Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra trestního práva. Bakalářská práce. Obhájce a jeho postavení v trestním řízení

Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Obhájce a jeho postavení v trestním řízení

Michal Kolkop 2011

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Obhájce a jeho postavení v trestním řízení“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

....…..….…………………………. podpis

2

Obsah: Seznam použitých zkratek ..……………………………………………………………………………………. 4 1. Úvod ..………………………………………………..………………………………….…………………………… 5 2. Právo na obhajobu ……..………………………………….……………………………………………..…… 6 2.1 Základní prameny …………………………………………………………………………….………. 7 2.2 Materiální obhajoba …………………..…………………………………………………………….. 8 2.3 Formální obhajoba …………………………….…………………………………………………….. 9 3. Stručná historie moderní české advokacie ……..………………………………………………… 10 4. Výklad vybraných pojmů …………………………..……………………………..………………………. 12 4.1 Trestní řízení ………………………………………………………..……………………..…………. 12 4.2 Orgány činné v trestním řízení ……………………………………….………….……………. 13 4.3 Obhajoba ………………………………………………………….…………………..……………….. 14 4.4 Obhájce ……………………………………………………………..………………..…………………. 14 4.5 Advokátní koncipient ……………………………………………..………….……………..……. 14 4.6 Osoba, proti které je vedeno trestní řízení ……….…….………………………………. 14 4.7 Opravné prostředky ……………….………………………………………………………………. 15 5. Postavení obhájce de lege lata …..………………………….…………………………….…………… 17 5.1 Nutná obhajoba .…………………………………………………………………………………..... 17 5.2 Zvolený obhájce ….………………………………………………………………………………….. 18 5.3 Ustanovený obhájce ……………………………………………………………….……….….…. 20 5.4 Společná obhajoba …………………………………………………………….…………………... 23 5.5 Odmítnutí obhajoby .………………………………………………………………………….…... 24 5.6 Vyloučení advokáta z obhajoby ………………………………………….………………..… 25 5.7 Povinnosti obhájce ….………………….…………………………….………………………….... 26 5.8 Oprávnění obhájce v jednotlivých stádiích trestního řízení ………………….…. 28 6. Jiné osoby s obhajovacími právy ……..……………………….………………………………….….. 31 6.1 Zákonný zástupce obviněného ……….………………………………………….…………………….… 31 6.2 Osoby se samostatnými obhajovacími právy ……………………………………………………… 31 7. Závěr ..……………………………………………………………………..…...................................... 33 Seznamu použitých pramenů a literatury ………………….………………………………….……… 34 Resumé ..……………………………………………..…………….….…………………………………………….. 37

3

Seznam použitých zkratek: ČAK – Česká advokátní komora Listina - Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR OČTŘ – orgány činné v trestním řízení Pakt - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech PO – policejní orgán SZ – státní zástupce TrŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Úmluva - Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, , ve znění protokolů č. 11 a č. 14 Ústava - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky ZoA - zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ZSM - zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů

4

1. Úvod Téma Obhájce a jeho postavení v trestním řízení jsem si ke zpracování ve formě bakalářské práce vybral z důvodu, že se jedná o téma velice zajímavé a také se může v životě zcela jistě dotknout každého z nás. Ve své profesi policisty se bohužel velmi často setkávám s tím, že v české společnosti není právní vědomí obecně na nikterak dobré úrovni, kdy spousta osob nezná svá práva a povinnosti, nebo si naopak přivlastňuje některá neexistující práva. Na základě těchto svých zkušeností pokládám poskytování právních služeb obhájcem v trestním řízení za zcela zásadní a nepostradatelné. V této své práci si kladu za cíl vytvořit přehledný popis daného tématu. Práce se kromě úvodu a závěru člení na pět kapitol, které jsou dále členěny na podkapitoly. V prvních dvou kapitolách chci popsat samotný pojem práva na obhajobu, stručně pojednat o historii moderní české advokacie, na které se podepsaly události bouřlivého 20. století a doba nesvobody. V třetí, obecné kapitole, chci vysvětlit základní pojmy, které jsou ve vztahu k tomuto tématu. Ve čtvrté kapitole se chci zaměřit na rozbor platné právní úpravy, zejména popsat práva a povinnosti obhájce, případy nutné obhajoby a postavení obhájce v jednotlivých stádiích trestního řízení. V závěru práce pokládám a nutné odlišit obhájce a osoby s tzv. samostatně obhajovacími právy. Za účelem zpracování této bakalářské práce chci vycházet nejen ze samotného znění jednotlivých právních předpisů, ale také využívat odbornou literaturu, časopisecké články a judikaturu. Přestože je téma práce ve své podstatě převážně popisné, pokusím se formulovat i svůj vlastní názor na rozebíraná témata a na místech, kde to budu pokládat za vhodné, také navrhnout některé náměty de lege ferenda. Považuji však za nutné ihned na úvod upozornit na skutečnost, že zpracovávané téma je velmi obsáhlé a v rozsahu určeném pro bakalářskou práci není dostatečný prostor se celé problematice dopodrobna věnovat. Z toho důvodu hodlám v textu hojně využívat odkazy na konkrétní paragrafové znění zákona, poznámkový aparát a také odkazovat na jiné prameny, které se problematice podrobněji věnují.

5

2. Právo na obhajobu Právo na obhajobu a spravedlivý soudní proces je jeden ze základních rysů demokratického právního státu, ve kterém je kladen důraz na ochranu jednotlivce. V článku 1 odst. 1 Ústavy se uvádí, že: „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Zásadu zajištění práva na obhajobu řadíme mezi základní zásady trestního řízení. Tato zásada má zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení. Účelem práva na obhajobu je zjištění všech okolností, které svědčí ve prospěch této osoby a to, aby k těmto okolnostem bylo přihlédnuto při rozhodnutí. Toto má za cíl, že nevinný nebude odsouzen a pachatel trestného činu bude odsouzen pouze za ten trestný čin, který spáchal. Z výše uvedeného vyplývá, že zajištění práva na obhajobu je nejen v zájmu osoby, proti které je vedeno trestní řízení, ale také v zájmu společnosti. K tomuto závěru dospěl také Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu1 definuje právo na obhajobu takto: „Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného.“ Císařová v Trestním právu procesním2 uvádí, že česká teorie práva není ve výkladu smyslu práva na obhajobu jednotná a uvádí k tomu dva nejčastější výklady smyslu tohoto práva. První výklad zní: „Podle obecně přijímaných názorů je právo na obhajobu především zárukou proti porušování práva zákonných zájmů osobnosti, protože porušování práv obviněného může často znamenat porušení zásady zjištění materiální pravdy v trestním řízení. Pravdu pomáhá zjistit i dodržování záruk, daných obviněnému.“ Z tohoto výkladu smyslu práva na obhajobu lze jasně vyčíst, že vedle

1

nález Ústavního soudu ze dne 12.02.2002, I. ÚS 592/2000 ,Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 169, 170 2

6

obviněného, má na důsledném dodržování tohoto práva zájem i společnost a to z důvodu zjištění materiální pravdy, neboli skutečného stavu věci. Druhým výkladem je: „Část teorie chápe právo na obhajobu jako souhrn všech procesních práv, která zákon dává obviněnému, aby se hájil proti obvinění, a kterých obviněný využívá ke kritice obvinění, ke zmenšení své odpovědnosti, popřípadě k uvádění důkazů a jiných skutečností na své ospravedlnění.“ Z uvedeného lze, na rozdíl od prvního výkladu, vyčíst zejména zájem jednotlivce, na ospravedlnění nebo zmenšení své odpovědnosti v případě, že je mu kladeno za vinu spáchání trestného činu.

2.1 Základní prameny Z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je právo na obhajobu zajištěno v čl. 14 odst. 3 Paktu a dále v čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Postavení mezinárodních smluv je zakotvené v článku 10 Ústavy, kde je uvedeno, že pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stanoví něco jiného než zákon, tak se použije mezinárodní smlouva. Právo na obhajobu je výslovně uvedeno v Listině, která je součástí ústavního pořádku České republiky. V Listině je této problematice věnována Hlava V, která stanovuje právo na soudní a jinou právní ochranu. Zde se v článku 37 odst. 2 uvádí, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Dále také článek 40 odst. 3 stanovuje, že: je právem obviněného, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Důležitými prameny v podobě právního předpisu jsou: TrŘ, ZSM a ZoA. TrŘ uvádí zásadu zajištění práva na obhajobu jako jednu ze základních zásad trestního řízení. V § 2 odst. 13 TrŘ se doslova uvádí, že ten, proti němuž se řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si může též zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. TrŘ v souvislosti s uplatněním práva na obhajobu také stanovuje konkrétní práva a povinnosti obviněného, práva a povinnosti

7

obhájce, obhajobu ex offo, případy nutné obhajoby, odmítnutí obhajoby, vyloučení advokáta z obhajoby a tak dále. Tomuto tématu se práce věnuje v kapitole 4. ZSM upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoníku. Pokud však ZSM nestanoví jinak, užije se ve věcech trestních TrŘ (§ 1 odst. 3 ZSM). ZSM v § 42 odst. 1 uvádí, že mladistvý má právo na zacházení přiměřené jeho věku, duševní vyspělosti a zdravotnímu stavu. Z pohledu zajištění práva na obhajobu platí ustanovení § 42 odst. 2 ZSM, že mladistvý musí mít obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle ZSM nebo provedeny úkony podle TrŘ. Účel tohoto opatření spatřuji především v tom, že mladistvý, vzhledem ke svému věku a dosaženému vzdělání, může mít jen stěží takové znalosti v oboru trestního práva, aby se mohl sám hájit. Tímto je vyjádřen zájem společnosti na ochraně práv mladistvých. ZoA se přímo upravuje výkonu advokacie, řeší postavení advokátů, advokátní komory, advokátních koncipientů a působení advokátů ze zemí Evropské unie na území České republiky.

