 520 m n. m.
SUCHARA, I. Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 125-128. Růže Sherardova se našla na jižním okraji obce Roškopov.
Salix daphnoides Vill., vrba lýkovcová (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Menší strom s rovným kmenem a nízko nasazenou štíhlou řídkou korunou dorůstající až 18 m výšky a 60 cm výčetní tloušťky. Borka je hladká, tmavá, jen u báze kmene podélně rozpraskaná. Větve, zvláště dvouleté, bývají často šedomodře ojíněné. Pozoruhodným znakem je žluté lýko. Listy jsou podlouhlé až podlouhle kopinaté, 5 – 10 cm dlouhé, kožovité, temně zelené, lesklé, na rubu šedomodré a matné. Palisty jsou trvale srostlé s řapíkem. Listy na podzim žloutnou a dlouho drží na stromě. Dvoudomá dřevina, která kvete 54
velmi časně, v únoru až březnu. Jehnědy jsou nápadně velké, ozdobné a výrazně voní. Plodem je tobolka s drobnými ochmýřenými semeny. Přirozeně je vrba lýkovcová rozšířena podél toků na náplavech bohatých vápníkem, živných pískovcích a jílovcích. Dočasně snáší sucho. Vyžaduje propustné podloží a proudící vodu. Roste především na štěrkových naplaveninách horských bystřin spolu s vrbou šedou a olší šedou. U nás se vyskytuje pouze na východní Moravě roztroušeně od Bílých Karpat po Beskydy. Druhotné rozšíření je značné a místy je tento druh poměrně hojný (Orlické hory, Jeseníky).
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. 2000, XLVIII, 5, s. 201-204. ISSN 0044-4812. Podél horských bystřin se na stále se obnovujících štěrkových náplavech vyvíjejí světlomilná keřová společenstva, dnes následkem regulace řek velice vzácná. V karpatské části Moravy v Moravskoslezských Beskydech nalezneme vrbu lýkovcovou, která patří mezi velmi časně kvetoucí. Vyznačuje se velkými jehnědami a snadno se pozná podle ojíněných dvouletých prýtů, žlutého lýka a palistů srostlých s řapíkem.
Sorbus danubialis (Jávorka) Prodan, jeřáb dunajský (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř až malý strom do 4 m výšky. Pupeny jsou protáhle vejcovité, šedě plstnaté až olysalé. Listová čepel je menší než u jeřábu muku, 5 – 8 cm dlouhá, kosníkovitá až okrouhle kosníkovitá, na bázi klínovitá, nad spodní třetinou dvojitě hrubě až zastřihovaně pilovitá a zprohýbaná. Malvice jsou kulaté, lesklé, s velkými netečnými lenticelami a vice méně vzpřímenými kališními cípy. Roste na mělkých vysýchavých půdách jak na vápencovém, tak i na kyselém podloží, zpravidla na otevřených pleších skalních stepí. Je výrazně světlomilným druhem rostoucí u nás v teplých pahorkatinách – Doupovská pahorkatina, České středohoří, Středočeská tabule, Křivoklátsko, Český kras, Znojemsko-brněnská pahorkatina, Jihomoravská pahorkatina, Moravský kras.
55
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Bílé Stráně; Humnický vrch - Havraň, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V NPP Bílé Stráně roste jeřáb dunajský jako součást teplomilných křovin. Další lokalitou jeřábu dunajského je i území Humnického vrchu a Havraně, které je součástí evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 známá jako Doupovské vrchy.
KOVANDA, M. Jeřáby v Praze. Živa. 2000, XLVIII, 1, s. 12-13. ISSN 0044-4812. Jeřáb dunajský se vyskytuje velmi vzácně, jen v několika exemplářích, na fylitových skalách v údolí Vltavy (Podhoří, Bohnice, Sedlec) a na vápencích v Prokopském a Radotínském údolí.
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P. Sorbus gemella Kovanda. In Severočeskou přírodou: sborník
Severočeské
pobočky
Československé
botanické
společnosti.
Chomutov, 2009, 40, s. 122-126. ISSN: 0231-9705. Při fytocenologickém průzkumu byl nalezen druh Sorbus danubialis dne 3. 7. 2007 v lokalitě Dolní Ročov, asi 1,3 km jiho - jihozápadně od kaple v osadě.
SEDLÁČKOVÁ, M., LUSTYK, K. Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1999. s. 209-222. ISSN 1211-3026. Taxon Sorbus danubialis byl nalezen ve starém vápencovém lomu Kukačka a jeho okolí (Bílá Voda), 390 – 420 m n. m.
Spiraea salicifolia L., tavolník vrbolistý (čeleď Rosaceae – růžovité)
Prutnatý keř 0,5 – 1,5 m vysoký, rozrůstající se podzemními výběžky do rozlehlých houštin. Letorosty jsou žlutohnědé, hranaté, v mládí pýřité, záhy olysávající. Listy jsou střídavé, podlouhlé, 3 – 6 cm dlouhé, 1 – 2 cm široké, hustě pilovité. Kvete od června do srpna, i déle. Květy jsou růžové, ve štíhlých koncových latách, větve květenství jsou vzpřímené. Plody jsou lysé, šikmo rozestálé měchýřky, asi 3 mm dlouhé. 56
Tavolník vrbolistý je polostinná dřevina odolná k mrazu, rostoucí převážně na kyselých půdách. Typickým stanovištěm jsou vlhké křoviny na březích potoků a rybníků, mokřadní olšiny, rašeliny, příkopy či okraje vlhkých lesů. Zpravidla vytváří souvislé porosty. Je dosti hojný v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě, ojediněle se vyskytuje na Hodonínsku. Je často vysazován a snadno zplaňuje, např. v severních Čechách a ve východní části Českomoravské vrchoviny. Podle některých autorů není tento druh u nás původní.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. Na trvale zbahnělých půdách slatin se pouze v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě vyskytuje tavolník vrbolistý, keř s růžově zbarveným koncovým latnatým květenstvím, který se velmi často používá pro svoji odolnost, nenáročnost a schopnost rychlého rozrůstání v sadovnických výsadbách. V Evropě se vysazuje již od r. 1586, a protože snadno zplaňuje, někteří autoři o jeho původnosti v českých zemích pochybují.
SÁDLO, J., BUFKOVÁ, I. Vegetace Vltavského luhu na Šumavě a problém reliktních praluk: Vegetation of the Vltava river alluvial plain in teh Šumava Mts (Czech Republic) and the problem of relict primary meadows. Preslia: The Journal of the Czech Botanical Society (Časopis České botanické společnosti). 2002, 74, 1, s. 67-83. ISSN 0032-7786. Společenstvo Spiraea salicifolia – Phalaris arundinacea: výskyt tavolníku vrbolistého na Šumavě bývá pokládán za přirozený a snad i reliktní. Paleobotanicky prokázáno to ovšem zatím nebylo (pylová zrna lze určit jen jako souborný taxon Potentilla typ a semena jsou velmi drobná a zřejmě snadno podléhají rozkladu).
Staphylea pinnata L., klokoč zpeřený (čeleď Staphyleaceae – klokočovité)
Středně velký keř až 5 m vysoký, řídce vidlicovité větvený. Kmínky jsou rovné se světle žíhanou hladkou borkou. Větve jsou v mládí chlupaté, později lysé, hnědé, lesklé. Pupeny jsou zašpičatěle vejcovité, kýlnaté, lysé, zelenofialové, kryté jednou šupinou. Často jsou na vrcholu větvičky v páru, nestejně velké (terminální pupen chybí). Listy vstřícné, lichozpeřené se 2 – 3 jařmy. Lístky jsou vejčitě podlouhlé, 5 – 10 cm dlouhé, přisedlé, drobně a ostře pilovité, zašpičatělé, na rubu na žilnatině pýřité. Bílé květy uspořádané do velmi úhledných, 57
dlouze stopkatých, nících hroznů. Kvete v květnu až červnu. Plodem jsou nafouklé blanité tobolky se 2 – 4 tvrdými, žlutohnědými, lesklými kulovými semeny. Daří se mu v mírném zástinu, na stanovištích mnohdy ani v létě nevysýchavých, na živných až bazických humózních podkladech, často pod skalami na suti. Roste na lokalitách chráněných před klimatickými extrémy, zejména na severních stinných svazích v teplých oblastech. Na našem území se vyskytuje pomístně a nepravidelně v pahorkatinách jako podrost smíšených lesů. Zvěř klokoč ráda okusuje. Je součástí společenstev smíšených listnatých lesů – habrových doubrav, šipákových doubrav, javorových doubrav až bučin. Na našem území se vyskytuje pomístně a nepravidelně v pahorkatinách jako podrost smíšených lesů. Poněkud hojnější je jen na jižní Moravě – Podyjí, údolí Jihlavy, Moravský kras, Bílé Karpaty, Vyškov, atd. Lokality v Čechách jsou považovány za nepůvodní, druhotné – Polabí a Posázaví, Chotuc u Nymburka, Voškovrch u Poděbrad aj.
Bibliografie
DOSTÁL, P. Jarní návštěva Pavlovských vrchů. Živa. 2002, L, 2, s. 90-93. ISSN 0044-4812. V Chráněné krajinné oblasti Pálava nalezneme klokoč zpeřený, jediný druh čeledí Staphyleaceae, který se vyskytuje v ČR.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Klokoč zpeřený je zřídka se vyskytující keř s pěkně zelenobíle žíhanými kmínky a složenými listy podobnými bezu černému. Bílé květy v převislých hroznech dozrávají v nafouklé tobolky s velkými, tvrdými semeny, která se používala k výrobě růženců.
KOVÁŘ, P. Přírodou nejnižších partií střechy Evropy. Živa. 1998, XLVI, 2, s. 92-93. ISSN 0044-4812. Na pomezí východních Čech a severozápadní Moravy se rozkládá nepříliš známé území zastíněné z jedné strany Orlickými horami a z druhé Českomoravskou vrchovinou, tzv. Českomoravské mezihoří. V rezervaci Peliny ve světlých hájích najedeme klokoč zpeřený produkující známé klokočí, z něhož si dívky dělávaly růžence (o jeho původnosti v těchto končinách se však dodnes diskutuje).
58
VELIČKA, M. Dnešní výzkum původních dřevin na severovýchodní Moravě. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1993. s. 187-191. ISSN 1211-3026. Pro dendroflóru severní Moravy je výskyt klokoče na Hranici event. i Novojičínsku považován za pozoruhodný, i když jde o lokality vesměs nepůvodní a snad bez vazby na původní lokality v jihizápadním Polsku, nebo na jižní Moravě. Nejbohatší je lokalita v PR Obora u Hranic na Moravě. Tam byl v roce 1992 začat orientační průzkum stavu populace klokoče i skladby porostů pro možnost srovnání s dřívějšími studiemi floristů.
VELIČKA, M. K rozšíření klokoče (Staphylea pinnata L.) na severovýchodní Moravě. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1994. s. 187189. ISSN 1211-3026. Pro severomoravský region je pozoruhodný dnešní výskyt Staphylea pinnata především na dvou blízkých lokalitách u Hranic na Moravě (a na dalších dvou nálezech dále na východ), v jakémsi centru Moravské brány. Zvláště poměrně četný výskyt v národní přírodní rezervaci Obora (jižní okraj vápencového lomu u Hranic) možno považovat bezesporu za přirozený, s různověkými jedinci pravidelně plodícími a se samovolnou obnovou.
Taxus baccata L, tis červený (čeleď Taxaceae – tisovité)
Pomalu rostoucí strom s přímým kmenem, často vícekmenný, s široce kuželovitou až kulovitou korunou. Někdy je tis jen keřovitého vzrůstu. Staré stromy dorůstají 10 až 20 m výšky a srostlé kmeny mívají na bázi průměr i přes 1 m. Tis dosahuje na přirozených stanovištích stáří asi 350 let, vysazení jedinci mívají až 600 let. Kmen je svalcovitý, borka nafialovělá, odlupčivá ve velkých šupinách, dřevo je tvrdé, těžké, pružné, s červenohnědým jádrem. Kořenová soustava tisu je všestranně rozvinutá. Ze srdčitého základu rostou kořeny všemi směry a dobře dřevinu zakotvují i na skalnatých a kamenitých podkladech. Letorosty a dvouleté větvičky jsou žlutozelené, až třetím rokem se na větvích vytváří červenohnědá borka. Ploché jehlice jsou 1,5 – 3,5 cm dlouhé, svrchu tmavozelené, naspod žlutozelené, postavené ve spirále, na bočních větvích rozloženě dvouřadě. Drobné samčí šištice s četnými prašníky i samičí šištice tvořené jediným vajíčkem, podepřeným třemi páry křižmostojných listenů (vzhledu pupenu), se zakládají na spodní straně loňských větviček. Většinou na 59
jednom jedinci výrazně převládají šištice jednoho pohlaví. Vejcovitá tmavohnědá semena jsou téměř obalena červeným, šťavnatým, mdle sladkým míškem (epimatium), který vyhledávají ptáci a přispívají tak k šíření semen. Tis je dřevina schopná snášet výjimečně silné zastínění po celé období života, roste však také dobře za podmínek plného osvětlení na volném prostranství. Má vyhraněné nároky na vláhu, nejdeme jej sice často i ve skalních štěrbinách, bývají to však stinné expozice, kde je alespoň dostatek srážek a vysoká vzdušná vlhkost. Vyskytuje se na rozmanitém geologickém podloží s výjimkou chudých a mělkých půd. Snáší dobře znečištěné ovzduší velkých měst. Vyskytuje se nejčastěji v podrostu smíšených lesů s bukem a jedlí. V České republice je řada izolovaných lokalit, kde je tis rozšířen na malém území v omezeném počtu jedinců. Jedná se vesměs o přírodní rezervace nebo chráněné krajinné oblasti. V Čechách jde o tato naleziště: Křivoklátsko na Berounce, zejména u Týřova (asi 5000 ks); Povltaví u Štěchovic a Drbákova (kdysi 2000 ks); předhoří Šumavy na Domažlicku, hlavně Netřeb, Koráb a Helfštejn (několik set kusů); Lužické hory v severních Čechách (několik desítek kusů). Na Moravě rostou tisy východně od Svitav kolem vrchu Rohy (několik set kusů); bohatě se vyskytují tisy v Moravském krasu (asi 3000 ks); v Beskydech je tis zastoupen v lesích už jen sporadicky, častěji je vysazen u hájoven a horských usedlostí. Celá rostlina s výjimkou míšku obsahuje jedovatý alkaloid taxin a jedovatost tisu je odedávna známa. Bylo pozorováno, že zvířata požírající tis se skácela k zemi a záhy v křečích uhynula. Za smrtelnou dávku pro člověka se považuje 50 g jehličí, smrt nastává do 24 hodin.
