Masarykova univerzita Právnická fakulta Katedra občanského práva
Diplomová práce
MATER INCERTA Problematika anonymního odkládání dětí a porodů s utajenou identitou matky
2007/2008
Ivana Martochová
1
Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Diplomová práce
MATER INCERTA Problematika anonymního odkládání dětí a porodů s utajenou identitou matky
Ivana Martochová 2007/2008
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Mater incerta zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
.....................................................
2
Poděkování Na
tomto
místě
bych
ráda
poděkovala
své
vedoucí
diplomové
práce
prof. JUDr. M. Hrušákové, CSc., za odborné vedení, cenné připomínky a rady, které mi pomohly při zpracování dané problematiky.
3
POUŽITÉ ZKRATKY ......................................................................................................................................... 5 1.
ÚVOD ........................................................................................................................................................... 6 1.1. 1.2. 1.3. 1.4. 1.5. 1.6. 1.7.
CÍL DIPLOMOVÉ PRÁCE ......................................................................................................................... 6 PRACOVNÍ HYPOTÉZA ........................................................................................................................... 6 HLAVNÍ ÚKOLY DIPLOMOVÉ PRÁCE ...................................................................................................... 7 DOSAVADNÍ ZPRACOVÁNÍ PROBLEMATIKY, VÝCHOZÍ LITERATURA A PRAMENY ................................... 7 METODICKÝ POSTUP A STRUKTURA DIPLOMOVÉ PRÁCE........................................................................ 8 TERMINOLOGICKÉ POZNÁMKY .............................................................................................................. 9 NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRÁVNÍ PŘEDPISY TÝKAJÍCÍ SE SLEDOVANÉ PROBLEMATIKY .................................... 11
2.
ZPŮSOBY UTAJOVÁNÍ MATEŘSTVÍ V SOUČASNÉ ČESKÉ SPOLEČNOSTI .......................... 13
3.
ANONYMNÍ ODKLÁDÁNÍ NOVOROZENCŮ .................................................................................... 15 3.1. ODKLADNÉ SCHRÁNKY – ZÁKLADNÍ INFORMACE ............................................................................... 15 3.2. BABYBOXY V ČESKÉ REPUBLICE ........................................................................................................ 16 3.2.1. Historie zavádění babyboxů; vývoj polemik .................................................................................. 17 3.3. ANONYMNÍ ODKLÁDÁNÍ NOVOROZENCŮ ZPROSTŘEDKOVANÉ FOD ................................................... 27 3.4. PARALELY BABYBOXŮ A ANONYMNÍHO ODKLÁDÁNÍ DĚTÍ V JINÝCH ZEMÍCH ..................................... 29 3.4.1. Německo ........................................................................................................................................ 29 3.4.2. Slovensko ...................................................................................................................................... 32 3.4.3. Některé další země ........................................................................................................................ 33 3.5. KRITIKA A OBRANA BABYBOXŮ .......................................................................................................... 34 3.6. DOPLŇKY, HODNOCENÍ, DÍLČÍ ZÁVĚRY ............................................................................................... 38
4.
POROD S UTAJENOU TOTOŽNOSTÍ MATKY ................................................................................. 46 4.1. UTAJENÉ PORODY – ZÁKLADNÍ INFORMACE........................................................................................ 46 4.2. UTAJENÉ PORODY V ČESKÉ REPUBLICE .............................................................................................. 46 4.2.1. Právní připomínky k zákonu č. 422/2004 Sb. ................................................................................ 48 4.2.2. Porody podle zákona č. 422/2004 Sb. v praxi ............................................................................... 51 4.3. SITUACE V ZAHRANIČÍ ........................................................................................................................ 55 4.3.1. Francie .......................................................................................................................................... 55 4.3.2. Slovensko ....................................................................................................................................... 59 4.3.3. Některé další země......................................................................................................................... 61 4.4. DOPLŇKY, HODNOCENÍ, DÍLČÍ ZÁVĚRY ............................................................................................... 61
5.
DISKRÉTNÍ PORODY ............................................................................................................................ 65 5.1. 5.2.
PORODY S UTAJENÍM VE VZTAHU K OKOLÍ MATKY – ZÁKLADNÍ INFORMACE ...................................... 65 DOPLŇKY, HODNOCENÍ ....................................................................................................................... 67
6.
ZÁVĚR ....................................................................................................................................................... 69
7.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ............................................................................ 74 7.1. 7.2. 7.3. 7.4. 7.5. 7.6.
8.
PŘÍLOHY .................................................................................................................................................. 78 8.1. 8.2. 8.3. 8.4. 8.5. 8.6.
9.
PRÁVNÍ PŘEDPISY ............................................................................................................................... 74 JUDIKATURA ....................................................................................................................................... 74 DŮVODOVÁ ZPRÁVA ........................................................................................................................... 75 ODBORNÉ PUBLIKACE ......................................................................................................................... 75 ODBORNÁ PERIODIKA ......................................................................................................................... 75 INTERNETOVÉ ZDROJE ........................................................................................................................ 77
POSUDEK ÚSTAVU STÁTU A PRÁVA .................................................................................................... 78 PROHLÁŠENÍ MZ K STATIMU .............................................................................................................. 80 METODICKÝ POKYN MPSV ................................................................................................................ 82 ZÁKON Č. 422/2004 SB. ...................................................................................................................... 84 METODICKÝ POKYN MZ PRO POSTUP ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍ PŘI POSKYTOVÁNÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE SOUVISEJÍCÍ S UTAJENÝM PORODEM ................................................................................................... 86 METODICKÝ POKYN GPK Č.14 ........................................................................................................... 88
ZUSAMMENFASSUNG IN DER DEUTSCHEN SPRACHE .............................................................. 91
4
Použité zkratky ZOR VNZOR TZ SPO ZM BGB FOD VFN MZ MPSV OSP GPK NRP ČLS JEP
- zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - velká novela zákona o rodině, tj. zák. č. 91/1998 Sb - zákon č.140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů - Bürgerliches Gesetzbuch - Fond ohrožených dětí - Všeobecná fakultní nemocnice - Ministerstvo zdravotnictví - Ministerstvo práce a sociálních věcí - Orgán sociálně-právní ochrany dětí - Gynekologicko-porodnická klinika - náhradní rodinná péče - Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně
5
1.
Úvod Jedním z vážných problémů moderní doby je varující počet zdravotně neindikovaných
potratů, které volí jako východisko z nouze ženy, jež se z různých důvodů nemohou nebo nechtějí starat o počaté dítě. Extrémním řešením nechtěného, zpravidla pozdě zjištěného a utajovaného těhotenství jsou případy odkládání novorozenců na nezabezpečených místech či dokonce jejich usmrcení. V posledních letech se proto (nejen) v české společnosti dostala do popředí otázka umožnění utajených či anonymních porodů, příp. takového anonymního odkládání dětí, které by zaručovalo ochranu života a zdraví novorozence. K jejímu právnímu řešení měla přispět novela zákona o péči o zdraví lidu a zákonů dalších, tj. zákon. č. 422/2004 Sb., který legalizuje možnost porodu s utajenou identitou matky. Právní stránka porodů s utajenou identitou matky či anonymních porodů, rozbíjejících pravidlo mater semper certa est, zakotvené v právu už starými Římany, je velice složitá. Její řešení musí brát v úvahu často protichůdné zájmy několika zúčastněných stran, zejména matky a dítěte, ale potenciálně i otce a dalších. Nejdůležitější je jistě právo dítěte na život. V tom se shodují všechny právní systémy, které se snaží celý propojený soubor problémů řešit. Rozdílné jsou však způsoby, kterými zabezpečují ostatní zájmy a práva zúčastněných stran. Každé řešení má pozitiva, ale z podstaty věci vyplývá, že každé má i negativa. Důležité je hledat cestu, která by byla co nejlepším kompromisem. Drobným krokem na této cestě chce být i tato diplomová práce.
1.1.
Cíl diplomové práce
Podat co nejkomplexnější souhrn informací o anonymním odkládání dětí a porodech s různou mírou zachování anonymity matky v České republice (částečně v porovnání se situací v jiných zemích, zejména ve Francii a v Německu). Soustředit se na právní stránku této problematiky, zjistit, do jaké míry jsou různé typy současné praxe v souladu se zákonem, do jaké míry by měly či neměly být zákonně podpořeny a jak by eventuálně v takovém případě měly právní úpravy vypadat.
1.2.
Pracovní hypotéza
Snahy legalizovat možnost porodů s různou mírou uchování anonymity matky jsou z hlediska českého právního řádu, který tradičně zakotvuje zásadu, že matkou dítěte je žena, která ho porodila, značně problematické. To platí i pro zákon č. 422/2004 Sb. legalizující v České republice porody s utajenou identitou matky, o němž lze navíc předpokládat, že je vzhledem 6
ke své všestranné nedopracovanosti jen obtížně použitelný v praxi. Uvedený zákon i další cesty vedoucí k legalizaci anonymního odložení dítěte jsou pro společnost spíše krokem zpět a konkurencí užitečnějším službám snažícím se obtížnou situaci nechtěných těhotenství řešit k většímu prospěchu matky a zejména dítěte.
1.3.
Hlavní úkoly diplomové práce 1) Popsat institut tzv. babyboxů, schránek umožňujících anonymní odkládání
novorozenců. Zaznamenat jejich prováděcí metodiku i výsledky působení za dobu existence v České republice, porovnat je s podobnými zařízeními v cizině (zejména v Německu). Zjistit, do jaké míry existuje, resp. zda vůbec může existovat právní opora pro jejich fungování. Zamyslet se nad perspektivou a potřebností tohoto institutu. Zmínit některé další praktiky anonymních porodů, resp. anonymního odkládání novorozenců. 2) Charakterizovat porody s utajenou identitou matky, vytknout jejich specifika ve srovnání s anonymními porody. Analyzovat české právní řešení umožňující tento typ porodů, tj. zákon 422/2004 Sb., a to jednak z hlediska právních aspektů, jednak z hlediska použitelnosti v praxi a společenské potřebnosti. Popsat dosavadní zkušenosti zdravotnických zařízení a orgánů sociálně-právní ochrany dětí s realizací těchto porodů. Z výsledků analýzy by měl vzejít návrh možné úpravy zákona (eventuálně odůvodněný návrh pro jeho zrušení), využívající mj. zkušeností z jiných zemí. 3) Registrovat další možnost řešení obtížné situace matky, která chce skrýt narození dítěte před svým okolím, tzv. diskrétní porody. Zjistit přednosti a nedostatky této „třetí cesty“, která se v ČR praktikovala už před vyhlášením zákona o porodech s utajenou identitou matky a před instalací prvních babyboxů. Práce bude sledovat zejména problematiku anonymity či utajení matky u porodu (viz název práce), okrajověji však zmíní i jiná související témata, především adopci.
1.4.
Dosavadní zpracování problematiky, výchozí literatura a prameny V českém prostředí nebyla zatím aktuální problematice utajených a anonymních
porodů a anonymního odkládání novorozenců věnována samostatná monografie, téma však bylo zpracováno v řadě odborných statí, jejichž autoři se zaměřili na sledování otázek právních, sociálních i lékařských. Tato práce se bude nejvíce zajímat o teoreticky i prakticky orientované studie právnické. Vychází z relativně úplné excerpce tematicky vhodných právnických i mezidisciplinárních periodik (v abecedním řazení: Jurisprudence, Justiční praxe, Náhradní rodinná péče, Právní rozhledy, Právo a rodina, Zdravotnictví a právo) za 7
posledních deset, v analýzách se opírá především o stati, v nichž právní teoretici kolem roku 2005 reagovali na legalizaci porodu s utajenou identitou matky a na zavádění prvních českých babyboxů (např. HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita?; ZUKLÍNOVÁ, M: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek - obě práce z r. 2005). Podkladem pro výzkum byly i dvě studentské práce věnované sledovanému tématu (KUŘECOVÁ, V.: Aktuální otázky určení mateřství – diplomová práce obhájená na PF MU v r. 2007; KRÖHNOVÁ, D.: Současný fenomén baby-boxů v České republice a v německy mluvících zemích – bakalářská diplomová práce obhájená na FF MU v r. 2006. První z jmenovaných prací nastiňuje v základních obrysech problematiku blízkou našemu tématu, značný prostor však věnuje surogačnímu mateřství. Druhá je věnována především psychologickým problémům odložených dětí). Detailněji je problematika anonymních porodů a anonymního odkládání dětí zpracována v německé odborné literatuře, proto jsem obecné informace i srovnávací údaje o německém, ale i francouzském prostředí čerpala též z německých monografií (SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt – práce z roku 2001;
KUHN,
S.:
Babyklappen
und
anonyme
Geburt.
Sozialregulationen
und
sozialpädagogischer Handlungsbedarf – práce z roku 2005) a z německých odborných statí. Poznatky o provozování babyboxů a podobných institutů jsem získávala především ze sdělení uváděných na webových stránkách příslušných českých, slovenských, německých a francouzských organizací; potřebné dokumenty z agendy vládních institucí na základě emailové komunikace s mluvčími těchto orgánů nebo z internetových zdrojů. Velmi významné informace mi poskytly osobní rozhovory s lékaři a sociálními pracovníky z praxe, za zmínku stojí též telefonický rozhovor s hlavním iniciátorem českých babyboxů panem Hessem. V neposlední řadě jsem se opírala o znění českých, slovenských německých a francouzských právních předpisů a spíše ojediněle též o judikaturu (v českém prostředí vzhledem ke krátkodobému trvání platnosti zákona o utajených porodech a existence babyboxů judikatura k této problematice v podstatě ještě nemohla vzniknout).
1.5.
Metodický postup a struktura diplomové práce Práce je zaměřena na shromáždění co nejkomplexnějšího souboru informací o teorii i
praxi utajených porodů, anonymních porodů a anonymního odkládání dětí v ČR, na jejich utřídění a na analýzu právní stránky zjištěných faktů. Vychází z excerpce knižní i časopisecké
8
odborné literatury, z vyhledávání údajů z internetových zdrojů a z přímého výzkumu uskutečňovaného formou rozhovorů v terénu (v nemocnicích, v úřadech zabývajících se sociálně-právní ochranou dětí a na matrikách). Na základě materiálů z jiných zemí srovnává českou situaci se situací v prostředích, kde je praxe podobných institutů rozsáhlejší nebo má delší tradici. Analýzou právních předpisů, publikovaných odborných názorů i zkušeností získaných přímým výzkumem, se snaží dobrat závěrů týkajících se vytčených cílů. Struktura práce vychází z typů porodů s různou mírou utajení matčiny identity realizovaných v českém prostředí. Po Úvodu (který seznamuje s tématem, cíli, úkoly a metodikou práce, charakterizuje prameny a upřesňuje terminologii) následuje hlavní analytická část, která je předznamenána vstupní obecnou informací a dále rozdělena do tří hlavních oddílů věnovaných anonymnímu odkládání dětí a anonymním porodům, utajeným porodům a diskrétním porodům. První dvě části obsahují v přibližně stejném členění vždy co nejkomplexnější přehled údajů o daném typu utajení matčiny identity a jeho současné realizaci v ČR, dále je zařazena srovnávací sonda ze zahraničí, následuje přehled dosavadních publikovaných právních připomínek k zákonnému řešení (či neřešení) dané problematiky a nakonec souhrnné zhodnocení problematiky a vlastní autorčiny závěry či návrhy. Oddíl věnovaný diskrétním porodům je zpracován stručněji a pouze informativně. Závěr shrnuje výsledky diplomové práce, v Přílohách jsou uvedena plná znění nejdůležitějších dokumentů. Připojen je seznam užité literatury a pramenů.
1.6.
Terminologické poznámky V právnické a jiné odborné literatuře i v laické komunikaci bývají někdy pojmy
(termíny), které stojí v centru zájmu této práce, nejasně vymezeny, zaměňovány či směšovány. Pokusím se je tedy upřesnit. 1) Označení pro porod s různou měrou utajení matčiny identity Nejednotně užívaná bývají zejména označení pro různé typy utajeného mateřství, např. „anonymní porod“, „utajený porod“, „tajný porod“, „částečně utajený porod“ „diskrétní porod“ ad. Neurčitost vymezení jejich obsahu se v literatuře často odráží v užití přívlastku „tzv.“. - Např. Adéla Flídrová1 za „anonymní porod“ považuje porod v porodnickém zařízení, kde matka požádá, aby její identita byla udržena v tajnosti (např. ve Francii) a za „utajený porod“, který označuje jako subkategorii „porodu anonymního“, považuje pouze případy
1
FLÍDROVÁ, A.: Anonymní porod?. Jurisprudence, 2004, č. 4, s. 10-14..
9
dítěte formou jeho odložení do babyboxu nebo anonymního předání sociálním pracovníkům, tedy případy, kdy porod probíhá skutečně tajně. - Důvodová zpráva k návrhu zákona 422/2004 Sb.2 hovoří o navrhovaném institutu (porodu, kdy osobní údaje ženy jsou zapečetěny a učiněny nepřístupnými třetím osobám) jako o „utajeném porodu“. Stejný zdroj např. postup, který umožňuje ženě porodit ve zdravotním zařízení vzdáleném od místa bydliště, označuje za „částečně utajený porod“. Pro ženu, která požádá o utajený porod, vyžaduje termín „žena, která požádala o zajištění anonymity své osoby“. (Výslovně říká, že nelze užít formulaci “žena, která požádala o zajištění utajení své osoby“, protože v českém právním řádu již existuje institut „utajení totožnosti svědka“, který má zcela jiný účel a právní úpravu.) V samotném zákoně č. 422/2004 Sb. se pak o názvu porodu nemluví, žena, která ho využije, je označována jako „žena (resp. matka), která požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem“. Publicistika o institutu legalizovaném zmíněným zákonem hovoří někdy jako o utajeném, jindy jako o anonymním porodu. - Praxe umožňující matce porodit v místě vzdáleném od bydliště, utajeně ve vztahu k jejímu okolí, bývá v literatuře nazývána nejčastěji „utajený porod“ „diskrétní porod“, ale též anonymní porod. V podobných příkladech by bylo možno pokračovat. V této práci budu užívat termíny v následujícím vymezení:3 1.a) porod s utajenou totožností/identitou matky, resp. porod s utajením totožnosti/identity matky: porod, kdy osobní identifikační údaje matky jsou sice známy (lékařskému personálu), ale utajeny před třetí osobou (možnost legalizovaná v ČR zákonem 422/2004 Sb.). Nejsou zapsány do matriky ani do rodného listu dítěte. Za různě definovaných podmínek je však možné jejich zpětné odtajnění. Zkráceně bývá pro tento porod nejčastěji užíváno označení utajený porod. 1.b) anonymní porod: porod, kdy identita matky vůbec není známa. Porod probíhá ve zdravotnickém zařízení zcela anonymně (buď legálně, nebo s tichou společenskou tolerancí; v ČR nelegální postup), případně jde o situaci, kdy matka při porodu předloží falešné identifikační doklady. Identita matky není odhalitelná ani v budoucnu, pokud se sama matka nepřihlásí a nedokáže své mateřství. S anonymním porodem souvisí též tzv. anonymní odložení dítěte, kdy matka, která porodí tajně v soukromí, anonymně, odloží bez udání vlastní identity dítě buď na libovolném 2
Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon o péči o zdraví lidu, o matrikách a o změně některých zákonů, zdroj:ASPI 3 Zčásti se opírám o stať HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z: Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53 – 57.
10
místě, nebo na místě, které společnost k tomuto účelu vytvoří (případ odkladných schránek typu babyboxů, anonymního přijímání dětí k adopci pracovníky různých sociálních organizací). 1.c) diskrétní porod: postup, který umožňuje ženě porodit (a odložit dítě k adopci) ve zdravotním zařízení vzdáleném od místa jejího bydliště, a tím jí zajišťuje určitou praktickou anonymitu ve vztahu k jejímu okolí. Identita matky je utajena v podstatě pouze prostřednictvím běžných regulí, jimiž se řídí mlčenlivost zdravotních a sociálních pracovníků. V matričních dokumentech a v rodném listu dítěte se údaje o rodičce objeví. Zápis do matriky probíhá v místě porodu. Diskrétní porod nemá za následek nemožnost zjistit původ takto narozené osoby. 2) Označení pro odložené dítě4 V souvislosti s dětmi odloženými do babyboxů či anonymně předanými sociálním pracovníkům k adopci se často užívá označení „nalezené dítě“ nebo „nalezenec“. Česká právní úprava však s nalezeným dítětem počítá velmi omezeně (a pokud ano, pak v souvislosti s dítětem skutečně nalezeným na různých náhodných místech, resp. ponechaným v porodnici matkou, která předložila falešné identifikační dokumenty). Matriční předpisy užívají označení „dítě nezjištěné totožnosti“ (viz § 17 zákona o matrikách). Tento termín považuji za relativně nejvhodnější i pro děti z babyboxů, děti anonymně porozené či anonymně odevzdané k adopci. Někdy však - spíše z formulačních důvodů - v této práci užívám i označení „nalezenec“. (Zuklínová v souvislosti s babyboxy a podobnými instituty pokládá termín „nalezenec“ či „nalezené dítě“ za nevhodný mj. z hlediska etymologického: „Nález předpokládá na straně nálezce náhodu. Pokud očekávám odložení dítěte, nemohu být nálezcem, a dítě tudíž nemůže být nalezencem.“)5 V případě legalizovaných porodů s utajenou identitou matky se v právní předpisech užívá popisné označení „dítě, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem“ (viz §§ 14 a 17 zákona o matrikách).
1.7. •
Nejdůležitější právní předpisy týkající se sledované problematiky Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále ZOR), především tzv. velká novela zákona o rodině, tj. zák. č. 91/1998 Sb. (dále VNZOR).
4
Opírám se především o statě stať HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z: Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53 – 57; ZUKLÍNOVÁ, M.: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek, Právní rozhledy, č. 7, 2005, s. 250-253. 5 ZUKLÍNOVÁ, M.: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek, Právní rozhledy, č. 7, 2005, s. 250-253.
11
•
Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále ZM).
•
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále SPO).
•
Zákon č. 422/2004 Sb.
•
Z mezinárodních právních dokumentů závazných i pro Českou republiku je pro sledovanou problematiku nejpodstatnější Úmluva o právech dítěte; ČSFR ratifikovaná 1991, pro Českou republiku závazná od 1. 1. 1993; publikovaná jako Sdělení č. 104/1991 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte (dále v textu často jen Úmluva).
12
2.
Způsoby utajování mateřství v současné české společnosti V souvislosti se snahou zamezit drastickým případům kriminálního odložení nebo
zabití novorozence6 se v České republice zhruba od 90. let 20. století začalo diskutovat 7
o umožnění anonymních či tzv. utajených porodů.
Některé občanské iniciativy, např.
občanské sdružení Fond ohrožených dětí (FOD), se snažily už v polovině 90. let prosadit povolení zcela anonymních porodů, které by matce umožňovaly, aby přenechala dítě v porodnici k adopci, aniž by se její jméno objevilo na rodném listě. Dítě mělo být v takovém případě považováno za nalezence a téměř okamžitě předáno k osvojení. Náklady spojené s porodem měl uhradit FOD či jiná podobná organizace. Oficiálně se takové návrhy neujaly a nezískaly ani legislativní oporu. V praxi však FOD od r. 2001 umožňuje, aby jeho prostřednictvím byly anonymně předávány děti k rychlé adopci. Jinak postavený program realizuje již od roku 1997 např. kojenecký ústav v Aši. Jde o tzv. diskrétní porody, jejichž cílem je jednak umožnit matkám utajení porodu před jejich nejbližším okolím, jednak zprostředkovat co nejrychlejší adopci novorozence. Toto řešení zaručuje jen částečnou anonymitu. Po roce 2000 proběhlo několik vln diskusí o anonymních či jinak utajených porodech na parlamentní a vládní půdě. V roce 2001 byl podán poslanecký návrh na uzákonění anonymních (či alespoň tzv. utajených) porodů změnou zákona č. 268/1949 Sb., o matrikách, jménu a příjmení. Navrhovatelky8 mj. upozorňovaly na skutečnost, že v některých případech – zejména u matek cizinek – by anonymní porod usnadnil proces adopce. Svůj návrh však nakonec odvolaly. V roce 2003 byl podán návrh na uzákonění tzv. utajených porodů, a to jako změna zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. V roce 2004 byla novela schválena. Zákonem č. 422/2004 Sb. byla v České republice legalizována možnost porodu s utajenou identitou matky. Časově v podstatě paralelně, tj. v r. 2004, začala v České republice působit občanská iniciativa Nadační fond pro odložené děti Statim a jeho sesterské Občanské sdružení Babybox pro odložené děti – Statim prosazující existenci tzv. babyboxů, tj. zařízení umožňujících 6
V práci KÜMMEL, J. – JANKŮ, P.: Legální anonymní odložení novorozence – současné možnosti v ČR, Praktická gynekologie, 2007, č. 4, s. 174 se uvádí: „Dle statistik Ministerstva vnitra ČR bylo za posledních 12 let kriminálně odloženo 96 novorozenců a dalších 32 jich bylo zavražděno.“ Výchozí statistiky viz Archiv Ministerstva vnitra a policejního presidia ČR, dostupný z : http:/www.mvcr.cz/statistiky/archiv.html. 7 Část údajů uvedených v této vstupní informaci je převzata ze stati HUBÁLKOVÁ, E.: Anonymní porody z hlediska článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech, Správní právo, 2003, č. 5-6, s. 282 - 288. 8 Dostálová, Dundáčková, Talmanová, Volfová.
13
matkám zcela anonymně odložit už narozené dítě. První babybox byl uveden do provozu v r. 2005. V následujícím výkladu se budu uvedenými způsoby utajení mateřství zabývat detailněji. Začnu babyboxy, jimž budu věnovat nejvíce prostoru, protože v rámci sledovaných možností utajovaného mateřství jde ve všech směrech, a tedy i z hlediska právního, o nejkrajnější alternativu. Z toho mj. vyplývá, že už v analýze institutu babyboxů se objeví některé problémy, které se budou týkat i dalších alternativ.
14
3.
Anonymní odkládání novorozenců
3.1.
Odkladné schránky – základní informace Odkladné schránky umožňují matkám anonymní opuštění novorozených dětí, o něž se
nemohou či nechtějí starat. Odložené dítě vzápětí získá zdravotní péči a sociální pomoc. Motivací pro vytváření takových schránek a cílem jejich existence je snaha o záchranu novorozenců, kteří by jinak mohli být matkou krátce po porodu usmrceni či odloženi za podmínek, v nichž by jim hrozila vážná újma na zdraví nebo smrt. Projekty schránek chtějí vyjít vstříc matkám, které z různých důvodů tají své těhotenství i porod a mají obavy navázat kontakt s jakoukoli zdravotní, sociální či jinou institucí. Očekávanými „uživatelkami“ dětských schránek jsou zejména nezletilé ženy, které mají strach z reakce svých rodičů, dále cizinky, které se zdržují na daném území ilegálně, ženy, které nemají dostatek materiálních prostředků k výchově dítěte, ženy, jejichž partner si nepřeje (dalšího) potomka, prostitutky, oběti znásilnění apod. Zařízení tohoto typu má v evropské (a nejen v evropské) historii dlouhou tradici.9 Už ve středověku byly např. u vchodů do kostelů instalovány mramorové mísy pro odkládání nechtěných dětí. Pozdější doba přinesla různá technická vylepšení v podobě otočných zařízení namontovaných do bran nebo do zdí nemocnic, klášterů, případně do domů speciálně určených pro nalezence. Zdálo by se, že dnešní společnost, přinejmenším ve vyspělejších částech světa, už nemá něco podobného zapotřebí. Že se matkám nabízejí přijatelnější způsoby řešení krajní situace. Přesto se schránky pro anonymní odkládání dětí staly v řadě vyspělých zemí aktuální záležitostí. Ve středoevropském prostoru fungují a jsou zakládány především v Německu, ale i v Rakousku, Švýcarsku, Belgii, Maďarsku, a také na Slovensku a v České republice. V různých zemích jsou nazývány různými jmény (asi nejpestřejší škálu názvů mají německy mluvící země, např. „Babyklappe“, „Babyfenster“, „Babykörbchen“, „Babywiege“, „Mosesfenster“; na Slovensku bylo podobné zařízení pojmenováno „hniezdo záchrany“), v České republice se užívá označení „babybox“. Jak schránka funguje? Zpravidla se jedná o nerezový monoblok zabudovaný do zdi nemocničního zařízení a opatřený dvířky, která lze otevřít jen jednou. Vnitřní prostor je 9
Není cílem práce tuto historii rekapitulovat, její hlavní přehled je možno nalézt na webových stránkách všech podobných zařízení jak v ČR, tak v jiných zemích, a také v řadě studií věnovaných dané problematice, např. FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odevzdávání dětí v Německu a ve Francii), Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348.
15
vytápěný na teplotu 37 °C, schránka tedy funguje jako inkubátor. Po uzavření dvířek se aktivují vizuální (případně i akustické) senzory, které přivolají odborný zdravotní personál. Během krátké chvíle je dítě, jež bylo vloženo do schránky, v rukou lékařů, kteří je vyjmou dvířky na druhé straně zdi - uvnitř objektu. Osoba, která dítě do schránky vložila, má mezitím dostatek času nepozorovaně odejít. Prostor kolem schránky není snímán kamerami. Uvnitř schránky bývá (ale v českém prostředí tomu tak není)10 pro odkládající osobu připravena informace o lhůtě, v níž si může své rozhodnutí rozmyslet, a také o dalším předpokládaném osudu dítěte. V zahraničí jsou některé schránky opatřeny i vybavením pro získání otisku ruky nebo nohy novorozence, umožňujícím případnou pozdější vzájemnou identifikaci matky a dítěte (tak např. SterniPark v Hamburku, viz dále). Pořizovací cena boxu se v ČR v současnosti pohybuje mezi 200 - 300 tisíc korun.