2.2 Materiální obhajoba: Pod pojmem materiální obhajoba rozumíme, že „obviněný má především právo hájit se sám a prostředky podle vlastního rozhodnutí, stejně pak má právo vyžadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, zejména aby také objasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící v jeho prospěch a prováděly v tomto směru důkazy“.3 Je to tedy zákonem dané právo obviněného hájit se sám. Zejména je to právo osoby vyjadřovat se ke všem skutečnostem a důkazům v daném trestním řízení, nebo také se k věci nevyjadřovat, činit v trestním řízení návrhy a podávat žádosti, právo od OČTŘ požadovat, aby byly vyjasněny všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch a také podávat žádost o opravné prostředky.

3

Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí práva na obhajobu, *citováno 9. června 2011+, dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960-F00000_d-odmitnuti-obhajoby

8

2.3 Formální obhajoba Formální obhajobou rozumíme, že „Obviněný má mj. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti cizí osoby“4 Právem obviněného je dle § 33 odst. 1 TrŘ zvolit si svého obhájce a radit se s ním. Formální obhajoba řeší skutečnost, že obviněný nemusí mít dostatečné znalosti v oboru trestního práva a sama se tak účinně hájit. Nelze jinak než souhlasit s konstatováním, že: „Účastí obhájce v trestním procesu je pak posilováno postavení obviněného v trestním řízení a odstraňován nedostatek jeho postavení spočívající v tom, že obviněný zpravidla nezná dostatečně svá práva a ustanovení týkající se vedení trestního řízení, a pokud je zná, neumí je náležitě využít.“5

4

Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí práva na obhajobu, *citováno 9. června 2011+, dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960-F00000_d-odmitnuti-obhajoby 5 Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str. 265

9

3. Stručná historie moderní české advokacie Stejně jako každá oblast lidské činnosti, tak i výkon advokacie a postavení obhájce prošly v historii svým vývojem. Na úvod bych chtěl uvést, že dějinami advokacie u nás se podrobně zabývá kniha Stanislava Balíka a kolektivu, která nese název Dějiny advokacie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vydaná v Praze v roce 2009. Výsledkem první snahy o zmapování historie advokacie na našem území byla v roce 1936 vydaná kniha Nástin vývoje advokacie v zemích Koruny české (XIII.–XVIII. stol.) od autora Evžena Tarabrina6. Sama historie advokacie a snahy o uplatnění práva na obhajobu je zřejmě tak stará, jako je stará trestná činnost sama. Ne vždy však v historii bylo právo na obhajobu samozřejmostí pro každého. V antickém právu, která dalo základ dnešnímu západnímu pojetí práva, měl právo na řádný soudní proces pouze občan a nikoliv otrok. Stejně tak ve středověku měli práva pouze příslušníci šlechty a nikoliv už poddaní nebo dokonce nevolníci. Obecně lze konstatovat, že advokacie, jako prostředek uplatnění práva na obhajobu jedince, zažívala rozkvět v těch historických obdobích, která přála rozvoji lidských práv jako celku. V obdobích nesvobody nastal naopak pro advokacii úpadek a často měla pouze formální postavení, které mělo dotvářet pouze nějakou kulisu zákonnosti. Jako jeden příklad za všechny lze uvést politické procesy v Československu 50. let 20. století. Počátky dnešní podoby advokacie můžeme spatřovat zejména v roce 1868, kdy byl v tehdejším Rakousku přijat Advokátní řád. Byl publikován pod č. 96/1868 ř.z. a na našem území byl účinný od 1. 12. 1869 až do 31. 12. 1948. Advokátní řád stanovil advokacii jako svobodné a nezávislé povolání. Dále zaváděl nezávislé advokátní komory pro jednotlivé země Předlitavska (pozn. rakouská část monarchie) jako stavovské instituce a to včetně disciplinární pravomoci. Nutno poznamenat, že tento Advokátní řád ovlivnil i zákony o advokacii přijaté u nás po roce 19897. K rozvoji advokacie docházelo až do počátku první světové války v roce 1914. V tomto mezidobí docházelo k významnému rozvoji advokacie a čeští advokáti se stále více prosazovali vedle svých německých kolegů. Po skončení první světové války se

6

Historie advokacie v ČR, Webové stránky České advokátní komory *citováno 10. června 2011], dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=38 7

Balík, S., Advokacie včera a dnes, 1. vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2000, str. 41

10

mnoho z advokátů zasloužilo o vznik našeho samostatného státu a podílelo se na jeho budování. Vývoj po roce 1918 byl velice významný mimo jiné z toho hlediska, že také ženám byla dána možnost studovat na právnických fakultách. Ani v období do počátku druhé světové války však nedošlo ke sjednocení advokátních komor do jedné stavovské organizace, ale existovaly advokátní komory zvlášť pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko. Advokátní řád zůstal v platnosti i po obsazení českých zemí nacistickým Německem. V pohraničí, odstoupeném v roce 1938 na základě Mnichovské dohody, však platila německá právní úprava8. Po osvobození republiky zůstal Advokátní řád v platnosti až do závěru roku 1948 (celých 80 let), kdy jej nahradil zákon o advokacii č. 322/1948 Sb., který, poznamenán tehdejšími politickými událostmi, již ve svém § 1 stanovil, že: advokáti jsou povinni přispívat k zachování a upevnění lidově demokratického právního řádu. Tento zákon také stanovil, že advokáti smí advokacii provádět pouze v krajských sdruženích advokátů. Tímto došlo k likvidaci advokátních komor. Tato právní úprava však byla po třech letech nahrazena zákonem č. 114/1951 Sb. V tomto zákoně byla sdružení advokátů nahrazena tzv. pracovními kolektivy - advokátními poradnami. Nelze opomenout, že zákon připouštěl, že ministr spravedlnosti mohl zčásti nebo zcela prominout podmínku právnického vzdělání u advokáta (§ 13 odst. 2 z.č. 114/1951 Sb.). Díky tomuto ustanovení se tedy mohl stát právníkem prakticky kdokoliv. Ani tento zákon však neměl dlouhého trvání a v roce 1963 byl nahrazen zákonem č. 57/1963 Sb. Po zavedení federace, byla advokacie s účinností od 1. 1. 1976 rozdělena zákony č. 118/1975 Sb. (přijat Českou národní radou) a č. 133/1975 (Slovenská národní rada) zvlášť mezi Českou a Slovenskou republiku. Listopadové události roku 1989 se staly významnými i pro advokátní profesi. Zákonem č. 128/1990 Sb., účinným od 1. 7. 1990, se advokacie opět stala svobodným a nezávislým povoláním se svou stavovskou organizací (Českou advokátní komorou) s působností na území celé České republiky (pozn. nedošlo k obnově zemských advokátních komor z období před rokem 1948). Poslední velká změna se odehrála k datu 1. 7. 1997, kdy se stal účinným zákon č. 85/1996 Sb., který, ve znění pozdějších předpisů, platí dosud.

8

Balík, S., Advokacie včera a dnes, 1. vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2000, str. 113

11

4. Výklad vybraných pojmů Považuji za vhodné alespoň stručně vysvětlit nejčastější pojmy, se kterými se lze v rámci uplatnění práva na obhajobu setkat. Těmito pojmy jsou: trestný čin, trestní řízení, orgány činné v trestním řízení, obhajoba, obhájce, advokátní koncipient, osoba, proti které je vedeno trestní řízení a opravné prostředky. Cílem této kapitoly však není a ani nemůže být hlubší rozbor těchto pojmů, jelikož takový rozbor každého z nich by jistě vydal na samostatnou práci, což není v tomto případě účelem.

