MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta lesnická a dřevařská Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
Diplomová práce Vývoj přírodě blízké vegetace během posledních 140 let v údolí Říčky mezi Šlapanicemi a Bedřichovicemi
Vypracoval: Petr Trunda Vedoucí diplomové práce: Dr. Ing. Jan Štykar
Brno
2007
OBSAH PODĚKOVÁNÍ ………………….....………………………………………….
4
ABSTRAKT …………………………………………………….………………
5
1. ÚVOD ………………………………………………………………………..
6
2. CÍL PRÁCE …………………………………………………………………..
7
3. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ÚZEMÍ …………………………………..…………
8
3.1 Poloha lokality……………………………………………………............. 3.2 Popis zkoumaného území...........………………………..…………...……. 3.3 Širší územní vztahy a přírodní poměry.................……….……………….. 3.4 Geologické podloží a reliéf ……………………………………..........…… 3.5 Klimatické a hydrologické poměry ………………………..……............… 3.6 Půdní poměry …………………………………..………………….......…... 3.7 Historie Šlapanic ……………………………………………………...........
8 8 9 11 13 14 19
4. ZMĚNY UŽÍVÁNÍ ÚZEMÍ V ČASE …………...............................………......
20
4.1 METODIKA VÝZKUMU………………………………………………....
20 20 22 22
4.1.1. Mapové podklady ............……………………………………........... 4.1.2. Zpracování mapových dat...……………………………………....... 4.2 VÝSLEDKY………………….....................................................................
4.3 DISKUZE …………………........................................................................ 4.3.1. Pastviny v historii ............……………………………………........... 4.3.2. Aktuální stav pastvin r. 1865……………………………………....... 4.3.3. Vývoj lesních enkláv...........……………………………………........ 4.3.4. Míra přesnosti digitálního zpracování dat………………………....... 4.3.5. Vývoj využití území v čase.……………………………………........
26 26 27 28 29 30
5. VÝVOJ VEGETACE …………...................................................………...........
31
5.1 METODIKA VÝZKUMU……………………………………………....
31 31
5.1.1 Předchozí badatelé v daném území.....……………………………..... 5.1.1.1 Stručné slovní popisy vegetace území dle předchozích autorů ………….....……….....…………....... 5.1.2 Zpracování historických soupisů vegetace...…………………........ 5.1.3 Lokalizace území.........................................……………………........ 5.1.4 Určení vegetačních segmentů......................……………………........ 5.1.5 Terénní šetření..............................................……………………........ 5.1.6 Srovnání soupisů vegetace pomocí ekologicko-cenotických charakteristik..............................................…………………….......... 5.1.7 Zpracování soupisů vegetace, mapových dat…………………….......
1
32 36 37 38 40 41 42
5.2 VÝSLEDKY………………….................................................................. 5.2.1 Situační mapky s popisy stavu vegetace, odpovídající dobám výzkumu...... ……………………………........... 5.2.2 Tabulka výskytu dřevin........……………………………………....... 5.2.3 Tabulka výskytu bylin..........……………………………………........ 5.2.4 Sukcesní vývoj vegetace zájmové oblasti………………………....... 5.2.5 Biodiverzita dřevin....................................………………………....... 5.2.5.1 Podrobný vývoj početnosti stanoviště původních dřevin ……….....……….....………….................. 5.2.5.2 Zavlečené druhy………….....……….....…………................. 5.2.6 Biodiverzita bylin....................................………………………......... 5.2.6.1 Zavlečené druhy………….....……….....…………................. 5.2.7 Vývoj floristické podobnosti bylinné vegetace...........…………......... 5.2.8 Výskyt vyhynulých a ohrožených druhů bylin...........…………......... 5.2.9 Srovnání ekologicko-cenotických charakteristik....……………......... 5.2.9.1 Nároky druhů na světlo (LE)….....…….………….................. 5.2.9.2 Nároky druhů na teplo (TE)….....…….…………................... 5.2.9.3 Nároky druhů na kontinentalitu (KE)……………................... 5.2.9.4 Nároky druhů na vlhkost (FE)….....….………….................... 5.2.9.5 Nároky druhů na půdní reakci (RE)…...………….................. 5.2.9.6 Nároky druhů na dostupnost dusíku v půdě (NE)….....……..
5.3 DISKUZE …………………........................................................................ 5.3.1. Reprezentativnost soupisů vegetace jednotlivých autorů……............ 5.3.2. Biodiverzita dřevin……….....…………………………….................. 5.3.2.1 Vývoj biodiverzity původních dřevin................….................. 5.3.2.2 Vývoj biodiverzity nepůvodních dřevin...........…................... 5.3.2.2 Vývoj biodiverzity dřevin v budoucnu ............…................... 5.3.3. Biodiverzita bylin ……….....…………………………….................. 5.3.3.1 Vývoj biodiverzity druhů bezlesých ploch........…............... 5.3.3.2 Vliv fragmentace stanovišť na původní druhy xerotermních trávníků ............................................................. 5.3.3.3 Možnost šíření diaspor stepních xerotermních druhů v minulosti a přítomnosti.......................................................... 5.3.3.4 Vývoj biodiverzity zavlečených druhů otevřených ploch..... 5.3.3.5 Možné příčiny ústupu kriticky ohrožené Phelipanche purpurea.............................................................. 5.3.3.6 Vývoj druhové biodiverzity na území lesa............................ 5.3.3.7 Špatní migranti a otázka kontinuity lesa................................ 5.3.3.8 Osidlování nově vzniklých lesních segmentů........................ 5.3.3.9 Vývoj druhové biodiverzity ve vodou ovlivněném společenstvu.............................................................................
2
43 43 50 51 52 54 56 57 59 61 63 65 70 70 70 71 72 72 73 74 74 77 77 78 78 79 79 80 81 82 83 84 85 86 87
5.3.3.10 Dynamika budoucího vývoje diverzity zavlečených druhů bylin... ........................................................................... 5.3.3.11 Srovnání podílu zavlečených druhů v populaci................... 5.3.4. Návrh péče a ochrany pro zachování a rozvoj přírodních hodnot území...................................................................................... 5.3.4.1 Negativní vlivy......…........................................................... 5.3.4.2 Návrh zásad péče................................................................... 5.3.5 Ekologicko-cenotické charakteristiky.....................……………......... 5.3.5.1 Nároky druhů na světlo (LE)…......…………....................... 5.3.5.2 Nároky druhů na teplo (TE)….....……………...................... 5.3.5.3 Nároky druhů na kontinentalitu (KE)…………................... 5.3.5.4 Nároky druhů na vlhkost (FE)….....….……….................... 5.3.5.5 Nároky druhů na půdní reakci (RE)…...……….................. 5.3.5.6 Nároky druhů na dostupnost dusíku v půdě (NE)...……..... 5.3.5.7 Otázka reakce druhového spektra rostlin zájmové oblasti na změny klimatu.................................................................
87 88 89 89 90 91 92 93 94 96 97 98 100
6. SOUHRN………………………………………………………………………..
102
7. ZÁVĚR ………………………………………………………………………...
109
8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY....………………………………………..
111
9. PŘÍLOHY
3
PODĚKOVÁNÍ
Vypracování této diplomové práce by nebylo možné bez pomoci všech těch, kteří přispěli jak činem tak i cennou radou. Můj dík patří především vedoucímu diplomové práce dr. J.Štykarovi za maximální vstřícnost při konzultacích a časovém rozvrhu práce, K. Rejškovi a dr. D. Vavříčkovi, kteří se mnou konzultovali problematiku pedologie a geologie, dr. R. Řepkovi, jež se mnou navštívil dvakrát lokalitu a pomohl s určením rostlin a s nímž byla konzultována problematika sukcese na xerotermních lokalitách. Dále Mgr. Z.Gerišové, která determinovala mechorosty, dr. L. Jankovskému, který determinoval většinu hub, vedoucímu diplomové práce dr. J. Štykarovi za konzultaci problematiky fytocenologie, dr. Z. Münzbergové za poskytnutí literatury, Ing. J.Šebestovi za pomoc při zpracování v programu Canoco, Dr. T. Hanákovi a Mgr. P. Víznerové z Okresního muzea Brno – venkov, Ing. P. Svobodovi z OŽP Okresního úřadu Brno – venkov, šlapanickému archiváři J.Kopeckému, který zapůjčil historické materiály,
a všem dalším, na které se v tomto výčtu jmenovitě
nedostalo. Zvláštní poděkování patří mé ženě Barboře Jenčkové, jež mne podporoval v mém úsilí, tolerovala mé zanedbávání rodiny vzhledem k rozsahu práce a významně přispěla při cizojazyčných překladech.
4
ABSTRAKT Název práce:
Vývoj přírodě blízké vegetace během posledních 140 let v údolí Říčky mezi Šlapanicemi a Bedřichovicemi
Autor:
Petr Trunda
Vedoucí diplomové práce:
Dr. Ing. Jan Štykar
Práce se zabývá územím v údolí Říčky, zvaným Líchy a jeho nejbližším okolím. Nalezneme ho mezi městem Šlapanice (asi 10 km jihovýchodně od Brna) a obcí Bedřichovice. Sleduje vývoj přírodě blízké vegetace ve sledované lokalitě od roku 1865 do současnosti (2006) na podkladě historických pramenů i vlastního průzkumu. Těžiště práce spočívá v podrobném floristickém průzkumu lesních společenstev, travnatých bezlesých společenstev a společenstev ovlivněných vodou. Všímá si vývoje biodiverzity a srovnává ji s údaji ze starších prací. zároveň zkoumá časový vývoj Ellenbergových ekologicko-cenotických charakteristik. Z výsledků vyvozuje obecně platné závěry pro vývoj tohoto typu lokalit s původní převahou travnatých společenstev od období ukončení intenzivního obhospodařování v 19. stol. po současnost. Dílčí závěry lze využít v krajinném plánování, ochraně přírody i lesnicko-ochranářské praxi. Klíčová slova: vývoj využití krajiny, vývoj biodiverzity, sukcese, Ellenbergovy indikační hodnoty
ABSTRACT The title of the graduation theses:
The Evolution of Nature-like Vegetation in Říčka Canyon Between Šlapanice and Bedřichovice During Last 140 Years
Author:
Petr Trunda
Supervisor:
Dr. Ing. Jan Štykar
This study engages Říčka canyon area, so called "Líchy" and its surroundings. The area takes place between town Šlapanice (approx.10 km to the south-east from Brno), and village Bedřichovice. The work follows development of nature-like vegetation on the location from 1865 till nowadays (2006), based both on historical sources and the own research. The base of the work consists of detailed floristic research of the forest societies, the woodless grassland societies, and the water influenced societies. The study notices biodiversity development, the data are compared with data of previous studies. Simultaneously it researches a time development of the Ellenberg ekological-cenotical characteristics. It deduces some generally valid conclusions from results for development of this locality's type - it means localities with original majority of grassland societies during the period from finished intensive agricultural management in 19th century until today. Some partial conclusions could be used in the landscape planning, the nature protection, and forestry - protecting practice.
Key words: land use development, biodiversity development, plant succesion, Ellenberg indicator values
5
1. ÚVOD Motto: Ochrana přírody není možná bez jejího úplného poznání a poznání jejích zákonitostí umožňuje přírodu lépe chránit. Prof. Alois Zlatník
Přírodní dědictví, jehož zachování je smyslem ochrany přírody a krajiny, je výsledkem určitého vývoje. Ten je více, či méně ovlivněn, či dokonce vyvolán lidskou činností, při hospodaření v krajině. Ne vždy je to na závadu věci. Pro druhovou rozmanitost může být i negativní absence jakékoliv péče, a to především v těch částech přírody, které byly až dosud intenzivně obhospodařovány. Jindy naopak může škodit dlouhodobé využívání, pokud jeho intenzita, či používané technologie působí příliš silně, nebo další, někdy i dálkově a velkoplošně působící vlivy, související s průmyslovými a zemědělskými technologiemi a s urbanizací krajiny. V dnešní krajině, která vykazuje všude známky ovlivnění lidskou činností, lze jen stěží nalézt fragmenty nedotčené přírody. Vliv člověka na krajinu je dlouhodobý a setrvalý. S časem se pouze měnily způsoby a intenzita obhospodařování krajiny, v závislosti na právě panujících socio - ekonomických podmínkách. Během pouhých 150 ti let jsme měli možnost pozorovat ústup od tradičního zemědělského využívání krajiny, přes kolektivizaci a velkoplošný způsob hospodaření až k nynějšímu stavu. Mnoho míst, kde se do dnešních dnů zachovala vysoká biodiverzita v porovnání s okolím, jsou kdysi intenzivně využívané plochy, jako bývalé pastevní lesy, výmladkové lesy, opuštěná lada, nebo pastviny. Jedním z takových míst je průlomové údolí Říčky, zvané Líchy, mezi Šlapanicemi a Bedřichovicemi. Na větší části území se dříve rozkládaly pastviny, na menší části les. Díky druhovému bohatství místní flóry začali tomuto území již v druhé polovině předminulého století věnovat pozornost botanici. Vzhledem k této skutečnosti můžeme v území rekonstruovat časový vývoj vegetace od upuštění od pastvy a jiného tradičního obhospodařování krajiny, až do současnosti, a přitom poznat některé zákonitosti, jimiž prochází časový vývoj vegetace obdobných území.
6
2. CÍL PRÁCE
-
Zhodnocení vývoje biodiverzity bylin a dřevin, včetně zavlečených druhů, od roku 1865 po
současnost.
-
Srovnání časového vývoje ekologicko-cenotických charakteristik dle Ellenberga pro světlo
LE, teplo TE, kontinentalitu KE, vlhkost FE, půdní reakci RE a dostupnost dusíku v půdě NE. -
Zjištění historického vývoje území v závislosti na způsobu obhospodařování od roku 1865
po současnost.
-
Zpracování historických i současného soupisů vegetace, sestavení údajů do přehledných
tabulek výskytu dřevin a výskytu bylin pro možné pokračování výzkumu na lokalitě i v budoucnu.
7
3. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ÚZEMÍ
3.1 Poloha lokality Předmětem zájmu této práce je přírodě blízká vegetace úzkého průlomového údolí Říčky, zvaného Líchy a jeho nejbližší okolí. Nalezneme ho mezi městem Šlapanice (asi 10 km jihovýchodně od Brna) a obcí Bedřichovice. Oblast výzkumu je vymezena obdélníkovým výřezem o ploše 79 ha. Vrcholy obdélníku mají souřadnice: 49°10´42.35683´´ 16°42´58.72789´´; 49°10´45.06780´´ 16°43´37.51907´´; 16°43´43.58545´´.
49°10´05.01561´´ 16°43´04.80234´´;
49°10´07.42595´´
Nejnižší místo leží na úrovni 223 m n.m., nejvyšší 267,5 m n.m.
Obr. 1. Výřez, ve kterém leží zájmové území, a jeho vztah k okolním, botanicky chráněným lokalitám
3.2 Popis zkoumaného území Uvnitř výřezu se nachází vpravo dole PP Andělka a Čertovka (34° 23‘východní délky, 49° 10,2‘ severní šířky), v nadmořské výšce 219 - 266 m n.m. Má rozlohu 3,6 ha. Je tvořena většinou zalesněnými prudkými svahy, s více skalami a skalkami, nad pravým břehem potoka Říčky, při severní části Šlapanic. Sklon území je k východu až k severovýchodu.Stráně jsou při úpatí lemovány od severu tokem Říčky, menší část na jihu silnicí. Zde navazuje na zámecký 8
park. Po vrchu obklopují lokalitu zahrady a pastvina až po severní konec návrší Puštoru, kde se údolí rozšiřuje a je obděláváno jako pole a sady. V horní části výřezu najdeme PP Velký hájek (34° 24,5‘východní délky, 49° 10‘ severní šířky) v nadmořské výšce 221 - 265 m n.m. Má rozlohu 2,6 ha. Leží na levé straně údolí, asi 0,5 km severně od Šlapanic. Je tvořen zalesněným hřbetem ve směru východ - západ, který se ve východní části stáčí k jihu. Celkový sklon terénu je západní. Jižní okraj západní části lokality je na malé ploše svažitý k jihu. Severní svah je rozsáhlejší, vyšší a prudší. V západním a severním svahu vystupují skalky. Západní konec Velkého hájku končí u Říčky, od níž je oddělen jen silnicí.
Na severu a severovýchodě obklopuje lokalitu orná půda, na
jihovýchodě stojí cihelna. Na jihu sousedí s pásy zahrad, občas přerušených vtroušenými lesíky a trávníky na pravidelně sekaných místech, nebo na výchozech hornin.. Zahrady, udržované i neudržované, se táhnou až k severnímu okraji Šlapanic. V levé horní části výřezu, již stranou údolí a tedy mimo zájmovou oblast ( viz 5.1.3) najdeme nevysoký pahorek nad východním krajem aluvia Říčky. PP Návrší (34° 24,5‘východní délky, 49° 10,5‘ severní šířky) v nadmořské výšce 235 - 252 m n.m, se zalesněnou východní částí. Má rozlohu 2,6 ha. Lesní pozemky až do roku 1998 obhospodařoval LČR Hradec Králové s.p., LS Bučovice, polesí Kobeřice,
jako oddělení 130, porost A (Velký hájek) a B (Andělka a
Čertovka), včetně dvou malých lesíků s převahou akátu (porosty C a D, zvané Malý Hájek). Poté byly v rámci restitucí vráceny městu Šlapanice. Již mimo hranice zvoleného segmentu krajiny najdeme PP Horku, a nedaleko se rozkládající vrch Žuráň (287 m.n.m.), významný geomorfologický a kulturně historický útvar.
3.3 Širší územní vztahy a přírodní poměry Vybrané území se nachází na severním okraji Lechovického bioregionu (Culek, 1995), součásti Severopanonské podprovincie, zabírajícího geomorfologický celek Dyjskosvratecký úval, ale bez širokých niv a bez území východně od Židlochovic a Dunajovických vrchů (podstatnou částí zasahuje do Rakouska). Skládá se ze dvou částí oddělených nivami, plocha v ČR je 1085 km2. Reliéf je z velké části rovinný, místy, zvláště při okraji vrchovin přechází do pahorkatiny. Údolí tranzitních toků bývají dlouhá, přímá, 1 - 4 km široká, a jen 20 – 40 m hluboká. Pouze průlomy toků přes výchozy tvrdých hornin při okraji bioregionu jsou úzké, skalnaté, až 60 m hluboké (Dyje pod Znojmem, Skalička, Říčka nad Šlapanicemi, 9
Rokytnice u Velatic). Typická nadmořská výška oblasti je 190 - 280 m n.m. Jsou zde velké rozlohy 1. dubového vegetačního stupně, okrajové oblasti náleží do 2. buko-dubového vegetačního stupně. Jak již naznačuje poloha obou lokalit - na hranici provincie panonské a provincie středoevropských listnatých lesů, jedná se o přechodnou oblast, kde dochází k prolínání prvků obou provincií, a nachází se zde (z širšího územního hlediska) okraje areálů druhů, typických pro jednu z provincií. Potenciálně větší část území pokrývají dubohabřiny, zejména teplomilné panonské (Primulo veris - Carpinetum), na okrajích oblasti hercynské háje (Melampyro nemorosi - Carpinetum). Na extrémnějších vysýchavých stanovištích možno předpokládat teplomilné doubravy se šípáky, na skalnatých stanovištích je primární bezlesí. Osídlení je velmi staré, kontinuální od neolitu. Velké části oblasti byly odlesněny již v prehistorických dobách a dnes jsou bez přirozené lesní vegetace. Charakteristickým jevem jsou rozsáhlá pole, sady, místy vinice. Plošná struktura využití území bioregionu : orná půda 72%, travní porosty 1%, lesy 5%, vodní plochy 1,3%. KES (koeficient ekologické stability) 0,2. Zastoupení dřevin v lesních porostech v % : Sm 0,7, Bo 3,2., Md+ , OJh+, Db 15,0, Hb 0,5, Jv 3,0, Lp 1,5, Js 5,0, Tp 16,0, Ol 5,0, Vr 3,0, Bř 0,1, Ak 40,0, Ols 7,0. Zkoumané území lze též zařadit do přírodní lesní oblasti 35. Jihomoravské úvaly, podoblasti a) Dyjsko-svratecký úval (Plíva, Průša, 1986). Celková výměra je 36 026 ha. Daná lesní oblast se do značné míry shoduje s Panonskou podprovincií. V této lesní oblasti patří jehličnanům 23,7% (sm 1,1, bo 21,8, md 0,5, ost. 0,3,), listnáčům 76,3% ( db 35,1, bk 0,1, hb 1,7, jv 1,1, js 12,0, ak 6,2, bř 2,3, ol 2,9, lp 3,0, tp 6,0, vr 2,2, jl 0,2, ost. 3,5). Porostní typy borové zaujímají 20%, dubové 48%, jasanové 11% topolové 6% akátové 8%, ostatní listnaté 4%.
Dané území leží 10 km jihovýchodně od Brna (okres Brno - venkov), v katastru města Šlapanice (10 198 obyvatel). Počtem obyvatel, rozsahem služeb a průmyslovou výrobou jsou nejvýznamnějším městem této oblasti. Značná část obyvatel dojíždí za prací a studiem do Brna. Přímo ve Šlapanicích je zastoupeno základní a střední školství (gymnázium), probíhají zde i školení a kursy MU Brno. Ve městě působí knihovna a další kulturně-osvětová zařízení. Vedle tradičního potravinářského
průmyslu (např. sodovkárny Kolaloka) je zastoupena výroba
stavebních hmot (cihelna Tondach) , papírenství (výroba lepenky) a další. Díky příznivým podmínkám je zde rozvinuto zemědělství, hlavně rostlinná výroba. Zátěž životního prostředí v dané oblasti je dána stále se rozvíjející automobilovou dopravou (blízkost dálnice ve směru Přerov, Olomouc), činností průmyslu - především
10
šlapanické cihelny Tondach. Negativně se podepisuje také malá míra ekologické stability, daná velkou plochou zemědělsky obdělávané plochy (orná půda). Naproti tomu ekologicky stabilní společenstva - lesy a trvalé travní porosty jsou zastoupeny nepatrně. V území je převaha polí, stav kostry ekologické stability krajiny je nedostačující ( Lacina, Buček, 1992). Je to též území s nejvyšším stupněm ohrožení půd, území s prostřední kumulací extrémních vlivů degradačních činitelů. Výchozí předpoklady trvale udržitelného rozvoje jsou v daném okresu špatné (Vavroušek, Velička, 1992). Území není turisticky atraktivní, je však součástí oblasti Slavkovského bojiště s dominantními prvky památek napoleonských bitev , které jsou hojně navštěvovány - na Prackém kopci, Žuráni, Staré poště, Santonu, a dalších místech okolní krajiny.
3.4 Geologické podloží a reliéf Dle regionálního členění reliéfu ČR (Demek,1987), se daná lokalita člení následovně:
provincie : ZÁPADNÍ KARPATY soustava (subprovincie) : VIII. Vněkarpatské sníženiny podsoustava (oblast) : VIIIA Západní vněkarpatské sníženiny celek : VIIIA-1 Dyjsko - svratecký úval podcelek : VIIIA-1F Pracká pahorkatina okrsek : VIIIA-1F-a Šlapanická pahorkatina Dyjsko-svratecký úval, jihozápadní část Západních vněkarpatských sníženin, je sníženina s plochým reliéfem, měkkých tvarů, s rozlohou 1 452 km, střední výškou 210 m n.m., středním sklonem 1° 32’. Nejvyšší bod Výhon (355 m n.m.). Podcelek Pracká pahorkatina se nachází v severovýchodní části Dyjsko - svrateckého úvalu. Je to členitá pahorkatina s rozlohou 289 km2, střední výškou 228,8 m, stř. sklonem 2° 14’, tvořená neogenními a kvarterními usazeninami. Nejvyšší bod Výhon (355 m n.m.), izolovaná vyvýšenina omezená výraznými svahy a sesuvy, tvořena neogenními usazeninami. Další významný bod, Pracký kopec (325 m n.m.), je tvořen lithothamniovými vápenci spodního badenu. Okrsek Šlapanická pahorkatina se nachází v severozápadní části Pracké pahorkatiny. Tato nížinná pahorkatina je utvářena neogenními usazeninami a výstupy brněnského plutonu, kulmu a jury. Leží zde nepříliš mocné vrstvy spraše. V západní části se rozkládají říční terasy Svitavy. Krajinné dominanty Žuráň (287 m n.m.) a Santon (296 m n.m.) i nejvyšší bod daného okrsku Čtvrtě (331 m n.m.) jsou vytvořeny z kulmských hornin, Špidlák (307 m n.m.) 11
ze spodnobádenských lithothamniových vápenců, na Stránské skále (310 m n.m.) převládají jurské vápence. Ve zkoumaném území vystupuje ostrov kulmu nad okolní terciérní a kvartérní sedimenty.
Moravskoslezský spodní karbon představuje nejvýchodnější jednotku Českého masívu. Převažujícími horninami jsou kulmské sedimenty, které vystupují ve dvou hlavních oblastech - jižní drahanské a severní jesenické. Drahanský kulm je členěn do tří souvrství protivanovského, roztáňského a myslejovického. Zkoumané území náleží do myslejovického souvrství, jehož stáří (Dvořák, 1987) je odhadováno podle fauny z vápencových valounů na více než 325 mil. let (ve valounech tmavošedých organodetritických vápenců ze skalních výchozů Andělky a Čertovky byla nalezena fauna ze skupin Brachiopoda, Korálnatci a Foraminifera). Valouny myslejovického souvrství mají cylindrický, sférický, diskovitý a zploštělý tvar, jsou dobře až výborně opracované (Štelcl, 1960). Myslejovické souvrství je zastoupeno ve zkoumaném území
račickými slepenci. Ty popisuje Špaček (1998) jako
hrubozrnné polymiktní slepence zelenošedé barvy s drobovým tmelem šedohnědé barvy. Poměr tmel/klasty je 1 : 1, tmel je pórový až bazální. Vrstevnatost jen nepatrně vyvinuta. Procentuelní zastoupení horninových typů ve valounech je podle Špačka (1998) následující: metamorfity 51%, sedimenty 34%, magmatity 8,7%, křemen 5,8%, vápence 1,4%. Pozn. -
Za malou zmínku stojí mnou učiněný nález fosilních schránek ústřic (Ostrea)
v severní, nejníže položené části Velkého hájku, během kopání půdní sondy, při určování půdních typů. Nález byl učiněn ve vrstvě vápnitých jílů (téglů), a je připomínkou středně miocénního (bádenského) moře.
Oblast výzkumu se nachází na svazích asi 40 m hlubokého údolí v mírně zvlněné krajině. PP Andělka a Čertovka je prudká a zčásti skalnatá stráň s východní expozicí na pravém břehu Říčky, která dnes zabírá celou rozlohu pravého svahu, včetně příbřežního lemu vegetace po obou březích potoka. Střední část svahů má severovýchodní expozici. Nadmořská výška 219 – 266 m n.m. Území dominují dva vysoké skalní slepencové monumenty „Andělka“ a „Čertovka“, podle kterých se lokalita jmenuje. Andělka je asi 40 m vysoká a asi 45 m široká a je spojena krátkou šíjí s návrším, které se zvedá až k Hraničkám (292 m n.m.) mezi Šlapanicemi a Slatinou. Čertovka je skála asi 12 m vysoká a 15 m široká, která vystupuje svisle od břehu Říčky. Dále se zde vyskytují menší skalky. Po celé délce svahu byla vybudována pěšina. PP Velký hájek na levém břehu Říčky, je tvořen hřbetem ve směru východ - západ,
12
který se ve východní části stáčí k jihu. Celkový sklon terénu je západní. Jižní okraj západní části lokality je na malé ploše svažitý k jihu. Severní svah je rozsáhlejší, vyšší a prudší. V západním a severním svahu je mělká půda a vystupují zde skalky. Nad údolní hranou je terén mírně svažitý a vlnitý, s hlubšími vysýchavými půdami. Směrem k jihu od VH se střídají mírnější hlinité a prudší svahy, ze kterých vystupují skalky. Asi od poloviny údolí se stávají půdy stále mělčími. U Šlapanic nad Švermovou ulicí, před urbanizovaným územím, již dominuje rozsáhlý výstup kulmu. Návrší na severovýchodě je již mimo sevřené říční údolí. Nízký zaoblený pahorek se zde zvedá nad mírné svahy, kryté spraší.
3.5 Klimatické a hydrologické poměry Dle Quitta (1975) leží území Lechovického bioregionu v klimatické oblasti T4, která je v ČR nejteplejší. Pouze vyšší okraje, což je případ obou lokalit, leží v teplé klimatické oblasti T2. Průměrné roční teploty této oblasti se pohybují kolem 8°C, délka vegetačního období okolo 165 dní. Podnebí je zde teplé a nejsušší na Moravě, vzhledem k srážkovému stínu Českomoravské vrchoviny, např. Lechovice 528 mm, Pohořelice 499 mm, v oblastech srážkově normálních činí 550-600 mm. Vzhledem k plochému reliéfu je celá oblast vystavena převážně západnímu proudění. Významné jsou též jihovýchodní větry, přinášející v zimě déšť a v létě sucho nebo bouřky. Mezoklimatické podmínky
jsou ovlivněny tvarem, členitostí terénu a složením
aktivního povrchu. Projevují se zde rozdíly mezi svahy s různou expozicí, a v údolí dochází k teplotním inverzím, které jsou příčinou opačného sledu vegetačních stupňů. Mikroklima je určeno expozicí, ale také porostem. Koruny stromů brání pronikání slunečních paprsků a míšení vzduchu s okolím.
Údolím protéká potok Říčka. Pramení 1,5 km severozápadně od Račic ve výšce 470 m n.m. Protéká CHKO Moravský kras, částečně se propadá pod nádrží Hádek, v podzemí se stéká s Ochozkým potokem a vyvěrá nad nádrží u Muchovy boudy. Ústí zprava do Litavy u Měnína v 185 m n.m. Plocha povodí je 144,9 km2, průměrný průtok u ústí 0,28 m3 * s-1. Na několika místech dochází k ovlivnění stanoviště vodou. Je to především podél potoka na aluviálních sedimentech a také na severním okraji Velkého Hájku. Na jaře, po tání
13
sněhu a také v létě, po přívalových deštích, zde na povrchu vyvěrá pramen. V suchém létě lze poznat zvýšenou hladinu podzemní vody podle hygrofilních druhů rostlin. Dané území patří do oblasti s nejmenším průměrným specifickým odtokem podzemních vod (Kříž,1971). Je to méně než 0,30 l/s * km2.
3.6 Půdní poměry Podle půdní mapy (Novák, 1991) převládají v dané oblasti typické černozemě na spraších, podél potoka Říčky pak fluvizemě. Obě lokality však leží v úzkém průlomovém údolí Říčky a tak se zde černozemě, na rozdíl od okolních, mírně zvlněných polí, nevyskytují. Půdní poměry údolí jsou podmíněny charakterem místního reliéfu. Jako půdotvorný substrát se uplatňuje spraš, zvětraliny račických slepenců a říční sedimenty. Místy dochází k ovlivnění vodou. Vymezil jsem 4 základní půdní typy : kambizem
(nejrozšířenější půdní
jednotka AaČ), fluvizem (podél potoka na východním okraji AaČ), litozem
(ostrůvky
v jihovýchodní a střední části AaČ západní části VH, západní části Návrší, dále ostrůvkovitě na prudších svazích jižně VH ), hnědozem ( východní část Návrší, převládající půdní jednotka ve VH i jinde na levém svahu údolí ). Popisy studovaných půdních profilů obsahuje příloha spolu s půdní mapou. Půdní a humusové poměry jsem hodnotil dle publikace Taxonomický klasifikační systém půd České republiky (Němeček, 2001). Charakteristiky sorpčního komplexu jsou stanoveny podle Kappena. Následují obecné charakteristiky vymezených půdních jednotek a humusových forem. V názvu půdy je uveden nejdříve půdní typ, pak subtyp, poté následuje varieta, případně subvarieta, nakonec fáze.