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Týřov a Velká Pleš; Vývěry Punkvy, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V NPR Týřov a NPR Velká Pleš, které jsou součástí CHKO Křivoklátsko, najdeme druh tis červený v květnatých bučinách. Další lokalitou tohoto druhu je NPR Vývěry Punkvy, jež je součástí CHKO Moravský kras, kde populace tisu červeného čítá přibližně 3000 jedinců rostoucích v suťových lesích i na skalách.
DANČÁK, M., DUCHOSLAV, M. Flóra a vegetace Národní přírodní rezervace Špraněk (Javoříčský kras). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2006. s. 201-227. ISSN 1211-3026. 60
Populace původního tisu je v Javoříčském krasu dlouhodobě známa a sledována. Naprostá většina populace se však nenachází na území současné NPR, ale ve skalách nad levým břehem potoka Špraněk. Zde bylo zaznamenáno nejen 27 vzrostlých jedinců a 1 semenáček, ale vzhledem k nepřístupnému terénu nebyli všichni jedinci pravděpodobně zachyceni. Ojedinělé exempláře byly zaznamenány také na dalších třech mikrolokalitách.
FILIPOVÁ, K. Výskyt druhů z červeného seznamu cévnatých rostlin na vybraných odvalech na území města Ostravy a okolí. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2007. s. 78-82. ISSN 1211-3026. Terénní výzkum probíhal v letech 2002 – 2006 na deseti různě starých důlních odvalech na území města Ostravy a v blízkém okolí. Mezi dvanácti nalezenými taxony byl i druh Taxus baccata, jenž se na odval dostal nejspíš zoochorní cestou z blízkého parku, kde je vysazeno mnoho exemplářů. Jedinci jsou poměrně vitální, trpí však okusem zajíců a srnčí zvěře.
KASTNEROVÁ, L., ZEIDLER, M., BANAŠ, M. Stav, rozšíření a doporučený management tisu červeného (Taxus baccata L.) ve Východních Sudetech. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2006. s. 39-58. ISSN 1211-3026. Kromě starších literárních zmínek, tis červený se v současnosti vyskytuje na těchto místech: Bílá Voda, Bílovec, Heřmánky nad Odrou (Tomčíkův tis), Horní Hoštice, Horní Město, Javorník (Valuškův tis), Javoříčko – Špraněk, Jeseník, Jindřichov (okres Přerov), Kamenka (Bürgenmeisterův tis), Kyžlířoc, Ludvíkov pod Pradědem, Malý Špičák, Michálkův žleb (revír Česká Ves), Mikulovice, Ondřejovice (okres Jeseník), Podolí u Bouzova, Račí údolí, Skalní schody (revír Bílý Potok), Slezské Vlkovice, Supíkovice (u vodárny), Široký Brod, U Supíkovic, Uhřínov, Vápenná (Pec), Velký Špičák (NPP Jeskyně na Špičáku), Zálesí („U třetího mostu“, revír Horní Hoštice).
KOVÁŘ, P. Přírodou nejnižších partií střechy Evropy. Živa. 1998, XLVI, 2, s. 92-93. ISSN 0044-4812. Na pomezí východních Čech a severozápadní Moravy se rozkládá nepříliš známé území zastíněné z jedné strany Orlickými horami a z druhé Českomoravskou vrchovinou, tzv. Českomoravské mezihoří. V místech, kde se táhne Hřebečovský hřbet, najdeme druhově bohaté bučiny se vzácnostmi jako je tis červený. 61
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i tis červený.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. V samém centru Prahy, nedaleko Václavského náměstí, jen pár kroků od kostela P. Marie Sněžné, roste na rajském dvoře prastarý památný tis (obvod 3 krát 80 cm, výška 6,5 m, stáří 400 let). Dalším památným stromem s obvodem 177 cm, výškou 8,5 m a stářím 200 let, je tis nedaleko kostela v obci Ktiš. Mezi další památné tisy patří tis v Domaslavicích 7 km západně od Teplic (obvod v 1 m – 417 cm, výška 16 m, stáří 200 let), tis v Krompachu 8 km severozápadně od Jablonného v Podještědí (obvod 465 cm, výška 12,5 m, stáří 450 let), nejmohutnější Pernštejnský tis v okrese Žďár nad Sázavou (obvod 455 cm, výška 16,5 m, stáří 400 let), tis v Podzámecké zahradě v Kroměříži (obvod 297 cm, výška 115 m, stáří 100 let), tis v Žilině u Nového Jičína (obvod 400 cm, výška 7 m, stáří 500 - 550 let) a tisy na Palkovických Hůrkách v okrese Frýdek Místek (obvod 205; 200; 141; 157 cm, výška 10; 14; 11; 13,5 m, stáří 200 let).
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně Cvilínského kopce u Krnova. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2003. s. 4554. ISSN 1211-3026. V roce 2000 byl proveden floristický průzkum Cvilínského kopce u Krnova. Na kosené mezofilní louce a na odlesněném okolí rozhledny byl nalezen tis červený, který byl vysázen.
SKOŘEPA, H. Zábřežská vrchovina (Od Hané po Jeseníky). Živa. 2003, LI, 3, s. 139-141. ISSN 0044-4812. Z chráněných druhů je známý výskyt tisu červeného na Zkamenělém zámku u Javoříčka (součást nově rozšiřované NPR Špraněk).
62
Thymus pannonicus All., mateřídouška panonská (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Nízké (10 – 30 cm) poléhavé polokeře s vystoupavými stonky se sympodiálním větvením. Tupě čtyřhranné až válcovité stonky jsou po celém povrchu stejnoměrně hustě chlupaté (oproti jiným druhům mateřídoušek jsou chlupy delší). Listy jsou stejnotvaré, úzce eliptické až čárkovité, 1,0 – 1,8 cm dlouhé, přisedlé až krátce řapíkaté, lysé až dosti chlupaté. Na rubu listu je žilnatina málo vyniklá, k okraji se žilky ztenčují a netvoří okrajový lem. Květenství jsou prodloužená, válcovitá, světle růžové pyskaté květy kvetou v červnu a červenci. Tvrdky jsou široce vejcovité až kulaté, hnědé, matné. Výrazně teplomilný druh vázaný na neutrální až bazické, minerálně bohaté, hluboké půdy na spraších či svahových hlínách. Roste v suchých a slunných travnatých svazích, lesostepních stráních, okrajích teplomilných lesů od nížin do pahorkatin. V ČR se vyskytuje roztroušeně v teplých oblastech panonského a českého termofytika.
Bibliografie KUBÍKOVÁ, J. Botanický výlet do Českého středohoří. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 139-141. ISSN 0044-4812. V mezerách trávníku v Českém středohoří nalezneme i mateřídoušku panonskou, která vyniká svou strategií, kdy v extrémním období může shodit listy a vyrašit třeba na podzim ze zásobních látek.
OPRAVIL, E. Příspěvek ke květeně Teplicka. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1964. s. 137-147. ISSN 0323-0627. Sběratel německé národnosti A. N. Fassl z Teplicka vytvořil herbář o 1725 položkách. Dle záznamů z výše uvedeného herbáře, byla mateřídouška panonská nalezena v květnu roku 1883 v Bohosudově.
Thymus serpyllum L., mateřídouška úzkolistá (čeleď Lamiaceae – hluchavkovité)
Nízký (do 10 cm) poléhavý polokeř, jehož plazivé stonky se zdřevnatělou bází často kořenují a vytvářejí tak pokryvné porosty. Stonky jsou monopodiálně větvené, květonosné větve jsou tupě čtyřhranné, stejnoměrně roztroušeně krátce chlupaté. Krátce řapíkaté křižmostojné listy 63
mají úzce eliptický nebo podlouhle kopinatý tvar, na sterilních i fertilních větvích jsou stejné, 0,6 – 1,0 cm dlouhé. Čepel listu je kožovitá, na spodní třetině až polovině brvitá, jinak lysá, postranní žilky se obloukem zakřivují směrem k vrcholu čepele, kde se ztenčují a zanikají. Pyskaté květy světle růžové až růžově červené barvy vyrůstají na koncích větévek v paždí listenů v kulovitých, hlávce podobných květenstvích (lichoklasech) a kvetou v červnu až říjnu. Plodem jsou zploštěle kulovité, světle hnědé, matné tvrdky. Celá rostlina, zvláště květy a rozemnuté listy, vydává silnou, příjemně kořenitou vůni. Druh vázaný na písčité, minerálně chudé půdy s malým obsahem živin, humusu a slabě kyselou reakcí. Roste na okrajích písčitých borů, primárních i druhotných písčinách a v druhotných společenstvech po borodubových lesích v nížinách a ž pahorkatinách. V ČR se vyskytuje v teplejších oblastech (nížiny až pahorkatiny), zvláště tam, kde se ve větší míře nalézají písčité substráty – Polabí, severní a západní Čechy, Třeboňsko, jižní Morava.
Bibliografie FIEDLER, J. Příspěvek k floristicko – fytocenologickému průzkumu lesů mezi Chlumcem nad Cidlinou a Bohdančem. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 39-52. V písčitém přesypu na jihovýchodním okraji lesa Klamoška na písčitém okraji lesa JZ od Vlčí Habřiny byla zmínka o mateřídoušce úzkolisté.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. V oligotrofních borech, zvláště na píscích roste mateřídouška úzkolistá.
Viburnum lantana L., kalina tušalaj (čeleď Adoxaceae – pižmovkovité)
Středně velký, až 4 m vysoký vidlicovitě větvený keř s nápadnými nahými plstnatými pupeny (zejména květními). Šíří se kořenovými výmladky. K zemi sehnuté větve často zakoření. Vstřícné, kožovité a na povrchu svraskalé listy jsou široce vejčité, 5 – 16 cm dlouhé, pilovité, na rubu hustě zeleně plstnaté. Květy v koncových vrcholičnatých květenstvích jsou bělavé a poněkud páchnou. Rozkvétají od dubna do května. Zrající plody (peckovice) mění postupně barvu od zelené přes červenou do černé, plně vyzrálé také páchnou. Semena jsou plochá, v obrysu vejčitě eliptická. 64
Je to světlomilný druh, který vydrží i na vysýchavých podkladech s nedostatkem vláhy v letním období. Roste zejména na vápencích, spraších a jiných živných horninách. Upřednostňuje hluboké, hlinité, živinami dobře zásobené půdy. I když je to teplomilná dřevina, u nás mrazem netrpí. Snáší dobře exhalace a vydrží v městském klimatu. V Čechách je původní jen v severozápadní části, na Moravě jen v jižní polovině. Je zastoupen roztroušeně v teplých oblastech a v nižších polohách, ponejvíce jako součást světlých lesů a lesostepních křovinatých formací s dubem zimním i dubem pýřitým.
Bibliografie DOSTÁL, P. Jarní návštěva Pavlovských vrchů. Živa. 2002, L, 2, s. 90-93. ISSN 0044-4812. Hned od počátku exkurze z Dolních Věstonic do Mikulova můžeme pozorovat řadu zajímavých teplobytných dřevin, k nimž patří mimo jiné i kalina tušalaj.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Méně známou dřevinou je kalina tušalaj s hustě šedoplstnatými letorosty, pupeny i listy. Zajímavá je také plochými plodenstvími, v nichž jednotlivé peckovičky dozrávají nepravidelně a vytvářejí pěknou zeleno – červeno – černou mozaiku.
5.4 Zranitelné druhy Rosa agrestis Savi, růže polní (čeleď Rosaceae – růžovité)
Statný keř dorůstající až 2 m výšky, s obloukovitě sehnutými větvemi nebo opíravá liána. Ostny jsou stejnotvaré, silné, hákovité. Listy jsou lichozpeřené, se 2 – 3 jařmy, lístky jsou tuhé, slabě svraskalé, eliptického nebo vejčitého tvaru, zašpičatělé, na okraji dvakrát žláznatě zubaté, na líci tmavozelené, lesklé, na rubu hustě chlupaté až lysé. Žlázky na spodní straně listu voní po jablkách. Je to naše nejpozději kvetoucí růže, rozkvétající v červenci chudokvětými květenstvími drobných bílých, jen slabě vonných květů. Mnohdy vícenásobně zpeřené kališní lístky jsou bohatě zpeřené, s dlouhými, hustě žláznatými přívěsky. Všechny kališní lístky se po odkvětu ohýbají deštníkovitě nazpět, brzy zasychají a opadávají. Čnělky
65
jsou lysé a je jich malý počet. Šípky jsou drobné (do 1 cm) s úzkým ústím, různého tvaru, plodní stopky jsou bez žlázek. Tato růže upřednostňuje vápencová podloží, jinde je její výskyt roztroušený. Nalezneme ji v křovinných společenstvech na mezích, pastvinách, úvozech, lesních okrajích, ale i v břehových porostech. U nás se vyskytuje roztroušeně téměř po celém území až do podhůří (max. 850 m n. m.).
