MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra rodinné výchovy a výchovy ke zdraví
Podpora pohybu ve školkách při nemocnicích Bakalářská práce
Brno 2013
Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Martina Martínková
Vypracovala: Kateřina Šťastníková
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Havlíčkově Brodě dne 19. dubna 2013
………………...……………………
PODĚKOVÁNÍ Děkuji Mgr. Martině Martínkové za odborné vedení mé práce, za rady i připomínky, které mi k ní udělila a za upřímný zájem o téma mé bakalářské práce. Také děkuji mateřským školám při nemocnicích, které jsem navštívila, za moţnost sledovat jejich chod a za ochotu učitelek, které mi poskytly doplňující informace o fungování na jednotlivých odděleních a za rozhovor. Mé poděkování tedy patří mateřské škole při Dětské nemocnici v Brně, mateřské škole při nemocnici Motol v Praze, mateřské škole při Thomayerově nemocnici v Praze, mateřské škole při nemocnici v Chrudimi a mateřské škole při nemocnici v Hradci Králové.
OBSAH Úvod.................................................................................................................................. 5 1.
Potřeba a prospěšnost pohybu v předškolním věku .................................................. 7 1.1.
Pohyb a vývoj ................................................................................................... 7
1.2.
Pohyb a psychika .............................................................................................. 8
1.3.
Pohyb a zdraví .................................................................................................. 9
2.
Důsledky nedostatečného pohybu .......................................................................... 12
3.
Pohyb při zdravotním omezení ............................................................................... 15
4.
Školky při nemocnicích .......................................................................................... 20
5.
Výzkum podpory pohybu ve školkách při nemocnicích ........................................ 22 5.1.
Výzkumné metody .......................................................................................... 22
5.1.1.
Nestrukturované pozorování ....................................................................... 22
5.1.2.
Nestrukturované interview .......................................................................... 23
5.1.3.
Polostrukturované interview ....................................................................... 23
5.2.
Výzkum v mateřských školách při nemocnicích ............................................ 24
5.2.1.
Mateřská škola při Dětské nemocnici, Brno ............................................... 24
5.2.2.
Mateřská škola při nemocnici Motol, Praha ............................................... 26
5.2.3.
Mateřské škola při Thomayerově nemocnici, Praha ................................... 30
5.2.4.
Mateřská škola při nemocnici Chrudim, Chrudim...................................... 32
5.2.5.
Mateřská škola při nemocnici Hradec Králové, Hradec Králové ............... 34
5.3.
Vyhodnocení polostrukturovaného interwiew ................................................ 37
5.4.
Resumé............................................................................................................ 38
Závěr ............................................................................................................................... 40 Seznam literatury ............................................................................................................ 42 Přílohy ............................................................................................................................. 44
Úvod Tato bakalářská práce se zabývá pohybem u předškolních dětí, které jsou hospitalizované v nemocnici. Pohyb je jednou ze základních lidských potřeb. Především v předškolním věku mají děti potřebu pohybu a to často, i kdyţ nejsou zcela zdravé. K napsání této práce mě vedlo spojení dvou faktorů. V době, kdy jsem věkem (16– 17 let) patřila ještě na dětské oddělení v nemocnici, jsem onemocněla a musela být dlouhodoběji hospitalizována. Kvůli své nemoci jsem vystřídala postupně tři různá dětská oddělení v různých nemocnicích. Po delší době hospitalizace jsem začala pociťovat velký nedostatek pohybu a z toho plynuly i další komplikace. Proto jsem se rozhodla zkoumat podporu pohybu u dětí v nemocnici. To, ţe jsem si určila předškolní věk, bylo dáno zaměřením studijního oboru Učitelství pro mateřské školy. Právě děti v předškolním období mají velkou potřebu pohybu, coţ je důleţité pro jejich další celkový vývoj. Pokud ale dítě onemocní a musí být kvůli léčení hospitalizované v nemocnici, často se jeho pohybová aktivita výrazně sníţí. Je to většinou zapříčiněno různými zdravotními omezeními, jeţ přináší jejich nemoc a nedostatkem podnětů pro pohyb. Prostředí nemocnice tedy není primárně určeno k podpoře pohybu. Při nemocnicích jsou zřizovány mateřské školy, v nichţ se o nemocné dětské pacienty starají učitelky. V těchto školkách při nemocnicích usilují, aby děti kvůli hospitalizaci nestrádaly tím, ţe nemohou navštěvovat klasickou mateřskou školu a rozvíjet se. Předně se snaţí, aby dětem v nemocnici pobyt zpříjemnily. Právě pohyb splňuje oba aspekty, kdy se děti díky němu mohou rozvíjet a zároveň slouţí pro zlepšení nálady. V rámci výchovně-vzdělávacího působení jsou často v těchto školkách vyuţívány činnosti z oblasti výtvarné, pracovní nebo hudební výchovy. Otázkou ale je, do jaké míry podporují a mají moţnost podporovat pohyb u předškolních dětí hospitalizovaných v nemocnici. Donedávna panoval názor, ţe nemocné dítě se má vyvarovat pohybové aktivitě, aby se uzdravilo. Dnes uţ se ozývají hlasy, které tvrdí, ţe právě pohyb můţe být prospěšný i pro nemocné.
5
Pohyb není jídlo ani pití, aby bez něj jedinec kratší dobu nevydrţel, tudíţ je přirozené, kdyţ dítě po specializovaném zdravotním zákroku musí pár dnů dodrţovat klidový reţim. V tomto případě nebude trpět větším strádáním. Pokud je však hospitalizované delší dobu, je třeba zajistit potřebnou pohybovou aktivitu. Proto se tato práce zaměřuje především na dlouhodoběji hospitalizované děti a jejich podporu pohybu. Přímo z oblasti podpory pohybu u předškolních hospitalizovaných dětí zatím není známa ţádná odborná práce, která by se tímto tématem zabývala. Oblastí zaměřující se na pohyb u předškolních dětí se zabývá např. Hana Dvořáková. Výzkum z oblasti škol při nemocnicích pak mapuje Marie Plevová. V současné době je pohyb u hospitalizovaných předškolních dětí povaţován za důleţitý. Je však stavěn do niţší pozice neţ samotná léčba. Není hodnocen jako moţný podpůrný prostředek ke zlepšení zdravotního stavu, ale jako potřeba, která je sice nutná k rozvoji dítěte, ale ve srovnání s léčebným procesem následně ustupuje do pozadí.
6
1. Potřeba a prospěšnost pohybu v předškolním věku Uţ ve starověkém Řecku se někteří odborníci zabývali pohybem. K tělesné aktivitě se vyjádřil jiţ Hippokrates: „Orgán, který je určen k funkci, musí ji vykonávat, jinak umírá.“ Významnou osobností v historii medicíny se také stal Galenos, jenţ se na pohyb zaměřil podrobněji a také ho propagoval jako nedílnou součást ţivota, ještě spolu s jídlem, pitím a odpočinkem. Pohyb povaţoval za prevenci i způsob léčení nemocí (Kučera a kol., 1996). Ne však vţdy se na pohyb pohlíţelo jako na prostředek jak dosáhnout zdraví. Lékař Avicena nepovaţoval tělesnou aktivitu za jednu z bazálních potřeb. Tento pohled se naštěstí opět změnil díky lékaři Mercurialiovi, který dokázal, ţe pohyb je jednou ze základních nezbytností ţivota. I další slavní myslitelé ho povaţovali za důleţitou součást bytí. Pozitivně se o něm vyjádřil například J. A. Komenský, J. J. Rousseau nebo Balzar, který svými pracemi podnítil zaloţení spolku, jenţ povaţoval pohyb v přírodě na světle a vzduchu za zdraví prospěšný - Spolek pro přírodní léčení (Kučera a kol., 1996).
1.1. Pohyb a vývoj I v současnosti mnoho odborníků ve svých pracích zdůrazňuje potřebu pohybu jako jednu ze základních potřeb člověka (Maslow, Matějček, Piaget, Erikson). A tím spíše v předškolním věku, kdy u dětí tato potřeba ještě není potlačena. Pohyb v tomto období není jen nutkání se hýbat, ale pro vývoj těla dítěte i nutností. Vyvíjí se jak po stránce biologické, ale i fyziologické. To se pojí s funkční úrovní orgánů a rozvojem pohybových schopností. Potlačení moţnosti pohybu se můţe projevit zbrzděním celkového rozvoje dítěte (Dvořáková, 2002). Pohyb a vývoj jsou ve vzájemném vztahu, kdy oba na sebe působí. Rozvíjení pohybové aktivity by nebylo moţné bez postupného vývoje, především u nejmladších jedinců a naopak. Bez tělesné aktivity by se nemohly vyvíjet některé funkce, které díky 7
pohybu jsou stimulovány. K těm patří například růst, myšlení nebo fyzická výkonnost (Kučera a kol., 1996). Právě v předškolním období procházejí děti mnoha vývojovými změnami, a proto je pohyb nedílnou součástí. Tělesná činnost je nutná k optimálnímu růstu. Dále se její pozitivní účinky projevují u vývoje nervové soustavy. Pohybem posilňujeme svalovou hmotu, kostru a šlachy. To přispívá k lepšímu drţení těla. Efekt přináší i v oblasti krevního oběhu. Jedná se o funkci srdce a vyuţívání kyslíku při určité tělesné zátěţi. Tělesná aktivita působí na prevenci nebo regulaci obezity (Havlínová a kol., 1998). I přestoţe pohyb je jednou ze základních lidských potřeb, jeho nedostatek není pociťován tolik jako nedostatek jídla či vody (hlad, ţízeň). I tak je nepostradatelný, neboť je nutný pro správný vývoj orgánů a jejich funkci. Nejedná se tedy pouze o svalovou a kosterní soustavu, jeţ prioritně zajišťuje pohyb, ale také o vnitřní orgány, jejichţ činnost je pohybem podporována. Navíc svůj podíl hraje i v myšlení dítěte (Muţík, 2007).
1.2. Pohyb a psychika Pohyb můţe mít i psychoregulační účinek. Zde by se jistě dalo vyjmenovat mnoho funkcí, které se díky němu rozvíjí (poznávací funkce, percepční schopnosti, socializace atd.), ale u tématu o školkách při nemocnicích by chtělo zdůraznit zejména jeho funkci při kompenzaci psychické zátěţe dětí (Havlínová a kol., 1998).
Dalo by se
předpokládat, ţe malí pacienti v nemocnici nejenţe mají problémy v oblasti zdraví, coţ jim jistě přináší nepříjemné pocity, ale potýkají se i se změnou prostředí. To vše můţe mít za následek, ţe budou ve stresu, napjatí nebo budou mít poruchy spánku. Ale díky pohybu mají moţnost se s těmito problémy do určité míry vyrovnat. Při pohybu se uvolní, odreagují a můţe jim to pomoci cítit se lépe (Havlínová a kol., 1998). Pohyb přispívá k duševní pohodě. Při soustředěném proţívání jsou v limbickém systému produkovány látky, které zajišťují příjemné pocity. Jedná se o endorfiny. Ty mohou způsobit lepší náladu nebo tišit bolest. Naše nálada se promítá do pohybu, ale můţe to fungovat i obráceně. Díky pohybu můţe být ovlivněna naše nálada. Například předklon, který je proveden s uvolněním, dopomůţe k radostnějšímu rozpoloţení, kdeţto napjatý záklon můţe způsobit rozladění (Kubíčková, 1996).
8
Pohyb by měl být spojen s city. Především to platí u dětí. Zde je ţádoucí proţívat pohyb radostně. Tomu nejvíce napomáhá pohyb, který je řízený zevnitř a vyznačuje se tím, ţe je prováděn pomalu a klidně. Je na něj soustředěno a pečlivě vykonáváno s určitou lehkostí a jemností. Přičemţ jsou sledovány jeho obměny, tvary a zároveň je proţíván. To je důleţité i pro kladné vnímání vlastního těla (Kubíčková, 1996).