KAMBIZEM MODÁLNÍ, varieta EUBAZICKÁ, fáze AKUMULOVANÁ Sekvence horizontů: O-Ah-Bv-IIC Humus: pravý mul Stanoviště: převládá v jižní části AaČ , terén je mírně až příkře svažitý. Porostu dominuje Fraxinus excelsior, Acer platanoides, Euonymus sp.,
v podrostu Asarum europaeum,
Anthriscus sylvestris, Ballota nigra, Geum urbanum, Dactylis glomerata agg., výrazný jarní aspekt tvoří Corydalis sp., Anemone ranunculoides, Ficaria bulbifera, Ornithogalum sp. Popis: hloubka může být přes 60 cm (podle půdní sondy). Půdy hlinité, mírně vlhké, konzistence (soudržnost půdních částic) kyprá, barva hnědá až hnědočerná, prokořenění 14
dřevinami v celém profilu, struktura drobtovitá, jemná až střední. Skeletnatost a velikost valounů se směrem dospodu zvětšuje. Humusový horizont mocný 8 cm, plynulý přechod do horizontu Bv. Rozdíly v obsahu humusu a barvě jsou mezi oběma horizonty minimální. Půdní vzorek ze svrchní části horizontu B (30 cm) byl zásaditý (pH/H2O = 7,33 , pH/KCl = 6,65), nešuměl po přidání roztoku KCl , sorpčně silně nasycený (V = 95,6 %), s poměrně vysokou sorpční kapacitou (T = 303,2) . Posouzení: Při vzniku těchto půd byly hlavní půdotvornou formou permokarbonské slepence předhlubně Českého masívu, lokální půdotvornou formou neodvápněný sprašový materiál. Vznik značně ovlivnil členitý terén. Půdotvorný materiál se vyvinul ve výše položených částech svahu, a později byl přetransportován. Během transportu i později, došlo ke smíchání a vznikl značně různorodý materiál – polygenetické hlíny. Díky mimořádně intenzivnímu působení rostlin se vytvořil středně hluboký, silně prohumózněný nekyselý půdní profil s dominující brunifikací a výraznou skeletnatostí B horizontu (zvětralina slepence). Vzhledem k nepřítomnosti argilanů nemůže být daný půdní typ zařazen jako šedozem. Půda je druhotně obohacena dusíkem (vysoké zastoupení nitrofilní vegetace), jako pozůstatek po před několika lety selektivně odstraněném akátu v rámci péče o rezervaci.
KAMBIZEM MODÁLNÍ, varieta EUBAZICKÁ, fáze ERODOVANÁ Sekvence horizontů: O-Ah-Bv-IIC Humus: pravý mul Stanoviště: převládá v severní části AaČ , terén je svažitý až příkře svažitý. Porostu dominuje Fraxinus excelsior, Acer platanoides,
v podrostu Polygonatum multiflorum, Asarum
europaeum, Galeobdolon luteum agg., Ballota nigra, Geum urbanum, Impatiens parviflora, výrazný jarní aspekt aspekt tvoří Corydalis sp., Anemone ranunculoides, Ficaria bulbifera, Ornithogalum sp. Popis: hloubka může být přes 40 cm (podle půdní sondy). Půdy jsou hlinité, mírně vlhké, konzistence (soudržnost půdních částic) kyprá, barva hnědá až hnědočerná, prokořenění dřevinami v celém profilu, struktura drobtovitá, jemná až střední. Povrch je pokryt sutí z drobných valounků.. Humusový horizont mocný 2 cm, plynulý přechod do horizontu Bv. Rozdíly v obsahu humusu a barvě jsou mezi oběma horizonty minimální. Půdní vzorek ze svrchní části horizontu B (30 cm) byl zásaditý (pH/H2O = 7,35 , pH/KCl = 6,90), nešuměl po přidání roztoku KCl , sorpčně silně nasycený (V = 98,4 %), s velmi vysokou sorpční kapacitou (T = 705,4) .
15
Posouzení: Jako u předchozí. Místy, v závislosti na množství skeletu, může přecházet v kambizem rankerovou.
HNĚDOZEM LUVICKÁ, var. SLABĚ OGLEJENÁ, fáze AKUMULOVANÁ Sekvence horizontů: O-Ah-Ev-Bt-Btr-D Humus: pravý mul Stanoviště: severní okraj VH . Terén je rovinatý až mírně svažitý. Porostu dominuje Quercus robur, Fraxinus excelsior,
v podrostu Petasites albus, Aegopodium podagraria, Asarum
europaeum, Impatiens parviflora, výrazný jarní aspekt tvoří Corydalis sp., Ficaria bulbifera. Popis: hloubka může být přes 70 cm (podle půdní sondy). Půdy jsou jílovito-hlinité, vespod jílovité, středně vlhké až vlhké, konzistence (soudržnost půdních částic) na povrchu velmi kyprá, poté přechází přes kyprou a mírně ulehlou až po ulehlou (spodní část horizontu Btr). Barva A horizontu hnědá, difúzní přechod přes Ev horizont k okrovému Bt horizontu, a dále až k načervenalému Btr horizontu. Horizont D jílovitý, ostře oddělený od svrchnějšího horizontu, oglejený (zelenošedý s rezivými a bílými skvrnami), nacházejí se zde schránky ústřic (Ostrea). Prokořenění dřevinami do 60 cm, struktura pod humusovým horizontem jemně polyedrická, Bt hor. obohacen jílem. Půdní vzorek z A horizontu byl kyselý (pH/H2O = 5,17, pH/KCl = 4,95), ze svrchní části horizontu Bt (35 cm) zásaditý (pH/H2O = 8,08 , pH/KCl = 7,43), sorpčně nasycený (V = 99,8 %), s velmi vysokou sorpční kapacitou (T = 953,8), a šuměl po přidání roztoku HCl, z Btr horizontu velmi slabě kyselý (pH/H2O = 6,79 , pH/KCl = 6,10), z D horizontu zásaditý (pH/H2O = 8,37, pH/KCl = 7,53), a též šuměl po přidání HCl. Posouzení: Tato půda vznikla na půdotvorném substrátu polygenetických hlínách, které přecházejí do geologického substrátu vápnitých třetihorních jílů, tzv. téglů. Hodnotíme-li rozložení půdní reakce v daném substrátu, je zapotřebí uvážit dané skutečnosti – tégl, jako specifický sediment bádenského stáří (13 – 16 mil. let) je primárně vápnitý, a tudíž jeho reakce s HCl není překvapivá. Zajímavou skutečností je přítomnost nešumícího sedimentu mezi níže ležícím téglem a výše ležícím sprašovým materiálem. Tento materiál je charakterizován dvěma skutečnostmi : a) vysoký podíl jílovitých částic, b) vysoký podíl červeně působením hematitu – jedná se tedy o třetihorní zbytkový jílovitý materiál vyslazovaného brakického bádenského moře, kde nebyly podmínky pro intenzivní život mořských organismů s vápencovou schránkou (resp. s vápennými vnitřními kostrami) a zároveň materiál, kde po ústupu mořské hladiny docházelo k intenzivní rubifikaci za tvorby oxidů (nikoliv hydroxidů) železa.
16
HNĚDOZEM MODÁLNÍ, var. MEZOBAZICKÁ, subvar. MEZOTROFNÍ Sekvence horizontů: O-Ah-Bt-Btr-D Humus: pravý mul, místy nesouvisle mulový moder Stanoviště: převládá ve střední části VH na hřbítku, a částečně na navazující severní a jižní části svahu, terén je rovinatý až mírně svažitý, místy svažitý. Porostu dominuje Quercus robur, Carpinus betulus, Tilia cordata, v podrostu Polygonatum multiflorum, Asarum europaeum, Geum urbanum, Convallaria majalis, Melica nutans, výrazný jarní aspekt tvoří Anemone nemorosa, Anemone ranunculoides, Ficaria bulbifera, a zakrslé Corydalis sp. Popis: hloubka může být přes 70 cm (podle půdní sondy). Půdy jsou hlinité, vespod jílovité, mírně vlhké, konzistence (soudržnost půdních částic) kyprá, vespod ulehlá. Barva A horizontu hnědá, difúzní přechod přes
okrový Bt horizont až k načervenalému Btr horizontu.
Prokořenění dřevinami do 60 cm, struktura jemná drobtovitá. Humusový horizont mocný 10 cm, plynulý přechod do horizontu Bt. Půdní vzorek ze svrchní části horizontu B (35 cm) byl kyselý (pH/H2O = 4,47 , pH/KCl = 3,49), sorpčně nenasycený (V = 41,0 %), s poměrně malou sorpční kapacitou (T = 204,8) . Posouzení: Půdotvorným substrátem je zde sprašový materiál. Největší odvápnění je na hřbítku, v dolních částech svahů plynule přechází do var. EUBAZICKÉ jak prokázal kontrolní zákopek (horizont B 40 cm) v dolní části jižního svahu ( pH/H2O = 6,6).
HNĚDOZEM MODÁLNÍ, var. EUBAZICKÁ, fáze ANTROPOGENNÍ Sekvence horizontů: O-Ap-Bt-Btr-D Humus: pravý mul, vzácně místy mulový moder Stanoviště: vyskytuje se v jihovýchodní části VH na rovině, postupně přecházející do mírného svahu, ve východní části Návrší, dnes porostlé lesem. Dále se vyskytuje i jinde na levé straně údolí, například na místech bývalých polí na náhorní plošině, dnes zahrad, nebo neobdělané půdě. Ve VH porostu dominuje vysázený Quercus robur, se silným zmlazením Acer pseudoplatanus, v podrostu Poa nemoralis, Asarum europaeum, Campanula trachelium, ve . ve východní části Návrší s čistým porostem Quercus robur. Popis: Jako u předchozí (podle kontrolních zákopků). Půdní vzorek (jihovýchodní část VH) ze svrchní části horizontu B (30 cm) byl zásaditý (pH/H2O = 7,36 , pH/KCl = 6,56), lze tedy předpokládat vysokou nasycenost sorpčního komplexu (V > 50%), a vysokou sorpční kapacitu. Posouzení: ve VH byla půda kultivována občasnou mělkou orbou (pravděpodobně více jak 150 let) a využívána k pěstování pícnin (před touto dobou připadá v úvahu pastva). Trofismus půdy byl mimo jiné ovlivněn kultivací. Po roce 1953 přestala být obdělávána a byl zde vysazen 17
čistý porost Quercus robur.
V současnosti se rozvrstvení svrchních horizontů neliší od
předchozího půdního typu. Na ostatních zájmových místech levé strany údolí přestala být kultivována dle aktuální situace, (viz příloha využití území), během posledních více jak 150 let .
FLUVIZEM KARBONÁTOVÁ, var. SLABĚ OGLEJENÁ, fáze AKUMULOVANÁ Sekvence horizontů: O-Ah-M-C Humus: pravý mul Stanoviště: východní okraj AaČ, podél potoka. Porostu dominuje Alnus glutinosa, Salix fragilis, Fraxinus excelsior, v podrostu nitrofyly. Popis: půda písčito-hlinitá, s opracovanými valouny pravidelně rozmístěnými v celém profilu. Humusový horizont mocný 10 cm, poté přechod během dalších 10 cm do okrového horizontu M. Půdní vzorek ze střední části horizontu M (70 cm) byl zásaditý (pH/H2O = 7,33 , pH/KCl = 6,40), šuměl po přidání roztoku KCl , sorpčně silně nasycený (V = 95,8 %), s poměrně nízkou sorpční kapacitou (T = 288,2) . Vzorek ze svrchní části horizontu M (35 cm) též šuměl po přidání roztoku KCl.
Nebyla kopána půdní sonda, vzorky byly odebrány
z příkrého svahu potoka s obnaženými půdními horizonty. Posouzení: Půda vznikla na čtvrtohorních, písčito-hlinitých, slabě štěrkovitých deluviálních sedimentech. Místy, podle výšky hladiny spodní vody, přechází ve fluvizem oglejenou.
LITOZEM MODÁLNÍ Sekvence horizontů: O-Ah-R Humus: bez humusu, příp. mul Stanoviště: výchozy kulmských slepenců v jihovýchodní a střední části AaČ a západní části VH, západní části Návrší, výchoz kulmu nad Švermovou ulicí na okraji Šlapanic. Terén svažitý až příkře svažitý.
Nápadné druhy Allium flavum, Melica transsilvanica, Echium
vulgare, aj., jarní aspekt tvoří Potentilla arenaria, Sedum acre. Popis: hloubka do 10 cm, písčitohlinitý. Poté následuje vlastní matečná hornina. Prokořenění do 10 cm. Posouzení: půdní typ byl vylišen podle hloubky půdy, varieta nebyla stanovena, přechody k ostatním půdám nebyly určeny pro své nepodstatné zastoupení.
18
3.7 Historie Šlapanic Silný vliv člověka v této starosídelní oblasti na okolní prostředí začal již v neolitu. Střídají se zde bohaté hmotné i posmrtné nálezy kultury lidu s malovanou keramikou, šňůrovou keramikou. Jedny z největších evropských neolitických nekropolí kultury zvoncovitých pohárů byly objeveny ve Šlapanicích, blízkých Bedřichovicích, a Jiříkovicích. Následují bohaté nálezy kultury únětické, velatické a podolské fáze kultury středodunajských mohylových polí, v době bronzové. Sídlištní a zásobní jámy, pocházející z obou období, nacházíme často právě ve zkoumaném území na tratích Puštor, Líchy, Vinohrady (Belcredi, 1989). Neušly pozornosti ani Slavíkovi v r. 1897 : „ na Puštoře a ve Vinohradech často se objevily při orání, když se kůň probořil, díry až 4 m hluboké…“. Z následujících období jsou nálezy méně významné, ale pravidelným výskytem dokládají nepřetržité osídlení oblasti. Z doby stěhování národů zaujme objev vybavené hrobky germánského náčelníka na Žuráni. Menšího rozsahu jsou nálezy artefaktů
ze
slovanské doby
středohradištní;
byly
analyzovány
rostlinné
zbytky
z velkomoravské sídlištní vrstvy na náměstí (Kühn, 1974). Významným poznatkem je odkrytí rozsáhlého pohřebiště z 1. poloviny 11. století, učiněné na podzim roku 1983 v areálu cihelny, jižně od Velkého Hájku. V literatuře jsou Šlapanice poprvé uváděny roku 1235 latinsky psanou listinou týkající se desátků, na které je jeden ze signatářů olomoucké kapituly uveden „Jan, kněz ze Šlapanic“. Z darovací listiny biskupa Bruna připomíná obec v roce 1262 text „...Dawame a vwozugeme tobie wedle snessenij plneho a gednosteynosti kapitoly nassij dwa lany we wsy biskupske z Slapanicz......“, další zmínka je v roce 1269. Roku 1306 dal biskup Jan V. scholastikovi v Olomouci zdejší farní pozemky a desátek z přifařených dědin Slatiny, Podolí, Želovic, Vážan, Velatic, Jiříkovic, Ponětovic a Kobylnic. Obec pravděpodobně ležela na jedné z větví měnínské stezky; ještě roku 1376 nutí markrabě Jan a později jeho nástupce Jošt kupce, aby opustili „staré cesty v okolí Šlapanic“, a vozili zboží přes Brno. Tok Říčky byl pravděpodobně důležitým orientačním bodem v široké, mírně zvlněné krajině (Kebrle, 1985). Po třicetileté válce trvalo téměř sto let, než se počet obyvatel obnovil. V druhé polovině 19. stol. byla obec rozdělena na čtyři statky, náležející třem různým držitelům: biskupské panství, patřící ke statku Chrlice (2/3 obce) biskupské léno díl pozemků, patřící k panství sokolnickému scholasterní dvůr
19
Zrušením roboty r. 1848 a zákonem o svobodném dělení půdy se obec spojuje a rozrůstá. Jako bývalá zemědělská osada ztrácí svůj vesnický charakter expanzí průmyslového dělnictva, které nalézá obživu v blízkém Brně.
4. ZMĚNY UŽÍVÁNÍ ÚZEMÍ V ČASE 4.1 METODIKA VÝZKUMU Nejdříve bylo vymezeno území, jež bylo předmětem výzkumu (v odstavci 3.1 ). Data pocházejí dílem z terénního výzkumu, dílem z mapových podkladů. Mapy sice nikdy neposkytnou tak přesné a aktuální údaje jako přímá měření v terénu, umožňují však rychle získat data z velkého území.
4.1.1 Mapové podklady Velice důležitou součástí studia historické krajiny je bádání ze starých map. Čím starší mapy jsou k dispozici, tím větší jsou taky možnosti rekonstruovat původní středověký a novověký rozsah kulturní a přirozené krajiny, formy plužiny, sledovat poměr velikosti polí, pastvin a luk ( v souvislosti např. s urbanizovaným územím), změny vodního režimu, síť cest, rozsah zalesnění, půdorys a morfologii osad apod. V českých zemích jsou jako nejstarší použitelné mapy využívány mapy tzv. prvního vojenského mapování ( též josefské – měřítko 1 : 28 800) ze šedesátých let 18. století. Jejich jednotlivé listy byly pořizovány ještě tradičním způsobem. Protože byly vojenské, zaznamenávaly především výškopis, geomorfologii terénu a zastavěné území. Nejčastěji se při analýzách pracuje s mapami takzvaného stabilního katastru, které byly zpracovány triangulační metodou (v letech 1806 – 1811 bylo provedeno první triangulační měření českých zemí). V průběhu 1. poloviny 19 století byly pořízeny katastrální mapy každé obce, které jsou běžně označovány termínem indikační skicy. Pro každou obec a její území byly vyhotoveny po sekcích na formátech A3, v měřítku 1 : 2880 (Podzimková, 1994). Měly ve své době k vyhotovení definitivního parcelního protokolu, a později sloužit jako pomůcka při odhadování výnosů jednotlivých pozemků. Výška výnosů sloužila k vyměření pozemkové daně, což předpokládalo podchytit všechny potenciální plátce, stanovit rozsah jejich majetku a určit výši daně. Mapy byly zpracovány tak, aby se dala podle nich
20
provést konečná očitá prohlídka všech parcel v obci, a aby se dalo porovnat, zda opravdu zachycují skutečný stav katastru a jednotlivých parcel. U každé parcely byla uváděna : jména držitelů, domovní číslo (černě), parcelní číslo (červeně). Zděné budovy jsou vybarveny červeně, dřevěné stavby žlutě, vody modře, zahrady , louky a pastviny v odstínech zelené, vinohrady fialově, lesy tmavošedě. Tóny barev jsou odvozeny z přímého pozorování. Dále byly uvedeny značky, např. A- pole, W – louky/pastviny, GW – obecní louky/pastviny, A – pole. Dále značky pro stromovou vegetaci; jsou zde rozlišeny zralé porosty, mlaziny (nebo výmladkové, či vypásané lesy), stromořadí, a další.
Údaje o způsobu obhospodařování v minulosti jsem čerpal z indikačních skic z roků 1826, 1872, 1915, zachycujících katastrální území Šlapanic. Byly naskenovány v Moravském zemském archívu v Brně. K doplnění velmi malé části při severním okraji zkoumaného území, patřící do katastru Bedřichovic, byly použity indikační skicy příslušné obce. Nezachovala se část mapových kladů skic z roku 1872; mapa tak musela být doplněna kladem stabilního katastru z roku 1892, vzniklého na základě původních skic z roku 1872. Poskytl jej Český úřad zeměměřičský a katastrální v Praze. Stav využití krajiny z 1980 byl čerpán z katastrální mapy, aktuální k 31.12. 1981, poskytnuté Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním. Červeně orámované plochy zde označují pozemky, u kterých je jiná značka obhospodařování, než tomu bylo ve skutečnosti – podle vzpomínek autora i pamětníků. Poměrně velký rozdíl mezi skutečným stavem a nahlášeným využíváním pozemků pravděpodobně vznikl díky tomu, že v tehdejší době se necenilo půdy tak, jako ve století minulém i předminulém - obživa obyvatel nezávisela tak těsně na půdě, jako tomu bylo dříve; a jistě díky určitému nezájmu tehdejšího společenského systému. Jako pastviny jsou v roce 1980 i v roce 2004 označeny hlavně plochy s přežívající xerotermní vegetací, jež se blíží původnímu stavu, popisovaném starými autory, i když se třeba už několik desítek let neobhospodařují. Pro srovnání historických dat se současným stavem (ne katastrálně evidovaným !) byla použita orthofotomapa (souřadný systém kladu listů shodný s klady SMO), a pozorování současného stavu území při botanickém šetření. Údaje o výškopisu byly čerpány z dat ZABAGED (poskytnul ČÚZK v Praze).
21
4.1.2 Zpracování mapových dat Všechna data byla zpracována v prostředí programu Microstation SE. Veškeré mapové podklady byly uvedeny do souladu s kladem mapových listů SMO, a na tomto základě byly vytvořeny vektorové mapy využití území v různých historických obdobích tak, aby bylo možno zodpovědně porovnat vývoj struktury krajiny od 19 století do současnosti.
4.2 VÝSLEDKY Z digitálně zpracovaných map byly zjištěny výměry jednotlivých kategorií využití pozemků vymezené části údolí Říčky pro roky 1826, 1872, 1915, 1980, 2004 (byly k dispozici mapové podklady), a vypočítány rozlohy hlavních kategorií využití pozemků, jak ukazuje tabulka 1. V grafickém vyjádření pro zkoumaná období (níže), představuje kruh celkovou plochu zkoumaného segmentu krajiny (79 ha), výseče představují jednotlivé kategorie.
Tabulka 1: změny ve využití půdy (ha) na lokalitě r. 1826
r. 1872
r. 1915
r. 1980
r. 2004
vodní tok orná půda pastviny louky, sady, zahrady lesy park vinohrady ostatní
1,75 53 11,47 4,99 11,34 0,74 0,58 0
1,43 63,39 9,66 5,85 1,76 0,76 0,72 0,3
1,37 65,96 7,69 5,19 1,72 0,81 0,38 0,58
1,63 30,67 1,74 13,89 8,55 1,42 0,53 0
1,37 16,32 1,44 19,61 10,05 1,44 0 0
zastavěné území
7,77
7,77
7,94
33,27
41,41
Z výsledků vidíme, že od roku 1826 do roku 1872 nejnápadnější změnou byl vzrůst výměry orné půdy o 10,39 ha, hlavně na úkor lesa, jehož rozloha poklesla o celých 9,58 ha, méně na úkor bývalých pastvin, kde došlo k zorání části pastviny za terénní hranou na kopci Puštor. Zastavěné území zůstává beze změny. Mírně (o 0,86 ha) se zvýšila plocha zahrad/sadů/luk.
22
0 0,58
7,77
1,75
0,74 vodní tok
11,34
orná půda pastviny 4,99
louky, sady, zahrady lesy park
11,47
vinohrady 53
ostatní zastavěné území
Obr. 2. Využití půdy (v ha) zájmového území v roce 1826
7,77 0,3 0,72 0,76
1,43 vodní tok
1,76
orná půda
5,85
pastviny louky, sady, zahrady
9,66
lesy park vinohrady ostatní
63,39
zastavěné území
Obr. 3. Využití půdy (v ha) zájmového území v roce 1872
23
0,58 0,38 0,81
7,94
1,37
1,72 vodní tok
5,19
orná půda pastviny
7,69
louky, sady, zahrady lesy park vinohrady
65,96
ostatní zastavěné území
Obr. 4. Využití půdy (v ha) zájmového území v roce 1915
1,63 30,67 33,27
vodní tok orná půda pastviny louky, sady, zahrady lesy
0
1,74
0,53 13,89
1,42
park vinohrady ostatní
8,55
zastavěné území
Obr. 5. Využití půdy (v ha) zájmového území v roce 1980
24
1,37 16,32
41,41
1,44
vodní tok orná půda pastviny louky, sady, zahrady lesy
0
19,61 10,05
park vinohrady
0
ostatní
1,44
zastavěné území
Obr. 6. Využití půdy (v ha) zájmového území v roce 2004
Do roku 1915 poklesl podíl pastvin 9,66 ha na 7,69 ha díky počínající výstavbě dnešní Švermovy ulice okolo silnice do Bedřichovic a rozoráním enkláv pastvin v horní části svahu na levé straně údolí. Výměra zahrad/sadů/luk se mírně snížila o 0,66 ha, též díky rozorání části nivy, plocha orné půdy stoupla o 2,57 ha. Výrazný pokles orné půdy o více jak polovinu – z 65,96 ha na 30,67 ha – zaznamenáme mezi roky 1915 a 1980, kdy plocha urbanizovaného území vzrůstá více jak čtyřnásobně, ze 7,94 ha na 33,27 ha. V této době také dochází k výraznému opětovnému rozšíření plochy lesa a zahrad/sadů/luk. Výměra lesa se téměř zpětinásobila z 1,72 ha v r. 1915 na 8,55 ha v r. 1980, díky postupnému zarůstání bývalých pastvin dřevinami, na levé straně údolí hlavně akátem (v r. 1980 – 2,21 ha, v r. 2004 už 2,82 ha). V 50. letech 20. stol. byla osázena oblast dnešní jižní části VH dubem letním na bývalé orné půdě. V uvedeném období se snižuje rozloha pastvin až na 1,74 ha v roce 1980, tj. téměř 4,5násobný pokles ve srovnání s rokem 1915. Další vývoj mezi lety 1980 a současností (stav k r. 2004) pak zaznamenává další výrazné rozrůstání urbanizovaného území z jihu a ve východní části – a to jak nárůst ploch obytné zástavby, tak rozšíření ploch cihelny (ploch průmyslových). Děje se tak zejména na úkor ploch orné půdy. Další část orné půdy ubývá ve prospěch ploch zahrad/sadů/luk, které nahrazují původní plochy polí v západním sektoru sledovaného území. Celkově tak výměra orné půdy mezi r. 1980 a 2004 klesá z 30,67 ha na 16,32 ha – tedy téměř na polovinu rozlohy.
25
Plocha zahrad/sadů/luk dle výše uvedené tendence naopak vzrůstá z 13,83 ha na 19,61 ha – tedy o více než 40%. Podíl lesů v území se postupně také zvyšuje – rozšiřováním lesních porostů postupnými nálety do sousedních, hospodářsky neobdělávaných pozemků, a to z 8,55 ha na 10,05 ha. Rozvoj zalesněných ploch ale již není tak výrazný jako v období předešlém. Podíl pastvin v území má nadále klesající tendenci, snižuje se z 1,74 ha na 1,44 ha, především ve prospěch zalesněných území. Zbývající kategorie, tj. park, vinice, vodní toky (Říčka), ostatní plochy, kolísají za uvedené časové období přibližně mezi dvěma až třemi procenty výměry zkoumaného území. Změny jejich výměry nemají na charakter krajiny téměř vliv.
4.3 DISKUZE Působení člověka v krajině, jež můžeme sledovat na základě změn ve využití půdy (land use) a jejího pokryvu (land cover) v čase, závisí na momentální dostupnosti a způsobu využívání zdrojů. Můžeme říci, že způsob hospodaření v krajině má vždy soudobý sociálně – ekonomický aspekt.
4.3.1 Pastviny v historii Jako pastviny se využívaly hlavně svažité pozemky s mělkými vysýchavými půdami, neboť je nešlo jinak zemědělsky využít, a jejich přilehlé části (Löw, Míchal, 2003). Indikační skicy z r. 1826 ještě zachycují obecní pastvinu „Puštor“ (pod názvem „Líchy“, ale jedná se o mapu německy psanou ; skicy z r. 1872 mají názvy oba). V současnosti jsou pastviny (nesekané travnaté plochy bez stromové vegetace) v údolí zastoupeny pouze na 1, 44 ha. V dřívějších dobách ovšem musel být jejich rozsah nesrovnatelně větší. Dobytek se větší část roku pásl venku na pastvinách, pokud to počasí dovolovalo, a pěstování pícnin ve větší míře (v prvním a druhém vegetačním stupni) je záležitostí posledních 150 – 200 let. Je nepochybné, že „Puštor“ na pravé straně údolí, byl v r. 1826 již jen zbytek kdysi rozsáhlých obecních pastvin (s největším rozsahem koncem středověku, a začátkem novověku), které byly postupem času obcí rozprodávány soukromníkům. Tyto se na severní straně Šlapanic rozkládaly na příkrých svazích údolí, překračovaly terénní hranu, a zabíraly přilehlou část
26
pozemků na mírně zvlněné plošině nad údolím. Po pravé straně Říčky se táhly až ke katastru Bedřichovic, od polí byly odděleny cestou do Bedřichovic, po levé straně Říčky sahaly až k Hájku. Můžeme tak usoudit z parcelního členění pozemků v indikačních skicách, a leteckého snímku z r. 1950 před kolektivizací. Struktura pozdějšího dělení těchto ploch je odlišná vzhledem k dlouhodobě obdělávaným polnostem; pozemky jsou kvůli prodeji rozděleny na úzké dílky procházející napříč vrstevnicemi, a ne podélně, jako například svažité pozemky na trati Brněnská pole. Rozsah bývalých pastvin je čitelný i v leteckém snímku z r.1950 (těsně před kolektivizací, viz příloha). Zbyly jen neprodejné příkré svahy dnešní Andělky a Čertovky, a několik menších parcel na levé straně údolí. Pastviny na svazích před jejich zrušením sloužily hlavně k pastvě ovcí. Ve Vlastivědě moravské je uvedeno: „Chov ovcí v první polovici XIX. století byl tak značný, že bylo v okresu Brněnském přes 15 000 ovcí panských a lidí poddaných, nejvíce na panství Sokolnickém, Líšeňském, Podolském a Chrlickém; ale klesl tak, že r. 1880 tu bylo jen 434 ovcí, a v roce 1890 již pouze 3. Příčinou tohoto úpadku jest, že z ciziny lacinější vlna se dováží, že pastvin ubylo, a v poslední době rozšířilo se pěstování výnosné řepy cukrové ...“
4.3.2 Aktuální stav pastvin v r. 1865 O zájmovém území v severní části katastru Šlapanic Vlastivěda moravská uvádí: „Bývalé pastviště „Puštor“ na severní výšině zrušeno r. 1867 a vzděláno na pole, když lidé upustili od chovu ovcí , dříve velmi pěstovaného (r. 1834 přes 830 kusů). Příkrá stráň Puštora vysázena r. 1880 akáty. Na místě bývalého hájku založeny jsou vinice, sady a pole; jen na posledním výběžku na severu ponechán malý háj dubový“ (Slavík, 1897). Niessl tedy v roce 1865 měl ještě možnost poznat Puštor jako území, kde se kontinuálně páslo. Pravou stranu údolí popisuje: „ na druhé straně údolí na holých kopcích řídká (chabá) vegetace ( heidevegetation)“. Neuvádí zde žádné dřeviny, na rozdíl od detailního popisu protilehlé strany údolí, a uvádí pouze 11 druhů bylin, a to: Festuca ovina ( tehdy se nerozlišovaly druhy kostřav, jedná se nejspíše o druh Festuca valesiaca, příp. i o mezofilnější Festuca rupicola), Thymus serpyllum, Sedum acre, Potentilla verna, Arenaria serpyllifolia, Alyssum calycinum ( alyssoides), Verbascum phoeniceum, Koeleria cristata ( macrantha), Carex humilis, Seseli hipomarathrum, Silene otites. Jednalo se tedy o nadměrně pasený pozemek, s nesouvislým rostlinným krytem. Tento obraz potvrzuje i zjištění učiněné při
27
pedologickém výzkumu. V severní části
AaČ, od horní části svahu až po potok, se nalézá
silně erodovaná forma kambizemě, viz kap. 3.6 . To si lze vysvětlit nadměrnou pastvou, tj. snížením pokryvnosti rostlinného krytu , narušováním povrchu kopýtky, a následnou vodní erozí. Rozhodně tento typ půdy nevznikal pod lesním porostem. Přitom v indikační skicách z r. 1826 je na svahu Puštoru uveden les. Je nápadné, že na hranici s pastvinou nekopíruje geomorfologii terénu, ale je nakreslen rovně, podle pravítka. Vysvětlením může být charakter tehdejších pastvin a lesů; v lesích se také páslo, ať už ovce, nebo vepřový dobytek, hranice mezi lesem a otevřenými plochami nebyla ani zdaleka zřetelná jako dnes, v některých případech bylo těžké odlišit pastvinu s rozptýlenými stromy od lesa. Mohou též napovědět městská privilegia od biskupa Pavlovského z Pavlovic z r. 1592, že : „...obec mohla míti a prodávati sůl, osvobozena jest platů vrchnosti z obecního háje, pastviny Koňské louky ...“ (Slavík, 1897). Možná díky tomu, kvůli daňovým výhodám, byla pastvina, porostlá na svahu řídkým stromovým porostem (r. 1826), řazena k lesu. Skicy z r. 1872 již na svazích zobrazují pastvinu s ojedinělými stromy (snad u potoka). V obou skicách je oddělena jižní část AaČ čarou. Oddělené pozemky mají světle zelenou barvu, značení GW - obecní pastviny, tedy stejné jako severní část. Hospodařilo se zde však asi šetrněji než v severní části, neboť zde podle pedologického šetření neproběhla eroze -
nachází se zde kambizem modální akumulovaná.