Bibliografie KLÁŠTERSKÝ, I. Komplex Rosa agrestis v Československu. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1969. s. 179 - 184. Přesto, že žlázky hrají tak značnou roli ve znakové výbavě komplexu Rosa agrestis, zdá se, že žláznatost stopek květních (plodních) nezapadá do obrazu jeho původního fenotypu.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Teplé a suché stráně jsou plné růží. Rostou zde jednak druhy ekologicky velmi plastické, rozšířené od nížin do hor, na vyprahlých místech i na březích vod, jako např. růže polní.
Rosa elliptica Tausch, růže oválnolistá (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř dorůstající výšky 2 m, který je obvykle hustě větvený s obloučnatě sehnutými větvemi, někdy jako opíravá liána. Ostny na prýtech jsou řídce rozmístěné, sehnutého až hákovitého tvaru. Větévky nesoucí květy (plody) jsou někdy bez ostnů. Listy jsou se 2 – 3 jařmy tupě zašpičatělých eliptických lístků. Jednotlivé lístky jsou při bázi klínovité, na okraji dvakrát zubaté, zoubky jsou na špičkách i po stranách žláznaté, silice voní po jablkách. Na spodní straně jsou lístky hustě přisedle žláznaté, lysé nebo na střední žilce chlupaté. Růžové, slabě vonící květy jsou obvykle po třech a více, zřídka jednotlivé. Kališní lístky jsou dlouhé a úzké, prvé tři s několika přívěsky, žláznaté, po odkvětu přímo až šikmo vzhůru směřující, dlouho vytrvávající. Čnělky jsou početné, hustě vlnitě chlupaté v nápadné přisedlé hlavičce, výjimečně lysé. Lysé plodní stopky mají minimálně délku šípku. Šípky jsou různého tvaru, protažené, nežláznaté, lesklé, oranžově červené barvy a obsahují velké množství semen. 66
Tento druh obsazuje nejčastěji výslunné stráně, pastviny, meze, okraje lesů, opuštěné cesty nebo hráze rybníků. Není závislý na geologickém podloží, ale upřednostňuje vápence, roste však i na krystalinických horninách, na půdách hlubokých, hlinitých, hlinitopísčitých i kamenitých. Na vláhu není příliš náročný, snáší vysýchavé podklady. Na našem území ji lze nalézt roztroušeně v nížinách a pahorkatinách, ojediněle vystupuje až do podhorských poloh (max. 700 m n. m.). Hojná je v Českém středohoří.
Bibliografie ČÁBERA, A. Pátý příspěvek ke květeně Humpolecka. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1967. s. 116-119. Rosa elliptica byla zaznamenána jako jediný exemplář v křovině na polním kazu mezi Pustolhotskem a Řečicí (Humpolec).
KOLBEK, J. Příspěvek ke květeně Rakovnicka. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1969. s. 47-53. Růže oválnolistá byla nalezena na Přílepské skále, VJV od obce Přílepy.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Teplé a suché stráně jsou plné růží. Rostou zde jednak druhy ekologicky velmi plastické, rozšířené od nížin do hor, na vyprahlých místech i na březích vod, jako např. růže oválnolistá.
SUCHARA, I. Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 125-128. Dva keře růže oválnolisté se našly v obci Holenice.
Rosa jundzillii Besser, růže Jundzillova (pravděpodobně hybridogenní druh kombinace R. gallica x R. canina) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Menší až středně velký keř, šířící se podzemními výběžky. Větve, řídce nepravidelně ostnité, mají ostny zpravidla štíhlé, přímé nebo jen slabě sehnuté. Listy jsou se 2 – 3 jařmy, lístky 67
jsou tužší a pevnější než u jiných našich domácích růží. Lístky jsou vejčitě až široce eliptické, špičaté, dvakrát ostře žláznatě pilovité, lysé, řidčeji na střední žilce nebo i na ploše řídce chlupaté, na líci matně zelené, na rubu světlejší. Růžové, vonné a poměrně velké květy (5 cm v průměru) bývají v květenství jednotlivě nebo po dvou i více. Kališní lístky jsou zpeřené, žláznaté, po odkvětu šikmo dolů sehnuté a brzy opadávající. Plodní stopky jsou delší než šípky, tuhé, hustě stopkatě žláznaté a štětinaté, štětiny jsou načervenalé. Šípky jsou kulovité nebo stlačeně kulovité, na bázi stopkatě žláznaté nebo lysé, žlázky vydávají slabý terpentýnový pach nebo jsou nevonné. Růže Jundzillova se vyskytuje zejména v teplejších oblastech od nížin až do podhorských poloh, na výslunných stráních a mezích, opuštěných polích a vinicích, na svazích kolem silnic a železnic, výjimečně v lesních okrajích. V České republice se jedná o vzácně zastoupený druh, nacházející se v teplejších částech území.
Bibliografie SUCHARA, I. Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 125-128. Tato růže byla nalezena v obci Holenice a na vrchu Bradlec u obce Újezdec, a to na jihozápadním svahu okraje lesíka u lomu 1 km východně od Stavu.
Rosa rubiginosa L., růže vinná (čeleď Rosaceae – růžovité)
Hustě větvený, vzpřímený keř 1,5 – 2 m vysoký, s obloukovitě rozestálými větvemi. Všechny větve jsou ostnité, hákovité ostny jsou často promíšeny ostenci, štětinami nebo stopkatými žlázkami. Lichozpeřené listy mají většinou 2 – 3 jařma, lístky jsou drobné (nejčastěji do 10 mm), okrouhlé až široce vejčité, tmavě zelené, někdy při rašení načervenalé, na okraji výrazně dvakrát žláznatě zubaté, na spodní straně hustě žláznaté. Silice žlázek jsou lepkavé a intenzivně voní po jablkách, zvláště při rašení nebo při vyšší teplotě (na slunci). Kvete v červnu až červenci. Tmavě růžově zbarvené, vonné květy jsou ve vícekvětých květenstvích, zřídka jednotlivé. Vnější kališní lístky jsou zpeřené, všechny lístky hustě žláznaté, po odkvětu se vzpřimují, zaschlé dlouho vytrvávají na dozrálých šípcích. Šípky jsou mnohotvaré, nejvíce vejcovité až kulovité, 1 – 2 cm velké, za zralosti oranžově červené a 68
rozměklé, alespoň na bázi stopkatě žláznaté. Plodní stopky jsou krátké, hustě stopkatě žláznaté. Růže vinná roste nejčastěji na suchých výslunných stráních, lesních okrajích, ve vinicích, hlavně na bazických podkladech. Optimum má v křovinných společenstvech nižších a středních poloh, proniká i do lesostepních biotopů. U nás se nachází rovnoměrně, roztroušeně od nižších po střední polohy, v horském stupni zcela výjimečně. V Brně je hojná například na Stránské skále.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Běžným druhem je zde teplomilná růže vinná s listy vonícími po jablkách a s tmavorůžovými květy, která je vázaná na živná, suchá stanoviště.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně Cvilínského kopce u Krnova. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2003. s. 4554. ISSN 1211-3026. V roce 2000 byl proveden floristický průzkum Cvilínského kopce u Krnova. Zde byl nalezen statný keř druhu Rosa rubiginosa na severozápadním okraji mezofilní eutrofizované a nekosené louky, kde floristicky nejhodnotnější částí je svah úvozové cesty na západním okraji s výskytem teplomilných druhů.
SUCHARA, I. Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 125-128. Rosa rubiginosa byla nalezena v počtu tří keřů v lomech 1 km východně od Stavu pod silnicí do Kumburského Újezdu.
Rosa tomentosa Sm., růže plstnatá (čeleď Rosaceae – růžovité)
Keř dorůstající výšky 2 m, obvykle hustě větvený s obloučnatě sehnutými větvemi, někdy jako opíravá liána. Ostny sehnutého až hákovitého tvaru na prýtech jsou nepravidelně rozmístěné. Listy se 2 – 3 jařmy eliptických, vejčitých až obvejčitých, tupě zašpičatělých 69
lístků. Jednotlivé lístky jsou při bázi klínovité, na okraji dvakrát zubaté, zuby na špičkách jsou žláznaté, silice voní po terpentýnu. Na svrchní straně jsou lístky řídce, na spodní hustě chlupaté až plstnaté, někdy přisedle žláznaté. Květy jsou obvykle ve dvoučetných až pětičetných květenstvích, zřídka jednotlivé, světle růžové, slabě vonící. Vnější kališní lístky jsou zpeřené, žláznaté, s několika přívěsky. Po odkvětu bývají první dva dolů sehnuté, další směřují do stran, všechny během dozrávání šípku opadavé. Čnělky jsou řídce chlupaté až lysé, v řídké hlavičce. Plodní stopky jsou 2 – 3x delší než šípek, řídce stopkatě žláznaté, někdy i řídce chlupaté. Šípky jsou nejčastěji kulovité až zploštěle kulovité, na bázi, případně na celém povrchu roztroušeně žláznaté, červené barvy, brzy měknoucí. Nejčastěji obsazuje meze a pastviny na výsluní i v polostínu, okraje lesů a remízků, někdy i štěrbiny skalních výchozů. Roste na mělkých i hlubokých půdách, kamenitých až hlinitopísčitých, není náročná na podklad – od vápenců po krystalinikum. Optimum výskytu nalézá v sekundárních i primárních křovinatých společenstvech. V ČR se vyskytuje roztroušeně po celém území od nížin až do podhorských poloh, s těžištěm v mezofytiku (max. 800 m n. m.).
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Teplé a suché stráně jsou plné růží. Rostou zde jednak druhy ekologicky velmi plastické, rozšířené od nížin do hor, na vyprahlých místech i na březích vod, jako např. růže plstnatá.
SUCHARA, I. Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1981. s. 125-128. Růže plstnatá se našla na silnici mezi obcí Košov a železničními náspy nadjezdu 0,6 km severně od obce Cidlina, na hřbetu „Mezihoří“ mezi obcemi Kyje a Bradleckou Lhotou a dále mezi obcemi Cidlina a Doubravice.
70
Salix pentandra L., vrba pětimužná (čeleď Salicaceae – vrbovité)
Keř nebo strom až 10 m vysoký, s metlovitou korunou. Borka starých stromů je tmavá, podélně rozpraskaná. Jednoleté prýty mající barvu kaštanově hnědou nebo žlutavě až olivově zelenou jsou lysé a silně lesklé, jakoby nalakované. Listy jsou podlouhle vejčitě kopinaté, 5 – 8 cm dlouhé, krátce řapíkaté, k vrcholu ostře zašpičatělé, báze čepele zaokrouhlená. Listy jsou svrchu temně zelené, kožovité, na rubu světlejší, s vyniklou žlutou střední žilkou a výraznou síťnatou žilnatinou. Okraj listu je hustě jemně žláznatě pilovitý. Na řapíku v horní části má několik nápadných žlázek. Palisty jsou malé, záhy opadávající. Listy jsou při rašení nápadně aromatické. Je to dvoudomá dřevina kvetoucí až po vyrašení listů v květnu až červnu. Prašníkové jehnědy jsou až 6 cm dlouhé, v jednotlivých květech s větším počtem tyčinek (6 – 12), pestíkové jehnědy jsou 3 – 4 cm dlouhé. Semena dozrávají až koncem léta, lysé tobolky nepukají, ale plodenství zůstává přes zimu na větvích. Teprve při oteplení v předjaří se tobolky otevírají a semena vypadávají. V té době je velmi nápadná bílými chomáčky ochmýřených semen. Vrba pětimužná roste na okrajích bažinných a rašelinných luk, v mokřadních olšinách. Upřednostňuje vlhké, kyselé, často rašelinné půdy. V důsledku meliorací, vápnění luk a pastvin se zmenšuje přirozený výskyt této vrby, která se tak stává u nás vzácnou. Tato světlomilná dřevina roste roztroušeně na našem území, hlavně v podhorských a horských oblastech. Nejhojnější výskyt je na Českomoravské vrchovině a v předhůří Šumavy.
Bibliografie FILIPOVÁ, K. Floristický výzkum v údolí řeky Černá Ostravice. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2002. s. 233-242. ISSN 12113026. Údolí řeky Černá Ostravice patří do oblasti Radhošťských Beskyd. Při floristickém výzkumu zde byla nalezena vrba pětimužná, a to v této lokalitě: údolí severovýchodním až jihozápadním směrem; od lokality 4 až k soutoku Černé a Bílé Ostravice; po obou březích Černé Ostravice; 527 – 611 m n. m.; smrková monokultura mladšího vývojového stádia s četnými světlinami; četné menší přítoky Černé Ostravice.
HOUFEK, J. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1969. s. 205-216. 71
Vrba pětimužná byla pozorována u Pelhřimova u potoka blíže rybníčku Nohavička, a to v počtu čtyř statných keřů s prašníkovými jehnědami. Zde byla asi vysázena, na jiném místě nebyla nalezena.
KINCL, L., HRADÍLEK, Z. Smolenská luka – botanický skvost Oderských vrchů. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1998. s. 113122. ISSN 1211-3026. Práce shrnuje výsledky několika celodenních exkurzí do přírodní rezervace Smolenská luka. V průběhu botanického výzkumu byl na této lokalitě nalezen jediný velmi statný exemplář Salix pentandra pod hrází dolní nádrže.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. 2001, XLIX, 2, s. 59-63. ISSN 0044-4812. Až stromkovitého vzrůstu může dosáhnout vrba pětimužná s leskle tmavozelenými listy a červenohnědými prýty. Roste především na rašelinných loukách a v mokřadních olšinách v podhorském a horském stupni, nejhojněji na Českomoravské vrchovině. Patří k našim nejpozději kvetoucím vrbám (květen – červen), a proto plody dozrávají až na podzim, tobolky vytrvávají na stromě a semena se rozlétají teprve příštího jara.