Druhý babybox v ČR umístěný ve zdi Městské nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Na snímcích demonstrace jeho fungování v den otevření 3. 11. 2005.11
3.2.
Babyboxy v České republice12 Iniciátorem a provozovatelem babyboxů v ČR je Nadační fond pro odložené děti
Statim13 a jeho sesterské Občanské sdružení Babybox pro odložené děti – Statim. Cílem sdružení je kromě zřizování a udržování schránek pro odložené děti a podpory všech činností s tím spojených i poskytování pomoci odloženým a opuštěným dětem. S myšlenkou vybudovat síť babyboxů v České republice přišli v roce 2004 Roman Hanus a Ludvík Hess. Druhý jmenovaný se stal předsedou Občanského sdružení Babybox a ředitelem Nadačního fondu pro odložené děti Statim. První babybox v České republice byl instalovaný 1. června 2005 na soukromém zdravotním zařízení GynCentrum v Praze 9, v Hloubětínské ulici číslo 3. Do konce dubna 10
Tuto skutečnost mi v telefonickém rozhovoru potvrdil hlavní iniciátor babyboxů v ČR pan Hess. Obrázek přejímám z webových stránek Nemocnice Milosrdných bratří v Brně. (Dostupné z http://www.nmbrno.cz/index.php?clanek=36 [22. 1. 2008].) Problémem tohoto babyboxu je podle našeho názoru umístění na frekventovaném místě u vchodu do nemocnice a také nedostatečná informace nad dvířky, která pouze česky a anglicky sděluje, jak se pozná, kdy je babybox v provozu, a dále informace o sponzorovi babyboxu. 12 Základní informace o babyboxech čerpám z webových stránek Babybox Statim http://www.statim.cz. 13 Statim znamená „okamžitě“, což má symbolizovat okamžitost pomoci zprostředkované babyboxy. 11
16
2008 bylo v ČR zřízeno dalších 7 babyboxů, a to v Brně (2005), v Olomouci (2006), v Kadani (2007), ve Zlíně (2007), v Pelhřimově (2007), v Ústí nad Orlicí (2008) a v Mladé Boleslavi (2008). Úmyslem organizátorů je otevřít v České republice postupně 20 babyboxů (v plánu pro nejbližší dobu jsou babyboxy v Sokolově, Ostravě a v Příbrami). Od počátku do současnosti, tj. do dubna 2008, byly babyboxy (v nějaké míře) využity ve 12 případech. První dítě bylo do babyboxu – v GynCentru – uloženo 17. 2. 2005, zatím poslední – v Olomouci – 17. 3. 2008. 3.2.1. Historie zavádění babyboxů; vývoj polemik Existence babyboxů se od počátku pohybuje na nepříliš pevné půdě jak z hlediska právního, tak z hlediska dalších aspektů. Iniciátory vede víra, že ušlechtilost cíle převáží nad všemi problematickými stránkami projektu. U neodborné veřejnosti se vytvořil k existenci babyboxů převážně kladný vztah (mj. pod vlivem medializace), hodnocení odborníků různého zaměření už není zdaleka tak jednoznačné – pohybuje se od schvalování a přímé podpory až k naprostému nesouhlasu. Vztah oficiálních státních institucí, konkrétně ministerstev, na něž se přenáší významný díl odpovědnosti za existenci babyboxů, byl z počátku převážně kritický, především však opatrnický. Později se u většiny z nich vyvíjel směrem k ne příliš zřetelnému přijetí, a to spíše v důsledku neumdlévajícího tlaku organizátorů a zvyšujícího se zájmu veřejnosti než v důsledku přehodnocení soudů. V následujícím výkladu se pokusím v chronologické zkratce naznačit „historii“ projektu babybox v ČR a průběh reakcí na něj. V kritickém výběru14 se budu opírat o archiv událostí a informací uložený na webových stránkách Babybox-Statim a zároveň o dokumenty z agendy některých ministerstev a vládních výborů ČR. Právní aspekty problematiky babyboxů shrnu v samostatné části této kapitoly, v zájmu zachycení celkové vývojové kontinuity a zaznamenání argumentace zastánců i odpůrců babyboxů však budou některé polemiky týkající se právní stránky fungování babyboxů sledovány už v rámci následujícího chronologického přehledu. Rok 2004 V květnu 2004 došlo k ustavení Nadačního fondu pro odložené děti Statim a Občanského sdružení Babybox pro odložené děti – Statim, jejichž cílem bylo zřídit v ČR babyboxy. Je třeba si uvědomit, že to byla doba diskusí o možnostech anonymního porodu a
14
O kritickém výběru hovořím z toho důvodu, že tyto webové stránky jsou (pochopitelně) velmi emotivně laděné a výběrem i hodnocením informací subjektivní.
17
anonymního odkládání nechtěných dětí, která 10. 6. 2004 vyústila ve schválení zákona č. 422/2004 Sb. legalizujícího porod s utajenou identitou matky. První babybox měl být původně umístěn na Gynekologicko-porodnickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice (dále jen VFN) v Apolinářské ulici v Praze.15 Počáteční kladné stanovisko VFN k babyboxům se však později pod vlivem několika kritických analýz projektu změnilo. K prvním patřil rozbor, který k návrhu smlouvy o umístění schránky pro opuštěné děti v prostorách VFN vypracovala v listopadu 2004 právnička Šárka Špeciánová. Odpověď Nadačního fondu pro odložené děti Statim zformulovala právnička Hana Nová. Jelikož tato polemika patřila v českém prostředí k prvním na dané téma a upozornila na celou řadu problémů spojených s projektem babyboxů, uvedeme z ní poměrně rozsáhlý výtah. Výtah z vyjádření Š. Špeciánové a z odpovědí H. Nové zástupující Statim16 [Text analýzy i odpovědí Statimu jsou zkráceny a podle potřeby formulačně upraveny, hlavní kritické myšlenky analýzy jsou podtrženy.] – Špeciánová důsledně oddělila problematiku vytváření babyboxů od tzv. utajených porodů, v té době už legálně povolených. Podle jejího názoru odborníci schránky k anonymnímu odkládání dětí za prospěšné nepovažují, zatímco utajené porody ano. – Způsob řešení problému nechtěných dětí cestou odkladné schránky označila Špeciánová za anachronismus. (Statim se bránil mj. údaji o poměrně rozsáhlém zakládání podobných schránek v současném Německu a dalších evropských zemích.) – Špeciánová upozornila, že v současné době sociální pediatři, psychologové i lékaři hodnotí zakládání schránek jako krok zpět v péči o nechtěné děti. (Statim odpověděl výčtem jmen odborníků z daných oblastí, kteří projekt naopak podporují.) – Špeciánová uvedla, že ani podle kriminologických poznatků nevedou schránky k dosažení deklarovaného cíle, tj. k zamezení vražd novorozenců, neboť výzkumy dokázaly, že matky, které dítě po narození zavraždí, nepatří k těm, které budou schopny uskutečnit jeho předání do schránky. (Statim odpověděl, že Špeciánová nejmenovala konkrétní výzkumy, a uvedl, že bude-li všeobecně známo, že existuje možnost odložit dítě, aniž by to přineslo matce jakékoli riziko, alespoň některé matky svoji těžkou situaci vyřeší raději tímto způsobem nežli zoufalým činem vraždy. Statim zdůraznil, že instalace schránek nemá nahrazovat jiné způsoby řešení problémů matek a jejich nechtěných dětí, že je jen dalším kamínkem do mozaiky řešení již existujících či plánovaných.) – Dále se Špeciánová zaměřila na problémy případných právních komplikací. Upozornila na skutečnost, že právní regulace s takovýmto postupem „odložení“ dítěte matkou nepočítá a poskytuje matkám nechtěných dětí jiné možnosti. Matky, které se nechtějí po porodu dítěte o dítě starat, mají možnost 6 týdnů po porodu dítěte 15
Zajímavé je, že nemocnice v Apolinářské ulici má s anonymními porody svoji dávnější zkušenost. V 19. století, kdy tato porodnice vznikla, v ní byla vytvořena dvě luxusní oddělení s vchody přímo z ulice pro placené tajné porody bohaté klientely. Tajně zde mohly zadarmo porodit i ženy chudé, které pak kojily novorozence bohatých klientek. 16 Nezkrácené znění viz Babybox-Statim, aktuality, archiv aktualit 2004. (Dostupné z http://www.statim.cz/4clanek.php [22. 1. 2008].)
18
vyjádřit souhlas s adopcí bez vztahu ke konkrétním osvojitelům. Dítě mohou porodit i utajeně. (Statim odpověděl, že nelze zavrhovat vše, co není právně upraveno. Zdůraznil, že právní řešení, o němž se zmiňuje Mgr. Špeciánová, představuje pro matku určité aktivity, které mohou – alespoň zdánlivě – ohrozit její anonymitu. Proto se mu může chtít vyhnout i za cenu ohrožení života nebo zdraví dítěte. Statim dále upozornil, že z hlediska zájmu dítěte může být negativní poměrně dlouhé období průběhu právního řešení.) – Špeciánová uvedla, že k ochraně dítěte patří podle mezinárodních smluv, které jsou v ČR nadřazeny zákonům a dalším právním předpisům, také právo dítěte znát svůj genetický původ a právo být ihned po porodu registrováno. Dítěti nalezenému jsou obě tato práva odpírána. Nalezené dítě je i hůře osvojitelné, neboť budoucí osvojitelé mají obavu z nejasného původu dítěte. (Statim se ohradil, že co se týče práva dítěte na registraci, není realizací schránek dotčeno. Odvolal se na ust. § 17 zákona číslo 301/2000 Sb. o matrikách, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž se řídí zápis dítěte nezjištěné totožnosti. Dále Statim poukázal na to, že podle ust. § 5 zákona číslo 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění platných předpisů, je fyzická osoba nalezená na území ČR státním občanem České republiky, pokud se neprokáže, že nabyla narozením občanství jiného státu. Statim také polemizoval s tvrzením, že nalezené dítě je hůře osvojitelné a odvolal se na zkušenosti Obvodního soudu pro Prahu 8. Co se týče práva dítěte znát svůj biologický původ, Statim uznal, že dítě z babyboxu informaci o biologickém původu mít nebude, ale upozornil, že stejná situace je u nalezených, různě pohozených dětí. Na rozdíl od takových případů však babybox zaručuje nezanedbatelnou přednost ochrany zdraví a života nalezených dětí. – Špeciánová považovala za právně velmi problematickou „inzerci“ umístění babyboxu ve VFN. Podle jejího názoru by totiž mohla být vnímána jako určitá forma nabádání k odložení dítěte v prostorách VFN, a to nejen v babyboxu. Za této situace by se matka dítěte mohla dopustit minimálně pokusu o trestný čin opuštění dítěte podle § 212 trestního zákona. V extrémním případě by tedy inzerce na babybox mohla být kvalifikována jako pomoc k tomuto trestnému činu ve smyslu § 10 trestního zákona. (Statim odpověděl, že hrozba „nabádání“ k odložení dítěte nemá podklad ve skutečnostech právních ani skutkových. Pokud žena v krajní situaci zanechá dítě ve zdravotnickém zařízení, resp. ve schránce, která je tímto zařízením spravována a lékařsky zajišťována, přičinila se k zajištění jeho ochrany a bezpečnosti. Trestní rizika s tím tedy spojena nejsou.) – Jako další velmi problematickou oblast viděla Špeciánová řešení otázky, kdo ponese odpovědnost za dítě od doby přenechání matkou v areálu VFN (případně v babyboxu) do doby převzetí do péče lékaře. (Statim odpověděl, že babybox je technicky vybaven tak, aby v něm dítě nezůstalo dlouho a bylo v něm v bezpečí. Odpovědnost za dítě dále nesou předáním a převzetím orgány zdravotní, sociální a soudní.) – Za problém označila Špeciánová i nevhodnou medializaci VFN v souvislosti s první schránkou v ČR. – Dále upozornila, že prostředí, v němž probíhá příjem „právně“ volných nalezenců, je potenciálně vhodným prostředím k páchání trestné činnosti spočívající v obchodování s dětmi Na lékaře ve VFN by tak mohl být vyvíjen nátlak na svěření konkrétního dítěte do faktické péče různých osob, či nátlak, aby nalezené děti nebyly řádně registrovány orgány sociálně-právní ochrany a předávány do faktické péče jiných osob. Toto nebezpečí je podle Špeciánové nutno zvážit, případně provést opatření nutná k zabránění takovýmto jevům. (Statim možnost problému zneužití projektu k obchodování s dětmi zcela zamítl a zdůraznil, že dítě odložené a nalezené ve schránce by bylo středem takového zájmu a publicity, že jakékoli úvahy na toto téma jsou absurdní.)
19
– V závěru Špeciánová zdůraznila, že nechce zmařit snahu pečovat o nalezené děti, ale domnívá se, že v smlouvě o zřízení babyboxu ve VFN nestačí řešit jen hygienické zabezpečení schránky, ale i řadu problémů dalších. Doporučila před případným zřízením schránky nejdříve v této záležitosti oslovit odborníky z praxe, vyžádat si i stanovisko Ministerstva zdravotnictví apod. Doporučila vyhodnotit i etická úskalí v rámci etické komise.
VFN nakonec umístění babyboxu na klinice v Apolinářské ulici (v souladu s názory Ministerstva zdravotnictví ČR, pod jehož pravomoc jako státní zařízení patří) neschválila. K zamítavému postoji přispělo i další záporně vyznívající Stanovisko ke zřízení schránky (torny) pro odkládání dětí v areálu VFN vypracované 25. 11. 2004 lékařem Františkem Schneibergem, předsedou Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti J. E. Purkyně a vedoucím Ústavu sociální medicíny a veřejného zdravotnictví 1. LF UK. Jeho detailní argumentace rozebírající babyboxy z hlediska morálního, právního, odborného (tj. sociálně pediatrického) a technického se v mnohém shodovala s argumentací Š. Špeciánové, ke zřizování babyboxů však byla ještě podstatně kritičtější.17 Na rozdíl od F. Schneiberga (jehož postoje označila za zcela scestné) se naopak od počátku velmi pozitivně stavěla ke zřizování babyboxů právnička Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí. Z právního hlediska mj. podpořila názor, že použití babyboxu není žádným trestným činem a že policie tedy „nemá sebemenší důvod pátrat po matce, která dítě odloží do bezpečné schránky k tomu určené“.18 Projekt babyboxů jednoznačně podpořila také např. ředitelka Nadace naše dítě Zuzana Baudyšová. Rok 2005 V lednu 2005 si Statim nechal od Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky vypracovat právní stanovisko k chytře položené otázce, „zda realizace účelu Nadačního fondu pro odložené děti Statim může být posuzována tak, že je v rozporu s právem“. Výtah z posudku Ústavu státu a práva AV ČR vypracovaného Jaroslavem Zachariášem19 [Nejpodstatnější myšlenky jsou opět podtrženy.] Stanovisko vypracoval 27. 1. 2005 JUDr. Jaroslav Zachariáš, vedoucí Ústavu státu a práva AV ČR. V úvodu se říká, že podle údajů poskytnutých Statimem „byla vedena široká odborná diskuze v oblastech medicínských oborů i v oblastech právních, z níž vyplynulo, že ze všech dotčených medicínských hledisek je 17
Viz Babybox-Statim, aktuality, archiv aktualit 2004. (Dostupné z http://www.statim.cz/9-clanek.php [22.1.2008].) Vyhraněně kritické stanovisko F. Schneiberga k babyboxům se projevilo opakovaně a trvá v podstatě dosud. 18 Viz Babybox-Statim, aktuality, archiv aktualit 2004. (Dostupné z http://www.statim.cz/7-clanek.php [22.1.2008].) 19 Viz Babybox-Statim, aktuality, archiv aktualit 2005. (Dostupné z http://www.statim.cz/10-clanek.php [22.1.2008].) Celé znění je uvedeno v Přílohách.
20
zřízení a provoz schránek zcela jednoznačně ku prospěchu těchto dětí a experty působícími v oblasti medicíny bylo jejich zřízení doporučováno. Dotaz na akademii věd byl položen Statimem z toho důvodu, že zúčastnění právní experti nedospěli k jednoznačnému závěru, zda realizace účelu fondu je či není v rozporu s právem.“ K posouzení uvedené otázky byla Ústavu státu a práva Akademie věd ČR předložena stanoviska vypracovaná Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a několika dalšími institucemi i jednotlivci. Zachariáš v posudku uvedl, že moderní občanská společnost je založena na principu občanské solidarity a angažovanosti a může být naplňována nejen činností státních institucí, ale i nestátních uskupení nejrůznějších právních forem. Zejména v oblastech sociálních existuje řada činností, které nejsou speciálně upraveny právem, a přesto nejsou z tohoto důvodu vnímány jako protiprávní. Čili pro posuzovanou činnost podle jeho názoru není nutno hledat právní zakotvení, ale je třeba pouze zjistit, zda je či není v rozporu s konkrétními právními normami: – K potenciálnímu porušení ustanovení čl. 7 Úmluvy o právech dítěte posudek říká, že argument spočívající v porušení tohoto článku jistě obstojí, avšak vzhledem ke znění zmíněného článku je třeba se přiklonit ke stanovisku, že umístění dítěte do schránky předpokládá zvýšenou možnost zachování jeho života a zdraví a právo dítěte na život pak jednoznačně převažuje nad právem poznat své rodiče a právem na jejich péči. – Dále posudek dokládá, že odložení dítěte do speciální schránky a jeho předání zdravotnickému zařízení nenaplňuje znaky trestného činu opuštění dítěte podle § 212 trestního zákona, neboť takovým jednáním nedojde k zákonem předpokládané újmě, spočívající v tom, že dítě bude vydáno v nebezpečí smrti nebo ohrožení zdraví. – K možnosti rozporu s právními předpisy v oblasti sociálně-právní posudek uvádí, že Nadační fond pro odložené děti Statim zřízením a provozováním schránek, převážně zajišťováním technických a finančních záležitostí, nevykonává činnost na úseku sociálně-právní ochrany dětí, jak ji vymezuje zák. č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani sociálně-právní činnost v jiném směru. Zároveň upozorňuje, že Všechny orgány, které se na řešení této životní situace dítěte následně budou podílet, jsou povinny nadále respektovat platné právní předpisy, tedy zajištění práva dítěte na okamžitou registraci podle zák. 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů, jeho právo na sociálně-právní ochranu podle zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a konečně právo na veškerou soudní ochranu podle příslušných ustanovení zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.
Posudek Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, který uvedl odpovědi na tři nejčastěji diskutované otázky související s právní stránkou budování babyboxů (avšak ne na všechny otázky), byl od ledna 2005 Statimem užíván jako základní právní opora a argument proti pochybnostem o legitimitě jeho úsilí. Nepřesvědčil však Ministerstvo zdravotnictví ČR pod vedením Milady Emmerové. Ta zástupcům Statimu na konci ledna mj. sdělila, že k takto závažné problematice nelze přistupovat improvizačním způsobem a že je nutno požádat o stanovisko ještě další odborníky.
21
19. 4. 2005 vydalo Ministerstvo zdravotnictví České republiky zcela zamítavé Prohlášení Ministerstva zdravotnictví k záměru Nadačního fondu pro odložené děti Statim zřídit a provozovat „Babybox“ pro anonymní odložení dítěte v plotové zdi Gynekologickoporodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice.20 Prohlášení bylo vydáno se souhlasem řady subjektů, např. Společnosti sociální pediatrie ČLS JEP, České pediatrické společnosti ČLS JEP, Gynekologické a pediatrické společnost ČLS JEP, České lékařské komory, Etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR, ale též Policejního prezidia ČR, a dále s deklarovaným „ohledem“ na stanoviska Ministerstva práce ČR ad. Text v podstatě zopakoval dosud diskutované výhrady k babyboxům a připojil i některé další (mj. zmínil problematiku zdravotního pojištění odložených dětí). Zdůraznil, že používání babyboxů není v ČR právně zakotveno a že přijetí právní úpravy, která by to umožňovala, MZ nepodporuje. Zhruba ve stejné době, kdy probíhala diskuse s MZ, se problematika babyboxů dostala i na stránky právnických periodik, kde se k ní mj. vyslovili odborníci z právnických fakult.21 Představitelé Statimu přijali zájem akademického prostředí pozitivně, i když s řadou prezentovaných názorů nesouhlasili. V odpovědi na jednu z těchto statí právnička Statimu H. Nová uvedla, že „svět akademický - tedy svět zejména právnických fakult, nazírá na problémy jinak, než pracovníci v oblasti praktické a denní aplikace práva, tedy též pracovníci justice a dalších odborných institucí, jejichž představitelé jsou v Nadačním fondu pro odložené děti STATIM zastoupeni“.22 Přes všechny sporné aspekty, připomínky právníků a odborníků z jiných oblastí i přes negativní postoj MZ byl v květnu instalován a 1. června 2005 slavnostně otevřen první babybox v České republice (v soukromém zdravotním zařízení GynCentrum v Praze 9). Babyboxy tak začaly svoji existenci v podstatě bez oficiální institucionální podpory a zřetelného právního zakotvení.
20
Text tohoto prohlášení není na webových stránkách Babybox-Statim uveřejněn. (Objevuje se na nich pouze odpověď Statimu.) Dokument je však dostupný na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR (http://www.mzcr.cz/print.php?clanek=1505 [22. 1. 2008]). Jeho znění je uvedeno v Přílohách. 21 K prvním odborným reakcím pedagogů právnických fakult patřily články HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53 – 57; ZUKLÍNOVÁ, M.: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek, Právní rozhledy, č. 7, 2005, s. 250-253. Názory uvedené v těchto statích budou využity v dalších částech práce. 22 Viz Babybox – Statim, aktuality, archiv aktualit 2005. (Dostupné z http://www.statim.cz/12-clanek.php [13.2.2008]; v rozšířené podobě otištěno jako NOVÁ, H: Baby-boxy, schránky pro odložené novorozené děti z pohledu právní úpravy. Právo a rodina, 2005, č.11, s. 2-7) Jde o odpověď na stať M. Zuklínové, viz předchozí pozn.
22
V květnu L. Hess žádal o podporu myšlenky babyboxů poslance a senátory ČR. Jejich odpovědi23 byly většinou opatrně pozitivní a značně laické. Něco konkrétního ani v kladném, ani v záporném smyslu neučinil v podstatě žádný z oslovených (snad kromě neúspěšné interpelace poslankyně Talmanové, která už v r. 2001 patřila k podavatelkám neúspěšného návrhu zákona o anonymních porodech, viz výše). Ministryně Emmerová setrvala na negativním postoji k babyboxům. 3. listopadu byl však otevřen druhý babybox v Čechách, v Městské nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Rok 2006 17. 2. bylo do babyboxu v Praze vloženo první dítě. Měsíční holčička. Iniciátoři babyboxů jásali, na webových stránkách Babybox-Statim bylo publikováno množství gratulací (mj. od místopředsedy Poslanecké sněmovny Jan Kasala). Také sdělovací prostředky věnovaly kauze mimořádnou pozornost. Už první užití babyboxu však ukázalo, že nemusí vždy jít o předem předpokládaný, relativně bezproblémový případ. Protože se v něm projevila řada rysů, které se v té či oné podobě zopakovaly i v některých pozdějších případech a které obecně „komplikují“ fungování babyboxů, popíši ho detailněji. Miminko do babyboxu přinesla matka, která však neodešla, nýbrž počkala na příchod zdravotní sestry a lékaře a k dítěti přiložila dopis, v němž vysvětlila důvody, které ji vedly k odložení a přenechání dítěte k adopci (neschopnost postarat se jako samoživitelka o dvojčata). Zároveň matka k dítěti přiložila jeho rodný list. Další zacházení se Soničkou (pravé jméno dítěte) jako s nalezencem bylo touto skutečností i následnými událostmi v podstatě znemožněno. (Vize zřizovatelů babyboxů počítala s tím, že identita odložených dětí nebude známa, což mělo mj. zrychlit proces adopce.) Sonička měla být v prvním období, než pro ni budou vybráni noví rodiče, umístěna v zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek. S tím souhlasila i teta Soniny maminky, která nečekaně vystoupila z anonymity a domluvila schůzku představitelů Klokánku s matkou dítěte. Setkání se odehrálo za účasti pracovnice sociálně právní ochrany dětí. Maminka Soničky podepsala dohodu o svěření dítěte do Klokánku a písemně požádala Všeobecnou fakultní nemocnici o jeho vydání pracovníkům Klokánku. Přednosta kliniky dokumenty převzal, odmítl však vzhledem k právním nejasnostem dítě na jejich základě vydat. Do případu se zapojila média i řada jednotlivců, objevily se nabídky darů i doživotní renty pro Soniččinu matku, pokud si vezme dítě zpět, apod. Přednosta dětské kliniky, kde byla Sonička umístěna, se pokoušel přemluvit
23
Viz Babybox – Statim, aktuality, archiv aktualit 2005. (Dostupné z http://www.statim.cz/17-clanek.php [13. 2. 2008].)
23
její matku, aby si dítě vzala domů. Ta si nakonec dcerku vyzvedla těsně před plánovaným podepsáním souhlasu s osvojením. Dvojčata tedy zůstala v péči matky pod dohledem pracovnic oddělení sociální péče a ochrany dětí, s vědomím opatrovnického soudu. L. Hess o konci celé kauzy informoval na webových stránkách Babybox-Statim v aktualitě nazvané Sonička – šťastný konec! Sonička – šťastný konec…?. Titulek naznačuje, že iniciátoři babyboxů konečným výsledkem vlastně příliš nadšeni nebyli. Základní princip fungování tohoto
institutu,
totiž
zachování
matčiny
anonymity,
byl
díky
řadě
okolností
zproblematizován už při jeho prvním užití. Navíc se ukázalo, že odkládající matkou nebyla žena v tak kritické životní situaci, která by ji mohla vést ke krajnímu řešení ohrožujícímu život či zdraví dítěte. Kromě toho dítě nebylo odloženo bezprostředně po porodu. Podobná situace se opakovala i v některých následujících případech odložení dětí do babyboxu. Opět se objevily rodné listy, matka se dodatečně ohlásila apod. Původní představě o novorozenci v babyboxu odpovídalo během existence tohoto institutu v ČR zatím poměrně málo případů (lze k nim snad počítat dítě odložené 17. 3. 2008 do babyboxu v Olomouci: holčička stará zhruba dvě hodiny, podle oblečení z velmi nuzných poměrů). V únoru a březnu se postupně začal měnit přístup vládních orgánů k babyboxům. Přispěla k tomu pravděpodobně i personální výměna na MZ. V únoru na otázku redaktorky Mladé fronty Dnes, jaký je současný postoj MZ k babyboxům, nový ministr zdravotnictví David Rath odpověděl: „V žádném případě nebráníme vzniku babyboxů. Považuje-li nějaký šéf příslušné porodnické kliniky nebo oddělení a ředitel té příslušné nemocnice tuto věc za dobré doplnění spektra služeb, které nabízí, tak my jim v tom určitě bránit nebudeme. Mně osobně by to určitě nevadilo. Myslím si, zásadně proti by nebyli ani ostatní kolegové a náměstkové. Necháváme to ale na rozhodnutí šéfa příslušné kliniky a ředitele nemocnice, protože si myslíme, že to spadá plně do jejich kompetence. Stejně jako nemluvíme do toho, jestli budou mít dva nebo čtyři inkubátory, obdobně bych to viděl u babyboxů. Od toho jsou právě ti šéfové klinik a nemocnic. Nevím o tom, že by vzniku babyboxu bránilo nějaké zákonné ustanovení. Osobně s tím nemám žádný problém, navíc teď se ukazuje, že svůj význam mají. Je nepochybné, že díky němu byly tři děti zachráněny.“24 V polovině března pak MZ na dotaz přednosty České neontologické společnosti ČLS JEP z novorozeneckého oddělení fakultní nemocnice v Olomouci v krátkém písemném sdělení odpovědělo, že „pan ministr nemá žádné námitky proti umístění tzv. babyboxů
24
Viz Babybox – Statim, aktuality, archiv aktualit 2006. (Dostupné z http://www.statim.cz/35-clanek.php [13.2.2008].)
24
v areálech nemocnic přímo řízených Ministerstvem zdravotnictví ČR“.25 Tím vlastně M¨Z uznalo a povolilo existenci babyboxů. Respektive na tato dvě vyjádření se nadále iniciátoři babyboxů odvolávali. Svým způsobem tichou cestou uznalo existenci babyboxů i Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Svědčí o tom tisková zpráva ze 16. března s názvem MPSV vydalo metodiku pro případy dětí odložených do babyboxů26. V této metodice MPSV nastolilo v rámci své kompetence určitá pravidla pro orgány sociálně-právní ochrany (krajské a obecní úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností) stanovující postup zacházení s dětmi odloženými do babyboxů. K oficiálnímu přijetí, či alespoň tolerování existence babyboxů přispělo v r. 2006 i Policejní prezidium ČR. V polovině března v dopise Nadačnímu fondu pro odložené děti Statim27 reagovalo na mediálně prezentovanou informaci „ze které mohl vyplynout mylný dojem, že Policie ČR bude pátrat po rodičích všech dětí, které do nich budou odloženy“ jednoznačným konstatováním, že „babyboxy nespadají do kompetence Policie ČR a policisté nebudou pátrat po rodičích dětí, které do nich budou odloženy,“ s výjimkou případů, kdy to Policii ČR ukládá zákon, tj. když vznikne podezření, že se dítě mohlo stát obětí trestného činu. Na tento dopis se nadále odvolává jak Statim, tak např. FOD v případech, kdy se anonymní předání dětí k adopci děje jejich prostřednictvím (viz dále). V červnu bylo odloženo první dítě do mimopražského, tj. brněnského babyboxu. Ve skutečnosti však nešlo v pravém slova smyslu o odložení dítěte přímo do babyboxu. Matka ho přinesla do klientského centra v Městské nemocnici Milosrdných bratří s přáním, aby bylo předáno do náhradní rodiny. K tomu účelu sice chtěla původně využít babyboxu, ale protože je zařízení umístěno na frekventovaném místě a na očích množství lidí, bála se s ním manipulovat a předala dítě přímo do klientského centra. Podle údajů na webových stránkách Babybox-Statim došlo už po deseti dnech po odložení tohoto dítěte k jeho setkání s náhradními rodiči a za další dva dny si ho tito už odnášeli domů(!). 5. 12. (na Mikuláše) byl v Olomouci otevřen 3. babybox a 21. 12. bylo do pražského babyboxu odloženo další dítě. Celkové ovzduší kolem babyboxů charakterizuje „pracovní jméno“, které dítě v předvánoční náladě dostalo: Adam Ježíšek. 25
Viz Babybox – Statim, aktuality, archiv aktualit 2006. (Dostupné z http://www.statim.cz/46-clanek.php [13.2.2008].) 26 Celý text dokumentu je uveden v Přílohách. Je dostupný z webových stránek Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (http://www.mpsv.cz/files/clanky/2583/160306b.pdf [13. 2. 2008]). 27 Viz Babybox – Statim, aktuality, archiv aktualit 2006. (Dostupné z http://www.statim.cz/49-clanek.php [13.2.2008].)