1.3. Pohyb a zdraví Aktivní pohyb napomáhá k udrţování zdraví. Je to přirozená cesta, jak si zdraví dobře upevňovat. Existuje zde paralela mezi nemocemi svalů a kloubů a onemocněním vnitřních orgánů. Narušená funkce vnitřních orgánů můţe nepříznivě ovlivnit pohybovou soustavu (také drţení těla) a naopak špatná funkce svalů a kloubů můţe mít vliv na vnitřní orgány (Machová, Kubátová, 2009). To je zapříčiněno míšními nervy, kterých je 31 párů. Jeden pár míšních nervů tvoří míšní segment. Kaţdý míšní segment se stará o funkci určité části těla. Řídí určitou část kosterních svalů a vnitřních orgánů. Je zřejmé, ţe pohyb má vliv na různé orgánové soustavy. Například je moţné vůlí ovládat kosterní svaly, které působí na dýchání. Tudíţ pohyb není důleţitý jen na podporu pohybové soustavy, ale významně přispívá i celkovému zdraví (Machová, Kubátová, 2009). Prospěšnost pohybu se projevuje i u některých onemocnění. Přiměřená tělesná aktivita se projevuje jako prevence při srdečních chorobách a dalších nemocí, včetně onkologických. Také je dokázán vztah mezi pravidelným pohybem v dětství a prospěšností pro zdraví v dospělosti (Havlínová a kol., 1998). Lukáš Svoboda (2009) v knize Pohyb jako součást léčby dialyzovaných a transplantovaných pacientů uvádí Pyramidu zdraví (viz obr. č. 1.), která je vystavena na uspokojování niţších stupňů, aby bylo dosaţeno vyšších. Jako základnu pokládá fyzické zdraví, kdy k dospění dalšího stupně je potřeba aspoň nějaká úroveň pohybové aktivity. Na té potom stojí duševní zdraví, které vede k další příčce, pokud jedinec splňuje určitou míru odolnosti a psychické výkonnosti. Další úrovní je sociální zdraví, které vede aţ k vrcholu příčky, jenţ je pojmenované jako well-being. Autor tento výraz přirovnává k potřebnosti nebo všeobecnému uspokojení, kdy je jedinec schopný
9
zastávat určité místo ve společnosti, uplatnit se (Svoboda, 2009). Dá se předpokládat, ţe v předškolním věku by jiţ dítě mělo stavět na prvních dvou příčkách, aby si mohlo začít budovat třetí příčku - sociální zdraví, které je předpokladem k socializaci, jenţ se u dětí v předškolním věku začíná rozvíjet. Podle schématu této pyramidy je domníváno, ţe u předškolních dětí v nemocnici by nedostatkem pohybu mohlo docházet k ochuzení výstavby pyramidy zdraví, a tím se opozdit s vývojem za svými zdravými vrstevníky. Také se očekává, ţe pokud by nebyla dostatečně podporována tělesná aktivita, které je potřebná k budování fyzického zdraví, nerozvíjela by se ani psychická odolnost, která je obzvlášť pro hospitalizované děti v nemocnici velmi významná. V knize Škola, pohyb a zdraví: výzkumné výsledky a projekty v kapitole psanou Ludmilou Miklánkovou a Erikem Sigmundem (2010) jsou uváděna fakta o potřebě pohybu vzhledem k věku jedince. Autoři upozorňují, ţe k dobrému zdraví je potřeba pravidelný pohyb, který odpovídá věku a psychickým předpokladům. Ludmila Miklánková a Erik Sigmund (2010) dále zmiňují, ţe dříve se doporučující hodnoty pro děti i mládeţ moc neodlišovaly, ale dnes uţ jsou vytvořeny tak, aby odpovídaly vývojovým specifikům dětí. National Association for Sport and Psychical Education (NASPE, 2001) zformovalo tabulku pro doporučený pohyb dětí jiţ od raného dětství. Také uvádí doporučení, ţe pro děti není vhodná pohybová aktivita, která má vysokou zátěţ a je nepřetrţitě beze změny. Proto doporučují, aby u dětí byl podporován pohyb, který je spíše déletrvající a mírné, nebo střední úrovně, přičemţ by měl být rozloţen do celého dne. Tab. 1. Doporučený min. objem pohybové aktivity pro nejmladší věkové kategorie Věk Novorozenec, kojenec Batole
Denní pohybová aktivita
Poznámka
Ţádné specifické
Tělesná činnost by měla
poţadavky
aktivovat motorický vývoj
1,5 hodiny
30 minut řízená pohybová aktivita a 60 minut spontánní pohybová aktivita
Předškolní věk
2 hodiny
60 minut řízená pohybová
10
aktivita a 60 minut spontánní pohybová aktivita Mladší školní věk
1 a více hodin
Členit na více kratších úseků
(Zdroj: National association for Sport and Psychical Education – NASPE, 2001, upraveno: Muţík, Vlček, 2010) Pohyb je přirozenou potřebou, a navíc i významnou sloţkou prevence nemocí nebo jejich léčení. Nemocí je mnoho a kaţdá má svá specifika, do jaké míry jí můţe být sport prospěšný a kdy uţ je zdraví ohroţující. Jako příklad lze uvést onemocnění ledvin. Při selhávání ledvin se dříve vůbec nedoporučovala pohybová aktivita. V nedávné době se zjistilo, ţe právě pohyb můţe mít ţádoucí účinky na léčbu. Po transplantaci ledvin je tedy tělesná aktivita doporučována - vede ke zlepšení zdravotního stavu pacienta. V tomto případě pohyb dopomáhá srdeční funkci, hormonálnímu ustálení a vylepšení psychického stavu pacienta. Mezi navrhované moţnosti sportu patří turistika, plavání nebo běh. Nedoporučují se kontaktní sporty, kdy by mohla být transplantovaná ledvina ohroţena nárazem s jiným hráčem nebo míčem (Kučera a kol., 1996).
11
2. Důsledky nedostatečného pohybu Důkazem důsledků nedostatečného pohybu nám mohou být některá šetření z mateřských škol. Například Bursová (2002) objevila u větší části předškolních dětí, jeţ neměly dostatečnou moţnost pohybu, chyby v důleţitých motorických úkonech, které jsou nezbytné pro správnou chůzi. V případě, ţe si tyto úkony neosvojí, jejich chůze se můţe stát chybnou, a tím způsobit přetěţování některých svalových oblastí, které vedou k bolestem (bolesti beder). Lékaři si všímají zhoršeného drţení těla, které je dáno následkem minimální a nedostatečné pohybové aktivity (Dvořáková, 2002). V předškolním věku je pro děti obvyklé, ţe spontánním pohybem tráví cca 5-6 hodin denně. Uţ od narození je pro ně přirozené se hýbat a díky tomu se vytváří svalový korzet. Pokud se jiţ tolik nevěnují spontánnímu pohybu, dochází k redukci tělesného zatíţení, svalového aparátu a celková zdatnost dítěte ubývá. V případě nedostatku pohybu vzniká svalová nerovnováha (dysbalance). Ta můţe mít za následek vadné drţení těla a později mohou vzniknout i ortopedické potíţe (Muţík, 2007). Je usuzováno, ţe v nemocnici dochází k nedostatečnému vyuţívání některých částí těla. O zanedbávání pohybu pojednává ve své knize Vůle ke zdravému ţivotu Miluše Kubíčková (1996), která se domnívá, ţe to můţe způsobit negativní psychickou odezvu. Mluví především o dolních končetinách, kdy se ztrácí povědomí o vlastním těle. Neschopnost si je uvědomovat a soustředit se na ně přispívá k vymizení o jejich představě jako součásti celkového těla. Coţ také negativně ovlivňuje kladné vnímání vlastního těla. Nedostatkem aerobního zatíţení můţe docházet k problémům v oblasti oběhové, dýchací a trávicí soustavy nebo vést k nadváze a obezitě (Muţík, 2007). Dalo by se předpokládat, ţe u dětí, které tráví čas v nemocnici, můţe k nadváze dopomoct i fakt, ţe se dětem hodně nosí sladkosti, aby se lépe vyrovnaly s tím, ţe musí být v nemocnici, ale uţ nemají dostatečný energetický výdej. Pavel Maršálek (2006) ve své knize Pohybová terapie po akutních srdečních chorobách se zabývá důleţitostí pohybu jako terapií srdečních onemocnění. Také přidává poznatky o potřebě pohybu jako prevenci srdečních onemocnění. Nedostatek pohybu totiţ můţe způsobit zhoršení oběhového systému, krevního tlaku či srdeční
12
frekvence a celkově oslabit účinnost práce srdce. Uvádí řadu faktorů (zvýšený cholesterol, hypertenze, hyperglykémie, cukrovka), které mohou vést k srdečním chorobám (Maršálek, 2006). Je zřejmé, ţe právě dlouhodobě hospitalizované děti kvůli zdravotním potíţím mohou mít některé z uvedených faktorů, ať uţ jako příčinu jejich onemocnění nebo jako doprovodné komplikace. Proto se předpokládá, ţe by se u nich mohly vyskytnout srdeční problémy. Ale právě pohyb jako preventivní opatření by mohl nemocným dětem později ušetřit další moţné komplikace. Kdyţ jedinec onemocní, začne se celkově zhoršovat jeho zdravotní stav. Pokud se jedná o déletrvající chorobu, pacient slábne a ochabují i další funkce, které nebyly onemocněním napadeny. Jestli sám nemocný nevyvine nějakou aktivitu, můţe onemocnění způsobit zhoršenou pohyblivost, vytrvalost, sílu nebo i koordinaci (Svoboda, 2009). Je domníváno, ţe nedostatek pohybu v době léčení se bude obtíţně napravovat po zlepšení stavu, protoţe mezitím celková tělesná zdatnost bude velmi oslabena. Proto je ţádoucí, aby se pacient snaţil o pohyb jiţ během léčby. Lukáš
Svoboda
(2009)
v
knize
Pohyb
jako
součást
dialyzovaných
a
transplantovaných pacientů zmiňuje, ţe je důleţité myslet na budoucnost pacienta a jeho kvalitu ţivota. Dokonce polemizuje nad etickým problémem, zda je důleţitější délka ţivota nebo jeho kvalita. U předškolních dětí je ţivot a tím i jeho kvalita teprve na samém počátku, a proto je nutné se postarat o to, aby jejich další vývoj nebyl ohroţen. Pohyb by měl být udrţován v optimální míře, i kdyţ je pacient zdravotně omezen. Proto by se měly hledat alternativy pohybu, které se slučují s daným zdravotním omezením pacienta, aby vedle zátěţe nemocí nebyl důvodem zhoršování stavu jedince i nedostatek pohybu. Jiţ zde bylo řečeno, ţe pohyb je přirozenou potřebou dětí. Děti pak chtějí tuto potřebu uspokojit stejně jako nutnost spánku či jídla (Kučera a kol., 1996). To můţe vést k nemoţnosti adekvátního uspokojení této potřeby a dalo by se usuzovat, ţe hospitalizované děti by mohly chtít nedostatek pohybu nárazově s velkou intenzitou uspokojit. V případě větší zátěţe vyvstávají komplikace v podobě neţádoucích účinků některých léků, kdy se začne zpomalovat jejich vylučování játry i ledvinami. Naopak mírnější intenzita tělesné aktivity napomáhá jejich metabolizování játry (Kučera a kol., 1996). Ke sníţení rizika by mohlo docházet pravidelnou pohybovou aktivitou mírnější 13
intenzity. Udrţováním tělesné aktivity by některé pohybové výkony pro jedince neznamenaly zvýšenou zátěţ, kterou by představovaly pro pohybově neaktivního jedince.
14
3. Pohyb při zdravotním omezení Nejen zdravé děti se neobejdou bez pohybu, ale i ty, které jsou zdravotně oslabeny. Také ho potřebují k tělesnému a duševnímu vývoji. Zdravotní oslabení mohou být různého rázu, ale je moţné je rozdělit do tří základních skupin: oslabení podpůrně pohybového systému oslabení vnitřních orgánů oslabení smyslových orgánů. Kaţdé oslabení se vyznačuje jinak, a proto by moţnosti pohybu zdravotně oslabeného dítěte (vhodné a nevhodné činnosti) měl vymezit lékař (Muţík, 2007). Kinentropologie se zabývá pohybovými aktivitami člověka a jejich rozvojem. Mezi její základní pojmy patří: pohybová aktivita, pohybová aktivnost a pohybová nedostatečnost. Pohybová aktivita, která se vyznačuje jako tělesný pohyb určovaný vnitřními determinanty, se dělí na dvě skupiny: běţné denní pohybové aktivity, nestrukturované,
habituální
a
pohybové
aktivity
dovednostního
charakteru,
strukturované. Strukturované pohyby lze popsat jejich intenzitou, frekvencí, určitou dobou, po kterou se provádí, většinou je nutné se na ně nějak připravit (oblečení, prostory, náčiní) a je u nich zapotřebí určité námahy (Muţík, Süss, 2009). Nestrukturované pohyby jsou v denním reţimu běţné. Vznikají na základě situací, nejsou podmíněny zvláštními přípravami a není u nich zapotřebí vyvinutí velké námahy. Můţe to být chůze do schodů, práce na zahradě, doma, cesta do školy apod. (Muţík, Süss, 2009). Děti v předškolním věku, i kdyţ se nevěnují ţádnému sportu, alespoň tyto pohyby běţné denní aktivity vykonávají (Muţík, Süss, 2009). Pobytem v nemocnici se většinou i tato běţná pohybová aktivita vytrácí. Je ţádoucí, aby běţné pohyby, které můţe dětský pacient vykonávat, byly podporovány. Pokud dítě není po zákroku, po kterém musí leţet na lůţku, můţe si dojít pro čaj, v herně si podávat samo věci, při příznivém počasí se projít venku apod. Pohybová nedostatečnost označuje nedostatek pohybů nestrukturovaných a absenci strukturovaných. Oproti tomu pohybová aktivnost je souhrnem strukturovaných a nestrukturovaných pohybů v určité časové jednotce (Muţík, Süss, 2009). 15
Pohybová aktivita má vliv na tělesnou zdatnost. Ta můţe být orientována zdravotně nebo výkonnostně. Obě jsou součástí zdravotní prevence (Vrbas, 2010) Je předpokládáno, ţe v nemocnicích, kvůli zdravotním omezením, není moţné rozvíjet tělesnou zdatnost orientovanou výkonnostně, ale dá se zaměřit alespoň na její zdravotní část. Zdravotně orientovaná zdatnost (ZOZ) působí preventivně, především na zdravotní problémy, které jsou spojeny s hypokinézou (nedostatek pohybu). J. Vrbas (2010) ve své knize uvádí sloţky zdravotně orientované zdatnosti podle Bunce: aerobní zdatnost, svalová zdatnost, kloubní pohyblivost a sloţení těla. Dále přidává drţení těla, které je do ZOZ také některými odborníky zařazováno. Dalo by se domnívat, ţe ne vše se dá kvůli omezeným moţnostem pacientů v nemocnici splnit. Ale bylo by účelné z těchto sloţek ve školkách při nemocnicích vycházet a v rámci zdravotních moţností pacienta se snaţit tomu přiblíţit. Aerobní zdatnost je schopnost přijímat, transportovat a vyuţívat kyslík. Rozvíjena je pomocí vytrvalostních dovedností (Vrbas, 2010). I přestoţe právě tato sloţka ZOZ je povaţována za nejdůleţitější, předpokládá se, ţe kvůli zdravotním problémům pacienta, se bude sloţitěji rozvíjet. Dalo by se usuzovat, ţe by se mělo zaměřit na to, co pacienti mohou. Jen těţko se bude v nemocnici s dětskými pacienty vytrvalostně běhat. Ale mohlo by se zaměřit na pohyby méně náročné neţ běh, ale s určitou výdrţí. Například procházky – s ohledem na moţnosti pacientů, hry, při kterých děti zapojují i nějaký méně náročný pohyb. Svalová zdatnost je předpokladem motorických schopností. Ke kaţdému pohybu je potřeba určitá síla (Vrbas, 2010). V nemocnici právě svaly často ochabují, a proto je nutné i tuto sloţku pomocí vhodných činností, především her, rozvíjet. Flexibilita (kloubní pohyblivost) nám umoţňuje pohyby v určitém rozsahu pomocí kloubů a kloubních systémů. V poslední době je u dětí stále častěji zjišťováno špatné drţení těla (Vrbas, 2010). Dalo by se domnívat, ţe po dohodě s lékařem, by se mohli dětští pacienti právě ve školkách při nemocnicích věnovat některým cvikům na protaţení těla a rozvoji flexibility, které by samozřejmě byly motivované. V předškolním období se tělo dítěte vyvíjí a byla by škoda, kdyby kvůli pobytu v nemocnici úplně ztratilo moţnost o správný rozvoj.