Niessl (1865), na rozdíl od
detailního popisu levé strany údolí, tuto skutečnost z nějakého důvodu nezaznamenal; snad mu zdejší rostlinná společenstva připadala málo druhově bohatá a nedůležitá. Na druhé straně Říčky pastviny po rozprodání pozemků zachovali soukromníci pouze na strmějších svazích s mělkými půdami. Táhly se od severního okraje Šlapanic až k Hájku, byly porostlé vtroušenými keři a ojedinělými stromy.
4.3.3 Vývoj lesních enkláv Na levé straně údolí překvapí v r. 1826 poměrně velká rozloha obecního lesa (8,5 ha), tehdy zvaného Hájek. Náležel před spojením obce v r. 1848 k části osady, patřící chrlickému panství. Na využívání lesů místy už ve 14 století byl velký tlak, který se stále zvětšoval. Například z Mikulovska máme již z počátku 15.stol. doklad, že v tamnějších výmladkových lesích bylo již r. 1414 zavedeno pravidelné sedmileté obmýtí. Zachovaly se zprávy o špatném stavu lesů, zvláště obecních, opětovných zákazech pastvy v lesích, kterou však nešlo úplně
28
zrušit, protože byla doplňkovým zdrojem obživy mnoha lidí (Nožička, 1957). Bylo potřeba stavební dříví (v oblasti podunajské architektury většinou pouze na krovy, tradičně se stavělo z nepálených lisovaných cihel), selské lesy v nižších polohách se využívaly k pastvě dobytka, a hlavně jako zdroj jediného paliva, před zavedením uhlí. Zde však byly v dosahu rozsáhlé lesy v horním povodí Říčky, tam a zpět půl dne cesty vozem. Na katastru ostatních obcí v nejbližším i širším okolí, s totožnými přírodními poměry, tj. mírně
zvlněná krajina
s převládající černozemí na spraši, se žádné lesy nezachovaly. Na podzim r. 1983 v areálu cihelny, přiléhající k jižní straně dnešního Velkého Hájku (2,6 ha), bylo nalezeno rozsáhlé pohřebiště z mladohradištního období. Předpokládá se, že část ho pokračuje severním směrem do VH, od porostu vysázeného v 50tých letech až po terénní zlom, část zůstala skryta navážkou cihelny. Slovo „háj“ dříve znamenalo „hájené“ místo, z kultovních důvodů. Většinou, ale ne vždy, to byl les, ponejvíce dubový. Teprve v době národního obrození začíná být výraz používán ve významu les (Váňa, 1990). Existuje zde tedy možnost, že se lesní enkláva zachovale ve své rozloze nejen z hospodářských důvodů, ale i z kultovních, díky ústně podávané kulturní tradici. Teprve po vymizení tradice (mohly) byly zemědělsky využitelné pozemky mezi roky 1826 až 1872 obcí prodány, a přeměněny na ornou půdu. Zachoval se pouze zbytek lesa na vysýchavém hřbítku, i přiléhajícím strmém severním a západním svahu. O problematice výskytu lesa na protější straně údolí na svahu Puštoru, je pojednáno v předchozí kapitole (4.3.2). Indikační skicy z r. 1872 v této lokalitě uvádějí pouze pastviny. Travnaté enklávy v lese na výchozech horniny s mělčími půdami, nebyly v prvních třech mapách brány v úvahu. Vzhledem k utváření terénu ( výchozy kulmu) musely jistě už tehdy existovat, i Niessl (a po něm další autoři) se zmiňuje v Hájku o místech bez stromů ( heideplätze). Z hlediska velikosti zkoumaného území, díky své poměrně zanedbatelné rozloze, nejsou schopny podstatně ovlivnit výsledek, a tak nebyl rekonstruován jejich tehdejší tvar a velikost.
4.3.4 Míra přesnosti digitálního zpracování map Při digitalizaci map je nutno vždy počítat s nějakou chybou. Na zjištění přesnosti digitalizace je možno využít údaj Slavíka (1897): „Celkem má obec výměry 13 km2 ; půdy plodné: 2060 jiter polí, 33 jiter zahrad, 43 jiter luk, 26 jiter pastvin, 3 jitra lesa, 1,5 jitra vinic“. Využijeme toho, že jediný les, nacházející se v katastru Šlapanic, leží, na rozdíl od ostatních kategorií, v zájmovém území celý. Vynásobíme dolnorakouské jitro třemi, tedy
29
5754,6 m2 x 3 = 17263,8 m 2. Nejblíže roku 1897 je rok 1915. Digitální výstup transformace rastrového formátu mapy z r. 1915 do souřadné sítě dává výsledek 17271,8 m2. Chyba v tomto případě tedy činí zanedbatelných 0,046%. Lze očekávat, že v ostatních částech území chyba také nebude podstatná. Uhlíř v roce 1924 udává výměru lesa 1, 81 ha. Potvrzuje to, že rozloha Velkého Hájku se od roků 1872 do padesátých let 20 stol., kdy byla vysazena jižní část, téměř neměnila.
4.3.5 Vývoj využití území v čase Vývoj hospodářského využití území v čase můžeme vidět na obrázku 7. Zaujme postupné ubývání bezlesých travnatých nesečených ploch (pastvin), zvýšení orné půdy, především na úkor lesa do r. 1915, potom její postupný úbytek, především díky výstavbě. Po r. 1915 opětovné zvýšení plochy lesa výsadbou (50tá léta), i zarůstáním neobhospodařovaných pastvin. Postupné zvětšování plochy luk a sadů, přeměněných na zahrady.
100%
80%
zastavěné území ostatní vinohrady
60%
park lesy louky, sady, zahrady pastviny
40%
orná půda vodní tok
20%
0% 1826
1872
1915
1980
2004
Obr. 7. Změny ve využití půdy zájmového území během let 1826 až 2004
30
Z grafu vidíme, že zlom ve vývoji
nastává po roce 1915. Je to nepochybně způsobeno
společensko – politickým otřesem, vyvolaným první světovou válkou, a následujícímu vývoji v odlišných ekonomicko – společenských podmínkách. Po roce 1915 ovšem není zlom tak prudký, jak vidíme na grafickém zobrazení (je možno porovnat např. zástavbu s leteckým snímkem z r. 1950 v příloze). Na ose x totiž není zohledněn časový rozestup mezi jednotlivými obdobími, z nichž byly k dispozici mapy. Ve skutečnosti je vzhledem k časovému rozestupu nejvyšší úbytek orné půdy až po roce 1980, daný kobercovou zástavbou rodinných domků, náročnou na plochu, na místo dřívější tradiční řadové. Trend ve využití půdy1, který zde máme možnost pozorovat, se dá zobecnit, s výjimkou horských oblastí, pro většinu území našeho státu.
5. VÝVOJ VEGETACE 5.1 METODIKA VÝZKUMU Byly zpracovány historické soupisy vegetace, i vlastní navazující výzkum v terénu. Pro pochopení časového kontextu vývoje lokality posloužily mapové výstupy z předchozí kapitoly.
5.1.1 Předchozí badatelé v daném území Jedním z prvních kroků bylo studium literatury o lokalitě. Díky druhovému bohatství místní
flóry začali
danému území již v druhé polovině předminulého století věnovat
pozornost botanici. Jeden z prvních byl G. Niessl, profesor brněnské techniky, přítel J.G.Mendela, spoluzakladatel a
sekretář „Přírodovědného spolku v Brně“.
V časopise
„Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn“ z roku 1865, uveřejňuje podrobný topografický a botanický popis lokality. Jako jeden z prvních botaniků ve střední Evropě uvádí z určitého území celkový výčet druhů: „Uvedli jsme výčet obecných druhů; cílem botaniků by měl být rozvrh velkého, do detailu rozpracovaného rostlinného obrazu. K tomuto přispěti alespoň malou částečkou, a motivovat jiné – můj úmysl“. 1
K obdobným závěrům na vývoj využívání půdy dospěl ve své doktorské práci J.Skaloš (2007), když srovnával časový vývoj na starosídelních lokalitách Honbice ve vých. Čechách, a Lilla Uppåkra v již. Švédsku. Vyvozuje, že trendy ve využívání krajiny jsou v Evropě obdobné, časově závisí na době společenských změn v té které zemi.
31
Později rostlinstvo na lokalitě podrobně prostudoval H. Iltis, profesor německého gymnázia v Brně. V tomtéž časopise publikuje v roce 1914 větší práci, v níž uvádí na základě vlastního bádání svůj výčet druhů, změny srovnává se stavem před 50 lety. V roce 1928 zahrnul J. Podpěra, tehdejší profesor MU v Brně, popis zdejší květeny do svého rozboru vegetace Moravského krasu, uveřejněném v Časopisu Moravského muzea. V témže roce pojednal o zdejší květeně i J. Hruby, v Průvodci brněnskou květenou. Uvádí z lokality několik desítek charakteristických, pro něj zajímavých, rostlin. Na předchozí autory navázal F. Kühn, profesor tehdejší VŠZ v Brně. V roce 1965 popsal květenu mezi Šlapanicemi a Bedřichovicemi ve sborníku Klubu přírodovědeckého v Brně, 100 let po Niesslovi a 50 let po Iltisovi, a srovnal její vývoj s předchozími autory. Dále publikoval dvě menší pojednání ve „Šlapanickém zpravodaji“ v roce 1984 a 1985, určené široké veřejnosti. V roce 1992 F. Kühn zpracoval pro odbor životního prostředí Okresního úřadu Brno venkov studie, zabývající se inventarizačními průzkumy květeny. Týkaly se přírodních památek Andělka a Čertovka (rozprostírající se v současnosti po celé délce pravého svahu údolí), Velký Hájek (severní zalesněná část levé strany údolí), a blízkých lokalit Návrší a Horka.
5.1.1.1 Stručné slovní popisy vegetace území dle předchozích autorů Důležité pro nastínění celkového obrazu jsou popisy vegetačních poměrů jednotlivými autory. G.Niessl popisuje od severu vegetační a geomorfologické poměry
v roce 1865,
z dnešního pohledu archaickými jazykovými obraty, takto: „ Zhruba 1 míli od Brna, mezi Pindulkou a Šlapanicemi, se nachází místo, které je botanicky málo sledované, avšak nikoliv úplně nezajímavé. Přímo za hospodou Pindulka2 nacházíme několik malých kopců z jurského vápence, které jsem už dříve popsal jako nejbohatší naleziště Verbascum phoeniceum. Směrem od těchto kopců se terén mírně zvedá k výšinám, které ohraničují šlapanické údolí, na levém břehu potoka. Výšiny jsou tvořeny slepencem ... Tento malý prostor o několika „joch“ zabírá řídký dubový les, zatímco travnatá místa, pole a vinohrady pokrývají místy velmi příkré svahy směrem ke Šlapanicím ... Mezi daleko od sebe stojícími stromy se uplatňuje střední vegetace 2
Tehdejší formanský zájezdní hostinec, dnes osamocená usedlost při silnici z Brna na Olomouc
32
nejrůznějších křovin ... Mezi těmito sem tam řídce stojícími keři se nachází rovněž pestrá, i když nikoliv se vzácnými druhy bylinná flóra ... V ostrůvcích (v lese) se nacházejí travnatá místa (heideplätze3 ) ... Jestliže se však otočíme směrem k jižněji se nacházejícím příkrým svahům, spadajícím do údolí, tak nacházíme vegetaci, která není zcela hodna opovržení. Má mnohé společné znaky s vegetací Hádů. Obsahuje však nejeden druh, který je v zemi buď obecně vzácný, nebo v okolí Brna nezaznamenaný. Nakonec
se křoví, tvořené Rosa
rubiginosa, Rosa pimpinellifolia , Cotoneaster intergerrimus a Quercus pubescens ztrácí, a povrch je porostlý krátkou trávou, anebo pracně přeměněný v chudá pole a vinohrady.... Na holých kopcích, které leží na druhé straně údolí, tvoří chabou vegetaci4 (heidevegetation) ...“. Všude u svých popisů částí lokality udává, stejně jako i autoři později, výčet druhů na místě vyskytujících se bylin a dřevin. U stromů a keřů v lesíku dokonce udává seznam podle početnosti. Zatímco pravou stranu údolí popisuje Niessl bez dřevinné vegetace, o padesát let později, za Iltise, je obraz odlišný. Ve shodě s již učiněným zjištěním (v kap 4.3.2 je zmíněno, že bývalá pastvina na pravém svahu byla osazena roku 1880 akátem) udává svah místy pokrytý „nepříliš hustými sazenicemi akátu. Skalnatá a jiná akátím nezarostlá místa s temofytními pontickými druhy, pod akáty nevýrazná flóra stínomilná.“ Tuto část území označil v přiložené mapce jako I. V severní části téže strany údolí, označené jako I‘ uvádí mezi řídkými akáty i jednotlivě stojící duby letní. Níže u Říčky je již vyvinuta druhově bohatší stromová a křovitá vegetace, čemuž odpovídá i bylinný podrost. Levá strana, označená jako část II je bezprostředně u Šlapanic bez stromového podrostu, poté je místy bohatě vyvinuto keřové patro. Zaujme, že je tvořeno daleko více druhy, než před 50 lety. Na jeho složení se podílí Quercus petraea, Quercus pubescens, Ulmus carpinifolia, Acer campestre, Euonymus europaeus, Euonymus verrucosa, Rhamnus frangula, Crateagus monogyna, Crataegus
oxyacantha, Cerasus fruticosa, Prunus insititia, Prunus
spinosa, Cydonia oblonga, Cotoneaster intergerrimus, Cornus mas, Cornus sanquinea, Ligustrum vulgare, Symphoricarpus racemosa. Dále jsou přítomny četné růžové keře – Rosa canina, Rosa dumalis, Rosa pimpinellifolia, Rosa gallica, Rosa rubiginosa. V severní části levého svahu, dále od Šlapanic, již převažují křoviny, jejichž stále hustější porost přechází v část III, lesík. Na rozdíl od situace před 50 lety je zde keřové patro již zapojeno.
3
Míní tím, podle výčtu druhů, výchozy horniny nebo mělké půdy, kde se neuchytila stromová vegetace. Případně místa po hospodářských zásazích; porost byl pravděpodobně obhospodařován jako tzv. střední les 4 Výčet druhů v odstavci 4.3.2
33
Obr. 8. Iltisova mapka5 lokality, uveřejněná spolu s článkem ve Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn (1914). Místa značená římskými čísly IV a V jsou už mimo zájmovou oblast. Mírně zvětšeno.
Dále ve svém pojednání Iltis ještě popisuje vegetaci Farářova kopečku a Pindulky, dnes Návrší a Horky (viz obr.9), které jsou již mimo zkoumanou oblast. Na mapce, otištěné spolu s článkem, jsou tato místa označena čísly IV a V. Podpěra v roce 1928 popisuje vegetační poměry téměř shodně. Popisuje hlavně bylinnou vegetaci, z které udává seznamy jako oba badatelé před ním; dřevinnou popisuje pouze slovně v textu. Navíc udává nepatrný lesík na levé straně údolí, zvaný dnes jako Malý Hájek, který Iltis před 14 lety ještě nerozlišoval od křovinaté vegetace. V roce 1965 jsou už podle Kühna akáty na pravé straně údolí vzrostlé, a místy zapojené. Jednotlivá skalnatá místa jsou nezapojená (u Iltise je pravá strana řídce porostlá akátím). Podrost tvoří křoviny. V severní části údolí jsou mezi akáty jednotlivé duby, jasany a jiné stromy. Ve vyšších sušších místech (nebo na výstupech horniny), je akátí řídké nebo chybí. Vyskytují se četné křoviny. Níže ve svahu a u Ŕíčky převažují nad akáty původní dřeviny, jako Carpinus betulus, Quercus robur, Ulmus carpinifolia a jiné. Na protější straně, 5
Iltis pro vypracování své mapky patrně použil mapu ze 3 vojenského mapování (viz. Příloha) nebo nějakou mapu z ní odvozenou
34
nad Švermovou ulicí u Šlapanic, se nacházejí skalnatá místa mělkou půdou, bez stromů, porostlá bylinnou vegetací. Směrem k severu přechází v křovinatou stráň s nízkými keři trnky, růží, aj. V partiích při silnici se nacházejí skalnatá nezapojená místa, zvláště severně záhybu silnice. Navazuje drobný lesík s vzrostlými stromy
Malý Hájek, s vysokým zastoupením
akátu. Směrem k severu navazují stráně rozdělené po spádnici mnoha mezemi, s partiemi akátí, křovin a jednou skalkou. Dále k severu navazuje zapojený lesík Hájek s místy vyvinutým křovinatým patrem. V západní části je travnatá partie s mělkou půdou. Dále na sever se údolí rozšiřuje a stráň uhýbá k východu. Inventarizační studie Kühna z roku 1992 se týkají pouze pravého svahu zvaného Andělka a lesíku v severní části levého svahu, zvaného Hájek. Tato místa byla v roce 1984 vyhlášena jako chráněný přírodní výtvor ( CHPV). Nyní mají statut přírodní památka (PP), a název PP Andělka a Čertovka a PP Velký Hájek.
Obr. 9. Iltisův snímek hadince červeného Echium russicum z Návrší, nebo Horky. Uveřejnil G.Hayek v Die Pflanzendecke Österreich – Ungarns (1916).
35
5.1.2 Zpracování historických soupisů vegetace Práce prvních čtyřech autorů byly přeloženy z němčiny. Druhy, které uvádí Hruby (1928) navíc, oproti Podpěrovi (1928), byly přiřazeny k seznamům z roku 1928. Vzhledem k početnému výskytu již nepoužívaných latinských druhových synonym, bylo nutno sjednotit latinské názvosloví. Dnes používané latinské názvy byly vyhledány v Květeně ČR (Hejný & Slavík, 1990, 1992, 1995, 1997, Slavík 2000), případně v jiné literatuře uvedené v seznamu, nebo v internetovém vyhledávači Google. Svými zkušenostmi hodně pomohl dr. R. Řepka z katedry lesnické botaniky MZLU. Ve shodě s Kühnem (1965) jsem nebral při zpracování seznamů v úvahu druhy, jejichž uvedení považoval u předchozích autorů za nedopatření. Jsou to Veronica latifolia v roce 1865, Carduus personata v roce 1914 a Hypochoeris maculata z roku 1914 a 1928. U Hieracium wolfgangianum se nepodařilo dohledat dnes používaný vědecký název. Dále nebyl brán v úvahu Glyceria sp. jako vodní rostlina. Ve čtyřech případech jsem upravil druhovou příslušnost. Niessl (1865) a Iltis (1914) uvádějí kostřavu Festuca ovina, která ale roste na chudých podkladech; dříve se kostřavy druhově nerozlišovaly. V tomto případě jsem do seznamů zapsal druh Festuca valesiaca, který je na lokalitě z kostřav nejhojnější, a jehož potencionální biotop byl dříve o mnoho rozsáhlejší, než dnes. Galeobdolon luteum předchozích autorů jsem zaměnil za Galeobdolon montanum. Dříve se oba druhy nerozlišovaly; v přítomnosti je bezpečně doložený právě Galeobdolon montanum. Za nedopatření považuji záznam Orobanche caerulescens Kühnem v roce 1992. Jedná se o druh extrémně vzácný, navíc v udávaném vegetačním segmentu se nevyskytuje jeho hostitel. Proto jsem místo něj uvedl Phelipanche purpurea, která zde byla v roce 1928 zaznamenána Hrubym, a jejíž výskyt jsem na lokalitě po téměř 90ti letech potvrdil. Dianthus pontederae jsem zapisoval jako Dianthus cartusianorum, jež byl dříve s předchozím zaměňován (dr. Řepka, 2005, ústní sdělení). Vyskytlo se ještě několik sporných případů. Niessl (1865) a Kühn (1965) uvádějí z území Thymus serpyllum. Jeho výskyt je nepravděpodobný, jelikož se jedná o druh specializovaný na písčité substráty. Mohli tím mínit Thymus serpyllum subsp. glabrescens, což je synonymum pro Thymus glabrescens, polymorfní taxon asi hybridního původu (Slavík, 2000). Z území je také uváděn Campanula rotundifolia. Dříve nebýval rozlišován od Campanula moravica, který se v území velice pravděpodobně vyskytoval (v současnosti na Návrší ). Dále nebyly mezi sebou rozlišovány ještě na začátku 20tého století druhy Melica
36
transsilvanica a Melica ciliata, nebo Muscari tenuiflorum od Muscari commosum, a další. Ve všech těchto případech se držím původních zápisů.
5.1.3 Lokalizace území Pokud používáme ke svému bádání údaje přírodovědců z historických záznamů, největší potíže vždy působí přesná lokalizace jimi uváděného území, ať už z širšího hlediska, nebo dokonce například přesné určení polohy fytocenologických ploch (Hedl, 2005 in Vačkář, 2005). Předmětem zájmu botaniků byl les a travnaté plochy na svazích údolí, tedy místa s přírodě blízkou vegetací. Kulturní louky, pole a ostatní plochy nepopisovali, nebo jen stručně. Občas uvedli z míst, přiléhajících ke svahům údolí, například z mezí, jednotlivé rostliny. Plochy s přírodě blízkou vegetací, díky různému obhospodařování v čase a prostoru, měnily svou rozlohu. Abychom tedy co nejpřesněji lokalizovali historickou situaci, popisovanou předchozími autory, bylo nezbytné vycházet z historických map. Tato problematika byla podrobně zpracována v kapitole 4. Na severním konci
levého svahu je údolí ohraničeno lesem, následně se údolí
rozestupuje. Jižním směrem po obou stranách pokračuje až do města Šlapanice. Tento stav udávají všichni autoři (viz 5.1.1.1). Z uvedeného vyplývá, že v severní části údolí bylo především nutno určit, kam až se v době Niesslově, Iltisově, i dalších autorů, rozprostíral les. Jižním směrem bylo nutno určit, kde končily druhově bohaté trávníky, a začínalo urbanizované území. Východním i západním směrem je zájmové území obklopeno zemědělskou půdou, což se od roku 1865 až do současnosti, nezměnilo. Ve zkoumaném segmentu krajiny se nachází v pravém horním rohu PP Návrší.6 Nachází se již mimo údolí. i když v jeho těsné blízkosti. Niessl (1865) proto místo v popisu vegetace neuváděl. Iltis (1914) a Podpěra (1928) jej uvedli, Kühn (1965) ne, podobně jako Niessl. Přesto, že tato lokalita nebyla do výzkumu zahrnuta pro neúplnou řadu pozorování, krajinný segment musel být zvolen v daných rozměrech, aby byla v historickém vývoji ( kapitola 4.) zachycena dynamika ploch s přírodě blízkou vegetací, zvláště lesa, který na mapě z roku 1826 měl větší rozlohu, než dnes.
6
Starší generaci je místo známo jako Farářův kopeček. Název je patrně odvozen ze skutečnosti, že pozemek patřil a patří římskokatolické farnosti Šlapanice
37
5.1.4 Určení vegetačních segmentů Předchozí autoři popisovali jednotlivé segmenty s přírodě blízkou vegetací. V těch uváděli výčet přítomných druhů. Nezakládali fytocenologické plochy; nejstarším badatelům tato metoda ještě nebyla známa. Podpěra 1928 jako první zaznamenával pokryvnost, ovšem pouze pro druhově bohaté trávníky na levé straně údolí. Avšak tyto záznamy neodpovídají dnes používané Braun-Blanquetově stupnici. Kühn 1992 určoval pokryvnost jednotlivých druhů rostlin. Také nezakládal fytocenologické plochy, ale popisoval početnost v celých segmentech. Díky velkým plochám v naprosté většině případů použil znaménko + , proto ani u něj nejde srovnat změny v pokryvnosti. Nebylo tedy možno navázat na fytocenologické snímky. Aby bylo možné srovnání časových
řad, bylo nutno pokračovat v metodice
předchozích autorů, a tedy vycházet z výčtu druhů v jednotlivých segmentech, i lokalitě jako celku. 7 Plochy s přírodě blízkou vegetací měnily v čase a prostoru svou velikost, protože podléhaly změnám díky odlišnému využívání pozemků v čase a na to navazující sukcesi (viz též 5.1.3). Bylo třeba určit polohu a rozlohu segmentů vegetace, tak jak odpovídaly dobám pozorování předchozích badatelů. K tomu byly využity záznamy vegetačních poměrů na lokalitě (ať už slovních popisů, nebo výčtů rostlin), zachycené jednotlivými autory. Následovalo využití výstupů kapitoly 4, která se zabývala studiem historických map, týkajících se dané oblasti. Ve vegetační sezóně probíhalo na lokalitě botanické šetření. Souběžně probíhal průzkum reliéfu terénu, kde jsem lokalizoval místa popisovaná předchozími autory. Dále jsem si všímal zvláště míst s rozsáhlejšími výchozy horniny, a porovnával hloubky půd. Platí, že kde jsou dnes výchozy horniny s mělkými výsušnými půdami, bylo tak tomu i v minulosti. Díky pomalé sukcesi se tam zachovala stepní, nebo dnes místy spíše lesostepní vegetace s rozvolněným stromovým porostem. Tato místa odpovídají travnatým místům z roku 1865, 1914, 1928, částečně i 1965; keřová společenstva, objevující se po útlumu pastvy, se nejdříve objevila na hlubších, vlhkostně příznivějších půdách. 8
7
lokální (alfa-) diverzita musí být vyjádřena jako prostý výčet druhů na daném území v určitém období. Vzhledem k chybějícím použitelným údajům o pokryvnosti nemohl být vypracován Simpsonův index diverzity 8 Naopak místa, kde je dnes stromová vegetace ( případně místa, kde byl ukládán místními obyvateli dlouhodobě zahrádkářský odpad ), mohou být, na rozdíl od minulosti, zazemněna.
38
Obr. 10. Dobová pohlednice z roku 1900; orientace snímku směrem ke Šlapanicím. Zachycuje strmé , zčásti skalnaté svahy levé strany údolí, pokryté nízkým bylinným porostem, v té době využívané jako pastviny. Jižní enkláva levého svahu se nachází uprostřed záběru, je oddělena silnicí. Alej podél silnice vysazena místním okrašlovacím spolkem. Stav odpovídá době Iltisova bádání. Z archivu pana J. Kopeckého.
Důležitou v posouzení rozsahu a rychlosti sukcese, rozsahu urbanizovaných ploch a cestní sítě, se ukázala letecká fotografie z r.1950 (těsně před kolektivizací). Využil jsem též dochovaných historických pohlednic a fotografií, zachycujících aspoň část zájmového území. V neposlední řadě též svědectví pamětníků z doby těsně předválečné, i doby následující. Současný stav vegetačních segmentů byl určen dle vlastního botanického pozorování a letecké fotografie z roku 2004 ( poskytnul ČÚZK v Praze). V roce 2006 nebyly započítány do přírodě blízké vegetace rozsáhlé akátiny na levé straně údolí, a oplocené nepřístupné pozemky. Přesnost v určení rozlohy segmentů vegetace v čase závisí podle jejich hranic s okolím. V řádů metrů je předpokládatelná tam, kde probíhala ostrá hranice, například potok, orná půda, terénní hrana, cesta. Oproti tomu rozptyl až v několika desítkách metrů lze očekávat na několika místech s difúzní hranicí, například sousedící plochy s travnatou a křovinnou vegetací, neoddělené ostrým přechodem hloubky půd, apod.
39
V některých případech obrysy segmentu závisí na tom, z jaké mapy se vycházelo. Zde, na obr. 11, máme možnost srovnat
obrysy
Velkého
Hájku
podle
různých
mapových podkladů, jak se měnily díky sukcesi, a vysazení
jižní
části.
Katastrální mapa z roku 1980 zjevně ubrala kus severního okraje; v kap. Obr. 11. Srovnání obrysů Velkého Hájku podle různých map 5.2.1 při historickém popisu vegetace z roku 1992 se jí však držím, jako časově nejbližšího mapového dokladu. Podobně je tomu i s obrysy severní části Andělky a Čertovky.
5.1.5 Terénní šetření Souběžně s již uvedeným bádáním probíhalo terénní šetření. V současnosti mají v zájmovém území plochy s přírodě blízkou vegetací rozlohu asi 8,1543 ha. 9 Střídají se zde zalesněné partie s bezlesím, výsušné výstupy horniny s vodou ovlivněnými půdami potoční nivy. Jedná o rozlehlejší, členité, floristicky bohaté území. Botanický průzkum se proto udál v delším časovém období, mezi lety 2002 až 2006. Nejintenzivnější byl v roce 2005 a 2006. V těchto letech jsem lokalitu navštěvoval od konce března do poloviny srpna nejméně každý týden, poté až do poloviny října ve 14 denních intervalech. Zaměřil jsem na cílené hledání druhů, uvedených v zápisech svých předchůdců, i hledání nových druhů. Byliny, které jsem neurčil přímo v terénu, jsem sbíral či fotografoval, a takto připravil k pozdějšímu určení.
9
Určeno z digitálně zpracovaného mapového výstupu
40
5.1.6 Srovnání soupisů vegetace pomocí ekologicko – cenotických charakteristik
Máme - li dlouhodobé údaje o změnách vegetace v průběhu času, můžeme se snažit posoudit, které změny podmínek prostředí jsou její příčinou. To lze zjistit korelací hodnot faktorů, které mají na vegetaci vliv. Tyto informace lze odvodit z dat o druhovém složení na příslušné ploše. Ke zjištění rostlinné odpovědi na prostředí se běžně využívají soubory indikačních hodnot, v tomto případě Ellenbergovy indikační hodnoty
10
pro středoevropskou
flóru (Hedl, 2005 in Vačkář, 2005). Pomocí ordinální škály o devíti až dvanácti členech udávají indikaci pro více než 2700 rostlinných druhů k sedmi nejdůležitějším ekologickým faktorům. V tomto případě se jedná se o šest charakteristik, a to pro světlo (LE), teplo (TE), kontinentalitu (KE), vlhkost půdy (FE), reakci půdy (RE), zásobení půdy dusíkem (NE). Ellenbergův seznam neobsahuje všechny středoevropské druhy rostlin. Proto bylo nutno u chybějících druhů charakteristiky doplnit. Zde pomohly údaje z dostupné literatury a srovnání, na jakých stanovištích se rostlina vyskytuje v ČR. Poněkud složitější to bylo u charakteristiky teplo (TE), a zvláště kontinentalita (KE). Nejdříve jsem si z literatury (viz seznam literatury) zjistil těžiště výskytu daného druhu, nejjižnější a nejsevernější výskyt, stanoviště, na kterých se vyskytuje v ČR. Potom jsem tyto údaje srovnával se skupinou jiných druhů
s podobnými
charakteristikami.
V seznamu
druhů
s uvedenými
ekologickými
charakteristikami (viz příloha) jsou ty doplněné označeny políčkem s šedou barvou. K celkovému porovnávání soupisů posloužily aritmetické průměry indikačních hodnot. V případě indiferentnosti na nějakou hodnotu, daný druh není započítán. Vzhledem k metodice předchozích autorů, na kterou bylo nutno navázat, má každý druh stejnou indikační hodnotu, bez ohledu na pokryvnost (5.1.4). Co z této metodiky vyplývá, bude zmíněno v diskuzi. Analýza časových změn podmínek prostředí je provedena testem jednofaktorová parametrická Anova, který se používá pro více výběrů. Zohledňuje počet měření a variabilitu dat. Vycházíme z předpokladu, že jednotlivé posuzované výběry jsou navzájem zcela nezávislé,
všechny výběry pocházejí z normálního rozdělení
a všechny výběry mají
homogenní rozptyl. V případě srovnávání středních hodnot ( ze soupisů vegetace v časových obdobích) ověřujeme nulovou hypotézu H0 ( zjištěné rozdíly jsou nevýznamné) oproti
10
Rostliny reagují na fluktuaci všech důležitých faktorů v čase. Právě amplitudu těchto výkyvů, vyjádřenou bezrozměrným středním číslem konkrétní druh indikuje; může se jednat o synergetické působení více vlivů. Výskyt druhu na lokalitě oslabuje, či ukončuje, extrémní (opakovaný s vyšší intenzitou) výkyv nějakého faktoru, který leží za hranicí přizpůsobení druhu.
41
alternativní hypotéze H1 (aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot). Hladina významnosti α = 0,05. V případě zamítnutí nulové hypotézy se aspoň jedna střední hodnota statisticky významně odlišuje. Pro zjištění tohoto výběru, nebo více výběrů, byla použita Scheffeho metoda mnohonásobného porovnávání.