KONČALOVÁ, M., JENÍK, J. Výjimečné vlastnosti vrby pětimužné. Živa. 1998, XLVI, 4, s. 157-158. ISSN 0044-4812. Vrba pětimužná má mezi našimi domácími vrbami zcela ojedinělé postavení. Jak již její druhový název napovídá, má v květu nejméně 5 tyčinek (zřídka). Častější je vyšší počet (od 6 do 12). Většina ostatních druhů vrb má pouze 2 tyčinky.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně pískoven Slezské pahorkatiny. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2004. s. 7586. ISSN 1211-3026. Taxon Salix pentandra byl zaznamenán v Závadě, v těženém velkolomu Pískovna Závada, 1 km jižně od obce; současně se zarůstáním okrajové části náletovými dřevinami probíhá rekultivace (osazování vytěžené plochy Pinus sylvestris a Quercus rubra); 260 m n. m.
72
SÁDLO, J., BUFKOVÁ, I. Vegetace Vltavského luhu na Šumavě a problém reliktních praluk: Vegetation of the Vltava river alluvial plain in teh Šumava Mts (Czech Republic) and the problem of relict primary meadows. Preslia: The Journal of the Czech Botanical Society (Časopis České botanické společnosti). 2002, 74, 1, s. 67-83. ISSN 0032-7786. Ve společenstvu Salix cinerea se v hustých křovinách vyskytuje mimo jiné i vrba pětimužná.
SEDLÁČKOVÁ, M., LUSTYK, K. Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1999. s. 209-222. ISSN 1211-3026. Taxon Salix pentandra byl nalezen ve Vidnavě – NPR Vidnavské mokřiny, Vidnavské loučky: podmáčené až mezofilní louky, fragment olšiny a okraje polí západně od silničky ke státní hranici, 220 – 230 m n. m. a podmáčené slatinné louky a pobřežní porosty rybníka východně od silničky ke státní hranici, 225 m n. m.
Sorbus torminalis (L.) Crantz, jeřáb břek (čeleď Rosaceae – růžovité)
Středně velký strom s dosti rovným kmenem a košatou korunou. Na typických stanovištích dosahuje výšky 15 – 25 m a průměru kmene do 1 m. Dožívá se 100 – 150 let. Nápadná je borka, která je v mládí buď výrazně šupinovitě odlupčivá nebo tmavá, kostečkovitě rozbrázděná, připomínající borku jabloně nebo hrušně. Letorosty jsou popelavě hnědé, pupeny vejcovité, žlutozelené s hnědě lemovanými okraji šupin. Střídavé listy jsou jednoduché, pětilaločnaté, tvarem podobné listům hlohu, ale jsou větší, až 10 cm dlouhé. Kvete v květnu, květy má uspořádané do řídkého chocholíku. Drobné, hnědé, světleji tečkované malvičky dozrávají na podzim, po dozrání jsou moučně sladké, poživatelné. Listy se na podzim zbarvují žlutočerveně až zářivě červeně a později hnědnou. Jeřáb břek je stín snášející dřevina, schopná v mládí vydržet dlouho pod porostem. Později nároky na světlo stoupají. Roste na půdách v letním období vysychajících, tudíž se spokojí s nízkými srážkami. Dává přednost živným horninám, jako je vápenec, čedič, andesit apod. Je to dřevina teplých poloh a výslunných strání, mrazem však není poškozována. U nás je tento druh rozšířen roztroušeně v teplých částech státu v oblastech šipákových doubrav a v dalších typech doubrav, někdy také spolu s bukem. V Čechách roste zejména na dolním toku 73
Berounky (Křivoklátské lesy) a v Českém středohoří, na Moravě je zastoupen jen v jižní části, max. do výšky 720 m n. m. (Bílé Karpaty, Ploštiny).
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Karlštejn – Koda; Soutok Oslavy a Chvojnice; Strabišov - Oulehla, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. Dominujícím lesním společenstvem v NPR Karlštejn a NPR Koda jsou hercynské dubohabřiny s převládajícími dřevinami Quercus petraea, Carpinus betulus, Tilia cordata, Sorbus torminalis. Jeřáb břek roste také v PR Údolí Oslavy a Chvojnice nebo v NPR Strabišov – Oulehla, kde ho nalezneme v karpatských dubohabřinách a květnatých bučinách.
DOSTÁL, P. Jarní návštěva Pavlovských vrchů. Živa. 2002, L, 2, s. 90-93. ISSN 0044-4812. Hned od počátku exkurze z Dolních Věstonic do Mikulova můžeme pozorovat řadu zajímavých teplobytných dřevin, k nimž patří mimo jiné i jeřáb břek.
FIEDLER, J. Příspěvek k floristicko – fytocenologickému průzkumu lesů mezi Chlumcem nad Cidlinou a Bohdančem. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 39-52. Mezi největší lesní komplex v území patří lesy mezi Dobřenicemi a Chýštěm. V různých lesních společenstvech byl nalezen jeřáb břek. Dále jsou o něm zmínky v části lesa asi 1,5 km SV od Malých Výkleků, v lese a lesním okraji při levé straně silnice z Prav do Mnichovky.
HOFMEISTER, J. Jak si stojí dubohabrové lesy v CHKO Český kras. Živa. 2001, XLIX, 3, s. 111-112. ISSN 0044-4812. V Chráněné krajinné oblasti Český kras je součástí stromového patra i jeřáb břek.
HURT, V., KANTOR, P. Jeřáb břek (Sorbus torminalis (L.) Crantz.), opomíjená cenná listnatá dřevina a její význam na Křivoklátsku. Sborník z konference: Dřeviny a lesní půda – biologická meliorace a její využití. KPL FLE ČZU v Praze, 22. března 2004. ISBN 80-2131146-0. Předkládaný referát se zabývá postavení jeřábu břeku na Křivoklátsku, konkrétně na polesí Vlastec majetku Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda. Dle posledních údajů z roku 1995 74
je na tomto polesí evidováno pět porostních skupin se zastoupením břeku 1 % a vyšším. Skutečné zastoupení je vyšší, což potvrzuje i tato studie. V převážné většině případů se jedná o smíšené dubové porosty s jednotlivou, popř. skupinkovitě vtroušenou břekovou příměsí.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Málo známý je jeřáb břek s laločnatými listy; poskytuje jedno z nejkvalitnějších a nejtvrdších dřev, srovnatelné z našich domácích listnáčů s dřevem hrušňovým. Hnědé, bíle tečkované jeřabiny poněkud nahořkle moučné chuti jsou potravou ptáků i zvěře, bývaly také výchozí surovinou pro výrobu domácí pálenky.
KOVANDA, M. Jeřáby v Praze. Živa. 2000, XLVIII, 1, s. 12-13. ISSN 0044-4812. Jeřáb břek se vyskytuje v Praze vzácně na výběžcích Českého krasu v Prokopském a Radotínském údolí, v Chuchelském háji a také v Šárce. Těsně za hranicemi Prahy je poněkud hojnější na vrchu Hradiště u Zbraslavi, kde dožívá i stará břeková alej. Několik statných stromů najdeme v horní části zahrady Kinských.
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P. Sorbus gemella Kovanda. In Severočeskou přírodou: sborník
Severočeské
pobočky
Československé
botanické
společnosti.
Chomutov, 2009, 40, s. 122-126. ISSN: 0231-9705. Při fytocenologickém průzkumu byl nalezen druh Sorbus torminalis dne 3. 7. 2007 v lokalitě Dolní Ročov, asi 1,3 km jiho - jihozápadně od kaple v osadě.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i jeřáb břek.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. Tzv. Železný břek (obvod 284 cm, výška 12 m, stáří 300 let) roste v obci Železná, která leží při silnici č. 30 Beroun – Kladno 5 km severně od Berouna, v horní části vesničky na terase vpravo od vchodu do kostela Nanebevzetí P. Marie. Břek má bohatě větvenou 75
korunu, kmen se větví v 2,5 m, je ošetřen, výška koruny je 11 m, šířka koruny 16 m. Další památný strom nese jméno Františkův břek (obvod 377, výška 14 m, stáří 250 let) a nalezneme ho v povodí Drietomy a Váhu v CHKO Bílé Karpaty. Patří mezi největší břeky v ČR. Je v dobrém zdravotním stavu. Ve třech metrech se větví na dva hlavní kmeny, třetí kmen se vylomil asi před 20 lety, ale strom byl včas ošetřen. Má průměr koruny 16 m a výšku koruny 12m.
SEDLÁČKOVÁ, M., LUSTYK, K. Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1999. s. 209-222. ISSN 1211-3026. Taxon Sorbus torminalis byl nalezen na Javorníku – Jánský vrch, JJZ od města a les z jižního okraje podél turistického značení, 300 – 370 m.
VELIČKA, M. Dnešní výzkum původních dřevin na severovýchodní Moravě. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1993. s. 187-191. ISSN 1211-3026. Sporadický výskyt tohoto submediteránního druhu v rezervacích u Hranic na Moravě na vápencovém podloží, skalkách a okrajích závrtů řadí tento taxon k pozoruhodným dřevinám z hlediska regionálního geofondu. Zvláště když jde o severní okraj rozšíření v ČR na linii Křivoklátsko – stř. Polabí a Posázaví – Olomoucko – Hranicko. Navržen proto mezi ohrožené druhy na území severovýchodní Moravy a Slezska. V SPR Hůrka na svažitém stanovišti zmlazuje z kořenů starého stromu. Břek na Hranicku kvete a plodí, šíření generativně se však zdá velmi řídké, mj. snad i pro masové vykusování semen hlodavci po opadu malviček. V r. 1992 uskutečněn sběr plodů v SPR Hůrka pro výsev v AND a na podzim přeneseno 12 mladých rostlin (kořenové výmladky i semenáčeú do geofondové kolekce AND.
Ulmus glabra Huds., jilm horský (čeleď Ulmaceae – jilmovité)
Strom velkých rozměrů s přímým kmenem a metlovitou korunou. Dorůstá výšky až 35 m a dosahuje průměru kmene i 1 m. Dožívá se 300 – 500 let. V koruně se kmen větví v ostrém úhlu. Větve jsou plošně rozmístěny s dvouřadým uspořádáním listů. Střídavé listy jsou obvejčité, 9 – 15 cm dlouhé, dvakrát ostře zubaté, na vrcholu zašpičatělé a často i s několika 76
laloky, na bázi silně asymetrické, velmi krátce řapíkaté (řapík max. 6 mm), svrchu na omak drsné. Kvete zjara před rašením listů. Drobné květy ve svazečcích jsou téměř přisedlé. Semeno je uloženo ve středu okrouhlé až eliptické, křídlaté nažky. Plody zrají už na konci jara, hned opadávají a velmi rychle, skoro masově klíčí, mohou však i přelehávat. Strom snášející zástin, zejména v mládí. K využití slabého světla vytváří dokonalou listovou mozaiku. V dospělém věku požadavky na světlo stoupají. Má značné nároky na vláhu. Mezi typická stanoviště patří prameniště, suťové stráně a půdy s blízkou hladinou spodní vody, obyčejně ve společnosti javorů, jasanu a lípy. V nižších polohách roste na vlhkostně příznivějších stinných svazích a v údolích. Nesnáší proschnutí půdy v letním období. Je to velmi náročný druh na výživnost půdy. Nejvíce mu vyhovují minerálně silné, hluboké, svěží až vlhké půdy, obohacené dusíkatými látkami z organického odpadu. Snese značnou příměs skeletu v půdním profilu. Netrpí pozdními mrazy a snese silné zimy za předpokladu dostatečné vlhkosti. Suchá vedra v létě a holomrazy v zimě mu však nesvědčí. Je citlivý na znečištěné ovzduší. U nás nalezneme jilm horský v lesích od pahorkatin až do horských poloh, v Krušnohoří stoupá až na 750 m n. m, na Šumavě do 800 m n. m.; v Novohradských horách do 800 m n. m. (Žofínský prales), je hojnější v karpatské části území (Bílé Karpaty), kde vystupuje ještě o něco výše. Jeho zastoupení je nepravidelné, mezernaté a málokde najdeme porosty s vyšším zastoupením tohoto druhu. Často v lesích chybí, ale roste vysázen u selských stavení. Jilm horský je stejně citlivý na onemocnění grafiózou jako jilm habrolistý a postupně hyne. Ve vlhkých horských polohách nicméně nemá onemocnění tak razantní průběh, a tak jilmy v horách na našem území stále ještě odolávají. Vysazen v suché teplé poloze hyne beznadějně rychle. Do budoucna je tedy třeba počítat s jeho trvalým ústupem.
Bibliografie BÍLOVSKÝ, J. Dřevinné složení v přírodní rezervaci Hvozdnice na Opavsku. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2000. s. 127-136. ISSN 1211-3026. Ve sledované oblasti, která se nachází v opavském okrese na katastrálních územích Otic, Slavkova a Uhlířova v nadmořské výšce 260 až 311 m n. m., byl nalezen hojně taxon Ulmus glabra. Je možné se s ním setkat jak na Kamenné hoře, tak v rezervaci Hvozdnice i mimo ně. V současnosti je postižen grafiózou jilmů. Přirozeně se zmlazuje.
77
BUREŠ, L. Příspěvek k poznání květeny Doupovských hor. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1973. s. 29-34. Rod Ulmus glabra byl viděn v pobřežní vegetaci u potoka Dubá, západně od silnice Konice – Sedlec, v rozvalinách obce Činov a v potoční jasenině na S úpatí Pustého zámku nad silnicí Doupov – Mlýnská.
ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Litovelské Pomoraví, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V CHKO Litovelské Pomoraví se nacházejí jedny z nejrozsáhlejších a současně nejzachovalejších lužních lesů typu tvrdého dubojilmového luhu. Zde je zastoupen mimo jiné i jilm horský.
DUDA, J.; KŘÍŽ, Z. Dřeviny opavských parků a zahrad - I. In Časopis Slezského musea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1962. s. 15-19. ISSN 0323-0627. V Opavě byl taxon Ulmus glabra v parku u Domu osvěty a v ulici Na starém břehu, a to forma crispa.