16
Sloţení těla se sleduje především kvůli prevenci obezity (jedná se o nadměrné mnoţství tuku). Ta je způsobována především špatnou výţivou a nedostatkem pohybu (Vrbas, 2010). Je usuzováno, ţe ve školkách při nemocnicích je sice výţiva spíše „v rukou“ zdravotního personálu, ale učitelky se mohou pokusit zapojovat děti do pohybových aktivit. V knize Pohybové hry dětí předškolního věku Zdeňka Juklíčková-Krestovská s kolektivem (1987) rozdělili pohybové hry do více oblastí podle toho, na kterou část tělesné aktivity se dané činnosti zaměřují. Do her s obsahem lokomočního cvičení zařadili chůzi, běh, skok, lezení, zdravotní a akrobatické cviky. Házení a chytání potom patří do her, které mají charakter manipulačního cvičení. Je důleţité, aby hry, které jsou s dětmi provozovány, byly motivované a bavily je. Bude uvedeno pár her, jeţ procvičují dané oblasti a daly by se hrát s dětmi v nemocnici (s ohledem na zdravotní omezení). Například hudebně-pohybová hra Louka, která podporuje chůzi. V této hře se jedná o taneční chůzi a zároveň pomocí ní můţeme podporovat vzájemnou socializaci dětí. Děti se posadí na zem a představí si, ţe jsou květy, které rostou na louce. Jedno dítě chodí mezi nimi a postupně si trhá květy, které se řadí za něj a tvoří společný spletenec. Přitom se říká říkanka: „Louka, louka, zelená, devatero kvítí má. Modré, bílé, červené, do věnečku spletené.“ Kdyţ jsou zvednuté všechny květy, uzavřou kruh a pokračují v něm v taneční chůzi a říkají: „Zaplétám, zaplétám, bílé kvítí připlétám.“ (JuklíčkováKrestovská a kol., 1987). Běh má pozitivní vliv na činnost srdce, plic a látkovou výměnu, protoţe jsou při něm zapojovány velké svalové skupiny (Juklíčková-Krestovská a kol., 1987). Dá se předpokládat, ţe děti v nemocnici nemohou hrát hry, kde podávají intenzivnější výkony, které jsou často s během spojeny. Ale dají se najít i alternativy, kdy hra má charakter běhu, ale nejedná se o větší zátěţ. Taková hra je například Na motýly. Jedná se o hudebně-pohybovou činnost, kdy se děti pohybují pomocí tanečního běhu (Juklíčková-Krestovská a kol., 1987). Předpokládá se, ţe není lehké, kdyţ se začne s činností, kde je běh, udrţet děti tak, aby se příliš nerozběhaly, a tím vznikla neţádoucí zátěţ, která by vzhledem ke zdravotnímu omezení nemusela být vhodná. Ovšem ve hře Na motýly se dá tato skutečnosti ovlivnit. Jedná se totiţ o činnost, kdy učitelka hraje na bubínek a děti běhají do rytmu. Uţ tímto se dá ovlivnit rychlost a zátěţ běhu. Ve chvíli, kdy učitelka přestane hrát, motýlci17
děti si najdou květ, na který si sednou (květy se mohou nakreslit nebo pouţít obruče). Můţe se dětem říct, ţe pokud motýlci sedí na květu, oddechují. Tímto je regulováno, jak dlouho budou běhat a zároveň lze s nimi dělat i dechová cvičení (JuklíčkováKrestovská a kol., 1987). Skok příznivě působí na funkci vnitřních orgánů. Mimo posilování dolních končetin jsou zapojeny i břišní svaly. Například říkanka s ukazováním Čáp tuto oblast procvičuje. Čáp, čáp, do bláta šláp - předvádění čápa. Ţáby se ulekly, do louţe utekly předvádění ţabích poskoků (Juklíčková-Krestovská a kol., 1987). Při lezení jsou zapojovány velké svalové oblasti těla a je prospěšné pro pohyblivost kloubů i páteře. Na procvičování lezení se můţe pouţít nějaká překáţková dráha, která bude uzpůsobena podle toho, jak je ţádoucí, aby děti prolézaly. Také se dá pouţít říkanka s ukazováním. Například Kocour leze z díry, kdy se děti při lezení postupně zvedají. Kocour leze z díry, natahuje kníry - lezení vkleče. Pes k němu běţí - lezení „po čtyřech“, kocour se jeţí - postupné narovnávání se aţ do rovného stání (JuklíčkováKrestovská a kol., 1987). Zdravotní cviky by měly být určeny pro protaţení, uvolnění a posílení jednotlivých svalových skupin, pomocí nichţ by se mělo docílit správného drţení těla. Zdravotních cviků je mnoho a motivovaných říkanek s ukazováním také (Juklíčková-Krestovská a kol., 1987). Ale dalo by se předpokládat, ţe v nemocnici jsou děti s různými nemocemi a zdravotními omezeními, a proto by bylo vhodné představit hru, která je moţná alternovat na rozdílné potřeby. Jmenuje se Kuba řekl… a jedná se o hru, kdy děti předvádí cvik, který učitelka dětem zadá s tím, ţe to Kuba řekl. Pokud popis cviku nezačíná Kuba řekl… děti necvičí. Děti si při této hře bystří postřeh a lze při ní realizovat jakýkoliv cvik, aniţ by to děti povaţovaly za cvičení, ale vnímají to jako hru (Juklíčková-Krestovská a kol., 1987). Házení i chytání napomáhá k rozvoji celkové obratnosti dítěte. Také se podílí na senzomotorickém vnímání. Při míčových hrách se procvičuje zrakové vnímání. Dítě musí rozpoznat tvar, vzdálenost a pohyb v prostoru házeného či chytaného předmětu. Například při hře Poráţení kuţelek si mohou vyzkoušet obojí. Vymezí se dvě čáry a děti se rozdělí na poloviny (dalo by se předpokládat, ţe v nemocnici je menší počet dětí, ale hru lze hrát i jenom ve dvou). Jedno druţstvo má kuţelky, které rozestaví a druhé dostane míče, kterými jsou kuţelky kutálením shazovány. První druţstvo míče chytá, 18
posílá zpět druhému a staví znovu spadlé kuţelky. Děti se potom vymění. První druţstvo shazuje kuţelky a druhé mu je staví a posílá míče zpět (Juklíčková-Krestovská a kol., 1987). Jiţ zmiňovaná chůze je pohybová aktivita, která je velmi rozšířená a vhodná u všech věkových kategoriích. Je doporučována řadou odborníků pro svoji přirozenost, ale i jako účinný a hodnotný pohyb. Proto je vyuţívána i v některých programech, jeţ se zabývají zlepšováním tělesné aktivity (podle Tudor Locke (2008) malé děti za den nachodí 12000-16000 kroků) (Muţík, Vlček, 2010). Dalo by se domnívat, ţe hospitalizované děti v nemocnici nemají moţnost za den nadělat tolik kroků, kolik je jejich průměr za normálních okolností. A přitom by se dalo usuzovat, ţe právě chůze by mohla být vhodnou pohybovou aktivitou hospitalizovaných dětí (především těch dlouhodoběji hospitalizovaných).
19
4. Školky při nemocnicích Školky při nemocnicích jsou zřizovány podle zákona č. 561/2004Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a vyhlášky č. 73/2005Sb. Její § 4 obsahuje usnesení o školách při zdravotnickém zařízení, včetně mateřských škol. První odstavec pojednává o tom, kdo se v těchto zařízeních vzdělává (ţáci se zdravotním oslabením a dlouhodobě nemocní hospitalizováni v nemocnici, při které je zřízena základní, popř. i mateřská škola). V druhém odstavci je pojednáno o tom, kdo rozhoduje o vzdělávání těchto ţáků/dětí. K vyučování ve škole musí být souhlas zákonného zástupce a doporučení lékaře. Výuku ţáka je určována po dohodě s ošetřujícím lékařem a ředitelem školy (zákon č. 561/2004Sb., vyhláška č. 73/2005Sb.). První snahy o školu při nemocnici pocházejí jiţ z 19. století a to z brněnské nemocnice – Kinderspital zu Cyril und Methud. Děti, kterým to jejich zdravotní stav dovoloval, byly vyučovány dvakrát týdně. Tato škola ale fungovala pouze v letech 1846-1847, protoţe neměla podporu úřadů (Plevová, 1997). V roce 1929 vznikla škola v Praze při Thomayerově nemocnici, kde byla kromě základní i mateřská škola. Po roce 1948 byl vydán zákon, který umoţňoval vzdělávání všem dětem, tedy i nemocným, a tak začaly vznikat školy při nemocnicích. První dlouhodoběji vzniklá škola při nemocnici v Brně byla u sv. Anny v roce 1951 a první školka při nemocnici v Brně se zřídila v nemocnici v Černých Polích (Plevová, 1997). V mateřské škole při nemocnici se snaţí rozvíjet děti v souladu s platnými zásadami výchovy předškolního věku (Plevová, 1997). Tedy rozvoj osobnosti dítěte, učení, poznávání, osvojení si zásad naší společnosti a získání samostatnosti pomocí klíčových kompetencí. Dále by měla školka doplňovat rodinnou výchovu a umoţnit dětem dostatek přiměřených podnětů podporující rozvoj a učení, k čemuţ jsou vyuţívány aktivity spontánní i řízené, sociální, situační, proţitkové a kooperativní učení - hra a činnosti vycházející z přímých záţitků dětí. (Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání, 2004). V mateřské škole při nemocnici se k tomu ve velké míře přidává snaha pomoci dítěti vyrovnat se s hospitalizací. Lepší psychický stav napomáhá uzdravení. Někdy úsilí překonat hospitalizaci je natolik náročné, ţe není moţnost rozvíjení osobnosti dítěte, ale
20
je třeba alespoň udrţovat jeho vývojovou úroveň, aby se dítě mohlo bez negativních vlivů navrátit domů (Plevová, 1997). Práce s dětmi ve školce při nemocnici se buď můţe vykonávat na pokoji u lůţka, nebo v hernách. Práce u lůţka se praktikuje buď u pacientů s klidovým reţimem, nebo pacientů, kteří jsou na izolaci. Jedná se především o oddělení onkologická, chirurgická, interní a infekční (Plevová, 1997). Herny bývají místnosti na dětském oddělení nebo v případě větších nemocnici, kde mají pro dětské pacienty zvlášť vymezené oddělení podle jejich nemoci, jsou tyto herny buď také přímo na oddělení, nebo pro více oddělení je v nemocnici vyčleněna místnost, kam učitelka nebo zdravotní sestry děti přivádí. Tyto herny bývají vybaveny podobně jako klasické školky. Najdeme tu hračky, dětské kníţky, pomůcky k výtvarným, hudebním a pracovním činnostem. Nábytek je přizpůsoben dětem a místnost je vyzdobena barvami (Plevová, 1997). I přestoţe v knize Marie Plevové Dítě v nemocnici (1997) uvádí, ţe jednou z částí v mateřské škole je i rozvoj fyzického zdraví a zdatnosti, tak tuto potřebu dětí dále nerozvádí a pouze konstatuje, ţe tělesnou výchovu nelze v nemocnici realizovat (pouze na některých odděleních relaxační cviky). Pohybem, jako jednou z oblastí rozvoje dětí, se více nezabývá. Ale v některých činnostech zaměřených na jinou oblast se pohyb okrajově objevuje. Například u hudebních činností uvádí sloţku hudebně-pohybovou (vyjádření hudby pohybem) nebo u pracovních činností uvádí sebeobsluţné práce. Ne vše je potřeba za děti udělat, protoţe kaţdý pohyb se počítá (samy se mohou obslouţit u jídla, dojít si pro pití, uklidit si po sobě hračky).