5.1.7 Zpracování soupisů vegetace, mapových dat Tabulky s výměrami ploch, floristické seznamy, grafy, a statistické zhodnocení, byly zpracovány v prostředí programu MS Excel. Index floristické podobnosti byl zpracován programem CANOCO for Windows 4.5 (mnohorozměrná statistická analýza) a jeho grafické vyjádření programem CanoDraw 3.1. Mapová data v prostředí programu Microstation SE. Obrázky a obrazová příloha v programu Adobe Photoshop CS 2.
42
5.2 VÝSLEDKY 5.2.1 Situační mapky s popisy stavu vegetace, odpovídající dobám výzkumu Na základě historických i současných šetření (metodika popsána v odstavci 5.1.5) byly vytvořeny mapy, zobrazující co nejvěrněji územní situaci s jakou se setkali a jakou popisovali, předchozí autoři. Zachycují tvar a rozsah ploch s přírodě blízkou vegetací. Tyto plochy jsou zasazeny do územních vztahů v kontextu okolní krajiny. Jednotlivé vegetační segmenty zvýrazňuje barva, označeny jsou číselným kódem, s jejich postupující časovou fragmentací se k číslu přidává písmeno. Mapka
zobrazuje
stav
v době výzkumu G. Niessla. Na pravé straně (označena číslem 1) se v té době ještě kontinuálně páslo. Segment zachycuje před
rozsah
jejich
pastvin
zrušením
a
rozprodáním půdy drobným vlastníkům. Tvar a velikost byly převzaty z indikačních skic z r. 1826; na skicách z r. 1872
už
pastviny11
byly
zrušeny. Stav na levé straně údolí (2.3.4) byl převzat z indikačních skic z r.1872; dle popisů Niessla vyplývá, že v době jeho návštěv na lokalitě odpovídala rozloha lesa právě tomuto stavu. Obr. 12. Mapka zobrazující situaci okolo roku 1865
11
Jejich rozloha nemohla být v r 1865 menší, jinak by zde, vzhledem k úživnosti (mělké výsušné půdy) a velikosti území, obecní pastva pozbývala smysl.
43
Šedou barvou je znázorněn stav okolí, jako cestní síť, kraj obce (urbanizované území), trasa potoka. Ten pravděpodobně v roce 1865 nebyl regulován a meandroval středem údolní nivy (indikační skici z r. 1828), protože Niessl vůbec neuvádí společenstva ovlivněná vodou. Segment 1 je v jižní části řídce šrafován a je zde umístěn otazník. Vyskytuje se zde půdní fáze akumulovaná, na rozdíl od hustěji šrafované části s fází erodovanou (viz 3.6). Tento půdní typ neodpovídá intenzivní pastvě, koncentrované na zbytku pastvin (viz 4.3.2). Niessl se o ničem nezmiňuje; je také možné, že zde intenzivní pastva trvala relativně krátkou dobu. Segmenty 1 a 2 byly pokryty bezlesím. Popisovaná travnatá rostlinná společenstva odpovídají třídě FESTUCO-BROMETEA ( svaz Festucion valesicae ), na skalnatých místech třídě KOELERIO-CORYNEPHORETEA ( svaz Alysso alyssoidis-Sedion albi ). Plocha 3 byla pokryta mozaikou travnatých a křovinatých společenstev ( Cotoneaster integerrimus, Rosa pimpinellifolia, Rosa rubiginosa) třídy RHAMNO-PRUNETEA ( svaz Prunion spinosae). Plocha 4 znázorňuje les ( třída QUERCO-FAGETEA). Mapka
znázorňující
situaci v době, kdy lokalitu navštěvoval H. Iltis. Pravá strana údolí 1a a 1b byla „řídce“ porostlá zde v roce 1880
vysazeným
akátem
(Slavík, 1897). Převažovalo zde
stále
rozlišuje
bezlesí. jižní,
Autor
floristicky
bohatší část, od severní. Regulovaný tok Říčky tvoří hranici
mezi
svahem
a
údolím. Dolní část svahu podél
Říčky
je
porostlá
stromovou a hustou křovitou vegetací. Na protější straně jsou v segmentu 2 pouze ojedinělé keře, hlavně v jeho severní části. Obr. 13. Zobrazení situace v roce 1914 44
Segment 3 je porostlý bohatou křovitou vegetací (viz 5.1.2), plynule přecházející v lesík 4. Na rozdíl od roku 1865 zde v třídě RHAMNO-PRUNETEA díky sukcesi převládá svaz Berberidion.
Podél potoka
1d
stromová, z malé části i bylinná vegetace, odpovídá
botanickému svazu Alnion incanae ( třída QUERCO-FAGETEA), segmenty 4 a 1c Carpinion .
svazu
12
Iltis do svých bádání zahrnul i Farářův kopeček (Návrší), zde plocha číslo 5,
a
blízkou Pindulku ( Horku). Bylinná vegetace zde, podobně jako na jiných bezlesých místech, odpovídala svazu Festucion valesicae,
na
skalnatých výchozech horniny svazu Alysso
alyssoidis-Sedion albi.
V roce 1928 popisuje J. Podpěra pravou část bez podstatnějších změn ve srovnání s rokem 1914. V levé části údolí porostlé křovinami, část segmentu 3 s hlubšími půdami, nyní označena jako 3b, zarostla stromovou
vegetací. díky
sukcesi,
izolovaná
severní
Zároveň, vznikla
enkláva segmentu 3, nyní nazývaného
3a, protože
západní
křovinaté
hřbítku
s jižní
svahy orientací
zarostly lesem. I Podpěra popisoval situaci na Farářově kopečku (Návrší) a Pindulce.
Místa
byla, stejně jako v roce 1914, bez stromového porostu.
Obr. 14. Zobrazení situace v roce 1928 12
Tvořen až do současnosti asociací Primulo veris – Carpinetum, pouze v severovýchodní části Hájku (4), na svahu orientovaném tamtéž, se nachází asociace Melampyro nemorosi – Carpinetum s druhem Hepatica nobilis.
45
V roce 1965 rostlinný pokryv horních sušších částí pravého svahu ( 1a, 1b) tvoří mozaika několika společenstev. Víc, jak na polovinu plochy, zaujímají zapojující se akátiny ( třída RHAMNO-PRUNETEA, svaz Chelidonio - Robinion ). Místy se přidává hustý porost keřů ( třída RHAMNO-PRUNETEA, svaz Berberidion ). Oproti předchozím obdobím velmi ubylo travnatých otevřených míst. Díky absenci pastvy nebo kosení, se úzkolisté trávníky (třída FESTUCO-BROMETEA, svaz Festucion valesicae ) udržely pouze na výstupech horniny s mělkou půdou. Rozlohou nepatrnou část na skalnatých místech zaujímají sukulenty a efemery (třída
KOELERIO-CORYNEPHORETEA, svaz Alysso alyssoidis-Sedion albi ). Na ploše 1b se vyskytují mezi akáty ojediněle duby, jasany apod. Stav segmentů 1c a 1d se vzhledem k roku 1928 výrazněji nezměnil, lze očekávat vyšší hodnotu zápoje stromového patra. Na
protější
bezprostředně včetně
u
straně,
Šlapanic,
oddělené
jižní
enklávy segmentu 2, se stále nacházejí skalnatá místa bez stromů,
porostlá
bylinnou
vegetací ( mozaika svazů Festucion valesicae a Alysso alyssoidis-Sedion
Směrem
na
albi
sever
).
Kühn
udává příkrou stráň porostlou nízkými keři trnek a růží, přerušovanou nezapojenými místy, zvláště severně ohybu silnice
(
Berberidion
mozaika a
svazů
Festucion
valesicae ). Navazuje malý
lesík 3b , s vysokým podílem Obr. 15. Zobrazení situace v roce 1965 akátu ( Chelidonio – Robinion ). Dále k severu (3a) pokračují stráně s porosty akátu, místy keřů ( Chelidonio - Robinion a Berberidion ). Severní enkláva 3a je travnatá ( Festucion
46
valesicae ) s nepatrným podílem sukulentů (Alysso alyssoidis-Sedion albi ) . Na lesní enklávě
4 ( třída QUERCO-FAGETEA) zaujme zvětšení o v 50tých letech vysázenou jihovýchodní část. Vzhledem k postupující urbanizaci jižní části území, padla část plochy 1a na výstavbu parku. Jižní enkláva segmentu 2 se zmenšila, díky výstavbě domků a zahrad.
V inventarizačních studiích z roku 1992 F.Kühn zpracovává vegetaci CHPV (dnes PP) Andělka a Čertovka ( rozkládající se po celé délce pravého svahu ), Velký Hájek ( severní část levé strany údolí ) a blízkých lokalit ( také se statutem CHPV ) Návrší a Horky. Území, podléhající ochraně, je zvýrazněno silnější černou čarou. Na plochách 1a, 1e a 1b prakticky převažují zapojené akátiny (Chelidonio - Robinion). Na dosud nezapojených, plošně omezených místech ( segment 1a v okolí 1h, horní část svahu 1e, horní část svahu 1b a jeho jižní enkláva), se nacházejí porosty keřů ( Berberidion ). Trávníky třídy FESTUCO-BROMETEA (svaz Festucion valesicae ) se v oblasti udržely na zlomku původní rozlohy v malých segmentech 1f, 1h ( Andělka a Čertovka ), 3a (Velký Hájek). V původně jednolité ploše 5 (Návrší) zůstaly úzkolisté trávníky (Festucion valesicae) pouze na 5a, stanovišti s nejmělčí půdou.
Na
okrajových
travnatých plochách 5b a 5c druhové spektrum odpovídá svazu
Bromion
Trávníky na plochách
erecti.
přiléhajících
k AaČ
a
VH,
1i a 3c, jsou zastoupeny třídou
MOLINIO
–
ARRHENATHERETEA (svaz Arrhenatherion elatioris ).
Obr. 16. Zobrazení situace popisované v roce 1992 47
Na nezastíněných výstupech horniny ( seg. 1h, 1f, 3a, 5a ) má též nepatrné zastoupení třída KOELERIO-CORYNEPHORETEA ( svaz Alysso alyssoidis-Sedion albi ). Zvláštní případ tvoří skalní výstup Čertovka ( 1g ), kde se nachází nevyvinuté rostlinné společenstvo s druhy skalních štěrbin, úzkolistých trávníků, efemerami a sukulenty. Třída QUERCO-FAGETEA je v segmentech 4a a 1c zastoupena porosty původních dřevin s převahou habru ( Carpinion ). Segment 1d, už po obou stranách potoka, odpovídá botanickému svazu Alnion incanae. V padesátých letech vysázené, druhově chudé dubové lesíky na sprašových půdách, 4b ( dnes jihovýchodní část PP Velký Hájek ) a 5d (dnes východní část PP Návrší), odpovídají svazu Aceri tatarici – Quercion.
V současnosti (rok 2006), oproti roku 1992, se na Andělce a Čertovce snížilo na minimum zastoupení akátu. Byl odstraněn v roce 1998, v rámci péče o rezervaci. Několik let poté byly likvidovány jeho výmladky. Paseky, umístěné v segmentech 1a, 1e, 1b již zarostly náletem stromů ( hlavně Acer sp., Fraxinus excelsior) a keřů ( Cornus sanquinea, Euonymus sp., Crataegus sp., Rosa sp.). V segmentu 1a a jižní enklávě 1b se prosazují slivoně ( Prunus cerasifera, Prunus insititia). Díky zásahu se též zvětšila výměra travnaté vegetace ( 1h ) v jižní části území. Jiné výraznější změny se zde i ve Velkém Hájku a Návrší, od roku 1992 neudály. Na druhé straně údolí byly floristicky zkoumány poslední zachované zbytky přírodě blízké vegetace mimo PP Velký Hájek. V segmentu 2a (výstup kulmu nad Švermovou ulicí) je zastoupen svaz Festucion valesicae a nepatrně Alysso alyssoidis-Sedion albi. Segment 2b zaujímá plochu po bývalém vinohradu, zrušeném po roce 1990. V současnosti se zde nachází travnatá vegetace třídy MOLINIO – ARRHENATHERETEA (svaz Arrhenatherion elatioris ), s významným zastoupením druhů úzkolistých trávníků. Plocha byla znehodnocena výsadbou nepůvodních dřevin ( třída RHAMNO-PRUNETEA ). Největší zastoupení má v současnosti Pinus sylvestris, jejíž porosty zaujímají téměř polovinu celkové plochy segmentu. Poměrně nepatrně jsou zastoupeny Quercus rubra, Acer negundo, Aesculus hippocastanum a další. Segment 2c se rozkládá na bývalé mezi, a kolem fragmentu cesty severním směrem ze Šlapanic, 3c na soukromých neoplocených neobdělaných travnatých pozemcích,13 nezarostlých
13
Pozemky na levé straně údolí, od Šlapanic až k VH, byly v držení soukromníků už v době Niesslově (4.3.2). Ještě před 20ti – 30ti lety část z segmentu 3c byla obdělávána jako orná půda.
48
akáty nebo náletem slivoní. Na obou plochách se nachází svaz Arrhenatherion elatioris (MOLINIO – ARRHENATHERETEA ), v 3c najdeme i významnou příměs druhů širokolistých trávníků ( Bromion erecti ). Ostatní pozemky levého svahu jsou buď zarostlé
floristicky
chudými
akátinami,
občas s příměsí Ulmus carpinifolia,
Fraxinus
excelsior a jiných dřevin, nebo
oplocené.
Nenacházejí
se
zde
druhy,
které
rostlinné
bychom nenašli na již zkoumaných plochách. Na mapkách
přiložených můžeme
sledovat i postupný vývoj urbanizace.
Na
zobrazeních z roků 1992 a 2006 nalezneme nově zbudovanou cihelnu, jako Obr. 17. současný stav, aktuální situace roku 2006
ohraničený útvar mezi Šlapanicemi a jihovýchodním okrajem Velkého Hájku. V levé dolní části mapky můžeme sledovat rozrůstání města. Zatímco na mapě ještě z roku 1928 se nad pravou částí údolí nacházejí jen pole, v roce 1965 sem již zasahuje výstavba. V následujícím období se město postupně rozrůstá na úkor zemědělské půdy. V roce 1992 se urbanizované území dotýká jižního cípu Andělky a Čertovky. Do roku 2006 další část plochy zabrala rozptýlená výstavba, náročná na prostor, na místo dřívější řadové.
49
5.2.2 Tabulka výskytu dřevin
Tabulka uvádí výskyt druhů dřevin dle zápisů jednotlivých autorů, až do současnosti. Výskyt je zapsán ve vylišených vegetačních segmentech. Tyto jsou uvedeny v předchozí kapitole 5.2.1 (obrázky 12 až 17). Časová fragmentace segmentů je zohledněna v záhlaví tabulky, umístěném v horní části. Základní 4 segmenty se v průběhu doby postupně rozdělují na menší jednotky, díky různé intenzitě sukcese po útlumu pastvy. Tyto menší jednotky mají číselné označení shodné s původním segmentem, vzájemně jsou odlišeny písmeny.
Nově vzniklé segmenty jsou
zachyceny jako rozdělení sloupce původního segmentu ( např. sloupec 1 se postupně dělí na užší sloupce 1a, 1b, 1c 1d, při dalším dělení na sloupce 1a až 1f). Plochy bez stromové a keřové vegetace, případně jen s řídkým keřovým porostem a ojedinělými stromy, jsou bez výplně (např. u Niessla segmenty 1, 2, 3). Plochy se stromovou, nebo hustou keřovou vegetací, mají šedou výplň ( u Niessla segment 4). Jednotky, vzniklé při dělení segmentů se zachovaným bezlesým charakterem, zůstávají bez výplně. Jednotky, které zarostly hustým křovitým nebo stromovým porostem, jsou vyplněny šedě. Plochy 1a a 1b v roce 1965, kde se vyskytovaly keřovité porosty se zapojujícími se akátinami, a zároveň s rozsáhlými travnatými plochami, jsou vyplněny světlejší šedou. Při dalším dělení již byly vylišeny bezlesé segmenty, které zůstaly bez výplně, ostatní vyplněny šedě. Analogicky světle šedou je vyplněn segment 2b z roku 2006, tvořen mozaikou travnatých ploch a zapojující se výsadbou borovic.
Tabulka (viz příloha) není stránkována, jednotlivé části jsou číslovány. Je doplněna poznámkami k výskytu druhů, latinským synonymům apod.
Lokalita Návrší, ležící již mimo údolí, nemůže být vegetačně srovnávána kvůli neúplné řadě pozorování. V tabulce je oddělena dvojitou čarou.
50
5.2.3 Tabulka výskytu bylin
Tabulka uvádí výskyt druhů bylin dle zápisů jednotlivých autorů. Mezi bylinami jsou zde uvedeny i nízké poléhavé keře, jako např. Chamaecytisus ratisbonensis, a polokeře, např. Helianthemum grandiflorum, Teucrium chamaedrys, Thymus sp. a další druhy, které se v lesnické fytocenologické praxi zařazují do synusie podrostu. Metodicky je zpracována shodným způsobem jako tabulka výskytu dřevin – to znamená že sleduje výskyt jednotlivých druhů bylin ve vegetačních segmentech v časové řadě, zaznamenané jednotlivými autory. Obdobně, jako u tabulky výskytu dřevin, lze vysledovat fragmentaci a sukcesi jednotlivých segmentů.
Tabulka (viz příloha), obdobně jako předchozí, není stránkována, jednotlivé části jsou číslovány. Následují poznámky k výskytu druhů, latinským synonymům apod. Navíc je doplněna přehledným seznamem výskytu bylin v jednotlivých letech pozorování.
Pozn. - obě tabulky, včetně přehledného seznamu výskytu bylin, jsou uvedeny v příloze, protože v textu by svým rozsahem působily rušivě.
51
5.2.4 Sukcesní vývoj vegetace zájmové oblasti Na zde umístěných mapkách jsou plošně rekonstruovány změny rozlohy a umístění hlavních vegetačních formací v letech výzkumu. Zelená barva označuje bezlesá společenstva otevřených ploch, šedá les, modrá společenstvo ovlivněné vodou. Široké šedé šrafování
Obr. 18. Stav sukcese v roce 1865
Obr. 19. Stav sukcese v roce 1914
Obr. 20. Stav sukcese v roce 1928
Obr. 21. Stav sukcese v roce 1965
52
Obr. 22. Stav sukcese v roce 1992
Obr. 23. Stav sukcese v roce 2006
na zeleném podkladě znázorňuje buď řídký porost nízkých keřů Prunion spinosae (na levé straně údolí v letech 1865 nebo 1965 ) nebo řídké vysazené akátiny (pravá strana údolí, roky 1914 a 1928 ). Užší šrafování označuje hustější nezapojený porost vysokých keřů Berberidion s vtroušenými stromy ( levá strana na mapkách z let 1914 a 1928, 1965) , zapojující se akátiny ( na pravé straně roku 1965 ), náletem zarůstající plochy po odstraněném akátu (pravá strana, rok 2006) nebo výsadbu borovic na pozemku bývalého vinohradu ( levá strana údolí, rok 2006). Již mimo údolí se nacházející PP Návrší není brána v úvahu. Z digitálního zpracování map byla zjištěna rozloha jednotlivých kategorií, jak uvádí tabulka 2. Z široce šrafovaných ploch se ¾ započítaly jako bezlesí, ¼ jako les. U ploch s úzkým šrafováním se započítal poměr 1:1. Tabulka 2: sukcesní změny v zastoupení hlavních vegetačních formací na lokalitě (ha)
1865 1914 1928 1965 1992 2006
otevřené plochy
les
společenstvo ovlivněné vodou
12,86 4,9 4,85 3,25 0,65 2,1
2,08 3,79 4,02 5,94 5,61 5,51
0,19 0,19 0,19 0,53 0,53
53
V roce 1865, kdy se zde hospodařilo ještě kontinuálně s minulostí, největší rozlohu v zájmové oblasti zabírala travnatá společenstva otevřených ploch, využívaná jako pastviny. Se změnou hospodaření (zrušení pastvin v roce 1867, viz též 4.3.2) travnatých ploch bez dřevinné vegetace kontinuálně ubývá. Zachovaly se pouze buď na primárním bezlesí (výstupy kulmu), nebo na místech s blokovanou sukcesí narušováním biomasy, jako sečením, sešlapáváním apod. Nárůst v roce 2006 na 2,1 ha, ve srovnání z rokem 1992, kdy zde bylo zaznamenáno pouze 0,65 ha, je dán tím, že Kühn v roce 1992 zkoumal pouze přírodní památky, a nebral v úvahu jiné plochy přírodě blízké vegetace, které se zachovaly. Opačný vývoj můžeme pozorovat u ploch porostlých dřevinnou vegetací (křoviny a les). V tomto případě se, díky sukcesi, dané útlumem pastvy a kosení, a též díky výsadbám, výměra zvyšuje. Není brán v úvahu, na rozdíl od kapitoly 4.2, rozvoj akátin na levé straně údolí. Mírné snížení v roce 2006, oproti roku 1992, zapříčinil zásah proti akátu v roce 1998, v rámci péče o rezervaci. Vzrůst výměry, kterou zaujímají společenstva ovlivněná vodou (v tomto případě lesní), je dán skutečností, že v roce 1992 a 2006 byla započítána plocha obou břehů potoka.
5.2.5 Biodiverzita dřevin Důležitým ukazatelem vývoje vegetace jsou změny biodiverzity v čase. Výchozí podklad pro určení počtu jednotlivých kategorií druhů dřevin zkoumané oblasti v časové řadě (roky výzkumu) je „Tabulka výskytu dřevin“14 (5.2.2). Z této byly získány souhrnné údaje, uvedené v tabulce 3. Kříženci nejsou bráni v úvahu.
Tabulka 3: počet druhů jednotlivých kategorií dřevin na lokalitě v letech výzkumu rok
druhů dřevin celkově stanovištně původní druhy zavlečené druhy
1865 18 18 0
14
1914 35 31 4
1928 29 27 2
1965 38 27 11
1992 68 44 24
2006 70 49 21
Z roku 1965 z území nejsou uvedeny Quercus petraea a Tilia cordata. Protože se nepochybně se v území vyskytovaly ( výskyt starých stromů ve Velkém Hájku) jsou v tabulce 3. započítány. V Tabulce výskytu dřevin jsou označeny otazníkem.
54
Stanovištně původními druhy jsou míněny druhy naší přírody, které se v daném území vyskytují díky přirozeným přírodním procesům, bez přičinění člověka. Mezi zavlečené druhy (Pyšek a kol., 2002) patří archeofyty (zavlečené do roku 1500), a neofyty (po roce 1500). Zde, u dřevin, k nim přiřazuji i několik stanovištně nepůvodních druhů, původních v naší přírodě, ale vyskytujících se na jiných stanovištích, které sem uměle vysadil člověk, případně zplaněly z umělých výsadeb.
Nejčastěji zjišťovaný typ diverzity je lokální (alpha-) diverzita, která se běžně vyjadřuje pomocí prostého počtu druhů na plochách (Hedl, 2005 in Vačkář, 2005). Grafické znázornění časového vývoje biodiverzity uvedených tří kategorií můžeme sledovat na obr. 24. Jako počáteční stav je brán celkový počet druhů. Mezi lety 1865 a 1914 druhová diverzita stoupla o téměř 100 %. Poklesla do roku 1928, a to u druhů stanovištně původních, i zavlečených. Do roku 1965 početnost původních druhů stagnovala, zavlečených, včetně celkové, stoupala. Mezi lety 1965 a 1992 diverzita zase prudce stoupla o téměř 100%. Od roku 1992 do současnosti druhová početnost zavlečených nepodstatně poklesla, ale početnost původních i celková, stále vzrůstala.
počet 81 druhů 72
% 81
index (1865 = 100)
400 72 63 350
63
300 54
54
45 250
45
200 36
36
150 27
27
druhů dřevin celkově stanovištně původní druhy
100 18
18
zavlečené druhy
50 9
9
00
0 1865
1914
1928 1965
1992
2006
Obr. 24. Vývoj lokální (alfa-) diverzity jednotlivých kategorií druhů dřevin zkoumaného území v čase Můžeme konstatovat, že biodiverzita všech tří kategorií dřevin má v čase a území stoupající tendenci.
55
Hodnoty, spojené čarou, jsou proloženy tenkou polynomickou spojnicí trendu. U všech tří hodnot má vzestupný trend a konvexní tvar ( křivka proložená hodnotami zavlečených druhů má rovnici y = 0,4464x2+1,8464x -29, hodnota spolehlovosti R2 = 0,8502; u původních druhů y = 0,7857x2 + 0,0429x + 20,6, R2 = 0,8278; u celkového počtu druhů y = 1,2321x2 + 1,8893x +17,7, R2 = 08796. S polynomickou spojnicí trendu proloženou hodnotami celkového počtu druhů je téměř totožná exponenciální spojnice trendu R2 = 0, 8683, y = 15, 608e0,2587x).
5.2.5.1 Podrobný vývoj početnosti stanovištně původních dřevin V roce 1865 zde bylo zjištěno 18 stanovištně původních druhů stromů a keřů ( Acer campestre, Cerasus avium, Cerasus fruticosa, Cornus mas, Cornus sanquinea, Corylus avellana, Cotoneaster integerrimus, Crataegus laevigata, Euonymus verrucosa, Euonymus europaea, Ligustrum vulgare, Lonicera xylosteum, Prunus spinosa, Quercus pubescens, Quercus robur, Rosa canina, Rosa pimpinellifolia, Rosa rubiginosa ). Do roku 1914 počet stoupl na 31 druhů, tj. na 172 % ( přibyly Alnus glutinosa, Carpinus betulus, Crataegus monogyna, Fagus sylvatica, Populus tremula, Quercus petraea, Rhamnus cathartica, Rhamnus frangula, Rosa dumalis, Rosa gallica, Salix purpurea, Sorbus aucuparia, Tilia cordata, Ulmus carpinifolia, Viburnum opulus, vymizely Cerasus avium, Lonicera xylosteum). Do roku 1928 se počet snížil o 4 na 27 druhů, tj. 150 % počátečního stavu ( ubyly Cerasus fruticosa, Crataegus monogyna, Prunus spinosa, Rhamnus frangula, Rosa rubiginosa, navíc je zaznamenán Clematis vitalba). Mezi lety 1928 a 1965 se počet druhů dřevin nezměnil ( přibyly Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Fraxinus excelsior, Loranthus europaeus, Padellus mahaleb, Sambucus racemosa, Sambucus nigra, znovu se objevily Cerasus avium, Lonicera xylosteum, Prunus spinosa, nebyly zaznamenány Alnus glutinosa, Clematis vitalba, Fagus sylvatica, Populus tremula, Rosa dumalis, Rosa gallica, Rosa pimpinellifolia, Salix purpurea, Sorbus aucuparia, Viburnum opulus ). Mezi lety 1965 a 1992 se počet zvýšil o 17 druhů na 44, tj. 244 % vzhledem ke stavu z roku 1865 ( nově zjištěny Betula verrucosa, Daphne mezereum, Malus sylvestris, Populus nigra, Pyrus pyraster, Rubus caesius, Salix alba, Salix fragilis, Sorbus torminalis, znovu se
56
objevily Alnus glutinosa, Cerasus fruticosa, Crataegus monogyna, Populus tremula, Rosa gallica, Rosa pimpinellifolia, Sorbus aucuparia, Viburnum opulus ). V roce 2006 již bylo zjištěno 49 druhů stanovištně původních dřevin, což je 272 % oproti počátečnímu roku 1865 ( nově byly zjištěny Quercus daleschampii, Quercus polycarpa, Salix caprea, Salix viminalis, Taxus baccata, Ulmus laevis,
znovu se objevily Fagus
sylvatica, Rhamnus frangula, Rosa dumalis, Rosa rubiginosa, nedoloženy Malus sylvestris, Pyrus pyraster, Rubus caesius, Sambucus racemosa, Viburnum opulus).
5.2.5.2 zavlečené druhy
V roce 1865 nebyl v oblasti přítomen žádný nepůvodní zavlečený druh dřeviny. Roku 1914 jsou doloženy 2 archeofyty Cydonia oblonga, Prunus insititia. O 12 let později archeofyty nezaznamenány. V roce 1965 z archeofytů zaznamenány Prunus domestica, Malus domestica. Do roku 1992 se počet archeofytů zvýšil na 5 ( Cerasus vulgaris, Juglans regia, Malus domestica, Prunus domestica, Prunus insititia). V roce 2006 klesl na 4 ( nebyla doložena Cerasus vulgaris ).
16
počet druhů
14 12 10 archeofyty neofyty
8 6 4 2 0 1865 1914 1928 1965 1992 2006
Obr. 25. Změny druhové početnosti dřevinných archeofytů a neofytů zájmového území v čase
V letech 1914 a 1928 jsou z lokality doloženy 2 druhy neofytů, Symphoricarpos racemosa, Robinia pseudacacia. Do roku 1965 se jejich počet zvýšil na 7 (Acer negundo, Juglans nigra, Parthenocissus quinquefolia, Quercus rubra, Ribes rubrum, Symphoricarpos 57
racemosa, Robinia pseudacacia. V roce 1992 bylo zaznamenáno 15 druhů ( Acer negundo, Aesculus hippocastanum, Caragana arborescens,15 Cotoneaster horizontalis, Juglans nigra, Lonicera tatarica, Mahonia aquifolium, Parthenocissus quinquefolia, Populus deltoides, Prunus cerasifera, Quercus rubra, Ribes rubrum, Robinia pseudacacia, Symphoricarpos racemosa, Syringa vulgaris ). V roce 2006 byl zaznamenán pokles o jeden druh ( nebyly doloženy Caragana arborescens, Populus deltoides, nově byl nalezen Ribes aureum).
Do celkového výčtu zavlečených, stanovištně nepůvodních druhů jsou v roce 1965 započítány vysazené Pinus sylvestris a samčí klon Ribes alpinum. V roce 1992 Pinus sylvestris, Ribes alpinum, Picea abies a Ribes uva- crispa. Ten se vyskytuje na obdobných stanovištích, ale vzhledem k tomu, že byl zjištěn až v roce 1992, lokalitu obklopují zahrady s hojným výskytem tohoto druhu a vzhledem k velikosti bobulí, se jedná o zplanělé exempláře. V roce 2006 byla zjištěna přítomnost Pinus sylvestris, Ribes alpinum, a Ribes uva- crispa.
Procentuální podíl zavlečených druhů v dřevinné skladbě v obdobích výzkumu udává tabulka 4 a graf na obr. 26.
Tabulka 4: podíl jednotlivých kategorií dřevin na lokalitě v letech výzkumu ( v %) rok
původní druhy archeofyty neofyty stanov.nepůvodní druhy
15
1865 100 0 0 0
1914 88,58 5,71 5,71 0
1928 93,11 0 6,89 0
1965 71,06 5,26 18,42 5,26
1992 64,27 7,35 22,5 5,88
2006 70,01 5,71 20 4,28
druh Caragana arborescens neuvádí Pyšek (2002) v seznamu nepůvodních rostlin. Byl přiřazen k neofytům.
58
100% 80% 60% stanovištně nepůvodní dřeviny 40%
archeofyty neofyty
20%
stanovištně původní druhy
0% 1865 1914 1928 1965 1992 2006
Obr. 26. Procentuální podíl zavlečených druhů v dřevinné skladbě
Od nulového stavu v roce 1865 se počet zavlečených druhů zvýšil na maximum v roce 1992 , kdy dosáhl hodnoty 35,73 %. Do dnešní doby (rok 2006) byl zaznamenán mírný pokles na 30 %. Z toho podstatný podíl tvoří neofyty; v roce 1992 až 22,5 %, v roce 2006 20 % celkového počtu druhů.
5.2.6 Biodiverzita bylin Podobně, jako v předchozím případě, vycházíme pro určení počtu a jednotlivých kategorií druhů bylin zkoumané oblasti v čase z „Tabulky výskytu bylin“ (5.2.3). Získané údaje jsou zpracovány v tabulce 5. Podobně, jako v předchozím případě, nejsou kříženci bráni v úvahu.