25
Rok 2007 Pro rok 2007 je charakteristické už v podstatě „zaběhnuté“ fungování babyboxů v České republice. Byly otevřeny tři další babyboxy a do těch stávajících bylo odloženo za různých okolností šest dětí. Mj. byl v dubnu do brněnského babyboxu odložen už osmiměsíční (!) chlapec menšinové barvy pleti. Zvláštností tohoto případu bylo, že ho nepřinesla matka, ale žena (pravděpodobně babička), která v doprovodném dopise napsala, že jí rodiče chlapce dali k hlídání a již nevyzvedli. K dítěti přiložila rodný list. Opět tedy nastala právně komplikovaná situace, o jejímž řešení se však na stránkách Babybox-Statim ani v tiskových zprávách Městská nemocnice Milosrdných bratří nic konkrétního nepíše, jen že dítě bylo po ošetření předáno příslušným orgánům péče o dítě. Diskuse s vládními strukturami pokračovaly i v roce 2007. Např. 6. 9. proběhlo jednání Vládního výboru pro práva dítěte (s účastí L. Hesse a dalších), které bylo vyvoláno podnětem sociální pediatrie o zdravotním ohrožení dítěte při umístění do babyboxu a názory některých právníků o nedostatečném právním ukotvení jejich provozu. V zápisu z jednání28 se mj. píše, že např. zástupci MPSV ve vztahu k babyboxům uvedli, že “ochrana dítěte je v tomto případě vedle zákona o rodině a zákona o sociálně právní ochraně dětí ošetřena metodickým pokynem vydaným MPSV, nicméně existence babyboxů není právně ošetřena“. V závěrech z jednání se pak říká: “Výbor konstatoval, že na základě poskytnutých informací nebylo prokázáno ohrožení zdraví dětí při odložení do babyboxu. Dále konstatoval, že provoz babyboxů není v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Výbor doporučil MZ zvážit při vypracování věcného záměru zákona o kojeneckých ústavech a dětských centrech zakotvení existence babyboxů a postup lékařů.“ Rok 2008 V prvních měsících roku (do konce dubna 2008) byly dány do provozu další dva babyboxy. 17. 3. bylo v Olomouci do babyboxu odloženo v celkovém pořadí už 12. dítě. Jedna z chronologicky posledních zpráv uveřejněných na webových stránkách Babybox – Statim hovoří o tom, že na přímý dotaz pana L. Hesse současný ministr zdravotnictví Tomáš Julínek prohlásil, že prý není z babyboxů tak nadšený jako jeho předchůdce, nemyslí si, že by něco opravdu zachránily, ale proti určitě není. Mluvčí MZ však
28
Citace se opírají o originál zápisu zaslaný Evou Červinkovou, tajemnicí Výboru pro práva dítěte. Výběr ze zápisu je uveden též na webových stránkách Babybox-Statim. (Dostupné z http://www.statim.cz/zprava_o_babyboxech.php [17. 4. 2008].)
26
v rozhlasovém pořadu zhruba ve stejné době prohlásil, že MZ existenci babyboxů neschvaluje.29 Postoj MZ je tedy stále poněkud zamlžený.
3.3.
Anonymní odkládání novorozenců zprostředkované FOD Anonymní odkládání dětí umožňuje v ČR také praxe zavedená Fondem ohrožených
dětí (FOD).30 Toto občanské sdružení se od počátku své činnosti mj. snaží docílit legalizace anonymních porodů. Po neúspěchu podobných návrhů z poloviny 90. let (viz výše) začal FOD od r. 2001 v podstatě bez legálního podkladu umožňovat matkám v tíživé situaci, aby po telefonickém ohlášení anonymně předaly dítě určené k adopci pracovníkům FOD. První informací na webových stránkách31 tohoto sdružení je telefonní číslo pro anonymní převzetí novorozence. Stránky dále popisují čtyři případy realizovaného anonymního předání dítěte (2001, 2004, 2005, 2006). Právně FOD své konání zaštiťuje podobnými či stejnými argumenty, jaké užívají zastánci babyboxů, tedy např. tím, že odevzdání novorozence pracovníkům FOD není trestním činem podle § 212 trestního zákona, protože matka může mít jistotu, že o dítě bude náležitě postaráno. FOD používá shodné podklady i pro tvrzení, že po matce nebude pátrat policie: “Policejní prezidium vydalo dne 30. 3. 2006 stanovisko, že po rodičích dětí odložených do babyboxů pátrat nebude. Totéž se samozřejmě týká i dětí předaných anonymně FOD.“32 O stejnou argumentaci, jakou užívají zastánci babyboxů, FOD opírá i názor, že matka, která anonymně odkládá dítě k adopci, nemá právní povinnost jeho další výživy. Kromě
angažovanosti
v oblasti
anonymních
porodů
se
FOD
zabývá
i
zprostředkováním tzv. přímé adopce, s níž však zákon počítá pouze bez zprostředkování, tj. v případě, že se rodiče sami rozhodnou dát dítě k osvojení dobře známé osobě. (Potom není vyžadována šestitýdenní čekací lhůta, dítě může být ihned předáno do tříměsíční předadopční péče a souhlas s osvojením se dává až po jejím uplynutí.) Na svých webových stránkách FOD např. uvádí, že od r. 1995 do roku 2003 zprostředkoval 46 případů přímé adopce. Hlavní rysy přímé adopce přes FOD jsou uvedeny přímo na webových stránkách tohoto sdružení:33
29
Zpráva o babyboxech k 1. březnu 2008. (Dostupné z http://www.statim.cz/zprava_o_babyboxech.php [17.4. 2008].) 30 Fond ohrožených dětí je občanské sdružení na pomoc týraným, zanedbávaným, zneužívaným, opuštěným nebo jinak sociálně ohroženým dětem, s působností na celém území České republiky. Ustavující schůze Členského shromáždění se konala dne 23.6.1990, registrace stanov byla provedena Ministerstvem vnitra ČR dne 2.4.1990 pod čj. AVS/1-828/90 (v současné době je FOD u MV ČR registrován pod čj. VSP/1-198/90-R). 31 http://www.fod.cz. 32 http://www.fod.cz. 33 Osvojení (adopce). (Dostupné z http://www.fod.cz [10. 2. 2008].)
27
„Hlavní rozdíly přímé adopce "přes FOD" oproti běžnému osvojení:
děťátko přichází k novým rodičům hned z porodnice, ve stáří několika dnů, na základě protokolu o předání dítěte do předadopční péče, sepsaného zpravidla na FOD,
rodiče a budoucí osvojitelé se podle svého přání mohou, ale také nemusí setkat, např.v porodnici, na FOD či jinde - nechtějí-li se setkat, zajišťuje předání miminka pracovník FOD,
rodiče resp. nejčastěji osamělé matky, kteří se na nás se žádostí o zprostředkování přímé adopce obrátí, jsou obvykle motivováni snahou zajistit dítěti co nejlepší dětství a uchránit je před pobytem v kojeneckém ústavu,
rodiče mohou svůj souhlas odvolat až do právní moci osvojení, v úvahu by pak mohlo přicházet i svěření do výchovy nebo do pěstounské péče potencionálních osvojitelů,
anonymita osvojení nemusí být u přímé adopce zajištěna, i když rodiče obvykle nechtějí znát bydliště budoucích osvojitelů. Byť jsou účastníky řízení, mohou se nechat v řízení zastupovat, a pak jim není ani doručen rozsudek, kde se bydliště budoucích osvojitelů uvádí,
anonymitu přímé adopce lze zajistit několika způsoby: - udělením tzv. anonymního souhlasu bez vztahu k určitým osvojitelům, kdy rodiče nejsou účastníky řízení, - vlastním návrhem na zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo - tím, že se rodiče v případě konkrétního souhlasu nechají v řízení zastupovat a k jednání se omluví.
Až do právní moci osvojení (které lze provést nejdříve po uplynutí tříměsíční předadopční péče), není obvykle zajištěno hmotné zabezpečení dítěte, tj. pobírání přídavku na dítě a mateřské. Toho lze dosáhnout svěřením dítěte do péče předběžným opatřením, které se však rodičům doručuje, ledaže by byli v řízení zastoupeni. Osvojitelky tuto situaci často řeší dovolenou a neplaceným volnem, příp.ukončením pracovního poměru. V tomto směru se tč. snažíme o změnu legislativy, která by i v hmotném zajištění postavila přímou adopci naroveň anonymnímu osvojení.“
Zmíněné aktivity, k nimž FOD nemá ve výčtu svých vymezených činností v rámci výkonu sociálně-právní ochrany dětí jasné pověření od MPSV, jsou jistě motivovány chvályhodnou snahou minimalizovat ohrožení dítěte a zároveň omezit dobu jeho čekání na novou rodinu, resp. vyloučit nutnost pobytu v kojeneckém ústavě. Pohybují se však na hranici zákona nebo přinejmenším v jeho „šedé zóně“ (srov. anonymní přebírání dětí, zprostředkování přímé adopce, právní protimluv „anonymita přímé adopce“;34 zarážející je také tvrzení, že anonymitu přímé adopce lze zajistit „vlastním návrhem na zbavení rodičovské zodpovědnosti“!)35. Každý případ je řešen trochu jinak, podle okolností, občas i s využitím tlaku médií (viz příklady popsané na webových stránkách FOD). Proklamovaným cílem FOD
34 35
Srov. též KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Kauza tzv. právně volné dítě, . Právní rozhledy, 2004, č. 2, s. 52-57. Srov. např. LUŽNÁ, R.: Zbavení rodičovské zodpovědnosti, Právo a rodina, 2008, č. 2, s. 12-15.
28
je plná a zřetelná legalizace podobných řešení. V tomto ohledu odkazuje i na některé právní úpravy jiných zemí, např. Rakouska.36
3.4.
Paralely babyboxů a anonymního odkládání dětí v jiných zemích
3.4.1. Německo37 Asi největší rozvoj schránek umožňujících anonymní odkládání dětí lze v moderní době zaznamenat v Německu (ačkoli např. v 18. století, kdy byly takové praktiky běžné zejména ve Francii, se v převážně protestantském Německu příliš neuchytily). Je to tedy země s relativně nejbohatšími zkušenostmi v této oblasti, proto jí budeme věnovat větší prostor. V Německu je otázka tzv. „Babyklappen“ aktuální od roku 1999, kdy bylo v Hamburku zaznamenáno pět případů odložených dětí, z nichž dva skončily smrtelně. K nejčastěji uváděným důvodům pro zřizování dětských schránek (podobně jako v ČR) patří snaha předejít takovýmto úmrtím. Typickou skladbu předpokládaných „uživatelek“ odkladných schránek rozšiřují v Německu ženy islámského vyznání obávající se reakce své rodiny na nechtěné těhotenství. Podstatně výrazněji než v ČR se počítá také s cizinkami nemajícími legalizovaný pobyt v zemi, k nimž často patří ženy pocházející z východní Evropy.38 Schránky k anonymnímu odkládání dětí jsou v nové době v Německu zřizovány od roku 2000. Průkopníkem v této oblasti byl „MosesProjekt“ (projekt Mojžíš) z počátku roku 1999 a především „Projekt Findelbaby“ (projekt Nalezenec), v jehož rámci byla otevřena i
36
FOD mj. srovnává naši legislativně zakotvenou praxi, při níž se dítě po dodržení zákonné lhůty 6 týdnů, po níž nejdříve mohou rodiče dát souhlas k osvojení, dostává do předadopční péče k osvojiteli nejčastěji ve 3 měsících, a nejsou-li rodiče známi, ještě později, s praxí v Rakousku, kde si budoucí osvojitelé mohou odvézt dítě přímo z porodnice i s rizikem, že si rodiče po zákonné lhůtě 6 týdnů svůj předběžný souhlas rozmyslí, resp. se o dítě přihlásí. 37 Viz zejména práce KUHN, S.: Babyklappen und anonyme Geburt. Sozialregulation und sozialpädagogischer Handllungsbedarf, (Baby-schránky a anonymní porod. Sociální úprava a sociálně-pedagogická potřeba jednat), Augsburk:MaroVerlag,2005,s.488; SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod), Freiburg:Lambertus – Verlag, 2001, s. 255; statě FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich, (Právní aspekty anonymního odkládání dětí v Německu a ve Francii). Zeitschrift fur das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s.1340-1348; HERMANOVÁ, M.: Právní aspekty anonymního odkládání dětí a anonymních porodů ve Spolkové republice Německo a některých dalších zemích, . Justiční praxe, 2002, č. 6, s. 348-355.; dále jsou využity informace z webových stránek konkrétních zařízení umožňujících anonymní odkládání dětí a okrajově z německé verze Wikipedie (dostupné z http://de.wikipedia.org/wiki/Babyklappe). a též konkrétní německé zákony dostupné z http://www.gesetze-im-internet.de. 38 Detailně viz kapitolu Nutzerinnen: Das unbekannte Klientel (Uživatelky: neznámá klientela) z knihy SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod), Freiburg:Lambertus – Verlag, 2001, s. 52-68.
29
první dětská schránka. Podle jejího vzoru pak vznikaly další schránky, v současné době (do dubna 2008) jsou v Německu v provozu na 61 místech.39 Zmíněný sociální projekt katolických žen v Amberku nazvaný Mojžíš40 je koncipován jako bezplatné zařízení všestranně radící a pomáhající těhotným ženám v nouzi, včetně umožnění krajního řešení - anonymního odevzdání dítěte k adopci. Nemá dětskou schránku, ale jeho sociální služby jsou k dispozici v každou denní i noční dobu a anonymní odložení dítěte je možno domluvit telefonicky. Projektu jsou podle smlouvy přenechány kompetence Úřadu péče o mladistvé. Zařízení se stává zákonným zástupcem odloženého dítěte. Dítě se po lékařské prohlídce okamžitě dostává do tzv. čestné pěstounské rodiny a matka má osm týdnů na přemýšlení, zda si ho chce vzít zpět. Po této osmitýdenní lhůtě, odvozené od doby, kterou německý občanský zákoník stanovuje jako minimální věk dítěte, v němž mohou rodiče dát souhlas k adopci (§ 1747 odstavec II BGB), je dítě dáno k osvojení. 41 Projekt se opírá o fakt, že státem jmenované organizace poskytující poradenství těhotným ženám v nouzi mají ze zákona povoleno zachovat v tajnosti všechny informace, které se od těchto žen nich dozvědí, včetně osobních identifikačních údajů (a mohou tyto informace utajit i vůči dalším institucím, kterým těhotnou ženu předají, např. porodnicím). Žena má navíc ze zákona právo utajit svoji identitu i vůči pracovníkům těchto organizací, srov. § 6 odst. 2 těhotenského konfliktního zákona (Schwangerschaftskonfliktgesetz): "Die Schwangere kann auf Wunsch gegenüber der sie beratenden Person anonym bleiben". Z uvedených faktů podobná zařízení odvozují právo na realizaci anonymního přebírání dětí k adopci či anonymních porodů, ačkoli tyto postupy nejsou v Německu přímo povoleny a odporují podobným zákonným předpisům jako v ČR, např. statusovému spojení mateřství s biologickou matkou a právu dítěte znát svůj původ, které německé zákony zakotvují ještě přísněji nežli české. Hamburské sdružení SterniPark42 je soukromá organizace působící v oblasti sociálněprávní ochrany dětí. Jeho činnost v oblasti péče o dítě a mládež je velmi široká, zdaleka se netýká jen řešení problematiky anonymního odkládání nechtěných dětí. V rámci jednoho ze
39
Viz přehled všech „Babyklappen“ v německy mluvících zemích dostupný z http://www.babyklappe.info/alle_babyklappen [3. 3. 2008]. V méně ověřitelné informaci uvedené v německé verzi Wikipedie se říká, že k roku 2005 bylo konkrétních zařízení v provozu přes 80 (http://de.wikipedia.org/wiki/Babyklappe [3. 3. 2008]), jiné zdroje hovoří o 70. 40 Viz webové stránky projektu http://www.moses-projekt.de. 41 Obecně je problematika osvojování nezletilých upravena v § 1741-1766 BGB. S osvojením musí souhlasit rodiče předem, ale mohou s ním dát svolení nejdříve 8 týdnů po porodu; rodiče sice nemusí znát osvojitele, ale tito musí být v době souhlasu známí ostatním účastníkům řízení. Bianco adopce je nepřípustná. Souhlas rodičů se logicky nevyžaduje, pokud je pobyt rodičů neznámý (6 měsíců). 42 Viz webové stránky projektu http://www.sternipark.de/findelbaby/index.asp.
30
svých projektů nazvaného Nalezenec sdružení otevřelo 5. 4. 2001 v Hamburku první dětskou odkladnou schránku v Německu a dále zřídilo nepřetržitě přístupnou linku nouzového volání. Záměrem linky je dodat ženám a matkám v těžkých situacích odvahu obrátit se na příslušnou poradenskou instituci ve svém regionu, kde mohou získat pomoc a radu při řešení obtíží. S pomocí linky může být ovšem také sjednáno anonymní předání kojence i anonymní porod, resp. možnost předporodního pobytu pro matky, které nechtějí odhalit svou identitu. Zacházení s dítětem po anonymním předání je podobné, jako bylo popsáno výše u projektu Mojžíš. Pro sdružení SterniPark je typické zveřejňování relativně detailních informací. Jednak proto, aby se o nabídce jejich pomoci dozvěděly potřebné ženy, dále z toho důvodu, aby sdružení získávalo pro svou činnost sponzorské peníze a účast dobrovolníků, a v neposlední řadě proto, aby se veřejnost začala o problematiku více zajímat. Sdružení spolupracuje s reklamní agenturou „Jung von Matt“, s níž vydává např. velmi názorné plakáty s průvodními texty upozorňujícími na tragédie volně odložených dětí a na možnost jejich anonymního přijetí na určité adrese či na existenci bezplatné poradenské telefonní linky. K dalším akcím SterniParku patří nalepování štítků s nápisem „Prosím nenaplňovat žádnými čerstvými miminky“ na popelnice v Hamburku, s uvedením bezplatné telefonní linky a lokalizace dětských schránek. Pracovníci SterniParku úzce spolupracují i s tiskem. Na druhé straně se snaží maximálně vyhnout rozruchům typu senzace, respektuje soukromí nalezených dětí, které nesmí být k poznání ani na filmovém či fotografickém materiálu. Sdružení SterniPark detailně informuje také o bilanci své činnosti (např. v souhrnné zprávě projektu Nalezenec z prosince 2007 se říká, že za osm let existence bylo do jejich schránek uloženo 31 dětí a že byla poskytnuta pomoc 300 těhotným ženám)43 a neskrývá ani detailní fakta (pochopitelně beze jmen) týkající se toho, co se s dětmi děje po jejich odložení. (Naproti tomu výše zmíněný amberský projekt Mojžíš výsledky své činnosti drží v maximální tajnosti – s ohledem na soukromí matek a dětí.) Hlavním cílem projektu SterniPark je odstranění stavu, kdy je důvodem k opuštění dítěte hmotná nouze, a dále zlepšení informovanosti žen. Na stejných principech jako projekt Nalezenec v SterniParku fungují i další obdobná zařízení v Německu. Řada z nich kromě schránky k anonymnímu odkládání dětí poskytuje matkám v nouzi i daleko širší nabídku možných řešení. Zřizovateli jsou většinou církevní sdružení nebo různá dobrovolná soukromá sdružení. 43
Acht Jahre Projekt Findelbaby (Osm let projektu z http://www.sternipark.de/geschaeft/Pressemitteilung_8Jahre.pdf [1. 4. 2008].)
31
Nalezenec).
(Dostupné
Přestože jsou v Německu dětské schránky i zařízení umožňující realizaci legislativně nezakotveného anonymního porodu značně rozšířené, existuje zde o jejich prospěšnosti poměrně široká společenská diskuse, v níž velmi výrazně vystupují i jejich odpůrci. K nejčastějším argumentům44 proti schránkám patří, že „Babyklappen“ nezabrání volnému odkládání nechtěných dětí na nevhodných místech ani jejich usmrcování (snížení počtu takových případů se za dobu fungování schránek v Německu neprokázalo)45 a že pro ženy tlačené víceméně „pouze“ sociálními, existenčními a podobnými důvody existuje v německé vyspělé společnosti řada jiných možností, které jsou výhodnější pro dítě i pro matku. K největším negativům anonymního odkládání novorozenců bývá v Německu podobně jako v ČR řazen fakt, že je takto odloženému dítěti (v rozporu s Úmluvou o právech dítěte) znemožněno získat informace o vlastním původu. Dále bývají organizátoři odkladných schránek kritizováni za to, že dokonce vzbuzují dojem zájmu na tom, aby byly „vytvářeny“ další děti určené k adopci. Mnoho kritiků také varuje před obchodem s dětmi „pod záštitou“ dětských schránek a anonymních porodů. Proti zavádění „Babyklappen“ protestují v Německu významné osobnosti i celé organizace,46 které se všemožně pokoušejí prosadit jejich zrušení. Kritika těchto zařízení je i náplní různých konferencí47 apod. Tento výrazný fenomén současné německé společnosti kriticky zpracovávají i odborné monografie.48 Všeobecně lze shrnout, že anonymní odkládání dětí ani anonymní či jakkoli jinak utajené porody nejsou v Německu legalizovány49 ani zákonem definovány (podle § 1591 BGB je matkou žena, která dítě porodila; čl. 1 a 2 Základního zákona SRN dává dítěti právo znát svůj původ zcela bezvýjimečně, tedy nejen „pokud je to možné“, jak to stanovuje Úmluva o právech dítěte), v praxi jsou však částečně společensky tolerovány. 3.4.2. Slovensko 50 Na Slovensku organizuje zakládání a provoz schránek pro odložené děti nazývaných zde „hniezda záchrany“ Občianske združenie Šanca pre nechcených, které se veřejnosti
44
Viz Diskussion (Diskuse). (Dostupné z http://de.wikipedia.org/wiki/Babyklappe#Diskussion [1. 4. 2008].) K tomu detailněji dále v textu. 46 Např. organizace „Terre des hommes“, která zprostředkovává německým rodinám adopci dětí z válečných a krizových oblastí zemí třetího světa. 47 Referáty jedné takové konference organizované 27. – 28. 5. 2003 v Bonnu detailně prezentuje ve své pedagicko-psychologicky zaměřené práci KRÖHNOVÁ, D.: Současný fenomén baby-boxů v České republice a v německy mluvících zemích. Bakalářská diplomová práce na FF MU, 2006, s. 26 -35. 48 SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt. (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod) 1.vyd., Freiburg: Lambertus - Verlag, 2001, s. 255. 49 Poslední významnější parlamentní debaty se mi podařilo zaznamenat z r. 2004. 50 Viz webové stránky projektu Hniezdo záchrany http://www.hniezdozachrany.sk. 45
32
poprvé představilo v červnu 2004. Dnes (k dubnu 2008) jsou hnízda záchrany instalována ve 13 městech. V roce 2004 vznikla 3 (první v Bratislavě na Kramároch), v r. 2005 dalších 7, v roce 2007 ještě 3. Do března roku 2008 bylo do těchto schránek odloženo 14 dětí (poslední, které zde započítáváme, bylo odloženo12. 8. 2007). Ke 3 z odložených dětí se v zákonné lhůtě 6 týdnů vrátily matky, 10 z odložených dětí bylo adoptováno, 1 případ byl řešen jinak. Projekt Občanského sdružení Šance pro nechtěné sleduje tři linie aktivit týkajících se záchrany nechtěných dětí. První linií je zřizování veřejných inkubátorů umožňujících matkám v nouzi krajní řešení, tj. anonymní odložení dětí (hnízda záchrany). Druhou linií, podporovanou jako lepší řešení, je získávání prostředků pro zřizování speciálních oddělení v porodnicích, kde by mohly ženy s nežádoucím těhotenstvím v klidu porodit a dát dítě k adopci (kolíbky záchrany), a třetí, nejvíce podporovanou linii představuje získávání podpory pro zařízení, kam by se mohly ženy v kritické situaci uchýlit na delší čas a kde by jim byla poskytnuta taková pomoc, která by je v optimálním případě vedla ke změně úmyslu dítě odložit a pomohla by jim se o dítě postarat (náruč záchrany). Iniciativa Občanského sdružení Šance pro nechtěné vedla na Slovensku i k jakémusi legislativnímu zakotvení existence schránek pro anonymní odkládání dětí. Zákon č. 576/2004 Z. z., o zdravotnej starostlivosti, službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení ďalších predpisov (z 21. 10. 2004, s účinností od 1. 1. 2005) uvádí v § 11 (11): „Ak zdravotnícke zariadenie ústavnej starostlivosti, ktoré prevádzkuje novorodenecké oddelenie, zriadi na účely záchrany novorodencov verejne prístupný inkubátor, možno novorodenca do neho odložiť.“ 3.4.3. Některé další země 51 Zařízení podobná babyboxům vznikají v posledních letech i v řadě dalších zemí. Např. v Maďarsku je v nemocnicích matkám k dispozici více než dvanáct schránek, první byla otevřena v roce 1996 v budapešťské nemocnici Schopf-Merei Agost. V Belgii zřídilo v roce 2000 sdružení „Matky pro matky“ první schránku ve městě Antverpy. V Itálii bylo na „středověkou papežskou tradici“, tj. na budování zařízení pro odkládání dětí, navázáno v roce 51
Následující údaje se opírají o přehled E. Machálka Současný stav ve vybraných zemích uvedený na webových stránkách Babybox-Statim (dostupné z http://www.statim.cz/zprava_o_babyboxech.php [16. 1. 2008]), informace o Rakousku a o Spojených státech vycházejí ze stati HERMANOVÁ, M.: Právní aspekty problematiky anonymního odkládání dětí a anonymních porodů ve Spolkové republice Německo a některých dalších zemích. Justiční praxe, 2002, č. 6, s. 348-355 a z kapitoly Ein Blick über die Grenzen (Pohled za hranice) z knihy SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt. (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod) 1.vyd., Freiburg: Lambertus - Verlag, 2001, s. 181188.
33
2006. V rámci „Hnutí pro život“ zde bylo zřízeno osm schránek. Ve Švýcarsku existuje od roku 2001 schránka v nemocnici ve městě Einsiedeln. V Rakousku schránky pro opuštěné děti fungují od r. 2000 a v současné době jsou umístěny v šesti městech. Obecně se dá říci, že v zemích, kde jsou (většinou na hranici zákonnosti) tolerovány odkladné schránky pro nechtěné děti, respektive anonymní odevzdávání dětí či anonymní porody, se s takto odloženými dětmi zachází jako s tzv. nalezenci, čili dětmi nezjištěné totožnosti. Zpravidla jsou bezprostředně předány státnímu nebo státem pověřenému orgánu sociálně-právní ochrany dítěte a tyto orgány pak rozhodují o následné péči o dítě, resp. o jeho umístění nejprve do pěstounské a dále do predadopční péče. Ve Francii byly schránky pro odkládání opuštěných dětí zrušeny na počátku 20. století, neboť v této zemi mají matky už dlouhodobě možnost porodit v nemocnici anonymně a nechat zde dítě k adopci nebo dítě anonymně odevzdat k adopci. V Holandsku bylo zřízení schránky plánováno v roce 2003, pro masivní protesty veřejnosti se však od tohoto záměru upustilo a odkládání dětí do takových schránek bylo prohlášeno za nezákonné. Ve Velké Británii schránky pro opuštěné děti nefungují, protože jakékoli opuštění dítěte do dvou let je zde trestné. V USA v řadě států existuje např. instituce tzv. „bezpečných útočišť“ zřízených v nemocnicích nebo na požárních stanicích, kde mohou rodiče legálně odložit své nechtěné novorozené děti mladší než 72 hodin, někde mladší 30 dnů. Do 30 dnů se pak zpravidla mohou rodiče o dítě zase přihlásit. Otec dítěte, pokud o odložení nevěděl, se může přihlásit do 1 roku. O vydání dítěte zpravidla rozhoduje soud. I v USA však v posledních letech dochází k diskusi o dětských Baby Hatches a k jejich kritice, zejména z pozic odložených dětí bez identity.52
3.5.
Kritika a obrana babyboxů Následující přehled se pokouší o shrnutí nejpodstatnějších právních problémů
týkajících se babyboxů, případně dalších způsobů anonymního odkládání dětí v ČR. Zachycuje pouze argumentaci, která už byla někde publikována (nevyhne se pochopitelně zopakování některých názorů uvedených v předchozích subkapitolách). Protože se tytéž argumenty v různých variantách opakují v odborném tisku, na webových stránkách Babybox Statim i FOD, v dokumentech relevantních ministerstev i ve veřejných médiích, budou prezentovány v parafrázovaném výtahu bez specifikace jednotlivých zdrojů (všechny zdroje 52
Základní bibliografické odkazy k situaci v USA lze najít např. v stati ZUKLÍNOVÁ, M.: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek, Právní rozhledy, č. 7, 2005, s. 250-253.