21
5. Výzkum podpory pohybu ve školkách při nemocnicích Tato bakalářská práce je věnována podpoře pohybu ve školkách při nemocnicích, a proto výzkumná část bude zaměřena právě na způsob podpory pohybu v těchto školkách. Vzhledem k tomu, ţe tyto školky se velmi odlišují ve svém fungování, prostorech a organizaci, byla zvolena metoda nestrukturovaného pozorování doplněného nestrukturovaným interview a pro celkové zhodnocení bylo pouţito polostrukturované interview. Vybráno bylo pět mateřských škol při nemocnicích, při čemţ z toho čtyři školky fungují při velkých (často fakultních) nemocnicích, kde jsou děti rozděleny podle nemocí na jednotlivá oddělení a jsou zde dlouhodoběji hospitalizované děti. Pro srovnání je v této práci výzkum i ze školky při okresní nemocnici, kde je pouze jedno dětské oddělení, tudíţ jsou na něm děti s různými nemocemi, ale jen krátce.
5.1. Výzkumné metody 5.1.1.
Nestrukturované pozorování
Jiţ bylo naznačeno, ţe kaţdá školka při nemocnici je jinak organizovaná a prostředí, ve kterém se práce mateřské školy uskutečňuje, je v kaţdé nemocnici jiné. Proto bylo pouţito nestrukturované pozorování, jelikoţ umoţňovalo moţnost zaznamenávat specifika pro danou školku. Nestrukturované pozorování je metodou, kdy je dán cíl pozorování, ale nejsou určené pozorovací systémy. Jeho výhodou je moţnost flexibilního přizpůsobení se pozorování a objevování nových pozorovacích podnětů a méně známých prostředí (Gavora, 2010). Je patrné, ţe právě v těchto školkách při nemocnicích, které se od sebe velmi liší, je třeba, aby bylo pruţně zachyceno jejich rozličné prostředí a mohly být objeveny nové
22
moţnosti. Další výrazné rozdíly jsou i mezi jednotlivými odděleními, na nichţ mateřské školy fungují, kvůli nemocem hospitalizovaných dětí.
5.1.2.
Nestrukturované interview
Aby zjištění ze školek při nemocnicích byla ucelenější, je třeba pozorování doplnit otázkami. Kaţdá z navštívených školek při nemocnici má jinou organizaci a jiné dětské pacienty s odlišnými zdravotními omezeními. Proto při nejasnostech v pozorování, aby nevzniklo špatné pochopení situace nebo kvůli lepšímu porozumění, bylo zvoleno nestrukturované interview. Nestrukturované interview má určen cíl, kterého lze dosáhnout pomocí otázek, kdy nejsou stanoveny přesné dotazy. Otázky jsou formulovány během interview podle toho, jak rozhovor postupuje. Pokud se objeví něco zajímavého, interview se můţe stočit na to téma a tím mohou být zjištěny nové informace (Gavora, 2010). Právě proto bylo v práci pouţito nestrukturované interview. Organizace a chod mateřských školek při nemocnici jsou totiţ závislé a dost ovlivněny i spoluprácí s nemocnicí a zdravotním personálem, nemocemi pacientů a jejich rodiči, kteří jsou často se svými potomky na oddělení. To jsou faktory, které většinou pozorováním nejsou znatelné, ale zároveň zapříčiňují, ţe se kaţdá školka velmi liší. Zjištění z nestrukturovaného pozorování a nestrukturovaného interview budou zaznamenány jako souvislý text, kdy se zjištění z obou metod budou kombinovat.
5.1.3.
Polostrukturované interview
Tato práce je zaměřena především na podporu pohybu. Předešlé dvě metody mají slouţit spíše k popisu prostředí (prostor, organizace), ve kterém se má případný pohyb realizovat. Vytváří představu o moţnostech těchto mateřských školek k podpoře pohybu. Ale aby bylo moţné zjistit o podpoře pohybu v daných školkách co nejvíce, bylo vedeno s učitelkami (popř. ředitelkami) mateřských škol při nemocnicích polostrukturované interview, ve kterém právě na toto téma odpovídaly.
23
Polostrukturované interview má určené téma, kterým se bude zabývat a otázky, na něţ bude dotazováno. Pokud se během odpovědí vynoří něco, co by bylo zajímavé rozvést dalšími otázkami, lze tak uskutečnit (Gavora, 2010). Zjištění z této výzkumné metody je celkově shrnuto za záznamy z jednotlivých školek. Celé znění rozhovorů je potom uveřejněno v příloze.
5.2. Výzkum v mateřských školách při nemocnicích 5.2.1.
Mateřská škola při Dětské nemocnici, Brno
Dětská nemocnice v Brně se zabývá výhradně dětmi, a proto jsou všechna oddělení této nemocnice dětská a jsou rozdělena podle onemocnění. Jelikoţ na kaţdém oddělení je práce s dětmi kvůli jejich zdravotnímu omezení odlišná, bylo nutné nahlédnout na některé z nich, abych zjistila, jak to tam probíhá. Informace o chodu byly získány od učitelek pracujících na jednotlivých odděleních. Kaţdá učitelka má své oddělení (nebo i dvě), kde zná specifika daných onemocnění. Stále je potřeba spolupráce se zdravotním personálem, protoţe u kaţdého dítěte můţe probíhat onemocnění jinak.
Neurologie O neurologii samy učitelky z mateřské školy tvrdí, ţe je to „oddělení v pohybu“, protoţe jsou tu hodně aktivní děti. Mezi časté diagnózy patří epilepsie, kombinované vady, děti s ADHD, různé tiky, Aspergerův syndrom, Dawnův syndrom, mentální retardace. Děti s epilepsií se musí vyvarovat prudším pohybům. Nesmí se blikat, svítit, dívat se na TV. Dětí bývá 8 – 15 kaţdý den. Oddělení neurologie je v podstatě neustále plné. A většinou je potřeba počítat co dítě, to matka. Tedy z toho vyplývá nelehký úkol pro učitelky mateřské školy – zabavit děti a také jejich rodiče, protoţe i ti potřebují nějakou činnost.
24
Práce probíhá buď skupinově vzadu na chodbě, aby nerušili děti, které potřebují klid na pokoji, nebo jednotlivě po pokojích. Pohybové hry nebo cvičení tedy probíhají většinou vzadu na chodbě.
Otolaryngologie Na oddělení ORL mají předškolní děti svou třídu, kde s nimi pracuje učitelka. Mají tam stolečky, kde mohou provozovat výtvarné či jiné činnosti a koberec, na němţ mají moţnost si hrát. Ve třídě jsou hračky, které si mohou půjčovat a nábytek uzpůsobený jejich velikosti. Na ORL se ošetřují ušní, nosní a krční problémy. Nejčastější důvody hospitalizace jsou nosní mandle, krční mandle, záněty středního ucha nebo plastika uší. Jelikoţ je pokoj malý, má omezenou kapacitu. Pokud dítě nechce jít od maminky, tak s ní zůstane na pokoji nebo s ním jde maminka do třídy jen na chvíli, protoţe kdyby tam s dětmi byly i maminky, tak by vzniklo ještě méně místa. Děti buď dostávají hračky na pokoj, nebo jdou do třídy a tam si s nimi hrají. Ve třídě pracují děti kolektivně, ale učitelka k nim má individuální přístup. S dětmi jsou prováděny například hudebně-pohybové činnosti, kdy se prochází kolem stolečku s Orffovými nástroji a to je spojeno s dechovými cvičeními.
Neurochirurgie Na tomto oddělení jsou nejčastější nemoci hydrocefalus, úrazy páteře a úrazy hlavy. Děti, které mají hydrocefalus, se většinou vrací, a proto i učitelka, které pracuje na oddělení neurochirurgie, uţ je zná. Většinou probíhá práce individuálně na pokojích, zvlášť po úrazech. Ale děti s hydrocefalem jsou někdy hospitalizování kvůli kontrole a mohou se normálně hýbat. V těchto případech je na oddělení neurochirurgie moţné vyuţívat denní místnost, kam si učitelka tyto děti můţe brát. Sice v ní má moţnost pracovat s více dětmi najednou, ale na neurochirurgii pohyblivých dětí není mnoho, většinou tak 2-3děti.
25
Ortopedie Nejčastěji jsou na oddělení ortopedie hospitalizované děti s dětskou mozkovou obrnou, s různými frakturami, zkrácenými šlachami nebo kvůli laparoskopii. Na oddělení je společný prostor, kam si učitelka můţe brát děti, které mohou chodit. To jsou většinou jen ty, jeţ jsou na oddělení první den - při nástupu před operací, dokud jsou pohyblivé. Potom pokračuje práce individuálně na pokojích.
Oční oddělení Děti na očním oddělení jsou nejčastěji hospitalizované se šilhavostí. Buďto jsou hospitalizovány kvůli cvičení oka nebo kvůli zákroku. Děti se šilhavostí cvičí oko tak, ţe se jim zalepí to zdravé, aby mohly trénovat to horší. Takto tráví v nemocnici většinou dva týdny s tím, ţe na víkend jdou domů. Kdyţ to nepomáhá, musí na operaci. Dále jsou tu děti se šedým zákalem, zeleným zákalem nebo s úrazem oka. Na očním oddělení mají místnost, kam si je učitelka můţe brát a tam s nimi pracovat. Třída je spojena s prostorem pro základní školu při nemocnici. Děti zde mohou pracovat u stolečku nebo na koberci. Z pohybových činností jsou například uplatňovány hry, kdy si děti hází s míčkem a říkají si u toho zvířata, hra na tělo (Kuba řekl …), dramatizace. S dětmi, které jsou hospitalizované kvůli cvičení oka, se chodí do dílničky, kde se můţe připravit opičí dráha nebo o prázdninách chodí do bazénu, který je v nemocnici pro rehabilitační účely. Hodně se na tomto oddělení uplatňují smyslová cvičení.
5.2.2.
Mateřská škola při nemocnici Motol, Praha
Ve fakultní nemocnici Motol mi učitelky z mateřské školy poskytly informace o chodu jednotlivých oddělení, ale i chodu v rámci celé dětské části nemocnice. Provedly mě některými odděleními nebo mi pověděly o fungování oddělení, kam jsem kvůli izolaci nemohla a seznámily mě s (ne)moţností pohybu na nich. Velký problém pro realizaci pohybu učitelky spatřují v omezenosti prostoru, který mají pro svoji práci vymezený. Také mají obavy, ţe by se při větší pohybové aktivitě mohlo dětem něco stát, jelikoţ nemají moţnost natolik poznat specifika různých
26
oddělení, protoţe na jednu učitelku vychází tři aţ pět oddělení. Tudíţ nemají tolik příleţitostí se více seznámit s jednotlivými omezeními. Spolupráce se zdravotním personálem sice funguje, ale při tak velké rozmanitosti nemocí a dětí, co připadají na jednu učitelku a vcelku mála času na jednotlivá oddělení, se nelze seznámit s tím, jaká jsou u jednotlivých dětí zdravotní omezení nebo naopak moţnosti. Učitelky mají rozvrh, kdy na kterém oddělení budou. Ale pokud to vyţaduje situace, zůstanou na některém z oddělení déle. K dětem mají individuální přístup a dávají přednost spíše dětem, které tam jsou bez rodičů nebo na tom nejsou psychicky dobře. Na odděleních, kde mohou děti z pokoje, s nimi pracují skupinově (učitelka, kdyţ přijde na oddělení, jde dětem nabídnout moţnost jít k ní do školky) v herně nebo denní místnosti. Na odděleních, kde musejí být děti na pokojích, chodí jednotlivě za nimi. Kaţdé oddělení má svá specifika, jak po stránce nemocí, jejich omezení a moţností, ale i po stránce prostoru, který je školce vymezen.
Onkologie Na dětské onkologii má mateřská školka k dispozici denní místnost, kde se střídají s učitelkami ze základní školy. Učitelky ze ZŠ si tam berou děti spíše hned z rána. Po desáté hodině přichází učitelka mateřské školy (která do té doby byla na jiných odděleních) a přivádí si tam předškolní děti. Občas se připojí i starší děti. Dětem, kterým není dobře, nabízí hračky na pokoj. V denní místnosti učitelka s dětmi dělá většinou výchovně-vzdělávací činnosti, nejčastěji skrze výtvarnou výchovu. Na pohyb nemají moc prostoru, zvláště kdyţ děti za sebou mají stojany s roztokem, který jim kape. To potom stačí, aby byly v místnosti čtyři děti, a je tam plno. Na oddělení ještě mají hernu, ale ta je zároveň jídelnou a často tam někdo z rodičů nebo mediků sedí u stolečků, tudíţ není ani moţnost vytvořit nějaké místo uţ v tak dost malém prostoru, kterým herna je. Ovšem potřeba pohybu na tomto oddělení vidět je. Kdyţ jsem na něj přišla, malý chlapec tam po chodbě jezdil na odstrkovadle. Chodba je tedy jediná, kde děti mohou uspokojit potřebu pohybu. Aktivita dětí realizovaná na chodbě je jejich vlastní iniciativou.
27
Chirurgie Na chirurgii mateřská škola nemá vymezený ţádný prostor. Práce probíhá buď na pokojích, nebo si učitelka děti bere do herny, která slouţí i základní škole, také jako jídelna a často tam někdo sedí, protoţe čeká na příjem nebo propuštění. Pohyb v této herně nelze moc dobře realizovat, protoţe jsou tam stoly a mezi nimi je málo prostoru. Ale oproti dětem z onkologie mají moţnost chodit do klubu, kde se schází děti z více oddělení.
Oční Děti na očním oddělení jsou spojeny s dospělými pacienty. Na tomto oddělení mají velkou hernu, kde mají prostor pro hraní i pohyb. Jsou tam skříně s hračkami, koberec, gauče. Pokud učitelka s dětmi chce tvořit nebo dělat pracovní listy, vezme si je na chodbu ke stolečkům, které jsou velikostí uzpůsobené dětem. Prostor v herně tedy můţe být plně vyuţit pro hry i pohyb. Také mohou chodit do klubu.