Tabulka 5: počet druhů jednotlivých kategorií bylin na lokalitě v letech výzkumu rok
1865
1914
1928
1965
1992
2006
byliny celkově původní druhy archeofyty neofyty
104 100 3
206 171 29
195 169 21
277 229 39
322 271 35
327 256 46
1
6
5
9
16
25
59
V grafickém znázornění vývoje biodiverzity (obr.27) v letech 1865 až 2006 je jako počáteční stav brán celkový počet druhů, přítomných na lokalitě. S hodnotami znázorňujícími celkový počet druhů, je možno srovnat hodnoty počtu původních druhů. Nepůvodní archeofyty a neofyty druhy jsou v grafu uvedeny pouze pro doplnění celkového obrazu; vzhledem k jinému měřítku zobrazení budou srovnány samostatně.
index (1865 = 100)
%
počet druhů
312 300
312
260 250
260
208 200
208
150 156
156
100 104
104
50 52
52
byliny celkově původní druhy archeofyty neofyty
0
0 1865 1914 1928 1965 1992 2006
Obr. 27. Vývoj lokální (alfa-) diverzity jednotlivých kategorií druhů bylin zkoumaného území v čase
Za první časové období ( 104 druhů) do 1914 se celková druhová diverzita bylin zvýšila na téměř 199 % (206 druhů). Následuje mírný pokles na 187,5 % (uvedeno 195 druhů), zaznamenaný v roce 1928. V období do roku 1965 se zvýšilo druhové zastoupení na 266 % (277 druhů). Poté následuje růst; v roce 1992 hodnota biodiverzity dosahuje 309, 6 % (322 druhů bylin), v roce 2006 až 314 % (reprezentovaných 327 druhy), oproti původnímu stavu. Diverzita původních bylin do roku 1914 vzrostla na 171 %, následuje mírný pokles zaznamenaný v roce 1928 (ten je zaznamenán ve všech kategoriích). V roce 1965 byl zaznamenán nárůst na 229 %. Do roku 1992 nárůst pokračuje, hodnota dosahuje 271 %, oproti původnímu stavu. Mezi lety 1992 a 2006, se druhová diverzita původních bylin na lokalitě snižuje na 256 %. Vývoj druhové diverzity původních bylin je obdobný diverzitě celkové, přibývání druhů není tak rychlé. Druhová početnost archeofytů a neofytů od roku 1992 do roku 2006
60
stoupala rychleji, než početnost původních druhů klesala, proto vývoj druhové početnosti všech bylin nekopíruje početní vývoj původních bylin. Druhová biodiverzita bylin má v čase a území stoupající tendenci. U původních druhů, přes snížení početnosti mezi lety 1992 do 2006, zůstává vzestupný trend.
Hodnoty, spojené čarou, jsou proloženy tenkou polynomickou spojnicí trendu. Obě mají konkávní tvar a vzestupný trend
16
( křivka proložená hodnotami celkového počtu druhů
má rovnici y = - 4,6607x2 + 76,768x + 40,5, hodnota spolehlovosti R2 = 0,9353; u původních druhů y = - 4,5357x2 + 64,321x + 43, R2 = 09287).
5.2.6.1 zavlečené druhy
Ze zavlečených druhů byly roku 1865 v zájmové oblasti doloženy pouze 3 archeofyty a 1 neofyt. Do roku 1914 prudce vzrostl počet archeofytů na 29. V roce 1928 bylo zaznamenáno pouze 21 archeofytů. Do roku 1965 jejich počet vzrostl na 39, aby v roce 1992 bylo zaznamenáno snížení na 35 druhů. V roce 2006 bylo zaznamenáno zvýšení na zatím konečných 46 druhů.
počet druhů 50 45 40 35 30
archeofyty neofyty
25 20 15 10 5 0 1865 1914 1928 1965 1992 2006
Obr. 28. Změny druhové početnosti bylinných archeofytů a neofytů zájmového území v čase
16
který je i u zbývajících dvou v dolní části grafu
61
Do roku 1914 vzrostl počet přítomných neofytů z 1 druhu na 6. V roce 1928 byl zaznamenán mírný pokles na 5 druhů. V následujících letech vidíme stále se zvyšující růst ; v roce 1965 bylo zaznamenáno 9 druhů, 1992 zjištěno 16 druhů, v roce 2006 již 25 druhů.
Spojnice trendu (v tomto případě logaritmická, díky vyšší hodnotě spolehlivosti R, než dosahuje polynomická ) proložená hodnotami archeofytů, má rovnici y = 21,08Ln(x) + 5, 7151; R2 = 0,8378. U neofytů rovnice polynomické spojnice trendu y = 0,9286 x2 -2,1x + 3,6+ 64,321x + 43; R2 = 09678.
U archeofytů má spojnice trendu konkávní tvar, u neofytů konvexní. Obě mají vzestupný trend.
Kolísání podílu zavlečených druhů bylin v populaci v jednotlivých časových údobích udává v procentech tabulka 6, grafické znázornění najdeme na obr 29.
Tabulka 6: podíl jednotlivých kategorií bylin na lokalitě v letech výzkumu ( v %) rok
1865
1914
1928
1965
1992
2006
původní druhy archeofyty neofyty
96,15 83 2,89 14,08
86,67 10,77
82,67 84,16 14,08 10,87
78,29 14,07
0,96
2,56
3,25
7,64
2,92
4,97
100% 80% 60% neofyty archeofyty původní druhy
40% 20% 0%
1865 1914 1928 1965 1992 2006
Obr. 29. Procentuální podíl zavlečených archeofytů a neofytů v celkové bylinné skladbě
62
Od 3, 85 % obou kategorií v roce 1865 ( z toho 2,89 % archeofyty a 0,96 % neofyty) podíl zavlečených druhů do roku 1914 prudce stoupl na 17%, z toho 14,08 % v kategorii archeofytů a 2,92 %.v kategorii neofytů. V roce 1928 byl zjištěn pokles na 13% ( u obou kategorií, ale u neofytů pouze nepatrný ), poté následuje růst, pouze u archeofytů byl zjištěn pokles v roce 1992. Podíl zavlečených druhů v populaci se zvýšil na maximum v roce 2006, kdy dosáhl hodnoty 21,71 %. Na maximum se zvýšil i podíl neofytů ( 7,64 %), zatímco podíl archeofytů v témže roce o jednu setinu nepřesáhl svou nejvyšší poměrnou hodnotu z roku 1965 (14,08%).
5.2.7 Vývoj floristické podobnosti bylinné vegetace Badatelé v území nezakládali fytocenologické snímky; těm starším tato metodika ani nebyla známa.
Přesto můžeme porovnat floristickou podobnost bylinné vegetace, jak se
měnila v čase. Za fytocenologický snímek z daného časového období budeme považovat celou výzkumnou plochu. Dostaneme tak 6 snímků v časové řadě.
Tabulka 7: floristická podobnost časové řady snímků. Místo čísla snímku je uvedena doba soupisu synusie podrostu. doba soupisu
1865
1914
1928
1965
1992
2006
1865
x
67
65
69
82
77
1914
43
x
175
174
143
140
1928
43
87
x
186
140
139
1965
36
72
79
x
191
177
1992
39
54
54
64
x
229
2006
36
53
53
59
71
x
K floristickému srovnání snímků je používán Sørensenův index kvalitativní podobnosti, ISS = 2c x 100 / (A+B), kde A – počet druhů v snímku A (1935) , B - počet druhů ve snímku B (2004) a c - počet společných druhů (Moravec, 1995).
63
Průměr indexů srovnávaných snímků je 56,2 %, což znamená, že v průměru jsou si srovnávané snímky floristicky nepodobné. Snímky z let 1965 a 1992 ( 64 % ) jsou si málo podobné; minimální hranice pro snímky málo podobné je 60%. Srovnávané snímky 1914 a 1965, 1928 a 1965, 1992 a 2006, jsou si floristicky podobné. Pohybují se v rozmezí hodnoty 71 až 79 %. Snímky 1914 a 1928 jsou si floristicky velmi podobné, srovnání dosahuje hodnoty 87 %. Floristická podobnost obou krajních snímků časové řady (rok 1865 a 2006) je rovna pouze 36%, což v tomto případě znamená, že si je plocha jako celek po 141 letech nepodobná. Je zřejmé, že hodnoty Sørensenova indexu podobnosti patří k nejnápadnějším
1.5
změnám ve fytocenóze zájmového území..
1865
2005
1914 1928
1992
-1.0
1965
-0.8
1.0
Obr. 30. Snímky z roků 1865, 1914, 1928, 1965, 1992 a 2006, v závislosti na druhovém složení společenstva Obrázek 30 zobrazuje graficky zpracovaný index floristické podobnosti programem CANOCO for Windows 4.5 (mnohorozměrná statistická analýza) a jeho grafické vyjádření programem CanoDraw 3.1. 2, za použití PCA analýzy. Bylo zjištěno, že variabilita (druhová změna) ve fytocenologických datech je z 61,9 % vysvětlena na prvních dvou kanonických osách . 64
Na diagramu vidíme, že snímek z roku 1865 je umístěn osamoceně, jeví malou floristickou podobnost k ostatním snímkům. Snímky 1914 a 1928 jsou spolu nejvíce podobné ( hodnota 87 % Sørensenova indexu). Dále jsou si podobné snímky 1992 a 2006 ( Sørensenův index 71% ). Snímek z roku 1965 jeví podobnost se snímky 1914 a 1928 ( podle Sørensenova indexu 72 a 79 % ).
5.2.8 Výskyt vyhynulých a ohrožených druhů bylin Během let výzkumu bylo v zájmovém území určeno celkem 502 druhů bylin. V současnosti je doložen výskyt 327 druhů. Podle Černého a červeného seznamu cévnatých rostlin ČR (Procházka, 2001) se na lokalitě vyskytují, nebo vyskytovaly, tyto kategorie, které jsou zastoupeny druhy:
A2 nezvěstný druh Camelina sativa – výskyt tohoto archeofytu uveden Iltisem v roce 1914. Od konce 60 tých let je v ČR nezvěstná. Lactuca saligna – výskyt tohoto druhu uveden Iltisem 1914, Podpěra 1928 výskyt potvrzuje. Z neznámých důvodů ustoupila na jih. Nejblíže hranicím ČR se vyskytuje v Dolním Rakousku.
A3 nejasný případ vyhynulého druhu Podospermum laciniatum ( Scorzonera laciniata ) – uveden z území Kühnem v letech 1965 a 1992.
C1 kriticky ohrožený druh
17
Adonis flammea – archeofyt, uveden Kühnem v roce 1965 Bromus arvensis – archeofyt, uveden Kühnem v roce 1965 a 1992 Erysimum repandum – archeofyt, uveden Kühnem v roce 1965 a 1992 Nigella arvensis –
archeofyt, výskyt uvádí Iltis v roce 1914
Phelipanche purpurea – poprvé její výskyt uvádí Hruby 1928. Kühn udává roku 1992 výskyt jiné zárazy Orobanche caerulescens; téměř s jistotou se jedná zárazu nachovou. V současnosti, v roce 2006, byl její výskyt potvrzen v počtu asi 50 ti jedinců. 17
V letech 1914 a 1928 byl doložen na Návrší a Horce nápadný, dnes také kriticky ohrožený, Echium russicum. Dosud přežívá na blízkých Hádech; tato lokalita tvoří severozápadní hranici výskytu druhu ve střední Evropě.
65
Polycnemum arvense – archeofyt, zaznamenán Kühnem v roce 1965 Polycnemum majus – archeofyt, uveden Kühnem v roce 1965 Rumex stenophyllus – zaznamenán Kühnem v roce 1992 Sideritis montana – archeofyt, poprvé ho uvádí z území Iltis v roce 1914. Výskyt potvrzuje Podpěra 1928, uvádí jej Kühn 1992. V současnosti 2006 jsem zjistil pouze 4 jedince.
Za celé sledované období sem spadá 9 druhů (z nich 7 archeofytů).
V přítomnosti jsou
doloženy 2 druhy (1 archeofyt). Oba se nacházejí mimo chráněné území.
C2 silně ohrožený druh Adonis aestivalis – archeofyt, výskyt v roce 1965 Ajuga chamaepitys – výskyt v letech 1965 a 1992 Allium sphaerocephalum – uveden v roce 1965 Androsace elongata – archeofyt, výskyt doložen v letech 1914, 1928, 1965, 1992 Arabis auriculata – výskyt v roce 1992 Bromus commutatus – archeofyt, výskyt v roce 1965 a 1992 Campanula bononiensis – doložen nepřetržitý výskyt od roku 1928 přes rok 1965, 1992 až do současnosti 2006. Caucalis platycarpos – archeofyt, uveden 1914, 1928, 1965, 1992 Centaurium pulchellum – výskyt v roce 1965 Crepis praemorsa – výskyt poprvé v roce 1865, potom 1914, naposledy 1928 Euphrasia tatarica – zaznamenána roku 1965 Gagea pratensis – od roku 1914 nepřetržitě až do současnosti 2006 Gagea pusilla – zaznamenána roku 1992 Hieracium bifurcum – uveden pouze roku 1865 Kickxia spuria – archeofyt, výskyt doložen v letech 1914, 1928, 1965 Muscari botryoides – uveden roku 1992 Muscari neglectum – pouze současnost 2006 Muscari tenuiflorum – uveden roku 1928, pak až 2006 Pulmonaria angustifolia – zaznamenán pouze roku 1928 Pulsatilla grandis – doložen roku 1992 i v současnosti 2006 Ranunculus illyricus – od roku 1914 nepřetržitě až do současnosti 2006 Scilla bifolia – doložena roku 1992 i v současnosti 2006 66
Stychys annua – archeofyt, výskyt doložen v roce 1914, pak až v současnosti 2006 Thymelaea passerina – uváděna od roku 1914 do roku 1992 Verbascum lychnitis – výskyt zaznamenán v současnosti 2006
Za sledované období sem patří 25 druhů (6 archeofytů), z nichž 9 druhů (1 archeofyt) je doloženo i v přítomnosti.
C3 ohrožený druh Do této kategorie v roce 1865 patřilo 16 druhů, 28 druhů (2 archeofyfy) v roce 1914, 28 druhů (1 archeofyt) v roce 1928, 37 druhů (2 archeofyty) v roce 1965, 29 druhů v roce 1992, 25 druhů (1 archeofyt ) v roce 2006. Za celé sledované období se jedná o 53 druhů ( z toho 5 archeofytů), z nichž 25 druhů (1 archeofyt) se vyskytuje i v přítomnosti.
C4 druh vyžadující pozornost Do této kategorie patřilo 15 druhů v roce 1865, 35 druhů (2 archeofyty), v roce 1914, 33 druhů (1 archeofyt) v roce 1928, 36 druhů (3 archeofyty) v roce 1965, 34 druhů (2 archeofyty) v roce 1992, 36 druhů (4 archeofyty) v roce 2006. Za sledované období se jedná o 49 druhů ( z toho 6 archeofytů) z nichž 36 druhů ( 4 archeofyt) se vyskytuje i v přítomnosti.
Pozn. - vzhledem k velkému množství položek v kategorii C3 a C4 nebyly druhy uvedeny jmenovitě. Tyto taxony je možno vyhledat v Seznamu výskytu bylin, uvedeném v příloze jako doplněk Tabulky výskytu bylin (viz též 5.2.3).
V současnosti jsou z kriticky ohrožených a silně ohrožených druhů (kat. C1 a C2) v zájmovém území bezprostředně ohroženy vyhynutím 3 druhy, a to Sideritis montana, nacházející se ve vegetačním segmentu 2b, Campanula bononiensis, nacházející se také v segmentu 2b a Phelipanche purpurea, nacházející se ve vegetačním segmentu 3c (obr 17. kap 5.2.1).
67
Sideritis montana (syn. Hesiodia montana, čeleď Lamiaceae) – hojník chlumní Jednoletá bylina s vlnatě chlupatou, přímou lodyhou, dorůstající 10 – 30 cm. Drobné, eliptické, po okrajích osinkatě pilovité listy vstřícně přisedají k lodyze. Drobné žluté květy vyrůstají v lichopřeslenech
podepřených vždy dvěma listeny. Lichopřesleny
spolu tvoří
dlouhý koncový lichoklas. Kvete od června do srpna. Vápnomilný druh, rostoucí na sprašových, hlinitopísčitých, suchých , živinami bohatých půdách.
Patří mezi teplomilné
plevele. Severní hranice jeho pravidelného výskytu ve střední Evropě zasahuje k Brnu. Ze svých původních výskytišť rychle ustupuje. Je schopen přežívat pouze v trvale narušovaných půdách. Z neobhospodařovaných úhorů po čase opět mizí (Slavík, 2000). V zájmové oblasti se vyskytuje na úhoru po bývalém vinohradu, zrušeném začátkem 90tých let. Zde byly vysazeny borovice a jiné dřeviny, které se začínají zapojovat. Vzhledem k sukcesnímu vývoji stromové vegetace (zastínění a změny ph díky borovému opadu), nízkému početnímu stavu recentní populace ( v roce 2006 pouze 4 kvetoucí jedinci)
a
výhledově díky neexistenci pravidelně vznikajících úhorů v nejbližším okolí, může vymizet během několika let.
Campanula bononiensis ( čeleď Campanulaceae ) – zvonek boloňský Vytrvalá bylina s přímou 30 – 70 cm vysokou, většinou nevětvenou, lodyhou. Pilovité listy, na spodu šedoplstnaté, přízemní řapíkaté, lodyžní četné přisedlé, srdčité. Květy po 1-3 na kratičkých stopkách v úžlabí listenů. Kališní cípy trojúhelníkovité, rozprostřené až nazpět zahnuté, do déli 1/3 koruny. Koruna široce nálevkovitě zvonkovitá, 10 – 22 mm dlouhá, barvy světle modrofialové, vně lysá, uvnitř chlupatá. Kvete v červnu a červenci. Roste na půdách zásaditých až neutrálních, humózních, vysychavých. Roztroušený výskyt v termofytiku ČR, ve střední Evropě na sever až k Baltu. U nás ve společenstvech svazů Geranion sanguinei, Berberidion a třídy FESTUCO-BROMETEA (Slavík, 2000). Vyskytuje se ve stejném vegetačním segmentu jako předchozí druh. Snáší mírně narušené půdy. Místa, ze kterých ho popisovali předchozí autoři, už vzala za své díky výstavbě cihelny a díky zarůstání území zapojujícími se dřevinami. Vzhledem k sukcesnímu vývoji stromové vegetace (zastínění a změny ph díky borovému opadu), nízkému početnímu stavu recentní populace ( v roce 2006 pouze 3 kvetoucí jedinci), může vymizet během několika let.
68
Phelipanche purpurea subsp. purpurea ( čeleď Orobanchaceae ) – mordovka nachová Parazitická nezelená bylina. Lodyha přímá, obvykle nevětvená, žláznatě pýřitá, vysoká 15 -60 (70) cm. Listy jsou drobné, šupinovité, a brzy zasýchají. Květní hrozen dorůstá 5 – 20 cm, jednotlivé květy jsou až 2,5 (3,5) cm dlouhé, modrofialové. Kvete v červnu a první polovině července. Od vyklíčení semene hromadí rostlina několik let zásobní látky, potom vykvétá, vytváří množství semen (zachovávají si klíčivost desítky let), a usychá. U části jedinců je snad možné přetrvávání částí tuberkulu ( útvar z parenchymatického pletiva) se základy vrcholových výhonů po odumření lodyhy, a schopnost po nahromadění zásobních látek vytvářet další lodyhy. Euroasijský druh s výskytem od pobřeží Atlantiku do střední Asie po Afghánistán. Od Kanárských ostrovů a ostrovů v Středozemním moři po jižní Öland ve Švédsku. U nás výskyt v různých společenstvech třídy FESTUCO-BROMETEA. Jako hostitele ve střední Evropě využívá Achillea sp. (subsp. purpurea) a Artemisia campestris (subsp. bohemica). Někdy tyto subspecie bývají považovány za samostatné druhy. Rostlina všude v okolí Brna vyhynula, na Hádech až v 80 tých letech 20 století (Slavík, 2000) . Tato, po 78 letech potvrzená lokalita ( rostlinu zde uvádí Hruby v roce 1928) není známa brněnským botanikům; Tichý (2001) udává Výhon u Židlochovic jako lokalitu nejblíže Brnu. V zájmové oblasti se nachází
v neoplocených travnatých sadech, řídce porostlých
ovocnými stromy. Před 20 – 30 ti lety část pozemků sloužila jako orná půda. Jedna rostlina se dokonce v roce 2006 vyskytla u plotu cihelny, kde se ještě před 15 lety, při stavbě plotu, konaly zemní práce. To je důkaz, že tento druh se může šířit i na před časem narušených půdách, na rozdíl od blízce příbuzné, také kriticky ohrožené Phelipanche arenaria, a že místo výskytu (v území, kde byl druh nalezen už v roce 1928) není starší, než 30 let. Druh je zde ohrožen změnou vegetačních poměrů, to znamená postupné zarůstání nesekaných sušších partií a hromadění neodstraňované biomasy. Na jiných pozemcích intenzivní opakovanou sečí. Dále je tu trend k oplocování zahrad, výstavbě chat a pravidelnému sekání přilehlých pozemků do výšky několika cm. V roce 2005 jsem nalezl v ruderalizovaném okraji segmentu 3c s cihelnou mordovku, vysokou 64 cm, se silnějším stonkem a bohatým květenstvím (viz příloha).
Jedná se o
odchylný morfotyp, zatím latinsky neoznačený, parazitující na Artemisia vulgaris. Tento typ, morfologicky blízký Phelipanche purpurea subsp. bohemica a Phelipanche arenaria, je dosud nedostatečně prozkoumán (Slavík, 2000). U nás byl tento morfotyp doložen jen z úhorů na jižní Moravě (Pavlovské kopce, Dolní Věstonice, Mikulov, Pouzdřanská step). Jedná se tedy o nejsevernější nález tohoto morfotypu v ČR.
69
5.2.9 Srovnání ekologicko – cenotických charakteristik
5.2.9.1 Nároky druhů na světlo (LE) V časové řadě aritmetických průměrů zaujme prudké zvýšení z původních 6,54 (čísla jsou zde zaokrouhlena na 2 desetinná místa) v roce 1865 na 6,9 v roce 1914. Poté následuje kolísání, s krajní spodní hodnotou 6,7 v roce 1992. Dle statistického zhodnocení se v případě
Ekoelement světlo
7
6,90 6,83
6,85
6,8
6,6
6,82 6,70
6,54
6,4
6,2 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 31. Časová řada aritmetických průměrů LE změn druhového zastoupení bylinné vegetace, jako reakce na změny prostředí, u indikační hodnoty LE potvrdila nulová hypotéza H0 – zjištěné rozdíly jsou nevýznamné.
5.2.9.2. Nároky druhů na teplo (TE) Z počátečního stavu 6,12 v roce 1865 se průměr TE zvyšoval až na 6,28 v roce 1965. V roce 1992 je zaznamenán prudký pokles na 6,08, časová řada končí mírným zvýšením na 6,1 v roce 2006. Dle statistického testu Anova platí alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1965 od výběru 1865. Výběry 1992 a 2006 se statisticky liší od výběrů 1914, 1928 a 1965. V bylinné vegetaci zájmového území se od roku 1865 do roku 1965 zvyšovalo poměrné druhové zastoupení teplomilných rostlin. Mezi oběma krajními letopočty byl zaznamenán
70
6,3
Ekoelement teplo 6,25
6,28
6,22 6,2
6,12 6,08
6,1
6,10
6
5,9 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 32. Aritmetické průměry TE v časové řadě statistický rozdíl. V letech 1992 a 2006 v bylinné vegetaci pozorujeme statisticky průkazný pokles jejich poměrného druhového zastoupení, oproti výběrům z let 1965, 1928, 1914.
5.2.9.3 Nároky druhů na kontinentalitu (KE) Zaujme prudké zvýšení průměru 4,27 z roku 1865 na 4,57 v roce 1914. Nejvyšší hodnota je v roce 1928 (4,61), poté následuje v roce 1965 mírný pokles na 4,58. V roce 1992 byl zaznamenán prudký pokles na 4,27, poté vzestup na 4,37. Dle testu Anova, podobně jako
Ekoelement kontinentalita
4,7
4,61
4,6
4,54
4,58
4,5
4,37
4,4 4,3
4,27
4,27
4,2 4,1 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 33. Aritmetické průměry KE v časové řadě v předchozím
případě,
platí
alternativní
hypotéza
H1.
Podle
Scheffeho
metody
mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběry 1914, 1928, 1965 od výběru 1865. Výběry 1992 a 2006 se statisticky významně odlišují od výběrů 1914, 1928, 1965.
71
Roku 1914, oproti roku 1865, se výrazně zvýšilo poměrné zastoupení kontinentálních druhů rostlin v bylinné vegetaci. Maxima dosáhlo v roce 1928, jen mírný pokles byl zaznamenán v roce 1965. V roce 1992 a 2006 byl zjištěn pokles zastoupení kontinentálních druhů v bylinném společenstvu, vzhledem k rokům 1914,1928,1965.
5.2.9.4 Nároky druhů na vlhkost (FE) Od roku 1865 z hodnoty 3,89, se průměr do roku 1928 (3,78) mírně snižuje. Následuje nepatrné zvýšení v roce 1965 na 3,81. Poté pozorujeme prudké zvýšení, roku 1992 na 4,18, vzestup pokračuje roku 2006 na 4,25. Dle testu Anova platí alternativní hypotéza H1. Z Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání vyplývá, že se statisticky odlišují výběry 1992 a 2006 oproti čtyřem předchozím výběrům.
Ekoelement vlhkost půdy
4,3
4,25
4,18 4,1
3,9
3,89
3,84
3,78
3,81
3,7
3,5 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 34. Aritmetické průměry FE v časové řadě V prvních čtyřech obdobích sledujeme poměrně nepatrnou fluktuaci středních hodnot. V posledních dvou letech pozorujeme v bylinné vegetaci výrazné poměrné zvýšení počtu druhů, náročnějších na vlhkost.
5.2.9.5 Nároky druhů na půdní reakci (RE) Z 7,05 v roce 1865 vzrostl průměr RE v roce 1914 na 7,2. V roce 1928 byla hodnota totožná (v setinách). Poté mírně klesl přes 7,13 v roce 1965 na 6,92 v roce 1992. V roce byl zaznamenán opět mírný vzrůst na 7,17. 72
Dle statistického zhodnocení se u indikační hodnoty RE v případě změn druhového
7,4
Ekoelement půdní reakce 7,20
7,20
7,2
7,17
7,13 7,05
7
6,92
6,8
6,6 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 35. Aritmetické průměry RE v časové řadě zastoupení bylinné vegetace, jako reakce na změny prostředí, potvrdila nulová hypotéza H0 zjištěné rozdíly jsou nevýznamné.
5.2.9.6 Nároky druhů na dostupnost dusíku v půdě (NE) V časové řadě průměrů NE do roku 1865 (3,96) přes rok 1914 (4,02), 1928 (3,9) po rok 1965 (4,07) pozorujeme pouze mírné kolísání. V roce 1992 číslo prudce vzrůstá na 4,32; obdobný růst zaznamenáváme v roce 2006 na 4,6. Dle Anovy platí alternativní
Ekoelement dusík
4,8
4,60
4,6
4,32
4,4 4,2 4
3,96
4,07
4,02 3,90
3,8 3,6 3,4 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 36. Aritmetické průměry NE v časové řadě hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot.
73
Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky odlišují výběry 1992 a 2006 oproti čtyřem předchozím výběrům. Výběr 2006 se odlišuje i od výběru 1992. V prvních čtyřech obdobích sledujeme poměrně nepatrné kolísání středních hodnot NE. V posledních dvou letech pozorujeme výrazné poměrné zvýšení počtu druhů, náročnějších na dusík, oproti předchozím čtyřem obdobím. Výrazné zvýšení se projevilo i v roce 2006, oproti roku 1992.
5.3 DISKUZE 5.3.1 Reprezentativnost soupisů vegetace jednotlivých autorů Při srovnání údajů Niessla (1865) a Iltise (1914) zaujme po 50 ti letech veliký nárůst, téměř 100% ní, počtu druhů bylin i dřevin. Toho si povšiml i Iltis; navozuje možnost, že to mohlo být zapříčiněno rozdílným počtem návštěv. Ze vzájemné korespondence uvádí, že Niessl byl na lokalitě 3x, a to na jaře v dubnu, v průběhu 3 týdnů na konci května do poloviny června během školních praktik (nevyplývá z toho, jestli více dní) a na podzim. Sám Iltis podnikl ve vegetační době 14 exkurzí. Zároveň poznamenává: „Protože mezi mnou nalezenými rostlinami jsou i nápadné, a dnes na místě ve velkém počtu se vyskytující druhy, jako Aristolochia clematitis, Linum tenuifolium, Veronica spicata, Ortantha lutea, Campanula sibirica, Chondrilla juncea, Lactuca viminea, Aster linosyris, Andropogon ischaemum, Stipa capillata, Allium flavum atd. ..., které by tak výborný pozorovatel Niessl býval uvedl18 , zůstává domněnka, že v posledních 50 ti letech probíhala imigrace teplomilných rostlin“. Je také nápadné, že Niessl uvádí z jarních nápadných lesních druhů pouze časněji kvetoucí Anemone nemorosa a Corydalis solida, a ne už Anemone ranunculoides a Corydalis cava jako následující autoři. Nemůžeme ovšem vyloučit možnost, že v té době opravdu nebyly na lokalitě přítomny, nebo měly jen nepatrné zastoupení.19 Niessl také neuvádí, na rozdíl od pozdějších záznamů jarní jednoleté rostliny, jako Androsace elongata, Arenaria serpyllifolia,
18
19
včetně Centaurea scabiosa, Centaurea stoebe, Ranunculus illyricus, Echinops sphaerocephalus a mnoha dalších - pozn. aut. vzhledem k tomu, že jsou náročnější na dusík a vlhkomilnějí, než jejich jmenované protějšky snad mohly i imigrovat podél potoka
74
Saxifraga tridactylites, Thlaspi perfoliatum, případně další. To může být zapříčiněno dobou jeho návštěv; lokalitu navštívil brzy na jaře, a potom ji navštěvoval až koncem května nebo začátkem června, a později. Tak nezaznamenal rostliny, kvetoucí v druhé polovině dubna a první polovině května. Na lokalitě se také v roce 1865 intenzivně hospodařilo, ať už se jednalo o bezlesí, nebo les. Okousané zbytky rostlin nebylo snadné určit, navíc tento způsob hospodaření vyhovoval jen některým druhům. Ovšem zvážíme - li všechny údaje, lze se domnívat, že Niessl samozřejmě nebyl na lokalitě poprvé. Zmiňuje se o výchozech jurských vápenců u Bedřichovic (necelé 2 km od Šlapanic), které udává jako nejbohatší naleziště Verbascum phoeniceum u Brna (5.1.1.1) a hojném výskytu Campanula sibirica tamtéž. Cvičení se studenty měl také určitě na místě dobře známém. Dále ze Šlapanic uvádí křížence divizny jižní a brunátné - Verbascum x rubiginosum - který je z ČR velmi vzácně znám pouze z jižní Moravy20. Místo, nacházející se u císařské silnice na Olomouc, bylo z Brna dobře přístupné i v dopravních poměrech roku 1865; nepřekvapuje z jeho pohledu logická zmínka o místní formanské hospodě Pindulka. Vše tedy nasvědčuje tomu, že místo a okolí dobře znal a měl přehled o výskytu rostlin na lokalitě. Údaj z korespondence se proto téměř určitě vztahuje pouze na rok soupisu vegetace, předcházející publikovanému článku. Zvláště nápadné druhy bylin by jistě uvedl, musíme tedy výrazný nárůst druhové bohatosti od roku 1865 do 1914 brát jako skutečnost. Podpěra (1928) zahrnuje popis zdejší květeny do svého rozboru vegetace Moravského krasu. Všímá si hlavně bylinné složky vegetace, uvedením dřevin pouze dává poměrům na lokalitě celkový rámec. V porovnání s předchozím, i následujícím, autorem si všimneme nápadného zakolísání ve vývoji druhové početnosti (úbytku) u všech kategorií druhů rostlin, to zn. dřevin i bylin, původních i nepůvodních (obr. 24, 25 a obr. 27, 28). A to i přesto, že Podpěrův výčet druhů byl doplněn Hrubym (5.1.2). Zvláště velké zakolísání zaznamenáme v kategorii archeofytů (obr. 28). Podpěra lokalitu nepochybně znal a navštívil; jako důkaz slouží uvedení pokryvnosti rostlin pro druhově bohaté trávníky levé strany údolí, a uvedení druhů nezaznamenaných Iltisem, např. Pulmonaria angustifolia. Jeho výzkum však nebyl tak důkladný, jako například Iltisův. Kühn (1965) stav květeny podle vlastních slov zapsal při exkurzích mezi lety 1959 až 1964. Do území ho uvedl učitel školy ve Šlapanicích K. Tomášek a J.Bílý, ředitel školy tamtéž. Podobně, jako Podpěra, věnuje hlavní pozornost bylinnému patru; dřevinnou vegetaci popisuje pouze doplňkově. Můžeme ji tedy považovat za dostatečně důkladnou. V roce 1992 20
Slavík (2000) udává jako historickou lokalitu výskytu tohoto křížence Šlapanice. Velmi pravděpodobně se jedná právě o Niesslův nález.