4.1 Trestní řízení Trestní řízení je součástí trestního práva procesního a je upraveno zejména TrŘ a ZSM. Základní hodnoty a zásady trestního řízení jsou také upraveny ústavními předpisy (Ústava, Listina) a dále ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána (Pakt, Úmluva). Pod pojmem trestní řízení chápeme postup a chování orgánů činných v trestním řízení, které je určeno zákonem. „Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestním řízení, jehož úkolem je náležitě zjistit, zda byl trestný čin spáchán, a je-li tomu tak, zjistit jeho pachatele a uložit mu podle zákona sankci, učiněné rozhodnutí vykonat, popř. jeho výkon zařídit, dále působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů.“9 Trestní řízení členíme na jednotlivá stádia: přípravné řízení, předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, opravné řízení a vykonávací řízení. Pokládám za nutné tyto stádia alespoň velmi stručně definovat. Jak již vyplývá z názvu, cílem přípravného řízení je připravit řízení před soudem. To znamená: „zjistit, je-li podezření ze spáchání trestného činu proti určité osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba (návrh na potrestání) a věc odevzdána soudu.“10 Rozlišujeme: standardní přípravné řízení, rozšířené přípravné řízení (§ 168 odst. 1 TrŘ) a zkrácené přípravné řízení (§ 179a TrŘ) V předběžném projednání obžaloby má předseda senátu za úkol posoudit, „zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, nebyly v něm závažným způsobem 9

Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 12 10 Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 411

12

porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení, zajišťující právo obhajoby, a zda takové porušení bude možno napravit v řízení před soudem, resp. zda vůbec jsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno ve věci rozhodnout.“11 Hlavní líčení je obligatorní a nejdůležitější částí trestního řízení. „Soud přezkoumává v hlavním líčení obvinění obsažené v obžalobě (návrhu na potrestání) a provádí důkazy za účasti procesních stran. Hlavní líčení končí zpravidla rozsudkem, kterým se buď obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje.“12 Opravné řízení je velmi důležitým stádiem z toho důvodu, že slouží k nápravě nesprávných a nezákonných rozhodnutí. Opravné řízení se vede o řádných nebo mimořádných opravných prostředcích, kdy hlavní kritérium je určeno tím, zda napadené rozhodnutí již nabylo právní moci, či nikoliv. Základnímu rozdělení opravných prostředků se věnuji v podkapitole 4.7.

4.2 Orgány činné v trestním řízení TrŘ v § 12 odst. 1 taxativně stanovuje, že OČTŘ jsou: policejní orgán, státní zástupce a soud. Postup těchto orgánů v jednotlivých fázích trestního řízení je upraven zákonem TrŘ a cílem činnosti těchto orgánů je řádné objasnění trestné činnosti. OČTŘ jednají podle zásady oficiality, která ukládá těmto orgánům postupovat v řízení z úřední povinnosti co nejrychleji, a při tom šetřit zaručená práva a základní svobody osob. S tímto souvisí zásada přiměřenosti, podle které smí OČTŘ zasahovat do práv jiných osob pouze na základě zákona a jen v míře nezbytné pro plnění jejich úkolů (§ 2 odst. 4 TrŘ).

4.3 Obhajoba Obhajobou rozumíme realizaci práva na obhajobu, při které se obviněný buď sám, nebo za pomoci obhájce, před OČTŘ vyjadřuje ke všem skutečnostem a důkazům v daném trestním řízení (popř. nevyjadřuje), činí v trestním řízení návrhy a podává žádosti. Tedy využívá svá práva, která jí přiznává TrŘ. 11

Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 412 12 Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 412

13

4.4 Obhájce Obhájce je právním zástupcem obviněného a jeho úkolem je poskytnout této osobě všestrannou právní pomoc v rámci zákona. Funkce obhájce je definována v Šámalově Trestním řádu13 jako: „Obhájce je osoba zmocněná k tomu, aby obviněnému v trestním řízení poskytla potřebnou odbornou právní pomoc a k tomu využívala všech zákonných prostředků a způsobů obhajoby tak, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispěla ke správnému objasnění a rozhodnutí věci.“ Obhájcem se advokát stává od chvíle, kdy je k tomu od svého klienta zmocněn a advokát s tímto zmocněním vysloví souhlas. V případě tzv. nutné obhajoby se advokát stává obhájcem obviněného od chvíle, kdy je k tomu ustanoven soudem. Nebylo-li vymezeno jinak, zmocnění advokáta k obhajobě obecně zaniká při skončení trestního řízení (§ 41 odst.5 TrŘ).

4.5 Advokátní koncipient Advokátní koncipient je osoba s vysokoškolským vzděláním v magisterském studijním programu v oblasti práva, která je zaměstnána u advokáta, pod jehož dohledem vykonává právní praxi. Cílem této praxe je získání znalostí a zkušeností, které jsou zapotřebí k dalšímu výkonu advokacie.

4.6 Osoba, proti které je vedeno trestní řízení Jako osobu, proti které je vedeno trestní řízení, označujeme takovou osobu, které je kladeno za vinu spáchání trestného činu. Zatímco v trestním právu hmotném se setkáváme s prostým označením pachatel, trestní právo procesní rozlišuje v jednotlivých stádiích trestního řízení označení podezřelý, obviněný, obžalovaný a odsouzený. Podezřelý je osoba, která byla PO nebo občanem zadržena dle § 76 TrŘ při spáchání trestného činu, nebo bezprostředně poté. Dále jako podezřelého označujeme tu osobu, které bylo ve zkráceném přípravném řízení sděleno podezření (§ 179b odst. 2 TrŘ).

13

Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str. 265

14

V užším slova smyslu je obviněný označením pro osobu, které bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu a to až do okamžiku nařízení hlavního líčení před soudem (§ 32 TrŘ). Ve zkráceném přípravném řízení označujeme jako obviněného tu osobu, na kterou byl podán návrh na potrestání a to až do nabytí právní moci trestního příkazu, popř. do doby, kdy je nařízeno standardní hlavní líčení před soudem. V širším slova smyslu se obviněným v TrŘ dle ustanovení § 12 odst. 7 téhož zákona rozumí též obžalovaný a odsouzený a to v případech, kdy z povahy věci nevyplývá něco jiného. Obžalovaným se stává obviněný od okamžiku nařízení hlavního líčení a zůstává jím až do doby, kdy nabude právní moci odsuzujícího rozsudek nebo rozsudek zprošťující viny (§ 12 odst. 8 TrŘ). Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci (§ 12 odst. 9 TrŘ).

4.7 Opravné prostředky Opravné prostředky slouží k nápravě vad vzniklých rozhodnutím soudu nebo OČTŘ a jsou jednou z nejdůležitějších součástí trestního řízení. Jejich smysl spočívá ve zvýšení záruk zákonnosti a spravedlnosti rozhodnutí. Odborná literatura14 rozlišuje vady, ve kterých se může projevit nesprávnost rozhodnutí OČTŘ, který rozhodoval v nižším stupni a může tak být předmětem opravného prostředku na: vady skutkové („error in facto“), vady právní („error in iure“), vady procesního postupu („error in procedendo“). V trestním řízení rozlišujeme opravné prostředky řádné a mimořádné. Řádné opravné prostředky jsou ty, které směřují proti takovému rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci a této právní moci může nabýt až po rozhodnutí o opravném prostředku. Řádným opravným prostředkem proti usnesení je stížnost (§ 141 a násl. TrŘ), řádný opravný prostředek proti usnesení označujeme jako odvolání (§ 245 a násl. TrŘ). Specifickým řádným opravným prostředkem je odpor (§ 314g a násl. TrŘ), který směřuje proti trestnímu příkazu. Specifikum spočívá v tom, že pokud

14

Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 503

15

oprávněná osoba podá včas odpor, ve věci nenastává opravné řízení, ale je soudcem nařízeno standardní hlavní líčení. Mimořádné opravné prostředky směřují proti rozhodnutí, které již nabylo právní moci. Tyto prostředky považujeme za výjimečné z toho důvodu, že snaha o změnu pravomocného rozhodnutí v sobě nese negativní vliv na právní jistotu. V odborné literatuře15 jsou tyto opravné prostředky označeny jako průlom do právní moci rozhodnutí OČTŘ. O mimořádných opravných prostředcích rozhoduje výhradně soud a to i v případech, kdy napadené rozhodnutí vydal jiný orgán. Dovolání (§ 265a a násl. TrŘ) je oprávněn podat obviněný (pouze prostřednictvím obhájce) nebo nejvyšší státní zástupce. Tento mimořádný opravný prostředek, který napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje k nápravě taxativně vyjmenovaných závažných procesních a hmotně-právních vad nebo k přezkoumání uloženého trestu výkonu odnětí svobody na doživotí. Stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ) je oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti. Tato stížnost slouží k nápravě právních vad a nedostatků ve skutkovém zjištění. Řízení o tomto opravném prostředku koná pouze Nejvyšší soud České republiky. Obnova řízení (§ 277 a násl. TrŘ) je posledním z trojice mimořádných opravných prostředků, které zná trestní řízení. Důvodem k obnově řízení je zejména skutečnost, že ve věci vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které předtím nebyly známy a jako takové by mohly vést k vydání jiného rozhodnutí. Ve prospěch obviněného může podat návrh na obnovu řízení sám obviněný, státní zástupce (může tak učinit i proti vůli obviněného) a dále ty osoby, které jsou oprávněny podat ve prospěch obviněného odvolání. V neprospěch obviněného takový návrh smí podat pouze státní zástupce.