Hematologie Na oddělení hematologie probíhá práce s dětmi izolovaně na pokojích. Je potřeba, aby učitelka dodrţovala určitá opatření kvůli zabránění přenosu bacilů. Musí se dodrţovat vysoká sterilita. Učitelky chodí v návlecích, rukavicích a kdyţ jdou k jinému dítěti, musí se převléct. Není zde herna, protoţe veškerá práce probíhá s dětmi na pokojích. Učitelka se snaţí s dětmi v rámci moţností nějaký pohyb realizovat, i kdyţ mají velmi omezenou moţnost pohybu, protoţe některé musí být na postýlkách. Hraje s nimi pohádky, říkanky s ukazováním, poskakují na postýlce, pohyb do rytmu s rytmickými nástroji, hod někam – například zmačkané papírové koule házet do kruhu nebo hod vlaštovkou z papíru.
Neurologie Děti na neurologii často potřebují adekvátní „vybití“, protoţe potřeba pohybu je u nich silná. Bohuţel nemají k tomu mnoho prostoru. Učitelka s nimi hraje divadlo (například představení maminkám), hra s molitanovými míčky (házení, chytání nebo odpalování pálkami), házení si vlaštovkou, kterou si vyrobí.
28
Některé pohybové hry jsou motivované momentální situací – roční období, svátky. Například na podzim si děti vyrobily draky, se kterými potom pobíhaly po chodbě. Na masopust si vytvořily masky, ve kterých dělaly přehlídku a tancovaly. Se zdravotním personálem se učitelka domluvila, ţe mohou vyuţívat i chodbu, protoţe i oni mají zájem, aby děti na tomto oddělení měly pohyb.
Otolaryngologie Na ORL se schází děti v herně. Je vyuţíváno mateřskou školou i základní, ale i volně mimo dobu, kdy tam nejsou učitelky. Avšak některé hračky a materiály jsou zamčené ve skříňkách a mohou je děti pouţívat pouze, kdyţ je tam učitelka nebo kdyţ jim je půjčí na pokoj na dobu, kdy nebude ve školce, aby si s tím děti mohly hrát i v její nepřítomnosti, protoţe učitelka na tomto oddělení stráví většinou maximálně dvě a půl hodiny denně. V herně se scházejí všechny děti, ale přednostně se učitelka z mateřské školy snaţí věnovat předškolákům, ale zapojuje i starší děti. Práce probíhá u stolečků, které jsou přizpůsobené velikosti dětem, ale jinak je v herně prostor i na hraní. Jsou zde některé volně dostupné hračky, některé na půjčení od učitelky, koberec na hraní a domeček, ve kterém si mohou hrát. Místa pro pohyb je tu vcelku dost, coţ bylo poznat i při mé návštěvě, kdy se jeden chlapec neustále po herně pobíhal a byla na něm vidět potřeba pohybu. Učitelka s dětmi hodně dělá výtvarné činnosti, zpívá, nabízí jim didaktické hry. Pohyb se promítá do činností jako je dramatizace, hudebně-pohybové hry s nástroji, nahazování krouţků, koulení, hra na opičky (s lanem). Učitelka s nimi provádí také jógu, při které se snaţí, aby se uvolnily (například ţe se roztékají jako čokoláda).
Klub Klub
je
určen
především
pro
děti
z pediatrické
kliniky
(nefrologie,
gastroenterologie, děti s diabetem), ale dochází sem i děti z jiných oddělení (neurologie, chirurgie, ortopedie, oční). Setkávají se zde děti mladší i starší. Klub funguje dopoledne (9 - 12h) a odpoledne (14 – 16h). Vychovatelky si je prvně vyzvednou a odvedou do klubu. Pokud děti nemohou s nimi jít hned, protoţe je ještě
29
čeká nějaké vyšetření, do klubu je potom přivádí rodiče nebo někde ze zdravotního personálu. Děti zde mají moţnost výtvarných činností, hraní si na koberci, je zde hodně stavebnic, panenky, autíčka, … Klub se nachází aţ v posledním, desátém patře, kde jsou pouze lékařské pokoje. Tudíţ kromě prostoru klubu, mohou děti vyuţívat i místo na chodbě. Tam děti jezdí na odstrkovadlech, hází si s molitanovým míčem nebo do něj kopají. Klub je volně propojen s chodbou, tudíţ mohou například s auty, traktory projíţdět ven na chodbu a zase zpět. Nemocnici navštěvují různé organizace, které připravují program pro děti, při němţ mají moţnost pohybu. Například Kapka naděje s programem, kde se známými osobnosti se zpívá a tancuje. V červnu se v podstatě kaţdé odpoledně konají venku u nemocnice indiánské prázdniny. S dětmi tam jsou dobrovolníci, převlékají se a hrají s nimi různé hry. Učí je indiánské tance, hází na nějaké terče apod. Do nemocnice také docházejí zdravotní klauni a cca jednou za čtvrt roku s dětmi nacvičují cirkus. Učí je ţonglovat, různé tanečky, točení s tácky, krouţky. Děti se převlékají, nacvičují s nimi a s učitelkami, které s klauny spolupracují, celý týden cirkusová čísla a v pátek mají vystoupení pro ostatní (rodiče).
5.2.3.
Mateřské škola při Thomayerově nemocnici, Praha
V Thomayerově nemocnici výborně funguje spolupráce mateřské školy a nemocnice. Školka má na odděleních dobré prostory, které vyuţívá pro práci s dětmi. Na jedno oddělení připadá jedna učitelka, tudíţ má moţnost dobře poznat specifika daných onemocnění na oddělení a rozvinout spolupráci se zdravotním personálem. Díky tomu vzniká vzájemná péče o dítě, kdy se navzájem doplňují a informují o jeho stavu – fyzickém i psychickém. Prostor pro pohyb mají jak na školní zahradě, tak i v areálu nemocnice, do kterého patří i Krčský les. Tam mohou chodit s dětmi na procházky a pozorovat přírodu (potůček v lese, kachny na rybníce, mufloni, ptáci na stromech).
30
V Thomayerově nemocnici je kromě školky a školy pro hospitalizované děti i školka pro děti zaměstnanců. Tyto děti mají moţnost vzájemně se setkávat při pobytech venku nebo při společných akcí. Bezprostředně se setkávají zdravé a nemocné děti. Díky tomu, ţe paní ředitelka zařizuje pro školu granty, můţe její provoz pokračovat i o prázdninách. Jedná se o akce, při kterých se děti zabaví a často i hýbají.
Psychiatrie Na psychiatrii jsou dvě třídy, které se svým provozem nejvíce podobají klasické mateřské škole. Práce probíhá podle obvyklého programu mateřské školy a je bez pohybového omezení. V jedné třídě je málo dětí (cca 6 dětí), a proto se jim mohou individuálně věnovat. Děti na tomto oddělení jsou většinou hospitalizované na dobu kolem šesti týdnů (často se i vracejí) především kvůli diagnostice – určení diagnózy a naplánování dalšího vzdělávání (například dítěti s logopedickou vadou bude doporučeno navštěvovat školku/školu s logopedickou třídou). Děti přichází do školky po snídani a jsou tam celé dopoledne (pokud některé neodchází na vyšetření), potom je učitelka odvádí na oběd, po něm si jdou děti odpočinout a na odpoledne se zase vrací do třídy školky. S dětmi z psychiatrie je moţné realizovat pohyb ve třídě nebo na zahradě v areálu nemocnice. Často tedy s dětmi chodí ven na školní zahradu nebo po areálu nemocnice, kde mohou pozorovat muflony, ptactvo, rostliny, čímţ mohou spojit pohybovou výchovu s rozumovou. Dále se realizují pohybové hry, které jsou často spojeny s řečovým procvičováním (je zde hodně dětí s vadou řeči), různá říkadla s ukazováním nebo hudebně-pohybové hry.
Neurologie Na oddělení neurologie práce s dětmi probíhá buď individuálně na pokojích, nebo společně v herně. Ta je prostorná, vybavená hračkami, didaktickými materiály a hracím kobercem na zemi. Ale i tam probíhá práce spíše individuálně podle potřeb dětí. Na neurologii je také třída, kterou vyuţívá základní i mateřská škola. Do deseti hodin se tam učí školáci a po desáté tam přivádí učitelka předškolní děti a dělá s nimi
31
výchovně-vzdělávací činnosti (někdy se připojí i školáci, kteří tam po vyučování zůstanou). Pohyb je s dětmi realizován individuálně podle toho, jaké jsou u nich moţnosti. Hrají s nimi pohybové hry, dělají pohybové úkony (lezení, házení, …). Pohybově je kontrolují fyzioterapeuti. Učitelky mateřské školy mají dobrou spolupráci se zdravotním personálem, tudíţ se vzájemně informují o stavu dítěte. Lékaři a sestřičky jim sdělí, jaké mají zdravotní omezení nebo naopak co děti mohou nebo by měly dělat a učitelky je seznamují s tím, co na dítěti vypozorovaly, jak mu je, jak se cítí.
5.2.4.
Mateřská škola při nemocnici Chrudim, Chrudim
V Chrudimi je nemocnice okresní, tudíţ oproti ostatním, které jsem navštívila, má pouze jedno dětské oddělení, na němţ jsou přijímány děti s různými nemocemi. Ať uţ se jedná o zánět slepého střeva, úraz nebo infekční onemocnění. Dětské oddělení má prostory, kde v jedné části budovy je lůţková část i ambulance a které jsou volně průchozí, protoţe jsou na jednom patře a propojeny. V mateřské a základní škole jsou dohromady dvě učitelky. Jedna vyučuje ţáky základní a případně i střední školy a druhá se věnuje předškolním dětem, popřípadě i starším. Tyto dvě učitelky spolu navzájem spolupracují a v péči o děti se doplňují. V ambulantní části je herna, kam si učitelka vodí děti z oddělení, popřípadě přicházejí samy s rodiči. Ráno v sedm si dojde na oddělení, kde se zeptá sestřiček, jaké děti jsou na oddělení a zapíše si předškolní i školní děti. Obejde si je, vyzpovídá, pokud si chtějí ještě před snídaní pohrát, poskytne jim hračky a informuje je o tom, ţe je na oddělení herna, kam mohou přijít. V osm, po snídani si je vyzvedne a odvádí předškolní děti do herny. Tím, ţe je herna v ambulantní části, mohou si je tam doktoři vyzvedávat na vyšetření. Školní děti jsou ve třídě na oddělení, kde se s nimi učí druhá paní učitelka. V případě, ţe uţ mají splněno nebo jsou na učení moc unavené, tak jdou za ostatními do herny. Jinak do herny chodí po obědě. Herna odpoledne funguje od dvanácti do dvou. Pokud děti nechtějí dodrţovat polední klid, odejdou si do herny, kde nikoho neruší. Herna je vybavena stolečky uzpůsobenými velikosti dětí, hracím kobercem, domečkem na hraní a hračkami. Mnoho hraček pochází ze sponzorských darů, protoţe 32
jsou nákladnější, jelikoţ jsou na ně vyšší hygienické poţadavky (například aby byly dobře omyvatelné). V herně si mohou děti buď volně hrát, nebo pro ně má učitelka připravené činnosti, pokud mají zájem. Většina předškolních dětí přichází s rodiči, které s nimi mohou být na oddělení do jejich šesti let. Přednostně se učitelka věnuje dětem, které jsou na oddělení bez rodičů. Pokud musí děti zůstat na pokojích, učitelka za nimi dochází a individuálně s nimi pracuje, popřípadě jim půjčí hračky na pokoj. Paní učitelka funguje na oddělení také jako herní terapeut pro děti od 2 do 18 let a dochází za dětmi před zákrokem, aby jim ho vysvětlila a nemusely se ho tolik bát. Spolupráce mezi učitelkami a zdravotním personálem tedy funguje dobře, sestřičky a doktoři informují učitelky o diagnóze dítěte a jeho omezení, popřípadě jaký zákrok je potřeba dítěti vysvětlit a naopak. Učitelka informuje je o chování dítěte v herně nebo při práci s ní. Děti
v této
nemocnici
jsou
obvykle
hospitalizované
2-3
dny.
Důvody
dlouhodobějších hospitalizací jsou většinou záněty slepého střeva, problémy se zády, do kterého je zahrnuto učení se ţít s korzetem nebo cukrovka. Především v případě cukrovky se doporučuje pobyt venku. Ten je tu realizován v areálu nemocnice, kde mají i altán (je vyuţíván například i pacienty z LDN), který je přímo určený k odpočinku a zároveň k vzdělávací činnosti. Je vybaven lavičkami a informačními cedulemi, která zvířata nebo kytky se v areálu nacházejí. Děti si tedy mohou hrát i venku a zároveň se i něco dozvědět. Jelikoţ jsou na oddělení jen dvě učitelky, jedna jde s dětmi (předškolními i školními) ven a druhá zůstane s těmi ostatními, co nemohou (například musí leţet po zákroku). I přestoţe jsou tu děti krátce, snaţí se s nimi pohyb vykonávat. Ať uţ pobyt venku, tak v herně, ale mají moţnost i samy na oddělení. Sice je herna otevřená od osmi do dvou, ale na oddělení také mají prostor na hraní. Je to větší výklenek na chodbě, kde mají moţnost si pohrát, hýbat se. Je vybaven hracím kobercem, molitanovými kostkami a malou skluzavkou.
33
5.2.5.