75
Kühn zpracoval detailní studii pro odbor životního prostředí Okresního úřadu Brno – venkov (5.1.1). I díky tomu, že v území vlastnil zahradu, byl nepochybně detailně obeznámen s vegetačními poměry na lokalitě. Materiál na studii jsem sbíral mezi lety 2002 až 2006 (5.1.5), pokud možno po celé vegetační období. Nějaké druhy bylin ovšem mohly být nezaznamenány, hlavně druhy nenápadné, vyskytující se pouze v několika jedincích, nebo rostoucí na tíže přístupných místech.
Svou roli v přístupu k historickým zápisům z tak velkého, floristicky bohatého území (6 -14 ha v různých obdobích) hraje zachytitelnost rostlinných druhů v terénu. Úzce souvisí se vzhledem rostliny (nápadnost, nenápadnost), početností populace, místech výskytu (dobře přístupná místa, špatně přístupná místa) a dobou kvetení. Je větší pravděpodobnost, že zaznamenáme jednu v květu nápadnou rostlinu druhu Ranunculus illyricus, než desítky nenápadných Gagea minima. Například Kühn (1965) neudává Hepatica nobilis, jako autoři před ním. V roce 1992 ji už uvádí. Nepochybně na lokalitě byla přítomna, ovšem díky své malé početnost a nenápadnosti mimo dobu květu, unikla pozornosti21. Na druhé straně např. právě Kühn (1992) jako jediný udává Melica picta, druh typický pro světlejší sušší dubohabřiny jižní Moravy. Téměř jistě se v území vyskytoval už v roce 1865, protože jako lesní druh by sem přes odlesněné území velmi obtížně migroval. Byl však předchozími badateli přehlížen pro vzácný výskyt na místech výskytu ( jednotlivé exempláře, nebo max. několik desítek jedinců) a pro svou podobnost s mnohem hojnějším druhem Melica nutans (Tichý a kol., 1999). Také jarní efeméry jsou obecně hůře zachytitelné, kvůli své nenápadnosti, výskytu na tíže přístupných místech a krátké době kvetení. Těchto případů však, díky systematickému pečlivému průzkumu většiny autorů není mnoho, a tak vzhledem k řádově stovkám srovnávaných druhů nemají podstatný vliv na průběh trendů biodiverzity, nebo ekologicko-cenotických charakteristik. Uvedení, nebo neuvedení, výskytu tedy nemusí vždy nutně znamenat pouze přítomnost, nebo nepřítomnost druhu na lokalitě, ale v některém případě i zvyšování, nebo snižování, početnosti (vitality) populace.
21
Iltis zase nemůže v území z běžných druhů najít Lathyrus niger, Lamium album, Hypericum perforatum, Fragaria moschata, Luzula campestris atd., které našel před ním Niessl a po něm Kühn. Niessl (1865) a potom až autor studie (2006) uvádějí Ranunculus polyanthemus, který je v současnosti nejhojnějším druhem rodu. Je téměř jisté, že aspoň některý taxon z jmenovaných byl přehlédnut.
76
5.3.2 Biodiverzita dřevin 5.3.2.1 Vývoj biodiverzity původních dřevin
Druhová pestrost dřevin na lokalitě má stoupající tendenci. Stromy Acer campestre, Quercus robur
a keře (viz Tabulka výskytu dřevin v příloze) přečkaly odlesnění oblasti
v Hájku (dnes Velký Hájek), který měl před rokem 1826 dle indikačních skic větší výměru, než dnes. Některé druhy dřevin, jako Cotoneaster integerrimus, Rosa sp., Quercus pubescens, se řídce vyskytovaly na travnatých plochách. V roce 1865 se v oblasti ještě intenzivně zemědělsky hospodařilo. Přibývání druhů dřevin je zapříčiněno přerušením pastvy na travnatých plochách, přerušení intenzivního obhospodařování lesní enklávy22, jako důsledek změněných socio–ekonomických poměrů ve společnosti. Podílela se též migrace druhů vlhkomilných dřevin podél přeložené vodoteče, když přestala být břehová vegetace pravidelně sekána. V „Tabulce výskytu dřevin“ můžeme sledovat období kolonizace oblasti lokality novými druhy. Například z nápadných druhů Tilia cordata a Carpinus betulus, u potoka Alnus glutinosa, Ulmus carpinifolia byly zjištěny v roce 1914, v roce 1965 Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Fraxinus excelsior, Padellus mahaleb a další, Salix alba, Salix fragilis, Sorbus torminalis v roce 1992. Až v roce 2006 byly zjištěny semenáčky Taxus baccata. Quercus daleschampii a Quercus polycarpa, doložené mnou mezi lety 2002 – 2006 se musely na lokalitě kontinuálně vyskytovat už za Niessla; rozhodně si nelze představit jejich migraci z okolí. Vzhledem k tehdejším znalostem je Niessl neodlišoval od Quercus robur, ostatní autoři od Quercus petraea. Zjištění Sambucus nigra až v roce 1965 ukazuje nízkou úroveň ruderalizace lokality. Většina přítomných keřů se na lokalitě vyskytovala už v roce 1865, Rhamnus cathartica a Crataegus monogyna byly zjištěny v roce 1914, v roce 1992 zjištěn Daphne mezereum. Cizopasný Loranthus europaeus je kontinuálně doložen od roku 1965. Zajímavý je Kühnův (1992) údaj o výskytu Malus sylvestris a Pyrus pyraster. Obě dřeviny se vzácně vyskytují v 8 km vzdálené jižní části Moravského krasu; jejich semena tedy mohli přinést ptáci. Jejich přítomnost v současné době nebyla potvrzena; nalezl jsem pouze jednoho křížence Pyrus pyraster x communis na Návrší a jediný exemplář Pyrus pyraster na blízké Horce. Ojediněle se v zájmovém území vyskytuje zavlečená Malus pumila.
22
vše nasvědčuje tomu, že byla obhospodařována jako tzv. střední les
77
Výjimku v stoupajícím trendu tvoří růže; díky zarůstání lokality dřevinami vyhynula Rosa rubiginosa, byla zde však později vysazena Kühnem. Z populace Rosa gallica se zachoval do současnosti pouze jediný exemplář, z Rosa pimpinellifolia pouze 3 polykormony. Ze Šlapanic je doložena činnost okrašlovacího spolku, který na přelomu století začal vysazovat v okolí dřeviny. Jen tak je možno vysvětlit přítomnost Fagus sylvatica v letech 1914 a 1928. V současnosti najdeme asi 0,5 metru vysoký (snad vysazený) semenáč na AaČ, a vzrostlý vysazený strom na Návrší.
5.3.2.2 Vývoj biodiverzity nepůvodních dřevin
V roce 1865 nebyly přítomny žádné nepůvodní druhy dřevin. Z roku 1914 jsou doloženy vysazené 2 neofyty Symphoricarpos racemosa, Robinia pseudacacia a 2 zplanělé ovocné archeofyty. Po roce 1928 početnost obou skupin stále stoupala, aby následoval mírný pokles v roce 2006. Po odstranění akátu v rámci péče o rezervaci v roce 1998 a opakovaném zásahu o 2 roky později, převažují druhy zplanělé z okolních zahrad, ovocné i okrasné. Menší počet tvoří druhy uměle vysazené. V současné době připadá na zavlečené druhy téměř 30% celkového počtu druhů. To je zapříčiněno blízkostí zahrad, obklopujících lokalitu. Přesto můžeme konstatovat, že celkový charakter dřevinné skladby je víceméně přirozený, neboť nepůvodní druhy23, přes jejich významné druhové množství, jsou počtem jedinců (a tím i v pokryvnosti jednotlivých pater dřevin) zastoupeny nepatrně.
5.3.2.2 Vývoj biodiverzity dřevin v budoucnu
Křivky trendu vývoje biodiverzity původních rostlin (obr.24), zavlečených druhů (obr.25), i celková, mají konvexní tvar a vzestupný trend. Je to i díky tomu, že migrace dřevin nenarážela na žádné vážnější překážky. Hodně taxonů se šíří větrem, jako Ulmus sp., Acer sp., Salix sp., Carpinus betulus a další. Další druhy roznášejí ptáci (např. Taxus baccata, Ribes sp. Quercus sp. a další), nebo se šíří vodou (Alnus glutinosa, Salix sp.). Některé taxony, jako např. Cerasus fruticosa, Prunus spinosa, Cornus mas, Rosa sp., případně Quercus pubescens (nebo dnes již v oblasti se řídce vyskytující Sorbus domestica ), přežívaly podle pamětníků i na 23
Akát byl odstraňován v rámci péče o rezervaci. V současnosti se projevuje agresivně pouze místy Prunus insititia.
78
mezích, nebo podél cest. Vzhledem k vysokému současnému druhovému bohatství dřevin, vyskytujících se na lokalitě, se v okolí vyskytuje jen velmi málo dřevin, schopných trvale osídlit zájmové území. Nelze proto očekávat v příštích desítkách let výrazné zvýšení druhové početnosti, jak naznačuje trend. Bude se pravděpodobně jednat pouze o mírné přibývání, nebo spíše stagnaci, která se začíná projevovat mezi lety 2006, kdy u zavlečených druhů pozorujeme mezi lety 1992 a 2006 mírný pokles, a u původních druhů jen malý nárůst.. To platí především pro původní dřeviny. V současnosti je i mezi nepůvodními dřevinami, vyskytujícími se v okolních zahradách, jen velmi málo druhů, schopných trvale kolonizovat lokalitu. To se však může, v horizontu několika desítek let, s případným zaváděním nových druhů podle budoucí módy, změnit.
5.3.3 Biodiverzita bylin 5.3.3.1 Vývoj biodiverzity druhů bezlesých ploch
Hned na začátku zaujme, že Niessl (1865) uvádí v lesní enklávě (2.5.4 obr.18) 64 druhů bylin, kdežto v xerotermních trávnících pouze 41 druhů (viz příloha 8). Přitom ve srovnání s lesním biotopem obdobného vegetačního stupně jsou za normálních okolností xerotermní trávníky nesrovnatelně druhově různorodější. Při porovnání tehdejší rozlohy těchto biotopů (tab.2), zjistíme, že bezlesí zaujímá až 6x větší plochu, než les, přesto je lesní enkláva druhově bohatší. Tento fakt se dá vysvětlit dobovým způsobem obhospodařování trávníků, tj. intenzivní pastvou a kosením. Za těchto podmínek přežily jen druhy snášející tento způsob zásahů, drobné sukulenty na obtížněji přístupných místech, nebo rostliny neatraktivní pro býložravce. Tuto domněnku by mohlo potvrzovat, že v roce 1865 přítomné 3 druhy archeofytů a 1 neofyt , se nacházely všechny v biotopu lesa. Z pravé strany údolí, obecní pastviny, udává Niessl (1865) pouze 11 druhů. Dle slovního popisu, výskytu druhů, a současného půdního typu (viz 3.6) lze usoudit, že pozemky byly nadměrně spásány (viz 4.3.2). Levou stranu popisuje jako druhově bohatší. Pozemky jsou zde rozparcelovány a jednotlivé parcely jsou v držení drobných vlastníků. Můžeme usoudit, že díky nestejné intenzitě a způsobu obhospodařování těchto drobných parcel se zde nacházela větší druhová rozmanitost. V roce 1914, to znamená 47 let po zrušení obecní pastvy, už nebyl podstatný rozdíl v druhové bohatosti bezlesých ploch
79
pravé i levé strany údolí. Iltis (1914) uvádí z bezlesých ploch 111 původních bylin ( a dalších 23 archeofytů a 5 neofytů). U Podpěry následuje pokles na 101 původních druhů ( plus 15 archeofytů a 4 neofyty). Kühn (1965) zaznamenává vzrůst původních druhů na 148 ( u archeofytů vzrůst na 33, u neofytů na 8), v roce 1992 zaznamenává 165 původních druhů ( a dalších 28 archeofytů a 12 neofytů), Do roku 2006 pokračoval vzrůst početnosti původních druhů na 180 ( a dalších 38 archeofytů a 18 neofytů). Ačkoli některé druhy vymírají už v prvních obdobích pozorování (viz Tabulka výskytu bylin), imigrace převažuje, a tak celkový počet druhů roste. Nepochybně to souvisí s tvorbou nových stanovišť a jejich obsazování imigrovanými rostlinami po ústupu od tradičního intenzivního hospodaření na lokalitě, v tomto případě pastvy. Nevypasená stařina (a jiný organický materiál) díky omezení disturbancí zůstávala na místě, což znamená zmírňování klimatických extrémů, tj. stresu z vysokých teplot půdy a sucha (Baumová,1985 ex Münzbergová, 2001). Zároveň přestal působit sešlap, což dohromady měnilo trofické a hydrické poměry (Krahulec, 1998 ex Münzbergová, 2001). Na místa s xerotermními trávníky se začaly šířit vysoké byliny na úkor menších rostlin, nebo postupně houstnoucí křoviny. Současně se na výchozech horniny zachovala ve fragmentech původní xerotermní společenstva.24 Tento vývoj můžeme v hrubých rysech pozorovat na obr.18 až 23, zobrazujících časový průběh sukcese od roku 1865 do současnosti. Srovnání historického stavu krajiny a vegetace hlouběji do minulosti25, už od roku 1826, najdeme v kapitole 4.2 (viz též mapové výstupy v příloze). Informace o využívání krajinného segmentu v historii (např. zda byl zalesněn, jak se v lese hospodařilo, kde byla orná půda, pastviny, kdy byly zrušeny, jaký je současný stav), mohou být klíčové i pro pochopení současného druhového složení rostlinných společenstev (Blažková, 2003), protože některé druhy preferují určitý způsob historického obhospodařování pozemků.
5.3.3.2 Vliv fragmentace stanovišť na původní druhy xerotermních trávníků
V současnosti (od roku 1992) se tedy projevuje na bezlesých plochách úbytek typických druhů xerotermních trávníků (ačkoli na nich druhové zastoupení stále roste), a to i na první pohled zachovalých stanovištích. Ve valné většině se jedná o ponticko-panonské a 24
Pokud bychom posuzovali pokryvnost, zaznamenali bychom její úbytek u druhů xerotermních trávníků, a později, po nástupu dřevin, i obecně u druhů otevřených ploch. Pokud sledujeme druhovou početnost, díky přežívání druhů xerotermních trávníků v zachovalých enklávách, zaznamenáme celkový vzrůst. 25 tzv. retrospektivní monitoring
80
mediteránní xerotermofyty. Některé buď úplně vymizely, např. Inula oculus – christi, Allium montanum subsp. senescens, Scorzonera austriaca, nebo ustoupily mimo zájmovou oblast a zachovaly se na Návrší, nebo Horce, jako Astragallus onobrychis, Orobanche alba, Melilotus albus, Campanula sibirica, Scabiosa canescens, Linum tenuifolium a další. U mnoha dalších druhů se projevuje snížení početnosti, např. Pulsatilla grandis (v roce 2006 pouze 1 jedinec), Muscari tenuiflorum ( r. 2006 zjištěni pouze 2 jedinci) , nebo výskytem pouze na jedné, nebo dvou stepních enklávách, jako Nonea pulla, Peucedanium cervaria, Centaurea triumfetti, Verbascum phoeniceum, Stachys recta, Melica ciliata, na Návrší Campanula moravica, a další. Tento vývoj vysvětluje tzv. „teorie ostrovů“ (Rejmánek, 1983), kdy každý ostrov (zde stepní enkláva, ale i třeba les) má podle velikosti nosnou kapacitu přežívání určitého počtu druhů (takovým ostrovem může být i pravidelně 2x ročně sekaný pozemek ve vegetačním segmentu 3c; na tento typ hospodaření je v území vázána např. Centaurea jacea angustifolia26, nebo Knautia kitaibelii, vyskytující se pouze zde). Mezi emigrací (vymíráním) a imigrací druhů na určité území panuje rovnováha. U zachovalých stepních enkláv je však imigrace typických xerotermních druhů ztížena jejich současnou fragmentací, nemožností vzájemné komunikace, a tak vymírání postihuje právě tyto druhy. Jiné druhy, jako např. Potentilla arenaria, Linaria genistifolia, Stipa capillata, Thymus sp., sukulenty rodu Sedum, ale i tak typický stepní druh jako Eryngium campestre, se v této souvislosti zdají být odolnější.
5.3.3.3 Možnost šíření diaspor stepních xerotermních druhů v minulosti a přítomnosti
Na schopnost imigrace nových druhů travnatých společenstev, tedy na možnost přísunu diaspor, měl a má velký vliv i způsob obhospodařování okolí. V minulosti byla orná půda byla rozčleněna na úzké parcely. Na svažitých pozemcích byly parcely od sebe odděleny travnatými mezemi (příloha 18 – letecký snímek z roku 1950). Krajina byla protkána dnes zaniklými cestami, které lemovala liniová travnatá společenstva, mající funkci biokoridorů. Tyto cesty spojovaly všechna významná místa ( přílohy 20, 21 – mapy I., III. vojenské mapování ). Krajina byla díky nim průchozí a plná lidí, pracujících v zemědělství (naprostá většina prací se dělala ručně). Pěší chůze byla pro naprostou většinu lidí v té době nezbytností; nebylo zvláštností denně prochodit desítky km za prací (např. na pole, na pastvu s dobytkem), za příbuznými, na trhy, na poutě. Travnatá místa byla využívána na pastvu, nebo aspoň
26
syn. pro Centaurea jacea pannonica
81
pravidelně sekána; tato mírná disturbance neumožňovala nástup dominantních druhů. Díky tomu se mohly v krajině šířit diaspory stepních druhů např. v blátě na botách, zemědělském nářadí, se senem, na kolech vozů, na kopytech dobytka, a hlavně v ovčí srsti ( Tichý, 2006, ústní sdělení). Přísun diaspor byl tedy dříve zajištěn, což se po roce 1865 projevilo nástupem nových druhů. Útlum tradičního hospodaření probíhal postupně. V 50 tých letech se náhle zvětšuje zrno prostorové mozaiky, ubývá ekotonů (včetně cest) a míst s mírnou disturbancí ( pastvou, nebo sečením). V dnešní době ještě stále dochází k nárůstu velkoplošných disturbancí (anebo ponechávání půdy dlouhé roky ladem), které likvidují druhy stabilnějších stanovišť a podporují šíření expanzivních a invazních druhů.
5.3.3.4 Vývoj biodiverzity zavlečených druhů otevřených ploch
V roce 1865 bylo zastoupení nepůvodních druhů v populaci bylin velmi nízké (viz první odstavec). Do roku 1914 se prudce zvýšilo, a vzestupný trend pokračuje i v přítomnosti. U archeofytů se projevila snížením počtu druhů v roce 1928 menší reprezentativnost Podpěrových záznamů, v roce 1992 zase to, že Kühn věnoval pozornost pouze AaČ a VH a nebral v úvahu ostatní místa s přírodě blízkou vegetací na lokalitě (obr.22 a 28). Archeofyty bezlesých ploch patří v naprosté většině mezi polní plevele, nebo druhy rostoucí na lidskou činností ovlivněných půdách. Řada z nich je doložena z oblasti ze zbytků semen a pylových analýz z minulosti (Kühn, 1975, 1978). Jejich nástup po útlumu intenzivního hospodaření byl umožněn jejich přítomností na mezích a orné půdě v okolí, odkud mohly pronikat na lokalitu. Pokud nebudou v území udržovány narušováním biomasy, případně i půdy, otevřené bezlesé plochy, dá se předpokládat u některých druhů ústup. Takto už z lokality vymizely např. Adonis aestivalis, Adonis flammea, Bromus arvensis, Bromus commutatus, Erysimum repandum, Nigella arvensis, bezprostředně hrozí vymizení např. Sideritis montana. Díky současnému silnému ústupu archeofytů, hlavně bývalých polních plevelů, byla jejich značná část zařazena mezi ohrožené druhy (viz 5.2.8). U neofytů se početní zakolísání v roce 1928 projevilo mnohem méně, a neprojevilo v roce 1992. Může to být tím, že se jedná se většinou o kompetičně silné, nápadné druhy, které nebyly přehlédnuty, nebo se vyskytovaly na více místech v území. Povlovnější nárůst jejich početnosti vyplývá z přítomnosti těchto druhů v okolí. Ta se mohla zvyšovat až s rozvojem dopravy a urbanizací okolí. Mezi lety 1865 a 1928 je jejich podíl nepatrný. Většinu 82
v té době tvoří druhy zplanělé z kultur, např. v roce 1914 Camelina sativa, Daucus carota, Silybum marianum, Geranium pyrenaicum. Díky záznamům vegetace můžeme určit interval kolonizace území zavlečenými druhy, což je cenné hlavně při rekonstrukci historického šíření neofytů v ČR (Pyšek a kol., 2002). Z nápadných a invazních druhů se v roce 1992 se objevuje Heracleum mantegazzianum, Impatiens parviflora, Solidago gigantea, v roce 2006 Asclepias syriaca, Helianthus tuberosus, Solidago canadensis. 27
5.3.3.5 Možné příčiny ústupu kriticky ohrožené Phelipanche purpurea
V literatuře jsem nenašel žádné pojednání o příčinách ohrožení druhu. Je přitom zajímavé, že mizí druh vázaný na hostitele (Achillea sp.), který se hojně vyskytuje v sekaných trávnících, a je zároveň schopný osidlovat narušené půdy. Taková stanoviště v kulturní krajině neustále vznikají. Předběžné objasnění tohoto problému může být pozorování populační dynamiky rostliny v uvedeném vegetačním segmentu v letech 2002 – 2006. Nalezneme zde 1. pozvolna zarůstající pozemky náletem slivoní Prunus sp., 2. nesekané plochy s vysokým porostem ovsíku, 3. sušší, a proto jen pozvolna zarůstající, pravidelně nesekané plochy s vysokým podílem druhů širokolistých trávníků, 4. 2x – 3x ročně pravidelně sekané plochy. Na prvních dvou se, přes řídký výskyt slabých rostlin Achillea collina, mordovka nevyskytuje. Slabé, zastíněné rostliny řebříčku, pravděpodobně nestačí vyživit hostitele. Na 2x až 3x sekané ploše se mordovka vyskytuje vzácně, vždy pouze několik rostlin. Pokud je seč provedena do přibližně 20 května, nepoškodí vzcházející lodyhy. Pokud je seč provedena do prvního týdne v červnu, poškodí, vzhledem k širokému rozpětí vzcházení pouze část lodyh, neboť jeden jedinec může mít několik lodyh, vyrůstajících až v třítýdenním časovém rozpětí; je pravidlem, že ty pozdnější jsou slabší. Dozrávající lodyhy jsou pak zlikvidovány při další seči a odvezeny se senem, aniž by došlo k vypadání semen, která se uvolňují od poloviny srpna do začátku září. Proto na nesekaných sušších plochách, nebo sekaných jen jednou za 2 – 3 roky, je v současné době těžiště výskytu rostliny. Jako kontrolní plocha slouží zahrada rodiny F. Kühna. Je pravidelně 1x až 2x ročně sekána. Mordovky jsou přitom v rámci možností šetřeny. Zde je výskyt obdobně častý, jako na sušších, nesečených plochách. V minulosti pravděpodobně
27
dosud se v údolí Říčky nevyskytuje invazní Impatiens glandulifera, velmi hojná např. podél Svitavy
83
podmrvce prospívala všudypřítomná selektivní pastva; podporovala řebříček díky odstraňování konkurence, sama dobytkem, podobně jako jiné zárazy, nebyla okusována. Sešlap usychajících lodyh s dozrávajícími semeny nemohl mít negativní vliv, naopak zde byla možnost ulpění semen a jejich rozšíření na jiné území. Příčinou ústupu by tedy mohlo být velkoplošné přerušení pastvy a sečení, a tam, kde seč probíhá, tak v nesprávném časovém rozpětí opakované seče. Na klasických xerotermních lokalitách sice k žádné větší změně nedošlo, kromě zarůstání vláhově příznivějších partií, ale právě na těchto lokalitách rostlina zaznamenala největší úbytek. Je ovšem otázkou, na kolik druhu svědčí striktně xerotermní stanoviště, a jestli se původně nevyskytoval právě ve vlhčích partiích, které zarostly po ústupu pastvy. Nejčastější hostitel Achillea collina se vyskytuje spíš na mezofilnějších stanovištích, s periodickým odstraňováním konkurence narušováním nadzemní biomasy
5.3.3.6 Vývoj druhové biodiverzity na území lesa
V období Niesslova (1865) výzkumu se nacházela jediná izolovaná lesní enkláva pouze na levé straně severní části údolí, o rozloze 1,76 ha (tabulka 1). V té době se tam vyskytovalo 60 původních druhů (plus 3 archeofyty a 1 neofyt). Sukcesí se výměra lesní plochy stále zvyšovala (tabulka 2). V roce 1914 už začala stromovým porostem zarůstat i dolní část svahu na protilehlém svahu údolí. Největší uvažovanou rozlohu měl les v roce 1965 a to 5,94 ha. V současné době (2006) je skutečná rozloha lesa větší ( obr. 6. příloha 14), ale počítáme pouze 5,51 ha, protože jsou brány v úvahu druhově chudé akátiny na levé straně údolí. Mírně se zvyšoval i počet přítomných druhů bylin. V roce 1914 to už bylo 72 druhů (navíc 6 archeofytů a 1 neofyt). Jako v jediné řadě se zde v roce 1928 (Podpěra) neprojevil úbytek, naopak pokračoval vzrůst na 77 taxonů ( stále 6 archeofytů a 1 neofyt). Počet druhů do roku 1992 stále stoupal – v roce 1965 jich bylo 82 (plus 6 archeofytů a 1 neofyt ), v roce 1992 už 107 (plus 7 archeofytů a 6 neofytů). V roce 2006 se projevil pokles; bylo zjištěno pouze 80 původních druhů (a navíc 3 archeofyty a 3 neofyty). Právě tento pokles se projevil i na celkovém mírném úbytku počtu původních druhů v oblasti mezi roky 1992 a 2006, protože počet původních druhů otevřených ploch a vodou ovlivněných společenstev stále stoupal. Imigrace nových původních druhů neprobíhala tak rychle jako u druhů otevřených ploch, protože lesní společenstva nejsou tak floristicky bohatá, a hlavně díky izolovanosti
84
lokality, protože se jedná o izolovaný ostrov lesa, obklopený intenzivně obdělávanou zemědělskou půdou. Zastoupení nepůvodních imigrovaných druhů je, oproti druhů otevřených ploch, poměrně nepatrné, protože naprostá většina archeofytů a neofytů nepatří mezi stínomilné rostliny. Z invazních neofytů se vyskytuje pouze Impatiens parviflora.
5.3.3.7 Špatní migranti a otázka kontinuity lesa
Mezi druhy, které nalezneme v současnosti na území lesa, zaujme velké zastoupení typicky lesních druhů. Kubíková (1986) roztřídila několik desítek lesních druhů z hlediska rychlosti migrace v řádově stovkách let. Na lokalitě dnes nalezneme, vedle dalších lesních druhů, tzv. „poor colonizers“ (špatní migranti) a to Hepatica nobilis, Melittis melissophyllum, Anemone ranunculoides, Lilium martagon, Lathyrus niger, Lathyrus vernus28, Pulmonaria officinalis, Primula veris29, a dále tzv. „ slow colonizers“ (pomalí migranti), a to Campanula persicifolia, Convallaria majalis, Dactylis polygama, Asarum europaeum, Polygonatum multiflorum Melica nutans30. Výskyt některých druhů těchto kategorií zde dříve nacházených jsem mezi lety 2002 – 2006 nepotvrdil, a to: Melampyrum nemorosum (poor colonizer, poslední výskyt 1992), Galium sylvaticum (poor colonizer, poslední výskyt 1992). Již dříve vymizely Pulmonaria mollis, nebo Pulmonaria angustifolia. Většina z nich má kontinuální výskyt, některé, jako Hepatica nobilis, nebo Pulmonaria officinalis neuvádějí někteří autoři; pravděpodobně byly přehlédnuty. Výjimku tvoří nápadný Melittis melissophyllum, který je doložen až z roků 1992 a 2006; musel se tedy dostat na lokalitu v období mezi lety 1965 a 1992. Všechny jmenované druhy se dodnes vyskytují v lesích horního toku Říčky. Tyto druhy se velmi pomalu šíří i v lesním prostředí, a je pro ně velmi nesnadné, až téměř nemožné, migrovat bezlesou zemědělskou krajinou (i pro ostatní lesní druhy, řazené mezi dobré a rychlé kolonizátory; v úvahu by snad mohla připadat migrace několika vlhkomilnějších kolem, snad kdysi zarostlých, břehů potoka). Současné, i historické, početné zastoupení těchto kategorií migrantů nasvědčuje tomu, lesní enkláva na severní straně levé strany údolí se udržela nepřetržitě od doby odlesnění krajiny, nikdy nebyla odlesněna. Vzhledem k tomu, že se jedná o starosídelní oblast, poměrně hustě kontinuálně osídlenou a 28 29
30
v roce 2006, na rozdíl od roku 1992, pouze na pravé straně údolí podobně jako i několik jiných zde přítomných taxonů není striktně lesní druh; v oblasti je hojnější na otevřených, vlhkostně příznivějších plochách s velkou pravděpodobností patří k těmto kategoriím i příbuzné druhy, jako Melica picta, Pulmonaria mollis a Pulmonaria angustifolia a které nebyly, vzhledem k vzácnému výskytu, předmětem autorčina výzkumu
85
odlesňovanou (3.7), se může jednat snad až o 1 000 let. Samozřejmě se nejednalo o rozlohu 1,8 ha z doby Niesslovy (1865). V roce 1826, přes rozprodáním pozemků obcí a jejich převedením vlastníky na pole, měla enkláva rozlohu 11,3 ha (tabulka 1), což by měla být dostatečně velká plocha na dlouhodobé přežívání v čase a prostoru pro několik desítek druhů lesních bylin.
5.3.3.8 Osidlování nově vzniklých lesních segmentů
Kontinuitu osídlování v údolí se tvořících nových lesních segmentů lesními druhy vegetace můžeme sledovat v Tabulce výskytu bylin. Na pravé straně údolí, dnes Andělka a Čertovka, kde byl zaznamenán poprvé v roce 1914 hustější porost stromů a keřů u vodoteče, který se postupně v dalších obdobích sukcesí šířil do méně příznivých míst, byla zjištěna už v témže roce Corydalis cava, snad díky možnosti migrace kolem potoka. V téže době se zde objevil i „quick colonizer“ Scrophularia nodosa. Druhy Corydalis solida, Anemone ranunculoides, Asarum europaeum, Polygonatum multiflorum, Gagea lutea, Melica nutans byly zjištěny až roku 1992, při větší rozloze daného segmentu vegetace. Mercurialis perennis a Campanula trachelium osídlily pravou stranu už do roku 1965; Pulmonaria obscura zde byla doložena až roku 2006. Jižní část Velkého Hájku (segment 4b), vysazenou v 50 tých letech u jihovýchodního okraje původní lesní enklávy (4a), osídlil už před rokem 1992 Campanula trachelium. Až v roce 2006 zde byly zjištěny Poa nemoralis, Asarum europaeum a řídce, ale po celé rozloze, Corydalis solida. Anemone ranunculoides, Corydalis cava a Ficaria verna do něj pronikly v severozápadní části pouze na vzdálenost několika metrů. Lilium martagon, Hepatica nobilis, Lathyrus niger, Convallaria majalis, Myosotis sparsiflora, Polygonatum multiflorum, Omphalodes scorpioides a další, se sem nešíří, a zůstávají stále v území původní lesní enklávy. Segment tak po 50 ti letech existence zůstává stále floristicky chudý. V téže době, jako jižní enkláva VH, byla vysazen dubový lesík i u Farářova kopečku (dnes Návrší). Dobu založení, druhové spektrum dřevin, půdní typ a zhruba i velikost má totožnou s jižní enklávou VH. Ještě Kühn (1992) zde nezaznamenal ani jeden druh lesních bylin, vyskytujících se v ostatních lesních enklávách zájmové oblasti31. I dnes (2006) zde chybí hájové druhy, vyskytující se ve VH a AaČ s jedinou výjimkou, neboť po intenzivním hledání se mi přece podařilo najít 3 nedospělé nekvetoucí rostliny Polygonatum multiflorum.