34
jsou uvedeny v závěrečném přehledu použité literatury). Některé další doplňky k tématu a vlastní hodnocení připojím v samostatné části. HLAVNÍ ARGUMENTY KRITIKŮ BABYBOXŮ A ANONYMNÍHO ODKLÁDÁNÍ NOVOROZENCŮ V ČR
PROTIARGUMENTY ZASTÁNCŮ
Provozování babyboxů není v ČR právně zakotveno. Jde o citlivou oblast sociálněprávní ochrany dětí, kde se nelze řídit přístupem „co není zakázáno, je dovoleno“. Výkon sociálně-právní ochrany dětí je věcí veřejno-právní, kterou nelze vykonávat jinak než v souladu s SPO. Má-li být zřízení a provoz babyschránek v souladu se zákonem, musel by jejich zřizovatel a provozovatel být osobou pověřenou výkonem sociálně-právní ochrany dětí (§ 4 odst. 2 písm. d SPO). Pověření vydává MPSV po splnění zákonných předpokladů dle výše zmíněného zákona, a to pro konkrétní jednotlivé činnosti. Zřízení a provozování babyschránek není uvedeno mezi taxativně stanovenými činnostmi či úkony (§ 48 odst. 2 SPO), které mohou (§ 48 odst. 3 SPO) pověřené osoby vykonávat či konat.
Pro tuto činnost není nutno hledat právní zakotvení, je třeba pouze zjistit, zda je či není v rozporu s konkrétními právními normami. Ne každá činnost ve prospěch dětí je výkonem sociálně-právní ochrany. Také zřizování a provozování babyboxů, týkající se převážně zajišťování technických a finančních záležitostí, není činností na úseku sociálněprávní ochrany dětí, jak ji vymezuje SPO, ani sociálně-právní činností v jiném směru. Úkoly orgánů sociálně-právní ochrany dětí vznikají teprve poté, kdy je dítě do schránky opravdu odloženo a jeho život zachráněn. Všechny orgány, které se podílejí na řešení situace dítěte po jeho vyzvednutí z babyschránky, respektují platné právní předpisy, tedy zajištění práva dítěte na okamžitou registraci podle ZM, jeho práva na sociálně-právní ochranu podle SPO a konečně práva na veškerou soudní ochranu podle příslušných ustanovení ZOR.
Úmluva o právech dítěte výslovně zakotvuje právo dítěte znát svůj původ a být v péči svých rodičů, viz čl. 7 odst. 1: „Každé dítě […] má od narození právo […] pokud je to možné […] znát své rodiče a právo na jejich péči.“ Smluvní státy Úmluvy o právech dítěte jsou povinny respektovat toto práva v nejvyšší míře, v jaké je to možné.
Dítě, které je anonymně odloženo do babyboxu, jistě ztrácí možnost znát své biologické rodiče, existence tohoto institutu mu však může zachránit život. Je třeba vzít v úvahu, že Úmluva obsahuje v čl. 7 odst. 1 dovětek „pokud je to možné“ a že před tímto ustanovením je stanovena povinnost státu zabezpečit v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte. Toto právo Úmluva zjevně staví nad právo znát rodiče, viz čl. 6 odst. l: “Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život.“ Viz též čl. 6 odst. 2: “Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.“
TĚCHTO INSTITUTŮ
35
Babyboxy v podstatě umožňují „tvorbu“ nalezenců. Česká právní úprava však s nalezeným dítětem počítá velmi omezeně. ZOR institut nalezence nezná vůbec.V duchu tradiční zásady římského práva „mater semper certa est“ se v českém právním systému (podobně jako např. v německém, ale odlišně od francouzského, italského a lucemburského) status mateřství odvozuje od biologického faktu porodu, ne od faktu volního rozhodnutí matky. V případech, kdy matka porodí dítě anonymně, hovoří se sice o tomto dítěti nejčastěji jako o „nalezenci“, právně, resp. statusově-právně však zůstává jeho matkou ta, jež ho porodila (§ 50a ZOR), přestože (zatím) není známa její totožnost. A nelze ani vyloučit, že takové dítě má otce, resp., že existuje muž, kterého právo považuje za otce. Statusový vztah rodiče-dítě zaniká až právní mocí rozhodnutí o osvojení, a to osvojení nezrušitelném.
Přestože pojem „nalezené dítě“ není zakotven v žádném právním předpisu, „nalezené děti“ fakticky existují, a to bez ohledu na to, jak jsou v právním řádu označovány. Babyboxy (ani praktiky umožňující matkám anonymní předávání novorozenců k adopci) nemají situace vedoucí ke vzniku „nalezenců“ bez identity vyvolávat, jsou jen odrazem jejich reálné existence. Svojí činností pouze dětem, které by mohly být odloženy v daleko horších podmínkách, zajišťují ochranu zdraví a života.
- Přísně vzato neznají pojem „nalezené dítě“ nebo „nalezenec“ ani matriční předpisy. Ty užívají označení „dítě nezjištěné totožnosti“, viz § 17 ZM.
Co se týče práva dítěte na registraci, jméno a státní příslušnost, není realizací babyboxů ani anonymního předání dětí dotčeno. Registrace probíhá podle právních regulí stanovených Podle ustanovení § 10 ZM je k zápisu dítěte nezjištěné pro případy „dětí nezjištěné totožnosti“. totožnosti do matriky pověřen příslušný matriční úřad, v jehož správním obvodu byla narozená osoba nalezena. Zápis dítěte do knihy narození se provede podle výsledků šetření orgánů policie a zprávy lékaře. Výsledek šetření i zprávu lékaře předává matričnímu úřadu orgán policie, který šetření prováděl (§ 17 ZM). Jestliže rodiče nejsou známi (v matrice pak není zapsán ani otec, ani matka), učiní o tom matriční úřad oznámení soudu, aby soud mohl ve smyslu § 38 odst. 3 ZOR určit jméno a příjmení dítěte. S nalezeným dítětem počítá i zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství, v § 3 a 5. Podle něho dítě mladší 15 let nalezené na území České republiky nabývá státní občanství České republiky, pokud se neprokáže, že dítě nabylo narozením státní občanství jiného státu.
- Podle podle § 212 odst. 1 trestního zákona lze opuštění novorozence matkou chápat jako trestný čin a orgány činné v trestním řízení musí konat své povinnosti.
Když matka prostřednictvím schránky předá dítě do péče zdravotnického zařízení nebo např. pracovníkům FOD, přičinila se o zajištění jeho ochrany a bezpečnosti a její
36
Podle § 17 ZM (viz výše) zápis dítěte jednání tedy není možno hodnotit jako trestný čin ve smyslu § 212 odst. 1 trestního zákona, nezjištěné totožnosti se do knihy narození jehož skutková podstata vyžaduje, aby provede podle výsledků šetření policie. pachatel dítě vědomě vystavil nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví („kdo opustí dítě, o které má povinnost pečovat a které si samo nemůže opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“). Policie nemá sebemenší důvod pátrat po matce, která dítě odloží do bezpečné schránky k tomu určené.
Je-li opuštění dítěte trestný čin podle § 212 odst. 1 trestního zákona, pak ti, kdo se podílejí na zařizování a provozu babyboxů a na podobných praktikách, jsou ve smyslu § 10 trestního zákona spoluviníky tohoto činu tím, že ho umožňují, resp. k němu „navádějí“.
Jelikož nelze v odložení dítěte do babyboxu či jeho anonymním předání pracovníkům FOD spatřovat trestný čin, nemůže fakticky dojít ani k návodu k takovému trestnému činu nebo k pomoci jeho spáchání.
Opuštěním dítěte dochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 213 odst. 2 tr.zák.), kdy objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud vyplývá ze ZOR (§ 31 a násl.).
Pokud jde o úvahy o spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy, je nutno konstatovat, že ani matky, které ponechávají děti v porodnicích k adopcím, a to jak matky utajené, tak rodící bez utajení, neplatí na své děti výživné. Matka využívající schránku přepokládá nesporně adopci a adopcí její vyživovací povinnost zaniká. V případě předadopční péče ZOR výslovně uvádí, že dítě musí být v péči budoucího osvojitele na jeho náklad (§ 69 odst. 1).
Prostředí příjmu „právně volných“ nalezenců vytváří situaci potenciálně vhodnou pro trestnou činnost manipulace a obchodování s dětmi
K manipulacím nemůže dojít (už kvůli tomu, že případy jsou medializovány). Odpovědnost za dítě od chvíle předání nesou orgány zdravotní, sociální a soudní, které při řešení situace dětí odložených do babyboxů respektují všechny platné právní předpisy.
37
3.6.
Doplňky, hodnocení, dílčí závěry Ze zmíněných právních námitek proti babyboxům či anonymnímu předávání dětí
k adopci lze za nejdůležitější považovat poukaz na rozpor zřizování a fungování těchto institutů s platnými českými statusovými předpisy, podle nichž matkou dítěte je ta, která ho porodila. Rodiči není právně umožněno vzdát se svého dítěte a jednostranně tak ukončit rodinně právní vztah, tj. měnit statusový vztah rodiče – dítě.53 Proto je nutno po rodičích, které odloží své děti, pátrat, příp. zjišťovat jejich nezájem apod. S dítětem odloženým do babyboxu nelze okamžitě jednat jako s tzv. právně volným dítětem. Tuto situaci také nelze legálně „navozovat“. Zákonné povolení bybabyboxů, anonymního odkládání dětí, příp. anonymních porodů by bylo možné jedině tou cestou, že by matka, která by užila těchto institutů, byla okamžikem tohoto aktu zbavena veškeré právní odpovědnosti ve vztahu k dítěti.54 To by si vyžádalo nejen změnu statusových práv, ale narazilo by to také na platné evropské právní normy týkající se adopce apod. (Zarážející je, že např. FOD se zbavením rodičovské zodpovědnosti na přání matky v praxi pracuje, viz výše v textu o FOD.) Jistě nelze obecně lpět na stávajících zákonných normách, považovat je za nejlepší možné a neměnné. Případná změna by však měla vždy společnosti prospět. Je tedy nutné zhodnotit, jaký přínos a jaké ztráty by taková změna přinesla. Z negativ je třeba mj. jmenovat předpoklad, že by právní povolení této „jednoduché“ cesty pravděpodobně vedlo k jejími četnějšímu využívání či zneužívání. Proč by pak vůbec matky dávající dítě k adopci absolvovaly obtížnější zákonnou proceduru? Proč by uváděly svoji identitu, když v každém takovém případě by pro ženu bylo pravděpodobně příjemnější a méně riskantní ji neuvádět. A mělo-li by být užití podobných možností zaručujících anonymitu matky omezeno na případy žen v krajní nouzi, které nemají jiné východisko, jak by se tato situace objektivně zjišťovala, jaká by pro ni byla stanovena zákonná kritéria?55
53
Srov. též HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 55; KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Kauza tzv. právně volné dítě, . Právní rozhledy, 2004, č. 2, s. 53. 54 K podobným závěrům docházejí v právním rozboru situace v Německu (která je blízká situaci české jak pololegální existencí babyboxů a anonymního odevzdávání dětí k adopci, tak statusovými právy týkajícími se vztahu rodiče - dítě) FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odevzdávání dětí v Německu a ve Francii). Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348. 55 Srov. též kapitolu Letzter Ausweg: Ode: Wer sagt, was höchste Not ist? (Poslední východisko: Aneb: Kdo řekne, co je nejvyšší nouze?) z knihy SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod), 1.vyd., Freiburg: Lambertus Verlag, 2001, s. 63-64.
38
Nejproblémovějším výsledkem zákonného povolení babyboxů a podobných možností by byla legalizace „vytváření“ dětí bez identity. „Nalezenci“ budou sice nejspíš v určité míře existovat v každé době, ať se k nim zákon staví jakkoli, ale stát (zákon) by neměl schvalovat postupy, které jejich vytváření umožňují, resp. neměl by v žádném případě přispívat k vystavění překážky, která navždy znemožňuje dítěti znát svůj původ. To je společensky krajně nežádoucí jev silně poškozující zájmy a práva dítěte, neboť nemožnost zjistit vlastní původ může mít – zejména v dospívání - dalekosáhlé psychické následky.56 Zastánci anonymních porodů a zařízení umožňujících anonymní odkládání dětí argumentují proti uvedeným negativům tím, že povolení těchto postupů vede ke snížení počtu interrupcí a zejména k omezení počtu novorozenců, kteří zemřou přímo rukou matky nebo v důsledku odložení na nezabezpečeném místě. Argument ochrany života dítěte je pochopitelně natolik silný, že v přímém porovnání s jakýmkoli protiargumentem musí, a to i v rovině právních předpisů, vždy zvítězit. Jde však o argument problematický v tom smyslu, že je jen obtížně prokazatelný (ale samozřejmě také obtížně vyvratitelný). Neexistuje mnoho objektivních materiálů, které by umožnily sledovat, zda v zemích, kde jsou uzákoněny anonymní porody nebo kde jsou široce tolerována zařízení umožňující anonymní odkládání dětí, klesá počet potratů a především úmrtí nechtěných novorozenců. Na webových stránkách různých organizací provozujících schránky pro odkládání dětí se sice objevují různá čísla, která hovoří o poklesu tragických případů po zavedení této možnosti, bývají to však údaje nedostatečně ověřitelné, jejichž výpovědní hodnota bývá sporná. (Např. podle informací uvedených na internetových stránkách Občanského sdružení Šance pro nechtěné se na Slovensku od vzniku hnízd záchrany výrazně snížil počet pohozených a usmrcených novorozenců. Před jejich zřízením to prý bylo až 10 mrtvých dětí ročně, během prvních dvou let fungování schránek byly zaznamenány jen 3 podobné případy. O problematičnosti takovýchto srovnání hovoří mj. to, že za čtyřletou dobu trvání hnízd záchrany bylo do nich uloženo jen 14 dětí. Měla-li by tedy tato zařízení „vstřebat“ tragické případy v počtu odpovídajícím minulým letům, tj. být jasnou příčinou jejich zaznamenaného poklesu, musela by jen v prvních dvou letech zachránit nejméně 17 dětí!) Serióznější statistiky mluví spíše o tom, že povolení anonymních porodů a anonymního odkládání dětí tragická čísla nesnižuje. Viz detailní statistiku, kterou vypracovaly německé badatelky Regula Bott a Christiane 56
O pocitech anonymně odložených dětí bez identity existuje řada psychologických studií; v poslední době se o nich diskutuje hlavně v Německu v souvislosti s existencí babyboxů (o této diskusi podává informace např. KRÖHNOVÁ, D.: Současný fenomén baby-boxů v České republice a v německy mluvících zemích, . Bakalářská diplomová práce na FF MU, 2006, s. 63) a zejména ve Francii v důsledku dlouhodobé a velmi rozšířené praxe legálních anonymních porodů (viz dále v textu).
39
Swientek,57 které zaznamenaly počty živých i mrtvých nalezených novorozenců (míněno dětí nalezených volně, tedy neodevzdaných do zařízení typu „Babyklappe“ apod.) v Německu od roku 1999 do roku 2007. Porovnání čísel neukazuje žádnou pozitivní změnu po roce 2001, kdy začaly v Německu fungovat „Babyklappen“ a rozšířily se i jiné možnosti anonymního odkládání dětí. Zejména se nezmenšil (naopak vzrostl!) počet usmrcených dětí nebo dětí, jejichž odložení vedlo k úmrtí. Nedošlo tedy k omezení případů, jimž zřizování babyboxů mělo zabránit.
Odložení a usmrcení novorozenci v letech 1999 – 2007 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 celkem
34
32
31
34
43
33
29
38
36
odložení novorozenci nalezení mrtví
21
17
17
20
31
19
20
32
26
odložení novorozenci nalezení živí
13
11
14
14
12
14
9
6
10
-
4
-
-
-
-
-
-
-
nejasné případy
Argument o tom, že babyboxy pomáhají zachraňovat děti, které by jinak matka mohla usmrtit, vyvrací i řada lékařských a psychologických studií, které tento typ matčina chování charakterizují jako chorobný a zkratový a ženu, která takový čin provede, nepovažují za schopnu využít babyboxu.58 Podporou pro tento názor může být i zkušenost z ČR: např. v Praze byly případy dětí odložených do popelnice či přímo usmrcených zaznamenány i v době, kdy už tam byl babybox zaveden a výrazně medializován.59 Také typologie matek odkládajících děti do babyboxů - soudím-li podle případů z ČR, u nichž došlo z nějakého důvodu k odhalení matky - neodpovídá představě ženy, která se těsně po porodu ocitla v krajní nouzi. Důvody k odložení dítěte byly spíše ekonomické, výjimkou nebylo ani odložení dětí starších, o které se matka už nějaký čas víceméně úspěšně starala, pro něž měla v pořádku vyřízené dokumenty apod. 57
Tötung (Neonatitzid) und Lebend-Aussetzung von Neugeborenen in Deutschland (1999 - 2007) (Zabití a odložení žijících novorozenců v Německu). (Dostupné z internetových stránek organizace Terre des hommes http://www.tdh.de/content/themen/weitere/babyklappe/studie_toetung.htm [13.4.2008].) Každý jednotlivý případ započítaný do statistiky je detailně doložen a umožňuje ověření. 58 Srov. např. FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odkládání dětí v Německu a ve Francii) Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348. 59 Např. mrtvé dítě v popelnici v Karlíně 2006, mrtvé dítě v popelnici v Praze, Krymské ulici v dubnu 2008, Vendelín Čtvrtek zachráněný z popelnice před Vánoci 2007 ad.
40
Argument záchrany života a pomoci matce v zoufalé situaci je tedy spíše sporný. Nepotvrzují ho ani statistické údaje sledující situaci ve Francii, kde má legalizace anonymních porodů a anonymního odkládání dlouhou tradici.60 Relativní výskyt usmrcených či nezajištěně odložených dětí v této zemi není menší nežli v zemích, kde anonymní porod či odložení dítěte nejsou legální. Typologie žen využívajících legální anonymní porod ve Francii nepotvrzuje ani předpoklad, že by tento institut většinově využívaly ženy mladé, nezkušené a bezradné. Naopak situace ve Francii, o níž budu detailněji hovořit později, potvrzuje, že povolení anonymních porodů vede ke snížení rodičovské odpovědnosti a ve výsledku k velkému zvýšení počtu dětí bez identity, které se pak celý život potýkají s psychickým traumatem. Proti sobě pak tedy stojí neprokazatelná možnost záchrany života či zdraví dítěte a prokazatelný vysoký nárůst dětí s problémem ztráty identity. Zkušenosti z dosavadní existence a praxe konkrétně českých babyboxů ukazují i na řadu dalších právních (i jiných) problémů, které zde dosud nebyly detailněji připomenuty. U schránek instalovaných v ČR například není zvenku ani uvnitř uvedena žádná průvodní informace pro odkládající osobu! (Dokonce ani ta, že babybox lze otevřít jen jednou.) Tento fakt se mi zdá velmi závažný. Předpokládá se, že odkládající osoba bude dostatečně informována, tedy, že ví, co činí? To dost kontrastuje s tvrzením zastánců babyboxů, že institut je jen krajním řešením pro zoufalé ženy, které v kritické situaci po utajeném porodu hledají v panice okamžité řešení. Žena odkládající dítě do babyboxu by měla být informována alespoň o tom, že si v určité zákonné lhůtě může svůj čin rozmyslet a o dítě se opět přihlásit. (Vycházím-li ze ZOR a Úmluvy o právech dítěte, jde o lhůtu přinejmenším šestinedělní. Takový čas musí dodržovat i žena, která chce dát tzv. blanketový souhlas k adopci, a ta bývá v menším rozhodovacím stresu než předpokládaná uživatelka babyboxů. Mělo by jí být také pravděpodobně umožněno získání nějakého důkazu o tom, že patří k dítěti, pro případ možné pozdější vzájemné identifikace (zkušenosti z Německa a Rakouska hovoří např. o otisku matčina palce a otisku patičky dítěte), i když v době zkoušek DNA už to asi není nutné. Mělo by být také nějak zajištěno, aby se o dítě mohl případně přihlásit otec, pokud by se o dítěti dozvěděl, což v principu babyboxy téměř znemožňují. Např. v USA existují pro takové případy jasná pravidla a lhůty.
60
Srov. např. HUBÁLKOVÁ, E.: Anonymní porody z hlediska článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech, Správní právo, 2003, č. 5-6, s. 282 - 288; HERMANOVÁ, M.: Právní aspekty problematiky anonymního odkládání dětí a anonymních porodů ve Spolkové republice Německo a některých dalších zemích, . Justiční praxe, 2002, č. 6, s. 348-355; FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odkládání dětí v Německu a ve Francii), č. 20, 2001, s. 1340-1348.
41
Odkládající osoba by měla také vědět, co svým činem fakticky dělá, tedy např. že dítě poskytuje k adopci (tento fakt se odvozuje z činu jen předpokladem). Dále se domnívám, že platí-li tvrzení, že babybox je nutno považovat za nejkrajnější řešení, měla by žena být upozorněna na možnost využití jiných, lepších možností, včetně krizových linek (i druhý krajní případ - anonymní odevzdání dítěte pracovníkům sociální organizace - je totiž lepší nežli jeho odevzdání do schránky, neboť ještě umožňuje ženě poradit apod. a nevylučuje ani možnost přesvědčit ji, že zákonné cesty pro ni a zejména pro dítě budou lepší; přinejmenším může při takovém předání sociální pracovnice zjistit některé neidentifikační informace důležité pro budoucího osvojitele). Informace uvedeného typu jsou např. v babyboxech v Německu běžné. Po přímém telefonickém dotazu, s nímž jsem se obrátila na pana Ludvíka Hesse, předsedu Občanského sdružení Babybox, mi bylo potvrzeno, že v českých babyboxech se s ničím takovým nepočítá, a to programově, neboť jejich filozofií prý je, že žena musí vědět, co tímto činem dělá, a jakékoli její „návraty“ situaci dítěte a proces jeho adopce komplikují stejně jako např. přiložené identifikační dokumenty. Podle mého názoru jsou z hlediska poskytování výše zmíněných podstatných informací pro případné „uživatelky“ babyboxů málo informativní i webové stránky sdružení Babybox. Poskytují i relativně málo konkrétních informací o tom, co se s odloženými dětmi děje dále. Ve srovnání s webovými stránkami podobných zařízení např. v Německu, ale i na Slovensku mají spíše charakter kroniky zájmového sdružení. Existence babyboxů v ČR není legalizována a neopírá se ani o jasně vyjádřený souhlas příslušných orgánů. Provozovatelé se odvolávají na podpůrné právní analýzy, které víceméně vycházejí z faktu, že co není zakázáno, je povoleno (viz výše), a dále odkazují na kusá, často poněkud vynucená a na kontextu závislá vyjádření představitelů oficiálních institucí. Viz výše uvedená fakta. Např. zcela zamítavé, rozsáhlé a o důkladnou analýzu opřené prohlášení Ministerstva zdravotnictví ČR z 19. 04. 2005, vydané se souhlasem např. Policejního prezidia ČR a víceméně i Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, nebylo nikdy těmito orgány oficiálně odvoláno nebo nahrazeno pozitivním vyjádřením podobného druhu a významu. Představitelé babyboxů se však odvolávají např. na vyjádření typu odpovědi ministra zdravotnictví Davida Ratha z interview pro tisk: „Považuje-li nějaký šéf příslušné porodnické kliniky nebo oddělení a ředitel té příslušné nemocnice tuto věc za dobré doplnění spektra služeb, které nabízí, tak my jim v tom určitě bránit nebudeme. Mně osobně by to určitě nevadilo. … Nevím o tom, že by vzniku babyboxu bránilo nějaké zákonné ustanovení.
42
Osobně s tím nemám žádný problém…“61 Či na odpověď ministra Julínka z jara 2008, kterou si v osobním rozhovoru vyžádal L. Hess a v níž ministr prohlásil, že není z babyboxů tak nadšený jako jeho předchůdce, nemyslí si, že by něco opravdu zachránily, ale proti určitě není (mluvčí MZ však v rozhlasovém pořadu zhruba ve stejné době prohlásil, že MZ existenci babyboxů neschvaluje). „Souhlasné“ stanovisko MPSV je odvozováno z faktu vydání metodiky pro případy dětí odložených do babyboxů z roku 2006 (jemuž je nutno připočítat k dobru, že alespoň v souvislosti s děním po vyzvednutí dítěte z babyboxu jasně stanovilo dodržování některých právních předpisů). Pro fungování babyboxů velmi významné „pozitivní“ stanovisko Policejního prezidia je odvozováno z dopisu zaslaného Nadačnímu fondu pro odložené děti Statim v r. 2006, v níž Policejní prezidium ČR reaguje na mediální tlak vyjádřením, že babyboxy nespadají do kompetence Policie ČR a policisté nebudou pátrat po rodičích dětí, které do nich budou odloženy, s výjimkou případů, kdy to Policii ČR ukládá zákon, tj. když vznikne podezření, že se dítě mohlo stát obětí trestného činu. Jak už bylo řečeno, právně zastánci babyboxů fakt, že po matce dítěte odloženého do babyboxu nebude pátráno opírají o analýzu, že bezpečným odložením dítěte žena neohrožuje jeho zdraví, takže nemůže spáchat trestní čin, a tudíž není důvod po ní pátrat. Po rodičích opuštěných dětí se ale dle zákona policejně pátrat má, mj. z toho důvodu, aby v případě negativního výsledku mohlo být dítě prohlášeno za „nalezence“, tedy za dítě nezjištěné totožnosti. Teprve po tomto zjištění je dítě tzv. právně volné a může být adoptováno. Tento fakt praxe babyboxů v podstatě ignoruje. Je vidět, že platné předpisy jsou využívány výběrově a v problematické kombinaci. Po matce není pátráno, ale na druhé straně s dítětem je nakládáno jako s dítětem nezjištěné totožnosti, aniž by to bylo jakkoli právně ošetřeno. Fakt odložení je chápán v podstatě jako okamžitý (legálně nepovolený) souhlas matky s adopcí, dítě se během několika dnů dostává do péče budoucí osvojitelské rodiny, právní problémovost takovéto „přímé adopce“ podle vzoru FOD byla naznačena výše. (V Německu je např. odložené dítě 8 týdnů, zákonně daných jako minimální lhůta pro rodičovský možný souhlas k adopci a zároveň poskytujících odkládající osobě, aby si svůj čin rozmyslela, pod poručnickou péčí pověřené organizace a v pěstounské péči tzv. čestných pěstounů. Je však třeba spravedlivě říci, že i v Německu je běžnou praxí využívat pro zdání „legálnosti“ aktivit typu babyboxu různé manipulace s pouhými „indiciemi“ zákonnosti. Srov. odvolávání na to, že některé organizace mají od státu delegované kompetence v oblasti starosti o těhotné ženy v nouzi a o zprostředkovávání adopce, v jejichž rámci je mj. zákonně povoleno utajení svěřených informací. Toto povolení 61
Viz Babybox – Statim, aktuality, archiv aktualit 2006. (Dostupné z http://www.statim.cz/35-clanek.php [13.2.2008].)
43
je pak využíváno i pro obhajobu provozování anonymního přebírání dětí k adopci příp. i pro zprostředkování anonymních porodů, viz výše.) K problémům, babyboxů i jiného anonymního odkládání dětí, které potvrdila i praxe v ČR, dále patří, že dítě v některých případech odloží jiná osoba nežli matka. Do babyboxu v Brně odložila dítě např. babička a pracovníkům FOD odevzdal anonymně dítě k adopci muž, který se prohlásil za otce a nesl anonymní dopis od matky. Institut anonymního odevzdání dítěte v takových případech nemůže zaručit, že matka s takovým činem opravdu souhlasí či zda např. nejde o trestný čin. Dále byly do babyboxů odloženy starší děti, přestože institut počítá se záchranou novorozenců. U starších dětí se nedá předpokládat, že je babybox zachraňuje před stresovým jednáním ohrožujícím život, nýbrž spíše s tím, že si jejich odložením matka zjednodušila situaci. Navíc je pravděpodobné, že tyto děti už byly někde zaregistrovány, resp. alespoň někde zpozorovány, takže budou někde „chybět“, což může přinést řadu nepředvídatelných právních i jiných komplikací. Několikrát bylo do babyboxu odloženo dítě s identifikačním dokladem. V takovém případě je nutné zrušit slibovanou anonymitu matky, vyhledat ji a dovést ji k zákonnému řešení adopce. Provozovatelům babyboxů tyto případy „komplikují“ situaci a v podstatě jim vadí, i když v důsledcích jsou samozřejmě pro dítě lepší, o právní stránce následného řešení nemluvě. Významným problémem umělého vytváření „nalezenců“ v babyboxech je fakt, že tyto děti mají menší šanci na adopci. Zastánci babyboxů tento názor sice popírají, ale publikovaný případ Vendelína Čtvrtka nalezeného v popelnici, který ukázal, že z 350 párů čekajících na osvojení projevilo zájem o „nalezence“ jen 20 osob, hovoří o něčem jiném.62 Shrnutí Existence babyboxů a podobných aktivit není v ČR legální. Za legalizaci by podle mého názoru nebylo možno považovat právní úpravu typu jediné věty, jak to provedl zákonodárce v slovenském zákoně č. 576/2004 Z. z. o zdravotnej starostlivosti: „Ak zdravotnícke zariadenie ústavnej starostlivosti, ktoré prevádzkuje novorodenecké oddelenie, zriadi na účely záchrany novorodencov verejne prístupný inkubátor, možno novorodenca do neho odložiť.“ Shoduji se s názorem M. Zuklínové, byť formulovaným trochu v nadsázce, že v případě naléhavé společenské potřeby babyboxů by si jejich plná legalizace vyžádala 62
ŠIMŮNKOVÁ, T.: Moc a peníze: Děti do polpelnice nepatří. (Dostupné z: http://www.super.cz/moc-apenize/20967-deti-do-popelnice-nepatri-.html [26. 2. 2008].)