15

Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006, str. 517

16

5. Postavení obhájce de lege lata TrŘ v ustanovení § 35 stanoví, že obhájcem obviněného nesmí být nikdo jiný než advokát. Výjimkou je, že obviněný může být zastoupen advokátním koncipientem. Toto však neplatí v případech, kdy je věc projednávána u Krajského soudu jako soudu prvního stupně a dále pak ve všech věcech projednávaných před Vrchním a Nejvyšším soudem. Účel tohoto opatření spatřuji především ve větší závažnosti a komplikovanosti případů projednávaných u těchto soudů a zájmem na tom, aby právní pomoc osobě byla pokud možno co nejkvalifikovanější.

5.1 Nutná obhajoba TrŘ stanovuje důvody, tzv. nutné obhajoby, kdy obviněný musí mít zajištěno poskytnutí právních služeb obhájcem. Jedná se o případy, ve kterých je obhajoba za pomoci obhájce natolik důležitá, že rozhodnutí o ní nemůže být ponecháno pouze na úvaze obviněného a je mu stanovena i v případech, kdy tuto obhajobu vyloženě odmítá. Taxativní výčet důvodů pro nutnou obhajobu je uveden v § 36 TrŘ. Obecně lze říci, že: „Nutná obhajoba je stanovena především v těch případech, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarávat (např. je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá plnou způsobilost k právním úkonům, není dostatečně vyspělý, je nepřítomen, trpí závažnými tělesnými nebo duševními vadami nebo jde o závažnou či právně složitou věc).“16 Ustanovení § 36 o nutné obhajobě obviněného doplňuje § 36a TrŘ. Tento stanovuje taxativní výčet případů, ve kterých musí mít odsouzený obhájce ve vykonávacím řízení, o němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání. A dále také, kdy musí mít odsouzený obhájce v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy. V oblasti soudnictví ve věcech mládeže se v § 42 odst. 2 ZSM uvádí, že mladistvý musí mít obhájce již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle ZSM nebo provedeny úkony podle TrŘ. Znamená to tedy, že mladistvý musí mít obhájce ještě před zahájením přípravného řízení. Výjimkou je pouze to, že musí být provedeny neodkladné nebo neopakovatelné úkony, provedení těchto úkonu nelze odložit a vyrozumění obhájce o nich zajistit. 16

Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str. 270

17

V článku Obviněný a jeho právo na obhajobu Jelínek17 upozorňuje na skutečnost, kdy „poznatky z praxe ukazují, že v některých případech dochází v trestním řízení k porušování ústavně deklarované a v trestním řádu obsažené zásadě práva obviněného na obhajobu. Porušení procesních ustanovení upravujících způsob a průběh řízení přitom může vést případně až k tomu, že nesprávně opatřený či provedený důkaz nebude možné v trestním řízení použít. Nezanedbatelným nepříznivým důsledkem nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení může být dále okolnost, že se nepodaří zjistit potřebný skutkový stav důležitý pro rozhodnutí ve věci samé.“ Ve stejném článku Jelínek zároveň uvádí konkrétní případ z praxe, kdy došlo k porušení ustanovení o tzv. nutné obhajobě.

5.2 Zvolený obhájce Trestní řízení je ze své podstaty jistě velmi těžkou životní zkouškou a nepříjemnou zkušeností pro většinu osob. V zájmu každého je být hájen co nejúčinněji a nejkvalitněji. Dle § 33 odst. 1 TrŘ má každý obviněný možnost zvolit si svého obhájce sám (za splnění podmínek uvedených v § 35 TrŘ). Vedení obhajoby je jistě účinnější, pokud klient cítí ke svému advokátovi plnou důvěru a je přesvědčen o jeho odborných kvalitách než v případech, kdy je tomu naopak. V Šámalově Trestním řádu18 je samostatná volba advokáta označena za jedno z nejdůležitějších obhajovacích práv: „Obviněný má podle § 33 odst. 1 právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Je to jedno z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejdůležitější obhajovací právo obviněného, neboť mu poskytuje možnost využít advokáta, u kterého je zajištěno, že jde o osobu právně erudovanou, s teoretickými znalostmi i praktickými zkušenostmi s prováděním obhajoby obviněných.“ Platí také, že v případech nutné obhajoby má samostatná volba advokáta přednost před ustanovením advokáta soudem. Toto vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky 5 Tz 238/200119. V této věci se jednalo o případ kdy Městský soud v Brně ustanovil obviněné D.H. advokáta z důvodu, že proti ní bylo vedeno řízení jako proti uprchlé a nastal důvod nutné obhajoby. Soud však ignoroval fakt, že D.H.

17

Jelínek, J. Obviněný a jeho právo na obhajobu. Bulletin advokacie, 1999, č. 2, str. 42 Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str. 265 19 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2001, sp. zn. 5 Tz 238/2001 18

18

předtím k obhajobě zmocnila vlastního advokáta. Tento advokát nebyl vyrozuměn o konání hlavního líčení nebylo mu také doručeno žádné z rozhodnutí ve věci. Ve věci podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud mu dal za pravdu s tím, že bylo porušeno právo D.H. na obhajobu a zrušil rozsudek Městského soudu v Brně a přikázal, aby byla věc projednána znovu. V případech nutné obhajoby, kdy si obviněný nezvolí svého obhájce sám a neučiní tak ani jeho zákonný zástupce, TrŘ v § 37 odst. 1 stanovuje, že mu ho může zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba. Mohou tak učinit i proti jeho vůli v případě, že obviněný je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je tato způsobilost omezena. Zákonodárce předpokládá, že osoby vyjmenované v tomto ustanovení, mají zájem na tom, aby byla obhajoba vedena řádně a proto jim v zájmu ochrany práv obviněného dává toto oprávnění. Jak uvádí odst. 2 stejného paragrafu,i v takové situaci, kdy byl obviněnému obhájce zvolen nebo ustanoven soudem, je právo zvolit si obhájce sám nadřazeno a obviněný si smí zvolit obhájce jiného. Dokud však nový obhájce obhajobu nepřevezme, původně ustanovený nebo zvolený obhájce je povinnen v obhajobě pokračovat a to v tom případě, kdy mu byla vypovězena plná moc. V opačném případě se sám vystavuje riziku kárného postihu ze strany ČAK20. Tímto opatřením, které zavedl zákon č. 265/2001 Sb., je zajištěno, že obhajoba nebude přerušena a je tak vyloučeno záměrné maření trestního řízení ze strany obviněného. O tom, že před účinností tohoto zákona k takovému maření často docházelo píše Lubor Petříček ve svém článku K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. 21: „pokud se obviněný rozhodl, že není v jeho zájmu, aby se konal nějaký úkon trestního řízení (např. soudní jednání), mohl dosáhnout jeho odložení i tak, že si těsně před konáním takového úkonu zvolil obhájce, který měl (a samozřejmě i nadále má) přednost před obhájcem „ex offo“, nebo odvolal plnou moc obhájci dosavadnímu atp. Výsledkem bylo, že se stal v okamžiku provádění úkonu osobou nikým neobhajovanou, což v případech nutné obhajoby vedlo orgány činné v trestním řízení k jedinému možnému postupu – k odložení plánovaného úkonu.“

20 21

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.01.2004, sp. zn. 4To 780/2003 Petříček, L. K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, str. 45

19

Obviněnému je také dána možnost, aby byl zastoupen dvěma i více obhájci (§ 37 odst.3 TrŘ). Z důvodů zjednodušení trestního řízení by měl obviněný OČTŘ oznámit, kterého z obhájců zmocnil k příjímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Pokud tak neučiní, jednoho ze zvolených obhájců k tomu určí předseda senátu nebo v přípravném řízení SZ. Takové rozhodnutí jsou však povinni oznámit všem zvoleným obhájcům. Tento postup, kdy si předseda senátu nebo SZ musí usnesením určit tzv. „hlavního obhájce“ pokládám za zcela zbytečný úkon spojený s další rozhodováním a administrativou. Můj názor je, že pokud si obviněný sám nezvolí jednoho z obhájců k příjímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení, vyjadřuje tím svou lhostejnost. De lege ferenda proto navrhuji, aby za tzv. „hlavního obhájce“ (v případě, že si ho nezvolí obviněný sám) byl na základě zákona automaticky považován obhájce, který byl jako první zmocněn k obhajobě. V případě, že bylo současně zmocněno k obhajobě více obhájců, aby byl za tzv. „hlavní obhájce“ považován první obhájce podle abecedního pořádku, obdobně, jako je tomu při ustanovování obhájců v případech nutné obhajoby z abecedního pořadníku advokátů. Přestože by se nejednalo o nijak zásadní opatření, domnívám se, že trestní řízení by mělo být co nejvíce „odlehčeno“ a nezatěžováno úkony ze strany soudu a OČTŘ v případech, kdy to vůbec není nutné.