HOFMEISTER, J. Jak si stojí dubohabrové lesy v CHKO Český kras. Živa. 2001, XLIX, 3, s. 111-112. ISSN 0044-4812. V některých částech Chráněné krajinné oblasti Český kras je v posledních letech pozorován masivní výskyt semenáčků jilmu horského.
HOUFEK, J. Krátká floristická sdělení a výsledky floristické akce v Čechách. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1973. s. 148-156. Zmínka o tomto druhu byla z Jarova u Vraného nad Vltavou (nahoře v lese u potoka v jarovském údolí za posledními chatami) a ze Znojma (listnaté porosty na stráních u Cornštejna JV od Bítova).
KOVÁŘ, P. Příspěvek ke květeně jihovýchodního Polabí. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1977. s. 83-92. Jilm horský se našel v pobřežním porostu Labe v úseku Řečany nad Labem – Chvaletice, dále v lesíku a jeho okrajích severních Řečan u slepých ramen Labe. 78
KOVÁŘ, P. Příspěvek k vegetaci v údolí Třebovky u České Třebové I. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1973. s. 130-136. Jilm horský byl zaznamenán na několika lokalitách v daném území: zalesněný svah s východní expozicí podél odbočky ze silnice na levém břehu Třebovky v Třebovicích, u druhého silničního mostu směrem od železniční tratě; opuková lesnatá stráň s JV expozicí a pobřežní porost na levém břehu Třebovky, 300 m za posledními objekty Třebovic; zalesněná opuková stěna na levém břehu Třebovky, 400 m SV od silnice Třebovice – Rybník; lom a úsek lesa při cestě k silnici u Rybníka na pravém břehu Třebovky, JZ expozice.
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P. Sorbus gemella Kovanda. In Severočeskou přírodou: sborník
Severočeské
pobočky
Československé
botanické
společnosti.
Chomutov, 2009, 40, s. 122-126. ISSN: 0231-9705. Při fytocenologickém průzkumu byl nalezen druh Ulmus glabra dne 3. 7. 2007 v lokalitě Dolní Ročov, asi 1,3 km jiho - jihozápadně od kaple v osadě.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i jilm horský.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. Tzv. Krásný jilm (obvod 468 cm, výška 22 m, stáří 260 let) roste při okraji přírodního parku Krušné hory, ve střední části obce Krásný Les. Další památný jilm horský najdeme na východním okraji obce Skočova Lhota (obvod 478 cm, výška 25 m, stáří 200 let). Posledním památným stromem je jilm Hraničář (obvod 685 cm, výška 38 m, stáří 350 let), jenž roste na SZ konci obce Bukovec, na levém břehu Olše, v louce u cesty 1 km od státní hranice. Je největším jilmem v ČR.
79
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně Cvilínského kopce u Krnova. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2003. s. 4554. ISSN 1211-3026. V roce 2000 byl proveden floristický průzkum Cvilínského kopce u Krnova. Ulmus glabra se nacházel na těchto lokalitách: vytěžený a zarůstající lom 0,7 km severně od vrcholu Předního vrchu, kde ve spodní části byly zbytky skládky komunálního odpadu; zástavba rodinných domů a jejich ruderalizované okolí; ruderalizovaný les s dominantním smrkem a dubem červeným v okolí hotelu Koliba; les tvořený habřinami, doubravami a smrčinami; smíšený les na západně orientovaném svahu Zadního vrchu; odlesněné okolí zříceniny hradu Šelenburk na vrcholu Zadního vrchu; doubravy a habřiny na západně orientovaném svahu Zadního vrchu; habřiny, jasaniny a smrčiny na západně a jižně orientovaném svahu Zadního vrchu; smrkové lesy a paseky po smrčinách; les s převahou smrku a paseky po smrčinách; smrkové lesy a paseky.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z. Příspěvek ke květeně pískoven Slezské pahorkatiny. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2004. s. 7586. ISSN 1211-3026. Taxon Ulmus glabra byl zaznamenán v zatravněné pískovně, která byla zarostlá náletovým lesem, 1,3 km JJZ od kostela v obci Dolní Životice, 320 m n. m. a v komplexu rekultivovaných pískoven, 1 km JV od kostela v obci Strahovice, 250 m n. m.
SEDLÁČKOVÁ, M., LUSTYK, K. Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1999. s. 209-222. ISSN 1211-3026. Taxon Ulmus glabra byl nalezen v Javorníku – Podměstí na zaklesnuté části údolí potoka Javorník a na přilehlých svazích bučin od rozcestníku turistických značek ke kapličce, 340 – 400 m n. m., dále ve Vidnavě – Nová Malá Kraš v bývalém kaolínovém lomu 1,05 km JJZ od kostela, 290 m n. m., Žulové – Lánský luh na Petrovickém potoce, 0,5 km JZ od Lánského vrchu, 402 m n. m. a v Horních Skorošicích v lesích v okolí PP Vodopády Stříbrného potoka, 530 – 550 m n. m.
SEDLÁČKOVÁ, M. Vegetace státní přírodní rezervace Bukoveček nedaleko Hranic. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1994. s. 155160. ISSN 1211-3026. 80
Ve státní přírodní rezervaci Bukoveček v Moravské bráně bylo nalezeno mnoho semenáčků jilmu horského.
SKALICKÁ, A., SVOBODA, A. Vzácnější dřeviny Prahy. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1971. s. 97-109. Jilm horský je součástí parku na Santošce.
SÝKORA, T. Floristicko – fytogeografický příspěvek k vegetaci údolí Mohelky. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1969. s. 184-193. Nalezen na úpatí svahu, v kulturním boru východně od Podhory u Kobyl.
VOJTA, J. Doupovské hory, poklad v zakázaném světě. Živa. 2002, L, 4, s. 186-189. ISSN 0044-4812. Na dnech úzkých údolí s inverzním klimatem nalezneme několik mohutných jedinců jilmu drsného.
Ulmus laevis Pallas, jilm vaz (čeleď Ulmaceae – jilmovité)
Strom velkých rozměrů se štíhlým kmenem a korunou tvořenou silnými, v ostrém úhlu vzhůru vyrůstajícími větvemi. Dosahuje výšky 35 m a průměru kmene přes 1 m. Dožívá se až 400 let. Kmen bývá svalcovitý s boulovitými výrůstky a četnými výmladky. Na bázi kmene se často tvoří nápadně zploštělé, deskovité kořenové náběhy. Větve jsou plošně rozložené s dvouřadým uspořádáním listů. Letorosty jsou měkce bělavě chlupaté, později olysávají. Střídavé listy jsou vejčité až obvejčité, 7 – 15 cm dlouhé, dvakrát zubaté se zuby 1. řádu kupředu zahnutými, na bázi výrazně asymetrické, velmi krátce řapíkaté (řapík 2 – 8 mm), na spodní straně hustě měkce chlupaté. Na podzim se listy barví slabě do žluta, někdy do červena. Kvete zjara později než ostatní domácí jilmy, květy ve svazečcích po 20 – 40 jsou převislé, na dlouhých stopkách, které se za plodu ještě prodlužují. Semeno je uloženo ve středu okrouhlé až eliptické, na okraji hustě brvité křídlaté nažky. Plody zrají už na konci jara, hned opadávají a velmi rychle, skoro až masově klíčí, ale mohou i přelehávat. Jilm vaz je dřevinou snášející zástin, zvláště v mládí, tak jako jilm habrolistý. Mladé rostlinky dovedou růst v hlubokém stínu, kde se větví do plochy tak, aby se listí navzájem 81
nezastiňovalo. V požadavcích na vláhu má velké rozpětí. Roste sice v lužních lesích s vysoko položenou hladinou spodní vody a snáší krátkodobé záplavy, ale vydrží i tam, kde hladina v létě silně poklesne, půda vyschne, ztvrdne a popraská. V tomto ohledu se podobá jilmu habrolistému. Vysazen na suchých půdách roste obstojně. Patří mezi náročné listnaté stromy, jako jiné jilmy, poněvadž je vázán na hluboké živné půdy obohacené dusíkem. Snáší i zasolené půdy. U nás je jilm vaz součástí stromového patra lužních lesů spolu s dubem letním, jasanem a jilmem habrolistým. Těžiště rozšíření je v úvalech velkých řek. Z oblasti lužních lesů zasahuje do přilehlých pahorkatin.
Bibliografie BÍLOVSKÝ, J. Dřevinné složení v přírodní rezervaci Hvozdnice na Opavsku. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2000. s. 127-136. ISSN 1211-3026. Ve sledované oblasti, která se nachází v opavském okrese na katastrálních územích Otic, Slavkova a Uhlířova v nadmořské výšce 260 až 311 m n. m., byl nalezen hojně taxon Ulmus laevis v počtu až několik stovek jedinců. Přirozeně se zmlazují, velmi časté jsou pařezové výmladky.
ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Litovelské Pomoraví, s. 407. ISBN 978-80-87051-14-6. V CHKO Litovelské Pomoraví se nacházejí jedny z nejrozsáhlejších a současně nejzachovalejších lužních lesů typu tvrdého dubojilmového luhu. Zde je zastoupen mimo jiné i jilm vaz.
FIEDLER, J. Příspěvek k floristicko – fytocenologickému průzkumu lesů mezi Chlumcem nad Cidlinou a Bohdančem. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 39-52. Mezi největší lesní komplex v území patří lesy mezi Dobřenicemi a Chýštěm. V lesních mokřadech a v blízkosti rybníků byl zaznamenán výskyt jilmu vaz, který se nacházel i v lese Podmokří a v lese jižně od Strášova.
82
HRADÍLEK, Z., DUCHOSLAV, M. Flóra a vegetace NPR Žebračka u Přerova. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2007. s. 193-226. ISSN 1211-3026. Průzkum probíhal v letech 2005 – 2007 a celkem bylo nalezeno 386 taxonů cévnatých rostlin. Vesměs byly potvrzeny všechny významné luční druhy včetně některých tzv. karpatských nebo horských druhů rostlin, které jsou pro Žebračku tak typické. Mezi nimi byl i jilm vaz. Ojedinělé stromy byly nalezeny celkem v pěti segmentech. Některé z nich dosáhly úctyhodného věku a vzrůstu a vypadaly zdravě, např. strom při okraji lesa u Lýsek u zastavení č. 12 naučné stezky.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lužních lesů České republiky. Živa. 1999, XLVII, 2, s. 64-66. ISSN 0044-4812. Nepravidelnou příměs v tvrdém luhu tvoří jilm vaz, dříve mnohem častěji, neboť populace v posledních desetiletích takřka zdecimovány grafiózou. Přesto se v některých místech dochovali mohutní jedinci s obvodem kmene přes 4 m a s výjimečně vyvinutými kořenovými náběhy připomínajícími pilíře stromů tropických deštných lesů.
MADĚRA, P. Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. 1998, XLVI, 3, s. 141-142. ISSN 00444812. V arboretu Křtiny ve spolupráci se Školním lesním podnikem Masarykův les Křtiny je unikátní naučná stezka nazvaná Domácí dřeviny, založená již v roce 1996. Na stezce mohou návštěvníci spatřit mimo jiné i jilm vaz.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. Hned dva památné vazy můžeme najít v obci Kestřany, které jsou 6 km JZ od Písku (větší strom: obvod 430 cm, výška 20 m, stáří 200 let). Severozápadně od Duchcova najdeme alej vazů, kde nejsilnější z nich je označen číslem 22 s obvodem 243 cm, průměrná výška vazů je 20 m a stáří asi 100 let.
Viscum album L. subsp. abietis (Wiesb.) Abromeit, jmelí bílé jedlové (čeleď Santalaceae – santálovité) Vždyzelený poloparazitický keř s dřevnatějícími, vidlicovitými větvemi, tvořící husté kulovité trsy až 1 m v průměru v korunách stromů. Oblé žlutozelené větve jsou v uzlinách 83
lámavé, křehké. Listy jsou eliptické až obvejčité 3 - 5 cm dlouhé, 1,5-2,0 cm široké, obvykle nanejvýš třikrát delší než široké. Plody jsou kulovité, většinou o málo delší než široké, bílé, zřídka žlutavé. Semena bývají elipsoidní nebo vejcovitá, delší než široká, křídlatě hranatá. Kresba na semeni patrná jen za sucha, semeno se při smáčknutí snadno oddělí od zbytku plodu. Zárodek je nejčastěji jeden. Poloparazit na Abies alba, především na dolní hranici jejího výškového rozšíření, v zahradách a parcích i na dalších pěstovaných druzích jedlí. Jmelí je na nová stanoviště roznášeno ptáky, kteří se živí jeho plody. Semeno je schopno klíčení až po průchodu jejich trávicím ústrojím. Těžiště výskytu v ČR je v mezofytiku, zvláště v podhůří pohraničních hor. Častěji především na východní a severovýchodní Moravě, v Orlických horách, na Českomoravské vrchovině a v podhůří Šumavy. S ústupem jedle zanikla většina lokalit v severozápadních Čechách. Na velkých územích téměř nebo úplně chybí (např. skoro celé střední Čechy a jihovýchodní Morava), v termofytiku bývá prakticky jen při hranicích s mezofytikem (min.: Zahrádky u České Lípy, údolí Peklo, cca 260 m n. m.; Ruduň u Opavy, 280 m n. m.). V oreofytiku s výjimkou Orlických hor a Šumavy (max.: Prášilské jezero, cca 1 100 m n. m.) nezjištěno (Slavík, et al. 1997).
Bibliografie ČEŘOVSKÝ, J.; PODHAJSKÁ, Z.; TUROŇOVÁ, D. Botanicky významná území ČR. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2007. Příběnice, s. 407. ISBN 978-80-8705114-6. Okolí zříceniny Příběnice a přístupové cesty jsou ruderalizované, zde byl z významných druhů cévnatých rostlin zjištěn mimo jiné také druh Viscum album subsp. abietis.