Mateřská škola při nemocnici Hradec Králové, Hradec
Králové V mateřské škole při hradecké nemocnici pracují dvě učitelky. Na jednu učitelku spadají tři aţ čtyři oddělení. Hradecká nemocnice je komplex budov, které jsou většinou rozděleny podle klinik – co klinika, to budova. V budově dětské kliniky jsou oddělení onkologie, chirurgie, větších dětí a dětské JIP. Na oddělení větších dětí bývají pacienti, kteří jiţ nejsou miminky, tudíţ tam mohou být i předškoláci. Jedná se o děti, které mají problémy s vnitřními orgány (děti s problémy z oblasti nefrologie, gastroenterologie,..) nebo s koţními chorobami. Učitelky dále dochází na kliniky, kde v budově jsou oddělení pro dospělé a pro děti. To je ortopedie, neurologie, ORL, neurochirurgie a infekční oddělení. Tedy na jednu učitelku připadá nelehký úkol, kdy musí zvládnout za svou pracovní dobu (od osmi hodin do půl třetí) obejít jí přidělená oddělení po různých klinikách, v různých budovách a snaţí se navštívit kaţdé dítě, které spadá pod její pedagogickou péči. Vzájemný vztah školky a zdravotního personálu na jednotlivých odděleních je takový, ţe si snaţí vyjít vstříc a kdyţ je třeba, tak spolupracují, ale nezdá se, ţe by se cíleně v péči o dítě doplňovali. Nekonzultují společně stav dítěte – ať uţ fyzický, ale i psychický, pouze se informují. Učitelka pokud chce vědět, co dítě můţe nebo nemůţe, musí mít sama iniciativu a zeptat se. Učitelky pracují buď s dětmi v herně, nebo jednotlivě na pokojích. Tím, ţe herna je na oddělení, můţe učitelka vymyslet činnost dětem v herně a jít na pokoj za dětmi, které do herny nemohou. V případě, ţe jsou s dětmi rodiče, tak buď jim učitelka nabídne, ţe se mohou jít projít, zajít na kafe apod., zatím co ona bude s dítětem pracovat, nebo jim dá k dispozici pomůcky, hračky či materiály, které mohou při činnostech s dětmi vyuţít, popřípadě s dětmi pracuje učitelka, rodič se nezúčastňuje, ale zůstává u dítěte. Hospitalizované děti mají moţnost chodit ven s rodiči nebo s paní vychovatelkou, která si bere děti, jeţ mohou jít ven. V areálu mají travnatý prostor na hraní her, velký dřevený hrad s klouzačkou, prolézačky a houpačky. Tam se děti mohou pohybově vydovádět. Ale i děti, které se moc hýbat nemohou, vyráţí s ostatními ven na vozíčku (většinou ale jenom jedno dítě za odpoledne, protoţe není více školního personálu, který by mohl dítě na vozíčku vést).
34
Neurologie Na oddělení neurologie je menší herna. Je vybavena molitanovými kostkami, které jsou u dětí velmi oblíbené, dále malým plastovým stolečkem s plastovými ţidlemi, dvěma křesílky, dřevěným stolečkem, velkou televizí a vysokými úzkými skříněmi. V jedné skříni jsou pomůcky a materiály pro práci školky, v další jsou věci školní druţiny a v poslední jsou volně dostupné hračky. Herna je dále průchozí do třídy, kde se učí děti ze základní školy. Pokud učitelka s dětmi dělá nějakou výtvarnou činnost, tak si jde s dětmi do třídy. Ale i tak je v herně vcelku málo místa, protoţe je průchozí oběma směry, tudíţ největší prostor, kde si děti mohou hrát, je vlastně zároveň procházecím prostorem z chodby do třídy. Ale pokud se připravuje nějaká větší akce, lze stěnu mezi hernou a třídou odsunout a vznikne větší prostor. Podle paní učitelky děti na neurologii potřebují hodně pohybu. Proto jsou zařazovány pohybové chvilky, které jsou ale ztíţené menším prostorem.
Otolaryngologie Na oddělení ORL je prostor, který je zároveň jídelnou i hernou. Jsou tam stolečky uzpůsobené různě starým dětem a skříně, kde má věci školka a školní druţina. Volně dostupné hračky jsou v regálech. Stolečky jsou uspořádány k jedné straně, tudíţ nějaké místo pro pohyb ještě zbývá. Podle slov učitelky moc pohybu nedělají, protoţe jsou na oddělení většinou jen krátkodobě hospitalizované děti, které jsou zrovna po zákroku. Z toho důvodu nechodí ani ven, jelikoţ jsou zdravotně oslabené. Pohyb je tedy vykonáván například prostřednictvím protaţení, které je vkládáno během tvoření. Při větším pohybu se učitelka obává, ţe by děti mohly začít krvácet.
Ortopedie Na oddělení ortopedie je také herna spojená s jídelnou. Jsou tam větší kulaté stolečky, které jsou tímto uzpůsobené pro děti, které nemohou chodit a jsou na vozíku, tak aby mohly ke stolu pohodlně zajet. Kdysi tam byl i stoleček, který byl pro menší (předškolní děti), ale zkracováním hospitalizace začal být v herně-jídelně navíc. V herně
35
jsou hračky, při čemţ některé jsou volně dostupné a některé tam mají zamčené učitelky ze školy. Práce učitelky mateřské školy probíhá na oddělení ortopedie půl na půl – individuálně na pokoji nebo v herně. V tomto školním roce, oproti jiným rokům, jsou předškolní děti na ortopedii velmi krátce a většinou mohou zůstat jen na pokoji, protoţe jsou krátce po zákroku. Jedná se většinou o tři aţ pět dní, následně je pouští na šest týdnů na léčení domů a potom se opět na krátkou dobu vracejí na kontrolu a doléčení. Letos tedy není s předškolními dětmi mnoho moţností pohybu, protoţe tam jsou jen na dobu zákroku. Dříve tam trávily i dobu šesti týdnů, kdy se léčily, tudíţ s nimi učitelky chodily za hezkého počasí ven, popřípadě s nimi jen přecházely na nějaké akce (projektové dny). Buď děti braly na vozíčkách, nebo pokud mohly samy, popřípadě s berlami, tak vyrazily také. Při mé návštěvě na oddělení byly jen školní děti, které byly k pohybu zdravotní sestrou podporovány. Byly tam děti s berlemi a sestřička je pobízela, aby si samy chodily pro jídlo a procházely se s berlemi po chodbě, a tím postupně rozhýbávaly nemocnou nohu a zdravá neustávala v pohybu.
Infekční oddělení Na infekčním oddělení ţádná herna není, protoţe děti musí zůstat na pokojích, aby se mezi sebou nenakazily. Pokud jsou dvě děti se stejnou diagnózou, mohou být spolu na pokoji. Na něm se mohou normálně pohybovat, nejsou upoutány k lůţku. Někdy tedy učitelka můţe vymýšlet aktivity pro dvě děti, ne pouze pro jedno.
Větší děti Na oddělení větších dětí je veliká prostorná herna. Dobře vybavena hračkami a materiály pro tvořivé činnosti. Je spojena s jídelnou, ale i tak v ní zbývá mnoho prostoru pro pohyb a hru. Stolečky jsou vyuţívány pro různé výtvarné práce. V prostoru mohou děti hrát nějaké hry. O hry dětí i o jejich pohybové aktivity se na tomto oddělení většinou stará vychovatelka, která se snaţí zapojit různě staré děti. V případě dobrého počasí chodí na dětské hřiště ven.
36
5.3. Vyhodnocení polostrukturovaného interwiew (znění rozhovorů z mateřských škol při nemocnicích je k dispozici v příloze) Otázka 1.: Provádí se s dětmi nějaký mírný pohyb, aby úplně neustály v pohybu? Jako třeba protahovací cviky, procházky, hudebně-pohybové činnosti, nějaké hry, při kterých se aspoň trochu hýbají nebo říkanky s ukazováním? Ve všech školkách bylo uvedeno, ţe se snaţí s dětmi pohyb provádět. Jedná se o pohybové chvilky, říkanky s ukazováním, pohybové hry, hudebně-pohybové činnosti. Přičemţ bylo zdůrazněno, ţe záleţí na zdravotním stavu dítěte. Uvedená spolupráce při vymýšlení pohybu, který by byl vhodný pro hospitalizované děti, byla jen v jedné z pěti školek – v mateřské škole při Thomayerově nemocnici. Otázka č. 2.: Pohyb se provádí s dětmi jak skupinově ve třídě tak i jednotlivě na pokojích? Ve všech školkách provádí pohyb skupinově i jednotlivě na pokojích. Zmiňují, ţe záleţí na zdravotním stavu dítěte. Podle toho s nimi pracují buď skupinově, nebo jednotlivě. V případě, ţe hospitalizované dítě nemůţe z pokoje, provádí s ním práci na pokoji na postýlce nebo u stolečku. Otázka č. 3.: Jsou některé dlouhodobě hospitalizované děti, kterým by vyloţeně jakýkoliv pohyb mohl ublíţit nebo se většinou dá udělat nějaká alternativa? Ve dvou školkách z pěti jsou přesvědčeny, ţe na kaţdém oddělení lze vymyslet alternativu pohybu. Školka při nemocnici Motol jako nemoţnost většího pohybu uvádí transplantační jednotku a školka při Thomayerově nemocnici jednotku intenzivní péče, kde se ale o děti pohybově starají rehabilitační pracovníci. V okresní chrudimské nemocnici je zmíněno, ţe dlouhodoběji hospitalizované děti tam nebývají, popřípadě o jejich moţnosti nebo nemoţnosti pohybu rozhodne lékař.
37
Otázka č. 4.: Myslíte si, ţe pohyb můţe být hospitalizovanému dítěti prospěšný? Kvůli zabránění komplikacím, které mohou vzniknout z nedostatku pohybu? Ve všech školkách se domnívají, ţe pohyb je prospěšný. V Thomayerově nemocnici je opět zmíněna spolupráce, kdy se učitelka ze školky domluví se zdravotním personálem o zdravotních moţnostech dítěte, tudíţ se můţe uskutečňovat pohyb tak, jak to nejvíce vyhovuje stavu dítěte. Otázka č. 5.: Je znát, ţe i hospitalizované děti mají potřebu pohybu? Potřebují se nějak adekvátně „vybít“? Ve třech školkách z pěti se domnívají, ţe hospitalizované děti mají rozhodně potřebu pohybu, především kdyţ uţ se cítí lépe. V jedné (Dětská nemocnice v Brně) se domnívají, ţe pokud nejsou svým zdravotním stavem vyloţeně vysíleni (těţký úraz) nebo pokud se nejedná o nějakou výjimku (děti otylé se sedavým ţivotním stylem), tak je u nich ta potřeba znát. Ve zbývající školce (Thomayerova nemocnice) uvádí (v souvislosti i moţného srovnání s klasickou mateřskou školou), ţe potřeba pohybu u předškolních dětí jiţ není tak silná, jak bývala a někdy je třeba je k pohybu pořádně motivovat.
5.4. Resumé Při výzkumu v mateřských školách při nemocnicích bylo zjištěno, ţe podpora pohybu závisí zejména na třech faktorech. 1. Prostor, který má mateřská škola a děti k dispozici. 2. Spolupráce se zdravotním personálem. 3. Počet oddělení na jednu učitelku. Podpora pohybu se v menších prostorech hůře uskutečňuje. V nemocnicích obvykle není zajištěn dostatečný prostor pro mateřskou školu V první řadě je třeba, aby se na
38
oddělení vešlo vše potřebné k zdravotnímu fungování oddělení. Z tohoto důvodu práce probíhá v malých prostorech. Pokud je moţnost, tak se činnosti provozované v mateřské škole přesouvají na chodbu nebo ven. V případě ţe spolupráce se zdravotním personálem funguje dobře, je moţné s dětmi provozovat i více pohybu. Jestliţe učitelka zná zdravotní omezení a doporučení dítěte, můţe podle toho vymyslet aktivity, které budou v souladu s jeho onemocněním. Naopak pokud jí není známo, co všechno pro dítě je nebo není dobré, raději se nebude pouštět do něčeho, u čeho si není jistá, zda by mu neublíţilo. A to se týká právě nejčastěji pohybu. Spolupráce se zdravotním personálem se prolíná i s moţností prostoru pohybu. Nejen ţe zdravotní personál a učitelky z mateřské školy se domluví o moţnostech daného dítěte, ale mohou se domluvit i o vyuţívání jiných prostorů pro děti ve školce mimo prostor jim určený. Například jiţ zmiňovaná chodba. Počet oddělení na jednu učitelku má také svůj význam. Jiţ bylo zmíněno, ţe znalost dětí a jejich onemocnění je důleţitá pro plánování pohybové aktivity. Pokud má učitelka na starost více oddělení, ztěţuje se jí tím moţnost poznat jednotlivé děti a jejich onemocnění. Nestačí se o nich dozvědět tolik, aby mohla zjistit, co s nimi pohybově smí nebo nesmí dělat. Z toho přirozeně vyplývají obavy, aby se dětem něco nestalo, a proto se učitelky pohybu s nimi raději vyvarují.