31
v té době se tam vyskytovala pouze Cephalantera damasonium, jejíž lehká semena se šíří větrem. Je zajímavé, že se v oblasti vyskytuje pouze na Návrší; snad kvůli neexistenci kompetice ostatních bylin. Její populace má stoupající tendenci – v roce 1992 napočítal Kühn 140 kvetoucích exemplářů, v roce 2005 to bylo již přes 400 ex.
86
Vzdálenost 160 metrů orné půdy od Velkého Hájku se tak v horizontu 50 let ukazuje pro lesní druhy jako nepřekročitelná.
5.3.3.9 Vývoj druhové biodiverzity ve vodou ovlivněném společenstvu
Niessl (1865) v zájmové oblasti nezaznamenává žádná vlhkomilná společenstva. Je to nepochybně dáno tím, že v té době potok meandroval v intenzivně obhospodařované nivě (obr. 12). Iltis o 49 let později u potoka uvádí 4 druhy bylin, mezi nimi typické vlhkomilné, jako Petasites hybridus a Epilobium parviflorum. U Podpěry (1928) tento počet zůstává nezměněn, Kühn (1965) uvádí druhů 5. V roce 1992 Kühn už uvádí 21 původních bylin (a 3 archeofyty a jeden neofyt). O pouhých 14 let později uvádím už 30 původních rostlin (a navíc 12 archeofytů a 4 neofyty). Zvýšení druhové bohatosti původních, i zavlečených druhů, je pravděpodobně reakce na prosvětlení a narušení půdy na levém břehu potoka, kde v roce 1998 probíhala výstavba kanalizačního sběrače. Hodně přítomných rostlin nejsou vyloženě vlhkomilné, patří spíš k nitrofilním druhům, jako Geranium robertianum, Corydalis cava, Heracleum spondylium, Chelidonium majus, ze zavlečených Arctium lappa, Lamium album, Carduus crispus. Imigrace původních, i nepůvodních druhů rostlin pravděpodobně zůstane v budoucnu vysoká, přes nepatrnou rozlohu segmentu, protože potok tvoří prakticky jediný migrační koridor v krajině. Z neofytů se vyskytují 2 invazní druhy a to Impatiens parviflora32, a Helianthus tuberosus.
5.3.3.10 Dynamika budoucího vývoje diverzity zavlečených druhů bylin
Spojnice trendu celkového vývoje biodiverzity archeofytů má konkávní tvar, to znamená v posledních obdobích zpomalování přílivu nových druhů. Vzhledem k současnému vysokému počtu (46 druhů, tj. více jak 14% z celkového druhového zastoupení) a nepatrnému zastoupení jiných druhů archeofytů v okolí, schopných migrovat na lokalitu, možno v následujících časových obdobích očekávat v zájmovém území zpomalení imigrace nových druhů. 32
dosud se v údolí Říčky, na rozdíl od hojného výskytu v údolí Svitavy, nevyskytuje invazní Impatiens glandulosa
87
Příliv nových druhů neofytů na lokalitu, ve srovnání s archeofyty, byl pomalejší. Souvisí to s výskytem dané kategorie druhů v bezprostředním okolí. Zatímco archeofyty byly v okolí přítomny už před tisíci lety, neofyty se šíří až po objevení Ameriky ( které mělo vliv na vzrůst mezinárodního námořního obchodu a s tím spojené zavlékání nových druhů). Spojnice trendu vývoje biodiverzity neofytů má konvexní tvar, to znamená v posledních obdobích zvyšování imigrace nových druhů. Velkoplošné disturbance v krajině, a naopak velké množství narušené půdy s řídkým vegetačním krytem ponechané přes 10 let ladem podporuje šíření expanzivních a kompetičně silných neofytů. Vzhledem k tomu, že v současné flóře ČR se vyskytuje 1046 druhů neofytů (Pyšek a kol., 2002), lze předpokládat v horizontu desítek let pokračování trendu v přílivu neofytů na lokalitu. U obou kategorií budou v imigraci převažovat druhy otevřených ploch.
5.3.3.11 Srovnání podílu zavlečených druhů v populaci
Průměrné zastoupení zavlečených druhů bylin v našich rezervacích tvoří 6%, z toho 4% archeofyty, 2% neofyty (Pyšek, 2005 in Vačkář, 2005). S tím srovnáme údaje Kühna (1992), které se týkají pouze chráněného území. Z výsledků vyplývá (tab. 6), že podíl archeofytů v druhovém spektru je 10,87%, neofytů 4,97%. Uvedené průměrné hodnoty tedy přesahuje zastoupení obou kategorií více, jak dvakrát. Lokalita tak, díky svému člověkem přeměněnému okolí, odkud mohou tyto druhy migrovat, patří do skupiny chráněných území s vysokým počtem zavlečených taxonů flóry. Zatímco archeofyty už jsou v naší přírodě zdomácnělé, zvyšují biodiverzitu a hodně jich patří k ohroženým druhům, mezi neofyty najdeme nebezpečné invazní druhy. Přímo v zájmovém území nalezneme Helianthus tuberosus, Solidago canadensis. V roce 1992 bylo zaznamenáno i Heracleum mantegazzianum. Získané poznatky proto mají bezprostřední vliv na budoucí management chráněného území.
88
5.3.4 Návrh péče a ochrany pro zachování a rozvoj přírodních hodnot území Cílem je dosáhnout takového stavu zde se nacházejících ekosystémů, ve kterém bude zachována co největší biodiverzita stanovištně původních druhů dřevin a bylin.
5.3.4.1 Negativní vlivy
V dřevinných porostech při severním okraji VH se vyskytuje nepůvodní trnovník bílý Robinia pseudoacacia, a javor jasanolistý Acer negundo. V posledních letech se šíří, zvláště v jihovýchodní části VH , bez černý Sambucus nigra. Na některých místech při okraji VH a AaČ se nacházejí staré výsadby pámelníku bílého Symphoricarpos rivularis. Hojně se vyskytují zplanělé druhy z okolních zahrad, např. šeřík Syringa vulgaris, meruzalka Ribes rubrum, ořešák Juglans regia, myrobalán Prunus cerasifera. Slivoň Prunus insititia a její kříženci s trnkou Prunus x fruticans, se objevují v lesním lemu a sukcesí znehodnocují na les navazující travnaté plochy. V méně početném zastoupení se v území vyskytují i další zavlečené nepůvodní druhy dřevin. Poměrné zastoupení nepůvodních dřevin dosahuje téměř 30%. Na vlhkostně příznivějších částech bezlesých travnatých ploch se hromadí stařina a jiný organický materiál, což znamená zmírňování klimatických extrémů a změnu trofických a hydrických poměrů. Na místa s xerotermními trávníky se začaly šířit vysoké byliny na úkor menších rostlin. Bezlesé plochy v části území jsou postiženy sukcesí křovin na úkor travinobylinných formací. Projevuje se expanze ovsíku vyvýšeného Arrhenatherum elatius, spojená s nebezpečím oslabení populací, či přímo vymizením, vzrůstově nižších druhů rostlin. Fragmentace a snižování výměry bezlesých travnatých ploch se projevuje ústupem pontickopanonských xerotermofytů. Část druhově bohatých trávníků byla osázena nepůvodními dřevinami jako Quercus rubra, Acer negundo, Pinus sylvestris a dalšími. Na levé straně údolí je dosud velká část ploch původních trávníků zarostlá akátem. Dále vlivy spojené s vysokou návštěvností, jako nadměrné sešlapávání některých ploch, obohacováním živinami z psích výkalů, rozděláváním ohňů, přímým trháním a vyrýváním vegetace, ukládáním zahrádkářského i jiného odpadu přímo v chráněném území. V neposlední řadě krádeže padlých kmenů dubů.
89
5.3.4.2 Návrh zásad péče
V lesních porostech redukce bezu černého Sambucus nigra po celém území. Odstranění pámelníku bílého Symphoricarpos rivularis , javoru jasanolistého Acer negundo a trnovníku bílého Robinia pseudoacacia (všude, kde přetrvává i po zásahu z roku 1998), myrobalánu Prunus cerasifera, slivoně Prunus insititia a jejích kříženců s trnkou Prunus x fruticans a dalších nepůvodních dřevin (pařezy nutno potřít Roundupem, aby se zabránilo tvorbě výmladků). Odlišovat křížence Prunus x fruticans od původní trnky Prunus spinosa, a tu v rámci možností ponechávat. Uvolňovat ohrožené, nebo na lokalitě vzácné dřeviny, jako višeň křovitou Cerasus fruticosa, dub šípák Quercus pubescens, dub žlutavý a mnohoplodý Quercus dalechampii, Quercus polycarpa, dřín Cornus mas a další. Stromové porosty udržovat v sušších částech území pokud možno rozvolněné, aby se vytvořilo bohaté bylinné a keřové patro. Padlé stromy v lesních porostech nevyklizovat a nechat na místě, pouze odstraňovat z cest. V období června pokosit ty části travnatých ploch, kde se šíří ovsík vyvýšený Arrhenatherum elatius. Seč nutno provést před dozráním semen ovsíku, zajistit odvoz sena. Pokud by došlo k opakovanému vymetání rostlin v srpnu nebo září, seč opakovat. Zabraňovat zde (na travnatých plochách) sukcesi dřevin ve prospěch zachování druhové rozmanitosti bylinných společenstev. Likvidovat zde náletové dřeviny, jako např. na lokalitě i v blízkém okolí invazní Prunus insititia a její křížence, zvláště na místech s hlubší půdou a příznivějšími vlhkostními poměry. Při zásazích rozlišovat vzácnější druhy dřevin, např. Quercus pubescens, Rosa gallica, Rosa pimpinellifolia, Rosa rubiginiosa. Cornus mas a ty v rámci možností na otevřených bezlesých plochách jednotlivě ponechávat. U potoka se šířící Helianthus tuberosus nutno pravidelně několikrát ročně sekat, aby došlo k vyčerpání zásobních látek a ústupu druhu. Vzhledem k erozi části cest v území, vymáhat zákaz jízdy na horských kolech, též rozdělávání ohňů, a ukládání zahrádkářského i jiného odpadu podél plotu cihelny a u silnice.
Po ukončení rekonstrukčních prací je nezbytné přistoupit k běžné údržbě zájmového území, spočívající v údržbě označení informačních panelů a cest, pravidelném sběru volně rozptýleného odpadu, řízeném kosení vytypovaných travních porostů, pravidelném sledování a provádění zdravotní a výchovné probírky dřevin (stromů a keřů) s ohledem na jejich zapojení, výchově spontánně zmlazujících se porostů dřevin, průběžné likvidaci výmladků již odstraněných nepůvodních dřevin a průběžném odstraňování náletů dřevin z nežádoucích míst
90
Z dlouhodobějšího hlediska: Prosadit postih pachatelů krádeží dřeva (v současnosti není politická vůle). Snažit se o rozšíření výměry chráněného území - v současnosti pouze AaČ, VH a již mimo údolí blízké Návrší a Horka. Výhledově se snažit přesměrovávat návštěvnost i jinam, to zn. uvažovat o úpravě a zvelebení blízkého i vzdálenějšího okolí, kam by obyvatelé Šlapanic mohli chodit na procházky.
5.3.5 Ekologicko – cenotické charakteristiky Rostliny reagují s určitým zpožděním na změnu vnějších podmínek. Změna druhového složení tak v časovém horizontu následuje změnu prostředí. Pokud bereme v úvahu druhové složení, nereaguje tak citlivě, jako po přepočtení na pokryvnost, ale zase nezaznamenává krátkodobé fluktuace, ale spíš celkové změny. Nevýhodou je, že rostliny nereagují pouze na jeden určitý faktor, ale na jejich komplex. V zájmovém území se vyskytují 3 základní biotopy, a to biotop bezlesých ploch, lesa a biotop ovlivněný vodou. V těch ale mohly probíhat změny podmínek prostředí nezávisle na sobě. Pokud chceme posoudit změny prostředí, indikované Ellenbergovými hodnotami, musíme porovnat změny
ekologicko–cenotických charakteristik druhové skladby celého
zájmového území (5.2.9), i základních biotopů
33
. Při tom platí, že průběh ekologicko–
cenotických charakteristik jednotlivých biotopů může být značně odlišný od průběhu zaznamenaného v zájmovém území jako celku, protože vývoj v oblasti jako celku záleží nejen na aritmetických průměrech u jednotlivých biotopů v časových obdobích, ale i na poměru počtu zaznamenaných druhů v jednotlivých biotopech. Určité změny prostředí se mohou projevit, či neprojevit, pouze v jednotlivých biotopech. Naopak, pokud bereme v úvahu celé území, do jisté míry se stírají vlivy, působící na jednotlivé biotopy, a dostaneme ucelenější, komplexnější obraz.
33
statisticky zpracováno v Příloze č. 9 B
91
5.3.5.1 Nároky druhů na světlo (LE) V biotopu bezlesých ploch (obr.37) ve výběrech aritmetických průměrů indikačních hodnot se potvrdila nulová hypotéza H0 - zjištěné rozdíly jsou nevýznamné. V posledních dvou časových údobích zaujme prudká klesající tendence aritmetických průměrů. Přestože se neprojevil statisticky významný rozdíl34, je možno vyslovit domněnku (na základě kapitoly 5.3.3.2), že se zde díky fragmentaci stanovišť a postupné změně hydrických poměrů projevil ústup ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů a nástup mezofilnějších druhů rostlin. V biotopu lesních společenstev (obr.38) se potvrdila dle statistického testu Anova alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1965 od výběru 1865, 1914 a 1928. Výběry 1992 a 2006 se také liší od výběru 1865, 1914 a 1928. Předchozí autoři popisovali na místě lesa řídký rozvolněný porost s keři a travnatými místy (5.1.1.1). Vývoj zachycuje postupné zvyšování zápoje, postupný úbytek světlomilných a přírůstek stínomilných rostlin. Graf zachycující časový vývoj ve společenstvu ovlivněném vodou (obr.39) je přidán spíše pro ukázku. V prvních dvou obdobích (1914 a 1928) se jedná pouze o čtyři a v třetím (1965) o pět druhů bylin, ve čtvrtém(1992) pak 25 druhů a v roce 2006 o 45 druhů bylin. Počty jsou příliš nízké pro statistické srovnání. Přesto se mezi dvěma posledními výběry projevilo
7,65 7,55
6,1
7,61 7,54
7,54
7,53
5,92
5,88 5,78
5,8
7,48
7,33
7,35
5,41 5,13
5,2 4,9
7,25 1865
1914
1928
1965
1992
1865
2006
Obr. 37. Průměry LE - společenstva bezlesých ploch
34
5,43
5,5
7,45
1928
1965
1992
Obr. 38. Průměry LE - lesní společenstva
výběry jednotlivých biotopů mají méně položek než výběry celku
92
1914
2006
7,6
7,25
7,25
7,25
7,1
6,72 6,6
6,17 6,1 5,6 1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 39. Průměry LE - společenstvo ovlivněné vodou zvýšení. Může to být reakce na prosvětlení a odstranění větších stromů na levém břehu při stavbě kanalizačního sběrače r. 1997. V zájmovém území jako celku se ve výběrech z jednotlivých časových období statisticky významný rozdíl neprojevil.
5.3.5.2 Nároky druhů na teplo (LE) V biotopu bezlesých ploch (obr.40) se potvrdila dle statistického testu Anova alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1992 od výběru 1914, 1928 a 1965. Výběr 2006 se liší od výběru 1865, 1914, 1928 a 1965. Časový vývoj, podobně jako v předchozím případě, (na základě kapitoly 5.3.3.2), je vysvětlitelný tím, že se zde díky fragmentaci stanovišť a postupné změně hydrických poměrů projevil ústup ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů a nástup mezofilnějších druhů rostlin.
6
6,55
6,47
6,45 6,45
5,93
6,46 5,9
6,40
5,86
5,84
5,77
5,8
6,35
6,25 6,25
6,20
5,84
5,83
5,7 5,6
6,15 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 40. Průměry TE - společenstva bezlesých ploch
93
1865
1914
1928
1965
1992
Obr. 41. Průměry TE - lesní společenstva
2006
5,9
5,73
5,75 5,6
5,56 5,50
5,50
5,50
1914
1928
1965
5,45 5,3 1992
2006
Obr. 42. Průměry TE - společenstvo ovlivněné vodou V biotopu lesních společenstev (obr.41) se potvrdila nulová hypotéza H0 - zjištěné rozdíly jsou nevýznamné. Jednotlivé fluktuace hodnot nejsou vypovídající. Zaujme zvýšení hodnoty mezi lety 1992 a 2006. Graf zachycující časový vývoj ve společenstvu ovlivněném vodou (obr.42) je přidán opět spíše pro ukázku. V prvních dvou obdobích (1914 a 1928) se jedná pouze o čtyři a v třetím (1965) o pět druhů bylin, ve čtvrtém(1992) pak 25 druhů a v roce 2006 o 45 druhů bylin. Počty jsou příliš nízké pro statistické srovnání. Přesto se mezi dvěma posledními výběry opět projevilo zvýšení. Může to být reakce na prosvětlení a odstranění větších stromů na levém břehu při stavbě kanalizačního sběrače r. 1997, protože nároky druhů na teplo souvisí s nároky na světlo. V zájmovém území jako celku se ve výběrech z jednotlivých časových období statisticky významný rozdíl projevil (5.2.7.2). Plynulý nárůst nároků na teplo od výběru 1865 do r. 1965 a statistický rozdíl mezi těmito dvěma krajními výběry je dán nárůstem počtu druhů otevřených ploch. Statistický pokles výběrů 1992 a 2006 je dán ústupem ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů díky fragmentaci stanovišť a změně hydrických poměrů a nástupu mezofilnějších druhů rostlin.
5.3.5.3 Nároky druhů na kontinentalitu (KE) V biotopu bezlesých ploch (obr.43) se potvrdila dle statistického testu Anova alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1992 od výběru 1914, 1928 a 1965. Výběr 2006 se liší od výběru 1914, 1928 a 1965.
94
Časový vývoj, podobně jako u TE, je vysvětlitelný tím, že se zde díky fragmentaci stanovišť a postupné změně hydrických poměrů projevil ústup ponticko-panonských xerotermofytů (které jsou z přítomné vegetace nejvýrazněji kontinentální a teplomilné) a nástup mezofilnějších druhů rostlin.
4,5
5,1
4,95
4,31 4,24
4,3
4,9 4,7
4,92
4,78 4,1
4,63
4,07 3,99
4,57 4,51
4,5
3,9
4,3
3,88
3,87
1992
2006
3,7 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 43. Průměry KE - společenstva bezlesých ploch
1865
1914
1928
1965
Obr. 44. Průměry KE - lesní společenstva
4,05
3,94 3,9
3,75
3,75
3,75
3,75
3,62 3,6 3,45 1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 45. Průměry KE - společenstvo ovlivněné vodou
V biotopu lesních společenstev (obr.44) se potvrdila nulová hypotéza H0 - zjištěné rozdíly jsou nevýznamné. Jednotlivé fluktuace hodnot nejsou vypovídající. Na rozdíl od TE nedošlo ke zvýšení hodnoty výběrů mezi lety 1992 a 2006. Graf zachycující časový vývoj ve společenstvu ovlivněném vodou (obr.45) je přidán opět spíše pro ukázku. Počty jsou příliš nízké pro statistické srovnání. Přesto se mezi dvěma výběry 1992 a 2006 opět projevilo zvýšení. Je možno vysvětit domněnku že tato skutečnost souvisí s nárůstem hodnoty LE a TE.
95
V zájmovém území jako celku se ve výběrech z jednotlivých časových období statisticky významný rozdíl projevil (5.2.7.3) podobně jako u TE. Oproti r. 1865 se projevilo statisticky významné zvýšení ve výběrech 1914, 1928 a 1965, poté opět následuje pokles. Nárůst nároků na kontinentalitu souvisí se stejnými faktory jako nárůst ekoelementu teplo TE.
5.3.5.4 Nároky druhů na vlhkost (FE) V biotopu bezlesých ploch (obr.46) se potvrdila dle statistického testu Anova alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1965 od výběru 1865 a 1928, sloupec 1992 se statisticky liší s výběry 1865 - 1965. Výběr 2006 se liší také od výběru 1865 - 1965. Časový vývoj, podobně jako v předchozích případech, je vysvětlitelný tím, že se zde díky fragmentaci stanovišť a postupné změně hydrických poměrů projevil ústup na vláhu nenáročných ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů a nástup mezofilnějších druhů rostlin.
4,1
5,1
5,00
3,76 3,64
3,7
4,91 4,9
4,77
3,28
3,25
3,3
4,7
3,09
4,62 4,55
2,90 2,9
4,53
4,5
2,5
4,3
1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 46. Průměry FE - společenstva bezlesých ploch
8,5
7,75 7,5
6,25
6,5
6,20 5,77
5,98
5,5
4,5 1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 48. Průměry FE - společenstvo ovlivněné vodou
96
1865
1914
1928
1965
1992
Obr. 47. Průměry FE - lesní společenstva
2006
V biotopu lesních společenstev (obr.47) se potvrdila nulová hypotéza H0 - zjištěné rozdíly jsou nevýznamné. Jednotlivé fluktuace hodnot nejsou vypovídající, ovšem díky malému počtu lesních druhů lze jen obtížně dosáhnout statistické průkaznosti. Je možno se domnívat, že zvyšování nároků na vlhkost souvisí se zvyšováním zápoje lesa. Graf zachycující časový vývoj ve společenstvu ovlivněném vodou (obr.48) je přidán opět spíše pro ukázku. Počty jsou příliš nízké pro statistické srovnání.Mezi lety 1992 a 2006 je minimální rozdíl, ale celkově se projevil nárůst druhů v roce 2006. V zájmovém území jako celku se ve výběrech z jednotlivých časových období statisticky významný rozdíl projevil (5.2.7.2). Statisticky se odlišují výběry 1992 a 2006 oproti čtyřem předchozím výběrům. Je to dáno tím, že v biotopu bezlesých ploch i lesních společenstev se projevilo zvýšení nároků na vlhkost, ve společenstvu ovlivněném vodou se projevilo zvýšení počtu druhů.
5.3.5.5 Nároky druhů na půdní reakci (RE) V biotopu bezlesých ploch (obr.49) se potvrdila nulová hypotéza H0 - zjištěné rozdíly jsou nevýznamné. Jednotlivé fluktuace hodnot nejsou vypovídající.
7,6 7,4
7,1
7,32
7,34
6,95
7,39 7,33
6,9
6,95
6,85
6,81
7,23 7,2
6,65
6,7
7,08
7
6,59
6,5
6,8
6,3
1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 49. Průměry RE - společenstva bezlesých ploch
97
1865
1914
1928
1965
1992
Obr. 50 Průměry RE - lesní společenstva
2006
8
7,75 7,6
7,60
7,50
7,2
6,88
6,96
6,8 6,4 1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 51. Průměry RE - společenstvo ovlivněné vodou V biotopu lesních společenstev (obr.50) se potvrdila nulová hypotéza H0 - zjištěné rozdíly jsou nevýznamné. Jednotlivé fluktuace hodnot nejsou vypovídající. Zaujme zvýšení hodnoty mezi lety 1992 a 2006 vzhledem k jisté příbuznosti s průběhem KE, TE a LE. . Graf zachycující časový vývoj ve společenstvu ovlivněném vodou (obr.51) je přidán opět spíše pro ukázku. Počty jsou příliš nízké pro statistické srovnání. Hodnoty všech tří biotopů jeví jistou příbuznost s KE, TE a LE. V zájmovém území jako celku se ve výběrech z jednotlivých časových období statisticky významný rozdíl neprojevil. Průběh hodnot v zájmovém území jako celku jeví určitou podobnost s průběhy KE, TE a LE.
5.3.5.6 Nároky druhů na dostupnost dusíku v půdě (NE) V biotopu bezlesých ploch (obr.52) se potvrdila dle statistického testu Anova alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1914 od výběru 1865, 1965 se liší s výběrem 1865 a 1928, výběr 1992 se statisticky liší s výběry 1865 - 1965. Výběr 2006 se statisticky odlišuje od výběrů 1865 - 1992. Vysoký, statisticky významný, nárůst mezi lety 1865 a 1914 je vysvětlitelný tím, že pastviny jsou díky odstraňování biomasy typické nízkým obsahem živin. Několik let po roce 1865 se zde přestalo pást. Upuštění od pastvy může mít, díky rozkladu stařiny, podobný efekt jako hnojení (Eriksson, 1995 ex Blažková, 2003). V té době již byl také vysazen akát na pravé straně údolí, ale jeho porosty byly řídké a nevyskytovaly se zde ve větším množství rostliny náročné na dusík. Výběr z roku 2006 díky ruderalizovanému vegetačnímu segmentu 2b může být nadhodnocen, ale pokud srovnáme výběr 1992, který byl sesbírán pouze na území CHPV, 98
statisticky významné zvýšení oproti předchozím výběrům se projevilo také. Zcela nepochybně zde spolupůsobí vedle rozkladu biomasy i atmosférické depozice dusíku.
4,2
6,3
3,99 3,67
3,7
3,38
3,25 3,2
5,99
5,8
5,46 5,29 5,3
2,96
5,09 4,92
4,88 2,7
4,8
2,53
4,3
2,2 1865
1914
1928
1965
1992
1865
2006
Obr. 52. Průměry NE - společenstva bezlesých ploch
7,25 6,8
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 53. Průměry NE - lesní společenstva
7,05 6,75
6,71 6,40
6,35
5,75
5,9 5,45 1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 54. Průměry NE - společenstvo ovlivněné vodou V biotopu lesních společenstev (obr.53) se potvrdila dle statistického testu Anova alternativní hypotéza H1 - aspoň mezi dvěma skupinami je statisticky významný rozdíl středních hodnot. Podle Scheffeho metody mnohonásobného porovnávání se statisticky liší výběr 1992 od výběru 1865, 1928 a 1965 a výběr 2006 se statisticky liší se všemi předchozími výběry. Vzrůst nepochybně souvisí s rozkladem biomasy na lesní půdě (oproti r.1865 se již v roce 1914 neodebírala hrabanka na stelivo), dále souvisí se zavedením akátu. Zaujme zejména vysoké, statisticky významné zvýšení mezi lety 1992 a 2006 - t.j. v rozdílu 14 let, ve srovnání s nárůstem mezi lety 1965 a 1992 (podstatně nižší nárůst v období 33 let). Dá se předpokládat, že na tomto výrazném zvýšení v tak krátké době se podílejí také atmosférické depozice dusíku.
Graf zachycující časový vývoj ve společenstvu ovlivněném vodou (obr.54) je přidán opět spíše pro ukázku. Počty jsou příliš nízké pro statistické srovnání, ale přesto nárůst mezi výběry 1992 a 2006 ukazuje celkový trend nárůstu obohacení dusíkem.
99
V zájmovém území jako celku se ve výběrech z jednotlivých časových období statisticky významný rozdíl projevil.
Průběh hodnot ukazuje rovněž na vývojový trend
nárůstu obohacení dusíkem.
5.3.5.7 Otázka reakce druhového spektra zájmové oblasti na změny klimatu
Vzhledem ke globálnímu vývoji klimatu, zvláště v posledních desetiletích, očekáváme nárůst průměrných teplot. Tato otázka je v centru pozornosti odborné lesnické veřejnosti. Předpokládá se, že mezi jeho dopady budou náležet častější gradace hmyzích škůdců, změny patogenity a virulence cizopasných hub, ústup areálu jehličnatých dřevin (hlavně smrku) ve prospěch listnatých dřevin. Dále se bude patrně častěji objevovat zimní poškozování jehličnatých dřevin vytranspirováním atd. (Vinš a kol., 1996; Urban, Pokorný, 2002; Kupka, 2002; Janouš, 2002; Šišák, Purkrab, 2002; Jankovský, Cudlín, 2002). Proto je důležité zjistit, jestli rostlinná společenstva v dlouhodobém časovém horizontu reagují na změny klimatu. V kap. 5.3.5.2 je vyhodnocena časová řada výběrů podle biotopů z hlediska fytocenologicko-cenotické charakteristiky teplo TE. Celkově se projevuje nárůst do roku 1965, poté pokles. Rozdíl mezi výběry z let 1865 a 1965 je statisticky významný. Tento nárůst se neprojevil při srovnání průběhů výběrů v jednotlivých biotopech; v zájmovém území jako celku se ale projevil díky imigraci (nárůst počtu) teplomilných druhů rostlin na bezlesé území.
6,35
6,25 6,22
6,25
6,15
6,28
ekoelement teplo 14 rozloha pastvin spojnice trendu 12 spojnice trendu 10
6,12 6,08
6,10
8 6
6,05
4 5,95
2
ha 5,85
0 1865
1914
1928
1965
1992
2006
Obr. 55. Průměry TE se spojnicemi trendu ekoelementu tepla a rozlohy pastvin (ha)
100
Na obr. 55 pozorujeme, že změna trendu po roce 1965 souvisí s úbytkem rozlohy nesekaných bezlesých ploch (kategorie pastviny), kde se nachází těžiště výskytu teplomilných druhů bylin. Trend zvyšování poměrného podílu teplomilných druhů rostlin v druhové skladbě lokality tak byl zvrácen sukcesním vývojem. Při tom do roku 1965 se projevily změny klimatu, co se týče oteplení jen nepatrně, na rozdíl od posledních 20ti let. V zájmovém území jako celku ekologická charakteristika teplo TE tedy reaguje více na sukcesní změny v krajině, nežli na změny klimatu. Problém je v homogennosti dat. Nelze získat modelově čistou studijní plochu; snad jen za stálého blokování sukcese35, což ovšem bude vyhovovat zase jen určitým druhům, které snášejí periodické narušování biomasy. Přibývání teplomilných druhů na lokalitě tak spíše souvisí s ústupem pastvy a imigrací druhů, kterým pastevní obhospodařování nevyhovovalo. Bylo využito v té době ještě existujících migračních koridorů. V zájmovém území jako celku, pozorujeme obdobný průběh fytocenologicko-cenotických charakteristik teplo, kontinentalita a s výhradami i půdní reakci a světlo. Ve všech těchto případech se projevuje vysoký rozdíl hodnot mezi výběry z let 1965 a 1992, daný sukcesí na lokalitě. Tento vývoj můžeme pozorovat i v kap. 5.2.7 - vývoj floristické podobnosti bylinné vegetace. Snímek z r. 1965 jeví větší podobnost se snímky z r. 1914 a 1928, než se snímky z let 1992 a 2006.
V této souvislosti zaujme, že v lesním biotopu mezi výběry 1992 a 2006 v ekoelementu světlo LE došlo ke snížení průměrné hodnoty, zatímco u ekoelementu teplo TE došlo ke zvýšení. Tento protisměrný vývoj by mohl naznačovat reakci na oteplení. Tato reakce se ovšem neprojevila významně statisticky, vzhledem k nízkému počtu druhů lesního biotopu. Bylo by zapotřebí srovnat výsledky
z dalších případných obdobných studií lesního
ekosystému.
35
bezlesé plochy bez odpovídajícího managementu zarůstají. Pokud je management prováděn, zvýhodňuje druhy, snášející narušování nadzemní biomasy. Pokud zkoumáme plochy lesního ekosystému, reakce na světlo a v návaznosti na teplo je závislá na dynamice sukcesních stadií lesa.
101
6. SOUHRN Cílem práce bylo porovnat vývoj vegetace zájmového území mezi lety 1865 a 2006. Předmětem zájmu této práce je přírodě blízká vegetace úzkého průlomového údolí Říčky, zvaného Líchy a jeho nejbližší okolí. Nalezneme ho mezi městem Šlapanice (asi 10 km jihovýchodně od Brna) a obcí Bedřichovice. Oblast výzkumu je vymezena obdélníkovým výřezem o ploše 79 ha. Vrcholy obdélníku mají souřadnice: 49°10´42.35683´´ 16°42´58.72789´´; 49°10´45.06780´´ 16°43´37.51907´´; 16°43´43.58545´´.
49°10´05.01561´´ 16°43´04.80234´´;
49°10´07.42595´´
Nejnižší místo leží na úrovni 223 m n.m., nejvyšší 267,5 m n.m.