DANČÁK, M., DUCHOSLAV, M. Flóra a vegetace Národní přírodní rezervace Špraněk (Javoříčský kras). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2006. s. 201-227. ISSN 1211-3026. Jmelí bílé jedlové bylo zaznamenáno pouze na jedné lokalitě (při severním okraji skal nad levým břehem Špraňku) v jediném exempláři na starší jedli. Z území není tento taxon předchozími průzkumy uváděn.
84
DUDA, J., OPRAVIL, E., ŠULA, B. Chráněné a ohrožené druhy v květeně Nízkého Jeseníku a přilehlých území - 7. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1995. s. 111-122. ISSN 1211-3026. Jmelí jedlové se vyskytuje v území Nízkého Jeseníku místy vzácně na jedlích. Opava - Čertův mlýn mezi Hájem a Velkou Polomí: na staré jedli asi 25 m vysoké (10 – 15 trsů jmelí); Dubová: většina jedlí na levé straně údolí Moravice od Anniny doliny až k papírenskému splavu; Leskovec: na jedlích v Leskoveckém lese severně od osady Požaha hojně; Žimrovice: všechny staré jedle na pravé straně údolí Moravice; Dvorce: na jedli na okraji lesa v lesní trati Bučina východně od obce.
KUBÁT, K. Viscum album L. v Českém středohoří. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 29 - 31. Z Českého středohoří jsou udávány všechny tři subspecie. Viscum album subsp. album a Viscum album subsp. austriacum patří k dosti vzácným taxonům. Zcela chybějí v Lounském středohoří, zjištěny dosud nebyly ani v severovýchodní části Verneřického středohoří. Viscum album subsp. abietis byla údajně nalezena pouze na Střížovické hoře u Ústí nad Labem, další nejblíže položená lokalita je pravděpodobně Osek u Duchcova a blíže neurčené lokality na Českolipsku.
OPRAVIL, E. Příspěvek ke květeně Teplicka. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1964. s. 137-147. ISSN 0323-0627. Sběratel německé národnosti A. N. Fassl z Teplicka vytvořil herbář o 1725 položkách. Dle záznamů z výše uvedeného herbáře, bylo jmelí bílé nalezeno 25. 10. 1889 na jedli v Oseku.
VELIČKA, M. Současný výskyt ochmetu (Loranthus europaeus Jacq.) a jmelí bílého jedlového (Viscum album subsp. abietis (Weisb.) Abromeit) na severní Moravě a ve Slezsku. In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 2001. s. 43-49. ISSN 1211-3026. Zjištění 34 lokalit ve zkoumaném území (severní Morava a Slezsko) je prvním uceleným příspěvkem k náznaku rozsahu výskytu rodu Viscum album subsp. abietis a jeho biogeografického charakteru. Jako hostitel převažuje jedle bělokorá, jen ve dvou případech byl v těchto letech zjištěn výskyt na jedli nordmannově (Abies nordmanniana), původní na 85
Kavkaze. Lokality výskytu jmelí bílého jedlového zjištěné v období 1997 – 2000 (Velička): Vidnavsko – osoblažská pahorkatina – Zlaté hory: jižně, okraj smíšeného lesa u cesty do Heřmanovic, 530 m; Opavská pahorkatina – Háj ve Slezsku: Padařov, 290 m; Raduň: údolí Raduňky za zámeckým parkem, 320 m; Stěbořice: Nový Dvůr, arboretum, 325 m (na Abies nordmanniana); Štáblovice: SV cíp lesa Kopanina, 400 m; Hrabyně: Josefovice, svahy k potoku, 350 m; Jesenické podhůří – Šternberk: východně, lesnaté svahy ke Sprchovému potoku, 400 m; Benkovice: Záhumení, okraj lesa, 425 m; Hrybyně: Josefovice, jižně, 340 m; Nové Hešminovy: Ptačí vrch, východní svah, 440 m; Odry: Vítovka, jehličnatý les nad obcí, 350 m; Vítkov: Zálužné, serpentiny cesty do Budišova n. B., 500 m; Vítkov: Podhradí, severní svahy, 400 m; Moravská brána vlastní – Lešná: zámecký park, 290 m (v koruně Abies nordmanniana); Valšovice: Maleník, severní svahy, 450 m; Nový Jičín: Svinec, SV hřeben, 480 m; Kojetín u Nového Jičína: prameny potoka Jičina, 420 m; Hrabětice: Hrabětický les, Uhlířský vrch, 290 m; Paršovice: severně, jižní svahy Maleníku, 400 m; Opatovice: východně, 400 m; Tršická pahorkatina – Tršice: jižně, smíšený les, 230 m; Veřovické vrchy – Bordovice: severní svahy Velkého Javorníka, 430 m; Hodslavice: PR Trojačka, jižní okraj, 550 m; Frenštát p. Rad.: Horečky, Rekovice, smíšený les, 400 m; Hostýnské vrchy – Bystřice p. Host.: Chvalčov, 450 m; Rajnochovice: nad nádražím ČD, okraj lesa, 450 m; Javorníky – Pulčín: NPR Pulčín – Hradisko, východní svah – proti skalám, 730 m; Ostravská pánev – Hlučín: Rovniny, údolí Jasénky, 250 m; Beskydské podhůří – Frenštát p. Rad.: Horečky, 400 m; Trojanovice: Kozinec, 460 m; Kunčice pod Ondř.: Rakovec, 440 m; Rychaltice: Krnalovice, severní úpatí Palkovských hůrek, 370 m; Jablunkovské mezihoří – Mosty u Jablunkova: Šance, Beskydy jižní sklony, 600 m; Radhošťské Beskydy – Prostřední Bečva: Ježovec, 550 m; Slezské Beskydy – Nýdek: Střelma, Díly, 500 m.
Viscum album L. subsp. austriacum (Wiesb.) Villmann, jmelí bílé borovicové (čeleď Santalaceae – santálovité)
Vždyzelený poloparazitický keř s dřevnatějícími, vidlicovitými větvemi, tvořící husté kulovité trsy až 1 m v průměru v korunách stromů. Oblé žlutozelené větve jsou v uzlinách lámavé, křehké. Listy jsou úzce obkopinaté až obkopinaté, vzácně okrouhlé, 3 – 4 cm dlouhé, 0,6-1,0 cm široké, obvykle 4-5krát delší než široké. Plody delší než široké, řidčeji kulovité, žlutavé nebo bílé. Semena jsou elipsoidní nebo vejcovitá, křídlatě hranatá, jen slabě smáčklá, 86
zelenavá. Endokarp je nestejně silný, vytvářející na semeni bílou síťovitou kresbu, patrnou i za čerstva, smáčknutím se exokarp snadno oddělí od zbytku plodu. Zárodek je obvykle jeden. Poloparazit, ve střední Evropě na Pinus sylvestris, podstatně vzácněji na některých dalších druzích borovic se dvěma jehlicemi na brachyblastu (např. Pinus nigra) a na Picea abies. Jmelí je na nová stanoviště roznášeno ptáky, kteří se živí jeho plody. Semeno je schopno klíčení až po průchodu jejich trávicím ústrojím. V Čechách roste roztroušeně v mezofytiku a ve vyšších polohách termofytika. Neudáván nebo velmi vzácně např. na Českomoravské vrchovině a v některých sousedních fytochorionech a západně od Plzně. Na Moravě je více lokalit jen na jihu (především Podyjí, předhůří Vysočiny a okolí Lednice), jinde vzácně, ve střední a severní části nezjištěno. V Čechách je nejhojnější a na Moravě pravděpodobně nejvzácnější subspecie (Slavík, et al. 1997).
Bibliografie KUBÁT, K. Viscum album L. v Českém středohoří. In Zprávy Československé botanické společnosti. Praha: Československá botanická společnost, 1974. s. 29 - 31. Z Českého středohoří jsou udávány všechny tři subspecie. Viscum album subsp. album a Viscum album subsp. austriacum patří k dosti vzácným taxonům. Zcela chybějí v Lounském středohoří, zjištěny dosud nebyly ani v severovýchodní části Verneřického středohoří. Viscum album subsp. austriacum roste v Českém středohoří pouze na borovicích (Lovosice: Lovoš; okolí Milešovky; okolí Úpořin; v okolí Ústí hojný, např. u Hostovic a pod Větruší; Ústí: skály k Vaňovu; Ústí nad Labem: kóta 346 SV Střekova; Sebuzín: J kóty 508 V obce; Velké Žernoseky: u kaple sv. Marie na Z úpatí vrchu Strážiště; Litoměřice: Hradiště; Ploskovice: temeno pahorku na SZ okraji obce Vinné; Horní Nezly: západní svah Mlýneckého vrchu u cesty na Kotelice; Drahobuz: bor na S okraji obce; Zahrádky u České Lípy: Údolí Peklo; Česká Lípa: u Sosnové a Okřešic; Děčín: Stolová hora).
87
5.5 Nedostatečné nebo pochybné údaje 5.5.1 Nedostatek taxonomických a fytogeografických údajů
Sorbus x pinnatifida (Smith) Düll, jeřáb polozpeřený (hybridogenní druh kombinace S. aria x S. aucuparia) (čeleď Rosaceae – růžovité)
Strom nebo keř. Listy s čepelí plus mínus úzce vejčitou, v dolní části peřenosečnou až zpeřenou, s 1 – 3 páry lístků (Hejný, Slavík, 1992). Byl udáván z Milešovky a z okolí Ústí nad Labem, nověji byl zaznamenán v západní části NP Podyjí.
Bibliografie KOVANDA, M. Jeřáby v Praze. Živa. 2000, XLVIII, 1, s. 12-13. ISSN 0044-4812. Jeřáb polozpeřený bývá často úplně sterilní a rozmnožovaný roubováním. Najdeme ho v Havlíčkových sadech a v údolí Botiče u Újezda, kam se v posledních letech šíří z Průhonického parku. Donedávna rostl jeden starý strom u kostela svatého Štěpána na Novém Městě. 5.5.2 Vážné pochybnosti o původnosti květeně v ČR
Rosa villosa L, růže měkká (čeleď Rosaceae – růžovité)
Tento druh, nazývaný také jako „jablíčková růže“, je prutovitý, kompaktní, středně vysoký (do 1,5 m, max. do 2 m). Z podzemních výběžků tvoří někdy polykormony. Ostnité větve jsou obloukovitě sehnuté (Úradníček et al., 2009). Listy jsou se 2 - 3 jařmy, lístky jsou sivé, nápadně modrozelené, poměrně velké, 30 – 40 mm dlouhé, eliptické, podlouhle vejčité, velmi vzácně okrouhlé, zašpičatělé nebo tupě špičaté, na okraji dvakrát hrubě zubaté, na bázi zaokrouhlené, řídčeji klínovité, po obou stranách nápadně chlupaté, na spodní straně až plstnaté a zpravidla hustě žláznaté, shora řídce žláznaté nebo bez žlázek. Zoubky u okrajů listů jsou mělce otevřené, na špičkách (někdy i na obvodu) žláznaté. Žlázky silně voní po
88
terpentýnu (Slavík et al., 1995). Květenství jsou obvykle chudokvětá, korunní lístky sytě (zřídka bledě) růžové. Kvete v červnu až červenci. V ČR není pravděpodobně původní (Úradníček et al., 2009).
Sorbus domestica L., jeřáb oskeruše (čeleď Rosaceae – růžovité)
Strom 8 – 25 m vysoký. Kůra je zpočátku hladká, šedohnědá, později hrubne v podélně mělce zbrázděnou borku. Pupeny jsou vejcovité, špičaté, zelené až načervenalé, lepkavé. Listy jsou lichozpeřené se 6 – 10 jařmy lístků, lístky jsou zpravidla kopinaté až podlouhle kopinaté, 5 – 7 cm dlouhé, po obvodu odstále jednoduše pilovité. Na spodní straně jsou listy chlupaté, sivozelené. Bělavé květy uspořádané v chocholičnatých latách rozkvétají od května do června. Jedlé malvice jsou kulovité nebo hruškovité, 1,5 – 3,0 cm v průměru, žluté s červeným líčkem, hustě tečkované drobnými lenticelami. Je výrazně teplomilným a světlomilným druhem, snáší vysýchavé, živinami dobře zásobené půdy na bazickém, méně často kyselém geologickém podloží. Subspontánně se vyskytuje na výhřevných stanovištích rozvolněných šipákových doubrav.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. 1999, XLVII, 5, s. 204-207. ISSN 0044-4812. Jeřáb oskeruše má listy podobné jeřábu ptačímu, ale hustě chlupaté. Pravděpodobně není u nás domácí, od pradávna se však pěstuje ve vinohradech pro veliké, hruštičkovité plody. Odtud ptáci roznášejí semena do lesů. Pálenka z plodů je ceněná pro léčivé účinky.
KOVANDA, M. Oskeruše známá a neznámá. Živa. 2003, LI, 1, s. 17-18. ISSN 0044-4812. Jako jediný jeřáb má 5 čnělek (všechny ostatní mají 2 – 3 čnělky, výjimečně 4 čnělky), má vonné květy, je nejvyšší mezi jeřáby, má největší plody, dožívá se nejvyššího stáří (udává se až 400 let). Květy jeřábů páchnou trimetylaminem, oskeruše však příjemně voní. Oskeruše netvoří křížence s žádným jiným druhem jeřábu. Její dřevo je nejtvrdší z evropských dřevin. Ve volné přírodě se vyskytuje jen v Českém středohoří, většinou v místech někdejších vinic nebo v jejich blízkosti. Několik starých exemplářů, např. u Košťálova, Žalhostic, Bílého Újezdu, Oparna a Těchobuzic, je chráněno jako památné stromy. Jinak je jeřáb oskeruše znám už jen jako pěstovaný – v oboře Průhonického parku a v Botanické zahradě 89
UK v Praze. Na jižní a jihovýchodní Moravě je evidováno asi 230 stromů hlavně v okolí Klobouk, Kyjova, Strážnice, Uherského Brodu a Luhačovic. Na rozdíl od Čech se na Moravě oskeruše vyskytuje i v přirozených rostlinných společenstvech, např. V pavlovských kopcích, ve Ždánickém lese nebo v podhůří Bílých Karpat, kde by snad mohlo jít o autochtonní výskyt.