5.3 Ustanovený obhájce V případech nutné obhajoby stanoví příslušný OČTŘ obviněnému lhůtu, aby si zvolil svého obhájce. Trvání této lhůty není přesně stanoveno. Při stanovení délky trvání této lhůty je nutno zohlednit povahu a okolnosti případu, aby tak byla obviněnému dána skutečná možnost volby obhájce (např. specialistu na danou problematiku) a nebyl tak ohrožen účel nutné obhajoby. Na druhou stranu však nesmí dlouhé trvání této lhůty ohrozit trestní řízení zbytečnými průtahy. Lhůta se nestanovuje v případech, kdy obviněný prohlásí, že si obhájce sám zvolit nechce. V takovém případě a v případě uplynutí lhůty ke zvolení obhájce je OČTŘ obviněnému neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1 TrŘ). Obhájce dle § 39 odst. 1 TrŘ ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení soudce. V přípravném řízení dává podnět

20

k ustanovení obhájce ten orgán, u kterého důvod nutné obhajoby vyšel najevo (PO nebo SZ). Ustanovení obhájce se zruší, pominou-li důvody nutné obhajoby. Důsledkem nezávislosti výkonu advokacie na státu je především to, že OČTŘ nenesou žádnou zodpovědnost za kvalitu obhajoby, která je obviněnému ze strany advokáta poskytována a ani nejsou oprávněny tuto obhajobu jakkoliv hodnotit. Nejinak je tomu i v případech, kdy OČTŘ advokáta ustanovil. V případě, kdy jsou však OČTŘ upozorněny na skutečnost, že ustanovený obhájce se svým povinnostem hájit obviněného vyhýbá, musí ve věci buď sjednat nápravu (např. cestou ČAK), nebo ustanovit obhájce nového (§40a TrŘ)22. Z toho jasně vyplývá, že smyslem ustanovení obhájce není pouze jen přidělení advokáta k obviněnému, ale skutečné zajištění jeho právní pomoci. Z důvodu zajištění hospodárnosti trestního řízení se spoluobviněným, pokud si jejich zájmy v trestním řízení neodporují, zpravidla stanoví stejný obhájce (§ 38 odst. 1 TrŘ). V tomto případě hovoříme o společné obhajobě, která vychází z předpokladu, že spoluobvinění mají v téže věci společný zájem, kterého je možno touto obhajobou dosáhnout. Zájmy spoluobviněných si odporují v těch případech, kdy jeden svaluje vinu za spáchaný čin na druhého. Není tak myšleno to, že se spoluobvinění ve svých výpovědích rozcházejí na základě rozdílné schopnosti k zapamatování si události, atd. I během trestního řízení však může nastat skutečnost, kdy si spoluobvinění začnou ve svých zájmech odporovat. To může nastat v případech, kdy zpočátku oba z obviněných svou vinu popírali a až později se jeden z nich rozhodl svalit vinu za skutek na druhého. V těchto případech musí být takovým obviněným ustanoveni jiní advokáti. Tento krok pokládám za zcela logický, neboť obhajoba spoluobviněných, jejichž zájmy si odporují, je jen těžko představitelná. V pokračování obhajoby jen jednoho z obviněných nemůže zůstat ani původní advokát. Došlo by tak jistě k situaci, že se jeho znalosti o celé věci mohly negativně projevit ve vztahu k jeho bývalému klientovi, který by se tak vůči jeho současnému klientovi náhle ocitl v silné nevýhodě. To také bylo upraveno § 40a odst. 2 zákona č. 265/2001 Sb., kterým se významně měnil TrŘ.

22

Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck, 2002, str. 292

21

Můj názor však je, že společná obhajoba může být v mnoha případech v trestním řízení více přítěží než zjednodušením. Této problematice se dále věnuji v podkapitole 5.4. TrŘ v § 39 odst. 2 stanovuje, že pro účely ustanovení obhájce vede soud abecedně uspořádaný pořadník advokátů, kteří souhlasí s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu a mají v jeho obvodu, popřípadě sídle, své sídlo. Pokud nelze ustanovit advokáta z tohoto pořadníku, ustanoví soud advokáta z pořadníku advokátů nadřízeného soudu. Soudce ustanovuje z pořadníku vždy následujícího advokáta po tom, který byl ustanoven v předchozím případě, a to tak jak za sebou následují jejich příjmení. Obhájce, který byl obviněnému ustanoven je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný (§ 40 TrŔ). Za závažné důvody lze považovat případy, kdy je narušena důvěra mezi obviněným a obhájcem a nelze tak účinně vést obhajobu. Dále se může jednat o případy uvedené v § 19 ZoA, ve kterých je advokát povinný obhajobu odmítnout, nebo pokud ve stejné nebo související věci ustanovený obhájce poskytuje právní služby osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy osoby, které byl ustanoven. Na závěr této podkapitoly pokládám za nutné uvést, že ustanovený obhájce není oproti zvolenému obhájci nijak zbaven nebo omezen na svých právech a povinnostech a právní pomoc poskytována obviněnému ustanoveným obhájcem musí plně odpovídat povinnostem daným TrŘ, ZoA a stavovským předpisům. Nemá však cenu si popírat fakt, že ve společnosti je hluboce zakořeněn názor, podle kterého je právní pomoc poskytována ustanoveným obhájcem nekvalitní a vykonávána zejména advokáty s menšími zkušenostmi. Lze se dokonce setkat i s názorem, že tzv. obhajoba ex offo (tedy ustanoveným obhájce) je pro advokáta snadnou cestou k finančnímu obohacení za minimum vynaložené práce. O existenci tohoto názoru, který se zároveň pokouší vyvrátit, pojednává článek Soni Dresslerové Obhajoba ex offo - zlatý důl?23

23

Dresslerová, S. Obhajoba ex offo – zlatý důl? Bulletin advokacie, 2000, č. 9, str. 89

22

5.4 Společná obhajoba V praxi se lze často setkat s tím, že spoluobvinění si v trestní věci zvolí poskytování právních služeb jedním obhájcem. Pavel Vantuch ve svém článku Obhajoba více obviněných24 to zdůvodňuje následovně: „V řadě trestních věcí dochází k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění několika osobám. Pokud advokát převezme obhajobu jednoho obviněného, nezřídka ho následně požádají o převzetí obhajoby v přípravném řízení také další spoluobvinění, motivovaní snahou získat stejného obhájce a zabezpečit si stejně kvalitní obhajobu.“ Takový postup však ne vždy lze doporučit. Jak jsem již uvedl výše, během trestního řízení může snadno dojít k situacím, kdy si zájmy obviněných v průběhu trestního řízení začnou odporovat a může tak dojít k vyloučení advokáta z obhajování dle ustanovení § 37a odst. 2 TrŘ. Proto by měl advokát na společnou obhajobu přistoupit pouze po zralé úvaze a na základě pohovoru se spoluobviněnými. Je nutné si uvědomit, že pokud dojde k vyloučení obhajoby, advokát již nemůže ve stejné věci pokračovat v poskytováních právních služeb ani jednomu z obviněných. Pokud si obvinění sami po své úvaze zvolí stejného obhájce a ten tuto obhajobu přijme, nelze mít proti takovému postupu námitek. Obvinění tak pouze realizují své právo na obhajobu a dobrovolně se tak vystavují výše popsanému riziku. V případech nutné obhajoby však de lege ferenda navrhuji, aby spoluobviněným byl ustanovován obhájce zpravidla zvlášť. Můj názor je ten, že zájmy obviněných jsou v drtivé většině společné pouze v tom, aby protiprávní jednání nebylo prokázáno vůbec. Jakmile však je obviněným jasné, že pod tíhou důkazů bude protiprávní jednání prokázáno, začnou se jejich zájmy rozcházet a každý se přirozeně snaží svůj podíl na takovém jednání zmenšit. V těchto případech, kdy ustanovení společného obhájce mělo trestní řízení zjednodušit, se trestní řízení naprosto zbytečně komplikuje. Je také otázkou, zda společný obhájce nemá tendenci snažit se o to, aby si zájmy spoluobviněných neodporovaly. V takovém případě by se zcela jistě jednalo o porušení práva na obhajobu takového obviněného, který má na spáchání skutku menší podíl, popř. u něho existují polehčující okolnosti, a vinou společné obhajoby je tlačen k tomu, aby tzv. „táhl za jeden provaz“ se svými spoluobviněnými. 24

Pavel Vantuch, Právní rádce, Obhajoba více obviněných *citováno 11. června 2011+, dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-26786370-F00000_d-obhajoba-vice-obvinenych