Území bylo zařazeno dle přírodních poměrů do Lechovického bioregionu, součásti Severopanonské podprovincie. V zájmovém území vystupuje ostrov kulmu, zastoupený račickými slepenci, nad okolní terciérní a kvartérní sedimenty. Byly vymezeny čtyři základní půdní typy : kambizem, fluvizem, litozem a hnědozem. Vzhledem k tomu, že se jedná z velké části o historickou studii, bylo nezbytnou součástí práce studium historických materiálů a mapových podkladů, na jejichž základě byla provedena rekonstrukce vývoje území - podrobně je tato problematika obsažena v kap. 4 Změny užívání území v čase. Vývoj byl rekonstruován od roku 1826 po současnost. Byly použity různé mapové podklady: I. a III. vojenské mapování a mapy tzv. stabilního katastru (indikační skicy). Údaje o obhospodařování území byly čerpány z těchto indikačních skic z let 1826, 1872, 1915. Stav využití krajiny z 1980 byl čerpán z katastrální mapy 1981. Pro srovnání historických dat se současným stavem byla použita orthofotomapa z r. 2004. Z digitálně zpracovaných map byly zjištěny výměry jednotlivých kategorií využití pozemků zájmového území - vodní toky, orné půdy, pastvin, luk - sadů - zahrad, lesů, vinohradů, i tzv. ostatních ploch. Byly zjištěny časové změny využití jednotlivých kategorií pozemků v čase. Z výsledků vyplývá, že podíl orné půdy stoupla do r. 1915, následuje poměrně prudký pokles v závislosti na nárůstu zastavěnosti území. Výměra lesa byla nejmenší v r. 1915, poté se díky sukcesi a výsadbám zvyšovala. Kategorie pastviny (nesekané travnaté plochy) se do r. 1915 se snižovala jen mírně, po roce 1915 můžeme zaznamenat prudký pokles díky opuštění předchozích hospodářských postupů a následné sukcesi v území. Výměry luk - sadů - zahrad vzrostly po r. 1915 a zvláště po r. 1980, na úkor orné půdy. Zastoupení ostatních kategorií bylo nepodstatné a nemělo na vývoj krajiny vliv. Podobný vývoj se dá zobecnit (s výjimkou horských oblastí) pro většinu území našeho státu.
102
Tento výzkum byl zcela nezbytný pro zjištění historické hranice lesa a pastvin v jednotlivých časových údobích a tak lokalizaci historického stavu krajiny, která odpovídala dobám pozorování předchozích badatelů.
V kapitole č.5 - Vývoj vegetace - bylo provedeno podrobné studium prací předchozích autorů (Niessl, 1865; lltis, 1914; Podpěra, 1928; Kühn, 1965 a Kühn, 1992), následoval vlastní průzkum území a sepsání soupisů vegetace. Tyto soupisy vegetace jsou uvedeny dle jednotlivých vegetačních segmentů v Tabulce výskytu dřevin a Tabulce výskytu bylin. Území výzkumu, dle jednotlivých autorů, bylo lokalizováno. Latinská nomenklatura soupisů vegetace byla sjednocena. Vegetační segmenty popisované jednotlivými autory byly na základě jejich popisu, studia historických map a reliéfu terénu rekonstruovány, v situačních mapkách byl zakreslen jejich časový vývoj, závisející na stavu obhospodařování lokality a na to navazující sukcesi. Travnatá rostlinná společenstva odpovídají třídě FESTUCO-BROMETEA (svaz Festucion valesicae ), na skalnatých místech třídě KOELERIO-CORYNEPHORETEA ( svaz Alysso alyssoidis-Sedion albi ). Mozaika travnatých a křovinatých společenstev (Cotoneaster
integerrimus, Rosa pimpinellifolia, Rosa rubiginosa) náleží do třídy RHAMNO-PRUNETEA ( svaz Prunion spinosae , s vyššími keři Cornus sp., Crataegus sp, Euonymus sp. do svazu Berberidion). Les náleží do třídy QUERCO-FAGETEA (svaz Carpinion ). Vegetace podél potoka odpovídá botanickému svazu Alnion incanae ( třída QUERCO-FAGETEA). Byla zpracována biodiverzita dřevin a bylin a rekonstruovány křivky vývoje trendů. U obou kategorií se v čase zvyšovala, zcela zřejmě jako následek sukcese území po přerušení intenzivního obhospodařování lokality a přilehlého okolí (pastva a jiné odstraňování nadzemní biomasy). Podíl nepůvodních druhů bylin a dřevin je ve srovnání s obdobnými lokalitami podléhajícími ochraně vysoký, což je nutno řešit managementem území. U nepůvodních druhů bylin (neofytů) bude pravděpodobně pokračovat vzestupný trend přílivu na lokalitu i v budoucnu. U původních druhů bylin se v r. 2006 ve srovnání s 1992 projevil pokles biodiverzity, což je způsobeno úbytkem druhově bohatých bezlesých ploch a jejich fragmentací. Byl sepsán výskyt vyhynulých a ohrožených druhů bylin a vybrány tři nejohroženější druhy na lokalitě - a to: Sideritis montana, Campanula bononiensis a Phelipanche purpurea, u které byly nastíněny možné příčiny ohrožení. Zároveň byl zaznamenán ústup ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů, daný fragmentací stanovišť a změnou hydrických poměrů. Na území lesa (severní enkláva na levé straně údolí) byl zaznamenán poměrně vysoký výskyt tzv. "špatných" a "pomalých" migrantů. Jejich výskyt zde indikuje dlouhodobou kontinuitu lesního prostředí. 103
Výsledkem těchto pozorování bylo zpracování návrhu péče a ochrany území pro zachování a rozvoj přírodních hodnot území. Byly zpracovány ekologicko-cenotické charakteristiky dle Ellenberga pro světlo LE, teplo TE, kontinentalitu KE, vlhkost FE, půdní reakci RE a dostupnost dusíku v půdě NE. V biotopu lesních společenstev u ekoelementu světlo LE bylo zajištěno statisticky průkazné snížení aritmetických průměrů posledních tří výběrů. Je to pravděpodobně reakce na zvýšení zápoje stromového patra. U ekoelementu teplo TE u biotopu bezlesých ploch se projevilo statisticky významné snížení u výběru z posledních dvou sledovaných období. Díky fragmentaci stanovišť a postupné změně hydrických poměrů se projevil ústup pontickopanonských a mediteránních xerotermofytů a nástup mezofilnějších druhů rostlin. U ekoelementu kontinentality KE v biotopu bezlesých ploch se projevuje shodná tendence z podobných příčin jako u tepla TE. U ekoelementu vlhkosti FE v biotopu bezlesých ploch se projevuje statisticky výrazný nárůst hodnot v posledních dvou výběrech, oproti předchozím. Tento vývoj je vysvětlitelný tím, že se zde díky fragmentaci stanovišť a postupné změně hydrických poměrů projevil ústup na vláhu nenáročných xerotermofytů a nástup mezofilnějších druhů bylin. Zároveň vzrostl počet bylin v biotopu ovlivněném vodou. Nároky druhů na půdní reakci RE se statisticky významně v žádném biotopu neprojevily. U ekoelementu dostupnost dusíku v půdě NE v biotopu bezlesých ploch, se statisticky liší výběr 1914 od výběru 1865, 1965 se liší s výběrem 1865 a 1928. Výběr 1992 se statisticky liší s výběry 1865 - 1965. Výběr 2006 se statisticky liší od výběrů 1865 - 1992. Vysoký, statisticky významný, nárůst mezi lety 1865 a 1914 je vysvětlitelný tím, že upuštění od pastvy může mít podobný efekt jako hnojení (rozklad stařiny). Výběr z roku 1992, který se týká pouze bezlesých ploch chráněného území, se statisticky odlišuje oproti předchozím. Vzhledem k tomu, že se na bezlesých plochách nevyskytuje akát, jedná se nepochybně o atmosférické depozice dusíku. V biotopu lesních společenstev se liší poslední dva výběry oproti předchozím. Vzrůst nepochybně souvisí s rozkladem biomasy na lesní půdě, dále souvisí se zavedením akátu. Zaujme zejména vysoké, statisticky významné zvýšení mezi lety 1992 a 2006 - dá se předpokládat, že na tomto výrazném zvýšení v tak krátké době se podílejí i atmosférické depozice dusíku. V území jako celku, se statisticky významné rozdíly ve výběrech časových řad ekoelementů projevily u dostupnosti dusíku v půdě NE, vlhkosti FE, kontinentality KE a tepla TE. U tepla a kontinentality byl statisticky významný vzrůst - u kontinentality ve výběrech 104
1914, 1928 a 1965 oproti výběru 1865; u TE ve výběru 1965 oproti výběru1865 - díky vyšší poměrné početnosti teplomilných druhů v druhovém spektru lokality. Poté následoval, díky fragmentaci bezlesých ploch a změně hydrických poměrů, pokles početnosti těchto druhů, i hodnot.
SUMMARY The subject of the work was to compare the evolution of vegetation of the locality between 1865 and 2006. The aim of the work is the nature-like vegetation of the Iuka canyon so called "Litchi" and it's surrounding. The area takes place between town Šlapanice (approx.10 km to the south-east from Brno) and village Bedřichovice. The research area is limited by a square cut which surface is 79 ha. The coordinates of the square vertexes are 49°10´42.35683´´ 16°42´58.72789´´; 49°10´45.06780´´ 16°43´37.51907´´; 49°10´05.01561´´ 16°43´04.80234´´; 49°10´07.42595´´ 16°43´43.58545´´.
The lowest place is 223
m above sea level, the highest 267,5 m above sea level. According to its natural conditions, the area belongs to the Lechovice bioregion, a part of the North-panonian subprovince. There is an isle of culm, represented by the Račice agglomerates, above tertier and quarter sediments surrounding it in the area. Some four basic soil types were qualified: cambisoil, fluvisoil, lithosoil, and brown soil. Because an important part of the work is a historical study, an inevitable part of the work was studies of the historical sources and map data. At this basis, an evolution of the area reconstruction was made, as it is described in detail in Chapter 4 – The Changes of the Using of the Area in Time. The evolution has been reconstructed since 1826 until nowadays. Various map data were used: I. and III. military mapping, and so-called “stabile cadastre (indication sketches)”. The data about area management were taken from these indication sketches from years 1826, 1872, and 1915. The state of the landscape in 1980 was taken from the cadastral map from the year 1981. For a comparison of the historical data with the today state, an orthofotomap form 2004 was used. Digitally processed
maps were used to supply with
measurement of the entire categories of the land use – water flows, arable land, grazing land, meadows – orchards - gardens, forests, vineyards, and also so-called other areas.
105
Time changes of the use of the entire categories of the area were qualified. According to the issues, a percentage of the arable land was growing until 1915; a quite steep decline follows according to the growth of the urbanization of the area. The forest area was the smallest in 1915, and then it grew thanks to the succession and out planting. The grazing land (or uncut grassland) category has been declining slightly until 1915, and then a steep decline was noted thanks to abandonment of the previous management practice, and thanks to the succession in the area. The area of meadows – orchards – gardens has been growing after 1915 and especially after 1980 at the expense of the arable land. The other categories are not represented in an important measure in this area, and have no influence on the landscape development. A similar development could be generalized for most of the area of our country, excepting the mountain areas. The research was inevitable for qualifying of a historical border of the forest and grazing land in particular periods, and therefore for the localization of the historical state of the landscape, according to previous researchers' observations period. The Chapter V. - The evolution of the vegetation – contains a detailed study of the work of previous authors (Niessl, 1865; lltis, 1914; Podpěra, 1928; Kühn, 1965, and Kühn, 1992), followed by a respective research and making a lists of vegetation. The lists are mentioned according to particular vegetation segments in the Table of Wooden Species Occurrence and the Table of Herb Occurrence. The area of the occurrence, by the particular authors, was localized. The Latin nomenclature of the lists of vegetation was unified. The vegetation segments described by the particular authors were reconstructed on basis of their descriptions, the historical map studies, and the terrain topography. In the situation maps, there was a time development inscribed dependent on the state of the management of the area, respective on the following succession. The grass societies correspond to the class FESTUCO-BROMETEA (unit Festucion valesicae ), on the rocky areas the class KOELERIO-CORYNEPHORETEA (unit Alysso alyssoidis-Sedion albi )
The mosaic of the grass and shrub societies (Cotoneaster integerrimus, Rosa pimpinellifolia, Rosa rubiginosa) belongs to the class RHAMNO-PRUNETEA (unit Prunion spinosae, with taller shrub Cornus sp., Crataegus sp, Euonymus sp. to the unit Berberidion). The forest belongs to the
class QUERCO-FAGETEA (unit Carpinion ). The vegetation along the brook corresponds to the botanic unit Alnion incanae (classQUERCO-FAGETEA). The biodiversity of the wooden species and herbs was processed, and curves of the trend development were made. In both categories, the biodiversity grew in time, evidently as a consequence of the succession of the area after an abortion of an intensive management of the 106
locality and its surroundings (pasture and other ways of removing of the above-ground biomass). The percentage of non-original species is high in comparison with similar areas under preservation what is necessary to be solved by a management of the area. As for the neophytes, the growing trend of the inflow to the locality is likely to continue in the future. As for the original species, there is a decline of the biodiversity in comparison between 1992 and 2006 which is evoked by decline of the species rich areas without forest, and its fragmentation. The occurrence of the extinct and endangered species was listed, and three most endangered species were selected: Sideritis montana, Campanula bononiensis, and Phelipanche purpurea, with possible causes of the threatening description. Simultaneously, the decline of the PonticPannonic and Mediterran xerothermophytes was noted, caused by fragmentation of the locations and by hydric conditions change. In the forest area (northern enclave on then left side of the canyon), there was a quite high occurrence of so-called “bad” and “slow” migrants. Their presence indicates a long-time continuity of the forest environment. The result of these observations was a proposal of the management and preservation of the area for conservation and development of the nature values in the area. The Ellenberg ekological-cenotical characteristics for the light LE, heat TE, continentality KE, humidity FE, soil reaction RE , and the nitrogen-accessibility in soil NE. were made. In the biotop of the forest societies at the ecoelement light LE , there was a statistically evidential decline of the arithmetical averages within last three selections. It is probably a reaction on the growth of the canopy closure of the tree level of the forest. At the ecoelement heat TE in the biotope of the non-forested areas, there occurred a statistically important decline of the selection in last two periods observed. Because of the fragmentation of the locations and the progressive change of the hydric conditions, the decline of Pontic-Pannonian and Mediterranean xerothermophytes and accession of more mezzofil species was approved. At the ecoelement continentality KE, there is the same trend notable as at the heat TE , caused by the same factors. At the ecoelement humidity FE in the biotope of the non-forested areas, there is statistically important growth of the values in the last two selections, in comparison with the previous ones. This progress can be explained in the way that the fragmentation of the locations and the progressive change of the hydric conditions caused a decline of the soil moisture non-exacting xerothermophytes and a growth of more mezzofil plants, together with the growth of the number of the herbs in water-influenced biotopes. Pretensions of the species on the soil reaction RE are not evident in any of the biotopes.
107
At the ecoelement nitrogen-accessibility in soil NE in the non-forested areas biotopes, there are statistical divergences between the selections of 1914 and 1865, the selection of 1965 is different from the ones of 1865 and 1928. The selection of 1992 is statistically different form the ones of 1865 – 1965. The selection of 2006 differs from the previous ones. The high, statistically important growth between 1865 and 1914 could be explainable in that way that the abandonment of the pasture may have the similar effect as the fertilizing (degeneration of the waste). The selection 1992 referring to non-forested areas in the preserved area only is statistically different from the other ones. Because of absence of the Robinia on the non-forested areas, it must be with no doubt an atmospheric deposition of the nitrogen. In the biotope of the forest societies, the last two selections are different from the previous ones. The growth doubtless is consequent with the decomposition of the biomass on the forest soil, and also the Robinia introduction is important. Especially high, statistically important growth between 1992 and 2006 is interesting – it is possible to suppose the atmospheric deposition of the nitrogen participate on his fact. In the entire area, the statistically important differences in selections of the time lines of the ecoelements are approved at the heat TE, continentality KE, humidity FE, and the nitrogen-accessibility in soil NE.. At the heat and the continentality the growth was statistically important – at the continentality in the selections 1914, 1928 and 1965 in comparison with 1865; at the heat in the selection 1965 in comparison with 1865 thanks to a higher relative number of thermophilous species in the species spectrum of the area. It was followed by a decline of the number of these species, caused by the fragmentation of the nonforest locations and the progressive change of the hydric conditions.
108
7. ZÁVĚR -
Trend ve vývoji využití území v čase, který jsme měli možnost sledovat, se dá zobecnit (s
výjimkou horských oblastí) pro většinu území našeho státu. Platí i pro celou starosídelní oblast střední Evropy; odlišnosti v časovém posunu závisí na konkrétních sociálně - ekonomických podmínkách v jednotlivých zemích.
-
Vývoj biodiverzity dřevin se od roku 1865 až do současnosti zvyšoval, a to u původních i
nepůvodních druhů, u nepůvodních druhů mezi lety 1992 a 2006 byl zaznamenán mírný pokles. Celkově se počet všech kategorií dřevin zvýšil téměř čtyřnásobně. Podíl nepůvodních druhů v dřevinné skladbě dosahuje téměř 30%. Přesto můžeme konstatovat, že celkový charakter současné dřevinné skladby po odstraňování akátu v 90. letech je víceméně přirozený, neboť nepůvodní druhy, přes jejich významné druhové množství, jsou počtem jedinců a tím i v pokryvnosti jednotlivých pater dřevin, zastoupeny nepatrně. Do budoucna lze očekávat jen mírný druhový vzrůst nebo stagnaci. V kontextu druhů, přítomných v okolní krajině, je lokalita již nasycena.
-
Vývoj biodiverzity bylin se od roku 1865 až do současnosti zvyšoval, počet druhů se ve
sledovaném období více než ztrojnásobil. U původních druhů byl mezi lety 1992 a 2006 zaznamenán mírný pokles, který byl dán úbytkem původních lesních druhů, zatímco počet druhů otevřených bezlesých ploch mírně stoupal. Na území lesa (severní enkláva na levé straně údolí) byl zaznamenán poměrně vysoký výskyt tzv. "špatných" a "pomalých" migrantů. Jejich výskyt zde indikuje dlouhodobou kontinuitu lesního prostředí. V roce 2006 byl zaznamenán díky fragmentaci bezlesých ploch a změně hydrických poměrů ústup ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů. Podíl nepůvodních bylin v druhovém spektru lokality dosahuje téměř 22%. Přibližně dvojnásobně převažují archeofyty nad neofyty. U archeofytů bylo v posledním období zaznamenáno zpomalení přílivu nových druhů. Některé druhy archeofytů, které jsou závislé na tradičním obhospodařování území, se zařadily mezi chráněné druhy. Vzhledem k pokračující urbanizaci blízkých ploch, druhovému zastoupení neofytů v přírodě ČR a celkovému trendu vývoje, se do budoucna se pravděpodobně projeví pokračující trend šíření neofytů. To je třeba brát v úvahu při zpracování managementu území.
109
-
Při srovnání časového vývoje ekologicko-cenotických charakteristik dle Ellenberga pro
světlo LE, teplo TE, kontinentalitu KE, vlhkost FE, půdní reakci RE a dostupnost dusíku v půdě, pro celé území, byl zjištěn statistický rozdíl u TE, KE, FE a NE. Hodnota KE do značné míry sleduje průběh hodnot TE. U FE bylo prokázáno statisticky průkazné zvýšení výběrů 1992 a 2006, jako následek změn hydrických poměrů na lokalitě, hlavně v druhově bohatých bezlesých plochách. U NE došlo ke statisticky průkaznému zvýšení posledních dvou výběrů, mimo jiné i jako reakce na atmosférické depozice dusíku. Důležitá, v lesnictví neustále přetřásaná otázka, je reakce rostlinných společenstev na předpokládané oteplení klimatu. Plynulý nárůst nároků na teplo TE od výběru 1865 do výběru 1965 a statistický rozdíl mezi těmito dvěma krajními výběry, je dán, jak zjistíme ze srovnání vývoje v jednotlivých biotopech, nárůstem počtu druhů otevřených ploch. Statistický pokles výběrů 1992 a 2006 je dán ústupem ponticko-panonských a mediteránních xerotermofytů díky fragmentaci stanovišť a změně hydrických poměrů a následujícím nástupu mezofilnějších druhů rostlin. Ekoelement teplo zde tedy reaguje víc na sukcesní změny v zájmové oblasti, než na průměrné oteplení klimatu, jehož jsme svědky zvláště v posledních letech. Problém je v homogennosti dat. Nelze získat modelově čistou studijní plochu; při potlačování sukcese budeme zvýhodňovat pouze některé druhy. Vliv oteplení klimatu na rostlinná společenstva se tedy nepodařilo prokázat.
-
Časová řada sledování rostlinného vývoje, dlouhá 140 let, je ve střední Evropě unikátem.
Práce tak může sloužit jako modelová studie vývoje vegetace na obdobných lokalitách po upuštění od pastvy a jiných tradičních způsobů hospodaření.
110
8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Ambros Z., Štykar J. (2001): Geobiocenologie I.. MZLU, Brno. Andrš I. (2002): Zahraniční lesníci o oteplování, Lesnická práce 5/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 208 - 209 Baumová H. (1985): Influence of disturbance by moving on the vegetation of old-fields in the Bohemian karst. – Folia Geobot. Phytotax. 20: 245 – 265. Belcredi L., Čižmář M., Koštuřík P., Oliva M., Salaš M. (1989): Archeologické lokality a nálezy okresu Brno – venkov. Okresní muzeum Brno – venkov. Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec, Z., Weidenhoffer, Z. (2002): Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I, II. SOM, Praha. Buček A., Lacina J. (2002): Geobiocenologie II . MZLU, Brno. Blažková D. (2003): Rostlinné expanze při sukcesi na opuštěných loukách. Zprávy české botanické společnosti , materiály 19 : 75 – 82. Culek M. a kol. (1995): Biogeografické členění České republiky. Enigma, Praha. Demek J. a kol. (1987): Zeměpisný lexikon ČSR, Hory a nížiny. Academia, Praha. Dvořák J. (1987): Paleozoikum Drahanské vysočiny a jeho jv. okolí. MS Geofond, Praha. Ellenberg H. (1992): Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa in Scripta Geobotanica. Heransgegeben vom Lehrstuhl für Geobotanik der Universität Göttingen, Volume 18, 2. verbesserte auflage. Gojda M. (2000): Archeologie krajiny. Akademia, Praha. Hayek A. (1916): Die Pflanzendecke Österreich – Ungarns. Leipzig und Wien, Franz Deuticke. Hejný S., Slavík B.(1997) : Květena České republiky 1. Akademia, Praha. Hejný S., Slavík B.(1990) : Květena České republiky 2. Akademia, Praha. Hejný S., Slavík B.(1992) : Květena České republiky 3. Akademia, Praha. Hejný S., Slavík B.(1995) : Květena České republiky 4. Akademia, Praha. Hruby J.(1928): Botanischer Führer durch Brünn u. Umgebung. Brno, p. 1 – 192. Chytrý M., Kučera T., Kočí M. (2001): Katalog biotopů České republiky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha. Iltis H. (1914): Die Steppenflora von Schlapanitz und ihre Veränderungen in den letzten 50 jahren. Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn, Bd. LII, Brno, p. 252-272. 111
Jankovský L., Cudlín P. (2002): Dopad klimatické změny na zdravotní stav smrkových porostů středohor, Lesnická práce 3/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 106 – 108 Jankovský L. (2002): Riziko aktivizace chorob lesních dřevin v podmínkách klimatické změny, Lesnická práce 5/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 206 - 208 Janouš D. (2002): Pravděpodobný dopad klimatické změny na evropské lesy Lesnická práce 2/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 55 - 57 Kebrle M., a kol (1985): Šlapanice. Tisk n.p. knižní výroba Brno, závod 1. Brno.. Klimo E., Materna J., Vokoun J. (2002): Globální změny klimatu a potenciální změny lesních půd , Lesnická práce 2/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 58 - 60 Kříž H. (1971): Regiony mělkých podzemních vod v ČSR. Mapa 1 : 500 000. Geografický ústav ČSAV, Brno. Kubíková J. (1986): Cultivated forest stands in Central Bohemia, their floristic composition and history. Symposium der Internationalen Vereinigung für Vegetations – kunde, Halle 1986, blok přednášek Erfassung und Bewertung anthropogener Vegetationsveranderungen, Teil 3. Martin Luther University Halle - Wittenberg . Beitrage 1987/46. Kučera T. (1999): Reliktní bory, suťové a roklinové lesy. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha Kupka I. (2002): Vliv možných klimatických změn na zastoupení dřevin v našich lesích Lesnická práce 1/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 18 - 19 Kühn F. (1965): Xerothermní květena u Šlapanic po 100 letech. Práce z oboru botaniky, přednesené v Klubu přírodovědeckém při Moravském muzeu v Brně, Brno, s. 19-24. Kühn F. (1975): Rostlinné zbytky z velkomoravské sídlištní vrstvy ve Šlapanicích. Přehled výzkumů 1974. Archeologický ústav československé akademie věd v Brně. Brno, s. 50 – 52. Kühn F. (1978): Obilí z doby bronzové ze Šlapanic u Brna. Přehled výzkumů 1976. Kühn F. (1984): Květena okolí Šlapanic. Šlapanický zpravodaj. Šlapanice, str. 1 – 2. Kühn F. (1985): Chráněné vegetace ve Šlapanicích. Šlapanický zpravodaj. Šlapanice, str. 2 - 4. Kühn F. (1992): Andělka a Čertovka (k.ú. Šlapanice). Chráněný přírodní výtvor. 112
Inventarizační průzkum květeny. 42 pp. Mskr.dep.Okr.úř.Brno-venkov Kühn F. (1992): Horka (k.ú. Podolí). Chráněný přírodní výtvor. Inventarizační průzkum květeny. 30 pp. Mskr.dep.Okr.úř.Brno-venkov Kühn F. (1992): Návrší (k.ú. Šlapanice). Chráněný přírodní výtvor. Inventarizační průzkum květeny. 23 pp. Mskr.dep.Okr.úř.Brno-venkov Kühn F. (1992): Velký Hájek (k.ú. Šlapanice). Inventarizační průzkum květeny. 50 pp. Mskr.dep.Okr.úř.Brno-venkov Archeologický ústav československé akademie věd v Brně. Brno, s. 31-33. Lacina J., Buček A. (1992): Atlas životního prostředí a zdraví obyv. ČSFR, C.Územní předpokl. zlepšení stavu živ. prostředí, tabule 12 - C.1. Ekologická stabilita krajiny. Geografický ústav ČSAV, Brno. Laštůvka Z., Krejčová P. (2000): Ekologie. Konvoj, Brno. Löw, J. a spol. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Doplněk, Brno. Löw J., Míchal I. (2003): Krajinný ráz. Lesnická práce,s.r.o., Kostelec nad Černými lesy. Máchal A., Husták J., Slámová G. (2001): Malý ekologický a environmentální slovníček. Rezekvítek, Brno. Míchal I. a kol. (1992): Obnova ekologické stability lesů. Academia, Praha. Míchal I. (1994): Ekologická stabilita. Veronica, ekologické středisko ČSOP, Brno. Moravec J. (1994): Fytocenologie, Praha. Moravec J. (1994): Atlas rozšíření obojživelníků v České republice. Národní muzeum, Praha. Moravec J. a kol. (1995): Rostlinná společenstva ČR a jejich složení. Severočeskou přírodou, příloha 1995, Litoměřice. Münzbergová Z. (2001): Obnova druhově bohatých xerotermních trávníků na příkladu reservací Stráně u splavu a Stráně u Chroustova. Příroda, Praha, 19: 101 – 121. Němeček J. a kol. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU Praha spolu s VÚMOP Praha, Praha. Niessl G. (1865): Botanische Notizen. Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn, Bd. IV. Brno, p. 80-83. Novák P. (1991): Syntetická půdní mapa ČR. Mapa 1 : 200 000. Atlas ČSSR, list C4. Kartografia Praha, Praha. Nožička J. (1957): Přehled vývoje našich lesů. SZN, Praha.
113
Opravil E. (1965): Schéma dělení postglaciálu. (Klima, zalesnění a teploty). Zpr. ČSSA VII, 11 – 12. Podpěra J. (1928): Die Vegetationsverhältnisse des Mähren Karstes. Vergleichung mit der nächsten Umgebung. Časopis Moravského muzea, sv. 26. Brno, str. 67 - 74. Podzimková J. (1994): Historické mapy obcí a pozemkové úpravy v českých zemích. Ministerstvo zemědělství, Praha. Plíva K., Žlábek I. (1986): Přírodní lesní oblasti ČSR. SZN, Praha. Procházka F. (ed.) (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda, Praha. 18:1 – 166. Pyšek P., Mandák B., Sádlo J. (2002): Katalog zavlečených druhů flóry České republiky. Preslia 74, Praha, str. 97 – 186. Pyšek P., Tichý L. (2001): Rostlinné invaze. Rezekvítek, Brno. Quitt, E. (1975): Klimatické oblasti ČSR. Mapa 1 : 500 000. Geografický ústav ČSAV, Brno. Randuška D., Vorel J., Plíva K. (1986): Fytocenológia a lesnícka typológia. Príroda, Bratislava. Raušek J. (1971): Biogeografické členění ČSR. Mapa 1 : 500 000. Geografický ústav ČSAV, Brno. Rejmánek M. (1983): Teoretická východiska ostrovní biogeografie. Živa, Praha, str. 4 -7. Sádlo J., Pokorný P., Hájek P., Dreslerová D., Cílek V. (2005): Krajina a revoluce. Malá Skála, Praha. Skaloš J. (2007): Czech and Swedish intensively utilised agricultural landscapes – parallels and divergences during the last 300 years. Abstrakt z konference Ekologie krajiny v ČR – výsledky, aplikace a perspektivy. Česká společnost pro ekologii krajiny CZ-IALE, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, LDF MZLU v Brně, 2-3 února 2007. Slavík B. (ed.) (2000) : Květena České republiky 6. Akademia, Praha. Slavík F.A. (1897): Vlastivěda moravská. II místopis, brněnský okres. Musejní spolek v Brně. Brno.
Slavíková J. (1986): Ekologie rostlin. SPN, Praha. Svrček M. (1996): Houby. Aventinum, Praha. Šišák L., Pulkrab K.(2002): Odhad ekonomických důsledků dopadů klimatické změny na LH v ČR, Lesnická práce 4/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 156 - 158 114
Šmiták J., Tichý L. (1997): Ohrožené rostliny města Brna 1.díl. Rezekvítek Brno.
Špaček P. (1998): Mikrofaciální analýza vápencových valounů ve slepencích drahanského kulmu. Dipl. práce Přírodověd. fak. Masaryk. Univ. Brno. Štelcl J. (1960): Petrografie kulmských slepenců jižní části Drahanské vysočiny. Folia Univ. Purkyn. Brun., Geol. 1, 13-99. Tichý L., Štefka L. (2000): Hády u Brna. Rezekvítek Brno. Tichý L., Šmiták J., Řepka R. (1999): Ohrožené rostliny města Brna 2.díl. Rezekvítek Brno. Tichý L., Řepka R., Šmiták J. (2001): Ohrožené rostliny města Brna 3.díl. Rezekvítek Brno. Uhlíř B. (1924): Šlapanice u Brna. Alois Šašek, Velké Meziříčí. Urban O., Pokorný R. (2002): Výzkum vztahu globální změny klimatu a lesních porostů v ČR, Lesnická práce 1/2002, Kostelec nad Černými Lesy, str. 15 - 17 Úradníček L., Maděra P. (2001): Dřeviny české republiky. Matice lesnická, Písek. Vačkář D. (ed). (2005): Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha. Váňa Z. (1990): Svět slovanských bohů a démonů. Panorama, Praha. Vavroušek J., Velička M. (1992): Atlas životního prostředí a zdraví obyv. ČSFR, C.Územní předpokl. zlepšení stavu živ. prostředí, tabule 15 - C.4. Hodnocení územních předpokladů trvale udržitelného rozvoje. Geografický ústav ČSAV, Brno. Vinš, Bohuslav a kol. (1996): Dopady možné změny klimatu na lesy v České republice – - Územní studie změny klimatu, Element 2, ČHMÚ, Praha. Vlček V. (1987): Zeměpisný lexikon ČSR, Vodní toky a nádrže. Academia, Praha. Zlatník A. (1970): Lesnická botanika speciální. Státní zemědělské nakladatelství, Praha Zlatník A. (1978): Lesnická fytocenologie. Státní zemědělské nakladatelství, Praha Zlatník A. (1973): Základy ekologie. Státní zemědělské nakladatelství, Praha http://oldmaps.geolab.cz
115