NĚMEC, J. Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 1. vydání. Praha: Olympia, 2003. 224 s. ISBN 80-7033-781-8. Památné stromy jeřábu oskeruše nalezneme v ČR celkem na čtyřech místech. Prvním z nich je lokalita nedaleko Košťálova ležící 5 km JZ od Lovosic. Je to největší oskeruše v Čechách (obvod 374 cm, výška 15 m, stáří 200 let). Dalším je oskeruše v Nítkovicích, které leží 13 km JV od Vyškova. Tento strom má obvod kmenu 300 cm, výšku 18 m a stáří 150 let. Obec Salaš je 6 km JZ od Zlína a tam, při silnici z Malenovic téměř na začátku obce, po levé straně na soukromém pozemku u domu č. 16., nalezneme třetí památnou oskeruši (obvod 285 cm, výška 13 m, stáří 180 let). Posledním památným stromem je Adamcova oskeruše (obvod 458 cm, výška 15 m, stáří 400 let), která je pravděpodobně nejstarší a nejmohutnější oskeruší u nás. Najdeme ji v nejjižnější části CHKO Bílé Karpaty, v areálu vinic a zahrad na SV svahu kopce Žerotín 3,5 km jižně od města Strážnice a 0,7 km západně od severního konce Radějova.
ŠEFL, J. Palisty jeřábu oskeruše. Živa. 2007, LV, 4, s. 157. ISSN 0044-4812. Palisty u jeřábu oskeruše jsou krátce řapíkaté, v blízkosti terminálního pupene (tj. cca 1. – 5. pupen pod pupenem terminálním – v závislosti na bujnosti výhonu) dvoudílné – ve své spodní třetině jsou z vnější strany rozděleny až ke své hlavní cévě na dva díly, oba díly jsou po celém svém obvodu pilovité a dále dělené ostrými laloky, horní díl je větší než díl bazální. Hlavní céva palistů probíhá téměř jejich středem. Pár palistů připomíná motýla. Palisty listů obklopujících terminální pupen a naopak listů od něj více vzdálené jsou čárkovité, v horní části pouze klínovitě rozdělené, připomínající jazyk plaza.
Vitis vinifera subsp. sylvestris (C. C. Gmelin) Hegi, réva vinná lesní (čeleď Vitaceae – révovité) Liána dorůstající délky mnoha metrů, přichycuje se úponky. Listy jsou 5 – 15 cm dlouhé, v obrysu okrouhlé, dlanitolaločné, obvykle se 3 – 5 laloky, bazální výkrojek čepele je široký. U starších jedinců se borka odlupuje v dlouhých pruzích. Kmínky mají hnědavou, v uzlinách 90
přerušovanou dřeň. Na rozdíl od pěstované révy vinné se jedná o dvoudomou dřevinu, s výraznou pohlavní dvoutvárností. Samčí exempláře mají listy hluboce laločnaté, samičí pak mělce laločnaté nebo jen s výraznými zuby. Květy jsou jednopohlavné v bohatých latách. Kyselé bobule mají kulovitý tvar, průměr 6 – 10 mm, jsou barvy obvykle modročerné, vzácně zelenavé. Semena jsou kulovitě hruškovitá s krátkým zobánkem. Druh roste zejména v lužních lesích a pobřežních křovinách nížin, zřídka v pahorkatinách na čerstvě vlhkých až mírně vysýchavých půdách, humózních, dostatečně zásobených živinami. V ČR po dlouhé období nebyla známa žádná lokalita. Po intenzívním pátrání byl druh objeven na jediné lokalitě na jihu Moravy, na břehu Dyje při soutoku s Moravou, jedná se však s vysokou pravděpodobností pouze o zplanělý exemplář révy vinné pravé.
Bibliografie KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L. Dřeviny lužních lesů České republiky. Živa. 1999, XLVII, 2, s. 64-66. ISSN 0044-4812. Lužní lesy jsou také domovem liány révy vinné lesní.
OPRAVIL, E. Wilder Weinstock (Vitis vinifera subsp. sylvestris) in Äneolithikum Mährishen Pforte (Mähren, Tschechische Republik). In Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. Opava: Slezské muzeum, 1997. s. 169-172. ISSN 1211-3026.
91
6. GRAFIÓZA JILMŮ 6.1 Úvod Vřeckovýtrusé houby Ophiostoma ulmi (Buism.) Nannf. a příbuzný druh O. novo-ulmi Bras. jsou označovány za původce vaskulární mykózy zvané grafióza jilmů či holandská nemoc jilmů (Dutch elm disease). Toto závažné onemocnění bylo poprvé popsáno v roce 1921 v Holandsku, poté následovaly další nálezy o výskytu hromadného odumírání jilmů nejen z celé Evropy, ale od třicátých let také z Ameriky. Grafióza jilmů se rychle rozšířila v celém areálu jilmů, zasáhla dokonce i jižní polokouli – Nový Zéland. Rod jilm (Ulmus) zaujímá asi 18 druhů rozšířených v celém severním mírném pásmu, v Asii na jih až po Himaláje, v Americe až do Mexika.
6.2 Význam jilmů U nás jsou domácí druhy tři: Ulmus minor (Gled.) Mill., Ulmus laevis Pall. a Ulmus glabra Huds. Samotná existence jilmů, která je touto chorobou silně ohrožena, je samozřejmě po všech stránkách velmi žádoucí. Z lesnického hlediska je jilm velmi vhodnou meliorační dřevinou s příznivým opadem a kořenovým systémem, který výborně zpevňuje půdu. Vzhledem k nízkým nárokům na světlo se dobře zmlazuje pod porostem a rychle přirůstá, dobře využitelná je jeho vysoká pařezová výmladnost. Ve dřevařském průmyslu je cenné jeho pevné jádrové dřevo, které zejména dobře odolává nárazům. Cení se také jeho velmi dekorativní (vlnkovitá) kresba využitelná v dýharenství. Jilm je významnou složkou ekosystémů. Je typickou příměsí přirozených tvrdých luhů a existují skupiny organismů, které jsou přímo na jilm vázané. Kůra, která obsahuje 3 - 5 % tříslovin se využívala k tříslení a poskytuje obzvlášť vhodný substrát pro růst lišejníků. Má totiž vyšší pH než mnoho ostatních dřevin a štěrbiny v její struktuře umožňují lišejníkům lepší čerpání živin. S jilmy je asociovaná speciální skupina lišejníků, známá jako xanthoriové společenstvo (rozeznatelné podle oranžových a bílých stélek, stejně jako další druhy Ramalina sp. a Everina sp.. Význam jilmů je odedávna patrný, i co se týká celospolečenských funkcí. Soliterní jilmy jsou typickým prvkem venkovské krajiny, ať už doprovázejí venkovská stavení, hřbitovy či Boží muka (jilm je od dávných dob považován za strom smrti). Jilm bývá také spojován s bohyněmi plození a Země a byl považován za sídlo tzv. Faeris, tedy 92
nadpřirozených bytostí. Jilmové dřevo se cení zejména díky schopnosti chránit před prudkou bolestí a jeho lýka se užívalo na vázání a výplety židlí (Dvořák, 2008).
6.3 Průběh choroby a ekologie patogenu Prvním symptomem onemocnění je zpravidla žloutnutí a zasychání listů, popř. jejich zmenšení ne jedné nebo několika větvích obvykle v horní části koruny. Listy uschnou, zhnědnou a často zůstávají viset na stromech až do zimy. Prosychání se v koruně šíří velice rychle a k jejímu úplnému odumření může dojít i během jedné sezóny. Na kmeni se mohou vytvářet ve větší míře adventivní výhony. Pokud je strom napaden později v sezóně, postižena zůstává jen část jedince a choroba se může rozvinout až další sezónu. Napadené větve mají tmavě zbarvené pruhy vodivých pletiv a xylému, což je obvyklý a typický příznak grafiózy jilmů. Pokud se vykytuje větší množství požerků bělokazů, což jsou význační přenašeči houby, může se odlupovat z větví kůra ve velkých plátech. Houba je rozšiřována z nemocných pletiv bělokazi Scolytus scolytus, S. multistriatus, S. laevis a dalšími druhy brouků.
Obr. 1: S. Scolytus (převzato od: Dvořák, 2008)
Bělokazi kladou vajíčka pod kůru oslabených, stresovaných a mrtvých stromů. V chodbičkách brouků se vyvíjí obě stádia patogenu – nepohlavní (Pesotum ulmi, syn. Graphiium ulmi) a pohlavní (Ophiostoma ulmi). Spory houby ulpívají na tělech brouků, kteří ji po vylétnutí rozšiřují na další stromy. Patogen se také může šířit kořenovými srůsty z poblíž stojících nemocných stromů. 93
v Hostiteli se houba rychle rozrůstá vodivými pletivy a sporuluje v nich. Spory jsou pak roznášeny v cévních svazcích a na různých místech hostitele klíčí a výrazně urychlují vývoj choroby. Jakmile patogen poškodí větší část vodivých pletiv, napadená větev a postupně i celý jedinec rychle usychá.
Obr. 2: Úživný žír bělokaze (převzato od:Dvořák, 2007)
Vlastních příčin odumírání stromu je několik – od růstu hyf v cévách a jejich ucpávání a tvorby thyl (reakce hostitele na pronikání hyf), po produkci toxinů (např. hydrofobin ceratoulmin) a enzymů, které narušují stěny cév, z nichž se uvolňují polysacharidy do lumenu cév – ke tvorbě vzduchových bublinek a přerušení vodního sloupce v cévách. Odumírající nebo oslabené stromy jsou atraktivní pro brouky, kteří je vyhledávají a kladou do nich vajíčka následující generace. Poslední, přezimující generace je nejvýznamnější pro rozvoj choroby, protože stromy na počátku sezóny jsou výrazně citlivější k chorobě, jelikož jsou ještě v dormantní fázi. Patogen přezimuje v napadených, odumírajících či čerstvě odumřelých větvích a kmenech a také v odříznutých větvích a polenech.
94
Obr. 3: Životní cyklus Ophiostoma ulmi a O. novo-ulmi (Převzato od: Dvořák, 2008).
6.4 Možnosti ochrany Rozsah choroby může být snížen omezením výskytu brouků, kteří jsou velmi významným vektorem. Proti broukům může být proveden insekticidní postřik časně na jaře. Použití lapačů sice významně sníží populaci přenašečů, ale dopad na rozsah grafiózy nebyl zjištěn. Napadené větve či stromy je nejlepší v zimním období odstranit a spálit. Pokud je grafiózou napadena pouze malá část jedince, lze omezit šíření včasným řezem, ale choroba musí být podchycena v rané fázi (do 5 % postižení
koruny), ve fázi pokročilejší je účinnost opatření
výrazně snížena. Větev musí být odříznuta alespoň půl metru za posledními příznaky diskolorace vnějšího xylému. Napadená pletiva musí být bezodkladně spálena. V zahraničí se používají systemické fungicidy (v kombinaci s řezem) injektáží do báze kmene. Pokud je napadení menší, mohou rozvoj choroby plně potlačit, při napadení větším ji mohou alespoň dočasně omezit. V posledních letech se také testují přípravky na bázi baktérií (Pseudomonas spp., Bacillus spp.). Při zaznamenání výskytu choroby je nutné sledovat také ostatní jilmy v bližším okolí, zda se u nich neobjevují symptomy napadení. Pravděpodobnost přenosu 95
choroby se vzdáleností rychle klesá, ale vzhledem k akčnímu rádiu přenašečů je nutné ověřit zdravotní stav v okruhu několika set metrů až jednoho kilometru. V okrasných výsadbách se prozatím obecně doporučuje vysazovat pouze odolné kultivary a křížence.
Obr. 4: Akutní průběh grafiózy (převzato od:Dvořák, 2008)
6.5 Možnosti záměny Vnější příznaky grafiózy jilmů (vadnutí) lze zaměnit s příznaky napadení vodivých pletiv druhy rodu Verticillium, abiotickými příčinami chřadnutí (zasolení, utužení substrátu, sucho apod.). Samotné masivní napadení brouky rodu Scolytus může rovněž ústit v nevratné poškození stromu či jeho úhyn. Chřadnutí jilmů způsobené mikroskopickými houbami Botryosphaeria dothidea či Diaporthe eres může mít také velmi podobné příznaky a průběh. Bakteriální choroby a mykoplazmózy vodivých pletiv se také projevují podobnými příznaky. Z dalších chorob z okruhu ophiostomatálních hub, které způsobují nebo mohou způsobit onemocnění dřevin, lze jmenovat např. O. polonicum, Leptographium procerum, L. wingfieldii aj., žijící na jehličnanech a O. quercus žijící na listnáčích. Význam těchto hub je ovšem ve srovnání s O. ulmi velmi malý. Většina ophiostomatálních hub na jehličnanech
96
způsobuje tzv. modrání dřeva, které je ovšem z hlediska fytopatologie bez významu (Gregorová et al., 2006).
Obr. 5: Mladý grafiotický jilm (převzato od:Dvořák, 2008)
97
7.