23

5.5 Odmítnutí obhajoby „Právo na obhajobu je významným právem každé osoby, která je obviněna z trestné činnosti. V praxi se však někteří obvinění mylně domnívají, že kterýkoliv obhájce je povinen jejich obhajobu v každém případě převzít.“25 Advokát je ze dle § 18 odst. 1 ZoA oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl k poskytnutí právních služeb určen ČAK. Toto oprávnění k odmítnutí poskytnutí právní pomoci je zcela logické. Jistě není v lidských silách žádného advokáta poskytnout právní pomoc každému obviněnému, který ho o to požádá. Může se tak stát, že obviněný neúspěšně osloví několik advokátů a žádný z nich obhajobu nepřijme. Vantuch k tomu ve svém článku Odmítnutí obhajoby26 uvádí: „Odmítnutí obhajoby v trestní věci advokáti obviněnému vesměs zdůvodňují, i když jim to zákon neukládá. Častým důvodem odmítnutí obhajoby je pracovní přetížení značně vytíženého advokáta, který ví, že převzetí obhajoby v další věci by bylo zřetelně nad rámec jeho pracovní kapacity. Také ve věci, v níž nemá advokát dostatek zkušeností nebo speciálních znalostí, odmítne poskytnutí právní služby.“ Tuto situaci řeší ZoA

v § 18 odst. 2. Obviněný, který si nemůže z výše

uvedeného důvodu sám obstarat právní služby, může požádat ČAK o poskytnutí právních služeb. Na základě této žádosti ČAK určí obviněnému advokáta, který je již povinen je hájit. Tímto ustanovením je zabezpečeno, že žádný obviněný nezůstane bez právní pomoci advokáta. Toto se však netýká případů nutné obhajoby, kdy obviněnému, který si ve stanovené lhůtě neobstaral právní služby, určuje obhájce soud. ZoA v § 19 stanovuje pět případů, ve kterých je advokát dokonce povinen poskytnutí právních služeb odmítnout. Jedná se zejména o případy, kdy by takové poskytnutí právních služeb mohlo poškodit práva obviněného nebo jeho postavení v trestním řízení neoprávněně zvýhodnit. Advokát je tak povinen odmítnout poskytnutí právních služeb v případech, kdy: ■ v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, 25

Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí obhajoby *citováno 11. června 2011+, dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960-F00000_d-odmitnuti-obhajoby 26 Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí obhajoby *citováno 11. června 2011+, dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960-F00000_d-odmitnuti-obhajoby

24

■ osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá, poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii ve společně nebo v případě zaměstnaného advokáta advokát, který je jeho zaměstnavatelem, anebo advokát, který je zaměstnancem stejného zaměstnavatele, ■ by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit, ■ by se projednání věci zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká ■ zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké.

5.6 Vyloučení advokáta z obhajoby Možnost vyloučit advokáta z obhajoby byla upravena § 37a zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád a účinným od 1.1.2002. O vyloučení advokáta z obhajoby rozhodne usnesením předseda senátu a přípravném řízení soudce. Účelem tohoto institutu je především ochrana práv obviněného a zájem na tom, aby mohlo být jeho právo na obhajobu řádně uplatněno. Důvodem pro vyloučení advokáta z obhajoby je to, že obhájce nesplňuje podmínky stanovené § 35 odst. 2, 3 TrŘ. Tedy, že proti takovému advokátovi je, nebo bylo vedeno trestní stíhání a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Nebo, že advokát v trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník (§ 37a odst. 1 TrŘ). Neméně důležitým důvodem k vyloučení advokáta z obhajoby je, že obhájce se opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn (§ 37a odst. 2 TrŘ). Dále zákon stanoví, že předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných (§ 37a odst. 2 TrŘ). Toto ustanovení přímo souvisí s problematikou tzv. společné obhajoby. O riziku

25

spojeném s takovou obhajobou, jehož důsledkem může být vyloučení advokáta z obhajoby, se zmiňuji v podkapitole 5.4. K vyloučení advokáta z obhajoby mají jak advokát, tak i obviněný možnost se vyjádřit a k tomuto vyjádření má soud přihlédnout. „Před rozhodnutím o vyloučení obhájce jako zvoleného advokáta musí soud I. stupně vždy dát možnost obhájci, ale i obviněnému, aby se k věci vyjádřili a teprve pak může ve věci rozhodnout.“27 Pokud k vyloučení advokáta z obhajoby skutečně dojde, obviněnému musí být poskytnuta přiměřená lhůta ke zvolení nového obhájce. Proti usnesení o vyloučení advokáta z obhajoby zákon připouští podání stížnosti, která má odkladný účinek. To znamená, že usnesení o vyloučení nabude právní moci až po rozhodnutí o takové stížnosti.

5.7 Povinnosti obhájce Povinnosti obhájce jsou stanoveny v § 41 odst. 1 TrŘ tak, že je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Dále musí obhájce pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Tímto ustanovením je plně vyjádřen účel poskytování právní pomoci obhájcem, který spočívá k zajištění odborné vyrovnanosti mezi stranami trestního řízení a obviněný tak není pouze dán na „milost a nemilost“ OČTŘ. V tomto faktu spatřuji i nezanedbatelný zájem společnosti, který spočívá nejen v tom, aby byla zachována práva osoby, ale také v tom, že účinnou obhajobou lze dosáhnout toho, že za trestný čin nebude odsouzen nevinný a naopak taková obhajoba může v některých případech zcela zásadně přispět k odhalení pravého pachatele. Další povinnosti obhájce, v souvislosti s poskytováním právní pomoci, jsou uvedeny v ZoA. Dle § 16 odst. 1 ZoA je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Výjimkou je, že advokát není vázán pokyny klienta, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Advokát je povinen o tomto klienta přiměřeně poučit. Z tohoto jasně vyplývá, že: „Advokát nesmí

27

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 06.02.2004, sp. zn. 3To 36/2004

26

v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta.“28 V § 16 odst. 2 ZoA se dále uvádí, že advokát je při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Z tohoto ustanovení, kde je definována povinnost advokáta konat v klientův prospěch jasně vyplývá skutečnost, že advokát nesmí, ať už skutky nebo svými vyjádřeními konat nic, co by bylo v klientův neprospěch. V souvislosti s těmito povinnostmi advokáta nelze nevzpomenout případ, který se udál v roce 2009 před Krajským soudem v Hradci Králové, kde advokát ex offo Rudolf Flori hájil pedofilního vraha devítiletého chlapce A.N.. Flori před soudem zdůraznil závěr znaleckého posudku, ve kterém se uvádělo, že náprava A.N. není možná a k tomu pronesl výrok: "Pokud by existoval trest smrti, tak věřím, že by ho dostal".29 Podle stanoviska ČAK tímto nechránil práva a oprávněné zájmy obviněného a byla na něj podána kárná žaloba. Kárné řízení však bylo nakonec zastaveno z důvodu, že Flori se dobrovolně nechal vyškrtnout ze seznamu advokátů.30 Tuto kauzu je velice těžké hodnotit. Z lidského hlediska více než chápu Floriho vyjádření, který tímto svým projevem vyjádřil své znechucení nad skutkem, kterého se jeho klient dopustil. Ale nemohu jinak než konstatovat, že z profesního hlediska se jednalo o těžké selhání a dle mého názoru touto medializovanou kauzou silně utrpěl institut obhajoby ex offo. V kontextu výše uvedené kauzy nelze nezmínit třetí povinnost advokáta dle ZoA uvedenou v § 17 téhož zákona, která stanovuje, že advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanovuje stavovský předpis. Jinak řečeno: „Etická pravidla zavazují všechny advokáty zapsané v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Protože zápis do seznamu je spolu s ostatními povinnostmi vyplývajícími ze zákona o advokacii povinný pro každého, kdo chce na území naší

28

Kovářová D., Etické hranice profese advokáta, Právo a rodina, 2006, č. 12, str. 5 Zavraždil devítiletého Jakuba. Dostal by i trest smrti, řekl jeho obhájce, *citováno 9. června 2011], dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/krimi.aspx?r=krimi&c=A090218_072023_krimi_cen 30 Hájil pedofilního vraha, už nechce být advokátem *citováno 9. června 2011+, dostupné z: http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/hajil-pedofilniho-vraha-uz-nechce-byt-advokatem.html 29