44
„iniciovat přinejmenším tyto kroky: odvolání podpisu ČR z několika mezinárodních úmluv, jak OSN, tak evropských, změnu Listiny základních práv a svobod, změnu zákona o rodině a doplnění zákona o sociálně-právní ochraně dětí“.63 Domnívám se však, že o naléhavou společenskou potřebu nejde. Vlna vzniku babyboxů, která zachvátila zhruba od devadesátých let řadu zemí, je sice na jedné straně jistě odpovědí na reálné tragické případy a projevem snahy moderní společnosti jim zabránit (k závažným primárním podnětům patří zejména nárůst počtu nelegálních cizinců v řadě vyspělých zemí, který může vést ke zvýšení potřeby i nestandardních řešení situace těhotných žen v nouzi), na druhé straně však spíše odrazem psychiky současné společnosti, která se snaží cestou charitativní činnosti zachránit samu sebe. V tomto smyslu jsou babyboxy „ideální“, emocionálně velmi silnou, dobře viditelnou a bohužel také mediálně i jinak využitelnou či zneužitelnou64 aktivitou. Připojuji se k těm názorům, 65 které anonymní porody, anonymní odevzdávání dětí a především babyboxy nepovažují za zaplnění “chybějící mezery“ v systému péče o nechtěné děti, neboť neplní svůj účel tak, jak se předpokládalo (jsou zde odkládány děti, které nejsou v ohrožení života), nýbrž konkurují dalším službám a znehodnocují jejich pro společnost mnohem prospěšnější činnost. Proto nepovažuji za nutné hledat cestu k jejich plné legalizaci.
63
ZUKLÍNOVÁ, M.: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek, , Právní rozhledy, č. 7, 2005, s. 253. 64 O mediálním tlaku na veřejné osobnosti vynucujícím si pozitivní stanovisko k babyboxům hovoří např. práce SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod), 1.vyd., Freiburg: Lambertus - Verlag, 2001, s. 116: „ Die Massenmedien stürzen sich auf das Thema. Kein Interview, das nicht mit der Frage beginnt: „Sie können doch nicht ernsthaft wollen, daß Babys auf dem Müll sterben!?“ 65 Srov. např. kapitolu Babyklappen und anonyme Geburt: Ergänzung oder Konkurrenz zum bisherigen Hilfssystem? (Babyschránky a anonymní porody: doplněk nebo konkurence dosavadního systému pomoci?) z knihy KUHN, S.: Babyklappen und anonyme Geburt. Sozialregulation und sozialpädagogischer Handllungsbedarf (Baby-schránky a anonymní porod. Sociální úprava a sociálně-pedagogická potřeba jednat), Augsburk: MaroVerlag, 2005, s. 173-179; též FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odkládání dětí v Německu a ve Francii). Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348.
45
4.
Porod s utajenou totožností matky
4.1.
Utajené porody – základní informace Porod s utajenou totožností matky má umožnit ženám legálně porodit ve zdravotním
zařízení a dát dítě k adopci, aniž by byla v souvislosti s porodem odhalena jejich identita. Identifikační údaje matky jsou v takových případech sice známy, ale zapečetěny a uchovávány nadále buď ve zdravotnickém zařízení, nebo v centrálním registru. Nejsou zapsány do matriky ani do rodného listu dítěte. Za různě definovaných podmínek je však možné jejich zpětné odtajnění. Tento institut má být pokusem o vyřešení alespoň části případů nechtěného těhotenství způsobem, který by omezil negativní dopady na dítě. Na rozdíl od anonymního porodu mu neuzavírá definitivně cestu ke znalosti původu.
4.2.
Utajené porody v České republice Porod s utajenou totožností matky byl v České republice legalizován zákonem č.
422/2004 Sb., publikovaným 10. 7. 2004. Účinnosti zákon nabyl 1. 9. 2004. Jeho schválením prozatím vyvrcholilo několikaleté úsilí různých poslaneckých skupin a iniciativ snažících se o prosazení legalizace anonymních porodů či alespoň porodů s jistou měrou utajení matčiny identity. Návrh zákona byl Poslanecké sněmovně ČR poprvé předložen 25. 7. 2003.66 Za jeho hlavní účel označila Důvodová zpráva „vytvoření podmínek ke snížení počtu umělých potratů“,67 kterých bylo v předchozím roce v ČR zaznamenáno 29 tisíc. Zvýšený zájem o legalizaci podobných postupů se na zlomu tisíciletí projevil i v řadě jiných evropských zemí, např. v Německu. V České republice však pod tlakem medializace i značného zpolitizování došlo ke schválení zákona umožňujícího porody s utajenou totožností matky poněkud unáhleně. Zákon byl vytvářen jistě s dobrým úmyslem, ale značně populisticky. Právní úprava byla projednána v Parlamentu ČR jako iniciativní návrh poslanců,
66
Navrhovatelem byli poslanci KDU-ČSL: Vilém Holáň, dále Josef Janeček, Libor Ambrozek, Ludvík Hovorka, Jiří Hanuš, Jan Kasal, Tomáš Kvapil, Jiří Karas, Jaroslav Lobkowicz, Vlasta Parkanová, Vladimír Říha, Cyril Svoboda, Michaela Šojdrová, Jan Škopík, Josef Vícha, Jaromír Talíř a Ivo Vykydal. 67 Důvodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon o péči o zdraví lidu, o matrikách a o změně některých zákonů, zdroj: Systém ASPI. Tato důvodová zpráva se od konečného zákona v mnohém liší, např. tím, že počítala s povinností zdravotnického zařízení postoupit zvláštní zdravotnickou dokumentaci týkající se rodičky rodící v režimu utajeného porodu MZ, které by mělo povinnost vést celostátní registr. Dále počítala např. s tím, že utajené porody bude financovat zdravotní pojišťovna, kterou určí MZ na základě osobních údajů rodičky uvedených ve zvláštní zdravotnické dokumentaci.
46
neprošla tedy žádnou hlubší odbornou diskusí. Sněmovní tisk 414,68 který uvádí historii parlamentního projednávání zákona, ukazuje, že Senátu ČR schválení zákona nedoporučil ani Ústavně-právní výbor, ani Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Zákon je mj. v kolizi s některými českými i evropskými právními normami, nedomýšlí a neřeší řadu souvislostí a je i obtížně realizovatelný v praxi.
Výtah ze zákona č. 422/2004 Sb. [celé znění je uvedeno v Přílohách, na toto místo zařazuji pouze zestručnělou citaci jeho nejpodstatnějších pasáží] V Části první se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v § 67b doplněním odst. 20: „(20) Žena s trvalým pobytem na území České republiky, která porodila dítě a písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, nejedná-li se o ženu, jejímuž manželu svědčí domněnka otcovství (§ 51 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), má právo na zvláštní ochranu svých osobních údajů. Zdravotnické zařízení je v takovém případě povinno vést zdravotnickou dokumentaci v rozsahu péče související s těhotenstvím a porodem, jejíž součástí jsou osobní údaje této ženy nezbytné ke zjištění anamnézy a údaje uvedené v § 67b odst. 2 písm. b). Jméno a příjmení ženy je vedeno odděleně od zdravotnické dokumentace spolu s písemnou žádostí podle věty první, datem narození a datem porodu. Po skončení hospitalizace se zdravotnická dokumentace o tyto údaje doplní a zapečetí. Otevření takto zapečetěné zdravotnické dokumentace je možné jedině na základě rozhodnutí soudu. Lékaři a příslušníci zdravotnického personálu, kteří v rámci výkonu lékařské péče přišli do styku s osobními údaji ženy podle věty první, jsou povinni o nich zachovávat mlčenlivost […]." V Části druhé se mění zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení: § 14 do znění: „(1) Do knihy narození se zapisuje […] d) jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodná příjmení, data a místa narození, rodná čísla, státní občanství a místo trvalého pobytu rodičů […] (2) Údaje uvedené v odstavci 1 písm. d) se do knihy narození nezapisují v případě, že matka dítěte požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem. […] (4) Písemné hlášení o narození dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, obsahuje informaci, že se jedná o takový případ. […]“ § 17 do znění: "(1) Zápis dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, […] do knihy narození se provede podle zprávy zdravotnického zařízení, v němž byl porod ukončen, obsahující údaje uvedené v § 14 odst. 1, přičemž údaje uvedené v § 14 odst. 1 písm. d) se do knihy narození nezapíší. […]" V Části třetí se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění: § 13 je rozšířen o nový odstavec: "(3) Ze zdravotního pojištění se hradí též zdravotnická péče související s těhotenstvím a porodem dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem. 23b) Tuto péči hradí zdravotní pojišťovna, kterou
68
Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=414 [2. 4. 2008].
47
na základě identifikačních údajů pojištěnce o úhradu požádá příslušné zdravotnické zařízení. Povinnost mlčenlivosti stanovená v § 67b odst. 20 zákona č. 20/1966 Sb. , o péči o zdraví lidu, tím není dotčena. […].“
MZ ČR vydalo k zákonu č. 422/2004 Sb., v lednu 2005 metodický pokyn Postup zdravotnických zařízení při poskytování zdravotní péče související s utajeným porodem,69 který však víceméně pouze sjednocuje postup zdravotnických zařízení v otázkách zdravotního pojištění. Uvádí, že z dikce zákona č. 422/2004 Sb. vyplývá, že ochrana dat se nevztahuje na registrační číslo pojištěnce a číslo zdravotní pojišťovny. Součástí pokynu je formulář prohlášení, v němž rodička podpisem schvaluje výběr ze dvou možností úhrady nákladů spojených s porodní a poporodní péčí o sebe a dítě. Buď se rozhodne pro úhradu z pojištění, pak pro tento účel musí uvést své registrační číslo pojištěnce (tím se zčásti ruší utajení její identity) a číslo zdravotní pojišťovny, nebo se zaváže zaplatit všechny výlohy sama mimo rámec zdravotního pojištění. Metodický pokyn v úvodní části dále říká, že z dikce zákona vyplývá, že právní odpovědnost matky za dítě zůstává v případě utajeného porodu zachována, a to do doby případného osvojení dítěte. Dítě z utajeného porodu proto nemá status „nalezence“. Žádné další pokyny či upřesnění centrální orgány zdravotnickým zařízením neposkytly. 4.2.1. Právní připomínky k zákonu č. 422/2004 Sb. V tomto přehledu nejvýznamnějších právních připomínek a otázek k zákonu o utajených porodech, příp. poukazů na nedořešenost problémů, jichž se týká, vycházím pouze z publikovaných názorů. Vlastní doplňky a hodnocení připojím v samostatné části. Relativně komplexní analýzu sledovaného zákona přinesla v r. 2005 stať autorek Hrušákové a Králíčkové,70 proto ji využívám jako základní oporu pro následující výčet. K nejzávažnějším problémům právní úpravy povolující v ČR utajené porody jmenované autorky oprávněně řadí fakt, který tvoří samu podstatu tohoto institutu, totiž že údaje o totožnosti ženy jsou známy, ale utajeny, což má z právního hlediska závažné důsledky. Ustanovení § 50a ZOR, jak už bylo řečeno výše, výslovně stanoví, že matkou dítěte 69
Metodický pokyn č. 2/2005 Věst. MZ. Plný text je uveden v Přílohách. HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Anonymní a utajené mateřství v České republice - utopie nebo realita?, Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53 – 57. Dále se opíráme o HRUŠÁKOVÁ, M. – KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo, 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2006, s. 398 a o stať KRÁLÍČKOVÁ, Z.: Kauza tzv. právně volné dítě, Právní rozhledy, 2004, č. 2, s. 52-57. 70
48
je žena, která dítě porodila. ZOR nebyl v souvislosti se zákonem 422/2004 Sb. nijak novelizován. S ohledem na jeho ustanovení je třeba vzniklý rodinněprávní vztah matka-dítě považovat za dále trvající, i když matka v souvislosti s porodem požádá o utajení identity své osoby.. Zákon č. 422/2004 Sb. vytvořil podivný institut jakéhosi zdánlivě právně volného „umělého nalezence“, který je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Novorozence totiž nelze (v tomto případě ještě mnohem méně nežli u babyboxů) označit za „nalezence“. S dítětem není možno zacházet jako s tzv. právně volným, protože matka se nemůže podle platných zákonů pouhým aktem žádosti o utajení své osobnosti vzdát svého dítěte a jednostranně tím ukončit rodinně právní vztah. Případy dětí odložených na základě porodu s utajenou identitou matky tedy právně vyžadují zahájení incidenčního řízení zkoumajícího míru rodičovského nezájmu (viz § 68 odst. 1 písm. b/, odst. 3 ZOR). K tomu by však – poněkud paradoxně – bylo nejspíš nutné soudně odhalit utajenou identitu matky. Naskytne-li se potřeba, je nutné dát i možnost pravděpodobnému otci iniciovat řízení o určení otcovství (§ 54 a § 70a ZOR). A dále, nebyl-li právní vztah matka – dítě porodem s utajenou totožností zrušen, trvá i právní vztah k dalším příbuzným, tj. prarodičům, sourozencům apod. (Toto vše je nutno mít na paměti zejména v případech, kdy by se nepodařilo osvojení dítěte.) Umožnění utajených porodů se dostává do kolize s Úmluvou o právech dítěte, která v čl. 7 odst. 1 zakotvuje právo dítěte znát svůj původ a být v péči svých rodičů: „Každé dítě […] má od narození právo […] pokud je to možné […] znát své rodiče a právo na jejich péči.“ Zapečetěná obálka se zdravotní dokumentací obsahující identifikační údaje ženy je podle zákona č. 422/2004 Sb. uložena v zdravotnickém zařízení a může být otevřena jen na základě rozhodnutí soudu. Není dořešeno, resp. zákon ani jeho důvodová zpráva neříkají nic o tom, který soud je věcně a místně příslušný k takovému rozhodnutí (pravděpodobně soud, v jehož obvodu se zdravotnické zařízení nachází?) a především z jakých důvodů by bylo možno obálku rozpečetit (pravděpodobně zdravotních, nebo snad i jiných?, např. právě u ž důvodu výše zmíněného incidenčního řízení?) a kdo by vůbec mohl soudní řízení iniciovat, tedy kdo byl oprávněn k podání návrhu na odtajnění utajených dokumentů (zletilé dítě? nezletilé dítě zastoupené kolizním opatrovníkem, poručníkem nebo osvojitelem? osvojitel či poručník jako zákonný zástupce dítěte?). Mohl by soud rozhodnout o odtajnění dokumentů bez vědomí nebo dokonce proti vůli matky? (Např. ve Francii to není možné, ale naše právní
49
úprava nic takového neříká, odtajnění by tedy soud pravděpodobně mohl přikázat i proti vědomí matky.) V případě, že bude na základě rozhodnutí soudu odkryta matčina identita, bude to mít za následek nutnost dodatečného zápisu matky do matriky se všemi právními důsledky (a co když v tu dobu bude už dítě osvojeno)? ZM byl zákonem č. 422/2004 Sb. měněn v ustanoveních § 14 a § 17. V těchto změnách se říká, že do knihy narození se zapíše datum a místo narození dítěte, pohlaví, rodné číslo a výslovně se stanovuje, že se nezapíší údaje uvedené v § 14 odst. 1 písm. d), tzn. identifikační údaje o rodičích. Dítě, jehož matka požádá o utajení své osoby v souvislosti s porodem by tedy mělo mít v matrice podobný zápis jako „nalezenec“, tedy dítě nezjištěné totožnosti. Problémem však je, že § 17 odst. 1 neodkazuje na to, že by snad do matriky nemělo být zapsáno jméno a příjmení dítěte. Dítě nese ze zákona příjmení matky. [Aniž by to zásadně změnilo podstatu uvedené připomínky k zákonu o utajených porodech, je třeba říci, že asi nelze souhlasit s jedním z argumentů, o něž se opírají Hrušáková a Králíčková, tj. s argumentem, že matka žádá o utajení teprve po porodu, a tudíž v okamžiku porodu je známá a dítě ze zákona dostává její příjmení. Z dikce zákona nevyplývá, že by matka žádala o utajení identity až po porodu, srov. „která porodila dítě a písemně požádala“, „požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem“ a logika věci spíše napovídá, že o utajení identifikačních údajů matka požádá při nástupu do porodnice. ] Kritické analýzy dalších autorů, např. Kodrikové,71 poukazují např. na to, že z dikce zákona 422/2004 Sb. nevyplývá, že by se ochrana dat vztahovala na registrační číslo pojištěnce a název pojišťovny [doplňme, že podle metodického pokynu MZ má rodička možnost vybrat si sdělení čísla pojištěnce, nebo hradit porod jako samoplátce]. Registrační číslo pojištěnce je však u většiny občanů ČR shodné s rodným číslem, takže utajení identifikačních údajů je v takovém případě problematické. Zeman72 upozorňuje mj. na některé nejasnosti či nedořešené souvislosti zákona 422/2004 Sb. týkající se ochrany zdravotnických zařízení. Říká, že právní úprava by neměla znamenat pro zdravotnická zařízení nějaké právní či jiné riziko. Všímá si zejména faktu, že zákon neříká nic o tom, že by údaje, které žena sdělí zdravotnickému zařízení, měl přezkoumávat ještě nějaký další orgán, např. matrika nebo zdravotní pojišťovna. Přitom údaje o trvalém bydlišti v ČR a neexistenci muže, kterému by svědčila domněnka otcovství, jsou
71
Např. KODRIKOVÁ, Z.: „Anonymní“ porody – jsou skutečně utajené?, Právo a rodina, 2005, č. 6, s. 19. ZEMAN, Z.: Několik poznámek k utajenému porodu z hlediska ochrany zdravotnických zařízení, Zdravotnictví a právo, č. 3 – 4, 2005, s. 35 – 37.. 72
50
podmínkou pro uskutečnění utajeného porodu, který má dále za následek nezapsání údajů o rodičích do matriky a do rodného listu dítěte. Zjišťování jejich věrohodnosti v podstatě není v moci zdravotnického zařízení a pouhé čestné prohlášení žadatelky o utajený porod s sebou nese značná rizika. 4.2.2. Porody podle zákona č. 422/2004 Sb. v praxi 4.2.2.1.
Praxe porodnických zařízení
Oslovila jsem několik mimobrněnských i brněnských porodnic s dotazem na utajené porody v jejich zařízení. Většina z nich – týká se to zejména porodnic v menších městech – neměla s porody s utajenou identitou matky za téměř čtyři roky platnosti zákona č. 422/2004 Sb. naprosto žádné zkušenosti. Nebylo výjimkou (nechci zde uvádět konkrétní místa), že jsem od personálu porodnice, případně i od primáře dostala odpověď, že o zákoně a metodickém pokynu MZ nic moc nevědí, nejsou na podobné žádosti rodiček nijak předem připraveni a v okamžiku reálné potřeby by se obrátili s dotazem, jak mají postupovat, na nadřízené orgány. V samotném Brně je situace v různých zařízeních různá. Celkově se utajované porody zatím realizovaly ve třech brněnských porodnicích: v porodnických odděleních FN v Bohunicích a na Obilním trhu a ojediněle též v Městské nemocnici Milosrdných bratří na Polní. V posledně jmenované nemocnici, kde je mimochodem umístěn brněnský babybox, mi na dotaz týkající se detailů utajených porodů odpověděli, že u nich je to „tak asi jeden za rok“ a doporučili mi, abych se obrátila na Fakultní nemocnici v Bohunicích, protože ta se na utajené porody specializuje a vypracovala i vlastní metodické pokyny, jimiž se v případě eventuální potřeby řídí nebo mohou řídit také ostatní gynekologicko-porodnická zařízení v Brně. V bohunické porodnici se mi podařilo získat informace přímo od vedoucího perinatologického útvaru MUDr. Petra Janků, který se problematikou zabývá prakticky i teoreticky (mj. se podílí společně s MUDr. Janem Kümmelem, t.č. lékařem působícím v porodnici na Obilním trhu, i na publikační činnosti na toto téma).73 Podle jeho odhadu probíhá na tomto oddělení cca 5-6 utajených porodů ročně. (V článku zmíněném v poznámkách, kde oba výše jmenovaní lékaři hovoří podle našeho názoru spíše o celostátním souhrnu nežli pouze o výsledcích z brněnské FN, docházejí za období od r. 2004 do roku 2006 k počtu 25 případů. Vedoucí referátu náhradní rodinné péče Odboru sociální péče
73
Např. KÜMMEL, J. – JANKŮ, P.: Legální anonymní odložení novorozence – současné možnosti v ČR, Praktická gynekologie, 2007, č. 4, s. 174-176. Autoři v současné době prý připravují monografii shrnující praktické zkušenosti s utajenými porody v ČR.
51
Magistrátu města Brna jako celkový počet těchto porodů v Brně od počátku do dubna 2008 uvedla 15 případů, z nichž zatím poslední se uskutečnil na podzim 2007.) Gynekologicko-porodnická klinika FN v Bohunicích má k realizaci utajeného porodu relativně ideální podmínky: a) je umístěna na kraji města a jde o rozsáhlý nemocniční komplex, kam mohou rodičky přicházet a kde mohou pobývat skutečně zcela nenápadně, b) nemocnice se na podobné případy „specializuje“, je tedy jakýmsi spádovým centrem, kam ostatní brněnské a nejen brněnské porodnice odkazují případné zájemkyně, c) větší počet realizovaných utajených porodů a samozřejmě také konkrétní zájem personálu o tuto problematiku vedl k tomu, že si s nimi pracoviště „ví rady“, a že si dopracovalo po svém chybějící části metodiky, tzn. doplnilo to, co v zákonu nebo v metodickém pokynu MZ není vůbec nebo je zmíněno nejasně či nerealizovatelně. Tato praxe sama ukazuje na nedostatky v dosavadním znění zákona či v reakcích příslušných ministerstev. Výše zmíněný interní Metodický pokyn GPK č. 14 Utajované porody, vypracovaný 9. 9. 2004 a aktualizovaný 20. 9. 2005, mi MUDr. Janků laskavě poskytl (v plném znění je uveden v Přílohách). Pokyn de facto popisuje celý postup utajeného porodu v zdravotnickém zařízení. Za prvé uvádí, co by měla obsahovat písemná žádost ženy o utajený porod vedle vlastního požádání o jeho uskutečnění. Kromě jména, příjmení a datumu žadatelčina narození74 by to měl být podle pokynu údaj o jejím trvalém bydlišti v ČR a dále podpisem stvrzené prohlášení, že jejímu stávajícímu nebo bývalému manželovi nesvědčí domněnka otcovství. V tomto bodě je v pokynu odkázáno na příslušné zákony a připojeno konkrétní vysvětlení. Metodický pokyn tak řeší problém zjišťování dvou podmínek, které zákon stanoví pro uskutečnění utajeného porodu. Odpovědnost za pravdivost údajů přebírá z hlediska porodnice svým podpisem žadatelka. Přijímající lékař žádost doplní o formalizovanou zástupnou spisovou značku, pod níž je žena vedena v průběhu hospitalizace, a připojí datum, svoji jmenovku a podpis. Pak žádost zalepí do obálky, kterou zapečetí svým razítkem a podpisem a označí značkou pacientky. Obálku odevzdá k uložení na sekretariátu oddělení. Tato část postupu je zcela v souladu se zákonem o utajovaném porodu, pouze dopracovává detaily a konkretizuje postup. Už další část pokynu se však bezprostředně o zákon opřít nemůže a je otázkou, zda je s ním v souladu, i když důvody pro její zařazení jsou pochopitelné. Podle pokynu GPK se identifikační údaje matky (a to v plném rozsahu: jméno, příjmení, datum a místo narození, rodné číslo, státní občanství, místo trvalého pobytu) vloží ještě do další zapečetěné obálky, 74
V studii KÜMMEL, J. – JANKŮ, P.: Legální anonymní odložení novorozence – současné možnosti v ČR, Praktická gynekologie, 2007, č. 4, s. 174-176, s. 175 je v explicitním výčtu uvedeno ještě rodné číslo.
52
která se uschová do trezoru na porodním sále a je určena sociální pracovnici porodnice. Ta „tyto údaje osobně odnáší na matriku“, která dodatečně ověřuje pravdivost splnění podmínek potřebných k utajenému porodu a k zápisu dítěte do matriky podle pravidel takového případu. Dále pokyn uvádí praktické instrukce týkající zdravotní dokumentace, která je vedena pod zástupnou značkou, a to pouze v listinné, ne v elektronické podobě (tím je zabráněno případnému úniku informací v rámci šíře přístupného elektronického systému a zároveň vyrušen technický problém týkající se faktu, že programy využívané pro elektronickou dokumentaci zpravidla automaticky operují s rodným číslem pacienta). Po skončení hospitalizace je zdravotní dokumentace připojena k obálce s identifikačními údaji, celek je opět zapečetěn a označen společnou zástupnou značkou, razítkem GPK, podpisem lékaře vypracovávajícího propouštěcí zprávu a primářem GPK. Následně je uložen odděleně od ostatní dokumentace na sekretariátě GPG. Metodický pokyn v souladu se zákonem uvádí, že obálka může být otevřena pouze na základě rozhodnutí soudu a zdůrazňuje, že k dodatečnému otevření nemůže dojít na pouhé přání matky. Pokyn zmiňuje také hlášení na matriku: „Hlášení na matriku bude obsahovat všechny údaje jako dosud doplněné o informaci, že se jedná o případ, kdy matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem.“ Metodický návod se týká i pediatrické dokumentace (jejího vedení s informací „matka=spisová značka UP“), vyúčtování nákladů za péči o rodičku i novorozeně podle návodu metodického pokynu MZ, dále uvádí informace o vyhrazení zvláštního porodního boxu pro případy utajeného porodu a povinnost seznámit veškerý přijímací zdravotní personál s uvedenými pokyny. 4.2.2.2.
Praxe sociálně právních orgánů
Praxi v městě Brně mi popsala vedoucí referátu náhradní rodinné péče Odboru sociální péče Magistrátu města Brna,75 která má osobně na starosti všechny případy dětí z porodů s utajenou totožností matky, které proběhly v Brně. Podle jejích slov postup, který vypracovali a provádějí v Brně, byl schválen MPSV a ministerstvo prý na jeho základě vypracovalo metodický pokyn i pro ostatní místa republiky (ten se mi však nepodařilo získat). Jak tedy vypadají jednotlivé kroky současné praxe prováděné v Brně (vedoucí referátu NRP OSP mi popsala i některé kroky předcházející, které s jejich činností a kompetencí přímo nesouvisejí, viz následující odstavec):
75
Jméno neuvádím, protože na rozdíl od MUDr. Janků nejde o osobu, která by podobné informace zároveň sama někde jinde publikovala. Jsem jí ale vděčna za ochotu a čas, které mi věnovala.
53
Nemocnice na žádost rodičky provede porod s utajením identity matky a v zapečetěné obálce uschová lékařskou i identifikační dokumentaci. Vedle toho sociální pracovnice nemocnice převezme z druhé zapečetěné obálky (nebo prý získá z hovoru s matkou a podle jejích osobních dokladů) identifikační informace o matce, které osobně předá matrice. Matrika si provádí zjištění, zda informace jsou pravdivé, tzn. zda žena, která požádala o utajený porod, má skutečně splněné zákonné podmínky pro tento institut (viz výše). Pokud jsou podmínky splněny, matrika provede zápis dítěte do knihy narození, v němž bude podle zákona č. 422/2004 Sb. řečeno, že jde o dítě, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem. (Narození dítěte se neohlašuje do místa trvalého pobytu matky.) V zápisu jsou dle zákona vynechány identifikační údaje o rodičích. Údaje o datumu narození apod. matrika přebírá z hlášení porodnice. Podle praxe realizované v Brně je dítěti do matriky zapsáno příjmení po matce. Matrika vystaví rodný list. Příslušný odbor Magistrátu města Brna dostává informaci o uskutečnění utajeného porodu z porodnice v podstatě ihned. Z nemocnice také časem získává neindetifikující údaje o zdraví, příp. o zjištěných dědičných předpokladech dítěte apod. Z matriky dostává rodný list dítěte, v němž podle zákona nejsou uvedeny informace o rodičích. V dalším procesu hledání náhradní rodinné péče je tedy přístup k identifikačním údajům matky uzavřen (pokud by je nenechal odtajnit soud). Na příslušném městském soudu v Brně je pro uvedené případy adopcí vyčleněna specializovaná soudkyně. Ta došla k závěru, že dítě z utajeného porodu, které nemá uvedeny rodiče v rodném listě, nemá zákonného zástupce, s nímž by bylo možno vést řízení o souhlasu s adopcí. Totéž platí pro možnost soudního určování dvouměsíčního nezájmu rodičů. Jedná tedy s dítětem jako s nalezencem. Magistrát má vytipované rodiče, kterým by nevadilo adoptovat dítě z utajeného porodu. Přísně je dodržováno, že musí jít o rodiče z prověřeného seznamu žadatelů o osvojení, který je v kompetenci příslušného odboru Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Nejde prý o zprostředkování adopce, ale jen o vytipování zájemců. Tyto rodiče Magistrát osloví, seznámí je s možností budoucího osvojení dítěte z utajeného porodu, upozorní je na rizika, které jsou s takovým dítětem spojena, a na riziko, že si matka dle zákona může přinejmenším do 6 týdnů, ale v podstatě až do soudního vyjádření o nezrušitelném osvojení vyžádat dítě zpátky. Rodiče podepíší, že si jsou těchto rizik vědomi. Zároveň se Magistrát spojí se soudem, kde dá návrh na předběžné opatření, jímž by bylo dítě svěřeno do péče vytipované rodiny. Soud prý v podstatě bez jakýchkoli problémů tento návrh schválí. (Zpravidla jde o rozhodování do uplynutí 24 hodin podle §76a zákona č. 99/1963 Sb.) Nejedná 54
se sice o případ, kdy by se nezletilé dítě ocitlo ve vážném ohrožení, zpravidla je v tu dobu ještě v nemocnici, ale situace dítěte je hodnocena tak, že se ocitlo víceméně bez jakékoli péče.) Následně je k soudu podán návrh, aby ti, kteří si vzali dítě do péče na základě předběžného opatření, byli ustaveni poručníkem dítěte. Už v této době si prý potenciální budoucí osvojitelé mohou zajišťovat trvalý pobyt dítěte, pojištění dítěte a budoucí matka mateřskou dovolenou apod.; prý dokonce i nárok na porodné (sama biologická matka v případě porodu s utajenou identitou na porodné nárok nemá). Do 2-3 měsíců bývá návrhu na určení poručníka vyhověno a poručníci dávají okamžitě další návrh, tentokrát na osvojení dítěte. Do povinné tříměsíční předadopční péče se započítává veškerá doba, kdy měli dítě v péči. Nejpozději do 6 měsíců po narození bývá případ ukončen osvojením. Samozřejmě trvale ukončen může být až trvalým osvojením, které musí vyčkat jednoho roku dítěte. Pracovnice Magistrátu uvedla, že v některých jiných místech čekají s popsanými kroky 6 týdnů (dítě je umístěno např. v kojeneckých ústavech, dětských centrech, v Klokánku apod.), v Brně se však osvědčila tato praxe. Všechny případy dětí, které byly dosud porozeny na území města Brna v režimu utajeného porodu, byly úspěšně adoptovány. Zatím tedy nejsou zkušenosti s tím, co by se dělo s dítětem z utajeného porodu, které by se nepodařilo osvojit.