39
Závěr V této bakalářské práci byl v teoretické části rozebrán pohyb a jeho potřeba. Z dostupné literatury bylo zjištěno, ţe u předškolních dětí je pohyb důleţitý pro jejich vývoj. A to jak v oblasti fyzické, tak i psychické. Pohyb je významným činitelem i v oblasti zdraví. A to jak v oblasti preventivní, tak i jako podpůrný prostředek při léčení některých nemocí. Ze spojení těchto faktorů vyplývá, ţe pohyb je důleţitý i pro zdravotně oslabené jedince, zvláště pak hospitalizované předškolní děti. V další části bylo z pouţitých zdrojů zjištěno, jaké můţe mít důsledky nedostatek pohybu. U předškolních dětí se zvyšuje riziko nesprávného vývoje, zhoršené chůze, špatné pohyblivosti, obratnosti nebo vadného drţení těla. Dále můţe být ohroţena činnost vnitřních orgánů, oběhové soustavy nebo svalové rovnováhy. Nedostatek pohybu můţe mít vliv i na psychiku (příkladem je nespavost, napjetí, nervozita). Další kapitola byla věnována druhům pohybové aktivity orientované převáţně na zdravotní pohyb (aerobní zdatnost, svalová zdatnost, kloubní pohyblivost, drţení a sloţení těla) neţ na výkonnostní, který u zdravotně oslabených dětí není často moţný. V závěru kapitoly jsou také zmíněny pohybové oblasti, které by měly být u předškolních dětí rozvíjeny, aby to přispívalo k jejich celkovému vývoji (chůze, běh, skok, lezení, zdravotní a akrobatické cviky, házení a chytání). K celkovému nastínění problematiky školek při nemocnicích bylo vyuţito výzkumu Marie Plevové, která celkově shrnuje chod a organizaci školek při nemocnici a zmiňuje se i o důleţitosti těchto škol (mateřská i základní) při nemocnicích pro celkový stav dětí. Zřízené školky dětem pomáhají vyrovnat se s hospitalizací a zároveň se snaţí, aby kvůli hospitalizaci nebyly opoţděné ve vývoji. Ve výzkumné části, kde byla zkoumána podpora pohybu ve školkách při nemocnicích, bylo zjištěno, ţe učitelky ve vybraných školkách povaţují pohyb za prospěšný i pro nemocné děti, ale nesmí ohroţovat jejich zdravotní stav. Ovšem podpora pohybu ve školkách při nemocnicích závisí i na třech velmi ovlivňujících faktorech (ve výzkumu bylo rozpoznáno, ţe tyto faktory jsou nejvýznamnější, ale existují i další). Jedná se o prostor, který je určen mateřské škole, její spolupráce se zdravotním personálem a počet oddělení na jednu učitelku.
40
Doporučovala bych tedy vzájemnou spolupráci mateřské školy a nemocnice (nemocnice jakoţto poskytovatel prostoru i informací o dětském pacientovi). Spolupráce se prokázala být prospěšnou pro obě strany (školku i nemocnici) například v Thomayerově nemocnici, kde i učitelky ze školky poskytují zdravotnímu personálu informace o stavu pacienta, včetně stavu psychického. Po vzájemné dohodě je totiţ moţné optimálně přizpůsobit pohybovou aktivitu pacientovi se zdravotním omezením. Je také třeba hledat alternativy pohybu, které daný pacient můţe vykonávat.
41
Seznam literatury DVOŘÁKOVÁ, Hana: Pohybem a hrou rozvíjíme osobnost dítěte. Vyd. 1. Praha : Portál, 2002. 144 s. ISBN 80-7178-693-4 GAVORA, Peter: Úvod do pedagogického výzkumu. Vyd. 2. rozšířené. Brno : Paido, 2010. 261 s. ISBN 80-85931-79-6 HAVLÍNOVÁ, Miluše (ed.): Program podpory zdraví ve škole. Vyd. 2. rozšířené. Praha : Portál, 2006. 311 s. ISBN 80-7367-059-3 JUKLÍČKOVÁ-KRESTOVSKÁ, Zdeňka a kol.: Pohybové hry dětí předškolního věku. Vyd. 2. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. 310 s. ISBN 14-399-87 KUBÍČKOVÁ, Miluše: Vůle ke zdravému ţivotu. Vyd. 1. Praha : ONYX, 1996. 174 s. ISBN 80-85-228-37-8 KUČERA, Miroslav a kol.: Pohyb v prevenci a terapii. Vyd. 1. Praha : Univerzita Karlova, 1966. 196 s. ISBN 80-7184-042-4 MACHOVÁ, Jitka; KUBÁTOVÁ Dagmar a kol.: Výchova ke zdraví. Vyd. 1. Praha : Grada, 2009. 296 s. ISBN 978-80-247-2715-8 MARŠÁLEK, Pavel: Pohybová terapie po srdečních příhodách. Vyd. 1. Praha : TRITON, 2006. 83 s. ISBN 80-7254-703-7 MUŢÍK, Vladislav (ed.): Výţiva a pohyb jako součást výchovy ke zdraví na základní škole. Vyd. 1. Brno : Paido, 2007. 150 s. ISBN 978-80-7315-156-0 MUŢÍK, Vladislav; SÜSS, Vladimír: Tělesná výchova a sport mládeţe v 21. století. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2009. 168 s. ISBN 978-80-210-4858-4
42
MUŢÍK, Vladislav, VLČEK, Petr: Škola, pohyb a zdraví: výzkumné výsledky a projekty. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2010. 280 s. ISBN 978-80-210-5371-7 PLEVOVÁ, Marie: Dítě v nemocnici. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 1997. 52 s. ISBN 80-2101551-9 Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Praha : Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2004. ISBN 80-87000-00-5 SVOBODA, Lukáš; MAHROVÁ, Andrea: Pohyb jako součást dialyzovaných a transplantovaných pacientů. Vyd. 1. Praha : TRITON, 2009. 271 s. ISBN 978-80-7387147-5 VRBAS, Jaroslav: Zdravotně orientovaná zdatnost dětí mladšího školního věku. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 2010. 172 s. ISBN 978-80-210-5404-2 Vyhláška č. 73/2005 Sb. o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. Ročník 2005, částka 20. Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (Školský zákon)
43
Přílohy Obr. č. 1.: Pyramida zdraví Dle zdroje: SVOBODA, Lukáš; MAHROVÁ, Andrea: Pohyb jako součást dialyzovaných a transplantovaných pacientů. (Lukáš Svoboda, 2009, s. 15)
44
Obr. č. 2. Klub v nemocnici Motol I. (průchod na chodbu) Foto: Kateřina Šťastníková
45
Obr. č. 3.: Klub v nemocnici Motol (pravý přední roh klubu) Foto: Kateřina Šťastníková
46
Obr. č. 4.: Klub v nemocnici Motol III. (levý přední roh klubu) Foto: Kateřina Šťastníková
47
Obr. č. 5.: Klub v nemocnici Motol IV. (levý zadní roh klubu) Foto: Kateřina Šťastníková
48
Obr. č. 6.: Klub v nemocnici Motol V. (pravý zadní roh klubu) Foto: Kateřina Šťastníková
49
Obr. č. 7. Herna na dětském oddělení v nemocnici Chrudim (Dětský den) Dle zdroje: AUTOR NEUVEDEN. nemcr.cz [online]. [cit. 9.4.2013]. Dostupný na WWW: http://www.nemcr.cz/image_preview2.php?image_path=/editor/image/stranky3_galerie/tn_zoom _obrazek_189.jpg
50
Obr. č. 8.: Chodba na dětském oddělení v nemocnici Chrudim (Dětský den) Dle zdroje: AUTOR NEUVEDEN. nemcr.cz [online]. [cit. 9.4.2013]. Dostupný na WWW: http://www.nemcr.cz/image_preview2.php?image_path=/editor/image/stranky3_galerie/tn_zoom _obrazek_195.jpg
51
Rozhovor č. 1: Mateřská škola při Dětské nemocnici, Brno 1. Provádí se s dětmi nějaký mírný pohyb, aby úplně neustály v pohybu? Jako třeba protahovací cviky, procházky, hudebně-pohybové činnosti, nějaké hry, při kterých se aspoň trochu hýbají nebo říkanky s ukazováním? Pohybové hry se vlastně snaţíme dělat na všech odděleních a má to svoje specifika podle typu onemocnění dětí nebo podle typu postiţení, kdyţ jsou to děti s kombinovanými vadami. Takţe pohyb je zařazen… Je tam zařazen. Právě hodně pohybových chvilek. Máme oddělení chodící, leţící, částečně chodící a tak dál, takţe děti třeba z koţního oddělení, z interny, neurologie chodí běţně i ven. Chodí tady do areálů, máme tady hernu Krtka, takové zábavné hřiště. V létě, třeba o prázdninách, je tu i letní tábor nadačního fondu Krtek, takţe chodí na aktivity do parku v areálu a chodíme i na procházky do městského parku, takţe děti mají docela dost aktivit. Učitelka musí vţdycky znát, jestli tam ten pohyb můţe být nebo nemůţe. Třeba děti na ORL po vydrţení krčních mandlí nemohou dělat nějaké ohyby, aby nezačaly znovu krvácet. Učitelky musí dobře znát diagnostiku, znát ty nemoci a poradit se s lékařem. Ale vyloţeně máme oddělení – koţaři. Ty všechno svědí a potřebují pohyb neustále. Také tady máme třídu na volnočasové aktivity, kam chodí děti z celé nemocnice po dovolení lékaře. Přejdou celý areál, to uţ je pro ně taky pohyb, jdou sem do té třídy a mají moţnost relaxace, protoţe tam máme polohovací lehátka a tak. Ještě navíc tam máme aktivity, kdy za dětmi chodí zvířátka. Také nám chodí různé kapely, máme tady koncerty. Chodí nám i městská policie. S tou také dětem připravujeme aktivity. Například se připraví dráha. Myslím, ţe pohybu mají docela dost. Samozřejmě, ţe ne děti, které jsou hospitalizované na jednotce intenzivní péče, na anesteziologicko-resuscitačním oddělení nebo na transplantační jednotce. Tam spíš jen nějaké pohyby na posteli. 2. Pohyb se provádí s dětmi jak skupinově ve třídě tak i jednotlivě na pokojích? I jednotlivě. A na některých odděleních mají třídu. Třeba na ORL a ta je jenom pro předškolní věk. Tam mají hrací koberce, na něm se mohou i různě polohovat.
52
Potom jsou oddělení, kde jsou děti jenom na těch postýlkách. Například ortopedie, neurochirurgie. Ale i tak jsou vedle postýlek stolečky, ke kterým si je paní učitelka můţe posadit a u nichţ pracují. Dále máme oddělení, kde jsou částečně chodící děti. Třeba dva dny jsou po operaci na postýlce a potom jdou do herny, která je i jako jídelna a jsou tam i s dětmi se základní školy. Třeba koţní nebo některé typy interen. Je to různé. Máme čtyři typy interen a kaţdá je na tom jinak. Záleţí to na onemocnění. Nebo na infekčním jsou také jenom na pokoji. Tam nechodí do ţádné herny. 3. Jsou některé dlouhodobě hospitalizované děti, kterým by vyloţeně jakýkoliv pohyb mohl ublíţit nebo se většinou dá udělat nějaká alternativa? Dá se udělat. Třeba na tom ORL se nemohou ohýbat, ale mohou sedět a tleskat nebo vyťukávat písničky. Takţe v podstatě jde pohyb na všech oddělení… Ano, jde na všech. Ale v různé míře. 4. Myslíte si, ţe pohyb můţe být hospitalizovanému dítěti prospěšný? Kvůli zabránění komplikacím, které mohou vzniknout z nedostatku pohybu? V předškolním věku se vyvíjí a nedostatek pohybu je pro ně hrozná ztráta. A i normální dítě má potřebu pohybu jako přirozenou součást svého denního reţimu. Kolikrát je naopak hodně těţké děti na postýlce udrţet, kdyţ na ní musí být. Například první den po operaci, kdy mají být v klidu. Ale naštěstí tu jsou s nimi maminky a ty se je snaţí ten den drţet v klidu, ale není to lehké. Určitě je pohyb prospěšný, kdyţ je to v rozumné míře a v souladu s diagnózou. 5. Je znát, ţe i hospitalizované děti mají potřebu pohybu? Potřebují se nějak adekvátně „vybít“? Třeba zrovna koţaři to vyloţeně potřebují. Mohou s paní učitelkou ven. Nesmí sice na přímé slunce, ale máme velké stromy, které dělají stín, a tam se mohou vyběhat, protoţe to potřebují. Také na neurologii. Ti o prázdninách chodí ven prakticky denně. U nich ta diagnóza je o tom, ţe jsou hyperaktivní. A venku jsou rádi, kdyţ se mohou vyběhat a odpočinou si od toho stereotypu na oddělení. 53
Takţe většina dětí má potřebu pohybu… Má. Teda pokud nejsou po nějakém těţkém úrazu, ale jak se jejich zdravotní stav zlepšuje, tak je ta potřeba pohybu přirozená. Jsou některé děti, které by pohyb vyloţeně odmítaly? Někdy tady jsou i děti s poruchami výţivy. Některé malé děti uţ jsou hodně otylé, tak tam někdy bývá problém, ţe se jim nechce. Jsou takhle zvyklé z domu a je třeba trochu je rozhýbat. Ale jinak ta potřeba pohybu u dětí funguje.