27

republiky advokacii vykonávat, jsou etické předpisy pro všechny advokáty i advokátní koncipienty závazné.“31 Nad výkladem profesní etiky advokáta, zejména ve vztahu k jeho vystupování na veřejnosti a svobodě projevu, se ve svém článku Svoboda projevu a povinnosti advokáta podrobně zamýšlí advokát Tomáš Sokol.32 Výkon advokacie by byl jen stěží představitelný, kdyby nebyla obhájci dána povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke skutečnostem, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Tato povinnost je z ZoA uložena jak advokátovi (§ 21), tak advokátnímu koncipientovi (§ 39). V této souvislosti se ve svém článku K problematice neoznámení trestného činu podle § 168 trestního zákona ve vztahu k advokacii jeho autor Boris Vršinský zamýšlí nad ustanovením § 168 z.č. 140/1961 Sb., trestního zákona (nově § 368 TZ) o trestném činu neoznámení trestného činu33. I v nové úpravě je každému dána povinnost oznámit OČTŘ spáchání taxativně vyjmenovaných trestných činů. Výjimku z povinnosti oznámit mají ve vztahu k pachateli tzv. „osoby blízké“, duchovní registrované církve ale také v souvislosti s výkonem právní praxe advokáti a jejich zaměstnanci. Kdyby tomu tak nebylo, tak by došlo ke kolizi mezi ZoA a TZ, kdy jeden zákon ukládá obhájci povinnost mlčenlivosti a druhý povinnost oznamovací. Vršinský v roce 2005 upozornil na skutečnost, že ve staré právní úpravě byl oznamovací povinnosti zbaven pouze advokát a advokátní koncipient a kladl si zcela správně otázku, jaké následky by mohlo mít neoznámení trestného činu např. studenta práv, který je na praxi u advokáta a není tak advokátním koncipientem? Novou právní úpravou je tento problém však již vyřešen a také zaměstnanci advokáta jsou vyňati z oznamovací povinnosti dle § 368 TZ. 5.8 Oprávnění obhájce v jednotlivých stádiích trestního řízení K tomu, aby mohl advokát účinně poskytovat právní pomoc obviněnému, zákon TrŘ přiznává obhájcům i práva, bez nichž by poskytnutí takové pomoci bylo jen stěží myslitelné nebo nadmíru komplikované. Jinými slovy: „musí mít (pozn. obhájce) odpovídající oprávnění, která umožní obhájci být rovnocenným partnerem orgánům činným v trestním řízení, především vyšetřovatelům v přípravném řízení a státním 31

Kovářová D., Etické hranice profese advokáta, Právo a rodina, 2006, č. 12, str. 5 Sokol, T. Svoboda projevu a povinnosti advokáta. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, str. 10. 33 Vršinský, B., K problematice neoznámení trestného činu podle § 168 trestního zákona ve vztahu k advokacii, Bulletin advokacie, 2005, č. 1, str. 41 32

28

zástupcům při jednání před soudem, a naplnit tak smysl své existence v trestním řízení.34“ Oprávnění obhájce jsou uvedena v § 41 TrŘ a dalšími ustanoveními tohoto zákona, které se týkají jednotlivých stádií trestního řízení. Již od v přípravném řízení, kdy se konkrétní osoba stane obviněným (tzn. je mu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) je zmocněný obhájce oprávněn: činit za obviněného návrhy, podávat žádosti a opravné prostředky. Velmi důležité je oprávnění nahlížet do spisů, ze kterých si muže činit výpisky, poznámky, a na své náklady si pořizovat kopie spisů a jejich částí. Dále má obhájce právo zúčastnit se těch vyšetřovacích úkonů, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem a OČTŘ jsou povinny jej o provádění takových úkonů předem vyrozumět. Při těchto úkonech je oprávněn klást obviněnému a jiným vyslýchaným otázky a vznášet kdykoliv námitky proti provádění těchto úkonů. Toto právo je výjimkou ze zásady neveřejnosti přípravného řízení. Neméně významné je také právo mluvit s obviněným, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody a to bez přítomnosti třetí osoby (§ 41 odst. 2 TrŘ). Tato oprávnění smí obhájce vykonávat i proti vůli obviněného, který byl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 41 odst. 4 TrŘ). V přípravném řízení i ve všech dalších stádiích je obhájce oprávněn od OČTŘ na vlastní náklady požadovat kopie nebo průpisy všech protokolů o každém úkonu trestního řízení (§ 41 odst. 6 TrŘ). Obecně lze říci, že hlavní iniciativu v přípravném řízení mají OČTŘ a role obhájce je ve vztahu k nim oslabena. O nařízení hlavního líčení musí být obhájce vyrozuměn nejméně pět pracovních dnů před jeho započetím (§ 198 odst. 1 TrŘ). V případě, že má obviněný více obhájců, musí být vyrozuměni všichni a to bez ohledu na to, že dle § 37 odst. 3 TrŘ byl k příjímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení zmocněn jeden z nich. V opačném případě „nevyrozumění jednoho z obhájců obžalovaného o konání hlavního líčení představuje podstatnou vadu řízení“35. Účast obhájce v hlavním líčení je obligatorní v případě tzv. „nutné obhajoby“ (§ 202 odst. 4 TrŘ). Samotné hlavní líčení se nese v duchu rovnosti procesních stran. V tomto stádiu je tedy postavení obžalovaného a jeho obhájce vyrovnané s postavením státního zástupce. Strana obhajoby má v hlavním líčení právo podávat důkazy (§ 215 odst. 2 TrŘ) a vyjadřovat se 34 35

Jurák, R. K některým oprávněním obhájce v trestním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 5, str. 46 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.08.2004, sp. zn. 6To 83/2004

29

k ostatním důkazům (§ 214 TrŘ). Obžalovaný a jeho obhájce mohou klást otázky svědkům (§ 215 odst. 1 TrŘ). Tato svá oprávnění však strana obhajoby v žádném případě není nucena využít. Je nutné si uvědomit, že smyslem hlavního líčení je, aby obžalovanému byla vina státním zástupcem bez jakýchkoliv pochybností prokázána a ne, aby obžalovaný prokazoval svou nevinu (zásada in dubio pro reo). V závěru hlavního líčení má obhájce obžalovaného, resp. obžalovaný právo poslední řeči (§ 216 odst. 2 TrŘ). V případě, že se poté ujme slova opět státní zástupce, má obhájce, popřípadě obžalovaný právo na to odpovědět (§ 216 odst. 3 TrŘ). Opravné řízení slouží k nápravě nesprávných a nezákonných rozhodnutí. V ustanovení § 41 odst. 2 je obhájci dáno právo za obviněného podávat opravné prostředky. Obhájce je oprávněn za obviněného dávat opravné prostředky i proti jeho vůli v případě, že obviněný je zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 41 odst. 4 TrŘ). Obviněný nebo jeho obhájce jsou oprávněnými osobami k podání stížnosti k napadení usnesení OČTŘ (§ 142 TrŘ), odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (§ 247 odst. 2 TrŘ) , odpor proti trestnímu příkazu, který má automaticky za následek nařízení hlavního líčení v dané trestní věci (§ 314g odst. 1TrŘ). Z mimořádných opravných prostředků je obviněný oprávněn podat návrh na obnovu řízení, pokud ve věci vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které předtím nebyly známy a jako takové by mohly vést k vydání jiného rozhodnutí (§ 280 odst. 3 TrŘ). Dále dovolání k Nejvyššímu soudu (§ 265d odst. 2 TrŘ), kterým napadá rozhodnutí soudu ve věci samé z důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b TrŘ. Podat dovolání je obviněný oprávněn pouze prostřednictvím obhájce. Využívání oprávnění, která jsou obhájci dána v trestním řízení, jé úzce spojeno s tématem taktiky obhajoby. V této souvislosti bych rád odkázal na studii Taktika obhajoby, psanou v roce 1967 Vlastimilem Ševčíkem, která byla v roce 2001 dvoudílně otištěna v Bulletinu advokacie.36

36

Ševčík, V. Taktika obhajoby (prvá část). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, str. 50 Ševčík, V. Taktika obhajoby (dokončení). Bulletin advokacie, 2001, č. 10, str. 60

30

6. Jiné osoby s obhajovacími právy Zákon připouští možnost, že v některých případech mohou být práva obviněného přeneseny na třetí osoby. V tomto případě rozlišujeme zákonného zástupce, který jedná jménem obviněného a dále osoby se samotnými obhajovacími právy, které jednají jménem svým.

6.1 Zákonný zástupce obviněného Zákonným zástupcem rozumíme takovou osobu, která zastupuje osobu zbavenou nebo omezenou ve způsobilosti k právním úkonům a jedná jejím jménem. Zákonným zástupcem přitom nemůže být osoba, která je sama zbavena nebo omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Takové zastoupení může vzniknout pouze na základě zákona, nebo rozhodnutím příslušného státního orgánu. Postavení zákonného zástupce obviněného v trestním řízení je upraveno v § 34 TrŘ. Zákonný zástupce je oprávněn obviněného zastupovat. Zejména mu zvolit obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky. Zákonný zástupce je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Velmi důležité je, že zákonný zástupce má právo výše uvedené činit i proti vůli obviněného. Zákon dále stanoví, že obviněnému může soud k výkonu výše uvedených práv určit opatrovníka a to v případě, kdy zákonný zástupce nemůže tato práva vykonávat sám (např. z důvodu nemoci).