4.3.
Situace v zahraničí Některé právní systémy řešily problematiku anonymních porodů či porodů s různou
měrou utajení identity matky už dříve. Historický primát a dlouhou tradici má v tomto směru Francie, proto se u její situace zastavím detailněji. Mj. si budu všímat faktu, že v posledních letech se tato země potýká s důsledky letité praxe legálních anonymních či jinak utajených porodů. 4.3.1. Francie Tradice76 „zabezpečeného“ a společensky tolerovaného anonymního odkládání novorozeňat sahá ve Francii až do sedmnáctého století, kdy svatý Vincent z Pauly (1638)
76
Opírám se zejména o materiály francouzské Jurispedie, jejímž prostřednictvím lze mj. vyhledat znění potřebných zákonů (http://fr.jurispedia.org/index.php/Accouchement_sous_X_(fr)[15. 1. 2008]); dále o materiály francouzské verze Wikipedie (http://fr.wikipedia.org/wiki/Accouchement_sous_X [10. 1. 2008]). Čerpám též ze statí FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odkládání dětí v Německu a ve Francii), ). Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348; HERMANOVÁ, M.: Právní aspekty problematiky anonymního odkládání dětí a anonymních porodů ve Spolkové republice Německo a některých dalších zemích, . Justiční praxe, 2002, č. 6, s. 348-355.; z kapitoly Ein Blick über die Grenzen (Pohled za hranice) z knihy SWIENTEK, Ch.: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod), 1.vyd., Freiburg: Lambertus - Verlag, 2001, s. 181-188.
55
založil organizaci bojující proti potratům a zabíjení nechtěných dětí. Ta mj. v bráně hospicu, který spravovala, umístila otáčivé zařízení pro odkládání novorozeňat. Legislativně byly otázky anonymity rodičky poprvé řešeny revolučním Konventem v roce1793. Podle zákona mělo být v takových případech o matku pečováno na náklady státu a tajemství její totožnosti bylo neporušitelné. V 19. století se proti praxi bezproblémového odkládání dětí zvedla ve Francii vlna kritiky. Snížil se počet „odkládacích oken“ a podobných možností a byl vytvořen úřad k odložení dětí (bureaux d´abandon), kde však museli rodiče odkrýt svoji identitu. Po válce v roce 1870 se veřejné mínění naklonilo zpět k umožnění anonymního odložení dítěte a k této praxi se opětovně přistoupilo v r. 1904. Tradice anonymních porodů ve Francii pokračovala i v novodobé historii. 2. 9. 1941 na ni navázal vládní dekret o ochraně narození, který umožnil utajení identity matky u porodu a zabezpečení jejího dvouměsíčního bezplatného pobytu v zdravotním zařízení. (Od roku 1943 musela mít každá prefektura dům, který tuto péči zabezpečoval.) Po několika změnách byl obsah tohoto dekretu v r. 1986 včleněn do zákoníku o rodině a sociální pomoci, jehož součástí je po úpravách dodnes. V současnosti je procedura anonymních porodů upravena v čl. 57 (okrajověji též v článku 326) občanského zákoníku (Code civil), a v čl. L. 222-6 zákoníku o sociální činnosti a rodině (Code de l´action sociale et des familles). Žena může při přijetí do zdravotnického zařízení požádat o to, aby její identita byla držena v tajnosti. Místo jména a identifikačních údajů je pak ve veřejné zdravotnické dokumentaci uváděna značka „X“; odtud název acouchement sous X , tj. „porod jako X“/ „porod pod X“/ „porod X“. Také v matrice je dítě zapsáno jako dítě neznámé matky pod značkou „X“. Takovému dítěti je ustanoven poručník, jímž je v těchto případech státní orgán, a po uplynutí dvou měsíců, během nichž má matka možnost se o ně přihlásit, je dítě dáno k adopci. Podobně se zachází s dítětem, které matka anonymně odloží na úřadě a které rovněž dostává status dítěte neznámé matky. Nejvyšší stupeň ochrany identity má ve Francii matka. Dítěti z „porodu pod X“ je téměř s určitostí znemožněno odhalit svůj původ i další osobní informace, pokud s tím matka nebude souhlasit. Nejhorší byly pozice dítěte vůči pokrevní matce či rodičům po novele občanského zákoníku z r. 1993.77 Velká vlna odporu však vedla alespoň k některým změnám. Např. od r. 1996 byl na matku zesílen tlak, aby u anonymního porodu uváděla o sobě, otci 77
Postavení matky (rodičů) v tradici francouzského práva vyplývá ze skutečnosti, že biologické mateřství není podle francouzských zákonů nijak zvlášť významné, Francie - stejně jako Itálie a Lucembursko - zakládá statusové postavení člověka, a tedy i mateřství, především na prvku vůle a chtění. Francouzské právo považuje mateřství za jeden z aspektů soukromého života a chrání je zákonem, viz čl. 9 občanského zákoníku. V rodném listě dítěte není uvedení matky obligatorní, a to bez ohledu na to, zda matka porodila anonymně, nebo ne.
56
apod. alespoň neidentifikační údaje, do kterých by následně mohlo dítě nahlédnout. Důležitá pak byla zejména novela z 22. 1. 2002 (Zákon č. 2002-93), která upravila přístup adoptovaných osob k informacím o původu. Mj. byla vytvořena Národní rada pro přístup k informacím o osobním původu (Conseil national pour l'accès aux origines personnelles), která má pomáhat (dospělým) dětem z porodů „X“ odhalit vlastní identitu, tj. zprostředkovat kontakt s biologickou matkou, o jejíž totožnosti rada centrálně uchovává utajené informace. Anonymně (utajeně) rodící matka nemá sice povinnost identifikační údaje Národní radě poskytnout, ale je k tomu nabádána. Stále však platí, že při vyhledávání kontaktu mezi dítětem a matkou musí dát matka k odhalení své totožnosti souhlas. K tomuto problému se v rozsudku z 13. 2. 2003 v známém případu Odièvre versus Francie vyslovil i Evropský soud pro lidská práva.78 Stěžovatelkou byla Pascale Odièvre, jejíž matka požádala v r. 1965 při porodu o utajení své osoby. Dítě bylo svěřeno do péče úřadu sociální pomoci, ještě v témže roce zapsáno do seznamu státních poručenců a v r. 1969 nezrušitelně osvojeno. V dospělosti (1990) se stěžovatelka seznámila se svým spisem státního poručence a z nemocniční karty získala některé neidentifikující údaje o původní rodině. V roce 1998 požádala soud první instance v Paříži, aby bylo utajení jejího narození zrušeno a aby jí bylo umožněno nahlédnout do všech osobních dokumentů a rodných listů. Odůvodňovala to snahou získat informace o svých sourozencích. Poté, co neuspěla, se stěžovatelka obrátila na Evropskou komisi pro lidská práva. Namítala, že utajení jejího narození a z toho plynoucí nemožnost zjistit vlastní původ porušuje její práva zaručená čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech („Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“) a zakládá diskriminaci, která je v rozporu s čl. 14 Úmluvy („Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu“). V letech 1998-2003 řešil tuto kauzu Evropský soud pro lidská práva. Mezitím došlo v roce 2002 ve Francii výše zmíněnou zákonnou úpravou k umožnění odtajnění informací, které paní Odièvre vyžadovala, pokud s tím souhlasí matka. Odièvre však trvala na odtajnění i bez souhlasu matky. Evropský soud však v rozsudku z 13. 2. 2003 nakonec došel k závěru, že Francie neporušila zmiňované
články Úmluvy,
když
toto odtajnění, které je v rozporu
s francouzskými zákony, neumožnila. (Soud konstatoval, že ačkoli byla stěžovatelka dosud neúspěšná, současná francouzská legislativa jí dává možnost pokus o přesvědčení biologické matky k odtajnění informací opakovat. Tím se podle soudu francouzská legislativa snaží
78
Odièvre proti Francii, RoESLP 2003, zdroj: Systém ASPI.
57
zachovat dostatečnou rovnováhu mezi rozpornými zájmy matky a dcery.) Soud mj. uvedl, že ve většině smluvních států neexistuje legislativa srovnatelná s francouzskou, alespoň co se týče definitivní nemožnosti zjistit příbuzenský vztah k biologické matce, pokud tato trvá na utajení své identity ve vztahu k dítěti, které přivedla na svět, ale že v některých zemích není stanovena povinnost uvést při porodu jméno biologických rodičů a že možnost odložit své dítě se objevila i v dalších zemích, kde rovněž vyvolává diskuse o anonymních porodech. Soud z toho vyvodil, že v situaci, kdy existují různé právní systémy a tradice a rozdílné formy odložení dítěte, musí státy požívat určité míry uvážení k tomu, aby přijaly opatření vhodná k zajištění práv zaručených Úmluvou všem osobám nacházejícím se pod jejich jurisdikcí. Soud tedy konstatoval, že „výběr prostředků, kterými má stát zajistit respektování čl. 8 Úmluvy ve vztazích mezi jedinci, spadá v zásadě do rámce jeho míry uvážení“. Podobně soud konstatoval, že v případu Odièvre nedošlo ani k porušení článku 14 Úmluvy. Evropský soud tedy francouzské právní ani soudní řešení problému vyplývajícího z rozporu zájmu matky požadující v rámci „porodu X“ utajení identity a zájmu dítěte, které chce poznat svůj původ, nezpochybnil. Jak už bylo naznačeno, anonymní porody mají ve Francii tradici a jsou v povědomí společnosti silně zakotveny. (Dokladem může být i tragikomicky vyznívající perlička: na internetových stránkách poskytujících vzorové příklady dopisů pro různé typické příležitosti je v sekci Rodina > Nepříjemná oznámení > Opuštění uveden i vzorový dopis matky pro dítě odložené v rámci „porodu X“.)79 „Porody X“ jsou také poměrně bohatě využívány. Prameny uvádějí, že v současnosti ve Francii žije celkem kolem 400 000 osob, které v jejich důsledku neznají svůj původ. V novější době množství těchto porodů spíš klesá. Např. v roce 2000 se ve Francii narodilo 560 „dětí X“ (ale u dalších cca 400 byli rodiče podle svého přání registrováni jako „matka X“, „otec X“), dvacet let předtím to bylo 10 000 ročně.80 V roce 2004 se hovoří o 394 „porodech X“.81 Za povšimnutí stojí také typický profil matek volících anonymní porod (podle výzkumu z roku 1999 prováděného ve 47 porodnicích v regionu Ile-de-France, tedy v pařížské aglomeraci):82 dvě třetiny jsou ženy mladší 25 let, polovina je bez zaměstnání, bez příslušných prostředků, jedna ze čtyř žije u rodičů (rodiče matky o těhotenství buď nevědí,
79
Informace dostupná z http://www.abc-lettres.com/ [15. 1. 2008]. Informace dostupná z http://www.droitsenfant.com/accouchement.htm [16. 1. 2008]. 81 Informace dostupná z http://filleougarcon.infobebes.com/htm/article_fg/article.asp?id_rubrique=78&id_sous_rub=711 [16. 1. 80
2008]. 82
Informace dostupná z téže adresy. [16. 1. 2008].
58
nebo jsou to oni, kdo ji k anonymnímu porodu nutí). Zhruba 10 % jsou matky rozvedené nebo osamělé, starší 35 let, mající na starost více dětí a s finančními potížemi. O (etnickém) původu matek, které volí toto řešení, se nikde explicitně nepíše, neboť jde o společensky a politicky ožehavé téma. Jiný zdroj83 uvádějící výsledky šetření vládní komise z r. 1996 říká, že jen 14 % matek, které ve Francii anonymně rodí či odkládají děti, je mladší 20 let, téměř polovina se pohybuje mezi 20 a 30 lety. Dále, že nelze zobecnit, o jaké typy a jaké životní situace žen se jedná, že to však zpravidla nejsou ženy v krajní kritické situaci, která by mohla vést ke zkratovému jednání zavraždění dítěte, pokud by možnost anonymního porodu nebyla. Přes stále ještě velký počet případů využívajících „porody X“ se i v samotné Francii zvedá proti tomuto institutu v posledních letech odpor. Především "děti X" požadují právo na získání informací o své matce (případ Odièvre nebyl v tomto smyslu rozhodně osamocený). Jejich požadavky podporují kritici „porodů X“, kteří požadují dotažení úprav zakotvených v zákonné novele z r. 2000 nebo úplné zrušení této praktiky. Existuje několik velice aktivních asociací obránců práva na informaci o původu, např. tzv. X en colere (Rozzlobení X),84 CADCO,85 AdonX86. Je tedy vidět, že ani země s dlouholetou tradicí a dlouhodobým právním řešením problému porodů umožňujících matce utajit svoji identitu nemá v těchto otázkách vše vyjasněno. Lze od ní sice získávat zkušenosti, ty ale nemusí být následováníhodné. 4.3.2. Slovensko V nám územně, historicky i právně blízké zemi došlo k legalizaci porodů s utajenou totožností matky v podstatě současně s Českou republikou. Porody s utajenou totožností matky byly v Slovenské republice legislativně povoleny zákonem č. 576/2004 Z. z., který nabyl účinnosti 1. 1. 2005. Podle tohoto zákona může žena s nechtěným těhotenstvím přijít do kterékoli porodnice na Slovensku s žádostí, že chce rodit v režimu utajeného porodu. Stačí, když vyplní při přijetí do nemocnice formulář žádosti. Její osobní údaje jsou následně zapečetěny a uschovány v trezoru nemocnice. Po šesti týdnech předává porodnice utajenou dokumentaci Ministerstvu zdravotnictví SR. Podle webových stránek Občanského sdružení šance pro nechtěné praxe probíhá tak, že matka je po zažádání o utajený porod na porodnici evidovaná jen pod číslem. Dítě se po 83
FRANK, R. – HELMS, T.: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odkládání dětí v Německu a ve Francii), Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348. 84 Dostupné z http://www.x-en-colere.org/. 85 Dostupné z http://www.cadco.asso.fr/. 86 Dostupné z http://www.adonx.fr.fm/.
59
porodu stává právně volným a je určené k adopci. Do 6 týdnů po porodu má matka možnost svoji žádost o utajený porod (a předání dítěte k adopci) v uvedeném režimu přehodnotit a písemně ji stáhnout. Po 6 týdnech je její rozhodnutí nezvratné. Relevantní části zákona č. 576/2004 Z. z., o zdravotnej starostlivosti, službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení ďalších predpisov (z 21. 10. 2004, s účinností od 1. 1. 2005):87
§ 11, odst. 10: Žena, ktorá písomne požiadala o utajenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom, má právo na osobitnú ochranu svojich osobných údajov. § 19, odst. 4: V prípade ženy, ktorá písomne požiadala o utajenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom (§ 11 ods. 10), vedie sa osobitná zdravotná dokumentácia v rozsahu zdravotnej starostlivosti súvisiacej s tehotenstvom a pôrodom, ktorej súčasťou sú osobné údaje tejto ženy nevyhnutné na zistenie anamnézy a údaje uvedené v odseku 2 písm. b) až i). Osobné údaje nevyhnutné na jej identifikáciu sa vedú oddelene od osobitnej zdravotnej dokumentácie spolu s písomnou žiadosťou podľa § 11 ods. 10. Osobitná zdravotná dokumentácia sa o tieto údaje doplní a zapečatí ako celok. § 19, odst. 5: Poskytovateľ je povinný osobitnú zdravotnú dokumentáciu vrátane osobných údajov nevyhnutných na identifikáciu viesť oddelene od zdravotnej dokumentácie ostatných osôb. Na osobitnú zdravotnú dokumentáciu sa nevzťahujú ustanovenia § 24 ods. 4 a § 25. § 22, odst. 3: Poskytovateľ je povinný zabezpečiť, aby k osobitnej zdravotnej dokumentácii nemali prístup iné osoby ako ošetrujúci lekár a v nevyhnutnom rozsahu zdravotnícki pracovníci. § 23, odst. 5: Osobitnú zdravotnú dokumentáciu (§ 19 ods. 4) je poskytovateľ povinný po uplynutí šiestich týždňov odo dňa pôrodu odovzdať bez zbytočného odkladu ministerstvu zdravotníctva [§ 45 písm. p)], ak žena v tejto lehote písomne neodvolala svoju žiadosť o utajenie svojej osoby. § 45, písm. p: [Ministerstvo zdravotníctva] vedie a uchováva osobitnú zdravotnú dokumentáciu.
Celkově se slovenská úprava zákonného předpisu legalizující porod s utajenou identitou matky zdá být benevolentnější nežli úprava česká. Neobsahuje např. podmínku toho, že o utajený porod smí požádat pouze žena, jejímuž manželu nesvědčí domněnka otcovství. V zákoně není zmíněna ani podmínka trvalého pobytu na Slovensku. Zvláštností je zákonem daná centralizace utajených údajů (po 6 týdnech) na MZ SR. 87
Dostupné též z http://www.zakonysr.sk/seznamy/5762004Z.html [12.4.2008]
60
4.3.3. Některé další země Kromě Francie jen Itálie a Lucembursko tradičně umožňují ženám utajení totožnosti v okamžiku porodu, což v obou zemích, stejně jako ve Francii souvisí s rozdílným statusovým chápáním mateřství. Francie je však jedinou zemí, která podmiňuje zpřístupnění dat o identitě biologické matky jejím výslovným souhlasem. V Itálii a Lucembursku, kde je možné, aby v rodném listě nebylo uvedeno jméno matky, právní systémy omezují tajnost těchto údajů na akt narození a nebrání stanovení biologického původu dítěte. Italský zákon z r. 1983 o osvojení zaručuje tajnost původu, nedá-li k odtajnění výslovný souhlas kompetentní soudní orgán.88 Jednání o legislativním řešení problematiky utajených či anonymních porodů probíhalo či probíhá i v jiných zemích, např. v Belgii, Rakousku a v Německu.
4.4.
Doplňky, hodnocení, dílčí závěry V současném znění, bez doplnění, bez úprav a beze změn souvisejících zákonů, není
zákon č. 422/2004 Sb. v praxi použitelný, a pokud využíván je, vyvolává to nutně řadu problémů. Výše uvedené zkušenosti z města Brna (které jsou pravděpodobně jedny z nejbohatších za dobu platnosti zákona) ukazují, že ti, kdo jsou nuceni v praxi reagovat na legální žádost matek o porod s utajenou identitou a zároveň řešit situaci dětí, které v takových porodech přicházejí na svět, se musí s faktem nedokonalostí zákona a neexistence dostatečných metodických pokynů vypořádat po svém a vytvořit si vlastní postupy, které v určitých ohledech ani nemohou být v souladu se všemi (se zákonem č. 422/2004 Sb. kolidujícími) právními předpisy. Pokusm se shrnout nedostatky či mezery v zákoně, které odkrývá „brněnská“ praxe. Nejprve k postupu v nemocničním zařízení: Zdravotníci jsou si vědomi, že není v jejich silách a možnostech kontrolovat pravdivost údajů podmiňujících uskutečnění porodu s utajenou identitou matky. (Zákon neříká, kdo a jak by kontrolu měl provést.) Vyřešili tedy tento problém pro svoji potřebu tím, že vyžadují čestné prohlášení matky a kontrolu přesouvají na matriku. Tento krok se zdá mít logiku, protože údaje o stavu a bydlišti matky může ověřovat právě matrika a navíc teprve pro úkony matriky je jejich pravdivost významná (teprve matričním zápisem do knihy narození a vystavením rodného listu dítěte se fakticky děje nejzávažnější utajení identifikačních údajů matky, tj. utajení ve vztahu k dítěti; utajení v rámci porodnice by mohlo být v podstatě 88
HUBÁLKOVÁ, E.: Anonymní porody z hlediska článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech, Správní právo, 2003, č. 5-6, s. 288.
61
ošetřeno lékařskou mlčenlivostí). Vůči sociální pracovnici a pracovníkům matriky ale nezůstávají při tomto postupu identifikační údaje matky utajené, což je v rozporu s dikcí zákona. Dalším problémem může být, že při ověřování rodinného stavu matky matrika kontaktuje úřady v místě bydliště rodičky, kde může svými dotazy přinejmenším vzbudit a rozšířit různá podezření. (Paralela zákonné úpravy utajených porodů na Slovensku o „zvláštní dokumentaci“ přímo říká, že utajené údaje nesmí ošetřující lékař poskytnout nikomu dalšímu kromě v nutných případech ostatním členům ošetřujícího personálu.) K nedořešeným otázkám v rámci postupu nemocničního zařízení patří i to, že zákon ani žádný metodický pokyn nestanovily, jak, kde přesně a dokdy mají být utajené informace v porodnici uchovávány. Na přímý dotaz nenašli lékaři v bohunické porodnici odpověď a řekli mi, že toto ještě neřeší. Přitom je zřejmé, že by mělo jít o dobu relativně dlouhou, protože nejpravděpodobnější zájem o odhalení utajených informací (ať už by tento zájem byl podpořen soudem, nebo ne) by asi mělo dítě z utajeného porodu, a to kdykoli během svého (především dospělého) života. Zákon by tedy měl jasně stanovit lhůty uschovávání utajených materiálů. Vhodné by asi také bylo utajené údaje centralizovat, jako je tomu ve Francii a také na Slovensku (zákonná úprava řešící utajené porody na Slovensku hovoří o tom, že celek zapečetěné dokumentace musí být po šesti týdnech, tedy po lhůtě, v níž si matka může svůj krok rozmyslet, poslat do centrální evidence, kterou má za úkol vést MZ).89 K praxi sociálně-právních orgánů: Závažnější je problematika týkající se řešení situace dětí pocházejících z porodů s utajenou identitou. Orgány sociálně-právní ochrany dětí se musí potýkat se skutečností, že zákon č. 422/2004 Sb. v rozporu s českými právními předpisy vytváří vlastně umělého „nalezence“, přestože dítě má (v tomto případě ještě mnohem zřetelněji nežli v případě dětí odložených do babyboxů) až do případného nezrušitelného osvojení matku, a ta se ho nemůže jen tak vzdát. Metodický pokyn MZ (viz výše) sice alibisticky konstatuje, že na základě dikce zákona právní odpovědnost matky za dítě zůstává v případě utajeného porodu zachována až do doby případného osvojení dítěte a že dítě z utajeného porodu nemá status „nalezence“, ale jak se s touto skutečností má zacházet v praxi, nikdo nevyjasnil. Dítě se totiž nalezencem fakticky stává. Zákon o jeho dalším osudu nic neříká, tichou cestou se ale počítá s tím, že se matka žádající o utajený porod tímto aktem zároveň automaticky dítěte vzdává (což – jak už bylo vícekrát řečeno - náš právní řád neumožňuje) a přenechává ho k adopci, aniž by se v tomto smyslu jakkoli závazně vyjádřila. Chtěly –li by příslušné soudní orgány a orgány
89
V Důvodové zprávě k návrhu zákona č 422/2004 Sb. se s centrálním registrem počítalo.
62
sociálně-právní ochrany dětí, které mají řešit další osud dítěte, postupovat legálně, musely by buď po šesti týdnech získat matčin platný souhlas s adopcí, nebo zahájit incidenční řízení. S tím ale koliduje zákonem stanovená skutečnost, že matčiny identifikační údaje jsou utajeny a příslušné orgány dostávají z matričního úřadu do ruky už jen rodný list dítěte bez těchto údajů. Nemají tedy s kým nebo proti komu jednat. Řešením by jistě bylo využít zákonem č. 422/2004 Sb. danou, i když blíže nespecifikovanou možnost odtajnění identifikačních dokumentů z nařízení soudu. Jelikož by ale takový postup musel proběhnout fakticky v případě každého utajeného porodu, stalo by se pak celé utajení svým způsobem nesmyslným (mj. proto, že po odtajnění by se pravděpodobně informace musely dodatečně zapsat do matriky). Z těchto důvodů soudkyně řešící brněnské případy dětí z utajených porodů rozhodla, že bude postupovat jako v případě dětí s nezjištěnou identitou. Byla tedy svým způsobem donucena k nezákonné cestě. (Další kroky praktikované v Brně, tj. vytipování budoucích osvojitelů, využití předběžného opatření k okamžitému předání dítěte do jejich péče a žádost o soudní určení poručnictví jsou z právního hlediska do jisté míry sporné, ale běžně se dějí ve snaze získat pro dítě co nejrychleji náhradní rodinu a uchránit ho pobytu v kojeneckém ústavě či podobném zařízení.) Podstatou problému zákona legalizujícího porod s utajenou identitou matky je tedy stejně jako v případě potenciální legalizace babyboxů střet platných zákonů se snahou umožnit matce vzdát se při porodu aktem vlastního rozhodnutí mateřství, dítěte a rodičovské zodpovědnosti k němu. Stejně jako v případě všech úvah o legalizaci anonymních porodů či babyboxů je však otázkou, zda uzákonění zásadních změn právních předpisů, jimiž by se odstranila kolize zákona č. 422/2004 Sb. s českým právním systémem, je v současné české společnosti nutné a pro ni prospěšné. Jakmile by zmizely jakékoli komplikace i organizační nejasnosti kolem utajeného porodu a tento porod by matce skutečně umožňoval zbavit se okamžikem odchodu z porodnice veškerých potenciálních právních povinností vůči dítěti, pravděpodobně by se takové řešení časem značně rozšířilo. Pokud by navíc „pojistka“ hovořící o možném soudním odtajnění identifikačních údajů byla vztažena pouze na nutné zdravotní důvody (např. kvůli zjišťování dědičných chorob), měla by matka téměř jistotu, že se o dítěti z utajeného porodu nedozví nejen její současné okolí (tady by stačila asi jednodušeji zajistitelná diskrétnost porodnice), ale v budoucnu ani její dítě. V takovém případě by asi jen málo žen rozhodnutých dát dítě k adopci zůstalo u normálního postupu, který je pro dítě mnohem přijatelnější, ale pro matku komplikovanější a rizikovější. Popsaná situace ve Francii ukazuje, jaké nežádoucí společenské důsledky by rozšíření takovýchto porodů mohlo mít, a zároveň dokládá, že 63
naskytne-li se taková možnost, volí ji i ženy, které nejsou tlačeny žádnými krajními okolnostmi. Tomu nasvědčují i zkušenosti z Brna. Většinou šlo o studentky nebo o ženy vedené k rozhodnutí odložit dítě jen ekonomicky apod. Ženy ze sociálně skutečně slabých vrstev se mezi zájemkyněmi o porod s utajenou identitou neobjevily; podle názoru sociálních pracovnic je od této varianty odrazuje ztráta porodného. Opravdu problémové případy, tj. cizinky bez trvalého pobytu, ženy, jimž svědčí domněnka otcovství apod., jsou ze skupiny potenciálních zájemkyň vyřazeny samotným zněním zákona (např. na Slovensku tomu tak není). Domnívám se tedy, že opravdová potřeba stávajícího zákona ve společnosti není a že vzhledem k řadě jeho negativ a nedokonalostí by zákonodárce měl uvážit jeho zrušení. V případě, že zůstane zákon č. 422/2004 Sb. v platnosti (v novelizované podobě řešící alespoň nejdůležitější z výše uvedených připomínek praktiků i právních teoretiků), navrhovala bych, aby byl v zájmu odloženého dítěte k možným důvodům soudního odhalení utajených identifikačních údajů matky explicitně připojen zájem (zletilého?) dítěte poznat svoji identitu. V optimálním případě by zákon měl ustanovit, že takové žádosti dítěte soud musí vyhovět vždy bez ohledu na názor matky (takto např. v Itálii), v případě, že by práva dítěte nebyla upřednostněna, by situace musela být řešena způsobem uzákoněným ve Francii, tj. že by si soud byl nucen vyžádat si matčin souhlas.
64
5.
Diskrétní porody
5.1.