ZÁVĚR
Cílem mé bakalářské práce bylo shromáždění dostupné literatury o ohrožených dřevinách v České republice a vytvoření bibliografie jako podklad pro vydání Červené knihy ohrožených druhů dřevin ČR. Ve druhé části této práce jsem se zabývala zhodnocením nejzávažnější choroby jilmů – grafiózou. V literárním přehledu jsem se zaměřila na Červené seznamy a Červené knihy a jejich význam, ale také na druhovou, územní a obecnou ochranu rostlin dle platné legislativy ČR. Bibliografie ohrožených druhů dřevin České republiky obsahuje popis ohrožených druhů dřevin, jejich ekologii, rozšíření v České republice a nalezenou bibliografii vybraných 58 druhů. Druhou část seznamu hrožených dřevin vypracovala kolegyně Michaela Chytilková ve své bakalářské práci. U některých druhů ohrožených dřevin jsem nalezla více údajů z literárních pramenů než u jiných, z důvodu lepšího zmapování druhu v minulosti. V České republice je původních asi 200 druhů dřevin, z nichž je v současné době 119 do různé míry ohrožených. Z toho je patrné, že stav dřevin v našem státě rozhodně není uspokojivý a do budoucna nemůžeme s výrazným zlepšením bez našeho přispění počítat.
98
8. LITERATURA BÍLOVSKÝ, J., 2000: Dřevinné složení v přírodní rezervaci Hvozdnice na Opavsku. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní, 127-136.
BUREŠ, L., 1973: Příspěvek k poznání květeny Doupovských hor. In Zprávy Československé botanické společnosti. Československá botanická společnost, 8: 29-34.
ČÁBERA, A., 1967: Pátý příspěvek ke květeně Humpolecka. In Zprávy Československé botanické společnosti. Československá botanická společnost, 2: 116-119.
ČEŘOVSKÝ, J., PODHAJSKÁ, Z., TUROŇOVÁ, D., 2007: Botanicky významná území ČR. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 407 s.
ČEŘOVSKÝ, J., et al., 1999: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů v ČR a SK. 5, Vyšší rostliny. Přiroda, 453 s.
DANČÁK, M., DUCHOSLAV, M., 2006: Flóra a vegetace Národní přírodní rezervace Špraněk (Javoříčský kras). Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 201-227.
DEYL, Č., 1973: Příspěvek ke květeně širšího okolí Olomouce. Zprávy Československé botanické společnosti. 8: 102 - 103.
DOSTÁL, P., 2002: Jarní návštěva Pavlovských vrchů. Živa, L (2): 90-93.
DUDA, J.; KŘÍŽ, Z., 1962: Dřeviny opavských parků a zahrad - I. Časopis Slezského musea v Opavě. A: Vědy přírodní. 15-19.
DUDA, J., OPRAVIL, E., ŠULA, B., 1995: Chráněné a ohrožené druhy v květeně Nízkého Jeseníku a přilehlých území - 7. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 111122.
99
DVOŘÁK, M., 2008: Ophiostoma ulmi a O. novo-ulmi v České republice. Dizertační práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. 145 s.
FIEDLER, J., 1974: Příspěvek k floristicko – fytocenologickému průzkumu lesů mezi Chlumcem nad Cidlinou a Bohdančem. Zprávy Československé botanické společnosti. 9: 3952.
FILIPOVÁ, K., 2002: Floristický výzkum v údolí řeky Černá Ostravice. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 233-242.
FILIPOVÁ, K., 2007: Výskyt druhů z červeného seznamu cévnatých rostlin na vybraných odvalech na území města Ostravy a okolí. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 78-82.
GREGOROVÁ, B., et al., 2006: Poškození dřevin a jeho příčin. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, 361, [132] s. ISBN: 80-86064-97-2
HANOUSEK, J., 1981: Příspěvek k flóře jihovýchodního okraje Drahanské vrchoviny. Zprávy Československé botanické společnosti. 16: 119-124.
HEJNÝ, S., SLAVÍK, B., et al., 1992: Květena ČR sv. 3, Academia, Praha, 542 s., ISBN: 80200-0384-3.
HOFMEISTER, J., 2001: Jak si stojí dubohabrové lesy v CHKO Český kras. Živa. XLIX (3): 111-112.
HOLUB, J., PROCHÁZKA, F., 2000: Red list of vascular plants of the Czech Republic – 2000: Červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Preslia: The Journal of the Czech Botanical Society (Časopis České botanické společnosti). 72 (2-4):187230.
HOUFEK, J., 1969: Krátká floristická sdělení a výsledky floristické akce v Čechách. Zprávy Československé botanické společnosti. 4: 205-216. 100
HOUFEK, J., 1973: Krátká floristická sdělení a výsledky floristické akce v Čechách. In Zprávy Československé botanické společnosti. 8: 148-156.
HRADÍLEK, Z., DUCHOSLAV, M., 2007: Flóra a vegetace NPR Žebračka u Přerova. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 193-226.
HURT, V., KANTOR, P., 2004: Jeřáb břek (Sorbus torminalis (L.) Crantz.), opomíjená cenná listnatá dřevina a její význam na Křivoklátsku. Sborník z konference: Dřeviny a lesní půda – biologická meliorace a její využití.
KASTNEROVÁ, L., ZEIDLER, M., BANAŠ, M., 2006: Stav, rozšíření a doporučený management tisu červeného (Taxus baccata L.) ve Východních Sudetech. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 39-58.
KINCL, L., HRADÍLEK, Z., 1998: Smolenská luka – botanický skvost Oderských vrchů. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 113-122.
KLÁŠTERSKÝ, I., 1969: Komplex Rosa agrestis v Československu. Zprávy Československé botanické společnosti. 179 - 184.
KOLBEK, J., 1969: Příspěvek ke květeně Rakovnicka. Zprávy Československé botanické společnosti. 4: 47-53.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L., 1999: Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa. XLVII (5): 204-207.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L., 1999: Dřeviny lužních lesů České republiky. Živa. XLVII (2): 64-66.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L., 2001: Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa. XLIX (2): 59-63.
KOLIBÁČOVÁ, S., MADĚRA, P., ÚRADNÍČEK, L., 2000: Dřeviny společenstev montánního, subalpinského a alpinského stupně ČR. Živa. XLVIII (5): 201-204. 101
KONČALOVÁ, M., JENÍK, J., 1998: Výjimečné vlastnosti vrby pětimužné. Živa. XLV ( 4): 157-158.
KOVANDA, M., 2000: Jeřáby v Praze. Živa. XLVIII (1): 12-13.
KOVANDA, M., 2003: Oskeruše známá a neznámá. Živa. LI (1): 17-18.
KOVÁŘ, P., 1998: Přírodou nejnižších partií střechy Evropy. Živa. XLVI (2): 92-93.
KOVÁŘ, P., 1977: Příspěvek ke květeně jihovýchodního Polabí. Zprávy Československé botanické společnosti. 12: 83-92.
KOVÁŘ, P., 1973: Příspěvek k vegetaci v údolí Třebovky u České Třebové I. Zprávy Československé botanické společnosti. 8: 130-136.
KRAHULEC, F., 2006: Species of vascular plants endemic to the Krkonoše Mts (Western Sudets): Endemické druhy cévnatých rostlin v Krkonoších. Preslia: The Journal of the Czech Botanical Society (Časopis České botanické společnosti). 78 (4): 503-516.
KUBÁT, K., 2002: Klíč ke květeně České republiky. 1. vydání. Academia, Praha. 927 s. ISBN: 80-200-0836-5.
KUBÁT, K., 1974: Viscum album L. v Českém středohoří. Zprávy Československé botanické společnosti. 9: 29 - 31.
KUBÍKOVÁ, J., 1998: Botanický výlet do Českého středohoří. Živa. XLVI (3): 139-141.
LÁZNIČKA, V., 2005: Ochrana přírody a krajiny, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 84 s.
LEPŠÍ, M., KAPLAN, Z., LEPŠÍ, P., 2009: Sorbus gemella Kovanda. Severočeskou přírodou: sborník Severočeské pobočky Československé botanické společnosti. 40: 122-126. 102
LEPŠÍ, M., et al., 2008: Sorbus milensis, a new hybridogenous species from nerthwestern Bohemia. Preslia: Časopis české botanické společnosti (Journal of the Czech botanical society). 80 (2): 229-243.
MADĚRA, P., 1998: Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa. XLVI (3): 141-142.
MADĚRA P. (ed), 2006: Ohrožené dřeviny ČR. Sborník abstraktů z workshopu. MZLU, Brno.
NĚMEC, J., 2003: Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. 224 s.
OPRAVIL, E., 1964: Příspěvek ke květeně Teplicka. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 137-147.
OPRAVIL, E., 1997: Wilder Weinstock (Vitis vinifera subsp. sylvestris) in Äneolithikum Mährishen Pforte (Mähren, Tschechische Republik). Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 169-172.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z., 2003: Příspěvek ke květeně Cvilínského kopce u Krnova. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 45-54.
PEČINKA, A., DOČKALOVÁ, Z., 2004: Příspěvek ke květeně pískoven Slezské pahorkatiny. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 75-86.
PRACH, K., 1974: Poznámky ke květeně okolí Plané u Mariánských Lázní. Zprávy Československé botanické společnosti. 9: 115-123.
PROCHÁZKA, F., 1967: Synantropní flóra u hřebenových chat v pohořích východních Sudet. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 165-171.
RYCHETSKÁ, P., 2009: Produkce vrby šedé (Salix elaeagnos) na přirozeném stanovišti v aluviu řeky Morávky v Podbeskydském bioregionu (Česká republika). Acta Musei Beskidensis. 1: 31-38. 103
SÁDLO, J., BUFKOVÁ, I., 2002: Vegetace Vltavského luhu na Šumavě a problém reliktních praluk: Vegetation of the Vltava river alluvial plain in teh Šumava Mts (Czech Republic) and the problem of relict primary meadows. Preslia: The Journal of the Czech Botanical Society (Časopis České botanické společnosti). 74 (1): 67-83.
SEDLÁČKOVÁ, M., 1994: Příspěvek ke květeně okolí Staré Vsi nad Ondřejnicí. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 83-91.
SEDLÁČKOVÁ, M., LUSTYK, K., 1999: Příspěvek ke květeně Vidnavského výběžku (SZ Slezsko). Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 209-222.
SEDLÁČKOVÁ, M., 1994: Vegetace státní přírodní rezervace Bukoveček nedaleko Hranic. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 155-160.
SKALICKÁ, A., SVOBODA, A., 1971: Vzácnější dřeviny Prahy. Zprávy Československé botanické společnosti. 6: 97-109.
SKOŘEPA, H., 2003: Zábřežská vrchovina (Od Hané po Jeseníky). Živa. LI (3): 139-141.
SLAVÍK, B. et al., 1995: Květena ČR. Sv. 4, Academia, Praha. 529 s. ISBN: 80-200-0384-3, 1.
SLAVÍK, B., et al., 1997: Květena ČR. Sv. 5. Academia, Praha 560 s. ISBN 80-200-590-0.
SUCHARA, I., 1981: Rozšíření růží na Táborském hřbetu u Lomnice nad Popelkou. Zprávy Československé botanické společnosti. 16: 125-128.
SÝKORA, T., 1969: Floristicko – fytogeografický příspěvek k vegetaci údolí Mohelky. Zprávy Československé botanické společnosti. 4: 184-193.
ŠEFL, J., 2007: Palisty jeřábu oskeruše. Živa. LV (4): 157.
TICHÝ, L., 2002: Vycházka na Hády a do údolí Říčky. Živa. L (5): 235-237. 104
TOMÁŠEK, J., 1967: Příspěvek ke květeně jihovýchodní Moravy. Zprávy Československé botanické společnosti. 2: 121-122.
TUROŇOVÁ, D., 1999: Novozámecký rybník – změny v rezervaci a její management. Živa. XLVII (4): 159-161.
ÚRADNÍČEK, L., et al., 2009: Dřeviny České republiky. 2. přepracované vydání. Kostelec nad Černými Lesy: Lesnická práce, 2009. 367 s. ISBN 978-80-87154-62-5.
VELČOVSKÁ, M., 2009: Studie břehových porostů řeky Mohelnice (Moravskoslezský kraj). Acta Musei Beskidensis.1: 39-58.
VELIČKA, M., 1993: Dnešní výzkum původních dřevin na severovýchodní Moravě. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 187-191.
VELIČKA, M., 1994: K rozšíření klokoče (Staphylea pinnata L.) na severovýchodní Moravě. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 187-189.
VELIČKA, M., 2001: Současný výskyt ochmetu (Loranthus europaeus Jacq.) a jmelí bílého jedlového (Viscum album subsp. abietis (Weisb.) Abromeit) na severní Moravě a ve Slezsku. Časopis Slezského muzea v Opavě. A: Vědy přírodní. 43-49.
VÍT, P.; SUDA, J., 2006: Endemické jeřáby - perly mezi českými dřevinami. Živa. LIV (6): 251-255.
VOJTA, J., 2002: Doupovské hory, poklad v zakázaném světě. Živa. L (4): 186-189.
105
8.1 Internetové zdroje AGENTURA OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY, 2010: Územní ochrana. [cit. 2010-0419]. Dostupné na:
JÍROVÁ, A., 2008: Sorbus milensis M. Lepší, K. Boublík, P. Lepší et P. Vít – jeřáb milský / jarabina. [cit. 2010-02-19]. Dostupné na: .
LEUGNEROVÁ, G., 2007: Thymus pulcherrimus Schur in Fuss subsp. pulcherimus – mateřídouška ozdobná pravá / dúška ozdobná pravá [cit. 2010-01-24]. Dostupné na:
MÖLLEROVÁ, J., 2008: Thymus glabrescens Willd. – mateřídouška olysalá / materina dúška holá. [cit. 2010-01-24]. Dostupné na: .
PAUKERTOVÁ, I., 2007: Co je Červený seznam. [cit. 2010-04-20]. Dostupné na:
PODEVŠA, Z., 2009: Thymus pulegioides L. subsp. carniolicus (Borbás) P. A. Schmidt – mateřídouška vejčitá kraňská / dúška Frölichova. [cit. 2010-01-24]. Dostupné na: http://botany.cz/cs/thymus-pulegioides-carniolicus/
106