6.2 Osoby se samostatnými obhajovacími právy Za osoby se samostatnými obhajovacími právy rozumíme takové osoby, které jsou oprávněny jednat ve prospěch obviněného vlastním jménem. Jedná se buď o tzv. osoby blízké (příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh), nebo o orgán pověřený péčí o mládež. Tzv. osoby blízké mají mnohem menší práva než má zákonný zástupce. Tyto osoby mohou např.: ve prospěch obžalovaného podávat odvolání (§ 247 odst. 2 TrŘ), stížnost proti usnesení o vazbě a o ochranném léčení (§ 142 odst. 2 TrŘ) a obviněnému zvolit obhájce v případě, že si ho nezvolí sám (§ 37 odst. 1 TrŘ). Orgán péče o mládež má daleko širší práva než tzv. osoby blízké. Tento orgán je třeba bez zbytečného odkladu informovat o zahájení trestního stíhání mladistvého. 31

Doručuje se mu opis rozsudku a usnesení (§ 67 odst. 1 Z5M), vyrozumívá se o hlavním líčení a veřejném zasedání (§ 64 odst. 2 ZSM), má právo při těchto soudních jednáních činit návrhy, dávat vyslýchaným otázky a pronést závěrečnou řeč (§ 64 odst. 3 písm. b) ZSM), podávat opravné prostředky ve prospěch mladistvého, a to i proti jeho vůli (§ 72 odst. 1 ZSM).

32

9. Závěr Téma obhájce a jeho postavení v trestním řízení je velmi rozsáhlé a prací na toto téma již bylo napsáno velké množství. V těchto skutečnostech spatřuji největší obtíž při zpracování této práce. Přesto myslím, že se mi, v rozsahu vymezeném pro bakalářskou práci, dané téma podařilo přehledně zpracovat a naplnit tak cíle, které jsem si stanovil v úvodu a také splnit zadání bakalářské práce. Při zpracovávání tématu jsem v platné právní úpravě nenarazil na vážnější potíže nebo překážky, které by stěžovaly obhájci jeho postavení v trestním řízení. Jak jsem uvedl v příslušné podkapitole, osobně se mi jako nejpalčivější problém jeví tzv. společná obhajoba. Navrhuji diskuzi o tom, zda tento institut, který má zjednodušit trestní řízení a vedení obhajoby spoluobviněných, nepřináší v praxi více škody než užitku a nemůže v některých případech ve svém důsledku také poškodit právo jednoho ze spoluobviněných na řádnou obhajobu. Co se týká současné legislativy, od 1.1.2010 je účinný nový kodex trestního práva hmotného – trestní zákoník. Trestní právo procesní se však nadále řídí podle mnohokrát novelizované právní úpravy z roku 1961. V roce 2008 a 2009 byla aktuální diskuze na téma nového trestního řádu a byl dokonce zveřejněn jeho věcný záměr. Přes deklarovaný slib jsme se však do konce roku 2009 nedočkali paragrafového znění. V současné době práce na tomto novém kodexu trestního práva procesního nijak nepokračuje a zveřejněný věcný záměr k tomuto zákonu je již na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti dlouhodobě nedostupný. Osobně si nemyslím, že by nový trestní řád přinesl nějakou zásadní revoluci v trestním řízení. Přesto, že současná právní úprava svou funkci plní, nový kodex by byl zcela jistě více kompatibilní s trestním zákoníkem, který zavedl některé nové pojmy (např. dělení trestných činů na přečiny a zločiny). Navrhuji se také zamyslet nad tím, zda je současná právní úprava v praxi plně využívána (odklony, zkrácené přípravné řízení).

33

Seznamu použitých pramenů a literatury: Knižní literatura: ■ Balík, S., Advokacie včera a dnes, 1. vydání, Aleš Čeněk, Dobrá Voda u Pelhřimova, 2000 ■ Vantuch, P., Obhajoba obviněného, 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : Nakladatelství 2002 ■ Solnař J., Fenyk J., Císařová D., Systém československého trestního práva, Praha 2009, Novatrix ■ Císařová D. a kol., Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde, Praha, 2006 ■ Jelínek J. a kol., Trestní právo procesní, 5. aktualizované vydání, Linde, Praha, 2007 ■ Musil J., Kratochvíl V., Šámal P. a kol., Trestní právo procesní, 3. přepracované vydání, Praha 2007, C. H. Beck ■ Nett A., Drastik A., Zezulová J., Fryšták M. Trestní právo procesní: multimediální učební text, Masarykova univerzita v Brně, 2005 ■ Šámal P. a kol., Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, C. H. Beck

Články: ■ Dresslerová, S. Obhajoba ex offo – zlatý důl? Bulletin advokacie, 2000, č. 9, str. 89 ■ Jelínek, J. Obviněný a jeho právo na obhajobu. Bulletin advokacie, 1999, č. 2, str. 42 ■ Jurák, R. K některým oprávněním obhájce v trestním řízení. Bulletin advokacie, 1999, č. 5, str. 46 ■ Kovářová D., Etické hranice profese advokáta, Právo a rodina, 2006, č. 12 ■ Petříček, L. K nové povinnosti obhájce po novele TR.Ř. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, str. 45 ■ Sokol, T. Svoboda projevu a povinnosti advokáta. Bulletin advokacie, 2002, č. 2, str. 10. ■ Ševčík, V. Taktika obhajoby (prvá část). Bulletin advokacie, 2001, č. 9, str. 50 ■ Ševčík, V. Taktika obhajoby (dokončení). Bulletin advokacie, 2001, č. 10, str. 60 ■ Vantuch P., Práva obviněného a obhájce v prvé verzi návrhu věcného záměru nového trestního řádu, Bulletin advokacie, 2005, č. 2, str. 19

34

■ Vršinský, B., K problematice neoznámení trestného činu podle § 168 trestního zákona ve vztahu k advokacii, Bulletin advokacie, 2005, č. 1, str. 41

On-line zdroje: ■ Webové stránky LexDATA C. H. Beck on-line, dostupné z: http://lexdata.abcsys.cz/ ■ Webové stránky České advokátní komory, dostupné z: http://www.cak.cz/ ■ Pavel Vantuch, Právní rádce, Obhajoba více obviněných, dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-26786370-F00000_d-obhajoba-viceobvinenych ■ Pavel Vantuch, Právní rádce, Odmítnutí obhajoby, dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960-F00000_d-odmitnuti-obhajoby ■

Hájil

pedofilního

vraha,

už

nechce

být

advokátem,

dostupné

z:

http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/hajil-pedofilniho-vraha-uz-nechce-bytadvokatem.html ■ Zavraždil devítiletého Jakuba. Dostal by i trest smrti, řekl jeho obhájce, dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/krimi.aspx?r=krimi&c=A090218_072023_krimi_cen

Právní předpisy a mezinárodní smlouvy: ■ Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava české republiky ■ Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR ■ Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN, New York, 19.12.1966 ■ Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 11 a č. 14, Rada Evropy, 01.06.2010 ■ Zákon č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ■ Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. ■ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ■ Zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů ■ Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů

35

Judikatura: ■ nález Ústavního soudu ze dne 12.02.2002, I. ÚS 592/2000 ■ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2001, sp. zn. 5Tz 238/2001 ■ usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.08.2004, sp. zn. 6To 83/2004 ■ usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 06.02.2004, sp. zn. 3To 36/2004 ■ usnesení Krajského soudu v Č. Budějovicích ze dne 22.01.2004, sp. zn. 4To 780/2003

36

Resumé: Benefit of counsel and an equitable court trial are one of the basic features of a democratic legal state where the emphasis is placed on individual’s protection of rights. The principle of the defence right assurance belongs among the basic principles of the criminal proceedings. This principle shall guarantee complete protection of legal interests and rights of the person the criminal proceedings is conducted against. The aim of the defence right is ascertainment of all the circumstances that give evidence on this person’s behalf and in order to take into account these circumstances within the conclusion. The aim is that the innocent will not be sentenced and the criminal act perpetrator will be sentenced only for that criminal act he committed. It results from the mentioned above that the defence right assurance is not only in the interest of the person the criminal proceedings is conducted against, but also in the interest of the society. Each accused person has the right to choose his/her defence lawyer and to consult with him within the acts carried out by the bodies responsible for penal proceedings. According to the Czech legal regulations, the barrister is only allowed to be the defence lawyer on the file led by the Czech Bar Association as by the law established professional organization. The qualifications for advocacy exercise are stated in the Law on advocacy. This thesis with the topic “The Defence Lawyer and his status in Criminal Procedure” deals with the general construction of the right for defence with stating the most important sources in its introduction part. Then follows a brief description of the modern Czech advocacy historical development and, further on, a construction of some chosen notions in relation to the criminal proceedings and defence lawyers. After this general part, the thesis is devoted to an analysis of the valid legal regulation, especially to defence lawyer’s rights and obligations, legitimate defence, defence lawyers’s position in individual stages of the criminal proceedings, including author’s opinion on some of the analysed topics and thoughts de lege ferenda. Working out this bachelor thesis, the author proceeds not only from the wording of respective legal provisions, but he also uses professional literature, magazine articles, and judicature.

37