Porody s utajením ve vztahu k okolí matky – základní informace Jakousi „třetí cestu“ v oblasti utajování porodů provozuje v České republice už od
roku 1997 např. Krajský dětský domov pro děti do 3 let v Karlových Varech a v Aši,90 jehož činnost v řadě rysů připomíná některé („nebabyklappové“) aktivity německého centra SterniPark v Hamburku (viz výše). Od 1. 1. 1997 zahájili v Aši „akci“ nazvanou „Utajené diskrétní porody“. V letech 1989-94 byly v dětském domově v Aši vytvořeny 4 pokoje pro matky, které se v období kolem porodu nacházejí v tíživé sociální situaci. Od roku 1997 byly dva z nich vyčleněny na tzv. utajené-diskrétní porody. Cílem projektu je pomáhat ženám, které tají své nechtěné těhotenství před okolím a které by v některých případech mohly svoji obtížnou situaci řešit jednáním vedoucím k poškození nebo i úmrtí novorozence. Hlavním záměrem je umožnit dětem, aby se narodily v důstojném prostředí a zdravé a aby po porodu měly v co nejkratší době možnost umístění v náhradní rodině. Ženám z celé ČR, které se ocitnou v tíživé situaci nechtěného a utajovaného těhotenství, nabízí projekt předporodní i poporodní ubytování ve značné vzdálenosti od místa bydliště, což má omezit stres z odhalení utajovaného stavu. Projekt slibuje garanci utajení všech údajů, které se personál dozví při příjmu matky. Matkám je poskytnuta potřebná lékařská péče a sociálně-právní pomoc. Zároveň projekt slibuje vyřízení všech záležitostí týkajících se osvojení v co nejkratší době. Matky jsou přijímány do zařízení na vlastní žádost. Při přijetí je od nich požadován průkaz totožnosti, rodný list, průkazka pojištěnce, těhotenská průkazka a doklad o výši příjmů. Zároveň je s matkou sepsána podrobná zdravotní a sociální anamnesa. Jsou též diskutovány důvody, které vedly k jejímu závažnému rozhodnutí vzdát se dítěte, a možnosti jiného řešení. Získávány jsou i (neidentifikující) informace pro adoptivní rodiče (vzhled, inteligence, sociální situace biologických rodičů apod.). V den porodu je matka převezena do 90
Viz internetové stránky zařízení: http://www.dd-karlovarsky.cz. Krajský dětský domov pro děti do 3 let v Karlových Varech a v Aši, působící pod Krajským úřadem v Karlových Varech, byl založen v lednu 2006. Historie zařízení, na něž kontinuálně navázal, je však podstatně delší: Už v roce 1946 vznikl Kojenecký ústav v Aši, jehož cílem bylo řešit obtížnou situaci dětí v sociálně nestabilním karlovarském kraji po odchodu německého obyvatelstva. Současně vznikl Dětský domov pro děti od 1-3 let. V r. 1960 byly oba ústavy sloučeny a vznikl Dětský domov pro děti od 0 do 3 let v Aši, který se po různých mezikrocích v r. 2003 transformoval do Krajského dětského domova pro děti do 3 let v Aši. V lednu 2006 došlo sloučením dětských domovů v Aši a Karlových Varech k vytvoření Krajského dětského domova pro děti do 3 let v Karlových Varech a v Aši (s ředitelem sídlícím v Aši).
65
nejbližší porodnice. Dítě je zapsáno do matriky v místě porodu a po porodu zařízení vyřizuje všechny právní předpoklady k umístění dítěte do náhradní rodinné péče. Poté matka může odjet do svého bydliště. Od r. 1998, od tzv. velké novely zákona o rodině (zák. č. 91/1998 Sb.) je následně dodržována čekací lhůta 6 týdnů, po níž jsou po souhlasu matky vyřizovány všechny formality osvojení. Finanční krytí akce je zajištěno z peněz sponzorů. Matky platí podle svých možností všechny náklady pobytu, v případě jejich finanční tísně je pobyt hrazen sponzorsky. Shrnující zpráva vypracovaná ke 30. 6. 2006,91 říká, že od 1. 1. 1997, tedy zhruba za deset let, proběhlo v rámci projektu 54 porodů, z toho 3 ženy před porodem odjely domů a 9 žen po porodu změnilo názor a dítě si ponechalo, 39 dětí bylo předáno do adopce, u 3 zbývajících byly využity další možnosti. Průměrný věk matek byl 24 let, pocházely ze všech krajů ČR, i když samozřejmě nejvíce z kraje západočeského, průměrná doba pobytu v zařízení byla 34 dní, průměrná doba pobytu dítěte v dětském domově do umístění v náhradní péči: v r. 1997 (před novelou zákona o rodině) 24,5 dne, v dalších letech se čísla pohybují v rozmezí od 63 dnů do 118 dnů. Iniciátoři projektu poukazují na to, že ve srovnání s babyboxy je jimi zprostředkovávané řešení výhodnější zejména proto, že zajišťuje v období kolem porodu péči matce i dítěti a že poskytuje pro proces umístění dítěte do náhradní rodinné péče významné (byť ne identifikační) údaje o rodičích, těhotenství, porodu apod. Provozování diskrétních porodů v Aši se stalo mediálně známé, ale podobnou pomoc těhotným ženám v nouzi pravděpodobně poskytovalo a poskytuje více podobných zařízení v ČR. F. Schneiberg v r. 2004 hovořil o 14 takových ústavech,92 ředitelka Dětského centra (kojeneckého ústavu) při Thomayerově nemocnici v Krči J. Lukešová v únoru 2008 k této problematice řekla: „Nejen u nás, ale v patnácti zařízeních v republice může jakákoli maminka zaklepat na dveře a říct, jsem těhotná, ale dítě si nemůžu nechat a potřebuju se schovat před okolím. My ji nevyhodíme […]. I kdyby to byla třeba bezdomovkyně nebo cizinka, nabídneme jí tu na dva měsíce před porodem garsonku, pomůžeme jí vyřešit papírování a z porodnice se buď může vrátit k nám a dítě si nechat, nebo po šesti týdnech podepsat souhlas s osvojením. Vůbec se přitom nemusíme scházet tady v kanceláři, klidně si
91
http://www.dd-karlovarsky.cz/utajene_porody.html [14. 1. 2008] Viz Babybox-Statim, aktuality, archiv aktualit 2004. (Dostupné z http://www.statim.cz/9-clanek.php [22.1.2008].) 92
66
domluvíme nějaké kontaktní místo, kde vše podepíše a dítě právně uvolní. Bez policie, bez podchlazení a zadarmo.“93
5.2.
Doplňky, hodnocení Tzv. diskrétní porody, pokud probíhají skutečně podle výše popsaných regulí, se mi
zdají nejvhodnějším způsobem řešení obtížné situace matek, které se ocitly v nouzi, neví si rady s utajovaným těhotenstvím a následným odložením dítěte a nebo prostě jen chtějí svůj porod udržet v tajnosti před okolím. Jde o způsob legální, způsob neuzavírající dítěti cestu ke znalosti vlastní identity, chránící zdraví matky i dítěte. Navíc umožňuje sociálním pracovníkům, aby alespoň v některých případech matce pomohli vyřešit její problémy jinou cestou nežli je vzdání se dítěte. (K podobným řešením se snaží nasměrovat ženy v nouzi i výše zmíněné německé organizace typu SterniPark a slovenské Občanské sdružení Šance pro nechtěné, které sice umožňují anonymní porody nebo odevzdávání dětí do babyschránek, ale vidí tyto cesty jako zcela nouzové.) Diskrétní porody zajišťují to, o co matkám v podobných případech jde nejvíce, tj. utajení porodu před bezprostředním okolím, rodinou, sousedy, zaměstnavatelem. Neutají sice porod před dítětem, ale upřednostnění zájmů dítěte před zájmy matky lze jedině podporovat. Je však třeba připomenout jeden dosud nezmíněný fakt omezující inzerovanou diskrétnost takového porodu. Zařízení provádějící diskrétní porody o něm zpravidla nemluví. Říkají matkám – podle pravdy - že v matriční zápis dítěte bude vykonán v místě diskrétního porodu, tedy daleko od trvalého bydliště matky, a v tomto místě také bude vystaven rodný list dítěte. Neříkají však nahlas, že matrika má zákonnou ohlašovací povinnost nahlásit dítě do tří dnů na evidenci obyvatel do trvalého bydliště matky. Jakékoli jiné řešení je nezákonné (podobné hlášení se neprovádí pouze u porodů s utajenou identitou matky). Z tohoto hlediska je pak zarážející např. prohlášení ředitelky Kojeneckého ústavu v Kyjově, která už před uzákoněním možnosti porodu s utajenou identitou matky uvedla: „Již stávající právní řád umožňuje ženám v ČR rodit tzv. utajeně.“ Utajeně lze rodit v každé porodnici ČR. Pokud se sem gravidní žena dostaví a vysloví přání rodit utajeně a dítě následně předat do NRP, netřeba k tomu přijímat speciální zákony. Informace o porodu zůstávají předmětem lékařského tajemství, matričně je dítě hlášeno v místě narození. Matrika je upozorněna, že jde o dítě z utajené gravidity a utajeného porodu a nehlásí toto do místa trvalého bydliště matky 93
ŠIMŮNKOVÁ, T.: Moc a peníze: Děti do popelnice nepatří. (Dostupné z: http://www.super.cz/moc-apenize/20967-deti-do-popelnice-nepatri-.html [26.2.2008].)
67
[zdůraznila autorka diplomové práce]. Matka neztrácí nárok na porodné. Souhlas s osvojením podepisuje po 6-ti týdnech po porodu na příslušném úřadě. Právně volné dítě může být pak předáno do adoptivní rodiny.“ 94
94
NEDUCHALOVÁ, A.: Anonymní porody pro a proti, s. 60.
68
6.
ZÁVĚR Ne všechna těhotenství jsou chtěná. Nechtěná těhotenství bohužel nejčastěji končí
neindikovanou interrupcí (v ČR cca 30 000 případů ročně). V případě narození nechtěného dítěte je nejtragičtějším řešením situace jeho usmrcení, eventuálně odložení na nezabezpečeném místě, kde je vystaveno ohrožení života nebo zdraví. Těmto krajním postupům chce moderní společnost zabránit, proto se v řadě zemí včetně České republiky v posledních letech stále více diskutuje o možnostech, které by matkám pomohly k lepšímu rozhodnutí. Žena, jež nechce ohrozit počaté dítě, které si z nějakých důvodů nemůže ponechat, má v současné době v ČR několik legálních, případně alespoň společensky více či méně tolerovaných možností. Nejpřijatelnějším a pro dítě nejšetrnějším řešením je zákonné předání novorozence k osvojení. Matka (rodiče) nejdříve po šesti týdnech po narození dítěte podepíše před příslušným orgánem souhlas s adopcí. Může jít i o tzv. blanketový souhlas, který není vztažen ke konkrétnímu osvojiteli. Nutno ale podotknout, že až do tzv. nezrušitelného osvojení zůstává právně matkou dítěte ta, která ho porodila, i se všemi důsledky. Dále, že v matrice zůstanou identifikační údaje matky (rodičů) trvale zachovány i poté, co budou tzv. nahrazeny údaji osvojitelů, takže je dítě v dospělosti může v případě zájmu poznat. Nechtěné těhotenství je však logicky většinou doprovázeno snahou o utajení. Matka se snaží utajit informace o těhotenství, porodu a předání dítěte k adopci zejména před svým současným okolím, ale je-li jí to umožněno, má často zájem zachovat svoji anonymitu úplně a trvale, tedy i před svým dítětem. Některé země toto úplné uchování matčiny anonymity tradičně legalizují, i když se potom potýkají s dalekosáhlými negativními důsledky takové praxe (Francie), některé je zákonně nepovolují, ale v problémových případech s tichou společenskou podporou umožňují (Německo). Tato práce měla za úkol popsat způsoby porodů s různou mírou utajení matčiny identity uskutečňované v současné české společnosti a ověřit jejich právní oporu. V případě nedostatečné právní opory měla dále zhodnotit společenskou potřebnost a prospěšnost daného způsobu uchování anonymity rodičky a vyjádřit se k vhodnosti či nevhodnosti posílení jeho legálnosti, resp. navrhnout konkrétní legislativní kroky. V ČR se v současné době realizují v podstatě tři způsoby porodu a odložení dítěte uchovávající určitou míru anonymity rodičky. Prvním je zcela anonymní porod, konkrétně anonymní odevzdání dítěte do odkladných schránek (tzv. babyboxů), které jsou v provozu 69
od r. 2005, či přímo do rukou sociálních pracovníků (praxe provázená a inzerovaná pracovníky FOD od r. 2001). Tato možnost není v ČR legalizována. Druhým způsobem je porod s utajenou identitou matky. Tento postup je sice v ČR od r. 2004 legální, zákon č. 422/2004 Sb., který ho povolil, je však v kolizi s celou řadou českých právních předpisů i mezinárodních smluv a jeho uplatnění v praxi je v mnoha ohledech problematické. Třetí způsob, tzv. diskrétní porod, sice poskytuje matce nejmenší míru anonymity, umožňuje jí však utajit porod před bezprostředním okolím, je v podstatě legální a nejméně poškozuje dítě. Tato práce se věnovala zejména dvěma prvně zmíněným způsobům. Konkrétně současné praxi anonymního odevzdávání dětí do babyboxů, porodům s utajenou identitou matky a právní problematice těchto postupů. Oba se především dostávají do konfliktu s platnými českými statusovými předpisy, podle nichž matkou dítěte je ta, která ho porodila (§ 50a ZOR). Matka nemá ve vztahu k dítěti zákonné právo na anonymitu. Není jí právně umožněno vzdát se jednoduše svého dítěte a jednostranně tak ukončit rodinně právní vztah, tj. měnit statusový vztah rodiče – dítě. Oba uvedené způsoby porodů to však de facto činí tím, že umožňují vznik „nalezenců“. Babyboxy tím, že vytvářejí podmínky pro jejich „tvorbu“ a dávají této „tvorbě“ zdání legality, porody s utajenou identitou tím, že tvoří tichou cestou jakési „pseudonalezence“, přestože alibistický výklad zákona č. 422/2004 Sb. samozřejmě říká, že dítě z utajeného porodu matku má, a dítě proto staus nalezence nemůže mít. Jaká je realita českých babyboxů a jejich právní záštity? Iniciátoři a provozovatelé babyboxů se odvolávají na skutečnost, že tato zařízení nalezence „nevytvářejí“ ani nepodporují jejich vznik, pouze pomáhají řešit situaci žen, které se ocitly v krajní nouzi, v níž by stejně své dítě anonymně odložily, ale za podmínek mnohem horších, případně pro dítě tragických. Zastánci babyboxů sice připouštějí, že odložení dítěte je v mnoha ohledech problematické, a to i po stránce právní (jsou si např. vědomi toho, že se tímto aktem dítěti v podstatě definitivně uzavírá cesta k poznání vlastní identity, které mu mj. zaručuje čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), proti všem kritickým připomínkám však staví argument potenciální záchrany života a zdraví dítěte. Tento argument je natolik silný, že všechny protiargumenty, i v právním smyslu, převáží. Je sice neprokazatelný, ale rovněž nevyvratitelný. Tato práce však mj. ukázala, že proklamovaná pravděpodobnost záchrany života dítěte cestou babyboxů je mizivá (dokládají to jednak lékařské i psychologické analýzy jednání žen, které se dopustí tragického činu zabití novorozence, jednak seriózní statistiky porovnávající výskyt zabitých a nezabezpečeně odložených novorozenců v zemích, kde možnost anonymního odložení či porodu dítěte není, a v zemích, kde taková možnost je legalizovaná nebo alespoň široce tolerovaná, a v neposlední řadě i rozbory konkrétních 70
případů dětí dosud odložených do českých babyboxů, z nichž snad pouze jeden mohl odpovídat situaci matčiny krajní nouze). Zdá se, že „propagace“ babyboxů, navozující ve společnosti pocit, že tento institut je zcela legální záležitostí (např. slibovanou beztrestností za odložení dítěte do babyboxu; slibem, že se po matce nebude pátrat, odvozovaným z polooficiálního sdělení Policejního prezidia ČR, ačkoli platné zákony u každého nalezence pátrání po rodičích požadují; odkazem na z kontextu často vytržená a vynucená sdělení ministerstev, že proti babyboxům nebudou vystupovat, apod.), spíše než k zamezení krajních tragických případů povede k využívání tohoto zařízení z pouhé pohodlnosti. Je pak otázkou, zda má společnost takové instituty jejich plnou legalizací podpořit? Zkušenosti z jiných zemí, konkrétně z Francie, proto oporu neposkytují. Na základě provedené analýzy argumentů hovořících pro i proti babyboxům tato práce došla k závěru, že řada podstatných právních změn (změn statusových předpisů, předpisů o adopci apod.), která by nutně musela proběhnout, aby mohly být babyboxy skutečně legalizovány a aby se důsledky jejich činnosti nedostávaly do kolize s platným právním řádem, není adekvátní potenciálnímu přínosu a skutečné společenské potřebě těchto zařízení (v ČR mj. není takovým problémem jako např. v Německu množství nelegálních cizinců a také žen muslimského vyznání, pro které může být nestandardní anonymní porod jediným východiskem z nábožensky motivovaných problémů). Současné šíření babyboxů v ČR je do jisté míry „dobovým společenským trendem“, v péči o nechtěné děti představují spíše slepou uličku. Dále práce ukázala, že značně problematický je i porod s utajenou identitou matky, který měl být jakýmsi legálním kompromisním řešením, beroucím ve větší míře v úvahu práva dítěte. V současném znění, bez doplnění a beze změn souvisejících zákonů, není zákon č. 422/2004 Sb., který porod s utajenou identitou matky umožnil, v praxi použitelný, a pokud využíván je, vyvolává to nutně řadu problémů. V práci byly kromě připomínek právních teoretiků rozebírány i zkušenosti porodnic, orgánů sociálně-právní ochrany dětí a matrik z města Brna. Ukázalo se, že ti, kdo jsou nuceni v praxi reagovat na legální žádost matek o porod s utajenou identitou, se musí s faktem nedokonalostí zákona a neexistence dostatečných metodických pokynů vypořádat po svém a vytvořit si vlastní postupy, které v určitých ohledech ani nemohou být v souladu se všemi (se zákonem č. 422/2004 Sb. kolidujícími) právními předpisy. Závažný je zejména problém dětí pocházejících z porodů s utajenou identitou. Zákon o nich nic neříká, víceméně ale počítá s tím, že se matka žádající o utajený porod tímto aktem zároveň automaticky dítěte vzdává (což český právní řád neumožňuje). Chtěly –li by příslušné soudní orgány a orgány sociálně-právní ochrany dětí, které mají další osud dítěte 71
z utajovaného porodu řešit, postupovat legálně, musely by buď po šesti týdnech získat matčin platný souhlas s adopcí, nebo zahájit incidenční řízení. S tím ale koliduje zákonem stanovená skutečnost, že matčiny identifikační údaje jsou utajeny a příslušné orgány dostávají z matričního úřadu do ruky už jen rodný list dítěte bez těchto údajů. Nemají tedy s kým nebo proti komu jednat. Řešením by jistě bylo využít zákonem č. 422/2004 Sb. danou, i když blíže nespecifikovanou možnost odtajnění identifikačních dokumentů z nařízení soudu. Jelikož by ale takový postup musel proběhnout fakticky v případě každého utajeného porodu, stalo by se pak celé utajení svým způsobem nesmyslným (mj. proto, že po odtajnění by se pravděpodobně informace musely dodatečně zapsat do matriky). Z těchto důvodů jsou např. v brněnské praxi případy dětí z utajených porodů (kterých zatím v celém Brně proběhlo za dobu trvání zákona cca 15) řešeny v podstatě podobně jako případy skutečných nalezenců, tj. dětí nezjištěné totožnosti, přestože to odporuje statusovému určení mateřství. Podstatou problému zákona legalizujícího porod s utajenou identitou matky je tedy podobně jako u potenciální legalizace babyboxů střet platných zákonů se snahou umožnit matce vzdát se při porodu aktem vlastního rozhodnutí mateřství, dítěte a rodičovské zodpovědnosti k němu. Stejně jako v případě všech úvah o legalizaci anonymních porodů či babyboxů je však otázkou, zda uzákonění zásadních změn právních předpisů, jimiž by se odstranila kolize zákona č. 422/2004 Sb. s českým právním systémem, je v současné české společnosti nutné a pro ni prospěšné. Jakmile by zmizely jakékoli právní komplikace, jakmile byla by vyřešena i řada současných nejasností týkajících se prováděcí metodiky utajeného porodu a tento porod by matce skutečně umožňoval zbavit se okamžikem odchodu z porodnice veškerých právních povinností vůči dítěti, pravděpodobně by se takové řešení časem značně rozšířilo. Pokud by navíc „pojistka“ hovořící o možném soudním odtajnění identifikačních údajů byla vztažena pouze na nutné zdravotní důvody (např. kvůli zjišťování dědičných chorob), měla by matka téměř jistotu, že se o dítěti z utajeného porodu nedozví nejen její současné okolí, ale v budoucnu ani její dítě. V takovém případě by asi jen málo žen rozhodnutých dát dítě k adopci zůstalo u normálního postupu, který je pro dítě mnohem přijatelnější, ale pro matku komplikovanější a rizikovější. Uplatňování zákona by pravděpodobně vedlo ke snižování rodičovské odpovědnosti. Počet interrupcí by se nejspíš nesnížil (utajený porod podle zkušeností sociálních pracovnic volí ženy, které s interrupcí nesouhlasí) a nejproblémovější případy (např. matek, které nemají trvalý pobyt v ČR) legalizace utajených porodů v ČR stejně neřeší. Na základě rozboru nedostatků zákona č. 422/2004 Sb. i zkušeností z brněnské praxe práce došla k závěru, že stávající podoba zákona je z mnoha důvodů neudržitelná a případné změny, které by vyřešily jeho kolizi s ostatními 72
právními předpisy, by byly v důsledcích pro společnost a zejména pro zájmy dítěte neprospěšné. Proto by zákonodárce měl zvážit zrušení zákona. Moderní společnost by měla matkám, které z nějakého důvodu tají své těhotenství a chtějí se vzdát svého dítěte, nabídnout jiné možnosti. Poskytnout jim dostatečnou oporu, radu a pomoc, v případě potřeby i maximální diskrétnost a utajení porodu vůči okolí, neměla by však podporovat utajení matčiny identity vůči dítěti. V porovnání zájmů matky a zájmů dítěte by měla uchovat a podporovat takové zákony, které vycházejí vstříc především zájmům dítěte.
73
7.
Seznam použité literatury a pramenů
7.1.
Právní předpisy
1.
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
2.
Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
3.
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
4.
Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících předpisů, ve znění pozdějších předpisů.
5.
Zákon č. 422/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb. , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 301/2000 Sb. , o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
6.
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
7.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
8.
Zákon č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád.
9.
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
10. Sdělení č.104/1991 Sb. Federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte. 11. Sdělení č. 132/2000 Sb. Ministerstva zahraničních věcí o Evropské úmluvě o osvojení dětí. 12. Zákon č. 576/2004 Z. z. o zdravotnej starostlivosti 13. Code civil (Modifié par Ordonnance n°2005-759 du 4 juillet 2005 - art. 17 () JORF 6 juillet 2005 en vigueur le 1er juillet 2006) 14. Code de l'action sociale et des familles (Modifié par Loi n°2002-93 du 22 janvier 2002 - art. 2 () JORF 23 janvier 2002) 15. Bürgerliches Gesetzbuch 16. Metodický pokyn č. 2/2005 Věst. MZ, postup zdravotnických zařízení při poskytování zdravotní péče související s utajeným porodem. 17. Metodický pokyn, Tisková zpráva MPSV ČR ze dne 16.3.2006, postup pro případy dětí odložených do babyboxů
7.2.
Judikatura
1. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13.2. 2003, ve věci Odievre proti Francii. Zdroj : ASPI – interní číslo 28262
74
7.3. 1.
Důvodová zpráva Důvodová zpráva k návrhu zákona , kterým se mění zákon o péči o zdraví lidu, o matrikách a o změně některých zákonů. Zdroj : ASPI – interní číslo 24246
7.4. 1.
Odborné publikace HRUŠÁKOVÁ, Milana a kolektiv. Zákon o rodině: komentář. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005, s. 478, ISBN 80-7179-912-2.
2.
HRUŠÁKOVÁ, Milana - KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: České rodinné právo. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2006, s. 398, ISBN 80-7239-192-5
3.
KRÖ ÖHNOVÁ, Daniela: Současný fenomén baby-boxů v České republice a v německy mluvících zemích. Bakalářská diplomová práce na FF MU, 2006, s. 63
4.
KUHN, Sonja.: Babyklappen und anonyme Geburt. Sozialregulationen und sozialpädagogischer Handlungsbedarf (Baby-schránky a anonymní porod. Sociální úprava a potřeba jednat). Augsburk: MaroVerlag, 2005, s. 488, ISBN 3-87512-355-7.
5.
KUŘECOVÁ, Vladěna: Aktuální otázky určení mateřství. Diplomová práce na PF MU, 2007, s. 67
6.
SWIENTEK, Christiane: Die Wiederentdeckung der Schande – Babyklappen und anonyme Geburt. (Znovuodkrytí hanby – baby-schránka a anonymní porod) 1.vyd., Freiburg: Lambertus - Verlag, 2001, s. 255, ISBN 3-7841-1361-3.
7.5.
Odborná periodika
1.
DUNOVSKÝ, Jiří: Návrh nové koncepce péče o děti žijící mimo vlastní rodinu. Zdravotnictví a právo, 2005, č. 3-4, s. 2 – 20.
2.
FLÍDROVÁ, Adéla: Anonymní porod?. Jurisprudence, 2004, č. 4, s. 10-14.
3.
FRANK, Rainer – HELMS, Tobias: Rechtliche Aspekte der anonymen Kindesabgabe in Deutschland und Frankreich (Právní aspekty anonymního odevzdávání dětí v Německu a ve Francii). Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, č. 20, 2001, s. 1340-1348.
4.
HERMANOVÁ, Monika: Právní aspekty problematiky anonymního odkládání dětí a anonymních porodů ve Spolkové republice Německo a některých dalších zemích. Justiční praxe, 2002, č. 6, s. 348355.
5.
HRABÁK, Jan: Utajený porod jako nový institut zdravotnického práva. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 10, s. 12-13.
6.
HRUBÁ, Michaela: Základní principy osvojení v mezinárodních dokumentech. Právo a rodina, 2007, č. 7, s. 15-23.
75
7.
HRUBÁ, Michaela: Základní principy osvojení v mezinárodních dokumentech (2.). Právo a rodina, 2007, č. 8, s. 20-23.
8.
HRUŠÁKOVÁ, Milana - KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53 – 57.
9.
HUBÁLKOVÁ, Eva: Anonymní porody z hlediska článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Správní právo, 2003, č. 5-6, s. 282 - 288.
10. KODRIKOVÁ, Zuzana: „Anonymní“ porody – jsou skutečně utajené? Právo a rodina, 2005, č. 6, s.17–20. 11. KODRIKOVÁ, Zuzana: Co prokazuje zápis otce do matriky? Právo a rodina, 2007, č. 2, s. 18-19. 12. KOHNEN-TRAWNY, Inés: Postavení rodičů a dítěte při osvojení a právo dítěte na znalost svého původu (spojeno s otázkou anonymního porodu). Správní právo, 2003, č. 5-6, s. 289 - 294. 13. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: Souhlas k osvojení, přímý i blanketový, jako právní úkon směřující ke změně statusu dítěte. Správní právo, 2003, č. 5-6, s. 307-313. 14. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka: Kauza tzv. právně volné dítě. Právní rozhledy, 2004, č. 2, s. 52-57. 15. KÜMMEL, Jan – JANKŮ, Petr: Legální anonymní odložení novorozence – současné možnosti v ČR. Praktická gynekologie, 2007, č. 4, s. 174-176. 16. LUŽNÁ, Romana: Zbavení rodičovské zodpovědnosti. Právo a rodina, 2008, č. 2, s. 12-15. 17. MELICHAROVÁ, Dita: Právo znát svůj genetický původ. Zdravotnictví a právo, 2004, č. 2, s. 22 – 24. 18. NEDUCHALOVÁ, Anna: Anonymní porody pro a proti, s. 67-70. 19. NOVÁ, Hana: Baby-boxy, schránky pro odložené novorozené děti z pohledu právní úpravy. Právo a rodina, 2005, č.11, s. 2-7. 20. NOVÁK, Tomáš - PRŮCHOVÁ, Bohumila: Problémy s tajemstvím nezrušitelného osvojení. Právo a rodina, 2004, č.10, s.9-11. 21. NOVOTNÁ, V. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Náhradní rodinná péče, 2000, Praha: Portál, roč. 3, č.1, s.13-16, ISSN 1212-3765 22. NOVOTNÁ Věra: Další otázky spojené s utajenými porody. Právo a rodina, č.10, 2005, s.15-17. 23. POLÁKOVÁ, Martina: Určení rodičovství z pohledu práva dítěte znát své rodiče deklarovaného Úmluvou o právech dítěte. Právní rozhledy, č. 2, 2000, s. 55-58. 24. RÁKOS, Miroslav: jak probíhají utajené porody v DD 0-3 Aš. Náhradní rodinná péče, č. 2, 2000, s. 37. 25. RÁKOS, Miroslav: Co přinesla novela zákona o rodině 1998-1999. Náhradní rodinná péče, č. 2, 2000, s. 38-39. 26. SEVEROVÁ, Jana: Matky, které se vzdávají svého dítěte. Náhradní rodinná péče, č. 1, 2000, s. 38-41. 27. UHEREK, Pavel: Výjimky z povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků v souvislosti se sociálněprávní ochranou dětí. Zdravotnictví a právo, č. 5, 2007, s. 9-13. 28. ZEMAN, Zdeněk: Několik poznámek k utajenému porodu z hlediska ochrany zdravotnických zařízení. Zdravotnictví a právo, č. 3 – 4, 2005, s. 35 – 37.
76
29. ZUKLÍNOVÁ, Michaela:. Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek, Právní rozhledy, č. 7, 2005, s. 250-253.
7.6.
Internetové zdroje
1.
http://www.statim.cz, ze dne 22.1. 2008
2.
http://www.mzcr.cz/print.php?clanek=1505, ze dne 25.1. 2008
3.
http://www.fod.cz, ze dne 10.2.2008
4.
http://www.babyklappe.info/alle_babyklappen ze dne 3.3.2008
5.
http://de.wikipedia.org/wiki/Babyklappe, ze dne 5.2.2008
6.
http://www.sternipark.de/geschaeft/Pressemitteilung_8Jahre.pdf, ze dne 1.4.2008
7.
http://www.hniezdozachrany.sk, ze dne 10.4.2008
8.
http://www.tdh.de/content/themen/weitere/babyklappe/studie_toetung.htm, ze dne 13.4.2008
9.