54
Rozhovor č. 2: Mateřská škola při nemocnici Motol, Praha 1. Provádí se s dětmi nějaký mírný pohyb, aby úplně neustály v pohybu? Jako třeba protahovací cviky, procházky, hudebně-pohybové činnosti, nějaké hry, při kterých se aspoň trochu hýbají nebo říkanky s ukazováním? Provádí. Říkanky s ukazováním, pohybové hry dělá kolegyně na ORL, protoţe tam má na to velký prostor a s těmi dětmi tam můţe. Říkanky u stolu, různé hry - Kuba řekl. Například Kuba řekl, zvedneme ruku nahoru. Takţe i protahovací cviky… Ano, tyhle protahovací. 2. Pohyb se provádí s dětmi jak skupinově ve třídě tak i jednotlivě na pokojích? Ano, i kdyţ je dítě na pokoji, tak s ním můţete třeba taky hrát tu hru Kuba řekl a vţdycky se musí vycházet z toho zdravotního stavu dítěte. To je úplně na prvním místě. Jednotlivě na pokojích pracují na postýlkách nebo u stolu a ta hra je taky baví. Nebo mohou hrát napodobování zvířátek. Kdyţ tady mají projektové dny, tak si děti vyrobí masky a třeba si udělají i průvod a divadlo. Je poznat, ţe kdyţ je to skupinově, ţe je to víc baví? Ano, je to lepší. Raději ty děti pracují ve skupině. 3. Jsou některé dlouhodobě hospitalizované děti, kterým by vyloţeně jakýkoliv pohyb mohl ublíţit nebo se většinou dá udělat nějaká alternativa? Transplantační jednotka. Tam je i sterilní prostředí. Spíše jen prstové cvičení, říkanky. 4. Myslíte si, ţe pohyb můţe být hospitalizovanému dítěti prospěšný? Kvůli zabránění komplikacím, které mohou vzniknout z nedostatku pohybu? Určitě jim prospěje, kdyţ se vůbec z pokoje mohou přesunout do herny. I rodiče sami chtějí. Mnohdy děti spustí počítač a seděly by jen u něho. My kdyţ přijdeme tak kolikrát uţ děti jsou hodně natěšené, vypínají ho a jdou s námi. Rodiče jsou rádi, ţe to dítě má na to, ţe můţe za námi do školky jít. Ale jsou takové děti, které mají na počítači svoje oblíbené hry, střílečky a tak a nechceme se jim od něho. Ale kdyţ uţ tam za námi přijdou, tak se jim tam líbí. 55
5. Je znát, ţe i hospitalizované děti mají potřebu pohybu? Potřebují se nějak adekvátně „vybít“? Určitě ano. Kdyţ se jim trochu udělá dobře, tak to hned vidíte. Utíkají z pokojů a běhaly by i po chodbě. Tam je někdy náročné je udrţet. Takţe je potřeba adekvátní „vybití“… Určitě.
56
Rozhovor č. 3: Mateřská škola při Thomayerově nemocnici, Praha 1. Provádí se s dětmi nějaký mírný pohyb, aby úplně neustály v pohybu? Jako třeba protahovací cviky, procházky, hudebně-pohybové činnosti, nějaké hry, při kterých se aspoň trochu hýbají nebo říkanky s ukazováním? Určitě je to potřeba, protoţe i leţící dítě potřebuje nějaké protahovací a relaxační cviky, ale vţdycky záleţí na zdravotním stavu dítěte. Především učitelky musí získat informace a vědět, co všechno s daným dítětem mohou dělat. Něco jiného je to na psychiatrii, na které se to nejvíce blíţí klasické mateřské škole. Jsou tam obvyklé relaxační chvilky, hudebně-pohybové hry a tak dále. Horší je to na odděleních jako je chirurgie, infekční, kde jsou děti leţící. Tam se musí v první řadě brát zdravotní stav. Konzultujeme ho i s rehabilitačními pracovníky, protoţe tam je důleţité, kdyţ to dítě je například na chirurgii a je tu delší dobu, tak aby se mu více neublíţilo, neţ pomohlo. Proto stav dětí, co mohou i do herny, kterou na chirurgii máme a jsou tam dvě učitelky – jedna pro leţící a jedna pro chodící, je konzultován i s rehabilitačními pracovníky, aby učitelky věděly, co všechno děti v té herně mohou. Některé děti mají například problém s horními končetinami, takţe třeba ty relaxační cviky jsou upravené, ale zařazujeme je tam a jsou podbarvené i hudbou, aby se děti motivovaly. Motivace je vţdycky to první, protoţe je třeba, aby děti mohly na chvíli zapomenout na svoji nemoc, zlepšit jim psychický stav, předcházet hospitalismu, aby kdyţ uţ musí být v nemocnici, tak na ni dobře vzpomínaly. Takţe je tady ta snaha, aby mohly alespoň nějaký pohyb v rámci moţností dělat? Kdyţ ten pohyb nějak jde, tak se o něj pokoušíme. A hlavně pomocí grantů se snaţíme dostat pomůcky, které to zpestří. Na odděleních máme přenosné varhany, Orffovy nástroje. Sice tam s tím trochu děláme rámus, ale na to jsou na odděleních zvyklí. Nejvíce tedy pohybu se provádí na psychiatrii. Tam je hodně důleţitý pobyt venku. Ten je obecně často opomíjen. Tady naštěstí i na neurologii, TBC a zmiňované psychiatrii zařazují pravidelně pobyt venku. Dokonce nám nemocnice poskytla i zahradu, kterou máme vybavenou jako v klasické mateřské škole.
57
2. Pohyb se provádí s dětmi jak skupinově ve třídě tak i jednotlivě na pokojích? Psychiatrie skupinově, na ostatních odděleních individuálně. Kdyţ to jde, tak i na pokojích nebo v jídelničkách, hernách si děti soustředíme, ale to jsou třeba skupinky jen dvou, tří dětí. Ale více je to zaměřené na provádění individuálně. 3. Jsou některé dlouhodobě hospitalizované děti, kterým by vyloţeně jakýkoliv pohyb mohl ublíţit nebo se většinou dá udělat nějaká alternativa? Děti na jednotce intenzivní péče. Tam skutečně pouţíváme jenom nějakou alternativní nebo augmentativní komunikaci, takţe tam my s dětmi naprosto nemanipulujeme. Na to se soustředí rehabilitační pracovníci, kteří nám řeknou jenom dotykové body a co my s nimi můţeme dělat. Takţe pohyb je tam značně omezen. 4. Myslíte si, ţe pohyb můţe být hospitalizovanému dítěti prospěšný? Kvůli zabránění komplikacím, které mohou vzniknout z nedostatku pohybu? Já si myslím, ţe pohyb je tak spontánní věc, ţe pokud to zdravotní stav dovolí, tak je to úţasné. Právě proto jsem ráda, ţe tady tu školku máme a to, co nemají čas zvládnout lékaři a sestry, protoţe mají samozřejmě i jiné činnosti, tak se vlastně snaţí školka trochu doplnit. Takţe určitě. Zatím jsem nezaţila, ţe pokud jsme se domluvili se zdravotním personálem o stavu dítěte, ţe by ten pohyb někomu ublíţil. Naopak. Ještě kdyţ je to spojené s mluveným slovem, s motivací, s hudbou, tak je to dobré i pro uzdravení. Podporuje se psychika dítěte. Ono bohuţel se to podceňuje i u zdravých dětí. Samozřejmě mi tady vyuţíváme i počítače, ale je lepší, kdyţ se děti pohybují, pokud mohou. 5. Je znát, ţe i hospitalizované děti mají potřebu pohybu? Potřebují se nějak adekvátně „vybít“? Ne, nemají. Nesmí se to teda plést s hyperaktivitou, protoţe to je něco jiného. Ale většinou se děti musí k pohybu hodně motivovat. Mohu srovnat i s klasickou mateřskou školou, protoţe tu máme i školku pro děti zaměstnanců. Tam jsou sice zdravé děti, ale je potřeba je více motivovat. U nemocných
58
dětí je to naopak únik z nemoci, ale celkově si myslím, ţe tahle generace k pohybu nemá kladný vztah. Takţe neprojevuje se nějak, ţe by děti samy měly potřebu se hýbat, ale spíše se musí motivovat? Nemůţeme říkat pohyb neúčelnému pobíhání po herně, ale ţe by se děti chtěly nějak pohybovat, to ne. Teď uţ se skutečně stává, ţe i menší děti si na pokojíčky přinesou tablety, počítače. Sice nemůţeme být na oddělení celou dobu, ale kdyţ můţeme pobyt dětí zaplnit jinou činností, neţ sezením u počítače nebo televize, tak je to lepší.
59
Rozhovor č. 4: Mateřská škola při nemocnici Chrudim, Chrudim 1. Provádí se s dětmi nějaký mírný pohyb, aby úplně neustály v pohybu? Jako třeba protahovací cviky, procházky, hudebně-pohybové činnosti, nějaké hry, při kterých se aspoň trochu hýbají nebo říkanky s ukazováním? Ano, určitě. Probíhají tady hudebně-pohybové chvilky. Říkadla, pranostiky, hádanky spojené s rytmizací a dechovým cvičením. 2. Pohyb se provádí s dětmi jak skupinově ve třídě tak i jednotlivě na pokojích? Většinou jednotlivě. Tak jak přijdou do herny s rodiči. A kdo má zájem, zapojí se, kdo nemá zájem, nenutíme ho. 3. Jsou některé dlouhodobě hospitalizované děti, kterým by vyloţeně jakýkoliv pohyb mohl ublíţit nebo se většinou dá udělat nějaká alternativa? Tady moc dlouhodobě hospitalizované děti nejsou. A kdo prostě ten pohyb má zakázaný od pana doktora, respektujeme jeho rozhodnutí. 4. Myslíte si, ţe pohyb můţe být hospitalizovanému dítěti prospěšný? Kvůli zabránění komplikacím, které mohou vzniknout z nedostatku pohybu? Určitě mu je prospěšný. Samozřejmě na psychiku i na fyzické zdraví. Pohyb je pro ně přirozený. A proto tady máme i pohybové chvilky. 5. Je znát, ţe i hospitalizované děti mají potřebu pohybu? Potřebují se nějak adekvátně „vybít“? Určitě. Vidíme to na všech dětech. První dva dny hospitalizace jsou úplné „mrtvolky“, kdy jim není dobře. Ale jakmile se jim uleví, teplota ustoupí, bolest bříška nebo cokoliv co oni mají za diagnózu, se jim zlepší, potom ten pohyb je tam vidět. Jsou rozesmátí, kdyţ se mohou proběhnout po chodbě a zahrát si. Je to prostě jejich přirozenost.
60
Rozhovor č. 5: Mateřská škola při nemocnici Hradec Králové, Hradec Králové 1. Provádí se s dětmi nějaký mírný pohyb, aby úplně neustály v pohybu? Jako třeba protahovací cviky, procházky, hudebně-pohybové činnosti, nějaké hry, při kterých se aspoň trochu hýbají nebo říkanky s ukazováním? Ano, to děláme. Pohybové chvilky máme přímo zařazené v třídním vzdělávacím programu, ale musíme to dělat s ohledem na zdravotní stav dítěte. Přizpůsobujeme to i dětem na postýlkách. Jako ţe máváme rukama, protahujeme, krouţíme. 2. Pohyb se provádí s dětmi jak skupinově ve třídě tak i jednotlivě na pokojích? Jak kdy. Kdyţ je moţnost ve třídě, tak ve třídě. To si můţeme i zahrát pohybové hry nebo tanečky jako se dělají v klasických školkách. Ale to děláme méně, protoţe se málokdy sejde tolik předškolních dětí, abychom si zatančili. Tady je více individuální práce. A kdyţ jde dělat pohyb skupinově, mají to děti raději? Určitě. To je baví. 3. Jsou některé dlouhodobě hospitalizované děti, kterým by vyloţeně jakýkoliv pohyb mohl ublíţit nebo se většinou dá udělat nějaká alternativa? To si nemyslím, ţe by pohyb ublíţil. Nemyslím si, ţe by byla taková diagnóza, ţe by malý pohyb ublíţil. Tady jsou nejtěţší diagnózy leukemie a i tam docházejí rehabilitační pracovníci kvůli pohybu. Alternativy jdou udělat. Například na chirurgii, kde mají zlomenou nohu, tak se pohyb přesouvá jinam. Mohou hýbat druhou nohou, rukou, mohou se přitahovat. A to je právě ţádoucí. 4. Myslíte si, ţe pohyb můţe být hospitalizovanému dítěti prospěšný? Kvůli zabránění komplikacím, které mohou vzniknout z nedostatku pohybu? Určitě. Stoprocentně.
61
5. Je znát, ţe i hospitalizované děti mají potřebu pohybu? Potřebují se nějak adekvátně „vybít“? To určitě. Mají velkou potřebu pohybu a je to dobře, jim ho umoţnit. „Vybít se“, vyběhat se.
62
Odkazy na navštívené školky Mateřská škola při Dětské nemocnici, Brno: Vítáme vás na stránkách naší školy. Mateřské škola při fakultní nemocnici, Brno, Černopolní 9. [online]. 18.4.2013 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z:http://www.msfnbrno.cz/cz/uvod/
Mateřská škola při nemocnici Motol, Praha Speciální školy při FN Motol. FN Motol. [online]. 18.4.2013 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.fnmotol.cz/prakticke-informace/specialni-skoly-pri-fn-motol/
Mateřská škola při Thomayerově nemocnici, Praha Mateřská škola pro hospitalizované děti. Základní škola a Mateřská škola při Thomayerově nemocnici. [online]. 18.4.2013 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z:http://www.skolaftn.cz/hospitalizovane_deti.html
Mateřská škola při nemocnici Chrudim, Chrudim Základní a mateřská škola při nemocnici Chrudim. Chrudimská nemocnice. [online]. 18.4.2013 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.nemcr.cz/zs-a-ms-pri-nemocnici.htm
Mateřská škola při nemocnici Hradec Králové, Hradec Králové Mateřská škola. ZŠ a MŠ při FN Hradec Králové. [online]. 18.4.2013 [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://skola.fnhk.cz/materska_skola/cz
63