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=4&T=414, ze dne 2.4.2008
10. http://fr.jurispedia.org/index.php, ze dne 15.1.2008 11. http://www.gesetze-im-internet.de, ze dne 15.1.2008 12. http://www.droitsenfant.com/accouchement.htm, ze dne 16.1.2008 13. http://www.adonx.fr.fm/, ze dne 21.1.2008 14. http://www.dd-karlovarsky.cz, ze dne 2.4.2008
77
8.
Přílohy
8.1.
Posudek Ústavu státu a práva ÚSTAV STÁTU A PRÁVA AKADEMIE VĚD ČESKÉ REPUBLIKY
Věc: Stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky: Čj. 10/05/ST
Nadační fond pro odložené děti Statim, jehož účelem je zřizování a provoz schránek pro odložené děti, jakož i podpora všech činností s tím spojených, se obrátil na Akademii věd České republiky, Ústav státu a práva, se žádostí o vyjádření k jediné otázce: Zda realizace účelu Nadačního fondu pro odložené děti STATIM může být posuzována tak, že je v rozporu s právem. Podle údajů vyplývajících ze žádosti nadačního fondu byla vedena široká odborná diskuze v oblastech medicínských oborů i v oblastech právních, z níž vyplynulo, že ze všech dotčených medicínských hledisek je zřízení a provoz schránek zcela jednoznačně ku prospěchu těchto dětí a experty působícími v oblasti medicíny bylo jejich zřízení doporučováno. Dotaz na akademii věd byl položen Statimem z toho důvodu, že zúčastnění právní experti nedospěli k jednoznačnému závěru, zda realizace účelu fondu je či není v rozporu s právem. K posouzení uvedené otázky byla Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, předložena stanoviska vypracovaná: -
Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze,
-
Ministerstvem zdravotnictví ČR,
-
Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR,
-
lékařskou fakultou UK v Praze, Ústavem sociální medicíny a veřejného zdravotnictví,
-
JUDr. Zdeňkem Šámalem, soudcem Nejvyššího soudu České republiky,
-
JUDr. Marií Vodičkovou, předsedkyní Fondu ohrožených dětí,
-
JUDr. Jiřím Starečkem, soudcem Vrchního soudu v Praze,
-
Doc. MUDr. Richardem Plavkou, CSc., primářem neonatologického oddělení VFN a 1. LFUK,
-
Prof. MUDr. Jaroslavem Živným, DrSc. Základní teoretická úvaha spočívá v tom, zda pro činnost související se zřizováním a
provozem schránek pro odložené děti, která je vedena snahou Statimu odvrátit život ohrožující důsledky po porodu odkládaných dětí, je třeba speciální právní úpravy. K tomu je třeba si uvědomit zejména to, že moderní občanská společnost je založena na principu občanské solidarity a angažovanosti ve všech oblastech života a může být naplňována nejen činností státních institucí, ale i nestátních uskupení nejrůznějších právních forem a také jednotlivých osob. Právo je třeba vnímat v souladu s touto úvahou jako prostředek k naplňování tohoto cíle. Ve společnosti je takto vyvíjena řada činností, zejména v oblastech sociálních, (např. pomoc přestárlým lidem nebo jiným osobám v nouzi, různé formy sponzorování, činnost přispívající k rozvoji
78
sportovních, kulturních a vzdělávacích aktivit, a mnoho dalších), které nejsou speciálně upraveny právem, a které přesto nejsou z tohoto důvodu vnímány jako protiprávní. Je tedy třeba zaměřit se na otázku, zda posuzovaná činnost je či není v rozporu s konkrétními právními normami, neboť pouze ze skutečnosti, že neexistuje právní úprava zaměřená právě na tuto činnost, nemůže být vyvozována úvaha o její protiprávnosti. Na základě předložených stanovisek je nutno námitky o případném rozporu s právem posuzovat především z hlediska rozporu s mezinárodně právní úpravou, zejména Úmluvou o právech dítěte a Evropskou úmluvou o výkonu práv dětí, dále z hlediska možné trestní odpovědnosti a z hlediska kogentních ustanovení sociálně-právních předpisů. Podle ustanovení čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, má každé dítě od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Argument spočívající v porušení tohoto článku jistě obstojí, neboť dítě odložené krátce po narození nemá možnost získat poznatky o svém genetickém původu. Vzhledem ke znění zmíněného čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je však třeba se přiklonit ke stanovisku, že umístění dítěte do této schránky předpokládá zvýšenou možnost zachování jeho života a zdraví. Právo dítěte na život je jednoznačně převažujícím hlediskem, pokud by mělo stát proti jeho právu znát své rodiče a právu na jejich péči. Ústav státu a práva Akademie věd ČR nespatřuje v naplnění činnosti Fondu pro odložené děti STATIM možné znaky trestného činu opuštění dítěte podle § 212 trestního zákona. Podle znění citovaného právního předpisu se uvedeného trestného činu dopustí ten, kdo „opustí dítě, o které má povinnost pečovat, a které si samo nemůže opatřit pomoc, a vystaví je tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví“. Odložení dítěte do speciální schránky a jeho předání zdravotnickému zařízení nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu, neboť takovým jednáním nedojde k zákonem předpokládané újmě, spočívající v tom, že dítě bude vydáno v nebezpečí smrti nebo ohrožení zdraví. Lze dovodit, že osoba, která by dítě do schránky předala, se nedopustí uvedeného trestného činu, neboť by jejím jednáním nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka tohoto trestného činu. Poslední oblastí, v níž by mohlo dojít k rozporu s právními předpisy, je oblast sociálně-právní. Nadační fond pro odložené děti STATIM zřízením a provozováním schránek, převážně zajišťováním technických a finančních záležitostí, nevykonává činnost na úseku sociálně-právní ochrany dětí, jak ji vymezuje zák. č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani sociálně-právní činnost v jiném směru. Činnost fondu má být zaměřena pouze na vytvoření prostoru a jeho vybavení pro umístění odloženého dítěte, v němž budou zajištěny hygienické podmínky, bezpečnost dítěte proti zásahům třetích osob a návaznost na rychlá další opatření. Všechny orgány, které se na řešení této životní situace dítěte následně budou podílet, jsou povinny nadále respektovat platné právní předpisy, tedy zajištění práva dítěte na okamžitou registraci podle zák. 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů, jeho právo na sociálně-právní ochranu podle zák. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a konečně právo na veškerou soudní ochranu podle příslušných ustanovení zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. V Praze dne 27. ledna 2005 JUDr. Jaroslav Zachariáš, CSc. Ředitel ústavu
79
8.2.
Prohlášení MZ k Statimu Prohlášení Ministerstva zdravotnictví k záměru Nadačního fondu pro odložené děti Statim
zřídit a provozovat „Babybox“ pro anonymní odložení dítěte v plotové zdi Gynekologicko-porodnické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) 19.04.2005 - V souladu se stanoviskem Společnosti sociální pediatrie ČLSJEP, České pediatrické společnosti ČLS JEP, Gynekologické a pediatrickéspolečnosti ČLS JEP, České lékařské komory ČR, Policejního prezidia ČR,Etické komise Ministerstva zdravotnictví, renomovaných odborníků z oblasti rodinného práva a sociální pediatrie a s ohledem na stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí, členů Vědecké rady Ministerstva zdravotnictví, Meziresortní pracovní skupiny Ministerstva zdravotnictví pro péči o děti bez rodinného zázemí, Komise Ministerstva zdravotnictví pro péči o děti a dorost a Perinatologické komise Ministerstva zdravotnictví Ministerstvo zdravotnictví vydává k záměru Nadačního fondu pro odložené děti Statim zřídit a provozovat „Babybox“ pro anonymní odložení dítěte v plotové zdi Gynekologicko-porodnické kliniky VFN následující prohlášení: Problematika používání „Babyboxů“ není v ČR právně upravena. Jde o oblast spadající pod péči o děti, upravenou veřejnoprávními normami, v níž neplatí zásada, „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. Přijetí právní úpravy umožňující použití „Babyboxů“ není ze strany Ministerstva zdravotnictví podporováno. Uvádíme nejzávažnější právní aspekty související s provozováním „Babyboxů“: 1. Úmluva o právech dítěte, jež je součástí našeho právního řádu výslovně zakotvuje: · právo dítěte na život · právo dítěte na identitu · právo dítěte znát svůj původ a být v péči svých rodičů, přičemž smluvní státy úmluvy jsou povinny respektovat tato práva v nejvyšší možné míře, je-li to možné. Stát nesmí položit či vystavět takové překážky, které by navždy vyloučily (znemožnily), aby dítě poznalo své rodiče. Úmluva o právech dítěte tvoří kompaktní celek navzájem provázaných práv, není proto možné jednotlivá práva posuzovat bez souvislosti s ostatními. 2. Výkon sociálně-právní ochrany dětí je věcí veřejnoprávní, kterou nelze vykonávat jinak, než v souladu se zákonem č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ostatními obecně závaznými právními předpisy. 3. Ust. zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezná institut nalezeného dítěte, naopak v ust. § 50a tohoto zákona stanoví, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. V návaznosti na výše uvedené statusový vztah rodiče – dítě zaniká až právní mocí rozhodnutí o osvojení. 4. Ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., v platném znění, uvádí, že dítě se stává pojištěncem té zdravotní pojišťovny, u které je pojištěna matka dítěte v den jeho narození, přičemž zákonný zástupce dítěte je potom povinen příslušné zdravotní pojišťovně oznámit jeho narození ( § 10 odst. 6 cit. zák.). 5. Opuštěním dítěte dochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy ( § 213 odst. 2 tr.zák.), kdy objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud vyplývá ze zákona o rodině ( §31 a násl. zák. č. 94/1963 Sb., v platném znění).
80
Dále uvádíme některé z aspektů medicínských, technických a etických: · V ČR je problematika nechtěných těhotenství a zajištění péče o děti bez rodinného zázemí v současné době řešena dostatečným způsobem, a to na rozdíl od ostatních zemí, včetně zemí EU (možnost antikoncepce, možnost UPT, možnost sterilizace ze zdravotní indikace, možnost diskrétních porodů, možnost rodit utajeně v souladu se zákonem č. 422/2004 Sb., možnost využití péče lůžkových zdravotnických zařízení včetně zvláštních zdravotnických zařízení - KÚ+DD, možnost využití péče zařízení poskytujících okamžitou péči dětem - FOD, azylová zařízení, podpora plánovaného rodičovství a pod.). · Stát musí učinit všechna taková opatření, aby děti mohly vyrůstat v harmonickém rodinném prostředí. Stát nesmí podporovat beztrestné nezodpovědné jednání rodičů dětí. Ze strany státu je nezbytná podpora výchovy k zodpovědnému rodičovství a zajištění pomoci rodinám s dětmi zvl. rodinám v ohrožení. Stát musí všemi prostředky bojovat proti nedovoleným manipulacím s dětmi a zabránit obchodování s dětmi. · Zavedení „babyboxů“ nevyřeší problematiku vražd (pohození) novorozenců (dětí), takovéto matky jednají v afektu, a to bez reálného náhledu na situaci. Tuto teorii potvrzují zahraniční zkušenosti. V SRN je obecný ústup od provozování těchto schránek. · Případným zavedením „babyboxů“ by došlo k legalizaci beztrestného nezodpovědného jednání rodičů a k odkládání dětí se statutem nalezence. · Lze předpokládat, že „babyboxy“ by byly zneužívány především k odkládání dětí cizinců, a to zvl. ze zemí, kde nejsou povoleny UPT a dětí zdravotně hendikepovaných vyžadujících finančně vysoce nákladnou zdravotní péči. · Případné zavedení „babyboxů“ by indukovalo porody mimo zdravotnická zařízení a znamenalo by zhoršení dosavadní vysoké úrovně perinatální péče v ČR. · Z hlediska hygienicko-epidemiologického by „babybox“ musel splňovat technické parametry inkubátoru jako zdravotnický prostředek. Výrobce zdravotnického prostředku musí splňovat právní předpisy platné pro oblast zdravotnických prostředků, tzn. zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění, dále pak nařízení vlády č. 336/2004 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zdravotnické prostředky a zákon č. 102/2001 Sb., o všeobecné bezpečnosti výrobků. · Případné zavedení institutu „babyboxů“ by bylo jednoznačným krokem zpět ve vývoji nejen z hlediska léčebněpreventivní péče, ale i z hlediska celospolečenského. Po zvážení všech dostupných medicínských, právních, technických i etických hledisek Ministerstvo zdravotnictví nepodporuje záměr Nadačního fondu pro odložené děti Statim zřídit a provozovat „Babybox“ pro anonymní odložení dítěte v plotové zdi Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a anonymní odkládání dětí nepovažuje ze všech uvedených hledisek za přijatelné.
© 1996 - 2006 Ministerstvo zdravotnictví
Palackého nám. 4 128 01 Praha 2
81
8.3.
Metodický pokyn MPSV Tisková zpráva
Praha 16. 3. 2006
Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo v rámci své působnosti metodický pokyn pro orgány sociálně-právní ochrany (krajské a obecní úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností), kterým stanoví jejich postup v případě dětí odložených do babyboxů. Dokument zašle v nejbližší době výše uvedeným orgánům sociálně-právní ochrany a také dalším subjektům, které zřídily a provozují babyboxy, nestátním subjektům poskytujícím okamžitou péči ohroženým dětem, Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu spravedlnosti. Babyboxy existují v České republice od loňského roku. Dne 1. 6. 2005byl zprovozněn vůbec první babybox v ČR v Gyncentru v Praze a 9. 11. 2005 pak v brněnské nemocnici Milosrdných bratří. Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela novou záležitost, MPSV také materiál, kterým nastoluje určitá pravidla v rámci své kompetence, v případě potřeby dále upraví. Cílem metodického pokynu je především zajistit, aby se odložené děti co nejrychleji vrátily do vlastní rodiny nebo aby pro ně příslušné orgány našly v co nejkratší době rodinu náhradní. Pokud rodič odloží dítě do babyboxu, musí být miminko okamžitě převezeno do zdravotnického zařízení a to mu musí poskytnout odpovídající zdravotní péči. Zdravotnické zařízení je zároveň povinno o odloženém dítěti neprodleně informovat místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Pokud není totožnost dítěte známá, bude případ spadat do kompetence místně příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a obecního úřadu, v jehož obvodu je babybox, do kterého bylo dítě odloženo. Orgán sociálně-právní ochrany dětí zváží konkrétní situaci, zdravotní stav a věk dítěte a na základě zjištění podá podnět nebo návrh soudu na předběžné opatření, kterým se dítě svěřuje do péče fyzické osoby (např. žadatele o osvojení nebo pěstounskou péči zařazeného do evidence žadatelů, příbuzné osoby, apod.) nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc či kojeneckého ústavu. Soud také ustanoví dítěti poručníka. Zdravotnické zařízení, do kterého bylo dítě po umístění do babyboxu převezeno, provede všechna zdravotní vyšetření, která jsou nutná k založení do zdravotní dokumentace dítěte. Pokud nic nebrání tomu, aby mohlo být dítě umístěno do náhradní rodinné péče, vyhledá příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí z evidence prověřených žadatelů o osvojení a pěstounskou péči vhodné žadatele a následně je zkontaktuje, provede s nimi pohovor a upozorní je na skutečnosti vyplývající ze zdravotnické a jiné dokumentace dítěte, na případnou absenci některých vyšetření, na možná rizika z toho plynoucí. Také je právně poučí o specifičnosti situace, kdy například rodiče dítěte dosud nevyjádřili souhlas s osvojením a ani soud zatím neurčil nezájem o dítě, a o možnosti vrácení dítěte biologickým rodičům v případě, že by se o ně přihlásili. Pokud je totožnost dítěte známá (např. byl přiložen rodný list dítěte, matka kontaktovala příslušné orgány sociálně-právní ochrany, zdravotnické MPSV vydalo metodiku pro případy dětí odložených do babyboxů zařízení či jiný subjekt a „identifikovala“ dítě), bude celou záležitost řešit příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a obecní úřad podle trvalého pobytu dítěte.
82
Příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí vždy nejdříve zkontaktuje rodiče dítěte a nabídne jim spolupráci při řešení nepříznivé situace, ve které se rodina nachází. Zajistí rodičům dítěte veškerou možnou pomoc a podporu v případě, že se rozhodnou dítě si ponechat. V případě, že nebude možné zajistit návrat dítěte do jeho vlastní rodiny, zvolí příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí další postup vzhledem k možné perspektivě dítěte a jeho rodiny. Především se pokusí zajistit souhlas obou rodičů s osvojením. Pokud rodiče souhlasit nebudou a zároveň nebudou o dítě projevovat zájem po dobu stanovenou zákonem o rodině, podnikne orgán sociálně-právní ochrany dětí takové kroky, aby se dítě v co nejkratším čase ocitlo ve vhodné náhradní rodině.
Kateřina Beránková, tisková mluvčí MPSV
83
8.4.
Zákon č. 422/2004 Sb.
Zákon č. 422/2004 Sb. mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů; nemění však zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, který v § 50a upravuje vznik mateřství.
Znění zákona: ZÁKON ze dne 10. června 2004, kterým se mění zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ Změna zákona o péči o zdraví lidu Čl.I Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákona č. 210/1990 Sb., zákona č. 425/1990 Sb., zákona č. 548/1991 Sb., zákona č. 550/1991 Sb. , zákona č. 590/1992 Sb., zákona č. 15/1993 Sb., zákona č. 161/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., zákona č. 60/1995 Sb., zákona č. 206/1996 Sb., zákona č. 14/1997 Sb., zákona č. 79/1997 Sb., zákona č. 110/1997 Sb., zákona č. 83/1998 Sb., zákona č. 167/1998 Sb., zákona č. 71/2000 Sb., zákona č. 123/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 149/2000 Sb., zákona č. 258/2000 Sb., zákona č. 164/2001 Sb., zákona č. 260/2001 Sb., zákona č. 285/2002 Sb., zákona č. 290/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 130/2003 Sb., zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 356/2003 Sb., zákona č. 37/2004 Sb., zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 121/2004 Sb. a zákona č. 156/2004 Sb., se mění takto: V § 67b se doplňuje nový odstavec 20, který zní: "(20) Žena s trvalým pobytem na území České republiky, která porodila dítě a písemně požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, nejedná-li se o ženu, jejímuž manželu svědčí domněnka otcovství (§ 51 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), má právo na zvláštní ochranu svých osobních údajů. Zdravotnické zařízení je v takovém případě povinno vést zdravotnickou dokumentaci v rozsahu péče související s těhotenstvím a porodem, jejíž součástí jsou osobní údaje této ženy nezbytné ke zjištění anamnézy a údaje uvedené v § 67b odst. 2 písm. b). Jméno a příjmení ženy je vedeno odděleně od zdravotnické dokumentace spolu s písemnou žádostí podle věty první, datem narození a datem porodu. Po skončení hospitalizace se zdravotnická dokumentace o tyto údaje doplní a zapečetí. Otevření takto zapečetěné zdravotnické dokumentace je možné jedině na základě rozhodnutí soudu. Lékaři a příslušníci zdravotnického personálu, kteří v rámci výkonu lékařské péče přišli do styku s osobními údaji ženy podle věty první, jsou povinni o nich zachovávat mlčenlivost. Ustanovení § 67b odst. 10 a 11 se nepoužijí.". ČÁST DRUHÁ Změna zákona o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů Čl.II Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 578/2002 Sb. a zákona č. 165/2004 Sb., se mění takto: 1. § 14 včetně poznámek pod čarou č. 4a), 5) a 6) zní: "§ 14 (1) Do knihy narození se zapisuje a) jméno, popřípadě jména a příjmení dítěte, b) den, měsíc a rok narození dítěte, c) rodné číslo, místo narození a pohlaví dítěte,
84
d) jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodná příjmení, data a místa narození, rodná čísla, státní občanství a místo trvalého pobytu rodičů, e) datum zápisu a podpis matrikáře. (2) Údaje uvedené v odstavci 1 písm. d) se do knihy narození nezapisují v případě, že matka dítěte požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem. 4a) (3) Zápis do knihy narození se provede a) na základě písemného hlášení o narození živého nebo mrtvého dítěte, 5) nebo b) na základě ústního oznámení o narození dítěte mimo zdravotnické zařízení, nebyla-li jeho matce ani následně poskytnuta zdravotní péče; o tomto oznámení sepíše matrikář s oznamovatelem zápis. (4) Písemné hlášení o narození dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, obsahuje informaci, že se jedná o takový případ. (5) Při ústním oznámení je oznamovatel povinen prokázat svoji totožnost. (6) Je-li oznamovatel neslyšící, nebo němý, popřípadě učiní-li oznámení v jiném než českém, nebo slovenském jazyce, je nutná přítomnost tlumočníka. 6) 4a) § 67b odst. 20 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. 5) § 5 vyhlášky č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte a úmrtí matky. 6) Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů.". 2. V § 17 odstavec 1 včetně poznámky pod čarou č. 6a) zní: "§ 17 (1) Zápis dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem, 6a) do knihy narození se provede podle zprávy zdravotnického zařízení, v němž byl porod ukončen, obsahující údaje uvedené v § 14 odst. 1, přičemž údaje uvedené v § 14 odst. 1 písm. d) se do knihy narození nezapíší. 6a) § 67b odst. 20 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění zákona č. 422/2004 Sb.". ČÁST TŘETÍ Změna zákona o veřejném zdravotním pojištění Čl.III Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 2/1998 Sb., zákona č. 127/1998 Sb., zákona č. 225/1999 Sb.,zákona č. 363/1999 Sb., zákona č. 18/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 167/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 258/2000 Sb., zákona č. 176/2002 Sb., zákona č. 198/2002 Sb., zákona č. 285/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 222/2003 Sb., zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 424/2003 Sb., zákona č. 425/2003 Sb. a zákona č. 455/2003 Sb., se mění takto: 1. V § 13 odst. 1 se za slova "zdravotní stav" vkládají slova "a zdravotní péče uvedená v odstavci 3". 2. V § 13 se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který včetně poznámky pod čarou č. 23b) zní: "(3) Ze zdravotního pojištění se hradí též zdravotnická péče související s těhotenstvím a porodem dítěte, jehož matka požádala o utajení své osoby v souvislosti s porodem. 23b) Tuto péči hradí zdravotní pojišťovna, kterou na základě identifikačních údajů pojištěnce o úhradu požádá příslušné zdravotnické zařízení. Povinnost mlčenlivosti stanovená v § 67b odst. 20 zákona č. 20/1966 Sb. , o péči o zdraví lidu, tím není dotčena. 23b) § 67b odst. 20 zákona č. 20/1966 Sb. , ve znění zákona č. 422/2004Sb.". ČÁST ČTVRTÁ ÚČINNOST Čl.IV Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení. Zaorálek v. r. Klaus v. r. Špidla v. r.
85
8.5.
Metodický pokyn MZ pro postup zdravotnických zařízení při poskytování zdravotní péče související s utajeným porodem
86
87
8.6.
Metodický pokyn GPK č.14
88
89
90
9.
Zusammenfassung in der deutschen Sprache
Problematik des anonymen Ablegens von Kindern und Geburten mit geheim gehaltener Identität der Mutter Ziel der Arbeit ist es, eine möglichst komplexe Übersicht an Informationen zum anonymen Ablegen von Kindern und über Geburten, bei denen die Identität der Mutter in unterschiedlichem Maß anonym gehalten wird, in der Tschechischen Republik zu geben (in Vergleich zur Situation in anderen Ländern, insbesondere in Frankreich und Deutschland). Das Hauptaugenmerk ist auf der rechtlichen Seite dieser Problematik. Auf der Grundlage der Analyse von Rechtsvorschriften, der einheimischen und ausländischen Fachliteratur und der Ergebnisse direkter Untersuchungen in Geburtskliniken, bei Behörden, die für den sozialrechtlichen Schutz der Kinder zuständig sind, und bei den Matrikelämtern wird versucht, eine Antwort auf die Fragen zu geben, in welchem Maße die verschiedenen Typen der gegenwärtigen Praxis in Übereinstimmung mit dem Gesetz sind, in welchem Maße sie gesetzliche Unterstützung finden sollten oder nicht, und wie in einem solchen Falle die rechtlichen Regelungen aussehen sollten. Inhalt der Arbeit ist die Charakteristik und Analyse von zwei Arten von Geburten mit einem unterschiedlichen Maß an Geheimhaltung der Identität der Mutter. Die erste Art ist die anonyme Geburt und die anonyme Abgabe des Kindes in spezielle Kasten (sog. Babyklappen, die in der Tschechischen Republik seit dem Jahre 2005 arbeiten) oder direkt in die Hände von Sozialarbeitern (Praxis in der Tschechischen Republik seit dem Jahre 2001 von Sozialarbeitern von FOD durchgeführt). Diese Möglichkeit ist in der Tschechischen Republik nicht legalisiert. Die Arbeit registriert die Geschichte der tschechischen Babyklappen, die Durchführungsmethode sowie die Ergebnisse ihres Wirkens. Sie vergleicht die tschechische Praxis mit ähnlichen Einrichtungen im Ausland (insbesondere in Deutschland). Sie stellt fest, in welchem Maße eine rechtliche Unterstützung für das Funktionieren von Babyklappen existiert, ggf. ob es eine solche überhaupt geben kann. Sie stellt Überlegungen zur Perspektive sowie dem Bedarf dieser Institution an. Die zweite betrachtete Art ist die Geburt mit der geheim gehaltenen Identität der Mutter. Diese Vorgehensweise ist zwar in der Tschechischen Republik seit dem Jahre 2004 legal, das Gesetz Nr. 422/2004 Gesetzessammlung, die diese Geburt gestattet, kollidiert jedoch mit einer ganzen Reihe von tschechischen Rechtsvorschriften sowie internationalen Verträgen und seine Anwendung in der Praxis ist in vielen Aspekten problematisch. Die Arbeit beschreibt u.a. die bisherigen Erfahrungen von Gesundheitseinrichtungen und der für 91
den sozial-rechtlichen Schutz von Kindern zuständigen Behörden mit der Realisierung dieser Geburten. Sie vergleicht die tschechische Situation mit Erfahrungen in anderen Ländern. Beide Arten kommen mit den geltenden tschechischen Statusvorschriften in Konflikt, gemäß denen die Kindsmutter die ist, die das Kind geboren hat (§ 50a ZOR). Die Mutter hat in der Beziehung zum Kind keinen Anspruch auf Anonymität. Rechtlich ist es ihr nicht möglich, ihr Kind einfach aufzugeben und auf diese Weise einseitig die familienrechtliche Beziehung zu beenden, d.h. die Statusbeziehung Elter – Kind zu ändern. (Diese Beziehung dauert bis zur Realisierung einer unwiderruflichen Annahme.) Beide erwähnten Arten kollidieren mit dem tschechischen Rechtssystem vor allem dadurch, dass sie die Entstehung von „Findelkindern“ gestatten, Kindern ohne Identität. Babyklappen dadurch, weil sie die Bedingungen für deren „Entstehung“ geben, sie geben diesem Handeln den Schein der Legalität, die Geburten mit verheimlichter Identität, dadurch, weil sie auf stillem Wege eine Art „Pseudofindelkinder“ entstehen lassen, obwohl rechtlich gesehen, ein Kind aus einer geheim gehaltenen Geburt selbstverständlich eine Mutter hat, und aus diesem Grund den Status eines Findelkindes nicht haben kann. Die Initiatoren und Betreiber von Babyklappen geben an, dass diese Einrichtungen lediglich dazu beitragen, die Situation von Frauen zu lösen, die sich in einer Extremsituation befinden, in der sie die Neugeborenen unter wesentlich schlimmeren und für das Kind tragischen Bedingungen weggeben könnten. Gegen alle kritischen Bedenken führen sie das Argument einer potentiellen Rettung des Lebens und die Gesundheit des Kindes ins Feld. Solch ein Argument ist so bedeutend, dass es scheinbar alle Gegenargumente aufwiegt. Diese Arbeit hat u.a. gezeigt, dass die proklamierte Wahrscheinlichkeit, das Leben des Kindes, auf dem Wege von Babyklappen zu retten, verschwindend gering ist. Die Analyse der Argumente, die für und wider die Babyklappen sprechen, ergab, dass die gesetzliche Unterstützung der Babyklappen in der Tschechischen Republik gesellschaftlich unterwünscht sei. Weiter zeigte die Arbeit, dass auch die Geburt mit einer geheim gehaltenen Identität der Mutter, in einem hohen Grad problematisch ist. Im gegenwärtigen Wortlaut, ohne Ergänzungen und Änderungen der damit zusammenhängen Gesetze, kann das Gesetz Nr. 422/2004 in der Praxis nicht angewandt werden, und soweit es angewandt wird, zwingt es die, die diese Situation handhaben sollen, eigene Vorgehensweisen zu entwickeln, die in bestimmten Aspekten mit bestehenden Rechtsvorschriften gar nicht übereinstimmen können. Auf der Grundlage der Analyse der Mängel des Gesetzes Nr. 422/2004 Gesetzessammlung und aufgrund der Erfahrungen aus der Brünner Praxis kommt die Arbeit zu dem Schluss, dass 92
die gegenwärtige Gestaltung des Gesetzes aus vielen Gründen nicht haltbar ist. Mögliche Änderungen, die die Kollision mit den restlichen Rechtsvorschriften lösen würden, wären jedoch in ihren Folgen für die Interessen des Kindes nachteilig. Daher sollte der Gesetzgeber in Erwägung ziehen, das Gesetz aufzuheben. Eine moderne Gesellschaft sollte den Müttern, die Grund dazu haben, eine Schwangerschaft geheim zu halten und ihr Kind weggeben wollen, andere, legale und gesellschaftlich akzeptablere Wege anbieten, die vor allem den Interessen des Kindes entgegen kämen.
93
